„Máš ji ráda? Jsi schopná obětovat vše pro její záchranu? Záleží ti na ní?“
„Cože? Kdo jsi? Kde je Amélie?“ „Chceš ji zachránit?“ „A co je s ní? Já jí jen chtěla vrátit knihu… chtěla jsem jí říct, že mě to mrzí. Chci s ní zase hledat oblázky pod mostem.“ „V tom případě...“ „Kdo jsi... ty...“ „Já...“ „Já jsem...“ „Já jsem...“ Když ji poprvé zahlédla, bylo to jen na chvilku. Upoutala ji exotická odlišnost, ale výhled jí zatarasil vysoký spolužák, se kterým chodila do třídy i minulý rok. Jelikož byla drobná, bez problému proklouzla pod jeho paží, a než se dostala k hloučku dívek, zaslechla fragment rozhovoru. „... ano, jsem tu nová. Maminka je Japonka a tatínek Belgičan. Omlouvám se za svou nedokonalou japonštinu.“ Tím se vysvětloval její zajímavý vzhled. Měla velké zelenomodré oči, ale typicky japonskou buclatou tvář a černočerné vlasy. Pomalu k ní a jejímu harému přicupitala a představila se. „Ahoj, mé jméno je Hotaru Takahaši. Vítám tě u nás ve škole.“ „Ahoj, já jsem Amélie Dubois. Děkuji.“ Obě se uklonili a upřímně se na sebe usmály. Úsměv doprovázel dlouhý oční kontakt. Amélie ho velice ocenila, protože věděla, že v Japonsku to není zrovna běžné. Byl to silný a důležitý moment. Z přihlížejících dívek se v mžiku staly harpyje. Prohrály souboj o místo kamarádky přeložené studentky v soutěži, která se nekonala. Nastalo mrazivě trapné ticho. Vůz bez řidiče zastavil na okraji gigantického mostu, v jehož středu se tyčila k modrému slunci věž katedrály. Zábradlí mostu lemovaly věžičky z oblázků. Tento chrám porušeného slibu žhnul očekáváním. S každým krokem směrem k velkolepé stavbě z ní spadl kousek napětí. Před dvoukřídlými dveřmi se na moment zastavila. Ruku položila na studený černý kov, ze kterého byly vyrobeny a chvíli vypadala, jako by poslouchala tlukot srdce. Potom se do dveří opřela a vplula do temného prostoru. Vstupem do katedrály rozehrála šachovou partii bez pěšců a králů. „Miku je hezká a na všechny milá, ale v hlavě má poušť. No a pak ještě Kousuke, je to výborný běžec, průměrný žák a rozhodně ne takový úchyl jako Ryuu. Tak tohle je zkráceně o lidech, které znám. Snad ti to pomohlo.“ Hotaru ukončila svůj přestávkový monolog a k tomu podala Amélii dango knedlíček ze svého benta. Ta se začervenala, ale moc ráda ho ochutnala. „Neměla bys být tak kritická ke spolužákům,“ odhodlala se po chvilce říct, „určitě nejsou tak špatní, jak je popisuješ.“ Na to jí Hotaru oponovala: „Ale jsou, každý v téhle třídě má plno chyb. Ty i já. Mně například nadávají za mou upřímnost a zaměňují ji za zlost a povýšenost. Ty jsi zase hrozně stydlivá a tím pádem namyšlená. Rub a líc.“ Améliin obličej dostal ještě výraznější odstín červené a potichounku dodala: „Tak cynického člověka jsem ještě nepoznala. Určitě se pleteš.“ Sama Amélie byla ze svého kritického názoru překvapená, a ještě více ji udivovalo, že ho vyslovila nahlas. Uvědomovala si, jaký velký vliv na ni má Hotaru. Ta mezitím vyplnila třídu hlubokým smíchem a upřímně a s laskavým pohledem nasměrovala trefnou poznámku Amélii přímo do obličeje. „Nikdy bych neřekla, že se tváří v tvář setkám s Jane Bennetovou.“ Když ji poprvé zahlédla, bylo to jen na chvilku. Okamžitě odklonila pohled pryč od výjevu, který se jí naskytl. Poprvé si uvědomila, jakou moc má prázdnota v duši. Nemusela si ten obraz ani vybavovat. Měla ho vypálený do sítnice. Oči její přítelkyně zářily tyrkysovou nenávistí. Rámovala je čelenka z trnového keře. Tělo jí zakrývaly silně utažené pásy kůže neznámého tvora. Na rukou se jí leskly dlouhé a ostré kovové drápy. Chodidla měla v jizvách rozedrané, nenosila boty. Jako klenba se nad ní poklidně natahoval had. Mohutný škrtič s šupinami v barvách útěku a zklamání.
Pomalu ji svým jazykem olizoval odhalenou páteř, kdykoliv připraven svou královnu chránit. Ta seděla na temném trůně z kostí, v jedinečné póze, spořádaně jako školačka. Na klíně si přidržovala dlouhé kopí. Bylo tak dokonalé, že vzbuzovalo pochyby. Ústa jí křivil posměšný úšklebek vyjadřující pohrdání a zlost. Byla smutná. Náraz hromádky knih na pult se rozezněl knihovnou. Postarší dáma nezaujatě brala jednu po druhé a zadávala jejich kódy do počítače. Rozhovoru dvou mladých dívek si nevšímala: „Nemůžu uvěřit, že jsi ani jednu z nich nikdy nečetla. Pýcha a předsudek je základ. Pak Jana Eyrová a Bouřlivé výšiny. Máte značné mezery ve vezdělání mladá dámo.“ Hotaru zakončila svůj parodicky kárný výstup zdviženým prstem. „Romány čtu ráda, ale daleko zajímavější mi příjdou encyklopedie a populárně naučná literatura.“ Amélie vypadala, že to myslí vážně, což donutilo Hotaru se pousmát, ale respektovala její vkus a nepokoušela se ho zesměšnit, i když u kohokoliv jiného by spustila sprchu nemístných poznámek. „Musíme nezbytně založit čtenářský klub. Jen my dvě.“ Amélie byla z návrhu své kamarádky nadšená. Tak moc, že ani nepostřehla letmý, roztěkaný a oddaný pohled, kterým Hotaru obdarovala kolemjdoucího šarmantního mladíka. „Amélie?“ zeptala se Hotaru o pár minut později, při procházce městem. „Ano?“ „Kde bychom se jako čtenářský klub mohly scházet?“ Amélie bez váhání odpověděla: „Pokud ti to nevadí, ráda bych tě zavedla na své oblíbené místo. Je to kousek za městem. Poblíž tam kdysi bydlela máma, když jí bylo jako teď mně.“ Hotaru ohodnotila tento návrh jako výborný a nechala se vést. Cesta trvala něco okolo hodiny. Nedjříve vlakem a pak pár minut pěšky po zapomenuté cestě. Hotaru okamžitě pojala toto místo za své. Obě byly jeho klidem nadšené. Obě s jiskrami v očích koukaly na červený klenutý oblouk mostu, pod kterým tekla příjemně průzračná řeka. Břeh tvořily tři dlouhé schody, zrovna tak ideální na dokonalé posezení s knihou. Most je chránil před dolézavým sluncem, ale přitom nechal dostatek světla pro čtení. Jemný vítr, prolétávající pod mostem, byl svěží třešničkou na dortu. Společně si sedly a zády se o sebe opřely. Ani jedna ho neviděla, ale obě ten vřelý vzájemný úsměv pocítily. V ten den po nich na břehu zůstaly dvě věžičky z oblázků. Vnitřek obrovského hada byl suchý a dřel se jí o kůži. Měla v úzkém prostoru problém pořádně manipulovat se svým mečem, proto sáhla po upilované brokovnici, kterou měla připevněnou na holeni a prorazila si cestu skrz škrtičovy železné šupiny. Ten bolestí zaječel a zahryzl se do vlastního těla. V té chvíli mu usekla hlavu. Neobratně se z hadova těla vysoukala. Její protivnice byla tímto zvráceným porodem uchvácena. Neustále nosila na obličeji masku šklebu vzteklého smíchu. Dokazovavši tak svou povýšenost, dívala se na ten výjev z vysoké skály. Chvilku vypadala jako když omdlévá, ale to jen seskakovala ze svého Olympu. Na zem dopadla se sejsmickou hrozivostí a vrhla po své domnělé zachránkyni kopím. Ta se pokoušela odrazit jej mečem, ale nebyla schopná vzdorovat tak neskutečné síle. Hřište se rozšiřovalo s každým máchnutím kopí. Ohromné silové vlny je navzájem vzdalovaly a situace se zdála být bezvýslednou do včech časů. Hotaru nezaujatě koukala do skleněných výloh, až pohledem zavadila o stojánek s náušnicemi. Oči se jí zaleskly radostí. Přiložila si ruce k ústům, aby nebylo tolik slyšet její chichotání. Neustále s dlaněmi na ústech a vykulenýma očima zírala na konkrétní místo na věšáčku. Netrvalo dlouho a i Amélie si jich všimla. Vypadaly jako dvě kapky, ale bylo na nich něco zvláštního. Chvilku nechápavě zaostřovala a pak jí to taky došlo. Hrdě, mezi třpytivými křišťálovými naušnicemi, tam vedle sebe visely dvě miniaturní žárovky. Koukly na sebe a okamžitě se jim nafoukly tváře. Propadly v obrovský záchvat smíchu. Vysoká prodavačka jejich společný moment rozsekla strohou větou: „Budete si přát?“. Hotaru popadla žárovkové naušnice, na pult u pokladny vysypala pár jenů, popadla Amélii za ruku a společně v slzách smíchu vyběhly z klenotnictví. V blízkém parku si sedly na lavičku, aby si odpočinuly od namožených bránic. Hotaru se natáhla k Améliině ušnímu lalůčku a zručně na něj pověsila jednu z žárovek. Druhou jí podala a nechala si ji od ní také nasadit. Obě na sebe mrkly a začaly se zase smát.
Zřícenina chrámu jakoby symbolizovala souboj odehrávájící se na troskách jejich přátelství. Byla tak blízko, že cítila ve vlasech její trnovou korunu, ale i tak daleko, že nebyla schopna zaznamenat její siluetu v dálce. Kráčely k sobě po kaši z podrobenosti a studu. Bez povšimnutí prošly kolem místa, kde bytosti zanechaly divokost a duše vznešenost. Necítily vzdálenost ani blízkost. Nevládl zde čas, ale pocit. Prostor se zdál být méně opravdový než myšlenky. Základem všeho řádu byly činy. V teplém dni volného víkendového dne se Amélie vydala pod most s knihou o souhvězdích. Chtěla ji půjčit Hotaru a předat jí tak zkušenost ze svého světa litaratury. V prázdném vlaku namalovala dechem a prstem na okno žárovku a do jejího středu opticky zasazovala slunce. Tato aktivita ji zabavila natolik, že zapomněla vystoupit na správné stanici a pěšky se vracela na původní trasu. Cesta jí tím pádem trvala o něco déle a tak měla možnost přemýšlet, jak knihu o hvězdách předloží Hotaru. Zastyděla se, když si v hlavě sestavovala věty, které by mohly její přítelkyni přesvědčit o kvalitách. Slíbila si, že ani jednu z nich nepoužije. Bude bezprostřední. Dál od domu si dovolila proměnit chůzi v tanec a k zábradlí mostu pomalu přibaletila. Rozveselil ji smích, který zpod mostu uslyšela, než si uvědomila, že je mužský. Refrénem k tomuto chlapskému pochechtávání byl Hotařin nezaměnitelný hlas. Amélie ztuhla a pocítila po celém těle facku tepla a trapnosti. Uslyšela, jak se chystají k odchodu a zpanikařila. Schovala se na druhé straně mostu a sledovala Hotaru a narušitele, jak ruku v ruce odcházejí. Sledovala je jako hyena umírající kořist. Na nádraží se schovala za sloup a nastoupila do stejného vlaku. Při cestě na ně upírala pohled z druhého konce vagónu. Zahlédla letmo jejich první polibek. Přitom ucítila, jak jí vnitřek těla zchladl. Když se chtěla pohnout, proměnila se v černý stín. Chvíli v této formě zůstala a pak ji rozfoukal vítr z okna. Jako důkaz její existence zbyla jen kniha o souhvězdích ležící na sedadle. Tlaková vlna z nárazu jejich zbraní je odhodila od sebe. Obě se pokoušely síle vzdorovat, ale setrvačnost byla neúprosná. Brzdily patou a rozrážely přitom šachovnicovou zem. Byla v tom dokonalá symetrie. Zběsilé tango válečného klání měnilo rozmanitý horizont v totální přímku oddělující nebe od země. Rozmachy bortící skály se zapisovaly v neviditelných zrcadlech. Střepy se zabodávaly do průduchů odpuštění a v určitých úhlech nebylo vidět do budoucnosti. Nejistota byla pomníkem součtu všech provedených pohybů zápasu. Modré jiskry polibků meče a kopí osvětlovaly situaci. Zde se rozhoduje o mrtvých služkách a královnách svatostánků. „Zlatíčko mohla by si sem jít? Jsou tu Améliini rodiče.“ Hotaru slyšela podivně klidný hlas své matky hned ve dveřích. Nechtělo se jí, protože očekávala, že tentokrát už jí Amélie telefón zvedne. Volala jí bez úspěchu už tolikrát, že jí vyzvánění znělo v uších neustále. Vešla do obývacího pokoje a zeptala se: „Co se stalo Amélii?“. V místnosti potom zazněl zvon trapného ticha, protože tu samou otázku, ve stejné chvíli, položil Améliin otec Hotaru. Tento moment byl formálním potvrzením, že se dceři a kamarádce osob v této místnosti něco stalo. O dvě hodiny později Hotaru bezduše vypovídala cokoliv, co by mohlo zajímat policisty. Hypnotizovala knihu, kterou strážník držel v ruce. Průvodce souhvězdími. Nechtěla se tím zdržovat, chtěla něco udělat. Cokoliv. Nenapadlo ji nic jiného než se rozběhnout. Popadla knihu a nechala explodovat energii strachu. Ne mysl, ale nohy jí určovaly cestu. Nemohla se zbavit pocitu, že ví proč zmizela. Byly unavené a zvlněná čela zvěstovala něco malého. Něco schovaného pod průměrem jejich vztahu. Jedna druhou sevřely v bolestivém chvatu. Jedna druhou však více. Sevřela ji pevně, jako se kořeny stromů drží planety. Rozprostřela po ní balzám soucitu. Nebránila se. Byla ráda vysvobozena. Společně ukončily nechtěné vertigo svých myslí. Jemně jí tváří padla na rameno a rozplakala se. Odevzdaně klouzala po jejím těle a dlaní se snažila pohladit její tvář, ale z nedostatku síly se jen dotkla vlasů a nechala volně ruku splynout s gravitací. V objetí stvořily krajinu. Krásnou nebo nepotřebnou.
Bežela zběsile a neuspořádaně. Drsné nárazy chodidel jí rozvibrovaly kosti v celém těle. Zapadající slunce ohřívalo pot v jejím obličeji a vítr ho zase chladil. Ucítíla na plicích nepříjemnou bolest. Běžela rychleji, než jí to dovolovalo tělo. Konečně se dostala na polní cestu, která vedla k řece. Město se za ní zmenšovalo a vytvářelo dramatickou kulisu slunci. Zpod noh se jí zvedala oblaka prachu. Sledovala vrcholky okvětních lístků slunečnic, za kterými se měl co nevidět objevit červený cihlový most. Když ho zahlédla, vše přestalo bolet. Srovnala běh a soustředila se na proměňování síly v rychlost. Kolem zábradlí se jen mihla a obrovským obloukem seskočila dolů ke břehu. Chránivše knihu, neudežela balanc a padla zády do vody. Okamžite pohlédla vpravo do stínu mostu. Nikoho tam nezahlédla. V té chvíli se rozkašlala a začala popadat dech. Na kolenou opřená o dlaně, zhluboka dostávala do plic kyslík. Zpod víčka jí, možná z bolesti, možná ze smutku, spadla kapka slzy. Ta nenarušenou přímkou dopadla na malinkou náušnici ve tvaru žárovky. V moment dopadu slzy zalil Hotařin obličej silný paprsek zeleného světla. Nebyla schopná se ani leknout. Vznášela se v neurčitém prostoru existence a zaslechla svůj nevlastní hlas. „Máš ji ráda? Jsi schopná obětovat vše pro její záchranu? Záleží ti na ní?“ „Cože? Kdo jsi? Kde je Amélie?“ „Chceš ji zachránit?“ „A co je s ní? Já jí jen chtěla vrátit knihu... chtěla jsem jí říct, že mě to mrzí. Chci s ní zase hledat oblázky pod mostem.“ „V tom případě...“ „Kdo jsi... ty...“ „Já...“ „Já jsem...“ „Já jsem...“ „Black Rose Shooter.“
