No title

13 2008

Kvasnice číslo 13, ročník 2008

Ze školních lavic V pondělí 5. listopadu 2007 odjel školní ekotým na dvoudenní výjezdní zasedání s názvem Malá tajemství přírody do Střediska ekologické výchovy v Oucmanicích. Seznámili jsme se s ekologickým provozem celého střediska, obdivovali jsme sluneční kolektory, kořenovou čistírnu odpadních vod, důsledné třídění odpadu. Žasli jsme nad vkusným spojením dnešní architektury s venkovským statkem. Navštívili jsme muzeum bydlení, zabývali jsme se kompostem, pátrali jsme po živé a mrtvé vodě. Na závěr jsme vyvodili určité poznatky, které uplatníme při ekologické analýze naší školy, která nás v letošním roce čeká. V polovině listopadu naši školu navštívily pracovnice střediska pro děti a mládež Archa v Chrudimi. Pro všechny naše žáky připravily besedu a různorodé aktivity k prohloubení dobrých vztahů mezi dětmi. Lavice pro hosty s názvem Spokojená třída je součástí našeho preventivního programu sociálně patologických jevů. Cílem setkání byl rozvoj komunikace, empatie, rozvoj spolupráce, zvyšování psychické odolnosti vůči patologickým jevům, podpora zdravého sebevědomí, nácvik asertivního jednání. 22. listopadu jsme se v deset hodin všichni sešli ve III. třídě, abychom společně prožili jednu hodinu plnou básní, které jsme pro ostatní zarecitovali. Do školy jsme také pozvali své rodiče a prarodiče. Těch se tu sešlo kolem dvaceti. Recitaci zahájili prvňáčci, z nich skončily na prvních místech samé dívky: Martina Janečková, Karolína Vanclová a Michaela Šlitrová. Poté přišli na řadu druháci. Z nich nejlépe recitovali Martin Vach, Monika Kolářová a Zdeněk Zástěra. Z recitátorů třetího ročníku sklidili největší potlesk Denisa Sedláková, Zuzana Součková, Nikola Truncová a Sára Čtveráková. Z nejstarších žáků recitovali nejlépe téměř samí chlapci: ze čtvrtého ročníku Marek Suda, Jan Horský a Lukáš Hoch a z páťáků Patrik Zástěra, Tereza Milčinská a David Remeš. Nejlepší recitátoři obdrželi sladkou odměnu z rukou paní Součkové. A zajímavost na konec: nejčastěji recitovaným básníkem byl Jiří Žáček. Více než jeden měsíc jsme se každý čtvrtek scházeli v tělocvičně, kde jsme sehráli zápasy ve florbalu. K turnaji se přihlásilo pět družstev po čtyřech sportovcích a navíc několik náhradníků. leden 2008


Celý turnaj vyhrálo družstvo nejstarších chlapců: David Remeš, Patrik Zástěra, Janek Špás a Jan Horský. Na konci listopadu jsme se společně sešli ve III. třídě k vyhodnocení. Všichni účastníci si odnesli drobné odměny z prostředků Klubu rodičů. A sportovci z vítězného družstva se stali kapitány nových týmů pro turnaj v minikopané, který zahajujeme v lednu. V pondělí 26. listopadu jsme se již podruhé v letošním školním roce vypravili se všemi žáky do divadla Karla Pippicha v Chrudimi na představení Loupežník a princezna Anka. Velmi zdařilou pohádku na motivy Josefa Lady předvedli herci A. Sousedíková a J. D. Slávik. Na počátku prosince se uskutečnila vánoční dílna s floristkou, paní Hanou Kropáčkovou. Ve školní jídelně se u velkého stolu postupně vystřídali žáci všech tříd. Každý si vytvořil dva netradiční výrobky k vánoční výzdobě svého pokoje. Haně Kropáčkové s přípravou vydatně pomohly její spolupracovnice. Děkujeme za zdařilé dopoledne. 4. a 5. prosince 2007 se školní ekotým opět účastnil dvoudenního výjezdního zasedání s názvem Malá tajemství přírody ve Středisku ekologické výchovy v Oucmanicích. Tentokrát jsme se nejen zabývali prostředím střediska, ale i drátováním, výrobou svíček ze včelího vosku a blížícími se Vánocemi. Vyprávěli jsme si o starých tradicích od adventu po Tři krále. Podobně jako v předešlých letech připravili všichni páťáci ve středu 5. prosince pro děti z mateřské školy a pro mladší spolužáky mikulášskou nadílku. Balíčky pro děti zakoupil Klub rodičů. Mikuláš s andělem a čerty postupně zavítal do mateřské školy i do všech tříd ve škole. Pro všechny zájemce byly po celý týden otevřeny dveře školní budovy. Návštěvníci se mohli zúčastnit vyučování spolu s našimi žáky, prohlédnout si všechny prostory školy, prolistovat školními kronikami a seznámit se se školním vzdělávacím programem. Před Vánocemi jsme do III. třídy pozvali své rodiče, prarodiče a sourozence. Druháci, třeťáci, čtvrťáci a páťáci pro ně přichystali malé adventní zastavení. Na vystoupení zazněl zpěv koled a vánočních písní, recitace zimních a vánočních básní, dramatizace pohádek a pověstí. Na leden 2008


závěr besídky předvedli tanečníci country tanec. Ti nejstatečnější se pochlubili tím, jak už umějí hrát na hudební nástroj. Každý žák obdržel po skončení vánoční besídky od zástupců obecního úřadu, paní Makešové a paní Pytlíkové, vánoční balíček. Také prvňáčkové pozvali své rodiče, prarodiče a sourozence na „Vánoční slavnost“. Byla spojená s receptiádou a ochutnávkou cukroví. Všechno cukroví bylo vynikající a moc za něj rodičům děkujeme. Na řadu přišly koledy, písně a básně o zimě a Vánocích s doprovodem kytary a varhan. Děti zahrály i dvě scénky „Jak zvířátka našla domov“ a Makovice, když k nám do třídy vstoupil Ježíšek. Byl moc krásný a přinesl nám dárky. Těsně před vánočními prázdninami jsme si spolu se žáky zavzpomínali na vánoční zvyky, písně a koledy, společně jsme si zazpívali a vytvořili si menší doplňky k vánočnímu stolu či pod vánoční stromeček. Vánoční tvoření si pro své menší kamarády připravili žáci pátého ročníku. Před rozloučením a přáním veselých Vánoc jsme se ve třídě společně podívali i pod vánoční stromeček, kde bylo opravdu velké množství dárků.

Náš Štědrý den a štědrovečerní večeře Na Štědrý den s bratrem připravujeme sváteční stůl. Dáváme šupiny pod talíře. K večeři máme rybí polévku, bramborový salát a kapra. Zpíváme koledy a už se nemůžeme dočkat Ježíška. Štědrý den trávíme společně s pradědou, dědou a babičkou. Monika Kolářová

Ráno, když se pobudím, jdu se koukat na pohádky. Maminka zatím uvaří oběd. Já jí potom pomohu s prostřením stolu. V poledne zasedneme ke stolu. Maminka nám nalije bramborovou polévku. Jako hlavní jídlo máme leden 2008


bramborovou kaši a vinnou klobásu. Mamka a taťka si dají kávu a já s bráškou jahodový kompot. Po obědě jdeme všichni na procházku na hřbitov. Cestou zpět jdeme popřát babičce a dědovi hezký den. Po příchodu domů jde mamka připravovat večeři a já jí pomohu prostřít stůl. Zasedneme ke stolu, maminka nalije rybí polévku a jako druhý chod máme smaženého kapra a řízky. Po dobré večeři si jdeme rozbalit dárky. Tímto náš den končí. Dobrou noc. Dominik Fuxa Na slavnostně prostřeném štědrovečerním stole máme misky se všemi pokrmy, které jíme, abychom nemuseli od stolu vstávat, protože to přináší smůlu. Také tam máme chleba a sůl, protože to je základní potravina a také šupiny z kapra pro štěstí. Večeři začínáme spařenými buchtičkami s mákem, které jsou polité máslem a sirobem z cukrové řepy. To je tradiční jídlo z Bydžovska od maminčiny babičky. Potom máme obvyklého kapra s bramborovým salátem. Během večera jíme ještě ovoce a výborné cukroví. Mariánka Špásová

Co jsme našli pod stromečkem Denisa Sedláková se se svým reportérským blokem vydala za svými spolužáky. Ptala se jich, co nalezli pod stromečkem a jak Ježíšek splnil jejich přání. Většina dětí byla s nadílkou spokojena, přání Ježíšek nesplnil jen Davidovi, který nedostal školu kouzel, a Lukášovi – ten zase očekával nový mobil. A jaké nejkrásnější dárky Ježíšek přinesl? Verče běžky, Dominikovi volant, Tereze plyšového hada, Davidovi válečné vrtulníky na dálkové ovládání, Zdendovi auto na ovládání, Patrikovi MP3 přehrávač, Daniele mobil, Davidovi mikroskop, Monice puzzle, Standovi trezor, Nikole počítač, Honzovi fotbalový dres, Lukášovi brusle, Pavlovi batoh do školy a Míše česací hlavu. Nu, a Denisa dostala Bobyho.

Loupežník a princezna Anka V divadle hráli dva herci. Vytvořili postavy: drak Kazan, princezna Anka, loupežník Bidlo, čarodějnice Kazimůra a leden 2008


princ Vendelín. Anka byla pyšná, loupežník hloupý a hodný, princ byl strašpytel, drak byl hodný, chytrý a dobrosrdečný, babka byla starostlivá a čarodějnice hodná. Příběh bychom zařadili k pohádkám. Jiný konec pro tento příběh by mohl být takový: Bidlo se nenapije řezavé vody a princ přijede na koni a ne na drakovi. A tady je děj: Je to pohádka o princezně Ance, kterou unesl čert k loupežníkovi a ta tam potom čekala na vysvobození. Mezitím ho ostříhala. Nakonec se objevil princ Vendelín a sehráli scénku na vysvobození Anky. Ale loupežník, hlavní pořadatel, se napil řezavé vody a všechno to popletl, princ místo na koni přijel na drakovi. Náš názor na divadlo: Byla to kruťárna. Charakteristika postav: princezna Anka byla hodná, někdy zlobivá; loupežník Bidlo byl hodný; princ Vendelín hodný, ale strašpytel; drak Kazan hodný a společenský; teta hodná, protože pečuje o princeznu; čert byl hodný a chamtivý; čarodějnice Kazimůra hodná. Princezna Anka kradla lusky, a tak na ni jedna paní zlákala čerta. Čert ale Anku nechtěl odnést do pekla, a tak ji nechal u loupežníka Bidla. Ance se to líbilo, protože si myslela, že její rodiče (král s královnou) vyhlásí to, že kdo ji vysvobodí, dostane ji za ženu, ale oni to neudělali. Jednou, když do chaloupky náhodně zabloudil princ Vendelín, Anka si myslela, že ji jde vysvobodit. Pak šla sehnat draka Kazana, aby nahráli to, že ji Vendelín jako vysvobodí. Nakonec se jim to zvrtlo tak, že princ přijel na drakovi, aby zabil koně a tím byl konec divadla. Příběh se odehrává v království, u jeskyně a v chaloupce Bidla. Myslím si, že by to mohlo dopadnout i tak, že by se jim scénka s drakem povedla a oni by se vzali. Naší skupině se líbilo divadlo celé, ale hlavně to, že to hráli jen dva herci na tolik postav. Názory spolužáků na divadelní představení zapsali Patrik Zástěra a Janek Špás.

Pohádky pro chytré děti Před Vánocemi jsme si udělali radost filmovým představením – pohádkami pana Wericha. Film měl název Fimfárum. A protože i my jsme chytré děti, při sledování pohádek jsme se spolu s panem Werichem zamýšleli nad chováním a vlastnostmi hlavních postav. A leccos jsme si zapsali. leden 2008


Čupera pil a propil skoro celej statek. Měl hezkou ženu. Když se jednou procházel na svém poli, přišel k němu čert. Povídá Čupera čertovi: „Chtěl bych čtyři klasy na jednom stonku.“ A čert řekl: „Ujednáno, ale co za to? Třeba to, co nevíš, co máš doma.“ „Vím, že nemám vrata, chlív je prázdný, tak dobrá,“ povídá si Čupera. Přišel domů a diví se, jeho žena má děťátko a je to kluk. A Čupera hned spadl na zem. Přišel podzim, Čupera vyhlížel čerta, kdy si přijde pro syna. Oral pole, syn mu rostl a čert ne a ne přijít. Šel se tedy na hřbitov oběsit. Potkala ho Pompadůrka a ta mu řekla: „Čerti jezdí vždy od Kolína, řekl ti, že když budeš mít horší zvíře než on, nic ti nevezme. Přines mi peřinu, med, oprátku a vylez na strom a vyhlížej.“ „Už jede na lišce čert,“ říká Čupera, „už je tady.“ A spolu čerta přechytračili. Později měl Čupera na čerta další prosbu, chtěl se odnaučit pít. A než se nadál, byl v pekle. Objevil se u čertovského doktora. Doktor ho prošetřil a dal mu recept. A Čupera šel do baru. Barman mu dal skleničky, až se opil. Pak ho čert dal do ledničky, poté do kotle a pak musel hýbat výtahem a to se opakovalo třikrát. Barman mu dal znova skleničky s alkoholem, ale Čuperovi to nechutnalo a hodil skleničky po barmanovi. Dostal se znovu k čertovi a ten mu řekl, ať zavře oči, že už nikdy nebude pít, pokud ovšem sám nebude chtít. Ocitl se doma a žil šťastně se svou ženou Julií. Když si pro něj znovu přišel čert, Čupera ho přechytračil, protože listí z dubu nikdy neopadá. Michal Makeš Tato pohádka, jejímž autorem je Jan Werich, se mi líbila. Ze začátku je smutná, ale ke konci začíná být veselá. Je o sedlákovi Čuperovi, který byl hloupý, protože všechno co měl, propil, ale když už upsal svou duši čertovi, dostal dobrý nápad a čerta napálil, tak se z něj nakonec stal chytrák a dobrák. Vystupuje zde i jeho žena Julie, která je hodná a dobrosrdečná, protože už od začátku se snaží zabránit Čuperovi v pití. Dále se tu vyskytuje i čert, který je mazaný a lstivý, protože Čuperovi dával podmínky, které nelze splnit, ale Čupera za pomoci babky Pompadúrky ho obelstil. Konec pohádky by mohl být dobrý a to takový, že Čupera by už od začátku nepil a byl by to dobrý člověk a nebo by mohl skončit ještě hůř a to tak, že Čupera by se po tom všem nepolepšil a skončil by v pekle. Patrik Zástěra leden 2008


Přišel jsem do hospody se bát. A teď se tam objevili umrlíci s mučícím nástrojem. Bylo jich tam aspoň sto. Vrhli se mě všichni a přivázali mně k tomu nástroji. Pak jsem měl takový divný pocit, který jsem ještě nikdy neměl. Asi to byl strach. Začali mě mučit. Pak jsem se odtrhl od toho stroje, a zbil jsem je. A dal jsem tomu šéfovi umrlíků dvě facky. Ten zmizel a už nikdy se nevrátil. Potom se objevil taťka s hostinským a všechno jsem jim vyprávěl. Jan Horský Já bych šel do té hospody. Tam by bylo schodiště do podzemí, na které bych šel. Dole by byly různé mrtvoly a kostlivci. Kostlivci a mrtvoly by se na mne seběhli a uvázali na kůl. Čekali by dlouho, abych měl hlad a žízeň. Potom by jeden vzal sekery, které by na mne začal házet. Najednou by už jedna letěla na mou hlavu a úplně před mou hlavou by všechno zmizelo. Potom bych se doopravdy bál. Janek Špás Byla jednou jedna babka a ta se jmenovala Barka. A ta babka měla prasata. Takhle jednou v noci k ní přišel učitel, který se jmenoval Láďa a ta prasata jí zabil. Ráno se Barka vypravila za Láďou. Za dveřmi se postavila na bednu a přes okno se dívala, jak se modlí. Když otevřeli dveře, Barka spadla a omdlela. Tak jí Láďa strčil do pytle a zahrabal do zrní. Tam ji našel jeden sedlák a odvezl ji k sobě domů. Jeho žena se lekla a omdlela vedle ní. Tak na ně vylil sedlák kýbl vody a ony se probudily. Lukáš Bouška Byl jeden pán, který měl sen, že vyhraje sportku. Potom jel do Prahy a tam se ubytoval a objednal si pití. Druhý den si šel vsadit, ale nevyhrál. Když se začal vztekat, tak ho strážníci odvedli pryč. Potom mu jeden policajt řekl, že u něho doma pod jeho pecí je poklad. Když to ten pán uslyšel, tak hned sedl do vlaku a odjel domů. Jakmile ten poklad našli, vybudovali si hrad Karlštejn. David Remeš leden 2008


Moje Vánoce Hned jak ráno vstaneme a nasnídáme se, jdeme zdobit stromeček. Pak uklízíme a mamka dává výzdobu do okna. Celý den se koukám na televizi. Skoro vždy máme k obědu zelnačku. K večeru se jdeme projít a až se vrátíme, bude už tma, a tak se jdeme přistrojit do svátečního a maminka začne smažit kapra. Vyzdobíme stůl a jdeme se navečeřet a čekáme, až zazvoní zvoneček. Pak jdeme do pokoje a rozbalujeme dárky. Patrik Zástěra U nás se až do večera uklízí. Snídani i oběd máme jen takový lehký. Večer se sejdeme u stolu se svíčkami. K večeři je rybová polévka, bramborová kaše s kaprem a hlavně buchty se sirobem a sypané perníkem. Potom si vezmeme trochu cukroví a jdeme se na čtvrt hodiny projít. Při procházce hádáme, kde už Ježíšek byl, a kam s dárky ještě půjde. Když se vrátíme domů, stromeček a dárky tam už jsou. Pak se po jednom rozbalují dárky, hrajeme si s nimi, jíme cukroví a koukáme se na televizi. Janek Špás Na Štědrý den k obědu jíme houbovou polévku. Po obědě jdeme s bráchou uklízet. Když si uklidíme, jdeme ven hrát koulovačku. Po návratu domů dárky leží pod stromečkem. Potom nás maminka zavolá, že máme jít na večeři. Po večeři zpíváme koledy a potom jdeme rozbalovat dárky. David Remeš

Naše vlastivědná zamyšlení Slavný den v našem oppidu Jmenuji se Pavlína. S rodiči, bratrem, babičkou, dědou a ještě spoustou dalších Keltů žijeme v docela malém oppidu. Zde máme, tak jako další obyvatelé, postavený dřevěný dům. Žije tu s námi veliký černý pes Baryk, který náš dům hlídá. Můj tatínek je výborný bojovník, děda je kovář a babička s mamkou se starají o domácnost. My s bratrem Ondřejem si hrajeme na bojovníky, kteří bojují proti nepřátelům. Až budu velká, chci být taky bojovnice. Moje maminka nosí krásný náhrdelník a náušnice leden 2008


z pozlaceného bronzu. Chtěla bych mít taky takové náušnice. Tatínek mi slíbil, že až ještě kousek povyrostu, koupí mi podobné. Dnes máme k obědu jenom lesní plody a vodu, protože večer slavíme svátek Samain, tedy konec našeho keltského roku. Jakmile zapadne slunce, začne nový rok a my budeme slavit památku našich předků. Po obědě jdeme s Ondrou k našemu strýci. Pomáháme mu s keramickými nádobami. On totiž vyrábí nádoby z keramiky na uschování potravin. Než odejdeme domů, dá nám strýc jednu minci za to, že jsme mu pomáhali. Mincím říkáme duhovky, protože se krásně třpytí. Jsou celé ze zlata a strýc je dostává za své zboží, když ho prodá obzvlášť hodně. V našem oppidu už od rána probíhají přípravy na oslavu. Maminka krájí a nasoluje maso na opékání. Mnozí obyvatelé šli do lesa na dřevo. Kácí stromy železnými sekyrami, které se občas hodí i k boji. Na slavnost se už moc těšíme, protože dnes i my děti můžeme být vzhůru dlouho do noci. Pavlína Drápalíková

My, Keltové Jmenuji se Pavel, jsem jeden ze součastných Keltů žijících v oppidu, které je rozlehlé asi 20 hektarů. Je chráněné strmými svahy a řekou. Nejvíce zranitelná místa jsou chráněna dvojitým, místy i trojitým valem. Moji dávní předci dobyli Řím a dále se stěhovali na jihovýchod a jihozápad. Jsme výborní řemeslníci, kováři a kovotepci, dokonale zpracováváme železo, bronz, zlato, stříbro a měď. Také ovládáme hrnčířství, používáme hrnčířský kruh k výrobě hliněných nádob. Razíme též mince, které se nazýváme duhovky. Ale někteří z nás používají také římskou měnu. Jsme také výborní zemědělci, ke zpracování obilí používáme kamenné mlýny – žernovy, chováme koně, které zapřahujeme do čtyřkolových vozů. Naše ženy tkají na stavech, získané sukno používají k výrobě oděvů. Umíme vyrobit mnoho nástrojů, například nůžky na vlnu, spony – zavírací špendlíky, kladiva, pily. My Keltové máme spoustu svátků, které dodržujeme. První z hlavních svátků se nazývá SAMAIN – konec keltského roku. Nový rok začíná západem slunce po Samainu. Uctíváme při něm památku mrtvých předků a na jejich počest se konáme obřady. Pak následuje ALBAN ARTHUAN – zimní slunovrat. Druhý hlavní svátek IMBOLC je příprava na růst a obrodu. Dále slavíme svátek jarní rovnodennosti ALBAN EILER, pak následuje třetí hlavní svátek BELTANE, což je svátek plodnosti. Konají se magické obřady. Pak následuje svátek ALBAN HERUIN. To je svátek letního slunovratu, sbíráme byliny, protože byliny sebrané v tento den mají nejvyšší účinnost. Čtvrtým hlavním svátkem je LUGNASAD, to je předžňový svátek na počest leden 2008


sňatku boha Luga s matkou Zemí. A blíží se konec keltského roku ALBAN ELVED – podzimní rovnodennost a my se těšíme na další rok. Pavel Šlitr

Dávní Slované Zdravím. Jsem obyvatel Velké Moravy. Je 9. století. Žiji na Velehradě. Zažil jsem slávu našich věrozvěstů, Cyrila a Metoděje. Už nežijí, Metoděj zemřel 6. 4. 885 a je zde také pochován. Byl to můj přítel. Byl jsem jeho pomocníkem. Být pravou rukou arcibiskupa pro území Velké Moravy a Panonie mně naplňovalo štěstím a spokojeností. Věnovali jsme se řeholnímu životu, přibližovali jsme Písmo svaté našim slovanským bratrům. V Římě nám byla schválena staroslověnská bohoslužba. Také jsme pokřtili mnoho nových vyznavačů víry. Byl to plnohodnotný život zasvěcený dobré věci. Jan Horský

Život na Velehradě Jmenuji se Konstantin a jsem zde se svým bratrem Metodějem na přání knížete Rostislava. Ten chtěl docílit úplné nezávislosti. Císař Michal mě spolu s bratrem pověřil prohloubit a založit nezávislou církevní organizaci. Při bohoslužbách používám slovanský jazyk. Proto jsem se rozhodl přeložit texty písma svatého do slovanského jazyka. Vytvořil jsem písmo zvané hlaholice. Toto písmo bylo schváleno v Římě. Při zdejším pobytu jsem onemocněl a po uzdravení vstoupil do řeckého kláštera, kde jsem přijal řeholní jméno Cyril. Velehrad se stal nejvýznamnějším poutním místem na Moravě a je spojen s tradicí Cyrilometodějskou. Marek Suda

Vyšehrad Jmenuji se Pavel a chtěl bych Vás provést historií pražské památky – Vyšehradu, který se prostírá na skalnatém výběžku nad řekou Vltavou. Tradice tohoto místa je spjata s pověstmi, které literárně zpracoval Alois Jirásek ze starých kronik pod názvem Staré pověsti české. Vypravují o kněžně Libuši, jak ze svého sídla na Vyšehradě věštila budoucí slávu Prahy, jak vyslala poselstvo za Přemyslem Oráčem, o udatném Bivojovi a o bájném koni Šemíkovi a jeho skoku ze skály či o dívčí válce. Od Přemysla Oráče se také odvozuje původ z historických knížat z rodu Přemyslovců. leden 2008


Vyšehrad vznikl jako opevněné hradiště v 10. století. Jeden z prvních dokladů o existenci vyšehradského hradiště jsou přemyslovské denáry Boleslava II., ražené ve zdejší mincovně v polovině 10. století. Na Vyšehradě panoval kníže Vratislav II., který zesílil opevnění Vyšehradu a založil baziliku sv. Vavřince a rotundu sv. Martina, jeho nástupcem se stal Soběslav II. a pak kníže Vladislav II. Význam Vyšehradu pozvedl až Karel IV., který ho přestavěl v kamennou pevnost a připojil jej hradbami až k Novému Městu Pražskému. Vystavěl gotický palác, kapitulní chrám a mohutnou bránu zvanou Špička. Za husitských válek byl však celý královský okrsek zničen. Od poloviny 17. století se Vyšehrad proměňoval v barokní pevnost s vojenskou posádkou. V následujícím období byl Vyšehrad a jeho podhradí osídlen chudými řemeslníky a změnil se v malé městečko. V současné době zdobí Vyšehrad kostel svatého Petra a Pavla v novogotickém slohu a národní pohřebiště se Slavínem, které bylo zřízeno v místě farního hřbitova a je galerií hřbitovní plastiky. Místo posledního odpočinku zde nalezlo téměř 600 osobností kultury a vzdělanosti, například A. Dvořák, K.Čapek, B. Němcová, H. Mácha, J. Neruda. Vloni jsme místo Vyšehradu navštívili, jelikož nám však počasí nepřálo a dost pršelo, dlouho jsme se tam nezdrželi, ale mohu Vás tam pozvat na krásný výhled na řeku Vltavu a Nové Město Pražské. Pavel Šlitr

Hora Říp Jmenuji se Marek a chtěl bych vám předat zajímavosti o hoře Říp. Horu Říp najdeme pět kilometrů jižně od Roudnice nad Labem. Z hory Říp je dokonalý výhled na Polabskou nížinu a České středohoří. Na jejím obvodu jsou tři vyhlídky – na východ Mělnická, na jih Pražská a na sever Roudnická. Říp (456 m) je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu dnes již značně snížená zvětráváním. Čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Do roku 1875 byl Říp bezlesý, dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les, ale vyskytují se i další dřeviny, například javor, borovice, jasan a lípa. Název pochází z předslovanského původu. Kronikář Kosmas ve 12. století pokládá horu Říp za místo kde se usídlili Slované vedené praotcem Čechem. Na vrcholu stojí románská rotunda svatého Jiří, původně zasvěcena svatému Vojtěchovi. Uvnitř rotundy je umístěna socha svatého Jiřího s drakem. Připomíná se k roku 1126, kdy nechal kníže leden 2008


Soběslav na paměť vítězství v bitvě u Chlumce stávající kostelík opravit. V 19. století byl Říp dějištěm táborů lidu a národních manifestací. 10. května 1868 byl na horu slavnostně vyzdvižen první kámen do základu Národního divadla. V roce 1907 byla v sousedství rotundy postavena turistická chata, která dodnes slouží jako výletní restaurace. Na vrchol vede několik turistických cest. A taky najdeme na zdi chaty připevněný nápis: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu má být Říp!“ Hora Říp se mi zdá zajímavá, a proto bych ji rád navštívil s rodiči a sestrou. Marek Suda

Život naší rodiny v 18. století Moje rodina bydlela v domě s hliněnými stěnami. Jako podlahu jsme měli udupanou hlínu. Hlavní místností v celém domě byla kuchyň, ve které byla veliká pec, která vyhřívala celý dům a taky se na ní spalo. V kuchyni jsme měli veliký stůl se židlemi a svatými obrázky, kde jsme jedli a uctívali chléb. Jídlo jsme si museli vypěstovat sami na poli, které jsme chodili každý den obdělávat. Také jsme měli dobytek, krávy a ovce na mléko a slepice na vajíčka. Jídlo jsme si zhotovovali sami a pekli ho v peci, jako například chléb, ale nejčastějším jídlem byla polévka, kterou jsme jedli k snídani, obědu a i k večeři. Ve všedních dnech jsme museli obdělávat pole a v neděli jsme chodili do kostela. Jedinými svátky byly Vánoce a Velikonoce, při kterých my děti chodily na koledu. Patrik Zástěra Moje rodina měla hliněný, ne moc veliký dům. Hlavní místností byla kuchyně, kde se vařilo, spalo i jedlo. Byla by tam veliká pec, ve které se pekl chléb a koláče. Na ní se spalo a taky vytopila celou místnost. Byl tam veliký stůl a u něho lavice se židlemi. Před jídlem i po jídle jsme se modlili. Vždy k večeři, k obědu i k snídani byla polévka. Hodně se jedly luštěniny a brambory, které jsme si vypěstovali sami. Na dvoře byly chlévy a v nich kráva s koza a v kurníku slepice. Vodu jsme brali ze studně. Ve všedních dnech se pracovalo a každou neděli jsme museli jít do kostela na bohoslužby. Také byly Vánoce a Velikonoce a při nich jsme my děti chodily na pomlázku. Janek Špás leden 2008


James Watt Narodil jsem se 19. ledna roku 1736 v Greenocku. Byl jsem skotský mechanik a fyzik samouk. Parní stroje jsem nevyrobil, ale jen jsem je upravoval. Rok jsem se učil u T. Morgana v Londýně, to bylo v roce 1755. Když jsem se vrátil do Glasgowa, stal jsem se univerzálním mechanikem. V roce 1759 jsem se dozvěděl o parním stroji Thomase Nercomena, ale prakticky jsem se s ním seznámil až v roce 1763. V roce 1765 jsem sestrojil oddělený kondenzátor páry, čímž jsem stávající konstrukci výrazně vylepšil. Moje vynálezy a objevy: dvojčinný parní stroj, nezávislý objem složení vody, upřesnění fyzikálního pojmu práce, zavedení jednotky koňská síla, odstředivý regulátor, vývěva, setrvačník parního stroje, dvojcestný ventil, vyřešil jsem utěsnění pístu. David Remeš

Nově objevené planety Fyos Planeta se jmenuje Fyos podle toho, že je fialová. Dá se tam žít a je to tam jako v cirkuse. Žijou tam ufouni, jsou tam také zvířata, ale jsou legrační. Vyskytují se tu sopky a z každé sopky jednou za měsíc vylétne jedna bytost. Planeta je největší ze všech okolních a je také nejvzdálenější od hvězdy kolem které všechny planety obíhají. Je zde všechno obrácené. Při své návštěvě jsem se hned se všemi bytostmi skamarádila a oni mně všechno ukázali. Zvířata, ufouni a všichni ostatní se se mnou dorozumívali česky. Iveta Mrowietzová

Tirion Moje planeta se jmenuje Tirion. Ráda tam žiju a mám tam kamarády. Žijí tu také zvířata. Je to planeta blízko Země. Je stejná jako Země a je i stejně velká jako Země. Jsou zde zlobiví a hodní lidé. Tirion, to není obyčejná planeta, je rozpůlená. Má svoje zákony. Na jedné půlce žijí hodní lidé a na té druhé půlce bydlí zlobiví lidé. Já žiji na té hodné půlce. To si ale Tirion vybírá. Já se jmenuji Seny. Na Tirionu mě mají nejraději, protože jim vždy přinesu něco dobrého. Tereza Milčinská leden 2008


Marfios Moje planeta se jmenuje Marfios, protože se trochu podobá Marsu. Dá se na něm žít a jsou tu třeba řeky, moře, stromy, jablka a vše, co najdeme také na Zemi. Ale není zde třeba les a zima, podzim a jaro, protože je tu jen léto. Přestěhovala bych se sem s mými kamarády. Není zde žádná škola, protože lidé se rodí chytří. Celý rok bychom se tu mohli jen koupat. Nejsou zde žádné obchody, takže si jídlo všichni sami pěstují. Na planetě by se mi líbilo žít! Daniela Málková

Nature Moje planeta by byla velká asi jako Evropa. Děti i rodiče by měli stejná práva. Byly by tam různé stroje a vymoženosti. Člověk by se dožíval normálně třeba 180 let. Moc lidí by tam nežilo, třeba 10 milionů. Byly by tam obrovské lesy, veliká jezera, rozlehlé hory a hlavně hodně zvířat. Neexistoval by tam střelný prach a ani žádné zbraně. Do přírody by se nesmělo zasahovat, ale mohlo by se cestovat, kam se zachce a to tak, že by byla taková destička, která by vždy ukazovala povrch kolem a stačilo by si na té destičce vybrat jedno místo, na které by se ukázalo prstem a najednou by ses tam objevil. Problém by byl v tom, že baterka by se vybila při každém použití, ale nabila by se asi za jednu hodinu. Janek Špás

Všemohoucí planeta Na této všemohoucí planetě by se žilo opravdu moc dobře. Nemuselo by se tady za nic platit a vyřizovat účty a daně. Lidi by se nervali, nehádali a všechno vyřešili rozumně. Tato planeta by byla velká asi jako Země. Na této planetě by všichni měli velmi výkonná rychlá auta a motorky, aby se mohli rychle přemísťovat, kam by chtěli. Lidé by se tam dožívali 500 let, ale nebyli by přesně stejní jako dnešní lidi, měli by jinak vytvarované obličeje. Byla by zde nádherná příroda, protože by ta auta jezdila na vodu, což by přírodě prospívalo, a tak by byla mnohem krásnější, než ta naše, vodstvo by nebylo kalné, ale křišťálově čisté, stromy nádherně zelené a žilo by tu mnohem víc zvířat. Lidé by bydleli v domech ze dřeva. A jak už jsem řekl, žilo by se zde nádherně. Patrik Zástěra leden 2008


Planeta všeho Moje planeta se jmenuje Planeta všeho. Jmenuje se tak proto, že se tam dá dělat všechno, například v krámech se neplatí, nejsou tu řidičské průkazy, dá se tu střílet do všeho, kromě lidí a jejich věcí, nemusí se chodit do školy a nejsou tam ani žádné značky na silnicích. Tato planeta je také zajímavá tím, že když chce někdo postavit dům, jen vezmou počítač, udělají si tam plán domu a kde ho chtějí postavit. Potom jen zmáčknou tlačítko a dům se jim postaví během jedné minuty. David Remeš

Vyprávění s vyjmenovanými slovy Naše ulice Po nočním dešti se v kalužích naší ulice třpytí sluníčko. Dívám se na tu krásu a najednou se přes ulici plazí slepýš. Vrací se pyšně z lovu. Zajel do naší zahrádky tak rychle, až se z pampelišek začal sypat pyl. Měl by zpytovat svědomí, neboť za tuto nerozvážnost mohl pykat, protože jakmile zmizel mezi pýrem, přejelo přes silnici auto. Za ním jede povoz tažený koňmi. Kočí se čepýří na kozlíku. Koníčkům pěkně klapají kopyta o asfalt, ale oni jen ohrnují pysky. Asi by si dali pytel ovsa. Teď si půjdu hrát, ale večer než se odklopýtám do postele, počkám si na netopýra, který pravidelně obletuje lampu v naší ulici. Hana Kropáčková Taťka se vydal do lesa, kde potkal pytláka. Byl jsem na něho pyšný. Vyprávěl nám, jak se lekl, když mu nad hlavou létal netopýr. Když šel z lesa domů, tak si zkrátil cestu přes louku, která se třpytila rosou. U nohou se mu plazil slepýš. V půli cesty slyšel klopýtat koně. Byli velice nevyzpytatelní, díky tomu, že je někdo vyplašil. Druhý den šel taťka znovu do lesa a vzal i malou sestru. Šli přes rozkvetlou louku, kde kvetl pýr. Najednou zavál vítr a rozvířil pyl z květů. Když už byli na konci louky, tak zahlédli rozčepýřeného bažanta. Taťka si chtěl zahrát v lese na schovávanou, ale Terezka neuměla taťku zapykat. Když přišli domů byli velice spokojeni. Marek Suda

Život na statku Je ráno. Po dvoře statku se prochází pyšný páv a čepýří se krocani. Ve stáji prohlíží hospodář koňům kopyta. Kobyle chybí podkova a leden 2008


klopýtá s hospodářem ke kováři. Krávy si mlsně olizují pysky. Dostaly k snídani pytel dobrého krmení. Odpoledne děti na zahradě pozorují včely, jak pilně létají a sbírají pyl. Najednou začaly křičet, mezi pýrem se vyhříval slepýš. Blíží se večer. Začínají létat netopýři a na obloze se třpytí hvězdy. Hospodář zpytuje zda splnil všechny úkoly, aby za to zítra nepykal. Tomáš Kloboučník Moje kamarádka Alenka má stále plný pytel nápadů. Nedávno zpytovala svědomí, že málo chodí na čerstvý vzduch. Proto se rozhodla, že se projede na koni. Pyšný Zeus, největší vraník ze stáje, se čepýřil a ohrnoval pysk, už když ho vyváděla ze stáje. Cestou zahlédli na zemi slepýše. Najednou začal Zeus klopýtat. Alenka pohlédla na jeho kopyto. Chyběla podkova. Ta se třpytila v trávě mezi pýrem a jetelem. To byl asi trest pro pyšného Dia. Vraceli se domů až za tmy a nad hlavu jim neslyšně poletovali netopýři. Jan Horský V létě jsem sušil s dědou seno. Bratr s námi nebyl, neboť má alergii na pyl. Při obracení se v seně mihl slepýš. Úplně jsem se lekl a zpytoval svědomí, jestli jsem mu neublížil. Děda mi řekl: „Vezmi pytel a odneseme seno na půdu.“ Na půdě něco pískalo. Nevěděl jsem, co to je. Děda řekl, že to nic není, to prý jen netopýr. A pak jsme šli nakrmit zvířata. Na dvoře se čepýřil krocan. Klopýtl jsem a spadl na zem. Děda mi řekl: „Pýcha předchází pád. Ještě budeš pykat za to, že jsi mě neposlechl a nedával pozor. Pojď, půjdeme nakrmit Rozárku. Je to malá kravička, má krásné oči, hnědou srst, čtyři kopyta a velké pysky a stále něco žvýká.“ Ve slámě jsem uviděl, jak se něco třpytí. Byl to kus fólie. Musel jsem dát pozor, aby to Rozárka nesežrala. Tomáš Kouba

Místo, které mám nejraději Místo, které mám nejraději, je les. Ráda tam chodím na houby nebo na procházky a na jehličí. To místo mám nejraději. Chodíme tam s kámoškami nebo s mým pejskem Benem, mamkou, taťkou a se sestřičkou. Když je sníh, vyběhnu do lesa, protože je tam krása a ty stromy, to je nádhera. Vždy, když tam jsem s Benem, tak po něm házím sníh a Benovi se to líbí. Je to blízko u našeho domu. Mám ráda, když tam leden 2008


fouká vítr, to je hezký pocit. Mamka má ráda na lese tu krásu a vůni. Mám to místo nejraději. Tereza Milčinská Moje místo, které mám nejraději, je les. Je tam hezky, lesy šumí a někdy vyběhnou srnky nebo jiná zvířata. Rostou tam houby a když má někdo špatnou náladu a jde do lesa, je mu hned lépe. Voní to tam a v některých lesích jsou i studánky nebo potůčky, někdy i s rybami. Roste tam kapradí, někdy i petrklíče. Lesy jsou vysoké, nízké, listnaté i jehličnaté. Mně se nejvíce líbí jehličnaté vysoké lesy. Iveta Mrowietzová Místo, které mám nejraději, je příroda v okolí našeho domu. Je tam čerstvý vzduch, můžeme sem chodit na procházku. Ještě mě baví třeba pozorovat zvířata. Nejradši si tam jezdím na kole, protože je tam hezký terén. V přírodě mám nejradši podzim, protože jsou stromy hezky barevné. Když jedeme v autě v lese, rád si otevřu okno, protože je tam čerstvý vzduch. V lese mě ještě hodně baví stavět domečky pro zvířátka. David Remeš Já jsem nejraději v lese. Je tam hezký chládek, kdykoli si můžu lehnout do trávy a dívat se do korun stromů a do modrého nebe. Můžu pozorovat zvěř a stavět domečky pro skřítky. Můžu si s kamarády zahrát šiškovou válku a nebo jakékoli jiné hry. Také si tam můžu stavět různé bunkry. Janek Špás Místo, které mám nejraději, je venku na vzduchu. Můžu tam jezdit na kole, chodit na procházky do lesa a pozorovat zvířata, jak poskakují, běhají a staví si nory. A taky můžu pozorovat, jak se příroda mění a stavět si domečky. Venku si zahrát fotbal a různě si zasportovat. Vyjet si na výlety do přírody nebo na nějaký hrad a zámek. V létě se můžu vykoupat v řekách a rybníku, v přírodě nasbírat nějaké květiny a udělat si herbář. Chodit se psy do přírody na procházky a hrát si s nimi. Patrik Zástěra leden 2008


Nejvíce se mi líbí u babičky. Jsem tu hodně na počítači a u televize. Zhruba jeden kilometr od babiččina domu, za rybníkem, jsme si s kamarády postavili bunkr, tam si hrajeme s kukuřicí na válku kukuřic. Nejlepší to bylo všichni proti všem. Všichni jsme si nasbírali kukuřici na hromádku a když někdo vezme kukuřici od jiného, tak po něm hodíme každý jednu kukuřici. Stanislav Zach

O kouzelných pasekách Byl jednou jeden medvídek a ten se jmenoval Tulda. Zatím neměl žádné kamarády, ovšem rád by nějaké našel. Jednou ho maminka poslala s košíkem na maliny. Tudla souhlasil, měl totiž maliny rád. Vydal se do lesa, šel a šel, až uviděl srnečka. Ale co to? On pláče. Tulda k němu přišel blíž a oslovil ho: „Jak se jmenuješ a proč pláčeš?“ „Já jsem Tobík a pláču, protože jsem se ztratil.“ „Tak pojď se mnou a já ti pomůžu najít tvou maminku. A už neplač.“ Tak šli a šli, až najednou ucítili zvláštní vůni, která vycházela z křoví. „Co to jen je?“ Odhrnuli větve křoví a zůstali údivem stát. Spatřili paseku, ale ne ledajakou. Byla celá sladká. Stromy tu byly marcipánové a místo jablek na nich rostly bonbony. A keře? Samá cukrová vata a květiny z perníku. Tekl tu čokoládový potok a cesty byly dlážděné tatrankami. Jakmile se oba vynadívali, hned se do těch dobrot pustili. Tulda se vrhl nejprve na keře z cukrové vaty. Měly jahodovou příchuť. Tobík zase spásal květiny z perníku. Oba se najedli, až jim málem břicho praskalo. Hned se šlo veseleji. Vzhůru za Tobíkovou maminkou. Najednou z ničeho nic padla mlha. A kamarádi se ztratili a nemohli se najít. Marně na sebe volali. I když stáli vedle sebe, prostě se neviděli. Po chvíli mlha opadla a kamarádi se ocitli na pasece, uprostřed stál stolek s lavičkou. A na tom stolku, světe div se, dva šálky a konvice čaje. Sedli si, Tulda nalil čaj. Když každý vypil svůj šálek, vydali se na další cestu. Po chvíli je do očí praštil jakýsi zvláštní lesk. Co to může být? Nic jiného, než paseka plná drahokamů. Stromy z mramoru, voda ve studánce křišťálová, cesta z drahého kamení, rosa z diamantů. Oni však žádné drahokamy nepotřebovali. Na co taky? Oba se rozběhli ke křoví a když jím prolézali, uviděli věž. Neváhali a vydali se po schodech nahoru. Zde si všimli dvou okének. Z pohledu do krásného kraje se jim zamotala hlava, ale Tobíkova maminka nikde. Sestoupili dolů a pokračovali k místu, kde předtím zahlédli kolotoč. Aspoň leden 2008


se povozí. Kolotoč byl nejspíš kouzelný, protože po chvíli zapomněli na všechna trápení. Tulda si všiml, že vedle kolotoče rostou maliny. Nasbíral jich plný košík. Najednou uslyšeli známé hlasy. Rychle se rozeběhli po cestě a vydechli úlevou. Obě jejich maminky se je vydaly hledat. Konečně se všichni šťastně shledali. Sára Čtveráková

Lukavická Příšerka – 4. díl románu na pokračování V Kvasnici číslo 11 jsme se spolu Vojtíškem, Borkem a Příšerkou ocitli u Grónska. V tomto čísle nás opět čeká pokračování jejich dobrodružství, jak je postupně starší školáci vymýšlejí. „Prvně musíme zjistit, kde přesně v Grónsku jsme,“ povídá Vojtíšek. „Tamhle je nějaká cedule,“ ukazuje Příšerka. Jakmile přišli k té ceduli, uviděli šipku, která ukazuje do středu ostrova. Ušli asi jeden kilometr a vtom spatřili vesnici, kterou obývali Eskymáci. Byli hodní, protože naše přátele pohostili a dali jim kožešiny. Před odplutím ještě za tři děla z pirátské lodě vyměnili mapu, potraviny, pití a oblečení na další cestu. Poté poděkovali, rozloučili se a šli k lodi. Na lodi Příšerka zjistila, že jim chybí nějaké jídlo. Prohledali celou loď a v podpalubí našli tučňáka. „Proč jsi nám vzal jídlo?“ ptal se rozzlobeně Borek. „No, měl jsem hlad a k tomu mě opustila rodina,“ omlouval se tučňák. Co jim zbývalo? Smířili se s ním a chtěli odplout. Na poslední chvíli zjistili, že jim přimrzla loď ke břehu. To bychom tomu dali. Loď by se klidně mohla roztrhnout. Tučňák je požádal: „Počkejte, mám nápad,“ a rychle někam odběhl. Po chvíli s sebou vedl mrože. Mrož jim svými tesáky pomohl odsekat celou loď. Naši přátelé jim poděkovali a konečně odjeli směr Amerika. Trvalo mnoho dní a nocí, než zase spatřili zemi s velkou ledovou plochou. To byl Hudsonův průlivu, který v tuto dobu bývá zamrzlý. „Asi tady budeme muset nechat loď,“ usoudil Vojtíšek. Vtom k nim přichází člověk a zdálky mává bruslemi. No proč ne? Nakoupí pro všechny brusle, loď zakotví a dál se vydají na bruslích! Jenže záliv nebyl zamrzlý celý až na druhou stranu. To bylo překvapení! „Jak se dostaneme na druhou stranu, přece ten záliv nemůžeme obcházet, to by nám trvalo několik dní,“ téměř s pláčem prohlásila Příšerka. Janek Špás, David Remeš a Patrik Zástěra leden 2008


Příšerka, Vojtíšek a Borek vypluli z Grónska a pokračovali v plavbě. Uplynuly už tři týdny, kdy pořád pluli po širém moři. Vojtíška napadlo: „Bez mapy to nejde.“ Jak to dopověděl, Příšerka vykřikla: „Loď na obzoru.“ Začali rychle pádlovat, aby se přiblížili k lodi. Konečně se jim to podařilo. Přirazili k ní a vyškrábali se na palubu. Když se ocitli na palubě, zjistili, že loď je prázdná. Porozhlédli se po kajutách a našli tu mapy, kompasy, děla, provazy, zbraně a taky hodně zásob a zlata. Napadlo je, že je to jistě velká loď pirátů. Zanedlouho zjistili, že je sleduje druhá loď pirátů. Příšerka s Borkem se vrhli k dělům a rychle je nabili. Příšerka křikla na Vojtíška: „Až písknu, stoč kormidlo napravo.“ Poté utíkala dolů do podpalubí. Malým okénkem sledovala blížící se piráty. Vtom hlasitě zapískala. Vojtíšek stočil kormidlo napravo. Ozvala se mohutná rána, jak Příšerka s Borkem vystřelili z děl. Všichni se ohlédli. Pronásledující loď jde ke dnu. „Hurá, hurá,“ volali a vyhazovali nad hlavu čepice. Pluli dál po námořní trase směrem k Severní Americe. Najednou spatřili blížící se zemi. Podle mapy zjistili, že se blíží k Hudsonově zálivu. A to už by měla být Kanada. Propluli až do zálivu. Za denního světla spatřili domorodce, přirazili ke břehu. Zde už je vítali indiáni v čele se starým náčelníkem. Společně se posadili u totemu, náčelník se poklonil Příšerce a společně vykouřili dýmku míru. Příšerka se zmínila, že by ráda získala kouzelné květinky. Stanislav Zach

Kdo jsem? Ve 12. čísle našeho časopisu se na obrázku skrýval císař František Josef I. Bezchybně odpověděli Michal Zumr, Tomáš Zumr a Denisa Sedláková. Společně se rozdělí o sáček bonbonů. Dále si zkontrolujte správné odpovědi ve veselém testíku: 1) c; 2) b, c; 3) a; 4) b; 5) c; 6) a. Na jedničku odpověděla pouze Denisa Sedláková, takže druhý sáček bonbonů je její. Dnes si představíme významného českého krále. Vládl v době, kdy byla v Kutné Hoře odkryta bohatá naleziště stříbra. To vedla tohoto krále k ražbě nových peněz – pražských grošů. Tento král pro sebe získal také polskou korunu a v závěru života dokonce uherskou korunu pro svého syna. A jako historický drb prozradíme, že dokonce složil tři milostné písně. Už víte, který český panovník je na obrázku? Chcete-li vyhrát tradiční pytlík bonbonů, je třeba zaslat odpověď Lubomíru Šárovi nejpozději do 20. února 2008. leden 2008


Autoři ilustrací: Jan Bakeš: strana 15 Pavlína Drápalíková: strana 12 Tereza Holečková: strana 8, 16 Tomáš Kouba: strana 10 Tereza Milčinská: strana 19 David Remeš: strana 4, 5, 6, 14 Denisa Sedláková: strana 7, 18 Marek Suda: strana 11, 17 Stanislav Zach: strana 13 Patrik Zástěra: strana 2, 3, 5, 9, 20

REDAKCE: Janek Špás Patrik Zástěra Pavlína Drápalíková Denisa Sedláková

leden 2008

No title

Recommend Documents