Následovala malá chvíle ticha. Pak ze mě vypadlo: „Sáro? Kdy má vlastně Libor přijít?“ „Za 10 minut,“ řekla Sára. Čekání na Libora jsme si krátily tím, že jsme probíraly takové typické holčičí věci. Najednou se v dáli začala rýsovat chlapecká silueta, která na nás mávala. „Jé podívej! To je Libor,“ řekla Sára. Pomalým krokem k nim přišel a povídá: „Jéé, nazdar holky! Vám to teda dneska sluší.“ Jak Sára tak i já jsme se začervenaly jako pěkné uzrálé jablíčko, které zrovna spadlo ze stromu. „Jak bylo v Řecku?“ „Dobře. Znáte to. Sluníčko třicítka ve stínu a moře hodin strávených u vody. No zkrátka to bylo super. Tak kam se půjdeme osvěžit?“ Já jsem navrhla, že bychom mohli jít na nově zrekonstruované koupaliště asi 1,5 kilometr odtud. Libor i Sára souhlasili. Po cestě se Libor (jak jsem očekávala) více bavil se Sárou než se mnou. Venku 30 stupňů a my došli ke koupališti úplně propocení. Paní pokladní nám dala lístky a my jí dali peníze a poděkovali. Pak jsme šli každý do jedné kabinky a odtud konečně do bazénu. Libor jako správný borec udělal salto a skočil do vody. ,,Ach. On je tak hezký a úžasný!“ pomyslela jsem si. A Sára si zřejmě myslela něco podobného, protože se tvářila jako já. Libor k nám připlaval a povídá: „Holky, teď se dívejte, co umím.“ A odplaval na druhý konec koupaliště ke skokánku. Nám se naskytl nádherný pohled na jeho zadní partie. Mezitím už Libor doplaval až ke skokánku a začal lézt na skokánek. Samozřejmě že na ten nejvyšší. Napřed se podíval dolů, ale ani osmimetrová výška ho nezarazila a on neustoupil. Přišel ke kraji, pořádně se odrazil a skočil. Dopadl jako bomba do vody. My jsme mu hlasitě zatleskaly a zapískaly. Vyšel z vody a sedl si vedle nás. Chvíli jsme si povídali o tom, co jsme dělali o prázdninách. Pak Libor znenadání vstal a shodil nás obě do vody. ,,No konečně! Už jste taky ve vodě.“ A skočil za námi. My byly v ten moment pěkně naštvané, tak vypukla vodní bitva. Jako malé děti jsme takhle blbli asi půl hodiny. Pak jsme si všichni dali plavecké závody. Libor nám řekl: „Pojďte holky. Zvu vás na hranolky a limonádu. A platím.“ Libor byl zkrátka gentleman. Po deseti minutách už šel k našemu stolu a nesl troje
hranolky s kečupem, abychom se nehádaly. Pro sebe si koupil kolu a nám koupil citrónové matonky. Začali jsme si povídat a došla řeči na narozeniny. „Mně bude 19. srpna 15,“ povídal Libor. Než jsme dojedli, tak nás Libor pozval ve čtvrtek na svoje narozeniny a my souhlasily. Chvilku všichni počkali a až se nám ty hranolky rozležely, tak jsme se vydali zpět k bazénu. Pak jsme se zase v kabinkách oblékli. Venku povídá Libor: „Tak holky, dneska máme 16. srpna, tak za tři dny u mě.“ Byly čtyři hodiny odpoledne a my jsme šli domů.
Úterý 17. srpna: Ráno jsem vstala kolem sedmé hodiny. Moje máma Ivona se zrovna vrátila z práce. ,,Ahoj mami. Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se. ,,Ahoj Katuško. Ale, vařila jsem až do jedenácté. Do toho zrovna přišel i můj táta Michal. Celá rodina se nasnídala, což bylo docela vzácné, protože byli oba časově vytížení. Asi o půl deváté jsem usedla k počítači a zapnula ICQ a začala si psát s mou nejlepší kamarádkou Sárou. „Tak co Katko? Co dneska spolu podnikneme?“ napsala. „Já nevím. A co třeba si vyrazit na nákupy?“ navrhla jsem. „No, to by šlo! A kam bys chtěla jet?“ zeptala se Sára. Navrhla jsme, že bychom si mohly zajet na nákupy do Vaňkovky. A Sára nebyla proti. Sraz jsme si daly v deset hodin na vlakovém nádraží v Boskovicích. Zakoupily jsme si lístky, označily si je a nastoupily na vlak, který jel do Skalice. Po cestě jsme si moc nepopovídaly, protože do Skalice jezdí starý motorový vlak, který rachotí tak, že ani neslyšíte vlastního slova. Ale naštěstí cesta netrvala nijak dlouho a my pak ve Skalici nastoupily do rychlíku, který zastavoval jen na několika zastávkách a pak až v Brně. Zalezly jsme do prázdného kupé a zatáhly závěsy, aby už nikdo jiný nepřišel. Po cestě jsme si povídaly a zpívaly si písničky z našich oblíbených filmů a muzikálů. Obě jsme byly hudebně nadané a Sára uměla hrát skvěle na kytaru. Slova a sloky písní plynuly rychle jako voda a my najednou musely už vystoupit v Brně na hlavním nádraží.
Odtud jsme šli do Vaňkovky. Nejprve jsme si všechno prohlédly a pak si zašly do New Yorkeru. Tam si Sára vybrala pěknou růžovou minisukni a krásné botasky a lesklými kamínky. Já si tam vybrala riflovou minisukni a červené boty. Šli jsme s tím k pokladně to zaplatit. Po těch nákupech se naše kapesné zmenšilo asi na polovinu. Po takovémhle lítání nám trochu vyhládlo, tak jsme si zašly na lehký salátek. Při jídle trochu pokecaly a probíraly drby. Do Boskovic přijel vlak kolem sedmé hodiny večer.
Středa 18. srpna Tohle ráno bylo jako každé jiné. Umyla jsem se a nasnídala. Najednou mi přišla na mobil esemeska. Psal mi můj starší bratr David. Davidovi je 23 let a před třemi lety odjel na delší pobyt do Anglie. Napsal mi, že přijede za měsíc domů . Měla jsem velkou radost, že se mi vrátí můj bratr a máma byla také ráda. Hned jsem to napsala Sáře a pak jí navrhla, jestli bychom nemohly jít koupit dárky pro Libora. Daly jsme si sraz u Renaultu. A pak šly nakupovat. Nakonec jsme mu dohromady vybraly stříbrný náramek na ruku. Libor si totiž potrpí na třpytivé věcičky. Najednou zase přišla řeč na Libora. Vypadlo ze mě, že jsem do něj zabouchnutá. Sára řekla: ,,Brzdi! Libor se líbí mně a já ho viděla první!“ Začala velká hádka. Já byla naštvaná, a proto jsem se na Sáru rozkřičela: ,,Ty musíš mít vždycky všechno, že?!“ „Né, to není pravda! Proč tady tak jančíš!?“ křičela na mě Sára. Každá z nás šla jiným směrem. Já přišla domů a zabořila hlavu do polštáře a začala brečet. Doma nebyl nikdo, kdo by mě utěšil a o to jsem brečela víc a víc. Z citového vysílení jsem usnula asi na hodinu. Smutek stále nepřešel, a tak jsem sáhla po lžíci a kyblíku se zmrzlinou. To mě už trochu uklidnilo a šla jsem si dnes lehnout dřív.
Čtvrtek 19. srpna Ráno jsem to vše pověděla mámě. Začala mě utěšovat, že se to všechno časem spraví. Trochu mě tím uklidnila. Šla jsem se osvěžit pod sprchu, abych se vzpamatovala. K Liborovi jsem měla jít až ve dvě
hodiny odpoledne a bylo teprve 9 hodin ráno, takže jsem měla ještě hodně času. Dárek pro Libora jsem zabalila do dárkového papíru a napsala štítek: Od Sáry a Katky pro Libora. Pak jsem se k němu vypravila. Libor bydlí na Pískách, takže jsem to měla docela daleko, a proto jsem vyšla dříve, abych to stihla. Libor bydlí v pěkném rodinném domku. Přišla jsem ke dveřím a zazvonila. Otevřela mi Liborova máma Pavla. „Ahoj Káťo,“ pozdravil mě Libor a zeptal se mě: „A kde je Sára, ta ještě nepřišla?“ Procedila jsem mezi zuby, že Sára ještě nepřišla, ale o naší hádce o něho jsem mu nic neřekla. A zrovna, jak jsem dořekla větu, tak zazvonil zvonek. No kdo jiný než Sára. Zeptala jsem se Libora, jestli ještě někdo přijde. Řekl, že ještě přijde náš spolužák a jeho nejlepší kamarád Matěj Šindelka. (Mates je takové různorodé povahy. Někdy je docela vznětlivý a rozčílí ho každá banální věc, ale většinou je s ním docela sranda). Asi po 10 minutách od Sářina příchodu zazvonil Mates u dveří. Za chvilku ještě přišel Liborův taťka Luděk, který nesl krabici s dortem, ale ještě ho neukázal. Po chvíli se ozvala Liborova máma: „Oslava začíná,“ a začala nosit na stůl zákusky, chlebíčky a něco k pití. Povídali jsem si, ale se Sárou jsem po dobu oslavy nikdy přímo nemluvila. A Sára dělala to samé. Za hodinu po bujarém povídání přišla Liborova máma: ,,Tak je čas na oslavencův narozeninový dort.“ Odskočila si do kuchyně a za chvíli se vrátila také s tátou a nesli dort. Všichni jsme mu začali zpívat narozeninovou písničku. Libor se zhluboka nadechl a sfoukl svíčky. Liborův dort byl kávový s bílou čokoládovou polevou. Po sfouknutí přišla řada na rozbalování dárků. Sára kývla hlavou. „Libore, tady máš dárek ode mě a od Katky. Snad se ti bude líbit.“ Libor se vrhl do rozbalení dárku. Uviděl ten stříbrný náramek. Na obličeji se mu vykouzlil široký úsměv. ,,Teda, holky! Fakt díky,“ řekl Libor. Následující pokračování oslavy mělo vskutku veselý průběh. Libor se s každým rozdělil o narozeninový dort. Také o zábavu bylo postaráno. Nakonec už bylo pozdě a já řekla, že už budu muset jít. Se všemi přítomnými jsem se rozloučila, tedy až na Sáru. Doma jsem lehla do postele jako zabitá, protože jsem byl dost unavená.
Dny v srpnu ubíhaly jako voda a než jsem se nadála, tak byl přede mnou 31. srpen. A to znamenalo, že škola je už za dveřmi a hádka se Sárou nebyla vyřešena. Patrik Korčák, 8. E, pracoviště Slovákova
