Otomar Dvořák
k á r b Že ich dědečků v době naš
text © Otomar Dvořák grafická úprava © Kameel Machart ISBN 978-80-87517-92-5
Otomar Dvořák
k á r b e Ž našich dědečků v době
Pár slov na vysvětlenou
V
elké proměny našeho města, k nimž došlo v posledních letech, nás přiměly k úvahám o tom, že jeho původní osobitá tvář, kterou ještě my starší pamatujeme, zůstává nezachycena a systematicky nepopsána. Myslíme si, že by byla velká škoda, kdyby se nevyužila poslední příležitost k uchování vzpomínek na „Žebrák v době našich dědečků“. Hledali jsme, kdo by takovou věc mohl napsat. Pak jsme si uvědomili, že máme mezi našimi rodáky profesionálního spisovatele Otomara Dvořáka, úspěšného autora historických románů i literatury faktu. Jsme rádi, že naši nabídku ochotně přijal a že sepsal vzpomínky na rodné město. Je to pohled subjektivní, pohled romanopisce, v němž se snoubí jeho zážitky s představami a poetickými popisy, ale myslíme si, že tím bude jeho vyprávění pro čtenáře ještě zajímavější. Pan Dvořák se s námi pravidelně scházel, žebrácký místopis jsme společně konzultovali a obohacovali ze vzpomínek dalších zdejších starousedlíků. Doufáme, že tak vznikl plastický obraz nedávné minulosti našeho města, který potěší pamětníky – a mladší generaci poučí o věcech, o nichž mnohdy nemá ani tušení. Redakční rada
Žebrák v roce 1973
8
Slovo na úvod
Čas návratů...
J
Historie Žebráku je samozřejmě dobře zdokumentovaná; poučí nás o ní návštěva místního muzea, které je pobočkou Muzea českého krasu v Berouně, nebo nahlédnutí do pečlivě vedené obecní kroniky. Byla vydána i řada publikací (v posledních letech zejména od autorů Karla Pánka, Vladimíra Beneše a Františka Lorence), které podrobně dokumentují jeho historii od archeologických nálezů pravěkých sídlišť a slavných let, kdy byl Žebrák 7. ledna 1396 povýšen králem Václavem IV. na královské komorní město, přes období úpadku po třicetileté válce a nový rozmach v obrozeneckém 19. století, až po nedávnou současnost. Také zájemci o historii spolků, hasičů, sportovních klubů nebo zdejšího obzvlášť významného a nejdelší tradicí se pyšnícího ochotnického divadelního souboru najdou poučení v četných tématických brožurkách.
e to zvláštní pocit, když se po letech vracím do rodného města. S dojetím poznávám místa obestřená vzpomínkami; napřed je to panoráma okolních vrchů korunované typickou siluetou hradu Točníku, vzápětí i důvěrně známý pohled na centrum Žebráku, na to nakupení střech, sevřené jako v dlani na dně potoční kotliny mezi Kraví hůrkou a Kozlem, s příznačnou dominantou kostelní věže a s lesklým zrcadlem rybníka... Poznávám své město – a současně nepoznávám. Krajina mého dětství byla dočista jiná, vůbec se nekryje s tím, co právě vidím před sebou. Nová výstavba zaplnila někdejší louky, pole a stráně, staré domy jsou bourány nebo přestavovány, dálnice se zařízla do svahu nad městem, stále hustší síť místních komunikací směřuje k rozrůstajícím se sídlům a výrobním halám, zatímco staré, navždy přerušené a už nikam nevedoucí cesty zarůstají. Kdysi významná místa se stávají nenápadnými a ztracenými, nahrazena těmi moderními, která se halasně hlásí o pozornost. Všechno se tu během posledních třiceti let změnilo k nepoznání. Mladá generace, která v Žebráku žije, si tyto změny vlastně ani neuvědomuje; narodila se už do města s novou tváří a bere ho jako samozřejmost. Někdy ti mladí předstírají, že je minulost nezajímá, ale i oni přijdou do věku, kdy začnou hledat své kořeny.
A přesto je zde ještě něco, co „kronikářskou“ historii přesahuje. Když jsem se po letech vracel do rodného města a všiml si, jak radikálně se v krátkém čase proměnilo, uvědomil jsem si, že některé „drobnosti“ mohou být zapomenuty, protože záznamy v oficiálních dokumentech se jimi pro jejich nepatrnost nezabývají. Jenže právě ony dotvářejí kolorit uplynulých časů. Uvědomil jsem si, že máme poslední příležitost zachytit tvář Žebráku, jak ještě vypadala v první polovině 20. století. Odcházejí nám poslední pamětníci, kteří toho hodně zažili a mohli by nám říct leccos za9
jímavého, jenže se jich občas zapomeneme zeptat, pokud to ještě jde, a pak už může být pozdě...
spatří své město jako celek, který neustále roste a jehož jednotlivé tváře se navzájem překrývají a stírají. Co se zdálo neměnné, to mnohdy zmizí dřív, než se nadějeme. Mlhavé otisky minulosti blednou v lidské paměti a jsou odnášeny řekou času, která se nikdy nezastaví.
Jak ale o rodném městě vyprávět? Z kterého konce do něj vstoupit? Čím začít jako tím nejdůležitějším? Dlouho jsem se tím trápil – a pak mě napadlo, že bych mohl město popisovat stejným způsobem, jakým ho poznává dítě, které se v něm narodilo. Napřed důkladně prozkoumá rodný dům a jeho nejbližší okolí, pak podniká odvážné výpravy do dalších ulic, objevuje jednotlivé čtvrti jako tajemné světadíly a zjišťuje, že každá z nich je jiná a má svůj osobitý svéráz. A teprve nakonec, když už dospěje a snad i trochu zmoudří,
Ponořme se tedy do dávných let našich otců, dědečků a pradědečků, nechme na sebe působit tajemného „génia loci“, prožívejme s nimi jejich dny všední i sváteční. Především se však společně projděme po Žebráku, jaký už existuje jen ve vzpomínkách a na několika zažloutlých fotografiích.
Letecký pohled na Žebrák v roce 1930
10
1. kapitola
Zahrada dětství – Volmanův park
M
oje „žebrácká paměť“ začíná takřka symbolicky v místě, které se snad nejvíc změnilo. Najdeme ho na jižním okraji města, za rybniční hrází při silnici na Hořovice, tam, kde se dnes rozkládá průmyslová zóna a dálniční nájezdy. Když se od benzínové pumpy podíváme přes silnici za protilehlý plot a vrátnici, spatříme tam v areálu bývalé továrny TOS (INTOS) jednopatrovou vilu se zajímavě členěnými balkony, terasami a arkýřovými okny. Vyjímá se trochu zvláště a nepatřičně mezi strohými kvádry výrobních hal. Je to zapomenutý svědek jiných časů.
prodal, takže Otakar Volman nakonec zůstal jediným majitelem podniku. Snažil se zvelebit i své rodné město, byl aktivním Sokolem a divadelním ochotníkem, jedno volební období vykonával dokonce funkci žebráckého starosty, pomohl prosadit postavení pomníku M. Jana Husa na náměstí a nemalou částku investoval v Okrašlovacím spolku Česká lípa na zalesnění a parkovou úpravu svahů a nevyužívaných pozemků v okolí. Na svoji nezištnost však dvakrát tvrdě doplatil. Poprvé v době hospodářské krize v roce 1935, kdy
Postavil si ji roku 1927 jako své reprezentativní sídlo Otakar Volman, spolumajitel sousední továrny na obráběcí stroje. V projektu majitelova sídla a zahrady se snoubila inspirace renesančními venkovskými vilami s moderním obdivem k ostře lomeným konstruktivistickým liniím. Autorem projektu byl patrně architekt František Spousta ze Zdic. Ten se tehdy mimo jiné podílel i na záchranné rekonstrukci hradu Točníku, a především vypracoval plán „moderní továrny“, budované již od roku 1912 nad rybničním splavem na polích zakoupených od statkáře Ferdinanda Havlíka. Podnik založili tři podílníci: bratři František a Otakar Volmanové spolu se svým švagrem Ing. Josefem Pössnerem. František Volman zemřel za první světové války v Uhrách, Ing. Pössner svůj podíl od-
Na zahradě Volmanovy vily v roce 1951
11
podniku a ministerstvo hodlá ve vile zřídit učňovskou internátní školu. Majitelově rodině bylo přikázáno, aby objekt urychleně opustila.
kvůli zatížení dluhy a nespláceným zakázkám se továrna dostala do odbytových potíží a soud na firmu uvalil dražbu. Za nejnižší odhadní cenu ji koupil jeho nevlastní bratr Josef Volman z Čelákovic. Dražba se naštěstí nevztahovala na soukromé sídlo, a tak Otakar mohl zůstat ve své vile.
Moje vzpomínky začínají ovšem až mnohem později. Rodičům byl roku 1950 přidělen „prozatímní“ byt ve „znárodněné“ Volmanově vile. Bylo to zvláštní bydlení; vila byla sice vybavena kotelnou ústředního topení, sklepní prádelnou, několika toaletami, umývárnami a koupelnou, jenže se nepočítalo, že její prostory budou rozparcelovány mezi pět až šest různých nájemníků. Na některé se zkrátka něco z příslušenství nedostalo. Pamatuji, že jsme žili v dlouhém pokoji v prvním patře, jehož modré stěny a strop byly pomalovány květinovými koši s rudými růžemi. Z vedlejšího „hudebního salonku“, který si matka upravila na kuchyni, se tam nevcházelo dveřmi, ale dvoudílnými bílými „vraty“ s četnými okénky z mléčného skla. Bylo nutno uchopit je za dvojici mosazných držadel a roztahovat je vší silou do stran, kam se posléze obě křídla váhavě a hřmotně rozjela po kolejničkách, umístěných v podlaze i ve stropě. Veliký pokoj působil prázdným dojmem, náš skrovný nábytek, tedy postel, skříň a prádelník se tam doslova ztrácely.
S podnikáním však musel Otakar Volman začínat znovu od nuly. Napřed jako společník firmy v Praze-Hloubětíně; jakmile získal nějaký kapitál, postavil si na konci své zahrady novou menší továrnu, v níž od roku 1938 začal znovu vyrábět obráběcí stroje (v prvním roce jen se sedmi dělníky!). O všechno opět přišel po roce 1948. Tentokrát mu byla výnosem ministerstva průmyslu „znárodněna“ i zahrada a vila s příslušenstvím s odůvodněním, že jsou nedílnou součástí
Nejlákavější pro mne byla rozlehlá terasa, táhnoucí se ve dvou patrech po jižní a západní straně budovy. Z její horní části se otvíral výhled na okolní park, na protilehlou Nejedlých stodolu a na rybník s koupalištěm; pokud jsme přešli na opačný konec, shlíželi jsme přes koruny stromů na střechy továrních hal s typickými světlíky, které mi připomínaly zuby na pile, a na vysoký cihlový tovární komín, ze kterého se snad nikdy, co pamatuji, nekouřilo. Zato z železného komínku nad slévárnou často šlehal plamen hořících plynů a v noci zářil nad střechami jako tajemná pochodeň.
V zahradě za vilou ve třicátých letech
12
V přízemí jsme na chodbě potkávali hodného a tichého starého pána, „bývalého továrníka“ Otakara Volmana, jehož posmutnělý, rezignovaný úsměv jsme jako děti nemohly chápat. Teprve dnes vím, jaký to pro něj musel být hořký pocit, když se musel dívat, jak jeho sídlo a krásný park jsou záměrně ponechávány napospas nezadržitelnému chátrání. Marně nabádal vedení továrny, že by se mělo dbát na údržbu. Nehodlali se s ním bavit. Jeho vnuk, Otakar Braun, mi vyprávěl: „Děda dostal příkaz k vystěhování, ale on se prostě vzepřel a řekl něco ve smyslu ‚mne odsud dostanete jen násilím‘. Kupodivu ho nechali být a kromě občasných písemných výzev k opuštění objektu, které ignoroval, nic dalšího nepodnikali. S dědou tedy nic nepořídili, ale moji rodiče se v roce 1953 museli vystěhovat do podnájmu ve zchátralém domku se dvěma tmavými místnostmi v dolní části náměstí (čp. 113). Nechápal jsem, proč zrovna my musíme jít pryč, když jiní ve vile zůstávají.“
dací rampa, a vstupoval do stínu několika starých lip. Podél dílenských budov s vysokými tabulkovými okny a střešními světlíky odbočovala z hořovické silnice doleva polní cesta, vedoucí podél zadní strany vrchu Kozlu k Praskolesům. Cesta klesala do úvozu; dnes její trasu přehrazuje budova s plochou střechou, postavená koncem padesátých let pro jídelnu a dělnické šatny. Za touto odbočkou se nacházel hlavní vchod do parku, zeleně natřená železná brána s postranní brankou pro pěší. Chceme-li si představit, jak asi vy-
Nedivím se mu; vždyť pro nás děti, které tu vlastně žily od narození stejně jako on (a stejně jako jemu i nám byly naprosto cizí nějaké politické souvislosti dění), se zarůstající park stal rájem, místem mnoha dobrodružných her, byl pro nás jakousi obdobou kouzelné a tajemné „Zahrady“ z populární Trnkovy knížky. Ani ten „zlý kocour“ tam nechyběl! Dokonce se v jeho houštinách skrývali zajíci a svá hnízdiště tam měli bažanti! Pojďme se pomyslně projít místy, která nebyla ještě nikdy podrobně popsána. Za rybniční hrází a splavem se nacházela původní vrátnice „dolní fabriky“ a vedle ní vjezd do nádvoří. Prostor před vraty, jakési malé náměstíčko, kde parkovala auta, se úžil kolem oploceného nároží, za nímž se zdvíhala zděná naklá-
Pouze na tomto rodinném snímku z archivu O. Brauna zůstala zachycena původní podoba bazénu s vodotryskem a vstupní brána. Vidíme, že okolí přístupové cesty k vile je ještě holé, bez pozdějších mohutně rozrostlých stromů.
13
padala, najdeme dodnes její zmenšenou variantu při plzeňské silnici (naproti řeznictví u Frýbertů), kde tvoří vstup do bývalého parku statkářů Šolců. Tam uvidíme i kousek plotu, tvořeného řadou jakýchsi vztyčených „kopí“, litinových prutů na cihlové podezdívce, zakončených střídavě hroty a liliovitými rozvilinami. Tento druh reprezentativních plotů odvozených z renesance byl velice oblíben na počátku 20. století a lemoval i celou přední část Volmanova parku.
vým pískem a mířila přímo k hlavnímu schodišti vily. Vroubila ji řada třešní a v máji tvořily jejich rozkvetlé větve bělostný baldachýn nad lavičkou, kde se obvykle v podvečer scházely ženy z ubytovaných mladých rodin s kočárky a batolaty. Vlevo od této cesty se tyčily skupiny vzrostlých jehličnanů a okrasných keřů, které stínily okrouhlé vybetonované jezírko se skalkou uprostřed. Do boků skalky byly vsazeny květináče pro vodní rostliny a na jejím vrcholu se zdvíhal kamenný kalich, ze kterého vystřikoval k nebi vodní gejsír. Lépe řečeno, měl vystřikovat, protože za mého dětství už vodotrysk nebyl v provozu a také dno fontány zůstávalo bez vody, vyprahlé a rozpukané.
Po obou stranách zmíněné vstupní brány stály jako velební strážci dva mohutné stromy. Od brány se stáčela v širokém oblouku cesta zpevněná běla-
Na nádrž vzpomíná i Ota Braun: „Občas mi pan Josef Špička, bydlící v přízemí naší bývalé vily, hodný člověk, kterému jsem říkal strejdo, pustil na chvilku večer vodotrysk. Nadšeně jsem se díval na stříkající vodu. Uzávěr byl v šachtě u vstupního schodiště, hned vedle psí boudy, v níž pobýval vlčák s podivným jménem Kluk. Patřil Špičkovům, byl to ostražitý hlídač, ale děti měl rád. Pořád žadonil, abychom mu házeli kamínky, které chytal a zase nám je přinášel.“ Nad nádrží, jako by chtěla milosrdně zakrýt její nahotu, skláněla své převislé nažloutlé větve obrovská smuteční vrba. Ta byla nespornou královnou celé přední části parku. Bohužel, pamatuji i na chvíle, kdy do vykáceného parčíku vjel buldozer. Nebylo pro něj velkým problémem porazit vodotrysk a rozlámat stěny bazénu, ale s vrbou měl těžkou práci. Kmen, zbavený všech větví, dlouho vzdoroval; mám ho před očima, jak se chvěje omotaný řetězy a tažený tím silným strojem, jenž se zlostně vzpínal na prokluzujících železných pásech, než konečně torso vrby s praskotem povolilo a vyvrá-
Volmanova rodina na procházce v ovocném sadu.
14
tilo se. Dlouhé kořeny se vymrštily ve sprškách hlíny jako chapadla obří chobotnice.
loubími nad bílými lavičkami. Nepamatuji už na velký zahradní bazén; v době mého dětství byl dávno rozbořený a rumiště porůstalo náletovými keřovitými jívami, na nichž jsme zjara trhávali „kočičky“. Jednou jsme si tam hráli na archeology a vykopali jsme v nitru houštiny z kypré černé hlíny velké kusy profilovaných kamenných obrubníků, které patrně kdysi lemovaly okraje nádrže. Za zbytkem bazénu se však tehdy ještě zdvíhala v plné kráse skalka, uměle navršený pahorek s velkými balvany, mezi nimiž každé jaro rozkvétaly trsy zplaněných skalniček. Na vrcholu skalky rostly dva smrčky. U příčné cesty za skalkou dotvářela kompozici dvojice vysokých vlašských topolů. Celý tento prostor dnes zaujímá velká výrobní hala.
Na místě někdejšího „předního parčíku“ byla postavena již zmiňovaná „sociální budova“ s jídelnou, dělnickými šatnami a umývárnami. Cesta pokračovala od hlavního vstupního schodiště doleva a stáčela se kolem nároží k zadnímu vchodu, jenž byl podobný, ale ve skromnějším provedení. To byl „služební vchod“ pro zaměstnance. Naproti němu bychom spatřili samostatně ohrazený dvorek se studnou a přízemním domečkem, jenž sloužil jako obydlí zahradníka. Dlouhá léta tam s rodinou bydlíval zaměstnanec TOSu pan Steiner. Z pravé strany ke dvorku přiléhaly kůlny, lemované zezadu dlouhým skleníkem. Steinerův dospívající syn Franta v něm pěstoval kaktusy a jeho rozsáhlá sbírka byla opravdu pozoruhodná; nám připadalo, že je to kus exotické pouště, o jaké jsme čítali v dobrodružných románech. Za skleníkem na vyvýšené terase, kam se vystupovalo po několika cihlových schůdcích, bylo možno rozeznat obrysy někdejších zeleninových záhonů. Z trávy tam každoročně vyrůstala nezdolná pažitka a narudlé listy rebarbory. Navazující ovocný sad byl rozbujelý a zplanělý, ale jabloně, hrušně, blumy, ryngle, rybízy a angrešty stále plodily.
Zadní část zahrady ve směru na Hořovice přecházela v „lesík“, ve skutečnou imitaci smíšeného lesa se statnými smrky, jedlemi, borovicemi, buky a duby, mezi nimiž se samy uchytily nové semenáčky a vytvá-
Okna a terasy v zadní část vily poskytovaly výhledy do centrálního parku, rozvrženého podle francouzského systému geometrických zahrad. Čtveřice cest lemovaných růžemi a pivoňkami stoupala do mírného svahu (směrem k Hořovicím) a byla třikrát přeťata příčnými cestami. Tyto linie dělily zahradu na velké obdélníky travnatých lučních ploch a květinových záhonů s malebně rozesetými skupinkami listnatých a jehličnatých stromů a s odpočinkovými
Pohled z horní terasy vily do zahrady ve směru k Hořovicům
15
řely místy husté mlází. Do zeleného šera lesíku jsme jako děti chodívaly jen občas a s velkým strachem. Bylo to tam velmi tajemné, mechem tam obrůstaly jakési podstavce dávno svržených soch, v temném koutě se skrýval dřevěný altán s ozdobně vyřezávanými sloupky, z neznámých důvodů zaplněný zatuchlým senem. Lesík končil drátěným oplocením s otvíratelnými vraty, za nímž bylo nádvoří horní továrny (za našich časů se jí říkalo „montáž“, protože se tam obráběcí stroje „montovaly“ z jednotlivých součástek dohromady). Za tímto plotem na nás zuřivě štěkával zlý vlčák, hlídající vrátnici, a nám připadal jako „pes baskervillský“. Jeho přítomnost mnohonásobně zvyšovala hrůznost lesíku. Z vlhkého jehličí tam také rašily jedovaté houby, zelené, bílé i zlověstně skvrnité. Raději jsme se co nejrychleji vraceli na sluncem prozářenou louku.
zahrady. Začínala zcela nenápadně a mělce u železného křížku při odbočce do Sedlce, ale jak postupovala k Žebráku, zařezávala se stále hlouběji, až nakonec vyúsťovala v malém, rákosím porostlém močálu u dolní továrny, kousek za zahradníkovým domkem. Ve stínu mohutného smrku stála nahoře za plotem zahrady, nad schůdky u zadní vstupní branky, bývalá garáž Volmanů, v níž byly umístěny „agregáty“ – dva naftové motory, pohánějící dynama na výrobu elektřiny, což bylo v době častých výpadků ve veřejných rozvodech pro továrnu nezbytné. Cesta vedoucí roklí se nad začátkem mokřiny zařezávala vpravo do bočního svahu, aby se jí vyhnula, a hned za močálem se napo-
Zalévání zahrady bylo řešeno řadou hydrantů, jejichž železné poklopy se táhly v pravidelných rozestupech kolem levé krajní cesty. Kohouty už byly dávno zarezlé, ale ve vybetonovaných šachtičkách se držela dešťová voda a žily tam žáby a čolci, které jsme s oblibou chodívali lovit. Zahradu ohraničoval rozbujelý a neudržovaný živý plot, v jehož nitru se skrývala rezavá drátěnka. Mohli jste ho zvenčí spatřit hned za travnatým příkopem podél silnice do Hořovic. Obdobné ohraničení pozemku živým plotem se nacházelo i na protilehlé východní straně. Tam jsme měli houštím prolámané „tajné tunýlky“, na jejichž koncích jsme prolézali dírami ve zpuchřelé drátěnce a spouštěli se příkrým svahem do hlubokého úvozu. Byla to zvláštní rokle, jež vedla téměř rovnoběžně s hořovickou silnicí a vlastně spolu s ní vyznačovala v terénu prostor Volmanovy 16
jovala na již zmiňovanou cestu, vedoucí podél tovární haly od rybníka do polí za Kozlem. Možná šlo o zbytky zaniklé středověké spojnice.
nými stromy: jabloněmi, hrušněmi a švestkami. Téhle rokli se říkalo Děkanka. Prý podle přilehlých polí, která kdysi patřívala k žebráckému děkanství. Sad v Děkance býval majetkem města, později ho měla v užívání Volmanova rodina, ovšem v době, kdy jsme sem podnikali výpravy, už ovoce nikdo nečesal, a co jsme nestačili sníst, to shnilo v trávě.
Rokle také sbírala vlhkost z okolí a za bouřek či velkých dešťů v ní zurčel dost divoký potůček. Její ploché dno s vyšlapanou pěšinou i svahy úvalu, jež nesly zjevné stopy umělých úprav, byly porostlé ovoc-
Volmanova továrna, slévárna, vila a park v původní kráse z roku 1928. Vidíme i Nejedlých stodolu s deputátnickým domkem a rybník (dosud bez koupaliště).
17
2. kapitola
Tajemství Mlýnského rybníka
Ž
ebrácký rybník je nedílnou součástí mých nejrannějších vzpomínek. Ležíval před námi při pohledu z horní terasy Volmanovy vily jako veliké zrcadlo, v němž se odrážela modř nebe; někdy se ovšem zachmuřil pod nízkými oblaky a zpěněnými vlnami dorážel na hráz, a jindy zase žhnul, jako by byl plný ohně a krve – to, když slunce zrovna zapadalo v červáncích nad lesem Opyšem. Skoro polovinu jeho rozlohy zabíraly bujné rákosiny, které zněly kácháním divokých kačen a lysek. Z vody trčely zvláštní hromádky, jako by tam někdo přenesl z louky kupky sena; to byly zásobárny ondater, které si tito vodní hlodavci stavěli ze suchého rákosu a pod hladinou do nich měli skryté vchody. Když hrabě Coloredo - Mansfeld vysadil v 19. století několik párů amerických ondater v zámeckém rybníku na Dobříši, patrně netušil, co tím způsobí. Ondatry nepotřebovaly ani sto let, aby se rozšířily po celé Evropě! Žebráčtí myslivci je chodívali střílet, neboť mívaly ceněnou kožešinu. Vytratily se, když jim zdejší rybník přestal poskytovat vhodné podmínky k životu.
teplých letních nocí rozléhaly celým městem, ale my je mívali „z první ruky“. Rodiče se zlobili, že se při tom rámusu nedá spát, ale já měl rád to mnohohlasé kvákání, nesoucí se otevřeným oknem od rybníka, kde se nad stříbřitou hladinou vznášel velikánský měsíční úplněk.
Vzpomínám, že když rybník začínal povážlivě zarůstat, vyplula na něj speciální žací loď, jakýsi „vodní kombajn“. Rákosiny a rozlehlé mokřiny na jeho jihozápadních březích byly učiněným rájem pro stovky žab, které už koncem května začínaly se svými vášnivými skřehotavými projevy. Žabí koncerty se za
Pohled přes Mlýnský rybník směrem ke hrázi z cesty ke Štilci
18
Dnes se Mlýnský rybník spíše podobá nějaké technické nádrži; jeho břehy nejsou nejlepším místem pro romantické procházky. Kdysi tomu ale bývalo jinak.
zámkem. Za nimi se skrývalo záhadné tajemství dřevěné chaloupky, stojící na omšelých, zeleným slizem pokrytých kůlech, které stoupaly přímo z vody. Věřil jsem, že v ní bydlí hastrman. Škoda, že to nebyla pravda; uvnitř se nacházel „haltýř“, speciální rybářské zařízení, jakási spouštěcí klec, ovládaná klikou pomocí ozubených kol a trnů (podobně jako stavidlo na hrázi). Za laťkovou mříží chovali rybáři mladé rybky, chráněné tady před útoky vodních dravců.
Rybník vznikl na Žebráckém potoce (zvaném též Mlýnský nebo Stroupinský) v roce 1549, jak o tom svědčí úřední svolení, vydané tehdy zástavním pánem hradu Točníku Janem z Valdštejna. Nový rybník měl sloužit jako zásobárna vody pro město, jako zdroj pohonné síly pro mlýn a v neposlední řadě k chovu ryb. Místo k jeho založení bylo vybráno tam, kde potok, doposud líně meandrující v plochých bažinatých loukách, náhle vtékal pod skalnatý výběžek dlouhého hřbetu Kozlu, zrychloval svůj tok a hnal se roklí mezi strmým srázem vpravo a městskými hradbami vlevo. Šlo o nákladné dílo; musela být nasypána a důkladně upěchována hráz o výšce kolem tří až čtyř metrů. Málokdo si uvědomuje, že i násep, po němž vede silnice do Hořovic, je součástí oné rybniční hráze; na původní úrovni terénu stojíme teprve na parkovišti před obchodním domem Jednoty (ačkoliv i tento prostor byl při svém zarovnávání o něco zvýšen navážkami). Právě tudy vedlo kdysi původní koryto potoka; když odtud vyjdeme po schůdcích na korunu hráze, ocitneme se u zvláštního dřevěného domku, postaveného na kovovém můstku nad hladinou. Slouží jako sklad potřeb pro rybáře. Nedaleko od něj ústí potrubí, jímž byla přiváděna voda na lopatky mlýnského kola. Její množství se dalo regulovat prkenným šoupátkem, zvaným „čap“. Proto se tomuto místu říká „V čapu“.
U čapu má rybník největší hloubku (údajně skoro tři metry) a při vypouštění právě tady zůstane nádržka zvaná sádka, do níž se stáhnou ryby z celého rybníka – proto byl „čap“ při podzimním výlovu důležitým místem, kde rybáři zatahovali sítě, vážili své úlovky a plnili jimi připravené kádě. Podle vyprávění paní Jarmily Milkové byla v těchto místech vedle mlýna louka zvaná Na sádce, přes kterou v době výlovu rybáři vypouštěli přebytečnou vodu z kádí a žlabů, umístěných na vrcholu hráze. Na tuhle chvíli číhala spousta místních obyvatel, zejména mládeže, protože v té vylévané vodě se mrskaly drobnější rybky, které se stávaly jejich kořistí. Během léta zřizoval pan Zachar u „čapu“ plovárnu, určenou pro dobré plavce, kteří si tady mohli zaskákat z prkna po hlavě do vody, aniž by se museli bát úrazu. Skupiny dospívající mládeže se opalovaly na prkenném molu nad vodou, na něž se chodilo po dlouhé lávce, i na travnaté hrázi, a bývalo tu prý velmi veselo. Za mého dětství nám rodiče koupání U čapu zakazovali, říkali, že se tam točí vír a může nás snadno stáhnout ke dnu. Že by přece jen vodník? Je ale pravdou, že právě tady se v roce 1976 utopil devítiletý chlapec.
Jako dítě jsem s posvátnou bázní nahlížel průsekem v křovinách, jimiž tehdy vrchol hráze porůstal. Vídal jsem dřevěnou lávku ze dvou houpavých prken, vedoucí ke dvířkům, opatřeným důkladným visacím 19
Odvážlivci stejně z dřevěné lávky u rybářského domečku skákali. Vzpomínám na skutečné kaskadéry, kteří předváděli své umění na stavidlech u splavu. Někteří to dokonce brali s rozběhem, až z druhé strany silnice, vždycky se rozhlédli, jestli nejede auto, a pak utíkali ke stavidlu, vyšvihli se na jeho zábradlí a vrhli se tak daleko, aby dopadli až za ochranná česla, což byly kovové hřebeny s dřevěnou lávkou nahoře, které zabraňovaly, aby ryby neproplouvaly propustí a splavem do potoka.
nici přistavovala betonová lávka pro pěší. Během této stavby se dost podstatně změnil celý charakter splavu. Romanticky působící jezírko, sevřené skalami, a dokonce s balvanitým ostrůvkem, do něhož z mechem obrostlého „schodu“ zurčivě padaly stříbrné vodní šňůrky, se stalo jen nostalgickou vzpomínkou. Snad jenom dramatické chvíle za velké vody nebo při vypouštění rybníka, kdy se splav mění ve řvoucí kotel, do něhož se řítí malá obdoba „Niagary“ a zpěněná vodní tříšť stříká až na silnici, mají ještě v současnosti svoji obdobu. Jinak se však rokle pod splavem stala v průběhu času nevábnou stokou, jejíž levá strana je navíc po stavbě obchodního domu zasypána sutí, takže geologové mohou jen s velkými obtížemi studovat na zdejším skalním výchozu originální odkryv šikmo uložených vrstev jemných břidlic, takzvaných jílovců a prachovců, ačkoliv ho mají zapsaný v seznamu významných lokalit.
Rybniční odtok byl záměrně zvolen přes výběžek břidličnaté skály, kde voda padala romantickým vodopádem do soutěsky, patrně uměle vylámané. Domnívám se, že stavitelé rybníka právě odtud brali kámen na obložení a zpevnění hráze a pak tento lom využili k odvádění přebytečné vody. Přírodní útes dozdili velkými kvádry a podél stavidla sklenuli nad vodopádem můstek. Jeho kamenný oblouk byl později nahrazen železobetonovými překlady. Právě v době mého dětství (někdy v roce 1959) se k nebezpečně úzké sil-
Mezi splavem a starou vrátnicí můžeme dodnes odbočit na cestu, vinoucí se kolem zadního traktu továrny; stíní ji rozložité akáty a hluboko dole pod příkrým srázem pokračuje tok potoka. Tahle široká cesta však brzy končí, stoupá po náspu k vratům do svažité zahrady. Nahoře se blýská prosklené průčelí další vily, modernější než je ta Volmanova, s typickými architektonickými prvky prvorepublikového konstruktivismu. Tuto vilu si postavil další ze spoluzakladatelů továrny, Volmanův švagr Ing. Josef Pössner. Hlavní vjezd do Pössnerovy vily vedl původně z opačné strany, vlastně areálem podniku, přes tovární nádvoří za slévárnou, ale když jim tuto trasu znárodněná továrna odřízla, museli si nechat zbudovat nový přístup. Ve stráni zahrady museli kvůli tomu prokopat hluboký zářez, právě v místech, kde původně mívali
Takto romanticky vyhlížel rybniční splav ještě v roce 1897.
20
jen zahradní branku. Vzpomínám, že k ní vedlo malebné schodiště. U něj tehdy také končívala širší cesta; dál už terasou ve svahu pokračovala jen úzká pěšina, mizela v zeleném šeru mezi rozpukanými kmeny akátů a pouhý pohled na ni vyvolával vzrušující mrazení v zádech. Vězelo v ní silné pokušení...
mi terasami z kmínků, za něž navršili zeminu a vysázeli habry, břízy, borovice a především akáty. Mohutné kořeny akátů pronikly do hloubky a zpevnily stráň, bohaté hrozny jejich bílých květů naplnily červnové podvečery opojnou vůní; akátová alej kolem pěšiny se stala jedinečnou pastvinou včel a tak není divu, že péči o ni později převzal včelařský spolek. Také se sem chodívalo na houby, hojně tady rostly bedly. A za vlahých letních nocí kolem svátku sv. Jana Křtitele provozovaly na Hájku světlušky své zásnubní tance; vypadalo to, jako by nad strání i pěšinkou poletovaly spousty zelenavých jisker.
Jako děti jsme totiž měly od rodičů přísně zakázáno chodit po cestičce přes Hájek. Důvod byl zcela jasný: stráň se sesouvala, místy sahaly propady až za půlku pěšinky, a člověk když chtěl projít, musel po kluzkém svahu obcházet zubaté okraje jam, pod nimiž se otvíraly propasti – téměř kolmé srázy až dolů k potoku. Obnažené kořeny akátů visely v prázdnu jako kroutící se hadi. Kdosi sice díry překryl lávkami z kmínků a větví, ale ty už tehdy byly natolik zpuchřelé a zrádné, že spíše připomínaly primitivní pasti z Buriánových ilustrací k populárnímu románu „Lovci mamutů“. Zákeřné díry jsme měli přesně spočítané; celkem jich bylo asi pět, nejzlověstnější byla druhá a třetí. Z toho je vám asi jasné, že jsme sem navzdory zákazům potají chodili; kdo směle prošel po Hájku od Pössnerů až nad pivovar, získal pomyslného „bobříka odvahy“
Až do druhé světové války byla prováděna pravidelná údržba; poté Hájek začal pustnout, akáty se rozbujely v trnité houštiny, terasy narušené dešťovou vodou se na mnoha místech propadly a sesuly. Dnes na Hájku „pasti na mamuty“ nenajdete, pěšinka byla vyspravena a místy je terasa s akátovou alejí rozšířena nějakými navážkami. Zato louka, stou-
Přitom toto zákoutí se kdysi hojně využívalo k nedělním rodinným procházkám a mileneckým schůzkám; ještě v první půlce 20. století bylo považováno za jedno z nejkrásnějších v okolí města. Vzniklo z vyprahlého břidlicového srázu na úpatí vrchu Kozlu, jenž byl podmílán potokem, a proto se vyznačoval značnou nestabilitou. Při deštích ho také silně narušovaly stékající vodní stružky. Členové žebráckého Okrašlovacího spolku Česká lípa však dokázali proměnit neutěšené místo v romantický park. Někdy po roce 1913 rozčlenili svah několika přírodně vyhlížející-
Koryto potoka pod Hájkem
21
pající nad Hájkem k vrcholu Kozlu, přestala být sečena, zarůstá křovinami a mladými agresivními akáty. Pokud se přírodě ponechá prostor, jednou tady vznikne hustý les, sahající až k hvězdárně. A ještě jedna zajímavost: na nejvyšším bodě hřebenu, někde mezi dnešní Pössnerovou vilou a hvězdárnou roztáčel ve středověku své lopatky dřevěný větrný mlýn, nazývaný Větrák. Bližší popis se nezachoval, ale nepochybně musela jeho silueta nad městem působit impozantně, dodávala Žebráku něco z nálady, kterou známe z obrazů starých holandských mistrů.
ního mlýna. Až k silnici sahal plot z litinových tyčí a za ním spadal dolů zhruba dvoumetrový vyzděný taras. Mlýnské nádvoří bylo pod úrovní silnice, obepínal ho blok staveb ve tvaru pokrouceného „U“, otevřený směrem k rybníku. Vzadu se tyčily dva cihlové komíny, jeden vyšší, druhý nižší. Obě krajní budovy si ještě zachovávaly malebné prvky empírového slohu z počátku 19. století. Zejména mě jako kluka fascinovaly velké a při všech opravách fasády pietně obnovované sluneční hodiny, které dominovaly na jižní, do nádvoří obrácené stěně. Za jasných dnů ukazoval stín tyče velice přesně čas, napsaný na omítce římskými číslicemi.
Vraťme se zpátky k rybníku a podívejme se, co kdysi bývalo na protější straně rybničního stavidla. Za skalnatým kotlem splavu, tam, kde nás dnes vede chodník nad parkovištěm „supermaketu“, jsme chodívali k městu po písčité krajnici asfaltky kolem vod-
Mlýn měl starou tradici, vznikl v 16. století současně s rybníkem, ale v průběhu let byl mnohokrát přestavován, prošel renesanční, barokní a posléze klasicistní podobou. V roce 1905 ho zakoupil František Volman a přemístil sem z Plzeňské ulice (čp. 25) svoji dílnu na obráběcí stroje, kterou v prostorách mlýna rozšířil na opravdickou továrnu o padesáti zaměstnancích. Volmanova továrna tady měla svoje hlavní sídlo (včetně slévárny) až do doby, než byl dokončen nový „moderní podnik“ nahoře nad splavem (tedy do r. 1912). Mlýn ale i poté zůstal součástí Volmanova závodu; bývala tu slévárna a vodní kolo v mlýnici roztáčelo řemeny transmisí, pohánějících obráběcí stroje. V době první světové války se mlýn nakrátko vrátil i k mletí mouky. Po znárodnění podniku zde vznikla opravna strojů a expediční sklad. Při silnici vedle mlýna zabíral podstatnou část bývalé louky Na sádce areál továrních garáží. Tady parkovaly nákladní automobily a pozoruhodné elektrokáry, nákladní vozítka, poháněná akumulátorem, jejichž řidič stál na stupačce za nákladním prostorem
Budova bývalého mlýna pod rybniční hrází
22
byl veden potrubím pod silnicí a sádkovou loukou. Ve středověku však nejspíš tekla voda na vantroky mlýnského kola otevřeným korytem. Tahle strouha musela být tehdy přemostěno nějakou lávkou. Kudy se ale původně ke mlýnu jezdilo? Nejspíš po cestě podél potoka od dnešní Pivovarské ulice. Ještě větší záhadou je pro mne otázka, kudy vedla cesta do Hořovic? Musela odbočovat někde mimo hrazené město, neboť záznamy uvádějí v jeho hradbách jen tři brány: Pražskou, Plzeňskou a Hradskou. O Hořovické bráně nikdo nemluví. Je dost pravděpodobné, že do Hořovic se za časů krále Václava IV. jezdívalo přes Chlustinu, Sedlec a Praskolesy. Po založení rybníka‚ tedy v 17. století, mohla už být odbočka k Hořovicím vedena podél rybniční hráze a napojovat se za Plzeňskou bránou na hlavní cestu zhruba tam, co dnes.
a řídil je pomocí dvou pákových madel. Tyhle vozíky sloužily k převážení beden s různými součástkami v celém rozlehlém prostoru TOSu, od mlýna až po „horní továrnu – montáž“. V garážích také parkoval tovární autobus značky Henschel, který tu zůstal po Němcích, se štikovitým „čenichem“ a s trubkovým žebříčkem, vedoucím po zadní straně na střechu, kam se do ohrádky ukládaly kufry a zavazadla. Vzpomínám, že se nevešel do garáže a půlka ho koukala ven. V tomhle autobusu nás řidič pan Lukavský vozíval na školní výlety, na chatu ve Skryjích nebo v zimě na horskou chatu v Krkonoších. Velmi zajímavá byla „garáž pro jízdní kola“. Tvořila ji podlouhlá obloukovitá stříška z plechu, kryjící železnou konstrukci se šikmými žlábky, do nichž se kola vsadila a připoutala řetízkem, který se zamkl visacím zámečkem. Jízdních kol tady byly snad stovky, všech možných druhů, ale nic ze sportovní elegance, kterou známe dnes; základ všech bicyklů tvořily masivní železné rámy, široká řidítka a na nich obrovský zvonek, který už zdaleka varovně řinčel. Tehdy ještě dělníci z širokého okolí dojížděli do práce na kolech. Motorky vlastnilo v padesátých letech jen pár bohatších mladých frajerů (každý jim záviděl, když se proháněli na „kejvačce“ a děsili lidi kvákající balónkovou houkačkou) a auto měl snad jen ředitel továrny – a to ještě služební. Jako rarita dlouho stálo v koutě jedné garáže válečné auto na dřevoplyn; místo zadního kufru mělo kotel, ve kterém se rozdělal oheň, a během jízdy se pilně přikládala buková polena. Připadalo mi, že je to jakýsi kříženec auta a lokomotivy. Tímto způsobem se během války řešil nedostatek benzínu. Ve mlýně se mlelo obilí ještě za první světové války, každopádně vodní kolo firma Volman používala k pohonu strojů a později k výrobě elektřiny. Náhon
Vnější část mlýna ve směru ke garážím
23
cesty u potoka jako výmluvný svědek „žebráckého tsunami“ čelní stěna koželužny, kterou majitelé proměnili v ohradní zeď. Domovní dveře pak sloužily jako vstupní branka do zahrady, a vedle nich nás na stěně vzrušovaly dobře rozeznatelné obrysy zazděných oken. Dnes už po někdejší koželužně nenajdeme sebemenší stopu.
Mlýnská strouha se za dob mého mládí tajemně zjevovala z podzemí až vzadu za mlýnem, tekla tam vyzděným korytem ve stínu kaštanů, lip, topolů a vrb, které tvořily jakýsi malý hájek kolem zbytku „sádkové loučky“, kde později stávala dřevěná dělnická ubytovna, takzvaný „válečný barák“. Byl postaven jako ubytovna pro svobodné dělníky bez rodin. Po pár desítkách metrů se strouha opět spojila s hlavním tokem potoka. V těchto místech byla v šedesátých letech postavena čistička.
Z někdejšího „podhájeckého“ předměstí přežíval za mého mládí (a stojí tu dodnes) především starobylý jednopatrový dům Františka Lívanského. V paměti mi také utkvěla přízemní chaloupka paní Plevové, především proto, že měla na druhé straně cesty, na plošince nad potokem ve stínu Hájku malou, plůtkem obehnanou zeleninovou zahrádku. Tenhle domeček byl zbourán, právě tak jako klasicistní věžovitá stavba trafostanice, která se tyčila u zahradní zdi řezníka Mojžíše (právě tudy vedl kdysi do města přes sráz Hájku a přes potok první a jediný elektrický přívod vysokého napětí). Poslední jednopatrový domek zůstal dodnes na nároží Pivovarské ulice; ten byl kdysi součástí mýdlovarny pana Zachara, později patřil Kovodružstvu a bydleli v něm různí nájemníci.
Blátivou cestou, pokračující pod strmým srázem Hájku mezi zadními ploty zahrad a potokem, se dalo dojít až k pivovaru. Kdysi tuto cestu lemovalo několik chalup, jakési vesnicky vyhlížející chudé předměstí. V 19. století bychom tu našli i koželužnu (v zahradě nynějšího domu čp. 23). Pak ovšem přišla ničivá povodeň v roce 1872, kdy po prudké bouři se protrhla hráz přeplněného rybníka. Pod srázem Hájku proletěla několikametrová „přílivová vlna“ a smetla tuto část města tak důkladně, že už nebyla nikdy obnovena v původním rozsahu. Ještě dlouho poté stála podél
Řeklo by se zapomenutý kout, a přesto tady bývalo ještě počátkem 20. století velice rušno, protože za domem čp. 25 dýmala stará Volmanova slévárna a po cestě kolem potoka se vozily odlitky do dílen ve mlýně. Po zrušení slévárny koupil pozemek soused Ota Lívanský a připojil ho ke svému domu čp. 24. Založil tam zahradu; paní Stolzová vzpomíná, že ještě mnoho let potom nacházel při rytí v zemi kusy litiny a říkal, že na tom vydělal, protože vyorané železo výhodně prodával kovářům. Jako děti jsme ulicí pod Hájkem nerady chodívaly; bály jsme se totiž velkých hejn zlověstně syčících
Mlýnská ulice pod Hájkem
24
husí, které sem majitelé pouštěli, aby se napásly a vykoupaly v potoce.
my kluci jsme si spíše představovali, že je to pravá „mexická kantýna“, kde popíjejí pastevci se sombrery staženými do očí a s kolty proklatě nízko. Chodívali jsme tam s bandičkami pro polévku a s kastrůlky pro knedlíky s omáčkou; byla to totiž jídelna pro zaměstnance protilehlé továrny a my, jako rodinní příslušníci, měli také nárok na levné stravenky. V úzké chodbě byla vlevo za stahovacím okénkem malá prodejna lahůdek, vpravo vchod do kuchyně; létacími dveřmi v čele chodbičky se vcházelo do jídelny s dlouhými stoly a okénkem pro výdej obědů. V zadním sále, navazujícím na jídelnu, se hrával stolní tenis. Když byla později postavena nová zděná jídelna v parku u vily, skončila sláva dřevěné kantýny. Byla rozebrána a odvezena do Skryjí k řece Berounce, kde posloužila jako první patro odborářské rekreační chaty.
Na naší pomyslné procházce také raději ustoupíme před bojovnými husami a vrátíme se ještě jednou zpátky k rybníku, abychom si prohlédli nábřeží nad splavem (přímo naproti Volmanově továrně), které bylo počátkem 20. století péčí Okrašlovacího spolku Česká lípa velmi malebně upraveno. Rybniční břeh byl vyzděn přírodním kamenem; poblíž stavidla vedly k vodě úzké schůdky. Blízko nich se zdvíhal kandelábr veřejného osvětlení, zahnutý jako labutí krk a zakončený širokým plechovým stínidlem. Za nocí vrhal kužel nažloutlého světla na stavidlo, silnici a blyskotající rybniční hladinu. Kolem žárovky vířila mračna komárů a můr – a také se tam neslyšně míhali hbití netopýři, kteří je lovili. Všechno ostatní se ztrácelo v temnotách. Připomínalo mi to kulisy na divadelním jevišti, nasvícené jediným reflektorem.
Podél kantýny vedl travnatý silniční příkop; vzpomínám, že z okraje příkopu trčel nachýlený kamenný podstavec, což byl jediný zbytek po litinovém křížku, který nějací vandalové odlomili. O kus dál odbočovala vpravo přes můstek široká prašná cesta a rozšiřovala se v plácek před hlavním vstupem na koupaliště (plovárnu). Bylo založeno a udržováno sportovním klubem S. K. Žebrák a na jeho koncepci se podílel Josef Volman; určité architektonické prvky vstupní brány a dalších staveb byly shodné se stylem brány, tribuny a šaten fotbalového hřiště u Riegrova háje.
Hlavní ozdobou nábřeží bylo stromořadí, skládající se z osmi vysokých, štíhlých vlašských topolů. V jejich stínu se skrývaly lavičky, nabízející malebné výhledy na rybník. Před topoly lemovala břeh cestička, dlážděná nepravidelnými kameny. Ta končila u plotu koupaliště, které později zabralo část upraveného nábřeží. Ve všední dny v poledne tady bývalo docela rušno; chlapi v montérkách nás někdy učili házet placatými kamínky správné „žabky“, ale většinou směřovali po vrzajících dřevěných schůdcích do dveří „kantýny“, což byla dlouhá dřevěná budova na cihlové podezdívce, jejíž stěny, tvořené žlutě lakovanými prkny, se táhly podél hořovické silnice. Byla postavena ve stejném stylu jako dělnická ubytovna pod mlýnem. Takřka trvale se z ní linula vůně smažené cibulky a koření maggi. Trochu to připomínalo horskou chatu;
Okénko pokladny, umístěné na boku dřevěné brány, se už tehdy nevyužívalo; postarší pan Kokstein ve vestě s řetízkem, s kalhotami na šle, s opáleným břichem vystupujícím z rozhalené košile a v bílé čepici s průhledným štítkem ze zelené slídy, seděl na skládací stoličce před svým „kamrlíkem“ a důsledně vybíral po koruně. Za šatnu chtěl dokonce nekřesťanské tři 25
Velcí frajeři se často sázeli, že přeplavou na druhý břeh, až ke kovárně nebo k zahrádkářské kolonii pod plzeňskou silnicí; uznání si však zasloužil i ten, kdo doplaval ke kůlu, trčícímu z vody uprostřed rybníka. Nevím, proč tam onen kůl býval; snad šlo o nějakou rybářskou orientační značku. Plavba přes rybník však vyžadovala otrlé povahy, protože v jeho „necivilizovaných“ částech se plavec často střetl s ostrůvky vodních rostlin, dlouhých zelených řas, které se uměly nepříjemně omotávat kolem rukou a nohou. Proslulou plavkyní byla paní Pössnerová z nedaleké vily, kterou, coby vyznavačku radikálního otužování, jste mohli spatřit již v dubnu, jak ráznými tempy čeří hladinu liduprázdného rybníka, zatímco zvědavci, zastavující se na hrázi, drkotali zuby a choulili se do kabátů.
koruny, a tak jsme se raději obešli bez ní a převlékali se za kmenem topolu. Neušla mu ani naše snaha proniknout na koupaliště přes vodu, plaváním od hráze. Měl dokonalý přehled a okamžitě v hemžení naháčů rozeznal neplatiče. Míval také na prodej žlutou limonádu a pro dospělé lahvové pivo. Jádro koupaliště tvořila pěkně posečená louka, která byla z jižní strany lemována kabinkami šaten s očíslovanými dvířky; za nimi začínal kuželník, dlouhá chodba se střechou na dřevěných sloupcích a s ozdobným zábradlím, která se na konci rozšiřovala do jakéhosi altánku, kde byly na podlaze značky pro rozestavení kuželek. Koule se vracely podél stěny, běžely samy důmyslným dřevěným žlabem. Za kuželníkem se ještě nacházelo nevábně páchnoucí zákoutí se suchým záchodem.
Celý areál koupaliště byl vybudován ve stylu prvorepublikových plováren, oněch „žlutých lázní“ s dřevěnými šatnami a pavilónky, jak je známe ze starých filmů. Vládl tady duch Vančurova „Rozmarného léta“. Paní Milková vzpomíná, jak se na žebráckém koupališti kdysi půjčovaly k projížďkám po rybníce lodičky, dokonce i sportovní „maňasy“. To jsem nezažil; my jsme podnikali průzkumné plavby na staré rozeschlé pramici, kterou tu po celý rok nechávali rybáři. Odstrkovali jsme se bidlem, které nám občas uvízlo v bahně a nemohli jsme ho vytáhnout; člun také povážlivě nabíral vodu a nebylo vůbec jisté, jestli dosáhneme břehu dřív, než naše plavidlo půjde ke dnu. Kdyby tehdy naši rodiče věděli, co podnikáme, nejspíš by je ranila mrtvice.
Ze strany od stavidla zasahovalo do koupaliště vyzděné nábřeží s několika topoly; tady si rozprostírali deky ti, kdo hledali stín. Pro milovníky opalování naopak sloužilo veliké dřevěné plato, jež patrně kdysi mívalo využití jako taneční parket nebo pódium. Povlovný vstup do vody se otvíral v místech, kde končilo vyzděné nábřeží. Vypadal jako malá imitace pláže. Tvořil ho jemný říční písek; každé jaro ho sem přivážely z nějaké pískovny tovární náklaďáky. Písčina zvolna sestupovala do vody; na mělčince se ráchali mrňousové, ale odvážní „mazáci“ směle kráčeli dál, protože písčité dno pokračovalo až někam do hloubky kolem 160 cm. Tam už člověk cítil pod nohama hrubší kamínky. Stačilo udělat ještě pár kroků, nebo odbočit od koridoru pláže doleva směrem k výběžkům rákosin – a rázem jste se propadli až nad kotníky do měkoučkého, odporně slizkého bahna.
Jeden svérázný mladý tramp se dokonce přes celé léto ubytovával na rybníce. Jako útočiště mu sloužil přístřešek, postavený na připoutaném voru. 26
To už ale bylo počátkem 70. let, kdy sláva koupaliště pohasínala. Karel Kadlec vzpomíná, jak poslední správkyní koupaliště byla hodná paní Mrkáčková, která v letních vedrech sedávala u kabin s nohama ve kbelíku s vodou, aby se ochladila. Na rybník pohlížela trochu nedůvěřivě, protože neuměla plavat.
chtěly pošeptat něco o ztracené tváři krajiny, protože všechno ostatní beze stopy zmizelo. Při radikálním čištění rybníka byly do mokřin vyhrnuty tuny bahna, které zvýšily terén a proměnily ho v suchý břeh. Původní rákosí nahradily bujné bodláky, lopuchy a kopřivy; tajemný močál se změnil v plevelem zarostlou periférii průmyslové zóny.
Postupně se koupaliště přestalo hlídat, nikdo už nevybíral vstupné, v plotu přibývalo děr, které se staly náhradou za zamčená vrata, pláž se zanášela bahnem a ztrouchnivělý kuželník se rozpadal. Tehdy už si málokdo vzpomínal, že v časech své největší slávy bývalo žebrácké koupaliště považováno za lepší než hořovické a že se tu dokonce konávaly noční zábavy s hudbou, při nichž se tančilo na dřevěném parketu pod šňůrami barevných žárovek. Koupaliště zkrátka skončilo, protože hygienik jeho další provozování zakázal. V rybníce se totiž „zkazila voda“, začala zeleně kvést a způsobovala alergické vyrážky. Na vině nejspíš bylo přílišné množství dusičnanů, splachovaných při deštích z velkoryse chemicky hnojených polí státního statku. Dřevěné stavby na koupališti byly definitivně zbourány roku 1980.
Vraťme se raději rychle zpátky do doby, kdy stromky byly ještě malinké, a rákosí znělo skřehotáním žab. Nad místem, kde se do rybníka vléval potok lemovaný vrbovými houštinami, uhneme při naší imaginární procházce z polní cesty a seběhneme vyšlapanou pěšinou přes svažitou louku k dřevěné lávce. Bývala vyrobena ze čtyř kulatin a lemovalo ji
Cesta, ze které jsme odbočili k bráně koupaliště, pokračovala dál podél vnější strany kabin a kuželníku, až se posléze ocitla v místech, kde, jak jsme říkávali, rybník „končil do ztracena“. Jeho jižní strana byla totiž mělká a bahnitá, porostlá džunglí vysokého rákosu, a plynule přecházela v podmáčenou kyselou louku. Tady byl ráj žab a vodního ptactva; žebráčtí myslivci sem chodívali střílet divoké kachny. Cesta vedla okrajem močálu po vyvýšeném náspu; pamatuji, když kolem ní rybáři sázeli tenké olšové proutky. Vyrostla z nich od té doby alej mohutných stromů; jejichž rozložité koruny tady šumí ve větru, jako by nám
Rybník v době, kdy sloužil ke koupání a projížďkám na loďkách.
27
po jedné straně zábradlí z tyčkoviny. Přešli jsme po ní potok, jenž tady pod převislými větvemi vrb vytvářel hluboké tůně; pěšina pokračovala ke státní silnici na Plzeň, ale nás zajímal hlavně vysoký val vpravo od ní. Za ním se rozkládala pravidelná obdélníková nádrž; nacházela se vlastně na jakémsi poloostrově, obklíčena z jedné strany rozšiřujícím se potokem, který tady ústil do rybníka, a z druhé strany nejdále sahajícím mokřinatým výběžkem rybničních rákosin. Doslechl jsem se, že za první republiky, v době hospodářské krize, sem obec poslala nezaměstnané, aby vybudovali další koupaliště. Projekt však nebyl dotažen do konce a nádrž převzali rybáři, kteří ji začali využívat jako sádkový rybníček. Říkalo se mu Čtvereček. Pod kořeny olší, lemujících jeho rovné, jako podle pravítka narýsované břehy, se skrývali velcí raci. Chodívali jsme je sem pozorovat – a také jsme se ke Čtverečku
vydávali na houby. V olšových a březových mlazinách, pokrývajících obvodový val, rostly kromě holubinek a muchomůrek i nádherní křemenáči s cihlově červenými hlavami a také hnědí kozáci na tenkých nohách. Pokud jsme se vrátili přes lávku na polní cestu, kterou jsme opustili, mohli jsme po ní pokračovat až k výškovému bodu u malého háječku, kde se říkalo Na skále. Potok zůstal dole pod strání, tvořil esovité zákruty, uhýbal až pod onen zarostlý skalnatý sráz a často se rozléval do podmáčených luk. To vše před pár lety zmizelo pod hladinou nově založeného rybníka. Pahorek Skála teď tvoří jeho jižní břeh. Upraveno bylo i koryto potoka a idylickou dřevěnou lávku nahradil betonový můstek, po němž vede široká cesta na nově zbudovanou hráz.
Mlýnský rybník (částečně vypuštěný) na konci 19. století. Pod hrází vyniká rozlehlý areál mlýna s ozdobným štítem a topoly u zahrady Lívanských.
28
Obsah
Pár slov na vysvětlenou................................................................................................................ 4
Čas návratů................................................................................................................................... 5
1. kapitola Zahrada dětství – Volmanův park......................................................................................... 7 2. kapitola Tajemství Mlýnského rybníka ............................................................................................ 14 3. kapitola Obří stodola a letecká cihelna ............................................................................................. 25 4. kapitola Záhadný brod, kovárna a Boží muka . ............................................................................... 29 5. kapitola Za altánem a Na Loškovsku . ............................................................................................... 35 6. kapitola Podivuhodnosti na dobytčím trhu ..................................................................................... 44 7. kapitola Tajnosti a legendy žebráckého náměstí.............................................................................. 57
Utajený klášter, podloubí a fresky hradů.................................................................................... 58
Tři zlaté zvony, Koruna a zaniklá Křenovna ............................................................................. 64
Vzpomínky ze školních lavic ..................................................................................................... 71
Perníkové domečky a palác čaroděje .......................................................................................... 74
Před kostelem a za kostelem ....................................................................................................... 79
Svátky a slavnosti ...................................................................................................................... 82
Od Českého lva k Pražské bráně ................................................................................................ 87
Kašpárek, kuličkový hazard a filosof s břitvou . ......................................................................... 94
8. kapitola Pivní hrad a znamení kozla ............................................................................................... 105 9. kapitola Z Kozlu ke hvězdám ........................................................................................................... 109 10. kapitola Od Kozlu k Šibenci ..............................................................................................................113 11. kapitola Toulky Pražským předměstím............................................................................................118 12. kapitola Místa legend, pokladů a zázraků – od Vinice po Ameriku.......................................... 123 13. kapitola Vápenice a Riegrův háj........................................................................................................ 131 14. kapitola Zlatá léta pod Anýžákem a pohled z Balkánu ............................................................... 138
Doporučená literatura:
Ludvík Vorel: Kronika města Žebráku I. a II. díl; rukopis Žebrák 1889 Václav Müller: Dějiny spolku divadelních ochotníků v Žebráku; vyd. Žebrák 1912 Karel Kazda: Pověsti a staré tradice z Podbrdska; Beroun 1923 Monografie Hořovicka a Berounska; vyd. Hořovice 1928 – 38 František Lorenc: 150 let ochotnického divadla v Žebráku; ZK Žebrák 1962 700 let města Žebráku (1280 – 1980); vydal MNV Žebrák 1980 Jan Čáka: Podbrdskem od městečka k městu; vyd. Stř. nakl. Praha 1986 František Lorenc: 175 let divadla v Žebráku; vyd. SKP Žebrák 1987 Karel Pánek: Pověsti ze Žebráku a jeho okolí; vyd. MÚ Žebrák 1992 Ludmila Justlová: Malíř Indie; vyd. nakl. Cassandra Praha 1994 Ivan Slavík: Propadliště paměti; vyd. nakl. Mht Hořovice 1995 Karel Pánek, Vladimír Beneš, František Lorenc: Z historie města Žebráku; vyd. MÚ Žebrák k 600. výročí povýšení na město 1996 Miloš Garkisch: Berounsko – doteky minulosti; vyd. OÚ Beroun 1998 Vilém Kropp, Otomar Dvořák: Berounsko a Hořovicko na starých pohlednicích; vyd. nakl. U radnice Beroun 2003 Otomar Dvořák: Putování bájnou krajinou (Velká kniha pověstí z Berounska a Hořovicka); vyd. nakl. U radnice Beroun 2005 Ladislav Zvonař: Historie kostelů Římskokatolické farnosti Žebrák; vyd. v Žebráku 2010 130 let sboru dobrovolných hasičů v Žebráku; vyd. Žebrák 2010 Otomar Dvořák (fotografie Marie Holečková): Po stopách českých králů pěšky i na kole; vyd. nakl. MH Beroun 2010 30 let Žebrácké pětadvacítky; vyd. Žebrák 2011 Karel Pánek, Vladimír Beneš, František Lorenc: Rodáci a památky; vyd. MÚ Žebrák 2011 Otomar Dvořák (fotografie Marie Holečková): Tajemná místa Podbrdska; vyd. nakl. MH Beroun 2012 Zdeněk Filip, Karel Kadlec: 100 let kopané v Žebráku; vyd. MÚ Žebrák 2012
Na přípravě knihy se podílela redakční rada: Josef Macháček, Marie Rosenbaumová, Karel Kadlec, Lenka Rašková
Za důležité informace, zapůjčení materiálů a fotografií děkujeme: Marii Rosenbaumové za poskytnutí obsáhlé dokumentace z pozůstalosti Josefa Küllera, Jarmile Milkové, Ing. Alžbětě Pössnerové, Otakaru Braunovi, Daniele Stolzové, Marii Novákové za poskytnutí materiálů z archivů rodiny Kunců a Jiravů, Oldřichu Procházkovi, Anně Schejbalové, Mgr. Marii Červenkové, Františku Doušovi, Muzeu Českého krasu Beroun
Autoři fotografií: Členové uvedených rodin (městská zákoutí a oslavy v letech 1910–1960), Josef Küller (zejména dokumentace města v letech 1960–80 a budování hvězdárny), Jakub Müller (snímky města a pohlednice z let 1890–1910), Oldřich Müller (zejména dokumentace domů z r. 1942), František Nejedlý (dokumentace rybníka, Šlosárny a pivovaru v letech 1892–1905), Otomar Dvořák starší (pohledy na město, okolí, stavba hvězdárny 1951–1967), Otakar Volman (okolí vily a rybníka, vydavatel pohlednic s leteckými záběry na město 1930).
Žebrák v době našich dědečků
Otomar Dvořák
Pro město Žebrák vydalo nakladatelství Machart (www.machart-books.cz) jako svoji 114. publikaci v červnu 2013. Vydání první. Grafická úprava: Kameel Machart / ISBN 978-80-87517-92-5
do rodo letech vracím p se yž kd , it oc obestřená Je to zvláštní p návám místa oz p ím et oj d ních vrchů ného města. S panoráma okol to je d ře ap n i; ápětí vzpomínkam du Točníku, vz ra h ou et lu si u picko , na to korunované ty ntrum Žebráku ce a n d le oh p ý dně potoči důvěrně znám ko v dlani na ja é en vř se , ch příznačnou nakupení stře ou a Kozlem, s rk ů h ví ra K i ez bníní kotliny m lým zrcadlem ry sk le s a že vě í steln oznávám. dominantou ko a současně nep – to ěs m é sv c se nekryka… Poznávám očista jiná, vůbe d la by ví st ět d Krajina mého u. vidím před sebo vě rá p co , m tí s je autor
17-92-5
ISBN 978-80-875
79 2 5 9 78 80 87 51
