Miloslav Ransdorf Božena Němcová pro 21. století
Stalo se téměř pravidlem, že se významná výročí osobností našich dějin a kultury ignorují. Když uplynulo 250 let smrti Josefa Dobrovského, nastalo trapné mlčení. Jistou výjimkou bylo 200 let od narození Karla Hynka Máchy a doufejme touto výjimkou bude i 150 let od úmrtí (zemřela 21. 1. 1862 v Praze, narodila se 4. 2. 1820 ve Vídni). Boženy ěmcové. Spisovatelky, která se stala nepřehlédnutelným zjevem české kultury doma i v zahraničí. S obdivem se k ní hlásil Franz Kafka, stejně jako Heinrich Böll. Pozoruhodné úvahy jí věnoval velký český filosof Karel Kosík a první dílo české feministické literatury je asi Božena ěmcova bojující Julia Fučíka. Největší ohlas měla a má samozřejmě Babička, kterou už zmíněný Heinrich Böll zařadil do čítanky svých oblíbených autorů. Kafka i Böll byli lidé jiné doby, doby, která se vyrovnávala s realitou ničivých konfliktů a nadvlády struktur trhu a institucí, které postupně kolonizovaly přirozený životní svět lidí. Fenomény byrokratizace a marketizace určovaly průběh dvacátého století a také nyní tento vývoj pokračuje. Pravda, které se upisovaly generace intelektuálů po celé Evropě je překrývána příkrovem polopravd, lží a banalit, častokrát zabalených do velmi přitažlivého obalu. Lidé jsou konfrontováni s tlakem reality, která jejich osobnostní jednotu tříští a mění ji v soubor rolí, které se podle okolností střídají. Božena ěmcová byla bystrý pozorovatel společnosti, ve které žila a kde se uvedené trendy teprve začínaly nesměle projevovat. ěmcová viděla, že nová společnost, kde se vše točilo kolem protikladu práce a kapitálu, kde rostly rychle továrny, kde stát svou byrokratickou mocí prostupoval každodenní život lidí, je pokrokem, ale něco se přece jen ztrácí. Její babička byla schopna žít podle vlastních zásad. Její pohled na svět byl ucelený a ona sama byla zakotvena v lidovém kolektivu, jehož hodnoty ztělesňovala. Tato celostnost a nelomenost životního postoje se začala vytrácet. Pro babičku bylo solidární chování přirozené, zatímco v době, kdy toto literární dílo vznikalo, začalo dominovat už chování konkurenční. Její vztah vůči přírody byl takový, že stopu Boha viděla v každé květině, v každém živém stromu či živočichu, v každém člověku. Pro moderního člověka se příroda měnila v objekt přivlastnění a vykořisťování. A jak praví významný německý myslitel Walter Benjamin, vykořisťování lidí a vykořisťování přírody jde ruku v ruce. Babička pracovala celý život a pokládalo to za přirozené. Její svět byl cizí tomu, co tehdy nastupovalo: práce jako podřízení strojům a donucovací mašinérii velkého průmyslu. Vzpomínám si, jak na mne zapůsobila televizní adaptace Babičky, jak ji připravil Antonín Moskalyk. Kritika opět nesplnila svou roli a nedocenila význam Moskalykova díla. Najednou tu bylo něco jiného, než tradiční obraz venkovské idyly. Venkov, který ještě žije v souladu s rytmem přírody, babička, kolem níž se vše točí, přesto, že ona nechává vše svému přirozenému běhu. Moskalyk a jeho scénárista Pavlíček filmovou řečí přiblížili lidový pohled na svět, lidový panteismus, kde Bůh a příroda nestojí proti sobě. Divák druhé poloviny dvacátého století pochopil, že jsou věci, které se nedají převést na peníze ani do řeči technostruktur, jako je domov. Moskalykova Babička ukázala přesvědčivě, že přirozený lidský svět je základem, na kterém naše civilizace stojí, jakkoli se k němu chová nešetrně. Nemluvilo se tehdy ještě o ekologii, ale poselství knihy i filmu je jasné: správný postoj
znamená přírodu utvářet a nikoli jí dominovat. Není náhodou, že myšlenkově silné filmové ztvárnění Babičky, až na drobnosti věrné duchu autorčina díla, určilo brzy i výtvarnou řeč ilustrátorů. Žijeme v neobyčejné době, plné neklidu a nejistoty. Vše je v pohybu, a tak více než kdy jindy lidé pociťují potřebu něčeho, co je nevývratné a jisté. Něčeho, co tvoří konstantu v proměnách času. Protože neustálý život v relativitách vede k strašnému opotřebení. Takovou konstantou je domov, něco, co se nedá marketizovat. Jistě, novináři dnes pohrdavě shlížejí na vše, co nás prý vzdaluje od Evropy, v Lidových novinách jsem dokonce našel glosu, že prý slovo lid je zprofanované. A Václav Klaus se vyznal v televizním seriálu věnovaném léčbě spojené s jeho jménem, že prý v příštím století (a to už mezitím žijeme) vše bude řídit osvícená elita. Dnešek je charakterizován skluzem do okleštění dějinné paměti, do bezkontextovosti a tím se vytváří skvělý předpoklad manipulace. Potřeba hodnot spjatých s fenoménem domova není tedy jen psychologická, ale má i objektivní ráz. O tom všem je možno přemýšlet i nad Babičkou, Pohorskou vesnicí, nad povídkami Boženy ěmcové. Božena ěmcová byla ztělesněním nekonformnosti, a přece napsala něco, co mluví z duše už tolika generacím. V kraji, kde se narodila, žili vždy lidé, kteří uměli říkat ne nespravedlnosti, kteří vyznávali nekonformnost. Tam, v Orlických horách, v Kunvaldu, založili čeští bratří svou Jednotu, Orlické hory byly jejich tvrzí, v níž se scházeli ke svým synodům. Orlické hory hostily Komenského a v nedalekých Králíkách vznikl klenot české literatury, bratrský překlad bible. Po bělohorském zvratu v českých dějinách lid východních Čech a zvláště Orlických hor vydržel nejdéle a rekatolizaci se tu nikdy nepodařilo udolat odpor proti vnucené víře a vnuceným sociálním pořádkům. Lidé zbíhali ze svých panství, houževnatě si hájili svou víru, ať už evangelickou nebo později "blouzniveckou", o níž tak krásná slova našli Adámek, ejedlý a zejména pak Teréza ováková . Roku 1775 zde sedláci řekli své konečné ne vůči nevolnictví, v následujících desetiletích patřily tyto končiny k oporám spontánně postupujícího českého národního obrození. Národní a sociální cit měla babička ěmcové díky této minulosti opravdu v krvi. Babička byla upřímná katolička, ale ěmcová nezapřela úctu místních obyvatel k Mistru Janu Husovi, stejně jako sympatie k tehdy opovrhovaným "socanům". Babiččina houževnatost je nápadným rysem této prosté venkovské ženy. Někdo by to mohl spojovat se lpěním na tradicích. Tradice má ovšem dvojakou roli: ejedlý psal o tom, že je silná proti reakci, ale slabá proti pokroku. Tradice pomáhala nepodlehnout a udržet se, bojovat proti nespravedlnosti, ale nové řády vybudovat už nepomáhala. ěmcová ve své knize však nechce konzervovat to, co je přežilé a patřilo nenávratně minulosti. Chtěla zachovat jen a oslavit to, co je pravdivé a krásné. Krása je, jak se můžeme dočíst u Anatola France, vždy pravdivá : pravda ovšem vždy krásná není. Moderní člověk si zvykl spojovat pravdu s postupem vědy a na ní spočívající civilizace. Ale určité hodnoty, jako je například domov, by na základě tohoto vědeckého typu myšlení nemohly vůbec vzniknout. Věda je ve své kritičnosti dynamická, ale dějiny nejsou jen rušením starého a budováním nového. Ruský historik Aron Jakovlevič Gurevič právem řekl, že v dějinách existují vedle změn i věci trvalé a ty není možno z dějin odstranit. Jakési konstanty kultury se stávají dnes předmětem pozornosti v souvislosti s problémy dnešní civilizace, která už přestává věřit, že společnost lze integrovat jen úzce pojatou ekonomickou nebo politickou racionalitou. Sféra ekonomiky a moci rozrušovala dlouho to, co fenomenologičtí sociologové nebo Jürgen Habermas nazývají přirozeným světem,
životním světem lidí (Lebenswelt). Dnes se ukazuje rub tohoto rozrušování: v měnícím se světě člověk ztrácí smysl pro své kořeny, pro identitu sebe sama. Tempo změn vyžaduje svůj vyvažující a zprostředkující protiklad - objevit právě už zmíněné konstanty kultury. Nejde jen o jakousi folkloristickou libůstku, nebo zábavnost vyprávění lidových autorů jako jsou dnes třeba Galuška nebo Horáček. Pozornost věnují lidové kultuře i literární historikové, estetici, filosofové, historikové kultury: stačí připomenout závažnou práci Michaila M. Bachtina o Françoisu Rabelaisovi a lidové kultuře středověku a renesance, vynikajícím přínosem v tomto směru je i Gurevičova kniha o lidové kultuře středověku. Bachtin objevil lidovou smíchovou kulturu a karnevalové vidění světa, které je protiváhou světa vysoké vědy a kultury. Cenné postřehy k jakési "filosofii smíchu" přinesla už kdysi knížka Henri Bergsona (nyní přeložená a vydaná i u nás) a v době zcela nedávné román Umberta Eca Jméno růže, který se setkal s obrovským mezinárodním ohlasem. Dnešní obrat k lidové kultuře tedy není návratem k folkloristickému sběratelství nebo k názorům "filosofuje nám lid", "zpívá nám lid". Lidovost naší kultury nemůže být popisná a napodobující, je potřeba usilovat o lidovost vyššího řádu, asi tak, jako Smetana odmítl popisnost, i když usiloval o skutečně národní hudbu. Obrat k lidové kultuře je součástí celé proměny konceptu společenské racionality a kultury, kdy opouštíme svět manipulativní a instrumentální racionality a usilujeme o racionalitu hlubší, která chce vidět svět celkově, stejně jako člověka. Ekologické vědomí dneška usiluje o to, zahrnout do sféry rozumu i morální i estetické hodnoty, které získávají stále více na integrujícím poslání. Formující se ekologické vědomí hledá dnes celosvětově svou inspiraci m.j. v respektování přirozeného životního světa člověka, k němuž měla lidová kultura vždycky blízko. Usiluje se o obnovení přirozeného vztahu člověka k člověku a člověka k přírodě, do módy přišly jazykové a etnické odlišnosti, což dobře souzní s hledáním alternativních životních stylů. aisbittovy Megatrendy nebo Tofflerova Třetí vlna přináší řadu dokladů v tomto směru: nikoli unifikovanost, ale diferencovanost životního stylu je heslem dne. Určitá nostalgie ěmcové odráží základní životní pocit, kterým je uplývavost času, který odnáší to, co bylo pravdivé a krásné. Jakoby chtěla svým dílem zastavit a zprostorovět ten ubíhající čas, aby všechno nepohltila minulost. A ěmcová se o to snažila všude, ve svém rodném kraji, v Chodsku, na Slovensku, všude, kde se setkávala s lidovou kulturou. Všude si všímala životních a sociálních podmínek venkovských lidí, jejich řemeslné i slovní dovednosti, jejich zvyků a muzikálnosti, oceňovala to, že ve světě mnohonásobné propojenosti všeho se vším a dynamických dějinných změn (které její knížky nenásilně zrcadlily) tito lidé drželi prapor přirozenosti a bezprostřednosti, přirozený vztah vůči přírodě, kterou babička velice ctila. Není náhodou, že ěmcová si vážila Mánesa,který poprvé ztvárnil do výtvarných cyklů duši českého lidu. Není náhodou, že si jí vážil Mikoláš Aleš, který podle slov Čapkových zahrnul do svého světa přírodu i lidskou skutečnost, dějiny, přítomnost i budoucnost, prostě celý svět českých lidí. Už romantismus 19. století obrátil pozornost ke světu přírody a přirozeného světa lidí. Právě tady, v této souvislosti si každý vybaví naši Boženu ěmcovou a její Babičku. Není náhodou, že ve 20. století zaznamenalo řadu případů obdivu pro toto dílo u autorů, kteří byli kritiky odlidštěných struktur techniky a institucí: už jse na samém začátku této úvahy uvedl jména Franze Kafky a Heinricha Bölla. Ale dnešní autoři inspirující se tímto dílem nemohou venkovské prostředí líčit tak, jako ěmcová. Tehdy, na konci feudální éry
a začátku epochy buržoasie měl venkovský člověk relativně ucelený názor na svět a usoustavněný hodnotový řád, který umožňoval věci vřazovat do přirozených vazeb. Přirozený svět lidského života je zároveň prosvětlen lidovým náboženstvím, trochu panteistickým, kde v přírodě lidé cítí neustálou přítomnost Boží. Spisovatel stejně geniální jako ěmcová, Vladislav Vančura, napsal o autorce babičky tato krásná slova, že „po celé délce díla Boženy ěmcové vládne nepopiratelná a skoro dokazatelná snaha vyvážit, léčit a opraviti každou nespravedlnost zásahem ušlechtilého srdce a ušlechtilé síly“. Vančura kladl důraz na morální sílu, která z díla ěmcové vane, ale tento motiv tradic lidového světonázoru, lidového náboženství nevyzdvihuje. Nástup městské civilizace toto lidové vidění světa rozkládal už dávno, 19. a 20. století definitivně vneslo i sem vítězství technické racionality. Dnešní venkovský člověk ztratil své orientační horizonty (například posloupnost generací a příbuzenské vazby byly ještě u generace našich rodičů velice důležitou věcí, dnes ztrácí na významu), a proto podobné ucelené vidění světa je vyloučené. Stejně tak ani jazyková forma nemůže být jednotná: dnešní venkovan nemyslí v dialektu. Dialektová forma jazyka oslabila dříve hlavní funkci komunikativní, do popředí se dostala expresívní funkce. Mluvčí se citově přiřazují k prostředí, k lidem, které mají rádi, ozvláštňují dialektismy své projevy. Naproti dnešní mozaikovitosti lidové kultury venkovský člověk doby mládí Boženy ěmcové respektoval proud životního, přírodního koloběhu, a nebylo to nějaké vědomé přitakávání vyznávání přírody a života. Kniha ěmcové je obdivuhodně jazykově jednotná: jako by zrcadlila životy lidí, pro něž byla příroda příbytkem, dílnou i chrámem. Přesto ale jazyk ěmcové nezapře nikdy citový náboj a prozrazuje její pouto k domovu, k lidem, mezi nimiž prožila počátek svého života. Její vzpomínky byly fragmentární, ale vidění světa, časového proudu tuto fragmentárnost překonalo. ěmcová ukazuje svět venkovských lidí jako sféru oněch kulturních konstant, o nichž už byla řeč. . Božena ěmcová byla z tohoto světa vytržena a ocitla se častokrát sama a bez opory. Ale její návrat do dětství, do světa lidové pospolitosti, který se točil kolem její babičky, jakoby vyvolal naději, že svět lidové kultury je nositelem hodnot, jejichž čas sice odcházel, ale znovu přijde. Její podání lidového světa venkova není fragmentární: původní ucelenost byla cílevědomě rekonstruována, zatímco v první polovině 19. století byla ještě samozřejmou věcí. Ale i tam v nejpokročilejších zemích světa začínal úpadek starých zvyků: klasickým případem je průmyslová Anglie. Anglie je ovšem také důkazem, že tento vývoj nemusí být lineární a nezvratný, že staré formy se mohou stát nositelem nových významů. Tak se v době Dickensově přestávalo koledovat, zatímco v Čechách bylo koledování tehdy běžné. Stačilo ale 20 let, od čtyřicátých do šedesátých let 19. století a koledování ožilo, stalo se součástí i městského života, často zlidověly umělé koledy, jako ta, která byla odvozena z Kristiánovy legendy o svatém Václavu. Lze se domnívat, že i dnešní doba přináší znenáhla takový obrat, který může být ještě mnohem silnější. V Babičce se město mihne jen málo, babička byla tělem duší venkovanka. Svět průmyslu a obchodu zasahuje do tohoto venkovského zázemí jen okrajově a spíše rušivě. Celé dějiny evropské civilizace byly ovšem dějinami expanze městské civilizace, dějinami rozkladu původních forem pospolitého života živelně vzniklých společenství, jak už ukázal Karel Marx. Marx byl už také schopen ukázat, že postup městské civilizace nebyl spojen jenom s jednoznačnými klady, ale že také přinášel nesporné ztráty. Ale do nedávné doby panující technologie vyžadovaly koncentraci velkého množství pracovní síly na malé ploše a s tím spojenou unifikaci životního stylu, podřízení lidí strojům, proti spontánní kolektivitě venkovského života vyvstala kolektivita vynucená podřízením panující technologii,
kolektivita továren a dělnických čtvrtí, přičemž ale společnost byla atomizována na individuální osudy, jediným spojením věcí a lidí byly peníze. V poválečném období si naše společnost kladla za cíl umožnit obnovení kolektivismu, ale postupy, které jsme volili, byly neorganické. Existovalo dál podřízení člověka strojům a dokonce se prohlubovalo, nedostatky na trhu uzavíraly lidi do rodin a kruhu služeb a protislužeb, smysl pro původní hodnoty života upadal. A v posledních dvou letech se lidem nabízí jako řešení obrat k tvrdému individualismu, v době, kdy se v nejvyspělejších zemích objevuje vědomí závazku a solidarity. Dnes nejen probouzející se ekologické vědomí, ale také nástup nových technologií a forem služeb i obchodního podniká ní umožňuje zbavit se nadměrného soustředění pracovní síly na malé ploše, které už není nutné, umožňuje vyrovnat civilizační rozdíly mezi městem a venkovem. Městská civilizace narazila na bariéry, obrat k obnovení přirozených vazeb mezi lidmi a přírodou také vede k pozornosti k venkovskému prostředí nejen jako zdroji rekreace, ale také znovu objevovanému prameni kulturních hodnot. Ve světě se objevily procesy kontraurbanizace, kdy se např. v 70. letech 10 milionů Američanů vystěhovalo na venkov z velkých aglomerací. V USA se objevilo hnutí "dobrovolná oproštěnost", které razí životní styl harmonizující vztahy vůči přírodě, dobrovolné omezení. Ekologické hnutí, alternativní hnutí zahrnují dnes miliony lidí. Připomínají se tradice spojené se jmény Emerson, Thoreau atd. Jaká je situace u nás? Literatura se venkovu věnovala převážně v souvislosti s kolektivizací, ač už s kladným či záporným hodnocením těchto procesů, v nichž šlo o překonání tradičního hospodaření, kdy venkovský svět minulosti byl nahlížen převážně jako něco, co je třeba překonat. Jako by u nás stále žily nálady spojené s Trockého výroky o idiotismu venkovského života. Dnes jen s opačným předznamenáním. Sotva existuje v naší poválečné literatuře jediná práce, která by viděla venkovské prostředí očima toho, co se dnes nazývá ekologickým vědomím, oněch kulturních konstant a původních vztahů lidí k přírodě a k životu. Ekologické vědomí se dnes spojuje spíše s ochranou už poškozeného přírodního prostředí než s tvorbou životního prostředí pro člověka. Velký rakouský historik kultury a evropského myšlení Friedrich Heer podal důkaz, že tam, kde se kultura elit a kultura lidu netkávají v plodné výměně, kde nedochází k pohybu oběma směry, je taková společnost na cestě k sociálnímu výbuchu. Moskalykova Babička byla ve své době průlomem k novému vidění světa civilizačních konstant. Dnes můžeme číst Babičku nově, jakoby v jiné perspektivě, jako dílo, která nás oslovuje v našich nesnázích i nadějích. V Babičce není pravého literárního hrdiny: autorku zajímá lidová pospolitost a její vztah k prostředí, v němž by člověk nemusel nutně projevovat svou vůli k panování. ěmcová napsala u nás snad jako první dílo, kde nebyl děj a také žádný literární hrdina. Upozornila na to, že celá jedna obrovská oblast zůstala stranou umělecké tvorby, že pohrdavý vztah vůči odkazu minulých generací je pošetilý. Naši hudebníci pak v těchto stopách objevovali ony kulturní konstanty: stačí připomenout nádherné hudební stylizace a zpracování lidových písní a jejich motivů ze strany Jaroslava Krčka či Zdeňka Lukáše nebo Jana Rokyty. Vznikl tak v podstatě nový hudební žánr, který má své věrné posluchače. Existují také moderní způsoby zpracování lidové inspirace ve výtvarném umění, ať už je to známý lužickosrbský malíř a spisovatel Měrčin owak, u nás lze připomenout dílo Karla Svolinského nebo Antonína Strnadela. Ale co literatura?
byla
Je snad jediná oblast, kde v tomto směru existují pozitivní výsledky, oblast, která nejméně zatížena schematismem, protože působnost na čtenáře to prostě
nepřipouští: dětská literatura, především pohádková, kde Božena ěmcová měla také zakladatelský význam. . Zde vznikly pozoruhodné hodnoty jako Čtvrtkovy pohádky, nebo povídky, které se dočkaly i vděčného filmového ztvárnění (Kachyňův film Duhová kulička). V tzv. velké literatuře jsou jen ojedinělé výjimky jako je Hrubínova Romance pro křídlovku nebo poezie Zdeňka Barborky, hledající v lidové slovesnosti hodnoty bezprostřednosti a spontánnosti, jejichž nedostatek začal ohrožovat životní sílu moderního člověka. Ale prozaická větev české literatury nic na téma kulturních konstant nevytvořila. Nad čtenářským a diváckým úspěchem Galuškových povídek ze Slovácka (Slovácko sa súdí, Slovácko sa nesúdí) nejvýše renomovaní autoři pokrčí rameny. Že prý je zájem čtenářů a diváků o tento druh tvorby jen dokladem pokleslého vkusu! Že je to zábava? Neřekl ale Brecht právem, že "zábava má zapotřebí obhajoby méně než cokoli jiného"? Že motivace zájmu o tento okruh tvorby je hlubší, dokazuje právě neutuchající obliba Babičky Boženy ěmcové, v níž právem Antonín Moskalyk vytušil právě ony zmíněné konstanty kultury, lidový pohled na svět, přírodu, běh věcí pozemských. Jeho vidění lidového světonázoru vykazuje shodné rysy s Bachtinem, jehož práce rusky vyšla roku 1965, ale Moskalyk z ní těžko mohl čerpat inspiraci, zásluhou Kolárovou u nás ostatně vyšla roku 1975, tedy 4 roky po dokončení Moskalykova filmu. Moskalykovo ztvárnění Babičky neprávem sváděli kritikové 70. let do mezí surrealismu, nebo stavěli do protikladu ke klasickému zpracování s Terezií Brzkovou v hlavní roli, ale Moskalykův pohled byl asi hlubší. Jak už jsem se zmínil, kritika opět jednou ve svém poslání, pomáhat na svět novým pohledům a hodnotám, úplně zklamala. Vraťme se ale k Babičce. Pro mne je to dílo, které je svědectvím o nutnosti návratu ke kořenům, jimž jsme mnohé dlužni v oblasti kulturní tvorby i jinde. Není možno nadále českou kulturu a společnost ochuzovat o pramen tvořivé síly, který může být velice produktivní. Jakási „ekologizace“ Babičky má jistě své meze. Ale domov je hodnota nezastupitelná a věrnost zemi v těchto dobách nebezpečných nejistot by měla být pro všechny, od politiků až k poslednímu občanu samozřejmostí. Minulé generace shlížely k Boženě ěmcové s obdivem jako k rebelce, ženě, která byla schopna se vzepřít dobovým konvencím a hrdě nést svůj ženský úděl. Dnes se nabízí i jiná, zatím opomíjená a spíšená tušená vrstva jejího odkazu. Pokus o její připomenutí byla tato stať.
