No title

Měsíčník Obce Velký Týnec

TÝNECKÉ LISTY Ročník XXll

Říjen 2012

Říjnový úvodník

Cena 10,- Kč

www.velkytynec.cz

Výstup na Hradisko a vzpomínka na TGM

Velevážené čtenářky, vážení čtenáři, nevím jak pro vás, ale pro mne je říjen takovým státotvorným měsícem a tak si neodpustím něco aktuálních postřehů. S českou státností je spojována postava svatého Václava. Jeho osud nebyl zrovna záviděníhodný. Zabil ho vlastní bratr. Později, aby ulehčil vlastnímu svědomí, přenechal mu vládu nad Českým královstvím na nebesích. A tak jsme získali patrona naší země. Václav je podoba staročeského jména Veceslav, které má význam „více slavný“. Není se tedy čemu divit, že je to jméno hojně se mezi našimi vládci vyskytující. I teď jeden sedí na českém stolci. No a v předvečer oslav státního svátku sv. Václava byl na něj spáchán atentát kuličkovou pistolí. Ne, že bych to schvaloval. Je to nevychovanost, střílet po někom, kdo si s vámi nehraje. Ale považte, když na celou tu akci pohlédnete z jistého odstupu, tak je zde patrný určitý vývoj. Jako by se naplňovala slova Františka Palackého o české holubičí povaze. Násilí je všude ve světě dost. Tak co kdyby se od nás ostatní národy přiučili trochu té mírnosti. V srdci ji máme všichni, byť někdy vydá svůj počet, až ústa zmlknou. Můj kamarád básník Mojmír Vrba se vydal na výlet do Tasova. Městečka, kde přebýval kněz a básník Jakub Deml. Našel tam jeho dům s pamětní deskou a pod ní nápis „Prodej medu“. Nezaváhal ani chvilečku a zakoupil dvě sklenice. Jednu mi pak věnoval s tím, že je třeba nechat med na slunci dozrát. Uposlechl jsem této rady a vystavil jsem sklenici paprskům podzimního slunce. Byla to krása, když slunce prostupovala zlatistou medovou tekutinou. Ó, jak to všechno hřálo. V tu chvíli mi bylo jasné, že si to nemohu nechat jen pro sebe. Vzal jsem med spolu s básnickou sbírkou od Jakuba Demla Moji přátelé do školy. Je to sbírka, kterou Deml věnuje květinám a stromům. Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších andělíčků, nezapomeň na mne.

A takto jsem chvíli dětem předčítal a ony byly tiché. Poté jsem prošel třídou a každému z nich věnoval plastovou lžičku s medem. „Ochutnaly jste poésie a teď můžete i díla rukou. Protože to je med ze stromů, které pan Deml sázel.“ Takto jsem k dětem moudře promlouval. Leč s medem byla trochu potíž. Sem tam ukápl na stránku čítanky, některým dětem nechutnal, protože byl moc sladký. Jiné zaujala více plastová lžička a snažily se jí ještě nějak využít. Třeba s ní majznout po hlavě některého ze spolužáků. Ale to vše je v řádu věcí. Vždyť on i Jakub Deml byl povahy hodně kontroverzní a vedl četné spory jak s církví, tak i s ostatními literáty. No a já jsem během toho svého psaní dostal tak strašnou chuť na ten med, že si musím jít líznout. A tak vám všem přeji medový říjen. Stanislav Denk

Foto: P. Hanuška Příjemného setkání na Hradisku se zúčastnil i senátor Martin Tesařík GLOSA SENÁTORA Vážení čtenáři, každodenní shon a bohužel i nezájem médií málem způsobil, že jedno významné výročí, které se nějakým způsobem dotýká každého z nás, prošlo téměř bez povšimnutí. Právě 14. září totiž uplynulo již 75 let od smrti Tomáše Garrigue Masaryka, prezidenta Osvoboditele. Pro některé z nás je to první prezident, pro jiné sociolog, další si jej pamatují jako příznivce levice a pro některé jde jen o člověka z fotografie v učebnici. Ať už jej vnímáme v jakékoli roli, tak písmena TGM prostě táhnou a lidé, ačkoli přesně někdy neví úplně proč, cítí, že to byl někdo veliký, jehož život a dílo by si měli připomínat. Ani já nemám bohužel příliš mnoho příležitostí uvědomovat si osobnost TGM v celé její šíři a velikosti a většinou z ní

vnímám jen určitý segment. Jsou však chvíle, které bychom měli využít k tomu, abychom se zastavili a zamysleli se nad touto osobností, která se právem stala ikonou demokratického Československa. Státu, k jehož tradicím se dnes hrdě hlásíme. Jedním z takových záslužných momentů k zamyšlení nad „stavebními kameny“ současné České republiky a jejich „architektem“ Masarykem bylo bezesporu setkání v jednu zářijovou sobotu na vrchu Hradisko u Velkého Týnce uspořádané Masarykovou demokratickou akademií a obcí. Čím je toto místo tak významné a proč právě zde? Na Hradisku proto, že zde Masaryk v roce 1921 opravdu byl. Významné proto, že i zdánlivě nenápadné místo může být důležitým střípkem v mozaice našich dějin, a to zejména tím, že nám dává příležitost zamyslet se nad nimi. Když už nám ji nedává každo-

denní shon nebo masáž jedním mediálně „přitažlivým“ tématem za druhým. Nevím jak Vy, ale já budu na setkání 15. září letošního roku vzpomínat jako na událost, která mi dala nejen příležitost zamyslet se nad významem TGM, zejména však možnost setkat se s rodinou a přáteli z Týnce a okolí. Velmi mě potěšilo, že se akce zúčastnili nejen pamětníci TGM, ale i mladí lidé se svými potomky, což je důkazem toho, že masarykovská myšlenka je stále živá. Myslím si, že organizátorům, v čele s panem starostou Petrem Hanuškou, patří velké poděkování za tak příjemné odpoledne, které jsme mohli společně strávit na Hradisku, na místě, na které se vždy rád vracím, a to nejen kvůli úchvatnému výhlednu na Olomouc a Hanou, ale také kvůli jeho genius loci. Martin Tesařík, senátor za Olomouc a okolí

3 Rodinné centrum Čmelda se snaží

10 Den otevřených dveří ve škole

6 Jak se dříve topilo Dnes stačí jen zmáčknout tlačítko, ale jak to bylo před lety?

PRŮVOD

7 Vítání občánků 8 Týnecké kořalečnictví

Uživatelé sportovní haly se dočkali nového zázemí

11 Království objektivem občanů Uzávěrka soutěže se blíží...

12 Týnečáci v Itálii Národopisný soubor Týnečáci se vrátil z Itálie s velkým úspěchem www.tyneckelisty.webnode.cz

2

Starostovýma očima

TÝNECKÉ LISTY

Záříjové kalendárium 8. září Velký Týnec Open 2012 - II. ročník - areál Tenisového klubu Velký Týnec - 10.00 hodin 8. – 9. září 13. závod MČR Offroad Large Scale Buggy - aréna Velký Týnec - Klub Auto RC Olomouc 15. září Vzpomínka na T. G. M. - II. ročník - Hradisko - Čs. Obec Legionářská, Obec Velký Týnec, Mladí sociální demokraté – 15.00 hodin 17. září 11. zasedání ZO Velký Týnec - společenský dům – 17.30 hodin 23. září Výstava květin, ovoce a zeleniny - společenský dům - MO ČZS Velký Týnec - 8.00 - 17.00 hodin 27. září 18. zasedání mikroregionu Království v Krčmani - 9.00 hodin 29. září Týnecké vinobraní zámecké stodoly - oddíl kopané TJ Sokol Velký Týnec - 14.00 hodin

Další události Dne 3. září byl před budovou ZŠ Milady Petřkové slavnostně zahájen školní rok 2012 - 2013. Starosta obce Petr Hanuška předal společně s vedením školy nastupujícím prvňáčkům malé dárky. Dne 10. září proběhla v pracovně starosty obce 12. operativní porada Zastupitelstva obce Velký Týnec. Hlavním předmětem jednání byla příprava programu 11. zasedání. Dne 11. září zasedala v Majetíně rada mikroregionu Království. Dne 14. září proběhlo na Libavé na vojenském cvičišti Barnov setkání starostů Olomouckého kraje s hejtmanem Martinem Tesaříkem. Starosta obce Petr Hanuška zde převzal rozhodnutí o přidělení dotace pro SDH Velký Týnec ve výši 100.000,- Kč na pořízení technického vybavení.

Komentáře Další pokračování v rekonstrukci centra obce

7. září Den otevřených dveří v ZŠ Milady Petřkové - 16.00 - 19.00 hodin

Dne 15. září proběhl ve všech místních částech tradiční sběr velkoobjemového a nebezpečného odpadu. Dne 20. září proběhla kolaudace 1. části rekonstrukčních prací na ulici Sokolská. Ta v sobě zahrnovala demolici rodinného domu č. p. 17, rekonstrukci komunikace, části chodníků a vjezdů, vybudování přechodu, resp. přechodového místa s osvětlením a nových autobusových zálivů. Absolutní většinu finančních nákladů na sobě nesl Olomoucký kraj. Velké poděkování za realizaci akce patří především hejtmanovi Olomouckého kraje Martinu Tesaříkovi. Dne 25. září ukončila firma pana Beneše z Krčmaně opravu centrálního kamenného kříže na hřbitově ve Velkém Týnci.

Dne 20. září proběhla kolaudace první části rekonstrukčních prací v ulici Sokolská. Někteří spoluobčané se zastavovali nad tím, že v prostoru mezi zdravotním střediskem a centrální křižovatkou Na Návsi zůstala velká plocha, která vypadá spíše jako pole než zabydlené centrum obce. Opakovaně jsem na stránkách Týneckých listů i na obecní webbové stránce uváděl, že práce budou pokračovat. Současné parkoviště umístěné vedle zdravotního střediska spojí nový chodník, který protne zelenou plochu přímo uprostřed. Starý chodník kopírující krajskou komunikaci bude odstraněn. Nový chodník bude doplněn pěti místy pro umístění laviček a zelení, takže před zdravotním střediskem vznikne malý park. Novou podobu získá také prostor rozkládající se přímo před zdravotním střediskem. Od něj směrem k centrální křižovatce bude směřovat další chodník, resp. k zachovalé stavbě, z níž v budoucnu vznikne cukrárna, bude vydlážděno malé náměstíčko s brouzdalištěm, sloupovými hodinami, reklamním sloupem a lavičkami. V zeleném prostoru mezi zdravotním střediskem a zmiňovanou cukrárnou budou umístěny herní prvky pro děti. Chybět nebudou ani velké záhony s květinami. Lidé se také ptají, co vzniká vedle budovy DAE? Soukromí podnikatelé zde stavějí autoopravnu (v zadní části) a malé obchodní středisko (v přední části). Dle sdělení majitelů budovy bývalé sokolovny zde dojde během podzimních měsíců k výměně oken a zhotovení nové fasády. Nový frak také dostane budova kina, vč. nového nápisu. Již v příštím roce bychom velmi rádi v centru uspořádali několik kulturních akcí. Další parkovací místa v ulici Na Návsi V těchto dnech staví v ulici Na Návsi firma Stavby Žádník nová parkovací místa. Návštěvníci místního smíšeného zboží tak nebudou muset parkovat v protisměru. Dostal jsem opakovaně celkem logickou otázku: Proč se to neudělalo ihned v roce 2008, když probíhala rekonstrukce ulic Na Návsi

a Masarykova? Musel jsem vysvětlit, že před čtyřmi lety obec hradila cenu všech chodníků, které byly od vozovky odděleny zelenými pásy. Tak zněly podmínky dotačního programu Evropské unie. A protože to nebyla částka malá, na parkovací stání prostě finanční prostředky nezůstaly. A že jsme na parkování mysleli, o tom svědčí skutečnost, že v tomto úseku nebyly vysázeny žádné stromy. Oprava centrálního kamenného kříže na hřbitově je dokončena Návštěvníci našeho místního hřbitova si během léta možná všimli, že centrální kříž na určitý čas zmizel. V minulých dnech se mohli konečně uklidnit, protože je opět na svém místě. Jeho generální opravu provedla firma pana Martina Beneše z Krčmaně. Celkové náklady činí 94.600,- Kč vč. DPH. Obec na opravu získala částku 44.600,- Kč z programu Obnova památek drobné architektury místního významu v Olomouckém kraji v roce 2012. Zbytek prostředků musela vytáhnout ze své pokladny. Setkání na počest návštěvy T. G. M. na Hradisku Dne 15. září se podruhé u památníku na Hradisku uskutečnilo setkání těch, kteří si chtěli připomenout návštěvu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka ve Velkém Týnci. Ta proběhla 18. září roku 1921, kdy pan prezident slavnostně otevřel stavbu památníku obětem 1. světové války. Smyslem aktu, který probíhal za celkem pěkného počasí (narušoval ho jen nepříjemný vítr), bylo připomenout si význam zrodu společného státu Čechů a Slováků, resp. existence meziválečné republiky. K tomu také zazněla malá přednáška. Přítomní také zazpívali československou státní hymnu a každý účastník obdržel z rukou senátora Martina Tesaříka pamětní list a kalendářík s portrétem T. G. M. na rok 2013. Nechybělo samozřejmě ani pivo či minerálka, každý si pochutnal na dobrém guláši. A i když účastníků nebylo zdaleka tolik, jako při oslavách 28. října, myslím, že se v Týnci zrodila další příjemná tradice.

Obecní úřad ve Velkém Týnci Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1

Úřední hodiny pro veřejnost: pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30 Telefonické kontakty:

Foto: P. Hanuška Setkání starostů Olomouckého kraje s hejtmanem Martinem Tesaříkem proběhlo na Libavé, resp. na cvičišti Barnov

Počasí Měsíc září opět odpovídal svému názvu – zářil. Bylo příjemné počasí s převládajícím sluníčkem. Pršelo velmi střídmě, snad s jednou výjimkou zhruba šestnáctihodinového deště, který však žádným povodňovým stavem nezahrozil. Prvních deset dnů přineslo stabilnější denní teploty, noční se poněkud propadaly a zase vracely na vyšší hodnoty. Den: 18, 20, 23, 24, 25, 20, 23, 24, 25 a 29 stupňů.

Noc: 15, 16, 11, 15, 12, 15, 6, 13, 10, 12. Druhá dekáda byla teplotně méně příjemnější, ale žádná velká zima se zatím nekonala. Den: 28, 22, 11, 17, 16, 18, 22, 24, 13, 14. Noc: 13, 14, 18, 10, 8, 12, 6, 10, 16, 6. I poslední dny měsíce nepřinesly nějakou radikální změnu. I když se teplotám zpočátku přes dvacetistupňovou hranici moc nechtělo… Den: 15, 16, 15, 24, 22, … Noc: 4, 10, 5, 6, 13, 13, 18 …

Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph. D. ........................................... 585 391 495 585 151 113 fax: 585 391 506 Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................................................... 585 151 120 Místostarosta - Jaroslav Chytil ............................................................ 585 151 119 Sekretariát - Radka Tomečková ........................................................... 585 151 111 Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová .......................................... 585 151 115 Stavební úřad - Ing. Jaroslav Gerlich .................................................. 585 151 118 Stavební záležitosti - Eva Krkošková .................................................. 585 151 114 Účetní obce - Radana Procházková ..................................................... 585 151 116 Správce obecního majetku - Petr Drápal ............................................ 585 151 112 Obecní policie Velký Týnec .................................................................. 725 544 540 Elektronické adresy: [email protected], [email protected]

TÝNECKÉ LISTY. Měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Velký Týnec 1, IČO 00299669. Evidenční číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXII., č. 10. Vyšlo v říjnu 2012. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail: [email protected]. Šéfredaktor: PhDr. Petr Hanuška, Ph.D., tel. 585 151 113, e-mail: [email protected]. Redakční rada: Ing. Marta Kypusová, Mgr. Vendula Vránová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk. e-mail: [email protected]. Sazba/zlom Pavel Peňaška, e-mail: [email protected]. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné se stanoviskem redakce. Neoznačené fotografie - archiv TL nebo archiv autora.

Obecní servis 3

TÝNECKÉ LISTY

Rodinné centrum Čmelda se snaží Ve Společenském domě se 16. 8. 2012 konala konference na téma sladění pracovního a rodinného života. Konferenci pořádalo rodinné centrum Čmelda, jako realizátor projektu „Chci být maminkatelka - maminka a podnikatelka!“ CZ.1.04/3.4.04/54.00001, který je financován z operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Projekt se realizuje již druhým rokem a postupně naplňuje jeho cíle, tj. pomáhá se maminkám s dětmi do předškolního věku formou vzdělávacích kurzů, seminářů, ale i přípravou dětí na mateřskou školu a individuálním hlídáním. Nutno říct, že bez pochopení a podpory našeho starosty PhDr. Petra Hanušky, Ph.D. a obce by Čmelda nevznikl, ba ani by nemohl fungovat. Konference se účastnilo 43 zájemců z řad maminek, ale i odborné a laické veřejnosti. Maminkám, které měly s sebou malé děti, jsme zajistili hlídání ve Čmeldovi, aby se mohly účastnit a zapojit do diskuse. Přítomni byli seznámeni s cíli a dosaženými výsledky projektu. Hosty na konferenci byli, kromě našeho pana starosty, také místostarostové z okolních obcí, kteří přijeli tzv. na zkušenou, aby viděli a slyšeli, jak to funguje u nás. Chtějí, aby se v jejich obci pomáhalo maminkám s malými dětmi jako v Týnci. Na konferenci přijela také dětská lékařka a maminka čtyř dětí - nyní poslankyně Poslanecké sněmovny ČR MUDr. Jitka Chalánková, která nás seznámila s koncepcí, resp. nekoncepcí vlády v otázce podpory rodin. Z jejího příspěvku vyplynulo, že stát je ve finančních potížích a je potřeba spoléhat zejména na zázemí a tradiční hodnoty rodiny. Velký zájem a diskusní ohlas vyvolal příspěvek paní Blanky Kaksové, majitelky svatebního centra Caxa ve Vsisku. Bez nadsázky je tato maminka dvou dětí, která začala před léty

podnikat – šít šaty doma v obýváku, vzorem a příkladem, že všechno jde, když se chce. Jak nám řekla: „Chce to píli, vytrvalost a nevzdávat se, mě trvalo dva roky, než jsem prorazila“. Práci a rodinu se jí podařilo skloubit jen s pochopením a obětavostí partnera a nejbližší rodiny. Zajímavý příspěvek ke sladění rodinného a pracovního života měla také náměstkyně primátora města Olomouc Mgr. Eva Machová a vedoucí sociálního odboru Magistrátu města Olomouc Mgr. Michal Majer. Dozvěděli jsme se, jak se radnice snaží zpříjemnit život maminkám s dětmi, co pro ně dělá a co má v plánu. Naše obec zatím nemá problémy s dostatkem dětí. Buďme rádi za příliv mladých lidí, kteří v Týnci nacházejí nový domov. Obohacují nás invencí, aktivitou a také díky nim obec nestárne a rodí se tady hodně dětí. Co by za to jiné obce, kterým z roku na rok ubývají obyvatelé, daly. Záznam z konference a jednotlivé příspěvky budou ke zhlédnutí na webových stránkách projektu: http:// maminkatelka.cmelda.info v průběhu září. Maminky, které by se chtěly do projektu přihlásit, nebo ti, kteří mají zájem zjistit více informací o projektu, ať navštíví již zmíněné webové stránky a začátkem roku 2013 se mohou těšit na další běh prezenčních kurzů a seminářů přímo ve Velkém Týnci. Rodinné centrum Čmelda se těší na další sezónu 2012/2013. Již od září se zahájil pravidelný program a budou i nějaké novinky. Rádi přivítáme mezi nás další maminky s dětmi a zveme i do naší mini knihovny zaměřené na děti a vše s nimi spojené. RC Čmelda

ANGLIČTINA pro věčné začátečníky i pokročilé Rodinné centrum Čmelda nabízí kurzy angličtiny pro věčné začátečníky i pokročilé. Více informací získáte na telefonu 777 081 182 u Jany Piechové.

Nové knihy Místní knihovna Vsisko Beletrie 1. Vítězslav Jareš: Dědeček 2. Táňa Kubátová: Co je v domě 3. Gilbert Schlogel: VIP pacient 4. Marie-José Brunel: Očistné plameny 5. Eva Brabcová: Momentálně mladá 6. Frieda Birkner-Mahlerová: Dáma z hotelu Grand 7. Ann Granger: Vražda mezi námi 8. Joan Medlicott: Dny po svatbě 9. Alena Čálková: Mužolapka 10. Cyntia Harrod-Eagles: Ukradený nekročip 11. Martin Nezval: Jak ulovit miliardáře 12. Barbara Taylor Bradfordová: Elizabeth z Havraního útesu 13. Anita Pilar: Modlitba za ztracenou lásku Připravila Eliška Navrátilová 14. Jana Švecová: Zrození bestie

Výročí 5

TÝNECKÉ LISTY

Říjnová výročí středomoravského regionu Před 115 lety – dne 3. října 1897 se v Českém Bohdíkově narodil Karel HOMOLA, akademický malíř a výtvarný pedagog. Pochází z učitelské rodiny. Střední školu studoval v Olomouci, kde v r. 1917 maturoval na reálce. Po válce odešel do Prahy studovat Uměleckoprůmyslovou školu, kde byl jeho profesorem E. Dítě a po třech letech přestoupil na AVU do grafické speciálky Maxe Švabinského. Po promoci učil jako profesor kreslení na gymnáziu v Uherském Brodě, odkud v r. 1929 odešel do Litovle. Na místním gymnáziu působil až do r. 1957, souběžně pak i v l. 1950-53 učil v Zábřehu. V době okupace pobýval v Olomouci. Poté žil několik let ve Štěpánově u Olomouce, kde byl zakladatelem a spolutvůrcem Štěpánovských novin, jejichž první číslo vyšlo v r. 1967. Kromě pedagogické činnosti se věnoval realizaci tvůrčích nápadů. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje tvorbu portrétní a figurální, krajinomalbu a zátiší, volnou i užitou grafiku, dřevoryty, exlibris. Inspiraci nacházel v okolí Olomouce, Litovle a v podhůří Jeseníků. Vystavoval v Uničově, Olomouci, Prostějově, Brně, Zlíně, Třebíči, Chrudimi, Litovli, Ostravě, Šumperku, Praze a v Mohelnici. Byl členem Skupiny olomouckých výtvarníků. Svými malbami je zastoupen též v Muzeu umění v Olomouci. Zemřel v olomoucké nemocnici dne 26. 7. 1972. (Stratil, V.: Výtvarní pedagogové a talentovaní žáci. In: Osmdesát let gymnázia Jana Opletala v Litovli. Litovel 1981, s. 126-127. *Toman, P.: Slovník nových výtvarných umělců. I. Praha 1947, s. 364. * Kulturní kalendář Mohelnice 1968, č. 2.)

Před 65 lety – 6. října 1947 se v Olomouci narodila Mgr. Milena VALUŠKOVÁ, umělecká fotografka a vydavatelka, nositelka Ceny města Olomouce v oblasti výtvarného umění. Od mládí ráda fotografovala. Po maturitě na gymnáziu v r. 1967 začala jako vyučená fotografka pracovat v nemocnici na Teoretických ústavech a později v Ústavu památkové péče v Olomouci. V l. 1978-83 vystudovala Filmovou akademii muzických umění v Praze, obor umělecká fotografie. Od r. 1987 je ve svobodném povolání. Pedagogicky působí na výtvarném oboru ZUŠ Miloslava Stibora od r. 1988, kde vede ateliér fotografie. Poprvé se veřejně prezentovala v olomouckém Divadle hudby na samostatné výstavě fotografií v r. 1973. Od té doby měla na třicet samostatných výstav u nás i v zahraničí, např. ve Florencii, Bratislavě, Praze a samozřejmě na Moravě, kde můžeme jmenovat: Hukvaldy, Ostravu, Litovel, Uničov, Sovinec, Přerov, Zábřeh, Hranice, v r. 2004 na Zámku ve Velkém Týnci, Přerov, Horka na Moravě a Náměšť na Hané. Vystavovala též kolektivně a to i v kanadském Torontu (1989), švýcarském Luzernu (1993), holandském Veenendalu (2001). Nádherné výstavy Poezie ve fotografii měla v Písku (1979,1997), Strom v životním prostředí (1980) v Českých Budějovicích. Její umělecké fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Muzea umění Olomouc, Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci i v soukromých sbírkách doma a v cizině. Vedle své volné tvorby se zabývá i reklamní, výtvarnou, místopisnou a ilustrační fotografií. Její cykly: Stromy, Trávy, Vodní hladiny, zátiší Rozpomínání, Krajina nepoznaná – fascinuje každého diváka se smyslem pro poetiku i nostalgii. Na svém kontě má v novém tisíciletí tři nádherné publikace „Olomoucko – krajinné imprese“ (2004), „Olomouc“ (2006) a „Třináct zastavení v moravské krajině“(2011) – všechny vydané v nakladatelství Fontána. První titul získal v r. 2004 hlavní cenu knižního veletrhu Libri. Několik desítek let je její umělecká práce oceňována. V r. 1983 získala Cenu literárního fondu za absolventskou práci na FAMU s názvem Fotografická tvorba Oskara Lenharta. V r. 2007 byla pro společnou výstavu Česká fotografie 20. století v Městské knihovně v Praze vybrána její diplomová práce Štěpánov 83 (cyklus sociálních dokumentů). Je dvorní ilustrátorkou knih nakladatelství Fontána, ale spolupracovala také s Obcí Velký Týnec, kde vytvořila i půvabné pohledy a snímky na Velký Týnec, např. s vročením roku 2008. Rozhovory s olomouckou jubilantkou o její práci a krajinách, které ráda fotí, si můžete přečíst v knihovnické revue Olomouckého kraje KROK (2004, č. 2) a ve dvouměsíčníku pro kulturu a dialog „ LISTY“ (2007, č. 6). Jubilantce gratulujeme a k životnímu jubileu přejeme hodně zdraví a plno tvůrčí energie do dalších let!

Před 100 lety – dne 8. října 1912 zemřel v Olomouci arch. Václav WITTNER. Pocházel z Krušovic u Rakovníka, kde se narodil 11. 10. 1861. Po maturitě na rakovnické reálce studoval v Praze, Drážďanech a Vídni. Stavitelskou praxi zahájil v Prostějově a v Bystřici pod Hostýnem. Ve stavitelství a v oboru železničním byl uznávaným odborníkem. Spolu s ing. Kabeláčem měl v Olomouci vlastní stavitelskou kancelář. Tato forma zrealizovala stavby škol ve Vyškově, Slavkově, Jevíčku, Samotíškách, Hněvotíně, postavila pivovar v Holici, sladovnu v Příkazích, továrnu Urban Olomouc-Hodolany, rozhlednu na Hostýně a řadu dalších staveb na Moravě. Architekt Wittner byl jednatelem spolku stavitelů v Olomouci a od r. 1884 jednatelem Sokola a členem Obchodní a živnostenské komory v Olomouci. (Fischer, R.: Olomoucký památník 1848-1918. Olomouc 1938. * Nešpor, V.: Průvodce po ústředním hřbitově v Olomouci. Olomouc 1929.)

Před 85 lety – dne 14. října 1927 se v Holiči při Moravě na Slovensku narodila Mgr. Eliška BLAŽEJOVÁ, učitelka a znalkyně regionální literatury. O dva roky později se s rodiči vrátila na Moravu a bydlela až do r. 1933 v Horce nad Moravou. Od r. 1934 žije v Olomouci, kde studovala Slovanské gymnázium. Po maturitě v r. 1946 pokračovala ve vysokoškolských studiích na Pedagogické fakultě UP. Po absolvování univerzity začala psát první kapitoly svého učitelského povolání v Písařově, Úsově, Mohelnici, krátce v Náměšti na Hané, pak učila v Holici u Olomouce, v Těšeticích a od r. 1961 už trvale v Olomouci na ZŠ Zeyerova ulice a ulici 8. května. Až do r. 1983 byla fakultní učitelkou a zastávala funkci okresní metodičky pro literární výchovu na základních školách. Ani potom, když odešla do důchodu, neodpočívala, ale do r. 1997 brigádně učila a zastupovala nemocné učitelky na různých školách. Věnovala se problematice školních knihoven, recitačním a literárním soutěžím. V l. 1984-98 byla členkou výboru Literární sekce VSMO. Podílela se na řadě programů i literárních textů. Pro školy zpracovala a vydala publikaci „Průvodce literárněhistorickými místy Olomouce“ (1996) a „Literární Olomouc“, CD-ROM pro střední a základní školy „Olomouc v literatuře 20. stol“. Je spoluautorkou malé antologie z tvorby olomouckých autorů doplněné o verše mistrů české poezie, která vyšla pod názvem „Verše o Moravě“ (2003). Spolupracovala na publikaci „Literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní 1984-1998 (1998) a Slovanské gymnázium literární (2000). Hojně publikovala v denním, odborném a vlastivědném tisku pod vlastním jménem nebo s šifrou -ebl-. Její články najdeme např. v periodikách Zpravodaj VSMO (1986-1987), Hanáckých novinách (1994-1997), Olomoucké listy (2002) a Český jazyk a literatura (1984). Dlouhodobě se zajímá o činnost Spolku českých bibliofilů i Klubu přátel výtvarného umění. Jubilantce přejeme především hodně zdraví a tvůrčího elánu do dalších let!

Před 170 lety – dne 16. října 1842 se narodil na Svatém Kopečku a před 85 lety téhož dne roku 1927 zemřel v Olomouci Adolf LETFUS, pedagog, propagátor české kultury a organizátor hudebního života. Po vychození obecné školy v rodišti absolvoval německou měšťanku v Olomouci a poté studoval český učitelský ústav v Brně, kde maturoval v r. 1882. Učitelskou dráhu zahájil na obecné škole ve Střelicích u Uničova, poté učil ve Chválkovicích, Majetíně a Pňovicích. Po absolvování dalších zkoušek začal učit na měšťanských školách a to zprvu v Hranicích, později v Moravské Ostravě. Od r. 1896 působil v Litovli a v r. 1904 byl přeložen do Olomouce, kde byl v r. 1919 jmenován ředitelem dívčí měšťanské školy. V době olomouckého působení se aktivně podílel na činnosti českých spolků a řadu let pracoval ve výboru hudebně pěveckého spolku Žerotín. Vytvořil tak láskyplné hudební zázemí i pro svého syna Oldřicha (1900-59), který vynikl jako skvělý hudebník a skladatel. (Československý hudební slovník.1. Praha 1963. * Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Praha 1990.)

Před 100 lety – dne 17. října 1912 se narodil v Hněvotíně na Olomoucku PhDr. Bohumír INDRA, historik, archivář a středoškolský pedagog. Studoval reálné gymnázium v Hranicích, kde v r. 1931 maturoval. Potom odešel do Brna na Masarykovu univerzitu, ale po dvou letech vysokoškolská studia přerušil a v l. 1934-47 učil na školách v Rajhradě, Hranicích a v Lipníku nad Bečvou. Studiem při zaměstnání na FF MU v Brně 1945-47 získal aprobaci zeměpis a dějepis. Poté vyučoval na gymnáziu v Lipníku. Od r. 1943 spravoval také městský archiv v Hranicích. Od poloviny r. 1949 pracoval v opavském archivu. V r. 1950 vykonal státní rigorózní zkoušku v oborech Filozofie, České dějiny, Obecné dějiny a získal titul PhDr. V l. 1955-78 zastával funkci ředitele Státního okresního archivu v Opavě. Jako historik a pilný autor článků ve vlastivědném tisku je známý po celé Moravě. Jeho stati: o vedutách severomoravských měst na tovaryšských listech najdeme na stránkách Vlastivědných listů (1983), medailonky olomouckých umělců a příspěvky k biografickému slovníku výtvarných umělců na Moravě jsou v Časopise Slezského zemského muzea (1994), články o olomouckých, litovelských a uničovských cínařích, zrovna tak zvonařích jsou v témže periodiku z l. 1977,1978, 1982, 1983. O malířích, řezbářích a sochařích v Olomouci napsal stať do bulletinu Umění (1983). Velmi se věnoval osobnostem i historii hranických domů a pravidelně publikoval do Zpravodaje města Hranic a lázní Teplic nad Bečvou. Zemřel 31. 3. 2003 v Opavě a je pochován na hřbitově v Hranicích. (JŠ.: K životnímu jubileu PhDr. Bohumíra Indry. Vlastivědné listy Sm kraje, 1987, XIII, č. 2. S. 44. * Biografický slovník Slezska a severní Moravy 5 (17). Ostrava S. 75-76.)

... pokračování na straně 6

6

Výročí

TÝNECKÉ LISTY

Říjnová výročí středomoravského regionu Před 145 lety – dne 25. října 1867 se narodil v Příkazích u Olomouce Karel FIŠARA, středoškolský i vysokoškolský pedagog a kulturní pracovník.

Před 80 lety – dne 27. října 1932 zemřel v brněnské nemocnici Romuald PROMBERGER, olomoucký knihkupec a nakladatel.

Do obecné školy chodil v rodišti. V r. 1886 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a poté odešel do Prahy, kde na FFUK absolvoval studijní obor zeměpis a dějepis. Současně také vystudoval právnickou fakultu, obor národní hospodářství a historii práv. Pedagogickou dráhu nastoupil v r. 1893 v Praze, o rok později byl suplentem na obchodní akademii v Chrudimi a začátkem září 1895 byl jmenován ředitelem Obchodní akademie v Brně. Záhy se zapojil do veřejné kulturní činnosti, stal se spoluzakladatelem Spolku přátel umění, pracoval v brněnském Družstvu Národního divadla, ale i v Českém čtenářském spolku. Významně se však podílel na činnosti Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, kde byl v r. 1905 zvolen předsedou VII. odboru brněnského a setrval v této funkci do jara 1911, aby mohl dne 8. 4. t.r. převzít předsednictví brněnské Matice školské, kde působil ještě v r. 1937. V r. 1900 byl zvolen čestným předsedou Spolku absolventů české Obchodní akademie v Brně a po převratu byl v Brně zvolen za člena prvého českého obecního zastupitelstva. Byl také členem a později předsedou Hanácké obce v Brně, kde prohluboval znalosti o Hané, krojích a zvycích. Publikoval články z oboru školství, zeměpisu a historie a přispíval též do Ottova slovníku naučného. Od r. 1919 byl honorovaným docentem obchodního a hospodářského zeměpisu na Vysoké škole zemědělské a v r. 1923 se stal docentem zahraniční služby a obchodního zeměpisu při ČVUT v Brně. Obchodní akademii v Brně vedl do konce června 1927, kdy byl jmenován odborným inspektorem obchodních akademií a tuto funkci vykonával do konce školního roku 1931. Do svého rodiště zajížděl často a rád. V r. 1946 byla na budově školy Obchodní akademie v Brně v Kotlářské ulici odhalena deska Obchodní akademie Karla Fišary. Pozdější praktiky totalitního režimu zničily nejen obchodní školství, ale i pamětní desku. Doc. dr. Karel Fišara zemřel v Brně dne 14. 1. 1952. Pochován byl v rodišti.

Narodil se 8. 2. 1856 v Novém Městě nad Metují. Gymnazijní studia absolvoval v Náchodě a pak na vyšším obchodním učilišti ve Vídni. V l. 1876-78 pracoval v Praze v drogistické firmě, poté u obchodníka s cukrem a odtud přešel do Vídně ke strýci Eduardu Hölzelovi (5. 10. 1817 - 22. 12. 1885), kde se učil svému životnímu povolání. Brzy byl poslán do strýcovy olomoucké filiálky, kde se vyučil knihkupcem a v r. 1883 získal výuční list. Poté pracoval rok u nakladatele F. Řivnáče v Praze a dne 4. 12. 1884 zahájil svou vlastní knihkupeckou a nakladatelskou činnost v Olomouci, otevřením českého knihkupectví, v nynější Denisově ulici. V Olomouci se záhy poté zapojil do činnosti Národní jednoty jako její spoluzakladatel a brzy kandidoval do Obchodní komory. Nebyl jen knihkupcem, stal se nakladatelem a vydával zprvu lidové knížky a kalendáře (Ječmínek), později středoškolské učebnice, krásnou literaturu, díla umělecká, reprodukce obrazů, pohlednice a knihy ilustrované předními umělci, či doplněné barevnými přílohami. V r. 1898 založil a vydával oblíbenou Moravskoslezskou kroniku lidového čtení. Získával ke spolupráci významné spisovatele i talentované debutanty. Vedle výtvarného umění pečoval významný moravský nakladatel Promberger také o rozvoj hudby. Už v r. 1893 pomohl uvést na Moravu České kvarteto. Ve sborníku k 75. výročí narození Romualda Prombergera (1931), kam přispěl také historik a kritik české literatury Arne Novák (18801939), najdeme stať, kde nazval jubilanta „olomouckým Krameriem“. Zakladatel olomouckého nakladatelství a knihkupectví, první české firmy na Moravě, byl pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci. (Fischer, R.: Olomoucký památník 1848-1918. Olomouc 1938. * Lexikon české literatury. 3/II. Praha, Academia 2000. * Slavík, B.: Adolf Kašpar a Romuald Promberger. Severní Morava, 1979, č. 38, s. 26-27)

(Vaca, B.: Rodáci a nerodáci. Příkazy 1998. (album dokumentů a vzpomínek) * Hanácká obec, Brno 1937, říjen, s. 5. * Ševčíková, H.: Říjnová výročí středomorav. regionu. TL 2002, říjen)

Připravila Hana Ševčíková

Jak se dříve topilo Anna Kokešová Pomalu se blíží zimní měsíce a s nimi začátek topné sezony. Copak nyní, to je jednoduché otočíš kohoutkem a do radiátorů s tichým bubláním proudí blahodárné teplo. Můžeš si vybrat mezi topením dálkovým, plynovým, elektrickým a mnoha dalšími. Ti méně šťastní ještě na poslední chvíli shánějí uhlí, dřevo, brikety. Samozřejmě, že teplo z radiátorů upřednostňuje většina lidí. Je rychlé, čisté, nikde není prach a popel, nemusí se čistit kamna a shánět otop. A přece - s nostalgií vzpomínám na teplo, které se linulo z našich malých kamínek, řečených „Vincek“, když ráno maminka vstala do promrzlé místnosti, škrtla sirkou a zapálila v kamínkách topivo, připravené večer. Ještě na malou chviličku vklouzla do vyhřátých peřin. Pozorovali jsme, jak pomalu se rozhořívající ohýnek prosvítá škvírami ve dvířkách a kreslí na stropě světelné obrazce. Pak se poznenáhla začalo v místnosti rozšiřovat voňavé teplo. Říkám voňavé, protože chrastí, kterým se podpalovalo, bylo ze smrkových nebo borovicových větví, které maminka přes léto nanosila z lesa. Říkalo se tomu „chodiť na nušo“. Suché větve se skládaly do velké otepi a ta se nakonec svázala do „trávnice“ - velké plachetky s popruhy. Někdy nesly ženy z lesa nůše, že je pod nimi nebylo skoro vidět. Přebornicí na vázání nůší byla moje teta Marie Zbožková, zvaná Mařa. Její nůše vždy čněla vysoko k nebi a uvnitř měla zamaskované silnější suché větve, což se tehdy nesmělo. Každá žena také nosila s sebou hák na delší hůlce, kterým ze stromů strhávala sušší větve, což se také nesmělo. Doma jsme my, děti, posekaly větve na kratší kousky a vázaly do otýpek. Vyschlé roští v zimě krásně hořelo, a jak už jsem se zmínila, provonělo celý dům. Ale i jinak jsme museli se starším bratrem pomáhat mamince opatřovat topení na zimu. Oba jsme dostali malou sekyrku a pytel a vydali se do listnatého lesa vykopávat suché pařízky. Nebyla to práce lehká a dosti jsme se při ní zapotili. Kupodivu se to obešlo bez zranění a domů jsme vždy táhli slušné množství „výkopků“. V zimě je maminka používala na to, aby koláče dostaly ten správný „přípal“. Naše maminka (říkali jsme „matička“)

měla jako vdova po železničáři nárok na určité množství uhlí a vyřazených železničních pražců. To vždy pantáta Majera zapřáhl do vozu svoji šimlu a z železniční stanice Grygov přivezl očekávaný příděl topiva. Zpočátku to bylo kvalitní černé uhlí, ale jak válka pokračovala, byl to spíš uhelný prach nebo nekvalitní hnědé uhlí. Mně a mému bratrovi nastala práce. Protože maminka od rána do noci pracovala na poli u sedláků, museli jsme se postarat o topivo. Já sedmiletá, bratr jedenáctiletý, oba jsme museli železniční pražce pořezat. Pan Majera to odmítl s tím, že jsou v nich ještě zapomenuté hřeby a zničil by si cirkulárku. Můžete si myslet, jak nám to šlo! Nejhorší bylo, dostat těžký pražec na kozlík. A potom! Každý jsme tahali pilu jinak, hádali jsme se, já jsem plakala a několikrát bratrovi utekla, ale zima se blížila a pražce musely být pořezány a posekány. Jednou byla zvlášť krutá zima a uhlí nám docházelo a peněz na další nebylo. Měli jsme strýce, který byl z rozvětvené rodiny Petrů z Komárova (moje stařenka byla rozená Petrová). Tento strýc Petr dělal hradlaře na železničním hradle za Grygovem, směrem na Přerov. Když bylo nejhůře, vždy pomohl. U jeho hradla stávaly nákladní vlaky naložené našim kvalitním černým uhlím a připravené na cestu do Říše. Když byla velká zima, strážní nebyli tak ostražití a raději „hlídali“ někde v teple u kamen. Toho využíval náš statečný strýček a dlouhým bidlem s hákem na konci strhával z naložených vagónů kusy uhlí. Riskoval mnoho, sám měl dvě děti, a kdyby ho chytili, kdo ví, jestli by nezavřeli celou rodinu. Potom jenom vzkázal, ať maminka přijde. Aby to nebylo nápadné, že táhne prázdné sáně, za hodinu po ní jsme se vydali na cestu s bratrem a sáněmi. Pamatuji se, že byla velká zima, sněhu po kolena. Můj bratr to vzal v Grygově zkratkou, hned na kraji vesnice se dal doleva, přes pole přímo k hradlu. Žádné domy tam ještě nestály, jen vím, že tam tekl potok, kterému se říkalo „odpadník“. Cesta to byla hrozná, nemohl mě v hlubokém sněhu utáhnout, tak jsem musela dolů ze saní a brodili jsme se po kolena ve sněhu. Na nádraží jsme přišli mokří, zpocení, úplně vyčerpaní. Hodná tetička Petro-

vá nám dala čaj z lipového květu a jahodového listí a osladila umělým medem, který se tehdy kupoval na příděl. A pak jsme naložili pytel s uhlím, mne posadili nahoru, zamaskovali dekou a ujížděli k Týnci.

otvorem piliny zapálili a ty se pomalu rozžhavovaly a piliňáčky hřály až do rána. Dal se na nich i uvařit čaj nebo ohřát voda na koupání. Scházelo jen to praskání dřeva a probleskující světlo z plamenů.

Když jsme bydleli u kmotřenky Hradilové nebo v Komárově v domě, kde nyní bydlí paní Zlatuška Nováková, tak jsme měli kachlový sporák. To byla taky nádhera! Kachle vyzařovaly teplo ještě dlouho po vyhasnutí ohně, jídlo v troubě vydrželo teplé až do večeře a voda v kamnovci byla stále teplá. Později, když maminka přestala dělat nádenici u sedláků a začala pracovat v UP závodech (dříve továrna Slezák a Hutka), jsme si do místnosti, kde jsme spali, pořídili tehdejší vymoženost – piliňáky. Byla to kamna tvaru dvou válců. Jeden stabilní, druhý vyndavací, menší, s oddělávacím poklopem. Oba válce měly dole malý, kulatý otvor, přesně na sebe navazující. Maminka koupila v továrně fůru pilin a nám s bratrem opět nastala práce. Do menšího válce se vsunula kulatá tyčka a ni shora nasadila delší - dlouhá tyč do pravého úhlu. Musely do sebe přesně zapadnout. Potom jeden z nás tyč držel, aby se nevysunula, a druhý sypal dovnitř piliny a stále je stejnoměrně upěchovával, až byl válec plný. Potom se opatrně vysunula horní i dolní tyč, takže uvnitř vznikl jakýsi komínek. (Omlouvám se, že to nedovedu technicky lépe popsat.) Jestliže jsme piliny málo upěchovali, celá stavba se nám zbortila a museli jsme vše vysypat a začít znovu. Když se ale dílo podařilo, vsunuli jsme vložku do kamen, uzavřeli poklopem, malým

Z mého vzpomínání plyne to, kolik práce bylo dříve třeba, aby se člověk zahřál. V dnešní době se mohou lidé místo toho věnovat jiným činnostem, ale přesto, kolik z nich zatoužilo po živém ohni a staví si krby nebo jiná zařízení. A když ani to ne, každý si rád jednou za čas dopřeje večeři při svíčkách nebo si sedne k táboráku a pozoruje, jak plameny tančí a požírají voňavé dřevo. A jak chutná takový mírně připálený špekáček vlastnoručně ugrilovaný na dlouhé větvi nebo pečené jablko! Inu, každý máme v sobě ještě kus pračlověka, který opatroval oheň jako oko v hlavě!

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

7

Vítání občánků

Foto: Fr. Kraváček Kristýna Dočkalová, Eliška Drábková, Šárka Adrýsková, Simona Stiborová

Foto: Fr. Kraváček Anna Motalová, Tomas Ringel, Alžběta Brabcová, Ludmila Melecká, Sebastien Theimer

8

Z análů paměti

TÝNECKÉ LISTY

Vzpomínka na sv. Václava František Richter Minulý měsíc, v září, jsme oslavovali den naší státnosti. Současně jsme vzpomínali na výročí úmrtí našeho patrona české země svatého Václava, který byl podle starých tradic zavražděn svým bratrem Boleslavem ve Staré Boleslavi v roce 929.

Ilustrační fotografie

Vrátím se do minulosti. Psal se rok 1929. Tehdy se rovněž vzpomínalo na zmíněné události. Zvláště když se jednalo o kulaté výročí - 1000 let od smrti svatého Václava. Ve zmíněném roce jsem měl 7 let a v září jsem nastoupil do 2. třídy obecné školy v mém rodném Černovíře. Také se moc slavilo. Na detaily si jako malý kluk nepamatuji. Ale jedna událost se do mé paměti vryla na celý život a o ní bych se chtěl zmínit.

posilky. Hned jsem byl poslán pro noviny, pro cigarety – Zorky, různé masti a vazelínu, když se chystali tehdy jako výrostci na rande. Toho všeho moc spotřebovali. Také jsem měl na starosti čištění kol v celé rodině a za to všechno se dvacetníky - šestky jak jsme jim říkali, jen hrnuly. Pravidelnou odměnu jsem měl za nošení mléka. Každé odpoledne po škole jsem s bandaskou chodil k manželce sedláka paní Tihelkové pro mléko. Chodil jsem i v neděli. Byl to den, kdy maminka platila za týden 21 Kčs. Byl jsem si vždy naprosto jist, že mi z toho paní Tihelková dá korunu se slovy: Tady máš za cestu. Měl jsem tedy každý týden jistou korunu.

V rámci oslav věnovala olomoucká městská spořitelna všem žákům obecné školy, tedy i mně, vkladní knížku se základním vkladem 20 Kčs s tím, že si je budeme moci vyzvednout až po dosažení plnoletosti. Kromě toho jsme dostali pěknou mosaznou pokladničku. Tento blahodárný čin spořitelny měl podnítit dítka už od mládí ke spoření a vážení si každé koruny. Od náhodného šetření jsme si měli zvyknout na pravidelnou šetrnost.

Desetníky, šestky a padesátníky se do pokladničky jenom hrnuly. Když jsem štěrkáním poznal, že jich je tam dost, požádal jsem stařečka, který byl zaměstnán ve městě, aby se zastavil ve spořitelně. Byl jsem rád, že na knížce přibylo zase několik korun.

Toto vše mě zaujalo hned od začátku a začal jsem každou minci strkat do pokladničky. Jako malý kluk jsem se vyznačoval velkou ochotou a okamžitě jsem reagoval na pokyny. To přišlo vhod příbuzným v naší rodině. Zejména strýčkům jsem obstarával různé

Samozřejmě, že všechny korunky neputovaly do pokladničky. S oblibou jsem si kupoval čokoládu „Libo“ za 50 haléřů. V každé byla zabalená fotografie ligového fotbalisty s kuponem. Za určitý počet kuponů jsme dostali od litovelské čokoládovny album všech

ligových mužstev. To bylo něco pro nás kluky. Vyměňovali jsme si fotografie hráčů, čachrovali s kupony. Byl jsem vždy šťastný, když jsem po rozbalení čokolády objevil známého fotbalistu, zvláště Pláničku, Pluskala nebo Puče. Toužil jsem mít brusle nebo kopací balon. Bylo nemyslitelné požadovat po rodičích, aby mně to koupili. Začátkem 30. let začínala krize a nebylo peněz nazbyt. Kromě toho jsme byly 4 děti a uspokojit všechny nebylo možné. Našetřil jsem si tedy na brusle a tetička mi ve městě koupila „kolumbusky“, které se připevňovaly klíčkem na boty. I za ty jsem byl rád, protože jsem na ně dosáhl. Tak to bylo i s mičudou. Tož i takové jsou vzpomínky na výročí sv. Václava, kdy to všechno začalo. Dodnes vděčím tehdejší spořitelně za šťastný nápad s vkladními knížkami. To mě přimělo nejen k šetření, ale také k tomu vážit si každé koruny a účelně ji využít. Zejména proto, že byla získána a podložena nějakou prací nebo službou. Samozřejmě, že rodiče hráli ve spoření velkou roli, protože mě v mém počínání podporovali. To by měla být inspirace pro současnou mladou generaci, která chce ve většině případů vše získat hned a bez vlastního většího přičinění.

Týnecké kořalečnictví Jaroslav Chytil Je tomu už opravdu dávno. Před domem č. p. 243 na Zabrání obývaném rodinou mého strýce Jindřicha Majera stávala v zahrádce veliká hrušeň. Haluze přesahovaly střechu stavení a jako naschvál rostly právě tady nejkrásnější plody. Kdo se je odváží otrhat? Kdo bude ten odváž ný? Tím určeným „dobrovolníkem“ jsem byl vzhledem k „živé váze“ nějakých 35 kg já. I šplhal jsem ve větvích, hrušky trhal do plátěné kabely jsa přitom „jištěn“ na zemi velkým „ohrabečákem“, tedy košem s trochou slámy pro případ nenadálého pádu. Honem by ho přistrčili... Celou operaci řídil tehdy asi nejstarší občan obce, děd mého strýce. Bylo mu téměř 100 let a byl to on, kdo přivedl Týnečáky s příjmením Majer z městečka Loštice do nového bydliště. Sám byl účastníkem veliké bitvy u Hradce Králové v roce 1866 a chlubil se tím, že to dotáhl až na „cuksfíru“, tedy četaře. Podle toho vždy vystupoval. Vraťme se na strom. Já trhal, dole se bavili. Uslyšel jsem tetu Marii, jak říká: „Ten ho má, to je bim bam paleca, bim bam strom.“ Mínila tím muže, který se klikatě blížil od mostu přes Beroňku. Na úrovni domu se mu nohy obzvláště zapletly a praštil sebou do smrdutého příkopu. „Abe se neotopil,“ starala se stařenka Ticháková, „debe se nadýchl tech sra…“ Rázně to vyřešil četař v. v. Majer: „Hab Acht!“ zařval silným hlasem a starý rakouský povel zaúčinkoval. Opilec vyskočil, postavil se do pozoru, zasalutoval a odešel váhavým krokem dál. Chodil jsem tehdy do 1. třídy, blížil se konec války a kořalka se prodávala spíš vzácně a to ještě tak 20 procentní. Na veřejnosti se dal opilec zahlédnout jen výjimečně. Asi jako nyní, ve dnech zcela nečekaného zákazu prodeje kořalek silnějších než 20%. Už desítky mrtvých poživačů-pijáků kořalek pochybného původu zaskočily společnost. Docházelo k situacím až tragikomickým. Pomineme-li všude se vyskytující „podělance“ s hysterickými výlevy, došlo až na taková absurdna, že při neodložitelné svatbě museli

svatebčané koštovat na ten účel léta odkládanou slivovičku z pivní láhve na záchodě. Jsa přitom jištěni a popoháněni k rychlosti provozním podniku s více hvězdičkami... Také se střídali v opuštěné telefonní budce, kde byla „důmyslně“ ukryta placatka s koňakem. Připomínalo to USA nebo SSSR s jejich neúčinnými pokusy o prohibici. Nevím, zda to zaznamenají kronikáři. „A co me v Týnco a okoli?“ slyším hlasy po ohlédnutí se do minulosti. Pravda je, že kořalečnictví jak výrobou, tak spotřebou má v Týnci bohaté tradice. Tož se trochu poučíme. První hodnověrné záznamy pocházejí z let ke konci 18. století, kdy v rámci reforem císaře Josefa II. byl parcelován týnecký panský dvůr se všemi přidruženými zařízeními. Z nich nejvýnosnějším byla panská palírna kořalky stávající přibližně v dnešní zadní části společenského domu v meandru (záhybu) koryta později úplně přeloženého potoka. Soudě z výkazů tržeb i ceny při vydražování se až divíme, proč se páni zbavovali doslova slepice pravidelně snášející zlatá vejce. (Vlastně ti chytrolíni, co hodlají prodat pivovar Budvar, asi zdědili „duchovno“ tehdejších úředníků.) Panská palírna, později zvaná „židovská“, ale nebyla jediným zdrojem kořalky v dědině. „Pro vlastní spotřebu a více pro zdraví“ si mohli v některém období pálit pálenku i sedláci doma nesměli ji prodávat! O něco později ji v rámci oficiálních obchodů zbožím smíšeným prodávat sice směli, nesměla se ale z obchodů odnášet, nýbrž zde konzumovat. To ale nebyla hospoda, nesmělo se přitom sedět a kouřit. Také se nesmělo míchat popíjení piva s kořalkou a další různá omezení časem se měnící. Po staletí byly v Týnci zavedeny dvě hostinské provozovny. Jedna špinavá, zaplivaná v židovské palírně, druhá ve velkém domě nad pozdější sochou zvanou Floriánek - té se říkalo Horní nebo Panská. Obě měly společné to, že

kořalka byla levnější než pivo a pití piva bylo záležitostí „středně vyšších vrstevů“, dá-li se to tak nazvat. Ještě levnější než v hospodách byla kořalka k dostání v obchodech, jejichž majitelé marně usilovali o povýšení svých obchodů na hostince. Byly to rodiny Vanýsků a Prečanů (mlynářů). Při listování obecními zápisy počínaje rokem 1870 a konče 1936 se pravidelně objevují odvolání vedení obce proti udělení hostinské koncese Vanýskům a Prečanům či jejich následovníkům. Zkrátka a dobře, Týnec si další hospody nepřál a trval na tom. Záležitostí se zabývaly soudy různých instancí (co to muselo stát peněz!), při čemž padala rozhodnutí pro žadatele příznivá, nebylo zákonných překážek. Vše končilo na týnecké radnici se závěrečným právem veta. Ale podívejme se na kořalečníky trochu podrobněji. Z uvedených „vařičů“ produkovali Prečanovi „fajnovou bílou“, kdežto konkurent Vanýsek „obečínů sprostů“. Rozdíl byl patrný. „Fajnovou“ si dopřávali „lepší lidé“ jako učitelé, četníci nebo na faře či s prominutím „nemocné dámy“. Čepovala se do „milůnků“, tedy lahviček podobných dvoudecové Alpě. Byly praktické, vešly se do kapsy nebo kabelky „za účelem případo náhlý potřebe zdravotni“. Vanýskovi pokrývali svou kořalkou „zbylý spotřebitelský segment“, tedy prostý lid, a nehráli si na fajnovky. Nalévání „sprosté“ bylo jednoduché: v předsíni obchodu (byl postupně v č. 3, 4 a 7), tedy v předsíni stál dřevěný sud s víkem. Ve víku byl otvor na prostrčení naběračky jak na polévku. Přišel zákazník, položil na zakoupení určené mince na plechový talířek. Z obchodu vyběhl komi (příručí), nabral „šofánkem“ jeden a půl deci kořaly - to byla nejmenší porce -, na čež si ji spotřebitel buď přelil do své placatky, nebo si ji nechal nalít do plechového na řetízku uvázaného hrnku a „spláchl hrdlo“. Jak dosvědčovali pamětníci, tak hned

z časného rána se v „kvelbu“ na korálu zastavovali nádeníci jdoucí do Olomouce za prací. Obvyklé přání bývalo „tož nalí štere“ a ty si pak přelívali do plechové čutory dělané na 0,6 litru. Zbývající deci do sebe nalili na „spálení červa“ a vyrazili chvatně tzv. městským chodníkem kolem prachárny k Holiči a městu. Mnozí se zastavili na pár doušků ještě večer kolem osmé při návratu z práce. Obvyklá pracovní doba totiž byla „od šesti do šesti“ a čas na chůzi do Olomouce k tomu přidej. Byli i tací, že se ráno vrátili za půlhodinku pro další dávku kořaly s odůvodněním, že „dnes mám žizeň, než sem došil k prachovni, tak belo po gorale, tak mně chutnala. Tož nalíte znova...“ V Selských listech z té doby jsem našel, že průměrný nádeník vč. běžných řemeslníků vypil měsíčně přibližně mezi 15 až 20 litry „sprosté“ kořalky měsíčně... Značná část z nich tak propila nejméně polovinu výplaty v kořalce. Pozadu nezůstávali ani rolníci, chalupníky počínaje a velkými sedláky konče. Ti se také ráno cestou na pole zastavovali ve Vanýskově „kvelbu“ a po práci také. Když to nestihli, byl v té době jakýsi „servis“ s dodáváním až třeba na pole. Obstarávaly to ženštiny přezdívané např. „pančave“. Chodily po cestách se „sotůrkem“, což byl druh kabely a v něm měly v lahvích kořalku, kterou nabízely pracujícím na poli. Nezůstávalo jen u pití. Bylo všeobecně známo, že poskytovaly mužům na místě samém ke kořalce i jiné služby jak to napsat, řekněme intimního rázu... Když „utěšený“ muž neměl u sebe peníze, tak vzaly zavděk naturální formou, třeba si nakopaly do plachetky brambory, nalámaly makovice. Poradily si i v případě, když muž neměl ani peníze ani naturálie. Pak nabylo své platnosti pořekadlo, že „gořala hřeje, ale nešati, dež ji moc vepiješ, přendeš dom bez gati“. Jedna všeobecně známá pančava působící na chodníku do města obírala dlužné muže ... pokračování na straně 9

Z análů paměti, Články, dopisy, úvahy, komentáře

TÝNECKÉ LISTY

Růženec Panny Marie

Selský stav Vojtěch Hrudník Už jsem vickráť v TL v rúznych súvislosťách konstatoval, že minulý komunistický režim načesto zlikvidoval selský stav. Přece po staleti bele zažety a respektovany pravidla kontaktu meze dědinskyma ledima a taky pravidla chovani ledi k temo, co ich ževilo. Teda k polo, leso (přírodě) a dobetko domácimo e divokymu. A dobry chovani se veplácelo. Přenášelo ožetek stonásobný. Novy zákroke v polo a ve chlivech se dělale opatrně, né bezhlavě. A novote se oplatňovale nýspiš třeba až za deset let. A belo aji dosť tech, co jakúkoli novoto odmitale furt. Zněme o takových tradicionalistu přešle třeba s mladym hospodářem po dvaceti až třiceti letech. A Haná díke svý úrodnosti brzo pochopila blahodárnosť pěstování řepe (cukrovke). Za řepo se tržele poměrně velky penize, za ně se muhlo gdovico pořidiť do hospodářstvi, třeba nejaký struj nebo opraviť chajdo, chlive a stodole. Taky muhle rodiči omožniť děťom študováni. To se projevilo v Týnco a okoli ož za Rakúska od 80. let 19. stoleti až po vznik Prvni republike, a za Republike eště vic. A týnečti študenti měle výhodo, že do škol v Olomúco dojížděle, chodile do Gregova na vlak. Nemosele bývať na bytech ve městě, což belo hodně draši. Z Týnca prý chodila na vlak parta nýmiň deseti štodentú. A cukrovka ovlivnila aji to, že se přestal dobetek vehánět na pastvo. Z řepe belo hodně krmeni (dole plny skrajku a řizku). Tym se krmilo od listopáda do května, negdy e dyl. Taky se začala vic seť na krmeni vojtěška (viceletá picnina). Ta se muhla za rok aji třekrát posicť a negdy e na podzem posicť a zkrmiť po štvrtý. A vedržela štere až pět let. A tade o nás se začal pěstovať bernsko – hanácký skot. Bel to dobetek mohutný, selný do táhe a kráve dávale hodně mlika. Týnec bel taky vehlášeny chovem koni, ve Společňáko ve dvoře bela ple-

9

menná stanica hřebcu z Napajedlí. Ta bela e pro šeroky okoli, část Záchlomi a Zámoravi. A obecni býci a kanci taky bele ve chlivech ve Společňáko. Krmeni teho obecniho plemennyho dobetka zajišťovale hospodáři. Spominám si, že sme do Společňáko vozivale seno. Ledi co nehospodařele, měle drobný dobetek, běžně dvě e tře koze, vekrmile si prase, dvore o tech „malých“ ledi bele plny slipek, hosí, kačen, králičárně plny králíku. Drobný dobetek býval e v grontech a chalopách, gde se hospodařelo. Já si ož dobře pamatojo, jak se po válce dědina měnila, přebývalo stroju, objevile se trachtore, přebelo lopaťáku a samovazu na obili, taky modernich velkých a malých mlatičký. V 50. letech začalo nuceny naháněni ledi do družství. Prvni družstva zakládale úpadkovy hospodáři, takovi, co im práca nevoněla, nebo se nenaočile ráno zavčas staváť g dobetko a taky ti, co dokázale proseděť v hospodě od odpoledni do pulnoce. A rok od roko se stupňovalo násilny naháněni všeckých ostatních hospodářu. Gdo se bránil, zavírale ich, nenechale děcka študovať, velky sedláky vestěhovale. A dalších 20 až 30 let násili přeorientovalo dědino na „socialistické ekonomické celky“, jako bel třeba odstrašujici příklad jihomoravských Slušovic. So si istý, že bez hruzý socialismo belo be česky a moravsky zemědělstvi na nýveši úrovni v Evropě, jak belo do válke a do 48. roko. Taky be bele vznikle velky hospodářstva – farme, jako třeba v Německo a v Rakúsko, gde se ale 40 let nenařizovalo žádnymo sedlákovi „hospodaření podle sovětského vzoru“. A výsledkem právě teho nařizováni je likvidaca moravskyho a českyho selskyho stavu, selskyho rozomo, likvadaca dědine, dědinskyho ževota. Přejo šeckym mladym leďom, abe se jim o ževotě na dědinách řikala pravda!!

Růženec Panny Marie je oblíbená modltba mnoha lidí, světců a učitelský úřad církve k ní často vybízí. Pro svou prostotu a hloubku zůstává i ve třetím tisíciletí velmi významnou, určenou k tomu, aby přinášela ovoce svatosti. Růženec má totiž mariánský charakter,ale je modlitbou s christologickým srdcem.Při vší střízlivosti svých prvků obsahuje v sobě hloubku celého poselství evangelia, jehož je jakoby shrtutím.V něm zaznívá jako ozvěna Mariina modlitba, Její věčný Magnificat,za spásné dílo vtělení,které se započalo v Jejím mateřském lůně. S ním vstupuje křesťanský lid do Mariiny školy, aby se dal vést k rozjímání o kráse a prožitku Kristova života a hloubce Jeho lásky. Skze růženec získává věřící hojnost milostí, jako by je přijímal přímo z rukou Matky Vykupitele. Svatý otec Jan Pavel II.napsal, že nevynechal žádnou příležitost, aby nevybízel k časté modlitbě růžence.Od doby mého mládí měla tato modlitba důležité místo v mém duchovním životě. Růženec mě provázel ve chvílích radosti i zkoušek.Svěřil jsem mu mno-

Četná znamení ukazují,jak velice chce Panna Marie chce skrze tuto modlitbu projevit svou mateřskou sta-rostlivost. To ukazuje ze zjevení r. 1858 v Lurdech a 1917 ve Fatimě. Svatyně na těchto místech jsou cílem četných poutníků, kteří zde hledají útěchu a naději. Kdo se modlí sv. růženec a žije podle něj,bude zachráněn. Použito myšlenek z listu Jana Pavla II. P. Václav Haltmar

VÁNOČNÍ JARMARK Velký Týnec hasičská zbrojnice

24. 11. 2012 Zakoupením vánočních hvězd a punče přispějete na hemato-onkologické oddělení FN Olomouc

Více informací v příštích Týneckých listech

Výstava květin, ovoce a zeleniny byla opět úspěšná Tradiční výstavu květin, ovoce a zeleniny uspořádala v týneckém společenském domě Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Velký Týnec. Navštívilo ji přes 200 spokojených návštěvníků. Ti mohli vidět přehlídku 142 vzorků jablek, 10 hrušek, 4 ořechů, 28 odrůd paprik, 24 vína a 7 brambor. Aranžmá výstavy provedly členky naší organizace. Ty byly potěšeny i kupříkladu zápisem v pamětní knize: „Nádherná výstava výpěstků a krásné aranžmá.“ A to je díky tomu, že stará garda zahrádkářů se cílevědomě zabývá svým koníčkem. Je vidět, že i v dnešní době se zase lidé začínají věnovat zahrádkaření. A to je dobře! Foto: P. Hanuška

ho starostí, vždy jsem v něm našel útěchu. Na pozadí slov Zdrávas Maria procházejí před očima duše nejdůležitější události z Ježíšova života. Tvoří spolu radostný, bolestný, slavný a též i růženec světla, který nás, tak říkajíc přivádí k živému spojení s Ježíšem skrze Srdce Jeho Matky. Současně může naše srdce do sledu těchto růžencových desátků zahrnout všechny záležitosti, které utvářejí život jednotlice rodiny, národa, církve a světa; osobní záležitosti i záležitosti bližních, a těch, kteří nám stojí nej-blíže, kteří nám leží na srdci.

Václav Vyhlídal

Týnecké kořalečnictví ... dokončení ze strany 8 o kalhoty. Museli je vysvléct, a aby nepůsobili pohoršení, dala jim svou obnošenou zástěru. Řešilo se to na obci i na faře a to do ztracena. O své děti jakž takž pečovala, ke zpovědi chodi la a starostu uctivě zdravila, tak o co mělo jít? Tážete se, zda i tehdy nedocházelo k otravám alkoholem? Samozřejmě docházelo, v matrice se najdou v každém roce. Nedělal se z toho závažný problém. Těžko se prokazovalo zavinění a v Týnci není nikdo doložen. Dost bylo kořaly, příště to bude o studnách a škodlivém pití vody. P. S. Dvě dámy volaly, že nemám pít tolik piva, pak že napíšu titulek povídání o Vsisku a nic tam takového není. Paní R. a N. já jsem to napsal, ale chybička se vloudila v redakci TL.

10

Články, dopisy, úvahy, komentáře

TÝNECKÉ LISTY

Ze života ZŠ Milady Petřkové Velký Týnec Milí učitelé, milí žáci, někteří tento den proklínají, někteří se na něj hrozně moc těší (což platí zejména pro naše malé prvňáčky), ale ať tak, či tak, nikdo neudělá nic s tím, že ten den jednou přijde… 1. září. Po dvou dlouhých (no, vlastně krátkých) měsících odpočinku se otevřou dveře všech školních budov a všechno se vrací do starých kolejí…Je tu další rok, ve kterém budeme, tak jako vloni, prožívat všechny ty krásné pocity z dobrých známek, z legrace, která nechybí ani ve školních lavicích, a především z dobrých přátel, kteří nás tam čekají a pravou nohou s námi vkročí do školních dveří. Ale ve škole samozřejmě nejsou všechny pocity jen dobré. Při vstupu do školy taky ucítím na jazyku pachuť špatných známek, zapomenutých úkolů a stresu před tabulí. Ale to vlastně ne vadí… protože tak to má být. K životu obecně (a taky k životu ve škole) prostě ty dobré i ty špatné věci patří a všichni se s tím musí smířit. Věřím, že učitelům není po chuti špatné známky zapisovat, ale jak už jsem jednou řekla, tak to má být! Proč? Protože za každou špatnou známkou se skrývá cenná zkušenost a jak říká p. uč. Kypusová, není nic lepšího, než na začátku školního roku dostat špatnou známku z dějepisu, protože to žáka motivuje a nakopne. Ovšem i přesto všechno vám všem, milí žáci (a učitelé), přeji, aby bylo zapomenutých úkolů, špatných známek a stresů co nejméně, protože to koneckonců závisí jen a jen na vás, jak přípravu do školy pojmete. A já ji poslední rok pojmu svědomitě. S přáním krásného (a pro deváťáky posledního) školního roku. Vendula Calábková

Začíná podzim Začíná podzim, další roční období... Příroda se mění, děti začínají chodit do školy, což se některým zrovna moc nelíbí. Příroda se krásně zbarví listím na stromech, které postupně opadává. Padá nejen barevné listí, ale také velmi oblíbené vlašské ořechy a kaštany. Barevné listí a kaštany jsou výbornými pracovními pomůckami ve školkách a školách. Dají se z nich vyrobit různá zvířátka a zajímavá výtvarná dílka. Dozrává plno ovoce, například jablka, hrušky, hroznové víno, dýně. A právě dýně se už začínají vydlabávat na Dušičky, na Halloween. Oblíbenou zábavou dětí na podzim je pouštění draků nebo hraní v hromadách spadlého listí. Na podzim se slaví plno významných státních svátků, například svatý Václav - Den české státnosti. Rána bývají chladnější. Je dost pochmurno, sychravo a deštivo. Mění se čas, dny jsou kratší. V některých z nás toto nepříznivé počasí a krátký den vyvolává pocity úzkosti, dokonce i velké deprese. Já mám podzim ráda, protože je plný barev a nových věcí... Kinclová Michaela, 6. třída

Den otevřených dveří V den otevřených dveří 7.září jsme si mohli prohlédnout celou školu a vyzkoušet si své znalosti na interaktivních tabulích.V přízemí byla školní kavárnička, kde jsme si mohli něco koupit, ochutnat zákusky, dát si kávu a popovídat si se zaměstnanci školy a známými. Hlavní událostí ale bylo slavnostní otevření chlapeckých a dívčích šaten a sprch. Nejdříve měl proslov pan starosta a pan ředitel. Potom se šatny slavnostně otevřely a mohli jsme se do nich podívat. Chlapecké šatny se liší od dívčích tím, že mají modré linoleum, zatímco dívčí mají linoleum světle červené. Zhruba po půl hodině jsme se mohli podívat i na slavnostní pasování prvňáčků. Pan učitel Denk přečetl malým nastávajícím rytířům řádu školského slavnostní formuli. Nastávající prvňáčci si měli kleknout na pravé koleno (pár rytířům řádu školského se to trochu s tím pravým kolenem popletlo, ale nakonec se to podařilo). Dva rytíři

Foto: Archiv ZŠ Momentka ze slavnostního otevírání nového zázemí sportovní haly k nim přistoupili a mečem se dotkli jejich pravého a levého ramene (tentokrát se to nepopletlo). Myslím si, že se celá akce organizátorům povedla

První školní den 12 tříd stojí v pozoru před krásnou (celkem) nově natřenou budovou Nové školy a někteří si potichoučku prozpěvují slova hymny, která se rozléhá po celém školním areálu a ještě dál. Když hymna dohraje, upoutá pozornost všech tříd pan starosta a pan ředitel, kteří mají připravenou úvodní řeč a střídají se v jejím přednesu. O co se jedná? Ano, uhodli jste, je tady 3. září a všichni přišli zpátky do školy..! Takto asi každoročně začíná první poprázdninové setkání žáků a učitelů v naší základní škole. Pokaždé přibudou noví žáci, vedle nichž se mohou směle postavit ti, kteří tuhle „fanfáru“ slyší na naší základní škole naposled. Každý má totiž něco. Čerství deváťáci se chystají na závěrečný maraton jménem devítka a poté vyletí jako holubičky z místa, které pro ně bylo po devět let hnízdem a připravovalo je na další život. A vedle nich prvňáci se spoustu zkušeností ze školky, které hodlají dále rozvíjet a za devět let stanou na tom stejném prahu „téměřdospělosti“. Malí špuntíci, kteří přijdou do první se budou dívat se zjevnou otázkou na rtech… Jak jsem mohl být někdy tak malý a světa neznalý? Ale to bude až za devět let. S tím si teď

nemusíme lámat hlavy, ve škole toho na nás bude i tak dost.

a nám se moc líbila. Na příští den otevřených dveří se moc těším! Anežka Františka Cajthamlová, žákyně 6. A

Výlet do Olomouce Ve středu 19.9. jsme my, žáci 8. třídy společně s paní učitelkou Dočkalovou a Jančíkovou, měli v plánu výlet do Olomouce. Konkrétně do kina Metropol na zajímavý, vzdělávací “film“. A poté jsme se měli přemístit do botanické zahrady a do rozária v Olomouci. Bohužel nám počasí moc nepřálo.

Foto: Archiv ZŠ Když jsme si vyslechli slova pana ředitele a pana starosty, uvítali jsme se se svými třídními učiteli, prvňáčci se vyfotili a my ostatní jsme se vypravili do svých „kmenových“ tříd, kde jsme si již podeváté vyslechli všechny věci týkající se poučení o bezpečnosti a podobných důležitých věcí. Dostali jsme všechny potřebné instrukce a najednou bylo deset hodin… Nemohli jsme tomu uvěřit, ale náš první letošní školní den uběhl neuvěřitelně rychle a všichni jsme se mohli vypravit domů.

Ráno jsme se sešli na autobusovém nádraží kolem osmé hodiny ranní a vyrazili jsme směr Hornbach, kde jsme se rozdělili na skupinky a šli zkoumat zahradnické nářadí a jejich ceny. Poté jsme se tramvají přemístili do kina Metropol. V kině bylo úplně narváno, tipla bych, že tam mohlo být nejméně deset tříd. Mě osobně to moc nebavilo a pár dalších kamarádů po mé pravici asi taky ne (podle toho randálu co dělali), ale moji kamarádku Monču to šíleně bavilo… Uznávám, mělo to něco do sebe a něco zajímavého tam bylo. Pouštělo se video s průvodcem Adamem po Ekvádoru a zajímavých Galapágách. Různě mezi videem nám pouštěli komentátoři snímky z cest.

Vendy

První dny ve škole Svítí slunce jako nikdy v létě a my zase musíme do školy. Je první školní den a my jsme se jako každý rok sešli před školou za účelem dozvědět se, koho máme za třídního učitele a poslechnout si českou státní hymnu. První dny, jak je známo, vždy bývají kritické. Neukáznění žáci, rozzuření učitelé, no prostě taková ideální kombinace je následkem „flastrů“ z opakovacích písemek a ze zkoušení. Pár školních dnů vám ukáže, že takhle by to nešlo a že se budete muset začít chovat jako kultivovaní lidé a ne jako opičky z olomoucké zoo. Pomalu začíná padat listí, pršet a vám už ani nevadí, že jste ve škole. Sice je teprve první měsíc v tomto roce, ale už i tak jsou problémy. Chtěl bych se vyjádřit k šikaně. Podle učitelů jsme právě my, druhý stupeň ZŠ, co šikanují děti od

první do páté třídy základní školy. Rozhodně nesouhlasím, protože když vám malé dítě začne na ulici, ve škole nebo před školou vulgárně nadávat, jak se zachováte? Necháte si to líbit, aby vám takhle nadával celý první stupeň? Kde je ten strach ze starších žáku? Ten respekt? Odpověď bych strašně rád slyšel, protože mě tahle situace docela mrzí. Každopádně Vám přeji příjemné podzimní dny a hlavně, abyste to v té škole vydrželi! Poznámka – tento článek J. Bicana z 9. třídy je námětem k diskuzi. Mají i žáci z deváté třídy respekt ke starším? Jak dát příklad mladším spolužákům ? Jak se chovají deváťáci sami k sobě? (Za redakci Š. Doleželová)

www.zs.velkytynec.cz

Jan Bican

Ilustrační fotografie Celé to trvalo cca 70 min. Asi v polovině jsem se dozvěděla, že venku lije jako z konve a valná většina naměla deštník. Po ukončení jsme se dešťem rvali do Muzea umění a další zastávka bylo Arcidiecézní muzeum, kde jsme prošli celé sklepení a spatřili nádherný kočár, řekla bych, že byl jako z pohádky, celý pozlacený. Postupně se všichni rozcházeli domů až na skupinu, která jela do Týnce na oběd. Výlet se mi líbil až na počasí, které nás zlobilo a také byla škoda, že nám nevyšla ta exkurze do botanické zahrady, ale výlet se vydařil a to je důležité. Nikol Fialová 8. tř.

Články, dopisy, úvahy, komentáře 11

TÝNECKÉ LISTY

Ze života ZŠ Milady Petřkové Velký Týnec Místo kde žiji Já žiji ve Velkém Týnci. Mám k němu dlouhý a zajímavý vztah. Byl jsem zde poprvé ve školce i ve škole. Poprvé jsem získal kamarády a poprvé jsem byl s tátou v rozlehlém lese na houbách. Poprvé jsem lozil po stozích sena a poprvé jel traktorem. Na našem dvoře jsem poprvé a asi naposled jel na praseti. Poprvé jsem zažil bouřku, která vytápěla byty, a poprvé jsem šel do knihovny. Velmi se mi zde líbí. Petr Šilhán, 7. A

Škola Anežka Františka Cajthamlová (napsáno ve 2. třídě)

Naše škola školička Má maličká očička Oči to jsou okénka Pestré jako sukénka Fyzika a čeština Počítání začíná A ta škola školička Stará je jak babička. A Milada Petřková, Všechny děti zavolá Učit se je zábava Večer přijde únava

Babí léto Jan Skácel Včera letěl vzduchem první bílý vlas. Zazvonil, když zvolna k zemi padal – a slova, hrubá nepokorná slova v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto, ty už také šedivíš?

Je tomu tak a podzim přijde zítra. Zas celé stromy budou odlétat, zas ptát se budem, kam a komu vstříc. A ticho, chudé jako polní myš, tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto, ty už také šedivíš?

Místo, o kterém chci psát, je vesnice na okraji Olomouce a jmenuje se Velký Týnec. Je to místo, kde jsem se narodil a kam chodím i do školy, zde také trávím většinu volného času. Naše obec je, na poměry České republiky, co se týče rozlohy i počtu obyvatel jedna z největších. Patří k ní ještě dvě okolní vesnice Čechovice a Vsisko. Při pohledu z dálky si hned všimnete věže kostela, vedle kterého je škola pro první stupeň, z druhé strany je zámek se zámeckou zahradou a restaurací. Po kulturní stránce tu máme kino a společenský dům. Dále tu jsou tři obchody, zdravotní středisko a také

skautský oddíl Andromeda, kterého jsem také součástí. Velký Týnec mi skýtá vše, co potřebuji, nejen již zmíněná místa, ale také můj domov. Za naším domem jsou pole, na kterých pěstujeme obilí, brambory, cibuli a další plodiny. Nemohu zapomenout na les - Chlum, který sousedí s kopcem Hradisko (299 m n. m,), je z něho úžasný výhled na celou dědinu. Velký Týnec je mým domovem, který mi dává vše, co potřebuji a za nic bych jej nevyměnila. Je to místo, kde žiji. Marie Zdráhalová, 7. A

Velký Týnec je místo, kde jsem vyrůstala. Chodívali jsme na třešně k sousedům, ale třešeň už tam nestojí. Na houby do nádherného lesa, v jehož středu je rybník. Pozorovali jsme ze stromu srnce na poli. U školy jsme lozili na strom, na kterém měl každý své místo. Velký Týnec je pro mě místo lesů, polí, přítomnosti i vzpomínek. Markéta Khýrová 7.A

12

Články, dopisy, úvahy, komentáře

TÝNECKÉ LISTY

Týnečáci v Itálii Eva Kvítková Na pozvání italského mužského sboru Coro Cima Tosa z obce Fiavé z oblasti Trentino odjel reprezentovat naši obec i Moravu soubor Týnečáci ve čtvrtek 20. 9. 2012 ve 22h z Čechovic, dál Velkého Týnce a Olomouce, kde se pobrali další účastníci zájezdu. Koráb - firma Mück nabral kurz Trentino v Itálii. Plavidlo vcelku zánovní dokonce poskytovalo občerstvení za nízký bakšiš v podobě silného černého čaje nebo kafíčka. Cesta byla únavná, dlouhá, probdělá.

Cesta byla únavná, dlouhá, probdělá

Do Fiavé jsme dorazili až kolem druhé hodiny odpolední, to nám však nebránilo v tom, abychom si po lehké večeři zazpívali a připravili se na večerní vystoupení v Tione nedaleko domovské obce Fiavé, které se konalo v místním sále ve 21h. Mužský sbor z Fiavé byl prostě úžasný. Jejich naprosto precizní provedení čisťounkých souzvuků v pianissimku se střídalo s ostrým fortissimem. Naše vystoupení bylo náročné - opět jsme nejen zpívali, ale i tancovali a hráli. Připravili jsme dva taneční bloky, mezi kterými se vystřídalo 20 písní zpívaných v hanáčtině, slovenštině a italštině. Každou píseň představila početnému publiku Hana Urgeová, účastnice zájezdu a sopranistka Týnečáků, a to v italském jazyku! Písně byly pečlivě vybrané tak, aby tklivé střídaly veselé, aby písně bez doprovodu střídaly písně doprovázené kapelou nebo harmonikou, aby se skladby pro celý sbor střídaly se sóly a odlehčenými trii. Celé naše vystoupení trvalo necelou hodinu. Potlesk byl velký a potěšil! Musím přiznat, že z většiny z nás spadl balvan dovezený možná z Tyrolských Alp - až to buchlo. Po nás pak účinkovala dechová kapela Musicale Bohmische Judicarien z Tyrol ve svých

Foto: Archiv Týnečáci v Itálii modrobílých krojích se slavnými melodiemi např. “Škoda lásky“. Do postele jsme se dostali až kolem 12. hodiny duchů. Některé z nás, ženských účastnic, však v takové „kossssse“ pod štípavými koňskými houněmi na patrových postelích zkrátka oči nezamhouřily, a tak jsme dýchaly o sto šest, abychom zahřály aspoň o jeden stupínek místnost, ve které jsme nocovaly. Sobota byla ve znamení klidu a výletů. Zajeli jsme si do malebné vesničky Malcesine, která se rozprostírá na břehu jezera „Lago di Garda“. Odtud jsme vyjeli kabinkovou lanovkou za 15 Euro, po slevě, na nejbližší kopec Monte Baldo do výšky 1760 m.n.m. Naskytl se nám nádherný výhled na Alpy, snad štít, který jsme zahlédli v dáli, byl Mont Blanc. Pan Mück nás pak převezl do městečka Riva Del Garda, kde se ti nejotužilejší

obrovskou plachtou v lázeňském středisku Ponte Arche cca 1 hodinu. Úspěch jsme měli obrovský, všechno nám naprosto bezvadně klaplo! Zlé jazyky mají smůlu, žádný trapas se nekonal. Nálada byla celkově povznášející z výborného úspěchu.

Foto: Archiv Co to tam je za horu? osvěžili plavbou v jezeře. Večer nás čekala společenská přátelská veselice s domácím mužským souborem a předání darů paní starostce Fiavé a vedoucím souboru. Opět jsme šli spát dlouho po půlnoci. V neděli jsme lehce pozměnili repertoár – přidali jsme tance, pozměnili písně – zpívali jsme pod širým nebem, tedy přesně řečeno pod

Z uplakaného italského pondělí jsme brzy ráno odjížděli zpět do teplých hnízdeček našeho domova. Všude dobře, doma nejlíp, jak se říká. Dorazili jsme, po nesčetných omezeních na dálnici, po 23.hodině večerní unaveni, vyčerpáni, ale spokojeni solidním výsledkem. Velký dík patří všem zpěvákům, též výpomoci z řad „Nešverovců“, tanečníkům, kapele, zpěvačce Vladimíře Czedronové, která celou akci zajistila, a firmě Mück – oběma řidičům, kteří nás dovezli bez nehod.

Týnečáci v Tovačově Restaurace NA ZÁMKU ve Velkém Týnci si Vás co nejsrdečněji dovoluje pozvati na

Eva Kvítková Ani jsme se doma neohřáli a už jsme jeli vystupovat na III.setkání Hanáků do Tovačova. Akce byla vskutku velkolepá. 26 krojovaných souborů vytvořilo nejen nekonečně dlouhý průvod Tovačovem, ale

i pestrý program plný zpěvu, tance, hudby i mluveného slova v hanáckočuháčtině. V zámeckém areálu jsme vystupovali dopoledne i odpoledne. Sluníčko setkání přálo.

ZÁMECKÉ ZVĚŘINOVÉ HODY 19. až 21.října

SVATOMARTINSKÉ HUSÍ MENU 9. až 19.listopadu Rezervace a objednávky u personálu restaurace, či na telefonních číslech: 585 391 586, 733 400 388, 732 611 188 Těšíme se na vaši návštěvu

Foto: Archiv Týnečáci v Tovačově

FOTOGALERIE

Foto: P. Hanuška Nejmladší hasiči v ostrém výcviku

Foto: P. Hanuška Kamenný kříž na hřbitově opravila firma pana Beneše z Krčmaně

Foto: P. Hanuška Výstava květin, ovoce a zeleniny přilákala přes 200 návštěvníků

Foto: P. Hanuška Výstavba parkovacích stání Na Návsi proběhla v ostrém pracovním tempu

Foto: rodinný archiv Týnečák Pavel Pastrnek vystoupil na ME neslyšících cyklistů v Rusku na bronzový stupínek (v trojici stojí vlevo)

Foto: P. Hanuška Firma HORSTAV Olomouc dokončila 1. část rekonstrukčních prací na ulici Sokolská zateplením rodinného domu

Foto: P. Hanuška Firma Machovský provádí rekonstrukcí zázemí pro matky s dětmi ve společenské zahradě

14

Články, dopisy, úvahy, komentáře

TÝNECKÉ LISTY

V tajence najdete citát německého dramatika Bertolta Brechta: Soucit je to... Pomůcka: VědeckoApe, In, fantastické SMA

Činit

Rodné číslo Špatnosti (zkr.)

Haly

Kanónový

Iniciály zpěvačky Kerndlové

Starý pesticid

Vnitřkem

Pestrobarevná

Elektrická Iniciály spisovatele požární Le Merleho signalizace (zkr.)

3. díl tajenky

Potíž (hovor.)

Zabijačková pochoutka

Odd. tech. kontroly

Umělecký sloh

1. díl tajenky

Předložka Německá předložka v

Korálový útes

Kus (zkr.)

Hra v mariáši

Značka kiloampéru

SPZ Semil Americké město New ???

Bramborové smaženky

Výrobce klíčů

Živnosten. banka (zkr.)

Fr. tenista Yannick ???

I tento

Noční pták Druh pepře

Aspik

Pracovat perem

Nevysoké

Okresní Určený zpráva k otopu sociálního Vztek zabezpe(slovensky) čení

Lid

Reptání (hovor.)

Silný Moji

Puška

Tenisové dvorce

Inic. fyzika Einsteina

Odezvy

Chem. zn. cínu

Název hlásky H

Rohaté dom. zvíře

Lidoop anglicky

Krátký TV snímek

In. moder. Ondráčka

Trubka

Střední ekonomická škola

Nástroj zvoníka

Podplukovník (zkr.)

Řidič trucku

Řidičský průkaz (zkr.)

2. díl tajenky

Svaz měst a obcí ČR Vhodné k orbě

Pcháč

Táta

Umělý semiš

Teodor domácky

Zvuk troubení

Býv. polit. škola

Kořenová zelenina

Značka kilometru

Polévkový knedlíček

Iniciály zpěváka Koláře

Části pluhů

Přírodnina

Řecký bajkář

Neúplně

Typ (anglicky)

Bicykly

Zájmeno

Gal

Zvěrolékař (zkr. titulu)

Dopředu

Člověk lezoucí na skály

Těsný (hovor.)

Let vzduchem po odrazu

Iniciály zpěváka Hložka

Hlas

Třásňový smeták

Nemluvící pravdu

Ekonom. oddělení

Stromový porost

Zábavné pásmo

Patro

Opravna lodí

Orientace

Část dne (zkr.)

Listnatý strom

Část nohy Rozpočet (zastar.)

Osobní zájmeno

Části úst

A tak podobně

Hrob Dětská postava s buřinkou Inic. moder. Ebena

Trnovník Vykladač karet

Iniciály zpěvačky Langerové

Inic. herce Plachty Správní jednotka

Obtížit

Ukrajinský poloostrov

??? vidi vici

Horský skřítek

Hlupáci

Správné znění tajenky zašlete poštou nebo e-mailem či zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon 585 151 111 nejpozději do konce měsíce. Tajenka z minulého čísla: Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Úspěšnou řešitelkou minulé křížovky a výherkyní knihy se stává paní Stroupková z Velkého Týnce. Gratulujeme.

do 12/12

placená inzerce