Ukázky | Próza | Paolo Giordano: Tělo /ukázka/
Paolo Giordano: Tělo /ukázka/ Paola Giordana zajímají osudy jednotlivců, které svede dohromady válka. Moderní novodobá válka, kterou známe ze zpravodajství, ale nevíme o ní vlastně nic. Dílo uvozené citátem z knihy Na západní frontě klid se otevřeně hlásí k linii protiválečných literárních děl.
Paolo Giordano: Tělo
Odeon 2013 Překlad: Alice Flemrová 304 stran
Tři sliby
Nejdřív je čekaly řeči. Cyklus propedeutických přednášek kapitána Masiera: šestatřicet hodin přímé výuky, během nichž vojáci dostali nalejvárnu z dějin Středního východu, podrobné technické informace o strategických komplikacích válečného konfliktu a kde se taky hovořilo, samozřejmě za doprovodu obvyklých vtipných poznámek, o nedozírných lánech marihuany v západním Afghánistánu. Hlavně si ale vyslechli vyprávění kolegů, kteří na tom území už sloužili a teď s jistou blahosklonností rozdávali rady těm, co se chystali odjet.
Hlavou dolů na šikmé lavici, kde právě dokončil čtvrtou sérii cviků na posílení břišních svalů, poslouchá desátník Ietri se vzrůstajícím zájmem rozhovor dvou veteránů. Povídají si o jisté Marice ze základny v Herátu. Nakonec podlehne zvědavosti a vmísí se do hovoru: „To je tam fakt tolik holek?“
Kolegové na sebe spiklenecky mrknou, už ho mají na lopatě. „Spousty, kámo,“ řekne jeden z nich. „A nejsou jako ty, co jsme na ně zvyklí tady.“
„Kdepak, tam nedělaj drahoty.“
„Jsou daleko od domova a tak strašně se nuděj, že jsou ke všemu svolný.“
„Ke všemu, to mi věř.“
„Ani na žádným podělaným letním táboře se nepíchá tolik jako na misi.“
„A pak jsou tam Američanky.“
„Hmmm, Američanky!“ Pak spustí o sekretářce nějakého plukovníka, která si odvedla do stanu tři poddůstojníky a vyšoupla je ven až za svítání, úplně hotový, ne, nás ne, kéž by, byli z jiný roty, ale na základně to věděli všichni. Ietri přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, zatímco se mu krev hrne z nohou do hlavy a opájí ho. Když vyjde z tělocvičny do sametového vzduchu letního večera, má hlavu napěchovanou bezuzdnými fantaziemi.
Nade vši pochybnost právě on rozšíří mezi kluky ze třetí čety jisté zvěsti, zvěsti, které se k němu po dlouhém kolečku zase vrátí a on jim nakonec uvěří nejvíc ze všech. Ke skeptickému strachu ze smrti se přidá šílená chuť po dobrodružství a ta nakonec zvítězí. Ietri si představuje ženy, které potká v Afghánistánu, rošťácké úsměvy při ranním nástupu, cizí přízvuk, se kterým budou volat jeho jméno.
I během přednášek kapitána Masiera nedělá nic jiného, než že je donekonečna svléká a zase obléká.
„Desátníku Ietri!“
V duchu jim všem říká Jennifer a nemá tušení, kde na to jméno přišel. Jennifer, oooch, Jennifer...
„Rozkaz, pane!“ „Byl byste tak laskav a zopakoval mi, co jsem právě říkal?“ „Jistě, kapitáne. Říkal jste... něco o kmenech... mám ten dojem.“ „Máte snad na mysli etnika?“ „Ano, pane.“ „A o kterém etniku jsem mluvil konkrétně?“ „Mám dojem, že o... nevím, pane.“ „Okamžitě opusťte tuto aulu, desátníku.“ Choulostivá pravda je, že Ietri s žádnou ženou nikdy nebyl, ne způsobem, který on definuje jako se vším všudy. Nikdo z jeho čety o tom neví a byla by pohroma, kdyby na to přišli. Ví to jenom Cederna, řekl mu to sám jednou večer v hospodě, když byli oba v povznesené náladě a měli chuť se svěřovat.
„Se vším všudy? To chceš říct, žes nikdy nešoustal?“ „Neřvi tak!“ „To seš na tom bledě, kámo. Fakt bledě, pane jo.“ „To vím.“
„Kolik ti je?“ „Dvacet.“ „A doprdele. To už jsi prosral ty nejlepší roky. Teď mě dobře poslouchej, je to důležitý. Nádobíčko, tam dole, je jako puška. Ráže pět padesát šest, s kovovou pažbou a laserovým zaměřovačem,“ Cederna uchopí neviditelnou zbraň a namíří ji na kamaráda. „Když zapomeneš, že máš čas od času promazat hlaveň, nakonec se zadře.“
Ietri sklopí oči do půllitru. Dá si moc velký hlt piva, rozkašle se. Je zadřený. Je to zadřený kluk.
„Dokonce i Mitrano si občas vrzne,“ řekne Cederna. „On za to platí.“ „To bys moh taky.“ Ietri zavrtí hlavou. Nezamlouvá se mu představa, že by ženě platil. „Takže si to projdeme ještě jednou,“ Cederna napodobí hlas kapitána Masiera. „Není na tom vůbec nic těžkého, desátníku. Dávejte dobrý pozor. Potkáte ženu, která se vám líbí, zhodnotíte velikost prsou a pozadí – zde přítomný má například rád, když je obojí velký, ale najdou se úchylové, co maj radši ženský hubený jako štangle –, jdete za ní, řeknete jí pár hovadin a nakonec se jí zdvořile zeptáte, jestli nemá chuť se na chvíli vzdálit.“
„Jestli nemá chuť se na chvíli vzdálit?“ „No, možná ne tak doslova. Záleží na situaci.“ „Hele, já vím jak na to. Akorát jsem ještě nenašel tu pravou.“ Cederna bouchne pěstí do stolu. Příbory na prázdných talířích, ze kterých jedli hranolky, nadskočí a přilákají pozornost ostatních stolů. „O to právě jde! Žádná pravá neexistuje. Všechny jsou ty pravý. Protože všechny maj...“ a upřesní orgán rámečkem z prstů. „Každopádně, jakmile s tím jednou začneš, uvědomíš si, jak je to snadný.“
Cedernův tón mu trochu leze na nervy. Nechce, aby ho někdo litoval, ale kamarádova slova znějí i povzbudivě. Váhá mezi naštváním a vděkem. Rád by se ho zeptal, v kolika s tím začal on, ale bojí se odpovědi: Cederna je až moc čilý a taky až moc krásný, má široké čelo a zlomyslný bělostný úsměv.
„Seš velkej jako dinosaurus a bojíš se ženskejch, to je na hlavu.“ „Neřvi tak!“ „Podle mě za to může tvoje matka.“ „Jak s tim souvisí moje matka?“ Ietri sevře v pěsti ubrousek a do dlaně mu vystříkne pytlíček s majonézou, který v něm byl schovaný.
Cederna zakňourá fistulí: „Maminko, maminko, co po mně všechny ty holčičky chtěj?“
„Nech toho, všichni tě slyšej.“ Nemá odvahu požádat kamaráda o ubrousek. Utře si ruku o hranu židle. Prstem přejede po něčem, co je na ní nalepené zespodu.
Cederna spokojeně zkříží paže na prsou, zatímco Ietri je čím dál zachmuřenější. Vlhkým dnem sklenice kreslí na stole kruhy.
„Nedělej teď tyhle ksichty.“ „Jaký ksichty?“ „Uvidíš, že ji najdeš, nějakou blbku, co ti roztáhne nohy. Dřív nebo pozdějc.“ „Mně na tom zas tolik nesejde.“ „Za chvíli odjíždíme na misi. Říká se, že lepší místo nenajdeš.
„Američanky jsou jak utržený ze řetězu...“
Vojáci dostanou před odletem volný víkend a skoro všichni ho tráví se svými snoubenkami, které dostaly prapodivné nápady, jako je piknik na břehu jezera nebo maraton romantických filmů, když vojáci přitom mají hlavně zájem natankovat plnou nádrž sexu na příští měsíce půstu.
Ietriho matka přijede do Belluna z Torremaggiore nočním vlakem. Společně vyřídí nějaké pochůzky v centru, pak jdou do kasáren, kde on spí na osmilůžkové cimře, neuklizené a dusné. Matka si neodpustí komentář: „Všechno je to kvůli tý práci, co sis vybral. A tos moh přitom dělat spoustu věcí, takovej chytrej kluk jako ty.“
Desátník je tak nervózní, že musí jít ven, na něco se vymluví a uchýlí se do rohu dvora, aby si zapálil. Když se vrátí, najde matku s fotografií z jeho přísahy přitisknutou k srdci. „Hele, ještě jsem neumřel,“ řekne.
Žena vytřeští oči. Vlepí mu facku, až to mlaskne. „Tohle už nikdy neříkej. Že ti není hanba.“
Chce se mu za každou cenu postarat o zavazadla („maminka moc dobře ví, že ty pak všechno zapomeneš“). Ietri ji v polospánku pozoruje, jak nábožně rozkládá oblečení po posteli. Chvílemi ji přestává vnímat a v duchu se vrací k Američankám. Poddá se vzrušující dřímotě, na polštář mu stéká slina.
„V boční kapse máš hydratační krém a mejdla, jedno levandulový a to druhý neutrální. Na obličej používej to neutrální, máš citlivou pleť. Dala jsem ti tam i žvejkačky, kdyby sis někdy nemohl vyčistit zuby.“
V noci se dělí o manželskou postel v jednom liduprázdném penzionu a Ietri si s překvapením uvědomí, že necítí rozpaky, když má spát vedle matky, ani teď, jako dospělý muž a poté co byl tak dlouho pryč z domu. Nepřipadá mu nic divného ani na tom, že si matka přitáhne jeho hlavu ke svému měkkému poprsí v noční košili a drží ho tam, aby poslouchal mocný tlukot jejího srdce, dokud neusne.
Místnost přerušovaně osvětluje bouřka, která se rozpoutala po večeři, a matčino tělo při rachotu hromů nadskakuje, jako by ji děsily ve snu. Je po jedenácté, když Ietri vyklouzne zpod přikrývky. Potmě vyprázdní kapsu batohu a všechno vyhodí do koše, pěkně až na dno, aby to nebylo vidět. Potom ji naplní prezervativy různých typů, které schovával v bundě a v náhradních kanadách; to množství by vystačilo celé jeho četě na měsíc nepřetržitých prasáren.
Když se vrátí do postele, změní názor. Znovu vstane, strčí ruce do odpadkového koše a hledá po hmatu žvýkačky: jeden nikdy neví, mohly by se mu hodit pro případ, že by se ocitl v těsné blízkosti dychtivých úst nějaké Američanky a neměl vyčištěné zuby.
„Jennifer, oooch, Jennifer!“
Právě v té chvíli se Cederna a jeho dívka vrátili do bytu, kde spolu žijí už asi rok. Bouřka je přepadla na ulici, ale oni byli tak rozvášnění, že se ani nesnažili někde schovat. Dál vrávorali v tom lijáku a chvílemi se zastavovali a dlouze se líbali s propletenými jazyky.
Večer nabral báječný směr, přitom nezačal ani trochu dobře. Agnese se už nějaký čas vyžívala ve zcela nové zálibě v etnických restauracích a zrovna tenhle večer, když Cederna si chtěl jen užívat, nic víc, a dát
si na rozloučenou nějakou pořádnou večeři, si usmyslela, že musí jít za každou cenu do japonské restaurace, kde byly její kamarádky z vysoké. „Bude to něco výjimečného,“ řekla.
Jenže Cederna po ničem výjimečném netoužil. „Nemám ty asijský blafy rád.“
„Vždyť jsi to nikdy neochutnal.“ „To jsem teda ochutnal. Jednou.“ „To není pravda. Chováš se jak malej.“ „Hele, dávej si bacha na pusu.“ Když mu došlo, že hrozí vážná hádka, kapituloval a řekl, no dobře, tak půjdeme do toho zatracenýho sushi baru, večer už byl stejně napůl zkažený.
Jenže v té restauraci pak nic nesnědl a trávil čas tím, že si dělal legraci ze servírky, která si pořád klekala a na nohou měla froté ponožky a pantofle. Agnese se mu snažila vysvětlit, jak má držet hůlky, a bylo vidět, že si roli paní učitelky náramně užívá. On učinil jen jediný pokus o jejich správné držení, pak si strčil konce hůlek do nosních dírek a začal mluvit jako dement.
„Copak to nemůžeš aspoň zkusit?“ vybuchla Agnese. „A co jako?“ „Chovat se civilizovaně.“ Cederna se k ní naklonil: „Já jsem vrchol civilizovanosti. To voni si spletli místo. Jen se koukni ven, no koukni se. Připadá ti to jako Japonsko?“
Nepromluvili spolu až do konce večeře – při které se zatvrdil, že neochutná ani sousto, ani tu zeleninu v těstíčku, co nevypadala tak zle, zatímco Agnese se umíněně snažila sníst všechno, jen aby mu dokázala, jak je statečná a emancipovaná. Ale to nejhorší přišlo až potom, spolu s účtem. „Tak to si dělaj prdel,“ řekl Cederna a vytřeštil oči.
