Řekněte dámo...
Podrobná historie kapely Neúspěšný atlet 2001 - 2005
Předmluva
6. ledna 2006 hrál Neúspěšný atlet v Balbínově poetické hospůdce v Praze na Vinohradech a ta hospoda praskala ve švech. Předvedli jsme některé nové písničky, které sklidily úspěch, kapela hrála jako o život a lidé se podle všeho dobře bavili. Pozoroval jsem je zpoza bicích a v duchu jsem vzpomínal na to, co všechno předcházelo tomu večeru. Jak vlastně celé to dobrodružství začalo? Co bylo tím impulsem, který dal do pohybu lavinu pozdějších událostí? Jak jsem tak vzpomínal, zděsil jsem se, že už si na spoustu věcí nepamatuji a přišlo mi to líto. Proto jsem pak doma vyhrabal své staré diáře a s jejich pomocí jsem se pokusil rekonstruovat podrobnou historii kapely Neúspěšný atlet, aby mohla být zachována budoucím generacím. No, spíš jsem se chtěl trošku pobavit.
Petr Hugo Šlik (Praha 19.1.2006)
1
Prolog
Jednoho dne, někdy kolem roku 1996 (bližšího časového určení bohužel nejsem schopen), přišla moje mladší sestra Zuzana ze školy domů a řekla mi: „Mám skvělej název pro kapelu.“ „Jo? A jakej?“ zeptal jsem se. „Neúspěšný atlet.“ „Jak jsi na to přišla?“ „My jsme měli esvéčko1 a učili jsme se o Sokratovi. Říkali nám, že než začal filosofovat, dělal spoustu různých věcí. Mimo jiný byl prej i neúspěšnej atlet. Hned jak nám to učitelka řekla, bylo mi jasný, že to je skvělej název pro kapelu.“ „No, to jo. Takže konečně nějakou založíš?“ „Určitě. Ještě nevim kdy, ale hlavně, že už mám název.“
Ten název se mi opravdu líbil a dost jsme se těšil, až Zuzka (která se tou dobou učila na saxofon) tu svojí kapelu konečně založí. Během let jsem se jí často ptal, jak to vypadá, ale žádná kapela toho názvu stále nebyla na obzoru. Já jsem hrál v Prapodivce 2, která se slibně rozjížděla a tak jsem neměl pro ten skvělý název využití, ale opravdu se mi líbil. Co přesně se mi na něm líbí? Myslím, že má skutečně jakýsi filosofický rozměr. Líbí se mi, že Sokrates, člověk o kterém se učí děti na školách tisíce let po jeho smrti, byl také v něčem neúspěšný. Myslím, že to je docela sympatické poselství. Nedaří se vám v nějaké činnosti? Jste neúspěšní při plnění nějakého úkolu? Hlavu vzhůru – nemusí to vůbec nic znamenat. Můžete být úspěšní v něčem jiném! To je přece skvělé, ne? Ten název zní zajímavě a nabízí spoustu dalších možností. Především můžete skvěle mlžit o vzniku názvu kapely. Tak vznikla o mnoho let později fáma o tom, že jsme se dali dohromady v TJ Lokomotiva Horní Měcholupy. Celý svět atletiky nabízí spoustu příležitosti ke slovním hrátkám (Kapela, která skáče přes překážky...) a to ani nemluvím o celém nekonečném světě neúspěšných mužů a žen, který se vám otvírá. Možnosti fabulace na tomto hřišti jsou skutečně obrovské. Postupem času mi bylo stále jasnější, že Zuzka tu svojí kapelu nikdy nezaloží, a já jsem si na to jméno začal brousit zuby. Čekal jsem, až přijde ta pravá chvíle a já založím kapelu plnou skvělých a zajímavých lidí, kapelu, která bude hrát veselé písničky pro neúspěšné i úspěšné. Když konečně přišel její čas, prostě jsem Zuzce to jméno ukradl.
2
1 Štěpán
Věci se daly do pohybu v roce 2001. Někdy v tom roce jsem si řekl, že uzrál čas na novou kapelu. Prapodivka sice hrála čím dál tím lépe, z kluků v kapele se vyklubali výborní muzikanti, ale styl, který jsme hráli, mě už tolik nebavil a já cítil, že by to chtělo nějakou změnu. Pokud si dobře vzpomínám, byl prvním člověkem, kterého jsem v souvislosti s novou kapelou oslovil, můj dávný spolužák ze základní školy Štěpán Valouch. To je kluk, s kterým jsme si užili hodně legrace a který se na hudbu dívá zhruba stejně jako já. Dodnes hraje na kytaru v příležitostné kapele Jackylovy slipy, která na svatbách a narozeninách hraje převzaté písničky. Sešel jsem se s ním v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka a tam jsem mu předestřel svojí ideu nové kapely s pestrým
nástrojovým
obsazením
hrající
vlastní
písničky. Definoval jsem mu to jako „...takovej barevnej bigbít,“ což bylo myslím docela odvážné, protože jsem tou dobou neměl ještě ani notu. Štěpán tenkrát řekl, že do toho se mnou nepůjde, že chce už jen občas hrát se slipama a jinak se hudbě nevěnovat. Dokončoval studium architektury a chtěl se soustředit jenom na to. Mohlo by se zdát, že tahle historka ani nestojí za zaznamenání, ale pro mne měla velký význam. To, jak se Štěpán rozhodl, mi bylo samozřejmě líto, ale zároveň jsem ho za to obdivoval. Líbilo se mi, že přesně ví, co chce dělat, čemu chce věnovat svůj čas. Vystudoval práci, která ho bavila, a nechtěl ji šidit kvůli něčemu jinému. Tenkrát jsem se pořádně zamyslel, co chci vlastně dělat já. Studoval jsem geodézii a přesto, že jsem se již smířil s tím, že se jí budu také živit, rozhodně jsem té práci nechtěl věnovat ani o minutu ze svého života víc, než bude nezbytně nutné. Uvědomil jsem si, že to, co chci dělat já, je dát dohromady pořádnou kapelu a že tomu musím věnovat všechny síly, které mám.
3
2 Helmut
Když se mi nepodařilo přemluvit Štěpána, dumal jsem, koho zkusím jako dalšího. O své budoucí kapele jsem věděl především to, že chci, aby tam byly housle, a že potřebuji někoho, kdo bude skládat písničky, protože toho já, přes veškerou snahu, nejsem schopen. Měl jsem veliké štěstí, které jsem možná dodnes pořádně nedocenil, že jsem narazil na Pavla Kholla. Budu se ovšem muset vrátit ještě trochu do minulosti. 31. března 2000 jsme v říčanském klubu Logo hráli s Prapodivkou společně s kapelou Za deset deset. To byla parta tří pankrácký hrdlořezů, kteří o sobě prohlašovali, že hrají pomegrunge. Popravdě řečeno, grunge v tom slyšeli asi jenom oni, podle mě to byl spíš takový obyčejný bigbít, ale vždycky se mi to líbilo. Svižné krátké písničky, v jednoduchém aranžmá basa-bicí-kytara a chytré texty. Nebylo to nic složitého, ale náramně dobře se to poslouchalo. I tahle kapela víceméně existuje dodnes. Na bicí tam hrál právě Pavel, kterému díky jeho příjmení a díky tomu, že vyrůstal na sklonku 80. let, nikdo od základní školy neřekl jinak než Helmut 3. S ním se (i když to vlastně platí o všech členech té kapely) výborně pilo, měl vždycky v zásobě spoustu neuvěřitelných historek a navíc byl autorem skvělých textů Za deset deset. Prapodivná společnost se „zadesetdesáčema“ hrála od té doby poměrně často, a tak jsem mohl sledovat, jak se ta kapela neustále zlepšuje, a jednoho dne jsem dokonce vyrazil na jejich samostatný koncert. Bylo to 14. července 2001 Na Slamníku a já jsem se do poslední chvíle rozmýšlel, jestli tam mám jít, nebo ne. Kdybych se tenkrát rozhodl zůstat doma a dívat se místo toho na televizi, možná že by žádný Neúspěšný atlet nikdy nevznikl. To je varování především pro mladé čtenáře těchto memoárů – nikdy nedávejte přednost televizi před jakoukoliv akcí v reálném světě! Nakonec jsem vyrazil a skutečně jsem nelitoval. V sále sice bylo jen pár lidí, ale kapela hrála, tak jak je to správné, s nasazením, jako kdyby byl plný sál. Zpěvák Marek Černík alias Mařena si na písničku o vojácích nasadil nefalšovanou vojenskou helmu s nápisem SEXY BOY, jakýsi bezdomovec, který tam omylem zabloudil, tančil pod pódiem zamotaný do kubánské vlajky, kterou zřejmě ukradl ze zahrady nedalekého velvyslanectví, a já jsem si s kapelou „zazpíval“ jednu písničku v rámci 4
soutěže pro diváky. Po koncertě jsme se s Helmutem nějak zakecali a když nás ze Slamníku vyhodili, přesunuli jsme se do jakési hospody na Letnou. Nevím už, co to bylo za hospodu, jen si pamatuji, že tam byla velká akvária plná rybiček. Prokecali jsme celou noc a domů jsem jel až ranním autobusem. To podstatné z našeho celonočního rozhovoru bylo to, že jsem Helmuta přemluvil, aby se mnou hrál v atletovi. Věděl jsem, že píše skvělé texty a že doma skládá na kytaru spoustu písniček, které pak Za deset deset odmítají hrát pro jejich přílišnou vyměklost, a v té hospodě se navíc ukázalo, že docela obstojně zpívá, takže už jsem nepochyboval o tom, že je to můj člověk. Řekli jsme si, že to zkusíme, ale zatím jsme neměli žádné další členy, repertoár ani zkušebnu, takže jsme o tom pár měsíců jen neustále mluvili, jak to tak u nových kapel bývá. Dnes již vím, jak to celé dopadlo, a musím říct, že to byla trefa do černého. Helmut je autorem téměř všech písní Neúspěšného atleta a já je mám všechny rád. Z čeho jsem především nadšený, to jsou jeho texty. Málokdo vám dneska napíše písničku o zavaleném horníkovi, který si v šachtě zpívá do ticha: „Co po mně zbude, až mě země spolyká?“ nebo o tramvajákovi, který poté, co odejde do důchodu, jezdí tramvajemi dál, i když už coby bezdomovec a kterému se v pomatené hlavě pletou názvy konečných zastávek. Poslední písnička, kterou Helmut zatím přinesl, je o dělníkovi, kterému zavřeli továrnu, a on zpívá: „Včera mi zavřeli mojí milou, řetězem svázali, popsali bílou křídou...“ Chápu, že každému se líbí něco jiného, ale nedokážu si představit, jak by se někomu mohly nelíbit Helmutovy texty. Podle mě jsou skvělé. O tom všem jsem ale tehdy, v létě 2001, neměl ani ponětí. Vedlejším produktem onoho posezení bylo to, že jsme se domluvili, že budu u Helmuta bydlet. On tou dobou dostal od rodičů byt v Horních Měcholupech a nechtělo se mu samotnému platit všechny ty složenky, takže sháněl podnájemníka a já jsem tehdy cítil, že ve 25ti letech mám nejvyšší čas vytáhnout paty z domu. Do Helmutova panelového doupěte jsem se přistěhoval 1. prosince 2001 a tou dobou již měl Neúspěšný atlet za sebou jednu zkoušku. To se ovšem musím vrátit ještě jednou do minulosti, tentokrát do prázdnin 2001 v Českém Lese, a představit další důležitou osobu tohoto povídání.
3 Piňa
To, že Piňa se ve skutečnosti jmenuje Simona Sedlatá, jsem se dozvěděl až v době, kdy jsem ji znal asi tři roky. To jméno není důležité, protože ona zkrátka vždycky byla a bude 5
Piňou, bez ohledu na to, že dodnes nevím, co to zvláštní slovo vlastně znamená. Vídával jsem ji pravidelně o prázdninách v Českém Lese a potom během roku v různých hospodách a koncertech po celé Praze. Tělem i duší je to Španělka, ovšem nějakým nedopatřením se narodila a byla nucena vyrůstat v nudných Čechách, a tak se alespoň snaží užít si tu co nejvíc legrace a při každé možné příležitosti utíká na Pyrenejský poloostrov. Připouštím, že tato charakteristika je poněkud vágní, ovšem já toho o ní opravdu o mnoho víc nevím. Pravdou je, že jsem ji měl vždycky rád, pro její ochotu neustále zkoušet něco nového a pro její nezamindrákovaný pohled na svět. V kapele jsem chtěl mít právě takové lidi, bez ohledu na to, jak dobří to budou muzikanti, takže když jsme se někdy v srpnu 2001 opět potkali u Celního potoka, nabídl jsme jí místo zpěvačky v nové a skvělé kapele, kterou právě zakládám a ona nebyla proti. Měl jsem tedy Helmuta coby kytaristu, zpěváka a skladatele a Piňu - vokalistku. Na skutečnou kapelu to bylo pořád málo, ale aspoň něco. Zásadním datem, které jsem vydoloval ze svých diářů, je 3. října 2001. Tehdy se uskutečnila první „zkouška“ kapely, z které nakonec vykrystalizoval Neúspěšný atlet. Stalo se to takto: Za deset deset tehdy zkoušeli v tělocvičně základní školy v Dolních Jirčanech, což je vesnice na jih od Prahy. Helmut zařídil, že jsme si tu zkušebnu mohli půjčit a my s Piňou jsme tam (s asi hodinovým zpožděním) dorazili. Pamatuji si, že ten den bylo děsné vedro a my jsme byli po půlhodinové cestě autobusem totálně vysušení. Před zkouškou jsme se ještě stavili v místním koloniálu, kde jsme si koupili několik lahvových piv a rohlíky se sýrem, coby večeři. V tělocvičně pak Helmut postavil svoje bicí a komba a mikrofony Za deset deset a přehrál nám několik svých písniček. Já jsem do toho něco hrál na bicí a Piňa si broukala, co jí zrovna přišlo na jazyk. Chvíli jsme tak blbli a asi po hodině jsme to zabalili, zašli jsme ještě na jedno točené a vrátili se zpátky do Prahy. Celé to bylo trochu rozpačité a nic moc se z toho nedalo usuzovat, nicméně pravdou je, že jsme tenkrát „hráli“ i písničku, kterou Neúspěšný atlet hraje dodnes – Mým milým sousedům. Na žádnou další zkoušku už Piňa nedorazila. Ještě jsme se pokusili sejít 22. listopadu 2001 ve zkušebně na Pankráci, kde byl připravený i basista Za deset deset Ondřej Richter, ale tam jsem nedorazil, protože jsem to nenašel, a tou dobou jsem ještě neměl ani mobil, abych se mohl Helmuta přeptat na cestu (ano, tak dávné to jsou časy). Piňa se mi pak trochu ztratila z očí. Projekt Neúspěšného atleta zase na chvíli usnul a ona navíc někdy tou dobou odjela zase na půl roku do Barcelony. Pak jsem ji už bohužel nevídal tak často jako dřív. Mimochodem, tehdy nám slíbila přeložit jednu atletí písničku do španělštiny a dodnes nám ten překlad dluží. Uvidíme, jestli se ještě dočkáme.
6
4 Aleš
Neúspěšný atlet se probral ze zimního spánku na jaře 2002. Po státnicích jsem se jen tak poflakoval, občas jsem zašel na nějakou brigádu, ale nijak jsem to nepřeháněl, čehož přirozeným důsledkem bylo to, že jsem třel bídu s nouzí. Mým pravidelným obědem i večeří byly rohlíky s máslem a nějakou kulturu jsem si nemohl dovolit už vůbec. S Helmutem jsme si pořád říkali, že bychom měli atleta konečně rozjet, ale byli jsme jen dva a vůbec jsme nevěděli, kde vzít hráče na baskytaru, takže to celé vyznívalo do ztracena. Ze mne se stal obyčejný nezaměstnaný povaleč, který doma otravuje vzduch, a z Helmuta moje vlastní černé svědomí. Neustále mne pobízel, ať si konečně seženu nějakou práci, nosil mi domů všelijaké inzeráty a vůbec na mě působil velmi výchovně. Mně se do práce vůbec nechtělo, ale nakonec jsem uznal, že mi asi nic jiného nezbude, a tak jsem se po známých sporadicky přeptával, jestli by o něčem nevěděli. Jednou jsem se ve vinárně U Sudu sešel s bývalými spolužáky z vysoké školy Alešem Kopřivou a Davidem Košťálem, alias Dejvem a toto setkání mi přineslo štěstí. Aleše s Dejvem jsem si pamatoval především z výuk v terénu, protože oni spolu vždycky bydleli na chatce, kde byl strašný bordel, a neustále z ní zněla nějaká hudba (vybaví se mi hlavně I Feel Good od Jamese Browna). Věděl jsem o nich, že poslouchají kvalitní muziku, občas jsme si vyměnili nějaké cédéčko a občas jsme spolu zašli do hospody. Oba byli podstatně zdatnějšími studenty, takže školu dokončili o půl roku dříve než já. V době, o které teď mluvím, (jaro 2002) se mi Aleš neustále pokoušel dohodit nějakou dívku, protože měl dojem, že vedu smutný, opuštěný život. Mám dojem, že jsem se s nějakou měl setkat i ten večer U Sudu, ale protože jsem dorazil asi o hodinu později, už tam nebyla. Vůbec to nevadilo, protože se tam staly dvě daleko důležitější věci. Jednak mi Dejv dohodil práci na katastru, ale hlavně jsem si vzpomněl, že Aleš hraje na basu v nymburské punkové kapele Litinová vana,4 a nabídl jsem mu, jestli by nechtěl zkusit novou kapelu, která bude lepší a úspěšnější než vana. Aleš kupodivu souhlasil a my jsme konečně měli basáka. Zkoušeli jsme na Pankráci v podivné zděné budce u tamních škvárových hřišť, což byla zkušebna, kde tenkrát zkoušelo asi deset různých kapel a DJ´s, mimo jiné třeba i Post-it, 7
nebo Za deset deset. Pamatuji si, že jsme měli první zkoušku v tomto složení někdy na konci března 2002, já jsem měl sraz s Alešem na Pankráci u metra, on si tam koupil hamburger a zeptal se mě: „Hele, a ten Helmut, co je to vlastně za člověka?“ Uvědomil jsem si, že vůbec nevím, co mu na to mám říct. Ve skutečnosti jsem měl trochu strach, jak to celé dopadne. Vlastně jsem Aleše pořádně neznal a neměl jsem tušení, jak nám to takto ve třech půjde, ale naštěstí už od začátku všechno klapalo. Aleš s Helmutem si evidentně padli do oka a dařilo se nám nazkoušet zhruba jednu písničku za zkoušku. Tehdy vznikly například skladby Zpověď slabocha, Za vodou nebo Anděl na neděli. Aleše s Helmutem to podle všeho docela bavilo a mě taky, protože jsem se snažil hrát jinak než v Prapodivce, což v praxi znamenalo, že jsem do všech písniček hrál rytmus DISCO 2 z učebnice Koordinace hry na bicí nástroje. Zkoušky byly víceméně pravidelně jednou za týden a po nich jsme většinou zašli ještě na pivo do hospody U Kouřilů, kde ve čtvrtek bývala obsluha nahoře bez. Chození na pivo před nebo po zkoušce považuji mimochodem za jeden z rozhodujících ukazatelů funkčnosti kapely a jsem rád, že tento zvyk přetrvává u atletů dodnes. Při jednom takovém posezení (mám dojem, že to bylo právě ve čtvrtek) nám Aleš sdělil, že jeho přítelkyně docela hezky zpívá a jestli bychom nechtěli do kapely ještě zpěvačku. Oba jsme s Helmutem souhlasili. Ještě než se vrhnu na Terezu, zdržím se u Helmutova hudebně-divadelního projektu.
5 Helmutovy žemle
Protože Helmut je typickým renesančním člověkem, který se zajímá o umění všeho druhu, tak kromě skládání písní a malování obrazů napsal také divadelní hru. Jmenovala se Rozervanci (nebo tak nějak) a rozhodl se ji secvičit s několika svými kamarády. Mně v ní připadla čestná role hloupého a naivního prosťáčka. V onom kuse (který si už po těch letech netroufám jakkoliv hodnotit) bylo také několik písní. Tyto skladby secvičila příležitostná kapela složená z kytaristy a z basáka Za deset deset Mařeny a Ondry Richtera a z kytaristy Prapodivné společnosti Ondřeje Houšky, který v tomto bandu hrál na bicí. Zpívali tam herci onoho představení (což prakticky znamenalo Helmut a já). Písničky jsme nazkoušeli celkem snadno, ale samotná divadelní hra pro nás asi byla příliš velké sousto, tak jsme se nakonec rozhodli, že veřejně předneseme alespoň ty písničky. Stalo se tak 24. května 2002 U Rafa. 8
Kapela si dala název Helmutovy žemle a vystoupila společně se Za deset deset. Z tohoto koncertu existuje dokonce nahrávka, ovšem slyšel jsem ji jen asi jednou. Některé písničky z tohoto nikdy nezrealizovaného představení pak hrál (s jinými texty) o rok později Neúspěšný atlet při kočování s Velkým vozem, ale nepředbíhejme. Vraťme se do jarních měsíců roku 2002. Na další zkoušku už dorazila Alešem slibovaná zpěvačka. Její jméno bylo
6 Tereza
Já jsem ji sice předtím párkrát viděl, ale stejně jsem na to nebyl připravený a Helmutovi, který ji viděl poprvé, doslova vyrazila dech. Teď nemluvím o tom, že je to pěkná holka, ale o jejích nezvladatelných záchvatech smíchu. Tereza je člověk, který se opravdu rád směje, tři čtvrtiny času první zkoušky prosmála. Směje se za jakýchkoliv okolností, všemu a všem. Přitom to není škodolibý smích nebo nějaké pubertální chichotání, Tereze zkrátka přijde skoro všechno legrační. Baví mě být v přítomnosti takového člověka, je to velmi osvěžující. Často jsem slyšel názor, že ženská do kapely nepatří, případně že ženská v kapele je začátek konce, ale s tím nemohu souhlasit. Shodou okolností jsem vždycky hrál v kapelách, kde nějaká dívka byla, a vždy to byl velice důležitý a v podstatě nenahraditelný element kapely. Nechci se tu pouštět do příliš hlubokých úvah o ženském a mužském vnímání světa, ale určité postřehy bych zde přeci jen rád zaznamenal. Většinou jsou holky tím nejskromnějším členem kapely. Když se řeší nějaký problém, diskutuje se o aranžmá nějaké skladby, případně o tom, jestli se má hrát někde zadarmo, nebo ne, zpěvačka vám k tomu nic neřekne, ale podrobí se rozhodnutí většiny. To může často vést k mylnému názoru, že jí na kapele nezáleží, ale tak to není. Záleží jí na ní víc, než byste si mysleli, pouze to nedává tak okatě najevo. Ženská v kapele navíc spolehlivě zabrání tomu, abyste se brali příliš vážně. Věřím tomu, že partička čtyř dlouhovlasých metalistů může po pár úspěšných koncertech snadno podlehnout iluzi vlastní důležitosti. Snadno se jim může stát, že začnou 9
chodit s nosem nahoru a považovat se za něco lepšího, než jsou ostatní kluci v hospodě. Tohle se vám ovšem nestane, pokud máte v kapele holku. Ve chvílích dočasného pominutí smyslů, po vystoupení na nějakém větším festivalu, nebo poté, co vaši písničku poprvé uslyšíte v rádiu, je ona tím nejstřízlivějším člověkem v kapele. Kdykoliv je připravená vrátit vás zpátky na zem a připomenout vám, že je to všechno jenom hra a neměli byste to brát tak vážně. Teď jsem mluvil obecně, ale je fakt, že o Tereze to platí beze zbytku. S ní jsme rychle nacvičili další písničky. Například Sen nebo Tereza zvesela.
7 Konec Prapodivky a lano od Burešů
Někdy v květnu 2002 skončila Prapodivná společnost. Tuhle kapelu jsem dával dohromady ještě na průmyslovce a spoustu věcí jsem se naučil díky ní. Začínali jsme prakticky z ničeho, já sám jsem na první zkoušce Prapodivky držel poprvé v ruce bubenické paličky a řekl bych, že na konci už to mělo docela slušnou úroveň. Důvodů konce té kapely je určitě víc, ale myslím, že hlavní bylo to, že jsme si tak trochu nevěděli rady, co si počít dál, kterým směrem se vydat. Ať už to bylo jakkoliv, kapela se zkrátka rozpadla a já jsem chvíli hrál pouze s atlety. Ovšem opravdu jenom chvíli. Začátkem června mi zavolal Fumas (zpěvák a kytarista kapely Původní Bureš), jestli bych si s nimi nechtěl občas zabubnovat. Mluvil jsem s ním v práci a hned po tom telefonu jsem všeho nechal a šel jsem si do hospody U Hoffmanů koupit panáka rumu. První zkoušku jsme měli 6. června 2002 v Černošicích. Pamatuji si to, protože Původní Bureš je taková moje celoživotní láska, ale to by bylo zase do jiného povídání. Každopádně, z příležitostné výpomoci se stalo pravidelné hraní a já od té doby hraji zase ve dvou kapelách. Když jsem se s tím, že budu hrát s Burešema, pochlubil Alešovi s Helmutem, jedinou jejich reakcí bylo: „Hmmm.“
10
8 Dejv
Tou dobou už měl Neúspěšný atlet dalšího člena, byť zatím pouze virtuálního. Dejv odjel 1. března 2002 domů, do Náchodu, splnit si své vojenské povinnosti v podobě civilní služby, ale i tak jsme zůstali v poměrně čilém mailovém kontaktu. V jednom mailu mi Dejv napsal: „Prej jste s Alešem založili nějakou kapelu. Tak já s váma budu hrát na perkuse. Čau u piv.“ A bylo to. Dejv kdysi dávno bubnoval v kapele Chlupatý hlavy a dlouhou chvíli si na civilce krátil bubnováním v doprovodné kapele různých dětských muzikálů (Dívčí válka, Jánošík...). Osobně jsem shlédl představení Dívčí války v Hronovském divadle a musím říct, že pohled na třicet patnáctiletých dívek, oblečených do nočních košil, které na pódiu zpívaly do tří mikrofonů, byl opravdu úžasný. Muzikanti z té doprovodné kapely hráli také v Udržujte čistotu band, ale ty jsem nikdy neslyšel. Jisté je, že když Dejvovi skončila civilka a on se vrátil zpátky do Prahy, skončila i tahle kapela. Teď, když to píši, vypadá to možná, že cesta dějinami Neúspěšného atleta je lemována hroby jiných kapel, ale v reálu to tak dramaticky nevypadalo. Alespoň já jsem si toho nevšiml. Už si nepamatuji, jestli jsme tenkrát Dejvovi posílali nějaké nahrávky ze zkoušek nebo jakým způsobem se učil atletí písně, ale jisté je, že když pak s námi poprvé hrál na koncertě, byl jsem příjemně překvapený, jak pěkně to zní. Dejv je také autorem webových stránek Neúspěšného atleta (a Za deset deset, Litinové vany a Prapodivné společnosti), které jsou, podle mého názoru, velice zdařilé.
9 Jirka
Již jsem psal, že od počátku jsem chtěl mít v kapele housle. Představoval jsem si nějakou pěknou, šikovnou houslistku, která na sebe bude při koncertech strhávat veškerou 11
pozornost, a my ostatní si za ní budeme nenápadně brnkat ty svoje tři akordy. Sehnat takovou bytost se však ukázalo být nadlidským výkonem. Kdekoliv jsem viděl kapelu s houslistkou, počkal jsem si, až dohrají, a pak jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla hrát ještě v jedné kapele. Naneštěstí všechny houslistky zrovna maturovaly nebo dělaly zkoušky na nějakou školu. V každém případě se jim nechtělo hrát ve dvou kapelách (ani opouštět tu stávající) a já jsem pokaždé ostrouhal. Nakonec jsem byl ochotný smířit se i s houslistou. Kamarádka Míša Žemlová mi dala kontakt na jednoho spolužáka, který prý obstojně hraje a navíc ještě skvěle zpívá. S tímto člověkem (bohužel si už nepamatuji, jak se jmenoval) jsem se asi třikrát domluvil, že dorazí na zkoušku, ovšem on ani jednou nepřišel, a tak jsem to nakonec vzdal. Říkal jsem si, že se nebudu o nic snažit a vytoužená houslistka se třeba nakonec objeví sama. 25. července 2002 jsem měl v žižkovské hospodě U Houdků sraz se svojí bývalou spolužačkou Sylvou Zuščákovou, dnes známou pod uměleckým jménem DJ Chica. To je velice přemýšlivá bytost, která miluje elektronickou hudbu a vyznačuje se specifickým slovníkem, který je zřejmě běžný v pražských tanečních klubech, ale který jsem já, protože do těchto podniků nechodím, znal pouze od Sylvy. Vždycky mě například fascinovalo, že vážná přítelkyně se řekne žena a vážný přítel zase boreček. Už nevím, proč jsme se tenkrát sešli, nejspíš jen tak, na pár piv, ale důležité je, že přišla se svým tehdejším přítelem Jirkou Skálou. Už předtím mi o něm hodně vyprávěla, a tak jsem věděl, že hraje na akordeon, ale v první chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost. U Houdků jsem viděl, že to je veselý kluk, který má rád pivo a jiné požitky, a asi za dalších čtrnáct dní jsem se plácl do čela a uvědomil jsem si, že místo houslí můžeme mít docela dobře akordeon. Zavolal jsem Sylvě, ať se Jirky zeptá, jestli by se mu nechtělo vytáhnout akordeon ze skříně a začít hrát v pořádné kapele. Chtělo se mu. Tou dobou jsme už nezkoušeli na Pankráci, ale v Horních Měcholupech, v bývalé zkušebně Prapodivné společnosti. Z domečku na Pankráci se totiž člověk, který ho pronajímal, rozhodl udělat rodinný dům. Shodou okolností jsme zjistili, že to byl Jirkův kamarád a že „erární“ bicí, na které tam hrály všechny kapely, včetně nás, byly ve skutečnosti Jirkovy. I on měl ještě jednu kapelu. Hrál na bicí v punkové kapele Frakce Rudé armády, takže Neúspěšný atlet se dodnes může pyšnit tím, že v něm hrají vlastně čtyři bubeníci (já, 12
Helmut, Dejv a Jirka). Mě osobně to samozřejmě nutí hrát co nejlépe, a tak jsem záhy kromě rytmu DISCO 2 začal hrát i jiné. Jirkovi se atletí písničky evidentně líbily a nám se zase líbilo, že atletí sound získal díky akordeonu na zajímavosti. Tou dobou jsme udělali písně Figurka, Vzpomínka na Afriku, nebo Taťkovka.
10 Řekněte dámo...
Vždycky po zkoušce (a po hospodě) jsme s Helmutem doma dlouho do noci poslouchali, co jsme ten den nahráli ve zkušebně. Nahrávali jsme na Helmutův malý kazeťáček a zvuková úroveň těch nahrávek byla opravdu strašná, ale nám se to líbilo. Konečně to začalo vypadat jako opravdová kapela. Mám dojem, že tyhle nahrávky jsou stále někde u Helmuta doma. Helmut byl navíc tou dobou velice plodným autorem a každý večer, když jsem přišel domů, mě odchytil hned u dveří a řekl: „Hele, já ti zahraju, co jsem dneska složil, jo?“ Následovalo předvedení minimálně tří písniček, na kterých bylo zajímavé to, že byly skoro vždycky dobré. Po pár měsících už jsem z toho byl ovšem trochu unavený a otevřeně přiznávám, že ne vždy jsem poslouchal úplně soustředěně Pak se ale stala zajímavá věc. Helmut si na mě zase jednou počíhal, když jsem se vracel z nějaké hospody a chtělo se mi hrozně spát. Nic nedbal na mé námitky, posadil mě v obýváku na gauč, vzal kytaru a spustil další novou skladbu. Okamžitě jsem se probral. Ta písnička byla skvělá! Od začátku do konce. Měla výborný text, zajímavý rytmus a spoustu energie. Byla to úžasná pecka, i když ji hrál samotný Helmut na kytaru, a já jsem se už třásl na to, jak bude znít, až ji bude hrát celá kapela. V duchu jsem jásal, ale vydržel jsem být potichu až do konce a když Helmut konečně dohrál, řekl jsem: „To je fakt skvělá písnička. Jak se jmenuje?“ „Řekněte dámo...,“ odpověděl.
13
11 První koncerty
Ze starých diářů jsem zjistil, že první dva koncerty jsme měli U Rafa na Hanspaulce 21. září a 12. prosince 2002, pokaždé společně se Za deset deset. Raf je dodnes náš nejoblíbenější klub, kde hrajeme nejraději. Nechodí tam sice moc lidí, ale prostředí je tam neobyčejně útulné a Raf s paní Rafovou jsou velice milí lidé. Dodnes proto považujeme tento podnik za svůj domovský klub a hrajeme tam každý rok dvakrát nebo třikrát. Co se těch prvních dvou koncertů týká, dnes mi není moc jasné, jak asi vypadaly, ale obávám se, že to nebyla žádná sláva. Řekl bych, že to bylo ještě celkem syrové a nehotové, ovšem to nic nemění na tom, že jsem rád, že jsme je odehráli. Kdysi jsem si někde přečetl větu, že jeden koncert dá muzikantovi tolik co deset zkoušek, a já s tím naprosto souhlasím. Hraní před lidmi vás naučí daleko víc, než když ve zkušebně dokolečka omíláte deset písniček. Z toho prvního koncertu dokonce existuje video záznam, ovšem já jsem jej dodnes neviděl, takže k němu nemohu nic říct. Třeba ho použijeme, až budeme někdy vydávat DVD... Skutečně důležitým koncertem byl ovšem až ten třetí v pořadí, v jazz klubu Železná 15. prosince 2002. Ten byl dokonce tak zásadní, že si zaslouží samostatnou kapitolu.
12 Jazz klub Železná
Tento koncert pořádal portál Totem.cz, a vlastně to tak úplně koncert nebyl. Totem jsou stránky, kam mladí lidé posílají své fotky, básničky, grafiky a povídky. Tyto jejich výtvory jsou tam vystaveny a ostatní je můžou hodnotit. Spousta věcí, které se tam objevují, jsou poměrně zdařilé. Redakce Totemu navíc pořádá zhruba jednou za měsíc setkání lidí, kteří tam přispívají, na kterém se vystavují fotky, probíhá veřejné čtení a hraje nějaká mladá nadějná kapela. 14
Já jsem tou dobou do Totemu posílal své povídky, ale vůbec jsem nevěděl, že se jedná o jejich akci. Jiří Šizling, který se mnou pracoval na katastru, mi jednoho dne řekl, že nějací jeho kamarádi pořádají jakýsi večírek a že se shánějí po nějaké kapele, která by tam asi tak půl hodinky hrála. Hned jsem mu řekl, ať jim doporučí nás, a oni na to kupodivu kývli přesto (nebo možná právě proto), že nás ani jednou neslyšeli. Ten koncert se pak ještě asi třikrát odvolal a zase potvrdil, až jsme nakonec v určené datum a čas dorazili do Železné a rozestavili aparát. Těšili jsme se, protože jsme měli vlastně poprvé hrát před cizími lidmi (Raf byl zatím pokaždé plný našich známých). Proběhlo nějaké to autorské čtení (z kterého jsem neslyšel ani slovo, protože jsem volný čas trávil na baru), a pak už nastoupil zlatý hřeb večera – Neúspěšný atlet. Pan zvukař, zvyklý zvučit vynikající světové jazzové muzikanty, kteří tam hráli, byl naštěstí poměrně trpělivý a nezaskočila ho ani naše žádost, že bychom si ten koncert rádi nahráli. Pět minut před začátkem dorazil dokonce i Dejv, který byl někde na horách, odložil běžky, vytáhl bubínek a posadil se na pódium. Začali jsme hrát a zjistili jsme, že nám to až tak úplně neladí. Udělali jsme přestávku a kluci se doladili. Pak jsme zahráli další písničku a Helmutovi praskla struna. Udělali jsme další přestávku a Helmut zjistil, že nemá náhradní. To už měl zvukař hlavu v dlaních a vykřikoval cosi o tom, že to není možné. Chvíli jsme přemýšleli, co budeme dělat, a nakonec jsme se rozhodli odehrát to jen s pětistrunnou kytarou. Ta se samozřejmě během koncertu ještě dvakrát rozladila, takže nakonec jsme častěji nehráli než hráli. Před každou písničkou se Dejv ptal: „Která to je?“ a my jsme mu u těch novějších odpovídali: „Tu neznáš.“ Asi před posledními třemi písničkami se Dejv zvedl, že mu jede vlak, oblékl si bundu a odešel. Celé to působilo tak amatérsky a diletantsky, že jsem něco podobného nikdy v životě neviděl. Zvláštní bylo, že lidem se to v podstatě líbilo. Chodili pak za námi a říkali, že to byla legrace. Spokojeni byli i pořadatelé, zřejmě jsme přesně naplňovali jejich představu mladé a nadějné kapely. Všichni jsme byli rádi, že je to za námi, a všem nám bylo jasné, že nás čeká ještě hodně práce. O pár týdnů později nám Dejv napsal, že ho někde v Tanvaldu na nádraží
15
oslovila cizí dívka, jestli náhodou nehraje v kapele Neúspěšný atlet, že nás viděla v Železné a že se jí to moc líbilo. Nejdůležitější na celém tom dobrodružství se nakonec ukázala skutečnost, že v publiku seděl také Tomáš Jiřikovský.
13 Adolf
Opět jsme přišli o zkušebnu a pár měsíců jsme vůbec nehráli, až jsem nakonec přes Annonci sehnal zkušebnu v KD Opatov. Za tu se sice platilo docela dost peněz, ale aspoň nás to nutilo opravdu poctivě zkoušet. Scházeli jsme se na nájezdové rampě dole u parkoviště a jednoho dne (někdy na jaře 2003) tam stál Tomáš Jiřikovský, řečený Adolf, a v ruce držel svůj tenorsaxofon. Vůbec si nevybavuji, kdo z nás ho tam pozval, vím jenom, že jsem neustále uvažoval, jestli se nám saxofon hodí a jestli mám Adolfa oslovit, nebo ne. Možná, že jsem se stále ještě nevzdal svého snu o mladé krásné houslistce, ale nakonec jsem rád, že to dopadlo takto. Adolfa znám ještě z průmyslovky a už tenkrát jsme spolu hráli v embryonálním stádiu Prapodivky. Pak se naše hudební cesty rozdělily, on hrál bluegrass a snad i nějaký jazz, vystřídal několik nástrojů (baskytara, kytara, klarinet...), až nakonec zůstal u saxofonu a ocitl se ve správné chvíli na správném místě, což v tomto případě znamenalo 15. prosince 2002 v Železné, kde zcela bez dechu sledoval naše eskamotérské kousky na pódiu. Vlastně nevím, jestli jsme si vybrali my jeho, nebo on nás, ale každopádně svojí přítomností pozvedl kvality atleta zase o trochu výš. Přeci jenom, je to dodnes nejzdatnější muzikant v kapele. První akcí, kterou s námi absolvoval, byly koncerty v uprchlických táborech v Seči a v Kostelci nad Orlicí.
16
14 Einstein was a refugee
Tyto koncerty se odehrály 5. a 6. července 2003 a domluvila nám je Helmutova přítelkyně Petra Nováková, která vykonává bohulibou činnost právního zastupování přistěhovalců. Celou akci vlastně organizovala OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům, ale bez Petry by se o nás asi těžko dozvěděli. Co mám o těchto koncertech napsat? Z čistě muzikantského hlediska to bylo vlastně takové normální. V Seči jsme hráli v jakési klubovně a v Kostelci na volné ploše mezi baráky, zvučili jsme si to sami a odehráli jsme to nejlépe, jak jsme byli v té době schopni, což znamená (myslím) docela obstojně. Ze všech jiných hledisek to ovšem byl vynikající víkend. Pokusím se tady některé pozitivní aspekty vyjmenovat. Tak
především
to
bylo
vlastně poprvé, co jsme byli celá kapela delší čas pohromadě, a ukázalo se, že spolu můžeme docela dobře existovat. Nikdo se s nikým nepohádal, nikdo nebyl na nikoho nevrlý, naopak jsme se celý víkend výborně
bavili.
Bylo
o
nás
znamenitě postaráno, když nocleh v Seči byl v útulném hotelu a celý zájezd s námi absolvovaly dvě dívky z OPU, které se staraly, aby všechno dobře běželo. Protože jsme se těchto koncertů trochu báli, opravdu poctivě jsme před nimi zkoušeli, a tak jsme byli zase o něco sehranější. V neposlední řadě musím říct, že jsem z toho celého měl dobrý pocit, protože jsme měli výborné publikum. V Seči se na nás přišly podívat hlavně děti, které celý koncert nepřetržitě pobíhaly po celé klubovně, včetně improvizovaného pódia, a evidentně se jim to líbilo. V Kostelci to bylo trochu volnější, lidé posedávali na lavičkách a poslouchali nás většinou z uctivé vzdálenosti, ale myslím, že i tam z nás měli radost. Po koncertě jsme navíc dostali obrázek Neúspěšného atleta, který během koncertu namalovaly místní děti.
17
15 Divadelní kočování
Divadlo zařídil Helmut. Díky tomu, že tou dobou již nějaký čas pracoval v neziskovém sektoru, měl dobrý přehled o všech těch občanských sdruženích, neziskových organizacích a nadacích. Divadelní kočování pořádá každý rok o.s. Velký vůz. Dají dohromady pár lidí, ti secvičí během června nějakou divadelní hru a pak s ní jeden týden o prázdninách kočují po českém venkově. Helmut se doslechl, že by se jim hodila doprovodná kapela, a domluvil se s nimi, že nazkoušíme pár speciálních písniček k tomuto představení. Nakonec jsme udělali šest skladeb, z nichž dvě hrajeme dodnes – Možná a Za větrem. Divadelní kočování mělo pro atleta stejný význam jako hraní v uprchlických táborech, jen ještě výraznější, protože jsme spolu byli intenzivně celý týden. Hrála se parodie na gangsterky Z tajností žižkovského podsvětí a kočovali jsme s ní od 20.
do
26.
července
2003
v Podkrkonoší. Myslím, že celá hra byla celkem dobrá (byť poněkud zmatená) a mně osobně se velmi líbilo, že ochotníci nás brali
jako
profesionální
muzikanty, jako ty, kteří jejich představení značně vylepšují a na jejichž výkonech do značné míry stojí. To byla pro nás pro všechny
nová
zkušenost
a
nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Každý večer jsme hráli v jiném městě. Kromě těch šesti písniček jsme hráli i klasickou scénickou hudbu (což většinou byly ty samé skladby, pouze bez zpěvu), takže jsme si zahráli opravdu dost a bylo vidět, že kapela hraje den ode dne lépe. Celé to bylo veliké dobrodružství a ještě dlouho potom, co jsem se odtamtud vrátil, nedokázal jsem o tom nikomu vyprávět, protože jsem zkrátka nevěděl kde začít. Pokusím se zde zaznamenat jen ty zážitky, které mají nějaký vliv k historii Neúspěšného atleta, a všechno ostatní vypustím. Začínali jsme v Libštátě, kde byla veřejná generálka. V hospodě u koupaliště stálo kafe pět korun, takže... ale to se vlastně Neúspěšného atleta netýká. Den předtím byla ještě 18
neveřejná zkouška, která vypadala dost strašně, takže před generálkou se všichni atleti pro jistotu posilnili Jiříkovým viděním a na pódium jsme si donesli litr a půl čerta (rum s griotkou, odnepaměti kapelní nápoj, který by měl mít v těchto pamětech čestnější místo než to, které mu má děravá hlava přisoudila). Představení nedopadlo nejhůř, ale pro nás bylo především důležité, že jsme zjistili, kde jsou hranice, za které nemůžeme jít. V Lázních Bělohrad jsme hráli v zámeckém parku a druhý den dopoledne, když divadelníci vyrazili na další štaci, rozestavili jsme si nástroje a udělali veřejnou zkoušku. Ten den bylo tropické vedro, pot z nás jen lil a já jsem si krásně zahrál. Na tuhle zkoušku dodnes rád vzpomínám, i když je škoda, že jsme vlastně žádné posluchače nepřilákali. V Jilemnici se představení v kulturním domě trochu opozdilo, a tak zatímco diváci čekali na začátek divadla, odehráli jsme několik písniček z klasického atletího repertoáru. Myslím, že měly docela úspěch. Nejlepší to bylo poslední den v Lomnici nad Popelkou, kde jsme nejprve odehráli divadelní představení na nádvoří místního zámku a pak ještě klasický koncert v místním rockovém klubu Aion.
16 Aion
Do Lomnice jsme přijeli hned po představení v Jilemnici a ještě ten večer jsme vyrazili hledat hospodu. Nakonec nás cesta zavedla až do klubu Aion a Jirku hned napadlo, že bychom si tam mohli druhý den zahrát. Tehdy se ukázalo, jak je dobře, že ho v kapele máme. Všichni ostatní (včetně mě) to považovali za příliš bláznivý nápad. Zdálo se nám, že není možné dohodnout koncert s odstupem necelých 24 hodin. Ne tak Jirkovi. Jednoduše se zeptal, a protože majitel klubu tam o prázdninách měl poloprázdno a všechny kapely objížděly festivaly, nic proti našemu koncertu nenamítal.
19
Druhý den července
2003)
(26. jsme
namalovali pár plakátů a rozvěsili je po městě. Večer do klubu dorazili samozřejmě
především
herci, ale pár místních tam
také
zabloudilo.
Podle mého názoru to byl vůbec nejlepší koncert Neúspěšného atleta do té doby. Po týdnu, kdy jsme hráli každý večer, jsme byli výborně sehraní a zároveň jsme měli velikou chuť zahrát si zase normální atletí písničky, nejenom ty divadelní. Koncert sklidil úspěch jak u herců, tak u místních, já jsem po něm spokojeně popíjel pivo u baru a vůbec jsem netušil, že bude trvat téměř rok a půl, než budeme schopni zahrát takto dobře podruhé.
17 Good bye Helmut!
V září 2003 odletěl Helmut do Anglie okusit, zač je toho ve světě loket, a nás čekala téměř rok dlouhá pauza. Helmut jakožto zpěvák, kytarista a téměř výhradní autor hudby i textů je zcela nenahraditelný a my jsme ani nechtěli pokračovat v nějaké improvizované sestavě. Ještě než odjel, stihli jsme odehrát tři další koncerty, přičemž ten ze 13. září 2003 U Rafa jsme nahráli, a protože se nám ten záznam zdál být poměrně slušný, dokonce jsme ho „vydali“ jako své první demo 2003. Co jsme dělali ten rok? Nejprve jsme si zahráli na derniéře Tajností. Ta se odehrála 8. listopadu 2003 v Praze, konkrétně v tělocvičně ZŠ Jeseniova, stylově na Žižkově, a Helmuta zde zastoupil Lukáš Zmátlík, Alešův dávný druh z dětství z vesničky Sloveč. Lukáš si s námi zahrál asi dvakrát na zkoušce a pak absolvoval celé představení. Bravo a dík! Jiří Čech alias Krusty z Velkého vozu se poté rozhodl nastudovat tuto hru se svým divadelním spolkem Promiňte a nabídl nám, zda bychom jim tam nechtěli hrát v omezené akustické sestavě. Souhlasili jsme. Osobně jsem 20
v tom viděl šanci, aby kapela zůstala pohromadě, a vítanou příležitost udržet si hráčské schopnosti na jakés takés úrovni. Já jsem se chopil akustické kytary, Helmutovy party odzpívala Tereza a Adolf vyměnil saxofon za klarinet. Nakonec z toho bohužel bylo víc trápení než užitku. Proběhlo pár zkoušek a asi dvě představení, na která skoro nikdo nepřišel, a celé to v rozpacích skončilo. Já jsem nadále hrál v Původním Burešovi, Jirka se věnoval Frakci Rudé armády, Aleš začal hrát v crossoverové kapele Mixle v pixle a Adolf se dal na jazz. Věděl jsem, že až se Helmut vrátí, budeme zase pokračovat, ale štvalo mě, že ztrácíme a zapomínáme všechno, co jsme za ty dva roky pilně nazkoušeli. Abychom si udrželi alespoň minimální formu, udělali jsme 21. února 2004 zkoušku ve zkušebně Frakce v Hostivaři. Pozval jsem na ni svého kamaráda Tomáše Minaříka alias Nirvanu, který nám už předtím vypomohl na jedné zkoušce s divadlem (za což mu dodatečně děkuji) a který si zrovna koupil svoji první elektrickou kytaru. Adolf navíc dotáhl dva své kamarády dechaře, jejichž jména si bohužel nepamatuji. Jeden měl barytonsaxofon a druhý myslím trumpetu. Nakonec jsme většinu času prokecali a u písniček, které jsme si zkusili zahrát, jsme pouze zjistili, jak moc je neumíme. Celkové vyznění této zkoušky bylo spíše rozpačité, ale kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdybychom ji neudělali. Jisté je, že ty dva dechaře, kterým Adolf říkal Hodnej a Zlej, jsem pak už nikdy neviděl.
18 Gongey
V plynulém toku vyprávění nastal čas na další zastávku, abych mohl představit ještě jednoho důležitého člověka v historii Neúspěšného atleta. Tím je Petr Gondek alias Gongey. Všiml jsem si, že všechny úspěšné kapely mají kolem sebe tým schopných lidí, kteří jim dokáží poskytnout dokonalý servis, ať už se jedná o zařizování koncertů, fotografování, 21
točení klipů nebo návrhy obalů desek. Ideální je, když tyto služby pro kapelu dělají jejich kamarádi, což je dobře vidět třeba u takových Tata bojs nebo na Vypsané fiXe (to jsou mimochodem asi dvě nejoblíbenější kapely neúspěšných atletů). Já osobně na tyhle věci poměrně dám. Jsem ochotný nějaké kapele prominout, když hraje falešně a nerytmicky, ale z čeho se mi zvedá žaludek, to jsou odfláknuté obaly desek. Když vidím špatný, amatérsky udělaný obal, automaticky získám odpor k obsahu. Z toho všeho je patrné, že jsem se od začátku rozhlížel po někom, kdo by pro nás byl ochotný dělat vizuální propagaci a byl dost dobrý. Jsem proto hrozně rád, že jsem narazil na Petra. To je člověk, který hodně a dobře fotí, vymýšlí si různé grafické legrácky a kromě toho má rád kvalitní hudbu. Seznámil jsem se s ním díky katastrální intranetové síti a dlouhou dobu jsme si jen dopisovali a vyměňovali doporučení na různé kapely. Když jsme se rozhodli „vydat“ výše zmíněné demo 2003, oslovil jsem ho, zda by nám na něj neudělal nějaký jednoduchý černobílý obal. Petr nám poslal několik zajímavých návrhů a ten s tančící figurkou jsme nakonec použili. Stejný motiv jsme pak dali i na trička a já jsem měl hned pocit, že Neúspěšný atlet je zase o něco lepší skupina. Samozřejmě že vím, že tohle všechno jsou jenom takové doplňky, které skutečnou kvalitu kapely ani nezvýší, ani nesníží. Jsem si vědom toho, že skutečně důležitá je jenom hudba samotná, ale proč nemít pěné obaly desek, když to jde? Jsem rád, že spolupráce s Petrem pokračuje dodnes. Udělal nám obal i pro další desku, navrhl logo kapely a regulérní koncertní plakát. Už dlouho mám v plánu zorganizovat pořádné nafocení celé kapely, ovšem to nám trochu komplikuje skutečnost, že Petr bydlí v Trutnově, takže se to ještě neodehrálo, ale jednou to snad dopadne a já věřím, že ty fotky budou skvělé.
19 Jimramov
V městečku Jimramov ve Žďárských vrších se někdy od roku 1990 pořádá neobyčejně příjemný hudební festival Otevřeno. Původní Bureš tam hraje pravidelně každé dva roky a 22
mně se tam hodně líbí. Řekl jsem si, že by stálo za pokus zahrát si tam také s Neúspěšným atletem, a poslal jsem organizátorům demo 2003. Kupodivu si nás na základě této nahrávky (ke které mám dnes, s odstupem dvou a půl let, spoustu výhrad) skutečně vybrali a pozvali nás na sobotu 28. srpna 2004. To byla skvělá zpráva, ovšem neměli jsme příliš času na zkoušení. Helmut dorazil asi čtyři dny před Jimramovem a v podstatě hned, jak vystoupil z letadla, jsme ho odtáhli do zkušebny a zkoušeli jsme tři dny téměř nepřetržitě, na čtvrtek a pátek jsme si dokonce vzali dovolenou. Po roční pauze jsme se sice stihli sehrát pouze přibližně, ale nedalo se nic dělat – čekal nás první atletí festival. Já jsem tam hrál už v pátek večer s Původním Burešem a i většina ostatních atletů dorazila už ten večer, protože si všichni chtěli patřičně užít výhodu volného vstupu a poukázky na jídlo a pití. Neúspěšný atlet přišel na řadu v sobotu, zhruba od jedenácti hodin dopoledne, což jistě není ten nejlepší čas, ale daleko horší bylo, že bezprostředně před námi vystupovala Veselá zubatá. To je kapela, kterou mám hodně rád. Je to nadupané, chytré a vtipné a jejich zpěvák a kytarista Rudolf Brančovský je vynikající showman. Navíc už hrají nějaký ten rok a v Jimramově vystupují poměrně pravidelně, takže při svém setu vytáhli ze stanů všechny spáče a pod pódiem se tančilo jako o život. Po nich jsme přišli na řadu my. Je třeba si objektivně přiznat, že to nebylo úplně nejpodařenější. Vysloveně špatně jsme tenkrát myslím nehráli, nikdo neudělal žádnou zásadní chybu, ale řekl bych, že ta roční pauza na nás byla docela znát, zvlášť v porovnání se suverénním vystoupením Veselé zubaté. Nicméně, i tak jsme sklidili jakýs takýs úspěch, pár lidí tančilo i na nás a dokonce jsme prodali asi dvě cédéčka. Řekl bych, že tohle je na hraní na festivalech to nejlepší. Máte vynikající možnost konfrontovat svoji kapelu s ostatními a pokud vás to nezdeptá tak, že s veškerým hraním definitivně skončíte, motivuje vás to k dalšímu pilnému zkoušení a skládání nových věcí. Když jsme naše vystoupení dostatečně probrali u piva, podívali jsme se ještě na Budoár staré dámy (což je další kapela, která je mezi atlety velmi oblíbená), a vůbec si užívali skutečnost, že jsme to dotáhli až na opravdový festival. Druhý den o nás ve festivalových novinách napsali, že jsme: „taková normální kapela,“ ale vysloveně negativně ta recenze nevyzněla. Loni jsem tam byl zase coby divák a dával jsem organizátorům naši novou promo nahrávku. Pamatovali si nás a říkali, že to tenkrát bylo příjemné, tak si nás třeba za rok pozvou zase. Uvidíme.
23
20 Setkávání
Podzim 2004 byl ve znamení opětovného sehrávání kapely a secvičování nových skladeb. To už jsme zkoušeli v další nové zkušebně, a sice v domečku v Libuši, kam se přestěhovali Aleš s Terezou. Helmut se z Anglie vrátil se zásobou nových písní a my jsme nazkoušeli například Cizince, Horníka nebo Tetin valčík. 16. září 2004 jsme odehráli příjemný koncert pro Diakonii ČCE přímo na Náměstí Míru, ale první koncert, kde jsem měl pocit, že už je zase všechno dobré, byl až 25. ledna 2005 v Motoráji na Krejcárku. To byla akce, které jsem se trochu bál, protože to bylo pro nás dost netypické místo, a já nevěděl, kolik (a jakých) lidí na nás přijde. Nakonec to dopadlo více než dobře. Hráli jsme s kapelami Frakce Rudé armády a Mixle v pixle (s nimi už ovšem nehrál Aleš, který se rozhodl netříštit své síly a věnovat se nadále pouze atletovi, za což mu dodatečně děkuji) a lidí přišlo víc než dost. Navíc jsme se tam seznámili se zvukařem Jardou Švecem, který zvučí i v naší oblíbené hospodě U Vystřelenýho oka, a protože jsme se mu líbili, pozval nás, ať si tam zahrajeme. Potvrdilo se nám, že je opravdu dobré nebát se hrát na jakémkoliv místě. Nikdy nevíte, kdo se tam objeví. Možná, že zrovna v té hospodě, kam se vám ve skutečnosti vůbec nechtělo jet, sedí u piva vyhledávač talentů pro EMI a v kapse ho pálí zatím nevyplněná smlouva pro novou kapelu. Teď si dělám samozřejmě legraci, protože vyhledávači talentů v Čechách za prvé nevysedávají po hospodách a za druhé neexistují, ale fakt je, že každá kapela by měla hrát naplno, i kdyby v sále byli jen dva lidé. To se nám potvrdilo vlastně i 7. prosince 2004, když jsme hráli v základní umělecké škole v Braníku, kterou tehdy navštěvoval Aleš. Tam se rozhodli, že na konci roku uspořádají koncert kapel, ve kterých hrají jejich žáci, a Aleš tam dohodil nás. To je sice koncert, který se může na první pohled jevit jako trochu zbytečný, ale ukázalo se, že byl pro nás zatraceně důležitý. Nehráli jsme ještě úplně dobře, ale ostatní kapely, které tam vystupovaly, byly naštěstí tak hrozné, že jsme v kontrastu s nimi vypadali jako ti největší profíci. Učitelům z té školy jsme se líbili a někoho z nich napadlo, že by nám mohli poskytnout slevu na školní 24
nahrávací studio, abychom si mohli zkusit nahrát pár písniček. Kdybychom tam tenkrát nehráli, třeba bychom dodnes neměli žádnou desku.
21 Nahráváme desku!
Studio bylo v Modřanech a nahrávali jsme v něm o víkendu 29. a 30. ledna 2005. V sobotu základy (bicí, basa a kytara) a v neděli ostatní nástroje a zpěv. Za zvukařským pultem se tam s námi trápil Vlasta Bajer, který to celé pak ještě další tři měsíce míchal, aby se to dalo poslouchat. Nahráli jsme nakonec devět písniček, Petr Gondek udělal pěkný obal, a v květnu jsme tak mohli „vydat“ své první CD s názvem Řekněte dámo... Samozřejmě, je to stále spíše demo než regulérní deska, už jenom proto, že jsme si ji vydali sami a že ji neseženete v žádném obchodě, ale myslím, že kapely našeho formátu nemají dnes jinou možnost, jak mezi lidi šířit své nahrávky než právě tímto způsobem. A jde to docela dobře. Sám jsem byl překvapený, kolik cédéček jsme prodali na koncertech nebo přes internet. Myslím, že pokud nemáte nějaké megalomanské ambice, je tohle opravdu příjemný způsob. O kvalitě té desky jsme v kapele vedli stovky nekonečných debat a k ničemu pořádnému jsme se nedobrali. Jistě není bezchybná, v pár písničkách to trošku kulhá, ale za sebe můžu říct, že ji mám docela rád. Myslím, že zachycuje Neúspěšného atleta přesně tak, jak tenkrát hrál. Ani lépe, ani hůře. Z této nahrávky jsme ještě vybrali čtyři nejpovedenější písničky a udělali jsme takový „promo singl“, který rozesíláme a rozdáváme na všechny strany (to je ta nahrávka, kterou jsem nechal na loňském Jimramově). Asi o půl roku později recenzoval tento singl Petr Korál v časopise Rock & Pop a vyjádřil se v tom smyslu, že jsme: „vůbec ne špatná kapela,“ což jsme si všichni vyložili jako víceméně pochvalu. 25
Ještě se zde sluší poznamenat, že obal té desky nám za režijní náklady vytiskl náš kamarád Milan Mžourek alias Miži a tímto se stává dalším člověkem, kterému na těchto stránkách dodatečně děkuji.
22 Petr
Prakticky hned po nahrávání odjel do Anglie pro změnu Jirka. Naštěstí sám za sebe našel náhradu, takže zhruba půl roku s námi hrál jeho mladší bratr Petr. Ten se poměrně rychle naučil celý náš repertoár a společně jsme odehráli pár víceméně podařených koncertů. Za dobu jeho působení v kapele jsme udělali vlastně jen jednu novou skladbu, zato bych řekl, že docela povedenou – Podzim.
23 Zelená je tráva...
V Původním Bureši se mnou hraje také Jana Modráčková, jinak též nedostižná trumpetistka kapely Traband, která je velkým fandou fotbalu, a protože i já mám tento sport rád, dohodli jsme se, že zorganizujeme fotbalové utkání Neúspěšný atlet vs. Traband. Dlouho jsme o tom jenom mluvili jsme
a se
pořád nemohli
dohodnout termínu
na ani
na
místě, kde by se tento
mač
měl
odehrát, až se to vlastně
vyřešilo
samo. 13. května 2005 jsme měli společně s Trabandy vystoupit v kobyliském klubu Vrtule a protože v těsném sousedství tohoto klubu je několik kvalitních fotbalových hřišť, dohodli jsme se, že si zakopeme před koncertem.
26
Zápas to byl opravdu vydařený. V naší sestavě zářil především Petr, který vzhledem ke svému nízkému věku (16) měl suverénně nejlepší kondici ze všech, ale i ostatní neúspěšní atleti se ukázali být poměrně zdatnými fotbalisty. O členech Trabandu už se to říci nedalo. Jana hrála velmi dobře a stejně kvalitním hráčem se ukázal být ještě jejich tubista Robert, ale ostatní trabandité viděli fotbal patrně pouze z rychlíku. Čím dál víc bylo zřejmé, na čí straně je fotbalová kvalita, a v Trabandí brance končil jeden míč za druhým. Skóre jsme brzy přestali počítat, ale mám pocit, že jsme je nakonec podrtili přibližně 28:7, nebo tak nějak, i když výsledek pochopitelně nikoho nezajímal.
24 Křest
Večer nám to ostatně Traband vrátil i s úroky, protože sehranosti a muzikantským výkonům jednotlivých členů té kapely jsme neměli šanci konkurovat. Přesto si myslím, že v roli předkapely jsme si ostudu neudělali, a dočkali dokonce když
jsme i
odměny,
nám
koncertu skladatel
se
v půli
zpěvák
a
Trabandu
Jarda Svoboda (jinak též
Helmutův
velký
vzor) oficiálně pokřtil CD Řekněte dámo... (čertem) a popřál mu hodně štěstí. Tímto také děkuji Pavlovi Kaplanovi, který se stará o program Vrtule a který nám to pomohl všechno zorganizovat. A ještě jedna perlička na závěr. Ve zmatku po koncertě jsme zapomněli Jardovi to naše slavné cédéčko dát a já jsem mu ho předal až o čtrnáct dní později na festivalu v Poličce, kde hrál Traband i Původní Bureš. Odmítl si ho vzít zadarmo, trval na tom, že si ho chce koupit. Prodal jsem mu ho, co jsem měl dělat?
27
25 Lukáš
Pomalu jsme se dostali až do současnosti. V létě se do Čech i do kapely vrátil Jirka a Dejv se odstěhoval do Ústí nad Labem, takže jsme se vrátili ke starému modelu, kdy mu posíláme nahrávky ze zkoušek a on dojíždí pouze na koncerty. Odehráli jsme pár více i méně podařených koncertů, přičemž k těm lepším podle mne patří koncerty na Klamovce a v Riegrových sadech. Tam to byl benefiční koncert pro o.s. Formika, kde kromě nás vystupovala ještě Pohřební kapela a opět Traband. Na tomto koncertě hrál Neúspěšný atlet před nejvyšším počtem lidí ve své historii. Jejich přesný počet neznám, ale odhaduji, že se jich tam vměstnalo něco okolo tisícovky (byť pochopitelně skoro všichni přišli na Traband). Ještě než skončil rok 2005 přivítali jsme v kapele osmého člena. Stal se jím trumpetista Lukáš Halfar, kterého přivedl Helmut. Lukáš pochází od Ostravy a v mládí hrával na pohřbech ve vesnickém funus bandu. Vlastně s námi hrál jako posila už ve výše zmíněném fotbalovém mači, ale první koncert s námi absolvoval až 10. prosince 2005 U Rafa. Rozšíření dechové sekce přineslo spoustu nových možností, ovšem zase to vyžaduje větší trpělivost a sebekázeň při vymýšlení aranžmá. Nazkoušeli jsme také pár nových písniček a já osobně z nich mám velikou radost. Ara bengo!, Stín, Fík i Úterý mi přijde jako to nejlepší, co jsme zatím udělali.
26 Znám jednu řeku...
Pokusil jsem se zde zaznamenat historii vzniku i první roky existence kapely Neúspěšný atlet tak podrobně, jak jsem byl schopen, ovšem je mi jasné, že jsem na spoustu věcí zapomněl a spoustu událostí zaznamenal nepřesně. S tím se bohužel nedá nic dělat, jsem rád, že jsem ze své děravé paměti vydoloval alespoň toto. Co naši kapelu čeká dál? V roce 2006 bychom chtěli odehrát alespoň dva koncerty měsíčně a v létě se představit novým lidem na několika festivalech. Pravděpodobně budeme 28
hodně mluvit o nahrávání druhé desky, ale jestli něco skutečně natočíme, je v této chvíli ve hvězdách.
Od začátku jsem nepochyboval o tom, že tahle kapela má v sobě velký potenciál, a čím déle spolu hrajeme, tím více se mi to potvrzuje, ovšem stále ještě potřebujeme hodně zkoušet, sehrávat se a učit se nové věci. Prospěla by nám větší sebekázeň anebo pevná ruka skutečného kapelníka, v čemž vidím trochu problém, protože takovou roli na sebe nikdo nechce vzít, a kdykoliv se o to pokusím já, dopadne to značně rozpačitě. Ale co, až dosud to šlo a já jsem se celou tu dobu náramně bavil, tak to snad bude i pokračovat. Uvidíme.
Konec (prozatím...)
29
Poznámky: 1
esvéčko = SV, správně ZSV – Základy Společenských Věd. Předmět vyučovaný na
pražských gymnáziích v devadesátých letech jako náhrada za bývalou Občanskou výchovu. Jednalo se o jakýsi všeobecný přehled o základech filosofie, sociologie, ekologie, atp... 2
Prapodivka – hardpopová kapela Prapodivná společnost, ve které autor působil v letech
1996 - 2002 a která s občasnými přestávkami existuje dodnes. 3
Helmut Kohl – „kancléř sjednotitel“. Západoněmecký kancléř z přelomu 80. a 90. V době
konce komunistického režimu hned po Reaganovi druhý nejznámější politik ze Západu. 4
Litinová vana – punková kapela z Nymburka. Punk ve smyslu, jak ho chápe a prezentuje
třeba takový Visací zámek, což znamená spíš zábava a parodie než nějaké vážně myšlené poselství. 24. 10. 2001 jsem je viděl na koncertě v klubu Batalion v Praze na Můstku, kde se po jejich vystoupení přítomní diváci dohadovali, zda to bylo divadelní představení, anebo normální vystoupení hudební skupiny. Nahráli demo Kulhavka a někdy v době, kdy se rozjížděl Neúspěšný atlet, to zabalili.
Rejstřík v textu zmíněných osob: Pozn.: Číslo v závorce za každým heslem udává číslo stránky, na které je příslušné heslo v textu poprvé zmiňováno.
Adolf – (16) saxofonista Neúspěšného atleta (stálý host) Aleš Kopřiva – (7) basák Neúspěšného atleta David Košťál – viz Dejv Dejv – (7) perkusionista Neúspěšného atleta Dj Chica – viz Sylvie Zuščáková Fumas – (10) Jaromír František Fumas Palme, Původní Bureš Gongey – viz Petr Gondek Helmut – (4) kytarista, zpěvák a téměř výhradní autor skladeb Neúspěšného atleta Jana Modráčková – (26) nedostižná trumpetistka
30
Jarda Švec – (24) zvukař z Motoráje a od Vystřelenýho oka Jarda Svoboda – (27) rocková hvězda Jiří Čech – (20) Krusty, divadelník z o.s. Velký vůz a z divadelního souboru Promiňte Jiří Skála – (12) akordeonista Neúspěšného atleta Jiří Šizling – (15) autorův kolega z katastru Krusty – viz Jiří Čech Lukáš Halfar – (28) trumpetista Neúspěšného atleta Lukáš Zmátlík – (20) derniérový kytarista Tajností Marek Černík – viz Mařena Mařena – (4) Marek Černík, zpěvák a kytarista kapely Za deset deset Milan Mžourek – (26) Miži, kamarád z ProDTP Míša Žemlová – (12) kamarádka, dohazovačka houslisty Miži – Viz Milan Mžourek Nirvana – (21) Tomáš Minařík, výpomocný kytarista v době Helmutova exilu Ondřej Houška – (8) kytarista Prapodivné společnosti a bubeník Helmutových žemlí Ondřej Richter – (6) basák Za deset deset Pavel Kaplan – (27) Vrtule man Pavel Kholl – viz Helmut Petr Gondek – (21) Gongey, grafik Neúspěšného atleta Petr Korál – (25) vůbec ne špatný hudební publicista Petr Skála – (26) mladší bratr akordeonisty Jirky, v kapele od února do srpna 2005 Petra Nováková – (17) předhodila nás uprchlíkům Piňa – (5) Simona Sedlatá, účastnice první zkoušky Neúspěšného atleta Raf a paní Rafová – (14) provozovatelé nejlepšího klubu v Praze Robert – (27) tuba player Simona Sedlatá – viz Piňa Sylvie Zuščáková – (12) DJ Chica, spolužačka z VŠ Štěpán Valouch – (3) kytarista kapely Jackylovy slipy Tereza – (9) Tereza Milcová, zpěvačka Neúspěšného atleta Tomáš Jiřikovský – viz Adolf Tomáš Minařík – viz Nirvana Vlasta Bajer – (25) zvukař nahrávky Řekněte dámo... Zuzana – (2) autorova mladší sestra, vynálezkyně jména Neúspěšný atlet
31
Rejstřík v textu zmíněných kapel:
Budoár staré dámy – (23) kapela na hraní z Brna Frakce Rudé armády – (12) punk z Prahy Chlupatý hlavy – (11) kapela z Náchodu Jackylovy slipy – (3) příležitostná svatební a narozeninová kapela Litinová vana – (7) antibeduín rock band z Nymburka Mixle v pixle – (21) crossover z Nymburka Pohřební kapela – (28) branky body vteřiny Post-it – (7) HC z Vršovic Prapodivka – viz Prapodivná společnost Prapodivná společnost – (2) Prapodivka, hardpop z Prahy Původní Bureš – (10) Psychedelicpunkfolkrock band z jiné galaxie Tata bojs – (21) kapela z Hanspaulky Traband – (26) dechno Udržujte čistotu band – (11) kapela z Náchodu Veselá zubatá – (23) hodná sestra Smrťáka Tvrďáka Visací zámek – (30) Punk´s not dead, vy volové! Vypsaná fiXa – (21) skutečně útočný rock ´n´ roll z Pardubic Za deset deset – (4) pomegrunge z Pankráce
Rejstřík v textu zmíněných hospod, vináren a klubů:
Aion – (19) Lomnice nad Popelkou Balbínova poetická hospůdka – (1) Balbínova 6, Praha 2 - Vinohrady Motoráj Krejcárek – (24) Novovysočanská, Praha 3 - Žižkov Na Slamníku – (4) Wolkerova 12, Praha 6 - Bubeneč U Hoffmanů – (10) Nad Šutkou, Praha 8 - Kobylisy U Houdků – (12) Bořivojova, Praha 3 - Žižkov U Kouřilů – (8) Sdružení, Praha 4 - Pankrác U Rafa – (8) Soborská 4, Praha 6 - Hanspaulka U Sudu – (7) Vodičkova, Praha 2 - Nové Město U Vystřelenýho oka – (3) U Božích bojovníků 3, Praha 3 - Žižkov
32
Obsah:
Předmluva
1
Prolog
2
1. Štěpán
3
2. Helmut
4
3. Piňa
5
4. Aleš
7
5. Helmutovy žemle
8
6. Tereza
9
7. Konec Prapodivky a lano od Burešů
10
8. Dejv
11
9. Jirka
11
10. Řekněte dámo...
13
11. První koncerty
14
12. Jazz klub Železná
14
13. Adolf
16
14. Einstein was a refugee
17
15. Divadelní kočování
18
16. Aion
19
17. Good bye Helmut!
20
18. Gongey
21
19. Jimramov
22
20. Setkávání
24
21. Nahráváme desku!
25
22. Petr
26
23. Zelená je tráva...
26
24. Křest
27
25. Lukáš
28
26. Znám jednu řeku...
28
Poznámky
30
Rejstřík v textu zmíněných osob
30
Rejstřík v textu zmíněných kapel
32
Rejstřík v textu zmíněných hospod, vináren a klubů
32
33
