Poděkování Děkuji paní Mgr. Květuši Slukové, Ph.D., za vstřícný přístup, trpělivost a užitečnou pomoc, kterou mi poskytla při zpracovávání diplomové práce.
Anotace Tato diplomová práce pojednává o problematice bezdomovectví jakožto jedné z forem sociálního vyloučení. Cílem diplomové práce bylo popsat problematiku bezdomovectví z hlediska pracovní činnosti sociálních pracovníků. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. Obě části jsou pro větší přehled členěny do kapitol a podkapitol. Teoretická část práce seznamuje se základní terminologií a poznatky z oblasti bezdomovectví, sociální práce, prevence, příčin a důsledků bezdomovectví, sociálních služeb. Empirická část vznikla metodou polostrukturovaného rozhovoru a případové studie. Na základě rozhovorů byla získána výzkumná data. Ta byla dále analyzována a popsána. Diplomovou práci jsme zpestřili o přímé citace jednotlivých respondentů. Výzkumný vzorek expertního dotazování tvořili respondenti působící jako sociální pracovníci, jejichž klientelu tvoří lidé bez přístřeší. Závěrečná kapitola obsahuje výsledky výzkumného šetření, porovnává je s dostupnými poznatky a navrhuje opatření, která by napomohla k lepší spolupráci klientů a sociálních pracovníků.
Klíčová slova Bezdomovectví, sociální práce, sociální služby, reintegrace, sociální pracovník
Annotation Diploma thesis deals with issue of homelessness as one of the forms of social exclusion. The aim of the thesis was to describe issue of homelessness from the perspective of social workers and their working activities. The thesis is divided into theoretical and empirical part. For greater orderliness both parts are further subdivided into chapters and subchapters. The theoretical part introduces with basic terminology and knowledge of homelessness. It deals with social work, prevention, causes and also mentions reasons of homelessness and social services. The empirical part is in the form of structured interview and case study. On the basis of the discussions was obtained research data. This data was analysed and described. Thesis is livened up by direct quotes of individual respondents. The research sample is represented by social workers whose clientele is made up by homeless people predominantly. The final chapter includes results of research survey, comparing them with available knowledge and suggests some solutions which could improve cooperation between clients and social workers.
Key words: Homelessness, Social work, Social services, Reintegration, Social worker
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 9 I TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................... 11 1 Vymezení pojmů ........................................................................................................ 11 1.1 Bezdomovci, bezdomovectví .................................................................................... 11 1.2 Sociální vyloučení, nepříznivá sociální situace ........................................................ 14 1.3 Fenomenologie – význam pojmu .............................................................................. 17 1.3.1 Fenomenologie bezdomovectví – vnější druh zkušenosti ..................................... 18 1.3.2 Fenomenologie bezdomovectví – vnitřní druh zkušenosti .................................... 20 2. Osobnost bezdomovce............................................................................................... 22 3. Sociální vztahy mezi bezdomovci ............................................................................ 24 3.1 Akutní reakce na stres, traumata ............................................................................... 26 4. Příčiny a důsledky bezdomovectví .......................................................................... 28 5. Prevence bezdomovectví........................................................................................... 30 5.1 Dělení prevence bezdomovectví .............................................................................. 30 6. Závislosti .................................................................................................................... 32 6.1 Gamblerství ............................................................................................................... 32 6.2 Alkoholová závislost................................................................................................. 33 6.3 Nealkoholové drogy .................................................................................................. 35 7. Sociální práce ............................................................................................................ 37 7.1 Sociální práce s uživateli návykových látek ............................................................. 39 7.2 Podpůrná psychoterapie ............................................................................................ 40 7.3 Readaptace – návrat z léčeben .................................................................................. 41 8. Sociální služby pro bezdomovce .............................................................................. 42 8.1 Sociální práce ve vztahu k ročním obdobím ............................................................. 45 8.2 Seznam služeb vhodných pro bezdomovce .............................................................. 46 8.3 Etapy reintegračních center v ČR ............................................................................. 49 5
9. Zdravotní služby pro bezdomovce .......................................................................... 51 II EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................. 53 10. Kvalitativní výzkum ............................................................................................... 53 10.1 Cíl výzkumu ............................................................................................................ 55 10.2 Výzkumné otázky ................................................................................................... 55 10.3 Polostrukturované interview ................................................................................... 55 10.3.1 Expertní dotazování ............................................................................................. 56 10.4 Případová studie ...................................................................................................... 56 10.5 Zkoumaný vzorek ................................................................................................... 56 10.5.1 Výběr zkoumaného vzorku .................................................................................. 56 10.5.2 Charakteristika zkoumaného vzorku ................................................................... 56 10.5.3 Příprava a sběr dat................................................................................................ 57 10.6 Etické principy výzkumu ........................................................................................ 57 10.7 Popis jednotlivých rozhovorů ................................................................................. 57 10.7.1 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 1 ................................................. 58 10.7.2 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 2 ................................................. 59 10.7.3 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 3 ................................................. 61 10.7.4 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 4 ................................................. 62 10.7.5 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 5 ................................................. 65 10.7.6 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 6 ................................................. 67 10.7.7 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 7 ................................................. 69 10.7.8 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 8 ................................................. 72 10.7.9 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 9 ................................................. 75 10.7.10 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 10 ............................................. 77 10.7.11 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 11 ............................................. 78 10.7.12 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 12 ............................................. 79 10.8 Analýza dat ............................................................................................................. 80 6
10.8.1 Metoda vytváření trsů .......................................................................................... 80 10.9 Analýza dat a interpretace výsledků ....................................................................... 80 10.9.1 Délka práce s bezdomovci ................................................................................... 80 10.9.2 Role sociálního pracovníka .................................................................................. 81 10.9.3 Pracovní odlišnosti ............................................................................................... 84 10.9.4 Klíčová negativa .................................................................................................. 86 10.9.5 Klíčová pozitiva ................................................................................................... 88 10.9.6 Zkušenosti s klienty po výkonu trestu ................................................................. 89 10.9.7 Pracovní aktivity .................................................................................................. 91 10.9.8 Nepříjemné pracovní skutečnosti......................................................................... 93 10.9.9 Smysl práce .......................................................................................................... 94 10.9.10 Sociální vyloučení.............................................................................................. 95 10.9.11 Metodika sociální práce ..................................................................................... 97 10.9.12 Změny v sociální práci ....................................................................................... 98 10.9.13 Specifika v chování a jednání bezdomovců ..................................................... 100 10.9.14 Důvody vyhledání pomoci ............................................................................... 102 10.9.15 Důvody nevyhledávání či dokonce odmítání pomoci...................................... 103 10.9.16 Nynější pohled na klienta ................................................................................ 104 11. Případová studie ................................................................................................... 106 11.1 Výzkumný vzorek ................................................................................................. 106 12. Sumarizace výsledků ............................................................................................ 108 13. Diskuse ................................................................................................................... 111 14. Závěr ...................................................................................................................... 116 Soupis bibliografických citací .................................................................................... 118 Seznam příloh .............................................................................................................. 122
7
Seznam grafů a tabulek Graf 1: Délka práce s bezdomovci Tabulka 1: Role sociálního pracovníka Tabulka 2: Pracovní odlišnosti Tabulka 3: Klíčová negativa Tabulka 4: Klíčová pozitiva Tabulka 5: Zkušenosti s klienty Tabulka 6: Nepříjemné zkušenosti Tabulka 7: Sociální vyloučení Tabulka 8: Metodika sociální práce Tabulka 9: Změny v sociální práci Tabulka 10: Specifika bezdomovců Tabulka 11: Důvody vyhledání pomoci Tabulka 12: Důvody nevyhledání pomoci Tabulka 13: Nynější pohled na klienty
8
Úvod Bezdomovectví jako fenomén dnešní doby se týká každého z nás, téma je aktuální i vzhledem k uprchlické krizi, kdy nám masmédia servírují spoty o osudech lidí, kteří narychlo opouštějí své domovy a přicházejí do zemí Evropské unie za svým vysněným cílem. Ti i přes nadcházející zimu nocují venku, ve stanech, na městských předměstích, nádražích. Záběry z budapešťského vlakového nádraží, kde po celé hale přebývali uprchlíci – v tu chvíli fakticky bezdomovci, svědčí o tom, že do budoucna bude tato problematika stále velice aktuální, neboť již dnes má Evropa velký problém, kde nově příchozí cizince ubytovat. V mnohých případech se stává, že lidé z vyšší společenské vrstvy nemají s lidmi bez domova žádnou nebo jen minimální vnitřní zkušenost, protože s tímto jevem přicházejí do kontaktu pouze v televizním nebo rozhlasovém vysílání, případně na procházkách v městských parcích či kolem řeky. Jinak je tomu u nižších společenských vrstev, které mají k tomuto fenoménu nejblíže z důvodu nepříznivé sociální situace. Zkušenost s bezdomovectvím může být i v tomto případě různá. Záleží totiž také na situacích, ve kterých se s daným jevem setkali. Mezi tyto vnitřní zkušenosti může patřit například strach získaný z důvodu okradení člověkem bez domova nebo naopak lítost, kterou může způsobit stejná situace ve vlastní rodině. Celkově společnost nahlíží na bezdomovce jako na skupinu, které vyhovuje nic nedělat, popíjet, žebrat a dělat kolem sebe nepořádek. Negativní celospolečenské ladění výrazně zpomaluje jejich reintegraci, neboť i přes snahu se začlenit jsou klienti odmítáni, odsouváni kamsi na okraj. Tato diplomová práce si klade za cíl popsat problematiku bezdomovectví z hlediska pracovní činnosti sociálních pracovníků, kteří subjektivně posuzují vykonávání sociální práce s bezdomovci a klienty jako takovými. Teoretická část se zaměřuje na vysvětlení základních pojmů souvisejících s problémem bezdomovectví, klasifikaci a charakteristiku lidí bez přístřeší a známých příčin, proč se lidé do takto náročných životních situací dostávají. Kromě jiného je poukázáno také na rizikové skupiny či prvky bezdomovecké kultury, rozebíráme jejich osobnost a vztahy s ostatními lidmi z prostředí ulice. Následují kapitoly zaměřené na sociální práci a zdravotní péči. Empirická část byla vytvořena na základě kvalitativního výzkumu. Výzkumná data byla získána metodou polostrukturovaného rozhovoru a případové studie. Ta byla 9
dále analyzována a popsána. Zkoumaný vzorek expertního dotazování tvořili respondenti působící jako sociální pracovníci, jejichž klientelu tvoří lidé bez přístřeší. Závěrečná kapitola obsahuje výsledky výzkumného šetření, porovnává je s dostupnými poznatky a navrhuje opatření, která by napomohla k lepší spolupráci klientů a sociálních pracovníků.
10
I TEORETICKÁ ČÁST 1 Vymezení pojmů 1.1 Bezdomovci, bezdomovectví Bezdomovectví můžeme chápat jako syndrom komplexního sociálního vyloučení. Toto selhání se zpravidla projevuje neschopností akceptovat a zvládat běžné společenské normy a požadavky okolí. Obvykle se tento fenomén spojuje se spoustou dalších problémů, které jsou podmíněny vzájemným působením nepříznivých životních situací a znevýhodňujících dispozic dané osoby. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 9) Výraz „bezdomovec“ je možné rozdělit na slova „doma“ a „bez“. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 13) V případě bezdomovectví však nejde jen o vymezení vztahu k bydlení, jde o určitý způsob života. Tuto radikální variantu volí lidé, jejichž osobnost se diametrálně změnila, a oni proto nejsou schopni plnit mnohé požadavky kladené majoritní společností. Ve většině případů nejde o volbu, ale o pád klienta na sociální dno, který klient nedokázal ovlivnit. Jedná se o generalizované psychosociální selhání spojené se ztrátou rolí a úpadkem společenské prestiže. O něco blíže k takovémuto extrémnímu selhání mají obvykle lidé s dysfunkční osobností, s nedostatečnými kompetencemi a negativními návyky. (Vágnerová, 2004, s. 748) Tento sociální fenomén pojímáme nejen jako ztrátu střechy nad hlavou, ale jako celospolečenský a multifaktoriální problém, který se dotýká veškeré společnosti bez možnosti svobodné volby. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 9) S tím, jak se změnily tehdejší poměry v České republice po roce 1989, přibyla spousta nových jevů, které jsme předtím vůbec neznali, anebo tyto jevy nebyly za tehdejšího režimu tolik vidět, přičemž ale nemůžeme říci, že neexistovaly. Nově se k nám také dostal pojem bezdomovec, značící osobu bez přístřeší. Literatura nám předkládá i jiné označení pro tuto cílovou skupinu, např. osoby bez přístřeší, lidé bez domova, osoby bez střechy nad hlavou a podobně. (Haasová, 2005, s. 9) Bezdomovectví je pro jedince značně stresující, jelikož je třeba se na ulici vyrovnávat s neustálým ohrožením jak ze strany ostatních sociálně nepřizpůsobivých, tak i ze strany majoritní společnosti. Nejenže člověk nemá stálé bydlení, ale zároveň se 11
cítí osaměle, chybí mu blízcí lidé, k nimž by patřil, místo kde by se cítil bezpečně a šťastně. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 10) Bezdomovectví chápeme jako mnohem víc než pouhou nemožnost mít kde složit hlavu. Je to součást obsáhlejšího procesu odsouvání jednotlivců nebo skupin na okraj společnosti z důvodu jejich neschopnosti dodržovat normy a zákony platné pro většinovou populaci. Na bezdomovectví nahlížíme jako na absenci stálého a jistého bydliště, sociálního statusu a tolik potřebného zázemí. (Haasová, 2005, s. 10) Jestliže člověk nemá domov, zanikají u něho obvyklé sociální návyky, necítí blízkost rodičů, opravdových přátel, vzniká nemožnost osvojit si kladné životní hodnoty. Hovoříme-li o domově, máme na mysli místo, kam se rádi vracíme, kde máme určité zázemí, soukromí, pocit bezpečí a ochrany a sounáležitosti s lidmi, kteří s námi domov obývají. (Průdková, Novotný, 2008, s. 10) Problematika fenoménu bezdomovectví se v rozvojových zemích dotýká většiny obyvatelstva. Bezdomovectví některých skupin obyvatel nemusí nutně znamenat sociální selhání, nýbrž kulturní a národní příslušenství k té či oné skupině, jež vyznává jiné hodnoty než naše majoritní společnost. Tito lidé si volí dobrodružný styl života dobrovolně, a tím manifestují svoji příslušnost ke svému národu. Nejčastěji se jedná o romské etnikum, Indiány či původní australské domorodce. (Fitzpatrick, 2000, s. 12) Bezdomovec může být osobou bez trvalého bydliště nebo je bez střechy nad hlavou, ale trvalé bydliště oficiálně má, i když jej z nějakého důvodu nemůže či nechce využívat. Tento člověk nejspíš nemá zaměstnání ani rodinu. Pokud rodinu má, obvykle v ní jsou značně narušené vztahy. (Vágnerová, 2004, s. 748) Člověk ze společnosti zcela vyloučený zpravidla není poután žádnými vazbami na druhé. Žije v sociálním vakuu, kde mu nejsou překážkou žádné závazky vůči ostatním. Je zcela odpovědný za svůj vlastní život a nynější situaci. Myslí si, že rizikům lze čelit pouze svými vlastními silami. Bezdomovec se může chovat jako naprostý egoista, kterému nic nebrání zaštiťovat jen svoji utilitu. Může navyšovat své osobní přínosy, aniž by bral v úvahu důsledky svého jednání na situaci druhých lidí, také klidně akceptuje pouze normy a pravidla jednání, ze kterých profituje, ty ostatní ignoruje. (Keller, 2011, s. 162) Osoby bez přístřeší jsou součástí veřejného prostranství, kde se mísí s bydlícími lidmi, a není vhodné je odlišovat od zbytku populace. Porovnávání kvality života lidí 12
bydlících ve vlastním luxusním bytě a lidí přespávajících v parku na lavičce nemá žádnou
výpovědní
hodnotu,
jelikož
vždy
jde
pouze
o subjektivní
pocity
zainteresovaných osob. Pro každého člověka také kvalita znamená něco jiného. Někteří pracovníci v pomáhajících profesích mají problém s označováním svých klientů jakýmkoliv diskriminačním pojmenováním, včetně laickou i odbornou veřejností uznávaného slova „bezdomovec“. Na druhou stranu je to pochopitelné, neboť se setkávají s tím, že sami jejich klienti se označení „bezdomovec“ dlouho brání, jelikož je v naší společnosti chápáno jako stigma, jako potvrzení sociálního vyloučení. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 15–16) Bezdomovci jsou velice rozmanitá paleta lidí z různých společenských vrstev. Liší se jak vzděláním, zdravotním stavem, věkem, tak i sociálním zázemím. Můžeme mezi nimi identifikovat zkrachovalé podnikatele, bývalé drogové bossy, osoby v invalidním důchodu, někdy i ve starobním důchodu, naivní důvěřivce, kteří se nechali oklamat podvodníky, dále recidivisty, zestárlé kněze, osoby které nikdy nepracovaly, zadlužené, ale i svérázné dobrodruhy, kteří si bezdomovectví vybrali jako způsob života. (Průdková, Novotný, 2008, s. 15) Problém bezdomovectví začal vyplouvat na povrch po roce 1989, když krachovaly velké firmy a zbavovaly se svých zaměstnaneckých ubytoven. Do této doby, za éry socialismu, byla i uměle vytvářena místa k žití, jen aby se nemuselo veřejně přiznávat, že tento nesporně negativní jev vůbec existoval. Bohužel tento rok byl zlomový a mnoho lidí nebylo připraveno na tak velkou změnu politicko-ekonomické situace a volnost. Tato svoboda od člověka vyžadovala zároveň značný smysl pro zodpovědnost. (Průdková, Novotný, 2008, s. 9) Bezdomovce nejčastěji potkáme ve velkých městech, jelikož zde mají lepší přístup k sociálním službám, k čekárnám, halám, kde mohou přebývat v rámci zimního období, a zároveň i anonymitu. Někteří bezdomovci ale žijí i na vesnicích, kde ovšem ostatní obyvatelé o jejich problému vědí. V rámci dané obce se jedná spíše o jednotlivce, kteří nemají kde bydlet. Živí se sběrem odpadu, drobnými krádežemi, sezónními brigádami, občas jim vypomáhají také místní obyvatelé se smyslem pro solidaritu. Existují také bezdomovci žijící mimo lidské příbytky, v lesích, skalách, kde přespávají v boudách či ve stanech. Tito občané obvykle trpí psychickými úchylkami, které jim brání udržovat kontakty s veřejností. Obvykle s sebou nosí veškerý svůj majetek v igelitkách, někdy i v nákupních košících. Tento majetek tvoří mnohdy jen 13
odpadky. Oděv bezdomovců nám může mnohdy připadat dost bizarní, jelikož pochází nejčastěji z charitativních šatníků nebo kontejnerů, kde lze těžko najít oblečení dle aktuálních trendů nebo navzájem barevně ladící kusy. Nejdůležitějším hlediskem je funkčnost oblečení. Musí zahřát, musí být praktické. V prostředí ulice není možné dostatečně pečovat o svůj vzhled a i ti, kdo se zpočátku snažili, po čase rezignují. Záleží na době strávené na ulici – kdo je na ulici několik let, tomu vůbec nepřipadá divné, že se celý půlrok neumyje. Bezdomovec jednak nemá možnost jít se kdykoliv osprchovat jako většinová společnost, a také po nějaké době poznává, že důkladná očista při pobytu na špinavé ulici je víceméně zbytečná. Jsou jiné priority než česání vlasů a mytí rukou – například sehnat si jídlo a zabezpečit si místo na spaní. Ženy bezdomovkyně ze začátku mnohem hůře snášejí absenci hygieny, ale začnou-li holdovat alkoholu, jejich návyky a zásady se rozplývají. (Průdková, Novotný, 2008, s. 13–15) Život na ulici je alternativou značně zjednodušené existence, která ale může být v mnoha směrech stresující. Je zde hlavně absence možnosti uspokojit alespoň primární potřeby, jakými jsou spánek, jídlo a pocit bezpečí. Pro zvládání tohoto života je důležité, jak tito lidé svůj pobyt na ulici prožívají a hodnotí. Velikost diskomfortu je velice subjektivní. To, co jeden zvládá v pohodě, může druhý nést velice těžce. Toto závisí na již prožitých zkušenostech z předcházejícího života. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 57) Ztráta domova se nemusí týkat pouze malých skupinek bezdomovců, ale může mít kolektivní rozměr v podobě osudů celých čtvrtí postižených sociální degradací. (Keller, 2013, s. 87) Postoj veřejnosti je ambivalentní, střídá se v něm odpor a soucit. Spíše ale převažuje negace spojená s odmítáním. (Vágnerová, 2004, s. 755) Labeling neboli nálepkování se negativně projevuje na přístupu veřejnosti k celé této problematické skupině. Problematika bezdomovectví se ale sama nevyřeší tím, že budeme hledat příhodnější označení pro osoby bez domova. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 15–16)
1.2 Sociální vyloučení, nepříznivá sociální situace Sociálním vyloučením chápeme vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a neschopnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace (Zákon č. 108/2006 Sb., § 3f). 14
Situace, kdy se v životě člověka objevily překážky, které komplikují či zamezují, aby žil způsobem, který je pro společnost typický, se nazývá sociální vyloučení. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 40) Projevují se tendence vylučovat určité skupiny obyvatelstva z možných životních příležitostí. Nejzranitelnější jsou lidé společensky či zdravotně handicapovaní. Společenské vyloučení může být nevratné, pokud není zavčas poskytnuta pomoc. Nejvyhrocenějším projevem vyloučení je bezdomovectví. (Hradecký, Hradecká, 1996, s. 19) Pojem sociálního vyloučení začal být ojediněle využíván od poloviny šedesátých let dvacátého století. Od počátku byl poznamenán dobou svého vzniku. V etapě všeobecného vzestupu a vysokých ambicí prakticky všech vrstev obyvatelstva upozorňoval na bídné přežívání části populace, na kterou se nedostalo v ekonomickém rozdělování darů společnosti. Jednalo se o lidi, kteří v modernizující se společnosti působili jako přežitek starých časů. Vyvolávali pocity soucitu, nikoliv ohrožení, protože svým postavením nemohli narušit sociální řád, který zbytku společnosti přinášel jistoty. (Keller, 2011, s. 168) „Nepříznivou sociální situací se rozumí oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.“ (Zákon č. 108/2006 Sb., § 3b)
Sociální vyloučení je zajisté fenomén, který se stává předmětem zájmu mnoha vědních oborů. S přihlédnutím k tomu, že nedostatek vzdělání je jedním z faktorů vzniku a transgeneračního přenosu sociálního vyloučení, není výjimkou například ani oblast pedagogických věd. (Pešatová, Pittnetová, Michalová in Moravcová, 2012 s. 10) Samotné označení „sociální vyloučení“ v sobě nese údiv nad tím, že se ve společnosti, která jako celek stále více bohatne, navyšují počty lidí, kteří mají z rostoucího bohatství téměř nulový prospěch. Koncept exkluze je vymezován pouze negativně jako nesplnitelné očekávání v příchod společnosti širokých středních vrstev, v příchod společnosti, ve které prakticky každý nalezne bezpečný a stimulující domov. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století se vyskytovaly v ekonomicky vyspělých zemích jen zcela výjimečně skupinky lidí a jedinci, kteří měli problém udržet se na trhu práce, a udržet tak krok se stoupající potřebou a životní úrovní. Z expandujících středních vrstev k nim mohl člověk propadnout pouze ojediněle. Mohlo se to ale stát při nevyrovnání se s rozchodem, přičichnutím ke drogám, či v jiných 15
krizových situacích. Tenkrát ještě problémy sociálně vyloučených nikterak nesouvisely s proměnami trhu práce, se zhoršováním podmínek bydlení ani oslabováním sociálních vztahů ve společnosti. V té době ojediněle se vyskytující termín exkluze jenom poukazoval na skutečnost, že se na okraji blahobytné společnosti nacházejí lidé, kteří nemají takový prospěch z onoho ekonomického růstu. Do budoucna se nepočítalo, že by se počet takovýchto lidí navyšoval. Naopak byl předpoklad, že tento problém bude již brzy vyřešen. Světy integrovaných a žijících na okraji společnosti od sebe byly vymezeny pevnými hranicemi. Většina společnosti byla proti pádu na dno pojištěna stabilními rodinnými vztahy a zaměstnáním. (Keller, 2013, s. 76–77) V dnešním světě může za sociální vyloučení především nejistá práce a tedy silně nestálé příjmy, za což je odpovědné kolísání ekonomiky, ale také oslabené partnerské a rodičovské vztahy. Toto je výsledek mentality západních zemí, který staví do popředí samostatnost jedince. Sociální vyloučení je typické pro lidi žijící v bohatých společnostech. Tím výrazněji se šíří počty těch, pro které je neustále hrozbou. Tato hrozba je mnohem víc než jen běžnou nerovností, působí rozkladně na pocity bezpečí, na sociální kontakty a přináší vážný problém s vlastní identitou. Všechny hodnoty stálého domova jsou přímo v jádru zpochybněny i u těch, kdo se zatím bezdomovci nestali, a dokonce i u těch, kdo se tomu šťastně vyhnou. (Keller, 2013, s. 79–80) Příliš rychlá urbanizace a maximální nárůst obyvatelstva ve městech může způsobit potíže nedozírného charakteru, jako je například přelidnění, nemožnost zabezpečit základní životní potřeby obyvatel, nedostatek bydlení, znečišťování životního prostředí. Hrozba masového bezdomovectví v nelidských podmínkách přelidněných měst doprovázená nedostatkem vody, potravin, pracovního uplatnění a bydlení může způsobit nepokoje přímo ve velkých městech, kde je také koncentrace bezdomovců největší. Život ve městě postihuje hlavně nejslabší jedince. Chudoba postihuje slabé a málo odolné jedince. Život lidí v industrializované společnosti je stále komplikovanější a složitější. Neustále se mění technické, ekonomické a sociální podmínky, které vyvolávají strach a zmatek v hlavách občanů. Je potřeba rychle zareagovat a orientovat se v rychlých změnách, jinak se člověk začne ztrácet a propadat do vyloučení. Ne každý je stejně schopný vyrovnat se s nastávajícími změnami, a pokud nemá slabý člověk odpovídající zázemí, nejspíš ho to „semele“. Názor, že lidé jsou zodpovědní za svůj život, není dostatečně opodstatněný. Poruchy socializace a adaptace, bariéry mezilidských vztahů, nemoc, duševní či tělesné postižení, stáří a jiné příčiny 16
brání mnohým žít tzv. zodpovědným stylem života, a proto starost o tyto maladaptované spoluobčany je starostí státu i nás všech. (Hradecký, Hradecká, 1996, s. 22–23) Mnozí lidé se dostali na ulici doslova ze dne na den, a přitom by je nikdy ani ve snu nenapadlo, že by takto mohli skončit. Naopak dříve pociťovali odpor k bezdomovcům, ale pak se jim nečekaně zvrtnul život, zůstali sami, bez podpory, se svou zlostí, strachem, zklamáním a nechutí k dalšímu životu. (Průdková, Novotný, 2008, s. 11)
1.3 Fenomenologie – význam pojmu Domnívám se, že by bylo vhodné zařadit do kapitoly, která vymezuje důležité pojmosloví, podkapitolu týkající se fenomenologie bezdomovectví, neboli vědy o poznávání pojmu bezdomovectví. Kapitola věnovaná fenomenologii bezdomovectví bude rozdělena do tří navzájem navazujících podkapitol. V první podkapitole vysvětlíme, co znamená pojem fenomenologie, neboli nauka o poznání, které je zprostředkováno prostřednictvím jevů. Zde se rovněž zaměříme na vývoj tohoto pojmu, na autory, kteří se tímto pojmem zaobírají, a v neposlední řadě uvedu dva způsoby, kterými je možné fenomenologii dělit. Druhá kapitola bude pojednávat o jednom ze dvou způsobů rozdělení fenomenologie, a to o vnější zkušenosti s daným jevem. Poslední, třetí podkapitola bude věnována druhému způsobu dělení fenomenologie, vnitřním zkušenostem s daným jevem. Nutno ještě podotknout, že poslední dvě podkapitoly budou sice hovořit o způsobech dělení fenomenologie, ale současně budou nahlížet na pojem bezdomovectví, jemuž se v celé této práci věnuji. Nejznámější autor, který se tímto složitým pojmem zabýval, byl Edmund Husserl, německý filozof žijící na přelomu 19. a 20. století. Ten pojem fenomenologie nevymyslel, avšak určitým způsobem ho charakterizoval. Pro Husserlovu teorii fenomenologie je důležité slovo „jevení“. Husserl pojal jevení jako apercepci, tj. psychický akt představování, který v rámci intencionálního prožitku zajišťuje jeho předmětný vztah: jevení je jevením se něčeho a vztah vědomí k něčemu se realizuje na základě apercepce, tj. mínění prostřednictvím významu, nebo také „dávání smyslu“, v originále, tedy německy „Sinngebung“ (Novotný, 2010, s. 29). Můžeme taktéž říci, že celkově fenomenologii rozlišuje dvěma různými způsoby, tj. na vnější a vnitřní. Právě na těchto dvou způsobech budou postaveny následující podkapitoly. 17
Husserlovou základní otázkou je, jak se objektivita o sobě může stát jakousi představou pro nás. Právě tuto vazbu vysvětluje čtyřmi různými způsoby. 1) Jeden konkrétní předmět v mnohosti našich představ o něm nebo více předmětů stejně představovaných. 2) Modus vidění předmětu neboli předmětný smysl (to je dle Husserla podstatné v matematice například u rovnic, kde pod různými způsoby myslíme totéž). Jednodušší příklad: „Vítěz OH v Sydney v hodu oštěpem.“ – Jistě předmětná záležitost, ale aby šla vskutku myslet, musíme dodat: „Jan Železný – ‚předmět‘ dalších rozličných určení.“ 3) Předmět + předmětný smysl ve způsobu ukazování se nám. Husserl zde upozorňuje na podstatný rozdíl v tom, je-li předmět aktuálně jsoucí, nějakým způsobem možný, či velmi nejistý. Jistota, možnost a pochybnost jsou způsoby kladení – mají tzv. tetický charakter, jenž spolu s předmětným smyslem tvoří matérii aktu. 4) Předmětný smysl se nám může ukazovat sám, dávat se v originále nebo jako prázdná intence, aktuálně nepřítomná (Hlavinka, 2012, s. 317–318). V současné době se však užívá jiné Husserlovo rozdělení, a to na hýlé, noese a noemata. Právě tuto zjednodušenou teorii můžeme vysvětlit jako vnější a vnitřní druh zkušenosti daného jevu. Mezi
Husserlovy
následovníky
patřil
například
Max
Scheler,
který
fenomenologii uplatnil v dalších vědních disciplínách, jako je například antropologie nebo ontologie. Podle jeho názoru se psychický život vytváří v několika stupních jdoucích za sebou. Jde o vývoj od prostého pociťování po uvědomovanou relativní svobodu volby a rozhodování. Vzhledem k tomu, že Husserl je nejdůležitějším autorem zabývajícím se fenomenologií, v následujících dvou kapitolách popíšeme jeho zjednodušené druhy zkušeností s daným jevem, konkrétně s bezdomovectvím. 1.3.1 Fenomenologie bezdomovectví – vnější druh zkušenosti Kdo je to bezdomovec? Co to je bezdomovectví? Co je to vnější druh zkušenosti? Každý z těchto pojmů jsme obecně popsali výše, avšak právě v této podkapitole se zaměříme na to, jak spolu tyto dva pojmy ve své podstatě souvisejí. Jak ve své knize uvádí Ivan Blecha, vnější druh zkušenosti je odvozen od nějaké zkušenosti nebo je tato zkušenost předávána pomocí mluveného slova. Dá se předpokládat, že skutečné porozumění tomuto slovu bývá spojeno s určitými zkušenostmi, se zkušeností tepla, které vyvolává oheň, se zkušeností pozorování hry plamenů či se zkušeností popálení, kterému je dobré se vyhnout. (Blecha, 2002, s. 2) 18
Vnější druh zkušenosti s bezdomovectvím můžeme chápat jako to, co o daném jevu slyšíme nebo to, co vidíme. Tato vnější zkušenost s daným jevem musí být naše, což znamená, že jsme se o něm doslechli například z rádia nebo jsme ho viděli v různých televizních programech či na vlastní oči. Podstatou je vždy, aby tento jev byl prožitkem vědomým. Vnější druh zkušenosti s fenoménem bezdomovectví může být jakýkoliv. Většinou si pod jevem bezdomovectví představíme člověka bez domova žijícího na různých místech (pod mostem, v parku, v opuštěných budovách). Tento obraz o daném jevu získáváme zejména z masmédií, kde je toto téma stále aktuální, nebo z vycházek po různých velkých městech, jelikož právě v těchto místech se s daným jevem stále více a více setkáváme. Můžeme tedy říci, že si každý z nás, bez rozdílu věku, pohlaví, místa bydliště, vyznání nebo barvy pleti představí bezdomovce jako osobu, která je špatně oblečená, špinavá, zarostlá vousy, a navíc pronikavě páchne. Neodmyslitelně k těmto lidem patří jakási taška, starý dětský kočárek, vozík nebo nákupní košík, v kterém mají celý svůj majetek, který zachránili ze svého původního domova, případně stravu nalezenou v kontejnerech. Tyto osoby jsou dále specifické tím, že se vyskytují zejména ve velkých městech, a to na vlakových nádražích, v parcích na lavičkách nebo také pod mosty a často bývají zahalení v různých papírových krabicích, přikrytí nákupními letáky, novinami, v lepším případě nějakým teplým kožichem nebo dekou. Evropská typologie bezdomovectví ETHOS klasifikuje lidi bez domova podle čtyř hlavních životních situací: 1) bez střechy; 2) bez bytu; 3) nejisté bydlení; 4) nevyhovující bydlení. (Matoušek, 2013, s. 338) V případě vnějšího druhu zkušenosti nejde o to, co cítíme v případě, že vidíme bezdomovce, ale o to, jak ho vidíme nebo o něm slyšíme, to znamená, jaký obrázek si o tomto jevu uděláme. Tato vnější zkušenost nemusí být získaná pouze z masmédií (televizní vysílání, rozhlasové vysílání), ale také z průběhu socializace, která se dělí na primární, sekundární a terciární. Sociologie rozumí socializací proces zapojení (začleňování) člověka do společnosti, kterým se člověk stává skutečným člověkem s velkým „Č“, neboť ten nemá civilizované chování vrozené. (Urban, 2008, s. 133) Proces socializace se uskutečňuje ve třech různých fázích. Během primární socializace nás rodiče nebo rodinní příslušníci již od raného věku seznamují s pojmem bezdomovectví, ukazují nám osoby bez domova a my si o nich vytváříme jakýsi obrázek, který stále ještě není ucelený. Během sekundární socializace, tedy ve školním 19
věku, ve školním prostředí a mezi našimi vrstevníky, se náš obrázek o bezdomovectví z primární socializace formuluje na základě obrázků jiných osob a získává novou podobu. V důsledku terciární socializace, tedy směrem od různých státních orgánů, které o bezdomovectví píší různé zprávy, se náš pohled na bezdomovectví ucelí do podoby, která je stejná nebo podobná pro celou populaci lidstva. Právě díky tomuto „škatulkování“ (spojování obrazů do skupin), jež probíhá v našich představách díky masmédiím a procesu socializace a provází nás celým životem, se může stát, že i člověka nepatřícího do této skupiny osob můžeme mezi tyto osoby mylně zařadit. Takto mylně přiřazováni ke skupině bezdomovců jsou ve většině případů „květinové děti“ (lidé řídící se ideou hippies) nebo lidé ze slabších sociálních vrstev. 1.3.2 Fenomenologie bezdomovectví – vnitřní druh zkušenosti Co se děje v nás v případě, že se zaměříme na jev bezdomovectví? Co nás k tomu vede? Právě na toto vědomé vnímání našeho psychického stavu se soustřeďuje podkapitola věnovaná fenomenologii bezdomovectví zaměřená na vnitřní druh zkušenosti. Stejně jako u předchozí kapitoly věnované vnějšímu druhu zkušenosti, platí i zde, že psychické vnímání fenoménu bezdomovectví musí být vědomé. I v tomto případě platí, že tyto psychické jevy musí být naše a musí se nám vybavit v souvislosti s jevem bezdomovectví. Proto, abychom pochopili vnitřní zkušenost, musíme nejdříve popsat, co znamená proces vnímání. Vnímání je jedním ze základních psychických procesů, který zachycuje to, co v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány. Záleží zde však na vjemu a intenzitě vnímání tohoto vjemu. Významnou roli zde hraje naše očekávání. Jsme ovlivněni tím, jak by měly informace vypadat. Často
zažíváme
obdobné
situace,
které
zpracováváme
v podobě
schematizovaných systémů. Tato schémata nám umožňují uspořádat a zpracovávat s velkou účinností velké množství informací (Strnadová, 2007, s. 1). Mezi základní charakteristiky vnímání patří: výběrovost, celostnost a významovost. Výběrovost znamená, že každý člověk si vybírá věc, které bude věnovat svou pozornost (ošacení, vzhled, zápach) nebo si jich vůbec nevšímá. Celostnost znamená, že věci vnímáme vždy úplné, i když jsou neúplné, a významovost poukazuje na to, že každý vnímá význam věcí jinak než ten druhý. Z výše uvedeného vysvětlení vnímání v kontextu 20
bezdomovectví vyplývá, že každý z nás vnímá význam bezdomovectví zcela jiným způsobem než kdokoli jiný. Z pohledu celostnosti nezáleží na jevu vnímání, protože všechny jevy vnímáme celostně, nezáleží na obsahu vnímaného objektu. Podstatnou je však výběrovost, která souvisí i s obsahem vnímaného. Pokud někoho určité téma nezaujme, nebude se mu dále věnovat a nevytvoří si takovou vnitřní zkušenost jako druhý, kterého dané téma zaujme. Zde je však důležité podotknout, že záleží také na sociální vrstvě, v které se pohybujeme, protože právě od toho se také odvíjí naše vnitřní zkušenost s lidmi bez domova neboli s bezdomovci. To znamená, že vnitřní zkušenost osob z vyšší společenské vrstvy nebude stejná jako u osob pohybujících se v nižší společenské vrstvě.
21
2. Osobnost bezdomovce Schopnosti této skupiny lidí bývají snížené, nedovedou se přiměřeně adaptovat na podmínky okolního světa. Z již prožité zkušenosti se nedokážou poučit, ulpívají na neúčelných způsobech chování, kterými se řídí jen proto, že se jimi řídili vždycky. Neznají svá práva a nejspíš by je ani neuměli adekvátně prosadit. Potřebují pomoc jiného člověka k úkonům, jako je např. obstarání nového občanského průkazu, podání žádosti o sociální dávky, vyřízení si důchodu. Nejsou schopni autoregulace. Mají výraznou absenci vůle, nejsou dostatečně odolní, vytrvalí, neovládají své chování a jednání. Zařadit se do života je pro ně obvykle velice složitý úkon, kterého po delším setrvávání na ulici již nejsou mnohdy schopni. Životní styl bezdomovce je plný zjednodušování, kterým je myšleno stereotypní opakování každodennosti života na ulici spojené s užívání drog nebo alkoholu. Aby měl bezdomovec stanovený řád, musel by mu ho někdo vypracovat, a to pokud možno bez velkých požadavků. Obrannou reakcí se v prostředí ulice stává rezignace a přežívání. (Vágnerová, 2004, s. 750–751) Vlivem nepříznivé sociální situace obvykle rezignují na své potřeby, nic nečekají, mají pocit, že už nemá cenu o cokoliv se pokoušet. Projevuje se zde naučená bezmocnost, která se vyznačuje rezignací, apatií a fatalismem. Potřeba stimulace a rozvoje člověka bývá utlumena, potřeba citového vztahu, bezpečí a jistoty je saturována pouze v omezené míře, jelikož bezdomovci obvykle mají pouze nestálé a povrchní kamarádské či partnerské vztahy. Chybí i soukromí. Výsledkem pak je netečnost, sentimentalita. V bezdomovecké populaci žije značný počet emočně deprivovaných jedinců, kteří nikdy neměli plnohodnotný domov a nezažili pevně zakotvený vztah. Dlouhodobá citová nedostatečnost vede k citové oploštělosti. (Vágnerová, 2004, s. 751) Citová vazba bývá někdy uspokojena pomocí zvířat, převážně psů. Ti zaujímají místo kamaráda, blízké bytosti, která si toho mnoho nenárokuje, není kritická, zvyknout si na tento životní styl jí nedělá žádné potíže, všude doprovází svého pána a nikdy nezklame. (Vágnerová, 2004, s. 752) Potřeba seberealizace bývá potlačená nebo zcela chybí. Selhání jedince přivádí na myšlenku mizivé naděje na získání lepšího postavení ve společnosti. S tím je spjaté nízké sebevědomí a sebeúcta. Snaha bezdomovců bývá omezená pouze na nejbližší a snadno dosažitelné cíle. Rezignují a dále setrvávají v podřízené pozici. 22
Potřeba otevřené budoucnosti je udusána vlivem špatné životní situace. O budoucnosti se nepřemýšlí, neplánuje se, žije se převážně přítomností. Úvahy o životě probíhají v krátkém časovém měřítku. (Vágnerová, 2004, s. 752) Osobnost bezdomovců je velice nestandardní, nekonvenční, odmítající normy a hodnoty majority. Tato pravidla, která udávají, co je ve společnost přípustné a co již nikoliv, buď nechápou, nebo se jimi nechtějí, nedokážou řídit. Proto se ale propadají hlouběji do sociálního vyloučení. (Vágnerová, 2004, s. 754)
23
3. Sociální vztahy mezi bezdomovci Bezdomovectví je třeba chápat jako selhání v oblasti socializace. Tito lidé nejsou schopni zodpovědného chování, nedokážou se o sebe postarat jako každý jiný dospělý jedinec. Proto přetrvává závislost na společnosti a jejích institucích. Celkový úpadek osobnosti se projevuje i nezájmem o vlastní zevnějšek, absencí hygienických návyků (jsou špinaví, neupravení, vykonávají potřebu na veřejnosti, povalují se v odpadcích). Sdružování je účelové, ale vztahy v této skupině jsou povrchní, založené pouze na sdílení stejné životní situace. Absentuje v nich důvěra, jistota, nebývají výběrové, stačí pouze neodmítnutí. Vlivem citové deprivace z dětství, duševních poruch a abúzu drog trpí mnohdy lidé bez přístřeší citovou oploštělostí, egocentričností a bezohledností velice často i k sobě samým. Ve vztahu ke společnosti pociťují křivdu. Lidé z majoritní společnosti je pouze málokdy uznávají, a i když o tom bezdomovci vědí, mnohdy si to nepřipouštějí. Souvztažně k tomu se profilují dvě radikálně vyhraněné varianty chování. Buďto se jedná o submisivitu (např. žebrání) a dávání najevo své bezmoci a závislosti, anebo skrytou či reálnou agresi vůči lidem s lepším sociálním statusem. Agrese je racionalizována ve smyslu mají dost, tak ať taky něčím přispějí. (Vágnerová, 2004, s. 753–754) Nejčastější sociální vazbou pro nováčky z řad bezdomovců jsou ostatní bezdomovci. I proto je nutné podporovat nové klienty v co nejdelším udržení původních kontaktů, přestože to odmítají. Bohužel blízcí lidé chybují v nadměrném vyptávání se na současný způsob života, což bývá chápáno jako výčitky. Lidé mají tendenci sdružovat se s lidmi v podobné situaci, v případě bezdomovectví tedy s ostatními bezdomovci. Tyto vztahy přinášejí emocionální podporu, což nahrazuje přerušené kontakty s rodinou. Bohužel tyto nové kontakty upevňují bezdomovecký styl života. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 37–38). Bezdomovci se někdy spojují do párů, ale jen výjimečně do skupin. Dvojice jsou relativně stálé, partneři jsou v ní navzájem na sebe fixovaní a tráví spolu veškerý volný čas. Obvykle je ve vztahu jeden silnější, který se o slabšího druha stará. Slabému jedinci vyhovuje ochrana a opora, silnějšímu se zase dostává pocitu moci a užitečnosti. Z důvodu mnohem nižšího počtu žen v bezdomovecké populaci kamarádský vztah supluje vztah partnerský, ovšem bez sexuálního kontextu. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 66) 24
Vlivem odchodu z domova ochabují vazby na rodinné příslušníky. Ale zase se urychluje orientace na lidi v podobné životní situaci. Vztahy s lidmi na ulici mají své zvláštnosti i rizika. Život s různými problémovými osobami, od nichž nelze očekávat nic dobrého, je zátěží už sám o sobě. Nováček se musí vyrovnat s tím, že ulici zaplavují kromě milých a vstřícných lidí i kriminálníci, lidé s duševními poruchami nebo pod vlivem drog a alkoholu. Potřeba jistějších a stálejších vztahů se projevuje snahou vytvořit skupinu, která spolu po určitou dobu „bydlí“. Mnohdy není důležitá potřeba vztahu, ale výhody plynoucí z členství ve skupině, které podstatně usnadňují život na ulici. Člověk bez přístřeší je na ostatních závislý a je s nimi v nepřetržitém kontaktu, nemá žádné soukromí a jen máloco má ve svém vlastnictví. Bezdomovci si nemohou dovolit vyvolat nějaký konflikt nebo odkráčet jinam, protože vědí, že to bude všude stejné. Nejistota a bezohlednost k životu na ulici patří a člověk nemá moc to změnit. V prostředí ulice není radno někomu příliš důvěřovat a je jedno jak se chováte, pokud tím někoho nerozčilujete. I od bezdomovců je možné se dočkat pomoci – záleží na tom, zda budou solidární s ostatními, či upřednostní své vlastní uspokojení. Obvykle očekávají, že se s nimi jedinec podělí, nedovolí mu ani nechat si něco pro sebe. Toto je ale značně demotivující a brzdí to jakoukoliv vlastní snahu. Spousta bezdomovců by měla ráda přátele nebo partnerku (partnera), na které by bylo spolehnutí, ale zároveň tuší, že to není v prostředí ulice reálné. Spousta jedinců by si takovýto vztah nedokázala udržet. Jejich vztahy selhávají z důvodu nevhodného výběru přátel či partnerů nebo z neschopnosti chovat se přijatelným způsobem. Přátelství musí být protknuto oboustrannou důvěrou, která není mezi bezdomovci moc častá, a ochotou ke vzájemné podpoře a ochraně. V prostředí ulice jde především o základní aspekty přežití, kterými jsou nocleh a jídlo, a proto se přítelem stává ten, kdo se může podělit. Spousta bezdomovců si myslí, že mezi nimi ani není možné najít opravdové přátele – negativní zážitky je o tom přesvědčily. Partnerství v bezdomovecké komunitě je složité a křehké, partnery jsou nejčastěji opět příslušníci z této skupiny, jelikož možnost seznámení se s někým z majoritní společnosti není příliš pravděpodobná. Dlouhodobý vztah hledají hlavně ženy, pro které je důležitý pro přežití. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 107– 118). Domov poskytuje bezpečí, jistou formu zázemí, kterou potřebuje i člověk se zálibou v toulkách. Bezdomovec nemá možnost se vracet na důvěrně známé místo, kde se cítí jistě a neohroženě. Domov představuje také zdroj stimulace, můžeme se v něm 25
vyrovnat s podněty, které by pro nás měly daleko závažnější dopad mimo domov. Člověk bez přístřeší se k podnětům chová netečně, nemá si je kam odnést a v klidu pochopit, tak raději zůstává nereaktivní. Vlastní příbytek pomáhá při znovupřijetí vlastní identity. (Keller, 2013, s. 15) Život bezdomovců se skládá z anonymity, úzkosti, a i při přetrvávající nejistotě je zároveň nudný. Alkohol či drogy pomáhají potlačit pocit strádání a nepohody. Anonymita prostředí se rozbíjí skrze epizodické sdružování bezdomovců. (Keller, 2013, s. 16) Komunita poskytuje vzájemnost, spolupráci, prostorovou i lidskou blízkost, zajištění péče a starostlivosti o druhé lidi. Podporuje pocit jistoty a bezpečí. Stimuluje člověka plnohodnotnými zážitky, které vznikají při setkávání s blízkými lidmi, přináší pocit příslušnosti k něčemu, důvod ke snažení. (Keller, 2013, s. 24)
3.1 Akutní reakce na stres, traumata Jakmile se člověk ocitne na ulici, je vystaven enormnímu stresu, což může vyústit až v akutní reakci na stres. O akutní reakci na stres můžeme hovořit, pokud se příznaky projeví hned nebo do několika minut a odezní v průběhu několika hodin. Symptomy jsou značně proměnlivé, ale určitě zahrnují prvotní stav ustrnutí se zúžením vědomí a pozornosti, neschopností chápat podněty a dezorientací. Na tento stav může navázat stažení se, odklon od situace a prostředí, nehybnost či hyperaktivita, zlost, zoufalství. Vše je doprovázeno těmito vegetativními příznaky: zrychlený tep, pocení, červenání. (Vizinová, Preiss, 1999, s. 28) Praško a kol. (2011, s. 351) uvádí, že jde o přechodnou poruchu, která trvá hodiny až dny, vyvolanou nadměrnou duševní nebo fyzickou zátěží. Spouštěčem může být traumatický zážitek jako např. znásilnění, automobilová nehoda, bombardování, těžký úraz, aj. Akutní stres je vlastně výzva. Výzva může znamenat překonání vlastního rekordu či dosavadního maxima, pro studenta to může být např. složení zkoušky. V této situaci se člověku aktivuje sympatiko-adrenální systém, který reaguje na stresovou událost bojem, či útěkem. (Křivohlavý, 2001 s. 54) Bezdomovcům se mnohdy stává, že vidí umírat lidi kolem sebe, např. umrznutím či uhořením při požárech ve squatech atd. Lidé, kteří přežijí v situacích, kdy
26
vedle nich umírají lidé, trpí mnohdy dlouhodobým pocitem viny za vlastní přežití. Tento pocit viny je nejsilnější tehdy, byl-li člověk přímým svědkem utrpení a smrti druhých lidí a nemohl, či nedokázal jim pomoci. Vina se pak obvykle promítá do všech úrovní mezilidských vztahů. (Vizinová, Preiss, 1999, s. 18) Důvodem bezdomovectví mnohdy mohou být prožitá traumata, např. rozvod či smrt rodičů, ztráta kamaráda, znásilnění, přepadení, autonehoda, přítomnost u umírající osoby. Tato traumata mohla deformovat vývoj osobnosti, pokud nebyla správně zpracována, a narušují tak emoční prožívání i adekvátní fungování. Může se jednat i o zážitky, s kterými si běžná populace snadno poradí, ale lidé bez domova ne, protože mají slabší odolnost vůči zátěži. Špatně zpracovaná situace se projevuje několika strategiemi, které mají vliv na chování a jednání bezdomovce. Jedinec se snaží na prožité trauma zapomenout, vytěsnit ho ze své mysli. K zapomnění mohou přispívat drogy jako forma únikové strategie, či orientace na život teď a tady. Jindy má snaha zvládnout trauma ruminační charakter, tedy neustálého zaobírání se minulostí, které má za důsledek pocity ukřivděnosti a vyloučení. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 220– 221) Zdánlivě iracionální chování, podrážděnost či emoční oploštělost a vytěsnění události může být důsledkem snahy zpracovat trauma příliš rychle. Dochází k emočnímu oddělení se od traumatu, člověk je již citově neprožívá, vnímá je jako zážitek jiné osoby. Traumatické vzpomínky se mohou vracet v podobě zlých snů a náhlých návalů úzkosti. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 236)
27
4. Příčiny a důsledky bezdomovectví Při snaze porozumět fenoménu bezdomovectví je prvotně důležité poznat příčiny bezdomovectví, tedy proč tito lidé končí na ulici, jinak se stane, že budeme pouze odstraňovat následky bezdomovectví, aniž bychom řešili příčiny stavu. Značně komplikované ale je rozpoznat, co je důsledek a co příčina. Například dluhy mohou figurovat jako příčina pobytu na ulici, ale zároveň mohou být až důsledkem toho, že kupříkladu člověk žijící na ulici jel jednorázově autobusem hromadné dopravy, kde se nacházel revizor, který mu vyměřil pokutu. Ona zmiňovaná pokuta nebyla nikdy zaplacena, ale penále za neuhrazení dlužné částky stále narůstá, a tak se z relativně nízké částky mnohdy stává několikasettisícový dluh. (Průdková, Novotný, 2008, s. 15) Faktorů podílejících se na vzniku bezdomovectví je celá řada. Jen velice obtížně je můžeme klasifikovat do skupin, protože se životní příběhy lidí z ulice velmi různí, a navíc mohlo v daném okamžiku působit více příčin multifaktoriálně. Jako nejčastější příčiny můžeme uvést nezaměstnanost, ztrátu bydlení, nízkou vzdělanostní úroveň, partnerské problémy, nerovné postavení muže a ženy ve společnosti, alkohol a mnoho dalších. (Haasová, 2005, s. 13) Na vzniku tohoto sociálního fenoménu se mimo jiné zpravidla podílí ekonomické faktory, nezaměstnanost, růst chudoby a rozpad sociálních vztahů. Mnohdy se lidmi bez přístřeší stávají jedinci somaticky, psychicky i sociálně handicapovaní. (Vágnerová, 2004, s. 749) Dlouhodobá nezaměstnanost je riziková pro spíše muže než pro ženy, jelikož u žen je společností více tolerovaná, zato muž je vnímán jako živitel rodiny. Trh práce vyžaduje vzdělání, ale mladí bezdomovci na to v době vzdělávání nemyslí a později jsou při hledání práce znevýhodněni. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 23) Ztráta zaměstnání je zátěžovou situací, vyvolávající určité psychické, somatické i sociální reakce. Role nezaměstnaného přináší podružný status. (Vágnerová, 2004, s. 756) K problémům s hledáním zaměstnání se často přidávají manželské a rodinné hádky, do kterých vyúsťuje bezmoc a narůstající frustrace. Zároveň se projevují zdravotní problémy vyvolané nastalým stresem. Pomoc ze strany rodiny, která je zpočátku hojná, s prodlužováním potíží postupně opadává a následně se vytrácí. (Keller, 2013, s. 83) 28
Mnozí bezdomovci nejsou schopni či ochotni systematicky pracovat, nemají dostatečnou zodpovědnost. Neumí nakládat s penězi a snadno se dostávají do dluhové pasti. Nastalý problém neřeší, a tak si bere slovo exekutor. Propad na ulici je v tomto případě postupným procesem, nikoliv akutní situací. Někteří bezdomovci, kteří dosud práci mají, ukončují pracovní poměr z důvodu přílišné jednotvárnosti práce nebo její přílišné náročnosti. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 63) Za další z příčin bezdomovectví můžeme také považovat pracovní migraci, a to převážně ze strany slovenských dělníků. Tito lidé mají byt a rodinu na Slovensku, u nás přespávají na ulici a vybírají popelnice. Pracovní místo totiž nesehnali, a teď se proto stydí vrátit domů. Navrátit k rodině se chtějí až poté, co budou mít peníze, které by mohli při příchodu rodině dát. Ovšem čím déle jsou na ulici, a obzvlášť bez dokladů, tím méně je to reálné. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 23) Rozhodující faktory bezdomovectví dělíme na objektivní a subjektivní. Objektivní faktory je možné ovlivňovat skrze sociální politiku státu a jeho zákony. Jedná se například o dodržování lidských práv, právo na vzdělanost, zabezpečení ve stáří a nemoci, právo na práci a další podobné položky. Subjektivní faktory jsou ovlivňovány jednotlivými lidmi, jejich rodinami, skupinami, jejich schopnostmi, charakterem, věkem a dalšími okolnostmi. Subjektivní faktory můžeme dělit na materiální (ztráta zaměstnání, ztráta bydlení), vztahové (osamělost, změny struktury rodiny,
domácí
násilí),
osobní
(alkoholismus,
tělesná
choroba,
invalidita)
a institucionální (propuštění z dětského domova, z vězení). (Haasová, 2005, s. 13–14) Klientovu selhání bývají pracovníky v pomáhajících profesích obvykle přiřazovány situační atributy. Sami klienti se snaží svádět vinu za své mnohdy nevhodné chování na prostředí ulice. Svedení viny za selhání na situaci obvykle přispívá k větší ochotě pracovníků klientům pomáhat, mnohdy ale po nějaké době zjišťují, že ne vždy je vše chybou prostředí, jak to klienti rádi prezentují. Objektivní příčiny bezdomovectví jsou přiřazeny systémové chybě a bezdomovec je považován za její oběť, zatímco subjektivní příčina bezdomovectví poukazuje na nelichotivé vlastnosti jednotlivce. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 15–17). Původní rodina bezdomovců byla značně dysfunkční nebo ani neexistovala. Klienti byli v dětském věku vystaveni lhostejnosti, podceňování, násilí či zneužívání. Takovýto vzorec rodiny si nesou s sebou, chybí jim jakékoli sociální zázemí, nezaložili vlastní rodinu, a pokud ano, z různých příčin se jim rozpadla. (Vágnerová, 2004, s. 749) 29
5. Prevence bezdomovectví Omezení bezdomovectví je preventivním krokem k potírání kriminality. Systém prevence kriminality se v dnešní době snaží vyhledávat příčiny kriminality, a to zvláště ty, které by mohly zvyšovat riziko šíření nezákonného jednání mezi sociálně slabšími jedinci, mezi něž bezesporu patří i bezdomovci. Prevencí bezdomovectví jsou míněny aktivity ze strany státních, veřejnoprávních i soukromoprávních subjektů. Tyto subjekty se snaží eliminovat kriminogenní podmínky, a zároveň svou pozornost upírají na potenciální i faktické pachatele a na oběti trestných činů. Cílem prevence je snížení rozsahu a závažnosti kriminality a také zvyšování pocitu bezpečí občanů. (Štěchová, Luptáková a Kopoldová, 2008, s. 99–100) Nynější poznatky v oblasti prevence vycházejí z předpokladu neužívání pouze represivních opatření. V ČR je vhodné zaměřit se v oblasti prevence bezdomovectví dvěma směry. Prvním cílem je eliminovat faktory vedoucí k bezdomovectví, druhý cíl se snaží reintegrovat bezdomovce zpět do společnosti. Prvním úkolem je vytipovat sociálně ohrožené klienty, jimž by v ideálním případě měla být poskytnuta odpovídající sociální intervence. Jedná se zejména o: dlouhodobé neplatiče nájemného a dalších poplatků přidružených k bydlení, lidi, kteří odcházejí z ústavních zařízení, osoby dlouhodobě nezaměstnané a neúplné rodiny, lidi, kteří se musí adaptovat na krizové životní situace, starší lidi s absencí členů rodiny a přátel. V rámci reintegrace do majoritní společnosti je především důležitá rychlá reakce pomáhajících pracovníků, poněvadž je známá přímá úměra mezi delším pobytem na ulici a devastací člověka. K prevenci bezdomovectví mohou výraznou měrou přispívat aktivity a pomoc ze strany obce. (Štěchová, Luptáková a Kopoldová, 2008, s. 99–100)
5.1 Dělení prevence bezdomovectví Primární prevence – je založena na obecné prevenci, na informační a osvětové činnosti o bezdomovectví. Chybí přednášky pro školy či širokou veřejnost či veřejné debaty v masmédiích.
30
Sekundární prevence – je založena na sociální intervenci v oblasti bytové politiky, podpoře a pomoci jednotlivcům či rodinám ohroženým bezdomovectvím, převážně z důvodu neschopnosti hradit náklady spojené s bydlením. Toto by mělo zajistit prevenci předlužení jedince a následný vznik bezdomovectví. Terciární stupeň – očekává se vznik dostupného bydlení pro nemajetné osoby se sociálním znevýhodněním či pro osoby nacházející se v krizové situaci. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 144–145) Pro prevenci bezdomovectví je důležité udržet si zaměstnání nebo si alespoň nějaké najít, pokud možno co nejdříve. Bohužel spousta zaměstnavatelů má s bezdomovci špatnou zkušenost – nejsou spolehlivými pracovníky, do práce mnohdy ani nedojdou, a život na ulici není příliš nakloněn pravidelnému pracovnímu režimu. I shánění
práce
mají
bezdomovci
těžší,
například
proto,
že
potenciálnímu
zaměstnavateli nemohou dát na sebe žádný kontakt. Mobilní telefon bezdomovci, kteří chtějí pracovat, zpočátku mají, ale postupem času ho ztrácejí nebo je jim odcizen. Mnoho faktorů ztěžuje bezdomovcům žádání o práci – ztracené doklady, záznam v rejstříku trestů, nízká kvalifikace, status bezdomovce, nestálost bydlení a osobní aspekty, jako je vzhled, špatná komunikace. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 79) Dostupnost bydlení je pro každou rodinu nezbytností. Dosažitelnost potravin pro sociálně slabé není v naší společnosti největším problémem, již nyní fungují potravinové banky po celé republice a pořádají se i potravinové sbírky, které jsou prezentovány v televizních zpravodajských relacích. Jako preventivní faktor vidíme potřebu nikoho nevylučovat ze systému sociální péče, zdravotní péče a sociálního zabezpečení. Primární prevencí je hlavně působit na rodiny, aby udržovaly stabilní rodinné zázemí, soužití dětí a rodičů v lásce, pochopení a zároveň důsledné výchově. (Hradecký, Hradecká, 1996, s. 53–54)
31
6. Závislosti Lidé se vždy snažili najít příležitost k úniku od reality, dosáhnout pocitu štěstí, pohody, síly a nečekaných schopností, neopakovatelných zážitků a určitého stupně inspirace. Iluzi těchto stavů přinášejí psychoaktivní látky, které dokázaly zároveň odbourat negativní pocity strachu a nejistoty. I přes obecné povědomí o škodlivosti takovýchto látek se od nich lidé nedokázali za celá staletí oprostit. Nejprve se využívaly látky přírodní, poté uměle vyráběné. V každém historickém období byla nějaká droga oslavována a preferována vyšší vrstvou, a tak se zapsala do dějin. Tehdejší společnosti se drogu naučily používat, vytvořily si k ní toleranční hranici. Například evropská společnost si vyprofilovala alkohol jako nejčetnější a nejvíce společností tolerovanou drogu. Každá společnost si v průběhu věku vytvořila určité normy, které vymezují nežádoucí chování k určitým drogám, obzvláště k těm, které se nestaly součástí její kultury. Zákazy mohou někdy naopak, hlavně v mladých lidech, vyvolávat chuť překročit nastavené hranice. (Vágnerová, 2004, s. 547) Drogově závislí pociťují nepřekonatelnou touhu po drogách bez ohledu na možné následky, které to přinese. Touží znovu po navození příjemných uvolněných pocitů, které jim umožňují zapomenout alespoň na chvíli na realitu. Po nějaké době si organismus přivykne na pravidelný přísun drogy, dojde k postupné toleranci drogy a tělo si říká o stále vyšší dávky. Jelikož je třeba navyšovat dávky a zkracovat intervaly mezi aplikacemi, ocitá se závislý v začarovaném kruhu, jeho jedinou hodnotou a cílem je aplikovat si drogy. (Bednářová, Pelech, 2003, s. 20–21)
6.1 Gamblerství Hraní je oblíbená zábava a způsob, jak si člověk může zariskovat, a proto může být návykové. Na spoustě míst je možné hrát legálně – například u přátel, doma, v kasinu, na hracích automatech v hospodách, prostřednictvím stíracích losů a loterie. Téměř všechny hry lze hrát na dálku přes televizi či internet. (Hughes, Ustok, 2011, s. 8) Nutkání ke hře se vyznačuje vnitřním napětím a dysforickým laděním. Pocity napětí odeznívají, až když gambler začne hrát. Platí přímá úměra mezi výší finančního vkladu a vzrušení ze hry. Po hře má jedinec výčitky, ale i tak nedokáže příště odolat. Při snaze přestat by se dostavil neklid, napjatost, podrážděnost. Gambler je zcela pohlcen 32
úvahami o hře a o možných postupech, jak na automat vyzrát. Hráči si nejsou schopni připustit, že šance na výhru je takřka nereálná. Závislí jsou schopni společensky nekorektního jednání, které je vyvolané zvýšenou potřebou peněz, například krádeží, které by za jiných okolností probouzely pocity zahanbení a viny. V tuto chvíli je takové jednání omluvitelné. Hráč přece potřebuje ještě nějakou dobu hrát, aby vše vyhrál zpět. (Vágnerová, 2004, s. 580) Rozlišujeme mezi tzv. sociálními hráči a hráči, kteří trpí závislostí. Mnoho lidí riskuje, ale jedná se pouze o formu zábavy, která nenarušuje jejich život. Tyto osoby označujeme jako tzv. sociální hráče. Dokážou uvažovat o hazardních hrách jako o formě zábavy a peníze vložené do hry by považovali za platbu za hru. Sociální hráči mají pod kontrolou, kolik peněz a času utratili, a v případě, že to chtějí zastavit, nemají s tím žádný problém. Problémem hazardních her je, že zahrnují určitou ztrátu kontroly. Závislí hráči riskují nadále, přestože vnímají negativní dopady vzniklé v důsledku hry. (Hughes, Ustok, 2011, s. 10) Jedním z důvodů, proč je hraní tak návykové, je vzrušení nebo uspokojení, které hazardní hra poskytuje. Hraní se také stává útěkem od problémů a tlaků každodenního života. Dalším lákadlem je pocit, že prohrané peníze je možné vyhrát zpět, a tak se závislí hráči snaží porazit systém. Závislí hráči nejsou vždy stejní. Jedince, kteří mají problém s hazardními hrami, není možné zaškatulkovat do ustálené kategorie, protože pocházejí ze všech sociálních vrstev. Někteří spadnou do hráčské závislosti najednou, u jiných se problém rozvine postupem času. (Hughes, Ustok, 2011, s. 10–12) Dluhy jsou největším negativním dopadem patologického hráčství a bohužel jimi trpí celá rodina. Ta pak často nemá za co nakoupit jídlo, zaplatit činži, oblečení pro děti, které nechápou nastalou situaci.
6.2 Alkoholová závislost Naše společnost nejvíce konzumuje alkohol. Jedná se o drogu společenskou, jelikož je konzumována ve skupinách, např. při oslavách. Pití alkoholu má dlouhou tradici a společnost je k němu tolerantní. To se ovšem jakoby mávnutím proutku mění, dojde-li ke vzniku závislosti. Alkohol tlumí úzkosti, uvolňuje psychické napětí, zlepšuje náladu a zvedá sebevědomí. V ojedinělých případech mohou nastat spíše negativní prožitky, např. smutek a obtíže gastrointestinálního traktu. V malém dávkování alkohol stimuluje, ve velkých dávkách naopak způsobuje ospalost. (Vágnerová, 2004, s. 555) 33
Prvním a nejzřejmějším důvodem, proč o svém problému nikomu neříkat, je stud a stigma, které je spojeno se závislostí na alkoholu. Nikdo si nechce přiznat, že má problém, natož s alkoholem. Naneštěstí ale daný jedinec získává náhled na svoji nesnáz jako poslední. Přátele a rodina o problému již dávno vědí, i když se ho jedinec snaží skrývat. (McMahon, 2010, s. 44–45) Nebezpečí alkoholu je často podceňováno, nejspíše proto, že pivo, víno a lihoviny nelze aplikovat nitrožilně. Obliba alkoholu spočívá ve schopnosti zbavovat člověka obvyklých zábran a v povzbuzení dobré nálady. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 136) Při dlouhodobém abúzu dochází k výkyvům nálad, emoční iritabilitě, častější dysforii, zvýšené úzkostnosti, roste podezíravost a nedůvěřivost. Ruku v ruce s tím přichází odcizení, osamělost a pocity nicotnosti. Ve vztahu ke světu jedinec cítí lhostejnost. Ubývá vůle i sebeovládání, mizí sociální zábrany. (Vágnerová, 2004, s. 557) V médiích často dochází k negativní prezentaci osob bez domova jako alkoholiků a povalečů. Společnost si toto utvrdí tím, že nejvíce viditelní a nápadní lidé z této populace jsou lidé závislí na alkoholu i na drogách. Tato veřejná manifestace vyplývá z nemožnosti opít se doma, ale pouze na veřejném místě, kde toto poflakování se vzbuzuje v ostatních lidech zlost. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 25) Právě bezdomovci jsou nejvíce spojováni se závislostí na alkoholu, s obrazem nádražního povaleče a tuláka s krabicí vína či lahví piva, který je přiživován takovýmto ztvárněním role bezdomovce ve filmech. (Hradecký, Hradecká, 1996, s. 51) Vágnerová (2004, s. 560) uvádí, že dlouholeté zneužívání alkoholu má za následek poškození centrálního nervového systému, které se projevuje poruchami paměti a úpadkem inteligence. Vlivem alkoholu lidé selhávají ve svých profesních rolích. Zhoršuje se pracovní výkon a nedodržuje se pracovní morálka. Jedinec má v docházce do zaměstnání občasné výpadky. (Vágnerová, 2004, s. 570) Syndrom závislosti se projevuje potřebou získat a zneužívat tuto látku. Toto označujeme jako bažení po látce, craving. Syndrom závislosti se projevuje jako neschopnost sebeovládání při jejím užívání, úměrně roste tolerance a ta nutí člověka neustále navyšovat dávku. Abstinenční syndrom je reakcí na úplné vynechání látky či na snížení obvyklého množství. Charakter i intenzita se liší dle typu látky. Droga 34
postupem času vytěsňuje ostatní zájmy a potřeby, jedinec se soustředí pouze na získání další dávky, její abúzus se stal nejvýznamnější hodnotou života. (Vágnerová, 2004, s. 549) Další možností, která je lidmi často preferována před abstinencí, je omezené pití. Dovoluje totiž lidem v pití nadále pokračovat, a zachovat si tak pozitivní stránky alkoholu při současné eliminaci negativních faktorů. Pokud ovšem má snížení množství alkoholu přinášet smysl, pak je třeba ho snížit na takovou úroveň, která už nepůsobí problémy. (McMahon, 2010, s. 42) Důsledky užívání psychoaktivních látek: Psychoaktivní látky jsou schopné měnit psychický stav, obvykle žádoucím směrem. Možné důsledky jejich zneužívání mohou být: akutní intoxikace, což je přechodná změna fyziologických i psychických funkcí, která se může rozvinout až do trvalé poruchy, abúzus neboli zneužívání látky, kdy v důsledku dlouhodobého požívání dochází k fyzické i psychické devastaci, závislost, která postupem času vede k narušení tělesných, psychických i sociálních funkcí (Vágnerová, 2004, s. 548) Psychoaktivní látky se promítají do nálady, chování a vědomí. (Svoboda, Češková a Kučerová, 2006 s. 159)
6.3 Nealkoholové drogy Riziko vzniku závislosti je vždy nejvyšší v období dospívání, kdy nezralý jedinec není schopen drogu zpracovat tak jako dospělý člověk. Mladí experimentují s rizikem, ale přitom jim chybí náhled a zkušenost s vlastní vulnerabilitou. Drogy jim přinášejí pocity blaženosti, sebejistoty, vše se najednou zdá být snadné. Nadmíra psychoaktivních látek mění i vzhled, může se jednat o anorektické účinky, zničení cévního systému nitrožilní aplikací, abscesy z vpichů. Závislý celkově chátrá a přestává o sebe dbát. Citové reakce neodpovídají vyvolávajícím podnětům, dostavuje se afektivní labilita, dráždivost, vztahovačnost, paranoia, anhedonie, úzkost či deprese. Zhoršuje se pozornost, paměť a mění se forma myšlení. Mění se vyhodnocování informací, což vede k dezorientaci v okolním světě i sobě samém. Vlivem drog je možné dojít extrémního nabuzení (pervitinem), nebo naopak útlumu (heroin, toluen).
35
Závislost značně ochuzuje život – z něho se stává omezený stereotyp, ve kterém jde jen o získání drogy a její užití – a to samé opět dokola. (Vágnerová, 2004, s. 561–565) Naše společnost je ke konzumentům drog odmítavější a více odsuzující než k alkoholikům. Drogová závislost je silně stigmatizována a izolována od společnosti. Stojí zde negativní očekávání a nedůvěra v možnost nápravy. Na rozdíl od alkoholu nastupuje u drog rychleji závislost a s ní související negativní změny osobnosti. Člověk je tak označen za narkomana, jehož přítomnost ve společnosti není akceptována. Nedokáže překonat nedůvěru a odmítání, svět se mu zdá až přespříliš složitý. Závislost ničí jakékoliv snahy o navázání a udržení citového vztahu. Droga se drží na prvním místě v žebříčku hodnot. Hlubší vztahy, ať už kamarádské nebo partnerské, nevydrží, ani když drogu požívají oba partneři. Zůstávají pouze náhodné, povrchní vazby. Finanční náročnost drogy, změna osobnosti a hodnotového systému zvyšují pravděpodobnost nezákonného jednání. Mnozí drogově závislí skončí jako bezdomovci. (Vágnerová, 2004, s. 574–575).
36
7. Sociální práce Nynější společnost, v níž vedle sebe žijí lidé různých etnik a náboženského vyznání, si potřebuje uvědomovat pojetí člověka a zdroje solidarity, které vedou k humanitě. Snahou dnešních filozofů je postihnout determinanty lidského chování, které se vymezují racionální a emoční sférou, vědomých a nevědomých motivů a uznávání možnosti individuální svobodné volby. V sociální práci by bylo potřebné zaměřit se nejprve na odlišení vlivu konstitučních determinant a nepříznivého společenského prostředí a teprve poté určit, jaké má klient možnosti svobodně se rozhodovat. Některé skupiny lidí s handicapem jsou ale determinovány svým postižením, které jim nedovoluje uplatňovat v plném rozsahu své zájmy, potřeby a možnost svobodné volby (např. mentálně postižení), jiní klienti si ale mohou sami zvolit, jak se rozhodnou a zachovají. Solidarita, která je dnes u blízkých lidí brána jako samozřejmost, by se měla vztahovat i na širší společenství osob. Touto globálnější expedicí solidarity se posuneme ke společným cílům a hodnotám lidského snažení. Problémem se ovšem stává určení osob, s nimiž má být člověk solidární, míry solidarity a nakolik má být jejím garantem stát. Solidarita není, zvláště v západních státech, pouze věcí dobrovolného rozhodnutí, ale například placení daní je povinným předpokladem pro uspokojování potřeb společnosti. Solidarita v rámci rodiny je všeobecně přijímána v přirozených a nezbytných případech péče o osobu blízkou. Západní společnosti tím myslí převážně péči o děti, v menší míře už péči o seniory a lidi s postižením. Z těchto výčtů můžeme vydělit také dobrovolnou solidaritu, která ale není na občanech vyžadována. Pro tuto dobrovolnou solidaritu lidé obvykle potřebují motivaci v názoru na svět. (Matoušek, 2001, s. 78–80) Sociálními normami chápeme soubor pravidel, kterými se lidé v sociální sféře řídí, podle kterých se chovají a společnost toto chování od nich i očekává. Sociální normy můžeme rozdělit na jednoduché (zvyky), složitější (mravy, konvence), s vyšší formalizací (řády, nařízení) až po nejvýše formalizované (zákony, ústavy). Čím vyšší hodnotu má sociální norma, tím větší vynucovací prostředky se k ní vážou. Sociální normy se uplatňují uvnitř celku, nebo navenek vůči jiným objektům nebo jednotlivcům. (Tomeš in Matoušek, 2001, s. 158) Sociální služby nepatří k výnosným obchodům, přinášejícím velký zisk. Motivem k jejich provozování je filantropie. (Tomeš in Matoušek, 2001, s. 179) 37
Sociální práce bývá chápána jako nástroj, který pomáhá klientovi udržet jeho autonomii. V tuto chvíli klient mění své vlastní pojetí autonomie za nové a lépe odpovídající nastalé situaci. (Keller, 2013, s. 85) Narůstající potíže ve společnosti se snaží sociální práce řešit tak, že jejich břímě rozděluje mezi sociálního pracovníka a samotného klienta. Sociální pracovník má za úkol doprovázet klienta v nesnadné situaci, úkolem jedince je snažit se sám sebe aktivizovat. (Keller, 2011, s. 152) Sociální práce bývá realizována v sociálních službách a jejich prostřednictvím. Profesionální sociální pracovníci spadají pod sociální subjekty, kde napomáhají uskutečňovat jejich osobní cíle, programy, plány či projekty. Sociálními subjekty zde míníme klienty, kterým jsou poskytovány dávky či služby k uspokojování adekvátních sociálních potřeb. Prostřednictvím sociální práce se realizují mnohé sociálněpolitické záměry, neboť roste podíl věcných dávek a služeb při současném uspokojování zejména zvláštních sociálních potřeb. Školení sociální pracovníci zvyšují status profesionality sociální práce. V sociálních službách potřebujeme nejen profesionální práci, ale i práce obslužné poskytované nejčastěji pracovníky v sociálních službách. Sociální pracovníci podávají klientům informace a rady, zastupují je a pracují s nimi. Sociální pracovník by měl umět diagnostikovat klientovy potřeby a navrhnout účinná řešení situace na základě klíčových znalostí z těchto oborů: sociologie, psychologie, zdravovědy, práva a sociální politiky. Zároveň ale sociální pracovník neposkytuje sám specifické odborné služby, které je nutné pro jejich výkon znát do dostatečné hloubky (např. psychologické, zdravotní služby, …). (Tomeš in Matoušek, 2001, s. 179–180) Vymezení sociální práce se liší jak v různém období, tak v závislosti na teoretickém, společenském a kulturním kontextu. Starší definice např. říká že „sociální práce je často to, co jiní – zdravotní sestry, lékaři, policie atd. – nedělají.“
(Navrátil in Matoušek,
2001, s. 184) Sociální práce se stala samostatně uznávanou disciplínou až ve 20. století. V dnešní době má vypracovaný etický kodex, zásady práce s klientem, stanovený způsob výuky a je značně finančně a organizačně navázána na státní správu. Vinou novodobé institucionalizace se snižuje rozsah přirozených činností jednotlivce, rodiny a jiných společenství. Tyto činnosti jsou stále více ve velkém organizované, financované a centralizované. Ještě v 19. století byly veškeré sociální služby iniciativou
38
soukromých a církevních organizací, zato ve 20. století se rozšiřují. Sociální práce je především založená na potřebě porozumět potřebám druhých lidí a schopnosti pomáhat jim tak, aby se na pomoci nestali závislými. Aby neztratili schopnost samostatného fungování a autopomoci. Osobnostní předpoklady pro zaměstnání sociálního pracovníka, jeho snaha a zájem o klienty je základem. Bez vzdělání a soustavného celoživotního vzdělávání sociálního pracovníka ale není již možné tuto profesi vykonávat. Dnešní celospolečenské jevy vyžadují odborné teoretické znalosti nejvyšší kvality. Nejedná se pouze o nabyté vědomosti, ale i o schopnost vyhledávat a zpracovávat data, informace. Sociální práce se jako obor specializovaný na pomoc člověku v nouzi prolíná s řadou akademických i praktických disciplín. Sociální práce mezi nimi dnes už zaujímá svébytné postavení, i když s řadou z nich sdílí mnohé poznatky a metodiky práce. Její odlišnost od jiných oborů se vyznačuje důrazem na sociální fungování klienta. Sociální pracovník tedy pohlíží na klienta, který je v konsenzu s prostředím, ve kterém žije, a tak musí zvládat jeho nároky. (Navrátil in Matoušek, 2001, s. 189–192) Zásadním úkolem sociální práce je chránit zájmy lidí, kteří jsou oslabeni v jejich prosazování. Příčinou může být zhoršený zdravotní stav, krizová situace, životní postoje vedoucí ke sporu se společností, trestná činnost. Sociální služby se dělí do tří oblastí – sociální poradenství, služby sociální péče, služby sociální prevence. Sociální poradenství se dělí na základní a odborné, jeho smyslem je podat jedinci dostatek informací vedoucích k řešení nepříznivé sociální situace. Služby sociální péče jsou cílené na uchování či zlepšení soběstačnosti, a to psychické i fyzické. Služby sociální prevence se snaží předcházet patologickým situacím, které by mohly vést k vyloučení osob z majoritní společnosti. Dále dělíme sociální služby na terénní, ambulantní a pobytové. Pobytové služby ubytovávají uživatele přímo v sociálním zařízení. Do ambulantních klient dochází a terénní jsou poskytovány v přirozeném prostředí klienta. Jednotlivé druhy služeb lze vzájemně kombinovat. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 40–41)
7.1 Sociální práce s uživateli návykových látek Systém sociálních služeb může využívat uživatel jakékoliv psychotropní látky bez ohledu na způsob aplikace. Prostřednictvím streetworkerů jsou klienti informováni o možnostech sociální pomoci a pracuje se na základě principu harm reduction – tedy snahy o snižování rizik. Jestliže klient dává najevo svou snahu a motivaci ke změně, je 39
mu poskytnuta pomoc. Dále je možné odesílat klienty do kontaktních center, která pomáhají ambulantní formou a nabízejí řadu služeb. Tato centra mívají své vlastní ambulantní terapeutické programy, které mají za úkol navracet klienta zpět do společnosti. Návazně působí stacionáře pro uživatele drog. Klienti, kteří prošli léčbou, se mohou poptávat po zdravotních a sociálních službách. Na zvážení zůstává rozložení služeb na území republiky, jejich dostupnost a kapacita. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008, s. 140–141). Toxikomani jsou schopni použít pro zředění drogy do injekční stříkačky třeba i vodu z kaluže, čímž výrazně ohrožují svůj život. Mezi nimi se pohybují terénní pracovníci, kteří se snaží omezit rizikové prvky rozdáváním injekčního materiálu, destilované vody apod. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 32–33). Cílové skupiny streetworku, mezi něž patří uživatelé drog, bezdomovci, děti na ulici, mládež z alternativně smýšlejících skupin, pouliční prostitutky a homosexuální prostituti, se snaží být rezistentní vůči obvyklým metodám sociální práce. Jediná možnost je přizpůsobit se jejich uvažování a přijít s adekvátní nabídkou služeb. Smyslem streetworku je navazovat nové kontakty, udržovat ty stávající a motivovat je k dalšímu pokroku. (Bednářová, Pelech, 2003, s. 18) Streetworker má funkci nárazníku mezi požadavky jednotlivých skupin a majoritní společností. Obhajuje zájmy menšiny vůči většině, které vysvětluje představy o životě minority. Je nasazován na situace, které jsou běžnými metodami a nástroji sociální práce neřešitelné. Výkon práce stretworkera se odehrává ve squatech, volně na ulici, cílovou skupinu tvoří sprejeři, toxikomani, lidé s alternativním stylem života, mládež, která se odchyluje od běžných standardů. (Bednářová, Pelech, 2003, s. 59)
7.2 Podpůrná psychoterapie Odborník, který navazuje vztah s klientem po těžkém traumatu, např. s obětí násilí, by měl plně chápat konkrétní rysy situace, do níž se zapojuje svou pomocí. Využívá k tomu své profesionální kompetence, a zároveň je člověkem pokorně podávajícím ruku druhému člověku v nouzi. Etický přístup říká, že každý jedinec je nenahraditelný a hodnotný za všech okolností a jeho devastace je vždy společenskou tragédií. Proto terapeut musí přistupovat ke klientovi jako k rovnocenné bytosti s empatií, tolerancí a maximálním porozuměním. Vstup terapeuta do vzájemného 40
vztahu znamená závazek vůči klientovi, že bude ctít jeho autonomii a zůstane neutrální, nebude uspokojovat svou potřebu moci na klientovi. (Vizinová, Preiss, 1999, s. 42) V rámci terapie se zaměříme hlavně na příčiny, které pacienta přiměly na ni chodit. Může se jednat o zlepšení příznaků a sociálně nepřizpůsobivého chování. Kromě akutní péče, kde doplňuje farmakologickou léčbu, je vhodná i u chronických poruch. Smyslem je být pacientovi oporou a zmírňovat jeho nepohodu. Cíle terapie se stanovují dle individuálních možností pacienta a měly by vycházet ze společné dohody s lékařem. Dohoda přináší klientovi pocit kontroly a zároveň vymezuje, čím se budeme v léčbě zabývat. Jednou stanovené cíle léčby nelze považovat za konstantní, jelikož se v průběhu sezení mohou měnit. Vyplouvají na totiž povrch nové skutečnosti. Ideálně psychoterapie přináší zvýšenou sebejistotu, snížení úzkosti nebo deprese, stabilizaci či zlepšení adaptace. (Praško, 2011, s. 61) Aby nově nabyté vzorce chování a emočního prožívání našly místo v pacientově životě, je důležité je využívat v reálných událostech. (Praško, 2011, s. 69) Snahou terapie je především odstranit patologické příznaky a obtíže, ale směřuje také k o obnově pracovní schopnosti, plnohodnotnému prožívání v rodině i volném čase. (Praško, 2011, s. 62)
7.3 Readaptace – návrat z léčeben Po propuštění z ústavního zařízení dochází k narušení fungování v reálném životě. Klient si navykl, že den má svůj řád a vše probíhá organizovaně. V léčebně nebylo třeba vykonávat činnosti, jako je např. nakupování, uklízení. Po odchodu ze zařízení se pacientův stav obvykle zhoršuje. Na vině je náhlý pocit osamělosti. I když klient ví o nevyhnutelnosti postupného odcizení s ostatními spolupacienty, je to pro něho bolestné. Jako spojovací prvek slouží téma duševních poruch či jiných důvodů, proč v léčebně jsou. V těchto případech tu jsou pro klienty denní centra či svépomocné skupiny, která nabízejí kontakt s lidmi s podobnými problémy. (Dušek, VečeřováProcházková, 2005, s. 152)
41
8. Sociální služby pro bezdomovce Systém sociálních služeb rozdělujeme na tři kategorie. Nejnižší kategorií je terénní práce, následují nízkoprahová střediska a nejvyšší úroveň zaujímají pobytové služby. U každé z těchto kategorií je třeba vyšší spolupráce, úměrně k rovině ubytovacích služeb, a zároveň je navyšována sociální kontrola, požadavky na jedince. Takovéto požadavky sahají od pouhého přijetí pomoci až po řešení vlastní finanční situace a pracovní umístění. Následné splnění nárokovaných požadavků ze strany sociální instituce má za následek poskytnutí dalších služeb a jejich nesplnění přináší represi či úplné vyřazení z poskytování pomoci. Systém sociální pomoci je koncipován tak, aby se klient dokázal přizpůsobit většinové společnosti, při plnění požadavků pochopil a vytyčil si pro společnost patřičné hranice svého chování a v nich se držel. Jen malá část ale je ochotná tyto podmínky naplňovat a raději odchází z reintegračních programů předčasně. Dochází k selekci lidí a ti, kdo mají opravdový zájem a motivaci, v programech pokračují. V těchto službách je to stejné jako na trhu práce, míst je nedostatek, a tak ten, kdo nesplňuje požadavky na něho kladené, automaticky odchází a na jeho místo ihned nastupuje nový klient. Pobytové služby jsou časově omezené, po určité době (nejčastěji 1 rok) se s klientem rozloučí. Očekává se, že klient postoupí do vyššího stupně reintegrace. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 306) Komplexní sociální pomoc zajišťují bezdomovcům státní instituce i nestátní charitativní zařízení (např. Armáda spásy, která funguje na základě křesťanských zásad). Základní sociální pomoc představuje možnost mít kde přespat, použít hygienické zařízení, dostat teplé jídlo a čisté oblečení. Takovéto služby nabízejí azylové domy, ubytovny pro bezdomovce (např. Naděje). Bohužel mnozí bezdomovci se ke službám nedostanou, protože nejsou schopni přijít ve stanovený čas a zdržet se konzumace alkoholu, což je podmínkou pro přijetí do takovéhoto ubytovacího zařízení. Podpora při hledání zaměstnání a ubytování – zde stojí za to zmínit převratný projekt časopisu Nový prostor, z jehož prodeje získává prodejce (bezdomovec) polovinu ceny. Při prodeji se musí řídit určitými zásadami a během prodeje nesmí být pod vlivem alkoholu či jiných drog. Tato činnost může sloužit jako návrat k pracovním návykům. Pomoc při návratu z ústavních zařízení, bez ohledu na to, zda se jednalo o vězení, psychiatrickou léčebnu, či dětský domov. Těmto lidem podávají pomocnou ruku domy na půli cesty, které jim zajistí bydlení a umožní adaptaci na novou situaci. Účinnost této
42
podpory je relativně vysoká, ale je třeba počítat s tím, že ne všichni se už dokážou readaptovat. (Vágnerová, 2004, s. 755) 1. ledna 2007 vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který stanovuje podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci. 1. ledna 2007 vstoupil v platnost též zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který upravuje poskytování pomoci k zajištění základních životních potřeb osobám, které se ocitly v hmotné nouzi, prostřednictvím pomoci dávek v hmotné nouzi. Zákon vymezuje pojmy jako je hmotná nouze, sociální poměry a majetkové poměry, určuje, kdo je oprávněný žadatel o dávky. Do dávek v hmotné nouzi patří: doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc. Při posuzování příspěvku na živobytí se hodnotí schopnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním, a zároveň orgán pomoci v hmotné nouzi vypracovává s klientem individuální aktivizační plán, jehož cílem je zvýšení schopností řešit svoji nevyhovující sociální situaci. Plán má své časové hledisko, ve kterém klient plní zadané úkoly. V případě dlouhodobého neplnění je možné dávku odejmout. (Krebs, 2005 s. 276) Mnozí občané se snaží svou tísnivou finanční situaci řešit půjčkami na vysoký úrok, který ale není možné ani při nejlepší vůli splatit. Dluhy tak narůstají, přidávají se další všemožné sociální problémy, které vznikají v souvztažnosti s neřešitelnou ekonomickou situací jedince nebo jeho rodiny. Proto vznikají nové sociální služby, které mají za úkol včasně intervenovat s ohledem na potřeby lidí, kteří se ocitají v krizových situacích. Mnohdy se jedná o lidi, kteří se dostali do situací vedoucích k vyloučení: například rodiny s jedním živitelem, dlouhodobě nezaměstnaní, děti ulice, propuštění z věznic, nekvalifikovaní, bezdomovci atd. Ze stavu současné ekonomiky vyplývá, že není v možnostech státu poskytnout všem lidem základní jistoty a zaručený příjem. Přesto existuje snaha využívat různé alternativní možnosti pomoci sociálně vyloučeným občanům. Přibližně od roku 1990 vznikají sociální služby formou nestátních subjektů, které mají dnes již rozpracované koncepce, vedoucí k sociální ochraně chudých. Již zmíněná ochrana je zajišťována např. sociálním poradenstvím, terénními
programy,
azylovými
domy,
nízkoprahovými
denními
centry,
sociálněaktivizačními službami pro rodiny s dětmi, krizovou pomocí, službami na podporu zaměstnanosti či protidluhovým poradenstvím. Kromě těchto služeb vznikají i další, které pružně reagují na poptávku ze strany klientů, ohrožených sociálním 43
vyloučením. Mezi ně se řadí např. pobytové služby azylových domů pro matky s dětmi nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, střediska výchovné péče, sociální byty nebo ubytovny. (Pešatová, Pittnetová, Michalová in Moravcová, 2012, s. 19) Sociální služby jsou postavené na myšlence selektivnosti, která říká, že by neměly být volně přístupné všem, ale mají směřovat k těm potřebným. Nastavení takovýchto kritérií není nikdy ideální. Bezdomovci jsou lidé, kteří se propadli sociálním systémem, a pomoc jim poskytnuta nebyla. Všeobecně se míní, že většina bezdomovců zneužívá pobírání státní podpory. Přitom převážně nedosahují na sociální dávky. Nechtějí se o přiznání či vyřízení dávky jakkoliv snažit nebo nemají potuchy, jak je mohou získat. Ona zmíněná výběrovost systému je založená na prezentaci snahy klienta změnit svou situaci. K takovémuto požadavku nejsou bezdomovci dostatečně kompetentní. Jen úplné minimum jich je schopno pravidelně docházet na úřad a plnit všechny
potřebné
předpoklady
k tomu,
aby
jim
byla
dávka
poskytnuta.
Nejfrekventovanějším zádrhelem je vázanost sociální dávky na místo trvalého bydliště, jelikož bezdomovci se už dávno na tomto místě nevyskytují. Jedinci žijící na ulici se nevyznají v byrokracii úřadů, mají k nim nedůvěru a mají svou hrdost – nechtějí v žádném případě zažít ponížení při žádání o příspěvek a ponížení plynoucí z jejich neznalosti. Klíčovými osobami pro získání určitých podpor se pak stávají např. sociální kurátoři. Ti mohou rozhodovat ve prospěch či neprospěch klienta. Jedná se o lidský faktor, tedy o subjektivní přístup daného úředníka, který obvykle bezdomovce vyhodnotí jako problémového a dávku mu odepře. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 48) Rozdávání jídla je nejzákladnější a také nejvděčnější forma pomoci charitativních organizací, církví, či katolických farností. Málokterý bezdomovec pobírá sociální dávky, neboť jsou nastaveny tak, aby na ně jedinec nedosáhl. A když už má tu možnost pobírat je, je dávka paradoxně tak nízká, že k přežití nestačí. Bohužel lidé bez domova nevědí, že důchod, na který by měli v seniorském věku nárok, se bude vypočítávat z výše legálních příjmů, popřípadě ze sociálního pojištění placeného během života. Bezdomovci zpravidla cítí k úřadům značnou antipatii, vadí jim čekání v těchto institucích, přitom ale klidně vysedávají na lavičce v parku nebo v denním centru. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 77)
44
8.1 Sociální práce ve vztahu k ročním obdobím Nejvíce vytížený je sociální pracovník na podzim a v zimě. Jakmile opadá na stromech listí a bezdomovci si uvědomí, že by měli strávit další ledovou zimu na ulici, přespávání na ulici se začíná jevit jako nepřijatelné. Alkoholici a drogově závislí mají snahu se léčit, jiní uvažují o možnosti přečkat nejhorší zimu v nemocnici, případně nahonem obnovují vztahy s rodinou, aby jim podala pomocnou ruku. V minulých letech tuláci a bezdomovci schválně páchali přestupky, aby ve vězení překlenuli tři nejstudenější měsíce v roce. Nejinak je tomu i dnes, kdy v zimních měsících vzrůstá počet vězňů s trestními sazbami kratšími než půl roku až o 1 500 oproti ostatním měsícům. Cizinci pracující v Čechách se vrací ke svým rodinám. Roste zájem o vystavení občanských průkazů nutných k přespání na ubytovně. Před Vánocemi lidé přehodnocují svůj dosavadní život a s tím přichází také deprese. Terénní sociální pracovníci se musejí postarat o klienty, u nichž hrozí riziko, že by nepřežili nástup zimy. Doba Vánoc je opravdu značně zátěžová, neboť je již opravdová zima, připomíná se ztráta rodiny a prohlubuje se osamělost. V souvislosti s tím reagují bezdomovci na návštěvy rodinných příslušníků odmítáním, stydí se jim ukázat, obávají se výčitek, někteří přeruší veškeré vazby. Takovéto návštěvy někdy napomohou k rozpadu rodinných vztahů. Jsou i bezdomovci, kteří pravidelně své rodiny navštěvují, nakupují vánoční dárky a prožívají klidné svátky s rodinou, pouze zamlčí, že momentálně pobývají na ulici. Ve vánočním čase se objevují dobrovolníci upřednostňující přímý kontakt s klienty. Denní centra pro bezdomovce podávají štědrovečerní večeři. Po Vánocích je situace stejná, tedy azylové domy i léčebny jsou přeplněné. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 88) Viditelný je značný nápor bezdomovců na denní centra, obchodní centra, tramvaje i letištní a nádražní haly. Pokud teploty klesají pod minus deset stupňů Celsia, nastává krizové období a některé služby pro bezdomovce upravují svoji dobu působnosti. Například v Praze je ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy vyhlášen krizový stav nízkoprahových center a jejich provoz je nepřetržitý. Přesto se na řadu bezdomovců vůbec nedostane. Ke konci jara bezdomovci opouštějí azylové domy, léčebny a nemocnice. Ideálním řešením by bylo, kdyby se tito lidé plynule přesunuli do ubytování azylového typu, jelikož si během zimy navykli na lůžko a návrat na ulici přijímají jako krizovou situaci. Přijíždějí sezónní dělníci, kteří vystřídají na ubytovnách bezdomovce. Čím teplejší počasí panuje, tím je menší snaha o změnu způsobu života. 45
V létě je dostatek různých zaměstnání a brigád a život na ulici je jednodušší. Popíjí se, mladí jezdí po festivalech a užívají si života. Léto svádí k pasivitě a neřešení problémů. Lidé bez domova najednou nemusí řešit, kde budou spát a čím se zahřejí. Úřady a sociální služby jsou v létě vytíženy minimálně. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 89)
8.2 Seznam služeb vhodných pro bezdomovce 1. Sociální poradenství – dělíme ho na základní sociální poradenství, které musí podat každý sociální pracovník, a na odborné sociální poradenství, které je již zaměřené na konkrétní cílové skupiny a dané problematiky – služba má za úkol zprostředkovat kontakt
s okolím,
sociálněterapeutické
činnosti
a
v neposlední
řadě
pomoc
s uplatňováním práv a osobních zájmů klienta. Do oblasti sociálního poradenství můžeme zahrnout protidluhové poradenství, které se zabývá problematikou oddlužení. Tyto poradny se však nacházejí ve větších městech. Hlavní cíl těchto služeb spočívá ve vytvoření dvoustupňového protidluhového poradenství pro klienty, kteří se nacházejí v situaci zadlužení. Zadlužení značně komplikuje účast klientů na trhu práce, způsobuje a nabaluje na sebe další negativní sociální události, například neplacení nájmů a dalších nezbytných poplatků, které se vztahují k běžnému životu. (Pešatová, Pittnetová a Michalová in Moravcová, 2012, s. 20) 2. Azylové domy – poskytují pobyty na přechodnou dobu osobám v nepříznivé životní situaci, která je spojená se ztrátou bydlení. Pomoc zajišťuje možnost stravy, poradenství a podporu zájmů klienta a hlavně ubytování (zákon č. 108/2006 Sb., § 57). Sazba na ubytování, umožnění hygieny, zajištění praní, žehlení osobního prádla a výměny osobního prádla činí 130 Kč denně za dospělou osobu. Doba ubytování by zde neměla přesahovat 1 rok. Maximální výše úhrady za celodenní stravu v rozsahu minimálně 3 jídel činí 170 Kč (vyhláška č. 505/2006 Sb.). Klient musí mít doklady a stálý příjem předtím, než může být ubytován. Dále musí dodržovat pravidla soužití s ostatními klienty, obvykle bydlí s více lidmi na pokoji. Po nastěhování začíná klient spolupracovat se sociální pracovnicí na individuálním plánu. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 311) 3. Domy na půl cesty – poskytují ubytování, ale jsou věkově omezené – do 26 let věku. Jsou určeny pro osoby, které po dosažení plnoletosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, pro osoby propuštěné z vězení nebo z jiných 46
ústavních zařízení – např. psychiatrických léčeben (zákon č. 108/2006 Sb., § 58). Ubytování poskytuje prostředí, které má znaky bydlení v reálné domácnosti, a opět by nemělo převyšovat dobu 1 roku. Maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb činí 130 Kč denně celkem, včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování. Služba zajišťuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, obnovu vztahů s rodinou a rozvojem sociálních vztahů s jinými lidmi, vytváří podmínky pro zajištění úklidu, praní a žehlení osobního prádla, výměny ložního prádla. (vyhláška č. 505/2006 Sb., § 23) 4. Kontaktní centra – jedná se o nízkoprahová zařízení poskytující ambulantní či terénní služby osobám závislým na návykových látkách. Služba se snaží eliminovat zdravotní a sociální rizika spojená s abúzem návykových látek prostřednictvím sociálněterapeutických činností, pomocí při uplatňování práv a oprávněných zájmů klienta nebo poskytnutím podmínek k provádění osobní hygieny. Tuto sociální službu zařazujeme záměrně, jelikož bezdomovci jsou v drtivé většině závislí na návykových látkách. Úkolem terénní práce je ochrana zdraví drogově závislých v podobě výměnného programu, poskytování čisté vody a jiných prostředků pro bezpečnější aplikaci drog a snaha informovat klienty o léčbě a rizicích plynoucích z užívání drog. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 307) 5. Nízkoprahová denní centra – poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby pro osoby bez přístřeší. V centru je prostor pro hygienu, jídlo a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů klientů (zákon č. 108/2006 Sb., § 61). Klienti využívají převážně materiálních služeb centra, tedy jídlo, sprchu, možnost odpočinku. Dále je zde možné využít služeb sociálního pracovníka, psychologa, lékaře apod. Počítá se s tím, že uspokojení základních životních potřeb zmírní napětí mezi nimi a majoritní společností. Bezdomovci budou méně podléhat sociálně patologickým jevům a budou se více soustředit na reintegraci do společnosti. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 130) 6. Noclehárny – poskytují ambulantní služby osobám bez přístřeší, které mají zájem o využití hygienického zařízení a přenocování (zákon č. 108/2006 Sb., § 63). U závislých klientů je problémem narušování domácího řádu v noclehárnách a azylových domech. Chodí pozdě či opilí, porušují zákaz konzumace alkoholu i na ubytování. (Varga, 2007, s. 23)
47
7. Terénní programy – v rámci těchto programů chodí za klienty sociální pracovníci do jejich přirozeného prostředí. Mohou tak lépe oslovit klienty, kteří by sami od sebe do denního centra či jiných sociálních služeb nepřišli, třeba pro nedostatek informací. V rámci služby jsou klienti vyhledáváni, aby byla minimalizována rizika jejich způsobu života na ulici. Služba může být poskytována anonymně, jestliže si to klient přeje. Zprostředkovává kontakt se společenským prostředím a pomáhá při uplatňování práv a zájmů. (Zákon č. 108/2006 Sb., § 69) Pracovník v terénní sociální práci v rámci aktivního navazování kontaktu podává klientům nabídku v podobě cenných informací, potravinového balíčku či jiné pomoci materiálního charakteru (např. ošacení). Potraviny jsou symbolem aktuální pomoci. Při prvotním kontaktu nesmí mít klient pocit, že je zahlcen informacemi, protože by si pak ty opravdu důležité z rozhovoru neodnesl. Ideální je podání letáku, který shrnuje základní informace o organizaci. Klienti si často zapamatují právě onu potravinovou pomoc. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 118) Terénní služby mají nejčastěji formu pěších programů, které jsou doplňovány dojížděním autem do vzdálenějších lokalit. Takováto mobilní sociální služba nabízí zázemí pro vydávání materiální pomoci, pro zdravotnickou pomoc či pro vyhledávání na internetu. (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013, s. 307) Při prvním kontaktu s klientem může mít pracovník snahu klientovi co nejrychleji a nejefektivněji pomoci, nabízí doprovod na středisko a okamžité řešení situace. Ovšem toto klienty spíše vyleká a málokdo z nich na něco takového přistoupí, protože si to lidé vykládají jako nátlak a omezení své autonomie. Je nezbytné respektovat klientova přání, i když se mohou jevit jako nesmyslná. Jinak tomu ale je, když je klientův život v ohrožení. Terénní sociální práce je běh na dlouhou trať. Klient bývá zpočátku podezíravý, a může proto odmítat veškeré služby. Je vhodné zůstávat s klientem v kontaktu, protože se mnohdy svěřuje se svými problémy až po několika setkáních. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 119) 8. Sociální rehabilitace – to je soubor konkrétně zaměřených činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se
48
poskytuje formou terénních a ambulantních služeb nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb. Služba, která se poskytuje ambulantně či terénně, má ve svém programu tyto činnosti: nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností, které vedou k sociálnímu začleňování;
zprostředkovává
kontakt
se
společností;
výchovné,
vzdělávací
a aktivizační činnosti; pomoc při uplatňování práv a zájmů. V rámci zajištění služby pobytovou formou se poskytují navíc tyto činnosti: poskytnutí stravy, ubytování, podmínek k provádění osobní hygieny (zákon č. 108/2006 Sb., § 70). Úkolem sociální práce je dovést klienty k samostatnosti, nikoliv k závislosti na sociálních službách. Někteří klienti se ale nedokážou orientovat ve složité spleti úřadů či zdravotních institucí. Lidé bez domova bývají zmatení, úzkostní, cítí ponížení a vztek vůči obstrukcím úřadů, které považují za hloupé. Sociální asistence terénního pracovníka se poskytuje lidem dezorientovaným nebo osobám s komunikačními bariérami. V těchto případech je pro vyřešení všech úředních záležitostí nezbytný doprovod sociálního pracovníka. Jestliže je klient doprovázen pracovníkem organizace, úředníci zpravidla s klientem jednají uctivěji, samotné formality již nejsou tak stresující. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 121)
8.3 Etapy reintegračních center v ČR 1. Street work Sociální pracovníci pracující na ulici se nazývají streetworkeři. Jejich úkolem je přesvědčit bezdomovce, aby přišli do denních center, a přesvědčit je o možnostech řešení jejich životní situace. 2. Denní centrum Denní centra poskytují poradenství (psychologické, sociální, právní), stravu, možnost hygieny a lékařskou pomoc. 3. Noclehárna Poskytuje za úplatu ubytování na jednu noc, základní hygienu a poradenství. Během noci jsou přítomni specialisté na řešení životních situací lidí bez domova – např. sociální pracovníci, sociální pedagog, právník a psycholog. Noclehárny obvykle mají jako podmínku pro vstup střízlivost, což mnozí lidé nechtějí a ani nemohou akceptovat z důvodu rozvinuté závislosti na alkoholu.
49
4. Azylový dům Poskytuje krátkodobé ubytování (celodenní, ne pouze na noc) v jednolůžkových nebo vícelůžkových pokojích s možností dokoupení stravy. Obvyklou podmínkou pro přijetí je stálý příjem (zaměstnání nebo vyřízení sociálních dávek či důchodu), vypracování individuálního plánu s klientem a jeho následné plnění. 5. Samostatné nájemní bydlení Do tohoto stadia bydlení se podaří přejít opravdu jen menšině případů. Nejčastěji se jedná o seniory, invalidní důchodce, kteří si zvládli najít obecní byt, bezdomovce, kteří si našli partnery z majoritní společnosti, a žen, které otěhotněly, a tím pádem se jako matky snáze dostaly k obecním bytům. Nejdůležitějším bodem je najít si zaměstnání se stabilním příjmem. (Lux, Mikeszová, Sunega, 2010, s. 43)
50
9. Zdravotní služby pro bezdomovce Bezdomovci jsou ze zákona o zdravotních pojišťovnách zdravotně pojištěni, ale z rozličných důvodů se nemohou prokázat potřebnými doklady. Při střídání různých sezónních prací a brigád platí pojistné jen občas, někteří vůbec, protože na to jednoduše nemají peníze. Pak záleží individuálně na lékaři, zda takovému pacientovi poskytne péči, nebo jej odmítne, protože zdravotní pojišťovny nechtějí tyto úhrady lékaři zpětně zaplatit. Pacient nemůže být odmítnut, jestliže se jedná o přímé ohrožení na životě. (Hradecký, Hradecká, 1996, s. 49) Život na ulici nejednou vyžaduje odbornou léčbu, jenže tu bezdomovci zpravidla odmítají, jelikož mají špatné zkušenosti se zdravotníky a lékaři. Jedna skupina bezdomovců vnímá hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení jako cestu k teplému lůžku i stravě a má snahu pobyt v nemocnici co nejvíce prodlužovat, druzí si to vysvětlují po svém jako omezení práv, nepřihlížejí ke svému zdravotnímu stavu a raději podepisují revers a vracejí se na ulici. U první kategorie se jedná o lidi postižené syndromem ústavní závislosti, u druhé to může být z důvodu závislosti na návykových látkách, které by v nemocnici nebylo možné užívat. Oba tyto typy lidí bez domova se ale přesto vracejí do nemocnice s již chronickými zdravotními problémy. Úplné uzdravení je složité kvůli absenci možnosti domácí léčby, v důsledku toho se zdravotní stav razantně zhorší a vyžaduje opětovnou hospitalizaci. Chronická onemocnění jsou ale způsobena závadovým životním stylem, který tito lidé ale nehodlají měnit. Záchranná služba nechce do sanity nakládat špinavé bezdomovce, protože to následně znamená nutnost vnitřek vozidla kompletně vydezinfikovat. Lékaři odmítají přijmout osoby bez přístřeší do nemocnice, neboť je podezírají, že jim jde pouze o lůžko a střechu nad hlavou. Odmítají je pro nehrazené zdravotní pojištění, popřípadě pro ztrátu kartičky pojišťovny. Lékaři argumentují tím, že klient spádově nepatří do tohoto zdravotnického zařízení. Většina bezdomovců ovšem nemá žádného praktického lékaře ani spádovou nemocnici, jelikož trvalé bydliště je v jejich případě pouze formalitou. (Marek, Strnad, Hotovcová, 2012, s. 49) Lékaři mnohdy nechtějí do zdravotnického zařízení bezdomovce vpustit, protože neshledávají vážné zdravotní důvody vyžadující hospitalizaci. Doprovázející sociální pracovníci musí vyvinout ohromnou snahu, aby lékaře a zdravotníky přesvědčili o nutnosti přijetí takového člověka do nemocnice, jelikož ani v azylových zařízeních 51
není možné zabezpečit základní ošetřovatelskou péči. Když už se takovéhoto klienta podaří umístit, je často předčasně propouštěn. Zdravotníci a sociální pracovníci vidí v hospitalizaci každý jiné důvody. Zdravotníci sociální charakter problémů, zato sociální pracovníci ten zdravotní. (Barták, 2011, s. 124–125) Poukazujeme-li na zdraví lidí bez domova, musíme rozlišovat mezi zdravím fyzickým a duševním. Fyzický stav málokdy bývá přímou příčinou bezdomovectví, za to špatný psychický stav je častou příčinou propadu na ulici. Je až s podivem, v jak dobrém zdravotním stavu bezdomovci často jsou, vzhledem k tomu, v jakých otřesných životních podmínkách mnohdy žijí. Netrpí obvyklými nemocemi, jako je angína, rýma, kašel, virózy, nepostihují je klasické civilizační choroby (obezita, kardiovaskulární choroby, …). Samozřejmě nepřekypují zdravím, ale jejich zdravotní stav je překvapující i kvůli tomu, že nadužívají alkohol a jsou obvykle silnými kuřáky. Komplikovaným problém je bezdomovectví vozíčkářů, lidí po amputacích či lidí s podobným druhem postižení, protože mají v důsledku svého handicapu ztížené podmínky k uspokojování základních životních potřeb. Sociální zařízení určená pro bezdomovce mnohde nejsou bezbariérová, což znemožňuje potenciálním klientům přístup i pohyb uvnitř budovy. (Průdková, Novotný, 2008, s. 20–21)
52
II EMPIRICKÁ ČÁST 10. Kvalitativní výzkum Někteří metodologové vidí v kvalitativním výzkumu pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných přístupů, i když dnes si už získal své rovnocenné místo ve vědě. (Hendl, 2005, s. 49) Přesto, že v dnešní době není třeba odůvodňovat důležitost využívání kvalitativních výzkumů a už vůbec ne za jejich využívání bojovat, panuje v definování pojmu kvalitativní pojetí značná terminologická nejednotnost. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 13) Pojem kvalitativní výzkum označuje jakýkoliv výzkum, při kterém se k dopracování se výsledků nepoužívá statistických metod. Do toho výzkumu spadají nejčastěji běžné, dalo by se říci až banální situace ze života. Popisuje tedy příběhy lidí, situace, chování nebo třeba vedení institucí. Kvalitativní výzkum je nejvíce využíván v psychologických a sociálních vědách, protože podrobně rozebírá lidské chování a jednání. (Strauss, Corbinová, 1999, s. 10–12) Kvalitativní výzkum uvádí data ve slovní podobě. Jeho zastánci označují kvantitativní sběr dat jako příliš obecný pro psychologická a sociální témata, u kterých je třeba proniknout hluboko do podstaty jevů. Zároveň je třeba podotknout, že výsledky není možné zevšeobecňovat, protože jsou aplikovány na malý počet respondentů. Tazatel neudržuje odstup, naopak se snaží o sblížení se s dotazovanými osobami, aby se mohl zúčastnit situací, které pak může popisovat a hodnotit. Kvalitativní výzkum se snaží pochopit člověka, tedy chápat situace z jeho úhlu pohledu. Každý člověk je brán jako individuální bytost, kterou je třeba posuzovat holisticky. (Gavora, 2000, s. 31–32) Čím více je výzkumník subjektivně zapojený do výzkumu, tím více se stává výzkum poplatným ve svých závěrech. Subjektivita badatele, ač je někdy chápána ze strany zastánců kvantitativních teorií jako minus kvalitativních přístupů, je v kvalitativně smýšlejících kruzích brána jako veliký přínos pro pochopení souvislostí, uznává se složitost propojovaných skutečností. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 21)
53
Kvalitativní výzkum je velice obtížná metoda, která si vyžaduje výzkumníka s dřívější zkušeností v její aplikaci a předpokládá dlouhodobou a intenzivní práci vykonávanou přímo v terénu. (Sochůrek, Sluková, 2013, s. 48) Činnost kvalitativního výzkumníka připomíná detektivní práci, protože vyhledává a následně vyhodnocuje informace, které vnášejí světlo do výzkumných otázek, a vyvozuje z nich patřičné závěry. Poznává se s novými lidmi a pracuje přímo v terénu. Při kvalitativním výzkumu se pracuje v delším časovém horizontu. Během výzkumu se data zároveň analyzují. (Hendl, 2005, s. 50) Pro účely kvalitativního výzkumu je nutné ovládat dovednosti typu odstupu a kritické analýzy situace, rozeznání a vyhnutí se zkreslení, získání platných a spolehlivých údajů a abstraktního myšlení. Výzkumník musí mít také sociální vnímavost, dobré pozorovací schopnosti při kontaktu s lidmi a teoretickou citlivost, kterou využije při zpracovávání informací. (Strauss, Corbinová, 1999, s. 11) Využívají se málo standardizované metody sběru dat, hlavní směr výzkumu udává samotný výzkumník. V kvalitativním výzkumu se dostáváme více do hloubky zkoumaného jevu, provádíme podrobnou komparaci případů a sledujeme vývoj událostí. (Hendl, 2005, s. 52–53) Kvalitativní výzkum je specifický, protože na jeho počátku nebyly stanoveny základní proměnné, a sběr dat tedy není omezen příslušnými mantinely. Až po sebrání dostatečného množství dat začíná badatel hledat pravidelnosti, které se z těchto dat vynořují, formuluje předběžné závěry a hledá pro ně oporu v datech. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 24) I když některé údaje mohou být kvantifikovány, pro samotnou analýzu se využívá kvalitativních metod. Nejfrekventovanějšími metodami získávání kvalitativních dat je pozorování a rozhovor. Dále je možné analyzovat knihy, dokumenty a videokazety. (Strauss, Corbinová, 1999, s. 10) Výběr respondentů je vždy záměrný výběr, nikdy ne náhodný, který se využívá u kvantitativních metod, protože potřebujeme, aby vybraní lidé měli potřebné znalosti a zkušenosti z určeného prostředí. (Gavora, 2000, s. 144)
54
10.1 Cíl výzkumu Dle Hendla (2005, s. 30) se lidstvo pomocí výzkumu dozvídá nové vědomosti. Výzkum by neměl být nahodilá činnost, měl by postupovat podle předem připraveného plánu, který se ale během šetření může měnit. Švaříček a Šeďová (2007, s. 62) uvádějí důležitost vyjasnění si dostatečné významnosti cílů výzkumu, aby vůbec mělo cenu se jimi zaobírat. Cílem výzkumu v této práci je zjistit, popsat a analyzovat roli sociálního pracovníka ve vztahu k bezdomovcům.
10.2 Výzkumné otázky Výzkumné otázky se stávají středobodem každého výzkumného šetření, protože pomáhají zaostřit výzkum k dříve stanoveným cílům a ukazují jeho možné cesty. Nesmí být v rozporu s cíli ani výzkumným problémem. VO1: Jaké specifické jevy (prvky) se nejčastěji vyskytují při práci s danou cílovou skupinou – bezdomovci? VO2: Jaké skutečnosti pociťují sociální pracovníci při výkonu sociální práce s bezdomovci?
10.3 Polostrukturované interview Jedná se o jednu z nejvíce využívaných a náročných metod výzkumu. Nevyhnutelný je osobní kontakt výzkumníka s respondenty zapojenými do výzkumu, což přináší výhody, ale i nesporná rizika. Na seznam výhod bychom mohli uvést možnost ozřejmění významu otázky, zjištění velice důvěrných informací, pozorování verbální i neverbální stránky projevu. Nevýhodami pak jsou časová náročnost, zkušenosti výzkumníka a možné subjektivní zkreslení skutečnosti. (Sochůrek, Sluková, 2013, s. 44) Polostrukturované interview vychází z předem definovaného seznamu témat a otázek. Je charakteristické nesouměrností moci tazatele a dotazovaného, protože výzkumník přichází do jemu neznámého prostředí, aby zde realizoval rozhovory, kdežto dotazovaný je ve svém prostředí a on je ten informant, který poskytuje odpovědi. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 162)
55
Protože rozhovory s respondenty stojí na osobním kontaktu, závisí jeho úspěšnost na navození přátelské atmosféry, která je nutná pro otevření se výzkumníkovi. (Gavora, 2000, s. 110)
10.3.1 Expertní dotazování Dle Hendla (2005, s. 189) se tento typ rozhovoru používá ke sledování vědomostí a orientace profesionálů v dané problematice.
10.4 Případová studie Případová studie je jednou z metod kvalitativního výzkumu. Je to detailní rozbor malého počtu případů za účelem porozumění zkoumaným úkazům. Případová studie sbírá velké množství dat od jednoho nebo několika málo respondentů. V případové studii se snažíme zachytit vztahy mezi jednotlivými jevy v jejich celistvosti. Data do případové studie mohou být získávána pomocí rozhovorů nebo dokumentů. (Hendl, 2005, s. 116)
10.5 Zkoumaný vzorek 10.5.1 Výběr zkoumaného vzorku Jako metodu výběru respondentů jsme zvolili záměrný (účelový) výběr, protože při tomto typu výběru výzkumník rozhoduje o tom, co má být pozorováno. Základním kritériem pro výběr respondentů byl výkon práce sociálního pracovníka, který pracuje s bezdomovci. 10.5.2 Charakteristika zkoumaného vzorku K výzkumu jsme záměrně přizvali 15 sociálních pracovníků pracujících s bezdomovci. Vzhledem k tomu, že 3 z nich po počáteční pozitivní reakci dále nekomunikovali, museli být vyřazeni z výzkumného souboru. Celkem jsme tedy provedli 12 rozhovorů. Účastníci rozhovorů jsou z Libereckého, Královéhradeckého a Ústeckého kraje. Respondenty jsou
sociální
pracovníci z azylových domů
a z městských úřadů (odbor sociální péče). V Libereckém kraji byl proveden jeden rozhovor se sociálním pracovníkem z azylového domu, v Královéhradeckém kraji byly provedeny dva rozhovory se sociálními pracovníky pracujícími na městském úřadě a s šesti sociálními pracovníky z prostředí azylových domů. Ústecký kraj zastupovaly 3 sociální pracovnice z městského úřadu. Pro účastníky výzkumu neplatilo žádné 56
věkové omezení a mohli odpovídat muži i ženy, kteří byli zaměstnáni jako sociální pracovníci a mezi jejichž časté klienty patřili lidé bez přístřeší. K případové studii byl přizván klient, kterého mi doporučila vedoucí sociální pracovnice z azylového domu, kde jsme vykonávali rozhovory s experty. 10.5.3 Příprava a sběr dat Dotazované odborníky jsme oslovovali již během března 2015 s žádostí o spolupráci formou e-mailové korespondence. Ve zprávě jsme představili výzkum a téma diplomové práce. Rozhovory probíhaly během září 2015 na pracovištích odborných respondentů dle předchozí domluvy a byly nahrávány na diktafon. Před samotnými rozhovory byli respondenti ujištěni o anonymitě. V textu budou označováni čísly, která udávají pořadí, v jakém se rozhovorů zúčastnili. Všichni až na jednoho respondenta souhlasili s nahráváním rozhovoru na diktafon. Při odpovídání na dotazy byli všichni respondenti velice vstřícní a snažili se své odpovědi případně okořenit vlastními zážitky z praxe. Průměrně rozhovory trvaly půl hodiny, ale setkání celkem trvala déle, neboť jsme odpovídali na případné dotazy účastníků, opětovně jsme je ujišťovali o anonymitě a hovořili jsme o jejich práci. Získaná data jsme poté přepsali, abychom s nimi mohli dále pracovat.
10.6 Etické principy výzkumu Téměř vždy respondenti
vyjadřují
obavy,
že
budou ve výzkumech
identifikovatelní, což by pro ně po osobní i pracovní stránce mohlo mít negativní dopad. Je tedy důležité podat dotazovaným informace o tom, kdo jsme a o co se výzkumem pokoušíme zjistit, ujistíme je, že poskytnutá data budou sloužit jen a pouze pro potřeby výzkumu, že v nich nebudou figurovat pod svými jmény a že nebudou uvedeny žádné konkrétní poznávací znaky. Anonymitu nemusíme zachovat pouze tehdy, je-li to na výslovné přání jedince či instituce. (Sochůrek, Sluková, 2013, s. 18–19) K etice výzkumu patří také slušné chování. Tazatel dále nesmí účastníky výzkumu žádným způsobem diskriminovat, například na základě barvy jeho pleti, věku nebo třeba pohlaví, národnosti, sexuální orientace a jiných skutečností.
10.7 Popis jednotlivých rozhovorů Následující kapitola shrnuje poznatky získané na základě jednotlivých rozhovorů, které budou dále rozebrány pomocí metody vytváření trsů. 57
10.7.1 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 1 Respondent pracuje v azylovém domě pro muže již šest let. Roli sociálního pracovníka vidí v péči nebo poskytování služeb, tvorbě individuálních plánů, standardů kvality sociálních služeb, poradenství. Před samotným poskytnutím služeb je s klientem veden vstupní pohovor, při kterém jsou mu vysvětleny podmínky pro poskytnutí služby, a jestliže klient souhlasí, je s ním uzavírána smlouva. Sociální pracovník přijímá platby od klientů v hotovosti nebo formou dávek v hmotné nouzi. Když sociální pracovník s klientem uzavře smlouvu, přiděluje mu klíčového pracovníka. Ten vyhotovuje individuální plán klienta, jenž je sociálním pracovníkem každý měsíc revidován. Odlišnosti ve výkonu sociální práce s bezdomovci spočívají dle respondenta ve věku a umocněnějších sociálních patologiích. Odborník odlišnosti srovnával s výkonem svého minulého zaměstnání, kde působil jako vychovatel v dětském domově. Bezdomovectví je obvykle spjato s pestrou paletou problematických okruhů, které je třeba postupně řešit. Patří mezi ně závislosti, dluhy, ztráta zaměstnání, vztahové problémy a jiné. Jako negativa práce s touto cílovou skupinou respondent udává malou úspěšnost resocializačního a integračního procesu jedinců. Klienti recidivují v problémech, které se neřeší a znovu vyplouvají na povrch, takže tvoří začarovaný kruh. Jako pozitivní aspekty pracovní činnosti vnímá radost z dobře vykonané práce, když se klienti dokážou začlenit. Jedná se pak o ohromný pokrok zvláště u klientů, kteří přicházejí z ulice, začínají bydlet v azylovém domě, odkud si najdou zaměstnání a následně i vlastní bydlení. Zkušenost s bezdomovci, kteří byli ve výkonu trestu odnětí svobody, nejsou respondentovi cizí, neboť takové osoby tvoří téměř většinu jeho klientů. Lidé z ulice obvykle po delší době přestávají uznávat zákony a normy přijímané většinovou společností, za což se jim přirozeně dostává sankcí. Ty si kladou za cíl působit výchovně, bohužel ale mnohdy dochází ke zlomení osobnosti a rezignaci na okolní svět, a tak se tito lidé po propuštění z vězení mnohdy po různě dlouhé době opět dopouštějí trestných činů. Respondent dle svých slov s klienty nejvíce řeší sociální dávky, hledá s lidmi zaměstnání, uzavírá smlouvy, následně dle potřeby práci s klienty případně ukončuje. Nutnost ukončit spolupráci vyplývá z dobré reintegrace, kdy klient odchází do podnájmu či vlastního bydlení. Nastává také, když vyprší maximální doba pro ubytování nebo v situaci, kdy klient musí být vykázán pro nedodržování pravidel. Pro respondenta je nepříjemné řešit konfliktní situace, pracovat s drogově závislými a nedobrovolně ukončovat proces. Na mladých lidech ho mrzí absence vzdělání 58
a negativní vzorce chování, jako je nafoukanost, drzost a dokonce také vyhrožování. Smysl práce vidí v pomoci, kdy se člověk z ulice dokáže stabilizovat po emoční i fyzické stránce. Jako nedostatečnou označuje respondent metodiku sociální práce. Doporučuje k metodám přidat terapii, například kognitivně-behaviorální terapii a techniky
komunitní
práce.
Kognitivně-behaviorální
terapie
se
vyznačuje
odbouráváním nevhodných vzorců chování a myšlení a jejich nahrazováním novými, přijatelnými vzorci. Vstupní pohovory dle respondenta nejdou do dostatečné hloubky. Do možných změn realizace sociální práce by zahrnul zvolnění pravidel, tedy větší toleranci k alkoholu a drogám. Navrhuje systém prostupného bydlení. Specifika v chování a jednání spatřuje v impulzivním jednání, úzkostech až depresích, ale i nadměrné veselosti až bujarosti, občas nalézá i běžné vzorce chování vyskytující se ve společnosti. Povahové rysy jsou dle něho umocněny věkem, takže například pokud je člověk lakomý již jako mladý, v pokročilejším věku je z něho hotový Molierův Lakomec. Bezdomovci vyhledávají pomoc sociálního pracovníka pouze v případě krize, z existenčních důvodů. Jinak by si nenechali dle respondenta mluvit do života. Naproti tomu nevyhledávají, či dokonce odmítají pomoc jen proto, aby si zachovali svoji osobní svobodu, která je pro ně tak cenná. Respondent si nemyslí, že by se mu nějakým způsobem změnil názor na lidi bez domova poté, co s nimi začal aktivně pracovat. 10.7.2 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 2 Respondentka pracuje v azylovém domě pro muže od roku 2009, tedy šest let. Svoji roli ve vztahu ke klientům vidí v pomoci klientům změnit svůj životní styl. Oproti jiným cílovým skupinám spatřuje odlišnost v míře pomoci a podpory, která není ani tak fyzického rázu, jako spíše psychického. Rovněž zdůrazňuje nutnost „mít silný žaludek“ na zarostlé a špinavé klienty. Negativní pro ni při práci s bezdomovci je nedostatek motivace ke změně. Chtěli by mít bydlení, peníze, ale zároveň pro to nehodlají hnout prstem. Naopak jako pozitivní hodnotí návrat do společnosti, odstěhování se do vlastního bydlení, samotnou změnu sebe samých. Respondentka často pracuje s klienty přicházejícími z vězení. Udává, že přibližně třicet procent jejích klientů tvoří lidé po výkonu trestu odnětí svobody. V rámci své profese nejvíce individuálně plánuje. Pracovní činnost rozděluje na přímou a nepřímou práci. Do přímé řadí jednání se zájemci o službu, poradenství, kontroly na pokojích, které mají odhalit nerespektování vnitřního řádu azylového domu, nebo již zmíněné individuální plánování. Nepřímou 59
práci uvádí respondentka jako více frekventovanou, začlenila by do ní jednání s úřady, vedení databáze o klientech, přijímání a evidenci plateb klientů za ubytování a za stravu. Nepříjemný zážitek vidí v nedostatečné hygieně, přítomnosti výkalů na pokojích a také v nedobrovolném ukončování pobytu z důvodu nerespektování vnitřních směrnic služby. Konkrétně si vybavuje klienta s lehkým mentálním postižením, který měl svrab a neholdoval hygieně. V tomto případě bylo nutné na městských sociálních službách objednat službu asistované hygieny. Smysl své práce spatřuje v pomoci klientům změnit svůj život k lepšímu bez ohledu na to, o jakou činnost se jedná. Myslí tím, že je potřeba vykonat to nejlepší pro klienta. Bezdomovce vnímá jako sociálně vyloučené ze společnosti, z běžných institucí, veškeré zdravotní péče, protože tím, jak vypadají, mají problém si sehnat práci. Vyloučení jsou i po informační stránce, jelikož obvykle nemají přístup ke knihám ani k internetu. Metody sociální práce považuje respondentka za dostatečné i díky tomu, že si v zařízení sami zpracovali metodiky, které byly v praxi mnohokrát ověřeny a dle potřeby měněny. V sociální práci s bezdomoveckou subkulturou by respondentka změnila některá ustanovení zákona o sociálních službách. Vadí jí například maximální délka pobytu v azylovém domě v délce 1 roku a nenávaznost sociálních či zdravotních služeb. Udává nezařaditelnost některých klientů. Toto je typické i v jiných sférách. Například v domovech pro seniory je přítomnost psychického onemocnění kritériem pro nepřijetí klienta do zařízení. Omezování dotací, a tím pádem nedostatečné financování je dle vyjádření respondentky dalším palčivým problémem. Finančně přispívat na tuto cílovou skupinu je politicky velice nevděčné, jelikož daňoví poplatníci neradi vidí směřování finančních toků k této cílové skupině. Specifika klientů spatřuje ve lhaní, které má zakrývat jejich negativní vlastnosti a přispět k zalíbení se pracovníkovi. Někteří klienti by dle ní „z fleku“ mohli být pohádkáři. Typické pro klienty je také kouření a popíjení alkoholu. Sociální pracovníci jsou klienty vyhledáváni, když jim je zima, trpí hlady nebo jim to nařizují úřady. Značné procento klientů přichází na doporučení úřadů, nebo jsou dokonce dopraveni do azylového domu přímo starosty obcí, ve kterých se pohybují. Bohužel je ale minimum takových klientů, kteří chtějí něco trvale změnit. Důvody k odmítání pomoci jsou absolutní nezávislost, pocit svobody i za cenu mrznutí, nenucenost k podřizování se pravidlům a případný faktor zde hraje i neinformovanost klientů o možnostech pomoci. Respondentka vidí změnu ve svém postoji k bezdomovcům poté, co s nimi začala 60
pracovat. Dříve je litovala, občas jim dávala drobné peníze, po nástupu do práce ale pochopila, že je třeba jim spíše pomoci. Tedy za předpokladu, že o to sami stojí. 10.7.3 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 3 Respondentka se zaměřuje na cílovou skupinu tři roky. Nejprve pracovala v Naději necelé tři roky, nyní měsíc v Charitě. Role sociálního pracovníka je dle ní v člověku, který je neustále zkoušen svými klienty, a proto by měl být asertivní a umět klientům nastavit hranice a pravidla, aby jim neublížil zneschopněním a potvrzením patologických vzorců chování. Práci s bezdomoveckou subkulturou diferencuje od jiných skupin častější polyvalencí vážných sociálních diagnóz, mezi které patří závislosti i duševní nemoci. Dodává, že sociální pracovník musí mít v záloze dostatek trpělivosti a nesmí trpět přehnanými ambicemi, pokud jde o dosažení cílů klientů. Negativně hodnotí nedostatek sociálních či zdravotních služeb, protože klienti nemají na nic nárok. Mnohdy je totiž provází špatný zdravotní stav, zadluženost vůči městu, žádný nebo nízký příjem, který jim znemožňuje dosáhnout na služby. Sotva zvládají režim nízkoprahových služeb, přesto ale poskytované činnosti nejsou dostačující. Především by bylo potřeba, aby klienti měli přístup k obvodnímu lékaři, psychiatrovi, ošetřovatelkám a podobně. Do oblasti pozitiv dle názoru respondentky patří hodně zajímavá práce, která je pro pracovníky značnou výzvou. Klienti přicházející z výkonu trestu pro ni nejsou žádným překvapením, sama se s nimi hojně setkává, jelikož dle jejích slov je veliké procento těch, kteří za sebou mají výkon trestu odnětí svobody. Společně s nimi pak pracuje nejčastěji na vyřizování sociálních dávek, hledání práce a dalšího bydlení. Profesně je jí nepříjemná manipulace ze strany klienta, který se snaží docílit svého, zároveň ale tak, aby toho sám musel udělat co nejméně. Obzvlášť nepříjemné je, když v tomto ohledu nepociťuje podporu zbytku týmu, který by měl držet pospolu. Smyslem sociální práce je pomoc klientům uvědomit si, že potřebují nastoupit na léčbu závislosti, a zároveň s tím začít splácet své dluhy. Velikým úspěchem je i jen stokorunové splácení dluhu. Mezi sociálně vyloučené řadí jen ty bezdomovce, na kterých to lze poznat, protože jsou společností vyřazováni a nemají přístup k jinak běžně přístupným zdrojům. Dle mínění respondentky jsou stávající postupy a metody sociální práce využívané při práci s lidmi bez přístřeší nedostačující, protože chybí druh zařízení kombinující sociální služby se zdravotními, kde by se mohli lidé po zdravotní stránce zotavit a počkat tam na vyřízené bydlení nebo sociální služby. Dosud to ve zdravotnických zařízeních funguje tak, že léčebny dlouhodobě nemocných propouštějí, 61
jakmile se klient nemá kam dále zdravotně posunout. Poté se člověk opět vrací na ulici či noclehárnu a jeho zdravotní stav se nadále zhoršuje. V této situaci mohou být používány jakékoliv metody a postupy, ale spoustě lidem není pomoci, i když z hlediska motivace dochází u těchto lidí k posunu k lepšímu. Aby se v tomto ohledu něco změnilo, museli by sociální pracovníci překračovat hranice své pracovní náplně, riskovat sebeobětování. Jako skutečnosti, které je potřeba změnit, se dotazované jeví zřízení již zmiňovaných chybějících zařízení kombinujících zdravotní péči se sociální. Respondentka by také změnila nastavení kolegů z branže, kteří dle jejího názoru takzvaně páchají dobro, a přitom nevědomky zneschopňují klienta a přebírají za něho zodpovědnost. Přenášení zodpovědnosti na druhé, manipulace, neschopnost plánovat do budoucna, ztráta důvěry ve své schopnosti, toto je výčet pojmů označující specifické rysy klientů. Na druhou stranu, pokud se klientovi zodpovědnost vrátí, nepřistoupí se na možnost manipulace, za to se mu nabídne podpora a dá se mu zakusit vlastních schopností, nastupuje radostný pocit, postupné zvýšení důvěry v sebe samého a zvyšují se i jeho schopnosti. Dle mínění respondentky jsou sociální pracovníci vyhledáváni bezdomovci nejvíce kvůli jídlu, oblečení a až při těchto příležitostech se dozvídají o možnostech sociální pomoci, která nespočívá jen v zajištění základních životních potřeb, jak si doposud mysleli. Sama velice oceňuje klienty, kteří to nenechali zajít tak daleko a vyhledali pomoc sociálních pracovníků ještě před pádem na ulici. K tomu také zdůrazňuje důležitost příjemných terénních sociálních pracovníků odvádějících kvalitní práci, díky které se klienti často o sociální práci vůbec dozvídají. Naproti tomu za nevyhledáváním, či dokonce odmítáním pomoci sociálních pracovníků dle této odbornice stojí špatná dřívější zkušenost s pracovníky, stud, hrdost, nedůvěra, pocit beznaděje, zdravotní omezení, které brání dostavení se do sociální služby. Náhled na klienty po započetí práce s nimi se respondentce jednoznačně změnil, třeba v tom, žetyto lidi v současné době pokládá za pestrou směsici různorodosti, některé vidí jako velice příjemné a talentované. Dokonce ji u mnohých napadá, že kdyby nebyli jejími klienty, ale žili „normálním“ stylem života, měla by je ráda za přátele. 10.7.4 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 4 S cílovou skupinou spolupracuje respondent jako sociální kurátor od devadesátých let a v podstatě od doby velké amnestie. Tedy přibližně dvacet pět let. Dle jeho názoru je sociální pracovník pro klienta průvodcem v jeho nelehké životní situaci, 62
někdy takzvanou vrbou, které se může bez obav svěřit. Při práci je třeba mít spoustu trpělivosti, lidského pochopení a mít snížený práh ve vnímání zápachu, který téměř vždy přichází společně s touto klientelou. Člověk musí být srozuměn s faktem, že lidem z ulice, s kterými přichází do kontaktu, chybí jakékoliv základní hygienické návyky, nebo je prostě ignorují. Takže negativní je tam pak pochopitelně vyšší riziko ne přímo epidemií, ale nějakého toho znečištění. Tato práce má i své pozitivní aspekty, respondent například kolikrát mezi bezdomovci nalezl vzdělané a chytré lidi, ač bezdomovce. V řadě případů se s tím setkal on sám i někteří jeho kolegové. S klienty ve výkonu trestu spolupracuje často, protože zajištění bydlení je jednou ze zakázek lidí vracejících se z vězení. Odhaduje to na čtyřicet až padesát procent těch, kteří nemají vyřešené bydlení. Bývalí bezdomovci po propuštění obvykle přecházejí opět do bezdomovectví. Při své práci respondent formuluje zakázku těch klientů, kteří přijdou, protože již nadále nehodlají snášet zhoršené hygienické podmínky, hlad nebo teplotní rozdíly. Jakmile se na podzim zhorší počasí, pracuje se na aktuálním okruhu zakázek. Například sehnat peníze, oblečení, bydlení. Pořadí nerozhoduje. Vedle toho se řeší vztahové záležitosti, například k bývalým partnerům. Někdy je to z vypočítavosti, jak přijít k penězům z dědictví, proto ten náhlý zájem o příbuzné, případně jestli děti nezbohatly. Dále respondent doprovází klienty na instituce, jako třeba na úřad práce, okresní správu sociálního zabezpečení, neziskové organizace, které pomohou s bydlením, případně klienty vybaví ošacením, také řeší dluhovou problematiku prostřednictvím občanské poradny. Za profesně nepříjemnou označuje agresivitu klientů, která vyvěrá z nevyhovění jimi nárokovaných požadavků, a situaci, kdy se s ním klienti snaží vědomě manipulovat. Subjektivně vidí smysl své práce v pomoci, i kdyby jen jednotlivcům. Bezdomovce řadí mezi sociálně vyloučené, už jen proto, že jsou tak zaneseni ve standardizovaných záznamech. Speciálně lidé z ulice mají klubko problémů, které musí řešit, nebo které průběžně neřeší, než na ně dojde, tak veliké, že už nelze mluvit o prevenci, neboť sociální vyloučení je už moc hluboké, a je tedy potřeba hledat cesty, jak je z toho vyloučení dostat. Odborník označuje metody a postupy sociální práce s klienty bez přístřeší jako nedostačující pro praxi. Uznává sice, že existuje určený postup, jenž je v podstatě uvedený v zákoně i ve vyhlášce o standardizovaném záznamu sociální práce, který předepisuje určité kroky, ale samozřejmě tento výčet není schopen obsáhnout všechny situace, které život přináší. Někdy je jednodušší, když lidé nevědí, co chtějí, a je možné tu možnost takzvaně naordinovat. Horší je práce z pozice moci úředníka, kontrolora. Respondent navrhuje 63
dosáhnout s klientem vzájemné shody, aby korespondovala naše nabídka s jeho potřebami, k čemuž je zapotřebí navodit pocit důvěry. Celkově by pro lidi v nouzi bylo potřeba změnit bytovou politiku v našem státě a zamezit nedostupnosti jiných služeb. Obce by dle názoru respondenta mohly mít vyčleněny dávky mimořádné okamžité pomoci, určené speciálně pro rychlé řešení situace, protože jakmile nemá klient doklady, úřad práce mu nic nedá, pošta nevydá důchod, nemá šanci se nikam zaevidovat. Je to vlastně jakýsi začarovaný kruh. Kdyby obce měly možnost třeba z dávkových systémů vyplatit dvě, tři stovky, začal by tento systém fungovat. V zařízení se to tak kdysi dělalo, ale nyní tyto peníze vlastně ani nejsou, i když se o tom kdysi hodně uvažovalo, aby se urychlilo řešení situace speciálně lidí bez domova. Typickými rysy bezdomovců pak jsou nedůvěra vůbec ke státu nebo úřadu, neochota se podřídit tomu, co musí, a naopak, když se povede klienty přesvědčit o důvěryhodnosti pomoci nabízené pracovníkem, přichází až bezbřehost, že pak na člověka klient upadne ve smyslu „a teď se o mě postarej“. To jsou takové dva póly. Umí být vyloženě vděční, když se jim něco povede na základě nějakého dobrozdání, případně napojení na nějakou neziskovou organizaci, pak by se rozkrájeli, rozdali by i to, co nemají. Pomoc sociálního pracovníka je vyhledávána kvůli počasí. Dříve platilo, že jaro, léto, podzim, zima byli čtyři největší nepřátelé socialismu. Dnes to je spíš podzim a zima, protože na jaře a v létě je klientům dobře někde pod stanem, pod smrkem. Je to přirozené, že v zimě jsou ochotnější ke spolupráci, protože je počasí přivane. Odmítají pomoc kvůli nedůvěře v nic a nikoho, úředníka a sociálního pracovníka považují za mocenský nástroj násilí, který je povede k tomu, že něco budou muset, případně až do vězení. Tím spíš, když respondenta jakožto sociálního kurátora navštěvují lidé po výkonu trestu, kteří s ním mají spolupracovat během trestního řízení nebo před ním. Také nepomáhá, když venku nebo v zařízeních, která navštěvují, poslouchají rady, aby nechodili k sociálnímu pracovníkovi, sociální pracovník je donutí dělat to a to… Toto si pak vyzkouší a říkají si, proč by se vlastně obtěžovali, nakrmí se tamhle jablky, tak proč se něčemu podřizovat. Osobně respondent vnímá změnu náhledu na klienty po započetí práce s nimi. Sám říká, že je znal už za dob socialismu, kdy patřili k takzvaným „vyvrhelům společnosti“. Kdo nepracoval, toho zavřeli do vězení, a když se pak vrátil, nutili ho pracovat a vždy musel být někde zaevidovaný.
64
10.7.5 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 5 Respondentka pracuje s touto cílovou skupinou po dobu jednoho roku, nastoupila do tohoto zaměstnání rovnou po škole. Dle jejího názoru sociální pracovník plní svou roli jako doprovázející osoba, která se snaží klienty nějakým způsobem motivovat ke zlepšení jejich situace, uznává ale, že stejně nejvíc záleží na samotných klientech, jestli chtějí, nebo nechtějí. Pokud mají zájem, může s nimi sociální pracovník dál pracovat. Poradit jim třeba, kam se obrátit, a doporučit nějaké navazující služby. Specifičnost této cílové skupiny vidí v ohromné různorodosti lidí. Prolínají se tam totiž lidé různých věkových skupin, mladí, staří, lidé s různými závislostmi i duševně nemocní. Negativně na respondentku působí, že v nízkoprahových službách ta práce s klienty mnohdy nikam nevede. Neustále se musí začínat od začátku, něco se vypracuje, pak ti lidé zase klesnou na dno a zase se vše začíná znovu. Procento klientů, kteří se z toho dostanou do běžného života, je mizivé. Je důležité smířit se s tím, že zkrátka nelze spasit všechny, pomoci všem. Pozitivním faktorem je, že práce není jednolitá, naopak tím, že se týká pestré palety lidí, je třeba ke každému si najít cestu, na každého platí něco jiného, každý má jiné potřeby. Pro respondentku je krásný pocit, když se zadaří a klient si najde práci, bydlení a zdržuje se svých závislostí, protože ví, že to je i její zásluha. S klienty po výkonu trestu odnětí svobody se setkává často, jelikož tyto osoby tvoří značnou část její klientely. Nevyptává se jich, za co byli ve vězení. Někdy se to dozví, když to sami řeknou. Stává se, že třeba i ze zařízení odcházejí do výkonu trestu, kde je s nimi nadále udržován kontakt formou dopisů, případně je možné zaslat i balík například s hygienickými potřebami. Je tam možnost takto podpořit klienty i ve vězení. Nejvíce se pracuje na dávkách hmotné nouze, zařizování dokladů, dluhové problematice a celkové finanční situaci klienta. Občas se najde i klient, který chce řešit své rodinné vztahy. Ty jsou bohužel u těchto lidí tak špatné, že buď s rodinou vůbec nejsou v kontaktu, anebo s ní nechtějí být v kontaktu ani do budoucna. Samozřejmě se vyhledává vhodné zaměstnání a další bydlení, pracuje se na motivaci, aby ten člověk začal sám něco dělat. Řešení bydlení nemá cenu, když ten člověk sám nechce a nehne pro to prstem – v takovém případě se to nevyřeší. To samé platí u léčby závislostí, kde je mnohdy největší problém v nepřiznání si své závislosti. Jak říká respondentka, hodně se spolupracuje s úřadem práce a v dohledné době začne fungovat spolupráce s organizací Péče o duševní zdraví, poněvadž se kupí klienti, kteří mají nějaké duševní onemocnění, které si nejspíš nikdy neléčili, a ani dnes nejsou 65
léčeni. Pro sociální pracovníky je pak těžké s takovými klienty začít mluvit, protože tyto osoby vnímají realitu úplně jinak. U lidí s psychickým onemocněním vidí respondentka problém v jejich nezařaditelnosti do sociálních služeb. Respondentka vnímá jako nepříjemnou agresivitu klientů, kteří po ní chtějí kupříkladu pobyt na dluh, a když jim to zamítne, začnou sprostě křičet. Smyslem práce je pro ni pomoc klientům. Pokud by v práci smysl nenalézala, nemohla by ji podle svých slov vykonávat, a myslí si, že každý pracovník v azylovém domě vidí ve své práci smysl, jinak by to dle ní bylo k ničemu. Rozčiluje ji, jaké má široká veřejnost mínění o bezdomovcích, protože o to těžší je pak pro tyto lidi dokázat, že se opravdu snaží žít ve shodě se společností. Když už lidé spadnou na dno a stanou se bezdomovci, dostat se zpět nahoru je opravdu těžké, neboť veřejnost jim k tomu zrovna moc nepomáhá. Patří pak tedy mezi sociálně vyloučené, i když v azylovém domě mají klienty, kteří například od úřadů izolováni nejsou. Přibližně osmdesát procent klientů je evidovaných na úřadech práce a pobírají dávky hmotné nouze. Většina z nich má i kartičku zdravotní pojišťovny, takže v systému zaneseni jsou. Vyloučeni jsou však běžnou společností. Odborná respondentka spatřuje v metodách sociálních služeb nedostatky v systému navazujících služeb, které označuje za nedostačující. V České republice se dá začít na noclehárně, poté je možné se přesunout do azylového domu a pak, pokud vše dobře jde, na ubytovnu. Problém dotazovaná spatřuje u mladých lidí, kterým je dvacet, pětadvacet let, a jedná se o klienty, kteří se dříve nacházeli v nějaké dětské instituci, například vycházejí z dětských domovů, z domovů na půli cesty, a tam už ta návaznost služeb chybí, jelikož ti mladí lidé absolutně nemají zažité běžné věci. Nevědí, co si se sebou počít, jak si mají hledat práci, co vlastně vůbec chtějí dělat, neumí hospodařit s penězi, zadlužují se a pokuty, které dostanou, neřeší, což samozřejmě dlužnou částku kvůli úrokům a penále katapultuje do tisícových či statisícových částek. Dále by respondentka navrhovala řešit problematickou bytovou politiku. Tito lidé nemají reálnou šanci dosáhnout podnájmu, takže se pro ně nejvyšší metou stává ubytovna, kterou může ještě hradit úřad práce. Klienti by potřebovali jít do bydlení s další podporou ještě třeba minimálně na rok, aby znovu nespadli do závislosti, aby se naučili hospodařit a zvykli si tak pravidelně platit nájem, energie, nakoupit si a vyjít s penězi. Respondentka se také pozastavuje nad neřešením bezdomovectví celých rodin, neexistencí instituce, kde by mohly žít pohromadě celé rodiny v azylovém domě, s kterými by se pracovalo. Odbornice si myslí, že by bylo vhodné změnit bytovou politiku a vytvořit dostupnější bydlení pro tyto lidi, aby měli reálnou šanci na něj dosáhnout. Dále by pro ně zavedla 66
i chráněné zaměstnávání. Frustruje ji, když s lidmi pracuje a pak je nemá ani kam posunout, jelikož klasické bydlení je pro ně nedostupné. Bezdomovci jsou specifičtí svým nedostatkem smyslu pro zodpovědnost. Respondentka si také často říká, že je to až neuvěřitelné, jak dokážou přežít v zimě ve stanu v úplně provizorním spacím pytli. Mnohdy jde o alkoholiky, kteří pijí dvacet let, do toho ještě třeba berou drogy a fungují, přežívají. Překvapuje ji jejich odolnost, protože jak sama uznává, my jakožto většinová společnost bychom byli už dávno „pod drnem“. Většinou ze začátku, když bezdomovci přijdou za sociálními pracovníky, ani nechtějí tak moc na své situaci měnit. Spíše projevují zájem jenom o základní věci, jako je jídlo, možnost se osprchovat, vyprat si své oblečení. Až postupem času se třeba podaří pracovat s nimi na něčem jiném. Toto je těžší s klienty, kteří přebývají vyloženě v terénu. Ty pak dostávají na starost jejich terénní pracovníci, kteří se snaží klienty namotivovat, aby přišli do zařízení a zkontaktovali se s pracovníky azylového domu. Toto je prvopočátek pozdější spolupráce. Špatné dřívější zkušenosti, bloky, nebo celkově nechuť na své situaci cokoliv měnit, jsou důvody k odmítání pomoci. Respondentčin pohled na lidi bez přístřeší se po zapracování změnil. Když nastupovala po škole ke klientům, jak sama sebekriticky říká, jako ta naivní studentka, měla představu, že je možné pomoci všem, a považovala klienty za chudáky, kteří se sice o svou situaci sami zasloužili, ale i s tím se dá něco dělat. Nyní, po roce stráveném v azylovém domě, poznala, že se jedná o lidi, kteří jsou většinou úplně kompetentní, schopní, ale nechtějí nic sami ze své aktivity dělat, takže když s nimi pracuje, snaží se přenášet zodpovědnost na jejich bedra. 10.7.6 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 6 Respondentka pracuje ve středisku sociálních služeb pro lidi bez domova, konkrétně v azylovém domě pro muže 3 roky. Kromě služby azylového domu je ve středisku denní centrum, sociální rehabilitace a noclehárna. Roli sociálního pracovníka vidí v poradci, vyjednavači s institucemi, kde se řeší dávky, doplatky na bydlení a celkově v pomocníkovi klientů. Odlišností vnímá u klientů spoustu, určitě i v důsledku jejího předchozího zaměstnání v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. U bezdomovců se jí jeví jako problém malá míra motivace, skutečnost, že někteří tu změnu vlastně ani nechtějí, dělají ji jen pro to, aby vyhověli podmínkám daným vnitřním řádem, a nemohli tak být odtamtud vystěhováni pro neplnění povinností. I když takoví nejsou všichni, většina ano, a to je taková jejich odlišnost. Je záhodno 67
využívat techniku individuálního přístupu, k některým je možno si toho dovolit více, k jiným méně, a brát v potaz klienty s psychickými problémy. Již dříve zmiňovaná demotivace, značné riziko alkoholismu a problémy s dodržováním pravidel pobytu v azylovém domě se respondentce jeví jako negativa. Naopak za pozitivní znaky ve své práci označuje většinu klientů, kteří nejsou dle ní úplně ztracení. To znamená, že mají nějaký příjem a někteří mají i snahu sami si hledat bydlení, takže u nich není nutná sociální kontrola, pouze doprovázení. Častá spolupráce s bezdomovci po nebo před výkonem trestu probíhá i tak, že klienti píší už z vězení žádost o umístění do azylového domu, a tak si s nimi sociální pracovníci dopisují i do vězení. Nejsou neobvyklé ani případy, kdy klienti odcházeli z pobytu rovnou do vězení. Řešilo se u nich, kam jim zaslat jejich osobní věci, protože v azylovém domě nechali i své doklady a tak podobně. Respondentka v práci komunikuje s úřady a návaznými institucemi, jako jsou ubytovny, léčebny dlouhodobě nemocných nebo protialkoholní léčebny, provádí sociální podporu, nenazvala by to terapií, a když si neví rady, umí to přiznat a patřičně odkázat třeba na terapeutická centra. Osobně je jí nepříjemné, když se s ní klienti snaží manipulovat nebo když jsou agresivní. I když se zpočátku obávala, že nová práce nebude mít smysl nebo že na sebe nějaké hmatatelné výsledky nechají dlouho čekat, nyní vidí vše jinak. Za tu dobu, co na tomto místě pracuje, se jí podařilo pěti lidem sehnat zaměstnání nebo je dostat z azylového domu do lepšího ubytování. U motivovaných klientů to jde velice rychle. Tak by to mělo ideálně vypadat, neboť azylový dům je koncipován jen na přechodnou dobu. Sociálně vyloučené vidí respondentka jen v některých klientech. Připadá jí, že u ní v azylovém domě to není až tak markantní jako u lidí z denního centra či noclehárny, z kterých má pocit úplné exkluze. Myslí si, že se lidé do takovéto situace dostávají mimo jiné i díky tomu, že neumí hospodařit s penězi, nebo když nějaké dostanou, buď se o ně podělí s ostatními, nebo je ihned utratí. V azylovém domě nejsou všichni vyloučení, někteří jedinci mají dokonce kontakt s rodinou. Takoví lidé do služby přicházejí po rozvodu, kdy přišli o byt, nebo z výkonu trestu či po experimentech s drogami, mají stálou práci a kontakt se sociálním okolním. Respondentka má špatné zkušenosti se spoluprací s obcemi i magistrátem. Navzdory tomu, že by s nimi měli hojně spolupracovat, snaží se obce problematiku přehazovat na středisko sociálních služeb a považují to za dostačující službu. Spolupráce s jinými institucemi je na lepší úrovni, ale i tak platí, že pokud je člověk propuštěn z nemocnice, nemůže třeba ani pořádně chodit, už ho posílají do azylových domů a je třeba prošetřit, jestli si toho člověka vůbec mohou pro jeho zdravotní stav ponechat. Jako úplně nejlepší 68
hodnotí spolupráci s neziskovými organizacemi. Nejraději by navýšila spolupráci s obcemi a zvýšila jejich angažovanost v případech. Bylo by dle ní rovněž vhodné se více zajímat o to, co s těmi lidmi bude po roce, když si nic nenajdou – přece je nevyhodí na ulici. Pro valnou většinu klientů je typická neschopnost plnit své závazky a dostavit se na určenou schůzku včas. Jsou v tom laxní. Klienti s alkoholovou závislostí nemají ani chuť ke změně, a když už se povede nastavit s nimi individuální plán, stejně ho neplní, nebo ho plní až po důrazném upozornění. Bezdomovci vyhledávají sociální pracovníky, protože potřebují pomoc při komunikaci s úřady, kterou moc nezvládají, a taky je dle respondentky vždy lepší, když se ozve sociální pracovnice jakožto odborník, protože pak alespoň poskytnou i po telefonu nějaké informace. Sociální pracovníci také mají k dispozici seznam ubytoven, takže klientům pomáhají s dohledáním návazného bydlení a zaměstnání, poněvadž jim přicházejí nabídky k práci zvlášť vhodné pro tuto klientelu, neboť nevyžadují čistý trestní rejstřík. K odmítání pomoci dochází z důvodu rezignace. Sama respondentka říká, že v zařízení mají klienty, kteří říkají, že jsou na ulici už dvacet let, proto nic nepotřebují, a až se půjdou někam jednou opít, tak na té ulici i zemřou. Povětšinou se jedná o starší klienty, kteří už jsou na ulici opravdu dlouho a nechtějí nic měnit, myslí si, že to nemá smysl. Když respondentka nastupovala do zaměstnání, představovala si, že jejími klienty budou špinaví, zanedbaní bezdomovci, a přitom to podle ní tak vůbec není. Skoro nikdo takový se v zařízení nenachází. Většinou by veřejnost na ulici ani nepoznala, že jde o bezdomovce, jelikož pracují, čistě se oblékají. Jen někteří mají problém s hygienou, ale není to tak hrozné. Dotazovaná odbornice vnímá bezdomoveckou subkulturu lépe, než když tu začala pracovat. 10.7.7 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 7 Respondent pracuje jako terénní sociální pracovník přibližně 20 let. Roli sociálního pracovníka vymezuje jako most, přes který se snaží s klienty navázat kontakt, vyvolat určitý pocit důvěry, ukázat, že je na jejich straně. Poté se musí rozhodnout, jestli toho člověka bude nějakým způsobem motivovat k tomu, aby odešel do služeb, třeba do azylového domu nebo případně do jiných pro daného jedince vhodnějších služeb. Jestliže se ale zjistí, že klient nechce, není třeba dostatečně zralý, nebo má nějaké jiné důvody k tomu, aby zůstal venku, je třeba zvážit formu a míru pomoci, která bude nabízena. Většinou to vyplývá z toho, co chce a nechce klient. U vyřčených věcí je nutno umět přečíst a rozluštit zakázku. Souvisí to značně 69
s rozhodnutími, improvizací a empatií ke klientovi, kterého se nesmí pracovník štítit ani bát. Musí být víc naslouchající, než ten, kdo vypráví. Odlišnosti lidí bez domova spojuje tento respondent s délkou života na ulici. Čím déle žijí lidé na ulici, tím se úměrně mění i jejich osobnosti. Začínají se odlišovat absolutní nemotivovaností, zjišťují, že je možné přežít zimu venku ve stanu, najít jídlo v popelnici a lidé, kteří kdysi žili běžným životem, měli rodinu, zaměstnání, najednou vybírají popelnice a diví se, že je ostatní lidé nevybírají také. Dochází k rozdělení osobnosti na „my“ a „oni“, takže přece jen cítí, že jsou odlišní, což je frustrující, když víte, že na vás lidé hledí spatra. K tomu se pak přidávají různé závislosti, trestná činnost, krádeže, to záleží také na druhu závislosti. U mladých lidí to jsou nejčastěji drogy, proto těch peněz potřebují víc, chodí do vězení, zvykají si na to a začíná jim to připadat normální. Respondent hovoří z vlastní zkušenosti, kdy mnohokrát zažil, jak lidem postupně začíná být jedno, že zapáchají a jsou špinaví. Bohužel se s tím rozvíjí i jejich stigma, kvůli němuž pak těžce hledají zaměstnání. Při své práci v sociálním šatníku se respondent snaží vydávat lidem oblečení, které nepůsobí moc nápadně, protože i to může být důvodem pro automatické nepřijetí do pracovního procesu. Dle jeho názoru má veřejnost větší strach z bezdomovců, než je ve skutečnosti nutné. Jako negativní na své práci spatřuje nezájem cokoliv změnit, převážně u starších lidí je těžké usilovat o změnu. Rizikově narůstá počet lidí, kteří trpí psychickými onemocněními. Tito lidí to mají hodně těžké v situacích, kdy se ocitnou sami, bez podpory rodiny či jiných blízkých osob. Současně by měli brát léky, projevuje se jejich nemoc a oni spadají do systému, který je nastavený na zprůměrovanou osobnost, například i na lidi přicházející z výkonu trestu, musí tam platit řád, což je pro psychicky nemocné nereálné. Potřebují jiný, individuální přístup, což jim málokteré zařízení může zajistit. Práce s klienty je ale na druhou stranu ohromně obohacující a mezi klienty je mnoho zajímavých lidí a poučných příběhů. Klienti nemají takové ty masky, jaké používá při komunikaci většinová společnost, jsou upřímní, víc féroví, nerozehrávají složité hry. Zařízení, kde respondent pracuje, vzniklo na základě amnestie. Tehdy byla spousta lidí po propuštění v ulicích. S propuštěnými se pracuje průběžně neustále. V rámci výkonu zaměstnání respondent jezdí do terénu, aktivně vyhledává lidi bez přístřeší, provádí sociální šetření, předává informace o možné pomoci nebo ke zlepšení orientace v situaci. Také sestavuje osobní plány, ale ty jsou spíše krátkodobého charakteru, kdy se řeší peřiny na zimu, boty, oblečení, zprostředkovává kontakt s jinými službami či doprovází k lékaři. V nouzových situacích se zajištuje strava a běžné věci vyplývající z potřeb prostředí, ve kterém tito lidé žijí. 70
Klienti jsou motivováni, zjišťuje se, zda nedošlo k nějaké změně, zda stále stojí o pomoc, o kontakt. Respondentovi je nepříjemné říkat ne, odmítat klienty, nechávat některé věci na nich a nepouštět se do lítostí, sebelítostí. Je mu jasné, že klienti se ho tím snaží dostat tam, kam potřebují. Uznává, že je potřeba mít jasno, co je ještě jeho prací, aby se nenechal zavalit činnostmi, které si ten člověk může vykonat sám. Ostatně s tím se potýkal vždy. Smyslem práce je pro něho pocit, že zmenšuje utrpení, které je spojeno s životem v nejistotě, zimě, bez jídla, bez peněz, bez motivace. Sociální exkluze se dle respondenta váže na osobnost klienta, takže záleží, jaké má daný klient schopnosti. Každý člověk vychází z jiné životní situace, z jiných podmínek. Ti, kdo vycházejí z rozvrácených rodin a byli i v dětských domovech, jsou mnohdy úplně neschopní řešit obyčejné věci. Je velice individuální označit bezdomovce za sociálně vyloučené, protože záleží i na tom, jak je člověk poznamenaný závislostmi, jakou má sociální inteligenci. V postupech a metodách dle názoru respondenta některé věci chybí. Kdo cestuje, říká, že v některých zemích není rozvinutý vůbec žádný sociální systém, tito lidé si tam musí pomoci sami v rámci rodiny, a kupodivu to funguje. Toto ale vychází z celkového nastavení společnosti, takže když se u nás, stejně jako v západních zemích, rozpadají rodinné vazby a děti odkládají rodiče do domova důchodců nebo do azylového domu, je tu potřeba mnohem více zapojit sociální podporu než například v arabských zemích, kde by údajně nikoho ani nenapadlo nepostarat se o své rodiče, i když tam je mnohem větší chudoba. Už Matka Tereza říkávala, že jsme národem duchovních mrzáků, protože jsme bohatí, ale přitom strašní lakomci, kteří se neumí dělit a myslet na druhé. V tomto hrají důležitou roli funkcionáři na vysokých místech v politice a lobbisté. Peníze samozřejmě chybí, zvláště pro tuto cílovou skupinu. Bezdomovci jsou pro financování totálně nezajímaví, společnost nemá zájem do nich „cpát“ peníze. Na sociální pracovníky je dnes vyvíjen nátlak, aby vše zaznamenávali v grafech a tabulkách, a musí zdokumentovat průběh každého pracovního dne, takže respondent pak sedí denně hodinu až hodinu a půl nad papíry a zpracovává data coby úředník. Musí popisovat, s kým mluvil, jak dlouho mluvil, co všechno se řešilo a musí do předtištěných formulářů zaznamenávat, kdy vydal klientům polévku od charity a kdy měl naopak své jídlo. Toto se pak zpracovává do tabulek a odevzdává se to na kraj. Respondent trvá na snížení byrokracie. Klienti jsou zmatení, často mají pocit, že to nemá cenu, že to asi nepůjde. Záleží samozřejmě konkrétně na lidech, neboť člověk od člověka se liší, na jeho osobnosti, na 71
tom, co si klient nese z dětství, z prostředí, které ho formovalo. Pomoc bezdomovci vyhledávají povětšinou jen kvůli základním potřebám, jako je bydlení, jídlo, teplo, peníze, zdraví, psychika. Naproti tomu ji odmítají, protože cítí hrdost, pocit, že jim stejně nikdo cizí nemůže pomoct, anebo jsou v závislosti pod mostem a nechtějí to moc měnit. Stačí jim například to jejich víno a drží je to jako v kleštích. Tam pak za člověka rozhoduje spíše už ten alkohol. Expertův pohled na bezdomovce se po čase v práci s nimi změnil. Má občas pocit, že se dívá sám na sebe, neboť je vlastně stejný jako oni, pouze má jiné podmínky a měl někdy v životě větší štěstí v určitých věcech a také má kolem sebe rodinu, kterou lidé bez domova moc nemají. Není to pro ně lehké, neboť jim to jednak dává „vyžrat“ ta společnost, druhou věcí je, že se ti lidé pak cítí, jako by byli ve vězení, kde se rozlišuje na „my“ a „oni“. 10.7.8 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 8 Respondentka pracuje ve středisku sociálních služeb pro lidi bez domova již 7 let. Roli sociálního pracovníka spatřuje v poradci, průvodci, navazuje s klienty vztah a poté s nimi společně směřuje k jimi vytyčenému cíli. Práce s bezdomovci zahrnuje od každé cílové skupiny něco, tedy kromě dětí, s kterými se nepracuje. Mezi bezdomovci je totiž mnoho lidí s tělesným postižením, duševním onemocněním, spousta z nich má nárok na nějaké dávky a ani to netuší. Od lidí bez domova se na rozdíl od jiných skupin nedá čekat tolik vděčnosti. Respondentka sice uznává, že nemá tolik zkušeností s jinými skupinami, jen s uprchlíky, ale i tak si myslí, že bezdomovci tu svoji vděčnost už někde vyčerpali a jsou unavení neustálým žádáním a odmítáním. Až příliš často se setkávají s negativním hodnocením, a proto už přijali nálepku člověka, který tu práci nechce. Je to pro ně hodně náročné a musí se počítat s tím, že se nedá čekat vděk. Respondentce vadí, že se nedá spolehnout na individuální plánování. Některým lidem trvá dlouhou dobu i jen zvyknout si na to, který je vlastně den. Někdy je také těžké snést zápach, když o sebe člověk dlouhodobě nedbá. Ačkoli si na to dotazovaná už celkem zvykla, stejně musí dávat pozor, aby takovíto lidé zápachem neobtěžovali ostatní klienty, kterým by tak znepříjemňovali pobyt ve středisku. Hlavní je dávat pozor na zdravotní rizika, jako je žloutenka a podobně. Mnoho bezdomovců je ale naštěstí čistotných, byli zvyklí žít v bytě. Vstřícnost klientů, kteří si přicházejí pro pomoc, a jejich snaha se přizpůsobit, i když po svém způsobu, jinak než by si pracovníci i většinová společnost mnohdy přáli, je i tak pozitivním rysem v hledání oboustranně přijatelné cesty, která nebude v rozporu se zákonem a pravidly. Spousta klientů, kteří prošli zařízením, byla 72
po výkonu trestu, ale je velký rozdíl, v jaké byli nápravné skupině, jestli se jednalo o lehký trest, nebo zaběhlé recidivisty, zda byli klienti drženi za činnost spojenou s omamnými látkami, nebo někomu těžce ublížili či dokonce někoho zabili. Takoví klienti se zařízení nevyhýbají a je třeba s tím počítat. Ne každý o tom chce hned mluvit, přece jen jsou to citlivé údaje a musí se dle toho ošetřit, komu mohou být sdělovány, aby se o nich nedozvěděli lidé, o kterých ten člověk neví. Všechno se nechává podepisovat, nebo se podávají informace v ústní formě a dodatečně se o tom udělá písemný zápis. Nezdá se, že by ti lidé byli v něčem zásadně jiní. Jen když se ví, že ten člověk už třeba páchal majetkovou trestnou činnost a krade, dává se prostě větší pozor, ale dělá se to tak, aby tím nebyl raněn a neublížilo mu to. Každý člověk má právo na zlepšení své situace a je možné, že ji opravdu změnit chce. Respondentka tomu věří, ale zároveň počítá i s tím, že se jejich představa rychlého nalezení práce a získání peněz po výkonu trestu střetává s realitou, a tak je nutné počítat s možnou změnou návyků. Kradení je pak tak silné, že v něm ti lidé pokračují, aniž by to dělali naschvál. Nechtějí tím nikomu ublížit, jen je to pro ně způsob přežití. S klienty se nejvíce vykonává sociální rehabilitace, takže se s nimi vyhledává zaměstnání, pracovníci se snaží navrátit nebo vytvořit lidem pracovní návyky nebo i ty běžné, které jsou nutné pro život ve společnosti. Snaží se klienty aktivizovat v nějakých činnostech, k dispozici je třeba možnost prodeje časopisu Nový Prostor, práce v kuchyni, v kreativní dílně. Některé ty činnosti jsou vyhrazeny jen pro lidi s tělesným postižením. Kromě zmíněných aktivit k tomu patří i doprovázení, plánování, mapování oblastí, na kterých chce klient pracovat, a naopak, na kterých pracovat nechce, a motivování ke změnám. Také se píší životopisy pro potenciální zaměstnavatele, doprovází se na úřady. Jsou klienti, kteří si nejsou jisti, nebo jen nevědí, kde by dané úřady nalezli, jak s nimi jednat, rozzlobí se na úředníka, sotva tam vejdou, protože jednoduše nechápou, co se po nich vlastně chce. Osobně je respondentce nepříjemné, když jí lidé neříkají pravdu, i když chápe, že někdy jsou situace, kdy se pravda přiznává jen velmi těžko, a pokud je toho schopná, snaží se je nasměrovat ke smíření se s realitou, i když chtějí sami sebe vidět v lepším světle, než ve skutečnosti jsou. Kdyby respondentka neviděla v práci žádný smysl, nemohla by ji vykonávat, nebo by v ní moc dlouho nevydržela. Smysl jí dává pomoc lidem a doprovázení lidí. Hodnotí to jako balancování mezi tím, co chce klient a co chce společnost. Je důležité na ně moc netlačit, aby nebyli vytlačeni ze služby, ale na druhou stranu je třeba, aby ta služba něco přinesla. Za sociálně vyloučené klienty považuje, protože jsou na okraji společnosti, nemají jisté bydlení, bydlí na ubytovnách nebo 73
podnájmech, což je nejistý způsob bydlení. Rovněž se stává, že klientovi zavřou ubytovnu, nebo nájemce podnájemníkovi sdělí, že do příštího měsíce potřebuje vyklidit byt, protože tam bude bydlet například jeho dcera. Respondentka má zkušenost s dávkami v hmotné nouzi, kde by si přála zlepšit spolupráci s úřady. Není vždy možné nastavit spolupráci tak, aby u toho pokaždé mohli být sociální pracovníci. S tím mají zkušenost spíše její kolegyně. Někdy ti, kteří by peníze opravdu potřebovali, dávky nedostanou a respondentka do toho nemůže nikterak zasahovat. Případně může toho člověka maximálně doporučit. Kdyby měla možnost něco změnit, chtěla by, aby bylo více možností v sociální rehabilitaci pro klienty, pokud jde o práci, a aby byla nějaká návazná možnost získat placenou práci. Chtěla by zavést víc takových sociálních podniků. Specificky vnímá až určitou servilnost a dávání najevo, že si klienti váží její pomoci. Jiní toto považují za samozřejmost. Pro respondentku to znamená dávat si pozor na to, co za tím vězí. Někdy s tím opravdu souvisí nepříjemné zkušenosti s úřady, jindy to ale značí klientovu snahu získat svým jednáním něco navíc a je to jen taková hra. Klienti mají spoustu příběhů o své osobě, které se pouze občas shodují s realitou všedního dne, spíše s jejich fantaziemi. Vytěsňují tak minulé nepříjemné zážitky, což je ale možné vidět i u jiných služeb, kde daný člověk někomu ublížil nebo mu bylo ublíženo. Jestliže o tom nejsou i nadále schopni mluvit, jsou nasměrováni na psychoterapii. U sociálních pracovníků bezdomovci většinou hledají základní životní potřeby. V rámci projektu Nového prostoru existuje možnost vydělat si peníze, které jsou jisté, a když se poté naváže i trvalejší spolupráce, dá se pracovat na dalších oblastech, které lze nasměrovat k získání dávek, poradenství, spolupráci s jinými organizacemi, zajištění lékařů a podobně. Někdy se klienti opětovně vrací i díky dřívější pozitivní zkušenosti. Respondentka má nyní klienty, kteří chodili už k jejím předchůdkyním a vraceli se například z důvodu řešení dluhové problematiky. Pro klienta se sociální pracovník mnohdy stává důležitou osobou, s kterou navazuje vztah. Klienti jsou nedůvěřiví, mají někdy špatné zkušenosti a závislosti na návykových látkách, které mění jejich chování natolik, že nejsou schopni dodržovat normy zařízení a špatně si potom vykládají některé momenty a situace. V zařízení se musí trvat na dodržování pravidel, protože těch lidí je tam velké množství a musí tam být pevně daná struktura. Na druhou stranu, pokud by se prostřednictvím řádu nějaké skupině klientů ubližovalo, bylo by to také špatně. Respondentka si vybavuje situace, kdy se dotknula 74
nějaké oblasti, kterou neměla s klientem prozkoumanou, a bylo to dle jejího mínění špatně. Došlo jí to až s odstupem času, když o daném klientovi zjistila něco víc. Spolupráce se může obnovit po omluvě, eventuálně si klient může najít jiného pracovníka. Respondentka si myslí, že má s klienty dobrý vztah, ale udržuje si určitý odstup. Postupem času získala určité pochopení a vhled do těžké situace klientů. Říká, že dřív, když tuto cílovou skupinu příliš ještě neznala, jen z doslechu, domnívala se, že to jsou sice lidé, kteří něco potřebují, ale kteří jsou líní a nic pro to nedělají. Spoustu klientů takto vidí i dnes, ale dnes už ví, že jim chybí jakékoli pracovní návyky nebo jim rodina nedokázala dát takové zázemí, aby si je vytvořili. Buď je nikdy nezískali, nebo už je ztratili do takové míry, že už je pro ně opětovné uschopnění příliš těžké. 10.7.9 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 9 Jako sociální kurátor pracuje respondent na městském úřadu již 13 let. Svoji roli spatřuje v poskytování poradenství klientům. Myslí si, že role sociálního pracovníka, který pracuje s bezdomovci, je velice těžká, protože má menší pole působnosti služeb. Pracovní kontrakt probíhá spíše dlouhodobě, trvá dlouhou dobu přimět klienty k přijatelnému způsobu života. Sociální pracovník by měl nabízet pomoc, upozorňovat na rizika související s tímto stylem života, ale zároveň nesmí s klienty jakýmkoliv způsobem manipulovat. Jako odlišnost označuje nesmírnou osamocenost lidí bez přístřeší, kteří nemají buď žádné vazby se svou rodinou, nebo jsou tyto vazby již značně potrhané. Někdy se rodina uzavře, nechce mít s klientem nic společného. V bezdomovecké populaci není ojedinělé potkat lidi s psychickým onemocněním. Když už se stane, že se člověk rozhodne sám od sebe stát se bezdomovcem, aniž by ho k tomu nutily vnější podmínky, musí se dle názoru respondenta počítat s možností přítomnosti psychického onemocnění a dle toho s klientem jednat. Předvídají se naučené stereotypy bezdomovců a s těmi se pak pracuje. Negativně respondent vnímá lhaní klientů, i když sám říká, že si není jistý, zda si klienti vymýšlejí doopravdy, nebo jen tak vnímají tu realitu, kterou si svým psychickým stavem vybájili. Ve svých představách mají pádné důvody k tomu, proč zrovna oni byli vyvoleni stát se bezdomovci, kdo za to může a podobně. Při dlouhodobé práci s bezdomovci dochází k navazování vztahu, který někdy může alespoň částečně nahrazovat rodinu. Když je práce vykonávána dobře, je sociální pracovník dokonce schopen zastoupit ztracené sociální zázemí. S touto cílovou skupinou lze vytvořit trvalejší vztah než třeba s rodinami s dětmi. Respondent si pak může s klienty v klidu pohovořit v bezpečném prostředí. Toto je dle něho právě to 75
pozitivní – i když lidem přímo nic nenabízí, může je k sobě nějakým způsobem připoutat. Je ale potřeba dodržovat hranice, které si nastavuje sám pracovník. Jestliže jsou nastavené moc blízce, klienti toho začnou zneužívat a pracovník to nevidí, vzniká velice závažný problém. Každý bezdomovec prošel nějakou historií, je v nějaké současnosti. Bohužel do toho téměř vždy spadá zkušenost s pobytem ve vězení, kdy některé osoby samotný výkon trestu považují za odpočinek, protože je pro ně okolní svět zlý, nerozumí mu, neumí se v něm chovat, a respondent si myslí, že ho ani nechtějí poznat kvůli jeho složitosti. Ve vězení mají řád, kterému rozumí, jelikož je jednoduchý. Na jedné straně je dozorce, na druhé vězni a pro ně je to lehce pochopitelné. Už v dřívějších pramenech se píše o žebrácích, kteří schválně na podzim porušovali pravidla, aby zimní měsíce mohli strávit v arestu. Depistáž, sociální šetření jak v místě, kde se klient nalézá, tak i přímo v kanceláři, hledání možných řešení s neziskovými organizacemi, materiální pomoc, co se týče oblečení a jídla, pomoc se zajištěním azylového bydlení – to jsou hlavní profesní aktivity odborníka, který to shrnuje slovy: „Věnujeme se tu všem oblastem.“ Dle respondenta nelze vykonávat práci, kde by mu bylo něco vyloženě nepříjemné. Jestliže by se tak stalo, byl by nucen pracovní poměr ukončit a věnovat se jiné cílové skupině. Respondent si myslí, že se u této klientely nedají čekat zázraky, protože bezdomovci po nějaké době začínají mít životní styl bezdomovců, což neznamená jen absenci střechy nad hlavou, ale souvisí s tím i to, jakým způsobem komunikují s úřady, jak se schovávají před lidmi, kde žijí a podobně. Najednou je to systém činností, které je zaměstnávají po celý den. Smyslem práce je udělat ostrov důvěry, kam klienti mohou přijít, mohou sdělit informace, mohou se zeptat a je jim nabídnuto možné řešení situace. Být náležitě otevřen a naslouchat je nutností. Do sociální exkluze dle respondenta může spadat spousta cílových skupin, jako například celé rodiny, osoby se zdravotním postižením a tak podobně. Problémem u bezdomovecké subkultury je vnímání vzhledu, kdy bezdomovec je oblečen nestandardně, zapáchá, kouří a pije na veřejnosti, protože se logicky nemá kam ukrýt. Na oblečení a zanedbaném vzhledu je to nejvíce viditelné. Nálepku sociálního vyloučení tím má danou úplně nejdřív. Evidentně tyto osoby respondent vnímá jako vyloučené ze společnosti. Z postupů a metod sociální práce hodnotí dobré nastavení pro práci s bezdomovci i jinými cílovými skupinami, spíše se mu zdá, že by se lidé potřebovali odpoutat od smýšlení, které je způsobeno schizofreniemi a podobnými duševními nemocemi, které nejsou schopni překonat. Před tím, než se z klientů stali bezdomovci, prošli fázemi zklamání, selhávání a následnou ztrátou pudu sebezáchovy, 76
který by jim říkal, aby zůstali ve společnosti. Nebylo to jejich rozhodnutí odejít ze společnosti. Respondentovi se líbí a zavedl by do praxe zahraniční modely práce, kdy bezdomovci dle něho mají zajištěné bydlení a zároveň tolik potřebný dohled. Tento model se nejvíce uplatňuje v trestní justici, kdy klienti vycházejí z výkonu trestu a jdou přímo do nějaké ubytovny, kde mají pevný řád a člověka, který za ně zodpovídá, připomíná jim, že musí chodit do práce. U nás je největším problémem ona skutečnost příchodu klientů z vězení, kdy nemají kde bydlet, nemají peníze, žádné vazby. Sociální pracovníci dle respondenta mohou sehnat ubytovnu, nemnoho peněz na jídlo a sdělit klientům, ať si jdou hledat práci a dál je v tom nechají už samotné. V České republice chybí některé návazné služby a také zdravotní péče, zvláště možnost využít psychiatrickou pomoc, psychologii. Dle respondentova mínění tu chybí podpora člověka v těžké životní situaci. Do všeho je vržen sám a nikoho to nezajímá. Specifické rysy klientů jsou nedůvěřivost a lhavost, sociální pracovníky vyhledávají, protože zkoušejí, jestli by nemohli něco získat, anebo hledají bezpečí. Chodí se vyzpovídat ze své historie, svého příběhu, aby se jim ulevilo. Dřívější špatné zkušenosti se sociálními službami či konkrétními zaměstnanci, úředníky, nebo neochota celkově na svém životě něco změnit vede klienty k odmítání pomoci. Respondent si myslí, že každému se musí změnit náhled na klienty poté, co s nimi začne pracovat. Najednou je vidí z jiného úhlu než veřejnost. Udává, že je tolerantní člověk, který jim trpí jejich nestandardní chování. Možná je prý až moc hodný. 10.7.10 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 10 Respondentka, která pracuje jako sociální pracovník na magistrátu na sociálním odboru po dobu tří let, popisuje svoji roli jako roli prostředníka mezi bezdomovci a dalšími institucemi jako úřady a zdravotnická zařízení. S bezdomovci je složité dodržet kroky stanoveného individuálního plánu, mají absenci vytrvalosti a jakékoliv cílevědomosti. Také až moc často selhávají ve spolupráci a vrací se zpět na ulici. Na práci kladně hodnotí dobře fungující síť nízkoprahových organizací pro osoby bez přístřeší, tedy noclehárny, azylové domy, nízkoprahová denní centra, není zde žádná zkušenost s výkonem sociální práce s klienty po výkonu trestu odnětí svobody. Nejvíce respondentka provádí kontakt s bezdomovci na ulici, nabízí sociální práci, poskytuje poradenství k sociálním dávkám, pomáhá zajistit zdravotní péči – vyhledat praktického lékaře, sjednat odborná vyšetření, doprovází na instituce, jako je správa sociálního zabezpečení, úřad práce. Mimo jiné také dohlíží na dodržování termínů a zpracovává 77
administrativu, neuvědomuje si nic, co by jí na práci výrazně vadilo. Sociální práce udržuje povědomí o potřebách bezdomovců, příčinách bezdomovectví, zjištěné informace jsou podkladem pro komunitní plánování potřebných sociálních služeb. Lidé bez přístřeší jsou dle odborného názoru respondentky sociálně vyloučení, protože vlivem jejich životního stylu došlo k oslabení přístupu ke společenským zdrojům. Metodické postupy v sociální práci se jí zdají být dobře nastavené, nic by v této problematice neměnila. Pro klienty je typické udržovat si odstup od cizích lidí, ale když už vyhledají sociální pracovníky, děje se tak pro absenci finančních prostředků, chybějící osobní doklady, nemoc. Naproti tomu pomoc sociálních pracovníků odmítají, protože se dle respondentky adaptovali na životní styl bezdomovce, nevidí možnost změny. Odbornice nespatřuje žádnou změnu ve svém nazírání na cílovou skupinu poté, co s ní začala pracovat, a předtím, když s ní ještě neměla přímou zkušenost. 10.7.11 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 11 Respondentka pracuje jako sociální pracovnice na sociálním odboru v rámci magistrátu již 10 let. Svoji roli tam vidí v úloze uschopňujícího pracovníka, který se snaží začlenit klienty zpět do společnosti, zabránit sociální exkluzi. Na dotaz na specifické vlastnosti, typické pro tuto cílovou skupinu, odpovídá nepřizpůsobivost, nespolupráce, odlišný životní styl, chybějící návyky, jako například nepsaná pravidla slušného chování, pracovní návyky, dodržování hygienických zvyklostí. Odlišný životní styl je daný jinými prioritami lidí bez domova, na ulici obvykle není možné chodit do standardního zaměstnání, hledají tedy různé možnosti obživy jako například sběr starého železa, vybírání popelnic a jiné. Již zmíněná neochota a nepřizpůsobivost jsou negativa zaměstnání, jako pozitivum respondentka vnímá úspěšné začlenění jedinců do společnosti. Většina jejích klientů absolvovala výkon trestu odnětí svobody, proto má s nimi značné zkušenosti. Při práci s bezdomovci se snaží o jejich reintegraci do společnosti, zejména pak zajišťuje doklady totožnosti, pomáhá vyhledávat ubytování, řeší dluhovou i příjmovou problematiku. Někdy je pro ni nepříjemný zápach či alkoholové výpary a následné, alkoholem ovlivněné, chování. Smysl práce nelze vyjádřit všeobecně, spíše dle respondentky záleží individuálně na klientech, které se snaží zapojit do běžného života v dané společnosti. Někdy stačí málo a výsledky se dostaví, když má klient zájem, v opačném případě se i sebevětší snaha míjí účinkem a klient dál žije bezdomoveckým stylem života. Za sociálně vyloučené respondentka 78
považuje klienty, kteří žijí odlišně od většinové společnosti. Metodika a postupy sociální práce jsou dle jejího názoru dostatečné, nemyslí si, že by je bylo třeba předělávat, ale přece jen by navýšila terénní sociální práci, tedy setkávání sociálních pracovníků s klienty v jejich přirozeném prostředí, kde se klienti více otevřou a je možné se o nich více dozvědět, doporučit jim služby, které jim pomohou. Specifická pro klienty je jejich nepřizpůsobivost, výbušnost a nezájem ventilovat své problémy. Sociální pracovníky vyhledávají kvůli financím či vyřízení osobních dokladů, které potřebují pro čerpání dávek, na uzavření pracovní smlouvy či jen na prokázání totožnosti. Naopak je nevyhledávají v případě, že chtějí žít nezávisle. Respondentka má nyní jiný náhled na bezdomovce, než když se s nimi setkávala jen na ulici a jejich situaci posuzovala kritickýma očima veřejnosti. 10.7.12 Popis rozhovoru s odborným respondentem č. 12 Respondentka již 25 let pracuje s bezdomovci jako sociální pracovnice na sociálním odboru magistrátu v Ústeckém kraji. Rolí sociálních pracovníků je dle ní být expertem,
profesionálem,
poradcem,
doprovázejícím,
terapeutem,
úředníkem,
pomocníkem. Na otázku odlišností práce s touto skupinou odpovídá celkem radikálně. Budeme-li se opírat o respondentčin odborný názor, jsou bezdomovci zanedbaní lidé, kteří nechtějí mít velké šance k úspěšnému návratu do společnosti. Budí pozornost a pohoršení, neplní své povinnosti, nedodržují stanovené cíle, nespolupracují. Práce s bezdomovci je velice těžká a zřídkakdy vede ke zdárnému a úspěšnému vyřešení zakázky. Negativně působí již řečené a fakt, že za sebou sociální pracovnice nemá žádnou úspěšně vykonanou práci, kterou by se podařilo dotáhnout do konce. Pozitivně na práci vnímá alespoň fakt, že je možné krátkodobého bezdomovce začlenit zpět do společnosti. Respondentka udává, že má zkušenost s klienty po výkonu trestu, více se ale k tématu nerozhovořila. Mezi hlavní aktivity patří poradenství, doprovody, nabídka adekvátních služeb, součinnost s ostatními organizacemi, pomoc při vyhledávání ubytování, zaměstnání, podpora při zajišťování dávek ze systému hmotné nouze – příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc v případě ztráty občanského průkazu, což je velice častý jev u těchto lidí. Bezdomovcům se věnuje značný čas a práce a je pak nepříjemné, když je to k ničemu, nikam se to neposunuje, protože nechtějí. Práce je z pohledu respondentky beze smyslu, nevede ke zdárnému zvládnutí problému. Klienty rozhodně vnímá jako sociálně vyloučené, neboť nezvládají zajišťování svých potřeb, porušují psané i nepsané normy, jejichž dodržování je 79
společností vyžadováno a jejich nedodržení je různým způsobem postihováno, protože to ohrožuje společnost a její identitu. Respondentka si myslí, že metodika práce je dostačující, jiná není. Při práci s bezdomovci jsou maximálně vyčerpány všechny metody, ale mohla by se změnit legislativa ve smyslu nastolení povinnosti pracovat. Klienti
jsou
psychicky
labilní,
přecitlivělí,
bojácní,
nemají
dostatek
zodpovědnosti vůči okolí ani sobě samým, chybí jim pracovní návyky a dovednosti, neumějí se ovládat, časté jsou psychické poruchy, závislosti na tabáku, alkoholu a jiných návykových látkách, taktéž je v jejich populaci vysoká kriminalita. Sociálního pracovníka vyhledávají kvůli ukojení finančních a potravinových potřeb, nevyhledávají ho z důvodu svobody. Jednoduše jim jejich způsob života vyhovuje a nechtějí, aby jim do něho kdokoli zasahoval. Respondentka si nemyslí, že by se její subjektivní pohled na bezdomovce změnil poté, co s nimi začala pracovat.
10.8 Analýza dat 10.8.1 Metoda vytváření trsů Účelem této metody je rozdělení výroků do skupin na podkladě vzájemné podobnosti. V textu se tedy zabarvují podobné výroky a dále se analyzují. (Miovský, 2006, s. 221)
10.9 Analýza dat a interpretace výsledků 10.9.1 Délka práce s bezdomovci Cílem otázky bylo zjistit, jak dlouho pracují sociální pracovníci s cílovou skupinou bezdomovců, tedy kolik mají vlastně zkušeností vycházejících z praxe. Průměrná délka pracovního kontraktu se pohybuje v řádu deseti let, konkrétně ale byl úvazek v délce jednoho roku zastoupen jedním respondentem, tři roky pracují tři respondenti, po dobu šesti let dva respondenti, kategorii sedm, deset, třináct a dvacet let zastupuje vždy jeden respondent, dvacet pět let pracují dokonce dva odborní
80
respondenti.
Počet respondentů
3
2
1
0 1 rok
3 roky
6 let
7 let
10 let
13 let
20 let
25 let
Délka práce s bezdomovci
Graf 1: Délka práce s bezdomovci
10.9.2 Role sociálního pracovníka Cílem otázky bylo zjistit, jak respondenti popisují roli sociálního pracovníka při práci s bezdomovci. Pečovatel nebo poskytovatel služeb Sociální pracovníci přijímají nové klienty, vedou s nimi vstupní pohovor, vysvětlují jim podmínky, za kterých je možné služby využívat. Navazují s nimi vztah, vyvolávají pocit důvěry, zjišťují, co si klienti přejí, co jim mohou nabídnout a poté společně směřují ke zvládnutí cesty. Respondent 1: „Takže prvně si zapíši potencionální zájemce o službu, vedu s nimi vstupní pohovor, vysvětluji podmínky a za těch podmínek uzavírám smlouvu – po uzavření smlouvy přidělím klíčového pracovníka…“ Respondent 7: „Tak já to mám z pohledu terénního pracovníka. Vnímám to jako určitý most, spíše vztahovou věc, kdy vlastně se snažíte navázat kontakt, vyvolat určitý pocit důvěry, jako že jste na straně klienta, že jste tam pro něho, a pak se musíte rozhodnout, jestli toho člověka budete nějakým způsobem, do jaké míry motivovat na to, aby odešel do těch služeb, třeba jako do azylového domu, nebo případně do nějakých jiných služeb kam by ten člověk patřil.“
81
Poradce Sociální poradenství je součástí každé sociální služby. Poskytuje klientům v nouzi informace, které pomáhají k řešení nepříznivé životní situace. Odborné sociální poradenství, které se zaměřuje na konkrétní problematiku, vykonávají specializované poradny. Tuto roli uvedlo pět respondentů. Respondent 1: „… také dělám poradenskou činnost.“ Respondent 6: „U mě, protože přeci jen je ten azylový dům trochu specifický na rozdíl od denního centra, ti klienti jsou takoví motivovanější trochu, tak já se zaměřuji hlavně na poradenství, na hledání bydlení…“ Respondent 9: „Ten sociální pracovník doopravdy musí nabízet, musí říkat rizika, co nastanou, když budou tímto způsobem života žít, ale není to o tom, že by sociální pracovník s nimi nějakým způsobem manipuloval a podobně. Pouze nabízí a informuje o možnostech a rizicích.“ Případový manažer Sociální pracovníci mnohdy musí pracovat společně s jinými institucemi, jako jsou úřady, zdravotnická zařízení, firmy, věznice, jiné sociální služby, i klientova rodina. Fungují pak jako vyjednavači. Dokonce někdy může být ku prospěchu, když některé věci řeší za klienta či za jeho doprovodu pracovník, protože například na úřadech jsou pak více sdílní, příjemnější, než když mají komunikovat s lidmi v nouzi, na které se dívají skrz prsty. I pro komunikaci s rodinou klienta, která ho zavrhla, může být šťastnější volbou domluva se sociálním pracovníkem, který objektivně vysvětlí situaci klienta, samozřejmě s jeho souhlasem. Respondent 6: „… zaměřuji se na spolupráci s úřady, aby klienti získali nějaké dávky, doplatky na bydlení, a na hledání zaměstnání.“ Respondent 10:
„Sociální
pracovník
funguje
jako
prostředník
mezi
bezdomovcem a dalšími institucemi (úřady, zdravotnickými zařízeními, …).“ Cvičitel sociální adaptace V rámci výkonu této role sociální pracovník figuruje jako trenér sociálních a adaptačních dovedností, změn chování. Pomáhá klientům reintegrovat je do majoritní společnosti, zároveň ale pracuje na principu předávání zodpovědnosti, kdy se klient učí
82
nést za své činy následky, spoléhat se na sebe, vědět, kam se s kterým problémem může obrátit s žádostí o radu. Respondent 2: „Pomoct klientům ke změně stylu života.“ Respondent 3: „Člověk, který je neustále zkoušen. Ideálně by měl být asertivní a nastavit klientům hranice a pravidla, aby jim neublížil zneschopněním a potvrzením jejich patologických manipulativních vzorců chování.“ Respondent 4: „Je to takový průvodčí, někdy vrba, ale jasný mantinel. Něco mezi tím, když to řeknu neúředně.“ Respondent 5: „Sociální pracovník je spíš taková doprovázející osoba asi bych řekla, která se snaží ty klienty nějakým způsobem motivovat k něčemu, ale nejvíc prostě záleží na těch klientech samotných, jestli chtějí, nebo nechtějí, a pokud chtějí, tak ten sociální pracovník může s nimi nějak dál pracovat, spíš jim poradit, třeba kam se obrátit, a doporučovat návazné služby. Takže spíš takový doprovázející člověk v té cestě, kdy se ti klienti snaží z té své situace dostat nějakým způsobem.“ Respondent 7: „Když ale zjistíte, že ten člověk nechce, není třeba dostatečně zralý, nebo k tomu má nějaké jiné důvody, aby zůstal venku, tak pak je třeba zvážit formu a míru pomoci, kterou budeme nabízet. Většinou to vyplývá z toho, co ten klient chce a co nechce, takže hodně věcí je takových, co ti klienti sami řeknou, a vy musíte taky nějakým způsobem přečíst tu jeho zakázku. Je to hodně o rozhodnutích, o improvizaci, musíme být nějakým způsobem empatičtí k tomu klientovi. Nesmíme se ho nijak štítit nebo bát a musíme být víc naslouchajícím než ten, kdo vypráví.“ Respondent 8: „… vůbec zjistit, co ti lidé chtějí, co jim můžeme nabídnout, a potom společné směřování a plánování cesty, která vede k cíli, který se běžně mění, a přesnější by tam byla ta role průvodce.“ Respondent 11: „Sociální pracovník se snaží především o začlenění těchto lidí do společnosti – zabránění sociálnímu vyloučení.“
83
Tabulka 1: Role sociálního pracovníka Role sociálního pracovníka
R1
Pečovatel, poskytovatel služeb
+
Poradce
+
R2
R3
R4
R5
R7
R8
+
+
+
Případový manažer Cvičitel sociální adaptace
R6
R9 R10 R11 R12
+
+
+
+ +
+
+
+
+
10.9.3 Pracovní odlišnosti Pomocí této otázky jsme zjišťovali, zda práce s cílovou skupinou bezdomovců vykazuje určité odlišnosti oproti výkonu sociální práce u jiné cílové skupiny klientů a o jaké odlišnosti se konkrétně jedná. Hluboké sociální problémy Bezdomovectví je bezesporu polyetiologický jev, kterým prostupují ostatní patologické jevy, například kriminalita, závislosti, absentující vazby na rodinné příslušníky, které umocňují již tak nepříznivou sociální situaci jedinců. Respondent 1: „Když to například porovnám s minulým zaměstnáním, kde jsem pracoval s dětmi v dětském domově, tak se to liší hlavně věkem a umocněnějšími sociálními patologiemi.“ Respondent 3: „Klienti služeb pro osoby bez domova vykazují často více sociálních diagnóz zároveň.“ Respondent 9: „Odlišnosti jsou určitě. Já to vidím v tom, že v této cílové skupině jsou lidé osamoceni. Ve většině případů jsou to samotní lidé bez toho, aby měli vazby na rodinu, přátele. Tyto vazby už jsou natolik roztrhány, že nejsou schopni s nimi vyjít, a proto zůstávají osamoceni v té společnosti.“ Respondent 11: „Jedná se o specifickou skupinu lidí, pro které je typická nepřizpůsobivost, nespolupráce, jiný životní styl, nejsou návyky.“ Psychické nemoci Opakovaně byla jmenována častá přítomnost psychických onemocnění u klientů. Respondent 2: „Míra pomoci a podpory je úplně jiná, u bezdomovců není ta pomoc až tak fyzická, spíše psychická.“ Respondent 3: „S bezdomovectvím jsou hodně spojeny … i duševní nemoci.“ 84
Respondent 5: „Máme tady teď spoustu lidí s duševním onemocněním, takže prostě ta cílová skupina je určitě specifická tím, že je to neskutečně pestrý.“ Respondent 6: „Pak i to, že se k nim musí přistupovat hodně individuálně, k některým si můžete dovolit víc, k některým míň, a jsou tady klienti s nějakými psychickými problémy, takže k tomu všemu se musí přihlédnout.“ Respondent 8: „Určitě má z každé té oblasti něco, kromě dětí teda, s kterými nepracujeme, a mezi bezdomovci je mnoho lidí postižených, hodně lidí duševně nemocných, spousta lidí, kteří mají nárok na nějaké dávky a třeba o tom ani neví.“ Respondent 9: „… druhá věc je častý výskyt psychického onemocnění. Když se někdo rozhodne být bezdomovcem, tak už tam ty psychické procesy v tom člověku jsou a už se musí s ním i tak jednat. Už má naučené stereotypy, které ten sociální pracovník musí předvídat a musí s nimi pracovat.“ Závislosti Respondent 3: „S bezdomovectvím jsou hodně spojeny kromě závislostí…“ Respondent 5: „Tato cílová skupina je určitě specifická tím, že je neskutečně různorodá a že jsou tady lidi z různých věkových skupin, mladí, staří, jsou tady lidé s různými závislostmi…“ Respondent 7: „K tomu se přidávají závislosti různého druhu, trestná činnost, krádeže, záleží, na čem je ten člověk závislý. U mladých lidí to jsou nejčastěji drogy, takže tam těch peněz potřebují víc, chodí do vězení, zvykají si na to, že je vlastně taky normální být ve vězení skoro.“ Trpělivost Respondent 3: „Sociální pracovník nesmí mít moc velké ambice na dokončené cíle klientů a musí být trpělivější než s jinými cílovými skupinami.“ Respondent 4: „Vyžaduje víc trpělivosti, pochopení a snížení prahu vnímání smradu. To je přímo verš.“ Nízká motivace Respondent 6: „Já bych měla spoustu odlišností, protože jsem předtím pracovala s dětmi v nízkoprahovém zařízení, což je úplně odlišné. S bezdomovci je trošku problém, že jsou méně motivovaní, někteří tu změnu nechtějí, nebo ji dělají jen 85
proto, aby vyhověli těm podmínkám tady, abychom je odsud nevystěhovali. Takoví nejsou všichni, ale většina ano, a to je myslím si taková odlišnost.“ Respondent 7: „Tak jedna odlišnost je taková, kterou si uvědomuji, že čím déle ten člověk žije v podmínkách takzvaného bezdomovce, tak mám pocit, že se tam mění i osobnost toho člověka. Hlavně u těch mladých lidí jsme rádi, když ten člověk nemusí zůstat v tom terénu moc dlouho, když je to možný teda. Tam ta odlišnost vyplývá potom z těch podmínek, ve kterých ten člověk žije. Ten člověk se začne lišit tím, že najednou se tam mění osobnost a ten jedinec přestává být motivovaný, zjišťuje, že je možné přežít zimu venku, ve stanu, zjistí, že se dá najít jídlo z popelnice…“ Respondent 8: „… oni už tu svoji vděčnost někde vyčerpali a jsou unaveni neustálým žádáním a odmítáním a setkávají se velice často s nějakým negativním hodnocením a už tak nějak přijali tu nálepku toho člověka, který tu práci nechce.“ Respondent 10: „S bezdomovci se složitě daří dodržet kroky stanoveného individuálního plánu, mají absenci vytrvalosti a cílevědomosti.“ Respondent 12: „Bezdomovec je zanedbaný člověk, který nechce mít velké šance k úspěšnému návratu do společnosti. Budí pozornost a pohoršení, neplní své povinnosti, neplní stanovený cíl, nespolupracuje. Práce s bezdomovcem je velice těžká, zřídkakdy vede ke zdárnému a úspěšnému vyřešení zakázky.“ Tabulka 2: Pracovní odlišnosti Pracovní odlišnosti
R1
Hluboké sociální problémy
+
Psychické nemoci
R2
R3
R4
R5
R6
R7
+ +
+
+
Závislosti
+
+
Trpělivost
+
+
R8
R9
+
+
+
+
R10 R11 R12 +
+
+
Nízká motivace
+
+
+
+
+
10.9.4 Klíčová negativa Tato otázka zjišťovala, jaká hlavní negativa spatřují respondenti ve své práci s bezdomoveckou subkulturou. Nejvíce respondentům vadilo, že klienti jsou nedisciplinování, mají problém dodržovat pravidla pobytu, je tam malá úspěšnost reintegrace a resocializace. Problémy se stále opakují, ale nikdy se nedořeší, protože bezdomovci pak přestávají chodit na schůzky. Také absence hygienických zásad klientů
86
je pro některé respondenty značně obtěžující, i když uznávají, že tato cílová skupina nemá velké možnosti se umýt v prostředí ulice.“ Neřešení problémů a nedisciplinovanost Respondent 1: „Určitě malá úspěšnost resocializačního a integračního procesu jedinců. Je tam obrovská recidiva, problémy se stále opakují a nevyřeší se.“ Respondent 2: „To, že chtěli mít peníze, bydlet, ale nechtěli pro to nic udělat. Neměli motivaci ke změně. Nechtěli nic řešit.“ Respondent 5: „Pro někoho, kdo pracuje s bezdomovci, může být frustrující třeba tady v těch nízkoprahových službách, že u spousty klientů ta práce jakoby nikam nevede. Musí se prostě začínat znova, něco upracujete, pak ten člověk zase spadne na dno a opět jedete znova. To procento klientů, kteří se z toho dostanou do běžného života, je určitě mizivé. Ti klienti tady hodně zůstávají a z té situace se někdy ani nedostanou. Je důležité se smířit s tím, že nespasíte všechny, že nepomůžete všem.“ Respondent 6: „Negativa spatřuji v demotivaci, ve značném riziku alkoholismu a dodržování pravidel pobytu tady na azylovém domě.“ Respondent 7: „Občas je převážně u starších lidí těžké usilovat o nějakou změnu. Čím víc jsou ponořeni do závislostí nebo do samostatného způsobu života, tak ten člověk už nemá schopnost chtít to jinak. Má pocit, že to nemá cenu. Taková rezignace.“ Respondent 10: „Mají nedostatek cílevědomosti, selhávají a vrací se na ulici.“ Respondent 11:
„Do
těch
negativ
práce
bych
zařadila
neochotu
a nepřizpůsobivost klientů.“ Respondent 12: „Bezdomovci neplní cíle, není za mnou žádná úspěšně vykonaná práce s nimi.“ Nedostatečná hygiena Respondent 4: „Ta negativa jsou, že člověk musí být jaksi srozuměn, že přijde do kontaktu s řadou lidí z ulice, kterým chybí základy hygieny, nebo na ně kašlou. Čili to vyšší riziko nechci říct přímo epidemií, ale nějakého znečištění s tím souvisí.“
87
Respondent 8: „… někdy je těžké snést zápach, když ten člověk na sebe dlouho nedbá. Už jsem si na to myslím, docela zvykla, ale stejně musíme dávat pozor, aby ti lidé nevadili těm ostatním, nebo nepůsobili problémy jiným bezdomovcům.“ Tabulka 3: Klíčová negativa Klíčová negativa Neřešení problémů a nedisciplinovanost Nedostatečná hygiena
R1
R2
+
+
R3
+
R4
R5
R6
R7
R8
+
+
+
+
+
R9 R10 R11 R12 +
+
+
+
10.9.5 Klíčová pozitiva V této otázce jsme se snažili zjistit, jaká ústřední pozitiva spatřují respondenti ve své práci s bezdomovci. Největší klad vidí odborníci v možnosti pomoci klientům do takové míry, že se zadaří a dokážou je úspěšně reintegrovat do majoritní společnosti. Sociální pracovníci také považují svoji práci za zajímavou a naplňující, a i když se to na první pohled nemusí zdát, jsou někteří klienti pozoruhodní svými životními příběhy plnými různých peripetií. Návrat do společnosti Respondent 1: „Pozitivum vidím v tom, že se některý klient občas dokáže začlenit. Je to obrovský pokrok, když přijde klient z ulice a začne u bydlení u nás v azylovém domě a postupně se vypracuje k samostatné práci, bydlení.“ Respondent 2: „Pro mne osobně bylo pozitivní, když někdo něco zvládnul, dokázal se odstěhovat do vlastního bydlení. To, že provedli změnu.“ Respondent 5: „… když se to opravdu zadaří s někým, že si třeba najde tu práci, to bydlení a drží se třeba s tou závislostí, tak je to úplně krásný pocit, že na tom máte i malou zásluhu.“ Respondent 6: „Já třeba tady na azylovém domě považuji za pozitivum, že většina klientů není úplně ztracených. To znamená, že mají nějaký příjem a někteří se i snaží sami si najít bydlení a my nemusíme provádět tu sociální kontrolu. Jenom je doprovázíme. Někteří ale zase potřebují, abychom dělali vše za ně.“ Respondent 8: „Tam je to určitá vstřícnost, protože ti lidé přicházejí, jelikož chtějí pomoci, a důležité je i to, že jsou schopni se přizpůsobit a mají velkou vůli překonávat překážky. Překonávají je ale po svém způsobu, takže je to mnohdy jinak, než 88
my bychom si přáli, nebo než chce ta většinová společnost. Takže hledáme nějakou tu cestu mezi, aby to nebylo v rozporu se zákony nebo s tím, co ta společnost či jiní bezdomovci unesou.“ Respondent 12: „Občas se podaří začlenit bezdomovce, který je bezdomovcem krátce, zpět do společnosti.“ Naplňující práce Respondenty baví a vnitřně naplňuje práce s klienty z řad bezdomovců. Respondent 3: „Velká výzva pro pracovníka, hodně zajímavá práce.“ Respondent 7: „… ta práce mě obohacuje…“ Zajímavá klientela Respondent 4: „Pozitiva kupodivu má, protože člověk kolikrát mezi nimi najde perly, ve smyslu jakože jsou vzdělaní, chytří lidé, ač bezdomovci. Je to překvapivé, ale v řadě případů jsme se s tím setkali. Já sám i někteří mí kolegové.“ Respondent 5: „Tak mě konkrétně baví ta pestrost u těch lidí, že si člověk musí ke každému najít tu cestičku, na každého platí něco jiného, každý má úplně jiné potřeby, takže to je takové hodně zábavné.“ Respondent 7: „Ta práce mě obohacuje a mezi klienty je strašně moc zajímavých lidí a příběhů, možná i poučných. Klienti nemají takové ty masky, jako má většinová společnost, ti lidé jsou hodně upřímní.“ Tabulka 4: Klíčová pozitiva Klíčová pozitiva Návrat do společnosti Naplňující práce
R1
R2
+
+
R3
R4
R5
R6
+
+
+
R7
R8
R9 R10 R11 R12
+
+
+
Zajímavá klientela
+
+
+
+
+ +
10.9.6 Zkušenosti s klienty po výkonu trestu Cílem otázky bylo zjistit, zda mají dotazovaní sociální pracovníci zkušenosti s klienty, kteří absolvovali výkon trestu odnětí svobody. Někteří respondenti v odpovědích zároveň popisovali své zkušenosti s vazebně stíhanými osobami. Všichni až na jednoho se shodli na tom, že mají zkušenost s bezdomovci, kteří byli ve vazbě, a téměř všichni vypověděli, že po výkonu trestu je většina bezdomovců. 89
Vyskytující se zkušenosti s klienty po výkonu trestu odnětí svobody, většina klientů Je zajímavé, že některá sociální zařízení, jako jsou azylové domy nebo ubytovny, vznikala v souvislosti s amnestií prezidenta ČR, kvůli které vyšla z věznice spousta lidí, kteří neměli mnohdy žádné zaměstnání, vazby na rodinu, bydlení, a stávali se tedy bezdomovci. S touto situací bylo nutné něco udělat a bezprizorní občany honem někam umístit. Respondent 1: „Ano mám, protože se dá říct, že tak 40 % klientů azylového domu tvoří lidé po výkonu trestu odnětí svobody.“ Respondent 2: „Ano přibližně 30 % našich klientů přišlo z vězení.“ Respondent 3: „Veliké procento klientů má za sebou výkon trestu odnětí svobody.“ Respondent 4: „Ve výkonu trestu jsme měli klienty dost často, protože to je jedna ze zakázek, kdy se vracejí z výkonu trestu, ať už tam byli z jakéhokoliv důvodu. Dost často, odhaduji takových 40 % nebo 50 %, že nemají vyřešeno bydlení. Bývalí bezdomovci přecházejí opět do bezdomovectví, takže je to časté.“ Respondent 5: „Určitě, tady je spousta lidí, kteří byli ve výkonu trestu, my se jich neptáme, za co byli v odnětí svobody. Někdy to víme, třeba že to sami řeknou, někdy ne, ale určitě je tady spousta lidí, co byli ve výkonu trestu. Je to třeba i tak, že odsud odcházejí do výkonu trestu a my s nimi formou dopisů komunikujeme v tom vězení, jsme schopni jim poslat i balík do toho vězení s nějakými hygienickými potřebami nebo něco takového.“ Respondent 6: „My tu často spolupracujeme s bezdomovci, kteří byli ve výkonu trestu. Většinou to probíhá tak, že oni už z vězení píší žádost o umístění do azylového domu a hodně si s nimi dopisujeme i do vězení. Máme i případy, kdy odsud odešli do vězení.“ Respondent 7: „To jako v podstatě tady začínalo. Zařízení vzniklo vlastně na základě amnestie. Tehdy bylo strašně moc lidí v ulicích, kteří byli propuštění z výkonu trestu. To byli hlavně klienti našeho zařízení. Lidi se zkušeností z výkonu trestu tady ale máme stále průběžně.“ Respondent 8: „Dost klientů, kteří tímto zařízením prošli, byli ve výkonu trestu…“ 90
Chybějící zkušenosti s klienty po výkonu trestu odnětí svobody Pouze jedna respondentka přiznala, že nemá zkušenosti s trestanými klienty. Respondent 10: „Nemám žádné zkušenosti, s takovými klienty jsem ještě nespolupracovala.“ Tabulka 5: Zkušenosti s klienty Zkušenosti s klienty po výkonu trestu
R1
R2
R3
R4
R5
R6
R7
R8
Zkušenosti s klienty po výkonu trestu
+
+
+
+
+
+
+
+
Chybějící zkušenosti s klienty po výkonu trestu
R9 R10 R11 R12
+
+
+
+
10.9.7 Pracovní aktivity Cílem otázky bylo zjistit, jakou mají respondenti pracovní náplň a jaké aktivity s klienty nejčastěji provádějí. Reintegrace V rámci snahy začlenit klienty do společnosti sociální pracovníci přijímají klienty, provádějí poradenství, individuálně plánují, jednají s institucemi, vybírají od klientů platby (v azylových domech – za pobyt), vede se spisová databáze klientů, řeší se sociální dávky. Důležitá je také vhodná motivace klienta ke zlepšení jejich životní situace, o což se respondenti pokoušejí prostřednictvím zlepšení vztahů s rodinou či blízkými klienta. Také do této kategorie řadíme sociální rehabilitaci, kdy klienti mohou navštěvovat různé pracovní dílny, nacvičovat své pracovní návyky, doprovázení na úřady a dle přání klientů. Respondent 1: „Tak nejvíc je tam asi ta dávkařina, hledání zaměstnání, uzavírání smluv, ukončování sociální práce s klienty, motivační pohovory, příjem a ukončení klientů, poradenství.“ Respondent 2: Toto bych rozdělila na přímou práci a nepřímou. Z té přímé práce to je především jednání se zájemcem o službu, individuální plánování, ukončení pobytu klienta, poradenství, kontroly na pokojích, jestli nekouří nebo nemají u sebe alkohol. Nepřímé práce bylo mnohdy i víc, tak například vedení databáze o klientech, jednání s úřady, měli jsme metodickou skupinu na vytváření a naplňování standardů 91
a metodik práce. Také se musí vést záznamy při příjmu klienta. Vedeme platby klientů za ubytování i za stravu, občas jsme za klienty napsali dopis.“ Respondent 3: „Vyřizování sociálních dávek, shánění práce, bydlení.“ Respondent 5: „Zařizují se dávky hmotné nouze, doklady a občanské průkazy, celkově ta finanční situace, řeší se dluhy, někdy se najde klient, který chce řešit třeba i rodinu, i když to se stává málokdy. Hodně komunikujeme s úřadem práce, budeme úzce spolupracovat s Péčí o duševní zdraví, protože se tu kupí klienti, kteří mají nějaké duševní onemocnění a nikdy nebyli ani léčeni…“ Respondent 6: „Takže určitě komunikace s jakýmikoliv úřady a nějakými návaznými institucemi, jako jsou ubytovny, léčebny dlouhodobě nemocných nebo protialkoholní léčebny.“ Respondent 7: „Vyhledávání, kontaktování stávajících klientů. Motivování, zjišťování, zda nedošlo k nějaké změně, zda stále stojí o tu pomoc, o ten kontakt. Pokud si ten člověk zadá zakázku, tak s ním děláme doprovody, nebo pomáháme například s registrací na úřadu práce, zorientovat ho v jeho možnostech, předat kontakt na ubytovny, kontakt na jiné organizace, když ten člověk má třeba problémy s drogami nebo zdravotní problémy.“ Respondent 8: „V současné době je tou hlavní náplní sociální rehabilitace, takže s lidmi hledáme práci, snažíme se jim v tom pomoci, aby si získali znovu pracovní i běžné návyky. Chceme, aby se aktivizovali v nějakých činnostech, máme třeba Nový prostor, práci v kuchyni, v kreativní dílně.“ Respondent 9: „Depistáž, zachycení toho klienta, sociální šetření, a to jak v místě, kde ho nalezneme, tak i pohovor přímo v kanceláři, kde řekne svoji historii. Pak přichází na řadu hledání možných řešení s neziskovkou, sami a podobně. Materiální pomoc, co se týká oblečení, jídla, pomoc, co se týká azylového bydlení.“ Respondent 10: „Kontakt s bezdomovci na ulici, nabídka sociální práce, poskytování sociálního poradenství k dávkám, pomoc se zajištěním zdravotní péče – vyhledání praktického lékaře, odborného vyšetření, doprovody na instituce – okresní správu sociálního zabezpečení, úřad práce, dohled nad dodržováním termínů, například kontrola na úřadu práce, různé administrativní práce – sestavení dopisu.“
92
Respondent 11: „Zejména zajištění dokladů totožnosti, zajištění ubytování, příjmové situace, dluhové poradenství.“ Respondent 12: „Pomoc při zajištění dávek ze systému hmotné nouze – příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc v případě ztráty občanského průkazu.“ 10.9.8 Nepříjemné pracovní skutečnosti Otázka si kladla za cíl zjistit, zda při výkonu sociální práce s bezdomovci pociťují oslovení sociální pracovníci některé činnosti za nepříjemné, ať už z profesního či osobního hlediska. Nejvíce respondentům vadí konfliktní situace s klienty, manipulace, kdy se klienti snaží v očích svého sociálního pracovníka vylepšit, hrají na něho divadlo, jednají účelově. Dvakrát byl zmíněn zápach a špína, které jsou nepříjemným elementem výkonu sociální práce s bezdomovci. Konflikty Respondent 1: „Tak asi všeobecné řešení konfliktních situací a pak mě i osobně mrzí ukončování procesu, práce s drogově závislými. Mrzí mě, že mladí lidé nejsou ani vyučení, jsou nafoukaní, otevírají si na mne pusu, vyhrožují mi smrtí, zabitím a taky mě jeden klient proklel.“ Respondent 5: „Tak určitě je nepříjemné, že ti klienti jsou agresivní. Třeba sem přijdou, že chtějí noci na dluh, já jim řeknu, že ne, a oni na vás začnou sprostě křičet. Je těžké si na to zvyknout a pracovat s agresí těch klientů.“ Respondent 11: „Někdy jsou nepříjemné alkoholové výpary a následné chování.“ Manipulace Respondent 3: „Vyrovnat se s manipulací ze strany klienta, aby docílil svého a co nejméně toho musel udělat sám, pokud vás v tomto nepodpoří zbytek týmu.“ Respondent 6: „Mně osobně je nepříjemné, když se klienti snaží mnou manipulovat anebo když jsou agresivní.“ Respondent 7: „Já mám problém s hranicemi, říkat ne, odmítat klienta a nechávat některé věci na něm a nepouštět se do lítostí, sebelítostí, protože ten člověk samozřejmě prodává to svoje bezdomovectví, takže vás chce dostat tam, kam potřebuje, a vy musíte mít jasno, co je ještě vaše práce, abyste se nenechala zavalit věcmi, které by
93
si mohl klient zařídit sám. Část klientů by totiž byla ráda, kdybychom to dělali za ně. S tím jsem se potýkal vždycky.“ Nedostatečná hygiena Respondent 2: „Vzpomínám si na situaci, kdy měl klient svrab, byl mentálně zaostalý a my jsme měli strach, že se pořádně neumyje. Ještě si vybavuji, že jsme na sociálních službách, ve středisku osobní hygieny, museli objednávat službu mytí pro klienta, který se nechtěl mýt. Nebo když měli klienti výkaly na pokojích.“ Respondent 11: „Někdy je nepříjemný zápach…“ Tabulka 6: Nepříjemné zkušenosti Nepříjemné pracovní skutečnosti Konflikty
R1
R2
+
Manipulace Nedostatečná hygiena
R3
R4
R5
R6
+
+
+
+
+
+
R7
R8
R9 R10 R11 R12 +
+
+
+
+ +
10.9.9 Smysl práce V otázce jsme se respondentů dotazovali, jestli vidí ve své práci nějaký smysl a v čem konkrétně ho nalézají. Z odpovědí vyšlo, že až na jednoho dotazovaného experta ostatní vnímají svůj pracovní úvazek s bezdomovci jako smysluplný a konkrétně smysl identifikují v pomoci klientů odrazit se ode dna a vrátit se do společnosti, přičemž nezáleží na množství úspěšných lidí, i malá část klientů tomu dává význam. Respondent s odlišným náhledem si myslí, že jeho práce je beze smyslu a nevede ke zdárnému zvládnutí problémů. Smysluplná práce, konkrétně v pomoci klientům Respondent 1: „Ano, já si myslím, že výjimečně lze člověku opravdu pomoci, zvedne se z ulice, je emočně i fyzicky stabilizovaný. Myslím, že se tady lidem opravdu pomáhá.“ Respondent 2: „Ano, protože se snažíte někomu změnit život k lepšímu, a je jedno, o jakou činnost se přesně jedná. Je myšleno udělat to lepší pro klienta.“ Respondent 4: „Že práce má smysl? Ano, to teda. Je to sice subjektivní, ale shodli jsme se v řadě věcí, že než zachraňovat zástupy a tisíce, tak někdy stačí jednotlivec a i to má smysl.“ 94
Respondent 5: „Tak pro mě to určitě smysl má, jinak bych tady nemohla pracovat. Myslím, že každý pracovník, co tady je, musí v té práci vidět nějaký smysl, jinak to nejde dělat a ta práce by byla k ničemu.“ Respondent 7: „Smyslem práce je pocit, že se klientům může za určitých podmínek zmenšit utrpení, které je s tím životem spojené, v té nejistotě, zimě, bez jídla, bez peněz, bez té motivace.“ Respondent 9: „Smysl v té práci vidím, že jim mohu nějakým způsobem udělat ostrov toho, že mohou přijít, mohou sdělit informace, mohou se zeptat a tak dále. Je důležité být otevřen tomu a naslouchat jim.“ Respondent 11: „Záleží případ od případu. Snažím se pomoci těmto lidem zapojit se do běžného života v dané společnosti. Někdy stačí málo a výsledky se dostaví. Jindy však klient nemá zájem a chce žít tak, jak žije.“ 10.9.10 Sociální vyloučení Záměrem otázky bylo zjistit, zda vnímají respondenti své klienty – bezdomovce jako sociálně vyloučené a proč. Z výzkumu vyplynulo devět kladných odpovědí, značících smýšlení dotazovaných sociálních pracovníků o sociálním vyloučení jejich klientů, a jen tři odpovědi vypovídaly o částečném sociálním vyloučení, což řekli respondenti z azylových domů, kde jsou na tom klienti přece jen lépe, než ti přímo pobývající na ulici. Sociálně vyloučeni Respondent 2: „Ano, protože jsou vyloučeni z běžných sociálních institucí, ze zdravotnictví, mají problém si sehnat práci, protože vypadají, jak vypadají. Vyloučeni ze společnosti jsou i informačně, nedostanou se například k internetu či knihám.“ Respondent 3: „Ty, na kterých jde poznat, že jsou bezdomovci, ano. Tím, jak je bere a jak se k nim chová společnost a k čemu mají či nemají přístup.“ Respondent 4: „Ano, patří do sociálně vyloučených, nejenom proto, že jsou ve standardizovaných záznamech mezi tou skupinou, ale skutečně speciálně lidé na ulici mají to klubko problémů, které musí řešit, nebo které průběžně neřeší, než na ně dojde, tak široké, že tam to riziko, spíše už sociální vyloučení je tak hluboké, že tam nejde ani o prevenci, ale jak je z toho vyloučení dostat.“
95
Respondent 5: „Tak určitě jsou sociálně vyloučení. Když už spadnou na dno a stanou se bezdomovci, tak dostat se zpátky nahoru je opravdu těžké, protože ta veřejnost jim k tomu moc nepomáhá.“ Respondent 11: „Ano, žijí odlišně od většinové společnosti.“ Respondent 12: „Ano, nezvládají zajišťování svých potřeb. Porušují psané i nepsané normy, jejichž dodržování společnost vyžaduje a jejichž nedodržování různým způsobem postihuje. Nedodržování norem společnost a její identitu ohrožuje, proto zpravidla tyto jedince trestá.“ Částečně sociálně vyloučeni Respondent 1: „Ano, ale my tady v azylovém domě úplně sociálně vyloučené nemáme, tady ještě mají kontakty s institucemi.“ Respondent 6: „Asi jak kteří. Tady na azylovém domě to není až tak markantně vidět jako u těch lidí, co jsou na denním centru a noclehárně, protože z těch mám pocit úplné sociální vyloučenosti. Neumí hospodařit s penězi, jsou prostě takoví, že když dostanou nějaké peníze, tak je někomu dají anebo je ihned utratí. O těch lidech u nás bych neřekla, že jsou úplně vyloučení, alespoň ne všichni. Někteří dokonce mají kontakt s rodinou a ti jedinci se sem dostávají prostě proto, že se třeba rozvedli a přišli o byt, nebo že přicházejí z výkonu trestu nebo prostě měli jen nějaké problémy s drogami, pak se z toho dostali. Takže furt pracují a mají kontakt se sociálním prostředím. Většina z nich.“ Respondent 7: „Ono to záleží na té osobnosti daného člověka, na tom, jaké má klient schopnosti, každý vyšel z jiné životní situace, jiných životních podmínek, takže ti kluci, kteří pocházejí z rozvrácených rodin a byli v dětských domovech, tak jsou kolikrát úplně neschopní řešit obyčejné věci. Řekl bych, že je to strašně individuální, že záleží na tom, jak je ten člověk poznamenaný například těmi závislostmi. Je to individuálně dané na sociální inteligenci toho kterého člověka.“ Tabulka 7: Sociální vyloučení Sociální vyloučení
R1
Sociálně vyloučeni Částečně sociálně vyloučeni
R2
R3
R4
R5
+
+
+
+
+
R6
R8 +
+
96
R7
+
R9 R10 R11 R12 +
+
+
+
10.9.11 Metodika sociální práce V této otázce jsme se ptali, zda postupy a metody sociální práce volené při práci s bezdomovci jsou dle názoru respondentů z praktického hlediska dostačující a proč tomu tak dle nich je nebo není. Názorově se zde respondenti rozdělili na polovinu, tedy šest jich si myslí, že je metodika nedostačující pro kvalitní výkon práce, a další šestice je spokojena s dosavadní metodikou sociální práce, která je dle jejich názoru dostačující. Jeden respondent dokonce udává, že si vypracovali v azylovém domě svoji vlastní metodiku, kterou mají důkladně vypsanou do detailů. Dostatečná metodika Respondent 8: „Osobně si myslím, že jsou zde dostatečné metody sociální práce.“ Respondent 9: „Když mluvíme o postupech a metodách sociální práce, tak si myslím, že jsou dobře nastaveny pro práci s bezdomovci nebo i ostatními cílovými skupinami.“ Respondent 11: „ Ano, jsou dostačující.“ Respondent 12: Myslím, že ano, jiné nejsou. Při práci s bezdomovci jsou všechny metody maximálně vyčerpány.“ Nedostatečná metodika Respondent 1: „Nemyslím si, že jsou dostačující. Navrhoval bych přidat terapii, například kognitivně-behaviorální terapii a taky komunitní práci. Vstupní pohovory nestačí, nejdou dostatečně do hloubky.“ Respondent 4: „Nejsou. Máme určený postup, jenž je v podstatě v zákoně i ve vyhlášce o standardizovaném záznamu sociální práce, který jaksi předepisuje určité kroky. Samozřejmě nemůže popsat všechny situace, které život přináší.“ Respondent 5: „Myslím, že jsou nedostačující. Celkově tam chybí jakákoliv návaznost a taky bytová politika. Pro tyhle lidi je úplně nedosažitelné jít do podnájmu, takže je pro ně asi nejvyšším krokem ubytovna, kterou může platit úřad práce. Ti klienti by potřebovali jít do bydlení s nějakou další podporou ještě minimálně na rok, aby znovu nespadli do té závislosti, aby se naučili hospodařit, aby byli schopni pravidelně platit nájem, energie, nakoupit si a vyjít s penězi. Ještě mi připadá, že se u nás vůbec
97
nezabýváme bezdomovectvím celých rodin. Že tady není v podstatě instituce, kde by mohly být celé rodiny v azylovém domě, s kterými by někdo pracoval.“ Vlastní metodika Respondentka udává, že si v zařízení vypracovali k oficiálně daným metodikám svoje vlastní pracovní postupy, které se jim osvědčily v práci. Jsou dobře detailně rozepsané, protože se všichni zaměstnanci podíleli na jejich vzniku, a tím pádem se dodržuje jednotný postup sociálních intervencí. Vlastní postupy se osvědčily dle respondenta hlavně při přijímání nových kolegů, kteří měli možnost do nich nahlížet, kdykoliv si nevěděli rady. Respondent 2: „Naše postupy nám připadají dostačující, protože při práci s klienty používáme námi zpracované metodiky, které jsme si ověřili v praxi a průběžně je dle potřeby měníme.“ Tabulka 8: Metodika sociální práce Metodika sociální práce
R1
Dostatečná metodika Nedostatečná metodika
R2
R3
R4
R5
R6
R7
+ +
Vlastní metodika
R8
R9 R10 R11 R12
+ +
+
+
+
+
+
+
+
+
+
10.9.12 Změny v sociální práci V této otázce odpovídali odborníci, zda existují nějaké skutečnosti při realizaci sociální práce s bezdomovci, které by rádi změnili, kdyby mohli. Nejvíce respondenti upozorňují na nedostatek návazných služeb, ať už sociálního či zdravotnického charakteru. Dále by nejraději změnili legislativu, mimo jiné nastavení zákona o sociálních službách a také omezené financování dané cílové skupiny. Zákon o sociálních službách Respondent 2: „Čistě z postupů práce bych nic neměnila, ale změnila bych některá ustanovení zákona o sociálních službách. Například nám nevyhovuje maximální délka pobytu na azylovém domě v délce jednoho roku…“ Respondent 4: „Myslím, že obce, třeba aspoň ty prověřené, ale i ty dvojkové by ze systému nepojistných dávek mohly mít vyčleněny dávky mimořádné okamžité pomoci. Speciálně pro rychlé řešení situace. Nemá klient doklady? Úřad práce mu nic nedá,
98
pošta nevydá důchod, není šance se zaevidovat. Takže kdyby obec mohla třeba z dávkových systémů vyplatit dvě, tři stovky, tak by tenhle systém okamžitě fungoval.“ Respondent 12: „Změnila bych legislativu, nastolila bych povinnost pracovat.“ Chybějící návazné služby Respondent 2: „…a že nenavazují žádné sociální či zdravotní služby. Měli jsme totiž klienty, které nebylo takzvaně kam dát.“ Respondent 3: „Chybí druh zařízení kombinující sociální služby se zdravotními, kde by se mohli dát do kupy lidé bez domova ve špatném zdravotním stavu a přečkat tam do dočkání se vyřízeného bydlení či sociální služby.“ Respondent 5: „Bytovou politiku. Nějaké to dostupné bydlení pro ně. Třeba i chráněné zaměstnání. Je frustrující, když s těmi lidmi pracujete a nemáte je ani kam posunout, protože víte, že klasické bydlení je pro ně nedostupné.“ Respondent 8: „Kdybych měla tu možnost něco změnit, tak bych chtěla, aby bylo více možností v sociální rehabilitaci pro klienty ohledně práce a aby tam byla nějaká návazná možnost práce, která by byla placená. Zavést víc takových sociálních podniků.“ Respondent 9: „Po praktické stránce tady chybí nějaké služby a zdravotní péče.“ Omezené financování Respondent 2: „Vadí nám omezení dotací, tedy nedostatečné financování.“ Respondent 8: „Částečně mám zkušenost s dávkami hmotné nouze, kdy bych si přála, aby byla lepší spolupráce s těmi úřady. Není úplně možné nastavit tu spolupráci tak, abychom u toho pokaždé byli. Někdy lidé, kteří by ty peníze opravdu potřebovali, je nedostanou, a my do toho nemůžeme úplně zasahovat. Případně je možné toho člověka doporučit.“ Tabulka 9: Změny v sociální práci Změny v sociální práci Zákon o sociálních službách
R1
R2
+
+
Chybějící návazné služby
+
Omezené financování
+
R3
R4
R5
+ +
+
+
R6
R7
+
+
R8
+ + +
99
R9 R10 R11 R12
+
+
+
10.9.13 Specifika v chování a jednání bezdomovců Touto otázkou jsme zjistili, že u klientů se mají tendenci projevovat negativní formy chování a jednání, do něhož obecně zahrnujeme nedůvěru, neochotu se podřídit pravidlům, deprese, úzkosti, labilitu, přecitlivělost. Dalším samostatným oddílem je lhaní, které je buď záměrné, nebo si dokonce klienti myslí, že jimi smyšlené skutečnosti jsou postaveny na reálných základech. Závislosti všeho druhu, nezodpovědnost a demotivace jsou dle respondentů taktéž typické pro osoby bez přístřeší. Negativní chování a jednání Respondent 1: „Všiml jsem si, že jsou hodně impulzivní, nebo naopak hodně úzkostní až depresivní. Povahové rysy jsou umocněny věkem.“ Respondent 4: „Ano, především nedůvěra vůbec ke státu nebo úřadu, pak neochota se podřídit tomu, co musím, a naopak, když se povede přesvědčit klienty o důvěryhodnosti a o snaze, že jim skutečně chceme pomoct, tak přichází taková až bezbřehost, že pak na člověka klient upadne a ty se o mě postarej.“ Respondent 9: „Jsou hodně nedůvěřiví.“ Respondent 10: „Udržují si odstup od cizích osob.“ Respondent 12:
„Psychická
labilita,
přecitlivělost,
bojácnost,
poruchy
psychického rázu, ztráta pracovních návyků.“ Nezodpovědnost Respondent 3: „Přenášení zodpovědnosti na druhé, neschopnost plánovat do budoucna…“ Respondent 4: Já nic nepotřebuji, dokud tady chodím po nohách. Přijde déšť, mráz a oni přijdou.“ Respondent 5: „Tak pokud jsou už dlouhodobě na ulici, tak určitě je specifický rys pro ně, že nemají smysl pro zodpovědnost.“ Respondent 6: „U valné většiny klientů jsem si všimla neschopnosti plnit své závazky typu dostavit se na schůzky včas.“ Respondent 12: „Nedostatek odpovědnosti vůči okolí i vůči sobě.“
100
Lhaní Respondent 2: „Spousta klientů lhala, aby se nám více zalíbila. Buď to byl způsob obrany, nebo si prostě jen upravovali pravdu. Byli mezi nimi i pohádkáři, kteří si vymýšleli úplné pohádky.“ Respondent 8: „Typické pro ně je velké množství příběhů, které ti lidé mají o sobě, občas ty příběhy souvisí s realitou, spíše ale s tou jejich fantazií. Jedná se často o takové vytěsnění minulých nepříjemných zážitků, ale to myslím si, je i u jiných služeb, když ten člověk třeba sám někomu ublížil, nebo mu bylo ublíženo, tak o té věci není schopen mluvit.“ Respondent 9: „Jsou lhaví.“ Závislosti Respondent 2: „Spousta klientů pije a kouří.“ Respondent 5: „Jsou to alkoholici, kteří pijí i dvacet let, do toho ještě třeba berou drogy a prostě fungují…“ Respondent 12: „Závislost na tabáku, alkoholu a jiných návykových látkách.“ Demotivace Respondent 6: „Tam je to ještě těžší, kromě té demotivace nemají chuť ani ke změně, a když si tady nastavíme nějaký individuální plán s nimi, tak ho neplní anebo ho plní, až když si na ně trošku dupneme.“ Respondent 7: „Jsou zmatení, mají pocit, že to asi nepůjde, že to nemá cenu.“ Respondent 11: „Nezájem ventilovat své problémy.“ Tabulka 10: Specifika bezdomovců Specifika v chování a jednání bezdomovců
R1
Negativní chování a jednání
+
R2
R3
R4
R5
R6
R7
R8
+
Nezodpovědnost
+
Lhaní
+
Závislosti
+
+
R9 R10 R11 R12 +
+
+
+
+
+ +
+
+
Demotivace
+ +
101
+
+
10.9.14 Důvody vyhledání pomoci Bezdomovci nejvíce vyhledávají pomoc sociálních pracovníků kvůli základním potřebám, jako je oblečení, peníze, jídlo a tak podobně. Vlivy počasí a zdravotní stav také hrají svoji roli. Je tam přímá úměra, když se zhorší počasí nebo zdravotní stav, klienti nahonem vyhledávají podporu u dotazovaných odborníků. Základní potřeby Respondent 3 : „Většinou hledají jídlo, oblečení, a až takto se dozví o sociální pomoci.“ Respondent 5: „Spíš chtějí jenom základní věci, jako je jídlo, osprchovat se, vyprat si. Pak až třeba postupem času se podaří, že s nimi pracujeme na něčem jiném.“ Respondent 7: „Tak to jsou většinou takové ty základní potřeby, jako je bydlení, jídlo, zima, peníze, zdraví, psychika.“ Respondent 9: „Myslím, že za prvé z jejich pohledu je to zkusit, jestli něco nekápne, a druhá věc je hledání bezpečí.“ Respondent 10: „Absence finančních prostředků, chybějící osobní doklady.“ Respondent 11: „Většinou jde o finance či vyřízení osobních dokladů.“ Respondent 12: „Potřeba získat finanční prostředky a potravinová pomoc.“ Zdravotní stav Respondent 5: „Někdy je k tomu donutí ten jejich zdravotní stav, který se najednou rapidně zhorší, už třeba jim je šedesát let a nezvládají pobyt venku nebo celkově už nemohou, tak to je třeba impulz, který je donutí za námi přijít.“ Respondent 10: „Nemoc.“ Vlivy počasí Respondent 2: „Důvodem je zima…“ Respondent 4: „Dříve jsme říkali, že jaro, léto, podzim, zima, to byly čtyři největší nepřátelé socialismu. Dneska spíš podzim, zima, protože jaro, léto je klientům dobře někde pod stanem, pod smrkem. Je to přirozené, protože v zimě jsou ochotnější ke spolupráci, počasí je přivane.“
102
Tabulka 11: Důvody vyhledání pomoci Důvody vyhledání pomoci Základní potřeby
R1
R2
+
R3
R4
+
Zdravotní stav Vlivy počasí
R5
R6
R7
+
+
+
R8
R9 R10 R11 R12 +
+ +
+
+
+
+
+ +
10.9.15 Důvody nevyhledávání či dokonce odmítání pomoci Klienti nevyhledávají, dokonce odmítají pomoc sociálních pracovníků, protože si chtějí zachovat svoji svobodu, nemuset dodržovat pravidla kladená majoritní společností, která jsou pevnou součástí sociální intervence. Předešlá špatná zkušenost se sociálními pracovníky, úředníky na úřadech se vyskytovala v odpovědích čtyř klientů. Osobní vlastnosti v tom také hrály svoji roli u tří klientů. Svoboda Respondent 1: „Je to o svobodě člověka. Když vstoupí do sociální služby, tak se dává všanc cizím lidem, pracovníkům.“ Respondent 2: „Absolutní nezávislost, chtějí mít pocit svobody.“ Respondent 10: „Adaptace na životní styl bezdomovce, nevidí důvod ke změně.“ Respondent 11: „Chtějí žít nezávisle.“ Respondent 12: „Jejich způsob života jim maximálně vyhovuje a nechtějí, aby jim do něj někdo zasahoval.“ Nenucenost Respondent 2: „Že se nemusí ničemu podřizovat, nic dodržovat…“ Respondent 4: „Úředníka a sociálního pracovníka považují za mocenský nástroj násilí, který je povede k tomu, že něco budou muset…“ Respondent 9: „… celkově neochota na svém životě něco měnit.“ Negativní zkušenost Respondent 3: „Špatná zkušenost…“ Respondent 5: „Jsou tam i nějaké špatné zkušenosti, bloky.“ Respondent 8: „Samozřejmě tam také může být to, že sociální pracovník s klientem jednal špatně, ať už vědomě či nevědomě. Stalo se mi taky, že jsem se 103
dotknula nějaké oblasti, kterou jsem s tím klientem neměla prozkoumanou, a bylo to špatně. Došlo mi to až za nějakou dobu, když jsem o něm zjistila něco víc.“ Respondent 9: „Řekl bych, že to je dřívější špatnou zkušeností se sociálními pracovníky nebo s úředníky celkově…“ Osobní vlastnosti Respondent 3: „Stud, hrdost, nedůvěra, pocit beznaděje.“ Respondent 6: „Já si myslím, že prostě rezignovali. Máme tady pár klientů, kteří vždycky říkají, že jsou na té ulici už dvacet let, takže nic nepotřebují, a že se jednou půjdou někam opít a na té ulici zemřou. Většinou jsou to právě ti starší, kteří už jsou na ulici dlouho a nechtějí nic měnit, protože si myslí, že to nemá cenu.“ Respondent 7: „Jednak bych řekl, že to je v osobnosti toho člověka, určitá hrdost, pocit, že mi stejně nikdo nemůže pomoci…“ Tabulka 12: Důvody nevyhledání pomoci Důvody nevyhledávání či dokonce odmítání pomoci Svoboda
R1
R2
+
+
Nenucenost
R3
R4
R5
R6
R7
R8
R9 R10 R11 R12 +
+
+
Negativní zkušenost
+
Osobní vlastnosti
+
+
+
+ +
+ +
+
+
10.9.16 Nynější pohled na klienta Cílem této otázky bylo zjistit, zda respondenti nyní vnímají své klienty – bezdomovce jinak, než když s nimi začali aktivně pracovat, než poznali jejich životní příběhy a vnímali je jen jako lidi ve špinavém oblečení, zapáchající a obtěžující kolemjdoucí svým žebráním. Takovýto popis jsme převzali z celkového mínění společnosti, není nijak nastaven vůči klientům ani expertům. Devět respondentů se domnívá, že nyní vidí své klienty v jiném světle, než když s touto cílovou skupinou ještě nepracovali, jinak nahlíží na jejich situaci, problémy, mají větší pochopení. Tři respondenti si naopak myslí, že se jim subjektivní pohled nijak nezměnil, vnímají klienty stále stejně, ani praktický náhled představu o klientech nepozměnil.
104
Změnil se mi pohled na bezdomovce Respondent 2: „Ano. Dříve jsem je litovala, občas jsem jim dávala peníze, po nástupu do práce jsem ale viděla, že je třeba jim spíš pomoci, když o to stojí.“ Respondent 5: „Tak já, jak jsem sem nastoupila jako ta naivní studentka po škole, tak jsem měla trochu takové ty představy, že musím všem pomoci, a považovala jsem je všechny za takové chudáky, kteří za to jakoby ne nemohou, ale prostě, že je možné s tím něco dělat. Nyní po tom skoro roce vidím, že se jedná o lidi, kteří jsou většinou naprosto kompetentní, jsou schopní, ale kolikrát prostě nechtějí nic sami dělat. Takže když s nimi pracuji, tak už házím tu zodpovědnost na ně.“ Respondent 6: „Změnil, protože já, když jsem sem nastupovala, tak jsem si představovala, že to všechno budou takoví ti špinaví, zanedbaní bezdomovci, a ono to tak vůbec není a většina z nich, vlastně skoro nikdo tady takový není. Většinou byste na ulici ani nepoznali, že ten člověk je bezdomovec. Někteří mají trošku problémy s hygienou, ale není to tak hrozný. Spíše jsem je začala vnímat pozitivněji od té doby, co tu pracuji.“ Respondent 9: „Já si myslím, že u každého se pohled na ty bezdomovce musí po určité době změnit, protože člověk získává zkušenosti. Můžete mít ráda tu cílovou skupinu, ale i tak v průběhu práce s nimi svůj pohled na ně měníte. U mne se pohled změnil.“ Nezměnil se mi pohled na bezdomovce Respondent 1: „Ne, nezměnil.“ Respondent 12: „Ne.“ Tabulka 13: Nynější pohled na klienty Nynější pohled na klienty
R1
Změnil se mi pohled na bezdomovce Nezměnil se mi pohled na bezdomovce
R2
R3
R4
R5
R6
R7
R8
+
+
+
+
+
+
+
+
R9 R10 R11 R12 +
+
+
105
+
11. Případová studie 11.1 Výzkumný vzorek S klientem z případové studie jsme se setkali v jednom ze zařízení, kde probíhalo expertní dotazování s oslovenými odborníky. Ptala jsem se vedoucí sociálních pracovníků, zda by bylo možné s nějakým klientem provést případovou studii, a ona mi doporučila pana Vlastimila, který nadšeně souhlasil. Vlastimil, 35 let Pan Vlastimil je muž robustního vzhledu, čistý, pouze s obnošeným oblečením na sobě. Rozhovor probíhal ve společenské místnosti azylového domu, bez přítomnosti jiných osob. Vlastimil přišel ve smluvený čas, pozitivně naladěný. Vysvětlili jsme mu, k čemu rozhovor bude sloužit, a také jsme ho ujistili o anonymitě. Po souhlasu jsme započali rozhovor. Při rozhovoru působil klidně a vyrovnaně. Působil dojmem, že má velikou radost, že se o něho a jeho příběh někdo zajímá. Solidně působící Vlastimil je rozvedený. Vyučil se truhlářem. Nemá žádná zdravotní omezení ani není závislý na jakýchkoli návykových látkách. Poté, co se dozvěděl o nevěře manželky, vyklidil pole a odešel z rodinného domku, který vlastní jeho žena. Donedávna strávil rok na ulici. Jako památka na manželství mu zůstala dcera Alena, které je 7 let. Svoji dceru může vídat za dohledu matky, jinak ne. S dcerou mají hezký vztah. Vlastimilovi se po ní stýská. Střídavá péče není možná, jelikož ještě donedávna bydlel v polorozpadlém objektu na špinavé matraci pohozené na zemi, nyní pobývá v azylovém domě. Dříve bydlel na malém městě poblíž Hradce Králové. Krátce po odchodu z domova přišel Vlastimil o zaměstnání, prý kvůli snižování stavu. Rodiče už nemá a zbytek rodiny nechce obtěžovat. U něho doma je práce nedostatek, tak v roce 2014 odjel do Prahy za prací a také kvůli anonymitě, kterou velké město přináší. Od velkého města si také slibuje větší šanci na přežití a možnost navrácení se do společnosti prostřednictvím různých ubytoven a sociálních služeb, kterých je v Praze přece jen víc než na malém městě. Po příchodu do města si našel již zmíněnou ruinu na přespávání, přes den sháněl zaměstnání. Jelikož je velmi obezřetný, zůstaly mu doklady, a kdyby to bylo možné, mohl by nastoupit do plného pracovního úvazku. Zatím se mu daří sehnat pouze brigády či sezónní práce. Velkou motivací je pro něho jeho dcera, kterou nade vše miluje a chtěl by ji mít u sebe. Doufá, že si najde práci v Praze nebo jejím blízkém 106
okolí, nejlépe s možností ubytování. Vlastimil se setkal před rokem s terénním sociálním pracovníkem, který ho nasměroval na Armádu spásy, kde v době, kdy právě nepracoval, využíval služby denního centra, možnost umýt se, převléknout se do čistého, najíst se. Na zimu se nechal ubytovat v azylovém domě, který si velice pochvaluje. Po delší době teplo, tekoucí voda, čistota, jídlo a dobří spolubydlící na pokoji jistě přispívají k jeho pohodě. Sociální pracovníci azylového domu klienta hodnotí kladně, plní kroky stanovené v individuálním plánu, nelže, má snahu se odrazit ode dna. Dokonce i bývalá manželka využila cesty do Prahy a zastavila se s dcerou na krátké návštěvě, která probíhala v klidu ve společenské místnosti azylového domu. Vlastimil chápe nutnost pracovat na sobě, aby mohl získat řádné zaměstnání. Proto se přihlásil do kurzů účetnictví, které pořádá přímo Armáda spásy. Sám se nepovažuje za bezdomovce, věří, že pobyt na ulici je dočasný a že se mu povede sehnat si své bydlení, práci, že dostane dceru do střídavé péče a že si případně jednou najde i přítelkyni. Značnou výhodu tvoří absence závislosti na alkoholu či jiných návykových látkách a chuť pracovat. Vlastimil si neklade přemrštěné nároky, pokud jde o finance, uvažuje realisticky. Na rozdíl od některých bezdomovců nemá pocit, že když nedostane za práci dvacet tisíc, nevyplatí se pracovat.
Údaje o klientovi byly z důvodu ochrany osobních údajů pozměněny.
107
12. Sumarizace výsledků Sociální pracovník se ve své práci potýká s mnohými klienty, kteří mají prohloubené sociální patologie. Hloubka problémů vyžaduje dlouhou mravenčí práci, která mnohdy kvůli své dlouhodobosti skončí, ještě než se podaří dojít k jejímu úspěšnému zakončení. Sociální pracovníci by se měli snažit klienty namotivovat k návratu do společnosti, zároveň ale důsledně vyžadovat dodržování pravidel a včasné řešení existujících problémů, neboť to je základ pro začlenění se. Další odlišností klientů jsou psychické problémy, které v prostředí ulice po nějaké době vyvstávají, anebo jsou hned z počátku příčinou propadu na ulici. Sociální pracovník by mohl klientům pomoci nasměrováním na ordinace psychiatrů, psychologů. Zároveň padla mnohokrát myšlenka o nutnosti zpřístupnění zdravotní péče i pro bezdomoveckou subkulturu, navzdory neplacení zdravotního pojištění. V některých organizacích ve větších městech mají pro osoby bez přístřeší ordinaci praktického lékaře, který ordinuje určité dny v týdnu. Například obecně prospěšná společnost Naděje má jedinou ordinaci pro osoby bez domova na své pobočce v Praze. I když je zdravotní stav bezdomovců zpravidla horší než u ostatní společnosti, hlavně co se týče kožních chorob a nemoci dýchacích cest, bývá problém získat ošetření v běžných zdravotnických zařízeních. Pokud má ale klient zkušenost s odmítnutím při žádosti o poskytnutí zdravotní péče, odradí ho to natolik, že již další péči nevyhledává. Nízká míra motivace klientů by se mohla zvýšit možností zprostředkování placených brigád či jiných pracovních úvazků, v případě dobré spolupráce a chování formou pochval před kolektivem a pokusem zkontaktovat rodiny klientů, což by mohlo zapůsobit jako značný motivační faktor v cestě vzhůru, neboť by tím klienti získali pocit podpory. Kontaktování rodiny by samozřejmě bylo možné pouze se souhlasem klientů. Závislosti a trestná činnost obvykle jdou spolu ruku v ruce, neboť na „provozování“ takové závislosti jsou potřeba další a další peníze, které si jedinci musí nějak opatřit, a jelikož drogu potřebují hned, aby zaplašili abstinenční příznaky, páchají trestné činy, u kterých nemusí čekat na výplatu od případného zaměstnavatele. Téměř polovinu bezdomovců tvoří lidé po výkonu trestu odnětí svobody. Nealkoholové drogy jsou finančně náročnější než alkohol, a tak bezdomovci kromě trestné činnosti provozují i prostituci. Tedy za předpokladu, že nedošlo k příliš pokročilé tělesné degeneraci. Sociální pracovníci oceňují i malý počet začleněných klientů, neboť je to pozitivní
108
faktor, který dává smysl jejich snažení. Zachraňovat tisíce lidí, kteří nemají zájem, je nesmyslné, raději malý počet těch, kdo na sobě pracují a také to dotáhnou ke zdárnému konci. V bezdomovecké subkultuře je možné nalézt jedince, kteří měli dříve vysoké postavení, byli bohatí, jsou to vzdělaní, příjemní lidé se zajímavými zážitky, stejně jako ty, kteří odmala vyrůstali v chudobě, obklopeni nefunkční rodinou, či rovnou v anonymitě dětského domova. Dá se říci, že obě skupiny se ztotožnily se špatnou sociální skupinou a propadly se kvůli ní postupně až na dno společnosti. Lišilo se jen místo, kde si drogy či kriminální jednání zakusili. Rovněž je pravda, že někteří, převážně mladí bezdomovci si přejí zakusit svobodu, a i když to původně plánují jen na určitou dobu a poté se chtějí vrátit do normálního života, postupně zjišťují, že čím déle jsou na ulici, tím mají menší šanci na úspěšný návrat, neboť přebrali vzorce chování této okrajové části společnosti, která tvoří ze sociální práce pestrou paletu zajímavých vjemů, pro které je její výkon minimálně pozoruhodný. Úloha sociálních pracovníků spočívá ve snaze reintegrovat klienty, poskytovat jim doprovody, jednat s institucemi. V rámci reintegrace nejprve jezdí do terénu či přijímají nové klienty do zařízení, provádějí sociální šetření, vstupní pohovory, podávají odborné poradenství, sestavují individuální plány, které dále revidují, obstarávají platby a finanční záležitosti klientů, tedy i sociální dávky, a shánějí návazné bydlení. Sociální pracovníci se musí v práci přenést přes konfliktní situace s klienty, kteří se dožadují svých práv, manipulují s pracovníky, aniž by uznávali, že na oplátku je třeba plnit také nějaké povinnosti. Když jsou navíc pod vlivem návykových látek, které zapříčiňují značný nárůst sebevědomí a zamlžují reálný náhled na situaci, přidružuje se i fyzická a slovní agrese. Nadávky a hanlivé výrazy nejsou pro pracovníky překvapením, neboť hlavně klienti, kterým není možné z rozličných důvodů vyhovět v jejich přáních, se jimi při sociálních intervencích ohánějí. Dokonce jeden respondent uvedl, že ho jeho romský klient proklel za to, že je moc zlý, protože ho nevpustil do azylového domu. V sociální práci s lidmi bez přístřeší chybí návazné sociální služby. I když se stále hovoří o nutnosti pracovat na principu multidisciplinarity, realita je jiná. Mnohdy se organizace navzájem chápou jako konkurence, nespolupracují spolu, a nedochází tedy ani k předávání příkladů dobré praxe. Navýšení takzvaných sociálních podniků a chráněných zaměstnávání by dávalo šanci navrátit osoby bez domova do pracovního procesu. Běžné zaměstnání je možné až po nějaké době, v první chvíli totiž klienti 109
nejsou zvyklí někam docházet včas, udržet pozornost na práci, dodržovat pracovní řád, což toto zaměstnávání částečně toleruje a motivuje klienty k nápravě, aby se mohli za čas realizovat v zaměstnání, kde nad nimi již není ochranná ruka. Bezdomovci jsou v sociální intervenci lhaví, pozměňují pravdu, v tom „lepším“ případě proto, že už své lži uvěřili, v tom horším, protože se chtějí udělat lepší před sociálním pracovníkem a manipulovat jím. Dále jsou pro ně typické pocity úzkosti, strachu, nedůvěry v nic a nikoho, nezodpovědné chování. Sociální pracovník je vyhledáván pro zajištění základních potřeb klienta, o ty sekundární bezdomovci velký zájem až na výjimky neprojevují. Negativní dřívější zkušenost, pocit svobody a odmítání podřídit se jakýmkoliv pravidlům vede k nevyhledávání až odmítání intervence sociálních pracovníků. Přitom takzvanou svobodu si klienti jen nalhávají, neboť naopak klient, který nic nemá, si nemůže nic dovolit, jít do jakéhokoliv zařízení pro trávení volného času, za které se platí. Absence financí a jejich zanedbané vzezření, patrné na první pohled, je odlišuje od majoritní společnosti a vzorců chování pro ni typických. Laskavý přístup by mohl klientům dokázat, že se na ně nikdo nebude dívat spatra, ztrapňovat je, prozření z pocitu svobody v rámci bezdomovectví by přinesla postupná reintegrace, která by klientům pomohla dostávat se na místa, kde se jakožto bezdomovci těžko mohli objevovat. Neochota podřízení se pravidlům by mohla být vyvážena tím, že klient se něčemu podřídí, ale zároveň za to něco získá.
110
13. Diskuse Nyní si vyhodnotíme výzkumné otázky a poté porovnáme výsledky výzkumu s poznatky získanými z jiných zdrojů. VO 1: Jaké specifické jevy (prvky) se nejčastěji vyskytují při práci s danou cílovou skupinou – s bezdomovci? Tato výzkumná otázka je vázána s otázkami č. 3 a 13 z polostrukturovaného interview. Otázka č. 3 zjišťovala, zda je práce s bezdomovci odlišná oproti výkonu sociální práce u jiné cílové skupiny klientů a jaké odlišnosti to konkrétně jsou. Specifické rysy v chování a jednání typickém pro bezdomoveckou populaci měla za úkol zjistit otázka č. 13. Z výzkumu vyplynulo, že pro bezdomoveckou subkulturu jsou příznačné značně rozvinuté sociální problémy, které klienti nechali dojít tak daleko, že je problém je vyřešit. Přitom neinformovanost nebo laxnost klientů zbytečně udělá například z malé pokuty za jízdu na černo v MHD dluh šplhající do řádu statisíců. Stejně tak neplacení zdravotního a sociálního pojištění a nadále naskakující penále na dlužnou částku dělá své a sečte-li se více takovýchto souběžných situací, reintegrační proces se značně komplikuje. Respondenti dále vidí jako specifickou pro sociální práci častou přítomnost psychických nemocí u bezdomovců. Pro ně je přežití v prostředí ulice tvrdým oříškem kvůli neporozumění, vyhánění z jakýchkoliv skupin či posměch za „bláznovství“. Když už mají to štěstí, že nejsou přímo na ulici, ale v sociálních službách, jako je třeba azylový dům, mají kvůli svému psychickému stavu problém s dodržováním pravidel a režimových opatření. Stejně jako majoritní společnost, tak i oslovení odborníci označují výskyt závislostí všeho druhu za poznávací znamení osob bez přístřeší a přiznávají, že bez přistoupení klientů na léčbu vnímají jakékoli sociální intervence jako zbytečné mrhání časem a trpělivostí, na kterou jsou při práci s bezdomoveckou subkulturou zvýšené nároky, jelikož klienti většinou trpí nízkou mírou motivace, nemají zájem se reintegrovat, nebo sociálním pracovníkům otevřeně lžou. Lež může působit jako obrana klienta, je ale na pracovníkovi, jak ji bude vnímat, zda si ji bude či nebude brát osobně, každopádně by ale měla být prezentována jako negativní vzorec chování. Z výzkumu také vyplynulo, že pro klienty jsou typické projevy nedůvěry, neochota podřídit se pravidlům, deprese, úzkosti, labilita, přecitlivělost. Nedůvěra v drsném prostředí ulice je důsledkem okrádání se mezi bezdomovci navzájem, vytváření ryze účelových vztahů. K rozvoji depresivních stavů, 111
lability, úzkosti a přecitlivělosti přispívá značnou měrou i zneužívání návykových látek po delší časové období, kdy toxické látky útočí mimo jiné na nervový systém a mění psychické pochody. VO 2: Jaké skutečnosti pociťují sociální pracovníci při výkonu sociální práce s bezdomovci? Tato otázka je spjata s otázkami č. 4, 5, 8 a 9. V otázce číslo 4 jsme zjišťovali, jaká klíčová negativa respondenti vnímají při své práci s klienty. Otázka č. 5 je podobného ražení až na to, že jsme v ní zkoumali pozitiva. Zda jsou pro sociální pracovníky některé činnosti z oblasti sociální práce s bezdomovci nepříjemné buď po pracovní, nebo osobní stránce, prozkoumávala otázka č. 8. V otázce č. 9 jsme se snažili nalézt odpověď na smysluplnost práce sociálních pracovníků, kteří se angažují u této cílové
skupiny.
Z výzkumu
vyplývají
negativa
typu
neřešení
problémů
a nedisciplinovanost, odpovídající odborníci mají pocit, že mnozí z klientů rezignovali, práce s nimi nikam nevede, což někteří označují za frustrující. Není výjimkou ani recidiva problémů, které se neustále točí kolem řešení základních problémů. Klienti mají problém s pravidly, jejich respektování je pro ně vzdálená meta. Sociální pracovníci musí být srozuměni s prací s klienty z ulice, kteří postrádají jakékoliv hygienické návyky. Nedostačující hygiena v sobě může nést zdravotní rizika a nepříjemný prožitek zápachu. Pozitivně respondenti vnímají možnost začlenit klienty zpět do společnosti, přičemž nezáleží na tom, zda půjde jen o malou část lidí, protože je ohromným pokrokem, když člověk z ulice se dostane na azylový dům, odkud pokračuje k získání práce a samostatnému bydlení. Je zajímavé, že do pozitiv řadili sociální pracovníci i naplňující práci. Konkrétně se vyjádřili, že je jejich práce obohacuje, je zajímavá, stejně jako jejich klientela. Manipulace s respondenty ze strany klientů, časté konflikty a opět zmíněná nedostačující hygiena jsou pro respondenty nepříjemné ať už po pracovní stránce, tak i po té osobní. Ke konfliktům přispívají i závislosti, které pozměňují přirozené chování lidí, bez návykové látky jsou lidé nervóznější, jakákoli maličkost je vyprovokuje k nadávkám až agresivnímu jednání. Ujka (2013, s. 33) též dodává, že při akutní intoxikaci alkoholem se zvyšuje možnost antisociálního chování, protože alkohol narušuje schopnost orientace v prostředí, vyvolává afektivní ladění, a tím rozdmýchává agresivitu. Osoba pod vlivem alkoholu neuvažuje nad následky svého budoucího jednání, proto po vystřízlivění může už jen litovat svých činů spáchaných pod vlivem návykové látky. Klienti se dle odborných respondentů snaží 112
docílit svého tak, aby sami pro to nemuseli nic udělat, hrají na city a snaží se přesvědčit pracovníka, že za svou situaci nemohou a neumí si pomoci, ani když jim sociální pracovník poradí, co a jak by měli vykonat. Jde vlastně o vědomou manipulaci klienty, kteří si ji až na výjimky plně uvědomují. O problému nedostatečné hygieny jsme psali již výše v souvislosti s negativy práce s bezdomovci, ale přesahuje nám i sem, jelikož výkaly klientů na pokojích, horda odpadků, zápach a strach z nákazy jsou určitě nepříjemnými aspekty této práce. Dotazovaní odborníci vidí smysl práce v pomoci klientům zvednout se ze dna společnosti, pomoci jim stabilizovat se po emoční i fyzické stránce, pomáhají jim zvládnout jejich osobní zklamání a utrpení pomocí aktivního naslouchání, poradenství a následného aktivního konání. Health care for the homelessness (2015) na svých webových stránkách píší, že lidé, kteří žijí v azylových domech nebo přímo na ulici, častěji čelí izolaci a stigmatizaci a mohou upřednostňovat bezpečnost a výživu před řešením chronických zdravotních problémů. V této organizaci začínají tam, „kde klient je“ tím, že pracují na uspokojování jeho potřeb, přičemž se s klientem navazuje vztah důvěry a postupného včleňování do systému komplexních služeb. Nedostatečný přístup bezdomovců ke zdravotní péči je stejně jako v České republice v Americe také evidentní. Náš výzkum se shoduje s poznatky organizace Health care for the homelessnes, která udává, že lidé více preferují základní potřeby nad těmi sekundárními, což je sice logické, protože člověk trpící zimou a hlady se nebude chtít něčemu učit a seberealizovat se, dokud se nenají a nezahřeje, na druhou stranu ale ani po ukojení těchto primárních potřeb nemají dle názoru oslovených respondentů ambice na další postup. Matoušek (Schwarzová in Matoušek, 2005, s. 322) říká, že kvalitní zabezpečení základních životních potřeb je nutnou podmínkou pro úspěšnou reintegraci. Z našeho výzkumu vyplynulo, že v cílové skupině se hojně vyskytují jedinci s psychickými onemocněními, která jim ztěžují návrat do společnosti, navíc v sobě nesou na rozdíl od fyzických nemocí stigma „bláznivých, pomatených lidí.“ Důsledkem pak jsou potíže se získáním a udržením si zaměstnání, zvýšená izolace od lidí, problémy s bydlením, nespolupráce s lékaři a neochota své onemocnění patřičně léčit, což přispívá k propadu do bezdomovectví. Health care for the homelessness také udává, že psychické nemoci často vedou k bezdomovectví, a prodlužují dobu jeho trvání a mají tendence umocňovat tím zkušenosti klientů s pobytem na ulici. V této souvislosti bychom doporučili zpřístupnit pro osoby bez přístřeší ordinace lékařů, a to jak na 113
fyzické, tak současně na psychické rovině. Zároveň uznáváme, že řešení této problematiky není vůbec snadné, protože majoritní společnost by se ohrazovala, kdyby lidé bez domova, kteří si v převážné většině neplatí zdravotní pojištění, měli téměř stejnou zdravotní péči jako lidé pracující. Sociální pracovníci se potýkají s klienty, kteří nemají zájem řešit své problémy, převážně to je viditelné u starších lidí, kteří mají pocit, že už to nemá žádný význam. Chtěli by všechno a nejlépe hned, aniž by pro to museli něco vykonat. Mladí lidé na ulici někdy říkají, že až se jim bude chtít, tak se z ulice dostanou, že to není problém. Patrně si neuvědomují, že až tak snadné to není. Po počátečních pokusech, kdy vidí, že se nedaří postupovat tak rychle, jak by chtěli, snažení vzdávají a zůstávají dál na ulici. Dle našeho názoru by se měla zvýšit osvěta například formou přednášek či modelových situací vycházejících z praxe v dětských domovech a domech na půli cesty směrem k praktickému životu. Vycházení z ústavní péče je samo o sobě složité, mladí lidé ale na skutečný svět nejsou připraveni, neumí řešit obyčejné životní situace, protože doposud neměli příležitost se s nimi setkat. Každé zaměstnání s sebou nese občas různá omezení a pocity dyskomfortu, čemuž se bezdomovci nechtějí podřizovat, ze začátku do práce chodí, avšak časem je omrzí ranní vstávání nebo je práce přestane bavit. Jsou ale i bezdomovci, kteří by chtěli pracovat, ale buď nikdy nenabyli pracovních návyků a teď nevědí jak na to, anebo už jich v prostředí ulice pozbyli. Proto bychom navrhovali u klientů, kteří mají o práci zájem, zavést tzv. sociální podniky či chráněné dílny, ve kterých mají klienti možnost získávat pracovní návyky v chráněném prostředí, sociální terapeuti pro ně mají dostatek trpělivosti a mohou jim pomoci zaměřit se na aktivity, které jim prozatím nejdou. Někteří respondenti z našeho výzkumu udávali problém při jednáních s úřady, respektive státními úředníky. Označili je za neochotné, neziskové organizace naopak hodnotili jako nejlépe přístupné vůči návazné spolupráci. Dle našeho názoru se sociální pracovník pracující s touto cílovou skupinou velice často musí obracet na úřady, buď telefonicky, přes počítač nebo prostřednictvím klientů, které náležitě poučí o tom, co si mají na úřadě vyřídit. Není ani výjimkou, když sociální pracovník klienty na úřad doprovází, jednoduše proto, že sami nezvládají komunikaci s úředníky, bojí se jich, nerozumí jim, a tím pádem se nedoberou původního záměru. Jestliže bezdomovce doprovází sociální pracovník, zvídavé pohledy ostatních lidí jim vadí méně. Úředníci se
114
před sociálním pracovníkem také chovají ke klientům o něco lépe. Samozřejmě je toto vždy záležitostí lidského faktoru. Respondenti také poukazovali na nedostatek navazujících služeb, kdy se klienti mohou dostat nejprve na noclehárnu, poté se mohou posunout na azylový dům a následně na ubytovnu. Pro tyto lidi je nedosažitelné jít do podnájmů. Pro klienty by bylo dle našeho názoru, který se ztotožňuje s názorem jedné respondentky, vhodné rozšířit bydlení s další podporou ještě třeba v délce trvání jednoho roku, aby znovu nepropadli pomyslným sítem na dno společnosti. Toto popisuje Matoušek (2005, s. 324) jako dlouhodobý azyl ve formě cvičných a chráněných bytů, které se nejvíce podobají standardnímu životnímu stylu. Matoušek také poukazuje v rámci těchto služeb na zapojení klienta do přirozené komunity, kdy se jedinec stýká se svými sousedy, i kdyby jen na chodbě domu. Stejně tak se nám pozitivně jeví alternativa bydlení formou spolubydlení, což funguje podobně jako u studentů, kteří by také nedokázali zaplatit pronajímateli nájemné za celý byt, tudíž si k sobě hledají spolubydlící. Lhaní, nedůvěru, strach, výskyt závislostí všeho druhu a demotivaci identifikovali účastníci našeho výzkumného šetření jako společné rysy klientů, s kterými se ve své profesní dráze mohli setkat. Lež jako obranný mechanismus funguje na principu „udělat se lepším“ před sociálním pracovníkem, svést své chyby na někoho jiného. Také se ale stává, že si bezdomovci vymysleli, proč jsou bezdomovci, z jakého důvodu se tak stalo, co nebo kdo za to může, a po delší době tomu i sami uvěřili. Domníváme se, že literatury vztahující se k tématu bezdomovectví je dostatek, méně už je zpráv o zdravotních aspektech lidí bez domova.
115
14. Závěr Diplomová práce se dělí na teoretickou a empirickou část. Teoretická část, která je rozčleněna pro větší přehlednost do kapitol a podkapitol, obsahuje kapitolu vymezující základní pojmy jako bezdomovectví, sociální vyloučení a fenomenologie bezdomovectví, další kapitolu tvoří popis osobnosti bezdomovců a sociální vztahy mezi bezdomovci. Následně v páté kapitole nahlédneme do příčin bezdomovectví, závislostí a poté už volně přejdeme k sociální práci, kterou nejdříve rozebíráme všeobecně, poté ji konkrétně zaměřujeme k sociální práci s bezdomovci, popisu sociálních a zdravotních služeb. Empirická část práce byla vytvořena na základě kvalitativního výzkumu, konkrétně technikou expertního dotazování, při kterém jsme využívali metodu polostrukturovaných rozhovorů a případovou studii. Bezdomovectví je všude kolem nás, navzdory bohaté společnosti. Naopak, v bohatých společnostech je bezdomovectví výrazným jevem, který je označován za nežádoucí, a ke zlepšení vzájemných vztahů jistě nepřispívá ani žebráctví, pokřikování na ulicích, dělání nepořádku kolem sebe a jiné pro ostatní společnost rušivé vlivy. Bezdomovci jsou stále na očích, neustále venku, a možná proto jsou snadnou kořistí nejčastěji podnapilé mládeže, která si před kamarády dokazuje svoji neohroženost tím, že slabé a nemohoucí bezdomovce zbije, či dokonce zabije. Není to tak dlouho, co mladíci v Pardubicích ubili bezdomovce, jednoduše proto, že se nudili. K fenoménu bezdomovectví sice existuje dostatek relevantní literatury, laická veřejnost ale tuto problematiku příliš nepročítá, jestliže k tomu nemá nějaký konkrétní důvod, což je škoda. Možná by lidé pochopili, že například alkohol sice mohl být důvodem pro pád na dno, zároveň ale pomáhá bezdomovcům zvládnout drsnou realitu života na ulici. Samozřejmě ale uznáváme, že závislosti všeho druhu znemožňují reintegraci do majoritní společnosti, a proto by bylo vhodné snažit se bezdomovce namotivovat k jejich léčbě, aby práce mohla dále efektivně pokračovat. Pozitivním zjištěním samotného výzkumu je skutečnost, že až na jednu respondentku považují ostatní dotazovaní sociální práci s bezdomovci za smysluplnou, udávají, že zaměstnání, které by jim nedávalo žádný smysl, by nemohli vykonávat. Respondenti by změnili, kdyby mohli, nedostatečné financování služeb a chybějící návazné služby. Nedostačující financování je zapříčiněno náhledem společnosti na bezdomovce jako na ztracené existence, na které nemá cenu vyčleňovat peníze. 116
Zákonodárci a celkově ti, kdo rozhodují o přerozdělování veřejných financí, jsou pod velkým tlakem, kdy je společnost pozorně sleduje, jak s penězi naloží. Rozhodnou-li se pomoci bezdomovcům, a pošlou finance tímto směrem, tak u mínění společnosti mnohdy
nenachází
pochopení,
narážejí,
z čehož
plyne
jejich
neochota
na
spolufinancování nebo přispívání na potřeby lidí bez přístřeší. Stejně tak v městských částech Prahy nikdo nechtěl postavit noclehárnu, protože by to ostatní občany popudilo. Noclehárna nakonec byla postavena, nepatří ovšem pod žádný městský obvod, nýbrž do povodí Vltavy, jelikož je postavena jako loď a nese název Hermes. Bezdomovectví je aktuálním jevem na celém světě. Čím je společnost bohatší, tím propastnější sociální rozdíly se v ní vytváří a o to více jsou bezdomovci bráni jako ti druzí, kteří byli méně úspěšní. Nyní, v období masové migrace asijských a afrických národů směrem do Evropy, se očekává navýšení počtu lidí, kteří nebudou mít kde bydlet. Již nyní mnohé evropské státy vyhlašují „stop stav“ přijímání nových uprchlíků do své země a uzavírají své hranice. Státy, které mají stále otevřené hranice pro cizince, nebudou zvládat nápor nových migrantů, kterých bude stále více. Pravděpodobně bude jen otázkou času, kdy se zhroutí sociální systémy daných zemí a neustále příchozím z jiných kontinentů již nebude možné pomoci, jelikož nebude dostatek finančních prostředků. Zvyšováním počtu lidí bez domova bude docházet k radikálnímu snižování životní úrovně majoritní společnosti a k nárůstu kriminality.
117
Soupis bibliografických citací BARTÁK, M., 2011. Bezdomovství v ČR: Zdravotní stav. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. ISBN 978-80-7414-441-7. BEDNÁŘOVÁ, Z., PELECH, L., 2003. Slabikář sociální práce na ulici: supervize, streetwork, financování. 1. vyd. Brno: Doplněk. ISBN 80-7239-148-8. BLECHA I., 2002. Fenomenologie slepé skvrny. 1. vyd. Praha: Triton. ISBN 80-7254264-8. DUŠEK, K., VEČEŘOVÁ – PROCHÁZKOVÁ, A., 2005. První pomoc v psychiatrii. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 80-247-0197-9. FITZPATRICK, S., KEMP, P., KLINKER, S., 2004. Bezdomovství: přehled výsledků výzkumů z Velké Británie. 1st Czech ed. Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. ISBN 80-86625-15-X. GAVORA, P., 2000. Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vyd. Brno: Paido. ISBN 8085931-79-6. HAASOVÁ, J., 2005. Jak žijí v Olomouci ženy bez domova. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-1238-1. HENDL, J., 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367-040-2. HLAVINKA P., 2012. Počátky fenomenologie u Brentana a Husserla. Filozofia, roč. 67, č. 4, s. 315–322. HRADECKÝ, I., HRADECKÁ, V., 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: NADĚJE. HUGHES, J., USTOK, L., 2011. First steps out of Problem Gambling. first edition. Oxford: Lion Hudson. ISBN 9780745955377. KELLER, J., 2011a. Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. ISBN 978-80-7419-044-5. KELLER, J., 2013b. Posvícení bezdomovců: Úvod do sociologie domova. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon. ISBN 978-80-7419-155-8.
118
KREBS, V., 2005. Sociální politika. 3. přepracované vydání. Praha: ASPI. ISBN 807357-050-5. KŘIVOHLAVÝ, J., 2001. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178551-2. MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ M., aj., 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2138-5. MAREK, J., STRNAD A., HOTOVCOVÁ. L., 2012. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0090-1. MATOUŠEK O., 2013. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 97880-262-0366-7. MATOUŠEK, O., 2001. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178473-7. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P., 2005. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových slupin a práce s nimi. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367002-X. MCMAHON, J., 2010. First steps out of problem drinking. first edition. Oxford: Lion Hudson. ISBN 9780745953977. MIOVSKÝ, M., 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. ISBN 80-247-1362-4. NOVOTNÝ K., 2010. O povaze jevů: Úvod do současné fenomenologie ve Francii. 1. vyd. Nakladatelství Pavel Mervart. ISBN 978-80-87378-64-9. PEŠATOVÁ, I., PITTNETOVÁ, J., MICHALOVÁ, Z., Služby pro občany ohrožené sociálním vyloučením. In: MORAVCOVÁ, I., Sociální vyloučení v resocializačním kontextu. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2012, s. 19–25. ISBN 978-807395-432-1. DOI: 978-807395--432-1. PRAŠKO, J., aj., 2011. Klinická psychiatrie. 1. vyd. Praha: TIGIS. ISBN 978-8087323-00-7. PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P., 2008. Bezdomovectví. 1. vyd. Praha: TRITON. ISBN 978-80-7387-100-0. SOCHŮREK, J., SLUKOVÁ, K., 2013. Stručný úvod do základů metodologie. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci. ISBN 978-80-7372-943-1. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J., 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. ISBN 80-85834-60-X. STRNADOVÁ V., 2007. Sociální vnímání (percepce). U Nás, roč. 16, č. 4., s. 1. 119
SVOBODA, M., ČEŠKOVÁ, E., KUČEROVÁ, H., 2006. Psychopatologie a psychiatrie. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367-154-9. ŠTĚCHOVÁ, M., LUPTÁKOVÁ, M., KOPOLDOVÁ, B., 2008. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie: Závěrečná zpráva. 1. vyd. Praha: KUFR. ISBN 978-80-7338-069-4. ŠUPKOVÁ, D., aj., 2007. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2245-0. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K., 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-313-0. UJKA, J., 2014. Příčiny sociálního vyloučení z pohledu bezdomovce. Liberec. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. Vedoucí práce Jan Sochůrek. URBAN, L., 2008. Sociologie troche jinak. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-2472493-5. VÁGNEROVÁ, M., 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd., rozš. a přeprac. Praha: Portál. ISBN 80-7178-802-3. VÁGNEROVÁ, M., CSÉMY, L., MAREK, J., 2013. Bezdomovectví: jako alternativní existence mladých lidí. 1. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2209-5. VARGA, L., Sociální služby pro lidi bez domova, zkušenosti s alkoholismem a dalšími závislostmi. In: OLOMOUC, CHARITA. Sociální vyloučení a ztráta domova v kontextu závislostí: Sborník z konference Olomouc 7. prosince 2006. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2007, s. 21–24. ISBN 978-80-239-9765-1. VIZINOVÁ, D., PREISS, M., 1999. Psychické trauma a jeho terapie: psychologická pomoc obětem válek a katastrof. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-284-X.
Elektronické zdroje Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. In: „Sbírka zákonů České republiky“ [online]. 2006, [vid. 18. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-505 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky. [online]. 2006, [vid. 17. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006108#cast1
120
Health care for the homelessness: Social Work and Case Management [online]. [vid. 30. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.hchmd.org/socialwork.shtml Health care for the homelessness: Mental Health Services [online]. [vid. 30. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.hchmd.org/socialwork.shtml
121
Seznam příloh Příloha 1: Osnova otázek polostrukturovaného rozhovoru s odbornými respondenty Příloha 2:
Doslovný
přepis
vybraného
122
polostrukturovaného
rozhovoru
Přílohy Příloha 1:
Osnova
otázek
polostrukturovaného
rozhovoru
s odbornými
respondenty Otázky týkající se postupů sociální práce s vybranou cílovou skupinou (bezdomovci). 1. Jak dlouho se ve své profesi zaměřujete na cílovou skupinu – bezdomovce? 2. Jak byste popsal/popsala roli sociálního pracovníka při práci s bezdomovci? 3. Můžete uvést, zda práce s cílovou skupinou bezdomovců vykazuje určité odlišnosti oproti výkonu sociální práce u jiné cílové skupiny klientů? O jaké konkrétní odlišnosti se při výkonu sociální práce s bezdomovci jedná? 4. Můžete uvést, jaká negativa Vy sám/sama považujete při práci s bezdomovci za klíčová? 5. Můžete uvést, jaká pozitiva Vy sám/sama považujete při práci s bezdomovci za klíčová? 6. Můžete uvést, zda máte zkušenosti s výkonem sociální práce s bezdomovci, kteří byli ve výkonu trestu odnětí svobody? 7. Můžete uvést, jakým aktivitám nebo oblastem se při výkonu sociální práce s bezdomovci nejvíce věnujete? 8. Existují některé činnosti z oblasti sociální práce s bezdomovci, které jsou pro Vás nepříjemné, ať již profesně či osobně? 9. Můžete uvést, na podkladě Vašich zkušeností s danou cílovou skupinou, že Vaše práce má smysl? V čem smysl své práce s cílovou skupinou bezdomovců nalézáte? 10. Vnímáte Vy sám/sama bezdomovce jako osoby, které jsou sociálně vyloučené? Proč jste zvolil/zvolila danou odpověď? 11. Domníváte se, že postupy a metody sociální práce volené při práci s bezdomovci jsou z praktického hlediska dostačující? A proč? 12. Můžete uvést, zda existují nějaké skutečnosti při realizaci sociální práce s bezdomovci, které byste změnil/změnila?
Otázky týkající se klientů:
13. Můžete uvést, jakých specifických rysů v chování a jednání, typických pro bezdomoveckou populaci, jste si všiml/všimla při své práci s klienty? 14. Jaké jsou dle Vašich zkušeností s cílovou skupinou důvody, které vedou bezdomovce k tomu, aby vyhledali pomoc sociálního pracovníka? 15. Co považujete za hlavní důvod toho, že někteří klienti pomoc sociálních pracovníků vůbec nevyhledávají, nebo ji dokonce odmítají? 16. Změnil se Váš osobní (subjektivní) pohled na bezdomovce poté, co jste s touto skupinou začal/začala pracovat?
Příloha 2: Doslovný přepis vybraného polostrukturovaného rozhovoru I. část: Otázky týkající se postupů sociální práce s vybranou cílovou skupinou (bezdomovci) 1. Jak dlouho se ve své profesi zaměřujete na cílovou skupinu – bezdomovce? „Asi dvacet let.“ 2. Jak byste popsal/popsala roli sociálního pracovníka při práci s bezdomovci? „Tak já to mám z pohledu terénního pracovníka. Vnímám to jako určitý most, spíše vztahovou věc, kdy vlastně se snažíte navázat kontakt, vyvolat určitý pocit důvěry, jako že jste na straně klienta, že jste tam pro něho, a pak se musíte rozhodnout, jestli toho člověka budete nějakým způsobem, do jaké míry motivovat na to, aby odešel do těch služeb, třeba jako do azylového domu, nebo případně do nějakých jiných služeb, kam třeba by ten člověk patřil. Když ale zjistíte, že ten člověk jako nechce, není třeba dostatečně zralý, nebo prostě má k tomu nějaké jiné důvody, aby zůstal venku, tak pak je třeba zvážit formu a míru pomoci, kterou budeme nabízet. Většinou to vyplývá z toho, co ten klient chce a co nechce, takže hodně věcí je takových, co ti klienti sami řeknou, a vy musíte taky nějakým způsobem přečíst tu jeho zakázku. Je to hodně o rozhodnutích, o improvizaci, musíme být nějakým způsobem empatický k tomu klientovi. Nesmíme se ho nijak štítit nebo bát a musíme být víc naslouchajícím než ten, kdo vypráví. 3. Můžete uvést, zda práce s cílovou skupinou bezdomovců vykazuje určité odlišnosti oproti výkonu sociální práce u jiné cílové skupiny klientů? O jaké konkrétní odlišnosti se při výkonu sociální práce s bezdomovci jedná? Tak jedna odlišnost je taková, kterou si uvědomuji, že čím déle ten člověk žije v podmínkách takzvaného bezdomovce, tak mám pocit, že se tam mění i osobnost toho člověka. Hlavně u těch mladých lidí jsme rádi, když ten člověk nemusí zůstat v tom terénu moc dlouho, když je to možný teda. Tam ta odlišnost vyplývá potom z těch podmínek, ve kterých ten člověk žije. Ten člověk se začne lišit tím, že najednou tam se mění osobnost a ten jedinec přestává být motivovaný, zjišťuje, že je možné přežít zimu venku, ve stanu, zjistí, že se dá najít jídlo z popelnice, a člověk, který kdysi žil normálním rodinným životem, měl rodinu, zaměstnání, tak najednou vybírá popelnice a diví se, že ostatní nevybírají. Dochází tam k rozdělení v té osobnosti na „my“ a „oni“, takže oni cítí, že jsou odlišní, což je taky asi docela frustrující, že na vás lidi hledí
jakoby spatra. K tomu se přidávají závislosti různého druhu, trestná činnost, krádeže, záleží, na čem je ten člověk závislý. U mladých lidí to jsou nejčastěji drogy, takže tam těch peněz potřebují víc, chodí do vězení, zvykají si na to, že je vlastně taky normální být ve vězení skoro. Ten člověk se těmi podmínkami vyloženě mění. A to mám přímou zkušenost s těmi lidmi a začíná jim to být jedno, že smrdí, že jsou špinavý. Je tam takové to stigma, kdy oni pak i těžko shání zaměstnání. Takže při rozdávání oblečení ze šatníku se snažíme, aby oblečení nepůsobilo moc exoticky, protože i proto je třeba automaticky nevezmou do zaměstnání. To je jako něco teď s těmi migranty. Je tam strach z těch lidí, který je ale ve skutečnosti větší, než ty lidi jaký ve skutečnosti vlastně jsou.“ 4. Můžete uvést, jaká negativa Vy sám/sama považujete při práci s bezdomovci za klíčová? „Občas je převážně u starších lidí těžké usilovat o nějakou změnu. Čím víc oni jsou ponoření do závislostí nebo do samotného způsobu života, tak ten člověk už nemá schopnost chtít to jinak. Má pocit, že už to nemá cenu. Taková rezignace. Pak tam jsou rizika v tom, že narůstá počet lidí, kteří jsou psychiatricky nemocní, a ti lidé to mají pak hodně těžké v té situaci, kdy se nalézají sami, bez podpory rodiny či jiných blízkých osob. Do toho by měli brát léky, projevuje se ta psychická nemoc, takže i v tom systému, který je nastavený na zprůměrovanou osobnost, například i na lidi z výkonu trestu, musí tam být určitý řád a tito psychicky nemocní potřebují jiný přístup a mám pocit, že málokteré zařízení jim je schopno toto zajistit. 5. Můžete uvést, jaká pozitiva Vy sám/sama považujete při práci s bezdomovci za klíčová? „Ta práce mě obohacuje a mezi klienty je strašně moc zajímavých lidí a příběhů, možná i poučných. Pozitivum je, že ta práce má smysl, že můžete klientům pomoci. Klienti nemají takové ty masky, jako má většinová společnost, ti lidé jsou hodně upřímní. Všechno má svoje, ale ti lidé jsou víc féroví, víte, co můžete čekat, nejsou v tom žádné složité hry.“ 6. Můžete uvést, zda máte zkušenosti s výkonem sociální práce s bezdomovci, kteří byli ve výkonu trestu odnětí svobody? „To jako v podstatě tady začínalo. Zařízení vzniklo, dá se říct, na základě amnestie. Tehdy bylo strašně moc lidí v ulicích, kteří byli propuštění z výkonu trestu. To byli
hlavně klienti našeho zařízení. Klienty se zkušeností z výkonu trestu tady ale máme stále průběžně.“ 7. Můžete uvést, jakým aktivitám nebo oblastem se při výkonu sociální práce s bezdomovci nejvíce věnujete? „Vyhledávání, kontaktování stávajících klientů. Motivování, zjišťování, zda nedošlo k nějaké změně, zda stále stojí o tu pomoc, o ten kontakt. Pokud si ten člověk zadá zakázku, tak s ním děláme doprovody nebo pomáháme například s registrací na úřadu práce, zorientovat ho v jeho možnostech, předat kontakt na ubytovny, kontakt na jiné organizace, když ten člověk má třeba problémy s drogami nebo zdravotní problémy.“ 8. Existují některé činnosti z oblasti sociální práce s bezdomovci, které jsou pro Vás nepříjemné, ať již profesně či osobně? „Já mám problém s hranicemi, říkat ne, odmítat klienta a nechávat některé věci na něm a nepouštět se do lítostí, sebelítostí, protože ten člověk samozřejmě prodává to svoje bezdomovectví, takže vlastně vás chce dostat tam, kam potřebuje, a vy musíte mít jasno, co je ještě vaše práce, abyste se nenechala zavalit věcmi, které by si mohl zařídit ten klient sám. Část těch klientů by totiž byla ráda, kdybychom to dělali za ně. S tím jsem se potýkal vždycky.“ 9. Můžete uvést, na podkladě Vašich zkušeností s danou cílovou skupinou, že Vaše práce má smysl? V čem smysl vaší práce s cílovou skupinou bezdomovců nalézáte? „Smysl práce je, že máte pocit, že se těm lidem může za určitých podmínek zmenšit to utrpení, který je s tím spojený s tím životem, v té nejistotě, zimě, bez jídla, bez peněz, bez té motivace.“ 10. Vnímáte Vy sám/sama bezdomovce jako osoby, které jsou sociálně vyloučené? Proč jste zvolil/zvolila danou odpověď? „Ono to záleží na té osobnosti daného člověka, takže záleží, jaké má ten klient schopnosti, každý vyšel z jiné životní situace, jiných životních podmínek, takže ti kluci, kteří pocházejí z rozvrácených rodin a byli třeba v dětských domovech, tak jsou kolikrát úplně neschopný řešit úplně obyčejné věci. Nebo někdo žil úplně normální život a pak se mu to skácelo, tak ten potřebuje jen chviličku podpořit, pomoci mu zajistit finance na úřadu práce, bydlení a on už si ty věci pak dělá sám. Řekl bych, že toto je strašně individuální, že záleží i na tom, jak je ten člověk poznamenaný například těmi závislostmi. Je to individuálně dané na sociální inteligenci toho kterého člověka.“
11. Domníváte se, že postupy a metody sociální práce volené při práci s bezdomovci jsou z praktického hlediska dostačující? A proč? „Určitě tady některé věci chybí. Kdo cestuje, tak vám řekne, že někde není vůbec žádný sociální systém, tam si ti lidé musí sami pomoci v rámci rodiny a jde to. Mnohdy to taky vychází z nastavení společnosti, takže když tady se ve společnosti rodinné vazby rozpadají a děti odkládají rodiče do domova důchodců anebo do azylového domu tak samozřejmě že tady je potřeba mnohem větší ty sociální podpory než v arabských zemích, kde údajně by je ani nenapadlo, že by se nepostarali o rodiče, i když tam jsou o dost chudší ti lidé. My jsme údajně duchovní mrzáci, jak říkala Matka Tereza, protože jsme hrozně bohatí, ale přitom jsme takoví strašně lakomí a neumíme se dělit a myslet na druhé. Tato problematika mi připadá hrozně individuální. Tady hrají důležitou roli lidé, co působí na vysokých místech v politice, co dělají nějaké lobby, tady samozřejmě potřebujeme peníze, které dává ta společnost v tom sociálním prostředí. Bezdomovci jsou pro financování totálně nezajímavý jako cílová skupina, společnost nemá zájem tam moc cpát peníze.“ 12. Můžete uvést, zda existují nějaké skutečnosti při realizaci sociální práce s bezdomovci, které byste změnil/změnila? „My jsme dneska v období, kdy vlastně na nás je vyvíjen nátlak, abychom všechno zaznamenávali v grafech a tabulkách a musíme popisovat každý den, takže hodinu až hodinu a půl dělám práci pro úředníka, kdy popisuji, s kým jsem mluvil, jak dlouho jsem mluvil, co všechno jsem rozebíral, jak se to jmenovalo a musíme tady zaznamenávat, když dostanou polévku od charity a když mají svoje jídlo. To se pak dělá do tabulek, odevzdává se to na kraj, je to totálně ujeté. Takže za mne bych snížil míru byrokracie.“ II. část: Otázky týkající se klientů: 1. Můžete uvést, jakých specifických rysů v chování a jednání, typických pro bezdomoveckou populaci, jste si všiml/všimla při své práci s klienty? „Jsou zmatení, mají pocit, že to nemá cenu, že to asi nepůjde. Záleží konkrétně na lidech, protože to se člověk od člověka mění. Záleží na osobnosti, co si klient nese z dětství, z prostředí, které člověka formovalo.“ 2. Jaké jsou dle Vašich zkušeností s cílovou skupinou důvody, které vedou bezdomovce k tomu, aby vyhledali pomoc sociálního pracovníka?
„Tak to jsou většinou takové ty základní potřeby, jako je bydlení, jídlo, zima, peníze, zdraví, psychika.“ 3. Co považujete za hlavní důvod toho, že někteří klienti pomoc sociálních pracovníků vůbec nevyhledávají, nebo ji dokonce odmítají? „Jednak bych řekl, že to je v osobnosti toho člověka, určitá hrdost, pocit, že mi stejně nikdo nemůže pomoci, anebo že jsou v nějaké závislosti třeba pod mostem a nechtějí to moc měnit, stačí jim to víno a drží je to jako v kleštích. Tam pak za člověka spíše rozhoduje více ten alkohol už.“ 4. Změnil se Váš osobní (subjektivní) pohled na bezdomovce, poté, co jste s touto skupinou začal/začala pracovat? „Ano změnil, mám pocit, že se občas dívám sám na sebe. Myslím to tak, že jsem stejný jako oni, akorát mám jiné podmínky a měl jsem někdy v životě prostě větší štěstí v určitých věcech a mám kolem sebe rodinu, kterou oni nemají moc. Nemají to lehké, jednak jim to dává vyžrat sama ta společnost, druhá věc je, že ty lidi se cítí pak jako když jsou ve vězení, kde se rozlišuje na „my“ a „oni“, takže tam vzniká pocit rozdělení společnosti.“
