Ústav českého jazyka a teorie komunikace Tento text byl přeložen v rámci volitelného semináře Překlad sociolingvistických textů, který se uskutečnil v zimním semestru 2010 na FF UK. Vedoucí semináře: Mgr. Jan Chromý Hlavní překladatelka: Michaela Kubeková Překlad je určen výhradně pro studijní účely. Veškeré připomínky a komentáře směřujte na adresu
[email protected]. ...................................................................................................................................................................
Diglosie – uvedení na pravou míru1 Charles A. Ferguson 1. V roce 1959 jsem v časopise Word publikoval článek nazvaný Diglosie, ve kterém jsem se pokoušel charakterizovat určitý typ jazykové situace. Od té doby byly na téma diglosie publikovány stovky článků a kvanta knih, z nichž většina navazovala přímo na článek z roku 1959,2 který byl také přetištěn v rozličných antologiích a přeložen do mnoha jazyků. A počet nových textů o diglosii se nezdá klesat (příklady nedávných: Berger, 1990; Khubchandani, 1989; Kremnitz, 1987). Autor může cítit jisté uspokojení, když je jeho práce ve velké míře čtena a citována a když se zdá, že pro danou výzkumnou oblast měla přínos. Toto uspokojení se nicméně může mísit s dalšími pocity, pokud autor zjistí, že je jeho sdělení často nepochopeno, jeho terminologie je užívána způsobem, který by ne vždy schvaloval, a zejména pokud sám ve svém původním uchopení a představení problému najde nedostatky. Některé z těchto autorských pocitů jsem měl možnost vyslovit při několika příležitostech mezi lety 1980 a 1990, kdy jsem byl přizván k diskusím ohledně „revize koncepce diglosie“,3 a toto tematické číslo mi dalo šanci některé z těchto pocitů vyjádřit písemně. V tomto příspěvku bych rád nejprve ve stručnosti uvedl to, oč jsem se pokoušel v článku z roku 1959, pak bych si všiml několika problémů, které byly v tomto článku zanedbány nebo nebyly zvládnuty – některých jsem si všiml sám, k jiným vedly mou pozornost kritikové – a nakonec bych poukázal na způsoby, kterými by budoucí výzkumy, jak doufám, posílily a upevnily celou tuto oblast bádání.
1
Původně vyšlo pod názvem Epilogue: Diglossia Revisited v časopise Southwest Journal of Linguistics, 10/1, 1991, s. 214– 234. Pro překlad bylo výchozí znění ze sborníku Understanding Arabic. Essays in contemporary Arabic linguistics in honor of El-Said Badawi. Káhira: The American University in Cairo Press, 1996, s. 49–67. 2 Obsáhlá aktuální bibliografie, obzvláště důkladná u prací v angličtině, která se však nepokouší pokrýt například práce v arabštině o diglosii arabské, bude brzy k dispozici (Hudson, 1992). 3 Vystoupení o koncepční revizi diglosie zahrnují mimo jiné ty ze Sydney, Singapuru, Stanfordu a Charlottesville; žádné z nich nebylo nikdy převedeno do písemné formy. Tento článek se nejvíce podobá těm posledním (Charlottesville), které byly nahrávány.
2. Původní záměr O co jsem se pokoušel? Chtěl jsem charakterizovat určitý typ jazykové situace použitím jasného případu, který se dal relativně jednoduše a bezproblémově charakterizovat. Počítal jsem ale s tím, že se tento jasný případ stane jen jedním prvkem určité taxonomie. Doufal jsem, že další lidé napíšou texty o dalších jasných případech, abychom vytvořili poměrně propracovanou taxonomii jazykových situací. Tato taxonomie by nakonec byla nahrazena určitým souborem principů nebo referenčním rámcem, na jejichž základě bychom měli uvažovat o jazyce a uskutečňovat tento druh výzkumu. Moje cíle byly ve vzestupném pořadí: jasný případ, taxonomie, principy, teorie. Pokládal jsem za rozumné začít popisem jasného případu. Jazyky a jazyková společenství se vyskytují v mnoha formách. Jazyk může být relativně stejnorodý nebo vysoce nářečně rozrůzněn. Jeho uživatelé mohou být negramotní, gramotní, gramotní v různých specializovaných varietách jazyka nebo i v dalších jazycích. Jazykové společenství může být v zásadě monolingvní nebo téměř úplně multilingvní. V bilingvním společenství může být užívání příslušných jazyků vymezeno na základě sociálních vrstev, etnických skupin, komunikačních funkcí, nebo jejich kombinací. A tak dále. Všechny tyto rozdíly, jak se dá předpokládat, budou určitým způsobem reflektovány v detailech jazykové struktury a ve způsobech jazykové změny. Z této změti možností jsem chtěl vybrat typ, který by byl jasně identifikovatelný, ale zároveň ne vzácný, tj. měl by ve světě mnoho příkladů. Pro lingvisty, kteří o různorodosti forem jazyka a jazykových společenství příliš nepřemýšleli, je dobrým příkladem Švýcarsko, národ se čtyřmi jazyky a čtyřmi odlišnými jazykovými situacemi.4 Za prvé je tu německy mluvící Švýcarsko. Nářeční varianty se liší od jednoho kantonu k druhému; je zde náznak, že se začíná na úkor ostatních variet rozšiřovat varieta curyšská, ale i o tomto badatelé diskutují. Nad různými nářečími němčiny stojí němčina spisovná (Hochdeutsch nebo Schiftsprache), která se od ostatních nářečních variet němčiny velmi liší. Schiftsprache se v německy mluvící části Švýcarska používá zhruba pro 90 procent psaných projevů a také, avšak v mnohem menší míře, při formální mluvené komunikaci, např. při výuce na univerzitách a při televizním zpravodajství. Francouzština je ve Švýcarsku jazyk s druhým nejvyšším počtem mluvčích. Švýcarská francouzština je relativně homogenní a má velmi málo nářečních variací. Kdysi se od ostatních forem francouzštiny výrazně lišily franko-provensálské dialekty, ale tyto odlišnosti byly až na několik švýcarských výrazů a pár místních nářečních rozdílů vyrovnány a vstřebány do francouzštiny spisovné. Samozřejmě má švýcarská francouzština, stejně jako jakýkoli jazyk, registrovou variaci: touto francouzštinou se dá stejně dobře komentovat sport jako psát chemické abstrakty. Italština je ve Švýcarsku třetím nejužívanějším jazykem. Lidé mluví druhem místní švýcarské italštiny, lombardskými dialekty (ticinštinou), které se od vesnice k vesnici liší, jsou si však dostatečně podobné, aby byly snadno pochopitelné na celém území italsky mluvícího Švýcarska. Ale je zde i další varieta jazyka, někdy zvaná furlanština, varieta severní italštiny užívaná v paletě situací, a samozřejmě je zde také školská italština, jazyk knih, novin, vysílání a vzdělané řeči. Tyto varianty se nacházejí nad sebou i vedle sebe navzájem, ale nejsou tak rozvrstvené, jako je tomu u německých dialektů, a jsou podstatně rozmanitější než u francouzštiny. Nakonec je tu rétorománština, čtvrtý národní jazyk Švýcarska. Nemá žádnou standardní varietu, ačkoliv se jí píše a používá se na nižších stupních školy jako prostředek vyučování při čtení a psaní. Systém pravopisu má při zápisu čtyři různé podoby, jelikož se používá ve čtyřech různých nářečních oblastech; žádný z nich není nadřazován a není tu ani náznak toho, že by se některý z nich vyvíjel ve standard. 4
Poměrně detailní charakteristiku celkové jazykové situace ve Švýcarsku poskytli dva články z nedávné doby: Anders (1990) a Pap (1990).
2
Toto jsou čtyři odlišné situace v národě, který se po staletí potýkal s jazykovou variací, aniž by mezi jazyky vznikla jakákoliv nápadná podobnost nebo paralelismus ve způsobu užívání. O tento typ odlišnosti u jazykových situací jsem se zajímal a to se mi zdálo být důležitý pro psaní gramatik a pro teorie jazyka a jazykové změny. Ačkoli může existovat nepřeberné množství různých jazykových situací, cítil jsem, že pokud se podíváme na jazykové situace ve světě, bude zde omezený počet identifikovatelných hlavních typů. Jednotlivé případy určitého typu by se samozřejmě v detailech lišily, ale očekával jsem, že by vykazovaly dostatečné shody na to, aby je lingvisté považovali za principiálně tentýž typ situace. Ve světě je na příklad mnoho míst, kde se vyskytuje takzvané „kreolské kontinuum“ (Holm, 1988, s. 9). V takovémto typu situace se objevuje rozpětí variací od variety „vysoké“, která je typicky, i když ne nezbytně, formou (předchozího) koloniálního jazyka, po extrémně odlišnou varietu, která jeví nezpochybnitelné znaky předchozí pidžinizace. Členové tohoto společenství se při mluvení po této stupnici posouvají nahoru a dolů v závislosti na takových faktorech, jakými jsou vzájemné společenské postavení, proměnlivé komunikační funkce a individuální interakční strategie. V takovémto společenství existuje významná část populace, která dobře ovládá „akrolekt“, jak se začalo říkat nejvyšší varietě, ačkoli jen pro pár lidí – nebo dokonce pro nikoho – je to prvotní varieta osvojená v dětství. Ve světě je rovněž mnoho míst, kde se spisovná varieta jazyka vyskytuje spolu s množstvím rozličných regionálních a sociálních dialektů a kde jsou tací, kteří mají jako svůj mateřský jazyk v zásadě varietu spisovnou, ačkoliv pro mnohé v tomto společenství je spisovná varieta superponovaná jejich místnímu dialektu (Hudson, 1980, s. 32–34). V původním článku o diglosii jsem jako příklad této situace standardu s dialekty zmiňoval Itálii a persky mluvící Írán. Mohl jsem si tedy jako svůj „jasný případ“ zvolit kreolské kontinuum nebo standard s dialekty, nebo jakoukoliv z mnoha dalších rozeznatelných bohatě doložených typů jazykových situací. Vybral jsem si nicméně tu, kterou jsem nazval „diglosie“, přičemž jsem již užívaný termín pro arabštinu použil v situaci, jak jsem již zmínil výše, podobné švýcarské němčině. Vedle jakýchkoliv jiných podob řeči, kterých se ve společenství užívalo, zde byla jedna superponovaná varieta užívaná při psaní a při mnoha formálních mluvených příležitostech, ale nikdo ji nepoužíval jako běžný prostředek komunikace. Je důležité objasnit, že se tato situace liší od situace standardu s dialekty, jakou je například Itálie, kde jsou tací, kteří mají spisovnou italštinu jako svůj mateřský jazyk a používají ji v každodenní konverzaci. Je také zřejmé, že se diglosie liší od kreolského kontinua, jako je na Jamajce, kde mnoho lidí ovládá akrolekt a užívá ho v běžné konverzaci a kde jsou extrémní „bazilektální“ variety, jak se jim říká, očividně výsledkem pidžinizačního procesu z předchozích dob. V diglosii je také ostřejší hranice mezi vysokou varietou a běžně mluveným jazykem („nízkou“ varietou), co se týče chování a postojů, než u kreolského kontinua, ačkoliv se v diglotických situacích vždy vyskytují i středové variety, jak už jsem zmínil v původní stati. A konečně, diglosie ve smyslu, v němž jsem ji definoval, není stejná jako situace, v níž mají dva rozdílné (příbuzné nebo nepříbuzné) jazyky podobnou funkční distribuci jako u diglosie (tj. „vysoký“ jazyk a jazyk „nízký“). Jedním z mých primárních zájmů byl vztah jazykové situace ke struktuře jazyka a předpokládal jsem, že tyto další situace by se od diglosie lišily ve svých jazykových korelátech a v jazykové povaze možných výstupů. Chtěl jsem popsat takový druh situace, v němž běžným formálním jazykem společenství nikdo nemluví bez vynaložení speciálního úsilí a nikdo ho nepoužívá v běžné konverzaci: je akvizičně a funkčně nadřazený primární varietě jazyka. Popsal jsem čtyři příklady mého jasného případu: arabštinu, švýcarskou němčinu, haitskou kreolštinu, moderní řečtinu. Přišel jsem s poměrně přesnou definicí diglosie: „Relativně stabilní jazyková situace, v níž kromě primárních nářečí daného jazyka (který může zahrnovat standard nebo regionální standardy) existuje velmi odlišná, důsledně kodifikovaná (často gramaticky komplexnější) superponovaná varieta, médium rozsáhlé a uznávané psané literatury (buď ze staršího období nebo z jiného řečového společenství), kterou si mluvčí osvojují především prostřednictvím vzdělávacího systému a která se užívá pro většinu 3
psaných a formálních mluvených účelů, ale není používána žádnou částí společenství k běžné konverzaci.“ (Ferguson, 1959, s. 336). V článku bylo uvedeno devět proměnných, pomocí nichž jsem se pokoušel tuto konkrétní jazykovou situaci charakterizovat. Měl bych objasnit, proč bych byl rád, kdyby to další badatelé chápali jako jeden jasný případ a přijali výzvu k popsání případů dalších – na příklad standard s dialekty, kreolské kontinuum, bilingvismus s funkčním vymezením vysokého/nízkého jazyka – dokud by nebylo uspořádáno celé široké spektrum jazykových situací ve světě. Ačkoli takováto taxonomie nemusí nikdy zvládnout začlenit všechny možné situace, které na světě jsou, mohli bychom začít získávat nějakou představu o vztahu mezi jazykovou situací a strukturou jazyka, typických zdrojích a výstupech hlavních typů situací a vhodných metodách zkoumání. Pak bychom mohli být schopni hledat odpovědi na takovéto otázky: Za jakých společenských podmínek se určitý typ objeví nebo ustoupí jinému? Jaké jsou typické způsoby přechodu od jednoho k druhému na základě struktury jazyka? Jak se různé typy odrážejí v struktuře jazyka a jak by se tyto rozdíly měly uvádět při psaní gramatik a při konstruování teorií jazyka? Přivítal bych také detailnější studie o kterémkoliv z jednotlivých případů, které jsem původně prezentoval. Čtyři mnou popsané případy nejsou identické; každý se v některých ohledech od zbylých tří liší, i když mají i mnoho společných rysů. Pomocí důkladného zkoumání kteréhokoli z těchto jednotlivých případů by se mělo dát určit, jaké předpoklady jsou podstatné při rozlišování mezi podtypy. Ve skutečnosti bylo od roku 1959 o těchto čtyřech případech publikováno studií mnoho, některé z nich skutečně skvělé. Tyto studie podávaly ke zkoumanému případu více detailů nebo poskytovaly aktuálnější informace o situaci, kterou jsem popsal. Uváděly tak cenné údaje o tendencích, i když nevyhnutelně z krátkého časového úseku. Byl jsem však zklamaný, že jen pár těchto studií projevilo zájem o komparativní pohled nebo o důkladné vymezení jednotlivých podtypů. Přivítal bych také větší krok ke zobecnění, k nějakému druhu teorie. Ze stovek článků, které za ta léta vyšly, nazírala jen hrstka charakterizaci jazykových situací jako teoretický problém a pokusila se v tomto směru ke zkoumání přispět (některé příklady: Fishman, 1967; Kloss, 1976; Wexler, 1971; několik statí v Krishnamurti, 1986). Mnoho studií o diglosii bylo případovými studiemi s poměrně sterilním způsobem argumentace; autoři diskutují, zda určitá jazyková situace je nebo není diglosií, přičemž většinou obhajují své původní hledisko klasifikace. Teprve v poslední době se autoři pokoušejí o ten typ systematičnosti, který jsem hledal, na úrovni, kde můj původní jasný případ zapadá do multidimenzionální klasifikace, která zahrnuje širokou škálu situací (např. Ammon, 1989). Jak jsem přišel na původní čtyři případy? Pracoval jsem tou dobou v Arábii, a arabština byla proto první jazyk, který se mi jevil jako tento případ. Pak se ukázalo, že je na tom v některých ohledech podobně i řečtina. Ale tou poměrně triviální věcí, kterou jsem u těchto čtyř případů shledal podobnou, která mě skutečně praštila do očí, bylo, že články v populárních politických časopisech byly ve V (vysoké) varietě, ale pokud zde byly politické karikatury, popisky pod nimi by byly často v N (nízké) varietě. Říkal jsem si, jaká je to úžasná náhoda, že by arabština, švýcarská němčina, moderní řečtina a haitská francouzština/kreolština měly tento naprosto shodný rys. Sledování této pozoruhodné náhody mě přivedlo k izolování těchto jazyků coby jednoho typu jazykové situace – diglosie. 3. Původní nedostatky Z mnoha nedostatků, které by původnímu článku o diglosii mohly být připisovány, jsem vybral sedm, které mi připadají obzvláště výrazné a problematické – věci, které bych určitě upravil, pokud bych ten článek měl psát dnes.
4
3.1. Objekt popisu Čeho je diglosie případem? V článku z roku 1959 jsem říkal o arabštině, že „má diglosii“, skoro jako bych si myslel, že diglosie je nějaká schopnost nebo nemoc nebo jiné neobvyklé vlastnictví jazyka. Jenže v jakém smyslu má jazyk tuto vlastnost? Je zřejmé, že jsem nepopisoval jazyky, ale spíše jazyková společenství určitého druhu. Oba termíny se samozřejmě těžko definují. Neurčuje se lehko, co vytváří jazyk: na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, která by uspokojila většinu lingvistů. Otázkou je: Co musí mít dvě variety jazyka nebo dva jazykové systémy společné, aby se počítaly jako jeden jazyk? A lingvisté nedokáží tuto otázku jednoznačně zodpovědět (viz bod 3.3 níže). Je dokonce ještě těžší odpovědět na otázku, co musejí mít společného dvě společenství nebo sociální skupiny, abychom o nich mohli říct, že patří do toho samého řečového společenství. Já jsem ovšem kupodivu v článku nevyjasnil, že nepopisuji jazyky, nýbrž řečová společenství, a článek je tak možné číst pod dojmem, že jde o popis jazyků. Toto je hlavní problém, který vzbuzoval pozornost pozdějších kritiků. Dvěma nejvýznamnějšími definicemi řečového společenství přesně v tom smyslu, v jakém bych je rád užíval, jsou od Gumperze a Labova, které se obě objevily ve Fishmanových Readings (Fishman, 1968). Pro Gumperze je řečovým společenstvím sociální skupina „držící pohromadě díky četnosti způsobů společenské interakce a odlišující se od okolí slabinami ve způsobech komunikace“ (Gumperz, 1968, s. 463). Podle Gumperze může být v závislosti na požadovaném stupni abstrakce řečovým společenstvím skupina velmi malá nebo obrovská a může být monolingvní nebo multilingvní. Podle Labova je řečové společenství definované „účastí na souboru sdílených norem včetně viditelných typů hodnotícího chování a jednotou abstraktních způsobů variace“ (Labov, 1968, s. 251). Labov se očividně zabývá pouze monolingvními řečovými společenstvími, ale bere v úvahu společenství na různých úrovních abstrakce, rozeznává například dílčí subspolečenství celosvětově rozšířeného řečového společenství angličtiny (např. americká angličtina, filadelfská angličtina). V nedávné formulaci zdůrazňuje sdílení určitého přesného způsobu variace: „Fonologický model short a split, který jedinečně definuje Filadelfii jako jazykový celek, je jednotný napříč sociálními třídami, etnickými skupinami a rodinnými a přátelskými vazbami“ (Labov, 1989, s. 2). Pojetí řečového společenství, z něhož vycházel článek z roku 1959 a které mělo být uvedeno, by znělo asi takhle: sociální skupina sdílející rysy struktury jazyka, jeho užívání a postojů k němu, která funguje z hlediska jazykové variace a změny jako sociolingvistický celek . Může být monolingvní nebo multilingvní (Ferguson, 1978) a může být na jakékoliv úrovni abstrakce, pokud pro ni platí definice. Proto jsou jazykové variety v situaci diglosie vlastností daného řečového společenství (o varietách více níže ve 3.2). Všimněme si, že toto zaměnitelné používání „řečového společenství“ a „jazykového společenství“, které umožňuje zahrnutí tří rozměrů – struktury, užívání a postojů, je jiným způsobem, jak se vypořádat s tím, čeho si správně povšiml Caton (1991). Ten zaměřil pozornost na rozdíl mezi chováním na jedné straně a postoji k chování a přesvědčení o něm na straně druhé a užíval „řečové společenství“ s odkazem na strukturu + užití, a „jazykové společenství“ s odkazem na postoje/přesvědčení (viz 3.5). Výraz „jazyková situace“ byl v článku z roku 1959 použit bez úmyslu vytvořit technický termín, ale začal tak být užíván lingvisty, sociolingvisty a sociolingvisty zabývajícími se jazykem (např. definice Nikol’ského, 1976, s. 79–80: „souhrn jazyků, subjazyků a funkčních stylů, které slouží komunikaci uvnitř správně územní jednotky nebo etnického společenství“). Je výhodný, jelikož se dá užít i při tvrzení, že charakterizovaná oblast nebo státní zřízení nevytváří řečové společenství. 3.2. Varieta Co bylo v článku z roku 1959 míněno termínem „varieta“? Tento termín byl použit, abych se vyhnul přesnému specifikování povahy popisované entity. V monografii, která byla v době článku
5
o diglosii už připravována, jsme s Gumperzem vybrali termín „varieta“ pro „nejmenší jednotku, která slouží jako ‚normální‘ objekt lingvistického popisu“ (Ferguson – Gumperz, 1960), rozšířili jsme tak definici pojmu a poté jsme jejím prostřednictvím dospěli k definování „jazyka“. Pokud předpokládáme, že v jazyce existují dvě základní dimenze variace, dialektální variace, související s postavením mluvčího ve společenství, a registrová variace, související se situací užívání, pak jsou variety diglosie V a N varietami registrovými, nikoli dialektálními. V každé z variet V nebo N (obvykleji v N) samozřejmě dialektální variace být může, a (regionální a/nebo sociální) dialektální variace může být dokonce i ve způsobech užívání, ve „funkčních vymezeních“ příslušných variet. Ale variety V a N představují variace podle situace užití, tj. jednotliví uživatelé jazyka mají střídání V-N jako součást variačního repertoáru, který může být využit pro různé příjemce, témata, prostředí atd. Způsob variace je do velké míry „konvencionalizovaný“ a je součástí repertoáru společenství. Jelikož v sobě obě variety V i N v diglosii obvykle zahrnují další registrovou variaci, bylo by vhodné mít označení, které by tento „nad-registrový“ status zohledňovalo, a já jsem někdy používal termín „makro-registr“ a „hyper-registr“. Britto kvůli ztotožnitelným variacím v rámci variet V a N v diglosii používá termín „diasystém“ (Britto, 1986, s. 14–16, 304–305). Vzhledem k tomu, že tento termín bývá užíván pro jiné pojmy, budu i nadále v této diskusi používat termín „registr“ nebo ještě nepřesněji „varieta“. Je důležité uznat, že variace registrů v diglosii stejně jako mnoho dalších typů registrových variací je výzvou nejen pro lingvistické teorie, ale i pro variacionistické studie. Většina z nich zkoumá variabilitu způsobů vyjádření téhož v rámci daného řečového společenství. Ale střídání registrů musí vysvětlovat fakt, že mluvčí velmi často obměňují jazykovou strukturu, aniž by se snažili vyjádřit to samé jinak. Na příklad v řeči sportovních komentátorů a v jazyce chemických abstraktů se téměř nedají najít věty, které by znamenaly naprosto totéž, přesto se však mezi těmito dvěma varietami vyskytují rozdíly ve fonologii, syntaxi a v lexiku (srov. Ferguson, 1983). Myslím si, že zkoumání variací registrů je zásadnější než výzkum dialektální variace. Při výzkumu dialektální variace máme metody zkoumání z tradiční dialektologie stejně tak jako variacionistické metody od Labova a dalších (srov. Chambers – Trudgill, 1980), dosud však nemáme uspokojivý způsob vyjadřování se o registrové variaci. To, že jsem se nezabýval problematickou otázkou registrované variace, bylo rozhodně nedostatkem mého původního článku. Termín „registr“ byl v tomto smyslu vytvořen teprve nedávno (Reid, 1956), ale obecná variace tohoto typu byla diskutována pod hlavičkou „stylu a superponovaných variet“ v tehdy připravované monografii Fergusona a Gumperze. 3.3. Vzdálenost jazyků Další slabinou původního článku bylo zanedbání vysvětlení, jak vzdálené (nebo jak blízké) si vysoká a nízká varieta musejí být, aby byla jazyková situace charakterizována jako diglosie. Mým úmyslem bylo, aby mluvčí tyto dvě variety vždy považovali za jeden jazyk: vyloučil jsem případy, kdy je běžnému konverzačnímu jazyku nadřazen naprosto nepříbuzný jazyk užívaný pro formální účely, jako v často zmiňovaném případu španělštiny a guaraní v Paraguaji. I když jsem v původním článku nevysvětlil, proč jsem chtěl tento termín užívat pouze v situacích, kde jsou variety velmi úzce příbuzné, bylo to kvůli mé snaze brát v úvahu zdroje a výstupy u různých jazykových situací. Kde se vzala diglosní situace? Co se s ní časem stane? Měl jsem dojem, že pokud máte v tomto V-N vztahu dvě variety, které jsou poměrně úzce spjaté, vyplyne z toho určitý důsledek (např. objeví se určitý druh lexikálních výpůjček, pravděpodobně se bude vyskytovat jisté sblížení fonologické a syntaktické stránky atd.). Pokud jsou ale varietami H a L nepříbuzné jazyky, potom tyto výsledky budou naprosto odlišné; vyskytnou se jiné druhy výpůjček, objeví se jiné typy přechodových forem a celkový vývoj jazykové situace bude jiný.
6
V létě roku 1964 byl na Univerzitě v Indianě uveden Seminář o sociolingvistice sponzorovaný SSRC, který svedl dohromady sociology, antropology a lingvisty. V jednom z prvních dní semináře požádal jeden sociolog lingvisty, aby mu pověděli, jak se měří, jak vzdálené jsou si dva jazyky. Sociologové tvrdili, že by se jim takové měřítko pro studie jazyka a sociálního statusu hodilo. Bylo obtížné je přesvědčit, že nejen že lingvisté takové měřítko nemají, ale většina z nás se o jeho vymyšlení ani nezajímá. I kdyby nás navíc tento problém zajímal, shodli jsme se, že by bylo téměř nemožné vymyslet měřítko, které by poměřovalo celkovou vzdálenost jazyků, jelikož nemáme ponětí, jak hodnotit očividně se lišící fonologické, syntaktické a lexikální vzdálenosti mezi varietami. Lingvisté se obecně stále zdráhají kvantifikovat poznámky, které v konverzaci bezstarostně pronášejí, jako že dva diskutované jazyky jsou si zhruba stejně podobné jako španělština a portugalština, gotická islandština a staroislandština, nebo ruština a polština. O procentech sdílených podobností určitého typu nebo o počtu sdílených fonologických inovací mezi dvěma „sesterskými“ jazyky se hovoří s jistou vážností, ale k dosažení shody nad mírou lingvistické vzdálenosti nejsme o nic blíže, než jsme byli v roce 1964. V posledních letech se otázkou, jak blízké si variety H a L v „pravé“ diglosní situaci musí být, zabývali lingvisté jako Fasold a Britto. Nevymysleli žádná absolutní měřítka, ale Britto navrhl sadu podmínek: Variety musí být vzdálené „optimálně“, jako v arabštině, ne „super-optimálně“, jako u španělštiny a guaraní, nebo „sub-optimálně“, jako u formálních a neformálních stylů nebo registrů v angličtině (Britto, 1986, s. 10–12, 321). Potřeba vyvinout stupnici vzdálenosti ve struktuře jazyka, užívání jazyka a postojům k jazyku, je tu stále, jelikož se všechny tyto tři dimenze mohou ukázat jako mající vliv na proměny jazyka a sociální změnu. 3.4. Širší celek Dalším nedostatkem, na který mě lidé upozorňovali, bylo nedostatečné zdůraznění toho, že diglosie je často součástí většího celku. Například v Libanonu je mnoho takových, kteří používají V varietu arabštiny stejně jako i svůj lokální libanonský dialekt a k tomu ještě denně hovoří francouzsky a/nebo anglicky. Co se týče komunikačních funkcí společnosti, patří tyto jazyky jinam, a tato komplexnost není v různých typech řečových společenství světa vůbec neobvyklá. V původním článku jsem měl připustit a uznat, že diglosie může být, a často bývá, součástí většího pole distribuce užívání jazyka v obecné jazykové situaci. Byl to Stewart, kdo mě první upozornil na tento širší obrázek. Pro funkce jazyka vymyslel systém zápisu a vyvinul způsob, jakým lze zahrnout diglosii do širší situace (Stewart, 1968). Podobné ukotvení a upevnění diglosie v širších situacích se vyskytuje v mnoha částech světa. Často je nadřazen jazyk národní nebo původně koloniální, nebo nějaký jiný jazyk širší komunikace. Zdá se, že tato situace vytváří v širším celku odlišný podtyp diglosie, který by také měl mít své základy a příčiny výskytu a proměňování. Mnoho autorů tento obecný typ začleněné diglosie zkoumalo (např. Platt, 1977) a několik prací v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991) si předsevzalo umístění diglosie do širšího celku (např. Spolsky). Také by bylo užitečné šíře, než jak bylo v původním článku, propracovat skutečnost, že varieta V může být sdílena s dalšími společenstvími, zatímco variety N nejsou, a variety N mohou být sdíleny napříč společenstvími, i pokud V není. Například se ve střední Asii objevuje arabština, takzvaná bukharská arabština, zbylá po vojácích, kteří zde byli před staletími. S varietou V ztratili kontakt: hovoří druhem arabštiny podobné arabštině severních Iráčanů, ale nemají k tomu přidanou arabštinu klasickou. Ještě extrémnějším příkladem je maltština, historicky varieta severoafrické arabštiny, která se arabštiny klasické dávno zbavila. Co bývalo varietou N, je vepsáno v pravopisu římské abecedy, a některým funkcím V, kterým v arabském světě slouží moderní standardní arabština, slouží italština a angličtina.
7
Skutečnost sdílení variety V může být velmi významná při dokládání postojů k jazyku a změn ve struktuře jazyka v průběhu času. Například jedním z důvodů rozpolcenosti švýcarských Němců ohledně jejich Hochdeutsch je skutečnost, že je sdílená s většinou německy mluvícího světa. Švýcaři chtějí být považováni za Švýcary, ne za Němce, a setrvávají v užívání rysů lexika a fonologie, které je odlišují od nešvýcarských uživatelů Hochdeutsch, i když znají a mohou tvořit němečtěji znějící „spisovné“ formy. Otázce sdílení variet V a N je věnována velká část Schiffmanovy práce (1991). 3.5. Postoje Několik kritiků si stěžovalo, že jsem dostatečně neoddělil chování lidí, tj. skutečné formy jazyka a způsoby, jakými jsou užívány, od jejich postojů, tj. co si o jazyce a jeho variabilitě mysleli, jejich hodnocení variace. Co si vlastně o těchto dvou varietách, těchto dvou registrech V a N mluvčí myslí? V mnoha diglosních situacích budou například lidé říkat, že varieta N nemá žádnou strukturu, žádnou gramatiku, žádná pravidla a je to jen zmatek. Tento názor je v případech diglosie poměrně rozšířen, i když není univerzální, a dá se najít i v dalších jazykových situacích se stigmatizovanými varietami (srov. diskuze Deshpande, 1991 a Errington, 1991). Podrobnosti takovýchto postojů a míra jejich rozšíření ve společenství jsou jevy, které musí sociolingvisté hledat a popisovat. V článku z roku 1959 se aspekty těchto postojů k varietám N objevují u všech čtyř navržených případů; takovéto paralely zřejmě nejsou jen náhodné, ale odrážejí principy lidské organizace a interakce. V jednom důležitém ohledu byly postoje společenství při mé konceptualizaci diglosní situace rozhodující. V každém ze čtyř případů mohou badatelé doložit kontinuum forem mezi varietami V a N a někteří lingvisté z tohoto důvodu odmítají oprávněnost mého označení jako situace diglosní. Existenci středových forem jsem připustil a stručně jsem je v článku zmínil, ale tehdy i teď jsem měl pocit, že v případě diglosie našli analytici dva hlavní póly, v jejichž rámci mohou být středové formy popsány; žádný třetí pól není. Také uživatelé jazyka v diglosní situaci k tomu subjektivně přistupují jako k dvoučlennému vztahu a používají metalingvistická označení odkazující k těmto dvěma pólům a k „smíšeným“ nebo „prostředním“ varietám. Nepopírá to, že jiné jazykové situace mohou být zcela odlišné, že se diglosie může změnit v jinou situaci nebo že v některých případech může být převládající mínění řečového společenství podle úsudku sociolingvistů jednoduše mylné. Také to nepopírá význam zkoumání struktury a užívání středových variet a postojů k nim (sám jsem ho podněcoval a podporoval; srov. Ferguson, 1964). V jiné situaci, v kreolském kontinuu, se ukázalo, že zkoumání „mezolektových“ variet, jak se jim začalo říkat, je teoreticky velice zajímavé (Rickford, 1974). Ačkoliv si čtyři mnou vybrané definiční případy odpovídaly v mnoha rysech postojů k jazyku, v některých ohledech se také lišily. V Řecku například lidé uznávají nářeční poezii, tj. poezii v jedné z variet N, a takováto poezie byla publikována mnohem častěji než příslušné typy poezie v arabském světě. Jazykové postoje se často politizují a obzvláště v případěch diglosie je to časté, ale politizace může probíhat různými způsoby. V Řecku začalo mít užívání variet N v novinách a politických proslovech nádech liberalismu nebo příslušnosti k levici, včetně komunistické doktríny, zatímco v arabském světě se levicové skupiny, včetně komunistů, přiklánějí k varietě V a tvrdí, že by k ní každý měl mít stejný přístup. Ve Švýcarsku jsou mluvčí na své lokální dialekty a na jejich „vytvoření“ poměrně hrdí. Mají pro ně dokonce i omezené místo ve škole a v rozličných varietách N publikují i určité množství poezie a historických románů, užívaje při tom sjednaný systém přepisu lokálních nářečí. Toto vše je v arabském světě nemyslitelné. Problém postojů musí vyvolávat otázku, co bylo dříve, jazyková varieta nebo postoje k této varietě? Jak vznikl postoj? Jak vznikla variace? Jaké změny, pokud vůbec nějaké, můžeme
8
očekávat ve způsobu užívání jazyka se změnou postojů? Ačkoliv jsou spolu struktura jazyka a postoje k jazyku propletené v síť užívání jazyka, má smysl se je pokusit oddělit, neboť aspoň v některých případech jsou zde kauzální vztahy jdoucí jedním nebo druhým směrem. 3.6. Moc V článku z roku 1959 nebyla žádná přímá zmínka o třídních rozdílech, mocenských rozdílech nebo o sociálním konfliktu. V době, kdy jsem to psal, a v takovém druhu článku, jaký jsem psal, převládaly požadavky „objektivity“ za účelem přiblížení se „pravé vědě“ a lingvisté nebyli zvyklí upozorňovat na jazykové koreláty způsobené mocenskými rozdíly ve společenstvích. I přes snahu o objektivitu a zachování odstupu od místních předsudků a mínění, však v tomto článku z roku 1959 určité věci být zmíněny měly a nebyly. Například jak rozšířená je kompetence ve varietě V a které sociální skupiny k ní mají lepší přístup? Rozdíl mezi společenstvím kompetentním ve varietě V a sociální pozicí skupiny kompetentní v V je na základě přístupu k moci velký. Tento problém vyvolává s ohledem na faktory moci a solidarity těchto dvou registrů celou řadu otázek. Mnozí z těch, kteří píší o diglosii nyní, obzvláště sociolingvisté francouzští, začínají své příspěvky o tomto jevu odkazem na určitý vztah moci nebo „nátlaku“, který hraje roli. Tuto charakteristikz tak musí uvážit. Jeden způsob pohledu na tento rys je, že v některých řečových společenstvích může být výběr variety V nebo N užit tím samým způsobem, jakým se vybírá zájmeno pro oslovení ve společenstvích jiných. Předpokládejme například ideální případ, v němž každý umí obě variety. Tak by mohla nastat situace, kdy by bylo pro mluvčí vhodné mluvit mezi sebou buď N nebo V v závislosti na formálnosti situace nebo na užití psaného nebo mluveného jazyka. Ale také by mohla nastat chvíle, kdy by pro jednu osobu bylo vhodnější použít varietu V a pro adresáta použít varietu L, aby se vyjádřilo vzájemné mocenské postavení. V roce 1963 to uvedl Stewart a je to zmíněno i v několika článcích v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991). Je zajímavé, když se podobný způsob vypořádávání se s mocenskými rozdíly v užívání diglosních variet objeví i v nesouvisejících případech diglosie. Dobrý příklad se objevil u Deshpandea (1991). Autoři her v sánskrtu byli postaveni před otázku, jak zůstat věrní svým literárním tradicím a zároveň vylíčit reálný dialog. Zvolili si varietu V pro mluvu králů a kněžích a lidé nižších vrstev mluvili ve varietě N, ačkoli v normálním životě samozřejmě všichni mluvili tou nebo onou varietou N a V se užívalo pro náboženské, literární účely a oficiální dokumenty a při jistých veřejných příležitostech. Na počátku dvacátého století čelil arabský dramatik (Mikhail Nu’aimeh) tomu samému problému a vybral si stejné řešení. Vzdělané lidi nechal mluvit V a méně vzdělaní mluvili N, ačkoli ve skutečném životě mluvili v situacích zobrazených v jeho hrách všichni varietou N. Lidé také poukazovali na to, že je důležité brát v úvahu instituce, které se o varietu V „starají“. Jak se varieta V kodifikuje? Jak se předává, valorizuje? Toto jsou důležité otázky a člověk by měl hledat institucionální základy předávání kodifikace a valorizace. Když to lingvisté a sociolingvisté dělají, zjišťují, že v některých společenstvích se uplatňují překvapivě podobné faktory – například přicházejí v jistých obdobích života, v nichž se varieta V předává, určité obvyklé formální pokyny. V jiných situacích diglosie se varieta V musí jednoduše pochytit ve specifických kontextech, které nejsou příliš formalizované. Toto jsou důležité institucionální faktory, které přispívají k našemu porozumění jak zdrojům a výstupům užívání jazyka, tak i jeho dynamičnosti. 3.7. Dynamičnost interakcí Většina popisů registrové variace, včetně mého, jsou popisy statické, které nedokázaly prozkoumat jevy střídání registrů a vyjednávání významů registrovou variací v rámci sociální
9
interakce. Registrová variace je přece jen součástí repertoáru komunikačních zdrojů, který mohou členové řečového společenství používat k různým účelům. Zkoumání takových jevů, jako jsou komunikační strategie užívané účastníky v konverzaci, kteří čerpají ze zdrojů registrové variace, nejen osvětlí procesy sociální interakce, ale také prohloubí naše pochopení procesů konvencionalizace registrů a proměnu registrových systémů v průběhu času. Holes (1993) je dobrým příkladem interakční analýzy v diglosní situaci, ačkoli je analyzovaným projevem monolog: Holes analyzoval střídání registrů v souboru politických projevů, v nichž bylo v různých částech projevů možno identifikovat odlišné komunikační strategie. Detaily diglosních interakcí ukazuje také fascinující práce Catona (1991). V tomto případě se liší koncepce registrové variace jako takové v jednotlivých částech řečového společenství. Více se můžeme dozvědět dokonce jednoduše z nahrávek skutečných rozhovorů, které se pohybují od formálnosti k neformálnosti a naopak. Článek z roku 1959 se měl přinejmenším zmiňovat o tomto druhu analýz a měl jsem aspoň poskytnout příklady některých forem střídání registrů, které jsem vypozoroval. 3.8 Těchto sedm nedostatků nikterak nevyčerpává sebekritičnost, kterou bych mohl poskytnout, ale částečně naznačuje směr, kterým mohl být původní článek vylepšen a v němž mohl lépe stimulovat související studie. K těmto sedmi typickým úvahám, na které mohl být brán ohled už na základě mé tehdejší perspektivy a zkušenosti, jsou zde další, na které jsem dříve přijít nemohl. Jednou je otázka vztahu diglosie k tak explicitním formálním teoriím jazyka, jaké se objevily později. Paolillo (1991) je příkladem pokusu propojit data z diglosní situace s požadavky syntaktické teorie. Dalším je otázka diachronní proměny variety V. Slovanská lingvistická věda, z níž čerpá Comrie (1991), je obeznámena s regionálními a dobovými variacemi ve staroslověnštině, ale jazyková změna v běžně nemluvených varietách se v oblasti zkoumání vývojových změn připouští stěží. Robert Mathiesen pro takovéto variety V, jako je staroslověnština, vytvořil termín „zombie jazyky“ a přinutil mě se poprvé zamyslet nad procesy proměny jazyka ve varietách nemateřského jazyka. Z práce Belnapa (např. Belnap - Shabaneh, 1992) je nyní jasné, že způsoby gramatické shody v arabštině se u klasického/moderního spisovného jazyka a u dialektů liší diachronním vývojem. Tento jev otevírá celou oblast lingvistických výzkumů a zároveň odporuje některým názorům na jazykovou změnu. Ale je načase se posunout k obecným úvahám o budoucích výzkumech diglosie. 4. Budoucí výzkumy Lze provést mnoho druhů produktivního výzkumu řečových společenství, které by zkoumaly na jedné straně vztahy mezi strukturou jazyka, jeho užitím a postojům k jazyku a jevy sociální organizace a komunikační funkce na straně druhé. Mám nicméně některé oblíbené. Jedním je, navzdory mé nespokojenosti s mnoha takovými, případová studie. Články v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991) jsou všechny případovými studiemi a všechny jsou velmi poučné a podnětné. Jak se literatura případových studií hromadí, kladou se však na autory vyšší požadavky. Je proto stále více žádoucí psát každou případovou studii se zřetelem na srovnávací zpracování. Je frustrující číst podnětnou případovou studii a zjistit, že postrádá informace o tom, co čtenář pokládá za klíčové body. Tentýž problém mají ovšem i syntaktici, kteří píšou o některých teoretických problémech v jednom jazyce a v popisech dalších jazyků hledají srovnatelá data, jen aby zjistili, že relevantní fakta prostě k dispozici nejsou. Co mám na mysli, není ani tak dobře propracovaný referenční rámec, jako spíš něco tak jednoduchého jako seznam bodů, které je nutno zahrnout, seznam, který by si pro sebe mohl autor nebo autorka na základě přečtení pár dalších případových studií nebo teoretických diskuzí sestavit.
10
Náročnost jiného typu je představována hojným nárůstem publikací o konkrétních jazycích a jazykových situacích. Literatura o čtyřech definičních řečových společenstvích ohromně narostla a na kteréhokoliv zodpovědného autora, který chce přispět další případovou studií jednoho z nich, položila obrovskou zátěž. A stejný úkaz se vyskytuje v mnoha případech. Druhý z mých oblíbených, který se objevuje jen zřídka, je výzkum určitého jevu napříč společenstvími. Když si vezmu za výchozí bod starý článek o diglosii, zdá se obzvlášť poučné, pokud by si vědci vzali některý z devíti tam vymezených rysů (nebo některý z ostatních rysů implicitních nebo jen zmíněných) a prozkoumali ho v rámci množství široce rozdílných příkladů diglosie v užším smyslu, jak jsem ji tam definoval. Bylo by například užitečné znát míru užívání variety V při formálních mluvených příležitostech. V některých případech je užívána hojně; ještě před pár lety například každý, kdo v Řecku pronášel proslov po večeři, musel používat katharevousu, ale s rozšiřováním funkcí demotiki se toto nyní změnilo, ačkoliv dále přetrvávají pocity, že by se takováto řeč „měla“ vést ve varietě V. Avšak v telugštině, která má určitý druh diglosní situace, se varieta V tímto způsobem nikdy neužívá. Lidé v ní píší články a zvláště poezii, ale nikdy se nepoužívá pro mluvení při formálních příležitostech. Ve státě Ándhrapradéš v Indii se ukazuje, že tento konkrétní rys může přispět k politickým úspěchům jedné skupiny nad druhou. Problémem bylo, který jazyk by měl být užíván pro moderní školní texty, když angličtinu nahrazovala telugština. Všichni spisovatelé se shodli, že se musí použít jazyk literární, ale někteří lingvisté argumentovali, že by se měla použít mluvená standardní varieta N, jelikož v učebním prostředí nebyl nikdo zvyklý literární jazyk používat. Po delších sporech vyhráli lingvisté, částečně i proto, že zde nebyla žádná rozsáhlejší živá tradice užívání variety V ve formální řeči. Proto by nám zaměření se na takovýto rys v rámci asi stovky řečových společenství pomohlo charakterizovat diglosní situace a alternativní způsoby, jakými se mohou měnit. Posledním z mých oblíbených druhů studií jsou ty, které diachronně sledují danou situaci po relativně dlouhou dobu nebo v období rychlé společenské a jazykové změny. V mnoha případech není dostatečné množství dokladů, aby se historie dala detailně rekonstruovat, ale v několika desítkách případů se dají některé ze zásadních změn zmapovat. Výzkum tohoto typu se automaticky stává také příspěvkem k celkové otázce standardizace jazyka a obecněji k záhadným procesům konvencionalizace v lidském jazyce (srov. Ferguson, 1988; Scaglione, 1984). Termín „diglosie“ znamená mnoho odlišných věcí a původní konceptualizace měla řadu nedostatků, takže si dokážu představit dobu, kdy se ve prospěch přesnější a principiálnější terminologie od samotného termínu upustí. Přesto dokud nadále povzbuzuje články takové kvality, jaké byly zastoupeny v Southwest Journal of Linguistics 10/1 (1991), slouží alespoň části svého původního účelu, a dokud nám pomáhá pokračovat směrem k obecnější teorii jazyka ve společnosti, bude mi to dostatečnou odměnou. Bibliografie AMMON, U. (1989): Toward a Descriptive Framework for the Status/Function (Social Position) of a Language within a Country. In: Status and Function of Languages and Language Varieties. Berlín – New York: Walter de Gruyter. ANDRES, F. (1990): Language Situations in Multilingual Switzerland. Multilingua, 9, s. 11–45. BELNAP, R. K. – SHABANEH, O. (1992). Variable Agreement with Nonhuman Controllers in Classical and Modern Standard Arabic. In: Perspectives on Arabic Linguistics IV. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 245–262. BERGER, M. R. (1990): Diglossia within a General Theoretical Perspective: Charles Ferguson’s Concept 30 Years Later. Multilingua, 9, s. 285–295.
11
BRITTO, F. (1986): Diglossia: A Study of the Theory with Application to Tamil. Washington, D.C.: Georgetown University Press. CATON, S. C. (1991): Diglossia in North Yemen: A Case of Competing Linguistic Communities. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 143–159. CHAMBERS, J. K. – TRUDGILL, P. (1980): Dialectology. Cambridge: Cambridge University Press. DESHPANDE, M. M. (1991): Conceptions of Diglossia in the Writings of the Sanskrit Grammarians. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 23–40. ERRINGTON, J. J. (1991): A Muddle for the Model: Diglossia and the Case of Javanese. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 189–213. FERGUSON, C. A. (1959): Diglossia. Word, 15, s. 325–340. FERGUSON, C. A. (1964, ed.): Contributions to Arabic Linguistics. Cambridge: Harvard University Press. FERGUSON, C. A. (1978): Multilingualism as Object of Linguistic Description. In: Linguistics in the Seventies: Directions and Prospects. Urbana: Department of Linguistics, University of Illinois. FERGUSON, C. A. (1983): Sports Announcer Talk: Syntactic Aspects of Register Variation. Language in Society, 12, s. 153–172. FERGUSON, C. A. (1988): Language Standardization as a Form of Language Spread. In: Language Spread and Language Policy: Issues, Impliations, and Case Studies. Washington, D.C.: Georgetown University Press. FERGUSON, C. A. – GUMPERZ, J. J. (1960, eds.): Linguistic Diversity in South Asia: Studies in Regional, Social and Functional Variation. International Journal of American Linguistics, 26/3, pt. 3. FISHMAN, J. A. (1967): Bilingualism With and Without Diglossia; Diglossia With and Without Bilingualism. Journal of Social Issues, 23/2, s. 29–38. FISHMAN, J. A. (1968, ed.): Readings in the Sociology of Language. The Hague: Mouton. GUMPERZ, J. J. (1968): Types of Linguistic Communities. In: Readings in the Sociology of Language. The Hague: MouIon. HOLES, C. (1993): The Uses of Variation: A Study of the Political Speeches of Gamal Abd alNasir. In: Perspectives on Arabic Linguistics 5. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 13–45. HOLM, J. A. (1988): Pidgins and Creoles, vol. 1: Theory and Structure. Cambridge: Cambridge University Press. HUDSON, A. (1992): Diglossia: A Bibliographic Review. Language in Society, 21, s. 611–674. HUDSON, R. A. (1980): Sociolinguistics. Cambridge: Cambridge University Press. KHUBCHANDANI, L. M. (1989): Diglossia and Functional Heterogeneity. Status and Function of Languages and Language Varieties. Berlín – New York: Walter de Gruyter. KLOSS, H. (1976): Über „Diglossie“. Deutsche Sprache, 4, s. 313–323. KREMNITZ, C. (1987): Diglossie: Possibilités et Iimiles d’un terme. Lengas, 22, s. 199–213. KRISHNAMURTI, Bh. (1986, ed.): South Asian Languages: Structure, Convergence and Diglossia. Delhi: Motilal Banarsidass. LABOV, W. (1968): The Reflection of Social Processes in Linguistic Structures. In: Readings in the Sociology of Language. The Hague: Mouton, s. 240–251.
12
LABOV, W. (1989): Exact Description of the Speech Community: Short a in Philadelphia. In: Language Change and Variation. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 1–57. NIKOL’SKIJ, L. B. 1976. Sinxronnaja sociolingvistika. Moscow. PAP, L. (1990): The Language Situation in Switzerland: An Updated Survey. Lingua, 80, s. 109– 148. PLATT, J. T. (1977): A Model for Polyglossia and Multilingualism (With Special Reference to Singapore and Malaysia). Language in Society, 6, s. 361–378. REID, T. B. W. (1956): Linguistics, Structuralism and Philology. Archivum Linguisticum, 8, s. 28– 37. RICKFORD, J. R. (1974): The Insights of the Mesolect. In: Pidgins and Creoles: Current Trends and Prospects. Washington, D.C.: Georgetown University Press. SCAGLIONE, A. (1984, ed.): The Emergence of National Languages. Ravenna: Longo Editore. SCHIFFMAN, H. F. (1991): Swiss-German Diglossia. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 173– 188. SPOLSKY, B. (1991): Diglossia in Hebrew in the Late Second Temple Period. Southwest Journal of Linguistics, 10/1, s. 85–104. STEWART, W. A. (1968): A Sociolinguistic Typology for Describing National Multilingualism. In: Readings in the Sociology of Language. The Hague: Mouton, WEXLER, P. (1971): Diglossia, Language Standardization, and Purism: Parameters for a Typology of Literary Languages. Lingua, 27, s. 330–354.
13
