VYBOUJ^EflÉ
SmUTKV
ANTONÍN 56VA
VYBOU^EflÉ
S]V[UTK;Y
bAsn S
PODOBIZNOU AUTOROVOU OD KARLA HLAVAKA
PRAHA
ÍVIODERNÍ I^EVUE 32
POŠTOVSKÁ ULICE 1897
32
z
KNIHTISKÁRNY EM.
STI\'ÍNA
V PRAZE
^
Emblém
knihy.
Cí outník jsem vyšívaný morovým puchem království. Surové kiky vlní se plaziv pod sluncem horkým, na dlažbách ulic a v kramáských stuchlých dírách gorilí zuby na sebe brousí strannická Hloupost.
Odcházím smrteln zrann. Laviny v
na
V
valí
erná staré
ta
se rostoucí, v
Msta
Bohy
Bolesti,
a na lživé
makrokosmické Hory!
V Hory Sn, po jejichž hbetu mravení ítí se Msta,
na
staré,
prokleté Chrámy,
Masky a na puklé Erby.
Tam
vk
kde evy huí,
rytmické, solné jež biují vlny zádumivé, v Bezvládí lidských mocí, ídkým, šlehavým vzduchem, kde mohu do liloubky vzkiknout vznným Já!
eka.
^yla
jak
dít
—
tenk)* byla
pramének
—
blýskavý mezi hrubozrnýra pískem.
V
obrovském tichu bezlidnéra
Zemé porodila pod stromy jmelím zelenými, pod sešeenou hloubkou sosen kosmatých^
ji
Stará
v obrovském tichu travou zpívala z
vápenných, rozklínných skal
.
.
.
Groteskní erné sosny ležely jak transparenty slunce zažloutlého
na roztesené Jak erné
její
hladin.
pijavice tlusté
koeny
a plachý stín jen pišel píti z ní, co ona slávou zpívala a rytmem žití .
Ó
píliš
když za v
dvivá, scseenou ní
lesy
msínou plá
.
.
.
nocí,
dozpívaly píse, se z roklí vylila.
Jak erné, klepající mlýny chytly ji potmšile v kola groteskní, že s bolestí v prach roztíštna hebký zavyla
s
šumem
boun
«
padajíc!
.
.
Jak ohromena, po špikách šla travou^ jak ohromena, tiše po špikácli do mýtí truchlivých, kde stíbro msíce v své
pd
bízy ídké zapustilo
a v mlhách sešeenych pole rákosná
.
.
.
Ó chtla grandiosní klenbu nebes a kosmos teplým kh"dem svítící, hvzd píse vyzpívanou Neznámému roztásti na své hladin a slávu Noci ped zrozeným dnem a Jeho stopu y.latou ? !
Tu
vyšel první
lovk
smutný
do svtlé záe sunoucích mlh tulák vybelhal Krvavé hadry sundal z
se
se par, plání
.
.
.
nohou zamodralých puchem a hnisem, v nichž sedla Smrt, v ni ponoil své rány mokvavé s
.
A
-obzor
temnl
se a
temnl
v
.
.
dál,
mhy
zhoustly v rovinách, kde jíkal pták,
hnis
hbitov, puch lidských ddin
zavíval s
beh pohb
requiera
.
.
Stružkami tekly kalné nákazy, v bažinách hnily, z prorvaného dna jak vedy v ní se vyvalily, luhy, rozpitý
moál
vedly uspat v
ní,
po vtru zaplakalo polib requieni
.
Tu
vplula do kloaky msta Okna svých svtci stupy házela jí na hla a áry protáhly se tajemn na vlnách svraštních a stromy chorou zele, kytky se íms naechrané spouštly do vln kalných zrcadel. .
.
.
dom
Tu
kepily,
karrikatury bytostí lidských
tu vyla
píse
bezstarostných veselí,
lidského masa rozvíené orgie stád spolených, vklínných do sebe
spolenou
bolestí
zddných
Vin
.
.
.
Dny, zakuklených muedník dlouhé sbory, na horké dlažb vydechovaly morov puchem degenerace zhoustlých mass nedoživených bytostí .
.
.
mozk zornicemi
Zoufalství vedle Radosti svítilo z
Jak lamj)y shoelé pozdními vky vyssátých duší dlouhou cestou,
kosmickým perodem
A si
bytostí
.
.
.
z kloaky msta vy šumíc otrávena mrtvoly první nesla, v slizu zeleném
pt)hb requiem na teplé písky beznadjných
je vynesla, šumíc
dn
Kam
.
.
jdeš, ó duše moje? V daleku nové Smutky vidím noit v tebe vrcholy nejvyšších svých vží
již
.
.
.
.
w4»
Po
bílých nocích
.
.
Jjo bílých nocích táhly erné dny jak vrány vzduchem krákoravé, padaly s šumem v prostor bezedn\', po bílých nocích dny se vlékly tmavé.
Mé
byly noci bílé, tesavé,
nadjí se rozeply, že vstávaly sny moje churavé šílenstvím
a.
v trávách zahrad
Dny erné
mých
se procházely
.
.
.
byly však a bidácké,
po prázdných stádecli puklým echem a plny surové a chytrácké Morálky mstivé a Morálky bdící .
.
znící,
!
!
Duše a
luza.
I.
Molestn zvíenou píse smutnému potomstvu plochého
ped
Století
jitrem zpívám.
Zpívám
v
ji
bezhvzdném
šerii
Zpívám ji Vnu. Odvrácen od luzy. Sob
Století.
také
ji
zpívám.
Lidská krev dávno k
prolití.
Chce
nco
Za
se zas
v ní zraje
míti
kouit k slunci
v tajemný prostor.
Zpívám
tu
tyranm
bolestnou i)íse
slávu a chválu
Luze vždy velký vtší než
bh
!
je tyran,
:
^ s»
u.
Duše, ty poktná svatou vznešenou Anarchií, ješt tvj trn je prázdný,
zem.
bezlidná
i
už
jsi
doznala zdrcena,
boh
že nelze nahradit
davm
a trpícím srdcím
Rozumem istým? Ze nelze rozsvítit svtel v ubohých lebkách davu, kde je tma chladná jak v studnách, s mrtvolou na dn?
ranna asto revoluním svém vzmachu,
Ustává v
kladivo pestává bušit
nad stropy
zemí.
trny král, budovou železných íší
Viklajíc
papež uradlívá
zlatými kesly,
asto
.
.
,
III.
Nebo tam, v obrovskVcli íších pod žárem pochodní rudých bdéiych a vztýených hlídek pežiiýcli surcivé,
mrav
stísnné krví zaátek Bídy
Barbarství,
a konec Bídy a jádro bolesti
každé
ješt bdí, ekajíc chvíle
zahmní bubnu
a polnic,
poplašné vzepjetí koní na povel král, zase bdí, myslíc
již
tu{)
na smutné zajatce, msta zboená, na bílé domy hoící nocí,
—
buržoa v dobráckém klitlu mapu tam vykládá détem, v županu zeleném schoulen rukou v ní jeztlí.
.
IV.
Pod trny prodaná
luza
v prachu se schyluje.
Zbran
komonstva, hrozivá vojska
setena
stojí.
Evropští bozi se rodí na zádech otrockých
dav,
vztyují v p)še svj profil v raženém zlat.
Pod klenbou pochmurných mnstrft hymny zní tyranm. Luza za pouhou vzpomínku na tíští
si
n
lebky.
Potomek Frank chabý s
usláblou zhyilce krví
pod trnem hroznjší cítí
se silným
.
síly
.
Opilé nervy se tesou.
Nadšené boulevardy pjí umníkem svým drobným tyran hymny!
A
lidstvo poslouchá, poslouchá,, hrozné a vlnivé massy u starých boh a trn, vkotveno v zemi.
^
v.
pozdé
Teskno
a
smutná
tvá samota.
Duše,
je.
Víš Duše?
ve svoje vítzství? je podiví
lovk
Bolest té vyhání
profanovaných
Od
star)'cli
smješ
V
z
již
boh,
dávných
chrám. jimž dávno
se v pýše!
bolestném perodu
asem
železnou budovou zachvíš.
nkolik mozk prorockým jasem.
Osvítíš
Nkdy
ta zalehlá
sibiských
píse
dol muí.
Krvavý po bitv veer kdesi tam dole.
Otesy
želez
ji
muí
myšlénky. Muí prodírající se slunce
vznné
ošt{> moem.
Muí
ta
zemdlená Evropa
frivoln zpívající, opilá, sestárlá
ped
chladným
nevstka jitrem.
.
.
•4»
Moderní Betlém. brodil se Kristus, veliký a mocný, v moderním kdesi, novém Betléme, a dív, než pohnul trny král, prodlel na pouštích, které rostou v lovku .
.
Ty poušt dlouhé, zprahlé lidských duší, el pustých dav které zívají, ty poušt a již hlupc bez myšlénky, z
neb tch,
jež v
Ty poušt, kde kde energie
prázdno svedla myšlénka jsou písky omrzení,
lepší
vymely,
ve hlavách jak ovoce nakažených, pozdními kulturami zemdlených.
Ty
sladké poušt hodovník, v klidu nad plným stolem kdož se kižují,
smutné poušt otrhaných sbí, hlad po nichž kráí s karavanou vražd.
i
Piják poušt, kde
v rozvátých stínech
chiméry lezou v parách zelených a v blátivých a rozmrazených íjnech strhané listí padá s duše jich, .
.
.
šílenc poušt, groteskní kde tvary a zalidnní
bohá
svt
kde poslušní
svážejí
Radostné poušt ty
erné
neznáni/ch,
poušt, pyramidy
i
zlata
otroci
ty
.
.
.
erné poušt,
zoufalých a hladových,
radostné tcli, kdož pišli pokupovat vše, knze, krále, vrahy, nevstky, .
ty
všecky poušt v
tkán mozku
on procházel a všude etl
.
.
vryté
v nich:
Já pišel vítzit! Já resignovat! já král!... Já vrah! Já génij!
Ddiný
Když ti
—
vyvésti clitl z hrozných pouští všecky:
bídní kráeli
mu po
stopách,
zapomenutý, uhnilý prapor se jíohnul na planinách nových
jich
sn
.
.
.
Jen ti, v svých pouštích radostných a blbých u plných stol pi pobožnostech, v liereditárních, staroslavných zvycích, ti
nehnuli
se.
A
ti
zstali
.
.
.
.
^•
Dv
noci.
I.
(Dd Hor jde vysokých s pesností kyvadla. Obrovská, zamlklá, smutná a tmavá pes nedohledný jde obzor mlhavý. Uhasla svtla, ty hlídae Ctnosti^ vzbudila Pohlaví na ložích tisíci, v zbsilých rytmech bouící krve. Ženám, (jež spustily na šije vlasy) uspaným chabnutím vyhmné slasti, pivírá tiše zarudlá víka. Bázliv dotkne se uvadlých prs. Jak blázen tichý se odplíží chladn A zas jde hbitovy, spadlými listy, starých Mst branami, pes Hory, Moe .
.
.
.
II.
Jak hýila luza! Hýila v onu Noc Šedivou, že umíral Rok dle špinav^cb kalendárií. V tu raassu napilou, páchnoucí, punem kouícím testivou,
Noc, zbudíc
mrazila
se,
znudných do
orgií.
Též se nudila s duší jak patrno truchlivou Jak starým vše Noc, kterou zbudil Sum dav a kiky, jež echem tmou bijí. Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou mdle zela, ponue v stíny prsvitných žaluzií, !
a byla bez
.
hvzd, tichá a studená, jako vzení, tžká nenávist, zámr zly
hnus, odmítnutí, v ní
podloudn
klíil a vysmišek v jejím
mlení,
a pohrdání dtmi Svtla lživého, hrakami jich, a jejich Pláem a jejicli Radostí, znavil ji Hích, jich vážné Pravdy i Žert jich oplzlý.
•i*
!
«
!
!
Bizzarní sen.
ekl k
Zem l
»Nemžein nieho ekat od tohoto
ní:
této a
od tchto Nebes
Žití,
od tchto Svatých.
a
kam Minulost výsmšné ozvny hází, Svt jiný znám, zjevil se mé duši.«
hnusn)' jsou Dnešky, se
mnou,
nejdražší,
ekl jsem: »Rozlu se se vším a odejdem (jakoby nic), matka spí a otec v a když páchne msto blátem, odhodím zbra, tu, kterou jsem chystal v horece špikách
krm
iž
.
svou
i
na
.
.
tvoji
k vedle mne,
pjdeš.
s
A chra
hlavu
mou
.
.
.
tak
.
.
te
jsem
srostlá bolestí a vášní a
se vzpomenijut
skrených
zahodil navždy!
ji
hrzou
a extasí,
lidí,
plaz s myšlénkami ctihodné starými, musíš opustit starou Zem, ty musíš protrhat všecky svazky.
h
plakala a rty se chvly, (zpozdilá!) pipravila
se k noci, každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli dech matky, když klaply dvée, vzpomnla dávných pítelky tanenícli sál a jarního veera u eky blíže rodných les ic šla a
—
.
.
.
ek' jsem, »takhle nelze jíti s pítží proklatých vzpomínek jsou ješt výpary bahnisk, na nichž rosdy naše duše.
lh,« )
ízapome, co špatného obmýšlel
zapome
s tebou svt, cos vyplakala ran proklatých rukou a smíchu profanujících !
t
od mládí oblékali jako loutku pro hraku muž, o domácí rozkoš bichopásk a vilná tla ^zapome, kterak chtli, aby tvá duše byla Slabá, Slabá, )d dechem híchu aby hledala Krista a ]Marii íb že
mšák
slz,
;
Nechceš zapomenout?. .« Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a krác^íme pes hor)' a vyhVbáme se píbytkm lidskVra. Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde msíc visí tmou, tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší. .
»Pro Aby
ješt pláeš ? Což
neplakala, když jsem
nevíš ji
Novy
v
pes
vedl
Svtech ?«
Život na Jiných
pes
úhory, lesy,
vody,
pohádky budoucích krás a neznámých, tušených kraj, pod svtlem veera stíbrnVm lhát jsem jí poal .
.
.
Moe
Bylo to truchlivé tak jsme šli. A pišli k lodím podivná, msto s šedými svtly bledými a a okny slepými a vžmi s vrcholy v oblacích jsem ji k lodi a poruil odvézti v Neznámé Svty a
A
.
.
.
Zem
ve
Byl v ní jen známy kapitán, tisíci žhavými instinkty a neznámo jeho mi jméno, zdál se íditi je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvobodilel, nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil
.
.
.
lo
.
.
.
Byl v ní jen starý kapitán, známy mi z mystických zjevení prostorem neuvdomlých krás my jeli hoícím obzorem. Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé dob, a poruil jeti jako bleskem, bezpeen, daleko otl lidí .
.
.
vzduch, par cinobrovych plny, A jedeme a jedeme schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý). Jeho moudré, poslušné oi kmitaly nejistým zlomyslným bleskem, .« když uklonil se k zemi a ekl //Ihned pistáném k cíli .
.
.
.
:
»Tu
je ta
Zem,« ek' potom
a ukázal na bledý pruh, jenž
»Lžeš, pse! í-vidlm
Tam
je zase tyž
jeáby na btzích,
s
poouchlým,
lstivým
.
úsmvem
mrtv se probíral z oblak. lovk, « kiknul jsem vztekle,
skla
dom
di
lesknout se v slunci
I
!
Tys jedním
z
zabiju t, pse,
lidské té speže, piznej se, bazilišlcu,
vtlené
ty Zlo,
podvodný kramái
!«
Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruli zem zas zmizel a zase na cestu dalekou od svta lidí jsme jeli ...
Dny
hrza ekání marného
visela na našich srdcích, ona plakala, šeptajíc o dávných dnech. »Viš, kterak v lét dímal soumrak nad teplými lukami, stíbrné svtlo se táslo nad tichem tajemných pšin ?«
my
prchly a
sedli v
objetí a
Zlovstn mlel
»Vidíš ty pse, zas vzpomíná, « kik' jsem. staík nad svou busolou (drzý, k vražd
m
svádl). »Zas pláe, pse, je rychle, kde v podvdomí svítá, a kde je radost a hudba a krvavé kvty kde voní !
.
.
.«
Dny prchaly a noci se šeily. Zel jsem vlasy jí zblely, snad hrzou, vlny jak ponue praskaly o boky prohnilé lodi. »Vidíš, jak vlasy jí zblely ?» zoufal jsem, »vidíš, proklatý starce, :
i
m
tys
oklamal,
nevím
tob, nevím,
nevím !«
ne, již
zabil jsem jej ranou ukrutnou, licomrného ábla; paluba houkla pádem a jako smích skíplo to v lanech. už nás neoklame návratem k proklaté Zemi Neznal Zjevení ? Ah, takto žíti
1
»Te
Svt
Oh,
marn
.
.
.
Umem
!
.
.
.
nikdy se nevrátím k Zemi, ne, nevrátím, nadje k Zemi pirostlé! A zkaziv duši tvou oekáváním svtla, které nepichází, nevrátím t již Zemi, kterou proklínám, kolébku Zla prosíš,
zkaziv tvoji mladost, tvé štstí a
.
!
Nezbývá, než dokat se neb umít v šíleném objetí na opuštné lodi na moi mrtv zeleném A nepla pec, nezvikláš m, moje vle je pevná, .« i to je štstím, umít daleko od bídné Zem .
.
.
!
.
.
.
.
Agónie.
La smutná
rovina,
dny jednotvárné
a mrtvo. Bez pátel.
Tam a
v zadu
mode
Ve
To
ledovc chlad
fialové hází
v ni
mrtvo beznervní! splývá
pes
bažiny
stíny.
ttinách zdupanVch, štít zlomen pod hlavou, hoící a linisem krvavou,
v ní ránu
dn,
nocí necítím, co šumí
krev moje, crí
zbra kopyta
slizká
o
žoldák
posmšn
tch mne
zdlouhav
ve tráv,
v
mém
zvoní okutá
Necítím plivnutí a z bílých rouch ni duté,
hoce
.
.
mase vbodnutá,
.
lotr, kteí vysvlékli,
píšerné klování
zoban
ironických havran.
•4»
—
šli
žluté kvty.
j\ole Smrti ve tmách žloutnou, kraj
chvje Smutk loutnou.
se
Kdosi
a utrh' kvt, na horený ret.
šel
tisk' jej
Starci
ješt na mezích
víno
po doušcích, sklouzá po jich vlasu,
pijí
msíc v prs
svislém, svadlém masu.
ješt chvíli posedt na nco se zahledt
—
—
ješt se jim v Pole nechce. Žluté kvty šumí lehce.
—
Nechce
se jim umít.
Nechce.
Meditace.
Vím, západ hasne obavou ped píštím dnem a ped novou vegetací kvt star^ uvadne chladem. Sny, všecky sny zmlknou ped novVch duší snem vpádem. se zachvje p«d nových a ve chrámech
Boh
Bh
bude ticho a teskno a prázdno Já vera rozvitý a poznám, že odkvtám práv dneska. A zamknu svj chrám a zvony mé budou rozlity a svtla má nebudou hoet a prázdná bude má stezka.
'J'o
až
!
pjdu
«
Smutek Satanv. llustá noc táhla krajinu svou ernou v splynulých stínech pod zarudlým nebem, co Satan nad bahnisky mrtvých Samot se snášel rozpjatý a temn fosforený,
hrozný a mlenlivý. daleku života odlesk mlnný hoel nad tichem bílých Mst, poživaných Mest.
V
Tam bujn mísíc se s
trilkovala pouliní píse dneška, rozraženými vzkeky zoufalé úzkosti,
hukotem erného, nesmírného
vné V
s
a
nekonené Bídy
.
.
Moe
.
zamyšlení Satan pohlížel
bezhvzdnou dálkou. Smutek hlodal neb umdlel
již
v
nm,
u vymýšlení Zla.
Dávno už dokonán, dávno poslední jeho Triumf. Poslední jeho Triumf! nebylo tehdy, kdy seštval lovenstvo
To
Ukižovaného, kdy hroudami zlata
vraždit se pro víru
ani tehdy,
cesty Ul>ohých k Mocným, jednou vykvetl v tvrí chvíli Negace, Vzdoru nejvtší jelio Triumf:
zatarasil
ale jen
v
nízké
Žen
kdy vzbudil nenávist k Duši,
k Duši, jež silnou byt chtla, objímat Dálky, v záhadách Tajemství postehnout oddech Boha^ najít jej posléz a spojit se navždy s ním proti Nmu, proti Nmu, Satanu .
To
byl jeho Triumf, nejvtší
.
.
Triumf
tenkráte.
Ba uinil slabým navždy svého nepítele
s
vcn
zaatou pstí,
smutného Muže, a
l)ázliv
ped
jeho rozžhavenou Duši
zachechtal se teprve pln jistoty, když podailo se mu tenkráte usláblou, znienou, pipoutat
ji
navždy,
otrockou láskou pokoit ji ped tlem Zeny a otrávit ji Prázdnotou její krásy, když vidl ji pissát se na bílém hrdle Zeny s Resignací pozvolného umírání a hasnout u jejích nahýcli bok jako jepici
ped západem
A
to
slunce.
byl jelío poslední,
•9*
nejvtší
Triumf
Kondor. Píteli Dru. A. Štolcovi.
Mída Zase zas zas
sedí v srdci
mém.
nežli loni,
starší
má delší páata, má oi sinavejší,
zv-yšila
shrbila.
se,
(Kolem oken protáhly se mlhy prosincových nocí.) Zase
starší,
moudejší
dsnjší,
zas,
pomalejší,
studenjší, beze slov rozdírá
mé
srdce drápera,^
drahokam zimnicné jí oko hoí, sychravá je, monotónní
jak zelený
Chvíli usne,
nehne
.
.
>
se,
jenom tíží a jen bolí. Pak se vztýí, protáhne kondor starý, slepý, dravý, zdvihne kídla popelavá, otes jejich vzkísí vzduch, vzkísí echa, pluje tžce
nad msty a rovinami, nad Horami šerých vk,
pod hvzdami prochladlými v
obzoru jak pízrak tmavý,
vzdaluje se, vzdaluje.
Vzdaluje a vzdaluje
——
Zas se vrací; zase tíží; hladovjší, zkušenjší, novou bolest pináší
chycenou na lidských prazích a své drápy krvavé ustydlé tou dlouhou cestou
heje
si
mém horkém
v
v srdci
Zase sedí
srdci
mém,
podimuje, hlavou kývá, zase starší nežli loni.
]en když prosté duše pijdou se
smíchem
tak
boulivém,
jen když inkne iŠe žena láskou zapláe,
mé elo
divoce
lu se vzt>'cí
zlíbá
v srdci
vínem,
s
—
:
mém,
zdvihne kídla, vzbouzí echa, odletí
.
.
.
A
—
nepekáží.
Ale když se vrátí zas, hladovjší, zkušenjší, hnvnjší je, ponuejší, -a má drápy krvavjší .
«
.
.
Umní Já
slyšel
jsem
kdos Obrovský
Severu.
Zpv
Houslí Severních,
hrál
k zemím sklonný
nad vším živoucím, šlehavým vichrem rozšlehaný Žal.
bizzarní úzkost
rozhýkán, del Vadly formy. Lenivou krví sladké kesanství truchlivé zmalátnní rozkládalo.
Jih spal již. Pírodou po létech Stedovku.
Duch Severu
však ješt tvoil,
stál,
duch Myslící, a Zápasící posud, smrš bouných protiv na svých houslích Nenávist k žen, Sebezbožnní,
zpod smyce
sršel v
mlhy pechodní
déšt jisker hledajících pochodní
•9*
.
.
.
hrál.
Pastorále.
Ones v
sn
vlny noci bíti
beh
nechám
burácet,
a sporV na
nm
kvt,
myšlénky pustím do pohoí sn a v tichu tom se ani nepohnu. pastvy zelené a veer jdou neznámých stelc tichou krajinou, mnohé se vrátí tžce zranny a mnohé budou na vždy ztraceny.
Na
Až lampa pozdní nocí dohoí, psa erného v sn vyšlu polioí, psa žalu, který, slucliy zdvižené, je
nazpt adou dlouhou pižene
•i*
.
.
.
Válený as byl. A zem Vyšel jsem v pítmí vonla bouí a spláchnuta dešem bujela všady. .
Psi vyli
zaveni
v
.
.
tsných
stájích
odbyté kultury,
Bezvládí duší když táhlo, táhlo starými Psi
svta
od
kostí,
Msty.
starého, vyhnilé, napuchlé zdvíhali oi na nichž leželi. Vyli tak asem v dálku.
Táhli jsme neslyšn Msty a prolínali jsme zdi, kvt. pebarvili jsme vody a nasákli do
vn
jsme Memento na chrámy, píkrá cimbuí hrad, na dvée ložnic. Byl válený as. A zem prolnutá námi se ernala ped jarem píštích vk. V mlhách jsme pes Msta táhli za zpvu budoucích žalm.
Psali
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 36V7
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Sova, Antonín
Vybourene smutky
POCKET
LIBRARY
