No title

ESEJE O PRIRODE 5.1.2011 12:54 Stránka 177

Vlci

Hluboká „osudová spřízněnost“ lidí a vlků je pozoruhodná. Tato obávaná a nenáviděná šelma, která byla zejména pro pastevecká etnika skutečnou zhoubou (Mongolové a Kazaši stahovali chycené vlky zaživa z kůže), hrála zcela klíčovou roli v mnoha mytologiích a „lykantropická“ bratrstva nedílně patřila k „mužským klubům“ starého Íránu, Dácie i Germánie. Jako volné pokračování mytopoézy se vlci hojně vyskytují i ve snech a sexuálních představách, u duševně zdravých i nemocných, známý psychiatr Vondráček uvádí půvabnou historku, kdy inženýrschizofrenik prohlásil, že je vlk, vrhl se na svou ošetřující lékařku a pokoušel se ji znásilnit (sexuální podtext je v souvislosti s vlky velmi častý: ve starší verzi Charlese Perraulta vlk ohrožuje Červenou karkulku /Le Petit Chaperon rouge/ spíše eroticky nežli existenciálně, i v přepracované grimmovské verzi na ni nelogicky číhá pod peřinou, nikoli třeba za dveřmi, jak by k sežrání bohatě stačilo). Vlci jsou také jedinými zvířaty, která se kdy pokoušela „domestikovat si“, víceméně „pro zábavu“, lidi. Komenský popisuje ve své Velké didaktice několik případů ze středověké a raně novověké Evropy, v novějších časech k podobným jevům docházelo zejména v Indii – nejlépe dokumentovaný (dobře zdokumentován je třeba i Viktor, divoký chlapec z Aveyronu z počátku 19. stol., ale ten zjevně s vlky nežil) je případ dvou holčiček vykopaných z vlčí nory v blízkosti Medinípuru v Bengálsku v roce 1920 a písemně vylíčený správcem tamního sirotčince pastorem Singhem, mužem jistě bohabojným, ale ne vědcem (jeho kniha, bohatě komentovaná Adolfem Portmannem, snad vyjde časem i česky). Aby k něčemu podobnému mohlo dojít, musí být samozřejmě v kraji nejen dostatek vlků, ale také kojenců, buď volně odložených během polních prací, nebo ještě lépe záměrně pohozených v lese – v Indii údajně k těmto „adopcím“ dětí ze strany vlků došlo vícekrát a zlidovělý ohlas pronikl i do Kiplingových spisů, byť ve velmi zromantizované VLCI

/ 177


formě (náznak tohoto snažení ze strany vlčice se objevuje třeba i v Ajtmatovově románu Popraviště). Ve skutečnosti zde došlo k „inkulturaci“ dětí ve vlčí societě, jíž se chtě nechtě přizpůsobily pohybem po všech čtyřech, noční aktivitou i složením a způsobem přijímání potravy. Předpokládá se, že kojící vlčice (možná i po ztrátě vlastních mláďat) nalezené neznámé, ale pro ni emočně atraktivní mládě nesežere, ale odnese domů a tam ošetřuje jako vlastní. Jedná se o velmi podivný „rozmar“ a z hlediska vlků živočicha zcela a jen „pro potěšení“ drženého – lidské dítě má oproti vlčatům mnohem delší ontogenetický vývoj a je nutné je krmit, zpočátku mlékem a později i natráveným masem, prakticky neustále, protože při lovu nepředstavuje pro smečku sebemenší pomoc. Je podivným paradoxem, že vlk je jediným živočišným druhem, který zřejmě opakovaně provedl pokusy si lidi „ochočit“ a po léta jako domácí mazlíčky chovat (v literatuře se ojediněle vyskytují zmínky i o odchování dětí medvědy, dokonce ze Slovenska na přelomu 18. a 19. stol., ale zřejmě se jedná jen o pověsti). Záležitost je o to pikantnější, že člověk a vlk jsou do sebe emocionálně „zaklesnuti“ už od nepaměti, vlk je sice na jedné straně zuřivě nenáviděnou šelmou, na druhé praotcem nejoblíbenějšího domácího zvířete a nejstaršího domestikanta, psa. Je dobře poznamenat, že pes a vlk se ve všech mně známých jazycích jmenují zcela odlišně a jsou jaksi automaticky pokládáni za bytostné protiklady, byť se při bližším ohledání ukáže, že jen zdánlivé (fenomén je zcela analogický zdánlivému protikladu zločineckého podsvětí a policie, které se však za určitých okolností i „plodně kříží“, a není radno zapomínat, že jeden představuje v zásadě „ochočenou“ variantu druhého, který jej pak pomáhá potírat a pořádá na něj štvanice). Jak asi vlci vnímají domácí psy, renegáty, kteří za kus psího sucharu ochotně a servilně lížou ruku odvěkého nepřítele? Jisto je, že kde mohou, je napadají a žerou a v pražské zoo, kam psi mají přístup, lze občas vidět udiveně nenávistný pohled, který přes mříž vrhnou na krysaříka nebo čivavu. Kdyby tak jen mohli…

178 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


Přitom lidi a vlky nespojuje žádná blízká příbuznost, ale jen zhruba srovnatelná tělesná velikost a sociální způsob života – zdálo by se, že kardinálním domácím mazlíčkem, alespoň v tropech a subtropech, by se měla větší šanci stát nějaká menší opice, ale nebylo tomu tak. K domestikaci vlků ostatně zjevně nedošlo tím způsobem, jak se to obvykle líčí v populárních knihách, že by se smečky vlků táhly za paleolitickými lovci, přiživovaly se na jejich kořisti a postupně se k nim přidaly, jako spíše právě adoptováním zcela malých vlčat ženami a jejich dokojením a psychickým imprintováním na člověka. Pro dnešní vkus se zajisté zdá nápad kojit nalezené roztomilé mládě nepravděpodobný, ale archaické společnosti byly a jsou v tomto směru méně ovlivněny našimi předsudky – ženy ve vnitrozemí Nové Guineje až do přítomné doby často kojily selátka či štěňata, i v africkém vnitrozemí bylo donedávna zvykem malá mláďata lidoopů, získaná zastřelením jejich matek, nechat za úplatu kojit některou z místních žen. Ještě náš Kosmas uvádí, byť už jako potupující výhružku, výrok knížete Lučanů o tom, že po vítězné válce dá ženám Čechů utratit jejich děti a místo nich jim přiloží k prsu štěňata. Výzkumy švédsko-německého zoologa Zimena s domestikací vlků ukázaly, že praktické využití nových domestikantů nebylo veliké – ochočení vlci sice svůj revír hájili, ale pouze proti jiným vlkům, nikoli proti lidem (i štěkání psů je relativně pozdní jev – nejen vlci, ale i mnoho archaických plemen psů jen vyje), sice úspěšně loví, ale bez jakékoli spolupráce s člověkem-lovcem a eventuální odebrání kořisti je podnik zcela nereálný a životu nebezpečný. Pochopitelně sebeméně nepřichází do úvahy ani využití pastevecké (navíc jsou kozy i ovce domestikanty o něco pozdějšími), otevřena však zůstává možnost jediná – nápadně vstřícné a protektorské chování krotkých vlků k malým dětem údajně umožňovalo jejich využití jako hlídačů a ochránců batolat v době nepřítomnosti jejich matek – Zimen uvádí i příklad některých kmenů subsaharské Afriky, kde domácí psi úlohu „živé plenky“ a babysittera plní podnes. Představa mezolitické ženy odcházeVLCI

/ 179


jící na sběr bobulí a svěřující dítko ochočenému vlku je sice nezvyklá, ale dle Zimena zcela realistická. Snad jsou pověsti o Romulovi a Removi nějaký velmi pozdní ohlas na tento archaický stav věcí. Zcela bizarní nález pochází z vykopávek bronzového sídliště v rakouském Stillfriedu. Kromě zbytků tehdejších běžných domácích zvířat včetně nevelkých psíků byly nalezeny i pohřbené (nikoli okousané a vyhozené) kostry jelenů, zajíců a vlků, zjevně do pozdního stáří chovaných v zajetí. Kostra obrovského vlčího páru, po dlouholetém zajetí se zcela obroušenými zuby, však zaujala čímsi dalším – zvířata měla ne méně než třicet kostních zlomenin, přežitých a opět vyhojených. Pro samozřejmé chybění jakéhokoli písemného doprovodu se lze jen dohadovat, že se mohlo jednat o jakousi víceméně pravidelně opakovanou a zřejmě rituálně motivovanou sadistickou orgii ve stylu „pomsta za Červenou karkulku“ – archetypální síla emocí vůči vlkům je ostatně důvodem, že zmíněná pohádka je ve střední Evropě snad nejvšeobecněji sdíleným příběhem, který snad neznají jen nejbědnější oligofrenici, a eventuální znovuvysazení vlků by naráželo na všeobecné zděšení veřejnosti – která matka by pustila dítě do lesa, kde se potuluje vlk? Dobře si z rodné Třeboňské pánve vzpomínám na vyprávění svých prarodičů o vlcích, podle úředních statistik tam vyhubených už roku 1775, avšak ve folkloru stále živých: na oběžnou, i na Balkáně známou historku o sedlákovi s kmotrem vezoucích v zimě na saních dítě ke křtu – při zpáteční cestě je nutno robátko hodit (už pokřtěné, tedy přímo do nebíčka!) smečce lítých vlků, kteří je hrozí rozsápat. Obzvlášť bizarní bylo vyprávění další, o kominíkovi zahnaném vlky za mrazivé zimní noci na strom, odkud zkřehlý spadl a byl sežrán – ráno lidé našli na zemi jen štětku a umělý chrup – a také evidentně vybájená historie o dítěti ukradeném vlky, které s nimi žilo a které spatřil v lese v příkopu cesty jeden pocestný: běželo po čtyřech a bylo celé zarostlé. Mytopoéza v nás stále pracuje. 2007

180 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


Ve vaku

Vačnatci mezi množstvím bizarních australských živočichů z našeho pohledu jaksi obzvlášť vynikají, protože jsou to savci jako my, ale tak nějak divní. Nemají ovšem zdaleka všichni vak – řada z nich má jen malý kožní záhyb, a mnozí ani to ne –, jejich mláďata pak visí na mléčné bradavce volně mezi srstí jako malý bizarní parazit, růžový a zpočátku poloprůhledný jako embryo. Nejmenší vačnatci se rodí s porodní váhou jen kolem pěti miligramů! Samičky vakomyší (rod Antechinus) si musejí pro množství na bříšku přisátých mláďat vykračovat doslova po špičkách a sotva své potomstvo nakonec unesou – váže se k nim i další pikanterie: samečkové tohoto rodu zažívají v životě jen jedinou říji, zato tak intenzivní, že po čtrnácti dnech vyčerpaní hynou a v posledních dnech sotva vlečou neobyčejně zvětšená varlata. Zde budiž poznamenáno, že samci vačnatců mají skrotum, viděno od hlavy, před a nikoli za penisem, jedná se vlastně vývojově o zcela jinou strukturu. Na jazyk by se dralo nehezké obrozenecké slovo „pašourek“, ne-li výrazy ještě horší. Samice vačnatců mají dvě vaginy a mezi nimi střední kanál, jímž rodí mláďata, a u obou pohlaví ústí zažívací a močové cesty do společné kloaky, odkud samci rovněž vychlipují penis, na konci nezřídka rozvidlený. I takzvané vakové neboli epipubické kosti, odbočující z pánve a pro vačnatce typické, neslouží k opoře vaku, jak se často věří. Naopak mnozí vačnatci mají alespoň v náznaku placentu, ač placentálové jsme podle jména my, ostatní savci. Méně známo taky je, ze značné množství vačnatců žije rovněž v Jižní Americe a vůbec jim ta konkurence se savci vyspělejších skupin neuškodila, jak by si to biologická teorie či spíše mytologie žádala. Také mozek mají vačnatci trochu jiný než my, chybí jim propojení mezi oběma hemisférami předního mozku, tzv. corpus callosum. Nejsou to ostatně žádní duševní giganti – nejhůř je na tom asi populární koala, nejen živý plyšový mazlíček, ale i zvířecí oligofrenik. Mladí vačnatci si také nehrají a své matky vůbec nezlobí, určitou výjimku tu snad tvoří ti nejinteliVE VAKU

/ 181


gentnější, vombati a bandikuti-vakojezevci. Vačnatci jsou zvířaty noci, nebo alespoň soumraku a svítání: v podstatě jen jeden z nich, numbat (Myrmecobius, mravencojed), vychází na své hmyzí lovy za dne. Vačnatci obecně působí dojmem třetihorních experimentů, prozatímně, nehotově, jako na zkoušku: jako by se na nich matka příroda jaksi nanečisto cvičila a vytvářela všechny ty vakomyši, vakokrtky, vakojezevce, vakoveverky, vakotarbíky, vakoplchy a jako korunu všeho tasmánského vakovlka, téměř dokonalou kopii psovitých šelem. Kdybych uměl lépe malovat, nežli pohříchu umím, nakreslil bych setkání vakovlka s Vakokarkulkou v příšeří tasmánského eukalyptového hvozdu. Na půvabu vakovlkovi neubírá ani skutečnost, ze toto zvíře se na nemnohých dochovaných filmových záběrech dívá spíše jako klokan a prý snad dokonce na útěku umělo skákat po zadních – také samozřejmě neštěkalo, ale zlobně prskalo. Další velký dravý vačnatec, tasmánský ďábel, ještě žije, ale i jemu se zřejmě připozdívá: na ostrově mezi nimi vypukla epidemie nakažlivého zhoubného nádoru čelistí. Tasmánští Zelení na svých plakátech píší: „Vyhynutí je navždy. Jdeš k volbám? – mysli na ďábla!“ Nějak je mi zatěžko tohoto neúhledného a agresivního zvířete upřímně litovat. Jen málo vačnatců je podle našich měřítek skutečně hezkých – ještě tak nejlépe působí něžné vakoveverky a mým úplným favoritem je kunovec (Dasyurus), decentně puntíkatý zabijáček se zvláštní nebezpečnou elegancí. Drtivou většinu vačnatců tvoří ovšem malé nenápadné „myšky“ a menší druhy klokanů (ti nejmenší z rodu Potorous se živí převážně houbami!). Jen právě ti klokani představují skutečně tvarové unikum a zároveň jakousi podivnost: zkombinujte si zajíce, srnce a egyptského tarbíka, a snad dostanete cosi podobného. Zato mají vak, jak se patří, a z něj provokativně, jako u tvora s dvěma hlavami, obvykle vykukuje potomek (klokaní matky zvládají produkovat pro dvě mláďata odlišného věku ve dvou sousedních strucích mléko zcela jiného složení, u savců to naprostá výjimka). Ve všech kulturních jazycích se toto zvíře jmenuje

182 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


nějakou obměnou domorodého jména kangarú, jen v češtině přidali bratři Preslové ke všem těm národním dusíkům, březnům a lichoběžníkům svůj výtvor „klokan“, z ruského „klok“, chomáč chlupů. Sklon k poskakování a redukci počtu prstů mají paralelně s klokany i příslušníci další skupiny vačnatců, bandikuti-vakojezevci. A co teprve vačnatci vyhynulí! Zdá se, že na vymření mnoha z nich měli podíl Austrálci, kteří do své vlasti dorazili už před 65 000 lety, pomalé vymírání australské megafauny však začalo už skoro dvacet milionů let předtím. Museli se cítit jako ve snách – kontinent obývali obrovští vombati, obří býložraví vačnatci rodu Diprotodon velikosti nosorožce a jejich příbuzní, „vačnatý lev“ rodu Thylacoleo, rovněž třeba obří ježury rodu Echidna s téměř půl metrákem váhy, o velkých ještěrech ani nemluvě. A co teprve obří klokani rodu Procoptodon se zkrácenou obličejovou částí lebky, připomínající jakýsi karikaturní pokus o člověka… Asi dobře, že jsou pryč… Jeden z mých australských známých si údajně před usnutím představuje, že se nachází ve vaku, a to ho příjemně ukolébává – určitě to stojí za zkoušku. 2010

Domácí holubi

Cílem autora není zmnožovat už tak dost obsáhlé písemnictví o variabilitě, původu a chovu domácích holubů, ale podívat se na tento živočišný druh, který zná z téměř čtyřicetileté autopsie ze všech mimolidských tvorů asi nejlépe, jednou úmyslně antropomorfizujícíma očima, zkusit číst jejich chování optikou vztahů a chování lidských. Proto jsou zde vynechávány obvyklé uvozovky i tam, kde úplná adekvace mezi odpovídajícími mody chování či emocemi je prakticky vyloučena. Žijeme v době, která dostatečně ví, že vnitřní svět zvířat a lidí není totožný, ale je vždy nutné znovu zdůrazňovat, že strukturně tak podobné bytosti jako člověk a holub něco společného mají. DOMÁCÍ HOLUBI

/ 183


Ve srovnání s člověkem na holubech na první pohled zaujme jejich emoční chlad týkající se vlastních mláďat. Ta mají výraznou přitažlivost jen tehdy, pokud jsou malá a je nutno na nich sedět, tedy tak do desátého dne. Poté je jejich vybrání či odstranění přijímáno s naprostým klidem a nejsou ani bráněna, ani hledána (tento modus chování holubů – i jiných druhů – ostře kontrastuje s tím, jak se chovají mnozí jiní ptáci – kurovití, bahňáci, dravci atd.). Rovněž vejce jsou bráněna pouze tehdy, pokud na nich holub sedí – jinak je jejich odstranění kvitováno s naprostým klidem. Holub usedne ještě na prázdné hnízdo, ale tak do pěti hodin si teprve „uvědomí“ nepřítomnost vajec a inkubaci skončí (holubi ostatně dobře poznají i neoplodněná vejce a často je po několika dnech odstraní – jak vlastně, není mi ani po letech jasné). Zdá se, že jedinou autentickou citovou vazbou holubů je vazba na párového partnera (i sourozenecká pouta – holoubata jsou v typickém případě dvě – jsou poměrně slabá a většinou se rozpadají za několik málo týdnů po vylétnutí). Páry jsou v zásadě celoživotní, či alespoň do smrti jednoho z partnerů, spontánní rozchody jsou naprostou výjimkou a vyskytují se pouze u párů chovatelem „násilně“ sestavených (tato pozoruhodná schopnost ostatně podmiňuje snadnost udržení holubích plemen – lze jich chovat i více v jednom holubníku, aniž by došlo k promísení). Ve fungování páru lze spatřovat někdy dojemnou loajalitu – nejsou opouštěni ani partneři nemocní, ba ani umírající (to ovšem nebrání v tom, aby vedle jejich mrtvoly s novým partnerem velmi brzy znovu zahnízdili). Pozoroval jsem případ samice, která denně vodila svého téměř slepého druha ke krmítku, a jiné, která svého těžce nemocného partnera vždy na chvíli opustila, „pomazlila“ se se samcem jiným a poté se opět vrátila nazpět. Z toho neplyne, že neexistuje poměrně značná promiskuita (i homosexuální mezi samci) – lze odhadovat, že dvě až pět procent mláďat pochází od jiného otce, nežli je jejich vychovatel. Ztracený partner je několik dnů hledán a houkáním přivoláván a zdá se, že jeho ztráta představuje jediný tragický moment v holubím životě, byť

184 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


i ten do čtrnácti dnů většinou přebolí (holub je ze všech domestikantů jediným monogamním zvířetem – u všech ostatních, kde monogamie původně byla, například u hus či kachen, se ji podařilo selekcí rozvolnit). Případy bigamií jsou zcela vzácné, a pak má vždy samec obě partnerky na zcela jiných místech, stovky metrů i kilometry od sebe vzdálených. Cyklické fungování páru se skládá vždy ze zhruba týdenních „líbánek“ před snesením vajec se vzájemnou výměnou něžností a krmením „z úst do úst“ a další zhruba šestitýdenní periody, kdy se oba partneři setkávají jen na pár minut při střídání na vejcích či mláďatech a v podstatě se k sobě téměř neznají. V tomto cyklu se také mění vnímavost na podněty v hnízdě – pouze tehdy, když nastává právě ta která fáze hnízdění, vnímají holubi vejce či mláďata a reagují na ně. Vejce či malé mládě podsunuté v jiné než příslušné fázi hnízdění zřejmě vůbec není vnímáno, protože v hnízdě jaksi být „nemá“ (podobný jev je samozřejmě znám i u lidí, byť málokdy v tak křiklavé podobě – vnější podněty jsou ovšem vždy filtrovány a propouštěny jen ty „relevantní“), větší mláďata jsou naopak se vším důrazem vyháněna. Vlastní mláďata od cizích jsou rozeznávána asi po deseti dnech a cizí jsou pak už těžko přijata, naopak vlastní jsou pak krmena i poté, co poodejdou mimo hnízdo – do té doby „bylo“ jen to, co bylo v hnízdě. Rovněž vazba mezi rodiči a potomky se po šesti až sedmi týdnech ztrácí a v pozdější době není po nějaké sympatii či naopak incestní bariéře mezi předky a potomky (i mezi sourozenci) ani stopy. Velmi zajímavé je sledovat vlny synchronicit, jak probíhají v čase holubím hejnem. Jednak se páry navzájem synchronizují v době jednotlivých zahnízdění (bývá jich tak šest do roka), byť ne vždy zcela přesně. Mnohem zajímavější jsou ovšem vlny odchovávání mláďat s jednou určitou charakteristikou – vlny převahy mláďat samčích či samičích či určitého typu zbarvení a kresby. Při aplikaci statistických metod, které ostatně byly k odfiltrovávání synchronicit vyvinuté, se pochopitelně ukáže, že na velkých souborech rozložení těchto jevů odpovídá běžným genetickým pravidlům – jen slepý by ale mohl jejich časoDOMÁCÍ HOLUBI

/ 185


vé nakupení ve vlnách během roku či i mezi jednotlivými lety navzájem přehlédnout. Pokud se týká vztahu holubů ke smrti, je v případě nehybných mrtvol příslušníků vlastního druhu, i jim osobně známých, zcela lhostejný, s čerstvě zabitými kusy se dokonce někteří samci pokoušejí i pářit. Co je ovšem děsí, jsou nepravidelné pohyby jedinců raněných či dokonávajících. Úlek je ostatně jedním ze základních motivů holubího života a k panice je vždy poměrně blízko, jak ostatně lze u tvorů, jejichž jediná spása je v rychlém ulétnutí, dobře očekávat. Zdá se, že v holubím životě není většího traumatu nežli být zahnán do úzkých a pak chycen do ruky, byť se jinak v zásadě nic nestalo – držení v ruce či hlazení je pro tohoto tvora stejným či dokonce větším přízrakem než mnohá těžká zranění, která snášejí s největším klidem a odevzdaností a o nichž lze soudit, že jim působí zřetelněji menší bolest než člověku či savcům obecně. Rovněž jejich schopnost k hojení ran je neuvěřitelná, i jen po zběžném sešití bez všech pravidel asepse (o podobné příležitosti nebývá nouze, protože dravci, například krahujci, začínají požírat šokovaného a vyčerpaného holuba zaživa). Kromě úleku hraje mezi holubími emocemi významnou roli i hněv a dominanční chování, jakési „vytahování se“. Z prvního resultují občasné rvačky mezi samci, přičemž útoky jsou vedeny do peří na temeno hlavy, čili na partii vitálně dosti důležitou (v úzkém prostoru znemožňujícím útěk je silnější ze zápasících schopen slabšího po mnohahodinovém snažení proklováním lebky utlouct k smrti). Velmi zřídka se dají pozorovat i rvačky v rámci páru, u nichž se mi nikdy nepodařilo zjistit příčinu. Dominanční nafukování volete, opticky zvětšující přední část holuba a rozprostírající lesklé peří na této partii, patří k nejoblíbenějším aktivitám, je to jakési předvádění se bez otevřeného útočného úmyslu, byť submisivní jedinci se v blízkosti takovýchto produkcí evidentně třesou (kromě vrkání, při této příležitosti vydávaného, mají holubi pozoruhodně chudý hlasový rejstřík – ještě k němu patří houkavé volání na druhého příslušníka páru, krátké zahučení při úleku či nevůli, žebravé pískání mláďat vůči rodičům a syče-

186 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


ní a klapání zobáku, jimiž mláďata straší vetřelce a útočníky). Holubi jsou jinak ptáci pozoruhodně sociální, jejich hejno není vedeno nějakým dominantním jedincem, nýbrž jakýmsi kolektivním „id“. Ve skupinách létají, odpočívají i si hledají potravu, při společném krmení nejsou patrné ani stopy závisti vůči jiným jedincům. Stejně tak jsou do hejna bez problémů přijímáni jedinci zcela cizí a jediným objektem, který je hájen, je hnízdní rajon páru v rámci holubníku. Častým jevem je kroužení celého hejna nad holubníkem (aktivita, která byla u některých plemen hypertrofována do formy mnohahodinových letů ve velkých výškách), což je činnost, která nějakým způsobem napomáhá utužovat kolektivní soudržnost, asi analogicky vytí u vlků či lidskému zpěvu při táborovém ohni (má-li u holubů něco malou stopu „paranáboženského“ chování, je to právě toto). Tyto vzdušné akrobacie jim přinášejí zjevné uspokojení, naopak neschopnost letu je asi nejbolestivěji snášeným hendikepem. V životě holubů sice hraje poměrně značnou roli učení (týká se zejména hledání nových zdrojů potravy, rozpoznávání nebezpečí atd.), ale je to vždy učení individuální. Létání i samostatný sběr potravy jsou osvojovány bez nejmenší stopy napodobování a tradice. Za celá léta jsem viděl jen jeden jediný nepochybný příklad napodobení – mládě, sameček, napodobilo dospělého samce sbírajícího vedle hnízdní materiál a také zvedlo suché stéblo. Měsíc či dva po vylétnutí z hnízda si holubi osvojují drtivou většinu všech poznatků a jedinci chovaní v této době pod uzavřením a v izolaci zůstávají „debilními“, nikdy už ztrátu nedoženou a většinou brzy hynou na nějaký úraz. Ve srovnání s lidským životem má holubí zcela jiné členění: embryonální vývoj ve vejci trvá osmnáct dní, plné velikosti holoubě dosahuje ve čtyřech týdnech (díky krmení „holubím mlékem“, kaší z tukově degenerovaných slizničních buněk volete, se jedná o téměř nejrychleji rostoucí obratlovčí mláďata vůbec), v pěti týdnech opouští hnízdo, v šesti už je samostatné, v půl roce pohlavně dospělé. Celý život holuba ovšem trvá za příznivých okolností DOMÁCÍ HOLUBI

/ 187


až třicet let, z toho bývají samice plodné tak dvanáct, samci patnáct i více let. Holub pětiměsíční a dvacetiletý nejsou téměř k rozeznání a určení věku u dospělých ptáků obecně je jedním z nejsvízelnějších úkolů. Každoroční výměna peří způsobuje jakési „znovuzrození“ (ani zde není jakákoli analogie šedivění u savců) a určité stopy zanechává věk jen na zobáku a nohách. Výraznější příchylnost k člověku (odmyslíme-li si jeho chápání jako zdroje potravy, což holubi hbitě postřehnou a jsou stavu si ji brát někdy i z ruky či na člověka je krmícího usedat) mají jen jedinci od nejpozději deseti dní věku odchovaní člověkem (i přes naprostou morfologickou odlišnost se holoubata snadno nechají krmit „z úst do úst“ jako od svých rodičů). Jinak vždy existuje nějaká útěková vzdálenost, daná z principu dědičně a kupodivu vůbec ne dobrými či špatnými zkušenostmi s lidmi. Holubí oči, většinou červené, jasné a svítící, a přece čímsi plazí a chladné, jsou jakoby kvintesencí celého tohoto zvláštního světa, živého, elegantního a pohyblivého, namnoze i něžně dojímavého, ale v posledku čímsi bytostněji cizího, nežli je třeba svět hyen či vorvaňů. Je také pozoruhodné, že chov holubů byl a je převážnou měrou v rukou nevzdělaných vrstev obyvatelstva, někdy vyložených primitivů. Zdá se to být v kontrastu ke kráse či alespoň nápadnosti mnoha vytvořených plemen a celkovému půvabu holubů jako živých bytostí. Celá věc se stává lépe pochopitelnou, uvědomíme-li si, jaké metody vlastně takovýto chov vyžaduje, aby vedl k cíli. Uvidíme zde v podstatě dva hlavní typy aktivit – nutnost provádět neustále selekci a v početném potomstvu pobíjet všechny ty, kteří neodpovídají standardu, většinou nastavenému právě na neobvyklé kombinace vlastností, aby byl „kumšt“ jich docílit, a víceméně násilné sestavování a rozdělování párů podle představ chovatele, který kus se ke kterému „hodí“. První naznačený typ aktivit snášejí holubi celkem neproblémově, druhý je pro ně, jakožto celoživotně monogamní ptáky, velmi traumatizující. Jen málo jedinců s kultivovanějším myšlením a pohledem na svět je schopno či ochotno vyvíjet

188 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


takovéto činnosti s nadšením a po delší dobu (také jsou to v drtivé většině jen muži), byť by konečným výsledkem byl nějaký holoubek-skvost. 1997

Mravenečníci

Na podzim roku 2004 jsem ve vídeňské zoologické zahradě viděl samici mravenečníka s mládětem, oproti ní asi polovičním – jistě podívaná ve světě „zoologického zahradnictví“ spíše raritní. Je těžko si v rámci placentálních savců představit něco, co by bylo člověku dál – exotičností výskytu, bizarní anatomií, morfologií i způsobem obživy, stylem pohybu. I penetrantní zápach, představující cosi jako parfém králičího samce zesílený nade všechny meze, nám připadá cizí – co je ale šokujícím způsobem podobné, jsou gesta těchto zvířat. Jejich vzájemné objímání, mazlení, žertovné zápasení i olizování jazyky na skrytých místech jsou cosi bytostně jiného než třeba počiny nejinteligentnějších ptáků, například krkavců či papoušků. Savectví, které nás také zcela bytostně zahrnuje, je tu vidět ve stejně zjevné formě jako na nás samých, možná také proto, že velikostní rámec mravenečníků, na rozdíl třeba od myší, je s námi srovnatelný. Buď jak buď, od té doby jsem savce přestal jíst – to už bych mohl klidně pojídat i lidi. 2004

Apion

Ač jsem už dlouho věděl, že existují miniaturní nosatci rodu Apion – slovo samo prý řecky znamená „hruška“ –, blíže jsem si povšiml až toho, jehož jsem si domů přinesl s ostružinami. Bytůstka velikosti makového zrnka, ovšem neskonale štíhlejší, decentní, pohádková, zásvětní, ale přesto brouk se vším všudy, MRAVENEČNÍCI / APION

/ 189


s bohatým smyslovým vnímáním, rejdivou nezbedností, nikoli snad nějaké améboidní bloumání, jaké by této velikostní kategorii příslušelo – celá bytost jako vy nebo já. Jakoby výrobek nějaké IT firmy z příštích století, neskutečný, snový, broučekděťátko, bytost, o níž by se dalo věřit, že je „přímo z nebíčka“ či alespoň z planety velmi, velmi jiné než ta naše. A v tom ničem ještě všechny ty orgánové systémky, ganglijka a v nich emůcky, ne-li snad dokonce miniaturní myšlenky. V ten moment mi došlo, že věřit na kreaci či ne je zcela závislé na tom, na co se díváme. Hyeny, ty jistě evoluovaly, ale Apion… 2008

Čmeláci

Málokterá skupina hmyzu je mezi lidem tak jednoznačně oblíbená jako čmeláci ve své bručivé huňatosti: pracují sice relativně usilovně, ale ne po včelím způsobu hekticky a tráví svůj pracovní čas v pestrém a krásně vonícím prostředí květů. Na jejich oblibě nic neubírá skutečnost, že jsou vyzbrojeni značně účinným žihadlem (na rozdíl od toho včelího na mnoho použití): krom obrany hnízda či sebe sama po uchopení ovšem nikdy neútočí a většina lidí o této skutečnosti ani neví. Pokud by tušil, jak na to, chtěl by se mnohý občan stát čmelařem a vlastnit čmelín s několika čmelstvy. Podobně jako u včel, i u čmeláků správně dekódujeme jejich zvukové projevy: spokojené pobzukování na květu se změní v zlobně kvílivé, uchopíme-li například čmeláka měkkou pinzetou. I naštvaný tón při obraně hnízda pochopí i ten, kdo zoopsychologii nestudoval. Některé rysy čmeláčí psychiky jsou pro nás fascinující a nechávají zkolabovat představu hmyzů jako automatů: přeneseme-li úlek jinam, pokud je osazenstvo uvnitř, ani je nenapadne hledat jej na bývalém místě: po prvním vylétnutí zaměří okolí a už se nikdy neomýlí. Naopak krátkodobá paměť se zdá čmelákům chybět docela: který květ v květenství

190 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


už navštívili a který ne, v ní naprosto neudrží – neuronů je přece jen málo a nelze je zatěžovat balastem. Je také otázkou, zda čmeláci nemají určité náběhy k „teplokrevnosti“: na každý pád produkují činností hrudních svalů spoustu tepla a hustým kožíškem je efektivně drží. Konec konců je centrem jejich rozšíření východní Sibiř a v Arktidě jdou tak daleko na sever, jak jen lze: za ledového severního větru chodí královny arktických druhů často na sběr květních produktů pěšky a za krátkého léta nevychovávají dělnice, ale rovnou pohlavní jedince. Pro zvídavého čtenáře zde budiž v krátkosti řečeno, že kolonie čmeláků jsou jednoleté, mladá královna na jaře sama v poněkud heroickém vypětí někde v díře v zemi či dutině stromu hnízdo založí, postaví první larvální buňku z vosku, naplní pylem smíšeným s nektarem, naklade do ní několik vajíček a zahřívá je, neboť počasí je chladné. Asi po měsíci takovéhoto snažení odchová několik prvních dělnic, velkých kvůli spartánským podmínkám svého mládí stěží jako oteklé masařky (čmeláčí královny jsou, jako aristokracie obecně, schopny spíše počinů hrdinných než rutinních – dokážou sice v chladu a osamělosti hnízdní kotlinky zahřívat prvních pár larev, nožičky však mají poněkud „od práce“, k níž se drobnější dělnice hodí líp). Ty se hned zapojí do sběru pylu a nektaru, odchovávají další a další dělnice a královna už posléze nevylétá ani ven a jen klade, obchází hnízdo a kontroluje. Uprostřed léta se líhnou i mladí samečkové a samičky, které jediné po spáření jako nové potenciální královny přezimují někde v zemi do dalšího roku. Na podzim hnízdo zaniká, stará královna, upracované dělnice a samci, kteří už se dávno ani nevracejí domů, postupně hynou. Celý cyklus je z našeho hlediska krátký, ale kdyby nějaký anděl sledoval vzestupy a pády lidských říší, neměl by jistě jiný dojem – pro čmeláky končí na podzim jedna dějinná epocha. Jen některé druhy žijící na okraji tropů, třeba v Himálaji a Andách, tvoří kolonie víceleté, rozmnožující se rojením (tropy čmelákům obecně nesvědčí a neopouštějí v nich horská pásma – chybějí v subsaharské Africe, Amazonii i nižších polohách Asie). ČMELÁCI

/ 191


Čmeláčí samci, často celkovým habitem dosti odlišní od dělnic a královen a většinou značně pestřejší, vedou neobyčejně příjemný, byť krátký život, sestávající z návštěv květů po okolí, kopulací s mladými samičkami a občasné lehké pomoci v hnízdě, kde trochu uklízejí a trochu pomáhají při jeho rozšiřování a zahřívání larev, ale v zásadě se nepřetrhnou. Med a pyl sice nesnášejí, nejsou to ovšem parazitičtí mrzáčkové ve stylu včelích trubců, kteří se nejsou schopni ani sami nažrat a po spáření ihned hynou. Později se už do hnízda často ani nevracejí a přespávají na květech nebo někde pod mechem, někdy v celých skupinách. Tak žijí trochu ve stylu někdejších kalifornských hippies, vesele a pro jiné neškodně, jako taková kombinace světce a pobudy v poměru jedna ku jedné. Celé idyle sice udělají konec první podzimní mrazíky, ale všeho na světě je do času. Při bližším pohledu se pochopitelně ukazuje, že až taková idyla život čmeláků přece jen není, byť je připozakryt obláčkem z vůně pylu a nektaru. Kouty úlků bývají jako miniaturní skládky plné různého neřádstva, se žlutými pylovými trusíky, pošlými larvami a dalším odpadem, velké druhosledové dělnice nakonec různě utlačují stárnoucí královnu, která jim zase, kde může, likviduje vajíčka, která samy snášejí. Celkem běžně se několik mladých královen v pozdějším létě „spikne“ a vyžene svou zestárlou matku z hnízda, v němž pak několik dní kolektivně „kralují“, aniž by zřejmě snášely vajíčka. Pozoroval jsem jednou také návrat osmi mladých královen čmeláka skalního, Bombus lapidarius, do téhož úlku, kde se loni narodily, přičemž první z nich svých sedm sester zabila: že se místo, kde byla kolonie loni, hodí k jejímu založení dalším rokem, je celkem nahlédnutelné, proč však není v instinktivním vybavení, jinak neobyčejně plastickém, program k ústupu, je-li nalezeno obsazené, a radši se riskuje život, už je otázka jiná. E. O. Wilson by měl radost. Ztrátu královny nenesou dělnice zdaleka tragicky po včelím způsobu, ba se zdá, že se jim značně uleví. V družné pospolitosti pak stráví v nevelkém pracovním tempu zbytek léta a z neoplodněných

192 /

O ŽIVÉ PŘÍRODĚ


vajíček, která začnou snášet, vychovávají samečky. Za zmínku stojí i čmeláci parazitičtí, česky pačmeláci, oddělovaní dříve do zvláštního rodu Psithyrus, dnes znovu navrácení do rodu Bombus. Příslušný pačmelák navíc vnější podobou neobyčejně připomíná ten druh čmeláka, u něhož obvykle parazituje, podobně jako pestřenky Volucella bombylans, rovněž u čmeláků žijící – v obou případech není prokazatelné, že by tato podoba k něčemu konkrétnímu sloužila – spíše si tak dlouhým spolunažíváním „rostou do podoby“. Když má čmeláčí královna odchováno pár prvních dělnic, navštíví ji v hnízdě pačmelačka, vzhledem velmi podobná, a už tam zůstane. Nějakou dobu se drží v povzdálí a při zdi a poté mohou nastat dvě možnosti. Buď čmelačku do té míry ubuzeruje, že si tato nechává dobrovolně sežrat všechna nakladená vajíčka, ale může vést v hnízdě jakousi stínovou existenci „konstituční panovnice“ na dožití, nebo mezi nimi vzplane boj na život a na smrt, kdy si snaží prorazit kusadly chitinový pancíř či bodnout soupeřku žahadlem do měkké membrány mezi články. Pokud samice pačmeláka zvítězí, dělnice jí dále bez všech okolků slouží, podobně jako se to děje vítězům u lidí, při rozmanitých pracích, zejména pak při odchovu jejího potomstva. Nejhorším nepřítelem čmeláků je ovšem zavíječ Aphomia sociella. V napadeném hnízdě jsou ze všech stran k buňkám, připomínajícím za běžných okolností malý hnědý květák, připředeny jemňounké hedvábné rourky a z nich se občas bleskurychle vysune šedobílá housenka zvláštního nazelenalého, jakoby mrtvolného odstínu, nesmírně rychle ukousne kus vosku a opět zmizí. Dělnice nejsou schopné celé akci žádným způsobem čelit, byť jim samým přímé nebezpečí nehrozí. Při použití lidských analogií by se zčista jasna vysunula z kuchyňské stěny obluda, popadla řekněme postýlku i s dítětem a okamžitě zalezla zpět do své nory. Ač se mi bytí čmeláků stále ještě jeví v něčem šťastnější než bytí naše, žádný med to věru také není. 2009

ČMELÁCI

/ 193

No title

Recommend Documents