Ukázky | Próza | Jü Chua: Den sedmý /ukázky/
Jü Chua: Den sedmý /ukázky/ Jang Fej, hlavní postava a průvodce románem se probouzí do kalného rána po noci plné kakofonie zvuků demolovaného zdiva. Zvoní telefon. Zdvořilý, ale nekompromisní hlas mu připomíná, že na dnes na 9.30 je stanovena jeho kremace. Je připraven? Přijde včas? Vydává se na cestu ulicemi zahalenými hustou neproniknutelnou mlhou. V přijímací místnosti pohřebního salonu rozpačitě zjišťuje, že není vhodně oblečen, že nemá urnu ani pohřební místo... Takto rozostřeně a groteskně začíná nejnovější román čínského autora Jü Chua Den sedmý.
Jü Chua: Den sedmý
Verzone 2016 Překlad: Petra Martincová 220 stran
(3-8)
Sedím. Zřízenec v modrém přechází uličkou mezi plastovými židlemi a pohodlnými křesly. Sem a tam. Zdá se, že je duchem nepřítomen. Jeho podpatky klapou v pravidelném rytmu o podlahu. Jako kdyby někdo ťukal na dveře. Do čekárny přicházejí další a další opozdilci. Zřízenec je vítá stále stejnou větou: „Tak vás tady máme.“ Přidělí jim nová čísla a naznačí, že se mají posadit na jednu z plastových židlí. Jen jediného z nově příchozích doprovází do oddílu pro VIP.
Povídáme si. My na plastových židlích tlumeně. Zato šestice VIP je hlasitá jak na divadle. Dohromady to v čekárně zní, jako když hercům v opeře přizvukuje hudební doprovod v orchestřišti.
VIP diskutují o smutečních rubáších a pohřebních urnách. Všichni mají na sobě ručně tkané hedvábné rubáše s pestrými výšivkami. Cenu zmiňují jen tak mimochodem, přitom každý za něj dal aspoň dvacet tisíc jüanů. Připadají mi v nich nádherní. Jako nějací dvořané z císařského paláce. Pak probírají pohřební urny. Všichni mají připraveny vyřezávané urny z červeného santalového dřeva. Každá za více než šedesát tisíc jüanů. Názvy šesti uren zní honosně: Santalový palác, Sídlo nesmrtelného jeřába, Dračí palác, Palác fénixe, Chrám jednorožce, Santalová hrobka.
My na plastových židlích probíráme totéž. Ale naše pohřební rubáše jsou z umělého hedvábí a mají jen bavlněnou krajku. Žádný nestál více než tisíc jüanů. Pohřební urny máme buď z laciného cedrového dřeva nebo z překližky. A samozřejmě nezdobené. Nejdražší z našich uren stála osm set jüanů, nejlevnější byla za dvě stovky. Taky názvy uren jsou v našem oddíle skromnější: třeba Návrat ke kořenům, Padající podzimní list nebo Vzpomínáme.
Zatímco klienti v křeslech se předhánějí, čí smuteční rubáš a urna byly dražší, my na plastových židlích se trumfujeme, čí nákup byl lepší kauf. Během hovoru zjišťují dva klienti v řadě přede mnou, že si své navlas stejné rubáše pořídili v tomtéž obchodě s pohřebními potřebami. Jenže jeden za cenu o padesát jüanů vyšší. Ten v dražším rubáši teď zničeně vzdychá a brumlá si pro sebe:
„Ach jo, ta moje stará! Ani smlouvat pořádně neumí.“
Teprve teď si všímám, že všichni, dokonce i klienti na plastových židlích, mají opravdové smuteční rubáše. Ať už ty tradiční ve stylu doby dynastií Ming nebo Čching, nebo modernější v západním stylu. Já jediný tu sedím v pyžamu. No, ale stejně jsem rád, že jsem si ráno včas uvědomil, že se ten neforemný kabát nehodí a převlékl se aspoň do toho pyžama. Tady v oddíle plastových židlí se to celkem ztratí.
Co mi ale rozhodně chybí je urna. Nemám ani tu obyčejnou a lacinou jako jsou Návrat ke kořenům nebo Nezapomeňte. A to mě trápí. Kam uloží můj popel? Že by ho třeba rozprášili nad oceánem? To těžko. To se dělá jen s ostatky velikánů: vynesou je soukromým letadlem do oblak, vojenské letectvo přitom zajišťuje bezpečnost, a za zvuků pláče a nářku jak pozůstalých příbuzných tak podřízených ho rozptýlí nad oceánem. Můj popel spíš jen vymetou z pece a oplakávat ho budou leda tak smeták a lopatka. A pak šup do nejbližší popelnice.
Stařík sedící vedle se na mě otáčí. Když uvidí můj obličej, hrozně se lekne.
„Proč nejste umytý a nalíčený?“ ptá se.
„Jsem umytý. Sám jsem se myl,“ bráním se.
„No, ale co ten váš obličej...?“ diví se stařík. „Levé oko vám vypadlo z důlku, nos máte nakřivo a bradu nějakou nataženou nebo co....“
Uvědomuju si, že na obličej jsem při mytí opravdu zapomněl.
„No jo, obličej umytý nemám...“
„Vaši příbuzní jsou pěkní lajdáci,“ říká stařík. „Obličej vám nenarovnali ani nenalíčili.“
Neví, že nikoho nemám. Můj adoptivní otec Jang Ťin-piao zmizel bez rozloučení potom, co zjistil, že je smrtelně nemocný. Je už to více než rok. Moji vlastní rodiče žijí ve městě daleko na severu a vůbec netuší, že v tuto chvíli už nejsem mezi živými.
Naproti sedící žena, která náš rozhovor poslouchá, teď studuje můj zevnějšek.
„A mně se zase zdá, že váš smuteční rubáš vypadá jako pyžamo.“
„Ne, ne, je to pohřební oděv,“ odpovídám.
„Cože?“ diví se žena.
„To je to samé,“ vysvětluje jí stařec. „Pohřební oděv je to samé, co smuteční rubáš. Ale smuteční rubáš zní líp.“
Všímám si, že oba mají na obličeji velmi výrazné líčení. Jakoby se chystali vystupovat v čínské opeře, a ne se nechat zpopelnit.
Jeden z čekajících v přední řadě plastových židlí si začne zřízenci v modrém stěžovat:
„Už tu čekám celou věčnost a moje číslo pořád nevolají.“
„Právě probíhá obřad loučení s primátorem našeho města,“ vysvětluje uvaděč. „Ráno zpopelnili tři lidi a pak se to úplně zastavilo. Musí se počkat, dokud primátora nestrčí do pece, a pak to zase začne. Brzo přijde řada i na vás.“
„No ale proč se musí kvůli primátorovi čekat?“ remcá dál ten nespokojenec.
„To nevím.“
„Kolikpak tu máte pecí?“ přidává se další klient.
„Dvě, jednu z dovozu a jednu čínskou. Ta z dovozu je pro VIP a ta čínská je pro vás.“
„Primátor je VIP, ne?“
„Jo.“
„A k čemu teda potřebuje dvě pece?“
„Primátora nejspíš zpopelní v té dovozové, ne?“
„Takže pec z dovozu si zabere primátor, ale proč my nemůžeme do té čínské?“
„To nevím. Jen vím, že obě pece teď stojí.“
Jeden VIP si mávnutím ruky přivolává zřízence. Ten se k němu hned hrne.
„Jak dlouho ještě bude trvat loučení s primátorem?“ ptá se VIP.
„Nejsem si jistý, pane.“ Na chvíli se odmlčí a pak pokračuje. „Myslím, že to ještě nějakou chvíli trvat bude. Musíte být trpělivý, pane.“
V uličce mezi křesly a plastovými židlemi právě postává další opozdilec. Právě dorazil, ale už stihl vyslechnout celý ten hovor a teď se do něj taky zapojuje.
„To víte, ve městě máme spoustu vyšších i nižších úředníků, pak jsou tu různí úředníci ze sousedních okresů a měst, aspoň tisíc lidí. A ti všichni se s primátorem přišli rozloučit. Jó, na tyhle věci se nedá spěchat, všichni se loučí pěkně pomaloučku, důstojně, leckteří si mezitím ještě parádně popláčou,“ vysvětluje nám.
„Copak je asi tak zvláštního na primátorovi,“ reptá zase jeden VIP.
Ale opozdilec se nenechá vyrušit.
„Začalo to už ráno. Uzavřeli hlavní ulice ve městě, aby mohl projet pohřební vůz s tělem primátora. A
samozřejmě stovky aut smutečních hostů, kteří se chtějí s primátorem rozloučit. Jedou téměř krokem ─ cesta, která normálně trvá půl hodiny, trvá jim třeba hodinu a půl. Ještě i teď ta uzavírka trvá, protože se čeká, až se všichni s primátorem rozloučí, primátor bude zpopelněn a jeho ostatky zase odvezou domů. Teprve pak se ulice zase otevřou.“
Jenže když se hlavní cesty uzavřou, v těch ostatních je rázem zácpa. Myslím na to, jak jsem ráno cestou v mlze slyšel a pak i viděl tu hromadnou bouračku. Pak si vybavuju i to, jak byly před časem všechny noviny i televizní kanály plné zpráv o nenadálé smrti primátora našeho města. Oficiálně zemřel na srdeční infarkt v důsledku přepracování. Ale na internetu se psalo, že ho trefil šlak v apartmánu pětihvězdičkového hotelu zrovna ve chvíli, když dosáhl orgasmu při sexu s mladou modelkou. Ta pak s křikem a brekem vyběhla na chodbu a úplně zapomněla, že má holý zadek.
Obě naše skupinky se mezitím začínají bavit o svých pohřebních místech. Lidé na plastových židlích mají připraveny pozemky zhruba o jednom metru čtverečním, zatímco na ty v křeslech čekají parcely o velikosti více než šest set metrů. Jeden z VIP najednou v reakci na to, co slyší z naší skupiny, hlasitě zvolá:
„Jak někomu, propánajána, může stačit k životu jeden čtvereční metr!“
Naše diskuze umlká. Pro změnu chvíli posloucháme řeči o luxusních pohřebních parcelách z vedlejšího oddílu. Pět z šesti VIP si zvolilo pohřební místa na vrcholcích vysokých hor zahalených v mracích a s výhledem na širé moře. Jsou to pohřební místa hodná zasloužilých národních velikánů. Jen jeden z té šestice si zvolil pohřební místo v hustě zalesněném údolí, kde zurčí potoky a zpívají ptáci. Místo náhrobku si zvolil balvan, ležící tam snad tisíce let. Vysvětluje, že teď je módní bio stravování, a že on si tedy zvolil bio náhrobní kámen. Další dva VIP mají připraveny náhrobky ve tvaru skutečných budov, jeden má zmenšeninu tradičního čínského sídla a druhý vily v evropském stylu. Dva mají klasické čínské náhrobní stély a tvrdí, že na nějaké okázalosti si oni nepotrpí. Poslední z nich nakonec všechny šokuje informací, že jeho hrob je dokonalou replikou Památníku lidových hrdinů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Dokonce ve stejné velikosti, jen tu chybí nápis Na paměť lidovým hrdinům, který vyhotovil vlastní rukou Mao Ce-tung. Místo toho tu stojí Na paměť soudruhu Li Fengovi. Ovšem i tento nápis je vyhotoven v kaligrafickém rukopisu Mao Ce-tunga ─ jeden z jeho příbuzných si dal tu práci a v Mao Ce-tungových spisech vyhledal čtyři potřebné znaky, zvětšil je a zkopíroval na pamětní desku.
„Ten soudruh Li Feng jsem samozřejmě já,“ dodává muž.
„To je ale riskantní,“ poznamená další VIP. „Aby vám to vláda nezbourala ...“
„Vládu jsem už dávno podplatil,“ říká ten první sebevědomě. „Jenom o tom nesmí psát novináři. Moji příbuzní už najali dvanáct lidí, kteří to tam hlídají. Je to vlastně taková malá vojenská jednotka. Navíc mám ochranku, takže budu odpočívat v pokoji.“
V tu chvíli se rozsvěcují dvě řady světel v čekárně a z přítmí se rázem stává pravé poledne. Zřízenec v modrém se rychle rozbíhá ke vchodovým dveřím a do čekárny vstupuje primátor. Na sobě má černý oblek západního stylu, bílou košili a černou kravatu. Důstojně prochází čekárnou. Na obličeji má silný nános líčení: mohutné černé obočí, rty namalované rudou rtěnkou. Zřízenec primátora zdraví a s přehnanou dychtivostí mu ukazuje cestu.
„Pane primátore, prosím přijměte místo v našem luxusním salonu.“
Primátor mírně přikyvuje a následuje zřízence. Obě křídla dveří se pomalu a bezhlučně rozletěla a teď se za primátorem zase pomalu zabouchla. VIP klienti v křeslech zmlkli. Tváří v tvář skutečné moci peníze ztrácejí lesk.
My na plastových židlích dál nerušeně diskutujeme. Hlavním tématem zůstává pohřeb. Remcáme nad tím, že hrob dnes stojí víc než dům. I hřbitovy, které jsou daleko od města, jsou přeplněné. Cena za jeden metr čtvereční je třicet tisíc jüanů. Přitom vlastnické právo platí jen pětadvacet let. Domy jsou sice taky drahé, ale vlastnické právo aspoň platí sedmdesát let. Někteří klienti jsou proto velmi rozhořčení, jiní zneklidnění: Co s nimi bude po pětadvaceti letech? Cena jejich hrobu jistě za ta léta vyletí až do oblak. Když příbuzní nebudou mít peníze na zaplacení dalších roků, jejich popel poslouží leda tak k pohnojení pole.
„Ani umřít si člověk dneska nemůže dovolit,“ posteskne si jeden z klientů v první řadě.
„Na budoucnost radši nemyslet,“ říká tiše stařík vedle mě. Pak se mi chlubí, že on si své pohřební místo koupil už před sedmi lety za 3000 jüanů. Těší ho, že byl tak prozíravý, protože cena mezitím vyletěla na 30 000! A to už by si rozhodně dovolit nemohl.
„Za sedm let desetkrát dražší,“ povzdechne si.
Znovu začali vyvolávat pořadová čísla. Primátora tedy už zpopelnili. Jeho urna, zakrytá vlajkou Komunistické strany Číny a uložená do černého pohřebního vozu, je nyní slavnostně odvážena v doprovodu několika set aut s truchlícími. Z uzavřené ulice k nám doléhá smuteční hudba.
