Poděkování: Chtěla bych poděkovat především vedoucí mé bakalářské práce paní Mgr. Janě Pittnerové za její odborné vedení, věcné připomínky, cenné rady, trpělivost a pomoc při tvorbě bakalářské práce. Zároveň chci poděkovat Mgr. Zdeně Bednářové za její kritické a konstruktivní připomínky a za čas, který byla ochotna věnovat mé bakalářské práci včetně rozhovoru. V poslední řadě chci poděkovat svému synovi za trpělivost, kterou s maminkou v posledních měsících v době tvorby bakalářské práce, ale i po dobu celého studia, měl.
Název bakalářské práce: Žena a domácí násilí Název bakalářské práce: Woman and Home Violence Jméno a příjmení autora: Adriana Andrová Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2010/2011 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jana Pittnerová
Resumé: Bakalářská práce se zabývá problematikou domácího násilí. Cílem bakalářské práce je charakterizovat domácí násilí a popsat okolnosti jeho vzniku. Dále práce přibližuje různé mýty, které převládají ve společnosti vzhledem k tomuto tématu a poukazuje na možné znaky domácího násilí a jeho příčiny. Práci tvoří dvě hlavní části. Část teoretická pomocí odborných zdrojů popisuje samotný pojem domácího násilí a jeho různé formy. Teoretická část charakterizuje oběť násilného chování, ale i agresora. Praktická část je zaměřena na názory žen, které mají zkušenost s domácím násilím. Prostřednictvím nestandardizovaného dotazníku zjišťuje některé aspekty domácího násilí a podmínky vzniku, či jeho možné příčiny. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 37 respondentek, které se během svého života s tímto druhem násilí setkaly. Průzkumová část se opírá o analýzu sekundárních zdrojů, tedy výzkumy, které již byly na dané téma provedeny. Dále také využívá rozhovorů, pomocí kterých jsou získávány další cenné údaje, objasňující problematiku domácího násilí a zásahy do rodiny či výchovy dětí. Tyto získané poznatky pomohly ke stanovení konkrétních navrhovaných opatření v oblasti možného řešení domácího násilí. Bakalářská práce přinesla řadu zajímavých poznatků nejen na základě vyhodnocení dotazníkové šetření, ale i na základě rozhovorů s ženami, které zažily domácí násilí. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice lze považovat, to že seznamuje veřejnost s tímto nebezpečným jevem a varuje před jeho důsledky a negativním dopadem.
Klíčová slova: domácí násilí, okolnosti vzniku, mýty, znaky, příčiny, formy, charakteristika oběti, charakteristika agresora, legislativa, důsledky.
The title of the bachelor thesis: Woman and Home Violence Author’s name: Adriana Andrová Academic year of handing in of the thesis: 2010/00 Consultant of the bachelor thesis: Mgr. Jana Pittnerová
Summary: The bachelor thesis deals with the topic of home violence. The aim of the thesis is to characterize home violence and describe circumstances of its origins and development. Then the thesis elucidates different myths that prevail in the society in relation to this topic and shows various signs of home violence and its causes. The thesis consists of two parts. The theoretic part uses various professional resources and with their help it describes the term of home violence and its different forms. The theoretical part characterizes the victim but also the aggressor of the violent behaviour. The practical part is aimed at opinions of women who have experience with home violence. By means of a non-standardized questionnaire it looks for some aspects of home violence and conditions of its origins or its possible causes. 37 respondents took part in the questionnaire inquiry. All of them met this form of violence in their life. The inquiry part relies on an analysis of secondary resources, i.e. researches that have been already made on that topic. Then the thesis uses interviews that brought me other precious data explaining the problem of home violence and its effects on the family and education of children. Newly obtained knowledge helped to formulate concrete measures in the field of possible solutions of home violence. The bachelor thesis brought some interesting knowledge based not only on the questionnaire inquiry but also on interviews with women who experienced home violence. The biggest contribution of this thesis to the discussed problem can be seen in introducing this dangerous phenomenon to the public and in warning from its consequences and negative effects.
Keywords: home violence, circumstances of origins, myths, signs, causes, forms, characteristics of a victim, characteristics of an aggressor, legislature, consequences .
Obsah: 1 ÚVOD…………………………………………………………………………………
9
2 TEORETICKÁ ČÁST………………………………………………………………. 10 2.1 Pojem domácí násilí…………………………………………………………….. 10 2.1.1 Druhy domácího násilí……………………………………………..………… 12 2.1.2 Znaky domácího násilí…………………………………………...………….. 13 2.1.3 Formy domácího násilí……………………………………………...……….. 15 2.1.4 Fáze domácího násilí………………………………………………..……….. 17 2.2 Příčiny vzniku domácího násilí…………………………………………..……. 19 2.3 Charakteristika agresora………………………………………………………. 20 2.4 Charakteristika oběti.……………………………………………………...…… 22 2.5 Děti jako svědci domácího násilí………………………………………………. 25 2.6 Mýty a pověry o domácím násilí……………………………………….……… 29 2.7 Organizace zabývající se domácím násilím…………………………………… 33 2.7.1 Acorus……………………………………………………………………….. 34 2.8 Legislativa v České republice………………………………………………….
35
3 PRAKTICKÁ ČÁST ……………………………………………………………….
40
3.1 Cíl a předpoklady bakalářské práce…………………………………………..
40
3.2 Použité metody………………………………………………………………….
40
3.2.1 Nestandardizovaný dotazník………………………………………………… 41 3.2.2 Rozhovor……………………………………………………………………... 41 3.2.3 Analýza sekundárních zdrojů………………………………………………... 41 3.2.4 Statistické metody………………………………………………………….... 42 3.3 Charakteristika zkoumaného vzorku…………………………………………. 42 4 Vyhodnocení ………………………………………………………………………… 42 4.1 Vyhodnocení dotazníkového šetření…………………………………………... 42 4.2 Vyhodnocení sekundárních zdrojů……………………………………………. 57 7
4.3 Vyhodnocení rozhovorů………………………………………………………... 64 4.3.1 Vyhodnocení rozhovoru s ředitelkou Acorus………………………………… 64 4.3.2 Vyhodnocení rozhovorů s ženami………………...………………………….. 71 4.4 Vyhodnocení předpokladů……………………………………………………… 72 4.4.1 Předpoklad 1………………………………………………………………….. 72 4.4.2 Předpoklad 2………………………………………………………………….. 73 4.4.3 Předpoklad 3………………………………………………………………….. 73 4.4.4 Předpoklad 4…………………………………………………………………. 74 5 ZÁVĚR………………………………………………………………………………. 75 6 ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ……………………………………………………. 76 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATÍCH ZDROJŮ………………… 78 8 SEZNAM OBRÁZKŮ………………………………………………………………. 81 9 SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………………. 82
8
1 ÚVOD Pracuji jako vedoucí asistentka pro rodiny s dětmi. Tato služba je dle zákona č.108/2006Sb., ve znění pozdějších předpisů registrována jako aktivizační služba pro rodiny s dětmi, jedná se o terénní službu. Během své praxe jsem se setkala již několikrát s domácím násilím. Převážně se jednalo o násilí na ženách, kdy tomuto útoku byly přítomny i děti. V dalších případech se jednalo o týrání, zanedbávání a zneužívání dětí (syndrom CAN). Problematika násilí na ženách je českou veřejností považována za jev, který patří spíše do soukromí partnerů a proto je tolerován. Přitom násilí na ženách má mnoho forem a podob, které směřují mnohdy až k trestným činům. Domníváme se, že právě pro skryté nebezpečí si tato problematika zasluhuje zvláštní pozornost. Bakalářskou práci jsme proto věnovali všem ženám, které prožívaly nebo prožívají domácí násilí. V předkládané práci se snažíme zjistit, jaké jsou okolnosti vzniku domácího násilí, jaké převládají ve společnosti mýty vzhledem k tomuto tématu, jaké jsou znaky domácího násilí a jeho příčiny. Teoretická část bakalářské práce se zabývá samotným pojmem domácího násilí, popisuje jeho znaky a různé formy. Dále též charakterizuje oběť i agresora násilného chování. Praktická část je zaměřena na názory žen, které mají zkušenost s domácím násilím. Prostřednictvím nestandardizovaného dotazníku zjišťujeme některé aspekty domácího násilí a podmínky vzniku, či možné příčiny. V průzkumové části se opíráme o analýzu sekundárních zdrojů, tedy výzkumy, které již byly na dané téma provedeny. Získané poznatky pak srovnáváme a dále vyhodnocujeme. Metodou rozhovoru získáváme další cenné údaje, které pak dokreslují možné příčiny a dopady domácího násilí na rodinu a společnost. Dnešní společnost občas ženu vnímá jako méně hodnotnou. Tu, která není v rovném postavení s mužem. V České republice byl donedávna problém násilí na ženách odsouván, jako nedůležitý. Dnes je již lépe právně i sociálně ošetřen, především díky nevládním a charitativním organizacím. Je přínosné, že i stát si poslední dobou uvědomuje nebezpečí násilí na ženách a dopad na rodinu a výchovu mladé generace. Především vyvstává nutnost připravit pro danou problematiku legislativní, sociální i ekonomické zákony, které budou směřovat k řešení domácího násilí pružně a hlavně účelně. Doufáme, že tato práce a zpracovaný materiál poslouží k objasnění dané problematiky v očích veřejnosti. 9
2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Pojem domácí násilí Tento pojem není v České republice stále jednotně definován. Do roku 1989 jsme byli jako veřejnost informováni, že se nás tento problém netýká nebo jen z malé části. Teprve po tomto roce dochází díky neziskovým organizacím k otevření tohoto jevu a zjišťování skutečného stavu věcí. V trestním zákoně byl poprvé definován v roce 2004 jako týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebo osoby blízké. Osoba blízká je zde vnímána jako příbuzní v první linii, dále pak rodinní příslušníci, kteří žijí ve společné domácnosti (partneři, druh a družka atd.).1Avšak přesný a jasně definovaný pojem domácí násilí zde není stále uveden. Od roku 2004 - 1.1.2010 byl v trestním zákoně uveden takto: § 215a Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. 2 V současné době je v platnosti od 1.1.2010 nový trestní zákoník, ve kterém došlo k jistým změnám: § 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu.
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 9. 2 Business center.cz. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. [online]. 2004-2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: .
10
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.1 Jedná se o fyzické, psychické násilí, sexuální zneužívání, slovní útoky, ekonomické násilí. Agresor a oběť jsou v citovém vztahu, jsou na sobě citově, ekonomicky a sociálně závislými.2 Zpravidla se odehrává právě skryto před zraky okolí, v domácnosti, za zavřenými dveřmi. Jedná se o nadvládu jedné osoby nad druhou, zneužívání moci nad druhým člověkem, neustálou kontrolou nad životem druhého. Charakteristické pro domácí násilí je právě nadvláda, moc a kontrola jedné osoby nad druhou a hlavně opakování, dlouhodobost, stupňování a téměř každodenní přítomnost.
3
Děje se skryto před zraky okolí, právě za
dveřmi domova, kde by měl být klid, bezpečí a pohoda. Oběť má strach a agresor tímto neustále udržuje veškerou moc nad obětí, tímto jednáním a chováním získává neomezené mocenské postavení, naprostou kontrolu nad životem oběti. Týrající získává moc nad obětí, snaží se její život vzít do vlastních rukou, kontrolovat jej, tak, aby se podřídila jeho vlastní vůli, jedná se o donucovací chování užívané jednou osobou k ovládání jiné osoby (jiných osob). 4 Bohužel je velikým problémem odhalit všechna domácí násilí a získat dostatek informací, odehrává se většinou za zavřenými dveřmi, beze svědků a v domácím prostředí. Většinou mezi partnery nebo manžely, tam, kam se nedostane veřejnost, ve vztahu, který jeden z partnerů chce udržet jako cosi výlučného a uzavřeného.5 Problém může nastat, pokud se oběť rozhodne čin oznámit, situaci řešit. Násilí se může začít stupňovat a týrající se může již pak svých činů dopouštět i na veřejnosti. Právě protože se však většinou jedná o blízkou osobu, mezi oběma jde o citový vztah, intimní, málokdy se oběť rozhodne týrání oznámit.
1
Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: . 2 VOŇKOVÁ, Jiřina. Vaše právo-první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. aktualizované a doplněné vyd. 2006. s. 6. 3 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. 2005. s. 227. 4 tamtéž, s. 227. 5 tamtéž, s. 227.
11
Zpravidla se jedná o týrání a násilné jednání, odehrávající se mezi osobami blízkými, žijícími spolu ve společném bytě nebo domě, kdy jedna násilná osoba získává nad druhou moc a kontrolu. Jedná se o fyzické i slovní útoky, tělesné týrání, omezování osobní svobody, vydírání, sexuální zneužívání, výhružky apod. Toto chování vyvolává trvalý strach oběti ze svého trýznitele, což umožňuje násilníkovi udržovat nad obětí neomezené mocenské postavení a donutit ji, aby se podřídila jeho vůli. Kontrolu veškerého života oběti uplatňuje násilník jako svůj samozřejmý nárok. 1 2.1.1 Druhy domácího násilí •
Muži na ženách - Podle statistik jsou nejvíce ohroženy domácím násilím ženy a to až 94-96%. S jakoukoliv formou domácího násilí v partnerském vztahu se setkalo 38% žen.
•
Ženy na mužích – Tento jev není až tak rozšířen. Spíše než o fyzickém násilí muži hovoří o psychickém. Muži pak 4-6%.
•
Na dětech – Děti jsou další velikou ohroženou skupinou, jak ve smyslu syndromu CAN, ale také jako svědci, kteří jsou přítomni domácímu násilí. U 82% těchto vztahů s domácím násilím jsou přítomny násilí i děti.2
Syndrom CAN, ale i přítomnost dětí u domácího násilí je jistou formou psychického týrání. Rodina má být příkladem, má poskytovat zázemí, klid pocit bezpečí a jistoty. Pokud je však dítě svědkem domácího násilí, dochází k narušení zdravého vývoje jedince. Syndrom CAN znamená týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby.3 Jde o různé akce proti dítěti a zároveň ale také o neakce. Což je především u zanedbávání, tj. nedostatečnou péči, nenáležité uspokojování jeho potřeb nebo opominutí (většinou záměrné) splnit alespoň základní předpoklady pro přiměřený rozvoj sil a schopností dítěte. 4
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 6. 2 VOŇKOVÁ, Jiřina. Vaše právo-první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. aktualizované a doplněné vyd. 2006. s. 6. 3 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 593. 4 DUNOVSKÝ, Jiří, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. 1995. s. 16.
12
Jedná se o aktivní nebo pasivní ubližování dítěti. Buď fyzické, které je na rozdíl od ostatních celkem dobře identifikovatelné. Oproti tomu psychické týrání, sexuální zneužívání a zanedbávání je hůře rozpoznatelné. V každém případě se jedná o poškozování vývoje dítěte, o negativní důsledky špatného zacházení, které jsou pro společnost naprosto nepřijatelné. Vždyť nejvíce násilí na dětech je v jejich nejnižším věku, kdy se dítě nemůže samo bránit, ve věku do šesti let a vzpomínky na to pak trvají celý život. •
Senioři - Mezi další násilí zde pak patří také násilí mezi seniory, o kterém se mluví teprve v posledních letech. Toto procento se dle statistik pohybuje mezi 3-5%.1
•
Zdravotně postižení
•
A v neposlední řadě pak homosexuální partnerské vztahy.
Tato čísla jsou z roku 2006, dnes se mohou trochu lišit, ale troufáme si říci, že ve skutečnosti tato čísla mohou být dvakrát až třikrát vyšší. K násilí a týrání dochází za zavřenými dveřmi, skryto očím veřejnosti a jen malá část pronikne ven na veřejnost. Malé procento žen, dětí a seniorů vůbec, se odhodlá tuto situaci řešit a vyjít s tímto problémem na veřejnost. Mnohdy se bojí o svůj nebo o život svých nejbližších, stydí se. Bojí se, co tomu řekne okolí, lidé atd. Proto jsou tato čísla ve skutečnosti daleko vyšší. U domácího násilí nejde jen, jak jsou mnohdy mylné představy, o násilí mezi nízko příjmovými skupinami nebo u lidí s nízkým vzděláním. Domácí násilí se týká všech bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti, vzdělání. Je pak ale rozdíl ve způsobu vyhledávání pomoci. Dobře zajištěná vysokoškolačka, pravděpodobně nevyhledá pomoc v azylovém domě, ale přímo u organizace zabývající se domácím násilím, právníků apod. 2.1.2 Znaky domácího násilí Aby se jednání mohlo označit jako domácí násilí, je třeba, aby vykazovalo určité znaky. Pokud se jedná o jednorázové napadení během partnerské nebo manželské roztržky, kde proti sobě stojí dva rovnocenní partneři, nejedná se v žádném případě o domácí násilí. Opakování - nejedná se nikdy jen o jednorázové napadení. Dochází k opakování, které se může rozdělit do několika fází. Mezi těmito fázemi se pak může objevovat fáze usmiřování, kdy se agresor „kaje“, omlouvá se, snaží se navodit opět láskyplnou a romantickou atmosféru. Mnohdy nazývána jako fáze zamilovanosti.
1
VOŇKOVÁ, Jiřina. Vaše právo-první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. aktualizované a doplněné vyd. 2006. s. 6.
13
Eskalace násilí - nárůst, častější opakování. Doba mezi klidovou fází a násilím se mění a většinou zkracuje. Blízkost osob - partneři, manželé, kteří žijí ve společné domácnosti. Spojuje je zázemí, ekonomická situace, kdy mnohdy mají společný účet, nezletilé děti, stejné přátele. Někdy i zaměstnání oběti v rodinné firmě bez příjmu.1 Kazuistika: Manžel založil firmu, já jsem v ní musela být zaměstnána, tedy pracovala jsem tam. Ale nedostávala jsem žádné peníze a neměla jsem ani smlouvu. O každou korunu jsem jej musela prosit a vždy mi vyčítal, na co to zase mám, na co to potřebuju. Neměla jsem nárok na nic.
Soukromí - většinou nikdy na očích veřejnosti. Proto je velice těžké zjistit přesné údaje o tomto problému. Dlouhodobost - nikdy nejde o násilí páchané chvilku, jedná se o několikaleté trvání (podle zkušeností z praxe žena často vyhledá pomoc až po 7 a více letech trvání násilí).2 Kazuistika: Pro okolí to byl naprosto skvělý člověk, který byl komunikativní, uměl vést zábavu, společenský, veselý a pozorný muž. Doma se však proměnil v bestii, která mi mlátila hlavou o zem, kopala do břicha a škrtila mě. Když jsme se poznali, bylo to skvělé, pak začal být velice žárlivý. Kontroloval mi telefon, čuchal ke spodnímu prádlu, pokračovalo to urážkami. Bydleli jsme naproti jeho zaměstnání, byl číšník. Musela jsem večer každou chvíli blikat světlem, že jsem doma a nikam jsem nešla. Když jsem uklidila a vyprala ručníky, podezříval mě, že jsem tam někoho měla. Toto se stále stupňovalo a přidávaly se k tomu nejdříve facky, pak bití pěstmi, kopance atd. Pokaždé, když se to stalo, byl pak strašně hodný, litoval, byl pozorný, nosil mi dárky, ale pak se to zase opakovalo. Bála jsem se pak cokoliv dělat, mluvit, říkat, ale zároveň jsem mu pokaždé uvěřila, že se změní. Připadala jsem si jako omámená, celou mne ovládnul a já neuměla sama odejít. Bylo to jako když mám tělo, ale nemám mozek, jako když mě celou vlastnil a já se neuměla vzepřít. Odešla jsem od něho díky své tetě, která mi pomohla strach překonat. To jsem již byla ve třetím měsíci těhotenství a po jeho kopancích do břicha jsem skončila v nemocnici. Byt byl naštěstí můj. Vydržela jsem to s ním dva roky. Teta jej vyhodila z bytu. Po mém návratu z nemocnice se ke mně nastěhovala, dokud mi neuvěřila, že jej do bytu opět nepustím. Ještě dlouho po rozchodu mne kontaktoval, volal, pronásledoval, kontroloval. Bohužel ještě nebyl v platnosti paragraf o stalkingu. Dneska jsem již vdaná a stále mi někdo volá na pevnou linku a pokaždé, když telefon zvednu, je ticho. Mám podezření, že je to on.
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 14. 2 tamtéž, s. 13.
14
Podřízenost oběti - oběť je v naprosté kontrole agresora. Ovládnutí pomocí násilí druhého, který pak činí naprosto vše co druhý požaduje. Nadvláda agresora nad obětí.
Obrázek 11
2.1.3 Formy domácího násilí Formy násilí jsou uváděny v každé literatuře trochu jinak, vybraly jsme tyto: •
Psychické
- je někdy nazývané jako emocionální újma.2 Tato forma má vést
k narušení rovnováhy, ke snížení vnímání své osoby, narušení sebehodnocení, sebevědomí, kdy agresor hodlá tímto docílit naprosté závislosti oběti na agresorovi. Kritizovány jsou zde nejen vzdělání, ale také vzhled, vystupování, chování. Dále sem patří pohrůžky, vyhrožování, jednání, které způsobují psychickou újmu, ponižování, degradování. Vyhrožování nejen sobě samému, oběti, ale hlavně jejím nejbližším. Čím častěji muž použije psychické násilí, o to je pak větší pravděpodobnost fyzického napadení.3
1
Obrázek č. 1 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. Praha: Acorus o. s., 2009. s. 10. 2
HAŠKOVCOVÁ, Helena. Manuálek o násilí. 1. vyd. 2004. s. 22. LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002. s. 53. 3
15
Kazuistika: Šli jsme z manželské poradny, nadával mi, strašně jsem se styděla, protože mi nadával na ulici. Dokonce jednomu pánovi, který šel kolem řekl: „Můj bože, podívejte se na tuhle ženu, to je coura, nula.“
Psychické násilí je nejčastěji společné s ostatními formami násilí, nejvíce je však spojováno s násilím fyzickým nebo se může vyskytovat samostatně. V literatuře i od obětí se většinou dovídáme, že fyzickému týrání právě předcházelo psychické násilí. Je velice těžko rozpoznatelné. •
Fyzické - Nejvíce viditelné, protože zanechává stopy na oběti v podobě modřin, popálenin, tržných, řezných ran, otoků, ohrožování zbraněmi. Dochází při něm k ohrožování zdraví, ale i života.
•
Emocionální - Toto násilí se týká především nejbližšího okolí týrané osoby. Ať v podobě osob (dětí, rodičů, kamarádek) nebo zvířat, které má oběť doma, dále pak ale také i věcí (podpálí dům, auto).
•
Sociální - Zde dochází k naprosté kontrole nad životem oběti. Oběť nemůže chodit bez agresora ven, nemůže telefonovat, je jí kontrolován telefon. Je naprosto izolována od kamarádek, od společnosti. Ztrácí naprosto přehled co se ve světě děje. Zároveň je izolována od veškerého dění, přesněji nemá dostatek či dokonce žádné informace o možné pomoci.
•
Sexuální - Stejně jako psychické, je velice těžko rozpoznatelné. Děje se za dveřmi domova. Jedná se zde o znásilnění, neustálé vynucování si sexu i přes odpor ženy atd.
•
Ekonomické - U této formy násilí je zcela oběť finančně na agresorovi závislá. Mají společný účet, ke kterému nemá oběť přístup. Veškeré finance musí požadovat na agresorovi. Veškeré účty a pohledávky hradí muž a žena je tímto vystavena každodennímu doprošování se o peníze. Mnohdy je donucena přestat studovat, je nezaměstnána. Což je na začátku vztahu mnohdy velice příjemné a žena má pocit, že se o ní muž chce postarat, nechce aby pracovala, aby na něj měla více času. Tímto ale získává nad ženou opět kontrolu a veškerou moc, žena je na něm závislá.1
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 16-19.
16
Kazuistika: Žena soudce. Můj strach být sama a opuštěna vyplýval z toho, že jsem neměla žádné peníze. Neměla jsem žádné zaměstnání, v průběhu vztahu jsem se vzdala svého studia. Od něho mi bylo stále vnucováno, že vše co jsem, jsem díky němu. Pokud jeho nebude, tak nebude ani mě. Nikdy mě nebral vážně, když jsme diskutovali. Ani nechtěl diskutovat, vždycky jsem byla to kuře se skořápkou na hlavě, které nemá co mluvit.1
2.1.4 Fáze domácího násilí Domácí násilí se dá rozdělit do tří fází, které se neustále opakují. 1. Fáze – napětí, které násilník vytváří, neustálá kontrola a zastrašování oběti, která se snaží situaci svým jednáním mírnit. V počátku vztahu se partner snaží ženu naprosto pobláznit, doprovází ji do práce a z práce, neustále jí telefonuje. Ženě toto jednání imponuje a má pocit naprosto ideálního vztahu. Nemá ani ponětí, že se jedná jen o manipulaci, o naprosté kontroly nad jejím životem. Vždyť i žárlivost (pokud je mírná), je nám milá a je brána jako určitý stupeň lásky. Opak je však pravdou, agresor si zde již buduje naprostou závislost oběti na sobě samém. Budoucí oběť si partnera naprosto idealizuje, má pocit naprostého štěstí a pro zachování této ideální lásky je ochotna udělat vše i popírat sebe sama.2 Kazuistika: Přítel byl velice pozorný, chodil mi naproti do práce, i přesto, že jsme společně ještě nebydleli, přijížděl dříve, aby mě do práce i doprovodil. Velice mi to lichotilo. Večer mi nosil kytky na balkon. Chtěl být stále jen se mnou, nechtěl chodit nikam do společnosti, stále jen zdůrazňoval, že chtěl být jen se mnou, těšil se na mne a já opět chci jít někam s přáteli. Zpočátku mi to velice lichotilo, líbilo se mi, že chce být jen se mnou, říkala jsem si, že mě opravdu miluje. Toto se však začalo stupňovat. Pokaždé, když jsem chtěla jít za kamarádkami, jen na dámský večer, spustila se žárlivá scéna. Z večera jsem neměla nic, protože mě neustále telefonoval nebo psal textové zprávy. Ve smyslu, že on je sám a já se bez něj bavím a on chudák sedí sám v kuchyni. Dokonce, jak jsem později zjistila, chodil mě kontrolovat, zda jsem doma. Bydlela jsem v přízemí, stál ráno nebo večer před balkonem a telefonoval, kde jsem. Zda mu nelžu, atd.
1
LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002. s. 55. 2 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 19.
17
Obrázek 21
2. Fáze - období týrání. Někdy je zde řazena ještě čtvrtá fáze, tím se fáze týrání posouvá na třetí místo a v této druhé fázi začínají slovní ataky, nervozita. Chování agresora se stává pro oběť již neúnosné, tím dochází ke střetům. Agresor ale vše popírá. Žena zde pozoruje, že je partner neustále podrážděn a na každou maličkost reaguje negativně a výbuchem. Pokud se tyto přehmaty stupňují, začíná žena být nejistá, není schopna rozpoznat realitu a viní sebe samu. Další fází je pak fáze samotného ataku – fáze týrání. Kdy se zlost agresora již vymyká vlastní kontrole a dochází zde k útokům. Zde může již docházet k útokům verbálním i na veřejnosti, zesměšňování, ponižování ženy před známými, ale i před ostatní veřejností. Vyhledávání jakýchkoliv záminek k útoku. Žena se již sama naučí předvídat, jaké situace vyvolávají v partnerovi toto chování, mnohdy ale k ataku dojde naprosto bezdůvodně. Agresor vinu za násilné útoky přenáší na oběť nebo na vnější okolnosti jako je alkohol, nepříjemnosti v práci apod. Oběť přijímá vinu na sebe a podrobuje se. Sama sebe vidí očima agresora, tzn. Jako neschopnou, ošklivou, hloupou apod.2 3. Fáze někdy jako čtvrtá fáze - znovu vytváření lásky a líbanek, aby oběť neuskutečnila svůj odchod a výhrůžky k řešení této situace, přechází násilník v této fázi do stavu omluv,
1
Obrázek číslo 2. BEDNÁŘOVÁ, Zdena, ČACKÁ – PAVLÍKOVÁ, Iva, HOLENDOVÁ, Olga, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Domácí násilí: manuál ke kurzům. Praha: Acorus o. s., 2003. 2 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 21.
18
něžnosti, lásky atd. Oběť zde znovu zažívá období před násilím a věří, že se již násilí nebude opakovat a vztah bude klidný. Tyto všechny fáze se opakují, zkracují a násilí většinou narůstá.1 Wolkerová ve svých průzkumech vypozorovala, že během času tato fáze mezi láskou a odprošováním stále ubývala. Zatímco lítost a láska pomalu mizela, krutost a násilí se stále více objevovalo a nabíralo na frekvenci.2
2.2 Příčiny vzniku domácího násilí Příčiny vzniku domácího násilí není snadné naprosto přesně vymezit, záleží na více faktorech. Jak již bylo uvedeno, domácí násilí není nový děj, ale je zde již od nepaměti, jen se v dřívějších letech o tento problém nikdo nezajímal. Teprve od 60 let dochází ke zkoumání tohoto fenoménu. Určitě velice záleží v jaké společnosti se odehrává, jak se společnost k tomuto problému staví. Zda vnímá domácí násilí jako problém, o kterém je potřeba hovořit a zapojit do něho stát nebo jako problém jen dané rodiny. Z výzkumu a dotazníkového šetření BKB vyplynulo, že – 31% klientek vidí jako hlavní příčinu povahové rysy agresora, 44% alkohol, 30% psychickou poruchu a 43% neshody ohledně domácnosti.3 Je velice důležité v jakých podmínkách daný jedinec vyrůstal, jaké normy a hodnoty mu byly vštěpovány. Jak probíhala jeho socializace, protože orientační rodina je hlavní v prvních částech života, která jedinci udává normy, hodnoty a vzory. Pokud se jedinec v dětství setkal s násilím v rodině, mohl si toto chování osvojit za vlastní. Dívka se mohla ztotožnit s rolí oběti a chlapec naopak s agresivním chováním svého otce nebo agresora. Dále pak nesmíme opomenout charakterové vlastnosti jedince, jeho genotypové vlastnosti, které si sebou na tento svět přinesl. Odolnost organismu na situace, které vyvolávají stres, frustrace jako jsou například nezaměstnanost, špatné rodinné zázemí, problémy s bydlením, nemoc, špatná ekonomická situace. Dále pak nové situace, na které
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 22. 2 LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002. s. 46. 3 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. 2005. s. 238.
19
není rodina připravena a tím je vystavena vysoké zátěži (například narození dítěte, smrt někoho z rodiny atd.). Vše souvisí s vrozenými, získanými zkušenostmi. Nejvíce se odborná literatura přiklání převážně k předávání modelu a vzorového chování z orientační rodiny. Nejvyšší procento pak přesněji tam, kde otec bil matku a syn byl přítomen. Chlapci jsou tímto více ovlivněni a je zde vyšší pravděpodobnost, že i oni budou v partnerském životě vyžadovat poslušnost a budou užívat násilí vůči partnerce.1 Rizikové faktory: sociální izolace, kterou si vynutil právě agresor, finanční závislost na partnerovi, mateřská a rodičovská dovolená, zdravotní postižení a výchova dětí, nezaměstnanost, závislost agresora na oběti a tím neustálé uplatňování moci právě nad obětí, aby se stala závislou. Příčiny vzniku se dají dělit také podle teorií, které byly buď vyvráceny nebo potvrzeny. Jako první, která ale nebyla potvrzena je teorie individuálních faktorů, kde je potřeba znát osobnost, její charakterové vlastnosti a psychiku jedince.2 Další pak třeba teorie sociálně-psychologických faktorů, která se opírá právě o mezigenerační přenos. Tedy přesněji o naučené a převzaté zkušenosti, zážitky z dětství, sociální učení.3 Ve feministickém pohledu na násilí jde o uplatňování moci a kontroly nad ženou.4 Neustálá kontrola nad jejím životem. Další příčinou pak může být neustálá potřeba muže po nadvládě a moci v rodině. Přesněji pak potřeba mužů být „hlavou rodiny“, mocenská hierarchie ve vztahu. Zkrátka příčinou vzniku může být mnoho vlivů, které danou situaci ovlivní. Nesmíme ani opomenout alkohol a drogy, které nejsou příčinou, ale agresi, která byla do této doby skryta mohou spustit.
2.3 Charakteristika agresora Velikou roli zde opět sehrávají převzaté a naučené role z dětství, nápodoba. Mnohdy se jedná o přenesené vzory a normy z původní rodiny - transgenerační přenos. Neumí jinak 1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 24. 2 HUŇKOVÁ, Markéta, VOŇKOVÁ, Jiřina, a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 2004. s. 55-56. 3 tamtéž, s.56. 4 tamtéž, s. 56.
20
řešit problémové situace nežli násilím, neměl se to kde, ani jinak naučit, neumí navázat hlubší citový vztah, nemá empatii. Většinou jde o muže, který se ve společnosti projevuje jako velice komunikativní a zábavný člověk, velice přátelský, tolerantní a pozorný člověk1, společností vyhledávaný. Je to muž „dvou tváří“, pro společnost milý a zábavný, za dveřmi domova despota a tyran, který vyžaduje hierarchii ve vztahu, zakládá si na tradičním dělení mužských a ženských povinností.
2
Výsledky šetření obětí v Bílém Kruhu Bezpečí ukazují, že 60% dotázaných
obětí uvádí, že jejich partner má dva vzorce chování – laskavé a přátelské chování, které prezentuje na veřejnosti, a násilnické chování vůči své partnerce v privátním prostředí. 3 Násilník může být – pedant, naléhavý, stále chce mít partnerku pod kontrolou. Má velikou moc nad obětí, dominance ve vztahu, o všem rozhoduje sám je despotický, podle údajů obětí domácího násilí v ČR se zdá, že u nás převládá vyděračský surovec, který praktikuje fyzické a psychické týrání.4 Může se také jednat o osobu, která zneužívá návykové látky nebo o člověka s poruchami osobnosti. Alkohol a drogy nejsou důvodem domácího násilí, jak si mnohdy někteří lidé domnívají. Agresoři se jen za tuto mylnou představu skrývají a snaží se na alkohol a drogy vymluvit. Alkohol a drogy však jen dokáží skrytou zlobu a agresi uvolnit. Působí jako spouštěč násilí, tam, kde sklony k takovému jednání jsou, jen byly dočasně skryty. Abúzus k návykovým látkám odbourává zábrany. Podle Zdeňky Bednářové se dá agresor podle těchto signálů rozpoznat. Jedná se o: •
nadměrnou naléhavost – například velmi brzy po seznámení se muž snaží ženu k sobě připoutat, nastěhováním do společného bytu, zásnuby, svatba
•
velkou dominanci ve vztahu – muž má ve všech ohledech ve vztahu na vrch, ve všem rozhoduje on, dokonce i o přátelích, se kterými se žena smí stýkat a se kterými ne
1
MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. 2005. s. 228. 2 tamtéž, s. 228. 3 tamtéž, s. 237-238. 4 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. 2005. s. 229.
21
•
vnímání žen jako méněhodnotných bytostí nebo pohrdavý vztah k ženám – například to co říká žena nemá pro muže význam, nehodlá se ženou diskutovat jako s rovnocenným partnerem
•
narcistické zaměření osobnosti – není empatický, vnímá jen sám sebe svou osobu vše ostatní není podstatné
•
extrémní polohy ve vztahu k vlastní matce – matka je buď v jeho životě na prvním místě nebo naopak svou matku nenávidí a chová se k ní nadřazeně
•
nadměrnou kontrolu – muž chce ovládnout veškerý život ženy, chce vědět vše co dělá, čím se zabývala před seznámením a čím nyní, chce vědět a znát veškeré její kroky. Sleduje ji, doprovází do zaměstnání, kontroluje telefonáty atd.
•
snaha o pozvolnou izolaci od sociálních kontaktů – partner se snaží odpoutat ženu od jejích zálib, od jejích přátel a rodiny.1
Kazuistika: Několikrát za noc (každou hodinu), když měl službu, mi telefonoval na pevnou linku a kontroloval, zda jsem doma. Chodil pro mě každý den do práce a i do práce mi volal. Volal i kolegyním, aby si ověřil, zda jsem opravdu tam. Každý den mi kontroloval telefon.
Jako další rizikové vlastnosti uvádí nadměrné užívání alkoholu, užívání drog, špatnou pověst partnera nebo jeho přátel, rizikové nezodpovědné chování, inklinace k agresi, síle a moci, chování, které se vymyká normě. Manipulativní chování, kterým se snaží v ženě vzbudit pocit méněcennosti. Cokoliv žena řekne nebo udělá se snaží vyvrátit, vše je v jeho očích špatné. Snaží se ženu přesvědčit, že ona je špatná, slabá, nic neumí. Jeho potřebuje ke svém životu. Svým jednáním a chováním ženu přesvědčí, že je špatná a partner má právo s ní takto jednat, být zlý apod.2
2.4 Charakteristika oběti Každý člověk si sebou na svět přináší určité vlastnosti. Je osobností, která se vyznačuje jedinečností, výlučností, neopakovatelností. V osobnosti se skrývá vše původní (zděděné, vrozené-genotyp) společně se získaným, to co se naučíme během svého vývoje, především během socializačního procesu (fenotyp).3
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 22-23. 2 tamtéž, s. 22-23. 3 ŠVINGALOVÁ, Dana. Kapitoly z psychologie II.díl, Psychologie osobnosti. 2. vyd. upravené. 2006. s. 9.
22
Osobnost a její psychický vývoj ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, kde se nachází, pracuje atd. Závisí hlavně na kvalitě a délce působení, v souvislosti s vrozenými vlastnostmi. Jedná se o působení a přizpůsobení se tomuto prostředí tak, aby jedinec mohl v tomto prostředí žít a být spokojeným. Jedná se o proces sociálního učení. Probíhá od narození, nejútlejšího dětství až do konce života. Tudíž je to proces dlouhodobý, kdy si jedinec na svět přináší jisté dispozice, vrozené vlastnosti, ale dále je ovlivňován vnějšími aspekty, prostředím, lidmi, výchovou. Pokud člověk vyrůstá v problémové rodině, kde jsou narušeny vazby, vztahy, je narušena komunikace a není dostatečně uspokojen pocit bezpečí a jistoty, dochází pak k problémům v dospělosti. Pokud žena vyrůstá v takové rodině, kdy se pak setkala i s násilím, může v dospělosti trpět pocity méněcennosti, sníženým sebevědomím. Matka, která neměla dostatek možností, jak předat dětem emoční podporu. Například právě z důvodu domácího násilí byla natolik děním v rodině vyčerpána, že již nedokázala psychicky uspokojovat děti v jejich potřebách. Protože dívky vidí matku v roli oběti, převážně se s touto rolí ztotožní a v budoucnu se stávají samy obětí.1 Bohužel jsou to právě ženy, které se v dospělosti s tímto potýkají a samy si pak vyhledávají stejné partnery se stejnými charakterovými vlastnostmi, jako byl jejich násilný otec. Kazuistika: Že otec bije mou matku jsem věděla asi tak od 4 let. Asi tak kolem mých sedmi let začal bít i mě. To již bil matku i bratry a mě pak začal také. Zprvu jen nadávky, ponižování, pak se k tomu přidávalo bití, kopání, pěsti do břicha do obličeje. Tento zvrat jsem nechápala, byla jsem jeho milovaná dcera a on mě najednou začal ubližovat. Nechápu to do dnes a za to jej nenávidím. U mého manžela jsem již před svatbou věděla, že je mu podobný, ale milovala jsem jej. Věřila jsem, že se vše po narození dítěte změní. Ale nezměnilo. Říkala jsem si ale, že jde jen o slovní napadání, žárlivost a pak se nám narodila druhá dcera. Můj muž začal nekontrolovatelně pít alkohol, začal se domů vracet v noci, mě začal bít. To vše jsem se rozhodla ještě snášet. Jednou se ale vrátil pozdě domů, mě začal škrtit a hrubě mi nadávat, to probudilo obě dcery. Přišly mi na pomoc. Mě pustil, ale začal škrtit mladší dceru, v této chvíli jsem se rozhodla. Nechtěla jsem opakovat, co jsem zažívala já.
Agresor vytváří na ženu neustálý nátlak, kontroluje celý její život a dochází během toho k útokům na ni. Žena díky tomu získává pocit, že si vše zaslouží, je to přeci právě ona, kdo partnera vyprovokoval svým nevhodným chováním, svými činy. Žena se s tímto naučí žít. V mnohé literatuře se setkáváme s názvem „naučená bezmoc“, kdy oběť nechce nic, 1
BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 18-19.
23
nechce nic změnit, je pro ni jakákoliv změna velice náročná. Naučí se s násilím žít. Raději se snaží a „neprovokuje“, neví, co by se stalo, kdyby věc někomu řekla, co bude dál, jaká bude pak její budoucnost. Mnohdy je to ale stud, žena se stydí, za to co se u nich doma děje, že se toto děje právě jí. Je na agresorovi závislá, jak citově, tak finančně, bojí se o budoucnost sebe i svých dětí, neví co s ní a dětmi bude dál. Oběť mnohdy nesděluje pravdu, snaží se mluvit mírněji a neustále agresora omlouvá. To co oběť sděluje, může být ve skutečnosti mnohem horší. Po velice dlouhou dobu oběť pachatele omlouvá, brání jej, snaží se jeho činy bagatelizovat, zmírňovat, popírat vůbec nějaké ubližování, odmítá jakoukoliv pomoc, dává vinu sama sobě, obviňuje sebe. Je velice potřeba, aby sama oběť pojmenovala co se doma děje, mnohdy ani neví, že toto chování je společensky nepřípustné, není v pořádku. Velmi často lze u obětí pozorovat shodné či podobné znaky týkající se sociálního postavení, psychického stavu, verbálního i neverbálního projevu.1 Sociální postavení – oběť žije s agresorem ve společném bytě, kde je kontrolován každý její krok. Mnohdy nemá žádné finanční zajištění, v rodině je jeden společný účet, ke kterému má přístup právě jen agresor. Agresor svou oběť drží doma, ta nemá možnost dozvídat se o formách pomoci. Nestýká se s přáteli, s rodinou. Někdy i rodina je na straně agresora, protože ten se ve společnosti chová jako velice milý, pozorný společník. Oběť tudíž žije v sociální izolaci.2 Psychický stav – pocity méněcennosti, nízké sebevědomí, bojí se o své děti, své blízké, o budoucnost. Neví, zda je schopna změny, nevěří, že by cokoliv dokázala. Na jednu stranu partnera nenávidí, bojí se ho, na druhou stranu je na něm závislá. Protože se fáze násilí střídají, stále věří, že dojde ke změně, stále k agresorovi cítí náklonnost. Oběť trpí nespavostí, nechutenstvím, depresemi.3 Verbální projev – oběť popírá vinu agresora, minimalizuje následky týrání, nevěří v možnost jakékoliv pomoci, má pokřivené vnímání reality (naučila se sebe vnímat jako špatnou, méněcennou, tudíž si chování partnera vůči sobě zaslouží).4 Kazuistika: Trpím stále pocity méněcennosti, sebelítostí, nemám sebedůvěru. Nejsem k ničemu, nic nedokážu a nic neumím. Trpím únavou, poruchy spánku, bolestmi hlavy, zad, vznětlivostí, 1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 33. 2 tamtéž, s. 33-35. 3 tamtéž, s. 33-35. 4 tamtéž, s. 33-35.
24
podrážděností, pocity sebeobviňování. Mám tohle všechno, ne najednou, střídá se to. Ještě bych k tomu přidala pocity dušnosti, plačtivost a vnitřní třas. Mám pocit, že se udusím. Nikdy to nečekám. Přijde to náhle, průběh se střídá. V poslední době stále bolest hlavy. Znenadání třes, zimnice, vnitřní chlad a plačtivost. Tím samým jsem trpěla v dětství. V tu chvíli se nemůžu ani hnout, nemůžu se ovládnout a vstát, mám pocit, že mě končetiny neposlouchají a neunesou mě. Raději buď jen sedím nebo ležím, nehýbu se nebo se pohybuji po čtyřech. Pokud přijdu z obchodu, nechci pak již vycházet ani ven, raději jsem sama doma.
2.5 Děti jako svědci domácího násilí Že se násilí na ženě negativně projeví na dětech je vědecky dokázáno, to však musí ale ještě získat širší povědomí u společnosti.1 Rodina vytváří základní vzorce chování, podle kterých se člověk po celý svůj další život chová a jedná, získává své sebepojetí, sebehodnocení. Dítě vnímá a učí se role, které vidí v rodině, vztahy mezi členy rodiny a jejich chování mezi sebou. V rodině se učí rozvoji osobnosti v samostatnosti řešení problémů, co je správné, dobré a zlé, což se dále rozvíjí ve školním věku, dospívání. Vytváří si své ideály, vzory. Tyto veškeré poznatky pak interpretuje do vnějšího světa. Vidí a učí se chování členů v rodině mezi sebou, reakce na určité situace, učí se samo pomocí podnětů, učí se jak reagovat. Pokud dítě bude za své chování odměněno, pamatuje si to a podruhé to bude chtít také použít. Velice důležité je přijetí dítěte rodiči, jak dítě vnímají, zda je dostatečně vytvořena citová vazba, která je velice důležitá pro další rozvoj dítěte. Aby dítě netrpělo v dospělosti třeba nízkým sebevědomým, méněcenností atd. Primární socializací se učí řeč, jazyk, role pohlaví, hodnotové orientace, které si dítě osvojuje. Rodina formuje člověka na zařazení do společnosti, předává mu tradice, návyky. Dítě si velice dobře pamatuje, za co a jak bylo buď chváleno, nebo potrestáno. Za co bylo chváleno, si bude pamatovat a používat stále častěji. Je velice vnímavé na neverbální projevy, mimiku, gesta v určitých situacích. Naučí se rozeznávat co se smí, je dovoleno dělat, co se již nesmí a je nesprávné. V rodině vnímá, že každý člen má své místo, svou pozici a svou roli. Dítě vnímá vztahy v rodině, chování členů rodiny mezi sebou a také jaké podněty dává ten který člen rodiny samotnému dítěti. Dítě nejdříve přijímá matku a potom sebe samo, jako samostatnou bytost, dochází k sebepojetí. Dítě se na svět rodí již s jistými předpoklady, v podobě zděděných genů,
1
LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002. s. 52.
25
vrozených vlastností, ale k nim se pak připojují vnější vlivy, které jedince formují. A tím je mimo jiné právě ona zmíněná rodina. 1 Jedná se o proces sociálního učení, ve kterém se člověk již od dětství učí, osvojuje si určité dovednosti, znalosti, návyky, normy a hodnoty, které mu pomáhají začlenit se do společnosti a aktivně se s touto společností sžít. Jedná se především o výchovu v rodině (rodiče, sourozenci, příbuzní, blízcí členové rodiny), ve které si dítě osvojuje hlavní návyky (třeba nápodobou nebo identifikací). 2 Dítě, které je jak přímo či nepřímo svědkem domácímu násilí, je také týráno, domácí násilí poškozuje děti.
3
Není mu umožněn normální klidný vývoj, který potřebuje pro
formování svého já. Nemá možnost vyrůstat v pocitu bezpečí, jistoty, nejsou
zde
v dostatečné míře uspokojovány jeho potřeby. Opakovaná zkušenost s ponížením matky, která ji manipuluje do role bezmocné oběti, ji zároveň symbolicky zbavuje kompetencí ochránce dětského bezpečí.4 Někteří rodiče si myslí, že je malé a nedokáže vnímat situace v rodině. Tito rodiče se mýlí. Dítě je velice vnímavé a napětí mezi rodiči cítí a uvědomuje si je. I když se matka mnohdy snaží tomuto dítě ušetřit, dítě ví, že v rodině není něco v pořádku. Mnohdy si pak tuto situaci vysvětlí po svém, může se pak cítit vinno. V každém případě, pokud žije dítě v rodině s domácím násilím, odrazí se vše v jeho dalším životě. Toto vše má jednoznačně vliv na jeho další vývoj. Ukazuje se, že v rodinách, kde je přítomno násilí, je vyšší pravděpodobnost, že bude zraněno také dítě. Dítě je vůči domácímu násilí bezbranné, z tohoto pohledu je to nejslabší článek rodiny, protože samo nedokáže situaci reálně vyhodnotit a většinou nemá možnost ani prostředky se účinně bránit. 5 Děti se identifikují s rodiči, přebírají jejich vzorce chování, učí se nápodobou. Jak pak mohou vnímat matku, která je ponižována a bita. Jaký vzorec chování si z tohoto vezme dívka? Jsou to právě většinou dívky, které jsou velice náchylné na přenos vzorců. Dívka se v dospělosti velice často ztotožní s rolí své matky a stane se v partnerském vztahu obětí. Jak se asi chlapec, který vidí svého otce jako všemocného, který může cokoliv i matku zbít a ta si to nechá líbit, bude v dospělosti chovat ke své partnerce, ne-li ještě ke své matce? Vidí, že vlastně díky síle, moci a násilí otec dosáhne všeho. Veliké procento těchto chlapců 1
KOHOUTEK, RUDOLF a kol. Základy sociální psychologie. 1998. s. 5,6. tamtéž, s. 6. 3 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 644. 4 tamtéž, s. 644. 5 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 39. 2
26
má problémy s agresivním chováním již mezi vrstevníky, v mateřských školkách a v dospělosti se stávají agresory vůči svým partnerkám. Kazuistika: Nechápu to. Otec nás bil a bratr dělá to samé. Zbil i mě. Bil svou ženu, hodně pil. Byl opilý, nejdříve mě zbil, pak se mě se snažil zabít, stál nade mnou a chtěl na mě hodit skleněný stolek, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Je pravda, že od té doby, to již více neudělal, začal se léčit a dneska nepije a se svou ženou je dodnes. Ale nevím jestli s tím přestal…
70 % lidí, s nimiž se nezacházelo v původní rodině přiměřeným způsobem, má tendenci stejné vzorce přebírat.1 Ze statistik je známo, že syn, jehož otec se dopouští domácího násilí, přejme toto chování a v dospělosti se sám stane agresorem. Naopak dívka, se ztotožní s rolí matky a v dospělosti
se
stává
s větší
pravděpodobností
obětí.
Dochází
k takzvanému
transgeneračnímu přenosu, cykličnosti. Pro vysvětlení jde o přenos určitého jevu z jedné generace na druhou, např. při výchově dětí; u týraných dětí bývá často nalézáno týrání v anamnézách rodičů. 2 Rodina tvoří základ pro formování člověka, ukazuje mu normy, pravidla, vytváří dostatek podnětů pro učení, pro získávání zkušeností. Může mu pomoci ukázat správnou cestu do života, ale bohužel také i tu špatnou. Dítě se pomocí rodiny učí, jaký svět je. Pokud se ale narodí do dysfunkční rodiny, získává negativní zkušenosti, pocit, že je svět špatný, zlý, jeho vývoj je ohrožen. Pokud jde o dítě, jehož osobnost se teprve rozvíjí, mohou mu v důsledku narušení rodinných funkcí určité významné zkušenosti chybět nebo jeho další vývoj může být deformován různými negativními vlivy.3 Ve vývoji dítěte hraje nenahraditelnou roli mateřská osoba a pokud ta selhává může nastat deformace jedince. Díky domácímu násilí dochází k neuspokojení, nedostatku základních psychických potřeb, které nejsou uspokojovány po určitou dobu a v určité míře – deprivaci. Jde o určité strádání, nedostatek něčeho. Pokud toto neuspokojování trvá určitou dobu, dochází k nepříznivému vývoji jedince. Je nutno dodat, že ne každé dítě reaguje na stejný problém stejným způsobem. Každé dítě a člověk je jedinečnou bytostí, která se rodí se svým genetickým základem a vlohami a působením prostředí se dále vyvíjí. Reakce na stejný podnět jsou proto rozdílné. Je ale pravdou, že nevhodné chování rodičů či blízkých vůči 1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 41. 2 HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. 2000. s. 465. 3 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 589.
27
dětem způsobuje právě nedostatek potřeb a deprivační zkušenost, která může pak ovlivnit celý jejich další život. Důsledky jsou různé, záleží na délce trvání, na intenzitě, na genetických vlohách, na věku, pohlaví a celkovém stavu dítěte. Kovařík uvádí jednotlivé typy osobnosti deprivovaného dítěte. Typ relativně dobře přizpůsobený. Typ sociálně hypoaktivní - tyto děti jsou klidné, apatické, uzavírají se do sebe. Typ sociálně hyperaktivní – opakem předcházejícího. Typ sociálně provokativní – agresivní děti a typ náhradního uspokojení citových potřeb – hledání náhradního uspokojení.1 V ranném věku je velice potřeba kvalitní vztah matky s dítětem. Matka (oběť domácího násilí) má problémy sama se sebou, tudíž nedokáže tuto potřebu nasytit. Pokud nejsou tyto potřeby dostatečně saturovány, vzniká citová deprivace, emoční strádání. Tyto děti neumějí navázat kvalitní vztah, selhávají v navazování kontaktů s dalšími lidmi, bývají úzkostnější, méně radostné a mají tendenci reagovat stažením do sebe.2 Mnohdy nechápou samy sebe, své chování. Společnost má dané určité normy chování a postoje k daným situacím a rolím. Tyto děti je však neumějí, neměly je kde získat a naučit se jim. Co se týká chování, nemají žádné hranice, normy nepoznaly, žádné modely v chování, proto mnohdy reagují neadekvátními způsoby, impulzivně. Jsou díky zkušenostem emočně ploché, nedůvěřivé. Matky s nimi dostatečně nekomunikují, proto zaostávají i v komunikaci, neumějí dostatečně využívat řeč. Tyto děti mají veliké problémy v sociální adaptaci, mají sklony k výbušnosti. Mohou být velice agresivní, hyperaktivní, špatně zvladatelné, jsou neposlušné, nedokážou řešit konflikty účelnějším způsobem 3, mnohdy nemají žádné kamarády. Výsledkem může být vznik hyperaktivity s poruchou pozornosti a tím také velice špatný prospěch ve škole, nedokáží se soustředit. Nemají dostatečnou motivací. S tímto pak úzce souvisí vznik specifických poruch učení. U menších dětí opožděný vývoj řeči. Děti, které jsou svědky domácího násilí velice často své problémy, stresy a starosti promítají do nemoci, jako je nejčastěji enuréza bez organického nálezu, střevní potíže, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, nadváha, podvýživa, deprese, bolesti hlavy, alergie, astma, suicidiální sklony.4
1
MARVÁNOVÁ-VARGOVÁ, Branislava, POKORNÁ, Dana, TOUFAROVÁ, Marie. Partnerské násilí. 2008. s. 84. 2 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 644. 3 tamtéž, s. 644. 4 BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 35-36.
28
Nejsmutnější na tom je právě fakt, že tyto děti si nesou následky po celý svůj život. Získané zkušenosti v jedinci setrvávají až do dospělosti a i nadále trpí pocitem méněcennosti, nízkým sebevědomím, sebedůvěrou a nedostatkem sebeúcty. Opakem může být i agresivní chování. Způsob, jakým rodič dítě vychovává a jak se k němu chová, do značné míry odpovídá způsobu, jakým se k němu chovali jeho vlastní rodiče. 1
2.6 Mýty a pověry o domácím násilí Tento fenomén není ničím novým, nejedná se o novou problematiku, jen se v dnešní době tímto jevem zaobíráme a nahlížíme na něj zcela jinak než tomu bylo doposud. Přesto však zde máme stále jisté předsudky, mýty, které nás do jisté míry ovlivňují. Bílý kruh bezpečí uvádí podle výzkumů a srovnání z let 2001 a 2006, že došlo k jistému posunu právě v oblasti vnímání domácího násilí a předsudků. Ale je také pravdou, že neustále určité předsudky stále zůstávají. Proto Vám některé mýty a předsudky představujeme. 1. Jsou to primitivové, nemají žádné vzdělání. Násilí se vyskytuje jen mezi nízkými vrstvami s nízkým vzděláním. Ti, kdo bijí své ženy jsou chudí a nevzdělaní. Jen hlupák bije svou ženu a děti. Na základě dvou representativních studií Gelles uvádí a shrnuje, že násilí je ve všech sociálních vrstvách, bez ohledu na vzdělání a nenechá se směřovat jen k jedné skupině. Nejvíce však riziko násilí spatřuje tam, kde dochází k velikým stresovým situacím, jako je nezaměstnanost, chudoba, zaměstnanost v málo uznávaných profesích. S přihlédnutím k této teorii platí, že čím více stresových situací jedinec, osoba nebo rodina prožívá, tím je výskyt násilí vyšší.2 Domácí násilí se vyskytuje naprosto všude, bez ohledu na vzdělání – ve všech sociálních vrstvách. U vyšších sociálních vrstev je více skrýváno, je zde daleko více možností, více se využívá formy psychického násilí, sociálního a ekonomického, proti tomu u nižších vrstev jde spíše ve větší míře o fyzické násilí, v rodinách ze středních a
1
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 2004, s. 617. LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002. s. 34. 2
29
vyšších vrstev se domácí násilí hůře odkrývá.1 Týrajícím může být kdokoliv, bez ohledu na profesi a povolání. Podle výzkumu z roku 2006 došlo k jistému posunu: Podle výpovědí lidí, kteří znají případy domácího násilí, se násilí mezi partnery často odehrává i mezi vzdělanými osobami (45 % obětí a třetina agresorů má minimálně středoškolské vzdělání) a v rodinách průměrně až nadprůměrně materiálně zajištěných (71 %). 2 2. Domácí násilí je jen mezi chudými, mezi materiálně slabými vrstvami. Stále však se ještě mnoho lidí domnívá, že se násilí převážně vyskytuje v materiálně slabších rodinách: Stejně jako před pěti lety velká většina veřejnosti na jedné straně připouští, že domácí násilí je obecný jev, který se týká všech vrstev společnosti (81 % v roce 2001 i dnes), na druhé straně téměř každý druhý člověk podléhá mýtu, že k domácímu násilí dochází především v materiálně slabých rodinách (v současné době stejně jako v roce 2001 48 %). 3 3. Násilí se dopouštějí jen lidé, kteří již byli trestáni, nechovají se dobře. Násilí se určitě nedopouští lidé, kteří jsou na první pohled slušní a vychovaní. Pozitivní změnou je rovněž oslabení jednoho ze základních mýtů o tom, že napohled slušní lidé se společenským chováním, se domácího násilí nedopouštějí (64 % v roce 2001, 51 % dnes).4 Každý druhý člověk starší 15ti let se domnívá, že napohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí. Je to o 13 % méně než v roce 2001. 5 4. Dalším mýtem a předsudkem je pak: Co se doma upeče, to se doma sní. Je to jejich věc, ať si to vyřeší sami. To je věc rodiny, do toho se nemá nikdo míchat. Podle výzkumu z roku 2006 došlo opět ke zlepšení tohoto názoru a k jeho oslabení. Výrazně pokleslo mínění, že jde o okrajový problém, který je soukromou věcí rodiny (v roce 2001 43 %, dnes 28 %). Zároveň se zvýšil podíl lidí, kteří domácí násilí považují
1
MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. 2005. s. 229. 2 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR.. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: . 3 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: < http://www.bkb.cz/files/uploaded/UserFiles/File/03_komentar.doc >. 4 tamtéž 5 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
30
naopak za naléhavý problém, k němuž nemůže zůstat okolí (příbuzní, sousedé, lékaři, policie) a zejména stát, lhostejné („je to problém, s nímž by měl stát něco dělat“ v roce 2001 61 %, v současné době 84 %).1 Pokud dochází k násilí, byť je to za zdmi domova, má každý právo na ochranu státu, i když se jedná o násilí mezi manželi nebo partnery. Jedná se o trestný čin, který musí být potrestán a oběť má právo na ochranu. Protože se však odehrává právě skryto před zraky svědků, je velice potřeba veliké všímavosti okolí a dostatek informací o tomto problému o možnostech pomoci. O tom, že společnost nemůže domácí násilí tolerovat, protože jej rodina sama nevyřeší, je dnes přesvědčeno 80 % veřejnosti. V porovnání s rokem 2001 je to o 9 % více.2 5. Jen žena slabá může být obětí. Obětí domácího násilí může být jedině „domácí puťka. Obětí je jen žena, která si nechá vše líbit. Stejně tak jako agresorem může být kdokoliv, tak i obětí se může stát každá žena. Bez rozdílu materiálního zajištění, vzdělání, zaměstnání atd. Dle výzkumu bylo zjištěno stejné procento a to v případě, že obětí může být naprosto každý (77 % v obou letech) a mýtus o typické oběti jako slabé a bojácné ženě „puťce“, která si nechá vše líbit (61 % v roce 2001, 68 % nyní).3 Více než dvě třetiny populace ve věku 15 a více let soudí, že oběťmi domácího násilí se zpravidla stávají slabé a bojácné ženy. Je to o 7 % více než v roce 2001. 4
1
Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: < http://www.bkb.cz/files/uploaded/UserFiles/File/03_komentar.doc >. 2 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: . 3 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: < http://www.bkb.cz/files/uploaded/UserFiles/File/03_komentar.doc >. 4 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
31
6. Když nemá žena modřiny a rány po těle, nejedná se o násilí. Čtyři z pěti lidí soudí, že pro okolí je těžké rozpoznat, jedná-li se o domácí násilí nebo ne. 1 Násilí nemusí být na první pohled viditelné, nemusí se ani jednat o násilí fyzické ale o další z forem, které jsou stejně pro oběť traumatizující a ničivé jako je fyzické. Mnohdy je psychické násilí považováno za daleko horší formu. Agresoři si také dávají veliký pozor, aby rány, modřiny apod. nebyly na první pohled viditelné. Zdena Bednářová a kol. uvádí ve své knize další mýty o domácím násilí: 1. To není násilí, Ti dva se jen hádají. Tento mýtus se dá snadno vyvrátit, domácí násilí není jen jednorázové napadení dvou rovnocenných partnerů, stejně silných partnerů. Jedná se o násilí, kdy jedna osoba nad druhou uplatňuje svou moc, svou sílu a ovládá její život. 2. Násilí má na svědomí alkohol. Alkohol není rozhodně příčina násilí. Jedná se jen o spouštěč, díky kterému dojde k uvolnění násilí a agrese a k odbourání studu. Kazuistika: Když byl manžel střízlivý, nikdy mě nebil, byl hodný, věnoval se rodině a dětem. Ale když se vrátil opilý, zbil mě a později i dceru.
3. Ženy k násilnému chování muže provokují Někteří násilníci tvrdí, že používají násilí jako výchovný prostředek, že je žena vyprovokovala svým jednáním, chováním. Takové jednání si zasloužila a musí být tudíž potrestána. Dlouhodobým soužitím s partnerem, i oběť přijímá roli neposlušné, méněcenné, hloupé ženy, která si takové zacházení zaslouží. Kazuistika: Věděla jsem, že bude volat, ale nemohla jsem mu v práci telefon zvednout. Přišel mě ihned do práce zkontrolovat a udělal mi ostudu před zákazníky a hrubě mi nadával. Ale on měl přeci právo se na mě zlobit, nezvedla jsem mu ten telefon…
1
Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
32
4. Ženy chtějí být týrané, jinak by násilníka opustili. Ženě se to asi líbí, když s ním je. Ženy jsou na partnerovi finančně závislé, mají společné bydlení, jeden účet, nad kterým má kontrolu právě týrající partner. Žena tudíž nemá materiální možnosti a díky dlouhodobé izolaci ani informace, navíc ani netuší jaké jsou možnosti pomoci. Domácí násilí je dlouhodobé než se žena rozhodne s danou situací něco udělat. Bohužel mnohé neudělají za celý svůj život nic, nevědí, že se o násilí jedná Tyto ženy jsou izolovány od společnosti, mnohdy nemají přístup k telefonu, k televizi, internetu. Ven se nedostanou. Jediná možnost je skrze děti, právě u dětských lékařů. Cestou k nim, mají tyto ženy možnost dostat se k informacím o pomoci. Některé ženy odešly již několikrát nebo se rozhodovaly odejít, ale pokaždé uvěřily ve změnu partnerova chování k lepšímu.1
2.7 Organizace zabývající se domácím násilím •
Intervenční centra, které vznikají od 1.1. 2007 a v současné době jich vzniklo po celé České republice 15
•
proFem, o. p. s., konzultační středisko pro ženské projekty
•
Rosa, o. s. - centrum pro týrané a osamělé ženy
•
Élektra, o. s. - centrum pomoci ženám zneužitým v dětství
•
Arcidiecézní charita Praha - projekt Magdala
•
Krizové centrum Riaps
•
Linka důvěry CSSP
•
Bílý kruh bezpečí - BKB
•
Linka DONA
•
Život 90 - služby seniorům, zdravotně postiženým nebo osamělým občanům
•
o.s.Spirála - centrum krizové intervence, linka pomoci, intervenční centrum
•
Acorus - pomoc osobám ohroženým domácím násilím
•
Azylové domy
1
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 25-31.
33
2.7.1 Acorus
Obrázek 3
Acorus, občanské sdružení, provozuje Psychosociální centrum Acorus, poskytující osobám ohroženým domácím násilím pomoc v překonávání nepříznivé sociální situace. 1 AZYLOVÝ DŮM: •
služba je zaměřena na poskytnutí přechodného bydlení
•
pomoc v situaci, která vznikla důsledkem domácího násilí
•
podporu opětovného začlenění do života bez přítomnosti násilí
•
je poskytována ženám nebo ženám s dětmi, které jsou ohroženy domácím násilím.2
V azylovém domě je poskytována nezbytná fyzická ochrana před násilnou osobou (prostřednictvím stálé služby v azylovém domě, zabezpečovacího zařízení, zabezpečení oken mřížemi), nezbytná psychická podpora, nezbytná právní pomoc, podpora pro uplatnění zákonných nároků, podpora pro zlepšení komunikace matky s dítětem. 3 KRIZOVÁ POMOC: •
zaměřuje se na poskytování krátkodobé bezplatné odborné pomoci spojené s ubytováním
•
směřuje k překonání akutní krizové situace
•
získání stabilizace a začlenění do běžného života.4
ODBORNÉ SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ: •
poskytování bezplatné ambulantní nebo terénní pomoci osobám v nepříznivé sociální situaci vzniklé v důsledku domácího násilí nebo osobám hledajícím pro ně pomoc
1
Acorus, občanské sdružení. Pomoc osobám ohroženým domácím násilím [online]. 2000-2010 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW: . 2 tamtéž 3 tamtéž 4 tamtéž
34
•
získávání schopností řešit situaci vlastními silami, stabilizaci a začlenění do běžného života bez přítomnosti násilí.1
•
sociálně právní poradenství se sociální pracovnicí
•
individuální konzultace s psycholožkou nebo terapeutkou
•
skupinové terapeutické sezení
•
pedagogické poradenství
•
ambulantní, terénní, e-mailové poradenství 2
PROGRAMY PRO DĚTI:
•
Arteterapie
•
Videotrénink interakcí
•
Relaxační masáže
•
Pohybové hry
•
Keramika
•
Dětský klub
•
Výlety
Obrázek 4
2.8 Legislativa v České republice V červnu 2004 byl do trestního zákona vložen §215a trestního zákona – nová skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě.
Nyní je v platnosti nový trestní zákoník od 1.1.2010 č. 40/2009 Sb., § 199 (dříve §215a) Týrání osoby žijící ve společném bydlení (bylo zde nahrazeno ve společně obývaném bytě nebo domě)
1
Acorus, občanské sdružení. Pomoc osobám ohroženým domácím násilím [online]. 2000-2010 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW: . 2 tamtéž
35
(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. (bylo zde nahrazeno “ve společně obývaném bytě nebo domě“ a nahrazeno „až na 3 léta“) (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, (původně I. část písm.a/) b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo (původně II. Část písm.a/) d) páchá-li takový čin po delší dobu. (původně písm. b/, nahrazeno: „pokračuje-li v páchání“) (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.1 Dále jsou v zákoně upraveny tyto trestné činy: § 145 Těžké ublížení na zdraví § 146 Ublížení na zdraví § 147 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti § 168 Obchodování s lidmi § 170 Zbavení osobní svobody § 171 Omezování osobní svobody § 175 Vydírání § 177 Útisk § 185 Znásilnění § 186 Sexuální nátlak § 187 Pohlavní zneužití § 195 Opuštění dítěte nebo svěřené osoby § 196 Zanedbání povinné výživy 1
Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: .
36
§ 198 Týrání svěřené osoby § 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí1 Mezi nové patří § 353 Nebezpečné vyhrožování a § 354 Nebezpečné pronásledování (tzv. stalking) – probíhá po ukončení vztahu, při a po rozvodu. Jedná se o pronásledování, slídění, obtěžování, vyhrožování. Převážně jde o pokračování domácího násilí a jedná se především o způsob, který se týká mužů. (1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři roky bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) vůči dítěti nebo těhotné ženě, b) se zbraní, nebo c) nejméně se dvěma osobami.2
Vykázání Vykázání v ČR je nově upraveno s platností od 1. 1. 2009 v zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, konkrétně v §§ 44 až 47 „Oprávnění vykázat z bytu nebo domu i z jeho bezprostředního okolí. Zde je přehled hlavních změn, které jsou na rozdíl od předchozí právní úpravy řešeny odlišně: Vykázání (jen tato jediná forma rozhodnutí, dříve byl i zákaz vstupu) 1
Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: . 2 Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12].. Dostupné z WWW: < http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast2h10d5.aspx>.
37
Policie ČR poskytuje ohrožené osobě současně vždy personální i teritoriální ochranu (dříve byla pouze ochrana teritoriální). Faktický úkon – opatření preventivního charakteru (dříve policista rozhodoval ve správním řízení). Základní lhůta vykázání: 10 dnů (stejné). Forma: Ústní oznámení osobám (násilné i ohrožené), vydává se jen potvrzení o vykázání, předání proti podpisu (vymezení prostoru vykázání, poučení, práva a povinnosti osob, místo uložení kopie úředního záznamu). Nepřítomná vykázaná osoba: při prvním kontaktu poučení o právech a povinnostech při vykázání, předání potvrzení o vykázání nebo lze získat informace o vykázání na lince 158. Nesouhlas s vykázáním: námitka, která nemá odkladný účinek, na místě zapsaná do potvrzení o vykázání nebo námitka podaná písemně do tří dnů. O námitce rozhoduje krajské ředitelství Policie ČR. Oznamovací povinnost Policie ČR: kopie úředního záznamu o vykázání: Intervenční centrum, OSPOD (jsou-li přítomny děti), nově i příslušnému civilnímu soudu – to vše do 24 hodin od vstupu do společně obývaného bytu nebo domu. Kontrola dodržování povinností vykázané osoby ze strany Policie ČR: Do tří dnů od vykázání. Povinnost vykázané osoby: - Zákaz vstupu do vymezeného prostoru. - Zákaz navazování styku nebo kontaktu s ohroženou osobou. - Odevzdat na místě všechny klíče od společného obydlí, které drží. Právo vykázané osoby: - Vzít si věci osobní potřeby, osobní cennosti a osobní doklady před odchodem. - Vzít si věci nezbytné pro podnikání nebo výkon povolání, pouze jedenkrát v průběhu desetidenního vykázání a jen v přítomnosti policisty. - Být policistou poučen o právech a povinnostech, o možnostech dalšího ubytování. - Sdělit adresu pro doručování. - Ověřit vykázání na tísňové lince 158. - Vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání. 1
1
Dona linka. Pomoc osobám ohroženým domácím násilím. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .on&id_categoryNode=497>.
38
Předběžné opatření soudu podle § 76b OSŘ, Úprava zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád: předběžným opatřením lze uložit povinnost dočasně opustit společné obydlí a také uložit povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Toto vše směřuje proti tomu, kdo vážně ohrožuje zdraví, život, svobodu nebo lidskou důstojnost navrhovatele. Předběžné opatření trvá 1 měsíc od jeho vykonatelnosti. Je zde i možnost prodloužení předběžného opatření a to až na dobu jednoho roku, zanikne vše nejpozději uplynutím doby jednoho roku od okamžiku jeho nařízení.1 Výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným - Úprava zákona č.99/1963 Sb. § 273b
1
Business center.cz. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. [online]. 1998-2010 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: < http://business.center.cz/business/pravo/zakony/osr/cast2h2.aspx>.
39
3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Cíl a předpoklady bakalářské práce Hlavním cílem praktické části naší bakalářské práce je charakterizovat domácí násilí a popsat okolnosti jeho vzniku. Na základě již formulovaných teoretických východisek jsme se zaměřili na průzkumové šetření k zjištění důležitých poznatků ohledně problematiky domácího násilí. Zjištěné údaje pak bylo nutné utřídit a porovnat s poznatky z jiných výzkumů. Před zahájením šetření jsme stanovili čtyři předpoklady, směřující do problematiky domácího násilí, páchaného na ženách. Stanovené předpoklady P 1: Lze se domnívat, že více než 50% respondentek v případě domácího násilí vyhledá pomoc až tehdy, když je dítě napadeno agresorem. P 2: Lze se domnívat, že více než 40% respondentek se již v dětství setkala s domácím násilím. P 3: Lze předpokládat, že domácí násilí na respondentkách je pácháno bez ohledu na jejich vzdělání a věk. P 4: Lze předpokládat, že více jak 50% respondentek se domnívá, že
veřejnost a
společnost není dostatečně informována o domácím násilí.
3.2 Použité metody Výše uvedené předpoklady jsme ověřovali pomocí nestandardizovaného dotazníku, který byl pro nás hlavním zdrojem informací. Pro doplnění informací jsme zvolili metodu rozhovorů s ženami, které zažily domácí násilí. Cenný rozhovor nám poskytla ředitelka psychosociálního centra Acorus. Jako další zdroj poznatků
byla využita analýza
sekundárních zdrojů a dále jsme všechny poznatky a informace zpracovali prostřednictvím statistických metod. Využívali jsme tabulek a grafického znázornění přehledných grafů.
40
prostřednictvím
3.2.1 Nestandardizovaný dotazník Dotazník, vlastní konstrukce pro nás byl hlavní metodou šetření a sběru dat. Sběr dat započal v květnu 2010 a skončil prosincem 2010. V průběhu tohoto období bylo nashromážděno dostatečné množství informací. Byla oslovena jedna organizace zabývající se touto problematikou, dále pak
dva
azylové domy, kde pobývaly ženy, které se
s domácím násilím setkaly. Tyto klientky pak tvořily náš soubor. Návratnost dotazníků nebyla stoprocentní, vzhledem k citlivé problematice. Domníváme se však, že fakt, že se nám vrátilo z 50 rozdaných dotazníků celkem 37 dotazníků je potěšující. Dotazník se skládal jak z uzavřených otázek tak z otevřených. Na otázky č. 4, 9, 11, 12 a 15 bylo možné vybírat zároveň z několika variant (Dotazník viz příloha P1). 3.2.2 Rozhovor Jako další metodu práce jsme zvolili rozhovor, především k objasnění důvodu a smyslu dotazníkového šetření. Rozhovor směřoval do hlubší problematiky života ženy. Tento rozhovor byl proveden se třemi ženami, které patřily do našeho souborů respondentů. Šlo o rozhovory individuální, volné - tázané ženy spontánně vyprávěly o svém životě. Do bakalářské práce byl použit ještě další rozhovor a to s ředitelkou psychosociálního centra Acorus, které jsme již představili v kapitole č. 2.7.1 s. 34-35 teoretické části. V tomto druhém rozhovoru šlo spíše o řízený rozhovor s cílem získat přesnější odpovědi na diskutované téma domácí násilí. Všechny rozhovory byly zapisovány a následně pak přepsány a vloženy jako přílohy k bakalářské práci (Rozhovory viz přílohy P2 a P3). 3.2.3 Analýza sekundárních zdrojů Další cenné údaje jsme získali z výzkumů, které provedlo Občanské sdružení ROSA a také z výsledků reprezentativního výzkumu Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. Výzkumy nám posloužily především jako další zdroj informací a pro srovnání s naším průzkumovým šetřením.
41
3.2.4 Statistické metody Získané poznatky z nestandardizovaného dotazníku a dále výsledky analýzy sekundárních zdrojů jsme pečlivě zpracovali do tabulek, kde jsme zaznamenali četnosti výskytu odpovědí a dále jsme poznatky zpracovali graficky.
3.3 Charakteristika zkoumaného vzorku Dotazníkové šetření jsme prováděli se souhlasem vedení v organizacích, které se zabývají problematikou domácího násilí. Respondentky byly z oblastí Prahy, Děčína, Ústí nad Labem, Liberce, Hrádku nad Nisou a Jablonce nad Nisou. Všechny ženy byly během svého života oběťmi domácího násilí a jednalo se o dospělé ženy ve věkovém rozmezí 18 a více let. S respondentkami jsme buď přímo osobně vyplňovali dotazník a se třemi z nich také vedli podrobnější rozhovor nebo na základě domluvy s organizací vyplňovala dotazníky s klientkami sociální pracovnice dané organizace.
4 Vyhodnocení 4.1 Vyhodnocení dotazníkového šetření V této praktické části přiblížíme odpovědi respondentek na nestandardizovaný dotazník. Na otázky odpovídá celkem 37 žen, tento počet představuje 100%.
Tabulka č. 1: Věk respondentek Bez
Věk respondentek
18-25
26-30
31-40
41-50
51-60
61 a více
odpovědi
3 / 8%
2 / 5%
0 / 0%
Počet odpovědí / % 4 / 11%
2 / 5%
15 / 41% 11 / 30%
37
Celkem odpovídalo žen
42
Graf č. 1: Věk respondentek
Jak je patrné z tabulky č. 1 i grafu č. 1, největší počet respondentek a procento zaujímá věková hranice v rozmezí 31-40 let 41%, jako další pak 41-50 let a to 30%. Toto zjištění by se dalo srovnat i se statistikami organizací, které se zabývají problematikou domácího násilí. Překvapivé pro nás však bylo, že domácí násilí se dotýká téměř všech žen bez ohledu na věk.
Tabulka č. 2: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentek Nejvyšší dosažené vzdělání respondentek
Počet odpovědí / %
Základní
8
/
22%
Vyučena
11
/
30%
Středoškolské
12
/
32%
Vyšší odborné
2
/
5%
Vysokoškolské
4
/
11%
Bez odpovědi
0
/
0% 37
Celkem odpovídalo žen
43
Graf č. 2: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentek Základní - 8 Vyučena - 11 Středoškolské - 12 Vyšší odborné - 2 Vysokoškolské - 4
Naše šetření, jak je vidět v tabulce č. 2 a grafu č. 2, nám ukázalo, že nejde jen o ženy s nízkým vzděláním, které se setkají ve svém životě s domácím násilím, ale že jde o problém, který se týká širokého spektra žen bez ohledu na věk a také vzdělání. Lze takto vyvrátit některé mýty o domácím násilí „Jen mladá a hloupá si to nechá líbit“. Z našeho šetření je patrno, že největší počet respondentek má středoškolské vzdělání. Lze se domnívat, že procento žen s vyšším vzděláním je nižší vzhledem k tomu, že tato skupina si dovede zajistit bydlení a nemá tudíž potřebu využít azylového domu, avšak využívá jiné typy služeb (ambulantní). Tím chceme sdělit, že čísla z našeho průzkumu vycházela právě v největší míře od žen z azylových domů.
Tabulka č. 3: Informace o původní rodině Původní rodina
Počet odpovědí / %
Z úplné rodiny (otec, matka, sourozenci)
21 /
57%
Z rozvedené rodiny
9 /
24%
Vyrůstala jsem u svobodné matky
1 /
3%
Vychovával mne otec
0 /
0%
Vyrůstala jsem mimo vlastní rodinu - pěstounská péče
0 /
0%
Vyrůstala jsem mimo vlastní rodinu - dětský domov
2 /
5%
Byla jsem adoptovaná
2 /
5%
U prarodičů
1 /
3%
Jiné
1 /
3%
Bez odpovědi
0 /
0% 37
Celkem odpovídalo žen
44
Graf č.3: Informace o původní rodině Z úplné rodiny (otec, matka, sourozenci) - 21 Z rozvedené rodiny - 9 Vyrůstala jsem u svobodné matky - 1 Vyrůstala jsem mimo vlastní rodinu – dětský domov - 2 Byla jsem adoptovaná - 2 U prarodičů - 1 Jiné - 1
Tabulka č. 3 a graf č. 3 vypovídá, že většina respondentek ze souboru až 57% je z úplné rodiny, z rozvedené rodiny je zhruba 24% odpovídajících žen. Výsledky nás překvapily, předpokládali jsme, že většina žen bude z neúplných rodin. Pro rozšíření této práce bychom v budoucnosti doporučili zaměřit se na funkčnost a patologii rodiny.
Tabulka č. 4: Výchovné styly v původní rodině Výchovné styly v původní rodině
Počet odpovědí / %
Naprosto volná výchova, možnost mít vše, dělat si co chci
5 /
13,5%
Autoritativní výchova matky (převažovaly zákazy, příkazy,omezování)
6 /
16,2%
Autoritativní výchova otce (převažovaly zákazy, příkazy, omezování)
14 /
37,8%
Fyzické tresty
7 /
18,9%
Nezájem rodičů
9 /
24,3%
Jiné
9 /
24,3% 37
Celkem odpovídalo žen
45
Graf č. 4: Výchovné styly v původní rodině
Naprosto volná výchova, možnost mít vše, dělat si co chci - 5 Autoritativní výchova (převažovaly zákazy, omezování) - 6
matky příkazy,
Autoritativní výchova otce (převažovaly zákazy, příkazy, omezování) - 14 Fyzické tresty – 7 Nezájem rodičů – 9 Jiné - 9
13,5%
16,2%
37,8% 18,9%
24,3%
24,3%
Pokud se zamyslíme nad zjištěnými údaji, docházíme k názoru, že ženy, které se setkaly s domácím násilím, měly v dětství zkušenost s autoritativním otcem, což je determinovalo v jejich
rolovém
chování
v dospělosti.
V literatuře
a
statistikách
se mluví
o transgeneračním přenosu, o přenosu norem a hodnot, které si děti osvojují v dětství. To je příčinou toho, že se uvedené ženy v dospělosti nejčastěji stávají oběťmi domácího násilí. I z našeho průzkumu, viz tabulka č. 4 a graf č. 4, je patrné, že nejčastěji a to ve 14 případech 37,8% převládá autoritativní výchova otce, jako další následuje nezájem rodičů v 24,3% společně s jinými výchovnými styly.
46
Tabulka č. 5: Vztah k otci a k matce Počet odpovědí / %
Vztah k otci a matce K otci
Pěkný
6 /
16%
Dobrý (Normální)
7 /
19%
15 /
41%
Žádný (Neznám jej)
8 /
22%
Jiný
0 /
0%
Bez odpovědi
1 /
3%
Pěkný
12 /
32%
Dobrý (Normální)
12 /
32%
Špatný
8 /
22%
Žádný (Neznám ji)
4 /
11%
Jiný
0 /
0%
Bez odpovědi
1 /
3%
Špatný
K matce
37
Celkem odpovídalo žen
Graf č. 5: Vztah k otci Pěkný - 6 Dobrý (Normální) - 7 Špatný - 15 Žádný (Neznám jej) – 8 Bez odpovědi - 1
47
Graf č. 6: Vztah k matce Pěkný - 12 Dobrý (Normální) - 12 Špatný - 8 Žádný (Neznám ji) – 4 Bez odpovědi - 1
Tabulka č. 5 a grafy č. 5 a 6, vypovídají o vztahu respondentek ke svým rodičům. V odpovědích se též promítají výchovné vlivy, které byly v původní rodině uplatňovány. Zajímavé je, že k otci mají respondentky v obecné rovině horší vztah než ke své matce. Uvádíme některé příklady hodnocení vztahu respondentek ke svým rodičům.
Příklad hodnocení otce : Choval se jako gestapák, předával své rodičovské povinnosti mně a nutil mě vykonávat práci, která se nedala časově stihnout. Například jeden den ráno v 5:30 se postarat o domácí zvířata – poklidit, jídlo dát – slepicím, králíkům, psům a kočkám. Postarat se o sourozence, vypravit je do školy, roztopit kamna, uvařit snídani, vzbudit je, na vše dohlédnout, oblečení, boty, sešity, věci do školy, úkoly, poklidit snídani. Odvést je do školy – 3 km lesem, před školou nakoupit v samoobsluze, po skončení vyučování je odvést domů, zatopit, udělat s nimi úkoly, uvařit večeři, postarat se opět o domácí zvířata a potom jsem si mohla teprve udělat své úkoly. Když se vracel z práce, vyžadoval kromě teplé večeře, kterou jsem mu musela zvlášť před jeho příchodem vařit, aby bylo vše v naprostém pořádku. To bylo ve 21:30. Kontrolu často komentoval slovy, že jej máma podvedla a on není můj otec a on by si ji nikdy nevzal, kdyby nebyla zbouchlá. Těmto slovům jsem v deseti letech nerozuměla a měla jsem pocit, že jsem něco udělala špatně. A pokud se našla jakákoliv chyba, kterou se snažil vždy najít, tak jsem dostala výprask. Máma přijížděla na víkend (bydlela u milenců, a když jsem ji prosila o vysvětlení, tak mě vždy odbyla, že jsem její šikovná holčička, která se jí postará o Pavlíčka a Mirečku. A pak se šla s otcem hádat). O víkendu jsem musela otci pomáhat s pracemi typu údržba domu, zvířat, zahrady a poslouchat u toho: „Škoda, že nejsi syn, ten by zastal víc práce.“ Po odchodu na střední školu mu v kontrole nad mým životem zabránila moje babička a poté jsem ho v životě viděla jen šestkrát.
48
Příklady hodnocení matky: Milá, hodná, milující… Další příklad: Myslím si, že neměla vůbec vztah k dětem, ani zodpovědnost, že si neuvědomovala, že to znamená nějaké povinnosti. Nikdy jsem nepochopila, proč mě dala jako 3 týdenní miminko k babičce. A i když se po dvou letech narodila sestra a po čtyřech bratr, netrávila jsem s nimi ani Vánoce. Nezajímala jí ani její vnoučata. Přizpůsobuje si fakta svého života k obrazu svému, podle toho s jakým chlapem žije, což je náročné, protože své vztahy mění po pěti až šesti letech.
Tabulka č.6: První setkání s násilím Počet odpovědí / %
První setkání s násilím V dětství
18
/
48,6%
Od otce v rodině
12
/
32,4%
3
/
8,1%
Od přítele
11
/
29,7%
V manželství
13
/
35,1%
3
/
8,1%
Od matky v rodině
Jiné
37
Celkem odpovídalo žen
Graf č.7: První setkání s násilím
V dětství - 18 Od otce v rodině - 12 Od matky v rodině - 3 Od přítele - 11 V manželství - 13 Jiné - 3
48,6%
32,4%
8,1%
29,7%
35,1%
8,1%
Tabulka č. 6 a graf č. 7 ukazují, že v 48,6% se respondentky již s násilím setkaly v dětství, z toho nejčastěji ve 32,4% od otce. Celkem ve 35,1% v manželství a v 29,7% od 49
přítele. Tyto výsledky opět dokazují, že se téměř polovina respondentek setkala s násilím v dětství. Zároveň se potvrdilo tvrzení, že agresorem je blízká osoba.
Tabulka č. 7: Přítomnost dětí v rodině a děti jako svědci domácího násilí Počet odpovědí / %
Přítomnost dětí v rodině a děti jako svědci domácího násilí
Bez Ano
Ne
Jiné
odpovědi
Přítomnost dětí v rodině
34 / 92%
3 / 8%
0 / 0%
0 / 0%
Děti jako svědci domácího násilí
28 / 76%
5 / 14%
1 / 3%
3 / 8%
37
Celkem odpovídalo žen
Graf č. 8: Přítomnost dětí v rodině
Graf č. 9: Děti jako svědci domácího násilí
Ano – 28 Ne - 5 Jiné – 1 Bez odpovědi - 3
50
Tabulka č. 7 a grafy č. 8 a č. 9, dokládají, že děti jsou často přítomny v rodině, kde se odehrává domácí násilí, o to je smutnější, že jsou svědky bití a ponižování své matky. Tyto traumatické zážitky zanechávají na dětech hluboké jizvy, které v některých případech nelze zhojit. Tabulka č. 8: Impulsy k vyhledání pomoci Impulsy k vyhledání pomoci
Počet odpovědí / %
Opakované stupňující násilí
22
/
59,4%
2
/
5,4%
12
/
32,4%
Nevěra partnera
9
/
24,3%
Děti (dítě) se začaly chovat jako násilný partner
4
/
10,8%
Strach o život svůj nebo dětí
15
/
40,5%
Strach o psychický vývoj dětí
15
/
40,5%
8
/
21,6%
Jednorázové fyzické napadení Útok na děti
Jiné Celkem odpovídalo žen
37
Graf č. 10: Impulsy k vyhledání pomoci Opakované stupňující násilí - 22 Jednorázové fyzické napadení - 2 Útok na děti - 12 Nevěra partnera - 9 Děti (dítě) se začaly chovat jako násilný partner - 4 Strach o život svůj nebo dětí - 15 Strach o psychický vývoj dětí - 15 Jiné - 8
59,4% 5,4%
32,4% 24,3% 10,8% 40,5% 40,5% 21,6%
51
Nesmírné cenné poznatky pro nás představovaly odpovědi žen, na kterých bylo pácháno domácí násilí, o momentech, které rozhodly změnit jejich nepříznivou situaci, kterou zažívaly. Ženy měly možnost volit z více variant. Výše uvedená tabulka a graf dokládá, že ženu dovedlo k vyhledání pomoci několik impulsů. Tabulka č. 8 a graf. č.l0 ukazují, že až vystupňované násilí bylo impulsem něco podniknout a bránit se útočníkovi. Dále pak strach o svůj život a psychický vývoj dětí nebo útok agresora na děti samotné. Anonymní odpověď jedné respondentky, vypovídá
za všechny: „Při posledním
napadení se mu nepodařilo mě zabít. Tabulka č. 9: Způsoby získávání informací Počet odpovědí / %
Způsoby získávání informací Kamarádka, známí, kolegové, sousedé
15 /
40,5%
Letáky
5
/
13,5%
Internet
10
/
27%
Na úřadě
4
/
10,8%
Policie
5
/
13,5%
Lékař
6
/
16,2%
Média
1
/
2,7%
Někdo z rodiny
6
/
16,2%
Jiné
6
/
16,2% 37
Celkem odpovídalo žen
Graf č. 11: Způsoby získávání informací Kamarádka, známí, kolegové, sousedé - 15 Letáky – 5 Internet - 10 Na úřadě - 4 Policie - 5 Lékař - 6 Média - 1 Někdo z rodiny - 6 Jiné – 6
40,5% 13,5% 27% 10,8% 13,5% 16,2% 2,7% 16,2% 16,2%
52
Tabulka č. 9 a grafické znázornění č. 11 evidentně odhaluje, že týraným ženám pomáhají nejvíce přátelé nebo okruh jejich blízkých známých. Dále informace z internetů, letáky, někdo z rodiny…. Anonymní odpověď respondentky na otázku: Kde jste získala informace o pomoci: „Po útěku od násilníka náhodně. Dětem se podařilo najít na internetu organizaci Acorus, kde mi byla poskytnuta pomoc.“ Tabulka č.10: Informovanost o domácím násilí Informovanost o domácím násilí Počet odpovědí / % Je dostačující
17 /
46%
Není
20 /
54%
0 /
0%
Bez odpovědi
37
Celkem odpovědělo žen
Graf č. 12: Informovanost o domácím násilí
Až 54 % respondentek z našeho souboru se domnívá, že povědomí, informovanost veřejnosti o domácím násilí je nedostačující a 46% vidí situaci kladně. Mezi těmito výsledky není statisticky významný rozdíl. Viz tabulka č. 10 a graf č. 12.
53
Tabulka č.11: Návrhy na zlepšení informovanosti Návrhy na zlepšení informovanosti
Počet odpovědí / %
Odpovědělo
20
/
54%
Neodpovědělo
17
/
46%
Bez odpovědi
0
/
0% 37
Celkem odpovědělo žen
Graf č. 13: Návrhy na zlepšení informovanosti Odpovědělo - 20 Neodpovědělo - 17
Navrhovaná řešení jsme umístili do několika kategorií: 1. letáky (umístění v metru, MHD, u dětských a praktických lékařů, na úřadech) 2. více o tom mluvit a informovat veřejnost 3. zveřejňování v časopisech 4. mediální osvěta (již na školách) 5. informace od lékařů Zaznamenáváme jen některé odpovědi a návrhy respondentek jak zlepšit informovanost lidí o domácím násilí: „Je dobré stále o problematice mluvit.“ „ Myšlení lidí se asi těžko změní. Společnost chápe domácí násilí jako běžnou součást života ženy.“ „ Měly by být veškeré informace v jakékoliv formě u všech lékařů, hlavně praktických, na úřadech, více 54
zveřejňovat v různých časopisech se skutečnými příběhy ať ženy vidí, že se to může stát i jiným. Není se za co stydět.“ Většina odpovědí odhaluje, že i samotné týrané ženy vědí, že se jim dějí věci, které by neměly být společností tolerovány. Viz tabulka č. 11 a graf č.13. Tabulka č. 12: Místa pomoci, které respondentky využily popřípadě by využily Místa pomoci, které respondentky využily popřípadě by využily
Počet odpovědí / %
Policie
28 /
75,7%
Úřad oddělení sociálně-právní ochrany dětí
13 /
35,1%
6 /
16,2%
Praktický lékař
13 /
35,1%
Krizové telefonní linky
19 /
51,3%
Dětský lékař
12 /
32,4%
Intervenční centra
16 /
43,2%
Rodinné poradny
3 /
8,1%
17 /
45,9%
3 /
8,1%
Úřad-jiné oddělení
Azylové domy Jiné
37
Celkem odpovídalo žen
Graf č. 14: Místa pomoci, které respondentky využily popřípadě by využily
Policie - 28 Úřad oddělení sociálněprávní ochrany dětí - 13 Úřad –jiné oddělení - 6 Praktický lékař - 13 Krizové telefonní linky – 19 Dětský lékař - 12 Intervenční centra - 16 Rodinné poradny - 3 Azylové domy - 17 Jiné - 3
75,7% ; 35,1% ; 16,2%; 35,1% ; 51,3%; 32,4%; 43,2%; 8,1% ; 45,9%; 8,1%
55
Tabulka č. 12 a graf č. 14 dokazují, že existuje cesta k řešení domácího násilí. Respondentky využily zejména služby Policie, sociálně-právní ochrany, krizových telefonních linek, azylových domů, poraden. Tyto poznatky, nás velmi potěšily, evidentně se zkvalitňuje trh služeb pro rodiny s dětmi v krizi, je tedy možné využít mnohé služby, které pomáhají domácí násilí řešit. Tabulka č. 13: Znalost pojmu domácí násilí Znalost pojmu domácí násilí
Počet odpovědí / %
Ano
30 /
81%
Ne
7 /
19%
Bez odpovědi
0 /
0% 37
Celkem odpovídalo žen
Graf č. 15: Znalost pojmu domácí násilí
Z tabulky č. 13 a grafu č. 15 vidíme, že až 81% respondentek ví, že zažívají domácí násilí. Je pro nás nepochopitelné, jak mohou tyto ženy vědět a přesto neřešit domácí násilí, které je na nich a mnohdy i na dětech pácháno. Zřejmě není jednoduché odejít, a to z mnoha důvodů (viz teoretická část kapitola č. 2.4 s. 22-25).
56
4.2 Vyhodnocení sekundárních zdrojů Pro srovnání s naším průzkumem jsme použili výsledky ze sociologické sondy klientek o.s. ROSA – centrum pro týrané ženy a jejich dětí za roky 2007, 2008 a 2009. Informace byly získány z dostupných zdrojů, které jsou uvedeny na internetových stránkách o.s. ROSA.1 Tato zmíněná organizace poskytuje telefonickou krizovou linku, informační a poradenské centrum a azylový dům s utajenou adresou pro ženy a jejich děti, oběti domácího násilí. Dalším zdrojem pro nás byl Reprezentativní výzkum 2006 – STEM o domácím násilí 2 Je nutno ale také podotknout, že ani tato data nejsou úplná, dotazníkové šetření se týkalo jen těch, kteří chtěli o tomto tématu hovořit. Pro statistiku o.s ROSA jsou použita data klientek, které jsou oběťmi domácího násilí ze strany svého - manžela, druha a přítele, stejně tak jako naše dotazované ženy. Níže zpracované tabulky a grafy se týkají právě zpracované sociologické sondy klientek o.s.ROSA – centrum pro týrané ženy a jejich dětí za roky 2007, 2008 a 2009. Uvádíme jen některé údaje, neboť zkoumaná problematika je velmi široká a v naší bakalářské práci již není dostatečný prostor k jejich úplné prezentaci.
Tabulka č. 14: Počet vyplněných dotazníků
Graf č. 16: Počet vyplněných dotazníků
o.s.ROSA Počet vyplněných dotazníků / % 194 / 100% 2007 196 / 100% 2008 206 / 100% 2009
Počet vyplněných dotazníků 208 206 204 202 200 198 196 194 192 190 188
206
2007 196 194
2009
1
1
2
o.s. ROSA. Statistiky. [online]. 1998 [cit. 2011-15-03]. Dostupné v WWW: . Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
57
2008
Údaje (tab.č.14 a graf č.16), které zpracovávaly pracovnice o.s. ROSA se týkají samozřejmě většího počtu klientek, než jsme měli k dispozici v našem průzkumu. V případě výzkumu 2006 – STEM se jednalo o 1690 dotazovaných respondentů, kdy cílovou skupinou byli všichni obyvatelé ČR starší 15ti let. V našem případě se jednalo o 37 dotazovaných žen, které se během svého života setkaly s domácím násilím. Ale přesto se pokusíme o malé srovnání a porovnání s našimi výsledky. Tabulka č. 15: Nejčastější věk oběti Nejčastější věk oběti 2007 2008 2009
18-29 2411,9% 16-8,2% 2311,2%
Graf č. 17: Nejčastější věk oběti 30-44
45-59
119-60,3% 137-69,9%
48-48% 36-18,3%
126-61,1%
47-22,9%
Nejčastější věk oběti 160
137 126 119
140 120
2007
100 80
2008 48
60 40 20
24
36 16
47
23
0 18-29
30-44
45-59
Výše jsme pro ukázku uvedli některé z výsledků dotazníkového šetření klientek o.s. ROSA. Nyní se pokusíme o srovnání s našimi výsledky z dotazníkového šetření. Je nám zcela jasné, že počet našich nestandardizovaných dotazníků je o mnohem menší, ale i tak je možné srovnání zjištěných dat. Statistické šetření, jak je patrné z tab.č.15 a grafu č.17, ukázalo, že v o.s. ROSA, nejčastěji chodí hledat pomoc ženy ve věkovém rozmezí 30-44 let a to ve všech třech letech (60%-70%), což potvrdil i náš průzkum, přesněji ženy s věkovou hranicí mezi 31-50 let s počtem (71%) (viz tab.č.1 a graf č.1 s.42,43). Jak je patrné, jedná se především o ženy v mladší střední - střední věkové hranici, které jsou buď na mateřské dovolené nebo mají malé děti. Což potvrzují výsledky statistického šetření o.s. ROSA z roku 2007, kdy (20%) dotazovaných bylo na mateřské dovolené, (13%) není ekonomicky zajištěna (studující, nezaměstnané, důchod atd.). Z čehož se dá usuzovat, že jsou na partnerovi zcela závislé. Od tohoto se pak dále odvíjí i délka vztahu, žena je závislou, nemá dostatek financí a možností k tomu, aby se osamostatnila.
58
2009
Tabulka č.16: Vzdělání oběti Základní Vyučen 12 – 6% 26 - 13% 15-7,7% 31-15,8% 18-8,7% 31-15%
Vzdělání oběti 2007 2008 2009
Středoškolské Vysokoškolské 119-62% 37-19% 101-51,5% 49-25% 103-50% 54-26,2%
Graf č. 18: Vzdělání oběti Vzdělání oběti 119 103 101 2007 263131
4954 37
2008 2009
st ře do šk ol sk é vy so ko šk ol sk é
vy uč en
121518
zá kla dn í
140 120 100 80 60 40 20 0
Stejně tak i ve srovnání v oblasti vzdělání je patrné, že domácí násilí se u žen objevuje naprosto bez ohledu na vzdělání. Dotýká se všech žen, bez ohledu na jejich postavení a vzdělání. Pro srovnání uvádíme výsledky statistik o.s. ROSA. Z výše uvedené tabulky č.16 a grafu č.18 je patrné, že se jedná nejčastěji o skupinu žen se středoškolským vzděláním (50%-62%), následuje pak skupina s vysokoškolským vzděláním (19%-26%), poté ženy, které jsou vyučeny (13%-16%) a jako poslední pak ženy se základním vzděláním (6%9%). Naše výsledky ve srovnání s o.s.ROSA vypadají následovně – téměř na stejné úrovni s (32%) středoškolské vzdělání, vyučeny (30%), následuje základní vzdělání s (22%) a s vyšším vzděláním pak (16%). Náš průzkum s průzkumem ROSA zjistil (viz tab.č.2 a graf č.2 s.43,44), že nejvíce se domácí násilí dotýká žen se středoškolským vzděláním. Když se podíváme na tyto výsledky a pak na výsledky šetření z roku 2006 – STEM je s podivem, že stále mnozí zastávají názor, že domácí násilí se týká jen rodin materiálně slabých (48%) a zároveň stále (68%) zastává názor, kdy je obětí žena slabá, bojácná, neprůbojná.1 Z výsledků je však
1
Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
59
patrné, že domácí násilí se může opravdu dotýkat naprosto kohokoliv, bez ohledu na materiální zajištění, věk a vzdělání. Tabulka č. 17: Nejčastější délka vztahu Nejčastější délka vztahu 2007 V dalších letech není předmětem šetření
0-5let 59 – 26,7%
6-10let 36 – 18,6%
11-15let 39 – 20%
16-20let 28 – 14,4%
Graf č. 19: Nejčastější délka vztahu Nejčastější délka vztahu 70 60
59 2007
50 36
40
39 28
30 20
2008,2009"Nebylo v šetření"
10 0 0-5let
6-10let 11-15let 16-20let
Délka vztahu 0-5 je procentuelně vyjádřena 26,7%, délka 6-10 let pak 18,6%, 11-15 let 20% a poslední nejdelší doba trvání vztahu je pak 16-20 let – 14,4%. V našem dotazníkovém šetření tato otázka nebyla zapracována, ale v rozhovorech, které byly zpracovány a jsou uvedeny v bakalářské práci (viz příloha 2 a 3), jde o různé délky trvání vztahu 2, 10 a 12 let. Myslíme si, že délka vztahu je individuální a je odvislá na možnostech ženy (materiálních, ekonomických, rodinném zázemí – podpora rodičů, věk dětí a mnohé jiné). Tabulka č. 18: Děti jako svědci a jako oběti Děti jako svědci 2007 2008 2009
Počet dětí 300 252 292
Ano byly 283 / 94,3% 245 / 97,2% 280 / 96%
Ne, nebyly Děti jako oběti Ano 17 / 5,6% 119 / 39,7% 7 / 2,7% 145 / 57,53% 12/ 41% 45 / 15,41%
60
Ne 181 / 60,3% 107 / 42,5% 247 / 84,6%
Graf č. 20: Děti jako svědci
Graf č. 21: Děti jako oběti Děti jako oběti
300
300
250
250
200
Počet
Počet
Děti jako svědci
Ano, byly
150
Ne, nebyly
100
200 150
247 181 119
145 107
100
50
Ne 45
50
0
Ano
0 1
2
3
1
1-2007, 2-2008, 3-2009
2
3
1-2007, 2-2008. 3-2009
V roce 2007 byly děti svědky v (94,3%, a (v 39,7%) se staly i oběťmi, v roce 2008 pak (97%) jako svědci a z toho (57,5%) se staly obětí a v posledním sledovaném roce 2009 se svědky domácího násilí stalo (96%) dětí a z toho opět (15,4 %) byly současně obětí. Tato čísla jsou až alarmující. Stejně tak i v našich výsledcích (tab.č.7 a graf č.8,9 s.50) je patrné, že děti jsou svědky domácímu násilí. I my jsme zjišťovali, zda v rodině jsou děti přítomny, byly v (92%) a v (76%) byly i svědky násilí, kdy se právě ve většině případů stávaly i oběťmi. Ze šetření
v reprezentativním výzkumu 2006 – STEM – se také dozvídáme
o alarmujícím čísle. V rodinách, kde dochází k domácímu násilí, jsou vychovávány a vyrůstají děti (v 80%) a (v 57%) se stávají svědky násilí. Děti jsou svědky a ve většině případech i oběťmi. Tyto děti jsou ohroženy psychicky a emocionálně, děti se vlivem zažitého vzorce chování stávají agresivními nebo se naopak stávají
osamocenými,
bojácnými,
trpí
posttraumatickými stresovými poruchami.
1
depresemi,
psychosomatickými
obtížemi,
Místo aby vyrůstaly v rodině, kde bude klid,
jistota a bezpečí, zažívají neustálý pocit strachu, bezmoci a nejistoty. Nevědí si rady. Mnohdy mají agresora rády, mají ambivalentní pocity. Je samozřejmé, že stejně jako dospělý člověk, tak i dítě je jedinečnou bytostí a proto každé dítě, reaguje na danou situaci rozdílným způsobem. Zda dítě bude negativně ovlivněno do dalšího života záleží na mnoha faktorech. Jsou to v každém případě převzaté a naučené normy chování, určitý získaný model chování, který se většinou projeví v dospělosti. Buď právě zvýšenou agresivitou, která se častěji projevuje právě u chlapců nebo naopak úzkostí, strachem,
1
o.s. ROSA. Statistiky. [online]. 1998 [cit. 2011-15-03]. Dostupné v WWW: .
61
nízkou sebedůvěrou, pocitem méněcennosti a tudíž větší náchylností stát se obětí, což je právě většinou v případě dívek. 1 Když se opět pokusíme o malé srovnání s naším průzkumem, zjistíme, že (tab.č.6 a graf č.7 s.49) s násilím se setkaly ženy právě v dětství – v dětství 18 (48,6%) dotazovaných, z toho od otce v rodině – 12 (32,4%) od matky v rodině 3 (8,1%) a 3 od otčíma (8,1%). Proto je třeba také zmínit (tab.č.7 a graf č.8,9 s.50), že právě přítomnost dětí v rodině, útok na děti (32,4%), agresivní chování dětí (10,8%), strach jak o život (40,5%), ale i o psychický vývoj dětí (40,5%) byly jedny z hlavních důvodů odchodu z partnerského vztahu. Tabulka č. 19: Původní rodina oběti rok 2008 Původní rodina oběti rok 2008 násilný agresivní otec násilná agresivní matka otec závislost na alkoholu matka závislost na alkoholu rozvod v rodině hádky, problémy pokus o sebevraždu otce agresivní děda
Počet / % 65 / 33% 4 / 2% 25 / 13% 2 / 1% 77 / 39% 21 / 10% 1 / 2% 1 / 2%
Graf č. 22: Původní rodina oběti rok 2008
Původní rodina oběti rok 2008 1% 1%
násilný agresivní otec
10%
násilná agresivní matka
39%
1%
1
33%
otec závislost na alkoholu matka závislost na alkoholu rozvod v rodině
2%
hádky, problémy
13%
pokus o sebevraždu otce agresivní děda
o.s. ROSA. Statistiky. [online]. 1998 [cit. 2011-15-03]. Dostupné v WWW: .
62
o.s.Rosa dále uvádí, že (v 51%) se jedná o zkušenosti a přenos získaných vzorců chování z dětství. Naše respondenty uvádějí (viz tab.č.4 a graf č.4 s.45,46) (v 37,8%) autoritativní výchovu otce, nezájem rodičů (v 24,3%), fyzické tresty ve (18,9%), autoritativní výchova matky (16,2%) a jako problém viděly také naprostou volnou výchovu (13,5%). Vztah k otci byl špatný (41%), neznalo jej (22%), (19%) se přiklání k názoru, že byl dobrý a (16%) pěkný. Co se týká vztahu k matce, je za špatný považován ve (22%), neznalo (11%), za dobrý a pěkný pak považovaly shodně po (32%) (viz tab.č.5 a grafy č.5,6 s. 47,48). Je zde patrné, že vztah s otcem a problémy již v primární rodině zažila většina obětí domácího násilí. Zkušenosti, návyky, převzaté vzory a normy chování z dětství mají velikou moc v dalším životě oběti. Název transgenerační přenos je zde pak na místě. Tabulka č. 20: Iniciátor vyhledání pomoci 2008 Iniciátor vyhledání pomoci 2008 Klientka sama Rodina Známí, přátelé Internet Média Instituce (OSPOD) Policie Lékař Psycholog Intervenční centrum jiná NNO Advokát
7 10 35 37 15 32 11 14 15 1 11 7
Graf č.23: Iniciátor vyhledání pomoci 2008 Iniciátor vyhledání pomoci 2008 Klientka sama 6% 1%
Rodina 4% 4% 5%
Známí, přátelé Internet
8%
17%
7%
Média Instituce (OSPOD) Policie
6%
Lékař 18%
16%
Psycholog Intervenční centrum
8%
jiná NNO Advokát
63
V našich dotaznících (tab.č.9 a graf č.11 s.52) byly za nejčastější zdroj informací uváděny kamarádky, známí, kolegové a sousedé (40,5%), jako další pak internet (27%), lékař a někdo z rodiny získali shodně po (16,2%). Za způsob pomoci, které ženy využily nebo by využily byla nejčastěji uváděna (tab.č.12 a graf č.14 s.55) policie a to ve (75,7%28 žen), krizové telefonní linky (v 51,3%- 19 žen), jako další způsob pomoci byly uváděny azylové domy (45,9%- 17), a po té (43,2%- 16) intervenční centra. Vzhledem k tomu, že v rodinách se vyskytují ve velké většině děti, také bylo uváděno OSPOD společně s lékaři. Nutno také dodat, že zde bylo také možno volit z více možností. Ve výsledcích o.s ROSA byla tato statistika zpracována z uvedených tří let jen v roce 2008. Stejně jako i v našem průzkumu byli nejčastějším iniciátorem vyhledání pomoci známí, přátelé, jako další pak internet,
OSPOD,
psycholog,
lékař,
policie
společně
s nestátními
neziskovými
organizacemi, rodina a klientka sama.
4.3 Vyhodnocení rozhovorů 4.3.1 Vyhodnocení rozhovoru s ředitelkou Acorus Jako další metodu dotazování jsme zvolili rozhovor, jehož prostřednictvím jsme se snažili získat odborné poznatky Oslovili jsme proto ředitelku občanského sdružení Acorus Praha a požádali jsme o její názor na problematiku domácího násilí. Otázky, které jsme paní ředitelce kladli měly polostrukturovaný charakter, vycházely z problematiky domácího násilí a byly zaměřeny na subjektivní názor odborníka na dané téma. Rozhovor dokreslil některé informace a poznatky, které se nám podařilo získat nestandardizovaným dotazníkem. Získali jsme tak cenné názory zkušeného a erudovaného pracovníka na domácí násilí přímo z praxe. Otázky jsme ujednotili zhruba do pěti okruhů:
1. Otázky směřující ke vzniku založení občanského sdružení Acorus. 2. Otázky směřující k samotné organizaci, struktuře
a způsobu
jejího chodu a
fungování.. 3. Otázky směřující k příznakům domácího násilí a specifického chování žen, které zažívají domácí násilí, symptomy posttraumatické stresové poruchy, prožitky dětí. 4. Otázky směřující k poskytovaným službám pro oběti domácího násilí. 5. Otázky směřující k problematice transgeneračního přenosu (viz kapitola č. 2.4 a č. 2.5 s. 22-29). 64
Odpovědi, které jsme v průběhu rozhovoru získali jsme doslovně uložili v příloze č. 3
Nyní uvádíme jen část informací a názorů, o kterých se domníváme, že významně obohatily naše dosavadní poznatky, které se nám podařilo v této bakalářské práci nashromáždit. Odpovědi jsme volně spojili do textu tak, abychom získali souhrnný názor odborníka, ředitelky o.s. Acorus Praha, na problematiku domácího násilí ve smyslu našich otázek.
•
Otázky směřující ke vzniku založení občanského sdružení Acorus.
Samotný provoz psychosociálního centra byl zahájen v září 1998. Já jsem vstoupila do Acorusu v únoru 1999, tedy po půl roce od zahájení provozu. Acorus byl založen v roce 1997, založily ho moje kolegyně psycholožky. Já jsem v té době pracovala na Ministerstvu práce. Protože jsem ale chtěla odejít do praxe, tak jsem začala něco shánět. V podstatě mi zakladatelé toto nabídli, protože na Acorusu byla ředitelka, která po půl roce nerozjela provoz a ani nebyly granty. Já nevím do dneška, kde byl můj pud sebezáchovy, že jsem do toho šla, protože jsem vstoupila do organizace, kde nebyly peníze ani na výplaty.
•
Otázky směřující k samotné organizaci, struktuře a způsobu jejího chodu a fungování.
Takže ty začátky byly krušné v nějaké koncepci, v pravidlech, v metodice, abychom dali dohromady a také hlavně ve finanční otázce. Peníze na provoz. Což se podařilo a během asi dvou až tří let se stabilizovaly jak finanční prostředky, tak tým. Já jsem uměla psát granty, protože když jsem pracovala na ministerstvu, tak jsem hodnotila žádosti o dotace a hodnotila jsem je jak na ministerstvu práce, tak na vnitru programy prevence kriminality, na vládě drogové programy. Tudíž jsem uměla a věděla, jak mají být napsané. Takže jsem rychle začala psát všechny grantové věci. Také jsme měli, od začátku a máme do dneška, dobrou spolupráci s městskou částí Prahy 9 a máme finanční prostředky z vedlejšího domu, který je vedle nás a máme peníze z pronájmu toho domu. To jsou peníze, když někde nestačí, tímto to můžeme dokrýt.
65
•
Otázky směřující k příznakům domácího násilí a specifického chování žen, které zažívají domácí násilí, symptomy posttraumatické stresové poruchy, prožitky dětí.
Co se týkalo problematiky domácího násilí, tehdy nebylo vlastně kde se vyškolit. Učili jsme se to všichni za pochodu, studovali kdejaké knihy a konzultovali s našimi psychology a prostě jsme se tuto problematiku učili. Potom si některé z nás dodělaly vysokou školu, studovaly při zaměstnání. Ale nikdy nebyl nekvalifikovaný tým, od počátku a to byla asi naše deviza, jsme měli kvalifikovaný tým. A já jsem od počátku říkala, že u nás nestačí mít jen kvalifikaci sociální práce, to je málo, ale je třeba mít další výcviky - v komunikaci, vedení rozhovoru, psychoterapeutický, krizové intervence, atd. Stále mám pocit, že je informací dost, ale odborníků ne. Já vlastně nevím. Na jednu stranu je informací v poslední době dost, oběti domácího násilí vědí, kam se mají se svým problémem obrátit, na druhou stranu mezi odbornými pracovníky stále ještě chybí hlubší vhled do problematiky, zcitlivění pro potřeby ohrožených osob, rozpoznání oběti a znalost symptomů posttraumatické stresové poruchy. Touto poruchou trpí velké procento obětí dlouhodobého a nebo velmi krutého domácího násilí. Tyto oběti pak vyžadují speciální přístup a znalost problematiky práce s touto poruchou. Posttraumatická stresová porucha..Já vždycky říkám, že oběť není sympatická, protože se nechová standardně… Neudržuje oční kontakt, je ve stresu, v napětí, je to vidět na jejím těle, často je odpojena od svých vlastních emocí, vypráví příběh, příšerné hrůzy a vypráví to naprosto nezúčastněným hlasem, bez pohnutí, bez jakékoliv mimiky, je úplně odpojena. Tyto oběti často mají nezřetelnou mimiku, malá gesta. Nedávno byla na skupině nová paní, to je paní, která byla týrána jako dítě, velmi krutě a týrána dál i v manželství. Vyprávěla o dětech, naprosto monotónním hlasem, žádný výraz tváře, tuhá tvář a do toho se paní koulely slzy jako hrachy. To bylo jen tak pro představu. To je přesně to odpojení od emocí. A když člověk (odborník, sociální pracovník atd.) neví co to je, tak vypadá člověk divně. Pracovník si říká: „Je to všechno pravda? Ona mi říká tohle a přitom k tomu nemá žádné projevy.“ Je určitě dobré tohle vědět. Co se týká posttraumatické stresové poruchy, tak symptomů je několik: zvýšená dráždivost, kdy člověk reaguje i na malé podněty velikým podrážděním, takže se může škubnout, snadno vylekat. Na první pohled nevíme proč, ale chová se opět nestandardně. Nebo sem patří flashback – znovuprožívání té traumatické situace i v době, kdy to nebezpečí již pominulo. Takový člověk se může najednou zpotit, zrychlí se mu dech, nemůže dýchat, tep, je to na něm vidět a opět není jasné na co reaguje. Patří sem i vyhýbavé chování, uzavírání se před lidmi, nekomunikuje, to vše je odlišné v porovnání s běžnou populací.
66
•
Otázky směřující k poskytovaným službám pro oběti domácího násilí.
Máme poradnu, kde poskytujeme odbornou službu. Přes poradnu procházejí jednak všechny kontakty, všechny klientky, které mají zájem i o pobyt tady. Musí projít vstupním pohovorem v poradně. Je to mimo azyl, z důvodu bezpečnosti, abychom zachovali bezpečnost tady. V poradně klientky absolvují první kontakt, nebo docházejí opakovaně. Opakovaně jim můžeme nabídnout sociálně právní poradenství, konzultaci s advokátkou, případně zastupování u soudu a pravidelně docházejí za psycholožkou, na individuální konzultace a máme také skupinové terapie. Do poradny opakovaně docházejí klientky, které si jednak potřebují ujasnit situaci, žijí s agresorem a samy nejsou ještě rozhodnuté odejít. Jednak ty které odešly a mají ještě další nějaké věci k řešení, protože domácí násilí se táhne dlouhodobě. Do skupiny chodí i klientky, které prošly azylovým domem a mají dlouhodobé chronické příznaky posttraumatické stresové poruchy a proto stále docházejí. Pokud se ozve klientka, oběť, dala by se spolupráce s ní shrnout do těchto hesel: většinou třeba anonymní telefon 24 hodin denně – objednání do detašované poradny – zmapování aktuální situace, zjištění zakázky zájemkyně, stanovení, zda je cílovou skupinou některé služby. Druhým stupněm jsou krizová lůžka, je to opět registrovaná služba, krizová pomoc. To je již tady v azylu, je to jeden pokoj vyčleněný pro tuto krizovou pomoc a klientky ji mohou využít až na 5 pracovních dnů, tedy pokud jsou do toho svátky či víkendy, je to delší. Na krizové pomoci mají možnost se stabilizovat, ujasnit si další kroky, strukturovat další cíle svoje a mohou zde dostat i stravu. Máme i potravinové balíčky. Dále je registrovaná služba azylový dům. Azylový dům, který je jak pro matky s dětmi, ale také pro ženy bezdětné, ženy které jsou třeba v důchodu a potřebují se skrýt. Primární je domácí násilí a jinak je jedno zda má nebo nemá děti. V azylovém domě máme 24 lůžek v celkem 8 pokojích. K tomu je zde také jeden čtyřlůžkový pokoj pro okamžitou pomoc v akutní krizi. V současné době jsou všechny pokoje azylového domu i krizové lůžko obsazené. Neznamená to však, že je obsazeno všech 24 lůžek. V každém pokoji jsou tři lůžka a ne všechny ženy jsou zde ubytované i s dětmi, některá je bez dětí, jiná má dítě jen jedno. Do azylového domu je zároveň nonstop telefonní linka, kterou mohou klientky využívat 24 hodin denně, což se opravdu využívá. Volají ve dvě ráno, ve tře, ve čtyři a jsou to dlouhé hovory krizové intervence. Na azylový dům navazuje sociální byt, to je byt v běžné výstavbě, kde mohou dvě klientky s různým počtem dětí nebo bez dětí bydlet dál, po té, co absolvují roční pobyt v azylovém domě. Dále se zabýváme službami, které jsou zaměřeny na pracovníky v pomáhajících profesích, školíme je, máme i akreditované kurzy ministerstvem práce, to nabízíme a vedeme supervize. Dvě
67
z nás jsme supervizorky Českého institutu pro supervizi. Například já vedu supervize na Praze 9 na úřadě, spolupracuji s intervenčním centrem a podobně. Naší další činností jsou pak konzultace pro neziskové organizace, jsou to placené služby. Takto získáváme také peníze do rozpočtu. Zrovna nedávno jedno sdružení právě využilo konzultaci, a protože se jednalo o závažné domácí násilí, tak dokonce konzultaci hradilo ministerstvo. Dále se zabýváme preventivními besedami na školách. Na toto máme speciální projekty. Kolegyně dochází přednášet na střední školy a besedují se studenty o problematice domácího násilí, jak rozpoznávat rizikové signály ve vztahu, jak se nestát obětí a naopak jak se mají chlapci chovat k ženám. Letos počítáme s velikou komunikační kampaní. Tento rok chceme udělat velikou kampaň, už máme nasmlouvány autobusy. 6 příměstských autobusů, které budou jezdit s našimi polepy. V poradně každý rok probíhají dny otevřených dveří. 25.11. je mezinárodní den proti násilí na ženách, vždy k tomuto děláme den otevřených dveří. Minulý rok 2010, jeden den probíhala tisková konference. Překvapilo mě, že přišlo hodně novinářů a další den proběhl právě den otevřených dveří v poradně a ten byl hodně obsazen. Od rána, začínali jsme v deset hodin a končili jsme v půl osmé večer. •
Otázky směřující k problematice transgeneračního přenosu
Podle průzkumů bývají v 80% děti svědky násilí mezi svými rodiči. Tyto děti jsou často ve špatném psychickém stavu, projevuje se u nich regresivní chování, enuresis, starší děti mají problémy ve škole atd. Jak jsou na tom děti a zda si tento zážitek ponesou po celý život? No, já to neumím zobecnit, to záleží na více faktorech. Záleží to na frekvenci násilí, na věku, ve kterém je dítě. Pohlaví ve smyslu transgeneračního přenosu, to určitě, kluci se učí být agresorem, děvčata pak se učí být obětí, to je stoprocentní. Čím déle pracuji v této oblasti, tím víc jsem přesvědčena o významu vzorců předávaných v primární rodině. Naše klientky se často setkávají s násilím od útlého dětství, bývají to nechtěné děti, nadměrně fyzicky trestané. Velké procento z nich zažilo sexuální zneužívání, často byly jako děti zanedbávané a nebyly naplňovány jejich emoční potřeby. V dospělosti pak nerozeznávají signály ukazující na riziko násilí ve vztahu, protože na násilí jsou od dětství zvyklé, proto ho nepovažují za nic nepatřičného. Z násilného vztahu odcházejí až tehdy, kdy jim jde o život nebo je již narušeno jejich zdraví. A všeobecně známo je také to, že chlapci z rodin, kde je násilí běžným komunikačním prvkem, se pak v dospělosti ve vlastních rodinách chovají také násilně. Souhrnně lze říci, že chlapci se učí být agresorem a děvčata přijímají roli oběti. Ale zda si následky ponesou dál, to opravdu záleží na tom jestli mají někde přijímající prostředí, většinou to bývá babička, dědeček. Zda se násilí konalo periodicky třeba jedenkrát za tři měsíce nebo pořád. Jak danou situaci dětem rodiče vysvětlovali, jaké jsou výchovné modely v té dané
68
rodině, zda se dokázali dohodnout alespoň na výchovných postupech… To je opravdu strašně moc věcí. To vnímaní je opravdu rozdílné, často ty děti nemají k násilnému otci nenávist, často jej obdivují, mají rády, pokud teda netýral i je, pokud je nemlátil. Pokud byly jako svědci, tak v podstatě k násilníkovi mívají poměrně dobrý vztah. Když přijde matka s dítětem sem, tak my děláme dva typy plánu. Jeden je individuální plán pro ženu a druhý je individuální plán péče o dítě. Individuální plán péče o dítě vychází z metodiky, co vydalo ministerstvo práce a začíná se nejprve mapováním situace. Tedy to, jak a nakolik si dítě z toho všeho pamatuje, nakolik jej to ohrožuje ve vývoji, jak prožívalo násilí. Toto děláme formou tzv. scénotestu – což je diagnosticko projektivní metoda, kde děti staví rodinu pomocí figurek a důležité je, že si o tom všem s pracovnicí povídají. Tímto je možné zjistit nakolik dítě prožívalo negativně to, co se v rodině dělo. Potom půjčíme dítěti foťák a tuto scénu co sestavilo vyfotí. Tato fotka pak slouží pro maminku, které to ukazujeme, pracovnice jí k tomuto sděluje, co dítě povídalo a tímto jí zprostředkováváme prožívání dítěte. Protože matky se velice často právě ptají “a myslíte, že to vědělo, my jsme se to snažili utajit“ a chtějí vědět, jak na tom jejich děti jsou. Ze scénotestu se pak dále odvíjí individuální plán péče o dítě, ten má pak několik rovin, jednak je to rovina terapeutická, u nás děti chodí všechny na arteterapii, je výborná na odreagování stresu, odreagování napětí. Děti pracují jak s malbou, tak s hlínou. Zde se více ukazuje přínosnější právě práce s hlínou, protože do toho dítě může dát negativní emoce. Je to velice pozitivní. Máme i keramickou pec. Dále metoda scénotestu, s tou se pracuje dál. Nejen právě jako modelování a mapování situace, ale jako korektivní techniky- „co by jsi si přál, jak by jsi si přál aby rodina vypadala, jakou rodinu, jak by jsi si představoval ideální víkend“. Modelují se různé situace a povídá se u toho. To jsou terapeutické programy. Dále pak programy volnočasové – záleží na složení dětí, které jsou. S malými dětmi se dělají hry pohybově rytmické. Pokud jsou kluci, kteří mají trpělivost, tak modelářský kroužek, bojové sporty, sportovní hry, rukodělné věci apod. Další věc je společná, jedná se o posílení rodičovských kompetencí a rozšíření škály výchovných metod matek. Jde o komunikaci matky s dítětem, společně jsou tu hry matek s dětmi, učí se tu říkadla, učí se rozvíjet dítě v závislosti na jeho vývojovém stupni. Nabízíme také videotrénink interakcí, kde se opět matky učí komunikovat s dítětem, vnímat jeho potřeby, zároveň rozšiřovat svůj repertoár výchovných metod. Matka pak sama vidí, co by se dalo příště udělat jinak atd. Najde si to sama. U nás se děti minimálně naučí, aby neřešily konflikty násilnou cestou, aby viděly, že to jde také jinak. Naučí se tu, že je má někdo rád, jen tak, nikdo tady nekřičí, jde to i jinak. Dětem se tu
69
u nás líbí, maminky se vždycky bojí co děti, ale často slyšíme, no to je úžasné, ona prostě sem vešla a už jsem ji neviděla. Není tu násilí, spousty kamarádů, pocit jistoty, bezpečí, zázemí. V jakém věku je to horší pro dítě. No, rozhodně to vnímá i miminko, určitě vnímá atmosféru, méně se dají zklidnit a mají i opožděný vývoj, později chodí, mluví atd. U miminek je to opravdu více vidět. Hůře působí, když se dítě narodí a v rodině je již rozvinuté domácí násilí a pokračuje dál. Záleží na tom jak dlouho trvá násilí, na intenzitě, na četnosti. Ale zase u malého dítěte má máma výhodu. Pokud si vzpomene u dítěte předškolního věku, že odejde od partnera, vezme jej za ruku a odejde, dítě zpravidla se nebouří, prostě jde tam kam jde máma. Pokud ale to samé udělá v jeho deseti letech, dítě už nechce odejít. Nechápe proč, matka celou dobu tají co se děje, omlouvá chování agresora, tak, že když třeba otec křičí nebo jí bije, ona je tou co jej omlouvá, že se nic nestalo. Já jsem jej vyprovokovala a on byl opilý, utahaný z práce. Právě pak mají děti pocit, že se nic neděje, násilí je norma a pak nerozumí tomu, že máma, která deset let říká, že se nic neděje, se po deseti letech rozhodne odejít. Takové dítě velmi často řekne, já s tebou nepůjdu, proč někam jdeš, já tady mám svůj pokojíček a svoje spolužáky. Pak ta máma řeší, zda odejít a dítě nechat s agresivním otcem, což je velice těžké. Neví, zda zůstat nebo jít. Čím odejdou dříve, tak je to jak pro ně, ale i pro děti lepší. Bohužel se ale ukazuje, že ženy dávají násilným partnerům dlouho šanci k nápravě. Často odcházejí ze vztahu po 8, 10 letech. Mám je sama pro sebe rozděleny na dvě kategorie. Přemýšlím, že to někdy zveřejním. Jedno jsou „hodné holky“, ale je to opravdu jen můj lidový výraz. Jedná se o „holky“, které pocházejí z normálních rodin, jako dítě nezažily domácí násilí, jen byl třeba více autoritativní otec nebo v rodině byla hlavní hodnota, „buď hodná“ a maminka tě bude mít ráda. Může jít jen o pocity o atmosféru, nemusí to být vysloveno, ty „holky“ prostě jsou hodné, jsou zvyklé ustupovat, jsou zvyklé, že muž má vždy pravdu, že se dává jemu první jídlo a jsou v podřízené roli. Pokud se pak dostanou do styku s agresivním partnerem, tak se z nich stávají oběti. Ale zde, pokud nežijí v tom domácím násilí 30 let, jako jedna naše paní, tak mají šanci se z toho dostat. Ujasní si to a mají základ, na kterém mohou stavět, ze své původní rodiny. Tedy klientky, kterým se podaří z násilného vztahu odejít v prvních letech po propuknutí násilí a samy pocházejí z funkčních rodin, mají velkou šanci se z násilného vztahu vymanit bez následků a příště už tento scénář neopakovat. Ale čím dál více nám sem chodí ženy, které pocházejí z rozvrácených rodin nebo z rodin patologických, kde už ony byly samy nechtěným dítětem, velmi krutě týrané v dětství, do toho se zpravidla objeví nějaké sexuální zneužívání, možná i také nějakou dobu žijí na ulici, protože ta patologie se na sebe balí. Pak se seznámí s partnerem násilným a to pak už jenom je to poslední a celý jejich život šel tímto směrem. U žen, které samy poznaly jako děti v rodině násilí, jsou na to zvyklé, je to pro ně určitá norma a u nich hrozí, že se buď k násilnému partnerovi vrátí nebo naváží
70
vztah opět s člověkem, který má agresivní sklony. Tady pak já propadám pesimismu, protože není na čem stavět, pokud pak od nás odejdou, většinou se vrátí zpět a propadnou se zpět, neumějí žít samy. Pohybují se v patologickém prostředí, jiné nemají, neznají, tak spadají do stejných kolejí. Tady mám pocit, že můžeme jen ukázat, že svět funguje jinak, jen tak jako poodkrýt, že to jde vše jinak, ale zpravidla jsou zpátky. Ony to jinak neumějí, nemají jiný model, ani vychovávat děti, nikdo jim to neukázal a nepředal v jejich životě. Do rozhodování o návratu k násilnému partnerovi nyní výrazným způsobem zasahuje ekonomická krize, která mnohé z žen dožene k tomu se vrátit k agresorovi. Je to pro ně menší zlo, než žít v chudobě a s tím souvisejícím sociálním vyloučením. Žena se rozhodne ze vztahu odejít, když se dostane až na dno. To dno však má každá z nich různě hluboké. U některé představuje dno rána pěstí, u jiné je to třeba zlomenina. Často ženy odcházejí proto, že mají pocit, že by další napadení nemusely přežít nebo proto, že jejich děti se k nim začínají chovat stejně jako násilný partner, nebo se stávají děti oběťmi. Co je pro tyto ženy největší pomocí? Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Poskytovaná pomoc musí vycházet z teorie potřeb a musí být zaměřena na jejich postupné naplňování. Takže nejprve jde o zajištění bezpečí, ošetření zranění, poskytnout dostatek klidu na spánek a regeneraci sil. V případě akutní krize je nutné zastavit kontraproduktivní jednání a podporovat ventilaci emocí klientek. Teprve potom přichází konkrétní kroky směřující ke změně situace. Od nás mohou některé klientky, jak jsem již uvedla, jít na další rok bydlet do sociálního bytu následné pomoci, který také provozujeme. Od nástupu do azylového domu se snažíme otázku dalšího bydlení zapracovat do individuálního plánu klientky a intenzivně po celý rok na zajištění návazného ubytování pracovat. Někdy se stává, že od nás klientky odcházejí do jiných azylových domů, někdy k rodině, někdy do podnájmu, někdy dostanou obecní byt. Situace je opravdu různá a záleží na mnoha faktorech, jak další bydlení dopadne. Vliv na to má také např. vypořádání společného jmění manželů apod. Ještě než se rozloučíme, mohu zde odkázat na naši publikaci „Domácí násilí – Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám“, kterou jsme vydali v roce 2009.
4.3.2 Vyhodnocení rozhovorů s ženami Další rozhovory jsme získali přímo od žen, které zažily domácí násilí. Ponechali jsme je volně vyprávět o životě, přitom ony samy pojmenovávaly situace a prožitky, kterými procházely. Mnohdy nebylo naslouchání ani pro nás jednoduché, když jsme slyšeli jak hrubé a ponižující je domácí násilí. Oslovili jsme tři respondenty, které nám rozhovor poskytly. 71
Tak došlo k dokreslení odpovědí na náš dotazník ohledně domácího násilí. Záznamy rozhovorů jsme ponechali jako součást přílohy č. 2. Překvapeni jsme též byli z nonverbálních projevů žen, které o domácím násilí vyprávěly, nezaznamenali jsme téměř žádné emoce, respondenty hovořily, jakoby o nějaké jiné ženě. Jakoby se jich to netýkalo. Domníváme se, že během domácího násilí, často ženy rezignují na svůj úděl a mnohdy nemají příliš sil od agresora odejít. Nechtějí začínat znovu, nemají dostatek svých finančních prostředků, nemají zajištěné bydlení, což je první předpoklad k odchodu týrané ženy z domácnosti.
4.4 Vyhodnocení předpokladů 4.4.1 Předpoklad 1 Lze se domnívat, že více než 50% respondentek v případě domácího násilí vyhledá pomoc až tehdy, když je dítě napadeno agresorem.
Podle dotazníkového šetření, které bylo prováděno, došlo k těmto výsledkům. Nesmírné cenné poznatky pro nás představovaly odpovědi žen, na kterých bylo pácháno domácí násilí, o momentech, které rozhodly změnit jejich nepříznivou situaci, kterou zažívaly. Náš předpoklad směřoval k tomu, že žena rozhodný krok učiní v momentě, kdy se dítě samo stane obětí. V našem průzkumu však nejčastějším důvodem k odchodu bylo opakované stupňující se násilí (viz tab. č. 8 a graf. č. l0 s. 51), které bylo impulsem něco podniknout a bránit se útočníkovi (59,4%). Dále pak strach o život svůj nebo dětí (40,5%) a psychický vývoj dětí (40,5%) nebo dokonce útok agresora na děti samotné (32,4%). Výše zmíněné grafy nám ukazují, že útok na děti - 12 (32,4%), děti (dítě) se začaly chovat jako násilný partner – 4 (10,8%), strach o život svůj nebo dětí – 15 (40,5%), strach o psychický vývoj dětí – 15 (40,5%) jsou jedny z nejčastějších důvodů k odchodu od násilného partnera. Tabulka č. 7 a grafy č. 8 a č. 9 s. 50 , dokládají, že děti jsou často přítomny v rodině, kde se odehrává domácí násilí, o to je smutnější, že jsou svědky bití a ponižování své matky. Tyto traumatické zážitky zanechávají na dětech hluboké jizvy, které v některých případech nelze zhojit viz teoretická část s.kap. 2.5 s. 25-29. Z našich výsledků je patrné, že děti jsou svědky domácímu násilí. Přítomnost dětí v rodině byla v (92%) a v (76%) byly i svědky násilí, kdy se právě ve většině případů stávaly i oběťmi.
72
Předpoklad č. 1, který směřoval k potvrzení toho, že více než 50% respondentek v případě domácího násilí vyhledá pomoc až tehdy, když je dítě napadeno agresorem se nepotvrdil. Útok agresora na dítě je také jedním z uváděných důvodů odchodu z partnerského vztahu, nicméně jen v 32,4%. 4.4.2 Předpoklad 2 Lze se domnívat, že více než 40% respondentek se již v dětství setkala s domácím násilím.
Naše výsledky mluví o tom, že s násilím se setkaly ženy právě v dětství – v dětství 18 (48,6%) dotazovaných, od otce v rodině – 12 (32,4%) a od matky v rodině 3 (8,1%), jako jinou variantu uváděly 3 (8,1%) respondentky (viz tab. č.6 s.a graf č.7 s.49). Dále respondentky uváděly, že při výchově převládaly výchovné styly v této podobě: (v 37,8%) autoritativní výchovu otce, nezájem rodičů (v 24,3%), fyzické tresty v (18,9%), autoritativní výchova matky (16,2%) a jako problém viděly také naprostou volnou výchovu (13,5%) (viz tab. č. 4 a graf č.4 s.45,46 ). Vztah k otci byl špatný v (41%), neznalo jej (22%), (19%) se přiklání k názoru, že byl dobrý a v (16%) pěkný (viz tab. č.5 a graf č.5 s.47 ). Co se týká vztahu k matce, je za špatný považován ve (22%), neznalo (11%), za dobrý a pěkný pak považovaly shodně po (32%) (viz tab. č. 5 a graf č. 6 s.47,48 ). Je zde patrné, že vztah s otcem a problémy již v primární rodině zažila většina obětí domácího násilí. Zkušenosti, návyky, převzaté vzory a normy chování z dětství mají velikou moc v dalším životě oběti. Název transgenerační přenos je zde pak na místě.
Předpoklad č. 2 který směřoval k potvrzení toho, že více než 40% respondentek se již v dětství setkala s domácím násilím se potvrdil. 4.4.3 Předpoklad 3 Lze předpokládat, že domácí násilí na respondentkách je pácháno bez ohledu na jejich vzdělání a věk.
73
Naše šetření, jak je vidět v tabulce č. 2 a grafu č. 2 s. 43,44, nám ukázalo, že téměř na stejné úrovni s (32%) se jednalo o ženy se středoškolským vzděláním, dále následovaly ženy, které byly vyučeny (30%), následuje základní vzdělání s (22%), s vyšším vzděláním pak (16%). Pokud se jedná o věk, jak je patrné z tabulky č.1 i grafu č.1 s.42,43, největší procento zaujímá věková hranice v rozmezí 31-40 let 41%, jako další pak 41-50 let a to ve 30%. Jak je patrno nejde jen o ženy s nízkým vzděláním, které se setkají ve svém životě s domácím násilím, ale jde o problém, který se týká širokého spektra žen bez ohledu na věk a také vzdělání. Z našeho šetření je patrno, že největší počet respondentek má středoškolské vzdělání. Dotýká se všech žen, bez ohledu na jejich postavení, věkovou hranici a vzdělání.
Předpoklad č. 3, který směřoval k potvrzení toho, že domácí násilí na respondentkách je pácháno bez ohledu na jejich vzdělání a věk se potvrdil. 4.4.4 Předpoklad 4 Lze předpokládat, že více jak 50 % respondentek se domnívá,že veřejnost a společnost není dostatečně informována o domácím násilí.
Samotné respondentky (viz tab.č.13 a graf č.15 s.56) až v 81% ví, že zažívají domácí násilí. Přesto podle výsledků, kde sice na první pohled není statisticky významný rozdíl, je patrné, že 54 % respondentek z našeho souboru se domnívá, že povědomí, informovanost veřejnosti o domácím násilí je nedostačující (viz tab.č.10 a graf č.12 s.53). Respondentky nám v dotaznících nabídly samy možnosti, jak informovanost zlepšit. Jako varianty uváděly například umístění informačních letáčků do metra, MHD, k dětským lékařům. Více problém medializovat, uvádět, tisknout a komentovat více pravdivé příběhy obětí (viz tab.č. 11 a graf č. 13 s. 54).
Předpoklad č. 4, který směřoval k potvrzení, že více jak 50 % respondentek se domnívá, že veřejnost a společnost není dostatečně informována o domácím násilí se potvrdil.
74
5 ZÁVĚR Naše bakalářská práce se zabývá problematikou domácího násilí, jejímž cílem je charakterizovat domácí násilí a popsat okolnosti jeho vzniku. Dále práce přibližuje různé mýty, které převládají ve společnosti vzhledem k tomuto tématu a poukazuje na možné znaky domácího násilí a jeho příčiny. Za hlavní metodu bylo zvoleno dotazníkové šetření. Jako další metody nám posloužily rozhovory, které nám pomohly ke získání dalších cenných informací. Práci tvoří dvě hlavní části. Část teoretická pomocí odborných zdrojů popisuje samotný pojem domácího násilí, jeho různé
formy, příčiny vzniku. Teoretická část také
charakterizuje samotnou oběť násilného chování, ale i agresora. Praktická část je zaměřena na názory žen, které mají zkušenost s domácím násilím. Prostřednictvím nestandardizovaného dotazníku zjišťuje některé aspekty domácího násilí a podmínky vzniku, či jeho možné příčiny. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 37 respondentek, které se během svého života s tímto druhem násilí setkaly. Průzkumová část se opírá o analýzu sekundárních zdrojů, tedy výzkumy, které již byly na dané téma provedeny. Bakalářská práce přinesla řadu zajímavých poznatků nejen na základě vyhodnocení dotazníkové šetření, ale i na základě rozhovorů s ženami, které zažily domácí násilí. Díky rozhovoru s ředitelkou Acorusu jsme získali další cenné informace a poznatky. Bakalářská práce především poukázala na možnost transgeneračního přenosu, na vliv původní rodiny, přenos vzorců chování a jednání. Prokázalo se, že primární rodina má na jedince, v našem případě na ženy, velký vliv. Jde o
převzetí norem, hodnot, chování a tím dochází
k ovlivnění celého dalšího života. Znamená to tedy, že většina našich respondentek, které se s násilím setkaly, pocházejí z patologických rodin. Již samy v dětství byly buď svědky domácímu násilí nebo přímo oběťmi. Nutno je zde také podotknout, že pro rozšíření této práce by bylo dobré zaměřit se na tzv. úplnou rodinu na její funkčnost. Domníváme se, že úplná rodina neznamená ideální. Nejen v našem šetření, ale i ve srovnání s výzkumy bylo zjištěno, že v těchto domácnostech jsou ve veliké míře přítomny děti, které nejsou jen svědky, ale mnohdy i samotnou obětí. V bakalářské práci jsem také vyvrátili některé mýty, které se týkají vzdělání a věku respondentek. Naším průzkumem bylo zjištěno, že se násilí na ženách dotýká celého širokého spektra bez ohledu na věk a vzdělání.
75
Z výsledků našeho šetření vzešly poznatky, které byly v praktické části dostatečně popsány. Vzhledem k počtu respondentek je třeba podotknout, že námi získané výsledky není možné použít jako platné pro celou společnost, nicméně ve srovnání s již proběhlými výzkumy jsme došli k téměř stejným výsledkům. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice lze považovat, seznámení veřejnosti s tímto nebezpečným jevem a varování před jeho důsledky a negativním dopadem.
6 ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ Ze statistik a výzkumů se dozvídáme, že každý šestý občan České republiky zažil domácí násilí. Proto je potřeba o tomto tématu neustále hovořit. Domácí násilí je velice široký pojem, ve kterém je zastoupeno mnoho podob, forem, které jsou pro mnohé nenápadné a pro okolí naprosto nepostřehnutelné. Není tomu tak dávno, co ani v naší republice nebyl tento pojem znám a troufáme si říci, že ještě i dnes v mnoha případech je tomu tak. Je stále mnoho lidí, kteří se domnívají, že co se děje za dveřmi domácnosti se nás netýká a stále mnoho obětí neví, kam se má obrátit o pomoc. Fenomén domácího násilí byl u nás po dlouhé roky tabu. Teprve až po roce 1989 se nevládní organizace začaly o tento jev zajímat a činit kroky k nápravě. V dnešní době se již situace změnila. Vznikly nové organizace, došlo k pozitivním změnám v legislativě, například vznikla intervenční centra. Přesto je však i nadále potřeba věnovat zvýšenou pozornost informovanosti, změnám v legislativě, poskytnout finanční pomoc obětem. Nadmíru důležité je zvýšit dostatek informací formou mediálních kampaní, v rámci edukace a prevence informovat širokou veřejnost o tomto jevu, a tím zamezit přetrvávajícím předsudkům a mýtům. Dospět k prevenci domácího násilí, jeho identifikaci a následné intervenci.
V bakalářské práci jsme díky průzkumovému šetření a uvedeným rozhovorům dospěli k těmto doporučením: je nutné, aby docházelo ke •
zvyšování kvalifikace a celoživotního vzdělávání pracovníků
•
vzdělávání policistů nejen v oblasti legislativy, ale krizové intervence, jednání s obětí, a tím předcházet sekundární viktimizaci
•
stabilnímu financování a podporování terénní sociální práce pro rodiny s dětmi z důvodu včasné prevence a depistáže 76
•
rozvoji a podporování ranné péče v ohrožených rodinách
•
vzdělávání pracovníků OSPOD a ostatních sociálních pracovníků, kteří se mohou setkat během své profese nejen s obětí, ale i s agresorem (z důvodu včasného odhalení a rozpoznání oběti, agresora a domácího násilí)
•
pořádání školení a kurzy pro odborné pracovníky, i pro širokou veřejnost
•
realizování ve větší míře mediálních kampaní pro veřejnost
•
preventivním aktivitám zacíleným již na žáky a studenty základních a středních škol
•
zajištění stabilní a včasné finanční pomoci pro oběti domácího násilí
•
rozšiřování a podporování specializovaných programů zaměřených na práci s agresorem
•
zavedení bezplatné celorepublikové krizové linky pro oběti domácího násilí
•
zvýšení počtu azylových domů s utajenou adresou pro potřeby obětí domácího násilí
•
zvýšení počtu sociálních a nízkorozpočtových bytů (městské byty)
•
informování obětí formou letáků, které budou dostupné na místech, kam se běžně oběť dostane (metro, MHD, dětský lékař atd.)
•
stabilnímu financování organizací, které pracují v této oblasti
•
analýze současného stavu v oblasti legislativy a její případná modifikace
77
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ Acorus, občanské sdružení. Pomoc osobám ohroženým domácím násilím. [online]. 20002010 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW: .
BEDNÁŘOVÁ,
Zdena,
ČACKÁ –
PAVLÍKOVÁ,
Iva,
HOLENDOVÁ,
Olga,
MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Domácí násilí: manuál ke kurzům. Praha: Acorus o. s., 2003.
BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. Praha: MPSV, 2006. ISBN 80-86878-50-3.
BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. Praha: Acorus o. s., 2009. ISBN 978-80-254-5422-0.
Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí II. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
Business center.cz. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. [online]. 2004-2010 [cit. 201012-12]. Dostupné z WWW: .
Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: .
Business center.cz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [online]. 2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupné z WWW: .
BUSKOTTE, Andrea. Z pekla ven: žena v domácím násilí. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-1786-6. 78
Dona linka cz. Pomoc osobám ohroženým domácím násilí. [online]. 2006 [cit. 2010-12-25]. Dostupné z WWW: .
DUNOVSKÝ, Jiří, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha: Grada, 1995. ISBN 80-7169-192-5.
ENTOVIM, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vyd. Praha: Grada, 1998. ISBN 80-7169-629-3.
HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X.
HAŠKOVCOVÁ, Helena. Manuálek o násilí. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2004. ISBN 80-7013-397-X.
HIRIGOYEN, Marie-France. Psychické násilí v rodině a zaměstnání. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0994-9.
HUŇKOVÁ, Markéta, VOŇKOVÁ, Jiřina, a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: pro Fem o.p.s., 2004. ISBN 80-239-2106-1.
KOHOUTEK, RUDOLF a kol.
Základy sociální psychologie. Brno: Akademické
nakladatelství CERM, 1998. ISBN 80-7204-064-2.
LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. Innsbruck: Tyrolia, 2002. ISBN 3-7022-2429-7.
MARVÁNOVÁ-VARGOVÁ, Branislava, POKORNÁ, Dana, TOUFAROVÁ, Marie. Partnerské násilí. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-86131-76-4.
MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální práce v praxi:specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X. 79
MUFSONOVÁ, Susan, KRANZOVÁ, Rachel. O týrání a zneužívání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-194-8. o.s. ROSA. Statistiky. [online]. 1998 [cit. 2011-15-03]. Dostupné v WWW: .
PÖTHE, Petr. Dítě v ohrožení. 1. vyd. Praha: G Plus G, 1996. ISBN 80-901896-5-2.
ŠVINGALOVÁ, Dana. Kapitoly z psychologie II.díl, Psychologie osobnosti. 2. vyd. upravené. Liberec: Vysokoškolský podnik, 2006. ISBN 80-7372-043-4.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro sociální pracovníky 2. díl. 3. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003. ISBN 80-7083-730-730-6.
VOŇKOVÁ, Jiřina. Vaše právo-první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. aktualizované a doplněné vyd. Praha: pro Fem o.p.s., 2006. ISBN 978-80-903626-4-2.
80
8 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek č. 1. s. 15……BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. Praha: Acorus o. s., 2009. ISBN 978-80254-5422-0 Obrázek číslo 2. s. 18……BEDNÁŘOVÁ, Zdena, ČACKÁ – PAVLÍKOVÁ, Iva, HOLENDOVÁ, Olga, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Domácí násilí: manuál ke kurzům.. Praha: Acorus o. s., 2003. Obrázek č.3 s. 34…… Acorus, občanské sdružení. Pomoc osobám ohroženým domácím násilím. [online]. 2000-2010 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW:. Obrázek č. 4 s. 35…… volnočasové aktivity Acorus
81
9 SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 Nestandardizovaný dotazník……………………………...viz kap.3.2.1 s. 41 Příloha č. 2 Rozhovory žen……………………………………………..viz kap. 3.2.2 s. 41 Příloha č. 3 Rozhovor s ředitelkou Psychosociálního centra Acorus.viz kap. 3.2.2. s. 41
82
Příloha č. 1 Nestandardizovaný dotazník Dotazník V rámci bakalářské práce na téma „Žena a domácí násilí“, provádíme dotazníkové šetření, mezi ženami, které se během svého života staly oběťmi domácího násilí. Obracíme se na Vás s prosbou o vyplnění níže uvedeného dotazníku ohledně jmenované problematiky. Jedná se celkem o 17 otázek. Zakroužkujte prosím pro Vás vhodnou variantu odpovědi nebo doplňte možnou odpověď. Dotazník je anonymní.
1. Kolik je Vám let? a) b) c) d) e) f)
18-25 26-30 31-40 41-50 51-60 61 a více
2. Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) b) c) d) e)
základní vyučena středoškolské vyšší odborné vysokoškolské
3. Z jaké rodiny pocházíte? a) b) c) d) e)
z úplné rodiny (otec, matka, sourozenci) z rozvedené rodiny svobodné matky vychovával mne otec vyrůstala jsem mimo vlastní rodinu – pěstounská péče dětský domov f) byla jsem adoptovaná g) u prarodičů h) jiné, napište prosím jaké: …………………………………………………………. 4. Jaký výchovný styl ve vaší rodině fungoval? a) b) c) d) e) f)
naprosto volná výchova, možnost mít vše, dělat si co chci autoritativní výchova matky (převažovaly zákazy, příkazy, omezování ) autoritativní výchova otce (převažovaly zákazy, příkazy, omezování) fyzické tresty nezájem rodičů jiný, napište jaký výchovný styl: …………………………………………………
5. Jaký byl Váš vztah k otci? a) b) c) d) e)
pěkný dobrý (normální) špatný žádný, neznám jej jiný, napište jaký vztah
6. Co by jste napsala o svém otci? ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… 7. Jaký byl Váš vztah k matce? a) b) c) d) e)
pěkný dobrý (normální) špatný žádný, neznám ji jiný, napište jaký vztah
8. Co by jste napsala o své matce? ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… 9. Kdy jste se poprvé setkala s násilím? a) b) c) d) e) f)
v dětství od otce v rodině od matky v rodině od přítele v manželství jiné, napište kdy a kde …………………………………………………….
10. Máte děti? Pokud ano, byly děti (dítě) svědky (svědkem) domácího násilí? a) ano b) ne ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… 11. Co bylo impulsem k vyhledání pomoci? a) b) b) c) d) e)
opakované stupňující násilí jednorázové fyzické napadení útok na děti nevěra partnera děti (dítě) se začaly chovat jako násilný partner strach o život svůj nebo dětí
f) strach o psychický vývoj dětí g) jiné: ……………………………………………………………………… 12. Kde jste získala informace o pomoci ? a) b) c) d) e) f) g) h) i)
kamarádka, známí, sousedé, kolegové letáky internet na úřadě policie lékař média někdo z rodiny jiné: ……………………………………………………………………..
13. Je podle Vás v dnešní době dostatek informací o domácím násilí a o možnostech kam se obrátit o pomoc? a) ano b) ne 14. Pokud ne, co by dle Vás bylo potřeba udělat, aby se situace zlepšila? ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… 15. Znáte místa pomoci, na koho a kam se můžete obrátit? (zakroužkujte ta, která jste Vy sama využila, popřípadě by jste využila) a) b) c) d) e) f) g) h) i) j)
policie úřad oddělení sociálně-právní ochrany dětí úřad – jiné oddělení praktický lékař krizové telefonní linky dětský lékař intervenční centra rodinné poradny azylové domy jiné, napište jaká místa: …………………………………………………….
16. Dokázala by jste popsat, co domácí násilí je? a) ano b) ne 17. Pokud ano, můžete domácí násilí stručně popsat? ……………………………………………………………………………………………….. ……………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………..
Dne:
Děkuji Vám Adriana Andrová Studentka Technické univerzity v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, obor sociální pracovník.
Příloha č. 2 Rozhovory žen Žena, paní V., 37 let, vyučena servírkou. Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh? „Ano, to můžu. Dneska je mi to už jedno. Čím mám začít?“ Nechám to zcela na Vás. Pokud ale mohu, ráda bych se dozvěděla i něco o Vašem dětství. Vím, že jste to již vyplňovala do dotazníku, za což Vám velice děkuji, ale přesto budu velice ráda, pokud mi o tom řeknete něco víc. Jaký byl Váš otec, jaká byla Vaše matka? Jaké jste měla dětství? „Nikdy jsem si nepomyslela, že i já se dostanu mezi týrané ženy. Dobře. Když si vzpomenu na dětství, bylo celkem pěkné. Mám ještě bráchu, mladšího. Táta sice pořád pracoval, ale pokud byl doma hrál si s námi. Zpočátku jsem nevěděla, že má milenky, byla jsem malá, jen jsem viděla, že je maminka smutná a někdy plakala. Teprve až když jsem byla větší, došlo mi to. Táta měl milenky. Maminka to věděla, ale jediné, co s tím mohla dělat, bylo, že začala hodně pít alkohol. Musela jsem proto hodně doma pomáhat a měla jsem v podstatě bratra na starosti, přebrala jsem na sebe její povinnosti. Doma převládala výchova v celku volná, ale mantinely, které jsme nesměly překročit tam byly. Když jsem se vyučila servírkou, začala jsem pracovat u táty v restauraci, kde jsem se seznámila se svým přítelem. Zpočátku vztahu to bylo nádherné, nechtěl být beze mne. Všude chodil se mnou. Pak se to ale začalo zhoršovat, kontroloval mě v práci, neustále mi volal. Velice brzy jsme se k sobě nastěhovali a tam se to již stupňovalo. Kontroloval mi i spodní prádlo, když jsem povlíkla čisté povlečení nebo vyprala ručníky, podezříval mě, že jsem měla doma pánskou návštěvu. Nesměla jsem ani vyluxovat, protože i to byla známka nevěry. Nejdříve se jednalo a slovní urážky, psychické ponižování, musela jsem, pokud byl v noci v práci, každý večer blikat lampičkou, že jsem doma. Nebo mi neustále telefonoval na pevnou linku, vůbec jsem se nemohla vyspat. Po nějakém čase se ale přidalo fyzické násilí. Bouchal mě pěstí, škrtil mě, seděl na mě, škrtil a mlátil mi hlavou o podlahu. Bil mě hadicí od vysavače. Bála jsem se doma cokoliv udělat a říct, abych nevyprovokovala jeho hněv. Nechápu to, nebyla jsem to já. Byla jsem v jeho područí, naprosto mě ovládnul a já se nedokázala vzepřít. Naprosto ze mě vysál můj mozek a neuměla jsem bez něj myslet. Naprosto si mě podmanil, uvěřila jsem tomu, že jsem neschopná, že bez nemůžu být a žít, protože jsem nula.“ Chápu, muselo to být pro Vás velice těžké období. Nevadí Vám, že si o tom takto povídáme? „Ne, jak jsem již řekla, je to již za mnou. Je to už za mnou.“
Jak dlouho jste v tomto vztahu vydržela? „V tomto vztahu jsem vydržela dva roky.“ Co se stalo, že jste dokázala odejít? „Nebýt mé tety, asi jsem v něm pořád. A já jsem neodešla, musel odejít on. Ale musela bych to udělat i sama pak, přeci bych nenechala dcerku v tomhle vyrůstat. Čekala jsem K., dceru a ani těhotenství jej nezměnilo, naopak, byl ještě hrubší. Bála jsem se o život nejen svůj, ale i dítěte, které jsem nosila. Jednou k nám přišla teta, zrovna, když na mě klečel a mlátil mě, to teta nevydržela, zavolala policii, popadla koště a zmlátila jej. Mě odvezli do nemocnice, kde jsem nějakou dobu byla, naštěstí se miminku nic nestalo. Když jsem se vrátila, doma nebyl. Teta mi pak sdělila, že mu sebrala klíče, vyhodila mu veškeré věci na ulici. Abych se k němu nevrátila, nastěhovala se teta ke mně asi na 4 měsíce. Bála jsem se, všude se mnou musel někdo chodit, protože mě pronásledoval, neustále telefonoval, chodil všude za mnou. V té době bohužel ještě nebyl zákon o stalkingu. Všude mě doprovázely kamarádky. Dceru jsem mu neukázala, není napsán ani v rodném listě, neberu na ní alimenty. Nechci jej již nikdy vidět. Je to již několik let, jsem nyní již vdaná a mám druhé dítě. Jsem šťastná. Přesto mi neustále někdo telefonuje na pevnou linku a mlčí, když to zvednu. Myslím si, že je to stále on. Nevím, co bych dělala, kdybych jej někde potkala. Stále mám pocit, že má nade mnou moc a nevím, jak se zachovám, když jej potkám. Snad budu mít konečně sílu…“
Můj bývalý partner byl………………tyran, hajzl, násilník…………..………………….…. ………………………………………………………………………………………………. Rodina pro mě znamená………domov, zázemí, klid a děti………………………………..... ……………………………………………………………………………………………….. Děti jsou pro mě……životem………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………………………. Myslím, že jsem nejlepší ………nevím……………………………………………………... ………………………………………………………………………………………………. Můj otec… Hodný, milý, ale sukničkář…………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………. Moje matka…………hodná, slabá, alkoholička…………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………. Bolestně se mě dotklo, když…………jsem zjistila, že matka pije a otec jí podvádí…………...Chování mého partnera………………………………………………… Ráda bych…………………na vše zapomněla, aby se to nikdy nestalo a tohle manželství,…... které je nyní vydrželo……………………………………………………… Mojí nejhorší vzpomínkou je……………to ponižování, bití a kopání do břicha, když jsem byla těhotná…………………………………………………………………………………..
Doufám, že………už to nikdy nezažiju…………………………………………………….. ……………………………………………………………………………………………… Přeji si, abych……………………dobře vychovala dceru a syna a měli pěkný život…….… ………………………………………………………………………………………………. Často myslím na…………………svou dceru, za jí to nějak neovlivnilo…………………... ………………………………………………………………………………………………. Dětství pro mě bylo…………….až na nějaké momenty pěkné, ale náročné, zastávat matku…. nebylo jednoduché……………………....................................................................
Paní M., 40 let, v té době dvě děti. Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh? „Ano, to mohu. Můj muž byl agresor, žárlivý. Po svatbě se nám narodily postupně dvě děti. Neustále mi vyhrožoval, že jej nesmím opustit, pokud ano, všechno rozbije, děti i mě zabije, vše zničí, podpálí. Věřila jsem tomu a bála se. Rodiče se báli a nechtěli mi pomoci, navíc tomu ani nevěřili, protože se k nim a k okolí choval velice pozorně, byl to vtipný a hodný člověk v očích okolí. A navíc se to v podstatě dělo i u nás doma. Maminka mi vždy říkala, že když to vydržela ona celý život, tak já taky. Nikdy jsem nezavolala policii, neudala jej. Což považuji za svou chybu, nemuselo to vůbec tak dopadnout.“ Zmiňujete zde své rodiče, mohu se zeptat jaký byl Váš otec a Vaše matka? Jaké bylo Vaše dětství? „No, táta byl velice přísný a maminku občas bil. Maminka si to vždycky nechala líbit a vlastně nechá do dnešní doby. Jinak je to velice hodná a milující maminka. To co otec zkazil, ona dokázala vynahradit. Chvíle, kdy jsme byly doma samy bez něj, byly krásné. Když ale přišel domů, bylo zle. No a manžel byl vlastně celý můj táta. Ale vlastně ne, on to uměl, on se uměl přetvařovat a lidi kolem ho měli rádi. To jenom doma nás bil a byl zlý. Manželství bylo ošklivé. Poprvé jsem podala žádost o rozvod, prosil, žadonil, abych se vrátila zpět, byl najednou úžasný a já mu opět uvěřila. Po nějaké době to ale začalo na novo. Podala jsem rozvod podruhé, našla si přítele, ale manžel byl nepříčetný. Vyhrožoval, že se zabije, mě, rodiče, dítě, i přítele. Vydíral mě, chtěl podpálit rodičům barák. Protože jsem se bála a věřila tomu, že je toho schopen, opět jsem se k němu vrátila. Začala jsem čekat druhé dítě. To se již pak po nějaké době začalo stupňovat ještě víc. Při jednom ze svého večerního návratu, opilý se vrátil domů. Vařila jsem večeři, udeřil mě pánví po hlavě a vylil na mě rozpálený olej. Do nemocnice si pro mě přišel. Několikrát jsem byla hospitalizována, bylo to vidět, ale nikdo se mě na nic neptal a já nic neříkala, bála jsem se a zároveň se za to strašně styděla. Teďka vím, že to byla chyba. Děti všechno viděly a byly svědky. Jednou jsem toho již měla dost. Přišel opět opilý domů a už ode dveří hulákal, vrhnul se na mě, já byla opět v kuchyni. Nechtěla jsem být opět bita a pobodána, jako jindy, proto jsem popadla nůž a bodala jsem já. V sanitce umřel. Děti tomuto byly svědky. Šla jsem do vězení. Bylo to děsné. Protože jsem bohužel na něj nikdy nepodala trestní oznámení. Měla jsem ale nakonec svědky, sousedy. Děti šly do dětského domova. Po roce jsem dostala nakonec milost. V současné době žiji již s přítelem, čekáme dítě. Bojuji o děti, aby mohly jít domů, ale syn nechce. Je na mě zlý, hrubý, nadává mi.
Bohužel byl u toho, když jsem mu zabila tátu, navíc má veliké problémy, chová se nyní jako můj bývalý manžel, nevím, co z něj jednou vyroste. Neměla jsem to nechat dojít tak daleko. Mělo by být více možností, více informací, pro takové ženy jako jsem byla já. Lidé si pořád myslí, že je to normální, že si za to může žena sama, ale to není pravda.“ Jak dlouho jste v manželství žila? „V tomto vztahu jsem byla deset let, což je strašné, narodily se z něj dvě děti. Nevím, jak se samy vypořádají ve světe, když byly svědky tohoto. Oba docházejí na terapie. Já také.“
Paní M. 37.let, 2 dcery. Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh? „Jo, klidně. Můžu to vzít od doby, kdy jsem byla ještě malá holka?“ To samozřejmě můžete,budu velice ráda. „V době, kdy u nás ještě bydlela moje babička (maminka mé maminky), se otec docela snažil, docházelo ke slovním potyčkám, hádkám a zhruba jednou do týdne matku a bratry otec zbil. Po smrti babičky se ale otec přestal ovládat a násilí se stupňovalo. Mě do věku asi tak 6 –7 let hýčkal a rozmazloval, ale pak se i ke mně začal chovat nehezky. Nejdříve se jednalo o nadávky, ponižování, slovní urážky, ale postupně se k tomuto začalo přidávat hrubé zacházení, pohlavky, bití pěstmi, kopání, škrcení. Já jsem jeho změnu vůbec nechápala, nerozuměla jsem tomu. Otec ve střízlivém stavu byl pozorný, uměl cokoliv vyrobit. Ve střízlivém stavu se nám věnoval, jezdili jsme na dovolené, kromě nadávek se choval pěkně. Pokud byl ale opilý, začínalo to křikem, rozbíjením nádobí, nábytku, atak matky, pak bratrů a nakonec zbil i mě. Toto se stávalo asi tak 1krát týdně, to se ale postupem času zvyšovalo. Mé chování se začalo zhoršovat, musela jsem jít na vyšetření k psychiatrovi, byla jsem nervově labilní. Přestávala jsem se ovládat a učení jsem nezvládala. To mi bylo asi 10 let. První pokus o rozluku manželství ztroskotal, matka se nechala obměkčit sliby a všichni jsme se odstěhovali z Děčína za otcem, který v té době již bydlel jinde. Protože se však záhy ukázalo, že to byly jen plané sliby a dění v rodině se vrátilo do starých kolejí, začala mít matka výčitky, že toto dopustila. Navíc já jsem jí strašně vyčítala. Tuto situaci matka nezvládla a pokusila se spáchat sebevraždu. Když moji bratři odešli na studium, vojnu a z domova, otcovo týrání se odehrávalo již téměř denně. S matkou jsme utíkaly z bytu, přespávaly jsme po cizích domech, ve sklepeních. To jsem již nehodlala déle snášet a dala matce na výběr mezi mou osobou a otcem. Teprve tehdy se matka rozhodla jednat, podala žádost o rozvod. Protože otec střídal partnerky a v této době jednu měl, s rozvodem zprvu souhlasil. To si však později rozmyslel a chtěl vše urovnat, ale matka se již nenechala umluvit. To bylo naposledy, kdy nás otec zbil. Mou matku i mě škrtil. Všechen nábytek a veškeré vybavení z bytu odnesl. Zdálo se, že tato etapa skončila, ale můj starší bratr V. toto agresivní chování spolu s pitím alkoholu též zdědil, svou ženu bil a mě ve věku 25 let chtěl v opilosti zabít. Přestože jsem chování svého otce odsuzovala, alkohol nesnášela a agresivním lidem se vyhýbala, našla jsem si nakonec muže, který byl úplně stejný, jako můj otec. V manželství opět probíhalo násilí, mě bil, psychicky týral. To jsem ještě trpěla, ale když poprvé
napadnul mladší dceru D., to byla poslední kapka. Podala jsem žádost o rozvod, rozvedla se a s dcerami žijeme v pronajatém bytě.“ Jak dlouho jste v manželství vydržela? „No, to se snad bojím i vyslovit. Vydržela jsem to dlouho. 12 let. Jsem moc ráda, že to je již za mnou.“ Je obdivuhodné, jak jste to zvládla. Po tolika letech se osamostatnit, co Vám v tomto kroku pomohlo? Navštívila jste nějaké odborníky, úřady nebo Vám pomohly kamarádky? „Ne, nikdy jsem to nenahlásila. Pomohly mi dcery, které nechtěly už s tátou být. Pořád jsem si myslela, že to s ním musím už kvůli nim vydržet, přeci jim neseberu tátu a rodinu. Ale ony mi samy řekly, že již nechtějí a pokud se s ním nerozvedu, utečou. To mi dalo sílu. A pak mi pomohly kamarádky.“
Příloha č. 3 Rozhovor s ředitelkou Psychosociálního centra Acorus
Můžete mi říci, kdy byl Acorus založen, zda jste byla jeho zakladatelkou. S jakými těžkostmi jste se potýkali, jaký byl průběh jeho vzniku? „Já jsem nebyla přímo zakladatelkou občanského sdružení Acorus. Do Acorusu jsem nastoupila v roce 1999 a sdružení bylo založeno v roce 1997. Rok se připravovala koncepce služeb pro oběti domácího násilí. Samotný provoz psychosociálního centra byl zahájen v září 1998. Já jsem vstoupila do Acorusu v únoru 1999, tedy po půl roce od zahájení provozu. Jak jsem již řekla Acorus byl založen v roce 1997, založily ho moje kolegyně psycholožky a já jsem v té době pracovala na ministerstvu práce. Protože jsem ale chtěla odejít do praxe, tak jsem začala něco shánět. V podstatě mi zakladatelé toto nabídli, protože na Acorusu byla ředitelka, která po půl roce nerozjela provoz a ani nebyly granty. Já nevím do dneška, kde byl můj půd sebezáchovy, že jsem do toho šla, protože jsem vstoupila do organizace, kde nebyly peníze ani na výplaty. Na tři měsíce výplat nám půjčil úřad městské části Prahy 9. Myslím si, že podruhé už bych do toho neměla sílu nebo bych se bála jít. Takže to byl takový krušný začátek. Krušné bylo nastavit nějaká pravidla, protože tady bylo hodně psychologů, 2 mladé sociální pracovnice, těm bylo asi 22-23 let, opravdu mladé holky a asi 6 nebo 7 psychologů. Kteří, já jsem z toho měla pocit, si na tom chtěli hlavně vydělat. A tolik psychologů se na jednom zařízení prostě neuživí. Takže ty začátky byly krušné v nějaké koncepci, v pravidlech, v metodice, abychom dali dohromady a také hlavně ve finanční otázce. Peníze na provoz. Což se podařilo a během asi dvou až tří let se stabilizovaly jak finanční prostředky, tak tým. Mnoho psychologů muselo odejít, nakonec tady zůstaly dvě psycholožky, rozšířil se tým o pracovníky, dneska by se řeklo o pracovníky v sociálních službách, my jsme jim tehdy říkali socioterapeuti, ti co sloužili v běžném provozu a starali se o programy pro klientky.“
Jak se to vše povedlo, jak se podařilo provoz rozjet, projekty jste si psali sami nebo jste měli někoho jiného? „Já jsem uměla psát granty, protože když jsem pracovala na ministerstvu, tak jsem hodnotila žádosti o dotace a hodnotila jsem je jak na ministerstvu práce, tak na vnitru programy prevence kriminality, na vládě drogové programy. Tudíž jsem uměla a věděla, jak mají být napsané. Takže jsem rychle začala psát všechny grantové věci. Také jsme měli,
od začátku a máme do dneška, dobrou spolupráci s městskou částí Prahy 9 a máme finanční prostředky z vedlejšího domu, který je vedle nás a máme peníze z pronájmu toho domu. To jsou peníze, když někde nestačí, tímto to můžeme dokrýt. Co se dále třeba týká vzdělávání pracovníků, tak průběh vzdělávání soc. pracovníků nebyl nijak drastický, byly tu, jak jsem říkala dvě sociální pracovnice. A pak nastupovali další pracovníci v sociálních službách, ale všichni měli vzdělání, minimálně VOŠ, takže všichni měli VOŠ sociální práce. Co se týkalo problematiky domácího násilí, tehdy nebylo vlastně kde se vyškolit. Učili jsme se to všichni za pochodu, studovali kdejaké knihy a konzultovali s našimi psychology a prostě jsme se tuto problematiku učili. Potom si některé pracovnice dodělaly vysokou školu, studovaly při zaměstnání, ale nikdy nebyl nekvalifikovaný tým, od počátku a to byla asi naše deviza, jsme měli kvalifikovaný tým. A já jsem od počátku říkala, že u nás nestačí mít jen kvalifikaci sociální práce, to je málo, ale je třeba mít další výcviky - v komunikaci, vedení rozhovoru, psychoterapeutický, krizové intervence, atd. Samozřejmě školení, kurzy typu 20 hodin také, ale to považuji za minimální základ. Například kurz krizové intervence, co tady lidí mají, tak ten výcvik má 120 hodin. Co se týká domácího násilí, to jsme školili sami, měli jsme dvakrát tři dny, tuším celkem 50 hodin. Kolegyně mají videotrénink interakcí, což je dvouletý dlouhodobý výcvik, dále pak psychoterapeutický výcvik, ten je na 5 let celkem 500 hodin, to jsou dlouhodobé. Ty kratší máme také, ale to já považuji opravdu jen za vstupní základ. Stále mám pocit, že je informací dost, ale odborníků ne. Já vlastně nevím. Na jednu stranu je informací v poslední době dost, oběti domácího násilí vědí, kam se mají se svým problémem obrátit, na druhou stranu mezi odbornými pracovníky stále ještě chybí hlubší vhled do problematiky, zcitlivění pro potřeby ohrožených osob, rozpoznání oběti a znalost symptomů posttraumatické stresové poruchy. Touto poruchou trpí velké procento obětí dlouhodobého a nebo velmi krutého domácího násilí. Tyto oběti pak vyžadují speciální přístup a znalost problematiky práce s touto poruchou. Odborníků je hromady, míst, kam se může oběť obrátit je spousty, ale nejsou hromady těch, kteří jsou specializovaní na domácí násilí. Mluvím opravdu z praxe, byla jsem v prosinci 2010 a v lednu 2011 přednášet pro sociální kurátory, sociální pracovníky OSPOD po celé republice, v každém kraji.
Ukázalo se, že ta znalost problematiky
domácího násilí vůbec není taková jakou bychom chtěli. Mnohdy říkali „ne my se s obětí nesetkáváme, ne to u nás není“, ale pak když jsem v podstatě mluvila o tom, co domácí násilí je, jak se projevuje oběť, tak nejednou to bylo takové „je aha, takhle ta paní se chovala“. Takže spíše jde o to, že nevědí, často to nerozpoznají a už vůbec nejsou
informováni o posttraumatické stresové poruše, o jejich příznacích a o tom jak k těm lidem přistupovat.“
Můžete nějak ve stručnosti nastínit jak rozpoznat oběť, jaké je specifické chování a popsat symptomy posttraumatické stresové poruchy, příznaky? „No, to by bylo opravdu na dlouho, ale když to shrnu. Já vždycky říkám, že oběť není sympatická, protože se nechová standartně… Neudržuje oční kontakt, je ve stresu, v napětí, je to vidět na jejím těle, často je odpojena od svých vlastních emocí, vypráví příběh, příšerné hrůzy a vypráví to naprosto nezúčastněným hlasem, bez pohnutí, bez jakékoliv mimiky, je úplně odpojena. Tyto oběti často mají nezřetelnou mimiku, malá gesta. Nedávno byla na skupině nová paní, to je paní, která byla týrána jako dítě, velmi krutě a týrána dál i v manželství. Vyprávěla o dětech, naprosto monotónním hlasem, žádný výraz tváře, tuhá tvář a do toho se paní koulely slzy jako hrachy. To bylo jen tak pro představu. To je přesně to odpojení od emocí. A když člověk (odborník, sociální pracovník atd.) neví co to je, tak vypadá člověk divně. Pracovník si říká: „Je to všechno pravda? Ona mi říká tohle a přitom k tomu nemá žádné projevy.“ Je určitě dobré tohle vědět. Co se týká posttraumatické stresové poruchy, tak symptomů je několik: zvýšená dráždivost, kdy člověk reaguje i na malé podněty velikým podrážděním, takže se může škubnout, snadno vylekat. Na první pohled nevíme proč, ale chová se opět nestandartně. Nebo sem patří flashback – znovuprožívání té traumatické situace i v době, kdy to nebezpečí již pominulo. Takový člověk se může najednou zpotit, zrychlí se mu dech, nemůže dýchat, tep, je to na něm vidět a opět není jasné na co reaguje. Patří sem i vyhýbavé chování, uzavírání se před lidmi, nekomunikuje, to vše je odlišné v porovnání s běžnou populací. Dodneška nerozpoznám, jaký pracovník, jaký člověk, se do této profese hodí. To je vždy na síle pracovníka, momentálně nám jedna pracovnice odchází, nestačí na to. Má pocit, že je to nad její síly. Je to tak pro ni natolik zatěžující a neodhadla to, když jsme ji brali. Je to zatěžující pro ni natolik, že tu již nemůže dále pracovat. Zkrátka je to silné a nemůže již dál. Když přijímáme nové pracovnice, jako právě v této chvíli, požadujeme životopis, motivační dopis, který, právě proto, že my sami to nezaměstnané učíme psát, nám hodně napoví. Dále děláme pohovor s psycholožkou. Pak teprve vstupní pohovor s vybranými, kde se na vše doptáváme a formou dotazování zjišťujeme, jak by reagovala a jednala v určitých situacích. Ale jak pak dále vše zvládne, opravdu záleží na síle osobnosti…….“
Jaké jiné další služby poskytujete?
„Máme poradnu, kde poskytujeme odbornou službu. Přes poradnu procházejí jednak všechny kontakty, všechny klientky, které mají zájem i o pobyt tady. Musí projít vstupním pohovorem v poradně. Je to mimo azyl, z důvodu bezpečnosti, abychom zachovali bezpečnost tady. V poradně klientky absolvují první kontakt nebo docházejí opakovaně. Opakovaně jim můžeme nabídnout sociálně právní poradenství, konzultaci s advokátkou, případně zastupování u soudu. Pravidelně docházejí za psycholožkou, na individuální konzultace a máme také skupinové terapie. Do poradny opakovaně docházejí klientky, které si jednak potřebují ujasnit situaci, žijí s agresorem a samy nejsou ještě rozhodnuté odejít. Jednak ty, které odešly a mají ještě další nějaké věci k řešení, protože domácí násilí se táhne dlouhodobě. Do skupiny chodí i klientky, které prošly azylovým domem a mají dlouhodobé chronické příznaky posttraumatické stresové poruchy a proto stále docházejí. Pokud se ozve klientka, oběť, dala by se spolupráce s ní shrnout do těchto hesel: většinou třeba anonymní telefon 24 hodin denně – objednání do detašované poradny – zmapování aktuální situace, zjištění zakázky zájemkyně, stanovení, zda je cílovou skupinou některé služby. Druhým stupněm jsou krizová lůžka, je to opět registrovaná služba. Krizová pomoc, to je již tady v azylu, je to jeden pokoj vyčleněný pro tuto krizovou pomoc a klientky jí mohou využít až na 5 pracovních dnů, tedy pokud jsou do toho svátky či víkendy, je to delší. Na krizové pomoci mají možnost se stabilizovat, ujasnit si další kroky, strukturovat další cíle svoje a mohou zde dostat i stravu. Máme i potravinové balíčky. Dále je registrovaná služba azylový dům, který je jak pro matky s dětmi, ale také pro ženy bezdětné, ženy které jsou třeba v důchodu a potřebují se skrýt. Důležité je, že jsou aktuálně ohrožené. Primární je domácí násilí a jinak je jedno zda má nebo nemá děti. V azylovém domě máme 24 lůžek v celkem 8 pokojích. K tomu je zde také jeden čtyřlůžkový pokoj pro okamžitou pomoc v akutní krizi. V současné době jsou všechny pokoje azylového domu i krizové lůžko obsazené. Neznamená to však, že je obsazeno všech 24 lůžek. V každém pokoji jsou tři lůžka a ne všechny ženy jsou zde ubytované i s dětmi, některá je bez dětí, jiná má dítě jen jedno. Do azylového domu je zároveň nonstop telefonní linka, kterou mohou klientky využívat 24 hodin denně, což se opravdu využívá. Volají ve dvě ráno, ve tři, ve čtyři a jsou to dlouhé hovory krizové intervence. Na azylový dům navazuje sociální byt, to je byt v běžné výstavbě, kde mohou dvě klientky s různým počtem dětí nebo bez dětí bydlet dál, po té, co absolvují roční pobyt v azylovém domě.
Dále se zabýváme službami, které jsou zaměřeny na pracovníky
v pomáhajících
profesích, školíme je, máme i akreditované kurzy ministerstvem práce, to nabízíme a vedeme supervize. Dvě z nás jsme supervizorky Českého institutu pro supervizi. Například já vedu supervize na Praze 9 na úřadě, spolupracuji s intervenčním centrem a podobně. Naší další činností jsou pak konzultace pro neziskové organizace, jsou to placené služby, takto získáváme také peníze do rozpočtu. Zrovna nedávno jedno sdružení právě využilo konzultaci, a protože se jednalo o závažné domácí násilí, tak dokonce konzultaci hradilo ministerstvo. Dále se zabýváme preventivními besedami na školách. Na toto máme
speciální
projekty. Kolegyně dochází přednášet na střední školy a besedují se studenty o problematice domácího násilí, jak rozpoznávat rizikové signály ve vztahu, jak se nestát obětí a naopak jak se mají chlapci chovat k ženám. Pak ve spolupráci s jinou organizací a jednou i s městskou částí Praha 9 děláme kurzy pro nezaměstnané. V současné době jsou to kurzy v Příbrami pro nezaměstnané ženy nad 50 let což je jedna skupina a druhou skupinou jsou ženy, oběti domácího násilí. Tam učíme psychosociální dovednosti, sebepoznání, psaní životopisů, jak uspět u výběrového řízení, jak napsat motivační dopis, jak telefonovat do firmy atd. Nově rozjíždíme hodně fundraising a mediální věci. Letošní rok se chceme hodně zaměřit na mediální kampaně. Oslovili jsme grafickou školu v Holarově ulici a jejich studenti nám udělali spousty plakátů k problematice domácího násilí, takže chystáme dvě výstavy a chystáme další věci. Na Černém městě jsme zahájili sbírku pro Acorus. Je to na principu, kdy si každý může do hlíny optisknout ruku, za tuto kachli pak zaplatí 400,-Kč. Z toho se pak udělá celá jedna stěna, která tam pak zůstane na stálo jako výzdoba. Pokud se povede prodat všechny kachle, výtěžek bude 400 000,-Kč. Letos počítáme s velikou komunikační kampaní. Tento rok chceme
udělat velikou
kampaň, už máme nasmlouvány autobusy. 6 příměstských autobusů, které budou jezdit s našimi polepy. V poradně každý rok probíhají dny otevřených dveří. 25.11. je mezinárodní den proti násilí na ženách, vždy k tomuto děláme den otevřených dveří. Minulý rok 2010, jeden den probíhala tisková konference. Překvapilo mě, že
přišlo hodně novinářů.
Další den
proběhl právě den otevřených dveří v poradně a ten byl hodně obsazen. Od rána, začínali jsme v deset hodin a končili jsme v půl osmé večer. Přišly se podívat pracovnice OSPOD, další sociální pracovníci z jiných organizací, studenti, klientky, které se o tom dozvěděly a chtěly se již přijít poradit a konzultovat problém, policie a mnoho dalších.“
Je toho velice mnoho co děláte a jedná se o velice potřebnou věc. Já teďka odbočím, protože by mne zajímalo, jak právě pracujete s dětmi. Jak pracujete s dětmi a jak děti vnímají danou situaci? Jak jsou na tom děti, které s matkou do azylového domu přišly. Bývají i ony často svědky domácímu násilí? „Podle průzkumů bývají v 80% děti svědky násilí mezi svými rodiči. Tyto děti jsou často ve špatném psychickém stavu, projevuje se u nich regresivní chování, enuresis, starší děti mají problémy ve škole atd. Jak jsou na tom děti a zda si tento zážitek ponesou po celý život? No, já to neumím zobecnit, to záleží na více faktorech. Záleží to na frekvenci násilí, na věku, ve kterém je dítě, pohlaví ve smyslu transgeneračního přenosu, to určitě, kluci se učí být agresorem, děvčata pak se učí být obětí, to stoprocentně.“
Zmiňujete transgenerační přenos. Jaký máte názor na transgenerační přenos? „Čím déle pracuji v této oblasti, tím víc jsem přesvědčena o významu vzorců předávaných v primární rodině. Naše klientky se často setkávají s násilím od útlého dětství, bývají to nechtěné děti, nadměrně fyzicky trestané, velké procento z nich zažilo sexuální zneužívání, často byly jako děti zanedbávané a nebyly naplňovány jejich emoční potřeby. V dospělosti pak nerozeznávají signály ukazující na riziko násilí ve vztahu, protože na násilí jsou od dětství zvyklé, proto ho nepovažují za nic nepatřičného. Z násilného vztahu odcházejí až tehdy, kdy jim jde o život nebo je již narušeno jejich zdraví. A všeobecně známo je také to, že chlapci z rodin, kde je násilí běžným komunikačním prvkem, se pak v dospělosti ve vlastních rodinách chovají také násilně. Souhrnně lze říci, že chlapci se učí být agresorem a děvčata přijímají roli oběti. Ale zda si následky ponesou dál, to opravdu záleží na tom jestli mají někde přijímající prostředí, většinou to bývá babička, dědeček. Zda se násilí konalo periodicky, třeba jedenkrát za tři měsíce, nebo pořád. Jak danou situaci dětem rodiče vysvětlovali, jaké jsou výchovné modely v té dané rodině, zda se dokázali dohodnout alespoň na výchovných postupech… To je opravdu strašně moc věcí. To vnímaní je opravdu rozdílné, často ty děti nemají k násilnému otci nenávist, často jej obdivují, mají rády, pokud teda netýral i je, pokud je nemlátil. Pokud byly jako svědci, tak v podstatě k násilníkovi mívají poměrně dobrý vztah. Když přijde matka s dítětem sem, tak my děláme dva typy plánu. Jeden je individuální plán pro ženu a druhý je individuální plán péče o dítě. Individuální plán péče o dítě vychází z metodiky, co vydalo ministerstvo práce a začíná se nejprve mapováním situace. Tedy to, jak a nakolik si dítě z toho všeho pamatuje, nakolik jej to ohrožuje ve vývoji, jak prožívalo násilí. Toto děláme formou tzv. scénotestu – což je diagnosticko projektivní
metoda, kde děti staví rodinu pomocí figurek a důležité je, že si o tom všem s pracovnicí povídají. Tímto je možné zjistit nakolik dítě prožívalo negativně to, co se v rodině dělo. Potom půjčíme dítěti foťák a tuto scénu co sestavilo vyfotí. Tato fotka pak slouží pro maminku, které to ukazujeme, pracovnice jí k tomuto sděluje, co dítě povídalo a tímto jí zprostředkováváme prožívání dítěte. Protože matky se velice často právě ptají “a myslíte, že to vědělo, my jsme se to snažili utajit“ a chtějí vědět, jak na tom jejich děti jsou. Ze scénotestu se pak dále odvíjí individuální plán péče o dítě, ten má pak několik rovin, jednak je to rovina terapeutická, u nás děti chodí všechny na arteterapii, je výborná na odreagování stresu, odreagování napětí. Děti pracují jak s malbou, tak s hlínou. Zde se více ukazuje přínosnější právě práce s hlínou, protože do toho dítě může dát negativní emoce. Je to velice pozitivní. Máme i keramickou pec. Dále metoda scénotestu, s tou se pracuje dál. Nejen právě jako modelování a mapování situace, ale jako korektivní techniky - „co by jsi si přál, jak by jsi si přál aby rodina vypadala, jakou rodinu, jak by jsi si představoval ideální víkend“. Modelují se různé situace a povídá se u toho. To jsou terapeutické programy. Dále pak programy volnočasové – záleží na složení dětí, které jsou. S malými dětmi se dělají hry pohybově rytmické, pokud jsou kluci, kteří mají trpělivost, tak modelářský kroužek, bojové sporty, sportovní hry, rukodělné věci apod. Další věc je společná, jedná se o posílení rodičovských kompetencí a rozšíření škály výchovných metod matek. Jde o komunikaci matky s dítětem, společně jsou tu hry matek s dětmi, učí se tu říkadla, učí se rozvíjet dítě v závislosti na jeho vývojovém stupni. Nabízíme také videotrénink interakcí, kde se opět matky učí komunikovat s dítětem, vnímat jeho potřeby, zároveň rozšiřovat svůj repertoár výchovných metod. Matka pak sama vidí, co by se dalo příště udělat jinak atd. Najde si to sama. U nás se děti minimálně naučí, aby neřešily konflikty násilnou cestou, aby viděly, že to jde také jinak. Naučí se tu, že je má někdo rád, jen tak, nikdo tady nekřičí, jde to i jinak. Dětem se tu u nás líbí, maminky se vždycky bojí co děti, ale často slyšíme, no to je úžasné, ona prostě sem vešla a už jsem ji neviděla. Nikdo na ně nekřičí, není tu násilí, spousty kamarádů, pocit jistoty , bezpečí, zázemí. V jakém věku je to horší pro dítě. No, rozhodně to vnímá i miminko, určitě vnímá atmosféru, méně se dají zklidnit a mají i opožděný vývoj, později chodí, mluví atd. U miminek je to opravdu více vidět. Hůře působí, když se dítě narodí a v rodině je již rozvinuté domácí násilí a pokračuje dál. Máme právě paní, která byla 34 let s agresivním partnerem, má tři děti, kluky, dva starší jsou v pořádku, jsou výborní, nic se u nich neprojevilo, ale nejmladší je stejný jako otec. Ten se právě narodil již do rodiny, kde násilí
bylo rozvinuté. Starší synové právě zažili ještě něco jiného, kdy to nebylo takhle. Měli možnost dostat i jiný model. Záleží na tom jak dlouho trvá násilí, na intenzitě, na četnosti. Ale zase u malého dítěte má máma výhodu. Pokud si vzpomene u dítěte předškolního věku, že odejde od partnera, vezme jej za ruku a odejde, dítě zpravidla se nebouří, prostě jde tam kam jde máma. Pokud ale to samé udělá v jeho deseti letech, dítě už nechce odejít. Nechápe proč, matka celou dobu tají co se děje, omlouvá chování agresora, tak, že když třeba otec křičí nebo jí bije, ona je tou co jej omlouvá, že se nic nestalo. Já jsem jej vyprovokovala a on byl opilí, utahaný z práce. Právě pak mají děti pocit, že se nic neděje, násilí je norma a pak nerozumí tomu, že máma, která deset let říká, že se nic neděje, se po deseti letech rozhodne odejít. Takové dítě velmi často řekne, já s tebou nepůjdu, proč někam jdeš, já tady mám svůj pokojíček a svoje spolužáky, a pak ta máma řeší, zda odejít a dítě nechat s agresivním otcem, což je velice těžké. Neví, zda zůstat nebo jít. Čím odejdou dříve, tak je to jak pro ně, ale i pro děti lepší. Bohužel se ale ukazuje, že ženy dávají násilným partnerům dlouho šanci k nápravě. Často odcházejí ze vztahu po 8, 10 letech. Máme klientku, která žila 34 let s agresivním sadistou, kde jí šlo doslova o život. Teprve po tolika letech se odhodlala svoji situaci řešit. Po 34 letech, proč, motivovali jí synové. Kluci dospěli, odstěhovali se, ale otec byl agresivní i na ně, zdemoloval jim barák, útočil i na ně. Matku v podstatě po napadení přesvědčili, naložili a odvezli.“
Jakou prognózu mají podle Vás Vaše klientky. Stává se, že od Vás opět odejdou zpět k příteli, násilníkovi? Jakou mají šanci začít znovu? „Mám je sama pro sebe rozděleny na dvě kategorie. Přemýšlím, že to někdy zveřejním. Jedno jsou „hodné holky“, ale je to opravdu jen můj lidový výraz. Jedná se o „holky“, které pocházejí z normálních rodin, jako dítě nezažily domácí násilí, jen byl třeba více autoritativní otec nebo v rodině byla hlavní hodnota, „buď hodná“ a maminka tě bude mít ráda. Může jít jen o pocity o atmosféru, nemusí to být vysloveno. Ty „holky“ prostě jsou hodné, jsou zvyklé ustupovat, jsou zvyklé, že muž má vždy pravdu, že se dává jemu první jídlo a jsou v podřízené roli. Pokud se pak dostanou do styku s agresivním partnerem, tak se z nich stávají oběti. Ale zde, pokud nežijí v tom domácím násilí 30 let, jako jedna naše paní, tak mají šanci se z toho dostat. Ujasní si to a mají základ, na kterém mohou stavět, ze své původní rodiny. Tedy klientky, kterým se podaří z násilného vztahu odejít v prvních letech po propuknutí násilí a samy pocházejí z funkčních rodin, mají velkou šanci se z násilného vztahu vymanit bez následků a příště už tento scénář neopakovat.
Ale čím dál více nám sem chodí ženy, které pocházejí z rozvrácených rodin nebo z rodin patologických, kde už ony byly samy nechtěným dítětem, velmi krutě týrané v dětství, do toho se zpravidla objeví nějaké sexuální zneužívání, možná i také nějakou dobu žijí na ulici, protože ta patologie se na sebe balí. Pak se seznámí s partnerem násilným a to pak už jenom je to poslední a celý jejich život šel tímto směrem. U žen, které samy poznaly jako děti v rodině násilí, jsou na to zvyklé, je to pro ně určitá norma a u nich hrozí, že se buď k násilnému partnerovi vrátí, nebo naváží vztah opět s člověkem, který má agresivní sklony. Tady pak já propadám pesimismu, protože není na čem stavět, pokud pak od nás odejdou, většinou se vrátí zpět a propadnou se zpět, neumějí žít samy. Pohybují se v patologickém prostředí, jiné nemají, neznají, tak spadají do stejných kolejí. Tady mám pocit, že můžeme jen ukázat, že svět funguje jinak, jen tak jako poodkrýt, že to jde vše jinak, ale zpravidla jsou zpátky. Ony to jinak neumějí, nemají jiný model, ani vychovávat děti, nikdo jim to neukázal a nepředal v jejich životě. Do rozhodování o návratu k násilnému partnerovi nyní výrazným způsobem zasahuje ekonomická krize, která mnohé z žen dožene k tomu se vrátit k agresorovi. Je to pro ně menší zlo, než žít v chudobě a s tím souvisejícím sociálním vyloučením.“
Co je podle Vás tím největším momentem, kdy se žena rozhodne z tohoto vztahu odejít? „Žena se rozhodne ze vztahu odejít, když se dostane až na dno. To dno však má každá z nich různě hluboké. U některé představuje dno rána pěstí, u jiné je to třeba zlomenina. Často ženy odcházejí proto, že mají pocit, že by další napadení nemusely přežít nebo proto, že jejich děti se k nim začínají chovat stejně jako násilný partner nebo se stávají děti oběťmi.“
Co je pro tyto ženy největší pomocí? „Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Poskytovaná pomoc musí vycházet z teorie potřeb a musí být zaměřena na jejich postupné naplňování. Takže nejprve jde o zajištění bezpečí, ošetření zranění, poskytnout dostatek klidu na spánek a regeneraci sil. V případě akutní krize je nutné zastavit kontraproduktivní jednání a podporovat ventilaci emocí klientek. Teprve potom přichází konkrétní kroky směřující ke změně situace. Od nás mohou některé klientky, jak jsem již uvedla, jít na další rok bydlet do sociálního bytu následné pomoci, který také provozujeme. Od nástupu do azylového domu se snažíme otázku dalšího bydlení zapracovat do individuálního plánu klientky a intenzivně po celý rok na zajištění návazného ubytování pracovat. Někdy se stává, že od nás klientky
odcházejí do jiných azylových domů, někdy k rodině, někdy do podnájmu, někdy dostanou obecní byt. Situace je opravdu různá a záleží na mnoha faktorech, jak další bydlení dopadne. Vliv na to má také např. vypořádání společného jmění manželů apod.“
Já Vám moc děkuji za Váš čas, který jste mi věnovala, bylo by to ještě na velice dlouhé povídání, během tohoto rozhovoru mne napadaly spousty otázek, ale vím, že to vše nelze shrnout do krátkých odstavců. Mnohokrát děkuji. „Ještě než se rozloučíme, mohu zde odkázat na naši publikaci „Domácí násilí – Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám“, kterou jsme vydali v roce 2009.“