FLEET
Jo Nesbø Policie
policie
JO NESBØ
This translation has been published with the financial support of NORLA.
Copyright © Jo Nesbø 2013 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Kateřina Krištůfková 2015 ISBN 9788074733093 (PDF)
Věnováno Knutovi Nesbømu, fotbalistovi, kytaristovi, kámošovi, bráchovi
ČÁST I.
Prolog
Odpočívala uvnitř, za dvířky. Vnitřek rohové skříňky byl cítit starým dřevem, střelným prachem a olejem. Když oknem přilehlé místnosti zasvítilo dovnitř slunce, prošel klíčovou dírkou ve dvířkách skříňky proužek světla ve tvaru přesýpacích hodin a pak se – jestliže se slunce nacházelo ve správném úhlu – matně zatřpytil na pistoli ležící na prostřední polici. Zbraň byla ruská Oděsa, kopie známější pistole Stečkin. Měla pohnutou minulost, s litevskými kulaky doputovala na Sibiř, v jižní části Sibiře se stěhovala z jednoho urckého hlavního stanu do druhého, chvíli ji vlastnil ataman, vůdce kozáků, který ji držel v ruce v okamžiku, kdy ho zabili policisté, až skončila doma u ředitele tagilské věznice, jenž byl sběratelem zbraní. Nakonec tu neforemnou automatickou obludnost dovezl do Norska jistý Rudolf Asajev, který až do svého zmizení řídil obchody se syntetickým, heroinu podobným opioidem jménem violin, a udržoval si tak monopol na osloském trhu s drogami. Ve stejném městě, konkrétně v Holmenkollenské ulici, v domě Ráchel Faukeové, se zbraň nacházela dosud. Do jejího zásobníku se vešlo dvacet 11
nábojů Makarov ráže devět krát osmnáct milimetrů a z pistole bylo možné pálit jednotlivě nebo v dávkách. Teď v zásobníku zbývalo dvanáct nábojů. Tři kulky byly vypáleny na konkurenční kosovsko-albánské drogové dealery, přičemž pouze jediná z nich se úspěšně zaryla do masa. Další dvě kulky zabily Gusta Hanssena, mladého zloděje a drogového dealera, jenž zpronevěřil Asajevovy peníze i zboží. Pistole byla nadále cítit třemi posledními výstřely, které zasáhly hlavu a hrudník bývalého policisty Harryho Holea, vyšetřujícího právě vraždu Gusta Hanssena. Místo činu bylo v obou případech stejné: Hausmannova ulice 92. Policie nedokázala vraždu Gusta Hanssena vyřešit a osmnáctiletého mladíka, jehož v této souvislosti nejprve zatkla, posléze propustila. Mimo jiné proto, že policisté nenašli ani vražednou zbraň, ani pojítko mezi ní a oním mladíkem. Ten se jmenoval Oleg Fauke a každou noc se probouzel, zíral do tmy a slýchal ony výstřely. Nikoli ty, jimiž zabil Gusta Hanssena, nýbrž ty druhé. Ty, které vypálil na policistu, jehož během svého dospívání považoval za otce, na policistu, jenž – jak si v duchu přál – by se jednou mohl oženit s jeho matkou Ráchel. Harry Hole. Ve tmě se do něj vpaloval Harryho pohled a Oleg pak myslíval na pistoli, nalézající se kdesi daleko v rohové skříňce, a doufal, že už ji nikdy v životě neuvidí. Že už ji nikdy nikdo neuvidí. Že bude takhle odpočívat navěky. Odpočíval uvnitř, za dveřmi. Střežený nemocniční pokoj byl cítit léky a malířskou barvou. Monitor vedle lůžka zaznamenával srdeční činnost.
12
Isabelle Skøyenová, radní pro sociální problematiku osloské radnice, a Mikael Bellman, čerstvý vrchní policejní náčelník, doufali, že už ho nikdy v životě neuvidí. Že už ho nikdy nikdo neuvidí. Že bude takhle odpočívat navěky.
13
Kapitola 1
Město mělo za sebou jeden z těch dlouhých teplých zářijových dní, kdy světlo mění Osloský fjord v roztavené stříbro a rozžhavuje nízké stráně, nyní již vykazující první známky podzimu. Byl to jeden z těch dní, kdy obyvatelé Osla přísahají, že se odsud nikdy v životě neodstěhují. Slunce klesalo za Ullernský kopec a poslední paprsky ploše hladily krajinu, hladily nízké střízlivé činžáky svědčící o skromné minulosti města, hladily nákladné půdní byty s terasami svědčícími o ropném zázraku, který Norsko náhle proměnil v nejbohatší zemi na světě, hladily feťáky v horní části fagerborského parku nalézajícího se v tom malém, vzorně uspořádaném městě, kde dochází k většímu počtu předávkování než v jiných, osmkrát větších evropských městech. Hladily zahrady, v nichž mají trampolíny ochrannou síť a nikdy na nich neskáče větší počet dětí než tři, jak doporučuje návod k použití. A hladily také stráně a lesy obklopující v půlkruhu ten takzvaný osloský kotel. Slunce nechtělo město opustit, natahovalo paprsčité prsty, jako by mávalo na rozloučenou z okna vlaku. Ráno přitom přineslo studené jasno a ostré světlo jako z lamp na operačním sále. Během dne teplota vystoupala, nebe změnilo barvu na tmavší modrou a vzduch se 15
stal příjemnějším. Právě díky tomu je září nejbáječnějším měsícem v roce. Po měkkém a opatrném nástupu soumraku se pak ovzduší ve vilových čtvrtích rozesetých po kopcích směrem k jezeru Maridalsvannet rozvonělo jablky a prohřátými smrkovými lesy. Erlend Vennesla se blížil k vrcholu posledního kopce. Cítil už kyselinu mléčnou, avšak soustředil se na to, aby se do nášlapných pedálů opíral správně kolmo a kolena měl přitom mírně vtočená. Protože správná technika je důležitá. Zvláště přepadne-li člověka únava a mozek dostane chuť změnit polohu, aby tělo zatěžovalo méně unavené, ale také méně výkonné svalové skupiny. Cítil, jak tuhý rám kola pohlcuje a využívá každý watt, který do něj šlapáním přenáší, uvědomil si, jak zrychlil, když přehodil na těžší převod. Vstal a začal šlapat ve stoje, přitom se snažil udržovat stejnou frekvenci, kolem devadesáti šlápnutí za minutu. Pohlédl na měřič tepu. Sto šedesát osm. Namířil světlo čelovky na displej GPS navigace připevněné na řidítkách. Navigace byla vybavena podrobnou mapou Osla a okolí a aktivním vysílačem. Kolo s příslušenstvím ho stálo víc, než kolik by si jako nedávno penzionovaný vyšetřovatel vražd přísně vzato mohl dovolit. Avšak protože se mu nyní nabízely jiné životní výzvy, bylo nutné udržovat se ve formě. Upřímně řečeno: výzev se mu nabízelo méně. Kyselina mléčná ho teď pálila ve stehnech a v lýtkách. Bolelo to, byl to však i báječný příslib věcí budoucích. Endorfinový mejdan. Rozbolavělé svaly. Dobré svědomí. Pivo s manželkou na balkoně, pokud tedy teplota po západu slunce prudce nepoklesne. Najednou byl nahoře. Cesta se narovnala a před ním leželo jezero Maridalsvannet. Zpomalil. Byl na venkově. Vlastně to je absurdní, že po patnácti minutách intenzivního šlapání do pedálů směrem z centra evropského hlavního města je člověk najednou obklo16
pen statky, poli a hustým lesem s turistickými stezkami mizícími ve večerní tmě. Na temeni, pod antracitovou cyklistickou helmou značky Bell, která sama o sobě stála totéž co dětské kolo, jež koupil k šestým narozeninám své vnučce Line Marii, ho zasvědil pot. Přilbu si však nesundal. Příčinou většiny úmrtí u cyklistů jsou úrazy hlavy. Podíval se znovu na měřič tepu. Sto sedmdesát pět. Sto sedmdesát dva. Vítaný závan vzduchu sem zezdola z města přinesl ozvěnu vzdáleného jásotu. To musí být z Ullevålského stadionu, dneska večer se tam hraje mezinárodní zápas. Se Slovenskem nebo Slovinskem. Erlend Vennesla si na okamžik představil, že ten jásot patří jemu. Už nějakou dobu mu nikdo nezatleskal. Naposledy to muselo být na rozlučkovém večírku ve čtvrti Bryn, když odcházel z Kriposu. Šlehačkový dort, projev jeho šéfa Mikaela Bellmana, který od té doby neochvějně udržoval kurz k postu vrchního policejního náčelníka. Erlend si nechal zatleskat, střetl se s pohledy kolegů, poděkoval jim, a dokonce se mu maličko sevřelo hrdlo, když měl přednést jednoduchou, krátkou děkovnou řeč založenou na faktech, jak v Kriposu velela tradice. Coby vyšetřovatel vražd zažil světlé i slabé chvilky, velkým přehmatům se však vyhnul. Alespoň pokud ví – na něco takového člověk nikdy nedostane stoprocentní odpověď. Ačkoli v dnešní době, kdy analýza DNA udělala tak výrazný pokrok a vedení policie naznačilo, že ji využije u některých starých případů, hrozí, že člověk právě takovou odpověď dostane. Novou odpověď. Závěr. V případě neobjasněných případů to je v pořádku, Erlend však nechápal, proč hodlají mrhat finančními zdroji a hrabat se i v případech, které jsou dávno vyřešené a uzavřené. Tma zhoustla, a přestože svítily pouliční lampy, jen tak tak že neminul dřevěnou ceduli ukazující do lesa. 17
Tady to je. Přesně jak si to pamatuje. Odbočil ze silnice a dostal se na měkkou lesní cestičku. Jel co možná nejpomaleji, aniž by ztratil rovnováhu. Kužel světla jeho čelovky, připevněné na helmě, těkal po cestičce a zarážel se o temnou stěnu smrků po obou stranách. Přes cestu mu přebíhaly stíny, ustrašeně a chvatně, proměňovaly se a mizely v skrytu. Přesně tak si to představoval, když se snažil vžít se do její situace. Jak utíkala, prchala se svítilnou v ruce, a jak pak byla tři dny držena v zajetí a znásilňována. A když v témže okamžiku zahlédl světlo, které se ve tmě před ním rozzářilo, na chviličku si pomyslel, že to je její svítilna, že ta dívka tu zase utíká a že on sám jede na motorce, která ji pronásleduje, která ji dohání. Světlo před ním se třepotalo a pak ho zpříma ozářilo. Zastavil, slezl z kola. Čelovkou si posvítil na měřič tepu. Už je pod stovkou. To není špatné. Uvolnil si zapínání pod bradou, sundal si helmu a podrbal se na temeni. Bože, to je příjemné. Zhasl čelovku, pověsil helmu na řidítka a vedl kolo směrem ke světlu. Helma se kolébala a narážela mu do zápěstí. Zastavil se před světlem, které se zhouplo vzhůru. Silný paprsek ho zaštípal v očích. Oslepil ho a Erlend Vennesla si uvědomil, jak nadále ztěžka dýchá, že to je zvláštní, když tep má tak nízký. Vytušil pohyb, cosi za tím velkým chvějícím se kruhem světla se pozvedlo, zaslechl ve vzduchu tiché zapísknutí a v téže chvíli ho napadla zvláštní myšlenka. Že to neměl dělat. Že si neměl tu helmu sundavat. Že příčinou většiny úmrtí u cyklistů… Jako by se mu mozek zakoktal, jako by čas poskočil, jako by na okamžik vypadl obraz. Zíral užasle vpřed a uvědomil si, jak mu po čele stéká teplá kapka potu. Promluvil, avšak slova nedávala smysl, jako by ve spojení mezi mozkem a ústy došlo 18
k závadě. Opět zaslechl ono tiché zapísknutí. Vzápětí zvuk dozněl. Veškeré zvuky zmizely, neslyšel už ani svůj dech. Zjistil, že klečí a že se kolo pomalu převrací do strouhy. Před očima mu tančilo žluté světlo, avšak zmizelo ve chvíli, kdy mu kapka potu doputovala na hřbet nosu, stekla mu do očí a oslepila ho. Pochopil, že to není pot. Při třetím úderu měl dojem, jako by mu hlavou a krkem pronikl do těla rampouch. Všechno ztuhlo. Nechci umřít, pomyslel si a pokusil se na obranu zvednout nad hlavu paži, nebyl však schopen pohnout jediným údem a došlo mu, že je ochrnutý. Čtvrtou ránu už nezaznamenal, ale podle pachu mokré hlíny došel k závěru, že nyní leží na zemi. Několikrát zamrkal a do jednoho oka se mu vrátil zrak. Přímo před obličejem uviděl stát v blátě pár velkých špinavých holin. Podpatky se zvedly a holiny se mírně odlepily od země. Přistály. Pohyb se opakoval, podpatky se zvedly a holiny se odlepily. Jako by útočník poskakoval. Poskakoval, aby mohl do úderů napřít ještě víc síly. Poslední pomyšlení, které Erlendu Venneslovi projelo mozkem, bylo, že musí udržet v paměti, jak se jmenuje jeho vnučka, že nesmí zapomenout její jméno.
19
Kapitola 2
Policejní inspektor Anton Mittet vytáhl z malého červeného kávovaru Nespresso D290 poloplný plastový pohárek, sehnul se a postavil ho na zem. Nebyl tu žádný kus nábytku, na který by ho mohl odložit. Pak jednou rukou obrátil dnem vzhůru podlouhlou krabičku, nechal si do dlaně vklouznout novou kapsli, automaticky zkontroloval, že tenká kovová fólie není proděravělá, že je kapsle nepoužitá, a vzápětí ji zasunul do kávovaru. Postavil pod trysku prázdný plastový pohárek a stiskl jedno ze svítících tlačítek. Hleděl na hodinky, přístroj zatím supěl a sténal. Brzy bude půlnoc. Střídání směn. Doma na něj čekají, jemu však připadalo, že ji nejdřív musí zasvětit do úkolu, přece jenom je to pouhá studentka policejní akademie. Silje – jmenuje se tak? Anton Mittet zíral na trysku. Kdyby byl jeho kolega muž, také by mu donesl kávu? Nevěděl, a koneckonců je to jedno, snahu odpovídat si na podobné otázky dávno vzdal. Panovalo tu takové ticho, že slyšel, jak do pohárku dopadly poslední, téměř čiré kapky. V kapsli už nezbylo víc barviva ani chuti, důležité však je dostat do sebe všechno, pro slečinku to bude dlouhá noční služba. Nikdo jí nebude dělat společnost, nic se nebude dít, 20
bude jen zírat na nenatřené holé betonové zdi interiéru Říšské nemocnice. Proto ho napadlo, že si s ní před odchodem vypije kávu. Vzal oba pohárky a vydal se zpět. Mezi stěnami se rozléhala ozvěna jeho kroků. Míjel zavřené, zamčené dveře. Věděl, že za nimi nic ani nikdo není, jen další holé zdi. Při stavbě Říšské nemocnice Norové pro jednou mysleli na budoucnost, dobře věděli, že nás bude víc, budeme starší, nemocnější, budeme toho víc potřebovat. Byli tehdy předvídaví, podobně jako Němci se svými dálnicemi a Švédové s letišti. Vnímalo to tak ale těch pár automobilistů, kteří ve třicátých letech v osamělém majestátu křižovali německý venkov po obřích betonových silnicích, vnímali to tak švédští cestující spěchající někdy v šedesátých letech naddimenzovanými halami letiště Arlanda, uvědomovali si, že tam straší? Straší tam navzdory tomu, že je vše zbrusu nové, neposkvrněné, že zatím nikdo nezahynul při autohavárii nebo leteckém neštěstí. Světlomety auta můžou kdykoli zachytit bledou zkrvavenou rodinku stojící na krajnici a zírající bezvýrazně do světla, otec probodnutý, matka s obličejem obráceným vzad, dítě s údy jenom na jedné straně. Zpoza plastového závěsu u zavazadlového pásu v příletové hale na Arlandě se mohou náhle vynořit ohořelé, stále ještě žhnoucí mrtvoly a s němými výkřiky na rozevřených rtech, z nichž se kouří, se propálit do gumového pásu. Nikdo z lékařů mu nedokázal vysvětlit, k čemu by se mělo později toto křídlo využít, jisté bylo jedině to, že za všemi těmi dveřmi budou umírat lidé. Vznášelo se to už ve vzduchu, neviditelná těla s neklidnými dušemi již byla hospitalizována. Anton zabočil za roh a otevřela se před ním další chodba, spoře osvětlená, stejně holá a tak symetricky pravoúhlá, až to vytvářelo podivuhodný optický klam: uniformovaná dívka sedící na židli úplně na konci 21
vypadala jako maličký obrázek na ploché zdi přímo před ním. „Vzal jsem vám taky,“ pronesl, když došel až k ní. Kolik jí může být? Dvacet? Trochu víc. Možná dvaadvacet. „Děkuju, ale mám vlastní,“ odpověděla a z batůžku odloženého vedle židle vytáhla termosku. V hlase se jí ozvalo téměř nepatrné zhoupnutí, možná pozůstatek nějakého severonorského dialektu. „Tohle je lepší,“ namítl, s rukou stále napřaženou. Dívka zaváhala. Pohárek přijala. „A je zdarma,“ dodal Anton a diskrétně ukryl ruku za zády, kde si třel popálené špičky prstů o chladivou látku bundy. „Máme ten kávovar jenom pro sebe. Stojí v chodbě u…“ „Viděla jsem ho cestou,“ odpověděla dívka. „Jenomže v pokynech se píše, že za žádných okolností nesmíme spustit z očí dveře pacientova pokoje, proto jsem si přinesla kafe z domova.“ Anton upil ze svého pohárku. „To je sice pravda, ale sem míří jediná chodba. Jsme ve třetím patře a mezi tímhle místem a kávovarem nevedou žádné dveře na jiná schodiště nebo do jiných oddělení. I kdybychom si šli pro kafe, nikdo kolem nás neprojde.“ „To mě sice uklidňuje, přesto myslím, že se budu držet pokynů.“ Usmála se na něj. A vzápětí, možná aby vyvážila tu implicitní výtku, upila z pohárku. Anton pocítil záchvěv podráždění a už se chystal pronést cosi o tom, že samostatné myšlení přichází spolu se zkušenostmi, avšak nestihl úvahu dokončit, protože jeho pozornost upoutalo cosi o kus dál v chodbě. Zjevila se tam bílá postava, která vypadala, jako by se vznášela nad podlahou směrem k nim. Zaslechl, jak Silje vstala. Postava nabyla pevnějších tvarů. Proměnila se v kyprou blondýnu ve volném nemocničním oděvu zdravotní 22
sestry. Anton věděl, že blondýna má službu a že zítra večer bude mít volno. „Dobrý večer,“ pozdravila je sestra se šibalským úsměvem, zamávala na ně dvěma injekčními stříkačkami a vykročila ke dveřím. Už brala za kliku. „Počkejte,“ zarazila ji Silje a postoupila k ní. „Musím vás požádat, abyste mi ukázala služební průkaz. Znáte dnešní heslo?“ Sestra se užasle podívala na Antona. „Pokud se tedy za vás můj kolega nezaručí,“ dodala Silje. Anton přikývl: „Jen běžte dovnitř, Mono.“ Sestra otevřela dveře a Anton se za ní zadíval. V potemnělé místnosti zahlédl přístroje u postele a prsty vyčnívající v nohách postele zpod přikrývky. Pacient byl tak vysoký, že mu museli opatřit delší lůžko. Dveře se zavřely. „Dobře,“ podotkl Anton a usmál se na Silje. Poznal na ní, že se jí to nelíbí. Že ho považuje za šovinistu, který právě oznámkoval svou mladší kolegyni. Zatraceně, je to studentka, má se přece v praxi učit od zkušenějších policistů. Pohupoval se na podpatcích, nebyl si jistý, jak má k té situaci přistoupit. Silje ho předběhla: „Jak jsem říkala, četla jsem pokyny. A vás už asi doma čekají.“ Zvedl pohárek k ústům. Co může vědět o jeho osobním životě? Je to snad nějaká narážka? Například na něj a na Monu? Na to, že ji párkrát večer po službě odvezl domů a tím to neskončilo? „Máte na batohu samolepku s medvídkem,“ vysvětlila s úsměvem. Dlouze upil kávy. Odkašlal si. „Nespěchám. Je to vaše první služba a měla byste využít příležitosti, pokud vás něco zajímá. V pokynech se nepíše všechno, víte.“ Přešlápl. Doufal, že zaslechla ten podtext a pochopila ho. 23
„Jak myslíte,“ odpověděla s iritující sebedůvěrou, která je vlastní všem pod pětadvacet let. „Ten pacient tam. Kdo je to?“ „Nevím. To se v pokynech taky píše. Nemá jméno a má zůstat v anonymitě.“ „Vy ale něco víte.“ „Vážně?“ „Řekl jste jí Mono. Neoslovujeme lidi křestním jménem, pokud se s nimi trochu neznáme. Co vám pověděla?“ Anton se na dívku zahleděl. Je celkem pěkná, ale chybí jí vřelost nebo šarm. Na jeho vkus je moc štíhlá. Nemá upravené vlasy a její horní ret vypadá, jako by jí ho držela nahoře příliš napjatá šlacha, takže jsou jí vidět dva křivé přední zuby. Ale je mladá. Pod černou uniformou má pevné a vytrénované tělo, to je zřejmé. Pokud jí tedy prozradí, co ví, bude za tím podvědomá kalkulace a snaha zvýšit svou ochotou pravděpodobnost, že se s ním dívka vyspí, na nula celá nula jednu setinu procenta? Nebo to udělá proto, že dívky jako Silje se do pěti let stanou vrchními komisařkami, případně zvláštními vyšetřovatelkami, stanou se jeho šéfkami, protože on sám zůstane nadále inspektorem, mizerným inspektorem, protože ten drammenský případ tu bude vždycky přítomen jako zeď, jako skvrna, která se nedá odstranit? „Pokus o vraždu,“ spustil Anton. „Ztratil hodně krve, a když ho sem přivezli, měl prý sotva hmatný pulz. Celou dobu je v kómatu.“ „Proč ho musíme hlídat?“ Anton pokrčil rameny. „Je to potenciální svědek. Pokud tedy přežije.“ „Co ví?“ „Něco o obchodování s drogami. Na vysoké úrovni. Jestliže se probere, bude nám patrně schopný sdělit in24
formace, které by dostaly za mříže důležité osoby obchodující v Oslu s heroinem. Navíc by nám mohl říct, kdo se ho pokusil zabít.“ „Takže hrozí, že by se vrah mohl vrátit a práci dokončit?“ „Pokud by se mu doneslo, že je ten muž naživu a kde leží, pak ano. Proto jsme tady.“ Přikývla. „A přežije?“ Anton potřásl hlavou. „Prý ho dokážou udržet naživu několik měsíců, ale šance, že se probere z kómatu, je celkem malá. Nicméně…“ Znovu přešlápl, dívčin pátravý pohled mu byl nepříjemný. „Do té doby na něj máme dávat pozor.“ S pocitem porážky dívku opustil, sešel po schodech do recepce a vyšel do podzimního večera. Až když nasedl na parkovišti do auta, zaznamenal, že mu zvoní mobil. Volali z operačního střediska. „Maridalen, vražda,“ ozvala se nula jednička. „Vím, že máte dneska padla, ale potřebují tam pomoc se zajištěním místa činu. A když už na sobě máte uniformu…“ „Na jak dlouho to je?“ „Nejdéle do tří hodin vás vystřídají.“ Anton užasl. V současné době se u policie maximálně snaží, aby lidi nepracovali přesčas, kombinace zkostnatělých pravidel a napjatého rozpočtu nepřipouští dokonce ani praktické úpravy. Začalo mu svítat, že tahle vražda bude něčím výjimečná. Doufal, že nejde o dítě. „Dobře,“ souhlasil. „Pošlu vám GPS souřadnice.“ To byla novinka, mají teď navigace s podrobnou mapou Osla a okolí a s aktivním vysílačem, díky němuž je dokáže operační středisko lokalizovat. Právě proto mu nejspíš zavolali: byl nejblíž. „Fajn, tak tři hodiny,“ rozloučil se. 25
Laura už určitě leží v posteli, ale přece jen bývá ráda, když jde z práce hned domů, proto jí poslal esemesku, než zařadil rychlost a vydal se směrem k jezeru Maridalsvannet. Nepotřeboval se dívat na GPS navigaci. U napojení na Ullevålseterskou ulici parkovala čtyři policejní vozidla a o kus dál vpředu ukazovaly cestu oranžovo-bílé policejní pásky. Anton vytáhl z palubní přihrádky svítilnu a došel k policistovi stojícímu před páskami. Zahlédl světla třepotající se v lese, ale také svítilny techniků z výjezdové skupiny, které v něm vždycky vyvolávaly dojem, že se na místě natáčí film. Což nebylo tak daleko od pravdy: v současné době už technici nepořizují jenom fotografie, nýbrž používají digitální kamery s vysokým rozlišením, na něž natáčejí jak oběti, tak celé místo činu, aby si ho později mohli znovu prohlédnout, film zastavit a zvětšit si detaily, které jim v prvním okamžiku nepřipadaly relevantní. „Co se tu stalo?“ zeptal se Anton policisty, který se se zkříženými pažemi třásl u policejních pásek. „Vražda,“ zahuhňal policista. Oči měl zarudlé a obličej nepřirozeně bledý. „To se mi doneslo. Kdo tu velí?“ „Výjezdová skupina. Lønnová.“ Anton slyšel z lesa hučení hlasů. Je jich hodně. „Z Kriposu nebo z oddělení vražd ještě nikdo nedorazil?“ „Další lidi přijedou, tělo bylo objeveno před chvílí. Nevzal byste to za mě?“ Další lidi. A navzdory tomu mu nařídili přesčas. Anton se důkladněji zahleděl na svého kolegu. Měl na sobě silný kabát, ale klepal se stále víc, ačkoli nebyla vůbec zima. 26
„Vy jste sem dorazil první?“ Policista němě přikývl, sklopil zrak. Tvrdě zadupal. Do prdele, pomyslel si Anton. Dítě. Polkl. „Nazdárek, Antone, poslala vás sem nula jednička?“ Anton vzhlédl. Neslyšel je, ačkoli se vynořili z hustého roští. Už to zažil, viděl, jak se technici pohybují na místě činu, jako poněkud neobratní tanečníci, jak se ohýbají a vyhýbají se všemu, kladou nohy na zem tak, jako by byli kosmonauti na Měsíci. Nebo možná tu asociaci vyvolávaly jejich bílé kombinézy. „Jo, prý to tu mám za někoho vzít,“ odpověděl Anton ženě. Dobře ji znal, všichni ji znali. Beáta Lønnová, šéfka kriminalisticko-technického oddělení, měla pověst Rain Mana v sukních kvůli své paměti na tváře, kterou využívala k identifikaci lupičů na zrnitých trhaných záznamech z bezpečnostních kamer. Povídalo se, že dokáže poznat i dobře maskované lupiče, pokud už byli někdy odsouzeni, že v té své světlovlasé hlavince nosí databázi čítající několik tisíc fotografií. Tahle vražda tedy musí být něčím výjimečná, šéfy uprostřed noci do terénu nevysílají. V porovnání s bledým, téměř průsvitným obličejem oné útlé ženušky pihatá tvář jejího kolegy, zdobená dvěma sytě ryšavými kotletami, téměř zářila. Oči se mu mírně poulily, jako by v nich měl příliš velký tlak, což mu dodávalo lehce udivený výraz. Nejnápadnější však na něm byla pokrývka hlavy, která se objevila, jakmile si stáhl bílou kapuci: velká rastafariánská čepice v jamajských barvách, zelené, žluté a černé. Beáta Lønnová položila třesoucímu se policistovi ruku na rameno. „Jeďte domů, Simone. Neprozraďte to na mě, ale doporučila bych vám panáka a pak postel.“ Policista přikývl a za tři vteřiny už jeho ohnutá záda pohltila tma. „Je to humus?“ zeptal se Anton. 27
„Vy s sebou nemáte kafe?“ opáčila rastafariánská čepice a otevřela termosku. I z těch dvou slov Anton poznal, že dotyčný nepochází z Osla. Je odněkud z venkova, to jistě, ale jako většina městských lidí z východní části Norska neměl Anton ani potuchy o dialektech a také o ně nejevil zájem. „Ne,“ odpověděl. „Je dobrý brát si na místo činu kafe,“ pokračovala rastafariánská čepice. „Nikdy nevíte, jak dlouho tam zkejsnete.“ „No tak, Bjørne, Anton má s vraždami jisté zkušenosti,“ napomenula kolegu Beáta Lønnová. „Drammen, viďte?“ „Souhlasí,“ odpověděl Anton a zhoupl se na podpatcích. Chabé zkušenosti, to by asi bylo přesnější. Navíc bohužel tušil, proč si ho Beáta Lønnová pamatuje. Nadechl se. „Kdo našel tělo?“ „Támhleten,“ pokývla Beáta směrem k autu jejich kolegy, které právě nastartovalo a zatúrovalo. „Myslel jsem, kdo to nahlásil.“ „Zavolala nám jeho manželka, když se nevrátil z vyjížďky na kole,“ pronesla rastafariánská čepice. „Měl být pryč maximálně hodinu a ona o něj měla obavy kvůli jeho srdci. Měl s sebou navigaci s aktivním vysílačem, tak ho našli brzy.“ Anton pomalu přikývl, představil si to. Dva policisté zvonící u dveří, žena a muž. Odkašlou si, podívají se na manželku oním vážným pohledem, který jí má prozradit to, co jí vzápětí sdělí slovy, neskutečnými slovy. Manželčin výraz, jenž se vzpírá uvěřit, nechce, ale pak se přesto zkroutí, ukáže se z druhé strany, odhalí všechno. Na mysli mu vytanul obrázek jeho ženy Laury. Tiše se k nim blížila sanitka, bez sirény i bez majáčku. 28
Antonovi začínalo svítat. Rychlá reakce na běžné hlášení, že někdo nepřišel domů. GPS s vysílačem. Velké haló. Přesčas. Kolega, jehož nález vyvedl z míry natolik, že ho museli poslat domů. „Je to policista,“ vydechl tiše. „Odhaduju, že teplota tady je o půldruhého stupně nižší než dole ve městě,“ pronesla Beáta Lønnová a vytočila na mobilu číslo. „Souhlas,“ přikývla rastafariánská čepice a upila kávy z termosky. „Zatím žádné změny v barevnosti kůže. Takže tak asi mezi osmou a desátou?“ „Je to policista,“ zopakoval Anton. „Proto jsou tu všichni, je to tak?“ „Katrine?“ spustila Beáta do telefonu. „Mohla bys mi něco prověřit? Jde o případ Sandry Tvetenové. Přesně tak.“ „Kruci!“ vykřikla rastafariánská čepice. „Povídal jsem jim, aby počkali, než dovezou pytel.“ Anton se otočil a uviděl dva muže, jak si probíjejí cestu roštím a mezi sebou nesou jedny z nosítek patřící výjezdové skupině. Zpod deky trčely cyklistické boty. „Znal ho,“ pokračoval Anton. „Proto se tak klepal, že ano?“ „Prý spolu sloužili na Økernu, než Vennesla přešel do Kriposu,“ odpověděla rastafariánská čepice. „Máš tam nějaké datum?“ ptala se Beáta Lønnová dál po telefonu. Ozval se výkřik. „Ale…,“ chtěla pokračovat čepice. Anton se otočil. Jeden z nosičů sklouzl do příkopu. Kužel světla z jeho svítilny přelétl přes nosítka. Přes deku, která se z těla svezla. Přes… přes co? Anton upřeně zíral. Byla to hlava? Byla to vážně hlava? To, co se nacházelo na nepochybně lidském krku? Než udělal tu velkou chybu, viděl během let strávených na oddělení 29
vražd spoustu mrtvol, ale téhle se nic nepodobalo. Hmota vytvarovaná v jakési přesýpací hodiny mu připomněla rodinnou nedělní snídani, Lauřina vajíčka na měkko s visícím zbytkem skořápky, rozříznutá tak, aby žloutek vytekl a zaschl na tuhnoucím, ale ještě pořád měkkém bílku. Vážně to byla… hlava? Mrkal do tmy, zadní světla sanitky mu přitom mizela z dohledu. A došlo mu, že tohle je repríza, že tohle už viděl. Ty bílé postavy, termosku, nohy trčící zpod deky, právě to viděl v Říšské nemocnici. Jako by to všechno byla zlá předtucha. Ta hlava… „Díky, Katrine,“ rozloučila se Beáta. „Cos zjišťovala?“ zeptala se rastafariánská čepice. „Jednou jsem přesně tady s Erlendem pracovala,“ vysvětlila Beáta. „Tady?“ podivila se čepice. „Jo, tady. Vedl taktické vyšetřování. Už to bude nejmíň deset let. Sandra Tvetenová. Znásilněna a zavražděna. Byla ještě dítě.“ Anton polkl. Dítě. Repríza. „Vzpomínám si na ten případ,“ ozvala se čepice. „Osud je zvláštní, představ si to, umřít na místě vraždy, kterou jsi vyšetřovala. Nestal se ten případ se Sandrou taky na podzim?“ Beáta neodpověděla, jen pomalu přikývla. Anton zběsile mrkal. To nemůže být pravda, už viděl podobnou mrtvolu. „Kruci!“ zaklela čepice tiše. „Chceš tím říct, že…?“ Beáta Lønnová mu sebrala víčko od termosky. Upila. Vrátila mu ho. Přikývla. „Do prdele,“ šeptla čepice.
30
Kapitola 3
„Déjà vu,“ podotkl Ståle Aune a zahleděl se ven na husté sněžení v Drážní ulici, kde právě prosincová ranní tma ustupovala krátkému dni. Vzápětí se otočil zpět k muži sedícímu na židli před psacím stolem. „Déjà vu je pocit, že člověk vidí něco, co už někdy viděl. Nevíme, odkud se ten pocit bere.“ Tím plurálem mínil psychology všeobecně, nejen terapeuty. „Někteří odborníci se domnívají, že ve chvíli, kdy jsme unavení, dochází ke zpoždění v informačním přenosu do určité části mozku, takže než tam informace konečně dorazí, má ji člověk už chvíli v podvědomí, a proto ji vnímá jako informaci již známou. Teorie s únavou by vysvětlovala, proč lidé mívají déjà vu nejčastěji koncem pracovního týdne. Ale to je tak asi všechno, co nám k tomu věda může říct. To, že pátek je dnem déjà vu.“ Ståle Aune snad doufal, že se mu dostane úsměvu. Ne proto, že by úsměv v jeho odborných snahách přimět lidi k sebenápravě něco znamenal, nýbrž proto, že atmosféra v místnosti to vyžadovala. „Já nemyslím takovéhle déjà vu,“ namítl pacient. Klient. Zákazník. Osoba, která přibližně za dvacet 31
minut zaplatí na recepci a tím přispěje k pokrytí společných nákladů pěti psychologů s oddělenými praxemi v bezvýrazné, a přesto nemoderní třípodlažní budově v Drážní ulici nacházející se v průměrně hezké části západního Osla. Ståle Aune se potají podíval na hodiny na zdi nad mužovou hlavou. Ještě osmnáct minut. „Je to spíš takový sen, který se mi zdá pořád dokola.“ „Takový sen?“ Aune opět přelétl pohledem po novinách, které měl rozložené v otevřené zásuvce psacího stolu tak, aby na ně pacient neviděl. V dnešní době sedává většina terapeutů na židli přímo naproti pacientovi, proto když stěhováci vmanévrovali do Auneho ordinace ten masivní stůl, vyslechl si psycholog od zubících se kolegů, že podle moderní terapeutické teorie je nejlepší, jestliže se mezi terapeutem a pacientem nachází co možná nejméně fyzických překážek. Aune na to suše odpověděl: „Nejlepší to je možná pro pacienta.“ „Je to sen. Sním.“ „Vracející se sny jsou běžná záležitost,“ opáčil Aune a přejel si rukou po tváři, aby zamaskoval zívnutí. Toužebně pomyslel na starou dobrou pohovku, kterou mu z ordinace odstěhovali a která nyní stojí venku ve společných prostorách, kde dohromady se stojanem a činkou funguje jako psychoterapeutický vtip pro zasvěcené. V dobách, kdy jeho pacienti tuhle pohovku využívali, si mohl noviny číst ještě nenápadněji. „Jenže já o ten sen nestojím.“ Slabý, sebejistý úsměv. Řídké, pěkně upravené vlasy. Vítejte u vymítače snů, pomyslel si Aune a pokusil se muži jeho slabý úsměv oplatit. Pacient měl na sobě oblek s jemným svislým proužkem, šedočervenou kravatu a černé nablýskané boty. Aune byl oblečený do tvídového saka, pod dvojitou bradou měl veselého motýlka a na nohou hnědé boty, které už drahnou chvíli neviděly kartáč. „Možná byste mi mohl povědět, o čem ten sen je?“ 32
„Vždyť jsem vám to právě řekl.“ „Jistě. Ale možná byste to mohl trochu rozvést?“ „Jak jsem říkal, začíná to tam, kde končí Dark Side of the Moon. Eclipse doznívá tím, že David Gilmour zpívá…“ Muž našpulil rty a pak přešel do tak afektované angličtiny, že Aune si ho úplně živě představil, jak si k našpuleným rtíkům zvedá šálek s čajem. „… and everything under the sun is in tune but the sun is eclipsed by the moon.“ „A o tomhle se vám zdá?“ „Ne! Tedy ano. Vlastně ta deska ve skutečnosti taky končí takhle. Optimisticky. Po pětačtyřiceti minutách smrti a šílenství. A tak si myslíte, že všechno dobře dopadne. Všechno je zase v pořádku. Jenže ve chvíli, kdy album doznívá, se v pozadí ozve mumlající hlas. Pokud chcete rozpoznat slova, musíte zvýšit hlasitost, ale pak je naopak slyšíte velice dobře: There is no dark side of the moon, really. Matter of fact, it’s all dark. Všechno je temné. Rozumíte mi?“ „Ne,“ odvětil Aune. Striktně vzato by se měl správně zeptat „Je pro vás důležité, abych vám rozuměl?“ nebo nějak podobně. Neměl na to však sílu. „Zlo jako takové neexistuje, zlé je totiž všechno. Vesmír je temný. Rodíme se zlí. Zlo je výchozí bod, přirozenost. Někdy se pak objevuje záblesk světla. Jenže je pouze dočasný, musíme zpátky do tmy. A právě to se děje v tom mém snu.“ „Pokračujte,“ vyzval pacienta Aune, zatočil se na židli a se zamyšleným výrazem vyhlédl z okna. Ten výraz nasadil proto, aby zakryl fakt, že má potřebu dívat se na něco jiného než na výraz pacientova obličeje vyjadřující směs sebelítosti a sobeckého uspokojení. Muž se očividně považuje za unikátní osobnost, je to rozhodně případ pro psychologa. Nepochybně už někdy na terapii chodil. Aune si všiml, že se hlídač parkoviště 33
kolébá po ulici doširoka rozkročený jako šerif, a uvažoval, pro jaké jiné povolání by se sám mohl hodit. Došel k rychlému závěru. Pro žádné. Navíc psychologii miluje, rád se pohybuje na hranici mezi tím, co víme a co nevíme, rád kombinuje těžké břemeno v podobě faktických znalostí s intuicí a se zvědavostí. V každém případě si to tak každé ráno říká. Tak proč si teď přeje jediné, totiž aby tenhleten člověk sklapl a vypadl z jeho ordinace, z jeho života? Může za to pacient, anebo jeho práce terapeuta? Ingridino špatně zakamuflované ultimátum, že musí míň pracovat a víc se věnovat jí a jejich dceři Auroře, si vynutilo jisté změny. Pustil tedy časově náročný výzkum, práci poradce pro oddělení vražd i přednášky na policejní akademii. Stal se terapeutem na plný úvazek, s pevnou pracovní dobou. Zdálo se, že zvolil dobře, protože co by měl na tom, čeho se vzdal, taky postrádat? Chybí mu snad sestavování profilů nemocných duší vraždících lidi, chybí mu ty otřesné činy, které ho okrádaly o spánek, chybí mu to, že když se mu konečně podařilo usnout, probudil ho vrchní komisař Harry Hole požadující rychlé odpovědi na nemožné otázky? Chybí mu, jak si ho Harry Hole proměnil k obrazu svému ve vyhladovělého, nespavostí vyčerpaného monomaniaka, v lovce štěkajícího na všechny, kteří ho ruší při práci na tom jediném, co podle něj něco znamenalo, v člověka, jenž od sebe pomalu, ale jistě odhání kolegy, rodinu i přátele? Sakra, jasně že mu to chybí. Chybí mu ta důležitost, která se s tím pojila. Chybí mu pocit, že zachraňuje životy. A to nikoli život racionálního člověka se sebevražednými sklony, který ho občas dokázal přimět k tomu, aby si položil následující otázku: Jestliže někomu připadá život tak bolestný a nemůže ho změnit, proč mu prostě nedopřát možnost zemřít? Chybí mu pocit, že on sám je ten ak34
tivní, ten, kdo do případu zasahuje, ten, kdo odděluje nevinné od viníků, kdo dělá to, co nikdo jiný udělat nemůže, protože to on – Ståle Aune – je nejlepší. Tak prosté to je. Ano, chybí mu Harry Hole. Chybí mu, že už mu ten vysoký, mrzoutský policista se sklony k alkoholismu, ale s velkým srdcem nevolá a nevyzývá ho – nebo lépe řečeno nenařizuje mu –, aby prokázal společnosti službu, nepožaduje po něm, aby obětoval rodinný život i noční spánek polapení nějakého ubožáka ze dna společnosti. Jenže na oddělení vražd už žádný vrchní komisař jménem Harry Hole nepracuje a nikdo jiný Aunemu také nikdy nevolá. Opět pohledem přelétl stránky novin. Policie uspořádala tiskovou konferenci. Od vraždy policisty v Maridalen uplynuly už téměř tři měsíce a policie stále nemá jedinou stopu ani podezřelého. Je to přesně ten případ, kvůli němuž by mu dřív zavolali. Vražda se stala na stejném místě činu a ve stejný den jako jistý starý nevyřešený případ. Obětí byl policista, který se tehdy na vyšetřování původního trestného činu podílel. Jenže ty časy jsou pryč. Teď trpí nespavostí přepracovaného podnikatele, což se mu nelíbí. Brzy začne pokládat otázky, které pravděpodobně vyloučí posttraumatickou stresovou poruchu – muž před ním není ochromen nočními můrami, je jenom posedlý snahou vytáhnout svou produktivitu opět na vrchol. Aune mu pak okopíruje článek Imagery Rehearsal Therapy od Krakowa a… Jména ostatních autorů si už nevybavil. Vyzve ho, aby si ty noční můry sepsal a přinesl je příště s sebou. Potom jim společně vytvoří alternativní, šťastný konec a ten si pacient vtiskne do paměti tak, aby se mu jeho sen buď jevil jako příjemnější, nebo aby prostě zmizel. Aune naslouchal pravidelnému uspávajícímu hučení pacientova hlasu a myslel na to, že policie u vraždy 35
v Maridalen uvízla na mrtvém bodě hned od prvního dne. Dokonce ani když se vynořila nápadná shoda s případem Sandry Tvetenové – stejný den i místo, spojitost mezi oběťmi –, nedokázaly se Kripos ani oddělení vražd nikam posunout. Nyní policie vyzývá lidi, aby se velice dobře zamysleli a zatelefonovali jim případné tipy, bez ohledu na to, jak bezvýznamné by se jim třeba zdály. Právě to se probíralo na včerejší tiskové konferenci. Aune měl podezření, že jde o hru pro publikum, že má policie jenom potřebu ukázat, že něco dělá, že není paralyzovaná. Jenomže přesně tak to samozřejmě působilo: bezmocné a silně kritizované vedení vyšetřovacího týmu, které se rezignovaně obrací na veřejnost s nevysloveným „uvidíme, jestli dokážete něco lepšího“. Podíval se na snímek z tiskové konference. Poznal na něm Beátu Lønnovou. Gunnar Hagen, šéf oddělení vražd, se díky mocnému prstenci hustých vlasů, který mu obepínal lesklé holé temeno, stále více podobal mnichovi. Konference se zúčastnil dokonce i Mikael Bellman, nový vrchní policejní náčelník – přece jenom se jedná o vraždu člověka z vlastních řad. Přísný výraz ve tváři. Štíhlejší postava, než jak si Aune pamatoval. Své v médiích se dobře vyjímající kudrny, jejichž délka bývala na hranici únosnosti, musel ztratit kdesi při přesunu z funkce šéfa Kriposu a šéfa oddělení pro vyšetřování organizovaného zločinu do nynější funkce šerifa. Aune myslel na Bellmanovu téměř dívčí krásu, kterou podtrhovaly dlouhé řasy a opálená pleť s typickými bílými pigmentovými skvrnami. Nic z toho nebylo na fotografii patrné. Neobjasněná vražda policisty je samozřejmě nejhorší myslitelný začátek na postu vrchního policejního náčelníka, jenž svou bleskovou kariéru založil na úspěchu. Udělal čistku mezi drogovými gangy v Oslu, jenomže na to se rychle zapomene. Penzionovaný Erlend Vennesla sice nebyl formálně vzato 36
zavražděn ve službě, avšak většině lidí bylo jasné, že jeho smrt musí nějakým způsobem souviset s vraždou Sandry Tvetenové. Proto také Bellman zmobilizoval všechno, co mělo ruce a nohy, nejen z vlastních řad, využil i externí posily. Jenom jeho, Ståleho Auneho, nepovolal. Ze svých seznamů ho vyškrtli. Není divu, sám o to požádal. A teď se zima hlásí s předstihem a s pocitem, že stopy zapadávají sněhem. Vychladlé stopy. Žádné stopy. Právě to Beáta Lønnová zmínila na tiskové konferenci: téměř podivná absence stop. Samozřejmě prověřili všechny, koho měli v hledáčku v případu Sandřiny vraždy. Podezřelé, pozůstalé, přátele, dokonce i Venneslovy kolegy, kteří na případu pracovali. Stejně bezvýsledně. V místnosti se rozhostilo ticho a Ståle Aune z pacientova výrazu poznal, že mu dotyčný právě položil otázku a očekává odpověď. „Hm,“ odtušil, podepřel si pěstí bradu a střetl se s pacientovým pohledem. „Co si o tom myslíte vy sám?“ V mužově pohledu se objevil zmatek a Auneho na okamžik zachvátil strach, že se ho dotyčný zeptal, jestli by nemohl dostat trochu vody nebo něco podobného. „Co si já myslím o tom jejím úsměvu? Nebo o tom silném světle?“ „O obojím.“ „Někdy si říkám, že se usmívá, protože mě má ráda. Jindy si říkám, že se usmívá, protože mě chce k něčemu dotlačit. Ale jakmile se usmívat přestane, to silné světlo v očích jí zhasne a pak už se to nedá zjistit, protože potom už nechce mluvit. Takže to možná je tím zesilovačem. Nebo ne?“ „Tím… ehm, zesilovačem?“ „Ano.“ Odmlka. „Tím, jak jsem o něm povídal. Jak mi ho otec vždycky vypnul potom, co vešel do mého pokoje a prohlásil, že už si tu desku přehrávám dost 37
dlouho, že to hraničí se šílenstvím. A já jsem tehdy sledoval, jak červené světýlko vedle tlačítka pro vypnutí pohasíná a pak úplně zmizí. Jako oko. Nebo jako západ slunce. A tehdy jsem si říkával, že ji ztrácím. Právě proto je ke konci mého snu němá. Je tím zesilovačem, který utichne, když ho otec vypne. A já už s ní pak nemůžu mluvit.“ „Vy jste si přehrával desky a myslel přitom na ni?“ „Ano. Neustále. Tak asi do svých šestnácti. A nebyly to desky. Jenom jedna deska.“ „Dark Side of the Moon?“ „Ano.“ „Ale ona vás nechtěla?“ „To nevím. Pravděpodobně ne. Ne tehdy.“ „Hm. Náš čas vypršel. Dám vám něco, co byste si měl do příště přečíst. A pak spolu vytvoříme nový konec toho příběhu ze snu. Ona promluví. Něco vám řekne. Něco, co jste si přál, aby vám řekla. Třeba to, že vás má ráda. Mohl byste o tom do příště trochu přemýšlet?“ „Dobře.“ Pacient vstal, sundal z věšáku kabát a vykročil ke dveřím. Aune se posadil za psací stůl, pohlédl na kalendář, který na něj svítil z monitoru počítače. Připadal mu tragicky nabitý. A došlo mu, že už zase úplně zapomněl pacientovo jméno. Našel si ho v kalendáři. Paul Stavnes. „Příští týden ve stejnou dobu, vyhovuje vám to, Paule?“ „Jistěže.“ Aune si ho zapsal. Když vzhlédl, byl už Stavnes pryč. Psycholog vstal, vytáhl noviny a došel k oknu. Kde je sakra to slibované globální oteplení? Sklonil zrak k novinám, ale najednou na ně neměl náladu, odhodil je, týdny a měsíce neustálého omílání stačí. Ubit. Hrubé násilí. Závažná poranění hlavy. Erlend Vennesla 38
po sobě zanechal manželku, děti a vnoučata. Přátelé a kolegové v šoku. „Milý a přátelský.“ „Člověk ho nemohl nemít rád.“ „Hodný, čestný a tolerantní, neměl vůbec žádné nepřátele.“ Aune se zhluboka nadechl. There is no dark side of the moon, really. Matter of fact, it’s all dark. Zahleděl se na telefon. Jeho číslo znají. Telefon však mlčel. Stejně jako ta dívka ve snu.
39
Kapitola 4
Vedoucí oddělení vražd Gunnar Hagen si přejel rukou od čela po lagunovitou holinu v kštici. Pot, který se mu přitom nashromáždil pod dlaní, se vsákl do hustého atolu vlasů obkružujícího temeno. Před Hagenem seděl vyšetřovací tým. U běžné vraždy by zpravidla čítal dvanáct osob. Jenže vraždy kolegů nepatřily k typickým a místnost K2 byla zaplněná do posledního místečka, bylo tu na padesát lidí. Pokud by se započítali i marodi, tvořilo tým padesát tři osob. Brzy jich onemocní víc, začíná se na nich podepisovat mediální tlak. To nejpozitivnější, co se dalo o tomto případu říct, bylo, že sblížil dvě velké norské instituce zabývající se vyšetřováním násilných úmrtí: oddělení vražd a Kripos. Veškerá rivalita šla stranou, pro jednou spolupracovali jako jeden celek a nezajímalo je nic jiného než snaha vypátrat, kdo zabil jejich kolegu. První týdny to zjišťovali s takovou intenzitou a zápalem, až Hagen nabyl přesvědčení, že případ bude navzdory nedostatku stop, svědků, možných motivů, možných podezřelých a možných i nemožných vodítek rychle objasněn. A to jenom díky té obrovské vůli, mravenčí píli a téměř neomezeným zdrojům, jež dostali k dispozici. Jenže… Šedé, unavené tváře na něj zíraly s apatií, která byla v posledních týdnech stále zřetelnější. A včerejší tisko40
vá konference – na níž se jejich žádost o jakoukoli pomoc dost ošklivě podobala kapitulaci – bojovnost týmu nezvýšila. Dnes nahlásili odchod na nemocenskou další dva členové, a ne takoví, kteří by zrovna házeli ručník do ringu kvůli rýmě. Kromě Venneslova případu tu navíc mají vraždu Gusta Hanssena, u níž se stav změnil z „objasněn“ na „nevyřešen“ poté, co byl Oleg Fauke propuštěn a Chris „Adidas“ Reddy vzal krátce nato zpět své doznání. Jedno pozitivum se ovšem na případu Vennesla našlo: vražda policisty zastínila vraždu feťáka a dealera Gusta tak dokonale, že se v tisku o návratu tohohle případu do hry neobjevilo ani slovo. Hagen sklonil pohled k papíru ležícímu před ním na řečnickém pultě. Byly na něm napsané dva řádky. Nic víc. Dvouřádková ranní porada. Odkašlal si. „Dobré ráno vespolek. Jak mnozí z vás vědí, obdrželi jsme po včerejší tiskové konferenci řadu tipů. Celkem osmdesát devět, několik z nich nyní prověřujeme.“ Nemusel dodávat to, co všichni věděli: že po třech měsících jsou tohle výškrabky, že devadesát pět procent všech tipů je k ničemu, že volají obvyklí magoři, kteří to zkoušejí pokaždé, že volají opilci, lidi, kteří chtějí uvrhnout podezření na někoho, s kým jim utekl životní partner, nebo na sousedy, co kašlou na pravidelný úklid společných prostor, že volají vtipálkové libující si v kanadských žertících nebo prostě lidi, kteří mají potřebu poutat na sebe pozornost, kteří si potřebují popovídat. Oním „několik z nich“ mínil čtyři. Čtyři tipy. A když vyslovil slovo „prověřujeme“, lhal – už jsou prověřené. A nedovedly je vůbec nikam. „Dnes máme vzácnou návštěvu,“ pokračoval Hagen a okamžitě si uvědomil, že by se to dalo mylně vykládat jako sarkasmus. „Vrchní policejní náčelník by nám chtěl říct několik slov. Mikaeli…“ 41
Hagen zavřel desky a nadzvedl je, jeden jejich konec pustil tak, aby pleskl o stůl, jako by desky obsahovaly svazek nových zajímavých informací místo oné jediné áčtyřky, a zadoufal, že použití výrazu „vzácnou“ vyžehlil tím, že Bellmana oslovil křestním jménem. Pokývl k muži stojícímu u dveří vzadu v místnosti. Mladý vrchní policejní náčelník opřený se založenýma rukama o zeď vteřinku vyčkal, než se k němu otočí všechny tváře, a pak se mocným, ale elegantním pohybem jakoby odtrhl od stěny a rychle a rozhodně vykročil k řečnickému pultu. Na rtech měl náznak úsměvu, jako kdyby myslel na něco veselého, a když se za pultem lehce a měkce zhoupl na podpatcích, opřel se o desku předloktími, naklonil se vpřed a podíval se přímo na shromážděné, čímž chtěl snad podtrhnout, že nemá předem sepsaný projev, pomyslel si Hagen, že Bellman by teď měl pokud možno vyrukovat s něčím, co by takovému entré dostálo. „Někteří z vás o mně možná vědí, že lezu,“ spustil Bellman. „A vždycky když se probudím a venku je jako dnes, když vyhlédnu z okna a je nulová viditelnost a v předpovědi hlásí další sněhové srážky a zesilování větru, vzpomenu si na horu, kterou jsem kdysi měl v úmyslu zdolat.“ Bellman se odmlčel a Hagen konstatoval, že nečekaný úvod zapůsobil: vrchní policejní náčelník upoutal jejich pozornost. Prozatím. Hagen však věděl, že tolerance přepracovaného týmu vůči kecům je nízká a že se tým nebude obtěžovat to skrýt. Bellman je příliš mladý, strávil na vedoucí pozici příliš krátkou dobu a dostal se na ni trochu moc rychle na to, aby mu dovolili zkoušet jejich trpělivost. „Ta hora se náhodou jmenuje stejně jako tahle místnost. Má tedy i stejné jméno, jaké někteří z vás dali případu Vennesla. K2. Je to pěkné jméno. Druhá nej42
vyšší hora na světě. The Savage Mountain. Nejhorší hora ke zdolání. Na každého čtvrtého člověka, který na ni dokázal vylézt, připadá jeden mrtvý. Měli jsme v úmyslu ji pokořit jižní cestou, nazývanou také The Magic Line. O tuto cestu se před námi pokusili jen dva horolezci, proto ji mnozí považují za rituální sebevraždu. Drobná změna počasí a větru a jste spolu s horou zahaleni sněhem při teplotách, na které nikdo z nás není stavěný a nedokáže je přežít, rozhodně ne s takovým množstvím kyslíku na metr krychlový, jaké má člověk k dispozici pod vodou. A protože ta hora se nachází v Himálaji, všichni vědí, že tam ke změně počasí a větru dojde.“ Drobná odmlka. „Tak proč jsem chtěl vystoupit právě na ni?“ Další odmlka. Delší, jako by Bellman čekal, že mu někdo odpoví. Stále s tím náznakem úsměvu na rtech. Mlčí už dlouho, moc dlouho, pomyslel si Hagen. Policisté nejsou příznivci teatrálního předvádění. „Protože…,“ Bellman zaťukal ukazovákem do desky řečnického pultu, „… protože je nejtěžší na světě. Fyzicky i psychicky. S výstupem se nepojí jediná vteřina radosti, jen obavy, únava až na krev, strach, výšková nemoc, nedostatek kyslíku, vzrůstající životu nebezpečná panika a ještě nebezpečnější apatie. A po dosažení vrcholu si nemůžete vychutnat okamžik triumfu, nýbrž si jen musíte opatřit důkaz, že jste tam skutečně byli, fotku nebo dvě, nesmíte si namlouvat, že to nejhorší máte za sebou, nesmíte se nechat příjemně ukolébat, musíte se dál soustředit, plnit jednotlivé úkoly, systematicky jako naprogramovaný robot, ale současně nesmíte přestat dál vyhodnocovat situaci. Situaci je třeba vyhodnocovat neustále. Jaké je počasí? Jaké signály nám vysílá tělo? Kde jsme? Jak dlouho už jsme tady? Jak na tom jsou ostatní členové týmu?“ 43
Poodstoupil o krůček od pultu. „Protože na K2 jdete do kopce a proti větru celou dobu. I při sestupu. Do kopce a proti větru. Právě proto jsem to chtěl zkusit.“ V místnosti panovalo ticho. Naprosté ticho. Žádné demonstrativní zívání ani šoupání nohama pod židlemi. Proboha, pomyslel si Hagen, dostal je. „Dvě slova,“ pokračoval Bellman. „Ne tři, jenom dvě. Vytrvalost a soudržnost. Chtěl jsem k tomu přidat ambice, jenže tohle slovo není dost důležité, není dost významné v poměru k těm dvěma ostatním. Možná si teď říkáte, na co je vytrvalost a soudržnost, jestliže neexistuje cíl, ambice. Boj jen kvůli boji samotnému? Čest bez odměny? Ano, já říkám: boj jen kvůli boji samotnému. Čest bez odměny. Až se za několik let bude dál hovořit o Venneslově případu, bude to kvůli protivenstvím. Kvůli tomu, že ten případ vypadal tak beznadějně. Kvůli tomu, že hora byla příliš vysoká, počasí příliš mizerné, vzduch příliš řídký. Kvůli tomu, že se nic nedařilo. A právě díky popisovaným protivenstvím bude mít ten případ mystický nádech, díky nim se stane příběhem vyprávěným u táborových ohňů a přežije. Stejně jako se většina horolezců na světě nikdy v životě nedostane ani k úpatí K2, může člověk prožít celý život jako vyšetřovatel, aniž by se někdy zúčastnil něčeho podobného. Napadlo vás, že kdyby se ten případ vyřešil během prvních týdnů, byl by za pár let zapomenut? Protože co je všem legendárním kriminalistickým případům společné?“ Bellman chvíli vyčkal. Pokývl, jako by mu někdo dal odpověď, kterou teď sám zopakuje: „Nevyřešily se hned. Byly plné protivenství.“ Vedle Hagena se ozval šepot: „Churchill, eat your heart out.“ Hagen se otočil a uviděl, že si vedle něj s úšklebkem na rtech stoupla Beáta Lønnová. 44
Pokývl jí a rozhlédl se po shromáždění. Jsou to možná obehrané triky, ale pořád fungují. Tam, kde před několika minutami viděl jen vyhaslé černé ohniště, dokázal Bellman rozfoukat žár. Hagen však věděl, že oheň nebude plápolat dlouho, pokud se brzy nedostaví výsledky. Tři minuty nato vrchní policejní náčelník svůj povzbuzující proslov zakončil. Od pultu odcházel se širokým úsměvem a za doprovodu potlesku. Hagen mu z povinnosti také zatleskal, děsil se však návratu k pultu. Bude jim muset zkazit náladu, sdělit jim, že se počet členů týmu redukuje na třicet pět. Na Bellmanův příkaz – dohodli se však na tom, že tohle jim neprozradí. Hagen předstoupil, odložil desky, odkašlal si, předstíral, že jimi listuje. Vzhlédl. Znovu si odkašlal a ušklíbl se. „Ladies and gentlemen, Elvis has left the building.“ Ticho, žádný smích. „No, máme tu pár věcí, s nimiž se musíme poprat. Někteří z vás budou přesunuti na jiné úkoly.“ Mrtvo. Vyhaslo. Ve chvíli, kdy Mikael Bellman vystupoval z výtahu v atriu budovy policejního ředitelství, zahlédl, jak v sousedním výtahu mizí jakási postava. Byl to Truls? To sotva, po případu Asajev je ještě pořád mimo službu. Bellman vyšel hlavním vchodem a probojovával se vánicí k čekajícímu autu. Po nástupu do funkce vrchního policejního náčelníka mu bylo vysvětleno, že teoreticky má nárok na řidiče, ale že jeho tři předchůdci se tohoto privilegia vzdali, protože byli toho názoru, že to nepůsobí dobře, když mají prosazovat úspory na všech ostatních frontách. Bellman však tuhle praxi obrátil a jasně se vyjádřil, že nedovolí, aby mu podobné sociálnědemokratické malichernosti bránily v efektivním využívání pracovních dní, a že důležitější je naznačit 45
lidem nacházejícím se v hierarchii níže, že tvrdá práce a kariérní postup s sebou přinášejí jisté výhody. Šéf tiskového oddělení si ho poté vzal stranou a doporučil mu, aby pro případ, že se ho budou novináři ptát, svou odpověď omezil na to s efektivním využíváním pracovních dní a pasáž s výhodami vypustil. „Na radnici,“ nařídil Bellman řidiči, když usedal na zadní sedadlo. Auto odrazilo od obrubníku, objelo grønlandský kostel a zamířilo k budovám Plaza a Postbygget, které navzdory výstavbě kolem Opery nadále dominovaly nezvlněnému panoramatu města. Dnes ale žádné panorama vidět nebylo, jen sníh, a Bellmana napadly tři vzájemně nesouvisející myšlenky. Pitomý prosinec. Pitomý případ Vennesla. A pitomý Truls Berntsen. Mikael se svým kamarádem z dětství a podřízeným nepromluvil od začátku října, kdy ho musel suspendovat, ani se s ním od té doby neviděl. Tedy měl dojem, že ho minulý týden zahlédl v zaparkovaném autě před hotelem Grand. K Trulsovu postavení mimo službu vedly vysoké vklady v hotovosti na jeho kontě. Protože Truls nemohl – nebo nechtěl – vysvětlit jejich původ, neměl Mikael jako jeho šéf jinou možnost. Sám samozřejmě dobře věděl, odkud ty peníze pocházejí – Truls pracoval jako levák pro drogový gang Rudolfa Asajeva a ničil pro něj důkazy. A odměnu si ten blbec ukládal rovnou na konto. Jedinou útěchou bylo, že ani peníze, ani Truls neukazovali přímo k Mikaelovi. Jen dvě osoby na celém světě by mohly odhalit fakt, že Mikael s Asajevem také spolupracoval. Jednou z nich byla jeho spoluvinice, radní pro sociální problematiku a protidrogovou prevenci, druhá osoba ležela v kómatu v uzavřeném křídle Říšské nemocnice a právě umírala. Projeli Kvadraturou. Bellman fascinovaně hleděl na kontrast mezi tmavou pletí prostitutek a bílým sněhem, 46
který se jim zachytával na vlasech a ramenou. Viděl také, že prázdné místo po Asajevových mužích zaplnili noví drogoví dealeři. Truls Berntsen. Doprovázel Mikaela po celé jeho dětství na Manglerudu, podobně jako štítovci následují žraloka. Mikael měl mozek v hlavě, tah na branku, řečnické schopnosti, pěkný vzhled. Truls „Beavis“ Berntsen neznal strach, měl pěsti a byl Mikaelovi téměř dětinsky oddaný. Mikael si získával přátele, kam se jenom podíval. Truls byl natolik neoblíbený, že se mu všichni aktivně vyhýbali. Přesto se spolu přátelili, Berntsen a Bellman. Ve třídě i na policejní akademii vyvolávali jejich jména hned po sobě, Bellmanovo jako první, Berntsenovo vzápětí. Mikael začal chodit s Ullou, ale Truls tu pořád byl, dva kroky za nimi. S postupem let začal Truls zaostávat, neměl nic z Mikaelových přirozených ambicí v rodinném ani kariérním životě. Zpravidla se dal snadno ovládat a byl předvídatelný. Skákal, jak Mikael pískal. Někdy mu ovšem pohled potemněl a v té chvíli jako by ho Mikael nepoznával. Jako tehdy v případě toho zatčeného mladíka, jehož Truls obuškem téměř připravil o zrak. Nebo v případě toho chlápka z Kriposu, který byl, jak se ukázalo, teplouš a nepokrytě vyjel po Mikaelovi. To byla poslední kapka, a proto musel Mikael sáhnout k opatření, jež by teploušovi naznačilo, že si něco takového nenechá líbit. Vylákali ho s Trulsem do kotelny na Brynu a tam se do něj Truls pustil obuškem. Nejdřív kontrolovaně, pak stále divočeji, v pohledu se mu přitom začala šířit ta čerň, až to posléze vypadalo, že je úplně v šoku, protože měl oči vytřeštěné a temné. Mikael ho musel zarazit, aby toho chlapa nezabil. Jistěže je Truls loajální. Jenže je taky jako neřízená střela, a právě to Mikaela znepokojuje. Když mu Mikael oznámil, že se zaměstnanecká rada rozhodla postavit Trulse mimo službu, dokud se 47
nevyjasní původ peněz na jeho účtu, Truls jenom zopakoval, že je to jeho soukromá věc, pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, a odešel. Jako by Truls „Beavis“ Berntsen měl kam jít, jako by měl nějaký život mimo zaměstnání. Mikael tehdy opět zahlédl v jeho očích tu čerň. Jako by zažehl doutnák, viděl ho, jak prohořívá do tmavé důlní štoly – a potom nic. Jenže člověk neví, jestli je ten doutnák prostě jenom moc dlouhý anebo jestli zhasl, takže s napětím čeká, protože mu něco říká, že čím déle to bude trvat, tím horší budou následky výbuchu. Auto zabočilo k zadnímu traktu radnice. Mikael vystoupil a vyšel po schodech ke vchodu. Někteří lidé tvrdí, že tohle byl původní hlavní vstup, jak ho ve dvacátých letech dvacátého století navrhli architekti Arneberg a Poulsson, že jejich výkres byl omylem otočen. A když se na to koncem čtyřicátých let přišlo, pokročila už stavba natolik, že se to ututlalo, a všichni se tvářili jakoby nic a doufali, že těm, kteří budou připlouvat do norského hlavního města Osloským fjordem, nedojde, že je vítá pohled na východ z kuchyně. Mikael Bellman rázoval k recepci, jeho italské kožené podrážky přitom měkce mlaskaly o betonovou podlahu. Žena za pultem mu věnovala zářivý úsměv. „Dobrý den, pane vrchní policejní náčelníku. Jste očekáván. Deváté patro, na konci chodby doleva.“ Během cesty výtahem se Bellman prohlížel v zrcadle. A říkal si, že to je přesné, že míří vzhůru. Navzdory tomuhle případu vraždy. Narovnal si uzel na kravatě, kterou mu Ulla koupila v Barceloně. Dvojitý windsor. Na střední naučil Trulse, jak si má vázat kravatu, ale ukázal mu jenom jednoduchý uzel. Dveře na konci chodby byly pootevřené. Strčil do nich. Kancelář byla holá. Psací stůl uklizený, police prázdné, a na tapetách byla patrná světlejší místa po ob48
rázcích, které tam předtím visely. Seděla na jednom z okenních parapetů. Její tvář se vyznačovala jistou konvenční krásou, kterou ženy s oblibou označují za elegantní, avšak bez půvabu či šarmu, navzdory blonďaté panenkovské hřívě stočené do komických kudrlin. Byla vysoká a měla atletickou postavu, široká ramena i boky, momentálně nasoukané do úzké kožené sukně. Stehna měla překřížená. Maskulinnost v jejím obličeji – podtržená výrazným orlím zobanem a studenýma vlčíma očima modré barvy – v kombinaci se sebejistě vyzývavým, hravým pohledem přiměla Bellmana při prvním setkání s ní k brysknímu předpokladu: že je Isabelle Skøyenová velmi iniciativní nadržená panička ochotná riskovat. „Zamkni,“ vyzvala ho. Nemýlil se. Nyní za sebou zavřel a otočil klíčem. Došel k jednomu z dalších oken. Budova radnice se tyčila nad skromnou osloskou zástavbou tvořenou tří- a čtyřpatrovými domy. Naproti radnici se vyjímala sedm set let stará pevnost Akershus trůnící na vysokých šancích zdobených historickými, válkou poškozenými děly mířícími na fjord, jehož hladina lehce čeřená ledovými poryvy větru vypadala, jako by jí naskakovala husí kůže. Přestalo sněžit a město se pod ocelově šedými mraky koupalo v modrobílém světle. Takovou barvu mívají mrtvoly, pomyslel si Bellman. Mezi holými stěnami se rozlehl Isabellin hlas: „Tak co, lásko, co říkáš na ten výhled?“ „Impozantní. Pokud se nepletu, měla bývalá radní pro sociální problematiku kancelář mnohem menší a mnohem níž.“ „Já nemyslím tamten výhled,“ namítla, „ale tenhle.“ Obrátil se k ní. Novopečená osloská radní pro sociální problematiku a protidrogovou prevenci měla roztažené nohy. Kalhotky ležely vedle ní na parapetu. 49
Isabelle několikrát prohlásila, že nechápe, co je okouzlujícího na úplně vyholeném pohlaví, ale přece snad musí existovat nějaká střední cesta, táhlo Mikaelovi hlavou, zatímco při pohledu do té buše nezřetelně zopakoval své hodnocení výhledu. Zkrátka a prostě impozantní. Dupla podpatky o parketovou podlahu a došla k němu. Oprášila mu z klopy saka neviditelné smítko. I bez podpatků by byla o centimetr vyšší, nyní se nad ním však tyčila. Neděsilo ho to. Naopak, její fyzická mohutnost a dominantní osobnost mu připadaly jako zajímavá výzva. Vyžadovaly od něj jako od muže víc než Ullina útlá postava a milá poddajnost. „Myslím, že se dobře hodí, abys právě ty zasvětil moji kancelář. Bez tvé… ochoty spolupracovat bych se na tuhle pozici nedostala.“ „Nápodobně,“ odvětil Mikael. Nasál vůni jejího parfému. Byla mu povědomá. Je to… Ullin parfém? Ten od Toma Forda, jak on se to jenom jmenuje? Black Orchid. Ten, co jí musí kupovat během cest do Paříže nebo Londýna, protože v Norsku není k sehnání. Ta souhra okolností mu připadla zcela nepravděpodobná. Isabelle si jeho úžasu všimla a v očích se jí objevil smích. Spojila ruce na jeho zátylku a se zasmáním se zaklonila. „Omlouvám se, nedokázala jsem odolat.“ No jistě, po kolaudačním večírku v jejich novém domě si Ulla stěžovala, že jí zmizela lahvička s parfémem, že ji musela ukrást některá z pozvaných celebrit. Mikael sám si byl dost jistý, že viníkem bude jeden z místních Mangleruďanů, totiž Truls Berntsen. Věděl totiž velice dobře, že je Truls do Ully od svých klukovských let po uši zamilovaný, o čemž se samozřejmě nikdy před Ullou ani před Trulsem nezmínil. Nezmínil se ani o tom flakonku. Přece jen je lepší, když Truls ukradne Ulle parfém, než kdyby jí kradl kalhotky. 50
„Nenapadlo tě, že právě tohle je tvůj problém?“ zeptal se Mikael. „To, že nedokážeš odolat.“ Měkce se zasmála. Zavřela oči. Její dlouhé silné prsty se zvedly z Mikaelova zátylku, sjely mu po páteři a vklouzly mu za opasek. Podívala se na něj s lehkým zklamáním. „Co se děje, můj hřebečku?“ „Doktoři tvrdí, že neumře,“ odpověděl Mikael. „Podle posledních informací se zdá, že se z kómatu probírá.“ „Jak to? Hýbe se?“ „Ne, ale v EEG křivce jsou patrné změny, proto mu začali dělat neurologická vyšetření.“ „No a co?“ pronesly její rty těsně u jeho. „Máš z něj strach?“ „Nemám strach z něj, ale z toho, co by mohl prozradit. O nás.“ „Proč by měl udělat takovou hloupost? Je sám, nic by tím nezískal.“ „Řekněme to takhle, drahoušku,“ odvětil Mikael a odstrčil jí ruku. „Při pomyšlení, že by někdo mohl dosvědčit, jak jsme ty a já spolupracovali s šéfem drogového gangu, abychom postoupili na kariérním žebříčku…“ „Hele, jenom jsme prostě opatrně zasáhli a nenechali působit výhradně ruku trhu,“ namítla Isabelle. „To je dobrá a osvědčená sociálnědemokratická politika, lásko. Umožnili jsme Asajevovi, aby si vytvořil monopol na prodej drog, a zatkli jsme všechny ostatní drogové krále, protože Asajevova droga způsobovala méně předávkování. Cokoli jiného by byla špatná protidrogová politika.“ Mikael se musel usmát. „Slyším, že sis v kurzech komunikace vybrousila rétoriku.“ „Nezměníme téma, lásko?“ Namotala si na ruku jeho kravatu. 51
„Víš, jak by to prezentovali u soudu? Tak, že jsme funkci vrchního policejního náčelníka a radní pro sociální problematiku dostali kvůli tomu, že to vypadalo, že jsme my dva osobně vyčistili osloské ulice a snížili počet případů předávkování. Přitom jsme ve skutečnosti Asajevovi umožňovali ničit důkazy, zabíjet konkurenci a prodávat drogu, která je čtyřikrát silnější a návykovější než heroin.“ „Hmmm. Děsně mě rajcuje, když takhle mluvíš…“ Přitáhla si ho. Strčila mu jazyk do úst. Zapraskaly punčochy, jak přitiskla své stehno k Mikaelovu. Houpavým krokem couvala k psacímu stolu a táhla Mikaela za sebou. „Pokud se v nemocnici probere a začne žvanit…“ „Sklapni, nezavolala jsem si tě proto, abych si s tebou povídala.“ Její prsty se činily na jeho opasku. „Musíme ten problém vyřešit, Isabelle.“ „To je mi jasné, ale když jsi teď vrchní policejní náčelník, občas se na tebe víc zaměří pozornost, lásko. A právě teď se zaměřuje tvoje radnice na tohle.“ Mikael její ruku odrazil. Vzdychla. „Tak dobře. Řekni mi, co tě napadlo.“ „Že je potřeba mu pohrozit. Věrohodně.“ „Proč pohrozit, proč ho rovnou nezlikvidovat?“ Mikael se rozesmál a smál se, dokud mu nedošlo, že to Isabelle myslí vážně. A že k tomu ani nepotřebovala čas na rozmyšlenou. „Protože…“ Mikael neuhnul pohledem a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně. Snažil se být stejně suverénním Mikaelem Bellmanem jako před půlhodinou, kdy stál před vyšetřovacím týmem. Snažil se nalézt vhodnou odpověď. Isabelle ho však předběhla: „Protože se bojíš. Nepodíváme se do Zlatých stránek, jestli bychom tam nenašli něco v rubrice Asistované úmrtí? Nařídíš prostě, aby jeho pokoj přestali 52
střežit, protože je to mrhání finančními prostředky a blablabla, a potom pacienta nečekaně navštíví ten kontakt ze Zlatých stránek. Nečekané to tedy musí být pro pacienta. Nebo tam vlastně můžeš poslat ten svůj stín. Beavise. Trulse Berntsena. Ten přece udělá za peníze cokoli, nebo ne?“ Mikael nedůvěřivě potřásl hlavou. „Za prvé toho muže nařídil hlídat šéf oddělení vražd Gunnar Hagen. Pokud by byl pacient zavražděn krátce poté, co bych zrušil Hagenovo rozhodnutí, vypadalo by to podezřele, abych tak řekl. Za druhé nechceme mít na krku vraždu.“ „Poslouchej, lásko. Žádný politik není lepší než jeho poradce. Proto když se chceš dostat na vrchol, musíš se vždycky obklopit lidmi, kteří jsou chytřejší než ty sám. A já začínám pochybovat o tom, jestli jsi chytřejší než já, Mikaeli. Za prvé se ti nedaří chytit toho vraha policisty. A teď ani nevíš, jak bys měl vyřešit jednoduchý problém s chlápkem v kómatu. Takže jestli mě radši nechceš opíchat, musím si položit otázku: K čemu mi vlastně budeš dobrý? Dokážeš mi na to odpovědět?“ „Isabelle…“ „Beru to tak, jako bys odpověděl ne. Proto mě teď poslouchej, provedeme to takhle…“ Prostě ji musel obdivovat. Její sebeovládání a téměř chladnou profesionalitu, zároveň však ochotu riskovat a nevypočitatelnost, díky níž si její kolegové nenápadně poodsedávali. Někteří ji považovali za neřízenou střelu, ti však nepochopili, že kolem sebe šíří nejistotu záměrně, že je to součást její hry. Patří k těm, kteří se za kratší dobu dostanou dál a výš než ostatní. A kteří, pokud padnou, dopadnou hlouběji a jejich pád je ošklivější. Ne že by se Mikael Bellman v Isabelle Skøyenové nepoznával, byla však extrémní verzí jeho samého. A zvláštní bylo, že místo aby ho stahovala s sebou, byl díky ní spíš opatrnější. 53
„Prozatím se pacient neprobral, takže nepodnikneme nic,“ prohlásila Isabelle. „Znám jednoho anesteziologa z Enebakku. Dost pochybný týpek. Zásobuje mě pilulkami, které bych si jako politička nemohla zrovna kupovat na ulici. Podobně jako Beavis udělá za peníze leccos. A za sex cokoli. Ostatně…“ Posadila se na okraj psacího stolu, zvedla nohy a roztáhla je, pokusila se mu jediným trhnutím rozepnout poklopec. Mikael jí pevně sevřel zápěstí. „Isabelle, počkáme si do středy do Grandu.“ „Nechci čekat do středy do Grandu.“ „Ale jo, já pro to hlasuju.“ „Vážně?“ odpověděla, vymanila se mu a kalhoty mu rozepnula. Nahlédla do nich a hrdelním hlasem pronesla: „Výsledek hlasování je dva ku jedné, lásko.“
54
Kapitola 5
Dávno padla tma, teplota klesla a do klučičího pokoje Stiana Barelliho svítil oknem bledý měsíc. Stian náhle zaslechl zdola z obýváku matčin hlas. „To je pro tebe, Stiane!“ Slyšel předtím zvonit jejich pevnou linku a doufal, že to nebude pro něj. Odložil ovladač k Nintendo Wii. Byl dvanáct pod par, zbývalo mu odehrát tři jamky a měl jinak řečeno zatraceně dobře našlápnuto k tomu, aby se kvalifikoval do turnaje Masters. Hrál jako Rick Fowler, protože to byl ve hře Tiger Woods: The Masters jediný hráč, který byl dostatečně skvělý a přibližně stejně starý jako on, jednadvacet. Oba mají rádi Eminema a Rise Against a oba rádi nosí oranžovou. Rick Fowler si teď už samozřejmě může dovolit vlastní bydlení, zatímco Stian žije ještě pořád u rodičů. Ale jenom dočasně, dokud mu neudělí stipendium na té aljašské univerzitě. Půltucet norských alpských lyžařů se tam dostalo na základě výsledků z juniorského mistrovství Norska a tak. Problém byl sice v tom, že tamní pobyt prozatím z nikoho neudělal lepšího lyžaře, ale co? Holky, víno a lyže. Existuje něco lepšího? Možná i nějaká ta zkouška, pokud na to zbude čas. A výstupní hodnocení, na jehož základě může získat 55
slušnou práci. Peníze na vlastní byt. Život, který bude lepší než tady to, než spaní v příliš krátké posteli pod fotkami Bodeho Millera a Aksela Lunda Svindala, než pojídání matčiných karbanátků a respektování otcových pravidel, než trénování držkatých fracků, kteří podle svých sněžnou slepotou potrefených rodičů mají talent jako Aamodt nebo Kjus. Lepší než stát jako dozor u vleku v lyžařském areálu Tryvannskleiva za hodinovou mzdu, jakou by si nedovolili nabídnout ani indickému pracujícímu dítěti. Právě proto teď věděl, že volá předseda klubu alpského lyžování. Předseda se totiž jako jediný z těch, které Stian znal, vyhýbal telefonování na mobil, protože to je trošku dražší, a raději volané nutil, aby v těch pravěkých jeskyních, kde nadále měli pevné linky, sbíhali po schodech k přístroji. Stian převzal od matky sluchátko. „Ano?“ „Ahoj Stiane, tady je Hora.“ Opravdu se tak jmenoval. „Volali mi, že běží vlek na Tryvannskleiva.“ „Teď?“ podivil se Stian a podíval se na hodinky. Čtvrt na dvanáct. Provozní doba vleku končí v deset. „Nemohl by ses tam zajet podívat?“ „Teď?“ „Pokud tedy nemáš na práci něco extrémně důležitého, samozřejmě.“ Stian předstíral, že ironii v předsedově tónu přeslechl. Uvědomoval si, že má za sebou dvě nepodařené sezony a že se předseda domnívá, že na vině není nedostatek talentu, nýbrž nadbytek času, který Stian většinou vyplňuje lenošením, fyzickým chátráním a všeobecným nicneděláním. „Nemám auto,“ namítl. „Můžeš si půjčit moje,“ nabídla se rychle matka. Neodešla, stála vedle něj se založenýma rukama. 56
„Sorry, Stiane, ale slyšel jsem to,“ odtušil suše předseda. „Nejspíš se dovnitř vloupal nějaký vandal, protože mu to připadalo vtipné.“ Stianovi trvalo deset minut, než serpentinami dojel k televiznímu vysílači Tryvannstårnet, který se jako sto osmnáct metrů dlouhý oštěp zavrtaný do vrcholu kopce tyčil nad zvlněnou severozápadní částí Osla. Zaparkoval na zasněženém parkovišti a zaregistroval, že tu kromě jeho auta stojí jenom červený golf. Vytáhl z rakve lyže, nasadil si je a projel kolem ústřední budovy k místu, kde horní stanice hlavní lanovky Tryvann Express označovala vrchol lyžařského areálu. Odtud viděl na jezero Tryvann a na kratší kotvu Kleivaheisen. Přestože svítil měsíc, panovala moc velká tma na to, aby bylo vidět, že se kotvy pohybují, bylo to však slyšet. Ozývalo se hučení ze strojovny dole. Když se odpíchl a sjížděl po svahu dlouhými línými oblouky, napadlo ho, jak podivuhodné ticho tu nahoře v noci vládne. První hodinu po uzavření jako by areál zůstával naplněn ozvěnou radostných dětských výkřiků, předstíraných úleků děvčat, svištění hran lyží na ztvrdlém sněhu a ledu, testosteronem nabitých zvolání mladíků toužících po pozornosti. A i když vypnuli osvětlení, jako by se tu světlo ještě chvíli vznášelo ve vzduchu. Postupně se však začalo šířit ticho. A tma. A ještě větší ticho. Dokud nevyplnilo veškeré terénní prohlubně a dokud se temnota nevyplížila z lesa. V té chvíli se Tryvann proměnil v jiné místo, v místo, které – ačkoli se tu Stian vyznal i poslepu – bylo tak cizí, že by se klidně mohlo vyskytovat na jiné planetě. Na studené, temné a neobydlené planetě. Kvůli nedostatku světla musel jet s citem a snažit se předvídat, jak se mu bude sníh a terén pod lyžemi zvedat a klesat. Právě na to má ale talent, díky tomu se 57
prosazuje nejlíp, jestliže je špatná viditelnost, jestliže sněží, je mlha nebo difúzní světlo a na sněhu nejsou vidět žádné detaily, prostě cítí to, co nemůže vidět, má takovou tu jasnozřivost, kterou jsou zkrátka někteří lyžaři obdařeni a jiní – většina – nikoli. Mazlil se se sněhem, jel pomalu, aby si ten požitek déle vychutnal. Pak už byl dole. Zatočil před vlekařskou budku. Dveře byly vylomené. Ve sněhu ležely třísky a dveřní otvor mu černě zíval v ústrety. Teprve v té chvíli si uvědomil, že je tu sám. Že je půlnoc, že se nachází na momentálně opuštěném místě, kde se právě stal zločin. Pravděpodobně to byl akorát nějaký vandal, ale úplně jistý si přece jenom být nemohl. Tím, že to byl akorát vandal. Tím, že tu je sám. „Haló!“ zavolal do hučení motoru a rachocení kotev, které mu nad hlavou přijížděly a odjížděly po zpívajícím ocelovém laně. A okamžitě toho zalitoval. Ozvěna se odrazila od kopce i se zvukem jeho vlastního strachu. Protože cítí strach. Protože jeho myšlenky se nezastavily u slov „trestný čin“ a „sám“, avšak pokračovaly dál. K tomu starému příběhu. Za dne na to nemyslel, ale občas, když míval večerní službu a už tu bylo málo lyžařů, se ta historka vyplížila z lesa společně s temnotou. Stalo se to mimo sezonu, jedné zimní noci bez sněhu koncem devadesátých let. Tu patnáctiletou dívku nejspíš kdesi v centru nadopovali a dovezli ji sem. Pouta a kukla. Donesli ji z parkoviště k budce, vylomili dveře a uvnitř ji znásilnili. Dívka prý byla tak malá a útlá, že i kdyby byla v bezvědomí, dokázal by ji sem násilník – nebo násilníci – snadno donést až z parkoviště. Člověk mohl jen doufat, že skutečně byla celou dobu v bezvědomí. Zvlášť když ji prý pachatel navíc přibil ke zdi dvěma mohutnými hřeby zatlučenými pod každou klíční kost, aby ji mohl znásilnit a přitom minimalizoval tělesný kontakt mezi svým a jejím tělem, 58
stěnami i podlahou. Právě proto tu pak policie nezajistila žádné stopy DNA, otisky prstů ani vlákna z oblečení. Ale možná to není pravda. Pravda, jak Stian věděl, ovšem byla, že dívku našli na třech různých místech. Na dně jezera Tryvann objevili trup a hlavu. V lese dole u lyžařské stopy Wyllerløypa jednu část spodní poloviny těla a na břehu lesního jezírka Aurtjern druhou. Právě kvůli tomu, že poslední dva jmenované kusy byly nalezeny tak daleko od sebe a každý jiným směrem od místa, kde byla dívka znásilněna, vytvořila policie teorii, že pachatelé museli být dva. Jenže nic víc než teorii neměli. Pachatelé – nenašlo se žádné sperma, které by potvrdilo, že se jednalo o muže – nebyli nikdy dopadeni. A když pak měli mladí členové klubu před první večerní službou v areálu Tryvann, předseda a ostatní vtipálci jim s oblibou vykládali, že tu prý lidé za tichých nocí slýchají z vlekařské budky zvuky. Výkřiky téměř přehlušující jiný zvuk. Zvuk hřebů zatloukaných do zdi. Stian si odepnul boty z vázání a vstoupil na práh. Pokrčil mírně kolena, přitlačil holeně k jazyku bot a snažil se ignorovat stoupající pulz. Proboha, co si myslí, že tady asi tak uvidí? Krev a sajrajt? Duchy? Natáhl ruku za dveře, našmátral vypínač, otočil jím. Hleděl do osvětlené místnosti. Na nenatřené borovicové stěně visela na hřebíku dívka. Byla téměř nahá, jen žluté bikiny jí zakrývaly takzvaně strategické části opáleného těla. Měsíc prosinec, kalendář byl z loňska. Stian u té fotky jednoho velice poklidného večera před několika týdny onanoval. Dívka byla dost sexy, ale jeho víc vzrušovaly slečny míhající se přímo za oknem při průjezdu mezi budkou a vlekem. Vzrušovalo ho, když mohl s tvrdým pinďourem v ruce sedět jen půl metru od nich. Zvlášť ho rajcovaly ty, které jezdily na kotvě samy, které si nacvičeným 59
pohybem ruky vždycky strčily tvrdou tyč mezi stehna a sevřely ji. Kotva jim pokaždé nadzdvihla půlky. Záda se jim prohnula, když se natažené pero upevněné mezi tyčí a lanem opět smrštilo a s trhnutím je od něj odvleklo, odvleklo mu je z dohledu, stopou nahoru. Stian vešel do budky. Bezpochyby tu někdo byl. Plastový vypínač, jímž se vlek spouštěl a zastavoval, byl ulomený. Ležel ve dvou kusech na podlaze a z řídicího pultu tak trčel jen kovový kolíček. Stian studený kov sevřel mezi palcem a ukazovákem a pokusil se jím otočit, ale jen mu mezi prsty prokluzoval. Došel k pojistkové skříňce v rohu. Kovová dvířka byla zamčená a klíč, který vedle nich obvykle visíval na šňůrce na zdi, byl pryč. Zvláštní. Stian se vrátil k řídicímu pultu. Snažil se sundat plastový kryt z vypínačů, jimiž se ovládalo osvětlení a hudba, ale pochopil, že by je také jen zničil, že jsou ke kolíčkům pevně přilepené nebo přitavené. Potřebuje něco, čím by mohl samotný kovový kolíček pevně sevřít, kleště nebo něco takového. Ve chvíli, kdy vytáhl zásuvku stolu u okna, ho přepadla předtucha. Stejná, jako když jel poslepu na lyžích. Cítil to, co nemohl vidět, to, že venku ve tmě někdo stojí a dívá se na něj. Vzhlédl. A uviděl tvář, která na něj zírala vytřeštěnýma očima. Svoji vlastní tvář, svoje vlastní vystrašené oko v dvojitém odrazu v okně. S ulehčením vydechl. Krucinál, takhle se nechat vyděsit. Jenže pak, ve chvíli, kdy přesunul pohled zpět k zásuvce a srdce se mu opět rozbušilo, jako by jeho oko zachytilo venku nějaký pohyb, obličej, který se odtrhl od odrazu a spěšně zmizel z dohledu směrem doprava. Opět rychle vzhlédl. Pořád tam byl jen jeho vlastní odraz. Jenže teď nebyl dvojitý jako předtím. Nebo ano? 60
Vždycky měl příliš bujnou fantazii. To mu aspoň říkali Marius s Kjellou, když jim vykládal, že ho pomyšlení na tu znásilněnou dívku vzrušuje. Přirozeně ne na to, že byla znásilněna a zavražděna. Nebo vlastně ano, to s tím znásilněním… na to myslí, líčil jim. Ale hlavní je to, že byla dost hezká, hezká a tak nějak milá. A že byla tady v té budce, nahá, s pinďourem ve frndě, to… no, tohle pomyšlení ho vzrušuje. Marius mu na to řekl, že je „fakt magor“ a Kjella, ten kokot, si samozřejmě pustil pusu na špacír, a když se ta historka ke Stianovi donesla zpátky, zněla tak, že by si Stian dokázal představit, že by se toho znásilnění zúčastnil. To je teda kámoš, pomyslel si Stian a přehraboval se přitom v zásuvce. Permanentky na vlek, razítko, razítkový polštářek, propisky, izolepa, nůžky, lovecký nůž, účtenky, šroubky, matky. Tak sakra! Pustil se do další zásuvky. Nikde žádné kleště, žádné klíče. V té chvíli mu došlo, že by vlastně stačilo najít tyč s nouzovým tlačítkem, kterou obvykle zapíchávali do sněhu před budkou, aby ten, kdo by byl zrovna nejblíž, mohl jenom zmáčknout červené tlačítko na jejím konci, kdyby se něco stalo. A něco se dělo neustále: děti dostávaly kotvou do hlavy, začátečníci padali, když to s nimi cuklo, a přesto svírali kotvu rukama a ta jimi smýkala po sněhu dál. Nebo pitomci, co se chtěli předvést, posunuli si kotvu do podkolení a vyjeli daleko ze stopy, aby se v rychlosti vyčurali na kraji lesa. Prohledával skříňky. Tu tyč by měl najít snadno, je asi metr dlouhá, kovová, má tvar páčidla a na jednom konci je špičatá, aby se dala zabodnout do uježděného, zledovatělého sněhu. Stian odsunul zapomenuté rukavice, čepice a lyžařské brýle. Další skříňka, hasicí přístroj. Kbelík a hadr na vytírání. Lékárnička. Čelovka. Jenom tyč nikde. Samozřejmě ji mohli zapomenout vzít dovnitř, když tu dnes večer končili. Popadl svítilnu a vyšel ven, obešel budku. 61
Ani tam tyč nebyla. Krucinál, copak ji někdo ukradl? A přitom tam nechal ležet permanentky? Stianovi připadalo, že cosi zaslechl, a otočil se směrem k okraji lesa. Namířil svítilnu mezi stromy. Pták? Veverka? Občas se sem zatoulali losi, ale ti se nesnažili schovávat. Kdyby se mu tak podařilo vypnout ten debilní vlek, hned by líp slyšel. Vrátil se do budky, uvědomil si, že uvnitř se cítí líp. Zvedl z podlahy oba kusy plastového vypínače, pokusil se je ze stran přimáčknout ke kovovému kolíčku a otočit jím, ale rozjely se mu. Podíval se na hodinky. Za chviličku půlnoc. Měl chuť dohrát si tu golfovou rundu na Augustě, než si půjde lehnout. Zvažoval, jestli nemá zavolat předsedovi. Krucinál, a přitom by stačilo otočit ten kovový kolíček o sto osmdesát stupňů! Reflexivně vzhlédl a srdce se mu zastavilo. Seběhlo se to tak rychle, nebyl si jistý, jestli něco viděl nebo ne. Bez ohledu na to, co to bylo, to nebyl los. Hledal v telefonu číslo na předsedu, ale prsty se mu třásly, takže se několikrát spletl, než došel ke správnému jménu. „Ano?“ „Tady Stian. Někdo se sem vloupal a zničil vypínač a ten nouzový nemůžu najít. Nejde to vypnout.“ „Pojistková skříňka…“ „Je zamčená a klíč je taky pryč.“ Zaslechl, jak předseda tiše zaklel. Odevzdaně se nadechl. „Počkej tam, přijedu.“ „Vezměte s sebou kleště a tak.“ „Kleště a tak,“ zopakoval předseda, ani se nepokusil zakrýt své pohrdání. Stian už dávno pochopil, že míra předsedova respektu je přímo úměrná tomu, jak vysoko na výsledkové listině se člověk nachází. Zastrčil telefon do kapsy. Upřel pohled do tmy venku. A došlo mu, že když má v budce 62
rozsvíceno, může ho každý vidět, a on sám přitom nevidí nikoho. Vstal, přibouchl dveře a zhasl. Čekal. Tyče s prázdnými kotvami, které sem sjížděly z kopce, jako by při obrátce na konci vleku vždycky zrychlily, než se vydaly opět nahoru. Stian zamrkal. Proč ho to nenapadlo dřív? Otočil všemi vypínači na řídicím pultu. Kopec zalilo světlo a současně se z reproduktorů rozječela písnička Empire State of Mind od Jaye a naplnila údolí. Tak, teď je to tu mnohem útulnější. Bubnoval prsty, znovu se podíval na kovový kolíček. Na vršku jím procházel otvor. Vstal, ze zdi vedle pojistkové skříňky sundal šňůrku, přeložil ji na dvojito a protáhl ji otvorem. Šňůrku jednou omotal kolem kolíčku a opatrně zatáhl. To by možná šlo. Zatáhl prudčeji. Šňůrka vydržela. Ještě prudčeji. Kolíček se pohnul. Trhl s ním. Zvuk motoru dozněl s protáhlým zasténáním, které přešlo v zakvílení. „There, motherfucker! “ zařval Stian. Sklonil se k telefonu, že zavolá předsedovi a oznámí mu, že úkol splnil. Pak mu došlo, že předsedovi by se asi nelíbilo, že tu do reproduktorů pouští v noci rap na plné koule, a hudbu ztlumil. Naslouchal vyzvánění v telefonu, nic jiného teď neslyšel, najednou se rozhostilo hrozné ticho. Tak už to zvedni! A vtom už to tu zas bylo. Ten pocit. Ten pocit, že tu někdo je. Že se na něj někdo dívá. Stian pomalu zvedl zrak. A ucítil, jak se mu odkudsi ze zátylku šíří mráz, jako by tuhl v kámen, jako by zíral do Medusiny tváře. Jenže to nebyla Medusa. Byl to muž oblečený do dlouhého kabátu z černé kůže. Měl vytřeštěné oči šílence a po upírsku otevřená ústa, z jejichž koutků mu stékaly krvavé čůrky. A zdálo se, že se vznáší nad zemí. 63
„Ano? Haló? Stiane? Jsi tam? Stiane?“ Stian však neodpověděl. Vyskočil, převrhl židli, ucouvl, přitiskl se zády ke zdi a strhl z hřebíku Miss prosinec. Dívka spadla na zem. Našel nouzový vypínač. Trčel z úst muži namotanému na tyči jedné z kotev. „Takže tam jezdil dokola na vleku?“ zeptal se Gunnar Hagen, naklonil hlavu ke straně a prohlížel si mrtvolu visící před ním. Tělo mělo divný tvar, jako vosková figurína, která se začala roztékat a něco ji táhne k zemi. „Tak to aspoň vypověděl ten mladík,“ odpověděla Beáta Lønnová, zadupala a vzhlédla podél osvětleného vleku, kde její bíle odění kolegové téměř splývali se sněhem. „Nějaké stopy?“ zeptal se šéf oddělení vražd takovým tónem, jako by už znal odpověď. „Spousta,“ odtušila Beáta. „Krvavá stopa se táhne čtyři sta metrů až na vrchol kopce a pak zase čtyři sta metrů dolů.“ „Myslel jsem stopy, ze kterých by se dalo vyčíst něco, co není vidět na první pohled.“ „Šlápoty ve sněhu od parkoviště po zkratce rovnou sem,“ odvětila Beáta. „Vzor podrážek odpovídá botám oběti.“ „On sem snad došel pěšky?“ „Ano. A přišel sám, jsou tu jenom jeho stopy. Na parkovišti stojí červený golf, zjišťujeme, komu patří.“ „Nic, co by ukazovalo na pachatele?“ „Co, Bjørne?“ obrátila se Beáta k Bjørnu Holmovi, který k nim v témže okamžiku došel s ruličkou policejní pásky v ruce. „Prozatím nic,“ odpověděl zadýchaně. „Žádné další šlápoty. Ale samozřejmě spousta stop od lyží. Zatím žádné viditelné otisky prstů, žádné vlasy ani vlákna. 64
Možná něco najdeme na tom párátku.“ Bjørn pokývl k tyči trčící mrtvému z úst. „Jinak můžeme jenom doufat, že něco zjistí na soudním.“ Gunnar Hagen se otřásl, přestože měl na sobě kabát. „Zní to, jako byste ani nevěřili, že něco vůbec objevíte.“ „No,“ opáčila Beáta. Hagen tohle „no“ znal. Harry Hole jím zpravidla uvozoval špatné zprávy. „Na předchozím místě činu jsme taky nenašli žádný genetický materiál ani otisky prstů.“ Hagen zauvažoval, zda se otřásl kvůli nízké teplotě, kvůli tomu, že před chviličkou vstal z postele, anebo kvůli tomu, co mu šéfka kriminalisticko-technického oddělení právě sdělila. „Co tím myslíte?“ zeptal se jí a obrnil se. „Myslím tím, že vím, kdo to je,“ odpověděla Beáta. „Mám dojem, že jste říkala, že u sebe neměl žádné doklady.“ „To souhlasí. A chvíli mi trvalo, než jsem ho poznala.“ „Zrovna vám? Myslel jsem, že nikdy nezapomenete žádný obličej.“ „Můj gyrus fusiformis je poněkud zmatený, pokud má někdo obě lícní kosti vmáčknuté dovnitř. Ale je to Bertil Nilsen.“ „Kdože?“ „Právě proto jsem vám zavolala. Byl…“ Beáta Lønnová se nadechla. Neříkej to, zaprosil v duchu Hagen. „Policista,“ doplnil Bjørn Holm. „Pracoval v kanceláři místní policejní náčelnice v Nedre Eiker,“ pokračovala Beáta. „Než jste nastoupil na oddělení vražd, měli jsme tam jeden případ vraždy. Nilsen kontaktoval Kripos, připadalo mu, že ten případ vykazuje podobné rysy se znásilněním, které vyšetřoval v Krokstadelva, a nabídl se, že nám přijede do Osla pomoct.“ „A dál?“ 65
„K ničemu to nebylo. Dorazil, ale v podstatě vyšetřování jenom zdržel. Vrah nebo vrahové nebyli nikdy dopadeni.“ Hagen přikývl. „Kde…“ „Tady,“ řekla Beáta. „Znásilněna v téhle budce a rozřezána. Jedna část těla byla nalezena tady v jezeře, druhá kilometr jižně a třetí sedm kilometrů opačným směrem, u jezírka Aurtjern. Právě proto jsme vytvořili hypotézu, že pachatelů bylo víc.“ „Jistě. A datum…“ „… na den stejné.“ „Kdy se to…“ „Před devíti lety.“ Zapraskala vysílačka. Hagen sledoval, jak ji Bjørn Holm zvedá k uchu a tiše do ní mluví. Nato ji nechal klesnout. „Golf na parkovišti je registrovaný na jistou Miru Nilsenovou. Má stejnou adresu jako Bertil Nilsen. Nejspíš jeho manželka.“ Hagen se zasténáním vydechl a z úst mu jako bílá vlajka vystoupala pára. „Ohlásím to vrchnímu policejnímu náčelníkovi. To s tou zavražděnou dívkou zatím nikde neříkejte.“ „Novináři si to zjistí.“ „Já vím. Ale poradím vrchnímu policejnímu náčelníkovi, abychom prozatím nechali novináře spekulovat.“ „To je rozumné,“ přikývla Beáta. Hagen jí letmým úsměvem poděkoval za povzbuzení, které opravdu nutně potřeboval. Zadíval se ke svahu, po němž se bude muset vydrápat k parkovišti. Pak pohlédl na mrtvolu. Znovu se otřásl. „Víte, na koho si při pohledu na takhle vysokého a vyzáblého muže vzpomenu?“ „Ano,“ odvětila Beáta Lønnová. „Přál bych si, aby tu teď byl s námi.“ „Nebyl vysoký a vyzáblý,“ namítl Bjørn Holm. 66
Hagen s Beátou se k němu otočili. „Copak Harry nebyl…“ „Já myslím tady toho chlápka,“ pokývl Holm k mrtvému na laně. „Ten Nilsen. Během noci se prodloužil. Kdybyste si sáhli na jeho tělo, zjistili byste, že je jako želé. Viděl jsem to už u lidí, kteří spadli odněkud hodně vysoko a zlámali si přitom všechny kosti v těle. Když máte zničenou kostru, nemá tělo žádnou oporu a maso se rozteče, následuje gravitační sílu, dokud ho nezastaví rigor mortis. Zvláštní, že jo?“ Mlčky hleděli na tělo, dokud se Hagen náhle neotočil a neodešel. „Moc informací?“ zeptal se Bjørn Holm. „Možná příliš zbytečných detailů,“ vysvětlila mu Beáta. „A já bych si taky přála, aby tu s námi byl.“ „Myslíš, že se někdy vrátí?“ zeptal se Bjørn. Beáta zavrtěla hlavou. Bjørn nevěděl, jestli to je odpověď na jeho otázku nebo vyjádření k celé situaci. Otočil se a pohledem zachytil smrkovou větev na kraji lesa, která se lehce chvěla. Ticho prořízl ledový ptačí skřek.
67
ČÁST II.
Kapitola 6
Ve chvíli, kdy Truls Berntsen přecházel z ledové ulice do vlhkého tepla, se nade dveřmi zuřivě rozcinkal zvonek. Bylo to tu cítit hnijícími vlasy a kondicionérem. „Chcete ostříhat?“ zeptal se mladík s černou ulíznutou patkou. Truls si byl dost jistý, že si ji pořídil v jiném kadeřnictví. „Za dvě stovky?“ zeptal se Truls a oklepal si sníh z ramenou. Březen, měsíc porušených slibů. Ukázal palcem přes rameno, aby se ujistil, že plakát ve výloze ještě pořád mluví pravdu. Pánský střih 200. Dětský 85. Důchodci 75. Truls byl párkrát svědkem toho, že sem lidi přivedli své psy. „Je to pořád stejný, kámo,“ opáčil kadeřník s pákistánským přízvukem a ukázal rukou na jedno ze dvou volných křesel. Na třetím seděl muž, jehož si Truls rychle zařadil jako Araba. Temný pohled teroristy pod čerstvě umytou kšticí lepící se mu na čelo. Muž ucukl, když se v zrcadle střetl s Trulsovým pohledem. Možná ucítil policajtskej smrad, možná poznal fízlovskej pohled. V tom případě je to taky možná jeden z těch, co dealují dole v Mostní. Jenom hašiš, Arabové si dávají na tvrdší drogy bacha. Třeba korán staví speed a heroin na úroveň vepřového? Nebo to může být pasák, na to by poukazoval 71
ten zlatý řetěz. V tom případě by to ale byl nějaký, co v tom nejede ve velkém, jejich ksichty Truls znal. Tak, bryndák kolem krku. „Dost vám to od minule narostlo, kámo.“ Trulsovi se nelíbilo, když mu Pakoši říkali kámo, zvlášť když šlo o teplé Pakoše, a už vůbec, když šlo o teplé Pakoše, co se do člověka hodlají zakrátko pustit. Jenže pokud si vás vezme do parády jeden z těch střihorukých teploušů, má to tu výhodu, že se vám netiskne boky k ramenům, nenaklání hlavu ke straně, neprohrabává vám vlasy, nedívá se vám přitom přes zrcadlo do očí a neptá se vás, jestli to chcete tak anebo takhle. Prostě se do toho rovnou dá. Neptá se vás, jestli chcete ty svoje mastný pačesy umýt, jenom je postříká vodou z rozprašovače, tváří se, že vaše případné pokyny neslyšel, a vrhne se na vás s hřebenem a nůžkami, jako by byl mistr Austrálie ve stříhání ovcí. Truls se zadíval na titulní stránku novin ležících na poličce u zrcadla. Pořád tentýž refrén: Jaký motiv může mít takzvaný policejní řezník? Povětšinou se spekulovalo o anarchistickém extremistovi nebo šílenci nenávidícím policajty. Někteří se zmiňovali o zahraničním terorismu, jenže teroristé se pyšně hlásí ke zdařilým akcím a v tomhle případě nikdo nic takového neudělal. Nebylo pochyb, že spolu obě vraždy souvisejí, data a místa činu jakoukoli pochybnost vylučovala, a policie chvíli pátrala po nějakém kriminálníkovi, kterého by jak Vennesla, tak Nilsen zatkli, vyslýchali nebo ho jiným způsobem poškodili. Jenže žádného takového člověka nenašli. Proto chvíli pracovali s teorií, že vražda Vennesly byla pomstou jednotlivce za zatčení, že šlo o vraždu ze žárlivosti, kvůli dědictví nebo že v tom byl nějaký jiný běžný motiv. A že v Nilsenově případu zabíjel úplně jiný pachatel s jiným motivem a jenom vraždu Vennesly chytře napodobil, aby tím policii svedl na fa72
lešnou stopu a vyšetřovatelé si mysleli, že jde o sériové vraždy, a nehledali tam, kde by se to nejvíc nabízelo. Jenže policie dělala právě tohle, hledala tam, kde se to nejvíc nabízelo, jako by se jednalo o dvě obyčejné, vzájemně nesouvisející vraždy. Jenže ani tak nic nenašla. Proto se vrátila do výchozího bodu. K teorii policejního vraha. Totéž udělal tisk a dál se v tom šťoural: Proč policie nedokáže chytit člověka, který zabil dva lidi z jejích vlastních řad? Truls při pohledu na novinové titulky pociťoval jak uspokojení, tak vztek. Mikael nejspíš doufal, že přes Vánoce a na silvestra se novináři zaměří na něco jiného, na vraždy zapomenou a nechají policii v klidu pracovat. Dovolí Mikaelovi, aby se dál prezentoval jako nový atraktivní šerif ve městě, the whiz kid, strážce města. Truls nemusel noviny ani otvírat, přečetl si je už doma. Hlasitě se chechtal Mikaelovým bezmocným výrokům o tom, jak to vypadá s vyšetřováním. „V současné době nemůžeme říct…“ a „Nemáme žádné informace o tom…“ To byly věty přímo převzaté z kapitoly o jednání s novináři z Vyšetřovacích metod od Bjerknese a Johansenové, které byly na policejní akademii povinnou četbou a kde stálo, že policisté by měli používat tyhle všeobecné pseudověty, protože žurnalisty rozčilují výroky typu „Bez komentáře“. A také proto, že policisté by se všeobecně měli vyhýbat používání adjektiv. Truls se pak ze snímků snažil vypozorovat, jestli se Mikael netváří zoufale, tak, jako se tváříval, když starší hoši ze sousedství na Manglerudu došli k názoru, že už je načase zavřít tomu slaďoučkému zajíčkovi hubu, a Mikael potřeboval pomoc. Trulsovu pomoc. Truls pak samozřejmě vždycky přiklusal. A on sám, nikoli Mikael, následně táhl domů s modřinami a napuchlým rtem, zatímco Mikaelův obličej zůstal vždycky bez úhony a stejně krásný. Dost krásný pro Ullu. 73
„Neberte mi to tak moc,“ upozornil kadeřníka Truls. Sledoval v zrcadle, jak mu z bledého, vysokého a lehce vyčnívajícího čela padají vlasy. Právě kvůli čelu a mohutnému předkusu si o něm lidé často mysleli, že je hloupý. Což bývala občas výhoda. Občas. Truls zavřel oči. Rozvažoval o tom, jestli se Mikael na fotografiích z tiskové konference opravdu tvářil zoufale anebo jestli to sám viděl jen proto, že si to vidět přál. Karanténa. Postavení mimo službu. Vykázání. Odmítnutí. Trulsovi pořád chodil plat. Mikael mu vyjádřil lítost. Položil mu ruku na rameno a prohlásil, že to je pro dobro všech, i pro Trulsovo dobro. Dokud se právníci neusnesou, jaké důsledky by měla mít skutečnost, že policista přijal peníze, jejichž původ nechce ani neumí vysvětlit. Dokonce se postaral o to, aby Truls dál dostával některé příplatky. Truls tedy nechodil k levnému kadeřníkovi z nutnosti. Chodil sem odjakživa. Ale teď se mu to líbí ještě víc. Líbí se mu, že ho tu ostříhají úplně stejně jako toho Araba na sousední židli. Účes à la terorista. „Čemu se smějete, kámo?“ Truls se náhle zarazil, když si uvědomil, že chrochtá smíchy. Právě kvůli tomu chrochtání získal přezdívku Beavis. No, vymyslel mu ji Mikael. Na jednom mejdanu na střední, k pobavení všech ostatních, kteří tehdy zjistili, že no jo, vlastně, Truls Berntsen fakt vypadá a směje se nachlup stejně jako ta kreslená postavička z toho seriálu na MTV! Co Ulla, byla u toho? Nebo tehdy Mikael objímal kolem ramen jinou holku? Ulla s tím svým měkkým pohledem, bílým svetrem, štíhlou rukou, kterou Trulsovi jednou v neděli na Brynu položila na zátylek, aby si jeho hlavu mohla přitáhnout blíž, zakřičet mu něco do ucha a tím přehlušit řev motorek Kawasaki. Chtěla se ho jenom zeptat, jestli ne74
ví, kde je Mikael, Truls si však dodnes pamatuje teplo její ruky – připadalo mu, jako by ho měla její dlaň roztavit, jako by díky ní měl v tom dopoledním slunci splynout s mostem nad dálnicí. A Ullin dech u ucha a na tváři, jeho zbystřené smysly, díky nimž dokázal – navzdory zápachu benzinu, exhalací a spálené gumy z motorek – rozpoznat, jakou používá zubní pastu, že její lesk na rty má jahodovou příchuť, že svetr vyprala v prostředku Milo. Že ji Mikael líbal. Že ji měl. Nebo si tohle taky jenom namlouval? Každopádně si vybavuje svou tehdejší odpověď, že neví, kde Mikael je. Ačkoli to věděl. Ačkoli jí to část jeho já chtěla povědět. Chtěla rozdrtit tu jemnost, čistotu, nevinnost a dobrou víru v jejím pohledu. Rozdrtit jeho, Mikaela. Samozřejmě to ale neudělal. Proč by taky měl? Mikael byl jeho nejlepší kamarád. Jeho jediný kamarád. A čeho by tím Truls dosáhl, kdyby Ulle prozradil, že je Mikael u Angeliky? Ulla by mohla mít kohokoli jiného, na koho by si pomyslela, ale jeho, Trulse, nechtěla. A dokud bude chodit s Mikaelem, bude mít Truls alespoň šanci pobývat v její blízkosti. Měl tehdy příležitost, ale nikoli motiv. Tehdy. „Tak takhle, kámo?“ V kulatém plastovém zrcátku, které mu teplouš přidržel, uviděl Truls vlastní zátylek. Účes à la terorista. Sestřih sebevražedného atentátníka. Zachrochtal. Vstal, hodil na noviny dvoustovku, aby se vyhnul přímému kontaktu. Vyšel do březnového dne, který byl stále jen nepotvrzeným příslibem jara. Vrhl pohled k budově policejního ředitelství. Karanténa. Pustil se směrem ke stanici metra na Grønlandu. Stříhání trvalo devět a půl minuty. Pozvedl hlavu, přidal do kroku. Nemá nic, co by musel stihnout. Nic. Ale vlastně ano, něco ano. Jenže k tomu toho moc nepotřebuje, 75
jen to, co už má: čas na plánování, nenávist, ochotu všechno ztratit. Prohlédl se ve výloze jednoho z místních asijských obchodů s potravinami a usoudil, že jeho vzhled konečně odpovídá tomu, jaký je. Gunnar Hagen seděl v kanceláři vrchního policejního náčelníka a hleděl na tapetu na stěně nad psacím stolem a na prázdnou židli. Hleděl na tmavá políčka po obrázcích, které tu visely, co si jen pamatoval. Byly to fotografie bývalých vrchních policejních náčelníků a nejspíš byly míněny jako inspirace, Mikael Bellman se však bez nich očividně dokázal obejít. Bez těch inkvizitorsky hodnotících pohledů, jimiž shlíželi na své následovníky. Hagen chtěl zabubnovat prsty o područku, jenže žádná područka, na kterou by se dalo zabubnovat, tu nebyla. Bellman vyměnil i křesla. Za tvrdé nízké dřevěné židle. Když se Hagen na zavolání dostavil, asistent v předpokoji ho poslal dovnitř a sdělil mu, že vrchní policejní náčelník dorazí za chvíli. Otevřely se dveře. „Tady jste!“ Bellman obešel psací stůl a ztěžka dosedl na židli. Složil si ruce za hlavu. „Nějaké novinky?“ Hagen si odkašlal. Věděl, že Bellman ví, že žádné novinky nejsou, protože Hagen měl trvalý příkaz informovat ho o sebemenším pokroku ve vyšetřování obou vražd. Kvůli tomu si ho tudíž vrchní policejní náčelník nezavolal. Nicméně nyní udělal to, k čemu byl vyzván, a Bellmanovi vysvětlil, že prozatím ani u jednoho případu neobjevili žádné vodítko a uniká jim i jakákoli souvislost mezi oběma vraždami, kromě jediného naprosto zřejmého faktu, totiž toho, že oba zabití byli policisté a byli nalezeni na místech činu dvou doposud 76
neobjasněných vražd, na jejichž vyšetřování se oba podíleli. Bellman se uprostřed Hagenova hlášení zvedl a stoupl si k oknu zády k němu. Pohupoval se přitom na podpatcích. Chvíli se tvářil, že poslouchá, a pak Hagena přerušil. „Tohle musíte vyřešit, Hagene.“ Gunnar Hagen se odmlčel. Čekal na pokračování. Bellman se otočil. V bílých pigmentových skvrnách na tváři se mu objevila červeň. „Také vám musím položit otázku, jestli je ve chvíli, kdy byli zabiti dva bezúhonní policisté, nutné držet dnem i nocí hlídku v Říšské nemocnici. Neměl byste na vyšetřování nasadit veškeré síly?“ Hagen se na Bellmana užasle zahleděl. „Tam nemám svoje lidi, hlídky tam posílá hlavně policejní služebna Oslo-střed a policejní akademie, její studenti to mají jako praxi. Nemyslím si, že by to bylo na úkor vyšetřování, Mikaeli.“ „Že ne?“ opáčil Bellman. „Přesto bych rád, kdybyste mohl to nařízení o trvalém dozoru ještě jednou uvážit. Podle mého už snad nehrozí, že by po tak dlouhé době, co mezitím uplynula, mohl toho pacienta někdo zabít. Vědí přece, že beztak nebude svědčit.“ „Lékaři tvrdí, že se jeho zdravotní stav očividně lepší.“ „Tenhle případ už nemá prioritu.“ Odpověď vrchního policejního náčelníka zazněla rychle, téměř vztekle. Vzápětí se však Bellman nadechl a opět nasadil okouzlující úsměv. „Rozhodnutí o tom dozoru je ovšem samozřejmě na vás. Nebudu se do toho vůbec míchat. Jasné?“ Hagen málem spontánně odpověděl ne, ale dokázal to spolknout a přikývl, současně se snažil pochopit, kam vlastně Mikael Bellman míří. „Fajn,“ přikývl Bellman a spráskl ruce na znamení, že je schůzka u konce. Hagen se chystal vstát, cítil se 77
stejně zmatený jako při příchodu. Nakonec přece zůstal ještě chvíli sedět. „Říkali jsme si, že na to zkusíme jít jinak.“ „Jak?“ „No, že rozdělíme vyšetřovací tým do několika menších skupin.“ „Proč?“ „Abychom otevřeli prostor pro alternativní návrhy. Velké skupiny mají potenciál, ale nedokážou ve svých úvahách vybočit ze zavedených rámců.“ „A tady je třeba vybočit ze… zavedených rámců?“ Hagen se tvářil, že sarkasmus přeslechl. „Zacyklili jsme se a zíráme do jediného bodu.“ Hleděl na Bellmana. Bellman jako bývalý vyšetřovatel vražd samozřejmě tenhle fenomén dobře znal: tým se pevně drží východisek, předpoklady se mění ve fakta a lidé ztrácejí schopnost vidět alternativní hypotézy. Přesto zavrtěl hlavou. „Když budete mít malé týmy, přijdete o schopnost něco realizovat, Hagene. Odpovědnost se promění v prach, lidé se budou vzájemně plést pod nohy a některé úkoly se budou dělat víckrát. Velký, dobře koordinovaný tým je vždycky nejlepší. Přinejmenším dokud má silného a kvalitního velitele…“ Hagen zaťal zuby tak, až si uvědomil nerovnosti na stoličkách. Doufal, že se mu účinek Bellmanovy narážky nezrcadlí ve tváři. „Ale…“ „Jestliže velitel začne měnit taktiku, lze to snadno interpretovat jako zoufalství a poloviční přiznání vlastního neúspěchu.“ „Jenže my jsme neúspěšní jako celek, Mikaeli. Je březen, to znamená, že od vraždy prvního policisty uplynulo půl roku.“ „Nikdo nebude poslouchat neúspěšného velitele, Hagene.“ 78
„Moji spolupracovníci nejsou ani slepí, ani hloupí, vědí, že jsme uvázli na mrtvém bodě. A vědí taky to, že dobří velitelé musí být schopni změnit kurz.“ „Dobří velitelé vědí, jak mají mužstvo povzbudit.“ Hagen polkl. Spolkl to, co měl chuť říct. Že o velení přednášel na vojenské akademii v době, kdy Bellman ještě tahal kačera. A že pokud Bellman dokáže tak zatraceně dobře inspirovat své podřízené, co kdyby trochu inspiroval jeho – Gunnara Hagena? Ovšem na to, aby dokázal spolknout i slova, o nichž věděl, že Mikaela Bellmana rozčilí nejvíc, byl unavený a frustrovaný příliš. „Dosáhli jsme úspěchu s tím nezávislým týmem, kterému šéfoval Harry Hole, vzpomínáte? Ty vraždy v Ustaoset by se nikdy nevysvětlily, nebýt…“ „Myslel jsem, že jste mě slyšel, Hagene. Raději uvážím změnu ve vedení vyšetřovacího týmu. Velitel nese odpovědnost za fungování celého kolektivu a mně se teď zdá, že se dost nezaměřuje na výsledek. Pokud jste mi nechtěl ještě něco, mám za chvíli schůzku.“ Hagen nemohl uvěřit vlastním uším. Zvedl se, nohy měl ztuhlé, jako by mu jimi po tu krátkou dobu, kdy seděl na úzké nízké židli, necirkulovala krev. Vrávoravým krokem se pustil ke dveřím. „Mimochodem,“ ozval se mu Bellman za zády. Hagen zaslechl, jak přitom potlačuje zívnutí. „Něco nového v případu Gusta Hanssena?“ „Jak jste sám právě řekl,“ opáčil Hagen, aniž se otočil, a dál pokračoval ke dveřím, aby nemusel Bellmanovi ukázat svůj obličej, kde mu v žilách – na rozdíl od žil v nohou – intenzivně tepalo. Hlas se mu však lehce třásl vzteky, když dodal: „Ten případ už nemá prioritu.“ Mikael Bellman počkal, až se za Hagenem zabouchnou dveře a až uslyší, jak se šéf oddělení vražd loučí 79
s jeho asistentem. Nato ztěžka dosedl na koženou židli s vysokým opěradlem a schoulil se. Nezavolal si sem Hagena proto, aby se ho vyptával na vraždy policistů, a měl podezření, že to Hagenovi došlo. To ten telefonát od Isabelle Skøyenové před hodinou. Samozřejmě dál omílala refrén, že kvůli neobjasněným vraždám policistů vypadají oba neschopně a bezmocně. A že na rozdíl od něj je ona závislá na přízni voličů. Odpovídal jí „ano“ a „no jo“ a čekal, až domluví, aby mohl zavěsit, když vtom vypálila tu bombu. „Probouzí se.“ Bellman se teď opíral lokty o stůl a čelo měl složené v dlaních. Zíral na leskle nalakovanou desku stolu, v níž viděl vlastní pokroucený odraz. Ženy ho považují za krasavce. Isabelle mu to řekla na rovinu, že si ho vybrala, protože má ráda hezké muže. Že kvůli tomu spala s Gustem. S tím krásným mladíkem. Po elvisovsku krásným. Jestliže jsou muži hezcí, lidé si to často vykládají mylně. Mikael si vzpomněl na toho chlápka z Kriposu, toho, co po něm vyjel a chtěl ho políbit. Myslel na Isabelle. A na Gusta. Představil si ty dva spolu. Ty dva a sebe. Prudce vstal ze židle. Přistoupil opět k oknu. Rozjelo se to. Tak mu to řekla. Rozjelo se to. A nemusí prý dělat nic jiného, než jen vyčkat. To by ho mělo uklidňovat, díky tomu by měl být vůči svému okolí vstřícnější. Tak proč tak ryl do Hagena? Proto, aby viděl, jak se mrská? Jenom proto, aby viděl utrápenou tvář někoho jiného? Stejně utrápenou, jako je ta, která se zrcadlí v nalakované desce stolu? Brzy to však skončí. Všechno je teď v jejích rukách. A až bude to, co je potřeba udělat, vyřízeno, budou moct dál pokračovat jako předtím. Budou moct zapomenout na Asajeva, Gusta a každopádně na toho, o kom nikdo nedokáže přestat mluvit, na Harryho Holea. Tak to je, všichni 80
a všechno upadnou dřív nebo později v zapomnění, postupem času i ty vraždy policistů. Všechno bude jako dřív. Mikael Bellman si řekl, že se zkusí zamyslet nad tím, zda si tohle přeje. Vzápětí však úvah nechal. Vždyť to přece ví. Přeje si to.
81
Kapitola 7
Ståle Aune se nadechl. Tohle byla v terapii jedna z křižovatek, kdy je potřeba se rozhodnout. Rozhodl se takto: „Možná máte nějaký nevyřešený problém v oblasti sexuality.“ Pacient se na něj podíval. Náznak úsměvu. Přimhouřené oči. Jeho štíhlá ruka s téměř abnormálně dlouhými prsty se zvedla, vypadalo to, že má chuť narovnat uzel kravaty doplňující proužkované sako, ale nakonec to neudělala. Aune už tenhle pohyb u svého pacienta zaznamenal, vždycky mu připomněl jiné pacienty, kteří se dokázali odnaučit určitému obsedantnímu chování, ale nadále si uchovali úvodní rituál, například pohyb ruky, která jako by se chystala něco vykonat – nedokončený čin, jenž je sám o sobě ještě nesmyslnější než původní nedobrovolné, ale přinejmenším vysvětlitelné chování. Je to jako jizva, jako kulhání. Jako ozvěna. Připomínka toho, že nic úplně nemizí, že všechno se někde nějakým způsobem ukládá. Podobně jako dětství. Jako lidé, které člověk zná. Jako jídlo, z něhož bylo člověku špatně. Jako vášeň, kterou člověk měl. Buněčná paměť. Pacientova ruka klesla zpátky do klína. Muž si odkašlal a promluvil sevřeným kovovým hlasem: „Co tím 82
sakra myslíte? Vyrukujete tu teď snad na mě s těmi freudovskými pindy?“ Aune se na něj zadíval. Nedávno letmo zhlédl v televizi detektivní seriál, kde odečítali lidské emoce z řeči těla. Řeč těla mohla být klidně v pohodě, ale všechno vždycky prozradil hlas. Svaly v hlasivkách a hrdle jsou nastavené tak najemno, že dokážou ze zvukových vln vytvořit identifikovatelná slova. V dobách, kdy přednášel na policejní akademii, s oblibou studentům zdůrazňoval, jaký je tohle samo o sobě zázrak. A že přitom existuje ještě mnohem citlivější nástroj, totiž lidské ucho, které nejenže dokáže dešifrovat zvukové vlny v podobě samohlásek a souhlásek, nýbrž také určit teplotu, míru napětí a pocity mluvčího. A že při výslechu je důležitější poslouchat než se dívat. Že drobné pozvednutí hlasu nebo téměř neznatelné chvění tónu je mnohem signifikantnějším signálem než zkřížené paže, sevřené pěsti, velikost zornic a všechny ty faktory, jimž nová generace psychologů přikládá takovou váhu, ale které kriminalistu podle jeho vlastních zkušeností často jen matou a svádějí ze stopy. Jeho pacient sice nyní zaklel, avšak to, že je dotyčný v pozoru a naštvaný, prozradil Aunemu především tlak na ušní bubínky. Zkušeného psychologa by to většinou neznepokojilo. Naopak, silné emoce často znamenají, že v terapii nastane průlom. Problém s tímhle pacientem však spočíval v tom, že se všechno dělo v nesprávném pořadí. Ani po několikaměsíčních pravidelných sezeních s ním Aune nedokázal navázat kontakt, pacient se mu nesvěřoval, nepanovala mezi nimi důvěra. Vlastně to bylo tak bezvýsledné, až Aune uvažoval, že by navrhl přerušení terapie, případně pacienta odkázal na některého kolegu. Vztek v bezpečném, důvěrném prostředí je fajn, jenomže v tomhle případě to může znamenat, že se pacient ještě víc uzavře, vyhrabe si ještě hlubší zákop. 83
Aune vzdychl. Očividně se rozhodl špatně, jenomže už je pozdě, bude v tom teď muset pokračovat. „Paule,“ oslovil muže. Pacient mu zdůraznil, že se jeho jméno nevyslovuje Paul, nýbrž anglicky Pól. Právě kvůli tomuhle vysvětlení a také kvůli pečlivě vytrhanému obočí a dvěma jizvičkám pod bradou, které napovídaly, že muž prodělal lifting obličeje, si ho Aune zařadil během prvních deseti minut prvního terapeutického sezení. „Potlačovaná homosexualita je v naší zdánlivě tolerantní společnosti velice obvyklým jevem,“ pokračoval psycholog a sledoval pacienta, aby zjistil, jak zareaguje. „Hodně spolupracuju s policií a určitý člověk, který ke mně docházel na terapii, mi líčil, že sám sobě sice přiznal, že je homosexuál, ale na pracovišti by to nikdy nepřipustil, protože by se tím úplně vyloučil z kolektivu. Zeptal jsem se ho, jestli si je tím opravdu natolik jistý. U potlačovaných jevů jde často o to, jaká očekávání klademe sami na sebe a jak si vysvětlujeme očekávání svého okolí. Zvláště našich nejbližších, přátel a kolegů.“ Odmlčel se. Pacientovi se nerozšířily zornice, barva pleti se mu nezměnila, nejevil neochotu navázat s ním oční kontakt, žádnou částí těla se od Auneho neodvrátil. Naopak, na úzkých rtech mu zahrál slabý úsměšek. Zato Aune si s úžasem uvědomil, že ve tváři stoupla teplota jemu samotnému. Proboha, jak tohohle pacienta nenávidí! Jak nenávidí tuhle práci. „A co ten policista?“ zeptal se Paul. „Uposlechl vaší rady?“ „Náš čas vypršel,“ odpověděl Aune, aniž pohlédl na hodinky. „Jsem zvědavý, pane Aune.“ „A já jsem vázán mlčenlivostí.“ 84
„Říkejme mu pan X. Vidím na vás, že se vám ta otázka nelíbila.“ Paul se usmál. „Uposlechl vaší rady a dopadlo to špatně, je to tak?“ Aune vzdychl. „Pan X zašel příliš daleko, špatně si vyložil určitou situaci a pokusil se na toaletě políbit kolegu. A byl vyloučen. Přitom to mohlo dopadnout dobře. Co kdybyste o tom do příště alespoň přemýšlel?“ „Jenže já nejsem homosexuál.“ Paul zvedl prsty ke krku, opět je nechal klesnout. Ståle Aune pokývl. „Příští týden ve stejnou dobu?“ „Nevím. Nějak se to nelepší, nebo ano?“ „Jde to pomalu, ale je tam pokrok,“ odpověděl Aune. Ta odpověď mu naskočila stejně automaticky, jako byl automatický pohyb pacientovy ruky směrem k uzlu na kravatě. „Ano, to už jste párkrát řekl,“ namítl Paul. „Jenomže já mám pocit, že vyhazuju peníze oknem. Že jste stejně nepoužitelný jako ti policajti, co nedokážou ani chytit toho pitomého sériového vraha a násilníka…“ Aune s jistým úžasem zaznamenal, že se pacientův hlas ztišil. Zklidnil. Že jak hlas, tak řeč těla vyjadřují něco jiného, než co muž ve skutečnosti říká. Auneho mozek začal zcela bezděčně analyzovat důvod, proč pacient použil právě tenhle příměr, avšak řešení bylo natolik očividné, že v úvahách nemusel zacházet nijak do hloubky. Noviny, které míval už od podzimu na psacím stole, pokud je tedy předem včas neschoval. Vždycky je měl otevřené na stránce, kde se psalo o vraždách policistů. „Chytit sériového vraha není tak jednoduché, Paule,“ vysvětlil mu Aune. „O sériových vrazích leccos vím, vlastně se na ně specializuju. Stejně jako na tohle. Ale pokud máte pocit, že by bylo lepší terapii ukončit, nebo kdybyste chtěl raději zkusit některého z mých kolegů, je to jen na vás. Mám tu seznam velice šikovných psychologů a můžu vám pomoct…“ 85
„Chcete se mnou skoncovat, pane Aune?“ Paul naklonil hlavu mírně ke straně, oční víčka s vybledlými řasami maličko přimhouřil a usmál se šířeji. Aune nedokázal určit, zda tím ironicky reaguje na zmínku o homosexualitě, nebo zda ukázal záblesk svého pravého já. Nebo obojí. „Nevykládejte si to mylně,“ odpověděl psycholog, ačkoli věděl, že si to pacient mylně nevykládá. Rád by se ho zbavil, jenže profesionální terapeuti obtížné pacienty nevykopávají. Prostě se do toho jenom víc opřou, nebo ne? Narovnal si motýlka. „Rád vás budu dál léčit, ale důležité je, abychom k sobě chovali důvěru. A právě teď mi připadá, že…“ „Mám prostě jen špatný den.“ Paul rozhodil rukama. „Omlouvám se. Vím, že jste dobrý. Spolupracoval jste při vyšetřování sériových vražd s mordpartou, je to tak? Pomohl jste jim chytit toho chlapa, co kreslil na místech činu pentagramy. Vy a ten vrchní komisař.“ Pacient vstal a začal si zapínat sako. Aune ho přitom pozoroval. „Přesně tak, jste pro mě až moc dobrý, pane Aune. Tak příští týden. Já zatím budu přemýšlet o tom, jestli jsem homosexuál.“ Aune zůstal sedět. Slyšel, jak si Paul na chodbě během čekání na výtah pobrukuje. Ta melodie mu byla povědomá. Stejně jako něco z toho, co Paul řekl. Použil policejní žargon, protože řekl „mordparta“ místo běžného „oddělení pro vyšetřování vražd“. Nazval Harryho Holea vrchním komisařem, a přitom většina lidí nemá nejmenší ponětí o policejních hodnostech. Lidé si také zpravidla pamatují krvavé jednotlivosti z novinových článků o vraždách, nikoli nepodstatné detaily, jako je třeba pentagram vyrytý do trámu vedle mrtvého těla. Zvláště mu však utkvělo – protože by to mohlo mít vý86
znam pro terapii –, že ho Paul přirovnal k „…policajtům, co nedokážou ani chytit toho pitomého sériového vraha a násilníka…“ Aune zaslechl, jak výtah přijel a odjel. A vtom ho napadlo, co to bylo za melodii. Poslechl si totiž předtím album Dark Side of the Moon, aby zjistil, jestli by tam nenašel nějaké vodítko k tomu Paulovu snu. Ta písnička se jmenuje Brain Damage. Zpívá se v ní o bláznech. O bláznech, kteří stojí na trávníku, kteří jsou v předsíni. Kteří se blíží. Násilník. Zavraždění policisté nebyli znásilněni. Paul se o ten případ mohl samozřejmě zajímat tak málo, že ty zavražděné policisty zaměnil s dřívějšími oběťmi na stejných místech činu. Nebo považoval za všeobecně platnou pravdu, že sérioví vrazi oběti znásilňují. Nebo sní o znásilněných policistech, což by přirozeně jen podtrhovalo teorii o potlačené homosexualitě. Nebo… Ståle Aune ztuhl uprostřed pohybu a užasle se zahleděl na ruku mířící k motýlku. Anton Mittet upil kávy a pohlédl na muže spícího v posteli. Neměl by také pociťovat jistou radost? Stejnou radost, jakou projevila Mona, která to nazvala „jedním z drobných každodenních zázraků, díky nimž stojí těžká práce zdravotní sestry za to“. Jistěže je prima, že pacient v kómatu, o kterém si mysleli, že zemře, se najednou rozmyslel, prodral se zpátky k životu a probudil se. Jenže ten člověk v posteli, ta bledá, zbrázděná tvář na polštáři, pro něj nic neznamenal. Znamenalo to pro něj jedině to, že se jeho úkol chýlí ke konci. Jeho vztah s Monou tím přirozeně skončit nemusí. Stejně spolu ty žhavé chvíle netrávili tady. Naopak, teď už si nebudou muset lámat hlavu s tím, jestli si kolegové 87
nevšimli, že k sobě vysílají láskyplné pohledy, kdykoli Mona vchází k pacientovi nebo od něj odchází, jestli nezaznamenali, že si nápadně dlouho povídají, nebo že v hovoru náhle umlknou, jakmile se poblíž vynoří někdo jiný. V Antonovi však hlodal pocit, že právě to byl předpoklad jejich vztahu. Ta tajuplnost. Ta podloudnost. Napětí z toho, že se vidí, ale nemůžou se jeden druhého dotknout. Že musí čekat, že se Anton musí vyplížit z domova, naservírovat Lauře báchorku o další službě přesčas – předkládal jí lži se stále větší lehkostí, a přece mu tak nějak bobtnaly v ústech a on věděl, že ho dřív nebo později zadusí. Věděl, že nevěra z něj v Moniných očích nedělá lepšího muže, že si Mona dokáže představit, jak jí někdy v budoucnu prezentuje podobné výmluvy. Vylíčila mu, že podvádění se už dřív dočkala od jiných partnerů. A to tehdy byla štíhlejší a mladší než teď, takže kdyby jí, tlusté ženské středního věku, chtěl dát Anton vale, nijak by ji to nepřekvapilo. Domlouval jí, aby nic takového neříkala, aby to neříkala, byť si to třeba myslí. Že jí to ubírá na přitažlivosti. Že to ubírá na přitažlivosti i jemu. Vypadá pak jako chlap, který nemá na víc. Teď byl ale rád, že to řekla. Někdy to skončit musí a ona mu to ulehčila. „Odkud máte tu kávu?“ zeptal se ho nový ošetřovatel a postrčil si při čtení denních záznamů o pacientově zdravotním stavu, pověšených v nohách postele, kulaté brýle. „Vzadu v chodbě je kávovar. Používám ho jenom já, ale klidně si tam…“ „Děkuju za vysvětlení,“ odpověděl ošetřovatel. Anton si uvědomil, že muž trošku zvláštně vyslovuje. „Stejně kafe nepiju.“ Ošetřovatel vytáhl z kapsy pláště papír a cosi si na něm přečetl. „Takže by měl… dostat propofol.“ „Nevím, co to znamená.“ 88
„To znamená, že se chvíli prospí.“ Anton sledoval, jak ošetřovatel hrotem jehly propíchl kovovou fólii lahvičky s průhlednou tekutinou. Muž byl malý a drobný a podobal se nějakému známému herci. Ne žádnému z těch hezounů, nýbrž jednomu z těch, kteří se přesto dokázali prosadit. Tomu s těmi ošklivými zuby a nezapamatovatelným italským jménem. Ostatně jméno, jímž se mu ošetřovatel představil, už taky zapomněl. „S pacienty, kteří se probírají z kómatu, je to složité,“ vysvětlil ošetřovatel. „Jsou velice zranitelní a k vědomí se musí přivádět postupně. Jedna špatně aplikovaná injekce a hrozí, že je pošleme zpátky do říše snů.“ „Chápu,“ přikývl Anton. Muž mu ukázal služební průkaz, sdělil heslo a počkal, dokud Anton nezatelefonoval na sesternu, kde mu potvrdili, že dotyčný dnes opravdu slouží. „Vy máte nějaké větší zkušenosti s anestézií a tak?“ zeptal se Anton. „Pracoval jsem dost dlouho na anesteziologii.“ „Ale teď už tam neděláte?“ „Dva tři roky jsem cestoval.“ Ošetřovatel zvedl hrot jehly ke světlu. Vymáčkl z ní slabý proud, který se rozprskl ve spršku mikroskopických kapiček. „Zdá se, že tady ten pacient má za sebou drsný život. Proč není v záznamech uvedené jeho jméno?“ „Má zůstat v anonymitě. Copak vám to neřekli?“ „Neřekli mi nic.“ „To měli. Je potenciálním svědkem v pokusu o vraždu. Právě proto tu hlídkuju na chodbě.“ Ošetřovatel se sklonil až těsně k pacientovu obličeji. Zavřel oči. Vypadalo to, jako by inhaloval pacientův dech. Anton se otřásl. „Už jsem ho někdy viděl,“ prohlásil ošetřovatel. „Je z Osla?“ 89
„Jsem vázán mlčenlivostí.“ „A myslíte, že já ne?“ Ošetřovatel vyhrnul pacientovi rukáv noční košile. Poklepal mu na vnitřní stranu předloktí. Antonovi připadalo, že ošetřovatel mluví tak nějak divně, ale nedokázal úplně přijít na to, jak divně. Když hrot jehly zajel do kůže, Anton se znovu otřásl – v absolutním tichu mu připadalo, že slyší praskavý odpor masa. Šumění tekutiny tlačící se stříkačkou po smáčknutí pístu. „Bydlel několik let v Oslu, potom se odstěhoval do ciziny,“ odpověděl Anton a polkl. „Nakonec se ovšem vrátil. Povídá se, že kvůli jistému mladíkovi. Byl to narkoman.“ „To je tedy smutný příběh.“ „Ano, ale zdá se, že bude mít šťastný konec.“ „To je trochu předčasné tvrzení,“ opáčil ošetřovatel a vytáhl jehlu. „Spousta pacientů náhle opět upadne do kómatu.“ Teď to Anton rozklíčoval. Proč mu připadá, že muž divně mluví. Bylo to sotva slyšet, ale bylo to tam, ta nezřetelná es. Ošetřovatel šišlá. Vyšli na chodbu, ošetřovatel se vzdálil a Anton se vrátil k pacientovi. Prohlížel si monitor sledující fyziologické funkce. Naslouchal rytmickému pípání, které připomínalo signály sonaru z ponorky kdesi v hlubině. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale udělal totéž, co předtím ošetřovatel: naklonil se nad mužův obličej. Zavřel oči. A ucítil na tváři jeho dech. Altman. Anton si před ošetřovatelovým odchodem důkladně prohlédl jeho jmenovku. Ošetřovatel se jmenoval Sigurd Altman. Byl to jen takový pocit, nic víc. Anton se však rozhodl, že si toho muže zítra ráno proklepne. Nesmí to dopadnout jako v tom případu z Drammen. Tentokrát nesmí udělat žádnou chybu.
90
Kapitola 8
Katrine Brattová měla nohy položené na psacím stole a ramenem si k uchu tiskla telefon. Gunnar Hagen ji nechával čekat. Katrininy prsty přebíhaly po klávesnici. Věděla, že za oknem za jejími zády se Bergen koupe ve slunečních paprscích, že se tam lesknou mokré ulice, na něž od rána až do chvíle před deseti minutami dopadal déšť, a že při bergenské železné pravidelnosti začne brzy zase kapat. Právě teď ale na okamžik vykouklo sluníčko a Katrine zadoufala, že Gunnar Hagen brzy ukončí telefonát na druhé lince a vrátí se k hovoru s ní. Chtěla mu jen přetlumočit získané informace a pak z bergenského policejního ředitelství vypadnout na čerstvý atlantický vzduch, který chutná mnohem lépe než vzduch, jehož se její bývalý šéf právě teď nadechl ve své kanceláři ve východní části hlavního města. A vzápětí ho vydechl v podobě vzrušeného výkřiku: „Co míníte tím, že ho zatím nesmíme vyslechnout? Tak probral se z kómatu, anebo ne? Ano, chápu, že je slabý, ale… Cože?“ Katrine doufala, že to, co za posledních pár dnů zjistila, uvede Hagena do lepšího rozpoložení, než v jakém se očividně nacházel. Zalistovala stránkami, jen aby se ubezpečila o tom, co už věděla. 91
„Kašlu na to, co říká jeho advokát,“ hulákal právě Hagen. „Kašlu i na to, co říká primář. Chci ho nechat vyslechnout hned teď!“ Katrine Brattová zaznamenala, jak praštil sluchátkem pevné linky. Pak se konečně vrátil k ní. „Co se děje?“ zeptala se. „Ale nic,“ odpověděl Hagen. „Jde o něj?“ nedala se Katrine. Hagen vzdychl. „Ano, jde o něj. Probírá se z kómatu, jenže doktoři ho utlumují léky a tvrdí, že musíme počkat nejmíň dva dny, než si s ním budeme moct promluvit.“ „Není opatrnost na místě?“ „To jistě. Jenže jak víte, potřebujeme urychleně nějaké výsledky. Ten případ s vraždami policistů nás jinak převálcuje.“ „Dva dny sem, dva dny tam?“ „Já vím, já vím. Ale musím si trochu zanadávat. To tak napůl k namáhavé práci šéfa patří. Nebo ne?“ Přesně na takovou otázku neměla Katrine Brattová odpověď. Nikdy netoužila po tom stát se šéfkou. A i kdyby chtěla, tak nějak tušila, že policisté, kteří za sebou mají hospitalizaci na psychiatrickém oddělení, nebývají při rozdávání významných postů první na řadě. Její diagnóza se vyvíjela od maniodepresivity přes hraniční poruchu osobnosti a bipolární poruchu až k uzdravení. V každém případě bude zdravá tak dlouho, dokud bude polykat ty růžové pilulky, které jí zajišťují vyrovnanost. Ať někteří používání farmak v psychiatrii zatracují, jak chtějí, pro Katrine ty prášky znamenají nový a lepší život. Všímala si ovšem toho, že šéf na ni speciálně dohlíží a že jí nepřiděluje víc operativní práce v terénu, než je nezbytně nutné. To jí však nevadilo, ráda vysedávala u svého mohutného počítače s heslem a exkluzivním přístupem k vyhledávačům, 92
o nichž ostatní policisté neměli tušení. Hledat, pátrat, nalézat. Vyhledávat osoby, které zdánlivě zmizely z povrchu zemského. Hledat vzorce tam, kde ostatní vidí jen náhodu. Právě tohle byla Katrinina specialita a právě tohle několikrát přišlo Kriposu a oddělení vražd v Oslu vhod. V tom případě ať si klidně ostatní žijí s představou, že je chodící psychóza waiting to happen. „Povídala jste, že pro mě něco máte?“ „V posledních týdnech byl na oddělení klid, tak jsem se mrkla na ty vraždy policistů.“ „Váš šéf z bergenského ředitelství vás o to…“ „Kdepak. Říkala jsem si jenom, že je to lepší než sjíždět pornostránky nebo si vykládat pasiáns.“ „Jsem jedno ucho.“ Katrine poznala, že se Hagen snaží o pozitivní tón, ale že nedokáže zakrýt rezignaci. Nejspíš už má za poslední měsíce plné zuby pokusů o vykřesání jiskřičky naděje a následných zklamání. „Prošla jsem data, abych zjistila, jestli vůbec existují nějaké osoby, které by se vyskytovaly i v těch původních případech vražd v Maridalen a na Tryvann.“ „Vřelé díky, Katrine, ale to jsme taky udělali. Všechno jsme prověřili skrz na skrz, aby se tak řeklo.“ „To vím. Jenomže já pracuju trochu jinak.“ Těžký povzdych. „Sem s tím.“ „Všimla jsem si, že na každém tom případu dělal jiný tým, obou vyšetřování se účastnili jen dva zaměstnanci kriminalisticko-technického a tři vyšetřovatelé. A nikdo z těch pěti nemohl mít úplný přehled o všech, kteří byli předvedeni k výslechu. Protože ani jeden z těch případů nebyl objasněn, táhlo se to a dokumentace je strašně rozsáhlá.“ „Strašně rozsáhlá, to je výstižné. A samozřejmě si nikdo nemůže pamatovat všechno, co se během vyšetřování stalo. Ovšem všichni předvedení jsou samozřejmě 93
registrováni v centrálním rejstříku trestů a policejních záznamů.“ „No právě.“ „Co no právě?“ „Když předvedete k výslechu někoho zvenčí, dotyčného zaregistrujete a výslech se archivuje ve složce toho případu, pro jehož vyšetřování byl pořízen. Jenže občas se stane, že něco patří vlastně tam i tam. Třeba když vyslýchaný už sedí ve vězení, může výslech proběhnout neformálně v cele a dotyčný se nezaregistruje, protože už je zaregistrován.“ „Ale záznam výslechu se přesto archivuje pod daným případem.“ „Zpravidla ano. Jenže ne tehdy, pokud se ten výslech týká primárně nějakého jiného případu, v němž je dotyčný hlavním podezřelým, a například znásilnění a vražda v Maridalen tvoří jenom malou část výslechu, rutinní longshot. Za takových okolností se celý výslech archivuje pod prvním případem, a kdybyste hledal sebevíc, jméno vyslýchaného vás k tomu druhému případu nedovede.“ „Zajímavé. A vy jste našla…?“ „Člověka, který byl vyslechnut jako hlavní podezřelý v jednom případu znásilnění v Ålesundu, v době, kdy už si odpykával trest za ublížení na zdraví a pokus o znásilnění nezletilé dívky v hotelu v Ottě. Během výslechu se ho zeptali také na případ v Maridalen, ale pak byl tedy výslech archivován pod případem znásilnění v Ottě. Zajímavé je, že tohohle člověka předvedli i v souvislosti s případem na Tryvann, ale tehdy k tomu došlo obvyklým způsobem.“ „A dál?“ Katrine v Hagenově hlase poprvé zaznamenala náznak skutečného zaujetí. „Měl alibi pro všechny tři případy,“ odpověděla Katrine a spíš vycítila, než zaslechla, jak z balonku, který mu nafoukla, ušel vzduch. 94
„Aha. Máte tam v Bergenu ještě nějaké jiné vtipné historky, které bych si podle vašeho názoru měl vyslechnout?“ „To nebylo všechno,“ namítla Katrine. „Mám za chvíli schůzku…“ „Alibi toho vyslýchaného jsem prověřila. Bylo ve všech třech případech stejné. Jistá svědkyně podezřelému potvrdila, že byl údajně doma. Ta svědkyně byla mladá žena, která byla v té době považována za důvěryhodnou. Neměla záznam v trestním rejstříku, s podezřelým ji nepojily žádné vazby kromě toho, že spolu sdíleli bydlení. Jenže když si prohlédnete informace objevující se v souvislosti s jejím jménem v budoucnu, zjistíte zajímavé věci.“ „Jako co třeba?“ „Jako třeba zpronevěru, prodej drog a falšování úředních listin. Podíváte-li se na výslechy, k nimž ji později předvedli, opakuje se v nich pořád dokola jedna věc. Hádejte jaká.“ „Falešné svědectví.“ „Bohužel se podobné informace zřídkakdy využívají k tomu, abychom se podívali na staré případy v novém světle. Přinejmenším ne u tak starých a nepřehledných případů, jako jsou Maridalen a Tryvann.“ „No tak sakra, jak se ta ženská jmenuje?“ Hagenovi se do hlasu vrátila horlivost. „Irja Jacobsenová.“ „Máte její adresu?“ „Ano. Dá se najít jak v rejstříku trestů, tak v rejstříku obyvatel a v pár dalších rejstřících…“ „Krucifix, tak ji hned předvoláme!“ „… jako je třeba rejstřík pohřešovaných osob.“ Z Osla se chvíli nic neozývalo. Katrine měla ze všeho nejvíc chuť vydat se na dlouhou procházku, došla by si k rybářským lodím na nábřeží Bryggen, koupila by si pytel tresčích hlav, dojela by domů do bytu ve čtvrti 95
Møhlenpris a dala by si načas s přípravou večeře a přitom sledovala seriál Perníkový táta, mezitím by se snad zase rozpršelo. „Fajn,“ promluvil Hagen. „V každém případě jste nám ale našla něco, čeho se můžeme chytit. Jak se jmenuje ten chlápek?“ „Valentin Gjertsen.“ „A kde je teď?“ „No právě,“ odpověděla Katrine Brattová a uvědomila si, že se opakuje. Prsty se jí rozběhly po klávesnici. „Nemůžu ho najít.“ „Taky je pohřešovaný?“ „Není na seznamu. Což je zvláštní, protože to vypadá, jako by se propadl do země. Žádná známá adresa, žádný registrovaný telefon, žádné platby kreditní kartou, dokonce na své jméno nemá ani bankovní účet. Nehlasoval v posledních volbách a za poslední rok nejel nikam vlakem ani neletěl letadlem.“ „Zkusila jste Google?“ Katrine se rozesmála a smála se, dokud jí nedošlo, že si Hagen nedělal legraci. „Uklidněte se, však já ho najdu. Zkusím to na počítači doma.“ Zavěsili. Katrine vstala, oblékla si bundu, chtěla si pospíšit, přes Askøy už se sem opět stahovaly mraky. Chystala se vypnout počítač, když vtom ji něco napadlo. Něco, na co ji kdysi upozornil Harry Hole. Že člověk občas zapomene prověřit to nejočividnější. Rychle cosi vyťukala. Čekala, až stránka naběhne. Všimla si, jak se hlavy v otevřeném kancelářském prostoru otočily, když vykřikla radostí. Neměla však sílu je uklidňovat, že to není projev psychózy. Harry měl jako obvykle pravdu. Popadla telefon a zmáčkla tlačítko pro opakování volby. Gunnar Hagen zvedl sluchátko po druhém zazvonění. 96
„Myslela jsem, že máte schůzku,“ spustila Katrine. „Odložil jsem ji, právě nasazuju lidi na hledání toho Valentina Gjertsena.“ „Není třeba. Zrovna jsem ho našla.“ „Vážně?“ „Není divu, že to vypadá, jako by se do země propadl. On se totiž opravdu propadl do země.“ „Chcete tím říct…?“ „Je mrtvý, přesně tak. Stojí to jasně napsáno v rejstříku obyvatel. Omlouvám se tady za ten bergenský blázinec. Nacpu se doma pro útěchu pomyjemi a rybími hlavami.“ Když zavěsila a vzhlédla, už pršelo. Gunnar Hagen vplul do téměř prázdné kantýny v sedmém patře budovy policejního ředitelství. Anton Mittet vzhlédl od hrnku s kávou. Už tu chvíli seděl a vychutnával si výhled. Přemýšlel. O tom, co bylo. A říkal si, jak je zajímavé, že přestal uvažovat o tom, co bude. Možná právě tohle je projev stáří. Člověk už stačil zvednout rozdané karty a prohlédnout si je. Jenže nové nedostane, a tak nezbývá než hrát co možná nejlépe s těmi, co máte. A snít o těch, které jste mohli dostat. „Omlouvám se, že jdu pozdě, Antone,“ pronesl Hagen a usadil se na židli šikmo naproti Mittetovi. „Zdržel mě praštěný telefonát z Bergenu. Jak se vám daří?“ Anton pokrčil rameny. „Samá práce. Sleduju mladé lidi, jak mě míjejí při cestě vzhůru. Snažím se jim trochu radit, ale oni nejspíš nevidí důvod, proč by měli naslouchat stárnoucímu chlápkovi, co je pořád jenom inspektor. Zřejmě jim život připadá jako červený koberec, který rozvinuli akorát pro ně.“ „A co doma?“ Anton znovu pokrčil rameny. „Normálka. Manželka si stěžuje, že moc pracuju. Ale když jsem pak pro jednou doma, stěžuje si taky. Neznáte to?“ 97
Hagen vydal neutrální zvuk, který si mohl jeho protějšek vyložit zcela po svém. „Vzpomínáte si na svůj svatební den?“ zeptal se Anton. „Ano,“ odpověděl Hagen a podíval se diskrétně na hodinky. Ne proto, že by nevěděl, kolik je, nýbrž proto, aby tím Antona pošťouchl. „Nejhorší je, že to člověk opravdu myslí vážně, když tam u oltáře prohlašuje, že to je navěky.“ Anton se dutě zasmál a potřásl hlavou. „Chtěl jste se mnou mluvit o něčem konkrétním?“ otázal se Hagen. „Ano.“ Anton si přejel ukazovákem po hřbetu nosu. „Včera se během mojí služby objevil nový ošetřovatel. Byl trochu zvláštní. Nevím, proč jsem měl ten dojem, ale znáte to, staří lišáci jako my si něčeho takového prostě všimnou. Tak jsem si ho drobet proklepl. Ukázalo se, že byl před třemi čtyřmi roky zapletený do jednoho případu vraždy. Propustili ho, zbavili podezření. Ale stejně.“ „Chápu.“ „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když to povím vám. Můžete promluvit s vedením nemocnice, aby ho třeba nějak taktně přesunulo.“ „Zařídím to.“ „Děkuju.“ „Já děkuju. Dobrá práce, Antone.“ Anton Mittet se mírně uklonil. Byl rád, že mu Hagen poděkoval. Rád, protože ten mnichovi se podobající šéf oddělení vražd byl jediný člověk u policie, jemuž byl Anton podle svého názoru zavázaný. Hagen osobně ho totiž vytáhl na břeh po tom Případu. To on zavolal vrchnímu policejnímu náčelníkovi v Drammen a sdělil mu, že potrestal Antona příliš přísně a že jestli v Drammen nepotřebují Antonovy zkušenosti, že by o ně stáli na policejním ředitelství v Oslu. A tak se také stalo. An98
ton nastoupil na Grønlandu k pohotovostní motorizované jednotce, zvané krátce jen výjezdová hlídka, ale dál bydlel v Drammen, což mu Laura stanovila jako podmínku. A když teď sjížděl výtahem zpátky na své oddělení v druhém patře, uvědomoval si, že kráčí poněkud razantněji, že drží záda vzpřímeněji a že se usmívá. Cítil – ano, opravdu to cítil –, že tohle by mohl být začátek něčeho dobrého. Co takhle koupit květiny pro… Zamyslel se. Pro Lauru. Katrine při vyťukávání čísla zírala z okna. Její byt se nacházel v takzvaném zvýšeném přízemí. Dost vysoko na to, aby se nemusela dívat na lidi kráčející venku po chodníku. Dost nízko na to, aby viděla jejich roztažené deštníky. Za dešťovými kapkami třesoucími se v poryvech větru na okenních tabulkách se rýsoval most Puddefjordsbroen spojující město s dírou ve skále na protějším břehu zálivu, kde se nacházela čtvrť Laksevåg. Teď už ale hleděla na padesátipalcovou obrazovku přímo před sebou, kde rakovinou trpící učitel chemie vařil metamfetamin. Připadalo jí to podivně zábavné. Koupila si tu televizi s odůvodněním „Proč by největší televize měli mít muži, kteří jsou single?“ a dévédéčka podle silně subjektivních kritérií roztřídila a uložila do dvou polic pod přehrávačem Marantz. První a druhé místo úplně vlevo na polici s klasikou zaujímal Sunset Boulevard a Zpívání v dešti, zatímco sekce novějších filmů na spodní polici překvapivě získala nového vedoucího: Toy Story 3. Police číslo tři byla vyhrazena pro cédéčka, která ze sentimentality nedarovala Armádě spásy, nýbrž si je nechala, ačkoli si je překopírovala na pevný disk počítače. Vkus měla silně vyprofilovaný: vlastnila výhradně glamrock a progresivní pop, nejčastěji britský a povětšinou poněkud androgynního charakteru, David Bowie, Sparks, Mott the Hoople, Steve Harley, 99
Marc Bolan, Small Faces, Roxy Music. Současnější tečku za nimi tvořili Suede. Učitel chemie právě v televizi absolvoval jednu z neustále se opakujících scén v podobě hádky s manželkou. Katrine zapnula na přehrávači převíjení vpřed a přitom vytočila Beátino číslo. „Lønnovi.“ Beáta měla vysoký, téměř dívčí hlas. A představila se tak, aby tím neprozradila víc, než bylo nutné. Pokud se člověk ohlásí takto, nenaznačuje to snad, že domácnost Lønnových je početná a je třeba specifikovat, se kterým členem rodiny chce volající hovořit? Ovšem Lønnovi v tomto případě znamenalo jenom vdova Beáta Lønnová a její syn. „Tady Katrine Brattová.“ „Katrine! Dlouho jsme se neslyšely. Co děláš?“ „Koukám na televizi. A ty?“ „Moje zlatíčko mě právě poráží v Monopolech. Utěšuju se pojídáním pizzy.“ Katrine se zamyslela. Jak staré vlastně zlatíčko je? To je fuk, každopádně je dost staré na to, aby porazilo mámu v Monopolech. Další připomínka toho, jak příšerně čas letí. Katrine chtěla na oplátku kontrovat tím, že ona se utěšuje pojídáním tresčích hlav. Jenže pak jí došlo, že je to takové holčičí klišé, takový sebeironický, kvazideprimovaný způsob mluvy, který se od nezadaných dívek očekává, místo aby přímo řekly, že si nejsou jisté, jestli by dokázaly žít bez té svobody. Katrine během let sem tam napadlo, že by mohla Beátě zavolat a jen tak si s ní popovídat. Popovídat si s ní tak, jako si dřív povídala s Harrym. Obě jsou dospělé policistky bez manželů, obě měly otce policisty, obě jsou víc než nadprůměrně inteligentní realistky bez iluzí, a dokonce i bez touhy po princi na bílém koni. Výjimku by mohl tvořit snad jenom ten kůň, který by je dokázal odvézt tam, kam by chtěly. 100
Mohly by mít dost společných námětů k hovoru. Jenže takový telefonát se nikdy neuskutečnil. Volaly si pouze pracovně, samozřejmě. V tomto směru si byly patrně také podobné. „Jde o Valentina Gjertsena,“ vysvětlila Katrine. „Zemřelý sexuální násilník. Znáš ho?“ „Počkej,“ odpověděla Beáta. Katrine uslyšela zuřivé ťukání do klávesnice, z čehož vyrozuměla, že mají společné ještě jedno. Jsou neustále online. „Jo, tenhle,“ ozvala se Beáta. „Párkrát jsem ho viděla.“ Katrine pochopila, že si Beáta našla nějakou fotografii. Povídalo se o ní, že má ve svém gyru fusiformis, v té části mozku, jež rozpoznává obličeje, uložené všechny lidi, které kdy viděla. Že v jejím případě lze brát tvrzení „nikdy žádnou tvář nezapomenu“ doslova. Jistě ji zkoumali nějací experti přes mozek, když patří k těm asi třiceti osobám na světě, o nichž se ví, že tuhle schopnost mají. „Byl předveden k výslechu v souvislosti s případem na Tryvann i v Maridalen,“ pokračovala Katrine. „Jo, matně si to vybavuju,“ opáčila Beáta. „Ale mám dojem, že měl v obou případech alibi.“ „Jeho spolubydlící přísahala, že byl ten večer doma. Mě zajímá, jestli jste mu odebrali DNA.“ „Neřekla bych, pokud měl alibi. Tehdy byla analýza DNA drahá a složitá záležitost, dělala se maximálně u hlavních podezřelých a jenom tehdy, pokud jsme neměli nic jiného.“ „Já vím, ale když vám na to na soudním zřídili samostatné oddělení, nechali jste otestovat i vzorky ze starých nevyřešených případů, ne?“ „To jo, jenomže v případech Maridalen a Tryvann nebyly nalezeny v podstatě žádné biologické stopy. 101
A pokud se nepletu, dostal Valentin Gjertsen, co mu patřilo.“ „Cože?“ „No, přece ho ubili.“ „Věděla jsem, že je mrtvý, ale ne že…“ „Jo, ubili ho. Při odpykávání trestu ve věznici Ila. Našli ho v cele. Rozmašírovaného na kaši. Ostatní vězni nemají rádi ty, co jsou na holčičky. Viníka nikdy neodhalili. Beztak není jisté, jestli ho vůbec nějak intenzivněji hledali.“ Ticho. „Omlouvám se, moc jsem ti nepomohla,“ dodala Beáta. „A zrovna teď jsem se dostala na políčko Šance, takže…“ „Jenom ji nepromarnit,“ opáčila Katrine. „Cože?“ „Tu šanci.“ „Jasně.“ „Ještě poslední věc. Ráda bych si promluvila s Irjou Jacobsenovou, s tou, co poskytla Valentinovi alibi. Je sice nahlášena jako pohřešovaná, ale já jsem trochu zapátrala na netu.“ „Ano?“ „Žádná změna adresy, odvody daní, výplata sociálních dávek nebo nákup kreditní kartou. Žádné cesty ani telefonování z mobilu. Jestliže nějaká osoba vykazuje tak málo aktivit, spadá zpravidla do jedné ze dvou kategorií. Ta početnější je kategorie těch, co jsou mrtví. Jenže pak jsem něco našla. Registraci v záznamech sázkové kanceláře. Jediná sázka. Dvacet korun.“ „Ona si vsadila?“ „Nejspíš taky věřila ve svou šanci. Každopádně to ale znamená, že patří do té druhé kategorie.“ „A to je?“ „Kategorie těch, kteří se aktivně skrývají.“ „Ty po mně chceš, abych ti ji pomohla najít?“ 102
„Mám její poslední známou adresu v Oslu a adresu sázkové kanceláře, kde vyplnila ten tiket. Taky vím, že pak brala drogy.“ „O. K. Promluvím si s našimi tajnými agenty.“ „Díky.“ „O. K.“ Odmlka. „Ještě něco?“ „Ne. Nebo vlastně jo. Co si myslíš o Zpívání v dešti?“ „Nemám ráda muzikály. Proč se ptáš?“ „Nepřipadá ti, že je dost složité najít spřízněnou duši?“ Beáta se tiše zasmála. „To jo. Probereme to jindy.“ Zavěsily. Anton Mittet se založenýma rukama čekal. Naslouchal tichu. Hleděl do chodby. Mona teď byla u pacienta a brzy vyjde ven. Věnuje mu šibalský úsměv. Možná mu položí ruku na rameno. Pohladí ho po vlasech. Možná ho v rychlosti políbí, jen tak ho lízne jazykem, který vždycky chutná po mátě, a pak se pustí chodbou. Bude laškovně vrtět kyprou zadnicí. Třeba to nedělá úmyslně, ale Antonovi se líbila ta představa. Že napíná svaly, kolébá se, špulí zadek kvůli němu, jen pro něj. Ano, má být opravdu za co vděčný, jak ho nabádali. Podíval se na hodinky. Brzy ho vystřídají. Právě chtěl zívnout, když zaslechl krátký výkřik. Stačilo to však, okamžitě byl na nohou. Rozrazil dveře. Pohledem přejel místnost odleva doprava a konstatoval, že tu není nikdo jiný než Mona a pacient. Mona stála vedle postele, ústa otevřená, jednu ruku zvednutou před sebe. Pohled upírala na pacienta. „Je…?“ spustil Anton, avšak větu nedokončil, protože zaslechl ten zvuk. V absolutním tichu, které tu jinak 103
panovalo, se ozývala krátká pravidelná pípání přístroje registrujícího údery srdce natolik pronikavě, že byla slyšet až na chodbu. Špičky Moniných prstů spočívaly na místě, kde se klíční kost napojuje na kost hrudní, na místě, jemuž Laura říkala „jamka pro přívěsek“, protože právě tam jí spočívalo zlaté srdíčko, jež jí věnoval k jednomu výročí svatby, která nikdy neslavili, ale přesto je svým způsobem ctili. Možná právě do tohohle místa vystoupá ženám srdce, jestliže je něco vyděsí, jestliže jsou nervózní nebo udýchané, protože i Laura si s oblibou přikládala prsty zrovna sem. A právě to, že Mona zaujímala tuhle pozici, tak podobnou té, v jaké stávala Laura, upoutalo veškerou jeho pozornost. Dokonce i když se na něj pak zářivě usmála a zašeptala mu do ucha, jako by se bála, že pacienta probudí, připadalo mu, že její slova přicházejí z jiné planety. „Promluvil. Promluvil.“ Katrine stačily necelé tři minuty na to, aby se dobře známými postranními cestičkami proplížila do systému policejního obvodu Oslo, ale najít nahrávky výslechu z případu znásilnění v hotelu v Ottě bylo těžší. Povinná digitalizace veškerých zvukových a filmových záznamů nahraných na pásku sice probíhala, ale se soupisem nahrávek to bylo horší. Katrine zkusila vyhledat veškerá slova, která ji napadla, Valentin Gjertsen, hotel Otta, znásilnění a tak dále, ale bez výsledku, a už to téměř vzdala, když vtom místnost naplnil vysoký mužský hlas linoucí se z reproduktorů. „Říkala si o to.“ Katrine proběhl tělem záchvěv radosti, jako když s otcem seděli v lodi a otec klidně prohlásil, že se něco chytilo na háček. Netušila, jak to ví, ale prostě věděla, že tohle je ten hlas. Že to je on. 104
„Zajímavé,“ opáčil jiný hlas. Tichý, téměř vtíravý. Hlas policisty, který touží po výsledcích. „Co vás k tomuto tvrzení vede?“ „Všechny si o to říkají, nebo ne? Tak či onak. A potom se stydí a nahlásí to na policii. Vždyť to znáte.“ „Takže tahle dívka v hotelu v Ottě si o to říkala, rozumím tomu správně?“ „Chtěla to.“ „Jen jestli vám to ale stihla říct?“ „Jen jestli jsem tam vůbec byl.“ „Právě jste přiznal, že jste tam toho večera byl, Valentine.“ „To jenom proto, abyste mi to znásilnění detailnějc popsal. Bejt zavřenej v lapáku je dost nuda, víte. Člověk si musí… zpestřovat všední dny, jak nejlíp dovede.“ Ticho. Nato Valentinův znělý smích. Katrine se na židli otřásla a přitáhla si pletený kabátek blíž k tělu. „Tváříte se, jako by vám… Jak je to jenom dál, strážmistře?“ Katrine zavřela oči a snažila se vybavit si Valentinovu tvář. „Nechme teď případ v Ottě chvíli stranou. Co ta dívka v Maridalen, Valentine?“ „Co je s ní?“ „Byl jste to vy, nebo ne?“ Tentokrát hlasitý smích. „Tohleto si musíte líp nacvičit, strážmistře. Konfrontační stupeň při výslechu má bejt jako rána kladivem, ne jako obyčejnej záhlavec.“ Katrine si povšimla, že Valentinova slovní zásoba přesahuje běžnou slovní zásobu vězněných. „Popíráte tedy, že byste to udělal?“ „Ne.“ „Ne?“ „Ne.“ 105
Katrine zaslechla v policistově hlase chvějivou horlivost, když se strážmistr nadechl a s těžce vydobytým klidem pronesl: „Znamená to… že se přiznáváte ke znásilnění a k vraždě v Maridalen v září tohoto roku?“ Přinejmenším měl tolik zkušeností, aby dostatečně přesně specifikoval, na co od Valentina očekává odpověď, a obhájce tudíž později nemohl tvrdit, že obžalovaný při výslechu špatně pochopil, o jakém případu se to vlastně mluvilo. Zaregistrovala však i pobavení v hlase vyslýchaného, když odpověděl: „To znamená, že nic popírat nemusím.“ „Jak to…“ „Začíná to na ‚a‘ a končí na ‚i‘.“ Krátká odmlka. „Jak si můžete být takhle z voleje jistý, že máte na ten večer alibi, Valentine? Od té doby už uplynulo dost času.“ „Protože když mi to vyprávěl, uvažoval jsem o tom. O tom, co jsem tehdy zrovna dělal.“ „Když vám kdo vyprávěl co?“ „Ten, co tu holku znásilnil.“ Dlouhá odmlka. „Děláte si z nás srandu, Valentine?“ „Co myslíte, strážmistře Zachrissone?“ „Z čeho usuzujete, že se tak jmenuju?“ „Snarliveien 41. Je to tak?“ Další odmlka. Znovu smích a Valentinův hlas: „Jako by vám uletěly včely, tak je to. Tváříte se, jako by vám uletěly včely.“ „Jak jste se dozvěděl o tom znásilnění?“ „Tohle je vězení pro perverzáky, strážmistře. O čem si myslíte, že se tu bavíme? Říkáme tomu thank you for sharing. Samozřejmě si myslel, že toho neprozradil moc, ale já čtu noviny a ten případ si dobře pamatuju.“ „Tak kdo, Valentine?“ 106
„Tak kdy, strážmistře Zachrissone?“ „Co kdy?“ „Kdy můžu počítat s tím, že mě odsud pustíte, pokud ho napráskám?“ Katrine pocítila nutkání opakující se pauzy přetáčet. „Vrátím se za chvilku.“ Zarachotila židle. Měkce se přibouchly dveře. Katrine čekala. Naslouchala mužovu dechu. A všimla si něčeho zvláštního. Že se jí samotné špatně dýchá. Jako by jí nádechy a výdechy v reproduktorech vysávaly z pokoje vzduch. Policista nemohl být pryč déle než několik minut, jí to však připadalo jako půlhodina. „Fajn,“ pronesl vyslýchající a znovu zarachotila židle. „To bylo rychlý. A trest mi snížíte o kolik?“ „Víte dobře, že výši trestu neurčujeme my, Valentine. Ale promluvíme si se soudcem, ano? Takže jak zní vaše alibi a kdo znásilnil tu dívku?“ „Byl jsem tehdy celej večer doma. Moje spolubydlící to potvrdí. Jestli teda nedostala alzheimera.“ „Proč si to tak dobře pamatujete?“ „Prostě si pamatuju data znásilnění. Když totiž nenajdete toho šťastlivce hned, vím, že se mě dřív nebo pozdějc přijdete vyptávat, kde jsem byl.“ „Dobrá. A teď nejdůležitější otázka. Kdo to udělal?“ Odpověď pronesl Valentin pomalu a s přehnaně zřetelnou dikcí: „Ji-dáš Jo-han-sen. Takzvaně stará známá firma.“ „Jidáš Johansen?“ „Vy děláte na mravnostním a neznáte takovýho notorickýho násilníka, strážmistře Zachrissone?“ Šoupání nohou. „Podle čeho usuzujete, že to jméno neznám?“ „Máte pohled prázdnej jako vesmír, strážmistře Zachrissone. Johansen je největší násilnickej talent od… no, od mojí éry. A má v sobě taky vraha. Sám to ještě neví, 107
ale je to akorát otázka času, kdy se v něm ten vrah probudí, věřte mi.“ Katrine připadalo, že zaslechla mlaskavé cvaknutí, jak policistova spodní čelist ztratila kontakt s čelistí horní. Naslouchala praskavému tichu. Připadalo jí, že slyší, jak policistovi buší srdce, jak mu na čele naskakuje pot a jak se strážmistr snaží ovládnout horlivost i nervozitu, protože teď pochopil, že stojí před velkým okamžikem, před velkým průlomem, který mu přinese uznání. „Kde… kde…,“ koktal Zachrisson, ale přerušilo ho zakvílení, jež z reproduktorů vyšlo tak deformované, že Katrine až po chvíli pochopila, že to byl smích. Valentinův smích. Postupně to pronikavé kvílení přešlo v dlouhé škytání. „Dělám si z vás prču, strážmistře Zachrissone. Jidáš Johansen je teplouš a sedí v sousední cele.“ „Cože?“ „Chcete slyšet mnohem zajímavější historku, než je ta, se kterou jste vyrukoval vy? Jidáš šukal jednoho kluka a jeho matka je přistihla. Bohužel pro Jidáše byl kluk ještě pod zákonem a rodina patřila k bohatejm konzervám. Takže udali Jidáše pro znásilnění. Jidáše, co by nikdy ani mouše neublížil. Nebo se říká kočce? Moucha, kočka. Kočka. Moucha. To je fuk, co kdybyste ten případ zase otevřeli, kdybych vám k němu dal pár informací? Měl bych tu pár tipů, do čeho byl ten kluk od tý doby zapletenej. Počítám, že nabídka na snížení trestu ještě pořád platí, ne?“ Zvuk odsouvané židle. Prásknutí, s nímž se převrhla. Cvaknutí a ticho. Nahrávací přístroj byl vypnut. Katrine hleděla na monitor počítače. Uvědomila si, že venku padla tma. Tresčí hlavy mezitím vystydly. „Ano, ano,“ říkal právě Anton Mittet, „promluvil!“ Stál na chodbě s telefonem u ucha a přitom kontroloval služební průkazy obou lékařů, kteří zrovna dora108
zili. Jejich tváře vykazovaly směs údivu a podráždění, přece si je snad Anton musí pamatovat, ne? Mávnutím ruky je propustil a oba spěšně vstoupili k pacientovi. „A co říkal?“ ptal se Gunnar Hagen v telefonu. „Sestra slyšela jen, že něco zamumlal, nerozuměla přesně co.“ „Je teď vzhůru?“ „Ne, jenom něco zamumlal a zase upadl do bezvědomí. Ale doktoři tvrdí, že se může probrat každou chvíli.“ „Dobře. Informujte mě o vývoji, ano? Volejte kdykoli. Kdykoli.“ „Ano.“ „Dobře. Dobře. V nemocnici mají taky dál nakázáno, že mi mají dát vědět, ale… no, mají tam svých starostí dost.“ „Samozřejmě.“ „Nemám pravdu?“ „Máte.“ „Ano.“ Anton naslouchal mlčení. Chtěl snad Gunnar Hagen dodat ještě něco? Šéf oddělení vražd zavěsil.
109
Kapitola 9
Katrine přistála na Gardermoen v půl desáté, nasedla do letištního expresu a nechala se jím provézt napříč Oslem. Tedy přesněji řečeno pod Oslem. Kdysi tu bydlela, ale těch několik matných vzpomínek na město nevybízelo k sentimentalitě. Polovičaté panorama. Nízké, hodné kopečky měkké jako sníh, zkrocená krajina. Na sedadlech ve vlaku uzavřené bezvýrazné tváře, žádná spontánní bezúčelná komunikace mezi cizími lidmi, na jakou byla zvyklá z Bergenu. Cestou opět došlo na trati, na té trati patřící k nejdražším na světě, k závadě na signalizaci, a proto nyní tiše stáli v absolutní tmě v jednom z tunelů. Žádost o cestu do Osla odůvodnila tím, že v jejím vlastním policejním obvodu – v Hordalandu – mají tři neobjasněné případy znásilnění, které vykazují podobné rysy s případy, za nimiž by mohl stát Valentin Gjertsen. Argumentovala tím, že pokud by prokázala spojitost těchhle případů s Valentinem, mohla by Kriposu a policejnímu obvodu Oslo nepřímo pomoct s vyšetřováním vražd policistů. „A proč tu práci nepřenecháte osloské policii?“ zeptal se jí šéf oddělení vražd a násilných trestných činů bergenského policejního ředitelství Knut Müller-Nilsen. 110
„Protože oni mají procento objasněnosti dvacet celých osm a my čtyřicet jedna celých jedna.“ Müller-Nilsen se rozchechtal a Katrine bylo jasné, že má letenku v kapse. Vlak se dal znovu s cuknutím do pohybu a vozem se rozlehly povzdechy – ulehčené, naštvané, odevzdané. Katrine vystoupila v Sandvice a odtamtud si vzala taxi do Eiksmarky. Taxík zastavil před číslem třicet tři v ulici Jøssingveien. Katrine vystoupila do šedé sněhové břečky. Kromě vysokého plotu kolem červené zděné budovy na sebe vazební věznice Ila jen máločím prozrazovala, že jsou v ní internováni nejhorší vrahové v zemi, šéfové drogových gangů a prasečkáři. Mimo jiné. Ve vnitřním řádu věznice se říkalo, že se jedná o celostátní zařízení pro odsouzené muže vyžadující při výkonu trestu „zvláštní nápravná opatření“. Nápravná opatření, aby neutekli, pomyslela si Katrine. Nápravná opatření, aby nikomu neubližovali. Nápravná opatření, aby dosáhli toho, o čem si sociologové a kriminologové z nějakého důvodu myslí, že to je přání vlastní celému lidskému druhu: být dobrými spoluobčany, být užitečnými členy stáda, fungovat venku ve společnosti. Katrine strávila na psychiatrickém oddělení v Bergenu dost dlouhou dobu na to, aby věděla, že i nekriminální devianti zpravidla projevují absolutní nezájem o blaho společnosti a neznají jinou společnost než svoji vlastní a svých démonů. Mimo to si přejí jediné: aby je všichni nechali na pokoji. Což ovšem nutně neznamená, že si přejí nechat na pokoji ostatní. Katrine byla vpuštěna dovnitř, předložila služební průkaz a odpověď, kterou dostala mailem na svou žádost o povolení k návštěvě, a poté směla postoupit dál do útrob budovy. 111
Čekal na ni pracovník vězeňské služby s doširoka rozkročenýma nohama, zkříženými pažemi a chrastícím svazkem klíčů. Tvářil se poněkud vychloubačně a zdánlivě sebejistě, protože návštěvnice byla policistka, v jejich branži členka kasty bráhmanů, jedna z těch, před nimiž pracovníci vězeňské služby, strážní, a dokonce i hlídači na parkovištích používají poněkud přehnanou gestikulaci a tón. Katrine udělala to, co v podobných případech dělávala vždycky: chovala se zdvořileji a přátelštěji, než jí velela její povaha. „Vítejte ve stoce,“ uvedl se pracovník vězeňské služby. Katrine si byla dost jistá, že tuhle větu běžným návštěvníkům neříká, ale teď si ji předem připravil, protože jde o výrok signalizující správnou kombinaci černého humoru a realistického cynismu ve vztahu k vlastnímu zaměstnání. Nevypadá to tu tak hrozně, pomyslela si Katrine při průchodu vězeňskými chodbami. Možná by se tomu spíš mělo říkat trávicí soustava. Místo, kde útroby zákona mění odsouzené jedince v hnědou páchnoucí hmotu, která pak v určitém okamžiku odchází opět ven. Všechny dveře byly zavřené, chodby prázdné. „Oddělení prasečkářů,“ pronesl bachař při odemykání dalších železných dveří na konci chodby. „Mají vlastní oddělení?“ „Přesně tak. Pokud držíte násilníky na jednom místě, je nižší riziko, že si na ně došlápnou spoluvězni.“ „Došlápnou spoluvězni?“ předstírala Katrine úžas – tvářila se, jako by nevěděla, oč běží. „Jistě, prasečkáře tu nenávidí stejně, jako je nenávidí společnost venku. Možná ještě víc. A přitom tu máme vrahy, kteří se dokážou ovládat mnohem méně než vy a já. Takže pak jednoho neblahého dne…“ Dramaticky si přejel klíčem po hrdle. 112
„Zavraždí je?“ vykřikla Katrine s úděsem v hlase a na okamžik zauvažovala, jestli to trochu nepřehnala. Bachař se však nad tím nepozastavil. „No, možná je nezavraždí. Ale dostanou pěkně na frak. Na ošetřovně máme věčně prasečkáře se zlomenýma rukama a nohama. Vymlouvají se, že upadli na schodech nebo uklouzli ve sprše. Neodvažujou se to ani napráskat, víte?“ Zamkl za nimi dveře a nadechl se. „Poznáváte ten smrad? To je sperma na teplém radiátoru. Okamžitě zaschne. Ten sajrajt se vpálí do kovu a nedá se nijak odstranit. Čpí to jako spálené lidské maso, že jo?“ „Homunkulus,“ podotkla Katrine a nasála vzduch. Cítila jen pach čerstvě vymalovaných stěn. „Cože?“ „V sedmnáctém století si lidé mysleli, že sperma obsahuje mrňavé lidičky,“ vysvětlila. Uvědomila si, že se na ni bachař pátravě dívá, a pochopila, že šlápla vedle, že měla jen předstírat, že ji to šokovalo. „No, takže Valentin tu v poklidu seděl spolu s podobnými zločinci?“ změnila spěšně téma. Bachař zavrtěl hlavou. „Někdo vypustil do oběhu fámu, že znásilnil ty holčičky v Maridalen a na Tryvann. A s vězni, kteří spáchali trestný čin na nezletilých, je to jinak. Dokonce i notorický násilník nenávidí prcačkáře.“ Katrine sebou trhla, tentokrát nepředstíraně. Nejvíc ji zřejmě zarazil nenásilný způsob, jakým bachař to slovo pronesl. „Takže Valentinovi dali pěkně na frak?“ „To rozhodně.“ „A ta fáma, nevíte, kdo ji pustil do světa?“ „Jo jo,“ přikývl bachař a přitom odemykal další dveře. „Vy.“ „My? Policie?“ 113
„Byli tu dva policisti a předstírali, že vyslýchají vězně ve věci těch dvou vražd. Ale prý víc mluvili, než se ptali.“ Katrine přikývla. Doneslo se jí, že v případech, kdy si jsou policisté jistí, že je určitý vězeň vinen násilným trestným činem na dítěti, ale přitom pro to nemají důkazy, se postarají o to, aby se mu dostalo odplaty jinak. Stačí informovat správné spoluvězně. Ty nejmocnější. Nebo ty, kteří nejméně ovládají své impulzy. „A vy jste tomu nezabránili?“ Bachař pokrčil rameny. „Co s tím my bachaři zmůžeme?“ A tišeji dodal: „A zrovna v tomhle případě nám to nebylo zas tak proti srsti…“ Minuli společenskou místnost. „Co tím míníte?“ „Valentin Gjertsen byl pěknej hajzl. Prostě svině. Takový člověk, u kterého vás napadá, co tím Pánbůh mohl myslet, když ho seslal na zem. Měli jsme tu jednu bachařku, kterou…“ „No ne, tady jste,“ ozval se měkce nějaký hlas a Katrine se automaticky otočila doleva. U elektronického terče tam stáli dva muži. Střetla se s veselým pohledem toho, který na ni promluvil, byl to útlý muž tak kolem čtyřicítky. Lebku měl rudou a zbytek světlých pramenů sčesaný dozadu. Trpí nějakou kožní nemocí, pomyslela si Katrine. Nebo tu třeba mají solárium, když zdejší vězni potřebují speciální nápravná opatření. „Myslel jsem, že už snad ani nepřijdete.“ Muž pomalu vytáhl šipky z terče, přitom se na ni dál díval. Vzal jednu šipku a zabodl ji do rudého středu, do býčího oka. Zubil se, přitom hýbal šipkou nahoru a dolů, zasouval ji hlouběji. Pak ji vytáhl. Několikrát zamlaskal. Druhý muž se nerozesmál, jak Katrine očekávala. Místo toho se na svého spoluhráče zahleděl s ustaraným výrazem. Bachař popadl Katrine zlehka pod paží a chtěl ji odtáhnout, avšak vymanila se mu tím, že ruku zvedla. 114
Mozek jí mezitím šrotoval ve snaze nalézt trefnou odpověď. Zamítl nabízející se narážku na srovnání velikosti šipky a pohlavního orgánu. „Možná byste si neměl mýt vlasy v savu.“ Rychle vykročila dál, stihla však zaznamenat, že pokud nezasáhla přímo býčí oko, pak se trefila přinejmenším dost blízko. Muži se rozlila po tváři červeň, vzápětí ovšem roztáhl ústa k ještě širšímu úsměvu a vysekl jí něco jako poklonu. „Bavil se tady Valentin s někým?“ zeptala se Katrine, zatímco bachař odemykal dveře cely. „S Jonasem Johansenem.“ „To je ten, co se mu říká Jidáš?“ „Přesně tak. Odpykával si tu trest za znásilnění muže. Takových moc nebejvá.“ „Kde je teď?“ „Utekl.“ „Jak to?“ „To nevíme.“ „Vy nevíte?“ „Helejte se, tady sedí spousta magorů, a přitom nejsme věznice s ostrahou jako Ullersmo. Na tomhle oddělení mají navíc lidi omezené tresty. Pro Jidáše mluvila spousta polehčujících okolností. A Valentin tu byl jenom za pokus o znásilnění. Notoričtí násilníci bručí jinde. Takže neplýtváme financemi a ty, co na oddělení máme, nestřežíme. Každé ráno je přepočítáváme, a když se stane, že někdo chybí, což bývá zřídka, musí všichni na svoje cely, abychom zjistili, kdo tu není. Ale jestliže počet odpovídá, jede se dál v zajetých kolejích. Zjistili jsme prostě, že Jidáš Johansen zmizel, a nahlásili jsme to na policii. Víc už jsem na to vlastně nemyslel, protože vzápětí jsme měli plné ruce práce s tím druhým případem.“ „Myslíte s…?“ „Ano. S vraždou Valentina.“ 115
„Takže Jidáš tu nebyl, když k ní došlo?“ „Souhlasí.“ „Kdo podle vás mohl Valentina zavraždit?“ „Nevím.“ Katrine přikývla. Odpověď zazněla příliš automaticky, příliš rychle. „Nikomu se o tom nezmíním, slibuju. Ptám se znovu, kdo podle vašeho názoru Valentina zabil.“ Bachař nasál vzduch mezerou mezi zuby, přitom si Katrine měřil pohledem. Jako by zjišťoval, jestli na ní nenajde něco, čeho si při první prohlídce nevšiml. „Spousta lidí tady Valentina nenáviděla a současně se ho k smrti bála. Někteří asi zjistili, že je to kdo s koho, že Valentin má hodně co oplácet. Ten, kdo ho zabil, ho musel rozhodně z hloubi duše nenávidět. Valentin byl… jak bych to řekl?“ Katrine si všimla, že bachařovi poskakuje nad límcem uniformy ohryzek. „Měl tělo rozmašírovaný na kaši, nic podobnýho jsem nikdy neviděl.“ „Možná ho ubili nějakou tupou zbraní?“ „Nejsem na tohle expert, ale rozhodně nebyl k poznání. Obličej měl úplně na maděru. Kdyby neměl na hrudníku to hnusný tetování, nevím, jestli bychom ho dokázali identifikovat. Nejsem žádná citlivka, ale po tomhle jsem měl fakt noční můry.“ „Co to bylo za tetování?“ „Jak co to bylo?“ „No, jaké…“ Katrine si uvědomila, že vypadává z role přátelské policistky, a vzchopila se, aby zakryla podráždění. „Co tam měl vytetované?“ „No, těžko říct. Nějakej obličej. Taky pěkně hnusnej. Tak nějak protaženej do stran. Jako by tam držel napevno, a přesto se snažil utrhnout.“ Katrine pomalu přikývla. „Dostat se ven z těla, ve kterém je zavřený.“ „Přesně tak, to je ono, teď jste na to kápla. Vy znáte…?“ 116
„Ne,“ odpověděla Katrine. Ale znám ten pocit. „A toho Jidáše jste tedy už nenašli?“ „To vy jste ho nenašli.“ „Jistě. A proč si myslíte, že jsme ho nenašli?“ Bachař pokrčil rameny. „To já nemůžu vědět. Ale chápu, že někdo jako Jidáš pro vás není priorita. Jak jsem říkal, svědčilo pro něj několik polehčujících okolností a riziko recidivy u něj bylo minimální. Trest si odpykal skoro celý, nejspíš prostě dostal horečku.“ Katrine přikývla. Propouštěcí horečka. Přepadá vězně, jakmile se jim přiblíží datum vypršení trestu, jakmile dotyčný začne uvažovat o svobodě – najednou mu připadá, že už tu nevydrží sedět ani jediný den. „Nenašel by se tu ještě někdo, kdo by mi mohl o Valentinovi něco povědět?“ Bachař zavrtěl hlavou. „Kromě Jidáše se s nikým nebavil. A nikdo s ním taky nechtěl mít nic společného. Kruci, vždyť lidi děsil. Když vešel do místnosti, jako by se tam něco stalo se vzduchem.“ Katrine se zastavila a ještě chvíli se bachaře vyptávala, dokud nepochopila, že se tím jen snaží najít ospravedlnění pro vynaložený čas a letenku. „Předtím jste nakousl něco, co tady Valentin provedl,“ prohlásila nakonec. „Vážně?“ odpověděl bachař spěšně a pohlédl na hodinky. „Jejda, musím…“ Když při návratu procházeli kolem společenské místnosti, uviděla v ní Katrine jen onoho hubeného muže s rudou lebkou. Stál tam jako solný sloup, paže svěšené, a zíral na prázdný terč. Šipky nebylo nikde vidět. Pomalu se otočil a Katrine nedokázala před jeho pohledem uhnout. Muž se už neusmíval a jeho matné a šedé oči připomínaly medúzy. Cosi zavolal. Čtyři slova, která pak zopakoval. Hlasitě a drásavě, jako pták varující před nebezpečím. Nato se rozesmál. 117
„Nevšímejte si ho,“ prohodil bachař. Vzdalovali se spěšně chodbou a smích za nimi slábl. Vzápětí už byla Katrine venku a nadechla se deštěm provoněného syrového vzduchu. Vytáhla telefon, vypnula nahrávání, které měla od svého příchodu po celou dobu zapnuté, a zavolala Beátě. „Tak jsem absolvovala Ila. Máš teď čas?“ „Zrovna jsem zapnula kávovar.“ „Blé. Nemáš…“ „Jsi policistka, Katrine. Piješ překapávané kafe, jasné?“ „Hele, chodívala jsem na jídlo do Café Sara v Torggata a tobě by udělalo dobře, kdybys někdy vypadla z laborky. Navrhuju oběd. Platím.“ „To každopádně.“ „Cože?“ „Já ji totiž našla.“ „Koho?“ „Irju Jacobsenovou. Je naživu. V každém případě pokud sebou hodíme.“ Domluvily se, že se sejdou za pětačtyřicet minut, a zavěsily. Zatímco Katrine čekala na taxík, přehrávala si záznam z věznice. Při nahrávání měla část telefonu s mikrofonem povystrčenou přes okraj kapsy a nyní usoudila, že za pomoci kvalitních sluchátek jistě dokáže dešifrovat, co jí bachař navykládal. Převinula záznam na konec a přehrála si to, na co sluchátka nepotřebovala. Opakované varovné výkřiky rudohlavce: „Valentin žije. Valentin zabíjí. Valentin žije. Valentin zabíjí.“ „Probral se dnes ráno,“ vysvětloval Anton Mittet, zatímco s Gunnarem Hagenem spěchal chodbou. Silje vstala ze židle, jakmile je zahlédla přicházet. „Můžete jít, Silje,“ propustil ji Anton. „Přebírám službu.“ „Vždyť vám směna začíná až za hodinu.“ 118
„Povídal jsem, že můžete jít. Máte volno.“ Podívala se na Antona pátravě. Pak se zahleděla na druhého muže. „Gunnar Hagen,“ představil se a podal jí ruku. „Šéf oddělení vražd.“ „Vím, kdo jste,“ opáčila a ruku přijala. „Silje Gravsengová. Doufám, že pro vás budu jednou pracovat.“ „Fajn, v tom případě můžete začít tím, že uděláte to, co vám Anton řekl.“ Pokývla Hagenovi. „Mám v pokynech napsáno, že mým nadřízeným jste vy, takže jsem…“ Anton sledoval, jak si balí věci do batohu. „Mimochodem, je to můj poslední den na praxi. Teď se začnu chystat ke zkouškám.“ „Silje je policejní aspirantka,“ vysvětlil Anton. „Dneska se tomu říká studentka policejní akademie,“ opravila ho Silje a obrátila se k Hagenovi. „Zajímala by mě jedna věc.“ „Ano?“ ušklíbl se Hagen nad komplikovaným výrazem, který dívka použila. „Ta legenda, co pro vás pracovala, ten Harry Hole. Povídá se, že nikdy nešlápl vedle. Prý vyřešil všechny vraždy, které vyšetřoval. Je to pravda?“ Anton varovně zakašlal a upřel na Silje pohled, ta se však tvářila, že to nevidí. Hagenův úšklebek se proměnil v úsměv, který se mu rozšířil po tváři. „Za prvé může mít člověk na svědomí nevyjasněné případy, aniž by to znamenalo, že přitom šlápl vedle. Nebo ne?“ Silje Gravsengová neodpověděla. „Co se týče Harryho a neobjasněných případů…“ Hagen si zamnul bradu. „No, nejspíš to bude pravda. Záleží ovšem na úhlu pohledu.“ „Na úhlu pohledu?“ „Vrátil se do Norska z Hongkongu, aby vyšetřil vraždu, z níž byl obviněn syn jeho přítelkyně. A ačkoli se 119
mu podařilo dosáhnout jeho propuštění a k vraždě se přiznal někdo jiný, nebyla vražda Gusta Hanssena vlastně nikdy objasněna. Přinejmenším ne oficiálně.“ „Díky,“ usmála se Silje rychle. „Hodně štěstí v budoucí kariéře,“ rozloučil se s ní Gunnar Hagen. Hleděl za ní, jak mizí chodbou. Ne až tak proto, že se muži vždycky rádi ohlédnou za pěknými mladými děvčaty, nýbrž spíš proto, pomyslel si Anton, aby ještě o pár vteřin oddálil to, co ho čeká. Zaznamenal šéfovu nervozitu. Pak se Hagen otočil k zavřeným dveřím. Zapnul si bundu. Zhoupl se na špičkách prstů jako tenista čekající na soupeřovo podání. „Tak já jdu dovnitř.“ „Jděte,“ odpověděl Anton. „Já tu budu hlídat.“ „Ano,“ přikývl Hagen. „Ano.“ V polovině oběda se Beáta Katrine zeptala, jestli se spolu tehdy s Harrym vyspali. Na začátku jejich setkání jí Beáta vylíčila, jak jeden z tajných agentů podle fotografie poznal tu ženu poskytující falešná svědectví, Irju Jacobsenovou. Informoval Beátu, že se Irja povětšinou zdržuje v bytě na náměstí Alexandra Kiellanda, který sdílí s několika dalšími lidmi. Policie má ten byt tak trochu pod dohledem, protože se tam prodává amfetamin. Ale o Irju se zajímá málo, protože ta neprodává, maximálně kupuje. Pak se Beátin a Katrinin hovor stočil přes to, jak si obě stojí v práci i v soukromém životě, ke starým dobrým časům. Katrine z povinnosti zaprotestovala, když Beáta prohlásila, že v době, kdy se Katrine proháněla chodbami osloského oddělení vražd, se za ní otáčela polovina osazenstva. A přitom jí blesklo hlavou, že takhle si ženy vymezují pozice, zdůrazňují, jak krásné 120
