LETEC Mohutná kola drtí klíny. Tráva bičovaná větrem vrtule jako by na dvacet metrů kolem tekla. Pilot jediným pohybem zápěstí rozpoutá nebo utiší bouři. Hluk v opakovaných poryvech narůstá, až vytvoří hutné, skoro pevné skupenství a tělo v něm uzavře. Když pilot cítí, že je vrchovatě naplněno všechno, co v něm bylo neukojené, pomyslí si: „Je to dobré,“ a přejede hřbety prstů po palubě: nic nevibruje. Nahuštěná energie mu působí potěšení. Nakloní se: „Sbohem, přátelé...“ Táhnou se za nimi při tom loučení za ranního rozbřesku dlouhatánské stíny. Ale pilot odrážející se ke skoku dlouhému přes tři tisíce kilometrů, už je v tu chvíli od nich daleko... Hledí na černou kapotu, vzepřenou proti nebi jako hlaveň děla. Za vrtulí se chvěje krajina jako v závoji. Motor teď běží pomaleji. Dlaně, jako poslední kotvy, se uvolnily. Zavládlo podivné ticho. Pilot si zapne opasek, dva řemeny padáku, potom se jedním pohybem ramen a trupu na palubě správně uvelebí. To už je start: od té chvíle je pilot v jiném světě. Poslední pohled na palubní desku, na nevysokou, ale výmluvnou řadu číselníků – měřič výšky pečlivě vrátí na nulu-, poslední pohled na tlustá krátká křídla, pokývnutí: „V pořádku...“, a je volný. Poté, co zvolna roloval proti větru, přitáhne k sobě plynovou páku, výbušný motor chytne, letadlo vsávané vrtulí vyrazí kupředu. První skoky elastickým vzduchem ustanou a pilot, měřící rychlost podle reakce pák, s nimiž je teď jedno tělo, má pocit, že roste. Půda jako by se nyní napjala, ubíhá pod koly jako rovný pás. Vzduch, jenž se zdál zprvu nehmatatelný a potom tekutý, nyní zpevněl, pilot se do něj opře a vzletí. Hangáry lemující rozjezdovou dráhu, stromy a posléze kopce odhalí obzor a ustoupí. Ve dvou stech metrech se člověk ještě sklání nad dětským ovčincem, stromy jsou pravidelně zapíchané, domky malované a lesy huňaté jako kožešina. Pak se země obnaží. Ovzduší je bouřlivé, složené z krátkých ostrých vln, na něž letadlo naráží a vzpíná se a pod nápory, jež mu bijí do křídel, celé rezonuje. Ale pilot je má pevně v ruce jako provazochodec střed tyče. Ve třech tisících dojde k uklidnění. Slunce pevně utkví ve stěžňoví, už jím nic nepohazuje. Země tam daleko je ztuhlá, nehybná. Pilot zreguluje klapky, korektor vzduchu, kurs Paříž, spočte odchylku. Potom se na deset hodin oddá malátnému otupení, pohybuje se už jen v čase. ***
Nehybné vlny se prostírají po moři jako obrovský vějíř. Slunce konečně dospělo k nejvyššímu stěžni. Pilota překvapil jakýsi nepříjemný fyzický pocit. Otevře oči: ručička gyroskopu se kýve. Podívá se dolů: moře. Chraptivé škytnutí motoru mu prorazí do vědomí jako synkopa. Instinktivně sevře plynovou páku. Nic to nebylo... kapka vody. Jemně vrátí motoru zvuk, který ho uspokojoval. Nebýt studeného potu, ani by neuvěřil, že měl strach. Pozvolna zase najde onen sklon zad, ono přesné místo k opření lokte, jež pro svůj klid potřebuje. Slunce má teď nad sebou. Únava. Je to příjemné, když se člověk nehýbe, když v žádném údu nenaruší ochranné otupení, když stačí jen úplně zlehka stisknout páky. Tlak oleje klesá, stoupá, co se to tam děje? Motor vibruje. Mizera. Slunce se stočilo doleva a začíná už rudnout. Motor kovově drnčí. Ne... Spojnice to nebude. Rozvod? Uvolnila se matice plynové páky. Teď je potřeba ji přidržovat rukou, otrava! Možná to je přece jenom spojnice. Pilot pozná podle zkráceného dechu, rozviklaných zubů, šedivých vlasů, že celý naráz zestárl. Hlavně vydržet až na zem. ***
Země se svou přesnou kresbou polí, geometrií lesů a vesnicemi je uklidňující. Aby to pilot vychutnal, snese se níž. Tam z výšky vypadala země holá a mrtvá; jak letadlo klesá, už se obléká. Už má opět výšivky lesů, prohýbá údolími, vlnami svahů: dýchá. Hora, nad kterou teď pilot letí, je jako hruď ležícího dobra, dme se skoro až k němu. Zahrada, nad niž si to namířil, rozprostírá záhony, otvírá se úrovni člověka. „Ale že se si to frčíme, učiněné hromobití!“ Ty zvuky, co prve slyšel? Už tomu nevěří. Tak blízko země, to je přese všechno život! Vybírá křivky plání, skoro je válcuje, brousí se o ně, přitahuje si pole jako kusy látky a za sebou je pouští, přivábí , přivábí topoly a jedním odpálením jim zas uklouzává a chvílemi zemi daleko odstrčí, jako když si oddechuje zápasník. Směřuje nyní k letišti těsně nad prosklenou továrnou, kde se už svítí, těsně nad parky, kam už padá stín. V přívalu slunce pod ním vyplouvají z nevyčerpatelného obzoru střechy, zdi, stromy. Přílet je zklamání. Výměnou za divoký vítr, hukot motoru a poslední drtivou zatáčku náhle tichý, dusivý venkov, krajina jako z reklamy, příliš bílé hangáry, příliš zelené trávníky s příliš dokonale střiženými topoly, mladé Angličanky vystupující s raketami v podpaží z modrých letadel linky Paříž – Londýn. Svezl se dolů z kluzké paluby. Vrhnou se k němu: „Nádhera! Nádhera!...“ Hodnostáři, přátelé, zevlouni. Ramena mu náhle ztěžkla únavou. „Odvezeme vás!...“ Skloní hlavu, vidí své ruce lesklé od oleje, cítí se vystřízlivělý, k smrti smutný. ***
Už je jen jakýmsi Jacquesem Berisem v kazajce páchnoucí kafrem. Pohybuje se ve ztuhlém, neobratném těle a požaduje od svých kufříků, až příliš pečlivě srovnaných v jednom koutě, vše, co je na nich nestálého, dočasného; bílé povlaky a knížky ještě neměly čas zmocnit se pokoje. „Haló... Tos ty?“ zvažuje stará přátelství. Vykřikují, blahopřejí mu: „Tak ty ses vrátil! Výborně!“ – „Nu ano ... Kdypak tě uvidím?“ Dnes náhodou zrovna něco má. Tak zítra? Zítra má golf, ale ať jen přijde také. Že nechce? Tak tedy pozítří – na večeři – přesně v osm. Bernis jde po bulvárech. Připadá si v tom davu, jako by šel proti proudu řeky. Jako by se s těmi tvářemi střetal. Některé ho zabolí jako sám obraz odpočinku. Získat tuhle ženu, a život by byl klidný... klidný... Tváře některých mužů jsou podlé, Bernis se cítí silný. Vejde těžkým krokem do jednoho dancingu. Plášť , tlustý jako ústroj výzkumníka, si mezi gigoly nechá na sobě. Žijí si svou noc v téhle ohrádce jako běličky v akváriu, vyseknou kompliment, zatančí a vrátí se k pití. Bernis si v tom kluzkém prostředí, kde si jako jediný zachovává rozum, připadá těžký, pevně rozkročený na zemi jako stěhovák, bez myšlenkového lesku. Razí si mezi stolky cestu k volnému místu. Oči žen, jichž se dotkne pohledem, uhýbají a zhasínají. Mladíci pružně ustupují, aby mohl projít. Podobně padají v noci z prstů cigarety stráží, když se k nim na obchůzce přiblíží. ***
Přidělili ho k útvaru leteckých elévů, proto dnes obědvá v jediném hostinci, který je blízko letiště. Poddůstojníci popíjejí kávu a povídají si. Bernis je poslouchá. „Dělají svou práci. Mám ty muže rád.“ Muži hovoří o příliš rozblácené přistávací dráze, o dietách pro doprovod, potom o příhodě toho dne. „Ve sto metrech, jedno táhlo ve skříni. Pěkná šlamastika. Ani kousek rovné země. Za mnou hospodářský dvůr. Tak prostě kloužu, srovnám to, a zpátky, a rovnou do hnoje.“ Smích. „To je jako tuhle já,“ vypráví jeden adjunkt, „ jak jsem nabral ten stoh sena. Hledám svého pasažéra, byl to poručík, tak, to víš... a nikde nikdo. Pak ho najdu sedět vzadu za stohem.“ Bernis si v duchu říká: jiní v tom nechali kůži, ale jsou to pro ně zkrátka jen pracovní nehody. Mně se ty příběhy, holé jak listy hlášení, líbí. Mám ty muže rád. Ne že bych si nějak potrpěl na partu, ale můžeme být mezi sebou prostí. Vyprávějte nám své dojmy, říkají ženy. ***
„Žák Pichon, to jste vy?“ – „Ano.“ – „Ještě jste nikdy neletěl?“ – „Ne.“ Výborně: nebude předpojatý. Staří účastníci si myslí, že všechno vědí. Zapamatovali si pár formulek, „páka nalevo... noha opačně...“ S těmi není výuka snadná. „Tak pojďte: napoprvé se budete jenom dívat.“ Usadili se. Mechanik přidělený za pakatel letecké školní sekci pomalu, s neotřesitelným klidem roztáčí vrtuli. Má si odkroutit ještě šest měsíců a týden, ráno si to dokonce naškrábal na zeď záchodků. To znamená – spočítal si to – asi desettisíckrát otočit vrtulí. Nedá se to nijak změnit. Takže... Žák hledí na modré nebe, na hloupé stromy, na stádo krav popásajících se na rozjezdové dráze. Instruktor leští rukávem plynovou páku: pěkně se leskne, je to radost. Mechanik počítá otáčky: už dvaadvacet, tolik vyplýtvané energie! „Co kdybys vyčistil svíčky?“ Ať se mechanik zamyslí. Takový motor si spustí, kdy chce. Lepší na něj netlačit. Třicet. Třicet jedna... motor naskočil. Žák teď přestal chápat, co znamenají slova nebezpečí, hrdinství, opojení vzduchem. Letadlo roluje, žák si myslí, že jsou dosud na zemi, ale vtom spatří hangáry dole pod sebou. Tvář masírovanou ostrým větrem, hledí upřeně na instruktorova záda. Proboha... cože? Sestupují. Země se překlápí napravo, nalevo. Žák se křečovitě drží. Kde je pevná půda? Je vidět jen lesy, otáčejí se přibližují, napravo kdesi ve vzduchu železniční koleje, nebe... a najednou před nimi leží pole, spořádaně vodorovné, klidné, v jedné rovině s koly. Je cítit, že se dotkli trávy; vítr ustal, konec... instruktor se otočí, směje se, žák se snaží porozumět. „Ať se děje cokoli nenormálního,“ poučí ho Bernis, „úplně zásadní je, zaprvé: vypnout motor, zadruhé sundat brýle, zatřetí: pevně se držt. Odpoutáte se jedině v případě ohně. Jasné?“ – „Jasné.“ Konečně slova, kterým žák rozumí, slova, jež nebezpečí konkretizují a která on smí slyšet. Civilům by se řeklo: „Není se čeho bát.“ Pichon teď nebezpečí zná a je na to hrdý... „Ostatně,“ dodá instruktor, „létání není nebezpečné.“ ***
Čeká se na Mortiera. Bernis si nacpává dýmku. Mechanik sedící na jednom kanystru s hlavou podepřenou rukama překvapeně hledí na svou levou nohu, jak si pravidelně poklepává. „Zatahuje se, Bernisi, co říkáte?“ Mechanik zvedne oči, obzor už je nezřetelný. Rýsují se na něm dva nebo tři stromy, ale už zatmelené mlhou. Bernis oči nezvedl, dál si nacpává dýmku. „Já vím. Je to otrava.“ Mortier má před diplomem a měl by absolvovat přistání. „Měl byste tam zavolat, Bernisi...“ – „Už se stalo. Startoval ve 4:20.“ – „Od té doby žádná zpráva?“ – „Žádná.“ Plukovník odejde. Bernis si dal ruce v bok a hledí s pohrdavou výzvou na klesající mlhu, která teď bůhvíkde vleče žáka k zemi jako síť. „A zrovna Mortier, který hned ztratí nervy a pilotuje jako prase... To není dobré!“ „Slyšíš...“ Ne, to nic nebylo, nějaký vůz. „Mortiere, jestli se z toho dostaneš, tak ti slibuju... že... že tě zulíbám.“ „Bernisi! ...telefon.“ „Haló... Co je to za pitomce, ten co letí těsně nad střechami Donazelle?“ – „Pitomec, kteý je v posledním tažení. Dejte mu pokoj, vynadejte mlze!“ – „Ale... poslouchejte...“ – „Tak si na něj vezměte žebřík!“ Bernis zavěsil. Mortier je ztracený, hledá nějaký orientační bod. Mlha klesá jako měkká klenba: je vidět sotva na deset metrů. „Běž říct ošetřovatelům, ať připraví sanitku. Jestli tu nebudou do pěti minut, že je pošlu na čtrnáct dní sedět.“ „Tady je!“ Všichni vyskočili. Řítí se k nim, neviditelný a slepý. Došel k nim plukovník: „Proboha, proboha, proboha...“ Bernis mezi zuby neúnavně mumlá: „Vypni to, no tak, vypni ten motor ... vypni to, vypni... stejně se nabouráš, tomu se nevyhneš!“ Překážku zřejmě spatřil, až když byl od ní na deset metrů, ale to už nikdo nikdy nezjistil. Všichni běží ke zřícenému letadlu. A také už, přilákáni nečekanou příhodou, další vojáci, přehnaně horliví poddůstojníci, pociťující svou autoritu náhle jako zátěž. Je tu důstojník, který měl právě službu a všechno vysvětluje, ačkoli nic neviděl, je tu plukovník, celý shrbený, neboť zastává zároveň roli otce. Pilota konečně vyprostili, tvář má zelenou, levé oko vyboulené, rozbité zuby. Položili ho na trávu stojící kolem něho. „Možná by se mohlo...“ řekne plukovník; „možná by se mohlo...“ řekne poručík a jeden poddůstojník rozepne raněnému límec, což mu nijak neublíží a uklidní to svědomí. „Sanitka? Sanitka?...“ ptá se plukovník ve snaze něco rozhodnout, jak mu velí profese. „Už jede...“ odpovídají mu, ačkoli nikdo nic neví, ale plukovníka to uklidní. Pak vykřikne: „Abych nezapomněl...“ a dá se rychle na odchod. Ve skutečnosti za ničím. Bernisovi celá ta situace přesto vadí. Ten kruh kolem umírajícího mu připadá dokonce neslušný. „No tak, děti,jděte pryč...jděte pryč...“ A přítomní po hloučcích odcházejí do mlhy – přes zahrady se zeleninou a ovocné sady, kam spadlo obyčejné letadlo. Adept letectví Pichon cosi pochopil: člověk umře, a nenadělá to žádný velký hluk. Je na ten důvěrný vztah se smrtí skoro pyšný. Myslí na svůj první let s Bernisem, na své zklamání z příliš ploché krajiny, z toho klidu. Tuhle přítomnost v tom neodhalil. Byla tam, ale nesmírně prostá, ani trochu patetická, tam v pozadí za Bernisovým úsměvem a mechanikovou netečností, za přední kulisou slunce a modrého nebe. Vzal Bernise za paži: „Víte... já zítra poletím. Nebojím se.“ Ale od Bernise žádný obdiv: „Samozřejmě. Zítra si uděláte pirály.“ Pichon vyrozuměl ještě něco: „Netvářili se moc dojatě, aby se vyhnuli frázím...“ – „Je to pracovní nehoda,“ odvětí Bernis. ***
Bernis se opájí. Ta jednosedadlová stíhačka si to hasí, učiněný blesk. Země pod ním je ošklivá: stará, opotřebovaná, donekonečna záplatovaná: jakoby rozparcelovaná. Čtyři tisíce tři sta metrů; Bernis je sám. Hledí na svět, složený z příštipků jako Evropa v atlase. Žlutá pole obilí nebo červená s jetelem, pýcha lidí a jejich starost, leží těsně, nepřátelsky jedno vedle druhého. Obrys každého z nich pevně ustálilo deset století bojů, žárlivostí, soudních pří: štěstí lidí je dobře oplocené! Bernise napadne, že lepší než hledat opojení ve snech, jež ukolébávají a ochromují, bude vydobýt je z vlastní síly: změří ji. Rychlost, zásobárna energie. Přidá ji, vyrazí na plný plyn, pak zvolna přitáhne páku k sobě. Obzor se zhoupne, země odpluje, letadlo vystřelilo rovnou do nebe. Pak se na vrcholu paraboly překlopí a kolísá břichem vzhůru, jako mrtvá ryba... Pilot pohlcený nebem spatří nad sebou zemi, táhne se jako pláž, potom se mu před očima plnou vahou skácí: závratné. Vypne motor, země znehybní, kolmá jako zeď: letadlo se řítí střemhlav. Bernis je zlehka stáčí, až má zase před sebou klidné vody obzoru. Zatáčky ho přibíjejí k sedadlu, při strmých výstupech je lehký, lehký jako bublina chvíli před prasknutím, obzor odplouvá a připlouvá, poslušný motor hučí, utichá, znovu se rozburácí... Suchý praskot: levé křídlo! Zaskočený pilot doufá, že se nějak dokodrcá: ale vzduch zpod křídel se vytratil. Letadlo šroubovitě padá. Obzor se mihne pilotovi kolem hlavy jako kus látky. Omotává ho země, točí se, víří kolem něho se svými lesy, zvonicemi, pláněmi. Zahlédne ještě bílou vilu, jako vystřelenou prakem... Země proti zabitému pilotovi vyrazí jako moře proti potápěči.
L´Aviateur, Éditions Gallimard, 2007, Nakladatelství Vyšehrad, s.r.o., Praha 2008 překlad Věra Dvořáková.
