Měsíčník Obce Velký Týnec
TÝNECKÉ LISTY Ročník XXll
Září 2012
Záříjový úvodník Vážené čtenářky, vážení čtenáři, nějak jsem se tentokrát nemohl dostat ani přes název úvodníku. Dlouze jsem s ním bojoval. Prostě mi do něj neustále pronikala záře. Nazvat ho však zářivý úvodník jsem si přece jen netroufl. Co když můj text pak nezazáří? A budu vypadat jako někdo, kdo se hned v názvu chválí. A sebechvála odjakživa smrdí. Je však pravdou, že bych tak mohl elegantně uvést milý příspěvek paní Kokešové, ale podstatou dobré úrody je hnůj. Nikoliv zápach, který vydává. Vrátím se tedy raději k té záři, která mne v podvečer doslova oslepila a exponovala v mé mysli představu starých kuchyňských vah. V září se to zhoupne ze světlé části roku do té tmavé. Pomalinku, ale nezadržitelně začne ubývat světla. Ale předtím nastane ta magická chvíle podzimní rovnodennosti. Dvaadvacátého září roku 2012 v 16:49 stane Slunce přesně nad rovníkem. A v tu chvíli začnou dopadat zrníčka tmy na pomyslnou pravou misku vah. Pravá strana je stranou rozumu. Levá srdce. Hledám tedy honem, co na tu stranu srdce přihodit. A už to mám. Pár žaludů s roztomilými zelenými kloboučky. Něco kuliček červených jeřabin a pár jablíček z letošní úrody. Když pak na oslavu svátku rovnodennosti pozdvihnu v rukou sklenici jablečného moštu. Musím pronést verše Františka Gellnera „Ještě jsou radosti života“. Chvějivé jako listí osiky, kterou staří Keltové považovali za strom symbolizující konec léta. Keltové si s těmi stromy vůbec velmi rozuměli. A protože září je také čas lásky a plodnosti, vzpomněl jsem si na jejich stromomluvu. Když dala dívka chlapci, který o ni projevoval zájem, kousek bílé březové kůry, jako by řekla: „Můžeš začít.“ Když mu podala kůru z lísky, znamenalo to: „Buď moudrý a nenaléhej.“
Cena 10,- Kč
www.velkytynec.cz
Blesková povodeň Pod Táborkem
Foto: M. Studený Přívalový déšť spláchnul 8. 8. 2012 z polí nad Velkým Týncem velké množství bahna. Ucpaný vtok do kanalizace způsobil tuto kalamitu v ulici Pod Táborkem.
Klid venkova a jeho vůně Anna Kokešová Když čtu v TL apely a prosby pana starosty na dodržování nedělního klidu, nemohu nevzpomenout na neděle a svátky svého dětství a mládí. Předcházel jim důkladný sobotní úklid, v hospodářství se rovnalo a čistilo nářadí a stroje, všude se zametaly dvory a chodníky před domem, večer pak se přinesl ze sklepa veliký prádelní hrnec, naplnil vodou a celá rodina, jeden po druhém, se vykoupala v trokách (neckách). V neděli byl v dědině božský klid, přerušovaný jen hlasem zvonů zvoucích na bohoslužby. Ranní mše patřila hospodyním, jimž po návratu z kostela nastala důležitá příprava svátečního oběda. Z oken se linula vůně sma-
Přetékající pohár
žených řízků, někde se připravovalo vepřo-knedlo-zelo, jinde zase dráždil chuťové buňky pečený králík nebo králík na smetaně. Na „velkou“ mši chodila omladina, děti a pantátové. Někteří po dobu kázání pokuřovali před kostelem a rozebírali politickou situaci, jaká bude letos úroda a zda nehrozí sucho nebo naopak bouřky. Pak tiše vklouzli do kostela, aby se také účastnili mše. V neděli si každý vzal na sebe to, co měl nejlepší. Panímámy tajně hodnotily, která má šátek s nejhezčím vyšívaným cípem, děvčata byla jako pestrá kytice lučních květů, holčičky se pyšnily nadýchanými skládanými sukénkami a chlapečkové si vykračovali v námoř nických oblečcích. Ba i ti pantátové shodili týden neholené strniště, vytáhli památeční svatební obleky, oblékli naškrobené bílé košile (ach, jak ty límce škrabaly!) a uvázali
tmavé kravaty. Nikde se nepracovalo, až na nezbytné práce okolo dobytka. Žádný nechtěl porušit Božské Desatero „Pomni, abys den sváteční světil“! Ostatně, po celotýdenní těžké práci na polích nebo v továrnách si každý rád odpočinul. Po svátečním obědě se pantátové natáhli na kanape nebo na zahradě a ti méně unavení se vydali pomalu na obhlídku polí, aby pak zašli „na jedno“ do horní hospody k Pochylům nebo do dolní k Fackům. Panímámy si vzaly něco na čtení a sedly někam do stínu, aby pak zjistily, že brýle a kniha leží na zemi a valná část odpoledne je pryč. A mládež, ta se bavila po svém. Buď se vydala „Na Cyrilku“, vzdálené letovisko v lese, kde se někdy tancovalo, nebo šla do kina, na koupaliště, do cukrárny. Dnes nepoznáte, kdy je všední den a kdy svátek. Ženy, muži, všichni ve ... pokračování na str. 10
František Gellner
Inu těžká věc být moudrý. Vždyť dnes ani pořádně nevíme, co to moudrost je. Zaměňujeme ji často s chytrostí nebo se vzdělaností. Moudrost se však rodí pouze na starém dřevě zkušeností. Zastavme se tedy někdy na kus řeči s nějakou babičkou nebo dědečkem. Vždyť podzim jako by nás k tomu přímo vedl. Jezte z plodů tohoto poznání. Ať také sami - až k této životní etapě dospějete - umíte rozdávat. Kéž moudrost vám ve vašich životech září napořád! Stanislav Denk
Já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. Jenž čeká, zda se sehnou květy pod onou tíží ku zemi. Jenž čeká, zdali jiné světy rozzáří svými vůněmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká.
3 Po stopách TGM
Pomozte Lucce!
2. ročník setkání u pomníku 1. sv. války na Hradisku
4 Co nepatří do kanalizace Kam s použitými tuky, jedy a rozpouštědly?
11 Z letopisů Chaloupek více na str. 5 www.tyneckelisty.webnode.cz
2
Starostovýma očima
TÝNECKÉ LISTY
Srpnové kalendárium 16. srpna Konference Chci být maminkatelka - maminka a podnikatelka - společenský dům - 9.00 - 14.00 hodin - Rodinné centrum Čmelda 18. srpna Tohatsu Fire Cup 2012 - areál kolem hasičské zbrojnice - 10.00 hodin - SDH Velký Týnec 19. srpna Týnecké hody – kostel + zámecká zahrada - Církev římskokatolická Velký Týnec 21. – 23. srpna Česká Kanada – expedice mikroregionu Království 25. srpna VI. ročník Setkání seniorských tanečních skupin - zámecká zahrada - 14.00 hodin - Klub seniorů Velký Týnec Sportovní den mikroregionu Království v Císařově - sportovní areál - 13.00hodin
Další události Obec podala žádost do Operačního programu Životního prostředí, výzvy č. 39 výzva OPŽP o poskytnutí podpory na rekonstrukci ČOV Velký Týnec. – Obec obdržela zamítavé stanovisko Regionální rady regionu soudržnosti
Střední Morava k žádosti o poskytnutí finančních prostředků na Revitalizaci centra obce. Starosta obce okamžitě podal námitku a žádost o změnu rozhodnutí.
Počasí Krásný teplý srpen. V první dekádě sice teploty postupně klesaly, ale žádný dlouhotrvající extrém se nekonal. Denní teploty: 29, 30, 24, 28, 29, 34, 25, 22, 24, 21; noc: 17, 14, 18, 13, 19, 18, 16, 12. V noci ze 7. na 8. zapršelo velmi intenzivně. Došlo ke splachu makových kořenů z pole ležícího v Podštampilí, k ucpání kanalizační mříže u husitského sboru a k přelití vody do ulice Pod Táborkem.
Bohužel došlo k zatopení přízemí jednoho rodinného domu. Druhá dekáda byla zahájena studenějšími teplotami, které však postupně rostly. Den: 21, 16, 20, 22, 23, 26, 23, 27, 30, 36; noc: 14, 13, 9, 7, 9, 11, 18, 11, 12, 15. Závěr měsíce probíhal za velmi příjemných teplot, až na poslední den. Den: 28, 31, 27, 30, 23, 21, 21, 23, 28, 29, 19; noc: 21, 14, 16, 15, 19, 17, 15, 8, 13, 20.
Následky přívalového deště pocítili zejména v ulici Pod Táborkem
Foto SDH V. Týnec
Obecní úřad ve Velkém Týnci Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1
Úřední hodiny pro veřejnost: pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30 Telefonické kontakty: Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph. D. ........................................... 585 391 495 585 151 113 fax: 585 391 506 Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................................................... 585 151 120 Místostarosta - Jaroslav Chytil ............................................................ 585 151 119 Sekretariát - Radka Tomečková ........................................................... 585 151 111 Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová .......................................... 585 151 115 Stavební úřad - Ing. Jaroslav Gerlich .................................................. 585 151 118 Stavební záležitosti - Eva Krkošková .................................................. 585 151 114 Účetní obce - Radana Procházková ..................................................... 585 151 116 Správce obecního majetku - Petr Drápal ............................................ 585 151 112 Obecní policie Velký Týnec .................................................................. 725 544 540
Komentáře Rekonstrukce centra obce v polovině Zhruba kolem 20. září proběhne kolaudace části rekonstrukčních prací, jež byly doposud realizovány v centrální části obce v ulici Sokolská. Hlavním stavebníkem této vstupní etapy byl Olomoucký kraj. Ten vykoupil rodinný dům č. p. 17 s pozemkem, provedl generální rekonstrukci vozovky a části chodníků, do kterých svými stavebními zásahy vstoupil. To ostatní musí financovat naše obec. Týká se to části chodníku vedoucího od kina k mostu, plochy před vitrínami umístěnými na budově kina, chodníku v úseku rodinný dům bratrů Horákových – Prečanovo, osvětlení přechodu, resp. místa pro přecházení před kinem, nové autobusové zastávky, parkovacího zálivu před rodinným domem pana Horáka, prodloužení kanalizační a vodovodní přípojky směrem k budoucí cukrárně. Druhá část revitalizace centra již bude zřejmě zcela na bedrech naší obecní pokladny. I když jsme podali žádost o přidělení finančních prostředků z regionálního operačního programu Střední Morava, zatím jsme s ní neuspěli. Dle posuzovatelů nesplňuje „nezbytné podmínky“, tedy: „Podporována bude pouze komplexní revitalizace a komplexní řešení veřejných prostranství v centrální části obce. Za centrální část obce se považuje území s převažující koncentrací služeb a občanské vybavenosti.“ Upřímně řečeno nechápu, v čem naše obec tuto podmínku nesplňuje?! Pokud si projdete, co všechno v centru je a co se chystá (mj. prodejna smíšeného zboží, cukrárna, zařízení s bowlingem a squashem a malou restaurací), že na centrum bezprostředně navazuje další prodejna potravin, sídlo pošty a spořitelny, společenský dům, řeznictví, pak si myslím, že tuto podmínku obec splňuje. Uvidíme, jak dopadneme s podanou námitkou. Pokud neuspějeme, na podzim provedeme výstavbu chodníku v úseku před bývalou kotelnou zdravotního střediska, prostoru před zdravotním střediskem a spojovacího chodníku k centrální křižovatce. Další vydlážděnou plochu směrem k budoucí čekárně dokončíme na jaře příštího roku, stejně jako kašnu - brouzdaliště, výsadbu zeleně a nákup herních prvků.
Učebna pro předškoláky, šatny a sociální zařízení sportovní haly byly dokončeny! V prázdninovém čísle TL jsem vás informoval o probíhajících pracích na obou školních budovách. Nákladově menší akce byla realizována v budově 1. stupně. Bývalá tělocvična, nářaďovna, místnost pro uklízečky a nevyužitá šatna byly podle pokynů Krajské hygienické stanice v Olomouci přestavěny na učebnu pro předškoláky
s veškerým potřebným zázemím. Tím mám na mysli přípravnu jídla, kabinet pro paní učitelku, malou šatnu a sociální zázemí. Zopakuji, že akci jsme prováděli téměř „na koleně“, tedy za malé finanční náklady a částečně svými silami. Přípravné práce obstarali členové pracovní skupiny, instalatérské činnosti pan Petr Prečan a zednické a obkladačské práce firma pana Václava Žádníka. Právě posledně jmenovaná firma pracovala převážně sponzorsky, tedy zcela zdarma! Za to jí patří velký dík! Místo zde najde až 18 malých předškoláků. A jedna perlička na závěr. Možná si vzpomínáte, že v době zápisu do mateřské školy to na obci mezi mladými rodiči poněkud vřelo a bojovalo se o každé místečko. Když byl v mateřské škole zahájen nový školní rok a zapsané děti měly zaujmout svá místa, sedm z nich nakonec nechali rodiče z různých příčin doma… V pátek 7. září proběhl v budově 2. stupně ZŠ den otevřených dveří. Hlavním tahákem bylo slavnostní otevření šaten a sociálního zařízení ve sportovní hale. Za velmi slušného zájmu týnecké veřejnosti dostali dětští i dospělí sportovci k dispozici čtyři moderně vybavené šatny, sprchy a toalety. Tímto krokem bylo dokončeno šestileté úsilí vedení obce o modernizaci školy. Pokud si ještě vzpomínáte, na konci roku 2006 byla kolaudována školní kuchyně a jídelna, o tři roky později sportovní hala a o další tři roky její zázemí. Vše bylo součástí jednoho projektu a jen otázka financování je rozdělila do delšího časového úseku. Jedna moje bývalá kolegyně – učitelka mi říkala: A tak už nás máš z krku!“ Musel jsem se upřímně zasmát! Moc jsem ji poděkoval, že si všímá úsilí obce o modernizaci školního zařízení, ale tam práce snad nikdy neskončí. Příští rok bychom chtěli vyměnit okna na budově 1. stupně a zkrášlit budovu školy novým nátěrem fasády. A to je jen další část úkolů, kterou jsem ze školního rance vylovil…
V Týnci budeme i nadále chodit do kina Velkou radost budou jistě mít nejen fanoušci filmového umění z Velkého Týnce, ale z celého okolí. Jak jsem již psal v průběhu tohoto roku, distribuční filmové společnosti pomalu přestávají nabízet filmy na klasických filmových pásech a dodávají je v podobě speciálních DVD. Dne 24. srpna jsem symbolicky převzal nové zařízení Digital E - cinema, které do našeho kina nainstalovala firma Lubomír Petr - Kinoservis Olomouc. Při kontrolní prezentaci jsem viděl kousek slavného filmu Avatar. Musím konstatovat, že kvalita obrazu i zvuku se velmi zvedla. Navíc je toto zařízení mobilní a dá se využít i v terénu, tedy například na zámecké zahradě. Co byste řekli takovému prázdninovému cyklu filmů pod týneckým širým nebem?
Elektronické adresy:
[email protected],
[email protected]
TÝNECKÉ LISTY. Měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Velký Týnec 1, IČO 00299669. Evidenční číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXII., č. 9. Vyšlo v září 2012. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail:
[email protected]. Šéfredaktor: PhDr. Petr Hanuška, Ph.D., tel. 585 151 113, e-mail:
[email protected]. Redakční rada: Ing. Marta Kypusová, Mgr. Vendula Vránová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk. e-mail:
[email protected]. Sazba/zlom Pavel Peňaška, e-mail:
[email protected]. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné se stanoviskem redakce. Neoznačené fotografie - archiv TL nebo archiv autora.
Foto archiv TL Nová učebna mateřské školy
TÝNECKÉ LISTY
Obecní servis 3
4
Obecní servis
TÝNECKÉ LISTY
Nové knihy Místní knihovna Velký Týnec Beletrie 1. Cornwellová, P.: Příčina smrti 2. Esquivel, L.: Malinalli 3. Fieldingová, J.: Až ji uvidíš 4. Frenchová, T.: Na věrnosti 5. Hercíková, I.: Stín spánku 6. Koontz, D. R.: Záblesk 7. Pagnol, M.: Živá voda 8. Remarque, E. M.: Stíny v ráji 9. Rudolf, S.: Operace mé dcery 10. Steinbeck, J.: Na plechárně 11. Vyoral, P.: Švejk (komiks) 12. Wilson, J.: Miláčkové Naučná literatura 1. Gifford, C.: 10 vynálezců…
Připravila Marta Ivančíková
Místní knihovna Vsisko Beletrie 1. Carolly Erickson: Tajný život císařovny Josefíny 2. Robert B. Parker: Příliv 3. Freya North: Nástrahy lásky 4. Naďa Horáková: Dáma v modrém 5. Katie Ffordeová: Umělecká licence 6. Susane Enoch: Pokořený svůdce 7. Petr Eidler: Klub elitních milenců 8. John Lutz: Temnější než noc 9. Georgette Heyerová: Sofie 10. Lisa Gardnerová: Úkryt 11. Elizabeth Boyle: Nevinný polibek 12. Sofie Kinsella: Báječné nakupování do kočárku 13. Ed McBain: Soukromé očko
Věnujte pozornost plynovým spotřebičům Předejdete tak případným nehodám, které mohou způsobit škody na zdraví i majetku. Toho můžeme dosáhnout jedině pravidelnou kontrolou a údržbou plynových zařízení. Několikrát do roka přináší sdělovací prostředky zprávy o případech končících smrtí obyvatel bytů a domů. Téměř ve všech případech je příčinou tragédie zanedbaná údržba nebo nevyhovující podmínky pro provoz plynového zařízení. Účelem prohlídky je zajistit bezpečný a spolehlivý provoz plynového zařízení! Zkontroluje se stav provozních součástí kotle. Znečištěné části je nutné důkladně vyčistit. V případě opotřebení je možné jejich výměnou zvýšit spolehlivost kotle. Provoz čistého a seřízeného spotřebiče je bezpečnější, efektivnější a minimalizuje náklady na spotřebu plynu!
Nabízím své služby na telefonním čísle: 775 072 911 Ladislav Švéda
Připravila Eliška Navrátilová
Obecní servis 5
TÝNECKÉ LISTY
Víčka pro Lucku Vážení a milí spoluobčané! Velmi bychom si vážili toho, kdybyste se společně s námi zapojili do projektu Víčka pro Lucinku. Projekt vznikl na pomoc malé postižené holčičce Lucince z Hlušovic u Olomouce, která potřebuje nákladnou léčbu v lá-
zních Klimkovice. Cílem je získat co největší počet „pet uzávěrů“ (jde o vršky od pet lahví, mléka, olejů atp.), které rodina Lucinky následně ve sběrně vymění za peněžitou hotovost (5,50 Kč za 1 kg). Protože se jedná o velké množství – pet vršky musí zaplnit 1 kamion, tedy 28 tun, aby se
dosáhlo požadované sumy -, dovolujeme si požádat o vaši účast při jejich sběru. V obci bude „x“ sběrných míst označených příslušnými plakátky – a to v budově základní školy, mateřské školy, obecního úřadu, prodejna potravin v Komárově, kde se pet vršky budou shromažďovat a následně
budou předány rodině. Děkujeme za vaši pomoc! Podrobnější informace o této akci naleznete na http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/l ucinka-1-je-vazne-nemocnarodina-shani-penize-na-drahoulecbu.html nebo http://www.facebook.com s odkazem Víčka pro Lucku.
Osvědčení o úspoře emisí V roce 2010 byla společností EKOKOM, a.s. zpracována studie „Posouzení vlivu sběru a recyklace využitelných komunálních odpadů včetně obalové složky na životní prostředí". Výsledky tohoto výzkumu prokázaly environmentální přínos celého sys-
tému třídění a recyklace odpadů v ČR. V roce 2010 bylo díky recyklaci papíru, plastů, skla, kovů a nápojových kartonů v rámci systému EKO-KOM uspořeno 23,3 GJ energie, která nemusela být vyrobena a reprezentuje více než 1% spotřeby primárních ener-
getických zdrojů ČR. V případě tolik diskutovaného globálního oteplování přispěl systém EKO-KOM ke snížení emisí o 0,96 mil t C02 ekvivalentu, tedy necelé 1% celkových emisí skleníkových plynů ČR.
Na přiloženém Osvědčení jsou tak uvedeny výsledky za rok 2010, kterých jsme dosáhli v naší obci a tím přispěli ke zlepšení životního prostředí a snížení uhlíkové stopy. Děkujeme všem spoluobčanům za spolupráci.
FOTOGALERIE 1
2
3
4
1-4 Z rekonstrukce komunikace a chodníků v ulici Sokolská se pomalu stává historie... 5 Setkání seniorských tanečních skupin v zámecké zahradě (25. srpna 2012) 6-7 Den otevřených dveří v Základní škole Milady Petřkové Velký Týnec (7. září)
5
6
7
Výročí 7
TÝNECKÉ LISTY
Červencová výročí středomoravského regionu Před 110 lety – dne 1. července 1902 zemřel v Praze Jan LEPAŘ, český pedagog, spisovatel a organizátor národního života. Pocházel z rolnické rodiny. Narodil se 16. 5. 1827 v Lipňanech. Zprvu chodil do farní školy v Tršicích, poté navštěvoval gymnázium v Olomouci, kde studoval i filozofii. Vlivem profesorů A. V. Šembery, Jana Helceleta a I. J. Hanuše se národně uvědomil i ve slovanském duchu. Byl členem deputace českého vlasteneckého a buditelského spolku Lípa slovanská v Olomouci (založená v květnu 1848 na Slovanském sjezdu v Praze). Již v době studií přispíval do olomouckého Týdeníku a Havlíčkových Národních novin drobnými zprávami o Moravě. Své vzdělání rozšířil studiem práv na nově zřízené pražské filozofické fakultě. Od r. 1850 vyučoval na gymnáziu v Olomouci, ale po několika týdnech byl přeložen do Jihlavy, kde působil do r. 1852. Potvrzení pro pedagogickou činnost obdržel až v r. 1853, ač profesorskou zkoušku na dějepis a zeměpis vykonal v Praze v r. 1852. Po pětiletém působení ve Znojmě byl v r. 1857 na vlastní žádost přeložen do Jihlavy. V l. 1858-64 učil v Opavě, kde se též věnoval vědecké práci. V r. 1861 se zasloužil o založení českého časopisu ve Slezsku „Opavský besedník“ a též o zařazení češtiny do studijního programu německého gymnázia v Opavě. Na doporučení hraběte Belcrediho byl přeložen do Prahy, kde zprvu učil na staroměstském gymnáziu, v l. 1870-86 byl ředitelem nově zřízeného učitelského ústavu v Praze a pro vážné onemocnění byl na vlastní žádost penzionován. Žil střídavě v Praze na Královských Vinohradech a v Jihlavě. Biografický slovník Slezska a severní Moravy 1. Opava 1993. // Neruda, Jan: Podobizny 1. Praha 1951. //Ševčíková, H.: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2002, č. 5.
Před 90 lety – dne 2. července 1922 se ve Strážském na Slovensku narodil Doc. RNDr. Vladimír Panoš, CSc., speleolog, geograf, vysokoškolský pedagog, válečný letec RAF a překladatel. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Hradci Králové se aktivně zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Po zatčení otce ho tato organizace ukrývala v jednotce vládního vojska, s níž se za dramatických okolností dostal v r. 1944 přes Švýcarsko a Itálii do Anglie, kde působil jako pilot v Royal Air Force až do r. 1945. Volný čas využíval k externímu studiu meteorologie a klimatologie na univerzitě v Cambridge. Jeho bojové zásluhy byly oceněny četnými válečnými vyznamenáními. Po repatriaci do vlasti byl odvelen k československé misii v Berlíně a Hamburku a později nastoupil jako učitel Vojenského pilotního učiliště v Olomouci. Současně studoval geografii u prof. Františka Vitáska na UP. Ale už v r. 1949 byl jako bývalý člen západní armády vyhozen z armády i z univerzity. Díky pomoci prof. Vitáska pokračoval v externím studiu geografie a geologie na brněnské univerzitě, kde v r. 1952 promoval. Do r. 1955 pracoval u družstva Severomoravský kras jako speleolog-výzkumník a poté působil v nově založeném Kabinetu pro geomorfologii ČSAV v Brně, kam jej povolal prof. Vitásek. Záhy se stal vědeckým pracovníkem Geografického ústavu ČSAV, kde se věnoval krasové morfologii, hydrogeologii a paleokrasu. Do této doby se datují jeho objevy jeskyně Míru v Javoříčku (1959) a krasového kolektoru v severní části konickomladečského devonu mezi Javoříčkem a Litovlí. V l. 1964-65 prováděl geomorfologické mapování na Kubě. Poté se podílel na založení nevládní organizace Mezinárodni speleologické unie (UIS), do jejíhož představenstva byl zvolen v r. 1969. Na podzim téhož roku přišel na Katedru geografie Přírodovědecké fakulty UP, kde 18 let rozvíjel hydrologii, hydrogeologii a krasovou geomorfologii. V r. 1973 organizoval úspěšný 6. mezinárodní speleologický kongres v Olomouci, kde se sešlo přes 1000 účastníků ze 41 zemí. Byl zvolen viceprezidentem UIS a tuto funkci vykonával 16 let až do doby, kdy byl jmenován čestným členem předsednictva unie v r. 1989. Za zásluhy o výzkum krasu byl zvolen předsedou České speleologické společnosti a čestným členem Kubánské, Maďarské a Venezuelské společnosti. V r. 1987 se vrátil do Brna na ČSAV, kde se podílel na renesanci krasologického výzkumu. V r. 1990 založil a redigoval anglicky psaný sborník Studia carsologia, který se stal orgánem Mezinárodní geografické unie, pracovní skupiny pro ekologické změny v krasových oblastech. O rok později pracoval na přípravě významného projektu k výzkumu vlivu faktorů jeskynního prostředí na imunitní systém člověka, který byl nejen přijat Federálním výborem pro životní prostředí, ale plně doporučen Komisi Evropské unie, kde byl schválen a přijat k řešení na období 1992-94. R. 1991 byl pro doc. Panoše významný i tím, že byl Ministerstvem obrany ČSFR plně rehabilitován, byl mu vrácen statut účastníka Národního boje za osvobození, udělen titul „zasloužilý vojenský letec“ a povýšen do hodnosti plukovníka. Nelehká životní cesta byla vyplněna obrovskou pílí, houževnatostí a činorodou prací. V 90. l. začal překládat z angličtiny romány z žánru sci-fi, fantasy a z historie, a to zejména amerických autorů. Jeho jméno nalezneme u titulů: Satanovo srdce (1995), Američané (1998), Zločinci (1998), Poslední vůle (1999) a Porota (2003). Rozsáhlá publikační činnost byla završena vydáním výkladového slovníku „Karsologická a speleologická terminologie“, který vyšel v r. 2001 na Slovensku. Zemřel 7. ledna 2002 v Olomouci. Na jaře 2002 mu byla udělena Cena města Olomouce in memoriam za celoživotní činnost v oblasti přírodních věd. Životní jubileum Vladimíra Panoše. Kdy-kde-co v Olomouci, 1982, červenec, s. 10. // Kdy-kdeco v Olomouci, 1992, červenec-srpen, s. 8–9.
Před 90 lety – dne 4. července 1922 tragicky zemřel (utonutím v řece Punkvě u Macochy) Ladislav KOŽUŠNÍČEK, hudební pedagog, skladatel a varhaník.
Narozen dne 7. června 1880 v Loučanech na Olomoucku. Hudbu studoval od útlého dětství v rodišti, kde se učil hrát na housle. Od 12ti let studoval Reálné gymnázium v Prostějově, kde bydlel u svého strýce Štěpána Kožušníčka, který byl hostinským. Hru na varhany studoval v Prostějově a od 2. ročníku se věnoval zpěvu. Po dokončení 3. ročníku přešel do školy v Příboře, kde studoval učitelský ústav. Tuto školu studoval na příkaz otce a proti své vůli. Koncem ledna 1898, krátce po smrti otce ze školy vystoupil a odešel do Brna, kde se stal mimořádným žákem varhanní školy, kde byl ředitelem Leoš Janáček. Školu absolvoval v r. 1900. Poté nastoupil na tříletou vojenskou službu a od r. 1905 působil jako varhaník a posléze ředitel kůru ve Veselí na Moravě a od r. 1907 byl ředitelem hudební školy v Napajedlech, kde pobyl 2 roky. V r. 1909 odešel do Haliče, kde pedagogicky působil na učitelském ústavu v Chyrově (do r. 1910). Vrátil se poté do Brna a založil v Králově Poli vlastní hudební a pěveckou školu, kterou po převratu v r. 1918 přestěhoval do Židenic. Byl též kapelníkem Varieté v Brně a to v l. 1920-22. Vydával Věstník Kožušníčkovy hudební školy, redigoval Moravské hudební noviny a psal do několika periodik. Složil několik symfonických skladeb, zhudebnil 54 Přikrylových hanáckých pěsniček, které vyšly v r. 1907 s názvem „Hanácky pěsničke“ a psal též mše. Československý hudební slovník. I. Praha 1963. S. 730-731. // Kohoutek, Vojtěch: Láďa Kožušníček. Loučeny 1999. // Holas, Jiří: Malá monografie o Ladislavu Kožušníčkovi. Bakalářská práce Katedry muzikologie FF UP. Olomouc 2010.
Před 165 lety – dne 18. července 1847 se ve Velké Bystřici narodil Karel ŽÁDNÍK, akademický malíř. Jeho životní cesta začala v hanácké chalupě v osmičlenné rodině hostinského. Vyučil se malířskému řemeslu v Brně, odkud odešel r. 1867 do Vídně, kde studoval na Umělecké akademii. Poté působil v Budapešti, kde s Karlem Klíčem vydával humoristické časopisy. Od r. 1874 pobýval u svého bratra Josefa, správce velehradského velkostatku na Velehradě, kde jej krojové pouti a slavnosti vedly k zobrazování národopisných motivů. V r. 1880 se přistěhoval do Buchlovic, kde se stal malířem a učitelem rodiny Berchtoldů. Zemřel 26. 12. 1923 v Buchlovicích. Masarykův slovník naučný VII. Praha 1933, s. 1043. // Osobnosti Buchlovic, viz webbové stránky.
Před 80 lety – dne 21. července 1932 zemřel ve Velké Bystřici Rajmund OREL, učitel, včelařský organizátor, odborný publicista. Narodil se 19. 1. 1859 v Bystřici pod Hostýnem. V rodišti žil 6 let, obecnou školu a 5 tříd německé reálky vychodil v Kroměříži, kde pobýval u tety. Pak studoval na učitelském ústavu v Olomouci, kde v r. 1878 maturoval a poté nastoupil jako podučitel do školy v Těšeticích. Zde založil čtenářský spolek, ve kterém aktivně přednášel o historii, přírodě a literatuře. V r. 1881 přešel do Lutína, kde učil 11 let. Pedagogickou dráhu ukončil na jednotřídce v Bystrovanech, kde působil 25 let, až do penzionování v r. 1917. V r. 1903 založil s některými včelaři Okresní včelařský spolek, do kterého vstoupili i včelaři z české části Šternberka. Předsedou spolku byl 20 let. Uspořádal plno přednášek o včelařství nejen v okrese, ale i v Prostějově, Kroměříži, Malenovicích a v rodišti. Aktivně se účastnil výstav i sjezdů včelařských. Podílel se na založení Zemského sdružení českých samostatných včelařských spolků na Moravě. Když sdružení začalo vydávat spolkový časopis „Pokrokový včelař“, pravidelně v něm publikoval. Od r. 1917 žil s rodinou ve Velké Bystřici, kde si postavil rodinný domek. Plachá, Z.: Rajmund Orel. Velkobystřické noviny, 1995, č. 2, s. 5-6. // Ševčíková, H.: Červencová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2002, č. 7.
Před 85 lety – dne 26. července 1927 zemřel ve Vyškově František OBZINA, knihtiskař a nakladatel. Narodil se 13. 5. 1871 v Bystrovanech u Olomouce. Od 13ti let se učil tiskařem a sazečem v Arcibiskupské knihtiskárně v Olomouci. Pracoval zde i po vyučení až do listopadu 1903, kdy se stal na krátký čas společníkem tiskárny Albína Smetany (1864-1925) v Litovli. V lednu 1904 koupil ve Vyškově tiskárnu Jana Hona (18511919), první českou tiskárnu, založenou v r. 1880, která tiskla noviny, plakáty, věstníky a obchodní tiskoviny. Teprve v r. 1911 se zde začaly tisknout knihy. Prostřednictvím vyškovského kněze Antonína Ludvíka Stříže (1888-1960) seznámil se František Obzina s vydavatelem Josefem Floriánem (1873-1941) ze Staré Říše a spolupracoval s ním na vydávání jeho edic Studium a Dobré dílo i jiných knih (do r. 1919). Úpravy navrhoval nakladatel, tisklo se ve Vyškově. A tak Obzinova tiskárna získala záhy dobré jméno, spolehlivého typografického podniku, kde tiskli nejlepší spisovatelé, básníci a umělci. V r. 1919 začala tisknout pro Otakara Štorcha-Mariena (1897-1974) a jeho nakladatelství Aventinum. Tato spolupráce znamenala pro malou tiskárnu velkou změnu. Majitel Obzina byl nucen rozšířit prostory, zakoupit nové stroje a zvýšit počet pracovníků. Brzy poté následoval i zájem dalších nakladatelů z Brna, České Třebové a z dalších měst. Začátkem 20. let začal tisknout bibliofilské svazky pro Břetislava Maria Kliku (1884-1958). S vlastní nakladatelskou činností začal František Obzina až v r. 1923, kdy začal vydávat knižní edici tzv. Obzinovy tisky. Jednotlivé svazky byly číslovány a ilustrovali je přední umělci, jako např. Josef Čapek. V r. 1926 se František Obzina stal zakládajícím členem Klubu moderních nakladatelů Kmen. Po jeho smrti ve vydávání pokračoval až do r. 1947 jeho zeť Alois Báňa (18921977). Kimák, V. M. : Malý slovník bibliofila. Praha 1989. // Martínek, Z.- Palatin, F.: Obzinova tiskárna ve Vyškově. Zprávy Muzea Vyškovska ve Vyškově. 1967, č. 69. // Štorch-Marien, O.: Sladko je žít. Praha 1967.
Před 80 lety – dne 31. července 1932 se ve Velkém Týnci narodil Vladimír HOBZA, někdejší starosta obce.
Strany 7 - 10 připravila Hana Ševčíková
8
Výročí
TÝNECKÉ LISTY
Srpnová výročí středomoravského regionu Před 15 lety – dne 2. srpna 1997 zemřel v Olomouci Václav BRTNA, divadelní a filmový herec, karikaturista a scénograf. Narozen 8. 5. 1933 v Olomouci, ale krátce žil v Drahouších. Od útlého věku byl s rodiči na východním Slovensku, kde byl jeho otec hraničářem. V r. 1938 se rodina musela vrátit zpět na Moravu. Studoval reálné gymnasium v Hranicích, kde maturoval v r. 1951. Poté absolvoval divadelní fakultu JAMU v Brně a nastoupil do divadla v Těšíně. V r. 1962 přijal angažmá v olomouckém divadle, kde působil do r. 1997. Zde vytvořil množství postav české i světové dramatické tvorby, např. Huberta ve hře M. Horníčka Malá noční inventura (1978), komickou i dramatickou roli radního Buška ve Stroupežnického Našich furiantech (1981), panovačného a nelidského šerifa Talbotta ve hře Tennessee Williamse Sestup Orfeův (1983). Známý byl též jako tvůrce karikatur hereckých osobností z olomouckého divadla, které byly publikovány v 70. l. v kulturním měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci. Samostatně vyšly pro přátele Spolku českých bibliofilů v dubnu 1971 jako soukromý tisk k poctě 50. výročí Divadla Oldřicha Stibora pod názvem „Václava Brtny Malá galerie“. Je to soubor třiceti karikatur. V r. 1978 byl autorem scény hry Miroslava Horníčka Malá noční inventura. Za více než 40 let umělecké činnosti ztvárnil desítky jevištních rolí a účinkoval též v několika českých filmech, např. ve válečném historickém filmu Dny zrady II. v režii Otakara Vávry (1973), v témže roce v režijním filmu Antonína Kachlíka Jezdec formule risk a v roli Ambróze ve filmu Víkend za milión (1987). Velký vliv na jeho herectví měla také kniha Radovana Lukavského „Být nebo nebýt. Monology o herectví“ (1981). Almanach Moravské divadlo Olomouc 1920-2000, s. 113 a 123. // Pogodová, E.: Rozhovor s V. Brtnou. Kdy-kde-co v Olomouci, 1993, květen. // Štěrbová,A.: O současném činoherním divadle. Ostrava 1990.
Před 110 lety - dne 3. srpna 1902 zemřela ve Velkém Týnci hraběnka Emílie PÖTINGOVÁ – PERSINGOVÁ, sestra hraběte Emanuela Pöttinga-Persinga. Pocházela ze starého šlechtického rodu, který byl v r. 1662 povýšen císařem Leopoldem I. do hraběcího stavu. Od této doby patřil tento rod k významným moravským šlechtickým rodům. Narodila se jako desáté dítě v Budišově u Velkého Meziříčí 30. prosince 1820. Jejími rodiči byli Alois hrabě Pötting-Persing, svobodný pán na Horním Falkensteinu a Velkokostelí, dědičný purkrabí z Lienzu v Tyrolích a Hedvika, dcera rytíře Sylvia z rodu Hannekartů, c. k. generála a pevnostního velitele v Budíně. Hraběnka Emílie jako nejmladší potomek rodu věrně pomáhala svému o 2 roky mladšímu bratrovi Emanuelovi (1818-1898) a stála též u zrodu spolku Ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci v roce 1893, jehož byla mecenáškou. Dne 27. srpna 1894 byla jmenována čestnou předsedkyní spolku. Fischer, R.: Olomoucký památník 1848-1918. Olomouc 1938. // Sto let Pöttingea Olomouc. Almanach 1895-1995. Olomouc 1995. // Ševčíková, H.: Srpnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2002, č.8.
Před 105 lety – dne 4. srpna 1907 se v Náměšti nad Oslavou narodil PhDr. Otakar GLOS, matematik, psycholog a vysokoškolský pedagog. V r. 1926 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Poté odešel do Prahy, kde byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity a vystudoval matematiku a deskriptivní geometrii. Státní zkoušky absolvoval v r. 1931 a další rok pobýval na univerzitě v Hamburku, kde se zabýval studiem psychologie. Po návratu do vlasti se věnoval psychologii, filozofii a sociologii na filozofické fakultě v Praze. V r. 1934 byl promován doktorem filozofie. V době hospodářské krize působil jako výpomocný učitel na měšťanské chlapecké škole v Praze a poté přešel do Nymburku, kde učil na gymnáziu. V r. 1935 učil na kladenské škole a o rok později byl jmenován profesorem matematiky a deskriptivní geometrie na kolínském gymnáziu, odkud byl převeden do Prahy. V r. 1957 měl možnost vrátit se na vysokou školu a nastoupil na katedru matematiky a deskriptivní geometrie na stavební fakultě ČVUT s určením pro Vysokou školu železniční. Když byla v r. 1960 přeložená železniční vysoká škola do Žiliny, získal místo na elektrotechnické fakultě ČVUT, kde působil až do r. 1972, kdy byl penzionován. I pak na fakultě vypomáhal a vedl jako externista konzultace z lineární algebry v dálkovém studiu. Hojně publikoval v odborném tisku a to jak z oblasti matematiky, tak i psychologie. Zemřel 12. 10. 1985 v Praze. Janovský, Z.: Zemřel PhDr. Otakar Glos. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 31 (1986), s. 284-285.
Před 65 lety – dne 4. srpna 1947 se v Olomouci narodil Antonín ŠPLÍCHAL, výtvarník, grafik a ilustrátor. Vyučil se aranžérem a v l. 1964-68 studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užité a propagační grafiky. Po maturitě se vrátil do rodiště a působil v propagačním oddělení Parku kultury a oddechu. V r. 1991 se osamostatnil a zaměřil se především na ilustraci knih. Zprvu spolupracoval s olomouckými nakladateli Alda, Fin a Nakladatelství Olomouc. Ilustroval slovníky, učebnice i knižní obálky, např. Hovorová němčina (1992), Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992), Myšlenky do kapsy 1 (1992), Myšlenky do kapsy 2 (1993), Slovník cizích slov (1994). V posledním období se začal věnovat především ilustracím dětských knih,
leporel, omalovánek, vystřihovánek, společenských her a etiket. Přerovská firma MFP paper, pro kterou kreslí omalovánky, vydává občas i některé jeho kresby jako pohlednice anebo pexesa. Pro pedagogické nakladatelství SPN ilustruje matematiku pro I. ročník základní školy. Jeho ilustrace vychází také v zahraničí. Po r. 2000 ponejvíce tvoří pro nakladatelství dětských publikací: Axióma, Fragment a Infoa. Na svém kontě má na sto titulů pro děti. Velmi oblíbená jsou leporela O Palečkovi (2001), O dvanácti měsíčkách (2002), Šel kozlík do trhu (2002), Pozor červená (2002), Popeláři jedou (2003), Hurá na nákup (2004), Traktor jede na pole (2004), Byl jeden domeček (2005), Najdi můj domeček (2005) a další. 80 barevných obrázků zvířat vytvořil pro knihu Heleny Kučerové Od antilop ke žraloku (2002). Ilustroval dětská říkadla, básničky a hádanky pro předškoláky Nauč mě mluvit (2001) a v r. 2003 knihu od Ireny Gálové „Adélka, Adámek a abeceda“. V r. 2006 dostal Cenu za mimořádný přínos pro Nakladatelství Fragment v r. 2005. Z nově ilustrovaných titulů připomeňme i knihy pro děti: „Polámal se mraveneček“ (2009), „Bludiště pro šikovné děti“ (2009), „Čtenářský deník“ (2009). Ilustroval řadu knih od Jany Eislerové, např. „Staré pověsti české pro malé čtenáře“ (2009), „Nejznámější bajky“ (2012), „Staré řecké báje a pověsti“ (2010), „Jaké i/y se píše“ (2011). Je též autorem maskota Knižního klubu Fragment - kocourka Fragmentíka. Jeho kresby najdeme také na stránkách dětských časopisů: Mateřídouška, Sluníčko, Pastelka a Betynka. Žije v Dolanech u Olomouce. Jubilantovi gratulujeme a k životnímu jubileu mu přejeme pevné zdraví a trvalý tvůrčí elán!
Před 85 lety – dne 17. srpna 1927 se v Morkovicích narodil PhDr. Jaromír BOROVIČKA, pěvec, sbormistr, vysokoškolský pedagog. Pocházel z košíkářské rodiny, a proto se také za války vyučil řemeslu. Po osvobození studoval učitelský ústav v Kroměříži. Po maturitě v r. 1948 začal učit na národních školách v Ostravě. Také se zapojil do činnosti Pěveckého sdružení moravských učitelů, kde působil 18 let. Vojenskou presenční službu nastoupil v r. 1950 do Armádního uměleckého souboru v Praze a s ním se zúčastnil i řady uměleckých zájezdů do zahraničí, zejména Číny a Sovětského svazu. Umělecký vedoucí AUS jej doporučil k dalšímu studiu na hudební fakultě AMU. Vysokoškolská studia ukončil samostatným koncertem. Jako třicetiletý absolvent, který byl již ženatý a měl syna, se vrátil zpět na Moravu. Zprvu působil jako hudební vychovatel v učilišti KEZ ve Zlíně a v r. 1958 se stal okresním inspektorem kultury v Uherském Hradišti. Po správní reorganizaci v r. 1960 se definitivně vrátil k pedagogické práci. Nejprve učil na střední škole a poté na Lidové škole umění. V l. 1962-66 působil na Pedagogickém institutu ve Zlíně a po jeho zrušení přešel na Pedagogickou fakultu UP do Olomouce. Zaměřil se především na výchovu a udržování lidského hlasu jako nástroje pro pěvecký projev, čemuž věnoval nejen dvě skripta, ale také řadu odborných článků a studií např. v časopisech: Estetická výchova, Komenský, Učitelské noviny aj. V r. 1980 mu udělila brněnská univerzita titul PhDr. Činnost hlasového poradce a sbormistra pěveckých sborů byla velmi obdivuhodná. Získal řadu ocenění. Dojížděl přes 10 let do Karviné, kde pomáhal v hlasové výchově a pěvecké technice dětskému pěveckému sboru Permoník, 3 roky byl hlasovým poradcem a sólistou pěveckého sboru Dvořák v Olomouci. Vychoval řadu sbormistrů a nadchl posluchače v Anglii, Německu, Rakousku a v dalších evropských zemích. Dlouhodobě spolupracoval také se souborem Haná ve Velké Bystřici. Samostatnou kapitolu jeho života tvořila éra sólového pěvce. Na svém kontě měl několik desítek celovečerních koncertů, jednotlivých vystoupení a příležitostných akcí. Své šedesátiny oslavil v chrámu Panny Marie Sněžné v Olomouci, kde se konal pěvecký a varhanní koncert spolu s doc. Zdeňkem Friedrichem. V r. 1958 vystoupil ve Zlíně v kantátě Bohuslava Martinů Otvírání studánek na slova Miloslava Bureše za dirigování Břetislava Bakaly a jako recitátoři mu byli v průběhu let partnery Ladislav Chudík, Radovan Lukavský, Ladislav Lakomý a další. V l. 1991-94 vedl Smíšený pěvecký sbor v Uničově. Pod jeho vedením sbor natočil v olomouckém rozhlase pět uničovských písniček v r. 1991 a o rok později vánoční koledy. Dr. Borovička byl znám olomoucké kulturní veřejnosti také z literárních večerů, které pořádala Vlastivědná společnost muzejní či Literární klub Olomouc. Na mnoha večerech účinkoval. Jeho sytý baryton navždy umlkl 8. 5. 2009 v Olomouci. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziřící 2009. S. 41. // Lisická, H. – Roubic, A.: Jaromír Borovička šedesátiletý. Zpravodaj VSMO 1986-1987, č. 23-24, s.32-33. // Nekrolog. Velkobystřické noviny 2009, č. 6., s.1.
Před 125 lety – dne 21. srpna 1887 se ve Strukově u Šternberka narodil univ. prof. PhDr. František HRUBÝ, historik a zemský archivář. Pocházel ze zemědělské usedlosti. V r. 1907 maturoval na Slovanském gymnáziu. Poté odešel studovat historii do Prahy na univerzitu, kde promoval (1912). Největší vliv na něho měl prof. Josef Pekař, u kterého byl asistentem v Historickém semináři na UK. V l. 1913-19 působil jako středoškolský profesor na gymnáziu. Po překonání vážného onemocnění začal v r. 1920 pracovat v Moravském zemském archivu v Brně, kde působil do r. 1937. Poslední desetiletí byl ředitelem archivu. V r. 1931 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity a r. 1936 řádným profesorem, od r. 1937 profesorem všeobecných dějin západoevropských středního věku. Profesor Hrubý aktivně ... pokračování na straně 9
Výročí
TÝNECKÉ LISTY
9
Srpnová výročí středomoravského regionu ... dokončení ze strany 8 působil v moravských i celostátních vědeckých institucích, byl členem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Národní rady badatelské, Archivní společnosti, Matice moravské a dalších. Téměř celé jeho dílo se vztahuje k historii 16. a 17. st. a zejména k dějinám Moravy. Podnikl několik studijních zahraničních cest, navštívil archivy v Římě, Basileji, Paříži aj. Za nejlepší jeho badatelskou činnost bývají považovány práce o Ladislavu Velenovi z Žerotína. Počátkem třicátých let napsal knihu „Severní Morava v dějinách“, kde zkoumá národnostní vývoj v oblasti od 11. do 17. st.. Kniha vyšla až posmrtně v r. 1947 a jsou v ní mj. zachyceny využité archiválie nejen z MZA v Brně, ale i z archivů v Uničově, Litovli a Šternberku. Prof. PhDr. František Hrubý zemřel 10. 2. 1943 v Brně. Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska 5. Opava 1983. // Balcárek, P.: Prof. PhDr. F. Hrubý. Středisko VSMO 1984,97, č. 8, s. 89-93. // Hosák, L.: K jubileu úmrtí historika severní Moravy. Severní Morava, 1968, č. 16, s. 77-80.
Před 55 lety – dne 28. srpna 1957 zemřel v Mariánských Lázních prof. MUDr. Rudolf VANÝSEK, lékař, vysokoškolský profesor a vědec v oboru vnitřního lékařství.
gymnáziu v Olomouci r. 1895. Po studiích lékařské fakulty v Praze, působil po dobu 5ti let jako asistent věhlasného internisty prof. Josefa Thomayera (18531927) v Praze. V té době absolvoval studijní pobyty v Německu, Rakousku, Francii a Anglii. V r. 1907 byl jmenován prvním českým primářem oddělení pro vnitřní a nervové choroby zemské nemocnice U svaté Anny v Brně, kde byl v r. 1919 jmenován profesorem lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na téže univerzitě působil také jako rektor a to v l. 1932-33. V období 1919-1946 byl přednostou I. interní kliniky v Brně. Ve své vědecké činnosti se zabýval zejména zhoubnými nádory. Popsal diagnostický test, který byl později nazván Vanýskův syndrom. Kromě léčebné a badatelské práce se výrazně podílel na organizování lékařského stavovského hnutí. Byl činný v Lékařské župě i v Zemské zdravotní radě. Zasloužil se také o založení Spolku českých lékařů v Brně, jehož byl předsedou v l. 1926-39. V době nacistické okupace byl mezi prvními, kteří museli opustit nemocnici. Vrátil se zpět až po osvobození v květnu 1945 a zničenou kliniku začal znovu budovat. Od r. 1985 je Spolkem českých lékařů v Brně pořádán tzv. Vanýskův den. Československý biografický slovník. Praha 1992. // Tichák, M.: Paměti obce Velkého Týnce. Olomouc, DANAL 1998. // Ševčíková, H.: Únorová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2006, č. 2.
Pocházel z Velkého Týnce, kde se narodil 5. 2. 1876. Maturoval na Slovanském
Zářijová výročí středomoravského regionu Před 70 lety – dne 4. září 1942 byl v Praze popraven biskup pravoslavné církve GORAZD, vl. jm. Matěj PAVLÍK. Pocházel z Hrubé Vrbky u Hodonína, kde se narodil 26. 5. 1879. Absolvoval gymnázium v Kroměříži a po maturitě v r. 1898 přišel do Olomouce, kde studoval bohosloveckou fakultu. Vysvěcen na kněze byl v r. 1902. V říjnu 1905 se vrátil do Kroměříže, kde až do července 1908 řídil krajanský katolický týdeník. Před 1. sv. válkou vydával nezávislý církevní časopis Právo národa. 15 let byl duchovním správcem v Ústavu pro choromyslné. Po r. 1918 se stal vůdcem náboženského hnutí na Moravě a dne 25. 9. 1921 byl zvolen a vysvěcen jako první biskup pro Československou církev. Bylo mu dáno historické jméno Gorazd. V l. 1923-24 působil jako učitel náboženství československého na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Jako předseda synodální rady se účastnil ve dnech 4. – 5. 7. 1927 II. všeobecného shromáždění Československé náboženské obce pravoslavné ve Štěpánově, kde vysvětil základní kámen pravoslavného chrámu sv. Prokopa a 1. 7. 1928 chrám posvětil. Jeho misijní činnost po Moravě, kdy vysvětloval modlitby, nacvičoval liturgické texty, navštěvoval rodiny farností a konal církevní obřady a přednášky, vyústila v konání III. konference českého hnutí pravoslavné mládeže v Přerově, na přelomu června a července 1931. Začátkem července téhož roku se konal sjezd pravoslavných intelektuálů a byla založena Liga pravoslavné kultury v Československu. V květnu 1932 přednášel ve Štěpánově O povaze pravoslavné církve a dne 14. 8. 1932 vysvětil pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, 4. 6. 1933 vysvětil základní kámen chrámu sv. Ludmily v Řimicích a o necelý rok později celý chrám. V srpnu 1934 se biskup Gorazd přestěhoval do Řimic a přenesl sem i sídlo eparchiální rady z Prahy. Od března do července 1935 působil ve Štěpánově, v květnu 1936 světil základní kámen pravoslavného chrámu v Chudobíně a chrámu sv. Václava ve Střemeníčku. Dne 13. 8. 1937 světil základní kámen chrámu sv. Gorazda v Olomouci a o 2 roky později 29. 5. 1939 slavnostně vysvětil celý chrám. Tato událost se nesmazatelně zapsala do historie nejen církevního života, ale i dějin města, protože oslava této akce byla manifestací odporu proti okupaci. V období od prosince 1938 do 6. 7. 1939 pobýval biskup Gorazd v Přerově. Začátkem ledna 1940 se přestěhoval do Olomouce, odkud koncem roku přesídlil do Horních Počernic u Prahy. Za poskytnutí úkrytu čs. parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, v kryptě pražského pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje byl nacistickým stanným soudem odsouzen k trestu smrti a popraven. K 55. výročí úmrtí mu byl prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka – I. třídy in memoriam. Velký čin malé církve. Praha 1948. // Šuvarský, Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979. // Ševčíková, H.: Zářijová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2007, č. 9.
Před 155 lety – dne 12. září 1857 se v Blatci narodil Antonín BABIČKA, student práv a učitel. V r. 1877 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Poté učil ve Zlíně a zároveň studoval právnickou fakultu v Praze. V době vysokoškolských studií překládal z ukrajinštiny Marko Vovčoka pro časopis Koleda. Záhy však zemřel na souchotiny 23. 9. 1879 ve Zlíně. Lexikon české literatury 1. Praha, Academia 1985. // Památník 60. výročí českého gymnázia v Olomouci. Olomouc 1927.
Před 10 lety – dne 13. září 2002 zemřel ve Šternberku plukovník v. v. Viktor TRNAVSKÝ, politický vězeň a básník. Narodil se v rodině italského legionáře v Lednici na Slovensku 11. 12. 1921. Vyrůstal v prostředí česko-slovenském. Gymnázium začal studovat v Trenčíně, kde na něj měl velký vliv generál Eliáš. Poté jeho otec sloužil v Topolčiankách jako člen osobní stráže T. G. Masaryka. Osobní kontakt s prezidentem v něm zanechal
trvalý obdiv a ovlivnil i jeho další životní cestu. Ze Slovenska se rodina přestěhovala v r. 1939 do Opatovic u Vyškova, kde bydlela rodina jeho strýce. Sextu, septimu a oktávu gymnázia studoval ve Vyškově, kde maturoval v r. 1942. Poté byl totálně nasazen a pracoval u pošty na vojenském oddělení. V sokolské organizaci se účastnil protifašistického odboje. Po osvobození v r. 1945 dobrovolně vstoupil do československé armády. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a praxi v Milovicích působil od r. 1947 jako poručík tankové brigády ve Šternberku, kde žil se svojí manželkou a dcerami. Již v březnu 1948 byl pro své demokratické názory propuštěn z armády. Krátce pracoval v závodech MILO. Dne 1. 8. 1950 byl zatčen a po řadě brutálních výslechů byl v prosinci 1951 odsouzen k 17 letům těžkého žaláře. Po rozsudku pracoval v Oslavanech. Na jaře 1953 byl odvezen na Jáchymovsko a celý transport byl poté rozdělen do různých táborů. Viktor se dostal do nově vybudovaného lágru na Příbramsku, do tábora Bytíz, kde se pracovalo v uranových dolech. V první polovině r. 1955 byl převezen do Leopoldova. Kontakty s domovem (návštěvy a korespondence) mu byly zakázány. Návštěvy pod přísným dohledem bachařů mu byly povoleny až na jaře 1956. Ve vězení potkal významné osobnosti – Josefa Kostohryze, Václava Renče, Zdeňka Rotrekla a řadu kněží. Podmínečně byl propuštěn po více než 13ti letech v listopadu 1963. Jeho 2 malé děti jej sice neznaly, ale jeho žena na něj trpělivě čekala po celou dobu vězení. Od r. 1964 pracoval jako závozník a později řidič ČSAD až do odchodu do důchodu v r. 1981. Básně začal psát už za studií. Zájem o poezii a krásné tisky jej přivedl i k přátelství s Aloisem Báňou (1892-1977), vyškovským tiskařem a nakladatelem, který po smrti Františka Obziny vedl od r. 1927 jako jeho zeť tiskárnu až do doby, kdy byla zničena náletem v r. 1945. Zde se seznámil s několika básníky katolické orientace: Janem Zahradníčkem a Josefem Floriánem. Jako člen Společnosti bří Čapků (od r. 1948) si začal v l. 1964-85 korespondovat s Jaroslavem Seifertem. Jeho vzpomínky „Všecky krásy světa“ přepisoval na stroji a distribuoval přátelům. Rozšiřoval a rozmnožoval i jinou disidentskou literaturu. Z jednotlivých míst vězeňských pobytů byly jeho básně vyneseny ven a dnes jsou originální vzpomínkou na krutou dobu komunistických žalářů. Výběr básní z jeho originálních sbírek vyšel knižně v nakladatelství IM Ateliér ve Zlíně a to „Znamení mých dnů“ (1998), kde jsou zařazeny i básně z mládí, a sbírka „Leopoldov“ (1998). Po listopadu 1989 byl činný v Občanském fóru a pracoval jako předseda pobočky Konfederace politických vězňů. V r. 1998 byl prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka v. v. a získal státní vyznamenání Medaili za zásluhy I. stupně. V r. 2001 byl jmenován čestným občanem Šternberka. Byl pochován do rodinné hrobky ve Vyškově. Pogodová, E.: Rozhovor s Viktorem Trnavským. Kulturní měsíčník ZIP 1998, č. 4. // Hamplová, I.: Za Viktorem Trnavským. Olomoucké listy 3. 10. 2002, s. 5.
Před 110 lety – dne 15. září 1902 se na Klášterním Hradisku u Olomouce narodil PhDr. Jan DRÁBEK, středoškolský profesor, archivář města Olomouce a spisovatel. Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a poté odešel do Prahy, kde od r. 1921 studoval FF KU, obor čeština, historie a zeměpis. Po absolvování učil na slovenských a českých školách a po rigorózních zkouškách promoval v r. 1927 na doktora filozofie. Původní aprobaci si rozšířil o hospodářský zeměpis pro výuku na obchodních akademiích. Jako státní profesor působil od r. 1935 na Veřejné obchodní škole ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci a v l. 1947-58 na Obchodní akademii v Olomouci. Poslední léta před důchodem byl politicky perzekvován a musel dojíždět do Uničova, kde učil na Střední průmyslové škole a obchodní akademii češtinu a dějepis do r. 1966. Souběžně se svým pedagogickým působením vykonával od prosince 1947 funkci archiváře hl. města Olomouce (do r. 1956). Volný čas věnoval rodině a spolkovému životu. Byl mj. členem Vlastivědné společnosti musejní v Olomouci, Společnosti přátel starožitností aj. V prázdninových měsících organizoval učitelské vzdělávací kurzy. Byl jejich duší ve Frýdlantě nad Ostravicí (1929), v Českém Krumlově (1931) a na Svatém Kopečku (1932). Publikoval v olomouckém Našinci, Vychovatelských listech, Zprávách Vlastivědného ústavu v Olomouci a jiném tisku. Jeho zajímavé články o historii olomouckého školství najdeme ve třech jubilejních sbornících Slovanského gymnázia v Olomouci, vydaných v l. 1947-67. Ze setkání s Boženou Mrštíkovou vydal v r. 1943 jako soukromý tisk Hovory s B. Mrštíkovou, později vyšla knižně v r. 1945. O rok později vyšla v Lošticích jeho historická publikace „Moravský generální seminář“. Další jeho prací byla „Olomouc v revolučním roce 1848“ (1948). V r. 1957 vyšla tiskem kniha „Olomoucký orloj“. Značnou ... pokračování na straně 10
10
Výročí, Z análů paměti
TÝNECKÉ LISTY
Zářijová výročí středomoravského regionu ... dokončení ze strany 9 dokumentární hodnotu mají vzpomínky prvního předsedy Senátu ČSR dr. Mořice Hrubana, místopředsedy Šrámkovy Čs. strany lidové, které Dr. Drábek zaznamenával koncem 2. sv. války. Vzpomínky nazvané „Z časů nedlouho zašlých“ vyšly v r. 1967 v Římě a ilegálně byly dovezeny do Československa. Jan Drábek zemřel 17. 3. 1972 v Olomouci. Smejkal, B.: Nešporův nástupce Jan Drábek. In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc 1997. S. 135-137. // Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc, Memoria 2001. // Ševčíková, H.: Zářijová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2007, č. 9.
Před 90 lety – dne 17. září 1922 se v Palkovicích u FrýdkuMístku narodila Drahomíra BAČOVÁ, učitelka, národopisná pracovnice a knihovnice. Studovala v Brně ve Vesně na odbornou učitelku. Poté učila na 2. stupni základní školy dějepis, zeměpis a praktickou výchovu. Od r. 1953 působila v Těšeticích a v r. 1954 přišla do Dolan, kde trvale zakotvila. Učila tam na základní škole a ovlivnila řadu svých žáků, kteří díky jejímu výkladu si zamilovali historii na celý život. Zajímala se též o národopisnou práci v obci a mnoho let pracovala jako dobrovolná knihovnice v Dolanech a Tovéři. Na jaře 1993 založila folklorní kroužek písní a tanců pro děti zvaný Kanafaska. Nacvičovala lidové tance, obnovovala krojové vybavení. Úzce spolupracovala s Dr. Evou Vlčkovou a Vlastou Beilovou. O knihovně, lidových zvycích, regionálních autorech a osobnostech Dolan psala do místního časopisu Naše ves. Jubilantce přejeme především hodně zdraví a tvůrčího elánu do dalších let!
Před 75 lety – dne 19. září 1937 zemřel ve Vyškově Tomáš LENOCH, ředitel Hospodářské školy ve Vyškově, agronom a odborný publicista. Pocházel z Charvát na Olomoucku, kde se narodil 2. 3. 1868. Autor publikací o pěstování okopanin a pícnin. Ředitelem školy byl od r. 1912. Jako významný odborník účastnil se řady akcí při vysazování stromků, např. v dubnu 1917 žil přes týden na faře v Orlovicích, kde dohlížel na vysazování 523 stromků. Jeho syn Jan (1921-2001) byl učitelem, kronikářem a vlastivědným pracovníkem na Olomoucku a působil v Dolanech. Kunc,J.: Kdy zemřeli…? Praha 1962.S. 182. // 110 let zemědělského školství ve Vyškově. Pustiměř 1998 // Dostálová, H.: Historické proměny zemědělského školství ve Vyškově. Bakalářská práce. Olomouc, UP 2010, s. 33.
Před 110 lety – dne 28. září 1902 se narodil v Grygově Václav DĚTŘICH, vl. jm. V. Ditrich, hudební pedagog a sbormistr. Studoval učitelský ústav a konzervatoř v Brně, kde složil státní zkoušky hry na klavír, housle, zpěv a varhany. Skladbu absolvoval u prof. Viléma Petrželky. Poté působil v Hustopečích, na učitelském ústavu v Prešově a v l. 1937-48 ve Valašském Meziříčí. Byl členem Valašského kvarteta a obnovil jako sbormistr činnost mužského pěveckého sboru Beseda. Začátkem 50. l. se trvale usadil v Tišnově. V období 1956-61 učil na Osvětové škole v Brně. Složil řadu menších skladeb a je autorem studie Škola sborového zpěvu. Zemřel 22. 3. 1987 v Tišnově. Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů. 1. díl. Praha 1982. // Fabián, J. – Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí, Valašské Athény 2009, s. 75.)
Před 65 lety – dne 29. září 1947 zemřel ve Velké Bystřici Maxmilián KOBLÍŽEK, hudební pedagog. Narodil se v rodině nadučitele a hudebníka 11. 10. 1866 v Tršicích. Od 10ti let byl fundatistou u Pavla Křížkovského v Olomouci. Nižší gymnázium absolvoval v Přerově. V r. 1884 odešel do Prahy studovat varhanickou školu a později přešel do Brna, kde ukončil studia v r. 1889. Státní zkoušku z hudby složil r. 1897. Poté učil zpěv na brněnských školách a od r. 1898 působil na varhanní škole a na škole Vesny. V období 18901902 byl sbormistrem Svatopluka, vedl pěvecký odbor Vesny, kde na přelomu století rozvinul i přednáškovou činnost. V r. 1897 připravil s Františkem Vojtěchovským večer Hudební vzpomínky, v r. 1900 se zaměřil na operní dílo Bedřicha Smetany, rok 1906 věnoval osobnosti W. Mozarta a jeho dílu. V l. 1919-32 působil jako profesor na konzervatoři v Brně. Vyučoval zde všeobecnou hudební nauku, harmonii, intonaci a sborový zpěv. Po odchodu do důchodu přesídlil do Velké Bystřice, kde rozvinul skladatelskou činnost. Československý hudební slovník I. Praha 1963, s. 687. // Ševčíková, H.: Říjnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2006, č. 10.)
Klid venkova a jeho vůně ...dokončení ze strany 1 stejném oblečení, džíny a tričko. Jakoby už ženy nechtěly být krásné! Mládež soutěží v tom, kdo má nejodrbanější džíny a ten, kdo má největší díry, ten je „in“. Dětem navléknou neforemné kapsáče a těžké boty, holčičku od chlapečka nerozeznáš, protože už i chlapečkové nosí náušničky. I zde, ve městě, když některá stará paní vychází z kostela v kostýmku, s kabelkou a - světe div se i rukavičkami, tak okolí na ni zírá jako
psal, že z toho, co z člověka vychází, vznikají kvetoucí louky, zlaté obilí, voňavý chléb, krásná zelenina! Dříve bylo hnojiště na každém dvorku, ať už byl v domě dobytek nebo jen slepice a králíci. Každá hospodyně byla ráda, že má něco pod přísadu zelí, okurek a jiné zeleniny. Říkalo se, že pod okurky je nejlepší slepičí hnůj, a i moje maminka si hlídala, aby ho měla dost pro svůj miniaturní kousek zahrádky v Komárově. A její sklizeň
Ilustrační foto na exota. Inu, je jiná doba! A přece věřte nebo nevěřte - byly to krásné časy a jsem vděčna osudu, že my, staří, máme na co vzpomínat. Další věc, na kterou poukazují někteří občané, je zápach při hnojení polí. To je ovšem věc, která k venkovu patří. Přece ti farmáři (jak je mně to slovo protivné! Oč lépe znělo - sedlák nebo rolník) to nedělají schválně, starají se nám o chléb! Vždyť i Viktor Hugo na-
okurek (po týnecku „oharku“) z krátkých čtyř řádečků byla bohatá. Některý rok měla naložených i třicet pětilitrových sklenic. A kupodivu přes zimu jsme je snědli, s pomocí příbuzenstva. Když přišel ten správný čas, počaly dědinou jezdit vozy těžce naložené chlévskou mrvou - hnojem. Samozřejmě že mokrý obsah zane chával stopy na silnici, ale nikdo na to nežehral. Zajedno každý věděl, že je to za-
potřebí a rovněž automobilový provoz byl podstatně menší. Hnůj se na poli shazoval na kupky a potom se roztřepával vidlemi tak, aby se na každou pící půdy spravedlivě dostalo. Žádné mechanické rozmetače tehdy nebyly, nebo jen u těch největších sedláků. U našeho stařičká bylo rovněž na dvoře hnojiště a u něj - jak jinak - dře-věný záchod, jak roztomile píše František Nepil – „prevét“. Tato útulná místnůstka byla báječná věc. Na dřevěné desce s poklopem ležely nařezané noviny a někdy i listy románu, který, přečten, byl dán v plen pro velmi prozaický účel. Takže se sedělo, četly se úryvky románu, hledalo se pokračování a čas plynul v klidu, při vzdáleném bzučení much a spokojeném pokvokávání slepic, které si hledaly v hnojišti chutné červíčky a přívětivě škvírami v deskách záchoda sledovaly, co z člověka vypadne. V neposlední řadě domeček sloužil (a teď, ochránci zvířat, nečtěte!!!) k topení koťat. Sotva kočička přivedla na svět tři až čtyři koťata, stařenka je vzala a šup s nimi do žumpy! Kočka pak pár dní chodila a hledala své děti. Bylo to kruté, ale když jsem plakala a prosila stařenku, ať to nedělá, tak mi rozumně vysvětlila, že kočka má mláďata několikrát do roka a vzhledem k tomu, že žije podstatně déle než pes, měli by ve stavení během pár roků třeba sto koček. Ostatně dělali to tak tehdy všichni. Veterinář v dědině nebyl, ze sousední Velké Bystřice dojížděl k vážným případům dobytka dr. Šrot a nějaká kastrace koček nebo psů nepřicházela v úvahu. „Bele be to zbetečně vehozeny penize temo doktorovi, stýně jich má dost, jezdi si autem a vzal si bohatú Vlastičko Plachých.“ Ale vraťme se k hnojení. Když byl všechen hnůj vyvezen a spravedlivě rozdělen na staříčkova skromná po-
líčka, z nichž jedno bylo na Hradisku, druhé na Štampilu a třetí u lesa „V kuchyni“, přišla řada na břehy Týnečky, které měl staříček propachtovány od obce od mostu k Čechovicím až po první domy (tuším, že švece pana Zavadila). Z kůlny byl vytažen vůz s „lítou“, dřevěnou bečkou, s otvorem v horní části a ve spodní části zařízením, jakousi pípou (nedovedu technicky vysvětlit), kterou se obsah vypouštěl. Starým hrotkem na dojení, přidrátovaným k dlouhé tyči, se nabíral obsah záchodu a naléval do líty. Když byla plná, stařeček se chopil oje, ostatní rodina tlačila vůz přes Komárov, až ke zmíněným břehům Týnečky. Pomocí staré putny byl obsah lity pečlivě rozléván po levém břehu, pak se vysadila postranice vozu, položila přes potok a celý proces se opakoval na břehu pravém. Byla to těžká a nepříjemná práce, protože obsah občas potřísnil i osobu, která polévání prováděla. Ještě že potok byl nablízku. Pak následovalo zdlouhavé a obtížné čištění vozu i lity, do které se musela nosit tak dlouho voda, dokud nevytékala zase čistá. Pochopitelně že část močůvky stékala do vody, ale nestalo se, že by staříčkovi někdo přijel vynadat. Nadšení zrovna nebyli, ale brali to jako nutnost. Tráva na břehu byla vždy hustá, plná všelijakého kvítí a seno bylo krásné, voňavé, při sklizni provonělo celý domek. Tož takové to bývalo, milí týnečtí občané, když se v Týnci hnojilo. Jedna věc je jistá, že tehdejší chlévská mrva tak nezapáchala, jako ta nynější „kejda“. Nejsem na to odborník, ale myslím, že je to nedostatkem slámy, která přece ten pach trochu pohltí. Ale jednu věc vím. Každý musí posoudit klady a zápory venkova, než se tam nastěhuje, a potom je nutno je trpělivě snášet. A tak radím: V neděli odpočívejte, při hnojení nevětrejte!
Z análů paměti 11
TÝNECKÉ LISTY
Z letopisů Chaloupek: svěcení piva na zástoli Jaroslav Chytil Určitě budete znát poznámky na adresu hostinských, přesněji výčepních, že jsou jimi nabízené nápoje „pokřtěné vodou“. Samozřejmě, že se tak nečiní z důvodů nějaké ochrany zdraví před nezdravými alkoholickými nápoji, nýbrž k prospěchu vlastní kapsy. Ostatně, „křtí“ se i džusy, o sudovém vínu nemluvě. Teď začne sezóna burčáků, to bude „pokřtěných“ litrů... Budete se divit, ale rčení o „křtění“ piva nebo kořalek vychází z dávného zvyku požehnávání právě vykvašeného nebo uvařeného alkoholického ná poje. Při soustavném hledání s trochou štěstí v nejrůznějších „dukomentech“ je třeba střádat okrajové poznámky jednu k druhé a pak se zadaří najít „kus zlata“ ve formě úryvků starého týneckého popěvku: Pantáta se ptale / kolek beček piva máš / piva jenom bestřeckyho / na ten haldamáš // Tatiček se ptaji / kdo ho bode křtiť / na zástoli o kaplečke / pak ho bodem piť Z veršů plyne fakt, že se v Chaloupkách pořádal „haldamáš“ u kapličky, že tam bylo „zástoli“ a nějaký kněz tam měl přijít požehnat pivo z pivovaru ve Velké Bystřici. Poznamenávám, že „bestřecky“ bylo proslulé svou kvalitou na rozdíl třeba od (s prominutím) „žedovských scánek“ z Olomouce nebo „keselý klášterni vode“ z pivovaru v Kokorách. Tehdejším pivařům uniklo, že „žedovskyho“ majitele měl i pivovar ve Velké Bystřici. Tak jsme seznámeni s „nýlepšim pivem na věke věku“, a teď co to bylo „zástoli“ a proč. To se ovšem musíme vrátit k problematice hodů v Týnci s tím, že se nikdy nijak zvlášť neslavily - kdysi se o tom obšírněji v Týneckých listech už psalo. Jenže to platilo o Týnci jako „dědině“. Obec sice měla jed notnou správu, ale ve skutečnosti se dále dělila na: 1. dědinu, 2. Dvůr, 3. Chaloupky, 4. Komárov. Tyto části byly jakýmsi zatím nedostatečně probádaným způsobem autonomní. Vlastně s výjimkou Komárova, ten byl nejmladší a jeho obyvatelé nejchudší, převážně tovarychoví nádenicí. Zájmy Komárova zastupoval správce čili nájemce cihelny. Ve zbývajícím Dvoře a Chaloupkách byla určitá autonomie vyššího stupně. Je to dáno historicky, jejich obyvatelé byli nazýváni familianty a nepocházeli v první generaci z Velkého Týnce, nýbrž z jiných obcí a do Týnce se přistěhovali za vlády Josefa II. po parcelaci panského dvora a vysu šení rybníka pod Táborkem. Každý z familiantů dostal pozemek, velikosti stejné jak ti druzí, vystavěl si na určeném místě chalupu požadovaného vzoru - to byli familianti chaloupští. Po zrušení hospodářského dvora za zámkem byly z budov nadělány též domky, ale ne už jednotného typu a též rozloha přídělu půdy se různila. To byli a zde žili familianti dvorští. Obojí familianti neměli s týneckou obcí mimo kostela a školy nic společného. Jejich zájmy zastupoval v Chaloupkách „pudmistr“ a ve Dvoře „dvorský starši“. Je zajímavé, že oba „funkcionáři“ měli posty dědičné a nebyli řádnými a volenými členy obecního zastupitelstva, chodili tam s hlasem poradním. Teprve až kolem roku 1865 byly učiněny pokusy sjednotit familianty ze Dvora s familianty z Chaloupek. Ono to dělení přinášelo i problémy s úhradou za
některé poskytované služby. Před časem byla řeč o obecní sušírně a podobné to bylo s kozlem, kancem a býkem atd. Kolem roku 1880 se dvorští familianti podvolili a obě „familie“ začaly mít společného ponocného, pastýře, polního hlídače a asi i jiné funkcionáře. Dají-li se tak nazvat třeba kostelní žebrácky, podomní žebráci a hrobník též dobově kopidol nazývaný. V kostele ještě druhá měchotlapna na varhany, na obecních cestář familiantský pohrabáč. Někdy dojde na zevrubnější pojednání o familiantském ponocném, co cho dil v noci po Dvoře a Chaloupkách a svou přítomnost ve službě dával na jevo troubením na kravský roh. Pak byl ještě „fajerlermo“ roh, kterým se vy hlašoval požár. Ale pozor, bude to čtení „jen pro dospělé“. Začali jsme křtěním, resp. svěcením piva a zástolím a mnozí pořád nevědí, co to je, proč a nač. Zástolí znamenalo, že se na chaloupecké a dvorské hody vynesou ze stavení stoly a židle, postaví se do jedné řady, dají na to nějaké ubrusy a hle - je tu „zástoli“ něco jako hodovní tabule určená pouze familiantům. Zprvu hodovali za zástolím odděleně ve Dvoře (u studny) a v Chaloupkách u kapličky. Kolem roku 1890 se familianti ze Dvora přesunuli též do Chaloupek. Ono totiž familiantská sounáležitost ve Dvoře dost upadala a to i tím, že se rodiny familianti navzájem míchaly v příbuzenských vztazích a totéž pokračovalo směrem do „dědiny“ a naopak. Na hodovní zástolí byl z dědiny zván jen starosta a pak některý z kně zi z místní fary. Někteří faráři (dr. Láska i jiní) se od oddělování familiantů a „ledi z dědině“ distancovali a v případě nutnosti posílali na to zástolí některého z kaplanů. Zato P. K l e m e n t Černoch si to d o k á z a l užívat. Účast kněze
na zástolí měla jednak podpořit společenskou vážnost fami-liantského sdružení a pak (snad to hlavně!) posvětit sudy s pivem „bestřeckym“? Dělalo se to tak, že se původně narazily všechny sudy a kaž-dého se ulil „šnytl“ - rozuměj malý vzo-rek do džbánku. Kněz pak džbánkům požehnal („pokřtil“) a pivo se nalilo zpátky do sudů. Činilo to potíže tech nického rázu a tak se našlo řešení: nalil se větší džbán, ten byl posvěcen, nechal se stát na stole a do naraženého sudu se nalila jen troška. Ptáte se, zda měla „posvětit“ další pivo v sudě? Asi ano. Tak se jedlo, pilo, hodovalo a dobrou vůli mělo. V ostatních částech Týnce to budilo nevoli, vznikaly pomluvy o tom, co kdo a kolik vypil. To popisované zástolí pozorovali prý závistivci zpoza potoka, někteří na chaloupecké pokřikovali. Ještě abych neopomněl fakt, že po dobu zástolí byly Chaloupky kolem dokola „zalikovány provazem, abe jim tam řeponi z dědine nelezle“. Tradovalo se mnoho historek třeba o tom, jak „lstivé stařenky“ pod záminkou „přičiněni zbožnosti v kapličce“ dožadovaly se vstupu do vyhraze ného území, jak na zástolí seděl P. Černoch, který jejich lest prohlédl a poslal
je do kostela „náhlým zbožnostem více modliteb učinit“. Také o tom, jak můj praděd Blažej, mj. známý silák uzavíral různé sázky a omylem při tom vypil džbán s požehnanými vzorky „bestřeckyho“. Neváhal, popadl nádobu a běžel na faru a za chvíli byl zpátky. Nějaký starostlivý „prdelka“ si to pak ověřoval a jak jinak, na faře o novém „křtění“ nic nevěděli... Hrály se i různé společenské hry - má sestřenice Božena si vzpomněla na vypravování, jak praděd Blažej soutěžil ve vyvádění býka ze chléva „holýma rukama“ a vždy zvítězil s fintou, že si namočil ruku do piva a chytil zvíře za chřípě a ono šlo „skoro lehko a kde chtěl, jen mo mosel šňopák pořádně mačkat“. Tím je pořad o familiantech vyčerpán. Vlastně ještě poznámečku, že se v těch časech pro to sezení za zástolím užívávalo slovo „kvašeni“ nebo jen kvas. Když už to nebyl přímo, jak se na hody sluší „hodokvas“, že? (Tovarych nebyl tovaryš, ale jednodenní nádenická práce vyplácená vždy večer po splnění požadavků zadavatele.)
12
Články, dopisy, úvahy, komentáře
TÝNECKÉ LISTY
S Bohem začni každé dílo! Začínáme nový školní rok. Ztichlé školy oživnou smíchem a křikem dětí, které se v nich budou připravovat na život. Budou se učit počtům, i když mají kalkulačky, mobily, počítače, poněvadž by dnes byl opravdu nemožný člověk, který by neuměl počítat. Budou se učit čtení a psaní, aby si osvojily ten největší poklad po našich předcích - rodnou českou řeč. Budou se učit zeměpisu a dějepisu, aby poznaly celý ten krásný Boží svět i s jeho dobrými a těžkými chvílemi. Budou se učit zpívat a kreslit, aby si jednou zpěvem, hudbou a krásným obrazem uměly zpříjemnit svůj život i domov. Budou se učit cizím jazykům, aby se uměly domluvit i s jinými lidmi dobré vůle. V dětských duších tedy dojde k velkým změnám. Porostou do poznání, do velikosti i do krásy. A v jako našich městech a vesnicích se tyčí k nebi štíhlé věže chrámů, ukazujících k nebi, tak bude potřeba, aby i v dětských duších se zvedala věž víry a lásky k Bohu a člověku. Kostel nestojí v protikladu k domům, továrnám, školám, nemocnicím. Ale naopak. Kostel to všechno oduševňuje, posvěcuje, stabilizuje. Proto je třeba, aby všechny naše chrámy
byly krásně opraveny, jak zvenku, tak i zevnitř, jak o to usilujeme také i u nás ve Velkém Týnci. Domy stavíme, aby se nám v nich dobře žilo a líbilo a abychom se rádi do nich vraceli. A proto opravujeme také domy Boží, aby se nám v nich líbilo a rádi do nich přicházeli každou neděli. Kde uslyší mladí lidé, že dítě je dar od Boha a že se jím nesmí pohrdnout? To uslyší v kostele. Kde uslyší rodiče, že jejich dítě má nejen tělo, ale i nesmrtelnou duši? Zase v kostele. Kde uslyší děti, že Kristus žil třicet let v Nazaretě a tam poslouchal a ctil své rodiče. Zase v kostele. Továrny se staví, aby lidé měli práci peníze. Jen v kostele se dovědí, že jejich práce musí nést pečeť křesťanské důslednosti. Jen v kostele se dovědí, že dobrou práci pokládá Bůh za práci pro něho vykonanou. Jen v kostele se dovědí, že čas - a to i k práci - je dar příliš cenný a musí být proto důkladně využit. Na starých školách býval nápis: Bohu, církvi a vlasti. Kdy prožívala naše vlast nejkrášnější období? V dobách náboženské hor-
livosti. Architektonicky skvostné chrámy - včetně našeho -, ale i naše lidové kroje, písně ad. to dosvědčují. Jestli se něčím můžeme pochlubit před světem, většinou jsou to umělecká díla náboženská. Kdo dodával lidem sílu a naději v dobách pro naši vlast nejtěžších? Bůh, Panna Maria a naši světci. Vzpomeňme jen na září v roce 1938 a na srpen 1968. Na pomník sv. Václava na Václavském náměstí. Kolik tam bylo květin a svící. A jak v našich chrámech se zpívalo Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím… Převážnou část péče o nemocné má stát. Máme i církevní nemocnice, hospice a jiné domovy. Ale základy této péče již před léty kladli Milosrdní bratři a řeholní sestry. Kdo i dnes má moc a sílu dát lidem trpělivost v nemoci. Kdo i dnes zná vytvořit i na tvářích těžce nemocných klidný a vyrov-
naný úsměv bez smrtící injekce? Jedině víra, kněz a kostel. Poznat Zákon Boží je „prvním předmětem“ rodinné školy, ale i úsilí rodičů prostřednictvím další náboženské výuky! U nás se bude učit náboženství na staré škole, a to každé pondělí. Učitel národů Jan Amos Komenský řekl, že nešťastné je každé učení, které nevede ke zbožnosti a k dobrým mravům. Proto je důležité, aby děti v mládí nejen nasadily květy vědomostí, ale s pomocí Boží přinášely i plody křesťanského opravdu lidského života. Aby se jejich život podobal ušlechtilému ovocnému stromu plnému krásného lahodného ovoce. Páter Václav Haltmar, farář Církve římskokatolické
Vyučování náboženství ve školním roce 2012 – 2013 1. – 5. ročník na staré škole od 13.15 do 13.55 hodin 6. – 9. ročník na nové škole od 14.00 do 14.45 hodin Vyučování započne dne 10. září 2012 Páter Václav Haltmar, farář Církve římskokatolické
SKAUTSKÉ OKÉNKO http://19-stredisko.skauting.cz/andromeda/ http://19-stredisko.skauting.cz/poutnici
Poutníci z Čechovic tábořili u Slezské Harty již pojedenácté Jiří Dvořák Když jsme letos odjížděli na tábor, ani nám nepřišlo, že ta skrytá malebná louka na dohled od hladiny Slezské Harty bude naším několikadenním letním domovem již po jedenácté. Ano, náš oddíl se vrací na toto místo pravidelně již od roku 2002. Ačkoliv máme tento kout přírody již dokonale prozkoumaný a tábor vypadá každoročně prakticky stejně, přeci jen je tábor pokaždé jiný. Již druhým rokem jsme sdíleli tábořiště s oddílem z Velkého Újezdu, avšak navíc jsme hostili i 14 skautů a skautek z Polska. Mezinárodní společnost je na táboře vždy vítané zpestření. I když je čeština polštině blízká, bylo z počátku nutné prolomit mírné jazykové bariéry. Tím byli účastníci motivováni k vytváření česko-polských slovníků, abychom odlišnostem řečí lépe porozuměli. Běžným hovorem i využíváním volných chvil k překladu všemožných slov, tak za několik dní vznikly opravdu zajímavé sbírky čítající několik set slovíček. Od začátku tak vládla přátelská atmosféra. A nebyl by to pravý skautský tábor, bez celotáborové hry. Letos nebylo jiné možnosti, než využít inspirace souběžně probíhajícího olympijského klání v Londýně a uspořádat tak sportovně soutěžní podnik v různých disciplínách. Odměnami pro vítěze jednotlivých klání nebylo nic menšího než poháry a samozřejmě medaile. Soutěžilo se ve vodních disciplínách na kajaku a kánoích, v hodu diskem a oštěpem, střelbě ze vzduchové pušky a luku, ale také ve skoku do dálky a speciálním párovém překážkovém běhu. Bylo vytvořeno několik věkových kategorií a tak bylo celkem rozdáno 16 sad medailí a pohárů. Starší skauti vytvořili dva českopolské týmy a změřili síly při aktivitě
známé jako „výsadek“. Jejich úkolem bylo doplout na pramicích do protějšího tábora, zjistit informace o organizaci, která je pořádá, a přespat někde poblíž břehu nebo na úpatí kopce Velký Roudný. Na druhý den bylo úkolem zdolat tento vrchol vulkanického původu, sejít do obce Roudný, vyhledat zadané informace o obci a v dalším z táborů si odpracovat převoz zpět na severní břeh Harty. Do hodnocení se počítal rychlejší návrat do tábora, ale hlavně počet splněných
úkolů. Tradiční táborovou aktivitou je plnění Tří orlích per, což je zkouška 24 hodin mlčení, hladu a samoty. Letos tuto zkoušku splnili dva bratři z Polska. Světlušky a vlčata mají podobnou zkoušku s poloviční dobou plnění a letos tak nášivku Tří kapiček rosy získala Alenka Šubová a Simča Lovčínská. Několik večerů bylo zakončeno táborákem, při kterém se zpívali české i polské písně. O doprovod se starali hned čtyři kytaristé, takže se nejednou protáhla večerka. Na táboře nás však
zastihla také jedna smutná zpráva. V pátek 27. 7. nás opustil náš bratr skaut, grafik a spisovatel Ladislav Rusek - Šaman. Tato zpráva nás velice zarmoutila a během tábora jsme na Šamana s úctou vzpomínali a připomínali jsme si jeho dílo a myšlenky, které nás budou i nadále doprovázet na naší skautské stezce. Jedenáct dní tábora opět uběhlo jako voda. Nastal den poslední a s ním i bourání tábora. Již teď se však zajisté všichni těší na ten příští.
Foto. Andromeda V. Týnec
Křížovka 13
TÝNECKÉ LISTY
V tajence zářijové křížovky najdete citát německého filozofa Immanuela Kanta: Nejméně ... Pomůcka: MOI, TI, YTONG
Mužské jméno
1. díl tajenky
Textová zpráva
Část lodě pod vodou
Obvodní správa pošt
Teodor domácky
Tahle
Vydat plody
Šroub do dřeva
Plemeno psa
Místo na stoupnutí
Ve vodorovné poloze
Měsíční moře
Společenské zřízení Nástraha pytláka
Inic. herce Pavelky
Částka peněz Organ. pro osv. Palestiny Min. prům. a obch.
Ludolfovo číslo
Inic. hokejisty Prospala
Název hlásky L
Jméno býv. vůdce Číny
Rámová pila
Malé dítě (hovor.)
Surové nafty Čaj zastarale
Brazilské město
Zde
Středověké sídlo
Vysoká škola (zkr.)
Příkrý výběžek terénu
Nástroj zvoníka
Mistrovství republiky
Cizí mužské jméno
Citoslovce ohrazení
Magické slovo
Listová zelenina
Část dých. ústrojí
Souboj
Čínský literární soudce
Německá TV stanice
Lehký beton
Sicilská sopka
Slanina
Eduard domácky
Zesílený zápor
Čarodějnice baba ...
Ovanout
Inic. herce Třísky
Bílé víno
Silné provazy
Neklidy
Antický obr
Citoslovce vrčení
Cizí značka kosmetiky
Zpátečník
Angl. předložka
2. díl tajenky
Části vozu (slovensky)
Zvratné zájmeno
Rentgen (medic. zkr.)
Neuspořádaný pohyb Akademie věd
Had z Knihy džunglí
Předložka
4. díl tajenky
Starý typ škodovky hovorově
Bulharská měna
Americká řeka
Ochranný svaz autorský
Umělecký sloh
Část mechaniky
Římských 1010
Části úst
3. díl tajenky
Já (francouzsky)
Patřící Ele
Sebevědomě
Elektrizace železnic zkr.
Sladkovodní ryba
Úřední vyhláška Odlišný jedinec (hov.)
Zkr. voj. hodnosti majora
Přadná rostlina
Druh pepře
Ukazovací zájmeno
Hřebík (slovensky)
SPZ Rokycan
Patron
Patřící vám
Deset krát deset
Chuchvalec
Pozvednutí
Hornina
Označení našich
Řízná příchuť
A podobně (zkr.)
Reptání
Hudební žánr Kompaktní disk (angl. zkr.)
Cizí mužské jméno
Dezinfekční prostředek
Tělocvičný prvek
Seveřan
Bod v džudu
Předložka
Nádoba na zalévání
MPZ Ukrajiny
Předložka
Autorský arch (zkr.)
Sluchový orgán
Skupina jezdců na koních
V minulém roce
Automatizace železniční dopravy
Stezka
Kolo
Správné znění tajenky zašlete poštou nebo e-mailem či zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon 585 151 111 nejpozději do konce měsíce. Tajenka z minulého čísla: Neboj se pána, ani kapitána, jen toho hajdúchu, čo po riti búcha Úspěšným řešitelem minulé křížovky a výhercem knihy se stává pan Josef Svrchokryl z Prahy. Gratulujeme.
do 12/12
