Obsah Úvodem ...........................................................................................................................1 Autodesk aneb naše škola boduje ......................................................................................2 Ztracený smysl ..............................................................................................................3-5 Opětovné shledání ............................................................................................................6 O pár centimetrů výše .......................................................................................................7 Rozhovor s Martinem Trubačem aneb jak přijít k divadlu ..................................................8-9 Vyjádření malbou ............................................................................................................10 Naši studenti v zahraničí..................................................................................................11 Povídka Dvě tváře ...................................................................................................... 12-13 Závěrem.........................................................................................................................14
Úvodem Dva měsíce uběhly jako voda a vy zase ve svých rukou držíte školní časopis Diamant. Již to bude rok, kdy se skupina lidí sešla s nápadem založit školní časopis, v němž by informovali nejenom své kamarády ale také učitele o novinkách školy. Zpočátku měli obavy, jestli si neukousli dosti velký kousek, ale po první vydání všechno zmizelo, neboť jim kantoři a studenti vyšli vstříc a s ochotou, jakou nečekali, jim pomohli. A za to bychom jim chtěli poděkovat a zároveň jim přinést další novinky, které se – ať už přímo nebo nepřímo – jich nebo chodu školy týkají. Takže vzhůru do toho. Ponořte se do dalších řádků nového čísla.
Máte nějaké dotazy, kritiku, nebo návrhy na zlepšení? Podělte se s námi o nápady a pošlete nám je na e-mail školní redakce:
[email protected] Budeme jenom rádi, když k nám promluvíte
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout nevhodné příspěvky.
(O.Žolna)
Autodesk aneb naše škola boduje Jak se říká: „Březen měsíc knih“, dovolíme si však tento citát trochu pozměnit a říct:“Březen měsíc soutěží“, neboť se zdá, že poslední dobou se s nimi protrhl pytel. Literární, sportovní, technická a počítačová soutěž. Všechny se tak náhle objevily, že naši žáci si nemohli dovolit ignorovat takovéto příležitosti. Tak jako na začátku března, kdy se konala celostátní a mezinárodní soutěž Autodesk Academia Design, které se zúčastnili vyučující Ing. Lenka Kulová a Ing. Jaromír Rečka a studenti třídy 4.A Lukáš Kotrc a Martin Cachnín. V této soutěži vybojovali krásné první místo. Rozhovor nám poskytla paní Lenka Kulová a my jí za to děkujeme. Kde a kdy se konala AAD? 4. a 5 března ve Frýdku-Místku na Střední průmyslové škole. Kolik se zúčastnilo škol, a které? Celkově se zúčastnilo 27 škol, které byly především technického zaměření. Mohla byste nám prosím přiblížit náplň této soutěže? V této soutěži především šlo o prokázání znalostí týkajících se používání programu AutoCADu, Inventoru při kreslení výkresové dokumentace a modelování prostorových modelů.
Pouze ze Slovenska, avšak již delší dobu usilujeme o spolupráci s Polskem. Doufáme, že se nám toto přání vyplní. Pořádala naše škola někdy soutěž AAD? Ano, pořádala 14. ročník v roce 2008. Fotky pořízené ze 14. ročníku si můžete prohlédnout na hlavní budově. Jaká byla cena, kterou si naši výherci odnesli? Je to putovní pohár Autodesk. Tuto trofej můžete spatřit taktéž v mezipatře hlavní budovy
Kolik kategorií bylo vyhlášeno a jaké? Celkem byly tři kategorie a to: pro studenty 2D kreslení v AutoCADu a 3D modelování v Inventoru a pro učitele 3D modelování v Inventoru. V úvodu máme, že je soutěž mezinárodní. Ze kterých zemí tedy školy dorazily?
(T. Brabec a Z. Herblichová)
Ztracený smysl část I. Zrak, čich, chuť, hmat a sluch. Pět smyslů, s nimiž se lidé rodí a které nám po čase zevšední do takové míry, že si již pak neuvědomujeme. Je to pro nás normální, ráno vstát, otevřít oči a podívat se, jak je venku; přičichnout si k exotickému ovoci, které svým nezvyklým tvarem nebo barvou vypadá velmi zajímavě; dotknout se člověka, k němuž chováme láskyplný cit; v dětských letech ochutnat pro nás zajímavé věci; a při dlouhé a namáhavé cestě si do uší strčit sluchátka a poslouchat své oblíbené písničky. Toto vše „máme“, avšak jsou lidé, co se s jedním z oněch jmenovaných smyslů (tedy až na hmat, s ním přijde na svět prostě každý) narodí a časem o něj přijdou nebo ho nemají už od počátku. Jsou mezi námi lidé bez zraku, bez sluchu, bez chuťových nebo čichových buněk. Všichni o nich víme což je dobře, neboť se jim snažíme co nejvíce pomoci. Můžeme být hrdí – alespoň na něco v současné době - že naše společnost nezavírá oči, neobrací se k těmto lidem zády a neodvrhují je. Právě naopak. Zakládáme pomocné organizace, do kterých každý rád přispěje peněžní částkou, čímž se snaží co nejvíce pomoci lidem, jež nějakým způsobem přišli o něco cenného, a co se jim už jenom tak nevrátí. Avšak abych byl konkrétní a konečně dospěl k jasnému cíli, proč vlastně toto všechno vzniklo, ukažme i do našich studentských řad a to na Jana Konvičku, výborného studenta 4. ročníku, který je částečně neslyšící. Tento vynikající kamarád nám poskytl svůj volný čas a my bychom mu chtěli již předem poděkovat za jeho odpovědi.
Na úvod bych se chtěl zeptat – jenom abychom přiblížili ostatním situaci – v čem spočívá tvé „znevýhodnění“ oproti ostatním? Je to, že neslyším jako ostatní slyšící. Mám na obou uších více jak 90% ztrátu sluchu a to je těžká nedoslýchavost. Tuto ztrátu mi částečně nahrazují naslouchadla, které mi pomáhají lépe slyšet. Také je pro mě náročnější si s někým povídat, třeba na chodbě nebo někde v rušném prostředí,
protože sluchadla mi všechen zvuk nezachytí, a tak musím odezírat za rtů. Částečné omezení je třeba v kolektivním sportu, kde se musí hráči domlouvat mezi sebou. To protože, při sportu se potím a sluchadla nejsou potuvzdorné a pot zkoroduje „střeva“ sluchadel, a pak sluchadla nefungují. Takže spíše preferuji sporty, kde jsem odkázaný jen na sebe. Vidíš v tom i nějaké výhody? A jaké?
Tak hlavní výhoda toho, že bez sluchadel skoro nic neslyším, takže mám klid, kdy chci. Občas slýchám od spolužáků nebo i od učitelů, že mi trochu závidí. Tak jim vzkazuji, ať ohluchnou a je mi to úplně jedno jak. Další výhodu bych viděl v tom, že když se na něco soustředíte a okolní hluk vás tomuto brání, tak si jednoduše vypnu sluchadla a mám ticho. Hlavně to dělám, když píšu písemku v náhradním termínu a ve třídě je hluk jak ve výběhu s uřvanými opicemi.
(T. Brabec)
Ztracený smysl část II. V kolika letech jsi přišel částečně o sluch? A jak jsi reagoval, když ses to dozvěděl? O sluch jsem přišel ještě v břiše mamky. Mně se totiž nevyvinul sluchový nerv, co spojuje vnitřní ucho s mozkem. Až později, tuším ve třech letech, kdy se zdálo podezřelé, že nějak méně reaguji na mluvení od rodičů, nebo na různé zvuky, mě vzali rodiče do Prahy, do Brna, do Ostravy na vyšetření. Ukázalo se, že ta moje nedoslýchavost byla možná způsobena nemocí, kterou máma prodělala při těhotenství. Já na to nereaguji nijak. Prostě jsem si pokrčil rameny a řekl jsem si: „No co, tak budu nedoslýchavý a problém v tom nevidím.“ A tví rodiče? Měli jiný názor. Jsem jako první, kdo v naší rodině má vadu sluchu. Vůbec nevěděli, co bude se mnou dál, protože neměli žádné informace ohledně nedoslýchavosti a o neslyšícím světě. Trochu se obávali, co hluchota může způsobit, jako můj celý budoucí život. Neměli ponětí ani, jestli existují školy pro sluchově postižené. No jednoduše se obávali, co bude dál.
Když se podíváme v jakém stavu jsem teď a kde studuji a co dělám, jsou rodiče spokojeni a jejich obavy téměř vymizely. Tou ces- tou, kterou jsem musel projít během mateřské školky, speciální školy pro sluchově postižené, normální základní školy jsem potkal lidi, kteří mi pomohli doslova změnit život jen k lepšímu a děkuji lidem a hlavně rodičům, kteří mi pomohli. Jaký máš postoj ke sportu, který tě tak trochu znevýhodňuje oproti ostatním? Jsem tak trochu sportovní fanatik a nehledám výmluvy jen, protože neslyším nebo něco takového. Jak jsem se zmínil, tak preferuji sporty, kde jsem odkázaný na sebe. U lyžování nenosím sluchadlo, protože když spadnu a bouchnu se do hlavy tak zaprvé dostanu do hlavy ránu a také dostanu bolestivý otisk od sluchadel na uchu. Sluchadla jsou navíc křehká a drahá. To je důvod, proč nenosím během sportu. Výjimkou je fotbal a volejbal, kde si dávám
více pozor na balon, abych to náhodou neschytal do hlavy. Tys nedávno byl v Itálii reprezentovat naší republiku v lyžování. Jaké pocity sis odtamtud přivezl? Když nejsem první, tak si říkám, že to mohlo být lepší, kdybych neudělal to a to. Ale když jsem na desátých místech ve všech disciplínách, tak jsem spokojen. Na druhou stranu to beru jako parádní výlet. Jako jakési odreagování ško- ly, kde na ni nemusím vůbec nemyslet. Ale pak přijedu zpět a musím toho hodně dohánět. Prostě je potřeba něco obětovat, abych něco získal. Je pro tebe složité skloubit sport s handicapem? Kdepak, není to složité. Jen musím více pozorovat dění kolem sebe při kolektivním sportu, a to je vše. Kdyby to šlo, tak bych se živil sportem, ale to v dnešní době nelze. Musí se na to jen zvyknout.
(T. Brabec)
Ztracený smysl část III. Honzo, nedávno jsi měl přednášku ve čtvrtečnících, která se týkala právě tohoto tématu a na které přišlo spoustu lidí a především učitelů. Co tě prvně napadlo, když jsi viděl tolik lidí? Zůstat, či zdrhnout? Takovou otázku jsem si říkal v hlavě. Takový počet lidí jsem vůbec nečekal! Myslel jsem, že přijde maximálně patnáct nebo deset, ale 48 lidí nebo kolik?! To jsem neměl ani v noční můře! Nejhůře mi bylo, když Martin Trubač dokončil uvítací proslov a řekl: „Dál bude pokračovat tady Jan Konvička ze 4.A.“. Měl jsem co dělat abych se tvářil nějak rozumně a ne jako udivený capart. Jen se představit a už jsem se potil, jak „kráva před jatkama“, ale když jste mě všichni hned nevypískali, tak jsem pokračoval. Později to šlo ne úplně hladce, ale šlo to dobře.
Změnil bych, aby bylo více židlí. Po přednášce jsem měl v hlavě tolik co říct a takové informace, na které jsem zapomněl. Taky bych změnil i vlastní prezentaci. Možná bych to udělal i delší, ale to nevím, jestli by to zúčastněné nezačalo nudit. Chtěl bys na závěr poděkovat nebo něco říct někomu z naší školy, ať už je to cokoliv? Děkuji hlavně Martinu Trubačovi, který s tím nápadem přišel a tak jsme si v autobuse plácli. Taky děkují těm, co mě poslouchali a nerušili prezentaci. Dokonce mám dojem, že mi tam nikdo neusnul.
Byl jsi spokojený s tím, jak přednáška probíhala? Musím říct, že ta přednáška mi dala hodně zabrat, ale byla to zkušenost k nezaplacení. Avšak i přes tohle to bylo dobré, protože všichni (možná) jste mě poslouchali, a tak jste mi to dělali jednodušším. Takže má první veřejná prezentace dopadla skvěle. Změnil bys na ní něco, kdybys měl ještě tu možnost?
Když něco nejde, tak to nějak půjde. Moto Jana Konvičky
(T. Brabec)
Opětovné shledání 14. března 2011 – pondělí. Ačkoliv se tento den zpočátku zdál být stejný jako předcházející nebo ty budoucí, opak byl pravdou, neboť právě ten den mělo proběhnout po letech opětovné shledání a to pana Jiřího Rašky (70) a jeho úplně nových lyžích. Tyto dvoumetrové lyže se stále viditelnou značkou Super Hickory se po několika letech, kdy ležely ve skladu Kopřivnického učiliště, našly zcela náhodou, a to Petrem Poštulkou, jenž svého času pracoval jako vychovatel na právě zmiňované škole. Právě on v doprovodu Martina Trubače, zástupce střední školy v Kopřivnici, předal panu Raškovi lyže, který, když je dostal do rukou, zasvětil všechny přítomné do tehdejší údržby, jež s porovnáním dnešních lyží, byla velmi složitá. Avšak pan Raška nezůstal vyprávěním pouze u údržbě již tak krásného kousku. „Byly to vůbec moje první lyže, na kterých jsem začínal svou závodní kariéru jako dorostenec,“ přiznal se slavný Jiří Raška, jež byl celou situací trochu dojat a který měl nevýslovnou radost z toho, že opět drží své „vzpomínkové suvenýry“ na své mládí. Poté co Jiří Raška udělal s novináři a televizi rozhovor, byly lyže dány do místnosti, kde na poličkách stály největší trofeje legendárního skokana. „A to je většina na půdě,“ přiznala se paní Rašková, když se řeč stočila na ostatní poháry, diplomy a medaile. „Postupně to asi vyházíme a ty lyže spálíme v krbu,“ dodává se smíchem, ale všem bylo jasné, že k takovému činu nikdy nedojde.
(T. Brabec)
O pár centimetrů výše I když venku napadl sníh, který postupně začal tát, v tělocvičně základní školy Milady Horákové nikdo nebral toto rozmarné počasí na vědomí, neboť v sobotu 19. března se konal závod ve skoku vysokém přes laťku. Děti i dospělí se sešli v hojném počtu, nejenom aby skákali, nebo viděli své ratolesti závodit, ale také kvůli Jaroslavu Bábovi, evropskému mistrovi ve skoku vysokém. Tento dvoumetrový legendární sportovec osobně poblahopřál našemu spolužákovi, Romanu Filovi, který skočil 155 cm, vysloužil si tak první místo a zapsal se do povědomí nejenom všem zúčastněným ale také Jaroslavu Bábovi. Náš školní šampion byl laskavý a poskytl nám rozhovor, za což mu děkujeme.
Romane, tys byl jako jediný ze střední školy. Jaké byly tvé prvotní pocity, když ses objevil jako nejstarší mezi tolika mladými? Jelikož jsme se zapsali jen 3 do kategorie dorostenců, tak mi bylo jasné, že mám 3. místo. Byl jsi nervózní z pohledů tolika neznámých očí? Ani ne. Jsem zvyklý z házené na větší počet diváků, ale ke konci, kdy jsme skákali už jen 2, tak nervozita trochu byla.
Vyhrál jsi krásný pohár. Co s ním hodláš dělat? Určitě si ho vystavím doma na poličku společně s pohárem z minulé Kopřivnické laťky. Jak a s kým se podělíš o svou radost z výhry? Určitě to s kamarády večer oslavíme.
Měl jsi nějakou psychickou oporu mezi lidmi, co tě sledovali? Tohle byl poslední ročník Kopřivnické laťky, co jsem mohl skákat, tak se na mě přišli podívat rodiče a samozřejmě tebe. Den před závody jsi skočil neuvěřitelných 160 cm. Jaký jsi měl pocit, když jsi tzv. na ostro skočil méně? Trochu mě to naštvalo, protože jsem před dvěma lety skočil taky 155cm a vyhrál kategorii starších žáků, tak jsem chtěl skočit aspoň o něco více. (T. Brabec)
Rozhovor s Martinem Trubačem aneb jak přijít k divadlu část I. Jak určitě mnozí víte i na naší škole se schází jednou za týden skupina lidí pod vedením Mgr. Martina Trubače, kteří mají společný zájem hrát divadlo. Věnují celý rok tomu, aby nám nakonec mohli své představení předvést. Zeptali jsme se tedy Mgr. Martina Trubače, jak ho vůbec napadlo založit školní divadlo a taky co pro nás tento rok s herci připravují. Jak jste se dostal k divadlu? Zajímavá otázka, protože já vlastně u divadla nikdy nebyl. Ale mám-li tomu rozumět tak, že se ptáte, jak se vyvíjel můj zájem o divadlo, pak musím říci, že už na základní škole. Byl jsem členem školního divadelního kroužku a později jsem se pokoušel sám nějaké divadelní hry secvičit. Bohužel, bez úspěchu. Pak následovalo několik dalších marných pokusů na střední škole. Paradoxně ve chvíli, kdy už jsem si myslel, že je divadlo pasé, přišli za mnou na vysoké škole kamarádi s tím, že by chtěli uspořádat studentské divadelní představení. A tím to vlastně začalo. Od té doby kamkoliv přijdu, tam „hraju divadlo“ (a nechávám na čtenáři, jestli to budou brát doslova či jako metaforu).
Divadlo mimo to rozvíjí týmovou spolupráci – a to je věc, která se může studentům v životě velice hodit. Nemluvě o tom, že si mohou osvojit vystupování na veřejnosti, před lidmi. A to je pro praktický život rovněž důležité. Že to není jenom můj osobní názor, to mi potvrdila řada bývalých studentů, kteří prošli divadelním kroužkem. A jak dlouho vůbec školní divadlo funguje? Letos to bude šest let jeho existence.
Co Vás inspirovalo k založení divadla na naší škole? Když jsem nastoupil na tuto školu jako učitel, uvažoval jsem, co bych mohl nabídnout jako „přidanou hodnotu“. Navíc mi byla nabídnuta funkce školního metodika prevence a já jsem hledal konkrétní způsob, jak na tomto poli něco dělat. A přijde mi, že divadlo – a vůbec jakákoliv tvořivá činnost – je tou nejlepší prevencí proti sociálně patologickým projevům. Vždyť kdo si hraje, nezlobí.
(M. Staškovanová, Z. Herblichová)
Rozhovor s Martinem Trubačem aneb jak přijít k divadlu část II. Víme, že se každý rok obsazení herců v divadelním kroužku mění. Co tento rok? Jste spokojený s novými tvářemi? Specifickým rysem školního divadel- ního kroužku je, že se jeho obsazení často mění. Jak plyne čas, starší členové odcházejí, a nemá-li divadlo zajít na úbytě, je třeba přijímat nové a nové adepty. V minulém roce odešla „silná“ skupina hereckých osobností, kterou nahradily nové tváře. Přestože jsou mnozí z nich divadelní kandrdasové myslím, že většina má herecký talent a jsou slibní. Ale více uvidíme, až si projdou svým divadelním křtem.
Mohl byste tedy alespoň nakousnout děj hry, kterou letos připravujete? Chystáme upravenou verzi hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Ujali jsme se jí po svém, takže ti, kdo očekávají kouzlo blankversu, budou asi zklamáni. Příběh ale zůstal zachován, místy aktualizován a snad se nám podařilo udržet i jeho jistou pohádkovost. A nakonec prozraďte kdy a kde se představení bude konat Přijďte sami posoudit, jak se nám to povedlo, do auly SOU ve středu 27.4.2011.
Opravdovým úspěchem není umění na jevišti, ale umění vycházet na scénu Davis Sammy
(M. Staškovanová, Z. Herblichová)
Vyjádření malbou Jak už to bývá, vše má svůj začátek a konec; zrození a zánik; svou alfu a omegu. Tak jako chození do této školy. První den, kdy se nám klepou kolena díky nervozitě z neznámého, je náš začátek; maturita zase konec, avšak ne úplný, neboť odcházení ze střední znamená jenom zavření dřevěných vrátek a otevření jiných. Jedním z lidí, jež právě brzy dají naší budově sbohem, je Milan Pagáč, student ze čtvrtého ročníku, který svou fantazií nám přispíval do každého vydání časopisu Diamant a který nám velmi pomohl s určitou představou o grafické stránce. Milane, když se podíváš na úplné počátky tvoření Diamantu, jaký máš jako hlavní grafik? Jsem rád, že jsem mohl přispět. Co může být lepší, než se ukázat svým výtvorem. Moji spolu tvořitelé si sice pochvalovali moji práci, ale nikdy se nedostavily nějaké ohlasy ze strany čtenářů. Věřím, že se jim to líbí.
Máš v plánu zužitkovat svůj „dar“ nějak v budoucnu? Samozřejmě. Vzhledem k tomu, že snad nevynikám ničím jiným, bude tento „dar“ pro mě v životě opěrný. Rád bych si proto našel práci, kde se takto mohu uplatnit.
Bylo by něco, co bys z dnešního hlediska udělal jinak než v předchozích vydáních? Těžko říct. Vždy je co zlepšovat. Nicméně jsem s dosavadním vzhledem spokojen.
Chtěl bys mít kreslení a tvoření jako svou práci? Určitě. Přemýšlel jsem o tom být nějaký umělec. Kreslit na papír a malovat na plátno mi ale činilo problém při ztvárnění obyčejných věcí. Mnohem radši vymýšlím design autům nebo něčemu jinému, třeba zbroji, nebo mečům; mám rád fantasy. Ale primárně tvořím automobily.
Naši studenti se již mohli přesvědčit, že máš skutečný talent na kreslení. Jak jsi k tomu přišel? Je velmi zvláštní říct, že bych k tomu přišel. K něčemu takovému člověk samozřejmě nepřijde ze dne na den. Vzhledem k tomu, že mám skeptický názor na pojem „talent“, tak bych řekl, že to byla spíše moje trpělivost dopracovat se na úroveň, s jakou kreslím nyní. Je důležité začít v útlém věku.
Co bys řekl mladým lidem, kteří také rádi kreslí, avšak kvůli tomu, že se jim nedaří, toho nechávají? Že si za to můžou sami. Klíčem ke zlepšení je právě neustále trénování. Jak myslíte, že to bylo se mnou? Že jsem byl se vším vždy spokojený? Ne. Pořád něco črtám. Postupně jsem pronikal do stínování, perspektivy, až na dnešní úroveň. Stejně se pořád mám co učit, proto stále kreslím a nenechávám toho. Jak se říká:
Cvičení dělá mistra.
(T.Brabec)
Naši studenti v zahraničí Dne 4. dubna vyrazila skupina našich spolužáků v čele s paní Špačkovou, Zvaríkovou a Milichovou na zájezd do Francie a Velké Británie. „Tato odvážná parta dobrodruhů“ s očekáváním nastoupila do autobusu krátce po obědě a vydala se vzhůru k zahraničním paprskům, které jim přinesly nejen spoustu zajímavých zážitků z celé cesty, ale také mnoho zkušeností se zahraničním obyvatelstvem, které nebylo všude tak pohostinné. Studenti, jenž se skládali z různých ročníků, měli zajímavý týden, a když jsme se jich zeptali jaké pocity z toho měli, byli veskrze pozitivní. „Až na tu dopravu autobusem. To bylo za trest, protože tam a zpět nás čekala dvacetihodinová cesta, která byla náročná.“ Svěřil se nám Marek Žingor, student druhého ročníku. „Jinak si myslím, že to stálo za to, neboť jsme se také dozvěděli mnoho zajímavého od našeho průvodce, který věděl opravdu vše.“ To, jak si to skutečně „užili“, jsme mohli vidět na jejich rozjasněných tvářích v úterý, kdy se zase objevili ve škole, a také z vyprávění o zážitcích, s nimiž se nám svěřili v hodinách angličtiny anebo o přestávkách. „Jestli bych se vrátil?“ zeptal se Marek Žingor se smíchem. „Jistěže ano. Bylo to super, protože jsme tvořili vynikající partu a to včetně učitelek; počasí bylo bez chyby; památky nádherné. Navíc pobyt v rodinách byl taky fantastický, protože jsme dostali vlídnou paní. Nevím, jak to bylo u ostatních rodin, ale já si to jedním slovem fakticky užil.“ A jak to tedy vidí ostatní? „Tak to my s kamarádkou jsme na rodinu měli fakt smůlu.“ Svěřila se Vlaďka Kantorová. „Tohle bych asi jedině vytkla, ale jinak to bylo fajn, i když to bylo drahé; ale i přes vysokou cenu jsme získali mnoho krásných zážitků a vzpomínek, které se jenom tak neztratí.“ Když jsme se zeptali, co by vzkázali lidem, kteří nejeli, bylo by to tohle: Marek Žingor: „Cela cesta (nyní nepočítám ten autobus) byla pro nás všechny nová a zajímavá zkušenost, i když jsme se všichni trochu obávali, tak jsme se navzájem i podporovali. Zvládlo se to celkem hravě, takže jestli se naskytne další příležitost, neváhejte a jeďte.“ Vlaďka Kantorová: „Byl by hřích, kdybyste promeškali tuto nabídku a nezajet si tam alespoň jednou v životě, abyste se pokochali jinou kulturou a také mentalitou místního obyvatelstva. Skutečně to stálo za to.“ Marku Žingorovi a Vlaďce Kantorové děkujeme za jejich poskytnutí volného času a zároveň je ale také celý cestovatelský oddíl vítáme zpět.
(T. Brabec)
Dvě tváře Drobné dešťové kapky dopadaly na tabulková skla. Jednotlivé kapky se roztříštily a pak stekly, jako by to byly nebeské slzy. „Děvenko, pojď za mnou.“ Osmdesátiletá stařenka, která seděla v proutěném křesle, pozorovala svýma nazelenalýma očima vnučku, jedenáctiletou Lucii Kirschnerovou, jež se opírala o dřevěný parapet a sledovala noční bouři. Když zaslechla babiččino volání, otočila se za hlasem a s rozevlátými vlasy se dala do běhu. „Už jsem tady, babičko,“ řekla s lehkou zvědavostí zobrazující se v jejích dětských očích, když se ocitla po jejím boku. Stařenka se na ni usmála, pohladila po tváři a pokynula, aby si sedla ke krbu, v němž dlouhé hodiny vesele plápolal oheň. Malá dívenka poslechla a se stále prohlubující se zvědavostí se posadila na medvědí kůži, přičemž se letmo dotkla krbové zvířecí rohožky. Jakmile ucítila tu nenadálou jemnost, vybavila si vůni drsné divočiny. Divočina. Jako náhlé zablesknutí si Lucie vzpomněla na jeden přírodovědný film, který viděla nedávno v televizi. „Babičko,“ stařenka odtrhla své oči od plamenů, do nichž se na malý okamžik zakoukaly, a pohlédla na vnučku. „Proč zvířátka pláčou?“ Babička pozdvihla nad touto zvláštní otázkou obočí a se zájmem, který se nečekaně vlil do jejích starých žil, se napřímila v proutěném koši – v němž seděla - aby se jí mohlo lépe povídat. „Kde jsi přišla na to, že zvířátka pláčou?“ „Viděla jsem to v televizi. Byl tam medvěd, jemuž z očí tekly slzy.“ Babička se znovu usmála. „To neplakal.“ V krbu hlasitě zapraskalo a pár žhavých uhlíků dopadlo na podlahu; chvíli žhnuly a poblikávaly, ale pak zhasly, a jakmile se z nich staly černočerné pozůstatky veselých plamenů, babička pokračovala. „Víš, zvířátkům kanou slzy, protože se tak zbavují špíny, co jim dopadá do očí. Proto ten medvěd jako kdyby plakal.“ „A co lidé? Ti se také zbavují špíny?“ Obrovský skok, pomyslela si babička. Od čtyřnohého médi jsme se dostali až k dvounohému člověku. Celému zástupu lidí. „Lidé nepláčou, aby se zbavili nečistoty.“ „A proč tedy pláčeme?“ „To je těžké vysvětlit. Abychom našli správnou odpověď, musíme se zeptat sami sebe, proč a při jakých příležitostech pláčeme. Například proč pláčeš ty?“ Lucie se zamyslela nad tím, co by řekla, ale najít odpověď pro ni nebylo těžké. „Pláču, když je mi smutno nebo když se mi něco stalo. Třeba minulý týden mi ve škole kluci rozbili krabičku na svačinu. Byla to má oblíbená krabička, a když jsem zjistila, co se s ní stalo, byla jsem smutná.“ „Správně. Lidé pláčou, protože utrpěli újmu ať už tělesnou nebo duševní. Pláčeme, když nás někdo raní, řekne něco, čeho možná potom lituje; pláčeme, když ztratíme příbuzného, nebo máme strach o někoho nebo o něco. Pláčeme v době, kdy je nám opravdu nejhůře.“ „Ale můžeme plakat i v radostných chvílích, viď?“ „Ano. Slzy nemusí mít jen smutný kabát. Mohou to být slzy radosti, které kanou v těch nejkrásnějších chvílích. Okamžiky, jež se nám vtisknou do paměti, například v podobě dvou milenců, kteří se zasnoubili, narození dítěte, první krůčky a slovo malého chlapce nebo malé dívenky.“ „Takže pláč má více podob? Smutné i veselé?“ Babička přikývla. „A co smích? Ten je opačný než pláč, přesto má také dvě podoby. Může nám ukázat radostnou chvíli člověka, ale také může podrazit nohy.“ Babička se zamyslela nad touto myšlenkou. Ano, smích měl také dvě tváře. „Smích je spojen s radostí a radost může být spojena se šťastnými slzami.
Když někdo řekne něco zábavného, zasmějeme se, pokud vidíme něco komického, také se zasmějeme, ale když se stane někomu nějaká nehoda a my se zasmějeme jemu, pak to není radostný smích, že, babi?“ „Ne, to není.“ „Možná z pohledu přihlížejících se zdá směšné, když někdo nechtěně upadne nebo si ublíží, ale ze strany trpitele je to svým způsobem krutý a nemístný výsměch, který může zranit víc než utržená rána způsobená dopadem na beton.“ Babička přikývla. „Máš pravdu, dítě.“ „Tak, jak poznám hranici mezi smíchem radostným a smíchem zlostným neboli také výsměchem?“ „Nijak. Není to pevná zeď, na niž by sis mohla sáhnout, ani jiný předmět, který vidíš na obrázcích. Nic takového.“ „Jak bys tedy popsala onu hranici?“ „Jako neviditelnou roušku. Ano, jako vlněné plátno, které nevidíš, ale cítíš jej, když jím procházíš.“ „Takže, když to shrneme celkově, jakou podobu mají smích a pláč?“ „To záleží na tom, z jakého úhlu se díváš. Obě jsou dobré i zlé, tak jako člověk. Jsou nedokonalé, avšak dokážou potěšit a ublížit. Tak jako člověk.“ „Takže záleží daném člověku a na jeho „jádru“: To jaký je, se odrazí v chování vůči druhým a teď nezáleží na tom, jestli se směje nebo pláče. Naše emoce jsou spojeny s chováním a stavy a to všechno se může promítnout do těchto dvou „šuplíků“?“ „Je to tak.“ Lucie zívla. Nechtěla dát najevo svou únavu, ale to hřející teplo do zátylku, příjemné dotyky zvířecí srsti a zvláštní rozmluva způsobily, že se o malou dívenku pokoušel spánek. Nechtěla se mu bránit, a proto vstala a s náhlou otázkou se v dnešní večer naposledy obrátila k stařence. „Babičko, než půjdu spát, chtěla bych se ještě na něco zeptat. Mohu?“ Přikývla. „Plakala jsi někdy tak hořce, až ti málem puklo srdce?“ Stařenka pozvedla vrásčitou ruku a položila ji na drobné rameno. „Ano, mé dítě, plakala.“
(T.Brabec)
Závěrem A tímto končíme a s nadějí, že i toto číslo se nám vydařilo, bychom se chtěli rozloučit nejenom s vámi, našimi pravidelnými čtenáři, ale také se studenty ze čtvrtých ročníků, kterým již pomalu zvoní maturitní zvonečky a kteří se vydají dále, ať už na vysoké školy nebo do víru všedního a krutého života. Chtěli bychom jim také popřát hodně úspěchu a štěstí, kamkoliv je voda zanese.
Se všemi čtvrťáky se loučí Ondřej Žolna a školní redakce
Qualis principium, talis et clausua. Jaký začátek takový konec.
(O.Žolna)
