č. j. 5 Azs 101/2008 - 57
USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: N. G., zastoupená JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2008, č. j. 64 Az 60/2007 – 32, takto: I.
Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II.
Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění: Dne 27. 5. 2007 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně pracovala od prosince 2005 do března 2007 (kdy byla propuštěna) jako pokojská na kuvajtském zastupitelském úřadu v České republice. Ve své žádosti žalobkyně uvedla, že se obává návratu do Indie z následujících důvodů: (1) že nebude schopna si najít zaměstnání v důsledku svého náboženského vyznání (křesťanství); (2) že se obává jednání příbuzných manžela, kteří by se jí mohli pomstít z důvodu, že obrátila manžela (původně hinduistického vyznání) na křesťanskou víru; a (3) že se obává věřitele, jenž jí půjčil 500.000 rupií na financování cesty do České republiky, kterému není schopna tento dluh z důvodu ztráty práce na kuvajtském zastupitelském úřadu v České republice splatit. Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 6. 2007, č. j. OAM-1-430/VL-10-08-2007, nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný svůj závěr o neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu odůvodnil zejména následujícími argumenty. Za prvé, pokud jde o diskriminaci při hledání zaměstnání, žalobkyně se mohla přestěhovat do jiné části Indie, kde pobývá větší komunita křesťanů (zejména do států Kérala a Karnátaka na jihu či státu Mizoram na severovýchodě Indie) – tj. využít možnosti vnitřního útěku, a navíc v minulosti byla po 9 let zaměstnána v Indii jako referentka, což se jeví v rozporu s jejím kategorickým závěrem, že si nebude moci najít po návratu do Indie práci. Za druhé, pokud jde o hrozby ze strany věřitele a příbuzných manžela, (1) nebyla splněna podmínka původce pronásledování, neboť se jednalo o nestátní původce pronásledování (žalovaný zde cituje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 6 A 787/2000), (2) žalobkyně se nepokusila vyhledat ochranu u vnitrostátních orgánů a (3) rovněž nevyužila možnosti vnitřního přesídlení do míst, kde bezproblémově žije větší křesťanská komunita (viz výše).
č. j. 5 Azs 101/2008 - 58
Pokud jde o doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, žalovaný svůj závěr ohledně neexistence vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu odůvodnil následujícími argumenty: (1) obavy z jednání věřitele a příbuzných manžela nedosahují intenzity „mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu“ ve smyslu čl. 3 Úmluvy, tak jak je tento článek vykládán Evropským soudem pro lidská práva; a (2) potíže se soukromými osobami nelze podřadit pod toto ustanovení. Žalovaný rovněž neshledal v případě žalobkyně ani hrozbu jiného typu vážné újmy [§ 14a odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o azylu]. Žalovaný rovněž zamítl udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, azylu za účelem sloučení podle § 13 zákona o azylu; humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a doplňkové ochrany za účelem sloučení podle § 14b zákona o azylu. Žalobkyně brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, ve které namítala, že žalovaný nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a v odůvodnění neuvedl všechny úvahy, kterými se řídil. Žalobkyně dále tvrdila, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, popř. alespoň doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona či humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, přičemž žalovaný zjištěný skutkový stav nesprávně kvalifikoval. Ve zbytku žaloby žalobkyně odkázala na své argumenty v řízení před žalovaným. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2008 tuto žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud sice konstatoval, že za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním, nicméně dodal, že žalobkyně se na státní orgány v Indii vůbec neobrátila. Krajský soud posléze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, www.nssoud.cz, dle kterého obecné tvrzení žadatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se žadatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz, dle kterého neshody žadatele s příbuznými z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly, nelze považovat za pronásledování ve smyslu tehdejšího § 2 odst. 4 zákona o azylu (ke dni rozhodnutí žalovaného byla definice pronásledování zakotvena v § 2 odst. 7 zákona o azylu; ke dni rozhodnutí tohoto soudu v § 2 odst. 8 téhož zákona). Krajský soud pak neshledal důvody pro udělení ani jiných forem mezinárodní ochrany zakotvených v zákoně o azylu. Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedla důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kromě procesních námitek zmíněných v žalobě stěžovatelka namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s jejími argumenty ohledně § 12 a § 14a zákona o azylu. Stěžovatelka uvádí, (1) že se na policii neobrátila z toho důvodu, že by jí stejně nebyla schopna pomoc zajistit; (2) do jiné části Indie se nepřestěhovala, protože předpokládá, že by ji tam věřitel nejspíš vypátral; a (3) každé opatření zasahující do občanských a politických práv jednotlivce představuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu a Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (publ. pod č. 208/1993 Sb.). Stěžovatelka tudíž dospěla k závěru, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, resp. alespoň doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona.
č. j. 5 Azs 101/2008 - 59 Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty uvedené před krajským soudem a v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí ze dne 6. 6. 2007. Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany (dříve azylu) má odkladný účinek ze zákona (§ 32 odst. 5 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§ 102 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její přijatelnost. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky z důvodu, že se vůbec neobrátila se svými problémy se soukromými osobami na státní orgány v Indii, čímž nevyužila možnosti vyhledat ochranu v zemi původu. Stěžovatelka brojila proti tomuto závěru tvrzením, že se na policii neobrátila z toho důvodu, že by jí stejně nebyla schopna pomoc zajistit. Spornou otázkou tedy je,
č. j. 5 Azs 101/2008 - 60 (1) zda-li je stěžovatelka (žadatelka o mezinárodní ochranu), jíž hrozí vážná újma od nestátních subjektů, povinna se vždy pokusit vyhledat ochranu u poskytovatelů ochrany v zemi původu; a (2) do jaké míry musí stěžovatelka tvrdit, proč se nepokusila v zemi původu vyhledat ochranu, resp. prokázat, že nemůže nebo není ochotna z důvodu nebezpečí vážné újmy využít ochrany státu, jehož je státní příslušnicí. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud detailně zabýval v rozsudcích citovaných výše krajským soudem a nejnověji v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, oba www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, Nejvyšší správní soud uvedl: „Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, (…) nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není, jako v projednávaném případě, žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést (samozřejmě postačí, pokud tak učiní svými slovy, aniž by musel nutně používat právnickou terminologii), proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; tj. např. (1) proto, že v daném státě neexistuje účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících způsobení vážné újmy, či (2) proto, že takový systém v daném státě existuje, ale on k této ochraně nemá přístup (např. z důvodu diskriminace určité skupiny v daném státě), či (3) že z důvodu jeho specifického postavení (…) musí poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice učinit další dodatečné kroky na jeho ochranu nad obecný standard stanovený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, nicméně nejsou schopni nebo ochotni tak učinit. Třetí kategorie ovšem presumuje, že poskytovatelé ochrany o hrozbě vážné újmy vědí, protože jinak nemohou dodatečnou ochranu poskytnout (resp. nelze zjistit, zda-li by ji poskytli); což má zásadní dopad na případy běžné kriminality.“ Tento závěr o povinnosti vyhledat ochranu primárně v zemi původu platí jak pro azyl podle § 12 zákona o azylu, tak pro doplňkovou ochranu podle § 14a téhož zákona. Jedná se tedy o otázku dostatečně prejudikovanou, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozhodnutí krajského soudu ani zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, neboť krajský soud ve svém rozhodnutí respektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze konstatovat, že by hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvedla konkrétní důvody, proč by podle jejího názoru policie v zemi původu nebyla schopna jí pomoc zajistit. Je zřejmé, že vzhledem k nesplnění podmínky vyhledat ochranu v zemi původu před jednáním soukromých osob, resp. zdůvodnit, proč nebylo možné ji vyhledat, nemohou uspět ani ostatní stěžovatelkou uplatněné kasační námitky. Nejvyšší správní soud pouze dodává, že dostatečně prejudikovanou otázkou je i tzv. možnost vnitřní ochrany, někdy označovaná též jako možnost vnitřního útěku nebo možnost vnitřního přesídlení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. 4 Azs 164/2005 - 56; ze dne 23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 - 59, oba www.nssoud.cz; ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, publikovaný pod č. 978/2006 Sb. NSS; a nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný pod č. 1551/2008 Sb. NSS) i definice pojmu pronásledování (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz; ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS; ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný pod č. 1066/2007 Sb. NSS; a nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
č. j. 5 Azs 101/2008 - 61 v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud tedy neshledal v rozsudku krajského soudu zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky, ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 28. listopadu 2008 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu
