Poděkování: Vedoucí práce, Mgr. Kateřině Lozoviukové, Ph.D., za seznámení se zajímavým tématem, mnohé dobré rady a významnou pomoc. Pracovníkům SOA v Praze a ABS za vstřícnost. Mgr. Janu Machalovi za kritické připomínky a náměty. Tomáši Krystlíkovi za konzultace k související tématice. Otakaru Nigrinovi a Mileně Veselé-Kloudové za vzpomínky na těžké roky. A v první řadě manželce Veronice a dětem, Richardovi a Markétě, za trpělivost.
Anotace: Diplomová práce se zabývá problematikou trestní politiky vůči původcům, vykonavatelům nacistických zločinů a kolaborantům v poválečném Československu, konkrétně analyzuje průběh tzv. malé retribuce. Tu výrazně ovlivňovalo – ostatně jako ve většině států středovýchodní Evropy – řešení národnostních problémů. Z toho vyplývá, že koncepce československého retribučního soudnictví (retributio – vrácení, odplata) byla připravována paralelně s koncepcemi, které měly řešit postup vůči „nepřátelským“ minoritám, včetně jejich vysídlení. Detailní pozornost byla věnována zákonným normám, jež průběh tzv. malé retribuce ovlivňovaly a jejich uplatňování v praxi. Obecné doplňuje rozsáhlá detailní lokální sonda do činnosti konkrétních Trestních nalézacích komisí v Benešově, jejíž součástí je analýza všech zahájených kauz a vytvoření statistiky typů obvinění, odsouzených či osvobozených případů, druhů a výše trestů.
Klíčová slova: Retribuce, odplata, očista, dekret, spis, případ, národní čest, provinění, Benešov, Trestní nalézací komise, Gestapo, fašismus, nacionální socialismus, kolaborace, řízení, Beneš, národní, směrnice, zákon, nález, revize, národnost.
Annotation: This thesis focuses on the penalty politics against real or alleged initiators and executors of Nazi crimes and collaborators in post-war Czechoslovakia. The work specifically analyses the process of the so called small retribution. The retribution was distinctively influenced – as it was the case in most Eastern European countries – by solving the ethnic problems. Hence the conception of Czechoslovak retribution justice was prepared simultaneously with conceptions to find methods against “hostile“ minorities, including their displacement. Special attention was paid to the juridical regulations that affected the process of so called small retribution and its application in practice. The main part of the work is completed with extensive detailed research material on the activities of the Penalty finding commissions in Benešov. It includes an analysis of all events treated in this study as well as statistical data concerning accusations, convicted and exempted cases, types and degree of penalty.
Key words: Retribution, vengeance, cleansing, decree, file, case, national honour, offence, Benešov, Penalty finding commission, Gestapo, fascism, national socialism, collaboration, proceeding, Beneš, national, regulations, act, judgement, revision, nationality.
Die Annotation: Die vorliegende Arbeit beschäftigt sich mit der Bestrafungspolitik gegen Initiatoren und Exekutoren von nationalsozialistischen Verbrechen in der Nachkriegs-Tschechoslowakei. Besondere Berücksichtigung findet dabei der Prozess der so genannten kleinen Retribution. Dieses Vorgehen war ähnlich wie in anderen mittel- und osteuropäischen Ländern mit der „Lösung“ ethnischer Probleme verknüpft. Dies bedeutete, dass die Konzeption der tschechoslowakischen Retributionsgerichtsbarkeit in engem Zusammenhang mit der nationalen Problematik stand. In der Arbeit wurden die rechtlichen Grundlagen als auch deren Anwendung in der Praxis untersucht. Abgerundet wird die Studie mit umfangreichem Archivmaterial über die Aktivitäten der Straffindungskommission in Benešov. Dies beinhaltet eine Analyse sämtlicher Fälle mit Blick auf die Formulierung der Anklage, das Strafausmass und die Art der Bestrafung.
Schlüsselwörter: die Retribution, die Vergeltung, die Reinigung, das Dekret, die Akte, der Fall, die National Ehre, der Verstoβ, Benešov, die Straffindungskommission, Gestapo, der Faschismus, der National Sozialismus, die Kollaboration, das Gerichtsverfahren, Beneš, national, die Direktive, das Gesetz, der Fund, die Revision, die Nationalität.
OBSAH 1.
Úvod ................................................................................................................................... 1
2.
Kritika pramenů a literatury ............................................................................................... 3
2.1
Kritika pramenů .......................................................................................................... 3
2.2
Kritika literatury ......................................................................................................... 9
3.
Dekrety prezidenta republiky ........................................................................................... 17
4.
Retribuční dekrety a proces jejich vzniku ........................................................................ 20
4.1
Důvod vzniku retribuce a její počátky ..................................................................... 20
4.2
Tzv. „velký retribuční dekret“ .................................................................................. 32 4.2.1
4.3
5.
Národní soud ...................................................................................................... 42 Tzv. „malý retribuční dekret“................................................................................... 44
4.3.1
Směrnice ministra vnitra .................................................................................... 47
4.3.2
První dodatek ke směrnicím ............................................................................... 51
4.3.3
Druhý dodatek ke směrnicím ............................................................................. 53
4.3.4
Třetí dodatek ke směrnicím ................................................................................ 54
4.3.5
Zákonné novely dekretu ..................................................................................... 55
4.3.6
Související nařízení a předpisy ........................................................................... 59
Trestní a nalézací komise ................................................................................................. 73
5.1
Původ a funkce TNK ................................................................................................ 73
5.2
Známé případy „malé retribuce“: Vlasta Burian, Adina Mandlová, Lída Baarová . 88
6.
Trestní a nalézací komise v Benešově.............................................................................. 94
6.1
Podmínky v okrese Benešov .................................................................................... 94
6.2
Tzv. „první retribuce“ .............................................................................................. 98
6.3
Tzv. „druhá retribuce“ ............................................................................................ 109
6.4
Osoby okolo benešovské retribuce ......................................................................... 117
6.5
Národnostní problematika ...................................................................................... 133
6.6
Nejčastější obvinění u TNK v Benešově................................................................ 152
6.7
Charakter trestních nálezů ...................................................................................... 153
6.8
Nálezy odsuzující a nálezy osvobozující................................................................ 160
6.9
Výsledky odvolání a revizí ..................................................................................... 161
7.
Vybrané osvobozující nálezy ......................................................................................... 163
7.1
Není dána nebo prokázána skutková podstata, provinění bylo odčiněno následným jednáním ................................................................................................................ 163
7.2
Promlčení ............................................................................................................... 170
7.3
Jiná než česká, slovenská nebo jiná slovanská národnost ...................................... 172
7.4
V době spáchání provinění mladistvý .................................................................... 173
7.5
Jiné odůvodnění...................................................................................................... 174
7.6
Neodůvodněno ....................................................................................................... 176
8.
Vybrané odsuzující nálezy ............................................................................................. 177
8.1
Vězení, pokuta a veřejné pokárání ......................................................................... 178
8.2
Pokuta a veřejné pokárání ...................................................................................... 180
8.3
Vězení a veřejné pokárání ...................................................................................... 182
8.4
Vězení a pokuta ...................................................................................................... 183
8.5
Vězení..................................................................................................................... 183
8.6
Pokuta ..................................................................................................................... 184
8.7
Veřejné pokárání .................................................................................................... 186
9.
Porovnání odsuzujících a osvobozujících nálezů podle obvinění .................................. 186
9.1
Společenský styk s Němci ...................................................................................... 188
9.2
Politická spolupráce s Němci, členství ve fašistických organizacích .................... 207
9.3
Odborná spolupráce a hospodářský styk s Němci .................................................. 218
9.4
Propagování, obhajování a podpora nacismu ......................................................... 222
9.5
Týrání a urážení Čechů .......................................................................................... 225
9.6
Hlášení se k německé národnosti, žádost o německou státní příslušnost a podporování odnárodňovacích snah ...................................................................... 228
9.7
Ucházení se o výhody, poskytování výhod okupantům ......................................... 235
9.8
Schvalování, podpora a obhajování nepřátelských projevů a činů ........................ 236
9.9
Zneužívání postavení .............................................................................................. 238
9.10
Nespecifikovaná a jiná obvinění ............................................................................ 240
10. Závěr............................................................................................................................... 242 11. Použité prameny a literatura ........................................................................................... 248 12. Seznam příloh ................................................................................................................. 258
Seznam zkratek a. a.-ad acta A.G.-Aktien Gesselschaft, akciová společnost ABS-Archiv bezpečnostních složek BaVK-bezpečnostní a vyšetřovací komise BK-bezpečnostní komise ČČK-Československý červený kříž ČLPB-Česká liga proti bolševismu ČNST-Český nacionálně socialistický tábor ČPF-Česká pracovní fronta Čs., čsl.-československý, československé ČSBS-Český svaz bojovníků za svobodu ČSD-Československé dráhy ČSL-Československá strana lidová ČSNS-Československá strana národně sociální ČSR-Československá republika ČSSD-Československá sociální demokracie ČSSS-Československý státní statek DAF-Deutsches Arbeitsfront, Německá pracovní fronta, monopolní odborová organizace nacistického Německa FS-Finanční stráž fy.-firmy Gestapo- Geheime Staatspolizei, tajná státní policie HKP-Hauptkraftfahrpark, hlavní vozový park hl. m.-hlavní město HS StB-Hlavní správa Státní bezpečnosti HÚ FF MUNI-Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně HÚ FHS UHK-Historický ústav Fakulty humanitních studií Univerzity v Hradci Králové KAV-krajský akční výbor Kčs-korun československých KHI FP TUL-Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci
KL-Konzentrationslager, koncentrační tábor KNV-krajský národní výbor kpt.-kapitán KPV-Konfederace politických vězňů Kripo-Kriminal Polizei, kriminální policie KS MV-krajská správa ministerstva vnitra KSČ-Komunistická strana Československa KSMV-Krajská správa ministerstva vnitra KVNB-komise pro vnitřní národní bezpečnost MAV-místní akční výbor MěstNV-městský národní výbor ml.-mladší MLS-mimořádný lidový soud MNO-ministerstvo národní obrany MNV-místní národní výbor MPT-malá pevnost Terezín MV-ministerstvo vnitra MVČR-Ministerstvo vnitra České republiky MVČR-Ministerstvo vnitra České republiky n. p.-národní podnik NDR-Německá demokratická republika NF-Národní fronta NM-Národní muzeum NOF-Národní obec fašistická NOÚZ-Národní odborová ústředna zaměstnanecká NS-Národní soud NSDAP-Nazional Sozialistische Deutsches Arbeiter Partei, Národně socialistická německá dělnická strana NSR-Německá spolková republika NSV- Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, Národně socialistický spolek pro prosperitu národa OAV-okresní akční výbor OHZ-Okresní hospodářská záložna ONV-okresní národní výbor
OO MV-Obvodní oddělení ministerstva vnitra OSK-okresní správní komise Ostb-odbočka Státní bezpečnosti OÚJSČSZ-Obvodová úřadovna jednotného svazu československých zemědělců OVK-okresní vyšetřovací komise, totéž jako TVK a VK OZON- Obóz Zjednoczenia Narodowego, Obec národního sjednocení p. pl.-pěší pluk PF UK-Právnická fakulta Univerzity Karlovy pp.-pan předseda PS PČR-Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky RA-Rudá armáda ROH-Revoluční odborové hnutí SA-Sturmabteilung der NSDAP, útočné oddíly nacistické strany Sb.-sbírky SdP-Sudetendeutsche Partei SD-Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba SS SG-Svatoplukovy gardy SiPo-Sicherheitspolizei, bezpečnostní policie SLS-Státní lesy a statky SNB-Sbor národní bezpečnosti SNR-Slovenská národní rada SOA-Státní oblastní archiv SOkA-Státní okresní archiv SOPV-Svaz osvobozených politických vězňů SS, ϟϟ –Schutzstaffeln der NSDAP, ochranné oddíly nacistické strany, později vojenské jednotky pod stranickou jurisdikcí, které nebyly součástí armády, ale spadaly pod její operační velení (Waffen-SS). st.-starší StB-Státní bezpečnost škpt.-štábní kapitán ŠS-Šlechtitelská stanice t. č.-toho času TNK-trestně nalézací komise TN-trestní nález
TOK-trestní odvolací komise tr. ř.-trestní řád TVK-trestní vyšetřovací komise, totéž jako VK a OVK ÚAV-ústřední akční výbor ÚNS-Ústavodárné Národní shromáždění ÚNV-ústřední národní výbor UNWCC- United Nations Commission for Investigation of War Crimes, komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů ÚRO-Ústřední rada odborů USP-Ústav sociální péče ÚSTR-Ústav pro studium totalitních režimů ÚVV-ústřední vyšetřovací výbor v. v.-ve výslužbě VB-Veřejná bezpečnost VK-vyšetřovací komise, vyšetřovací komise, totéž jako TVK a OVK VOS-Veřejná osvětová služba ZNV-zemský národní výbor ZOB-zemský odbor bezpečnosti ZÚ StB-Zemská úřadovna Státní bezpečnosti ZV ROH-Závodní výbor Revolučního odborového hnutí
1.
Úvod
Druhá světová válka přinesla, mimo jiné, do té doby nevídanou míru okupace mnoha evropských zemí a také značnou brutalitu okupačního režimu. Výsledkem okupace totalitním režimem se stala také vysoká míra kolaborace obyvatel okupovaných států. Nacistický režim byl, spolu s jeho čelními představiteli, odsouzen a potrestán mezinárodním tribunálem v Norimberku. Skuteční i domnělí zločinci, působící na území okupovaných států, byli souzeni v jednotlivých zemích stejně jako skuteční i domnělí zrádci a kolaboranti z vlastních řad. V Československu bylo soudní vypořádání s válečnými zločinci, kolaboranty a zrádci provedeno pomocí retribučních dekretů. Tzv. „velký retribuční dekret“1 měl trestat zločiny většího rozsahu a významu, tzv. „malý retribuční dekret“ pak „provinění proti národní cti“, tedy přestupky, které urážely „národní hrdost“ Čechů a Slováků a vzbudily „veřejné pohoršení“. Z výše uvedeného vyplývá, že retribuce je nedílně spjata s událostmi okupace a že je třeba ji chápat a popisovat v jejím kontextu. Vzhledem k tomu, že v publikované literatuře nebyla dosud věnována dostatečná pozornost ani procesu „malé retribuce“ ani jeho návaznosti na retribuci „velkou“, stejně jako návaznosti na „nacionálně perzekuční“ dekrety, rozšířil jsem po dohodě s vedoucí práce původně zadané téma z Trestní nalézací komise Benešov na „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy.2 Úvodní kapitoly 3. – 5. analyzují a popisují proces vzniku retribuce; současně se v nich věnuji komparaci retribuce v evropském kontextu. Zevrubněji se dotýkám nejen vlastních retribučních dekretů, ale i problematiky dekretů celkově (jejich vzniku, vydávání a dopadům). Pozornost jsem věnoval především retribučním zákonným normám – „velkému retribučnímu dekretu“ a dekretu o Národním soudu. Vzhledem k tématu práce se věnuji se zvláštním zřetelem hlavně „malému dekretu“ a s ním spojeným právním normám. Analyzuji veškeré zákonné změny dekretu, směrnice, právní příručky, pokyny a prováděcí předpisy, které „malou retribuci“ korigovaly. Samostatně pojednávám orgány, které měly při „malé retribuci“ rozhodovací pravomoc, tedy trestní nalézací komise. Hlavním těžištěm textu se staly kapitoly 6. – 10., v nichž se zabývám
1
Jedná se o neoficiální název dekretu, který byl používán nicméně už v době retribucí a dnes jde vlastně již o ustálený terminus technicus. Totéž platí pro tzv. „malý retribuční dekret“, tzv. „velkou retribuci“, tzv. „malou retribuci“, tzv. „první retribuci“ a tzv. „druhou retribuci“. 2 Problematikou „malé retribuce“ se ve spolupráci s vedoucí mé diplomové práce zabývám v příspěvku v připravovaném sborníku: KMOCH, Pavel – LOZOVIUKOVÁ, Kateřina: Pomsta nebo spravedlnost: Trestní nalézací komise v českých zemích. In: Fontes Nissae 2011, v tisku.
1
na základě rozsáhlého studia a analýzy pramenů a komparaci s literaturou činností konkrétní Trestní nalézací komise (dále také TNK) v Benešově. Jedná se o první detailní sondu „malé retribuce“ v okrese Benešov. Dosavadní výzkumy se zabývaly tímto tématem pouze okrajově.3 „Malá retribuce“ se v okrese Benešov nevyznačovala žádnými mimořádnými charakteristikami. V porovnání s dosud známými údaji z jiných okresů bylo procento odsouzených poměrně nízké: z 531 případů obviněných podle „malého dekretu“ bylo v první retribuci odsouzeno 83 osob, tedy asi 15,6 %. Ve „druhé retribuci“ bylo z 55 obviněných odsouzeno 22 osob, tedy plných 40 %. Z toho tři osoby si vyslechly odsuzující verdikt už v „první retribuci“. Nedocházelo zde k žádným razantním postupům nebo fatálnímu nedodržení předpisů. To ale neznamená, že tento proces byl na Benešovsku nevýznamný nebo nezajímavý, nebo že k nedodržení předpisů a zákulisnímu jednání nedocházelo vůbec. Obviněno a vyšetřováno bylo řádově podstatně více lidí, než kolik si jich vyslechlo odsuzující rozsudek. U velkého procenta zastavených případů lze předpokládat nepodloženost řady udání, na jejichž základě došlo k zahájení vyšetřování. Díky vnitrozemské poloze okresu nemusely komise příliš často řešit případy osob, které se přihlásily k německé národnosti nebo zažádaly o říšskou státní příslušnost, ale i takové případy se samozřejmě vyskytly. Posouzení národnostní příslušnosti obviněných se ale v kontextu „malé retribuce“ stalo klíčovým, protože osoba „německého původu“ za většinu provinění žalována být nemohla. Obžalováni a někdy odsouzeni byli především neloajální Češi – ti, kteří se „společensky stýkali“ s Němci nebo okupační režim podporovali vstupem do českých fašistických organizací. Vysledovat můžeme snahu o postižení příslušníků vyšších společenských vrstev, která někdy vyústila až v protiprávní konfiskace jejich majetku, což potvrzuje některými autory vyslovené teze o „třídní justici“, kterou retribuce byly. Postih obviněných byl diferencován v závislosti na jejich společenském a majetkovém postavení. I v Benešově se projevila snaha státního aparátu prostřednictvím tzv. „malého dekretu“ postihovat osoby, které se „dopustily“ citových nebo sexuálních styků s příslušníkem „zapovězeného“ národa.
3
Benešovskou „malou retribucí“ se již v minulosti okrajově zabýval ve své diplomové a rigorózní práci Ondřej Kulhavý. Jeho práce jsou ovšem zaměřeny především na potrestání válečných zločinců a zabývají se tedy zejména retribucí „velkou“. Obvinění podle „malého dekretu“ popisuje Kulhavý pouze výběrově a spíše ilustračně a jím uváděné výsledky benešovské „malé retribuce“ jsou založeny pouze na nepřesné závěrečné zprávě TNK, nikoli na detailní analýze případů. Kulhavý se navíc zabývá nejen okresem Benešov, ale celým regionem Benešovska, tedy i okresy Neveklov, Sedlčany, Vlašim a Jílové. Viz: KULHAVÝ, Ondřej: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. (Diplomová práce) Praha 2007; TÝŽ: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. (Rigorózní práce) Praha 2008.
2
Při detailním popisu konkrétních kauz jsem se snažil o dvě věci: jednak nalézt v případech typické nebo naopak netypické a zajímavé momenty řízení podle „malého dekretu“, a jednak se na jednotlivé kauzy vždy dívat s ohledem na účastníky trestních řízení a na nejednoduché osudy, které jsou z těchto případů patrné. Všechny retribuční případy měly své příčiny, díky nímž vznikly. Třebaže doba spáchání zločinů a provinění postihovaných retribučními dekrety nebyla ohraničena koncem války, většina těchto provinění spadala do doby okupace. Pozadí retribučních kauz, zachycené v protokolech, je tak zároveň vydatným pramenem ke každodennímu životu obyvatel protektorátu.
2.
Kritika pramenů a literatury
2.1
Kritika pramenů
Základním pramenem pro výzkum a popis praxe „malé retribuce“ jsou archivní fondy, obsahující spisový materiál trestních nalézacích komisí. Tyto fondy jsou uloženy v jednotlivých Státních oblastních archivech (dále jen SOA) nebo Státních okresních archivech (dále jen SOkA) a většina z nich je zpracovaná a přístupná. V mém případě se jednalo o fond Trestní nalézací komise Benešov, který je uložen ve Státním oblastním archivu v Praze.4 Tento fond obsahuje veškeré dochované spisy případů, projednávaných u Benešovské TNK, některé protokoly vyšetřovací komise (dále také VK), které nebyly později zařazeny do spisů, předaných mimořádnému lidovému soudu nebo TNK, protokol a rejstřík VK a TNK, různé seznamy osvobozených, odsouzených a odsunutých osob, originály nebo opisy výnosů a nařízení, které došly VK nebo TNK, texty dekretů a směrnic, kopie závěrečných zpráv a podobně. Fond obsahuje 3,36 bm dokumentů, rozdělených do 24 kartonů, a je v poměrném pořádku Většina kartonů fondu není číslována. Spisy případů, respektive složky, které je obsahují, jsou v kartonech řazeny chronologicky podle toho, jak byly jednotlivé případy u TNK zahajovány a jejich řazení tedy koresponduje s řazením v rejstříku TNK. Několik osob má složky uloženy ve dvou různých kartonech a jejich obsah není identický. Důvod této skutečnosti není zcela jasný: v některých případech se jedná o kauzy, u kterých proběhla nebo byla navržena revize, ale není tomu tak vždy. Některé spisy byly ztracené nebo odeslané, ale příslušný karton v takovém případě obsahuje alespoň složku, ve které se nachází doklad o ztrátě spisu již během retribuce nebo jeho odeslání jinam. V několika málo případech chybí
4
SOA v Praze, fond Trestní nalézací komise Benešov, 24 kartonů.
3
i tato složka a jediným vodítkem k existenci kauzy se stal záznam v rejstříku TNK, jehož data případů nejsou ale zdaleka kompletní. Vzhledem k tomu, že analýza většiny případů vycházela pouze ze spisů, které jsou de facto vyšetřovacími a soudními materiály, je třeba mít neustále na paměti, že ne vše, co je napsáno, musí být odrazem reality. Obvinění se hájili ne tak, aby řekli celou pravdu, ale tak, aby odvrátili své odsouzení. Členové komisí se ne vždy snažili objektivní pravdu zjistit, mnohdy hrál v jejich rozhodování roli spěch a vůle případ co nejdříve ukončit. Navíc to, co nebylo napsáno, ze spisů nezjistíme; většinou není možné dopátrat se, kdo se v maloměstských poměrech s kým znal, mezi kým přetrvávaly staré animozity a křivdy a co všechno ovlivnilo myšlení a rozhodování členů TNK, obviněných, nebo lidí, kteří jednotlivé kauzy komisi udávali nebo v nich svědčili. Kartony č. 1 a 2 obsahují spisy a dokumenty VK z let 1945-1947, které se posléze nestaly součástí spisů, předložených TNK nebo MLS. Jedná se o případy, které byly ukončeny bez návrhu na obvinění, nebo které sice u MLS nebo u TNK řízením proběhly, nicméně z nejasného důvodu nedošlo k zařazení dokumentů do spisů nebo z nich byly pořízeny a zařazeny pouze opisy. Karton č. 3 obsahuje spisy a dokumenty TNK k případům, u kterých nakonec nedošlo k zápisu do rejstříku, a fakticky sice prošetřování proběhlo, ale de iure v nich nebylo zahájeno řízení podle „malého dekretu“. Jedná se jak o kauzy odložené, tak předané MLS. Kartony č. 4 až 18 obsahují chronologicky řazené složky se spisy případů, zahájených u TNK (záměrně neuvádím, že případů projednávaných, protože k projednání v mnoha případech nedošlo). Na závěr kartonu č. 18 jsou ještě zařazeny spisy osob, zdržujících se v okrese Benešov, které byly odsouzeny za „provinění proti národní cti“ jinými okresními národními výbory (dále také ONV), než ONV v Benešově. Karton č. 19 obsahuje kromě dalších nezařazených dokumentů VK (mnohdy ale souvisejících s pozadím případů, rozhodovaných u TNK) různé seznamy: osoby, které za okupace požádaly o německou státní příslušnost, seznam odsunutých Němců, seznam případů, postoupených VK k projednání jiným úřadům, seznam případů, postoupených po skončení retribucí okresnímu soudu a další. Karton č. 20 obsahuje opisy trestních nálezů z revizí, seznamy obviněných, odsouzených a osvobozených, evidenční listy odsouzených případů, různé dokumenty k založení (většinou z provenience VK) a několik dokumentů, zaslaných nadřízenými orgány (směrnice k dekretu, různé oběžníky a výnosy).
4
Karton č. 21 obsahuje spisy vztahující se k revizím a opět velké množství vyšetřovacích spisů a dokumentů VK od roku 1945. Mnohdy jsou zařazeny rukopisné poznámky a další těžko zařaditelné dokumenty, ale je zde třeba i složka s kompletními výslechovými protokoly a fotodokumentací k vyšetřování vraždy amerických letců na Konopišti a další podobné případy. Obsahem kartonu č. 22 je posledních několik složek případů TNK a také 3 složky, týkající se případů ze zcela jiných okresů (Mnichovo Hradiště a Příbram), které se ocitly ve fondu benešovské TNK z neznámých důvodů (je možné, že i v tomto případě se jedná o osoby odsouzené jinde a zdržující se posléze na Benešovsku). Karton č. 23 je velmi důležitý: obsahuje podací protokoly TK a VK a rejstříky k nim, kde jsou chronologicky zapsány a stručně popsány všechny těmito komisemi prošetřované kauzy.5 Poslední karton č. 24 obsahuje veškeré dokumenty, které korigovaly retribuci na Benešovsku: výnosy ministerstva vnitra (dále také MV) a zemského národního výboru (dále také ZNV), nařízení ONV) v Benešově, různé oběžníky, seznamy členů komisí a záznamy o jednáních, koncepty zpráv, revizní seznamy spisů a případů a podobně. Jádrem mé práce je podrobná analýza činnosti trestních nalézací komise v Benešově a popis konkrétních případů. Veškeré kauzy a jejich data jsou zaznamenány v tabulce, která je přílohou této práce.6 Tabulka obsahuje příjmení a jména obviněných, datum narození, jejich statut, pohlaví, národnost k letům 1930 a 1939, státní příslušnost v době projednávání případu, provinění, datum vydání trestního nálezu, rozsudek nebo jiný způsob uzavření kauzy, poznámku k případu, záznam o odvolání nebo revizi, číslo kartonu, ve kterém se jejich spis či složka nachází a seznam členů komise, která případ projednávala. Pokud se některé údaje ze spisu nepodařilo zjistit, je v kolonce otazník, pokud tyto údaje neexistují ze samé podstaty případu, je kolonka proškrtnutá. Součástí práce jsou i přílohy, obsahující dva seznamy členů vyšetřovací komise ke dvěma různým datům, seznam předsedů trestních nalézacích komisí, seznamy jejich členů ke dvěma různým datům, seznam členů revizní komise a obnovené trestní nalézací komise během „druhé retribuce“, plný text „velkého retribučního dekretu“, dekretu o Národním soudu a „malého retribučního dekretu“, text směrnic ministra vnitra k „malému dekretu“ i text jejich příloh, texty všech jejich tří dodatků, fotografie dvou členů benešovského Gestapa, kteří figurovali v mnoha kauzách, ukázku evidenčního listu odsouzeného, ukázku legitimace člena 5 6
Ukázka dvojstran z rejstříku VK a rejstříku TNK je v příloze č. 18., resp. č. 19. Tabulka je uložena na CD ROM jako příloha č. 25 této práce.
5
vyšetřovací komise, ukázku rejstříku vyšetřovací komise, ukázku rejstříku trestní nalézací komise, dvě ukázky trestního nálezu, ukázku zápisu trestní nalézací komise o řízení, několik fotografií míst, spojených s benešovskou retribucí a seznam osob, odsouzených TNK Benešov. Vzhledem ke skutečnosti, že většina dokumentů v kartonech fondu není číslovaná, uvádím v odkaze většinou pouze číslo kartonu, případně složku. Signaturu uvádím v případě, že spis číslován byl. Citace v textu jsou uvedeny kurzivou v uvozovkách. V případě, že se jméno obviněného ve spise vyskytuje ve více variantách, uvádím vždy variantu nejpravděpodobnější, tedy buď tu, která se dá zjistit z podpisu obviněného, nebo variantu nejčastěji použitou. V případě, že je rovnovážně použito dvou variant jména, uvádím varianty obě, rozdělené lomítkem. Jednotlivé případy eviduji a popisuji primárně na základě rejstříku TNK a detaily kauz dále čerpám ze samotných spisů. Základním zdrojem informací ve spise je zápis o jednání komise, obsahující datum řízení, většinou i složení TNK, dále personálie obviněného, stručné okolnosti obvinění a spáchaného skutku a verdikt TNK s odůvodněním.7 Z trestního nálezu lze zjistit základní údaje také, ale nejsou zdaleka tak kompletní, jako v případě zápisu z jednání. U prvních rozhodovaných případů komise vydávaly nálezy velmi obsáhlé, opakující v podstatě vše, co zaznamenaly v zápisu o jednání. Velmi brzy se ale zápisy staly lakonickými a rozhodnutí odůvodňovaly třeba jen jednou větou.8 Další detaily případů lze vysledovat z konkrétních výslechových protokolů, zařazených ve spise. Protokoly ale nejsou vždy kompletní. Mnohé informace lze vyčíst i z rejstříku VK (týká se to třeba obviněných, v jejichž případě skončilo řízení zastavením, protože je odsoudil MLS). Pokud chybí samotný spis, údaje čerpám jednak z rejstříku TNK a jednak z několika málo dokumentů, zařazených ve složce obviněného (jedná se většinou o zápis o ztrátě nebo předání spisu, případně zápis o zvažované revizi). V případě, že komise případ projednávala na více jednáních9 nebylo téměř nikdy její složení totožné, respektive stejný případ často projednávala i jiná komise. V tabulce v příloze této práce a v popise případů zaznamenávám složení komise, která vynesla trestní nález, nikoli složení komisí, které případ projednávaly dříve. Stejně postupuji ve věci data řízení: uvádím datum vynesení trestního nálezu, data předchozích řízení uvádím v poznámce. V případě revizí závisí datum na skutečnosti, zda revizní komise revizi zavedla, nebo nikoli.
7
Ukázka zápisu o jednání TNK je v příloze č. 21. Ukázka dvou takto rozdílných trestních nálezů je v příloze č. 20. 9 Běžné byly dva termíny, ale v některých kauzách byly až čtyři. 8
6
Pokud revizi nezavedla, v tabulce zaznamenávám datum rozhodnutí revizní komise o odložení spisu. Pokud revizi zavedla, jedná se o datum rozhodnutí TNK a vynesení trestního nálezu. V případě odvolání se jedná o datum rozhodnutí trestní odvolací komise (dále také TOK) ZNV. Archiv TNK se nacházel dlouhá léta u odboru vnitřních věcí ONV v Benešově. Dne 3. července 1962 ONV archiv předal krajské správě ministerstva vnitra (dále jen KS MV), která jej uložila v archivním oddělení. Tam měl být archiv TNK v případě potřeby k dispozici funkcionářům benešovského ONV. Současně KS MV převzala i spisy TNK bývalého okresu Vlašim, uložené v Benešově. Zajímavostí je, že jedním z předávajících byl štábní strážmistr Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB) ve výslužbě František Bobek, za retribucí bezpečnostní referent ONV, jenž mj. určoval, které případy posoudí revizní komise. V současnosti se archiv TNK nalézá ve fondech SOA v Praze. Druhým archivem, z něhož jsem čerpal, je Archiv bezpečnostních složek. Zkontrolovat v ABS jména všech obviněných v „malé retribuci“ v okrese Benešov by bylo jistě možné, ale byla by to práce na dlouhou dobu a s diskutabilním efektem. Proto jsem v ABS prověřoval pouze jména významnějších osob, které byly s benešovskou retribucí spojeny, a především takových osob, u nichž byl předpoklad, že jsou v ABS podchyceny. Záznamy o těchto osobách se podařilo nalézt ve fondech 2M – Odbor politického zpravodajství MV,10 305 – Ústředna Státní Bezpečnosti,11 309 – Gestapo Hradec Králové a Pardubice,12 315 – Zemský odbor bezpečnosti II.,13 52 – Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD14 a Z – Mapy zpráv zpracované studijním ústavem MV.15 Informace, které z materiálů ABS vyplývají, jsou víceméně torzovité, nicméně dobře dokreslují osudy zmiňovaných osob. K práci ABS je nutno podotknout, že je naprosto perfektní a vstřícná. Dalšími podstatnými prameny pro mou práci se staly zákonné normy. Dekrety prezidenta republiky byly např. uveřejněny v edici Karla Jecha a Karla Kaplana,16 jejímž těžištěm není komentář a výklad. Součástí práce je pouze přehledová kapitola od Václava Pavlíčka, která objasňuje okolnosti vzniku dekretů, a archeografický úvod od Karla Jecha. Dílo obsahuje seznam všech vydaných dekretů, u těch důležitějších i jejich plné znění. Dále přináší velké množství dokumentů se vznikem a vydáváním dekretů souvisejících, jako jsou 10
ABS, fond 2M – Odbor politického zpravodajství MV. Tamtéž, fond 305 – Ústředna Státní Bezpečnosti. 12 Tamtéž, fond 309 – Gestapo Hradec Králové a Pardubice. 13 Tamtéž, fond 315 – Zemský odbor bezpečnosti II. 14 Tamtéž, fond 52 – Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD. 15 Tamtéž, fond Z – Mapy zpráv zpracované studijním ústavem MV. 16 JECH, Karel – KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty. Díl I. a II. Brno 1995. 11
7
výňatky z projevů, dokumenty Státní rady, poradní zprávy a vyjádření k původním osnovám dekretů, návrhy různých variant dekretů, zápisy z jednání vlády a mnoho dalších dokumentů, objasňujících proces vzniku jednotlivých dekretů. Prostřednictvím těchto dokumentů lze sledovat, jaké byly názory a zájmy jednotlivých stran a aktérů procesu tvorby dekretů a jak se jejich stanoviska v průběhu doby měnila a vyvíjela. Výčet použitých pramenů je třeba doplnit o dobové právní příručky, vydané v době retribucí, k nimž se řadí např. práce J. Fuska,17 J. Hůrského,18 J. Muchy a K. Petržely,19 J. Procházky,20 O. Půlpána,21 J. Stacha,22 J. Šebestíka a Z. Lukeše23 a S. Šulce.24 Tyto příručky přinášejí dobový výklad právních předpisů, souvisejících s retribucí, kterým se celý proces řídil. Důležitým pramenem, jenž jsem využil, je online Sbírka zákonů a mezinárodních smluv na webových stránkách MVČR,25 obsahující kompletní znění zákonů, nařízení vlády a mezinárodních smluv od roku 1945 do roku 2008, a tedy i všech dekretů prezidenta republiky z daného období. Nejedná se o přepisy, ale o naskenované strany původních vydání, tudíž je vyloučena možnost chyby špatnou nebo nepřesnou editací dokumentů. Okrajově jsem využil ještě jeden pramen, zveřejněný na internetu, jímž je seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě na webových stránkách ÚSTR.26 Ani v tomto případě se nejedná o nepřesný přepis, ale o naskenované stránky seznamu, vydaného ministerstvem vnitra v roce 1946. Je nicméně třeba mít na vědomí, že informace, obsažené v seznamu, odpovídají míře znalostí státních orgánů v dané době, a nemusí být vždy spolehlivé. Memoárová literatura dokresluje buď fakta o retribuci a její atmosféře, jak je tomu u publikovaných projevů ministra Drtiny27 a vzpomínek hereček Mandlové28 a Baarové,29 nebo přináší informace o dění na území Benešovska za okupace.30 17
FUSEK, Jaroslav: Provinění proti národní cti. Praha 1946. HŮRSKÝ, Josef: Zjišťování národnosti. Praha 1947. 19 MUCHA, Josef – PETRŽELA, Karel: O některých současných problémech národnostně smíšených manželství. Praha 1946. 20 PROCHÁZKA, Jan: Konfiskace majetku nepřátel a zrádců v ČSR. Praha 1946. 21 PŮLPÁN, Oldřich: Trestní právo a řízení správní. Praha 1947. 22 STACH, Jindřich: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb. Brno 1946. 23 ŠEBESTÍK, Josef – LUKEŠ, Zdeněk: Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha 1946. 24 ŠULC, Stanislav: Národní výbory. Vývoj, právní základy, poslání, práce. Brno 1946. 25 Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. In: Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka 26 Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf 27 DRTINA, Prokop: Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny o činnosti Mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha 1947. 28 MANDLOVÁ, Adina: Dneska už se tomu směju. Toronto 1977. 18
8
Podobným pramenem je dobový tisk. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo objevit ucelený pramen v podobě lokálního tisku, který by se věnoval retribučním případům na Benešovsku, využil jsem tisk z jiného okresu.31 Nevypovídá sice o konkrétních benešovských kauzách, ale dobře dokresluje atmosféru doby, kdy byla retribuce v plném proudu a tlaky, jaké část tisku na retribuční orgány, ale i obviněné vyvíjela. Posledním využitým pramenem jsou rozhovory s pamětníky, vedené za pomocí metodologie orální historie.32 Narátory, kteří by se účastnili retribučního procesu – ať už jako obvinění, nebo jako součást retribučního aparátu – se mi vzhledem k velkému časovému odstupu objevit nepodařilo. Absolvoval jsem ale rozhovor s Otakarem Nigrinem, benešovským pamětníkem a dlouholetým přítelem a spolupracovníkem bývalého veřejného žalobce MLS a člena vyšetřovací komise, JUDr. Drába, a s Milenou Veselou-Kloudovou, dcerou jednoho z bývalých předsedů trestní nalézací komise.33 Informace, které mi poskytli, dokreslují spíše osudy některých aktérů retribuce po jejím skončení a pověst, jakou ve městě podle názoru pamětníků měli.
2.2
Kritika literatury
Literatura, kterou jsem využil, je velmi rozsáhlá, a mnohdy se dotýká problematiky „malé retribuce“ pouze okrajově. V této kapitole se tedy věnuji jen nejdůležitějším titulům, jež se pro mou práci staly stěžejní. Téměř veškerá literatura, cíleně se zabývající dekrety prezidenta republiky a retribučním procesem, vznikla až po listopadu 1989. Komunistický režim už ze své podstaty bránil nestrannému zkoumání a posouzení poválečného období a výzkum zároveň výrazně limitoval omezený přístup k pramenům.34 Informace o retribuci byly tedy pouze povrchní a schematické, založené většinou pouze na samotných dekretech a jejich znění, bez popisu konkrétního průběhu retribučního procesu. V posledních desetiletích se badatelé snaží toto
29
BAAROVÁ, Lída: Života sladké hořkosti. Ostrava 1998. Např. DEGRELLE, Léon: Tažení v Rusku 1941-1945. Praha 2007; LA MAZIÉRE, Christian de: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne. Praha 2009. 31 Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, roč. 1946. 32 K metodě orální historie česky např.: VANĚK, Miroslav a kol: Orální historie. Metodické a technické postupy. Olomouc 2003. 33 Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov; Rozhovor s Milenou Veselou-Kloudovou z Okresního výboru ČSBS v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov. 34 To nebyl problém pouze zemí sovětského bloku. Např. v Rakousku dochází k systematickému výzkumu na základě pramenů až od 80. – 90. let 20. stol. Tímto výzkumem se zabývá DÖW, oddělení poválečné justice vede Dr. W. Garscha. Viz: Webové stránky Dokumentationsarchiv des österreischischen Widerstandes. [citováno 14.2.2011] http://www.doew.at/ 30
9
vakuum zaplnit, ale pokud se jim to částečně podařilo ve věci „velké retribuce“, „malá retribuce“ na podrobné zmapování ještě čeká. Většina literatury, zabývající se retribucemi, se věnuje této problematice především s přihlédnutím k tzv. „velké retribuci“. Tzv. „malý retribuční dekret“ a jeho souvislosti s tzv. dekretem „velkým“ jsou sice všude popsány, ale samotný proces „malé retribuce“ většina literatury nepopisuje, s výjimkou několika medializovaných případů, jakým byla třeba kauza Vlasty Buriana.35 Podobně jsou přirozeně koncipovány práce, věnované buď přímo jednotlivým Mimořádným lidovým soudům (dále také MLS) nebo potrestání válečných zločinců všeobecně.36 Tzv. „malou retribucí“ se většina literatury nezabývá buď vůbec, nebo tak činí v relativně malé míře a ve výzkumu jde málo do hloubky dané problematiky. Popisuje především samotný „malý dekret“ a navazující směrnice ministerstva vnitra a praxi „malé retribuce“ většinou pomíjí. Asi nejrozsáhlejší monografií věnující se retribuci je práce Benjamina Frommera, která vyšla anglicky v roce 2005,37 v českém vydání v roce 2010.38 Práce se zabývá celým obdobím retribuce, počínaje retribucí „divokou“ přes „velký dekret“, dekret o Národním soudu, činnost MLS, „malý dekret“ a praxi „malé retribuce“ až po politické souvislosti retribučního procesu v kontextu politických změn v roce 1948. Z existující literatury se Frommer asi nejobsáhleji věnuje „malé retribuci“, a třebaže se nezabývá pouze touto problematikou a občas by se na jeho závěrech dalo něco zkorigovat, je nutno říci, že práce přináší k tomuto tématu mnohé podnětné myšlenky a zajímavé postřehy. Určitým limitem je skutečnost, že chybí konkrétní náhled na činnost TNK, založený na detailním výzkumu, což se ovšem u práce tohoto typu ani nedalo očekávat. Pokud autor pracuje s čísly, jsou založena na údajích Věstníku MV, které nejsou vždy, jak dokládám v této práci, spolehlivým pramenem. Frommerova výhoda tkví paradoxně ve skutečnosti, že není Čech. Jako Američan je schopen se vyvarovat toho, že by jeho názory byly ovlivněny přináležitostí k „národu“, který československou retribuci realizoval. Neuchyluje se tedy ke krajním názorům některých českých autorů a k jednostranným hodnocením retribuce buď jako jednoznačně pozitivního,
35
K osudům Vlasty Buriana např.: JUST, Vladimír: Věc: Vlasta Burian. Praha 1991. Např. KOČOVÁ, Kateřina: Činnost mimořádných lidových soudů – MLS Česká Lípa, Liberec a Litoměřice. (Disertační práce) Hradec Králové 2006; KULHAVÝ, O.: Diplomová práce; TÝŽ: Rigorózní práce. 37 FROMMER, Benjamin: National Cleansing. Retribution against Nazi Collaborators in postwar Czechoslovakia. Cambridge 2005. 38 Týž: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010. 36
10
nebo jednoznačně negativního procesu.39 Na druhou stranu Frommer studoval v Praze, umí česky a reálie Čech a Československa pro něj nejsou cizí. Jeho pohled na problematiku tedy není tak úplně pohledem zvenčí, a už vůbec ne pohledem neznalým věci. Podle jeho hodnocení nebyla retribuce ani vysloveně špatná, jakožto pouze politicky motivovaná pomsta, ani vysloveně dobrá, jakožto spravedlivé potrestání provinivších se osob. Podle Frommera se jednalo o kombinaci obojího. Obdobně se ostatně vyjadřuje i řada dalších autorů. Toto hodnocení dle mého názoru odpovídá skutečnosti, a mé studium archivního fondu TNK Benešov ho pouze potvrdilo. Práce Mečislava Boráka Spravedlnost podle dekretu40 je dílem, zabývajícím se ve své první částí souhrnně retribucí v ČSR, ve své druhé části činností MLS v Ostravě. Lze říci, že se jedná o práci velmi solidně napsanou a zdokumentovanou. Borák se široce zabývá politickým pozadím retribuce, procesem vzniku dekretů a jejich aplikace. Jako většina autorů i on pracuje především s „velkým retribučním dekretem“, „malému dekretu“ věnuje pouze čtyři stránky. Oproti jiným autorům se poměrně široce věnuje otázce retribuce na Slovensku a mezinárodním souvislostem retribučního procesu. Těžiště Borákovy práce však leží v analýze činnosti MLS v Ostravě. Jedná se o první monografii k MLS, které předcházelo pouze několik studií. Samostatná monografie na téma „malé retribuce“ zatím bohužel vydána nebyla, stejně jako sborník, věnovaný pouze „malému dekretu“ a retribučnímu procesu ve věci „provinění proti národní cti“. Literatura, zabývající se „malou retribucí“, je omezena na několik příspěvků ve sbornících, zaměřených na retribuci všeobecně, a na obhájené i rozpracované bakalářské, diplomové a disertační práce. Historiografie reflektovala některé dílčí problémy ve spojení s „malým dekretem“, např. odraz antisemitismu v trestních řízeních.41 Z hlediska „malé retribuce“ lze ale říci, že se jedná o problematiku marginální. S výstupy TNK pracuje v některých příspěvcích např. Chrobáková Lněničková.42 Jak ale sama přiznává, vzhledem k množství případů TNK v okrese Ostrava, kterému se věnovala, a vzhledem k torzovitosti dochovaných spisů nebyla schopna projít všechny případy detailně. Leckdy bohužel podléhá 39
Autoři, kteří pracovali s archivními materiály jednotlivých MLS nebo TNK tomuto černobílému pohledu většinou nepodlehli. Týká se to spíše autorů, kteří se věnují dekretům, a to především v obecné, teoretické rovině. 40 BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998. 41 Viz např.: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. PrahaOpava 2002. 42 Např. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, Andrea: „Malý“ retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945-1948. In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK, David a kol. (eds.), Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 465-470.
11
generalizaci a charakter malé retribuce v podmínkách národnostně velmi smíšené Ostravy vztahuje na celou republiku.43 Navíc některá její tvrzení neodpovídají pravdě a svědčí o tom, že ne zcela přesně interpretuje např. národnostní problematiku, spjatou s „malým dekretem“.44 Tématem diplomových prací se „malá retribuce“ začala stávat od roku 2000.45 V poslední době byly na HÚ FHS UHK na toto téma obhájeny dvě diplomové práce,46 na HÚ FF MUNI další dvě diplomové práce47 a jedna práce disertační, vycházející z předcházející práce diplomové.48 První prací, popisující činnost konkrétní TNK vzniklou na KHI FP TUL, je bakalářská práce V. Rybáře.49 Její rozsah a záběr je ovšem omezený. Druhou obhájenou prací se stala bakalářská práce J. Loudy.50 Na analýze činnosti dalších TNK v různých okresech pracuje v současné době několik dalších studentů KHI FP TUL v rámci svých bakalářských prací.51 Jejich výstupem bude – mimo prací samotných – stejná tabulka, jaká je přílohou práce mojí. Tyto tabulky budou následně výchozím materiálem pro porovnání průběhu a výsledků „malé retribuce“ v jednotlivých okresech. Literatura, věnující se retribucím, a především ta, která se zabývá dekrety komplexně, se dá primárně rozdělit podle pohledu, s jakým se její autoři na dekrety dívají. Ten se pohybuje ve spektru od nekritického a bezpodmínečného přijímání a ospravedlňování dekretů až po jejich drtivou kritiku a zpochybňování jejich legitimity. Němeček ve své práci Cesta k dekretům a odsunu Němců52 má podle mého názoru poměrně jednostranný pohled. Jeho relativně stručná práce dokumentuje soužití českého a německého etnika v Československu od jeho vzniku v roce 1918 až po ukončení vysídlení Němců. Retribuční problematiky se dotýká jen okrajově. Práce obsahuje jako přílohu výběr
43
Např. tvrzení, že „malá retribuce“ byla primárně zamířená na odnárodněné Čechy, viz podkapitola 9.5. Např. tvrzení, že etničtí Němci, kterým bylo po válce vráceno československé občanství, tímto spadli pod jurisdikci „malého dekretu“. Viz podkapitola 9.5. 45 Např.: LNĚNIČKOVÁ, Andrea: Provinění proti národní cti podle tzv. malého dekretu, projednávaná v Ostravě v letech 1945-1948. (Diplomová práce) Ostrava 2000; HULVA, Radek: Provinění proti národní cti podle tzv. malého dekretu v okrese Opava-Venkov v letech 1945-1948. (Diplomová práce) Opava 2002; MACHALA, Jan: Trestání některých provinění proti národní cti v okrese Holešov 1945-1948. (Diplomová práce) Olomouc 2006; VOBOŘILOVÁ, Karina: Výsledky retribučního soudnictví v procesech s lounskými kolaboranty. (Diplomová práce) Ústí nad Labem 2008. 46 MÁTLOVÁ Tereza: Trestní nalézací komise ve Velkém Meziříčí (1945-1948). (Diplomová práce) Hradec Králové 2010; KRYNDLEROVÁ Tereza: Ženy před trestní nalézací komisí v Hradci Králové v letech 19451948. (Diplomová práce) Hradec Králové 2011. 47 ČEPIČKOVÁ, Jana: Trestní nalézací komise Nymburk 1945-1948.( Diplomová práce) Brno 2010; JANSA, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945-1948. (Diplomová práce) Brno 2011. 48 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, Andrea: „Malý“ retribuční dekret v Ostravě 1945-1948. (Disertační práce) Brno 2011. 49 RYBÁŘ, Václav: Trestní a nalézací komise v Liberci v letech 1945-1948. (Bakalářská práce) Liberec 2009. 50 LOUDA, Jiří: Trestní a nalézací komise v Turnově. (Bakalářská práce). Liberec 2011. 51 Např. HYBNEROVÁ, Lenka: TNK Jilemnice; MIKŠOVSKÁ, Barbora: TNK Poděbrady; REMSOVÁ, Monika: TNK Jablonec nad Nisou; VAŠÍČKOVÁ, Jana: TNK Semily. 52 NĚMEČEK, Jan a kol.: Cesta k dekretům a odsunu Němců. Praha 2002. 44
12
dokumentů k tématu, počínaje rokem vydání 1919, a konče Sudetoněmeckým programem z roku 1961, usnesením PS PČR k dekretům prezidenta republiky a prohlášením „Historikové proti znásilňování dějin“ z roku 2002. Celá tato práce je bohužel psána z pohledu „tradiční“ české historiografie. Tento pohled soudí, že vše, co se stalo, bylo důsledkem jednání Němců. Veškeré represálie, které na Němce po válce dopadly, jsou sice politováníhodné, ale spravedlivé, protože jejich důvodem a ospravedlněním bylo to, že způsobili druhou světovou válku. Pokud v dnešní době někdo použije pojmy jako vyhnání, právo na vlast nebo spravedlnost, jedná se o revanšismus. Němeček věnuje celou kapitolu německému teroru v posledních měsících války, kdy „německá jagdkommanda přepadávala celé obce nebo jejich části…a vraždila jejich obyvatele za pomoc partyzánům“, aniž uvádí, že konkrétní okolnosti těchto zásahů, které se odehrávaly za války a podle válečného práva, nebyly zdaleka vždy takto jednoduché a černobílé. Současně opomíjí podle mého názoru skutečnost, že jedním ze znaků civilizované společnosti je, že jedno násilí neospravedlňuje násilí jiné. Na druhou stranu oběti vysídlení Němců komentuje na necelých třech řádcích. Jako počet obětí uvádí číslo 19-30 tisíc obětí, přičemž asi 6000 připadá na oběti násilných trestných činů. Tato čísla jsou podle autora podložena „posledními výzkumy českých a německých odborníků“, ale o tom, kdo tyto násilné trestné činy způsobil, a jak za ně byl (nebo spíš nebyl) potrestán, Němeček mlčí. Problematiku dekretů autor líčí tradičně jednostranně, za pomoci zamlčování faktů. Například k dekretu o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců správně uvádí, že těm osobám, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti ČSR a její osvobození, se zemědělský majetek nekonfiskoval. Tato formulace sama o sobě působí poměrně spravedlivě. Už ale neuvádí, jaké byly podmínky posouzení této aktivní účasti: pomocná činnost musela být kategorizována jako těžká a nebezpečná, a například rozšiřování letáků, poslech zahraničního rozhlasu a rozšiřování informací, neudávání osob, které se tohoto jednání dopouštěly, vědomost o existenci parašutistů a partyzánů nebo neudání uprchlého vězně takovými činnostmi nebyly, třebaže za ně podle německých zákonů hrozil trest smrti.53 Současně se konfiskace zemědělského majetku vztahovala na všechny osoby, které se aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR neúčastnily, třebaže byly perzekuovány na základě své rasové příslušnosti nebo sexuální orientace. Tzv. „statut antifašisty“ tak ve skutečnosti získávali pouze němečtí komunisté a sociální demokraté, často i jen na základě příslušnosti k těmto stranám. U nich se
53
MANDLER, Emanuel: Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha 2002, s. 92.
13
dokladování odbojové činnosti mnohdy ani nevyžadovalo.54 Ve světle této informace je „spravedivost“ této právní normy, jak se jí snaží Němeček podat, poněkud pochybná. Stejný postup volí Němeček i při popisu několika ostatních dekretů, včetně „velkého retribučního dekretu“. V tomto případě vedle velmi stručného popisu dikce dekretu, kde mimo jiné zcela chybně tvrdí, že se vztahoval na zločiny, spáchané „od Mnichova po dobu války“ lituje pouze té skutečnosti, že „řada pachatelů potrestání ještě před osvobozením unikla“, a že „méně významné případy byly často řešeny zařazením odsouzených či obviněných do odsunu“. O tom, že retribuce byl politický a velmi rozporuplný proces, Němeček zcela mlčí. Tuto skutečnost nelze omluvit nedostatkem informací, protože v době vydání Němečkovy práce již relevantní literatura o retribuci dostupná byla.55 Vrcholem Němečkovy práce je již zmíněné prohlášení Sdružení historiků České republiky. Toto prohlášení kritizuje „živelný historismus“, kdy se různí „ochotníci - novináři, publicisté a politici“ pletou do řemesla historikům, a jejich vinou dochází k „takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací“. Jádrem tohoto prohlášení je tvrzení, že každý, kdo nezastává oficiální postoj k česko – německým vztahům a historii, k vysídlení Němců, dekretům a retribuci je nebezpečný amatér, a i kdyby byl třeba historik, není „odborník“ na tyto otázky. Tito odborníci jsou podle autora soustředěni právě jen ve zmiňovaném sdružení historiků, a ti všichni zastávají ten – podle Němečkova pohledu – správný názor. Práce Emanuela Mandlera Benešovy dekrety, proč vznikaly a co jsou56 je také příkladem poněkud jednostranného, ale zcela opačného pohledu a stojí k Němečkově práci a tvrzením zmíněných historiků v přímém protikladu. Tímto rozporem se ostatně zabývá její poslední kapitola, Apologetika revoluce. Proces, ke kterému koncem války a po jejím skončení došlo v Československu, nazývá Mandler národně socialistickou revolucí, a tvrdí, že prezident Beneš popřením svojí vlastní abdikace, prohlášením sebe sama za prezidenta a jmenováním vlády a Státní rady, jakožto i následnými dekrety porušil ústavu. Dekrety tedy podle Mandlera vznikly protiústavně a jejich platnost je od počátku pochybná. Na druhou stranu tento stav byl spojenci akceptován a dekrety se staly součástí právního řádu Československé republiky. Mandler polemizuje s výše zmíněným prohlášením historiků, které obviňuje z jednostranného a tendenčního nacionalismu. Podle Mandlera není posouzení problematiky dekretů a vysídlení právem jedné skupiny historiků; právo diskutovat o tomto 54
ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1 Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011. 55 Např. BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. 56 MANDLER, Emanuel: Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha 2002.
14
problému a konfrontovat své názory má každý. Mandler jde také u všech otázek, kterými se zabývá, hodně do hloubky. Rozebírá texty jednotlivých dekretů, hledá rozpory a významy, a debatuje o tom, co je napsáno mezi řádky. Podle Mandlerova názoru byl Beneš nejen samozvaným prezidentem, který na tento titul neměl sebemenší ústavní nárok, ale současně byl i přesvědčeným socialistou a československým nacionalistou, jenž viděl český úděl v neustálém zápase s agresivním germánstvím. Podle Mandlera bylo výsledkem těchto jeho postojů Benešovo směřování k národně socialistické revoluci, kterou po válce i provedl (samozřejmě že ne pouze on osobně). Jednou její stránkou bylo maximální vysídlení „německého živlu“ z území Československa, druhou stránkou potlačení opozice, zákaz některých politických stran a rozsáhlé znárodnění a přerozdělení majetku. Úhelným kamenem této revoluce jsou podle Mandlera právě dekrety. Revoluce začala útokem na vše německé (což se stalo synonymem pro nacistické), a pokračovala útokem na vyšší sociální vrstvy. Jejich „vina“ na spolupráci s Němci měla být alibi pro většinu národa, která se nijak odbojově neprojevovala. Období vydávání dekretů, tedy dobu do 28. října 1945, kdy poprvé zasedlo Prozatímní Národní shromáždění, nazývá Mandler „jakobínským obdobím národně socialistické revoluce“, a vzhledem k tomu, že podle ústavy z roku 1920 zakládaly legitimaci zákonodárné kompetence pouze volby, tvrdí, že veškeré dekrety, stejně jako jejich ratihabitace a zákony, vydané Prozatímním Národním shromážděním, jsou protiústavní. Ústavní pravomoc měl podle něj až parlament, vzešlý z voleb v květnu 1946. Podle Mandlera tedy až do května 1946 vydávaly závazné právní normy, které odporovaly ústavě, nevolené orgány, počínaje prezidentem Benešem a exilovou vládou, a konče Prozatímním Národním shromážděním, ustanoveným prostřednictvím národních výborů. S tímto tvrzením koresponduje vyjádření prezidenta Beneše z projevu při zahajovací schůzi Státní rady 11. prosince 1940: „Při tom všem a všude zdůrazňujeme, že to, co děláme, je dočasné, a že je to jen pro trvání války, že věci ty nemají tvořit žádných trvalých precedentů a že svobodný československý lid si rozhodne pak sám, jakou cestou půjde, co zachová a co změní“.57 Mandler se spíše než retribučním dekretům věnuje především „dekretům nacionálně perzekučním“, které nazývá „legislativou etnické čistky“. Porovnává dokonce nacionálně perzekuční legislativu dekretů se slovenským zákonem č. 198 z roku 1941, nesoucím podtitul
57
JECH, Karel – KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty. Díl I. Brno 1995, s. 85.
15
„Nariadenie o právnom postavení Židov“, a dochází ke konstatování překvapivé podobnosti těchto norem, vzniklých v titulárně zcela rozdílných režimech. Jan Kuklík je svými názory někde mezi Němečkem a Mandlerem. Ve své rozsáhlé práci Mýty a realita takzvaných „Benešových dekretů“58 na jednu stranu označuje termín „Benešovy dekrety“ za pejorativní, na druhou stranu uvádí, že dekrety nelze ani démonizovat, ale ani pojímat nekriticky. Kuklík jakožto právník se dekretům věnuje především po právní stránce. Zabývá se ale problémem komplexně; vychází ze vzniku a postavení orgánů prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci, vzniku koncepce dekretů a způsobu jejich přípravy a přijímání. Samotné dekrety rozděluje Kuklík časově a tématicky, tedy podle období jejich vydání a podle účelu, k němuž byly určeny. Časově lze podle něj rozlišovat první etapu do roku 1943, kdy se dekrety týkaly především fungování zahraniční reprezentace a armády, druhou etapu přípravy obnovy Československa v londýnském exilu v letech 1944-1945 a etapu vydávání dekretů na již osvobozeném území republiky. Samostatně se zabývá též změnami v Benešově koncepci obnovy Československa. Tématicky dekrety dělí autor na ty, týkající se příslušníků německé a maďarské menšiny (tedy takové, které Mandler nazývá „nacionálně perzekučními“), dekrety znárodňovací a vůbec upravující hospodářské a sociální poměry, dekrety rušící německé vysoké školy a dekrety retribuční. V závěrečné kapitole se Kuklík zabývá národními výbory, Prozatímním Národním shromážděním a ratihabitací dekretů. V přílohách je uvedeno plné znění nejdůležitějších dekretů, jsou přetištěny vzory některých formulářů, daných dekrety, a práce je vybavena rozsáhlou bibliografií. Autor zasadil československou retribuci do evropského kontextu prostřednictvím porovnání retribučního procesu v dalších zemích.59 Práce Tomáše Staňka Perzekuce 194560 je zevrubnou a dobře podloženou monografií o perzekuci tzv. „státně nespolehlivého obyvatelstva“ v období léta 1945. S dekrety kodifikovanou retribucí nesouvisí přímo, jejím tématem je retribuce „divoká“. Podává ale dobrý obraz o atmosféře a právním rámci doby, ve které „velká retribuce“ začínala a „malá retribuce“ se připravovala. Novější Staňkova práce k „divoké retribuci“ se věnuje tzv. poválečným „excesům“ a jejich vyšetřování.61 Nejaktuálnějším dílem k problematice vysídlení, „divoké retribuce“ a násilným excesům je v současnosti vycházející řada, která je 58
KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002. 59 K retribuci v jiných zemích např.: FREI, Norbert: Transnationale Vergangenheitspolitik: Der Umhang mit deutschen Kriegsverbrechern in Europa nach dem Zweiten Weltkrieg. Götingen 2006; DEÁK, István – GROSS, Jan T. – JUDT, Tony (eds.): The Politics of Retribution in Europe. Princeton 2000. 60 STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945. Praha 1996. 61 TÝŽ: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha 2005.
16
rozsáhle komentovanou edici pramenů. Jejími editory jsou Adrian von Arburg a již zmíněný Tomáš Staněk.62 Pernesova publikace Československo očima Dikobrazu63 je průřezovou prací o odrazu politiky na stránkách satirického týdeníku v letech 1945-1990. Jako taková se retribuce dotýká jen velmi povrchně. Formou přetištěných dobových anekdot dokumentuje například vnímání kolaborantů jakožto bezpáteřních kreatur, které se přizpůsobí každé době a každému režimu. Dokládá dobové odsudky obviněných, ale osvobozených osobností, jako byli Baarová, Mandlová a Burian. Podobnou problematikou se zabývá diplomová práce J. Horáka.64 Celkový seznam použitých pramenů a literatury je uveden na konci práce.65
3.
Dekrety prezidenta republiky
Dekrety prezidenta republiky, známé spíše jako tzv. „Benešovy dekrety“, se nezabývaly pouze, jak se dnes veřejnost často domnívá, poválečným vysídlením Němců a konfiskací jejich majetku. Celkově bylo vydáno 143 dekretů, a to jak v londýnském exilu, tak i posléze na osvobozeném území republiky. Zabývaly se právním rámcem zahraniční politické reprezentace a armády, postihem německé a maďarské menšiny, hospodářskými a sociálními změnami a retribucí. Termínem „Benešovy dekrety“ jsou dnes zvykově označovány pouze asi dvě desítky dekretů, které obsahují normy politické, mocenské či právní povahy, nebo jen dekrety „nacionálně perzekuční“.66 Dekrety se staly ve své době legislativním východiskem z nouze. Byly jedinou možností, jak přijímat rozhodnutí s mocí zákona, a měly zásadní význam pro zachování právní kontinuity československého státu. V souvislosti s podepsáním Mnichovské dohody a se zánikem tzv. „první republiky“ prezident Beneš 5. října 1938 abdikoval a odešel do exilu, a stejně tak učinili i další českoslovenští politici. 17. listopadu 1939 v Paříži vytvořili zárodek československé exilové reprezentace, Československý národní výbor, který měl zastupovat český a slovenský národ 62
Např.: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl I. Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Středokluky 2010; TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1 Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011; TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.3 Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010. 63 PERNES, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno 2003. 64 HORÁK, Josef: Obraz Němců a Německa na stranách časopisu Dikobraz 1945-1990. (Diplomová práce) Liberec 2008. 65 Kapitola 11: Použité prameny a literatura, s. 248. 66 MANDLER, E.: Benešovy dekrety, s. 13 a 55.
17
v zahraničí. 9. července 1940 výbor ustanovil Prozatímní státní zřízení ČSR, neboli exilovou vládu, funkci předsedy zastával po celou dobu války lidovec Jan Šrámek. Edvard Beneš byl prezidentem ČSR v exilu.67 Jako první uznala československou exilovou vládu ještě v červenci téhož roku prozatímně Velká Británie. S tímto aktem se pojilo i anulování Mnichovské dohody, a tím pádem i neplatnost Benešovy abdikace. Názory na tento fakt se různí. E. Mandler i Václav Pavlíček68 došli k závěru, že abdikace proběhla v souladu s ústavou, na rozdíl od následných kroků. Důležitou roli hrála mezinárodní situace, a to, co z ní vyplývalo. Ve své práci cituje Frommer prohlášení amerického diplomata Keenana ze srpna 1939: „Německá netaktnost propůjčila Benešovu jménu takovou bulvární popularitu, kterou on sám nikdy nemohl získat“.69 Tato popularita se týkala jak potenciálních spojeneckých vlád, tak jednotlivých skupin zahraničního i domácího odboje. Nulita Mnichovské dohody byla poprvé reálně deklarována 5. srpna 1942 opět vládou Velké Británie, s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939 záborem zbytku Československa. Ještě téhož roku, 1942, byl Beneš exilovou vládou před vypršením pětiletého funkčního období potvrzen ve funkci prezidenta, a to až do řádných voleb, tedy prakticky do doby osvobození republiky. V exilu ovšem neexistoval parlament, který je v normálních podmínkách nositelem zákonodárné moci. Pravomoc vydávat zákony tedy přešla na prezidenta republiky. Ten tuto pravomoc uplatňoval prostřednictvím již zmíněných dekretů prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona. Neznamená to ale, že by dekrety vymýšlel a vydával prezident sám; podle Mandlera lze považovat za opravdové „Benešovy“ dekrety jen ty, které byly vydány do jara 1944.70 Na některých dalších dekretech Beneš aktivně spolupracoval, jiné pouze na návrh vlády podepisoval. Na tvorbě dekretů se kromě prezidenta podílela i exilová vláda, Státní rada a Právní rada, a kromě prezidenta je podepisoval i předseda vlády a jednotliví její členové, do jejichž jurisdikce ten který dekret zasahoval. Dekrety ústavní museli podepsat všichni členové vlády. Dekrety se zabývaly mnoha nejrůznějšími oblastmi zákonodárství: upravovaly například vytvoření exilové vlády a jejích orgánů, zahraničních vojenských jednotek, vládních organizací, převzetí kontroly osvobozeného území státu, organizaci poválečné vlády, znárodnění a konečně i postih Němců a Maďarů, zrušení německé univerzity a podobně. Byly vydávány jak v londýnském exilu, tak i na osvobozeném území ČSR, a to až do doby, než 67
Viz např.: KUKLÍK, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Praha 2002. V úvodu edice Jecha a Kaplana. 69 FROMMER, B.: Národní očista, s. 54. 70 Viz: MANDLER, E.: Benešovy dekrety, s. 18. 68
18
začalo svoji funkci plnit Prozatímní Národní shromáždění. První dekret byl vydán 21. července 1940 a zabýval se vytvořením Státní rady. Poslední dekret prezidenta republiky, číslo 143/1945 Sb. „o omezení žalobního práva v trestním řízení“ nese datum 27. října 1945. Toho dne byly vydány více než čtyři desítky dekretů najednou.71 Den nato se totiž konala zahajovací schůze Prozatímního Národního shromáždění, která znamenala faktický konec možnosti vydávání dekretů, protože otevírala již téměř obvyklou cestu pro vytváření zákonných norem. Výraz téměř volím z toho důvodu, že Prozatímní Národní shromáždění nebylo standardním parlamentem, vzešlým ze svobodných a všeobecných voleb; poslance volili zástupci národních výborů. Celkem bylo v uvedené době vydáno 143 dekretů, z toho 17 ústavních. V zahraničí bylo do 5. března 1945 vydáno 45 dekretů, na osvobozeném území republiky od 2. dubna 1945 dalších 98 dekretů.72 Většina dekretů vydaných v Londýně se týkala činnosti zahraničního odboje a vedení války, zatímco dekrety vydané na osvobozeném území se týkaly všech možných oblastí poválečného života. Všechny dekrety prezidenta republiky byly 28. března 1946 ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. ratihabovány (zpětně potvrzeny) a prohlášeny za zákony.73 „Dekrety prezidenta republiky, jež se staly zákony nebo ústavními zákony, byly postupně buď zrušeny či nahrazeny jinými předpisy, nebo naplnily svou funkci a tím jejich plnění bylo vyčerpáno. Důsledky těchto dekretů však trvají, stejně jako trvají důsledky jiných zákonů z doby dřívější“.74 Dekrety nebyly specificky československým řešením; podobným způsobem řešily legislativní situaci také exilové vlády Holandska, Belgie, Jugoslávie, Norska, Lucemburska nebo Polska.75 Přímo vysídlením Němců se žádný z dekretů nezabývá. Původně se s odsunovým76 dekretem sice počítalo, jednalo se o dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení ze dne 17. července 1945.77 Vzhledem k mezinárodní situaci nebyl ale nakonec vydán v původním znění.78 Až do Postupimské konference v srpnu 1945 nebylo jasné, jestli
71
Viz např.: FROMMER, B.: Národní očista, s. 249. Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 20. 73 Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. In: Stránky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. [citováno 16.7.2010] http://www.psp.cz/docs/laws/dek/u1946.html 74 JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I, s. 42. 75 Viz: NĚMEČEK, J.: Cesta k dekretům a odsun Němců, s. 65. 76 „Odsun“ je dobový termín, v dnešní době se používá spíše termín „vysídlení“. 77 Dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 14.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb13-45.pdf 78 V jeho návrhu (a koneckonců i v původním názvu, „o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení“) se odsun zmiňoval, a byl v něm dokonce uzákoněn vznik „Nejvyšší rady pro odsun a vnitřní osídlení“.Viz: 72
19
bude vysídlení Němců mezinárodně schváleno. Probíhal pouze tzv. „divoký odsun“, podporovaný jakožto žádoucí proces státní politikou a často prováděný armádou, během něhož bylo vysídleno na 800 tisíc osob.79 Organizovaný transfer vláda fakticky připravila prostřednictvím následně vydaných dekretů č. 33/1945 Sb. „o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“ nebo č. 28/1945 Sb. „o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci“. V textu souvisejícího dekretu č. 27, který se věnuje ve své vydané podobě pouze osídlení, zůstalo ale velmi paradoxní, z kontextu vytržené znění § 1: „Vnitřním osídlením se rozumí soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů o tom vydaných má dosáhnouti navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu.“80 Tento paragraf jasně ukazuje na úmysl vlády a prezidenta Beneše vysídlení německého obyvatelstva provést, třebaže jej ani tento, ani žádný jiný dekret nenařizoval ani nepovoloval. Organizované vysídlení řešily toliko směrnice ministerstva vnitra z 31. prosince 1945, vydané až v době, kdy pracovalo Prozatímní Národní shromáždění a žádné dekrety už vydávány nebyly.
4.
Retribuční dekrety a proces jejich vzniku
4.1
Důvod vzniku retribuce a její počátky
Okupace území Československa i dalších zemí nacionálně socialistickým Německem vyvolala přirozenou reakci. Exilové vlády okupovaných států pojaly poměrně brzy úmysl potrestat vedoucí činitele nacionálně socialistického státu, členy nacionálně socialistické strany a konkrétní představitele okupačních režimů, stejně jako kolaboranty, kteří se vyskytli v každém z porobených států. Válečné zločiny ovšem ve stávajících právních normách nebyly nijak přesně vymezeny. Soud s německými válečnými zločinci z 1. světové války skončil z tohoto důvodu svého času blamáží. Podle Versailleské smlouvy mělo být před vojenské soudy spojenců původně postaveno asi 3000 osob. Nakonec odsoudil německý říšský soud
MANDLER, Emanuel: Konec diskusí, makat! Politický zápisník Bohumila Doležala. In: Lidovky.cz. [citováno 14.2.2011] http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/u160-01.htm 79 Viz: ARBURG, A. von – STANĚK, T. (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1, s. 132 80 Dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 14.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb13-45.pdf
20
(nikoli spojenci) jen 12 z nich, šest z toho k velmi nízkým trestům a další stihli s pomocí úřadů uprchnout před samotným vyhlášením rozsudku.81 Aby vlády okupovaných zemí předešly podobnému debaklu i po 2. světové válce, musely zvolit společný postup při prosazení svých cílů. Nóta prezidenta Beneše již 3. září 1939 upozorňovala na nacistický teror v obsazeném Československu. 13. ledna 1942 se v Londýně v paláci St. James za předsednictví polského ministerského předsedy, generála Sikorského, a účasti britského ministra zahraničí Anthony Edena setkali na třetí mezispojenecké konferenci zástupci exilových vlád Belgie, Československa, Francie, Jugoslávie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska a Řecka. Během jednání se dohodli na přijetí tzv. svatojakubské deklarace, která odsuzovala všechny mocenské zásahy, provedené Němci v okupovaných zemích, a požadovala zařazení potrestání válečných zločinců mezi cíle spojenců. 7. října 1942 bylo ohlášeno zřízení Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, United Nations Commission for Investigation of War Crimes (UNWCC); komise ale vznikla až o rok později, 20. října 1943. Českoslovenští zástupci patřili v diskuzích o charakteru retribuce mezi nejaktivnější. Dne 1. listopadu 1943 vyhlásily vlády USA, SSSR a Velké Británie tzv. Moskevskou deklaraci, která požadovala repatriaci válečných zločinců do zemí, kde spáchali svoje zločiny, a jejich souzení a potrestání dle zákonů těchto zemí. Mezinárodní dohody vyvrcholily londýnskou dohodou velmocí z 8. srpna 1945, o zřízení mezinárodního vojenského tribunálu. Potrestání válečných zločinců kteří působili v celoevropském měřítku byla věc jedna, a potrestání zločinců působících v rámci jednotlivých zemí věc druhá. Československá vláda začala pracovat na normě, umožňující souzení a trestání válečných zločinců, působících na československém území, už v listopadu 1942. Legislativní stránkou budoucího retribučního dekretu se zabýval ministr spravedlnosti exilové vlády, Jaroslav Stránský, společně s Právní radou. Ministerstvo spravedlnosti vytvořilo pro tvorbu dekretu zvláštní komisi, sestávající ze tří subkomisí. První subkomise se zabývala otázkou materiálního práva trestního, druhá otázkami soudní organizace a řízení, a třetí subkomise řešila problémy, souvisejícími s mezinárodním stykem, především s otázkami extradice.82 V téže době začalo ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí sestavovat československý seznam válečných zločinců, a ministerstvo vnitra začalo současně shromažďovat důkazní materiál proti zločincům, uvedeným na tomto seznamu. Nejrychlejší byla při přípravě retribučního předpisu polská vláda, která vydala dekret o trestání válečných zločinů již 30. března 1943. 81 82
BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 22. KUKLÍK, J.: Mýty a realita…, s. 204.
21
První verze československého retribučního dekretu byla hotova v červnu 1943. Tuto verzi vláda ale nepřijala a ministerstvo muselo návrh přepracovat. Mnoha členům vlády vadilo, že koncepce dekretu umožňovala zneužití k politickým procesům a stranické pomstě. Další podoba dekretu byla vládě a prezidentovi předložena až v roce 1944. V říjnu téhož roku jí vláda schválila. Ani tato varianta nebyla ve Státní radě přijímána s všeobecným nadšením a vyvolávala řadu pochybností. Některým kritikům vadilo, že je příliš přísná, jiným naopak, že je přísná málo. Nicméně válečný vývoj, kdy už v dubnu 1944 stanula sovětská vojska na východních hranicích Československa, si žádal její urychlené schválení. Datum podpisu dekretu prezidentem není přesně zjistitelné, v pramenech se nacházejí dokonce tři různá data z počátku roku 1945. Dekret nabyl účinnosti 6. března téhož roku publikováním v Úředním věstníku československém pod číslem 6/1945 a názvem „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“.83 Téměř vzápětí doznal dekret ještě drobné změny, které vyplynuly z jednání politických reprezentací londýnského i moskevského exilu a SNR.84 Především byl do kapitoly zločinů přidán paragraf, zabývající se udavačstvím. Důvodem změny původního znění dekretu byla změněná politická situace, kdy Košický vládní program přinesl zvýraznění požadavku na přísné potrestání domácích kolaborantů. Druhým důvodem, který se ale nezdá vzhledem k časové nedostatečnosti relevantní, se podle některých autorů údajně staly zkušenosti s průběhem retribučního soudnictví v jiných evropských zemích.85 Tento upravený dekret byl vydán jako „Dekret prezidenta republiky č. 16 z 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“,86 a platnost získal vyhlášením dne 9. července 1945. V obecnou známost vešel jako tzv. „velký retribuční dekret“. Mimořádné lidové soudy byly „soudy stanného charakteru, jak bylo obvyklé ve většině zemí osvobozených z nacistického útlaku… Na rozsudky vynesené těmito soudy se nevztahuje možnost rehabilitace, jde tedy o již uzavřenou kapitolu naší historie.“87 Tento dekret platil pouze pro české země. Pro Slovensko vznikla zvláštní retribuční norma, „nařízení Slovenské národní rady č. 33 Sb. n. SNR ze dne 15. května 1945“.88 Tato právní norma byla podstatně stručnější než český retribuční dekret a údajně ji napsal Gustáv
83
Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 28. Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 19. 85 Viz např.: KUKLÍK, J.: Mýty a realita…, s. 353. 86 JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., s. 237. 87 BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 7-8. Tento fakt už ale v současné době neplatí: v některých případech rozsudků MLS k rehabilitaci došlo, např. v případě MLS v Hradci Králové. Viz: KOČOVÁ, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.-IV./2005. 88 Viz: JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., s. 255. 84
22
Husák během jediného večera.89 Slovenská retribuce byla výrazně mírnější než ta česká. V českých zemích žilo v době konce války zhruba třikrát více obyvatel než na Slovensku, ale počet potrestaných kolaborantů byl nakonec v Čechách a na Moravě i přes rozsáhlou migraci a úbytek populace v důsledku vysídlení německy hovořícího obyvatelstva oproti počtu potrestaných na Slovensku více než osminásobný.90 Na rozdíl od „velkého dekretu“ slovenské retribuční nařízení nenavazovalo na žádnou československou právní normu, protože SNR se neztotožnila s ideou nepřetržité právní kontinuity ČSR. Jeho vznikem tak došlo v oblasti československého retribučního zákonodárství k právnímu dualismu. Nařízení pod pěti paragrafy rozlišovalo pět trestných činů: fašistickou okupaci, domácí zradu, kolaboraci, zradu na povstání a provinění fašistického režimu. V nařízení nebyla zakotvená instituce zločineckých organizací. Prosté členství ve slovenských fašistických organizacích tedy trestné nebylo, což lze v podmínkách Slovenska vnímat jako rozumné opatření; v opačném případě by retribuce dopadla na nepoměrně větší procento obyvatel. Vrcholným orgánem pověřeným výkonem retribuce byl Národný súd v Bratislavě, který měl pravomoc soudit nejvyšší představitele Slovenského štátu. Na nižší úrovni rozhodovaly okresné lidové súdy v sídlech okresů s pravomocí soudit osoby a trestné činy s regionálním významem. Nejnižším stupněm byly miestné lidové súdy v každé politické obci, které rozhodovaly trestné činy podle § 5 (provinilec fašistického režimu), s charakterem přečinů. Tento paragraf by bylo možno přirovnat k české „malé retribuci“. Slovenská retribuce (tedy její první část) měla trvat také pouze rok, ale nakonec skončila 31. prosince 1947, tedy o více než půl roku později, než retribuce česká. Nedořešené případy byly předány řádným soudům. „Druhou retribuci“ z roku 1948 korigovaly stejné zákonné normy jako v českých zemích, které obnovily platnost nařízení SNR.91 Retribuce v Čechách a na Moravě „velký retribuční dekret“ sám o sobě pokrýt nestačil. Jako zákonný rámec potrestání nejprominentnějších zločinců – představitelů protektorátní vlády, významných aktivistických novinářů, důstojníků a nejvyšších představitelů kolaborantských spolků vznikl dekret č. 17/1945 Sb. „o Národním soudu“.92 Vznik tohoto dekretu iniciovali a prosadili především komunisté. Po stránce skutkové podstaty trestných činů, jež měl posuzovat Národní soud, nebyl oproti „velkému retribučnímu 89
Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 82-83. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 417. 91 Viz: KLUBERT, Tomáš: Vznik a špecifiká ľudového (retribučního) súdnictva na Slovensku, in: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 233-237. 92 JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., s. 269. 90
23
dekretu“ rozdíl. Podle dekretu o Národním soudu mohly být souzeny pouze osoby české národnosti, a to jen takové, na které by se asi hodil pozdější termín „osobnosti veřejného a politického života“. Šlo o osoby, které měly být svým „vlasteneckým chováním“ ostatním občanům vzorem. Jednalo se zároveň jak o soud trestní, tak o soud čestný. Potrestání méně důležitých, dalo by se říci obyčejných občanů české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, kteří se dopustili „provinění proti národní cti“ a kteří nespadali do jurisdikce „velkého retribučního dekretu“, měl zajistit tzv. „malý retribuční dekret“, č. 138/1945 Sb. „o trestání některých provinění proti národní cti“.93 Nehledě na dekrety a vůbec na snahu o právní podklad potrestání, okamžitě po konci války začala probíhat tzv. „divoká retribuce“, kdy byli skuteční i domnělí viníci trestáni – často na životě – samozvanými „orgány“, nebo prostě jen „lidem“, bez jakéhokoli právního podkladu a procesního rámce, a v podstatě podle pravidel soudce Lynche.94 Podle Frommera je důležitá skutečnost, že v protektorátu vlastně – až na řídké výjimky – neexistovala jakási forma retribuce již za války, na rozdíl od Polska, SSSR nebo třeba Francie. Pokud nepočítáme atentát na Heydricha, do kterého se zapojil i domácí odboj, nevyjasněnou „chlebíčkovou aféru“, které padl za oběť aktivistický novinář Lažnovský nebo popravu několika četníků, o nichž se partyzánská skupina domnívala, že jsou zodpovědní za smrt generála Luži (a další, mnohdy velmi diskutabilní popravy, provedené partyzánskými skupinami na základě pouhých podezření), místní kolaboranti žili až do konce války v podstatě mimo bezprostřední ohrožení odplatou. Proto zůstali naživu pro poválečné zúčtování, a o to byla po válce, kdy již nehrozilo nebezpečí represí, chuť k takovému živelnému zúčtování větší.95 Svou roli podle mého názoru hrála i skutečnost, že se pomstychtiví jedinci s koncem okupace zbavili strachu před následky své pomsty, i to, že v mnoha případech byla taková msta jen prostředkem k zakrytí jejich vlastní diskutabilní minulosti. „Divoká retribuce“ ale podle Frommerova názoru nebyla jen přirozenou explozí dlouho potlačované nenávisti. Byla i formou nátlaku, kterou si „exiloví politici…vědomě přáli, plánovali a nechali jí volný průchod“.96 Účelem této chladné kalkulace byla snaha přinutit větší množství původních německých obyvatel opustit stát „dobrovolně“ a usnadnit tím plánované vysídlení. Tuto tezi potvrzuje několik faktů: pozdní schválení dávno 93
Tamtéž, Díl II., s. 951. Např. STANĚK, T.: Perzekuce 1945, s. 55-86; FROMMER, B.: Národní očista, s. 60-98. Nejnověji k „divoké retribuci“ a násilným excesům: ARBURG, A. von – STANĚK, T. (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1 Středokluky 2011.; TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 19451951. Díl II.3 Středokluky 2010. 95 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 67. 96 Tamtéž, s. 69. 94
24
připraveného retribučního dekretu (oficiálně odůvodněné neshodou v jeho sporných bodech), nevůle prosadit zákonnou bezpečnostní politiku, přenesení bezpečnostních pravomocí na místní, ad hoc ustavené orgány, absence jasných instrukcí místním orgánům ze strany vlády a laxnost při nápravě tohoto stavu. Mezi nejzásadnější potvrzení této skutečnosti patří Frommerem citovaný vzkaz prezidenta Beneše domácímu odboji těsně před osvobozením: „Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito…Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován-ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou-hned po převratu a v prvních dnech nového režimu“.97 Podobných prohlášení vydali především exiloví politici celou řadu. Nějaký čas trvalo, než se státní politika začala snažit alespoň trochu korigovat první vlnu násilí: „Teprve koncem května 1945 přikázal ministr vnitra místním úřadům, aby nepopravovaly, a ani jinak nesoudily podezřelé válečné zločince a kolaboranty“.98 Samozřejmě, že tato politika byla primárně zaměřená proti Němcům (v atmosféře okupační zkušenosti a vypjatého českého nacionalismu pojem Němec naprosto splýval s pojmem nacista). Ve svém prvním projevu v osvobozené Praze Beneš opětovně volal po „vylikvidování“99 Němců a Maďarů, a národní socialista Drtina,100 dnes většinou společnosti vnímaný jako demokrat, si přisazoval: „Musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat“.101 V Šimkově brožuře, sepsané a připravené do tisku údajně v roce 1944, vydané ovšem až těsně po válce102 se doslova pravilo: „Na území československé republiky nechceme zásadně ani jednoho občana německé nebo maďarské národnosti…opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty „hodné“ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito „hodní“ – stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je – mrtvý“.103 Vlna protiněmeckého násilí, kterou podobné
97
Tamtéž, s. 69-70. Tamtéž, s. 82. 99 Nejednalo se samozřejmě o fyzickou likvidaci ve smyslu terminologie německého nacionálního socialismu, ale o eliminaci a vysídlení. 100 K osobě Prokopa Drtiny nejnověji: KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha 2011. 101 FROMMER, B.: Národní očista, s. 72. 102 Údaj o přípravě za okupace uvádí sám autor. Na exempláři, který jsem měl k dispozici je knihovnické razítko 19. 7. 1945. 103 ŠIMEK, Jiří: Návrhy na výstavbu republiky. Praha 1945, s. 5-6 98
25
projevy když už ne iniciovaly, tedy přinejmenším podporovaly, měla ale i četné české oběti, ať už z řad opravdových kolaborantů, nebo i zcela nevinných lidí.104 Třebaže s končící retribucí přišla i snaha postihnout ty, kteří okrádali, mučili a zabíjeli nevinné, a že dokonce vznikla parlamentní vyšetřovací komise, která exhumovala oběti masakru v Postoloprtech, vyšetřených případů nebylo mnoho, a ještě méně bylo případů takových, kdy byli viníci potrestáni. Mnohé z těchto excesů, v dobové terminologii nazývaných „přehmaty“ (dnes by se v mnoha případech slušelo říci vraždy) byly amnestovány zákonem č. 115/1946 Sb. Jeho § 1 zněl: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“105 Nejednalo se o prostou amnestii kriminálních činů, ale o konstatování, že jakékoli takto zařaditelné jednání (z dikce vyplývá, že se jedná vlastně o jakékoli jednání, např. i o vraždu nebo znásilnění), za normálních podmínek hodnocené jako kriminální, prostě kriminálním a trestným v daném kontextu není. Rozlišit, co je následkem „spravedlivé odplaty“ a co pouhým kriminálním činem zákon nedokázal. Je pravdou, že skutky, spáchané ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek, např. ze zištnosti, vilnosti nebo ze snahy zakrýt jiný trestný čin tento zákon amnestovat neměl,106 a je také pravdou, že nejkřiklavější z excesů příslušné orgány vyšetřovaly a některé z nich alespoň nějak potrestaly. Tento zákon také zřejmě nevznikl jen z prostého vnuknutí. Pravděpodobně jej inspirovala analogická německá amnestijní právní norma, výnos vůdce a říšského kancléře ze 7. června 1939, který promíjel tresty pachatelům trestných činů a přestupků, „spáchaných v boji za udržení němectví v sudetoněmeckém území nebo pro návrat tohoto území k říši před 1. prosincem 1938.“107 Pochopitelná a správná byla snaha amnestovat činy skutečných bojovníků proti nacismu, které byly za války z hlediska práva civilního i válečného trestnými. Tato trestnost by trvala, pokud by ji nějaká právní norma neanulovala. Je ale skutečně poněkud zarážející, že si tehdejší demokratičtí zákonodárci vůbec dovolili stanovit konec doby, kdy se jednalo o boj
104
Viz např.: FROMMER, B.: Národní očista, s. 73-74; ARBURG, A. von – STANĚK, T. (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1. Středokluky 2011; TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.3. Středokluky 2010. 105 Zákon č. 115/1946 Sb., ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 15.11.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb51-46.pdf 106 Viz: BENEŠ, Zdeněk – PEŠEK, Jiří: Realizace odsunu. Vražedné excesy odsunu. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002, s. 211 107 PAVLÍČEK, Václav: Zákon č. 115/1946 Sb. a akty odporu proti Německu. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002, s. 244-245.
26
za svobodu Čechů a Slováků nebo o „spravedlivou odplatu“ na téměř půl roku po skončení války. Na druhou stranu lze porozumět snaze státního aparátu udělat tlustou čáru za poválečnými násilnostmi a zabránit další destabilizaci především pohraničních regionů, kterou by s sebou postihování viníků, kteří mnohdy byli součástí tohoto aparátu, přineslo. V retribučním trestání skutečně někdy nešlo ani tak o spravedlnost, ale především o odplatu. Podle Boráka i ministr spravedlnosti Prokop Drtina uváděl, že retribuce mají výlučně politickou povahu, a stejně se vyjadřoval i Pavel Tigrid. Ten uváděl, že šlo o justici výrazně politickou, a že se jednalo o potrestání těch, kteří prohráli, válečným vítězem.108 Retribuční dekrety jsou vlastně klasickým příkladem retroaktivních zákonů, protože postihovaly činy, které se většinou udály před jejich vznikem, a z nichž mnohé v době jejich spáchání nebyly vůbec trestnými. Na podobě retribuce se zpočátku podílel národně socialistický ministr spravedlnosti Stránský. Po demisi vlády dne 6. listopadu 1945 pak jeho funkci a zároveň dohled nad retribucí převzal již zmíněný stranický kolega Prokop Drtina. Rozdílný byl pohled, s jakým na retribuci různí politici hleděli. Podle Stránského si nezasloužilo trest všechno, co se jevilo jako zavrženíhodné, a nebylo nezbytně nutné trestat lidi, kteří se ze strachu dopustili nějakého malého prohřešku. Podle jeho slov bylo třeba rozeznávat lidi, kteří zradili, od těch, kteří zklamali, ale nezradili; rozeznávat, kdo dělal jen to, co musel, od toho, kdo dělal víc, než musel.109 O něco méně smířlivě se vyjadřuje Jindřich Stach v právnické příručce studijního oddělení MV k „malému dekretu“: „Není každému z nás dáno, aby byl hrdinou, nemůžeme však bráti zbabělce za míru celku“.110 Na druhou stranu prezident Beneš po skončení retribucí řekl, že při žádném trestu nejde jen o to, aby se každému měřilo na sto procent spravedlivě, ale i o to, aby byla všem dána výstraha pro budoucnost. Beneš tedy připouštěl, že retribuce nebyla, a asi ani nemohla být po stránce spravedlnosti dokonalá, ale že její přísnost splnila její druhý účel.111 Tento účel akcentuje Andrea Chrobáková Lněničková ve svém textu k „malé retribuci“ na Ostravsku. Podle ní měla retribuce – a zvláště ta „malá“ – působit „preventivně ve vztahu občan-stát“, retribuční proces měl „poučit československé občany o jejich povinnostech k vlasti“. Podle Chrobákové Lněničkové nefungoval za okupace běžný občanský život a obyvatelé tak ztratili pocit sounáležitosti ke státu. V podmínkách, kdy byla československá státní existence ze strany nacistického Německa ohrožena, to znamenalo 108
Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 11-12. Tamtéž, s. 43. 110 STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 7. 111 Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 16-17. 109
27
ztížení práce československé exilové vlády. „Malá retribuce“ tedy především zpětně pranýřovala a kriminalizovala občanskou neloajalitu, a to jak závažnou, tak v podstatě bezvýznamnou. „Malý dekret“, kromě politických podtextů, které s ním byly spojeny, „měl tedy mimo jiné také zpětně vytvořit obraz občana, jehož chování nenarušovalo úsilí o obnovu Československa“.112 Podle Frommera lze tento problém vnímat složitěji. Nacistická pragmatická politika v podstatě – až na výjimky – zabránila vzniku ozbrojeného domácího odboje. Odbojové skupiny se zaměřily především na zpravodajskou činnost a plánování poválečného vývoje. Vzhledem ke skutečnosti, že politici neměli vůli bránit samostatnost československého státu ani v září 1938, ani v březnu 1939, občané nebyli vojensky ani psychicky připraveni vystoupit proti okupantům se zbraní v ruce.113 Jak zpočátku Beneš, tak samozřejmě i Hácha opakovaně varovali občany, aby se nestavěli okupantům na odpor. V této situaci bylo pro mnohé z nich velmi těžké rozlišit, co je ještě nestavění se do cesty, a co už je „přešlapem přes čáru“, často i vynuceným okolnostmi. Většina lidí se prostě nuceně přizpůsobila podmínkám a vyčkávala, jak válka dopadne. Ti, kteří byli odvážnější, proplouvali okupací pomocí bohužel typicky českého švejkovství, ale zajít mohli jen tak daleko, jak jim okupační režim dovolil. Frommer dokonce mluví o „symbióze mezi vykalkulovanou zdrženlivostí německé represe a hranicemi české kolaborace“.114 Navíc cituje i slova Vojtěcha Mastného,115 který tvrdil, že „hranice mezi kolaborací a odbojem byly pohyblivé a často totožní lidé prováděli obojí činnost“.116 Toto rozlišení hranic bývalým občanům protektorátu tak nabídly ex post až dekrety, vytvořené a aplikované politiky, kteří byli po celou dobu okupace v exilu. Pro státní politiku byla důležitá „lidovost“ retribučního soudnictví. Tato „lidovost“ spočívala v tom, že do mimořádných lidových soudů i trestních nalézacích komisí byli jmenováni soudci z lidu, u nichž se nevyžadovala a nepředpokládala žádná soudní či právnická praxe ani znalost. Právní systém „první republiky“ již dříve znal institut porotních soudů, kde zasedali laičtí přísedící. V retribuci ovšem soudci z lidu rozhodovali nejen o vině, ale i o výši trestu.117 Lidovost je tak jen jiným termínem jednak pro amatérismus, jednak pro političnost, která spočívala ve skutečnosti, že tyto osoby jmenovaly národní výbory, 112
CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… in: Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 466-467. 113 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 41-42. 114 Tamtéž, s. 46. 115 Vojtěch Mastný byl v době první republiky diplomatem, za okupace působil v protektorátní Živnobance a balancoval přesně na této hraně mezi kolaborací a odbojem. Po válce byl obviněn z kolaborace, ale vina mu nebyla prokázána. Autor memoárů Vzpomínky diplomata. 116 FROMMER, B.: Národní očista, s. 47. 117 Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 27-28.
28
konstituované pouze povolenými politickými stranami. V nich měli komunisté politickou převahu. Národní výbory118 kodifikoval dekret z prosince 1944 a dále Košický vládní program z dubna 1945. Tyto výbory nahradily „politicky zprofanované“ radnice. Jejich systém byl několikastupňový: v každé obci byl místní národní výbor, nad ním okresní národní výbor, v několika velkých městech ústřední národní výbor. Nejvýše v hierarchii stály tři zemské národní výbory. Měly to být samostatné výkonné úřady, volené „lidem“, a jako takové měly uskutečňovat politiku vlády. Nikde už ale nebylo uvedeno, jak takové volby do národních výborů mají vypadat. Vládní nařízení o volbě a pravomoci národních výborů pouze stanovilo, že „národní výbory podléhají kontrole lidu. Lid může jejich členy odvolati a nahraditi jinými. Způsob odvolání a nahrazování bude určen volebním řádem; dokud se tak nestane, pečují o řádné ustavení, odvolávání nebo doplňování národních výborů nadřízené orgány“.119 Tedy – dokud tento volební řád nebyl vydán – odpovědnost a pravomoc nad národními výbory mělo pouze MV. Členy výborů mohly být pouze osoby slovanského původu, které byly „spolehlivé“, a nebyly dříve členy některé z nyní zakázaných politických stran. Tato kodifikace zcela nedemokraticky vyřadila z možnosti vykonávat jakousi zastupitelskou funkci všechny – i sebevíce demokratické – Němce, Maďary, bývalé agrárníky a členy dalších po válce nepovolených stran a vůbec kohokoli, kdo by byl z nějakého důvodu označen jako „nespolehlivý“. V okresech s převahou „politicky nespolehlivého“ obyvatelstva (tedy na převážně německo – jazyčném území) byly místo národních výborů vytvořeny správní komise. Národní výbory a správní komise hrály zásadní úlohu při poválečné retribuci, protože dodávaly seznamy soudců z lidu pro MLS a tvořily a kontrolovaly TNK, které prováděly „malou retribuci“, stejně jako VK, které vyšetřovaly všechny retribuční případy. Vzhledem k jednostrannému způsobu tvorby národních výborů a diskriminačním podmínkám je jasné, že jejich existence a činnost měla destruktivní vliv na demokratický zastupitelský systém. Stejně tak měly výbory vliv i na celostátní pojetí demokratické volby, protože na základě volby delegátů NV bylo ustaveno v říjnu 1945 Prozatímní Národní shromáždění. Pro komunisty byly národní výbory, jak se vyjádřil Gottwald, „hlavní arénou politického boje“. ONV a ÚNV si nárokovaly policejní funkce, úkolovaly oddělení SNB, rozhodovaly o tom, kdo bude postižen retribucí a kdo bude zařazen k vysídlení. Mnohdy prováděly svou vlastní formu „spravedlnosti“ a „justice“, a vůbec působily jako lokální mocenská centra, 118 119
K problematice národních výborů viz: ŠULC, S.: Národní výbory. Brno 1946. FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 33.
29
která se často odmítala podřídit jakékoli autoritě. Jen v nemnoha případech lze s jistotou říci, že konkrétní národní výbor jednal korektně a v zájmu spravedlnosti. Tak tomu bylo například v případě ONV v Třebíči, který ve svých vyhláškách, počínaje 11. květnem 1945, zakázal „svémocné trestání jakýchkoli činů“, odmítl přijímat anonymní udání a přislíbil „trestání vykonstruovaných obvinění, založených na osobní zášti a pomstě“.120 Je s podivem, že o funkci a činnosti národních výborů dodnes neexistuje žádná studie, která by byla vydána po pádu komunismu.121 Podle představy komunistů byla retribuce zbraní, která měla pomoci v boji proti „buržoazii“; předpokládalo se, že obviněni a odsouzeni budou především příslušníci tzv. „buržoazních vrstev“. Když samotný proces retribuce tuto teorii nepotvrdil, přijala posléze komunistická historiografie tvrzení, že očista nebyla provedena důsledně a že vinu na tom nese ministerstvo spravedlnosti, které kladlo očistnému procesu, řízenému národními výbory, do cesty překážky.122 Podobně jako v Československu proběhla retribuce i v dalších zemích, které byly okupovány nacistickým Německem nebo se staly jeho spojenci a satelity. Všechny ostatní státy začaly s retribucemi ihned po svém osvobození, a tedy časově mnohem dřív než Československo. Téměř vždy došlo k použití mimořádných soudních orgánů, a vždy proběhly změny v procesní stránce projednávání skutků, ke kterým došlo v době války. Výjimkou byla Jugoslávie, která případy retribuce soudila nikoli zvláštními soudy, ale kombinací soudů vojenských a trestních. Pokaždé také došlo ke změnám v hmotném trestním právu (definici trestných činů a způsobů kolaborace). Ve všech případech také došlo ke zpřísnění trestů za činy, trestné i podle trestního řádu (ztráta občanských a volebních práv, internační a pracovní tábory pro odsouzené). Většinou byl také kladen důraz na rychlost řízení a na omezení možnosti opravných prostředků. V mnoha zemích docházelo k podobným problémům jako v Československu. Ve Francii se retribuce nazývaly l´épuration (očista), norské retribuční předpisy se nazývaly Rettsoppgjoret, ale podstata byla vždy podobná. Československá retribuce byla v Evropském kontextu poměrně tvrdá. K tomuto závěru došel i tým odborníků pod vedením renomovaného německého historika Norberta Freie.123 Pokud chceme posoudit míru tvrdosti retribuce v různých zemích, tak například v počtu vykonaných rozsudků smrti snese Československo srovnání pouze s Francií, kde těchto rozsudků bylo vyneseno sice nepoměrně více, ale 120
FROMMER, B.: Národní očista, s. 91. Tamtéž, s. 76-82. 122 Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 14-15. 123 Viz: FREI, N.: Transnationale Vergangenheitspolitik. Götingen 2006. 121
30
vykonáno jich bylo přibližně stejně. Francie byla ovšem oproti Československu podstatně větší a lidnatější. Československo v počtech vykonaných trestů smrti vysoko překračuje i počet exekucí v sovětské okupační zóně v Německu, a bylo dokonce přísnější, než všechny tři západní okupační zóny Německa dohromady. Zdaleka nejvyšší počet vykonaných trestů smrti byl zaznamenán v Bulharsku.124 Přísnost československé retribuce spočívala i v dalších okolnostech: tvrdé bylo samo vymezení trestných činů. „Velký dekret“ trestal funkcionáře NSDAP počínaje nejnižším stupněm, trestalo se také členství v řadě v podstatě nevýznamných organizací, které ovšem za nacistického režimu spadaly pod nacistickou stranu. Výše trestů podle „velkého dekretu“ za některé činy, které nikoho konkrétně nepoškodily, byla nepřiměřeně vysoká – nejmenším možným trestem bylo pět let vězení. Výčet provinění podle „malého dekretu“ pamatoval i na tak diskutabilní skutky, jakými byly třeba přátelské či milostné kontakty s osobou německé národnosti nebo skutečnost, že rodiče nechali své děti chodit do německé školy. Frommer uvádí, že „když došlo na potrestání vlastních
občanů,
jen
málokterý
evropský
stát
postupoval
tak
důkladně
jako
Československo“.125 Odvolává se na prohlášení Vojty Beneše, poslance a staršího bratra prezidenta Edvarda Beneše, který v roce 1947 odhadoval, že retribuční dekrety se dotkly jen v českých zemích zhruba jednoho a půl milionu lidí (se započtením podezřelých a osob na nich závislých).126 Retribuce byla v Československu těsně svázána s národnostním postihem části obyvatelstva, které bylo na základě „nacionálně perzekučních dekretů“ shledáno „neslovany“, tedy většinou Němci. Jednak bylo postiženo takové obyvatelstvo samo o sobě ztrátou občanství a majetku a následným vysídlením, jednak byli postihováni „slovanští občané“ třeba jen za pouhé styky s touto ostrakizovanou menšinou. Pokud byla osoba, hlásící se k německé příslušnosti nebo původu posouzena jako osoba „původu slovanského“, byla postižena při „malé retribuci“ rovněž. Výsledkem národnostní persekuce se stal obrovský transfer obyvatelstva, jaký ve 20. století nemá paralelu. Netýkalo se to pouze ČSR: podobné transfery probíhaly v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Litvě, Jugoslávii, ve východním Prusku nebo na Ukrajině. Výsledkem se měla stát etnicky téměř „čistá“ Evropa.127 Vzhledem ke zvláštní povaze retribučního procesu a nestandardní době, kdy probíhal, „poválečné retribuce po celé Evropě uspokojovaly jen málokoho“.128 Některé ohlasy retribuci 124
Viz: KUKLÍK, J.: Mýty a realita…, s. 354-370. FROMMER, B.: Národní očista, s. 20. 126 Tamtéž, s. 22. 127 Viz: JUDT, Tony: Poválečná Evropa: historie po roce 1945. Praha 2008, s. 25-26. 128 FROMMER, B.: Národní očista, s. 29. 125
31
vyčítaly, že byla příliš měkká a nepotrestala mnohé viníky. Jiné ji odsuzovaly za to, že v rámci potrestání provinilců postihovala i nevinné. Další tvrdili, že retribuce se stala pláštíkem, který měl zakrýt likvidaci politických odpůrců a osobních nepřátel. Pravdou jsou asi všechna tato tvrzení. Retribuce se nestala jen součástí politického boje, ale byla také upřímně míněným pokusem o vyrovnání se s následky okupace. Žádný podobný proces nemůže být proveden dokonale, a to ani v době, kterou lze označit za „normální“, a kdy platí standardní postupy a vztahy. Jelikož v poválečné době nelze o standardech mluvit, nelze o nich mluvit ani v souvislosti s retribucí.
4.2
Tzv. „velký retribuční dekret“
„Velkým retribučním dekretem“ v této kapitole a dekretem o Národním soudu v kapitole následující se zevrubně zabývám proto, že „velká“ i „malá retribuce“ spolu úzce souvisely. „Malá retribuce“ vznikla na základě deklarovaných nedostatků retribuce „velké“ a měla fungovat jako záchytná síť k potrestání těch provinilců, kteří propadli jejím sítem. Oba retribuční procesy vykazují mnoho společných charakteristik a principů. Pro pochopení procesu „malé retribuce“ je třeba znát i systém retribuce „velké“. Ten byl mnohými autory již několikrát samostatně popsán. Předpokládám však, že pro čtenáře této práce, který se v procesu „velké retribuce“ dostatečně neorientuje, by zde její popis citelně chyběl. Tzv. „velký retribuční dekret“, tedy dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech ze dne 19. června 1945 nabyl pravomoci dnem vydání, 9. července 1945. Text dekretu byl uvozen preambulí, která je jasnou a kategorickou politickou proklamací. Hlavy dekretu jsou poněkud složité a komplikované. Hlava I. dělila zločiny v jedenácti paragrafech do čtyř základních kategorií: zločiny proti státu, zločiny proti osobám, zločiny proti majetku a udavačství. Devět dalších paragrafů se týkalo všeobecných ustanovení. Hlava II. se ve čtrnácti paragrafech zabývala mimořádnými lidovými soudy. Základem paragrafů kodifikujících a trestajících jednotlivé zločiny byly většinou stávající trestní zákony (zákon na ochranu republiky z roku 1923, trestní zákony z roku 1852 a roku 1878), tresty ale dekret stanovil odlišně na základě skutečnosti, že dané činy byly spáchány v době „zvýšeného ohrožení republiky“. Jako zločiny proti státu dekret uváděl: úklady o republiku, přípravu těchto úkladů, ohrožení bezpečnosti republiky, proradu, zradu státního tajemství, vojenskou zradu, násilí proti ústavním činitelům, členství ve vyjmenovaných nacistických organizacích, propagaci nebo podporu fašistického nebo nacistického hnutí, schvalování nepřátelské vlády nebo 32
jednotlivých činů okupantů, činovnictví ve vyjmenovaných organizacích, rozvracení hnutí, směřující k osvobození republiky nebo poškozování jejích zájmů. Podle § 4 bylo možno postihovat i toho, kdo „v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské ústavě a jednotnosti, aneb jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma“. Tento paragraf neměl nic společného se spravedlivým potrestáním zločinců a zrádců; jednalo se o čistě politický paragraf, určený k postihu ideových odpůrců Beneše, londýnské vlády a ideje meziválečného centralistického státu.129 Mnozí z těch, kterých by se toto obvinění mohlo týkat, se po válce do Československa již raději nevrátili. Patřil mezi ně třeba sociální demokrat Wenzel Jaksch, představitel demokratických československých Němců, nebo Štefan Osuský, zastánce slovenské emancipace. Beneš a jeho političtí souputníci si tak umetli cestičku k takové demokracii, která jim vyhovovala a odstranila jim z cesty protivníky, s nimiž by bylo třeba jednat a jimž by možná bylo třeba v některých věcech ustupovat. Zločiny proti osobám byly klasifikovány jako zločiny veřejného násilí loupeží lidí, nakládání s člověkem jako s otrokem, vraždy, zabití, těžkého poškození na těle, těžkého ublížení na těle s následkem smrti, loupeže dětí, omezování osobní svobody, vydírání, nebezpečného vyhrožování, těžkého poškození a ublížení na těle, bezprávného omezování osobní svobody, nařízení nucené nebo povinné práce ve prospěch Německa nebo jeho spojenců a zavinění ztráty svobody obyvatele republiky. Zločiny proti majetku stanovoval dekretem jakožto zlomyslné poškození cizího majetku, žhářství, násilné vpadnutí do cizího nemovitého statku, krádež, loupež, zpronevěra, podílnictví na nich, porušení domácnosti soukromými osobami, poškození cizího majetku, odnětí jmění správním rozhodnutím nebo jeho výkonem a zneužití tísně k obohacení. Udavačství (§ 11) se týkalo udání za skutečnou, ale i vymyšlenou činnost. Je s podivem, že tento zločin, domácím odbojem považovaný za zcela zásadní, byl do dekretu přidán teprve v jeho poválečné verzi. Stejně tak je s podivem, že dekret nepamatoval na postih křivého obvinění v rámci retribuce.130 Všeobecná ustanovení udávala, že za zločiny, uvedené v některých paragrafech, mohl být potrestán i cizinec, dopustil-li se jich na československém občanu nebo majetku. Jednání trestné podle tohoto dekretu nebylo omluvitelné tím, že jej nařizovaly předpisy jiného než československého práva, ani tím, že pachatel konal svou služební povinnost, pokud se tak 129 130
Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 120-121. Tamtéž, s. 122-123.
33
dělo nad míru normálních povinností. Neodolatelné donucení rozkazem představeného nezprošťovalo nikoho viny, pokud se dotyčný stal dobrovolně členem organizací, jejichž členství ukládalo vykonat i zločinný rozkaz. Pokud byl obviněný odsouzen a nebylo-li upuštěno od potrestání, odsouzený pozbyl na určitou dobu, nebo na vždy, občanské cti. Část trestu nebo trest celý si měl odpykat ve zvláštních nucených pracovních oddílech, a celé jeho jmění nebo jeho část propadlo ve prospěch státu. Pozbytí občanské cti znamenalo trvalou ztrátu vyznamenání, veřejných služeb, akademických hodností a veškerých platů z veřejných peněz, vojenskou degradaci, ztrátu možnosti opětovného nabytí těchto práv, ztrátu práva volit, být volen nebo hlasovat ve veřejných věcech, ztrátu možnosti zastávat funkce ve sdruženích, ztrátu možnosti jakkoli působit v tisku, konat veřejné přednášky nebo projevy, ztrátu způsobilosti k práci ve výchovných nebo uměleckých institucích, ztrátu možnosti být zaměstnavatelem, nemožnost provozovat svobodné povolání (lékařství, advokacie), být členem představenstva společností nebo být vedoucím úředníkem v soukromém podniku. Přestoupení těchto zákazů bylo sankcionováno vězením. Trest na svobodě bylo možno snížit pod dolní hranici sazby nebo zaměnit jeho způsob za mírnější, eventuelně upustit od potrestání pouze v případě, že obviněný prokázal, že jednal s dobrým úmyslem, nebo se svou pozdější činností zasloužil o nápravu. Způsobená škoda však nesměla převýšit obecný prospěch, plynoucí z jeho dalšího jednání.131 Zločiny trestné podle retribučního dekretu a výkon trestu se nepromlčovaly. Doba „zvýšeného ohrožení republiky“ byla stanovena od 21. května 1938 do doby, kterou stanoví vládní nařízení. Zločiny trestné podle tohoto dekretu měly být pokládány vždy za zvlášť zavržitelné. Ustanovení postihovala i nadržování zločinům trestných podle tohoto dekretu, a to u zločinů proti státu stejnými sazbami jako zločiny samé. Jako zločin bylo kategorizováno i nadržování ukrýváním osob blízkých. Nadržování zločinům ostatních kategorií bylo sankcionováno vysokými tresty vězení. Mnoho paragrafů Hlavy I. končí slovy –„trestá se smrtí“. Smrt hrozila za velké procento uvedených zločinů; nejnižší trest na svobodě byl pět let, nejvyšší výměrou odnětí svobody bylo doživotí. 131
Tento § 16 často využívali ke své obhajobě právě ti obvinění, kteří se za války pohybovali na hraně mezi kolaborací a vlasteneckými postoji, nebo dokonce odbojovou činností. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 188-193. Současně ale byl § 16 často nezákonně používán a v podstatě zneužíván v případech, které sice nesplňovaly podmínku zásluh o nápravu, ale MLS je zhodnotily jako ne natolik závažné, aby byly trestány minimální výměrou trestu 5 let vězení, danou dekretem. Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 22. V jiných podobných případech, kdy se zvláště laickým přísedícím MLS zdála minimální pětiletá výměra trestu příliš tvrdá pro daný skutek, hlasovali tito raději u jinak usvědčeného viníka pro zproštění viny. Viz: DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 18-19. Výrazný nárůst podobných případů nastal po březnu 1946 v souvislosti s vydáním směrnic MV, které u méně významných provinilců (jednalo se především o tzv. „členský delikt“) upřednostňovaly vysídlení před potrestáním. Odbornou veřejností a zvláště některými přednosty MLS byl tento postup vnímán jako nespravedlivý. Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 40.
34
Hlava II. kodifikovala mimořádné lidové soudy a jejich činnost.132 Senáty těchto soudů byly pětičlenné, soudce z povolání předsedal čtyřem soudcům z lidu (tedy právně nevzdělaným laikům). Přednosty MLS, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval prezident na základě návrhu vlády ze seznamu osob, sestaveného okresními národními výbory. Z jiných seznamů, sestavených opět ONV, jmenovala vláda soudce z lidu. Potřebné senáty MLS sestavoval jeho předseda. MLS byly zřízeny v sídlech krajských soudů, senáty však mohly zasedat v kterémkoli místě soudního obvodu.133 Veřejné žalobce MLS jmenovala vláda, nebo z jejího pověření ministr spravedlnosti, kterému také podléhali. Pro řízení před MLS platily zásady pro stanné soudy. Osvobození obviněného před MLS nevylučovalo jeho další stíhání jinými soudy. Řízení MLS nesmělo trvat déle než tři dny, poté musel být případ předán řádnému soudu. Před MLS neměly být postaveny těhotné ženy, dokud jejich těhotenství trvalo. Řízení se mohlo konat v nepřítomnosti obžalovaného, bylo ústní a veřejné a obžalovaný měl právo na obhájce. Mělo se omezit jen na činy, pro které byl obviněný postaven před MLS; jiné činy měly být později stíhány soudy jinými. Řízení nesmělo být zdržováno zjišťováním nároků na náhradu škody, způsobené činem. Zjištění spoluviníků bylo sice důležité, ale nemělo oddalovat vynesení a výkon rozsudku. Dekret dále řešil detaily postupu soudu, formu porady o rozsudku a poměr hlasů při výroku o trestu smrti. Proti rozsudku MLS nebylo žádných opravných prostředků (tzn. naprosto bezprecedentně neexistuje možnost odvolání!), žádost o milost neměla odkladný účinek. Trest smrti měl být vykonán zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku, na žádost odsouzeného mohla být lhůta prodloužena o hodinu.134 Pokud byl k smrti odsouzen pachatel v nepřítomnosti, měla být poprava vykonána do 24 hodin po jeho dopadení. MLS mohl rozhodnout, že poprava bude vykonána veřejně, pokud to okolnosti zločinu a osoba pachatele odůvodňují. V takovém případě mohla být lhůta výkonu prodloužena, a to nejvýše na 24 hodin. Pro zločiny stanovené dekretem neplatilo ustanovení zákona o výkonu trestu smrti z roku 1934, ustanovení zákona o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931 zůstávala v platnosti. Účinnost zákona se stanovila na dobu jednoho roku, pokud nebude dekret změněn nebo doplněn, a doba účinnosti zkrácena nebo prodloužena. 135 132
Jednotlivých MLS vzniklo na území českých zemí celkem 24, a sídlily v místech řádných krajských soudů. Většina z nich vytvořila několik senátů. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 22. 133 To byl i případ Benešova, kde zasedal odloučený senát MLS v Táboře. 134 Vzhledem k tomu, že trest smrti měl být vykonán do dvou, respektive tří hodin, podání žádosti o milost prezidentovi republiky probíhalo prostřednictvím telefonátu soudu ministerstvu spravedlnosti. Ještě před samotným řízením musel soud pravděpodobně ministerstvo na možný výrok hrdelního trestu upozornit. Pokud se ministerstvo v dané lhůtě neozvalo zpět s tím, že prezident milost udělil, k výkonu trestu došlo. Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 31. 135 Text dekretu č. 16/1945 Sb. je v příloze č. 1.
35
Podle Frommera byla některá ustanovení „velkého dekretu“ (nemožnost odvolání, zkrácené řízení) zapříčiněna původní představou exilových tvůrců dekretu, že retribuce bude probíhat v podmínkách trvajícího vojenského konfliktu, eventuelně v podmínkách, kdy na území republiky budou působit nepřátelské paramilitaristické skupiny. K tomu ve skutečnosti nikdy nedošlo, a tento fakt byl zřejmý již v době vydání dekretu. Jediné paramilitaristické skupiny (Frommer užívá rovnou termínu „záškodnické bandy“), které na území republiky vyvíjely násilnou činnost, byly ty, jež se zaštiťovaly autoritou vlády, jako třeba Revoluční gardy nebo některé v hodině dvanácté vzniklé „partyzánské“ skupiny. Přes skutečnost, že v době vydání dekretu muselo jeho tvůrcům být již jasné, že podmínky, pro které byl vytvořen, nenastaly a nastat již nemohou, restriktivní právní omezení v dekretu zůstala.136 „Velký retribuční dekret“ doznal první legislativní změny v tom smyslu, že byl jako první z dekretů vyhlášen za zákon. Ještě před ústavní ratihabitací všech dekretů v březnu 1946 byl 24. ledna 1946 přijat parlamentem zákon č. 22/1946 Sb., „jímž se schvalují, mění a doplňují předpisy o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“. V příloze byl dekret s několika malými úpravami otištěn již jako zákon. Účinnost „velkého dekretu“ byla několikrát prodloužena. V dekretu samotném byla v § 33 stanovena účinnost na dobu jednoho roku, tedy do 9. července 1946. Oproti původnímu záměru, že retribuce musí být rychlá (zpočátku se uvažovalo dokonce o lhůtě pouhých 3 měsíců!) se ale záhy zjistilo, že dané velké množství případů není možné vyšetřit a odsoudit ani během jednoho roku. 8. července 1946 byl tedy vydán zákon č. 149/1946 Sb., o prodloužení účinnosti dekretů prezidenta republiky o mimořádném lidovém soudnictví do 8. ledna 1947. Tento zákon se týkal jak „velkého retribučního dekretu“, tak i dekretu o Národním soudu. Vládní nařízení č. 217 ze dne 22. listopadu 1946 pak stanovilo konec doby „zvýšeného ohrožení republiky“ – u níž dekret stanovoval pouze počátek – na 31. prosinec 1946. K další úpravě dekretu došlo zákonem č. 245/1946 Sb. ze dne 18. prosince 1946. Dekret byl doplněn o možnost postihu soudce z lidu, který se nedostavil k líčení, o možnost podat zmateční stížnost nebo návrh na obnovu řízení a některé další detaily (například z dekretu vypadla pasáž o veřejném výkonu trestu smrti). Především ale byla účinnost dekretu prodloužena do 4. května 1947.
136
Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 129.
36
Podle zprávy ministra Drtiny ze dne 29. května 1947, pronesené ve sněmovně Ústavodárného Národního shromáždění a vztahující se k výsledkům „první retribuce“ došlo MLS 132 549 případů. Z nich nebylo 40 534 soudům vůbec postoupeno, protože pro žalobu se nedostávalo důkazů. Ve 14 879 případech bylo od stíhání upuštěno z důvodu repatriace odviněných do Německa a ve 31 793 případech bylo řízení přerušeno pro neznámý pobyt pachatele. 4592 případů bylo postoupeno řádným soudům, protože nebyla naplněna skutková podstata dekretu. Dalších 2435 nevyřízených případů převzaly soudy po skončení retribuce. U MLS bylo podáno celkem 38 136 žalob, z nichž po skončení retribuce zbývalo projednat řádnými soudy již jen 334. Odsouzeno bylo nakonec jen 21 342 osob, z toho 19 888 osob k trestům odnětí svobody, přesahujícím v průměru 10 let. 741 osob bylo odsouzeno na doživotí, 713 k trestu smrti. V 745 případech bylo upuštěno od vyměření trestu, 9132 osob bylo osvobozeno. Dalších 1634 případů bylo postoupeno řádným soudům již po zahájení líčení a zbylých 5129 případů bylo ukončeno spojením s jinou trestní věcí, nebo přerušeno pro neznámý pobyt nebo úmrtí obžalovaného apod.137 Dalších 270 osob bylo následně odsouzeno po skončení retribucí řádnými soudy podle dekretu.138 Benešov spadal do jurisdikce MLS v Táboře. Tento MLS vytvořil dva zvláštní senáty, které zasedaly mimo Tábor. Jedním takovým místem zasedání odloučeného senátu byl Pelhřimov, druhým právě Benešov. V čele senátu v Benešově byl JUDr. Ludvík Šilhavý, okresní soudce z Benešova, který byl předtím vyšetřujícím soudcem u benešovské VK. Pro činnost u MLS byl uvolněn 6. listopadu 1945. Senát zasedal buď v aule benešovského gymnázia, nebo v zasedací síni Okresní hospodářské záložny na benešovském náměstí. Popravy odsouzených k trestu smrti byly vykonávány v zahradě věznice okresního soudu. V Benešově bylo senátem MLS souzeno celkem 153 osob.139 Podle vzpomínek JUDr. Drába, veřejného žalobce MLS, byli odsouzení na smrt, popravení v Benešově, pohřbíváni na starém hřbitově pod ubytovnou hrobníků.140 Československo bylo první evropskou zemí, kde retribuce skončily.141 Většina politiků, veřejnosti i tisku vítala konec retribucí, nehledě na jejich rozporuplné hodnocení, s částečným zadostiučiněním, ale především s úlevou, že končí nenormální doba nejistoty. Už dva týdny před skončením retribucí ale komunistický poslanec Gregor zlověstně varoval, že „národní očista rozhodně není uzavřenou kapitolou“. Podobně se vyjádřil ministr informací 137
Viz: DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 11-12. Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 79. 139 Viz: KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 31-36. 140 Viz: TÝŽ: Rigorózní práce, s. 39. 141 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 412. 138
37
Kopecký, který „prohlásil retribuci za nejtrapnější kapitolu v poválečné transformaci“, i předseda KSČ a předseda vlády Gottwald, který retribuci označil za „totální fiasko“.142 Na druhou stranu ministr spravedlnosti Prokop Drtina se ve své odpovědi na vyčítavý projev komunistického poslance dr. Steinera v Ústavodárném Národním shromáždění dne 11. června 1947 podivoval, proč se tedy KSČ, pokud shledávala průběh retribuce takto tristním, sama už před rokem nepřihlásila k zodpovědnosti a aktivní práci a nejevila zájem o obsazení ministerstva spravedlnosti v Gottwaldově vládě, vyšlé z květnových voleb roku 1946. Podle Drtiny by na takový nárok měla, vzhledem k výsledkům voleb, dostatečný mandát. Drtina uštěpačně dodal, že národní socialisté na ministerstvu spravedlnosti nijak netrvali, a spokojili by se klidně i například s ministerstvem národní obrany nebo vnitra.143 Potom přišel „vítězný únor“, a začaly se dít věci. V politickém, právním a soudním systému proběhly okamžité čistky, více než 28 tisíc osob bylo odvoláno z funkce. V rámci národních výborů se procentuelní zastoupení funkcionářů ze strany lidové, národně socialistické a sociálně demokratické scvrklo ze 49 % na pouhých 5 %.144 Vládní akční program označil nedůsledně provedenou retribuci za jeden z kořenů únorové vládní krize.145 Již za měsíc po komunistickém puči, 25. března 1948, byl ve vládě projednáván návrh zákona, který měl obnovit platnost retribučního dekretu. Tento zákon byl dílem KSČ, jejíž stanovisko tlumočil nový ministr spravedlnosti a Gottwaldův zeť, JUDr. Alexej Čepička. Podle Čepičky výsledky očisty (tedy hubené výsledky, které nesplnily představy komunistické strany, a rovněž neodpovídaly předpokládanému třídnímu hledisku) způsobily v národě rozčarování a vyvolávaly velký neklid, a ztrátou důvěry ve spravedlnost mohla být ohrožena důvěra národa v lidově demokratické zřízení.146 Čepička prohlásil, že jeho předchůdci na ministerstvu brzdili výkon spravedlnosti „záměrnou nepřipraveností soudního aparátu“, a že jejich vinou „osoby nemajetné a společensky nevýznamné byly trestány mnohem přísněji a naproti tomu osoby majetné se společenskými vlivy unikaly spravedlivému potrestání“.147 K dojemné péči doktora Čepičky o spravedlnost je třeba dodat několik slov, dokreslujících, jak JUDr. Čepička spravedlnost vnímal. Čepička byl od června 1945 předsedou MěstNV v Kroměříži a posléze předsedou TNK při kroměřížském ONV (členem ONV ale nebyl). Před touto kariérou se v posledních 142
Tamtéž, s. 410. Viz: DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 36. 144 FROMMER, B.: Národní očista, s. 424. 145 JARKOVSKÁ, Lucie: Retribuční soudnictví 1948 – národní očista nebo třídní justice? In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 188. 146 BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 75. 147 JARKOVSKÁ, L.: Retribuční soudnictví…, s. 188. 143
38
dnech května 1945 (kdy vydával různá rozhodnutí jménem „Vyšetřovací komise Národního výboru města Kroměříže“) pokusil o zrušení soudu s tím, že „dosavadní zákony a předpisy pozbyly platnosti. Jedinými normotvornými orgány jsou dnes Národní výbory“.148 Celou jeho činností se v té době jako červená nit táhlo porušování zákonů, zneužívání moci, věznění, vyslýchání, týrání vězněných a diktátorské manýry. Jeho pojetí spravedlnosti dobře dokreslují dva jeho další citáty: „Když to nepůjde po kroměřížsku, půjde to po buchenwaldsku“. „Ano, přiznávám, a půjdu přes zákon vždycky, kdykoli toho budou vyžadovat politické zájmy“. 149 Podobné odůvodnění „druhé retribuce“ se objevilo i na Slovensku. Komunistický povedeník spravodlivosti150 Julius Viktory prohlásil o bývalém vedení ministerstva: „Politické vedenie tohto rezortu snažilo sa všemožně překaziť prevedenie očisty. Vidíme to i z toho, že z 2295 prípadov odsúděných fašistov a kolaborantov pravá polovica bola potrestaná iba pokarhaním. Tieto chyby, zapríčinené reakciou, musíme napraviť“.151 Bývalá Demokratická strana, vítěz voleb na Slovensku, byla obviňována, že „našla v kolaborantoch svojích triednych príbuzných“.152 V podmínkách nastoupivší komunistické diktatury byl zákon č. 33/1948 Sb. bez problémů schválen. Obnovoval účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví do konce roku 1948, a vyhlášen byl 2. dubna 1948. Působnost tohoto zákona se již vztahovala na celé území republiky, tedy včetně Slovenska (svým článkem II. obnovoval platnost nařízení SNR č. 33 a upravoval nově retribuční proces).153 Zároveň tento zákon upravil některá ustanovení dekretu. Podle tohoto zákona bylo v podstatě možné znovu otevřít kterýkoli retribuční případ. Státní zastupitelství při zemském soudě v Praze vydalo záhy příkaz neprojednávat případy sociálně slabých Čechů, za jehož provedení byli pod hrozbou disciplinárního řízení zodpovědní vedoucí veřejní žalobci. Naplnění této směrnice „…mělo dodatečně potvrdit teze únorového vládního prohlášení a dávalo obnovenému retribučnímu soudnictví jasné rysy třídní justice“.154 Revize byly sice zvůlí KSČ, nicméně souhlas s opakováním retribucí dal Gottwaldovi osobně prezident Beneš. Podle bývalého ministra spravedlnosti Drtiny (který byl v téže době, po neúspěšném pokusu o sebevraždu vzat do vazby, pět let vyšetřován pro ochraňování zrádců před retribucí a teprve v roce 1953 v tajném procesu odsouzen na 15 let) tím Beneš 148
PERNES, Jiří: Alexej Čepička. Šedá eminence rudého režimu. Praha 2008, s. 63. Tamtéž, s. 67. 150 Ministr spravedlnosti vlády Slovenské republiky. 151 PETRANSKÝ, Ivan A.: Ľudové súdnictvo na Slovensku v roku 1948. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 240. 152 Tamtéž, s. 240. 153 FROMMER, B.: Národní očista, s. 427. 154 JARKOVSKÁ, L.: Retribuční soudnictví…, s. 188. 149
39
porušil ústavu, protože povolením retribucí fakticky zrušil Drtinovu zprávu o skončení retribucí z roku 1947, kterou schválil parlament. Vědomě a protizákonně tak otevřel cestu, kterou se dříve sice politická, ale stále ještě do jisté míry nezávislá retribuce stala procesem, řízeným třídní justicí komunistické strany.155 Jarkovská uvádí, že „druhá retribuce“ byla pokusem o třídní justici, a dokládá to na příkladu MLS v Hradci Králové. Tam byla jednak aplikována výše zmíněná direktiva pražského státního zastupitelství k neprojednávání případů sociálně slabých Čechů, a jednak se – oproti „první retribuci“ – zcela proměnila sociální skladba odsouzených. Procentuální oddíl odsouzených, pocházejících z vyšších společenských vrstev (inteligence, podnikatelé a úředníci) se významně zvýšil. Retribuční kauzy byly – bez jakéhokoli zákonného oprávnění – pravidelně projednávány právnickou komisí KAV a mnozí žalobci a soudci museli komisi vysvětlovat a ospravedlňovat svá rozhodnutí. Jarkovská zmiňuje i účelová a falešná svědectví, organizovaná StB.156 Stejný pohled na „druhou retribuci“ má Petranský: „Práve retribučné procesy po februári 1948 však patrili k prvým politickým procesom, zorganizovaným etablujúcim sa režimom…stali sa jedním z nástrojov politiky komunistickej strany na likvidáciu svojich skutočných, potenciálných i fiktívnych odporcov “.157 Obnovená retribuce mnohdy posloužila i nezakrytě politickým cílům: „Je příznačnou skutočnosťou, že práve procesy proti exponentom režimu Slovenskej republiky v rámci ľudového súdnictva po februári 1948 sa ako prvé prejavy politických súdnych perzekúcií časovo prelínali a dopĺňali s procesmi s protagonistami Demokratickej strany. V nejednom případe dokonce stáli obžalovaní v tom istom čase před ľudovým súdom za svoju činnosť počas Slovenskej republiky, a zároveň před štátnym súdom, kde sa zodpovídali za „protištátnu činnost“ v období po roku 1945“.158 Podle prvních Borákových výzkumů existovaly o výsledcích revizí jen kusé informace. Důvod podle něj spočíval v tom, že celá akce skončila fiaskem a že se zdaleka nepodařilo obvinit ani postihnout tak velké množství lidí, jaké režim postihnout plánoval. Počet odsouzených v revizích případů MLS se měl pohybovat pravděpodobně jen v řádu několika stovek. Podle novějších výzkumů se jedná o téměř 3300 odsouzených, z toho na české země připadá necelých 2400 odsuzujících rozsudků.159 Proklamovaným důvodem neobnovení většiny retribučních případů bylo „nesmierne zaťaženie celej štátnej 155
BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 78. JARKOVSKÁ, L.: Retribuční soudnictví…, s. 189. 157 PETRANSKÝ, I. A.: Ľudové súdnictvo…, s. 238-239. 158 Tamtéž, s. 241. 159 Viz: KOČOVÁ, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.-IV./2005. 156
40
administratívy, súdov i občanstva na úkor budovatelského úsilia“.160 Vůle státního aparátu nicméně byla „postihnúť tvrdo tých previnilcov, ktorým sa podarilo uniknút vďaka blahovoľnej Drtinovej justícii“.161 Podle Petranského „komunistická moc bola s výsledkami ľudového súdnictva spokojná,“162, protože se podařilo postihnout ty, kteří postihnuti být měli, a procentuální poměr odsouzených případů dramaticky vzrostl.163 Jednoduše řečeno: z těch, na které bylo ukázáno, bylo odsouzeno podstatně větší procento, než tomu bylo dříve, v jakž takž demokratických poměrech. Na druhou stranu je spokojenost státního aparátu s provedením druhé retribuce diskutabilní. Očekával se podstatně větší počet odsouzených, než kolik jich nakonec bylo. Po skončení obnovené retribuce vůbec nedošlo ke zveřejnění výsledků a k jejich propagačnímu využití.164 Ztotožňuji se s Frommerovou interpretací relativního neúspěchu revizí. KSČ revize urychleně a s velkým halasem spustila, protože se cítila vázána svým dosavadním postojem v jakž takž demokratických poměrech, kdy výsledků retribucí používala jako zbraně proti svým politickým protivníkům. V době, kdy již tyto protivníky fakticky porazila, snažila se dostát svojí dosavadní rétorice a očekáváním, které do revizí retribucí vkládaly radikální organizace a občané. Nicméně skutečný zájem na trestání provinilců i „provinilců“ pomocí retribučních předpisů již strana neměla, protože boj o moc byl vítězně završen. S „třídními nepřáteli“ se komunisté mohli v nových podmínkách vypořádat i jinak, o hodně jednodušeji, a brzy k tomu prostřednictvím zákona na ochranu republiky došlo. Svou roli ale zřejmě hrála i jakási – snad nechtěná – „setrvačnost spravedlnosti“, kdy noví soudci a členové komisí, ač v drtivé většině komunisté, možná cítili jakési „mantinely“, ve kterých by se měli pohybovat, a které nastavila přeci jen jistá právní kultura „první retribuce“. Petranský zastává názor, že „v Československu nebol ešte plne vytvorený účinný represívny systém, orientovaný na prípravu a realizáciu klasických veľkých politických procesov, jako ich poznáme z neskoršieho obdoba. Mašinéria zameraná na ich produkciu sa ešte len začínala tvoriť“.165 S tím koresponduje i názor Kočové, že společnost ani samotná komunistická strana nebyly ještě na masivní zneužití justice připraveny. Dosavadní profesionalita soudního aparátu nebyla po únorových změnách ještě zcela narušena a přes uskutečněnou „očistu“ justice nebyla dokončena rozsáhlá výměna původních soudců, kteří se dost pružně nepřizpůsobili
160
PETRANSKÝ, I. A.: Ľudové súdnictvo…, s. 247. Tamtéž, citát z komunistického deníku Pravda, s. 247. 162 Tamtéž, s. 252. 163 Viz podkapitola 6.9. 164 Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 80. 165 PETRANSKÝ, I. A.: Ľudové súdnictvo…, s. 239. 161
41
požadavkům na politizaci justice, za „revoluční kádry“.166 Frommer tvrdí, že „obnovená retribuce vytvářela most mezi starou, „buržoazní“ justicí a novou, komunistickou.“ Zdůrazňovala spojovací linii mezi posláním starých a nových soudů, nutnost potrestat všechny zrádce a „třídní nepřátele“, jejichž činnost se projevila již za okupace. Proto bylo jen zcela přirozeným krokem vydání zákona na ochranu lidově demokratické republiky a ustanovení Státního soudu. U těchto dvou institucí chybělo jakékoli časové omezení, dané jak dobou spáchání „zločinů“, tak i dobou jejich účinnosti a činnosti.167
4.2.1 Národní soud O zřízení Národního soudu se rozhodlo na jednáních v Moskvě na jaře 1945. Celý projekt, s kterým se původně při retribuci nepočítalo, byl plodem snažení KSČ, a týkal se nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu: členů vlády, zástupců aktivistických institucí a organizací a kolaborantských novinářů. Účelem tohoto projektu bylo exemplárně a viditelně soudit a potrestat představitele režimu, z nichž mnozí měli vazby a kořeny v prvorepublikových stranách, jejichž činnost již nebyla po válce povolena. Dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu168 byl stejně jako jeho sesterský dekret č. 16/1945 Sb. vydán 19. června 1945 a v platnost vstoupil dnem vyhlášení, 9. červencem 1945. Dekret zřizoval v Praze Národní soud, který měl fungovat jako trestní soud, a zároveň jako soud čestný. Pod jeho pravomoc jakožto soudu trestního spadal státní prezident protektorátu, členové vlád, funkcionáři kolaborantských organizací, aktivističtí novináři a vůbec osoby ve vedoucích postaveních, které měly být vlasteneckým vzorem spoluobčanům. Jakožto soud čestný měl tyto osoby Národní soud soudit v případě, že se sice nedopustily trestných činů, ale „nechovaly se po 21. květnu 1938 jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Národní soud byl vázán hmotně-právními předpisy retribučního dekretu (tzn. měl soudit podle stejných paragrafů a za stejných podmínek). Z dekretu vyplývaly následné sankce pro budoucí odsouzené: ztráta aktivního i pasivního volebního práva, práva účastnit se veřejných shromáždění, práva organizovat se v politických spolcích a organizacích a práva vydávat nebo psát do politických časopisů a publikací. Národnímu soudu předsedal přednosta, který sestavoval sedmičlenné senáty. Přednosta soudu, jeho dva náměstkové a předsedové senátu museli být soudci z povolání. 166
Viz: KOČOVÁ, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.-IV./2005. 167 FROMMER, B.: Národní očista, s. 439-441. 168 Dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 14.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb09-45.pdf
42
Přísedící senátů byli jmenováni vládou na návrh ministra spravedlnosti ze seznamů, připravených zemskými národními výbory. Měli to být lidé, kteří se zasloužili v domácím nebo zahraničním odboji, případně oběti nepřátelské persekuce, a přesvědčení vlastenci. Veřejného žalobce (národního prokurátora) a jeho náměstky měla určit vláda na základě návrhu ministra spravedlnosti, kterému byli podřízeni. Národní prokurátor měl pravomoc určit, která osoba bude souzena Národním soudem, a tím rušit příslušnost veškerých jiných soudů včetně MLS. Vyšetřování se u Národního soudu konat nemělo, vyhledávání mělo být omezeno jen na nutné úkony. I líčení u Národního soudu se mohlo odehrát v nepřítomnosti obviněného. Mělo být veřejné a ústní, a mělo se omezit jen na skutečnosti, pro něž byl obžalovaný před Národní soud pohnán. Stejně jako v případě MLS, proti rozsudku Národního soudu nebylo opravných prostředků a žádost o milost neměla odkladný účinek. Stejně zněla i ustanovení, týkající se trestu smrti a jeho výkonu.169 I platnost dekretu o Národním soudu prodloužil zákon č. 149/1946 Sb., o prodloužení účinnosti dekretů prezidenta republiky o mimořádném lidovém soudnictví do 8. ledna 1947. Zákon č. 245/1946 Sb. ze dne 18. prosince 1946 se opět týkal i dekretu o Národním soudu. Kromě různých detailů nově připouštěl možnost podat zmateční stížnost nebo návrh na obnovu řízení a rušil odstavec o veřejném výkonu trestu smrti. I účinnost dekretu č. 17 zákon prodloužil do 4. května 1947. V roce 1948 nebyla účinnost dekretu o Národním soudu jako u jediného z retribučních dekretů zákonem prodloužena, a k revizi případů podle něj tedy nedošlo. Celá idea Národního soudu i aplikace tohoto dekretu byla, mírně řečeno, pochybná. Před Národním soudem stáli členové protektorátních vlád170 s výjimkou generála Eliáše, kterého popravil okupační režim za spolupráci s odbojem. Druhou výjimkou byl Ladislav Feierabend, bývalý ministr zemědělství v protektorátní vládě, který ovšem v roce 1940 emigroval a poté pracoval ve funkci ministra exilové londýnské vlády. Ministr Drtina několikrát odmítl jeho výslovnou žádost, aby byl před Národní soud postaven po bok svých kolegů, a soud jej nepředvolal ani jako svědka. Před Národní soud se dostali jen nejvýznamnější kolaboranti, a ti za kolaboranty označení. Jejich výběr ale nebyl nestranný a nezaujatý. Národní soud lze označit jako všechno jiné, jen ne soud nezávislý. Výše trestů se projednávala ve vládě, sovětští poradci žádali v procesu s vládou několik trestů smrti atd. Před soudem nestáli například někteří významní
169
Text dekretu č. 17/1945 Sb. je v příloze č. 2. K procesům Národního soudu se členy protektorátních vlád viz: TOMÁŠEK, Dušan – KVAČEK, Robert: Obžalovaná je vláda. Praha 1999.
170
43
představitelé NOÚZ (Erban a Jungmann), kteří po válce dělali kariéru v ÚRO,171 protože se za ně postavila komunistická strana. Na druhou stranu se staly některé procesy Národního soudu jasným politickým zneužitím retribuce. Měly za cíl odsouzení předních politických odpůrců komunistů a národních socialistů už z doby „první“ i „druhé“ republiky a jejich politickou likvidaci, která v některých případech vyústila až v likvidaci fyzickou. Prostřednictvím odsouzení některých osob, např. Rudolfa Berana172 měla být odsouzena celá v současnosti už zakázaná agrární strana a její politika. Celkem Národní soud projednal 36 žalob proti 80 osobám, a ve třech případech působil jako soud čestný. Pouze 15 osob osvobodil, 65 obviněných odsoudil. Z toho padl v 18 případech rozsudek smrti (tři případy skončily omilostněním), osmkrát doživotí, pět osob bylo odsouzeno v nepřítomnosti a čtyři obžalované soud uznal vinnými, ale od jejich potrestání upustil. Národní soud vyměřil 35 trestů těžkého žaláře v celkové délce 334 a půl roku.173
4.3
Tzv. „malý retribuční dekret“
„Malý dekret“ byl součástí správního práva a prováděly jej národní výbory na úrovni okresů. Původně měl postihnout méně závažná provinění „velký“ dekret o retribučním soudnictví a měly jej realizovat soudy. V tomto duchu se menšími proviněními zabývala exilová Státní rada na přelomu léta a podzimu 1944. Nakonec ale méně závažná provinění ve „velkém dekretu“ zapracována nebyla. Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. „o trestání některých provinění proti národní cti“ byl tedy dekretem, s jehož vznikem se původně nepočítalo a jehož potřebu ukázala až retribuční praxe. Brzy se totiž ukázalo být problémem, že tzv. „velký retribuční dekret“ nepamatoval na menší viníky. Těch ovšem bylo poměrně hodně, a potrestání těchto provinilců požadovalo jejich bezprostřední okolí – sousedé, spolupracovníci a lidé, kteří je osobně znali. Spadaly sem prohřešky, jako např. tzv. renegátství, tedy přihlášení se k německé či maďarské národnosti, nebo dobrovolný styk s okupanty s cílem dosažení majetkových výhod. Druhým problémem se stala, že ve vazbě bylo zadržováno – v danou chvíli protiprávně a mnohdy po několik měsíců – množství podezřelých osob, které dosud z ničeho obviněny nebyly, a podle stávajících zákonných norem nemohlo k jejich obvinění dojít. Bylo 171
Ústřední rada odborů (ÚRO) byla už podle poválečného mínění přímým dědicem Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ), od které přebrala nejen organizační aparát, ale i mnohé čelné úředníky. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 394. 172 K osobě Rudolfa Berana a agrární strany nejnověji: ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany. Praha 2011. Za Beranovo odsouzení se zasadili soudci z lidu za KSČ, podpoření soudci za ČSSD. Tamtéž, s. 731-734. 173 BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 62-71.
44
zapotřebí tyto osoby jednak z něčeho obžalovat, a zároveň zpětně legalizovat jejich – v tu chvíli vlastně protizákonnou – vazbu, a také vyřešit problém zoufale přeplněných věznic. Potřeba vyřešit tyto dva problémy se objevila velmi brzy. Vláda pověřila ministra vnitra Noska vypracováním zákonné normy, která by podobné případy řešila, již v květnu 1945. Nosek se vyjádřil, že provedení trestních řízení podle nového dekretu skončí dílo „národní očisty“; „malý dekret“ měl postihovat drobnou, „každodenní“ kolaboraci. Chrobáková Lněničková tuto formu kolaborace charakterizuje jako kombinaci „nepevného charakteru s dějinnou příležitostí, …osobního zájmu na nějaké výhodě nebo pomýleného pocitu, že souzení mohou mít moc a být součástí „velkého“ dění...a především…občanské lhostejnosti“.174 Zpočátku se uvažovalo o novelizaci „velkého dekretu“ a zapracování nových skutkových podstat do jeho znění. Diskuze ale vyústily ve vydání nové zákonné normy, která měla být k „velkému dekretu“ jakýmsi doplňkem.175 Obě nesourodé problematiky měly být původně zapracovány v jednom dekretu, „o ochranné vazbě a trestání některých provinění proti státu a národu“. Nakonec došlo k vydání dekretů dvou: dekretu prezidenta republiky č. 137/1945 Sb. „o zajištění osob, které v době revoluční byly považovány za státně nespolehlivé“,176 a již zmíněného dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. „o trestání některých provinění proti národní cti“, tzv. „malého retribučního dekretu“.177 Oba tyto „sesterské“ dekrety byly vydány ve stejný den, 27. října 1945. Dnem vyhlášení, 27. listopadu 1945, nabyl dekret č. 138/1945 Sb. účinnosti. Tento dekret postihoval „nepřístojné chování, urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu, které vzbudilo veřejné pohoršení“, a stanovil trest do jednoho roku vězení nebo pokutu do výše jednoho milionu korun, případně veřejné pokárání. Výslovně připouštěl možnost kombinace dvou, nebo všech tří ze zmíněných trestů. Dekret stanovoval případný náhradní trest vězení za vyměřenou a nezaplacenou pokutu. Celková době vězení nesměla přesáhnout dobu jednoho roku. Do trestu vězení se podle dekretu č. 137/1945 Sb. započítávala doba, strávená v zajišťovací vazbě. Trestné činy, kterých se dekret týkal, měly být promlčeny po šesti měsících ode dne počátku účinnosti dekretu. Pokud k nim došlo až v době platnosti dekretu, promlčovaly se po šesti měsících od jejich spáchání..
174
CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 11. Viz: STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 5. 176 Dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 9.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb57-45.pdf 177 Dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 9.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb57-45.pdf Text dekretu č. 138/1945 Sb. je v příloze č. 3. 175
45
Dekret nabyl účinnosti dnem vyhlášení a platil jen pro české země. Z tohoto důvodu nebylo možno stíhat trestné činy, spáchané na území Slovenska, a to ani v případě, že je spáchal Čech.178 Na Slovensku byla méně závažná provinění řešena, společně s těmi závažnějšími, již zmíněným nařízením Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945, č. 33 Sb. n. SNR.179 Duchu „malého dekretu“ přibližně odpovídal § 5 tohoto nařízení.180 Dobu, kdy měly být spáchány činy, posuzované podle „malého dekretu“, kodifikoval již dekret „velký“. Označoval jí jako „dobu zvýšeného ohrožení republiky“. Začala „částečnou mobilizací“ v květnu 1938 a skončila s posledním dnem roku 1946. Období od května 1938 mělo význam pro zločiny podle „velkého dekretu“, protože podle této klasifikace mohly MLS soudit mnoho činů, spáchaných v době předmnichovské např. příslušníky Freikorpsu nebo Ordnery SdP. Naopak poválečné vymezení období „zvýšeného ohrožení republiky“ se „velkého dekretu“ v podstatě netklo, protože se jednalo především o zločiny, spáchané ve prospěch říše a ve spolupráci s jejími činiteli. S koncem války přestal německý stát existovat. O to více se tato formulace týkala provinění podle dekretu „malého“; nešlo pouze o prohřešky, spáchané za války ve prospěch nacionálně socialistického státu a prostřednictvím kontaktu s jeho činiteli. Šlo také o provinění, spáchaná za okupace i po ní kontaktem s pouhými Němci, tedy lidmi, definovanými pouze národností.181 Konečné stanovisko při definici národnosti bylo určeno státní politikou. Podle Frommera se jedním z důvodů této kategorizace stala snaha udržet segregaci Němců a Čechů a zabránit případné snaze některých Čechů nějakým způsobem pomoci svým přátelům a známým, příslušníkům ostrakizované národnosti. Takovýto exemplární případ byl řešen i u TNK v Benešově.182 Dekret tedy mimo jiné bezprecedentním způsobem „splétal občanskou a nacionální věrnost, a s retroaktivní účinností kriminalizoval mezietnické vztahy“.183 TNK mohly podle dekretu teoreticky stíhat i třeba advokáty, kteří obhajovali obžalované, protože se fakticky dopouštěli ospravedlňování zločinů kolaborantů a fašistů v době „zvýšeného ohrožení republiky“, nebo lidi, kteří po válce projevili svůj nedostatečně
178
Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 18. Na druhou stranu podle Stacha takové činy stíhat možno bylo, ale jen za předpokladu, že bylo v obvodu některého z ONV v českých zemích zjištěno „veřejné pohoršení“ tímto činem vyvolané. Druhým předpokladem takovéto stíhatelnosti podle Stacha bylo, aby bylo obviněného možné v daném obvodu vyslechnout. STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 18. Slováka bylo za provinění, spáchané na území českých zemí, samozřejmě možné stíhat podle místní příslušnosti, dané místem spáchání činu. 179 Viz: JECH, K. – KAPLAN, K.: Dekrety prezidenta republiky. Díl I., s. 255. 180 Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 18. 181 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 316. 182 Podkapitola 9.1, případ František Kopecký. 183 FROMMER, B.: Národní očista, s. 31.
46
korektní názor. Frommer uvádí, že i k takovým paradoxním případům docházelo,184 a svědčí o tom i situace u TNK v Benešově.185 Chrobáková Lněničková zase popisuje případy, kdy byli Češi postaveni před TNK za to, že německým zajatcům, nasazeným na práce např. v dolech, zprostředkovali písemný styk s jejich rodinami nebo jim předávali balíčky.186
4.3.1 Směrnice ministra vnitra Dekret č. 138/1945 Sb. byl oproti tzv. „velkému retribučnímu dekretu“ velmi stručný. Toto tvrzení je někdy označováno jako klišé, ale rozsah dekretu, který nedosahuje ani celé jedné strany, jiné označení nezasluhuje. Stejnými slovy ostatně dekret hodnotí i dobová právnická příručka.187 Detaily provinění ani způsobem jejich souzení se nezabýval, a jeho znění lze charakterizovat jako velmi neurčité. Příčinu tohoto stavu lze hledat jednak relativně velmi krátké době přípravy dekretu, a jednak lze vysledovat pravděpodobný úmysl. Dekret připravovalo především ministerstvo vnitra komunisty Noska, a mnozí další členové vlády s jeho
vznikem
původně
nesouhlasili
(např.
ministr
spravedlnosti
Stránský).188
Pravděpodobně jeho konečné, zkrácené, vágní a nekonkrétní znění v kombinaci s nátlakem komunistů vedlo k tomu, že dekret vládou nakonec prošel. Pouze ve třetím odstavci § 1 dekret odkazoval na závaznost směrnic, které v této věci vydá ministr vnitra, a v tom byl právě háček. Směrnice s konkrétnějšími pokyny následně vytvářelo MV již z vlastní iniciativy, třebaže po konzultacích a sporech s ministerstvem spravedlnosti. Legislativně se směrnice opíraly, kromě § 1 odst. 3 dekretu, „o § 1, odst. 2 vládního nařízení o volbě a pravomoci národních výborů, který zmocňoval ministra vnitra, aby upravil prozatím způsob, jakým národní výbory vykonávají svou působnost“.189 Směrnice, které určovaly rámec správního řízení „malé retribuce“, včetně skutkové podstaty provinění, byly vydány mimo jiné tedy na základě pravomoci ministra vnitra upravovat činnost národních výborů. Stachova právní příručka konstatuje, že „nejsou tudíž obyčejným prováděcím nařízením, nýbrž s ohledem na jejich závaznost možno na ně hleděti jako na součást zákona“.190 Tyto směrnice byly vydány 26. listopadu 1946,191 a nesly titul „Směrnice ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o 184
Tamtéž, s. 281-282. Viz podkapitola 9.5, případ Jan Ševčík. 186 Viz: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 153-155. 187 Viz: STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 5. 188 FROMMER, B.: Národní očista, s. 252. 189 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 19. 190 STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 6. 191 Jeden den před vyhlášením „malého retribučního dekretu“, a tedy počátkem jeho platnosti. Dekret sám o sobě, tedy bez směrnic, v platnosti nikdy nebyl. 185
47
trestání některých provinění proti národní cti.“ Konkretizovaly mechanismus shromažďování udání, vyšetřování a souzení přečinů proti „národní cti“. Veškerá udání měla směřovat z místních národních výborů bezpečnostní komisi okresního národního výboru. Ta měla rozhodnout, zda byla skutková podstata trestná podle tzv. „velkého retribučního dekretu“ (a v takovém případě postoupit spis příslušnému MLS), nebo zda se jednalo o provinění podle dekretu „malého“. V takovém případě měla bezpečnostní komise (případně zvláštní vyšetřující komise) případ vyšetřit a předat trestní komisi. Směrnice dále uváděly, že trestní řízení lze zavést u většiny vyjmenovaných prohřešků pouze proti československému občanu české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti. Konkretizovaly „dobu zvýšeného ohrožení republiky“, uvedenou v textu dekretu, jako dobu od 21. května 1938 do dne, který bude určen vládním nařízením; tato doba tedy stále trvala, a nakonec byla ukončena až dnem 31. prosince 1946. Podle Frommera konec doby „zvýšeného ohrožení republiky“ určilo ukončení organizovaného odsunu Němců, tedy konec října 1946. Do té doby vláda argumentovala skutečností, že v zemi se stále zdržuje velké množství Němců, tedy nepřátelského elementu, což znamená ohrožení státu. Na základě tohoto faktu měla vláda už jednou návrh MV na ukončení stavu „zvýšeného ohrožení republiky“, v lednu 1946, odložit.192 Směrnice stanovovaly, že pro podezření z trestných činů, stanovených tímto dekretem, nelze uvalit vyšetřovací vazbu (již proběhlou vazbu legalizoval zmíněný dekret č. 137/1945 Sb.). Dále se směrnice zabývaly příslušností okresních národních výborů k vyšetřování trestných činů podle „malého dekretu“ a otázkou výkonu trestní pravomoci příslušného okresního národního výboru. Teprve zde byla jmenována trestní nalézací komise a popsán její vznik a činnost. Pod devíti písmeny kategorizovaly směrnice jednotlivá „provinění proti národní cti“. Dlužno říci, že jakkoli se zdála tato kategorizace zdánlivě vyčerpávající a konkrétní, byla přesto mnohdy vlastně velmi volná a vágní. Operovala termíny jako „propagování, schvalování, odborná spolupráce, ucházení se o povýšení a odměny, zneužívání postavení, společenský styk, týrání a terorizování“ a podobně. Podle výkladové právní příručky vrchního odborného rady ministerstva vnitra Jaroslava Fuska byl výčet provinění, jak jej přinášely směrnice, „toliko příkladný a nevyčerpává – nakolik ani vyčerpat nemůže – všechny druhy nepřístojného chování, urážejícího národní cítění. Slouží spíše jako praktická pomůcka pro národní výbory, ukazuje na konkrétních příkladech, jak jest rozuměti abstraktnímu pojmu
192
Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 346.
48
nepřístojné chování“.193 Na druhou stranu Stachova příručka uváděla, že „rozšiřování skutkových podstat nelze doporučiti“, a tvrdila, že ministr vnitra prohlásil, že „nic jiného, než co je ve směrnicích, stíháno býti nemá a nesmí. Je tedy žádoucí výklad spíše omezující než rozšiřující“.194 Dále směrnice zaváděly termín „míra nezbytné nutnosti“, který měl určovat, zda předmětné chování a angažovanost byly ještě v mezích, nebo je už překračovaly. „Míru nezbytné nutnosti“ ale už nijak konkrétně nedefinovaly a její posouzení zůstalo tedy zcela na členech TNK, stejně jako posouzení toho, zda chování obviněného naplňovalo skutkovou podstatu některého z vyjmenovaných přečinů. Předpokladem trestnosti se stalo, zda předmětný čin vzbudil „veřejné pohoršení“. U některých činů se předpokládalo, že „veřejné pohoršení“ vzbudila povaha činu samotného, u jiných bylo na TVK, případně TNK, aby zjistila, např. výslechy svědků z okolí obviněného, zda jeho čin „veřejné pohoršení“ vzbudil.195 Směrnice uváděly, že od stíhání mělo být upuštěno, pokud dotyčný spáchal čin pod nátlakem nebo jednal ve „vyšším zájmu“, v úmyslu prospět „národu“ nebo zabránit perzekuci jednotlivce, případně, pokud se svoji pozdější činností zasloužil o nápravu, o osvobození republiky apod. – zkrátka, pokud se svým dalším chováním výrazně rehabilitoval. Tyto skutečnosti ale musely být prokázány „bez průtahů“. Směrnice zdůrazňovaly, že vzhledem k půlroční promlčecí lhůtě bylo třeba trestní řízení provádět urychleně. V závěru byly podrobně uvedeny způsoby trestů a jejich kombinace, otázka vydání trestního nálezu a odvolání k zemskému národnímu výboru.196 Důležitá byla „Příloha ke směrnicím ministerstva vnitra“, která uváděla seznam fašistických organizací k odst. 10, písm. b) směrnic. Třebaže měla zdánlivě jasnou dikci a seznam fašistických organizací, v nichž bylo členství podle dekretu trestné (tzv. členský delikt)197 uváděla exaktně, i zde ponechávala prostor pro samostatné rozhodování TNK. Seznam organizací uváděla totiž věta, že „za fašistické organizace je nutno považovati 193
FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 10. STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 7. 195 Podle Fuska „veřejné pohoršení“ „…bude notoricky předpokládáno u většiny deliktů, které směrnice vypočítávají“. Nicméně i v takovém případě muselo být pohoršení „zjištěno objektivními důkazními prostředky“. Nikdo ale dále neurčil, co se těmito objektivními důkazními prostředky myslí, a výklad tohoto termínu tak zůstal na TNK. Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 11-13 Podle Stacha je naopak „třeba veřejné pohoršení zjišťovati jen u obvinění podle písmen e) a h) směrnic. Ve všech ostatních případech platí domněnka, že veřejné pohoršení je nutným následkem činnosti“. STACH, J.: Provinění proti národní cti..., s. 7. 196 Kromě odvolání k TOK ZNV bylo možné během odvolací doby též požádat o zmírnění nebo prominutí trestu. Na tento akt nebyl právní nárok, a pokud byl takový verdikt vynesen, jednalo se o akt milosti. K tomu bylo ale třeba, aby odsouzený uznal svoji vinu. STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 22. V Benešově k tomu došlo ve dvou případech. Viz podkapitola 6.9, Výsledky odvolání a revizí. 197 KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 15. 194
49
zejména“ (tedy nikoli výhradně), načež následuje samotný seznam.198 U Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla trestnost omezena pouze na osoby, které neměly očistné listy, vydané ministerstvem vnitra, a u České ligy proti bolševismu, Českého svazu pro spolupráci s Němci, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví a Veřejné osvětové služby pouze na činovníky, kteří měli v těchto organizacích politický vliv.199 Podle § 3 „velkého dekretu“ měli být všeobecně trestáni pouze činovníci nebo velitelé vyjmenovaných fašistických organizací. Podle „malého dekretu“ ale trest dopadl na všechny, u nichž komise usoudila, že překročili rámec „běžných členských povinností“, např. svojí aktivitou (za takovou nadměrnou aktivitu byla často považována pouhá účast na schůzi nebo odebrání stranického tisku200). V praxi posléze uplatňovaná benevolence v postihování prostých neaktivních členů měla svůj původ ve směrnici MV k odsunu Němců z března 1946, která de facto (nikoli de iure) dekriminalizovala prosté členství v organizacích, v nichž bylo podle § 2 „velkého dekretu“ členství trestné, v zájmu toho, aby mohli být provinilci (pokud byli německými příslušníky) zařazeni do odsunu.201 V této situaci nebylo morálně udržitelné postihovat za pouhé členství ve fašistických organizacích, navíc organizacích jaksi druhé kategorie, určených § 3, ani Čechy.202 „Malý retribuční dekret“ a především směrnice daly velkou moc národním výborům a jejich prostřednictvím politickým stranám v nich zastoupeným. Tuto moc při „malé retribuci“ uplatňovaly strany prostřednictvím TNK, kdy „členové působili jako vyšetřovatelé, žalobci, obhájci i soudci v jedné osobě. Navíc zasedali v uzavřené síni, kam nesměla vstoupit veřejnost“.203 Obviněný neměl nárok na obhájce, mohl si pouze – ovšem jen se souhlasem komise – přivést k řízení právního poradce. Ten se ale nesměl během řízení vyjadřovat. Podle MV
by
„připuštění
právního
obhájce
přispělo
jen
k nežádoucím
komplikacím
a nejasnostem“.204 Přeloženo do běžného jazyka to znamená, že se MV obávalo zpomalení retribučního procesu a možnosti osvobození některých „nežádoucích“ osob. Přirozeně, že se dikce „malého dekretu“ a směrnic a moc již TNK dostaly, staly terčem odborné i laické
198
Stachova příručka nicméně žádné rozšiřování o další organizace nedoporučovala. Viz: STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 9. 199 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24; text Směrnic je v příloze č. 4, text Přílohy ke Směrnicím v příloze č. 5. 200 Přesné vymezení, co znamená „rámec běžných členských povinností“, jaká je míra přípustná a co už je překročením tohoto rámce nicméně určeno nebylo a záviselo na posouzení konkrétní TNK. 201 Viz: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 40. 202 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 335. 203 Tamtéž, s. 258. 204 Tamtéž, s. 259.
50
kritiky ze strany řady politiků, publicistů, právníků a koneckonců i samotných aktérů „malé retribuce“.
4.3.2 První dodatek ke směrnicím Zkušenosti již probíhající „malé retribuce“ a vědomí nedostatků jak dekretu samotného, tak směrnic ministerstva vnitra k jeho provedení si vynutily úpravu některých konfliktních bodů retribučního řízení. 7. května 1946 byl příslušným úřadům rozeslán „Dodatek ke směrnicím ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, kterým se směrnice doplňují na podkladě § 1, odst. 3“. Mezi skutky, vyjmenované v odstavci 10) směrnic, byl zařazen další přečin,205 kterého by se dopustil ten, kdo „vědomě nebo z hrubé nedbalosti učiněné nesprávné prohlášení o státní a národní spolehlivosti osoby, která se provinila proti Československé republice nebo národu českému nebo slovenskému, mohl-li ten, kdo prohlášení učinil, důvodně předpokládati, že prohlášení může býti předmětem úředního jednání“. Toto ustanovení bylo namířeno proti těm, kteří v rámci retribučního řízení, respektive v rámci řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti křivě svědčili o bezúhonnosti a národní spolehlivosti obviněných. Z faktu, že tento dodatek vznikl, lze vyvozovat, že k takovým falešným svědectvím zřejmě často docházelo, nebo alespoň, že ONV a ministerstvo vnitra byly přesvědčeny, že k nim dochází. Tato jediná skutková podstata směrnic dekretu se týkala výhradně skutků, spáchaných v době po osvobození.206 Je ale otázkou, nakolik vůbec kdy bylo toto novelizační ustanovení v obviněních využíváno. V Benešově k tomu nedošlo ani jednou, a totéž platí i pro TNK Brno.207 Dodatek dále doplnil přílohu směrnic se seznamem fašistických organizací o „Obóz Zjednoczenia Narodowego (tj. Tábor národního sjednocení), pokud jde o činovníky pracovavší ilegálně před odtržením Těšínska od Československé republiky“. Jak uvádí Borák, bylo toto opatření v podstatě bezzubé: Obóz zjednoczenia narodowego, neboli OZON, „byla oficiální strana s totalitními rysy, do níž se sloučily všechny polské strany s výjimkou socialistů…Poláci na Těšínsku do ní vstupovali až po záboru, kdy byly i jejich politické strany a spolky úředně rozpuštěny. Členství v OZONu by se tedy mohlo týkat jen Poláka, který žil před záborem v Polsku, nebo který tam ilegálně odešel. Nebyl tudíž zjištěn jediný případ, kdy
205
Jako písmeno i). Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 31. 207 Viz: JANSA, L.: Diplomová práce, s. 22. 206
51
by došlo k odsouzení z tohoto důvodu. V žalobách se ale obvinění ze členství a činovnictví v OZONu objevovalo, většinou však byla žaloba snadno vyvrácena.“208 Dodatek se rozsáhle věnoval řízení proti veřejným zaměstnancům, tedy poměrem dekretu č. 138/1945 Sb. k dekretu č. 105/1945 Sb. o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců, vydanému 4. října 1945.209 Tento dekret ustanovil očistné komise veřejných zaměstnanců210 a kodifikoval podmínky jejich činnosti a pravomoc, která se dotýkala nejen veřejných zaměstnanců v činné službě, ale i těch, kteří byli příjemci veřejných odpočivných (zaopatřovacích) platů, tedy důchodců a příjemců vdovských a sirotčích penzí. Dekret se vztahoval na všechny státní zaměstnance včetně učitelů, zaměstnanců ČSD, příslušníků SNB a soudců, s výjimkou vojenských gážistů. Výčet stíhatelných prohřešků se nápadně podobal výčtu provinění stanovených o něco později směrnicemi „malého dekretu“. Tresty se pohybovaly od důtky přes maximálně tříletý postih snížením platu nebo zastavením služebního postupu až po přeložení nebo vyhazov ze služebního místa.211 Dále dodatek směrnic stanovil, že pokud došlo k vyšetřování veřejného zaměstnance podle dekretu č. 138/1945 Sb., musel ONV učinit oznámení příslušnému služebnímu úřadu a vyčkat výsledku řízení očistné komise ve formě opisu kárného oznámení. Pokud konal veřejný úřad očistné řízení z vlastního popudu, musel uvážit, zda jsou v případu rovněž předpoklady pro řízení podle dekretu 138/1945 Sb. V případě, že úřad rozhodl kladně, musel zaslat opis kárného oznámení příslušnému ONV, který po zahájení řízení podle dekretu 138/1945 Sb. opět vyčkal výsledku očistného řízení. Podle tohoto dodatku měl ONV (tedy fakticky TNK) k výsledku očistného řízení při svém rozhodování přihlédnout. Provinění podle dekretu č. 138/1945 Sb. bylo nicméně proviněním podle disciplinárních předpisů, které řešil dekret č. 105/1945 Sb. v určitém smyslu nadřazeno, respektive doba jeho spáchání byla sledována v delším časovém horizontu: „Podle dekretu č. 138/1945 Sb. trestají se totiž provinění proti národní cti spáchaná v době zvýšeného ohrožení republiky, kterážto doba od 21. května 1938 dosud trvá…kdežto řízení proti veřejným zaměstnancům podle dekretu č. 105/1945 Sb. vztahuje se jen na dobu nesvobody, tj. na dobu od 30. září 1938 do 4. května 1945 včetně“.
208
BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 251. Dekret č. 105/1945 Sb. o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 2.10.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb48-45.pdf 210 Tyto komise neměly nic společného s očistnými komisemi, vzniklými živelně těsně po válce při národních výborech, které např. vydávaly osvědčení o národní spolehlivosti. 211 V Benešově spadali provinilci tohoto druhu převážně pod očistnou komisi veřejných zaměstnanců v Táboře. Zaměstnanci ČSD pak stáli před očistnou komisí Československých drah v Plzni. 209
52
Podobně se dodatek zabýval řízením proti vojenským gážistům. Pro takové řízení platila vyhláška č. 65/1935 Sb. a trestní spisy ONV bylo třeba předložit ministerstvu národní obrany k dalšímu opatření. U těch, kteří nebyli vojáky z povolání, ale vykonávali vojenskou službu, nařizoval dodatek směrnic posečkat s vydáním trestního nálezu až do doby, kdy budou z armády propuštěni. Posledním článkem dodatku se stalo opatření proti promlčení dekretu. Týkalo se osob, na něž bylo učiněno trestní oznámení, ale proti kterým z nějakých důvodů nebylo zahájeno řízení a hrozilo tak promlčení činu. Tomu mělo být zabráněno formálním zahájením trestního řízení formou zaslání výměru v tomto znění: „Okresní národní výbor v……….zahajuje proti Vám trestní řízení pro přestupek § 1 dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945 č. 138 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. O tom se uvědomujete s tím, že obsílka k výslechu bude Vám doručena zvlášť.“212
4.3.3 Druhý dodatek ke směrnicím 28. listopadu 1946 vydalo ministerstvo vnitra druhý dodatek ke směrnicím. Ten upravoval především konkrétní podobu TNK, zvyšoval počet jejích členů na pět a konkretizoval způsob jejich výběru na základě nominace politickými stranami. Také zmiňoval skutečnost, že jednotlivých TNK může být zřízeno příslušným ONV více. Tato opatření zapříčinily jednak pravděpodobně lokální spory o obsazování komisí, jednak byla očividným důsledkem relativní pomalosti probíhající retribuce. Důvodem zvýšení počtu členů komise na pět se stala snaha dosáhnout většího počtu odsouzených případů. Do doby vydání druhého dodatku byly komise pouze čtyřčlenné a údajně se často stávalo, že členové komisí, nominovaní za KSČ a ČSSD hlasovali pro vinu, zatímco členové, nominovaní za ČSNS a ČSL pro nevinu. Při paritě hlasů bylo nutno zvolit rozhodnutí příznivější obviněnému, tedy nevinu.213 Pátým členem komise se měl nyní stát bývalý politický vězeň nebo člověk perzekuovaný nacistickým režimem. MV si od tohoto opatření slibovalo rozhodující hlasy pro vinu, ale jak se v praxi ukázalo, jednalo se o mylný předpoklad. Snaha o urychlení retribucí se odrazila i v možnosti ustanovit za členy komise náhradníky, kteří by v případě potřeby zastoupili chybějící místa. Ve třetím článku dodatek přímo vyzýval k urychlení retribucí zvýšením výkonnosti TNK, případně navýšením počtu komisí a přidělením většího počtu pomocných sil k přípravným úkonům.214
212
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24; text dodatku je v příloze č. 6. Podle zprávy MV z června 1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 214 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24; text druhého dodatku je v příloze č. 7. 213
53
Je třeba ovšem dodat, že tyto principy v podstatě platily už dříve. V Benešově vznikly od samého počátku „malé retribuce“ dvě komise a byli zvoleni náhradníci členů. Tyto zásady neurčily ani směrnice, ani jejich prvním dodatek. Lze předpokládat, že byly dány některým z mnoha oběžníků, rozesílaných MV.215 Druhý dodatek směrnic tedy tyto principy jen jaksi „oživil“, znovu poukázal na jejich důležitost a zavedl je jako závazné. Celá retribuce se ostatně nese zcela v duchu podobné improvizace: k praxi MLS se po skončení retribucí vyjádřil ministr spravedlnosti Drtina: „Mnoho instrukcí, informací a pokynů bylo dáváno telefonicky i písemně, jak to právě kvap a naléhavost okamžiku vyžadovala“.216 Machala ke všem dodatkům souhrnně uvádí, že vlastně „dodatečně kodifikovaly běžné postupy ONV, které byly potud jen doporučovány“ – například právními příručkami a oběžníky.217 To byl ale případ především prvních dvou dodatků, protože třetí dodatek přinesl zásadní změny ve věci národnostní příslušnosti, které do doby jeho vydání doporučovány nebyly a pro svou zásadnost ani doporučovány být nemohly.
4.3.4 Třetí dodatek ke směrnicím Dne 7. ledna 1947 vyšel dodatek třetí, který rozšiřoval možnost postihu za hlášení se k německé národnosti na osoby i jiné státní příslušnosti než československé, a dále ve stejné kategorii osob postihoval i ucházení se o německou státní příslušnost. Souviselo to s objevem německého archivu s velkým množstvím přihlášek o německou státní příslušnost,218 podaných Čechy. Opatření mělo umožnit urychlené potrestání takovýchto osob slovanského původu, bez ohledu na to, jestli německou příslušnost obdržely, nebo ne.219 Podle dosavadní praxe totiž za hlášení se k německé národnosti (nikoli za přijetí německé příslušnosti) mohly TNK stíhat jen osoby české nebo slovenské národnosti s československou státní příslušností, a ty osoby, které si po válce podržely německou příslušnost stíhat nemohly, třebaže české nebo slovenské národnosti byly. Dále se dodatek dále snažil urychlit projednávání případů úpravou praxe náhradníků u TNK, v jejímž důsledku bylo nově vyžadováno pokračovat v případě nepřítomnosti člena TNK neprodleně, a nikoli až další pracovní den. Stejná snaha o urychlení řízení byla zřejmá i z úpravy opatření při vyšetřování veřejných zaměstnanců. Nově nyní TNK nemusela trpně čekat, až své řízení dokončí komise očistná, ale po uplynutí lhůty 30 dnů
215
Oběžník tohoto znění se ale ve fondu TNK Benešov nenalézá. DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 45. 217 MACHALA, Jan: Retribuce podle „malého dekretu“ (1946-1948). In: Archivní ročenka 2002. Kroměříž 2002, s. 80. 218 V pramenech není tento archiv konkrétně specifikován, je uváděn pouze jako „německý archiv“. 219 FROMMER, B.: Národní očista, s. 270. 216
54
zavedla řízení podle „malého dekretu“ automaticky, bez ohledu na to, zda bylo očistné řízení skončeno.220
4.3.5 Zákonné novely dekretu Samotný „malý dekret“ prošel dvěma novelizacemi formou zákonů, které měnily některá jeho ustanovení. Primární záměr novel byl – stejně jako v analogickém případě „velkého dekretu“ – nepřipustit promlčení dosud nezahájených případů a prodloužit dobu, nutnou pro retribuční řízení. První z těchto novel se stal zákon č. 123/1946 Sb. ze dne 16. května 1946, kterým se doplňují ustanovení dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti.221 Zákon prodlužoval promlčecí lhůtu u činů, o nichž ONV nabyl vědomosti ze spisů, které byly 24. května 1946 u soudu, veřejného žalobce nebo správního orgánu a byly ONV postoupeny až po tomto datu. Promlčecí lhůta v tomto případě počínala až datem obdržení spisů. Řízení však muselo být zahájeno před skončením účinnosti „velkého dekretu“ (vzhledem k tomu, že zákonem č. 22/1946 Sb. byl dekret č. 16/1945 Sb. prohlášen za zákon, byl v textu tohoto zákona dekret označován již jako „zákon“); pokud bude tato účinnost skončena do 31. prosince 1945, pak nejpozději do tohoto data. Účelem bylo zamezit promlčitelnosti případů, které se ve velkém množství nacházely jako nevyřízené u MLS, a u nichž byl předpoklad, že skončí zastavením a budou postoupeny k řízení podle „malého dekretu“.222 Zákon nabyl účinnosti dne 26. května 1946 a platil jen pro české země. Ještě před uplynutím této lhůty ale vešla 19. prosince 1946 v platnost další novela dekretu, zákon č. 246/1946 Sb., kterým se mění ustanovení dekretu presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti.223 Tento zákon doplňoval dekret v tom smyslu, že do jeho textu dodával, že trestní řízení musí být zahájeno před skončením účinnosti „velkého dekretu“. Dále zákon uváděl, že přijetí funkce člena TNK bylo občanskou povinností. Pokud člen TNK tuto povinnost bez závažných důvodů porušil, zejména tím, že se nedostavil k řízení nebo se v jeho průběhu vzdálil, měl mu předseda uložit pořádkovou pokutu 220
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24; text třetího dodatku je v příloze č. 8. Zákon č. 123/1946 Sb. ze dne 16. května 1946, kterým se doplňují ustanovení dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb53-46.pdf 222 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 15. 223 Zákon č. 246/1946 Sb. ze dne 19. prosince 1946, kterým se mění ustanovení dekretu presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb106-46.pdf 221
55
ve výši do 5000 Kčs nebo vězení v délce do 5 dnů, případně i náhradu nákladů zmařeného řízení. Proti této sankci se postižený mohl odvolat do 15 dnů k ZNV. Toto ustanovení bylo zřejmým důsledkem personálních problémů, které jednání TNK provázely, a očividné nechuti mnoha členů TNK utrácet svůj čas při – z jejich pohledu – pravděpodobně nepříliš důležitých zasedáních. Jako datum konce „velké“ i „malé“ retribuce zákon stanovil 4. květen 1947. V řízení do tohoto dne neskončeném měl pokračovat podle návrhu veřejného žalobce příslušný okresní soud za využití hmotně – právních ustanovení dekretu č. 138/1945 Sb.224 Řízení se považovalo za zahájené doručením obsílky obviněnému; pokud byl jeho pobyt neznámý, bylo možno obsílku doručit ediktem. Odsouzení pro tyto správní přestupky se nezapisovalo do rejstříku trestů. Zákon konkretizoval, že trest veřejného pokárání se měl vykonat veřejným vyvěšením pravoplatného rozsudku v místě bydliště odsouzeného, případně v obci, kde byl čin spáchán. Zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení a platil jen pro české země. 25. března 1948 byl vydán zákon č. 34/1948 Sb., o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti.225 Tato právní norma umožňovala revize pravomocně skončených případů; zahájení revize mělo účinek zahájení řízení podle dekretu. Proti zahájení revize nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Podle § 2 tohoto zákona měly v trestních řízeních, předaných podle zákona č. 246/1946 Sb. soudům a dosud neskončených, nadále pokračovat ONV. Ty také mohly provést revizi řízení ve všech případech, kdy řízení skončilo rozsudkem osvobozujícím, nebo kdy bylo zastaveno. Podle § 3 mohly ONV otevřít i nové, dosud nezahájené případy, za podmínky, že příslušné spisy byly u soudu, veřejného žalobce nebo správního orgánu nejpozději do 31. prosince 1947, u přestupků, spáchaných v cizině do 30. června 1948. Promlčení případů nebylo překážkou revizního řízení; to však muselo být zahájeno nejpozději do 31. července 1948. Zákon avizoval, že samotné řízení upraví ministr vnitra směrnicemi, které budou pro národní výbory závazné. Trestní nálezy, které byly rozhodnuty do 4. května 1947, ale doručeny byly až následně, prohlašoval tento zákon za včas
224
Ve všech okresech, do agendy jejichž TNK jsem měl možnost prostřednictvím různých bakalářských a diplomových prací nahlédnout, tomu tak samozřejmě bylo. Chrobáková Lněničková ale uvádí vcelku šokující skutečnost, že v Ostravě s koncem retribucí TNK nezanikly a dále vyvíjely činnost. Zmiňuje 28 zasedání TNK po dubnu 1947, přičemž poslední se konalo 25. listopadu 1947. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 96. Jelikož touto činností ostravské TNK ignorovaly zákon č. 246/1946 Sb., lze říci, že veškeré trestní nálezy vydané v tomto období jsou nezákonné. 225 Zákon č. 34/1948 Sb. ze dne 25. března 1948 o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb16-48.pdf
56
doručené a kauzy tedy za skončené. Zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení a platil pouze pro české země.226 12. dubna 1948 byly vydány avizované směrnice ministra vnitra k provedení zákona č. 34/1948 Sb. Směrnice konkretizovaly, že revize může být provedena, jestliže byl případ pravomocně skončen, tedy pokud byl obviněný odsouzen, jestliže bylo řízení zastaveno (nebo skončilo osvobozením) nebo jestliže komise od stíhání nebo potrestání obviněného upustila. Stejně tak může být revize zahájena, pokud případ skončil osvobozením nebo zastavením po 4. květnu 1947 před soudem. Řízení mohlo být zahájeno nově i u dosud neotevřených případů, pokud se dané dokumenty, dávající podnět k trestnímu řízení (udání, přihláška k německé národnosti) nacházely u příslušných úřadů nejpozději do 31. prosince 1947, u činů spáchaných v cizině do 30. června 1948. Zde se pravděpodobně počítalo s otevřením velkého množství dosud neřešených kauz, na které se během „první retribuce“ nedostalo. V podstatě se obnovená retribuce mohla týkat kohokoli, bez ohledu na to, jestli byl již dříve odsouzen, osvobozen, obviněn nebo neobviněn. Směrnice stanovily místní příslušnost jednotlivých ONV k provedení řízení. O zahájení revizního řízení měla rozhodnout v neveřejném jednání zvláštní revizní komise, složená z předsedy a dvou členů. Tuto komisi volila rada ONV (tedy na rozdíl od TNK nikoli celé plénum), podle potřeby mohla takovýchto komisí zvolit i několik, a členové komise nemuseli být členy ONV. Podle směrnic mohla být revize provedena i u případů, u nichž došlo podle „malého dekretu“ k promlčení, a stejně tak mohla revizní komise zahájit řízení u zcela nových případů. Rozhodnutí o zahájení revize musela obviněnému doručit nejpozději do 31. července 1948 a řízení se dnem doručení považovalo za zahájené. Následoval vzor rozhodnutí o zahájení revizního řízení. Doručení tohoto rozhodnutí mohlo být provedeno též jeho vyvěšením na úřední desce ONV po dobu nejméně osmi dnů, nejpozději do 31. července 1948. Řízení se považovalo za zahájené dnem vyvěšení rozhodnutí. Revize mohla být provedena i ve prospěch obviněného, ale jen v případě, že pro ní byly závažné důvody. Takováto revize mohla být zahájena jen na příkaz MV nebo s jeho souhlasem. Při rozhodování o zahájení revize musel ONV dbát konkrétních pokynů ZNV a MV. Podle směrnic měl být opis rozhodnutí o zahájení revizního řízení současně s jeho zasláním obviněnému zaslán i ZNV a MV, a spisy měly být předány TNK k dalšímu řízení (rozhodnutím o revizi tedy činnost revizní komise končila a vlastní trestně správní řízení
226
Třebaže Frommer tvrdí opak, tato skutečnost je v zákoně v § 7 jasně uvedena. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 427. Působnost na území celé republiky měl pouze zákon č. 33/1948 Sb., který obnovoval účinnost jak „velkého dekretu“, tak nařízení SNR č. 33.
57
provedla TNK). Podmínkami vzniku a funkce TNK v druhém retribučním období, jak je stanovila směrnice, se zabývám dále v kapitole 5.1, Původ a funkce TNK. Revizní řízení mělo být zahájeno i u případů, které během „první retribuce“ skončily u MLS nebo NS odložením. Současně se zahájením řízení podle „malého dekretu“ mělo být vyžádáno stanovisko veřejného žalobce, jestli případ bude navržen k revizi podle „velkého dekretu“. V řízení podle dekretu „malého“ měla TNK pokračovat až v případě, že k revizi podle „velkého dekretu“ nedošlo. Směrnice se dále zabývaly formou řízení před TNK a způsobem odvolání a jeho vyřízení. V závěru stanovily, že pokud z těchto směrnic něco konkrétně nevyplývalo, měly se komise přiměřeně řídit směrnicemi z listopadu 1945 k „malému dekretu“.227 S revizemi těsně souvisí vládní usnesení ze dne 18. června 1948 o amnestii ve správních věcech trestních, vydané u příležitosti volby prezidenta republiky dne 14. června.228 Toto usnesení přineslo nezavedení, eventuelně zastavení řízení v případech správních přestupků, ovšem s výjimkou přestupků podle „malého dekretu“ a přestupků podle zákona č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu a podobných pletich. Tresty, uložené v řízení podle „malého dekretu“, které ještě nebyly vykonány nebo které teprve budou uloženy, amnestovalo toto usnesení zcela, pokud nepřekročily hranici 1 roku vězení nebo pokuty ve výši 100 000 Kčs. V praxi se to vztahovalo téměř na všechny tyto tresty, protože 1 rok vězení byla horní hranice trestu podle „malého dekretu“ a výše pokuty 100 000 Kčs nebyla např. na Benešovsku v rozsudku nikdy překonána. Usnesení se nevztahovalo na osoby německé národnosti. Dopad tohoto usnesení se stal pro „malou retribuci“ poměrně zásadní. V podstatě všechny do té doby nevykonané nebo jen částečně229 vykonané tresty usnesení v tuto chvíli amnestovalo. Ještě větší dopad mělo toto usnesení vzhledem k formulaci „které teprve budou uloženy“ na probíhající případy „druhé retribuce“. MV upozorňovalo svým oběžníkem ze dne 14. července 1948, že je třeba revidovat především takové případy, u nichž lze dopředu předpokládat, že trest bude přesahovat hranici stanovenou amnestií. Z tohoto důvodu nebyly mnohé kauzy do revize vůbec navrženy, nebo revizní komise pro jejich revizi neshledala faktického důvodu, a to právě proto, že by případný trest nebyl vykonán.
227
Směrnice ministra vnitra k provedení zákona č. 34/1948 Sb. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Výpis z Úředního listu ČSR částky 115 ze dne 20. června 1948, b. č. 1180. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 229 Např. splátky pokut. 228
58
4.3.6 Související nařízení a předpisy Ministerstvo vnitra probíhající proces „malé retribuce“ průběžně sledovalo a upravovalo pomocí nejrůznějších výnosů a oběžníků.230 Reagovalo na zkušenosti, které vyplynuly z retribuční praxe a na nejasnosti a dotazy, které mu docházely ze strany zainteresovaných orgánů. Podobně se v procesu retribuce angažovaly i ZNV a okrajově třeba i třeba ministerstvo zemědělství. Tyto oběžníky mnohdy zcela zásadně měnily základní rysy „malé retribuce“, třebaže nebyly ani dekretem, ani zákonem, a za jejich vznikem stálo pouze ministerstvo nebo ZNV. Problémy a proces korekce „malé retribuce“ se – kromě množství článků například v odborných časopisech Právník a Právní prakse – projevily především v právních příručkách např. vrchního odborného rady ministerstva vnitra, Jaroslava Fuska231 nebo Jindřicha Stacha ze studijního oddělení MV,232 které „aktuálně reagovaly na velký počet nevyřešených případů způsobený nejasnostmi při aplikaci tzv. malého dekretu, s nimiž se potýkaly pro tento účel ustavené vyšetřující komise národních výborů“.233 Přesné datování vydání obou příruček není jasné, ale například exemplář Stachovy příručky, který jsem měl k dispozici, nese knihovnické razítko již z 8. března 1946. Tyto příručky neměly právní závaznost a jejich znění bylo pro ONV pouze doporučující. Příručky shrnovaly výsledky výše zmíněných oběžníků MV a vyústily v následně vydané dodatky směrnic. Za velmi zajímavý lze označit výnos MV ze dne 12. listopadu 1945. Netýkal se sice přímo činnosti TNK, nicméně měl vliv na osud mnoha obviněných, jejichž kauzy TNK řešily. Tento výnos upozorňoval na skutečnost, podle níž „výnosem ze dne 16. ledna 1942 č. B-222014/1-42-2 (tedy výnosem, vydaným v době trvání protektorátu, a pokud ne přímo nadiktovaným, tedy přinejmenším schváleným okupační správou) vyslovilo ministerstvo vnitra, že podle platných předpisů nemají ve správním trestním řízení obviněný nebo jiný účastník a jejich právní zástupci nárok na nahlížení do spisů“. Ministerstvo konstatovalo, že jelikož toto opatření není v rozporu s předpisy dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku a v právních předpisech nenastala uplynutím doby změna, není důvod tento názor v přítomné době měnit. „Správní řízení trestní je ovládáno zásadou oficiality a zjištění 230
Veškeré zmíněné oběžníky, přípisy a další dokumenty, není-li uvedeno jinak, se nalézají v SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 19, 20 a 24. 231 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti. Praha 1946. 232 STACH, J.: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb. Brno 1946. 233 ZEMAN, Pavel: Česká literatura o retribučním soudnictví. In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, s. 13.
59
materiální pravdy. Je proto povinností úřadu, aby vyšetřil i okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného. Nemůže proto obviněnému vzniknouti právní újma z toho důvodu, že nemá nárok na nahlížení do trestních spisů správních.“ Toto alibistické tvrzení na principu zbožného přání a použití právní normy vzniklé v podmínkách nesvobody bylo příkladem jednání, kdy účel světí prostředky. Z výše uvedeného podle MV také vyplývalo, že jelikož strana neměla nárok na nahlížení do spisů, nemohla také požadovat, aby jí úřad sdělil obsah spisů nebo jejich části písemně. To se týkalo i trestního oznámení, i když nebylo učiněno úředním orgánem k tomu povolaným (tedy přeloženo do neúředního jazyka, i pokud se jedná o udání).234 Důležitým právním aktem v souvislosti s retribucemi byl zákon ze dne 21. února 1946 o úpravě stálých seznamů voličských.235 Podle § 22 každý, na koho se vyskytlo trestní oznámení kvůli údajné kolaboraci a současně u něj došlo k uvalení vyšetřovací vazby, byl automaticky zbaven volebního práva (respektive jej úřady vůbec nezapsaly do voličských seznamů) až do doby, kdy jeho případ skončil odložením nebo vyřešením (jednalo se o obvinění podle „velkého dekretu“, dekretu o Národním soudu a nařízení SNR č. 33). V případě odsouzení ztráta volebního práva trvala. Obviněných podle „malého dekretu“ se ztráta volebního práva týkala pouze v případě odsouzení. Podle výše trestu ztratili volební právo na 1-3 roky (3 roky v případě trestu vězení delšího než 6 měsíců nebo zařazení do pracovního útvaru alespoň na tuto dobu; jinak na 1 rok, počínaje výkonem nebo prominutím trestu). Ovšem § 23 tohoto zákona stanovil, že u osob, proti nimž bylo učiněno trestní oznámení, nebo úřady zahájily řízení pro trestný čin podle některého z ustanovení § 22 (tedy jak podle „velkého“, tak i „malého dekretu“), „může být“ ve voličských seznamech učiněna poznámka o překážce výkonu volebního práva, „vyžaduje-li to veřejný zájem“. Stejně tak se toto opatření vztahovalo i na funkcionáře a členy fašistických organizací, uvedených v příloze směrnic MV k „malému dekretu“ (tedy například i na všechny obžalované řadové Vlajkaře, kteří nebyli TNK většinou odsouzeni). Záznam překážky volebního práva ve voličských seznamech měla rozhodovat zvláštní komise ONV.236 Překážku měla komise ze seznamů vymazat, „odpadnou-li předpoklady usnesení
pro
její
vyznačení,
nebo
skončilo-li
trestní
řízení
pro
členství
234
Výnos č. 965/45 pres. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Zákon ze dne 21. února 1946 o úpravě stálých seznamů voličských. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 8.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb11-46.pdf 236 Touto zvláštní komisí byla čtyřčlenná volební odvolací komise ONV, tvořená stejně jako TNK paritním zastoupením politických stran NF. MACHALA, J.: Retribuce podle „malého dekretu“. In: Archivní ročenka 2002, s. 85. 235
60
v organizacích…zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím“. Tvrzení Chrobákové Lněničkové, že při „malé retribuci“ „nejzávažnějším postihem byla ztráta volebního práva od data zahájeného vyšetřování“ je tedy poněkud nepřesné.237 Tato ztráta ze zákona bezpodmínečně nevyplývala, a mohla být aplikována, nebo nemusela. Nakolik se toto ne zcela závazné opatření aplikovalo v Benešově bohužel z archivních materiálů TNK zřejmé není. V roce 1948 oběžník ZNV „Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů“238 uváděl, že „ve všech případech, kdy budou zjištěny zákonné důvody, má být ve volebních seznamech vyznačena překážka volebního práva“. Tento oběžník odkazoval na existenci podobného opatření z roku 1946, ale to se bohužel ve fondu benešovské TNK nenachází. TNK voličské právo neřešila; případná fakta lze zřejmě dohledat v archivu bezpečnostního referátu ONV Benešov nebo v archivu volební odvolací komise, pokud jsou dochovány. I tak zůstává otázkou, jakou formou byla překážka výkonu volebního práva poznamenávána, a lze-li tedy zjistit, co vlastně bylo v jednotlivých případech jejím důvodem. Opatření spustilo lavinu falešných udání.239 Frommer uvádí, že podle tehdejších tvrzení demokratických stran bylo neoprávněně zbaveno možnosti volit údajně až 300 tisíc lidí, což mělo mít zásadní vliv třeba na složení vedení radnic v Praze a v Plzni (kde vedení přešlo na komunisty), ale i na většinu v nově zvoleném Ústavodárném Národním shromáždění, a tím i na složení vlády.240 Z výše uvedeného ale vyplývá, že toto číslo a vývody na něm založené byly přinejmenším nepodložené: jednalo se totiž pouze o lidi, u kterých mohla být překážka volebního práva vyznačena, ale jestli se tak stalo ve skutečnosti prokázáno není. Je jasné, že zákon byl vydán s úmyslem určité skupiny obyvatelstva o volební právo zkrátit, a je nepochybné, že mnohá udání byla podána právě z tohoto důvodu. Chrobáková Lněničková241 například v souvislosti s revizemi akcentuje právě tuto účelovost, kdy se u Ostravské TNK objevila v podstatě nesmyslná obvinění například z členství v SA242 nebo v Národním souručenství.243 Do jaké míry se ale skutečně podařilo překážku volebního práva prosadit, nehledě na velké množství takto motivovaných udání, je otázka jiná. Je tristní, že drtivá většina autorů, 237
CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret... In: Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 468. 238 Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů. Šetření. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 239 Ta ale nebyla zapříčiněna pouze touto okolností a nepochybně by proběhla i v případě, že by omezení volebního práva s retribucí svázáno nebylo. 240 FROMMER, B.: Národní očista, s. 284-286. 241 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 211-212. 242 Tento delikt vůbec nespadal pod „malý dekret“. Během „první retribuce“ členy SA zpočátku postihovaly MLS, posléze nebyli bývalí SA-mani v zájmu odsunu už postihováni vůbec, protože Mezinárodní tribunál v Norimberku SA jako zločineckou organizaci nedefinoval. 243 V seznamu fašistických organizacích k „malému dekretu“ Národní souručenství vůbec nefiguruje.
61
kteří se k problematice volebního práva v souvislosti s retribucí vyjadřují, si zmíněný zákon pravděpodobně vůbec nepřečetla, a neúnavně opakuje a navzájem od sebe přejímá tvrzení o tom, že volební právo ztratil automaticky každý, kdo si vyslechl obvinění podle dekretů. Není mi známo, že by se někdo badatelsky zabýval skutečným počtem osob, které ztratily volební právo, nebo jim byla vyznačena překážka jeho výkonu. V případě odsouzených osob lze tento údaj stanovit poměrně přesně na základě celkových výsledků retribuce, ale v případě osob vazebně stíhaných nebo jen obviněných jsou veškeré odhady zcela nepodložené. Oběžník ZNV č. 446 ze dne 26. března 1946 přinesl závazné pokyny ve věci řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb.: výslech obviněného uváděl jako nejdůležitější část řízení, bez výslechu nemohl obviněnému být uložen trest. Opomenutí výslechu hodnotil jako podstatnou vadu řízení, pro kterou musí být trestní nález v odvolacím řízení zrušen (podobná péče, snad nikoli o spravedlnost, ale o právní bezchybnost a nenapadnutelnost nálezů byla zřejmá již ze směrnic, které ji zmiňovaly u problematiky zastoupení právně vzdělané osoby v TNK). Oběžník stanovil, jakou formou měl výslech obviněného probíhat, které okolnosti obviněný znát směl a které ne a skutečnost, že ani obviněný, ani jeho právní zástupce neměli právo nahlížet do spisů. Dále doporučoval (i když to žádný předpis nestanovil), aby byl výslech obviněného proveden, respektive opakován alespoň jedním členem TNK. Důvodem se opět stalo zamezení případným námitkám proti průběhu řízení. Oběžník také určil, že výslech obviněného měl být vždy posledním úkonem před samotným vynesením nálezu. K trestu veřejného pokárání uváděl, že jeho přesné provedení v trestním nálezu mělo být vždy konkretizováno (u benešovských TNK to tak nebylo vždy). Podobné detaily probíral oběžník i k trestu peněžité pokuty a trestu vězení. V závěru dokument ukládal TNK povinnost doručovat trestní výměr vždy na doručenku do vlastních rukou obviněného, uváděl, že pokuty plynou do státní pokladny a zdůraznil, možnost uveřejnění trestního nálezu až po nabytí právní moci.244 Výnosem k provádění dekretu č. 138/1945 Sb. ze dne 1. dubna 1946 zavazovalo MV všechny ONV, aby mu nejpozději do 10. dubna toho roku předložily vyplněný přiložený výkaz o stavu trestního řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. V následujících měsících tak měly ONV učinit už automaticky, vždy nejpozději do 5. příslušného měsíce. Ve výkazu se měl vždy uvádět počet případů dosud neprojednaných k prvému dni toho kterého měsíce.245 15. dubna 1946 byl vydán oběžník ZNV č. 513 jako dodatek oběžníku ze dne 26. března, který dával „vzhledem k nově se objevujícím hromadným závadám“ následující 244 245
Čís. TOK-388 z r. 1946. Oběžník 446. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Výnos č. B-2220-1/4-46-I/2. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24.
62
pokyny: k odvolání měly být ve spisech připojeny protokoly TNK, z nichž muselo vyplývat, kdo se řízení a hlasování účastnil a jaký byl výsledek hlasování. Skutková podstata trestných činů byla často podložena jen zprávou SNB, MNV nebo závodní rady, aniž komise provedly další průkazní řízení. To ZNV hodnotil jako nedostatečné, obsah těchto zpráv musel být prokázán i jinak – svědecky, listinami apod. Zajímavé bylo konstatování, že na území republiky platila ze zákona různá odvolací lhůta – ve vnitrozemí osmidenní, v pohraničí třídenní. To bylo způsobeno skutečností, že na území bývalého protektorátu stále ještě platilo vládní nařízení č. 210/1944, jehož platnost se nevztahovala na pohraničí, kde platily dřívější zákonné předpisy. Oběžník dále informoval, že pro hrazení udělených pokut není možné čerpat prostředky z vázaných vkladů odsouzených, ale že potrestaní musí tyto pokuty hradit z běžného příjmu, případně z úvěrů na majetek. Pouze ve výjimečných případech, kdy je výše pokuty vysoká, mohla Národní banka uvolnit jistou částku, např. ve výši poloviny předepsané pokuty a zabránit tak nevymahatelnosti dané částky. Oběžník uváděl, že při stanovení trestu vězení má TNK stanovit den nástupu do vězení v trestním nálezu246 a započítat do něj dobu vazby. V jednom trestním spise nemělo být spojováno více případů, s výjimkou potrestaných manželů.247 Oběžník konkretizoval, jakým způsobem správně popsat skutkovou podstata činu ve výroku o vině a v odůvodnění. Dále zdůraznil důležitost uvedení informace, zda komise brala v úvahu polehčující okolnosti, a pokud ano, jaké. Závěrem oběžník udával, jakým způsobem mají TNK zpracovávat příslušné spisy.248 23. dubna 1946 vydal ZNV oběžník č. 520, který se zabýval promlčením trestných činů podle § 1 dekretu. Aby nedošlo k promlčení trestných činů spáchaných před účinností dekretu, bylo třeba promlčení přerušit. K tomu mohlo dojít jen tím způsobem, že příslušný úřad obeslal obviněného za účelem výslechu. V obsílce ale musel výslovně uvést, že se jedná o výslech jakožto obviněného z přestupku proti dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., vždy jí musel zaslat doporučeně a určit do vlastních rukou obviněného. Stejné opatření měl „z opatrnosti“ provést u případů, které byly z důvodu příslušnosti odstupovány lidovým soudům. Tím se mělo zabránit promlčení pro případ, že by se MLS prohlásil za nepříslušna nebo
246
K tomu nedošlo v Benešově ani v jednom případě. Možným důvodem je to, že vlastně všichni, kterým byl trest vězení udělen jej již absolvovali zajišťovací vazbou. 247 V praxi ale byly v Benešově takto často spojovány případy i jinak příbuzných osob, jako třeba otce a syna nebo matky a dcery, a často i případy, které spolu souvisely pouze konkrétním činem, na kterém se podílelo více obviněných bez příbuzenského vztahu. Stejná praxe panovala např. v Ostravě: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 97. 248 Čís. TOK-388/1 z r. 1946. Oběžník 513. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24.
63
případ zastavil pro nedostatek skutkové podstaty podle „velkého dekretu“. ZNV žádal, aby TNK promlčení trestných činů věnovaly náležitou pozornost.249 Výnos MV ze dne 16. května 1946 konstatoval praxi, kdy ONV povolávaly justiční zaměstnance (zejména soudce) do TNK bez předchozího souhlasu justiční správy, a služební úřady neuvědomovaly ani dodatečně. Ministerstvo vnitra upozorňovalo, že vzhledem k mimořádnému zatížení soudů je tato praxe přípustná pouze po předchozím souhlasu příslušného zemského soudu a ukládalo všem zúčastněným národním výborům, aby si takový souhlas dodatečně vyžádaly.250 Přípisem z 22. května 1946 řešilo ministerstvo vnitra otázku výkonu trestů na svobodě, uložených správními úřady (ONV prostřednictvím TNK, spadajících pod ministerstvo vnitra) v soudních věznicích (spadajících pod ministerstvo spravedlnosti). Dohoda obou ministerstev takový výkon trestu umožňovala, ale pokud byl neproveditelný z důvodů přeplnění věznic, měl ONV požádat o výkon trestu soud některého z přilehlých okresů. Pro takový případ doporučovalo ministerstvo vnitra ONV obracet se přímo na prezidium krajského soudu, který měl určit nejbližší věznici, přicházející v úvahu pro výkon trestu.251 V oběžníku z 28. května 1946 MV konstatovalo, že bylo již několikrát upozorňováno ministerstvem spravedlnosti, že věznice okresních i krajských soudů „jsou přeplněny nad nejvýše přístupnou míru“ v důsledku toho, že orgány MV dosud důsledně neprovedly oběžníky z prosince 1945 a ledna 1946 o provedení dekretu č. 137/1945 Sb., „o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční“. Ministerstvo důrazně vybízelo, aby ONV opatření, vyplývající z tohoto dekretu, neprodleně provedly. Dlužno zopakovat, že dekret č. 137/1945 Sb. byl vydán ve stejný den jako „malý retribuční dekret“, a že tedy ještě po půl roce od doby kdy vstoupil v platnost byly věznice beznadějně přeplněny zadrženými, kteří měli být již dávno propuštěni.252 11. června 1946 vydalo MV vysvětlivky k zákonu č. 123/1946 Sb. V nich mj. upozornilo, že některé ONV neaplikovaly všeobecné vymezení skutkových podstat vyplývající z dekretu na konkrétní případy, čímž docházelo v případě mnoha obviněných k zastavení řízení. Všem orgánům resortu ministerstvo ukládalo, aby věnovaly zvýšenou pozornost urychlenému vyřízení celé agendy, „aby žádoucí očista mohla býti co nejdříve skončena“.253 249
Čís. TOK-388/2 z r. 1946. Oběžník 520. Tamtéž. Výnos č. B-2220-8/5-46-I/2. Tamtéž. 251 Výnos č. 1620-2/5-46-125 V-b-3. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 252 Výnos č. 1620-2/5-46-122 V-b-3. Tamtéž. 253 Výnos č. B-2220-18/5-46-1/2. Tamtéž. 250
64
Dne 11. července 1946 ministerstvo vnitra uložilo všem zodpovědným orgánům, že „napříště každé zatčení, které je vykonáno z důvodů politických, musí být hlášeno ministerstvu vnitra, odboru pro politické zpravodajství, odd. Z/IV., a to tak, aby hlášení došlo na MV dálnopisem nebo telegraficky nejpozději do 24 hodin po provedeném zatčení. Dodatečné detailní písemné hlášení musí být podáno hned po zpracování případu“.254 Oběžník ZNV č. 18, datovaný 7. ledna 1947, ukládal TNK (ale i bezpečnostním referátům ONV) povinnost umožňovat nahlédnutí do spisů orgánům Zemského odboru bezpečnosti. Podle ZNV se v minulosti v ojedinělých případech stalo, že takovéto nahlížení do spisů, ať už uložených nebo vyřizovaných, nebylo orgánům ZOB umožněno.255 29. ledna 1947 rozeslalo MV „Vysvětlivky ke Směrnicím k provedení dekretu“, kde připomínalo nutnost přihlížet k zastoupení všech politických stran v komisích, stejně jako ke skutečnosti, aby alespoň jeden z členů komise měl právnické vzdělání. Zároveň poznamenalo, že podle zákona č. 246/1946 Sb. „je občanskou povinností přijmout a zastávati funkci člena trestní komise nalézací. Na porušování těchto povinností jsou stanoveny sankce. Podle tohoto ustanovení jsou tedy i osoby práva znalé povinny přijmouti a zastávati zmíněnou funkci“. MV opět odůvodnilo nutnost přítomnosti právně vzdělaných osob při řízení potřebou právní bezvadnosti řízení i vydaných trestních nálezů, aby je nebylo možno napadat u řízení odvolacího. Ze stejného důvodu doporučovalo ONV, že mohou své právnické úředníky angažovat při konceptních pracích u jednotlivých řízení, dokonce při řízeních samých. Tato účast měla být realizována bez hlasovacího práva a bez možnosti, aby se takový úředník vůbec vyslovoval o vině, trestu a průkaznosti důkazů. Měl v podstatě působit jako právní poradce TNK ve věci formální správnosti řízení.256 Výnosem ze dne 17. března 1947 reagovalo MV na „některé dotazy“. Uvedlo, že vzhledem k ustanovení dekretu musí být doba, kterou odsouzený strávil v zajišťovací vazbě, započítána do trestu na svobodě. O tom, že by měla být započtena do náhradního trestu na svobodě však, jak MV zdůraznilo, dekret ani směrnice nemluví. Pokud by potrestanému v trestním nálezu doba zajišťovací vazby započtena nebyla, mohl by se tento domáhat nápravy. Dále MV zdůraznilo, že pokud ONV nabyl vědomí o trestných činech až ze spisů, které se nacházely 26. května 1946 u některého ze soudů, musí být tato skutečnost ze spisu patrná. Promlčecí lhůta se v takovém případě počítala až ode dne, kdy příslušné spisy obdržel ONV. MV shrnul promlčecí dobu činů, jejichž spisy se dne 26. května 1946 nacházely u
254
Výnos č. Z/IV-3430-/249-12/7/46-1. Tamtéž. Číslo: 224 dův/47 ZOB. Oběžník 18. Tamtéž. 256 Výnos č. B-2220-18/12-46-1/2. Tamtéž. 255
65
příslušného ONV. Pokud došlo ke spáchání činu před dnem účinnosti dekretu, promlčení nastalo v případě, že trestní řízení nebylo do 26. května 1946 zahájeno. Pokud byl čin spáchán až po dni účinnosti dekretu, promlčení nastalo, pokud nebylo trestní řízení zahájeno do 6 měsíců ode dne spáchání činu. MV dále konkretizovalo, že pořádkové pokuty, udělené TNK v rámci trestů, plynou podle čl. 11 org. zákona č. 125/1927 Sb. do státní pokladny. Jako poslední den, kdy bylo možné vydat trestní nález, uvádí MV „zpravidla nejpozději“ 3. květen 1947, protože 4. květen, určený zákonem jako poslední den retribuce (druhé výročí konce nesvobody), připadal na neděli. Trestní věci, které do té doby nebudou ukončeny vydáním trestního nálezu, měly ONV odstoupit bezodkladně příslušnému okresnímu soudu – pokud možno již hned 5. května 1947. Podle čl. V. směrnic však musel ONV učinit vše pro to, aby počet takových případů, pokud se vůbec vyskytnou, byl co nejmenší. Zároveň MV zavazovalo ONV, aby nejpozději do 15. května oznámily příslušnému ZNV, kolik za období retribuce vydaly trestních nálezů, jaká byla úhrnná výše vězení a pokut, v kolika případech vynesla komise trest veřejného pokárání, v kolika případech došlo k zastavení a kolik kauz předala po 4. květnu příslušnému soudu. ZNV měly za úkol pořídit z těchto jednotlivých hlášení výkaz podle okresů, a ten předložit MV do 25. května 1947.257 22. dubna 1947 se MV v přípise zabývalo pochybnostmi, zda lze trestní řízení považovat za zahájené, pokud obsílku nebylo možné doručit obviněnému z důvodu neznámosti jeho pobytu. MV odkazovalo na zákon č. 246/1946 Sb., tedy druhou novelu „malého retribučního dekretu“, který v takovém případě uváděl možnost doručení obsílky ediktem. Zmíněný zákon podrobnější ustanovení o ediktu neuváděl, MV tedy stručně charakterizovalo, co by měl obsahovat, jakým způsobem ho měly TNK zveřejnit (mj. „nejpozději však dne 3. května 1947“) a jak měly s případy, zahájenými na základě ediktu následně pracovat při předávání příslušným soudům.258 Poměrně nesmyslně působí oběžník MV ze dne 16. května 1947, tedy z doby již po skončení retribuce. Odvolával se na směrnice MV ze dne 27. února 1947, vydané k provedení zákona o stíhání černého obchodu a podobných pletich. Ty ustanovily, že „o jednání trestní komise se pořizuje zápis, který vedle data jednání a jmen přítomných má v každém případě obsahovat: a) jméno obviněného a číslo spisu b) stručný obsah referentova přednesu
257 258
Výnos č. B-2220-28/2-47-1/2. Tamtéž. Výnos č. B-2220-21/4-47-1/2. Tamtéž.
66
c) poukaz na protokoly, které byly čteny, nebo podstatné body výpovědí, učiněných při řízení d) záznam o rozhodnutích, která byla učiněna při řízení komise e) výsledek hlasování“ MV z důvodů účelnosti a vhodnosti uložil ONV, aby podobný zápis vedl také o jednání komisí v trestních správních věcech. Dlužno dodat, že vzhledem ke skutečnosti, že tento oběžník ministerstvo vydalo až v době, kdy „první retribuce“ skončila, většina zápisů benešovské TNK tyto pokyny nereflektovala. Oběžník končil odstavcem: „Poněvadž pak onu část zápisu, která obsahuje výsledek hlasování, nutno považovati za tajnou, budiž zápis o poradě a hlasování veden odděleně od ostatního zápisu.“ Tato tendence byla v zápisech TNK naopak vysledovatelná v mnoha případech; výsledek hlasování sice komise zaznamenala málokdy, ale její výrok se často vyskytuje samostatně na druhé straně listu, než záznamy o obvinění a průběhu řízení. Nebylo tomu tak ale zdaleka ve všech případech, a nelze s jistotou říci, že se jedná o úmysl. Přípis ze dne 17. května 1947 se věnoval „pochybnostem, které se projevily i v denním tisku“, tedy problému, kdy se dalo trestní řízení v I. stolici považovat za skončené. MV konstatoval, že se tak stává až „prohlášením trestního nálezu obviněnému nebo jeho doručením“. Dodatečné doručení trestních nálezů tak bylo možné jen v případě, že se odsouzený s tímto nálezem před 4. květnem 1947 již ústně seznámil. Pokud se tak nestalo, tedy pokud daný případ před daným datem sice skončil rozhodnutím, ale komise odsouzeného s trestním nálezem ústně neseznámila ani mu jej nezaslala, musela takový případ předat příslušnému okresnímu soudu jako neskončený. MV dále žádalo, aby – pokud se takovéto sporné případy odrazily ve výše zmíněné statistické zprávě jednotlivých ONV – úřady tuto zpráv neprodleně opravily podle skutečnosti.259 Oběžník ZNV č. 706 ze dne 26. září 1947 řešil problematiku spisů, zapůjčených mimořádnými lidovými soudy pro účely řízení podle „malého dekretu“. Upozornil, že je nepřípustné, aby na takových spisech docházelo ke změnám, zejména nesmělo docházet k být vyjímání jednotlivých listů. Dále oběžník uváděl, že i spisy případů nedořešených do 4. května 1947, které podle zákona č. 246/1945 Sb. měly ONV zaslat okresnímu soudu, musí – v případě, že jsou zapůjčeny od MLS – vrátit opět příslušnému MLS (s poznámkou o nutnosti zaslat spis okresnímu soudu), který jediný vedl evidenci těchto spisů. V případech, kdy se tak
259
Výnos č. B-2220-16/5-47-1/2. Tamtéž.
67
nestalo a ONV spis zaslal přímo okresnímu soudu, musel alespoň zpětně MLS uvědomit, kam jeho spisy zaslal.260 Podobnou problematikou se zabýval oběžník ZNV č. 721 ze dne 5. října 1947. Jednalo se o spisy skončených případů, kdy podle „malého dekretu“ TNK obviňovaly lékaře. Takovéto spisy měly ONV zaslat k nahlédnutí čestné radě lékařské komory, pokud o to požádala. Výjimku tvořily spisy, jejichž zapůjčením by došlo k porušení úředního tajemství, pokud byl veřejný zájem na jeho zachování větší, než veřejný zájem na projednání věci čestnou radou.261 Kromě zmíněných výnosů a oběžníků zasílalo MV a jiné úřady postupně příslušným orgánům i množství dalších materiálů, např. úplný text dekretu ve znění obou novel, úplný text Směrnic ve znění všech tří dodatků, výnos k dokončení trestního řízení, oběžník o náhradě za vazbu podle dekretu č. 138/1945 Sb., výnos ke konfiskaci zemědělského majetku zrádcům a nepřátelům Československé republiky, rozhodnutí ohledně korespondence zajatců a zajištěných osob, oběžník o skutečnosti, že rakouští státní příslušníci nejsou považováni za Němce ve smyslu nařízení vydaných proti Němcům, pokyny ke stíhání bývalých příslušníků čs. zahraniční armády pro trestné činy, spáchané před jejich vstupem do této armády a další pokyny. Jiné oběžníky a dokumenty se zabývaly problematikou návazných právních norem v situaci ukončené retribuce, posléze problematikou retribuce obnovené a revizí retribučního řízení. Tak například 16. února 1948 vydalo MV oběžník, který řešil problém, zda je podle zákona č. 246/1946 Sb. k vydání nového rozhodnutí, pokud v odvolacím řízení došlo ke zrušení nálezu nebo je v kauze požadováno obnovení řízení, zmocněn příslušný ONV, nebo okresní soud. MV se po dohodě s ministerstvem spravedlnosti klonilo k názoru, že dopad zákona se týkal pouze kauz právoplatně neskončených do 4. května 1947, a že příslušnost soudu se nemůže rozšiřovat na kauzy jiné. Ve výše popsaných případech byl tedy k obnovenému řízení příslušný jen ONV.262 Již 10. března 1948 zaslal předseda ONV v Benešově státnímu zastupitelství v Táboře na jeho telefonické dožádání seznam případů, které byly „projednávány před časem před MLS, a které pro mírný nebo osvobozující rozsudek vyvolaly pohoršení ve veřejnosti“.263 Těchto kauz bylo v seznamu uvedeno 11. ONV avizoval, že dodatečně zastupitelství oznámí i případy, které MLS neprojednával vzhledem k upuštění od stíhání, ale které přesto veřejnost 260
Číslo TOK-10.700 z r. 1947. Oběžník 706. Tamtéž. Číslo TOK-9373 z r. 1947. Oběžník 721. Tamtéž. 262 Výnos č. B-2220-2/2-1948-I/2. Tamtéž. 263 č. j. 242/48 pres. 10. 3. 1948. Tamtéž. 261
68
posuzovala nepříznivě. Zajímavé je, že ONV se začal touto problematikou zabývat o 15 dní dříve, než návrh revizního zákona vůbec přišel do vlády. 24. března 1946 zaslal ONV v Benešově ministerstvu spravedlnosti, ÚAV v Praze a KAV v Táboře dopis, jehož koncept je uložen v archivu TNK.264 Přílohou tohoto dopisu byl pracovní seznam osob, souzených jak MLS, tak TNK, jejichž případy navrhoval OAV k revizi trestního řízení. Tato revize měla být provedena, jakmile bude vydán předmětný zákon o revizi retribučních rozsudků. V seznamu případů, navrhovaných k revizi, bylo v případě okresu Benešov zaneseno 37 kauz. 12. dubna 1948 zaslalo MV příslušným úřadům oběžník, jehož přílohou byly směrnice ministra vnitra (se dvěma přílohami) k provedení zákona č. 34/1948 Sb., o revisi trestního řízení v některých případech „provinění proti národní cti“. Ministerstvo deklarovalo, že v nejbližších dnech vydá zvláštním výnosem vysvětlivky a pokyny k některým ustanovením směrnic. ONV se ukládalo, aby při nejbližší schůzi rady zvolily potřebný počet revizních komisí (nejpozději do 8 dnů od doručení tohoto výnosu). Stejně urychleně bylo třeba zvolit i trestní komise nalézací.265 Avizované pokyny a vysvětlivky vydalo MV 16. dubna 1948 pod titulem „Pokyny a vysvětlivky ke směrnicím ministerstva vnitra ze dne 12. dubna 1948, k provedení zákona ze dne 25. března 1948, č. 34 Sb., o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti“. Konstatovalo v nich, že směrnice neobsahují ustanovení ani pokyny, jakými hledisky se má revizní komise řídit při rozhodování, zda zahájit řízení. Tyto pokyny a vysvětlivky ukládaly, že revizní komise „přezkoumají zejména ty případy, kdy zastavení řízení (osvobození obviněného) nebo jeho potrestání neúměrně nízkým trestem bylo způsobeno pravděpodobnou politickou intervencí nebo vyvolalo pobouření nebo projevy nesouhlasu ve veřejnosti, nebo kdy došlo k zastavení řízení pro rovnost hlasů při rozhodování trestní komise nalézací o vině obviněného nebo kdy další okolnosti (např. pozdější chování obviněného) odůvodňují revisní řízení“. Otázkou je, nakolik mohla revizní komise posoudit, že k danému rozhodnutí došlo díky politické intervenci, nebo jaký trest byl neúměrně nízký. Dále předpisy stanovily, že revizní komise měly přihlédnout zejména k těm případům, které podle své povahy nebo okolností „zvláště hrubě urážejí národní cítění českého nebo slovenského lidu (např. hlášení se k německé nebo maďarské národnosti)“ – tedy nikoli přijetí státní příslušnosti (!). Jednalo se o očividný politický nátlak (zvláště v souvislosti s politickým složením komisí), ze kterého byla zjevná snaha o uklidnění ulice. Důležité bylo potrestat lidi, jejichž nepotrestání vadilo „lidu“, a tím si tento „lid“ politicky získat. Současně se ale na 264 265
č. j. 242/48 pres. 24. 3. 1948. Tamtéž. Výnos č. B-2220-8/4-1948-I/2. Tamtéž.
69
tentýž „lid“ vyvíjel mediální a propagandistický nátlak, aby pochopil, kteréže přečiny jsou pro něj nadmíru urážející a které bude tedy třeba exemplárně potrestat. Pokyny dále konstatovaly způsob zahájení řízení, jak jej určily směrnice, a dodávaly, že pokud bude hrozit na konci lhůty nebezpečí z prodlení pro pozdní zaslání obsílek, ONV musí řízení zahájit ediktem. Pokyny deklarovaly, že jednání TNK je neveřejné, ale komise se může usnést, že chce jednat veřejně. MV doporučovalo, aby jednání pokud možno veřejné bylo. ONV také mohly provést revizi řízení v případě, že proti zamítnutí odvolání došlo přede dnem účinnosti zákona č. 34/1948 Sb., tedy do 2. dubna 1948, k podání stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. Řízení mohl příslušný ONV zahájit a provést též v případech, kdy o trestných činech nevěděl, ale příslušné spisy, dávající k řízení podnět (např. udání, přihláška k německé národnosti) se nacházely u soudu, veřejného žalobce nebo správního orgánu nejpozději do 31. prosince 1947. Pokud se jednalo o činy spáchané v cizině, prodlužovala se tato lhůta do 30. června 1948. Ministerstvo vnitra v textu předpisů dalo jasně najevo, s jakým záměrem byly revize naplánovány: nešlo o spravedlnost a důkladné vyšetření případů, ale především o ukončení revizních kauz přísným trestem: „V příloze B směrnic jest připojen vzorec trestního nálezu, a to jednak pro případy, kdy bude v revizním řízení trest zvýšen, jednak pro ty výjimečné případy, kdy původní nález zůstane nezměněn. Ministerstvo vnitra poznamenává, že vzorec, uvedený sub II příl. B bude použit pouze v ojedinělých případech, kdy trestní komise nalézací uzná, že zvýšení trestu oproti trestu již vyslovenému v původním řízení není třeba“.266 Nutno dodat, že v praxi, alespoň při revizních řízeních v Benešově, nebyl počet nálezů, které by trest oproti původnímu nálezu zvyšovaly, zdaleka převažující; naopak, velmi často docházelo vynesení osvobozujícího výroku. Výnosem ze dne 20. dubna 1948 (daným příslušným úřadům na vědomí oběžníkem ze 6. května 1948) uložilo MV všem okresním soudům, aby v souvislosti se zákonem č. 34/1948 Sb. neprodleně zaslaly příslušným ONV všechny spisy řešené v rámci „malé retribuce“, u nichž bylo řízení buď zastavily nebo obviněné osvobodily, stejně jako spisy případů, které do 2. dubna neuzavřely.267 Oběžník MV z 15. června 1948 naopak upozorňoval na problém, kdy spisy, postoupené MLS po zproštění obžaloby jednotlivým ONV k řízení podle „malého dekretu“ nejsou těmto MLS dostatečně rychle vraceny k reviznímu řízení podle dekretu „velkého“. MV upozorňovalo, že revize retribučního soudnictví je časově limitována a vyžaduje dodání spisů s největším urychlením.268
266
Výnos č. B-2220-15/4-1948-I/2. Tamtéž. Výnos č. B-2220-20/4-1948-I/2. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 268 Výnos č. B-2220-2/6-1948-I/2. Tamtéž. 267
70
4. května 1948 byl vydán přípis ZNV, který nese podtitul Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů. Šetření.269 Mimo jiné konstatoval, že ONV před minulými volbami obdržely výpisy z dotazníků k zjištění německé národní příslušnosti, aby podle nich mohly vyznačit překážky volebního práva ve voličských seznamech.270 Jelikož podle názoru úřadu výpisy zřejmě nebyly u ONV v současnosti po ruce, a protože byly zjištěny další případy, ZNV zašle výpisy nyní znovu (důvod této aktivity je zřejmý, a je koneckonců bezelstně uveden i v podtitulu přípisu: blížily se volby). Podle těchto výpisů měly ONV zjistit: zda se již rozhodlo o státním občanství těchto osob, zda se proti nim zavedlo řízení podle retribučních dekretů a s jakým výsledkem. Pokud se zjistí, že řízení zavedeno nebylo, třebaže k tomu byly důvody, mělo se zahájit nyní. Ve všech případech, kdy se zjistí zákonné důvody, měly ONV ve volebních seznamech vyznačit překážku volebního práva. Aby se pro tuto akci získal spolehlivý podklad, došlo k prohlídce všech zachovaných spisů po německých úřadech. V mnoha případech se zjistilo, že jednotlivým osobám byla přiznána německá státní příslušnost, nebo že o ni zažádaly, přičemž samotný dotazník nalezen nebyl. V těchto případech ZNV vyhotovil krátké záznamy s osobními údaji. Považoval za nutné zjistit pobyt těchto osob, a pokud se zdržují v ČSR, měly být vyzvány (jsou-li české nebo jiné slovanské národnosti), aby své československé státní občanství prokázaly předložením dokladu, nebo aby ihned podaly žádost o osvědčení o národní spolehlivosti, respektive osvědčení o československém státním občanství. Pokud se jednalo o osoby národnosti německé nebo maďarské, nesmělo se jim za žádných okolností přiznati volební právo, pokud rozhodnutím MV nebylo jejich československé státní občanství výslovně zachováno nebo vráceno. Otázce jaké případy podrobit reviznímu řízení se věnoval oběžník MV ze 14. července 1948. Konstatoval, že v zásadách pro výběr případů k reviznímu řízení, jak je stanovily Směrnice a prováděcí pokyny, se vládním usnesením o amnestii ve správních věcech trestních ze dne 18. června 1948 nic nezměnilo. „Nicméně je třeba, mají-li se souběžně se splněním dvouletého hospodářského plánu vyříditi do 28. října 1948 ve veřejné správě všechny nedodělky, aby revise trestního řízení, resp. zahájení trestního řízení podle shora uvedeného výnosu se omezilo jen na případy závažné…“ – tedy především na případy, u nichž lze dopředu předpokládat, že trest bude přesahovat hranici, stanovenou amnestií. Podle tohoto oběžníku v případech, kde by k samotnému výkonu trestu z důvodu amnestie již nedošlo, neměly ONV revizi zahajovat. Obdobně měly postupovat v případech, kdy jim zákonem č.
269
Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů. Šetření.Tamtéž. Tato formulace odkazuje na zjevnou existenci analogického pokynu či oběžníku, vydaného již v roce 1946. Tento oběžník se ale ve fondu TNK Benešov nenachází.. 270
71
34/1948 Sb. byla vrácena od soudů rozhodovací pravomoc.271 Oběžníkem z 15. října 1948 MV upřesnilo, že omezení, aby byly – v důsledku amnestie, zamezující výkonu nižších trestů – revizně řešeny jen případy závažné není zákazem, nýbrž doporučením. Toto doporučení neznamenalo, že případy jiné řešeny být nemohly. Závažnost případu musel posoudit ONV.272 20. července 1948 vydalo MV oběžník, který se zabývalo řízením v případech, kdy je kauza dosud v řízení u MLS, tedy v rámci „velké retribuce“. Oběžník uváděl, že takových kauz bylo v danou chvíli asi 7000 a část z nich nepochybně skončí zastavením řízení nebo osvobozujícím rozsudkem. Aby nedošlo vzhledem k neukončenosti kauz k promlčení (protože řízení podle zákona č. 34/1945 Sb. musí být zahájeno nejpozději do 31. července 1948), je třeba, aby do tohoto data ONV ve všech případech dosud neskončených MLS zahájily řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. S dalším prováděním řízení potom měly posečkat až do ukončení příslušných kauz ve „velké retribuci“ a převzetí spisů od MLS.273 V archivním fondu benešovské TNK jsem dále nalezl úřední záznam ze dne 5. února 1949, který uvádí, že „Výnosy ministerstva vnitra, týkající se retribučního řízení, které došly jako tajné nebo důvěrné, byly vráceny presidiální kanceláři ONV, kde jsou založeny“.274 Tyto výnosy tedy nejsou součástí fondu TNK, a bylo by nepochybně zajímavé je vypátrat, pokud ještě existují. Bezpečnostní referent KNV v Praze zaslal bezpečnostním referentům ONV v pražském kraji dne 22. března 1950 oběžník,275 ve kterém uvedl, že z četných žádostí o milost ve věcech „provinění proti národní cti“ je zřejmé, že tyto případy jsou stále ještě v mnohých okresech projednávány, ačkoli oběžník MV ze dne 14. července 1948 ukládal vyřídit všechny nedodělky ve veřejné správě do 28. října 1948. Referent KNV důrazně žádal, aby byla veškerá agenda „malého dekretu“ skončena do 31. března 1950. Po ukončení této agendy měly ONV podat v dané lhůtě zprávu, kde měly uvést: 1) kolik osob bylo podle „malého dekretu“ potrestáno 2) celkový počet zastavených případů 3) rozvrstvení odsouzených osob podle sociálního původu Zvláště třetí bod těchto požadavků zněl již zcela v duchu doby. Je zřejmé očekávání, že výsledek, tedy sociální rozvrstvení odsouzených, bude odpovídat požadavku třídního pohledu, že tedy mezi odsouzenými budou převažovat příslušníci tzv. buržoazie, statkářů a 271
Výnos č. B-2220-7/7-1948-I/2. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Výnos č. B-2220-13/10-1948-I/2. Tamtéž. 273 Výnos č. B-2220-17/7-1948-I/2. Tamtéž. 274 Úřední záznam. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 275 č. 111/1950. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 272
72
podobně, a bude jej možno náležitě propagandisticky využít. Jak vyplývá z hlášení, podaného referentem ONV v Benešově,276 realita byla odlišná: odsouzeni byli většinou, dá-li se to tak říci, obyčejní lidé, včetně řemeslníků, rolníků, veřejných zaměstnanců, dělníků a žen v domácnosti.
5.
Trestní a nalézací komise
5.1
Původ a funkce TNK
Trestní nalézací komise byly „úředními tribunály se soudními kompetencemi“,277 zřízenými a kontrolovanými nikoli ministerstvem spravedlnosti, ale ministerstvem vnitra. Tyto orgány vznikly a byly určeny k jedinému účelu: aby aplikovaly v praxi dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, neboli tzv. „malý retribuční dekret“. Samotný dekret ze dne 27. října 1945 otázku soudní pravomoci vůbec neřešil, zmiňoval pouze směrnice, které měl v této věci vydat ministr vnitra. Teprve tyto směrnice, vydané téměř o měsíc později, 26. listopadu 1945, popisovaly mechanismus, jímž mělo oznamování trestných činů, jejich vyšetřování a souzení probíhat. Směrnice uváděly, že všechna udání z trestných činů podle retribučních dekretů (tedy dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. o Národním soudu a dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti) měly shromáždit bezpečnostní komise (dále též BK) místních národních výborů.278 Tato udání (trestní oznámení) měly dále postoupit bezpečnostní komisi ONV. V praxi bezpečnostní komise získávaly tyto podněty i z mnoha jiných zdrojů, jako např. z rejstříku členů Vlajky, okresního soudu, krajského soudu, zemského odboru bezpečnosti a oblastního úřadu státní bezpečnosti, nebo jim byla předávána udání, došlá přímo na ONV. Všechna tato trestní oznámení předávaly podle směrnic dále na příslušná místa: pokud se jednalo o čin trestný soudem (ať už se jednalo o čin kriminální povahy, nebo čin trestný podle tzv. „velkého retribučního dekretu“ nebo dekretu o Národním soudu), postoupily spis příslušnému soudu. Jestliže se o čin kriminální nebo trestný podle zmíněných 276
Viz podkapitola 6.3: Tzv. „druhá retribuce“. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 48. 278 Dosud není zcela jasné, na základě čeho Bezpečnostní komise vznikly. Došlo k tomu okamžitě po válce, a vzhledem ke skutečnosti, že BK vznikaly všude je pravděpodobné, že se tak nedělo živelně, ale na základě nějakého nařízení nebo metodického pokynu. 277
73
dekretů nejednalo, komise měla za povinnost ihned zařídit propuštění obviněného z vazby, pokud se v ní ještě nacházel.279 Jestliže komise shledala, že se jedná o čin trestný podle tzv. „malého retribučního dekretu“, měla provést potřebné šetření případu a vyšetřený jej předložit TNK. Před vznikem „malého retribučního dekretu“ ONV takováto oznámení odkládaly a.a., ale po jeho vydání se tyto případy znovu otevíraly. Směrnice umožňovaly, aby šetření provedla zvláštní vyšetřovací komise. V okrese Benešov k jejímu zřízení došlo, a dlužno dodat, že oddělit výstupy BK a VK je poměrně složité. Protokoly signovaly buď BK nebo VK, OVK, případně TVK (vyšetřovací komise, okresní vyšetřovací komise, trestní vyšetřovací komise). Podle signatur protokolů jednotlivými členy komisí a dochovaných seznamů lze usuzovat na značné personální propojení BK a VK v Benešově. Ze svědectví členů benešovské VK k různým kauzám vyplývá, že benešovská VK vznikla někdy těsně před 1. zářím 1945 (na tajném oběžníku ministerstva vnitra ze dne 15. srpna 1945, nalézajícím se v archivním fondu benešovské TNK, bylo ovšem rukou připsáno „panu předsedovi OVK“, s datem 23. srpna 1945, a mnoho archivních dokumentů počínaje 17. červencem 1945 je podepsáno JUDr. Kloudou jakožto předsedou OVK).280 Celkové zmatení
pojmů
podpořila např.
„Prozatímní
instrukce Ústředního
vyšetřovacího výboru (dále jen ÚVV) při KVNB v Čechách pro okresní vyšetřovací komise“ ze dne 15. června 1945. Ta mimo jiné uváděla, že každý ONV musí ihned zřídit OVK, podle potřeby i několik, které mají zavést evidenci a provést vyšetření všech osob internovaných v okrese. Členy komisí se měli stát národnostně spolehliví odborníci z řad příslušníků SNB, soudních zaměstnanců, právníků jiných oborů atd. Do jejich kompetence patřilo rozhodnutí, kdo bude postaven před soud, „předán do konfiskace“ nebo „vyvezen“ (v době, kdy ještě o žádném vysídlení oficiálně rozhodnuto nebylo!), popřípadě, koho lze propustit z vazby. O zřízení VK bylo nutno ihned podat zprávu ÚVV, který mohl vyslat ke kontrole činnosti těchto komisí vlastní orgány. Komise měly kromě toho dvakrát měsíčně podávat ÚVV zprávy o výsledku všech vyšetřování s úplnými seznamy osob.281 Vyšetřovací komise ale neměly na starosti pouze vyšetřování retribučních zločinů a provinění. Jejich agenda byla, alespoň v počátečním období, podstatně širší. Zabývaly se vyšetřováním válečných zločinů (v případě Benešova např. zastřelením zajatých amerických
279
STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 18. Zmiňované dokumenty viz: SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 1. 281 Viz: Prozatímní instrukce… Tamtéž, karton 24. 280
74
letců na Konopišti v dubnu 1945282), ale i tragických nehod, „nepřístojností“ spáchaných příslušníky sovětské armády, agendou zadržených osob a problematikou režimu ve věznicích a internačních táborech, pracovním nasazením zadržených osob a internovaných Němců, vyjádřeními k žádostem o potvrzení státní spolehlivosti nebo k žádostem o potvrzení či navrácení československé státní příslušnosti apod. Benešovská VK tak například vyšetřovala nehodu ze sklonku srpna 1945. Dva „střelci SNB“, František Zelený a Karel Chrastil, byli podle protokolu při návratu ze služební obchůzky zastaveni rolníkem Vondráčkem, jenž je žádal, aby odnesli pancéřovou pěst, která ležela na louce a překážela mu v sekání trávy. Zbraň údajně odnesli do lesa, kde do ní stříleli, aby ji zneškodnili. Pancéřová pěst se následkem střelby roztrhla, načež příslušníci sebrali nevybuchlou hlavici a Zelený ji prý uvázal na provázek. Cestou zpět na stanici si s hlavicí na provázku točil, ale jen do chvíle, než na mostě přes potok hlavice zasáhla zábradlí a explodovala. Výbuch Zelenému „utrhl levou ruku v zápěstí a těžce ho zranil střepinami na celé přední části těla, takže vykrvácel a v několika minutách po výbuchu zemřel…střelec Chrastil utrpěl menší poranění na těle od střepin a poranění oka“.283 Nedatovaná svodka z léta 1945, nazvaná „Loupeže a krádeže hlášené zdejší úřadovně jako spáchané příslušníky RA“, podepsaná jakýmsi vrchním obvodním inspektorem SNB a adresovaná bezpečnostnímu referentovi ONV, JUDr. Schenkovi, podávala přehled o kauzách, spojených s Rudou armádou. Svodka opatrně hovořila pouze o „mužích, oděných stejnokrojem RA, mluvících rusky a se zbraní v ruce“. Popisovala případy, které se udály v okrese v období od června do srpna 1945: přestřelky a střelbu na civilisty, krádeže automobilů, motocyklů, jízdních kol, hodinek, prádla a šatstva, provedené buď formou vloupání nebo loupeže či přepadení. ONV v Benešově došlo rovněž hlášení okresního velitele SNB ze dne 24. srpna 1945, nazvané „Nepřístojnosti spáchané ruským vojskem“. Konstatovalo, že „po odchodu ruské armády z okresu Benešov, zdržují se v okrese samostatné části o několika mužích, kteří podnikají noční výpady do obcí a kradou…Další nepřístojnosti jsou ruskými vojíny páchány hlavně tím, že chytají ryby v rybnících, střílejí zvěř a bažanty a trhají nezralé ovoce a když jim nechutná tak jej zahazují, čímž způsobují velké škody. Tyto nepřístojnosti byly oznámeny veliteli ruské posádky v Konopišti, ale náprava dosud nenastala“.284
282
Tamtéž, karton 21. Tamtéž, karton 20. 284 Tamtéž. 283
75
S jakým materiálem musela někdy VK pracovat, je dobře patrné z následujícího anonymního udání: „Výbor! O Štroblova němce a Sochůrkové kde jsou ví; dobře Kubásek ze Struhařova zedník který u něho pracoval za důvěru dostal židovský barák zdarma a trafyku, je to správné? Š. J.“ Předseda VK toto udání zhodnotil zcela lakonicky: „Jde o anonym a mimoto tvrzení, že Kubásek ze Struhařova ví, kde jsou Strobel a Sochůrková, je nesmyslem“. 5. dubna 1946, týž den kdy došlo, bylo udání založeno a.a.285 Dobové hodnocení vyšetřovacích komisí nelze označit za pozitivní. Problém spočíval ve skutečnosti, že jejich členy se stali většinou lidé bez odborného vzdělání a zkušeností s vyšetřováním kriminálních kauz a i z tohoto důvodu se nechávali snadno ovlivnit „společenskou poptávkou“. Mnozí přednostové MLS hodnotili vyšetřování VK jako „špatné, neodborné a mnohdy směšné“ a vyšetřující orgány jako „zaujaté, neznající zpravidla trestního vyšetřování a sledující mnohdy účel politický nebo majetkový“.286 Závěrečné zprávy některých předsedů MLS během „první retribuce“ konstatovaly, že „Cílem uvedených komisí nebylo…samotné vyšetřování skutečnosti, ale usvědčení obviněného za každou cenu. Laický element těchto komisí nebyl dostatečně odborně vzdělán, podléhal politickým tlakům, vlivu tisku a veřejnosti“.287 Datum 1. září 1945 jako oficiální den vzniku VK v Benešově potvrzoval i seznam členů OVK z tohoto dne,288 stejně jako datum na legitimacích, vydaných jejím členům.289 Z časového sledu protokolů lze vyvodit, že se BK v průběhu doby prostě přetvořila ve VK, i když jednoznačný doklad tohoto přerodu v archivních materiálech chybí. Oběžník ZNV č. 761 ze dne 18. června 1946,290 zabývající se úhradami výloh členů komisí nicméně uváděl kromě trestních nalézacích a očistných komisí i „komise bezpečnostní (vyšetřovací)“, z čehož lze vyvozovat celostátní platnost uvedeného procesu. V Benešově lze za doklad této skutečnosti považovat usnesení ONV ze dne 4. prosince 1945.291 To ustanovovalo „člena ONV, JUDr. Jaroslava Schenka, referentem komise bezpečnostní a vyšetřovací okresního národního výboru v Benešově“ (Schenk byl také pověřen vedením úřadu ONV). Dokument
285
Nikolaj Strobel byl Ortsgruppenleiterem NSDAP v Benešově, Gisela Sochůrková jeho sekretářkou a spolupracovnicí Gestapa. V dané době byli oba vedeni jako uprchlí. K Sochůrkové blíže viz podkapitola 6.4, Osoby okolo benešovské retribuce. 286 KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 25. 287 Tamtéž, s. 26. 288 Seznam členů OVK k 1. září 1945 je v příloze č. 9. 289 Několik těchto legitimací se nachází v SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. Člen OVK byl oprávněn „vykonávati všechny úkony nutné k zajištění osob, majetku a pořádku, má právo vstupu do věznic a internačních táborů a jeho nařízení jest nutno bezpodmínečně uposlechnouti. Současně jest jmenovaný oprávněn nositi zbraň“. Ukázka legitimace člena OVK, vydané 1. září 1945, je v příloze č. 16. 290 Číslo: A 3-8322-1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 291 Záznam o usnesení. 6. 12. 1945. Tamtéž.
76
dále konkretizoval složení a funkci VK: členové komise byli jednak voleni (ze zástupců politických stran a na jejich návrh), jednak jmenováni (z řad odborníků) ONV. Volba se týkala čtyř členů (každá politická strana po jednom zástupci), počet členů jmenovaných určen nebyl, nesmělo jich však být méně, než členů volených. Volba členů komise se v Benešově odehrála na zasedání ONV téhož dne. Návrh na jmenování ostatních členů VK měl podat bezpečnostní referent co nejdříve, a následně se měli všichni členové VK sejít k ustavující a pracovní schůzi. Otázkou zůstává, podle jakého klíče a předpisu vznikla OVK, jejíž seznam členů byl sepsán nejpozději 1. září. Podle zápisu ze schůze bezpečnostní a vyšetřovací komise v Benešově ze 7. ledna 1946 měla dohromady 15 členů (podle seznamu členů ze 3. ledna jich bylo 16),292 funkci předsedy zastával referent JUDr. Schenk. Na téže schůzi se komise usnesla na pravidelných schůzích každé pondělí ve 14 hodin v budově ONV. V jednom z dalších zápisů o schůzi bezpečnostní a vyšetřovací komise ze dne 21. ledna 1946,293 kde byla komise několikrát jmenována v jednotném čísle (tedy jako bezpečnostní a vyšetřovací komise), figuroval nicméně JUDr. Schenk jako „předseda obou komisí“. Z toho by se tedy dalo vyvozovat, že VK i BK sice působily titulárně paralelně a samostatně, ale fakticky vedly společnou agendu a pracovaly jako komise jedna a postupem času splynuly, respektive důvody pro existenci bezpečnostní komise, stejně jako komise sama v průběhu doby ztratily na významu. Seznam členů okresní vyšetřovací komise s uvedením jejich funkcí k 1. září 1945 s označením bezpečnostní komise vůbec nepracoval, a nacházelo se na něm 26 jmen, tedy o deset více, než měly obě komise dohromady (nebo jedna komise sloučená, bezpečnostní a vyšetřovací) podle seznamu ze 3. ledna 1946. O rozsahu činnosti VK v roce 1946 vypovídal výkaz, sepsaný 16. ledna 1947 jejím referentem, škpt. SNB v.v. Bobkem. Podle něj bylo za rok 1946 po provedeném šetření postoupeno MLS v Táboře, senátu v Benešově celkem 122 případů, z nichž MLS projednal 108 kauz. Pro nedostatek skutkové podstaty podle „velkého retribučního dekretu“ komise zastavila celkem 174 případů, z nichž většinu postoupila TNK k projednání podle „malého dekretu“. Jiným příslušným úřadům a soudům komise postoupila 46 případů, pro úmrtí pachatele sedm kauz odložila. Pro neznámý pobyt pachatele byly prozatím odloženy čtyři
292
Seznam členů VaBK ke 3. lednu 1946 je v příloze č. 10. Viz: Zápis o jednání bezpečnostní a vyšetřovací komise. 7. 1. 1946. Tamtéž. 293 Zápis o jednání bezpečnostní a vyšetřovací komise. 21. 1. 1946. Tamtéž.
77
případy, ze zajištěných a obviněných Němců došlo k vysídlení do okupačních zón v případě 16 osob. Ve stavu vyšetřování vedla komise k danému dni 21 kauz. 294 Výše zmíněné personální propojení komisí platilo i pro následně vzniklé TNK; v případě okresu Benešov byli dva právníci nejprve členy (jeden z nich i předsedou) VK, a poté i předsedy benešovských TNK (Klouda a Vodička). Toto propojení nemuselo nutně znamenat víc, než nedostatek odborně erudovaných osob v okrese. Členy obou komisí (VK a TNK) se stalo postupně několik dalších lidí bez právního vzdělání. Také v tomto případě jejich účast jak při vyšetřování, tak i v rozhodovacím procesu mohla vycházet fakticky jen z personálního nedostatku. Kuklík tvrdí, že takováto praxe, kdy člen trestní komise působil předtím jako člen vyšetřující komise, „se nedoporučovala“.295 Toto „nedoporučení“ neobsahovaly ale ani směrnice, ani jejich dodatky. Stach ve své právní příručce pouze uváděl, že „…je vhodné, aby člen komise bezpečnostní (vyšetřovací) nebyl současně členem komise nalézací“.296 Charakterizoval ale TNK jako značně nezávislé samostatné orgány, které sice podléhaly vládě, ta ale mohla jejich rozhodnutí měnit pouze v případě, že by odporovalo demokratickým řádům nebo veřejnému zájmu. ONV do jejich činnosti nemohl zasahovat jiným způsobem, než volbou členů nebo jejich odvoláním a volbou nových, kdežto BK, případně VK, byly pouhým orgánem ONV, od něhož dostávaly příkazy pro svou činnost.297 Snaha o ovlivnění ze strany části ONV prostřednictvím převolby členů komisí se objevila třeba v Hradci Králové: „Na zasedání pléna ONV bylo jednáno o TNK a jejich činnosti. Šest případů, které byly TNK osvobozeny, bylo prozkoumáno dozorčími orgány ZNV v Praze a vráceno s posudky, které svědčí o nesprávném pojetí dekretu a nesprávné praxi hradeckých TNK. Předseda ONV podal návrh na rekonstrukci TNK, nikoli podle výsledku voleb, ale aby osobní obsazení komisí bylo svěřeno SOPV. Návrh byl plénem zamítnut, a plénum projevilo hlasováním TNK důvěru“.298 O personálních potížích na všech úrovních svědčil například přípis, kterým 30. října 1945 obeslal policejní referát ONV v Benešově místní vyšetřovací komisi. Přípis uváděl, že ministerstvu vnitra bylo sděleno, že VK používají při svých administrativních pracích také zajištěné novináře-kolaboranty. Podle MV bylo toto opatření naprosto nepřípustné, jelikož se
294
Úřední záznam. 16. 1. 1947. Tamtéž. KUKLÍK, J.: Mýty a realita…, s. 387. 296 STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 18. 297 Tamtéž, s. 16-18. 298 Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 2. srpna 1946. 295
78
jednalo vesměs o osoby, proti nimž se vyskytovala vážná obvinění, a tímto způsobem se seznamovaly se spisovým materiálem, který mohly následně zneužít.299 Případy „malé retribuce“ vyšetřovala podle směrnic VK, a takto připravené je předávala TNK. V praxi často došetřovala nedostatečně doložené kauzy ještě TNK, a to tím, že přímo v rámci trestního řízení vyslýchala svědky, nebo řízení přerušila a pokračovala v něm až po jejich výslechu. Toto došetřování bylo založeno na pokynech již výše zmíněného oběžníku ZNV č. 446 ze dne 26. března 1946, ale i na právním výkladu ministerstva, který uváděl, že „řízení před bezpečnostní (vyšetřující) komisí je pouhým řízením přípravným. Není tedy vadou řízení…, bylo-li od tohoto přípravného řízení upuštěno, např. proto, že trestní případ byl jasný a nepotřeboval doplnění…Tím není řečeno, že trestní komise nalézací nemůže použít výsledků přípravného řízení a že musí celé řízení opakovat znovu“.300 Ani pokud se udání jevilo jako neodůvodněné, neměla VK pravomoc kauzu sama zastavit, ale musela jí bez dalšího vyšetřování předložit TNK. Pro vyšetřování nebyly předepsány žádné formality, protokoly být sepisovány mohly, ale nemusely, podle právního výkladu stačily pouhé záznamy a opatřování listin.301 Vyšetřování podle „malého dekretu“ probíhalo na svobodě. Ve správním trestním řízení nebyla vazba přípustná, třebaže mnozí z obviněných za sebou měli i několikaměsíční zajišťovací vazbu z poválečné doby nebo vyšetřovací vazbu v souvislosti s obviněním u MLS. Vazbu dodatečně prohlásil za zákonnou až dekret č. 137/1945 Sb.302 Některé kauzy byly teprve od TNK zasílány MLS, případně okresnímu soudu, protože až tehdy se zjistilo, že skutková podstata není dána podle dekretu „malého“, ale „velkého“, nebo že se jedná o prostý kriminální čin. Tento fakt zřejmě nelze zdůvodnit neschopnosti VK posoudit, pod jaký dekret ten který přečin spadá nebo nespadá. Podle mého názoru spočívala příčina těchto zmatků jednak v již zmíněném personálním a kompetenčním propojení VK a TNK, a tím i ve značném splývání jejich vyšetřovací praxe, a za druhé ve snaze TNK zahájit případ, jakmile o něm nabyla vědomosti, tedy ještě před patřičným prošetřením vyšetřovací komisí. Tato praxe měla zabránit promlčení kauz, třebaže vrchní odborový rada MV Fusek měl za to, že „i zahájení přípravného řízení VK by mohlo být podle okolností považováno za „zavedení řízení“, které přerušuje běh promlčecí lhůty“.303 299
Číslo 830 pres.-45. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 20. 301 Viz: STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 18. 302 Dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 9.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb57-45.pdf 303 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 20. 300
79
Teprve zmíněné směrnice kodifikovaly trestní komisi nalézací (také označována jako trestně nalézací, nebo trestní a nalézací komise, správní komise, trestní komise, nebo někdy prostě jen komise; pro tuto práci volím jednotné označení Trestní nalézací komise, zkráceně TNK). Ta vykonávala jménem ONV trestní pravomoc tomuto ONV příslušející (tedy trestní pravomoc, vyplývající z „malého dekretu“). Čtyřčlennou komisi volil ONV a mělo být „přihlíženo k tomu, aby alespoň jeden z členů komise byl znalý práva (dosáhl doktorátu práva nebo složil všechny předepsané státní zkoušky)“. Důvod tohoto opatření ale nelze považovat za snahu o spravedlivý výkon práva: směrnice hned vzápětí uváděly, že bylo třeba „dbáti toho, aby dodržením formálních náležitostí řízení bylo obviněnému znemožněno napadati nález po této stránce“.304 Trestní nález, který komise vydala, měla vyhotovit písemně, řádně odůvodnit a opatřit poučením o opravném prostředku. Dále směrnice stanovily, že trest mohl být vykonán až po nabytí právní moci trestního nálezu. Oběžníkem ZNV ze dne 26. listopadu 1946305 (tedy ze dne vydání směrnic k dekretu) byla na dne 1. prosince 1945 na 10. hodinu dopolední svolána do velkého sálu Národního domu na Smíchově ve Zborovské ulici pracovní porada zástupců ONV a okresních správních komisí (dále jen OSK) v zemi české. Podobná porada pro Moravu se konala 6. prosince v Brně. Předmětem jednání měly být směrnice MV a zúčastnit se ho měli předsedové ONV, předsedové bezpečnostních komisí a právní referenti, kteří budou pověřeni vyřizováním této agendy. Zahajovací projev pronesl na poradě ministr vnitra Nosek. Zmínil, že „nastupuje nový řád, a uplatňuje se nové pojetí demokracie – jak hospodářské, tak i kulturní“. Uvedl, že „hluboké změny byly provedeny bez bojů cestou práva, nebylo násilí. Došlo sice k zajištění lidí, ale toto zajištění bylo odůvodněno. Revoluce v roce 1918 byla provedena nedostatečně – nevykonala ničeho - dnes bylo nutno ji provést důsledně“. Dále se ministr zabýval problematikou „malé retribuce“, která právě stála před národními výbory. Zdůraznil potřebu jejího rychlého, důsledného a spravedlivého provedení a nežádoucnost jakékoli libovůle, a závaznost směrnic v tom smyslu, že co neuváděly, nepodléhalo stíhání: „Nesmí trpět nevinní, ale také nesmí ujíti trestu ti, kteří trest zasluhují“.306 Poté se ujal slova referent, který podrobně rozebral dekrety č. 137 a č. 138, poukázal na jejich společné znaky a upozornil na některé detaily v „malém dekretu“ neuvedené: jednalo se o analogii s „velkým retribučním dekretem“, bylo nutno zachovávat zásadu ústnosti a 304
Toto opatření mělo nicméně pouze doporučující charakter. Podle právního rozboru vrchního odborového rady MV „není vadou řízení, není-li jeden z členů komise práva znalý“. FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 23. 305 č. 16316/1945 pres. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20, sign. 575. 306 Záznam o poradě. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20, sign. 581-582.
80
bezprostřednosti – platila tedy nutnost výslechu obviněného, komise mohla trestat jen osoby fyzické, nikoli právnické. Stíhání podléhali jen provinilí, nikoli celé rodiny, a poslanecká imunita platila. Mladistvé bylo nutné posuzovati podle doby spáchaného činu, v bodech g) a ch) nerozhodovala národnost ani státní příslušnost. Jestliže došlo ke spáchání činu ve více okresech, měl být v každém z nich souzen. Trvající delikty mohla TNK potrestat jenom jednou. Zahájení řízení počínalo obesláním obviněného, a komise mu mohla pohrozit předvedením. Promlčecí doba se stanovila na 6 měsíců, jejího přerušení mohly příslušné orgány dosáhnout obesláním podezřelého. Neznalost zákona neomlouvala307 a dokázat úmysl nebylo třeba.308 VK měla volnost hodnocení důkazů – mohla vyslechnout jen některé svědky, ale nevyslechnutí jiných musela v nalézacím výměru odůvodnit. Zastavení řízení musela komise provést usnesením a následným uvědoměním obviněného. Řízení probíhalo jako neveřejné. Rozhodování TNK se provádělo formou hlasování, předseda hlasoval naposledy. V případě rovnosti hlasů jeho názor rozhodoval. Neexistovala možnost podmíněného odsouzení. Odvolací lhůta trvala 8 dnů; v pohraničí v té době jen 3 dny, ale brzy mělo dojít k úpravě této diference. Včas podané odvolání mělo odkladný účinek. Ani obžalovaný, ani jeho právní zástupce neměli nárok na nahlížení do spisů nebo na výpis z nich. Standardnímu postupu v tradičním demokratickém právním prostředí mnohá z těchto nařízení odporovala. Z uvedeného vyplývá, že svým charakterem se TNK v určitých momentech podobaly stanné justici. Podle referentových slov nemohlo odvolacím řízení dojít ke zostření trestu, připouštělo se pouze jeho potvrzení, snížení nebo zrušení. Dále mohl odsouzený podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu; ta neměla odkladný účinek, ale ZNV jej mohlo povolit. O takové žádosti musel ZNV rozhodnout do 60 dnů, pokud se tak nestalo, mělo se za to, že žádosti vyhověl. Pokuty uložené v těchto řízeních plynuly do státní pokladny. Zástupci ONV poté obdrželi seznam fašistických organizací. Tento původní seznam ale oběžník MV ze dne 19. prosince 1945309 prohlásil za neplatný a nahradil jej seznamem novým, přílohou ke směrnicím MV. Starý seznam přikázalo MV ze spisů vyjmout a zničit.310 307
Stach se ve své příručce eufemicky vyjadřuje, že vzhledem k tomu, že dekret byl vydán až ve druhé polovině roku 1945, tedy nejméně půl roku po spáchání většiny provinění, „tato jednoduchá a stará zásada ovšem činí v našem případě jisté obtíže“. STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 8. 308 Z hlediska dekretu ani směrnic nebylo důležité, zda pachatel jednal ve zlém úmyslu nebo z jiných pohnutek. Na druhou stranu třeba ten, kdo byl v době činu úplně opilý, takže nevěděl, co dělá, byl považován za nepříčetného. STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 7-8. 309 č. B-2220-13/12-1945-I/2. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 310 Tento starý seznam se opravdu ve fondu TNK nenachází, je tedy otázkou, jaký byl jeho obsah a čím se lišil od seznamu pozdějšího. Podle nepotvrzených informací se jeden výtisk nachází v archivu MV a obsahuje mj. i politické skupiny zahraničního odboje, které byly vůči Benešovi v opozici. Za tuto informaci děkuji J. Machalovi.
81
První dodatek směrnic ze dne 7. května 1946 (kromě úpravy činů trestných podle dekretu a doplnění seznamu fašistických organizací) přidal TNK povinnosti ve smyslu koordinace v řízení proti veřejným zaměstnancům a vojenským gážistům. Dále uložil ONV povinnost ohledně opatření proti promlčení dekretu; nově měl ONV (tedy spíše VK, případně TNK) trestní řízení alespoň formálně zahájit formou oznamovacího výměru, jímž měly být obeslány osoby, na něž bylo podáno trestní oznámení. Druhý dodatek směrnic ze dne 28. listopadu 1946 upravil samotnou formu komisí. Za prvé konstatoval, že „trestní pravomoc…vykonává jedna nebo několik …trestních komisí nalézacích“, a za druhé stanovil počet členů komisí na pět místo původních čtyř. Tato opatření měla za cíl zefektivnění a zrychlení procesu retribuce: jednak zmnožením počtu komisí, jednak tím, že pětičlenná komise byla častěji schopná usnášení při nadpolovičním počtu členů než komise čtyřčlenná. Snižovala by se pravděpodobnost, že by se komise sešla v neusnášeníschopném počtu. Toto urychlení retribuční praxe výslovně zmiňoval poslední článek dodatku, kdy uváděl, že je jej třeba dosáhnout bez zvláštních finančních výdajů…zvýšením výkonnosti TNK… přidělením většího počtu výpomocných sil…, a případně i zřízením dalších komisí na dobu nezbytné potřeby. Za zvýšením počtu členů TNK stál ale ještě jeden důvod. Podle zprávy MV z června 1946 se vysoké procento osvobozujících rozsudků odůvodňovalo paritním zastoupením politických stran v komisích, kdy komunisté a sociální demokraté obvykle hlasovali pro vinu, národní socialisté a lidovci naopak pro zproštění. Při počtu čtyř členů komise došlo tedy k rovnosti hlasů, což byla příčina osvobození obviněného. Tato skutečnost byla hlavním důvodem navýšení počtu členů komisí, kdy měl být pátý člen TNK původně navrhován místní pobočkou Svazu osvobozených politických vězňů. V praxi toto opatření – pokud se dodržovalo – počet odsouzených nezvýšilo,311 protože bývalé oběti nacistů, na rozdíl od exilových tvůrců retribuce, málokdy projevovaly radikální touhu po odplatě. Koneckonců i JUDr. Klouda – předseda TNK v Benešově během „první retribuce“ – byl po celou dobu války vězněn v koncentračním táboře. Rozhodování v případech, kdy komisi předsedal, zcela jistě nelze nazvat radikálním; spíše byla patrná Kloudova až úzkostlivá snaha o spravedlnost. Navíc dodatek směrnic samotný již hovořil o tom, že má být každé politické straně (a to jen takové, která „vyvíjí činnost na území okresního národního výboru“) při obsazení komise přiděleno po jednom místě, zbytek míst má být stranami obsazen podle zásady poměrného zastoupení; „osoby, které se osvědčily v boji proti nacismu (např. osvobození političtí
311
FROMMER, B.: Národní očista, s. 292.
82
vězňové)“, už mají být mezi členy komise toliko „pokud možno“. Vzhledem k výsledkům voleb roku 1946, kdy KSČ velmi získala, je jasné, že tento postup byl snahou komunistů (kteří, jak je možná nutné připomenout, byli autory dodatku směrnic) získat v „malé retribuci“ větší slovo. V benešovské praxi na principu paritního zastoupení proběhly už původní volby do TNK.
312
Z toho, že se dodatek takto detailně zabývá politickým vlivem při zastoupení v
komisích je patrné, že jejich složení a možnost přenosu partajního pohledu a vlivu do výkonu retribuční spravedlnosti se za rok platnosti retribučního dekretu staly zájmem i zřejmým bodem konfliktů mezi politickými stranami. Současně byl zachován požadavek na právní vzdělání alespoň jednoho člena komise.313 Dodatek dále stanovil, že podle stejných zásad má ONV zvolit za každého člena komise náhradníka, který by zastupoval při projednávání jednotlivých kauz zaneprázdněného člena komise. Podle tohoto dodatku byla komise usnášeníschopná za přítomnosti všech svých členů nebo náhradníků. Jestliže že se některý z členů nebo náhradníků nedostavil, odročilo se jednání na příští pracovní den. Pokud se ani tehdy nedostavili všichni členové komise nebo jejich náhradníci, byla komise usnášeníschopná i za přítomnosti pouhé většiny svých členů. O rozsudku rozhodovala nadpoloviční většina všech přítomných, předseda komise hlasoval také. Toto zpřesnění bylo zřejmě důsledkem častého napadání trestních nálezů, vydaných nekompletními komisemi před vydáním druhého dodatku. Volba náhradníků do TNK se ale např. v Benešově praktikovala od samého počátku procesu „malé retribuce“, tedy od prvních dní prosince 1945. 7. ledna 1947 vydal ministr vnitra poslední, třetí dodatek ke směrnicím. Ten měl mimo jiné za cíl usnadnit urychlení řízení. Pokud se komise nesešla kompletní, tedy chyběl někdo ze členů nebo náhradníků, měl předseda komise vyzvat náhradníka nedostavivšího se člena, aby se k jednání dostavil „bez průtahů v přiměřené době, již předseda zároveň určí“. Pokud se během této doby náhradník nedostavil, mohla komise ihned jednat za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů. Pouze v případě, že nebylo náhradníka možno pozvat, muselo se jednání odročit na nejbližší pracovní den, kdy komise mohla již opět jednat jen za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů. K urychlení případů řízení proti veřejným zaměstnancům, kteří byli zároveň vyšetřováni očistnými komisemi, mělo sloužit další 312
Pravděpodobně byl tento princip brán od začátku jako samozřejmost. Frommer uvádí, že ačkoli původní směrnice jej výslovně nestanoví, je nicméně obsažen ve vyjádření odd. 1/2 MV na dotaz ministra vnitra ze dne 17. září 1946. Tamtéž, s. 258. 313 K tomuto hledisku měl ONV nadále pouze „přihlížet“, podle již dříve vydaných pokynů se nejednalo o příkaz, ale o doporučení. Viz pozn. 304.
83
ustanovení dodatku. To měnilo praxi, kdy TNK musela čekat s vlastním jednáním až na skončení řízení očistného. Nyní mohla TNK jednání zahájit po 30 dnech od doby, kdy případ oznámila příslušnému služebnímu úřadu, nehledě na to, v jakém stádiu se kauza u očistné komise nacházela; u starších případů se tato lhůta počítala od 10. ledna 1947. TNK se přímo týkaly nejen směrnice a jejich dodatky, ale i některé oběžníky.314 Již zmíněný oběžník ZNV č. 761 ze dne 18. června 1946 se například zabýval otázkou úhrady výloh bezpečnostních (vyšetřovacích), trestních nalézacích a očistných komisí. Pokud šlo o náhradu výloh spojených s výkonem funkce, jejich členové byli posuzováni jako členové ONV. Spadali tedy pod bod 3 směrnic MV pro poskytování záloh na náhrady členům ONV a MV a správních komisí. Nositelem těchto výdajů bylo hospodářství okresu. Věcné výdaje, spojené s činností komisí (poskytnutí místností, úklid, otop, osvětlení, úřední a kancelářské potřeby a pomůcky, poštovní a telefonní poplatky) platil ONV z přikázaných rozpočtových prostředků. Pomocné síly pro komise obstarával úřad příslušného ONV jednak z řad vlastních zaměstnanců, ale pokud bylo třeba, i externistů. V takovém případě se jejich zaměstnávání řídilo obecně závaznými předpisy a jakékoli platy a náhrady těmto zaměstnancům povoloval a vyplácel výhradně ZNV v Praze. ONV se tímto přípisem zmocňovaly, aby hradily zvláštní náklady řízení k provedení dekretů č. 105/1945 Sb. a 138/1945/Sb., tedy znalečné, svědečné, náklady spojené s vyhlášením trestu veřejného pokárání atd. Tyto položky měly být zúčtovány jako „výlohy správního řízení“. Mezi tyto výlohy však nepatřily takové náklady, které vznikly obviněnému v souvislosti s obhajobou nebo dostavením se k výslechu. Náklady řízení mohly být obviněnému předloženy k úhradě pouze v případě řízení u očistné komise, nikoli v případě řízení TNK.315 25. února 1947 byl vydán oběžník ZNV č. 216, který obsahoval závazné pokyny, formulované „se zřetelem na nutnost vytvořiti potřebné předpoklady ke splnění dvouletého budovatelského plánu a k ustanovením zákona č. 246/1946 Sb.“. Oběžník upozorňoval na blížící se datum konce retribuce a konstatoval, že neskončené případy budou muset být projednány okresními soudy. Veřejný zájem ale vyžadoval, aby tyto kauzy projednaly orgány k tomuto účelu vytvořené. Vzhledem k tomu, že okresní soudy by nápad další agendy přetížil, ZNV ukládal TNK, aby „řízení ve všech případech bez průtahů projednaly“. Přednostně měly komise projednat případy velkého rozsahu nebo takové kauzy, které „rázem provinění, postavením obviněného nebo z jiných důvodů působí rozkladně mezi obyvatelstvem a jejichž
314
Veškeré zmíněné oběžníky, přípisy a další dokumenty se nalézají v SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 19, 20 a 24. 315 Číslo: A 3-8322-1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24.
84
spravedlivé potrestání může přispěti ke konsolidování poměrů v kraji, nutné ke zdárnému provádění dvouletého budovatelského plánu“. Tento oběžník dále upozorňoval členy TNK na jejich odpovědnost vůči plénu ONV a jejich povinnosti, vyplývající ze zákona. ONV se vyzývaly, aby „ve všech případech zjištěného zanedbávání povinností nebo liknavosti členů TNK vyvodili z takového jednání důsledky a nedbalé a liknavé členy nahradily členy energickými a důslednými ve vykonávání povinností“. V závěru bylo členům TNK kladeno na srdce, aby si uvědomili, že plněním svých povinností a snahou o urychlené vyřízení všech případů přispějí k plnění dvouletého budovatelského plánu.316 Z těchto pokynů nebyla ani tak znát snaha o konsolidaci a spravedlnost, jako spíše snaha o politizaci retribuce a třídní kategorizaci obviněných. Tato skutečnost není příliš překvapivá, protože funkci předsedy ZNV zastával v této době Ladislav Kopřiva, dlouholetý vysoce postavený člen KSČ a budoucí ministr národní bezpečnosti.317 Uložená doba trestu vězení většinou odpovídala době, kterou odsouzený strávil ve vazbě. S trestem uděleným TNK se často pojily i tresty další, které nevynesla komise a které již lze de facto označit za protiprávní: propuštění ze zaměstnání vyřčené závodní radou nebo nemožnost získání „osvědčení o národní spolehlivosti“, s čímž se pojila omezená šance najít zaměstnání a společensky se uplatnit. Paradoxní je, že toto osvědčení se nezakládalo na žádném nařízení, žádným výnosem nebylo regulováno a nemělo zpočátku ani právní podklad. Nakonec institut osvědčení o národní spolehlivosti upravila pouhá příručka MV a posléze směrnice ZNV.318 Dobové hodnocení „malého dekretu“ v demokratickém tisku, respektive hodnocení trestních řízení podle dekretu vedených, vyznívalo podle Boráka mnohdy značně nelichotivě.319 Pisatele zaráželo vysoké procento případů, které byly po prošetření shledány bezpodstatnými (až přes 80 %). Chybu neviděli v nedostatečné činnosti komisí, ale v tom, že vyhlášení „malého dekretu“ zvedlo vlnu pomstychtivosti a vyprovokovalo příval nesmyslných udání. Na potrestání původců křivých obvinění dekret bohužel nepamatoval, a výsledkem se tak staly dlouhé měsíce nejistoty a atmosféra strachu z falešného nařčení. Mnozí z autorů se shodovali v tom, že by bylo potřeba celou retribuci co nejdřív dovést do konce a ukončit období uměle vyvolávané nejistoty. Oproti tomuto názoru komunistický tisk vůbec nebral 316
Číslo TOK 5078/ z r. 1947. Oběžník 216. Tamtéž. Kopřiva byl nejen předsedou ZNV, ale současně i jeho bezpečnostním referentem, předsedou Svazu osvobozených politických vězňů (SOPV) a předsedou Komise pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB). Od března 1946 byl členem předsednictva ÚV KSČ. Ministrem národním bezpečnosti se stal v květnu 1950. Viz: KALOUS, Jan a kol.: Bibliografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 1948-1989. Ministři a jejich náměstci. Praha: 2009, s. 92. 318 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 277-280. 319 Viz: BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s. 38. 317
85
v potaz lavinu pomstychtivých a lživých udání, ale malé procento odsouzených kladl za vinu komisím. Do týdeníku Pochodeň napsal Jindra Uher, poslanec ÚNS, dne 21. června 1946 článek Trestní, či osvobozující komise dle malého dekretu?. Konstatoval, že v rámci „malé retribuce“ byly v Hradci Králové sestaveny tři komise převážně ze členů Svazu osvobozených politických vězňů, a že všichni tři předsedové jsou členy Svazu. SOPV byl tedy podle něj mravně spoluodpovědný za činnost komisí. Komise dosud projednaly asi 200 případů, z nichž 180 skončilo zprošťujícím nálezem. Podle Uhra se jednalo o věc přímo neuvěřitelnou, v Čechách a na Moravě neměla obdoby a dala se srovnat pouze s poměry, panujícími v dané době na Slovensku.320 Podobné názory ostatně komunisté vyjadřovali v průběhu retribuce neustále: například již dne 4. ledna 1946 vyšel v Pochodni článek Kam kráčíš, spravedlnosti? Světla a stíny lidového soudnictví. Článek vcelku chválil MLS i VK a jejich práci i složení, ale kladl si otázku, „…jak je možné, že veškerá přísnost lidového soudnictví vybíjí se většinou na lidech sociálně nejslabších a dosud jsme neviděli před zdejším lidovým soudem kromě udavačů a konfidentů, tedy případů tak zvaně vyložených, žádného kolaboranta, jak se nám jevili v řadách různých ředitelů, továrníků a vůbec osob z tak zvaných lepších společenských vrstev?“ Odpověď nacházel autor v práci a přístupu veřejných žalobců, kteří tvořili překážku mezi „poctivou prací“ VK a MLS, jasné případy kolaborantů zastavovali, nepodávali žaloby a „zrádce a kolaboranty“ (ač samozřejmě neusvědčené, notabene nesouzené; jednalo se o obvyklou presumpci viny) propouštěli. Následoval obsáhlý výčet případů i s detaily. Závěrem autor doporučoval „provětrat v úřadě veřejného žalobce“, a bezelstně odhaloval i stranický motiv pomsty: „Máme ještě ve velmi dobré paměti, jak právě v dobách první republiky úřady státních zastupitelstev dávaly bezohledně stíhati komunisty a proto nás nyní tím více zaráží, že právě titíž lidé místo žalobců dělají Němcům a zrádcům obhájce“.321 Téměř v každém čísle Pochodně vycházely články s titulky: Suďte spravedlivě, Stíhejte nepřítele státu apod., poukazující na „neudržitelné poměry v úřadě veřejného žalobce“. V článku Národní očistu – nebo amnestii kolaborantům? napadal nepodepsaný autor předsedu hradecké TNK, dr. Navaru, který, ač bývalý politický vězeň, „obhajoval před plénem ONV osvobozování kolaborantů pod záminkou, že všem členům komise šlo o to, aby nikomu z obviněných
320
Viz: UHER, Jindra: Trestní, či osvobozující komise dle malého dekretu? Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 21. června 1946. 321 Kam kráčíš, spravedlnosti? Světla a stíny lidového soudnictví. Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 4. ledna 1946.
86
neublížili“.322 Snahu o spravedlnost a dodržení práva článek vykládal jako chybné a amorální jednání. Podle ministra Drtiny se počet nevyřízených a soudům předaných případů „malé retribuce“ jen v samotné Praze pohyboval kolem 23 tisíc.323 Co se týče celkového nápadu případů „malé retribuce“ v jednotlivých okresech, bylo podle Frommera řešeno v Plzni řádově 2000 případů, v Olomouci 3500, v Brně asi 15 tisíc (ustanoveno tam bylo celkem 20 TNK)324 a v Praze 60 tisíc (v Praze vzniklo celkem 53 trestních nalézacích komisí a čtyři zvláštní TNK ÚNV hl. m. Prahy).325 Benešov patřil tedy se svými 531 otevřenými případy k okresům s menší agendou. Jako průběžný údaj Frommer uvádí, že celkově se v „malé retribuci“ zahájilo k říjnu 1946 přes 160 000 případů, 68 tisíc z nich se do té doby uzavřelo, 92 tisíc neuzavřelo. Interní zpráva MV z 8. srpna 1947 rekapitulovala celková čísla za období „první retribuce“ v rámci českých zemí: projednáno bylo 179 896 případů, z nich ¾ skončilo vyřešením: 46 422 případů TNK odsoudily, 88 845 odložily. Soudům předaly 44 629 neuzavřených kauz. Odsouzením skončila tedy pouhá ¼ případů.326 V souvislosti s obnovenou retribucí došlo v roce 1948 ke zřízení revizních komisí a k obnovení TNK, které byly nově kodifikovány. Tato kodifikace vyplývala ze směrnic ministra vnitra k provedení zákona č. 34/1948 Sb. ze dne 12. dubna 1948327 a z následně vydaných vysvětlivek.328 Nově zřízená TNK měla mít podle směrnic pouze tři členy. Kromě řízení v případech revize měla v gesci i všechny případy, předané po skončení „první retribuce“ soudům a pravomocně neskončené přede dnem účinnosti zákona, tedy 2. dubnem 1948. Stejně tak přešla na TNK veškerá další působnost ONV ve věcech přestupků podle „malého dekretu“. Nové případy ale neotevírala TNK sama o sobě: řízení v nich zahajovala revizní komise na základě seznamu případů, předložených jí bezpečnostním referentem ONV. Předseda i další dva členové TNK byli voleni na plenární schůzi ONV, na rozdíl od členů revizní komise, které volila pouze rada ONV. Zároveň se určilo, který ze členů bude pro případ nepřítomnosti předsedy jeho zástupcem, a proběhla volba tří náhradníků TNK. Náhradníka povolával v případě zaneprázdnění člena TNK její předseda. Jestliže by plenární 322
Národní očistu – nebo amnestii kolaborantům? Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 9. srpna 1946. 323 DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 71. 324 JANSA, L.: Diplomová práce, s. 48. 325 RYBA, Jan: Antisemitské delikty ve spisech trestních komisí nalézacích Ústředního národního výboru hl. m. Prahy (typologie, metodické problémy, otevřené otázky). In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, s. 111. 326 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 288-289. 327 Výnos č. B-2220-8/4-1948-I/2. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 328 Výnos č. B-2220-15/4-1948-I/2. Tamtéž.
87
schůze ONV nemohla komisi bez průtahů zvolit, měla jí zvolit rada ONV. I nyní mohlo být podle potřeby zvoleno více komisí než jen jedna. Při volbě se mělo opět přihlížet k tomu, aby alespoň jeden z členů komise byl znalý práva (šlo o stejné doporučení, jako při „první retribuci“). Stejně tak se mělo přihlížet k tomu, aby mezi členy TNK byly osoby, které se osvědčily v boji proti nacismu (členové Svazu národní revoluce nebo Svazu osvobozených politických vězňů). Paritní nominace členů politickými stranami v této době – pochopitelně – z pokynů již zcela vypadla. Členové komise, včetně předsedy, nemuseli zastávat funkci členů ONV. Komise byla usnášeníschopná za přítomnosti všech svých členů nebo náhradníků (tedy tří osob). Hlasovalo se vždy nadpoloviční většinou hlasů, předseda komise hlasoval taktéž. TNK měla projednat případ v neveřejném ústním líčení, pokud se neusnesla provést líčení veřejně. Obviněného musela k řízení obeslat; v případě, že jeho bydliště neznala, měla jej obeslat ediktem. Komise nemusela provádět nové řízení o skutečnostech již zjištěných při minulém řízení. Obviněného musela vyslechnout, pokud se v případu objevily nové okolnosti, a vždy mu byla povinna poskytnout možnost vyjádřit se k výsledku nového řízení. Jestliže se na výzvu k řízení nedostavil, mohla TNK vydat nález i bez jeho výslechu. Pokud mělo dojít v řízení ke zvýšení trestu, musela se do jeho výše započítat i výše již trestu vykonaného (jak vězení, tak pokuty), stejně jako případná vazba. Odvolání proti tomuto nálezu mohl odsouzený podat písemně do tří dnů u ONV, který nález vydal. O tomto odvolání rozhodoval ZNV svou trestní odvolací komisí. Ta se skládala opět ze tří členů či jejich náhradníků, a volila jí plenární schůze ZNV. Stejná komise pak rozhodovala i o všech již dříve podaných, ale dosud nevyřízených odvoláních.329 V roce 1950, kdy byla některá z nich už fakticky dořešena, ZNV již vzhledem ke zrušení zemského uspořádání neexistoval. O odvoláních pak rozhodovala odvolací komise při KNV v Praze.330
5.2
Známé případy „malé retribuce“: Vlasta Burian, Adina Mandlová, Lída Baarová
Proces retribuce zasáhl do života mnoha známých osobností kulturní sféry, které se už z titulu svého zaměstnání a jistého společenského postavení těžko mohly za okupace ubránit jisté formě kontaktů s okupanty. K takovým lidem patřil třeba dirigent Václav Talich, herec Zdeněk Štěpánek nebo filmový producent Miloš Havel. Mnozí jiní, u kterých by se byl i podobný důvod našel (např. účast na manifestaci umělců v Národním divadle), se ale do problémů překvapivě nedostali. Příklad osudů tří známých osobností dokumentuje, že 329 330
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 43.
88
v retribučním procesu, pokud se týkal známých osob, nešlo o spravedlnost, ale o snahu potrestat předpokládané viníky. Česká veřejnost původně „…ve svém poválečném radikalismu, vedena touhou po pomstě, zapomínala na spravedlnost a na to, že posuzovatelem míry viny může být jen nezávislý soud. Snahu o objektivní hodnocení minulosti hodila za hlavu a preferovala raději líbivá politická hesla. Ukázalo se to na příkladu českých herců, obviněných ze spolupráce s Němci – Adiny Mandlové, Lídy Bárové a Vlasty Buriana“.331 K zadržení Vlasty Buriana došlo hned v květnu 1945. Vyšetřován byl podle „velkého dekretu“. Prověřovalo se účinkování ve skeči „Hvězdy nad Baltimore“, parodujícím Beneše a Jana Masaryka, společenský styk s Němci a mezi řádky především skutečnost, že si za války žil vcelku dobře. Jako majitel divadla a úspěšný umělec se zřejmě dobrými příjmy jezdil ve vlastním automobilu v době, kdy se nedostatkový benzín pouze striktně přiděloval. Jeho štěstím se stalo, že veřejný žalobce MLS, který měl jeho případ na starosti, doktor Kotýnek, nepodlehl všeobecné hysterii (přiživované i z okruhu Burianových kolegů, například ve vazbě podanými výpověďmi Lídy Baarové, nebo již během války v londýnském vysílání vyjádřeným odsudkem Voskovce a Wericha) a řízení zastavil. Následně si Burian, v té době již propuštěný z vazby, vyslechl obvinění v rámci „malé retribuce“. V březnu roku 1946 byl Burianův případ postoupen TNK při ÚNV hlavního města Prahy. Buriana obvinili z přihlášení se k německé národnosti, respektive žádosti o říšskou státní příslušnost, propagace a podpory nacismu, politické a odborné spolupráce s Němci a společenského styku s nimi. První obvinění, třebaže všeobecnými pomluvami dávno zažité, se brzy ukázalo jako liché. Opět byly vytaženy „Hvězdy nad Baltimore“, opět se probíraly informace o údajných Burianových stycích s Gestapem, založené na skutečnosti, že někdo slyšel, že to někdo tvrdil. I komise musela uznat, že takovéto argumenty nejsou relevantní. Podobně dopadlo i obvinění z odborné spolupráce. Horší to bylo s obviněním ze společenského styku s Němci. TNK ale nakonec uznala, že člověk v Burianově postavení a společenské pozici se takovým stykům mohl těžko zcela vyhnout a podobným způsobem se s Němci stýkala drtivá většina příslušníků kulturní sféry. Navíc v Burianův prospěch svědčila některá pozitivní svědectví o jeho chování za války. Dne 8. července 1946 komise řízení proti Burianovi zastavila s odůvodněním, že jeho styky s Němci probíhaly za účelem prospět českému národu a tento účel mnohokrát vyvážil „veřejné pohoršení“, které mohly vyvolat. Podle vyjádření TNK navíc toto „pohoršení“ mnohdy uměle vyvolávala konkurenční řevnivost.
331
PERNES, J.: Dějiny Československa očima Dikobrazu, s. 15.
89
To ale pro Buriana zdaleka neznamenalo konec. Jak uvádí Borák, v srpnu 1946 se na zasedání vlády rozčiloval komunistický ministr Nejedlý, že „herec Vlasta Burian si nyní po „očištění“ jezdí po republice a dělá si blázny ze soudů“ (Nejedlý si navíc zásadně popletl soud s trestní nalézací komisí).332 V StB panoval názor, že případ „nebyl vyřešen tak, jak bylo zapotřebí“, a kromě toho, že Buriana od jeho propuštění permanentně sledovala, dodala tato bezpečnostní složka ÚNV další podněty pro obnovení řízení podle „malého dekretu“. Současně se rozběhla kampaň v tisku, která Buriana, ač formálně nevinného, dehonestovala v tom smyslu, že se „protáhl sítí paragrafů“ a že je tak jako tak jasné, že vinen byl, je, a bude. Burianovi bylo zakázáno vystupování na území Slovenska a ministerstvo informací (ovládané komunistou Kopeckým) zakázalo promítání filmů se „zkompromitovanými herci“. Po desetiměsíční kampani se podařilo dosáhnout cíle: TNK (již s jiným předsedou, protože ten minulý nevykonal, co se od něj očekávalo) opět zavedla řízení s Vlastou Burianem. Již potřetí byla na Buriana vytažena osvědčená, a dvakrát neprokázaná obvinění: říšská státní příslušnost, „Hvězdy nad Baltimore“, společenský styk, výhody od okupantů a nově – zdravení zdviženou pravicí. Silným argumentem proti němu se stalo svědectví Lídy Baarové (která byla ovšem sama obviněna a svědectví podávala stále ještě ve vazbě, kde strávila celkem 16 měsíců). Nehledě na obhajobu a na to, že mnohá obvinění stála na pouhých tvrzeních, TNK Buriana nakonec uznala vinným. Dne 7. května 1947 jej odsoudila za podporu nacismu („Hvězdy nad Baltimore“, zdravení „německým pozdravem“) a společenský styk s Němci ke trestu vězení v délce tří měsíců, pokutě ve výši 500 tisíc Kčs a veřejnému pokárání. Délka trestu vězení byla jasně daná, Burian si ve vazbě odseděl tři měsíce a deset dní, a tímto rozhodnutím došlo de facto k legalizaci vazby. Peněžní pokuta v relativně vysoké výši odpovídala Burianově pověsti a sociálnímu postavení. Ani to ještě konec nebyl. Burian se v zákonné lhůtě tří dnů odvolal. Dál se dlouho nedělo nic. Teprve po roce a půl, 7. října 1948, došlo k zamítnutí odvolání. Burian byl také vystěhován ze své vlastní vily do podnájmu. Ale to pro Buriana neznamenalo celý trest. Měl nevyslovený distanc na vystoupení a neustále jej sledovala a kontrolovala StB, která se mu vystoupení snažila znemožnit s odůvodněním, že je kolaborant a z toho důvodu by s vystoupením většina publika jistě nesouhlasila. Protože Burian vlastně nepracoval (jelikož mu to bylo znemožňováno), vydal ministr vnitra Nosek v září 1949 příkaz, aby byl předán do pracovního tábora. Burian v té době dobrovolně a z vlastní vůle nastoupil na několikaměsíční brigádu do dolů. Nakonec mu v únoru 1950 nezbylo nic jiného, než se přiznat k tomu, co
332
BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 35.
90
nespáchal, kát se a sepsat poníženou prosbu o milost. V ní uznával, že „veřejné mínění“ bylo v právu, když jej odsuzovalo a přiznával, že připustil, aby jeho osoby bylo zneužito. Jako „proletářský chlapec“ se prý chce vrátit k „pracujícímu lidu“, a nikdy ho nenapadlo utéct za hranice, aby v cizích službách zostouzel republiku. Komunistický režim a StB dosáhli svého: ponížený „buržoust“ se svíjel v blátě a kál se. Burianova „sebereflexe“ byla čile medializována (paradoxně až teď si ho sdělovací prostředky opět všimly). Na stará kolena mu opět povolili divadelní a filmovou činnost. Doba a požadovaný kulturní styl už ale nebyly nic, s čím by Burian byl schopen souznít. Burian – kajícník už nebyl Burianem – suverénem, retribuce a lidová demokracie mu zlomily páteř.333 Adina Mandlová (vlastním jménem Jarmila Tůmová) se stala za války terčem bulvárních drbů, které jí připisovaly vztah s K. H. Frankem nebo s vojenským velitelem Prahy generálem Fredericim. Mandlová tyto pověsti nevyvracela. Jednak věděla, že pověsti vyvrátit nejdou, jednak jí v jistém smyslu takovéto pomluvy bavily a dělaly jí reklamu. Na toto téma dokonce natočila film „Přítelkyně pana ministra“.334 Tento přístup se jí ale po válce vymstil. Jako zhýčkaná filmová hvězda, žijící v luxusu a pohybující se pouze ve vybrané společnosti, se stala jedním ze symbolů společenské vrstvy, pro kterou po válce „lid“ požadoval „spravedlivý trest“. Bylo jí vyčítáno, že hrála v mnoha německých filmech (ve skutečnosti hrála jen v jednom, „Svěřuji ti svoji ženu“,335 jenž se svým stylem nijak nelišil od protektorátních komedií; tendenční filmy podle své výpovědi odmítla, a navíc poté dostala zákaz a promítání již natočeného filmu K. H. Frank v protektorátu zakázal pro „špatnou pověst“ Mandlové).336 Propíraly se její intimní styky s Němci (sama později přiznávala tři takové vztahy; v jednom případě se dokonce jednalo se o českého Němce, dr. Wilhelma Söhnela, který dostal za své zásluhy o československý film brzy po válce československé občanství zpět, shodou okolností zrovna v době, kdy stíhání Mandlové vrcholilo).337 Mandlová byla zatčena náhodně, a zadrželi jí pod smyšlenou záminkou, že přijala německou státní příslušnost. Zatčení jí paradoxně zřejmě zachránilo před lynčováním davem „spravedlivých“, ovlivněných protektorátní šeptandou. Zažila několik měsíců vazby na Pankráci, ale žádné faktické udání na ní nedošlo. Nakrátko byla propuštěna, poté ji opět zadrželi pod záminkou, že si za protektorátu nechala úmyslně udělat potrat. Zakrátko byla podruhé propuštěna. Svaz československých filmových pracovníků jí doživotně vyloučil 333
K osudům Vlasty Buriana např.: JUST, V.: Věc: Vlasta Burian. Přítelkyně pana ministra, režie Vladimír Slavětínský, Protektorát Čechy a Morava 1940. 335 Ich vertraue dir mein Frau an, režie Kurt Hoffmann, Německo 1943. 336 TABÁŠEK, A.: Adina Mandlová: fámy a skutečnost. Praha 2003, s. 96 337 Tamtéž, s. 104. 334
91
z filmové a divadelní akademie. Dostala údajně nabídku na spolupráci s jakousi tajnou službou, ale tu prý odmítla. V lednu 1946 potvrdila očistná komise její vyloučení z filmového oboru. Souběžně započalo její vyšetřování podle „malého dekretu“. Bylo vleklé a komplikované, točilo se především kolem pomluv a závistivého osočování. Vzájemně proti sobě ve vazbě vypovídaly i Mandlová s Baarovou. Nakonec dospěla TNK k závěru v únoru 1947, po více než roce. Odsoudila Mandlovou za účinkování v německém filmu a za společenské styky s Němci k vězení v trvání dvou měsíců, pokutě 100 tisíc Kčs, náhradnímu trestu čtyř měsíců vězení a k veřejnému pokárání. Mandlová podala proti nálezu odvolání. V situaci, kdy nebyla schopna najít jakoukoli práci, odjela po sňatku s československým pilotem, britským občanem, do Anglie. Odvolání se táhlo neuvěřitelné čtyři roky, do května roku 1951. Jeho výsledkem se stalo zamítnutí co do výroku o vině; trestní nález byl tedy potvrzen. Odvolací komise ale vyhověla návrhu k výroku o trestu. Mandlové zrušila pokutu a veřejné pokárání, a ponechala jí tedy jen dvouměsíční trest vězení. Vzhledem k amnestii tento trest již vykonat neměla (to byla ale jen úřední teoretická mluva, ve skutečnosti si Mandlová více než vyměřenou dobu již odpykala ve vazbě). Mandlové tedy trest fakticky zrušili, protože se na ní v podstatě nic zásadního nenašlo. Jelikož se ale jednalo o známou, mnohými nenáviděnou osobu, dlouhá léta oficiální propagandou dávanou za učebnicový příklad člověka, spolupracujícího s Němci, výrok o vině zůstal, a zůstalo jí tedy i oficiální stigma kolaborantky.338 Lída Baarová (vlastním jménem Ludmila Babková) byla za okupace známá nejen jako herečka, ale i jako milenka německého ministra propagandy Göbelse. Po válce jí zadrželi v Německu, převezli do Československa a až do vánoc 1946 drželi ve vazbě. K líčení před MLS nakonec pro nedostatek důkazů nedošlo. Žádný ze svědků nevypovídal v její neprospěch. Jeden z gestapáků dokonce potvrdil, že nad Baarovou vykonával trvalý dohled, protože byla vedena na seznamu „politicky nepřátelských živlů“. Veřejný žalobce řízení před MLS, stejně jako v případě Buriana a Mandlové, zastavil. Baarovou tedy nakonec z vazby propustili, a ač nebyla shledána vinou, její majetek podlehl konfiskaci. Její případ převzala TNK při ÚNV hlavního města Prahy k řízení podle „malého dekretu“. Vzhledem k zákazu činnosti, vyslovenému barrandovskou disciplinární komisí práce u filmu pro Baarovou nepřicházela v úvahu. Se svým novým manželem, Janem Kopeckým (synovcem Jana Kopeckého, lidoveckého ministra techniky v první Gottwaldově vládě, tzv. „třetí vládě
338
Viz: Tamtéž. K jejímu osudu více např.: MANDLOVÁ, Adina: Dneska už se tomu směju. Toronto 1977.
92
NF“339) začala hrát po venkově loutkové divadlo. I to jí státní orgány brzy zakázaly. Řízení podle „malého dekretu“ proti Baarové TNK zastavila 12. ledna 1948. Před dalším postihem po komunistickém puči jí ochránilo jen anonymní upozornění a její okamžitý útěk do Rakouska.340 Třebaže těmto lidem se v rámci „velké retribuce“ žádná vina neprokázala a de iure byli nevinní, přesto se na ně stále hledělo jako na lidi stigmatizované v duchu hesla „na každém šprochu pravdy trochu“. Řečeno slovy Járy Cimrmana, osvobozený člověk zůstával stále přinejmenším „sprostým podezřelým“. Na odsouzení takovýchto exponovaných osob měl zájem nejen tzv. „lid“, ale také komunistická strana, pro kterou byli tito lidé typickými představiteli „prohnilé a kolaborantské buržoazie“ a která vyšetřování a celou kampaň kolem něj ovlivňovala prostřednictvím ministerstva vnitra a StB. Nakonec takové osoby většinou neminulo odsouzení v rámci retribuce „malé“, protože přece nebylo myslitelné nepotrestat ty, o nichž „každý věděl“, že byli kolaboranti. Mimo jiné prostřednictvím kriminalizace exponovaných osob, přinejmenším symbolů „první republiky“, došlo v „lidové demokracii“ k faktickému zúčtování s předválečnými časy a s tou republikou, na níž poválečná státní politika teoreticky a verbálně navazovala. Tento téměř celostátní pohled převzala i mnohá, především stranická periodika, např. satirický týdenník Dikobraz nebo Rudé právo. „Komunistický tisk pravidelně vyhlašoval vinu obviněných ještě předtím, než proces vůbec začal“.341 V podobném ohledu, i když v menším měřítku, platil daný pohled i pro „obyčejné“, tedy celonárodně neznámé osoby. Jasně se vyjádřil F. Boura: „Tyto případy je třeba posuzovat a dokazovat jinak, než klasické případy trestní, a to, že neexistuje přímý důkaz viny nebo způsobené škody, ještě neznamená, že dotyčný kolaborant je nevinný, protože se provinil přinejmenším morálně“.342 Zajímavý postřeh uvádí Jansa, který je toho názoru, že v případě rozsudků „malé retribuce“ „bylo uveřejňování v denním tisku navíc v rozporu s prováděcí vyhláškou, neboť toto uveřejnění představovalo zpřísnění trestu, na které neměly trestní nalézací komise právo. K uveřejnění mohlo dojít pouze vyvěšením na úředních tabulích okresních a místních národních výborů, v jejichž obvodech byly přestupky spáchány“.343
339
Viz: ARBURG, A. von – STANĚK, T. (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.3. Středokluky 2010, s. 327. 340 Viz: MOTL, Stanislav: Prokletí Lídy Baarové. Praha 2002. K jejímu osudu více např.: BAAROVÁ, Lída: Života sladké hořkosti. Ostrava 1998. 341 FROMMER, B.: Národní očista, s. 398. 342 BOURA, F.: Ještě k otázce očisty. Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 5. července 1946. 343 JANSA, L.: Diplomová práce, s. 53.
93
V archivních materiálech jsem v mnoha složkách narazil na rozhořčené dopisy závodních rad podniků, nebo třeba jen jednotlivců, sousedů či zaměstnanců (většinou podepsaných v duchu doby, „za dělníky“, „za zaměstnance dílny XY“, apod.). Pisatelé těchto dopisů adresovaných TNK, VK nebo ONV vyjadřovali údiv a rozhořčení nad tím, jak je možné, že ten a ten obviněný nebyl odsouzen, když je přece všeobecně známo, že se měl za okupace dobře, eventuelně se stýkal s Němci, podporoval fašistický režim, nadbíhal okupantům a tyl z okupace a podobně. Většině těchto pisatelů stačilo, že dotyčný se nestal očividnou obětí perzekuce a v dané situaci prostě žil či provozoval živnost tak, jak se dalo. Netřeba dodávat, že v mnoha případech těchto rozhořčených protestů byl motivem hmotný zájem stěžovatelů nebo jen prostá osobní antipatie. Celá retribuce se tak nesla, zcela v duchu Benešem plánované národně socialistické revoluce, ve znamení útoků plebejců proti lidem, kteří se měli za okupace „dobře“. Jiří Pernes uvádí, že velmi trefně tuto skutečnost charakterizoval již zmíněný týdenník Dikobraz: „Kolaborant je člověk, na jehož místo se tlačí někdo druhý“.344 Benešovské TNK naštěstí ve většině takových případů projevily soudnost a smysl pro právo, a pokud se skutečně nedostávalo důkazů o provinění ve smyslu „malého dekretu“, řízení zastavily.
6.
Trestní a nalézací komise v Benešově
Případy a činnost TNK Benešov popisuji především s přihlédnutím k tzv. „první retribuci“. Analyzuji i případy tzv. „druhé retribuce“, s tím že ale ke konkrétní činnosti TNK ve „druhé retribuci“ se v archivních materiálech nabízí minimum informací. Nové výslechy se téměř neprováděly a jediným listinným výstupem TNK z „druhé retribuce“ (kromě zápisů v rejstříku TNK) bývá pouze trestní nález, kde je většina odstavců předtištěna a konkrétní údaje kauzy jsou pouze stručně připsány rukou.345
6.1
Podmínky v okrese Benešov
Benešov byl v době retribucí jednak soudní okres, jednak okres správní neboli politický, a v tomto případě byl jeho součástí i soudní okres Neveklov. Rozlišení podle správního okresu nemělo význam pro „malou retribuci“, ale stalo se důležitým pro retribuci „velkou“: správní okres Benešov – tedy soudní okresy Benešov a Neveklov – spadaly pod jurisdikci MLS v Táboře, senátu v Benešově. Benešovskou retribucí se již před nedávnem
344 345
PERNES, J.: Dějiny Československa očima Dikobrazu, s. 16. „Druhou retribucí“ se blíže zabývám v podkapitole 6.3.
94
zabýval ve svých pracích Ondřej Kulhavý.346 Obě jeho práce jsou ale zaměřeny především na potrestání válečných zločinců, tedy hlavně na „velkou retribuci“ a „malá retribuce“ je v nich zmapována spíše namátkově. Zabývají se celým regionem Benešovska, tj. nejen soudním okresem Benešov, ale i soudními okresy Neveklov, Sedlčany, Vlašim a Jílové. Podmínky v okrese Benešov se na jednu stranu podobaly podmínkám v jiných okresních maloměstech: lidé se navzájem relativně dobře znali a ledacos na sebe věděli. Jejich zájmy se často křížily, a to jak v době mírové, tak i za okupace. Mnoho konfliktů, které by v normální době zůstaly na úrovni pomluv, končilo za války i v době retribuce udáním. Řadu pomluv a udání z nenávisti nebo s ekonomickými či politickými motivy lze charakterizovat jako falešné.347 Množství různých případů spojovala stále stejná jména; jednalo se nejen o lidi, kteří měli za okupace nějaké funkce a moc, ale i o osoby, jež byly např. majiteli firem nebo nájemci hostinců a hotelů. V jednom případě vystupovali jako svědci, jindy stáli před TNK jako obvinění. Jako v každém maloměstě, i v Benešově byly osudy mnoha obyvatel neuvěřitelně propletené. Řadu lidí vnímali spolupracovníci a podřízení třeba jen podezřelé z pozitivního vztahu k okupantům, protože během války řádně pracovali a totéž požadovali od zaměstnanců. Takové osoby se někdy staly, aniž byly třeba kdy z čeho obviněny nebo i jen vyšetřovány, obětí postihu jiného druhu – například je závodní rada podniku tzv. „vyřadila“, tedy propustila ze zaměstnání bez jakéhokoli řízení, důkazů a možnosti obhajoby. V Benešově lze vysledovat i tendence, vedoucí k majetkově motivovaným udáním, kdy trestní oznámení na své zaměstnavatele a majitele firem podávali jejich vlastní zaměstnanci. Výsledkem byla – třebaže k odsouzení ne vždy došlo – konfiskace firem obviněných.348 Specifikum Benešova spočívalo ve skutečnosti, že se v jeho těsné blízkosti nacházel výcvikový prostor jednotek Waffen-SS, který zasahoval dokonce i přímo do části města. Tento prostor ustanovily okupační úřady 1. listopadu 1941 jako „ϟϟ-Truppenübungsplatz Beneschau“ a 1. září 1943 jej přejmenovaly na „ϟϟ-Truppenübungsplatz Böhmen“. Prostor byl na severu ohraničen řekou Sázavou, na západě řekou Vltavou, na jihu sahal k Sedlčanům a na východě právě k Benešovu, včetně jeho části západně od trati Praha – Tábor. Třebaže dobudovat cvičiště se nikdy zcela nepodařilo, sloužilo nicméně po většinu války svému účelu a jeho existence měla na osud obyvatel protektorátu, a zejména Benešovska a dalších přilehlých okresů zásadní vliv. V prostoru cvičiště byly v závěru války ad hoc 346
KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, a TÝŽ: Rigorózní práce. U TNK Semily dokonce došlo k případům, kdy byla podána udání na členy TNK, kteří následně před komisí sami stanuli. VAŠÍČKOVÁ, Jana: TNK Semily. Příspěvek na Konferenci vědecké, výzkumné a tvůrčí činnosti FP TUL, 23.2.2011. 348 Viz např. případy Václava Richtera ml., podkapitola 7.1, nebo Otomara Hrbotického, podkapitola 9.3. 347
95
zformovány i dvě bojové skupiny, Emil a Barbara, složené ze součástí plánované SS divize Wallenstein, které zasáhly proti pražskému povstání. Benešov byl krom toho i sídlem velitelství letecké oblasti Luftwaffe a v nedalekých Nesvačilech se nacházela letecká základna. V Benešově byla umístěna venkovní služebna Gestapa, služebna Kripa a německého četnictva. Ustavení výcvikového prostoru bylo součástí plánu na germanizaci českého prostoru, kdy měl být vystavěn německý zemský most od Litoměřic směrem k Praze a dál na jih k Rakousku. Jižně od výcvikového prostoru SS mělo v budoucnu vzniknout cvičiště Wehrmachtu, k tomu ale už nikdy nedošlo. Vojenské jednotky měly podle plánu „zákonně“ vyvlastněný prostor po 5 letech vyklidit a na jejich místo měli být dosídleni sedláci z Porýní a etničtí Němci, stěhující se do říše. V konečné fázi mělo být zřízeno nové město, SS-Stadt Böhmen, kterým se měl stát Benešov. Celý prostor byl vysídlen a majetek podlehl konfiskaci (respektive jej obyvatelé „dobrovolně“ postoupili německé říši). Jednalo se o 65 obcí s 31 tisíci obyvateli a opatření se dotklo okresů Benešov, Neveklov, Sedlčany a Jílové. Prostor se stal součástí říše. Na jeho území platily říšské zákony a bylo střeženo německým četnictvem. Jádrem prostoru byly tři tzv. Kampfbahny, bojové směry: Chlístov, Chleb a Waldkampfbahn Bukovany. V prostoru byly vybudovány také pracovně výchovné tábory (např. v Hradišťku a v Břežanech). Velitelství výcvikového prostoru SS sídlilo na Konopišti. Na pozici velitele se vystřídali SS-Oberführer Julian Scherner, SS-Oberführer Berhhard Voss, SS-Oberführer Alfred Karrasch, SS-Oberführer Johann von Feil a opět Alfred Karrasch, tentokrát už v hodnosti SS-Brigadeführera. Ten byl nakonec pánem Benešovska nejdéle, od 7. října 1942 až do konce války. Jednotky, které měly sídlo ve výcvikovém prostoru, byly velmi různorodé: 8. jezdecký výcvikový a záložní pluk SS, ženijní škola SS v Hradišťku, 4. horský ženijní výcvikový prapor v Pikovicích, zkušební oddíl SS v Chlumu a později v Dublovicích (ve skutečnosti nápravný trestní útvar SS),349 3. protitankový výcvikový a záložní pluk samohybných děl SS ve Tvoršovicích, 4. protitankový výcvikový oddíl SS, 10. strážní rota SS, dobrovolnická jezdecká divize SS, záložní a doplňovací prapor polních kanónů SS dělostřelecké školy SS II. v Krusičanech, dělostřelecká škola SS II. v Netvořicích, protitanková škola samohybných děl SS ve Vrchotových Janovicích, škola pancéřových granátníků SS v Prosečnici, důstojnická škola SS (SS-Junkerschule Prag) v Týnci nad Sázavou, výcvikový a záložní prapor 349
Viz: VAJSKEBR, Jan: Nápravné útvary SS v Protektorátu Čechy a Morava. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII s. 65, 68.
96
speciálních jednotek SS v Bukovanech, polní četnictvo SS, 2. rota praporu rádiové ochrany SS, výcviková kuchyně Waffen-SS Benešov, škola zubních techniků SS v Benešově, zubní stanice velitelství SS v Benešově, nejvyšší soud a prokuratura SS a policie pro území Protektorátu Čechy a Morava na zámku v Nalžovicích,350 velitelství výcvikového prostoru Benešov na Konopišti a správa posádkového města SS Benešov. V benešovském prostoru byli koncem války soustředěni mimo jiné také ti bývalí členové slovenské Hlinkovy gardy, kteří vstoupili po obsazení Slovenska Němci dobrovolně do jednotek Waffen-SS. Z nich byl sestaven Slowakei Grenadier Regiment Nr. 1 „Hlinka Garde“, který se jako součást bojové skupiny Wallenstein zúčastnil počátkem května 1945 útoku proti povstalecké Praze. Kromě těchto jednotek, usídlených v prostoru natrvalo, prošly Benešovskem během svého výcviku mnohé jiné, poměrně známé formace Waffen-SS. K takovým patřila např. 7. dobrovolnická horská divize SS Prinz Eugen, složená z etnických Němců, dobrovolníků z Bosny a rumunského Banátu, která zasahovala převážně na Balkáně proti partyzánům. Další jednotkou, která je spojena s Benešovskem, je 28. dobrovolnická divize SS Wallonie, sdružující dobrovolníky z belgického Valonska pod velením Leona Degrella.351 Benešovskem prošla i 27. vlámská dobrovolnická divize SS Langemarck, nebo 33. francouzská dobrovolnická divize SS Charlemagne.352 V prostoru se cvičily i části lotyšských dobrovolnických divizí SS č. 15. a 19., a řada dalších jednotek. Frekventanti i personál výcvikového prostoru se chtě nechtě dostávali do kontaktu s obyvateli okolních obcí i Benešova samotného. Vojáci chodili do restaurací a hotelů ve městě, zajímali se o místní děvčata a navazovali přátelské a obchodní kontakty s domácími lidmi. Na konfiskovaném území výcvikového prostoru se navíc nacházely tzv. „ϟϟ-Hofy“, hospodářské dvory SS, vzniklé sloučením konfiskovaných usedlostí, které měly za úkol zásobovat místní jednotky SS zemědělskou produkcí.353 Majitelem dvorů SS byl „ϟϟStandortverwaltung ϟϟ-Truppen-Übungs Platz Böhmen, Standortlohnstelle Beneschau bei Prag“. Správcové dvorů SS byli najatí čeští rolníci; mnozí z nich dostali tato místa na základě přidělení pracovním úřadem v rámci totálního nasazení. Někteří dokonce toto místo přijali z toho důvodu, že tak mohli zůstat na svém vlastním statku, který jim byl Němci vyvlastněn, 350
Na tomto místě probíhaly nejen soudy s provinilými příslušníky SS, ale také jejich popravy. Tamtéž, s. 69. Výcvik belgických dobrovolníků, jakož i své osobní služební vazby na Protektorát popisuje bývalý velitel SS divize Wallonie, Léon Degrelle, ve svých pamětech: DEGRELLE, Léon: Tažení v Rusku 1941-1945. Praha 2007. 352 Popis výcviku francouzské divize SS na Benešovsku a jejího angažmá v Protektorátě viz: LA MAZIÉRE, Christian de: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne. Praha 2009. 353 SS-Hofů vzniklo celkem 39 (podle některých pramenů jen 24). Bez uvedení autora: Historie vystěhování. In: Stránky občanského sdružení Mezi řekami. [citováno 3.11.2010] http://www.mezirekami.cz/historie_vystehovani_text.html 351
97
s příslibem, že po válce jim statek bude SS zase navrácen.354 Zaměstnanci dvorů byli také téměř bez výjimky Češi. Odborníci, kteří v prostoru pracovali, dostali při záboru prostoru dokonce zákaz se vystěhovat.355 Kromě dvorů vzniklo v prostoru osm polesí, několik rybníkářství a speciální útvary pro pěstování jahod a chov ovcí. I mnoho dalších Čechů bylo tedy často zaměstnáno přímo v prostoru,356 takže mezi nimi a příslušníky SS docházelo ke kontaktům, které posléze po válce často řešily TNK.357
6.2
Tzv. „první retribuce“
Jako tzv. „první retribuci“ označujeme v případě „malé retribuce“ období od vydání „malého dekretu“ do zákonem určeného dne konce retribucí, tedy 4. května 1947. V praxi sem ale můžeme zařadit i dořešení některých případů okresními soudy v období do 2. dubna roku 1948. Retribuce v Benešově začala stejně jako jinde svou „divokou“ formou, kdy ještě neexistovaly platné právní předpisy, které by tento proces upravovaly. Podmínky konce války a obrovské touhy obyvatel po odplatě se transformovaly nejen do snahy o spravedlivé potrestání provinilců, ale i do pomsty právem vítěze. V některých okresech v období těsně po válce dokonce docházelo ke stanným soudům a popravám jménem „revolučního národního výboru“ nebo „jménem lidu“; to naštěstí nebyl případ Benešova. I zde ale přišla nejdřív ke slovu pomsta: „Policie začala se zatýkáním už 8. května a patrně po vzoru okupantů to dělala hlavně v nočních hodinách. Někdy však výkon spravedlnosti sklouzával do slepé msty. Docházelo k přehmatům, které jako by předznamenávaly devastaci práva po vítězství komunistů. Některé kolaborantky byly ještě před soudem uvězněny, ostříhány dohola, na záda jim namalovali hákový kříž a tak voděny ulicemi na práce. Zdůvodnění? Obyvatelstvo si to žádá. O situaci ve věznici něco napoví pokyny rady ONV. Zakazují, aby kdokoliv vyšetřoval 354
Např. Jan Platil, viz podkapitola 9.3, nebo František Kudrna. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 12, složka František Kudrna. 355 Např. Karel Chomout, bývalý majitel lomu. Lom mu byl vyvlastněn, ale Chomout musel zůstat a vykonávat funkci jeho správce. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Karel Chomout. 356 Celkově jich bylo přes 12 tisíc. VELÍŠEK, Josef: Počty příslušníků Waffen-SS v Protektorátu. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pocty-prislusniku-waffen-ss-v-protektoratu-b-und-m---2_cast.html 357 Pokud není uvedeno jinak, informace v této podkapitole viz: TÝŽ: Cvičiště vojsk SS. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 28.9.2010] http://www.urocnice.estranky.cz/clanky/cviciste-vojsk-ss/; TÝŽ: Počty příslušníků Waffen-SS v Protektorátu. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pocty-prislusniku-waffen-ss-v-protektoratu-b-und-m.html; TÝŽ: Počty příslušníků Waffen-SS v Protektorátu.Část 2. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pocty-prislusniku-waffen-ss-v-protektoratu-b-und-m---2_cast.html; PROKEŠ, Martin: SS-Truppenübungsplatz Beneschau. In: Stránky Vojensko-historického sdružení Stříbrná. [citováno 9.10.2010] http://vvpdedice.net/ostatni_vvp/benesov/index.html
98
uvězněné bez svolení přednosty okresního soudu J. Hofbauera. Ovšem členové ONV, a bylo jich i přes padesát, mohli do vězení kdykoliv. Další nařízení určovalo, že dohola smí uvězněné stříhat jen holič. Dříve to tedy dělal jakýkoliv „mstitel“.“358 Podle analýzy dochovaných dokumentů lze počátky TNK v Benešově datovat od prvních dní prosince roku 1945.359 Jednotlivé politické strany (Československá strana národně socialistická, Komunistická strana Československa, Československá sociální demokracie a Československá strana lidová) navrhly ONV písemně vždy 2 kandidáty na členy a 2 kandidáty na náhradníky TNK (KSČ tak učinila 4. prosince, ČSL a ČSNS 11. prosince a ČSSD 12. prosince). Bezpečnostní referent ONV JUDr. Schenk vyzval ale už 24. října 1945 – tedy ještě před vydáním dekretu – písemně sekretariáty politických stran, aby se jimi nominovaní členové a náhradníci TNK bezpodmínečně dostavili dne 29. října v 10 hodin do zasedací síně ONV.360 Dne 2. ledna 1946 rozeslal ONV v Benešově všem místním národním výborům v okrese oběžník č. 1152/1945, k provedení dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., který vysvětloval účel „malé retribuce“ a tlumočil obsah dekretu a směrnic MV.361 Dne 3. ledna 1946 bylo radou ONV potvrzeno navržených 16 členů a náhradníků trestní komise.362 Protože v této době platilo nařízení směrnic, které určovaly komisi jako čtyřčlennou, je zřejmé, že v Benešově se od začátku počítalo se dvěma paralelně působícími komisemi. Z analýzy zápisů o řízeních vyplývá, že přesná podoba komisí byla značně variabilní. Za nepřítomné členy zaskakovali náhradníci, ale i členové druhé TNK. Někteří autoři, jimž se nepoštěstilo v archivu nalézt jednoznačný doklad o tom, kolik komisí bylo v daném okrese zvoleno, operují na základě této variability fantasticky vysokými počty působících komisí363 nebo různá složení komise nazývají „variantami“ komise jedné.364 Podle mého názoru byla ta která TNK jednoznačně určena osobou jejího předsedy, nehledě na to, jak se podle potřeby při jednotlivých řízeních střídali a měnili její členové. Členů i náhradníků bylo tedy navrženo pro každou komisi po osmi. Všichni byli schváleni plénem ONV na schůzi dne 24. ledna 1946. O značné formálnosti tohoto schvalovacího procesu svědčí skutečnost, že navržení kandidáti v mezičase (již ovšem označovaní a konající jako „komise“) dvakrát zasedali a vyvíjeli činnost. Benešovská TNK – 358
RENNER, Erich: Dny svobody a chaosu. Benešovský kalendář č. 5, 2006, s. 21-22. Veškeré v této kapitole zmiňované a citované dokumenty, dokladující vznik a jednání TNK v Benešově a korespondenci mezi různými úřady se nachází v SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20 a 24. 360 Viz: Koncept zprávy. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 361 č. 1152/45 pres. Tamtéž, karton 20. 362 Seznam členů trestní komise. SOA v Praze, fond TNK v Benešově, karton 24. 363 Např. RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce. 364 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 95. 359
99
respektive její ještě neschválení kandidáti – se sešli poprvé na schůzi 10. ledna 1946 ve 14 hodin v zasedací síni ONV v Benešově, v bývalé piaristické koleji, č. p. 37,365 za přítomnosti zástupců všech čtyř politických stran, které do komise jmenovaly své zástupce. Přítomno bylo 12 členů komise. Jako první bod programu bezpečnostní referent ONV, JUDr. Schenk, přednášel o dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., a probíral směrnice MV k jeho provedení. Potom poreferoval o projevu ministra vnitra z 1. prosince 1945 v Národním domě na Smíchově.366 Nakonec podal všeobecné poučení o trestním řízení správním a referoval o připravovaném trestním nálezu. Poté bylo navrženo dát do tisku 1000 kusů karet pro evidenční kartotéku trestaných osob a 2000 kusů trestních nálezů.367 Formuláře měl navrhnout a připravit bezpečnostní referát. JUDr. Klouda nastínil budoucí pracovní program TNK. Následně byly z navržených kandidátů zvoleny dvě trestní nalézací komise. Předsedou první komise se stal JUDr. Klouda, členy Dvořák, Řehoř a Král, náhradníky JUDr. Doskočil, Živný, Rosa368 a Laurýn. Za předsedu druhé komise byl zvolen JUDr. Vodička, za členy Dráb,369 Kučera a Hvězda, jako náhradníci Stodola, Jelínek, Hrabánek a Hofbauer. Následně předal bezpečnostní referát trestním komisím, respektive všem jejich členům, oběžník ONV č. 1152/1945 ze dne 2. ledna 1946, o provedení dekretu č. 138. Prováděcí směrnice ministerstva vnitra k dekretu převzali zástupci všech čtyř politických stran. Určilo se, že příští schůze TNK se odehraje za účasti všech 16 členů, tedy i náhradníků, a na programu bude především specifikace trestů a výše trestních sazeb. Vše měl precizovat sazebník, závazný pro obě komise, aby se práce obou komisí koordinovala a aby obě za stejný delikt vyměřovaly stejný trest.370 Poté informoval JUDr. Klouda laické členy komise o době „zvýšeného ohrožení republiky“ (tedy o tom, že tato doba, jejíž konkretizace měla pro přečiny proti „národní cti“ velkou důležitost, započala 21. května 1938, a v době této schůze „trvala stále“). Dále převzali předsedové obou TNK přílohu směrnic MV se
365
Tamtéž se odehrávala všechna řízení TNK. Budova patří dodnes městskému úřadu a sídlí v ní mj. místní pobočka KPV a okresní výbor ČSBS. Fotografie budovy bývalé koleje je v příloze č. 24. 366 O tomto projevu podrobněji viz podkapitola 5.1. 367 Z tohoto počtu je evidentní, že se od „malé retribuce“ očekávalo jednak podstatně větší množství kauz, než tomu nakonec ve skutečnosti bylo, a jednak přibližně 50 % odsuzujících rozsudků. V porovnání s výslednými čísly se tento předpoklad jeví jako velmi optimistický. 368 Arsenius Rosa, berní úředník a tajemník ONV byl náruživým fotbalistou, dobrovolným hasičem a podle slov Otakara Nigrina velmi striktním komunistou a „sekerníkem“, jehož přístup k retribučním případům byl velmi kategorický. Rozhovor s předsedou pobočky KPV v Benešově, Otakarem Nigrinem, dne 3. listopadu 2010, Benešov. V TNK byl Rosa po celou dobu „první retribuce“ a byl uveden i jako první člen v seznamu revizní komise během retribuce „druhé“. 369 Karel Dráb, národní socialista, poštovní úředník a posléze vedoucí pošty, starosta Benešova v letech 19451948. Rozhovor s předsedou pobočky KPV v Benešově, Otakarem Nigrinem, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 370 Tento sazebník se bohužel v archivu TNK nenachází. Otázkou je, zda byl nakonec vůbec vypracován.
100
seznamem fašistických organizací a přítomní se usnesli, že další schůze se bude konat 16. ledna 1946 ve dvě hodiny odpoledne na témže místě.371 Tato schůze se konala v danou dobu opět za účasti zástupců politických stran a za předsednictví JUDr. Kloudy (podle prezenční listiny bylo ale opět přítomno pouze 12 členů TNK). Předseda podrobně referoval o dekretu a o způsobu, jakým se bude očista v rámci kompetence TNK u ONV v Benešově provádět. Komise schválila formulář trestního nálezu, připravený JUDr. Schenkem. JUDr. Klouda se společně se členem TNK Kučerou uvolil připravit konečnou redakci jednotného formuláře na zahájení trestního stíhání proti osobám, provinivším se podle dekretu o „národní cti“. Diskutovalo se o otázce stálého zaměstnance pro trestní komisi, protože její agenda vyžadovala zaměstnání stálé administrativní síly. JUDr. Schenk (pověřený vedením úřadu ONV v Benešově) uvedl, že pro tento účel není možné žádného zaměstnance ze sil ONV uvolnit. JUDr. Klouda přislíbil, že se pokusí takovouto sílu, který by měla dostatečné vědomosti z oboru, zajistit. Následně předseda schůzi ukončil s tím, že po vyhotovení rámcového tiskopisu na přerušení promlčecí lhůty trestných činů svolá další schůzi sám. Tímto dokumentem ale bohužel veškeré zápisy ze schůzí TNK v archivních materiálech končí. Podle zprávy pro ONV ze dne 22. ledna 1946 byl dán do tisku trestní nález a připravoval se rejstřík.372 Podle analýzy dochovaných trestních nálezů došlo k prvním řízením TNK dne 5. března 1946, k posledním potom 2. května 1947. Při prvních řízeních byly řešeny připravené exemplární kauzy a padaly poměrně tvrdé tresty. Značné množství dosud neuzavřených případů bylo projednáno ve spěchu až na posledním zasedání 2. května 1947 a většinu z nich uzavřela TNK bez odsouzení. K udání a svědectví proti obviněným ONV vyzýval v tisku (Rudé právo), oběžnících místním organizacím bojovníků proti fašismu, vyhláškách a podobně.373 Mnoho obviněných neminula hned v roce 1945 zajišťovací vazba, ze které byli později (často až po mnoha měsících) propuštěni. Pokud je TNK shledala vinnými, dobu vazby jim započítávala do případného trestu vězení. Často výši tohoto trestu vynesla právě v délce vykonané vazby. I z benešovské praxe vzniká podezření, které vyslovuje Lněničková Chrobáková,374 že vysoké tresty, jmenovitě tresty vězení, které TNK udělovaly, byly 371
Zápis o schůzi TNK 10. ledna 1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Zápis o schůzi TNK 16. ledna 1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 373 V okrese Velké Meziříčí ONV dokonce vydal emotivní dotazník, který rozeslal všem občanům okresu. Udání osob podezřelých z kolaborace v něm bylo označeno přímo jako povinnost každého občana. Viz: KRUŽÍK, Miroslav: Spisy tzv. malého dekretu v bývalých okresech Nové Město na Moravě a Velké Meziříčí. In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, s. 136137. 374 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 193-194. 372
101
zapříčiněny snahou legalizovat vykonanou vazbu, a tedy že tvrději byli za stejný přestupek odsouzeni spíše lidé, kteří za sebou vazbu měli, než ti, kterým se vazba vyhnula. Toto podezření nelze prohlásit za fakt, protože informace o vykonané vazbě jsou zřejmé pouze sekundárně z trestních nálezů právě díky skutečnosti, že vykonaná vazba se započítávala do trestu. Pokud obviněné komise neodsoudila k trestu vězení nebo je neodsoudila vůbec, lze fakt, že strávili určitý čas ve vazbě, zjistit pouze z jejich případných stížností na podmínky a dobu vazby ve výpovědích. Zdá se nicméně, že tato tendence legalizovat vykonanou vazbu za každou cenu byla v retribuci všeobecným jevem, a to i v retribuci „velké“.375 Všechny případy TNK byly zaneseny do rejstříku,376 obsahujícího základní informace o kauzách. Tyto informace ale nejsou vždy kompletní. Další detaily kauz lze zjistit analýzou jednotlivých spisů například z trestního nálezu. Ty jsou ale dvojího druhu: zpočátku TNK vypracovávaly nálezy velmi obsáhlé, obsahující vše podstatné. Později se ovšem trestní nálezy omezily třeba jen na pouhou jednu větu. Nejúplnějším zdrojem informací o případu je většinou – ale ne vždy – zápis o jednání komise, a samozřejmě jednotlivé výslechové protokoly. Pro všechny popsané dokumenty ovšem platí, že zdaleka ne ve všech případech obsahují to, co by obsahovat měly. Zapisovatelkou všech řízení TNK – pokud je v trestním nálezu její přítomnost vůbec zaznamenána – byla Vlasta Modrová; nikdy není uvedena jako členka komise, a to ani v případě, že komise při řízení nebyla kompletní. V případě benešovských TNK trestní nález v několika jednotlivých případech zřejmě písemně vydán nebyl, nebo alespoň nedošlo k jeho založení do spisu, třebaže o případu bylo podle zápisu v rejstříku TNK rozhodnuto (např. případ Marie Kučerové)377. Řádné odůvodnění se v trestních nálezech TNK Benešov zpravidla vyskytuje, stejně jako poučení o opravném prostředku. Většinou jsou zápisy o jednání provedeny samostatně na obvyklém formuláři, ale v některých případech je na výslechovém protokole ze stanice SNB, případně na opise udání jen rukou proveden stručný záznam, obsahující rozhodnutí komise, její složení a podpisy členů. Kauzy obviněných, které odsoudil MLS, přičemž byly souběžně zahájeny i podle „malého dekretu“ TNK uzavíraly, protože „byl-li někdo odsouzen soudem podle retribučního dekretu, je v trestu obsažen i trest za nepřístojné chování…a ONV ho nemůže znovu souditi pro tutéž věc“.378 Případy, ve kterých obžalované MLS obvinění zprostil (nebo které veřejný žalobce zastavil) tento soud předával k projednání TNK. Podle zápisu ze dne 28. února 1947 375
Viz např.: KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s 133. Rejstřík TNK v Benešově. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 23, sign. 100-221. 377 Tamtéž, karton 14, složka Jarmila Kučerová/Marie Kučerová. 378 STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 6. 376
102
se takovýchto kauz vyskytlo v Benešově 37.379 Podle jiného zápisu v archivu TNK380 se ve čtyřech případech stalo, že kauzy projednal MLS, obviněné zprostil obžaloby, ale TNK kauzy podle „malého dekretu“ neprojednala. Pravděpodobně vinou špatné komunikace mezi ONV a MLS nedošlo k předání těchto spisů ONV a odpovědným činitelům uniklo, že jsou kauzy u MLS již skončeny. Na tuto skutečnost se přišlo až po skončení retribuce. Dne 4. října 1947 si ONV předmětné spisy vyžádal u krajského soudu v Táboře a dva z nich mu byly 13. října zaslány. Téhož dne je ONV postoupil k projednání podle „malého dekretu“ okresnímu soudu v Benešově. Z analýzy případů je zřejmé, že jako zřejmě všude, ani u řízení TNK v Benešově nebylo vždy všechno úplně pořádku, přes patrnou snahu zejména jejích předsedů o korektní a spravedlivé řízení. Komise mnohdy ne zcela dodržely dikci daných předpisů. Nejméně v šesti případech byl při nepřítomnosti předsedy TNK zvolen komisí na místě za předsedu Karel Dráb, poštovní úředník a starosta města. To znamená, že v těchto případech nedošlo k dodržení doporučené zásady, aby se mezi členy komise vyskytovala alespoň jedna osoba s dokončeným právním vzděláním. Při některých řízeních nebyla komise při svém rozhodování úplná: měla tři, nebo dokonce i jen dva členy, případně zápis o rozhodnutí v případu podepsal jen předseda, bez uvedení nějaké rozpravy a podpisů dalších členů. Pokud došlo v tomto nedostatečném obsazení k udělení trestu a odsouzení se odvolali, často s odvoláním uspěli a odvolací komise trestní nález zrušila jako nezákonný. Někdy se případ projednával dokonce ve dvou řízeních, respektive došlo po vydání trestního nálezu na základě nových skutečností k jeho obnovení. To se stalo třeba v kauze Františka Vacíka, obviněného ze společenského styku s Němci a z propagace nacismu. V jeho případě došlo k jednání 3. května 1946, řízení bylo odročeno a komise jej dokončila 17. května. Předsedou komise byl JUDr. Vodička, další členové nejsou uvedeni. Řízení bylo zastaveno s tím, že nebyla prokázána skutková podstata. Potom došlo 12. září 1946 k zahájení nového řízení, vedeného jinou komisí (Dráb, Nerad, Mikolajek, Kučera; Dráb byl před komisí jednoznačně zvolen za předsedu). Komise provedla výslech nového svědka. Při poradě dva členové TNK navrhovali doplnění řízení výslechem dalších svědků, dva byli pro zastavení kauzy. Komise přijala rozhodnutí příznivější obviněnému a řízení zastavila.381
379
Seznam osob, které byly žalovány před senátem mimoř. lidov. soudu v Benešově a byly zproštěny. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 19, sign. 751. 380 Trestní věci, které byly projednány mimořádným lidovým soudem, obvinění byli zproštěni obžaloby, ale nebyly tyto případy projednány trestní komisí nalézací ONV. Tamtéž. 381 Tamtéž, karton 8 a 20, složky František Vacík.
103
O tom, že odůvodnění obvinění zněla leckdy tristně svědčil případ Alžběty Mužíkové, obviněné z vyzývavého chování a přihlášení s k Němcům: „9. května 1945…na zahradě svého otce…máváním silně povzbuzovala projíždějící dosud ozbrojené německé transporty, čímž bylo brzděno hnutí místního národního odboje a bylo ztěžováno volné rozvinutí jeho činnosti“.382 Podobně vyzníval důkaz v případě Emílie Dvořákové, obviněné ze styku s Němci a podporování okupantů. Součástí spisu se stal portrét prezidenta Masaryka, na jehož rubu napsala Dvořáková: „Prosím otřete obuv – zachovejte klid a nebouchejte dveřmi“. Tento důkaz odevzdal MNV četnické stanici. Dvořáková byla nicméně posouzena jako Němka a k řízení v jejím případě ani nedošlo.383 Jedním z důkazů proti Engelbertu Svobodovi, správci elektrárny, obviněnému ze styku s Němci (členy SS a Gestapa) se stalo jeho hlášení nadřízené společnosti, Mittelböhmische Elektrizitätswerke Prag – Středočeské elektrárny Praha, ze dne 3. dubna 1944: „Věc: Odstranění vlajky. Při prohlídce ve skladě zjistil jsem, že do vlajky bývalého režimu daly se moly. Vlajka ta byla notně poškozená. Jelikož nechci svěci nic společného (rukou dopsáno míti) abych jí dal práti a spravovati zařídil jsem vlajku zničit. Račte si laskavě do inventurní knižky na straně 13 vlajky Č Sl. poznamenati její zničení“. Svoboda byl nakonec odsouzen k šestitýdennímu vězení, pokutě 6000,- Kčs a k veřejnému pokárání. Jeho odvolání proti rozsudku odvolací komise zamítla.384 Paradoxy retribučních řízení dokresloval případ Jana Valtra, obviněného ze členství v NOF. Valtr se dostavil na jednání TNK „nikoli ve stavu střízlivém, z tohoto důvodu se jednání odkládá a TNK si vyhražuje učiniti o tom oznámení ONV, bezpečnostní referát“. Na následujícím jednání „obviněný spontánně prohlašuje, že žádá, aby ho trestní komise omluvila za to, že přišel k poslednímu jednání ve stavu nikoliv střízlivém a vysvětluje to tím, že byl nemocen a dosud jest a že krátkou dobu před jednáním dostal se do společnosti, která mu nabídla trochu alkoholu, který naň zhoubně působil. Jako projev své lítosti skládá dobrovolně pro dobrovolný sbor hasičů 500,- Kčs. TNK bere tuto omluvu na vědomí a částku 500,- Kčs jako dobrovolný dar za hasiče a pro ně přijímá. Na to pokračováno v jednání.“ Zbývá dodat, že řízení ve Valtrově případě bylo nakonec zastaveno pro nedostatek skutkové podstaty.385 TNK měly za úkol zaslat seznam odsouzených (včetně případů, kdy nález dosud nenabyl právní moci) a dále průběžně informovat MV, respektive státní bezpečnost o dalších 382
Tamtéž, karton 12, složka Alžběta Mužíková. Tamtéž, karton 5, složka Emilie Dvořáková. 384 Tamtéž, karton 4, složka Engelbert Svoboda. 385 Tamtéž, karton 10, složka Jan Valtr. 383
104
osobách, které byly podle „malého retribučního dekretu“ odsouzeny. Tajnou žádost tomto smyslu zaslala Zemská úřadovna StB v Čechách, oblastní odbočka v Táboře (v dokumentu uváděná jako Ostb) TNK v Benešově pod číslem 41 taj./46 dne 3. září 1946. TNK očividně nezareagovala dostatečně rychle; v urgenci ze dne 10. září ZÚ StB žádala MV, aby o každém odepření poskytnutí těchto informací ze strany TNK byla ihned podána zpráva. Jelikož dosud žádný seznam odsouzených benešovskou TNK zaslán nebyl, vedení Ostb očekávala, že tomuto dožádání bude vyhověno do 18. září.386 U TNK v Benešově vyvstala ve druhé polovině roku 1946 otázka, co si počít s retribučními kauzami, u nichž došlo k promlčení. Mnohé takové kauzy byly totiž personálně nebo skutkově spojeny s kauzami jinými nebo vykazovaly známky toho, že by je bylo možné soudit podle běžných zákonů jako kriminální činy. ONV v Benešově vznesl 15. října 1946 v tomto smyslu dotaz na TOK ZNV v Praze. Odpověď ze dne 20. listopadu stanovila, že u promlčených činů je skutečně trestní řízení podle dekretu vyloučeno, ovšem že to neznamená, že je „nepřípustné bližší vyšetření jednotlivých případů, pokud se to jeví nutným pro účely, sledované jinými zákonnými předpisy“. Skutečnost, že u činu trestného podle „malého dekretu“ došlo k promlčení tedy podle odvolací komise neznamenala, že případ nebude důkladně vyšetřován a že není žádoucí hledat možnost, jak obviněného odsoudit jiným způsobem.387 V souvislosti s očividně dopředu avizovaným vznikem druhého dodatku Směrnic, který mimo jiné zvyšoval počet členů komisí na pět, a v souvislosti s připravovanou novelou dekretu, zákonem č. 246/1946 Sb., došlo v období od konce října do začátku prosince 1946 ke druhé vlně nominací členů a náhradníků TNK.388 Za pozornost stojí dikce citovaných dokumentů a výběr výrazů, z nichž je jasně patrné sebevědomí jednotlivých stran a míra jejich politické síly v benešovském ONV. Ta odpovídá poměru vlivu těchto stran v celé retribuci a ostatně i ve státní politice. Zatímco KSČ a ČSNS své členy rovnou „jmenují“, bez ohledu na skutečnost, že nominovaní se měli podrobit volbě, ČSSD a ČSL členy „navrhují“, a ČLS dokonce „s úctou prosí“, aby byli navržení zváni k jednání TNK. Nejrychlejší byla opět KSČ. Již 21. října, pět neděl před tím, než byl druhý dodatek vůbec vydán, „jmenovala“ do „očistné komise ONV“ (!) následující členy: TNK I.: Arsenius Rosa, berní úředník (dosud náhradník TNK), Bohumil Horký, důchodní státních statků a lesů,
386
č. j. 41 taj./46. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20, sign. 319. č. TOK-3446-1946. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 388 Veškeré písemné nominace členů TNK politickými stranami viz: Tamtéž, karton 24. 387
105
Jan Řehoř, dělník (dříve tajemník). TNK II.: František Nerad, úředník , Miroslav Skočdopole, Ladislav Hocek, dělník. O den později, 22. října, „navrhuje“ nové členy a náhradníky TNK i ČSL, a „prosí s úctou, aby navržení byli zváni k jednání v uvedených TNK“ (což poněkud kontrastuje s kategorickým přístupem KSČ): TNK I.: Osvald Kříž, rolník. Náhradníci: František Nacházel, účetní adjunkt ONV, Cyril Kočí, výrobce hudebních nástrojů. TNK II.: Václav Kučera, soudní úředník. Náhradníci: Emil Hrabánek, rolník, František Krutský, poštovní zaměstnanec. Téhož dne, 22. října, „jmenuje“ následující zástupce do TNK i ČSNS: Bedřich Šteigr, major četnictva, František Mareš, drogista, Jan Tůma, odborný učitel. Nominace ČSSD přišla 3. prosince, a strana „navrhuje“ tyto své členy: TNK I.: Rudolf Linhart, úředník ONV. Náhradník: František Černý, instalatér. TNK II.: Jan Nádvorník, úředník. Náhradník: František Karásek, kapitán v.v. Týž den, tedy 3. prosince, navrhla upravený seznam členů ČSL: TNK I.: František Nacházel. Náhradník: Cyril Kočí. TNK II.: Osvald Kříž. Náhradník: František Krutský. 5. prosince 1946 KSČ opět „jmenuje“ do TNK další dva členy, jimiž jsou: Miloslav Měchura, holič, František Zima, dělník hřiště BSK. Ve stejný den upravila seznam adeptů TNK i ČSNS: TNK I.: JUDr. Ivan Klouda, advokát. Náhradník: Jaroslav Novák, podplukovník. TNK II.: JUDr. František Doskočil, vrchní komisař policejní správy. Náhradník: Bedřich Šteigr, major četnictva v.v.389 Tyto seznamy a jejich aktualizace a opravy byly zřejmě výsledkem vnitrostranických diskusí a jednání mezi reprezentacemi jednotlivých stran a ONV, které vyústily v nové obsazení obou komisí.390 K různým, v archivních materiálech bohužel nezdokumentovaným výměnám ve složení TNK docházelo ale již dříve. V zápisech o řízeních TNK tak lze jako členy komise dohledat jména Anselma Mikolajka, Antonína Vrány nebo J. Hnojského, u nichž nebyla nominace do komise zdokumentována. Naopak mnozí členové a především náhradníci do komise nominovaní se řízení účastnili minimálně nebo vůbec. To ale nebyla nijak zvláštní skutečnost, podobně to probíhalo např. u ostravské TNK.391
389
Též Steiger. Nikdy se nezúčastnil žádného řízení. Za 1. sv. války byl vojákem v italských legiích, do roku 1949 předsedou Obce legionářské, zapojil se do protikomunistického odboje. Při pokusu o útěk za hranice byl zraněn a zatčen. V nemocnici spáchal sebevraždu, čímž se pravděpodobně vyhnul odsouzení k trestu smrti. Viz: Klub filatelistů Benešov: 300. výročí založení Gymnázia Benešov, 1703-2003. Benešov 2003, s. 10. 390 Konečný seznam předsedů a členů TNK Benešov, činných během „první retribuce“ je v příloze č. 11, resp. č. 12. V praxi ovšem komise ne vždy pracovaly ve zvoleném obsazení, jejich sestava byla proměnná a v komisi zasedal vždy ten člen nebo náhradník, který byl v danou chvíli k dispozici. 391 Viz: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 94.
106
7. ledna 1947 v souvislosti se zákonem č. 246/1946 Sb., který měnil některá ustanovení dekretu č. 138/1945 Sb., zaslal ONV v Benešově text tohoto zákona svému bezpečnostnímu oddělení na vědomí. Podle průvodního přípisu mělo bezpečnostní oddělení s jeho textem seznámit všechny členy a případné náhradníky obou TNK. Všichni museli na oběžníku potvrdit podpisem, že text novely zákona vzali na vědomí. Za zachování ustanovení zákona byli odpovědni předsedové obou TNK a také úřední vedoucí bezpečnostního oddělení. Jakékoli závady v tomto směru musely být oznámeny předsedovi ONV.392 TNK přebíraly spisy od očistných komisí veřejných zaměstnanců, které dále prošetřovaly podle „malého dekretu“. V případě Benešova se jednalo o očistnou komisi veřejných zaměstnanců v Táboře a o očistnou komisi Československých drah v Plzni. Průběh řízení před očistnými komisemi z materiálů TNK zjistit nelze, protože spisy se očistným komisím po projednání případů vracely. Nelze dokonce zjistit ani formu a výši trestů očistnými komisemi udělených. Jediný údaj, který TNK zajímal a který zaznamenala do svého spisu byla skutečnost, jestli byl ten který obviněný očistnou komisí odsouzen, nebo ne. K tomuto faktu měla TNK přihlížet při vlastním řízení. Tyto spisy docházely ale na ONV často poměrně pozdě a jejich projednání u TNK bylo proto uspěchané. V případě benešovských TNK došlo k řízení u několika málo případů včas: S Vladimírem Cidlinským, učitelem, nebylo kárné řízení očistnou komisí veřejných zaměstnanců v Táboře 15. listopadu 1946 zavedeno vůbec. Na tuto skutečnost se následně odvolala TNK, když řízení pro členství ve Vlajce proti Cidlinskému 22. dubna 1947 zastavila. Důvodem nezavedení prvního a zastavení druhého řízení byla skutečnost, že Cidlinský byl členem Vlajky pouze před započetím doby „zvýšeného ohrožení republiky“.393 Případ Pia Richtera (nebo Richtra) projednala podle poznámky v rejstříku očistná komise Československých drah (dále jen ČSD). Výsledek jednání není uveden, ale TNK řízení následně zastavila.394 Stejná očistná komise projednávala i případ Karla Škvora (opět bez uvedení výsledku). I tuto kauzu následně TNK zastavila s odůvodněním, že obvinění je bezpodstatné a Škvor nepřekročil rámec služebních povinností.395 Případ Vincence Štěpánka, odborného učitele na měšťanské škole, obviněného ze spolupráce s Němci, propagace fašismu, členství v Lize proti bolševismu a zastávání funkce ve veřejné osvětové službě byl 4. listopadu 1946 TNK zastaven. 22. května 1947 komise 392
Č. j. 13/47 pres. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 7, složka Vladimír Cidlinský. 394 Tamtéž, karton 9, složka Pius Richter. 395 Tamtéž, karton 9, složka Karel Škvor. 393
107
případ postoupila očistné komisi veřejných zaměstnanců v Táboře, kterou byl Štěpánek v očistném řízení osvobozen. V roce 1948 byl případ zvažován k revizi, ale tu nakonec RK 12. července 1948 nezahájila s tím, že vzhledem k důslednému odůvodnění rozsudku očistné komise k revizi není důvodů. Co je na tomto případu zajímavé je skutečnost, že nebyl dodržen postup, daný v té době platným prvním dodatkem směrnic. TNK měla učinit oznámení příslušnému služebnímu úřadu a vyčkat s rozhodnutím na výsledek očistného řízení. V této kauze TNK očividně úřad uvědomit zapomněla a učinila tak až dodatečně.396 Na druhou stranu v případě Jana Votavy, technického rady státních drah, TNK tento postup dodržela a případ postoupila očistné komisi státních drah v Plzni. Tam ale spis uvázl na tak dlouho, že došlo k promlčení případu. Z tohoto důvodu TNK kauzu 2. května 1947 zastavila. V roce 1948 byla zvažována revize, ale případ skončil odložením a.a., protože vzhledem k amnestii by již nedošlo k výkonu trestu.397 Většina spisů očistných komisí řešila TNK skutečně na poslední chvíli.398 Jednalo se o kauzy učitelů, příslušníků SNB a Finanční stráže (dále jen FS), zaměstnanců ČSD, Státních lesů a statků (dále jen SLS) a berního úřadu. V pěti případech byl obviněný očistnou komisí odsouzen, ve dvou kauzách bylo řízení zastaveno a ve zbývajících devíti případech vynesla očistná komise osvobozující verdikt. Předmětné spisy byly TNK zaslány dne 9. dubna 1947. Již 28. dubna téhož roku ale žádala očistná komise o jejich navrácení. TNK tyto spisy očistné komisi vrátila dne 5. května 1947. Při těchto spěšných řízeních neodsoudila TNK nikoho a zastavila i všech 5 případů, které byly očistnou komisí odsouzeny (jednalo se o jednoho učitele a čtyři příslušníky SNB). Případy, které TNK nestačila pravomocně rozhodnout do 4. května 1947, musela podle výnosu ministerstva vnitra ze dne 17. března 1947 postoupit okresnímu soudu v Benešově k projednání podle dekretu č. 138/1945 Sb. Skutečnost, že tento soud veškeré kauzy, které dostal k vyřízení po 4. květnu 1947 a jež stačil uzavřít, zastavil a nikoho neodsoudil, potvrzuje Frommerův předpoklad, že okresní soudy odmítaly obvinění v ještě větší míře, než dříve TNK.399 Podle zprávy o dokončení trestního řízení, zaslané benešovským ONV ministerstvu vnitra dne 12. května 1947, vydala TNK v Benešově v rámci trestního řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. v období od 26. listopadu 1945 do 4. května 1947 celkem 77 trestních nálezů (což znamená odsouzené případy). Pachatele, které shledala vinnými, odsoudila k trestu 396
Tamtéž, karton 12, složka Vincenc Štěpánek. Tamtéž, karton 14, složka Jan Votava. 398 Těchto spisů bylo celkem 16. 399 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 294. 397
108
vězení v úhrnné délce v délce 92 měsíců, 60 týdnů a dvou dnů a k pokutám v celkové výši 345 000 Kčs. Veřejné pokárání vyslovila v 54 případech, ve 346 případech trestní řízení zastavila. Okresnímu soudu v Benešově postoupila podle zprávy 20 případů.400 Se
skutečností,
vyplývající
z analýzy
spisů
a
zaznamenanou
v tabulkách
v podkapitolách 6.6 – 6.9 této práce ovšem některá uvedená čísla nesouhlasí. Frommer používá statistiku odsouzených a rozhodnutých případů uvedenou ve Věstníku ONV Benešov, která koresponduje se závěrečnou zprávou TNK, uloženou v archivním fondu. Ani tato čísla nicméně nesouhlasí s mnou zjištěnými fakty: odsouzených případů za dobu „první retribuce“ není 77, ale 83.401 Důvodem této disproporce nemůže být skutečnost, že by TNK do statistiky vynesených trestů např. nezahrnula případy, v nichž bylo vyhověno odvolání a trest byl zrušen. Drtivá většina odvolání byla totiž dořešena až v letech 1948 – 1950 a do data, kdy byla sepsána závěrečná zpráva TNK, tedy do 12. května 1947, ve věci žádného z odvolání nebylo ještě rozhodnuto.402 I celkový počet případů, prošetřovaných a zaznamenaných v rejstříku TNK (tedy případů, na něž byly založeny složky a vedeny spisy) byl vyšší. Důvodem je zřejmě to, že některé případy byly u několika osob vedeny jako jedna kauza, a jiné případy, kdy komise řízení nakonec ani nezahájila, nebyly do celkového počtu zastavených řízení započítány. Se skutečností nesouhlasí ani počet případů předaných okresnímu soudu. Podle seznamů z roku 1948, kdy okresní soud předmětné spisy vracel ONV, bylo takových kauz nikoli 20, ale 27 (nebo 29, podle toho, jestli jsou počítány spisy, nebo jednotlivé případy) až 35.403 V tom jsou ale započítány i spisy, které okresnímu soudu předal přímo MLS.
6.3
Tzv. „druhá retribuce“
Jako „druhou retribuci“ označujeme období tzv. obnovené retribuce neboli revizí od 2. dubna do 31. prosince 1948.404 Ta proběhla z iniciativy a již téměř v plné režii KSČ. Jednalo se jak o revize již uzavřených případů, tak (v malé míře) o případy zcela nové. „Druhá
400
č. j. 7569/47. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24, sign. 683. Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 291. 402 Počty odsouzených se podrobně zabývám v následující podkapitole. 403 Poměr nedořešených případů oproti případům uzavřeným byl v Benešově velmi dobrý. Například v okrese Jablonec nad Nisou byl počet případů předaných soudu „podstatně vyšší než množství případů projednaných před TNK“. REMSOVÁ, Monika: Činnost Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou. Práce SVUČ, KHI FP TUL, rukopis 2011. 404 Některé komplikovanější kauzy se ale táhly déle a byly rozhodnuty později. Viz např. případy Františka Svobody, Oldřicha Štíchy, Antonína Vodičky nebo Jana Pavlovského v této podkapitole, které skončily až roku 1949. 401
109
retribuce“ se týkala případů jak podle „velkého“, tak podle „malého dekretu“, byla ovšem kodifikována různými zákony.405 V souvislosti s obnovenou retribucí informoval 10. března 1948 předseda ONV v Benešově státní zastupitelství v Táboře na jeho telefonické dožádání o 11 případech, projednávaných MLS, které pro „mírný nebo osvobozující rozsudek vyvolaly pohoršení ve veřejnosti“. Zároveň avizoval oznámení dalších případů, které MLS neprojednával, protože veřejný žalobce upustil od jejich stíhání, ale které byly přesto veřejnost údajně nepříznivě posuzovala.406 Státní zastupitelství mělo posoudit, které z těchto případů by byly vhodné k případnému reviznímu řízení podle „velkého dekretu“. Pokud by státní zastupitelství některé případy k revizi nenavrhlo, předložil by je ONV revizní komisi k posouzení revize podle dekretu „malého“. V urgenci ze dne 14. července 1948, obsahující tentýž seznam případů předseda ONV konstatoval, že pokud je mu známo, MLS v Táboře revizně projednával z přiloženého seznamu případ pouze jediný.407 U negativních případů urgoval urychlené zaslání spisů, aby mohl obnovit řízení podle „malého dekretu“, protože hrozilo nebezpečí promlčení. Požadované informace poskytlo státní zastupitelství dva dny nato408 a u většiny spisů uvedlo, že byly odloženy a vráceny MLS.409 21. dubna 1948 žádal z důvodu revizí ONV okresní soud v Benešově o vrácení všech spisů, které mu předal k řízení podle „malého dekretu“ po skončení „první retribuce“.410 Podle přiloženého seznamu bylo takových případů 28.411 Podle seznamu v dopise ze 6. května 1947,412 kterým se spisy okresnímu soudu předávaly, bylo těchto kauz skutečně 28, včetně tří osob, proti nimž bylo řízení zahájeno ediktem; podle seznamu jiného bylo předaných kauz (z nichž osm případů bylo soudem do započetí revizí projednáno a ukončeno) celkem 35. Okresní soud vrátil 27. dubna 1948 ONV v Benešově celkem 21 kauz (19 spisů).413 Osm dalších případů nevrátil, protože je již předal jiným soudům, případně jiným ONV podle příslušnosti. Drobné rozdíly v počtech případů v různých seznamech pramenily ze skutečnosti, že některé související kauzy byly vedeny v jednom spise a někdy je úřady uváděly jako jeden případ, jindy jako případy dva. 405
K problematice „druhé retribuce“ u MLS např.: KOČOVÁ, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.-IV./2005, s. 586-619. 406 č. 242/48 pres. 10. 3. 1948. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 407 č. 242/48 pres. 14. 7. 1948. Tamtéž, sign. 490. 408 Tres 133/48-3. Tamtéž. 409 To znamená, že u nich revize podle „velkého dekretu“ zahájena nebyla a mohl o ně k reviznímu řízení podle „malého dekretu“ zažádat ONV. 410 č. j. Rk.1/48. 21. 4. 1948. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 411 Dvě dvojice kauz byly vedeny vždy ve společném spise. 412 č. j. 8056. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 413 č. j. Rk.1/48. 27. 4. 1948. Tamtéž.
110
Úlohy revizní komise a TNK při „druhé retribuci“ na sebe navazovaly, ale nepřekrývaly se. Jednalo se o dvě různé komise s oddělenými kompetencemi. Případy, u nichž revize připadala v úvahu, určoval bezpečnostní referent ONV. Předával je revizní komisi, která rozhodovala, zda pro revizi jsou důvody, nebo ne, případně zda se tu kterou kauzu z důvodu amnestijní vyhlášky vlády nebo pro nedostatek spisového materiálu nevyplatí otevřít. V případech, kdy RK o revizi rozhodla kladně, zahájila kauzy obsílkou, a tím její funkce skončila. RK tedy vlastně převzala přípravnou funkci někdejší vyšetřovací komise. Spisy následně předala TNK, a ta provedla řízení podobně, jako v „první retribuci“. Podle pokynů MV byli na schůzi benešovského ONV dne 20. dubna 1948 zvoleni členové revizní i trestní nalézací komise.414 Členy revizní komise se stali Arsenius Rosa, berní úředník, Josef Příborský, okresní osvětový inspektor, a František Oliverius, ředitel pivovaru v Benešově. Náhradníky byli zvoleni Mifka,415 Jan Křížek416 a Seček.417 Členy komise trestně nalézací se stali JUDr. B. Šesták, rada politické správy ONV v Benešově, František Zima a František Ornstein,418 náhradníky JUDr. Josef Bobek, vrchní komisař politické správy ONV v Benešově, Anselm Mikolajek a Pulkrábek. Referentem byl ustanoven František Bobek, štábní kapitán SNB v.v.419 Skandální je, že v revizní komisi – na rozdíl od TNK – pravděpodobně nebyla vůbec žádná osoba s právním vzděláním. Z toho lze usuzovat, že při práci revizní komise nešlo ani tak o posouzení práva a spravedlnost, jako o rozhodování ve veřejném, nebo spíše v politickém zájmu. Arsenius Rosa byl za KSČ již od ledna 1946 náhradníkem TNK, a od prosince řádným členem. František Zima byl členem TNK rovněž od prosince 1946, taktéž za KSČ. Jména ostatních členů komisí byla v retribuční problematice nová a jejich politická příslušnost není v dokumentech nijak potvrzena. Podle benešovských rodáků, s nimiž jsem hovořil, se ale téměř ve všech případech jednalo o komunisty (např. ředitel pivovaru Oliverius měl být dokonce zakládajícím členem KSČ a tzv. „španělákem“, interbrigadistou v době španělské občanské války).420 Naopak většina z těch, kteří již
414
Usnesení schůze okresního výboru. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. Mifka byl údajně angažovaným komunistou, úředníkem ONV na zemědělském referátu. Jako takový zabíral půdu při kolektivizaci a místními zemědělci byl upřímně nenáviděn. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 416 Křížek byl sám obviněn v „první retribuci“, ale k řízení z politických důvodů nikdy nedošlo. Blíže viz podkapitola 7.2, případ Jan Křížek. 417 Seček byl komunista, dělník a správce budovy ONV. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 418 František Ornstein byl Žid, který přežil dlouholetý pobyt v koncentračním táboře. Jako jediný zřejmě nebyl v KSČ. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 419 Seznam členů RK a TNK, činných během „druhé retribuce“ je v příloze č. 6, resp. č. 7. 420 Podle Otakara Nigrina byl Oliverius údajně legionářem v první světové válce a po druhé světové válce pak zapáleným komunistou. V roce 1968 naopak manifestoval v Benešově v legionářské uniformě. Jeho syn měl být 415
111
zkušenosti s retribucí jako členové TNK měli, se revizí neúčastnila. Důvod této absence je očividný: po únoru 1948 si mohli komunisté do TNK již bez problémů dosazovat pouze svoje lidi. Například národní socialista, JUDr. Ivan Klouda, který byl předsedou TNK po celou dobu „první retribuce“, se v roce 1948 dočkal vyloučení z advokacie a až do důchodu se živil jako dělník na Ostravsku.421 4. května 1948 rozeslal OAV v Benešově oběžník všem MAV v okrese. Oběžník je vyzýval, aby v souvislosti s revizemi retribučních řízení podaly nejpozději do 20. května písemnou zprávu, zda se v jejich obvodu vyskytl nějaký případ, kdy v rámci retribuce vyvolal zprošťující, příliš mírný nebo naopak příliš přísný rozsudek MLS nebo nález TNK „rozruch neb nepříznivou kritiku ve veřejnosti a kde by v zájmu opravdové očisty a spravedlnosti bylo třeba provést obnovu trestního řízení“. V kladném případě bylo třeba předložit ONV odůvodněný návrh na revizi; do stanovené lhůty byla očekávána i negativní zpráva.422 V archivních materiálech TNK se nalézá takových zpráv MAV několik; téměř všechny jsou negativní. Podle zprávy o činnosti revizní komise ze dne 31. července 1948423 zahájila tato komise svoji práci 30. dubna 1948 a ukončila ji 31. července téhož roku. Komise postupně na schůzích projednala všechny spisy předložené jí bezpečnostním referentem k posouzení a rozhodla buď o jejich odložení a. a., nebo o jejich předání TNK k zahájení nebo obnově trestního řízení. Podle přílohy dopisu, zaslaného ONV v Benešově 24. března 1946 ministerstvu spravedlnosti, ÚAV v Praze a KAV v Táboře424 bylo v seznamech případů, navrhovaných k revizi zapsáno 37 kauz. Z tohoto počtu v 19 případech byly k obnově řízení navrhovány kauzy, projednávané podle dekretu č. 138/1945 Sb. V přípisu ze dne 27. května 1948, jímž revizní komise avizovala TNK předání spisů případů, které určila k revizi (zahájení nebo obnově)425 uvedla uvedeno 38 případů (navíc v jednom dalším případě komise své rozhodnutí odvolala). Z toho bylo osm případů, předaných po skončení retribuce okresnímu soudu v Benešově, v nichž řízení dosud právoplatně neskončilo; 16 případů, které okresním soud zastavil v důsledku promlčení; jeden případ, kdy soud vynesl osvobozující rozsudek; jeden případ, kdy řízení zastavil; jeden případ, který postoupil okresnímu soudu v Neveklově, ale řízení dosud neskončilo; jeden případ, zaměstnán u StB. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 421 Rozhovor s Milenou Veselou-Kloudovou, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 422 č. j. 39/48-rev. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 423 č. j. 107/48-rev. Tamtéž. 424 Signifikantní je, že ONV už v době „druhé retribuce“ informoval o retribuční problematice i akční výbory. 425 č. j. 48/48-rev. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24.
112
postoupený tamtéž, kdy řízení skončilo osvobozujícím rozsudkem; jeden případ, který skončil jak u MLS, tak později i u krajského soudu zproštěním obžaloby, ale projednán podle „malého dekretu“ dosud nebyl; jeden případ, který u MLS skončil zproštěním obžaloby, ale spis nebyl postoupen k projednání podle „malého dekretu“; šest případů, které TNK projednala, ale trestní řízení skončilo zastavením, případně osvobozením, a dva případy, kdy trestní řízení u TNK skončilo „neúměrně nízkým trestem“. K předání spisů do rukou TNK došlo 14. června 1948. 4. srpna 1948 předseda ONV (za zmínku stojí, že v té době jím byl Vladimír Vodička, bývalý předseda TNK za KSČ a posléze advokát některých obviněných) adresoval TNK dodatek k předávacímu přípisu, který obsahuje seznam dalších 10 případů určených k revizi (zahájení nebo obnově) trestního řízení. K předání těchto spisů TNK došlo 11. srpna.426 31. srpna 1948 adresoval předseda ONV TNK další dodatek přípisu, jímž postupuje k řízení ještě tři spisy.427 Dále avizoval, že se revizní komise usnesla na revizi dalších pěti případů, ale k tomu mělo dojít „jen v tom případě, upustí-li veřejný žalobce u MLS v Táboře, jemuž byly v úvahu přicházející spisy postoupeny, od jejich trestního stíhání, příp. revise trestního řízení před MLS pro delikty podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., …aneb skončí-li trestní řízení před MLS osvobozujícími rozsudky“. Dále předseda informoval TNK, že RK učinila opatření proti promlčení a v souladu s pokyny MV tyto provinilce písemně vyrozuměla o zahájení řízení. Nakonec předseda ONV konstatuje, že tímto ukončila revizní komise svou činnost. Celkem komise určila k reviznímu řízení 55 případů. Při komparaci počtu revidovaných kauz a počtu případů projednávaných v „první retribuci“, tedy 55 kauz oproti 531 vyplyne, že se jedná jen o něco přes 10 %. Je tedy zřejmé, že revize nebyla na Benešovsku nijak zásadním procesem. Podobný poměr případů „první“ a „druhé retribuce“ byl např. v okrese Semily.428 V jiných okresech tomu ale bylo mnohdy jinak: např. v Ostravě komise řešily v „první retribuci“ 3 394 kauz, v revizích pak 3 409: revize tedy projednaly dohromady více případů, než „první retribuce“ samotná.429 Na druhou stranu úspěšnost benešovské „druhé retribuce“ byla z hlediska odsouzení podstatně vyšší než v retribuci „první“. V období let 1946-1947 skončilo odsuzujícím nálezem přibližně 15,6 % ze zahájených případů. V období revizí v roce 1948 je to 22 kauz z 55 zahájených, tedy rovných 40 %. 426
č. j. 48-1/48-rev. Tamtéž. č. j. 48-2/48-rev. Tamtéž. 428 Viz: VAŠÍČKOVÁ, Jana: TNK Semily. Příspěvek na Konferenci vědecké, výzkumné a tvůrčí činnosti FP TUL, 23.2.2011. 429 Viz: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret…, in: Německy mluvící obyvatelstvo…,, s. 465-470. 427
113
ZNV v Praze zaslal benešovskému ONV s poukazem na oběžník ze dne 4. května 1948, nesoucí podtitul „Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů-šetření“, postupně několik set „Výpisů z dotazníků k zjištění německé národní příslušnosti“. Podle tohoto oběžníku měly ONV proti osobám, které za okupace žádaly o přiznání německé státní příslušnosti, zavést řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. Revizní komise ve zprávě o činnosti konstatovala, že jednohlasně upustila – s dovoláním na výnos MV ze dne 14. července 1948 (o výběru případů k reviznímu řízení podle závažnosti) – v těchto případech od trestního stíhání, protože nebylo možno počítat s tím, že by trest v daných případech překročil hranici danou vládním usnesením o amnestii, a k jeho výkonu by proto nedošlo.430 Nelze ale zjistit, zda tyto osoby komise před rozhodnutím o upuštění od stíhání obeslala oznámením, že proti nim řízení zavádí. Vzhledem k naprosté absenci dokladů potvrzujících, že se tak stalo (v archivu TNK by se musely nalézat přinejmenším doručenky obsílek a případy by musely být jako zahájené zapsány do rejstříku) je pravděpodobné, že k tomu nedošlo. Nelze také zjistit, zda tyto osoby na základě dekretu č. 33/1945 Sb. skutečně ztratily ucházením se o říšskou příslušnost československé občanství, a zda byla v jejich případě zvláštní komisí ONV vyznačena ve voličských seznamech překážka výkonu431 nebo ztráta432 volebního práva, čímž by byl naplněn záměr ZNV vyřadit je z účasti na květnových volbách. Nelze potvrdit ale ani skutečnost, zda vůbec došlo k vyznačení překážky volebního práva u obviněných v „první retribuci“; ze zákona vyplývalo, že tato překážka „může být vyznačena, vyžaduje-li to veřejný zájem“, ale na rozdíl od obviněných a vazebně stíhaných ve „velké retribuci“ to nebylo závazné pravidlo.433 Tato agenda totiž nespadala do pravomoci TNK. Tento úkon měla v gesci volební odvolací komise ONV, jejíž materiály nejsou součástí archivního fondu TNK. Pokud se tyto materiály dochovaly, měly by se nacházet ve fondu ONV Benešov. Mnoho autorů, kteří se věnují retribucím, uvádí ztrátu volebního práva jako danou a automatickou, ale její aplikace závazná nebyla a očividně se okres od okresu lišila. Bezpečnostní referát ONV v Benešově vypracoval evidenční listy všech případů „malé retribuce“, které skončily odsouzením. Tyto listy obsahují základní osobní data odsouzeného
430
Úřední záznam o revisi trestního řízení…ze dne 31. července 1948; Úřední záznam revisní komise k oběžníku ZNV v Praze ze dne 4. května 1948. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 431 Z důvodu obvinění podle dekretu. 432 Z důvodu ztráty občanství. 433 Zákon ze dne 21. února 1946 o úpravě stálých seznamů voličských. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 8.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb11-46.pdf
114
a jeho případu a jsou součástí archivního fondu TNK v Benešově. Evidenční listy zaznamenávají i národnost odsouzených. Tato národnost je ve všech případech česká.434 Faktem je, že třídní charakter „druhé retribuce“, zmiňovaný Jarkovskou v souvislosti s MLS v Hradci Králové435 je patrný i v případě revizí v Benešově. Mezi odsouzenými jsou sice také tři ženy v domácnosti, dva truhláři, lesmistr, cestář, dva úředníci, dva zaměstnanci ČSD a stavební polír, ale rovněž zemědělský inženýr a bývalý správce dvora, dva statkáři, zaměstnanec ONV a čtyři majitelé firem (v protokolech někdy nazývaní v dobové terminologii „továrníky“). Procentuelně je zastoupení příslušníků vyšších společenských vrstev odsouzených v „druhé retribuci“ větší, než tomu bylo v případě retribuce „první“. Podle dopisu bezpečnostního referenta ONV ze dne 12. června 1950, adresovaného bezpečnostnímu referentovi KNV, již v Benešově skončily všechny případy „malé retribuce“, o čemž podával zprávy již dne 5. srpna 1949, 24. března 1950 a 12. června 1950. Podle těchto údajů TNK potrestaly za obě retribuční období celkem 99 osob, z toho TOK ZNV v odvolacím řízení 9 nálezů zrušila. Odvolací řízení dosud neskončilo u 14 případů. Celkový počet zastavených případů společně s osvobozujícími rozsudky dosáhl počtu 425. Z odsouzených byli tři obchodníci, dva statkáři, 28 živnostníků a samostatných řemeslníků, pět rolníků, 23 veřejných úředníků a zaměstnanců, 14 soukromých úředníků a zaměstnanců, 12 osob v domácnosti a 7 dělníků.436 Podle analýzy prostudovaných spisů je celkový počet kauz, které prošly TNK, poněkud vyšší. To je způsobeno skutečností, že některé případy byly vedeny u více osob pod jedním číslem jako kauza jedna, a jiné, kdy nebylo řízení ani zavedeno, statistika TNK prostě pominula. V souhrnném seznamu odsouzených osob za obě retribuční období,437 vypracovaném (bez podpisu nebo dalších identifikátorů) dne 25. února 1949 bylo zaneseno celkem 116 případů: 81 osob bylo odsouzeno v „první retribuci“ (což popírá tvrzení TNK ze dne 12. května 1947, že takových osob bylo jen 77). Podle analýzy spisů chybí záznam dalších dvou osob, které se dočkaly v „první retribuci“ odsouzení rovněž. Jednou je Josef Bednář, vrchní strážmistr SNB, bývalý četník a velitel strážního oddílu výchovného pracovního tábora pro „židovské míšence“ v Břežanech, odsouzený 8. dubna 1947. Jeho případ byl 5. května 1948 revizní komisí postoupen TNK v Jílovém.438 Druhou osobou která ze statistiky vypadla je Jiří Fuksa, odsouzený 25. června 1946, jemuž ale na základě odvolání TNK netradičně povolila 434
Evidenční listy. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. Ukázka evidenčního listu je v příloze č. 17. JARKOVSKÁ, L.: Retribuční soudnictví…, s. 188-198. 436 č. j. 242.12.6.1950. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 437 Seznamy odsouzených. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 19. 438 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 18, složka Josef Bednář. 435
115
obnovu řízení. V tomto obnoveném řízení jej 20. srpna 1946 osvobodila s tím, že není dána skutková podstata provinění.439 S těmito dvěma kauzami tedy součet odsouzených v „první retribuci“ dává mnou zjištěný počet 83 osob. Dále seznam zaznamenal 19 osob, které byly odsouzeny pouze ve „druhé retribuci“ jako revize případů, skončených v retribuci „první“ osvobozujícím nálezem (celkový počet trestů ve „druhé retribuci“ byl 22; tři osoby tedy odsoudila jak „první“, tak i „druhá retribuce“). Součet těchto 19 případů s 81 případy, uvedenými TNK v seznamu jako odsouzené v „první retribuci“ je 100, tedy o jeden více, než TNK uvedla následně ve zprávě ze dne 30. června 1950. Skutečný počet odsouzených osob byl tedy 83 za „první retribuci“ (jedna byla v obnoveném řízení osvobozena – Jiří Fuksa), a dalších 19 za „druhou retribuci“, dohromady tedy 102 (respektive 101, pokud nezapočítám Jiřího Fuksu, nejprve odsouzeného a následně osvobozeného). V seznamu bylo také zaneseno šest osob, u kterých v době jeho vytvoření řízení ještě probíhalo, ale posléze skončilo osvobozujícím rozsudkem (Josef Honzík,440 František Hrstka,441 Jan Pavlovský,442 František Svoboda,443 Oldřich Štícha444 a Antonín Vodička445). Dále byla v seznamu jedna osoba, u které revizní řízení komise zastavila z důvodu odsouzení jinde (Ludvík Mužík;446 jeho případ byl v „první retribuci“ v Benešově zastaven pro promlčení, ale současně byl šetřen také v Praze, kde byl 5. dubna 1947 odsouzen). Seznam zmiňoval i pět osob, které TNK v „první retribuci“ osvobodila, ale byly odsouzeny očistnou komisí (Emanuel Ditrich,447 Josef Funda,448 Vlasta Kroužková,449 Antonín Rauvolf450 a Jan Tesař451)452, a čtyři osoby, u nichž nebylo revizní řízení nikdy dokončeno a revize tak byla buď neskončena, nebo byla skončena bez projednání (Rosálie Kellnerová,453 Olga Macháčková,454 Elfriede Mockerová455 a Josef Ostrčil456). Ze statistiky zcela vypadl Karel Seewald,457 jehož případ komise také nikdy neukončila.458 439
Tamtéž, karton 11, složka Jiří Fuksa. Tamtéž, kartony 10 a 18, složky Josef Honzík. 441 Tamtéž, kartony 7 a 18, složky František Hrstka. 442 Tamtéž, karton 18, složka Jan Pavlovský. 443 Tamtéž, karton 15, složka František Svoboda. 444 Tamtéž, karton 15, složka Oldřich Štícha. 445 Tamtéž, karton 18, složka Antonín Vodička. 446 Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Mužík. 447 Tamtéž, karton 17, složka Emanuel Ditrich. 448 Tamtéž, karton 17, složka Josef Funda. 449 Tamtéž, karton 17, složka Vlasta Kroužková. 450 Tamtéž, karton 17, složka Antonín Rauvolf. 451 Tamtéž, karton 17, složka Jan Tesař. 452 Z této skutečnosti lze vyvozovat, že na tyto osoby bylo nahlíženo do jisté míry jako na osoby odsouzené, třebaže řízení u TNK bylo v jejich případě zastaveno bez odsuzujícího nálezu. 453 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 17, složka Rozálie Kellnerová. 440
116
6.4
Osoby okolo benešovské retribuce
V případech „malé retribuce“ v Benešově figurují některá jména dobře známá i odjinud. Je to například JUDr. Fidelis Schlée, vrchní rada ZNV a otec stejnojmenného právníka, podnikatele, bývalého největšího českého vydavatele denního tisku a dnes rentiéra. JUDr. Schlée byl obviněn několika osobami ze styku s příslušníky německého četnictva, které měl hostit na své chatě. Jeho vysoké úřední postavení žádnou viditelnou roli nehrálo, řízení proběhlo běžným způsobem, až na skutečnost, že svědkům kladl obviněný řadu konkrétních otázek. Vzhledem k právním zkušenostem se dr. Schlée nakonec podařilo přimět většinu svědků přiznání, že se nechali do svědectví umluvit a příslušná obvinění slyšeli jen z doslechu. Tři hlavní svědci v jeho případě se nakonec přestali dostavovat na výslechy VK a nebyli k dohledání ani v deklarovaném bydlišti. Podle TNK tento styk ve světle dalších svědectví nepřekročil nezbytně nutnou míru, a komise řízení zastavila.459 Jména mnoha další osob se ve spisech TNK Benešov vyskytovala, aniž došlo v „malé retribuci“ k jejich obvinění. Často se jednalo se o svědky, vypovídající v retribučních kauzách. Zcela okrajově se v benešovské retribuci objevilo jméno Boba Hurikána, vlastním jménem Josefa Peterky, českého skauta, trampa, cestovatele, spisovatele, redaktora, písničkáře a v neposlední řadě partyzána, ale také předválečného antisemity. Peterka byl na jaře roku 1945 vězněn v benešovské věznici, kde se setkal s mužem, který v rámci „malé retribuce“ obvinil Františka Štěpánka, Josefem Marušákem. Podle Peterky Marušáka nasazovalo Gestapo na jednotlivé cely, kde měl špiclovat. Toto svědectví mělo vliv na posouzení věrohodnosti jeho osoby i obvinění, které proti Štěpánkovi vznesl. Bob Hurikána koncem války za jeho partyzánskou činnost odsoudili k trestu smrti, který měl být vykonán 9. května 1945 na Pankráci. K tomu naštěstí již nedošlo a trampský bard předčasně zemřel až v roce 1965, paradoxně v Benešově.460 Osobami, objevujícími se v protokolech TNK, jsou i příslušníci Gestapa, kteří se za války podíleli na zatýkání a vyšetřování a mnohdy o těchto případech po válce před TNK vypovídali, případně jejich jména často figurovala ve výpovědích svědků. Jejich uvedení v souvislosti s „malou retribucí“ není irelevantní, protože jednání těchto lidí se stalo určujícím 454
Tamtéž, karton 10, složka Olga Macháčková. Tamtéž, karton 18, složka Elfriede Mockerová. 456 Tamtéž, karton 6, složka Josef Ostrčil. 457 Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Pytlíček. 458 Jmenný výčet odsouzených je v příloze č. 15. 459 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 13, složka Fidelis Schlée. 460 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 13, složka František Štěpánek; Bob Hurikán. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. [citováno 15. 7.2010] http://cs.wikipedia.org/wiki/Bob_Hurik%C3%A1n 455
117
pro podmínky okupace v Benešově, a bylo také příčinou řady retribučních kauz. Někdy se jedná o jména všeobecně známá. Jednou takovou osobou, která se mihla protokoly benešovské retribuce, byl Harald Wiesmann, narozený 22. dubna 1909 v Krefeldu, SSHauptsturmführer a kriminální rada.461 Tento příslušník Gestapa sloužil od června do října 1939 v Benešově jako vedoucí služebny. Provedl rozsáhlá zatýkání tzv. „rukojmí“, elit veřejného života, které čekala dlouholetá internace v koncentračních táborech.462 Za tyto zásluhy jej přeložili jako velitele služebny do Kladna. Pod jeho velením vykazovala kladenská služebna nejvyšší počet zatčení v protektorátu. Nechvalně se proslavil svým podílem na likvidaci Lidic a vyvraždění jejich obyvatel. Již v Lidicích – a později ještě ve větším měřítku i jinde – proslul kořistěním na majetku zatýkaných. To dosáhlo takové míry, že jej nakonec dr. Gerke, šéf pražského Gestapa, v roce 1943 za trest přeložil do Prahy a později do Varšavy. Po válce stanul před MLS, který jej odsoudil k smrti a 24. dubna 1947 popravil.463 Jiní příslušníci Gestapa byli zmiňováni v udáních a svědeckých výpovědích nepoměrně častěji. Většinou se jednalo o řadové kriminální zaměstnance, kteří přicházeli do každodenního styku s občany. Z jejich výpovědí vyplývá, že benešovská venkovní služebna Gestapa nebyla nijak prestižním pracovištěm. Někteří zaměstnanci tam byli pravděpodobně přeloženi za trest, což jeden z nich ve své výpovědi i výslovně uvedl. Níže postavení zaměstnanci často neměli pro práci u bezpečnostní složky žádné odborné vzdělání. V mnoha případech se jednalo o české Němce. Mnozí z nich se vyznačovali brutalitou a velmi aktivním využíváním svých pravomocí, stejně jako velkým zájmem o místní ženy. V mnoha
svědeckých
výpovědích
figuroval
Julius
Müller-Riedel,
SS-
Untersturmführer a kriminální tajemník Gestapa.464 Narodil se 26. května 1907 v Tillendorfu v Sasku, vyučil se truhlářem a od roku 1927 pracoval jako policejní úředník. Sloužil od 16. března 1939 do 8. května 1944 u Gestapa v Kolíně a poté do 8. května 1945 v Benešově, v obou venkovských služebnách jako zástupce vedoucího služebny Feustela.465 Podle výpovědí svědků před benešovskou VK patřil k inteligentnějším a výše postaveným členům Gestapa, kteří se nemuseli objevovat každý den na ulici. Přesto o jeho brutalitě u domovních 461
Jeho pořadové číslo v seznamu příslušníků Gestapa na stránkách ÚSTR je 5583. Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15. 7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf 462 Patřil k nim např. JUDr. Ivan Klouda, pozdější předseda TNK Benešov během „první retribuce“. Byl držen v koncentračním táboře Buchenwald po celou dobu války. 463 ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, 1941-1943. Praha 1997, s. 125. 464 Jeho pořadové číslo v seznamu příslušníků Gestapa na stránkách ÚSTR je 3840. Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě, s. 200. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf 465 SLÁDEK, Oldřich: Zločinná role Gestapa. Nacistická bezpečnostní policie v českých zemích 1938-1945. Praha 1986, s. 440.
118
prohlídek a výslechů vypovídali mnozí z těch, které vyšetřoval. Po válce jej MLS v Táboře odsoudil a popravil 6. prosince 1946.466 Dalším příslušníkem Gestapa, jehož jméno se opakovaně objevovalo v protokolech, byl Robert Hohl, SS-Oberscharführer a kriminální tajemník, člen SS. Narodil se 23. března 1909 v Ivančicích u Brna, vystudoval práva v Praze a službu u Gestapa nastoupil 8. října 1939. V první polovině války sloužil na Gestapu v Praze, referát II D. Jeho doménou byly levicové ilegální organizace.467 Podle některých informací vyšetřoval později popravenou Sophii Schollovou, členku známé německé odbojové skupiny Bílá růže.468 Od 1. dubna 1943 do 8. května 1945 byl zařazen u venkovní služebny Gestapa v Benešově jako vedoucí referátu IV D 1-2, ve kterém sloužili dále zmínění kriminální zaměstnanci Marx a Rziha.469 Hohl byl MLS v Táboře odsouzen k trestu smrti a popraven 14. února 1947.470 Jeho rozloučenou manželku, Češku, učitelku Marii-Jiřinu Hohlovou po válce obvinila benešovská TNK. Řízení ale nezahájila a ONV případ v březnu 1947 předal ONV Praha venkov-jih z důvodu podezření na přečiny, spáchané na Zbraslavi.471 Oswald Marx, SS-Unterscharführer a kriminální zaměstnanec, se narodil 14. února 1911 v Jáchymově a před válkou žil v Liberci. Vyučil se řezníkem. Zpočátku sloužil u Gestapa Praha, referát II BM. Místem jeho dalšího služebního zařazení se stalo Gestapo Benešov, a to od 10. dubna 1943 do 8. května 1945.472 Podle jeho vlastní výpovědi ze dne 30. října 1946 byl 4. dubna 1943 přeložen z Prahy do Benešova473 za trest, protože měl údajně udržovat v Praze známost s českým děvčetem. S dále zmíněným Alfredem Rzihou pracoval v Benešově v referátu IV D 1-2, který měl na starost ilegální organizace pravého směru, české hnutí odporu a poslech cizího rozhlasu.474
466
Jeho vlastní rukou sepsané doznání se nachází v Archivu bezpečnostních složek. ABS, fond 52 – Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD, sign. 52-1-309/3. 467 KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 31. 468 DERMANSKY, Marcy: Sophie Scholl: The final days. In: Stránky Worldfilm.abouth.com. [citováno 28.9.2010] http://worldfilm.about.com/od/germanfilms/fr/SophieScholl.htm 469 Jeho česky vlastnoručně psané doznání, sepsané od 26. ledna do 5. února 1946 se nachází v ABS. ABS, fond 52 – Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD, sign. 52-1-176. 470 Jeho pořadové číslo v seznamu příslušníků Gestapa na stránkách ÚSTR je 1592. Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě, s. 106. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf; LIŠKA, Otakar: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha 2006. 471 Hohlovi na Zbraslavi během války bydleli. Její další osud se nepodařilo zatím zjistit. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Marie-Jiřina Hohlová. 472 Jeho pořadové číslo v seznamu příslušníků Gestapa na stránkách ÚSTR je 2950. Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě, s. 182. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf; Marxovo foto je v příloze č. 22. 473 Jednalo se o přeložení od Staatspolizeileitstelle Prag, tedy hlavní úřadovny, k Aussendienststelle Benešov, tedy k úřadovně venkovské. To lze skutečně považovat za kariérní propad. 474 KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 50.
119
Podle řady výpovědí patřil Marx spolu s vedoucím jejich referátu Hohlem, vrchním dozorcem vězňů Schaffelhoferem, přezdívaným “Miláček”, a především kolegou z referátu, Rzihou, k nejbrutálnějším příslušníkům Gestapa v Benešově. Řada protokolů v archivu TNK uváděla, že základní pracovní metodou Marxe a Rzihy bylo nesmyslné bití, týrání a rozkrádání majetku zadržených. Výslech obvykle údajně začínali místo otázky rovnou políčky. Oba si svojí příslušnost ke Gestapu velmi užívali, okolí jí dávali okázale najevo a využívali strachu, který vzbuzovali, k vlastnímu prospěchu. Některé případy které vyšetřovali a v nichž svědčili, a při nichž byli různí lidé uvězněni, oba sami vyprovokovali svým chováním. Marx i Rziha měli, podobně jako někteří jejich další kolegové z venkovské služebny Gestapa v Benešově, slabost pro české dívky a svého postavení zneužívali ke kontaktům s nimi. Marx byl velmi pohledný muž a v Benešově požíval pověsti Casanovy. Vězňům, odesílaným do koncentračních táborů a věznic, zejména do Malé pevnosti Terezín, psal údajně do materiálů poznámku „XYZ“ (návrat nežádoucí).475 V této souvislosti je zvláště zajímavý případ zadrženého Vondráčka, odeslaného benešovským Gestapem do MPT, který je popsán v podkapitole 9.1. v kauze Olgy Fundové a Věry Krejčové. Marxe vypátrali členové benešovské VK v zajateckém táboře v Dobřanech u Plzně a počátkem července 1945 jej dopravili do Benešova. Při vyšetřování jej VK ohodnotila: „vzpurný pohled a chování drzé“.476 Marxe odsoudil MLS v Táboře k smrti a 21.února 1947 byl popraven.477 Alfred Rziha, též uváděný jako Alfréd Říha, kriminální zaměstnanec, se narodil 22.3.1909 v Linci. V letech sloužil 1942-1944 u Gestapa v Kolíně a poté od 1. května 1944 do 8. května 1945 u Gestapa v Benešově. V seznamu příslušníků Gestapa, vytvořeném ministerstvem vnitra v roce 1948, je poznámka “najat Američany asi v Linci”.478 Rziha pocházel z rakouské německo – jazyčné rodiny a v mládí bydlel v Jablonném nad Orlicí. Po brzké smrti jeho matky se otec oženil podruhé, tentokrát s Češkou. Jejím prostřednictvím se Rziha naučil perfektně česky. Vychodil 5 tříd obecné školy a 3 třídy měšťanky s českým vyučovacím jazykem. Pak se učil cukrářem u německého mistra v Králíkách a současně navštěvoval německou pokračovací školu. Po vyučení pracoval asi tři roky jako cukrář u různých firem, několik let se živil jako obchodní cestující s kartáči a minerální vodou a poté jako pomocný skladník firmy Siemens. Dalších několik let pracoval
475
Tamtéž. Tamtéž. 477 Tamtéž. 478 Jeho pořadové číslo v seznamu příslušníků Gestapa na stránkách ÚSTR je 4149. Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě, s. 258. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/doba-nesvobody/gestapo-seznam.pdf; Rzihovo foto je v příloze č. 22. 476
120
jako řidič v továrně na autovolanty. Až do roku 1937 byl rakouským státním příslušníkem, pročež prý nemohl obdržet pracovní povolení. Toho roku se oženil s Češkou Vlastou Bubákovou a zažádal o československé občanství, které v květnu obdržel. V té době manželé bydleli v Roudnici nad Labem. Vzápětí Rzihu povolali k odvodu do československé armády,ale odveden nebyl. Po vzniku protektorátu se v červenci 1939 vzhledem ke své německé národnosti stal automaticky říšským státním příslušníkem, stejně jako jeho manželka. V srpnu ho vojenská správa povolala k odvodu opět, pro změnu do Wehrmachtu. Tentokrát jej odvedli a jako záložník strávil 6 týdnů jako řidič na štábu divize. Po nějakém čase bez zaměstnání mu úřad práce přidělil místo dělníka v roudnické pobočce Tatrovky. Poté pracoval jako řidič oberlandrátu v Kladně a nakonec tamtéž jako úředník pasového a hospodářského oddělení, řidič a tlumočník. Rziha při výslechu dne 5. dubna 1947 vypověděl, že si ho na místním úřadě vyhlédl tehdejší velitel kladenského Gestapa, Harald Wiesmann, a vzhledem k jeho perfektní znalosti češtiny mu nabídl zaměstnání u Gestapa. Rziha u výslechu tvrdil, že se této službě všemožně pod různými záminkami bránil, tvrdíc, že se na to necítí zralý, není členem NSDAP ani SA a manželka je Češka. Wiesmann o něj ale údajně velice stál a nedal mu možnost, aby se této službě vyhnul. 10. června 1941 tak Rziha nastoupil ke kladenskému Gestapu. Podle vlastních slov konal jen službu tlumočníka a řidiče a Wiesmann s jeho činností příliš spokojen nebyl; Rziha mu prý měl připadat málo energický. 15. listopadu 1941 jej tedy přeložil do Kolína, kde sloužil do 10. května 1944. Následně byl přemístěn do pobočky v Benešově, kterou v té době již vedl bývalý velitel kolínského Gestapa a tedy Rzihův nadřízený, SS-Hauptsturmführer a kriminální komisař Paul Feustel.479 Rziha ke své funkci v Benešově uváděl, že sloužil pouze jako tlumočník u různých policejních úředníků – Müllera-Riedla, Marxe, Steinwarda a dalších. Ve skutečnosti byl veden jako kriminální zaměstnanec stejně jako Marx, a spolu s Marxem pracoval v referátu IV D 1-2. Rziha figuroval ve většině výpovědí lidí, kteří prošli jeho rukama, jako velmi
479
Skutečnost, že si Feustel Rzihu vzal, stejně jako svého zástupce Müllera-Riedla, z Kolína s sebou, nesvědčí o jeho malé energičnosti nebo neschopnosti. Feustelovo jméno se v protokolech nevyskytuje často, ale to neznamená, že by nebyl aktivní. Před benešovskou služebnou velel od roku 1941 do dubna 1944 služebně kolínské, a od konce roku 1944 byl současně velitelem Sonderkommanda der Sicherheitspolizei (Sonderdienststelle) Chrudim. To byla kombinovaná jednotka ze členů Gestapa, SiPo, ukrajinských dobrovolníků a motorizovaného protektorátního četnictva, která měla zabraňovat pronikání partyzánů z Moravy do Čech. Skládala se z několika samostatných Jagdkommand, umístěných ve městech na pomezí Čech a Moravy. Feustel měl na svědomí likvidaci příslušníků oddílu ZAREVO (velitelského oddílu brigády MISTR JAN HUS) a zabití 14 civilistů při potlačování povstání v Kolíně v květnu 1945. Po válce zmizel a byl odhalen až v 70. letech v NDR. 11. prosince 1972 jej soud odsoudil k smrti a po zamítnutí odvolání byl zřejmě v následujícím roce popraven. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, 1943-1945. Praha 2008, s. 276; KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 100-101; SLÁDEK, O.: Zločinná role Gestapa. Praha 1986, s. 440.
121
brutální člověk, jehož výslechové metody sestávaly v podstatě jen z násilí. Byl podezřelý, že při výslechu ubil bývalého starostu Mnichovic Václava Trmala, načež prohlásl, že spáchal sebevraždu oběšením a nechal jeho tělo urychleně zpopelnit. On sám si svojí brutalitu asi ani tolik neuvědomoval: k jednomu z případů se vyjádřil, že se žádného týrání nedopustil, protože z jeho strany padlo sotva pár políčků a ran býkovcem. Podle četných výpovědí všichni příslušníci venkovské služebny Gestapa 8. května 1945
společně
opustili
Benešov,
cestou
se
připojili
k
vojenské
koloně
SS-
Panzergrenadierschule z Prosečnice a dalším jednotkám Waffen-SS a 10. května byli zajati americkou armádou v Klatovech. Další tři týdny strávili v zajateckém táboře v Liticích u Plzně. Zde byli gestapáci rozřazeni do různých skupin, protože předem spálili všechny doklady, usvědčující je z příslušnosti ke Gestapu a vykazovali se buď neškodnými pravými doklady nebo doklady padělanými. Po několikerých peripetiích mezi dalšími zajateckými tábory, při nichž se Rziha rozešel s Marxem, dopraveným do plzeňské nemocnice, se mu nakonec podařilo dostat se do Bavorska, kde byl 22. června 1945 propuštěn na svobodu. Rziha se usídlil v Rossenheimu, pracoval jako řidič ve mlýně a posléze jako nákupčí a obchodní zástupce. Mezitím se 8. ledna 1946 obrátila Rzihova manželka Vlasta na ONV v Benešově se žádostí o potvrzení, že se její nezvěstný manžel v Benešově nezdržuje. Toto potvrzení potřebovala, dle jejích vlastních slov, jako potvrzení k soudu ve věci rozvodu.480 22. července 1946 Rzihu na rozkaz amerických vojenských úřadů zatkla německá kriminální policie a odevzdala jej americké okupační správě. Nejprve ho věznili v Rossenheimu a poté v internačním táboře pro civilní osoby v Dachau. Zde byl 5. prosince 1946 zajištěn pátrací skupinou generála Ečera481 a následně spolu s asi 36 dalšími vězni transportován do Plzně. 31. prosince téhož roku ho předali do soudní vazby v Kolíně. Rziha uváděl, že nikdy nebyl členem SS ani SA a v NSDAP byl v letech 1939-1941 veden pouze jako čekatel. Poté mu bylo bez udání důvodu písemně sděleno, že do strany přijat nebyl. Organizován byl jen jako člen DAF a NSV. Alfred Rziha byl odsouzen MLS a popraven 14. dubna 1947 v Kutné Hoře.482 V protokolech se objevuje i jméno Alfreda Karrasche, SS-Brigadeführera a generálmajora Waffen-SS, narozeného 26. ledna 1889, nositele čestného prstenu SS.483 480
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 19. Jednalo se o skupinu, pátrající po válečných zločincích, kteří působili na území ČSR. 482 Tamtéž, kartony 19, 20 a 21. 483 Stranické číslo NSDAP 2131246, členské číslo SS 405892. Seznam důstojníků SS v hodnosti SSBrigadeführer k 9. listopadu 1944. In: Stránky Janssen Militaria. [citováno 9.10.2010] 481
122
Karrasch začal svou kariéru jako voják z povolání v ženijním praporu v roce 1909. S tímto praporem prošel 1. světovou válkou a po odchodu z armády nastoupil v roce 1919 jako důstojník k policii. Do armády se vrátil v roce 1939 jako velitel ženijního praporu. V roce 1940 vstoupil do SS, krátce působil v Protektorátu Čechy a Morava, poté v Norsku, v Holandsku a opět v protektorátu.484 Byl postupně velitelem policejního ženijního praporu SS, velitelem Polizei-Regiment Mähren, velitelem Inspekce 5-ženisté a technici úřední skupiny C hlavního velícího úřadu SS (SS-Führungshauptamt, Amtsgruppe C, Inspektion 5Pioniere/Techniker) a velitelem Waffen-SS v Holandsku a poté v protektorátu (od 10. dubna 1943 do 31. července 1943). Jeho posledním služebním zařazením byla pozice velitele SSTruppenübungsplatz Beneschau (od září 1943 SS-Truppenübungsplatz Böhmen), ve které působil od 20. června do 20. července 1942 a opět od 7. října 1942 do 8. května 1945. Díky tomuto postavení byl Karrasch faktickým vládcem Benešovska, třebaže jeho jméno v retribučních případech figuruje v minimální míře; z titulu své hodnosti a funkce byl běžnému civilnímu životu vcelku vzdálen. Nese částečnou zodpovědnost mj. za popravu osmi amerických letců 19. dubna 1945 na Konopišti a poměrně tvrdě se choval i na samém konci války: „Na příkaz generála Karrasche vyrazily dne 5. května 1945 z prostoru cvičiště SS tanky a další obrněná technika proti pražským barikádám. Generál Karrasch byl v té době odhodlán potlačit český odpor všemi prostředky. Tvrdil, že nebude šetřit ani děti a ženy… Hlídky SS, zesílené již 4. května, obsadily v poledne 5. května nejen ulice Benešova, ale i všechny výpadové spoje z města, tj. silnice, cesty, železniční trať. Generál Karrasch v té době udržoval v prostoru cvičiště podle některých údajů 25.000 až 35.000 SS-manů v bojové pohotovosti (podle jiných údajů jich bylo „jenom“ něco kolem 20.000).“485 6. května 1945 se ilegální Okresní národní výbor snažil o jednání s Karraschem, které by směřovalo k uklidnění situace v okrese a k zabránění zbytečným násilnostem ze strany SS. Velitel výcvikového prostoru si byl zřejmě ale ještě poměrně jistý silou jednotek, které mu podléhaly, a jakákoli jednání razantně odmítl.Pohrozil, že o kapitulaci vojsk SS nemůže být ani řeči, a že „každý pokus o povstání a nebo jen náznak jakéhokoli neklidu či násilné činnosti vůči německým vojskům v prostoru cvičiště potlačí se vší tvrdostí a brutalitou. Řekl, že tyto akce budou potřeny v „krvavé lázni“ (Blutbad), při čemž dokonce využije i ženy a děti jako rukojmí. Současně oznámil, že navíc připravuje i zákaz vycházení z domů.“486
http://www.janssen-militaria.com/SSbrigf.html 484 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 79. 485 VELÍŠEK, Josef : Zánik cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 15.7.2010] http://www.urocnice.estranky.cz/clanky/cviciste-vojsk-ss/konec-cviciste-waffen-ss-na-benesovsku.html 486 Tamtéž.
123
Vojenská situace v Čechách se rychle změnila, stejně jako plány a možnosti zbytků německých ozbrojených sil. To Karrasche přimělo k náhlé změně rozhodnutí, protože v noci „…ze 7. na 8. května (někde se píše, že již v průběhu dne 7. května)…prostřednictvím okresního hejtmana kontaktoval ONV, že je ochoten k určitým drobným ústupkům. “487 ONV vystoupil dne 7. května z ilegality a k dohodě mezi oběma stranami tedy nakonec den nato došlo. Rychlost, s jakou se podmínky změnily, velitele prostoru viditelně překvapila: „…podle slov kapitána Voleveckého vedl jednání s národním výborem zástupce velitele prostoru sturmbannführer Hauprich, protože Karrasch jen seděl v křesle, zřetelně skleslý z nastalého vývoje událostí.“488 Jednotky Waffen-SS v síle asi 20 000 mužů i s tanky a dělostřelectvem ustoupily bez incidentů z města i z celého cvičiště. Podle
nedatovaného
prohlášení
národního
výboru
v Benešově,
nazvaného
489
a se vší
„Českoslovenští spoluobčané“, nalézajícího ve fondu TNK Benešov
pravděpodobností vydaného dne 8. května 1945, došlo mezi velitelstvím SS a ONV k dohodě, že německé ozbrojené jednotky budou moci odejít z Benešovska bez jakýchkoli incidentů. Na druhou stranu Němci neměli použít zbraní, podnikat proti obyvatelstvu žádná opatření a také nesměli ničit žádné budovy ani vybavení, které na místě zanechají. Na provedení této dohody měly dohlížet ozbrojené hlídky ONV,490 označené na rukávě páskami v národních barvách s nápisem „Čs. armáda, místní velitelství Benešov“. Němci na místě zanechali oddíl polního četnictva SS491 s vlastním velitelem, který se měl ale řídit pokyny místního velitele československé armády. ONV se zavázal, že české obyvatelstvo nepodnikne nic proti německým uprchlíkům, postaveným pod ochranu Mezinárodního Červeného kříže. Vybídl občany, aby vyvěsili československé prapory a vlajky, a aby „naprosto klidným způsobem“ odstranili německé nápisy. Vzhledem k tomu, že během dne i následující noci měly přes město procházet ozbrojené německé jednotky, nedovolil žádné srocování a demonstrování. Teprve tehdy, až budou poměry ve městě naprosto bezpečné, chtěl vydat ONV „pokyn k veřejným projevům“. Na daný den vydal ONV večerní zákaz vycházení a zdůraznil, že „všechna dosavadní nařízení a opatření zůstávají prozatím v platnosti, pokud nebyla vydána proti existenčním a základním zájmům československého státu a národa“. Z tohoto prohlášení je patrná míra strachu, jakou vedení ONV v Benešově z početných a dosud plně ozbrojených německých jednotek mělo, ale také míra zodpovědnosti, s kterou přistoupilo k nastalé situaci. 487
Tamtéž. KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 29. 489 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20. 490 Podle zprávy vojenského velitele u ONV v Benešově, škpt. Voleveckého, která se rovněž nachází ve fondu TNK Benešov, bylo v tomto strážním oddíle asi 700 mužů. 491 SS-Feldgendarmerie. 488
124
Podle některých tvrzení se jednotky pod velením SS-brigadeführera Karrasche vzdaly Američanům 9. května 1945 v 9.30 ráno na mostě přes Vltavu v Kamýku a Karrasch tam v tu chvíli spáchal sebevraždu (někdy je jako datum jeho úmrtí uváděn i 8. květen). Tato tvrzení ovšem neodpovídají skutečnosti. Podle jiných zdrojů, např. výpovědi příslušníka Gestapa Alfréda Rzihy nebo výpovědí zadržených slovenských Němců, příslušníků Waffen-SS, umístěných ve výcvikovém prostoru, kteří se ústupu zúčastnili, se kolona vzdávala dílem v Klatovech a především u Milína mezi Příbramí a Pískem.492 Podle výpovědi Gizely Sochůrkové došlo k přechodu Karrasche i celé kolony asi 40 tisíc vojáků i civilistů z Benešovska do zajetí v „malé vesnici, pod mostem se řítila řeka…když jsme stáli první den 493 před Američany, viděla jsem projeti kolem nás Karašovo auto s jeho pobočníkem a sekretářkou až k uzávěře, kde ho převzali Američané a on jel dále, což vyvolalo všeobecné rozhořčení mezi esesáky; nahlas se nadávalo“. Celou kolonu Američané odzbrojili a nechali čekat na místě až do rána 12. května, kdy jí předali sovětské armádě a partyzánským skupinám.494 V poválečné dokumentaci Benešovské VK k popravě amerických letců v dubnu 1945 na Konopišti, za niž byl Karrasch nesl zřejmě částečnou odpovědnost se uvádí, že jmenovaný je v zajetí americké armády.495 Nacházel se nejprve v zajateckém táboře u Horažďovic a později v Dachau. Snahy o jeho vydání do ČSR se minuly účinkem a Američané později Karrasche ze zajetí v tichosti propustili.496 Podle některých informací Karrasche propustili dříve, než byl jeho podíl na zavraždění letců zjištěn, a on beze stopy zmizel.497 To je silně nepravděpodobné, protože Karraschova odpovědnost – a to přinejmenším odpovědnost velitelská – za vraždu amerických letců byla díky vyšetřování benešovské VK známa již od konce války, a americké úřady obdržely i kopie vyšetřovací dokumentace. Faktem je, že Karrasche propustili, a za popravu letců nebyl v poválečné době stíhán ani on, ani jeho zástupce Sturmbannführer Hauprich nebo kdokoliv jiný.498 Na popud československé strany stíhání zahájily německé orgány až v srpnu roku 1971. U všech obviněných (včetně
492
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 3, složky Alexander Grünwiedel, Kurt Longin, Arnošt Beutenschmied a Juraj Kováč. 493 9. května. 494 ABS, archivní záznam KS SNB Správy StB Praha, Akta Sochůrková G., sign. B 1/1 25 495 SOA v Praze, karton 21, složka Vyšetřování zastřelených amerických letců na Konopišti. 496 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 83. 497 VYČICHLOVÁ, Lucie: K běsnění na Bukové hoře došlo v důsledku nacismu. In: Stránky Náchodského deníku. [citováno 9.10.2010] http://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/k-besneni-na-bukove-hore-doslo-v-dusledku-nacismu.html 498 Hauprich byl do ČSR v prosinci 1946 dokonce vydán, ale došlo k tomu administrativním omylem a v rámci udržení dobrých mezinárodních vztahů byl hned v lednu 1947 vrácen k potrestání Američanům. Ti jej ovšem, jak už jsem uvedl, neobvinili. KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 83.
125
Haupricha) ale nakonec případy zastavily buď pro nedostatek důkazů, nebo pro promlčení. Karrasche se toto stíhání již nedotklo, protože dne 30. srpna 1968 zemřel.499 Stejně jako s příslušníky represivního aparátu a okupačních složek, lze se v protokolech často setkat i se jmény agentů nebo udavačů. I někteří z nich v retribucích svědčili. Osobou, na základě jejíchž informací došlo k zahájení řízení v mnoha kauzách,500 byla bývalá sekretářka Ortsgruppenleitera NSDAP v Benešově Nikolaje Strobela, Gizela Sochůrková. Vyšetřovací komise zahájila několik desítek případů jen na základě výslechů Sochůrkové u MLS, v nichž se obviněná třeba zmínila, že některý z benešovských občanů byl nakloněn Němcům, nějakým způsobem s nimi hospodářsky spolupracoval a podobně. Většina těchto kauz byla nicméně následně zastavena pro nedostatek důkazů, ale především pro promlčení. Sochůrkovou místní obyvatelé, ale i poválečné protokoly VK a TNK familiárně nazývaly Gízou. Narodila se 8. května roku 1903 v Návsí u Jablunkova jako dcera polského otce a německé matky; její dívčí jméno bylo Slivka. V roce 1937 přišla na Benešovsko, kde pracovala jako pomocnice v kuchyni v léčebně v Prosečnici a poté jako ošetřovatelka na porodním oddělení v benešovské nemocnici. Nadšení pro práci zdravotní sestry, stejně jako pro práci s dětmi jí provázelo celý život. Záhy se provdala za pokrývače, Čecha Josefa Sochůrka. Jako Němka byla v Benešově v podmínkách konce první republiky a krátkého trvání republiky druhé terčem šikany místních Čechů, ale po 15. březnu 1939 se karta obrátila. Sochůrková se stala členkou DAF, stala se Kindergruppenleiterin501 blíže nespecifikované nacionálně socialistické organizace a nastoupila do služby k výše zmíněnému Strobelovi, mimo jiné dosazenému správci velkostatku bývalého starosty Benešova, J. Steindlera. Sochůrková se stala aktivní nacistkou a udavačkou, organizovala sbírky na Winterhilfe, nutila členy smíšených manželství k přijetí německé státní příslušnosti a díky svým aktivitám se stala příjemcem mnoha anonymních udání. Později známý za svou odpovědnost při likvidaci Lidic, tehdy ovšem ještě „vedoucí benešovské služebny Gestapa Harald Wiesmann při výslechu řekl, že ”nikde jinde tolik anonymních udání nepřicházelo jako v Benešově““.502 Wiessmann dokonce tvrdil, že udání bylo v Benešově tolik, že z nich Gestapo stačilo zpracovat asi jen tři procenta.503 Podle dokumentu z ABS byla Sochůrková vedena jako F-
499
Tamtéž. Výpisy z výslechu Gisely Sochůrkové, týkající se dalších osob. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 1. 501 Vedoucí poradny matek a dětí. 502 RENNER, Erich: Gisela-zlý duch města, část 1. Benešovský kalendář č. 2, 2006, s. 18. 503 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 119. 500
126
mann Gestapa Benešov, Tábor a Praha.504 Jako udavačku Gestapa ji ve své výpovědi označil i Dr. Robert Hohl, kriminální zaměstnanec Gestapa Benešov.505 Podle jednoho svědectví se měla Sochůrková v době heydrichiády vyjádřit: „Teď vyčistíme Benešov“.506 Mnohá udání adresovaná Sochůrkové přišla podepsána nebo jí byla sdělena ústně, a další učinila sama ze své vůle. Je pravda, že ne všechna jí předaná udání Sochůrková posílala do příslušných rukou. Leckterá z nich likvidovala nebo o nich mlčela, a mnohá z těch, která se od ní dál dostala, byla odložena jako nepodstatná. Podstatné ale bylo, že Sochůrková věděla, kdo koho za co udal, a v tomto smyslu mohla během retribuce svědčit. Josef Sochůrek, Gízin manžel, zůstal údajně po celou dobu okupace vnitřně Čechem,507 nicméně na nátlak své manželky přijal německou státní příslušnost. Poté byl odveden do Wehrmachtu a jako příslušník pěšího pluku 42 odjel 17. srpna 1942 na východní frontu. Zúčastnil se bojů u Stalingradu, ale hned 14. září téhož roku byl zraněn a přišel o ruku v zápěstí. Dosáhl hodnosti Gefreitera (desátníka). Následně sloužil jako člen Werkschutzu ve vlašimské zbrojovce. Po válce jej v roce 1946 odsoudil MLS za zločin vojenské zrady (jako záložního vojína čs.pěšího pluku 48) na 20 let těžkého žaláře. Jeho provinění spočívalo v tom, že požádal o německou státní příslušnost a sloužil v německé armádě. V porovnání s relativně mírnými nebo mnohdy žádnými tresty, které byly za stejný prohřešek vynášeny nad obviněnými v „malé retribuci“ lze jeho trest označit doslova za drakonický. Sochůrek měl smůlu, že byl za službu v německé armádě souzen v době, kdy se toto provinění posuzovalo ještě velmi přísně. To se v budoucnu změnilo – např. v roce 1948 byla již vydána instrukce ministra spravedlnosti, která odsouvala všechny podobné případy pouze k TNK jako provinění podle „malého dekretu“.508 Mnohé případy bývalých vojáků Wehrmachtu českého původu řešily TNK ale již dříve.509 Sochůrkovi především přitížilo, že byl manželem nenáviděné a dominantní Gízy. Jednou jí v dopise napsal: „Miluji Prahu a uvnitř jsem Čechem, to ostatní jsi ze mě udělala ty“. Sochůrková si i v krachujícím manželství tuto skutečnost uvědomovala, a podle svědectví si jednou povzdechla nad fotografií svého manžela: „Tak vidíš, tatínku, do čeho jsem tě dohnala. To by se ti nestalo. Bojím se, že mě budeš proklínat“.510 Rozhodujícím momentem případu se stala skutečnost, že Sochůrek byl
504
Správně V-mann – Vertrauensmann, důvěrník. ABS, fond 52 – Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD, sign. 52-1-12. 505 Tamtéž, sign. 52-1-176. 506 RENNER, Erich: Gisela-zlý duch města, část 2. Benešovský kalendář č. 3, 2006, s. 13. 507 Díky tomuto postoji ovšem mohl být obviněn a souzen za vojenskou zradu. 508 FROMMER, B.: Národní očista, s. 433. 509 Např. případ Štefana Mončeka, viz podkapitola 6.5. 510 RENNER, E.: Gisela-zlý duch města, část 2., s. 12.
127
uznán jako Čech, což i sám deklaroval. Jako většina retribučních vězňů byl nicméně nakonec propuštěn předčasně, a to díky milosti prezidenta republiky v říjnu 1953.511 Sochůrková uprchla podle své výpovědi z Benešova s většinou ostatních Němců odpoledne dne 8. května 1945. Její manžel s ní odejít odmítl. Prohlásil, „že je Čech, že nic neprovedl a že zůstane ve svém domově“.512 Po delší anabázi, kdy byla zajata spolu s kolonou vojáků SS Američany, jako ostatní zajatci předána Sovětům a nakonec pěšky odeslána s ostatními civilisty do Německa se Sochůrková dostala do Durynska. Začala opět pracovat v nemocnici a osudnou se jí stala až touha zjistit něco o manželovi. Napsala známým do Benešova několik dopisů, díky nimž došlo k odhalení hledaného místa jejího pobytu.513 Vrchní komisař ONV v Benešově jí zatkl až v noci na 6. červen 1946 v sovětské okupační zóně v Neustadtu v Durynsku a druhý den jí dodal do vazby v Benešově.514 Přes opakované výzvy tiskem i rozhlasem nepřišlo v Benešově na Sochůrkovou jediné přímé udání, i když samozřejmě svědectví proti ní existovala. Stejně tak ale překvapivě existovala i mnohá svědectví v její prospěch, a ta často pronášeli příslušníci benešovské vyšší společnosti: lékaři, ředitel záložny apod. Přelíčení se Sochůrkovou se stalo posledním zasedáním MLS v Táboře, senátu v Benešově. Začalo „…28.4.1947 veřejným zasedáním v aule benešovského gymnázia…Obžalovaná byla uznána vinou podle § 3 a § 11 retribučního dekretu (tzv. velkého). Byla tedy odsouzena za podporu nacistického hnutí a udávání čsl. občanů“.515 Sochůrkové vyměřili trest 20 let těžkého žaláře s čtvrtletním půstem, ztrátu občanských práv na 20 let a propadnutí jmění ve prospěch státu. Přítomnost kata při jejím procesu dokladuje, že soud počítal i s možným trestem smrti, který musel podle „velkého dekretu“ vykonat do dvou až tří hodin. V roce 1953 jí nejprve prezident svým rozhodnutím prominul z trestu 7 let a poté byla základě amnestie prezidenta republiky ze dne 28. října 1953 dne 10. listopadu 1953 podmínečně propuštěna na zkušební dobu pěti let.516 Pobyt ve středočeském kraji jí úřady zakázaly; za pracoviště jí určily státní statek v Kališti u Ústí nad Orlicí. Bydlela ve Rvíšti517 v okrese Ústí nad Orlicí. Zaměstnával jí Státní statek Kaliště jako kuchařku v závodní kuchyni. Posléze pracovala v rostlinné výrobě téhož podniku,
511
KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 96. Výpověď Gisely Sochůrkové ve vazbě HS StB Praha-Pankrác z 28. dubna 1953. ABS, fond Ústředna Státní Bezpečnosti, sign. 305-572-3/120. 513 Tamtéž, sign. 305-572-3/121. 514 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 94. 515 RENNER, E.: Gisela-zlý duch města, část 1., s. 20. 516 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 95. 517 Osada Kaliště č. p. 1. 512
128
přejmenovaného na Šlechtitelskou stanici Kaliště.518 Sochůrek se zdržoval po propuštění v Bystřici u Benešova. V srpnu 1954 těžce onemocněl a manželka za ním z Kaliště na čas odjela. Sochůrkovou ovšem úřední místa nespustila z dohledu a sledovala jí prostřednictvím řady agentů z jejího nejbližšího okolí. Už v srpnu 1955 náčelník 4. odboru II. správy MV, kpt. Kraus, zaslal 2. odboru Krajské správy MV Pardubice výpis závadové činnosti Gisely Sochůrkové z doby okupace a přikázal uvedenou osobu po prošetření rozpracovat, případně použít jako typu na verbovku.519 KSMV Pardubice jí vedla v akci REKONSTRUKCE, rozpracovávané 2. odborem, skupinou Německo. Okresní oddělení MV v Ústí nad Orlicí k její osobě uvedlo, že „jmenovaná má chování bez závad, z bydliště se téměř nevzdaluje, a udržuje písemný styk s osobami německé národnosti (denně 2 – 3 dopisy z NDR a NSR)“.520 Manželství, poznamenané válkou a vězením, nakonec nevydrželo: „V Kališti se později nechala rozvést s jejím bývalým manželem… kdysi se na něj zlobila, že se nechoval u soudu příliš statečně a že všechnu vinu svaloval na ní. Toto může být jedna z příčin jejich rozchodu“.521 Podle zprávy z listopadu 1955 se Sochůrková před dvěma měsíci vdala za Bohumila Lněničku, krmiče na ČSSS Kaliště: „Politicky organizován nikdy nebyl. Spoluzaměstnanci o něm říkají, že je to politický analfabet. Poměr ke zřízení má lhostejný. Pracovní morálku má dobrou, v živočišné výrobě má dobré výsledky…Prověřovaná sama se po stránce politické neprojevuje, otevřeně říká, že s politikou nechce mít již nic společného. Bojí se soudu a trestního stíhání“.522 I další šetření dokladovalo neškodnost a společenskou angažovanost bývalé konfidentky Gestapa: „Pracuje v rostlinné výrobě ŠS Kaliště, všechny svěřené úkoly vykonává dobře. Vzala si na starost cvičení dětí, připravuje s nimi dětská vystoupení v rámci činnosti ZV ROH.“523 V nedatované zprávě sděloval npor. Chvojka poznatek, že „Lněničková, zaměstnankyně n. p. Šlechtitelská stanice Kaliště velmi často jezdí do nemocnice Ústí nad Orlicí, kde vypomáhá jako sestra…jest podezření, zda v nemocnici nepracuje proti zřízení. Rovněž jest velmi agilní v ČČK v Brandýse nad Orlicí“.524 Jiný agent ovšem k činnosti Sochůrkové za války, za kterou byla MLS odsouzena, uvedl, že „při dřívějších rozhovorech zjistil, že nikdy toho nelitovala a že je na to hrdá“.525 518
Zpráva OO MV Ústí nad Orlicí, 24. 11. 1955. ABS, fond 309 - Gestapo Hradec Králové a Pardubice, sign. 309-5-5/62, 63. 519 Verbovkou byl ve slangu bezpečnostních složek míněn pokus o přesvědčení sledovaného subjektu ke spolupráci. 4. odbor, II. správa MV. Výpis závadové činnosti Gisely Sochůrkové z doby okupace. 30. 8. 1955. Tamtéž, sign. 309-5-5/126. 520 Zpráva OO MV Ústí nad Orlicí, 24. 11. 1955. Tamtéž, sign. 309-5-5/62, 63. 521 Krajská správa MV Pardubice, zpráva agenta FRANTY. 17. 12. 1959. Tamtéž, sign. 309-5-5/124. 522 Krajská správa MV Pardubice, prošetření. 24. 11. 1955. Tamtéž, sign. 309-5-5/131. 523 Krajská správa MV Pardubice, zpráva agenta ORLICE. 5. 11. 1959. Tamtéž, sign. 309-5-5/123. 524 Zpráva okrsku VB v Brandýse nad Orlicí. Tamtéž, sign. 309-5-5/139. 525 Krajská správa MV Pardubice, zpráva agenta FRANTY. 17. 12. 1959. Tamtéž, sign. 309-5-5/124.
129
Na příkladu Sochůrkové – Lněničkové je patrné, že člověk, kterého odsoudil MLS jako kolaboranta, a který si svůj trest – třebaže zkrácený – odseděl, přesto neustále podléhal dohledu bezpečnostního aparátu. Na jednu stranu byl stále sledován jako potenciální nepřítel, ale na druhou stranu se stal objektem snah bezpečnostních složek získat ho ke spolupráci s režimem. V protokolech se samozřejmě opakovala i jména mnoha osob, které benešovskou retribuci realizovaly. Z nich se chci zmínit alespoň o třech z nejčastěji uváděných. Jeden z předsedů benešovských TNK, respektive jediný z předsedů, činný po celou dobu „první retribuce“, JUDr. Ivan Klouda, se narodil 25. června 1900. Klouda byl už před válkou benešovským advokátem a exponentem ČSNS a právním zástupcem prezidenta Edvarda Beneše ve věcech majetkových. Dne 1. září 1939 ho Gestapo jako rukojmí zatklo a celou dobu války strávil jako vězeň v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce dál působil jako advokát, předseda VK a TNK v Benešově a veřejný žalobce v retribučních procesech u MLS. Pro jeho činnost v „malé retribuci“ je ve většině případů charakteristická snaha o dodržení spravedlnosti a o nevynášení odsuzujících rozsudků ve sporných kauzách. Jeho manželka, rovněž advokátka, se zúčastnila retribucí jako obhájkyně některých obviněných podle „velkého dekretu“.526 Po skončení své činnosti v TNK byl Klouda jako národní socialista v roce 1948 vyřazen z advokátní komory a až do důchodu pracoval jako dělník na Ostravsku. Jeho dcera Milena Veselá-Kloudová mi ale v rozhovoru sdělila, že její otec odešel z advokacie ihned po únoru 1948 sám, neboť tušil, co se bude dít. Asi rok prý hospodařil na svém statku Švihov a poté nastoupil dobrovolně jako dělník do Ostravy. Vzápětí dorazila na statek StB s úmyslem Kloudu zatknout. K tomu díky Kloudovu prozíravému angažmá v dělnické profesi nakonec nedošlo, nicméně statek byl rodině zabaven.527 V Archivu bezpečnostních složek se nachází dokument, pořízený v prosinci roku 1959. Obsahuje záznamy o výpisech z archivních materiálů, zmiňujících jméno JUDr. Ivana Kloudy. Podle dopisu ze dne 16. srpna 1945, který zaslal Ivan Klouda Prokopu Drtinovi, organizoval stranu národně socialistickou na Benešovsku, „beze spěchu, ale solidně“. Tento dopis se nacházel ve fondu Prokop Drtina. Záznam z fondu Ústřední sekretariát nár. soc. strany ke Kloudovi uvádí: „Jmenovaný byl 6 let členem městské rady v Benešově, 1 rok členem okresního výboru v Benešově, od r. 1935 byl předsedou ředitelstva Městské spořitelny 526 527
Mj. Stanislava Pánka. K jeho případu drobněji v podkapitole 9.2. Rozhovor s Milenou Veselou-Kloudovou z Okresního výboru ČSBS v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov.
130
s přerušením po dobu války“. Ze seznamu funkcionářů ČSNS potom výpis JUDr. Kloudu popisuje takto: „1. náměstek předsedy KV strany v Táboře…od únorových událostí žije v ústraní na svém velkostatku…opírá se o svoji pověst, že je právním zástupcem Masarykovy pozůstalosti a že vyřizuje právní věci dr. E. Beneše, se kterým je v přátelském styku“. Výpis z fondu Dr. E. Beneše zmiňuje, že „ve fondu…je založen koncept pojednání Beneše o situaci po Mnichově…uvádí, že 5. 19. 1938 (?) přijelo za ním do Sezimova Ústí několik přátel a vedoucích politiků, se kterými hovořil o budoucí podzemní činnosti a styku s Londýnem. Mezi jmény svých přátel uvádí i dr. Ivana Kloudu z Benešova“.528 JUDr. Ivan Klouda zemřel 27. února 1978.529 Podle sdělení Mileny Veselé-Kloudové se písemná pozůstalost jejího otce nachází v archivu NM. JUDr. Josef Dráb, řečený Pius, se narodil 5. listopadu 1910. Byl právník a dosáhl hodnosti plukovníka justiční služby. Za války se účastnil odbojové činnosti530 a v květnových dnech roku 1945 se jako člen ONV podílel na vyjednávání s velením SS o klidném odchodu ozbrojených jednotek a předání moci. ONV jej ustanovil zástupcem vojenského velitele, škpt. Voleveckého. Po válce byl vyznamenán Československou medailí za chrabrost, stal se úředníkem ministerstva informací, členem ČSNS, členem a později předsedou benešovské VK a především veřejným žalobcem MLS v Táboře, senátu v Benešově (byl žalobcem např. v případu Sochůrkové). Spolu s Františkem Zimou, zedníkem, komunistou a postupně členem VK a TNK při „první“ i „druhé retribuci“ objížděli tábory v Německu a s úspěchem pátrali po válečných zločincích z Benešovska.531 Po roce 1948 byl zproštěn všech funkcí, zatčen a za smyšlenou protistátní činnost odsouzen na 4 roky těžkého žaláře. V nápravných zařízeních měl možnost setkat se s retribučními vězni, které sám pomáhal odsoudit. Po propuštění pracoval JUDr. Dráb 15 let jako kopáč na stavbách, dále mj. jako skladník a recepční. V roce 1968 vstoupil do K 231. Po roce 1989 se stal čestným předsedou pobočky KPV v Benešově a v roce 2000 i čestným občanem města. Zemřel teprve před několika málo lety. Podle sdělení Otakara Nigrina má
528
ABS, fond Z – Mapy zpráv zpracované studijním ústavem MV, sign. Z-7-7/44. Soubory autorit, regionálních osobností, památek a místopisu, s. 7. In: Stránky Středočeské vědecké knihovny v Kladně. [citováno 15.7.2010] http://svk7.svkkl.cz/i2/i2.search.cls?ictx=kl&iset=1&CSPCHD=00100000000017byKsui000000aKIaz5lQpTs0K huG7Cd5lQ-530 Podle vzpomínek Otakara Nigrina byl Dráb spolužákem Františka Teunera, generálního sekretáře Kuratoria. Údajně mu jednou za války na benešovském náměstí ukazoval s úsměvem na jednu z lamp se slovy, že na té bude Teuner po válce viset. Rozhovor s předsedou pobočky KPV v Benešově, Otakarem Nigrinem, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 531 Tamtéž. 529
131
Drábova rodina v držení velké množství písemné pozůstalosti, kterou prozatím odmítá předat archivu nebo poskytnout KPV nebo ČSBS k okopírování.532 Dalším předsedou TNK, který působil během roku 1946, byl JUDr. Vladimír Vodička. Byl levicově zaměřen a za války žil v Benešově v poměrném ohrožení, protože podle norimberských zákonů byl „židovským míšencem I. stupně“.533 Nepodařilo se mi zjistit, kdy přesně vstoupil do KSČ, nicméně po válce jej do funkce předsedy TNK nominovala právě tato strana. Po ukončení jeho angažmá v TNK koncem roku 1946 působil dále jako advokát a v několika případech i jako právní zástupce některých obviněných v „malé retribuci“, a to jak při trestním řízení, tak při odvolání.534 Skandální je, že minimálně v jednom případě působil jako obhájce obviněné při procesu u MLS, a to dokonce v době, kdy pracoval jako předseda TNK. Tato obviněná byla MLS osvobozena a při následném projednávání jejího případu před TNK už Vodička předsedou ani členem komise nebyl.535 Podle zjištění Ondřeje Kulhavého se Vodička dopisem přimlouval i za bývalého Sturmbannführera Haupricha, podezřelého z vraždy amerických letců na Konopišti a nacházejícího se po krátkou dobu na přelomu let 1946-1947 v rukou československých bezpečnostních složek.536 Vodičkova angažovanost takříkajíc na obou stranách „retribuční barikády“ je přinejmenším zarážející, zvláště při vědomí skutečnosti, že mnohé odsouzené kauzy, v nichž figuroval jako předseda komise, byly posouzeny na benešovské poměry dost tvrdě a bez skrupulí. V roce 1948 se Vodička nakrátko stal předsedou ONV. Informací o JUDr. Vodičkovi se bohužel nedá zjistit mnoho, protože při pátrání po jeho jméně lze s největší pravděpodobností narazit spíše na jeho stejnojmenného syna. Vladimír Vodička ml. (přezdívaný Sapér podle postavy z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka) byl také zajímavou postavou. Narodil se v roce 1925, po válce dosáhl rovněž titulu
532
VELÍŠEK, Josef: Zánik cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/konec-cviciste-waffen-ss-na-benesovsku.html; rozhovor s předsedou pobočky KPV v Benešově, Otakarem Nigrinem, dne 3. listopadu 2010, Benešov; Klub filatelistů Benešov: 300. výročí založení Gymnázia Benešov, 1703-2003. Benešov 2003, s. 5; KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 34. 533 Výpověď Martina Strassela, Oberregierungsinspekteura (vedoucího) Reichsauftragsvervaltung u okresního úřadu v Benešově a zástupce okresního hejtmana před benešovskou VK. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 23. 534 Viz např. podkapitola 9.6, případ Františka Černíka, nebo podkapitola 9.4, případ Gustava Cílka. V této kauze dokonce Vodička zastupoval v lednu 1948 při řízení soudu obviněného, jehož případ jím vedená TNK protahovala do nekonečna, takže až do konce „první retribuce“ nebyl vyřešen. Velmi podobný případ oboustranně angažovaného právníka s užitečnými kontakty a zkušenostmi, získanými při práci v TNK, je zaznamenán také v Ostravě: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 195. 535 Viz podkapitola 9.1, případ Olgy Fundové a Věry Krejčové. 536 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 83.
132
JUDr., rovněž se angažoval v KSČ537 a krom toho byl hudebníkem, skladatelem a ředitelem divadla Na zábradlí. Podle Petra Cibulky byl důvěrníkem StB s krycím jménem HYNEK, ev. č. 4224.538 JUDr. Vladimír Vodička - Sapér údajně dosud žije v malé vesnici u Babic.539
6.5
Národnostní problematika
S retribucí obecně národnostní problematika úzce souvisí. Určení národnosti mohlo mít klíčový význam pro posouzení viny. Zvláště v souvislosti s „malou retribucí“ je tento fenomén velmi důležitým a komplikovaným tématem.540 „Velká retribuce“ se teoreticky dotýkala bez rozdílu Čechů i Němců.541 Základem národnostní problematiky v souvislosti s „malou retribucí“ je otázka národnosti a státní příslušnosti, respektive rozdílu mezi těmito dvěma identifikátory a rozdílu v jejich chápání. Na rozdíl od „velkého dekretu“, který nebyl národnostně nijak kodifikován, bylo řízení podle „malého dekretu“ možné vést proti československým občanům české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, s výjimkou obvinění podle písmen g) a ch) směrnic, kdy bylo možno řízení zavést proti osobě jakékoli národnosti a státní příslušnosti. Tyto detaily určil nikoli dekret, ale směrnice MV. Sporným bodem „malé retribuce“ se stalo především hlášení se k německé národnosti podle písmene a) odstavce 10 směrnic. Podle něj bylo možno proti československým občanům české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti zavést řízení pro hlášení se k německé nebo maďarské národnosti, nemělo-li již za následek ztrátu československého občanství, nebo pro podporu odnárodňovacích snah Němců a Maďarů.542 Toto velmi zmatené znění, kdy nebylo příliš jasné, koho se mělo vlastně toto opatření týkat, vysvětluje Frommer tak, že bylo namířeno proti těm, kteří vyjádřili svojí německou příslušnost (a třeba o ní i oficiálně zažádali), ale z právního hlediska německé občanství nezískali.543 To byl případ lidí, kteří se přihlásili k německé národnosti, ale okupačními úřady tento přestup akceptován nebyl 537
Např. při rezoluci celostátního aktivu ředitelů divadel z 30. října 1969, která se přihlásila k úsilí uskutečňovat kulturně politickou linii XIII. Sjezdu KSČ: Takoví jsme byli. In: Divadelních noviny [citováno 3.11.2010] http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=16458 538 PAVLÍK, Vladimír: Kolik z nich se bude domáhat satisfakce u konkrétních estébáků? Necenzurované noviny. In: Stránky Petra Cibulky-Pravý blok [citováno 3.11.2010] http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1996/nn0596/obsah/9.htm 539 Rozhovor s předsedou pobočky KPV v Benešově, Otakarem Nigrinem, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 540 Touto problematikou se ve spolupráci s vedoucí mé diplomové práce zabývám v příspěvku v připravovaném sborníku: KMOCH, Pavel – LOZOVIUKOVÁ, Kateřina: Retribuce a národnostní problematika. In: Ústecký sborník historický, v tisku. 541 Samozřejmě i při „velké retribuci“ měla ale národnost vliv. Často se stávalo, že obviněný německé národnosti nebyl odsouzen nebo ani obžalován v zájmu toho, aby mohl být vysídlen. K této problematice podrobněji viz podkapitola 4.2. 542 Podporou odnárodňovacích snah se rozumělo např. posílání českých dětí do německých a maďarských škol. Viz STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 9. 543 Viz: FROMMER, B.: Národní očista, s. 268.
133
a německou státní příslušnost neobdrželi. V těchto případech navíc přetrvávala podmínka, že se nesměli o udělení říšské příslušnosti ucházet. Podle § 5 dekretu č. 33/1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské totiž už samotné ucházení se o udělení německé nebo maďarské příslušnosti nikoli pod nátlakem nebo z donucení okolnostmi s sebou mělo nést následek ztráty československého občanství, nehledě na to, zda bylo úspěšné.544 Tím, že by taková osoba už nebyla československým občanem, nevztahoval by se na ní „malý retribuční dekret“. V mnohem větší míře se ale jednalo především o neúřední přihlášení se k německé národnosti spíše deklarativní povahy, kdy obvinění dali najevo náklonnost k německé národnosti svým chováním: například mluvili bez donucení německy, chlubili se německým příbuzenstvem nebo se neoprávněně policejně přihlásili jako Němci, aby získali vyšší potravinové příděly. Stach uváděl jako příklad i možnost, kdy Čech v soudním sporu tvrdil, že je Němec a navrhoval postoupení spisů německému soudu; přihlášku u německých úřadů ale nepodal.545 Právní příručka vrchního odborového rady MV Jaroslava Fuska každopádně uváděla, že „mohou být potrestáni – budou-li dány podmínky - jen ti, kteří svou přihláškou nepozbyli československé státní občanství“. Podle Fuska mají být takovými adepty na potrestání lidé, „kteří se přihlásili k německé národnosti pod fyzickým nebo psychickým nátlakem nebo pod tlakem okolností zvláštního zřetele hodných“. Podmínkou ale bylo, že MV schválil jejich osvědčení o národní spolehlivosti, vydané příslušným ONV. Značný počet takových adeptů na potrestání ale měl zůstat beztrestný, protože podle odst. 12 směrnic mělo být od potrestání upuštěno, jestliže byl čin spáchán pod nátlakem. Proto řízení v tomto bodě mohlo být provedeno pouze v případě, kdy „faktické hlášení se k německé nebo maďarské národnosti nebude lze považovat za formální přihlášku za Němce nebo Maďara, a dále v těch případech, v nichž omluvný důvod, který sice bude uznán za postačující při řešení otázky československého státního občanství, ukáže se nedostatečným v trestním řízení.“ Fusek ještě zmiňoval zásadní roli časové tísně, kdy ONV během řízení mnohdy nebudou znát, jak MV posoudilo tu kterou žádost o osvědčení národní spolehlivosti.546 Podle dikce směrnic tedy komise nemohly za hlášení se k německé národnosti stíhat osobu, která obdržela německou státní příslušnost, třebaže by ji vyhodnotily jako osobu 544
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německá a maďarské. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 29.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb17-45.pdf 545 STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 9. 546 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 24.
134
českého, slovenského nebo jiného slovanského původu, prostě proto, že již nebyla československým občanem. Takovou osobu v dané chvíli postihla ztráta československého občanství a vztahovaly se na ní dopady dekretu č. 33. Pokud zažádala o navrácení československého státního občanství a dosud ho neobdržela, nebyla postižitelná ani podle „malého dekretu“ ani podle dekretu č. 33; v dané chvíli se nacházela v právním vakuu nevyjasněné příslušnosti. Pokud ovšem žádala o navrácení československého státního občanství s odůvodněním, že byla k přihlášení se k německé národnosti nebo přijetí říšské příslušnosti donucena a tuto žádost doložila osvědčením o národní spolehlivosti příslušného ONV, hledělo se na ni v souladu s dikcí dekretu č. 33 až do navrácení občanství jako na československého státního příslušníka. V tom případě se na ni „malý dekret“ vztahoval. Osoby národnosti německé, kterým bylo po válce vráceno československé občanství, pod jurisdikci „malého dekretu“ rovněž nespadaly (s již uvedenou výjimkou dvou konkrétních obvinění), protože nesplňovaly podmínku české národnosti. Podmínky pro navrácení (respektive zachování) československého občanství osobám německého původu formuloval dekret č. 33 velmi striktně. Rozlišoval mezi navrácením československého občanství a jeho zachováním. To se týkalo německých „antifašistů a antinacistů“, navrácení pak „dalších loyálních Němců“.547 Pokud jednotlivé osoby žádaly o zachování československého občanství (které pozbyly podle dekretu č. 33 buď faktem, že nabyly – třebaže neměly na výběr – německou nebo maďarskou příslušnost,548 nebo jen prostou skutečností, že měly německou nebo maďarskou národnost549), musely prokázat, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem “. Těch, kteří se takovým aktivním saldem mohli vykázat, nebylo mnoho. O žádosti o zachování občanství rozhodovalo MV na návrh ZNV, na Slovensku na návrh SNR. Osoby, které pozbyly československé občanství, mohly také zažádat o jeho vrácení.550 Žádosti posuzovaly tytéž orgány, ale již pouze „podle volné úvahy“. Žadatel se však
547
MUCHA, J. – PETRŽELA, K.: O některých současných problémech…, s. 8-9. Je zajímavé, že v tomto případě neplatila často proklamovaná zásada právní kontinuity ČSR po Mnichovské dohodě a neplatnosti většiny předpisů, vydaných a aplikovaných v době nesvobody, jak jí zakládal Ústavní dekret prezidenta republiky č. II Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944. Viz: BENEŠ, Zdeněk a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002, s. 276. 549 To se týkalo např. slovenských Němců, kteří říšskou příslušnost – na rozdíl od Němců ze Sudet a z Protektorátu – neobdrželi automaticky. 550 Tyto žádosti musely být podány do 10. února 1946. 548
135
v minulosti nesměl dopustit porušení povinností československého státního občana.551 Porušením těchto povinností ale mohla stát i skutečnost, že dotyčná osoba například pracovala jako úředník aparátu německé říše, vyučovala na německých školách, byla příslušníkem nepřátelské branné moci a nevzpírala se tomu atd.552 Rozdíl mezi zachováním a vrácením občanství spočíval také v tom, že Němcům, kterým bylo občanství zachováno, nebyl konfiskován majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Těm, kterým bylo občanství pouze navráceno majetek zkonfiskován byl, stejně jako těm, kterým občanství navráceno nebylo a byli vysídleni.553 Z dikce směrnic dále vyplývá, že samotné přijetí německé státní příslušnosti z hlediska retribuce trestné nebylo, pokud se dotyčný současně nepřihlásil k německé národnosti. V praxi se ale pojem národnosti a státní příslušnosti často směšoval a věci se vykládaly, jak kdo zrovna nešťastné znění směrnic v tomto bodě pochopil. Formulace směrnic vyústily v naprostý zmatek ohledně posuzování národnosti, státní příslušnosti, hlášení se k nim a žádostem o ně.554 Třetí dodatek směrnic z ledna 1947 konečně stanovil, že řízení podle odstavce 10, písmene a) může být zavedeno proti osobám českého, slovenského nebo jiného slovanského původu bez ohledu na jejich státní příslušnost. Podle písmen směrnic b) až f) a h) a i) bylo i nadále možno stíhat pouze osoby českého nebo slovenského původu s československým státním občanstvím. Z této formulace tedy vyplývá především možnost stíhat pro hlášení se k německé nebo maďarské národnosti takové osoby, které byly českého, slovenského nebo jiného slovanského původu, obdržely německou státní příslušnost a nebylo jim dosud navráceno československé občanství (respektive o tuto možnost ani nezažádaly). Podle dosavadní praxe byli totiž lidé původně české národnosti s německou (nebo žádnou či dosud nevyjasněnou) státní příslušností za hlášení se k německé národnosti podle „malého dekretu“ nepostižitelní, protože už neměli československé občanství, jak vyžadovalo původní znění odstavce 10, písmene a) směrnic.
551
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německá a maďarské. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 29.10.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb17-45.pdf 552 Viz: MUCHA, J. – PETRŽELA, K.: O některých současných problémech…, s. 9. 553 Viz: PROCHÁZKA, J.: Konfiskace majetku…, s. 18. 554 Stejný zmatek a směšování pojmů byl v téže době typický např. pro posuzování národnosti a státní příslušnosti válečných zajatců z německé armády v SSSR, kteří se hlásili jako „Češi, Slováci, Čechoslováci nebo českoslovenští příslušníci“. Viz: BORÁK, Mečislav: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR. Praha 2003, s. 115-123.
136
Třetí dodatek dále zavádí postih nejen pro hlášení se k německé nebo maďarské národnosti, ale i pro ucházení se o německou státní příslušnost. Osoby s českou národností a německou státní příslušností nemohly být podle „malého dekretu“ dosud stíhány vůbec, protože – kromě toho, že neměly československé občanství a nespadaly tedy do jurisdikce dekretu – se nehlásily k německé národnosti a z hlediska dekretu se ničeho nedopustily. Do doby vydání třetího dodatku nebylo pro osoby českého původu ucházení se o německou státní příslušnost – ať už úspěšné, nebo neúspěšné – podle „malého dekretu“ vůbec postižitelné, pokud nepočítáme jako postižení fakt, že podle § 5 dekretu č. 33/1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské už samotným dobrovolným ucházením se o udělení německé nebo maďarské příslušnosti měly ztratit československé občanství.555 Dodatek směrnic tedy umožňoval tyto provinilce fakticky postihnout podruhé za týž prohřešek, případně je postihnout vůbec, pokud na ně z nějakých důvodů nebyl dekret č. 33 aplikován a československé občanství neztratili, nebo jim bylo po válce navráceno. Důvod proč v lednu 1947 došlo k popsané změně není zcela jasný. Jedním důvodem mohlo být to, že si tvůrci dekretu a původních směrnic uvědomovali, že v Němci zabraných pohraničních oblastech republiky zůstalo přibližně půl milionu, podle některých autorů až 600 tisíc etnických Čechů.556 Někteří z nich v roce 1938 česko-slovenskými příslušníky 555
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 29.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb17-45.pdf 556 Viz: KRYSTLÍK, Tomáš: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938-1939. In: Stránky Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení. [citováno 20.10. 2011] http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist3 Zajímavé je, že tito Češi – ani takoví, kteří přijali říšskou příslušnost, ani ti, kteří si podrželi příslušnost česko-slovenskou – nemuseli ze zákona opustit svá bydliště, nacházející se nyní na území říše. Ti, kteří odešli, tak učinili buď dobrovolně (často se jednalo o státní zaměstnance a jejich rodiny nebo o činovníky Sokola, Národních jednot a dalších československých nacionálních organizací), nebo na základě legislativou nepodpořeného vyhánění místními německými orgány a německým obyvatelstvem, které by se dalo přirovnat k poválečnému tzv. divokému odsunu Němců. V dále zmíněné smlouvě v § 2 existovala možnost, že by osoby německé národnosti s československým občanstvím, přistěhovavší se po roce 1910 na území ČSR (a jejich potomci) a osoby neněmecké národnosti, přistěhovavší se po roce 1910 na území nově vzniklé sudetské župy (a taktéž jejich potomci) mohli být oběma vládami recipročně vysídleni, a to pouze s movitým majetkem; k tomu ale z oboustranně praktických důvodů nikdy nedošlo. Podmínka movitého majetku se dále týkala i těch, kteří optovali pro příslušnost druhé země a vystěhovali by se dobrovolně. Toto vyplývá z textu smlouvy, Radvanovský ovšem v podstatě uvádí, že se jednalo o eventuální vzájemné nucené přesídlení těch, kteří optovali pro příslušnost k druhému státu, čímž směšuje znění dvou různých paragrafů. Navozuje dojem, že v sobě opce pro československou příslušnost nesla nebezpečí vysídlení, a že tedy bylo v zájmu Čechů v Sudetech optovat pro příslušnost říšskou, aby se vysídlení vyhnuli. Pro etnické Čechy, kterých se opční podmínky týkaly, ať již si podržely říšskou, nebo optovaly pro československou příslušnost nucené vystěhování z území sudetské župy ze smlouvy ale nevyplývalo. Jinými slovy: československá vláda mohla podle této smlouvy vyhostit pouze etnické Němce s československou příslušností, kteří na území ČSR nežili před daným rokem, a německá vláda mohla vysídlit takové etnické Čechy, kteří na území Sudet nežili před stejným rokem a zůstali čs. státními příslušníky. Optantů se tedy možné nucené vystěhování netýkalo. Možným důvodem této dezinterpretace je chyba v běžně dostupném českém překladu smlouvy, kde ve druhém odstavci § 2 (který je navíc oproti originálu prohozen s odstavcem prvním) vypadla oproti německé verzi záporka, jejíž absence
137
automaticky zůstali, jiní pro příslušnost česko-slovenskou optovali (později přešla samozřejmě na příslušnost protektorátní), ale další více či méně nuceně přijali říšskou příslušnost, přičemž národnost si podrželi českou.557 Došlo k tomu na základě smlouvy mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938.558 Všem obyvatelům, tedy i Čechům, kteří žili a narodili se na území nově vzniklé sudetské župy před rokem 1910, a současně jejich dětem, vnukům, manželkám a manželkám těchto dětí a vnuků byla automaticky přidělena říšská státní příslušnost. Pro československou příslušnost mohly osoby neněmecké národnosti optovat do 29. 3. 1939, pokud tak neučinily, říšská příslušnost jim zůstala.559 Důvody, proč lidé buď optovali nebo ne se lišily. Zimmermann uvádí, že záviselo na tom, jak dalece byli na svém území zakořeněni, z jaké byli sociální vrstvy, nebo na skutečnosti, jestli chtěli případnou opcí vyjádřit svou českou přináležitost, anebo zda naopak nechtěli v německém prostředí vyčnívat. Podle Zimmermanna se tak „v župě vytvořila svého druhu dvoutřídní společnost, která se na jedné straně skládala z oktantů a na druhé straně z těch, kdo se k ČSR nepřihlásili. Podle jedné zprávy SD z roku 1940 se optanti cítili jako zvlášť dobří Češi a na ostatní hleděli s „jistým pohrdáním“.“560
v chybném překladu činí v neněmců Němce (nichtdeutscher Volkszugehörigkeit změněno na německé národnosti). Viz: RADVANOVSKÝ, Zdeněk: Říšská župa Sudety. Obyvatelstvo župy. In: BENEŠ, Zdeněk, a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002, s. 138; Smlouva mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938. In: Stránky studentů Právnické fakulty UK [citováno 20.10. 2011]. http://www.vakobobri.cz/lachtan/300_1938.rtf; Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfrage vom 20. November 1938, Monatshefte für Auswärtige Politik 5, díl 12, s. 1213-1216; Oproti tomu např. lidé, kteří optovali v roce 1946 pro československé občanství a měli bydliště na Sovětskému svazu odstupované Podkarpatské Rusi se museli do 12 měsíců od platnosti opce vystěhovat na území Československa. Viz Smluva medzi Československou republikou a Sväzom sovietskych socialistických republik o Zakarpatskej Ukrajině. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 13.2. 2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb81-46.pdf 557 Touto problematikou se dosud mnoho autorů detailně nezabývalo. Někteří dokonce zcela mylně tvrdí, že „Češi v obsazených Sudetech i nadále zůstávali státními občany Československé republiky“ a že později „Protektorátní příslušnost nabyli také všichni Češi v obsazených Sudetech“. EMMERT, František: Češi ve Wehrmachtu. Zamlčované osudy. Praha 2005, s. 182. 558 Viz: KRYSTLÍK, T.: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938-1939. In: Stránky Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení. [citováno 20.10. 2011] http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist3; RADVANOVSKÝ, Z.: Říšská župa Sudety. In: BENEŠ, Z., a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002, s. 138; Smlouva mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938. In: Stránky studentů Právnické fakulty UK [citováno 20.10. 2011]. http://www.vakobobri.cz/lachtan/300_1938.rtf 559 Čechů s říšskou příslušností mělo být na území župy Sudety k 17. 5. 1939 celkem 193 793. Viz: KRYSTLÍK, T.: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938-1939. In: Stránky Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení. [citováno 20.10. 2011] http://www.sudetstinemci.cz/cs/hist3; Podle jiných údajů se jednalo k roku 1939 o 174 143 osob. Viz: CHOCHOLATÝ-GRÉGR, František: Češi ze Sudet ve Wehrmachtu. In: Stránky Bruntál.net [citováno 4.2. 2011] http://www.bruntal.net/2007071003-cesi-ze-sudet-ve-wehrmachtu 560 ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha 2001, s. 350.
138
Postihovat osoby, které se v podstatě nijak zásadně neprovinily nebylo žádoucí, a nebylo to pro jejich počet ani technicky možné. Proto samotné přijetí německé příslušnosti nebylo v písmenech směrnic obsaženo. Po čase se nicméně ukázalo, že ne všichni z těchto říšských příslušníků české národnosti přijali říšskou příslušnost z donucení, ale že mnozí z nich tak učinili vědomě, ze zištných důvodů. V případě lidí, na něž se opční smlouva nevztahovala, bylo předpokladem žádosti o říšskou příslušnost přihlášení se k německé národnosti, protože „kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou.“561 To se týkalo samozřejmě i těch Čechů s protektorátní příslušností, kteří se o říšskou příslušnost ucházeli za okupace. Pro osoby, které získaly říšskou příslušnost podle smlouvy o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. nebyl tento akt vázán na národnost. Mohli ji získat – a získali – i lidé, kteří se stále hlásili k české národnosti. Pro osoby, na něž se smlouva nevztahovala, platila v případě žádosti o říšskou příslušnost podmínka přihlášení se k národnosti německé. Podle německého branného zákona spadal ale pod brannou povinnost každý říšský příslušník, o národnosti nemluvě, tedy i říšští příslušníci s českou národností.562 Z hlediska branného zákona tedy nebyla důležitá národnost, ale státní příslušnost. V této souvislosti zcela pomíjím problematiku Těšínska a Hlučínska, protože byla v kontextu ČSR výjimečná. Češi z Těšínska byli po připojení k říši často nuceni přihlásit se ke slezské národnosti, s níž se pojila říšská příslušnost a možnost státního zaměstnání, např. u železnice. Oni sami to většinou brali jako pouhé přihlášení se k zemské identitě a tedy v podstatě k češství. Pro německé úřady to ale znamenalo, že se tito lidé stali slezským kmenem německého národa a německými státními příslušníky tzv. „na odvolání“. Obyvatelům Hlučínska jako bývalé součásti Německa (do roku 1920) byla německá příslušnost pouze obnovena a německé úřady je bez dalšího hodnotily jako německé příslušníky, nehledě na národnostní původ a obcovací jazyk. Z tohoto hlediska je poněkud problematické nazývat příslušníky německé armády z Těšínska a Hlučínska Čechy ve Wehrmachtu, jak se často činí, protože etnickými Čechy už de iure nebyli.563 Mnohem spíše by toto označení zasluhovali říšští příslušníci české národnosti z území sudetské župy, kteří 561
KRYSTLÍK, T.: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938-1939. In: Stránky Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení. [citováno 20.10. 2011] http://www.sudetstinemci.cz/cs/hist3 562 Jediní, kdo byli z branné povinnosti explicitně vyřazeni, byli Židé a tzv. „židovští míšenci“, jak je definovaly Norimberské zákony. Viz: Das Wehrgesetz vom 21. Mai 1935. § 18., Reichsangehörigkeit. TSCHOELTSCH, Ehrenfried: Der Dienst-Unterricht in der Luftwaffe. Berlín 1941, s. 14. 563 Viz: EMMERT, F.: Češi ve Wehrmachtu.
139
spadali pod brannou povinnost. Otázkou ovšem je, jestli Češi ze Sudet s říšskou příslušností skutečně odváděni byli. Pokud je mi známo, osudy těchto potenciálních odvedenců se dosud nikdo systematicky nezabýval. Autoři, této problematiky se dotýkající, se v názorech diametrálně odlišují.564 Aby bylo možné oddělit zrno od plev – tedy lidi, kteří byli k přihlášení se k říšské příslušnosti donuceni, od lidí, kteří tak učinili o své vůli – muselo být možné tyto případy jednotlivě prošetřit. Právě k tomu mohlo sloužit znění třetího dodatku směrnic. Dalším důvodem mohl být fakt, že s koncem roku 1946 skončil i organizovaný odsun Němců. Osoba českého původu, která se za okupace přihlásila za Němce nebo se ucházela o německou příslušnost, přišla podle dekretu č. 33/1945 o československé občanství, a pokud jí nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, byla považována za Němce. Taková osoba však nepodléhala odsunu právě pro svůj český původ.565 Nyní za své provinění mohla být nově postižena alespoň podle „malého dekretu“. Podle většiny písmen odst. 10 směrnic, který kodifikoval „provinění proti národní cti“ bylo tedy původně možno zavést řízení pouze proti československým občanům české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, po vydání třetího dodatku pak u odstavce a) směrnic proti osobám české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti s jakoukoli státní příslušností. Pro přečiny, popsané v odst. 10), písm. g) a ch) směrnic, tedy pro „zneužívání postavení na vedoucím místě, dosaženého pomocí okupantů, k získání nebo zabezpečení osobního prospěchu přisluhováním okupantům na úkor podřízených“, nebo „týrání, urážení nebo terorizování Čechů a Slováků, spáchané ve službách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbit se jim“, bylo možné stíhat osoby kterékoli národnosti nebo státní příslušnosti, tedy v praxi především osoby německé národnosti nebo německé státní příslušnosti. I zde ovšem – stejně jako v mnoha případech „velké retribuce“ – převažoval státní zájem na vysídlení nad zájmem o potrestání viníků: „Tímto trestním stíháním nemá však býti ve smyslu oběžníku ministerstva vnitra č. Z/s-3060-4/3-46 brzděn nebo znemožněn odsun takových osob“.566 Postižitelnost obviněných podle jednotlivých písmen směrnic v závislosti na jejich národnosti a státní příslušnosti je zaznamenána v následující tabulce:
564
Viz např.: BORÁK, M.: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR, s. 115-123. Viz: ŠEBESTÍK, J. – LUKEŠ, Z.: Přehled předpisů o Němcích…, s. 18 a 51. 566 Tamtéž, s. 22. 565
140
Tabulka 1: postižitelnost podle jednotlivých písmen směrnic v závislosti na národnosti a státní příslušnosti obviněných Písmeno směrnic-provinění
Osoby postižitelné od října 1945
Osoby postižitelné od ledna 1947
a) hlášení se k něm. nebo maď.
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
národnosti, podpora
slovanská národnost,
slovanská národnost, jakákoli
odnárodňovacích snah (od ledna
československá státní příslušnost
státní příslušnost
b) politická spolupráce s Němci
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
nebo Maďary, členství ve
slovanská národnost,
slovanská národnost,
fašistických organizacích
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
c) propagování, obhajování,
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
vychvalování nebo podpora
slovanská národnost,
slovanská národnost,
nacismu, fašismu nebo
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
d) schvalování, podpora nebo
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
obhajování nepřátelských projevů
slovanská národnost,
slovanská národnost,
nebo činů nacistů, fašistů a
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
e) odborná spolupráce s Němci,
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
Maďary a s českými nebo
slovanská národnost,
slovanská národnost,
slovenskými zrádci
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
f) ucházení se o výhody, nebo
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
jejich poskytování
slovanská národnost,
slovanská národnost,
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
Jakákoli národnost, jakákoli státní
Jakákoli národnost, jakákoli státní
příslušnost
příslušnost
h) společenský styk s Němci nebo
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
Maďary
slovanská národnost,
slovanská národnost,
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
ch) týrání, urážení nebo
Jakákoli národnost, jakákoli státní
Jakákoli národnost, jakákoli státní
terorizování Čechů a Slováků
příslušnost
příslušnost
i) nesprávné prohlášení o státní a
Česká, slovenská nebo jiná
Česká, slovenská nebo jiná
národní spolehlivosti jiné osoby
slovanská národnost,
slovanská národnost,
(od května 1946)
československá státní příslušnost
československá státní příslušnost
1947 též ucházení se o německou příslušnost)
antisemitismu
českých nebo slovenských zrádců
g) zneužívání postavení
141
Podle Chrobákové Lněničkové bylo skutečnou doménou „malého dekretu“ souzení tzv. odnárodněných Čechů, tedy těch občanů, kteří se dříve hlásili k české národnosti a posléze se přihlásili k národnosti německé, nebo se ucházeli o říšskou státní příslušnost.567 Toto tvrzení se možná jeví správné ve světle faktů a čísel, vztahujících se k „malé retribuci“ v okresech na bývalém území říšské župy Sudety,568 ale pro okresy vnitrozemské zřejmě zcela pravdivé není. Například v Benešově sice docházelo ke stíhání lidí, kteří zažádali o německou státní příslušnost nebo se hlásili k německé národnosti, ale v množství případů drtivě převažuje obvinění ze společenského styku s Němci a z politické spolupráce s nimi (především formou členství ve fašistických organizacích). Lze tedy říci, že na Benešovsku byla „malá retribuce“ cílena především na nedostatečně loajální Čechy a na fašizující elementy v českých řadách. Totéž platí i pro okresy Semily, Turnov a Jilemnice.569 Podle Fuskova dobového právního výkladu ovšem v každé kauze „najdeme národnostní motiv, jakož vůbec dekret…je takto motivován. Dává právní podklad pro zúčtování národa s těmi, kdo mu nezůstali za všech okolností věrni“.570 Frommer charakterizuje podstatu problému národnosti tak, že v národnostně smíšených oblastech Československa bylo mnoho lidí, kteří mohli prokázat jak svůj český, tak i německý původ, protože mezi předky měli příslušníky obou národností. Tito lidé v různých dobách deklarovali různou národnost, podle toho, co bylo v danou chvíli výhodnější: „Pro mnoho lidí takové změny identity znamenaly normální součást života. Nebyla to jen politická kalkulace, nýbrž modus vivendi nutný pro přežití ve světě, který se formoval na základě národní příslušnosti“.571 Otázka národnosti pro ně nebyla otázkou zásadní, jako tomu bylo v případě nacionalistů jak na české, tak na německé straně. Byla spíše možností jak získat výhody, které z hlášení se k té či oné národnosti v danou chvíli vyplývaly. Pro tuto skupinu občanů s multinacionálními kořeny, a tedy s nacionálně nevyhraněnou identitou platí, že byla etnicky indiferentní.572 Tohoto problému si byli odborníci dobře vědomi už v tehdejší době. Dr. Josef Hůrský zmiňuje v souvislosti se sčítáním lidu dva „tábory“ národních statistiků: subjektivisté měli 567
CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. – KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 467. 568 Tamtéž, s. 465-470; RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce; REMSOVÁ, M.: Práce SVUČ. 569 Nejčastější obvinění v okrese Semily byl společenský styk s Němci, v okrese Turnov členství ve fašistických organizacích a v okrese Jilemnice propagování, obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu. HYBNEROVÁ, L.: TNK Jilemnice; LOUDA, J.: TNK Turnov; VAŠÍČKOVÁ, J.: TNK Semily; Příspěvky na Konferenci vědecké, výzkumné a tvůrčí činnosti FP TUL, 23.2.2011. 570 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 11. 571 FROMMER, B.: Národní očista, s. 266. 572 Např. KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 330; LOZOVIUK, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005, s. 120-137.
142
představu, že většina těchto – podle dobové terminologie – „národnostně labilních“ občanů podlehne při sčítání lidu hlasu svědomí a přihlásí se k národnosti, jejíž jazyk je jí bližší, a tedy k té, k níž přináleží více. Naopak objektivisté počítali s tím, že „sčítaná osoba snadno podlehne hmotným nebo jiným zájmům, jakmile na ni učiní někdo nátlak“.573 Objektivisté tedy doporučovali zjišťovat nikoli národnost, ale běžný komunikační jazyk, což bylo podle jejich názoru
lépe
kontrolovatelné
a
průkaznější.
Poválečné
orgány
se
přiklonily
k subjektivistickému hledisku a vyjádření národnosti ze sčítání lidu braly jako směrodatné a pravdivé; od toho se odvíjela trestnost obviněných v „malé retribuci“, ale i eventuální vysídlení z republiky. Podle Chrobákové Lněničkové se v případě přihlášení se k německé národnosti nebo žádosti o příslušnost jednalo „často o zištné důvody (získání kvalitnějších potravinových lístků pro osoby s německou národností, lepší pracovní zařazení, podpoření určité žádosti u německých úřadů ve prospěch žadatele – objevovaly se žádosti o penzi, invalidní důchody, byty apod.), ale (přestupy k německé národnosti) také měly posloužit k jakémusi „zneviditelnění“ – souzení Češi často uváděli, že chtěli mít klid od Němců, „žít si svůj život“ apod. Byly tu i řídké případy těch, kteří chtěli tímto způsobem odvrátit pozornost okupantů od vlastní odbojové činnosti nebo chránit někoho blízkého“.574 Za povšimnutí stojí, že Chrobáková Lněničková, když mluví o souzených Češích, kteří přijali německou národnost, vlastně nevědomky přistupuje na retribuční národnostní kategorizaci. To, že byli takoví lidé považováni za Čechy (většinou na základě toho, že se k této národnosti hlásili dříve) ještě neznamená, že Čechy opravdu byli. Jak jsem uvedl výše, jednalo se často o lidi etnicky indiferentní. Byli de facto současně Čechy i Němci a aktuální deklarovanou národnost volili podle vnějších podmínek. Retribuční spravedlnost byla tedy pasována na arbitra, který měl na základě nacionálně persekučních dekretů, národnosti deklarované při sčítání lidu v roce 1930 a dalších okolností575 určit, jaké národnosti jsou „skutečně“. Posouzení nacionality člověka podle národnosti dříve deklarované je ale poměrně 573
HŮRSKÝ, J.: Zjišťování národnosti, s. 31. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. – KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 469. 575 Podle oběžníku MV č. B-300/3961-46-Ref. B musely být k závěru, že dotyčná osoba je českého nebo slovenského původu, splněny následující podmínky: musela pocházet z českých nebo slovenských rodičů, případně smíšeného manželství, být vychovávána česky nebo slovensky, mít českou nebo slovenskou mateřskou řeč, navštěvovat české nebo slovenské školy (pokud to v místě bydliště bylo možno) a při sčítání v r. 1930 se přihlásit k české nebo slovenské národnosti. K přiznání původu bylo nutno splnit všechny tyto podmínky, a pokud bylo třeba při rozhovoru zjištěno, že dotyčná osoba neumí plynně česky nebo slovensky, bylo tím dáno, že její mateřská řeč česká ani slovenská není. Výsledek sčítání lidu pak již zjišťovat potřeba nebylo, protože „by se tím provádění odsunu velmi komplikovalo a zdržovalo“. ŠEBESTÍK, J. – LUKEŠ, Z.: Přehled předpisů o Němcích, s. 51. 574
143
nespolehlivá věc, protože, jak vyplývá z výše řečeného, mnoho lidí, kteří si mohli svou národnost „vybrat“, volilo vždy prostě jen výhodnější variantu. Tou byla v době předválečné spíše národnost česká a za války naopak německá. Dobová právní příručka nicméně problematiku etnicky indiferentních osob pocházejících ze smíšených manželství hodnotí jednoznačně, a její dikce připomíná spíše rétoriku třetí říše: „Se sňatky Čechů s Němci má náš národ smutné zkušenosti. Jimi se nám odrodilo mnoho a mnoho české krve…a jako je poturčenec horší Turka, tak byli tito renegáti a míšenci nejhoršími nepřáteli všeho českého“.576 Spolehlivější je posuzování buď na základě „obcovacího jazyka“, jako tomu bylo za Rakousko – Uherska,577 nebo na základě národnosti předků takového člověka a případného procentuální určení národnosti, ze které pochází. Tento princip se u TNK příliš neprosazoval, snad s výjimkou nezletilých potomků smíšených manželství. U nich záleželo na tom, jaké národnosti byl jejich otec, protože od toho se podle právních předpisů odvozovala jejich vlastní národnost.578 Praktikoval se ale o něco dříve v rámci Norimberských zákonů, namířených proti lidem, kteří byli těmito zákony určeni jako Židé nebo židovští míšenci, nehledě na to, za co se považovali oni sami. Sečteno a podtrženo: národnost je subjektivní a nejasně definovaná kategorie a její určení lze buďto ponechat na cítění a vůli každého člověka, nebo jí lze kategorizovat ve své podstatě rasovým zákony. Zmiňovaná změna národnostní identity nebyla v historii ničím novým, ale nacistická politika během okupace přiřkla volbě národní příslušnosti jiný význam: stala se z ní ideologická volba, vyjádření podpory a souhlasu s rasovou politikou Německa. S koncem války přišel i konec možnosti volby národnosti, a ukázalo se, že volba, ke které se lidé rozhodli naposled, byla i volbou poslední. Ti, kdo zvolili během okupace německou národnost, přestali být občany Československa. Pouze nemnoha jasným výjimkám, které se aktivně účastnily boje proti nacismu nebo byly perzekuovány a mohly to prokázat, bylo odpuštěno. „Bývalí Češi“ pak museli prokázat, že se k německé národnosti přihlásili pod nátlakem. Zcela absurdní příklad dokonce opakované špatné volby, ale také příklad naprosté zvůle správních orgánů při určení národnosti a státní příslušnosti popisuje Chrobáková Lněničková na případě Josefa Polzera, oddaného stoupence komunistických ideálů. Byl německé národnosti, pocházel z „čistě německé“ rodiny, ale ještě před Mnichovem si změnil 576
MUCHA, J. – PETRŽELA, K.: O některých současných problémech…, s. 3. Viz: HŮRSKÝ, J.: Zjišťování národnosti, s. 30. 578 Viz např. RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce; MUCHA, J. – PETRŽELA, K.: O některých současných problémech… 577
144
národnost na českou. Když to po okupaci Gestapo zjistilo, byl tři týdny vězněn a na základě zastrašování si změnil národnost zpět na německou. Polzer si nicméně dál doma přehrával své oblíbené desky s Internacionálou nebo se sovětskou hymnou a svého za války narozeného nejmladšího syna pojmenoval Lenin. Jeho nejstarší syn byl jako voják na východní frontě popraven za zbabělost. Po válce byl Polzer obviněn podle „malého dekretu“ a v únoru 1947 byl odsouzen – jako „bývalý Čech“ – za hlášení se k německé národnosti. Následně byla během jara 1947 celá rodina vysídlena jako Němci, a tak se „Polzer stal ukázkovou obětí politické nevyhraněnosti a dobové zvůle: během řízení se s ním zacházelo jako s osobou české národnosti, která ale za války zradila svůj národ a byla potrestána. Jakmile se ale naskytla příležitost rodinu ze země vykázat, obratem byl zase Němec“.579 Posouzení státní příslušnosti nebo národnosti obviněných bylo při zpracování případů TNK Benešov poměrně problematické. Chrobáková Lněničková uvádí, že vyšetřování i zápisy byly při řízení TNK v Ostravě v podstatě náhodné a nesystematické, a že „národnost vyšetřovaných nebyla u všech zjišťována automaticky. Je překvapivé, že tento přístup byl uplatňován i u žalob bezprostředně s touto okolností související – např. u tzv. odrodilých Čechů“.580 Toto tvrzení platí beze zbytku i pro Benešov.581 V tabulce, která je přílohou této práce,582 uvádím ve zvláštních kolonkách národnost obviněných k letům 1930 a 1939 (jedná se o roky sčítání obyvatel, kdy se národnost vpisovala do sčítacích archů) a jejich státní příslušnost v době trestního řízení. Dlužno říci, že v drtivé většině případů se jedná pouze o předpoklad nebo odhad, protože protokoly až na řídké výjimky národnost ani státní příslušnost neuvádějí. Jen v jednotlivých případech je uvedena národnost ke konkrétnímu datu sčítání obyvatel. Vyšetřování i zápisy ohledně národnosti a státní příslušnosti jsou buď nulové, nebo velmi nedbalé, a to i v případech, kdy je tato okolnost vlastně jádrem obvinění. Z 531 případů zahájených TNK v Benešově je pouze u dvou příbuzných žen zaznamenáno, k jaké národnosti se hlásily při sčítání lidu v letech 1930 i 1939. Někdy je v protokolech nebo trestních nálezech uvedeno, že obviněný je německým státním příslušníkem, ale jaké je národnosti nebo k jaké národnosti se v uvedených letech 579
CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 197. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. –KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 469. 581 Národnost ani státní příslušnost není obsažena v kolonkách rejstříku TNK, na rozdíl od sociálního statusu. Národnost nebo příslušnost byla málokdy jasně zmiňována v zápise o jednání TNK nebo v trestním nálezu. Sociální status zde TNK naopak zmiňovala téměř vždy. Podobný třídní přístup se po válce v SSSR uplatňoval i u dotazníků pro zajatce z bývalé německé armády, kdy byl pro orgány NKVD důležitější sociální status a třídní původ, než národnost a státní příslušnost. Viz.: BORÁK, M.: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR, s. 117. U retribučních orgánů třetí republiky, kdy národnost a příslušnost hrály zásadní roli, a naopak sociální status neměl mít oficiálně váhu, je tento přístup ovšem zarážející. 582 Tabulka je uložena na CD ROM jako příloha č. 25 této práce. 580
145
hlásil je ve skutečnosti nejasné. Mnohdy je ale třeba jen konstatováno, že „obviněná je Němka“, aniž z uvedeného vyplývá, jestli je německé národnosti nebo má německou státní příslušnost. V takovýchto sporných případech je tedy v kolonce tabulky na místě národnosti nebo státní příslušnosti pouze otazník, nebo je pravděpodobná, ale nedoložená národnost nebo státní příslušnost napsána s otazníkem. Stejně tak je otazník uveden v kolonce národnosti obviněných, kteří mají německá jména, a kdy je možné (i když nedoložené), že se před válkou nehlásili k české národnosti. Případů, kdy je jasně deklarovaná národnost nebo státní příslušnost obviněného je minimum.583 Faktem ale je, že v evidenčních listech odsouzených, které byly vypracovány bezpečnostním referátem ONV v závěru retribuce, je národnost odsouzených vždy uvedena jako česká. V některých případech komise kauzu v případě rozhodnutí, že dotyčný je Němec, ukončila, a řízení zrušila (např. Růžena Zívalová,584 Josefa Brücknerová585 nebo Jindřich Schiller586). Jiné případy se ale dočkaly přes německou státní příslušnost obviněných i revize, kdy byl buď vynesen osvobozující rozsudek, nebo bylo teprve tehdy z důvodu německé státní příslušnosti řízení zastaveno (např. František Janda587). V takovémto případě ale většinou samotný spis chybí. Pro případy, kdy TNK obviněného posoudila jako Němce a řízení zastavila, je typická nedbalost způsobu zápisů a koneckonců i nedbalost celého řízení. Tato skutečnost koresponduje se zjištěními Chrobákové Lněničkové z procesu „malé retribuce“ v Ostravě,588 a je charakteristická pro celou retribuci v rámci českých zemí. U některých kauz měli obvinění v době spáchání činu prokazatelně německou státní příslušnost, nicméně komise se jimi v retribuci zabývala a vynesla rozsudky, ať už jakéhokoli druhu. Lze tedy důvodně předpokládat (i když to není v materiálech výslovně uvedeno, s jedinou výjimkou v případě Gertrudy Weberové589), že těmto obviněným byla na jejich žádost československá státní příslušnost po válce navrácena. Stejně tak ale mohli být, v souladu s jejich obviněními a dikcí třetího dodatku směrnic, souzeni i jako němečtí státní příslušníci, eventuelně jako osoby české národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Tato možnost připadá v úvahu nejpravděpodobněji. Například Terezie Boučková a Markéta
583
Ke stejnému závěru dospěla v případě Ostravy např. Andrea Chrobáková Lněničková: Tamtéž. Naopak v Liberci docházelo při řízení komise ke zjišťování, k jaké národnosti se obviněný hlásil v letech 1930 a 1939, poměrně často: RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce. 584 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 17, složka Růžena Zívalová. 585 Tamtéž, karton 16, složka Josefa Brücknerová. 586 Rejstřík TNK v Benešově. Tamtéž, karton 23, sign. 100-221. 587 Tamtéž, karton 9 a 17, složky František Janda. 588 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. – KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 468-470. 589 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 15, složka Gertruda Weberová.
146
Boučková se vždy hlásily k české národnosti, a to i při sčítání lidu v roce 1930. V roce 1939 se však při sčítání lidu přihlásily k německé národnosti a zažádaly o německou státní příslušnost. Terezie jí obdržela ještě téhož roku, Markéta v roce 1940. Po válce byly obviněny z přihlášení se k německé národnosti a přijetí německé státní příslušnosti. Okolnosti těchto případů byly asi složité i pro TNK, protože kauzy neuzavřela do konce retribucí a odložil je v listopadu 1947 z důvodu promlčení až okresní soud. Obě ženy ale neunikly revizi: Terezie byla odsouzena k jednomu měsíci vězení, Markéta ke dvěma měsícům. Oběma byl ale trest vládní vyhláškou amnestován.590 Chrobáková Lněničková tvrdí, že získání potvrzení o československém státním občanství etnickými Němci „s sebou ale neslo významné riziko: jako českoslovenští občané německé národnosti se pak v takovém případě stali předmětem pozornosti „malého“ retribučního dekretu a byli souzeni za tzv. hlášení se k německé národnosti“.591 Toto tvrzení ale není přesné, protože směšuje pojem státní příslušnosti a národnosti. Dekret a směrnice hovoří o tom, že mohou být trestáni pouze českoslovenští občané české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, a podle odst. 11, písmen g) a ch) občané jakékoli národnosti a státní příslušnosti. Tedy podle těchto dvou písmen mohl být československý. občan německé národnosti postižen stejně, jako německý příslušník německé národnosti. Podle třetího dodatku směrnic pak bylo možno podle písmene a), ale i písmen ostatních, kromě již zmíněných písmen g) a ch) stíhat i osoby českého, slovenského nebo jiného slovanského původu a kteréhokoli státního občanství. Z hlediska stíhání osob německé národnosti bylo tedy úplně jedno, jakou měly státní příslušnost: kromě písmen g) a ch) se na ně „malý dekret“ nevztahoval, a v případě obvinění podle těchto dvou písmen nezáleželo na tom, jestli mají vrácenou příslušnost československou, nebo si podržely příslušnost německou. V případě obvinění podle písmene a), tedy hlášení se k německé národnosti (a později přijetí německé státní příslušnosti) stíháni být nemohli i pokud jim byla československá státní příslušnost vrácena, protože nebyli české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti. Tyto osoby byly stíhány pouze v případě, že TNK usoudila, že jsou českého, slovenského nebo jiného slovanského původu, nehledě na jimi momentálně deklarovanou německou národnost. Vzhledem ke skutečnosti, že okolnosti státní příslušnosti a národnosti nejsou většinou v protokolech dostatečně doloženy, uvádím u takovýchto sporných osob státní příslušnost
590
Tamtéž, karton 17, složka Terezie Boučková/Markéta Boučková. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. –KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 468. 591
147
nebo národnost k létům sčítání obyvatel většinou s otazníkem (např. Jan Pelcl592, Emílie Rossmannová593, Alexandr Runge594, František Ruth595, Ludvík Mužík596, Alžběta Mužíková597, František Černík598 nebo Marie Votrubová599). Příkladem je případ Františka Černíka, který byl české národnosti, ale vzhledem k tomu, že bydlel v Mostu, který se stal součástí Německa, obdržel podle opční smlouvy říšskou státní příslušnost. O navrácení československého občanství po válce zažádal a vzhledem k odůvodnění okolností, jakým způsobem německé státní příslušnosti nabyl, byla mu příslušnost československá zřejmě navrácena. Jeho důvody každopádně uznala TNK, která jej obvinění z ucházení se o německou příslušnost (a také obvinění z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit jako zaměstnanec Gestapa) zprostila a řízení zastavila.600 Podobně složitý byl případ Karla Seewalda. Ten v roce 1941 zažádal o německou státní příslušnost; ta mu byla vzápětí přiznána. Po válce byl jako Němec vysídlen, ale přesto s ním TNK pro přijetí německé státní příslušnosti později zavedla řízení. Jak jsem uvedl již výše, takový případ nebyl ojedinělý, několik Němců se ze stejného důvodu do zorného pole benešovské TNK dostalo, ale jejich případy byly vždy, jakmile bylo zjištěno, že jsou – a nadále se cítí být – Němci, zastaveny. Zastaveny nebyly takové případy, kdy komise zřejmě dospěla k názoru, že dotyčný je českého původu. Seewaldova kauza nebyla – vzhledem k tomu, že se nacházel v Německu – do konce retribucí uzavřena, a dočkala se nakonec i revize. Ani ta nebyla ale nikdy ukončena, protože zahájení řízení bylo Seewaldovi oznamováno pouze ediktem, tedy formou vyvěšení předvolání na úřední desce v Benešově. Na takové oznámení obviněný ani zareagovat nemohl, a jelikož nemohl být vyslechnut, k řízení nedošlo. Je ale poměrně netypické, že TNK případ nakonec nějakým faktickým aktem ani neuzavřela.601 Některé případy jsou poměrně spletité a vzhledem k chybějícím nebo nekompletním spisům lze jen odhadovat, jaká národnost nebo státní příslušnost byla obviněnému přiřčena. Např. Štefan Monček se narodil na Slovensku a v kolonce stav má uvedeno vojín p.pl. 48. Obviněn byl z ucházení se o německou státní příslušnost za účelem služby ve Wehrmachtu
592
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 18, složka Jan Pelcl. Tamtéž, karton 4, složka Emilie Rossmannová. 594 Tamtéž, karton 6, složka Alexandr Runge. 595 Tamtéž, karton 16, složka František Ruth. 596 Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Mužík. 597 Tamtéž, karton 12, složka Alžběta Mužíková. 598 Tamtéž, karton 15, složka František Černík. 599 Tamtéž, karton 16, složka Marie Votrubová. 600 Podrobněji viz podkapitola 9.6, případ František Černík. 601 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 17, složka Ludvík Pytlíček/Karel Seewald. 593
148
(přičemž on sám u výslechu uvedl, že se hlásil za okupace k německé národnosti) a z terorizování českých obyvatel vydáváním se za člena Gestapa. Za tyto činy byl 28. března 1947 odsouzen k 6 měsícům vězení, odpykaným vazbou. V dostupných materiálech se vůbec neřeší faktická Mončekova národnost nebo státní příslušnost, ale dá se předpokládat, že jej TNK prostě vyhodnotila jako Slováka.602 Stejně tak je ale možné, že proces vrácení státní příslušnosti v těchto případech ještě skončen nebyl, ale obvinění přesto prošli řízením u TNK. Příkladem je případ Josefa Mühlwalda, bývalého řidiče Gestapa, od jehož stíhání bylo TNK v prosinci 1946 upuštěno pro nedostatek skutkové podstaty. V zápise z jednání je doslovně uvedeno: „Poněvadž otázka státního občanství obviněného resp. jeho národnosti není dosud rozhodnuta, nemohla by některá provinění obviněnému přičítati se k vině. “ Podle zápisu bezpečnostního referenta ONV důvod skutečnosti, že komise má projednat případ německého příslušníka spočívá v tom, že obviněný je „dosud pokládán za německého příslušníka, poněvadž byl k přijmutí této národnosti dle § 1 odst. 4 dekretu číslo 33 k tomu donucen, má podanou žádost o vrácení státní příslušnosti a z toho důvodu se na něho dlužno až do vyřízení jeho žádosti dívati jako na československého státního příslušníka“.603 Podle sdělení MV měl Mühlwald ve sčítacím archu ze sčítání obyvatel z 1. prosince 1930 zapsánu národnost českou.604 V jiném případě ale chybějící zjištění státní příslušnosti v kombinaci s dalšími vlivy případ zavedlo do slepé uličky, která skončila odložením. Josefina Daňková (ve spise též uváděná jako Danková), dcera bývalého majitele velkostatku, měla během války německou státní příslušnost (národnost ze spisu zcela nevyplývá, ale v jednom z výslechů k jinému případu jí Danková uvádí jako německou). Po válce byla obviněna z podezření z udavačství a z asociálního zacházení se zaměstnanci dvora (ale ne z přijetí německé státní příslušnosti, což potvrzuje její německou národnost). Současně je ve spisech uvedeno, že žádá o navrácení československého občanství. Toto navrácení se ale vleklo a případ se táhl. 4. března 1946 podal referent ONV se souhlasem předsedy VK návrh na podání obžaloby u MLS. 8. června téhož roku byl návrh veřejným žalobcem MLS zamítnut s tím, že se nejedná o zločin podle § 11 retribučního zákona. Žalobce dodává, že obviněná „vykonává mimoto důležitou službu pro potřeby čsl. armády“. Spis byl následně dne 7. července 1946 postoupen TNK „pro případ, že bude Dankové uděleno čs. st. občanství“. Další zápis zní: „Na ústní příkaz předsedy ONV Ladislava Bartoně 602
Tamtéž, karton 12, složka Štefan Monček. Za povšimnutí stojí směšování významu národnosti a státní příslušnosti. Očividně ani TNK neměly v těchto věcech zcela jasno a neuvědomovaly si, že zásadní byla nikoli státní příslušnost, ale národnost. 604 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 12, složka Josef Mühlwald. 603
149
ze dne 8. VII. 1946 odloženo vzhledem k tomu, že jmenovaná (?) důležité služby pro čsl. armádu. Podepsán referent ONV Bobek“. Dne 8. října 1947 byly spisy Dankové předloženy na vyžádání ministerstvu vnitra v Praze. 1. července 1948 žádá referent revizní komise (týž Bobek) MV o urychlené vrácení spisů, aby mohla RK o případné revizi včas rozhodnout a obviněnou do termínu 31. července vyrozumět. Posledním záznamem v tomto případu je zápis z 10. listopadu 1948, kdy referent Bobek konstatuje, že spis obviněné mu byl MV vrácen teprve tohoto dne. „Ježto není známo, bylo-li jmenované čsl. státní občanství vráceno a lhůta pro revizi trestního řízení…vypršela, odkládá se spis a. a.“605 Tento případ je – kromě faktu, že ilustruje rozporuplnost posuzování státní příslušnosti versus národnosti – i dokladem toho, že v „malé retribuci“ nešlo o očistu za každou cenu, a že bylo možné – pokud to bylo v zájmu kompetentních orgánů – případ tak dlouho protahovat, až bylo jeho projednání neuskutečnitelné. Co se stalo v případě Dankové tím konkrétním důvodem, a v čem její důležité služby pro čsl. armádu spočívaly, je bohužel z archivu TNK nezjistitelné.606 Ke zjišťování skutečnosti, zda osoba české národnosti obdržela německou státní příslušnost nebo o ni zažádala sloužily dotazníky (respektive přihlášky) k německé státní příslušnosti, uložené v kartotéce ZNV v Praze. O této skutečnosti informovala komise pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách vyšetřovací komise ONV přípisem ze dne 11. září 1945. KVNB sdělovala všem okresním VK, že ZNV jim bude zasílat opisy těchto přihlášek, aby je mohly použít při vyšetřování podle „velkého dekretu“ (analogicky je mohly využít i při vyšetřování podle dekretu „malého“). VK mohly v případě potřeby o sdělení v tomto smyslu žádat ZNV samy. KVNB dále uváděla, že z přihlášek není patrno, zda k udělení německé státní příslušnosti došlo dobrovolně nebo jinak, respektive jestli k jejímu udělení na základě žádosti vůbec došlo. Tuto skutečnost lze zjistit jen na základě korespondence, bude-li nalezena. Pokud by takové zjištění bylo v zájmu stíhání, bylo třeba u ZNV v tomto ohledu učinit zvláštní dotaz.607 Podle seznamu osob, které žádaly za okupace o německou státní příslušnost, vypracovaného VK, bylo takových osob k datu 17. května 1946 v okrese Benešov 251. Je ale pravděpodobné, že tento počet nebyl konečný a že takových osob bylo do konce retribucí zjištěno ještě více. 605
Vrácení čs. občanství nemělo mít na případné řízení vliv. Obvinění je poněkud vágní, ale pokud by bylo kategorizováno jako týrání Čechů, mohla být Daňková souzena i s německou příslušností. Pokud by obvinění spadlo pod jiná písmena směrnic, než byla písmena g) a ch), souzena by být nemohla ani v případě navrácení čs. občanství, protože byla německé národnosti. 606 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 12, složka Josefina Daňková. 607 Udělení něm. stát. přísl. Tamtéž, karton 24.
150
Po vydání třetího dodatku směrnic bylo možno od ledna 1947 stíhat všechny osoby českého původu, které se ucházely o německou státní příslušnost. V tomto smyslu také ZNV instruovalo všechny ONV: stíhání osob, které se podle zaslaných dotazníků ucházely o německou státní příslušnost mělo být započato proto, aby mohla být obviněným ve voličských seznamech vyznačena překážka volebního práva pro nadcházející květnové volby. Tímto způsobem vyvíjela KSČ prostřednictvím MV a ZNV tlak na redukci počtu potenciálních voličů jiných stran. V některých okresech byl tento pokyn splněn: např. v okrese Poděbrady bylo po oznámení seznamu žadatelů v dubnu 1947 – tedy na samém konci retribuce – obviněno ediktem 150 osob.608 V okrese Benešov ale k podobnému nápadu obvinění vůbec nedošlo. Osob, obviněných za hlášení se k německé národnosti nebo ucházení se o německou státní příslušnost, zde bylo v průběhu celé retribuce pouze 24. Tyto výpisy z dotazníků k zjištění německé národní příslušnosti měly ještě jeden, a to zcela zásadní dopad. Už jen podle nich měly ONV vyznačovat překážku volebního práva ve voličských seznamech. Osoba, která byla posouzena jako osoba národnosti německé nebo maďarské, nebo osoba národnosti české či slovenské, která se ucházela o německou státní příslušnost, měla podle dekretu č. 33/1945 Sb. pozbýt československé státní občanství a tím i volební právo až do doby, kdy prokázala své československé státní občanství, které jí muselo být výslovně zachováno nebo vráceno. Jestli ke ztrátě občanství všech osob z okresu Benešov, jejichž dotazníky byly na ZNV objeveny, skutečně došlo, není ale jasné. Vzhledem k tomu, že z fondu TNK nelze zjistit, jestli byla na základě dotazníků učiněna překážka výkonu volebního práva, není možné skutečnost, že TNK nežalovala všech 251 (nebo i více) osob považovat za nějakou formu odporu proti pokynům ZNV a MV. Pokud byla tato překážka volební odvolací komisí ONV z důvodu ztráty občanství učiněna, nebylo už nutné za stejným účelem dotyčné osoby obviňovat podle dekretu a tím neúměrně rozšiřovat agendu TNK v době, kdy se retribuce chýlily k závěru. Jediný doklad, kde je zaznamenána národnost obviněných – respektive odsouzených – jsou výše zmíněné evidenční listy bezpečnostního referátu ONV v Benešově. Zde je národnost odsouzených vždy uvedena jako česká.
608
MIKŠOVSKÁ, Barbora: Trestní nalézací komise v Poděbradech. (Bakalářská práce, rukopis) Liberec 2011.
151
6.6
Nejčastější obvinění u TNK v Benešově
Počet obvinění u TNK v okrese Benešov byl vyšší než byl celkový počet otevřených kauz. Důvodem se stala skutečnost, že většina obviněných byla viněna z několika skutkových podstat najednou. Často bylo posouzení skutkové podstaty poměrně problematické, protože stejný skutek se dal zařadit pod různé delikty, vyjmenované ve směrnicích, k čemuž leckdy i docházelo. Nejčastějším důvodem k řízení před TNK se stalo obvinění ze společenského styku s Němci (139 případů).609 Následuje přečin politické spolupráce s Němci; v tomto ohledu se jednalo především o členství ve fašistických organizacích, zejména ve Vlajce a NOF (135 kauz).610 Třetím početně nejvíce zastoupeným obviněním se stalo obvinění z odborné spolupráce a hospodářského styku s Němci (94 případů). Jako další v pořadí podle počtu figurovalo obvinění z propagace, podpory a obhajování nacismu 57 kauz).611 Téměř stejně častou se stala žaloba z týrání a urážení Čechů (54 případů). Hlášení se k německé národnosti nebo žádost o německou státní příslušnost se na Benešovsku vyskytly ve 24 případech.612 Téměř stejně – 23 – bylo obvinění z ucházení se o výhody nebo poskytování výhod okupantům. Obvinění ze schvalování, podpory a obhajování nepřátelských činů okupantů komise vyřkly v 15 kauzách, a nejméně často použily obvinění ze zneužívání postavení. Vyskytlo se pouze ve třech případech. Poslední kategorií byla nespecifikovaná obvinění. Do této kategorie příslušely neurčité formulace, jako provinění proti „národní cti“, kolaborantství, vyhrožování Gestapem, vyhrožování občanům nebo přisluhování okupantům. Spadala sem i obvinění, která nezakládala skutkovou podstatu podle „malého dekretu“, a kdy byly případy většinou – ale ne vždy – zastaveny a často předány příslušným orgánům: udavačství, kořistění, zcizení věcí po okupantech, zaměstnání u Gestapa, manželka příslušníka Gestapa, svádění k plenění vagónů a krádežím nebo zcizení národního majetku. Pokud byly případy s podobnou, mnohdy spíše „velkému dekretu“ nebo trestnímu zákoníku odpovídající formulací obvinění u TNK přesto odsouzeny, vznikalo nebezpečí zrušení trestního nálezu při odvolání z důvodu nezákonnosti. Do této kategorie spadají také všechny případy, kdy nebylo konkrétní obvinění uvedeno vůbec. Takových podobných kauz se v Benešově vyskytlo 138. 609
Stejně tomu bylo v okrese Semily. VAŠÍČKOVÁ, J.: TNK Semily. Příspěvek na konferenci. Toto bylo nejčastější obvinění v okrese Turnov. LOUDA, J.: TNK Turnov. Příspěvek na konferenci. 611 Toto bylo nejčastější obvinění v okrese Jilemnice. HYBNEROVÁ, L.: TNK Jilemnice. Příspěvek na konferenci. 612 Naopak v okresech Jablonec nad Nisou a Liberec se jednalo o obvinění nejčastější. REMSOVÁ, M.: Práce SVUČ; RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce. 610
152
Tabulka 2: Číselné vyjádření počtu obvinění u TNK v Benešově Druh obvinění
počet
Společenský styk s Němci
139
Politická spolupráce s Němci, členství ve fašistických organizacích
135
Odborná spolupráce a hospodářský styk s Němci
94
Propagace, podpora a obhajování nacismu
57
Týrání a urážení Čechů
54
Hlášení se k německé národnosti nebo žádost o německou státní příslušnost
24
Ucházení se o výhody, nebo poskytování výhod okupantům
23
Schvalování, podpora a obhajování nepřátelských činů okupantů
15
Zneužívání postavení
3
Nespecifikovaná obvinění
138
Celkem
682
Výčet veškerých obvinění se týká pouze „první retribuce“, tedy let 1946-1947, nikoli revizí, kdy v některých případech došlo k úpravě obvinění. Stejně tak i další podkapitoly berou v úvahu pouze případy „prvního“ retribučního období. Případy za období revize jsou pojednány zvlášť v podkapitole 6.9.
6.7
Charakter trestních nálezů
Celkově se v archivu benešovské TNK nalézají záznamy o 531 případu, kdy komise zavedla řízení a tyto kauzy zapsala do rejstříku TNK. Dalších několik desítek případů bylo prošetřováno, ale vzhledem k jejich charakteru a okolnostem nebylo nikdy zahájeno. Fakt, že se jimi VK nebo TNK zabývaly vyplývá pouze z protokolů, uložených v archivu. Na drtivou většinu ze zahájených případů existují samostatné spisy, a pokud se spis v archivu nenalézá, je v něm na patřičném místě podle pořadí v rejstříku TNK většinou alespoň složka případu s objasněním osudu spisu.613 Některé spisy se po projednání TNK vracely okresnímu nebo krajskému soudu nebo MLS. Jednalo se o takové případy, které předtím vyšetřoval a odložil MLS. Fakticky tedy patřily do materiálů MLS a TNK je k řízení podle „malého dekretu“ měla pouze zapůjčené. V těchto případech se ale ve složkách většinou nalézají vlastní materiály TNK, podle nichž lze případ popsat. U několika kauz se v archivu nenachází ani spis, ani složka, a jediným záznamem o tom, že případ kdy existoval je rejstřík TNK. Takových kauz je v archivu TNK Benešov celkem sedm. Kromě možnosti, že spisy byly prostě ztraceny (což je někdy potvrzeno i dobovými záznamy) se mohlo stát, že je ONV odeslal po uzavření 613
Stejná praxe panovala např. v Ostravě. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 97.
153
případu jiným TNK, pokud se bývalý obviněný z Benešova odstěhoval. V archivu benešovské TNK se analogicky nalézá několik podobných spisů z jiných okresů, které byly do Benešova zaslány v případě přestěhování dotyčných osob. Trestní nálezy, tedy výroky TNK v kauzách, případně ukončení případů jiným způsobem lze rozdělit do tří skupin. Jsou to: Nálezy osvobozující Nálezy odsuzující Nálezy nevyřčené - případy skončené okolnostmi nebo neuzavřené kauzy, které nebyly nikdy dokončeny Skupinu osvobozujících nálezů jsem rozdělil do šesti podskupin podle jejich odůvodnění. Do první podskupiny spadají trestní nálezy, které konstatovaly, že nebyla dána nebo prokázána skutková podstata provinění, obvinění nebylo prokázáno, nebylo prokázáno „veřejné pohoršení“ nebo byla trestná činnost odčiněna následným jednáním obviněného. Takových případů se v Benešově za roky 1946 a 1947 odehrálo celkem 281; toto odůvodnění bylo tedy vyřčeno v drtivé většině případů. Druhou podskupinu tvoří nálezy, které konstatovaly promlčení kauzy; k tomu došlo ve 39 případech, a to především v roce 1947. Třetí podskupina jsou nálezy, které řízení zastavily pro jinou než českou, slovenskou nebo jinou slovanskou národnost obviněného Těchto případů bylo na Benešovsku devět. Čtvrtou podskupinou jsou nálezy, kdy komise obviněného osvobodila z důvodu jeho neplnoletosti v době spáchání činu. V této podskupině je pouze jeden muž, a TNK navíc konstatovala, že jej ke vstupu do Vlajky donutil zaměstnavatel. Komise projednávala i případy mladších obviněných, nicméně tento důvod pro skončení kauzy již nikdy jindy nepoužila.614 Naopak odůvodnění, kdy by TNK obviněného zprostila viny pro jeho vysoký věk se v Benešově nevyskytlo vůbec; pouze v jednom případě komise vysokým věkem
614
Mladších obviněných, než byl obviněný ve zmiňovaném, v podkapitole 7.4 popsaném případě, byly asi dvě desítky. Nejmladší z nich byl ročník 1929.
154
odůvodnila vynesení toliko trestu veřejného pokárání (a tedy ne trestu vyššího),615 a jednou uvedla, že okolnosti případu nebudily „veřejné pohoršení“ vzhledem k věku obviněného.616 Pátou podskupinu tvoří osvobozující nálezy s jiným odůvodněním. Spadají sem případy, kdy obviněný byl již dostatečně potrestán jinak, např. přeložením v rámci zaměstnání, a nálezy, které konstatovaly zprošťující výrok vzhledem k duševní chorobě obviněného. Tyto důvody zapříčinily osvobození v šesti případech. Do poslední, šesté podskupiny spadají nálezy, které nejsou odůvodněny (chybí spis, případ byl zastaven pouze na příkaz předsedy TNK, případ zastaven, ale TNK v něm nerozhodla). Takových nálezů bylo 14. Některé z osvobozujících nálezů skončily následně v revizích odsouzením. Tabulka 3: Číselné vyjádření odůvodnění osvobozujících nálezů u TNK v Benešově Odůvodnění
1946
1947
Datum
Celkem
neuvedeno Nedostatek skutkové
203
77
1
281
Promlčení
7
32
0
39
Jiná národnost
4
2
3
9
Mladistvý
1
0
0
1
Jiné odůvodnění
0
6
0
6
Bez odůvodnění
7
5
2
14
Celkem
222
122
6
350
podstaty, apod.
Odůvodnění osvobozujících nálezů TNK vynesly celkem 350. Počet odůvodnění s celkovým počtem těchto nálezů (344) nesouhlasí, protože několik z nich mělo odůvodnění dokonce dvojí (např. obviněná je Němka, a krom toho není dána skutková podstata, protože se jedná jen o čin trestný podle retribučního („velkého“) dekretu). V Benešově – stejně jako v celé ČSR – komise vydaly poměrně velké procento osvobozujících nálezů. Pokud bereme v potaz pouze vysloveně osvobozující nálezy a zastavené případy, je jejich podíl na celkovém počtu případů asi 64,5 %. Pokud se ale sečte počet osvobozených a zastavených případů s počtem případů třetí skupiny, tedy s případy, 615
František Bér, ročník 1897. To ale nijak vysoký věk nebyl, TNK bez problémů řešila a z důvodu věku neodkládala i případy obviněných, narozených například v roce 1879 (Terezie Boučková, Antonín Fousek), 1878 (Bedřich Kopiták, Jan Krůta), 1877 (Josef Pěkný, Karel Zelenka), 1876 (František Krejčí, Adam Masaryk, František Pilát), 1875 (Tomáš Höhn), 1874 (Josef Kudrna), 1873 (Klement Hanák), 1872 (Václav Pavel) nebo 1869 (Karel Seewald). 616 Rudolf Harste, ročník 1867. Nejstarším obviněným u TNK v Benešově byla ale příznačně Jana Benešová, ročník 1866, v jejímž případě bylo řízení zastaveno pro promlčení.
155
které nebyly z nejrůznějších důvodů nikdy dokončeny nebo byly zastaveny okolnostmi, dostaneme součet všech případů, které nebyly TNK odsouzeny. Pak už činí podíl těchto případů na celkovém počtu zahájených kauz téměř 84,5 %. Celostátně činil tento poměr přibližně 75 %,617 a lze tedy konstatovat, že i při vědomí velkého množství případů, které byly zastaveny z toho důvodu, že byly podložené pouze nenávistným a mnohdy nepravdivým, nebo přinejmenším nepodloženým udáním, patřil Benešov ohledně přísnosti posuzování kauz spíše k liberálnějším okresům. Odsuzující nálezy jsem rozdělil do sedmi podskupin podle druhu vyneseného trestu. První podskupinou jsou odsuzující nálezy, kdy TNK odsouzenému udělily kombinaci všech tří trestů: vězení, pokuty a veřejného pokárání. Tato kombinace padla celkem 19krát, a to především v roce 1946. Druhou podskupinu tvoří nálezy s vyřčením trestu pokuty a veřejného pokárání. Jednalo se o trest, který TNK Benešov udělily nejčastěji, a to ve 27 případech.618 Třetí podskupinu tvoří nálezy s trestem vězení a veřejného pokárání. Tento trest komise v Benešově vynesly v sedmi případech. Čtvrtá podskupina je tvořena nálezy, konstatujícími jako trest vězení a pokutu. Tuto kombinaci trestů TNK udělily pouze třikrát. Pátá podskupina jsou nálezy pouze s trestem vězení; vyskytly se v sedmi případech. Šestou a sedmou podskupinu tvoří nálezy, které jako trest vynesly pouze pokutu, respektive pouze veřejné pokárání. Oba tyto druhy trestů vyslovily TNK v 10 případech. Tabulka 4: Číselné vyjádření druhů odsuzujících nálezů u TNK v Benešově Trest
1946
1947
Datum neuvedeno
Celkem
Vězení, pokuta,
16
3
0
19
Pokuta, pokárání
18
9
0
27
Vězení, pokárání
5
2
0
7
Vězení, pokuta
1
2
0
3
Vězení
4
3
0
7
Pokuta
7
2
1
10
Pokárání
9
1
0
10
Celkem
60
22
1
83
pokárání
617
FROMMER, B.: Národní očista, s. 288-289. Stejně tomu bylo třeba v okresech Jablonec nad Nisou a Poděbrady. Naopak v Turnově a v Semilech byla nejčastějším trestem kombinace vězení a veřejného pokárání. LOUDA, J.: TNK Turnov; REMSOVÁ, M.: TNK Jablonec nad Nisou; VAŠÍČKOVÁ, J.: TNK Semily; Příspěvky na konferenci. MIKŠOVSKÁ, B.: Bakalářská práce.
618
156
TNK v Benešově vydaly v roce 1946 celkem 60 odsuzujících nálezů. Nejvyšší byl počet trestů pokuty a veřejného pokárání; komise jej vynesly v 18 případech. Druhé nejčastější bylo odsouzení ke kombinaci tří trestů: vězení, pokutě a veřejnému pokárání, použité v 16 případech. Třetím nejčastějším trestem se stalo veřejné pokárání, vyslovené v devíti kauzách. V sedmi případech použily TNK samostatný trest pokuty, v pěti případech kombinaci trestu vězení a veřejného pokárání. Jen samotný trest vězení vyslovily ve čtyřech kauzách, v jednom případě jako trest určily vězení a pokutu. Celkem komise v roce 1946 provinilce odsoudily k trestům vězení v délce pět let, 10 měsíců a 10 dní, k pokutám ve výši 247 500,- Kčs a ke 48 trestům veřejného pokárání. V roce 1947 počet odsouzených TNK Benešov rapidně klesl (ale snížil se i celkový počet projednávaných kauz).619 Komise vydaly tento rok celkem 22 odsuzujících nálezů. Nejčastějším trestem se stala i tentokrát kombinace pokuty a veřejného pokárání, vyslovená v devíti případech. O druhou příčku v četnosti se dělila kombinace všech tří trestů, tedy vězení, pokuty a veřejného pokárání a samostatného trestu vězení. Oba tyto tresty TNK uložily třikrát. Po dvou trestech udělily v kategoriích vězení a veřejného pokárání, vězení a pokuty a samostatné pokuty. Samostatné veřejné pokárání vyslovila komise pouze v jednom případě. V roce 1947 tak TNK viníky odsoudily k trestům vězení v délce jednoho roku a pěti měsíců, pokutám v celkové výši 128 000,- Kčs a k 15 trestům veřejného pokárání. Jeden z rozsudků TNK je uveden bez data pouze v rejstříku a spis i složka zcela chybí. Jedná se o trest pokuty ve výši 40 000,- Kčs. Celkový součet penalizace 83 odsuzujících nálezů „první retribuce“ u TNK Benešov tedy dává dohromady sedm let, tři měsíce a 10 dní vězení, pokuty v celkové výši 415 500,Kčs a 63 trestů veřejného pokárání. Pokud vezmeme v potaz celkový počet případů a počet odsuzujících nálezů, činí podíl odsouzených případů asi 15,6 % z množství případů zahájených. To je velmi nízký výsledek i z hlediska celorepublikových statistik. Podíl odsouzených případů se v rámci republiky pohyboval někde kolem 25 %.620 Naprostou výjimkou v dosud zmapovaných okresech je ovšem Jablonec nad Nisou: zdejší TNK stačila v „první retribuci“ projednat pouze 120 kauz, z čehož osvobodila 21 případů a odsoudila jich 99, tedy 82,5% (!). Navíc množství případů, které zdejší komise projednat nestačila a
619
Tato skutečnost kopíruje celorepublikový trend, platný i pro „velkou retribuci“, kdy největší nápad trestných činů řešených u MLS spadá do roku 1946. Viz např. KOČOVÁ, K.: Disertační práce. Byly ale i četné výjimky: např. TNK v Jilemnici, v Jablonci nad Nisou, v Turnově a v Nymburce řešily a současně i odsoudily více případů v roce 1947, než v roce 1946. HYBNEROVÁ, L.: TNK Jilemnice; LOUDA, J.: TNK Turnov; REMSOVÁ, M.: TNK Jablonec nad Nisou; Příspěvky na konferenci. ČEPIČKOVÁ, J.: Diplomová práce. 620 FROMMER, B.: Národní očista, s. 288-289.
157
postoupila je po skončení retribucí okresnímu soudu bylo „podstatně vyšší než množství případů projednaných před TNK“.621 Z toho, jak postupem doby ubývalo kombinací všech tří trestů, stejně jako podílu odsuzujících rozsudků, a jak se snižovala výměra trestů vězení i výše pokut je jasné, že i pro Benešov platí to, co – jak se zatím podle dosavadní úrovně bádání zdá – platilo pro celou republiku všeobecně jak v rámci „velké“, tak i „malé retribuce“. S postupem času ubývalo radikalismu a chuti k odplatě a nad prostou vůlí trestat nabývala vrchu snaha o spravedlnost, nezaujaté posouzení případů a především o jejich rychlé ukončení. Podle Frommera měl pokles vůle soudů (a také TNK) i veřejnosti k trestání provinilců dvě zásadní příčiny: roli hrál dokončený odsun, a tedy skutečnost, že z republiky zmizeli Němci jako adepti na potrestání. V takové situaci retribuční aparát neměl příliš vůle trestat Čechy, když někteří hlavní viníci – Němci – byli vysídleni bez trestu. Druhým důvodem se stala prostá skutečnost, že s postupem času vyprchala veřejná podpora a zápal pro spravedlnost. Stará provinění z doby války (a zvláště provinění nepříliš významná, kategorizovaná „malým dekretem“) už prostě přestala být na pořadu dne a ve středu zájmu obyvatel.622 Skupinu, kdy trestní nález nebyl vyřčen, protože případ bez vyřčení nálezu uzavřela vyšší moc, nebo z nějakého důvodu nedošlo k jeho uzavření vůbec, jsem rozdělil do devíti podskupin. První podskupinu tvoří případy uzavřené až okresním soudem po skončení retribuce. To se týkalo 16 mužů a šesti žen, a ani v jednom případě nepadl odsuzující rozsudek. Druhou podskupinou se staly kauzy, které ani okresní soudy do započetí revizí uzavřít nestačily (spadá sem i jeden případ, který až do revizí neskončil MLS). V některých těchto případech nedošlo k uzavření proto, že spis se v průběhu doby ztratil. Celkem bylo těchto případů 16, a jednalo se pouze o muže. Třetí podskupinu tvoří případy zastavené z důvodu odsouzení obviněného u MLS. Jednalo se o 14 kauz, a opět byli všechno muži. Do čtvrté podskupiny řadím kauzy, zastavené z důvodu úmrtí obviněného. K tomu došlo v případě osmi mužů. Pátou podskupinu tvoří kauzy předané k řízení podle „malého dekretu“ jinému ONV z důvodu místní příslušnosti. Místně příslušný byl takový ONV, v jehož obvodu došlo ke
621 622
REMSOVÁ, M.: Práce SVUČ.. FROMMER, B.: Národní očista, s. 345, 348.
158
spáchání přestupku,623 nebo takový, který první nabyl vědomosti o spáchaném činu.624 Jednalo se o případy 14 mužů a osmi žen. Šestou podskupinu tvoří případy, předané jako trestní kauza soudu nebo trestnímu referátu ONV v Benešově. Těchto případů bylo pět, a šlo pouze o muže. V sedmé podskupině jsou případy neuzavřené z jiných důvodů (spis pozdržen na příkaz MV, spis založen u krajského soudu a nalezen pozdě, spis odeslán očistné komisi a nevrácen, případ nikdy neskončen bez uvedení důvodů). Toto byl případ sedmi mužů a jedné ženy. Osmá podskupina je tvořena kauzami, u kterých nelze bližší údaje zjistit, protože jejich spis zcela chybí a bližší údaje nejsou zaznamenány ani v rejstříku TNK. Tato kategorie se týká osmi mužů a dvou žen. Poslední, devátá podskupina je vlastně jen jeden případ, kdy k obvinění došlo až v roce 1948 a „první retribuce“ se ho nijak nedotkla. U něj tedy nelze mluvit o tom, že by jeho případ nebyl skončen do konce „první retribuce“, nicméně ho sem zařazuji z toho důvodu, že figuruje v celkovém počtu případů, zapsaných v rejstříku TNK. Tímto obviněným byl muž. Tabulka 5: Číselné vyjádření důvodů nevyřčení trestních nálezů u TNK v Benešově Důvod
muži
ženy
Uzavřeno až soudem
16
6
Neskončeno do revizí
16
0
Odsouzen MLS
14
0
8
0
14
8
Trestní kauza
5
0
Jiné důvody
7
1
Nezjištěno
8
2
Obviněno až 1948
1
0
celkem
89
17
Úmrtí obviněného
625
Předáno jinému ONV
626
623
FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 21. To se mělo ale ponejvíce uplatnit u činů, spáchaných v zahraničí. V případě, že delikt byl spáchán v několika okresech, bylo místně příslušných pak více ONV. Řízení ale mohlo být provedeno pouze jedno, a příslušný byl v tomto případě takový ONV, který zavedl řízení jako první. Ostatní ONV pak své rozpracované případy po zjištění, že obviněný již vyšetřován je, místně příslušnému okresu předávaly. Pokud řízení zavedl ONV, který se o provinění dozvěděl jako první, musel případ předat místně příslušnému ONV podle místa spáchání skutku i v případě, že tento zavedl řízení později. Pro více činů různé skutkové podstaty mohl být obviněný souzen i jiným ONV, neplatila zde zásada § 56 tr. ř. o sbíhajících se trestních věcech. FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 22; STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 17. 625 Údaje souhlasí s předávacím protokolem k archivu TNK. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 24. 626 Údaje souhlasí s předávacím protokolem k archivu TNK. Tamtéž. 624
159
Takovýchto bez řízení uzavřených nebo naopak nikdy neuzavřených případů bylo tedy celkem 106. Některé z těchto neodsouzených případů skončily následně v revizích odsouzením; jednalo se především o kauzy z první a druhé podskupiny. Součet osvobozených, odsouzených a nevyřešených kauz je 533, tedy o dvě více, než bylo na Benešovsku celkem případů. Důvodem je to, že dvě kauzy byly vlastně vyřešeny nadvakrát: Jan Tůma627 byl dvakrát po sobě osvobozen dvěma různými komisemi a Antonín Tůma628 byl nejprve odsouzen, poté byl trestní nález zrušen a v dalším řízení byl Tůma osvobozen.
6.8
Nálezy odsuzující a nálezy osvobozující
TNK v Benešově v roce 1946 projednaly 275 případů, v roce 1947 pak 144. Bez uvedení data zůstává osm kauz. Celkový počet projednaných případů je 427, zbytek jsou kauzy, které byly skončeny nuceně bez vydání nálezu nebo skončeny nikdy nebyly.629 Odsouzení potkalo v obou letech celkem 83 obviněných; z toho 58 mužů (69,9 %) a 25 žen (30,1 %). Komise osvobodily 344 případů, z toho 270 mužů (78,5 %), a 74 žen (21,5 %). Jak vyplývá z předchozí kapitoly, skončeno bez vydání nálezu nebo neskončeno bylo 89 případů mužů (84 %) a 17 případů žen (16 %). Celkem tedy TNK obvinily 417 mužů (78 %) a 116 žen (22 %).630 Procentuelně vzato, ženy tedy komise shledávaly vinnými o něco častěji než muže.
627
SOA v Praze, fond TNK Benešov, kartony 10, 14. Tamtéž, karton 14. 629 Viz podkapitola 6.7. 630 Podobný poměr pohlaví obviněných byl např. u TNK Semily (315 případů: 81 % mužů, 19 % žen). VAŠÍČKOVÁ, J.: TNK Semily. Příspěvek na konferenci. 628
160
Tabulka 6: Číselné vyjádření počtů odsuzujících a osvobozujících nálezů u TNK v Benešově Odsouzeno
1946
1947
Datum neuvedeno
celkem
40
17
1
58
20
5
0
25
60
22
1
83
171
93
6
270
44
29
1
74
215
122
7
344
275
144
8
427
mužů Odsouzeno žen Celkem odsouzeno Osvobozeno mužů Osvobozeno žen Celkem osvobozeno Celkem projednáno
6.9
Výsledky odvolání a revizí
Proti nálezům vysloveným TNK v Benešově podali odsouzení celkem 37 odvolání k Trestní odvolací komisi (TOK) ZNV, a to jak proti nálezům z „první retribuce“, tak proti nálezům vydaným v revizních řízeních. Všechna se táhla poměrně dlouho. V prvních případech došlo k rozhodnutí v roce 1947, ale až po skončení retribucí. Rozhodnutí ve většině odvolání padlo v letech 1948-1950, některá se dořešila až v roce 1951. TOK zcela vyhověla pouze devíti odvoláním a trestní nález v těchto případech zrušila. Příkladem může být kauza Jaroslava Elicha,631 obviněného z odborné spolupráce s Němci. V odvolacím řízení TOK nález TNK zrušila, „protože nebyl řádně vyslechnut ke všem okolnostem, kladeným mu za vinu. Opomenutí řádného výslechu je nezhojitelnou vadou řízení.“ Částečně TOK odvolání vyhověla ve dvou případech. Karlu Jarolímovi632 trest odvolací komise cestou milosti změnila na pokutu, Josefu Královi633 trest šesti měsíců vězení na veřejné pokárání. TOK zamítla 23 odvolání, v případě dvou dalších není výsledek ve spise ani v rejstříku TNK uveden. V jedné kauze komise odvolání odložila z důvodu úmrtí odsouzeného. 631
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 9, složka Jaroslav Elich. Tamtéž, karton 10, složka Karel Jarolím. 633 Tamtéž, karton 8, složka Josef Král. 632
161
Tabulka 7:
Číselné vyjádření počtů odvolání a jejich výsledků u TNK v Benešově Výsledek odvolání Vyhověno a trestní nález zrušen
9
Částečně vyhověno
2
Zamítnuto
23
Výsledek neuveden
2
Odvolání odloženo z důvodu úmrtí
1
Celkem
37
Navrhováno k revizi a nezahájeno nebo odloženo bylo 63 případů, a to z nejrůznějších důvodů: chybí spisový materiál, pro revizi není důvodu, předáno k revizi jiné TNK, předáno trestnímu soudu, pozdní vrácení spisu, případ už odsoudil MLS nebo jiná TNK v rámci revize nebo původně revize zavedena byla, poté RK rozhodnutí změnila a od revize upustila. Celkem došlo k zahájení 55 revizí. RK otevřela pouze jeden zcela nový případ, v „první retribuci“ ještě neprojednávaný. Po započetí revize TNK řízení zastavila nebo vynesla osvobozující rozsudek v 31 případě. Důvodů bylo opět více: obviněného odsoudil MLS v rámci revize, upustilo se od stíhání pro promlčení, zjistila se německá příslušnost obviněného nebo komise konstatovala nedostatek skutkové podstaty. Z toho ve třech případech TNK revizní řízení zastavila bez projednání. V rámci revize komise potrestala 22 případů (z toho 19 trestů udělila osobám, které byly během „první retribuce“ obviněny, ale potrestány nebyly, a tři tresty osobám již během „první retribuce“ potrestaným). Ve dvou případech komise revizi nedokončila: spis Rozálie Kellnerové634 zaslala MLS v souvislosti s jinou kauzou a nikdy jí nebyl vrácen, a Karel Seewald635 byl odsunut již před lety do Německa. Oznámení mu TNK doručovala pouhým vyvěšením na úřední desce a revize nebyla nikdy dotažena do stádia vydání nálezu. V revizním řízení padaly poměrně tvrdé tresty. Tresty vězení vyměřila komise v trvání od jednoho měsíce do jednoho roku, jejich průměrná výše byla téměř pět měsíců. Pokuty se pohybovaly ve výši 1-100 tisíc Kčs, průměrná výše pokuty byla 25 900 Kčs. Celkově dosáhly vyměřené tresty výše šesti let, pěti měsíců a osmi dní vězení, výše pokut dosáhla v součtu 259 tisíc Kčs a komise udělila pouze dva tresty veřejného pokárání.636 Pokud se výše trestů těchto 22 odsouzených porovná s výší trestů 83 odsouzených za období „první retribuce“, tedy
634
Tamtéž, karton 17, složka Rozálie Kellnerová. Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Pytlíček/Karel Seewald. 636 Frommer uvádí na základě Věstníku ONV Benešov zcela jiná čísla: odnětí svobody pro 14 osob v rozsahu 12 měsíců a 10 dní, celkové pokuty 338 tisíc Kčs. To ale nesouhlasí s údaji, uvedenými ve spisech. FROMMER, B.: Národní očista, s. 435. 635
162
s celkovými tresty v délce sedm let, tří měsíců a 10 dní vězení a pokut v celkové výši 415 500,- Kčs, je jasné, že během revizí co se výše trestů týče značně přituhlo. Všeobecně se sice soudí, že revize nesplnily svůj účel a že odsouzených bylo v podstatě minimum, ale pokud porovnáme procentuelní poměr otevřených a odsouzených případů, nevychází z tohoto porovnání „druhá retribuce“ jako benevolentní proces. V „první retribuci“ bylo z 530 otevřených případů odsouzeno 83, tedy asi 15,6 %. Ve „druhé retribuci“ bylo z otevřených 55 kauz odsouzeno 22, tedy 40 %. Zcela to odpovídá Petranského tvrzení, že „výrazne stúpol percentuálny podiel odsúdených oproti predchádzajúcemu obdobiu“.637
Tabulka 8: Číselné vyjádření počtů revizí a jejich výsledků u TNK v Benešově
7.
Revize
Počet případů
Zvažována, ale nezahájena
63
Zahájena
55
Z toho osvobozeno nebo zastaveno
31
Odsouzeno
22
Nedokončeno
2
Vybrané osvobozující nálezy
Případy v následující kapitole uvádím jako ilustrační k jednotlivým podskupinám. Vybral jsem kauzy z obou let „první retribuce“. Buď se jedná o případy typické, nebo naopak zajímavé nějakou netypickou okolností. Počet popsaných kauz je volen proporcionálně vzhledem k tomu, kolik osvobozujících nálezů padlo s příslušným odůvodněním.
7.1
Není dána nebo prokázána skutková podstata, provinění bylo odčiněno následným jednáním
Do této podskupiny započítávám trestní nálezy, které konstatovaly, že nebyla dána nebo prokázána skutková podstata provinění, neprokázalo se „veřejné pohoršení“ nebo trestnou činnost obviněný svým následným jednáním odčinil. Takových případů vynesly TNK v Benešově 203 v roce 1946, 77 v roce 1947 a jeden nález není datován. Celkem bylo tedy těchto odůvodnění osvobozujících nálezů 281. Jednalo se o nejčastější odůvodnění osvobozujících rozsudků. Jako příklad jsem zvolil devět případů. Z toho sedm kauz pochází z roku 1946, dva případy z roku 1947.
637
PETRANSKÝ, Ivan A.: Ľudové súdnictvo…, in: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 251.
163
Zemědělský inženýr a bývalý správce dvora, vlastněného Němcem Dankem,638 Antonín Černý, byl obviněn z toho, že upozornil na pobyt Gestapem hledané osoby, což mělo za následek smrt několika lidí. Pro tento skutek ho 12. až 13. prosince 1946 soudil MLS, ale obžaloby jej nakonec zprostil. Následně Černý za totéž provinění, klasifikované jako podpora nacismu, stanul před TNK. Toto obvinění je zapsáno v rejstříku, v zápise o jednání komise přečin klasifikovala jako odbornou spolupráci, společenský styk s Němci a terorizování českých zaměstnanců ve službách Němců. Černý se hájil tím, že se jako rozený sedlák staral o dobré hospodaření, ale nečinil tak v zájmu německého majitele. Ze sklizňových výsledků načerno podporoval všechny, kteří to potřebovali. Z tohoto důvodu vykazoval dvůr za jeho působení stálou hospodářskou pasivitu. Černý uváděl, že dcera majitele, Danková, se ho zastávala proti řediteli jejich vlastního statku, Čečkovi, a posléze, když jí otec na hospodářství i zaměstnal, spolupracovala s Černým na výtěžnosti statku a černém prodeji jeho výnosů obyvatelům. Ani ona, ani její otec – ač Němci – nikdy nedodávali žádné přebytky Němcům a spokojili se s výnosem černého prodeje, realizovaného Černým. Toho dokonce během války za hospodářské přestupky zavřela německá kriminální policie a Dankovi ho ve vazbě podporovali. On jim na oplátku po válce opatřil domovské listy z místní obce Líšno, kam statek spadal. O tom, že s ním zaměstnanci – kromě dvou, kteří proti němu svědčili u MLS a poté i u TNK – nebyli nespokojení, svědčí i skutečnost, že správcem dvora zůstal i v „době revoluční“ a následně zastával tamtéž funkci národního správce. Podle Černého nebyl problém v jeho chování za okupace, ale po ní, kdy jako národní správce statku zabraňoval rozkrádání zásob, úrody a zařízení statku zaměstnanci. Dne 15. dubna 1947 komise ve složení JUDr. Ivan Klouda, Rudolf Linhart, František Nacházel, Arsenius Rosa a Bohumil Horký všemi hlasy usoudila, že skutková podstata podpory nacismu není zjištěna, a řízení zastavila. V odůvodnění též uvedla, že případné jednání, které by se jevilo jako provinění, bylo vyváženo prospěchem, který z něj měli zaměstnanci a české obyvatelstvo. Černého případ byl v roce 1948 revidován. MLS revizi sice nezahájil, ale byla zahájena revize podle „malého dekretu“. Černý byl 3. listopadu 1948 shledán všemi hlasy komise vinným. Při hlasování prohlásil přísedící F. Zima, že o výši trestu hlasovat nemůže, protože v Černého jednání nevidí přestupek, ale zločin, a že trest podle „malého dekretu“ je
638
Viz podkapitola 6.5., případ Josefina Danková.
164
podle jeho názoru tak jako tak nepostačující.639 Žádal předložení celého spisu ministerstvu spravedlnosti k přezkoušení. Předseda komise JUDr. Šesták Zimu upozornil, že případ byl již osvobozen jak MLS, tak i TNK, a k revizi u MLS že nedošlo. Podle něj tedy TNK nepřísluší posuzovat, zdali se jedná o zločin nebo nikoli, protože to byl úkol revizní komise MLS. TNK může rozhodovat pouze o tom, zda se jedná o přestupek podle „malého dekretu“, a pokud ano, musí vynést výrok o výši trestu. Zbývající členové se usnesli na výši trestu a Černého odsoudili k trestu vězení 12 měsíců se započtením zajišťovací vazby. Nato přísedící F. Zima prohlásil, že trvá na svém požadavku, aby byl spis předložen ministerstvu spravedlnosti k přezkoušení. Předseda TNK oznámil, že nechá případ rozhodnout radě ONV. Černý se následně odvolal, ale jeho odvolání TOK dne 26. července 1950 zamítla. Výkon trestu mu byl amnestován.640 Rolník Jaroslav Dudek se za války stal předsedou mléčné komise. Současně byl sousedem Anny Burgersteinové, s kterou se upřímně sousedsky nesnášel. Podle spisu TNK bylo na Burgersteinovou v roce 1942 na popud starosty obce učiněno udání místní četnickou stanicí pro stloukání másla načerno. Uvedenou skutečnost na místě zjistila kontrola mléčné komise (Dudek s kolegou). Dudek zabavil Burgersteinové máselnici a ohlásil případ starostovi, který jej musel dále oznámit četníkům. Následkem toho se celé obci zvýšily mléčné odvody na dvojnásobek. Burgersteinovi dostali pokutu, a když na její zaplacení neměli, skončil manžel Burgersteinové na tři týdny ve vězení. Burgersteinová po válce podala na Dudka udání a ten byl vyšetřován pro udavačství a „zabavení máselnice manželů Burgersteinových“. VK brzy usoudila, že tento případ klasickým udavačstvím není, a případ předala TNK s obviněním z odborné spolupráce s Němci, přesahující meze nařízeného výkonu. Podle přípisu místní stanice SNB z října 1945 šel Dudek na kontrolu cíleně, protože k Burgersteinové předtím poslal své dítě pro jakási cukrátka; ty děcko neobdrželo, zatímco jiné děti cukrátka dostaly. Hlášení SNB konstatovalo, že Dudek a Burgersteinová se léta nesnáší a činí si zle, kdykoli mají příležitost. Vzájemně si prý nemají co vyčítat, a kdyby byly jejich pozice v tomto konfliktu obrácené, stalo by se nepochybně totéž, jen v opačném gardu. Na základě doložených svědectví rozhodla TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, F. Černý, A. Rosa a F. Dvořák dne 26. března 1946, že spolupráce nepřesáhla meze nařízeného výkonu, a řízení zastavila.641 639
Jednalo se o již zmíněné Černého upozornění na osobu, kterou hledalo Gestapo. Černý ale se svou obhajobou u MLS uspěl a tento skutek se mu již nemohl přičítat k vině v daném smyslu. TNK hodnotila pouze skutkovou podstatu podpory nacismu. 640 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 22, složka Antonín Černý. 641 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 7, složka Jaroslav Dudek.
165
Úřednice Božena Franclová byla obviněna ze společenského styku s Němci, který měl sestávat ze soukromých návštěv, především u příslušníků Gestapa. Z tohoto důvodu zadrželi Franclovou hned po válce642 a ta následně strávila nějaký čas ve vazbě. Řízení u TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera proběhlo dne 23. dubna 1946. Franclová měla podle obhajoby za války manžela v koncentračním táboře a se členem Gestapa se údajně seznámila proto, aby zajistila pomoc manželovi. K intimnímu styku mezi ní a „nějakým Němcem“ podle ní nikdy nedošlo. Jednalo se jen asi o dvě návštěvy v soukromém bytě Gestapa, kdy byla Franclová vždy doprovázena svojí přítelkyní Solnařovou.643 Jakmile Franclová zjistila, že Gestapo jí pomoci nemůže, styky údajně přerušila. Komise obhajobě Franclové uvěřila a řízení zastavila s odůvodněním, že jelikož byla obviněná v kontaktu s gestapáky za účelem pomoci manželovi, nejedná se o skutkovou podstatu provinění podle dekretu.644 Zásobovací referent František Hošic stál před TNK s obviněním, že byl jednatelem NOF – tedy členem fašistické organizace, který přestoupil ve značné míře své členské povinnosti. První termín řízení připadl na 15. březen 1946, druhý na 20. září téhož roku. Komise měla pravděpodobně velkou vůli Hošice odsoudit, ale problém tkvěl v tom, že Hošic byl jednatelem NOF pouze do roku 1936 (tedy nikoli v době „zvýšeného ohrožení republiky“), což podle zápisu o řízení i doložil. Ve druhém zmíněném termínu nebyl předsedou komise právník, ale poštmistr Karel Dráb. Možná právě proto TNK řízení odročila a dopustila se naprostého právního nonsensu: spis postoupila státnímu zastupitelství v Táboře, aby posoudilo, zda se nejedná o čin trestný podle trestního zákona. Tuto variantu státní zastupitelství přípisem ze dne 8. října 1946 odmítlo. Na dalším zasedání komise dne 2. prosince 1946 za účasti JUDr. Ivana Kloudy, A. Rosy, F. Nacházela a R. Linharta se tedy TNK všemi hlasy usnesla, že udané okolnosti nezakládají skutkovou podstatu provinění podle dekretu.645 Marie Kamenická, manželka lesníka v domácnosti, čelila obvinění ze společenského styku s Němci. Bylo jí vytýkáno, že hostila německé důstojníky a udržovala s nimi přátelské kontakty. Kamenická se hájila, že se nejednalo o styky společenské, ale z titulu zaměstnání manžela vlastně styky služební, kterým se nemohla vyhnout. Manžel údajně musel doprovázet 642
Spolu s Olgou Fundovou a jakousi Pfeiferovou jim dav ostříhal vlasy a nutil je zametat benešovské ulice. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov. 643 Ta stála pro tento skutek před stejnou TNK téhož dne. V jejím případě komise řízení zastavila s odůvodněním, že „styk se dál z obav před mstou členů Gestapa“. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Růžena Solnařová. 644 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Božena Franclová. 645 Tamtéž, karton 5, složka František Hošic.
166
na hony SS-hauptsturmführera (kapitána) Paducha z komandantury SS.646 Vždy, když Paduch vyzvedával jejího manžela na hon, poručil si kávu, kterou mu samozřejmě uvařila; navíc, vzhledem k tomu, že manžel na rozdíl od ní neuměl dobře německy, tlumočila. Jednou prý Paduch Kamenickou svezl autem, když šla pěšky a on jel okolo, a vícekrát svezl její dceru. Kamenická kategoricky odmítala možnost, že by s Paduchem udržovala jakékoli jiné styky, natož styky intimní. Dne 9. dubna 1946 se TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, F. Černý, A. Rosa a F. Dvořák rychle a jednomyslně usnesla řízení zastavit, protože společenský styk se podle jejího názoru dál z důvodu služebního postavení manžela obviněné a nepřesáhl míru nezbytné nutnosti.647 Nadhajný Jan Krůta čelil po válce vyšetřování pro udání. Trestní oznámení na něj podala právě jedna z osob, které měl údajně udat. Řízení podle „velkého dekretu“ proti němu pro toto obvinění ale MLS zastavil a Krůta se dostal před TNK s obviněním z odborné spolupráce s Němci. Na svou obhajobu uvedl, že byl a je zaměstnán jako obecní lesní hajný v Mrači a tuto službu vykonává již více než 30 let. MNV v Mrači mu vystavil osvědčení o národní spolehlivosti. Nikdy nebyl členem žádné fašistické organizace. Za války jej podle jeho vyjádření několikrát volal k zodpovědnosti kontrolor Hadrava, protože lesy byly samé pytlácké oko a vytýkal mu, že nekoná svojí službu řádně. Krůta údajně znal již dlouho před válkou v Mrači dva „staré pytláky“, Klause a Kondráta, s nimiž měl již nesčetně konfliktů. Jednoho dne je oba přistihl, jak kradou v lese vytěžené dřevo, a navíc u nich našel pod kabáty oka na zajíce. Případ tedy přirozeně oznámil na četnické stanici a pytláci byli následně potrestáni. Původcem trestního oznámení na Krůtu byl právě Kondrát, jehož motivací byla podle Krůty msta. Komise ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera usoudila, že Krůta konal pouze svou povinnost. Oznámil čin, který je i z demokratické společnosti klasifikován jako trestný. Navíc oznámení učinil u protektorátního četnictva, a ne u německých úřadů. Skutková podstata podle dekretu nenastala, a komise dne 5. března 1946 řízení zastavila.648 Mlynář František Párys, zřejmě nikterak nevýznamný vzhledem k jeho bydlišti (v Párysově údolí v Konopišti) čelil obvinění, že se v době „zvýšeného ohrožení republiky“ stal dobrovolně členem Vlajky, když byl předtím dlouholetým členem NOF a v obou organizacích zastával funkce. Obvinění se zakládalo na zjištění z kartotéky Vlajky. Před TNK 646
SS-Hauptsturmführer Karl Paduch patřil k důstojníkům ženijní školy SS v Hradišťku. Viz VELÍŠEK, Josef: Pionier Schule der Waffen-SS Hradischko. In: Stránky obce Úročnice [citováno 21.2.2011] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pionier-schule-der-waffen-ss-hradischko.html 647 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 7, složka Marie Kamenická. 648 Tamtéž, karton 4, složka Jan Krůta.
167
(JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Karel Hvězda, Emil Hrabánek) stál Párys dne 26. března 1946. Hájil se tím, že před válkou sice byl funkcionářem NOF a poté řadovým členem Vlajky, ale jeho aktivita údajně postupně zcela vymizela, a dne 29. října 1937 oznámil dopisem časopisu Vlajky Svobodné Československo,649 že si již nepřeje jeho zasílání. Korespondencí dokládal skutečnost, že v téže době z Vlajky vystoupil a nebyl již členem žádné z fašistických organizací. Za mobilizace narukoval do armády a po návratu se s vlajkaři a fašisty definitivně rozešel. Za okupace mlel mouku načerno a prodával jí za běžné ceny mnoha lidem, což dokladoval děkovnými dopisy a potvrzeními. Komise uznala mlynářovu argumentaci a prohlásila, že i kdyby byl členem Vlajky v době „zvýšeného ohrožení republiky“, projevoval dodávkami potravin načerno s velkým rizikem vlastního ohrožení velké porozumění pro českou věc a prospěl českému národu. Případ byl jednomyslně zastaven pro nedostatek skutkové podstaty.650 Další kauzu lze považovat za jeden z příkladů likvidace místních elit z vyšších společenských vrstev, které byly socializujícímu režimu tzv. třetí republiky trnem v oku. Disponent firmy a mladší továrník Václav Richter ml. byl závodní radou a závodní odborovou organizací své vlastní firmy obviněn ze společenských styků s Němci a z podpory nacismu. Měl udávat lidi pracovnímu úřadu v Benešově pro nedostatečnou docházku do práce a v továrních dílnách vyvěšovat vyhlášky, směřující proti dělnictvu. Obě dělnické organizace se při svém trestním oznámení odvolávaly na kopie písemných udání, které údajně Richter učinil u pracovního úřadu. Tyto kopie ale k trestnímu oznámení připojeny nebyly a při vyšetřování případu nebyly k nalezení. Zástupci závodní rady a závodní odborové organizace prohlásili, že tyto kopie byly buď ztraceny, nebo odcizeny. Následné pátrání na úřadu práce nepřineslo žádné nové poznatky. Komise ve složení JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, František Karásek a Ladislav Hocek dne 10. dubna 1947 rozhodla, že vyvěšování vyhlášek nelze kvalifikovat jako provinění podle „malého dekretu“, a řízení zastavila pro nedostatek důkazů. S tímto stanoviskem ale dělničtí zástupci spokojeni nebyli, a u TNK (a dost možná i jinde) písemně protestovali. TNK pravděpodobně pod tlakem (ve stejném složení, pouze rozšířená o Františka Nerada) řízení dne 2. května 1947 obnovila, tentokrát s obviněním z odborné spolupráce s Němci. Ten den rozhodnutí nepadlo a případ byl vzhledem ke konci „první retribuce“ předán 5. května okresnímu soudu. Ten Richterovu kauzu zastavil pro
649 650
Oficiální tiskový orgán Vlajky. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka František Párys.
168
promlčení. Případ byl projednáván znovu během revizí dne 7. října 1948, a opět skončil osvobozujícím rozsudkem.651 Na základě dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy ale Richter o svůj podnik zřejmě velmi záhy přišel – nehledě na skutečnost, že vlastně nikdy odsouzen nebyl – protože v protokolech je zmiňován jako „bývalý továrník“. Totéž platí i pro ostatní obviněné majitele firem. Na základě § 1, odst. 3 zmiňovaného dekretu bylo rozhodnutí o konfiskaci majetku osob, „které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, státní celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky…záměrně podporovaly německé nebo maďarské okupanty…nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu…“652 v gesci příslušného ONV. Skutečnost že se daných skutků obvinění dopustili by měla ale logicky být prokázána odsuzujícím trestním nálezem TNK. V Benešově tyto konfiskace proběhly očividně nikoli na základě odsouzení, ale už na základě obvinění. V materiálech TNK tato skutečnost nicméně jasně deklarována není, protože takovéto rozhodnutí nespadalo do její kompetence.653 Tyto konfiskace, které nehleděly na dikci zmíněného dekretu, byly jednoznačně protiprávní a nezákonné. Z tohoto i z dalších podobných případů lze usuzovat, že jedním z jasných důvodů těchto obvinění (mnohdy smyšlených) se stal ekonomický zájem. Zaměstnavatele obvinili jeho vlastní dělníci pravděpodobně pouze proto, aby se mohli dostat k jeho majetku. Přes skutečnost, že nebyl odsouzen dokonce ani při revizi, tedy v době, kdy měla rozhodování zcela v rukou třídně uvažující KSČ, jeho firma byla zkonfiskována a zásadní vliv na její řízení získala závodní rada, tedy lidé, kteří svého bývalého zaměstnavatele účelově obvinili. Věra Sadílková byla obviněna ze společenského styku s Němci. Za okupace si několikrát vyšla do biografu s jistým Braunem, o kterém sice prý věděla, že je Němec, ale údajně netušila, čím se živí. Braun byl zaměstnán u Gestapa. Před komisí (JUDr. Ivan Klouda, 651
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka Václav Richter ml. Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 4.4.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb48-45.pdf 653 Viz Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. In: Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 4.4.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb4845.pdf; PROCHÁZKA, J.: Konfiskace majetku nepřátel a zrádců v ČSR. V podobném duchu se k problému vyjadřuje Chrobáková Lněničková, která zmiňuje případy, kdy u některých majitelů ostravských firem „došlo ke konfiskaci majetku ještě před vynesením rozsudku podle „malého“ dekretu, a to na základě rozhodnutí bezpečnostních komisí“. Hodnotí to jako naprosté překročení pravomoci, vycházející „z vědomí nekontrolovatelnosti a všemoci, která byla plodem „revoluční“ zvůle…a zneužitím retribuce z hmotných důvodů… odsouzeným a už vůbec ne pouze stíhaným podle „malého“ dekretu nebylo možné způsobit majetkovou újmu v takovém rozsahu, jako byla např. konfiskace celého majetku“. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 84. 652
169
V. Král, A. Rosa, F. Dvořák) stála dne 5. března 1946. Uvedla, že Braun chodil vždy v civilu a nevěděla, co je zač. Styk se údajně odehrával „pouze na společenské úrovni a nepřerostl ve vztah“. Komise se následně jednomyslně usnesla řízení zastavit s odůvodněním, že nebylo zjištěno, že by chování Sadílkové, kladené jí za vinu, vzbudilo „veřejné pohoršení“.654
7.2
Promlčení
Do této podskupiny spadají osvobozující nálezy, odůvodněné promlčením případu. V roce 1946 bylo takových nálezů vydáno sedm, v roce 1947 pak logicky více, 32. Celkem tedy benešovské TNK vydaly 39 podobných nálezů. Jako příklad uvádím čtyři případy, z nichž dva spolu souvisí konkrétním proviněním (jednalo se o manžele). U všech čtyř kauz promlčení zapříčinila skutečnost, že k jejich zahájení došlo na základě výpovědi, podané až více než rok po válce, a tedy po uplynutí půlroční lhůty od platnosti „malého dekretu“. Helena Stránská, manželka řeznického pomocníka v domácnosti, byla obviněna na z přátelských styků s okupanty základě výpovědi bývalé sekretářky Ortsgruppenleitera NSDAP Gisely Sochůrkové (kdy tuto výpověď podala je nejasné, výpis ve spise nese datum 10. srpna 1946; Sochůrková byla zadržena v červnu). Stránská si měla Sochůrkové údajně na kohosi stěžovat a doma nebo v jejím obchodě měla prý pověšený obraz Hitlera. Stíhání podle „velkého dekretu“655 předseda VK dne 26. listopadu 1946 zastavil a případ přešel do jurisdikce TNK. Ta řízení se Stránskou zavedla již předem, a sice dne 30. července 1946. Předvolání Stránská obdržela dne 4. března 1947, a necelý týden nato se konalo řízení. Stránská ve věci vypovídala v tom smyslu, že tvrzení Sochůrkové se nezakládají na pravdě. Žádný verdikt vynesen nebyl. Dne 24. dubna 1947 se potom TNK ve složení JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, Ladislav Hocek a František Karásek jednomyslně usnesla trestní řízení zastavit pro promlčení, protože ONV nabyl o věci vědomosti až po 26. květnu 1946, tedy více než půl roku ode dne počátku platnosti „malého dekretu“.656 Stíhání se nevyhnulo ani některým členům ONV. Tak například úředník benešovské nemocnice a současně člen ONV Jan Křížek čelil obvinění z vychvalování okupantů a hanobení Čechů a prezidenta republiky. Měl se jej mj. dopustit tím, že se ve společnosti dobře bavil ve své době běžnou posměšnou písničkou, kde se zpívalo o tom, že „Beneš je malý pán, 654
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 5, složka Věra Sadílková. Konkrétní obvinění podle „velkého dekretu“ není uvedeno. Teoreticky nebylo možné stíhat obviněného najednou podle „velkého“ i „malého dekretu“ pro stejnou skutkovou podstatu, protože provinění stíhatelná těmito dekrety se lišila. V praxi ale lze leckdy zaznamenat třeba stíhání podle „malého dekretu“ pro udavačství, což byl trestný čin spadající pod „velký dekret“, nebo naopak stíhání podle „velkého dekretu“ pro skutky, spadající pod dekret „malý“. Právě pro tuto nepříslušnost byla většina podobných případů zastavena, respektive převedena k příslušnému orgánu. 656 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 15, složka Marie Tůmová/Helena Stránská/Josef Stránský. 655
170
který má aeroplán“. Obvinění bylo založeno taktéž na výpovědi Sochůrkové a případ měl podobný průběh jako u Stránské. Zajímavostí je, že Sochůrková se o Křížkovi, v inkriminované době zaměstnaném ve stejné nemocnici jako ona, vyjadřovala jako o svém příteli, který jí byl údajně dokonce za svědka na svatbě. VK předala kauzu dne 25. listopadu 1946 TNK s tím, že byla již před několika měsíci oznámena radě ONV s tím, aby se k případu, vzhledem ke členství Křížka v ONV, vyjádřila. Podle zápisu bezpečnostního referenta Bobka ze dne 27. září 1947 „rada ONV odepřela vydat souhlas s projednáním věci, protože je věc promlčena“, a spis byl založen a. a. To, že došlo k promlčení je nesporné, na druhou stranu tuto skutečnost měla TNK konstatovat v běžném řízení. Rada ONV sice měla právo nedat souhlas se stíháním člena ONV, ale pak to měla prostě konstatovat a nemusela se vymlouvat na promlčení, pro něž by byl případ stejně zastaven. Daným postupem se sice rada ONV nevměšovala do kompetence TNK, ale svým vyjádřením se snažila navodit dojem, že to není ona, kdo případ zastavuje, ale že na vině jsou okolnosti. Podle zápisu v rejstříku TNK došlo k zastavení případu 2. prosince 1946.657 Tento záznam není posledním, kdy lze na jméno Jan Křížek narazit. V Archivu bezpečnostních složek se nachází několik dokumentů z roku 1946, ve kterých se ZNV dotazoval Zemského odboru bezpečnosti (ZOB) na vyšetřování obviněné Sochůrkové. ZNV zajímalo, zda výslechy Sochůrkové probíhají správně a zda nedochází k zamlčování udaných jmen příslušníků některých politických stran. Chtěl vědět, kde vzal vyslýchající, JUC. Dráb658 automobil, kterým v dané době jezdil, a zda se nejednalo o věcný úplatek. Úřadovna ZOB Tábor odpověděla na všechna podezření negativně. Tato podezření byla založena na písemném udání přímo z Benešova: „Šetření provádí Dr. Schenk a JUC. Dráb a je podezření že jako v předcházejících případech budou jako vedoucí činitelé strany nár. soc. hleděti nepříjemné věci týkající se občanů okresů kam moc komisaře Strobela sahala sprovodit ze světa, aby nebyli postiženi kolabor. kteří jsou dnes členy nár. soc.“.659 Podle poznámky v dokumentu je původcem informací z ONV v Benešově jednak předseda ONV Bartoň, jednak Jan Křížek, sociální referent ONV. Pikantní dohrou celé kauzy je skutečnost, že v roce 1948 se náhradníkem revizní komise stal jakýsi Jan Křížek. Podle politického složení komisí v roce 1948 byl s největší pravděpodobností komunistou. Jestli člověkem, který měl rozhodovat o revizi retribučních kauz byl skutečně údajný bývalý přítel a svatební svědek kolaborantky, udavačky, „poloviční
657
Tamtéž, karton 15, složka Jan Křížek. Veřejný žalobce MLS. Viz podkapitola 6.4. 659 ABS, fond 2M - Odbor politického zpravodajství MV, sign. 10935. 658
171
Němky“ a sekretářky Ortsgruppenleitera NSDAP Strobela Gisely Sochůrkové, a po válce člen ONV, obviněný podle „malého retribučního dekretu“ nelze vzhledem k nedostatku dalších identifikátorů tvrdit se stoprocentní jistotou. Nicméně, pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o skutečně velmi zarážející shodu jmen a okolností. Podobné případy, kdy se bývalí kolaboranti úspěšně kryli členstvím v KSČ (a nejen v ní, ale i v jiných stranách) jsou popsány ostatně i jinde.660 Kauza Václava a Antonie Hůlkových započala opět na základě výpovědi Gisely Sochůrkové. Oba manželé byli podezřelí z udavačství. TNK (JUDr. Ivan Klouda, F. Nacházel, R. Linhart a M. Měchura) se dne 18. dubna 1947 jednomyslně usnesla řízení nezavádět a upustit od stíhání, protože oznámení o jednání, kladené obviněným za vinu, došlo až po promlčecí lhůtě. Tato okolnost byla jasná dopředu, protože již 1. března 1947 zaslal referent VK, škpt. SNB v. v. Bobek spisový materiál obou manželů veřejnému žalobci MLS k eventuálnímu stíhání podle „velkého dekretu“. Už v přípise, kterým veřejnému žalobci MLS avizoval zaslání spisů referent uvedl, že podle rozhodnutí předsedy TOK z listopadu 1946 již není nové stíhání provinilých podle „malého dekretu“ možné.661
7.3
Jiná než česká, slovenská nebo jiná slovanská národnost
Případů, ukončených z toho důvodu, že obviněný je jiné než české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti bylo na Benešovsku celkem devět (čtyři v roce 1946, dva v roce 1947 a tři bez uvedení data). Ve všech případech se jednalo o Němce.662 Jako příklad jsem zvolil tři kauzy: po jedné z roku 1946 a 1947 a jednu, kdy datum rozhodnutí zjistit nelze. Výběr případů je dán tím, že většinu ostatních kauz nelze z minima spisového materiálu, který se v archivu nachází, spolehlivě rekonstruovat. Manželka holiče Gertruda Krouská byla obviněna ze schvalování německého režimu a nacismu, jakož i urážky, týrání a terorizování Čechů. Vzhledem k tomu, že obvinění zahrnovalo i skutek kategorizovaný písmenem ch) směrnic, mohla být souzena i jako Němka. Komise ve složení JUDr. František Doskočil, F. Karásek, F. Nerad a O. Kříž zasedala dne 6. prosince 1946 za nepřítomnosti obviněné. TNK případ zastavila s odůvodněním, že „obviněná byla odsunuta do říše“ (komisi poněkud uniklo, že říše v té době již rok a půl neexistovala) a vina není prokázána. Podle tohoto zdůvodnění nedošlo k zastavení kauzy kvůli národnosti
660
FROMMER, B.: Národní očista, s. 173-175. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 16, složka Václav Hůlka/Antonie Hůlková. 662 O národnostní problematice více viz podkapitola 6.5. 661
172
obžalované, ale národnost a státní příslušnost obviněné a z nich vyplývající vysídlení měly vliv na ukončení případu.663 Za velmi podobnou kauzu lze považovat i následující případ. Dělník Jindřich Schiller byl obviněn u TNK, ale druh jeho obvinění není zjistitelný. Patří k těm nemnoha případům, kdy chybí jak spis, tak i celá složka. Veškeré informace o kauze lze vyčíst pouze z rejstříku TNK. Podle těchto informací TNK v neznámém složení dne 31. března 1947 upustila od stíhání, protože obviněný byl jako Němec dne 19. března 1947 vysídlen do sovětské okupační zóny v Německu. Ani zde tedy nebyla primárním důvodem ukončení případu národnost sama o sobě, ale skutečnost, že na základě národnosti došlo k přesídlení. Otázkou zůstává, proč nebyl případ vlastně řešen před uskutečněním transferu. Jedním z možných vysvětlení je, že vysídlení de facto vyřešilo spornou kauzu, aniž bylo potřeba nějaké zásadní rozhodnutí komise.664 V poválečné době začal brzy převažovat státní zájem na transferu německého obyvatelstva nad zájmem nad potrestáním provinilců, a to i u mnoha podstatně závažnějších případů obviněných podle „velkého dekretu“.665 Jan Burkert, hajný a bývalý německý četník čelil obvinění z přihlášení se o německou státní příslušnost. Materiály jsou v jeho případě poměrně kusé, lze z nich pouze vyčíst, že byl německým státním příslušníkem a žádal o navrácení československého občanství, chybí trestní nález i zápis o jednání komise. V rejstříku TNK bylo pouze uvedeno, že došlo k zastavení kauzy, bez udání data a důvodu.666 K tomuto případu se vracím i v podkapitole 9.6., protože nebyl zcela ojedinělý.
7.4
V době spáchání provinění mladistvý
Do této podskupiny lze zařadit nálezy, které obviněného osvobodily, protože byl údajně při spáchání činu mladistvým a nenesl tedy podle tehdejšího právního systému za své jednání plnou zodpovědnost. Na Benešovsku patří do této podskupiny pouze jeden muž; nález byl vyřčen v roce 1946. Toto pravidlo komise neuplatňovaly standardně, v retribuci byli často souzeni i lidé, kteří byli v době spáchání činu mladiství. Zákon o Ústavodárném Národním shromáždění z dubna 1946667 zavedl volební právo a tím i plnoletost občanů od dovršeného
663
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Gertruda Krouská. Tamtéž, karton 23, sign. 100-221; Rejstřík TNK v Benešově. Tamtéž, s. 98. 665 FROMMER, B.: Národní očista, s. 301-349. 666 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 6, složka Jan Burkert. 667 Ústavní zákon ze dne 11. dubna 1946 o ústavodárném Národním shromáždění. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.11.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb32-46.pdf 664
173
18. rok věku,668 ale době okupace se plnoletost počítala až od 21 let. Do tohoto rozpětí by se tak mnozí obvinění vešli, neplnoletost ovšem v jejich případě nebyla důvodem k osvobození. V následně popsaném případě zřejmě sehrál roli opravdu znatelně nižší věk obviněného v době spáchání činu, který nedosahoval nově stanovené hranice plnoletosti. Václav Vančura, vyučený kožešník, pracující jako výpomocný dělník ČSD, se narodil roku 1922. Byl obviněn z členství ve Vlajce, a dále mu obžaloba kladla za vinu, že na podzim roku 1945 žádal osvědčení o státní spolehlivosti, aniž uvedl, že byl členem Vlajky. Před komisí (JUDr. Vladimír Vodička, Antonín Vrána, Anselm Mikolajek a Václav Kučera) stál dne 31. května 1946. Hájil se tím, že v mládí ztratil oba rodiče a ve 14 letech přišel do učení ke kožešníkovi Novákovi v Neveklově. Novák byl známý vlajkař a fašista,669 člen České ligy proti bolševismu,670 a údajně na jeho nátlak Vančura do Vlajky v 17 letech vstoupil také. V roce 1942 byl pracovně nasazen do říše. Podle jeho slov nejen že nevyužil svého členství k tomu, aby nemusel odjet: naopak z Vlajky vystoupil. Předtím se žádné schůze ani politické činnosti neúčastnil a údajně si ani nebyl vědom, co Vlajka vlastně je za organizaci. Svůj vstup omlouval nátlakem a mladickou nerozvážností. To, že při žádosti o národní spolehlivost členství ve Vlajce neuvedl, odůvodňoval jednak skutečností, že si myslel, že to již není důležité, když z Vlajky vystoupil, a jednak tím, že se obával potíží v situaci, kdy se oženil a musel se starat o svojí rodinu. TNK se s jeho vysvětlením jednomyslně ztotožnila a řízení zastavila s odůvodněním, že obviněnému nebylo při vstupu do Vlajky ještě ani 18 let a činil tak hlavně na nátlak zaměstnavatele.671
7.5
Jiné odůvodnění
V této podskupině je několik málo případů, kdy odůvodnění rozsudku zní jinak než ve výše uvedených podskupinách. Jedná se například o odůvodnění, že obviněný byl již dostatečně potrestán jinak, např. přeložením v rámci zaměstnání, a nálezy, které konstatovaly zprošťující výrok vzhledem k duševní chorobě obviněného. Takových kauz se vyskytlo v Benešově pouze šest, všechny v roce 1947. Jako příklad uvádím tři případy: dva z nich se týkají duševní choroby a souvisí spolu, třetí je případ už vykonaného potrestání přeložením. První dva případy jsou vlastně případem jedním: Josefa Havlíčka st., poštovního asistenta ve výslužbě, a Josefa Havlíčka ml., studujícího, komise obvinila z kolaborantství. 668
Voleny ale mohly být nadále pouze osoby starší 21. let. Tamtéž. Po válce byl odsouzen MLS na 15 let těžkého žaláře; propuštěn byl v roce 1954. Jeho syn paradoxně uprchl do Anglie, kde vstoupil do letectva. V roce 1939 byl sestřelen při náletu na Německo. KULHAVÝ, O.: Diplomová práce; TÝŽ: Rigorózní práce, s. 131. 670 Jeho přihláška do ČLPB se nachází v ABS: ABS, fond 315 – Zemský odbor bezpečnosti II., sign. 315-78-63. 671 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 10, složka Václav Vančura. 669
174
Oba byli – podle spisu – známé benešovské postavičky s podivínským chováním. Jejich provinění mělo spočívat v tom, že údajně několikrát veřejně zdravili německou vojenskou stráž „německým pozdravem“, tedy zvedáním pravice. Obvinění je dokonce konkretizováno v tom smyslu, že tak údajně činili „provokativně“. Jejich jednání bylo přirozeně udáno. Oba se před TNK hájili tvrzením, že stráž zdravili sice provokativně, ale tato provokace byla určena právě té stráži, nikoli českým spoluobčanům. Podle tvrzení obou Havlíčků se „německým pozdravem“ Němcům naopak vysmívali. Toto tvrzení asi nebyli benešovští Češi v dané době schopni pochopit a akceptovat. Vzhledem k tomu, že se Havlíčkové i v jiných ohledech podle svědectví chovali nepříliš pochopitelně a měli pověst obecních bláznů, nařídila TNK lékařské přezkoumání jejich duševního stavu. Takovýto postup, přihlížející k tomu, aby nedošlo k trestání lidí neuvědomujících si trestnost či nepřípustnost činu z psychických důvodů je dnes běžný. V dané době se ale jednalo o poměrně novátorský a netradiční přístup vyšetřujících orgánů. 18. března 1947 bylo Havlíčkům vystaveno lékařské vysvědčení, potvrzující duševní chorobu. Nato komise ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, R. Linhart, F. Nacházel a M. Měchura s odvoláním na toto vysvědčení případy dne 31. března 1947 zastavila.672 Berní vykonavatel Václav Dvořák si vyslechl obvinění z nepřístojného chování za okupace. Lépe by asi jeho provinění dalo kategorizovat jako podpora odnárodňujících snah Němců: Dvořákova manželka Marie Terezie zažádala o německou státní příslušnost, kterou obdržela; navíc byla členkou Nationalsozialistische Frauenschaft a Deutsches Frauenwerk673 a pro tato provinění byla také obviněna u TNK. Dne 20. listopadu 1946 komise řízení v jejím případě zastavila – jednak s tím, že obviněná je německou státní příslušnicí, a jednak proto, že případ byl promlčen. Její spis nicméně předala MLS v Táboře s návrhem na podání obžaloby.674 Další osudy Dvořákové nejsou z fondu TNK patrné. Rodina podle svědeckých výpovědí žila a vystupovala jako Němci: Dvořák německou příslušnost podle protokolů neměl, nicméně na údajný podnět jeho manželky se jejich syn stal členem Hitlerjugend.675 Státní příslušnost ani národnost syna ve spise výslovně uvedena není. Dvořák stál před TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, R. Linhart, A. Rosa a F. Nacházel dne 2. května 1947. Komise upustila od stíhání s odůvodněním, že „obviněný je již dostatečně potrestán, protože byl rozhodnutím závodní zaměstnanecké rady berního úřadu 672
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 13, složka Josef Havlíček st./Josef Havlíček ml. Ženské organizace, spadající pod NSDAP. 674 Tamtéž, karton 16, složka Marie Terezie Dvořáková. 675 Jako syn německé státní příslušnice ale v podstatě příliš na výběr neměl. Je pravděpodobné, že měl po matce německou národnost nebo státní příslušnost. 673
175
v Benešově dne 26. ledna 1946 přeložen na jiné místo“. Ačkoli to ve spise není výslovně uvedeno, předpokládám, že komise zároveň přihlédla k nejednoduché situaci muže, který byl zřejmě poněkud pod pantoflem a v zájmu klidu v rodině plnil jakákoli přání své dominantní manželky. Ta v dané době pro svoji rodinu zvolila nejvýhodnější modus vivendi, který se ovšem po válce jevil výhodným podstatně méně.676
7.6
Neodůvodněno
Do této podskupiny jsem soustředil případy osvobozujících rozsudků, kdy odůvodnění nebylo deklarováno nebo se ho nepodařilo zjistit. Jedná se v podstatě o nedostatečnou dokumentaci kauz a nedodržení předepsaných postupů řízení. Jsou to případy, kdy chybí spis a důvod osvobození není uveden ani v rejstříku TNK, kauzy, kdy o zastavení rozhodl bez řízení samostatně pouze předseda TNK677 a případy, kdy byla podle zápisu v rejstříku kauza zastavena, ale komise v ní nerozhodla.678 Takových kauz bylo sedm v roce 1946, pět v roce 1947 a dva případy jsou bez uvedení data. Jako příklad uvádím čtyři kauzy. Marie Gütlová vyslechla obvinění ze společenského styku s Němci. V jejím případě „nebylo řízení zavedeno, protože bylo dne 15. listopadu 1946 vyšetřování na příkaz JUDr. Kloudy zastaveno“. Žádné další podrobnosti ani protokoly ve spise nejsou a nic dalšího není uvedeno ani v rejstříku TNK.679 Syn rolníka a zámečník Jaroslav Jančík byl obviněn ze členství ve Vlajce. Podle zápisu v rejstříku TNK došlo dne 13. září 1946 k zastavení řízení a „TNK ve věci nerozhodla a nevyhotovila trestní nález“. Vzhledem k tomu, že chyběl spisový materiál, z kterého by se daly zjistit detaily případu, kauzu dne 22. července 1948 při zvažování revize odložili a. a.680 Úřednice úřadu práce v Benešově Olga Macháčková čelila obvinění ze styku s Němci nad míru nutnosti. Řízení s ní bylo podle rejstříku zastaveno dne 8. října 1946 s velmi lakonickým odůvodněním: „Trestní řízení zastaveno, neboť zastaveno“. Vzhledem k tomu, že chybí trestní nález, není složení komise ani v tomto případě zjistitelné, a není ani jasné, zda nějaká komise případ vůbec projednala. Kauza se dočkala revize dne 4. srpna 1948 a bez rozhodnutí byla postoupen ÚNV hlavního města Prahy (pravděpodobně z důvodu místní příslušnosti). Výsledek řízení v Praze ve složce zaznamenán není, nicméně po navrácení spisu
676
Tamtéž, karton 16, složka Václav Dvořák. Takovou pravomoc předseda TNK samozřejmě neměl, nicméně v praxi k podobným rozhodnutím občas došlo. 678 Ani takovýto postup nebyl teoreticky možný. 679 Tamtéž, karton 11, složka Marie Gütlová. 680 Tamtéž, karton 7, složka Jaroslav Jančík. 677
176
jej postoupil benešovský ONV dne 10. března 1952 okresnímu soudu v Dobříši. Vzhledem k tomu, že spis samotný není k dispozici, nelze další detaily případu dohledat.681 Případ Josefa Francla, profesora reálného gymnázia, figuruje v rejstříku TNK. Jeho spis chybí a v rejstříku není druh obvinění zaznamenán. Nachází se tam pouze poznámka, že v jeho případě bylo upuštěno od stíhání, ale datum ani důvod uvedeny nejsou. 22. července 1948 revizní komise zvažovala revizi Franclova případu, ale vzhledem k tomu, že chyběl spisový materiál, kauzu založila a. a.682
8.
Vybrané odsuzující nálezy
V „první retribuci“ vynesly benešovské TNK 83 nálezů odsuzujících k různým trestům, respektive k jejich kombinacím. Jak vyplývá z tabulky č. 4,683 z celkového počtu trestů, udělených benešovskými TNK se jednalo v téměř 67,5 % o odsouzení k jedné z kombinací trestů. Zbytek, tedy přibližně 32,5 % jsou odsouzení k trestu jednoho druhu. Vězení, ať už samostatně, nebo v kombinaci s jiným trestem, bylo většinou udělováno v případech, kdy měl obviněný za sebou již vazbu z poválečného období. Ta se mu do výměry trestu započítávala. Z tohoto důvodu se výměra trestu vězení, udělená TNK, často víceméně shoduje s dobou, strávenou obviněným ve vazbě. Komise tedy odsouzeného jakoby potrestala tvrdým trestem, ale ve skutečnosti tento trest odsouzený již absolvoval a jeho udělením se vazba zároveň zpětně odůvodnila a legalizovala. Tím se předešlo možnosti pozdějších stížností odsouzených na vykonání vazby, která se často odehrávala v těžkých podmínkách a nesla s sebou ekonomické a jiné ztráty. Naopak trest veřejného pokárání se zdál trestem nejlehčím a TNK jej udělovaly např. v případech, kdy nedošlo k nějakému závažnému prohřešku, ale místní veřejné mínění (nebo jiná společenská objednávka, např. ze strany politických stran, akčních výborů nebo závodní rady684) nějaké potrestání obviněného požadovalo. Nelze ovšem podceňovat dopad oficiální veřejné stigmatizace, kterou s sebou takový trest v domácím prostředí odsouzeného nesl. Udělená výše pokuty se odvíjela od sociálního postavení odsouzeného, třebaže tento princip nestanovoval ani dekret, ani směrnice. TNK se snažily postihnout odsouzeného finančním trestem citelně, ale přirozeně pouze v takové míře, aby jeho výši byl vůbec schopen splatit.
681
Tamtéž, karton 10, složka Olga Macháčková. Tamtéž, karton 10, složka Josef Francl. 683 Viz s. 156. 684 Některé případy takové společenské objednávky jsou doloženy dokumenty v archivním fondu TNK – viz např. případ Václava Richtera ml. v podkapitole 7.1. 682
177
Případy v následující kapitole popisuji jako ilustrační k jednotlivým podskupinám. Jedná se opět o případy typické, nebo naopak zajímavé nějakou netypickou okolností. Počet popsaných případů je volen proporcionálně vzhledem k tomu, kolik odsuzujících nálezů s příslušným trestem padlo. Vybíral jsem opět kauzy z obou let „první retribuce“.
8.1
Vězení, pokuta a veřejné pokárání
Kombinace trestu vězení, pokuty a veřejného pokárání se stala třetím nejčastějším, ale zároveň nejtvrdším trestem, jaký mohla TNK uložit. Jakožto tvrdý trest jí komise ukládaly především v počáteční fázi retribucí. V roce 1946 tento trest uložila komise šestnáctkrát, v roce 1947 již jen třikrát; dohromady tedy tento tvrdý trest padl v 19 případech, a to většinou na samém počátku retribucí. Případy z pozdější doby, v nichž TNK udělily kombinaci tří trestů byly většinou exemplární, a exemplárním se stal tedy i trest. Jako příklad uvádím šest kauz. Kominický pomocník František Hart čelil obviněn z členství ve Vlajce. To by nebylo nijak zásadní, a mnoho podobných případů skončilo zastavením pro nedostatek skutkové podstaty. Hart měl ale tu smůlu, že před TNK stál hned na počátku retribucí, 5. března 1946,685 a navíc mu TNK prokázala, že byl jako Vlajkař značně aktivní: do Vlajky vstoupil dobrovolně a zúčastnil se mnoha schůzí. Podle vyšetřování se před válkou neoprávněně a marně domáhal kominické koncese, kterou obdržet nemohl, protože nebyl v oboru vyučen. Za války podal Hart tuto žádost prostřednictvím Vlajky přímo německému Oberlandrátovi v Táboře. Žádost ovšem nebyla vůbec vyřízena. Komise ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera to posoudila jako snahu o získání výhod, plynoucích ze členství ve Vlajce. Jako přitěžující okolnost uvedla konkurenci trestných činů, spáchaných obviněným. Jako okolnosti polehčující pak jeho úplné doznání a špatnou, respektive skoro žádnou výchovu. Při výměře trestu komise vzala na zřetel sociální poměry obviněného a skutečnost, že se stará o manželku a dítě. Harta odsoudila k trestu vězení tří měsíců a 14 dnů, pokutě 1000,- Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení a k veřejnému pokárání, vykonanému vyvěšením vyhlášky na osm dní a třikrát za sebou hlášením v místním rozhlase.686 Ve stejný den stála před stejnou komisí ošetřovatelka Marie Hofmanová. Byla obviněna ze společenského styku s Němci a především z toho, že udržovala intimní styky
685 686
Jednalo se o vůbec první termín řízení TNK v Benešově. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 4, složka František Hart.
178
s příslušníkem Gestapa Schafferhoferem.687 Obviněná uvedla, že „svého činu lituje, ale omlouvá ho tím, že pro sebe potřebovala muže, protože byla v tu dobu bez manžela, který byl v koncentračním táboře“. Se Schafferhoferem se údajně seznámila v době svého zadržení. Společně s jedním lékařem se ocitla na 10 dní ve vazbě na Gestapu, protože se prý ve službě chovali špatně k Němkám. Schafferhofer poté chodil za obviněnou do nemocnice, kde se léčil, a pronásledoval jí milostnými návrhy. Hofmanová nakonec svolila ke styku, částečně i proto, že – jak uvedla – měla z gestapáka obavy. Komise se usnesla na nutnosti výslechem svědků z pracoviště obviněné zjistit, zda její jednání vzbudilo „veřejné pohoršení“. Řízení tedy odročila a pokračovala v něm 8. března 1946. „Veřejné pohoršení“ zjištěno bylo688 a Hofmanová se k činu koneckonců doznala. Omlouvala jej ale tím, „že se s Schaffelhoferem seznámila v době kdy sama byla Gestapem zajištěna a poukazuje na to, že její intimní poměr k témuž byl jakýmsi projevem vděčnosti za to, že se týž k ní a dále k vězni Dru. Frýzlovi z nemocnice slušně choval a zapříčinil brzké propuštění obou.“ Tuto skutečnost, stejně jako doznání obviněné vzala TNK za polehčující okolnost. Jako okolnost přitěžující posoudila opakování „trestných činů“, a dále to, že Hofmanová byla vdaná, přičemž manžel se nacházel ve vazbě, a že Schaffelhofera přijímala v nemocnici, tudíž ve „veřejném ústavě“. Při výměře trestu komise přihlédla k sociálním poměrům obviněné a ke skutečnosti, že Hofmanová byla hned po konci války zajištěna ve vazbě.689 Komise (JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera) jednomyslně odsoudila Hofmanovou k trestu vězení dvou měsíců a 14 dnů,690 pokutě 2000,Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení a k veřejnému pokárání. Hofmanová byla navíc už při započetí vyšetřování závodní radou vyloučena z řad zaměstnanců nemocnice. Tento postup lze označit za nezákonný, protože „malý dekret“ ani následné předpisy neobsahovaly žádnou možnost, jak obviněného – a dokonce ani odsouzeného – postihnout ještě ztrátou zaměstnání. Proti trestnímu nálezu se odvolala, ale odvolání TOK dne 4. listopadu 1949 zamítla.691 687
Schafferhofer, řečený „Miláček“, byl vrchním dozorcem benešovské věznice. Jak jsem již uvedl v podkapitole 4.3.1, „veřejné pohoršení“ se u většiny deliktů automaticky předpokládalo. Pokud jej bylo třeba zjišťovat, mělo se tak dít „objektivními důkazními prostředky“, které už ale konkretizovány nebyly a jejich posouzení bylo plně v pravomoci TNK. Za povšimnutí stojí, že svědkem, který byl ve věci pohoršení jednáním Hofmanové dotazován a který potvrdil „veřejné pohoršení“, jež mělo její chování vzbudit, byl Jan Křížek. Byl to údajný svatební svědek a přítel Gisely Sochůrkové, v „malé retribuci“ sám obviněný, ale jako člen ONV nikdy neodsouzený. Během revizí se stal zřejmě dokonce náhradníkem revizní komise. Podrobněji k jeho osobě viz podkapitola 7.2. 689 Ve vazbě byla od 10. května do 30. července 1945. 690 Vynesený trest vězení téměř přesně pokryl dobu vazby, jak bylo obvyklé. 691 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 4, složka Marie Hofmanová. 688
179
Lesmistr Leopold Turek si vyslechl obviněn ze členství ve Vlajce. Samo o sobě by to nebylo nic závažného, ale Turkovi komise prokázala, že za Vlajku podepisoval děkovné dekrety za příspěvky na německý Červený kříž. To TNK (JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, V. Král, F. Dvořák) posoudila jako překročení rámce nezbytné nutnosti, vyplývající ze členství, a dne 13. března 1946 odsoudila Turka k trestu vězení 48 dnů, pokutě 5000,- Kčs s náhradním trestem pěti měsíců vězení a k veřejnému pokárání. Trest vězení si Turek odpykal vazbou.692 Studující Stanislav Vedral byl obviněn nejen z dobrovolného členství ve Vlajce, ale i z propagace fašismu a antisemitismu. Těchto skutků se měl dopustit tím, že po Benešově údajně vylepoval nálepky s texty „Pryč se Židy“ a „Vstupte do Vlajky“. „Veřejné pohoršení“ podle názoru komise prokázaly výslechy svědků a na svou obhajobu neměl Vedral v podstatě co dodat. TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa a F. Dvořák jej tedy dne 28. května 1946 odsoudila k trestu vězení 10 týdnů (odpykanému již vyšetřovací vazbou u MLS), pokutě 1000,- Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení a k veřejnému pokárání. Vedral se odvolal; jeho odvolání TOK dne 19. října 1949 sice zamítla, ale mu byl trest amnestován.693 V roce 1947 padla kombinace tří trestů pouze třikrát; dvě tyto kauzy spolu souvisí. Jednalo se o Olgu Fundovou a Věru Krejčovou. Jejich případ je podrobně popsán dále v podkapitole 9.1.
8.2
Pokuta a veřejné pokárání
Kombinace pokuty a veřejného pokárání se nezdála zvláště tvrdým trestem, a na Benešovsku se jednalo o trest nejčastější.694 TNK jej uložily osmnáctkrát v roce 1946 a devětkrát v roce 1947, celkově tedy ve 27 případech. Pro ilustraci jsem vybral čtyři následující kauzy. Lakýrník a malíř pokojů František Kašpárek se údajně provinil členstvím ve Vlajce a propagováním nacismu a fašismu. Kašpárek byl členem České pracovní fronty, součásti Vlajky. Podle jeho slov tam vstoupil ze sociálních důvodů, protože se domníval, že tato organizace pomůže zlepšit sociální poměry dělnictva. Tvrdil, že žádnou činnost nevyvíjel a na schůzi byl všeho všudy snad dvakrát. Přiznal, že pro Vlajku ale za okupace udělal jednu práci, o kterou ho požádal tehdejší místní vedoucí. Na skálu u Zbořeného Kostelce napsal nápis „Český národně socialistický tábor Vlajka zvítězí“. Účast na schůzích, a především propagační „fušku“, které se dopustil, komise ohodnotila jako „obzvláštní horlivost“. 692
Tamtéž, karton 6, složka Leopold Turek. Tamtéž, karton 8, složka Stanislav Vedral. 694 Stejně tomu bylo např. v Poděbradech a v Jablonci nad Nisou. MIKŠOVSKÁ, B.: Bakalářská práce; REMSOVÁ, M.: Práce SVUČ. 693
180
Kašpárka tedy dne 12. dubna 1946 odsoudila TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, F. Černý, A. Rosa a F. Dvořák k pokutě 2000,- Kčs a k veřejnému pokárání.695 Marie Šídlová, toho času v domácnosti, čelila obvinění ze společenského styku s německými důstojníky. Před komisí (JUDr. Ivan Klouda, F. Černý, A. Rosa a F. Dvořák) stála dne 22. března 1946. TNK usoudila, že společenský styk s Němci překročil míru nezbytné nutnosti, protože vzhledem k tehdejšímu zaměstnání obviněné v české firmě nebyl skutečně nutný a budil u obyvatelstva „veřejné pohoršení“. Šídlovou tedy odsoudila k pokutě ve výši 2000 Kčs s náhradním trestem 14 dnů vězení a k veřejnému pokárání.696 Číšník Václav Pavlas byl obviněn z politické spolupráce s Němci a z vychvalování nacismu a fašismu. Těchto skutků se měl dopustit tím, že v rozhlase dvakrát přednesl politickou přednášku. Pavlas stál před TNK ve složení JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, František Karásek a Ladislav Hocek dne 1. dubna 1947. Hájil se tím, že chtěl být a také byl odborně činným a chtěl v přednášce kolegům říci, jaké výhody pro ně má procentní systém. V rozhlase ale musel dát přednášku redaktorovi Křížovi697 k cenzuře, a když jí čtvrt hodiny před vysíláním dostal zpět, zjistil, že je přepracovaná v přednášku politickou.698 Přednášku odmítnout podle svých slov nemohl, protože měl málo času a musel se dostat do studia, a také z toho důvodu, že „byl rozechvěn, protože byl před mikrofonem poprvé“. Pavlas prosil, aby komise vzala v úvahu jednak jeho mládí699 a hlavně skutečnost, že původně zamýšlenou odbornou přednášku někdo jiný bez jeho vůle změnil v přednášku politickou. Komise jej ale shledala vinným a odsoudila jej k pokutě ve výši 5000 Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení a k veřejnému pokárání. Pavlas se odvolal, ale jeho odvolání bylo poměrně rychle,700 4. listopadu 1947, zamítnuto.701 Relativně dlouho se vlekl případ Václava Suchánka ml., spolumajitele firmy Elektrozávod Suchánek. Byl obviněn (jako většina majitelů firem svými zaměstnanci) z terorizování Čechů, členství ve Vlajce a ze styku s Němci. Provinění terorizováním Čechů spočívalo ve skutečnosti, že Suchánek za okupace udal několik svých zaměstnanců za krádeže
695
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka František Kašpárek. Tamtéž, karton 5, složka Marie Šídlová. 697 Aktivistický redaktor Alois Kříž byl členem Svatoplukových gard a krátký čas na jaře 1941 i jejich velitelem. PEJČOCH, Ivo: Svatoplukovy gardy. Historie a vojenství 4/2007, roč. LVI, s. 44. V květnu roku 1945 byl zatčen během pražského povstání přímo v budově rozhlasu a 26. března 1947 byl odsouzen Národním soudem k trestu smrti. BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 67; KOPECKÝ, Lukáš: Případ rozhlasového novináře Aloise Kříže před Národním soudem. (Diplomová práce) Brno 2011. 698 Skutečnost, že Kříž do rozhlasových přednášek zasahoval, upravoval je a leckdy je i obsahově „zlepšoval“, se ostatně potvrdila už během jeho procesu před Národním soudem. Viz KOPECKÝ, L: Diplomová práce, s. 58. 699 V době přednesení přednášek v roce 1942 mu bylo 21 let. 700 V této době bylo vyřešeno jen velmi málo odvolání. Většina z nich se vlekla až do let 1950-1952. 701 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 16, složka Václav Pavlas. 696
181
rádií v majetku Němců, která se ve firmě nacházela za účelem opravy. Suchánek se údajně snažil zaměstnance udat u českého četnictva. Tam jej ale odkázali na Gestapo, kde nakonec udání učinil. Tyto skutečnosti měla komise za prokázané a Suchánka za ně odsoudila. Podle zápisu z jednání si Suchánek „měl uvědomit, v jaké nebezpečí vydává obviněné zaměstnance“. Obvinění ze členství ve Vlajce a ze společenských a hospodářských styků s Němci se prokázat nepodařilo. Dne 2. května 1947 tedy za uvedené terorizování Čechů komise (JUDr. František Doskočil, O. Kříž, L. Hocek a F. Karásek) odsoudila Suchánka k trestu pokuty ve výši 20 tisíc Kčs s náhradním trestem 60 dnů vězení a k veřejnému pokárání. Suchánek se odvolal, ale jeho odvolání bylo dne 11. srpna 1948 zamítnuto.702
8.3
Vězení a veřejné pokárání
Kombinace trestu vězení a veřejného pokárání se stala v Benešově (společně s trestem vězení) druhou nejméně udělovanou.703 V roce 1946 ji komise vyřkly v pěti případech, v roce 1947 pak ve dvou případech, dohromady tedy pouze sedmkrát. Jako příklad uvádím dvě kauzy. Marie Schützová-Uxová, vdova a soukromnice, měla německou státní příslušnost. Ze spisu bohužel nevyplývá, na základě čeho došlo k tomu, že její případ byl souzen a odsouzen. Není jasné, zda podala žádost o navrácení československého občanství, nebo zda komise usoudila, že je české národnosti a byla k přijetí příslušnosti donucena, a tudíž je na ni třeba hledět jako na československou státní příslušnici. Je možné, že se jako Češka vdala za Němce, a poté přijala německou příslušnost. O německou národnost nežádala a přijetím příslušnosti se až do ledna 1947 fakticky ničeho nedopustila. Jako německá příslušnice – byť českého původu – do té doby souzena být neměla. Marie Schützová-Uxová byla obviněna ze styku s Němci, jehož se měla dopustit tím, že vykonávala funkci tlumočnice na komandantuře SS. Před komisí ve složení Karel Dráb (poštmistr, nikoli právník), Václav Kučera, Anselm Mikolajek a František Nerad stanula obviněná dne 17. září 1946. Komise zjistila, že obviněná požádala za okupace o německou státní příslušnost, kterou obdržela (z tohoto provinění nebyla obviněna, ani za něj nebyla odsouzena – to bylo možné až od ledna 1947). Dále komise prohlásila, že se obviněná během svého zaměstnání na komandantuře SS společensky a přátelsky stýkala s Němci v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti (za samotné zaměstnání u komandantury tedy obviněna
702
Tamtéž, karton 22, složka Václav Suchánek ml. Naopak v Nymburce byla tato kombinace trestů použita nejčastěji, těsně následovaná kombinací pokuty a pokárání. ČEPIČKOVÁ, J.: Diplomová práce, s. 37. 703
182
nebyla). TNK Schützovou-Uxovou odsoudila k trestu vězení v délce dvou měsíců a k veřejnému pokárání (vyhláškou na osm dní).704 Corona Fišerová, v domácnosti, vyslechla obvinění z ucházení se o německou příslušnost a ze společenského styku s Němci, přesahujícího míru nezbytné nutnosti. Komise ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, R. Linhart, M. Měchura a F. Nacházel vedla řízení proti Fišerové dne 31. března 1947. TNK obviněnou uznala vinnou, že „v době německé okupace žádala o německé občanství, měla v bytě Hitlerův obraz, zvala do bytu Němce, trpěla, aby její dvě dcery udržovaly intimní poměr s německými vojáky a vysmívala se českým ženám, že brečí a myslí, že je Němci v říši sežerou“, čímž se dopustila provinění podle písmen a), h) a ch) (ucházení se o německou státní příslušnost, společenský styk s Němci a týrání a urážení Čechů). Fišerovou odsoudila k trestu vězení v délce osmi měsíců (odpykanému zajišťovací vazbou v roce 1945 a vyšetřovací vazbou v roce 1946) a k veřejnému pokárání.705 V jejím případě se jednalo o poměrně vysoký trest za nepříliš závažné provinění. Lze říci, že kauza Fišerové nese jasné znaky snahy TNK legalizovat vykonanou vazbu bez ohledu na míru viny.
8.4
Vězení a pokuta
Kombinaci trestu vězení a pokuty udělovaly komise v Benešově nejméně často. V roce 1946 tento trest padl pouze v jedné kauze, v roce 1947 ve dvou případech, dohromady tedy pouze třikrát. Jako příklad lze uvést dobře zdokumentovanou kauzu Edmunda Löbla. Tento případ je dále podrobně popsán v podkapitole 9.3. Další dva případy nejsou spisovými materiály podloženy natolik, aby je bylo možno detailně charakterizovat.
8.5
Vězení
Trest vězení byl v Benešově (společně s trestem vězení a veřejného pokárání) druhým nejméně udělovaným trestem. V roce 1946 jej komise udělily ve čtyřech kauzách, v roce 1947 ve třech případech, dohromady tedy pouze sedmkrát. Jako příklad uvádím dvě kauzy. Slévač Jaroslav Štych stál před komisí dne 16. září 1946 s obviněním ze členství v České pracovní frontě – Vlajce. Členy TNK byli JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, F. Živný a R. Linhart. Komise se na základě důkazů usnesla, že se Štych dobrovolným vstupem do ČPF a svým horlivým jednáním v organizaci dopustil překročení normálního rámce členských
704 705
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 4, složka Marie Schützová-Uxová. Tamtéž, karton 16, složka Corona Fišerová.
183
povinností, a odsoudila ho k trestu vězení v délce sedmi měsíců. Vězení bylo odpykáno vazbou.706 František Čechmánek si vyslechl obvinění z přisluhování okupantům. Měl se ho dopustit tím, že jako vedoucí táborové kuchyně tábora pro „židovské míšence“ v Bystřici údajně jednal ve svůj prospěch na úkor internovaných. Navíc se měl obviněný v této pozici dopustit ve snaze zalíbit se okupantům terorizování Čechů. Pro tyto skutky byl již vyšetřován podle „velkého dekretu“, ale řízení skončilo zastavením. Čechmánek nicméně strávil po válce sedm měsíců ve vazbě. Před TNK stanula i Čechmánkova manželka Štěpánka, bývalá zaměstnankyně ve stejné táborové kuchyni, která čelila obvinění ze společenského styku s Němci. V jejím případě komise řízení nakonec zastavila pro nedostatek skutkové podstaty.707 Na místo v táboře byl Čechmánek podle své výpovědi přeložen firmou, u které již dříve pracoval jako vedoucí proviantury na jiném místě. Obviněný se bránil, že se nikdy na ničí úkor neobohatil, nikoho nekrátil na přídělech, nikomu nenadával a nikomu nevyhrožoval. Vzhledem k jeho urputné obhajobě a skutečnosti, že komise považovala za nutné vyslechnout jako svědky bývalé vězně tábora se řízení konalo natřikrát – 21. května, 18. června a 6. prosince 1946. V tomto posledním termínu byl nakonec Čechmánek komisí ve složení JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, R. Linhart a F. Nacházel shledán vinným a odsouzen k trestu vězení v délce sedmi měsíců. Vzhledem k absolvované vazbě, jejíž délka s výměrou trestu korespondovala, měl odsouzený trest vězení již odpykán. Čechmánek proti nálezu podal odvolání, ale to bylo dne 26. října 1948 zamítnuto; na výkon trestu se nicméně v souladu s vládním nařízením vztahovala amnestie. Je otázka, nakolik to Čechmánka potěšilo, když již celých sedm měsíců v roce 1945 ve vazbě strávil.708
8.6
Pokuta
Samostatný trest pokuty se v Benešově (společně s trestem samotného veřejného pokárání) stal druhým nejčastěji udělovaným.709 V roce 1946 jej komise vyřkly v sedmi kauzách, v roce 1947 ve dvou případech. Jeden případ je bez data; dohromady byl tedy tento trest udělen desetkrát. Jako příklad uvádím dvě kauzy.
706
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 9, složka Jaroslav Štych. Tamtéž, karton 9, složka Štěpánka Čechmánková. 708 Tamtéž, karton 9, složka Jaroslav Čechmánek. 709 Zcela nejčastějším byl např. v Brně. JANSA, L.: Diplomová práce, s. 87. 707
184
Pokladník ČSD, za okupace vedoucí Werkschutzu ve zbrojovce Janeček, František Kabát, údajně zneužil vedoucí postavení, dosažené za pomoci okupantů, konal službu způsobem, přesahujícím nařízený výkon, zdravil Heil Hitler a nosil znak hákového kříže. Kabát stál před komisí (JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, F. Dvořák a F. Černý) dne 23. dubna 1946. Hájil se tím, že sice ve službě postupoval oproti tehdejším předpisům horlivěji, ale bylo to údajně způsobeno tím, že si na něj zasedl po povýšení toužící člen Werkschutzu Karel Hromas, který ho prý neustále špehoval a vyhrožoval mu koncentračním táborem. Posléze jej Hromas udal za nesprávné plnění povinností a Kabát v koncentračním táboře na čas skutečně skončil.710 Obviněný tvrdil, že mimo službu nikdy odznak s hákovým křížem nenosil. Mimo službu skutečně zdravil vztyčenou paží a pozdravem Heil Hitler, ovšem jen své představené a příslušníky četnictva, protože to vyžadovaly předpisy. Do Zbrojovky Janeček Kabáta podle jeho slov určil pracovní úřad a do Werkschutzu jej zařadili na místě bez možnosti výběru. Komise ničemu z jeho argumentů neuvěřila a odsoudila jej za výkon služby, přesahující meze nařízeného výkonu, kdy udával všechny nepřístojnosti, i když je mohl zamlčet, a dále za to, že nosil hákový kříž a zdravil „německým pozdravem“ mimo službu, čímž urážel národní cítění a vzbudil „veřejné pohoršení“. Posledním prohřeškem bylo zneužití vedoucího postavení, kterého se údajně dopustil tím, že mu prostřednictvím nadřízených byl na úkor jakési Marie Kohoutové přidělen sklep. Kabáta TNK odsoudila k pokutě ve výši 5000 Kčs s náhradním trestem tří měsíců vězení.711 Z napomáhání německým okupantům v řízeném hospodářství komise obvinila autodopravce Václava Hejhala. Toto poněkud nezvyklé obvinění bylo založeno na skutečnosti, že Hejhal za okupace udal u okresního úřadu v Benešově svého konkurenta, autodopravce Javůrka z Neveklova, že dostal od rolníků benzín. Jedině díky skutečnosti, že český úředník údajně nepostoupil udání německým úřadům, nedošlo k Javůrkově zatčení. Dne 2. dubna 1946 byl Hejhal odsouzen k pokutě 1000,- Kčs s náhradním trestem 14 dnů vězení (členy komise byli JUDr. Ivan Klouda, V. Král, A. Rosa a F. Dvořák). Hejhal podal odvolání, ale to bylo dne 26. července 1950 zamítnuto. Výkon trestu mu samozřejmě amnestijní vyhláška vlády odpustila.712
710
Nakonec šťastně povýšený Wachführer Hromas byl za toto a dvě další udání odsouzen MLS k trestu smrti provazem a popraven 9. ledna 1946. KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 67; KOČOVÁ, K.: Disertační práce, přílohy – Popravení udavači na území českých zemí. 711 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 9, složka František Kabát. 712 Tamtéž, karton 7, složka Václav Hejhal.
185
8.7
Veřejné pokárání
Zdánlivě nejlehčí trest samotného veřejného pokárání se stal v Benešově (společně se samostatným trestem pokuty) druhým nejčastěji udělovaným. V roce 1946 jej komise udělily v devíti kauzách, v roce 1947 v jednom případě, dohromady tedy desetkrát. Jako příklad uvádím dvě kauzy. Povozník Josef Vedral se před TNK dostal proto, že údajně urážel československé legionáře a prezidenty Masaryka a Beneše. Těchto výroků, společně s obhajobou „velkoněmecké myšlenky“ a s tvrzením, že československý zahraniční odboj je zbytečný, se měl dopustit při politických debatách v hostinci Josefa Topola ve Lštění v roce 1944. Vedral tvrdil, že uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, a udání musí pramenit z osobní zášti. Na dotaz předsedy TNK, JUDr. Kloudy (dalšími členy komise byli A. Rosa a F. Dvořák), kdo by mohl proti němu takovou zášť pociťovat, uvedl Vedral Josefa Dolejše a Jaroslava Piláta. Na další dotaz, jak vychází s majitelem hostince, Josefem Topolem, prohlásil že dobře, a nic proti němu nemá. Ovšem právě Topol byl tím, kdo Vedrala za zmíněné výroky udal. Nato se komise usnesla uznat obviněného vinným a dne 28. května 1946 jej odsoudila k veřejnému pokárání vyvěšením nálezu na návěstné desce v místě bydliště. Tento trest se ale místním občanům ze Lštění zřejmě nezdál dostatečný: MNV a MAV ve Lštění podaly v roce 1948 návrh na revizi případu. Revizní komise posoudila tento návrh jako neodůvodněný, podle jejího názoru nebylo příčiny k obnově řízení.713 Jediným případem roku 1947, kdy byl vynesen prostý trest veřejného pokárání, je kauza Karla Káby. Tento případ popisuji podrobně dále v podkapitole 9.2.
9.
Porovnání odsuzujících a osvobozujících nálezů podle obvinění
Porovnání odsuzujících a osvobozujících rozsudků v případě stejných obvinění není tak jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Mnohá obvinění se překrývají a prolínají, navíc málokdy byl obviněný žalován pouze z jednoho přečinu (běžná jsou dvě i tři obvinění). Někdy například viník čelil žalobě za členství ve Vlajce (což bylo klasifikováno jako politická spolupráce s Němci formou členství ve fašistické organizaci), ale jiný s týmž proviněním se podle TNK již tímto členstvím dopustil podpory nebo propagace nacismu.
713
Tamtéž, karton 9, složka Josef Vedral.
186
Někdy se obvinění během řízení překlasifikovalo a jeho dikce např. v rejstříku TNK a v trestním nálezu byla rozdílná. Počet jednotlivých obvinění tedy vysoce převyšuje celkový počet obviněných. Vycházel jsem z kategorizace provinění, uvedené v zápise o jednání TNK, tedy z toho, za které byl obviněný nakonec odsouzen nebo osvobozen. V případě, že zápis z jednání komise není k dispozici, akceptoval jsem obvinění, zaneseného v rejstříku TNK. Při rozdělení případů do kategorií jsem volil takové provinění, které se v daném případě zdá zásadní – buď bylo uvedeno v zápise na prvním místě, nebo se jím komise při řízení zabývala především. Pro výběr jednotlivých případů jsem volil hledisko, aby ten který případ vypovídal o kategorii provinění. Vybíral jsem ale také případy pokud možno zajímavé i z jiného hlediska. Tím je třeba nesprávný nebo ne zcela předpisový postup komise při řízení nebo průběh odvolání či revize. Rozdílné byly často i tresty za totožná provinění, a leckdy za stejný a prokázaný přečin někdo odsouzen byl, ale jiný ne. To se zdá zvláště markantní u obviněných vlajkařů, kdy zásadní roli často hrálo společenské postavení obviněného. Ztotožňuji se s názorem L. Jansy, který uvádí, že důležitou roli při určování výše trestu (především finančního) hrál aspekt individuální újmy. Stejná výše pokuty měla různý dopad na rozdílně sociálně a ekonomicky postavené odsouzené. Podobně důležitou roli hrál aspekt, který bych nazval aspektem předpokládaného morálního kreditu. Na provinilce s vyšším společenským postavením se nahlíželo poněkud přísněji, protože se u nich předpokládal vyšší morální kredit a jejich provinění se tedy hodnotilo jako závažnější, než v případě obviněných z nižších společenských vrstev.714 Tato nezpochybnitelná fakta nicméně nemají oporu ani v dekretu samotném, ani ve směrnicích nebo jejich dodatcích. Skutečnost, že se předpoklad morálního kreditu v retribuci aplikoval je jasná už jen ze samotné existence dekretu č. 17/1945 Sb. o Národním soudu. Právě Národní soud měl za úkol zvlášť soudit osoby, u nichž se tato nadstavbová odpovědnost předpokládala.715 Spíše než o morální kredit šlo ovšem ve skutečnosti o snahu postihnout příslušníky vyšších sociálních vrstev. Především KSČ se od počátku snažila provést retribuce jako třídní justici, kdy deklarovala názor, že většina provinilců patří k vyšším vrstvám s nižším morálním charakterem, které upřednostňovaly zisk a prospěch před „vlastenectvím“.716
714
Viz: JANSA, L.: Diplomová práce, s. 20-21. K problematice národního soudu viz podkapitola 4.2.1. 716 O tomto přístupu svědčí např. skutečnost, že v rejstříku TNK byla vedena kolonka sociálního statusu a komise jej téměř vždy konstatovaly i v zápisech o řízení a v trestních nálezech. Naopak národnost a státní příslušnost, z hlediska „malé retribuce“ zásadní, nebyly v rejstříku zaznamenány vůbec, a v zápisech i trestních nálezech byly konstatovány zřídka a nesystematicky. Podobný třídní přístup aplikovaly po válce orgány NKVD 715
187
Druhou zásadní okolností ale bylo, před kterou komisi se obviněný dostal. Vlajkař dělnického původu si vyslechl odsuzující verdikt za pouhé členství, protože podle názoru TNK, vedené komunistickým předsedou, již vstupem do Vlajky dal najevo souhlas s jejím programem. V jiném případě vlajkař – podnikatel za týž skutek odsouzen nebyl, protože komise, vedená národním socialistou usoudila (v souladu s právním názorem expertů MV), že prosté členství není trestné. První, KSČ nominovaný předseda komise ovšem jiné vlajkaře, obviněné z prostého členství, v některých případech neodsuzoval. Je tedy možné, že jeho přístup nezávisel na politické orientaci, ale na skutečnosti, který konkrétní obviněný před ním stál. Nelze totiž zcela pominout maloměstské podmínky okresů, kde se mnoho lidí dlouhá léta znalo a mělo mezi sebou nejrůznější vztahy, které se ovšem z protokolů zjistit nedají. Chrobáková Lněničková tvrdí, že v Ostravě „TNK nepostupovaly pokaždé stejně, tj. neměly zaběhlé shodné přístupy k totožným případům“.717 Stejné zjištění popisuje i Remsová v případě Jablonce nad Nisou: „Vynesené rozsudky jsou charakteristické nesourodostí. Za stejné provinění a podmínky, ve kterých bylo spácháno, TNK udělovaly rozdílná rozhodnutí“.718 Lze říci, že totéž platí v plné šíři i pro „malou retribuci“ v okrese Benešov, a v širším kontextu je možno konstatovat, že to platí pro celou retribuci obecně.
9.1
Společenský styk s Němci
Toto obvinění se stalo – dalo by se říci – univerzálním, a v Benešově nejčastějším. Spadaly sem klasické společenské styky, ale také styky sousedské, nebo styky milostné a sexuální povahy. Úhelným kamenem posouzení takových styků bylo „vykročení z průměru, které uráží národní cítění a vzbuzuje veřejné pohoršení“.719 Toto „veřejné pohoršení“ byl ONV povinen objektivně zjišťovat.720 Obvinění ze společenského styku s Němci se u TNK v Benešově vyskytlo ve 139 případech. K obvyklé a časté „podkategorii“ obvinění ze společenského styku s Němci patřila, řečeno slovy Benjamina Frommera, tzv. „horizontální kolaborace“, tedy intimní styk nebo milostný vztah Češky a Němce, nebo Čecha a Němky. Podle Fuska měl být totiž tímto písmenem směrnic „postižen zejména styk milostný, zvláště s příslušníky okupační armády,
v dotaznících pro zajatce bývalé německé armády v SSSR. Viz.: BORÁK, M.: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR, s. 117. 717 CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: „Malý“ retribuční dekret… In: ARBURG, A. von – DVOŘÁK, T. – KOVAŘÍK, D. a kol. (eds.): Německy mluvící obyvatelstvo…, s. 469. 718 REMSOVÁ, M.: Práce SVUČ. 719 FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 29. 720 Jak už jsem uvedl v podkapitole 4.3.1, míru objektivity a způsob objektivního zjišťování ale žádný předpis konkrétně neurčil.
188
jak to naznačuje publikace studijního oddělení ministerstva vnitra“.721 V praxi byly ale postihovány styky s kýmkoli, pokud byl německé národnosti. Jednalo se o širokou škálu vztahů, od prostých náhodných souloží přes situací vynucený sexuální styk až po skutečný citový vztah. V drtivé většině případů (jak uvádí i Frommer) byly za tyto styky souzeny ženy; případy souzených mužů nejsou zdaleka tak časté.722 Jednak je už ze samé lidské přirozenosti logické, že byli německými muži v určitém postavení „loveny“ spíše Češky, než že by společensky nadřazené Němky učarovaly českým mužům. Pokud se to ale stalo, případy mužů byly posuzovány podstatně benevolentněji než případy žen. Důvodem této skutečnosti je možná fakt, že v retribučním aparátu působili převážně muži. Svou roli tu tedy zřejmě hrála jakási „národní žárlivost“. V okrese Benešov se nevyskytl žádný případ, kdy by byl Čech souzen pro intimní styk s Němkou. Toto provinění, stanovené směrnicemi dekretu a právními příručkami MV se řadí k legislativě, kterou represivní státní politika postihuje v danou dobu „nevhodné“ milostné vztahy, navázané mezi dospělými lidmi nestejné národnosti či rasy. Jakkoli je vznik podobné normy v ČSR po šesti letech okupace snad pochopitelný, zůstává faktem, že se v mnoha ohledech přiřadila k druhému z tzv. „Norimberských zákonů“, k Zákonu na ochranu německé krve.723 Zásadní rozdíly mezi těmito právními normami samozřejmě existují. Účelem druhého ze zmíněných zákonů bylo udržení „čistoty árijské krve“ v duchu nacistické rasové ideologie, účelem československé právní normy postižení těch, kteří podle jejích tvůrců během války nerespektovali fyzické i duchovní oddělení obou národů. Skutečnost, že tato právní norma postihovala chování, k němuž by došlo ještě více než po roce od jejího vydání svědčí o tom, že měla zabránit sbratřování příslušníků vlastního národa s příslušníky národa „provinilého“, které by se mohlo hodnotit jako jistá forma odpuštění deklarované kolektivní viny. Paradoxem je, že právní norma „malé retribuce“ neměla nepostihovat uzavření manželství mezi oběma národnostmi. Vyplývá to z právní příručky MV, která skutečnost, že někdo uzavřel manželství s osobou německé nebo maďarské národnosti nehodnotila jako důvod k trestnímu stíhání. Poměr manželů v době před sňatkem však bylo možné posuzovat jako veřejný styk s Němci vzbuzující „veřejné pohoršení“. 724 Odlišovala se přirozeně i míra trestu. Za porušení zákona na ochranu krve hrozilo provinilcům vězení až do výše 15 let, v případech, kdy došlo k souběhu s jiným, ať už 721
FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 30. FROMMER, B.: Národní očista, s. 272. 723 K této problematice více např. ESSNER, Cornelia: 'Nürnberger Gesetze' oder Die Verwaltung des Rassenwahns 1933–1945. Paderborn 2002. 724 Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 29-30. 722
189
faktickým, nebo vyfabulovaným proviněním, padly i tresty smrti. Tresty za porušení československé právní normy byly podstatně méně drakonické, protože toto provinění nebylo charakterizováno jako zvláště závažné. K jeho stíhání a trestání nicméně docházelo. Nehledě na zásadní rozdíly ve zmíněných právních normách pro obě platí, že státní moc zasahovala do zcela intimní a soukromé sféry života. Zároveň se stát stal tím, kdo s definitivní platností určil národnost každého člověka, tedy zda se jednalo o „Žida“, „Čecha“ nebo „Němce“, nehledě na skutečnost, za co se považoval on sám, nebo za co být považován chtěl.725 Mnohé z obviněných si užily svoje ještě před tím, než se jejich skutek vlastně stal trestným: Věru Fundovou, jejíž případ popisuji dále, spolu s Boženou Franclovou a jakousi Pfeiferovou při zadržení těsně po válce dav na benešovském náměstí ostříhal dohola a jako „nacistické děvky“ je donutil bosé zametat ulice města.726 Některá svědectví dokládají, že ani následné vyšetřování zřejmě nebylo vedeno v rukavičkách, jak tomu bylo třeba v dalším z popsaných případů Milady Vojtěchové a sester Zdenky a Marcely Walterových: „Za sestry Walterovy se pokoušel intervenovat JUDr. Kotrlý a o případ se zajímalo i ministerstvo vnitra. Ve svém dopise uvádí dr. Kotrlý, že jedna ze sester dostala „90 ran“ a údajně je ve věznici trápí hlady a „vůbec se k nim nepěkně chovají“.“727 Některé obviněné se před TNK hájily s tím, že nevěděly, že se stýkají s Němcem, že byly ke styku donuceny nebo na něj přistoupily ze strachu z následků odmítnutí. Prohlašovaly, že si byly už za války vědomy nesprávnosti takovýchto styků, že se za Němce, s nímž měly styky nechtěly provdat, protože si byly vědomy neúnosnosti takového kroku nebo nechtěly vychovávat děti, zrozené z těchto vztahů německy. Tato obhajoba nese ale poválečné datum a vedla ji především snaha vyhnout se odsouzení. Co si obviněné při svých stycích za okupace skutečně myslely a proč k nim opravdu svolily z protokolů zjistit nelze. Mnohdy je naopak patrné, že tyto ženy v době války příliš nezkoumaly, jaké národnosti je muž, který se jim dvoří, a ani je nenapadlo vyřadit z okruhu potenciálních ctitelů někoho jen proto, že je příslušníkem okupačního národa. Jak už tomu v intimních záležitostech bývá, roli hrály zcela jiné okolnosti. Některá odůvodnění rozsudků zněla skutečně paradoxně. Například učitelka hudby Anna Spálenková byla obviněna a 21. května 1946 odsouzena ke čtyřem týdnům vězení a veřejnému pokárání za společenský styk s Němci, protože se intimně stýkala s příslušníkem 725
Touto problematikou se ve spolupráci s vedoucí mé diplomové práce zabývám v příspěvku v připravovaném sborníku: LOZOVIUKOVÁ, Kateřina – KMOCH, Pavel: Zakázaná láska. Trestní postih milostných vztahů v letech 1935–1948. In: Sborník z konference „Žena v dějinách“, v tisku. 726 Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, dne 3. listopadu 2010, Benešov. 727 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 156.
190
Wehrmachtu Vorlitzem. Na svoji obranu uváděla, že je tělesně postižena (má jednu nohu zcela chromou) a tato skutečnost jí ve společnosti vždy působila potíže. Imponovalo jí, že Vorlitz se k ní přes její vadu choval vždy slušně, a z tohoto důvodu jej údajně brala více jako člověka, než jako Němce. Podle názoru obviněné byla tato skutečnost pro její styky se jmenovaným Němcem dostatečnou omluvou. Na veřejnosti se s ním neobjevovala, tudíž tyto styky podle jejího názoru nemohly vzbudit „veřejné pohoršení“. Přesto byla zatčena hned 10. května 1945 a držena ve vazbě až do 12. července téhož roku. TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Anselm Mikolajek a Václav Kučera trestní nález odůvodnila slovy: „Jmenovaná udržovala společenský styk s Němci v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti a sice tím, že měla známost s Herbertem Vorlitzem a to v době zvýšeného ohrožení republiky proto, aby zpříjemnila témuž pobyt v Bystřici, čímž podporovala okupanty“. Motivy obviněné vzala v potaz pouze jako polehčující okolnost: „Obviněná jako žena stižená tělesnou vadou našla muže, který přesto se s ní stýkal, což jistě její ješitnosti a určité slabosti vyhovovalo“. Spálenková se ale odvolala a TOK odvolání vyhověla. Trestní nález zrušila jako nezákonný, protože nebylo zjištěno, že by její styk vzbuzoval „veřejné pohoršení“.728 Zajímavé jsou tři související kauzy žen, které byly v Benešově známé jako Tři Codonas. Za okupace se ve městě staly známými osobami tři kamarádky: Milada Vojtěchová a sestry Zdenka a Marcela Walterovy. Dvě z nich pracovaly jako ošetřovatelky, jedna jako úřednice. Ve své mladické naivitě a touze po dobrodružství se točily kolem úspěšných mužů, kterými ale v době války byli v Benešově bohužel členové Gestapa. Děvčata se od nich nechala zvát do kina, do restaurací, na soukromé večírky s tancem a podobně. Kamarádky to byly natolik nerozlučné, že je Gestapáci začali přezdívat „3 Codonas“.729 Tato přezdívka pronikla i na veřejnost. Vzhledem k jejich očividným stykům s Gestapem běžely městem fámy, že děvčata jsou agentky Gestapa, a všechny tři čekala brzy po osvobození, 19. května 1945, vazba. Vyšetřovací komise šetřila, jestli se tvrzení, že byly agentkami Gestapa, zakládá na pravdě. Výslechy jak obviněných, tak i svědků – včetně bývalých gestapáků – se zjistilo, že na nějakou agenturní práci nikdy nedošlo; dívky byly mladé, naivní a natolik hloupé, že jim nedocházela nepřijatelnost kontaktů s lidmi, kterých se obávalo celé město. Všechny tři komise obvinila ze styků s Němci a intimních styků s příslušníky Gestapa.
728 729
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka Anna Spálenková. Podle v roce 1942 natočeného kriminálního filmu Artura Marii Rabenalta.
191
Vyšetřovací komise zjišťovala právě povahu styků těchto tří obviněných s gestapáky. Při prvních výsleších 20. června 1945 všechny tři popíraly, že by mezi nimi a příslušníky Gestapa došlo k nějakým intimním stykům. Přiznávaly pouze účast na večírcích a podobné společenské aktivity, a tvrdily, že intimní návrhy gestapáků odmítaly. Hned druhý den se ale při výslechu všechny k intimním stykům „dobrovolně“ přiznaly. Nakolik dobrovolná tato přiznání byla a jakými prostředky vyšetřovací komise dosáhla, že je děvčata podepsala, se z protokolů nedozvíme, ale výše zmíněná citace svědčí v této kauze přinejmenším o dosti nestandardním způsobu vyšetřování. Všechny tři obviněné shledala TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera dne 8. března 1946 vinnými. Sestry Walterovy odsoudila k dvouměsíčnímu vězení, pokutě 4000,-Kčs a veřejnému pokárání vyvěšením vyhlášky na osm dní a jejím čtením třikrát za sebou v místním rozhlase, Vojtěchovou komise odsoudila k témuž trestu, pouze pokuta činila v jejím případě 6000,-Kčs. Důvodem mohlo být zřejmě to, že byla ze všech tří obviněných nejstarší,730 svůj vliv možná měla i skutečnost, že její otec měl za sebou službu jako francouzský legionář z doby 1. sv. války a její chování se tudíž bralo jako více „závadné“. Vojtěchová se také jako jediná odvolala, ale neuspěla a její odvolání skončilo 20. srpna 1946 zamítnutím.731 Věra Žatecká měla několikaletý vážný vztah s Němcem Tomanendalem. V polovině roku 1942 se jim narodil chlapec. Podle své výpovědi si Žatecká Tomanendala údajně nechtěla vzít, protože pak by musela přijmout německou státní příslušnost a dítě vychovávat německy, což nechtěla. Taková obhajoba za každou cenu je sice pochopitelná, ovšem ne zcela oprávněná. Způsob, jakým by Žatecká chlapce vychovávala nezávisel nutně jen na skutečnosti, že by byla vdaná za Němce a eventuelně obdržela německou příslušnost. Mnoho českých dětí mělo německou příslušnost, navštěvovalo německé školy a skutečnost, že mimo školu mluvily česky a Čechy se cítily to neovlivnilo. Kromě styků s Tomanendalem se Žatecká společensky stýkala i s Němcem Krausem, kterému prala prádlo. Jelikož si byla podle svých slov vědoma, že „známostí s Tomanendalem a styky s Krausem chybila“, chtěla s Krausem koncem války odjet do Vídně. Při odjezdu byla ale zadržena a vzata do vazby. TNK jí obvinila ze styků s Němci a vyhrožování Gestapem (to ale Žatecká naprosto popírala). Komise ve složení JUDr. František Doskočil, Arsenius Rosa,
730
Ročník 1921. Sestry Walterovy byly ročník 1922 a 1926. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 4, složky Milada Vojtěchová, Marcela Walterová a Zdenka Walterová.
731
192
Václav Král a František Dvořák odsoudila 2. dubna 1946 všemi hlasy Žateckou k trestu vězení čtyř měsíců a 10 dní (doba odpykané vazby) a navíc k veřejnému pokárání.732 Podobný základ, ale zcela jiné vyústění měl případ Marie Rotterové, rozené Kohoutkové, obviněné ze společenského styku s Němci. V roce 1943 se podle své výpovědi seznámila s Janem Rotterem, dělníkem, který vyrostl v Českém Těšíně, vychodil české školy, ale vzhledem k tomu, že jeho otec byl Němec, byl i on v nezletilosti považován za Němce a obdržel německou státní příslušnost. Marie se za Rottera vdala v roce 1945, protože s ním otěhotněla. Seznámili se v době, kdy Rotter vykonával vojenskou službu v řadách Waffen-SS ve výcvikovém prostoru a jeho úkolem byl dozor nad českými dělníky. Podle tvrzení Rotterové si zaměstnanci na jejího muže nikdy nestěžovali, protože se k nim choval slušně a mluvil s nimi česky. V době, kdy s Rotterovou probíhalo řízení před TNK, byla tedy vdaná za Němce, příslušníka SS, měla s ním dítě, netušila, kde se její manžel nachází a měla podanou žádost o zachování, případně osvědčení československého státního občanství. Na svou obhajobu uváděla, že byla v té době mladá, neuměla si všechno dobře rozvážit, a také Rotterovi bylo teprve 20 let. Oba se údajně domnívali, že vzhledem k tomu, že Rotter pocházel z pohraničí a uměl česky, bude moci v republice po válce zůstat. Komise se 5. března 1946 za účasti JUDr. Ivana Kloudy, V. Krále, A. Rosy a F. Dvořáka jednohlasně usnesla na zastavení řízení, protože podle jejího názoru „nebylo zjištěno, že známost obviněné s jejím budoucím manželem vzbudila veřejné pohoršení“. Tato formulace stojí za povšimnutí: komise Rotterovou správně posuzovala jen co se týče známosti s Němcem, nikoli už z toho důvodu, že si Němce vzala a měla s ním dítě. Tento postup byl založen na doporučení právní příručky MV, které jsem zmínil výše.733 Obchodní příručí Anna Rybářová navázala za války sexuální styky s člověkem, o němž se vědělo, že má kontakty s Gestapem. Její otec byl zatčen a ona u dotyčného Suchánka údajně hledala nejprve jen informace a pomoc. Hájila se, že vzhledem k tomu, že mluvil česky a měl české jméno, prý netušila, že je Němec. K tomu mohlo docela dobře dojít nejen u osob, které byly etnicky indiferentní a současně byli jak Čechy, tak Němci, přičemž hlásit se mohli pouze k jedné z těchto národností. Stejně tak se nedala poznat příslušnost člověka, který mluvil plynně česky a vyrostl jako Čech a posléze přijal německou příslušnost, případně se s odvoláním na dávné německé příbuzné a pozitivní politický postoj přihlásil k německé národnosti. Postupem času došlo mezi Rybářovou a Suchánkem k intimním stykům, jednak 732 733
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 9, složka Věra Žatecká. Tamtéž, karton 5, složka Marie Rotterová.
193
prý v důsledku Suchánkova nátlaku, jednak v důsledku skutečnosti, že Rybářová Suchánkovu náklonnost a pomoc potřebovala. Tyto kontakty by zůstaly bez následků, kdyby po válce nevyšlo najevo, že Suchánek přijal německou příslušnost. Ve světle této skutečnosti se Rybářová dostala před TNK. Komise ve složení JUDr. František Doskočil, František Karásek, František Nerad a Václav Kučera ale případ posoudila benevolentně a 15. listopadu 1946 řízení zastavila s odůvodněním, že „ke styku došlo z neodolatelné nutnosti, a tento styk nevzbudil veřejné pohoršení“.734 Sociální pracovnice a vychovatelka Dana Švimberská také čelila obvinění ze styku s Němci. Podle své vlastní výpovědi se seznámila s Willim Linkem, který chodil do českých škol v Kutné Hoře a bezvadně ovládal češtinu, aniž údajně tušila, že je Němec. Tuto okolnost jí prý prozradil až později. Spolu mluvili česky, takže ani nikdo z okolí netušil, že je Linke Němec. Také korespondenci vedli v češtině. O politických věcech se spolu nikdy nebavili, a protože Linke před obviněnou prý nikdy nemluvil o Češích s nenávistí a choval se vždy slušně, dlouho jí údajně unikalo, že není Čech. Vztah s Linkem nemohl podle jejího názoru z těchto důvodů nikde vzbudit „veřejné pohoršení“, a jedinou smůlou bylo, že jeden z jejích dopisů Linkemu z června 1945 byl zachycen uvědomělým poštmistrem, který jej předal na příslušná místa. Komise ve složení F. Černý, A. Rosa a F. Dvořák, za předsednictví JUDr. Ivana Kloudy, případ projednávala 23. dubna 1946. Všemi hlasy se usnesla řízení zastavit, protože společenský styk podle názoru členů komise vznikl omluvitelným omylem bez úmyslu navázat známost s Němci a nezpůsobil „veřejné pohoršení“.735 Dělnice, totálně nasazená ve Zbrojovce v Týnci n/S, Marie Prudičová, si také vyslechla obvinění ze společenského styku s Němci přes rámec nezbytné nutnosti, který vzbudil „veřejné pohoršení“. Udaly jí její bývalé spolupracovnice. Při řízení dne 9. dubna 1946 Prudičová vypověděla: „S českými děvčaty v době mého pracovního poměru…nestýkala jsem se proto, že tyto samy se mnou nechtěly mluvit, vytýkaly mi že jsem sudeťačka, že jsme si mohly zůstat v Sudetech a nemusely jsme přijít do Čech je vyžírat“. Obviněná popírala styky s německými členy dozorčí služby, ale přiznala, že se ve společenské rovině stýkala se dvěma příslušníky SS, Richterem a Wernerem, kteří si do továrny chodili dělat různé „fušky“. Oba tyto Němce údajně znala z doby mládí z místa svého bydliště, Podmokel. Je přirozené, že pro obviněnou, která v pracovním kolektivu trpěla vyčleněností jakožto nechtěný přivandrovalec 734 735
Tamtéž, karton 10, složka Anna Rybářová. Tamtéž, karton 4, složka Dana Švimberská.
194
odjinud byli tito dva známí především dávnými kamarády z rodného kraje a psychologickým pojítkem s domovem, spíše než Němci a příslušníky organizace, která bude v budoucnu označena za zločinnou. TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, František Černý, Arsenius Rosa a František Dvořák se ale jednomyslně usnesla na vině obviněné a udělila jí trest veřejného pokárání, který měl být realizován v místě jejího trvalého bydliště.736 Rovněž kuchařka Anežka Tůmová byla obviněna ze společenského styku s Němci, především s příslušníkem SS Bendlem, s nímž údajně byla i zasnoubena. Tůmová strávila od 22. května 1945 sedm týdnů ve vazbě. Na svou obhajobu při řízení uváděla, že „za okupace byla za sabotování práce odsouzena na 4 měsíce vězení. Část trestu si odpykala v Kladsku, část potom v roce 1944 koncentračním táboře v Osvětimi. Od té doby byla neustále pod kontrolou a pronásledována.“ S Bendlem se údajně seznámila po návratu na Benešovsko, když u ní konal domovní prohlídku. Známost s ním jí podle její výpovědi přišla vhod, „protože jsem bydlela na území výcvikového prostoru SS, a neměla žádné papíry a touto známostí jsem byla jaksi kryta. Intimní styky jsem s Bendlem neměla. S Bendlem jsem se stýkala jako s mužem, který mi imponoval a nikoliv jako s němcem. “737 Komise ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Antonín Vrána, Karel Hvězda a Václav Kučera při řízení dne 15. března 1946 prohlásila, že na základě svědeckých výpovědí je známo, že se obviněná na území SS stýkala s mnoha jejími příslušníky, včetně vyššího důstojníka, které hostila. Obviněná, která mluvila dobře německy, toho údajně využila ke stykům s „němci“,738 čímž vzbudila „veřejné pohoršení“. V místě jejího pobytu, v Šebáňovicích, „byl klid, jak jest dokázáno, než Tůmová se tam nastěhovala a po jejím nastěhování byli lidé jati strachem a obavou před ní“. Komise se jednomyslně usnesla potrestat obviněnou šesti týdny vězení (odpykanými vazbou), pokutou 2000 Kčs s náhradním trestem šesti týdnů vězení a veřejným pokáráním. Odsouzená se vzdala práva na odvolání a s vyměřeným trestem „se spokojila“.739 Z tohoto případu je zřejmé, že ani perzekuce ze strany nacistického režimu nebyla pojistkou proti žalobě a odsouzení v „malé retribuci“. Zkušenost z osvětimského tábora v nejhorší periodě jeho historie údajně dovedla Tůmovou k „ochranným“ kontaktům s přátelskými členy SS, nicméně tyto kontakty byly v očích jejích spoluobčanů závažnější, 736
Tamtéž, karton 6, složka Marie Prudičová. V textu protokolu je použito u slova „Němcem“ malé písmeno. Vzhledem k tomu, že zapisovatelka Vlasta Modrová tento v té době poměrně běžný dehonestující přístup v zápisech nikde jinde nepraktikovala, lze předpokládat, že se jedná pouze o překlep. 738 Zde platí totéž, co v předchozí poznámce. 739 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 5, složka Anežka Tůmová. 737
195
než její pobyt v koncentračním táboře. Tůmová byla exemplárně odsouzena dokonce k nejtvrdší kombinaci trestů – vězení, pokutě a veřejnému pokárání. Vyměřený trest vězení pokryl – jak bylo obvyklé – dobu, kterou strávila ve vazbě. Velmi tragické pozadí měly případy úřednic Olgy Fundové (ročník 1926) a Věry Krejčové (ročník 1925). Obě dvě TNK obvinila ze společenského styku s Němci, respektive z intimních styků s gestapáky. Tyto dva případy – nebo spíše případ jeden – ale nebyl zdaleka takto jednoduchý a jednoznačný. Fundová, původem Slovenka, byla dcerou četnického strážmistra Josefa Fundy, taktéž obviněného TNK. Otec čelil obvinění z mimoslužebního styku se členy benešovského Gestapa; jeho případ TNK zastavila, jelikož styk podle jejího názoru nepřesáhl míru nezbytné nutnosti. Očistnou komisí byl nicméně uznán vinným. Funda soukromě navštěvoval členy Gestapa, kteří figurovali v případu jeho dcery, popsaném dále. Je pravděpodobné, že jeho návštěvy se týkaly problémů, do nichž se jeho dcera dostala. 18. května 1945 vzal ONV v Benešově Fundovou do zajišťovací vazby. Posléze jí VK sdělila obvinění podle „velkého retribučního dekretu“: údajně spolu se svou kamarádkou Krejčovou dne 25. října 1944 po předchozí domluvě se členy benešovského Gestapa Marxem a Rzihou vylákala lstí svého snoubence, studenta medicíny Rudolfa Vondráčka, z bytu své tety v Praze, kde se Vondráček ukrýval, a vydala ho Gestapu. Vondráček podle zjištění VK koncem roku 1942 utekl z totálního nasazení ve Vídeňském Novém Městě a od té doby se ukrýval v ilegalitě na různých místech, prokazoval se padělanou legitimací a živil se pokoutním obchodem, často s kradeným zbožím. Po zadržení byl nejprve vězněn v Benešově, kde ho příslušníci Gestapa vyslýchali a týrali, a poté byl dopraven do Malé pevnosti v Terezíně. Tam začátkem března 1945 při pokusu o útěk zahynul. Podle opisu výpovědi Vondráčkova spoluvězně z Malé pevnosti v Terezíně, Josefa Vlka, podané ve věznici krajského soudu v Písku dne 15. prosince 1945, byla na terezínské cele, ve které byl umístěn, vylomená a nenápadně znovu zasazená mříž. Mezi vězni se údajně nezávisle na sobě utvořily tři skupinky, které chtěly tuto cestu využít k útěku. Vondráček se dvěma dalšími vězni, Šimkem a Schmidtem, tudy skutečně uprchli koncem února nebo začátkem března 1945. Schmidta během útěku stráže na valech Malé pevnosti postřelily a následujícího dne byl, spolu s dalším vězněm, který zřejmě o útěku věděl, popraven. Šimka, který z Terezína utekl již podruhé, chytili spolu s Vondráčkem v Praze, kde se oba skrývali v jakési cihelně. 3. března byli oba dopraveni zpět do MPT. Při týrání u výslechů v Terezíně pak prozradili, že o jejich útěku věděli i další lidé, včetně Vlka.
196
Všech osm nebo devět provinilců bylo podle této výpovědi odvedeno na popravčí dvorek, kde se museli svléknout donaha a dozorci je bili holemi, železnými pruty a řetězy. V tu dobu prý již ležel Vondráček na zemi bez hnutí, „strašně ztýraný“. Další čtyři noci strávili všichni tito vězni v betonové cele, přičemž pod Vondráčka, ležícího na zemi a připoutaného k Šimkovi, dozorci vylévali vodu. Celou dobu zůstali vězni bez jídla a pití. Přes den museli odejít na popravčí dvorek, kdo jít nemohl, byl ostatními odnesen. Čtvrtý den, 7. března, bylo údajně na popravčím dvorku údajně už patrné, že je Vondráček po smrti. Šimek ještě žil, ale také umíral. „Vrchní kat“ nařídil v přítomnosti asi 20 SSmanů vězňům, aby Šimka kusy cihel a úlomky klacků ubili. To vězňové z donucení učinili, Šimek na rány již údajně nereagoval.740 Vzhledem k tomu, že tuto výpověď Vlk podával jako vězeň, je zřejmé, že byl kvůli tomuto vynucenému zabití vyšetřován. Archivní materiály TNK v Benešově bohužel nedokumentují jeho další osud. Krejčová při výslechu 30. července 1945 vypověděla, že se její přítelkyně Fundová seznámila s některými členy benešovského Gestapa, především s Marxem a Rzihou,741 v družstevní mlékárně,742 kde pracovala (vila Katuška, sídlo benešovské služebny Gestapa, se nacházela v těsné blízkosti).743 Někdy v létě roku 1944 tamtéž s oběma seznámila i Krejčovou. Od té doby se všichni společensky setkávali v Marxově bytě při pohoštění a poslechu gramofonu. Nikdy nebyla řeč o politice a gestapáci po slečnách nikdy nepožadovali žádné informace: „Naopak Marx se vícekrát vyslovil, že děvčátka nepatří do politiky“. Krejčová vypovídala i o tom, že znala Vondráčka a věděla o jeho vztahu s Fundovou. Věděla také, jak to bylo s jeho pracovním nasazením, útěkem a ilegálním životem. Fundová ho v této situaci údajně všemožně podporovala a zásobovala, a mimo jiné ho ukrývala i u sestry a svých rodičů, kde ho Krejčová několikrát viděla. Výslech Krejčové pokračoval 2. srpna. Toho dne vypověděla, že zřejmě 24. srpna 1944 večer za ní přišla Fundová a s pláčem jí sdělila, že za ní přišel do mlékárny Marx a ptal se, kde je Vondráček. Když Fundová řekla, že to neví, řekl jí Marx, že nemá smysl zapírat, protože Gestapo místo jeho pobytu už zná a obdrželo příkaz k Vondráčkovu zadržení. Nato Marx pozval Fundovou – již tradičně – na večer k sobě domů. Jelikož k Marxovi chodily dívky vždy společně, šly tam obě i tentokrát, a na místě zastihly Marxe s Rzihou. Oba na 740
K Šimkovi uvádí Kočová, že měl být za pokus o útěk zastřelen spolu s dalšími 3 náhodně vybranými vězni (Luksou, Židovkou Krausovou a neznámým Židem) již 3. března. Na této popravě se měl mj. podílet i dozorce Herbert Mende. KOČOVÁ, K.: Disertační práce, s. 319. 741 Fotografie Marxe a Říhy jsou v příloze č. 22. 742 Dnes podnik DANNONE. 743 Ve vila Katuška dnes sídlí mateřská a speciální základní škola. Fotografie vily a pamětní desky, na ní umístěné, jsou v příloze č. 23.
197
Fundovou naléhali, aby místo Vondráčkova pobytu prozradila, třebaže ho již znají, a vědí, že Vondráček používal falešný průkaz, který mu byl nedávno zadržen při kontrole ve vlaku. Vondráček se podle nich nedopustil ničeho závažného, a určitě se to vyřeší jen takovými osmi týdny vězení. Bude lepší, když Vondráčka zadrží oni, než aby tak učinila kriminální policie, která by nepochybně pozavírala i všechny, kteří mu na útěku pomáhali, tedy i jeho rodinu a rodiče a sestru Fundové. Nakonec Marx údajně prohlásil, že vědí, že se Vondráček zdržuje v Praze, v Belcrediho ulici 13 nebo 14. Fundová v tu chvíli měla polohlasně říci Krejčové, že tam bydlí její teta. Oba gestapáci přislíbili, že zatčení Vondráčka provedou tak, aby nemuseli zatknout i osoby, které ho přechovávaly, pokud s nimi dívky pojedou nazítří do Prahy. Obě obviněné to v bezvýchodné situaci přislíbily. Druhý den jeli tedy všichni čtyři do Prahy a Fundová prý znovu prosila oba gestapáky, aby nezatýkali její tetu, u které se Vondráček skrýval, protože je nemocná. Oba to znovu přislíbili, ale řekli, že se to dá udělat jen tak, že by zatkli Vondráčka jakoby náhodou na ulici. Rziha navrhl, aby jej Fundová nějakým způsobem vylákala ven, což ona přislíbila. Vešla do domu, zatímco ostatní zůstali na ulici. Vondráček odmítal vyjít za dne ven, protože neměl doklady, ale slíbil Fundové, že s ní půjde večer do kina. Po dni, stráveném v kavárnách, restauracích a kině byla Fundová při večerní výpravě za Vondráčkem velmi rozrušená. Říkala, že na to již nemá sílu a prosila oba gestapáky, aby jí dali pokoj. Nakonec se ale podvolila. Podle tvrzení Krejčové odjela Fundová s oběma gestapáky vyzvednout Vondráčka, zatímco Krejčová zůstala v kavárně. Po nějakém čase se do kavárny vrátila Fundová s tím, že se oběma gestapákům s Vondráčkem nějak ztratili a Vondráček spolu se svým kamarádem, který se v bytě také zdržoval, stojí před kavárnou. Tam je ovšem oba gestapáci v tu chvíli dostihli a zadrželi, a podle vlastních slov tedy Krejčová samotnému zadržení nebyla přítomná. Když děvčata vyšla před kavárnu, byli už všichni pryč. Obě dívky se vrátily do Benešova samy a čekaly v Marxově bytě, od něhož dostala předem Fundová klíč. Marx s Rzihou přišli asi ve tři ráno a na vyptávání dívek prohlásili, že Vondráčkova kamaráda pustili a Vondráček je na Gestapu v Pečkově paláci. Zbytek noci všichni mluvili o tomto případu, a aby měly dívky výmluvu pro rodiče, bylo dohodnuto, že prohlásí, že Gestapo zatklo i je. Nakonec obě zůstaly v Marxově bytě ještě dva dny a dvě noci. Důvod byl prostý. Druhé noci po návratu z Prahy došlo mezi Fundovou a Marxem a mezi Krejčovou a Rzihou k intimnímu styku. Po návratu domů dívky všem namluvily, že byly tři dny zavřeny v Pečkově paláci. Gestapáci splnili slib a nikoho dalšího z příbuzenstva Fundové v souvislosti s Vondráčkovým případem nezatkli. Vondráček byl následně dopraven do věznice okresního soudu v Benešově, kde ho podle slov Krejčové obě 198
podporovaly potravinami a cigaretami a posílaly si s ním motáky. Intimní styky s gestapáky dívky udržovaly dál a Krejčová se do protokolu naivně vyjádřila, že to „…s Říhou nikdy nemyslela vážně a nikdy bych si ho nevzala za muže, ač jsem s ním intimní styky měla“. Fundová k případu vypovídala 3. srpna 1945. Její výpověď je zcela shodná s výpovědí Krejčové, jen obsahuje více detailů. K Vondráčkovu převozu do Terezína Fundová uvedla, že se Marx na její výčitky pro nedodržení daného slibu o osmi týdnech vězení vykrucoval. Vondráček se prý zapletl ještě i do jiných věcí, než jen do útěku z pracovního nasazení. Teprve ve vazbě se Fundová dozvěděla, že Vondráček je po smrti a byl ubit. Na otázku, kdo udal ostatní osoby, zatčené v souvislosti se šmelinářskou kauzou, do níž byl Vondráček zapleten odpovědět nedovedla, ale Rziha se jí prý jednou zmínil, že Gestapo má v hotelu „Nigrin“ někoho, kdo jim podává zprávy o tom, co se tam děje. Jméno té osoby Rziha Fundové údajně neprozradil. Fundová nicméně o této okolnosti informovala nájemce hotelu. Při zadržení Vondráčka byla podle svých slov Fundová nápomocna jen proto, že se obávala o osud svých blízkých a uvěřila Marxovu slovu, že Vondráčkův postih bude jen lehký. Bývalý příslušník Gestapa Alfréd Rziha k případu po svém zadržení dne 5. února 1947 ve vazbě vypověděl, že někdy v létě 1944 obdržela jejich služebna písemnou stížnost z velitelství Waffen-SS ve výcvikovém prostoru Böhmen. Stížnost se týkala vrchního číšníka v hotelu Nigrin, Hofmana.744 Byl obviňován, že „nedbale obsluhuje hosty německé národnosti, dává přednost Čechům, vůči Němcům se chová netečně, že pouští v hotelu jen český rozhlas a české písně, třebaže většina hostů jsou Němci, příslušníci branné moci a zbraní SS, že odepřel měniti stěžovateli německou bankovku apod., a že si do tohoto stranického chování vrchního číšníka Hofmana stěžuje větší počet příslušníků zbraní SS“. Stížnost obsahovala též zmínku, že Hofman prodává načerno cigarety. Hofman byl předveden na služebnu Gestapa, kde všechna obvinění s výmluvami odmítal. Když mu ale příslušníci Gestapa sdělili, že by jeho stíhání mohlo být staženo, pokud by se zavázal podávat zprávy o dění v hotelu, bez zdráhání souhlasil. Po krátké době dorazila z Prahy na benešovskou služebnu již zmíněná falešná legitimace Rudolfa Vondráčka, jejíž držitel byl záhy ztotožněn. Při pátrání na pracovním úřadě se příslušníci Gestapa údajně dozvěděli, že Vondráček má známost s Olgou Fundovou, kterou osobně znali. Podle Rzihovy výpovědi se jeho kolega Marx již delší dobu ucházel o
744
Číšník Hofman se stal druhem své dlouholeté milenky Emilie Rossmannové v roce 1940, kdy její manžel zemřel. Rossmannová byla po válce odsouzena TNK za styky s Němci, převážně sexuálního rázu. Podle výpovědi Gisely Sochůrkové se zúčastňovala „sexuálních orgií“ s příslušníky SS a Gestapa. KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 157.
199
její přízeň a tento případ byl tedy pro něj vítanou příležitostí, aby si tuto její „přízeň trvaleji získal, a Vondráčka z cesty odstranil“. K samotnému zadržení Vondráčka Rziha vypověděl, že vše proběhlo v podstatě tak, jak obě dívky popsaly. Podle něj ovšem Marx blafoval ohledně znalosti přesného místa, kde se Vondráček v Praze ukrývá. Úkryt u její tety prozradila nakonec pod různými náznaky Fundová sama (Marx ovšem při svém výslechu dne 27. července 1945 galantně prohlásil, že zprávu s adresou, kde se Vondráček zdržuje, obdržela jejich služebna z ústředí v Praze). Za Vondráčkův transport do Terezína mohla podle Rzihy okolnost, že prostřednictvím informátora vyšlo najevo, že se z benešovské věznice chystá spolu s několika společníky uprchnout. Podle Rzihova tvrzení byl tímto konfidentem Erwin Schmidt, tentýž člověk, který se později účastnil společně s Vondráčkem útěku z MPT, při němž jej postřelili a druhý den popravili. Rziha vypověděl, že hlavní vinu na odhalení Vondráčka měl vrchní číšník Hofman, který na něj a na další osoby učinil udání nejprve ústně na chodbě hotelu Nigrin a druhý den písemně na služebně Gestapa. Protokol podepsal krycím jménem „Siegfried“. V souvislosti s Vondráčkem bylo posléze zatčeno větší množství lidí, s kterými se Vondráček podílel na hospodářské kriminalitě (šmelina a černý trh). VK nakonec uznala, že udání na Vondráčka podal někdy v září 1944 vrchní číšník Bohumír Hofman z Benešova. Podle žádosti o provedení výslechu svědka, adresované velitelství SNB v Havlíčkově Brodě ze dne 13. prosince 1945 je zřejmé, že Hofman byl už v tu dobu pro tento čin vyšetřován podle § 11 „velkého retribučního dekretu“. Podle rejstříku VK Hofmana soudil MLS 10.-11. května 1946 a zprostil jej obvinění s odůvodněním, že jednal ve stavu nouze. Podle dalšího zápisu byla nařízena obnova trestního řízení před řádným soudem v Táboře (pravděpodobně i na základě Rzihovy výpovědi) a nakonec MLS v Táboře Hofmana odsoudil ke čtyřem rokům těžkého žaláře.745 Oba tyto poslední zápisy jsou bez data, ale vzhledem k tomu, že se jeho případem měl nejprve zabývat řádný soud, a nakonec ho odsoudil MLS, lze usuzovat, že rozsudek byl vynesen při „druhé retribuci“ v roce 1948. I Fundová a Krejčová stály před MLS v Táboře a ten i je 8. června 1946 osvobodil s tím, že jednaly ve stavu nouze. Zcela absurdní, nicméně skutečný je fakt, že Krejčovou při řízení před MLS zastupoval JUDr. Vladimír Vodička,746 který ve stejné době pracoval jako předseda benešovské TNK. Obě slečny poté čekalo obvinění podle „malého dekretu“ ze společenského styku s Němci. 745
Tento trest je nižší než minimální výměra trestu, daná „velkým dekretem“, a soud musel použít § 16. Otázkou je, co bylo důvodem, jestli obviněný opravdu své provinění později nějak odčinil, nebo jestli na bývalém konfidentovi Gestapa neměla v tu dobu zájem StB, jako v mnoha jiných případech. 746 KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 47.
200
Jejich případy projednávala TNK ve složení JUDr. František Doskočil, František Karásek, Ladislav Hocek a Osvald Kříž dne 1. dubna 1947. Fundovou i Krejčovou komise odsoudila k trestu vězení v trvání 60 dní, pokutě 5000,- Kčs, v případě nedobytnosti ke 30 dnům vězení a k veřejnému pokárání. Část pokuty ve výši 1100,- Kčs byla Krejčové amnestijní vyhláškou z roku 1948 odpuštěna. Fundová (v té době již provdaná Soukupová) se odvolala, ale odvolání skončilo 27. října 1949 zamítnutím. Krejčová se po odsouzení z Benešova odstěhovala, Fundová-Soukupová jako jedna z mála významnějších odsouzených „malé retribuce“ ve městě zůstala. Kulhavý tvrdí, že „ze spisů vyplývá také náznak, že za války zprofanovaným osobám bylo dokonce po roce 1945 nařizováno, aby se z Benešova odstěhovaly“.747 Já jsem takovýto náznak ve spisech nezaznamenal, pokud ovšem pominu samozřejmou skutečnost, že takoví lidé byli veřejně pokáráni a ostrakizováni a soužití se sousedskou komunitou pro ně – jako pro terč všeobecného opovržení – asi nebylo snadné. Toto líčení je poměrně velkou odbočkou z problematiky „malé retribuce“, ale je zde na místě, protože odkrývá složité kořeny zdánlivě jednoznačného případu, který TNK řešila. Celá tato kauza je především ukázkou toho, v jakých podmínkách probíhal v protektorátu život za okupace a z jakých drobností pocházely pozdější velké tragédie. Na jedné straně byl Vondráček – žádný odbojář, ale nezodpovědný člověk a notorický útěkář. Po útěku z totálního nasazení začal žít poměrně amatérským způsobem v ilegalitě. Z důvodu obživy se zapletl do černých obchodů a do šmeliny s kradeným zbožím, což nebyly politické, ale kriminální činy, trestné za každého režimu. Během internace v Terezíně (kterou si způsobil připravovaným útěkem z vězení, a samozřejmě také tím, že měl stále ještě neukončený vztah s dívkou, do níž se zahleděl příslušník Gestapa) jako jeden z mála lidí v historii MPT opět utekl, ale jeho amatérský přístup zůstal pravděpodobně stejný. Po dopadení byl bez nějakého soudu v Terezíně prostě ubit. Na druhé straně Fundová s Krejčovou, ve své podstatě hloupé a lehkomyslné holky, které nechtěly nikomu ublížit, ale naopak se ze situace, do níž se dostaly jak vlastním, tak cizím přičiněním, snažily dostat s co nejmenšími oběťmi, především na jiných lidech. Výsledkem strachu z jejich „přátel“, příslušníků Gestapa, ale jistě i výsledkem určitého okouzlení všemocnými a suverénními muži bylo, že s nimi nakonec začaly spát. Rozporuplnou postavou byl i zamilovaný gestapák Marx, který svoji služební činnost podřizoval svým osobním zájmům a který se tím, že nezatkl lidi, ukrývající uprchlého Vondráčka, vlastně dopustil spolupachatelství. Vězeň Vlk se jeví spíše jako oběť: pod
747
Tamtéž, s. 158.
201
hrozbou smrti jej donutili ukamenovat spoluvězně a po válce se z toho zodpovídal. A nakonec Hofman, původně jistě „dobrý Čech“, který okupanty neměl rád a dával jim to ostentativně najevo. Při prvním mírném tlaku se ale rychle zlomil a začal spolupracovat. Výsledkem této spolupráce byli nakonec uvěznění, týraní a mrtví lidé.748 Zemědělská dělnice Jarmila Vorlová, po válce provdaná Matějovská, byla najata jako služebná na statek německým správcem. Tento člověk údajně služebné poměrně často střídal a ode všech si vynucoval zároveň služby sexuálního charakteru. To byl i primární důvod skutečnosti, proč se opakovaně snažil najmout Vorlovou. Ta v té době chodila se svým budoucím manželem, Matějovským, nasazeným na práci v Říši. Podle přiznání Vorlové zanedlouho správce dosáhl svého, Vorlová přes den sloužila na statku a souložila s ním a na noc chodila spát domů k rodičům. Když přijel Matějovský z Říše na dovolenou, chodil s Vorlovou po Benešově a žil v blahé nevědomosti. Po válce byla Vorlová zadržena partyzány, kteří se domnívali, že svého bývalého německého zaměstnavatele a milence podporuje potravinami, zatímco on se skrývá v lesích. To se nepotvrdilo, nicméně Vorlová byla nakonec postavena 6. prosince 1946 před TNK za intimní styk s německým správcem. Sama tento styk nejprve popírala a tvrdila, že správce sice chtěl, ale ona ne. Její tvrzení podporovali i rodiče, kteří svědčili, že dcera spala vždy doma. Stejně tak Matějovský prohlašoval, že přece chodila s ním – což bylo veřejně známo – a nemohla tedy souložit s německým správcem. Vorlová nakonec před komisí přiznala, že k intimním stykům se správcem pod nátlakem svolila, a že k nim docházelo přes den na statku. TNK ve složení JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, František Karásek a František Nerad usoudila, že ke styku došlo z donucení a na základě výhrůžek. Styk podle názoru komise nevzbudil „veřejné pohoršení“,749 tudíž nebyla naplněna skutková podstata provinění podle dekretu. A jak lze soudit podle toho, že Vorlová je už ve spise TNK uváděná jako provdaná Matějovská, její styky již dříve pravděpodobně stejně omilostnil i její nastávající – pokud se o tom, že se opravdu udály ovšem vůbec dozvěděl.750 Podobně vyzněl případ další ženy, Marie Benákové, rozené Welclové (pocházela ze smíšeného manželství). V roce 1942 jí pracovní úřad přidělil jako služebnou a pokojskou
748
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, složka Olga Fundová/Věra Krejčová. Na tomto případě je jasně patrná neobjektivnost zjišťování „veřejného pohoršení“. Pokud se partyzáni po válce domnívali, že Vorlová je milenka svého bývalého zaměstnavatele, kterého podporuje potravinami, byli tím jistě pohoršeni, protože jí z těchto důvodů zadrželi. Komise to nicméně za „veřejné pohoršení“ neměla, a pravděpodobně vzhledem k okolnostem případu dále „veřejné pohoršení“ nezjišťovala. 750 Tamtéž, karton 13, složka Jarmila Vorlová, provdaná Matějovská. 749
202
do hotelu Na Knížecí v Benešově, jehož nájemcem byl Alois Mandásek starší.751 Vzhledem k tomuto zaměstnání přicházela často do styku s německými vojáky. Po válce si vyslechla obvinění ze styku s Němci (přičemž byl míněn především styk důvěrný, potažmo intimní). Při prvním řízení před TNK v listopadu 1946 Benáková kategoricky odmítala, že by měla s Němci – jmenovitě např. s Güntherem Radamem, důstojnickým čekatelem SS – intimní styky. Prohlašovala, že její syn Petr je dítětem jejího manžela, který za války utekl z totálního nasazení v Říši a skrýval se v Benešově. Když s ním otěhotněla, její zaměstnavatelka Mandásková utrousila, že to má jistě s nějakým Němcem. Benáková přisvědčila, protože se údajně bála, aby nevyšel najevo styk s jejím nastávajícím a skutečnost, že ten se skrývá v Benešově. Podezření z otcovství tedy padlo na Radama, a když byla Benáková předvolána k německému soudu ve věci poručnictví jejího dítěte, byl již úředník její zaměstnavatelkou v tomto smyslu informován. Benáková tedy podle její výpovědi jen potvrdila to, o čem už byl přesvědčen. Závěrem Benáková před komisí uvedla, že ač v hotelu bydleli samí němečtí vojáci a ona jako pokojská byla vystavena často jejich moci, nedošlo mezi ní a nimi nikdy k intimním stykům. Následně došlo k výslechu Mandáskové a 6. prosince 1946 bylo pokračováno v řízení s Benákovou. Podle vlastních slov teď Benáková svoji listopadovou výpověď „doplňuje, případně opravuje“: „Němec Radam chodil do hotelu Na Knížecí, stále na mě útočil a tak došlo mezi mnou a jím k intimním stykům“. Z tohoto důvodu jej označila, když bylo potřeba, za otce jejího syna Petra, protože Radam intimní styk popřít nemohl. Trvá nicméně na tom, že otcem je její nynější manžel. „Na svoji obhajobu uvádím, že v mém postavení a vzhledem k tomu, že jsem byla od 14 let z domova a neměla pořádnou výchovu, neodolala jsem útokům mužů, zejména pak Němců, kteří byli nevybíraví a bezohlední“. Podle jejích slov však její styky s Radamem nebudily „veřejné pohoršení“, protože s ním nechodila veřejně. Komise, složená z JUDr. Ivana Kloudy, R. Linharta, A. Rosy a F. Nacházela byla i v tomto případě shovívavá a řízení zastavila s odůvodněním, že za vinu kladený styk s Němci byl důsledkem jejího zaměstnání (!) a že nebudil „veřejné pohoršení“ u českého obyvatelstva. Do jaké míry budil tento styk pohoršení u pana Benáka už protokol bohužel nezaznamenal.752 Zdaleka ne všechny případy, kdy došlo k obvinění ze společenského styku s Němci, měly sexuální podtext. Většinou se jednalo o prostý (a často okolnostmi vynucený) kontakt
751
Za společenské a hospodářské styky s Němci a ucházení se o výhody byl v září 1946 TNK odsouzen k poměrně tvrdému trestu 4 měsíců vězení a pokutě 50 000 Kčs. Tamtéž, karton 4, složka Alois Mandásek st., Alois Mandásek ml. 752 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 13, složka Marie Benáková, rozená Welclová.
203
s německými úředníky, vojáky a sousedy, který ti, kdo se takovýchto kontaktů dopouštět nemuseli, hodnotili jako urážející, a jako takový ho udávali. V některých případech komise pojem „Němec“ nechápala etnicky. Ze styku s Němci TNK obvinila pekaře Václava Domkáře, který se s etnickými Němci nestýkal. Základem obvinění se stal jeho černý obchod s lotyšskými příslušníky Waffen-SS. Tyto vojáky, oblečené v civilu, zatkly bezpečnostní orgány až několik dní po osvobození. Před vyšetřovací komisí se hájili skutečnosti, že z výcvikového prostoru před koncem války uprchli a aktivně se účastnili pražského povstání na barikádách. Tuto obhajobu doložili i svědeckými výpověďmi. Z vazby byli nakonec propuštěni s podmínkou, že se přihlásí na místním velitelství sovětské armády a nastoupí k transportu do vlasti. Možná i vzhledem k této skutečnosti se v Domkářově případě dlouho nic nedělo a kauzu nakonec zastavil 15. září 1947 až okresní soud. V roce 1948 k reviznímu řízení nedošlo, protože komise k němu neshledala důvodů.753 Klotylda Přibyslavská, v domácnosti, a její dcera Marie, dámská krejčová, si také vyslechly obvinění ze společenského styku s Němci. Jejich sousedy byla rodina benešovského gestapáka Neubauera.754 S touto rodinou se obě ženy sousedsky stýkaly a dokonce „provokativně chovaly jejich dítě“. Klotylda byla ještě navíc obviněna ze zdravení nacistickým pozdravem. Obě ženy TNK 17. září 1946 odsoudila. Jako předseda komise v jejich případě vystupoval poštmistr Karel Dráb, členy komise byli Václav Kučera, Anselm Mikolajek a František Nerad. Marii komise odsoudila pouze k veřejnému pokárání, ale Klotyldě vyneslo hajlování navíc ještě pokutu 2000,- Kčs. Obě ženy se odvolaly, ale jejich odvolání skončilo po čtyřech letech (!), 22. listopadu 1950, zamítnutím.755 Úřednici Jarmilu Kučerovou, a její matku Marii Kučerovou, vdovu po hospodářském správci, vinila TNK ze společenského styku s Němci nad míru nezbytné nutnosti. Ludvík Kučera, otec rodiny, v době retribucí již zemřelý, pracoval za války jako správce dvora SS. Jeho dcera Jarmila na tomto dvoře zastávala místo účetní. Z důvodu svého pracovního zařazení a místa bydliště byli Kučerovi údajně nuceni občas akceptovat návštěvy různých hospodářských kontrolorů a dalších německých pracovníků, kteří projížděli kolem, a v rámci povinné slušnosti (a samozřejmě pudu sebezáchovy) jim při té příležitosti podávali občerstvení. Stejně tak museli – podle jejich tvrzení – zvát např. na zabíjačky různé německé činitele, v jejichž jurisdikci povolení takové porážky bylo. 753
Tamtéž, karton 11, složka Václav Domkář; Rejstřík VK. Tamtéž, karton 23. Ten se v protokolech dotýkajících se činnosti Benešovského Gestapa v podstatě nevyskytuje, dá se tedy předpokládat, že nebyl příliš aktivní. 755 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 12, složka Klotylda Přibyslavská/Marie Přibyslavská. 754
204
TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, F. Nacházel, A. Rosa a R. Linhart po nutných výsleších v obou kauzách (které jsou součástí jednoho spisu) projednávala 28. března 1947 případ dcery Jarmily. Usoudila, že vzhledem k okolnostem nebyl společenský styk nad míru nezbytné nutnosti prokázán a řízení proti Jarmile Kučerové zastavila. Co je na této kauze zajímavé je skutečnost, že případ matky, Marie Kučerové, nebyl podle dostupných dokumentů (ani podle zjištění revizní komise) nikdy projednán. V rejstříku TNK je u jejího jména pouze zanesen záznam „upuštěno od stíhání“ (na rozdíl od Jarmily Kučerové, jejíž případ projednán byl, a u níž je v rejstříku poznamenáno „řízení zastaveno“). TNK očividně a správně posuzovala oba případy shodně, chybou ovšem bylo, že kauzu Marie Kučerové de iure vůbec neprojednala, nebo alespoň nevydala v jejím případě trestní nález.756 Paradoxní byl případ kuchaře Františka Kopeckého. Ze spisu vyplývá, že za války zažil totální nasazení v Německu. Se svým zaměstnavatelem Rudolfem Rienerem měl velmi korektní vztahy. Riener se k němu choval slušně a často mu pomáhal. Po čase se Kopecký vrátil do Benešova a zapojil se do odboje jako člen partyzánské skupiny. V roce 1945 se na Benešovsku objevil i jeho bývalý německý zaměstnavatel, jehož majetek byl v Německu vybombardován. S Kopeckým se přátelsky stýkali i zde, a když se blížil konec války, Kopecký podle svého tvrzení Rienerovi a jeho přítelkyni, Němce Elfriedě Heckelové, nabídl k pobytu svou nepoužívanou chatu v lese u Mačovic. Oba tam v klidu přečkali první květnové dny roku 1945 a ihned po válce je Kopecký předal do internačního tábora. Toto pochopitelné a lidské jednání mělo ovšem za následek Kopeckého obvinění ze styků s Němci. Jeho doložená a dosvědčená partyzánská minulost mu nepomohla a 25. března 1947 byl TNK uznán vinným a odsouzen k pokutě 10 000 Kčs, v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu dvou měsíců vězení a k veřejnému pokárání. Členy komise byli JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, František Karásek a Ladislav Hocek. Kopecký se ale odvolal; argumentoval tím, že podle dikce dekretu by jeho jednání muselo vzbudit „veřejné pohoršení“, kteroužto skutečnost se při vyšetřování zjistit nepodařilo. Místní oddělení SNB v Benešově tedy následně zjišťovalo, jestli předmětné jednání skutečně u někoho vzbudilo „veřejné pohoršení“. Ani teď se nenašel nikdo, kdo by výslovně uvedl, že by byl Kopeckého jednáním pohoršen, a odvolání bylo 21. října 1948 vyhověno. Trestní nález odvolací komise zrušila jako nezákonný s odůvodněním, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu proti „národní cti“, protože nebylo zjištěno, že by Kopeckého styk s Němci vzbudil „veřejné pohoršení“.757 756 757
Tamtéž, karton 14, složka Jarmila Kučerová/Marie Kučerová. Tamtéž, karton 10, složka František Kopecký.
205
Majitel rolnicko-sadařské usedlosti Jiří Fuksa také čelil obvinění ze společenského styku s Němci, protože měl jako spolunájemce pronajatou honitbu společně s Němcem. Jednání proběhlo dne 31. května 1946 za předsednictví JUDr. Ivana Kloudy, členy TNK byli Viktor Král, Arsenius Rosa a František Dvořák. Druhé jednání proběhlo 25. června 1946, a A. Rosu nahradil v komisi J. Hnojský. TNK Fuksu odsoudila k pokutě 5000,- Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení a k veřejnému pokárání. Fuksa podal 12. srpna 1946 rozsáhlé odvolání k trestní komisi odvolací při Zemském národním výboru, kde napadal nezákonnost a vady řízení a jeho celkovou zmatečnost. Stěžoval si, že „při trestním řízení nebyl vzat zřetel na jeho vývodní návrhy a že nebyl konstatován obsah mnoha spisů, a že, ač je v trestním nálezu konstatováno jeho doznání, o ničem takovém neví, a je to pro něho překvapením“. Další informace ze spisu přesně nevyplývají, ale je fakt, že odvolání neproběhlo standardním způsobem, tedy několikaletým zkoumáním u TOK. Je možné, že ONV na základě informace o podaném a dobře podloženém odvolání758 usoudil, že opravný prostředek má silnou šanci na úspěch a rozhodl se věc raději rovnou přezkoumat sám. Hned následujícího dne byla na základě přípisu předsedy ONV, který ji přikázal opět benešovské TNK, jinou komisí (za předsednictví JUDr. Vladimíra Vodičky a účasti Anselma Mikolajka, Václava Kučery a Karla Drába) věc projednána. TNK rozhodla, že obnova řízení se povoluje a že po přezkoumání a doplnění řízení bude o věci rozhodnuto znova. 19. a 20. srpna 1946 komise ve věci vyslechla další dva svědky. 20. srpna 1946 TNK ve složení JUDr. Vodička, Anselm Mikolajek, Václav Kučera a Karel Dráb trestní řízení jednomyslně zastavila s odůvodněním, že „není dána skutková podstata činu, pro který bylo trestní řízení proti obviněnému vedeno.“759 Stejně tak je možné, že při tomto nestandardně vyřízeném odvolání hrály úlohu zákulisní tlaky, které nejsou zaznamenány v protokolech. Předsedou komise, která Fuksu odsoudila, byl národní socialista Klouda, předsedou komise, která povolila přezkum případu a nakonec Fuksu osvobodila, byl komunista Vodička. Ze spisu ovšem nelze zjistit, zda se Fuksa angažoval v nějaké politické straně, nebo jestli na jeho odsouzení či naopak osvobození měla některá ze stran zájem.
758 759
Odsouzený se sice odvolával k TOK ZNV, ale odvolání bylo podáváno prostřednictvím ONV. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 11, složka Jiří Fuksa.
206
9.2
Politická spolupráce s Němci, členství ve fašistických organizacích
Případy politické spolupráce s Němci a členství ve fašistických organizacích se na Benešovsku většinou omezovaly pouze na obvinění z politických aktivit, příznivých okupantům, a především ze členství ve Vlajce a NOF, v malé míře i v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, České pracovní frontě, Svatoplukových gardách a v Lize proti bolševismu. V okrese Benešov se jednalo o druhé nejčastější obvinění: padlo ve 135 případech. Pozadí českých fašistických organizací a jejich činnosti je poměrně složité.760 Vcelku se tyto organizace dají rozdělit do tří kategorií: do první z nich spadají nacionálně česky zaměřené organizace, které se vůči Němcům vymezovaly. Do druhé kategorie skupiny, které nacistickou politiku akceptovaly, a do třetí kategorie organizace, které se s touto politikou a ideologií zcela ztotožnily a pomáhaly jí prosazovat. Pokud bychom měli uvedené organizace rozlišit podle projevů, pak třeba NOF byla převážně politizujícím uskupením. Vlajka sice politikařila také, ale prostředkem k prosazení jejích cílů bylo kromě propagandy především násilí. Hlavní náplní činnosti členů Vlajky ale bylo slídění a denunciantství (udávání) na všech úrovních. Svatoplukovy gardy – ač původně součást Vlajky jako její úderná pěst – stály na opačném konci spektra: byli to radikální bitkaři, kteří politiku prosazovali především prostřednictvím obušku, a pro které byla i Vlajka v podstatě „měkká“. Při kolaboraci – z jejich pohledu při spolupráci – „nacisté upřednostňovali tradiční konzervativní elity před místními fašisty…v očích Hitlera a jeho spolupracovníků nacionální socialismus nebyl na export…(a uvědomovali si)…že místní konzervativci, a to i ti vůči nacistům zdrženliví, jsou schopni získat větší důvěru lidu než obecně zavržení radikálové z extrémní pravice“.761 Přínos českých fašistických organizací pro okupační režim je diskutabilní. Národ tyto odrodilce bojkotoval, pokud mohl, a pokud je bojkotovat nemohl, dával si na ně alespoň dobrý pozor. „Co se týče českých fašistů, nacistická bezpečnostní služba SD pohrdavě prohlašovala, že jejich vůdci jsou „důstojníci bez vojska“ “.762 Vlajka,763 vzniklá v roce 1930, později po sloučení s Fašistickými (od toho momentu Svatoplukovými) gardami a Národní árijskou kulturní jednotou používající název ČNST 760
K problematice českého fašismu a nacionálního socialismu nejnověji: PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945. Praha 2011. 761 FROMMER, B.: Národní očista, s. 404-405. 762 Tamtéž, s. 44. 763 K problematice Vlajky např.: NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001.
207
(Český nacionálně socialistický tábor) – Vlajka, se před válkou vyhraňovala striktně protiněmecky, ale po okupaci převzala beze zbytku nacistický program. Byla silně antisemitskou organizací, která se snažila vydobýt si podíl na protektorátní moci na úkor Národního souručenství a vlády, a alespoň zpočátku byla podporována některými složkami nacistického aparátu, především Gestapem a SD. Později se ale podpora nacistů přenesla na vysloveně poslušné a neautonomní kolaborantské organizace, reprezentované ministrem Moravcem a aktivistickými novináři. Počátkem roku 1943 okupační správa Vlajce pro opakovanou kritiku ostatních proudů české kolaborace zastavila činnost a její čelní představitelé skončili v koncentračních táborech.764 NOF, čili Národní obec fašistická, byla českou fašistickou politickou stranou, vzniklou ve 20. letech 20. století, spojenou především s osobou bývalého generála legií, Radoly Gajdy. V době mnichovské krize se zasazovala za boj proti německé agresi, ale v podmínkách protektorátu se její vůdce Gajda podřídil přání státního prezidenta Háchy. V zájmu jednoty protektorátního politického života pod křídly Národního souručenství činnost NOF zastavil a stranu na počátku léta 1939 rozpustil. NOF byla později – oficiálně už bez Gajdy – obnovena, a stála pak na pozici strany, ideově spřízněné s okupačním režimem; stále však nicméně chtěla být rovnocenným partnerem nacismu. To ovšem okupantům nestačilo – požadovali slepou oddanost a naprostou kolaboraci bez náznaku autonomního myšlení a cílů, jakou jim poskytoval například Emanuel Moravec. I činnost NOF byla tedy na počátku roku 1943 zastavena.765 Svatoplukovy gardy, agresivní fašistická organizace, měly své kořeny v NOF, v původních Gajdových gardách a později Fašistických gardách. „Nejsilnějším impulsem k zahájení samostatného života fašistických gard bylo Gajdovo nařízení o rozpuštění Národní obce fašistické, Národního tábora českého, Gajdových i Fašistických gard a přidružených organizací“.766 V říjnu roku 1939 se z těch členů výše zmíněných organizací, kteří odmítli vstup do Národního souručenství, ustavily Svatoplukovy gardy jako polovojenská organizace Vlajky, budovaná podle vzoru SS, ale svými možnostmi a schopnostmi připomínající spíše rané jednotky SA. Činnost Svatoplukových gard poznamenávaly – stejně jako činnost veškerých českých fašistických organizací – permanentní problémy, diskuse, animozity, spory a rozkoly. Po prvních problémech s vedením Vlajky se organizace v podstatě rozštěpila a nadále působila 764
Viz: PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999, s. 348. Tamtéž, s. 349-350. Více ke Gajdovi i NOF např.: KLIMEK, Antonín – HOFMAN, Petr: Vítěz, který prohrál: generál Radola Gajda. Praha 1995. 766 PEJČOCH, I.: Svatoplukovy gardy, s. 37. 765
208
především na Ostravsku. Její snahou bylo vyrovnat se německým SA nebo SS, a z tohoto důvodu se těšila jisté ochraně Gestapa. Na počátku války byla součástí Vlajky, s níž se i oficiálně spojila v organizaci ČNST-Vlajka, ale záhy začala opět vyvíjet samostatnou činnost, zaměřenou dokonce i proti „nedostatečně tvrdé“ Vlajce. Stoupence si Svatoplukovy gardy díky své primitivní agresivitě získaly především mezi spodinou.767 Organizace svou snahu o připodobnění se k SA a SS realizovala v roce 1941 například zavedením nového systému hodností. Jejich názvy, jako podhoufvod, svorvod nebo podhlukvod768 působí ve své snaze o kopírování analogických německých termínů směšně, třebaže tento efekt rozhodně nebyl úmyslem. Konec Svatoplukových gard přišel v prosinci roku 1941, kdy bylo nařízeno provést jejich reorganizaci a novou úpravu, a za tím účelem byla jejich činnost zastavena. „Přesto se jejich členové někde scházeli i nadále, ovšem již v civilu a spíše k posezení v restauraci. Vlajka svůj boj o získání rozhodujícího politického vlivu prohrála a nezvratný pád do politického propadliště s sebou stáhl i údernou pěst hnutí, její gardy“.769 Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vzniklo v červnu 1942. Šéfem Kuratoria byl ministr Moravec a jeho vedení sestávalo převážně z bývalých vlajkařů. Popud ke vzniku Kuratoria dal zastupující říšský protektor Heydrich, jeho založení se ale už nedožil. Kuratorium bylo čistě kolaborantskou organizací, která měla za úkol vychovávat českou mládež v duchu nacismu a „postupnou převýchovou a působením dosáhnout dlouhodobého cíle germanizace českého živlu“.770 Měla neomezenou podporu okupantů. Patřila k aktivistickým organizacím, jejichž představitelé se snažili „v nové Evropě Čechům zajistit místo jako loajálním pomocníkům třetí říše“.771 V praxi ale její dopad na mládež – nehledě na hromadné, propagačně dobře využité akce, často kamuflované pláštíkem sportovních aktivit – nebyl velký. Naopak, mnohé akce Kuratoria posloužily mládeži k tomu, aby potměšile a skrytá v davu projevovala názory, které se okupantům ani kolaborantské Moravcově skupině vůbec nelíbily. Po dvou letech bylo jasné, že myšlenku, s kterou bylo Kuratorium založeno, se realizovat nepodařilo, a že se organizace v podstatě vymkla z rukou. Dokonce i v samotné centrále Kuratoria vznikly nakonec odbojové skupiny, nehledě na to, že vedoucími organizace byli jinak přesvědčení nacisté a kolaboranti.772 Česká pracovní fronta byla – stejně jako Kuratorium – příkladem čistě kolaborantské organizace, založené na zásadách boje proti komunismu a marxismu. Stala se součástí ČNST767
Viz: PASÁK, T.: Český fašismus, s. 293-295. Viz: PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009, s. 108. 769 TÝŽ: Svatoplukovy gardy, s. 45. 770 TÝŽ: Armády českých politiků, s. 153. 771 FROMMER, B.: Národní očista, s. 45. 772 Viz: PASÁK, T.: Český fašismus, s. 352-358. 768
209
Vlajky, obdobou Deutsches Arbeitsfront, tedy německé „odborové“ organizace, a soustřeďovali se v ní udavači a informátoři Gestapa a SD. Těmito složkami také byla přirozeně podporována, ale dělnictvo jí nikdy nepřijalo za svou.773 Česká liga proti bolševismu vznikla v prosinci 1943 jako další organizace, podnícená shora. Měla být dokladem toho, že český národ si je vědom nebezpečí bolševismu a chce se zapojit do boje proti němu. Ve vedení ligy se sešli čelní nacisté, např. z Kuratoria a Veřejné osvětové služby, stejně jako lidé, kteří tam byli nadekretováni a nepovedlo se jim ubránit se. Za ustavením ligy stál plnou silou opět ministr Moravec. Hlavní činnost ligy sestávala z přednášek a veřejných shromáždění. Ta byla občany z donucení sice hojně navštěvována, ale propaganda ligy zůstala bez většího dopadu a skončila v podstatě fiaskem.774 V mnoha případech TNK Benešov se také terminologie v protokolech prolíná: dotyčný je obviněn ze členství ve Vlajce, ale v trestním nálezu je posléze uvedeno, že nebylo zjištěno, že byl členem NOF. Je to způsobeno do jisté míry tím, že někteří lidé byli postupně či najednou členy několika různých organizací: například do Vlajky přešlo po prvním ukončení činnosti NOF určité procento jejích členů. Česká fašistická scéna byla vůbec charakteristická neustálým odštěpováním a slučováním různých organizací a značnou nekonzistencí a atomizací: „Dokonce by se dalo říct, že česká hnutí sympatizující s nacismem byla roztříštěna a bojovala o moc více mezi sebou než s odpůrci jejich ideologie“.775 Pouze v málo případech bylo benešovskými TNK zjištěno, že se obviněný politické činnosti aktivně zúčastnil, že vyvíjel činnost, a tím přestoupil členské povinnosti. Mnoha obviněným se např. členství ve Vlajce prokázat vůbec nepodařilo, u jiných bylo zjištěno, že třeba sice byli členy NOF, ale vystoupili z ní již před započetím doby „zvýšeného ohrožení republiky“, tedy před květnem 1938. To se týkalo třeba případu učitele Vladimíra Cidlinského. Projednání jeho kauzy komise 26. března 1946 odročila a vyžádala si spisy od očistné komise v Táboře. Podle prohlášení obviněného byl členem Vlajky v letech 1935-1936, proto byl v seznamech členů, ale členství nespadalo do doby „zvýšeného ohrožení republiky“. Očistná komise tento argument uznala a kárné řízení s Cidlinským dne 15. listopadu 1946 nezavedla. S tímto odůvodněním zastavila řízení dne 22. dubna 1947 i TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, M. Měchura, F Nacházel a B. Horký.776 773
Tamtéž, s. 304. Tamtéž, s. 359-365. 775 MITÁČKOVÁ, Jana: Nevyhnutelnost kolaborace aneb Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. (Diplomová práce) Brno 2008, s. 14. 776 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 7, složka Vladimír Cidlinský. 774
210
Jiní nebrali svůj vstup do Vlajky nijak vážně: takovým člověkem se jevil třeba řezník Ferdinand Dvořák. František Hrstka, bývalý funkcionář Vlajky, se při výslechu k Dvořákově aktivitě vyjádřil: „Dvořák žádnou zvláštní činnost ve Vlajce nevyvíjel, neboť ho nejvíce bavily ženské a pivo“. I řízení s Dvořákem komise dne 22. dubna 1947 zastavila s odůvodněním, že se neprokázalo, že by projevil nějakou činnost nad rámec svých členských povinností.777 Důležitou
postavou
byl
obchodní
zástupce
Stanislav
Pánek,
přezdívaný
„Kobzínek“.778 Působil jako agent SD v Táboře s číslem 375 a od roku 1944 podával zprávy o náladách obyvatel, jejich reakcích na zprávy z fronty a pracovní morálce.779 Jako aktivní Vlajkař vypovídal proti mnoha obviněným před TNK, ale v reálném životě si bohužel často vypomáhal fantazií. Dělal si seznamy Vlajkařů, do kterých psal kohokoli: přátele z dětství (Rathauský) nebo hostinské a číšníky z restaurací, kde měla NOF schůze (Machula, Novotný). Podle výpovědí svědků dával na počátku 30. let podepisovat jmenné seznamy zemědělcům s tím, že jim zajistí práci (Vovsík), a tyto seznamy následně vydával za seznamy členů NOF. Po veřejných schůzích vydával prezenční listiny náhodných návštěvníků opět za seznamy členů apod. Na základě těchto „seznamů členů“ se mnoho lidí dočkalo obvinění v „malé retribuci“, ale pro nedostatek skutkové podstaty komise téměř všechny obvinění zprostily. Tato skutečnost nicméně velmi dobře ilustruje okolnosti, za nichž se v retribuci mohl kdokoli stát obětí obvinění na základě pouhého nepodloženého tvrzení nebo nepravdivého zápisu. Pánek sám se nakonec před TNK nedostal, i když řízení s ním zavedeno bylo. Jako organizátora a aktivistu Vlajky a především jako aktivního agenta bezpečnostní služby SS ho dne 26. června 1946 MLS odsoudil na 20 let vězení.780 I jeho poválečný osud stojí za zmínku. Pánkovi byl v roce 1954 trest milostí zmírněn o sedm roků. V lednu roku 1955 se dostal podmínečně na svobodu781 a poté se vrátil do Benešova. Pracoval jako skladník a později jako vedoucí skladu v zelenině. Prapodivným řízením osudu se po válce seznámil s Marií Navarovou. Ta bývala zdravotní sestrou a manželkou MUDr. Oldřicha Navary, bývalého příslušníka čs. legií v Rusku, který vykonával před válkou i za války funkci vězeňského lékaře na Pankráci. Pracoval tam ještě po osvobození a jako vězeňský lékař konstatoval smrt 777
Tamtéž, karton 7, složka Ferdinand Dvořák. Viz: KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 121. Přezdívka Kobzínek přesně vyjadřovala jeho fanatismus: Ladislav Kobsinek byl členem NOF, organizátorem neúspěšného fašistického puče v brněnských Židenických kasárnách v roce 1933 a později důstojníkem SG. Po válce byl MLS odsouzen ke 12 letům vězení. K jeho osobě naposledy: PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích. Praha 2011, s. 74-86. 779 TÝŽ: Diplomová práce, s. 58. 780 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka Stanislav Pánek. 781 Viz: KULHAVÝ, O.: Diplomová práce, s. 58. 778
211
v retribuci odsouzených a popravených K. H. Franka, Kurta Daluegeho, Josefa Pfitznera, Karla Čurdy, generálů Bláhy a Rychtrmoce a mnoha dalších.782 Navarová se shodou okolností za války připletla na místo atentátu na Heydricha, a byla to ona, kdo zraněnému zastupujícímu říšskému protektorovi poskytl první pomoc a pomáhal mu dopravit se do nemocnice. Třebaže místo atentátu vzápětí opustila, později se ze strachu na výzvu Gestapa přihlásila jako svědkyně. Její svědectví k vyšetření atentátu nijak nepomohlo, nicméně Navarová přesto obdržela finanční odměnu z částky, vypsané na dopadení pachatelů. Tuto částku vzápětí věnovala na dobročinné účely. Ačkoli po celou dobu války pomáhala českým vězňům na Pankráci, spolupracovala s gestapáky a uplácela je, až nakonec skončila i se svým manželem za pomoc nepřátelům říše v terezínské MPT,783 trestu za pomoc Heydrichovi a styky s nacisty neušla.784 Navarová i její manžel stáli po válce před MLS za spolupráci s Němci, ale napoprvé odsouzeni nebyli. Toho se dočkali až při „druhé retribuci“.785 Navarová si dne 29. září 1948 vyslechla rozsudek na osm let vězení. Navara byl 22. října 1948 odsouzen na sedm let, ale jeho proces justice v dubnu 1951 obnovila na základě skutečnosti, že se vyskytlo mnoho svědectví hovořících pro nevinu, a naopak některé důkazy obžaloby byly zpochybněny. Navara byl ze zdravotních důvodů z výkonu trestu v dubnu 1952 propuštěn a šetření proti němu se dále vedlo na svobodě. K novému projednání kauzy před soudem ale nedošlo, protože Navara začátkem února 1953 zemřel.786 Provinční poměry protektorátu, kde ve vyšší společnosti znal každý každého, dokresluje skutečnost, že před soudem stanula také Navarova bývalá manželka Sofie787 a jejich dcera Taťána. Obě byly zapojené do ukrývání Igora Moravce,788 syna protektorátního ministra a důstojnického čekatele Waffen-SS. Ten byl po válce dopaden, ale při zatýkání 782
Viz: PEJČOCH, Ivo: Štábní kapitán Oldřich Navara. Historie a vojenství 2/2009, roč. LVIII, s. 101-105. Sdílela údajně celu mj. s Miladou Horákovou. 784 Jednalo se např. o dlouholetý přátelský – nebo „přátelský“ – vztah s velitelem pankrácké věznice, Paulem Soppou. Přirozeně i Soppa byl při retribucích jedním z popravených, u nichž Navara z titulu své funkce konstatoval smrt. Viz PEJČOCH, I.: Štábní kapitán Oldřich Navara. 785 Tuto historii beletristicky popisuje kniha Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové z roku 2010. Podle Otakara Nigrina je ale kniha historicky pravdivá jen asi z poloviny. Impuls a podklady ke knize dodal Lustigovi benešovský historik Erich Renner, z jehož článku o Gisele Sochůrkové cituji v této práci. Lustig ale nepsal knihu historickou, nýbrž knihu o lidských příbězích, a tomu přizpůsobil i reálie. 786 Viz: PEJČOCH, I.: Štábní kapitán Oldřich Navara. 787 Sofie byla původem Ruska. V té době už byla vdaná za generála Sergeje Vojcechovského, rovněž ruského původu, jednoho z nejvýše postavených důstojníků jak čs. legií v Rusku, tak i předmnichovské armády. Před válkou byl velitelem Zemského vojenského velitelství Brno, posléze Zemského vojenského velitelství Praha. Vojcechovský byl ale jako emigrant hned 12. května 1945 odvlečen orgány NKVD a v roce 1951 zemřel v Gulagu. Viz tamtéž. 788 Také Igor Moravec byl po matce ruského původu. 783
212
stačil ještě usmrtit jednoho a těžce zranit druhého příslušníka SNB. Igor Moravec byl MLS jako vůbec poslední osoba „první retribuce“ odsouzen k trestu smrti a popraven,789 Sofie ani Taťána nakonec odsouzeny nebyly.790 Marie Navarová nebyla původem z Benešova, ale ve vězení se spřátelila s nějakými místními lidmi. Po propuštění a smrti MUDr. Navary se do Benešova za svými známými přistěhovala. Jak už bylo řečeno, seznámila se tu s Pánkem a oba bývalí trestanci spolu po smrti Pánkovy manželky v roce 1956 začali žít, společně vychovávali Pánkovu nezletilou dceru a nakonec se vzali. Navarová pracovala – stejně jako Pánek – v podniku Zelenina středočeský kraj jako dělnice a uklízečka. V roce 1966 se v práci drobně poranila o vyčnívající hřebík, podcenila nákazu a zemřela na otravu krve. Marie Navarová-Pánková je dnes pohřbena v rodinné hrobce rodiny Pánkových.791 Odsuzování členů Vlajky, u nichž se bralo členství za prokázané, probíhalo, dalo by se říci, podle různého metru: někdo odsouzen nebyl, jiný odešel s trestem, i když se jednalo o prosté členství bez překročení běžných členských povinností. Podle právní příručky vrchního odborového rady MV Jaroslava Fuska nemělo být pouhé pasivní členství ve fašistických organizacích trestáno. Výklad termínů „obzvláštní horlivost“ a „normální rámec členských povinností“ příslušel ovšem TNK.792 Některé případy místní veřejnost zřejmě natolik dráždily, že se jejich aktéři dostali před trestní orgán postupně až čtyřikrát. Takto poměrně komplikovaný byl případ truhláře Oldřicha Káby, obviněného z dobrovolného členství ve Vlajce za účelem získání výhod. Vyšetřovací komise jeho kauzu předala MLS, který Kábu 3. dubna 1947 zprostil obžaloby. Následně ho 22. dubna 1947 odsoudila TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, M. Měchura a F. Nacházel k pokutě 1000,-Kčs, v případě nedobytnosti ke třem měsícům vězení a k veřejnému pokárání. Dne 13. srpna 1947 proběhlo revizní řízení u MLS, které Kábu opět zprostilo viny, což ovšem neanulovalo rozsudek TNK. Ten byl nakonec podroben revizi 1. října 1948 a rozhodnutím TNK došlo k navýšení trestu ještě o šest měsíců vězení. Vzhledem k amnestii byl ale trest amnestován.793
789
Viz: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří: Synové Emanuela Moravce. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 79-89. 790 Viz PEJČOCH, I.: Štábní kapitán Oldřich Navara. 791 Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov (Nigrin byl zaměstnán s Pánkem ve stejném podniku a dobře se znali); ŠIMÍČEK, Vojtěch: Případy Marie Navarové a Dagmar Šimkové. In: Stránky Jiné právo [citováno 3.11.2010] http://jinepravo.blogspot.com/2010/09/pripadymarie-navarove-dagmar-simkove.html; ČVANČARA, J.: Někomu život, někomu smrt, 1941-1943, s. 92; KULHAVÝ, O.: Rigorózní práce, s. 158-160. 792 Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 25. 793 SOA v Praze, fond TNK Benešov, kartony 7 a 16, složky Oldřich Kába.
213
Bratr Oldřicha Káby, Karel Kába, taktéž truhlář, měl osud poněkud jednodušší, třebaže jeho provinění se jevilo vážnější než Oldřichovo. Ke členství ve Vlajce za účelem získání výhod se ještě přidružila skutečnost, že v roce 1941 napsal podlézavý dopis říšskému protektorovi, který měla komise k dispozici a který je založen ve spise. V dopise dojemně líčil, že jeho manželka je Němka (což zřejmě nebyla pravda, ale stejně tak se o ní, a ostatně i o Kábovi, vyjadřovala ve výslechovém protokole Sochůrková). Vzpomíná, jak vítal prvního německého vojáka-hrdinu, který v roce 1939 dorazil do Benešova, jak vždy věřil, že Německo zavede v Čechách pořádek apod. Stěžoval si na šikanování spoluobčanů, nedůstojné české poměry, na svoji ekonomickou situaci, a nakonec prosil o zastání a o ekonomickou podporu, případně nějaké pohodlné a lehké zaměstnání. Pokud se dalo v době řízení zjistit, tento dopis zůstal ze strany říšského protektora bez odezvy; odezva nicméně přišla po válce od TNK. Kába byl komisí ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, R. Linhart a Cyril Kočí odsouzen 29. dubna 1947 k veřejnému pokárání. Revize ze 3. listopadu 1948 mu k němu přidala ještě dva měsíce vězení. I tento trest ale samozřejmě anulovala amnestie.794 Bohumil Maňák, okresní cestář, čelil obvinění z členství v NOF a ve Vlajce a z údajného činovnictví Svatoplukových gard (měl být spojovacím důstojníkem pro okres Neveklov). Před komisí stál dne 17. května 1946. Členy komise byli JUDr. František Doskočil, Arsenius Rosa a František Dvořák. Maňák uváděl, že se členem NOF stal v únoru 1938, protože fašisté údajně slibovali zlepšení životní úrovně; on měl sedmičlennou rodinu a pouze malý plat. Na schůze prý nechodil a žádnou politiku nepěstoval, časopisy neodebíral, protože na ně neměl peníze. Někdy v roce 1940 dostal od NOF složenku na 20,- K, kterou zaplatil, protože si podle svých slov myslel, že se jedná o nějaký členský nedoplatek. Teprve později zjistil, že se zaplacením složenky stal členem Vlajky. Ani tam údajně nevyvíjel žádnou činnost. V době řízení nebyl propuštěn ze služeb okresu, ale dostával pouze snížený plat a službu nekonal. Řízení proti Maňákovi bylo zastaveno s odůvodněním, že jeho vstup do těchto organizací byl odůvodněn sociálními poměry rodiny a že obviněný nikdy nepřestoupil rámec svých členských povinností. Maňákův případ byl ale určen k revizi, při níž jej komise uznala vinným ze členství ve Vlajce a vychvalování nacismu a odsoudila ho k pokutě 3000,- Kčs. Trest mu byl ale vzhledem k nařízení vlády amnestován.795 Pokrývači Antonín Staněk st. a Antonín Staněk ml. byli také oba obviněni ze členství ve Vlajce. Staněk starší se hájil týmiž důvody jako Maňák, tedy že vstoupil do Vlajky 794 795
Tamtéž, kartony 7 a 16, složky Karel Kába. Tamtéž, karton 8, složka Bohumil Maňák.
214
z existenčních důvodů, pod příslibem práce. Na rozdíl od původně omilostněného Maňáka ho ale 26. března 1946 komise odsoudila k pokutě 2500,- Kčs a veřejnému pokárání s odůvodněním, že do Vlajky vstoupil ze zištných důvodů a že rozhlašoval, že Němci vyhrají válku. Jeho syn prohlásil, že vlastně neví, proč do Vlajky vstoupil, že mu přihlášku prostě dali v hospodě podepsat, a tak jí podepsal. Na schůze údajně nechodil a žádnou další činnost nevyvíjel. TNK ho odsoudila týž den jako jeho otce, k pokutě 1000,- Kčs a k veřejnému pokárání. Trestní nález odůvodnila tím, že svým vstupem do Vlajky dal najevo, že souhlasí s jejím programem; nerozhoduje, zda chodil do schůzí, či nikoliv. Polehčující okolností v jeho případě bylo, že údajně „jest nepatrné inteligence“. Komisi v obou případech tvořili JUDr. Vladimír Vodička, Karel Hvězda, Karel Dráb a Václav Kučera.796 Naopak řezník a uzenář Antonín Tesař, taktéž člen Vlajky, který se politického života sice také nijak aktivně neúčastnil, ale nemohl svůj vstup ani odůvodnit žádnými existenčními důvody, dopadl oproti oběma Staňkům podstatně lépe. 16. září 1946 komise řízení proti němu zastavila s odůvodněním, že jako člen nejednal s obzvláštní horlivostí, aby překročil rámec svých členských povinností. Členy komise byli JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, F. Živný a Arsenius Rosa.797 Z podobných případů, které skončily zcela rozdílným rozhodnutím, vyplývá důležitost faktu, která komise případ rozhodovala. Komunista Vodička byl ve svém odsudku vlajkařů většinou podstatně nekompromisnější, než národní socialista Klouda. Ne vždy to ale bylo pravidlem: Případ lakýrníka Bohumila Průchy, rovněž obviněného ze členství ve Vlajce podle seznamu členů pocházejícího od Pánka, byl zastaven 26. dubna 1946 s tím, že nebylo zjištěno, že by byl jako Vlajkař činný nad rámec svých povinností (jinak řečeno, komise nezjistila žádnou jeho aktivitu). V nálezu se ovšem pravilo, že členství ve Vlajce je nutno v důsledku seznamů pokládat za prokázané. Zvláštností je, že v trestním nálezu chybí složení komise, jakož i podpisy. Nachází se tam pouze podpis předsedy TNK, JUDr. Vodičky.798 Učitel Antonín Rauvolf byl obviněn z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že jako člen Veřejné osvětové služby proslovoval přednášky. Tento fakt se zapřít nedal. Rauvolfa jakožto učitele odsoudila očistná komise veřejných zaměstnanců v Táboře a přeložila ho na jiné místo. 21. dubna 1947 stál před TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, M. Měchura, R. Linhart a F. Nacházel. Vzhledem k tomu, že předložil svědectví o své další
796
Tamtéž, karton 8, složka Antonín Staněk st./Antonín Staněk ml. Tamtéž, karton 8, složka Antonín Tesař. 798 Tamtéž, karton 10, složka Bohumil Průcha. 797
215
činnosti, kdy vystavoval falešné průkazy partyzánům, komise upustila od stíhání a spis vrátila očistné komisi. Rauvolf jako jediný člověk v okrese Benešov inicioval revizi svého vlastního případu, třebaže odsouzen nebyl (!). Rozhodnutí revizní komise ze dne 29. června 1948 tedy logicky znělo, že revize nebude zahájena, protože pro ní není důvodu.799 Restauratér Jaroslav Dvořák si také vyslechl obvinění z politické spolupráce. Byl nejen členem Vlajky, ale podporoval organizaci i zapůjčováním místnosti na její schůzky. Navíc mu přitížilo, že měl přátelské styky s generálním referentem Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Teunerem.800 Dne 2. dubna 1946 byl komisí ve složení JUDr. František Doskočil, V. Král, A. Rosa a F. Dvořák odsouzen k pokutě 3000,- Kčs, v případě nedobytnosti k šesti týdnům vězení a k veřejnému pokárání.801 Zahradníka Štěpána Svítila vinila TNK ze členství v NOF, protože v květnu 1938 se vyskytoval na její kandidátce do městského zastupitelstva v Benešově. Přesto, že sdílel osud Gajdovského křídla NOF a jeho činnost v obci skončila její likvidační schůzí 2. července 1939,802 byl TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Anselm Nikolajem a Václav Kučera dne 11. června 1946 odsouzen ke dvěma měsícům vězení, odpykaným vazbou, a k veřejnému pokárání. Jeho aktivita v NOF totiž spadala do doby „zvýšeného ohrožení republiky“.803 Podobně proběhl případ obchodníka Rudolfa Novotného. I on byl v květnu 1938 za NOF kandidátem do městského zastupitelstva. Dne 30. dubna 1946 byl TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Václav Kučera a dvou dalších členů, jejichž podpisy jsou nečitelné, odsouzen k pokutě 10 tisíc Kčs, v případě nedobytnosti ke dvouměsíčnímu vězení a k veřejnému pokárání. Novotný se odvolal, ale jeho odvolání skončilo 18. prosince 1948
799
Tamtéž, karton 17, složka Antonín Rauvolf. František Teuner pocházel z Benešova. Byl původním povoláním lékař, stejně jako jeho otec, který byl ředitelem benešovské nemocnice a osobním lékařem Františka Ferdinanda D´Este. Teuner mladší se zpočátku angažoval v Mládeži Vlajky, ve Vlajce, ve Svatoplukových gardách a posléze v Kuratoriu, kde dosáhl druhé nejvyšší pozice hned po Emanuelu Moravcovi. Po válce byl odsouzen Národním soudem in absentia k trestu smrti. Trest mu byl cestou milosti změněn na doživotí. Po amnestii a propuštění se koncem 60. let vystěhoval do SRN. Viz např. BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu, s. 65. Před benešovskou TNK stál jeho bratr Karel, úředník soudu. Byl obviněn ze členství ve Vlajce, a od stíhání bylo upuštěno. Detaily jeho případu jsou bohužel nezjistitelné, protože chybí spis. Podle Otakara Nigrina byl právě Karel Teuner, jakožto člověk, který se uměl pohybovat v prostředí justice a měl v ní mnoho známých, tou osobou, která se maximálně zasadila o omilostnění svého bratra a o to, že mu byl trest smrti změněn na doživotí. Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov. Tato skutečnost je možná, nicméně trest byl všem čtyřem činovníkům Kuratoria, odsouzeným k smrti ve zmíněném procesu, změněn milostí na doživotí již přímo v rozsudku. PEJČOCH, I.: Fašismus v českých zemích, s. 430. 801 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 7, složka Jaroslav Dvořák. 802 Viz: PASÁK, T.: Český fašismus, s. 275. 803 SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 8, složka Štěpán Svítil. 800
216
zamítnutím. Následně podal jako poslední opravný prostředek stížnost ke správnímu soudu v Bratislavě, ale i ta byla 19. ledna 1951 zamítnuta.804 Stejně tak kandidoval ve volbách v roce 1938 za NOF rolník Josef Kolařík. Kandidaturou podle obvinění „překročil ve značné míře rámec svých členských povinností“. Dne 8. října 1946 byl TNK v pouhém tříčlenném složení (JUDr. Ivan Klouda, Rudolf Linhart a Jan Řehoř) odsouzen k pouhým 12 dnům vězení, které byly již odpykány vazbou.805 Z přesné výměry trestu vysvítá obvyklá snaha pokrýt a tak zpětně legalizovat vykonanou vazbu. Za pozornost stojí rozdílný postih Novotného a Kolaříka za totožné provinění. Mohl být způsobeno jednak osobou předsedy TNK (v prvním případě komunista Vodička, v druhém případě národní socialista Klouda), jednak rozdílností sociálního postavení obou odsouzených (obchodník versus rolník). Dělník a bývalý úředník pojišťovny Josef Plášil čelil obvinění z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že byl nejenom členem Vlajky, ale i jejím funkcionářem (zastával funkci pokladníka) a navíc poručíkem Svatoplukových gard.806 Původně ho vyšetřoval MLS, ale 19. září 1946 jej obvinění zprostil. Dne 2. května 1947 Plášila za politickou spolupráci odsoudila TNK (ve složení JUDr. Ivan Klouda, B. Horký, R. Linhart, A. Rosa a F. Nacházel) k trestu šesti měsíců vězení, přičemž trest byl odpykán vazbou. Spis se následně vrátil krajskému soudu v Táboře. Se započetím revizí bylo uvažováno o obnovení řízení před MLS, ale to nakonec rozhodnutím ze 17. června 1948 obnoveno nebylo. Stejně to dopadlo i s revizí podle „malého dekretu“: ta nebyla zavedena rozhodnutím RK ze dne 22. července 1948 s odůvodněním, že míra trestu by nepřekročila míru danou amnestií a případný trest by nebyl vykonán.807 O tom, že podobná provinění nekončila vždy stejnými rozsudky, svědčí případ chemika ve Zbrojovce Janeček, Lva Jana Konečného. Stejně jako Plášil byl obviněn ze členství ve Vlajce a ve Svatoplukových gardách, a navíc ještě z propagace nacismu. Jeho případ ale TNK neprojednala a 6. prosince 1946 jej zastavila, protože Konečný byl již 27. února 1946 odsouzen MLS k trestu 10 roků těžkého žaláře.808
804
Tamtéž, karton 10, složka Rudolf Novotný. Tamtéž, karton 10, složka Josef Kolařík. 806 Plášil byl setníkem SG, župním spojovacím důstojníkem (jednoduše řečeno velitelem) praporu 1A Praha pochodového pluku SG 1 Praha, který zahrnoval náhradní čety 19 Benešov, 22 Jílové, 24 Neveklov, 91 Říčany a 27 Zbraslav. Po reorganizaci z dubna 1941 velel Plášil houfu (praporu) D Jílové - Benešov - Vlašim, kmene (pluku) I. Praha, zahrnujícímu zdroje (roty) 9. Benešov, 10. Neveklov, 11. Vlašim a 12. Jílové u Prahy. Viz: PEJČOCH, I.: Svatoplukovy gardy, s. 48-49; TÝŽ: Fašismus v českých zemích. Praha 2011, s. 452. 807 SOA v Praze, fond TNK Benešov, kartony 8 a 17, složky Josef Plášil. 808 Tamtéž, karton 9, složka Lev Jan Konečný. 805
217
9.3
Odborná spolupráce a hospodářský styk s Němci
Toto poměrně časté obvinění mnohdy vznášeli bývalí podřízení správců dvorů SS, dílenských mistrů a vůbec lidí, kteří měli v době války nějakou hospodářskou odpovědnost, nebo byli majiteli firem. Hospodářský styk s Němci měl být trestný ale jen tehdy, pokud jej motivovala ziskuchtivost a dalo-li se předpokládat, že pachatel si byl vědom, že tímto stykem podporuje okupanty.809 Podobných obvinění padlo na Benešovsku celkem 94. V tomto smyslu se velmi typickým jeví případ Edmunda Löbla, majitele zahradnictví při komandantuře SS na Konopišti. Byl obviněn z odborné spolupráce s Němci, přesahující nařízený výkon. Obvinění se zakládalo na udáních, většinou jeho bývalých zaměstnanců. Ti mu vytýkali, že je údajně nutil hodně pracovat, čímž podporoval nacistickou ekonomiku (to je ostatně velmi rozšířené obvinění zaměstnanců, směřované proti jejich bývalým nadřízeným a majitelům firem). Dále si poněkud naivně stěžovali, že jim nedovolil rozkrádal zelinářské výpěstky zahradnictví, určené pro spotřebu SS (opět – to, co Löbl viděl podle svých slov jako přirozené a poctivé, tedy že objednané a zaplacené zboží dodá objednavateli, bylo zaměstnanci pociťováno jako podpora okupantů), a že před velitelstvím SS na Konopišti vysázel na trávníku velké květinové záhony ve tvaru runového znaku SS (těžko si ale lze představit, jak majitel zahradnictví tuto práci velitelství SS odmítá). V podobném duchu proti Löblovi vypovídali majitelé dalších dvou zahradnictví na Konopišti. To, co bylo pro Löbla de facto konkurenčním bojem a snahou o získání většího podílu na trhu a tedy i většího výdělku, hodnotili ve svých poválečných výpovědích jako snahu spolupracovat s okupanty. Löbla zpočátku vyšetřoval MLS; řízení ale 26. ledna 1946 zastavil. Dne 24. září 1946 jej TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, Arsenius Rosa, František Dvořák a Rudolf Linhart uznala vinným a odsoudila jej ke třem měsícům vězení a pokutě 10 000 Kčs, v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu dalších šesti měsíců vězení. Trest vězení byl i v Löblově případě odpykán vazbou.810 Emanuel Ditrich, vrchní četnický strážmistr a posléze vrchní strážmistr SNB (v době retribucí již ve výslužbě) si také vyslechl obvinění z odborné spolupráce s Němci, přesahující meze nařízeného výkonu. Ta měla spočívat v tom, že když bylo za války v Jankově kýmsi ucpáno potrubí rybníka, patřícího Němci Schneiderovi, Ditrich držel k občanům Jankova proslov ohledně nepřípustnosti ničení cizího majetku a následně na nich vymáhal částku 125,K jako náhradu vzniklé škody. Pro toto provinění stál Ditrich již dříve před očistnou komisí 809 810
Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 30. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 9, složka Edmund Löbl.
218
veřejných zaměstnanců v Táboře, která jej shledala vinným a odsoudila jej. Následně stál pro stejné provinění i před TNK. Hájil se – stejně jako před očistnou komisí – tím, že zjištěné skutečnosti jsou sice pravdivé, ale odčinil je svou následnou činností. V průběhu války údajně utvořil v Jankově partyzánskou skupinu, kterou podporoval, a podával prý informace o své služební činnosti odbojové skupině generála Homoly. TNK (ve složení JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, A. Rosa a F. Nacházel) tyto argumenty na rozdíl od očistné komise uznala a 28. dubna 1947 řízení všemi hlasy zastavila.811 Rolník Jan Platil pracoval jako šafář na dvoře SS ve Větrově. Před TNK stál 19. března 1946. Zodpovídal se z odborné spolupráce s hospodářskou skupinou SS způsobem přesahujícím meze nařízeného výkonu a z urážení a terorizování českých zaměstnanců. Hájil se tím, že vše, co konal, činil jen na příkaz nadřízených, svoje povinnosti musel konat proto, že by jinak byl sám trestán a žádného terorizování ani urážení Čechů se nikdy nedopustil. K svědeckým obviněním se vyjádřil, že se nezakládají na pravdě; on sám například vůbec neumí německy, nebylo tedy možné, aby s Němci spolupracoval nad rámec povinností. Co se týče obvinění, že se staral o německý majetek více, než bylo nutné, obviněný uvedl, že to bylo zapříčiněno tím, že tento majetek byl původně jeho a byl mu Němci vyvlastněn (celé hospodářství před válkou patřilo Platilovi). Platil se na rozdíl od mnoha jiných po záboru majetku z Větrova nevystěhoval, protože prý neměl kam jít, a na svém bývalém statku přijal místo šafáře. Předpokládal – a bylo mu to Němci údajně i přislíbeno – že po skončení války se mu tento majetek navrátí. Tento slib byl samozřejmě s přihlédnutím k plánům na dosídlení výcvikového prostoru německými rolníky nereálný. Nakonec se Platilovi tak jako tak nevrátilo nic, protože statek byl na základě dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy zkonfiskován jako majetek německé říše. Komise se usnesla řízení odročit a zjistit na MNV v Peceradech, jaké bylo Platilovo chování za války, proč se z Větrova nevystěhoval, jak se chová nyní, zda splnil předepsané zemědělské dodávky a jaké jsou jeho rodinné a finanční poměry. Řízení pokračovalo 11. června 1946 „za účasti některých jiných členů komise“ (původní obsazení uvedeno není). Komisi předsedal JUDr. Václav Vodička, členy byli Karel Dráb, Václav Kučera a Anselm Mikolajek. Vzhledem k jinému obsazení komise proběhlo jednání znovu, byly přečteny protokoly a vyjádření MNV v Peceradech a nakonec se komise usnesla řízení zastavit, protože nenastala skutková podstata obvinění. Nález měl být obviněnému doručen bez dalšího předvolání.812 811 812
Tamtéž, karton 17, složka Emanuel Dittrich. Tamtéž, karton 5, složka Jan Platil.
219
Továrník Otomar Hrbotický, majitel firmy na výrobu drátěného pletiva, byl zažalován ze společenského styku s Němci, hospodářského styku za účelem nadprůměrného obohacení a podpory nacismu. Měl se nad nutnou míru stýkat s Němci, dosazenými do jeho firmy, pomocí těchto styků se nadprůměrně obohatit a svou výrobou vědomě podporovat okupanty. Jednání proběhlo dne 30. dubna 1946 a obviněný se hájil, že ač byl jeho podnik prohlášen za podnik válečný, dodávky údajně sabotoval, rozhodně z nich neměl nadprůměrný zisk a s Němci se prý stýkal jen natolik, nakolik to bylo nezbytně nutné. Hrbotický byl očividně člověk s rozhledem a předvídavostí. Součástí spisu se stal výpravný několikastránkový elaborát, nazvaný „Pamětní zápis fy. O. Hrbotický v Benešově o činnosti hospodářského odboje za okupace našeho státu 1939-1945“, nesoucí datum 5. května 1945 (otázkou ovšem je, kdy jej Hrbotický sepsal a nechal vytisknout skutečně). Dokument zevrubně popisoval Hrbotického pohled na válečné poměry v podniku a podmínky, kterým byl vystaven. Konstatoval, že „válečné zakázky byly závodu ve velkém rozsahu předávány, závodem však v plném vědomí nesplnitelnosti těchto přijímány, spolu s příslušnými příděly surovin…v plném vědomí nejtěžších trestů a následků, vyplývajících z nesplnění válečných nařízení a nepravdivých údajů o závodě, nebylo od počátku až do konce války od započatého rušivého díla upuštěno. Ostnatý drát pro překážky: Závod převzal závazek dodávky 2 vagónů tohoto měsíčně na podkladě dohody s vyslaným znalcem, s podmínkou nepřetržitého provozu dnem i nocí. Závod dodal však pouze 4 vagony tohoto za celých 5 let dohromady. V noci se nikdy nepracovalo. Mimo tohoto závazku převzata další zakázka ostnatého drátu pro armádu do Bulharska ve váze 78.500 kg, avšak nedodán ani jediný metr. Tkaniny na filtry pro protiplynové masky, objednáno pro 200.000 kusů masek. Dodáno celkem asi 10 balíků této tkaniny, avšak vadné, a proto další dodávky odřeknuty. Kavalce vojenské. Převzata zakázka na 10.000 kusů, nedodán ani jeden. Materiál 412.660 kg s válečnou důležitostí však objednán. Uskutečněné
válečné
dodávky
vyjádřené
obratem
činily
za
celou
dobu
okupace…necelého půl procenta činnosti našeho závodu. Na Rüstungskommando v hlášeních a zprávách o činnosti závodu ve prospěch války uváděno 60 % a více. V poměru k těmto údajům o činnosti závodu bylo objednáváno uhlí a toto pak každoročně ve vagónových zásilkách přenecháno Hospodářskému družstvu pro místní spotřebu. Těmito manipulacemi, na které zněl pro rušení zbrojního programu trest smrti a zabavení veškerého majetku, odejmuli jsme německé válečné mašinerii 687.615 kg ocele, 220
vedle mnoha tisíců stejně cenných pracovních hodin, odpracovaných na zpracování materiálu výše jmenovaného, pro potřebu soukromou – vnitřní, místo výroby válečné. Na zušlechtění tohoto materiálu bylo dále vyžádáno a dodáno více jak 25.000 kg kovu (zinku), který byl ukryt a jest připraven pro mírovou výrobu.“ Firma ústy pana Hrbotického dále argumentovala, že díky její péči nemusel žádný ze zaměstnanců nastoupit na nucenou práci do říše. V rozporu s pokyny úřadu práce údajně neplnili zaměstnanci předepsanou kvótu pracovních hodin, čerpali nadstandardní dovolenou, neplacená volna v případě potřeby a mzdy zvýšené oproti tabulkám. „Vedení podniku bylo výhradně české, a nikde nebylo žádného dvojjazyčného nápisu přes časté výtky německých činitelů, docházejících do závodu. V úředních místnostech nebylo dbáno nařízení o vyvěšení obrazů představitelů býv. protektorátu.“ Elaborát končil slovy: „Nechť toto rušivé dílo, vykonané z lásky k naší české věci, pravým opakem slouží našemu novému státu a jménu českého podniku, známému všude doma, jakož i daleko v cizině.“ K dalšímu jednání došlo dne 25. května 1946 před komisí ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Václav Kučera a Anselm Mikolajek. Hrbotický se při obhajobě opíral o svoji zprávu. Obvinění vyznamenáním Svatováclavskou orlicí, dokonce ani nezahrnuté v obžalobě, omlouval skutečností, že se o ně prý neucházel. Podle jeho slov jako jedinému podnikateli svého druhu na okrese mu nezbylo, než „poctu“ přijmout. Komise se jednomyslně usnesla řízení zastavit, neboť předmětná provinění nebyla podle jejího názoru jednak prokázána, a jednak nenastala jejich skutková podstata. Tento nález ale pro továrníka Hrbotického ještě neznamenal konec problémů. Vzhledem k jeho postavení se dostal v roce 1948 do hledáčku revizní komise. Nakonec byl dne 26. října 1948 odsouzen k trestu osmi měsíců vězení a k pokutě 100 000 Kčs s náhradním trestem čtyř měsíců. Hrbotický se odvolal, ale jeho odvolání skončilo dne 11. května 1949 zamítnutím. V seznamu odsouzených už figuroval jako „bývalý továrník“, je tedy pravděpodobné, že i v jeho případě, stejně jako třeba v případě Václava Richtera ml.813 mu byla firma zřejmě na základě dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy zkonfiskována.814 Tato kauza byla jasným příkladem politické motivace „druhé retribuce“, která měla mj. za úkol likvidaci místních elit a zabavení jejich majetku .
813 814
Viz podkapitola 7.1. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 6, složka Otomar Hrbotický.
221
9.4
Propagování, obhajování a podpora nacismu
Propagace, podpora a obhajování nacismu se stalo obviněním, pod které se mohlo schovat leccos – například udání z hospodářského nebo kriminálního přestupku. Někdy bylo toto obvinění přidáno k tíži členům různých nacistických organizací. TNK Benešov jej použila v 57 případech. Jan Tůma, malorolník, čelil obvinění z obhajování a vychvalování fašismu a udávání anonymním dopisem na úřadu práce. Takových případů kombinovaných obvinění bylo samozřejmě více, ale TNK je vždy řešily jako jednu kauzu; v některých případech byl obviněný v témže řízení jednoho z obvinění zproštěn a za druhé odsouzen. V Tůmově případě tomu bylo ale jinak; jeho dvě obvinění se z neznámého důvodu projednávala jako dvě samostatné kauzy. Oba případy jsou uvedeny na různých místech v rejstříku TNK a na obě kauzy jsou založeny složky ve dvou různých kartonech. V prvním případě, tedy obvinění z obhajování a vychvalování fašismu, kauzu projednávala 4. června 1946 komise ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Anselm Mikolajek a Václav Kučera, a řízení zastavila pro nedostatek skutkové podstaty. Obvinění druhé projednávala 29. října 1946 jiná komise, složená z JUDr. Františka Doskočila, Osvalda Kříže, Františka Karáska a Františka Nerada. Řízení komise v tomto případě rovněž zastavila, a to pro nedostatek důkazů. Vysvětlení této zvláštnosti by snad mohlo spočívat v tom, že obě kauzy se zavedly na základě dvou různých udání, a jelikož byly přiděleny dvěma různým komisím, nějakým způsobem nedošlo k porovnání dat a nezjistilo se, že jeden člověk je vlastně vyšetřován nadvakrát.815 Dvojí vyšetřování za dvě různá obvinění bylo samozřejmě možné, a to dokonce v rámci dvou různých okresů,816 nicméně běžnou praxí – alespoň v Benešově – bylo různá obvinění jedné osoby slučovat do jednoho řízení.817 Marie Měchurová, v domácnosti, byla obviněna z udavačství hospodářského deliktu konfidentovi Gestapa, čímž se měla dopustit podpory okupantů. Její případ projednávala 25. června 1946 komise ve složení: předseda JUDr. Ivan Klouda, J. Hnojský, F. Dvořák a R. Linhart. TNK se usnesla zastavit stíhání, protože skutková podstata „provinění proti národní cti“ nebyla dána, a spis postoupila veřejnému žalobci MLS v Táboře, jelikož udavačství 815
Chrobáková Lněničková dokonce zmiňuje případy, kdy byl jeden člověk v rámci jednoho okresu obviněn dvakrát ze stejného prohřešku a dvakrát pak podstoupil řízení, dokonce před touže komisí. Viz: CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 98. 816 Neplatila zde zásada § 56 tr. ř. o sbíhajících se trestních věcech. Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 22; STACH, J.: Provinění proti národní cti…, s. 17. 817 SOA v Praze, fond TNK Benešov, kartony 10 a 14, složky Jan Tůma.
222
spadalo pod ustanovení „velkého dekretu“. Jeho rozhodnutí ohledně stíhání obviněné bylo zřejmě negativní, protože spis se navrátil zpět TNK Benešov k šetření případných „provinění proti národní cti“. Jak vyplývalo z předpisů, každý případ, který u MLS skončil osvobozením nebo zastavením stíhání musel být prošetřován příslušnou TNK, zdali nedošlo k „provinění proti národní cti“. V tomto případě tedy TNK dostala paradoxně na stůl kauzu, kterou už jednou zastavila pro nedostatek skutkové podstaty. Komise jednala tedy o případu opět 17. března 1947 ve složení předseda JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, A. Rosa, F. Nacházel a B. Horký. Setrvala na původním rozhodnutí a stíhání opět zastavila pro nedostatek skutkové podstaty.818 Rudolf Podbradský, národní správce, se zodpovídal z obvinění, že udal dva příslušníky četnictva u německého válečného soudu v Praze pro krádež vojenského materiálu. Obviněný se hájil zmateně protichůdnými tvrzeními, že byl v cizinecké legii, ale také, že od listopadu 1940 do května 1945 pobýval v koncentračním táboře. 14. ledna 1947 ho komise ve složení JUDr. František Doskočil, Osvald Kříž, Jan Nádvorník a Ladislav Hocek odsoudila k pokutě 2000,- Kčs, náhradnímu trestu 10 dnů vězení a veřejnému pokárání. Vzhledem k tomu, že kromě podpory okupantů se jednalo opět o udavačství, jeho spis následně 28. března 1947 komise předala MLS v Praze k zavedení řízení podle § 11 retribučního zákona. Z archivních materiálů lze dále vyčíst, že spis byl okresním trestním soudem v Praze následně omylem zaslán odboru bezpečnosti ÚNV hlavního města Prahy a odtud zpět ONV Benešov. Ten jej s odůvodněním, že revize trestního řízení není v tomto případě navrhována, zaslal 13. října 1948 opět MLS v Praze. Jestli bylo kdy řízení podle „velkého dekretu“ proti Podbradskému zavedeno není z materiálů TNK jasné.819 Jaroslava Podhorského, ročník 1896, četnického penzistu, OVK obvinila jako podezřelého ze spolupráce s benešovským Gestapem. Na základě tohoto obvinění byl jeho případ šetřen MLS. 24. prosince 1945 navrhl JUDr. Ivan Klouda, ještě jako předseda OVK, veřejnému žalobci MLS v Táboře zastavení řízení, protože skutková podstata trestných činů, z nichž byl Podhorský obviněn, není podle jeho názoru prokázána. Dalšího půl roku se nic viditelného nedělo, s jednou zásadní výjimkou: 6. května 1946 spáchal Podhorský sebevraždu skokem pod vlak. Podle dopisu jeho manželky, založeného ve spisu a adresovaného št. strážmistru Slánskému, členovi OVK a známému jejího muže, byl Podhorský údajně naprosto zdrcen obviněním, že je zrádcem národa, a nemožností prokázat, že se toto obvinění nezakládá na 818 819
Tamtéž, karton 11, složka Marie Měchurová. Tamtéž, karton 14, složka Rudolf Podbradský.
223
pravdě. Podhorský nebyl přes opakované žádosti MLS informován o vývoji své kauzy, a s tím jak se případ táhl do ztracena pochopil, že nebude mít možnost se před MLS obhájit. Tuto zoufalou situaci tedy nakonec vyřešil sebevraždou. Soudní mašinérie nicméně ještě nějakou dobu běžela setrvačností. 19. června 1946 MLS stíhání Podhorského podle „velkého retribučního dekretu“ zastavil a kauzu předal OVK v Benešově ke stíhání podle dekretu „malého“. Teprve tehdy došlo ke konečnému zastavení případu, protože se zjistilo, že obviněný je po smrti. Ve výše zmíněném dopise (jakkoli literárně to zní – psaném rukou, inkoustem rozpitým slzami) prosila zoufalá Podhorská Slánského, aby alespoň jí pomohl a poradil, jakým způsobem by mohla dosáhnout očištění jména jejího tragicky zemřelého manžela. Odpovědí na tento dopis byl přípis, podepsaný předsedou OVK. Zde se suchým úředním jazykem pravilo, že „veřejný žalobce MLS neshledal důvodů k stíhání obviněného před lidovým soudem, načež bylo příslušné trestní řízení zastaveno. K posouzení jeho činnosti pokud se týče národní cti v důsledku úmrtí již nedošlo“. To byla jedna z odvrácených tváří zdánlivě spravedlivého potrestání přečinů z doby okupace.820 Rolníka Gustava Cílka vinila TNK z podezření z podpory nacismu a podporování Němců na úkor českých zaměstnanců. Jednání proběhlo 4. června 1946, komisi ve složení Karel Dráb, Václav Kučera a Anselm Mikolajek předsedal JUDr. Vladimír Vodička. TNK se usnesla vyžádat si v bydlišti obviněného, v Netvořicích, zprávu MNV o jeho chování v době okupace. 14. června 1946 MNV v Netvořicích konstatoval, že vzhledem k tomu, že většina jeho členů po dobu okupace v Netvořicích nebyla, je žádoucí vyslechnout některé svědky, a uvedl sedm jmen. Dál se nic nedělo a TNK předala případ po skončení retribuční lhůty 5. května 1947 okresnímu soudu v Benešově. Ten postoupil věc okresnímu soudu v Neveklově jakožto místně příslušnému podle bydliště obviněného. Teprve tento soud uvedené svědky během roku 1947 vyslechl a 22. ledna 1948 provedl veřejné hlavní přelíčení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Pikantní je, že Cílkovým obhájcem byl JUDr. Vladimír Vodička, bývalý předseda TNK, která Cílkův případ nedotáhla do konce.821 Ludvík Pytlíček, obchodník textiliemi, byl obviněn ze styků s Němci a propagace nacismu. Toho se měl dopustit jednak tím, že ve svém obchodě vystavoval soubor předmětů, ukořistěných sovětským vojákům – jakousi malou výstavku Sovětský ráj, a jednak vyvěšováním aktivistických plakátů. Tato činnost mu ale byla podle jeho tvrzení nařízena jeho nadřízenou firmou, Moravia Kleidergeselschaft, A.G. Dále měl Pytlíček podle obvinění 820 821
Tamtéž, karton 14, složka Jaroslav Podhorský. Tamtéž, karton 11, složka Gustav Cílek.
224
nadstandardní styky s majitelem domu kde bydlel, Karlem Seewaldem, jenž přijal německé státní občanství. Pytlíčka zprvu vyšetřoval MLS, ale vzhledem k povaze přečinu, který spadal spíše pod „malý retribuční dekret“ bylo šetření na návrh bezpečnostního referenta ONV zastaveno a spis byl 26. července 1946 předán k odeslání TNK. K tomu ale nikdy nedošlo: spis byl kamsi založen a nalezen až počátkem listopadu 1947, tedy po skončení platnosti „malého retribučního dekretu“. Následně se tedy dostal k projednání k okresnímu soudu v Benešově; hlavní přelíčení proběhlo 9. března 1948 a výsledkem bylo odložení přelíčení na neurčito. V době kdy probíhaly revize si revizní komise spis neukončeného případu u okresního soudu vyžádala, a 26. srpna 1948 vynesla TNK nad Pytlíčkem osvobozující rozsudek.822
9.5
Týrání a urážení Čechů
Týrání a urážení Čechů zahrnovalo v problematice „malého dekretu“ pouze lehčí případy, těžší provinění podobného druhu se hodnotily jako zločin podle § 5 dekretu „velkého“.823 Jednalo se o obvinění, které většinou (ale ne výhradně) vznášeli podřízení proti svým bývalým nadřízeným. Takových obvinění padlo na Benešovsku celkem 54. Velmi netypický průběh mělo trestní řízení proti Antonínu Tůmovi, polírovi na stavbách silnic na bývalém cvičišti SS, správci silnic tamtéž a také stavbyvedoucímu na stavbě železniční vlečky z Bohušovic do terezínského ghetta. Tůma byl obviněn z přátelských styků s Němci, vyhrožování a surového zacházení se svěřenými vězni. Kromě stížností jemu podřízených dělníků na jeho hrubé chování a požadování vysokého pracovního výkonu zakládal jádro obvinění incident, kdy Tůma na stavbě terezínské vlečky zpolíčkoval židovského dělníka. Podle Tůmovy výpovědi se na stavbě utrhl vozík s hlínou a ohrožoval několik dělníků. Tůma s několika dělníky vozík drželi a jeden z dělníků to údajně odmítl s odůvodněním, že má namožený sval. Tůma celou situaci vyřešil podle svého tvrzení po dělnicku jednoduše, ale postižený si na něj stěžoval u samosprávy ghetta a jejím prostřednictvím u německého velitelství. Tůma byl následně ze stavby vlečky přeložen zpět do Benešova. Dne 2. ledna 1947 TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, A. Rosa, F. Nacházel a M. Měchura Tůmu všemi hlasy shledala vinným a odsoudila jej k trestu vězení v trvání tří měsíců, odpykanému vazbou.
822 823
Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Pytlíček/Karel Seewald. FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 30.
225
Následující průběh událostí byl velmi nestandardní: podle dalšího zápisu ještě týž den komise „uvážila znovu a objektivně obhajobu obviněného a rozhodla se všemi hlasy na zrušení svého trestního nálezu, …navrácení věci v původní stav, dodatečném výslechu svědků, navržených obviněným a na obnově celého řízení. V důsledku toho…své usnesení …v celém rozsahu zrušuje“. Jaký byl důvod tohoto náhlého hnutí myslí a změny právě vyneseného rozhodnutí je nejasné. Snad to byla skutečnost, že se Tůma, který nevěřil v odsouzení, začal pořádně a hlasitě bránit až po vynesení verdiktu, čímž komisi zviklal v názoru; snad zasáhl někdo, kdo nebyl členem TNK, ale měl na ní vliv ze své úřední pozice. V zápise z jednání žádný důvod změny rozhodnutí zaznamenán není, takže jeho určení zůstává jen v rovině spekulací. K dalšímu jednání došlo 17. ledna 1947 při stejném složení komise, s výjimkou nepřítomného Měchury. Po výslechu nových svědků se TNK usnesla – opět všemi hlasy – řízení zastavit a upustit od stíhání s odůvodněním, že vina obviněného není prokázána. Průběh tohoto trestního řízení se mi ale podařilo zjistit až z protokolů a trestních nálezů, obsažených ve složce; v rejstříku TNK je sice zaznamenáno, že řízení bylo zastaveno, ale u rozhodnutí je zapsáno chybné datum, 2. ledna 1947, tedy vlastně datum původního odsuzujícího rozsudku. To, že byl vůbec nějaký odsuzující výrok vynesen, nevyplývá z rejstříku vůbec.824 Jan Ševčík, štábní rotmistr ve výslužbě, je netypickou, ale o to zajímavější kauzou retribuce na Benešovsku. Nebyl obviněn z urážení Čechů, ale z urážlivých výroků vůči ruské armádě. Podle protokolu dne 19. června 1945 potkal v centru Benešova svého kamaráda a bývalého spolužáka, Bohumíra Bartoně. V tutéž dobu jela okolo vozidla sovětské armády, ověnčená větvičkami, chvojím a další zelení. Ševčík údajně prohlásil, že „to ruští vojáci zase někde zřídili, že je to ničení přírody a vandalismus, jak se chovají, že teď, když je po válce, je maskování vozidel zbytečné, a že na Konopišti posekali za podobným účelem stromky metr od země“. Také měl prohlásit, že nebýt „té blbé smlouvy s Rusy, ušetřilo by se 3000 životů“ (myšlena spojenecká dohoda o tom, že Prahu musí obsadit sovětská vojska). Ševčíkův známý Bartoň údajně prohlásil, že Ševčík je fašista a že by potřeboval zavřít. Sám se o to postaral hned druhý den, kdy jeho výroky nahlásil na četnické stanici. Ještě téhož dne byl Ševčík zatčen a umístěn do vazby, načež započalo jeho vyšetřování okresním soudem v Benešově. Ševčík při výsleších uváděl, že takovéto výroky pronesl, že ovšem nebyly myšleny jako hanobení celé sovětské armády, ale výhradně jako kritika konkrétních vojáků. Jako bývalého vojáka ho prý rozčiloval nedostatek discipliny a zbytečné vandalství, a kritiku
824
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, složka Antonín Tůma.
226
smlouvy mezi spojenci pronesl v rozrušení nad padlými, kteří – podle jeho názoru – padnout nemuseli. Navíc vzhledem k tomu, že je nemocen (trpí výdutí na aortě), rozčílí se velmi snadno každou maličkostí. 23. června 1945 byl Ševčík z vazby propuštěn a justiční referent ONV zaslal státnímu zastupitelství v Táboře návrh na zastavení stíhání. Kauza byla dále ale postoupena MLS ke zjištění, zda se nejedná o čin, trestný podle dekretu č. 16/45 Sb. Dne 5. října 1945 veřejný žalobce MLS usoudil, že se o takový čin nejedná, případ zastavil a zaslal ONV k dalšímu opatření. Tím bylo následně řízení podle dekretu č. 138/45 Sb., a Ševčíkův případ TNK po svém ustavení zanesla do rejstříku. K šetření však už nedošlo, protože výduť na aortě ukončila již předtím, 13. prosince 1945, Ševčíkův život.825 Sedlář Karel Jarolím také čelil obvinění z urážení Čechů. Problém byl v tom, že k Jarolímovi, nemajetnému a rozvedenému řemeslníkovi, který se staral o dítě, přišel v roce 1941 exekutor Kříž v doprovodu strážníka Chmelíka. Jarolím se údajně zrovna vrátil z nákupu v Benešově, kde podle svých slov „vypil více alkoholu“. Jednání exekutora nebylo zřejmě nijak příjemné, takže se Jarolím podle výpovědí během exekuce rozčílil, začal exekutorovi i strážníkovi nadávat do českých psů a vyhrožoval jim Gestapem. Při řízení dne 24. května 1946 komise ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Karel Dráb, Anselm Mikolajek a Václav Kučera usoudila, že se tímto jednáním obviněný dopustil „provinění proti národní cti“ podle § 1 dekretu ve znění směrnic, písmene 10 ch). Odsoudila jej k poměrně tvrdému trestu šesti týdnů vězení, pokutě 2000,- Kčs s náhradním trestem v délce čtyř týdnů vězení a k veřejnému pokárání. Obhajoba obviněného v tom smyslu, že jednal v opilosti nebyla komisí akceptována, protože „opilost nebyla takového druhu a intensity, aby vylučovala vinu obviněného“. Jarolím se odvolal a odvolání bylo překvapivě rychle částečně vyhověno: 9. července 1946 mu odvolací komise ZNV trest cestou milosti změnila pouze na pokutu 4000,- Kčs s náhradním trestem šesti týdnů vězení.826 Nadporučíku SNB Janu Tesařovi, za války štábnímu kapitánovi a veliteli četnictva v Benešově podléhalo 180 četníků v okrese. Dva z nich jej po válce obvinili z urážení Čechů (tedy jich samotných). Měl se dopustit výroků „typicky české“, „Češi jsou svoloč“ a měl vynášet Slováky nad Čechy – což ovšem nebyl skutek jakkoli trestný. Pro tyto prohřešky podstoupil Tesař řízení před očistnou komisí veřejných zaměstnanců v Táboře, kterou byl
825 826
Tamtéž, karton 14, složka Jan Ševčík. Tamtéž, karton 10, složka Karel Jarolím.
227
shledán vinným a odsouzen. Pro tentýž skutek stál dne 28. dubna 1947 i před TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, F. Nacházel a A. Rosa. Tesař se hájil tím, že svědci Krumhanzl a Klapka jsou údajně předpojatí a mají pro jeho obvinění osobní důvody, protože byl za války jejich nadřízeným. Krumhanzl byl prý proti své vůli přeložen na některá služební místa, a má za to, že to byla Tesařova vina. Klapkův důvod měl být podobný: při tvoření ilegální odbojové skupiny s vrchním strážmistrem Malimánkem Tesař údajně vysloveně zakázal přijetí Klapky z toho důvodu, že má za manželku Němku. Podle Tesaře bylo zvláštní, že ze všech 180 jeho podřízených pouze tito dva shledávali v jeho chování něco, co je pohoršovalo jako „dobré Čechy“ a vlastence; také poukazoval na to, že za celou dobu jeho působení v Benešově mu prý nebylo z řad obyvatelstva vytýkáno nic, co by zakládalo nějaké „provinění proti národní cti“. Komise tuto argumentaci uznala a usnesla se všemi hlasy řízení zastavit. Konstatovala, že za vinu mu kladené výroky nebyly proneseny ve službách nebo v zájmu okupantů, ani ve snaze se jim zalíbit. Za okolností, jaké předpokládal dekret, tedy nebyla dána skutková podstata „provinění proti národní cti“.827
9.6
Hlášení se k německé národnosti, žádost o německou státní příslušnost a podporování odnárodňovacích snah
Problematiku národnosti a státní příslušnosti obviněných podrobněji popisuje podkapitola 6.5. Vzhledem k tomu, že Benešov byl vnitrozemský, nepříliš národnostně smíšený okres (třebaže se zde nacházelo cvičiště Waffen-SS s početným personálem), nevyskytlo se případů hlášení se k německé národnosti nebo žádosti o německou státní příslušnost tolik, jako například v pohraničí. Mnoho kauz v případech, kdy se lidé hlásili o německou státní příslušnost, TNK nakonec vůbec nezavedla.828 Případů s tímto obviněním se během retribucí řešilo jen 24. Toto obvinění – dominantní v pohraničních okresech, za války tedy říšském území829 – se stalo v okresech vnitrozemských vcelku marginální. Ve vnitrozemí se na rozdíl od pohraničí nevyskytovalo zdaleka takové množství obyvatel, kteří pocházeli z národnostně
827
Tamtéž, karton 17, složka Jan Tesař. Viz podkapitola 6.3, problematika oběžníku ZNV „Volby 1948 a provinění podle retribučních dekretů – šetření“. 829 Viz např. RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce; CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce. Stejně dominantní ale bylo v národnostně velmi smíšeném Brně: jen v roce 1947 činilo toto obvinění, vznesené na základě dotazníků k získání německé státní příslušnosti, zaslaných z archivu ZNV, dokonce 95,5 % všech otevřených případů. Podobné to bylo v Ostravě, kdy toto obvinění činí za rok 1947 téměř polovinu všech případů. Viz: JANSA, L.: Diplomová práce, s. 76-77. 828
228
smíšených rodin a mohli si zvolit jednu ze dvou možných národností. Mnozí si – přirozeně – zvolili v daných podmínkách takovou, která se momentálně jevila jako výhodnější, tedy německou. Se zvolením německé národnosti se automaticky vázala říšská státní příslušnost. Tu ale mohli obdržet, leckdy nechtěně, i etničtí Češi830. Etničtí Němci s československým občanstvím podle platných právních norem ani při vzniku sudetské župy, ani později při vzniku protektorátu říšskou příslušnost odmítnout nemohli. František Ruth, důchodový tajemník, byl viněn ze spolupráce s Němci, přijetí německé příslušnosti a služby ve Wehrmachtu. Během vyšetřování uváděl, že byl k přijetí německé státní příslušnosti donucen, a dokládal to i svědeckými výpověďmi. Ruth se zapojil do odboje, a když ho v roce 1940 poctilo svou návštěvou Gestapo a vyslýchalo ho obvyklými násilnými metodami, řekl jim údajně, aby s ním zacházeli jiným způsobem. Prohlásil prý, že jeho německé jméno dokladuje, že si nezaslouží být podezříván z nějakého protiněmeckého spiknutí. Gestapáci nato podle jeho slov argumentovali, že by měl tedy neprodleně požádat o německou státní příslušnost, nebo se vrátí, budou ve výslechu pokračovat a provedou domovní prohlídku. Hned druhý den k Ruthovi přijeli němečtí četníci se žádostí, kterou musel údajně ihned podepsat za sebe i celou svojí rodinu. To učinil podle své výpovědi proto, aby odvrátil podezření z odbojové činnosti od sebe a svých spolupracovníků. Chtěl prý zabránit téměř jistým dopadům případné domovní prohlídky, při které by byla nalezena kompromitující korespondence. Následoval odvod do armády, služba u telegrafistů ve Vídni a několikaměsíční služba v hodnosti vojína v Norsku. Z armády se mu podle jeho tvrzení po čase podařilo dostat simulováním duševní choroby. Jako frontového nasazení neschopného jej určili ke strážní službě na Benešovsku, kde setrval až do konce války. Po celou další dobu byl prý v kontaktu se svými známými z odboje, kteří o jeho důvodech a názorech věděli. Jeho vysvětlení a svědecké výpovědi TNK ve složení JUDr. František Doskočil, František Karásek, František Nerad a Osvald Kříž uznala a řízení dne 17. dubna 1947 zrušila, protože Ruth při svém konání jednal z donucení Gestapa.831 Podobný byl případ Františka Černíka, báňského úředníka. Černík byl zadržen 8. května 1945 v Praze a strávil několik měsíců v zajišťovací vazbě. Zpočátku byl vyšetřován podle „velkého retribučního dekretu“; toto vyšetřování nakonec VK zastavila a případ předala
830 831
Např. již zmíněný František Černík. Podrobné vylíčení jeho případu následuje v této podkapitole. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 16, složka František Ruth.
229
TNK. Černíka obvinili z dobrovolného přihlášení se k německé státní příslušnosti a politické spolupráce s Němci, protože byl zaměstnancem Gestapa. K projednávání případu před TNK za předsednictví JUDr. Františka Doskočila a účasti F. Karáska, F. Nerada a Osvalda Kříže došlo 17. dubna 1947. Černík se bránil tvrzením, že v letech 1938-1939 bydlel v Mostě a včas podal opční prohlášení ministerstvu vnitra, podložené domovským listem z roku 1939. Možnost opce pro československé státní občanství byla podložena výše zmiňovanou československo-německou smlouvou č. 300/1938 Sb., která měla řešit problematiku, vyplývající z provedení mnichovské dohody. Jeho opční prohlášení bylo německými úřady prý odmítnuto z důvodu údajného pozdního podání, a jelikož měl Černík bydliště v Mostě – tedy na území nově vzniknuvší sudetské župy – dostal automaticky německou státní příslušnost. Černík se nicméně údajně vždy cítil Čechem, a to, že se on, jeho manželka i tři děti vždy hlásili k české národnosti, dokládal potvrzením bezpečnostního referátu ONV v Mostě ze dne 25. října 1946. Dalším předkládaným dokladem byla školní zpráva o tom, že jeho syn chodil i v době okupace do české obecné školy smíšené v Mostě. Ke službě u Gestapa byl Černík podle svého tvrzení přidělen v roce 1944 v rámci totálního nasazení úřadem práce v Benešově. Přijetí ke Gestapu se Černík prý dlouho bránil, mj. pomocí nepravdivých lékařských zpráv od svého známého lékaře. Nakonec ale tuto službu nastoupil 7. prosince téhož roku. Důvodem toho měla být skutečnost, že jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství a Černík se obával represí v případě, že se bude pracovnímu nasazení nadále vyhýbat. Vykonával službu zřízence, doručoval balíky a spisy a podobně. Nikdy se údajně neúčastnil žádných akcí Gestapa a do styku s vězni nepřišel. Černík tvrdil, že uniformu Gestapa nikdy nenosil, vždy používal svého českého jména a nezdravil „německým pozdravem“. Služby vykonával jen podřadné a prováděl je prý liknavě a naprosto neiniciativně. Jako držitel německé státní příslušnosti s českou národností podle svého tvrzení nemusel narukovat do Wehrmachtu.832 V průběžných výsleších přiznal, že byl z donucení členem Landwachtu a Volkssturmu, jejichž uniformy byl v ojedinělých případech nucen obléknout, ale z těchto aktivit se mu prý záhy podařilo se bez postihu vyvázat. Podle dopisu z 19. července 1945, který napsala Černíkova dcera Líba členovi VK Šmejkalovi, její otec údajně nikdy jako Němec přihlášen nebyl, což dokladuje i skutečnost, že bral potravinové 832
Toto tvrzení ale neodpovídá pravdě. Podle branného zákona se vojenská služba týkala všech říšských příslušníků, nehledě na národnost. Viz: Das Wehrgesetz vom 21. Mai 1935. § 18., Reichsangehörigkeit. TSCHOELTSCH, Ehrenfried: Der Dienst-Unterricht in der Luftwaffe. Berlín 1941, s. 14. Proč odveden nebyl zůstává tedy otevřenou otázkou.
230
lístky ve stejné výši, jako jiní Češi, tedy bez přídavků pro Němce. Stejně tak měl být v Mostě na přihlašovacím úřadě hlášen po celou dobu okupace jako Čech. Podle Černíkovy dcery měla velký podíl na osudu jejího otce jeho ustrašenost; nikdy prý nebyl statečný a Němců se velice bál. Podle jiného dopisu, psaného Černíkovou sestrou, bylo příčinou této ustrašenosti zranění z 1. světové války, kdy byl Černík na italské frontě ochromen a zasypán výbuchem granátu. Podle tvrzení Líby Černíkové nedostal její otec za pět měsíců, co byl v Benešově – tedy za dobu své služby u Gestapa – údajně ani žádný plat. Černíková popisovala zoufalou situaci rodiny, kdy se její matka prý nechávala s otcem rozvést a po ní ve škole požadovali potvrzení o národní spolehlivosti rodičů. V archivních materiálech Černíkova případu bohužel chybí jasný doklad o vrácení československé státní příslušnosti, třebaže z výslechů vyplývá, že o tento právní akt požádal. Černík byl podle „malého dekretu stíhán“, ale to ještě neznamená, že mu příslušnost vrácena byla. Podle třetího dodatku směrnic nebyla pro stíhání za přijetí německé státní příslušnosti určující momentální státní příslušnost, ale český, slovenský nebo jiný slovanský původ. V Černíkův prospěch vypovídala většina vyslechnutých svědků. S výjimkou ojedinělých a podle mínění komise nevěrohodných svědectví, že údajně chodil v uniformě Gestapa, zdravil „německým pozdravem“ a pochvaloval si skutečnost, že republika „konečně skončila a zavládl německý pořádek“, vypovídali svědci o tom, že Černík se prý vždy Čechem cítil. Jako Čech se choval a ze své práce u Gestapa byl nešťastný a znechucený, což měl dávat v rozhovorech otevřeně najevo. V několika případech svědci dokládali, že se Černík snažil Čechům v rámci svých možností pomáhat (např. jim vracel knihy, zabavené Gestapem, a předané mu ke zničení). TNK složená z JUDr. Františka Doskočila, Františka Karáska, Františka Nerada a Osvalda Kříže se na základě daných svědectví 17. dubna 1947 jednomyslně usnesla trestní řízení proti Černíkovi zastavit. Případ se tedy zdál poměrně jasný, ale možná vzhledem k tomu, že Černík byl zaměstnán u jedné z nejrepresivnějších složek okupačního aparátu, u Gestapa, byla jeho kauza v roce 1948 navržena revizní komisi k posouzení, zda by nemělo být řízení obnoveno. Revizní komise ovšem pro revizi neshledala důvodů a případ 9. července 1948 odložila a. a. Ještě 30. září byl ovšem spis postoupen ONV v Mostě k nahlédnutí; očividně i v Mostě byl Černík, vzhledem ke svému dřívějšímu bydlišti a skutečnosti, že obdržel německou státní příslušnost, veden v seznamech osob, jichž se retribuce týkala. V Mostě ale zřejmě již k žádnému dalšímu řízení nedošlo, protože spis se po čase do Benešova bez dalšího vrátil.
231
Zajímavostí je, že Černíka při retribučním řízení zastupoval bývalý předseda TNK, nominovaný KSČ, JUDr. Vladimír Vodička.833 S výše popsaným případem Ludvíka Pytlíčka je spojena kauza již zmíněného Karla Seewalda, majitele domu, kde Pytlíček bydlel. Seewald v roce 1941 zažádal o německou státní příslušnost; ta mu byla vzápětí přiznána. Po skončení války byl jako Němec vysídlen, nicméně TNK jej začala – jako bývalého československého státního příslušníka – za přijetí německé státní příslušnosti vyšetřovat. Takový případ nebyl ojedinělý. Několik Němců se ze stejného důvodu do zorného pole benešovské TNK dostalo, ale jejich případy byly zastaveny vždy, jakmile bylo zjištěno, že jsou – a nadále se cítí být – etnickými Němci, nebo že již byli vysídleni. V Seewaldově případě k tomu ale nedošlo a kauza se táhla dál. Až do doby skončení „malé retribuce“ případ uzavřen nebyl; po zahájení revizí bylo zahájeno revizní řízení i na případu Seewald, jakožto neukončené retribuční kauze. Zjistilo se Seewaldovo bydliště v Německu, obsílky byly ovšem vyvěšovány jen na úřední desku v Benešově s odůvodněním, že obviněnému nemůže být obsílka doručena, neboť se zdržuje v Německu. Seewald se tedy zřejmě nikdy nedozvěděl, že je proti němu nějaké řízení vedeno a kauza nebyla u benešovské TNK – alespoň podle dostupných dokumentů – nikdy ukončena. Důvodem, proč byl Seewald, třebaže Němec, stále stíhán pro přijetí německé státní příslušnosti, bylo zřejmě to, že se na něj hledělo jako na osobu českého původu. Podle třetího dodatku směrnic bylo totiž možné stíhat za přijetí německé státní příslušnosti osobu českého, slovenského, nebo jiného slovanského původu bez ohledu na její státní příslušnost.834 Arnošt Krčál, úředník úřadu práce, zažádal během okupace o německou státní příslušnost a obdržel ji. Před TNK stál s tímto proviněním, a krom toho ještě s obviněním, že schvaloval činy nacistů. Řízení proběhlo 8. března 1946 a Krčál uvedl, že požádal o vrácení československého státního občanství, které pozbyl žádostí o německou příslušnost. Nato bylo řízení bez dalších poznámek odloženo do doby, kdy bude Krčálova žádost vyřízena, protože v té době nesplňoval pro řízení požadovanou podmínku československého občanství. Až do konce retribuce řízení nepokračovalo, třebaže třetí dodatek směrnic z ledna 1947 již jeho souzení umožnil. Krčálův případ se dostal v květnu 1947 k okresnímu soudu, který věc odložil. Kauza byla navržena do revizního řízení a 14. září 1948 TNK Krčála odsoudila ke čtyřem měsícům a osmi dnům vězení, kterýžto trest byl již odpykán vazbou. 7. října 1948 se
833 834
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 15, složka František Černík. Tamtéž, karton 17, složka Ludvík Pytlíček/Karel Seewald.
232
Krčál proti trestnímu nálezu odvolal, ale 3. ledna 1949 zemřel. Odvolání bylo poté odloženo.835 Velmi podobné jsou si případy Jana Burkerta, hajného a bývalého německého četníka, Františka Tietze, krejčího a také bývalého německého četníka, a Alexandra Rungeho, šoféra a bývalého velitele Hauptkraftfahrparku ve výcvikovém prostoru SS. Na jejich případy komise – proti předpisům – založila společnou složku. Všichni tři se během okupace přihlásili o německou státní příslušnost, a všem byla udělena.836 Všichni též po válce žádali o vrácení československého občanství a byli pro přijetí německé příslušnosti obviněni před TNK. Ani u jednoho z nich není jasné, jestli jim bylo československé občanství navráceno nebo ne, případně, jestli byli nakonec jako Němci vysídleni. V případech Burkerta a Tietze komise řízení (bez uvedení data) zastavila právě s odůvodněním, že jsou německými státními příslušníky (především měla TNK ale posuzovat, zda jsou německé, nebo české národnosti; ačkoli to ze spisů nevyplývá, dá se usoudit, že byli posouzeni jako bývalí českoslovenští občané německé národnosti). V případě Rungeho tomu bylo stejně: k zastavení došlo dne 23. února 1946 a složení TNK není v materiálech zaznamenáno. Rungeho případ se dočkal i revize; nejprve proti němu bylo dne 2. července 1948 trestní řízení obnoveno. Vzápětí, 9. července, bylo rozhodnuto, že obnova řízení provedena nebude, protože pro ní nejsou podstatné důvody, a Runge byl dopisem vyzván, aby jemu zaslané rozhodnutí o započetí revize okamžitě vrátil. Jako předseda revizní komise je pod tímto dopisem v zastoupení podepsán František Bobek. Ten ale předsedou revizní komise nebyl. Nebyl dokonce ani členem RK, pouze náhradníkem TNK. Byl ovšem štábním strážmistrem SNB ve výslužbě, vrchním komisařem politické správy ONV v Benešově a především bezpečnostním referentem ONV, který předkládal revizní komisi případy k rozhodnutí. Součástí Rungeho spisu je zajímavý dopis, zaslaný redakcí Rudého Práva dne 4. ledna 1946 ONV v Benešově. Redakce v něm ONV informuje, že jí došel dopis, ve kterém se „obyvatelstvo Nespek“ velmi pozastavuje nad způsobem provádění národní očisty v Benešovském okrese. Runge, rodilý Němec, prý chodil za okupace vždy v uniformě, a v době zákazu staveb si dokonce postavil chatu. V květnových dnech roku 1945 údajně nadšeně mával německým tankům na cestu do Prahy. Nyní setřásl poslední zbytky strachu, pohybuje se bez bílé pásky, povinné pro Němce, a donedávna prý jezdil dokonce autem, 835
Tamtéž, karton 5, složka Arnošt Krčál. Podle „Výpisu z dotazníku ke zjištění německé příslušnosti“ zažádal Runge o tuto příslušnost dne 26.7.1940 a přiznána mu byla dne 10.4.1941. SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 6, složka Alexandr Runge/Jan Burkert/František Tietz. 836
233
přičemž je zajímavou otázkou, kdo mu uvolňoval příděl benzínu. Runge je prý pravděpodobně chráněn vlivnou osobností z ONV. MNV v Nespekách nechal Rungeho dvakrát zajistit, ale ONV rozhodnutí vždy zrušil a Rungeho dokonce zaměstnal ve státním pivovaře. Jako P. S. tohoto dopisu redakce Rudého Práva dodala, že se do redakce následně dostavil jmenovaný Runge spolu s jedním občanem, který se představil jako příslušník KSČ z Nespek. Oba žádali, prý jménem organizace KSČ, aby dopis, zaslaný redakci, nebyl otiskován, protože Runge je „hodný“ Němec. Redakce Rudého práva údajně požadovala, aby jí tato žádost byla podána písemně s razítkem organizace, ale to se nestalo. V jiném dopise, tentokrát zaslaném Benešovskému ONV 8. září 1945 Josefem Čurdou, kolektivním správcem obchodního domu Marsoner-Wied v Karlových Varech a továrny na kufry a kožené zboží Ernst Wied v Pirkenhamru se potvrzovalo, že pan Lexa Rounge (!) byl prý členem ilegální skupiny „Vlast“, byl udán Gestapu za spolupráci s Čechy, dodával skupině „Vlast“ zbraně a rozšiřoval ilegální tiskoviny. Byl údajně protinacistického smýšlení. Čurdou sepsaný dopis končí pozdravem „Práci čest“. Těžko říci, jak vážně TNK oba tyto dopisy brala, ale faktem je, že v trestním nálezu se žádná ze skutečností v nich zmíněných neodrazila.837 Nezbývá než se zamyslet nad tím, jaké vlastně bylo pozadí retribučních kauz, které v protokolech zachyceno není, kdo vlastně kde tahal za provázky, jak často byl dán průchod spravedlnosti a jak často zvítězilo pragmatické řešení „bližší košile než kabát“. Jan Pelcl, penzista české národnosti, byl před válkou příslušníkem československého četnictva. Za okupace se dobrovolně přihlásil k německé národnosti a vstoupil do služeb četnictva německého. Po válce byl kromě dobrovolného přihlášení k německé národnosti obviněn z vojenské zrady a spolupráce s nacisty. Tento případ ONV v Benešově postoupil zemský odbor bezpečnosti ZNV až v březnu 1948. Pelcl stanul před MLS v Táboře, senátem v Benešově, který jej 13. září 1948 zprostil obvinění. Hned vzápětí, 22. října 1948, jej TNK odsoudila k šesti měsícům vězení, které si již odpykal vazbou. Vzhledem k amnestii vlády mu byl výkon trestu amnestován, třebaže ho již fakticky vykonal.838 Řídkou výjimkou mezi případy hlášení se k německé národnosti a žádostí o německou příslušnost byl případ Prokopa Páryse, hostinského a bratra předválečného vlajkaře Františka Páryse.839 Čelil obvinění z podporování odnárodňovacích snah Němců a Maďarů, kterého se
837
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 6, složka Alexandr Runge/Jan Burkert/František Tietz. Tamtéž, karton 18, složka Jan Pelcl. 839 Viz podkapitola 7.1, případ Františka Páryse. 838
234
měl dopustit tím, že dal svou dceru do německé školy. Párys se hájil tím, že v roce 1943 údajně nedal dceru do německé hlavní školy v Táboře on, ale jeho žena, a že tak učinila prý proto, aby jí uchránila před totálním nasazením v říši. Fakt, že dceru nedali do německé školy z toho důvodu, aby se zalíbili Němcům, dokreslovala podle Páryse okolnost, že po škole dcera – třebaže po absolvování dvou ročníků německé školy uměla obstojně německy – nastoupila do zaměstnání u české firmy. Přes skutečnost, že Párys obdržel osvědčení o národní spolehlivosti, odsoudila jej dne 15. března 1946 komise ve složení JUDr. Ivan Klouda, Viktor Král, A. Rosa a F. Dvořák k pokutě 1000,- Kčs s náhradním trestem jednoho měsíce vězení za podporování odnárodňovacích snah Němců, jež vzbudilo „veřejné pohoršení“.840
9.7
Ucházení se o výhody, poskytování výhod okupantům
Ucházení se o výhody a jejich poskytování se stalo jednou z kategorií obvinění, které mohlo být charakterizováno i jinak, např. jako společenský nebo hospodářský styk. Obvinění z ucházení se o výhody nebo jejich poskytování se v Benešově vyskytlo 23. Podle Fuska nebylo trestné přijetí těchto výhod, ale právě jen ucházení se o ně. Navíc nebylo trestné ucházení se o výhody u protektorátních funkcionářů, ale jen u funkcionářů německých, nebo takových, kteří souběžně s funkcí v protektorátní správě zastávali funkci podobnou ve správě německé.841 Zubního technika Josefa Matějku obvinila TNK z podporování fašistické činnosti, hoštění funkcionářů Vlajky a z ucházení se o výhody u německých úřadů. Podpory fašistické činnosti se měl dopustit tím, že odebíral časopis Vlajka. O výhody u německých úřadů se měl Matějka ucházet tím způsobem, že údajně žádal německou kriminální policii o zakročení proti Václavu Bartákovi pro fušování (zubní zákroky bez patřičného vzdělání a živnosti). Řízení probíhalo už 5. dubna 1946. Dne 9. dubna 1946 TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, F. Dvořák a F. Černý Matějku odsoudila k pokutě 20 tisíc Kčs, v případě nedobytnosti ke třem měsícům vězení. K obvinění z ucházení se o výhody komise dodala, že obviněný si měl na fušera stěžovat u grémia zubních techniků nebo u okresního úřadu. Matějka se odvolal, ale jeho odvolání skončilo 27. listopadu 1948 zamítnutím. Následně podal stížnost ke správnímu soudu, ale i ta byla dne 7. prosince 1950 zamítnuta. V tuto dobu mu byl výkon trestu ale již amnestován.
840 841
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 6, složka Prokop Párys. Viz: FUSEK, J.: Provinění proti národní cti, s. 28.
235
MUDr. Josef Ostrčil, lékař a bývalý primář okresní všeobecné nemocnice, čelil obvinění ze společenského styku s Němci, ucházení se o výhody a povýšení a z poskytování výhod okupantům. VK jej vyšetřovala už v roce 1945, ale tyto spisy se v archivu TNK bohužel nenachází (jsou ve fondu MLS v Kutné Hoře). Případ poté převzala TNK; byl poměrně složitý a dlouho se vlekl, poprvé jednala komise už 2. dubna 1946. Ostrčil se odvolával na vyšetřování z roku 1945 a na svou obhajobu z té doby. Řízení pokračovalo 9. dubna 1946 a komise ve složení JUDr. Ivan Klouda, V. Král, A. Rosa a F. Dvořák se všemi hlasy usnesla zastavit řízení, protože „ve zjištěných skutečnostech nebylo shledáno ničeho, co by bylo proviněním proti národní cti“. TNK se k Ostrčilovu případu dostala ještě jednou, 9. září 1946, na základě výpovědi Gizely Sochůrkové. Tehdy usoudila, že skutečnosti, uvedené ve výslechu Sochůrkové, neodůvodňují změnu rozhodnutí z 9. dubna. Jelikož byl Ostrčil v Benešově známou osobností z vyšší společenské vrstvy, jeho případ byl navržen k revizi u MLS v Kutné Hoře. 25. října 1948 MLS Ostrčila zprostil obžaloby, ale následně proti němu započala revize podle „malého dekretu“. Trestní nález revize nese datum 7. dubna 1949, a Ostrčila tentokrát obvinili již „jen“ z podpory nacismu a spolupráce s Němci. Revize nebyla nikdy projednána a případ byl ukončen; důvod neprojednání již zahájeného řízení není zjistitelný.
9.8
Schvalování, podpora a obhajování nepřátelských projevů a činů
Schvalování, podpora a obhajování nepřátelských projevů a činů se jako obvinění příliš často nevyužívalo. Většinou byly podobné případy kategorizovány rovnou jako propagace nacismu, obvinění této kategorie se tedy vyskytlo na Benešovsku pouhých 15. Jan Rys (dříve Sommer), prokurista, a jeho manželka, Miluše Rysová (dříve Sommerová), v domácnosti, byli obviněni v případě manžela ze styků s Němci, a v případě manželky z vychvalování nacistů, schvalování nepřátelských činů nacistů, urážení vlasteneckého cítění českých spoluobčanů a terorizování jich Gestapem. Jejich případy jsou součástí jednoho spisu, což pokyny pro trestní řízení v případě manželů dovolovaly. Oba byli obesláni k jednání na 10. ledna 1947. Rys se dostavil a absolvoval výslech, Rysová se omluvila s odůvodněním, že se zdržuje ve svém trvalém bydlišti v Praze a kojí malé dítě, které nemá komu zanechat v opatrování. Žádala tedy o obeslání na pozdější dobu, až bude příznivé počasí. Oba obvinění dostali další předvolání na 24. března 1947. Rys se opět dostavil, Rysová nikoli, s týmž odůvodněním jako minule. Její právní zástupce prohlásil, že obviněná 236
souhlasí s tím, aby byla slyšena dožádanou bezpečnostní komisí. Nato se TNK (ve složení JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, M. Měchura, F. Nacházel a B. Horký) usnesla všemi hlasy řízení provést za nepřítomnosti obviněné, vzhledem k tomu, že již byla vyslechnuta vyšetřující komisí ÚNV hl. m. Prahy. Tento postup nebyl příliš obvyklý, stejně jako nebylo příliš obvyklé, že při projednávání obou kauz byly tyto případy zapsány do jednoho zápisu, třebaže skutkovou podstatou nijak nesouvisely. Rys byl v tomto projednávání zproštěn obvinění, protože TNK došla k závěru, že jeho styky s Němci nepřesáhly míru nezbytné nutnosti. Rysovou komise (zřejmě i proto, že se opakovaně osobně nedostavila, což TNK pravděpodobně popudilo) shledala vinnou a odsoudila jí k pokutě 5000,- Kčs, v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu tří měsíců vězení a veřejnému pokárání. Když Rysová zjistila skutečnost, s kterou očividně nepočítala, tedy že byla odsouzena k poměrně tvrdému trestu prakticky jen na základě svědectví (a de facto pomluvy) jedné jediné ženy, její rodiny a její známé, podala odvolání, kde se dožadovala výslechu dalších svědků. V průběhu odvolacího řízení došlo tedy k výslechu několika nových svědků, dne 13. listopadu 1948 bylo odvolání vyhověno a odvolací komise trestní nález zrušila jako nezákonný. Důvodem byla skutečnost, že provinění, kladená Rysové za vinu se údajně dostatečně neprokázala, svědky zhodnotila odvolací komise jako zaujaté a v daném případě nevěrohodné. Případ Rysových je učebnicovým příkladem retribuční kauzy, která byla založena a z poloviny dokonce původně odsouzena na základě vyhrocených mezilidských vztahů, pomluv a osobní nenávisti. TNK bohužel případ Rysové neposoudila objektivně, na rozdíl od mnoha jiných kauz podobného charakteru.842 Pumpař a zámečník Josef Netík byl obviněn z vychvalování činů německých okupantů a navíc z urážení národního cítění Čechů. Svědectví proti němu uváděla, že sympatizoval s Němci, strašil příchodem sovětské armády a zdravil „německým pozdravem“. Před TNK ve složení JUDr. František Doskočil, V. Král, A. Rosa a F. Dvořák stál Netík 2. dubna 1946. Na svou obhajobu uvedl, že všechna svědectví jsou údajně výmysly a že se jedná o pouhou osobní mstu udávajících. Nikdy prý s Němci nesympatizoval a také nikdy nemluvil o tom, že až přijdou Rusové, budou Čechům dloubat oči. Pravici nikdy nezvedal, a pokud tak učinil, bylo to vždy v posměšném smyslu, jako karikatura „německého pozdravu“. Naopak měl údajně za okupace v úschově zbraně, které opravoval pro známého, a s jiným známým, četníkem, chodil poslouchat cizí rozhlas. Další známí, které navrhl za svědky, se s 842
SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 14, složka Jan Rys, dříve Sommer/Miluše Rysová (dříve Sommerová).
237
ním prý účastnili schůzek, na kterých všichni probírali politickou situaci a připravovali se pro ilegální činnost a pro případ revoluce. Netík byl navíc dvakrát totálně nasazen v Německu, nehledě na to, že byl invalida, a že se z říše vrátil těžce nemocen hnisavým zápalem pohrudnice. TNK tuto obhajobu vzala za směrodatnou, další svědky ani nepředvolala a po poradě se jednomyslně usnesla řízení zastavit pro nedostatek skutkové podstaty.843 Stavitel Josef Jána byl údajně členem Vlajky a jeho obvinění znělo na propagaci a vychvalování nacismu a společenské styky s Němci. Propagace a schvalování nacismu se měl dopustit tím, že zdravil zdviženou pravicí a pozdravoval Heil Hitler, a navíc prodával knihy Emanuela Moravce. Dokazování a výpovědi svědků zabraly poměrně hodně času a Jánovo řízení bylo provedeno na čtyřikrát: jednalo se 14. a 28. ledna a 4. února 1947. Poslední řízení se konalo dne 25. března 1947 před TNK ve složení JUDr. František Doskočil, L. Hocek, O. Kříž, F. Nerad a F. Karásek. Členství ve Vlajce obviněnému prokázáno nebylo, ale za všechny ostatní jemu připisované prohřešky byl Jána odsouzen k pokutě 2000,- Kčs s náhradním trestem 14 dnů vězení. Jána se proti nálezu odvolal, ale jeho odvolání TOK dne 2. listopadu 1949 zamítla.844
9.9
Zneužívání postavení
Obvinění ze zneužívání postavení se na Benešovsku vyskytlo pouze třikrát; ve dvou případech se jednalo o vedoucí pracovníky dvorů SS, v jednom případě o vedoucího Werkschutzu. Samozřejmě, že se podobných kauz v okrese odehrálo podstatně více, ale ty komise většinou obvinily jako hospodářskou nebo odbornou spolupráci s Němci, případně týrání a terorizování českých zaměstnanců. Josef Bartoš, hospodářský na statku, vyslechl obvinění ze zneužívání vedoucího postavení, hospodářského a společenského styku s Němci, přesahujícího míru nezbytné nutnosti, odborné spolupráce s Němci a navíc z ucházení se o Svatováclavskou orlici. Svědčili proti němu tři dělníci, kteří byli v té době jeho podřízenými, a dva úředníci vrchní správy velkostatků. Zvláště dvě osobně psané stížnosti ze 6. dne června 1945, podané otcem a synem a přepsané doslovně v protokolu, stojí opravdu za zaznamenání, protože jejich dikce i úroveň byla pro podobná obvinění, vznesená bývalými podřízenými, zcela typická: „Bil jsem přijat na Č. dvůr na dení práci 4 osoby k práci, stoho 2 jezdit a krmit, když jsem mluvil o deputát, řekl že ho nemužu dostat, ale krmit si prasata a králíky pšenicí to bylo dobrý, nosit Altmanovi 843 844
Tamtéž, karton 7, složka Josef Netík. Tamtéž, karton 7, složka Josef Jána.
238
to šlo, nadávat vyhrožovat Altmanem to bylo dobrý černý slepice pro něj to také šlo, ale mi museli dělat o lístkách oni papali. Delník Bohumil Zrubek“. Zrubkův syn písemně vypověděl: „Vyhrožoval my hned z gestapy když se my stala nehoda svodou. Neměl jsem co jíst jen na lístky a vyžadoval namne moc práce, zase my tu vyhrožoval že mne předá gestapem. Byl jsem marod a on to žaloval Altmanovy a ten si mne tam nechal zavolat, a hned my tam napráskal. Byl jenom pro Němce. Dělník B. Zrubek mladej“. Bartoš se hájil tvrzením, že podřízení dělníci ho údajně obviňují ze zaujatosti, způsobené osobními konflikty, a úředníci prý ze žárlivosti, zapříčiněné skutečností, že byl jmenován úředníkem. Na svou obranu navrhl množství svědků, kteří všichni vypovídali v jeho prospěch v tom smyslu, že byl sice přísný a vyžadoval od podřízených plnění povinností, ale rozhodně nepřekračoval meze nutnosti. Svatováclavskou orlici sice obdržel, ale neusiloval o ni a podle svědků neměl žádnou možnost její udělení odmítnout – naopak její udělení mezi přáteli komentoval s velkým rozčarováním a hořkostí. TNK ve složení Viktor Král, Arsenius Rosa a František Dvořák za předsednictví JUDr. Ivana Kloudy případ projednávala 5. března 1946 a řízení zastavila. Komise se usnesla, že odborná spolupráce s Němci nepřesáhla meze průměrného nařízeného výkonu a dála se pod nátlakem vrchního inspektora státních statků Altmanna, ucházení se o Svatováclavskou orlici nebylo prokázáno a společenský a hospodářský styk s Němcem, inspektorem Altmanem, nepřekročil míru nezbytné nutnosti vzhledem k tomu, že Bartoš byl Altmanovým podřízeným. Žádné z obvinění nebylo podle komise prokázáno v té míře, že by vzbudilo „veřejné pohoršení“. Výpovědi dělníků svědčících proti Bartošovi pokládala komise za předpojaté, vzhledem k tomu, že z velkého počtu zaměstnanců vypovídali proti obviněnému jen tři, a sice takoví, kteří měli s obviněným osobní spory. Výpovědi zaměstnanců vrchní správy se údajně neopírají o jejich vlastní poznání, ale jsou založeny na skutečnostech, které měli dotyční z doslechu.845 Rolník František Kovář pracoval za války jako správce dvora SS. Byl obviněn z obhajování, propagace a vychvalování nacismu, zneužívání postavení správce dvora SS k osobnímu prospěchu a z terorizování zaměstnanců SS. Přirozeně, že svědky proti němu byli většinou jeho bývalí podřízení. Vzhledem k množství svědectví a obsáhlé Kovářově obhajobě se konalo řízení natřikrát: 12. března, 23. dubna a 18. června 1946. V posledním termínu byl Kovář TNK ve složení JUDr. Vladimír Vodička, Antonín Vrána, Anselm Mikolajek a Václav
845
Tamtéž, karton 4, složka Josef Bartoš.
239
Kučera odsouzen k trestu vězení 14 dnů, pokutě 12 tisíc Kčs, k náhradnímu trestu vězení tří měsíců a k veřejnému pokárání. Kovář podal odvolání a dokládal jej mj. dobrozdáním, kterým se hájil již u TNK. Autorem tohoto dobrozdání ze 14. května 1945 byl poručík dělostřelectva Vl. Rališ, velitel vojenských oddílů revoluční gardy v Senohrabech. Rališ uvedl, že Kovář (titulovaný jeho vojenskou hodností desátníka) byl údajně s místním velitelstvím ve spojení od 5. května 1945; téhož dne byl prý v Čerčanech ohrožen na životě kulometem oddílů SS. Dne 6. května provedl o své újmě útok na hotel v Javorníku, obsazený Němci, a odňal jim několik zbraní, které odevzdal místnímu velitelství. 8. května měl být členem hlídky, která byla několikrát ohrožena na životě, a přesto provedla u jedné německé rodiny odzbrojovací akci. Téhož večera se Kovář údajně účastnil neúspěšného útoku na pancéřový vlak v Senohrabech. V noci 9. května prý byl členem oddílu, který měl zajistit odzbrojení ustupujících německých oddílů. Při této akci Němci celý partyzánský oddíl zaskočili a odzbrojili, a údajně jen na zásah německého velitele byli jeho členové místo popravy propuštěni. 10. května byl Kovář členem oddílu, který eskortoval do Prahy k Červenému kříži několik Němek. Tento transport byl napaden rozvášněným davem, a jen díky energickému vystoupení velitele a rychlému odjezdu se nic vážného nestalo. Konečně 12. května prý zabránil Kovář při noční stráži vykradení domu velitele jeho oddílu, kam se vloupal ozbrojený pachatel. Pravděpodobně i toto dobrozdání hrálo při odvolacím řízení svou roli. TOK odvolání dne 4. ledna 1950 vyhověla a trestní nález zrušila s odůvodněním, že provinění nebylo dostatečně prokázáno a že bylo přihlédnuto k zásluhám za revoluce a po válce.846 Kdo tedy byl František Kovář? Oportunista a hrdina na poslední chvíli, který se snažil zachránit si kůži, což se mu nakonec podařilo? Nebo čestný člověk, který se nechoval nijak výjimečně zavrženíhodně, a když měl příležitost, šel bojovat za svůj národ? Jedno nebo druhé, a možná, že obojí.
9.10 Nespecifikovaná a jiná obvinění Mezi tato obvinění spadá třeba vágní termín „kolaborantství“, nebo případy, které byly v rejstříku TNK zapsány a i ve spisech vedeny jako „provinění proti národní cti“, a kdy se faktická kategorie obvinění nedá dohledat. Patří sem i udavačství, vyhrožování Gestapem, vyhrožování občanům, kořistění, zcizení věcí po okupantech, zaměstnání u Gestapa, svádění k plenění vagónů a krádežím, zcizení národního majetku, přisluhování okupantům, nebo
846
Tamtéž, karton 5, složka František Kovář.
240
kauzy, kdy obvinění nebylo ani v rejstříku, ani ve spise výslovně uvedeno, případně spis chybí (někdy byl ztracen, někdy předán jinému soudu nebo jinému ONV, nebo vrácen očistné komisi). Mnohá z těchto obvinění ani nezakládala skutkovou podstatu podle „malého dekretu“ a tyto případy byly záhy ukončeny (udavačství, plenění, krádeže). Většinu těchto vágních kauz TNK předala příslušným soudům, nebo případ bez velkého vyšetřování zastavila. To byl zřejmě i důvod skutečnosti, proč nedošlo postupem času ke konkretizaci provinění. Celkem je v materiálech TNK Benešov podobných obvinění 138. Osudy některých případů byly poměrně spletité. Nejednoduchý byl případ Emila Smetany, bývalého starosty Třebsína, obviněného z kolaborantství. Smetanu vyšetřoval MLS a vyšetřování bylo 20. března 1947 zastaveno. 22. dubna 1947 vyšetřování zastavila i TNK, a to pro promlčení případu. Vzhledem k tomu, že obviněný měl bydliště v Radlíku, vyžádal si jeho spis v průběhu roku 1948 k reviznímu řízení ONV v Jílovém, pod které Radlík spadal. Skutečnost, že spis byl odeslán ale TNK v Benešově poněkud unikla, a když si jej záhy vyžádal k reviznímu řízení opět MLS, spis nebyl k nalezení. Po rozsáhlé korespondenci mezi MLS a oběma TNK byl spis v Jílovém objeven a zaslán k reviznímu řízení MLS. Smetanův další osud materiály TNK Benešov nedokumentují, ale dal by se nepochybně dohledat v materiálech MLS nebo v materiálech TNK Jílové.847 Dělníka Karla Severýna vyšetřoval MLS pro vyhrožování sousedům Gestapem; stejně na tom byl jeho syn. V případě otce MLS zjistil, že se obvinění nezakládá na pravdě, protože udání se týká syna, a vyšetřování zastavil. Severýn mladší byl MLS za toto jednání odsouzen. Případ Karla Severýna se podle nařízení, že se kauzy, zastavené MLS, musí řešit i podle „malého dekretu“, dostal před TNK. Obvinění znělo přirozeně stejně jako u MLS, tedy vyhrožování Gestapem, třebaže MLS už zjistil, že se takovéto jednání nestalo. Severýn stál před TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, A. Rosa, R. Linhart a F. Nacházel dne 2. prosince 1946. Komise od stíhání přirozeně upustila, protože obvinění se týkalo Severýnova syna.848 Josef Jelínek, štábní strážmistr SNB, byl obviněn z dále neupřesněného „provinění proti národní cti“. Toto obvinění je zaznamenáno v rejstříku TNK v příslušné kolonce. Jelínek stál před komisí očistných zaměstnanců v Táboře, kterou byl osvobozen. Očistná komise zaslala tento i jemu podobné spisy TNK na poslední chvíli a řízení proběhlo dne 21. dubna 1947. TNK ve složení JUDr. Ivan Klouda, R. Linhart, M. Měchura a F. Nacházel případ posoudila stejně jako všechny případy, narychlo jí předložené očistnou komisí. Upustila od
847 848
Tamtéž, karton 16, složka Emil Smetana. Tamtéž, karton 15, složka Karel Severýn.
241
stíhání s odůvodněním, že provinění nebylo prokázáno a spis vrátila očistné komisi. To je i důvod skutečnosti, proč se konkrétní druh obvinění nedá zjistit.849 Farář církve československé Antonín Hradec čelil obvinění z kořistění a schvalování nacistického režimu. Vzhledem k tomu, že se v případě kořistění jednalo o kriminální čin, TNK řízení dne 6. prosince 1946 zastavila a případ předala 11. prosince okresnímu soudu v Benešově k podstoupení řádného soudu. Tam se případ zřejmě poměrně táhl, protože když byla kauza navržena k revizi, RK ji nezavedla s odůvodněním, že pro revizi není důvodu a případ vrátila krajskému soudu v Táboře „k pokračování řízení pro delikty podle trestního zákona“.850 Topič ČSD Václav Buchal stál před MLS pro udavačství a 17. prosince 1946 byl zproštěn obvinění. Jako zproštěný případ MLS se kauza dostala před TNK. Paradoxní ale je, že obvinění změněno nebylo, a Buchal byl tedy před TNK postaven za skutkovou podstatu, která v „malém dekretu“ ani ve směrnicích MV vůbec nefigurovala. Komisí ve složení JUDr. František Doskočil, L. Hocek, F. Karásek a O. Kříž byl Buchal odsouzen dne 22. dubna 1947 ke dvěma měsícům vězení a k veřejnému pokárání. Odsouzený se odvolal, ale jeho odvolání bylo zamítnuto (datum zamítnutí chybí). Následně RK jeho kauzu 4. května 1948 navrhla k revizi u MLS. 24. června 1948 ale své rozhodnutí zrušila a spis zaslala ZNV v Praze.851
10. Závěr Zjednodušeně lze říci, že v okamžiku, kdy skončila válka, začalo za účelem následného potrestání zatýkání lidí, o nichž se vědělo (případně, o nichž se někdo domníval, nebo které někdo třeba i nepravdivě obvinil), že spáchali na československém obyvatelstvu nějaké násilí nebo křivdy. Stejně tak byli zadržováni kolaboranti, příslušníci německých bezpečnostních složek, němečtí civilisté, Češi, kteří se přihlásili k německé národnosti nebo zažádali o německou státní příslušnost, udavači a v podstatě všichni, kteří se za okupace něčeho, ať už fakticky, nebo zdánlivě dopustili, nebo prostě často jen lidé, na které měl někdo jiný z nějakých důvodů vztek. Tito lidé strávili většinou několik týdnů nebo i měsíců ve vazbě. Případy vyšetřovaly vyšetřovací komise ONV. Po vydání „velkého retribučního dekretu“ začali být zadržení prošetřováni a někteří i souzeni podle jeho dikce. Benešovské případy „velké retribuce“ byly souzeny MLS v Táboře, senátem v Benešově.852
849
Tamtéž, karton 17, složka Josef Jelínek. Tamtéž, karton 12, složka Antonín Hradec. 851 Tamtéž, karton 16, složka Václav Buchal. 852 Viz: Kulhavý, O.: Diplomová práce; Týž: Rigorózní práce. 850
242
Ti, na něž se ustanovení „velkého dekretu“ nevztahovala se většinou nakonec dočkali propuštění
z
vazby
a
jejich
případy
byly
odloženy.
Velké množství
takových
nepotrestatelných provinění se stalo jedním z důvodů pro vznik dekretu „malého“. V rámci vyšetřování podle „malého dekretu“ se řada těchto odložených kauz znovu otevřela a předala TNK, které navíc zahájily množství dalších průběžně oznamovaných případů. Půl roku po válce tak byla zpětně vytvořena nová pravidla chování a začalo se zjišťovat, kdo se proti nim provinil v době, kdy ještě neexistovala. Největší negativum „malého dekretu“ je, že „v době, kdy byla obnovena parlamentní vláda a tím postupně i právní jistota občanů, byly znovu prolomeny základní principy právního státu-nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege“.853 Navíc se tato pravidla vztahovala i na současnost a celý následující rok a jejich nedodržování bylo sankcionováno trestním řízením. Nesmyslnost tohoto procesu byla zvláště markantní v případech, kdy tato nová pravidla určovala lidem, do koho je v době míru nepřípustné se zamilovat a s kým se přátelit, či ke komu se nelze ani chovat v souladu s pravidly slušných mezilidských vztahů. Na druhou stranu nelze podceňovat potřebnou snahu potrestat oportunistické chování jedinců, kteří byli schopni přizpůsobit se každému režimu a každé době, nehledě na morální hledisko. Velké procento těchto obvinění skončilo zastavením řízení: buď z důvodu neprokazatelnosti provinění nebo chybějící skutkové podstaty podle dekretu, případně proto, že došlo k promlčení činu. Často komise udání shledaly bezpředmětným, podaným z nenávisti a podloženým osobními motivy. V mnoha případech se jednalo o pokračování místních a maloměstských rozmíšek a na povrch vyplouvala malá komunální špína, jaká by se za normálních okolností řešila třeba hádkou v hospodě u piva. Chrobáková Lněničková uvádí, že „materiál TNK…nepřináší dramatické, mnohdy lidsky velice problematické kauzy, jaké se vyskytovaly před mimořádnými lidovými soudy a Národním soudem“.854 Pravda je, že případy „malé retribuce“ nedosahují významu velkých dějin, ale i za kauzami, projednávanými u TNK jsou někdy sebevraždy, pobyty v koncentračním táboře, úmrtí a zničené životy. Proti některým odsuzujícím nálezům obvinění podávali k TOK ZNV odvolání, která se většinou táhla řadu let. V době, kdy v roce 1947 „malá retribuce“ v podstatě skončila a řízení probíhalo již jen malém množství případů, předaných okresním soudům, panovala s tímto stavem údajně ve veřejnosti nespokojenost. Zdálo se, že mnoho provinilců z procesu spravedlivého potrestání jaksi vyklouzlo. V očích mnoha lidí tak výkon spravedlnosti v rámci možností zákona kolidoval se žádoucím výkonem odplaty. Z hlediska komunistů, kteří proces 853 854
Není zločinu bez zákona, a není trestu bez zákona. FROMMER, B.: Národní očista, s. 300. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, A.: Disertační práce, s. 9.
243
„malé retribuce“ iniciovali a kontrolovali, existovalo také mnoho důvodů k nespokojenosti. Potrestání unikla řada obviněných, a navíc nedošlo k jasnému a drtivému postihu společenských vrstev, u kterých to komunisté předpokládali a jejichž potrestání si přáli. Státní aparát ovládaný komunisty odhodil po převzetí moci v únoru 1948 poslední zbytky snahy působit jako nestranný orgán a okamžitě zavedl revize trestních řízení v deklarované snaze "dokončit očistu". Mlčící většina občanů byla dlouholetou retribucí ve skutečnosti unavená a znechucená. KSČ se snažila provést retribuce tak, jak je původně zamýšlela, tedy postihnout především příslušníky vyšších sociálních vrstev. Propagandisticky působila na „lid“ a poukazovala (např. prostřednictvím MAV nebo tisku) na konkrétní případy, u kterých potom tentýž „zmobilizovaný lid“ požadoval přísné tresty. Kruh se tak uzavřel, a hlasy, volající po trestech pro kolaboranty a zrádce posloužily jako zástěrka pro třídní justici. Také se blížily květnové volby a se zahájením trestního řízení se pojila možná překážka ve výkonu volebního práva. Ten, proti komu bylo trestní řízení podle „malého dekretu“ zahájeno, mohl pozbýt práva volit, a je nasnadě, že se v případech obviněných u TNK v drtivé většině nejednalo o voliče KSČ. Mělo se jednat i o velké množství lidí, kteří za okupace zažádali o přijetí německé státní příslušnosti, což opakovaně akcentoval ve svých oběžnících ZNV. Případy k revizím určovala na návrh bezpečnostního referenta ONV revizní komise. K samotným trestním řízením před obnovenou TNK došlo až po volbách a počet odsouzených nebyl ani teď nijak velký. Jedna věc byla vůle státního aparátu podezřelé odsoudit a druhá věc byla provinění při trestním řízení prokázat, alespoň takovým způsobem, aby trestní nálezy odvolací komise nezrušila pro nezákonnost. V ONV ještě stále – přes velké personální změny – do jisté míry přetrvávala právní kultura „první retribuce“, a většina občanů si rozsáhlé a přísné trestání pozapomenutých provinilců nepřála a nebyla na podobný proces připravena. Svou roli navíc hrála i amnestie na tresty do určité výše, která činila řízení fakticky zbytečným, protože většina odsouzených by trest stejně nevykonala. KSČ se již před zavedením revizí plně chopila moci a proces trestání „třídních nepřátel“ prostřednictvím retribucí přestala vlastně potřebovat. V té době se jí otevřely jiné, jednodušší a přímější cesty, jak prosadit své úmysly. Současně retribuční aparát vzhledem k ne zcela dokončeným personálním obměnám a k jisté setrvačnosti vědomí právní kultury ještě nebyl zcela připraven přijmout model politizace justice, který od něj KSČ očekávala. Celkově je z činnosti MV, RK i TNK v roce 1948 cítit snaha problematiku „malé retribuce“ co nejrychleji ukončit. Na druhou stranu ty nemnohé tresty, které při revizích padly se mírností nevyznačovaly, a postihly některé dříve osvobozené příslušníky vyšších 244
společenských vrstev. Je pravdou, že některé případy se díky odvoláním táhly ještě třeba další tři roky, ale v podstatě lze říci, že revizemi a následně podanými odvolacími řízeními „malá retribuce“ v roce 1948 skončila. „Malá retribuce“ byl bytostně politický proces, což vyplývalo jednak ze samotné definice deliktů, jednak ze skutečnosti, že byla iniciována, řízena a kontrolována ministerstvem vnitra, prováděly jí národní výbory, ustanovené na základě velmi omezené demokracie Košického vládního programu a nominace do TNK byly v režii politických stran. Teoreticky stála na dekretu a následných pozměňujících zákonech. Prakticky ale mnoho detailů retribučního procesu – často velmi zásadních – určovaly pouze směrnice nebo jejich dodatky, stejně jako výklady právníků MV a četné oběžníky. Všechny tyto dokumenty byly vypracované a vydané ministerstvem vnitra, řízeným komunisty, v případně některých oběžníků pak ZNV, řízeným touže politickou stranou. Tyto zásady a pokyny byly sice výsledkem mezistranických diskusí a vyjednávání, ale vliv KSČ na jejich vznik byl zásadní, stejně jako její vliv na chod národních výborů. Z tohoto úhlu pohledu lze tedy říci, že „malá retribuce“ byla akcí, která proběhla do značné míry v režii KSČ. Nelze ovšem zapomínat na silnou pozici, jakou v politice i v retribuční problematice měla do února 1948 Československá strana národně socialistická, která držela ministerstvo spravedlnosti. Tato silná pozice byla v okrese Benešov patrná, dva ze tří dlouhodobých předsedů komisí byli národní socialisté. Nicméně jedna věc je záměr, druhá věc praxe. Z celého procesu retribuce na Benešovsku je ve většině případů zřejmá snaha TNK posuzovat kauzy spravedlivě. Postupně navíc docházelo ke snižování výměry trestů a k růstu procenta zastavených případů. Tato tendence zřejmě platila – samozřejmě s výjimkami – pro celé území republiky, a byla charakteristická nejen pro „malou retribuci“, ale i pro rozhodování MLS a NS. Frommer uvádí, že i MLS se časem vyvíjely, a „z nesmiřitelných vykonavatelů poválečné revoluční justice se proměnily v bariéru proti policejnímu zneužití, vyřizování osobních účtů a likvidaci politických odpůrců“.855 Ministr spravedlnosti Prokop Drtina o této skutečnosti soudil, že její příčinou je „konsolidace poměrů a uklidnění myslí“.856 Kauzy „malé retribuce“ jsou nejen případy někdy více, někdy méně spravedlivého potrestání skutečných i domnělých provinění. Jsou především obrazem lidského neštěstí a tragédií, které se odehrály jak za války, tak i během vlastní retribuce. Jsou ale i obrazem bezskrupulóznosti a cílevědomosti, s jakou se někteří z obviněných z problémů dostali, stejně jako bezmocnosti a bezradnosti, díky které byli jiní odsouzeni. Jsou svědectvím doby a 855 856
FROMMER, B.: Národní očista, s. 30, a tabulka na str. 186. DRTINA, P.: Na soudu národa, s. 18.
245
svědectvím skutečnosti, že v nenormálních podmínkách se lidé mnohdy chovají nenormálně. To platí jak pro dobu okupace, tak – řečeno s dikcí dekretu – pro celou dobu „zvýšeného ohrožení republiky“. Retribuční případy jsou také ukázkou toho, že historie není nikdy černobílá a málokdy lze lidi a události dělit pouze na dobré a špatné, na pozitivní nebo negativní, třebaže většina byla v této jednoduché optice vychovávána a mnozí se touto optikou na historii stále dívají. Řečeno slovy Tonyho Judta, „dějiny a paměť 2. světové války se charakteristickým způsobem omezily na důvěrně známý soubor morálních konvencí: dobro proti zlu, antifašisté proti fašistům, odbojáři proti kolaborantům atd.“857 Tento černobílý obraz je vždy podporován státní politikou, a je na něm založena především politika států totalitních. Pozadí většiny retribučních případů ale zdaleka takto jednoznačně vymezené nebylo, stejně jako nelze jednoznačně pozitivně kladně nebo záporně hodnotit retribuci samotnou a způsob, jakým byly případy řešeny a vyřešeny. Na jednu stranu byla retribuce jasným oficiálním záměrem přísně potrestat provinilce (s určitými, někdy ne zcela otevřeně deklarovanými nebo vnímanými postranními motivy třídního hlediska), na druhou stranu v praxi se místo přísnosti ze strany TNK mnohdy objevilo pochopení a tolerance a také smysl pro spravedlnost. Stejně tak ale lze říci, že i v šetření retribučních kauz existovaly případy, kdy šla spravedlnost ve „vyšším zájmu“ stranou. Podle současné úrovně bádání v procesu „malé retribuce“ se Benešov řadí k okresům se spíše průměrným počtem otevřených případů a s menším procentem odsouzených. Přes některé nesrovnalosti a občasné nedodržení předpisů nedocházelo k zásadním případům úřední zvůle. Výjimkou jsou konfiskace firem už jen na základě trestního oznámení, podaného na jejich majitele. Tento protiprávní postup ale nepadá na vrub TNK. Žalováni a odsouzeni byli především obvinění, kteří se hlásili k české národnosti, nebo u nichž byla tato národnost komisí určena. Nejvyšší procento obvinění se týkalo společenského styku s Němci – včetně citových a sexuálních styků – a politické spolupráce s Němci formou členství v českých fašistických organizacích. Tresty, ke kterým byli provinilci odsouzeni, nedosahovaly horní hranice, určené dekretem. V případech, kdy byl odsouzený potrestán vězením lze předpokládat, že se vždy jednalo o zpětnou legalizaci již vykonané vazby. Při řízení a výroku o výši trestu byl aplikován tzv. aspekt individuální újmy a tzv. aspekt předpokládaného morálního kreditu, kdy lépe situovaná osoba byla postihována za totožný čin více a hodnocena byla přísněji, než osoba s nižším postavením nebo méně ekonomicky
857
JUDT, T.: Poválečná Evropa, s. 9.
246
zabezpečená. Tzv. „druhá retribuce“ – neboli revize – otevřela v Benešově relativně málo případů. Procento odsouzených ale dramaticky vzrostlo z 15,6 % na 40 %. V této práci jsem více či méně podrobně popsal asi 120 případů, kdy došlo buď k odsouzení či k osvobození obviněného, nebo které nebyly uzavřeny. Je to přibližně 23 % z celkového počtu 531 kauz, zahájených u TNK Benešov. Takových případů by se ale dalo popsat mnohem více, protože retribuční kauzy jsou velmi různorodé a téměř každá z nich je něčím zajímavá nebo netypická. Rejstřík TNK i závěrečná zpráva hovoří jednoznačnou řečí: vina či nevina, odsouzen, osvobozen, nezjištěno, neuvedeno. Protokoly jsou sdílnější, na jejich stránkách ožívají lidé, jejich provinění a obvinění, svědectví, pomluvy, obhajoby, domnělé, deklarované i skutečné důvody jednání. Ne vždy je z protokolů patrné to, co bylo „za zrcadlem“, tedy události, známosti a zájmy, které na vývoj kauz měly zásadní vliv, ale v jejich oficiální dokumentaci se neodrazily. Případy jsou jako puzzle, které do sebe na základě mnoha svědectví a dokladů zapadnou, a ze zažloutlých papírů vyvstane příběh. Pro jeho protagonisty však nebyl příběhem, ale více či méně zásadní etapou života. Mnohdy některé dílky skládačky chybí. Pak nezbývá, než odhadovat a domýšlet se. Často chybí ve skládačce případu dílků většina a na základě těch dochovaných se lze pouze domnívat, co se stalo. Složením jednotlivých případů vznikne další, vyšší úroveň skládačky, která vypovídá o celém procesu „malé retribuce“ v daném okresu. To je úkol, na nějž jsem se soustředil, a doufám, že se mi jej do značné míry podařilo splnit. Další výzkum „malé retribuce“ závisí na míře bádání na regionální úrovni. Legislativní proces je různými autory více či méně popsán, a předpokládám, že k tomu do značné míry přispěje i tato práce. Celkové výsledky „malé retribuce“, které byly zveřejněny, obsahují ale jen některá data a příliš nevypovídají o praxi. V současné době je v rámci českých zemí popsána činnost pouze malého procenta TNK. Pokud budou k dispozici spolehlivé výstupy bádání alespoň v nadpoloviční většině okresů, lze s nimi již pracovat dále. Bude možné zjišťovat, jaká byla nejčastější obvinění, jaká se naopak téměř nevyužívala, jak vysoké bylo procento odsouzených a jaké faktory na něj měly vliv, jak vysoké procento trestů vězení komise vyřkly proto, aby pokryly vykonanou vazbu, do jaké míry postihovaly nežádoucí milostné vztahy mezi Čechy a Němci a mnoho dalších faktorů, které dnes zatím jen odhadujeme. Z těchto výzkumů vyplynou principy skutečné praxe „malé retribuce“. Na základě těchto zjištění bude možné porovnávat praxi trestání „každodenní kolaborace“ i s jinými zeměmi.
247
11. Použité prameny a literatura Archivy: Státní oblastní archiv (SOA) v Praze: fond Trestní nalézací komise Benešov. Archiv bezpečnostních složek (ABS): fond 2M - Odbor politického zpravodajství MV. fond 305 - Ústředna Státní Bezpečnosti. fond 309 - Gestapo Hradec Králové a Pardubice. fond 315 - Zemský odbor bezpečnosti II. fond 52 - Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD. fond Z - Mapy zpráv zpracované studijním ústavem MV. Archivní záznamy KS SNB Správy StB Praha. Orální historie: Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov. Rozhovor s Milenou Veselou-Kloudovou z Okresního výboru ČSBS v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov.
Publikované prameny: BAAROVÁ, Lída: Života sladké hořkosti. Ostrava 1998, 242 s. BOURA, F. (uvedena jen iniciála): Ještě k otázce očisty. Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 5. července 1946. DEGRELLE, Léon: Tažení v Rusku 1941-1945. Praha 2007, 351 s. Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfrage vom 20. November 1938, Monatshefte für Auswärtige Politik 5, díl 12, s. 1213-1216; DRTINA, Prokop: Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny o činnosti Mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha 1947, 78 s. FUSEK, Jaroslav: Provinění proti národní cti. Praha 1946, 75 s. HŮRSKÝ, Josef: Zjišťování národnosti. Praha 1947, 107 s. Ich vertraue dir mein Frau an, režie Kurt Hoffmann, Německo 1943.
248
JECH, Karel – KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty. Díl I. a II. Brno 1995, 1071 s. LA MAZIÉRE, Christian de: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne. Praha 2009, 301 s. MANDLOVÁ, Adina: Dneska už se tomu směju. Toronto 1977, 334 s. MUCHA, Josef – PETRŽELA, Karel: O některých současných problémech národnostně smíšených manželství. Praha 1946, 23 s. Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, roč. 1946. PROCHÁZKA, Jan: Konfiskace majetku nepřátel a zrádců v ČSR. Praha 1946, 64 s. Přítelkyně pana ministra, režie Vladimír Slavětínský, Protektorát Čechy a Morava 1940. PŮLPÁN, Oldřich: Trestní právo a řízení správní. Praha 1947, 283 s. STACH, Jindřich: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb. Brno 1946, 29 s. ŠEBESTÍK, Josef – LUKEŠ, Zdeněk: Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha 1946, 59 s. ŠIMEK, Jiří: Návrhy na výstavbu republiky. Praha 1945, 105 s. ŠULC, Stanislav: Národní výbory. Vývoj, právní základy, poslání, práce. Brno 1946, 532 s. TSCHOELTSCH, Ehrenfried: Der Dienst-Unterricht in der Luftwaffe. Berlín 1941, 302 s. UHER, Jindra: Trestní, či osvobozující komise dle malého dekretu? Pochodeň, krajský orgán KSČ pro Královéhradecko, 21. června 1946.
Příspěvky na konferenci: HYBNEROVÁ, Lenka: TNK Jilemnice; LOUDA, Jiří: TNK Turnov; REMSOVÁ, Monika: TNK Jablonec nad Nisou; VAŠÍČKOVÁ, Jana: TNK Semily. Příspěvky na Konferenci vědecké, výzkumné a tvůrčí činnosti FP TUL, 23.2.2011.
Literatura: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl I. Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Středokluky 2010, 373 s. TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.1 Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky 2011, 957 s. TÍŽ: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951. Díl II.3 Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Středokluky 2010, 329 s.
249
BENEŠ, Zdeněk a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002, 298 s. Týž – PEŠEK, Jiří: Realizace odsunu. Vražedné excesy odsunu. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002, s. 208-217 BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, 198 s. TÝŽ: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998, 450 s. TÝŽ, a kol.: Perzekuce občanů z území dnešní České republiky v SSSR. Praha 2003, 331 s. ČEPIČKOVÁ, Jana: Trestní nalézací komise Nymburk 1945-1948. (Diplomová práce) Brno 2010, 123 s. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, 1941-1943. Praha 1997, 251 s. TÝŽ: Někomu život, někomu smrt, 1943-1945. Praha 2008, 415 s. DEÁK, István – GROSS, Jan T. – JUDT, Tony (eds.): The Politics of Retribution in Europe. Princeton 2000, 337 s. EMMERT, František: Češi ve Wehrmachtu. Zamlčované osudy. Praha 2005, 198 s. ESSNER, Cornelia: 'Nürnberger Gesetze' oder Die Verwaltung des Rassenwahns 1933–1945. Paderborn 2002, 477 s. FRAIS, Josef – JIRAS, Pavel: Adina Mandlová. Obrazový životopis. Praha 2001, 137 s. FRAIS, Josef: Trojhvězdí nesmrtelných. Mandlová, Baarová, Gollová. Praha 2001, 181 s. FREI, Norbert: Transnationale Vergangenheitspolitik: Der Umhang mit deutschen Kriegsverbrechern in Europa nach dem Zweiten Weltkrieg. Götingen 2006, 656 s. FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, 504 s. HORÁK, Josef: Obraz Němců a Německa na stranách časopisu Dikobraz 1945-1990. (Diplomová práce) Liberec 2008, 207 s. HULVA, Radek: Provinění proti národní cti podle tzv. malého dekretu v okrese OpavaVenkov v letech 1945-1948. (Diplomová práce) Opava 2002. CHROBÁKOVÁ LNĚNIČKOVÁ, Andrea: „Malý“ retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945-1948. In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK, David a kol. (eds.), Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 465-470. TÁŽ: „Malý“ retribuční dekret v Ostravě 1945-1948. (Disertační práce) Brno 2011, 232 s. 250
JANSA, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945-1948. (Diplomová práce) Brno 2011, 105 s. JARKOVSKÁ, Lucie: Retribuční soudnictví 1948 - národní očista nebo třídní justice? In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 188-198. JUDT, Tony: Poválečná Evropa: historie po roce 1945. Praha 2008, 986 s. JUST, Vladimír: Věc: Vlasta Burian. Praha 1991, 142 s. KALOUS, Jan a kol.: Bibliografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 19481989. Ministři a jejich náměstci. Praha: 2009, 231. s. KLIMEK, Antonín – HOFMAN, Petr: Vítěz, který prohrál: generál Radola Gajda. Praha 1995, 285 s. Klub filatelistů Benešov: 300. výročí založení Gymnázia Benešov, 1703-2003. Benešov 2003, 33 s. KLUBERT, Tomáš: Vznik a špecifiká ľudového (retribučního) súdnictva na Slovensku. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 233-237. KOČOVÁ, Kateřina: Činnost mimořádných lidových soudů-MLS Česká Lípa, Liberec a Litoměřice. (Disertační práce) Hradec Králové 2006, 345 s. TÁŽ: Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny III.-IV./2005, s. 586-619. KOPECKÝ, Lukáš: Případ rozhlasového novináře Aloise Kříže před Národním soudem. (Diplomová práce) Brno 2011, 161 s. KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha 2011, 431 s. KRUŽÍK, Miroslav: Spisy tzv. malého dekretu v bývalých okresech Nové Město na Moravě a Velké Meziříčí. In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, s. 127-137. KRYNDLEROVÁ, Tereza: Ženy před trestní nalézací komisí v Hradci Králové v letech 19451948. (Diplomová práce) Hradec Králové 2011. KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Dekrety prezidenta republiky 19401945. Praha 2002, 511 s. KULHAVÝ, Ondřej: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. (Diplomová práce) Praha 2007, 84 s.
251
TÝŽ: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. (Rigorózní práce) Praha 2008, 220 s. KURAL, Václav – PAVLÍČEK, Václav: Protektorát a jeho realita. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002, s. 113-116. LIŠKA, Otakar: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. Praha 2006, 294 s. LNĚNIČKOVÁ, Andrea: Provinění proti národní cti podle tzv. malého dekretu, projednávaná v Ostravě v letech 1945-1948. (Diplomová práce) Ostrava 2000. LOZOVIUK, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005, 189 s. MACHALA, Jan: Protiněmecké dekrety a konfiskace židovského majetku po II. světové válce v Holešově. In: Židé a Morava. Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 15. listopadu 2006. Kroměříž 2006, s. 210-220. TÝŽ: Retribuce podle „malého dekretu“ (1946-1948). In: Archivní ročenka 2002. Kroměříž 2002, s. 76-91. TÝŽ: Trestání některých provinění proti národní cti v okrese Holešov 1945-1948. (Diplomová práce) Olomouc 2006. MANDLER, Emanuel: Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha 2002, 126 s. MÁTLOVÁ, Tereza: Trestní nalézací komise ve Velkém Meziříčí (1945-1948). (Diplomová práce) Hradec Králové 2010. MIKŠOVSKÁ, Barbora: Trestní nalézací komise v Poděbradech. (Bakalářská práce – rukopis) Liberec 2011. MITÁČKOVÁ, Jana: Nevyhnutelnost kolaborace aneb Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. (Diplomová práce) Brno 2008, 151 s. MOTL, Stanislav: Prokletí Lídy Baarové. Praha 2002, 237 s. NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001, 332 s. NĚMEČEK, Jan a kol.: Cesta k dekretům a odsunu Němců. Praha 2002, 152 s. PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999, 486 s. PAVLÍČEK, Václav: Zákon č. 115/1946 Sb. a akty odporu proti Německu. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002, s. 240-251. PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009, 162 s.
252
TÝŽ: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945. Praha 2011, 507 s. TÝŽ: Svatoplukovy gardy. Historie a vojenství 4/2007, roč. LVI, s. 36-51. TÝŽ: Štábní kapitán Oldřich Navara. Historie a vojenství 2/2009, roč. LVIII, s. 101-105. TÝŽ – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, 327 s. TÍŽ: Synové Emanuela Moravce. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 79-89. PERNES, Jiří: Alexej Čepička. Šedá eminence rudého režimu. Praha 2008, 312 s. TÝŽ: Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno 2003, 230 s. PETRANSKÝ, Ivan A.: Ľudové súdnictvo na Slovensku v roku 1948. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 238-252. PŘIBSKÝ, Vladimír: Adina: příběh české hvězdy. Praha 2001, 201 s. RADVANOVSKÝ, Zdeněk: Říšská župa Sudety. Obyvatelstvo župy. In: BENEŠ, Z. a kol.: Rozumět dějinám. Praha 2002, s. 136-141. REMSOVÁ, Monika: Činnost Trestní nalézací komise v Jablonci nad Nisou. Práce SVUČ, KHI FP TUL, rukopis 2011. RENNER, Erich: Dny svobody a chaosu. Benešovský kalendář č. 5, 2006, s. 21-22. TÝŽ: Gisela-zlý duch města, část 1. Benešovský kalendář č. 2, 2006, s.17-19. TÝŽ: Gisela-zlý duch města, část 2. Benešovský kalendář č. 3, 2006, s.11-14. TÝŽ: Gisela-zlý duch města, část 3. Benešovský kalendář č. 4, 2006, s. 19-20. ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany. Praha 2011, 900 s. RYBA, Jan: Antisemitské delikty ve spisech trestních komisí nalézacích Ústředního národního výboru hl. m. Prahy (typologie, metodické problémy, otevřené otázky). In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002, s. 111-120. RYBÁŘ, Václav: Trestní a nalézací komise v Liberci v letech 1945-1948. (Bakalářská práce) Liberec 2009, 94 s. SLÁDEK, Oldřich: Zločinná role Gestapa. Nacistická bezpečnostní policie v českých zemích 1938-1945. Praha 1986, 446 s. STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945. Praha 1996, 231 s. TÝŽ: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha 2005, 366 s. TÝŽ: Retribuční vězni v českých zemích 1945-1955. Opava 2002, 248 s. 253
TABÁŠEK, Arnošt: Adina Mandlová: fámy a skutečnost. Praha 2003, 200 s. TOMÁŠEK, Dušan – KVAČEK, Robert: Obžalovaná je vláda. Praha 1999, 236 s. UHLÍŘ, Jan B.: Emanuel Moravec. Český národní socialista. Historie a vojenství 2/2006, roč. LV, s. 25-39. TÝŽ: Emanuel Moravec. Český národní socialista (II. část-dokončení). Historie a vojenství 3/2006, roč. LV, s. 49-63. VAJSKEBR, Jan: Nápravné útvary SS v Protektorátu Čechy a Morava. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 62-70. VOBOŘILOVÁ, Karina: Výsledky retribučního soudnictví v procesech s lounskými kolaboranty. (Diplomová práce) Ústí nad Labem 2008. ZEMAN, Pavel: Česká literatura o retribučním soudnictví. In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. PrahaOpava 2002, s. 9-22. ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha 2001, 577 s.
Internetové zdroje – prameny: Dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 14.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb09-45.pdf Dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 14.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb13-45.pdf Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 4.4.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb48-45.pdf Dekret č. 105/1945 Sb. o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 2.10.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb48-45.pdf Dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 9.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb57-45.pdf
254
Dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 9.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb57-45.pdf Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. In: Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka Seznam příslušníků Gestapa v Čechách a na Moravě. 369 s. In: Stránky Ústavu pro studium totalitních režimů. [citováno 15.7.2010] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/dobanesvobody/gestapo-seznam.pdf Smlouva mezi Česko-slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. ze dne 20. 11. 1938. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky studentů Právnické fakulty UK. [citováno 20.10. 2011] http://www.vakobobri.cz/lachtan/300_1938.rtf Smluva medzi Československou republikou a Sväzom sovietskych socialistických republik o Zakarpatskej Ukrajině. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 13.2.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb81-46.pdf Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 29.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb17-45.pdf Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. In: Stránky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. [citováno 16.7.2010] http://www.psp.cz/docs/laws/dek/u1946.html Ústavní zákon ze dne 11. dubna 1946 o ústavodárném Národním shromáždění. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.11.2011] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb32-46.pdf Zákon ze dne 21. února 1946 o úpravě stálých seznamů voličských. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 8.10.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb11-46.pdf Zákon č. 115/1946 Sb., ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 15.11.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb51-46.pdf Zákon č. 123/1946 Sb. ze dne 16. května 1946, kterým se doplňují ustanovení dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb53-46.pdf
255
Zákon č. 246/1946 Sb. ze dne 19. prosince 1946, kterým se mění ustanovení dekretu presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1946/sb106-46.pdf Zákon č. 34/1948 Sb. ze dne 25. března 1948 o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. In: Sbírka zákonů a mezinárodních smluv. Stránky Ministerstva vnitra České republiky. [citováno 20.9.2010] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb16-48.pdf
Internetové zdroje – literatura: Bez uvedení autora: Historie vystěhování. In: stránky občanského sdružení Mezi řekami. [citováno 3.11.2010] http://www.mezirekami.cz/historie_vystehovani_text.html Bez uvedení autora: Bob Hurikán. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie. [citováno 15. 7.2010] http://cs.wikipedia.org/wiki/Bob_Hurik%C3%A1n DERMANSKY, Marcy: Sophie Scholl: The final days. In: Stránky Worldfilm.abouth.com. [citováno 28.9.2010] http://worldfilm.about.com/od/germanfilms/fr/SophieScholl.htm CHOCHOLATÝ-GRÉGR, František: Češi ze Sudet ve Wehrmachtu. In: Stránky Bruntál.net. [citováno 4.2.2011] http://www.bruntal.net/2007071003-cesi-ze-sudet-ve-wehrmachtu KRYSTLÍK, Tomáš: Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938-1939. In: Stránky Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení. [citováno 20.10. 2011] http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist3 MANDLER, Emanuel: Konec diskusí, makat! Politický zápisník Bohumila Doležala. In: Lidovky.cz. [citováno 14.2.2011] http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/u160-01.htm PAVLÍK, Vladimír: Kolik z nich se bude domáhat satisfakce u konkrétních estébáků? Necenzurované noviny. In: Stránky Petra Cibulky-Pravý blok. [citováno 3.11.2010] http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1996/nn0596/obsah/9.htm PROKEŠ, Martin: SS-Truppenübungsplatz Beneschau. In: Stránky Vojensko-historického sdružení Stříbrná. [citováno 9.10.2010] http://vvpdedice.net/ostatni_vvp/benesov/index.html Seznam důstojníků SS v hodnosti SS-Brigadeführer k 9. listopadu 1944. In: Stránky Janssen Militaria. [citováno 9.10.2010] http://www.janssen-militaria.com/SSbrigf.html Soubory autorit, regionálních osobností, památek a místopisu. In: Stránky Středočeské vědecké knihovny v Kladně. [citováno 15.7.2010] http://svk7.svkkl.cz/i2/i2.search.cls?ictx=kl&iset=1&CSPCHD=00100000000017byKsui0000 00aKIaz5lQpTs0KhuG7Cd5lQ-256
ŠIMÍČEK, Vojtěch: Případy Marie Navarové a Dagmar Šimkové. In: Stránky Jiné právo. [citováno 3.11.2010] http://jinepravo.blogspot.com/2010/09/pripady-marie-navarove-dagmar-simkove.html Takoví jsme byli. In: Divadelních noviny. [citováno 3.11.2010] http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=16458 VELÍŠEK, Josef: Cvičiště vojsk SS. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 28.9.2010] http://www.urocnice.estranky.cz/clanky/cviciste-vojsk-ss/ TÝŽ: Pionier Schule der Waffen-SS Hradischko. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 21.2.2011] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pionier-schule-der-waffen-sshradischko.html TÝŽ: Počty příslušníků Waffen-SS v Protektorátu. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pocty-prislusniku-waffen-ss-v-protektoratub-und-m.html TÝŽ: Počty příslušníků Waffen-SS v Protektorátu. 2. část. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 3.11.2010] http://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/pocty-prislusniku-waffen-ss-v-protektoratub-und-m---2_-cast.html TÝŽ: Zánik cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. In: Stránky obce Úročnice. [citováno 15.7.2010] http://www.urocnice.estranky.cz/clanky/cviciste-vojsk-ss/konec-cviciste-waffen-ss-nabenesovsku.html VYČICHLOVÁ, Lucie: K běsnění na Bukové hoře došlo v důsledku nacismu. In: Stránky Náchodského deníku. [citováno 9.10.2010] http://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/k-besneni-na-bukove-hore-doslo-v-dusledkunacismu.html Webové stránky Dokumentationsarchiv des österreischischen Widerstandes. [citováno 14.2.2011] http://www.doew.at/
257
12. Seznam příloh 45 nečíslovaných stran, 1 CD ROM Příloha č. 1: Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Příloha č. 2: Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. Příloha č. 3: Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. Příloha č. 4: Směrnice ministra vnitra k provedení dekretu č. 138/1945 Sb. Příloha č. 5: Příloha směrnic ministra vnitra k provedení dekretu č. 138/1945 Sb. – seznam fašistických organizací. Příloha č. 6: Dodatek ke směrnicím ministra vnitra k provedení dekretu č. 138/1945 Sb. Příloha č.7: Druhý dodatek ke směrnicím ministra vnitra k provedení dekretu č. 138/1945 Sb. Příloha č. 8: Třetí dodatek ke směrnicím ministra vnitra k provedení dekretu č. 138/1945 Sb. Příloha č. 9: Seznam členů Okresní vyšetřovací komise k 1. září 1945. Příloha č. 10: Seznam členů Vyšetřovací a bezpečnostní komise ke 3. lednu 1946. Příloha č. 11: Seznam předsedů Trestní nalézací komise – „první retribuce“. Příloha č. 12: Seznam členů Trestní nalézací komise – „první retribuce“. Příloha č. 13: Seznam členů Revizní komise – „druhá retribuce“. Příloha č. 14: Seznam členů Trestní nalézací komise – „druhá retribuce“.
258
Příloha č. 15: Seznam odsouzených Trestní nalézací komisí v Benešově. Příloha č. 16: Legitimace člena Okresní vyšetřovací komise. Příloha č. 17: Evidenční list odsouzeného. Příloha č. 18: Ukázka dvojstrany z rejstříku Vyšetřovací komise. Příloha č. 19: Ukázka dvojstrany z rejstříku Trestní nalézací komise. Příloha č. 20: Ukázka trestního nálezu s plným odůvodněním a ukázka stručného trestního nálezu. Příloha č. 21: Ukázka zápisu o jednání Trestní nalézací komise. Příloha č. 22: Fotografie kriminálních zaměstnanců Oswalda Marxe a Alfreda Rzihy. Příloha č. 23: Fotografie vily Katuška, bývalého sídla služebny benešovského Gestapa, a pamětní desky na vile. Příloha č. 24: Fotografie budovy bývalé piaristické koleje, místa zasedání Trestní nalézací komise v Benešově. Příloha č. 25: Abecední tabulka případů, zahájených Trestní nalézací komisí v Benešově, s uvedením personálií obviněných a dat jednotlivých kauz (CD ROM).
259
Příloha č. 1: Dekret presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.
O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluvinníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády takto:
Hlava I. Zločiny proti státu. § 1. Kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) dopustil na území republiky nebo mimo ně některého z těchto zločinů podle zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb.: úkladů o republiky (§ 1), trestá se smrtí; kdo se dopustil přípravy úkladů (§ 2), ohrožení bezpečnosti republiky (§ 3), prorady (§ 4, č. 1), zrady státního tajemství (§ 5, č. 1), vojenské zrady (§ 6, č. 1, 2 a 3) a násilí proti ústavním činitelům (§ 10, č. 1), trestá se těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí a za okolností zvláště přitěžujících smrtí. § 2. Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) byl členem organizací: Die Schutzstaffeln der Nationalsozialistischen Deutschen Arbeiterpartei (S. S.), nebo Freiwillinge Schutzstaffeln (F. S.), nebo Rodobrany, nebo Szabadcsapatoku, nebo jiných zde nejmenovaných organizací podobné povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí.
§ 3. (1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí. (2)
Kdo
v téže
době
byl
činovníkem
nebo
velitelem
v organizacích
Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) nebo Sudetendeutsche Partei (SdP) nebo Vlajka, Hlinkova nebo Svatoplukova Garda, nebo v jiných fašistických organizacích podobné povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let. § 4. Československý občan, který v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské ústavě a jednotnosti, aneb jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let.
Zločiny proti osobám. § 5. (1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) dopustil se ve službách, nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací, či členů, těchto zločinů: a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí loupeží lidí (§ 90), veřejného násilí nakládáním s člověkem jako s otrokem (§ 95) vraždy (§§ 134 až 137), zabití (§§ 140 a 141) a těžkého poškození na těle (§ 156), b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu vraždy (§ 278), úmyslného zabití (§ 279), těžkého ublížení na těle s následky smrtelnými (§§ 306 a 307) a loupeže dětí (§ 317), trestá se smrtí. (2) Kdo v téže době, za týchž okolností a za týmž účelem se dopustil těchto zločinů:
a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí neoprávněným omezováním osobní svobody člověka (§ 93) veřejného násilí vydíráním (§ 98), veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním (§ 99) a těžkého poškození na těle (§§ 152 a 155), b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu bezprávného omezování osobní svobody člověka (§§ 323, 324 a 325), těžkého ublížení na těle (§ 301) a vydírání (§§ 350 a 353), trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. § 6. (1) Kdo v téže době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) nařídil ve prospěch válečného úsilí Německa nebo jeho spojenců nucenou nebo povinnou práci, a ten, kdo při vydání a výkonu takového nařízení spolupůsobil, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. (2) Byl-li však takovým nařízením obyvatel republiky donucen pracovati v cizině, nebo za okolností, nebo na místech jeho životu nebo zdraví nebezpečných, trestá se vinník, bez ohledu na účel práce těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. § 7. (1) Kdo sám nebo v součinnosti s jinými v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) ve službách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organisací či členů zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných následků, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let. Způsobil-li vinník takto ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky, může soud uložiti trest těžkého žaláře od dvaceti až doživotí, za okolností pak zvláště přitěžujících tresti smrti. (2) Kdo v téže době, za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem způsobil obyvateli republiky těžké ublížení na těle bez těžkých následků (odst. 3), trestá se za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až na doživotí. Byl-li však takto postižen větší počet osob, může soud uložiti trest smrti. (3) Kdo v téže době a za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo správním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, výkonem rozsudku, nařízení, nebo jinak smrt obyvateli, těžké ublížení na těle obyvateli republiky s následky označenými v § 156 trest. zák. č. 117/1852 ř. z. a v §§ 306, 307 trest. zák. zák. čl. V/1878, nebo jeho deportaci, trestá se za zločin smrtí.
Zločiny proti majetku § 8. (1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) se dopustil ve službách, nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací či členů těchto zločinů: a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku (§ 85) s následky podle § 86, odst. 2, žhářství (§ 166) za okolností s následky podle § 167, písm. a), loupeže (§ 190) za okolností s následky podle § 195, b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu žhářství (§ 424), loupeže (§§ 344 a 345), za okolností a s následky podle § 349, odst. 1, bod 2 a odst. 2, trestá se smrtí. (2)Kdo v téže době a za týchž okolností a za týmž účelem se dopustil těchto zločinů: a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí násilným vpadnutím do cizího nemovitého statku (§ 83), veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku (§§ 85, 86 odst. 1), žhářství (§ 166) za okolností a s následky podle § 167, písm. b) až g), krádeže (§§ 171 až 180), zpronevěry (§§ 181 až 183), podílnictví na krádeži nebo zpronevěře (§§ 185 a 186), loupeže (§ 190) za okolností a s následky podle §§ 191 až 194, podílnictví na loupeži (§ 196), podvodu (§§ 197 až 201, 203), b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu porušení domácnosti soukromými osobami (§§ 330 a 331), přečinu poškození cizího majetku (§§418 a 420), který se za okolností odst. 1 tohoto paragrafu kvalifikuje jako zločin, žhářství (§§ 422 a 423), krádeže (§§ 333 až 341), nakolik čin není trestný podle odst. 1, písm. b) toho paragrafu, podílnictví (§ 370), podvodu (§ 379 ve znění § 50 trestní novely), za okolností podle § 383, odst. 2 s výjimkou § 382, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí. § 9. Kdo sám, nebo v součinnosti s jiným v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) ve službách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organisací či členů způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo správním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, nebo výkonem rozsudku, nařízení nebo správního rozhodnutí, že československému státu nebo právnické či fysické osobě bylo proti zákonu republiky odňato jich mění zcela nebo zčásti, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji
trestného, za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až na doživotí. § 10. Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) zneužil tísně, způsobené národní, politickou či rasovou persekucí, aby se obohatil na úkor státu, právnické nebo fysické osoby, trestá se, nedopustil-li zločinu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.
Udavačství. § 11. Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Zavinil-li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá se doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí.
Všeobecná ustanovení. § 12. Podle tohoto dekretu bude potrestán i cizinec, jenž se dopustil zločinu, uvedeného v § 1, nebo některého ze zločinů, uvedených v §§ 4 až 9 v cizině, dopustil-li se jich na československém státním občanu nebo na československém veřejném nebo soukromém majetku. § 13. (1) Jednání trestné podle tohoto dekretu není ospravedlněno tím, že je nařizovaly nebo dovolovaly předpisy jiného práva než československého, nebo orgány, zřízené jinou státní mocí než československou, aniž jest omluveno tím, že pachatel takové neplatné předpisy za ospravedlněné považoval. (2) Také neospravedlňuje pachatele, že konal svoji služební povinnost, jednal-li s obzvláštní horlivostí, překročuje tak ve značné míře normální rámec svých povinností, nebo byl-li činný v úmyslu napomáhat válečnému úsilí Němců (jejich spojenců), poškodit či mařit válečné úsilí Československa (jeho spojenců), nebo jednal-li z jiné zřejmě zavržitelné pohnutky.
(3) Neodolatelné donucení rozkazem představeného nezprošťuje viny nikoho, kdo se dobrovolně stal členem organizací, jejichž členství ukládalo vykonat každý, i zločinný rozkaz. § 14. Odsoudí-li soud pro zločin v tomto dekretu uvedený a neupustí-li od trestu (§ 16, odst. 2), vysloví zároveň: a) že odsouzený pozbývá na určitou dobu, nebo navždy občanské cti (§ 15); b) že odsouzený část trestu na svobodě nebo celý trest odpyká ve zvláštních nucených pracovních oddílech, které se zřídí zvláštním zákonem; c) že celé jeho jmění nebo část jeho jmění propadá ve prospěch státu. § 15. Pozbytí občanské cti [§ 14, písm. a)] znamená: 1. trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, veřejných služeb, hodností a funkcí, akademických hodností, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích požitků, platů z milosti a všelikých jiných platů z peněz veřejných; 2. u poddůstojníků degradaci a u důstojníků kasaci; 3. ztrátu způsobilosti k nabytí, výkonu a opětovnému nabytí práv, uvedených pod číslem 1 a 2 a práv ztracenými hodnostmi podmíněných; 4. ztrátu práva voliti a volen nebo povolán býti k veřejné funkci nebo hlasovati ve věcech veřejných; 5. ztrátu způsobilosti zastávati funkce ve sdruženích (spolcích nebo jiných útvarech podobných); 6. ztrátu způsobilosti býti vlastníkem, vydavatelem, nebo redaktorem, nebo jakkoliv spolupůsobiti při vydávání, redakci periodického tiskopisu, jakož i nakládati, vydávati a uveřejňovati, tiskopisy neperiodické; 7. ztrátu způsobilosti konati veřejné přednášky nebo projevy; 8. ztrátu způsobilosti k práci ve výchovných nebo uměleckých institucích nebo podnicích; 9. ztrátu způsobilosti býti zaměstnavatelem nebo spoluzaměstnavatelem; 10. ztrátu způsobilosti provozovati svobodné zaměstnání; 11. ztrátu způsobilosti býti členem představenstva (správní rady) společností a společenstev; 12. ztrátu způsobilosti býti vedoucím úředníkem v podniku soukromém. Kdo přestoupí zákazy v tomto paragrafu obsažené, bude potrestán řádným soudem pro přestupek vězením od jednoho týdne do tří měsíců.
§ 16. (1) Trest na svobodě nelze snížiti pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější. (2) Soud může snížiti trest i pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější, v případech pak zvláštního zřetele hodných v odsuzujícím výroku upustiti od potrestání, je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázati, že obalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu, nebo že se pozdější svou činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské moci, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně obecný prospěch jím sledovaný. § 17. Zločiny trestné podle tohoto dekretu a výkon trestu se nepromlčují. § 18. Dobou zvýšeného ohrožení republiky se rozumí doba od 21. května 1938 do dne, který bude určen vládním nařízením. § 19. Zločiny trestné podle tohoto dekretu buďtež pokládány vždy za zvlášť zavržitelné ve smyslu § 1, odst. 1 zákona o státním vězení ze dne 16. července 1931, č. 123 Sb. § 20. Nadržování zločinům, trestným podle tohoto dekretu trestá se podle platných trestních zákonů s těmito změnami: 1. u zločinů proti státu trestá se nadržování stejně jako tyto zločiny: 2. u týchž zločinů je i nadržování ukrýváním osob blízkých (§ 39, č. 4 zák. č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky) trestné jako zločin a trestá se těžkým žalářem od jednoho roku do deseti let, ukládá-li však na zločin sám tento dekret trest smrti, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let; 3. u ostatních zločinů trestá se nadržování těžkým žalářem a) od deseti do dvaceti let, ukládá-li na zločin sám tento dekret trest smrti, nebo těžkého žaláře v trvání více než dvaceti let, b) od jednoho roku do deseti let, ukládá-li na zločin sám tento dekret trest nižší.
Hlava II. Mimořádné lidové soudy. § 21. (1) Mimořádným lidovým soudům přísluší souditi všechny zločiny trestné podle tohoto dekretu, odpovídají-li za ně trestně jako pachatelé, spolupachatelé, spovinníci, účastníci nebo nadržovatelé, osoby, uvedené v § 2 a § 3, odst. 2; odpovídají-li za ně trestně osoby jiné, soudí je mimořádné lidové soudy tehdy, navrhne-li jejich stíhání před nimi veřejný žalobce (§ 24). (2) Místní příslušnost mimořádných lidových soudů se určuje předpisy trestních řádů, platných na území republiky.
Složení a sídlo mimořádných soudů. § 22. (1) Mimořádný lidový soud vykonává svou pravomoc v pětičlenných senátech, složených z předsedy, jímž, musí býti soudce z povolání (občanský nebo vojenský soudce), a ze čtyř soudců z lidu. (2) Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání (odst. 1) jmenuje president republiky k návrhu vlády ze seznamu osob, pořízených za tím účelem okresními výbory. Z jiných seznamů okresními národními výbory pořízených jmenuje vláda soudce z lidu. (3) Přednostovi mimořádného lidového soudu nebo jeho náměstku náleží, aby z osob, jmenovaných v odst. 2, sestavil potřebný počet senátů s náhradníky. (4) Mimořádné lidové soudy se zřídí v sídlech krajských soudů, každý senát mimořádného lidového soudu může však zasedati, ukáže-li se toho potřeba, v kterémkoli místě soudního obvodu. Vykonavatele hrdelních trestů s potřebným počtem pomocníků ustanoví místní národní výbor v sídle krajského soudu. (5) Vládním nařízením bude stanoveno, jaký slib budou soudcové z lidu skládati a jaká náhrada výloh a ušlého zisku jim přísluší. § 23. Při hlasování hlasují nejprve soudcové z lidu, a to starší před mladšími.
Veřejný žalobce. § 24. (1) Veřejné žalobce mimořádných lidových soudů jmenuje vláda nebo z její pověření ministr spravedlnosti pro určité období, pro určité případy, nebo pro celou dobu činnosti soudu z prokurátorů nebo jiných osob, které dosáhly doktorátu práv nebo složily tři státní zkoušky právnické, nejméně však zkoušku judicielní, pokud budou v seznamech, pořízených za tím účelem okresními národními výbory. (2) Veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou podřízeni ministru spravedlnosti.
Řízení před mimořádnými lidovými soudy. § 25. (1) Pro řízení před mimořádnými soudy lidovými platí zásady řízení před soudy stannými, a to v úpravě, provedené v §§ 26 až 31 tohoto dekretu. Tam, kde dekret odkazuje na předpisy řízení řádného, jsou míněny předpisy platného trestního řádu. (2) Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen, nevylučuje se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným, případně před soudem státním podle zákona č. 68/1935 Sb. nebo před krajským soudem příslušným pro souzení vojenské zrady podle zákona č. 130/1936 Sb. a vl. nař. č. 238/1937 Sb. Tento soud posoudí věc znova řízením řádným, při čemž platí hmotně právní ustanovení tohoto dekretu (§§ 1 až 20), stejně jako když osoba provinilá hned předem byla pohnána před soud řádný (§ 21). Návrh, aby se takto proti obžalovanému postupovalo, musí však býti podán nejpozději do tří měsíců ode dne osvobozujícího rozsudku. § 26. (1) Řízení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se k návrhu veřejného žalobce (§ 24). Těhotné ženy nebuďtež poháněny před mimořádný lidový soud, dokud tento jejich stav trvá. (2) Celé řízení proti jednotlivému obžalovanému koná se, pokud možno, bez přerušení, od počátku až do konce před mimořádným lidovým soudem. Řízení proti jednotlivému obžalovanému nesmí trvati déle než tři dny. Tato lhůta se počítá od okamžiku, kdy byl obžalovaný před soud postaven. (3) Nedospěje-li lidový soud v třídenní lhůtě k rozsudku, postoupí věc příslušnému soudu řádnému (§ 23, odst. 2). V tomto případě rozhodne také, zda se má obžalovaný ponechati ve vazbě.
(4) Jestliže se obžalovaný nedostavil anebo nemůže dostaviti k soudu z jakýchkoli důvodů, může veřejný žalobce navrhnouti, aby se hlavní přelíčení konali v nepřítomnosti obžalovaného. V takovém případě musí soud zřídít obhájce z úřední moci.
§ 27. Řízení před mimořádným lidovým soudem je ústní a veřejné. Obžalovaný má právo zvoliti si sám obhájce nebo požádati soud, aby mu zřídil obhájce, je-li nemajetný. Nepoužijeli obžalovaný svého práva, zřídí mu soud obhájce z moci úřední. Jak obžalovaný, tak soud mohou obhajobou pověřit i osobu, nezapsanou v seznamu obhájců, která dosáhla doktorátu práv nebo složila tři státní zkoušky právnické, nejméně však státní zkoušku judicielní. § 28. (1) Hlavní přelíčení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se po vyvolání věci a zjištění generalií výkladem veřejného žalobce, které skutky jsou obžalovanému kladeny za vinu. Výslech obžalovaného a provádění důkazů řídí se obecně přepisy trestního řízení. Protokoly o výsleších spoluvinníků a svědků a dobrá zdání znalců mohou se číst vždy, když předseda senát považuje jejich čtení za účelné. (2) Řízení se zpravidla omezí na čin nebo činy, pro které byl obviněný před mimořádný lidový soud pohnán. Na činy, které nejsou trestné podle tohoto dekretu, nemá tudíž býti brán zřetel. Budou-li stíhány později v řízení před mimořádným soudem lidovým, nebo před soudem řádným, případně státním, nebo před krajským soudem, příslušným pro souzení vojenské zrady, budiž při výměře trestu vzat zřetel na trest na svobodě mimořádným lidovým soudem již uložený. (3) Řízení před mimořádným lidovým soudem nesmí býti zdržováno zjišťováním nároků na náhradu škody trestným činem způsobené. (4) Zjištění spoluvinníků nebudiž sice opomenuto, avšak vynesení a výkon rozsudku se tím nemá oddalovat. (5) Po ukončení průvodního řízení zhodnotí veřejný žalobce jeho výsledky a podá svůj konečný návrh. Na to udělí předseda slovo obžalovanému a jeho obhájci k přednesení obhajoby. Odpoví-li veřejný žalobce na její výhody, mají obžalovaný a jeho obhájce právo na poslední slovo. § 29. (1) Poté usnese se soud v neveřejné poradě na rozsudku, řídě se při tom příslušnými předpisy o řízení řádném, pokud tento dekret neustanovuje jinak.
(2) Opírá-li se výrok o vině u zločinu, na který tento dekret ukládá trest smrti, toliko o tři hlasy anebo dospěl-li soud k názoru, že byly zjištěny takové okolnosti, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný, může soud uložiti trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí a za předpokladů, označených v § 16, odst. 2, užíti i tohoto ustanovení. (3) Rozsudek budiž ihned vyhlášen ve veřejném zasedání soudu. § 30. O řízení před mimořádným lidovým soudem sepíše se zápis podle předpisů o řízení řádném. Tento zápis podepíší všichni členové senátu a zapisovatel. § 31. (1) Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoli podaná nemá odkladného účinku. (2) Trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou prosbu odsouzeného může býti lhůta prodloužena o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného, provede se rozsudek smrti do 24 hodin po dopadení odsouzeného. (3) Mimořádný lidový soud může také rozhodnouti, že trest smrti se vykoná veřejně. Učiní tak zejména, když surový způsob, jímž byl zločin spáchán, nebo zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů nebo jeho postavení mluví pro veřejný výkon rozsudku. V tomto případě může soud, aby se zajistila veřejnost, aby se zajistila veřejnost výkonu trestu, lhůtu dvou hodin prodloužiti, ne však nad 24 hodin.
Ustanovení přechodná a závěrečná. § 32. (1) Ustanovení zákona ze dne 3. května 1934, č. 91 Sb., o ukládání trestu smrti a o doživotních trestech, pro zločiny trestné podle tohoto zákona neplatí. (2) Ustanovení zákona ze dne 11. března 1931, č. 48 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, zůstávají v platnosti. § 33. Účinnost tohoto dekretu se stanoví ode dne vyhlášení na dobu jednoho roku, leč by jej příslušné zákonodárné instituce změnily nebo doplnily, anebo dobu jeho účinnosti zkrátily nebo prodloužily. § 34. Provedením tohoto dekretu se pověřují všichni členové vlády.
Příloha č. 2: Dekret presidenta republiky č. 17 ze dne 19. června 1945 o Národním soudu.
K návrhu vlády ustanovuji: § 1. (1) V Praze se zřizuje Národní soud. (2) Národní soud funguje jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. §2. Dopustili-li se činů trestných podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (v dalším retribuční dekret), státní president t. zv. protektorátu, členové t. zv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním. § 3. Národní soud je vázán hmotně-právními předpisy retribučního dekretu. § 4. Osoby označené v § 2 budou souzeny Národním soudem jako soudem čestným, i když se nedopustily činů trestných, ale nechovaly-li se po 21. květnu 1938 jak se slušelo na věrné a statečné občany československé. § 5. (1) Kdo bude uznán vinným podle předcházejícího paragrafu, bude výrokem Národního soudu zbaven aktivního a pasivního volebního práva do veřejných zastupitelstev, dále práva svolávat veřejná shromáždění a zúčastniti se jich, organizovat se v politických spolcích a organizacích, vydávat politické časopisy nebo jiné politické publikace, je redigovat neb do nich psát. (2) Přestoupení některého z těchto zákazů trestá se řádným soudem jako přestupem vězením od tří do šesti měsíců.
§ 6. (1) Národní soud rozhoduje v sedmičlenných senátech, které sestavuje přednosta Národního soudu. (2) Přednosta Národního soudu, jeho dva náměstkové, jakož i předsedové senátů musí býti soudcové z povolání. Jmenuje je president republiky k návrhu vlády. Přísedící senátů pro Národní soud jmenuje vláda k návrhu ministra spravedlnosti ze seznamů pořízených zemskými národními výbory.
Přísedícími Národního soudu buďte osvědčení vlastenci,
zejména také osoby, které se zasloužily v zahraničním nebo domácím odboji, nebo které byly obětí nepřátelské persekuce či zrady. § 7. (1) K návrhu ministra spravedlnosti určí vláda z řad osob práva znalých u Národního soudu veřejného žalobce (národního prokurátora), s potřebným počtem jeho náměstků. (2) Národní prokurátor i jeho náměstkové jsou podřízeni ministru spravedlnosti. (3) Národní prokurátor určuje, kdo z osob uvedených v § 2 nebo § 4 má býti souzen Národním soudem, a pro jaké zločiny nebo činy. Tímto určením se ruší příslušnost mimořádných lidových soudů i soudů řádných. § 8. (1) Pro řízení před Národním soudem platí obecná ustanovení trestního řádu, pokud tento dekret neustanovuje jinak. (2) Řízení proti vinníkům ve smyslu tohoto dekretu budiž zahájeno neprodleně a budiž v něm postupováno co možno urychleně. (3) Vyšetřování se nekoná. Vyhledávání buď omezeno na skutečnosti zásadní důležitosti. Provádí je národní prokurátor, který může požádati soudy a bezpečnostní úřady o provedení jednotlivých úkonů. (4) Po skončeném vyhledávání podá národní prokurátor písemnou obžalobu pro trestné činy, případně písemné obvinění ve smyslu § 4. Námitky proti tomu se nepřipouštějí. (5) V obžalobě či obvinění musí býti označena také skutečnost, která je podkladem obhajoby či obvinění. § 9. O vazbě obžalovaného v případě obžaloby ve smyslu § 2 rozhoduje národní prokurátor, řídě se při tom předpisy §§ 175 a 180 trestního řádu. § 10. (1) Obžalovaný má právo zvolit si obhájce nebo požádati soud, aby mu zřídil obhájce, je-li nemajetný. Nepoužije-li obžalovaný svého práva, zřídí mu soud obhájce z úřední moci.
(2) Obhájcem může býti toliko osoba, jež dosáhla doktorátu práv neb aspoň složila tři státní zkoušky právnické, nejméně však státní zkoušku judicielní. § 11. (1) Obžaloba, případně obvinění doručí se obžalovanému přímo s obsílkou k hlavnímu přelíčení, jehož termín nebudiž stanoven dříve než za osm dní od doručení obsílky. (2) Jestliže se obžalovaný nedostavil anebo nemůže dostaviti k soudu z jakýchkoliv důvodů, může národní prokurátor navrhnouti, aby se hlavní přelíčení konalo v nepřítomnosti obžalovaného. V takovém případě musí soud zřídit obhájce z úřední moci. § 12. (1) Hlavní přelíčení před Národním soudem zahajuje se po vyvolání věci a zjištění generálií čtením obžalovacího spisu, případně obvinění (§ 8). Výslech obžalovaného a provádění důkazů řídí se předpisy obecného trestního řízení. Činnost soudů a stran buď omezena na skutečnosti, pro něž byl obžalovaný před Národní soud pohnán. Zjištění spoluvinníků nebudiž sice opominuto, avšak vynesení a výkon rozsudku se tím nemá oddalovat. (2) Hlavní přelíčení před Národním soudem jest veřejné a ústní. Protokoly o výsleších spoluvinníků a svědků jakož i dobré zdaní znalců mohou se čísti vždy, považuje-li to předseda senátu za účelné. (3) Po ukončení průvodního řízení zhodnotí národní prokurátor jeho výsledky a podá konečný návrh. Předseda na to udělí slovo obžalovanému a jeho obhájci. Odpovídá-li národní prokurátor na vývody obhajoby, má obžalovaný a jeho obhájce na poslední slovo. § 13. (1) Poté co se soud v neveřejné poradě usnese na rozsudku, řídě se při tom příslušnými předpisy o obecném trestním řízení, pokud tento dekret neustanovuje jinak. (2) Při hlasování hlasují nejprve přísedící, a to starší před mladšími. (3) Neopírá-li se výrok o vině odsouzeného u zločinů, na něž je uložen trest smrti, alespoň o pět hlasů anebo dospěl-li soud k názoru, že pro zjištěné polehčující okolnosti by trest smrti byl nepřiměřeně přísný, může soud uložiti trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí, a za předpokladů uvedených v § 16, odst. 2 retribučního dekretu užít ustanovení v něm obsažených. (4) Na to budiž rozsudek ihned vyhlášen ve veřejném zasedání soudu. § 14. O prodloužení hlavního přelíčení se sepíše zápis podle předpisů o řádném řízení. Tento zápis podepíší všichni členové soudu a zapisovatel.
§ 15. Proti rozsudku Národního soudu není opravných prostředků. § 16. (1) žádost o milost kýmkoli podaná nemá odkladného účinku. (2) Trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou prosbu odsouzeného možno lhůtu prodloužit o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného, provede se rozsudek smrti do 24 hodin po dopadení odsouzeného. (3) Národní soud může rozhodnout, aby se trest smrti vykonal veřejně. Učiní tak zejména, když surový způsob, jímž byl zločin spáchán, nebo zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů, nebo jeho postavení veřejného výkonu rozsudku si žádá. V tomto případě může soud, aby se veřejnost výkonu zajistila, lhůtu dvou hodin prodloužit, ne však na více než 24 hodin. § 17. Ustanovení zákona o ukládání trestu smrti a doživotních trestech č. 91/1934 Sb. neplatí při odsouzení podle tohoto dekretu. § 18. Účinnost tohoto dekretu se stanoví ode dne vyhlášení na dobu jednoho roku, leč by jej příslušné zákonodárné instituce změnily či doplnily, anebo dobu jeho účinnosti zkrátily či prodloužily. § 19. Provedením tohoto dekretu se pověřují všichni členové vlády.
Příloha č. 3: Dekret presidenta republiky č. 138 ze dne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti.
K návrhu vlády ustanovuji: § 1. 1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán – nejde-li o čin soudně
trestný – okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1,000.000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo dvěma nebo všemi těmito tresty. (2) Byla-li uložena pokuta, buď pro případ její nedobytnosti zároveň vyměřen náhradní trest vězení podle míry zavinění do jednoho roku. Byl-li vedle pokuty uložen i trest na svobodě, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem vězení přesahovati jeden rok. (3) Směrnice, které v této věci vydá ministr vnitra, jsou pro národní výbor závazné. § 2. Do trestu na svobodě se započítá doba, po kterou byl pachatel zajištěn (ústavní dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 137 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční § 3. Činy trestné podle § 1 se promlčují v šesti měsících. Promlčecí lhůta počíná se dnem, kdy čin byl spáchán; u činů spáchaných před účinností tohoto dekretu pak dnem počátku jeho účinnosti. § 4. Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí jen v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr vnitra.
Příloha č. 4: Směrnice ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Podle § 1. odst. 3 dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti a podle § 1, odst. 2 vládního nařízení ze dne 5. května 1945, č. 4 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, ve znění vládního nařízení ze dne 7. srpna 1945, č. 44 Sb., vydávám tyto směrnice: 1) Za účelem konečného provedení očisty veřejného života pověřují se bezpečnostní komise, zřízené u místních národních výborů, aby u sebe soustředily všechna udání, jež se v obci vyskytnou a obsahují podezření z činů trestných
a/ podle dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, případně podle dekretu presidenta republiky č. 17/1945 Sb., o Národním soudu, nebo b/ podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. 2) Došlá udání (trestní oznámení) předloží místní národní výbor (bezpečnostní komise) – pokud se tak již dříve nestalo- okresnímu národnímu výboru (bezpečnostní komisi). 3) Zjistí-li okresní národní výbor (bezpečnostní komise) z trestního oznámení nebo během řízení, že jde o čin trestný soudem, odstoupí spis příslušnému soudu. 4) Vyplývá-li z trestního oznámení, že je dána skutková podstata činu trestného podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, provede bezpečnostní komise okresního národního výboru potřebné šetření, po případě zvláštní vyšetřující komisí. Vyšetřené případy předloží pak trestní komisi (odstavec 9). 5) Trestní řízení podle tohoto dekretu lze zavésti jen proti československému státnímu občanu české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, který se provinil způsobem uvedeným v § 1, odst. 1 dekretu, a pokud jde o delikty uvedené v odst. 11, písm. g) a ch) těchto směrnic a jim podobné i proti občanu kterékoli národnosti a státní příslušnosti. 6) Dobou zvýšeného ohrožení republiky (§ 1 dekretu) se rozumí doba od 21. května 1938 do dne, který bude určen vládním nařízením. 7) Pro podezření z činů trestných podle dekretu prezidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti není podle platných předpisů zajišťovací vazba přípustná. 8) K provedení trestního řízení je příslušný okresní národní výbor podle místa spáchaného činu a, nezavede-li řízení, je příslušným okresní národní výbor, který nejprve nabyl vědomosti o spáchaném činu. 9) Trestní pravomoc příslušející okresnímu národnímu výboru vykonává jeho jménem čtyřčlenná trestní komise nalézací, kterou volí okresní národní výbor přihlížeje k tomu, aby alespoň jeden z členů komise byl znalý práva (dosáhl doktorátu práva nebo složil všechny předepsané státní zkoušky). Jest dbáti toho, aby dodržením formálních náležitostí řízení bylo obviněnému znemožněno napadati nález po této stránce.
10) Nepřístojné chování, urážející cítění českého nebo slovenského lidu (§ 1, odst. 1 dekretu) je zejména: a) hlášení se k německé nebo maďarské národnosti, nemělo-li již za následek ztrátu československého občanství podle § 1, odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2. srpna 1945, č. 33 Sb., nebo vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců nebo Madarů, b) politická spolupráce s Němci nebo Maďary, jakož i členství ve fašistických organisacích, jednal-li pachatel s obzvláštní horlivostí, překračuje tak ve značné míře normální rámec svých členských povinností. Seznam fašistických organisací je uveden v příloze těchto směrnic; c) propagování (řečníci, pisatelé článků atd.-rukopisná poznámka), obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu, d) schvalování, podpora nebo obhajování nepřátelských projevů nebo činů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců, e) odborná spolupráce s Němci, Maďary a s českými nebo slovenskými zrádci, přesahující meze průměrného nařízeného výkonu (initiativní a mimoslužební návrhy, příkazy na zvýšení pracovní výkonnosti a pod.), f) ucházení se o povýšení, vyznamenání, odměny, služby a jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů nebo funkcionářů, nebo poskytování úplat a různých jiných výhod okupantům, g) zneužívání postavení na vedoucím místě, dosaženého pomocí okupantů, k získání nebo zabezpečení osobního prospěchu přisluhováním okupantům na úkor podřízených, h) společenský styk s Němci nebo Maďary v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti, jakož i hospodářský styk s Němci nebo Maďary přesahující tuto míru za účelem dosažení nadprůměrného obohacení a směřující k vědomému podporování okupantů, ch) týrání, urážení nebo terorisování Čechů a Slováků, spáchané ve službách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbiti se jim. 11) Předpokladem trestností je, že činem bylo vzbuzeno veřejné pohoršení. Pokud toto veřejné pohoršení nemusilo býti vzbuzeno již povahou činu samého, jak je tomu u deliktů uvedených v odstavci 10 pod písm. a) -d), f), g) a ch), dlužno je zjistiti (a to pokud možno
v souvislosti se zjišťováním podstaty trestného činu)) objektivními důkazními prostředky, např. výslechem osob z prostředí, v němž obviněný žil nebo pracoval. 12) Od trestního stíhání buď upuštěno, byl-li čin spáchán pod nátlakem nebo lze-li bez průtahu prokázati, že pachatel jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu, nebo s úmyslem zabrániti národní, rasové nebo politické persekuci jednotlivce, nebo že se pachatel svou pozdější činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské moci, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně účel jím sledovaný. 13) Trestní řízení nutno prováděti urychleně se zřetelem k tomu, že činy spáchané před účinností tohoto dekretu se promlčují v šesti měsících ode dne, kdy tento dekret nabyl účinnosti. Zemský národní výbor jest v rámci své dozorčí pravomoci oprávněn přidržovati okresní národní výbory k plnění této povinnosti, popřípadě dá podnět k použití ustanovení § 1, odst. 4 nebo § 5 vládního nařízení ze dne 5. května 1945, č. 4 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, ve znění vládního nařízení ze dne 7. srpna 1945, č. 44 Sb. 14) Pachatele lze potrestati podle míry zavinění a) veřejným pokáráním, b) pokutou, c) pokutou a veřejným pokáráním, d) vězením, e) vězením a veřejným pokáráním, f) pokutou a vězením, g) pokutou, vězením a veřejným pokáráním. 15) Trest veřejného pokárání se provede tím způsobem, že se pravoplatný nález, kterým byl uložen trest veřejného pokárání, veřejně vyvěsí nebo jinak veřejně vyhlásí v obci, v níž potrestaný bydlí a po případě i v obci, v níž byl čin spáchán.
16) Byl-li vedle pokuty uložen i trest na svobodě, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem vězení přesahovati jeden rok. Do trestu na svobodě se započítává doba, po kterou byl pachatel zajištěn (ústavní dekret prezidenta republiky č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční). 17) Trestní nález musí býti vydán písemně, býti řádně odůvodněn a opatřen poučením o opravném prostředku. O odvolání rozhoduje zemský národní výbor. Trest může býti vykonán až po té, kdy trestní nález nabyl moci práva. To platí i o trestu veřejného pokárání. 18) Tyto směrnice jsou pro národní výbory závazné (§ 1, odst. 3 dekretu č. 138/1945 Sb.).
Příloha č. 5: Příloha ke Směrnicím ministerstva vnitra ze dne 26. listopadu 1945, odst. 10, písm. b). Seznam fašistických organizací. Kromě fašistických organizací, uvedených v retribučním dekretu č. 16/1945 Sb., tj. Vlajky, Hlinkovy gardy a Svatoplukovy gardy, nutno za fašistické organisace považovati zejména: Akci národní obnovy, Akci „Národopisná Morava“ (organisátor Jan Úprka), Arijskou pracovní frontu (organisátor Opletal), Arijskou stráž, Českou arijskou frontu (organisátor ing. Roček z Brna), Českou pracovní frontu přidruženou k ČNST – Vlajce, Česko-německou společnost (sdružující skutečné přátele říšské orientace, naproti tomu Český svaz pro spolupráci s Němci, zřízený Dr. Háchou, byl rázu oficiosního), Český svaz válečníků, Exekutivu býv. vojáků,
Fašistickou skupinu při Nár. souručenství na Moravě (organisátor Rob. Mišurec), Hlavní vedení protektorátních fašistů (organisátor Jos. Rambousek v Brně), Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (pokud jde o osoby, které nemají očistné listy, vydané ministerstvem vnitra), Moravské národní socialisty (organisátor E. Pitlík v Brně), přezvané později na Moravskou nac. soc. stranu a její Fašistické gardy (přezvané později na „Ochranné sbory“), Nacionální hnutí spolu s jeho gardami, přezvanými na Černé šiky, Nár. akční komitét (organisátor bar. Procházka), Nár. obec fašistickou – dělnický syndikát při Nár. souručenství (organisátor Jan Trojovský z Brna), Nár.-soc. českou dělnicko-rolnickou stranu (NSČDRS, známější pod označením „Strana zeleného hákového kříže“, organisátor Mlčoch v Kroměříži), Nár. soc. gardu státních aktivistů Velkoněmecké říše (NSGSA, zvanou též nac. soc. garda slovanských aktivistů osy Berlín-Řím, organisátor Fr. Löffler v Jihlavě), Nár. soc. hnutí pracujícího lidu (organisátor Blažek), Nár. soc. stranu dělnickou (organisátor Grasblum), Nár. tábor fašistický (NTF, organisátoři Kasandra a Břetenář), Nár. tábor fašistický-moravské křídlo (organisátor Jar. Vala), Nár. arijskou kulturní jednotu, Národní obec fašistickou (N.O.F., organisátor Rud. Gajda), Protižidovskou ligu, Stranu českých fašistů (SČF, organisátor Janík), Svaz arijských mlynářů, Svaz českých vojáků ze světové války, kteří bojovali po boku německé armády (při nár. obci fašistické),
Svaz vojáků z fronty, Ústřední sekretariát Nár. tábora fašistického, velitelství fašistických gard (později z něho vzniklo „České arijské hnutí“- organisátor O. Peřina v Brně), Zemské vedení moravských fašistů (organisátor J. M. Tichý), Železnou gardu (organisátor Jos. Dostál v Brně). Dále pak tyto organisace: Českou ligu proti bolševismu, Český svaz pro spolupráci s Němci (ČSSN), Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, Svaz zemědělství a lesnictví, Veřejnou osvětovou službu (u těchto pěti posléze jmenovaných organisací jen pokud jde o činovníky, kteří měli politický vliv v těchto organisacích).
Příloha č. 6: Dodatek ke směrnicím ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu presidenta republiky č. 138/45 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Směrnice ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (výnos minist. vnitra č. B2220-23/11-45-I/2/ doplňují se na podkladě § 1, odst. 3, takto: I. Odstavec 10 směrnic. Do odstavce 10 směrnic ministerstva vnitra ze dne 26. listopadu 1945 ku provedení dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, se za písmeno ch) zařazuje toto další ustanovení: „i) vědomě nebo z hrubé nedbalosti učiněné nesprávné prohlášení o státní a národní spolehlivosti osoby, která se provinila proti Československé republice nebo národu českému
nebo slovenskému, mohl-li ten, kdo prohlášení učinil, důvodně předpokládati, že prohlášení může býti předmětem úředního jednání“. II. Příloha ke směrnicím. Příloha k odst. 10, písm. b) směrnic se doplňuje tak, že se za Národní obec fašistickou (N.O.F., organisátor Rud. Gajda) ještě uvede: „Obóz Zjednoczenia Narodowego (tj. Tábor národního sjednocení), pokud jde o činovníky pracovavší ilegálně před odtržením Těšínska od Československé republiky“. III. Řízení proti veřejným zaměstnancům. (poměr dekretu č. 138/1945 Sb. k dekretu č. 105/1945 Sb.): Při konkurenci činů trestných podle dekretem presidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, a podle dekretu presidenta republiky č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců, jest postupovati takto: 1/ Okresní národní výbory, u nichž bylo podáno proti veřejnému zaměstnanci trestní oznámení podle dekretu 138/1945 Sb., učiní po zahájení řízení oznámení služebnímu úřadu a vyčkají výsledku řízení podle dekretu č. 105/1945 Sb. 2/ Služební úřad (:úřad příslušný podle § 15 dekretu č. 105/1945 Sb.) uvědomí o svém rozhodnutí okresní národní výbor a to tím, že mu buď zašle opis kárného oznámení, nebo oznámí, proč kárné oznámení nečiní. 3/ Koná-li služební úřad šetření podle dekretu č. 105/1945 Sb. z vlastního podnětu, uváží v každém případě, zda jsou u něho dány též předpoklady pro stíhání podle dekretu č. 138/1945 Sb., t.j. bylo-li nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu vzbuzeno veřejné pohoršení. Dojde-li k tomuto závěru, zašle opis kárného oznámení zároveň příslušnému okresnímu národnímu výboru, který po zahájení řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. vyčká výsledku očistného řízení. 4/. O výsledku provedeného očistného řízení vyrozumí služební úřad okresní národní výbor, u něhož bylo proti zaměstnanci zahájeno řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb.
5/. Okresní národní výbor přihlédne při svém rozhodování k výsledku řízení podle dekretu č. 105/45 Sb., pokud se týče ke sdělení služebního úřadu podle odstavce 2. 6/ Provinění veřejných zaměstnanců proti národní cti, spáchaná v době od 29. září 1938 a v době po 4. květnu 1945 nutno posuzovati podle dekretu č. 138/45 Sb. bez újmy stíhání podle disciplinárních předpisů platných pro veřejné zaměstnance. Podle dekretu č. 138/45 Sb. trestají se totiž provinění proti národní cti spáchaná v době zvýšeného ohrožení republiky, kterážto doba od 21. května 1938 dosud trvá, (vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb., o ukončení stavu branné pohotovosti státu, nebyla prohlášena za skončenou) kdežto řízení proti veřejným zaměstnancům podle dekretu č. 105/45 Sb. vztahuje se jen na dobu nesvobody, tj. na dobu od 30. září 1938 do 4. května 1945 včetně. V těchto případech je postupovati podle obdoby předpisů uvedených pod body 1 až 5. IV. Řízení proti vojenským gážistům. Pro řízení proti vojenským gážistům platí ustanovení vojenského kárného zákona ve znění vyhlášky č. 65/1935 Sb. Nutno proto příslušné trestní spisy okresního národního výboru předložiti ministerstvu národní obrany k dalšímu opatření. U osob, které nejsou vojenskými osobami z povolání, buď řízení formálně zahájeno, leč s vydáním trestního nálezu buď posečkáno až do doby, kdy tyto osoby budou z vojenské služby propuštěny. V. Opatření proti promlčení deliktu. Okresní národní výbory, které dosud z jakýchkoli důvodů nemohly zahájiti trestní řízení proti osobám, na něž bylo učiněno trestní oznámení, zejména je vyslechnouti, zahájí neprodleně toto řízení alespoň tak, že jim zašlou výměr tohoto znění: „Okresní národní výbor v……….zahajuje proti Vám trestní řízení pro přestupek § 1 dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945 č. 138 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. O tom se uvědomujete s tím, že obsílka k výslechu bude Vám doručena zvlášť.“ (datum, razítko, podpis).
Koncept tohoto vyřízení buď spolu s průkazem o doručení (návratkou) uložen u spisu. VI. Tento dodatek ke Směrnicím jest podle § 1, odst. 3 dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb. pro národní výbory závazný. Ministr vnitra Nosek v.r.
Příloha č. 7: Druhý dodatek ze dne 28. listopadu 1946 ke směrnicím ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 k provedení dekretu presidenta republiky č. 138/45 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Směrnice ministerstva vnitra ze dne 26. listopadu 1945 k provedení dekretu presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti (výnos ministerstva vnitra č. B2220-23/11-45-I/2/ ve znění prvního dodatku ze dne 7. května 1946 č. B-2220-12/4-46-I/2/ se na podkladě § 1, odst. 3 dekretu č. 138/1945 Sb. doplňují a pozměňují takto: I. (1) Věta první odstavec 9 směrnic se pozměňuje a zní takto: „Trestní pravomoc, příslušející okresnímu národnímu výboru, vykonává jeho jménem jedna nebo několik pětičlenných trestních komisí nalézacích (dále jen komisí), které volí ve své plenární schůzi okresní národní výbor přihlížeje k tomu, aby v nich byly zastoupeny všechny politické strany, vyvíjející činnost na území okresního národního výboru (dále jen strany).“ (2) Do odstavce 9 směrnic vkládají se za první větu tato další ustanovení: a) Při přikazování mandátů v trestní komisi nalézací jednotlivým stranám se nejprve přidělí každé straně po jednom členu komise a zbývající mandáty, které zůstaly takto ještě neobsazeny, přidělí se postupně těm stranám, kterým by připadl podle zásady poměrného zastoupení největší počet členů komise. b) Při volbě členů komisí přihlíží okresní národní výbor k tomu, aby alespoň jeden z členů každé komise byl znalý práva (dosáhl doktorátu práv) nebo složil všechny předepsané státní zkoušky (a aby mezi členy komise byly pokud možno osoby, které se osvědčily v boji proti nacismu (např. osvobození političtí vězňové).
c) Za každého člena komise zvolí okresní národní výbor náhradníka podle týchž zásad, podle nichž se volí členové. Náhradník nastupuje na uprázdněné místo člena komise. Je-li člen komise zaneprázdněn, zastupuje ho při projednávání celého případu náhradník. d) Komise je způsobilá k usnášení za přítomnosti všech svých členů (náhradníků), nedostavíli se všichni členové komise (náhradníci), odročí se jednání na nejbližší příští pracovní den, kdy je komise způsobilá jednati i za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů. Rozhoduje nadpoloviční většina všech hlasů přítomných, předseda komise hlasuje. II. Okresní národní výbory jsou povinny učiniti v rámci své působnosti všechna opatření k tomu, aby trestní řízení bylo co nejvíce urychleno. Tohoto výsledku nutno dosáhnouti zásadně bez zvláštních finančních výdajů a to zejména zvýšením výkonnosti trestních komisí nalézacích, které jsou již zřízeny, přidělením většího počtu pomocných sil k přípravným úkonům a to sil z těch oborů, kde mohou býti přechodně postrádány apod., kdyby se to ukázalo nutným buďte zřízeny další komise na dobu nezbytné potřeby. III. Tento dodatek ke Směrnicím jest pro národní výbory závazný.
Ministr vnitra Nosek v.r.
Příloha č. 8: Třetí dodatek ze dne 7. ledna 1947 ke směrnicím ministra vnitra ze dne 26. listopadu 1945 k provedení dekretu presidenta republiky č. 138/45 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Směrnice ministerstva vnitra ze dne 26. listopadu 1945 k provedení dekretu presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti (výnos ministerstva vnitra č. B2220-23/11-45-I/2/ ve znění prvního dodatku ze dne 7. května 1946 č. B-2220-12/4-46-I/2/ a druhého dodatku ze dne 28. listopadu 1946, č. B-2220-28/11-46-I/2/ se na podkladě § 1, odst. 3 dekretu č. 138/1945 Sb. doplňují a pozměňují takto:
I. Odstavec 5 směrnic. Odstavec 5 směrnic ministra vnitra se doplňuje a zní takto: „(5) Trestní řízení podle tohoto dekretu lze zásadně zavésti jen proti československému státnímu občanu české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, který se provinil způsobem, uvedeným v § 1. odst. 1 dekretu; pokud jde o trestný čin podle odst. 10, písm. a) těchto směrnic, lze trestní řízení zavésti proti osobám českého, slovenského nebo jiného slovanského původu bez ohledu na jejich státní příslušnost, pokud pak jde o trestné činy podle odst. 10, písm. g) a ch) a jim podobné i proti osobám, kterékoli národnosti a státní příslušnosti“. II. Odstavec 10 směrnic. Odstavec 10, písm. a) směrnic se pozměňuje a zní takto: „a) ucházení se o německou nebo maďarskou státní příslušnost, hlášení se k německé nebo maďarské národnosti nebo vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců a Maďarů,“ Poznámka ad I. a II.: Osoby českého, slovenského nebo jiného slovanského původu lze bez ohledu na jejich státní příslušnost stíhati, jestliže se ucházely o německou nebo maďarskou státní příslušnost, hlásily se k německé nebo maďarské národnosti nebo vědomě podporovaly odnárodňovací snahy Němců a Maďarů, bylo-li trestní řízení zahájeno před uplynutím zákonné promlčecí lhůty. III. Odstavec 9. směrnic. Ustanovení odstavce 9, písm. d) směrnice znění druhého dodatku se pozměňuje a zní takto: „d) Komise je způsobilá k usnášení za přítomnosti všech svých členů (náhradníků); nedostavíli se všichni členové (náhradníci), pozve předseda komise ihned náhradníka nedostavivšího se člena komise, aby se k jednání bez průtahů dostavil v přiměřené době, již předseda zároveň určí. Nedostaví-li se tento náhradník v určené době, může komise jednati, je-li přítomna nadpoloviční většina členů. Nebylo-li možno náhradníka pozvati, nutno jednání odročiti na nejblíže příští pracovní den, kdy je komise způsobilá jednati i za přítomnosti nadpoloviční většiny členů. Komise rozhoduje nadpoloviční většinou hlasů přítomných; předseda komise hlasuje. IV. Řízení proti veřejným zaměstnancům. Odstavec 1 prvního dodatku Směrnice věci shora uvedené se doplňuje a zní takto:
„(1) Okresní národní výbory, u nichž bylo podáno proti veřejnému zaměstnanci trestní oznámení podle dekretu č. 138/1945 Sb., učiní po zahájeném řízení oznámení služebnímu úřadu a vyčkají zpravidla výsledku řízení podle dekretu č. 105/1945 Sb. Nedostanou-li však vyrozumění o výsledku tohoto řízení do 30 dnů ode dne učiněného oznámení, nejpozději do 31. března 1947, provedou řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. Tato lhůta počítá se u oznámení učiněných před vydáním těchto směrnic od 10. ledna 1947.“ V. Tento dodatek ke směrnicím je pro národní výbory závazný.
Příloha č. 9: Seznam členů Okresní vyšetřovací komise k 1. září 1945: JUDr. Ivan Klouda, advokát v Benešově, předseda Josef Hofbauer, okresní soudce v Benešově, zástupce předsedy
členové komise: JUDr. Ludvík Šilhavý, okresní soudce v Benešově JUDr. Ladislav Mazanec, soudce v Benešově Miroslav Kejmar, soudce v Benešově JUDr. Vladimír Vodička, advokát v Benešově JUDr. František Zeman, advokát v Benešově JUDr. Jaroslav Schenk, vrchní komisař v Benešově JUC. Josef Bobek, komisař v Benešově JUC. Josef Dráb, úředník ministerstva informací v Benešově František Bobek, škpt. Četnictva v.v. v Benešově JUDr. Rudolf Francl, notář v Benešově Karel Štěpánek, policejní asistent v Benešově Emil Šimánek, četnický štábní strážmistr v Benešově Antonín Dvořák, četnický strážmistr v Benešově Vilém Hluchovský, soukromý úředník v Benešově Ladislav Stránský, četnický strážmistr v Benešově Marie Hlávková, soudní úřednice v Benešově Viktor Nebeský, vrchní policejní inspektor v Benešově
Antonín Šmejkal, policejní asistent v Benešově František Zima, zedník v Benešově Josef Veselka, adjunkt ČSD v Benešově Milouš Stodola, úředník ONV v Benešově František Kolář, soudní úředník v Benešově Václav Kvapil, sladovnický v Benešově František Lichka, soudní úředník v Benešově, vedoucí kanceláře
Příloha č. 10: Seznam členů Vyšetřovací a bezpečnostní komise ke 3. lednu 1946: Jindřich Zach, Benešov Václav Stejskal, Brodce n/S Václav Kvapil, sladovní, státní pivovar v Benešově František Tupý, soudní úředník, předseda MNV v Benešově npor. Nádvorník, okresní velitel SNB v Benešově Emil Šimánek, příslušník SNB v Benešově Antonín Dvořák, příslušník SNB v Benešově Ladislav Stránský, příslušník SNB v Benešově škpt. v.v. Bobek, příslušník SNB v Benešově Antonín Šmejkal, úředník kriminální policie v Benešově JUC. Josef Dráb, úředník ministerstva informací v Benešově Josef Hnojský, úředník ve věznici v Benešově Ladislav Drábek, úředník hospodářské záložny v Benešově Milouš Stodola, úředník ONV v Benešově JUDr. Schenk, vrchní komisař ONV v Benešově Josef Mrázek, škpt. v.v. v Benešově
Příloha č. 11: Seznam předsedů Trestní nalézací komise: „první retribuce“, do května 1947: JUDr. Ivan Klouda JUDr. Vladimír Vodička (do prosince 1946) JUDr. František Doskočil (od prosince 1946) Karel Dráb (v šesti případech, zvolen za předsedu komisí ad hoc) Josef Hofbauer (v jednom případě, zástupce předsedy)
Příloha č. 12: Seznam členů Trestní nalézací komise: Leden 1946: TNK I.: členové: JUDr. Ivan Klouda, advokát, navržen ČSNS Jan Řehoř, tajemník, navržen KSČ Viktor Král, železniční podúředník, navržen ČSSD František Dvořák, navržen ČSL náhradníci: JUDr. František Doskočil, komisař politické správy, navržen ČSNS Arsenius Rosa, berní úředník, navržen KSČ Daniel Laurýn, tajemník, navržen ČSSD František Živný, obchodník, navržen ČSL
TNK II.: členové: JUDr. Vladimír Vodička, advokát, navržen KSČ Karel Dráb, poštovní úředník, navržen ČSNS Václav Kučera, soudní úředník, navržen ČSL Karek Hvězda, úředník berního úřadu, navržen ČSSD náhradníci: Milouš Stodola, úředník ONV, navržen KSČ Josef Jelínek, úředník pojišťovny, navržen ČSNS
Emil Hrabánek, rolník, navržen ČSL Josef Hofbauer, soudní rada, přednosta okresního soudu, navržen ČSSD
Prosinec 1946: TNK I.: členové: JUDr. Ivan Klouda, advokát, navržen ČSNS Arsenius Rosa, berní úředník, navržen KSČ František Nacházel, účetní adjunkt, navržen ČSL Rudolf Linhart, advokát, úředník ONV, navržen ČSSD Miloslav Měchura, holič, navržen KSČ náhradníci: Bohumil Horký, důchodní státních statků a lesů, navržen KSČ Jaroslav Novák, podplukovník, navržen ČSNS Cyril Kočí, výrobce hudebních nástrojů, navržen ČSL František Černý, instalatér, navržen ČSSD Jan Řehoř, dělník, navržen KSČ
TNK II.: členové: JUDr. František Doskočil, vrchní komisař policejní správy, navržen ČSNS František Nerad, úředník, navržen KSČ František Zima, dělník hřiště BSK, navržen KSČ Osvald Kříž, rolník, navržen ČSL Jan Nádvorník, úředník, navržen ČSSD náhradníci: Miroslav Skočdopole, navržen KSČ Ladislav Hocek, dělník, navržen KSČ Bedřich Šteigr, major četnictva, navržen ČSNS František Krutský, poštovní zaměstnanec, navržen ČSL František Karásek, kapitán v.v. , navržen ČSSD
Příloha č. 13: Seznam členů Revizní komise: členové: Arsenius Rosa, berní úředník Josef Příborský, okresní osvětový inspektor František Oliverius, ředitel pivovaru v Benešově náhradníci: Mifka Jan Křížek Seček
Příloha č. 14: Seznam členů Trestní nalézací komise: „druhá retribuce“, 1948: členové: JUDr. B. Šesták, rada politické správy ONV v Benešově, předseda František Zima František Ornstein náhradníci: JUDr. Josef Bobek, vrchní komisař politické správy v Benešově Anselm Mikolajek Pulkrábek
Příloha č. 15: Seznam odsouzených Trestní nalézací komisí v Benešově: Odsouzeni v „první retribuci“ (83): Viktor Arazim, Josef Bednář, Fratišek Bér, Václav Buchal, František Čechmánek, Jana Dědová, Karel Drábek, Jaroslav Dvořák, Jaroslav Elich, Ludvík Fiala, Corona Fišerová, Jiří Fuksa, Olga Fundová, František Hart, Václav Hejhal, Marie Hofmanová, Tomáš Höhn, Zdeňka Holešovská, Josef Horčík, Jan Hřebíček, Josef Jána, Karel Jarolím, Karel Jiroušek, Karel Kába, Oldřich Kába, František Kabát, František Kašpárek, Josef Kautzký, Josef Kolařík, Evžen Kolinger, Jaroslava Konečná, František Kopecký, František Kovář, Věra Krejčová, Edmund Löbl, Alois Mandásek st., Alois Mandásek ml., Josef Matějka, Štefan
Monček, Rudolf Novotný, Prokop Párys, Václav Pavlas, Josef Plášil, Anna Platilová, Rudolf Podbradský, František Podhola, Antonín Prokeš, Marie Prudičová, Klotylda Přibyslavská, Marie Přibyslavská, Emílie Rossmannová, Miluše Rysová/Sommerová, Jan Sedláček, Marie Schützová/Uxová, Anna Spálenková, Antonín Staněk st., Antonín Staněk ml., Václav Suchánek ml., Štěpán Svítil, Engelbert Svoboda, Jindřich Šach, Marie Šídlová, Stanislav Šípek, Anna Širůčková, Ludmila Špičková, Naděžda Špičková, Zdena Špičková, Rudolf Štekl, Karel Štekr st., Josef Šturc, Jaroslav Štych, Josef Tihlařík, Anežka Tůmová, Leopold Turek, Ladislav Vaněk, Josef Vedral, Stanislav Vedral, Milada Vojtěchová, František Votruba, Marcela Walterová, Zdeňka Walterová, Václav Zeman, Věra Žatecká. Odsouzeni pouze ve „druhé retribuci“ (19): Markéta Boučková, Terezie Boučková, Antonín Černý, Antonín Fousek st., Antonín Fousek ml., Marie Hlavatá, Rudolf Hora, Otomar Hrbotický, Josef Král, Arnošt Krčál, Zdeněk Leiner, Bohumil Maňák, Alois Nováček, Jan Pelcl, Vratislav Suchánek, Jan Štástka, Albín Josef Štěrba, Josef Vaněk, Bohumil Vítovec. Odsouzeni v „první“ i „druhé retribuci“ (3): Karel Kába, Oldřich Kába, František Podhola. Celkový počet odsouzených za obě retribuční období: 102
Odsouzen jinou trestní nalézací komisí (1): Ludvík Mužík Případů, předaných jiným TNK bylo několik desítek a o žádném z nich nejsou další informace. Mužíkův případ byl zvláštní v tom, že současně s řízením v Praze proti němu běželo řízení i v Benešově, a to bylo nakonec zastaveno pro promlčení. Z důvodu odsouzení v Praze bylo pak ukončeno benešovské revizní řízení. Osvobozeni, ale odsouzeni očistnou komisí (5): Emanuel Ditrich, Josef Funda, Vlasta Kroužková, Antonín Rauvolf, Jan Tesař -tito lidé byli z hlediska :malého dekretu“ nevinní, protože nebyli odsouzeni podle „malého dekretu“. Bylo na ně nicméně nahlíženo jako na provinilce, protože jejich jména jsou zapsána v seznamu odsouzených. Revize neskončena nebo ukončena bez projednání (5): Rosálie Kellnerová, Olga Macháčková, Elfriede Mockerová, Josef Ostrčil, Karel Seewald -tito lidé vlastně také do seznamu odsouzených úplně nepatří, protože odsouzeni nebyli. TNK je nicméně do seznamu zanesla, a to v době, kdy jejich případy ještě nebyly ukončeny.
Příloha č. 16:
legitimace člena Okresní vyšetřovací komise (SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20)
Příloha č. 17:
evidenční list odsouzeného (SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20)
Příloha č. 18:
ukázka dvojstrany z rejstříku Vyšetřovací komise (SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 23)
Příloha č. 19:
ukázka dvojstrany z rejstříku Trestně nalézací komise (SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20)
Příloha č. 20:
ukázka trestního nálezu s plným odůvodněním (SOA v Praze, fond TNK Benešov)
ukázka stručného trestního nálezu (SOA v Praze, fond TNK Benešov)
Příloha č. 21:
ukázka zápisu o jednání Trestně nalézací komise (SOA v Praze, fond TNK Benešov)
Příloha č. 22:
kriminální zaměstnanec Oswald Marx
kriminální zaměstnanec Alfred Rziha
(SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 20)
Příloha č. 23:
Vila Katuška, bývalé sídlo služebny benešovského Gestapa (foto autor)
Pamětní deska na vile Katuška (foto autor)
Příloha č. 24:
Budova bývalé piaristické koleje, místo zasedání Trestně nalézací komise (foto autor)
Příloha č. 25: Tabulka případů Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy (CD ROM).
