Krátká cesta Tomáš Lhotský
Tomáš Lhotský Krátká cesta
www.lhotsky-tomas.cz
Spolupráce na realizaci Ing. Vojtěch Lhotský Ilustarace Tomáš Lhotský Korektura českého jazyka Mgr. Alena Rambousková
Vydal Tomáš Lhotský, 2016 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být upravována ani publikována bez souhlasu autora.
ISBN 978-80-906085-5-9
Obsah 1
Karty
5
2
Potopení
16
3
Úkol
27
3
1 Karty Zrovna když jsme dokončovali poslední maličkosti před vyplutím, přístavním hlukem se prodral břinkot nedalekého zvonu. Jeho tóny se bez rozpaků vtlačily mezi úzké uličky a přístavní mola, aby ohlásily poledne. „Oběěěěd,“ ozvalo se z podpalubí naší lodě. Okamžitě jsme všeho nechali a chvátali zasednout k jídelnímu stolu. Jen jedna židle zůstala prázdná. Ne na dlouho. Kapitán vstoupil mezi otevřené dveře, v místnosti potemnělo a jeho stín se prošel po jídelním stole. Zcela zabrán do svých obav a starostí zasedl na své místo. Pokynul hlavou, ať jíme, a svůj loket omylem ponořil do talíře s polévkou. Hlavu položil do dlaně a zůstal nehybně sedět. Modrá uniforma se chopila příležitosti a vše tekuté urychleně pozřela. Polévkové nudle ponechala kapitánovi, až se vzpamatuje. Inu náš kapitán byl již takový. Neustále žil ve strachu a v obavách, co kdyby se stalo to či ono. Měl strach, jestli bude foukat do plachet dosti silný vítr, jestli stihneme zboží včas doručit, jestli nepřijde 5
1 Karty bouře nebo – raději ani nepomyslet – jestli se mu loď někde nepoškodí. Snad proto, aby se aspoň chvilku odpoutal od svých starostí, chodil před vyplutím na vycházku. Vracel se většinou až k večeru a pokaždé, jen co přišel, jsme zvedli kotvu, vytáhli plachty a hurá na širé moře. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kapitán po obědě přejel kartáčem svou starou uniformu, rukama porovnal šedivé, na krátko střižené vlasy a fousy, nasadil kapitánskou čepici a opustil loď. Než stačil náš kuchař Tonda umýt nádobí, vcházel již do lesa. Sotva udělal pár kroků, pěšinka se rozdvojovala. „To je divné,“ říkal si, „kolikrát jsem tudy šel a nikdy tady žádná odbočka nebyla. No nevadí, dnes se tedy vydám po té nové.“ Pěšinka se několikrát zatočila a prudce klesala do údolí. Ten les musel být asi kouzelný. Kapitána úplně proměnil. Sešel až k potoku protékajícímu údolím, jako mladík jej přeskočil a hurá do kopce. Ne že by ho vyběhl, ale na svůj věk ho zdolal docela rychle. Pak se udýchaný zastavil, pěstí se udeřil do prsou a na celý les křičel: Jen všichni koukejte, co síly v sobě ještě nosím. Přes potoky i říčky, 6
1 Karty coby mladý jura skočím. Dolů v údolí seběhnu, jak dravá šelma, která žízeň hasí u potoka v lese. A vzápětí na horu vylétnu, jak orel plný sil, který v modrá oblaka se vznese. A tak se kapitán rozběhl z kopce k druhému potoku. Šlo to zprudka. Bál se brzdit, aby mu nohy nepodklouzly, a tak zrychloval, klopýtal a jak lavina se hrnul dolů. Potok jen tak tak přeskočil. Okamžitě se vzpamatoval, zaťal pěsti, křičel hurá a pokračoval v běhu, aby se co nejrychleji dostal z údolí nahoru. Jeho plán však zmařil klacek ležící na cestičce. Snad ze starosti, aby se kapitán příliš neuhnal, zamotal se mu šikovně mezi nohy. Kapitán padl tak prudce na zem, že i když byl už zabořen obličejem v listí, pořád ještě křičel hurá. Takový malý karambol, to ale nic není. Pomalu vstal, oklepal ze sebe listí a za chvilku stál jak vítěz nahoře na kopci. Koukal na pěšinku směřující do třetího údolí. Ztrácela se pod vrstvou starého listí a jehličí. Vše se jevilo ještě strmější. Kapitán opět zatloukl pěstmi do své hrudi a zakřičel: „Jak dravá šelma vrhnu se dolů!“ Šlo to opravdu kalupem. Jen co udělal pár kroků, nohy mu podklouzly a on střídavě po zádech a po zadku jel do potoka. Snad zázrakem 7
1 Karty se mu povedlo těsně před vodou vztyčit se na nohy a potok přeskočit. „Jak ponižující klouzat se po zadku . Možná by bylo důstojnější, kdybych skončil v kotrmelcích v potoce,“ řekl si. Zvedl hlavu a křikl: „Nahoru jak orel plný sil vylétnu.“ Do prsou se už netloukl a vyrazil. Nedá se říci, že by kapitán letěl do kopce jako orel. Co chvíli lezl po kolenou, odpočíval a funěl. Neustále hleděl pod nohy, aby neuklouzl a nesjel po svahu zpátky. Konečně nahoře. Cestička se ale narovnala o něco rychleji než jeho tělo. Kapitán ještě v předklonu, aniž by koukal před sebe, udělal tři svižnější kroky – a BÁC. Hlavou narazil do něčeho tvrdého, až ho to odmrštilo zpět. Kdepak jako orel vzhůru, ale jako sokol střemhlav se řítil z kopce dolů až do potoka. Studená voda ho v mžiku postavila na nohy a vyhnala na suchou půdu. Kapitán se prohlížel, kontroloval, ale kromě boule na čele byl naprosto zdráv. To mu dodalo kuráže. Zvědavost, do čeho to naboural, ho popohnala, a tak po malé pauzičce šplhal zas do kopce. Když dosáhl vrcholu, hned viděl, co mu udělalo tu bouli na hlavě. Za vše mohla kovová branka, která pěšinu zatarasila. Panty byla spjata s vysokou kamennou zdí a zdobena popínavými rostlinami. Skrze ni bylo vidět, jak pěšinka za brankou pokračuje nádhernou zahradou plnou kvetoucích stromů, květin a jezírek s průzračnou vodou. „Je to celé nějaké divné. V lese na kopci zahrada?“ podi8
1 Karty vil se kapitán. Několikrát se zhluboka nadechl, aby tu krásu do sebe nasál, uchopil kliku, zmáčkl, ale kdepak, jako by to vše bylo s kamennou zdí srostlé. Pro jistotu znovu vše zopakoval, ale branka nepovolila. Nadšení a omámení tou krásou vystřídalo zklamání, že zde jeho pohádková cesta končí. Ještě hezky dlouho nehnutě stál na místě a přemýšlel, zda by se nemohl dostat dovnitř jinudy. Kolem kamenných zdí až k pěšině se ale táhlo hluboké příkré údolí, a tak se nakonec otočil a zklamaný vykročil zpět. Po dvou krocích zastavil s pocitem, jako by něco zapomněl. „Co to může být? Nebo jsem něco nepochopil? Třikrát jsem šel z kopce, třikrát do kopce, třikrát přeskočil potok a dvakrát zmáčkl kliku. Že by...“ Jedním dlouhým krokem byl zase u branky, ramenem do ní zatlačil a zmáčkl kliku po třetí. Otevřeno! S velkou radostí vešel dovnitř a pomalu se šoural, aby nic nepřehlédl. Okouzlen tou pohádkou se dostal až k široké kamenné studni, kde pěšinka končila. Byl tam i rumpál s provazem a vědrem, ale voda nikde. Že studna nahoře na kopci je suchá, není nic divného, ale že všude kolem jsou přitom krásná jezírka plná průzračné vody, to už divné je. Kapitánovi to vrtalo hlavou. Vždyť ta studna, jako by byla děravá. Odvázal provaz od rumpálu a pevně jej přivázal k dřevěnému trámku. Několikrát za něj prudce trhl, zda je dost pevný, a hurá do 9
1 Karty studně. Zapomněl ale překontrolovat délku provazu. On nevedl, jak by slušný provaz měl, až ke dnu. Klidně si končil o něco dříve. Že něco nedomyslel, kapitánovi došlo, až když jeho nohy visely níže než provaz a neměly se čeho přidržet. Rozhodl se šplhat opačným směrem. Ale ouha. Nahoru to nějak nešlo. Možná kdyby byl provaz silnější a tělo štíhlejší, ale tak tomu nebylo. Kapitán panice nepropadl. Vymýšlel ledacos, ale nepomáhalo nic. Ruce váhu těla nevytáhly. Volat o pomoc? Zkusil to. Kdepak, nic platné. Ruce ochabovaly, sevření sláblo, až se provaz vysmekl a hrdina spadl na dno. Přistál ale jak do peřinky. Ve studni byla totiž silná vrstva měkounkého listí. Okamžitě věděl, proč tam není voda. U dna byl čtvercový kamenný otvor. Kapitán doufal, že tudy by se mohl dostat ven. Po krátkém odpočinku pěkně po čtyřech, pěkně po kolenou vlezl dovnitř. Vzdaloval se tímto malým kamenným tunýlkem od studně a jasně viděl, že z druhé strany přichází světlo. Přehlédl však kámen, který se mu rozhodl pomoci. Byl to opravdový dobrák. Všiml si, že kapitánova hlava s jednou boulí nalevo vypadá divně a že bude dobré přidat bouli i na druhou stranu. A tak se rychle vysunul o hodně níže a kapitán jak beran do něj drcl. Ten to ale schytal. Tolik neslušných slov, co byl kámen na světě, ještě neslyšel. 10
1 Karty Za dobrotu na žebrotu, pomyslel si a pozoroval, jak hudrující kapitán pokračuje tunýlkem dál. Kapitán opravdu pomoc nedocenil, naopak ještě dvakrát se otočil a na kámen křičel: „Žádal jsem si snad druhou bouli? Prosil jsem o to, že chci vypadat jak beran? “ Všechno to bylo ale rázem zapomenuto, když dolezl do místa, kde tunýlek vyústil do malé šestistěnné komnaty. V každé stěně byl výklenek a v tom výklenku zrcadlo. Kapitán se vztyčil uprostřed místnosti na nohy a pozoroval svůj odraz. „To je zvláštní, proč je tu tolik světla. Nikudy sem nepřichází.“ Úplně se lekl po zjištění, že to svítí zrcadla, a že tedy odsud jiná cesta nevede. Touhu po dobrodružství vystřídal strach a obavy, jak se dostane ze studně nahoru zpátky. Kanálek sice pokračoval dále, ale tak nizoučký, že i kdyby jeho čepice měla nožičky, musela by po čtyřech. V okamžiku, kdy se chystal opustit místnost, si všiml, že jeho odraz v zrcadlech je divný. Kouká na sebe ze všech zrcadel stejně. Zkusil se otočit sem, tam, ale v zrcadlech se nic nezměnilo. Jsou to zrcadla nebo moje obrazy? Ale kde by se tu vzaly. Jak je to možné? Odraz v zrcadle přímo proti němu se najednou pohnul. „Ale vždyť já se teď vůbec nehýbu. Co to je 11
1 Karty za kouzla?“ A teď ještě v zrcadle nalevo a napravo a najednou se ve všech zrcadlech promítaly útržky z jeho života. V každém z nich ale jiná část. Viděl sebe samého v různých situacích a právě v těch, kdy měl ty svoje strachy a obavy. A že bylo zrcadel šest, vše cítil šestkrát silněji. Za chviličku se na to nemohl již koukat. „Tolik strachu. Už to nechci vidět!“ křičel. Zrcadla jeho přání vyhověla a zalila místnost i s ním světlem. Kapitán v tu chvíli neviděl ani sebe. Všude bylo jen světlo. Takové příjemné hřejivé světlo. To se v mžiku jak mlha ztratilo a on stál v místě, kde objevil snad před hodinkou či dvěma tu zvláštní, pohádkovou cestičku. Ta už tam ale nebyla. Třeba se mi to jenom zdálo, napadlo kapitána. Ale jsem celý špinavý a mokrý, jak jsem žuchnul do potoka. Odřenými dlaněmi od provazu přejel po hlavě a narazil na dvě boule. Tak je to jasné. Žádný sen to nebyl. Cestou zpět o všem přemýšlel. Znovu a znovu přemítal ty obrazy v zrcadlech. Takového strachu, takových obav, ne, ne a ne. Tak už žít nechci. Ale jak se mám změnit? Kde, odkud mám začít? Jak to udělat? Sám sobě kladl otázky. Vždyť celý život tak žiji. Jinak to ani neumím. „Pomozte mi, vy, co jste mi ukázali vše v zrcadlech,“ prosil kapitán v duchu. Ze všeho toho rozjímání ho najednou vytrhl vzdálený hlas. 12
1 Karty „Pane kapitáne, já vám pomůžu dozvědět se, co potřebujete.“ Kapitán se až lekl. Uvědomil si, že už je opět v přístavu a rozhlížel se kolem. Hledal anděla, krásnou vílu, prostě vznešenou bytost, která mu předá pokyny. Ale ať koukal, tak koukal, nic. Ještě jednou se pozorně rozhlédl – a vidí starou kartářku, jak na něho mává a křičí. „Jen pojďte, mé karty nelžou.“ Na karty sice nevěřil, ale srdce měl dobré, a tak se rozhodl, že jí nechá nějaký ten peníz utržit. Usedl na malou stoličku a vytáhl z balíčku devět karet, jak mu bylo přikázáno. Kartářka karty dlouho prohlížela a pak řekla: „Vidím, že dnes se chystáte vyplout a vidím zde dvě cesty. Jedna je krátká a druhá dlouhá. Karty ukazují, že tentokrát máte zvednout kotvu až zítra.“ „Proč bychom vyplouvali zítra?“ tázal se jí kapitán. „A cestu zvolte krátkou,“ dokončila kartářka. Jak to dořekla, kapitán zaskřípal zuby a div nespadl ze stoličky. „Řekněte, proč zrovna krátkou cestu? Tudy přeci nikdo nepluje!“ Kapitán se dožadoval vysvětlení. Z kartářky však více nedostal, ale peníze si také nevzala.
14
2 Potopení Kapitán dorazil na loď a zakřičel: „Kotvu nevytahujte, plachty nechte dole a pojďte všichni se mnou do kajuty!“ A tak jsme šli a rychle. Byli jsme zvědaví, co se stalo. Proč nemáme vyplout? Kapitán nám stručně řekl, co se mu přihodilo a co mu řekla kartářka. Chtěl vědět, zda souhlasíme protentokrát plout do Laurezie cestou kratší. Věděli jsme, že málokterá loď se tudy odváží, ale i přesto jsme souhlasili. Možná i proto, že jsme toužili po změně, ale také jsme chtěli pomoct našemu kapitánovi. Druhý den ráno jsme vyšli do přístavu s jediným cílem – dozvědět co nejvíce o této krátké cestě. Ale ani kapitáni, ani námořníci toho moc nevěděli. Všichni se shodli, že žádné lodě tudy již dlouho nepluly. Nikdo prý nechce tolik riskovat, i když je tato cesta mnohem kratší. Naše odhodlání se v mžiku rozneslo přístavem. Než jsme stačili vytáhnout kotvu a napnout plachty, přišli dva staří námořníci a vyprávěli, jaké hrůzy o této cestě slyšeli. Varovali, ať tudy v žádném případě neplujeme. Každý z nich ale líčil jiný příběh, 16
2 Potopení a tak jsme se vlastně vůbec nedozvěděli, co nás může doopravdy potkat. Jediné, na čem se shodli, bylo, že v těch místech je země Laurezie již na dohled. Kapitán se snažil co nejrychleji opustit přístav. Věděl, že to vyprávění starých námořníků by nám na kuráži nepřidalo. Stoupl ke kormidlu a zavelel: „Všichni na svá místa, zvednout kotvu, rozvinout plachty.“ A tak jsme vypluli. Druhý den před večerem jsme se dostali do míst, kde se moře hodně zúžilo. Napravo i nalevo z vody trčela ostrá skaliska a břehy schované za nimi se jevily jako vyprahlé, pokryté většinou pískem a kamením. Pepík, nejvyšší z nás, najednou vykřikl: „Koukejte! Tam, přímo před námi je vidět už Laurezie!“ S radostí jsme všichni sledovali vzdálený přístav, ale hned jsme si také uvědomili, že teď jsme vlastně v tom nejhorším místě naší plavby. Chmurné myšlenky naplnily naši mysl stejně tak rychle, jako se obloha před námi pokryla těžkými mraky. Podezřelého nebylo vidět nic. Silný vítr se opíral do plachet a loď řízená kapitánem se na vlnách jen vznášela. Doufali jsme, že tuto nebezpečnou část cesty takovou rychlostí brzy překonáme. Opatrnosti ale na moři není nazbyt, a tak jsme již předem pro jistotu překontrolovali a částečně uvolnili záchrannou loďku. Najednou lodí něco prudce trhlo. Bylo to tak nečekané, že Pepík a já jsme padli na prkna paluby. Rychle jsme vstali a přimáčkli se k zábradlí, které 17
2 Potopení nám poskytlo pevnou oporu. Upnuli jsme zrak na vodu kolem lodě. Než jsme stačili něco zjistit, loď sebou zase škubla. Pepík si všiml, že za lodí se voda zakalila do hněda. Bylo nám jasné, že spodek naráží do písčitých valů. „Pepíku, rychle hloubkoměr, ať víme, na kterou stranu zatočit!“ křičel kapitán od kormidla. Mně přikázal, ať pečlivě sleduji barvu moře před lodí. Hloubkoměr ukázal, že dno je naprosto nepravidelné. Nelze říci, kudy by bylo nejlépe loď nasměrovat. A tak jsme se pevně drželi zábradlí a já jsem se na přídi snažil alespoň podle barvy moře rozeznat mělčinu. Každý dělal, co mohl, jen aby se nám loď povedlo bezpečně vyvést z těchto vod. Přesto ještě dvakrát prudce narazila. Celá se otřásla, ale hned zase nabrala rychlost a pokračovala dál. Naštěstí netrvalo dlouho a hloubkoměr ukazoval větší a větší hloubku. Napětí opadlo a my jsme se zaradovali, že v těchto mělčinách je asi ta záhada, proč se lodě potápějí. Najednou Pepík radostí vyskočil a v snědé tváři se mu zatřpytily bílé zuby. Začal křičet na celou loď a na celé moře, ať to všichni vědí: „Vždyť ti staří námořníci, ti staří popletové nerozeznají písčité nánosy od nestvůry!“ Rád bych s ním souhlasil, ale nebyl jsem si tím tak docela jist. Z kuchyňky v podpalubí se ozval náš kulaťoučký, malinko nazrzlý kuchař Tonda: „Po zemi se mi tu válí hrachová kaše, a aby se jí nestýskalo, přidaly se k ní také ovocné 18
2 Potopení knedlíky. Jen co to uklidím, přijdu vám nahoru pomoct.” Než to ale stačil udělat, do jeho uší pronikl zoufalý výkřik kapitána. „Tak a je to tady!“ Tonda opustil knedlíky i kaši a bleskem vyběhl za námi na palubu zjistit, co se děje. Jak to uviděl, zbledl. Přesněji řečeno zezelenal a ztuhl jako sloup. A také bylo proč. Kousek před lodí se pomalu nad hladinu vynořovalo chapadlo. Takové, jako mívají chobotnice, ale ohromných rozměrů. Voda po něm stékala zpět do moře a ono se tyčilo k obloze daleko přesahujíc výšku našich stěžňů. Jednoznačně, přestože nepromluvilo, nám sdělilo: „Nasedněte do záchranného člunu, loď zanechte zde a plujte pryč.“ Kapitán to ale nepochopil, nebo pochopit nechtěl, protože zavelel, a to sám sobě: „Kormidlo maximálně vlevo, nabrat zpáteční kurz.“ Zrovna v tu dobu jsme měli docela slušnou rychlost a plachty všechny vytažené. A jak se kormidlo zprudka zatočilo, naše loď se začala nebezpečně naklánět. Každý se musel rychle něčeho chytit, jinak by sjel po palubě do moře. Bylo slyšet, jak vše skřípe, vrže, dole v kajutách padá nábytek a sjíždí na pravou stranu. Ani naložené zboží v podpalubí nezůstalo na svém místě. To vše náklon lodě ještě zvětšilo. Naše záchranná loďka se rozjela po palubě, přetrhla provaz, kterým byla přivázaná, prorazila zábradlí a žuchla do moře. Loď to nakonec zvládla. Zůstala sice nakloněna, ale plula zpět k domovu. 19
2 Potopení Jestli máme vyhráno, jsme nevěděli. Rychle jsme se všichni otočili a koukali, trčí-li z vody ještě to ohromné chapadlo. Ne, zmizelo. A pak znovu naše oči pátraly po hladině s nadějí, že zůstane krásná, hladká, bez překážek, bez chapadel. Že tomu tvorovi bude stačit, když ho více nebudeme rušit a poplujeme domů. „Pozor, pozor, kapitáne!“ vyhrkl ze sebe Tonda. Tmavé chapadlo, jakoby zdobené bílým ornamentem, se pomalinku a klidně vynořilo kousíček před lodí a hned za ním vykoukla i hlava ohromné chobotnice. Její velké zelené oči k nám promlouvaly nezúčastněně, beze slov, ale naprosto jasně: „Chlapci, nemá to cenu.“ A také nemělo. Nebylo ani v našich silách loď tak rychle zastavit. O to se postarala již sama příšera. Zabrzdila ji opravdu naráz. Bylo to jen tak tak, že jsme jí neskončili na hlavě. To by bylo při prvním setkání opravdu nezdvořilé. Ještě že jsme se každý něčeho držel. Pouze konečkem chapadla s citem obtočila příď lodě a hezky beze spěchu ji potápěla, jako by to byla lodička vyřezaná z kůry. My jsme již na nic nečekali. Rychle jsme sundali kalhoty, někdo ve spěchu s kalhotami i trenýrky, a běželi si zaplavat. Kapitán zůstal na lodi. Pevně se chytil kormidla a jako velký hrdina koukal do dálky a zpíval. Vypadalo to, že je odhodlán potopit se i s lodí. Bylo to úžasné. Křičeli jsme na něj: „Kapitáne, pojďte, 20
2 Potopení pojďte rychle s námi!“ Ale marně, teprve až když mu natekla voda za tričko, své rozhodnutí změnil a chvátal za námi se slovy, že by nebylo moudré trhat partu. Voda byla báječná, příjemně teplá, ale s naší záchrannou loďkou to příjemné nebylo. Zůstala od nás moc daleko. Ještě jsme se párkrát otočili, koukli, jak chobotnice stahuje kapitánovu plachetnici pod vodu, a pak jsme již neměli jinou starost než se nějak dostat k záchranné lodičce. Plavali jsme, plavali, ale jako bychom se k ní vůbec nepřibližovali. Bylo možné, že ji od nás vzdaluje mořský proud nebo vítr, který hnal vše směrem k Laurezii. Více a více to vypadalo, že se s ní už nikdy nesetkáme. V tu chvíli již kapitánovi nedělal starost jeho veškerý majetek pod hladinou, ale životy nás námořníků. Situace byla opravdu zoufalá. Břehy Laurezie i břehy úžiny byly moc daleko, a protože jsme byli nuceni chvílemi odpočívat, loďka se nám ještě více vzdalovala. Pepík, který z nás byl nejlepší plavec, štíhlý, samý sval, navrhl, že nás opustí a pokusí se ostrým tempem loďku dohnat. „Rychle, rychle, Pepo, uháněj!“ začali jsme ho okamžitě povzbuzovat. Pepíkovy paže se roztočily jako kola parníku a já jsem ho ještě popostrčil, až jsem sám zajel pod vodu. Pepík se začal vzdalovat našemu hloučku. Bylo ale vidět, že i jeho síly opouštějí.
22
2 Potopení „Koukejte, koukejte tam u loďky!“ křičel Tonda, který se již skoro topil. Všichni jsme tedy koukali a viděli, jak chobotnice zachytla konečkem chapadla naši lodičku. Jediná záchrana, i když hodně vzdálená, půjde asi ke dnu, prolétlo našimi hlavami. Chobotnice nás ale tentokrát překvapila a přisunula loďku až k Pepíkovi. Skvělé, úžasné, úplně jsme jásali. Vyhráno ale ještě nebylo. Pepík se držel okraje loďky, ale neměl síly se dostat dovnitř. Snažil se, moc se snažil, ale bok lodičky byl příliš vysoký. Co se to tam děje? Zírali jsme s otevřenými ústy na Pepíka, jak se najednou vynořuje z vody. Nic nedělal, a přesto během chviličky stál na hladině. Jako by po ní uměl chodit. Ještě udělal krok vpřed a byl v lodičce. Pochopili jsme. Chobotnice nám opět pomohla a Pepíka zespodu nadzvedla. Ten se chopil hned vesel a hurá k nám. Škoda, že se mu nepodařilo zastavit u našeho tonoucího hloučku. Dá se říci, že i když nerad, tak barbarsky proplul středem a nás donutil podívat se pod vodu. Jak těžké bylo dostat se zas nad hladinu! Toto nedopatření ale odčinil tím, jak všem pomáhal vydrápat se dovnitř. Skutáleli jsme se na dno a tam zůstali ležet jak hromada rohlíků v ošatce. Pozorovali jsme oblohu nad námi, která teď byla bez jediného mráčku. Že se na moři mění počasí rychle, jsme věděli, ale tady se děly přímo zázraky. Ještě jsme potichu, každý sám pro sebe, poděkovali našemu nepříteli (nebo příteli?) za záchranu a odpočívali. 23
2 Potopení Jen co se nám vrátilo alespoň malinko síly, posedali jsme na lavice, chopili se vesel a čekali na kapitánův povel. Bohužel nic. A pořád nic. Hleděl upřeně do dálky a my na něj. Mlčel a mlčel. Vypadalo to, že je v šoku. V šoku ze ztráty lodě, ze ztráty majetku. Teprve, když jsme sami začali bez rozkazu čeřit vesly hladinu kolem loďky, kapitán promluvil. Slunečné paprsky za moře se již schovaly a tmavnoucí oblohu spousty bílých teček zdobit počaly. Měsíček rád světlo stříbřité připojí, na každé vlnce odrazí, až nebe s mořem v jedno se propojí. Až chlad z vod k nám zvedne se a našich nahých těl bez slitování dotkne se. Pak odpočinku pažím nedejme, celou noc poctivě veslujme a ráno s pevninou ruce si podejme. Přeci jen tento způsob velení nás překvapil, i když byl srozumitelný a nám všem jasný. A tak jsme podle rozkazu vesly rušili moře ze spánku až do rána. Když sluníčko vystřídalo přístavní světla a 24
2 Potopení chlad zatlačilo někam hluboko do moře, dotkli jsme se břehů Laurezie. O pomoc jsme prosit nemuseli. Všichni nám okamžitě nabízeli jídlo, šaty, peníze, ale i odvoz domů. A my, i když jsme o všechno přišli, a hlavně kapitán, byli jsme opravdu šťastní. Hlavně proto, že jsme na živu, a také z lásky, kterou nám lidé v přístavu projevovali. Kapitán se úplně změnil. Přišel o veškerý svůj majetek a s tím jakoby odešel i ustaraný, přísný starý kapitán. Vystřídal ho nový kapitán, plný radosti a nadšení. A nebýt chobotnice, nikdy bychom nepocítili ten ohromný rozdíl mezi cenou majetku a cenou života a svobody.
25
3 Úkol Zkoušeli jsme, jak nám padnou nové šaty, když u nás zastavil starosta přístavu. Pozval nás na snídani a my jsme mu přitom vyprávěli o chobotnici. Se zájmem nás poslouchal, a když jsme domluvili, řekl: „Sháním odvážné chlapy. Půjčil bych jim starou loď a poskytl vše, co by potřebovali, jen kdyby to s tou chobotnicí nějak vyřešili. Každou loď, co tudy pluje, potopí.“ Kapitán na nás koukl a řekl: „Tak co? Objasníme tu záhadu?“ My jsme přikývli a bylo dohodnuto. Všichni jsme se shodli, že chobotnice není lidožrout a že naopak lidi má ráda. Jinak by nám přece nepomáhala. Ale proč potápí lodě? „Asi má hlad,“ povídal Pepík. To by mohla být pravda. Rozhodli jsme se tuto možnost hned prověřit. Už před polednem jsme měli vše potřebné nanošené na lodi. Naobědvali jsme se trochu dříve a vypluli za chobotnicí. Vlastně Osminožkou. Pepík jí tak pojmenoval a nám se to líbilo. K večeru jsme stáli přibližně v místě potopení naší lodě. Osminožka vidět nebyla. Bylo nutné ji přilá27
3 Úkol kat, možná i probudit. Postavil jsem se na palubu a začal hrát na housle. A hrál jsem asi docela dobře, posluchači totiž přibývali. Myslím tím tedy jednoho, který by váhou a velikostí vydal za tisíce. Ve chvíli, kdy se vynořil, nohy se mi od strachu rozklepaly a myslím, že ani ostatním tento návštěvník koncertu svou velikostí nedělal dobře. Nehnutě trčel, tedy vlastně trčela, Osminožka z vody a poslouchala. Kapitán s Tondou a Pepíkem, zatímco jsem hrál, chystali pro chobotnici jídlo. Nakládali ho na vor, který jsme stloukli a svázali cestou. Když měli snad třicet druhu pokrmů na voru, odstrčili ho k Osminožce dřevěným bidlem. Vypadal jak ohromný jídlem přecpaný stůl. Teď nastala chvíle čekání, co na to řekne. Byl jsem tak napnutý, že jsem občas zahrál i falešně. Vypadalo to, že vor s tolika dobrotami ji vůbec nezajímá. Pořád nic. Přitom byl už tak blízko. „Konečně, konečně už zabrala!“ křikl Tonda. Opravdu. Přitáhla si vor až k hlavě a koukala, co jsme připravili. Tím to také ale skončilo. Ani si nelízla, ani si nečichla. Prostě vůbec jí to nezajímalo. Ještě to odstrčila k nám zpátky. Možná, aby o to nezakopla, když má tolik noh. Vor připlul, já jsem položil housle na zem do pouzdra a začal pomáhat ostatním. Dobrůtky jsme zase uklízeli zpátky do lodě. Jak jsme byli zabráni do práce, úplně jsme přehlédli, že se k nám chobotnice přiblížila. A ještě něco jsme přehlédli. Těsně 28
3 Úkol u lodě, kde jsem stál, se z vody z ničeho nic vynořilo chapadlo. Chytlo mě dole za nohy a prudce zvedlo. Převrátilo mě hlavou dolů, jak přesýpací hodiny. Visel jsem v pevném sevření kousek nad palubou. Všichni zůstali nehnutě stát. Já jediný jsem nehnutě visel. Dál se ale nic nedělo. Vše se zastavilo. Netušil jsem, co se mnou chobotnice míní dělat. Potichu jsem se modlil, jen aby mě nesnědla. Po chvilce mi začal kapitán něco napovídat. Šeptal tak opatrně, že nebyl vidět jediný pohyb jeho rtů. Byl naprosto dokonalý. Akorát že mu nebylo nic rozumět. Ani Pepík, který stál hned u něj, nemohl jeho nápovědu rozluštit. „Kapitáne, není vám rozumět,“ upozornil ho. Kapitán tedy opatrně pootevřel jeden koutek úst a zasyčel: „Housle.“ Pepíkovi to došlo a okamžitě mi přetlumočil: „Vezmi si do ruky housle.” Nechápal jsem proč, vždyť nebudu hrát na housle hlavou dolů. Co si vzpomínám, nikdy jsem ani neviděl, žádný orchestr, který by takto vystupoval. Nicméně housle jsem měl přímo pod sebou, a tak jsem je i se smyčcem uchopil, jako bych chtěl hrát. Chobotnice se rozhýbala. Přenesla mě těsně před své oči a bedlivě prohlížela. Přemýšlel jsem, co ji na mě tak zajímá. Nejsem přeci ničím zvláštní: drobnější postava, hnědé oči, krátké tmavé vlasy. Špinavé tričko? Ale Tonda s Pepíkem na tom s tou čistotou nejsou o nic líp. Co ji mohlo na mně tak zajímat? Visel jsem před ní tak blízko, že její ohromné oči šilhaly. Čekal jsem, zda se neotevřou ústa a já 29
3 Úkol do nich nebudu vsunut jako malá rybička. Zatím se tak ale nestalo. A stále se nic nehýbalo. I když přeci ano. Pepík s Tondou si přinesli na palubu židle a jako v divadle si potichounku, aby nerušili, posedali. S napětím sledovali, jak bude děj pokračovat. Kapitán tvořil druhou řadu, kde byla místa pouze na stání. Za chvilku se mnou chobotnice zatřásla, jako by měla starost, abych neusnul. Za moment znovu. Najednou jeden neukázněný divák zakřičel. Byl to Tonda: „No tak už hraj!“ V tom mi to došlo – chobotnice se mnou třese, abych hrál. A tak jsem spustil. Nebylo to jednoduché. Hru na housle hlavou dolů jsem nikdy netrénoval. Na tyto věci by měli v hudebních školách pamatovat. A tak jsem na ty housle vrzal a vrzal. Chobotnice si mě občas přesunula blíž, dál, vlevo, vpravo, jako by zkoušela, odkud je nejlepší poslech. Čtyři skladby, které jsem všeho všudy znal, jsem už opakoval podruhé, a když jsem přestal, hned se mnou zase třásla. Napadla mě spásná myšlenka. Upustil jsem smyčec do moře, jako by mi upadl. Chobotnice pochopila, že hrát už nemohu, a tak mně vrátila na loď. Kluci rychle uklidili hlediště a jeli jsme domů. Vlastně do přístavu. Chobotnice za námi ještě dlouho a dlouho koukala. Připluli jsme dost pozdě a šli spát. Brzo ráno nás kapitán probudil se slovy: „Vstávat, máme moc 31
3 Úkol práce.“ A také jsme měli. Kapitán měl vše vymyšlené a my jsme podle jeho pokynů pracovali. Další den ráno jsme náš výtvor naložili na loď a vydali se za Osminožkou. Krátce po vyplutí se posádka vzbouřila. Vlastně – byl jsem to pouze já, kdo se vzbouřil. Odmítl jsem znovu hrát chobotnici na housle. Všichni mě ale přesvědčovali, že je to opravdu nutné a že nový smyčec mi již koupili. Má to být takový dárek, důkaz, jak jí máme rádi. Nechtěl jsem ale za žádnou cenu ustoupit. Teprve když navrhli a odpřisáhli, že po dobu čtrnácti dnů budou se mnou každý večer hrát člověče nezlob se, ustoupil jsem. Dopluli jsme na místo a já jsem začal. Hezky, svižně, jak se říká od podlahy. Chobotnice o nás už věděla a se zájmem všechno sledovala. Připlula docela blízko, aby dobře viděla nejen nás, ale také naši ponorku, kterou jsme předtím celý den vyráběli. Byl to vlastně větší sud, kam se mohl vejít jeden člověk sedící na stoličce. Dno bylo širší, aby se tam daly připevnit kovové obruče. Ty svou vahou umožňovaly klesání sudu pod vodu. Do víka vedly dvě duté liány pro přívod a odvod vzduchu. Ve dně a na boku byla malinká okénka. Stěny sudu jsme zpevnili dalšími obručemi, aby lépe odolával tlaku vody. Bylo důležité, aby si Osminožka všimla, že do sudu leze člověk. Byl to Pepík. Tak jsme si byli jistější, 32
3 Úkol že sud nerozbije. Kapitán uzavřel sud víkem a Tonda začal šlapat na měchy, které přiváděly dovnitř liánou čerstvý vzduch. Potápění začalo a já jsem přestal hrát na housle. Bylo vidět, že chobotnici nyní zajímá více ponorka. Uvolňovali jsme provaz a Pepík klesal do hlubin. Osminožka se potopila také. Kapitán mi řekl, ať poslouchám u té liány, kterou odchází ze sudu starý vzduch, zda nebude Pepík něco říkat. Přiložil jsem tedy ucho ke konci a čekal. „Koukám na tu naší přítelkyni,“ bylo slyšet ze sudu Pepíka. „Pozoruje mě pěkně z blízka. Mám trochu strach. Třeba nebude chtít, abychom objevili její tajemství.“ Pokračovali jsme ve spouštění, až do chvíle, kdy Pepík zakřičel: „Támhle vidím zrovna naši loď. Potřebuji ještě malinko níž. Dobrý. Dost. Stačí. Teď to mám jak na dlani. Je tu na hromadě spousta lodí. Ale co je zvláštní, všechny jsou roztrhané na kousky. Zotvírané jak konzervy. Veškerý náklad z lodí je pryč.“ Pak se odmlčel a bylo ticho. I my jsme ani nepípli. Měli jsme obavy, zda se něco špatného nestalo. Na druhou stranu provaz a liány vedoucí pod hladinu k sudu se ani nehnuly. Až po pěkné chvilce se Pepík zase ozval a pokračoval. „Všechno zboží z lodí je tady o kus dál na hromadě a zase každá bedna, každá truhla a skříň jsou otevřeny a obsah většinou vysypán hned vedle. To je asi všechno, víc toho neuvidím. Můžeme nahoru. Osminožka mě pořád pozoruje.“ 33
3 Úkol A tak jsme Pepíka vytáhli, všechno zase zabalili a naložili na loď. Osminožce jsme řekli, že zase brzo přijedeme, a já jsem zahrál na rozloučenou. Dokonce myslím, že nás pochopila. Ona zvířata slovům sice nerozumí, ale dokáží kolikrát přesně vycítit, co jim říkáme. Kapitán byl nadmíru spokojený. Už věděl, co se skrývá za tím potápěním lodí. Škoda, že byl ale jediný, kdo pochopil. Koukali jsme na něj upřeně a čekali, kdy to z něho vypadne. Jestli si ale někdo myslí, že jsme se cítili jako hlupáci, tak to vůbec ne. Každý umí něco jiného. Někdo je šikovný na to a druhý na ono. Není třeba soutěžit a snažit se druhým vyrovnat či být lepší. Spíše je důležité, aby si každý našel to, co ho baví. Být prostě sám sebou, ne se chtít stát tím druhým. A i kdyby někdo neuměl třeba nic, je na tomto světě stejně důležitý, jako například ředitel zeměkoule. Za chvilku nás kapitán přestal napínat a promluvil: „To, co Pepík viděl na dně, dokazuje, že chobotnice se šíleně nudí. A jedinou zábavou jsou jí potopené lodě, kde si potom prohlíží každý kousek nákladu. Proto jsou všechny skříňky, bedny a truhly otevřené. A aby se ke všemu dostala, musí loď úplně roztrhat.“ Zpátky jsme chvátali. Štěstí nám přálo. Vítr foukal směrem k Laurezii, a tak jsme mohli vytáhnout všechny plachty. Jen co jsme dorazili, běžel jsem 34
3 Úkol koupit tři velké kusy plátna, barvy a štětce. Potom jsme se najedli a skoro až do tmy malovali. Další den, jen co sluníčko vykouklo, jsme pluli za naší velkou kamarádkou. Tentokrát nás už vyhlížela. Jen co jsme spustili kotvu, zahrál jsem jednu skladbičku na přivítanou. Pepík s Tondou přinesli naši uměleckou tvorbu. Tři velké obrazy. Rozmotali první, kde byla nakreslena úžina zanesená pískem, na dně potopené lodě a stranou chobotnice se smutnou tváří a slzami v očích. Bylo vidět, že Osminožka naše umělecké dílo pečlivě prohlíží. Druhý obraz ji ukazoval už spokojenou při odklízení nánosů ze dna. A když Tonda s Pepíkem rozbalili poslední, na kterém pluje nádherná loď s muzikanty, kteří jí hrají za odměnu, vše pochopila. Usmála se a zmizela pod hladinou. Voda v úžině se začala kalit, jak hrnula hromady nánosů obrovitými chapadly z úžiny pryč. Se zájmem jsme ji pozorovali při práci. Asi za hodinku jsme usoudili, že teď je řada na nás. Na loď jsme tentokrát sebou přibrali ještě dva muzikanty z přístavu, aby to naše představení bylo jaksepatří. Začalo se hrát. Osminožka to uslyšela, připlula a koncert si náležitě vychutnala. Pak jsme vytáhli plachty, zamávali a hurá k Laurezii. Od té doby je kratší cesta bezpečná. Námořníci se učí hrát, zpívat, malovat a kdovíco ještě, jen 35
3 Úkol aby měli co Osminožce předvést, až poplují úžinou. A Osminožka se už nenudí. Mořské proudy neustále přinášejí do úžiny písek, a tak má pořád co dělat. Kapitán dostal za odměnu od starosty novou krásnou loď a nám bohatě, opravdu bohatě zaplatil.
36
Zveme Vás k návštěvě webových stránek
www.lhotsky-tomas.cz
38