No title

Marka Míková

Marka Míková

Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

© Argo, 2012 © Marka Míková, 2012 Illustrations © Alexandra Švolíková, 2012 ISBN 978-80-257-0678-7

„Tak jdem,“ řekl táta a vzal Lucku za ruku. „Můžem si zpívat!“ A hned se do toho pustil: „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam, tam a sem, chodím po Broadwayi hladov sem a tam, tam a sem…“ Nezpíval, on řval, řval jako na lesy, a Lucka se styděla, jako každá holka nebo kluk, jejichž táta nahlas zpívá na ulici, a ještě ke všemu na ulici v New Yorku. Lilo jak z konve a táta nepřestával zpívat. Za ruku ji držel dost pevně a ještě tou rukou pohupoval v rytmu písně. Kráčel svýma dlouhýma nohama po Broadwayi a Lucka s ním stěží, ale opravdu jen stěží držela krok. „Tati… tati… nežeň tolik,“ úpěla. „Singi jau jau jupi jupi jaaau…“ vyl táta a Lucka zuřila. Když táta udělal jeden krok, ona udělala tři, skoro vedle něj běžela. „Tati…“ „Singi jau jau jupi jupi jau…“ pokračoval táta ještě hlasitěji a Lucka to vzdala. Plápolala za tátou a přitom se snažila rozhlížet kolem sebe, protože všechno bylo tak jiné a tak velké. Hlavně ty domy. Ty vysoké domy, které sahaly až k mrakům. Zakláněla hlavu, aby dohlédla nahoru na střechy. Taková výška. Skoro dostávala závrať, ale nemohla se odtrhnout. Kolik můžou mít pater, napadlo ji, tak ráda by je spočítala, kdyby jí táta dopřál alespoň chvililičku. „Tati, tati… co to je?“ křičela na tátu, aby ji vůbec slyšel, a hlavně aby přestal alespoň na chvíli zpívat. „Co co je?“ zeptal se, aniž přestal zpívat. „Ty domky.“

9

„Jaký domky?“ stačil se zeptat v nádechu mezi slokami. „To jsou mrakodrapy, holčičko,“ dodal pak a pokračoval ve zpěvu z plných plic. „Moje černé děti mají stále hlad, stále hlad…“ „To nemyslím,“ řvala Lucka, protože ji dost naštvalo, že si táta může myslet, že se ptá na mrakodrapy. „Myslím ty malinký domečky nahoře na střeše, přece. Vidíš to? Vidíš je, tati?“ „No jo, vidím… to jsou ty… no, víš co… ty…“ „Co?“ „No ty…“ „Co ty?“ „No vodojemy přece, to nevíš?“ „Nevím.“ Vyvracela hlavu nahoru, aby si ty malé kulaté domky se stříškou mohla dobře prohlédnout. „A já pevně věřím, že zas přijde den, přijde den…“ pokračoval táta další slokou. „A co to jsou ty… vodojemy?“ zeptala se Lucka po chvíli. „To jsou nádrže na vodu. Sluníčko v nich ohřeje vodu a lidi ji pak mají v trubkách teplou.“ „Fakt?“ „No fakt. Tedy alespoň myslím.“ „Vodojemy?“ „Jo jo…“ A táta si pískal. Přestal zpívat! Lucka v duchu zajásala. „Já myslela, že tam někdo nahoře bydlí,“ pokračovala ve vyptávání. „Protože jsou tam i nápisy na těch domečkách, vidíš to?“ „To už, holka, nedohlídnu.“ „Možná tam někdo bydlí, tati.“

11

„No… kdo ví, třeba jo,“ připustil a pokukoval po obchodu s botami, který byl plný šicích strojů. Tedy ve výloze byly šicí stroje, uvnitř v obchodě byly boty. Táta na chvíli zapadl dovnitř a Lucka zůstala stát venku před obchodem. Žasla nad těmi šicími stroji. Byly krásné, staromódní. Zvědavě je okukovala a najednou se jí zdálo, že některé ty stroje chvílemi šijou. Jen pár stehů, pak se zas zastaví. Jakmile se ovšem podívala přímo na ten stroj, o kterém si myslela, že šije, stroj stál nehybně a nejevil žádné známky pohybu. To je divný, divila se Lucka a koukala vytrvale dál, protože si byla jistá, že se ten stroj musí zase pohnout. Jenže kdepak. Po chvíli měla dojem, nebo spíš skoro jistotu, že šije ten stroj úplně dole vlevo, a tak to nevydržela a koukla tam. Ho ho hó, kdepak, zase se napálila. Stroj stál a ani se nehnul. Ha… teď šije ten uprostřed, byla si naprosto jistá... Jenže já se tam nekouknu, říkala si, kdepak, já to vydržím, já si počkám,

až začne tenhle dole… Ale nevydržela, ostatně, to by nevydržel nikdo. Mrkla na ten uprostřed a stroj zas nic. Stál a ani se nehnul. Pak zas ten úplně vpravo jakoby šil, a tak sjela očima na něj, jenže opět nic. Nic. Nic. Nic. Lucka se otráveně otočila zády k výloze. Naproti na chodníku uviděla černocha, který hrál na kyblíky. Tloukl do nich paličkami jako o život a trochu to připomínalo zvuk šicího stroje. Aha. To jsem se nechala napálit, pomyslela si Lucka. Nic nešije, to ten chlapík naproti… Koukla se znovu do výlohy a mohla by přísahat, že tentokrát šily všechny a že se zastavily přesně v okamžiku, kdy se na ně podívala. Za jedním strojem se teď objevil táta a mával na ni. V ruce držel boty a ukazoval, že jde k pokladně zaplatit. Lucka ještě chvíli zírala do výlohy, a když se nic nepohnulo, zase se k ní obrátila zády. Bylo to trochu jako hrát Cukr, káva. Taky si to šeptala: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Ohlédla se, zkontrolovala

všechny stroje, ale nešil ani jeden, tak se otočila zpátky a chvíli pozorovala toho chlapíka, co tloukl do kyblíků. Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum… zase se prudce otočila. Nic. Ani jeden se nepohnul. Cukr, káva… ten chlapík naproti bubnoval jak o život. Zdálo se, že se dívá přímo na Lucku, přestože ulicí projížděla auta a po chodníku se valili lidi. Chechtal se a koukal na ni. Aha… napadlo ji, on vidí, jak šijou, když jsem zády. Zamávala na něj. A on zamával na ni. Udělala takové to gesto: Tak kdy? Kdy se mám otočit? A on odpověděl rukou s nataženým ukazováčkem: Teď, teď se otoč. Lucka se obrátila a stroje šily. Všechny šily. Panečku, to byl koncert, to byla jízda. Nemohla se vynadívat, dívala se z jednoho na druhý, každý šil jinak, a byla to paráda je pozorovat. Ten malý uprostřed šil šílenou rychlostí, asi tak dvakrát rychleji než ty velké. Rozesmála se. Ten velký nahoře zase šil, jako když mezitím odpočívá a funí námahou. Smála se ještě víc. Otočila se zpátky, aby chlapíkovi poděkovala, ale chlapík byl tentam. Na ulici stály jen kyblíky dnem vzhůru a na zemi ležely paličky. Lucka ho chvíli hledala očima, až ho našla. Šplhal po domě. Zachytával se oken a výstupků na stěně mrakodrapu a šplhal jako ještěrka výš a výš. Teď byl skoro v druhém patře. Panečku, že nemá závrať, že se nebojí. Lucka koukla až nahoru na střechu mrakodrapu. Stál tam ten malý kulatý domeček. Možná tam ten chlapík honem potřebuje něco opravit… nebo tam bydlí? Sledovala ho, jak šplhá výš a výš. V jednu chvíli se otočil a gestikuloval na ni. Že se mám kouknout do výlohy? hádala Lucka. Já to viděla. Snažila se mu naznačit posunky, že to ví, že to viděla a že to bylo nááádherný, ale pak se obrátila zpátky k výloze a stroje už nešily. Z obchodu právě vyšel táta s krabicí v ruce a s úsměvem na tváři.

14

„Mám,“ řekl a houpal krabicí. Pak popadl Lucku za ruku a zanotoval: „A já pevně věřím, že zas přijde den, přijde den…“ Lucka se ohlédla, aby alespoň chlapíkovi zamávala, ale neviděla ho. Kdo ví, kde už je… Snažila se dohlédnout co nejvýš, ale déšť jí v tom bránil. Začínalo pršet. „Co se loudáš?“ ptal se táta a táhl ji dál. „A když nechtějí teplou?“ zeptala se Lucka. „Kdo?“ „No ty lidi.“ „Jaký lidi?“ „V těch mrakodrapech.“ „Lidi v mrakodrapech?“ „No.“ „Co to meleš?“ „Když nechtějí tu teplou vodu z toho vodojemu…“ vy‑ světlovala. „Jo, z toho vodojemu… To nevím, holka, co dělají. Já myslím, že už to stejně nepoužívají, víš…“ „Práci nedostanu, černou kůži mám, kůži mám…“ pokračoval táta ve zpěvu, jako by se nechumelilo. Lucka měla úplně promoklé boty a bolely ji nohy od toho, jak letěli jako šílenci tou předlouhou ulicí. Už ji ani nebavilo dívat se na domy kolem. Měla hlad a chtělo se jí na záchod. „Tohle je Broadway, děvenko, za chvíli dorazíme na Times Square. Budem jak hvězdy, jak hollywoodský hvězdy, pěkně se tam porozhlídneme… a pak poběžíme k Central Parku, tam nasedneme na koně a budeme se prohánět parkem jak hvězdy, jak hollywoodský hvězdy…“ básnil táta. „Tati…“ špitla Lucka. „Co je zase?“ „Kdy už tam budeme?“

15

„Za chvíli tam musíme být,“ řekl táta a podíval se na mobil, kolik je hodin. „Ty hodiny se zbláznily,“ utrousil a hnal se dál snad ještě rychleji. „Já mám hlad…“ zakňourala Lucka. „To musíš vydržet.“ „A taky mám žízeň,“ přidávala Lucka. „Teď to nejde, teď ne,“ trval na svém táta. „Jsme tam za chvíli, předpokládám.“ To už se blížili k náměstí Union Square. Lucka zírala na díru v domě, ze které se valil kouř. „Co to je, tati?“ „Co?“ zeptal se roztržitě a rozhlížel se. „Támhleto,“ řekla Lucka a ukazovala na díru. „Nějaká socha,“ zamumlal táta a díval se na druhou stranu. „Nějakej pán na koni. Ale kdybys mě zabila, tak ti neřeknu, kdo to je.“ „Že z toho jde ten kouř,“ pokračovala Lucka a vůbec ji nenapadalo, co by tam uvnitř mohlo být. Že by pára? Třeba bazén? Nebo tam jsou… čerti? Napadlo ji i tohle, i když nahlas by to neřekla. Táta na to skoro nekoukl a utrousil: „Jo tohle… To bude nějaká banka, nejspíš… Pekelný místo…“ zachechtal se. Minuli náměstí. Na rohu parku seděl chlápek a před sebou měl plechovku od piva a ceduli s nápisem Why lie I need beer. Lucka tomu nerozuměla. Vypadal smutně. „Tati, nedáme mu?“ „Zbláznila ses? Ten má víc než my.“ „Víc?“ Lucka se dívala na toho chlápka, který zrovna v tu chvíli vytáhl z kapsy foukací harmoničku, mrkl na Lucku a začal hrát. Vypadal trochu jako indián. Lucka se usmála.

16

„Tati, co tam má napsáno?“ zeptala se. „Že chce pivo.“ Rozpršelo se. Najednou lilo jako z konve. Táta ji táhl pod stříšku, kde už se tísnila spousta lidí. Lucka nespouštěla oči z toho indiána s harmoničkou, vůbec si z deště nic nedělal. Chechtal se, cenil zuby a vypadal trochu děsivě, protože zubů moc neměl, a upřeně zíral na kaluž, kterou měl u nohou. Lucka do ní neviděla. „Zůstaň tady,“ řekl táta a rozběhl se za jakýmsi chlápkem, který v tom lijáku začal prodávat deštníky. Pokřikoval něco a lidi se k němu hrnuli, protože lilo opravdu pořádně. Lucka chvíli poslušně stála, ale pak to nevydržela. Obhlídla tlačenici u deštníků, lidí tam bylo dost, každý si chtěl koupit deštník, tak usoudila, že než přijde táta na řadu, bude zas zpátky na svém místě. Rozběhla se za tím indiánem s harmoničkou, který v tu chvíli poskakoval v louži přesně na tom místě, kam před chvílí jenom zíral. Lucka zkoprněla. V kaluži byla veverka. Byla, chudák, celá mokrá a ten chlápek se jí snažil šlápnout na ocas. Veverka pištěla a kulila oči a Lucka kulila zas ty svoje. Ten je ale… Cítila, jak jí voda stéká po vlasech až za krk, a koukala střídavě na veverku a na toho chlapíka. Skoro slyšela takový ten válečný indiánský pokřik. „Lucie!“ To byl táta, řval na celé kolo. Škubla sebou a obrátila se. Rozzuřený táta s deštníkem v ruce stál na místě, odkud se neměla ani hnout, a točil se dokola. Okamžitě se rozběhla k němu. Vprostřed cesty se ale zastavila a ohlédla se zpátky. Viděla, že tomu chlápkovi se nejspíš opravdu podařilo šlápnout veverce na ocas. Tak to ne! projelo jí hlavou. Vrátila se k němu a zakřičela česky: „Nech ji, ty čerte!“ Kdo ví, kde se v ní vzala ta odvaha. Chlápek se zara-

18

zil. Upřeně se na ni podíval a na tváři se mu objevil odporný škleb, skoro ďábelský, a pak Lucka viděla… nebo se jí to jenom zdálo, jak se ten chlápek zvedá a točí se dokola, jako kdyby ho v tom dešti a mlze popadl nějaký vír, a jak mizí v tom otvoru v domě, ze kterého šla pára. „Lucie!“ ozval se znovu táta a Lucie doběhla několika skoky k němu. „Co je?“ zeptala se nevinně. „Kdes byla?“ „Tady.“ „Kde tady?“ „Tady přece.“ Táta si ji změřil přísným pohledem. „Kdybys byla tady, tak bych tě viděl,“ řekl a pokyvoval rozvážně hlavou a z očí mu lítaly vzteklé jiskřičky, které Lucka dobře znala a kterých se tak trochu bála. „Taky jsi úplně mokrá, takže… to tě usvědčuje.“ „Já jsem tam viděla… veverku,“ řekla popravdě. „Veverku? Tady?“ „Jo.“ „Nesmysl.“ Lucka se na něj podívala vyčítavě a naštvaně zároveň, protože původně mu chtěla říct všechno o té veverce i o tom chlapíkovi, co před chvílí zmizel, jenže teď se jí nechtělo už vůbec nic povídat, a tak sklopila hlavu, a táta dal zpátečku a už klidněji řekl: „Že bych tě přehlídl? Tam se tlačilo lidí u těch deštníků… Snad bys nebulela. Jeden deštník máme, podívej, můžem pokračovat v cestě. Tak jdem!“ Šli dál v dešti, nad hlavou deštník, a Lucka mlčela a několikrát ještě otočila hlavu, aby se koukla na ten dům, ze kterého šla pára, jenže byla mlha a lilo, takže stejně nebylo skoro nic vidět.

19

„Musíme si pospíšit,“ zabručel táta a lovil něco po kapsách. „Safra… nevíš, kam jsem si dal mobil?“ „To nevím.“ „Kam jsem si ho jenom mohl dát?“ „Já jenom vím, že ses jednou díval, kolik je hodin,“ vzpomněla si Lucka. „No jo, to je pravda,“ přisvědčil táta a hledal dál. „Podrž to, prosím tě,“ a podal Lucce krabici s botami a deštník. Lucka to všechno držela a táta hledal jak zběsilý po všech kapsách. A začínal být pěkně mokrý, protože deštník ho nemohl uchránit. „Tak to je výborný. Já ztratil mobil. To snad není možný, tohleto, to se mi snad jen zdá, to je snad zlej sen…“ „Mně se chce na záchod,“ řekla Lucka. „Teď? Teď se ti chce na záchod?“ Táta funěl, beze slova popadl deštník a krabici, Lucku chytl za ruku a zamířil si to naproti k McDonald’s. Motali se mezi žlutými taxíky a vypadalo to, že snad nepřejdou, ale nakonec byli na chodníku a Lucka upalovala na záchod. Ten první byl obsazený, ale na druhém bylo naštěstí volno. Sotva usedla, zaslechla, že si vedle někdo zpívá: „Enžls enžls… thej stil flaj eraund as… enžls enžls thej epír vans or tvajs…“ Chvíli čekala, jestli někdo vyjde ven, ale nikdo nešel. Tak šla ona, umyla si ruce, otřela je do sukně a vyběhla ven. Táta stál venku a ještě stále prohledával kapsy. „Nemám ho,“ řekl, když k němu došla, a bylo to definitivní. Vzal ji za ruku a pokračovali v cestě ulicí Broadway. „Tati…“ „No co je…“ „Co je to enžls enžls stil flaj eraund as?“ „Co to zase meleš?“ zuřil. „Já ztratil mobil, víš… a v tom mobilu je adresa hotelu, kde bydlíme, víš, a taky číslo na mámu, víš… a vůbec všechny čísla tam jsou, všechny čísla, který by

20

nám teď v tuhle chvíli mohly zatraceně pomoct… jenže já teď u sebe nemám nic, chápeš to… vůbec nic.“ Lucka se na něj dívala a najednou jí ho bylo líto, jak tam stál s mokrými botami a s deštníkem nad hlavou a s krabicí v ruce. Chvíli byla zticha, ale pak z ní vylítlo: „Já mám hlad.“ „Hlad? Teď?“ podivil se táta a vtom se úplně proměnil. „Vždyť jsme nic nejedli, viď, kočko, vždyť my jsme ani neposnídali. To jsem táta, to ti povím. Tak jdem papat, jdem jíst, jdem žrát, jdem na to. Tak jdem!“ Zapadli do prvního baru, který viděli. Lucce se tam líbilo. Na stěnách byly kreslené vtipy a měli tam polívku. Teplou, do‑ brou polívku. Táta si dal pivo, a než stačila dojíst, vypil druhé a třetí. Usmíval se a ukazoval na jeden ten kreslený vtip na stěně. Byli na něm dva mravenečníci a každý měl před sebou dortíček. Seděli na trávě a dole bylo napsáno: Now we wait. Táta se smál a mrkal na ni: „Počkáme… počkáme… počkáme.“ Lucka měla polívku už skoro dojedenou, olízla lžíci, utřela si rukávem pusu a pak se taky zasmála. Došlo jí to. Počkáme, počkáme, počkáme. Táta si odskočil a Lucka pokukovala po baru, co kdo jí a jak se kdo tváří, a pak se zahleděla skrz prosklené dveře ven na ulici. Už nepršelo. Najednou bylo krásně, a dokonce svítilo sluníčko. Lidi zavírali deštníky a oklepávali z nich vodu. Přeskakovali kaluže a mizeli vlevo nebo vpravo. Pak se před dveře do baru přikodrcal takový ten nákupní vozík ze samoobsluhy a byl naložený až po okraj. Za ním se šoural malý dědula a za ním ještě menší pes. Zastavili se u prosklených dveří a koukali dovnitř. Když uviděli Lucku, dědula se usmál a psík se rozštěkal. Začal drápat packami na dveře, jako by chtěl dovnitř za Luckou, jako by se znali. Lucka na ně zamávala a dědula zamával na oplátku na ni. Pes drápal na dveře ještě náruživěji a štěkal tak, že to bylo slyšet až dovnitř. Pak

21

dědula na Lucku kývl, jako ať přijde blíž, že jí něco ukáže, a začal hrabat v tom nákupním vozíku. Lucka se trochu bála, ale zároveň byla zvědavá, a tak vstala od stolu a došla až ke skleněným dveřím. Pes vrtěl ocasem. Asi si myslel, že Lucka otevře. Lucka se dívala zkoumavě na toho dědulu a vážně si nebyla jistá, jestli má otvírat. Děda měl bílé fousy a bílé vlasy, čepici naraženou do čela, a pod čepicí se usmívaly dvě oči modré jako nebe. Na sobě měl bílý kabát, a Lucku překvapilo, že ten kabát je čistý. Pak děda vylovil něco z košíku. Byla to taková jako krabice od bot. Vlastně docela připomínala krabici, se kterou vyšel táta z obchodu s botami. Dědula rozvázal provázek, otevřel ji a ponořil do ní ruku. Podíval se na Lucku jako… to jsi zvědavá, co tam bude, co, tak se dívej, jen se dívej… a pak začal rozhazovat něco bílého a lehoučkého, bylo to peří, malá bílá peříčka, a za chvíli už poletovala ulicí a vznášela se vzhůru. Jak to pejsek zmerčil, začal se točit na zadních nohou dokolečka a pokoušel se peříčka chytit do tlamy. Lucka tleskala. Tedy ne nahlas, ale jen aby to ti dva viděli. „To je krásný! Bjutifl!“ pohybovala rty, aby tomu porozuměli. V tu chvíli se chystali vyjít z baru pán a paní a Lucka jim musela uhnout, aby mohli projít. Několik pírek vlítlo dovnitř. Pán a paní prošli dveřmi ven a smáli se tančícímu pejskovi i poletujícímu peří. Jenže pejsek se zas rychle postavil na všechny čtyři, využil příležitost a vběhl do baru. Lucka couvala až ke svému stolku s polívkou a pejsek za ní. Bylo to legrační, protože stál zase na zadních a vlastně tančil. Lucka se usmívala. Pak se sehnula a podrbala ho za ušima. Přitom se podívala ven na dědu. Ten se skoro ztrácel mezi poletujícím peřím. „Krásný. Bjutifl!“ řekla zase bezhlasně a snažila se vyslovovat tak zřetelně, aby to pochopil. Nasadil takový ten výraz jako: Já vím. A ona zase jako: Vážně nádhera. A pejsek udělal psí obličej jako hepy hepy hepy, a pak šup, využil chvíle, kdy do baru přicházeli další hosté, a byl

22

pryč. Naskočil k dědovi na vozík a vydali se přes přechod na druhou stranu. Chvíli se motali mezi auty, ale za chvíli po nich nebylo ani stopy. Jen peří pořád ještě poletovalo ulicí. Táta se vrátil ke stolu. „Tys to ještě nesnědla?“ divil se. „Snědla. Skoro.“ Honem dojídala. Táta do sebe hodil zbytek piva, zaplatil a vy‑ šli zas na ulici. Bylo krásně. Lucka se nenápadně sehnula a zve‑ dla peříčko, co zůstalo hned u dveří do baru. Strčila ho do kapsy. Kráčeli dál a Lucka si začala notovat Chodím po Broadwayi. Vlastně proto, že chtěla tátu nějak rozveselit, a táta se kupodivu chytil a hned se přidal. A tak si to rázovali ulicí a zpívali a chechtali se. Nikdo se za nimi neotáčel, protože v New Yorku se dějí nejrůznější věci a nikdo se ničemu nediví. Minuli černošské kluky, kteří tancovali na ulici breake dance a točili se na hlavě a mrskali sebou na zem. Lucka by moc ráda viděla, co všechno ještě umějí, hrála tam hudba z magneťáku a kolem těch kluků stál hlouček zvědavců, ale táta ji táhl za sebou jak traktor. Lucka si všimla, že zvedá oči nahoru ke střechám mrakodrapů, a napadlo ji, že se snaží podle slunce určit, kam mají jít. Najednou byli na Times Square, na tom náměstí, kde všude svítí reklamy a obrazovky a tlačí se tam davy lidí a jezdí tam spousta aut, hlavně žlutých taxíků, a jsou tam takové ty červené schody pro hollywoodské hvězdy. Lucka se zahlédla na jedné té obrazovce, jak ji táta vláčí ulicí, a chtěla mu to ukázat, že tam jsou, že můžou vidět sami sebe, jak jdou ulicí, jenže tam byl takový hluk a táta si to rázoval tak rázně a kolem se valilo tolik lidí, že to nechala být. Pak mu to řekne, až se zastaví. Šli kolem těch červených schodů a Lucka se těšila, že na ně vylezou a budou jako hollywoodské hvězdy, jenže táta nejspíš na svoje sliby zapomněl, ani si možná pořádně nevšiml, kde jsou, a jen metelil dál.

24

„Ty, Lucko,“ povídá po chvíli. „Koukni tamhle nahoru.“ A ukazoval někam na střechu mrakodrapu. „Vidíš to? Vidíš je tam?“ Lucka si zaclonila oči, protože na chvíli vykouklo sluníčko a svítilo zrovna proti ní. Přesto spatřila dvě postavy, jak šplhají po římsách nahoru. Na okamžik se jí zdálo, že je to ten černoch, co hrál na kyblíky… no jo, ale jak by se mohl tak rychle přemístit až sem? A ten druhý, co byl asi o dvě patra níž, to zas jako by byl ten indián s veverkou. Snažil se dosáhnout na nohu tomu prvnímu a zdálo se, že ho chce chytit. „Ty jo, tati.“ „To je, co? Nejspíš mejou vokna. Ale to ti řeknu, to je nebezpečný. Oni se asi vzájemně jistěj, ale kde mají ty lana, to mi řekni.“ Lucka mlčela. „Nebo mají nějaký přísavky na nohou… představ si, kdyby se zřítili. No, na to nechci ani pomyslet.“ Chvíli tam oba hleděli. Lucce se zdálo, že ten indián už už toho černocha chytne a že se s ním chce prát. Vzápětí se zas snesla mlha a ti dva jim v té mlze zmizeli. „To je Empire State Building, víš, slavnej mrakodrap, ten postavili v roce… v roce… no, teď ti to nepovim, ale můžem vylézt nahoru a podívat se na New York z výšky. Taky si tam můžem všechno přečíst, jestli chceš.“ Lucka přikývla. „Tak jo,“ řekla, „tak jdem, ne?“ Vešli dovnitř. Prošli kolem recepce a táta se zeptal anglicky, kde je vchod a kudy se jde nahoru. Ukázali jim jezdící schody. Vyjeli tedy nahoru a tam už na ně čekala usměvavá černoška. „Poslyšte,“ řekla, „tam nahoře uvidíte jen mlhu, dneska není vůbec nic vidět, jestli vám tedy můžu poradit, přijďte zítra,

26

zítra má být lepší počasí, nebo víte co, tady máte na nás číslo a zavolejte si, můžete se chvíli projít venku, třeba se ta mlha zvedne. Tu mlhu vám byl zkrátka čert dlužen, to je úplně na nic teď chodit nahoru a ještě vyhodit dvacet dolarů za vstupenku, i když rozhodněte si to, jak chcete, pochopitelně to záleží na vás. Já vám jen radím. Ostatně máme otevřeno až do půlnoci, takže času máte dost…“ zasmála se nakonec. Táta jí poděkoval a trochu se divil: „Mlha? Vždyť bylo jasno. Nebylo?“ Sestoupili zas dolů. Prošli kolem recepce a pak vyšli ven. Stáli na Páté Avenue, opravdu byla mlha a mírně mrholilo, všude kolem jezdila auta a troubila, na každém rohu blikaly semafory a červená ručička ukazovala STÁT a zelená ručička JDI, pomalu se stmívalo a táta byl najednou úplně bez nálady. Stáli na přechodu, zelená ručička ukazovala, že klidně můžou přejít, ale táta bezradně stál s hlavou svěšenou. „Tati,“ řekla Lucka. „Co je?“ zeptal se. „Tam byl takovej býk přece.“ „Kde?“ „No tam.“ „Kde tam?“ „U našeho hotelu přece.“ „Býk? To se ti asi něco zdálo, Lucinko.“ „Socha to byla,“ špitla Lucka a zas byla naštvaná, protože vážně nesnášela, když z ní táta dělal blbečka, a to právě teď tedy dělal. „No jo…“ vyrazil ze sebe vzápětí. „Tam byl ten velkej bejk… ta socha… ta zlatá socha… ježkovy brejle, já jsem vůl.“ Popadl ji do náruče a točil se s ní dokola jako šílenec. „Lucy in the sky with diamonds…“ zpíval a točil se a točil.

27

„Tati, neblázni…“ chechtala se Lucka. „Lusy in d skaj wit dajmonds…“ zpíval ještě chvíli a pak hrál na pusu kytaru a bicí tak, jak to uměl jenom on. Dokázal naráz zahrát celou kapelu, a Beatles uměl snad nejlíp ze všeho. Lucka tuhle písničku milovala, protože táta ji zpívával od malička. Byla to prostě její písnička. A teď táta poskakoval a hrál jako Beatles a dělal to jenom pro ni. Chvíli ještě takhle vyváděl a pak se zastavil. „Tak jdem!“ řekl a začal se vyptávat kolemjdoucích na cestu. Za chvíli už upalovali na metro. Lucka zakláněla hlavu, aby skrz mlhu dohlídla na střechy domů. Připadala si tak malá, jak ji táta za sebou táhl. Šli neuvěřitelně dlouhou ulicí a Lucka vrážela do lidí, protože už byla hrozně unavená a sotva pletla nohama. „A tati…“ „No.“ „Jsou andělé strážní?“ „Já nevim,“ řekl až po chvíli. „Někdy mě napadá, že jsou. Co myslíš ty?“ zeptal se. „Nevím,“ odpověděla zvolna. Konečně se zastavili. Táta kupoval lístky a ještě zkoumal mapu. Zapadli do metra. Bylo tam vedro, Lucka se začínala potit. Táta se proplétal mezi jezdícími schody a rozepnul si bundu. Konečně se domotali, kam chtěl. Usedli na lavičku. „Jednou jsem měl pocit, že jdou vedle mě.“ „Kdo?“ zeptala se Lucka. „No ty, víš kdo…“ „Nevím.“ „No, takoví dva andělé.“ „Fakt?“ „Fakt.“

29

„Byl jsem nemocnej, klepal jsem se, měl jsem snad zimnici, ale nemohl jsem zůstat v posteli, musel jsem se setkat s jedním chlápkem, co mi dlužil peníze. Musel jsem z něj ty peníze dostat, víš, protože jsme tenkrát s mámou už neměli ani na nájem, a ty ses měla každou chvíli narodit, a ten chlápek mi nechtěl zaplatit za práci, kterou jsem pro něj dělal. No, a teď jsem se s ním měl sejít a dostat z něj ty peníze. Bylo to ve Štěpánský, blízko Václaváku, víš kde, tam, jak je Lucerna. Tak já šel nahoru tou ulicí a bylo mi tak zle a bál jsem se, že nedojdu, že upadnu a zůstanu tam ležet, a najednou jsem cítil, že vedle mě vpravo i vlevo jdou takový skoro jako sloupy, takový obrovský opory, vysoký třeba dva metry, a úplně mě to narovnalo. Přestal jsem se bát. Najednou jsem neměl strach. Šel jsem dál tou ulicí nahoru, šel jsem úplně klidně a vyřídil jsem všechno, co jsem měl vyřídit, a pak jsem se vrátil v klidu domů. Ty peníze mi dal. Na tom místě. Na ruku.“ „Fakt?“ „Jo jo. Už ani nevím, jak jsem tenkrát došel domů. Vzpomínám si, že máma doma nebyla, musel jsem se tam dostat nějak hrozně rychle. Hodiny ukazovaly šest a já měl s tím chlápkem sraz ve tři čtvrtě, a my bydleli tenkrát až na kraji města. Jenže jsem to neřešil, byl jsem tak slabej. Natáhnul jsem se do křesla a spal jsem čtyřiadvacet hodin. Probudil mě telefon. Volala máma, že jsi na světě a že jsi krásná. Já byl z toho úplně paf, nebyl jsem schopnej slova. Kouknul jsem na hodiny a viděl, že jsem spal strašně dlouho. Šel jsem zpátky k tomu křeslu, kde jsem spal, a všimnul jsem si, že je tam peřina. Vůbec jsem si nevzpomínal, že bych se přikrýval, bylo toho na mě moc, nic jsem nechápal, ale bylo mi to jedno. Hodil jsem na sebe bundu a upaloval jsem do nemocnice za tebou a za mámou. Máma se mi tenkrát smála, že mám na svetru peří. Asi z tý peřiny…“

30

Přijelo metro. Táta s Luckou se natlačili dovnitř. Chvíli jeli mlčky. Pak Lucka zatahala tátu za rukáv. „A líbila jsem se ti?“ Sklonil se k ní. „Byla jsi krááásná.“ Lucka se usmívala. Přestupovali. Táta ji zase vlekl za sebou, jako by byla taška na kolečkách. Nesnášela to. „Tati…“ vztekala se. Ale táta ji neslyšel. Proplétali se mezi sloupy a mezi lidmi, vyjížděli jezdícími schody nahoru a pak zas sjížděli dolů, bloudili chodbami, táta se ptal lidí a byl nervózní. Nakonec tu svou stanici naštěstí našli. Seděli na lavičce a Lucka klátila nohama. Čekali, až jim přijede metro. Po chvíli uslyšeli dost zvláštní zvuk. Hudbu, která se rozléhala po celém nástupišti. Bylo to skoro jako z filmu, taková nebeská hudba. Táta s Luckou na sebe koukli jako: Co to je? Pak si stoupli a chodili po peroně tam a sem a rozhlíželi se, odkud to může přicházet. Najednou si Lucka všimla malého kluka, který seděl svému tátovi na ramenou jako na koni a dotýkal se otvorů nahoře u stropu. Jakmile se jednoho dotkl, ozval se tón, když se dotkl druhého, ozval se jiný, trochu vyšší tón, a když se dotkl dalšího, ozval se zas jinak vysoký. „Tati, podívej,“ řekla Lucka a táta se otočil tím směrem. „Hudba v metru,“ došlo mu, když si přečetl ceduli, a hned vysadil Lucku na koně a ta se pustila do hraní. „Zkus Singi jau jau,“ radil táta. Lucka to zkoušela, ale nešlo to. Byla to spíš taková hudba sfér. Vesmírné zvuky. „To je teda psychedelika,“ řekl táta a pak dal Lucku na zem, protože přijíždělo jejich metro. „Co je to psychedelika?“ zeptala se, ale táta ji asi neslyšel, protože neodpověděl. Jeli mlčky, Lucka byla najednou hrozně unavená. Opřela si hlavu o tátovo rameno a zavřela oči. „Nespi,“ řekl táta. „Už tam budeme.“

31

Snažila se nespat, ale všechno se jí rozplývalo před očima. Na vteřinu usnula a zdálo se jí, že běží maraton, že běží závod a že už nemůže. Že jí všichni fandí a povzbuzují ji. Táta a máma, dokonce babička s dědou, a že ona už ani nemůže zvednout nohu od země, jak je unavená. Tak ráda by jim udělala radost a doběhla až do cíle, ale asi to nezvládne, asi to nedokáže. „Vstávej, jsme tady,“ dloubl do ní táta. Poslušně vstala a nechala se vést za ruku. Když vyšli z metra, byla všude tma. Svítily lampy a okna mrakodrapů zdola nahoru, až k nebi. Na nebi svítil měsíc. Byl obrovský. Za chvíli už uviděli býka. Teď se kolem něj nemotaly žádné davy lidí jako ráno, nebyl u něj vůbec nikdo. Stál sám uprostřed ulice, připraven rozběhnout se a trkat. Táta si pískal Lucy in the sky. Zahnuli za jeden roh, potom za druhý, a najednou stáli před hotelem, ze kterého ráno vyšli. „Tati, vidíš to?“ zeptala se Lucka. „Co?“ „Tamhle nahoře.“ „Kde?“ „Jak je to okno.“ „To je naše okno. Tam máme přece pokoj.“ „No právě,“ řekla. „Svítí se tam.“ A to už táta mizel ve dveřích hotelu. A Lucka se pořád ještě dívala nahoru, protože se jí zdálo, že tam nahoře u jejich okna stojí dvě velké bílé postavy. „Tak jdem!“ zašeptala spíš pro sebe a rozběhla se za tátou.

32

„Já jsem tak ráda,“ řekla máma. Držela se rukojeti kočárku a čekala, až přijede výtah. „Já taky,“ řekl táta. Držel tašky a mámu za ruku. „A proč jsi ráda?“ zeptal se po chvíli. „No, že bydlíme v mrakodrapu.“ „To já taky,“ souhlasil a pak čekali mlčky, oči upřené na červené světélko, co ukazuje, že výtah jede. „Já jsem tak ráda,“ vzdychla zas máma po chvíli. „Já taky,“ řekl táta a tentokrát se neptal proč, protože to vě‑ děl. Zas chvíli čekali a usmívali se. „Já…“ začala zas máma, a to už přijel výtah. Dveře se otevřely a v nich stál pán v livreji a zeptal se zdvořile: „Kam to bude, panstvo?“ „Devětapadesáté,“ řekl táta. Pán v livreji zmáčkl tlačítko a výtah se dal do pohybu. Máma se usmála na tátu a táta se usmál na mámu. V kočárku to zakňouralo. „Holubička naše,“ řekl táta a nakoukl do kočárku. „Andílek,“ přizvukovala máma. „Holčička?“ zeptal se pán v livreji. „Holčička,“ řekli táta a máma hrdě a společně, a pán v livreji se usmál, ale jen velmi nenápadně a zdvořile, vlastně jako by

35

se ani neusmál. A máma to viděla a táta to taky viděl, a byli rádi. Po chvíli máma dodala směrem k tátovi: „Ale stejně si nedovedu představit, že budeme takhle jezdit nahoru a dolů celý život, každý den.“ „Já taky ne,“ řekl táta. „Třeba, když zapomeneme koupit máslo…“ pokračovala máma. „Nebo mlíko…“ uvažoval táta. „Nebo zmrzlinu…“ napadlo mámu. „Nebo pivo…“ vzdychl táta. „Nebo když pojedeme s Emou ven,“ dokončila máma. „Tak Ema,“ všiml si pán v livreji. „Hezké jméno.“ Máma a táta byli rádi. „Já jsem si to taky dřív nedokázal představit,“ pokračoval pán, „že budu celý život takhle popojíždět, a ještě k tomu v livreji, a vidíte, jezdím takhle už bezmála třicet let. Nahoru a dolů.“ A usmíval se. Vlastně všichni tři se usmívali, možná čtyři… i když takhle malá mimina se ještě usmívat neumějí.

36

„A kam jedeš ty?“ zeptal se pán v livreji o několik let později, když už Ema mohla jezdit sama výtahem. „Já? Já jedu do přízemí,“ řekla. „Aha, no tak to se projedem,“ řekl on a dveře výtahu se zavřely. Chvíli jeli mlčky. „Tady v šestapadesátém je kavárna, kde mají i dětský koutek, to mohu doporučit, občas dávají dětem balónky a bonbónky. No ale každý den to nejspíš nebude, to bych si všiml, kdepak, každý den ne,“ ozval se pán v livreji. „To někdy zkusím,“ špitla Ema a jeli dál. „O tři patra níž, a to málokdo ví, je prodejna malých domácích zvířat a je tam také malé ZOO, pokud by tě to někdy zajímalo,“ pokračoval zdvořile pán. „Jú, to mě zajímá velmi,“ usmála se Ema. „Tady v dvaapadesátém je bazén.“ „Bazén?“ „Jen se mi zdá, že tam je poslední dobou dost studená voda. Lidi, co odtud vozím, se klepou a cvakají zuby.“ „Tak to by se mi tam asi nechtělo. A není tam třeba lednička?“ „Pche! Lednička? Ta je na každém patře, děvenko. A nejen lednička, taky je tam automat na led. Jo jo, stačí zmáčknout čudlík, a padá led. Celé kostky. A v jakémkoli množství, to si můžeš vzít klidně kyblík a napadá ti celý kyblík ledu, když chceš, nebo ledová drť ti napadá, když budeš chtít.“

37

„To je pěkné. A kde to je, kdybych se někdy potřebovala ochladit?“ „Kde? No na konci chodby přece.“ „Aha,“ řekla Ema a pak bylo zase chvíli ticho. „Na konci každé chodby v každém patře, jak říkám.“ Zas bylo chvíli ticho a jen výtah tiše hučel. „Tady v padesátém patře je posilovna. Tam vystupují padesátníci,“ pokračoval pán v livreji. „Jací padesátníci?“ „Lidi, co jim je padesát.“ „Tak tam bych možná našla dědu s babičkou,“ uvědomila si Ema. „No, babičku nevím, ale dědu asi ano. Babička bude spíš o patro níž, v kosmetickém salónu.“ „Jé, poslyšte, a nemohla bych…“ „Co? Zastavit? Rozmýšlej rychle.“ „Tak jo. Babičku jsem totiž ještě nikdy…“ Pán v livreji zmáčkl tlačítko stop a výtah zastavil. „… neviděla,“ dokončila větu Ema a dveře se otevřely. „Tak to ji možná dneska uvidíš. A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se, když už byla venku. „Já?“ opáčila. „Ty,“ ujistil ji pán. „Ema. Ema Horáková.“ „Tak Ema. Jednu Emu jsem kdysi potkal, ale to už je let. Ani si nevzpomínám, kdy to bylo. Ta paměť… Tak to se těším, až zas spolu někdy pojedem, Emo,“ řekl, a to už se dveře výtahu zavíraly. „Na shledanou,“ stačila pozdravit slušně Ema a dveře výtahu se zavřely. Byla ve čtyřicátém devátém patře a úplně sama. Pomalu se rozkoukávala. Stála v dlouhé chodbě, na jejímž konci

38

byly otevřené dveře, z nich se linula hudba, ozýval se smích a štěbetání ženských hlasů. „… pleťová maska je to nejdůležitější vůbec. Žádný krém nedokáže to, co podomácku vyrobená pleťová maska, mé dámy. Jak já říkávám: Vyrob sobě na čumáček, v tom přec není žádný háček. Vyrob sobě pěkně zčerstva, neužívej cizí zvěrstva!“ Následoval výbuch smíchu. „Omlouvám se za ta ostrá slova, dámy, ale některé masky, když si je na sebe plácnete, jsou skutečná zvěrstva…“ Vzápětí ta dáma zavyla jako slon nebo tygr, Ema se nemohla rozhodnout, co jí ten řev připomíná více, ale bylo to dost překvapující. Vydala se k pootevřeným dveřím, aby zjistila, jak ta dáma vlastně vypadá a jestli je to skutečně kosmetický salón. „Můžete se na druhý den probudit s tváří paviána například,“ pokračovala dáma po zvířecím zavytí a Emě došlo, že to měl být asi řev paviána. „A to by myslím žádná z vás nechtěla… Nesmějte se, to není vůbec nic k smíchu, dámy. Co by na to řekl váš manžel, pokud by si toho tedy povšiml?“ „No právě…“ smály se ženy. „Pokud by si toho povšiml…“ Nato se ozval řev paviána z jedné strany, pak z druhé a za chvíli už ječely všechny. Ema si dala v údivu ruku před pusu. Zčásti i proto, aby se k nim nepřidala, protože ji to trochu lákalo. „Tak dost legrace, dámy, teď už tedy k praktickým krokům při výrobě masky: Jako základ použijeme tvaroh, jogurt, kefír či acidofilní mléko, někdo zvolí máslo, sádlo, znám i takové, co si troufnou na paštiku…“

39

Ema si uvědomila, že má hlad. „… do základu pak vmícháme vejce, rozpuštěnou čokoládu, citrónovou šťávu, mrkev, celer, petržel, samozřejmě rozšlehané na kašičku, a marmeládu. U marmelády je to taky dost individuální, někdo nesnese meruňkovou, tak prosím, ať si dá rybízovou nebo jahodovou, já jen nepochopím, jak si někdo může dát pomerančovou, i když… proti gustu žádný dišputát. Některé z nás zůstanou nohama na zemi, a tak tam vmíchají lák z okurek či zelí. To je pochopitelně klasika, tady se není čeho bát. No, nedívejte se tak pohoršeně. Lák z okurek zklidňuje a zelí staví, to jste nevěděly?“ zakroutila nevěřícně hlavou. „Nu a pak podle momentální nálady: Jelení lůj, samozřejmě rozpuštěný, rybí tuk, ten tam dejte klidně celý, sirup, ale jenom trošku, šampón, voňavku a cukr moučku, okurku, rajče, citrón, zelí, podle toho, jakého jste založení. Já říkám podle naturelu. A pak to celé dejte k ledu.“ „Dobrý den,“ řekla Ema a nakoukla do dveří. Všechny tváře se k ní otočily. Byly povětšinou bílé. Na některých byly plátky okurek, na některých kolečka citrónu nebo stroužky česneku a na některých pak dokonce kostky z lega, pastelky, lístky od tramvaje a patentky ze šití. Některé tváře byly hnědé od hlíny nebo čokolády a některé zelené od špenátu či salátu, jiné byly žluté od hořčice, posypané oříšky a kokosem, prostě přehlídka barev a tvarů. „Dobrý den,“ řekly všechny naráz a zase se otočily zpátky k dámě, která mluvila. Ta Emě nevěnovala pozornost a pokračovala ve výkladu.

40

„Drobné ostřejší předměty, jako rozdrcené skořápky vajec či ořechů, nám pomohou při peelingu. Tedy při čištění pleti, milé dámy. Omýváme pak olejem, nejlépe olivovým. Ale olejíček na zadečky miminek je také dobrý. Olej na kola bych vyloučila, kdyby to někoho napadlo, jinak snad jedině v případě, že by nebylo zbytí. Jinak je to tedy k zblití.“ „Studeným, nebo teplým?“ zeptal se kdosi a jako odpověď se ozval potlačovaný smích a dušené vyprskávání. „Studeným, nebo teplým co?“ pozvedla obočí ta dáma, co mluvila. „Omýváme…“ „Olejem pokojové teploty, samozřejmě. To jsou otázky…“ „Ach ne, vy vražedkyně!“ zlobila se rozchechtaná paní na tu, co se zeptala. Smála se, až jí tekly slzy po tvářích. „Smích je přece zakázán! Tolik vrásek jste mi přidělala, vy potvoro.“ „Slyšela jsem, že smích prodlužuje život,“ řekla Ema a všechny tváře se k ní zas otočily jako na povel. „Tomu nevěř, holčičko,“ řekla ta, co se prve zlobila, že byla rozchechtaná, teď už ovšem s kamenným výrazem ve tváři. „Prosím nerušit!“ pokárala Emu dáma, co měla přednášku, a pokračovala: „Do masky pak každá podle svého naturelu či náboženského založení vhazujeme, co nám pomůže. Chlupy psí i kočičí, morčecí i zaječí, čaj černý, zelený i bezový, macesy, hranolky, baklavu a zelí. Košer víno a nebo víno mešní, tvrdý chleba a nebo pečivo dnešní. Strouhanku, mouku, ocet, jar a pivo, vodovky, kolomaz či hořčici a limo…“ „Není tu někde moje babička?“ přerušila ji zase Ema.

42

„Pořád mě někdo přerušuje… Babička? Jaká babička? Chceš snad říct, že jsme staré? Že jsme babky? Báby? Babičky?“ láteřila ta dáma. „Nevím,“ pípla Ema a tu se z jedné židle zvedla paní s feferonkami na čele, cibulovými kolečky na tvářích a banánovou šlupkou na nose. Základem masky byl nejspíše kečup, protože paní byla červená, a na očích měla mrkvová kolečka a na bradě plátek petržele. „Já jsem babička!“ řekla hrdě, zelenina z ní spadla a Ema se k ní rozběhla. Koukaly na sebe a prohlížely si jedna druhou asi minutu, možná dvě a možná tři. „Ema, Eminka, Emča, Emička,“ řekla pak babička, utřela si masku do ručníku a odhodila ho stranou, popadla kabelku,  vzala Emu za ruku a už se obě hrnuly z kosmetického salónu. „Vy odcházíte?“ zadržela je ve dveřích kosmetická paní. „No to dopadnete, nechtěla bych vás vidět za rok, to budete samá vráska, to mi věřte.“ „Tak se tu mějte,“ řekla babička a otočila se k Emě: „Na zmrzlinu?“ zeptala se jí. „Jo,“ zajásala Ema. „Na chlebíček? Na dortíček? Na špičku či větrníček?“ pokračovala v lákání babička. Ema se zasmála. „Na rakvičku,“ řekla. „Já to věděla! Na rakvičku… můj slavíčku. Skvělý nápad!“ Nemohla si odpustit a ještě jednou otevřela dveře do salónu a zahalekala: „Tak my se loučíme, milé dámy, my musíme běžet.“ A šly. Babička si přitom prozpěvovala: „My letíme… jako ptáček… jako ptáček… jarabáček…“ A letěly. U cukrárny byly za chvilku. Nacházela se v nedaleké postranní chodbě, a když tam dorazily, Ema užasla. Zalila je

43

totiž růžová záře zapadajícího slunce, protože cukrárna byla prosklená. Posadily se k malému kulatému stolečku u jednoho z oken a měly nádherný výhled. Viděly dolů na rušnou ulici, kde projížděla malinká auta a pobíhali malincí lidé, a viděly i do dálky, viděly další a další mrakodrapy a ulice a temné nebe a červené slunce, které zvolna mizelo za obzor. Všude se pomalu rozsvěcela světla, protože se začínalo stmívat, a vypadalo to jako v pohádce. „Ach babi,“ vzdychla Ema, „svět je tak krásný…“ „Já vím,“ řekla babička. „Dobrý den,“ pozdravila je číšnice, která měla na hlavě drdol připomínající dortíček. „Copak si dáte?“ „Dáme si to nejlepší, co máte,“ řekla babička. „Nejlepší, co máme, je šlehačková bitva.“ „Vážně? Já myslela, že tohle už se nedělá.“ „Ale dělá…“ číšnice zvesela kývala hlavou, až se jí drdol natřásal. „Tak to chceme! Nemám pravdu, Emi?“ Ema přikývla a oči jí zářily. Zatímco čekaly, dívaly se z oken mrakodrapu, ale už nemohly tak v klidu obdivovat všechny ty krásy dole jako před chvílí. Kdykoli se totiž jejich oči setkaly, babička mrkla a Ema se kousla do rtu, aby se nezačala na celé kolo nedočkavě chechtat. Konečně číšnice dorazila. Na vozíku před sebou měla několik malých šlehačkových dortů. Když vozík přímo u nich zaparkovala, řekla: „Tak račte,“ a upalovala pryč, co jí nohy stačily. Přitom se jí vyzula bota a musela se pro ni vrátit. Zapištěla, čapla botu a metelila odsud, jako by jí za patami hořelo. První dort popadla babička a mrskla ho po Emě. Trefila se přesně, dort se rozplácl Emě přes celou tvář. Ta neváhala a poslepu šmátrala po odvetě. Naštěstí dortík hned nahmatala.

44

Hodila ho směrem, kde tušila babičku, babička vykvikla, a to bylo znamení, že dostala plný zásah. Teď už obě stály, chechtaly se, a protože měly dorty rozpláclé přes obličej, házely ty další skoro poslepu. Tak se stalo, že jejich munice zasáhla i některé další návštěvníky cukrárny. Ti si to nedali líbit, začali ječet a bránit se vším, co měli před sebou na talířcích – zkrátka začala opravdová dortová válka. Dalo by se říci možná i světová, protože v cukrárně byli i Američani a Italové. Všichni se chechtali a výskali, někteří se snažili schovat pod stolky, jiní zas hledali nejlepší místa ke střelbě. Trvalo to možná takových patnáct minut a pak už nebylo čím házet. Kdekdo se držel za břicho, protože ho bolelo od smíchu, a otíral si tváře od dortů. Číšnice vylezla z úkrytu a rozdávala nahřáté vlhké froté ručníčky. „Tak co? Užili jste si?“ ptala se. „Užili,“ odpovídali všichni svorně. Pak babička zaplatila a i s Emou se vydaly na procházku chodbami kolem různých obchůdků. Všude nakukovaly a říkaly si, co se které z nich líbí. Kupodivu měly docela podobný vkus. Když byly obě úplně ucabrtané, babička dovedla Emu k výtahu. „Už musím letět, zlatíčko, uvařit dědovi večeři. A ty už bys nejspíš měla jít taky, co? Aby se po tobě nesháněli.“ Zmáčkla tlačítko a obě nastoupily. „Kam to bude, dámy?“ zeptal se pán v livreji a babička chtěla jen o dvě patra níž. Byli tam vcukuletu. Babička se usmála, dala Emě pusu a povídá: „Stav se někdy, Emičko, takhle jsem si už dávno neužila. A pozdravuj doma.“ „Budu,“ odpověděla Ema a najednou si vzpomněla, že vlastně původně jela koupit chleba, máslo, mlíko a vajíčka. A taky si uvědomila, že si nepamatuje patro, ve kterém bydlí. Oboje

46

zjištění bylo nepříjemné, ale Ema zachovala vážnou tvář. Když se dveře výtahu zavřely, řekla pánovi v livreji, že by chtěla dolů, do přízemí. Tím nemůžu nic zkazit, pomyslela si, zamávala babičce na rozloučenou a výtah se rozjel směrem dolů.

47

„Snad ještě nemají zavřeno,“ prohodila jen tak mezi řečí Ema, zatímco výtah si to šinul do přízemí. „Zavřeno?“ podivil se pán v livreji. „Kdepak, žádný strach. Nikdy nemají zavřeno.“ „Nikdy?“ žasla Ema. „Většinou nikdy,“ usmál se. „Jde o to, kde a v kolik.“ Asi to mělo být vtipné, ale Ema se nesmála, tak pán pokračoval: „Tady na čtyřiačtyřicátém je bludiště, říkám to jen proto, aby ses neztratila, kdyby ses tam někdy náhodou octla. Vůbec všechna patra, která mají dvě stejná čísla, jsou trochu nebezpečná. Třeba pětapadesáté, tam je hřbitov.“ „Hřbitov?“ podivila se Ema. „No hřbitov, co je na tom tak divného. V mezaninu je zas porodnice, na šestašedesátém je krematorium a v sedumasedumdesátém je sušárna.“ „A co je v mínus jedenáctém?“ „V mínus jedenáctém je sklep. To se dalo čekat, viď.“ „To jo. Dám si na to pozor, protože já ve sklepě ještě nikdy nebyla a nijak zvlášť se mi tam nechce. Co tam je?“ „Co? No takové komůrky přece, a v těch mají lidé brambory a někdo uhlí a lyže a kufry a všelijaké harampádí, zkrátka nepotřebné věci. To bývá ve sklepě, no ne?“ „Aha,“ řekla Ema, „to nezní zase až tak strašidelně. Možná by se mi tam i líbilo.“

48

„No to nevím. Ty jsi nikdy neslyšela o krvavém kolenu?“ „Prosím?“ zeptala se zvědavě Ema, protože nevěřila svým uším. „O krvavém koleni povídám.“ „Ne. O tom jsem nikdy neslyšela,“ zašeptala a pak bylo ticho. „Právě míjíme třiatřicáté,“ informoval po chvíli pán v livreji. „Třiatřicáté taky není žádná slast, tam jsou hospody a v nich chlast.“ Zasmál se vlastnímu rýmu. Nejdřív jen tak maličko, snažil se, aby to nebylo nezdvořilé, jenže pak se smál dál a dál, a i když se pokoušel smích tlumit, za chvíli hýkal jako kůň a přitom koulel očima, jako by se chtěl omluvit. Bylo to strašné. Po chvíli už to nepřipomínalo hýkání koně, ale slepici. Smál se a smál, tedy kdákal a kdákal, až se z toho rozkašlal. Ema mlčela a pak řekla, že by v jednatřicátém ráda vystoupila. Najednou se jí nechtělo s tím kdákajícím chlapíkem jet dál. „Ale prosím, prosím, jak račte, ctěná dámo,“ dusil se pán v livreji, jak přemáhal smích, a málem vyprskával a kdákal a kdákal. „V jednatřicátém… Samozřejmě, jak račte, madam… ovšem,“ kdákal a málem vypustil duši. „Na shledanou,“ pravila Ema dost nezúčastněně, když se dveře výtahu otevřely a ona vystoupila. „Uf,“ oddychla si. „Přece jenom je to podivín.“ Byla v jednatřicátém patře. První, čeho si všimla, bylo, že tam po chodbách pobíhaly slepice. Musela se usmát, jak všechno do sebe zapadá. Asi to věděl. Ten pán v livreji. Proto se tak smál, až kdákal. Slepice pobíhaly tam a sem a kdákaly taky, některé po sobě zanechávaly i stopy na červeném koberci, který se táhl po celé chodbě. Ema se už už chtěla otočit a zmizet po nějakých únikových schůdcích do jiného

49

patra, když si všimla, že slepice mizejí. Vždycky se přiblížily ke stěně a vzápětí byly ty tam. Na stěnách po nich zůstávaly jen jejich otisky. Takže chodbu teď zdobily obrázky běžících slepic a Ema si na malou chvíli nebyla jistá, jestli ty živé slepice nebyly jen v její fantazii. Ale nebyly. Na koberci po nich zůstaly stopy – malá, zelená slepičí hovínka, jak si mohl každý všimnout. Ema postupovala chodbou po červeném koberci dál, až došla ke dveřím, na kterých byla vy‑ obrazena veliká růžová slepice a pod ní bylo písmeno R. Ema kroutila hlavou. ER… ER…? V tu chvíli ze dveří vykoukla hlava: „Copak? Copak? Ty mi plašíš slepice?“ zeptala se, ale tón hlasu nebyl nijak přísný. „Kdepak. Neplaším. Mizejí samy.“ „Aha. Tak to jo. Po pravdě řečeno, nemají tady v chodbě vlastně co dělat.“ „Růžová…“ zavolal kdosi zevnitř. „Ano,“ odpověděla Růžová a usmála se na Emu, které došlo, proč bylo na dveřích písmeno R. „Kolik máme dneska součet?“ „Zatím 4298, dál jsem se nedostala, já tady teď řeším nějaké úniky.“ „Jo tak to tě nechám,“ řekl hlas zevnitř. Růžová se na Emu znovu usmála. „Já jsem Jana, víš,“ představila se, „ale v práci mi neřeknou jinak než Růžová.“ Ema se ani nedivila. Růžová měla ve vlasech zapletená růžová peříčka , i náušnice měla z růžových peříček, na sobě růžový kožíšek a růžové punčocháče, na rukou růžové náramky a růžové prstýnky a vůbec celá byla růžová. Usmívala se a Emě se líbila. „A co ty tu vlastně děláš?“ zeptala se pak zvědavě. „No já ani nevím,“ řekla Ema po pravdě, „já jsem tady vystoupila čirou náhodou, jedu nakoupit. Už od rána.“

50

Růžová se zachechtala. „To znám, já když byla malá, tak jsem se taky kolikrát nemohla dostat tam, kam jsem chtěla, pořád mě něco zdržovalo, no a pak jsem to doma schytala, což ti samozřejmě nepřeju. Co máš koupit?“ „Chleba, mlíko, máslo a vajíčka.“ „Tak to bych ti mohla pomoct. Alespoň s těmi vajíčky. Pojď,“ popadla Emu za ruku a vtáhla ji dovnitř. Ema se teď ocitla v úzké růžové chodbičce s mnoha malými výklenky. „Tohle je můj rajón,“ usmála se Růžová, „pojď za mnou.“ Ema ji následovala. Nad každým výklenkem bylo číslo a obrázek slepice. Ve výklencích seděly slepice, Růžová jim sypala zrní a brala si vajíčka, když nějaká našla. Dávala je do pojízdného vozíku, který byl, pochopitelně jak jinak, růžový. „Můžeš mi pomáhat, jestli chceš,“ řekla, „to je zrní s vitamíny. Ony to milujou a někdy i zazpívají, jakou mají radost.“ V tu chvíli jedna ze slepic zanotovala slepičí árii. Emu to rozesmálo, bylo to tak podobné chechtotu pána v livreji. „Pěkný, viď?“ usmála se Růžová. „Některé mají hudební talent. Můj manžel o tom dělá výzkum, Zlato v hrdle se to jmenuje. Je přesvědčený, že prostě každý umí zpívat, že každý má hudební talent, ať zvíře, věc, či člověk. Já s tím naprosto souhlasím… Ale to mi řekni, co ty tady děláš?“ vyjela zhurta, až se Ema trochu lekla, naštěstí se ukázalo, že to nebylo na ni. Růžová totiž popadla černou slepici, co se natlačila do výklenku k jiné a utiskovala ji. „Mazej odtud, ty mrcho. Sem nepatříš. Někdy na ně musíš být tvrdá, ale jinak jsou to celkem hodný holky. Koukej, tahle snesla dvě vajíčka.“ „Možná je jedno od té černé,“ poznamenala Ema. „Myslíš? Možná jo. Někdy mě ti to tady tak nebaví, být celý den zavřená. Pořád si říkám, proč zrovna já… Jedeš, ty mrcho, kou-

51

kej na ni, zase chce zalézt k někomu do výklenku. Tady bydlíš, ty Čerňucho!“ a šoupla Čerňuchu do správného výklenku. Pak pokračovala ve svých úvahách: „Proč zrovinka já?… No ale někdo to dělat musí. Co bychom všichni jedli, kdyby to nikdo nedělal, že jo.“ „To jo,“ řekla Ema, vlastně jen, aby něco řekla. „Růžová?“ ozvalo se zase odkudsi. „Ano, poslouchám.“ „Kolik je součet?“ „4986 právě teď,“ odpověděla Růžová. „Já si dám na chvíli pauzu, můžu?“ zeptala se pak. „Jo, jo, dneska to jde jak po másle,“ odpověděl hlas. „No jak říkám, někdo to dělat musí,“ pokračovala Růžová směrem k Emě. Chvíli sbíraly mlčky. Vtom se radostně rozezpívala další slepice a znělo to jako árie z Kouzelné flétny: papapapapapapapagino. Po chvíli Růžová zas navázala:. „Někdo obveseluje lidi, někdo je léčí, někdo je učí, někdo zas vymýšlí vynálezy. A já… já sbírám celý den vajíčka. No a co?“ „Já ještě nevím, co budu dělat,“ řekla Ema. „To je jasný, to já taky netušila, když jsem byla malá, že nakonec budu většinu života trávit se slepicema,“ zachechtala se Růžová, vzala tři vajíčka a začala s nimi žonglovat. „Hoď mi čtvrtý,“ zavelela. Ema poslechla a Růžová chvíli žonglovala se čtyřmi. „Hoď další,“ vykřikla pak. Ema hodila další, a tak Růžová žonglovala s pěti a smála se. „Pipi, pipi,“ vykřikla zničehonic a v tu ránu se kolem ní jako na povel shromáždilo asi šest slepic a posedaly si jí na ramena a na hlavu. „Hezký!“ zašeptala Ema a zatleskala.

52

„Líbilo?“ usmívala se spokojeně Růžová. „Tak jedem dál,“ a rozjela se i s vozíkem chodbou. Po chvíli došly na křižovatku s jinou chodbičkou, která měla nahoře písmeno O a byla celá oranžová. Tam potkaly osůbku v oranžovém plášti, která se na ně zvesela smála. „Tak co, jak to jde Růžová?“ zeptala se. „Ale dobře, Oranžová, co tobě?“ „Taky dobře. A koho to s sebou dneska máš?“ „Pomocnici,“ odpověděla Růžová. „Tak pomocnici… a kdepak se tu vzala?“ obrátila se Oranžová k Emě. „Přijela jsem výtahem,“ odpověděla po pravdě Ema. „Jo ták… Poslyšte, vy jste si tak podobné, nejste vy příbuzné?“ prohodila po chvíli Oranžová. „Že jste příbuzné?“ Ema a Růžová se na ni udiveně podívaly. Pak se podívaly jedna na druhou a zakroutily nevěřícně hlavou. Že by? „Jak sestry,“ pokračovala Oranžová. Sestry? Růžová se teď na Emu podívala pozorněji. „Poslyš, jak ty se vlastně jmenuješ?“ „Ema.“ „Ema? Nepovídej.“ „Ema Horáková.“ „Ema? A Horáková? No to mě podrž… ty jsi Ema? Emička Horákovic. No já snad upadnu! Tys to uhodla, Oranžová, to je moje neteř. Emičko, no to je překvapení!“ a to už Emu objímala a tiskla k sobě. „To tě musím seznámit s Lumírem.“ „Co se děje?“ ozvalo se z protilehlé chodby. „Modrá, pojď se podívat na moji neteř. Představ si to, já mám neteř a ona si mě našla,“ chlubila se Růžová.

54

„No tedy, Růžová, ty máš krásnou neteř.“ „Já bych chtěla taky takovou,“ ozvala se Fialová, která se vynořila zpoza rohu. „Jé, to je tedy vážně krásná neteř, to ti závidim,“ řekla Žlutá. „Já nemám žádnou, ani synovce.“ „Nestěžuj si, zato máš žlutýho psa.“ „No právě,“ vzdychla Žlutá. „A hlídám ho od rána do večera.“ „Mamí… mamí…“ ozval se z jedné chodby hlásek. „Lumíre? Copak, zlatíčko, ty se nudíš?“ zeptala se Růžová. Z chodby se vynořil kluk s rozčepýřenou hlavou. „Co tady mám porád dělat, já se ukoušu… A smrdí to tady,“ stěžoval si. „Pojď sem na chvilku, Lumíre, musím ti někoho představit,“ volala Růžová. „A próč?“ protáhl otráveně ten kluk. Byl o něco menší než Ema a trochu při těle, kopal do kamínků a zpod zamračeného obočí pokukoval po Emě. „Tak tohle je Lumír a tohle je Ema, koukej, Lumírku,“ představila je Růžová. „To čumim,“ řekl Lumír a zůstal stát s otevřenou pusou. „Zavři pusinku, nafouká ti do ní,“ řekla Růžová a pak se otočila k Emě. „On to tak nemyslí, on je jenom trochu rozmazlenej, já se omlouvám.“ Vtom přiběhla Zelená a nasadila Emě čelenku. „Co tomu říkáš? Líbí se ti?“ Byla to čelenka ze slepičích peříček všech barev. Všechny ženské teď obcházely Emu a obdivovaly ji. Jen Lumír kopal do zdi, odplivoval si a dělal obličeje. „Ta ti sekne, viď, Lumíre, že vypadá perfektně?“ obrátila se na něj Růžová. „On by Lumír byl normálně ve škole, jenže je trochu nachcípanej, a tak jsem ho dneska vzala s sebou do práce.“

55

„Co je to tam za hluk? Vy nepracujete?“ ozval se známý hlas odkudsi z ampliónu. „Pracujeme, pracujeme, kdepak bychom nepracovaly,“ a všechny ženy se rozbíhaly zpátky do svých chodeb. „Jen Růžová si bere chvíli pauzu.“ „Ale já to hlásila,“ hájila se Růžová. „Tak to ano. To bylo hlášeno. Jaký je součet?“ „5438.“ „5327.“ „5889.“ „6000,“ odpovídaly hlasy jeden přes druhý. „A my mizíme, Emo, Lumíre, jde se.“ A tak se stalo, že za malý okamžik zmizely ve dveřích vedoucích ven na chodbu tři osoby. „Uf, a jsme venku,“ řekla Růžová. „Bylo tam dost horko, co?“ narovnala si peříčka ve vlasech, popadla Emu a Lumíra za ruce a táhla je dál chodbou. „Kam to jdeme? A proč tak rychle?“ zeptal se Lumír trochu otráveně. „Kam máme namířeno?“ zeptala se Ema natěšeně. „Pojďte, něco vám ukážu,“ řekla Růžová tajemně. Zahnuli jednou doleva, pak zas doprava, a to už dorazili ke dveřím s nápisem SÁL. Vešli. Už jak otvírali dveře, zavrzalo to, jako by někdo přejel smyčcem po strunách, a jakmile Růžová vstoupila, ozvaly se housle, které ťukaly pizzicato přesně, jak Růžová ťapala. Ema Růžovou následovala, a jak za ní cupitala, začaly hrát flétny staccato. Poslední byl Lumír, ten když vešel dovnitř, spustily tympány. Všichni tři žasli a pochodovali sálem tam a sem. „Kam to jdeme? Kde to jsme?“ chtěla se Ema prostě jen zeptat, ale místo toho uslyšela samu sebe zpívat. Zpívala sopránem jako operní pěvkyně: „Kam to jdeme? Kde to jsme?“

56

Lumír začal přizvukovat: „Je snad táta někde zde? Někde zde? Je zde? Je zde? Je někde zde?“ Růžová jim chtěla odpovědět, ale i její hlas teď zněl jak z opery. „Ovšem že tu někde je, ten tvůj táta, Lumíre. To jsou jeho pokusy. Pokusy s hlasy. Tak bych řekla asi. Však my děti moje drahé, však my, děti mé, jsme součástí jedinečné árie.“ Růžová završila svou promluvu koloraturním smíchem. „Králíci jsme pokusní, ach, copak se tohle smí?“ bručel Lumír v basech. „Ať je to pravda, nebo sen, my si tohle užijem… užijem, užijem, my si to teď užijem… ať je to pravda, nebo sen… užijem… užijem… užijem,“ uzavřela Ema v nejvyšším tónu. V ten okamžik se odněkud ozvala trubka a pak se přidaly klarinety, zleva brnkala harfa a zprava kontrabasy. Byli zkrátka uprostřed nějaké opery či symfonie. Žasli a usmívali se na sebe, jak to ladí a jak to do sebe zapadá. Tedy usmívaly se na sebe Ema s Růžovou, Lumír se mračil. V jednu chvíli Ema zavřela oči a nechala se hudbou unášet. Zdálo se jí, že všechny nástroje zesilují a tak trochu i zrychlují. „To je spěchu, to je kvaltu,“ prozpěvovala do toho Růžová. „Ať je noc, anebo den,“ přidala se Ema. „To je spěchu, to je kvaltu,“ zopakovala Růžová. „Je to pravda, nebo sen?“ navázala Ema. „Jak se všechno rychle žene,“ pokračovala Růžová. „Je to za vlasy přitažené,“ zabručel Lumír úplně mimo harmonii.

57

„Do finiše, do finiše,“ oponovala mu Růžová rozzlobeně. „Mně však z toho kručí v břiše,“ basoval zas Lumír mimo tó‑ ninu. Nástroje kolem opět zesílily a opět trochu zrychlily, a pak už zazněly tympány a bušily ostošest. „Do finiše, do finiše…“ zpívala Růžová s Emou dvojhlasně a najednou se ozvalo něco strašlivého. V tom nádherném závěru kdosi zatroubil. Tedy kdosi se velice hrubě, falešně a velmi nahlas vysmrkal do kapesníku. Bylo to, jako když vás někdo polije studenou vodou. Vše ve vteřině utichlo a nastalo naprosté ticho. Pak naštěstí někdo začal tleskat, protože ho napadlo, že je asi konec a že by bylo vhodné zatleskat. A naštěstí potlesk pokračoval, lidi se přidávali a nakonec to byl potlesk opravdu veliký. Růžová dloubla do Emy a do Lumíra, aby se poklonili, a sama se taky klaněla na všechny strany. „Vždyť tu není žádné publikum,“ špitla Ema. „Přenášejí to do celého světa,“ odpověděla potichoučku Růžová a přitom se usmívala a pořád se klaněla. Ema se tedy přidala a také se klaněla na všechny strany, jen Lumír stál jak vyřezanej svatej a mračil se. „Je to nezapomenutelná chvíle,“ šeptala teta a nenápadně dloubala do Lumíra, aby se uklonil. Ema se usmívala ještě víc a věděla, že na tohle asi opravdu jen tak nezapomene. Když potlesk utichl a zhasla světla, ozvalo se příšerné zavytí: „Co to bylo na tom konci?!“ Jako by ze země vyskočil, objevil se před nimi malý chlapík s dirigentskou hůlkou v ruce a byl vzteky úplně bez sebe. „Co to bylo na tom konci? Může mi někdo odpovědět? Já se snad vzteknu. Copak tohle bylo v partituře??? To opravdu nemáte špetku nadání? To je fiasko, to je naprosté popření mého výzkumu.“

58

Lumír se schovával za Růžovou a klepal se strachy. „Kde je? Kde je ten člověk, jestli to vůbec je člověk? Já ho roztrhnu jako hada…“ „Promiň, miláčku, to jsem asi zavinila já,“ snažila se situaci uklidnit Růžová. „Lumír!!“ vykřikl v náhlém prozření dirigent. „Můj vlastní syn…“ Muž se hnal k Lumírovi, aby ho po právu ztrestal. V tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, vyskočil na pódium muž v saku a růžové kravatě. „Pane dirigente,“ řekl, „já jsem hudební kritik Rozsypal a chtěl jsem vám hned začerstva položit několik otázek.“ „Prosím, ptejte se,“ drtil dirigent mezi zuby a očima metal blesky po Lumírovi. „Ten závěr, pane dirigente, to byla opravdová avantgarda, já jsem nadšen, vy jste mě dostal, mě to rozplakalo, gratuluji, gratuluji. Něco takového bych zkrátka nečekal.“ Dirigent se usmál a s pokrčením ramen se otočil na Růžovou. Růžová se otočila na Emu a Ema se otočila na Lumíra. Lumír pokrčil rameny a přestal se schovávat za Růžovou. Naopak, trochu se vyprsil a snažil se dostat do záběru kamery a foťáku. „Po pravdě řečeno, i mě konec trochu překvapil…“ vysoukal ze sebe pan dirigent, protože spatřil, jak se Lumír naparuje, a pohrozil mu ukazováčkem. „Jak to myslíte? Jak překvapil? Byl dobře zahrán? Povedlo se to, jak mělo? Nebo snad ne?“ naléhal Rozsypal. „No, po pravdě řečeno, i pro mě to byl zážitek. Každý pokus v sobě nese neprobádané prostory…“ „Děkujeme za rozhovor,“ klaněli se novináři, kterých kolem zničehonic bylo plno, foťáky cvakaly a dirigent se natáhl, popadl Lumíra za ucho a pořádně ho vytahal. Pak se obrátil k Růžové. „Kde vy jste se tu vzali? A hlavně… co tu dělá Lumír?“

59

„Koukej, někoho jsem přivedla,“ snažila se odvést pozornost jinam Růžová. „Nová sopranistka?“ „Kdepak. To je moje neteř Ema.“ „Ema? Máte báječný hlas, Emo.“ „Děkuji,“ řekla Ema a usmála se. „Ale co tady dělá Lumír, to mi vysvětli, zlatíčko?“ zeptal se zase dirigent a s očima upřenýma na syna se zamračil. „Lumírovi nebylo ráno dobře, a tak nešel do školy, víš, vzala jsem ho do práce.“ „Aha…“ „Jsem živý důkaz přirozeného talentu, tati,“ řekl Lumír pyšně a poklonil se. Pak vyndal kapesník z kapsy a chystal se znovu zatroubit. „Lumíre… já tě asi přerazím…“ rozběsnil se jeho táta dirigent. Rád by ho teď pořádně ztrestal. „Pane dirigente, prosím vás, kdy dostaneme partitury na zítřek?“ ozvalo se však hned vedle něj několik hlasů a kdosi mu dokonce zastoupil cestu: „Pane dirigente, mohla bych už běžet?“ „Pane dirigente, kdy je zítra zkouška, řeknete nám?“ „Pane dirigente, mně se ztratil smyčec…“ „Pane dirigente… pane dirigente…“ Lumír se usmál, protože mu bylo jasné, že už ho táta nemá šanci chytit. Točil se totiž dokolečka a odpovídal na všetečné otázky, a tudíž si syna nevšímal. „Pojďme, ztratíme se,“ řekla Růžová. „Táta má dneska moc práce. Papa, miláčku,“ zamávala zvesela. Pak popadla Emu a Lumíra za ruku a zmizeli ve dveřích na chodbu. „Je v jednom kole, v jednom kole,“ řekla Růžová. „Počkej tu chvíli, Emi, něco ti dám,“ dodala a Ema s Lumírem zůstala na chodbě sama.

60

„Stejně jsem byl dobrej,“ řekl Lumír. „Přiznej to,“ dorážel na Emu. „Byla to hrůza, skoro jsi to zkazil, a ty to dobře víš,“ řekla Ema. „Cože?“ naštval se Lumír a začal do Emy boxovat. Naštěstí se ve dveřích zase objevila Růžová. „Lumíre, prosím tě, vzpamatuj se!“ pokárala ho. „Tak tady jsou vajíčka, pozdravuj mámu a tátu a snad se zas někdy potkáme.“ Podávala Emě košík plný vajíček přikrytý růžovou dečkou. „Děkuju mockrát,“ řekla Ema a usmála se, „vyřídím.“ Lumír se točil tak blízko košíku, že do něj vrazil a dvě vajíčka se rozprskla na červeném koberci. Škodolibě se zachechtal a rozběhl se k výtahu, že zmáčkne čudlík. Přitom se natáhl jak široký tak dlouhý. „On je totiž Lumír hyperaktivní,“ řekla na jeho omluvu Růžová. „Ženský mu dávají různý úkoly, aby přinesl tohle a pak zas odnesl tamto, ale on je holt nezmar, a taky je trochu rozmazlenej, no.“ „Pojedu s Emou,“ rozhodl se Lumír. „Kdepak, to nemůžeš,“ namítla Růžová přísně a chytla Lumíra za kapuci. V tu chvíli přijel výtah a pán v livreji se zdvořile uklonil. „Kam to bude, panstvo?“ zeptal se. „Pojede jen to děvče, my zůstáváme tady,“ řekla Růžová a snažila se držet Lumíra stranou. Ema nastoupila, ale Lumírovi se podařilo vsunout nohu mezi dveře. „Hochu, hochu, copak to provádíš?“ kroutil pán v livreji hlavou. „To nemáš žádné vychování?“ a na okamžik vystoupil z výtahu, aby pomohl Růžové vystrčit chlapcovu nohu ze dveří.

62

„Nemám,“ vykřikl Lumír, vyškubl se Růžové, jedním skokem byl ve výtahu, a než stačila Ema cokoli udělat, zmáčkl číslo mínus jedenáct. Růžová a pán v livreji zůstali venku zkoprněle stát a nezmohli se ani na slovíčko. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu.

63

Ema se mračila. „Víš, co jsi?“ zeptala se. „Jsi jelito, tak je to. Já v mínus jedenáctým nevystoupím ani za nic. Je to tam dost nebezpečné, což tebe samozřejmě vůbec nezajímá, protože jsi jelito, tak je to, a vůbec, já nemám ani špetku chuti jet s tebou dál,“ řekla a zmáčkla tlačítko stop. Výtah se zastavil. Byli v mezipatře. Ema vyšla ze dveří jako královna. Ani se za překvapeným Lumírem neohlédla. Dveře výtahu se zas pomalu zavřely a v tu ránu byla všude kolem naprostá tma. Ema se zastavila. No nazdar, projelo jí hlavou, v mezipatře asi není světlo. No tě pic. Čekala, až si její oči na tu tmu zvyknou. Jediné, co zatím viděla, bylo červené světélko výtahu, který mizel v hlubinách. Lumír tedy ujíždí sám dál do mínus jedenáctého patra. Hrůza. V životě tak vzpurné dítě neviděla. Je tedy pravda, že zas až tak moc dětí za svůj život nepotkala. Máma pracovala doma, a dokonce ji doma i vyučovala. Na konci roku skládala Ema srovnávací zkoušky, a když je udělala, postoupila do vyššího ročníku. Máma ji učila každé dopoledne. Někdy jí zadala úkoly, aby pracovala samostatně, a pustila se do své vlastní práce, někdy seděla u ní a poslouchala, jak Ema čte, nebo ji zkoušela ze slovíček. Na oběd se vracel táta a chvíli s ní řádil, to Ema milovala, tyhle obědové pauzy. Pak se všichni najedli a táta zas odešel do práce. Ema měla taky polední klid, kdy si většinou četla, a pak šla s mámou na procházku, nejčastěji do te-

64

rasovité zahrady v některém z blízkých pater. Tak to šlo den za dnem. Takže moc kamarádů Ema neměla. Po pravdě řečeno, neměla vlastně žádné. Možná se máma prostě o ni bála, těžko říct, ale teprve dneska ji poprvé pustila samotnou nakupovat, protože jí nebylo nějak dobře. Do prkýnka, kousla se do rtu Ema, už jsem měla mít dávno nakoupeno a měla jsem být doma, kdo ví, kolik je hodin. Takhle mě už máma v životě nikam nepustí. Určitě je už celá nervózní. Hlavně nemá ta vajíčka a nemůže uvařit oběd, protože si vymyslela kulajdu a ta se bez vajíček prostě udělat nedá. No a táta chodí na oběd přesně ve dvanáct. Doprkvančic na fialky. Košík s vajíčky měla sice v ruce a mohla si za okamžik přivolat výtah, to je pravda, jenže si nemohla za nic na světě vzpomenout, ve kterém patře bydlí. To se nikdo nemůže divit, když ji v životě nepustili samotnou z domu. Mimoto neměla ještě nakoupené chleba, máslo a mlíko. Bylo jí z toho všeho dost nepříjemně. Jenže pak si všimla, že na konci chodby bliká světlo. Byl to poměrně velký nápis a blikal červeně. Bylo tam napsáno EMERGENCY. Ema to i z té dálky viděla naprosto zřetelně. Ale co znamená emergency, nevěděla. To světlo ji přitahovalo jako magnet, a tak k němu zamířila. „Stát! Co tady děláš? Kde ses tu vzala? Co jsi zač?“ Ze dveří vedle červeného nápisu vyskočil chlapík v montérkách. „Já jsem se ztratila,“ vykoktala ze sebe. „Ztratila?“ zeptal se chlapík nedůvěřivě a zkoumavě si ji prohlížel od hlavy k patě. „Ztratila,“ opakovala. „Hm,“ odfrkl muž. „Jela jsem původně nakupovat,“ pokračovala Ema, „jenže to bylo ráno, mezitím jsem vystoupila v jednom patře, potom ve druhém a nakonec jsem omylem vystoupila tady, a teď vůbec

65

nevím, kde jsem a ani jak se dostanu domů, protože jsem tak trochu zapomněla, kde bydlím, a mimoto jsem ani nenakoupila a máma bude hodně naštvaná, protože chce vařit kulajdu, a ta se bez vajíček prostě uvařit nedá a táta nebude mít oběd…“ Ema to ze sebe chrlila a měla slzy na krajíčku. Svou dlouhou řeč málem zakončila brekem. „No tak, no tak,“ řekl naštěstí chlácholivě muž v montérkách. „Všechno se dá nějak vyřešit, neboj se. Samoobsluha je v přízemí, tam můžeš nakoupit, co potřebuješ, a je to raz dva, no, a policajti jsou hned v prvním patře, řekneš jim, jak se jmenuješ, a oni už ti poradí, kde bydlíš, tak žádný breky.“ „Já nebrečím,“ hlesla Ema, ale vysmrkala se. To jí hned připomnělo Lumíra, ale než si stačila srovnat myšlenky v hlavě, začalo to kdesi syčet, jako když uchází pára. „Co je zas tohle?“ vylekal se chlápek. „Nevím,“ odpověděla Ema. „Emerdžensy!“ vyhrkl chlapík. Funěl, kousal se do rtů a oči mu lítaly zleva doprava. „Emerdžensy?“ opakovala Ema a vzhlédla ke světlu nad hlavou. „Tak akce, honem akce,“ zavelel chlapík a dal se do běhu směrem, odkud se nesl zvuk ucházející páry. Ema popadla košík s vajíčky a běžela za ním, co jí nohy stačily. Vtom se ozvala rána a syčivý zvuk zesílil. Chlápek v montérkách vyndal z kapsy kladívko a ťukal do stěn. A ouha! Z průduchů ve stěně začaly ke stropu stoupat kroužky, co kroužky, spíš kruhy páry. Emě se to líbilo, ale chlápek v montérkách vypadal ustaraně. „Panečku, to je tedy tlak,“ mumlal si pod fousy. Najednou hned vedle Emy, z malého otvoru u její nohy, vyrazil vzhůru útlý sloup páry, který se kolem Emy kroutil jako had a trochu ji i nadnášel, a dokonce s ní točil, protože byla lehká.

66

„Efekt tornáda,“ vykřikl chlápek, „vyskoč ven, než se to rozjede!“ poručil rázně. Ema se pokoušela vymotat pryč, ale tlak páry stoupající vzhůru byl tak silný, že to nešlo, kromě toho byla pára horká. Uvnitř víru se to dalo ještě vydržet, ale jak se Ema chtěla dostat ven, spálila se. „Nejde to,“ zaúpěla. „Vydrž,“ uklidňoval ji chlápek v montérkách, pak popadl jakýsi samostříl a snažil se zasáhnout otvor, z kterého pára stoupala. Nejprve vystřelil malý kovový kroužek, ale ten se začal nad otvorem vznášet, jako by byl z papíru, a Ema cítila, jak se jí pomalu začíná motat hlava. Chlapík v montérkách vystřelil podruhé, tentokrát střelou ve tvaru trojúhelníku, ale ani ten do otvoru nezapadl, vylétl vzhůru a zmítal se kolem Emy ještě divočeji než kroužek, až měla Ema trochu strach, že ji sekne. Chlapík proto znovu zamířil na otvor, tentokrát vystřelil kuličku, a ta naštěstí zapadla přesně. Ucpala otvor, a bylo po páře, a tedy i po tornádovém efektu. Ema se přestala točit, přistála na zemi a hlasitě si odfrkla, kroužek a trojúhelník dopadly vedle ní. „Uf. Nebezpečí zažehnáno,“ oddychla si, jenže v ten moment vyšlehl z trubky asi metr od ní plamen. „Pomóc, hoří!“ zaječela Ema. A protože se ještě pořád potácela po tom, jak s ní točil tornádový vír, hrozilo nebezpečí, že padne rovnou do plamenů. „Drž se při zemi,“ vykřikl chlapík v montérkách, strhl ze zdi hasicí přístroj a začal hasit. Ema sebou plácla na podlahu a cítila, jak jí na záda padá pěna z hasicího přístroje. Bylo to docela legrační, jako by najednou začalo sněžit. Všude kolem bylo bílo a po ohni už nebylo ani památky. „To bychom měli, požár zneškodněn,“ oddychl si chlápek a zamnul si ruce. Pak ještě znovu vytáhl kladívko a ťukal tam a pak zas tady. Pobíhal chodbou, chytal se trubek, seskakoval dolů

68

a zase lezl nahoru jako veverka. Utahoval a povoloval, co se dalo. Netrvalo dlouho a bylo po všem. I sykot ustal. Chlápek v montérkách došel k Emě a postavil ji na nohy. „Uf, zvládli jsme to,“ zajásal. „Teď tady jen trochu vyvětrat a vytřít ten sníh.“ Otevřel poklop ve stěně a dovnitř najednou zasvítilo slunce a vevalil se čerstvý vzduch, a sníh mizel sám od sebe. „Panečku, to je krása,“ vzdychla Ema. „To víš,“ řekl chlapík, „jsme v mracích. Mrakodrapy drápou mraky,“ zachechtal se. „To si, děvče, pamatuj.“ Vyhlížel ven z okénka a pozoroval stěny mrakodrapu. „No jako bych to neříkal, tamhle je povolený šroub,“ všiml si. „A ne jeden. Tak to je mi pak všechno jasný. Tak znovu.“ Začal odmotávat lano, co měl kolem pasu. Kotvičkou ho zachytil za rám bočního okna a požádal Emu, aby ho jistila. Ema si nebyla jistá, co to znamená jistit, ale nechtěla se ptát. Položila tedy ruku na napnuté lano a pozorovala, jak se muž v montérkách vyhoupl na okénko, protáhl se jím ven a spouští se dolů, jak poskakuje po kolmé stěně mrakodrapu, jak vytahuje obrovské kombinačky, přibližuje se k jakési obří trubce a jak utahuje jeden šroub a potom druhý a třetí. Jakmile dotáhl čtvrtý, nápis EMERGENCY zhasl. „Je to dobrý,“ zavolala Ema dolů a ulevilo se jí. „Já to jistím.“ A chlápek v montérkách odpověděl: „Rozumím, jdu zpátky.“ Pak se pomalu vracel. Odrážel se nohama a přitahoval se skok za skokem blíž k malému okénku, za kterým ho Ema jistila. „Fajn, parťáku,“ řekl, když konečně seskočil z okénka dolů do chodbičky. „Máme to za sebou.“ Utřel si zpocené čelo. „A vy jste…?“ chtěla vědět Ema. „Správce mrakodrapu, cos čekala,“ usmál se.

69

„Správce mrakodrapu,“ vzdychla Ema obdivně. „Mrakodrapy drápou mraky, to si, děvče, pamatuj,“ řekl znovu a zase se zachechtal.. Byl trochu při těle, měl zrzavé vousy, dobrácky modré oči a široký úsměv. Ema se usmála. Vykoukla ještě z okénka a dívala se na mraky. Byly seskupené do dvou řad nad sebou. Ty spodní se pohybovaly pomalu, ty vrchní letěly jako šíp. „Krása, co?“ řekl chlápek věcně a zavřel okno. „Tak vy jste správce mrakodrapu?“ opakovala Ema. „No jo. Už pěknejch pár let,“ odpověděl. „Koukám, že máš vajíčka,“ dodal s pohledem upřeným na košík. „A ze slepičárny. Taková domácí omeleta, panečku, to by nás teď postavilo na nohy, co říkáš, parťáku.“ Ema přikývla. Taky už byla trochu vyhládlá. „Topení v cajku, prasklá voda v cajku, dokonce likvidace malého požáru, to byl dneska výživnej den,“ pochvaloval si chlápek v montérkách, když za malou chvíli na pánvičce nadhazoval omeletu. „Takhle nadhazovat omeletu mě naučila babička. Tedy moje žena, pochopitelně. Já ti nevím, proč si říkáme babičko a dědečku, ale říkáme. My totiž máme vnučku, víš. Ema se jmenuje, jenže já ti ji nikdy ještě neviděl, a to jí už může být tak sedum, možná dvanáct, možná i víc. To víš, pořád samá práce, samá práce, času je málo. To není jen tak být správcem mrakodrapu. To je odpovědnost. Většinou si to lidi neuvědomujou, víš. Když to funguje, tak se nikdo nezajímá o to, co všechno je potřeba udělat, aby to fungovalo. No a běda kdyby se něco pokazilo, to bys viděla, to lidi začnou telefonovat, psát dopisy, maily, někteří dojdou i osobně, buší na dveře, zvoní a stěžujou si a stěžujou a stěžujou. Jako bych mohl všechno ovlivnit, jako bych mohl spravit úplně všechno na světě.“ Nadhazoval omeletu a pokračo-

70

val: „Ale to já nemůžu, víš, všechno do pořádku nedám, já jsem jen správce majáku. To máš jako onehdá. Zalít sem holub. Měl něco s nožkou a pípal a pípal, no asi ho to bolelo. Tak jsem mu to ovázal, dal jsem mu zrní, vodu, uložil ho tady do tepla, a co myslíš, do rána bylo po něm. To prostě neovlivníš.“ Znovu nadhodil omeletu a vyklopil ji na talíř. V hrnečku našlehal další dvě vajíčka a vylil je na pánvičku, až to zaprskalo. „Někdo si třeba říká, že nad náma už nic není, jenže vysvětli mi jednu věc, když koukneš na nebe, hned víš, že tohle není jen tak, že nad náma musí ještě něco bejt. Něco, na co zkrátka nemáš, víš? Vysvětli mi například tohle… jak to, že každej den nabereš novou sílu? Já například když jdu spát, tak jsem úplně vyřízenej, víš, unavenej, a oči se mi zavírají, no a když se ráno probudím, tak bych mohl lízt po mrakodrapu nahoru dolů, jak veverka, a nikdo by mě nezastavil. Tak odkud se ta síla bere?“ Odmlčel se, znovu nadhodil omeletu a krásně ji chytil. „Nebo když je člověk nemocnej… jak to, že se zas uzdraví, jak to, že se zas vyléčí… já myslím, že tohle je dárek. Dárek od Boha. Myslím, že Bůh dává všem jenom to dobrý, víš, že jsou to takový dárky od něj. Třeba slunce… nebo měsíc a hvězdy…“ Natřel obě omelety marmeládou a položil talířky na stůl. „Tak si dej,“ řekl, „dostaneš sílu, sílu od Boha, abys mohla dělat všechno, co máš udělat.“ Pak se zahryzl do omelety tak divoce, že půlka hned zmizela v něm. Ema jedla pomalu, ukusovala malé kousky a užívala si to. Bylo to tuze dobré. „Nebo mi vysvětli tohle: jak to, že je ti dobře, když je druhýmu dobře? Co to v nás je, že jsme rádi, když jsou druhý lidi rádi? Že nám srdce skáče radostí, když druhýmu uděláme radost? A jak to, že se máme rádi? Že se umíme mít rádi? Kde

71

se to v nás vzalo, to mi vysvětli. A já myslím, že je to dárek. Že je to dárek od Boha.“ Zase se odmlčel a cpal se už druhou omeletou. „A vy znáte celý mrakodrap? Víte, co kde je a tak?“ zeptala se po chvíli ticha Ema. „No samozřejmě, co myslíš, když se někde něco semele, musím být připravenej. Tady mám mapu, podívej se. Je to vlastně průřez mrakodrapem.“ Ema užasla. Byla to krásná mapa a byly na ní žárovičky a vlaječky a malé šipičky. Tu se zničehonic jedna ze žároviček rozsvítila červeně a chlápek v montérkách odstrčil talíř s nedojedenou omeletou a vyskočil na nohy. „Propánajána, já musím letět zase, koukej na mínus jedenáctý patro, vidíš to? Poplach, regulérní poplach.“ Emě ztuhl úsměv na tváři. „Něco se tam děje, musím okamžitě zasáhnout.“ Nasadil si helmu a brýle a srazil podpatky. „Tohle je taky zvláštní,“ řekl na rozloučenou, „úplně cejtíš, že musíš zasáhnout, že tohle je práce pro tebe a že to nikdo jinej udělat nemůže, že tohle je to správný,“ mrkl na ni levým okem, a než Ema stačila cokoli říct, zmizel pod poklopem v podlaze. „No nazdar,“ povzdychla si Ema, „to je tedy děsný.“ Najednou neměla na omeletu vůbec chuť. Vstala a pokoušela se zvednout ten poklop, tak ráda by se spustila dolů za správcem mrakodrapu. Jenže poklop byl těžký, nemohla s ním hnout. Chvíli seděla u nedojedené omelety a lámala si hlavu, co teď. Vtom zazvonil telefon. Ema zkoprněla. Má ho zvednout, nebo má dělat, že tu není? Nechala ho zvonit pětkrát, pak to nevydržela a zvedla ho: „Ano, prosím,“ řekla. „Prosím vás, v přízemí v samoobsluze se nám propadl regál s pečivem. Můžete s tím něco udělat? Je to katastrofa.“

72

„Jo jo,“ řekla Ema bez rozmyslu, „hned jsem tam.“ A položila sluchátko. Jsem to ale jelen, peskovala se vzápětí, copak já umím opravit regál? Co jsem to zas vyvedla?! Rozhlížela se po místnosti a přemýšlela, co popadnout. První, co uviděla, byla náhradní uniforma a pak kufřík s nářadím. No co, zkusit to můžu, řekla si. Cítila v kostech, že musí zasáhnout, a vlastně jí bylo tak nějak dobře u srdce, přesně, jak říkal ten chlápek v montérkách. Usmála se tomu. Převlečená byla vmžiku, teď ještě napsat vzkaz. Na stole našla kus papíru, ale najednou nevěděla, jak to vysvětlit. Napsala nulu, tečku a P jako patro, do závorky (zborcený regál), pod to jen krátké: Jdu na to. K tomu všemu připojila podpis EMA, popadla kufřík s nářadím, vyšla ven na chodbu a zamířila k výtahu. Šátrala rukama podél stěn, protože v chodbě byla pořád tma jako v pytli, a sunula se směrem k červenému světélku výtahu. Byla tam za chvíli. Zmáčkla čudlík a čekala. Netrvalo dlouho a výtah přijel. Kupodivu byl uvnitř zase pán v livreji a usmíval se. „Koukám, že jde do tuhého, povinnost volá, co?“ zažertoval. Evidentně Emu nepoznal.

74

„Kam to bude, pěkně prosím?“ zeptal se pán v livreji. „Přízemí“ řekla Ema hlubokým, změněným hlasem a dívala se jinam. „Vmžiku jsme tam,“ řekl pán a už nežertoval, protože cítil, že na to teď není ta pravá chvíle. Výtah svištěl dolů. Asi tam pán v livreji dal i vyšší rychlost, nikde nezastavoval a dole byli během vteřiny. „Tak ať to jde,“ popřál, když výtah zastavil, a zdvořile se uklonil. „Doufám, že o tom bude něco ve zprávách nebo v novinách.“ „Nashle,“ řekla Ema opět takovým hlubším hlasem a vyšla ven. Nic lepšího ji nenapadlo. Ocitla se uprostřed obchodu, a protože měla uniformu a kufřík, hned se k ní rozběhlo několik prodavaček. „Támhle vlevo, nejdřív tedy jděte doleva, pak rovně, pak doprava a hned zas doleva a už to uvidíte, tam to je, je to hrůza.“ Ema šla podle pokynů prodavaček a za chvíli spatřila zborcený regál a pod ním dokonce jednoho psa, dvě kočky, nákupní vozík a jednu babičku. „Zašlé bludice pouť,“ úpěla ta babka a Ema řekla: „Klid! Všechno se vyřeší.“ Sama se divila, kde se v ní vzala ta odvaha, ale otevřela kufřík s nářadím a chvíli do něj zírala. Co vzít? Co by se hodilo? Co je co? Vyndala první, co jí přišlo pod ruku. Byl to hever, zařízení

75

na zvedání aut nebo čehokoli jiného. Ano, je to sice zvláštní, ale byl tam. Ema ho v životě neměla v ruce, ani nevěděla, k čemu slouží, ale nasadila ho na okraj regálu, jako by to dělala denně, pak začala kroutit klikou, protože s klikou se ani nic jiného dělat nedá. Netrvalo dlouho a regál se začal zvedat. Emě poskočilo srdce radostí a točila klikou dál. Nejdříve zpod regálu vyrazily obě kočky. Zamňoukaly a byly tytam. Pak vyskočil na všechny čtyři pes, rozeběhl se k Emě a začal jí olizovat ruku, jako by ji znal. Ema si uvědomila, že přesně takového psa má paní odvedle u nich na patře. Prodavačky pomáhaly na nohy stařence, a když se stařenka narovnala, hlasitě zavolala na psa: „Žížo!“ Emě najednou došlo, že ten pes patří té babce a že je to paní Košťálová z jejich patra. „Kde bydlíte?“ zeptala se šeptem, a to už kolem blýskaly foťáky novinářů. „Na devětapadesátém,“ odpověděla stařenka taky šeptem a šťastně se usmála. Ema si stáhla helmu trochu víc do čela, vytáhla šroubovák a přitáhla čtyři šrouby, kterými byl regál připevněn ke stěně. Pak se sehnula, podala paní Košťálové hůlku a postavila na kolečka její nákupní vozík. Posbírala všechno, co se z něj vysypalo, a obrátila se k ní: „Bylo mi potěšením.“ Stařenka se vděčně usmála a řekla: „Děkuji vám, vy hrdino.“ Pak zalovila ve vozíku a podala Emě čokoládu. „Rádo se stalo,“ pronesla Ema změněným hlasem a zasalutovala. Pak z protějšího regálu vzala chleba, mléko a máslo, zamávala paní Košťálové a vydala se k pokladnám. „Neplaťte,“ volaly prodavačky. „Ne abyste platil!“ „Kdepak…“ „Ani nápad!“

76

„Ani náhodou!“ „V žádném případě!“ „Máte to grátis…“ „Na důkaz díků…“ „I vy jeden hrdino…“ „To by tak hrálo…“ „Platit…“ „Ale už!“ Bylo jich dvanáct, těch prodavaček, jak lze spočítat. Tedy vlastně všechny prodavačky, které byly ten den v práci, i s vedoucí. Ema se usmívala, když jí rovnaly nákup do igelitové tašky a přidávaly bonbóny a sušenky a kávu a další čokoládu a pivo a limonádu a žvýkačky. A vedoucí jí dokonce přinesla malý diplom s razítkem prodejny a svým vlastnoručním podpisem. „Do vaší sbírky,“ řekla s úsměvem. A v tu chvíli se Emě zastesklo po mámě a tátovi. Šinula si to k výtahu s tou naditou igelitkou a kynula na všechny strany. Výtah už tam stál. Ve dveřích se už zase tak uctivě klaněl až k zemi pán v livreji. Foťáky novinářů pořád cvakaly, dokud se dveře výtahu nezavřely. Ema by si tak ráda sundala helmu a otřela si pot z čela, ale neodvažovala se to udělat. „Fuška, co?“ usmál se pán v livreji. Měl v ruce balík novin, a když po chvíli zastavil v mezipatře, jedny ty noviny Emě podal. „Jsme tam oba,“ mrkl na ni spiklenecky. „Děkuji vám,“ řekla Ema hlubokým hlasem a vystoupila. Poslepu došla do místnosti, kde si dělali s chlapíkem v montérkách omelety. Tentokrát to nebyl vůbec problém. Už cestu zkrátka znala. K jejímu překvapení však uvnitř nikdo nebyl. „No co?“ pomyslela si Ema, alespoň se nikdo nic nedozví. Svlékla uniformu, pečlivě ji složila a položila na místo, kde

77

byla předtím, přidala k ní i helmu, kufřík s nářadím a diplom. Zmačkala svůj vzkaz, šoupla si do pusy zbytek omelety a popadla košík s vajíčky a igelitku s nákupem. Její poslední pohled patřil mapě. Červené světélko v mínus jedenáctém patře pořád svítilo a Ema se zachvěla. Zavřela dveře a vydala se zpátky k výtahu.

78

U výtahu zaváhala, nechtělo se jí nastupovat v mezipatře. Naštěstí byl hned vedle výtahu žebřík. Ema bez dlouhého přemýšlení stoupla na první příčku a začala lézt nahoru. Netrvalo dlouho a byla v pětadvacátém patře. Vypadalo moc hezky, hrála tam veselá, skoro cirkusová hudba a vzduchem poletovaly balónky, vonělo to tam popkornem a cukrovou vatou a odevšad se ozýval výskot a smích. Ema by se docela ráda zastavila a patro prozkoumala. Jenže kdesi v hlavě svítilo červené světélko: Jdi domů a nikde se nezastavuj! Kupodivu uposlechla, asi proto, že když na ní před chvílí ležela taková zodpovědnost, nemohla teď najednou být nezodpovědná. Zmáčkla tlačítko a čekala. Kolem proběhly dvě rozesmáté děti. „Tondo, počkej, počkej na mě…“ volalo jedno. „Ty počkej, já to oběhnu a hned jsem zase tady. Na…“ řeklo druhé a podalo prvnímu cukrovou vatu. To se zastavilo, kousalo do cukrové vaty a zvědavě si Emu prohlíželo. Za malou chvíli se ozvalo jemné cinknutí a dveře výtahu se otevřely. „Na,“ řeklo to dítě a natáhlo k Emě ruku s cukrovou vatou. „Tondo, počkej na mě….“ zavolalo a rozběhlo se směrem, kde před chvíli Tonda zmizel. „Á, slečna Ema,“ řekl pán v livreji a usmál se, „vidíš, už si pamatuju tvoje jméno, tak co? Z nákupu? Z nákupu?“ „Z nákupu,“ přikývla Ema. „A chtěla bych do devětapadesátého, jestli můžu prosit.“

79

„Ale ovšem, ovšem, mladá dámo, jsem unesen, jak zdvořile dovedete rozmlouvat. Mimochodem, už jste četla dnešní noviny?“ zeptal se s pohledem upřeným na noviny, které Ema držela v ruce. „Nečetla,“ přiznala po pravdě a zakousla se do cukrové vaty. Chutnala výtečně. „Je tam něco zajímavého?“ zeptala se s plnou pusou rozpouštějící se sladkosti. „Nu… jak se to vezme, podívejte se na stránku pět, má milá.“ Řekl to skoro šeptem. Ema nalistovala stránku pět a uviděla samu sebe v uniformě správce mrakodrapu, jak stojí ve dveřích výtahu. Do tváře jí naštěstí nebylo moc vidět, protože měla helmu naraženou do čela. „No, to koukám,“ hvízdla a znovu si kousla do vaty. „A kdopak to tady vykukuje?“ zeptal se pán v livreji a ukazoval na muže, který stál na fotce za ní. „No to je přece moje maličkost, Emičko, vidíte to? Já jsem v novinách, já osobně. Ano, slyšíte dobře, madam, právě teď vás veze výtahem slavný muž, muž, který byl v novinách. Co tomu říkáte?“ „Pěkné,“ řekla Ema. Článek měl titulek Hrdinství neokázalé. „Gratuluji. A jak se vám to stalo?“ „Jak? No tak to ti budu vyprávět,“ pravil pán v livreji a na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu. „Tak to bylo tak,“ začal svoje vyprávění. „Od rána jsem vozil lidi jako každý den a v životě by mě nenapadlo, že ten dnešní bude něčím neobvyklý, no a byl. Kolem čtvrté odpoledne zavolali můj výtah do mezipatra. To se vždycky rozsvítí červené světýlko a začne pípat poplašňák. Tak jsem dojel do mezipatra a tam nastoupil chlap jak hora, správce mrakodrapu, víš? S obrovským kufříkem, helmou do čela, měl hasicí přístroj přes rameno a vypadal dost odhodlaně. Já myslel, že dole hoří… no, chtěl do přízemí,

81

tak jsem tam sjel, a jak se otevřely dveře výtahu, vyběhl ti ven jako střela, oni jsou na tohle totiž školený, to je jak zásahová jednotka, takže vyběhl ven a letěl hasit, no a já držel tu hadici, aby se mu nevytrhla, a to byla hadice, to ti povím, to byla váha, tyhle lidi musejí mít svaly. Takže letěl hasit, já držel hadici, voda stříkala a plameny šlehaly, a už tam byli pochopitelně novináři. Oni jsou hned všude, kde se něco semele, no a tak mě vyblejskli, vy‑ blejskli mě, jak pomáhám při tom neokázalém hrdinství, protože lidi prchali v panice a ječeli a bylo tam vedro k zalknutí. Ale to bys nevěřila, jak je ten správce mrakodrapu skromnej člověk, ten utrousí tak slovo dvě a dost. Moc toho nenamluví, ale v hlavě mu to šrotuje, pochopitelně, musí se rychle rozhodnout, co nejdřív a co potom, musí mít plán. No, já je obdivuju, tyhle lidi. Takže při cestě zpátky jsme oba mlčeli a věděli jsme, že jsme udělali, co jsme měli, a že o tom není potřeba mluvit. A hele, už jsme tam, už jsme na devětapadesátém, tak se měj hezky a pozdravuj doma a nezapomeň tady ty noviny!“ Ema si od něj vzala zpátky noviny. „Tak na shledanou,“ rozloučila se. „Na shledanou, na shledanou,“ řekl pán v livreji, zdvořile se uklonil a dveře výtahu se zavřely. Ema se usmívala. Snědla poslední sousto cukrové vaty, špejli si zastrčila do vlasů jako japonskou jehlici a rozběhla se domů. „Mami, jsem doma, mami!“ vyhrkla na prahu. Máma vyšla z pokoje s hlavou ovázanou šátkem. „Tobě pořád není líp?“ překvapilo Emu. Máma vzdychla: „Ani se neptej. Je mi jak psovi, kterýho přejel náklaďák.“ Máma si sundala šátek, otřela si čelo a zavrávorala. „Musíme udělat tu kulajdu, než přijde táta,“ vypravila ze sebe ztěžka. „Mami, jdi si lehnout, já to nějak zvládnu,“ řekla Ema.

82

„Fakt?“ podivila se máma a sedla si na židli v kuchyni. „Tak dej vařit vodu, osol ji a hoď tam kmín a nový koření.“ Ema se pustila do práce. „Teď oloupej tak tři brambory a rozkrájej je tam. Teda mně je zle… To jsou dnešní noviny?“ zeptala se máma s pohledem upřeným na stůl, ale ani je neotevřela. „A ten košík s vajíčkama, to je co? Tys byla u ségry?“ „Byla. Pozdravuje tě.“ „Jak tě to napadlo, prosím tě?“ zase vzdychla máma. „Jó, ta si žije, každý den v práci se ženskýma, ta si užije legrace. Ta nikdy není sama… kdepak… nikdy si nepřipadá opuštěná, nepotřebná, navíc, zbytečná, sama, tak úplně sama…“ Máma ztichla a položila si hlavu na stůl. „Mami,“ pohladila ji Ema po hlavě, „Vždyť přece nejsi sama, no ne? Máš mě. A máš tátu,“ snažila se ji Ema utěšit. „Myslíš?“ hlesla máma unaveným hlasem. „Nemyslím, já to vím,“ řekla Ema pevně. „Tak tam hoď houby, a až to bude měkký, rozprdni tam dvě vajíčka a zalej kysanou smetanou. Tys koupila čokoládu? A pivo? Jak to, že ti prodali pivo, prosím tě, to se divím.“ Máma si dala nohy na lavici a hlavu si znovu položila na no‑ viny. „Pořád se něco děje, ale vlastně je to všechno zbytečný. Ráno vstát, večer jít spát…“ „Mami, to bude dobrý,“ pípla Ema od sporáku. „A až to vypneš, tak trochu octa, asi tak jednu lžíci, to stačí. Je to lehký, viď?“ „Jo jo.“ Ema si pískala. Bylo to lehké a zábavné. Píchala do brambor, jestli už jsou, ale byly tvrdé. Pak vylovila houbu, ta byla zas jak žvýkačka. Vyplivla ji zpátky a hned se otočila na mámu, jestli to viděla. Ale máma spala. Naštěstí. Ema chvilku poskakovala po

83

kuchyni a pořád si pískala. Pak otevřela ledničku, našla v ní zelenou petržel, rozsekala ji a hodila ji taky do hrnce. „To tam bejvá taky, v kulajdě, petržel, petržel, aby dlouho vydržel,“ prozpěvovala si pro sebe. Píchla do brambor a byly měkké. I houby se jí zdály akorát. Teď vajíčka. Šup, a byly tam. Na závěr Ema do hrnce vyškrábla smetanu a zajásala: „Mami, hotovo!“ Jenže máma tvrdě spala s hlavou na stole. Ema došla až k ní a viděla, jak ztěžka oddychuje. Přinesla z ložnice deku a něžně mámu přikryla. Koukla na hodiny, bylo půl jedné. Tohle je opravdu divné, pomyslela si. Kde je táta? Chodí vždycky přesně ve dvanáct. Tak tomu nerozumím. Šla se podívat na hodiny do obýváku. I tam ukazovaly půl jedné. Ema se zamračila. Kdyby tu byl, mohl by mámě dát nějaký prášek. Chvíli koukala z okna. Dole se hemžili mravenečci a jezdily pidiauta a pidiautobusy. Největší pidi byli pidipsi. Koukla na nebe a bylo oblačno. Na modrém nebi pluly mraky. Ty nebyly pidi. Kdepak pidimraky… Mrakodrapy drápou mraky, to si, děvče, pamatuj, vzpomněla si a usmála se pro sebe. Když znovu koukla na hodiny, byla jedna. Tak tohle není normální, pomyslela si, tohle vážně není normální. Po špičkách vešla do kuchyně, ale máma spala jak zabitá. Ema chvíli chodila po bytě tam a sem. Nejraději by se rozjela do mezipatra za správcem mrakodrapu. Tam jí bylo tak zvláštně dobře. Sedla si naproti mámě a přemýšlela: Co mám dělat, co mám dělat? Koukla na hodiny a bylo půl druhé. Tohle fakt není normální. Vyndala si z culíku špejli od cukrové vaty. Rozlámala ji na kousíčky a pak udělala na stole maličkou hraničku jako na táborák.

84

Koukla na hodiny a byly tři. Tak dost! řekla si. Já ho jdu hledat. Přece tady nebudu sedět jak jelito. Našla kus papíru a napsala:

Pak se obula a vyšla na chodbu.

85

Tak. A kam teď? Neměla ani potuchy, ve kterém patře táta pracuje. Pracoval totiž pokaždé jinde. Zkusím pětapadesátku, řekla si Ema. Mám dojem, že jednou něco o pětapadesátce říkal. To už stála u výtahu. Zmáčkla knoflík a čekala. Netrvalo dlouho a výtah přijel. Pán v livreji se slušně uklonil a zeptal se: „Kam to bude?“ „Pětapadesát,“ řekla Ema a on zmáčkl pětapadesátku. Tentokrát se vůbec nebavil. Ema si všimla, že pospává. Klimbal hlavou a byl opřený o stěnu výtahu. Musí to pro něj být taky dost otrava, pomyslela si, a to už vystoupila. Čtyřiačtyřicítka! Ne! To je špatné patro, já chtěla pětapadesátku, to je ale popleta…, letělo jí hlavou, jenže dveře výtahu se už zavřely. No co, projdu to tady rychle. Co když je táta čirou náhodou tady, řekla si a udělala pár kroků. Jé, hele, zrcadlo… No já vypadám. Otočila se a zas několik kroků popošla. Vtom narazila hlavou do jiného zrcadla. „Do prkýnka, co to je?“ zanadávala. Zahnula doleva a ruce měla pro jistotu natažené před sebou. Pět kroků a beng, zas třískla do zrcadla. To je bludiště, došlo jí. No tě pic. Vždyť on to říkal… neříkal on to ten výtahář? Dotýkala se rukou zrcadlové stěny a sunula se podél ní. Chvíli to šlo, ale pak byla zase v úzkých. Točila se dokola. Nejhorší bylo, že

86

některá zrcadla byla zvláštně prohnutá, a tak v nich měla Ema jednou dlouhé nohy a podruhé zas krátkou, skoro trpasličí postavu, někde měla odporně protáhlou hlavu a jinde zas hlavu jak kulihrášek. V jednu chvíli byla ze všeho tak unavená, že si sedla na bobek a koukala před sebe. Viděla samu sebe asi stokrát ze všech stran. Vtom si všimla, že někde v dálce jakoby se někdo pohyboval. Že by táta? Že by přece? Nechtělo se jí tomu věřit. Chtěla se vydat tím směrem, ale kudy, kudy? „Tati,“ zavolala. „Tati, jsi to ty?“ Její hlas se tříštil o stěny zrcadlového bludiště a vracel se k ní jako ozvěna. „Tatí… atí… tí… í…“ Postava v dálce jakoby se zastavila. Jakoby slyšela. Ema se točila dokola a rukama šmátrala po stěnách. „To jsem já… tady… tatí… atí… íííí…“ křičela Ema. Hrůza. Vypadalo to trochu beznadějně. Ema se nemohla vymotat, aby se dostala k té postavě blíž a zjistila, jestli to je táta, nebo není. Muž to byl, ale byl trochu při těle, a to ji mátlo, protože jejich táta byl hubeňour. Ale kdo ví, jestli to nedělají ta zrcadla. Beng… zase narazila na zrcadlovou stěnu. Beng beng… zas a znovu. Muž v dálce se najednou začal zmenšovat a vzdaloval se. „Tatí…“ volala a věděla, že už je to marné. Z muže se stal mužíček, pak mraveneček a nakonec byl tentam. Ema to vzdala. Chodila bludištěm tam a sem a už se o nic nesnažila. Bylo jí to fuk. Jedno zrcadlo bylo tak zvláštní, že člověk viděl skrz něj. Jako v zoo, když koukáte na tygra a zdá se, že je přímo u vás, ale dělí vás tlusté sklo. Ema viděla palmy a na nich barevné papoušky, jak poletují z jedné palmy na druhou, viděla nádherné barevné květiny a v dálce moře. Viděla opice a taky antilopu, která se

88

na ni dívala. Tedy Emě to tak připadalo, že se na ni dívá. Pak si uvědomila, že to oko je jí povědomé, že ta antilopa má oči jako ona. Fuj, to jsem přece já… FATA MORGÁNA, stálo napsáno nad zrcadlem a hned za nápisem svítil jiný nápis: EXIT. Exit? Jupí, to bude přece východ, zaradovala se Ema. Jenže kudy? Kudy? Kudy? Znovu se práskala do hlavy, jak hledala cestu ven. Jenže už nebyla tak nervózní a docela ji ta hra bavila: Východ, průchod, příchod, schod, podchod, nadchod, záchod, vchod … výtah… no ne… a jsem z toho venku, zajásala. Najednou stála před výtahem. Byl otevřený. Zajímavé, pomyslela si Ema. Pán v livreji nikde. Zůstala po něm jen čepice s kšiltem. Ema se rozhlížela, kde by mohl být, ale zpátky do bludiště se jí nechtělo. „Haló,“ zavolala, „kde jste?“ Ticho, žádná odpověď. Jen ozvěnou se vracelo: „… jste… te… eee.“ Viděla, jak světélka ve výtahu blikají, protože lidi asi nedočkavě vyhlížejí výtah a potřebují přesunout z patra do patra. Ema se naposledy rozhlédla po pánovi v livreji a pak se rozhodla: za chvíli se sem pro něj znovu vrátí, teď jen odveze pár lidí tam, kam chtějí. Zmáčkla jedno z blikajících tlačítek a výtah se rozjel. Šestašedesátka. Ema si po cestě nahoru marně lámala hlavu, co tam je. Už jí to přece jednou někdo říkal… Než si ale mohla vzpomenout, byla na místě. Dveře se otevřely. Ema si v poslední chvíli narazila kšiltovku pána v livreji a řekla „Dobrý den, tak kam to bude?“ a uklonila se. Zpod kšiltovky uviděla dva muže v černých oblecích, v dálce přímo proti výtahu zahlédla rozpálené dveře a slyšela smuteční hudbu. Zatrnulo jí.

89

Krematorium. No jasně. Vlevo i vpravo šlehaly plameny na cínových pod‑ stavcích. Zřízenci řekli „Brej den!“ a popostrčili do výtahu vozík s věnci a květinami a černými stuhami. „O patro níž, jako obvykle,“ utrousili a Ema se uklonila až k zemi se srdcem v kalhotách. „Jak račte, prosím,“ řekla. „Mladý může, starý musí,“ zamručel jeden zřízenec v černém saku. „A vy jste členem Spolku přátel žehu?“ zeptal se ten druhý Emy a ona vyhrkla: „Já? Zatím ne. Zatím jsem o tom neuvažovala… tedy neuvažoval,“ opravila se. „Tak to byste měl,“ ušklíbl se zřízenec a rozchechtal se. „Než bude pozdě.“ „Mladý může, starý musí,“ zopakoval ten první monotónně. Ema zmáčkla pětašedesátku a dveře se zavřely. Celý výtah teď opojně voněl a na Emu šly trochu mdloby. Naštěstí to bylo jen o patro. Výtah se zhoupl, dveře se otevřely a v nich stály dvě usměvavé holky v květovaných šatech. „Dobrý den, pane v livreji, jak se máte? A copak je nového?“ ptaly se se smíchem a Emě se ulevilo. „Vy jste se nám nějak scvrknul… Nescvrknul jste se nám?“ „Vy nám asi málo jíte… vy se odbýváte, viďte, pane v livreji?“ Vytáhly vozík s věnci a nastrkaly tam vozík s bílými květinami a s bílými závojíky. „Ale máte se dobře, ne?“ švitořily. „Jo jo, mám se dobře,“ řekla Ema. „A co vy?“ „My se máme báječně, slunečně, limonádově, limonádičkově…“ chechtaly se holky a Emě se tolik chtělo vystoupit a smát se s nimi. „O patro níž, jako obvykle,“ řekla jedna holka a zasmála se.

90

„A žádné pikle,“ přidala se druhá a pak Emě obě zamávaly. „A mějte se… se smějte…“ chechtaly se na pozdrav. „Ahoj…“ řekla Ema a zmáčkla čtyřiašedesátku. Výtah se zase tak zhoupl a sjel o patro níž. Dveře se otevřely a na prahu stáli dva zřízenci v bílých oblecích a s myrtou v klopě. „Ale zdravíčko, vás už jsme neviděli,“ uvítali Emu. „Hodně štěstí,“ řekla Ema bezděky. „Vám taky, vám taky… tak to vidíte, že se lidi ještě žení. A minule jste se tomu tak divil,“ řekl jeden ze zřízenců. „On se divil, že se vdávají,“ opravil ho druhý. „A není to jedno?“ na to ten první. „Není. Holky se vdávají a chlapi se žení, tak je to,“ vysvětloval druhý. „Ty s tím naděláš, je to prašť jako uhoď,“ vedl si svou první. „Však je to dobře, že se žení, no ne,“ na to druhý. „Když se zas rozvádějí, tak ať se ani nežení.“ „Ale co seš tak přísnej, ať se žení, kdo chce.“ „To je právě to,“ zavrčel první. „A co vy? Jste přítelem ženění, nebo odpůrcem?“ otočil se druhý na Emu. „Je to prašť jako úhoř,“ řekla Ema zvesela a to oba zřízence pobavilo. „Nate,“ řekl jeden z nich a podal Emě sklenku něčeho růžového. Ema se napila, a bylo to sladké a dobré. Jakmile se dveře zavřely, Ema zmáčkla čtyřiačtyřicítku. Chtěla se vrátit pro pána v livreji. Výtah sjížděl dolů a kvílel jako meluzína. Pak se zastavil. „Ale, ale, copak, copak?“ uvítal ji pán v livreji, „To jsou mi věci, člověk si odskočí, jenom na minutku, a někdo mu ukradne výtah přímo před nosem.“ „Já volala,“ bránila se Ema.

92

„A dokonce mu sebere jeho výtaháckou čepici… to je jak ukrást uniformu, to je téměř zločin!“ zlobil se pán v livreji a strhl jí kšiltovku z hlavy. „To se dělá? No… dělá se to, mladá dámo? Odpověz, když se tě táži.“ „Asi nedělá, no, ale to se toho stalo, když už se to stalo,“ řekla Ema otráveně. „Rozvezla jsem za vás kytky. Spíš byste mi měl poděkovat,“ dodala pak vzpurně. „No, to tedy děkuji pěkně. Jen doufám, žes je dovezla na správné místo,“ nasupeně nastoupil do výtahu pán v livreji a nasadil si čepici. „Kam to bude?“ zeptal se pak kysele. „Třiatřicítka,“ vystřelila Ema od boku a vůbec nevěděla, kam to jede. „Jak račte, madam,“ řekl pán v livreji a Emě připadalo, že dost škodolibě. Ujížděli mlčky. Když výtah zastavil, Ema vystoupila a zamumlala jenom: „Tak promiňte, no.“ A dveře výtahu se za ní zavřely tak rychle, že ani nestačila říct „Na shledanou“. Panečku, kde to zas je… Kolem dokola viděla obrovské stříbrné sudy. Prošla kolem nich a dostala se do malé chodbičky, kde byly záchody a dost to tam smrdělo. Rychle pokračovala dál chodbou. Potkala několik osob, které se potácely proti ní a směřovaly nejspíš na ten záchod. Bylo sice šero, ale i v tom šeru si všimla, že některé nemají hlavu. Trochu ji to vyděsilo. Prosmýkla se kolem nich a minula dveře do kuchyně, z kterých se linuly vůně jídel a taky hlasitá hudba a nadávky kuchařů. „… a to se zbláznil, nebo co? Guláš bez cibule?“ „On není normální… já si to myslím už od minule.“ „A kakao bez mlíka by nechtěl například?“ „Plněný papriky bez paprik by asi rád…“

93

Ema pokračovala dál až do velké místnosti plné stolů, kde posedávaly postavy bez hlavy a některé bez rukou nebo nohou. U pípy stál hospodský, který měl na tváři úsměv od ucha k uchu a roztáčel pivo. „Průtok 258 za minutu, to je panečku síla,“ křičel. Ema se proplížila kolem a v pološeru míjela jeden stůl za druhým. Občas do ní vrazila číšnice s tácem piv v ruce a s krajkovou zástěrkou kolem pasu. „Nepleť se pod nohama,“ zaslechla Ema vzteklé zasyčení a uskočila stranou. Pod některými stoly leželi psi stočení do klubíčka. Měli přivřené oči a oddychovali. Vypadali dost nešťastně. Čekali, až jejich páníčci půjdou domů. Jeden po Emě vyrazil a chtěl se jí zakousnout do lýtka. „Jedeš, ty potvoro!“ vykřikla Ema a v tu chvíli nějaký chlapík od vzdáleného stolu zvedl hlavu. „Emo,“ vykřikl. „Co tady děláš?“ Byl to táta. Před sebou měl nedopité pivo a tři panáky různých barev. Ema se k němu rozběhla. V cestě jí stálo několik stolů, seděly u nich postavy bez hlavy a lily si piva přímo do krků, ze kterých se ozýval hrdelní smích a nesrozumitelná slova. „Hledám tě, tati,“ volala Ema a pospíchala k němu. Obcházela jeden stůl za druhým a snažila se, aby do nikoho nevrazila, ale nebylo to vůbec lehké. Jeden z bezhlavých chlápků ji náhle popadl za límec a vyzvedl ji do výšky: „Šláplas mi na nohu, holka, neumíš se omluvit?“ zaječel hrdelním hlasem. „Umím,“ řekla Ema. „Tak se do toho pusť, já čekám…“ zasípal ten chlap. „Nevšimla jsem si vás, promiňte,“ řekla Ema a snažila se vyprostit z jeho sevření.

94

„To nestačí,“ prskal ten chlápek. „Musíš mi to pofoukat.“ Ema na něj vytřeštila oči. „Tak mě pusťte, pusťte mě dolů,“ křičela. „To by se ti líbilo, viď, já tě pustím a ty mi utečeš. Kdepak, kdepak, budeš se tu nejdřív takhle houpat, aby sis pamatovala, že máš dávat pozor!“ Ema se zoufale rozhlížela po tátově stolu, ale nemohla ho najít, jak s ní chlápek houpal ze strany na stranu. Všichni chlapi kolem stolu, kde stál ten chlap, co ji držel za límec, se dali do škodolibého smíchu a Ema začínala být zoufalá. Naštěstí pes, co seděl pod stolem, zničehonic vyštěkl, chlap se lekl a Emu pustil. Ta jakmile dopadla na zem, přeskočila židli, která byla hned vedle, a mazala pryč. Jak běžela, pořád očima hledala tátův stůl. Byla už pěkně udýchaná a taky zoufalá, když tátu konečně koutkem oka zahlédla. Viděla, jak zvedá zeleného panáka a ten proti světlu svítí jak semafor. Ema si to nasměrovala k tátovi, jenže… vrazila do další číšnice, která nesla plný tác s pivy. Číšnice zaječela, chvíli se snažila vybalancovat rozhoupaný tác, ale naneštěstí se jedno pivo převrhlo, narazilo do druhého, to do třetího, a nakonec se všechna piva s třeskotem zřítila na podlahu. No nazdar, pomyslela si Ema, to je zkáza. Teď mě zabijou. Hospodský zvedl hlavu od pípy a zařval: „Co to má bejt???“ Ema se sunula pod stůl mezi psy, a i ti na ni vrčeli a několik z nich se po ní dokonce ohnalo. Jeden jí roztrhl rukáv svetru, a ten se začal párat. Ema se co nejrychleji plazila k tátovu stolu. V jednu chvíli vykoukla a znovu tátu uviděla, jak do sebe obrací dalšího panáka, tentokrát červené barvy. „Tatí…“ zavolala polohlasně, ale on se neotočil, spíš mu hlava klesla níž ke stolu. Ema si všimla, jak odkudsi vybíhají další číšnice a nesou kyblíky a smetáky, aby zlikvidovaly tu spoušť,

95

viděla taky tu číšnici, co nesla tác, jak se rozhlíží kolem dokola, aby našla viníka, a viděla i rozzuřeného hospodského, jak si vyhrnuje rukávy. Zase se ponořila pod stůl a doplazila se k tátovým nohám, jak nejrychleji mohla. Poznala ho podle ponožek. Byly oranžové s proužky, podomácku pletené a byl to dárek od mámy. Ema se dotkla tátova kolene a táta hned zalovil rukou pod stolem a sehnul se tam. „To jsem já, tati, Ema, musíme odtud, jinak mě zabijou,“ špitla, když se dole objevila jeho hlava. „Jasně, rozumím,“ řekl a jazyk se mu trochu pletl. „Jen to dopiju.“ A jeho hlava zase zmizela. Ema chvíli čekala, a když se dlouho nic nedělo, znovu ho zaškrábala na koleni. Táta se sehnul pod stůl a řekl: „Co je porád?“ „Že musíme odtud, jinak mě zabijou,“ opakovala Ema a slyšela, jak číšnice zvedají židle a hledají ji. „Dobře,“ řekl táta. „Ale jak to uděláme?“ „Schováš mě pod kabát.“ „Oukej,“ souhlasil. „Jen to dopiju.“ A zase zmizel nad stolem. Ema zuřila a zatahala ho za nohavici. „Co je?“ ptal se a málem se skulil za ní pod stůl. „Jdeme. Teď!“ řekla Ema, vklouzla do kabátu, který byl přehozený přes opěradlo židle, a pak se pokoušela navlíknout ho tátovi přes ramena. Naštěstí se to podařilo. Větší problém byl zvednout tátu na nohy. Byl nemotorný a potácel se. Když jakžtakž stál, zalovil v kapse, vyndal peněženku, z ní peníze, které položil na stůl, a pak se nechal tlačit ke dveřím z hospody ven. „Hned bude klid, mladej pane, nemusíte odcházet, můžete se zas posadit, to bylo jen malé nedopatření, hned to dáme do pořádku,“ vysvětloval hospodský, který kde se vzal, tu se vzal, poskakoval kolem stolu. Táta si málem zase sedl, ale Ema ho štípla

97

do lýtka a tlačila ho ze všech sil směrem k záchodkům. Hospodský sebral peníze, utěrkou setřel stůl a pravil: „Záchodky máme támhle, váš služebníček, mladej pane, a přijďte zas.“ Táta vrávoravě kráčel k záchodkům. Tam shodil z ramen kabát a šel si odskočit. Ema stála v koutě navlečená do kabátu a ani se nehnula. „Koukej, jak tomu chlápkovi zůstal kabát viset v koutě, to musí mít uvnitř nějakej magnet, nebo co?“ slyšela Ema číšnice, jak si o kabátu povídají, přitom vylévají kyblíky s vytřeným pivem do výlevky a vysypávají rozbité sklo do koše. Bála se, aby se tam táta nezdržel moc dlouho a taky aby se nevydal znovu ke stolu, kde předtím seděl, takže nenápadně vykukovala mezi knoflíky. Naštěstí se táta objevil brzy, opatrně se navlékl do kabátu, aniž by Emu prozradil, a správným směrem pokračoval chodbou kolem barelů piva až k výtahu. „Uf,“ oddychla si Ema, když se zastavil. Chtěla vylézt, ale zaslechla, jak to cinklo a dveře výtahu se otevřely. Táta nastoupil a Ema se ani nestačila z kabátu vymotat. „Kampak to bude?“ slyšela zdvořilý hlas pána v livreji a dovedla si představit, že se uklání až k zemi. „Pětapadesátku,“ vysoukal ze sebe táta a Ema chtěla zakřičet: Ne, tati, devětapadesátku přece…, ale netroufla si. „Panečku, vy ji máte jak z praku,“ zachechtal se pán v livreji. Táta na to neřekl nic, jen se trochu potácel po výtahu, takže Ema měla co dělat, aby z kabátu nevypadla. Konečně výtah zastavil. „Tak na shledanou a pěknou meditaci přeji,“ řekl pán v livreji a znělo to trochu škodolibě. „Uf,“ ulevila si zase Ema. Když zaslechla cinknutí výtahu, což znamenalo, že dveře výtahu se zavřely, vylezla zpocená zpod kabátu a rozhlédla se.

98

Hřbitov? Zamrazilo ji. Opravdu, byli na hřbitově. „Všechno ti to řeknu, řeknu ti to všechno, já ti to teď všechno řeknu,“ opakoval pořád dokola táta a motal se mezi hroby. Ema šla za ním a přemýšlela, jestli by byl táta schopen vyjít čtyři patra nahoru po zadním schodišti. Když usedl u jednoho z náhrobků, usoudila, že nebyl. „Tak jo, tak poslouchej, Emičko,“ začal táta. „Nikomu nesmíš věřit, holka, nikomu, budeš si to pamatovat? Ty jsi totiž tak důvěřivá, myslíš si, že svět je dobrej, ale svět není dobrej… kdepak… svět je hrozně zlej… a lidi jsou taky zlý, víš… nesmíš nikomu věřit… nikomu… ani tomu, koho máš nejvíc ráda, protože každej tě může zradit, každej, i ten, co na to vůbec nevypadá, i ten, kdo vypadá, že by to nikdy neudělal, i ten to udělá, to mi věř…“ Ema vůbec nevěděla, co na to říct, a tak jen seděla, koukala po holubičkách na náhrobcích, jak je tam vždycky jedna živá a druhá bříškem nahoru, a mlčela. Táta povzdechl a pokračoval: „A kdyby se se mnou někdy něco stalo, Emi, víš, kdyby se se mnou někdy cokoli stalo, tak já mám pojistku na život. Víš, co to je? To znamená, že kdyby se se mnou něco stalo… cokoli… tak ty dostaneš všechny peníze. Všechny peníze, takže se nemusíš bát, že by o tebe nebylo postaráno. Postaráno o tebe bylo, je a bude, to mi věř. Já jsem tvůj táta, takže mně můžeš věřit…“ Ema zas nevěděla, co by na to řekla. Koukala dál po náhrobcích a po plačících kamenných andělech. „… jinak nevěř nikomu. Nikomu, víš… Budeš si to pamatovat, dítě?“ Ale táta vůbec nečekal na odpověď, mluvil dál a dál, a už mu nebylo vůbec rozumět. A Ema po chvíli vzdychla: „Tati, pojďme domů.“

99

Táta jako by najednou vystřízlivěl. Tahle jediná obyčejná věta ho vrátila zpátky na zem. „No jasně. Jdeme!“ řekl rozhodně, vstal a zamířil k výtahu. Ema se ho chytla za ruku a její srdce přestalo poplašeně tlouct. Výtah tu byl za okamžik. „Devětapadesát,“ řekl táta rázně, dřív než se pán v livreji stačil na cokoli zeptat. Projeli čtyři patra a byli tam. „Na shledanou a hezký den,“ řekla Ema zdvořile, protože byla tak šťasná, že si vede tátu domů, že úplně zapomněla, jak byl pán v livreji posledně nepříjemný. „Vám taky, vám taky,“ opakoval pán a dveře výtahu se zavřely. Ema a táta dorazili domů za okamžik, jenže… doma nikdo nebyl. V kuchyni zůstala na zemi deka, kterou Ema mámu přikryla, a na stole byl lístek:

Táta pokrčil rameny. „Tak to vidíš,“ řekl. Pak si sedl na gauč a pustil televizi. Ema zprvu nevěděla, co dělat. Koukala z okna a venku byla tma jak v ranci. Dole svítila světla aut a nahoře zářily hvězdy. Měsíc stál v úplňku a byl obrovský. „Nechceš polívku?“ zeptala se od okna a táta kupodivu chtěl. Ohřála ji a dala mu vrchovatý talíř. „Tu jsem dělala já,“ pochlubila se. Táta tu polívku hltal, jako by týden nejedl, a Ema byla ráda.

101

Sama hlad neměla, koukala zase z okna a nemyslela na nic. V televizi se procházely podivné postavy jako z jiné planety. Ema se tam vlastně vůbec nechtěla dívat, ale slyšela, že se ztratilo nějaké dítě a tyhle potvory o něm něco věděly. Nemluvily, jen sténaly. Takoví skoro jako duchové. Duchové úzkosti. Taky tam pořád pobíhala zoufalá máma a hledala to svoje dítě někde na mostě a bála se, že se utopilo, že spadlo dolů do té dravé řeky. I tam se kolem ní motali průhlední duchové a omotávali ji strachem. Za chvíli se naštěstí objevil jejich táta. Dojel na most v úžasném bouráku a našel mámu a objal ji, a pak začal bojovat s těmi potvorami. Mlátil do nich a ničil je a nakonec se vyhoupl na most a balancoval tam, a Ema se na chvíli přestala dívat na televizi a koukala se z okna mrakodrapu na hvězdy, pak na hodiny a pak zas na hvězdy, a když se podívala na gauč, zjistila, že táta spí. Ztišila televizi, nechala svítit jenom malou lampičku a po špičkách došla do svého pokoje. Tam ani nerozsvěcela. Svlékla šaty a oblékla si noční košili. Ještě chvíli postála u okna a dívala se dolů na ulici. Pidihasičské auto blikalo a houkalo, že to bylo slyšet až sem nahoru. Ema vklouzla do postele a zavřela oči. Usnula hned.

102

Zdálo se jí, že snad ani nespala, že jen na vteřinku zavřela oči, ale když je otevřela, její pokoj byl zalitý sluncem, takže bylo ráno. Nádherné ráno. Při vzpomínce na včerejší večer vyskočila z postele, jako když ji štípne vosa. Vlítla do kuchyně a na gauči spatřila tátu, jak objímá mámu, která na sobě ještě měla červené šaty. Oba tvrdě spali. Na zemi byly rozházené máminy červené lodičky a ležel tam i stříbrný svetřík. Máma se ve spánku usmívala a táta taky. Ema potichoučku vklouzla do koupelny a trochu se ošplíchla, vyčistila si zuby a převlékla se. Chvíli pozorovala spící rodiče, pak si všimla koše na prádlo a hned věděla, co bude dělat. Půjde do sušárny sebrat suché prádlo. Popadla koš a šla. Potichoučku se vyplížila ven, aby rodiče nevzbudila. Zmáčkla kliku, protáhla se i s košem na chodbu a zavřela, aniž by dveře klaply. Já bych mohla být klidně zloděj, usmála se a vzápětí jí došlo, že si nevzala klíče a že bude muset zazvonit. No co… chvíli počkám, abych je nebudila, pohodila hlavou a šla zadním schodištěm o patro výš. Bylo časně ráno a celý mrakodrap ještě spal. Ema vlastně tohle nikdy nezažila. V oknech byla narůžovělá záře probouzejícího se slunce. Z malého okénka na schodišti foukal svěží větřík a Ema se usmívala. Stoupala nahoru a táhla za sebou koš na prádlo. Byla tam za chvilku, v obrovské místnosti, kde na šňůrách visela prostěradla a cejchy a polštáře a další kusy vypraného prádla.

103

Ema prádlo s mámou posledně věšela, a tak věděla, kam jít. Až úplně dozadu do rohu. Procházela pod voňavým prádlem. Některé bylo ještě navlhlé, ale když našla to jejich, bylo suché, a tak ho začala sbírat a skládat do koše. To bude máma koukat, říkala si a skládala ho pečlivě. Pak se najednou zastavila a překvapeně vzhlédla. Někdo tu byl. Někdo stál za velkým prostěradlem. „Haló,“ ozval se tichý hlas. „Haló.“ Za prostěradlem se objevila pusa. Přitiskla se zezadu na prostěradlo a pohybovala se. „Haló,“ ozvalo se do třetice a pusa za prostěradlem se zasmála a nos se zavrtěl. Teď se objevila za prostěradlem ruka. Putovala tam a sem, shora dolů a zase zpátky. Prostěradlo se mírně vzdouvalo a vlálo směrem k Emě. Zničehonic se jí ta ruka dotkla a ozvalo se: „Máš babu!“ Bylo zvláštní, že Ema se vůbec nebála. „Já?“ zachechtala se a rozběhla se za prostěradlo. Tam však nikdo nebyl. Vykoukla ven a uviděla, že se hýbe modrá cícha vedle. Hned za ní zaběhla, ale zas nic. Támhle! Květované šaty. Plácla do nich a ozvalo se zachechtání. „Mám ji já.“ Ema začala kličkovat mezi prádlem, ohlížela se, kde se prádlo hýbe, a unikala vždycky o vlásek. „Ho ho ho,“ smál se hlas, „Že bych tě nedostal?“ Ema se snažila někam schovat, ale zamotávala se do záclon, které byly ještě ke všemu průhledné. Najednou ji někdo plácl přes rameno. „Máš ji!“ zajásal hlas. „Ale ne nadlouho,“ odpověděla Ema a strhla záclonu na zem. V údivu zůstala stát. Ta postava, co stála proti ní, byla bělounká

104

a skoro průsvitná, měla dlouhé bílé vlasy, jemnou bělostnou tvář, usmívala se a na zádech měla křídla. „Ty jo,“ vypravila ze sebe Ema. „Ty jo,“ vypravila ze sebe postava naproti. „Holka!“ „Anděl,“ zašeptala Ema a jediné, co měla v tu chvíli v hlavě, bylo: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci, duši, tělo opatruj, andělíčku, strážce můj… Anděl se uchechtl. „To je starý,“ řekl. „To je prastarý. To už se nenosí. Nic novýho nemáš?“ smál se a smál. Ema se nedala, rozběhla se a dala mu babu. „Máš ji, abys věděl.“ Zachechtal se a trochu vzlítl. „Oplatky se nepečou… Jsi dobrá,“ řekl jakoby na usmířenou. „Mně se líbí, že máš odvahu. A plno věcí suneš dopředu… a vůbec jsi fajn holka, abys věděla…“ „Ty se mně taky líbíš,“ špitla Ema. Jak to říkala, anděl se točil dokola a byl rád. Pak si sedl do malého okénka a nohy vystrčil ven. „Pojď sem na chvíli, ne?“ pozval Emu, aby si přisedla. Ema šla. Sedla si hned vedle něj a nohy vystrčila ven jako on. Byl to zvláštní pocit. Trochu ji mrazilo v zádech, protože ta hloubka pod nimi byla závratná. Skoro se tam bála podívat. Koukala před sebe, usmívala se a držela se anděla za koleno. „Víš, za co mě držíš?“ zeptal se anděl po chvíli, když se přestala tak klepat. „No za koleno,“ řekla a vyprskla smíchy. „No právě,“ řekl anděl. „Co právě?“ zeptala se Ema a zavrtěla se. „No za koleno,“ řekl anděl a kýval hlavou. „Už ti to došlo?“

105

„Ještě ne,“ přiznala Ema. „Však ono ti to dojde…“ chlácholil ji anděl a ze široka se usmíval. „Lumír!“ vyrazila ze sebe Ema. „No právě,“ přikyvoval anděl. „Já na něj úplně zapomněla.“ „No právě,“ opakoval anděl. Pak se odrazil a letěl. „Už musím letět,“ křikl, jako by to Ema neviděla sama. „Mám své povinnosti.“ „Ty, anděli…“ volala za ním Ema. „A přiletíš zas někdy? Potkáme se?“ „Japa by ne,“ řekl anděl a usmíval se. „Andělíčku, můj strážníčku…“ chechtal se a lítal kolem Emy. Trochu se předváděl, jak mu to krásně lítá. „Až zaklepu u dveří, uvaříš mi večeři, černý kafe, do něj mlíčko, k tomu připravíš vajíčko naměkko či nahniličko, ty má střapatá hlavičko.“ Ema se usmívala a hned začala taky rýmovat: „Uvařím ti, to si piš, až zas příště přiletíš, usmažím ti volský oko, budeš jásat: Má dobroto!“ Mávala mu, dokud nezmizel. A on předváděl legrační let, nejprve mával prudce křídly a stoupal skoro vestoje vzhůru, pak zase předvedl střemhlavý let dolů a vypadal jako stíhačka, potom ukázal let na zádech, jako by se opaloval, a nakonec dělal salta ve vzduchu tak dlouho, až zmizel v dálce.

107

Jakmile byl pryč, Ema si uvědomila, že má nohy spuštěné z okna dolů v šedesátém patře, a zamrazilo ji. Chytla se křečovitě parapetu a pomalu, pomaloučku a opatrně, se otočila na druhou stranu a seskočila zpátky do sušárny. Malinkou chvilku ještě koukala z okna, jestli anděla někde neuvidí, ale kde mu byl konec. Rozběhla se ke koši s prádlem, sundala ze šňůry zbytek suchého prádla a pečlivě ho poskládala do koše, navrch dala kolíčky a prádlo hezky uhladila. Pak popadla koš a zadními schůdky sešla o patro níž, do devětapadesátého patra, kde bydleli. Došla až ke dveřím jejich bytu, znovu si uvědomila, že nemá klíče, ale řekla si, že je ještě brzy na to, aby zvonila a budila rodiče. Nechala proto koš i s prádlem za dveřmi, poskočila si a rozběhla se k výtahu. Výtah byl kupodivu zrovna v jejich patře. Dveře se otevřely okamžitě. Pán v livreji seděl na bobku v rohu výtahu a spal. Hlavu měl opřenou o stěnu, čepice se mu svezla až na nos, pomlaskával si a ze spaní se usmíval. K tomu chrápal nepravidelným, ale zato zvučným hlasem. Ema se usmála. Nastoupila a zmáčkla mínus jedenáct.

108

Když se výtah zastavil, pán v livreji ještě pořád sladce spal a nepravidelně pochrupoval jako prasátko. Ema si odfrkla a vyšla ven. Byla ve sklepě. Trochu se nahrbila a v hlavě jí začala znít písnička, které se nemohla zbavit: První hodina odbila… a lampa ještě svítila… Nutno říct, že byla maličko rozklepaná. Hlídala si, kde jsou vypínače, pro případ, že by najednou zhaslo světlo, a pomalu postupovala vpřed. Chodba to byla dlouhá a vydlaždičkovaná. Druhá hodina odbila… a lampa ještě svítila…, pobrukovala si nebojácně do kroku a postupovala hlouběji do chodby. Čím dále šla, tím víc byl slyšet hluk jakýchsi strojů a vzdálené pokřikování. Muselo to být v nějakém dost velkém prostoru, protože hlasy se rozléhaly po celé chodbě s takovým až strašidelným echem. Třetí hodina odbila…, zpívala si v duchu Ema a věděla, že musí jít zkrátka dál, ať se děje cokoli. Najednou se v chodbě objevil vozík a s rachotem projel kolem ní. Musela uskočit stranou a přitisknout se ke zdi, protože jinak by ji určitě srazil. Vozík byl prázdný, ale visely na něm veliké kovové háky. Ema ucítila zvláštní zápach a nedovedla určit, co je jeho příčinou. Když ji vozík minul, pomalu postupovala dál a pořád se rozhlížela tam a zpátky, tam a zpátky. Hukot strojů a hlasy byly hlasitější, dokonce se začaly ozývat pravidelné rány. Bylo pološero, na stěnách svítila jen slabá světla. Z hlavní chodby

109

odbočovaly menší chodbičky, ale všude bylo přítmí. Kdesi v dálce popojížděly vozíky a vypadaly trochu jako maličké nákladní vlaky. Tak došla až do hlavního sálu, který se rozprostíral na konci chodby. Byl obrovský, protkaný jezdícími pásy, mezi nimi se proháněly vozíky, které nikdo neřídil, a přece se mistrně vyhýbaly všem překážkám. Rachotily a objížděly stroje, do nichž ústily jezdící pásy, a do ničeho ani neťukly. Ema na to zírala. Byl to takový balet strojů. Dokonalé! A přitom nikde nebylo vidět živáčka. Pak náhle z trysek, které byly rozmístěny po celé místnosti, začala crčet voda a omývat stroje, pásy i vozíky. Emě to připadalo zprvu báječné. Takový jemný deštík stříkající odevšad. Nastavovala mu tváře a bavilo ji to, ovšem jen do chvíle, než se podívala na zem. Cítila totiž, že má mokré boty, a najednou uviděla, že voda pod jejíma nohama je červená. Že ten deštík smývá odevšad krev. Otřásla se. Zřejmě byla přestávka, nebo se ještě nezačalo, nebo se už skončilo, protože zničehonic byl všude klid, jen vozíky rachotily, stříkající voda šuměla a stroje hučely. Hlasy, které Ema ještě před chvílí slyšela, utichly. Cítila, jak se jí promáčejí boty. Měla bych někam vylézt, než je budu mít úplně mokré, říkala si, ale vůbec ji nenapadalo kam. Nakonec našla jakousi stoličku v rohu sálu a vylezla na ni. Přitom zvedla hlavu a opět ji polilo horko. Nahoře na hácích se neslyšně pohybovala rozpůlená prasata, rozpůlené krávy, rozpůlené ovce a kdovíco ještě. Emě se skoro zvedl žaludek. Tak to byl ten smrad. Najednou trysky přestaly tryskat. Místo vody se teď sál naplnil horkým vzduchem. Jen aby to nebyla udírna, lekla se trochu Ema. Uzená bych tedy být moc nechtěla. Uzená Ema. Za-

110

smála se té myšlence a hned se jí ulevilo, jak už to tak bývá, když se i v té nejhorší chvíli zasmějete. Čtvrtá hodina odbila… a lampa ještě svítila…, běželo Emě zase v hlavě. Podlaha byla vcukuletu suchá. Zase se ozvaly pravidelné rány, které slyšela, už když sem přicházela. To obrovské sekáčky na maso čtvrtily ty půlky prasat, krav a ovcí. Ema seskočila ze stoličky a v tu chvíli zaslechla hlas: „Tak jedeme, jedeme, konec pauzy, makáme, makáme, neflákáme se…“ Do místnosti se nahrnuli ženy a muži v kostkovaných kalhotách a v černých zástěrách a začali stahovat z háků rozčtvrcená zvířata a šoupat je na běžící pásy, které je posouvaly dále do strojů. „Všichni pracujeme, nikdo se nefláká,“ pokračoval hlas. Patřil malému mužíčkovi v zástěře, která mu sahala až na zem. „Copak to tady máme? Ty se mi tu zašíváš. Honem převlíknout a makat, makat, makat…“ Dloubnul Emu do žeber, až nadskočila. Jak převlíknout? Do čeho? děsila se a začínala panikařit. Vtom jí přímo před nos přilítly holínky a zástěra. „Tak dělej, dělej, dělej, lenochy tady trpět nebudu, u kolen nikdo není, ale už ať jsi tam!“ Ema si navlíkla zástěru a nazula holínky přes boty a přitom se zoufale rozhlížela, kde jsou kolena. „Ty jsi mi jak náměsíčná. Pravou chodbou rovně a pak po schodech dolů… a hni sebou, sakra,“ zařval mužíček, zas do ní tak dloubnul a vydal se k nejbližšímu stroji, v jehož útrobách právě mizela půlka prasete, aby se podíval, zda z druhé strany vypadlo rozporcované prase tak, jak má.

111

„To by šlo, to by šlo,“ mumlal si spokojeně. Nějaký muž porce hned odebíral a věšel na háky ve vozíku. Kolena odhazoval do výlevky. „Tak hejbni kostrou, už ti to tam padá,“ řval mužíček a Emě nezbývalo než se rozběhnout chodbou rovně a pak po schodech dolů. Jakmile vběhla na schody, nemohla se rozkoukat. V sále bylo celkem ještě dost světla, ale tady na schodech byla tma jak v ranci. Šátrala po stěnách. Když sestoupila z posledního schodu, ocitla se v malé místnůstce, kam ústila výlevka. Na páse už se povalovalo několik kolen. Vpravo byly připravené krabice, štosy krabic různých barev. Na některých bylo napsáno „na uzení“, na jiných „na vaření“ nebo „na pečení“ a na dalších „na mražení“. Ema si oblékla gumové rukavice, které byly přehozené u jezdícího pásu, a pustila se bez rozmýšlení do práce. Pás popojížděl docela rychle a shora se kolena valila taky dost rychle, takže měla co dělat a v podstatě na nic nemyslela až do chvíle, kdy byla krabice na uzení plná. Bezděčně vykřikla: „Mám plnou krabici!“ a z chodby vykoukly dvě chlupaté ruce, popadly krabici a vtáhly ji dovnitř. Ema si setřela pot a začala házet kolena do krabice na vaření. Pátá hodina odbila, zpívala si v duchu, lampa ještě svítila, šestá hodina odbila… „Mám plnou krabici…“ vykřikla, protože krabice na vaření byla už taky plná. „A jakou?“ zeptal se hluboký chlapský hlas. „Na vaření.“ „Jo na vaření…“ ozval se zas vysoký ženský hlásek a z chodby naproti vykoukly běloučké, skoro jakoby vařené ručičky, popadly krabici a vtáhly ji dovnitř. „Sedmá hodina odbila a lampa ještě svítila…“ prozpěvovala si Ema teď už nahlas a na malý okamžik se jí zdálo, že nezpívá sama, že si někdo tu písničku brouká s ní. Chtěla to

112

vyzkoušet, a tak zpívala dál: „Osmá hodina odbila…“ a čekala. A opravdu. Takový dětský chlapecký hlásek dozpíval: „… a lampa ještě svítila.“ Ema se prudce otočila. Za ní stál Lumír a usmíval se od ucha k uchu. V ruce měl housku a nejspíš svačil. „Ty jo,“ užasla Ema. „Co tady děláš?“ „Svačím,“ řekl a zašklebil se. „To vidím,“ řekla. „Kousni si,“ nabídl jí Lumír, „je to se šunkovým kolenem.“ „Ani nemám hlad,“ opáčila. „Tak jedeme, jedeme, tady je nějaká zácpa, nebo co se děje?“ ozval se zase hlas toho mužíčka. A Ema se podívala na pás a viděla, že kolena už ucpala výlevku. Honem se pustila do práce a rozhazovala je do krabic. „Krabice plná,“ zakřičela. „A jaká?“ „Pečená!“ řekla Ema a z další chodby se vynořily opálené ruce a vtáhly krabici dovnitř. Ema třídila dál a při tom zas koukla po Lumírovi. Ten se ládoval houskou a vypadal spokojeně. „Devátá hodina odbila… a lampa ještě svítila…“ pobrukoval si. „Nech toho!“ okřikla ho Ema. „A radši mi pomoz,“ poručila mu. „Já už se nadělal,“ odpověděl a zpíval dál: „Desátá hodina odbila…“ „Nemusíš tak prudit,“ prskala Ema. „Mám plnou krabici,“ zavolala pak. „A jakou?“ „Mraženou.“ Z další chodby se vynořily ledové alabastrové ručičky s prstýnky a hlásek zazpíval: „Mraženou, mraženou, tu já mám nejradši, mraženou, mraženou, tu já mám rád…“

113

„Jedenáctá hodina odbila…“ zpíval Lumír, který teď seděl na opěradle blízko pásu a kopal do Emy nohama, což bylo na ni opravdu už trochu moc. „Tak ty toho nenecháš,“ řekla naštvaně, popadla Lumíra, posadila ho do jedné prázdné krabice a poslala ho po pásu. Přitom mu zpívala: „Dvanáctá hodina odbila a lampa ještě…“ „Lampa zhasla!“ vykřikl Lumír a náhle všude zhaslo světlo. V tu chvíli se všechny stroje se skřípěním zastavily a byl to tak příšerný skřípot, že si Ema musela zacpat uši. Kulila oči, jak mohla, aby alespoň něco zahlédla, ale tma byla neproniknutelná. Pak se ozvaly sirény. Ema cítila srdce až v krku, ale přes to přese všechno se vysápala na pás a po čtyřech se teď plazila do tunelu, kde zmizel Lumír. Přece ho tam nemůže nechat, ne? To by bylo fakt strašný. Najednou bylo ticho. „Lumíre,“ zavolala polohlasem Ema. „Lumíre? Jsi tu?“ „Jsem,“ ozvalo se v odpověď a Emě spadl kámen ze srdce. „Co budem dělat?“ zeptala se. „Utečem,“ řekl. „Trochu to tu znám. Chyť se mě a ničeho se neboj! Chvíli musíme lézt po čtyřech, ale pak už se budeme moct narovnat.“ Ema se ho ve tmě chytla za pásek u kalhot a plazili se tedy dál spolu. Emě připadalo, že nekonečně dlouho. Měla žízeň a strach. „Tady už si můžeme stoupnout,“ řekl Lumír po chvíli. „Tady je totiž umývárna.“ „Aha,“ řekla Ema. „Hele, Lumíre, myslíš, že se můžu napít?“ „Jasně. Když nahmatáš kohoutek.“ Ema hmatala poslepu, až jeden našla. „A je to pitný, viď?“ zjišťovala. „To víš, že jo,“ ujistil ji Lumír a Ema se napila. Cítila, že se přestává bát.

115

„Chceš taky?“ zeptala se. „Dám si,“ přikývl Lumír a chlemtal vodu jak zvíře. To Emu rozesmálo. „Ty chlemtáš jak prase.“ „To asi, že jsem tu byl tak dlouho,“ řekl Lumír a začal chrochtat. Znělo to najednou trochu smutně. „Dostanem se odtud?“ zeptal se stísněným hlasem. „Japa by ne,“ usmála se Ema. V tu chvíli to kdesi docela blízko nich zarachotilo, jako by někdo vešel v kovových botách a se spoustou kovových věcí v ruce. Oba znehybněli. Rachot pokračoval a do toho se ozývaly zvuky, jako když někdo šátrá po stěně, a dokonce i tiché nesrozumitelné nadávání. „Kdo jsi?“ zeptal se znenadání Lumír nebojácně a nahlas. Emě přeběhl mráz po zádech. Štrachání a nadávání utichlo. „Krvavé koleno,“ zaznělo v odpověď. Lumír se přitiskl k Emě a chvíli bylo ticho. „Čím se živíš?“ řekla Ema pološeptem a neznělo to ani jako otázka, spíš jako pokračování konverzace, která když už jednou začala, musí být dovedena do konce. „Lidským masem,“ ozvalo se, a vlastně to ani neznělo nijak hrozivě, bylo to řečeno jen jako informace. „Na čem spíš?“ zašeptal Lumír s hlavou přitisknutou na Emino rameno. „Na lidských kostech,“ odpověděl hlas. Vzápětí se opět ozval rachot a štrachání a jako by se otevřela nějaká kovová dvířka. Ema i Lumír sebou škubli. „A co piješ?“ vykřikla Ema a bylo to, jako by chtěla zarazit to štrachání a pohyb neznámého ve tmě. „Lidskou krev,“ řekl hlas a zdálo se, že se zalyká smíchy. Štrachání a jakési cvakání pokračovalo.

116

„A kdy si pro mě přijdeš?“ zeptali se Ema a Lumír společně. Chvíli bylo ticho. Pak to naposledy cvaklo, možná hlasitěji než předtím, a rozsvítilo se. Ema a Lumír hrůzou vykřikli. „Už jsem tady,“ řekl hlas a rozchechtal se na celé kolo. Ema a Lumír zírali vytřeštěnýma očima na chlapíka v montérkách, který stál u skříňky s pojistkami a smál se. Byl to správce mrakodrapu. Ema se taky dala do smíchu a Lumír se za malou chvilku přidal. A tak tam všichni tři stáli a chechtali se, až se popadali za břicha a podlamovala se jim kolena. „Teda…“ „Teda…“ „Teda…“ říkali všichni tři pořád dokola a řehtali se. „Mám dojem, že je čas,“ řekl nakonec správce mrakodrapu, zavřel skříňku s pojistkami, zamával jim a ve vteřině zmizel kamsi po žebříku. Ema chytla Lumíra za ruku a rozběhla se k žebříku, jenže než tam doběhli, správce mrakodrapu žebřík vytáhl a oni ke svému údivu stáli před výtahem. Ema zmáčkla tlačítko a podívala se na Lumíra. Nic nechápal. „Někdo nám chybí u výlevky…“ slyšeli oba zpovzdálí hlas mužíčka. „Kdepak je ta mladá dáma? Už se nám to tam kupí, už se to ucpává…“ Dveře výtahu se otevřely. Ema s Lumírem se vrhli dovnitř, jako by jim hořelo za patami. Výtah se zavřel a oba si hlasitě oddychli. Vonělo to tu. Rozlila se kolem nich známá a krásná vůně. Ema a Lumír se zadívali na pána v livreji a všimli si, že je slavnostně vyšňořený. V rohu výtahu měl rozsvícený vánoční stromeček a usmíval se od ucha k uchu. „Šťastné a veselé,“ pravil a uklonil se. Ema chtěla říct devětapadesátka, ale Lumír byl rychlejší.

117

„Až nahoru,“ řekl a roztáhl pusu od ucha k uchu, jak nejkrásněji uměl. „Šťastné a veselé.“ Jeli dlouho. Pán v livreji si pobrukoval Tichou noc a Ema si všimla, že má nahoře nad tlačítky kovový talířek a na něm františka. Tak proto to tady tak krásně voní, pomyslela si. „A jsme zde, panstvo, krásné Vánoce přeji,“ řekl pán v livreji, když výtah zastavil v posledním patře. Bylo to zvláštní. Vystoupili v obývacím pokoji. Uprostřed stál vánoční stromeček a za stolem seděla celá rodina. Táta naléval víno, maminka nesla na stůl hrnec s rybí polévkou, babička se usmívala a rozdávala poslední ubrousky. Lumír se rozběhl k tetě a posadil se na volné místo mezi ní a strejdou, který právě hledal vhodné cédéčko, aby byla při večeři vánoční nálada. „A kde je děda?“ zeptala se máma. „Na záchodě přece, copak neznáš dědu? Řekneš: Jdeme jíst – a on jde na záchod,“ smála se babička a zapalovala svíčky. Všichni se k jejímu smíchu přidali a usmívali se na sebe. Děda za chvíli vylezl ze záchodu a pískal si. „Sundej si helmu,“ volala do chodby babička. „On je pořád jednou nohou ve službě,“ kroutila nespokojeně hlavou. „To víš,“ řekla máma a začala nalévat polévku. Děda si sedl hned vedle Emy a spiklenecky na ni mrkl. Lžíce cinkaly, hudba hrála, skoro nemluvili. Po polévce byl kapr se salátem a táta si pochvaloval, že je letos salát opravdu vynikající a že je máma rok od roku lepší a lepší. Máma se culila a říkala, že tam letos dala málo majonézy, ale vajíčka že jsou od tety a že tím to asi bude. „Ale jdi ty,“ řekla teta a zrůžověla. Růžová peříčka jí poletovala kolem uší. Děda pod stolem šťouchal do Emy a pomrkával po stromečku. Lumír si myslel, že spolkl kost, a tak chvíli ječel, strejda s ním

118

třásl, aby se uklidnil, a pak dostal kousek chleba, aby to zajedl, jenže se ukázalo, že to žádná kost nebyla, že to bylo párátko, kterým se šťoural v zubech po polévce. Když všichni dojedli, zhaslo se a zazvonil tichounce zvo​neček. „Vánoce jsou tady,“ řekla máma a začalo se rozbalovat. Ema dostala ten rok velkou krabici převázanou zlatou stužkou. Když dárek rozbalila, našla v něm dům. Byl to mrakodrap. Dal se zastrčit do zásuvky a zářil jako lampička. Ema se na něj dívala a usmívala se. Byl to ten nekrásnější dárek, jaký kdy dostala.

119

Pomalu se blížila půlnoc. Celá rodina se vyhrnula ven z domu. Utíkali na půlnoční. Z nebe se sypal sníh a těch osm postav si hrálo na honěnou. Pobíhali po chodníku a smáli se, koulovali se a strkali do sebe. Po chvíli se za nimi objevila další postava. Byl to pán v livreji. Jen si hodil přes sebe zimní kabát, aby neprochladl. „Veselé Vánoce,“ volali na něj všichni. „Vám taky, vám taky…“ odpovídal. „Opustil jsem výtah. A to se smí jen jednou v roce. Na Štědrý večer.“

120

Na zeleném trávníku uprostřed města posedávali a polehávali lidé. Těsně nad jejich hlavami občas proletěl holub. Šedý nebo hnědý. Proletěl a pak usedl opodál na trávníku a hledal zbytky jídla. Někteří lidé seděli po dvou, někteří po třech, po čtyřech v hloučku, ale spousta jich seděla sama. Někdo pospával rozvalený na zádech, někdo jen tak koukal, jiný si četl knížku a další si zas povídal, ale takovým tím způsobem, kdy se oba dívají někam jinam a s něčím si hrají, třeba s prázdnou flaškou od coca-coly nebo s propiskou nebo něčím takovým. Mezi tím vším pobíhaly děti. Byl krásný, slunečný den a bylo léto a všichni si lebedili, ať už na chvíli utekli z práce, nebo byli na výletě po městě a měli volno, nebo byla tahle tráva vlastně domovem, stejně jako ulice a všechny části města, protože byli bezdomovci. Byli tam lidé v roztrhaných a smradlavých šatech, ale také lidé v saku a košili, nebo v krásných květovaných letních blůzkách a sukýnkách. Trávník hýřil barvami. Modrá jedla červený meloun a vyplivovala černé pecky na zelenou trávu, oranžová si upravovala zrzavé vlasy a černý pruhovaný dával bílé ochutnat žlutou a červenou pizzu s bílými a černými tečkami navrchu. Bylo slyšet šumění fontány a přes ně se draly hlasy lidí a ptáků až nahoru ke stromům a ještě výš, až k domům, až k mrakodrapům. „Dneska je nuda,“ řekl ten rozsochatý s umně poskládanými okny kolem dokola, a byl to hlas, panečku. Ovšem nikdo z lidí dole tomu nevěnoval pozornost, protože kolem jezdila spousta aut a byl tam celkem velký hluk. „Děsná nuda,“ dodal po chvíli. „Co blázníš zas? Není nuda. Koukni dolů,“ řekl dům Pyramida.

123

Po zelené trávě běželi dva holubi. Pokyvovali hlavičkami a hnali se jak o život. „Podívej, vidíš to? Utíkej, utíkej, utíkej… Vyhrál ten šedý,“ zasmála se Pyramida a Rozsochatej se ušklíbl. „Jsi dětinská, z tohohle jsem dávno vyrost. Tohle je podle mě nuda,“ a narovnal skla, aby se leskla ve slunci. „Mě to dneska taky baví,“ ozval se pruhovaný dům s hnědými věžičkami a s velikým kulatým oknem na střeše – tedy dům muzeum, jestli to chcete vědět, Momáč mu říkali důvěrně mezi sebou. „Co tebe na tom ještě může bavit?“ ušklíbl se zase Rozsochatej. „Tebe, kterejs toho už viděl… jak uvnitř, tak zvenku.“ „To je fakt, tys toho už viděl,“ pronesla obdivně Pyramida. „Řekni, co tam máš dneska vevnitř,“ zaprosila pak. Ale Momáč se jen usmál. „Je zavírací den,“ řekl, „tak mám vevnitř uklizíno, a basta. Koukám ven a baví mě to!“ zdůraznil. „No tak počítejte, počítejte.“ „Spíš pište, pište, ne?“ „Mluvte, mluvte přece…“ řekly sborem tři domy, co stály opodál. „Poč-kej-te,“ zapištěl najednou čtvrtý. „Cože? Zbláznil ses?“ okřikl ho ten první. „Jakýpak počkejte? Po-čí-tej-te, ne poč-kej-te, ty jsi snad úplně mimo sebe,“ vztekal se a ostatní se přidaly: „Nepracuješ, jak máš, a tak to máš.“ „Pšt,“ napomenula je Pyramida, „plašíte ptáky.“ A byla to pravda. Tři malí černí ptáci s lesklou zelenou hlavičkou, takoví jakoby špačci, pobíhali po trávníku a vystrašeně se rozhlíželi do všech stran, jako by někde blízko mohl poletovat dravec. Čtyři pracovité domy ztišily trochu hlasy, ale pokračovaly dál v té podivné hádce. „Pošlete, pošlete.“ „Přiložte, přiložte.“

124

„Vložte, složte, přeložte.“ „Namažte to a konec.“ „Zbláznil ses? Už zase?“ zuřily ty rozumné domy. „Jak namažte? Snad vymažte, ne, nebo smažte, ale rozhodně, a to si pamatuj, rozhodně ne na-maž-te.“ „No to bych se hádal.“ „Tak se hádej.“ „Tak já se hádám.“ „Není s nimi řeč, co?“ zabručel Momáč. Rozsochatej si zase přejel okna, aby se leskla ve slunci. „Někdy bych se tak rád hnul,“ zatoužil. „To já taky,“ řekla Pyramida, „jenže…“ „Není to rozumný,“ pokáral je trochu Momáč. Z Věžatého se začal ozývat zpěv a varhany. „Ach,“ vzdychla Pyramida, „já to asi nevydržím, vždycky když začnou takhle hrát, chce se mi do nebe. Podívejte, jak je vymetené… ani mráčku.“ „Ne nadarmo jsi mrakodrap,“ poznamenal moudře Rozsochatej a taky se zaposlouchal, jak Věžatej vyhrává. „Mrakodrapka,“ opravila ho Pyramida a zasnila se. „Obdržíme, obdržíme.“ „Odešleme, odešleme.“ „Najdeme. Najdeme.“ „Ztratíme.“ „No já tě praštím, co to meleš zase? Zešílel jsi, nebo co? Nemůžeš nic ztratit! Hledej, hledej, hle-dej!“ okřikl ho zas jeden. „Já jsem dneska nějakej bledej,“ bránil se ten druhý. „Ty nejsi bledej, ty jsi blbej,“ povídá na to ten první. „Mamí,“ ozvalo se zdola. „Mamí…“ „Koukejte, koukejte,“ vyhrkla Pyramida. „Co se děje?“ zeptal se Momáč.

126

„Ztratila se mu,“ řekla Pyramida trochu vyděšeně. „Kde jen může být?“ „Kdo? Komu?“ „No tomu malýmu. Ta ženská přece.“ „Je za mnou,“ řekl Rozsochatej po chvíli. „A co tam dělá?“ zeptala se Pyramida. „Vím já,“ na to Rozsochatej. „Ona to neví.“ „Co neví?“ „No že ji hledá.“ „Trochu do ní strč,“ poradil Momáč. „To bys snad moh,“ přidala se Pyramida. „Vám se to řekne,“ bránil se Rozsochatej. „I kdybych chtěl, jsem zatuhlej.“ „A ty ještě ke všemu nechceš, co?“ „Už brečí, podívej,“ vylekala se Pyramida. „Kdo? Kde?“ „No ten malej. Tady pode mnou.“ A kluk dole se vážně rozbrečel. Opřel se zády o Momáč a bulel ostošest. „Tak já tedy do ní strčím,“ řekl Rozsochatej odhodlaně, protože se mu začala nějak zamlžovat okna. „Ale jestli se něco stane, je to na vás.“ „Co dělá?“ zeptala se Pyramida ještě. „Kde? Kdo?“ „Neptej se pořád. No ona přece.“ „Kouká do výlohy, co by.“ „To jsou věci… tak dělej už,“ poňoukal Momáč. A Rozsochatej dělal, co mohl. Trochu se naklonil a maličko se zhoupl. Povedlo se. Zasněná máma se vytrhla ze snění, škubla sebou, rozhlédla se vlevo, vpravo, pak ještě jednou vpravo, vlevo,

127

pak dokola a to už se rozběhla za roh. Zato ostatní domy ten pohyb Rozsochatého pěkně naštval. „Klepání, klepání.“ „Houpání, houpání.“ „Třepání. Třepání.“ „Zemětřesení!“ zapištěl ten čtvrtý. „Už zas? Sklapni, povídám. Jestli toho nenecháš, budeš bez proudu, to mi věř. O to se postarám. A hned bude ticho, to budeš zírat!“ pohrozil jeden. A to už se přidaly i další domy, které doposud mlčely. „Slyšíš to?“ „Nestrašte.“ „Hroutím se.“ „Děsím se.“ „Panika!“ „Já vůbec neslyším,“ vztekal se Momáč. „Hele… on tu není,“ zděsila se Pyramida. „Kdo?“ zeptal se Rozsochatej. „No ten kluk přece,“ povídá Pyramida. „No výborně,“ ušklíbl se Rozsochatej, „Takže já do ní strčím, všechno klapne, žádnej dům nespadne, nastane zmatek, ona se rozběhne a malej je tentam.“ „Tentam, tentam… ale kde?“ kroutila okapem Pyramida. „To se ptám já, kde. Kdyby tady pořád někdo nekušnil, bylo by slyšet vlastního slova, ale takhle,“ rozkřičel se Rozsochatej na celé kolo, až se dole na zeleném trávníku rozštěkal pes a pár lidí zvedlo hlavu. „Pracujeme, pracujeme.“ „Kupujeme, kupujeme.“ „Prodáváme, prodáváme.“ „Vyděláváme, vyděláváme,“ odpověděly okolní domy.

129

„V klidu,“ dodal čtvrtý. „Jděte k šípku, kde je ten malej?“ ptala se Pyramida. Ozval se zvuk, jako když otevřete limonádu, a pak veselé šplouchnutí. „Chtěl jsem jen říct, kdyby o to někdo stál… že za malou chvíli… jestli tedy chcete něco vědět… za docela malou chvíli začíná baseballový match tady u mě a všichni jste srdečně zváni,“ hlásil vypasený, tlustý mrakodrap, napil se z obří láhve coca-coly a říhl si. „Tedy to je chování,“ namíchla se Pyramida. „Máme tu větší starosti, ty náfuko,“ zavolala. „Vidíš tu mámu“ dodala po chvíli. Máma opravdu zoufale pobíhala tam a sem, a nejhůř to nesl Momáč, uhýbal jí z cesty, aby se o něj nepraštila, nakláněl se, aby někde zahlédl toho kluka, až se jeho šikmá střecha skoro dotýkala země. Jenže nic. Bez úspěchu. No a pak se to stalo: Jak pořád nakláněl střechu, o něco zavadil, nebo se něco uvolnilo, nebo kdo ví, co se vlastně stalo, najednou se mu protočilo okno na střeše a on koukal do sebe a ne ven. Koukal na svoje vlastní schody a na mříž, co má uvnitř na dveřích, a na vchodové dveře. A pak najednou, světe, div se, uviděl toho malého ubrečeného kluka. A ten kluk už nebrečel. Protáhl se skrz mříž dovnitř – a pak šup a hup, a už byl na schodech. Zahnul vlevo, potom vpravo, minul několik slavných obrazů od Magritta a Moneta a zastavil se u sochy Louisy Bourgeoisové, u Pavouka. Taková legrační socha to byla, jako by lezlo několik pavouků za sebou, vypadalo to jako pavoučí síť z pavouků. Kluk na to chvíli koukal, pak to podlezl a nakonec se pod pavoukem stočil spokojeně do klubíčka a usnul. Momáč se začal smát. Rád by pověděl ostatním, že je vlastně všechno v pořádku a že se nemusejí děsit. Jenže ne a ne se protočit zpátky, ať se vztekal sebevíc. „No dobrý, no, takže mě asi budou muset opravit, pokud si toho vůbec někdo všimne. Jsem to ale dutá hlava, nebo spíš samá

130

cihla a malta, nebo beton, cement, co já vím, z čeho mě postavili. Z betonu nejspíš, to je jistý, jak bylo onehdá to zemětřesení, tak už si dávají pozor. Do prkýnka dubovýho, já se nehnu.“ Venku zatím už pobíhali policisté, a dokonce přijel i hasičský vůz, a všichni byli na mrtvici. Pomalu se stmívalo. „No to je výborný, Momáč se odmlčel, a ten prcek nikde,“ řekla Pyramida. „Zápas je u konce. Vyhráli jsme!“ jásal Tlusťoch a ostatní to považovali za dost nevhodné v tuto chvíli. Z Věžatého se zase začaly ozývat varhany a zoufalá máma se tam rozběhla. „Věžatej ji uklidní,“ vzdychla Pyramida, „ten vždycky všechny uklidní.“ A zahleděla se k nebi. „Ach… podívejte se na to nebe… to je hvězd. A měsíc… koukněte na ten měsíc. Je úplněk, není?“ „Jak to mám vědět?“ řekl Rozsochatej nerudně. „A nevzdychej mi tady porád.“ Bylo vidět, že za jeho okny je spousta lidí, co popíjejí nejrůznější nápoje a pokuřují nejrůznější doutníky a cigára a štěbetají jako ptáci, a že zkrátka Rozsochatej má co dělat. „Však už jsem zticha,“ řekla chápavě Pyramida a usmívala se. U mrakodrapů si toho málokdo všimne, ale občas se usmívají. Občas se dokonce i smějí, a to tak, že se skoro natřásají, jako by bylo zemětřesení. Někdy si to lidi se zemětřesením můžou i splést. A přesně to teď vyváděl Tlusťoch. Natřásal se a řezal se smíchy, ale naštěstí se z něj valily davy lidí ze zápasu, a tak se nikdo nepodivoval. Jen Pyramida se zeptala: „Čemu se směješ, Tlusťochu?“ A Tlusťoch mezi záchvaty smíchu odpověděl: „Je tu jeho táta.“ „Čí táta?“ zeptala se Pyramida. „Táta toho malýho,“ chechtal se Tlusťoch. „A jak to víš?“ podivila se Pyramida.

132

„Má v ruce dětskej baťůžek a dětskou kšiltovku a rozhlíží se nervózně kolem dokola.“ „Panečku, Tlusťochu, ty jsi dobrej,“ řekla Pyramida s obdivem. „Hele, čutni do něj trošičku, když už jsi celej tak rozhoupanej. Čutni do něj a nasměruj ho sem.“ „OK, zlato. Tak já jdu na to.“ A zase se rozchechtal a lidi, co vycházeli z jeho bran, si toho vůbec nevšímali, protože troubili na trumpetky a povykovali a jásali, že vyhráli právě ti, kterým fandili. No a Tlusťoch do chlapíka s dětským baťůžkem a kšiltovkou jemně kopl, a ten se rozběhl ulicí kolem nádraží a najednou, ani nevěděl jak, byl na zeleném trávníku. Právě v ten okamžik vyšla z Věžatého jeho žena a zároveň máma jejich kluka a padla mu do náručí a dala se do breku, přestože ji Věžatej tak hezky uklidnil. Táta ji pevně obejmul a chvíli ji tak držel, takže netrvalo dlouho, škytla a bylo po breku. Mezitím odjela hasičská auta, i policajti beznadějně krčili rameny a pak taky zmizeli, a táta s mámou tam zůstali stát a nevěděli, co si teď počít. To už byla opravdu hluboká noc, po zeleném trávníku se potácely veselé osoby, co se vracely z barů domů a prozpěvovaly si. Některé po dvou, některé po třech, po čtyřech a jiné samy. Byli i tací, co se natáhli na chvíli na trávu, ale tráva byla mokrá, protože už padla rosa. Na lavičkách posedávali milenci a šeptali si a líbali se. Sem tam prošel někdo se psem, a pak najednou všichni zmizeli. I těch několik bezdomovců, kteří ještě před chvílí pospávali na lavičce, se odklidilo blíž k teplému větráku u vchodu do metra. Táta s mámou byli jediní, kdo zůstali sedět na jedné z laviček. „To je mi divný,“ řekla Pyramida, „že Momáč tak najednou ztichnul. Jestli ono se s ním něco nestalo.“ „Co by se s ním stalo? Spí. Zalomil to dneska dřív, to je všechno. Když má ten zavírací den,“ odpověděl Rozsochatej.

134

„A mně se to nezdá,“ namítla Pyramida. „To mu vůbec není podobný… Ty, Rozsochatej… Koukni, jak má divně střechu.“ „No jo. Má ji úplně převrácenou,“ všiml si Rozsochatej. „Tak to vidíš.“ „No jo, no jo. Sakrblé…“ „Co si to tam špitáte?“ zavolal z dálky Tlusťoch. „Mám zas do něčeho čutnout?“ „Ty bys furt čutal. Pro tebe je všechno jednoduchý,“ odbyl ho Rozsochatej. „Když ne, tak ne, já to jen nabízel,“ ohradil se Tlusťoch. „Počkej,“ řekla Pyramida. „Jasně že potřebujeme, aby zas do něčeho čutnul. Musí čutnout do Momáče. Možná se mu protočí střecha nazpátek, to je teď jediná možnost.“ „Prosím tě, ty máš vždycky tak divoký nápady. Jak by se sem Tlusťoch mohl dostat? Je trochu z ruky, ne?“ kroutil okny Rozsochatej. „Ty, Rozsochatej, ty dovedeš bejt tak protivnej kolikrát, to ti řeknu. Kdybych mohla, tak se teď seberu a padám odsud. Kdo to má s tebou vydržet… to je jak po dvaceti letech manželství.“ „No, skoro to tak je. Však nejsi žádná mladice. Stojíš tady už od roku 1972, pokud se nemýlím, slavná Pyramido.“ „My dva jsme spolu nikdy neměli nic společnýho, pokud ti paměť neslouží. Na tom, že tě postavili v roce 1985, na tom nemáš žádnou zásluhu, jsi jen obyčejnej hotel, i když se tváříš neobyčejně a rozsochatě. Mistr Marriott, tak je to… a víš co? A já už se s tebou bavit nebudu, ty mrakodrape. Tak.“ „Jejda, jejda, nehádejte se přece,“ zaprosil Věžatej (byl to vlastně kostel sv. Patrika, kdyby to někoho zajímalo). „Víte, že to těžko snáším, a hlavně to ticho potom, to je k nevydržení. No tak, vy dva… Smiřte se… ale už.“ Jenže bylo ticho.

135

Věžatej nevěděl, co má dělat, a tak spustil varhany a některé menší domy začaly ronit slzy, které stékaly po okapech a zvonily, jak klouzaly až na ulici. Maminka dole zvedla hlavu z tatínkova ramene a usmála se. Tatínek ji pohladil a pak sepnul ruce. Maminka to udělala po něm, a tak tam seděli a modlili se, a Věžatej zesílil varhany, a okapy zvonily silněji, a pak se najednou ozvalo příšerné funění a rachot, a když Pyramida vzhlédla, spatřila Tlusťocha kousek od Momáče. „Už se na to nemůžu dívat,“ povídá, rozmáchl se a rohem do Momáče kopl. „Ela hoplalala,“ vylítlo z Momáče. „Mé vřelé díky, to jsem zvědav, jak já vám tohle vrátím, Tlusťochu, protože tohle se vám opravdu povedlo.“ Pyramida se naklonila a políbila Tlusťocha nejdřív na velkou baseballovou rukavici, která z něj vyčnívala, a pak na velkou coca-colu. Rozsochatej zatleskal okny a Věžatej řekl: „Amen.“ „Tak poslouchejte,“ řekl Momáč, „to budete valit oči, co se všechno semlelo. Jak jsem hledal toho kluka, snažil jsem se prohledat každou škvíru, mít okna, jak se říká, všude, no a tak jsem se všelijak nakláněl. Taky jsem se chtěl vyhnout mámě, jak kolem mě pobíhala, aby se nepraštila, a najednou se mi vám ta moje šikmá střecha tak protočila, že jsem nemohl zpátky, což mě tedy zpočátku dost otrávilo, jenže pak jsem uviděl toho malýho, jak do mě leze skrz mříž. On je malej, takže mu to nedělalo problém. Prolezl dovnitř skrz mříž, jak říkám, chvíli se tam procházel a pak si našel Pavouka. Asi má pavouky rád., No a co myslíte? Usnul pod ním. Spí jak mimino a vůbec nic mu nechybí,“ dokončil jedním dechem Momáč. „Co tomu říkáte?“ zeptal se potom a rozesmál se na celé kolo. „No jo,“ řekla Pyramida, „to je sice moc krásný, ale co ty jeho ubohý rodiče, podívej se na ně. To takhle nemůžeme nechat.“

137

„Nemůžeme, nemůžeme, ale co chceš dělat?“ zeptal se Roz‑ sochatej. „Ty už zas mluvíš?“ neodpustila si Pyramida. „No hádej, namáhej si tu svou skleněnou stříšku s okýnky, třeba na něco přijdeš.“ „Už dost, povídám,“ řekl přísně Věžatej, a tak Pyramida ztichla. „Já navrhuju, že Tlusťoch čutne ještě jednou do Momáčovy střechy a Momáč se pokusí prcka probudit. No a jestli to vyjde, prcek vyběhne ven a Tlusťoch čutne do Momáčovy střechy naposled, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, no a pak… děj se vůle Boží.“ „Mně se to líbí,“ pípla Pyramida, která se trochu styděla, že před chvílí málem zase začala hádku. „Mně taky,“ řekl Rozsochatej krotce. „Nám taky, nám taky, nám taky,“ řekly pracovité domy. „I když už vlastně spíme.“ „Spíme, spíme… sníme, či bdíme?“ „No tak asi nespíme, když mluvíme,“ řekly ještě. „Tak dobře, tak já taky souhlasím,“ řekl nakonec Momáč, i když se trochu bál, jestli ono to čutnutí nebude bolet a jestli mu nepopraská nějaká stěna… No znáte to. „Tak ready?“ zeptal se Tlusťoch věcně. „Ale no tak co mám s vámi dělat,“ řekl Momáč, zatnul zuby a zavřel okna. „Ready, steady, go,“ vyrazil ze sebe Tlusťoch a pak do Momáče čutnul tak zostra, že se mu střecha protočila hned několikrát a celý se pěkně rozkymácel. Obrazy uvnitř se začaly pohupovat na stěnách a i sochy klouzaly z jednoho rohu místnosti do druhého. No a pak, ještě než se Momáč zklidnil, se odněkud zevnitř ozvalo: „To už je ráno?“ Jak Pavouk narazil jednou svou nožkou do rohu, kluk se probudil. Promnul si oči a rozhlédl se. Jediné světlo, které svítilo,

138

byl měsíc nakukující do okna. Kluk se za tím světlem vydal, a protože okno bylo naproti schodišti, seběhl po schodech dolů až k východu. Pak se protáhl mříží ven. Hned naproti vchodu byl zelený trávník a taky lavička, na které seděli máma s tátou, ruce ještě sepnuté a oči zavřené. „Ach,“ ozvalo se, jak si všechny domy naráz oddechly. Máma s tátou otevřeli oči a uviděli přímo před sebou svého kluka. Máma rozpřáhla náruč a táta se mu rozběhl v ústrety. Zvedl ho do výšky a začal ho vyhazovat do vzduchu. Věžatej se tomu musel potichoučku smát a Pyramida slzela dojetím. Všichni se dívali, jak ti tři mizí v ulici, kde teď stál Tlusťoch trochu v cestě. Máma s tátou z toho byli maličko zmatení, po pravdě řečeno, co tady ten dům dělá, když má být úplně na druhé straně, ale obešli ho a pak šli dál a smáli se a vesele do sebe strkali. „Nejradši bych tu zůstal,“ řekl najednou Tlusťoch a maličko se přitulil k Pyramidě. „Je tady tak… jinak, než když jsem sám.“ Pyramida se usmála. „Vlastně se mi něco takového nikdy nestalo,“ dodal. „Heleď se, mladej, víš co? Sbal si svých pět švestek a vrať se zpátky, tady pro tebe není místo,“ řekl Rozsochatej tvrdě a mrkl jedním z oken přísně po Pyramidě. „Já bych tu byl, jako že tu nejsem,“ bránil se Tlusťoch. Pyramida se znovu usmála a přitiskla se k němu. „To jistě. Jako bych tu nebyl. Ty. Takovej tlusťoch a prej – jako bych tu nebyl!“ „Lidi by tě nenašli, až by šli na zápas,“ vysvětloval jemně Momáč. „To by nedělalo dobrotu, víš,“ konejšil ho Věžatej. „Když já bych… když já jsem…“ „Nebylo by to rozumný.“ Pomalu začínalo svítat. Nebe bylo růžové a postupně oranžové.

140

„Víš co?“ zašeptala Pyramida a naposledy se k Tlusťochovi něžně přitulila. „Budeme couvat oba, krok za krokem.“ „Oba?“ „Oba.“ A to už se probudily pracovité domy a začaly počítat. „Jedna… dva… tři… čtyři… pět… šest… sedm… osm… devět…“ A Pyramida s Tlusťochem se krok po kroku vzdalovali ze zeleného trávníku, ale pořád se dívali jeden druhému do oken. „Budeme daleko, a přece blízko,“ smála se Pyramida. „Sto devadesát čtyři, sto devadesát pět, sto devadesát šest…“ počítaly pracovité domy a pak najednou vyšlo nad San Franciskem slunce a zalilo město svým světlem, a domy, tedy mrakodrapy, stály nehnutě na svých místech a bylo slyšet šumění fontány a cinkání tramvají a bzučení trolejbusů a troubení aut a lidi spěchali do práce a po zeleném trávníku poskakovali holubi a černí ptáci, takoví jako špačci, kteří se prali o zbytky jídel a pořád si o něčem štěbetali.

142

Marka Míková MRAKODRAPY Ilustrovala a graficky upravila Alexandra Švolíková. Jazyková korektura Zdenko Pavelka. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1783. publikaci. Sazba Oliver Švolík. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-0678-7 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz