No title

• komise expertů vybrala 30 finalistů • dětská porota rozhodne o Dětských činech roku 2006 • hlasování končí 30. 11. 2006

www.detskycinroku.cz

Učitelské noviny č. 30/2006

I

Milé děti, vážení pedagogové, díky iniciativě společnosti Whirlpool se zrodil nejen charitativní projekt Dětský čin roku, ale na podzim loňského roku vznikl rovněž stejnojmenný nadační fond, který nadále všechny související aktivity zaštiťuje. Jsem potěšena, že naše snaha vést nejmladší generaci k pochopení dobra, ke vstřícnosti a lidské vzájemnosti se setkává se stále širší odezvou především mezi těmi, kterým je určena, mezi dětmi. Ještě sice ani zdaleka v našem projektu nedosahujeme takových čísel, jako tomu je na Slovensku, kde se do obdobné iniciativy za uplynulých šest let zapojilo více než půl milionu dětí. Ale již v tuto chvíli, po uzavření příspěvků Dětského činu roku 2006, i v České republice začínáme počítat v tisících. Prozatím jsme dosáhli úctyhodných téměř tří tisíc účastníků za nultý, první a část druhého ročníku! Věřím, že se toto číslo ještě významně navýší během podzimního hlasování dětské poroty.

Přestože čísla velice zřetelně vypovídají o věhlasu projektu, nemohou ani zdaleka nic říct o lidských hodnotách, statečnosti, síle a umu naší nejmladší generace. Pouze ve vyprávěních, vzpomínkách či prostých konstatováních faktů lze nalézt to nejdůležitější – lidskost. Ať už se skrývá v pomoci bližnímu, a to včetně záchrany života, nebo v každodenní práci doma, v obhajobě nevinných, v porozumění potřebám přírody či ochraně utlačovaných lidí i týraných zvířat. O tom všem jsme se letos ve více než pěti stech dopisech dočetli. A také o adopci na dálku, o další pomoci dětem žijícím v oblastech postižených přírodními katastrofami, ale i o sbírce na pohodlnější život učitele upoutaného na invalidní vozík. Milé paní učitelky, vážení páni učitelé, s opravdovým potěšením sledujeme, jak Vás náš charitativní projekt stále více zajímá, jak naši iniciativu podporujete a pomáháte nám. Víme moc dobře, že se často jenom díky Vaší pomoci

žáci do psaní pustili a odeslali dopisy na správnou adresu. Srdečně děkujeme! A zároveň bych Vás ráda požádala o součinnost i v poslední etapě Dětského činu roku 2006, při rozhodování dětské poroty. I to, že děti samy rozhodnou, který příběh je oslovil nejvíce, je dobrým znamením, že jsou vnímavé a vstřícné, chápou smysl lidskosti a dobra pro budoucnost nás všech. Těším se, že se s mnohými z Vás osobně potkám při prosincovém slavnostním vyhlášení Dětského činu roku 2006 na Staroměstské radnici v Praze. Jsme poctěni a velice děkujeme všem, kteří se k našemu projektu připojili svými záštitami – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvu zdravotnictví ČR a rovněž primátorovi hlavního města Prahy Pavlu Bémovi. Jasně tím řekli, že je to dobrá cesta k naplnění velkého společného přání, aby naši potomci nezapomněli být především slušnými lidmi. PhDr. Blanka Rokosová, předsedkyně správní rady NF DČR

Vyrůstá nám dobrá generace Do charitativního projektu Dětský čin roku 2006 se svými příspěvky zapojilo přibližně o sto dětí více, než tomu bylo v prvním oficiálním ročníku: 547. Opět to byli žáci základních škol, speciálních základních škol a osmiletých gymnázií. Ba co víc, tentokrát jsme zaregistrovali i jeden zajímavý, byť zcela vzácný jev, že o činech svých žáků ve třech případech napsaly pyšné paní učitelky. Byla to nádherná psaní, ale bohužel nesplňovala základní kritérium, že autorem příspěvku, a tedy nejen aktérem dobrého skutku, musí být dítě do 15 let. Opět jsme s hřejivým pocitem na srdci mohli konstatovat, že nám vyrůstá dobrá generace. Dozvěděli jsme se o statečnosti dětí při záchraně lidského života, ale třeba také o boji za ozdravění přírody kolem nás, o taženích proti krutosti vůči zvířatům i proti lhostejnosti kolem nás. A přesně v tom tkví smysl uvedeného projektu, který je třeba neustále zdůrazňovat: Nechceme jen mapovat, kolik statečných činů děti přes svůj věk vykonaly, ale rovněž je tímto způsobem nabádáme, aby o takových skutcích mluvily a tím jejich hodnotu posilovaly. Dětský čin roku se vyhodnocuje v šesti kategoriích: Záchrana lidského života; Pomoc v rodině; Pomoc jiným dětem; Pomoc ostatním lidem; Pomoc přírodě a Dobrý nápad. V březnu obdrželo téměř pět tisíc škol dopis s výzvou, aby nám jejich žáci napsali o svých dobrých skutcích. Díky vstřícnosti pedagogů pak zpráva putovala přímo do jednotlivých tříd.

II

Věříme, že svou pozitivní roli v rozšíření povědomosti o našem projektu sehrálo i loňské vyhlášení Dětských činů roku 2005, které se odehrálo v nádherných historických prostorách Brožíkovy síně na Staroměstské radnici v Praze a informovala o něm i média, včetně reportáže v České televizi. Do konce června jsme přijímali informace o dobrých skutcích dětí na oficiální adrese: Dětský čin roku, Pplk. Sochora 23, 170 00 Praha 7, anebo elektronicky, prostřednictvím formuláře zveřejněného na webu www.detskycin.cz. V červenci a srpnu se do projektu zapojila komise expertů, která zodpovědně vybrala v každé kategorii pět činů pro závěrečné hodnocení dětské poroty. Pracovala ve složení: PhDr. Ludmila Vostřáková (Ministerstvo zdravotnictví ČR), PaedDr. Jiřina Tichá (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR), Mgr. Hana Halová (Magistrát hlavního města Prahy), doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. (psycholog), PhDr. Blanka Rokosová (předsedkyně správní rady nadačního fondu Dětský čin roku) a Ing. Radek Novotný (generální ředitel Whirlpool CR a SR). O nejvyšších oceněních ale opět rozhodne dětská porota. Od září až do konce listopadu mohou hlasovat všichni žáci základních škol, speciálních základních škol a osmiletých gymnázií bez ohledu na to, zda poslali do projektu svůj příspěvek. Vybrané příběhy si mohou přečíst v této speciální příloze týdeníku Učitelské noviny a budou k dispozici také na webové adrese www.detskycin.cz.

Hlasy pro jednotlivé příspěvky budeme očekávat na známé poštovní adrese Dětský čin roku, Pplk. Sochora 23, 170 00 Praha 7. Datum na poštovním razítku nesmí být starší než 30. 11. 2006. Od 4. září do 30. listopadu bude funkční také elektronické hlasování na webové adrese www.detskycin.cz, kde bude třicítka vybraných dopisů rovněž umístěna. Hlasování i v tomto případě je jednoduché, stačí se držet pokynů. Slavnostní vyhlášení Dětských činů roku 2006 ve všech šesti kategoriích nás letos čeká 7. prosince, opět v Brožíkově síni na Staroměstské radnici díky laskavému svolení primátora hlavního města Prahy Pavla Béma, který přijal nad projektem osobní záštitu. Všichni ocenění na ně budou pozváni v doprovodu rodiče a také zástupce své školy. Kromě dárku pro každého z laureátů je připraveno i 10 000 korun na školní pomůcky pro školy, kam ocenění žáci docházejí, stejnou odměnu obdrží i zástupce sedmé školy, vylosované ze všech zúčastněných v projektu. Speciální odměnu, Zvláštní cenu Učitelských novin za nejlépe napsaný příspěvek, již podruhé v historii předá šéfredaktor Učitelských novin PhDr. Jiří Frey. Dětskému činu roku 2006 vyjádřily svou podporu rovněž významné osobnosti a instituce – Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR a primátor hlavního města Prahy Pavel Bém, partnerem projektu je společnost Whirlpool CR.


1. kategorie: Záchrana lidského života JANA MIHULKOVÁ A ADRIANA OLÁHOVÁ 15 let Základní škola Javornice

„Obyčejná“ cesta autobusem Zdálo se, že to je obvyklé ráno, které jsem už 9 let prožívala s kamarádkou Adrianou při cestě do školy. Jako každý den jsme nastoupily do autobusu s jak malými, tak i velkými dětmi. Vůbec jsem si nepřipouštěla to, co se během pár minut stane. Adriana jako vždy stála u zadních dveří, protože už nebylo místo na sezení. Já jsem stála u první sedačky a povídala si s ostatními dětmi. Najednou na mě někdo zavolal. Ohlédla jsem se a uviděla kousek od sebe vystrašenou Adrianu. Neváhala jsem a šla k ní. Adriana se zmohla jen na: „Jano, podívej.“ Ohlédla jsem se na místo, kam kamarádka ukazovala. U dveří autobusu pod schody ležel malý chlapec. Byl uvězněný pod kotouči, na kterých jsou připevněny tyče, otáčející se při otvírání dveří. V tu chvíli mi rychle proběhlo hlavou, co s ním. Prodrala jsem se zbývajícím davem, ale nechápala, proč se ostatní děti smějí tomu ubohému chlapci, který tam nejspíš omdlel a zapadl. Těžko se mi ho podařilo zvednout, ale nakonec se to povedlo. Měl stále zavřené oči. Opatrně jsem ho poplácala a mluvila na něj. Naštěstí se pochvíli probral. Hned jsem se zeptala Adriany, jak je možné, že tam zapadl. Ta ještě v šoku z toho, že kdybychom ho nevytáhly před otevřením dveří, mohl by přijít o hlavu, mi řekla: „Protočily se mu oči a omdlel.“ Jelikož je malý, bylo možné, aby se tam dostal, i když to pro mě bylo stále nepochopitelné. Naštěstí všechno dopadlo dobře a chlapec ani netušil, do jakého nebezpečí se cestou do školy dostal. Měly jsme s Adrianou hezký pocit z toho, co jsme zvládly. A stále máme na paměti, že i malá pomoc může být ve skutečnosti pomocí velkou. MARKÉTA PELIKÁNOVÁ 10 let Základní a mateřská škola Tachlovice

Plavání není jen tak Jmenuji se Markéta Pelikánová a je mi deset let. Chodím do Základní školy v Tachlovicích. Mám tři sourozence: čtyřletého Ondru, šestiletého Toníka a dvanáctiletou Terku, ta je v mém příběhu důležitější než já, jelikož ona v něm hraje roli velké zachránkyně a já jen roli té zachráněné. Náš příběh začíná v Rakovníku. Byly jsme ještě malé


holčičky a jely jsme s tetou Libuškou Ludvíkovou (která také není důležitá) do Rakovníka, kde jsme se zúčastnily plaveckého kurzu. Tereza už plavala celkem dobře, ale já jsem teprve plavala pod vodou a nedokázala jsem se nadechnout a přitom se nepostavit. Paní instruktorka se nás ptala, kdo si s ní chce jít zaplavat do velkého bazénu. Šla s ní jen má sestra a několik velkých dívek. Pak jsem se ale zeptala, jestli mohu jít také. Byla jsem přesvědčena, že už to v tom velkém bazénu zvládnu. U něj se mne ještě jednou paní instruktorka zeptala, jestli tam opravdu půjdu. Já jsem dostala strach a řekla, že se budu jen dívat. Tak paní instruktorka odplavala. Tereza byla u kraje, skákala do vody a já se na ni jen dívala. Pak jsem si ale řekla, že bych to mohla zkusit. Ale jen u kraje !!!!! Terka byla právě na jednom velice vysokém skokánku a přemýšlela, jestli z něj skočí nebo ne. Když si říkala, že to asi nezvládne, zahlédla ve vodě pod sebou zmítající a topící se postavu, stěží mě poznala, ale hned jak mě viděla skočila dolů do vody z toho vysokého skokánku. Jenže ani ona v bazénu nestačila. Chvíli jsem se topila já a chvíli ona. Nakonec jsme se ale dostaly na břeh živé a zdravé. Terka se mě hned ptala, co jsem v tom bazénu dělala. Stalo se to asi tak: Po chvíli mě přestalo bavit jen se dívat a řekla jsem si, že poplavu. Tak jsem si vlezla do vody, nadechla se a začala plavat (samozřejmě pod vodou). Udělala jsem ale jen pár temp a už mi došel dech. Okamžitě jsem si chtěla stoupnout a nadechnout se. Po chvilce jsem ale zjistila, že stojím pod vodou. Hned jsem kolem začala horlivě hrabat a vdechovat vodu. Nikdo až na Terezu si mě nevšimnul, protože jsem nekřičela. Tak takový je můj příběh. Nenapíši, že se mi moc líbil a těším se na další topení, protože to si opravdu zopakovat nechci! TŘÍDA IV. B Základní a mateřská škola Havířov - Město

Hrdinou nemusí být vždy dospělý Náš příběh začíná jednoho mrazivého odpoledne 17. ledna 2006 v Havířově. Chceme vám vyprávět o tom, jak se

z naší spolužačky Hanky Horsinkové stala hrdinka. Toho dne se Hanka vydala po vyučování se svými spolužáky k nedaleké řece Lučině. Děti se nejprve na kopci nad Lučinou klouzaly. Po chvilce se rozhodly, že prozkoumají, jak vypadá zamrzlá Lučina. Jako každý rok se pokoušely chodit po ledě. Když zjistily, že je led dost pevný, začaly přecházet od jednoho břehu k druhému. Nejzvědavější z dětí byla Gábina, která se odpojila od malé skupinky. Šla hledat nové zajímavější místo. Dupala a skákala, testovala pevnost ledu. Ale to se jí málem stalo osudným. Najednou byla slyšet velká rána a žblunknutí. Všichni zůstali stát jako přibití a ohlédli se do míst, odkud se rána ozvala. Vtom spatřili po krk namočenou Gábinu, která volala o pomoc. Jedině Hanka zareagovala. Sebrala všechnu odvahu a běžela své kamarádce na pomoc. Popadla Gábinu za ruku a tahala ji vší silou na břeh. Ale tím ještě Hančina pomoc nekončila. Zděšená Gábina seděla na břehu a celá se třásla. S hrůzou v očích líčila své pocity. Hanka jí ochotně půjčila bundu, čepici a rukavice. Sama v triku s krátkým rukávem podpírala promrzlou Gábinu na cestě domů. Naše třída se o této události dozvěděla s dvoudenním zpožděním až po příchodu Gábiny do školy. Zpráva se rychle šířila po celé škole, odtud pak na havířovský magistrát, a dokonce i do novin. Gábina měří sotva 130 cm. Voda jí sahala až po krk a nedosáhla nohama na dno. Jak by asi skončil náš příběh, kdyby Hanka dostala strach? Jsme rádi, že ji máme mezi sebou. Její odvážný čin je pro nás příkladem. ZDENĚK NOGOL 13 let Základní škola Havířov - Šumbark

Prázdninové drama Jednoho prázdninového dne jsem se s kamarádem Lukášem domluvil, že si vyrazíme na šlapací kolo. Na Těrlickou přehradu jsme jeli brzo odpoledne autobusem. U loděnice jsme si zapůjčili šlapadlo a hned jsme naplánovali plout na dru-

III

hou stranu přehrady. Ten den bylo krásné modré nebe a sluníčko pálilo, proto není divu, že všude kolem přehrady bylo plno lidí, kteří se opalovali, koupali a jezdili na loďkách a šlapadlech. Když už jsme s Lukášem přepluli asi polovinu přehrady tak najednou se to stalo. Z levé strany jsme uslyšeli hrozně štěkat psa. Okamžitě jsme za psím štěkáním obrátili směr šlapacího kola a jeli zjistit co se děje. Kousek za zátokou se nám zjevila otřesná situace. Byl tam převrácený nafukovací člun a vedle plavalo bezvládné tělo muže s obrácenou tváří do vody a na jeho zádech seděl maličký pejsek, který tak žalostně naříkal. Oba dva jsme věděli, že musíme pomoci. Lukáš vzal pejska a já jsem skočil do vody a snažil se dostat muže na břeh. Mezi tím už ke mně připlavali další dva muži, kteří mi také pomáhali. Na břehu jsme se všichni snažili oživit neznámého muže, avšak marně. Přivolaný lékař potvrdil mužův náhlý srdeční kolaps s následným utonutím. Naše

záchrana byla marná, i když jsme se snažili s nasazením vlastních životů. Tato událost se stala 25. 6. 2005 a nikdy na ni nezapomenu. DAVID PAVELKA A ANETA HROMÁDKOVÁ 5. třída Základní a mateřská škola Františka Palackého, Hodslavice

Statečný čin Anety Příběh, který chci vypravovat, se stal jednoho lednového odpoledne v naší vesnici na zamrzlé říčce Zrzávce. Poblíž základní školy se klouzalo pár hochů a děvčat. Co si kluci myslí o děvčatech? Odstrkují je, neberou je vážně, posmívají se jim. Ve svém příběhu dokazuji, že holky jsou někdy statečnější než kluci. Hoši se rozhodli, že prozkoumají tvrdost ledu u splavu. Jeden upadl po sypkém sněhu a sklouzl do díry pod ním. Ocitl se až po krk v ledové vodě

a volal o pomoc. Kluci zpanikařili, vystrašeně po sobě pokukovali a nevěděli, co mají dělat. Vtom přiběhla duchapřítomná Aneta, která zpovzdálí pozorovala jejich „výzkumnou expedici“. V kleče se pomalinku k nešťastníkovi přibližovala, pevně chytla kamaráda za ruku a opatrně, kousek po kousku vytáhla nešťastníka z ledové vody ven. Aneta si nehrála na filmovou hrdinku, ale hrdinkou se stala. Myslím si, že čin, který moje spolužačka vykonala, si zaslouží, aby se stal příkladem pro ostatní děti.

2. kategorie: Pomoc v rodině TOMÁŠ DROZD 15 let Základní škola Lichnov

Vosy Dobrý čin jsem udělal jednoho letního dne pro svou prababičku. Má prababička má již 85 let, ale pořád pracuje na zahradě. Někdy pleje záhony, jindy hrabe listí. Jednoho slunečného dne se rozhodla, že spálí suché listí. Začala ho shrabovat. Uviděla, že z něho začínají vylétat vosy, a proto listí zapálila. Myslela si, že je upálí nebo alespoň vyžene. Nejdříve to vypadalo dobře a vosy se rozlétaly pryč. Najednou skupinka vos vyletěla proti ní. Protože prababička má již hodně let, nemohla jim utéci. Vosy ji píchaly do všech částí těla a nepřestávaly. V tom se změnil vítr a kouř ze spáleného listí začal foukat přímo na ni. Vosám se to očividně nelíbilo a odletěly pryč. Já jsem se zrovna vracel ze školy.

IV

Měl jsem chuť na jahody, a proto jsem šel do zahrádky. Cestou jsem uviděl, jak prababička leží na zemi. Rychle jsem k ní přiběhl. Uviděl jsem, že má otevřené oči. Pomohl jsem jí vstát. Ještě ji bolely nohy a nemohla dojít do domu. Proto jsem jí donesl studené obklady a ona mi vylíčila celý tenhle příběh. Naštěstí se prababiččin úraz obešel bez pomoci lékařů a za týden se mohla pustit do údržby zahrady. KRISTÝNA SMETANOVÁ IV.A Základní škola T.G.M., Komárov

Dobrý skutek Co je to dobrý skutek? Myslíme si, že je to činnost, kdy pomáháme druhým lidem. Moje maminka má časově náročné povolání a tak jí pomáháme každý den. Hlídám mladšího brášku Honzíka

a uklízím s ním jeho hračky v našem pokojíčku. Po obědě myji, ale častěji utírám nádobí. Občas dojdu mamince i nakoupit do obchodu. Také přispíváme penězi na různé nadace, které pomáhají dětem, protože chceme mít kolem sebe šťastné a zdravé kamarády. Každou pomoc, kterou vykonám, dělám ráda a jsem pyšná na to, že mohu udělat dobrý skutek. TEREZA ŠEBELOVÁ 11 let Základní škola Krátká, Klášterec nad Ohří

Jak nám vši zachránily babičku Jednoho dne jsem se vrátila z gymnastického soustředění a zjistila, že jsem chytila vši. Mamča mi postříkala hlavu sprejem proti vším a dala na hlavu gel. Do školy jsem nemohla a tak jsem šla k babičce, protože mamča je vychovatelka ve škole a musela do práce. Přišla jsem k babičce skoro k obědu a hlad jsem měla tak veliký, že jsem si přidala. Babička pekla štrúdl z jablek, které děda koupil. Měla chvilku času a dostala chuť na sladký hrozen vína, který jim roste na zahradě. Ale co se nestalo – na hrozen dostala chuť i vosa a babičku píchla do prstu. Nejdříve se to zdálo jako obyčejné píchnutí, ale později prst babičce opuchl. Napadlo jí, že musí jít vypnout štrúdl v troubě. Ale do kuchyně nedošla, protože se jí zamotala hlava a skácela se k zemi ve dveřích dětského pokojíčku. Stála jsem tam jenom já a babička ležela


na zemi. Asi před třema měsícema jsem byla na zdravovědné soutěži a tak mě nejdříve napadlo vypnout troubu a potom utíkat pro pomoc. Na zahradě jsem našla dědu a řekla jsem mu, že babička omdlela. Nejdříve si myslel, že je to nějaký nový vtip, ale potom pochopil, že to myslím vážně. Odhodil motyčku, kterou okopával záhon a utíkal za mnou. Když uviděl babičku na zemi, sklonil se k ní aby zjistil jestli jí tluče srdce – a netlouklo. Řekl mi, abych mu přinesla sklenici vody. Zkoušel babičce otevřít pusu, ale nešlo mu to. Po chvíli přeci jenom povolila, zjistil, že má zapadlý jazyk a vší silou jí ho vytáhl. Potom jí nalil do pusy vodu, ale babička začala chrlit bublinky. Napadlo ho zkusit umělé dýchání a to zabralo. Babička ze sebe po půl hodině vydala první vzdech. Vzpomněla jsem si, že nám říkali na zdravovědě, že se musí zavolat pomoc. Děda říkal, že ne, ale já jsem stejně zavolala 112. Řekla jsem operátorce, že babička omdlela a oni se mne zeptali, jestli je tam nějaký dospělák. Odpověděla jsem, že je tam děda předala mu telefon. Já jsem šla zatím čekat k vrátkům na sanitku, přijeli asi za 5 minut. Vystoupili dva muži a jedna žena v červených kombinézách a nesli v ruce kufříky. Zavedla jsem je dovnitř a oni babičce změřili tlak a píchli injekci. Dále nevím, protože mě poslali na zahradu. Asi po 10 minutách jsem uslyšela motor a sanita i s babičkou byli fuč. Děda jel za babičkou do nemocnice a já jsem zatím volala mamče, která mi nejdřív nevěřila, protože babička

je velmi čiperná. Druhý den jsme se jeli do nemocnice podívat celá rodina za babičkou. Babička už byla v pořádku, teda alespoň neležela na zemi, ale na posteli a mohla mluvit. Byla strašně ráda, že jsme se za ní přijeli podívat a mně dala nugátovou bonboniéru a poděkovala mi, že kdybych neměla vši tak by byla mrtvá. Za týden pustili babičku z nemocnice domů. O Vánocích, když jsme rozbalili všechny dárky, řekla, že má jeden zvláštní dárek, který by chtěla předat sama osobě, která jí zachránila život. Šla jsem k babičce a ona mi předala černou krabičku. Rozbalila jsem jí a byl v ní zlatý řetízek s křížkem. Babička řekla, že moc děkuje a že mi přeje, aby mi ten křížek přinesl štěstí. Mamče i taťkovi začali téct slzy a já jsem řekla babičce děkuji. Jsem ráda, že jsem se mohla zapojit do této soutěže a říct Vám svůj příběh. TEREZA ŠEDIVÁ 9 let Základní a mateřská škola, Tachlovice

Den s Karolínkou Tento rok u nás byl nemocný dědeček a maminka. Když jsem napsala první sloh na téma: Můj čin roku, napsala jsem o dědovi, o jeho operaci a o tom, že jsem mu koupila jako dárek zdravé věci, které měl jíst, např. tyčinky s vlákninou. Paní učitelka mi ale sloh vrátila s tím, že když někomu něco jen koupím není to čin roku. Tak jsem přemýšlela, co jsem tento rok udělala užitečného. Nic mě nenapadlo, nikoho jsem například nelovila z rybníka, ani žádné podobné činy. Až mi poradila moje maminka. Také tento rok byla nemocná a to hodně. Málem přišla o ledvinu. Ale než se na to přišlo, maminka měla dva týdny antibiotika a bylo jí moc špatně. Měla doma malou Karolínku a tatínek musel zrovna být hodně v práci. Tak jsem se zvládla o sestřičku celý den starat. Karolínce ještě nebyly ani dva roky, ale postarala jsem se o ní celý den. Zvládla jsem jí udělat jídlo, šla jsem

s ní na zahradu, hrály jsme si doma, večer jsem jí i vykoupala a dala čistou plínu. Občas se vztekala, ale šlo to. Maminka mi často říká, že pro ni to byl velký čin a moc jí to pomohlo. KATEŘINA REKLOVÁ 11 let Základní škola Václava Talicha, Most

Pomoc babičce Jednou o prázdninách jsem jela k babičce a jako obvykle se vykoupala v bazénu. Zeptala jsem se babičky, jestli by se nechtěla vykoupat taky, ale babička řekla, že se půjde smočit do řeky Srpiny. Bála jsem se o ni, protože jsem dobře věděla, že v Srpině je asi metrová vrstva bahna a doufala jsem, že si babička dá pozor. Chvíli bylo ticho a asi tak za 5 minut začala babička křičet, že se zabořila a nemůže se pohnout. Utíkala jsem tedy k řece, kde byla babička zabořená. Vypadala strašně, byla celá od bahna. Měla jsem po ruce koště a tak jsem ho vzala a podala ho babičce. Babička se chytla násady od koštěte a já ji začala vytahovat z vody. Trvalo to asi 10 minut, než jsem ji vytáhla. Babička potom řekla, že moc děkuje a že se půjde radši umýt od toho bahna. Všechno má skončit dobře a i tato příhoda neskončila tragédií, ale šťastnou vzpomínkou na to jak jsme s babičkou byly samy a já jsem ji tehdy zachránila. Vzpomínám na to ráda !!

3. kategorie: Pomoc jiným dětem VERONIKA VÝBORNÁ 14 let Základní škola Masarykova, Čáslav

Zákeřná nemoc a síla kolektivu Pokusím se vám převyprávět příběh, který nám vyprávěla paní učitelka, která byla před několika lety třídní obyčejné i neobyčejné třídy. Její žáci ukončili základní docházku na naší škole před třemi lety. V čem byla obyčejná? V tom, v čem


ostatní školní třídy na kterékoliv škole v naší zemi. Kolektiv se začal tvořit v 6. třídě, kdy se sešli žáci z Čáslavi s žáky z okolních vesnic – dojíždějícími. Prospěchově spíše průměrní, s běžnými problémy v kázni i učení. Deset dívek, deset chlapců. Jeden z chlapců měl těžké tělesné postižení, které vyústilo k trvalému umístění na vozíku. Naše škola je bez jakéhokoliv umožnění bezbariérového přístupu, budova je z 19. století. A v čem byla neobyčejná? Chlapec

takto těžce zdravotně postižený mohl i díky svým spolužákům prožít normální školní život jako zdraví spolužáci. Denně po několik let Petrovi poskytovali dokonalý „servis“, nejen v budově školy, ale také na všech akcích – a že jich za následující tři roky nebylo málo – výlety, exkurze, sportovní dny atd. Do nezištné pomoci podpořit jedince z kolektivu se zapojili všichni. Když tato třída nastoupila do závěrečného devátého ročníku, nepřišlo na zahájení jedno z děvčat – usměvavá,

V

nadaná, a sportovně založená Petra. Diagnóza – leukémie – krutá skutečnost a začátek boje o život! Přesto všechno skromná Petra neztratila kontakt se svou školou a hlavně třídou. V době mezi léčbou chodila více do školy Při nemocnici v Motole, ale přesto každý týden posílali spolužáci po bratrovi Petry přes kopírák psané poznámky z předmětů, ale i dopisy o dění ve třídě a ve škole. Drobné dárečky a milé vzkazy od spolužáků, ale i celého pedagogického sboru po celý devátý ročník povzbuzovaly Petřin boj se zákeřnou nemocí. A jaká byla odměna pro třídu včetně třídní učitelky? Petra absolvovala 9. ročník se samými výbornými. A tak neporušila svou tradici. Petra si osobně mohla přijít pro vysvědčení, po dlouhé době se setkala se svými spolužáky a celým pedagogickým sborem školy. Ani nemoc jí nezabránila ukončit základní školu i v deváté třídě samými jedničkami. A co dělají Petr a Petra dnes? Petr studuje střední ekonomickou školu pro zdravotně postižené v Jánských Lázních a účastní se i mezinárodních sportovních akcí pro vozíčkáře. Úspěšně hraje florbal i jiné sporty a do školy čas od času se nám – díky elektrickému vozíčku přijede pochlubit svými úspěchy. Petra chodí na gymnázium a vede si tam skvěle. Ona je nesmírně statečná. Když jsem se o její nemoci dozvěděla, bylo to vážně hrozné. Po zádech mi přejel mráz a nevěděla jsem, co s ní bude dál. Nevěděl to nikdo! A to bylo nejhorší. Ale Péťa mě překvapila svou bojovností a silnou vůlí. Po dlouhém pobytu v nemocnici jsem ji opět viděla – usměvavou, kamarádskou a hlavně silnou. Vůbec se netvářila, jako kdyby prodělala tak těžkou životní zkoušku. Zůstala takovou, jaká je a to je fajn! MICHAL FOLPRECHT 12 let Základní škola T.G.M., Dolní Bousov

aby ostatní žáci Jirku neporazili. Opírali jsme mu hole, podávali mu židli, aby si mohl nohu podepřít. Když jsme šli na procházku, tak jsme ho vezli na kárce, protože jsme ho chtěli vzít sebou. VLADIMÍR TESAŘ 13 let Základní škola Na Šutce, Praha 8

Sbírka pro děti Jak naše škola zorganizovala sbírku pro děti ve FN Motol Naše škola uspořádala sbírku hraček, knížek a mnoho dalších věcí, které by potěšily malé děti. Pro upřesnění se této charitativní akce zúčastnila 9.A s 9.B. Ve všem jim pomáhala paní učitelka Malimánková, která má velmi ráda děti a ráda pomáhá. Děti těchto tříd napsaly sbírku pohádek „Pojďte s námi do POHÁDKY“, aby zpříjemnily pobyt v nemocnici a rozvíjely tak fantazii našich mladších nástupců, kteří po těchto zkušenostech budou také pomáhat charitě. Sbírka obsahovala mnoho krásných pohádek vymyšlených samotnými žáky. V knize jsou mimo jiné i pohádky „Sněhulka, Ledový čas, Kouzelná loď, Sedmikrás-

ka, O statečném Jankovi“ a mnoho dalších. Některé příběhy byly ilustrované samotným autorem pohádky. Všechny hezké hračky a knihy byly odvezeny do FN Motol. Dárky patřily do oddělení pro děti trpící leukémií. Při pohledu na smutné děti nebylo moc do smíchu. Ale Patrik Psutka, Monika Mrázová a Tereza Křížová s paní učitelkou Malimánkovou se s touto náladou poprali a smích s radostí na oddělení přinesli. Poté, co dětem tito žáci s paní učitelkou rozdali dárečky, v nemocnici propukla tsunami radosti, která zlepšila všem náladu. Tento nádherný dobrý skutek zůstane všem zúčastněným v srdci a děti z nemocnice na tento dar hodně dlouho nezapomenou. Avšak dárky v nemocnici budou po generace nemocných putovat a zlepšovat náladu. LUCIE FORHERTOVÁ kvarta Gymnázium Varnsdorf

Sestřenice Moje sestřenice začala ve třinácti brát drogy. Jako většina začala u trá-

Pomocná ruka spolužákovi Náš spolužák Jirka si při lyžování zlomil nohu. Po operaci si poležel v nemocnici i doma a chodil jen o berlích. Do školy zatím nemohl. Když šel poprvé do školy musel sedět nebo ležet ve školní družině, protože ho noha bolela a neuměl chodit po schodech s berlemi. Do družiny za ním chodili učitelé a vysvětlovali mu látku. Každou přestávku jsme ho chodili navštěvovat. Do školy zatím chodil jen jednou týdně. Když se začal účastnit pravidelného vyučování a poprvé vstoupil do třídy, přivítali jsme ho s velkou radostí a vyprávěli jsme mu vše, co se tu stalo. Jak jsme mu pomohli? Než začal pravidelně chodit do školy, kopírovali jsme mu zápisy, které jsme mu posílali po sestře. Ve škole jsme mu nosili tašku, dávali jsme pozor, aby neupadl, když šel po schodech, chránili jsme,

VI


vy. Já si myslela, že je to ještě v normě. Bohužel vše mělo klasický průběh. Když jsem za ní přijela o prázdninách, byl to už někdo jiný. Byla už na tvrdých drogách. Skoro všem se tam ztrácely peníze. Sestřenka byla už strašně hubená a třásla se. Přesto si nikdo ničeho nevšimnul. Nebo to spíše nechtěli vidět. Já už jsem se na to nemohla dívat. Prostě jsem ji chytla a dotáhla k tetě, aby se sama přiznala. Tetě to trvalo dlouho, než si uvědomila, že její dcera je feťačka. Sestřenku poslali do diagnosťáku. Byla tam celej rok. Měla tam zůstat

i na prázdniny, ale teta ji chtěla domů. To byla samozřejmě chyba. Začala utíkat po nocích do klubů, shánět drogy. Na konci srpna nám teta volala z nemocnice, že sestřenka měla halucinace a pořezala si obličej. Teď je v léčebně už třetí rok. Prý se drží. Já jsem pro ni udělala maximum, co jsem mohla. Jinak jsem jí pomoct nedokázala. Je jí šestnáct. Ale jednou se stejně bude muset vrátit. A to už bude všechno jen na ní. Moc bych si přála, aby její „návrat na scénu“ skončil dobře!

SIMONA TÖRÖKOVÁ 4. třída Základní škola Školní náměst, Dubí 1

U bazénu Jednoho dne v létě jsem šla na koupaliště. Kluci se u bazénu honili a skákali do vody. Jednomu z nich nevyšel krok a uklouzl. Praštil se do hlavy o kraj bazénu, spadnul do vody a tekla mu krev. Jeho kamarádi ho rychle vytáhli. Pan plavčík zavolal sanitku. Po té ráně do hlavy byl tak otřesený, že nevěděl ani kde je. Kdyby ho kluci rychle nevytáhli, mohl se utopit.

4. kategorie: Pomoc ostatním lidem ŽÁCI 7. A (NAMÁTKOU VYBRANÝ PŘÍSPĚVEK GABRIELY ŠILHAVÉ) Základní škola Krátká, Klášterec nad Ohří

Přístup do školy pro všechny Od září 2005 na naší škole učí pan učitel Šesták. Učí anglický jazyk. Na tom by nebylo nic moc zvláštního, ale pan Šesták má všechno tak trochu jinak. Je na invalidním vozíčku a to mu znesnadňuje práci, neboť naše škola je sice krásná, avšak plná překážek pro pana Šestáka. A tak se daly hlavy dohromady a přišlo se na nápad, do kterého byli zapojeni i žáci naší školy. Vyhlášení proběhlo 21. března tohoto roku. Začali jsme sbírat starý papír, jednali jsme se spoustou institucí a firem, učitelé mohli přispívat rovnou finančními částkami. Dostali jsme příslib od nadace Konto Bariéry na 100 000,-Kč, od Úřadu práce v Chomutově 200 000,Kč a věřte nebo ne – první várka starého papíru byla 4000 kg, výsledek druhé várky zatím nevíme, ale něco to určitě dá. Ale jedno kilo stojí 0,70 Kč, což není zrovna nejvíce. I přesto z toho nějaký výdělek bude a panu Šestákovi pomůže. Avšak i toto je zatím málo, plošina jen k hlavnímu vstupu do naší školy stojí zhruba 500.000,- Kč. Ne nadarmo se říká, že peníze vládnou světem. I přesto můžeme být všichni rádi. Přiložili jsme ruku k dílu a pomohli jsme dobré věci. Myslím si, a doufám, že to takhle bude cítit i další většina lidí, že pomáhat tomu, kdo to potřebuje, je samozřejmé. Je to naše morální povinnost, avšak já osobně to takto necítím, z výsledku potom může mít radost každý, kdo se zúčastnil. JIŘÍ BAČA VII. třída ZŠ Lichnov

Bariéry Jednoho dne jdu takhle po chodníku a v dáli vidím, jak mladá paní na vozíč-


Kresby Anežka Slavíková; její příběh viz str. VIII

VII

ku prosí o pomoc, aby ji někdo převedl přes cestu. Tušil jsem, že se bojí, aby ji nesrazilo auto. Sice stála před přechodem, ale žádné auto jí nezastavilo. Když jsem k ní došel, paní prosila lidi, kteří šli kolem ní, o pomoc. Nenašel se ale ani jeden, který by ji převedl. Říkali, že pospíchají, nemají moc času a odešli. Také jsem spěchal na autobus, ale zeptal jsem se jí, jestli mohu pomoct. Ráda souhlasila. Uchopil jsem držadlo vozíku a chtěl jsem přejet na druhou stranu. Auta pořád nezastavovala, nakročil jsem tedy na vozovku. Auta si mě okamžitě všimla a přibrzdila. Jak jsme byli na druhé straně, poděkovala mi a já uháněl na autobus. Po cestě jsem přemýšlel nad tím, jak málo lidí, kteří si najdou čas a pomohou. Že by ubývalo hodných a ochotných lidí? ANEŽKA SLAVÍKOVÁ 11 let Základní škola Křižná, Valašské Meziříčí

Den dobrého skutku Jednoho dne jsem šla pro mléko. Šla jsem do kopce a přede mnou vyšla z chaloupky stařenka. Najednou zakopla o kámen. Kolem šlo už mnoho lidí, ale všichni dělali, jakoby starou paní neviděli. Až jsem šla kolem já a pomohla jsem vstát staré paní na nohy. Potom jsem jí pomohla najít brýle, hůl o kterou se opírala a hrnec na mléko. Nakonec jsem staré paní pomohla do kopce. ŽÁCI ZÁKLADNÍ ŠKOLY Odolena Voda

Dárek pro postižené povodní Věc: Oznámení dětského činu roku 2006, který nezištně vykonali žáci Základní školy v Odolené Vodě Z rozhodnutí žákovského parlamentu byl výtěžek za sběr starého papíru v částce 3000 korun věnován dne

29. května 2006 lidem trpícím povodněmi: Lucii a Zdeňku Pávovi (mají dvě děti a v době letošních povodní se jim narodila dcera Sára). Byli moc překvapeni a moc děkovali za pomoc. MICHAELA RÁKOSOVÁ, DOMINIKA SEHEROVÁ, HA DOOVÁ, NELA STOLLEOVÁ, JAN VOZÁB A KAMILA KUBÁNKOVÁ POD VEDENÍM ANNY SKALSKÉ 13 – 15 let Gymnázium Jateční, Ústí nad Labem

Dobrovolnictví Naše škola se již několik let zabývá dobrovolnictvím... V tomto školním roce jsme se zapojili i my, skupina šesti studentů primy až kvarty: Michaela Rákosová, Dominika Seherová, Ha Doová, Nela Stolleová, Jan Vozáb a Kamila Kubánková. Zaměřujeme se zejména na práci s handicapovými dětmi, ale pomáháme také třeba s celostátními charitativním sbírkami, sociálně slabým spoluobčanům (bezdomovci – spolupráce s místním ČČK)... Víme, že se naše práce nemůže rovnat třeba záchraně lidského života – okamžiku, kdy musí jedinec prokázat velkou pohoto-

vost, vůli, odvahu... Máme ale pocit, že naší drobnou každodenní prací také dokazujeme, jak jsou dobro, lidskost a zodpovědnost důležité a nezbytné. Naše práce je soustavná, snad i kreativní a energická. Dovolte nám, abychom vás seznámili s aktivitami během tohoto školního roku: Riskuj, Aktivity, Zlatovláska, Honba za pokladem, Mikulášská, Štědrý den v ČČK, Den dětí, Honza málem králem, Strašidelná noc, celostátní sbírky – Emil, Sluníčkový den, Cihla, Šance, Bílá pastelka. Dále spolupracujeme s těmito organizacemi: Speciální škola Trmice, Speciální školy Pod Parkem v Ústí nad Labem, Speciální MŠ ve Štefánikově ulici, Ústí nad Labem, Démosthenes – speciální MŠ pro děti s více vadami, Internátní MŠ Vaňov, ČČK v Ústí nad Labem. Naše paní učitelka nám často říká: „Jsem ráda, že mám vedle sebe děti – studenty, kteří nejsou lhostejní, kteří se snaží pomoci a z kterých určitě vyrostou skuteční, opravdoví lidé. Celý školní rok věnují část svého volného času někomu jinému – bez nároku na odměnu, zadarmo. Za dobrý pocit. Jsem na ně pyšná!“ Dobrovolnická činnost nás baví, stala se součástí našich životů, doufáme, že se nám daří vylepšovat životy lidí okolo nás.

5. kategorie: Pomoc přírodě DENISA A DAVID VILDMANOVI, ANNA A JINDŘICH BURDOVI 1., 3. a 4.A ZŠ T.G.M., Komárov

V lese Naše parta šla do lesa uklízet odpadky po zimě. Jak jsme šli, narazili jsme na kolouška, který měl zlomenou nožičku. Chvilku jsme váhali a nevěděli co dělat. Chtěli jsme mu pomoci, ale nevěděli jsme jak. Chtěli jsme si ho pohladit, ale on se zvedl, udělal pár krůčků a spadl na mech. Došlo nám, že má zlomenou nožičku.

VIII

Domluvili jsme se, že dojdeme pro trakař. Anna s Jindrou zůstali a pohlídali kolouška. Jindra si vzpomněl, že má v kapse pár kaštanů. Vyndal je a dal je kolouškovi. Denisa s Davidem šli pro trakař. Vzali jsme si mobil a zavolali paní Ulmanové, naší veterinářce a domluvili jsme si s ní, že ho přivezeme. Když jsme kolouška přivezli, hned se na něho podívala a prohlédla ho. Poděkovala nám a dala nám do party knihu „Život malého kolouška“. Po návratu domů už na nás čekal taťka, který chtěl vše vědět. Tak jsme mu to vše vyprávěli – jak jsme zachránili malého kolouška, a jak jsme dosta-

li knihu. Tatínek nás pochválil a my jsme měli radost, že vše tak dobře dopadlo. ZUZANA KYNCLOVÁ 15 let Speciální základní škola T.G.M., Varnsdorf

Odpadky musí pryč! Je krásný slunný odpolední den a já jsem šla s kamarádkou do kina. Při cestě jsem si všimla, jak postarší paní uklízí nehorázný nepořádek, který způsobili nezodpovědní lidé, kteří upustí


z ruky jakoukoliv věc, aniž by je hryzalo svědomí. Při pozorování již unavené paní mne napadlo, že bych jí mohla pomoci. Snažila jsem se kamarádky přemluvit, ať se ke mně připojí, ale ony však pod touhou pěkného filmu v kině odmítly. Přistoupila jsem k unavené paní a zeptala jsem se zda-li jí mohu pomoci. Divili byste se, jaký šťastný výraz se objevil ve tváři fyzicky unavené paní. Půjčila jsem si hrábě a rukavice a pustila jsem se do práce. Při práci jsem byla docela naštvaná, protože jsem nedokázala pochopit, jak mohou být lidé tak nezodpovědní. Mezi poházenými odpadky jsme nacházely igelitové pytlíčky, plechovky, kusy oblečení, zbytky shnilého jídla a dokonce i injekční stříkačky pravděpodobně od narkomanů. Když jsem práci dodělala a trávník byl čistý a pěkný, tak jsem si sedla na lavičku a začala si s paní, která tam uklízela, povídat. Mezi tím se vrátily mé kamarádky z kina a divily se, že jsem stále ještě tady. Přestože jsem změnila plán a neuviděla jsem film, na který jsem se tak těšila, tak jsem nelitovala prospěšné práce. A za peníze, které jsem ušetřila na vstupném jsem si koupila pokojovou kytku v květinářství, která mi připomene den, kdy jsem něco prospěšného pro přírodu a společnost. ADRIANA GYROVÁ 12 let Základní škola V. Talicha, Most

Jak opuštěný pejsek ke štěstí přišel Jednoho dne, když mě maminka odváděla do školky, jsme cestou uviděly uprostřed silnice malého pohublého pejska. Byl vystrašený a celý se třásl. Projíždějící auto na něj troubilo, ale pejsek zůstával stále na silnici. Maminka na pejska zavolala a pejsek přiběhl. Vrtěl ocáskem a měl radost. Byl pohublý a hladový. Pejska jsme pohladily, ponechaly na chodníku a pokračovaly v cestě do školky. Pejsek se ale vydal za námi. Maminka mě předala ve školce paní učitelce, a když vycházela ze dveří školky, pej-


sek čekal venku. Při cestě domů, šel pejsek za maminkou až k domu, kde bydlíme. Mamince to nedalo, vzala pejska domů a nakrmila jej. Vše co měl v misce snědl beze zbytku a vypil misku vody. Odpoledne přišla maminka pro mě do školky a samozřejmě i s pejskem. Vrátili jsme se všichni tři domů a čekali na tatínka až se vrátí z práce, abychom se domluvili co dál. Já jsem si samozřejmě moc přála mít pejska, ale tatínek byl vždy proti. Vždy mi říkal, mít pejska je moc velká odpovědnost. Pejsek potřebuje každodenní péči, aby nestrádal, a že pejsek není žádná hračka, která se odloží, když mě přestane bavit. Ale já jsem stále žadonila, že se budu o pejska starat, hlavně ať si ho necháme. Pejsek byl zubožený, vyhublý, maminka si myslela, že možná i týraný na to jak vypadal. Nevypadal na to, že by jej někdo hledal. Ani známku neměl. Nakonec se rodiče rozhodli, že si pejska ponecháme. Maminka druhý den zajela s pejskem k veterináři, nechala jej vyšetřit a domluvila se na všech očkováních, které pejsek potřeboval. Pejskovi jsme dali jméno Max, ale říkáme mu Maxík. Máme ho již 6 let, stal se prostě členem naší domácnosti. Má se moc dobře, já se stále o něho starám. Když nemohu já, zastoupí mě maminka. A Maxík? To je nejspokojenější pejsek pod sluncem. PETRA DVOŘÁKOVÁ 15 let ZŠ při nemocnici, Chomutov

Pomoc týranému koni Bylo to asi před dvěma lety, když jsem začala chodit do jezdeckého oddílu v Chomutově. Vydržela jsem tam ale asi jen půl roku, protože mě vyhodili kvůli tomu, že jsem pomohla jednomu koni. Byla to kobylka, jmenovala se Enye. Srst měla hnědou, hřívu a ocas o trochu tmavší. Chtěli z ní vycvičit závodního koně. Dokud ji nezačali mlátit, byla nejlepším koněm pod sluncem. Neváhali uhodit ji vším. Dřevem, železem, bičem, ale i řetězem. Po celém těle měla šrámy. Když jsem s ní jednou jela ven na projížďku, shodila mě, pro-

tože kvůli špatnému zacházení měla i rozseklou nohu. Chtělo se mi brečet. Cítila jsem se hrozně, když jsem viděla toho bezmocného koně, jak tam leží v bolestech. Sebrala jsem všechnu sílu, kopyto omotala svou košilí a zavolala pomoc. Když konečně přijela, odvezli koně k veterináři a pak do stáje boxu. Celou noc jsem u něho probděla a čekala, až se probere. A opravdu, stal se zázrak. Enye se probrala a postavila se na nohy. V tu chvíli jsem byla moc šťastná. Kobylka se pomalu uzdravovala a ti, co ji týrali, si svou krutost pěkně odpykali dvěma měsíci vězení a pokutou. Teď je Enye na jednom statku a má se dobře. Doufám, že si na mě občas vzpomene, protože já na ni určitě nezapomenu. LUCIE NOVÁ 6.C ZŠ při nemocnici, Chomutov

Pomoc štěňátku Jednou jsme šli s rodiči do lesa. Cestou jsme uviděli štěňátko, jak je uvázané ke stromu. Byl to nějaký obyčejný voříšek, kterého tam někdo přivázal. Bylo mi ho hrozně líto a zároveň jsem měla zlost na toho, kdo takovou hrůzu mohl udělat. Jelikož mám ráda psy, tak jsem prosila: „Mami, vezmeme si ho domů.“ Ale maminka řekla, že si ho vzít nemůžeme, protože už nám na zahradě jeden pejsek štěká a pomáhá nám hlídat. Nemohl tam ale přece zůstat sám, tak jsme ho alespoň odvázali, vzali k nám na dvůr a dali mu najíst a napít. Nevěděli jsme co s ním, a tak tatínek jel hledat do vesnice, komu pes patří. Ale bohužel majitele nenašel. Kdopak by se také hlásil k takovému činu. Při zpáteční cestě domů jsme míjeli kamaráda, zastavili jsme a seznámili jsme ho se situací a hlavně s pejskem, kterého si okamžitě zamiloval. Jako by si padli do oka, pes a nový majitel. Kamarád si pejska odvedl domů. Dnes už je z malého štěňátka krásný huňatý medvídek a naši vesnici si bez něho už nedokážu představit. Příběh se opravdu stal asi před třemi lety.

IX

6. kategorie: Dobrý nápad

ZA 4.A MONIKA KOLEČKÁŘOVÁ 10 let Základní a mateřská škola Svatobořice – Mistřín

Malý kousek dobra Co to vlastně dobrý skutek je? Teď už víme, že je to pomáhat druhým lidem, ať už činem, láskou nebo záchranou života. Když jsme byli malí, našimi dobrými skutky byly drobné domácí práce, pomoc starším lidem s nákupem nebo půjčení školních pomůcek spolužákovi. To jsou malé drobné skutky. Vždy jsme si mysleli, že na ty velké opravdové skutky si musíme počkat, až budeme dospělí. Jak moc jsme se spletli! Je nás 18 žáků 4.a třídy, kteří mají v osnovách českého jazyka psaní dopisu. Moc jsme se těšili, že si budeme mezi sebou psát dopisy. Jaké bylo naše překvapení, když nám paní učitelka rozdala 18 lístečků a na nich jména pro nás úplně cizích lidí. Od paní učitelky jsme se dozvěděli, že to jsou staří opuštění lidé z domova důchodců v Hodoníně. Ze začátku jsme byli moc překvapeni, vždyť jsme ty babičky a dědečky vůbec neznali a měli jsme strach, že nám snad ani nenapíší. Ještě ten den hned ze školy jsme pospíchali koupit dopisní papírky a obálky. Doma jsme se pustili do psaní. Ze začátku nám to moc nešlo, nevěděli jsme co napsat, co by je mohlo zajímat. Po prvních nesmělých větách se nám tužky samy rozběhly po papíře a výsledkem byl i několik stran dlouhý dopis. Skoro všichni jsme spolu s dopisem do obálky připojili i nějaký obrázek. Po odeslání dopisů nám zbývalo už jen čekat, jestli se někdo ozve. Dopisy začaly docházet postupně, některé babičky a dědečci už nedokážou sami psát, proto musí poprosit sestřič-

X

ky. Ve škole jsme si četli dopisy, které nám přišly. Dozvídali jsme se o životě našich babiček a dědečků věci krásné a šťastné, ale i ty zlé a smutné. Někteří z nich prožívali válku, jiní ztratili rodinu. Před Vánocemi nám paní učitelka oznámila, že se do domova důchodců pojedeme podívat. Jako společný dárek jsme pro ně vyrobili betlém, nacvičili jsme si vánoční pásmo a každý si připravil malý dárek. Večer jsme nemohli nedočkavostí ani usnout a přemýšleli jsme, jak nás asi přijmou. V domově měli krásný vánoční stromeček, kde jsme předvedli naše pásmo básniček a koled. Svým babičkám a dědečkům jsme předali naše drobné dárečky. Nikdy nezapomeneme na ty slzy štěstí a dojetí. Nedokážeme ani popsat, jak byli šťastni, že si na ně o Vánocích někdo vzpomněl. Strávili jsme s nimi krásný den, kdy jsme si měli s nimi pořád o čem povídat. Těšíme se na další shledání, které plánujeme na Velikonoce. Zatím si stále dopisujeme. Některým z nás nahradili babičky a dědečky, které už nemáme. Máme je moc rádi. Víme, že jsme nezachránili žádný lidský život, ale udělali jsme několik starých a opuštěných lidí šťastnými a to není málo. MONIKA SOKOLOVIČOVÁ 14 let Základní a mateřská škola Pilníkov

Děti dětem Paní učitelka měla velmi dobrý nápad. Co takhle na nepoužívaném plácku vedle sportovního hřiště vybudovat ještě jedno malé hřišťátko pro děti v předškolním věku, plné prolézaček, houpaček, pískovišť a se spoustou laviček pro maminky.

A protože je škola zaměřená na ekologii, nechyběly by ani odpadkové koše a zeleň po celém hřišti. Poněvadž se musí projektu účastnit i žáci, paní učitelka se rozhodla pro naši, tedy 8. třídu. Škola na tento projekt mohla dostat grant od krajského úřadu, pokud po obci udělá anketu, změří velikost místa, nakreslí plán a vše zašle na krajský úřad. Samozřejmě jsme aktivisté a do tohoto projektu jsme se vrhli po hlavě. Za jeden den obešla naše třída skoro celou vesnici o 1140 obyvatelích a uspořádala anketu. Radost z toho, že první bod máme za sebou, byla ohromná, byl to první krůček ke splnění spousty snů malých dětí a jejich rodičů. Podle přání rodičů nás šest začalo pracovat na plánu. Zjistili jsme rozměry na plácku (o to se postarala paní učitelka) a začali jsme rýsovat a kreslit houpačky, prolézačky, domeček, lavičky, koše, zeleň. Naše třída není z těch, co by něco odbyli. Všechno pořádně propracovat, to bylo naše heslo! Na plánu se podíleli všichni. Za čtrnáct dní se nám podařilo projekt skoro dokončit. Zbývalo jen vše nafotit a poslat na krajský úřad. Těšili jsme se na to, že v naší vesnici bude konečně zábava i pro malé děti, které si tady nemají opravdu kde hrát. Celá třída do toho šla hlavně kvůli nim. Všechno bylo odesláno a čekali jsme už jen na vyhodnocení. Čekání, které se zdálo nekonečné, nikoho z nás nebavilo. Jednoho dne přišel dopis, v němž nám bohužel sdělili, že projekt zamítli z důvodu nedostatečných podkladů. Všechny nás to velice mrzelo, ale přesto si nemyslíme, že byla naše práce zbytečná. Tento dobrý nápad nevyhodíme do koše, ale budeme se snažit sehnat sponzory. Neztrácíme naději a doufáme, že se nám to povede. FILIP HAVLÍČEK 10 let Základní a mateřská škola Tachlovice

Naše kamarádka z Indie Jmenuji se Filip Havlíček, je mi 10 let a chodím do 4. třídy ZŠ a MŠ Tachlovice. Naše celá škola pomáhá přispět jedné holčičce z Indie na jejich vzdělání, protože v Indii jsou lidé chudí a ona by neměla ani základní vzdělání. Každý ve škole nosí starý papír. Peníze ze sběru papíru se dají na školné této dívce. Vybrali jsme si Preetheneshu Dsouzu, které jsme dali přezdívku Inuška. Pomáháme, aby uměla číst psát a počítat. Jsme moc rádi, že můžeme Inušce alespoň trošičku pomoci.


KATKA SLEZÁKOVÁ 13 let 8. Základní škola, Chomutov

Zvířata za nic nemohou Už odmalička mám vztah ke zvířátkům. Obdivuji každého malého tvora, od mravence po slona. Jednoho odpoledne jsem si jako každý měsíc šla koupit svůj oblíbený časopis. Zaujal mě v něm hlavně článek o zvířátkách, která trpí jen pro potřebu cizích lidí. Ptáte se proč, že vy byste žádnému živočichovi neublížili? Možná to ani netušíte, ale můžete si zrovna vy kupovat kosmetiku, jejíž značka provádí testy nezávadnosti na zvířatech. Záběry, které můžete zhlédnout na stránce www.petatv.com jsou otřesné a nelidské. Zvířata, žijící v hrozných životních podmínkách a stísněných prostorech, nepoznala nic jiného než utrpení. Lidé, co provádějí tyto nechutnosti, asi nemají kousek citu, protože zvířata stahují zaživa a nevadí jim jejich srdcervoucí pískot a bezmocně smutný pohled. Tak se prosím pokusme zabránit tomuto utrpení, třeba jen tím, že nebudeme kupovat kosmetiku testovanou na zvířatech; testy neprovádí např. Avon. A ještě prosím: Nekupujte pravé kožichy, vždyť existují umělé napodobeniny, které jsou od pravé kožešiny téměř k nerozeznání.

A skončily jsme u tématu, teda u katastrofy, která se stala v prosinci 2004, a to “smrtící vlna Tsunami“. Tak nás napadlo udělat sbírku na pomoc lidem postiženým vlnou Tsunami. Přemýšlely jsme o tom asi tak týden. Když jsme všechno promyslely, začaly jsme vyrábět plakáty a krabice, na které jsme lepily obrázky z této katastrofy. Tyto obrázky nebylo těžké sehnat, protože jich bylo hodně, skoro každý den v novinách a časopisech. Vyrobily jsme také krabici, kam se měly házet ty peníze. Trvalo nám dlouho vymyslet, kam krabici dáme, aby ji měl kdo hlídat a aby se ty peníze neztratily. Nakonec jsme se dohodly

s učiteli na tom, že ji dáme na vrátnici naší školy, kde vždy někdo je, a tak budou stále na očích. Vždy po vyučování jsme vybraly z krabice peníze a zanesly je sekretářce naší školy, která to zhruba po měsíci pošle na adresu, kterou jsme si předem našly. Některé třídy za sebe dávaly peníze, asi z třídního fondu, v obálkách. Později se zjistilo, že se některé z těchto obálek ztratily. To vyvolalo velký rozruch. Bohužel se to nevyřešilo, a proto jsme poslali o něco peněz méně a to nás velmi mrzí… Doufáme, že tento náš „dobrý nápad“ pomohl některým postiženým lidem a také zničené přírodě.

TEREZA BRŠLICOVÁ Základní škola Za Alejí, Uherské Hradiště

Obálkami na pomoc Hned po skončení vánočních prázdnin jsme si s holkama ze třídy vykládaly, co jsme prožily, jaké dárky jsme dostaly, prostě co se nového událo.

Na snímku z vyhlášení DČR 2005 jsou zleva: Jiří Frey (Učitelské noviny), Hana Mikulášková (Dobrý nápad), Hana Halová (radní hlavního města Prahy), Gabriela Siváková (Pomoc jiným dětem), Martina Slancová (Pomoc v rodině), Jiří Kašpar (Pomoc přírodě), Denisa Titzeová (Pomoc ostatním lidem), Radek Novotný (generální ředitel Whirlpool CR a SR), Jiří Javorovský (Zvláštní cena Učitelských novin), Lenka Russwurmová (Záchrana lidského života), Jiří Šourek (Euroverlag), Jaroslav Müllner (náměstek ministryně školství)

Zapojte se do dětské poroty a vyberte nejlepší Dětský čin roku 2006 Vybírat můžete z 30 příběhů, v každé kategorii z pěti, o kterých během prázdnin rozhodla komise expertů. Najdete je na webové adrese na www.detskycin.cz a také v této příloze Učitelských novin.

Jak se hlasuje? 1. poštou, na adresu Dětský čin roku, Pplk. Sochora 23, 170 00 Praha 7 • datum na poštovním razítku nesmí být starší než 30. 11. 2006 • příspěvky, kterým posíláte hlas, musí obsahovat kategorii, v níž je skutek zařazen, jméno a příjmení autora, adresu školy


2. elektronicky na www.detskycin.cz • nominovaná třicítka příspěvků je přímo v menu hlavní stránky, v rubrice Příspěvky 2006. Jsou rozděleny do šesti kategorií - Záchrana lidského života; Pomoc v rodině; Pomoc jiným dětem; Pomoc ostatním lidem; Pomoc přírodě a Dobrý nápad

• hlasovat lze prostřednictvím rubriky Hlasujte v menu • do registračního formuláře žák napíše svoje jméno a příjmení • po odeslání registrace se zobrazí kompletní seznam příspěvků a stačí označit ten, jemuž má být poslán hlas (vždy pouze jeden v každé kategorii) • po skončení výběru je třeba potvrdit hlasování kliknutím na tlačítko Hlasovat pro vybrané příspěvky • hlasy pro zvolené činy budou automaticky zaevidovány a potvrzeny odpovědí o správnosti procesu výběru

XI

No title

Recommend Documents