No title

HEYDRICH_ZLOM.QXD:Sestava 1

10/26/12

3:16 PM

Stránka 7

ÚVOD

Úvod Reinhard Heydrich, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, RSHA), ztělesňuje jako sotvakdo jiný kombinaci, která je pro nacistický aparát teroru charakteristická, totiž kombinaci horlivé výkonnosti, fanatické ideologie a chladné zločinnosti. Tato postava cynického „anděla smrti“ přitahovala a současně odpuzovala novináře, spisovatele i filmové režiséry, jejichž fantazii znovu a znovu dávala křídla již sama Heydrichova postava a jeho násilná smrt v Praze: Strmá kariéra v „třetí říši“, atentát s jeho krvavými následky včetně zničení české vesnice Lidice poskytly látku více než tuctu dokumentárních filmů a děl filmové válečné propagandy, mezi jinými také filmu Hangmen also Die (I katani umírají), který vytvořili Fritz Lang a Bertolt Brecht v roce 1943 v Hollywoodu. Román Heinricha Manna Lidice (1942) postavil obětem nacistických represí již záhy po atentátu literární pomník, zatímco dílo Laurenta Bineta HHhH, které vyšlo v roce 2010 a za něž spisovatel dostal nejvýznamnější francouzskou literární cenu, Prix Goncourt, pojednává o Heydrichově životě. Zájem, který trvá dodneška, lze snadno vysvětlit: Ačkoliv bylo Reinhardu Heydrichovi v době atentátu, který provedli českoslovenští parašutisté, teprve 38 let, hrál v rámci složitého mocenského systému třetí říše ústřední roli. Jako vedoucí centrály teroru nacistické diktatury, Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jako zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě, hlavní plánovač „konečného řešení židovské otázky“ a předseda konference ve Wannsee odpovídal za pronásledování a vyhlazování ve třetí říši i daleko za jejími hranicemi. 7


10/26/12

3:16 PM

Stránka 8

ÚVOD

Tím podivnější je, že o této ústřední postavě nacistického teroristického režimu neexistuje téměř sedm desetiletí po skončení druhé světové války stále ještě žádná studie, která by splňovala vědecké požadavky a byla empirická, studie, která by nabízela více než běžná klišé o „mladém zlém bohu smrti“ nebo zavádějící obraz ideologicky lhostejného a pouze na kariéru zaměřeného „manažera masového vraždění“.1 Překvapující je také skutečnost, že snad nejdůležitější studie o Heydrichově raném životě vyšla již před více než čtyřiceti lety – v roce 1967 předložil izraelský historik Šlomo Aronson důležitou disertaci, která ovšem mimo okruh historiků sotva vzbudila pozornost a soustředila se na jeho roli v rané historii gestapa a bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, SD), dvou organizací, které Heydrich vedl až do své smrti.2 Aronsonova práce, jež končí plnou kontrolou německé policie Zbraněmi SS v roce 1936, nabízí množství materiálu, není však životopisem v pravém smyslu slova. Autor, který shromáždil důležité výpovědi současníků o Heydrichově dětství a mládí, má také zásluhu na vyvrácení dlouholetého mýtu, který vznikl již během Heydrichova mládí v Halle nad Sálou a který přes maximální úsilí rodiny o jeho popření byl znovu a znovu oživován bývalými kolegy z SS i časnými životopisci; byl to mýtus o Heydrichově židovském původu. Tak třeba Himmlerův finský masér Felix Kersten tvrdil – pravděpodobně proto, aby se zvedl odbyt jeho velice nespolehlivých pamětí –, že jak říšský vůdce SS, tak i Hitler od počátku třicátých let o Heydrichově „temném tajemství“ věděli, že se však rozhodli pověřit tohoto „vysoce nadaného, ale také velmi nebezpečného muže“ nejvražednějšími úkoly režimu.3 Odtud i fakt, že mýtus o Heydrichově židovském původu, který by se býval dal vlastně snadno vyvrátit, měl i mezi seriózními historiky tuhý kořínek. Tak třeba oxfordský profesor historie Hugh Trevor-Roper napsal v předmluvě k anglickému vydání Kerstenových memoárů, že „podle všech poznatků, které mám k dispozici“, byl prý Heydrich Žid – teze, kterou nekriticky převzali renomovaní němečtí historici jako Karl Dietrich Bracher i Hitlerův životopisec Joachim Fest.4 Jako schizofrenní, antisemitskou sebenenávistí štvaný fanatik, jak se Fest domnívá, se prý Heydrich musel neustále osvědčovat. Vyvinul se údajně v muže „typu rány bičem“, řídil aparát teroru třetí říše s „ďábelským citovým chladem“, před očima neustále pevný cíl, že se jednoho dne stane Hitlerovým „následníkem“.5 Festova psychologizující studie o Heydrichově charakteru nespočívala jen na výpovědích bývalých spolupracovníků z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), kteří se z apologetických záměrů, aby snížili vlastní odpovědnost za 8


10/26/12

3:16 PM

Stránka 9

ÚVOD

zločiny třetí říše, snažili svého šéfa „démonizovat“. Když byli Heydrich, Himmler a Hitler mrtví a třetí říše ležela v troskách, snažili se kromě jiných i vysocí důstojníci SS ve spojeneckém válečném zajetí svalovat odpovědnost na bývalé představené a „dokazovat“, že museli plnit jejich rozkazy. Dr. Werner Best, Heydrichův mnohaletý zástupce, například charakterizoval svého mrtvého šéfa jako „démonickou“ postavu třetí říše; odpor prý nesnesl. Walter Schellenberg, nejmladší vedoucí jednoho oddělení v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti, o něm hovořil jako o muži s „instinktem dravce“ a „nadáním okamžitě rozpoznat osobní, odborné, ale i politické slabosti druhých“, a tuto znalost v pravou chvíli využít. Po roce 1945 vypovídají všichni nejbližší Heydrichovi spolupracovníci unisono, že prý se v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti šéfa všichni báli.6 Pověst vůdců SS jako „démonů nahánějících hrůzu“, která se šířila bezprostředně po válce, se stávala čím dál pochybnější, když se z Adolfa Eichmanna, Heydrichova hlavního poradce pro „židovské záležitosti“, vyklubalo v roce 1961 v procesu v Jeruzalémě, jenž vyvolal celosvětový rozruch, všechno jiné, jen ne „démonická“ postava. Jeden z hlavních pachatelů šoa tu vystupoval celý bledý, nejistý a podlézavý, a prezentoval se jako nudný vykonavatel rozkazů, jako zosobnění „banality zla“.7 V důsledku procesu s Eichmannem a ve stejné době uveřejněné průkopnické studie o holokaustu od Raula Hilberga se šoa čím dál víc popisovalo jako výsledek byrokraticky ztechnizovaného procesu.8 Byli to byrokraté, lékaři a národohospodáři, demografové a agronomové v černých uniformách, kteří si oběti vybírali na základě amorálních, avšak zdánlivě „racionálních“ rozhodnutí vyplývajících z rasově hygienických a geopolitických úvah i ekonomických plánů, a předávali je vysoce technizovaným továrnám na smrt.9 Na personál SS, který se na těchto „sterilních“ masových vraždách podílel, se tudíž pohlíželo jako na „nesentimentální technokraty moci“. Takový způsob pohledu silně ovlivnil dodnes snad nejrozšířenější populárněvědecký Heydrichův životopis Statthalter der totalen Macht (Místodržitel totální moci) od Günthera Deschnera, který vyšel v roce 1977. Deschner vycházel z trendu 70. a 80. let, který prezentoval Heydricha jako moderního manažera masového vraždění, jemuž šlo údajně v první řadě o efektivitu, stoupající výkonnost a „totální moc“ a jemuž nacionálněsocialistický světový názor sloužil především k tomu, aby ve třetí říši udělal kariéru.10 Na populárním pojetí Heydricha jako chladnokrevného, ideologicky nezúčastněného manažera genocidy se během let změnilo jen málo, třebaže axiomy, o něž 9


10/26/12

3:16 PM

Stránka 10

ÚVOD

se takový obraz opírá, jsou v obou posledních desetiletích bádání čím dál více zpochybňovány: Především řada důležitých regionálních studií o okupovaných územích východní Evropy připomněla, že vyhlazování Židů rozhodně nebylo pouze „průmyslovou“ záležitostí, nýbrž v mnoha případech výsledkem krvavých akcí masového střílení, na nichž se často podíleli domnělí „zločinci od psacího stolu“ z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti jako velící důstojníci. Zadruhé se mezitím zjistilo, že u vysokých důstojníků SS hrál nacionálněsocialistický světový názor podstatnou roli jako motiv jednání, a tak jakýkoliv pokus spatřovat v nich buď choré osamělce, nebo úředníky orientované výhradně na kariéru, je nanejvýš zavádějící. Četné biografie z nedávné doby, věnované některým čelným představitelům SS, jako Heinrichu Himmlerovi, Ernstu Kaltenbrunnerovi, Adolfu Eichmannovi a Werneru Bestovi,11 jakož i dvě průkopnické skupinové biografické studie o vedoucím personálu v Heydrichově Hlavním úřadu říšské bezpečnosti zdokumentovaly, že většina esesmanů byla vysoce nadprůměrně vzdělaná. Zásadně šlo o univerzitní absolventy ctižádostivě orientované na kariéru, kteří většinou pocházeli z bezúhonných rodin, a rozhodně nešlo, jak se dlouho předpokládalo, o příslušníky nějaké narušené menšiny nebo o extremisty z kriminální spodiny – zcela naopak: ti zločinci byli mladí muži ze střední vrstvy německé společnosti.12 Zjištění kolektivních biografických studií o Hlavním úřadu říšské bezpečnosti mají pro každého Heydrichova životopisce bezpochyby zásadní význam, současně však vyvolávají otázku týkající se mezí metody skupinových biografií: Byl Heydrich typickým představitelem ctižádostivé a ideologicky nacionálnímu socialismu „bezvýhradně oddané generace“, která propůjčila Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti mimořádný étos? Patřil snad k těm, kteří byli čím dál ochotnější akceptovat vraždění po milionech, a tak jako hrůznou skutečnost realizovat Hitlerovy chorobné fantazie o obnově světa? Anebo byl prostě jedním z oněch „naprosto normálních“ Němců, kteří zasaženi radikalizujícími se vlivy nacionálněsocialistické ideologie a pod tlakem druhé světové války překračujícím únosnou míru spatřovali svůj úkol v tom, že „židovskou otázku“, která byla prohlášena za problém, vyřeší masovým vražděním?13 V této knize ukážeme, že pouze skupinově biografická vysvětlení nestačí, chceme-li přiměřeně postihnout Heydrichův život a jeho působení, neboť Heydrich byl jak typický, tak i atypický představitel oné „bezvýhradně oddané generace“. Jde o vzestup muže, který se v roce 1904 narodil v Halle nad Sálou v dobře 10


10/26/12

3:16 PM

Stránka 11

ÚVOD

situované katolické rodině hudebníků a jehož transformace z nejistého a spíše apolitického samotáře v sebevědomě vystupujícího a ideologicky pevného šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a organizátora holokaustu proběhla výrazně jinak než u mnoha jeho pozdějších podřízených. Na jedné straně mladý Heydrich sdílel generační krizové zkušenosti, porážku ve válce roku 1918, revoluci a hyperinflaci počátku 20. let, avšak na rozdíl od většiny ostatních vrcholných funkcionářů třetí říše se v důsledku toho nestal ani zaníceným antisemitou, ani stoupencem mladého nacionálněsocialistického hnutí. V důsledku hospodářského úpadku rodiny, který ho připravil o možnost usilovat o podobnou kariéru jako otec, operní pěvec, skladatel a ředitel konzervatoře, narukoval Heydrich v roce 1922 k říšskému námořnictvu, jež v oněch nejistých časech slibovalo jistý příjem a společenskou vážnost. Avšak v roce 1931, na vrcholu světové hospodářské krize, byl z námořnictva vyloučen vojenským čestným soudem, který se sešel, aby objasnil jeho aféru porušení slibu manželství a arogantní vystupování. Toto potupné propuštění se stalo v Heydrichově životě bodem zlomu; nezaměstnaný mladý muž bez budoucnosti a rodinné podpory podlehl tlaku své snoubenky, zanícené nacionální socialistky Liny von Osten, a ucházel se o místo u tehdy ještě malého oddílu SS v Mnichově. Až do této chvíle mohl jeho další život probíhat naprosto jinak, protože kromě velké ctižádosti a zarputilé vůle již nikdy neztroskotat měl pro pozdější roli šéfa SD nebo organizátora masového vraždění během světové války jen málo zjevného nadání. Heydrichova politická radikalizace, rychlý příklon k nacionálněsocialistické ideologii a zdařilá seberealizace v podobě „ideálního esesmana“ tak probíhá až v letech 1931 až 1936. Pro takový vývoj byly rozhodující zkušenosti a osobní setkání již uvnitř SS, tedy v relativně homogenním politickém prostředí, které tvořili ideologicky radikální a ctižádostiví mladí muži. Zde se oddávali fantaziím násilí, snili o tom, jak mohou Německo očistit od „vnitřních nepřátel“. Měšťanské morální představy generace otců odmítali. Pokládali je za přežitek, ba přímo za překážku v úsilí o „nacionální obrození“ Německa. Opojná zkušenost z razantního vzestupu, k němuž došlo poté, co se Hitler v roce 1933 zmocnil vlády, umožnila bývalému nadporučíkovi, který právě profesně ztroskotal, aby využil neustále narůstající zdroje moci; to posílilo Heydrichovu víru, že jeho příklon k nejradikálnější organizaci v rámci nacionálněsocialistického hnutí byl správný. Zdálo se, že mu tato cesta otvírá další šance na vzestup i v budoucnosti. Na straně druhé různé ústrky, které během svého vzestupu 11


10/26/12

3:16 PM

Stránka 12

ÚVOD

opakovaně zažíval, posilovaly jeho odpor k nacionálněsocialistickým stranickým funkcionářům, gaulajtrům, ministerským úředníkům a vojákům, v nichž spatřoval činitele odpovědné za rozmělňování „čistého učení“ a – po roce 1941 – za neúspěchy na frontě. Prostředky a cíl nacionálněsocialistické politiky útisku a pronásledování, za niž odpovídali Heydrich a Himmler, se v letech 1933 až 1942 dramaticky změnily. Částečně to byla reakce na okolnosti a události mimo Heydrichovu kontrolu – od vypuknutí druhé světové války až po ztroskotání různých deportačních plánů –, částečně to byl důsledek chorobné víry, že všechno je možné, víry, která se po německém napadení Polska zmocnila mnoha vysokých velitelů SS, vojáků i „rasových hygieniků“. K oné „kumulativní radikalizaci“, jež se nakonec projevila bezuzdným masovým vražděním, vedla směs válečné brutalizace, zklamání z nezdařených plánů na vysídlení, tlaku lokálních německých správců na okupovaném Východě a v neposlední řadě též světonázorově motivované odhodlanosti vyřešit „židovskou otázku“ jednou provždy.14 Řešení „židovské otázky“, za něž Heydrich od konce třicátých let nesl bezprostřední odpovědnost, bylo ostatně jen prvním krokem na cestě ke krvavému řešení komplexního etnického složení Evropy velkolepě koncipovaným projektem vyhánění, přesídlování a vraždění milionů „neárijských“ lidí ve střední a východní Evropě.15 Na tomto pozadí bylo logické, že byl Heydrich v září 1941 – pouhé dva měsíce po zahájení operace Barbarossa a v rozhodujícím okamžiku přechodu od masového vraždění sovětských a srbských Židů k celoevropské genocidě – jmenován zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Heydrichovo jmenování souviselo také s narůstajícím odbojem v protektorátu, což ohrožovalo produktivitu českého zbrojního průmyslu, důležitého pro válku. Kromě toho vyslal Hitler Reinharda Heydricha do Prahy s úkolem zahájit zde realizaci další fáze nacionálněsocialistické rasové politiky a dozírat na ni, a navíc schvalovat deportace všech Židů z Německa a protektorátu. Kromě toho musel připravovat naprostou germanizaci protektorátu, tedy dokonalé rasové, politické a kulturní začlenění Čech a Moravy do Německé říše po vítězném konci druhé světové války. Heydrichův život i dílo tak otevírá intimní a organický pohled na některé centrální aspekty nacistické diktatury, z nichž o mnohých separátně pojednávají práce výrazně zaměřené na třetí říši; současně poskytuje možnost sestavit celkové panorama, které daleko přesahuje konvenční popis jednoho konkrétního život12


10/26/12

3:16 PM

Stránka 13

ÚVOD

ního příběhu. To může ukázat, jak a v čem Heydrichovu životní dráhu razila vědomá osobní rozhodnutí, kdy ho naopak usměrňovaly události, které nemohl předvídat, a kdy ho řídily struktury, jež zpravidla neměl pod kontrolou. Platí to nejen pro jeho mládí ve stínu první světové války a společenského úpadku rodičů, nýbrž také pro Heydrichův vzestup, pro oblast jeho působnosti a šancí ve třetí říši. Jeho počínání a politické přesvědčení lze ostatně uspokojivě vysvětlit pouze tehdy, posuzují-li se v kontextu intelektuálních, politických, kulturních a socioekonomických rámcových podmínek, které charakterizovaly německé dějiny v první polovině 20. století. V této knize se tedy protínají soukromý životní příběh, politický životopis i strukturální dějiny, což poskytuje vhled do všech oblastí, za něž Heydrich nesl odpovědnost, od budování „státu SS“ ve třetí říši přes pronásledování politických a rasových protivníků až po holokaust a germanizační politiku v Čechách a na Moravě. Na výrazně osobně pojaté rovině se tak osvětlují historické okolnosti, za nichž se mladí muži ze zcela „normálních“ rodin měšťanské střední vrstvy mohli stát politickými extremisty a masovými vrahy. Pro přiblížení k tomuto obtížnému tématu jsme zvolili přístup, který lze nejlépe popsat jako „chladnou empatii“: Je to pokus rekonstruovat Heydrichův život s kritickým odstupem, aniž bychom podlehli nebezpečí zaměnit roli historika s rolí státního návladního při procesu s válečným zločincem. Ústředním úkolem historika je vysvětlovat motivace jednání, struktury a kontexty, proto jsem se snažil vyvarovat se částečně senzacechtivému tónu dřívějších životopisů. Heydrichovo jednání, způsob vyjadřování a chování mluví beztak samy za sebe a samy nám přibližují genocidního masového vraha ze střední vrstvy německé společnosti, který byl čím dál více přesvědčen o svém ideologickém poslání.

13


10/26/12

3:16 PM

Stránka 14


10/26/12

3:16 PM

Stránka 15

I. SMRT V PRAZE

KAPITOLA I

Smrt v Praze 27. květen 1942 byl krásný slunný jarní den. Ráno se nad českou zemí rozednívalo jasně a slibně. Po dlouhé a neobyčejně studené zimě konečně přišlo jaro. Stromy bohatě kvetly a číšníci v pražských pouličních kavárnách měli plné ruce práce.1 Od roku 1939 zemi okupoval německý wehrmacht. Sotva dvacet kilometrů na sever od hlavního města si v parku svého rozsáhlého panství v Panenských Břežanech hrál nesporný vládce „Protektorátu Čechy a Morava“ a šéf nacionálněsocialistického aparátu teroru Reinhard Heydrich s oběma synky Klausem a Heiderem, zatímco manželka Lina, ve vysokém stupni těhotenství očekávající čtvrté dítě, se na ně dívala z terasy; dcerušku Silke držela za ruku.2 Soukromě i profesně měl Heydrich veškeré důvody ke spokojenosti: Ve věku právě 38 let byl hned po Heinrichu Himmlerovi nejmocnějším mužem SS. V celé okupované Evropě velel operační represivní síti politických policejních jednotek, agentů bezpečnostní služby (SD) a zásahových oddílů SS. Německé vyhlášení války Spojeným státům z prosince 1941 a některé výraznější vojenské neúspěchy před branami Moskvy sice nad frontou vyvolaly pár temných mraků, zdálo se však, že Heydrich má před sebou skvělou budoucnost. Na konferenci ve Wannsee, kterou před několika měsíci svolal, se potvrdila jeho vůdčí role při „konečném řešení židovské otázky“, jejímž naplánováním byl pověřen v lednu 1939 (a nově v červenci 1941). Po německém vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 sice 15


10/26/12

3:16 PM

Stránka 16

I. SMRT V PRAZE

všude v Evropě zesílil odboj, Heydrich však měl dobrý důvod domnívat se, že takové výzvy vliv SS v německé okupační politice spíše posílí než oslabí. A na tomto poli byl Heydrich podle mnoha pozorovatelů mužem budoucnosti.3 Oproti zvyku nechat se dovézt do města krátce po východu slunce ono ráno opustil Heydrich sídlo až kolem desáté. Šofér Johannes Klein již čekal ve vstupní hale. Měl šéfa dovézt do úřadu na Hradčanech a odtud pak na letiště, odkud ho mělo letadlo dopravit do Berlína. Tam měl Hitlerovi podat zprávu o politické situaci v protektorátu a předložit podrobné návrhy dalších opatření proti eskalujícím odbojovým aktivitám v okupované Evropě. Na krátkou cestu do města Heydrich jako obvykle odmítl policejní doprovod. Když Klein s Heydrichem usedli do otevřeného služebního mercedesu, nemohli tušit, že jejich cesta skončí jen po několika kilometrech v pražské Libni v jedné vlásenkovité zatáčce. Tam už totiž postávali v civilním obleku tři českoslovenští parašutisté, kteří přiletěli z Anglie, a s rostoucí nervozitou čekali, až s Heydrichem budou moci skoncovat.4 Plány atentátu na Reinharda Heydricha zpracovávala od konce září 1941 britská tajná služba a československá exilová vláda pod vedením prezidenta Edvarda Beneše. Z dochovaných dokumentů tajné služby jasně vyplývá, že se plán zabít Heydricha zrodil ze zoufalství: Od porážky Francie v létě 1940 a překotného stažení britského expedičního vojska z Dunkerque stálo londýnské vedení pod silným tlakem získat zpět vojenskou iniciativu. Vítězná „letecká bitva o Anglii“ a německé přepadení Sovětského svazu v létě 1941 sice dopřály Velké Británii krátké nadechnutí, válka však ještě zdaleka nebyla vyhraná. V září 1941 se dokonce zdálo na dosah německé vítězství nad Sovětským svazem, což by znamenalo, že přímý útok na Velkou Británii byl pouze odložen. Angličané proto zesílili nátlak na exilové vlády v Londýně, polskou, francouzskou a československou, aby na územích okupovaných Němci zřídily co možná nejvíce center odboje. Zejména britský ministr válečného hospodářství Hugh Dalton prosazoval plán vybudovat za nepřátelskými liniemi podvratné organizace, zatímco ministerstvo války důrazně požadovalo, aby se „bojovalo proti narůstající ztrátě důvěry k britské říši, … která se vzpamatovává z našich posledních porážek“.6 Ani Dalton, ani nikdo jiný v britském kabinetu ostatně neměl jasnou představu o nesmírných potížích, před nimiž stály podzemní organizace na evropských územích okupovaných wehrmachtem, a nikdo z nich také neměl nejmenší tušení, jak obtížné jsou i sebemenší sabotážní akce. Československá exilová vláda v Putney a polská v Kensingtonu měly kromě toho dobrý důvod, aby pracně vybudované sítě tajných 16


10/26/12

3:16 PM

Stránka 17

I. SMRT V PRAZE

služeb ve svých zemích neohrožovaly organizováním ctižádostivých masových povstání, neboť ta by kvůli přítomnosti německých vojsk musela jedině ztroskotat. Za těchto okolností byly odbojové aktivity proti okupantům na jaře a v létě roku 1941 na nízké úrovni. Dokonce i při skromných nárocích byl výsledek chabý. Kritizováni byli především Češi, které Angličané pokládali za největší zbabělce. Benešův šéf tajné služby a vrchní vojenský poradce František Moravec se po válce vyjádřil, že „Československo bylo poslední na seznamu. Prezident Beneš tuto okolnost velmi těžce nesl. Řekl mi, že při rozhovorech se spojeneckými představiteli se poznámky o nutnosti účinného odboje začínají objevovat s ponižující naléhavostí. Angličané i Sověti, těžce zkoušení na svých vlastních frontách, začali Benešovi systematicky zdůrazňovat, jak životně důležité je pro postup války, aby každý národ včetně Československa vyvinul maximální válečné úsilí.“7 Nedostatek účinných českých odbojových akcí proti německé okupaci očividně poškozoval Benešovy politické plány pro poválečné období, totiž plány na obnovu Československa v hranicích před rokem 1938. Obával se, že by možná mírová dohoda mezi Německem a Anglií mohla potvrdit mnichovskou dohodu z roku 1938, která schválila připojení Sudet k Německu, ba dokonce by mohla Čechy a Moravu trvale začlenit do sféry vlivu třetí říše. Takové obavy nebyly zcela neopodstatněné, protože britská vláda mnichovskou dohodu dosud nevypověděla, ba jakékoli rozhodnutí v této záležitosti dokonce vědomě odsouvala, aby na Beneše vyvinula nátlak.8 Dne 5. září 1941 proto čím dál nervóznější Beneš zaslal Ústřednímu vedení odboje domácího (ÚVOD) do Prahy následující radiogram: „Je nanejvýš důležité, aby se od teoretických plánů a příprav přešlo k činům … V Londýně a Moskvě jsme byli informováni, že zničení nebo alespoň citelné poškození zbrojního průmyslu by v této chvíli Němce citelně zasáhlo … Pokud nebudeme alespoň držet krok s ostatními, celá naše pozice se trvale dostane do nepříznivého světla.“9 Pod tlakem z Londýna ÚVOD zesiloval své sabotážní akce a ve dnech 14. až 21. září koordinoval úspěšný bojkot protektorátního tisku kontrolovaného okupanty. Avšak již o týden později zažil Beneš trpké zklamání, neboť Hitler v reakci na tento vývoj nechal svého příliš „měkkého“ říšského protektora v Praze Konstantina von Neuratha ze „zdravotních důvodů“ odvolat a nahradit jej pověstným šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Jakmile Heydrich v září 1941 přijel do Prahy, gestapo rozvinulo po celé zemi soustředěnou vlnu zatýkání, která přerušila téměř všechny komunikační spoje mezi protektorátem a Londýnem.10 17


10/26/12

3:16 PM

Stránka 18

I. SMRT V PRAZE

Zdálo se, že Beneš bude muset své ctižádostivé plány českého odboje zvolna pohřbít, poté však nalezl spojence, který byl rovněž pod narůstajícím tlakem vykazovat aktivitu: Byla to Skupina pro zvláštní účely (Special Operations Executive, SOE). Tuto speciální jednotku britské tajné služby oživil v červenci 1940 britský premiér Winston Churchill a pověřil ji úkolem „zapálit Evropu“ podněcováním povstání za nepřátelskými liniemi. Skupina se však zpočátku nemohla prokázat významnějšími úspěchy, takže si její šéf, ministr válečného hospodářství Hugh Dalton, sklíčeně zapsal do deníku: „Naše poslední zprávy byly téměř vesměs dlouhé výčty toho, co se neudělalo … Naléhavě potřebujeme jednu nebo dvě úspěšné operace.“11 SOE stejně jako Beneš potřebovala nějaký úspěch, osvobozovací úder, zvláště když její rival, etablovaná Tajná zpravodajská služba (Secret Intelligence Service, SIS), v srpnu 1941 žádal, aby veškerá odpovědnost za sabotážní akty na nepřátelském území byla opět přenesena na SIS a jejího ředitele sira Stewarta Menziese. Menzies a jeho lidé totiž v SOE spatřovali diletantský, laický oddíl a snažili se domněle nekompetentní rivaly odstavit.12 Během následujících týdnů se Benešův šéf tajné služby František Moravec a vysocí představitelé SOE několikrát setkali, aby pro společný problém nalezli řešení. Společně pracovali na plánech, podle nichž měli být českoslovenští exiloví vojáci s pomocí britského královského letectva (Royal Air Force, RAF) v malých skupinkách tajně dopraveni do protektorátu a tam připravovat sabotážní akce a provádět špionáž. Špatné počasí a okolnost, že se nedalo s představiteli českého odboje navázat rádiové spojení, však veškeré snahy neustále mařily. Naivní entuziasmus, který zpočátku vládl, brzy vystřídalo vystřízlivění. Čím méně úspěchů však sklízeli, tím se stávali ambicióznějšími. Věděli ovšem, že jediná spektakulární akce s velkým ohlasem by kritiky umlčela. Tak nakonec uzrál nanejvýš náročný plán: Protože sám Hitler byl nedosažitelný, chtěli se pokusit zavraždit Reinharda Heydricha, šéfa nacionálněsocialistického aparátu teroru a Hitlerova zástupce v Protektorátu Čechy a Morava.13 Dne 3. října 1941 došlo v Londýně k tajnému jednání mezi šéfem SOE Frankem Nelsonem a Františkem Moravcem. Dva dny předtím byl Heydrich v jedné tajné zprávě SOE označen za člověka po Hitlerovi „pravděpodobně nejnebezpečnějšího v Evropě okupované Německem“. Nyní bylo třeba, aby oba muži projednali jednotlivosti průlomové mise. Dohodli se, že SOE obstará zbraně a připraví dva Moravcovy muže, kteří provedou „spektakulární politickou vraždu, pokud možná na Heydrichovi“. Atentát na Heydricha – pod kódovým názvem Operace Anthropoid – 18


10/26/12

3:16 PM

Stránka 19

I. SMRT V PRAZE

měl jednak dokázat, že SOE je schopna zasadit nacistickému aparátu teroru těžký úder, jednak potvrdit odhodlání českého odboje bránit se proti německým utlačovatelům.14 Za skrovné informace o cílové osobě operace vděčila britská vojenská tajná služba ve velké míře publikaci Inside the Gestapo (Uvnitř gestapa), kterou vydal v roce 1940 již v exilu bývalý pracovník nacistické bezpečnostní služby (SD) Heinrich Pfeiffer pod pseudonymem Hansjürgen Koehler. Svého bývalého šéfa Heydricha popsal jako „všemocného policejního šéfa třetí říše … Bez něho by byl Himmler pouhou atrapou bez mozku … Je to muž, který vším hýbe – ze zákulisí, ale s bezpečnou zručností –, je mocí za trůnem, tahá za nitky a sleduje vlastní temné cíle. Heydrich je mladý a inteligentní … Krátce řečeno, je to brutální, despotický a nelítostný vládce nacistické policie; hazardér, který však nikdy nespouští ze zřetele vlastní cíl … Třebaže dovede být prchlivý a impulzivní, zůstává střízlivý, s chladnou vypočítavostí v pozadí, a ví, že moc, po níž dychtí, mu již patří. Krutost a výbuchy vzteku jsou jeho povaze vlastní právě tak jako neúnavná aktivita.“ Výrok, že Heydrich bezprostředně odpovídá za „nezměrné utrpení, bídu a smrt“, byl ve výtisku knihy, která byla přiložena k materiálům SOE o Heydrichovi, podtržen.15 Plán atentátu, který za necelý týden SOE vypracovala, byl již velice podrobný. Počítal s bezprostředním útokem na Heydricha během cesty z jeho venkovského sídla na Hradčany, nejlépe na nějaké křižovatce, kde musí vůz zpomalit.16 Uvažovalo se rovněž o tom, co se stane po útoku. Brutální německá odvetná opatření, jak se kalkulovalo, by vyvolala povstání českého obyvatelstva proti německé okupaci. Protože Beneš sám měl „určité obavy, pokud jde o možné následky v protektorátu“, a britská vláda nesměla upadnout v podezření, že porušila mezinárodní normy vedení války tím, že podporuje teroristické akce, pokládalo se za nezbytné „vymyslet krycí příběh“: spojenecká propaganda měla atentát vydávat za spontánní akt českého demokratického odboje, plánovaný a provedený pražským podzemím. Ve skutečnosti však odbojové skupiny v protektorátu nebyly o plánu zavraždit Heydricha, vypracovaném v Londýně, vůbec informovány.17 Když se blížily Vánoce 1941, čekaly tři skupiny parašutistů s tajným posláním na svou přepravu do protektorátu: dvoučlenná skupina Anthropoid vycvičená k atentátu na Heydricha, a kromě toho dvě skupiny, Silver A a Silver B, které měly obnovit přerušené rádiové spojení mezi Londýnem a českým odbojem.18 Oba muži, vybraní k provedení atentátu na Heydricha, byli dobře připravení. Jan Kubiš, sedmadvacetiletý bývalý poddůstojník z Moravy, získal první zkušenosti 19


10/26/12

3:16 PM

Stránka 20

I. SMRT V PRAZE

s odbojem proti Němcům na jaře 1939 jako příslušník jedné malé odbojové skupiny, která spontánně vznikla po vpádu německého wehrmachtu. Když ho gestapo chtělo zatknout, podařilo se mu uprchnout do Polska, kde se seznámil s Jozefem Gabčíkem, druhým budoucím atentátníkem. Gabčík byl podsaditý, statný zámečník ze Slovenska, který stejně jako Kubiš sloužil v hodnosti poddůstojníka v bývalé československé armádě a po vpádu Němců uprchl do ciziny.19 Stejně jako mnoho jiných mladých uprchlíků z bývalého Československa také Gabčík s Kubišem vstoupili do francouzské cizinecké legie a počátkem léta 1940 krátce bojovali na západní frontě. Po porážce Francie byli evakuováni do Anglie, kde vstoupili do československé brigády čítající zhruba 3 000 mužů, která tvořila malou vojenskou odnož Benešovy exilové vlády. Když pak SOE získávala muže pro tajné operace v protektorátu, Gabčík s Kubišem se přihlásili jako dobrovolníci. Po několikaměsíčním speciálním výcviku, zpočátku nedaleko Manchesteru, později ve výcvikovém táboře pro sabotážní operace na Skotské vysočině a ve vile Bellasis, venkovském sídle v Home Counties u Dorkingu, jim konečně oznámili, že byli vybráni pro mimořádně choulostivý úkol: provést atentát na Heydricha.20 Oba muži věděli, že sotva mají naději tuto akci přežít. I kdyby se jim skutečně podařilo dorazit do Prahy a poslání splnit, existovala mimořádně vysoká pravděpodobnost, že je gestapo vypátrá, bude mučit a popraví. Oba proto 28. prosince 1941, den před odletem ze základny RAF v jihoanglickém Sussexu, sepsali závěť.21 Halifax s těžkým nákladem devíti parašutistů a posádky přeletěl Kanál a ponořil se do temných mraků nad částí Francie okupované wehrmachtem. Nad Německem se opakovaně dostal pod palbu baterií protiletadlových děl a několikrát byl vystaven útokům stíhaček luftwaffe, přesto však krátce po druhé hodině ranní dosáhl vzdušného prostoru nad Protektorátem Čechy a Morava. Hustá vánice a nízko visící mraky pilotovi znemožnily najít předem určená místa pro seskoky všech tří skupin. Místo aby letěl na Plzeň, kde měli parašutisté navázat kontakt s místními příslušníky českého odboje, vysadil pilot Gabčíka s Kubišem omylem nad zasněženým polem nedaleko vesnice Nehvizdy, zhruba třicet kilometrů východně od Prahy. Tím byly jejich kontaktní adresy nepoužitelné.22 Vznikly i další problémy: Gabčík si při seskoku na zledovatělou půdu vymkl kotník. Správně usoudil, že jejich seskok byl zpozorován. Protože pilot mohl za noci sotva něco rozeznat, klesl se svým čtyřmotorovým strojem před seskokem parašutistů až do výše 200 metrů. Hluk motoru probudil řadu vesničanů, a tak přinejmenším dva lidé zahlédli, jak se oba parašutisté snášejí k zemi. Podle zákona 20


10/26/12

3:16 PM

Stránka 21

I. SMRT V PRAZE

pravděpodobnosti by gestapo dříve či později na jejich stopu narazilo.23 Ten den však měli štěstí, protože místní hajný, který je objevil, s odbojem sympatizoval. Když nalezl pod sněhem zahrabané padáky a prázdnou konzervu s anglickým nápisem v nedaleké boudě, sledoval stopy až do jednoho kamenolomu. Brzy se k těmto třem přidal i mlynář z Nehvizd Břetislav Baumann, člen české odbojové skupiny, který oběma parašutistům obstaral kontaktní adresy v Praze. O několik měsíců později za to měl draze zaplatit: Po Heydrichově smrti byli Baumann i jeho žena zatčeni a posláni do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli oba zavražděni.24 Krátce po Novém roce odjeli Gabčík i Kubiš do českého hlavního města, kde se během příštích pěti měsíců skrývali v bezpečných bytech, které jim obstarával ÚVOD. Při hledání ideálního místa pro útok na zastupujícího říšského protektora zkoumali pěšky nebo na kole nejdříve okolí Hradčan i sídla rodiny Heydrichových a také silnice, po nichž Heydrich denně projížděl do centra města. Počátkem února ideální místo pro útok, jak se zdálo, našli: jednu vlásenkovitou zatáčku v pražské Libni. Na tomto místě musel Heydrichův šofér ubrat rychlost, aby úzkou zatáčkou projel pomaleji. Vůz zde pojede tak, jak Gabčík s Kubišem doufali, že budou moci oběť zastřelit z těsné blízkosti. Kousek za zatáčkou byla navíc tramvajová zastávka, na níž mohli oba na Heydrichovo auto čekat, aniž by budili pozornost.25 Lehkost, s níž se oběma mužům podařilo dostat se bez problémů do protektorátu a poté do Prahy, přispěla ovšem k tomu, že si počínali s menší opatrností, než dané situaci odpovídalo. Kubiš si začal pletky se služkou v rodině Kučerových, u níž našel úkryt, což odporovalo všem zásadám utajování. Kromě toho lehkomyslné chování obou parašutistů v souvislosti s bezpečnými byty, vypůjčenými koly, oděvy a aktovkami ohrožovalo četné osoby z okruhu českého odboje i s jejich rodinami. Pomocí těchto adres a různých předmětů gestapo později pomocníky atentátníků vypátralo. Gabčíka a Kubiše však zatím nenašli.26 Ostatní takové štěstí neměli. Parašutisté skupin Silver A a Silver B, kteří v noci 28. prosince seskočili nad protektorátem jen pár minut po Gabčíkovi a Kubišovi, se brzy rozdělili. Téměř všechny gestapo pozatýkalo, nebo se parašutisté vzdali dobrovolně, protože se báli, že by je zatčení kamarádi mohli při mučení prozradit, čímž by ohrozili i příbuzné v protektorátu. Své poslání splnil jen velitel skupiny Silver A Alfréd Bartoš: S pomocí příslušníků ÚVODU instaloval rádiový vysílač s heslem Libuše, který brzy zprostředkovával do Londýna informace o české průmyslové výrobě a náladách mezi obyvatelstvem. Bartoš informoval Londýn, 21


10/26/12

3:16 PM

Stránka 22

I. SMRT V PRAZE

že provádět odbojové operace v protektorátu bude „nanejvýš obtížné“ nebo zcela nemožné, protože „na každého politického aktivistu je nasazen stálý agent gestapa“.27 Vývoj v protektorátu Bartošovy informace ve velké míře potvrzoval. Mezi prosincem 1941 a koncem května 1942 bylo do protektorátu vysláno z Anglie dalších šestnáct parašutistů, z nichž ani jeden nemohl úkol splnit: dva byli krátce po seskoku zatčeni policií; dva se dobrovolně vydali gestapu, aby předešli věznění a mučení; další byli zastřeleni na útěku nebo spáchali sebevraždu, jakmile se dostali do rukou německé policie. Jeden z mužů poslal své matce zprávu, že je v zemi a vede se mu dobře. Vzrušená matka se s touto novinou okamžitě svěřila sousedce, která šla s informací na gestapo. Otce a dva bratry onoho muže poté gestapo zajalo jako rukojmí a vyhrožovalo jim smrtí, což zapůsobilo: parašutista to vzdal a přihlásil se.28 V květnu prosil Bartoš nadřízené ve Velké Británii, aby vysílání parašutistů zastavili. „Posíláte nám lidi, pro které nemáme uplatnění,“ sdělil Londýnu. „Jsou další zátěží pro organizační síť, která to v těchto těžkých dobách prostě neunese. České a německé tajné služby o nás mají tolik informací a poznatků, že by opakování takových operací bylo plýtváním lidmi i materiálem.“29 SOE a Beneš ho však neuposlechli. Když se Bartoš počátkem května náhodou dozvěděl, s jakým úkolem byli do protektorátu vysláni Gabčík s Kubišem, vyděsilo ho to.30 ÚVOD v prvních květnových dnech dvakrát poslal Benešovi naléhavou prosbu, aby se přípravy na atentát přerušily: „Jestliže bereme v úvahu přípravy, které provádějí Ota a Zdeněk [krycí jména Gabčíka a Kubiše], a místa, kde se připravují, předpokládáme, ačkoli o tom přísně mlčí, že mají v úmyslu zavraždit ,H‘. Tato vražda by Spojencům k ničemu nebyla, ale mohla by mít nedozírné následky pro naši zemi. Ohrozila by nejen naše rukojmí a politické vězně, ale stála by život rovněž tisíce dalších. Tento čin by vystavil náš národ bezpříkladným důsledkům a současně by zničil poslední zbytky [podzemních] organizací. V důsledku toho by nebylo možné udělat pro Spojence v budoucnu ještě cokoliv užitečného. Proto Vás prosíme vydat prostřednictvím Silver A zákaz atentát provést. Jakékoliv váhání by mohlo být nebezpečné. Pošlete instrukci obratem. Pokud by byl nějaký atentát přes to všechno ze zahraničněpolitických záměrů žádoucí, zvolte jinou cílovou osobu.“31 O dva dny později odpověděl Benešův šéf tajné služby František Moravec zavádějícím poselstvím: „Pokud jde o teroristické útoky, nedělejte si starosti. Podle 22


10/26/12

3:16 PM

Stránka 23

I. SMRT V PRAZE

našeho názoru vidíme situaci jasně a tváří v tvář situaci nepřicházejí akce proti představitelům Německé říše v úvahu. Sdělte to ÚVODU.“ O den později, 15. května, odeslal Beneš osobní poselství odboji, v němž se o plánovaném atentátu slovem nezmínil: „Očekával bych v nastávající ofenzivě, že Němci napnou poslední síly. Jistě budou mít nějaké úspěchy… Byla by to krize těžká a i mezi Spojenci zde by mnohými otřásla… V takové situaci by se mohla také stát u nás žádoucí nebo nezbytná nějaká akce násilná, revolty, přímá akce, sabotáže, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i když by to stálo veliké oběti.“32 Beneš byl zřejmě pod velkým tlakem britské vlády, jíž činila velké starosti nadcházející německá letní ofenziva v Sovětském svazu. Analytici tajné služby v Londýně kromě toho poukazovali na to, „že se české obyvatelstvo čím dál víc spoléhá na Rusy“. Takový vývoj ohrožoval dlouhodobé zájmy Anglie ve střední Evropě stejně jako Benešův sen o obnovení Československé republiky v hranicích před rokem 1938. Demokratický český odboj, uzavírala zpráva britské tajné služby, se zřejmě vědomě chová rezervovaně a je „bezpochyby schopen vzít na sebe podstatně větší zátěž“. Nyní je prý „jak z vojenského, tak i z politického hlediska podstatné přikročit k drastickým opatřením“.33 Ani Gabčík a Kubiš se nedali naléháním svých ochránců z pražského podzemí, aby od úkolu upustili, nijak zviklat. Když jeden český informátor z Hradčan uvědomil odboj o Heydrichově plánu odjet na jednání s Hitlerem dne 27. května a vyjádřil domněnku, že Heydrich zřejmě několik týdnů nebude v zemi, oba parašutisté usoudili, že nastal čas jednat, a rozhodli se, že atentát provedou v tento den.34 Zatímco si Heydrich ráno 27. května ještě ve svém sídle hrál s dětmi, zaujali Gabčík s Kubišem pozice v blízkosti vlásenkovité zatáčky. Třebaže bylo teplé počasí, měl Gabčík přes ruku plášť do deště, pod nímž ukrýval samopal. Na opačné straně ulice se Kubiš opíral o pouliční lampu a v aktovce měl dva granáty. Třetí muž, Josef Valčík, který původně patřil k již rozpadlé skupině Silver A, zaujal pozici nad zatáčkou a měl dát zrcátkem signál, jakmile se Heydrichovo auto přiblíží. Heydrich měl zpoždění, a tak se napětí ve skupině Anthropoid stupňovalo až k nesnesení. Teprve v 10 hodin 20 minut vyslal Valčík dlouho očekávaný signál, že se Heydrichův kabriolet značky Mercedes blíží.35 Heydrichův šofér přesně podle očekávání před zatáčkou přibrzdil. Když vůz vjížděl do ohbí, Gabčík udělal krok vpřed, na Heydricha namířil a natáhl závěr samopalu. Avšak zbraň, kterou měl předtím v aktovce rozloženou na části pod 23


10/26/12

3:16 PM

Stránka 24

I. SMRT V PRAZE

vrstvou trávy, se zasekla. Heydrich nechal šoféra zastavit a vytáhl pistoli, aby Gabčíka zastřelil. Protože však předpokládal, že čelí pouze jednomu atentátníkovi, a přikázal šoférovi zastavit, místo aby naopak přidal plyn, dopustil se osudové chyby, která ho stála život. Když vůz zastavil, vystoupil Kubiš z úkrytu a hodil jeden granát, který však nezasáhl vnitřek vozu, nýbrž vybuchl vedle zadního kola. Exploze byla tak silná, že úlomky granátu Kubišovi poranily tvář a roztříštily okna kolemjedoucí tramvaje. Heydrich, který byl zasažen kovovými úlomky, se zdál jen lehce zraněný, protože s napřaženou pistolí vyskočil z auta. Klein, dezorientovaný výbuchem, se potácel ke Kubišovi, tomu se však podařilo naskočit na kolo a pustit se s kopce; byl přesvědčen, že se atentát nezdařil. Heydrich se však poté náhle zhroutil s obličejem zkřiveným bolestí, a tak se Gabčíkovi rovněž podařilo z místa činu uprchnout.36 Sotva atentátníci zmizeli, přispěchali Heydrichovi na pomoc čeští i němečtí kolemjdoucí a zastavili dodávku jednoho pekaře, jíž byl zraněný dopraven do nedaleké nemocnice Bulovka. Rentgenový snímek ukázal trhlinu v bránici, jíž kovové úlomky granátu a žíně ze sedadla auta pronikly do sleziny. Přes silné bolesti však Heydrich odmítl nechat se operovat od lékaře kliniky – tak velká byla v té chvíli jeho paranoia a nedůvěra k Čechům. Požadoval naopak, aby byl telefonicky přivolán odborník z Berlína, který by ho operoval. Kolem poledne nakonec přistoupil na kompromis: operovat ho měl tým místních odborníků pod vedením profesora Josefa A. Hohlbauma z německé chirurgické kliniky v Praze. Himmler a Hitler, kteří byli o atentátu okamžitě informováni, přesto poslali do Prahy své osobní lékaře prof. Karla Gebhardta a dr. Theodora Morella.37 Zatímco Heydrich ležel v nemocnici a výsledek operace byl dosud nejistý, hněv mnoha Němců v protektorátu již rozpoutal násilí. Policie musela v mnoha případech „etnickým Němcům“ bránit, aby nedrancovali české obchody, lokály a restaurace a aby nelynčovali české sousedy.38 Tisk třetí říše význam atentátu oficiálně spíš zlehčoval a zdůrazňoval, že Heydrichův život není ohrožen.39 V soukromých kruzích se však vedení strany nanejvýš znepokojilo. Dne 28. května 1942 si Goebbels zapsal do deníku: „Z Prahy přichází alarmující zpráva. Na jednom pražském předměstí byl na Heydricha spáchán pumový atentát, který ho dost těžce zranil. Třebaže momentálně není v akutním ohrožení života, jeho stav přece jen vzbuzuje obavy… Bylo by žádoucí atentátníky dopadnout. Pak by byl nutný patřičný trest pro ně i osoby, které je kryly. Pozadí atentátu momentálně ještě není jasné. Je však velice příznačné, že se o atentátu velmi brzy může ozvat hlášení 24


10/26/12

3:16 PM

Stránka 25

I. SMRT V PRAZE

z Londýna. Nám musí být jasné, že takový atentát by se stal vzorem, jestliže proti tomu nepoužijeme těch nejbrutálnějších prostředků.“40 „Vůdce“ to viděl podobně. Ani ne hodinu po pokusu o atentát přikázal rozlícený Hitler Heydrichovu zástupci, obergruppenführeru SS a šéfovi policie v Protektorátu Čechy a Morava Karlu Hermannu Frankovi, aby jako odvetu za atentát nechal zastřelit až 10 000 Čechů. Později k večeru Himmler Hitlerův rozkaz zopakoval a upřesnil: „Mezi zmíněnými 10 000 rukojmími [sic!] je třeba v první řadě pozatýkat celou opoziční českou inteligenci. Z hlavních odpůrců této české inteligence je nutno již dnes v noci zastřelit sto nejdůležitějších.“41 Frank se obával, že by tak rozsáhlá odvetná opatření mohla oslabit pro válku důležitý hospodářský výkon protektorátu a v českém národu posílit vůli k odporu. Okamžitě odletěl do Berlína, aby přesvědčil Hitlera, že atentát řídil Londýn, a nebyl tak aktem českého odboje. Hitler však byl vzteky bez sebe a vyhrožoval, že vyšle do Prahy obergruppenführera SS Ericha von dem Bach-Zelewského, proslulého brutálními metodami při boji s partyzány v Bělorusku a východním Polsku, „protože ten dokáže zasáhnout ještě ostřeji a brutálněji než Heydrich a bez zábran se může brodit v moři krve. A právě to by měli Češi poznat, protože: pokud zastřelí jednoho, vždycky přijde okamžitě další mnohem ,horší‘“. Nakonec se Frankovi přece jen podařilo přimět Hitlera, aby rozkaz – zastřelit bez výběru 10 000 Čechů – zrušil. Hitler však trval na tom, že atentátníci musí být vypátráni během co nejkratší doby.42 Frank ještě před odjezdem z Prahy vyhlásil v protektorátu stanné právo a pohrozil nejpřísnějšími důsledky všem, kteří by atentátníkům poskytli pomoc: „Kdo pachatelům poskytne jakoukoliv pomoc nebo zná místo, kde se zdržují, a neohlásí to policii, bude s celou rodinou zastřelen.“43 Během několika hodin se pak Praha proměnila v město duchů: Všechny veřejné dopravní prostředky musely zastavit provoz, kina a divadla, restaurace a kavárny se zavřely. Pražské hudební týdny, které Heydrich před několika dny slavnostně zahájil, byly přerušeny. Od deváté hodiny večerní do šesté hodiny ranní platil zákaz vycházení. Na Hitlerův pokyn byla vypsána odměna 10 000 korun za dopadení atentátníků. Česká protektorátní vláda se od atentátníků demonstrativně distancovala tím, že odměnu zdvojnásobila.44 Během odpoledne dostal šéf německé pořádkové policie Kurt Daluege telefonicky od Hitlera rozkaz, aby se ujal úřadu zastupujícího říšského protektora a pronásledoval atentátníky všemi prostředky, které má k dispozici.45 Daluege 25


10/26/12

3:16 PM

Stránka 26

I. SMRT V PRAZE

neprodleně nařídil největší pátrací akci, k jaké za druhé světové války došlo. Německá policie a wehrmacht Prahu zcela odřízly. Jednotky gestapa, posílené kontingenty pořádkové policie, SS a českého četnictva, a tři prapory wehrmachtu, celkem více než 12 000 mužů, začaly s prohledáváním 36 000 budov.46 Zhruba 500 osob zatkly za menší přečiny, které s útokem neměly nic společného. Přes udání a četné informace od českých i německých občanů však atentátníky nemohly vypátrat.47 Zatímco české civilní obyvatelstvo bylo odvetnými opatřeními zděšené, Beneš poslal Bartošovi euforické poselství. „Vidím, že Vy i všichni Vaši přátelé jste plni odhodlání. Pro mne je to důkaz, že stanovisko celého národa je skálopevné, ujišťuji Vás, že to přinese úspěch. Události z domova mají silný dopad a přinášejí odboji českého národa velké uznání [sic!].“48 V tomto okamžiku však ještě vůbec nebylo jasné, zda Heydrich zraněním podlehne. Dne 31. května Himmler svého nejbližšího spolupracovníka na nemocničním lůžku v Praze navštívil. Heydrichův stav se vůčihledě lepšil, takže spolu dokonce mohli krátce pohovořit.49 Po dvou dnech však došlo k infekci v břišní dutině. Kdyby mělo Německo již tenkrát k dispozici penicilin (v té době byl pouze v Anglii), Heydrich by pravděpodobně přežil. Takto mu však neustále stoupala teplota, až upadl do kómatu. V Berlíně se o jeho život strachovali. Dne 2. června si poznamenal Goebbels do deníku: „Ztráta Heydricha by byla pro okamžitý stav věcí doslova nenahraditelná.“50 Podobně to viděli i v Londýně: „Pokud by Heydrich útok nepřežil nebo zůstal na delší dobu neschopný práce,“ poznamenal si pracovník britské tajné služby, „byla by to pro nacistický režim skutečně citelná ztráta. Lze dokonce říct, že Heydrich je vedle Himmlera duší aparátu teroru, na němž závisí osud vnitřní fronty v říši. Ztráta ‚supermozku‘ bude mít trvalé následky.“51 Dne 3. června se Heydrichův stav nadále zhoršoval. Lékaři neměli proti sepsi žádný prostředek. Pacient měl trvale vysokou horečku a silné bolesti, které mu tišili morfiem. Následující ráno v devět hodin Heydrich podlehl otravě krve. „Katan“ třetí říše, jak ho o den později nazval Thomas Mann ve svém slavném komentáři pro BBC Deutsche Hörer! (Němečtí posluchači!), byl po smrti.52

No title

Recommend Documents