No title

Komplexní vzdělávání žen a začínajících podnikatelek k úspěšnému rozvoji vlastního podnikání. Registrační číslo CZ.04.1.03/2.2.15.3/0110

ETIKETA Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem státním rozpočtem ČR.

Tento projekt je spolufinancován evropským sociální m fondem a státním rozpočtem ČR.

OBSAH 1 Počátky etikety 2 Ve společnosti si nejsme rovni 3 Návštěva 4 Různé typy rodinných událostí 5 Svatba 6 Pohřeb 7 Pracovní společenské události 8 Slavnostní společenské události 9 Návštěva kulturních zařízení 10 Šaty dělají člověka 11 Společenské nehody

‐2‐


Úvod Etiketa je soubor historicky vytvářených a tradicí ustálených pravidel chování. Jakmile se člověk stal členem tlupy musel začít respektovat její normy, které se vytvářely praxí – co tlupu ohrožovalo, to bylo zapovězeno, co přispívalo k bezpečí a prosperitě bylo vítáno. Již před dvěma stovkami let platila tato definice: Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve společenském styku. Dobré mravy vytvářejí kultivované vztahy mezi lidmi. Slušnost lidi sbližuje. Člověk, který je společenský a k druhým ohleduplný, je oblíbený. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se učit. Základem slušnosti je úcta a ohleduplnost k bližnímu. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního egoismu a je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského chování. Nejdůležitější vlastností člověka jsou takt a empatie – schopnost vcítit se do situace, potřeb a pocitů druhého člověka. Některá pravidla společenského styku zastarávají, mění se nebo časem úplně mizí. Nezastaraly však zásady slušnosti, zdvořilosti a taktu. Arthur Schopenhauer řekl, že zdvořilost dělá s lidmi totéž, co teplo s voskem. Na toto memento bychom neměli nikdy zapomínat.¨

‐3‐


1. Počátky etikety První pravidlo etikety pro chování dvorské šlechty prý stanovil zahradník Ludvíka XIV., který zakázal rozverným párům dovádět na krásných trávnících ve Versailles tím, že do trávníku zapichoval cedulky se zákazem. Druhým možným výkladem je, že za významnými hodnostáři u dvora chodil ceremoniář s cedulkou se jménem dotyčného šlechtice. Třetím vysvětlením je, že slovo etiketa vzniklo ze starofrancouzského „estiquer“ a znamená „vyvěsit“ nebo připevnit. Šlo o pravidla, která se dodržovala u královského dvora a byla vyvěšována na zeď. U nás se zasadil o pravidla novodobé etikety Dr. Jiří Guth-Jarkovský, první ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka. PhDr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský je tradičně spojován se slušným chováním a pravidly etikety u nás. Narodil se 23. ledna 1861 v Heřmanově Městci, jako syn panského úředníka. Po otcově odchodu do důchodu v roce 1868 žila rodina u matčiných rodičů v Kostelci nad Orlicí. Gymnázium navštěvoval v letech 1870-1878 v Rychnově nad Kněžnou. Pak studoval na české části Karlo-Ferdinandovy university v Praze (1878-1883), kde vystudoval filosofii, matematiku a fyziku. Zároveň navštěvoval Skuherského varhanickou školu, neboť byl velmi nadaným hudebníkem. Do roku 1887 byl vychovatelem princů ze Schaumburg-Lippe v Náchodě. V období 1887-1893 učil na Akademickém gymnáziu v Praze, 1893-1896 na gymnáziu v Klatovech a od roku 1896 do roku 1918 opět v Praze. Věnoval se překladatelství, do češtiny například přeložil knihy Karla Maye. Ještě jako student v Praze se podílel na vzniku Filozofické jednoty. V roce 1892 se stal spolupracovníkem a členem redakce Ottova slovníku naučného. Byl členem spisovatelského spolku Máj a byl také ve vedení Svatoboru. Na svou dobu byl mimořádně zcestovalý a o svých cestách po Evropě, Africe a Americe napsal řadu knih. Nakladatelství Kunc a Hamerský v Kostelci nad Orlicí vydalo v roce 1902 jeho cestopisy Na zeleném Erinu a Na moři a za mořem. V roce 1891 odjel do Paříže, kde se seznámil a spřátelil s baronem Pierrem de Coubertinem, jenž stál u zrodu novodobé tradice olympijských her.

V roce 1894 se dr. Guth-Jarkovský podílel na vzniku Mezinárodního olympijského výboru a stal se jeho členem. Stál i u zrodu Českého olympijského výboru a stal se jeho

‐4‐


členem(1896), kde byl jeho prvním předsedou. Byl dlouholetým předsedou Klubu českých turistů. Těsně před první světovou válkou vydal své první knihy o společenském chování. To byl zřejmě jeden z důvodů, že po vzniku Československé republiky byl povolán do kanceláře prezidenta Masaryka jako ceremoniář s titulem ministerského rady (1919). Funkce odpovídala dnešnímu vedoucímu diplomatického protokolu. Při své práci měl značné problémy. Po složitém císařském ceremoniálu, založeném na nepřísnější etiketě španělského dvora, byl nucen se stavět proti názorům některých osob, že formální stránka společenského styku hlavy státu demokratické republiky je zbytečnou záležitostí. Také mu připadla mu připadla nevděčná, ale ve své době neobyčejně záslužná úloha. Společně s několika dalšími musel bojovat proti tehdy zřejmě dosti rozšířeným názorům, že slušnost je záležitostí aristokracie a k nové republice se nehodí. Musel se často postavit proti názoru, že společenské chování platí jen pro horních deset tisíc a pro obyčejný lid je hloupostí. V roce 1920 byl jmenován lektorem společenské výchovy na Univerzitě Karlově. Do podvědomí i dnešní populace se nejvíce zapsal uveřejněním velmi dobře promyšleného systému pravidel slušného chování. Vydal několik knih, které podávají přehled o etiketě. Mezi nejznámější patří Společenský katechismus I-III, dále Stolničení, Základy společenské výchovy, Pravidla slušnosti pro mládež, Slušnost a demokracie. Syn prezidenta Masaryka – Jan, neměl Dr. Gutha-Jarkovského příliš v lásce, nikoli jako člověka, ale jako představitele formálnosti ve společnosti. V knize Úsměvy Jana Masaryka k tomu píše Vladimír Thiele: „Knížka, kterou Jan Masaryk nikdy nedočetl, byl Společenský průvodce pro mladého muže od pana doktora Gutha-Jarkovského. Všichni příbuzní a přátelé Jana Masaryka věděli, jak se Jan na přemrštěnou společenskou etiketu dívá. Byla mu k smíchu. Pro svou bezduchost a přepjatost. Jednou se stalo, že byl Jan Masaryk pozván do soukromí na slavnostní večeři. Hostitel i jeho rodina si kvůli panu ministrovi oblékli své nejlepší šaty, pan domu dokonce frak. Zkrátka salónní aranžmá, jak se patří. Jan Masaryk – než zasedl ke stolu – beze slova obrátil svůj kabát naruby a večeřel pak s podšívkou navrch. Zda měl z toho hostitel infarkt, není již známo.“ Dr. Guth-Jarkovský zemřel 8. ledna 1943 v Náchodě, pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze. Jméno PhDr. Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského je dnes synonymem pro slušné chování. On sám se stal symbolem umění chovat se kultivovaně.

‐5‐


2. Ve společnosti si nejsme rovni Obecná pravidla společenského chování se opírají o zásadu společenské přednosti. Důvody jsou: -

praktické, protože se tak při vstupu, výstupu nebo odchodu vyloučí srážka dvou osob poskytnutí přednosti jako projev úcty k věku, postavení, či pohlaví.

Zásadním pravidlem je, že osoby starší, nadřízené nebo ženy mají přednosti před osobami mladšími, podřízenými nebo muži. V pracovním i osobním styku hraje důležitou úlohu takt. Taktní jednání se projeví například v přednosti ve dveřích ženě, i když je podřízenou. Chceme-li ve společnosti uspět, znamená to rychle se rozhodnout, kdo je společensky významnější a kdo méně. Ale musíme si uvědomit, že funkce i věk jsou relativní, jediným pevným bodem je žena. Takzvaný nadřízený se nadřazuje obyčejně ženě až od úrovně ministra, teprve zde ženský princip ustupuje. Už tisíce let má žena ve společnosti výjimečné postavení. V dobách Gutha-Jarkovského však měla paradoxní postavení – sice jí byla prokazována ve společnosti úcta, ale bez gardedámy nebo manžela se nemohla samostatně ve společnosti pohybovat. Dnes má žena rovnocenné postavení s mužem, ale to neznamená, že by jí muž neměl svou galantností projevovat úctu.

Ženě, nadřízenému, staršímu či hostovi se prokazuje úcta tím, že je máme stále po pravé straně (na ulici, v divadle). Jestliže je uvádíme do míst jim neznámých jdeme jako první, představujeme jim jako prvním ostatní osoby, usazujeme je na nejlepší místa u stolu. V obchodě nebo restauraci je samozřejmě zákazník bez ohledu na věk či pohlaví vždy nadřazen personálu. Bohužel někteří prodavači a číšníci na to zatím nepřišli. 2.1

Představování

Představování (se) patří mezi obtížné disciplíny v oblasti společenského vystupování, protože vyžaduje pohotovost a jistý šarm. Muž se představuje jako první ženě a nato se představí žena muži nebo nejdříve představí hostitel muže ženě a potom ženu muži. Stejně tak se představuje mladší staršímu, méně významný významnějšímu. Představujeme-li někoho všeobecně známé osobě, ji představovat nemusíme.

‐6‐


Pokud k nám přisedne známý například v restauraci, jsme povinni jej představit ostatním. Představujeme se celým jménem – nejprve křestní jméno a potom příjmení. Jméno musíme vyslovit zřetelně a nahlas. Měli bychom připojit si zdvořilostní formuli –„ těší mě“ nebo „rád vás poznávám“, popř. „dobrý den, dobrý večer“ apod. Představovat sám sebe titulem je trapné. Jsem doktor Novák navozuje dojem, že křestní jméno dotyčného je Doktor. Jsem doktor Josef Novák signalizuje, že dotyčný na svém titulu lpí víc než na vlastním jméně. Za nepřípustné je představování ženy – jsem doktor Nováková. Chceme-li, aby osoba, které jsme představováni věděli, že máme nějaký akademický titul, předáme při představování partnerovi vizitku. Titul by však měla připojit třetí osoba, jestliže dotyčného někomu představuje. Pro ty co zapomínají jména představených se doporučuje, oslovovat daného člověka co nejčastěji jménem. Ale pozor je třeba dodržet určitou míru, aby nás pak dotyčný nepovažoval spíš za psychopata. Není ostudou se představovaného ještě jednou zeptat na jméno. Člověk, který má komplikované nebo cizí jméno, událé nejlépe nezdržuje-li se hláskováním, ale rovnou při představení předloží partnerovi svou vizitku. Představujeme se vždy vestoje, muži si zapnou sako. Žena sice může zůstat sedět, ale měla by raději vstát, zvlášť je-li jí představován starší muž a vždy vstane, když se seznamuje se ženou. Zapeklitou situací je, máme-li představit více osob najednou. Zde není možno postupovat podle pravidel, zde dáváme přednost spontánnosti, aby představování nevyznělo spíš bezradně. Určitě je však třeba upřednostnit toho nejvýznamnější. Jestliže se setkají dva páry, které se neznají, musí jeden z páru vyvinout iniciativu a začít. Obvykle by to měl udělat muž méně významný nebo mladší, který se představí svému protějšku, pak jeho partnerce a představí svou partnerku. Druhý pár pak to učiní stejně. Ruku však podává významnější pár. Vždy je lepší, ujme-li se představování hostitel. Ruku podává vždy společensky významnější osoba nebo žena. Společensky významnější osoba musí mít prostor pro odmítnutí kontaktu. Toto se však nestává, naopak Zkušený hostitel mimo jmen představených uvede i jejich stručnou charakteristiku. Například: „ Paní ředitelko dovolte, abych vám představil svého přítele Jana Nováka, který je redaktorem týdeníku Lidé a země. Je to vznikající lyžař a horolezec nedávno se vrátil z K 2. Honzo, toto je naše paní ředitelka firmy Markéta Novotná, které velmi krásně maluje a má doma sedm koček…“. Pak může s klidem pokračovat v představování dalších párů, protože je předpoklad, že představení se budou již mít o čem bavit. Představování je vlastně první společenský kontakt dvou osob, a proto je dobře si pamatovat, že už nikdy nebudeme mít druhou šanci udělat dobrý první dojem.

‐7‐


2.2 Podávání ruky Podání ruky patří k nejrozšířenějšímu pozdravu téměř na celém světě. Naši předkové tímto úkonem naznačovali, že v ruce nedrží zbraň. Ruka se nepodáváme přes překážku, přes stůl ani křížem s dalším párem. Podává se pravá ruka – celá, nikoli jen prsty a ne typu „leklá ryba“ ani chlapský stisk ruky, po kterém musí host vyhledat ošetřujícího lékaře. Výjimku si vymysleli skauti, kteří většinou podávají levou ruku, s odůvodněním, že je blíž srdci. Ruka se podává krátce a vždy se přitom díváme druhému do očí. Mírný úklon hlavy není přitom na škodu, ale není nutný. Nikdy se neklaníme celým tělem. Ruku podáváme s úsměvem. Je-li druhá osoba společensky méně významná, může žena při podávání ruky zůstat sedět, ale není to úplně vhodné. Muž musí povstat vždy. Pokud se nám potí ruce, ještě před vstupem do místnosti si je osušíme kapesníkem. Pokud je máme studené, partnerovi se omluvíme. Nepodáváme ruku v sádře ani v lyžařské rukavici. Žena si při podávání rukou nechává rukavice pokud jsou součástí společenského úboru, venku i v kožené nebo pletené rukavici. Svlékne-li si však starší žena rukavici, mladší to musí udělat také. Rukou nikdy nepotřásáme! Za nevhodné se pokládá tisknout partnerovi ruku oběma rukama nebo jej při stisku zároveň brát levou rukou přátelsky za rameno nebo paži. Také jsou nevhodné další familiérní projevy jako například poplácávání po zádech. Vůči ženě je pak takové chování naprosto nemístné. Některé příručky uvádějí dobu stisku šest vteřin. Zkuste si to, je to velmi nekonečná doba! Ve skutečnosti by měl trvat vteřinu. Nepodáváme ruku obsluhujícímu personálu – číšníkům, pokojským, vrátným. Ruku nepodáváme ani tehdy, když náš protějšek něco nese, co by se s obtížemi přemisťovalo, aby mohl podanou ruku přijmout. Ruku nenabízíme ani na recepcích a rautech člověku, který si právě nese plný talířek a skleničku s pitím. Stane-li se to nám, máme v tomto případě právo ruku odmítnout. Učiníme to s omluvným úsměvem a případně i formulací, že se ještě uvidíme. 2.3 Líbání ruky

‐8‐


Ve společnosti se dnes líbání ruky pokládá spíše za teatrální gesto, ale v některých zemích, třeba v Polsku nebo ve Francii, kde jsou silné aristokratické tradice, se toto ještě udržuje a žena musí být i na tuto variantu připravena. Jde o chvíli, kdy žena cítí, že muž nabídnutou ruku uchopil za konečky prstů a otáčí ji hřbetem ruky nahoru. Muž ruku jen mírně nadzvedne, skloní hlavu a svými rty se přiblíží k ruce ženy. Rty se musí zastavit asi centimetr nad hřbetem ruky. Polibek se pouze naznačuje. Jestliže muž políbí ruku jedné z žen ve společnosti, musí pak políbit ruku všem. Podle tradice se líbá ruka jen vdaným ženám, ale v praxi se to těžko rozliší. Žena by se políbení ruky neměla vzpírat a měla by se políbení podvolit. Nikdy se nelíbá ruka v rukavici. Stejně tak nelíbá ženě ruku muž, který má pokrytou hlavu. Podle klasické etikety se ruka nelíbá na veřejném prostranství, ale jen v uzavřené místnosti. 2.4 Pozdravení Pozdrav chápeme jako projev úcty, přátelství či přízně. Osoba mladší, podřízená, muž nebo člověk vstupující do místnosti zdraví jako první. Ale i zde platí, že hodně mladá žena zdraví jako první o hodně staršího muže, podřízená zdraví nadřízeného, ale je-li muž taktní, pozdraví jako první. Nejsme-li si jisti, kdo by měl pozdravit jako první, držme se zásady, že zdraví vždy ten zdvořilejší. Zdravíme každého, komu jsme byli představeni nebo s kým se stýkáme častěji. Není tedy chyba nepozdravit na ulici prodavačku, u které jsme si den předtím něco kupovali, ale jestliže nás v restauraci obsluhuje několik let ten samý číšník, měli bychom se s ním na ulici pozdravit. Ve společnosti pán při pozdravu vstává, pokud je jasné, že se u něj zdravený zastaví. Žena nevstává. Potkáme-li přítele, který doprovází osobu nám neznámou nebo osobu výše postavenou (např. rodiče), je náš pozdrav určen oběma.

2.5 Cizinci a pozdravy Francouzi, kteří jsou si blízcí se někdy symbolicky líbají na obě tváře – nejčastěji muž se ženou nebo obě ženy. Jde o lehký dotyk tvářemi, ne rty nebo polibek jen naznačí. Starší dámy v Rakousku a Polsku, případně umělkyně ocení políbení ruky. Že o políbení ruky stojí je poznat z toho, jak ruku podávají.

‐9‐


V jižní Americe se blízcí přátelé a ženy často líbají, objímají a při loučení si posílají polibek na dálku. Většina Japonců již vyměnila ve styku s Evropanem tradiční úklonu za běžné podání ruky. Při setkání s úklonou je třeba jí oplatit. Indové zdraví spojením dlaní a úklonou. Polibek na tvář se pokládá za urážku. Tradiční čínský pozdrav je mírná úklona: muži při ní připaží, ženy spojí ruce v klíně. Dalším pozdravem je zatleskání – je třeba odpovědět stejně. Thajský pozdrav – wai - je malá úklona s dlaněmi sepjatými před hrudníkem. Odpovídá se stejně. Používá se i jako poděkování nebo výraz lítosti. V řadě afrických států – Somálsko, Etiopie se lidé objímají, ale nedotknou se tvářemi. Polibek je určen jen členům rodiny. Podávání ruky je typické spíš pro křesťanskou a euroatlantickou civilizaci. V islámských zemích ruku podává první muž, ne žena a společensky méně významný společensky významnějšímu (podřízený nadřízenému, student profesorovi). Ortodoxní židovka ruku nepodává. 2.6 Vizitky Vizitkám se dříve říkalo navštívenky, protože návštěva vždy po příchodu předala vizitku služebné nebo komorníkovi, kteří je pak uvedli do salonu. Předávají se při prvním seznámení. Obdarování vizitkou je třeba opětovat. Po obdržení vizitky je třeba jí věnovat pozornost, případnou nejasnost si ihned objasnit. Vizitky přikládáme ke všem darům, ale i kyticím při hromadných příležitostech, aby obdarovávaný věděl, komu a za co poděkovat. Předávání a přebírání vizitek je třeba v Japonsku velký obřad: vizitka se podává i přebírá oběma rukama, oba se navzájem ukloní a text na vizitce nahlas přečtou a poté uloží vizitku do náprsní tašky. Naše kultura není tak obřadná. Vizitky bychom měli mít stále po ruce nejlépe ve speciálním pouzdře na vizitky. Existují tři základní druhy vizitek: osobní, firemní a diplomatické. Osobní – většinou uvádějí pouze číslo telefonu a adresu (zaměstnání nebo bytu). Titul je v tomto případě pokládán za nevkus. Firemní (služební) – uvádějí titul, jméno, příjmení, funkci, adresu zaměstnání, telefon, fax a e-mail do zaměstnání. Zásadně neuvádíme soukromou adresu.

‐10‐


U diplomatických vizitek platí zásada, že čím vyšší funkce, tím méně vedlejších údajů, jako je telefon, fax atd. Proto diplomatická vizitka obsahuje jen jméno diplomata, jeho funkci a označení úřadu. Nejsou na ni uvedeny akademické tituly ani jiné informace. Dříve se používaly i vizitky manželské s údaji společnými pro oba manžele. Dnes se považují za přežitek. Na vizitky se první uvádí křestní jméno a potom příjmení. To platí i pro vizitky v jiných zemích, kromě maďarštiny, kde je pořadí obrácené. V cizojazyčných verzích se křestní jméno nikdy nepřekládá a nelze převzít naše tituly. Grafické ztvárnění vizitky hodně prozradí o majiteli – okázalé, zlaté, velmi barevné či netypické velikosti prozrazují touhu majitele zaujmout alespoň vizitkou. Jednoduché prozrazují dobrý vkus a sebevědomí. Kritické poznámky si necháme pro sebe, pochvaly vizitky vyslovíme nahlas. V naší republice se nejčastěji používá formát 9 x 5 cm. Vizitka s textem na výšku naznačuje, že chcete zaujmout, text na šířku působí seriozněji. Papír je nejlépe použít bílý. Nedoporučuje se ani používat oboustranné vizitky, např. česko-anglické. Působí to dojmem, že nemáme na to, abychom si nechali vytisknout dvoje. Stejným prohřeškem je, dá-li Čech Čechovi cizojazyčnou vizitku. Pokud nám náhodou české došly, je vhodné se partnerovi omluvit. 2.7 Oslovování a tituly Donedávna platilo, že neprovdanou ženu oslovujeme slečno, vdanou paní. V současné době se začíná prosazovat oslovení paní u všech žen s výjimkou velmi mladých dívek. Pokud si oslovená přeje být oslovována slečno, upozorní na to . Pokud používáme titul, oslovujeme vdanou i svobodnou ženu – paní doktorko, oslovení paní doktor nebo paní doktore je hrubým prohřeškem. Oslovit lze jménem, titulem nebo funkcí – pane Nováku, paní Nováková, pane řediteli, paní starostko, pane ministře nebo paní ministryně. Jestliže se nám někdo představil bez titulu a vizitku nám nedal nebo na ní titul nemá – neriskujeme a oslovujeme bez titulu. Dědictvím rakousko-uherské monarchie je hojné rozšíření a užívání titulů. Sami sebe můžeme představit titulem, ale zní to škrobeně. Své společníky ale titulem představujeme. Jiného člověka oslavujeme jen jeho nejvýznamnějším titulem. Pan a paní se při představování druhé osobě vynechává – Dovol, abych ti představil profesora Nováka.

‐11‐


Nikdo by se neměl pohoršovat, je-li osloven bez titulu. Za velmi nevychované se považuje upozornit oslovujícího na to, že máme titul. Oslovení prezident je u nás běžné pro představitele různých spolků a firem, například v Americe je však spojeno jen s hlavou státu. Oslovujeme vždy 5. pádem – pane Krbče, pane Langře. Nikdy neoslovujeme v prvním pádě – pane Novák. Přehled titulů a hodností Vědecko-akademické tituly absolventů vysokých škol

Bc. (bacalarius) – bakalář (absolvent nižšího stupně VŠ) BcA. – bakalář v oblasti umění Ing. (ingeniarius) – inženýr v oblasti ekonomie, technických věd a technologií, zemědělství, lesnictví a vojenství Ing.arch. (ingeniarius architectus) – inženýr architekt MUDr. (medicinae universae doctor) – doktor všeobecného lékařství MVDr. (medicinae veterinae doctor) – doktor veterinární medicíny Mgr. (magister) – magistr – absolvent pětiletého VŠ studia bez doktorátu MgA. – magistr umění JUDr. (juris utriusque doctor) – doktor obojího práva – doktor práv PhDr. (philosophiae doctor) – doktor filozofie – doktor v oblasti humanitních, pedagogických a společenských věd RNDr. (rerum naturalium doctor) – doktor přírodních věd PharmDr. (pharmaciae doctor) – doktor farmacie ThLic. – licenciář teologie v oblasti katolické teologie ThDr. (theologiae doctor) – doktor teologie PhMr. (pharmaciae magister) – magistr farmacie PaedDr. (paedagogicae doctor) – doktor pedagogiky RTDr. (rerum technicarum doctor) – doktor technických věd Vědecko-akademické tituly řídících pracovníků VŠ

Rektor – vedoucí pracovník vysoké školy Prorektor – zástupce vedoucího pracovníka vysoké školy Kvestor – vedoucí pracovník správy na vysoké škole Děkan – vedoucí pracovník fakulty Tituly uváděné za jménem dosažené dalším studiem po absolvování vysoké školy CSc. (candidatus scientiarum) – kandidát věd DrSc. (doctor scientiarum) – doktor věd Ph.D. – doktor – absolvent doktorského studia na kterékoli necírkevní škole, tedy i technické Th.D. – doktor teologie, absolvent doktorského studia na teologické fakultě Dr.h.c. (doctor honoris causa) – doktor y důvodu cti - čestný titul doktora, uděluje se ve výjimečných případech

‐12‐


Nový školský zákon neuvádí tituly: PeadDr. – doktor pedagogických věd PhMr. – magistr farmacie CSc. – kandidát věd DrSc. – doktor věd. Jejich platnost nebyla zrušena (s výjimkou už dříve zaniklého titulu RSDr.), ale již se neudělují. Titul M.B.A. (Master of Business Administration) – mistr podnikové ekonomiky – není vysokoškolským titulem. Jde o označení absolventa určitého typu takzvaného distančního studia, tedy certifikovaného kursu celoživotního vzdělávání zaměřeného na obchod. Titul může absolventovi pomoci při konkurzu do mezinárodní firmy. Vědecko-pedagogické tituly řídících pracovníků na VŠ: Prof. – profesor Doc. – docent Pozor vyučujícího na střední škole sice studenti oslovují pane profesore, ale nejde o vysokoškolský titul a proto se nesmí uvádět před jménem. Profesor Josef Novák, FF UK Praha – vysokoškolský vyučující Josef Novák, profesor na SPŠG Praha – středoškolský vyučující Důstojnické hodnosti příslušníků armády a policie: por. poručík plk. plukovník npor. nadporučík genmjr. generálmajor kpt. kapitán genpor. generálporučík mjr. major genplk. generálplukovník pplk. podplukovník arm.gen. armádní generál Oslovování v různých situacích: Rektor na univerzitní půdě při slavnostních příležitostech - Vaše Magnificence Děkan -Spektabilis pane děkane Farář - důstojný pane, velebný pane, otče nebo důstojný otče, případně pane faráři Jeptiška - sestro, ctihodná sestro Biskup a arcibiskup - pane biskupe nebo pane arcibiskupe, Vaše Excelence (v dopise Vážený otče biskupe nebo arcibiskupe) Kardinál - pane kardinále nebo Vaše Eminence Papež nebo tibetský dalajláma - Vaše Svatosti Prezident republiky - pane prezidente, paní prezidentko Velvyslance, ministry zahraničí, premiéry, ale i cizí prezidenty oslovujeme Excelence, v písemném kontaktu Vaše Excelence. Nicméně moderní doba zjednodušila a počeštila i oslovování v této oblasti – běžně proto již říkáme pane prezidente, pane premiére, pane velvyslanče. Krále , královna – Vaše Veličenstvo Manžel královny nebo manželka krále, velkovévodu, prince či jiného člena královské rodiny – Vaše královská Výsosti Vévoda – Vaše Výsosti

‐13‐


Císař – Vaše císařské Veličenstvo (jediným císařem na světě je japonský císař) V rozhovoru s korunovanými hlavami neužíváme opakovaně královského titulu, stačí jen jednou a dál již oslovujeme „madam“ nebo „sir“. Šlechtické tituly byly u nás zrušeny již v roce 1918 zákonem (Sbírka zákonů a nařízení 11. 12. 1918). Z uvedeného důvodu se v úředních dokumentech (občanský průkaz, cestovní pas) nesmí uvádět šlechtický titul.

2.8 Tituly a jejich používání v zahraničí Naše tituly nelze jednoduše přenést do cizích jazyků. Užívání titulů v zahraničí je odlišné od našich zvyklostí. Také mezi zeměmi jsou značné rozdíly: Německo Německy mluvící země nám daly tituly „doktor“ a „inženýr“. Šlechtice s označením „von“ oslovujeme Herr von +příjmení ( např. Herr von Hohenstein). Hraběte oslovujeme „Herr Graf“ bez příjmení. Někteří šlechtici mají titul „von und zu“ – zde se zůstává u oslovení „von“. Velká Británie V anglosaských zemích jsou běžné tituly: B.A. - Bachelor of Arts – bakalář svobodných umění M.A. - Master of Arts – mistr svobodných umění B.L. - Bachelor od Laws – bakalář práv L.M. - Master of Laws - mistr práv B.Sc. - Bachelor of Science – bakalář přírodních věd M.Sc.- Master of Science – mistr přírodních věd Tyto tituly řadíme za jméno. Oslovení „Doktor“ je určeno pouze pro lékaře s výjimkou chirurgů, nikoliv pro právníka. Důstojnické hodnosti jsou užívány hojně a to i u osob, které odešly y vojska. Osoby předsedající jakémukoliv zasedání oslovujeme „pane předsedo – Mister Chairman“. Existuje zde také široká škála šlechtických titulů, které jsou často užívány. Mezi nejnižší patří „Sir“. Jeho nositel, věnuje-li se politice, může být zvolen do Dolní sněmovny britského parlamentu (není tedy ve Sněmovně Lordů). Oslovuje ho Sir +křestní jméno (např. Sir John), nikoliv ve spojení s příjmením (Sir Smith). Manželka takového šlechtice je Lady+příjmení (Lady Smith). Ekvivalentem mužského Sir je šlechtický titul ženě – „Dame“. Oslovujeme podobně – Dame+ křestní jméno (Dame Mary nikoliv Dame Smith. Vyšší šlechtický titul je „Lord“. Nositele oslovuje ve spojení s příjmením – Lord Smith. Ženy s titulem oslovujeme podle druhu titulu – např. Baroness Thatcher.

‐14‐


Francie Osoby s předložkou „de“ nebo „de la“ dosáhly nejvyšších vojenských nebo politických funkcí (např. de Gaule). Těchto predikátů je nutno ve spojení se jménem užívat. Funkční tituly se povyšují – např. náměstek ministra je oslovován „pane ministře“ (stejně tak se děje i v Polsku). Oslovení lékařů je stejné jako ve Velké Británii. Bohatě se oslovuje funkčními tituly, řídké je oslovování akademickými tituly. Rusko Kromě baltských republik se užívá oslovení křestním jménem + tzv. otčestvem, tj. křestním jménem otce s koncovkou „ič“ (u muže) – např. Sergej Michajlovič, u ženy pak s koncovkou „ovna“ – např. Anna Michajlovna. 2.9. Tykání I při tykání platí pravidla společenské pyramidy. Tykání nabízí starší mladšímu, významnější méně významnému, žena nabízí tykání muži. Společensky méně významný může pouze významnějšímu nabídnout, aby mu tykal (např. snacha tchýni). Nabídku tykání je možné odmítnout, ale obyčejně to dost dobře nejde – je to stejné jako při podání ruky. Tykání sice navrhuje společensky významnější osoba, ale s jednou výjimkou, tykání na pracovišti je jen v rukou šéfa, byť je mladší a muž. Jen nadřízený určuje, v jakých vztazích bude se svými podřízenými. Nejvhodnější je, když si nadřízený s podřízeným vyká – při tykání se někdy špatně vytýkají chyby. Pokud se rozhodne pro tykání, měl by dodržovat zásadu rovnosti a nabídnout tykání všem podřízeným určitého věku a postavení. Řada firem, zejména zahraničních, zavádí tykání jako normu. Pokud vám to vadí, máte dvě možnosti: buď se pokusíte manažerovi, který s tím přišel vysvětlit, že to odporuje našim tradicím, nebo si najít jiné místo. Kombinace oslovení křestním jménem a vykání je možné až poté, co s tím dotyčný souhlasí. Šéf, který podřízené vyká a zároveň ji oslovuje zdrobnělinou křestního jména vzbuzuje dojem, že je mezi nimi důvěrnější vztah. Trapné je to, je-li podřízená výrazně starší. Velmi nevhodné je nabídnout podřízenému tykání v soukromí a na pracovišti vykání. Dr. Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu uvádí: „Říká se, že není radno ukládat si své groše tam, kde ředitel peněžního ústavu s personálem si tyká – ale statisticky to dokázáno není.“

‐15‐


3. Návštěva Návštěvu bychom si měli dohodnout vždy předem, a to i mezi blízkými přáteli. Neohlášená návštěva se sice dobrým přátelům toleruje, ale určitě ne v době jídla nebo pozdě večer. Nemocného nenavštěvujeme nikdy bez toho, abychom si dopředu vyžádali jeho souhlas. Pozvání na návštěvu prakticky nejde odmítnout – je možné ji pouze odkládat, chceme-li se jí vyhnout. Pozvání od společensky významné osoby musíme přijmout. Na návštěvu je vhodné přijít o deset minut později. Zcela vyloučeno je přijít dříve, než bylo dohodnuto. Zda je možné vzít na návštěvu děti je třeba vždy dopředu dohodnout s hostitelem. Nikdy nevodíme na návštěvu psa, pokud si to hostitel vysloveně nevyžádá. Na návštěvě se nepřezouváme. Muž v obleku a ponožkách, stejně jako dáma v šatech a punčochách či bosa, popřípadě v obnošených pantoflích budou vypadat směšně. Hostitelé by naopak měli mít také společenskou obuv. Výjimku je možné udělat za deštivého a blátového počasí. 3.1 Cizinci na návštěvě Je dobré si včas uvědomit, že různé národy mají své stravovací zvyklosti a že každý host může mít i své vlastní libůstky nebo zdravotní omezení. Minimálně bychom měli vědět, zda pije alkohol, případně zda jí maso a sladké. Nepovažuje se za porušení etikety se ho dopředu zeptat. Zeptá-li se Angličan nebo Američan, kde je koupelna (bathroom), jsou dvě možnosti: chce si umýt ruce nebo jít na záchod. Je nejlepší mu ukázat obojí. 3.2 Pozdravení a rozloučení První zdraví hostitelka příchozí ženu, poté hosta a pak se s příchozími pozdraví hostitel. Nejdříve se ženou, pak s mužem. Muž předává hostitelce kytici a žena hostiteli dárek. Hostitelé by s možností, že návštěva přinese kytici měla počítat a mít připravenou vázu, aby do ní květiny mohla dát a hned vystavit. Pobíhání po bytě a hledání přivádí návštěvníky většinou do rozpaků. Přijdeme-li do místnosti, kde je více hostí, jdeme nejdříve pozdravit hostitelku a hostitele.

‐16‐


Host není povinen obcházet všechny přítomné a představovat se jim. Seznamuje se s nimi během návštěvy podle potřeby. Z větší společnosti můžeme odejít bez toho, že se budeme loučit se všemi přítomnými. Stačí se rozloučit s hostitelkou a hostitelem. Větši společnost se většinou počítá nad deset osob. Zásadou je, že návštěvu zahajuje hostitel, ale ukončuje host. Hosté by měli sami odhadnout, kdy by měli odejít. Nestane-li se to, měl by hostitel občas stočit nenápadný pohled na hodinky či prohodit něco o zítřejším náročném dni. Víc udělat nemůže, mimo uvědomění si faktu, koho si příště pozvat na návštěvu. 3.3 Květiny a dary Je nezdvořilé přijmout pozvání na návštěvu a nic nepřinést. Vhodné jsou květiny nebo bonboniéra pro hostitelku, případně kvalitní alkohol pro hostitele. Pokud víme, že je hostitel zapřísáhlý abstinent, není alkohol nejlepší dárek. Pokud mají hostitelé děti, je dobré přinést nějakou maličkost také pro ně. Z kytice vždy odstraňujeme papír, necháváme jen průhledný celofán. Láhev vína může ve vhodném obalu zůstat. Květů by měl být vždy lichý počet. Ale darování jedné květiny vzbuzuje dojem důvěrnosti. Mladším dívkám se dávají květy světlejší, starším tmavší. Mužům se květiny nedávají – výjimkou jsou nemocní, umělci a starší muži slavící významné jubileum. Květiny v květináči dáváme jen lidem, o nichž víme, že je mají rádi a že jim udělají radost. Jde-li mladý muž do rodiny své přítelkyně, měl by přinést květiny přítelkyni i její matce. Obdarovaný dá květiny hned do vázy – pokud tak neučiní, dává najevo neúctu k dárci. Posílají-li se květiny, je vhodné k nim připojit obálku s vizitkou nebo přáním. Za zaslané květiny je vhodné ústně nebo písemně poděkovat. Telefonické poděkování není vhodné. Pozor na volbu květin – zvlášť starší dámy můžeme urazit, dáme-li jim květiny pokládané za hřbitovní – chryzantémy, bílé lilie apod. Tulipán údajně podle květomluvy znamená, že pochybujeme o inteligenci obdarované. Obal je stejně důležitý jako dar sám – ukazuje, jak nám na obdarovávaném záleží. Výmluva na nedostatek času neobstojí. Že se z darů odstraňují cenovky, snad není třeba připomínat. Hostitel dar před hostem má rozbalit a poděkovat. Je nezdvořilé jej přijmout a bez rozbalení odložit. Jde-li o alkohol nebo bonboniéru, je vhodné je otevřít a nabídnout.

‐17‐


Finanční dary jsou nepatřičné s výjimkou nejbližší rodiny. Mnohem vhodnější jsou poukázky na různé zboží nebo služby. Podle klasické etikety nedává pán dámě před svatbou oblečení.

‐18‐


4. Různé typy rodinných událostí 4.1 Křest Odmítnout nabídku stát se kmotrem bez vážného důvodu je urážka. Na rozdíl od církevního sňatku, který nutně nevyžaduje křest obou manželů, kmotr nebo kmotra musí být pokřtěni. Na křest se doporučuje slavnostnější oblečení. Je zvykem, aby kmotr nebo kmotra věnovali dítěti hodnotný dar. Většinou se dává šperk nebo jiná cennost. Po křtu většinou následuje hostina, na níž je kmotr nebo kmotra čestným hostem. 4.2 Promoce Promoce se koná v honosných sálech většinou univerzitních. Každá vysoká škola dbá o své tradice, proto se může průběh promoce škola od školy mírně odlišovat. Diváci – příbuzní a známí vstupují jako první a konverzují jen polohlasem. K honosnému prostředí patří i důstojné chování. Pánové nosí tmavé obleky, světlé košile a kravaty, dámy odpovídající šaty nebo kostým. Promoce je slavnostním aktem, především pro absolventy. Při jejich příchodu do auly se proto na ně příbuzní a známí nevrhají a negratulují! Akademičtí funkcionáři, rektor, prorektoři, děkani, profesoři a pedagogové jsou oblečení v talárech. Jako první promluví děkan, který pozdraví absolventy. Pak následuje dlouhý seznam jmen. Při čtení jmen se netleská. Děkan ve své řeči požádá rektora o svolení k promoci. Promoce je slavnostní předání diplomů svědčících o završení univerzitního studia, nebo předání dalších akademických či vědeckých titulů. Rektor nebo jeho zástupce vyslovuje souhlas s udělením titulu. Promotor přečte slib, který pak absolventi stvrdí latinskou formulí – Spondeo ac polliceor (Slibuji a zavazuji se) a přísaháním na žezlo fakulty. Promotor pak předá diplomy. Poté jeden z absolventů pronese děkovný projev, který je určen akademickým funkcionářům, všem rodičům a absolventům. Při ukončení slavnostního aktu akademičtí funkcionáři odcházejí v opačném pořadí, než přicházeli. První tedy rektor, poslední absolventi. Teď teprve nastává chvíle ke gratulacím. Nejvhodnějším přáním jsou květiny, vše ostatní by mělo přijít až při slavnostním obědě.

‐19‐


4.3 Žádost o ruku O ruku své vyvolené muž obvykle žádá během slavnostního oběda, na kteří zvou dívčiny rodiče. Muž by měl přinést kytici přítelkyni (větší, ze světlých květin) a matce (menší, z tmavších květin). Během tohoto setkání by se mají dohodnout podrobnosti ohledně svatby. 4.4 Zásnuby Jde o oficiální oznámení vztahu, který by měl skončit svatbou. Patří k nim malá oslava, zpravidla v rodinné kruhu (nejčastěji v bytě snoubenky). Účastní se rodiče jich rodiče obou snoubenců. Je zvykem, aby si snoubenci při této příležitosti vyměnili dárky, zpravidla zásnubní prsteny. Dívčí prsten mívá malý briliant nebo jiný kámen. Rozeslat příbuzným a známým oznámení o zasnoubení v této době již téměř vymizelo.

‐20‐


5. Svatba Když připravujeme svatbu, musíme se nejprve rozhodnout, zda to bude svatba malá nebo velká. Malá svatba se počítá do pětadvaceti osob. Velká svatba se pozná podle počtu pozvaných hostů, luxusních vozů a nákladného oblečení. Pozvánky – svatební oznámení se posílají i na malou svatbu, chceme-li mít na obřadu hosty. Pokud některého z hostů chceme pozvat i na svatební hostinu, přiložíme k oznámení také kartičku s pozvánkou ke svatební hostině. Rozesílají se v předstihu tří až čtyř týdnů. Je třeba si uvědomit, že hosta zveme automaticky i s jeho partnerem. V případě malé svatby je možné oznámení o svatbě poslat i dodatečně. Svatební kytice obstarává ženich a může se nechat dopravit přímo na místo z květinářství. Prstýnky rovněž obstarává ženich, ale vždy po společném výběru se snoubenkou. Prstýnky jsou tak upraveny přesně na míru. Doprava je u každé svatby důležitá. Snad samozřejmostí je, že vozy by měly čisté. Slavnostní výzdoba není podmínkou, ale přispívá ke slavnostní chvíli. Do prvního vozu si sedá ženich se svojí matkou., která sedí vzadu vpravo. Ve druhém voze sedí matka nevěsty a otec ženicha. Pak následují ostatní hosté. Do předposledního vozu nastupují svědkové. V posledním jede nevěsta se svým otcem. Při odjezdu z obřadu do prvního vozu nastupují novomanželé, do dalších pak rodiče, svědci a další hosté. Do obřadní síně vstupuje jako první ženich se svou matkou. Za nimi kráčí otec ženicha a matka nevěsty. Pak ostatní svatební hosté. Má-li pán partnerku, jde ta vždy vpravo zavěšená do muže. Nemají-li děvčata partnery, mohou jít spolu. Předposlední vstupují svědci a jako poslední nevěsta se svým otcem, který sedí vlevo vzadu. Z obřadní síně vycházejí nejprve novomanželé, za nimi rodiče nevěsty, pak rodiče ženicha, svědci a ostatní hosté. Pokud ženich nebo nevěsta nemají jednoho z rodičů, nahrazuje je nejbližší příbuzný. Smyslem doprovodu ženicha i nevěsty je jakési symbolické uvedení do stavu vdaných a ženatých, proto je musí vést ti, kteří vdané nebo ženatí již jsou.

‐21‐


Je vhodné, když má každá svatba svého manažera – nejlépe kamaráda nebo blízkého příbuzného, který celý den řídí: řídí usazování a odjez aut, řazení průvodu, organizaci oběda, odvoz hostů a řeší nenadálé situace. 5.1 Malá svatba Svatba ve čtyřech osobách je nejmenší možná varianta svatby. Malá svatba se počítá do pětadvaceti osob. Nejčastěji ji pořádají lidé, kteří nemají rádi okázalosti, popřípadě ti, u kterých nejde o první sňatek. Oblečení na malé svatbě – nevěstě postačí jakákoliv světlá barva šatů či kostýmu, nemusí být nutně v bílé, také doplňky nemusí být bílé. Místo závoje, který je k takovým šatům nevhodný, je lepší volit klobouček. Ženich by měl mít sako i kalhoty ze stejného materiálu a ovšem i stejné barvy. Smoking není vhodný, protože se nenosí před osmnáctou hodinou. Proto by měl mít tmavší oblek, bílou košili a kravatu. Volba oblečení je v dnešní době již volnější, ale uměřenost a dobrý vkus by měl stále zůstat pravidlem. V případě malé svatby se hosté shromáždí ještě před obřadem na domluveném místě, nejčastěji jde o byt nevěsty. Otcové nastávajících manželů vítají hosty. Mělo by být připraveno malé občerstvení. V této době je vhodné předat dar, který se nemusí předat do rukou novomanželů. Dar může převzít například jeden z otců. Jak již jsme uvedli v kapitole o darech, je vhodné připojit svoji vizitku, aby novomanželé pak věděli, komu mají za co poděkovat. 5.2 Velká svatba Šaty nevěsty bývají bílé, dlouhé a se závojem. Na opravdu velkou svatbu by měl mít muž žaket s cylindrem, Žaket může být šedý nebo černý, kalhoty mohou být proužkované. Má-li ženich žaket, měli by ho mít i ostatní důležití pozvaní pánové – minimálně oba otcové a svědkové. Matky mají dlouhé šaty. Vozy by měly bít stejné nebo alespoň podobné. A to nejen barevně. Nejluxusnějším jede nevěsta. Drsné žerty, jako nasazování chomoutu či kouli na nohu mohou u některých svatebčanů zkazit dobrý dojem svatby.

‐22‐


Při velké svatební hostiny po pravici ženicha sedí nevěsta. Po její pravici sedí ženichův otec a vedle něj jeho žena. Po levici ženicha sedí nevěstina matka a její manžel. Svědkyně sedí po jeho levé ruce. Svědek na protilehlé straně. Společensky významnější osoby sedí blíže novomanželům. Manželé nesedí vedle sebe, střídá se však rozesazení muž, žena, muž, žena. Přípitek by neměl chybět na žádné svatbě. Nejvhodnější doba je buď začátek hostiny nebo před dezertem. Neměl by být dlouhý a pronést by ho měl buď některý ze svědků nebo někdo z rodičů. Je-li součástí hostiny tanec, patří první tanec novomanželům. Teprve pak se přidávají ostatní, ale opět v pořadí podle důležitosti – nejprve rodiče a pak další hosté. Novomanželé mohou odejít kdykoliv, a to i nepozorovaně. Pro tuto příležitost neplatí, že bez rozloučení není možné opustit společnost. 5.3 Církevní sňatek Církevní sňatky jsou podle zákona rovnocenné s občanskými. Snoubenci se musejí rozhodnout jen pro jednu variantu a ne jako dříve, kdy absolvovali občanský sňatek a pak následoval ještě sňatek církevní. Snoubenci musí projít určitou přípravou, která jim bude sdělena na příslušném farním úřadě. Pokud má některý z partnerů za sebou občanský sňatek a rozvod, musí katolický sňatek schválit biskup.

‐23‐


6. Pohřeb Toto je smutné téma, i když k životu patří. V různých kulturách jsou smuteční obřady různé. U nás se rozloučení se zesnulým odehrává jako společenské setkání rodiny a přátel, při němž se smiřují s odchodem svého blízkého. Všechny záležitosti spojené s úmrtím a posledním rozloučením zařídí pohřební služba. V ní je možné zadat i tisk smutečních oznámeních – parte. Pokud si přejeme pohřeb jen v úzkém kruhu rodiny, zasíláme oznámení dodatečně. Z parte by mělo být zřejmé, o jaký druh obřadu se bude jednat (církevní, občanský, uložení do země v rodinném kruhu nebo za účasti hostí). Vybrané příbuzné a známé zveme ještě přiloženou kartičkou na smuteční hostinu po obřadu. Obdržíme-li smuteční oznámení, je naší povinností projevit soustrast. A to buď účastí na pohřbu nebo písemně. Pokud se pohřbu účastníme, neposíláme již písemný projev soustrasti. Soustrast se neprojevuje telefonicky je to nevhodné a vyjadřuje se tak neúcta k lidem, jichž se tento akt týká. Za písemné projevy soustrasti se vždy také písemně děkuje. Smuteční kytice by měla mít tlumené barvy – tmavě červené, modré, hnědé, fialové. Bílé květy – především lilie se dávají „pannám a mládencům“ – tedy mladým, svobodným lidem. Smuteční kytice má vždy sudý počet květin, všechny ostatní kytice proto mají lichý počet. Květiny, které ukládáme ke katafalku položíme bez přerovnávání ostatních květin s lehkou úklonou směrem k rakvi. Zesnulého v rakvi na katafalku můžeme uctít kyticí nebo věncem. Ten dávají členové rodiny, významné osobnosti, instituce, firmy. Věnce musejí mít stuhu se jménem toho, kdo věnec dává. Květiny si příbuzní někdy odnášejí (je to přípustné je u těch, které se nedotkly rakve), aby je položily na hrob jiného příbuzného. Na smuteční obřad se oblékáme co nejkonzervativněji podle pravidla – čím blíže k zesnulému, tím tmavší oblek. Muži by měli mít černý oblek bez lesku nebo nápadného vzoru, bílou košili, černou kravatu a černé šněrovací boty. Ostatní muži v obřadní síni či za rakví by měli mít co nejtmavší oblek, bílou košili a tmavou kravatu bez křiklavého vzoru. Ženy musejí mít zakrytá ramena a kolena, šaty by měly být černé. U širší rodiny a přátel stačí tmavé. K černým šatům patří černé punčochy a černé boty, včetně černé kabelky. Vhodné jsou klobouky, které se nesundávají protože jsou součástí jejich smutečního úboru. Nehty nikdy ne rudě nalakované, buď je nechat přirozené nebo můžou mít lehce narůžovělou barvu. Po obřadu nejbližší rodina a pozvaní hosté odjíždějí na smuteční hostinu.

‐24‐


Dříve bývalo zvykem nosit nějaký čas po pohřbu smutek. Guth-Jarkovský předepisuje vdově smutek dva roky, z toho první rok v hlubokém smutku, poslední půlrok pak oblečení s odstíny šedé nebo fialové. V době smutku neměla vdova navštěvovat divadlo či koncerty, chodit na návštěvy ani je přijímat. Děti se po úmrtí rodiče 18 měsíců nesměly věnovat sportu a hrám. Dnes je projev smutku individuální záležitostí.

‐25‐


7. Pracovní společenské události 7.1

Snídaně a brunch (branž)

Pracovní snídaně si získávají v poslední době stále větši oblibu. Snídani můžeme zahájit v devět, brunch v deset nebo půl jedenácté, protože spojuje snídani s lehkým obědem. Končí nejpozději kolem druhé hodiny. Snídaně má klasické složení, brunch je obohacen o sendviče a studené mísy nebo malá teplá jídla. Vždy je dobré volit formu bufetu, aby se mohli hosté obsluhovat sami – přispívá to k větší neformálnosti. Oblečení je světlý oblek nebo jen sako a kalhoty. Kravata není podmínkou. Pro dámy je vhodný světlý kostýmek. 7.2

Pracovní oběd (business lunch)

Jde o pracovní setkání, jehož rámec tvoří oběd v restauraci. Někdy může jít i o večeři, která bývá slavnostnější. Oblečení se volí vhodné k prostředí, do kterého je oběd situován. Jde-li o luxusnější restauraci – pak během dne světlý oblek s kravatou. Košile může být vzorovaná. Žena si bere světlé šaty nebo kostýmek, lodičky a vždy punčochy. 7.3

Pracovní schůzka

Jde o schůzku v kanceláři nebo kavárně. Informujeme se předem, abychom naplnili očekávání partnera. Podle získaných informací se i oblékáme. Jestliže víme, že si protějšek potrpí na perfektní oblečení – vezmou si pánové během dne světlý oblek, večer tmavý. Žena nic nepokazí kostýmem. I v největším vedru bude mít punčochy. Hned na začátku se představíme a předáme svoji vizitku a řekneme o své firmě par vět.Jednání musí mít určitý řád a proto hlídáme časový rozvrh.

‐26‐


8. Slavnostní společenské události Jdeme-li na jakoukoliv společenskou akci, je dobře se připravit – měli bychom vědět, jaké oblečení si vybereme, zda půjdeme s doprovodem apod. Všechny podrobnosti se dají vyčíst z pozvánky. Nechodíme nikdy tam, kam nejsme pozváni. Pozvánku si vždy vezmeme na akci s sebou. Pozvánky jsou obvykle označeny různými zkratkami, jež nám poskytují instrukce. Zkratka R.S.V.P. (repondez s´il vous plait – račte laskavě odpovědět), nás nabádá, abychom buď potvrdili nebo odmítli účast. Někdy je použita česká zkratka RLO, která znamená to samé. Někdy najdeme na pozvánce napsáno R.S.V.P./Regets only nebo jen Regets only. V tomto případě použijeme uvedené telefonní číslo, jen když omlouváme svoji neúčast. Mimořádně významné hosty, třeba ministry, zveme dvěma pozvánkami: první třeba dva měsíce před akcí a poté, kdy host potvrdí účast, pošleme mu druhou dva týdny před konáním akce s poznámkou p.m. ( pour memoire – pro připomínku). Na takovou pozvánku se již neodpovídá. Je nutné si povšimnout na pozvánce, zda platí jen pro pozvaného nebo i pro partnera. Někdy je napsáno na pozvánce např. pan Novák s manželkou. Zde je však možné jít s kýmkoli jiným, tedy nemusí to nutně být zákonitá manželka pana Nováka, ale může to být přítelkyně, milenka, kolegyně nebo i přítel. Často je spíše na pozvánkách uváděno, že pozvánka platí pro dvě osoby nebo „pan Novák s doprovodem“. Nikdy se na společenské akce neberou děti. Nabídka jídel a nápojů, stejně jako program není určen dětem. Na pozvánce je třeba si povšimnout i instrukce, co si obléci. Obvykle se to uvádí jen pro muže, protože žena mívá několik variant, které volí přiměřeně s mužským oblečením. Bleck tie, znamená, že si muž má vzít smoking a černého motýlka – žena jak krátké šaty, tak velkou večerní. Dark suit je tmavý oblek – pro ženu jsou přiměřené krátké šaty (mimo plesu). Formal dess společenský oděv, dáma může mít krátké šaty nebo kostým. Informal nebo casual znamená neformální oděv. Unofficial nebo lounge suit – na méně formální akce. Muž si oblékne vycházkový oblek, nejlépe šedý – žena kostým nebo koktejlové šaty. Pokud na pozvánce dress code není, musíme si uvědomit, kdy se akce koná, jak formálně je pojata a kde se pořádá.

‐27‐


8.1 Recepce Recepce je nejčastější formou společenského setkání. Může se konat v kteroukoli denní dobu. Podle toho v kolik hodin se koná se musíme obléci. Bývá většinou součástí nějaké pracovní nebo společenské akce: kongresu, jmenování do funkce apod. Někdy bývá recepce doprovodnou akcí jiné akce – premiéry, koncertu aj. Recepce znamená „přijetí“. Odehrává se vestoje. V poledne a večer je možné počítat s rautem, v odpoledních hodinách bývá jen studené pohoštění. Na recepci můžete přijít o deset až patnáct minut později a odejít téměř kdykoliv. Je obvyklé, že hostitel čeká u vchodu a osobně vítá hosty. Je proto třeba se zařadit do řady čekajících hostů, poděkovat za pozvání, předat dárek nebo ho odložit na připravený stůl. Je nevhodné v tuto chvíli zapřádat s hostitelem jakýkoliv rozhovor. Při vstupu do sálu nám nabídnou welcome drink – sklenku sektu. Tuto skleničku je nutné s úsměvem přijmout, i když třeba sekt nenávidíte. Nemusíte se vůbec napít, ale je nutné sklenku přijmout, abychom neurazili hostitele a pak jestliže hostitel pronese projev, ke kterém vyzve k přípitku – vypadali byste s prázdnýma rukama špatně. Pak můžete sklenku odložit a vzít si svůj oblíbený nápoj. Recepce je určena především k tomu, aby se lidé seznamovali a navazovali kontakty. Rozhovor na recepci má svá pravidla - small talk, což znamená, že netrvá s jedním člověkem déle než deset až patnáct minut. Témata by měla být naprosto bezkonfliktní. Dodržujeme osobní zónu a nepřibližuje se k hostu blíže jak na 70 cm. K rautovým stolům přichází jako první hostitel s hlavním hostem, do té doby se nikdo nesmí pokrmů dotknout. Hostitel by měl mít krátký projev němž by měl pozvat přítomné ke konzumaci. Sám by měl přistoupit se stolu a symbolicky ho zahájit. K jídlu si volíme takové pokrmy, které dokážeme jíst vestoje, s talířkem v ruce, jen vidličkou a při společenské konverzaci. Vynecháváme silně aromatická jídla (česnek, ryby). Z recepce je dobré odejít v okamžiku, kdy již odešly dvě třetiny účastníků.

8.2 Banket Obvykle tak označujeme slavnostní oběd nebo večeři s obsluhou u tabule. Má pevně dané menu a časový plán, proto se toleruje zpoždění maximálně 15 minut. Slovo pochází z francouzského banquet, které znamenalo velké shromáždění lidu v roce 1848. Banket je tedy hostina pro velké množství lidí, která trvá dvě až tři hodiny. ‐28‐


Pro dámy je povinná velká večerní, pro pány smoking. Je zde dán přesný zasedací pořádek, na stole nalezneme svoji jmenovku. Není možné jmenovku předávat na jiné místo a přesedat si. Aperitiv se odehrává s oddělené místnosti a může trvat i půl hodiny, podle počtu osob. Poté se vstupuje do sálu k prostřené tabuli. Ke stolu přicházejí nejdříve ženy, hostitelka jako poslední, pak přicházejí muži a nakonec hostitel s hlavním hostem. Při příchodu ke stolu si nesedáme. Zůstáváme stát u opěradla židle a představujeme se spolusedícím. U malého stolků všem, u většího pouze sousedům. Hostitelka usedá jako první. Banket u stolu je zahájen obvykle přípitkem. Ostatní po přípitku vstanou, pozvednou číši směrem k hostu a hostiteli, trošku se napijí a zatleskají. Host může pohovořit teď nebo před dezertem. Přípitky by měly být krátké maximálně 3 minuty.Přípitek by měl být vtipný a přátelský, aby navodil dobrou náladu. Sledujeme hostitelku – v okamžiku, kdy si položí ubrousek na stůl, můžeme se napít vody či začít konverzovat. Nejprve jsou obslouženy ženy, poslední hostitelka, pak muži, poslední hostitel. Jít začínáme ve chvíli, kdy začne hostitelka. Jíme stejně rychle, jako ostatní, protože debaras (odklízení použitého nádobí) se odklízí po každém chodu najednou, tj. až dojí posední u stolu. Jestliže nějaké jídlo nejíme, snažíme se alespoň o to, aby to nebylo znát. Narušíme proto úpravu jídla, přeskupíme ho na talíři, aby vznikl dojem, že vlastně jíme. Během banketu konverzujeme se sousedy a snažíme se jim věnovat stejnou měrou. Během stolování nemůžeme vstát, pokud hostitelé sedí – výjimkou je ohrožení života. Jakmile však vstane hostitelka s hostitelem, vstáváme také, neboť je to signál k ukončení jídla. Rozloučíme se svými sousedy a odcházíme do předsálí, kde se podává digestiv a káva. Tam se smí kouřit. U stolu si to můžeme dovolit pouze v případě, že by se káva podávala u stejného stolu a obsluha by přinesla popelníky. Po kávě a digestivu se rozloučíme s hostitelem a odcházíme. 8.3 Raut Je zpravidla určen pro větší množství lidí. Mívá méně formální atmosféru než banket. Může se konat dopoledne, odpoledne i večer. Obvykle bývá součástí premiéry, recepce nebo vernisáže. Je to praktická forma i při narozeninách a oslavách. Pokud není uvedeno jinak, je povinný oblek pro pány, dámy si berou malou večerní.

‐29‐


Jídla i nápoje jsou vyloženy na bufetových stolech podle chodů při stolování: od studených předkrmů přes teplé a hlavní chod a k ovoci a zákuskům. Hosté se obsluhují sami. Z mís si nabíráme jídlo velkou lžící a vidličkou tak, že tyto dva příbory držíme v jedné ruce a ve druhé máme talířek. Nabíráme si jen malé množství jídla a vždy jen od jednoho druhu jídla, nikdy tedy maso a zákusek zároveň. Na každý další druh jídla si bereme čistý talířek. Pokud nám y talířku něco upadne nikdy nic neuklízíme. Jediným našim úkolem je, aby po tom nikdo neuklouzl. Pokud to lze, zakopneme to pod stůl a tam to necháme (např. řízek). Pokud však spadne např. Bramborový salát postavíme se nad hromádku, tváříme se nenápadně a vyhlížíme číšníka nebo servírku. Jakmile se objeví, ukážeme jim očima na hromádku s výrazem „tedy někomu něco upadlo“. 8.4 Buffet lunch Zde se můžeme chovat méně formálně než při klasickém obědě s obsluhou. Pořádá se jak při pracovních, tak při společenských či politických příležitostech. Všechny chody jsou připraveny na rautových stolech v pořadí, v jakém se obvykle podávají. Hosté si nabírají sami a odnášejí si jídlo ke stolům. Není určen žádný zasedací pořádek. Večeře bufetovou formou se nepořádá, protože na večerní akce jsou kladeny vyšší formální nároky. 8.5 Garden party – zahradní slavnost Pořádá se v přírodě, v zahradě nebo na nádvoří zámku. Obvyklý začátek je po 17. hodině nebo po 20. hodině. Oblečení je méně formální než na recepci – muži mohou mít sako a kalhoty, košili bez kravaty, mokasíny nebo semišové boty. Ženy kostým nebo lehké letní šaty a boty se širším podpadkem, aby se nebořily do trávníku. Podávají se teplá i studená jídla, často se i griluje (barbecue). 8.6 Boat (River) party – výlet lodí Je variantou garden party. Akce je většinou určena větší společnosti a koná se večer. Podává se teplé i studené občerstvení a alkoholické i nealkoholické nápoje. Zpravidla se na lodi tančí. Oblečení bývá společenské, někdy dokonce večerní.

‐30‐


8.7 Koktejl - kohoutí ocas Slovo koktejl je fonetickým přepisem anglického cock-tail – kohoutí ocas. Tak barevně i vypadá nabídka míchaných nápojů. Jde zpravidla o menší společnost s obsluhou nebo bez ní. Pořádá se mezi koncem pracovní doby (po 17. hodině) do začátku večerních programů (do 19. hodině). Večerní varianta začíná po 21. hodině. Trvá maximálně dvě hodiny a odehrává se vestoje. Na koktejl je možné přijít kdykoliv a kdykoliv odejít. Oblečení je jako na denní akci – muži světlé obleky, ženy pestré letní šaty libovolné délky. Podávají se míchané nápoje, aperitivy, likéry, lehká vína, nealkoholické nápoje a chuťovky. Jinak se nepodává žádné jídlo. 8.8 Číše vína – vin d´honneur Jde o malou akci při které se chceme s hosty jen pozdravit. Jde například o jmenování do funkce, blahopřání k narozeninám, uvítání nového pracovníka ve významné funkci. K jídlu se nic nenabízí. Po skleničce vína je slavnostní část u konce a odchází se. 8.9 Vernisáž Jde o slavnostní zahájení výstavy, nové budovy, expozice, tedy představení nějakého nového díla veřejnosti. Má obvykle 3 fáze: krátké projevy – hostitel a odborník, pak následuje prohlídka nezdvořilé ji vynechat) a po ní následuje raut.

( je

Oblečení smart casaul – módní a neformální. 8.10 Křest Slovo má původ v Kristově jméně. Označuje se tím obřad udělení jména – člověk se křtem uvádí do života. Tento výraz se ujal i pro uvádění „do života“ hudebních či literárních děl. Takže se křtí například nové knihy nebo CD. Očekává se, že po křestu např. knížky si jí zakoupíme a necháme si jí od autora podepsat. Oblečení stejné jako u vernisáže.

‐31‐


8.11 Party, večírek, mejdan Jde o neformální setkání převážně se skupinou přátel. Pozvání bývá ústní, telefonické, SMS nebo e-mailem. Oblečení neformální. Můžete přijít kdykoli a kdykoliv odejít. 8.12 Ples Na ples je třeba si zvolit vhodné oblečení. Tady si muž může vzít smoking nebo černý oblek. Žena si bere velkou večerní. Punčochy jsou povinné. Lodičky by měly být na vysokém podpatku. S botami musí ladit kabelka i další doplňky. Mohou být rukavičky, které nejsou povinné. Na ples se chodí včas. Usazujeme se ke stolům, které jsou obvykle číslovány. Při příchodu ke stolu se představujeme spolustolovníkům, muž odsouvá se židli partnerce. Žena by měla sedět po pravici muže, a to tak, aby se muži a ženy střídali. První tanec patří partnerce. Platí zásada, že jestliže je vyzvána moje partnerka, jdu tančit s jeho partnerkou. Muž nesmí zapomínat, že dámu smí držet jen za levou lopatku, ne níže. Po tanci muž ženě poděkuje za tanec a vždy doprovodí ženu ke stolu. Pohledem nebo úsměvem by měl poděkovat jejímu partnerovi. Jídlo je obvykle formou večeře nebo rautu. Odcházet by se mělo v době, kdy již odešly dvě třetiny účastníků.

‐32‐


9. Návštěva kulturních zařízení Podle klasické etikety by měl lístky obstarávat muž. U některých párů tím hrozí, že se za celý rok dostanou v lepším případě leda tak na fotbal. 9.1 Divadlo Do divadla volíme společenský oděv – muž tmavý oblek, žena malou večerní nebo kostým. Na premiéry je vhodné slavnostnější oblečení – muž tmavý oblek nebo smoking, žena nejlépe velkou večerní. Do budovy vstupuje první muž, nebo osoba společensky méně významná, jako první. Vždy chodíme včas, abychom pozdním příchodem nerušili ostatní. V mnoha divadle ani po začátku do sálu nepouštějí. Muž pomůže u šatny ženě z kabátu, pak odloží svůj, zaplatí a odvede partnerku do sálu. Při odchodu je tomu naopak – nejdříve si navléknu svůj a pak pomáhá partnerce. Vysvětlení je jednoduché – aby partnerce nebylo v kabátě zatím horko. Máli dáma klobouk, v divadle ho odkládá (výjimka je lóže, ale i zde může vadit ve výhledu). V některých zemích návštěvníci neodkládají svrchní oděv do šatny a drží jej po celou dobu představení na kolenou. Tento zvyk se bohužel přenáší i k nám. Pán platí i za program a občerstvení o přestávce. Do hlediště vstupuje první žena. Jestliže vstupujeme do zaplněné řady, jde pán první, vždy čelem k sedícím, každému poděkuje, stejně tak i žena. Čestné místo je to, ze kterého je lépe vidět. Máme-li lóži, nemusíme si odkládat kabáty v šatně, odložíme je až v lóži. Do lóže smíme přijít i po začátku představení, ale není to zdvořilé vůči vystupujícím. Přední místa v lóži jsou vyhrazena společensky významným osobám. Při příchodu do divadle je samozřejmostí vypnout si mobil. Během divadelního představení se nic nemlsá. V divadle můžeme používat divadelní kukátko, ale ne lovecký triedr. Kukátko je určeno zásadně ke sledování děje ne jevišti, ne přítomných dam, abychom zjistily, jaké si dnes vzaly šaty. V divadle je zvykem tleskat po každém jednání a na konci představení. Při návštěvě opery se někdy tleská i při vynikajícím sólovém výkonu. Nechce-li žena o přestávce opustit své místo, muž se také nikam nevzdaluje. S odchodem počkáme až do konce představení. Na konci představení se nesnažíme dostat se z řady tak, abychom předběhli ostatní a byli u šatny co nejdříve.

‐33‐


9.2 Koncert Při příchodu na koncert platí stejná pravidla jako u návštěvy divadla. Jen si pamatujeme, že zde se tleská po celé skladbě, nikoli po jejich částech. Pořadí skladeb zjistíme z programu. Zcela výjimečně se potleskem po větách odměňují vynikající umělci při provedení sóla. Sami umělci, kteří většinou hrají zpaměti, takový potlesk nemají příliš rádi, protože je ruší v soustředění. Při koncertech vážné hudby mimo koncertní sály, např. v kostele, není nutné formální oblečení, pokud nejde o slavnostní koncert. Na koncertech pořádaných v kostele jako výhradně hudební záležitost se donedávna netleskalo ani na závěr. V posledních několika letech se však praxe změnila. 9.3 Kino Návštěva kina je běžnou záležitostí, na kterou se chodí v různém oblečení, od sportovního až po společenské. Samozřejmě, že pokud se nejedná o galapremiéru například v Karlových Varech na Filmovém festivalu, nepůjde žena do kina ve velké večerní. Je nezdvořilé vůči ostatním si neodložit kabát v šatně a rozkládat potom oblečení kolem sebe. Pokud to uděláme, pasujeme se okolím na lakomce, kterému je líto pár korun za šatnu. Jinak v kině platí běžné zásady slušnosti. 9.4 Pár zásad navíc Deštník nese muž, opatrně a dostatečně vysoko, aby nerozcuchal dámě účes. Při cestě pod deštníkem se žena může zavěsit do muže bez ohledu na vztah, jaký mezi nimi je. Jde o čistě technické opatření, nikoli o demonstraci intimního vztahu. Na toaletě je nezdvořilé navazovat hovor, stejně jako si podávat se známými ruce nebo si dokonce domlouvat schůzku. Potkáme-li na toaletě někoho, s kým se chceme setkat, počkáme na něho venku.

‐34‐


10.

Šaty dělají člověka

Snad každý zná slova písně, že „…je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka“. Pro společenský život to platí dvojnásob. První dojem je vytvářen gesty, hlasem, výrazem očí, ale také oblečením. Oděv prozradí vkus, sociální roli, společenskou úroveň. Oblečení vždy volíme podle příležitosti: slavnostní oblečení pro společenské příležitosti (formal dress, bleck tie), pro denní nošení do práce (business dress) a pro neformální příležitost a volný čas (casual dress). Pro společenské akci je většinou na pozvánce uveden tzv. dress code – tedy jak se obléci, abychom nevybočovali z požadavku. Je třeba dbát na to, že jestliže je na pozvánce uveden černý oblek pro muže, nesmí dotyčného napadnout, že půjde ve smokingu. Jakékoli vybočení z normy je v takovém případě chyba. Takovému muži by se mohlo stát, že v této společnosti bude spíš považován za číšníka.

10.1 Jak se obléká žena Zatímco muž má vždy pouze jedinou možnost ve třech rovinách společenského oblékání (odpolední oblek, tmavý oblek, smoking) – žena k tomu má množství variant. Až do raného středověku se oděv neodlišoval podle pohlaví, šaty a suknice se nosily jako univerzální. Pozdější křesťanská morálka však žádala skrývat profil ženského těla – proto se šaty nabíraly, šaty ukrývaly pod závoji či čepci. V renesanci začaly ženy odhalovat dekolt, ale až počátkem 20. století žena ukázala lýtka. 20. století se ženy zbavily korzetů, sukně se zkracovaly. Vrcholem bylo, když v šedesátých létech přišla Mery Quantová s minisukní (1965). 10.1.1 Kostým Je jedním y nepraktičtějších vynálezů v dámské módě. Proslavila ho Coco Chanelová, i když se objevil již v 19. století. Ženy si na něj rychle zvykly, protože se dal nosit jak do kanceláře, tak na společenské události. Na rozdíl od pánského saka může žena sako odložit kdykoliv, protože halenka nebo top jsou svrchní oblečení. Je nejvhodnější součástí business dress. Na denní nošení jsou vhodné světlé, pastelové barvy.Na večer pak tmavší – tmavě modrá, černá, bordó.

‐35‐


10.1.2 Šaty Jsou praktické pro denní nošení i do společnosti. Jejich výběr je velký. Dnes už šaty vytlačují ze světa módy kalhoty, ale večer se bez nich téměř neobejdeme. Nejčastěji se využijí ve formě tzv. malé černé nebo také malé večerní. Jsou většinou bez nápadných ozdob, hladké a tmavé. Christian Dior z nich vytvořil koktejlky na večerní a podvečerní činnost. Jsou s ramínky nebo bez nich, s délkou pod kolena. Odpoledne se takové šaty doplňují kabátkem nebo krátkým paletem. Večer se může kabátek odložit. Koktejlky se hodí jak k tmavému panskému obleku, tak ke smokingu. Není-li na pozvánce uvedeno dlouhé večerní šaty – je možné si je vzít kdykoliv. 10.1.3 Kalhoty Ženy bojovaly za právo nosit kalhoty velmi dlouho. Ještě před padesáti lety by si je neodvážily ženy vzít do práce. Dnes již jsou samozřejmostí. Je však třeba si uvědomit, že do práce se nehodí kalhoty se sníženým pasem ani výrazným vzorem, šortkách ani nemluvě. Kalhotový kostým se dá použít na odpolední party, stejně jako na večírky. 10.1.4 Sukně Sukně je vhodná pro denní nošení, ale i večerní příležitost. Od 90. let minulého století se nosí prakticky všechny délky. Ta správná délka závisí spíš na postavě než na společenské události. 10.1.5 Halenky Halenek by měla mít žena hodně, protože se dají kombinovat se sukněmi, kalhotami, kostýmky, ale i šortkami a džíny. V těchto kombinacích se nejvíce projevuje osobnost ženy a její vkus. Dá se říci, že halenka je společensky velmi cenný prvek v oblékání. Platí zásada, že čím méně je halenka nápadnější, tím je univerzálnější. 10.1.5 Prádlo Na rozdíl od prádla mužů, hraje spodní prádlo žen důležitou formující roli. Chrání nejen před chladem, ale tvaruje, tak jak vyžadují módní trendy (např. podprsenka s efektem push-up). Přesto lze říci, že dnešní požadavky na prádlo vycházejí spíš z estetických požadavků. Po éře, kdy ukázat prádlo znamenalo exhibicionismus, se v dnešní době stává prádlo součástí oblečení.

‐36‐


Přesto je třeba dbát určitých zásad: například toho, že by se kalhotky neměly zařezávat do hýždí. Woody Allen prohlásil, že: „Viditelné linie spoďárků zničí pohled i na to nejelegantnější oblečení.“ 10.1.6 Punčochy Do společnosti je nutné oblékat punčochy nebo punčochové kalhoty vždy. Na jakékoliv jednání , obědy a večer do společnosti musíte mít punčochy a to i v největších vedrech. Výjimku tvoří páskové boty, které mají volnou špičku. Zde se punčochy nenosí. Ovšem takovéto boty zase nejsou vhodné na různá pracovní jednání. 10.1.7 Doplňky Nevhodným doplňkem můžeme zkazit dojem i z velmi drahého oblečení. Nosí se letní klobouky, i klobouky do společnosti. Je třeba je dávat mírně na stranu, abyse vešly pod partnerův klobouk. Žena klobouk nikdy nesmeká. Nesundává si ho ani v místnosti. Výjimkou je divadlo, kde sedí v řadě. V lóži si ho může ponechat. Krátké rukavice patři ke krátkým šatům, dlouhé k dlouhým. Rukavice se nesundávají ani při podávání ruky, ani při tanci. Jenom při jídle, stejně jako klobouk, se rukavice odkládají. Ze šperků se nekombinuje stříbro se zlatem. 10.1.8 Boty Klasickou botou je lodička. Lodičky mají plnou špičku i patu, které se hodí pro obchodní jednání i do společnosti. Jsou vhodné téměř ke všemu oblečení – šatům, sukním, kalhotám i kostýmu. Střevíce s volnou patou, nebo dokonce otevřenou špičkou nejsou považovány za společenské. Rozhodně nejsou určeny pro vysoce společenské akce. 10.1.9 Slavnostní oblečení ženy Hlavní úkolem je sladit oblečení ženy s oblečením muže. Na společenských pozvánkách má muž převážně oblečení předepsané. Podle toho se pak řídí v oblečení žena. Je-li předepsáno white tie – frak, bere si žena dlouhé šaty. Je-li tam ovšem black tie – smoking, má žena možnost několika variant. Protože je smoking považován dnes za nejvyšší úroveň pánského večerního oblečení, může si žena vzít velké večerní nebo malé večerní.

‐37‐


Žena si velkou večerní může obléci i na ples, i když si muž bere jen černý oblek a nikoli smoking. „Krátké šaty“ na pozvánce znamenají šaty, které sahají od poloviny lýtek ke kolenům i mírně nad. K večerním šatům patří lodičky na vysokém podpatku, které by neměly mít otevřenou špičku. Punčochy jsou povinné. S botami musí ladit kabelka, případně další doplňky. Kostým je rovnocenný společenským šatům a je možné si ho vzít i na slavnostní příležitost, s výjimkou plesu.

10.1.10

Business dress – oblečení do zaměstnání

V některých bankách či firmách platí oděvní předpis, který zavazuje pracovníky dodržovat určitý standard v oblékání. Ženy považují za business dress především kostým. Kalhotový je rovnocenný kostýmu se sukní. Pokud si chce žena vzít šaty, měly by bít nejlépe pouzdrové s decentním výstřihem a přiměřenou délkou. K tomu patří boty na středním nebo vysokém podpatku. Při jednání s klienty musí mít žena punčochy i v těch největších vedrech. Ani při možnosti neformálního oblečení se do zaměstnání nenosí šortky nebo příliš krátká sukně.

11.1 Jak se obléká muž Základním oblečením do společnosti pro muže je oblek. Kolébkou klasických obleků je Anglie. Až do druhé světové války, vládla britská móda, která udávala spíše konzervativní než elegantní styl. Od poloviny 20. století se v módě prosadili Italové. Za klasické barvy se považují černá, všechny odstíny šedé a tmavomodrá. Hnědé nebo zelené nepatří do společenské kategorie. 11.1.1 Oblek Během dne je vhodný šedý oblek jakéhokoli odstínu. Světle šedý – vycházkový nebo-li odpolední se odkládá po 18. hodině. Pak nastupuje oblek tmavý. Večer se nosí jen černý nebo tmavomodrý. ‐38‐


Oblek může být jednořadový i dvouřadový. Výhodou dvouřadového obleku je, že „zabalí“ muže tak, že není tak vidět velké břicho. Sako u dvouřadových obleků se rozepíná, jen když muž usedá, jinak musí být stále zapnuté. U jednořadového saka je větší volnost – může být rozepnuté při hovoru s kolegy, v běžném pracovním kontaktu a při usedání. Sundat sako si může muž pouze se svolením dámy (neformální a přátelské obědy, garden party), ve formální společnosti (slavnostní večeře, ceremoniály) je tak nutné učinit až doma. Košile není považována za svrchní oděv. Ani vesta není svrchní oděv a tak nenahrazuje sako. Pozor – klopy saka musí být vždy venku! 11.1.2 Kalhoty Kalhoty by měly mít správnou délku – u podpatku dva prsty nad zemí. Záložky se stále nosí. Vymyslel je prý anglický král Edward VII., aby si při vycházkách mokřinami neumazal kalhoty. Nedoporučují se mužům menších postav, protože opticky zkracují nohy. Záložky mohou mít prakticky všechny kalhoty – s výjimkou těch, které se nosí ke fraku, smokingu a žaketu. Platí, že jestliže má muž vzorované sako, volí k němu jednobarevné kalhoty a raději tmavší.

11.1.3 Košile K obleku se nosí vždy košile s dlouhým rukávem, protože podle předepsané etikety musí z rukávu saka vyčnívat jeden centimetr manžety košile. Ani v parném létě nemá mít muž v obleku košili s krátkým rukávem. Rukáv by měl být tak dlouhý, aby manžeta zakrývala celé zápěstí a končila u kořene palce. 11.1.4 Kravata Historie kravaty sahá do 17. století, kdy si francouzský král Ludvík XIII. – král Slunce, najal chorvatský jízdní pluk. Chorvatské dívky vázaly svým mládencům na rozloučenou kolem krku barevné šátky jako symbol věrnosti. Francouzům se tato ozdoba líbila a začali jí říkat cravate, protože Chorvaté se francouzsky nazývali Croaté. Klasické jsou hedvábné kravaty. Vzor kravaty musí ladit s košilí a barvou obleku. Kravata je výrazem vkusu a osobnosti jejího majitele, podléhá módě a není to právě pohodlná součást obleku, přesto povolit si kravatu a rozepnout knoflíček u košile je jedním z nejhorších prohřešků ve společnosti. ‐39‐


11.1.5 Boty Boty se volí podle barvy a struktury obleku. K obleku s hrubší strukturou (tvíd, koverkot) se hodí semišové nebo perforované boty, nejspíše hnědé. Má-li muž světlý oblek, nezvolí černé boty, ale spíš hnědé, šedé nebo béžové, aby nevytvářely s kalhotami příliš velký kontrast. K obleku se nosí vždy šněrovací boty. Hnědé boty nejsou společenské, hodí se k tvídu, manžestru, ke svetru nebo džínám. Večer si však muž musí vzít černé boty s koženou podrážkou. Ponožky musí ladit s botami a musí být dostatečně dlouhé, aby když si muž přehodí nohu přes nohu neobjevil se lem ponožky. 11.1.6 Doplňky Klasický opasek je kožený, v barvě bot nebo černý. Spona by měla být decentní. Rukavice by rovněž měly být v barvě bot, ale mohou být i šedé nebo černé. Kapesníčky v náprsní kapse prozrazují osobnost a sebevědomí muže. Kapesníčkem se stává nápadnější. Barva a vzorek jsou zcela na vkusu muže, nemusí být stejné jako kravatamusí však ladit. Kapesník v kapse kalhot či saka by naopak měl být bílý, bavlněný, složený a hlavně čistý. Měl by být vždy připraven k nabídnutí dámě. Kapesníky lze nahradit již i papírovými kapesníky Klasické pravidlo uvádí, že manžetové knoflíčky se nosí jen ke košilím s dvojitými (přeloženými) manžetami a k fraku. Toto pravidlo není potřeba striktně dodržovat. Velké masivní hodinky „s budíky“ se hodí ke sportovnímu oblečení. K černému obleku se nosí menší hodinky, k fraku se nenosí hodinky vůbec. 11.1.7 Slavnostní oblečení muže Již bylo několikrát uváděno, že na pozvánkách obyčejně je uvedeno, jaký oblek by muž měl zvolit – dress code. Jako oblek nejvyšší úrovně byl dříve vždy frak. Až na výjimky se nosil jen večer, a to na galapremiéry, galaplesy apod. Výjimku, kdy se mohl obléknout i ve dne, byla audience u hlavy státu a svatba. Muselo však jít o mimořádně významnou svatbu, kde nevěsta byla v bohaté bílé toaletě a ženich měl frak. Pak se museli přizpůsobit i ostatní pánové na svatbě. I na svatbě byl odlišen od večerní varianty – nosila se bílá vesta a nikoli černá jako večer. Fraku se říká podle bílého motýlka – white tie.

‐40‐


Pro frak je typické černé sako se šosy. Sako má lesklé, hedvábné klopy a pod něj se nosí vesta. Motýlek se váže kolem malého stojacího límečku. Kalhoty mají lampasy a k fraku se nosí lakýrky. Dnes se používá například při audienci u císaře Japonska. Na velkou svatbu se dnes hodí dřívější nejvyšší denní oblečení – žaket. Dlouhé sako s plnými přednicemi šikmo ubíhajícími ke stranám – střih vychází z fraku, má jen jakoby odstřižené šosy – anglicky se mu proto říká cut-away. Sako může být černé nebo šedé, kalhoty mohou být proužkované(černo-šedé) nebo šedé jako sako. Vesta je šedá nebo tzv. buff, béžová s příměsí žluté K žaketu se nenosí motýlek, ale stříbrošedá kravata, obvykle šitá – regata, nebo speciální šitý šátek s perlou – plastron. Doplňkem je šedý cylindr a šedé jelenicové rukavice. Boty oxfordky – černé kožené s uzavřeným šněrováním. Současný nejvyšší stupeň slavnostního oděvu je smoking. Neobléká se před 18. hodinou a na pozvánce se označuje jako black tie/cravate noire. Klopy smokingu jsou potaženy lesklým saténem a jsou buď klasické nebo šálové. Sako může být jednořadové nebo dvouřadové. Barva černá nebo noční modř. Do jednořadového saka lze použít smokingovou šerpu (cummerbund), jež zakrývá předěl mezi kalhotami a košilí. Košile musí mít zakryté knoflíčky – pokud by byly vidět, mají být ozdobné, např. perleťové. Ke smokingu se nosí zásadně černý motýlek. Kapesníček do náprsní kapsičky je obvykle bílý, ale je možné použít i jinou barvu. Kalhoty mají jeden lesklý lampas a jsou bez záložek. Boty – lakovky a černé dlouhé ponožky. Smoking se nedoporučuje na svatbu během dne – dám se dává přednost žaketu. Černý oblek – jde o nejběžnější večerní oděv. Jestliže je na pozvánce napsáno formal dress – může si muž vzít pouze černý nebo hodně tmavomodrý oblek. Sako může být jednořadové i dvouřadové. K jednořadovému si může vzít vestu. Boty se nosí černé, kožené a šněrovací. Ponožky černé a dlouhé. Košile jednobarevná, decentních tónů – nejlépe krémová nebo světle modrá. Na hodně slavnostní akce je vhodné použít bílou. I v letním vedru musí mít košile dlouhý rukáv. Manžety by měly být dvojité, překládací. Kravata by měla být kvalitní, nejlépe hedvábná. Uzel kravaty se volí podle typu límečku košile. Plášť musí být vždy v souladu s oblekem – ať už jde o žaket, smoking nebo černý oblek. Rozhodně se nehodí kabát sportovního střihu, baloňák, kožený kabát nebo snad dokonce péřová bunda. K večernímu obleku patří klasický crombie coat s klopovou fazónou.

‐41‐


11.

Společenské nehody

Jde o situace, při kterých dojde k nechtěnému porušení pravidel etikety. Společenské nehody se liší od společenských prohřešků, že prohřešky někdy mohou v nehody přerůst. Společenským prohřeškem je zde míněno například zívání s nezakrytými ústy – tedy chyby, které vznikají vědomě nebo z neznalosti společenských pravidel. Společenská nehoda, ale nemusí vzniknout ze společenského prohřešku. Společenské nehody jsou neočekávané, nepříjemné situace a události, které se mohou vyskytnout v běžném životě, v práci, ve společnosti, při sportu, k nimž dochází, aniž jde o úmysl nebo neznalost etikety. Vznikají různě: neopatrností, shodou náhod, nepromyšleností dopředu některých kroků, nedůsledností. V diplomacii se bychom řekli, že šlo o faux pas, česky, že se stal „trapas“. Snad každému se nějaký ten „trapas“ již stal a tak si dobře pamatuje, že je to nepříjemné. A to jak postiženému, tak ostatním přítomným. Přesto by se člověk kvůli tomu, že se mu někdy něco takového stalo, neměl kvůli tomu vyhýbat společnosti. Měl by se snažit tuto situaci co nejdříve zapomenout, ale rovněž nejdříve si z ní vzít ponaučení, čeho je třeba se příště vyvarovat. Důležité je, aby k takovým situacím nedocházelo u člověka opakovaně. Společenské nehody můžeme dělit na několik typů: velké nebo malé, ale také na tragické nebo komické. Rovněž i na rozsah toho jaké důsledky mají pro prestiž postiženého. Mezi společenské nehody lze zařadit například to, že na určitý společenský podnik přijdeme nevhodně oblečeni. Zde je dvojí možnost: vysvětlit hostiteli důvod a po dohodě s ním zůstat, nebo se vzdálit. Má-li někdo např. rozepnutý poklopec či zip, je dobré ho nenápadně a taktně upozornit. Rozhodně neupozorňujeme tak, aby zpozorněl celý sál. Jestliže rozlijeme nápoj, rozbijeme sklenici či nám upadne jídlo na stůl, je potřeba vše napravit v klidu. Pokud jídlo upadne, nezvedáme jej během jídla. V restauraci i odstranění závad požádáme personál. Zásada je, že při společenských akcích po sobě nic neuklízíme. Najdete-li něco závadného v jídle nebo pití, řešte to taktně s personálem. Rozhodně celá restaurace nemusí vědět, co vás postihlo. Základní přístup ke společenským nehodám, by měl vycházet z předpokladu, že se staly nechtěně. ‐42‐


Je třeba si uvědomit, že společenské nehody se můžou stát každému, proto úsměv, pomoc případně zamluvení společenské nehody je v tomto případě nejlepší prostředek. Jako u všeho je velmi důležitá prevence. Proto je nutné vždy před odchodem z domova si důkladně zkontrolovat oblečení. Před odchodem z toalety kontrolujeme raději dvakrát.

‐43‐

No title

Recommend Documents