11/09
zpravodaj ks hradec králové
www.kshk.cz
listopad 2009
576 slov na listopad
NÁVŠTĚVA… ALE FAKT BOŽÍ! Listopadový úvodník začnu poněkud netradičně. Poprosím vás, abyste si v Bibli nalistovali osmnáctou kapitolu 1. knihy Mojžíšovi a přečetli si verše 1 – 8 a poté 16 – 22. Bez nich vám totiž následující řádky nebudou dávat smysl. BIBLICKÁ MATEMATIKA U Abrahamových dveří „zazvonili“ tři muži. Co byli zač? Někteří biblisté se domnívají, že Abrahama navštívil Ježíš v doprovodu dvou andělů. Tahle teorie se dá poměrně jednoduše spočítat. V Genesis 18,22 totiž čteme: Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. Když nalistujeme Genesis 19,1, dozvíme se, že přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Počítejte se mnou: u Abrahama byli tři muži. Do Sodomy dorazili dva poslové (tj. andělé). Jeden muž tedy schází. Zůstal s Abrahamem. A kdo s ním zůstal? Hospodin! Hebrejština zde používá pro Boha titul „Pán“; stejný titul, který nosí i Ježíš. Je to vůbec důležité? Podle mě ano, protože tenhle příběh ukazuje, že u Abrahama nebyly na návštěvě jen nějaké nebeské bytosti, ale Bůh sám. Bůh přišel na návštěvu za svým hodně dobrým přítelem… Bůh chce osobně navštívit i nás… ZASKOČEN BOŽÍ PŘÍTOMNOSTÍ? Jaké pocity ve vás vyvolává představa, že Bůh klepe na dveře vašeho bytu? Podělím se s vámi o svoje pocity. Nejprve bych horečnatě přemýšlel, jestli máme dost uklizeno. Pán přeci nemůže přijít do nějakého svinčíku! Možná by tedy Ježíš musel chvíli počkat… Co kdyby se mi Boží návštěva zrovna nehodila. „Víš, Pane, já s tebou zrovna teď nepočítal. Bylo by asi lepší, kdyby ses ohlásil dopředu,“ blábolil bych. Zní vám to divně? Tak to zkuste převést do
situace, kdy Ježíš stojí přede dveřmi našeho srdce. Zahlédli jste nějakou tu výmluvu? Máte strach, do jakého svinčíku by Ježíš vešel? Abraham podobné starosti neměl. Abraham neměl potřebu uklízet, dávat něco do pořádku, byl připraven na Pánovu přítomnost kdykoli! Troufám si říct, že ji dokonce dychtivě vyhlíží. Proto vidíme stařičkého Abrahama, kterak sedí za denního horka ve dveřích stanu (Genesis 18,1), místo aby byl schovaný hluboko ve stínu. On čeká na svého Přítele. Nevíme, co měl Abraham zrovna v plánu, rozhodně svůj „diář“ přizpůsobuje nebeské návštěvě. Bůh s ním chce být právě teď a Abraham nedovolí, aby mu jakákoli aktivita ukradla přítomnost Božího navštívení. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.“ (Genesis 18,2-3) Máte tu scénu před očima? Starý muž běží Bohu naproti. Jaká horlivost, jaká dychtivost v tom je! „Nepomíjej mě, Pane. Zastav se tu. Buď tu se mnou, drahý Ježíši!“ Láska nezůstává jen u slov. Láska se projevuje činem. A tak Abraham z lásky slouží svému Pánu. Je třeba připravit jídlo, vodu k umytí nohou… A honem, honem – můj Bůh si nezaslouží čekat. A už se to nese: máslo, mléko, podpopelné chleby a navrch mladé a pěkné dobytče. To je solidní hostina, která nebyla zadarmo. Abraham ví, že Boží navštívení nás něco stojí… KDYŽ SE BOHU JEŠTĚ NECHCE JÍT Po nějaké době je čas se rozloučit. Ale Bohu se ještě nechce. I když má stejný cíl jako jeho dva andělé – Sodomu – zůstává
ještě s Abrahamem. Chce si ještě promluvit se svým přítelem, sdílet s ním svoje srdce. A tak tam stojí – bok po boku; dívají se stejným směrem a povídají si. Prostě přátelství. Přátelství, které můžeš mít s Bohem i ty. Stačí ho jen vyhlížet. A když se Bůh objeví přede dveřmi, nenechat je zavřené… V Kristu váš Jakub Limr ...tentokrát s vydatnou pomocí skupinky u Soukupů
zpověď
OLGA DAŠKOVÁ ZPOVÍDÁ GÁBINU KURFÜRSTOVOU Ráda bych se Tě zeptala, jak jsi našla cestu k Bohu a kým pro Tebe je. No tak na tuto otázku bych odpověděla názvem jedné české filmové komedie Horem pádem. Jako malá jednoletá jsem spadla ze schodů a prožila jsem, jak se tomu říká, zážitek z blízkosti smrti - taková klinická smrt. Mé tělo leželo dole a pak je mí rodiče v náruči křísili. Já jsem tam ale nebyla, byla jsem kousek nahoře a v klidu jsem vše pozorovala. Tohle ve mně nejistě zůstávalo až do mých dvanácti let, kdy se mi poprvé do rukou dostala knížka od Raymonda Moodyho „Život po životě“. Úvahy o životě po životě jsem pročetla jedním dechem. Zjistila jsem a byla jsem utvrzená v tom, že vjem, který ve mně přetrvával, nebyl jen pouhým snem či mou iluzí, ale skutečnost. Než jsem Moodyho knihu přečetla, chodila jsem si hrávat do jedné katolické rodiny, odkud byl můj kamarád. Jeho rodiče mě jednou pozvali na oběd. Před jídlem se začali modlit. To pro mě byla novinka, neboť to se u nás doma „neprovozovalo“ a najednou mi přišlo, zeptej se, co to dělají. Tihle lidé mi „vysvětlili Boha“, to, že nejsme sami. Vcelku se mi to líbilo, že nebudu sama a že mu mohu všechno říct, i to, co bych rodičům neřekla. Stalo se ale, že se mi do rukou dostala další kniha a „Pánbíček“ šel jaksi za můj hřbet. Začalo větší a hlubší hledání a já se časem šeredně zapletla do okultismu. Byly to takové stavy, že jsem už nechtěla žít. Doba prázdna, pusta a v mém nitru křičelo temno. Jednou jsem se rozhodla svůj život vážně skončit. V tu chvíli mě od toho Pán odradil, když se přiřítil do mého pokoje brácha a začal žvanit o nějakém Ježíši a kdoví co ještě. Začal chodit do adventistického sboru, ale dlouho nevydržel a vrátil se - zklamán a odrazen. Chtěla jsem mu nějak pomoci, ale v tu dobu jsem – žel – nebyla schopná někoho podržet. Ale ve mne zazněla věta: A ty už jsi na mě zapomněla? A já si uvědomila ten rozdíl: v co jsem věřila jako malá a kde se pohybuji nyní. To mě dost rožnilo a začala jsem se ptát, kdo si to tu se mnou hraje? Někdo neviditelný, co nebo kdo to je? A tak jsem Bohu řekla: „Hele, víš co, pokud jsi, tak učiň, že se stane ono či ono a tím mi dokaž, že jsi.“ K mému podivu se ty věci naplnily. Bůh mi dal nový internát (na starém se mi nelíbilo), pomáhal mi najít mé zatoulané brýle (také mají nožičky), a tak různě. A na novým internátu nastal revoluční zlom, když za mnou Bůh přivedl sestřičku ze Slova života a já si uvědomila: ten Bůh mi nedá pokoj, že ke mně strká ty křesťany. Díky Bohu
jsem u sebe měla Gedeonku – Bibli, kterou jsem měla ještě z dětství, ačkoliv jsem jí nerozuměla. Na zadní straně byla modlitba hříšníka. Teď si říkám, jak je důležité číst pořádně návody a Boží slovo. Stálo tam: „Kdo vyzná svými ústy Ježíše, bude spasen.“ A tak jsem si sedla na postel a řekla jsem frajersky Bohu: „Hele, tak se ukaž, kdo je větší - já nebo ty. Pokud to vyznám svými ústy, tak nějak odpovíš. Pokud ne, tak jsi pro mě prostě mrtvý.“ Pak jsem vyznala tu modlitbu a Bůh odpověděl hned. Polil mě svou láskou a citem, že jsem na té posteli seděla jak opařená. Lehla jsem si na postel a asi hodinu jsem probrečela.Tak jako při porodu pláče bezbranné miminko, tak jsem plakala i já v Otcově náruči. V tu dobu jsem začínala rozumět i Božímu slovu. Také jsem zjistila, že ona událost, kterou jsem prožila mimo svou fyzickou schránku, je popsaná v Bibli. Píše se tam: Až náš stan bude zbořen, budeme doma s Pánem. Kým je pro mne Bůh? Tím nejúžasnějším… Průvodcem, Ochráncem, Přítelem, Otcem, Utěšitelem v dobách bolu. Prostě tím nejvysněnějším ze všech! Nedávno jsem se o Tobě dozvěděla, že pro Tebe cesta na shromáždění znamená několik hodin času. Čím je pro Tebe takové shromko, že jezdíš až do Hradce? Proč radši nejdeš na bohoslužby kousek od domu? No v podstatě to s sebou nese výhody: ráno se prospím, stihnu se naobědvat a pak jedu na porci Božího slova. Ne, teď vážně. Když člověk v srdci ví, kam jej Bůh povolává, není pro něj těžké jezdit - byť přes kus republiky - do daného společenství. Beru to takto: i krev v těle musí putovat přes tělo do daného místa, tak to je i se mnou v Těle Kristově. Pokud mám být tam, kde mám být, tak tam prostě budu. Jste nádherná rodina! Přestože jezdíš do KSHK ráda, vidíš v našem sboru taky něco, co potřebuje změnu k lepšímu? Napadá Tě něco, čím bys k té změně chtěla a mohla přispět? Na to je těžší odpověď, neboť každý slouží jinak a kolikrát to navenek ani není vidět. Spíš bych chtěla povzbudit starší generaci,
která třeba neví, jak sloužit: být nám mladším radou a modlit se. Též by to chtělo službu ženy ženám, dělat společné mimosborové akce… Ale hlavním motorem k tomu všemu, aby byl Duch svatý. Duch svatý nás pošle činit, co máme činit. Je třeba mu naslouchat a On dá odpověď, kde máme mezery. Vzít vírou onu zjevenou vizi a jít do akce. Co mohu pro to dělat? Povzbudit vás k naslouchání Pána. Mozek vždycky dává signály do těla, co má tělo učinit. My musíme být napojeni na naší hlavu, toho, jenž je náš Pán. Mohu se modlit a sdílet se o tom. Není to příliš dávno, kdy jsi na sobě měla svatební šaty, a tak mě napadá otázka: Co pro Tebe znamená manželství? Objevování a učení se v jedné velké celoživotní škole. Kdosi řekl, že manželství je jako jedno velké plavidlo a v té lodi jsou dva plavčíci. Aby přežili na širém moři i plného bouřek, tak někdo musí vytáhnout nebo svěsit plachty a druhý řídit kormidlo. Vstup do manželství vždycky přináší řadu velkých změn. Která z nich pro Tebe byla tak výrazná, že bys o ní chtěla něco prozradit? Konečně mohu někoho fyzicky obejmout. No vždyť to znáte. Adam, aby nebyl sám, dostal Evu. A Tom, aby nebyl sám, dostal Gabču.
Je něco, čím Tě manžel opravdu mile překvapil? Vzal mě na vysněné místo na Mácháč (Máchovo jezero). Když mi sem tam sám od sebe koupí něco na mlsání nebo začne sám od sebe s úklidem. Mám tě moc, Tome, ráda. Chci, abys to věděl! Máte s manželem nějakou společnou oblíbenou činnost nebo zábavu? Těch je spousta: studium Písma a v něm se doplňujeme o poznatky. Cestujeme na hrady a turistická místa, čteme si knížky, koukneme se na DVD, společenské hry (mastíme žolíka, až na to, že Tomáš většinou vyhrává a já to pak zabalím). A jak to ve správném manželství bývá, nesmí chybět pořádná vzájemná pošťuchovačka, neboť co se škádlívá, rádo se mívá. Kdybys měla strávit rok sama na pustém ostrově a směla si s sebou vzít tři věci, které by to byly a proč? Pořádný štos (sešit) papírů, různobarevnou propisku a Bibli. Jé, to by byla má vysněná dovolená. Bůh je na každém místě - společnost by mi nechyběla. Ryby k jídlu taky ne. K zapálení ohníčku by mi postačily moje brýle, pryskyřice a trocha vody k vyrobení lupy, kterou bych si ohníček ze sluníčka taky vyrobila. K holiči bych chodit nemusela. Stačí udělat copánky, zalepit pryskyřicí, aby se to nerozplétalo a byl by život jak na Havaji. Znám jednu knihu od Richarda Wurmbranda „Kdyby vězeňské zdi promluvily“. Mluvil s Bohem, mluvil k neviditelnému davu, měl Bibli, propisku, papír a o zábavu na samotce bylo postaráno. Z toho si odnesl nesčetné poznámky z Písma i kázání. Kdybys věděla, že Ti na této zemi zbývá přesně týden života, co by ses pokusila
stihnout? Šest dnů budu tvořit a sedmý den odpočinu. Máme být jako Bůh. Kdyby Ti Bůh nabídnul, že z Tvé minulosti vymaže jeden den i se všemi jeho následky, který by to byl? Sláva Pánu, i když těch kopanců bylo tolik, Pán mi je odpustil úplně všechny. Pokaždé vnímám odpuštění. Pán to s námi umí líp, než my lidi navzájem. On nezraní, ale napomene tak, že to člověka promění. Kdyby se Tě Hospodin ve snu zeptal stejně jako Šalamouna, jaké přání Ti má splnit, co bys od Něj žádala? Aby byl spasen každý, na koho si vzpomenu. Vyprázdnit peklo. Máš nějaké trápení, za které už se dlouho modlíš a odpověď není vidět? Víte, kdo se trápil? Izraelci na poušti. Nevíra je kořenem všeho trápení. Tak, i když přichází pokušení trápit se, mohu se upínat na ty šťastné konce. A co u Boha neprojde, tak se musím naučit skousnout. Bůh ví, proč určité věci nedovolí. My jsme v oněch věcech krátkozraký, On však zná příčiny a soudí spravedlivě. Bůh není automat na kávu: hodím minci a vypadne kakao. Je to osoba a On dovolí či nedovolí, a jedině zase on ví proč.
zů i s fotografiemi fragmentů svitků jak Starého zákona, tak i Nového zákona. Vypsat do ní starozákonní proroctví o Kristu, dát do ní mnoho svědectví lidí, kteří se setkali na onom světě s Kristem, a jak Ježíš proměňuje životy, jak uzdravuje. Trocha otázek a celkově zaobalené evangelizačním nádechem. Žel neumím psát knihy, ale snad mi tam to básnické střevo časem zázrakem naroste. A máš nějaké velké přání, které Ti Bůh splnil, a můžeš za něj už jen děkovat? Každý má svůj Everest a kam vylézt sama nestačím s tou mojí malou výškou, tak mě tam popostrčí Pán. V našich slabostech se ukazuje jeho moc a síla. Už od útlého věku jsem navyklá dívat se nahoru. Tudíž děkuju za to, že mě Pán slyší a bdí nad tím, co sama nezvládnu, a sám mně k tomu dopomůže.
Máš nějaký životní sen, za kterým delší dobu jdeš? Těch snů je zase krapet víc. No v prvé řadě naplnit svá poslání na zemi, která mi Pán dává v průběhu života. Sloužit v Teen Challenge - od toho jsem kousek, podívat se do delfinária (miluji delfíny), nacházet zaměstnání, napsat knihu s historickými fakty, co a jak Bůh splnil ve svých zaslíbeních - dát do ní plno archeologických nále-
humor
Karel chtěl vyzkoušet, jestli to nefunguje alespoň obráceně, a tak začal házet svině perlám
Nepříliš vhodný způsob evangelizace - evandalismus
pastýřský list
MÁME CO DÁT? Před dvěma týdny odpoledne jsem jel do Kladna a na kraji Prahy jsem vzal stopaře. Byl to mladý muž a já se s ním dal přirozeně do řeči. Ptal jsem se ho kam jede (a proč), proč jede z Prahy (co tam dělá) a naprosto přirozeně se on mě ptal na stejné otázky. Když jsem mu řekl, že jsem vedoucí jedné církve na Kladně, tak se mne ptal proč, a celý rozhovor se stočil na Boha. (Tady je potřeba říci, že já osobně nejsem ten, který běžně oslovuje lidi na ulici a říká jim evangelium. Určitě to není moje silné obdarování. A dříve jsem se toho dokonce i tak trochu bál.) Tady to bylo ale něco jiného. Naprosto přirozeně jsme si povídali (samozřejmě s ohledem na skutečnost, že jsme se znali pár minut) o svých životech. On mi říkal něco o sobě a já zase o sobě. Protože Kristus je Pánem mého života, tak jsem mu celkem velmi přirozeně začal vyprávět o Něm. Můj stopař měl zájem a ukázalo se, že dokonce má doma Bibli (ekumenický překlad) a dokonce v ní četl. A také že ví o tom, že v tomto roce vyšel nový překlad (myslel tím Bibli 21). Chvíli jsme se tedy bavili o Bibli a o Bohu a já mu pak vyprávěl, jak jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista a řekl
jsem mu evangelium. Velmi jasně jsem cítil, že toto setkání připravil Bůh. Než jsem se s ním rozloučil, tak jsem mu ještě poradil, aby si znovu přečetl Janovo evangelium (tedy správně Evangelium podle Jana) a aby požádal Boha, aby se mu Bůh dal poznat v Pánu Ježíši Kristu. Nevypadalo to, že by jevil zájem se přijít podívat do sboru nebo se vidět příště. Možná jsem mohl být důslednější. Nevím. Celé setkání mne velmi potěšilo. Jsou mezi námi lidé, kteří přemýšlí o Bohu a jsou ochotni naslouchat? Ano, jsou. Dá se jim zvěstovat evangelium zcela přirozeně? Ano, dá. Je na tom něco těžkého, takže to mohou dělat jen někteří? Ne, není. (Nejen, že to bylo pro mne celkem přirozené, ale sám jsem z toho přijal povzbuzení do svého života. Tedy povzbuzení k tomu to dělat dál.) Skutečnost, že mne někdo odmítne nebo se mi vysměje, mi už docela přestává vadit. Je mi dost jedno, co si o mne ostatní mohou myslet. Tedy v souvislosti s tím, komu a v koho věřím. Před pár dny jsem vzal další stopaře. Mladý pár. Něco kolem dvaceti let. Super. Vezl jsem je docela dlouho (asi 90 kilometrů).
Nic nefungovalo. Byli rádi, že jsem jim asi po hodině marného stopování zastavil, ale prostě se se mnou nebavili. Slušně mi odpověděli na moje otázky (kam jedou, co dělají, odkud jsou, atd.), ale sami se nezeptali ani jednou. Několikrát jsem se snažil začít rozhovor, ale prostě to nešlo. Možná jsem jim mohl zvěstovat evangelium i tak, ale myslím, že by to už nebylo přirozené a že by asi také neposlouchali. Takže jsem je vysadil v Praze a oni odešli za svou zábavou. Jedno vím určitě. Vůbec mne to neodradilo od toho, abych to dělal dál. A to nejen když beru stopaře. (Možná by nebylo špatné si opatřit do auta nějaké evangelizační materiály a pozvání do sboru.) Vím totiž, že máme co dát. Máme co zvěstovat. A také vím, že to lidé kolem nás potřebují. Naprosto životně. A také vím, že v tomto procesu je důležitý každý z nás. Petr Kácha Autor je radním KS v ČR. Převzato se svolením ze Sborového dopisu KS Praha.
abyste byli v obraze Ti z vás, kdo byli druhou listopadovou neděli na bohoslužbě, víte, že tu samou neděli se krátce po sedmé hodině ranní narodil nejmladší Koblása. K Monice, Tomášovi a Kátě přibyl malý Honzík. Když se narodil, měřil 49cm a vážil 3,180kg. Kromě osobních gratulací posíláme ještě jednu přes stránky Mozaiky! Od posledního vydání Mozaiky jsme se na staršovstvu sešli jednou a celé setkání bylo dost netradiční. Jestli jsme v poslední době víc řešili organizační a jiné sborové věci a víc jsme se modlili, tentokrát jsme viděli jako důležité sejít se „jen tak“ - nepracovat, ale sdílet se o tom, co prožíváme. A protože se vztahy hodně dobře budují u jednoho stolu, zarezervovali jsme si ho v restauraci na Starém městě... Na začátku listopadu proběhlo po delší době setkání vedoucích KSHK. Dvě hodinky sdílení z rodinného života i ze služby utekly jako voda. Dozvěděli jsme se, co zažívají jednotlivé skupinky, a tak společné modlitby nebyly jenom o prosbách za to, co je potřeba, ale hodně o děkování za to, co Bůh dělá. (Protože setkání vedoucích bylo těsně před odesláním Mozaiky do tisku,
podrobnosti ze života skupinek přineseme v prosinci.) Už teď se těšíme na další společný čas na začátku prosince, kdy spolu strávíme víc času během celého sobotního odpoledne. Navíc mezi nás zavítá Marek Prosner, který si pro nás připravuje vyučování. Další novinkou je, že mám asistentku. Ne, není to o tom, že bych do naší skrovné sborové kanceláře najal novou pracovní sílu, ale jedna dobrá duše mi nabídla pomoc v několika oblastech, jako je administrativa, vytelefonování a vykomunikování různých věcí (pronájem sálu, bowling atd., atd.) plus další organizační záležitosti zkrátka jde u fůru věcí, které mě spíš zdržují a na mnohé mi chybí kromě času i talent :) A protože Kamča Soukupová nepostrádá ani jedno, tak si roli mojí asistentky vzala jako svou službu u nás ve sboru. Za což jsem fakt rád, protože už teď vidím, jaká je to pomoc. V budoucnu se vám může stát, že dostanete email nebo smsku od ní, místo ode mne, tak abyste věděli, z jakého titulu je posílá. Potenciál - last minute. O novém celoročním kurzu, který odstartuje v lednu 2010,
jste se mohli podrobnosti dočíst v říjnovém čísle Mozaiky (informace také najdete na internetu na www.potencial.estranky.cz nebo u mě). Aktuálně je nás do Potenciálu přihlášeno pětadvacet, a to nejen z Hradce Králové. Mezi přihlášenými najdete křesťany z Plzně, Havířova, Ústí nad Labem či Prahy. Pár lidí se ještě rozmýšlí, jestli se také přidat. Možná mezi ně patříte i vy. Taková „last minute“ šance je do pátku 20. listopadu. Přihlásit se můžete přes webové stránky Potenciálu či telefonem u mne. Závěrečná informace patří vstupům do sboru. Na začátku listopadu se k rodině KSHK připojili Matěj a Lenka Mejstříkovi a Martin Bacovský. Aktuálně má naše společenství 67 členů. Za starší sboru Jakub Limr P.S. Poslední říjnovou sobotu se nás sešla necelá dvacítka na bowlingu. Nejvíc dal kuželkám zabrat Filip Zavřel, který vyhrál. Stříbro získal Martin Rak.
střípky
JSEM SOVA NEBO SKŘIVAN? Tuhle otázku jsem si na výzvu kazatelů položila už mnohokrát, ale naposledy na sborové dovolené, ze které - jak je vidět čerpám povzbuzení dodnes. Ještě že nejsem ornitolog! To bych se totiž za svůj objev musela stydět dvojnásob. A aby bylo jasné proč, začnu nejprve vyprávěním o sovách. Představte si, že jsem si myslela, že sovu poznám podle toho, že se jí večer nechce jít spát a ráno má potíže se vstáváním. Kdybych takový nesmysl řekla dětem v hodině přírodopisu, právem by se mi vysmály. Většina z nich totiž už dávno ví, že sova je nejen noční pták, ale hlavně noční lovec. Nemá v hnízdě budík, který nenávidí, ale zato má pořádný hlad, který ji žene lovit.
cestu, natož na potravu. Když ho donutíme, aby po nocích někde lítal, nejenže se nenasytí, ale nejspíš si někde natluče zobáček a navíc riskuje, že se sám stane svačinou. A co sova za denního světla? Kupodivu je na tom trochu líp. Pokud je odpočatá, je schopná lovu a obrany i ve dne, přestože vidí podstatně hůř.
A co skřivánek, ptáček zpěvavý? - Děti by mi daly co proto, kdybych jim tvrdila, že ho poznám podle velké chuti časně ráno vstát. Ten má totiž taky hlad, proto vyráží z hnízda před svítáním
Pokud si tedy o sobě myslím, že jsem sova, neboť moje televizní obrazovka nehasne ani v noci, ornitologická diagnóza mě nepříjemně překvapí. Jsem totiž buď sova s vážnou poruchou zažívání, vrhající se na nevhodnou potravu, nebo skřivan postižený pokročilým stadiem lenóry multiplex. Podle znalostí, které mají i poměrně malé děti, jsem totiž dospěla k závěru, že sovu nepoznám podle toho, kdy naposledy klikne myší, ale podle toho, kdy nejlíp najde potravu, která ji opravdu nasytí.
Ale proč ti dva hledají potravu každý v jinou dobu? Zeptejte se dětí a určitě vám nepoví, že se tito ptáci rozhodují podle sympatie k vyhřátému peří nebo podle televizního programu, jak jsem se domnívala já, pomatený dospělák. Sova dostala od Boha dar nočního vidění, proto vidí na svůj lov líp v noci. Skřivánek by v noci na potravu neviděl, tak vylítne hladový z hnízda hned, jak se rozední.
Ale závěrem stejně musím přiznat, že toto rozdělení lidí na sovy a skřivany má svá úskalí. Bůh totiž slíbil, že ti, kteří ho za úsvitu pilně hledají, naleznou ho. A v podobenství o neodbytné vdově slibuje svou spolehlivou odpověď každému, kdo k němu volá „ve dne v noci“. Proto jsem asi došla k přesvědčení, že ať jsem sova nebo skřivan, potřebuju k zachování života jednu moc důležitou věc - opravdový hlad.
A teď zkusíme skřivánka přinutit k nočnímu bdění. Chudinka, pořádně nevidí ani na
Debie
udělejte si čas VEČER MODLITEB A CHVAL Swaté wětry společně se skupinou Grace (sbor CASD Trinity HK) stále ještě plánují některou společný večer chval od 18. hod. Jakmile budeme znát přesný termín, dáme vám vědět na nedělních bohoslužbách. FOTOSHOW S VYPRÁVĚNÍM „Ráj Kanárských ostrovů - Tenerife“ s fotografem Petrem Hápem (CB HK) a posezením s občerstvením - Medium přízemí, č.10 v pátek 27. listopadu od 18:30 hod. Přestože jde o akci pro každou generaci, nemůžeme jinak, než že opět zdůrazníme pozvání zejména pro ty nejstarší mezi námi. Prostě nám chybíte, a tak hledáme příležitosti, jak se s vámi vidět. Nechte se proto pozvat na fotoshow!!! HOSTÉ NA SHROMÁŽDĚNÍ • 22. listopadu – Roger Harsch • 6. prosince – Marek Prosner SPECIÁLNÍ VÁNOČNÍ BOHOSLUŽBA V neděli 20. prosince oslavíme Vánoce bohoslužbou spojenou se „štědrovečerní“ večeří a také soutěží o nej vánoční cukroví. V průběhu listopadu si budete moci rezervovat místo u svátečního stolu.
jak jsem to prožil
MODLIL JSEM SE, ANIŽ BYCH TO VĚDĚL Jako členský sbor Křesťanské misijní společnosti, sledujeme na stránkách Mozaiky její misionáře. Tohle je příběh o ovoci střediska pro narkomany Betel, který vedou Veronika a Petr Tichý. Je mi 24 let a pocházím z nekřesťanské rodiny. Před několika lety, než se mi zhroutil svět, jsem se snažil žít po svém. Měl jsem skoro vše, co svět nabízel. Pracoval jsem, bydlel u rodičů a bral jsem si půjčky od bank. Vypadalo to, že se mám docela dobře, až na to, že jsem bral drogy. Z počátku to vše byla zábava, kterou jsem měl pod kontrolou, ale postupem času se
z toho stala šestiletá závislost na pervitinu, extázi a marihuaně. Tím vším jsem strašně ubližoval mamce, která do mě vkládala tolik úsilí. Byl to začarovaný kruh, ze kterého jsem sám nedokázal vystoupit. Věděl jsem, že potřebuji pomoc a že s tím musím něco
dělat. Po zkušenostech z různých detoxů a státních léčeben jsem ale došel k závěru, že mi není pomoci. Pokaždé, když jsem chtěl začít znovu, tak mi to netrvalo dlouho a zase jsem v tom lítal. Neměl jsem smysl života, neměl jsem se čeho držet. Jednou jsem dostal s sebou na detox knížku, ve které se psalo o Bohu a o Ježíši, ale já tomu nepřikládal žádnou hodnotu. Z detoxu jsem zase odešel předčasně, protože tam pro mne byly nesnesitelné podmínky. Když jsem to volal mamce, nevěřila mi a její poslední naděje se rozplynula. Musela udělat to, co nechtěla a trhalo jí to srdce, ale já jsem jí za to dnes moc
vděčný. Dala ode mě ruce pryč a řekla, že se nemám vracet domů, že to takhle dál nejde. Tu noc jsem zůstal na ulici. Byl jsem unavený, hladový, zklamaný a odepsaný. Nikdo ze známých mi nepomohl. Vzpomněl jsem si na tu knihu o Bohu a z celého srdce jsem řval: ,,Bože, jestli opravdu jsi, dej mi prosím místo, kde bych mohl spát, a něco k jídlu. Já už nemůžu.“ Aniž bych to věděl, byla to modlitba a Bůh ji vyslyšel. Druhý den jsem volal mámě, že půjdu kamkoli, jenom nechci být na ulici. Chtěla mě odvézt do Bohnic, ale zavolala jí teta, která zjistila, že existuje křesťanská organizace Betel, která pomáhá lidem, jako jsem já. Měl jsem ohromnou radost, že můžu ně-
kam jinam než zpátky do nemocničního prostředí, a hned jsem tam zavolal. Když jsem zjistil, že o mě mají zájem, že se v Betelu pracuje a žije normální život v prostředí chráněném od drog, měl jsem nepopsatelný pocit pokoje. Nakonec se mi dostalo toho, po čem jsem toužil. Bůh mi dal Betel, místo, kde jsem mohl začít znovu a kde jsem se setkal s Ježíšovou láskou, kterou jsem viděl v srdcích ostatních. Vyměnit život na drogách za život pro Ježíše nebylo lehké, ale dnes vím, že není lepší cesty. Od té doby, co jsem se takhle rozhodl, Bůh v mém životě dělá velké věci. Za dva roky, co jsem v Betelu, se vše otočilo k lepšímu. Mám úžasné vztahy s rodinou, našel se
způsob, jak postupně splácet mé dluhy, zbavil jsem se závislosti na drogách a byl jsem zázračně uzdraven z hepatitidy typu C (podle slova L. 18,27). Bůh se skrze to, co udělal v mém životě, dotýká i srdcí lidí kolem mne. Moje mamka taky uvěřila a je ráda, že mohla díky tomu, čím jsem prošel, najít pravdu. Bůh mě našel, i když jsem ho nehledal, a dal mi život, i když jsem si zasloužil smrt. Patrik Mrkvička Autor dnes slouží jako vedoucí domu Betel v Kralupech nad Vltavou. Ilustrační foto: Adam Ciesielski
ze života církve
JEDNA TVÁŘ UCTÍVÁNÍ Akce Worship (sobota 10. října), kam se sjeli hudebníci, zpěváci i tanečnice z celé republiky, ba i ze zahraničí, ukázala jednu z tváří disciplíny zvané uctívání. Jednalo se o tvář vnější, koncertní, proklamativní, určenou „pro svět“. Skladba večera působila jako přehlídka křesťanské hudby určitého typu. Vyskytovaly se tu silné momenty i standardní hudební čísla, všechno dohromady tvořilo pěknou, nedráždivou mozaiku, což není zrovna málo. Na první pohled nikde nic nevázlo, nedrhlo ani nevadilo. Kdo však čekal jinou podobu uctívání, hlubší prožitek, osobní setkání s Nejvyšším, tajemnou adoraci, vedení odněkud někam, zřetelnější gradaci či dokonce ztišení, musí si počkat na jinou příležitost. Přesto je co ohodnotit. Kromě jednotlivých dílků mozaiky, do jejichž výčtu se pustím za chvíli, je nutné ocenit, že na pódiu se sešli různí lidé z různých sborů, slavní i neznámí a prezentovali společně výsledky předchozí přípravy. Nejdůležitější bývá vždycky to, co není vidět, což platí také v tomto případě. Neviděli jste noci ve spacáku na zemi, dny prozpívané na zkouškách sboru nebo protančené na parkovišti či někde na chodbě, protože v sále zkoušel sbor. Neviděli jste námahu cest ani náklady na přípravu, které si účinkující sami zaplatili. Díky tomu jste naopak mohli uvidět radostné tváře, soustředěnost na výkon, vzájemnou úctu v komunikaci a zažít radost z pohledu na zkušené bardy, kteří v pozadí ve sboru podporovali mladé sólisty. Rozhodně je třeba vyzdvihnout pokorný postoj obou kapel DEEP INSIDE a R. E. J.,
které přijaly vybraný repertoár a nacvičily jej, aby doprovodily vybrané sólové zpěváky a sbor. Díky tomu tak trochu ztratily svou tvář a typický výraz, staly se pouhými doprovodnými tělesy. U kapel autorského typu přece velmi záleží na tom, aby hráli „to svoje“!
Na mne osobně dýchla tajemnost uctívání při vystoupení dvou mužských sólistů – Ivana Růžičky a Petra Ziky, kteří skutečně uctívání vedli, ač v rozsahu jedné písně. Jsou to zkušené osobnosti s výrazným charismatem právě pro tuto oblast. V jejich stopách zdatně následuje i Matouš Čep. Postrádala jsem výraznější stopu Giny Markovové, jejíž síla je rovněž v této disciplíně. Ale nejspíš byla plně vytížená organizačními záležitostmi, a možná se nechtěla sama prosazovat a dala schválně prostor mladším. To je samozřejmě chvályhodné, já jen podotýkám, že mladí potřebují silné příklady. A kolik takových žen jako je Gina v Čechách máme? Z čeho se ještě skládala mozaika Worshipu? Můžeme pochválit půvabné, vtipné i m oudr é komentář e m oderátorky
v úchvatné rudé róbě. Chvályhodným dramaturgickým počinem bylo zařazení zajímavé originální klavírní skladby October nevidomého A. Meszarose. Autor skladbu sám také zahrál s vnitřním ohněm a okouzlujícím šarmem. Nelze nehovořit o brilantním výkonu pěveckého sboru, dirigentce Marii Tesárkové náleží hluboká poklona nejen za aranžmá sborových partů, ale i za secvičení, motivaci sboru a úchvatné řízení sboru přímo na scéně. Úroveň pěveckých interpretů kolísala od rozpačitých výkonů po silné a poněkud vadila i tradiční slabina soudobých českých chvalozpěvů - chabé texty. Také výběr písní se mi zdál trochu jednotvárný, tohle nejspíš nebylo to nejlepší, co se v Čechách a na Moravě ve sborech zpívá. Obsahově burcující slovo Michala Vaňka vhodně upozornilo na duchovní odkaz slavných kapitol našich dějin a obohatilo tento večer. Kromě tradičního mávání a víření prapory byly k vidění i některé velmi hezké momenty taneční choreografie Elisabeth Čepové jako například orlí křídla, tanec se stuhou či úvodní výrazový tanec s příběhem. Díky profesionálnímu zvučení i osvětlení večera se tyto stránky večera jevily takřka ideálně. Podobnou spolupráci lze do budoucna více než uvítat, tato investice se organizátorům bohatě vyplatila. Když to celé shrnu, byla to povedená akce. Slibný začátek dalších pokračování. Hana Pinknerová Převzato z www.worship.cz. Foto: Život víry
jak jsem to prožil
CESTA DO USA Nejsme sborem, který by visel v nějakém církevním vakuu. Patříme k rodině Křesťanských společenství v ČR. Proto je dobré nakouknout, co se děje v jiných sborech. Konkrétně se podíváme do Prahy. Můžete se začíst do vyprávění Luboše Ondráčka z jeho nedávné cesty do USA. Jak asi většinou víte, navštívil jsem v říjnu na pozvání Carlose Jimeneze na týden Houston v USA. Cestoval se mnou Radek Smetana, zástupce biskupa Apoštolské církve a asi nejlepší španělštinář v církvi v naší zemi (ten měl s sebou ještě svého malého syna). Nebudu popisovat obecné věci USA (všechno velké, daleko a ještě jsem se tam navíc utvrdil, že neexistuje evoluční teorie, protože kdyby existovala, tak jsou Američané bez nohou - vůbec je totiž nepoužívají :-)), ani těžkosti spojené s cestou (otázky v dotazníku pro získání víza jako „Připravoval jste někdy teroristický útok?“ nebo „Pracoval jste někdy jako prostitut?“ mne zarazily. Také nám v Paříži skoro uletělo letadlo a cestou zpět byl můj kufr na letišti vybrán na kontrolu TPC – podle zákona mohou zástupci této organizace otevřít násilně kterékoli zavazadlo, přehrabat ho a dotyčný nemá nárok na náhradu v případě poškození). Zmíním jen některé útržky z pobytu. V USA je mnohem více křesťanů než u nás a je to vidět. Každou chvíli auto s rybičkou, nikde reklamy s erotickým podtextem, na silnici je dopravní značka Church, která upozorňuje, že blízko je křesťanský sbor, billboardy zvoucí do sborů. Byli jsme také v městě West Columbia, což je bývalé hlavní město Texasu, dnes 4 000 městečko. V tomto městečku bylo 32 sborů. Mnoho lidí tady nezamyká auta a ani domy. Současně si mně ale jeden pastor stěžoval, že je v USA mnoho formálních křesťanů, kteří se někdy modlili modlitbu přijetí, chodí do sboru, ale žijí hodně světsky. Bylo vidět, že ho to trápí a že se s tím nesmířil. Hlavním účelem naší cesty bylo informovat sbory o situaci církve v naší zemi a pozvat je ke spolupráci na evangelizační kampani v červnu příštího roku. Proto jsme natáčeli dva televizní diskusní pořady, měli svědectví ve třech sborech a ve dvou z nich jsme kázali (já tedy s tlumočníkem, protože ze španělštiny znám pouze Gloria Dios a to na kázání nestačí). Kromě toho jsme se zúčastnili pracovní večeře pastorů, kteří uvažují o účasti na akci v příštím roce, a tam jsme mluvili o církvi u nás a také se sdíleli s místními vedoucími.
citáty Nic nedělá církvi reklamu tolik jako proměněné životy. (R. Warren).
Byl jsem povzbuzen zájmem rodiny Jimenezových i dalších pastorů o naší zemi. Často to nejsou zástupci největších a nejbohatších sborů. Obecně je v USA hodně malých sborů. Láska a ochota k oběti pro záchranu lidí v naší zemi mne zasáhla. Kéž by takové nasazení měli všichni křesťané u nás. Jeden z pastorů byl před rokem s manželkou v Praze na oslavě dvaceti let manželství. Říkal, jak navštívili několik kostelů a potom v jednom vnímali zvláštní Boží přítomnost. Dodatečně se dozvěděl, že to byla kaple, kde kázal Mistr Jan Hus. (O něm bylo promítáno velmi zdařilé španělsko-anglické video). Při odjezdu vnímal, že by rád přijel do ČR někdy sloužit. Rok poté byl osloven, zda se nechce zapojit do kampaně u nás. Poznal v tom Boží vedení a přijede. Obecně nutno říci, že tým kazatelů, který se nyní připravuje na cestu do naší země, se připravuje velmi pečlivě a v průměru přijede mnohem silnější tým než při minulých akcích. Velmi jsem si užil obecenství s Radkem i s přáteli z USA, i když tam je problém jazyková bariera. Myslím, že cesta splnila svůj účel a vrátil jsem se povzbuzen, i když unaven. Vyhlížím, že Bůh navštíví naši zemi a že za svého života ještě zažiji nějaké větší Boží hnutí. Současně vnímám, že je to také na nás. Od našich sourozenců v USA se určitě nemusíme učit vše a máme jim co předat. Co jsem ale viděl ve většině španělsky mluvících sborů, je velká vytrvalost až zakousnutí se do vize, kterou jim Bůh dal. To je něco, co se můžeme naučit. Prostě to nevzdat a tlačit proti nepříteli. Carlos Jimenez mně loni při společné večeři říkal, že by chtěl opět udeřit do té skály, která v ČR je. Ví, že je hlavní zodpovědnost na nás, ale chce nám v boji, který vedeme, pomoci. V naší zemi je přibližně 36 000 obyvatel na jeden sbor zvěstující evangelium. Sami to těžko zvládneme. Mám naději, že s pomocí našich sourozenců to ale půjde. Lubomír Ondráček Autor je pastorem KS Praha. Převzato se svolením ze Sborového dopisu KS Praha.
Pro Krista můžete získat kohokoli, pokud objevíte klíč k jeho srdci. (R. Warren). Bůh používá změnu i bolest, aby učinil lidi pozornějšími a otevřenějšími vůči evangeliu. (R. Warren). Věřícím říká Ježíš: „Jděte!“ Ztracenému světu ale říká: „Pojďte!“ (R. Warren). Poslouchejte Boha ve věcech, které vám ukáže, a okamžitě se otevře další věc. Bůh nikdy nezjeví více pravdy o sobě samém, dokud neuposlechneme to, co už víme.“ (Oswald Chambers). Bůh vás povolává tam, kde setkává vaše nejhlubší potěšení s tím, po čem svět nejvíce hladoví.“ (Frederick Buechner). Ještě nikdo nepostavil sochy kritikům; sochy se staví kritizovaným.“ (Anonym) „Velikost člověka můžeš určit podle toho jak těžké je ho odradit.“ (Jerry Falwell) „Ode dneška za dvacet let budete více zklamáni věcmi, které jste neudělali, než těmi, které jste udělali.“ (Mark Twain) „Dokud není v našich hrdinských činech pro Boha nějaký element risku, není zde třeba žádné víry.“ (Hudson Taylor) „Jestliže vám bude příliš dlouho trvat, než se rozhodnete, co se svým životem uděláte, zjistíte že už jste to udělali.“ (Pam Shaw) „Loď je v přístavu nejbezpečnější, ale k tomu lodě nebyli vyrobeny.“ (Grace Murray Hopper) Úspěch není určen tím, jak mnoho toho uděláme, ale jak mnoho toho uděláme ve srovnání s naším potenciálem.“ (Joe Ellis) „Tajemství spočívá v tom, jak zacházíme s dneškem, ne se zítřkem nebo včerejškem. Dnešek, to je speciální úsek času držící klíč jenž zamyká včerejší noční můry a odemyká zítřejší sny“. (Charles Swindoll)
