No title

Vážení zákazníci, dovolujeme si Vás upozornit, že na tuto ukázku knihy se vztahují autorská práva, tzv. copyright. To znamená, že ukázka má sloužit výhradnì pro osobní potøebu potenciálního kupujícího (aby ètenáø vidìl, jakým zpùsobem je titul zpracován a mohl se také podle tohoto, jako jednoho z parametrù, rozhodnout, zda titul koupí èi ne). Z toho vyplývá, že není dovoleno tuto ukázku jakýmkoliv zpùsobem dále šíøit, veøejnì èi neveøejnì napø. umisováním na datová média, na jiné internetové stránky (ani prostøednictvím odkazù) apod. redakce nakladatelství BEN – technická literatura

[email protected]

1. JAK TO VŠECHNO ZAÈALO

Píše se rok 2000, je 14. února. Dnešní den je zasvìcen patronovi všech zamilovaných, sv. Valentýnovi. Ještì nedávno byl tento svátek v našich konèinách neznámý, ale v posledních letech všudypøítomná reklama v podobì èervených srdcí ze všech stran na nás vyskakující nás nutí, abychom i my se pøidali k celosvìtovému davovému šílenství. Jak já tyhle davové akce nesnáším! Nesnáším jakékoliv módní diktáty a je mi jedno, jestli lidé šílí kvùli nové hvìzdì pop music nebo novému filmu èi hudebnímu hitu, nebo kvùli novému svátku, a to jen proto, že je to zrovna „in“. Odjakživa jsem si ráda o všem rozhodovala sama. O tom, co si na sebe obléknu, na co se podívám, co si poslechnu, komu dám své sympatie a komu zase ne. Mám pøece svùj vlastní názor a nikdo mi nebude diktovat, co mám nebo nemám dìlat! Jsem citlivá až pøecitlivìlá na jakýkoli nátlak a usmìròování. Možná je tomu tak proto, že jsem odmala mìla ze strany rodièù absolutní volnost. Ne že by oni byli tak benevolentní, táta by asi rád vládl tìžkou rukou autority, ale okolnosti byly takové, že jsem si ho jako dítì moc neužila, a pozdìji už bylo na jakékoli ohýbání dosud volnì rostlého stromku pozdì. Ale co bylo bylo, dneska jsem už dospìlá a vdaná. Mám toho nejlepšího a nejúžasnìjšího chlapa na svìtì. Každá ženská v širokém okolí mi ho závidí. Na jednu stranu se ponìkud dmu pýchou, že nìkoho tak úžasného „vlastním“ jen sama pro sebe, na stranu druhou jsem ale v neustálém støehu, aby mi ho snad nìjaká jiná neodloudila.

12

Našeho krásného a šastného manželství si náležitì považuji. Øekla bych, že stejnì jako víno vìkem vyzrává, stejné je to i s naším vztahem. Jasnì, že ne vždy je pohoda. Už máme za ta léta leccos za sebou, ale poøád je to krásný a vyvážený vztah… No, abych øekla pravdu, v posledních letech, hlavnì mìsících to není takové, jako tomu bývalo pøed lety. Manžel se vrhnul na podnikání a pøevážnou vìtšinu èasu tráví v práci. A když už je doma, dlouho do noci vysedává u poèítaèe. Nelíbí se mi to a snažím se mu domluvit, jenže veškeré moje snahy vycházejí naprázdno. Skoro jako bychom každý mluvil jiným jazykem, a proto nejsme schopni se domluvit. Ovšem tenhle pocit mám jen nìkdy. Mám ho stále ráda a jsem pøesvìdèená, že on mì má rád taky. Jen kdyby byl víc doma! Zrovna vèera. Pøišel domù až nìkdy po jedenácté, okamžitì zasedl k poèítaèi a dìlal na nìm dlouho do noci. Ani nevím, kdy si šel lehnout. A teï odpoledne si k nìmu pro zmìnu sedám já. Kliknu na hlavní nabídku a vzápìtí se pøede mnou rozbalí seznam naposledy otevøených dokumentù. Pohledem je pøelétávám a hledám ten svùj. Vtom mì do oèí udeøí název jednoho – K sv. Valentýnovi mé lásce. Zalapám po dechu. Co to má znamenat? Jak se sem dostal? Chci soubor otevøít, jenže cesta k nìmu není nalezena. Byl totiž smazán. Snažím se z poèítaèe vydolovat bližší informace, ale krom toho, že se jedná o pøání stažené z Internetu, nic dalšího už nezjistím.

13

Naprosto paralyzovaná a s oèima pøilepenýma k monitoru tu sedím a ona dìsivá slova si ètu stále dokola. Nejsem schopná rozumnì uvažovat. V hlavì se mi vyrojilo snad tisíc všech možných i nemožných otázek a stejné množství rùzných vysvìtlení. Po nìjaké dobì se pøece jenom uklidním. Až manžel veèer pøijde domù, prostì se ho na to zeptám a on mi urèitì všechno uspokojivì vysvìtlí. O nìkolik hodin pozdìji už vím, na èem jsem. Manžel nejen, že mì neuklidnil, naopak pøiznal pravdu. Miluje jinou ženskou. Ovšem jakékoli další podrobnosti si nechává pro sebe. Moje iluze šastného manželství tak splaskla jako mýdlová bublina. Diskutujeme spolu dlouho do noci, je to pro oba nároèné. Zdá se, že manželovi není lehko u srdce, ovšem proti tomu, co prožívám já, to jeho musí být pouhý odvar. Nakonec naši noèní debatu zakonèujeme závìrem – dopøejeme si èas a necháme všemu volný prùbìh. A ono se ukáže.

*** V následujících dnech, týdnech podléhám nadìji, že manžel nový vztah ukonèí, dál budeme žít šastnì jako doposud a pokud možno až do smrti (alespoò tohle bych si pøála já). Vše tomu nasvìdèuje – manžel chodí domù podstatnì døív, normálnì spolu komunikujeme, vše se jeví být naprosto v poøádku.

14

Ovšem to je jenom vnìjší pohled. V mém nitru probíhají hotové emoèní uragány a manžel, soudì podle jeho strhaného oblièeje, na tom zøejmì nebude o mnoho líp. Nevím, na co myslí on, ale já se snažím samu sebe uklidnit – však ono to dobøe dopadne! Nedopadlo. Jednoho dne mì manžel seznamuje s tvrdou realitou. Øíká mi, že odchází a to k té druhé. V tomto okamžiku poznávám co znamená úsloví: „Zboøil se mu život jako hromádka karet“. Pøesnì takhle se teï cítím. Zalévají mì hluboké pocity zoufalství, beznadìje a bolesti. Abych se od všeho toho zraòujícího alespoò trochu ochránila, uzavírám se do jakési bubliny a místo normálního života jen pøežívám. Všechno, co je zapotøebí udìlat, vykonávám naprosto automaticky jako naprogramovaný robot. Nejsem schopna uvažování, rozhodování, nejsem schopna ani jakýchkoli citù. Jsem prostì jenom robot. Copak doma, tam není problém, horší je to v zamìstnání. Mám zodpovìdnou práci, pøi níž je zapotøebí maximálního nasazení a hlavnì koncentrace. Ani jednoho však v této chvíli nejsem schopna. Prosím proto kolegynì o jistou dávku pochopení a tolerance s odùvodnìním, že procházím manželskou krizí. Jakékoli další informace si nechávám pro sebe. Situace, kterou teï prožívám, je natolik bolestivá a problémy, které se na mì ze všech stran valí, jsou tak hrùzu nahánìjící, že ve mnì postupnì uzrává

15

rozhodnutí zabít se. Je mi jedno, jaký to bude mít dopad na ostatní èleny rodiny. V téhle chvíli mi nezáleží na nikom a na nièem. Chci jediné – uniknout bolesti a problémùm, které mì dostávají a nahánìjí mi strach. Když už si se životem opravdu nevím rady, napadne mì zavolat Mílu. A kdo je Míla? Míla je terapeutka, zabývající se krom jiného i regresní terapií. Poznala jsem ji pøed nìkolika mìsíci. Bylo to v dobì, kdy mi umírala máma a já se s tím nedokázala vyrovnat. Tehdy jsem poprvé absolvovala regresi, noøení se do minulosti. A tehdy jsem se také poprvé setkala s pojmy jako jsou reinkarnace, minulé životy, karma apod. Pamatuji si, jak se tenkrát ve mnì všechno vzepøelo. Tohle teda ne! Pøece si nenechám namluvit takovéhle nesmysly! Nicménì nyní, ve chvíli nejvìtšího zoufalství, náhle si vzpomenu právì na ni. Aniž bych nad tím pøemýšlela, zvedám telefonní sluchátko a volám ji. Míla je pøekvapená. A je ještì pøekvapenìjší, když jí zaènu breèet do telefonu a prosím o setkání. K mému zdìšení ale mám pøijít až pøíští týden.

*** Následující dny jsou pro mì strašné. Tak dalece strašné, že moje rozhodnutí zabít se ve mnì sílí èím dál víc. V okamžiku, kdy se s Mílou setkávám, jsem už

16

stoprocentnì rozhodnutá. Ano, sice jsem pøišla, ale stejnì se zabiju! Nikdo a nic mì od mého zámìru neodvrátí! Míla mì pozve dál, nabídne mi šálek èaje a vyzve mì, abych jí o všem povìdìla. To základní sice ví, ale nezná další okolnosti, které mì tak dalece drtí, až mì dohánìjí k myšlence sáhnout si na život. Postupnì tedy ze sebe vysypu všechno. Nejen to, že mì opouští manžel, ale desítky dalších problémù, které s jeho odchodem souvisejí, a které nejsem s to vyøešit, natož je zvládnout. Míla moc pøekvapená není. Prý nìco podobného se dalo oèekávat. Vytøeštím na ni oèi. Co a hlavnì proè se dalo oèekávat? Její pøedpoklad vychází z faktu, že jsem loni z hlediska numerologie vstoupila do devítiletého cyklu jednièky a tím pádem i do osobní roèní vibrace jednièky. Tudíž mám jednièku v jednièce. Proto už loni, jak jsem u ní øešila smrt mojí mámy, tušila, že touto ztrátou nic nekonèí, nýbrž bude ještì nìjaké pokraèování. Jsem naprosto šokovaná. Jaká numerologie? Jaký cyklus? Jaké vibrace? Jaká jednièka v jednièce? V duchu si ukám na èelo a podezírám Mílu, jestli se snad nezbláznila. Co mi to tu chce namluvit? Nedìlá si snad ze mì legraci? Míla mì v hrubých rysech seznamuje, co numerologie obnáší a co všechno se dá z data narození vyèíst a odvodit. Nevìøícnì kroutím hlavou. Nejen karma, minulé životy, reinkarnace, ale teï ještì nìjaká numerologie?! To už je na mì moc!

17

Vzápìtí se mezi námi rozproudí bouølivá diskuse, po diskusi následuje regrese. Jenže regrese mi moc nepomáhá. Navíc mám ohromný problém. Absolutnì nevìøím nièemu, co se bìhem ní odvinulo. Veškeré prožitky zahazuji se slovy, že jsem si vše „jenom“ vymyslela. Tohle pøece nemùže být pravda! Dojde na další vysvìtlování. Nyní se dozvídám, že smrtí nᚠživot nekonèí, ale pokraèuje dál. Jen na jiné úrovni. A z tohoto faktu se odvíjí mnohé další. V tuto chvíli je pro mì nejdùležitìjší informace, že sebevraždou si prý èlovìk nepomùže, naopak si ublíží. Vše, co mi tu Míla povídá, odmítám jako nìco pro mì absolutnì nepøijatelného. Pøu se s ní o každé slovíèko, o každou informaci. Vznáším další a další námitky. Dohadujeme se spolu nìkolik hodin. S ohledem na to, jak celá naše diskuse probíhala, je naprosto nepochopitelné, že od ní nakonec odcházím s rozhodnutím, že se nezabiji, ale pokusím se se vším tím trápením nìjak vypoøádat. Pøi louèení se Míla zmiòuje o jakémsi semináøi Modrá Alfa. Prý by mi mohl pomoci. Nechápu. Co to je? Není to nìjaká nalejvárna? Nebo snad sekta? Abych nìkomu nenaletìla! Míla mì uklidòuje. Nemám se prý èeho bát. Na semináøi se dozvím potøebné informace a navíc v pro mì pøijatelné formì. Urèitì mi pomùže. A pokud se mi tam nebude nìco líbit, kdykoli mohu odejít. Ještì si nechám vysvìtlit kdy a kde se semináø koná, jak se na nìj mohu objednat a jdu domù.

*** Uplynulo pár dní. Dnes jdu na semináø. Jde se mnou i dcera. Jsem ve zvláštním pnutí. Vùbec

18

nevím, do èeho jdu, co se tam bude dít, jací lidé tam budou. Nevím nic. Na nièem takovém jsem v životì nebyla. Ze všeho nejvíc se bojím, aby se tam ode mì snad nìco nechtìlo. To bych rovnou utekla! Zbyteèné byly moje obavy. Víkend probìhl v pohodì, semináø taky. Nejen, že jsem jej pøežila, ale dozvìdìla jsem se na nìm plno nového, zajímavého. Nikdy bych nevìøila, že mì takovéhle vìci osloví. Ale jistì tomu tak bylo proto, že semináø vedl Petr Velechovský. Míla mìla pravdu. V jeho podání všechny ty nové, pro mì naprosto šokující informace, byly pøijatelné. Urèitì pøijatelnìjší, než kdybych se o nich dozvìdìla od nìkoho jiného. A je tu ještì jeden dùvod, proè mì semináø oslovil. Je totiž jak informativní, tak i prožitkový. Nejdøív nám bylo vysvìtleno, jakým zpùsobem se lze dostat do tzv. alfa hladin a hned nato jsme si sami mohli vyzkoušet co alfa hladina obnáší, k èemu všemu ji mùžeme využít a jak v ní pracovat. Teoretická èást byla vždy vzápìtí vystøídána tou praktickou. Ne, že bych všemu vìøila, ale pøece jen mi pøišlo, že na tom nìco musí být.

*** Následující dny jsou pro mì zatìžkávací zkouškou. Odstìhoval se manžel a krátce nato i dcera. A já zùstávám úplnì sama. Sama v celém náhle tak prázdném bytì. Sama doma, sama

19

o víkendech na chatì. Tìžko øíct, co je pro mì horší. Bolestné vzpomínky na mì útoèí tam i tam a hlavnì poøád. V rámci možností se snažím aplikovat to, co jsem se dozvìdìla na semináøi. Napøíklad vstup do alfa hladiny. Té hladiny, v níž se zpomalí mozkové frekvence a tudíž se zklidní tok našich myšlenek. V mém pøípadì je to obzvl᚝ zapotøebí. Od chvíle, co jsem sama, v hlavì mi neustále rotuje stále to samé, hlavnì pak otázky: • Proè se to stalo zrovna mnì? • Proè si manžel našel jinou ženskou? • V èem je ona lepší než já? • Proè se mi nikdy ani slovem nezmínil, že mu na mnì nìco vadí? • A vadilo mu vùbec nìco nebo jsem se mu jenom okoukala? • Proè to muselo dojít až sem? S pomocí novì nauèených technik se mi pøece jen obèas podaøí ten neustálý kolotoè myšlenek zastavit. A nejen to. Stále èastìji se zamýšlím nad tím, co nám na semináøi bylo øeèeno – vše to nové o životì a o smrti, o minulých životech a reinkarnacích, ale také o podvìdomí, myšlenkách, energiích a o spoustì dalšího. Jsem tìmi novými informacemi tak zaskoèena, že si zaèínám klást otázky: „Že by na tom opravdu nìco bylo? Je to vùbec možné?“

20

Na semináøi jsem si koupila nìjaké knihy a teï jednu z nich zaèínám èíst. Pøeètu první, pak vezmu druhou, v rychlosti zhltnu i tøetí. Je v nich tolik pøekvapivých informací! Jen je tu problém – ne všechny informace do sebe zapadají. A hlavnì nejsem schopná je pøijmout jako nìco reálného. Vše se mi zdá až podezøele jednoduché. Pøece kdyby tyto principy opravdu fungovaly, jak je zde popsáno, pak by všichni museli být šastní, bohatí, spokojení a zdraví. A to pøece nejsou! Jak to teda je? Nicménì ve ètení pokraèuji dál. Stejnì tak pokraèuji i v aplikaci rùzných metod, o kterých jsem se doèetla. Nejvíc ze všeho mi asi „uèarovaly“ tzv. afirmace (pozitivní prohlášení), které si v duchu neustále opakuji. Díky nim se mi vždy alespoò na chvíli podaøí obrátit tok mých negativních myšlenek jiným smìrem. Prostì dìlám všechno možné i nemožné, abych vùbec pøežila.

*** Den plyne za dnem, týden za týdnem. Zdá se, že moje utrpení nikdy neskonèí. Je mi tak strašnì! Mám pocit, jako by v mém srdci zela obrovská krvácející rána, která se snad nikdy nezacelí. Jak by taky mohla, když jsem stále znovu a znovu nìèím zraòována! A je jedno èím. Nìkdy mi staèí setkání s manželem, které mì vždy úplnì rozhodí. Pokaždé si totiž uvìdomím, jak moc jej mám ráda a jak moc

21

o nìj nechci pøijít. Jindy mì zraní pohled na manželské dvojice zhruba stejného vìku jako jsem já. A je mi jedno, jestli jsou v pohodì a usmívají se na sebe, nebo se naopak kvùli nìèemu dohadují. To je fuk, hlavnì, že jsou spolu! Nic tak nebolí jako ta moje samota! Nejhorší je, že jsem zùstala úplnì sama. V pøedešlých letech jsem kdesi poztrácela jak svoje kamarádky, tak i svoje zájmy, a proto jsem nyní úplnì opuštìná, vydaná napospas jen svým bolavým úvahám a vzpomínkám.

*** Od manželova odchodu uplynulo pár mìsícù a já mám náhle silné nutkání zúèastnit se dalšího semináøe. Opìt je poøádán Modrou alfou a jmenuje se Týden hledání koøenù. Aniž bych nad tím pøemýšlela, píšu mail Petrovi a na semináø se objednávám. Semináø je to nároèný. Nikdy bych nevìøila, že je možné regresit se den co den, a dokonce celý týden. Ale ještì pøekvapivìjší je to, co jsem zde objevila a prožila. První šok zažiju hned první den. To když jsme vyzváni, abychom sestoupili do alfa hladiny, mysleli na problém, kvùli kterému jsme zde, a poté namalovali, co nás v této souvislosti napadne. Vydìsím se. Proboha, co když mì nic nenapadne! A když mám problémù nìkolik, kterému z nich se mám vìnovat?

22

Moje obavy se vzápìtí ukážou být opodstatnìnými. Do hladiny alfa se sice dostanu, ale tím to konèí. Nenapadá mì nic. Zatímco druzí už ostošest malují , já jen sedím a zaèínám se poøádnì dopalovat. „To bych tady klidnì mohla sedìt ještì jeden den, a stejnì mì nic nenapadne!“ – nahlas prezentuji svou nespokojenost. Petr mì umravní. Mám se pøestat vztekat a místo toho se mám uvolnit. Pak mi urèitì nìjaká inspirace pøijde. Ve chvíli, kdy ostatní už své obrázky odevzdávají, já teprve sahám po pastelkách a bleskovì, aniž bych stihla jakkoli své dílo korigovat, cosi namaluji. Teprve pak se na svùj obrázek s pøekvapením podívám a nevìøím vlastním oèím. Co jsem to proboha namalovala? Vzápìtí jsme vyzváni, abychom každý svùj obrázek ostatním ukázali a vysvìtlili k nìmu vše potøebné. Všichni se tohoto úkolu úspìšnì zhostí. Jen já mám problém. Svùj obrázek druhým sice ukážu, ale vzápìtí se od nìj distancuji se slovy, že je to nìjaká blbost, protože o tomhle problému nic nevím a odmítám s ním mít cokoli spoleèného. Svým prohlášením vzbudím jisté pøekvapení a taky pobavení. Mnì je to ale fuk. Vùbec nechápu, proè jsem namalovala zrovna tohle. Zaèínám mít pocit, že tenhle semináø nebude žádná legrace a skoro lituji, že jsem sem vùbec jela. To ovšem netuším, co dalšího mì tu ještì èeká.

23

Další den se uèíme, jak se vrátit po èasové ose zpìt do okamžiku, kdy vznikl blok v našem podvìdomí. Blok, který hraje klíèovou roli v našem životì. Copak o to, pokud procházím reálnými životními situacemi, odehrávajícími se pøed nìkolika lety, to ještì beru. Ovšem v okamžiku, kdy se pode mnou roztoèí obrovský, hrùzu nahánìjící èerný vír, absolutnì nechápu oè jde. Tohle už je na mì opravdu silné kafe. Celá rozrušená letím za Petrem a stìžuji si mu, že se situace nevyvíjí, jak by mìla. Objevil se mi totiž jakýsi vír a já si s ním nevím rady. Petr mi vysvìtluje, co tato situace znamená. Vírem se prý vstupuje do další inkarnace a ode mì se tedy chce, abych do nìj skoèila. Teprve teï, když chápu oè jde, jsem ochotna v regresi pokraèovat dál. Je tomu tak i proto, že Petr u mì sedí a trpìlivì, krok za krokem mì touhle neuvìøitelnou a èím dál pøekvapivìjší situací provází. Seskokem do víru totiž nic nekonèí. Naopak zaèíná. Po prùchodu vírem se dostávám do tìla své mámy a prožívám si celé její tìhotenství. Ovšem z pozice nenarozeného dítìte. A pokraèuji ještì dál. Prožiji si celý její porod a konèím okamžikem, kdy se poprvé ocitnu tváøí v tváø svým rodièùm. Celý týden pak v regresi procházím toto dlouhé, pro mì nároèné období. Proè nároèné? Protože vyšlo najevo, že bìhem svého prenatálního stavu jsem si prožila nepøíjemná traumata, která nyní musím zpracovat.

24

Mám co dìlat, abych za ten týden všechno stihla. Domù odjíždím nemocná. Petr vysvìtluje, že moje tìlo takto prý zareagovalo na hluboké odblokování. Tohle je na mì už moc. V duchu si pro sebe øíkám: „No, možná má pravdu, ale co když jsem se tu jenom normálnì nastydla?“ Po pøíjezdu domù místo toho, abych šla do práce, ulehnu do postele. Ne že bych z toho byla bùhvíjak nadšená, ale mám alespoò èas na pøemýšlení. To, co jsem bìhem uplynulého týdne prožila, bych si nevymyslela ani v té nejdivoèejší fantazii. No jo, jenže já si to nevymyslela! Já to opravdu prožila! A moje prožitky byly natolik silné, že nyní jsem pøesvìdèená (asi tak na 99%), že smrtí nᚠživot opravdu nekonèí. Ano, to co jsem prožila já, to co prožili ostatní, to nebyl výmysl. To byla realita!

*** Jenže semináøem nic neskonèilo. Naopak. V mém životì se vše náhle zhoršuje. Padají na mì deprese, jedna za druhou. Celá vystrašená obracím se na Petra s prosbou o radu, o pomoc. Na mou otázku, jak je to možné, Petr mi odpoví: „To mᚠjako s cibulí. Oloupeš jednu vrstvu a pod ní je druhá. Když oloupeš tuto, je pod ní zase další. Mᚠv sobì uloženo plno programù a vzorcù chování

25

a ty se takto postupnì dostávají na povrch. Tím, že jsi na semináøi odblokovala klíèové bloky, odstranila jsi pouze vrchní vrstvu. Jenže pod ní je další a ta se nyní hlásí o slovo. Proto ti doporuèuji další regrese. A vzhledem ke tvé odbojnosti, vzpurnosti, neochotì spolupracovat, navíc s ohledem na tvou silnou skepsi ke všem prožitkùm, potøebuješ pøi regresi pevné vedení. Obra se na Honzu. S ním bys to všechno mohla dokonèit.“ To snad není možné! Zase regrese! Všechno se ve mnì vzpírá. Já už nechci! Po chvíli pøemýšlení mi ale dojde, že asi nemám moc na vybranou. A tak kontaktuji Honzu. A poté týden co týden spolu pøi regresích odkrýváme další traumata, která jsem prožila jak v tomto životì, tak i v tìch pøedešlých. Pane bože, jak mì to nebaví! Ale vím, že se sebou musím nìco udìlat, jinak se toho utrpení nezbavím. Asi po dvou mìsících mi dojde trpìlivost a øeknu si: „A už dost! Dost všeho regresení, dost hrabání se v minulosti. Já už chci žít!“ A s regresemi jsem opravdu skonèila. Jenže jsem neskonèila se svými problémy. Poøád jsem uvìznìná v minulosti a stále dokola si pøehrávám pocity ublíženosti, lítosti a køivdy. I když možná jsem pøece jenom trochu pokroèila. Alespoò nìkdy se mi podaøí dostat se trochu nad

26

vìc, nad to moje trápení. Ale to je jenom nìkdy. Poté se znovu propadnu zpìt do své bolesti a beznadìje. Èasto mívám pocit, že mì ty negativní emoce snad pøeválcují. Tak moc jsem jich plná. Snažím se s nimi nìco udìlat. Nìkdy v rytmu svižné hudby poskakuji na trampolínì èi šlapu na rotopedu ve snaze se trochu uvolnit, jindy se pøi relaxaèní hudbì pokouším meditovat. Ne, že by mi to šlo, ale alespoò se trochu zklidním. Cítím, že mi nedìlá dobøe být zavøená doma mezi ètyømi stìnami. Každou chvíli proto vyrážím z bytu ven. Nìkdy si jdu zacvièit, obèas zajdu na pøednášku, o které jsem se nìkde doèetla, jindy jdu zase na nìjaký semináø. Semináøe mi už nenahánìjí hrùzu, už se jich nebojím. Dozvídám se zde plno nového. Pravda, nìkdy se informace opakují, ale mnì to nevadí. Vše je pro mì natolik nové a pøekvapivé, že zopakování mi jenom prospìje. Navíc se zde uèím meditovat. Doma se mi to totiž stále ještì nedaøí. Z každé takovéhle akce odcházím pozitivnì nastartovaná a mám pocit, že už si s lecèíms v životì budu umìt poradit. Jenže stále narážím na zásadní a v podstatì pro mì neøešitelný problém. Jedna vìc je teorie, druhá praxe. Možná je tomu tak proto, že ono nové nedokáži úplnì pøijmout, nìco ve mnì se brání. Ale pøece jen pod vlivem všech tìch nových informací se postupnì ve svém životì zaèínám trochu orientovat a už se tolik netrápím.

27

Nicménì nìkdy se zase do svého trápení, pocitù beznadìje a zoufalství znovu propadnu a jen stìží se dostanu opìt trochu nad vìc. A vše vygraduje pøed mou dovolenou.

28