Lubomír Mlčoch
Rodina z pohledu institucionální ekonomie Pracovní seminář dílčího úkolu VZ CESES „Zkoumání vztahu sociální soudržnosti a ekonomické konkurenceschopnosti v dlouhodobé perspektivě země“. Středa 19.3.2008, CESES, Celetná 20. 1. Úvod: jak jsem se dostal k výzkumu na poli „ekonomie rodiny“ Fakultní výzkumný projekt se zabývá m.j. konvergencí ČR směrem k vyspělým zemím EU /dohánění v produktivitě, životní úrovni a životním stylu/ a to ve všech společenských aspektech. Má specializace je institucionální pohled. Filosofie „dohánění“ mne přivedla k problematice ekonomie a štěstí /diskrepance mezi „objektivním“ ekonomickým blahobytem a „subjektivně“ vnímaným sociálně psychologickým štěstím/. /Mlčoch,L. úvodní stať v Politické ekonomii 2/2007: Ekonomie a štěstí: proč více někdy není lépe/. Jednou z „negativních komponent“ štěstí jsou dopady na rodinu a na populační chování. Papežská akademie sociálních věd v Římě mne pozvala na konferenci „Mizející mládí?“ /PASS, Acta 12, 2006/ a požádala mne o příspěvek hodnotící vývoj v transformujících se zemích střední a východní Evropy /“Rodina jako oběť pomýleného hledání „ráje na zemi“: Od centrálně plánovaného štěstí k sebeklamu tržní ekonomiky/. Loňský výzkumný výstup, jehož anglická verze „Family as an economic agent under the pressure of markets“ je ve stádiu přípravy sborníku do tisku. Tento dosud poslední výzkumný výstup ukazuje na „oborovou prostupnost“ tématu rodiny: pronesen byl v sekci ekonomické, zahrnut má být do dílčího sborníku psychologie a sociální psychologie, a svým vyústěním míří k sociálně-ekonomické strategii ČR, tedy do „popisu práce“ CESES. V tomto příspěvku shrnuji mé dosavadní, předběžné závěry z mého výzkumného snažení, a pokouším se o domýšlení konsekvencí pro normativní, preskriptivní sociálně-ekonomické rodinné politiky, a v širším kontextu i o strategie celkové kulturní konverze směrem ke přátelštějšímu prostředí pro děti a rodinu..
2. Instituce rodiny v pozdní modernitě: „rodina financializovaná“ Instituce rodiny je starší než instituce tržní ekonomiky, ekonomie ve svém původním řeckém pojmenování /oikos nomikos/ znamenala rodinné hospodářství, správu „domu“. Teprve průmyslová společnost vedla ke vzniku moderní ekonomie a k oddělení rodiny a „firmy“. Neúprosný kalkul tržní ekvivalence byl vyrovnáván sférou solidarity v rámci rodiny. Rodina a době post-moderní je charakterizovaná prolomením předchozích etických hranic trhu: „finacializovaná rodina“ hospodaří v modu „zobecněné ekvivalence“, která už zahrnuje i „produkci dětí“ jako konkurenčních statků dlouhodobé spotřeby. Trh v konzumní společnosti
vědecky podloženou manipulací vyvolává další a další pokušení spotřebitele, a rostoucí žádostivost po penězích jako univerzálním prostředku k uspokojení těchto pokušení. Tam kde nestačí rozpočet rodiny, jde žádostivost cestou zadlužováním rodiny /t.zv. „měkké rozpočtové omezení“/. Trh triumfuje nad rodinou, v podobě osekávání tradičních neformálních ekonomických aktivit rodiny, včetně péče o děti a přestárlé, a důsledkem je též demografická imploze v zemích „hojnosti“.
3. Konkurence mezi „trhem a rodinou“: vertikální dezintegrace rodiny Příležitost, jakou bylo čtvrtstoletí od vydání slavného „Treatise on the Family“ Gary Beckera, vedla v USA k bilancování cesty ekonomické teorie rodiny i rodiny samotné /Lundberg,Sh.Pollak,R.A., 2007/. O substituci řady neformálních ekonomických aktivit rodiny nákupy „na trhu“ či přesunu na projekty organizované státem psal již G.Becker. Za těch 25 let je však tento trend mnohem dále. Zatímco soutěž mezi firmami a trhem vede k vertikální integraci a k fůzím až do obřích nadnárodních korporací, táž logika soutěže mezi „rodinou“-„domácností“ a trhem vede k postupné vertikální desintegraci neformálních ekonomických aktivit rodiny /příprava pokrmů, péče o děti, mezigenerační solidární chování/ a v /dosud/ poslední vývojové etapě trh proniká až do té nejintimnější sféry vztahu mezi mužem a ženou: rodina je rozložena až na „singly“, z nichž část volí asistovanou reprodukci, v jejímž rámci lze i „otcovství“ pořídit „na trhu“ /viz Alvare,H.M./2006/. Nejtíživější důsledky této logiky dopadají na rodiny „vysoce specifických lidských aktiv“. Roste počet vysoce kvalifikovaných žen, které se rozhodují pro profesionální kariéru, a rezignují buď zcela nebo částečně na rodinu a děti. Nukleární rodina podléhá erozi, pokud přetrvává, je méně početná; „investování“ do menšího počtu dětí je nahrazováno zvýšenými investicemi do jejich vzdělávání /kvalita vs.kvantita?/. Celkový efekt na kvantitu populace je zřejmý- výsledkem je demografická imploze. Pokud jde o kvalitu nové populace, jsou efekty protichůdné, a celkový trend je obtížné odhadovat.
4. Primárná „smyčka“: zesilující se zpětná vazba tržních tlaků a pokušení konzumu Mikro-ekonomie, tedy volby rodiny na základě cen a ekonomické kalkulace už zahrnují nejen „statky“- zboží a služby, ale předmětem volby je i počet dětí, velikost rodiny. Cíle zvyšování příjmu rodiny / a zaměstnání/ jsou v konfliktu se starostí o děti, přičemž děti prohrávají v konkurenci se stále pestřejší nabídkou zboží a služeb, stále rafinovaněji a agresivněji nabízených. Dodatečný příjem rodiny je zaplacen klesající plodností, současně však psychologický mechanismus „žentouru spotřeby“ vede k Easterlinovu paradoxu: příjem na
hlavu roste, subjektivní štěstí stagnuje nebo i klesá. Sebeklam trhu je v tom, že subjektivní nespokojenost s dosaženou hladinou hledá nová uspokojení ve sféře konzumu, a ta vedou k potřebě dalšího dodatečného příjmu. Zesilující se smyčka má za následek až frustrace z přemíry nabídky zboží a služeb, a v některých příjmových skupinách už i nedostatek „času na spotřebu“. Robert Lane /Yale/ píše o „ztrátě štěstí v tržních demokraciích“. Součástí začarovaného kruhu je i psychóza žádostivosti po penězích /“Staň se milionářem“/. Atmosféra „kasina“ s pokušením sázením dosáhnout kýženého blahobytu hned se projevuje v ČR více než kde jinde. Máme nejhustší síť sázkových kanceláří, heren, kasin a hracích automatů, a v sektoru hazardu se točí obrovské peníze. Až dosud je tato sféra velice málo regulovaná, ačkoliv je zřejmé, že negativní dopady-včetně těch na rodinu a mládežvysoce převyšují velice problematické příjmy pro veřejné rozpočty.. Primární příčinou dnešní krize rodiny je tedy „drogová závislost na spotřebě“, jež postihuje značnou část populace. Zadlužování domácností rychle roste, a ještě rychleji roste podíl těch, kteří mají potíže se splácením dluhů. Počty exekucí začínají být alarmující /přes 300.000 návrhů za rok/.
5. Sekundární „smyčka“: zesilující se zpětná vazba závislosti rodiny na pomoci státu Je pozoruhodné, že tento civilizační trend 2.poloviny 20.století zasáhl s obdobnými důsledky i systémy tak rozdílné, jako byl náš reálný socialismus, a sociálně-tržní hospodářství západní Evropy. V bývalých socialistických zemích jsou projevy krize ještě vážnější /než v EU 15/, právě pro logiku pokušení „rychle dohnat“ ty bohaté /Philipov,D.-Dorbritz,J./2003/. Společné vady vykazují i snahy o léčení: neléčí se příčiny nemoci, ale její důsledky, a záchrana se hledá v pomoci rodinám od státu. Systémy na podporu rodiny /a podporující porodnost/ se sice liší země od země, a to jak co do rozsahu /podíl na GDP kolísá mezi 1%-4%/, tak i co do forem pomoci. Paradox je v tom, že vztahy mezi mužem a rodinou jsou stále výrazněji považovány za soukromou sféru /do níž už nic není nejen církvím, ale ani státu/, ale přitom se tyto neformální svazky „na hromádce“ dovolávají stále větší pomoci od státu. Jiným paradoxem je klesající ochota občanů platit daně a přispívat na sociální přerozdělování, a současně stále důrazněji natahovaná ruka: státe pomoz! Léty „sociálního učení se“ vznikl nový, sekundární typ závislosti rodiny na pomoci státu, jehož krajní podobou je žití z podpory rodiny, včetně parazitování na přídavcích na děti. Vážným problémem je především to, že určité formy pro-rodinných a pro-natalitních politik ještě zesilují erozi instituce rodiny, k níž dochází v důsledku logiky drogové závislosti na spotřebě. Sekundární zesilující se zpětná vazba funguje takto: Stát se cítí být odpovědný za růst GDP a za zaměstnanost, a ve jménu těchto cílů investuje zdroje do infrastruktury
podporující zaměstnanost žen. Větší ekonomická aktivita ženské části populace vyvolává problémy se slučitelností rodiny a zaměstnání, klesá fertilita, a rodiny se rozpadají. Na to stát reaguje „pozitivní diskriminací“ neúplných rodin, rozvedených a nesezdaných žen. Proces odrodiny vyvolává silnější závislost na státu, rostoucí sociální výdaje zvětšují riziko břemene veřejného dluhu. Zadlužený stát se cítí být tlačen do větší podpory růstu GDP, a začarovaný kruh se uzavírá.
6. Hledání východisek z dichotomického sociálního řádu západní civilizace Z nedávné expertízy /2006/ Evropské komise /Sociální realita Evropy/ plyne m.j. všudypřítomná nekonzistence „suverénních spotřebitelek“ ve volbě počtu dětí: ačkoli čísla se zase liší země od země, společný je fakt, že ženy vypovídají, že by rády měly více dětí než jich skutečně mají- kdyby byly splněny jisté, ideálnější podmínky. Na druhé straně je ze studie nesporné, že dnešní blahobyt- ač jsou zase velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi- je všude daleko vyšší než byl v generaci našich rodičů a prarodičů- kteří ještě počet dětí nepovažovali za předmět ekonomické kalkulace a volby vůbec. Jsme součástí „dichotomického sociálního řádu“, na nějž upozorňuje prof.Stefano Zamagni z Boloně /viz Zamagni 2005//. Dichotomie podle Zamagni-ho je v tomto: na jedné straně působí neúprosná logika ekonomického kalkulu „trhu“, na straně druhé je státem a jeho daňovým systémem vynucovaná solidarita a „studená“, málo osobní sociální péče financovaná z části daňového výnosu. Tento dichotomický sociální řád je ve zjevné krizi. Demografická imploze Evropy je už považována za jakousi „externalitu“ svého druhu – kterou nezbývá než brát na vědomí. V tom je pozoruhodná shoda i u tak odlišných „organizací“ jakými jsou výzkumné týmy velkých evropských bank /viz KBC 2007/ a „organizace“ s unikátní historií, jakou je církev /Papežská sociální akademie věd,PASS, Acta 12, 2006/. Zatímco soukromý bankovní sektor se necítí být odpovědný za demografický vývoj, církev zřejmě už začíná rezignovat na to, že by mohla podstatněji ovlivňovat kulturu dnešní evropské civilizace. „Negativní externalita“ populační imploze dosahuje podle výpočtů Evropské komise „deficit“ v řádu přes 50 milionů dětí, mládeže a mladých dospělých /do 39 roku/ v horizontu roku 2050 /a v porovnání s dnešním stavem/. Řešení se hledá v selektivní migrační politice- dnes už i na oficiální úrovni Evropské komise. Selektivní migrace by měla „dodat“ chybějící pracovní síly /z jiných civilizačních okruhů, v nichž ještě „produkce dětí“ nepodléhá logice trhu/, a v reformě penzijních systémů, vyvolané „stárnutím populace“. Samostatným faktorem zlepšujícím demografickou bilanci by bylo přijetí Turecka do EU /+ 18 mil. mladých, opět v horizontu 2050/.
Tyto návrhy na terapii jsou ovšem zaměřeny na důsledky onemocnění, nikoliv na příčiny vzniku choroby. Problém je v obtížnosti léčení těchto příčin, na něž se už nikdo necítí.
7. Solidární trh a solidární finance pozorné k rodině: potřeba kulturní konverze Ani „imperiální ekonomie“, ani „státní solidarita“ neposkytují dostatečná východiska pro řešení této krize. Tím nechci říci, že ekonomie rodiny je úplně zavádějící, ani to, že se nemáme zabývat pro-rodinnými politikami. Ostatně nemůžeme hned „vyskočit z vlastní kůže“. Ekonomie rodiny však už nevystačí s individualistickým utilitarismem ani se smluvním pojetím rodiny, ba ani s „lidskými právy“. Do ekonomie rodiny je třeba zabudovat morálně zavazující povinnosti a závazky, a do rozhodování o velikosti rodiny také taková rozhodnutí, jež by měla být zatížena „prohibitivní cenou“. Každá ekonomie je kulturně podmíněna, a institucionální pohled dává šanci na takové institucionální změny, jež by mohly pomoci řešit problémy dnešní rodiny v hloubce jejich příčin. Náš západní svět trpí nadprodukcí zboží a „pozičních statků“, a nedostatkem dober vztahů mezi lidmi, včetně vztahů těch nejbližších, uvnitř rodiny. Nová vize rodiny znamená rozšíření „širší rodiny“ i do sféry byznysu, potřebujeme byznys pozorný k rodině a přátelský k rodině. Společenská odpovědnost firem a /německé/ aliance pro rodinu jsou koncepty, otevírající cesty k nový přepínačům sociálního učení. Potřebujeme obce-města pozorná k rodině. Daňové systémy třeba promýšlet a konstruovat tak, aby byly přátelské k rodině; dobrým příkladem bylo společné zdanění manželů, které bohužel opouštíme. Donedávna, jak ukázal průzkum rodin /mikrocensus z roku 2001/, daňový systém „penalizoval“ rodiny s dětmi - pokud se do celkového daňového břemene započítala i daň z přidané hodnoty ve výdajích těchto rodin. Současný přesun části přímých daní do daní nepřímých bude mít zřejmě opět podobné účinky. Za sporné považuji i stimulování rychlého návratu do zaměstnání v t.zv. více-rychlostních schématech mateřské dovolené: délka by měla být dána argumenty vývojové dětské psychologie, nikoliv ekonomicky. Potřebujeme však celkovou kulturní konverzi, takovou, která bude znamenat, že rodina už není jen „závisle proměnnou“, břemenem pro zaměstnavatele i pro veřejné výdaje. To se týká už marketingové komunikace, etických kodexů pro reklamu, přísné regulace hazardních her a potírání lichvy. Je třeba rozšiřovat osvětu pokud jde o rizika zadlužování domácností, upadání do pasti zadlužení a hrozby exekucí. Na celkové konverzi, proměně kultury společnosti by se měli podílet všichni kdo mohou: církve, občanská sdružení, škola, média, politici. V neposlední řadě je potřeba změnit paradigma ekonomie jako vědy: imperiální ekonomii by měla vystřídat „sociální ekonomie“ /Amitai Etzioni/ či „solidární ekonomie“ a „solidární
finance“. První vlaštovky lze už nalézt v podobě živoucích případových studií v „ekonomii společenství“ Hnutí Focolare, ale i v případových studiích prezentovaných už na celé sérii dosavadních senátních konferencích Národního centra pro rodinu. Ekonomie rodiny představuje velice náročnou, ale také velice perspektivní výzvu pro mladou generaci teoretických ekonomů, demografů, sociologů a expertů na veřejné a sociální politiky. Téma je ještě širší, a vede ještě ke hlubším sférám, jež se dotýkají sociální antropologie, kulturologie, morální teologie a religionistiky. Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK tak zařazením rodiny do svého výzkumného portfólia reaguje na tuto výzvu. Rozpracování této nové strategie ve prospěch rodiny nemůže nebýt záležitostí interdisciplinární týmové práce. Takové úsilí by se však jistě „vyplatilo“, a to nejen pokud jde o zdraví rodiny, ale i pokud jde o vážný, a úzce propojený problém reformy penzijních systémů. Jako důsledek dřívějších pro-natalitních politik /ještě minulého režimu/ je stárnutí obyvatelstva u nás dosud méně vážné než v některých zemích EU 15. Demografické prognózy „nám dávají“ k dispozici časový horizont řekněme do roku 2020, po němž se teprve dostaví vážné důsledky dosavadního stárnutí obyvatelstva pro financování penzijních systémů. Tento časový úsek je možno pochopit jako příležitost pro strategickou operaci institucionální změny /v tom nejširším chápání institucí/, pro „kulturní konverzi“ směrem ke znovuobnovení vážnosti role instituce rodiny pro zdraví celé společnosti. Jako vedlejší produkt, vlastně jen „by the way“ /či en passant v šachové terminologii/ bychom mohli „vyhodit“ problém krize penzijního systému, jehož řešení v rámci neoliberální doktríny je dnes tak jako tak málo nadějné. Nastal čas pro změnu paradigmat, a pro odhození klišé myšlenkových schémat. Celosvětově se nacházíme v krizi důvěry. Východisko spatřuji v nové škole, v ekonomii důvěry, a ve znovuobnovení pilíře jakéhokoliv společenského uspořádání , jímž je už antický koncept společného dobra. Důvěra se rodí v rodině, a také překonání dosavadní hypertrofované sebe-střednosti a omezeného sebe-zájmu může začít jen v rodině. Změna paradigmatu ekonomie není zaměřena „proti trhu“; znamená jen, že potřebujeme jiný trh a jiné finance. Obnovení důvěry v trh a ve finanční trhy především je možné jen tehdy, pokud už trh bude solidárnější, a pokud finanční trhy budou více sloužit než mást veřejnost. Tato koncepční, strategická úvaha nás vrací k tématu našeho semináře. Jedná se o dlouhodobou perspektivu, v níž dokážeme obstát v soutěži na konkurenčních trzích, a nerozpadne se nám přitom sociální soudržnost. Jestliže soutěž už probíhá nejen mezi „firmou a trhem/ /Coase/, ale i mezi „rodinou a trhem“, může v té soutěži obstát jen zdravá rodina, rodina i jako
elementární, nejpřirozenější, z povahy věci subsidiární doména pro solidární chování, a jako prazáklad sociální soudržnosti celé společnosti.
Literatura Alvare,H.M.: „Assisted Reproductive Technologies-Practices in the USA“. „La défense de vie“, AIESC and Iustitia et Pax conference, Rome, September 14-17, 2006. Derruder,B.-Gompel,Van.J.:, „Public finances in the new Member States in the context of demographic uncertainty“. Economic Research Notes, KBC, Brussels, April 16, 2007. „Europe´s Social Reality“ /Liddle,R.-Lerais,F.eds/, A consultation paper from the Bureau of European Policy Advisers, EC, Brussels 2006, 55 stran. „Families between flexibility and dependability. Perspectives for a life-cycle- related family policy“. Federal Ministry for Family Affairs, Senior Citizens, Women and Youth, 7th Family Report, Berlin, April 2006. Loužek,M.: „Populační ekonomie a její důsledky pro účinnost pronatalitních politik“. Studie č.1/2003 Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Lundberg,Sh.-Pollak,R.A.: „The American Family and Family Economics“. Heterodox Economy, February 2007. Mlčoch,L.: „Family as a Victim of a Deluded Search for Paradise on Earth“. From the Central Planning Happiness to a Self-Deception of the Market System“. Regional Report fort he East Europe, Pontifical Academy of Social Sciences, Vatican City 28.4.-2.5.2006, Acta 12, str.213-229. Mlčoch,L.: „Ekonomie a štěstí: proč více někdy není lépe“. Politická ekonomie 2/2007, str.147-163. Mlčoch,L.: „Family as an economic agent under the pressure of markets“. Konference „Central Europe in the EU and the EU in the Central Eurrope“, FSV UK, Jinonice 19-21 září 2007 / v tisku/. Philipov,D.-Dorbritz,J.: Demographic consequences of economic transition in countries of central and eastern Europe"“ Council of Europe, Population Studies No.39, Strassbourg, May 2003. „Rodina z perspektivy dětí- chudoba jako objektivní a subjektivní problém. V.mezinárodní konference o rodinné politice v Senátu parlamentu ČR, Praha 2004. „Slučitelnost rodiny a zaměstnání“. Mezinárodní seminář pro podnikatele. Národní centrum pro rodinu, Senát Parlamentu ČR, 2004. „Rodinná politika jako podpora angažovaného rodičovství“.Sborník z česko-německé konference, Národní centrum pro rodinu-Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR, Praha 3.-4.4.2006. Zamagni,S.: The family as economic agent: arguments for family driven policies. In: Santolini,L.- Sozzi,V. /ed./: The family´s position in society. Rome, Citta Nuova 2002 /text po změnách a dodatcích z r.2005/, Department of Economics, Bologna University, citování se souhlasem autora.
