194
Karel
lllaváček:
Pozdě
k ránu
Jaké kritické, reÍlektivné,vypočítavéa sebevědomězváženéplemeno' to plemeno dnešníchmoderníchpoetril A jak rozdÍlnéod plepokojnéa sladkéčasyl mene staréholJakéto byiy tenkrát homérické, . . . vběhl PŤišeltakovf mladj. polobrih do literaturY . . . tre, nepŤiŠel prudce, plně . . . vletěl jako bj.k s horkj.m dechem a zapá|enlma zornicema. Ano, jako mladj'bj.k. Tak slepě,pudově, bezvědomě. . . talr plně a sytě, ale takétak roztomile naivně, pňihlouple,nemotorně,netesaně.Nevěděl, co vlastně v literatuŤechce, nevěděI,co pŤináši_ a nesl, věŤtemi, Ťádnj'fascikl o kolika stech stránkách - věděl jen, že v něm něco bij e, něco se zvedá j ako kladivo, něco vŤe,pracuje, napíná se, Že to musíven, nemá-li se zalknout a zadusit. Takov1i živelnj.pŤírodnízjev. Taková sopka, pod nížse vaŤilyce]ékotle krevníhosytého chtění,cítěnía umění.A také tak bezvědomj.,také tak fatalisticky hlubokj'a temnj. . . . právě jako siln;i, sytj.a plnf. PŤišeltedy takovj. mladj. Herkules, silnj. jako skála a sladkj. a naivní pŤitomjako dítě,pŤišelmladj' polobrih a rek, pŤišela nesl svou první koňist . . . a byla, věŤte,driklaclná, div se pod ni neprohfbal. AIe co pÍinesl,s čtmpÍichtizel- to nevědělo to sladkédítě. Taková boŽskánaivnost byla. Jaké to byly tenkrát blaŽenéčasypro hamižnéobchodnicképlemeno kritickél Vyschlá slídivá ta havěťčekalajiŽ u bran města nebo arény,kudy měl projít rek. Jaké to byly obchody tenkrátl Tolik rek šloa s takovou koŤistílJak se tu dobroznaleckypolrodlně,rozkošně, sybaritsky zkoumalo, ohledávalo, měŤilo, váži|o,klasiÍikovalot Na nějakémtom kvintlíku pŤirozeněnesešlotam, kde byly zlata hroudy
y a drahéhokamení vozy, té trojblaŽenépohádkovédobě. Provozovalo se tenkrát tak ležérně,roztomile nedbďe a nonchalantněto celnickéŤemeslo.Tak bez kontroly bylo tenkrát. Zalezlo.li tťebaněco za nehty, lezá|eže|ozroYna na tom. Trojblaženéčasy,bohŮ nesmrtelnfch sličnédary, kde teď jste? Zeméváspohltila,tma pojedlanenasytná,a stopy ni po vás vúkoll... Z|éč,asypÍišlyna skrčené,tupolebé,mastnovlaséa slídnéplemeno celnické.Ubohá zvěŤtNestojí již pyšněs plnj.m, sádlem obtížen1fm, dristojnj.mbŤichemu bran jako velebná moďa, pŤedkterou klani se všichni,kdoŽ jdou mimo, at večer,at rárto, at starci, at děti. Tatam cta, klid, rozkoš,radost, pohodlía svévolet. . ' Časyse obrátily. Victíteje dnes,ty vychrtlé hyeny, jak nečekajíjiž ani ve branách, nybrŽ daleko do krajiny plížíse naproti rekrim koŤistíobtíŽenj'm.A jak zaboženěvypadajÍlA jak se pliŽíkrajinou, po bŤichuvlekou, zakaž. d m kŤovímse schovávají.A jak čenichajína mile cesty reky-drakobijce . . . a jak se krčípŤednimi, jakézdvoŤilévybranékonversaci se naučilyty mlčelivépompÓsnímodly ze branl A pŤicházejíreci, bohatj.Ťi,polobozi - ale jak jinak vypadaji, než tehdy v tom pohádkovémvěku. Elegantní šviháci v lakyrkách jdcu dtistojn1|'m,rozšafnjlm, vypočítavj.mkrokem. Ani je nenapadne udjlchat se, uhnat se . . . Taková nemožná,nesmyslná romantika, takovj'pŤežitekbarbarskj'ch dobt Jdou tedy stŤiz]ivěa rozšafnějako lidé, kteŤívědí, že dojdou, a Že mohou dojít dŤívnebo později, vŽdyt jsou očekáváni,jsou vítánit Lid se tísnína foru a věnci kfvá z daleka. A hrnou se celnícia odhadci k rekrim. . . deset na každého ...a prosía zapŤísahají, hladu a rodiny se dovolávají, o ričtechnezapla. cenjlchcosi skuhrají. . . prosía zapŤísahají reky, aby jim dovolili nést koŤist,vyvolávathlasitě s vŤeskemfanfárjejí cenu,lesk,barvu, vrini. . . všecko,co jest, byla a bude . . . všecko,co z ní za sta a tisícelet se stane,v kterj'ch chrámech bude viset. Ale reci jsou kamennéhosrdce, neulituji se plemenezbídačelélro. NepotÍebuitkritikti. Vědí sami uelmi tlobÍe,co nesou.A douedouto Ítci sami obecenstuunahlas, roatmně, bgstÍe,neomalně,A' tak vidíte, jak zle se osopujína dotěrnécelníky,
195
odhadce,vykŤikovačea nosičekritické, jak mnohj'hněvivě pozvedá ruku k ráně. A skučíca skuhrajíc odplazí se ubohá kritická hyena s místa hanby a bití, ale obecenstvo,které vidí, tleská do rukou a směje se kritické hyeně ploskolebéa volá: DobŤeti, hyeno dotěrná, škridčea parasite' člověčepÍebytečnj.a neuŽitečnj.v literárním Životěl Napaďa mne tato žalostnáparabola, když jsem otevŤelknížkup. Hlaváčkovu.Knížkadebutanta,první koŤistjeho' necelj,chpětačtyŤicet stránečekdrobnéhoformátu - ale ani té koŤisti nedopŤejeautor kritikovi. Vyloží v rlvodním čistePozdě k rtinu velice bystŤea obšírně, co chtěl, jak pracoval' jakj.má charakter, jak styl - zkrátka: celé tajemství svéhouměleckéhoid - a kritik je vlastně tedy zbytečnj'. Autor nahlíží velmi kriticky do svéhonitra, odhadujesi je, vykládá je; -ty, vykladačiz profese,zastyď se a táhni stranou. Nezbyla pro tebe vlastně již žáďná práce . . . Slyšte,jak vykládá sám autor svrij uměleck1fterén,methodu své práce, svou psychologickoua literární činnost' ,,TŤeljsem nejdelikátnějšínuancebarev' vodil svou ruku k nejsubtil. mollov1ch akord a kom. nějŠím tah m, zkoušelharmonienejhlubších ponoval v nejnebezpečnějších než jsem klíčícha pŤedznamenáních, pŤikročilk realisaci svojích visí. Chytit vše sublimné,tajemné,anemgstifikaci,u ironii a u Meiivou intimitu mickéa bázlivév d.elíkcitnt rozšlehnoutv několika pŤíbuznj'chdušíchkrátkou modlitbu mága, tu vzácnou a tajemnou náladu zakletou ve dvě slova: pozrlěk rtinu -to jest má domaina, méraison d'étre... A v první básni táž skoro parafráze veršem: Hráč náruživf zádumčivj'ch,zešeŤelfchnálad, chci míti divnékouzlo starfch, ironickj'ch balad. Mé melodie chtějí míti smutek všehotoho, co rostlo, vykvetlo a ztá|o marně, pro nikoho.
Pan Hlaváček je tedy básník sebeanalytickj.a reflektivnj'. Ví, co chce,i ví, co je. Jeho charakteristika neníprávě nepŤesnáa nesprávná. Ty prvky, ježvypočítávájako konstitutivnésvéduši:anemie, bázlivost, plachost, zešeŤelost antikvovanost, ironičnost,sentimentafitu a mystifikaci ty opravdu najde čtenáŤv tétoknize. Kdyby byl rikol kritika skutečnějen konstatovat methodu, chemickou sloŽitost dušebásníkovy _ nebo parafrázovat deskriptivní sílu a zvláštnost byla kritika jen pasianou- byl by jeho náladovj'chtÓnri --kdyby mrij rikol skončena mohl bych jit dál. Ale kritika je po mémsoudu trochu více - jest a musíbj't vpravdě tu rčta činnou.A proto odvaŽuji se následujícíchpoznámek. Mystifi.kace!všimli jste si toho slova z vodu p. Hlaváčkova? Mne pŤímobodlo do očí.Dvakrát červenoutužkou fisern staršípán a v mnohémkritickj'a lidskj' šosáka užívámpŤi svémmétierobnezeneckfch instrument ) jsem je podtrhl. NejdŤívemne mrzelo, že se autor k tomu pŤiznává,Cožje toho potŤebí?Cožmyslí,Že jsem (s od. puštěním)takovj'hlupák, Že bych nepoznal na pŤ. v básních jako (str. 11)' Pod.moÍské pralesgse aní nezachuěIy(str.9)' Za noci bÍeznoud Ironie(str. 12),Anemie (str. 13),v Smutnémuečeru (str.25)'v Zdhadě (str. 28), v SulÍÍlnoslismutku(str. 31 a n.), v Upiru (str.40) a hlavně v Rozkaetlém smtchu(str. 42) mystifikaci, a sice častone ,,delikátní.., nybrŽ velmi krutou mystifikaci? Ale utišil jsem se brzy. Autorova upŤímnost mne dojala. Neníto s nímtak z|é,kďyžse k mystifikaci zná. Praví mystiÍikátoŤi- a jsou jich v literatuŤestáda a stáda - jsou ti, kteŤíse k tomu neznají,kteŤínaopak se dušujípoctivostí,pravdivostí a všímmožnj.m.Mystifikacet Kdo nemystifikuje dnes v literatuŤe? Ruku na srdcet Kdo nehraje,nelíčí se, nepŤetvaňuje? A tak je mi vlastně milé,Že se p. Hlaváček k mystifikaci zná. Ale Ťeknumu hned také, že mystifikovat ještě nedouede,že ani v těch číslech, kde mystiÍikovatchtěI,se mu to nepoveďo všude. . . nedovedl dodržetmasku, spletl si koncept. . . a tak mu proklouzly sem tam stroťyopravdu jímavé,kteréjdou z bídy srdce a duše,ze stesku nebo
i98
chabosti vlastního neceléhozmtzačeného id, strofy čisté,ryzí a náladové.Ale jen strofy. Zato jindy jsou to celébásně jako Impromptu (str. 10),Dua hlasg (str. 24) s tajemnou, prostou a silnou melancholií: Dnes dvorce ani po klekání nezavŤelidva smutnédvorce na samotách propadlfch dva hlasy se tam o cos hádaly a pŤely pŤirud1ich stínechpochodníza vodou vzdálenjlch. _. praerafaelisticky kŤehkéa s idealistickou bělí stylisovanéMěI něhu ieiich krok . . . (str. 29). Nejvíce mne však pŤekvapilaModlitba (str. 3o)' Zďe nenífioritur, zde neníornamentri.Nahéstudenézdi, ale cítíte, že to odpovídá nitru básníka,že mu zde šlo doopravdy. Cit byl tak silnj', žebásník-ktery jindy rád koketuje timbrem a reliefem svfch veršri- zapomněl vribec rymovat' o Božetichy, mlčelivy,silnjl, Ty, jehoŽtušÍmvšadypustou tmou, k mé duši smutkem tŤesoucíse pŤilni a uvaž nekonečnoubídu nrou. Ejhle' mystiÍikacese zde básníku riplně vykouŤilaz hlavyl Bude dobŤe,když jí bude p. Hlaváček vribec odvykat. Je melodick!, uzky, tich1 člověk, melancholick sensitiv, kterj' hraje na tenkjlch strunách. , .azd'e se mystiÍikacesnadnoptozrazujeapoznává.Ai kdyby to ne: mystiÍikacev uměnínemriŽeplatit a neplatÍ.Neplatí ani těm, lrdo jí podléhajíbezděčně,kdo nechtícenavlékaji masku' poněvadž nedovedou podat sebe, nedovedou se postavit k svému problému esencielnímu. . . Jak pak u těch, kdo mystiÍikaci věďomě hledajíl Z mystifikace dělat cíl uměleck , jest venkoncem pochybenéa malicherné. K tomu není tŤeba umění, poněvadž o to dostatečněse stará . . . neuměni, slabost,mdloba uměIeckri.AŽ to nahlédnep. Hlaváček, pustí z hlavy paradoxa mystifikačnísám sebou' Já alespoř myslím,žev pŤítomné knize p. Hlaváček ani mystifikovat nechtěl -
jako pŤicházíkaŽdémuumělci * nemystifikace pŤišlasama sebou, proto vymj.šlíbaroknosti, - ale nevya o*ol"" clrce uvádět v rižas mj.šlíani, pŤesněmluveno, ony dostavujíse samy každéslabéruce, ieŽ neumívésta držetsilnou' pevnou' pravdivou linii. Pan Hlaváček psal mystifikujícíbásně sám sebou' . . ieho prunlho obelhalojeho uměníslabéa mdtéještě... a on teprve erpost, když byl pročetla a když se teprve zhrozil v jasnějšíc}rvíIikri. Srovnalsvou knížečku tické svj,ch barokníchp6z a zmaten1ichchaotickj'ch percepcía obrazÍt. . . teprve pak eÍ posÍučinilzhÍichuztisluhu,z nouzectnost,z osudnéhoa nutnéhodobrovolnéa myslně chtěné.. . a teprve pak psal svtij program:mystiÍikacelTedy pro pŤíštěuvaž laskavě p. Hlaváček,že neŽbude chtět mystifikovat jiné,nesmípodléhatmystifikaci sám. dŤíve, se,myslím,vribecz mystiÍikováAle jak si vyjasnítento puntík,vyléčí ní. . . nebude chtět mystiÍikovatjiž pak' doufám, ani jiné,poněvadž riojde k bráně a základu umění,jež je pŤedemváŽnost, hloubka, opravdovost. . . tajemná záhadnost vlastního svéhoproblému. Jinj'puntík, kterf nenísice v programu,ale nicméněje v knize: šablonouitost. Také věc, kterou musí básník pŤekonat.Čtěte tŤeba báseĎPíťš/a . . . (str. 21)' Řada pomyslri, pŤedstav,obraz vymrskanj'ch a vyssát1ich již dokonale. Umírání chorobného,dědičně zatíženéhopotomka staré rodiny. Thema katexochen dekadentní' skoro symbol a typ dekadence' Zde neni již nic nového,všechno šablonaa otŤeléschema,laciná dekorace,kterou dnes si mriŽekažd1i koupit za nepatrnf peníz.Šablonaa schema dekadentnío nic horší a lepší,nežšablonya schemataromantické,realistické,naturalistické. A takovjlch lacinj'ch vignet, nálepek, běžnj'chfigur a mask dost se hemžív knize p. Hlaváčkově. Čtěte: pŤedstavyzlekaně bloudí již nesŤetězeny, s rukama bojácně vystrčenyma,
100
v zmatenémšepotuutíkajícíchslepc , jež nechala pomocná ruka v kritické chvíli naprostŤedcesty, by sama ve strachu prchla . . .
Str. 23.
Není to čirj' Maeterlinck? Doslovná skoro parafráze.Jako zase ro. koková nálada v číslech ZanocibÍeznoaé,vSonetu(str. 14),v Ironii ta směs sentimentality i ironie _ je verlainovská, blízká hlavně jeho Fétesgalantes.A dokoncejiž vampyrismus z Upíra (39)je satanicko. dekadentistick /ocuscommunisbez zvláštníreliefnínoty, bez vlastní individuality básníkovy. Byla by to nepŤíjemnávěc, kdyby i mladé umění mělo ztrnouti v šablonovitj.chschematech.CeléŤadyobrazťr,nálad, stylov ch point a myšlénkovj'chi technickj.chÍinesjsou jiŽ obecnj'm majetkem všech mladj'ch veršovctl.Neštěstíje v tom, žeobjev, jejžjeden učiní,vyssá. vají, vulgarisujía tím zabíjejíhned ostatní. . . Zvláštni zjev, Že směr, kterj' hlásal individualismus programově, pŤibližuje se de facto v praxi nejvícestarécechovéškole,jež, zdá|o se nám, je v moderní době nadobro pŤekonánaa nemožná. Šablonovitosttato má svrlj koŤenve ftologickémnaziráninaumění. Umění, poesie stává se tak nutně dekoračnígarderobou,slovními a obrazovj.mikostymy. Umění,kterése odvraci od charakterovéplnosti a jednotnosti,od ideovéhopojímáníanazitáni, nutně klesá na pouhou uirtuosítu.A to jest, zdá se mi, Achillova pata mladéhonašehouměnÍ. Ndladouti ileskriptiunt uirtuosnost,rlzká virtuosnost - ale ne uměni. Ve virtuositě je ten materialismus a ten diletantismus, kterj' zabíjí umění. V umění nestačlmalovat pasivně náladu za náladou, nestačívyvolávat jejich vlažnou,měkkou, šerouhru. Dnes po takovéŤadědeskriptivn]ich básníkrináladovjlch neník tomu mnoho tŤeba.Takovj.to náladovj.formalismus zvrhuje se - jak v pňítomné knížceukazují zejménapregnantněprozaická číslajako Mti Ithaka (str. 15),Bgla zakoupenaMediceisklmÍ(str. 17),Pseudojaponerie(str.19) a j. - v pouhopouhoudekoraci,v čirouhonbu za raritami antikváŤskj'mia musejními, za technickj.mi detaily a termíny, jež pro tŤetíhočlověka,pro
jsou pouhou suchou a stŤízlivounomenklaturou,něčímjako čtenáŤe, odbornj' katalog musejni. K těmto koncrim pŤirozenědocházísnaha pouhéformálné náladovosti. Básník chce podati náladu po vj.tce -poněvadž jiné,běŽnější' všednější' vzácr,ou,subtilnía laÍinovanou jiŽ pokud zdají se mu bft vyčerpány chce, skromnějšía obecnější je poněvadŽ velmi těžko difemožno,diferencovat a odstínovat,a rencovat a odstínovatběžnédojmy a emoce' utíká se k raritám a kuriositám, snášÍdo své básně kdejakj. technickj. odlehlj. detail, kdejakou exotickou zvláštnost.Myslí, že tak pracuje jak možno nejsugestivněji.V tom je však sebeklam,iluse. Ta zvláštnínámaha a obtiž, ta pŤílišnározumová práce, jakou vyčítá a uhaduje ihned čtenáŤ, bránísugesci,prisobísuchou a stŤízlivourinavu. Neodsuzujuve všemtyto deskriptivněarcheologickéa dekorativné básně prÓzou p. Hlaváčkovy, uznávám v mnohémjejich reliefnost, virtuosnítechnickélabužnictví,bystrou a vtipnou hravost štětce. . . Snad by bylo jinak, kdyby tato krátká interale to všeckomi nestačí. byla vtělena a učleněnav oĎmezzadostalaideououperspektiuu,kdyby jektiunounějakou staubu uměIeckou. . . v romtin na pŤíklaď.Zde by dostala psychologickou motivaci, byla by objektivně zdťtvodněna, mohla by bft kontrolována jednotnou personacíreka a figury. AIe takto pťrsobí dojmem bizarníepisodyvyrvanézneznáméhocelku. Tak bez motivace, bez zna|ostipsychickéhosubjekta, bez genetickésoufislosti jsou nám podávána. Pan Hlaváček jde tu po stopách někter1fch prací Gautierovj.ch a Flaubertovfch, ale at nezapomíná, že i ryze deskriptivnéa archeologicképartie v Salammbi nebo Pokušení su,Antonínamají svrij ideovj'smysl, svou symbolickouplánovou hodnotu v těchto dílech misantropickéhoilusionismu a nihilistického podvodu barevnou,pestrou,rozehranouMayou života. To, myslím, je podstatnj' nedostatek této moderní subjektivně náladovéa deskriptivnépoesie.Dekorace nelze věšet na suchéhole, dekorace žáďaji architekturu. Této ideové, plánové architektuŤe, tomuto obieftÍiunému podkladu a pozad'íse tito poeti vyhj,kamennému bají. Zristávají náladovfmi virtuosy. Provádějí více méněpodaŤené žonglérské kousky, ale vždy jen kousky. . . vžďy jen intermezza. . .
fragmenty . . . zlomky. UsnadĎujísi pŤilišsvrij ukol. IVIysIiIito s umě. nÍmopravdu vážně a opravdově, budou musit, myslím, jit k genr m obiektiun{m,k dramatu a romdnu a zďe cet! jich tuhj' uepoddajnj' kamenn1i materiál prohŤát, rozsvítit, učlenit, vnitŤní subjektivnou methodouzpracovat ' . . vystavět z něho jednotnou logikou stylovou stavbu. . . dŤívenežbudou moci pokr1fvatjejí stěny subtilními filigrány sv1ch deskripcía evokací. . Do té doby mají knihy jako pŤítomnásbírkap. Hlaváčkova, již kladu ostatně pŤesvšecky námitky vj.šeneŽ zbožístaréhostylu, vj.znam a cenu náběhri a pokusriv.
Dliška Knásnohorská:
Rozpomínky
a povídání,z prili vlasteneckého_ ne, Kniha poesie- ne, Ťečnění prili intimnÍhosoukromého- ani individuálného,ani z vlastenčícího, individualistického - tenoru. Kniha vlastenčícípseudopoesie,jiŽ jsem nedávno v těchto listech (v čís.5 pŤiposudku Nerudovj,ch Zpěvťt pdtečních a v čÍs.1 pŤiposudkl Hauloag Chamrailing)l demonstroval jako uměleckf i lidskj' blud, jako chorobu fráziomanie a duševní i uměleckézrťrdnosti.Nebudu opakovat pŤi tétoknize celj'svťrj roz. bor, odkazuju zde na něj a vybírám z knihy sldčnyKrásnohorskéna podepŤení svétheorie typická monstra,jimiž se jen jen hemží. Praha je jistě krásnéměsto zvláštníhotesknéhozčernalého kouzla, staré,temnénálady, archaistickézalehléa za|eklévúně.Město, které kaŽdého,kdo je nazirá z asociace historické, mrižedojmoat ien elegicity, šedía plisní a stíny, smytfmi, spršel1fmibarvami, rozrytj'm čern]im zdivem, tichj'mi zamlklj.mi nádvoŤímipalácrl, kde jindy zpívala fanfára Života, pustj'mi náměstími historickj'ch názvti a historickj.ch dat' kde mezi opláchl1fmikameny pučídnes špičkybledétrávy. Teskny pŤidušenjsmutek, vybleďá vrině a rozprchlá barva -takové jsou ty akcenty, ježmusícítit kaŽdj'z Prahy skutečněstaréa uměleckéa ty akcenty sahajíprávě nejhloubějimyslícímua cítícímučlověkudo duše.Ale tento aĎsolutní. estetick!dojem nestačilpatrně slečněKrásnohorské její specielnívlastenčící stanovisko nepŤijímánikde pravdu a skutečnost- musísi ji dŤívepŤemalovat,zfalšovat,aby ji dojímala. Myslí' Že láska tichá, utištěná,šerá,dumavá nenítou pravou láskou, [1 - Viz zde str. 173-193 a 744-755.)
