Opavský
říjen 2013
přírodovědný zpravodaj Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Přírodovědná naučná stezka Mladeckem Krásný, ale nebezpečný dub červený Mykolog inženýr Jiří Lazebníček Co s ježky, aby se dožili příštího jara? Přírodní památka Otická sopka Rozhovor s preparátorem Vílémem Borůvkou
S podporou Statutárního města Opavy vydává občanské sdružení Natura Opava
Slovo úvodem V úvaze se zamyslíme nad novelou zákona, která povoluje kácení dřevin na vlastním pozemku. Podle některých konečně! Podle jiných se tato možnost může zneužít. Představíme dva projekty v rubrice environmentální výchova. První je výsadba a ošetřování starých krajových odrůd ovocných stromů, kterou zajistili na ZŠ Oldřišov ve spolupráci s ovocnářem Radimem Lokočem a místním svazem zahrádkářů. Pokud budete chtít poznat okolí Mladecka, využijte k tomu Přírodovědnou naučnou stezku Mladeckem. Na deseti zastaveních poznáte základní ekosystémy, přírodní a historické zajímavosti této vyhledávané rekreační oblasti. Naučnou stezku navrhla a instalovala základní škola v obci ve spolupráci s Naturou v rámci projektu Komplexní pohled na svět. Je to velmi úspěšný environmentální projekt, o kterém rádi informujeme. Určitě znáte dub červený, který na sebe upozorní zářivými barvami právě v tuto roční dobu. Porost u raduňských rybníků a u Stříbrného jezera se začervenal a právě nyní stojí za návštěvu. Co s ježky, aby se dočkali jara? Na to vám také odpovíme. Pozveme vás i na přírodní památku Otická sopka. Položili jsme několik otázek významnému mykologovi Ing. Jiřímu Lazebníčkovi, se kterým spolupracujeme řadu let. Na rozhovor s významným světovým muzejním preparátorem Vilémem Borůvkou jsme se těšili. Výstavu o životě a díle tohoto výjimečného člověka, který pracuje jako preparátor ve Slezském zemském muzeu neuvěřitelných šedesát tři let, si můžete prohlédnout v Arboretu Nový Dvůr do 3. března 2014. I v tomto čísle jsme pro vás připravili vědomostní kvíz a omalovánku, kterou nakreslil Bořík Frýba.
Obsah říjnového vydání K zamyšlení ........Teď už můžeme kácet bez povolení... Environmentální výchova
........V sadě i v lese škola se lépe snese ........Na základní škole v Mladecku se podívali ........na svět komplexně Botanika ........Krásný, ale nebezpečný dub červený Rozhovor ........Mykolog Ing. Jiří Lazebníček Zoologie ........Co s ježky, aby se dožili příštího jara? Geologie ........Přírodní památka Otická sopka Rozhovor .......Rozhovor s Vilémem Borůvko preparátorem .......Slezského zemského muzea Říjnový kvíz a omalovánka Boříka Frýby ........Potkali se dva ježci
Redakce: Milan Kubačka, Jakub Kubačka
rní pranostiky NJa apište nám do redakce Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2013. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí, přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava. Občanské sdružení N a t u r a O p a v a - C z e c h R e p u b l i c E. Beneše 30, 747 05 O p a v a tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Teď už můžeme kácet bez povolení... Dnem 15. července 2013 nabyla účinnosti novela vyhlášky 395/1992 Sb., která doposud omezovala kácení dřevin na vlastním pozemku. Podle již platné novely si nově na vlastní zahradě může její majitel kácet dřeviny bez předchozího povolení obecního úřadu.
Dobrá zpráva pro ty, kteří chtějí odstranit strom, který jim z jakéhokoliv důvodu vadí. Špatná zpráva pro ty, kteří si naopak tento strom zařadili do svého zorného pole a bude jim při procházkách chybět, i když neroste v jejich zahradě.Určitě je mnoho lidí, kterým vadí strom, protože stíní, hnízdí na něm hluční ptáci, na podzim z něho padá listí. Pryč s ním, teď už můžeme a nemusíme se nikoho ptát. Je přece na našem pozemku.Vadí nám při vjezdu na pole, zahradu, tak ho odstraníme a vysadíme nový, za čas vyroste. Jenže ten čas je u každého druhu dřeviny různě dlouhý. Také člověk vnímá čas různě. U starších lidí odejdou se stromem vzpomínky. Mladým to nevadí, nejsou tak citliví na změny, nakonec mají jiné starosti. Mají na to svaté právo, nebyli jsme jiní. Ani si nevšimnou, že tu včera nějaký strom byl a dnes už není. Dostáváme do rukou mocnou zbraň v podobě zákona. Jsme však tak vyspělí, abychom ji nezneužili?Možná, že si někteří vzpomenou na případ jedné nemocnice, kde před okny nemocničních pokojů odstranili lípy. Na zaparkovaná auta padaly z lípy suché větvičky, listí a medovice, která pokrývala karoserie automobilů těžko odstranitelnou lepkavou hmotou. Nakonec majitelé aut dosáhli toho, že lípy byly vykáceny. Jenže nastal jiný problém, závažnější. Do oken se opíralo slunce a pacienti měli problémy se zvýšenou teplotou v pokojích.
Větrání, klimatizace, žaluzie nebyly zadarmo. Lidé, kteří jsou upoutaní na lůžko jsou vděční za pohled na poletující ptáky ve větvích. O tom jsme v televizních novinách, kde to bylo mediálně prezentováno, nedověděli nic.V živé vzpomínce máme události, které vzbuzovaly velkou pozornost. Kácení stromů podél komunikací. Bylo rozhodnuto, že stromy jsou prý pro řidiče nebezpečnou překážkou. Pryč s nimi, bezpečnost řidičů nadevše! Jenže to dopadá mnohde jinak. Stojící dřevo u silnice je snadno dosažitelné. Spadne u auta a snadno se naloží. Stromy přímo vybízejí, aby je někdo odvezl. Nemusíme za nimi šplhat s motorovou pilou do lesního svahu, stahovat šetrně koňmi dřevo do údolí, abychom takto neničili lesní podrost. To je mnohem dražší a komplikovanější. Nesmíme také zapomenout na stromy, které občas spadnou ve vichřici a zraní člověka. V posledních letech začínáme nenávidět stromy pro jejich pyl. Každý z nás je už na něco alergický. Takže třeba nebudeme vysazovat habry, protože jejich pyl je prý nejvíc nebezpečný. Potom břízy, olše aj. Zkrátka hledáme chyby všude jinde, ale nikdy ne u sebe. Naštěstí zůstává v platnosti povinnost žádat o povolení pro skácení dřeviny o obvodu kmene nad 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí. S těmito údaji se však dá bohužel snadno manipulovat. Milan Kubačka
Komu zde vadily tyto stromy? Byly nebezpečné pro rychle jedoucí vozidla? Stínily pole nebo někomu vadilo padající listí nebo křik hnízdících ptáků?
Environmentální výchova
V sadě i v lese škola se lépe snese Základní škola Oldřišov získala finanční dotaci na realizaci projektu, jehož cílem bylo vybudování ovocného sadu krajových odrůd ovocných stromů na pozemku, který škole pro tento účel zdarma propůjčila obec Oldřišov. Výsadba proběhla na podzim v minulém roce. Přišli jsme se na sad podívat. Oldřišovští žáci vysadili nad kostelem v obci staré a krajové odrůdy ovocných stromů. Byl tak založen sad, který je snad jediný v okrese a o který se starají žáci. Na jaře tohoto roku byl proveden první výchovný řez a tak založené korunky. Ovocnář Radim Lokoč spolu s Ondřejem Dovalou rozhodli, jak se budou kosterní větve v dalších letech chovat. Proč zrovna byly ovocné stromky vysazeny nad kostelem a proč zrovna staré a krajové odrůdy ovocných stromů? To vysvětluje sám Radim Lokoč. “Popravdě jsem si tento pozemek vyhlédl už před dvěma roky, co děláme ovocnářské projekty a říkal jsem si, že je to místo jako stvořené pro ovocné stromy, možná nejlepší poloha v katastru obce. Ještě k tomu je pod tím sadem kostel. Takovému místu se říká genius loci! Nabídl jsem tu myšlenku na poradě zastupitelstva jako variantu, lehce jsem to i nadhodil škole. Zpočátku se nic nedělo. Říkal jsem si, že to chce čas. Proto jsem byl hodně překvapen, když pak přišla paní učitelka Mocková s nápadem vysadit školní sad starých odrůd. Neváhali jsme a zpracovali jsme žádost do Stromu života Nadace partnerství, kde byla nositelem projektu škola, partnery obec a místní základní organizace ČZS. V hodnocení jsme se umístili kousek pod čarou, byli jsme proto zařazeni do hlasování, jehož iniciátorem je MAKRO. Tam jsme se dostali do pětice, která získala podporu. “Celou akci jsme pojali jako vzdělávací akci. Do sadu jsme vybrali takové odrůdy, které zde prokazatelně rostly, máme tam vysazených 5 podnoží, které na jaře s žáky naroubujeme krajovkami - Mizaura, Kubík, Okruhlinka, Cebula a další".
Ředitelka Mgr. Miroslava Halámková a učitelka Mgr. Helena Mocková.
Součástí byla i škola v přírodě v Karlovicích u Vrbna, které se zúčastnil celý vyšší stupeň. Školy v přírodě se zúčastnilo celkem 40 žáků a jejich pobyt byl hrazen z prostředků Evropské unie. V programu sedmidenního pobytu se účastníci učili pracovat s GPS, pomocí níž zaměřovali vzácné a krajové odrůdy ovocných dřevin v místním regionu. V Karlovicích u Vrbna žáci navštívili místní Arboretum, kde si vyslechli spoustu zajímavostí o stromech z oblasti Jeseníků. Navštívili také zaniklou obec Adamov, kde se seznámili s vývojem krajiny. Během pobytu se účastníci učili se zjišťovat údaje o stromech: Měřili obvod kmene a průměr kmene v nejširší části ve výšce 130 cm od paty stromu.
Spoluautoři projektu ovocnáři Mgr. Radim Lokoč Ph.D a Ing. Ondřej Dovala řídili výsadbu dřevin v prostoru za kostelem.
Výška stromu byla odhadnuta pomocí pětimetrové tyče, postavené na úrovni kmenu a nahlížené ze . vzdálenosti 30 až 40 metrů podle daných prostorových možností. Šířka koruny byla měřena pomocí 30 m pásma na zemi mezi tyčemi ohraničujícími konce větvení v nejširší části. Dalším údajem byla výška prvního větvení kosterních větví. Posuzovali i zdravotní stav, zapisovali si například velikost případných dutin v kmenu, uvedeno v poznámce. Pomocí GPS zjistili souřadnice a zapsali je do záznamové karty o stromu. Byl popsán i charakter výskytu. Zda se strom nachází na okraji lesa, v zahradě nebo se jedná o solitér, jehož koruna se nedotýká korun dalších stromů a má dostatečný prostor pro svůj růst.
Děvčata provádějí poslední úpravy po vysazení stromku.
.
Projekt ovocný sad a ptačí budky Projekt výsadbou ovocných stromů nekončil. Kde jsou stromy, tam by měli být i ptáci. A aby tam byli ptáci, bylo jim třeba připravit místa ke hnízdění. Žáci šestých a sedmých tříd s vyučujícími proto navrhli a vyrobili ptačí budky.Práce to byla zdlouhavá, namáhavá a času ve výuce bylo málo. Naštěstí máme na škole modelářský kroužek, kde je spousta šikovných kluků, kteří se práce také nebáli. Odložili plastikové a balsové modely a vyráběli ptačí budky. Vysazené stromky jsou zatím malé, takže by ptačí budky ani neunesly, proto jsme je umístili na stromy v blízkosti sadu. Chválíme nápady i práci žáků a pedagogů. Samozřejmě i podporu ze strany obce.
Školáci vysadili 52 stromů a 16 keřů starých a krajových odrůd ovocných dřevin.
Environmentální výchova
Na základní škole v Mladecku se podívali na svět komplexně Příroda v Mladecku vybízí k vycházkám v každou roční dobu. Cílem projektu bylo vytvořit na škole a v okolí podmínky pro výuku přírodopisu nejen ve školní budově, ale i v jejím okolí.
Ředitelka Ing. Vladimíra Mazalová před informační tabulí umístěné před školou u venkovní sbírky hornin Jeseníků. Touto tabulí začíná naučná Přírodovědná stezka Mladeckem s deseti zastaveními.
ZŠ Mladecko je školou s mnohaletou tradicí. Byla založena v listopadu 1929. Vždy si zakládala na skoro rodinném způsobu výchovy a vzdělávání a na dobrých vztazích žáků, rodičů a pedagogů. V tomto duchu pokračuje výuka i v současnosti. Základní škola je umístěna v obci Mladecko, která se rozkládá v oblasti Nízkého Jeseníku, v blízkosti rozsáhlých smíšených lesů a říčky Hvozdnice. Současná ředitelka školy Ing. Vladimíra Mazalová se na tuto část přírody s čistým ovzduším, a přesto lehce dosažitelnou z Opavy, snažila upozornit širokou veřejnost. To se jí podařilo díky využití sociálních fondů EU, prostřednictvím nichž se škola zapojila do svého prvního projektu s názvem „Komplexní pohled na dění kolem nás jako nástroj sebereflexe a environmentálního rozvoje“. V rámci tohoto projektu zde vznikla krásná přírodovědná naučná stezka. Tato stezka vznikala za aktivní spolupráce všech žáků a pedagogů školy a za odborného dohledu občanského sdružení Natura Opava od 1. června 2011 do 30. června 2012.
Cílem tohoto projektu bylo žákům školy ukázat možnosti poskytované okolní přírodou. Díky pomůckám pro terénní praxi a za pomoci odborného dozoru žáci mohou zkoumat přírodní zákonitosti a objevovat druhovou pestrost. Především se však učí žít v souladu s přírodou a naplňovat tak princip trvale udržitelného rozvoje. Na základě výstupů bádání žáků byly vytvořeny tabule naučné stezky, která byla za pomocí odborného dohledu vybudována v okolí školy. Učitelé s žáky vytvořili pracovní sešity, které rozšiřují obzory i za hranice stezky. Sešity je možné variabilně používat v prvouce, přírodovědě, přírodopisu, zeměpisu, ale i v ostatních předmětech. Pro veřejnost jsou volně dostupné na internetových stránkách školy www.zsmladecko.cz Kromě toho škola získala například finance k vybudování přírodovědné učebny nebo stavbě altánu pro venkovní výuku.
Projekt Zahrada pro všechny se zaměřuje na seznámení žáků s pojmy jako biotop, biologická ochrana rostlin, potravní řetězec či ekologická rovnováha v přírodě. Mimo to žáci vyrobili a instalovali krmítka pro drobné ptactvo, úkryty pro ježky a ještěrky. Díky zapojení do akce “72 hodin” žáci uklidili jak okolí školy, tak i celé obce Mladecko a očistili jej od odpadků. Nutno říci, že k práci přistoupili s vervou a pílí až nevídanou. Proto se již teď těšíme na možnou účast i v příštích letech. Součástí projektu jsou také přírodovědné soutěže, které organizuje ZŠ Mladecko pro partnerské školy ZŠ Litultovice a ZŠ Hlavnice. Environmentální výuka naší základní školy však nestojí na jediném projektu. Každým rokem se žáci zúčastňují lesní pedagogiky a absolvují různé výlety spojené s ekologickým a environmentálním vzděláváním. Z dalších projektů jmenujme kupříkladu Recyklohraní, Zahrada pro všechny nebo zapojení do akce 72 hodin Ruku na to. Díky projektu Zahrada pro všechny financovaného z revolvingového účtu Ministerstva životního prostředí ČR si žáci zvelebili venkovní prostory a okolí školy. Byla vytvořena krásná bylinková zahrádka a skalka s dřevinami a vřesovištěm, odpočinková zóna byla vybavena lavičkami.
Před mladeckým rybníkem, který je naplňován vodou z potoka Deštná, poslouchají žáci zaujatě vyprávění o žábách, hadech a ještěrkách, které žijí v této oblasti. Rybník je jedním z deseti zastavení na přírodovědné naučné stezce Mladeckem, kterou si připravili učitelé a žáci místní školy ve spolupráci s občanským sdružením Natura Opava.
Učitelský sbor jako porota při soutěži v rámci projektu.
Meziškolní soutěže v přírodovědných znalostech se zúčastnilo celkem 100 žáků z Mladecka, Litultovic a Hlavnice. Na pečlivě upraveném hřišti soutěžily školy ve družstvech na šesti stanovištích.
Poznávání přírodnin a jednom soutěžním stanovišti.
Pro pokračování klikněte ZDE
Pro pokračování klikněte ZDE
Pro pokračování klikněte ZDE
Botanika
Krásný, ale nebezpečný dub červený Dub červený byl zařazen do seznamu invazních rostlin vedle dřevin trnovníku akátu nebo pajasanu žlaznatého. Pro své dekorativní červené listy byl vysazován nejdříve v botanických zahradách a později pro rychle rostoucí dřevo i do lesů. Jako solitér vynikne, pokud převládne, stává se fádní a obtěžující.
Je jedním ze dvaceti druhů dubů rostoucích v Evropě. Pochází ze Severní Ameriky a v českých zemích byl vysazován v 90. letech 19. století. V poslední době dochází k agresivní expanzi dubu červeného v oblasti celé střední Evropy. Vzhledem k nadměrné kyselosti spadaných listů dubu červeného dochází k zamezení růstu ostatních domácích dřevin a rostlin. Chová se tedy jako invazní dřevina. Na Opavsku proto vytváří téměř jednotvárné porosty u Stříbrného jezera a u raduňských rybníků. Listy dubů červených září v podzimním slunci barvami od světlé zelené, přes hnědou, žlutou až po jasně červenou. Zajímavé je sledovat i neuvěřitelnou tvarovou variabilitu listu dubu červeného. Jsou ostře laločnaté, zubaté nebo vykrajované a některé až téměř celokrajné. Listy dubu červeného nejsou tak tuhé a kožovité jako u našich původních dubů.
Duby červené u raduňských rybníků.
Žaludy a detail listu dubu červeného (Quercus rubra)
Co se děje v listech na podzim? Podzimní zbarvování listů je výsledkem chemické reakce, při které mají důležitou roli barviva, stejně jako počasí. Na podzim přestávají listy stromů růs a asimilovat. Chlorofyl, který propůjčil zelenou barvu listů, mizí. Přitom se odhalují žluté karotenoidy, které vynikají u jilmů, bříz, lip a topolů. Při náhlých ochlazeních se za přítomnosti cukrů tvoří množství anthokyanů. Ty způsobují, že javorové a dubové listy svítí tak jasnou červení. Tato pestrá paleta barev činí listnaté dřeviny na podzim velmi atraktivní.
Rozhovor
Mykolog Jiří Lazebníček z Olomouce Náš spolupracovník Ing. Jiří Lazebníček je vynikající botanik a mykolog, který pracoval jako dendrolog i v Arboretu Nový Dvůr. Před 50ti lety zakládal při Slezském muzeu houbařský kroužek a byl přitom, když byla poprvé vystavena “obří” plodnice leskokorky ploské. Můžete ji vidět dosud v expozici SZM. Tu si přijel tenkrát vyfotografovat sám velký mykolog z Národního muzea dr. Albert Pilát! Protože Jirka je především mykolog a je ještě houbařská sezóna, položili jsme mu několik houbařských otázek. Kolik je vlastně na naše území druhů hub? Jde o neúplně položenou otázku. Houbami myslíš jen makromycety, i když mezi nižší houby patří také plísně, kvasinky, rzi, padlí atd. A co myslíš naším územím? Jen Moravu či Českou republiku nebo Československo? Počet makromycetů v ČR je neznámý, neurčitý. Já odhaduji celkový počet na nejméně 4000 druhů, zvláště při dělení rodů na podrody, vytváření popisů pro nové druhy atd. Přesnější číslo by mohl znát nebo alespoň odhadnout RNDr. Vladimír Antonín ze Zemského moravského muzea v Brně, Zelný trh .
Ing. Jiří Lazebníček ve funkci rozhodčího při jedné z olympijských disciplín, které plnili účastníci tábora na řecké základně Natury Opava v Agii Apostoli. Soutěž se od roku 2000 jmenuje “Za zlatým delfínem Amvrakijského zálivu”.
S Jirkou jsme se setkali v roce 1999, když se poprvé zúčastnil přírodovědného průzkumu prevezské oblasti. Doporučil nám ho profesor Vítězslav Bičík z Přírodovědecké fakulty Palackého univerzity v Olomouci. V tom roce jsme vybírali místa pro naučnou stezku Deset zastavení v přírodě prevezské oblasti a začali jsme provádět botanický průzkum. Jirka je velice obětavý člověk a zároveň velmi důvěřivý. Asi právě proto se na něj smůla příslovečně lepí. Rád jezdí na kole a s ním zažil smolné chvíle i v Řecku na táboře, kde jsme měli k dispozici kola. Jednou to bylo stádo koz, které mu přeběhlo přes cestu. Podruhé dostal smyk v prudké zatáčce. Na kole se zranil i doma v Olomouci, kam jel na převaz kvůli řeckému zranění. Při předjíždění zaparkovaného auta otevřel řidič dveře. Život Jiřího Lazebníčka je tak poznamenán někdy až neuvěřitelnou smůlou.
Tak to jsem se tou první otázkou moc šťastně neuvedl. Proto se tě raději zeptám, kterou nejvzácnější houbu jsi našel a kterou stále hledáš? Začnu od té druhé půle otázky: nehledám žádnou houbu. Jsem samozřejmě rád, když najdu nějaký vzácný či řídce se vyskytující druh houby a když ji dovedu sám určit. O svých nejvzácnějších nálezech jsem psal do sborníku prací, vydaného při příležitosti konference českých a slovenských mykologů, která se konala v Brně před 4 lety. Bohužel byl tehdy stanoven maximální rozsah článku (zprávy, sdělení, publikace) na pouhou jednu stranu. Takže jsem v podstatě mohl zapsat jen vědeckým a českým názvem jména hub, kterých bylo 60 a tím to skončilo. Mám několik prvních či druhých nálezů pro Českou republiku či pro Československo. První nálezy dvou druhů pro Evropu a nález houby pro svět či "pro vědu", jak se správně říká. O tom se mohu rozepsat později, bude-li o to zájem. O těch 60 druzích ale nemohu psát do odborných či vědeckých časopisů - českých, protože nemám herbářové doklady pro 95% druhů. Všechny vzácné a jedinečné nálezy mi vzala nebo definitivně zničila voda při záplavách, která postihla můj olomoucký byt v červenci 1997. Měl jsem houby uloženy ve skříních v suterénu, kde voda sahala vysoko nad horní části skříní. V přízemí si plavaly čtvrtmetrové ryby!
Tak byly zničeny všechny mé herbářové doklady a bylo jich 35 tisíc, z toho většina z vojenských lesů v ČR i v SR. Z několika národních parků či přírodních rezervací v ČR i SR, kde předtím nikdo z českých nebo slovenských mykologů houby pro herbáře nesbíral. Měl jsem uzavřeny smlouvy na odkoupení exsikátů se třemi muzei na Slovensku. Bohužel s těmi třemi desítkami tisíc exsikáty, opatřenými etiketami, byly záplavovou vodou zničeny i seznamy herbářovaných druhů hub, které byly uloženy v příslušném svazku nebo krabici, podle fytogeografických okresů Československa. Ztráty jsou z vědeckého hlediska nenahraditelné! To nebyla také šťastná otázka, takže raději něco nekonfliktního. Doporučuješ kupovat houby, třeba i sušené, na trhu? Jen v případě, že jsem si je nemohl nasbírat a namíchat sám. Vyplatí se koupit třeba pěstované žampiony nebo mladou hlív ústřičnou Pleurotus ostreatus, lepší by však byla hlíva miskovitá Pleurotus cornucpiae, pokud ji houbař zná. Rozhodně bych nekupoval bezcennou lišku obecnou Cantharellus cibarius, na níž prodavači, zejména z Polska bezostyšně vydělávají. Počítají ji za 300,-Kč/kg, někdy i dráže. Prodávají ji draho i ve Finsku na tržišti například u helsinského přístavu, kde malá hromádka této bezcenné houby stála před pár lety 5,50 Euro. A sušené houby? Ty sice polévku či dušené maso trochu provoní, ale na jídlo je to jako kousky hnědého či černého hadříku. Myslíš, že by člověk přežil jen na houbách? To určitě ne. Člověk potřebuje kromě vlákniny (v houbách je chitin) také sacharidy, tuky, bílkoviny atd. Většina hub je tvořena z 97-99% vodou. Je v nich 1-6% tuku, minimum vitamínů a vzácných kovů. To je k přežití člověka příliš málo. Našel jsi nějakou zajímavou houbu během pobytu na základně Natury v Řecku? Na mrtvém dubovém dřevě nedaleko našeho tábora v Agii Apostoli jsem v Agia Triada objevil mycelium neznámé houby, poctivě jsem dřevo každý den zaléval a po čase se tam objevila krásná vzácná houba Pulchericium caeruleum.
Jiří Lazebníček svým výkladem zaujal i studenty řeckého lycea v Preveze, kteří navštívili školu ekologické výchovy postavené z našeho popudu u muzea v Neochori.
Která houba a jak upravená ti nejvíc chutná? A připravujš si je sám? Jako "jedničku" hodnotím opečené či osmažené lupínky z ryzce syrovinky Lactarius volemus s krajíčkem chleba. Syrovinky jako druhu však postupně ubývá, stává se vzácnou. Jde-li o větší množství hub, pak je ale tou "jedničkou" ryzec pravý Lactarius deliciosus, či z něj dnes vytvořené tzv. "malé druhy" ryzec smrkový L. deterrinus, ryzec krvomléčný L.sanguifluus či ryzec lososový L. salmonicolor. Tyto druhy jsou nejlepší naložené ve vodou ředěném octu v poměru 1:1 s cibulí a příslušným kořením (bobkový list, nové koření, pepř - s tím to ale nepřehánět, několik semen hořčice, trochu kopru, pár koleček mrkve, list vinné révy, případně list višně). Pracuješ také v mykologické poradně. Kdo využívá služeb poradny? Převládají tam začátečníci. Kdo si myslí, že houby zná, ten do poradny ani nechodí, jen výjimečně - s nějakou pro něj novinkou. Někdy se ale stane, že ani nám se nepodaří houbu určit. Potom s kolegou Kenšou to vyřizujeme mailovým dotazem u kolegy Polčáka z Přerova. Někteří sběrači hub ani nepožadují správné jméno jimi nalezené houby, jen se ptají je-li ta "jejich" nalezená houba je jedlá. Takových houbařů mám dost i na podzimních houbařských exkurzích. Takové houbaře já pokládám za podobné těm lidem, kterým se dostane do ruky vzácný druh ptáka či brouka a oni se ptají, je-li jedlý či nikoliv. Co bys houbařům na závěr popřál? Shrnuji to do "hesla" zdravé a zvědavé oči, zdravé nohy a hlavně zdravý rozum ať už při hledání, sběru nebo konzumaci. No a k tomu příznivé počasí: dostatečnou vlhkost, teplotu a bezvětří pro růst hub před jejich vycházkami za houbami našich lesů.
Ucho Jidášovo, které najdete téměř na každém bezu černém, se používá při úpravách tradičních čínských jídel. Je to ta gelovitá lehce křupavá podivnost, která je součástí téměř každého čínského jídla.
Zoologie
Co s ježky, aby se dožili příštího jara? Nastala doba, kdy začínají děti i dospělí nosit do záchranných stanic ježky, o kterých si myslí, že potřebují pomoc. Někteří znají ježky z pohádkových knížek, kde je vyobrazen s jablíčky na zádech.
Je to tak silně zakořeněný mýtus, že je zbytečné ho vyvracet. Navíc ilustrátoři dětských knížek si neumí představit nakreslit ježka bez jablíčka. Ježek a jablíčko zkrátka k sobě patří. Až najdete ježka a budete mít po ruce jablko, zkuste ho napíchnout na jeho ostny. Nemůže se vám to podařit. Ostny jsou těsně u sebe. Je to totéž, jako když si fakír lehne na desku se zabitými ostrými hřebíky. Také se nenapíchne. Navíc je ježek hmyzožravec neživí se ovocem a zeleninou jako třeba králík nebo koza, ale hmyzem a dešťovkami. Zkuste někdy předhodit ježkovi myšku. Takový šrumec jste ještě nikdy neviděli. Roztrhá ji na kusy a pak pozře. Slabší povahy prominou. U nás žijí dva druhy ježků. Ježek západní, který má na prsou hnědavou srst a ježek východní, který má tuto srst bílou. Ostny jsou po narození měkké. Ježek prospí zimu se značně zpomalenými tělesnými funkcemi. Teplota těla klesne z 35 - 37 °C na 5 °C. Sníží se tepová i dechová frekvence. Do tohoto stavu upadá tehdy, když teplota klesne po několik dnů pod 10 °C. Před zimním spánkem si musí ježek vytvořit dostatečně velké tukové zásoby a najít si vhodný úkryt. Pro úspěšné přečkání zimy by měl vážit aspoň 600 g. Ježci jsou čím dál tím víc ohroženi silniční dopravou. Ročně jich na našich silnicích zahyne okolo 350 000. Co tedy s nalezenými ježky? Hned na rovinu si řekněme, že nejjednodušší a zároveň nejlepší je ponechat ho svému osudu. V listopadu se setkáme s mláďaty z pozdního vrhu, která by přirozeně nepřežila. Těm lidem, kterým není osud ani těchto ježků lhostejný, doporučujeme, aby nalezence zvážili a když bude mít více než 600 gramů, pak ho hned pustili. Ten má šanci přežít i bez vaší pomoci. Ty lehčí doneseme do záchranné stanice nebo je doma vykrmíme do potřebné váhy.
Díky plochému podkožnímu svalu se ježek dokáže schoulit do koule,na které je 7-8 tisíc ostnů. Tak se brání před predatory.
Musíme vědět čím je vykrmíme. Do ježčího jídelníčku nepatří: tučná, kořeněná, solená a pečená jídla, vepřové maso, pražené plody, mléko, jogurty . ................... Vhodné krmivo: 75% ježčího jídelníčku by měla tvořit masitá strava. Vařené drůbeží drůbky a krky.............................. K těm jednodušším na přípravu patří: kočičí konzervy, kočičí kapsičky, suché kvalitnější granulované krmivo. Zdroj: http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-anavody/nasli-jsme-jezka-co-s-nim-mame-delat
Děti obdivují ježka ve Středisku volného času na Husově ulici v Opavě, kam ho donesli. Protože váží více než 600 gramů, bude vypuštěn.
Geologie
Přírodní památka Otická sopka Těm, kteří chtějí poznat geologickou historii okresu Opava, nabízíme návštěvu Otické sopky a procházku po naučné stezce Hvozdnice.
Otická sopka není sopkou v pravém slova smyslu. V období třetihor před 65 až 2 mil. let docházelo k rozlámání kry Nízkého Jeseníku a ve zlomech se na povrch dostávala vyvřelá hornina - čedič. V případě Otické sopky se však jedná o podpovrchově utuhlé těleso, které se vytvořilo před 20 miliony let. Pravou sopkou je v okrese jen Červená Hora nedaleko Budišova nad Budišovkou. V kráteru, který vznikl po těžbě, se nachází čedičová kupa. Čedič se zde těžil v letech 1890-1949. Konaly se zde závody v motokrosu pod názvem Opavská sopka. V roce 1978 byly zrušeny ku prospěchu této lokality, která byla v roce 1991 vyhlášena jako přírodní památka. Hornina čedič má kulovitou odlučnost a obsahuje vedle vyrostlic olivínu i další minerály, magnetit, apatit, nefelín a melilit. Z Kamenné hory ze vzdálenosti 1,5 km byly sem ledovcem dopraveny čedičové bloky, které vypadávají z pravého břehu řeky Hvozdnice. Návštěvníci naučné stezky Hvozdnice je mohou vidět na zastávce č 12 u rybníka stejného jména.
Čedič má kulovitou odlučnost, pukliny vyplňuje nažloutlý karbonát.
K čedičové kupě mohou návštěvníci Kamenné hory sejít od tabule č. 18 naučné stezky Hvozdnice, která je umístěna loučce.
V květnu 2008 byla naučná stezka Hvozdnice prodloužena o tři zastavení. Z nichž nyní již 18. tabule informuje o Otické sopce. Na fotografii jsou obyvatelé Otic.
Rozhovor
Rozhovor s Vilémem Borůvkou preparátorem Slezského zemského muzea Preparace zvěře je v podstatě umělecká činnost. To vás napadne, když uvidíte zvířata vypreparovaná Vilémem Borůvkou. Sebelepší barevná fotografie neposkytne tolik informací o zvířeti jako dobře zpracovaný trojrozměrný dermoplastický preparát. Položili jsme jednomu z nejlepších preparátorů světa několik otázek u příležitosti výstavy o jeho životě a díle. Vlastně především jemu vděčím za to, že jsem se stal cestovatelem. Po otci jsem zdědil vlohy pro kreslení. Otec byl majitelem reklamní firmy Vilém Borůvka písmomalíř. Proto nemám problémy si nakreslit pozice zvířete nebo skupiny zvířat, kterou budu preparovat. Dokážu tělo zvířete vymodelovat do tvaru, kterým vyjádřím jeho akční postoj i psychické rozpoložení.
Ve sdělovacích prostředcích jsme se dočetli, že v opavském muzeu pracuješ od roku 1950. Během svého života jsi zhotovil až deset tisíc preparátů. Jsi autorem obnovené přírodovědné expozice v muzeu, která byla za války zničena. V minulém roce byla otevřena zcela nová expozice obratlovců, která je také tvým dílem. Pracuješ dlouhou řádku let jako odborný lektor, Slezské zemské muzeum se proslavilo díky tobě jako školící středisko muzejních preparátorů. Ochotně předáváš své zkušenosti kolegům z jiných muzeí i zájemcům z odborné veřejnosti. Bohatá jei tvá přednášková činnost z cest po celém světě. Jak ses dostal k cestování a preparátorství? Vzpomínám na svého dědu, se kterým jsem chodil jako kluk na ryby. Byl legionář a velmi zajímavě vyprávěl své zážitky o cestách po Rusku. Projel bajkalskoamurskou magistrálu až do Vladivostoku a pak se domů vrátil přes americké San Diego. Děda projel a prošel kus světa. Ke každému kraji měl spoustu napínavých historek. Těšil jsem se na další ryby a na dědovo další vyprávění o cizích krajích, lidech a přírodě. Jeho vyprávění podněcovalo mou fantazii a touhu se tam také dostat. Proto jsem také během desítek cest do evropské i asijské části Ruska navštívil na Sibiři Irkutsk, který leží poblíž bajkalského jezera. Viděl jsem dům legionářů a uvědomil jsem si, že jsem splnil slib dědovi.
Takže děda tě přivedl na tuto cestu a byl to někdo další? Děda ve mně probudil cestovatelskou vášeň, rád jsem četl jeho dopisy z cest. Mám jich doma pěknou řádku. Pokud by se našel někdo, kdo by jeho zážitky chtěl sepsat, byl bych rád. Byl by to zajímavý cestopis českého legionáře v Rusku. Dost mě ovlivnila i četba cestovatelských spisů Enriqua Stanka Vráze. Byly to příběhy, které jakoby vyprávěl můj děda, jenže úplně z jiných zemí. Tento záhadný cestovatel, o kterém se ví jen málo, popisuje v cestopisech cesty po Sahaře při hledání bájného Timbuktu, neprobádané toky rovníkové Ameriky nebo život mezi lovci lebek na Borneu. Nepřipadá ti, že ses vydal po jeho stopách? Byl jsi také kromě Antarktidy na všech kontinentech. Vyplynulo to tak. Borneo je jednou z mých zamilovaných zemí. S Vrázem jsem spojený stále. Během svých cest sebral spoustu materiálu, který je uložen v zakonzervovaných sběrech v národních muzeích v Praze a Bratislavě. Preparoval jsem jeho vzácné lemury ksukoly, kteří byli uloženi
Na tržnici Kota Kinabal v malajské provincii Sabahí
více než sto let v Národním muzeu v Praze nebo africké ryby bahníky, které na mou preparaci čekali zakonzervováni sedmdesát let. Jednoho ze dvou Vrásových lemurů ksukolů máme v opavském muzejním depozitáři. Zachránil jsem i starý preparát dunajského bobra, který pocházel z populace vyhubené již v 19. století. Je uložen ve slovenském Národním muzeu. Vzpomenu i repreparaci kolekce dravců z Dalbergovy ornitologické sbírky z muzea Vysočiny v Jihlavě a záchranu nejméně tři sta kusů preparátů exotického ptactva, které byly silně poškozeny povodní. Ta způsobila v roce 1997 v Muzeu Komenského v Přerově hodně škod. Za techniku preparace jsi obdržel zvláštní cenu. Kdy . a kde to bylo? Bylo to v roce 1977 na mezinárodním salónu preparátorů ve francouzském v Evreaux. Byla zde obdivována kolekce repreparovaných zvířat, u kterých byly fotografie před repreparací. Ze značně poškozených prepapátů se mi podařilo vytvořit zcela nové modely. Ale vraťme se ke tvým preparátorským prvopočátkům. Kdo tě učil preparovat? Kdo tě jako první ovlivnil a vlastně na celý život. Všechno to začalo v mém chlapeckém věku v rodné Chotěboři, kde jsem se narodil. Chodil jsem do dílny známého chotěbořského preparátora J. Steigerwalda. To byl ten základní impulz, tam jsem se rozhodl, že se stanu preparátorem. Vzpomínám, že jsem mu donesl jednou mrtvou veverku, podruhé brouka roháče jen proto, abych ho viděl preparovat. Jednou vystavoval preparované ryby ve výkladní skříni, kam jsem je často chodil obdivovat. Sám jsem se pokusil o první samostatnou preparaci. Prvním objektem byl vrabec, kterému jsem odstranil vnitřnosti a posadil ho do hnízda od ťuhýka. To jsem pracně vyjmul z trnitého keře šípkové růže. No dopadlo tak, že jsem se musel celého preparátu zbavit na popud maminky a pro jeho strašný zápach. Stejně tak to skončilo i s lišajem smrtihlavem. Napíchl jsem ho na špendlík netušíc, že snese vajíčka. Bylo mi ho líto a teď je mi líto, že jsem tenkrát ještě nevěděl, že se jeho housenky živí bramborovou natí. To by bylo lišajů! Když už jsem byl preparátorem, chodíval jsem mu pomáhat, protože stařičkému panovi ubývaly síly.
Preparátorský ateliér oddělení ochrany sbírkových předmětů SZM.
Tygr u napajedla - Kanha v Indii
Které zvíře je podle tebe nejtěžší preparovat? Především vždy záleží na stavu kůže, pokud se jedná o čerstvý exemplář, není s ničím problém. Který preparát jsi vytvořil jako první a existuje ještě? V opavském muzeu to byl čáp černý, který je uložen ve sbírkách. Jaké nejvzácnější zvíře jsi preparoval? A kde je preparát uložen? Jednalo se o preparaci starých, poškozených preparátů Kakapo, různých druhů rajek papuánských a lemura ksukola. Ke kterému preparátu máš největší osobní vztah a kam se na něj můžeme jít podívat? Nový preparát medvěda hnědého (brtníka), kterého jsme získali ze ZOO v Košicích a je vystaven v expozici ve výstavní budově SZM v Opavě. Mišo pocházel z pěti sourozenců, kteří se narodili v ZOO v Košicích, což je rekord v počtu medvědích sourozenců zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Probudil se ze zimního spánku a zemřel na zauzlení střev. Vím, že chováš nebo jsi choval spoustu různých zvířat proto, abys odpozoroval jejich přirozené postoje - výrazy chování. Ty potom vtiskneš preparovanému zvířeti. Žije ještě krkavec, kterého jsem viděl u vás před 25 lety ve Smolkově? Míša uhynul v 27 letech po otravě otrávenou návnadou myší, kterou mu předhodil soused. Preparát je uložen ve sbírkách muzea. Slouží tedy i po smrti. Ne nadarmo visí všude v zoo tabulky s upozorněním Nekrmte zvířata. Soused, ač neúmyslně, způsobil Míšovi smrt. Kdo chce poznat tvé preparátorské umění, může se podívat do výstavní budovy Slezského zemského muzea. Prakticky všechna zvířata, která jsou zde vystavena, jsou tvé preparáty. Kde všude jinde můžeme ještě vidět tvá umělecká díla? Ve kterých muzeích? Ve Vrchlabí, pražském Národním muzeu, v Jihlavě. Dále v muzeích na Slovensku. V Šarišském muzeu v Bardejově, kde jsem spolupracoval se slovenským zoologem Tiborem Weiszem. Ve Slovenském národním muzeu v Bratislavě, muzeích v Trnavě, Toolčanech, Rožnavě a Michalovcích.
V rozhovorech nesmí chybět otázka jako třeba veselá příhoda, která se ti stala a událost, na kterou bys nejraději zapomněl? Když jsem byl v 70. letech v Nepálu, navštívil jsem tamní tržnici, kde jsou nabízeny zajímavé kousky suvenýrů a přírodnin. Potkal jsem skupinu slovenských turistů, kteří mne upozornili, že trhovci nabízejí modely lidských exkrementů, které si chtějí přivézt domů jako kanadský žertík. Rád bych se obešel bez mongolského moru. Rád bych zapomněl na pijavice v jihovýchodní Asii. Také mne děsí úrazy.
V Norsku jsem v letech 1988-2004 pomáhal vybudovat rozsáhlou expozici norské fauny. Výsledkem byla dioramata severských biotopů. Můžete je viděl v muzeu Lista Naturmuseum ve městě Borghaugu. Určitě znáš práce českých a světových preparátorů. Který tě nejvíc zaujal a kterého si nejvíc považuješ? U nás působí kvalitní preparátoři jen v komerční sféře. Například Miloš Malucha z Ostravy, Michal Jakubec z Bílovce. . Na Slovensku je spousta vynikajících preparátorů, v Polsku Bogdan Kieś. Který dermoplastický preparát v depozitáři SZM je nejstarší a který nejvzácnější? Myslím nějakého slezského "dronta mauricijského". Zvíře, které je ve Slezsku již velmi vzácné nebo dokonce vyhynulé. V depozitáři je krahujec krátkoprstý a koliha tenkozobá, kterou se chystám repreparovat. Za svůj život jsi procestoval kus světa. Kde jsi byl nejdál. Kde jsi pobýval nejdelší dobu a kde jsi byl nejčastěji? Nejdál na Fidži v roce 2010, nejdéle v Africe v Namibii tři a půl měsíce, nejčastěji na Borneu v Malajsii a na Sibiři v Rusku. Jak sis vybíral místa pro návštěvu. Vzal sis katalog nějaké CK, nebo v tobě dlouho zrála nějaká myšlenka. Kdo tě při výběru ovlivnil, známí nebo sis takto chtěl splnit svůj dávný dětský sen? Samozřejmě jsem si chtěl splnit své cestovatelské sny. Obyčejně to dopadlo tak, že jsem si vzal dovolenou nebo neplacené volno v muzeu, koupil letenku a zaplatil veškeré výlohy na pobyt. Jsi určitě plný nejrůznějších zážitků z různých končin světa. Která země se ti líbila nejvíc a kde bys chtěl žít? Předpokládám, že u nás ve Slezsku. Pokud ne ve Slezsku, tak na Vysočině v rodné Chotěboři. Jak se s domorodci domlouváš? V Asii rusky, v Americe a jinde španělsky a anglicky.
Kde všude jsi měl preparátorské pracoviště? Navštěvoval jsem Baxovu odbornou školu, kde jsem se učil kreslit a modelovat. To bylo v letech 1947 až 1950. Mohl jsem zůstat v Praze a pracovat v Národním muzeu, ale vybral jsem si Opavu. Pracoval jsem pod všemi řediteli, kteří vedli muzeum po válce. Pracuji jako preparátor opavského muzea od 1. září 1950. Až se bojím vyslovit kolik je to let. Šedesát tři! V muzeu jsem spolupracoval s vědci jako byli Dr. Zdeněk Tesař, prom. biolog Bohuslav Beneš. Mimořádným spolupra-covníkem je i dr. Jindřich Roháček, kterému jsem předával entomologický materiál ze svých cest. Ten z nich popsal jeden nový druh. Když ti řeknu název země, kterou jsi navštívil, co tě napadne jako první? Kuba (1963, 1968, 1969) Napadne mne MVDr. Vojtěch Mádr, který zajistil přepravu na Kubě vlastním autem, stravu a ubytování. Protože v té době jsem se jinak na Kubu nemohl dostat. Jedině za předpokladu, že bude všechno zajištěno smluvně a pan Mádr na Kubě pracoval jako veterinář. Nakonec z toho vzešla velmi dobrá spolupráce SZM s kubánskou Akademií věd. Zvláště s jejím zoologem Orlandem Caridou. Dokonce Fidél Castro mi povolil dovézt na Kubu své vlastní lovecké zbraně. Z Kuby jsem poslal do SZM na 300 kusů zvířat. V roce 1973 proběhla v Opavě výstava Přírodou a životem Kuby, které se zúčastnil kubánský velvyslanec. Mongolsko (šest expedic v letech 1965-1983) Při sběru drobných savců pišťuch jsem se nakazil morem a při fotografování hnízda luňáka hnědého spadl z výšky sedmi metrů. Mongolsko (šest expedic v letech 1965-1983) Při sběru drobných savců pišťuch jsem se nakazil morem a při fotografování hnízda luňáka hnědého spadl z výšky sedmi metrů. Rusko (evropská i asijská část, desítky cest v letech 19652005) Sibiřská tajga, kde jsem byl 11x, spočítal jsem, že jsem byl 30x v Moskvě. Návštěva památníku legionářů v Irkutsku, kde jsem si vzpomněl na svého dědu. Severní Korea (1971) Krásná příroda, příjemní lidé, čistě oblečené děti, jídla dostatek.
Vietnam (1976, 1978, 1986) Po válce se Vietnam zázračně vzpamatoval, všechno zničené bylo znovu postavené. Jugoslávie (1966, 1967) Účelem cesty bylo odchytit reliktního hraboše Dolomys bogdanovi. To se podařilo v pohoří Prokletie na černohorsko-albánských hranicích. Indie (1970, 1974, 1979/1980, 1993) Fotografie tygra v národním parku Asám, kam jsem jezdil, abych pozoroval tygry ve volné přírodě. Koupil jsem dva buvoly, které jsem tygrům předložil. Byla to také jediná služební cesta, jinak jsem všechny expedice financoval sám v době řádné nebo neplacené dovolené. Nepál (1970, 1974, 1993) Během vyhlídkového letu jsem viděl nejvyšší horu světa Mount Everest. Čína (Tibet 1993) Norsko (desítky cest v letech 1988-2004) Brazílie (1989) Plavba po Amazonce a lov piraní. Vodopády Iguacu a rituály domorodých Indiánů. Namibie (1992-1993) Dovezl jsem padesát exemplářů do sbírky SZM. Vynikající spolupráce s domorodci při faunistických sběrech. Malajsie (Borneo - sedm expedic v letech 1995 - 2004) Borneo je má celoživotní láska. Vždy si vzpomenu na oblíbeného cestovatele Vráze, který byl také na tomto třetím největším ostrově světa. Bohužel si vzpomenu i na cestovatele, kteří před šedesáti lety využívali tehdejší režim ke snadnému cestování. Měli servis, o kterém se mi ani nezdálo. Mně upozorňovali, abych se mírnil v nadávání na režim. Oni byli "za bukem", začali nahlas nadávat až po listopadu 1989. Jako mávnutím kouzelného proutku se stali zapřisáhlými nepřáteli komunismu. Nejvíc mne to překvapilo u Hanzelky a Zikmunda. Francouzská Guyana (2007) Cestou tam jsme museli nouzově přistát. Cestou zpět jsem se do dostal podezření, že pašuji drogy. Linku totiž využívají k pašování drog čeští turisté. Dvě hodiny jsem byl ve vyšetřovací vazbě. Fidži a Jižní Korea (2010) Týdenní nedobrovolný pobyt v jihokorejské Soulu, protože zpáteční cesta byla ovlivněna erupcí sopky na Islandu.
Vilém Borůvka s dcerou Jarmilou Lukáškovou
Komu z mladých preparátorů předáš pomyslné žezlo? Napadlo mne to známé rčení "Doma není nikdo prorokem." Moje vzácná a profesionálně vypreparovaná zvířata skončila často v zahraničí, kde zdobí přírodovědné expozice, naposledy v Polsku. Když naše muzeum nesehnalo peníze na jejich vykoupení, musel jsem se obrátit jinam. Udělal jsem to s těžkým srdcem ale jak jinak jsem mohl zaplatit letenky? Preparátorů je mnoho, v každé vesnici se najdou i dva. O kvalitě některých raději pomlčím. Určitě si ale vydělají víc než preparátor ve státní instituci v muzeu. Připadám si jako ten převozník v pohádce, kterému předali veslo a utekli. Zvykl jsem si na naše Slezské zemské muzeum, kde jsem dosud strávil 63 let. Odsud jsem vyjížděl do světa. Zde jsem posílal materiál na preparování. Byly to stovky zvířat. Zaplnil jsem přírodovědné expozice ve mnoha muzeích na světě a věřím, že budou sloužit dalším generacím pro poučení. Na závěr prozraď, jak to děláš, že vypadáš tak čile a mladě. Celý život mám práci jako svůj koníček. Redakce Opavského přírodovědného zpravodaje na závěr doporučuje přečíst si katalog výstavy věnované Vílému Borůvkovi - “ Preparátor - Putování světadíly s Vilémem Borůvkou” nebo výstavu, která je umístěna v Arboretu Nový Dvůr přímo navštívit. Zjistíte, jak se dá prožít tak bohatý život, kolik zemí stihnete navštívit a kolik práce za sebou můžete zanechat. Fotografie jsou z archivu Viléma Borůvky
Častokrát se zmiňuješ o svých psích kamarádech, co ti dali? Někdo říká, že čím víc člověk poznává lidi, tím má raději zvířata. To mi připomene mé psy Ťapku, Punťulu, Kikina a Bobánka, u kterých jsem obdivoval oddanost a inteligenci. Bohužel byli záměrně otráveni. Jen Kikin zemřel přirozenou smrtí ve čtyřiadvaceti letech. Co bys přál Slezskému zemskému muzeu do příštích let? Výstavbu nového depozitáře, ve kterém budou bezpečně uloženy a správně popsány sbírkové předměty. V Nágalandu při cestách po Indii
Říjnový kvíz
Ověřte si své znalosti Testové otázky
1) Který savec u nás upadá do zimního spánku? ježek, liška, plch, vlk, jezevec, psík mývalovitý 2) Kolik musí ježek vážit, aby se dožil jara ? 100 gramů, 600 gramů, musí mít aspoň 1 kg. 3) Čím se živí ježek? červy, semeny rostlin, výhradně jablky, hmyzem 4) Kde přespí ježek zimu? vyhrabe si noru, v hromadě listí, na stromě v budce
Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí) obecný 6) dub červený 7) ježek Rozhodnutí o správnosti 8) Ježek je hmyzožravec. Ano Ne 9) Při teplotě 0 stupňů upadá ježek do zimního spánku. Ano Ne 10) U ježka se často vyskytuje vzteklina. Ano Ne Poznáte tyto duby?
5) Kolik má ježek prstů na noze?
4, 6, 5
Výsledky zářijového kvízu: Testové otázky: 1 býložravec, 2 housenkou běláska zelného, žlutou, brouk, 6 Spojovačky: 6 brouk 7 motýl Rozhodnutí o správnosti: 8 ne, 9 ano, 10 ano Poznáte, co je na obrázku: A
A
B
C
Omalovánka
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu:
[email protected]. Budete zařazeni do soutěže. Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.
Potkali se dva ježci V opavském parku pod Ptačím vrchem se na podzim potkali dva ježci. „Copak, copak starý brachu, ty se už chystáš na zimu? ptá se mladý ježek funícího starého ježka, který si s hlasitým dupáním schraňoval suché listí pod keřem pěkně do hromádky. „Ano, vždyť je už nejvyšší čas, nerad bych dopadl jako vloni,“ odpověděl starší a pokračoval: „Najednou se tu objevili lidé s hráběmi a všechno listí uklidili, nikde nenechali ani hromádku. A jak jsem tady pobíhal sem a tam a hledal, kde bych mohl hlavu složit, našla mne malá holčička a vzala k sobě domů.“ „A představ si, co mi dala k jídlu! Jablka!“ Mladý ježek poslouchal s otevřenou tlamičkou, vykulil černá korálková očka a celý se otřepal: „Brrr..., ty já strašně nerad.“ Starý ježek souhlasně pokýval hlavou. „Já je taky nemohu ani cítit, tak kdyby to byla žížala nebo nějaký brouček. Ale holčička mi postupně nabízela salát, kedlubnu, ředkvičku a květák a přitom měli v ledničce maso! Bál jsem se, že mi bude dokonce nutit mléko. To bych určitě dostal průjem! Ale když si ta holčička začala číst v pohádkové knížce, na které jsem byl namalovaný já, jak nesu na zádech jablko napíchnuté na ostnech, tak mi to teprve došlo. Takhle o nás píšou lidé v pohádkách. Dodnes mi vrtá hlavou, jak bychom my ježci to jablko dostali na záda, vždyť tisíce našich bodlinek jsou tak blízko jedna vedle druhé, že by slupku jablka nepropíchly!.“ „Pohádky, to mi připomíná, že musím navštívit sestru“ opáčil mladý ježek. „Bydlí v Kateřinkách, ve velké zahradě. Před čtrnácti dny se jí narodila trojčata, Pichláček, Čumáček a Ostrozubka. Malí teď musí hodně jíst, aby pěkně ztloustli a byli na dlouhý zimní spánek dobře vykrmení. Donesu jim něco na zub. Kousek masa, žížaly a taky nějaké brouky jako bonbóny. Ty mají nejraději. To víš, děti! Vloni měla sestra osm dětí, ty už jsou dnes dospělé a dovedou se o sebe postarat,“ „Říkáš, do Kateřinek, to máš před sebou dalekou cestu, musíš přejít několik ulic! Dávej pozor, aby tě nepřejelo auto!“ varoval starý ježek. „Já vím, vždycky chodím v noci, to je na silnicích málo aut. Asi tam už zůstanu na zimu. Zahrada je veliká, určitě se tam najde nějaké místečko v listí nebo otevřený kompost. Tam si snadno najdu pelíšek. Zima se už blíží.“
Jsme občanské sdružení, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové, entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti, geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny, rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Občanské sdružení N a t u r a O p a v a - C z e c h R e p u b l i c E. Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
