Freeman. Motor zaškytal a zhasl. Nebýt to uprostřed pustiny, asi by se nic tak hrozného nedělo, ale tohle byl ten případ, kdy v dosahu nebylo nic a nikdo, kdo by mohl pomoct. Právě naopak. Marky měl hodně špatnou náladu a tahle událost mu ji ani v nejmenším nezlepšila. Slezl z motorky a usadil ji na stojan vlastní výroby. Ten původní byl tak zrezivělý, že by neudržel ani sám sebe. „Tak co se kruci děje,“ zabručel si pro sebe a odklopil sedadlo. Odpojil palivový článek a odfoukl všudypřítomný prach z kontaktů. Pak ho připojil zpět. Nasedl, podkopl stojan a několikrát zkusmo nastartoval. Nic. Takže nanovo. Sesednout, stojan, odklopit sedadlo a odpojit článek. Pak otevřel jednu ze sedlových brašen, které si nechal vyrobit podle obrázku ze starého časopisu. Chvíli se v ní přehraboval a v duchu si nadával. Když vylovil zkoušečku, měl kolem zadního kola slušnou hromádku věcí. Proč musí být věci které potřebuju pokaždý až na dně, nadával v duchu. „Nech mně hádat…,“ zabručel a přiložil zkoušečku ke článku. Ani nemrkla. „Skvělý, naprosto posraně skvělý!“ zařval na prázdný článek a mrštil s ním o zem. Bylo mu jasné, že bude muset všechno sundat, hodit si to pěkně na záda a vzít to přímo za nosem do nejbližšího města. Mohl by taky motorku tlačit. Ani jedna možnost se mu nelíbila. Rozhodl se, že se na to vyspí, tak rozbalil celtu a rozdělal oheň. Když se pak díval do plamenů, došlo mu, že se mu opravdu nechce nechat motorku uprostřed pustin jenom tak stát. Nebál se sice chůze po svých, ale tohle bylo jednoduše lepší řešení, jak se dostat z bodu A do bodu B rychleji, v pohodlí a hlavně ujet všem trablům. S tím si položil ruce pod hlavu a usnul. Bylo pekelné vedro i na místní poměry. Marky se opíral o řídítka stroje a tlačil krok za krokem. Freeman nikdy neopustí svůj stroj. Stroj je to, co dělá Freemana Freemanem. Stroj je součást mého těla, bez svého stroje nejsem nic. Neustále si opakoval modlitbu, kterou se naučil už před lety. „Jsem Freeman, jsem Freeman….,“ drtil nahlas mezi zuby. Za den toho sice moc neušel, ale rozhodl se. Nenechal by svůj stroj jen tak. V hloubi duše o tom byl přesvědčený. Navíc by se nemohl podívat ostatním do očí. Vláčeli by ho prachem skrze celé státy. Večer usínal na místě, kam padnul. Uplynulo něco přes dva týdny. Marky stál na kopci a rozhlížel se po okolí. Nějakých deset mil na jihovýchod bylo město. Věděl o něm a mapa mu prozradila, že uhnul ze směru. Vlevo mohl rozpoznat koryto Red River a město stejného jména měl deset mil před sebou. Shluk nahrubo sbitých chatrčí a jedna převrácená říční loď. Někdo tomu mohl říkat domov. Marky pozoroval a hodnotil. Nevypadalo to nijak slibně. Ten den si odpočinul ve stínu starého stromu. Měl dokonce několik větví s listy. Malý zázrak přírody. Když padla tma, vytlačil Marky svou motorku a na volnoběh sjel kopec. Úkryt pro svůj stroj si vyhlédl už ve dne, takže teď jel najisto. Skupina velkých kamenů a proschlého křoví byla to pravé. Když dokončil maskování celtou přikryté motorky, byl se svou prací spokojený. Se zamknutým řízením a bez šťávy nemá nikdo šanci odjet. Přehodil si sedlovky přes rameno a vydal se k městu. S rukávy až k loktům se procházel po městě. Byl pro lidi jen další tulák, který si dá pár piv, utratí nějakou škváru a zase se ztratí. Nestál za povšimnutí. Zato Marky si všímal všeho. Tohle městečko neznal a tak se choval velmi obezřetně. Nijak nevyčnívat. V neznámém terénu je opatrnost na prvním místě. Když našel obchod, nechal ho bez povšimnutí a namířil si to k převrácené lodi. Zaprvé byl zvědavý a zadruhé to byla místní forma hospody a noclehárny. Vešel dovnitř a dal si pivo. Nemělo kdovíjakou chuť, ale na žízeň zabralo. Pak si objednal pokoj a zbytek dne prospal.
Druhý den se cítil lépe. Odpočinek v posteli je dobrý, ať už je postel jakákoliv. Zaplatil za nocleh a vydal se prozkoumat místní obchod. Obchodník měl hodně věcí, ale mikrofúzní články nebylo nikde vidět. Na druhou stranu je mohl mít někde zašité. Zeptat se, to by byla dvojsečná zbraň. Když ale nechtěl šlapat pěšky…. „To je pěkný, co mi tady předvádíš kámo, ale já nic z toho nepotřebuju.“ „Tak to asi jen těžko posloužím,“ naježil se obchodník. Markymu bylo jasné, že pokud se nevyžvejkne, tak má zaděláno na průšvih. „Pokud nemáš mikrofúzní články, tak asi těžko.“ Obchodník zpozorněl. Markymu to neušlo. „Možná bych měl. Záleží na tom, k čemu to potřebuješ?“ „Heleď, nezdá se ti, že to není tvoje starost? Jak nechceš vydělat, tak můžu jít jinam.“ „Ptám se jenom tak. Mám dva, ale chci pětikilo za kus.“ Marky málem proskočil střechou. Za ty peníze by měl jinde pět kousků. Obchodník zatnul drápy pěkně hluboko. Byl si určitě vědom, že v okolí nikdo nic podobného nekoupí. Oči mu ztvrdly a začal se nepatrně usmívat. „Jo jasně. Nejdřív ukaž zboží, a až pak si promluvíme o ceně.“ Obchodník odešel do vedlejší místnosti a chvíli se v něčem přehraboval. Pak přišel a vítězoslavně položil na pult dva oprýskané články. Marky vylovil z kapsy zkoušečku a obratně přeměřil oba dva. Byly plné po okraj. To bylo víc, než potřeboval. Teď to chtělo srazit cenu. „Spokojenej co? Tohle je prvotřídní zboží.“ „Takže jo. Kvalita ujde. Ale jsou hodně obitý. To jsi je měl místo terče? Jestli se je pokusím připojit, tak mi beztak bouchnou v ruce.“ Nebyla to sice pravda, tak dalece se Marky vyznal, aby věděl, že pokud nemá článek díru skrz na skrz, tak šlape jako hodinky. „Tak do toho mně netahej. Jak jsem koupil, tak prodávám.“ „Známe to, jasně, toho chudáka, co ti je přišel střelit jsi oholil co to dalo a mně tady chceš natáhnout jako kožku z geckona. Nabídnu ti dvě a půl sta za kus.“ „Cože? Si myslíš, že mám prdel místo mozku. Tyhle věcičky mají cenu. Ber, nebo nech bejt.“ Jednoduše řečeno, nechtěl ustoupit. „Nemají ani poloviční cenu, kterou jsem nabídl. Měl by sis srovnat v hlavě, jestli je chceš nechat válet v prachu, kde ležely doteď. Klidně jich tě zbavím, ale za rozumnou cenu. Tvoje cena potvrzuje tvoji větu o tvý prdeli místo tvýho mozku.“ Tentokrát zalapal po dechu pro změnu obchodník. Marky se pomalu ohnul pro brašny, které se válely na zemi. V klidu je zvedl a pohodlně si je přehodil přes rameno. „Dělej jak umíš, ale víc jak tři kila ti za kus nedám. Za takovou cenu by tě jinde pověsili nad bránu jako výstrahu.“ Stačil udělat dva kroky, když se obchodník ozval. „Říkals tři kila za kus?“ „Moje poslední nabídka. Mám lepší věci na práci, než se tady s tebou dohadovat.“ „Tak dobře, plácnem si, ale budeš muset žít s vědomím, žes nechal moji ženu a děcka o hladu.“ „To jistě,“ zabručel Marky a podal obchodníkovi ruku na znamení uzavřeného obchodu. Kapsy mu od peněz odlehčil, ale sedlové brašny příjemně ztěžkly. Zítra bude v sedle a zpátky na cestě. Probudil se. Necítil se kdovíjak dobře. Navíc byl svázaný. Paměť naskakovala jen pomalu. Otevřel oči a zamrkal. Byl v nějaké místnosti, spíše v boudě, jediné světlo, které sem pronikalo byly úzké paprsky, které ukazovaly na kvalitu stavby. Takže viděl natolik jasně, aby si všiml modřin, roztrhaného oblečení, chybějících bot a hliněné podlahy. Tak pomalu začal přicházet na to, co se vlastně stalo. Začal si nadávat. Teď už bylo pozdě.
Potom co nakoupil, se chvíli rozmýšlel nad tím, jestli má odjet hned, nebo až další den. Řekl si, že se mu bude lépe přemýšlet, když si dá něco na posilněnou, a nejlépe hned dvakrát. Tak se vrátil do hospody a dal si pivo. A nezůstalo u dvou. Mezitím se ale daly do pohybu místní. Obchodníkovi připadal ten tulák náramně podezřelý. Málokdo tady ty baterie potřeboval, a že mu ještě navíc vyhrožoval nezastřelo holý fakt, že ty baterie potřeboval k něčemu důležitému. Tak se o své myšlenky podělil s několika dalšími usedlíky. Takže když nad ránem Marky vstal a vydal se k místu, kde nechal motorku, bylo mu v patách sedm chlapů. Ani se nesnažili mluvit, prostě po něm vystartovali. Tasil pistoli a dva z nich stačil zastřelit, než ho povalili a zmlátili. Byl v nevýhodě. Pět na jednoho je dost hodně přes míru. Než upadl do bezvědomí, stačil si Marky ještě hodně sprostě vynadat. Tak, to by bylo, pomyslel si a zkusmo otestoval kvalitu provazu na zápěstích. Utáhli to opravdu dost. „Tak z toho se fakt nedostaneš,“ zabručel a odsunul se ke stěně. V poledne začínal mít hlad. Čas odhadoval jen hrubě, ale nikdo nepřišel, aby mu donesl aspoň vodu. Rozhodl se to nepohodlí zaspat. Měl tušení, co ho čeká, ale nepřipouštěl si ho. Dokud dýchám, tak žiju. Za pár hodin ho probrala sprcha. Zamrkal a uviděl jednoho z maníků, kteří ho napadli, jak drží v rukou kýbl. Za ním stál obchodník a usmíval se jako sluníčko. Markymu bylo jasné, kdo ho dostal do tohohle srabu, ale šetřil s dechem. Obchodník to ale viděl jinak. „Che,“ začal se naparovat. „Jenom si užij svoje poslední chvilky. Takové sráče jako jsi ty tady nechceme. Myslel sis, že nepoznám otrokáře, když nějakého uvidím? Si myslíš, že mám prdel místo mozku a nepoznám otrokářskou kérku? Mi bylo hned jasný, proč ten dlouhej rukáv. No, mám pro svět dobrou zprávu. Zítra se zhoupneš. Ten kus lana oželím, jenom abych tě viděl klepat bačkorama. Se měj šmejde. Jo, pro výstrahu tu budeš vyset ty, i kdybych měl tu bránu postavit sám.“ Marky poslouchal ty sračky, co z něj padaly a kroutil přitom hlavou. Ten člověk by si měl poskočit, aby si nestál na vedení. Otrokáři nechodí sami a jejich cejchy vypadají jinak. Je opravdu velký rozdíl mezi řetězy s lebkami a tříhrotým šakenem. Když se obchodník vypovídal, zase za ním zavřely dveře. Marky se musel několikrát silně kousnout do jazyka, aby nezačal vzteky řvát. Svalil se na zem a usrkl trochu vody z kaluže, která vznikla v jedné mírné prohlubni na podlaze. Pak namočil i provaz a doufal, že si uvolní ruce. Pracoval na tom celou noc a rozedřel si zápěstí, ale nakonec se mu podařilo uvolnit se. Mohl tedy utéct. Na druhou stranu, jak dlouho by venku vydržel bez svého vybavení? Navíc by přišel o svůj stroj. Už by nebyl Freeman. Byl by jen stín muže. Bude muset vsadit všechno na jednu kartu. Slunce bylo jasnější než kdy jindy. Když ho vyvedli ven, musel zamrkat. Na plácku před hospodou stála celá vesnice. Veřejné lynčování je velká událost. Hlavně v takových dírách, jakou Red River byla. Dovlekli ho k primitivní šibenici a kolem krku mu utáhli smyčku. Obchodník byl asi velmi vážená osoba, protože si stoupl před ten dav, který skandoval hesla jako pověste ho vejš, ať už nám zatančí, nebo všude oblíbenou tak kopni do tý bedny. „Otrokáři jsou špína,“ začal obchodník. Plácal asi pět minut. Marky ho neposlouchal. Díval se kolem sebe, aby věděl, kam má praštit jako první. Vazoun, kterému svěřili tu čestnou funkci popravčího měl za páskem strčené obě Markyho pistole a nadýmal se svou vlastní důležitostí. Mám kliku, pomyslel si Marky. Bill seděl na své motorce, originálním chopperu od Harleye a mnul si bradku. Od včerejška sledoval tu díru. Původně se jí chtěl vyhnout, ale Stopař našel v písku stopu po pneumatice vedoucí k městu. Když pak sledoval stavbu šibenice, nechtělo se mu to líbit. A jakmile uviděl, jak vyvedli z jedné kůlny Markyho, tak jen udeřil pěstí do dlaně a nechal nabít zbraně. Stopař seděl na své mašině a sledoval dění skrze puškohled své ostřelovací XM21. „Nějakej vydlák tam mele pantem. Mám ještě počkat Bille?“
„Jakmile se o něco pokusí tak je odprav,“ zavrčel Bill. „Nikdo nebude beztrestně lynčovat jednoho z Freemanů. Nikdo.“ „Jasná páka,“ uchechtl se Stopař a odjistil. Bill si nasadil své kožené rukavice pobyté hřeby. „Rate, jedem,“ zavelel. „Ay kapténe. NAKOPNOUT MAŠINY!!!“ zařval Rat. Sedm strojů rozběhlo své motory. Bill mávl rukou a zadní kola zvedly do vzduchu oblak prachu. Jízda vyrazila. Marky se usmíval. Ten zvuk motorů by poznal kdekoliv. Pro tento den měl obrovskou kliku. Náhoda jako prase. Teď ale nesměl spokojeně usnout. Pořád mohl skončit na provaze. Připravil se na chaos. Řev motorů a střelba do vzduchu uťala obchodníkovi řeč. Sedm motorkářů se vehnalo v plné rychlosti do davu. Kdo neuskočil, měl smůlu. „ANI HNOUT VYDLÁCI NEBO VÁM URVU KOULE!!!!!“ ozval se Ratův hlas nad davem. Byl tak silný, že přerazil i zvuk motorů. Bill prorazil dav až k šibenici. Tam zastavil a sesednul. Vazoun sáhl po pistolích, ale v tom okamžiku mu poskočila hlava a její obsah proletěl vzduchem. „Hoj Marky. Co tě sem přivedlo?“ prohodil Bill konverzačním tónem. „Dlouhá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích.“ „Hmm, fajn kravata mladej,“ poukázal stará motorkář na konopnou smyčku. „Sekne mi?“ zakřenil se Marky „No, na to se zeptej Mámy. Kde je tady nějaká nálevna?“ změnil Bill téma. „Přímo za mnou, počítám, že dneska jde všechno na futro podniku,“ pohodil mladík hlavou směrem k lodi za svými zády. „Taky bych to tak šacoval,“ prohodil Bill a měl se k odchodu. „Jo Bille?“ „Hmm?“ Bill se otočil zpátky k šibenici. „Pujč mi kudlu,“ poprosil Marky. „Že jseš to ty. Nepotřebuješ helfnout?“ Marky vymotal ruce a vzal si nabízený nůž. „Díky, tohle už zmáknu.“ Uřízl oprátku kousek nad uzlem a usadil si ji na krk jako kravatu. Pak vrátil nůž Billovi a ohnul se pro svoje pistole. Mrtvý vazoun nic nenamítal. Ostatní motorkáři se začali bavit po svém. Stopař zajel až k hospodě a jako první vrazil dovnitř a hlasitě se dožadoval pití. Bill se zadíval na Markyho. „Tak pojď mladej, koupím ti pivo.“ „Ještě mám nějakou práci. Musím si dojít pro mašinu a mám tu s někým nevyřízené účty.“ Díval se přitom na obchodníka, který se v té chvíli tvářil jako kámen u cesty. „Dělej jak myslíš. Freeman navždy brácho,“ řekl mu Bill. „Jasná páka brácho, Freeman navždy.“ Pak popadl obchodníka a odtáhl ho k jeho domku. Na ulici se ozývala střelba a výkřiky. Chaos jak má být. Vykopl dveře a hodil obchodníkem o pult. Pak si přitáhl židli a sedl si na ni. Přitom ledabyle mířil na obchodníkovo břicho. „Hele, já ti to nemám za zlý, tu habaďůru s baterkama. Ale udělat ze mě otrokáře, tak to mně dožralo. Pěkně sis na tom namastil kapsy co? Tak začni klopit, kde je moje mašina a moje věci. A radím ti, aby nic nechybělo, nebo si dám tu práci a nakopu ti prdel až do lebky.“ Obchodník měl rozum. Nakonec to vymyslel on a všechno měl u sebe doma s tím, že se po popravě s ostatníma podělí. Jenom motorku nechali tam, kde byla. Marky si zkontroloval obsah brašen. Chyběly jen peníze a baterie. „No, vidím, že sis už stihl přilepšit. Tak vstávej, trochu se projdeme.“ Vytáhl ho na nohy a vyrazili. Za hodinu stála motorka před obchodem, naložená s čerstvým palivovým článkem. Marky zkusmo otočil klíčem a motor se rozběhl. Předl jako kotě. „Krása. A teď přichází na řadu bolestné a náhrada škod.“
Obchodník něco blekotal, ale Markymu to nijak nebránilo, aby ho nepřivázal k židli. Pak mu bezostyšně prohrabal celý dům. Potřeboval nové boty a oblečení, pouzdra na pistole. Když viděl, jak obchodníkovi cuká ve tváři, začal dělat větší nepořádek. Docela se pobavil. Vyměnil zničené svršky za nové, dokonce našel i své pouzdra a opasky. Navrch si vzal hodně zachovalou koženou bundu s třásněmi a velkým množstvím železných ozdob. Docela se divil, že našel něco tak dobrého zrovna v takové díře, ale stávají se i podivnější věci. Při pohledu do zrcadla, musel uznat, že to ujde. Když dorazil do hospody, táhl obchodníka za sebou jako psa. „Brá šlejška Marky,“ uvítal ho Rat. Ostatní pozdravili pozdviženými korbely. „Propos bando, tady vobšourník se nechal slyšet, že má otevříno a všechno jde na jeho futra, takže můžete nakupovat co hrdlo ráčí,“ pronesl slavnostním tónem Marky a přitom se na obchodníka nepokrytě zubil. „Tak nějak to bylo Mámo,“ zakončil Marky svoje vyprávění. „Pořád ti říkám aby sis dával bacha. Někde by tě rovnou odstřelili.“ „A to jsem měl nechat mašinu uprostřed pustin a pak ji zbytek života hledat?“ ohradil se Marky „To neříkám, ale kdybys odjel hned ten večer…,“ začala Máma. „Já vím, já vím. Už jsem si za to nadával dost dlouho,“ sklopil Marky oči. Navíc to byla pravda. Tloukl se do hlavy, kdykoliv si na to vzpomněl. „Měl by ses jít vyspat. Zítra brzo ráno jedeme,“ prohodila Máma jenom tak mimochodem, zatímco se chytala k odpočinku. „Víš, že neusnu. Cestovní horečka se tomu říká,“ mávl Marky rukou. „Po pravdě, je to lepší, než aby tě ráno bolela hlava z chlastu,“ pokrčila Máma rameny a hodila přes sebe deku. „Moje řeč, ale zkusím usnout,“ pronesl Marky šeptem. Dvanáct jezdců se hnalo pustinou. Byl to nádherný pohled pro každého, kdo má rád motorky. Marky byl jeden z nich už pět a něco roků. Když se dostal na povrch z krytu, ve kterém vegetoval s ostatními šťastlivci od nepaměti, bylo mu čtrnáct a měl hlavu plnou časopisů, které se daly v podzemí najít. Ale svět se jaksi změnil. Trosky města vybízely k hrám a objevování. Celá komunita se tak nějak rozhodla zůstat. Postavili si boudy, z trosek vylovili všechno, co by se mohlo hodit, zaseli první obilí a žili tak nějak z ruky do huby. Všechno bylo nové a víc nebezpečné. Po roce už ho nepřekvapili ani osrstění Geckoni, ani dvouhlavé krávy, ani přerostlí štíři, ani obří krysy. Se spoustou problémů si lidé poradili. Jednoho dne přijeli. Byla to skupina čtyř lidí. Přijeli na motorkách. Marky a všichni ostatní měli strach. Když ta čtveřice sesedla, někdo z usedlíků vytáhl brokovnici a zamířil. Mezi motorkáři byla ženská, která vystavovala na odiv své tetování na levém rameni. „Klídek lidi. Jedeme kolem a potřebujeme vodu a nějaké jídlo. Máme nějaké léky a jiné věci na výměnu, tak dej ten kvér pryč, nebo někomu ublížíš kámo.“ To byla Máma. Už tehdy dokázala ukecat málem kohokoliv. Dotyčný usedlík odložil svou zbraň, ale i tak byla atmosféra poněkud nervózní. Ale nakonec došlo k obchodu. Motorkáři odjeli den na to. Objeli trosky města ze severu a namířili si to na jihozápad. „Počkejteee!!!!,“ volal Marky. Běžel za nimi z okraje rozvalin a divoce mával. Na zádech měl malý neuměle vyrobený vak a v něm pár svých oblíbených časopisů a nějaké jídlo, které sebral v kuchyni svých pěstounů. „Počkejtee! Chci jet s váma!“ Jedna motorka se stočila a zastavila. Ostatní zabrzdili a čekali. Máma si sundala brýle a shrnula si svůj šátek z úst. Byla fakt pěkná. „Co je prcku?“ zeptala se ho. Marky padl na kolena a lapal po dechu. Běh ho dokonale vyčerpal.
„Chci jet s váma,“ vyrazil ze sebe. „Nejsi na tohle trochu mladej?“ zeptala se. „To je jedno, vemte mně s sebou,“ odpověděl Marky. Máma pískla a mávla na ostatní. Ti přijeli a utvořili kolem kluka kruh. „Tohle malý štěně chce jít s náma,“ oznámila jim suše. „Je nějak malej,“ poznamenal chlap s rohy na helmě. „Seber se a padej zpátky k mámě,“ štěkl holohlavý chlap s tetováním na většině těla a plivl Markymu pod nohy. „Moje máma nepřežila bomby hajzle,“ zavrčel Marky. Celá skupina se rozesmála. „To je dobrý, štěně má zuby. Nedělej krky Jappe. Postaráš se o něj Pris?“ zeptal se rohatý motorkář. „Snad jo Bille,“ odvětila Máma. Chlap v helmě s rohy se pochechtával, ale Japp se tvářil naštvaně. Bylo mu hodně proti srsti nechat si nadávat od děcka. „Tak jo mladej, naskoč si,“ řekla Máma a podala Markymu ruku. Marky naskočil a chytil se držadla za zády. Ostatní nastartovali a rozjeli se „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se Máma, ještě než se sama rozjela. „Říkají mi Mark.“ „Tak se drž Marky, pojedeme z kopce.“ Nasadila si brýle, šátek a zkroutila rukojeť plynu na doraz. Motor zakvílel a zadní kolo vyhodilo do vzduchu působivou horu prachu. Od té doby neřekl nikdo Pris jinak než Mámo a ona proti tomu nic nenamítala. Vlastně se ukázalo, že se o mladého Markyho stará ráda. Neměla s ním ale tolik práce, jak by se na první pohled mohlo zdát. K Markyho osmnáctinám přitáhl Bill odněkud starého rozbitého choppera. „Tak poslouchej Marky a poslouchej pozorně. Je nejvyšší čas, aby ses postavil na vlastní kola. Zatím ses vozil na cizím stroji. Odteď máš s jízdama utrum Dokud nevyjedeš na vlastních kolech. To je můj dárek pro tebe, takže všechno nejlepší mladej.“ Marky se dal do práce ještě ten den. A trvalo mu to dlouho. Japp měl úsměv od ucha k uchu, když viděl, jak Markymu něco nejde. Ale to chlapce neodradilo, právě naopak. Je dobré, když má člověk nějaký cíl. Tři měsíce trvalo, než se mu podařilo zprovoznit motor. Byl plný prachu a písku. Některé věci musel vyměnit. Jejich smetiště křížené s vrakovištěm ale ukrývalo spoustu překvapení. A díky Helmutově svářečce dostal i rám nové pevné sváry. Trvalo mu to více než rok. Ale na konci dostala jeho motorka velmi osobitý nádech, hlavně díky zadnímu kolu, které původně patřilo k náklaďáku. Bill se na ten stroj díval poněkud jinak, on byl zastánce tradičních chopperů, ale uznal, že se kluk snažil. Setkání Freemanů byla velká událost. Markyho první sraz byl něco nového. Sjela se dvacítka motorek. Středem pozornosti byl Big Joe, nekorunovaný král Freemanů. On jediný uměl obsluhovat tetovací pistoli vlastní výroby. Tři nováčci stáli před Joem. Přijímací rituál byl jednoduchý. „Předveďte své stroje,“ řekl Joe a všichni odběhli. Za chvilku ke kameni, na kterém seděl přijely tři stroje, každý jiný a každý běžel jako švýcarský hodinový strojek. Bill se postavil za Markyho a dal mu ruku na rameno. „Pěkný stroje, jen co je pravda. Tak povídej Bille, jak je na tom ten tvůj kluk?“ „Dal jsem mu mrtvolu stroje a on ho probudil k životu vlastníma rukama. Jsou to jeho kola na kterých přijel až sem.“ „Skvěle, a co mi povíš ty Frede?“ „Tady kluci strávili v sedle celou cestu a mašiny sami našli a spravili.“ „Vypadá to mládeži, že vaši kápové za váma stojej pevně jako kámen. Nasedněte, projedem se.“
Tři motorky naskočily jako na povel a čtvrtá se k nim přidala. Joe vedl celou skupinu pomalým tempem. Reflektory se prořezávaly tmou. Marky se nechal vést. Bill mu už předtím řekl, že se má držet Joeova příkladu. Zastavili asi po čtvrthodině u skupiny kamenů. Stětlo se opřelo o starou motorku. Z dálky to tak nevypadala nijak zvláštně, ale při pohledu z blízka se ukázal pravý věk toho nějakou dobu mrtvého stroje. Vítr a prach obrousily kov do matné patiny, pneumatiky byly splasklé a zteřelé, plechy byly děravé. Kdysi určitě pěkný stroj spočíval vedle hromádky kamení, jako na stráži. Joe je vyzval, aby rozdělali oheň a sám se posadil zády k vraku motocyklu. „Tak tohle je hrob Sarže Freemana,“ začal Joe, když se oheň rozhořel a trojice se posadila okolo. „On byl první, který si probudil k životu svůj stroj, a hodně pak následovalo jeho příkladu. Vždycky říkal, že člověk bez svýho stroje nežije, je neúplný, a není volný. My jsme už poznali tu pravou svobodu, kterou pozná jen málokdo z obyčejnejch lidí. My máme své stroje. Sarž byl první. Než zemřel, naučil nás všemu, co o strojích věděl. Už je to dlouho co je pryč. Tak tady na jeho počest připíjíme každý rok na jeho zdraví a oslavujeme volnost, kterou nám daroval. Vy tři jste noví, ještě nejste jedni z Nás. Než ale vyjde slunce, tak se to změní. Vaši kápové se za vás postavili. Tak to má být. Poslouchejte slova Sarže. Každej má svýho kápa. Freeman je ale volný jako pták a nic ho nepoutá na jedno místo, kromě jeho vlastní vůle. Pamatujte si moje slova. Kápo přivádí nové muže stejně, jako otec plodí syna. Ale i dítě se jednoho dne otočí zády k vlastnímu otci, aby šlo vlastní cestou. Nikdo nemůže bránit Freemanovi, aby šel kam ho jeho stroj poveze. Mějme proto úctu ke svýmu kápovi. A buďte volní. Tohle si pamatujte mlaďoši.“ Joe vstal a přešel ke staré motorce. Zpod jejího sedadla vytáhl zaprášenou lahev. Na jejím dně se vlnila jantarová tekutina. Z vaku, který měl u sebe vyndal tři obité plecháčky a do každého ulil z lahve. Prázdnou lahev pak rozbil o hrob Sarže Freemana. „Tak a je to. Každý, kdo přišel mezi Nás pil tuhle whisky. Byla to poslední věc, co po Saržovi zbyla. I on věděl, že nic není navěky, tak ustanovil, že až dojde jeho pití, bude to i konec Freemanů. Jak to tak vypadá, vy tři jste poslední, kteří uzavřou kruh. Nic netrvá věčně.“ Joe si povzdechl a podal třem čekajícím mladíkům po plecháčku. Když se posadil zpět, tak si odkašlal a plivl do ohně. „Tohle je vaše přísaha. Poslouchejte a opakujte co říkám:“ Freeman je volný. Freeman má svůj stroj. Stroj je to, co dělá Freemana Freemanem. Stroj je součást mého těla, bez svého stroje nejsem nic. Freeman nikdy neopustí svůj stroj. Freeman zůstane volný. Trojice zopakovala přísahu a modlitbu zároveň. Marky do sebe hodil obsah plecháčku a dnem vzhůru ho položil na zem před sebe. Whisky byla stará a velmi silná. Zatočila se mu hlava a žaludek se zhoupl pomalu až ke krku. Málem se svalil na záda. Zhluboka se nadechl a cítil jak se mu alkohol propaluje břichem. Zavřel oči, ale zase je rychle otevřel. Zadíval se přes vrcholky plamenů na Joea. Ten si je měřil zkušeným pohledem a kýval přitom hlavou. „Vítejte k Freemanům. Teď pojď sem,“ ukázal Joe na Markyho a ze svého vaku vytáhl tetovací pistoli a dvě malé lahvičky. V jedné plavaly jehly a druhá byla plná černé barvy. Hadříkem namočeným ve stejném alkoholu, jako jehly, mu zkušeně očistil levé rameno, nasadil jehlu, do nádobky na pistoli nalil barvu a připojil dva drátky, které vedly od baterie
ukryté ve vaku. Pistole se rozvrčela. Marky dostal své tetování, které říkalo, že je Freeman. Teď už byl jeden z klanu. Když dodělal Joe i všechna tři tetování, sbalil si své nádobíčko a zbytek noci jim vyprávěl o Saržovi a jeho době, o prvních Freemanech a vůbec o všem. Markyho sice pálilo rameno, ale poslouchal pozorně. To byla jedna z nocí, která mění životy lidí. Bill mávl rukou, a dvanáct motorek se dalo do pohybu. Shromaždiště bylo vidět na míle daleko. Měli to ještě kousek cesty, ale nikdo nemohl popřít, že se těší. Pár chlapů se odpoutalo od skupiny a dali si závod. Marky jel vedle Mámy a zamyšleně se díval před sebe. Když si znovu přehrával dění předchozích několika dní, tak musel sám sobě přiznat, že se choval poněkud hloupě. Měl opravdu velkou dávku štěstí, takže si usmyslel pro příště postupovat velmi opatrně kdekoliv. Procházeli místem setkání a zdravili se s ostatními. Byla to taková velká rodina, která tráví většinu času rozptýlená po všech koutech států. Jen jednou do roka se na týden sejde a pořádně to oslaví. Joe zemřel loni a jeho místo zůstalo prázdné. Všichni věděli, že Marky, Jeves a Prescot jsou poslední a nikdo jiný už nebude. Joe o tom říkal, že se kruh uzavřel. Proč? Protože všechno má svůj konec, i život. „Tak nás zase ubylo,“ posteskl si Bill ten večer a přihnul si z lahve piva. Všichni vezli na sraz litry alkoholu, protože týden je dlouhá doba a žízeň je opravdu velká potvora. U ohňů probíhalo každoroční veselí. Zapíjeli se ti, co se sem už nedostali, spřádaly se plány, plánovaly se cesty, domlouvaly se jízdy. Prostě všechno to, co se děje při rodinném setkání. Byli rodina. Velká a rychlá rodina. Jezdili spolu nebo sami, ale byli rodina. Nepsaná pravidla se dodržovala.
Průměrná známka v prvním kole: 2 Pořadí ve druhém kole: 7. Hodnocení: smejki:2.5, Viky:2, Bóďa:2, Ch:1Recenze od Bodkina: Frímen obsahuje rukopis profesionálního grafomana. Ví, co se dobře píše a co se dobře čte a hojně toho využívá. Motorkářský/freemanovský motiv je slušný, byť mne, ubohého blátošlapa, plně neoslovil. Snad jediná výtka - kromě oné průraznosti pointy - je k roztříštěnosti povídky, v jejíž první části je příběh jednoho freemana, pak je skok časem jak se k tomu dostal a skok zpět na konec povídky k prvnímu příběhu. 2 Recenze od Chekotaye: Postapokalyptický svět je nejen světem smrti, ale také světem volnosti a naprosté svobody. Ten, kdo přežil prvních pár zlých let, zde nyní stojí sám jen s tím, co umí, jen s tím, co je. To je v PA komunitě dost často opakovaný motiv, je totiž mnohem příjemnější než depresivní vidina neustálé plíživé smrti, hladu a boje o život na samotné hranici. Ani v této povídce nejde o život, tedy vlastně ano, jde, ale čtenář to nepocítí. Příběh odsýpá plynule a vlastně až vesele, je to taková free road záležitost plná květinkových lidí, kteří se sice tváří jako krutopřísní drsňáci, ale vlastně to jsou fajn kluci. Zvláštní je, že zde chybí sex, což ovšem povídce jen přidává na svěžesti, neboť neodbíhá od ústředního tématu ženoucího se na dvou kolech prázdnotou Pustiny. Děj negraduje, je to fakt jen balada vonící větrem a svobodou. Zvláště teď na podzim takové balady miluji. Když k tomu připočtu řemeslné zpracování, a odečtu několik zjevných kiksů, zůstanu na hraně mezi jedničkou a dvojkou. Ale... ano. Víte, Freeman je pěkná pohádka, kterou si mohou vyprávět uprchlíci tulící se v hadrech kolem ohně pod zasněženými troskami radioaktivních měst. Jedna mínus. Recenze od Smejkiho: Freeman je napsaný téměř bez chyb a kritika stylistické stránky by se také obešla bez větších výhrad. Po technické stránce nám tu tedy konečně přistálo něco publikovatelného (předcházely skutečné výkvěty zla). Příběh se sice místy motá kolem známých témat, bohužel se však člověk nedozví nic víc, než že jsou Freemani jen parta motorkářských rebelů bez příčiny, bez motivace a beze smyslu existence (snad proto také vymírají)...ale zato s motorkama. Povídka se podle mého zvrhlého, trapného a zavrženíhodného vkusu hodí spíše jako bonusová výplň motorkářského časopisu, kde by zaujímala podobnou roli jako návody na zapojení domácího kina v Playboyi. Díky neustálému rozebírání jednoho a toho samého tématu jsem několikrát přejel o pár řádků níže v naději, že už najdu v tom plahočení se písmennou oranicí (ač jinak nerušivou) smysl. Žel se tomu tak mnohdy neděje. Dílo dává nahlédnout do jedné epizodky a nemastné historie podivné party chlápků, kteří existují jen na papíře (Thank GOD!) a v podstatě by pro to ani nepotřebovali PA prostředí, jehož povrch z neznámých důvodů brázdí. Verdikt: Rád vidím na lidech nadšení pro cokoliv (snad kromě chlupatého a bondage porna...zdravím čekotaje), což, ač mě autor tématem naprosto minul, považuji za velké plus. Podpořím-li svůj dojem autorovým citem pro češtinu (s drobnými výhradami, kde lze cca 3x nalézt špatné y/i, a stejně tak i opakování vět), klaním se k lehce nadprůměrným 35 hězdičkám z 53 a mohu poděkovat. Nemyslím si, že takto vypadá adept na vítěze pokladů Brahminího cecku, nicméně při vytrvalé práci by ze Snikche mohl být vcelku slušný pisálek.
Recenze od Viky: Motorkářská story. Dobře napsaná, bez zbytečných chyb a neobratností (korektura tu není nutná), jen chybí nějaké vyústění příběhu, nějaký silnější závěr. Víc nemám co vytknout a tak ve zdejší konkurenci hodnotím za 2. Další názory: Ratman: Snikšíku... cos mi to proved? Povídka je sice docela zajímavá, dopře psaná, ale postrádá na tento žánr jakoukoli šťávu. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec nasadil v minulosti laťku velmi vysoko a do klání poslal asi nejslabší povídku, kterou jsem měl od něj možnost číst. Vím, že autor umí mnohem víc, i povídka patří k těm lepším co v soutěži máme, avšak celková nejednotnost pramenící z rozdělení na "akčnější" a rekapitulační poloviny to dosti shazuje. Škoda. 2-
