OBSAH / 1 Téma a nastavení výzkumu / / 2 Profesní orientace žáků / / 3 Neformální vzdělávání žáků / / 4 Vzdělávání dospělých / / 5 Zhodnocení a doporučení / / 6 Odkazy /
1. TÉMA A NASTAVENÍ VÝZKUMU V rukou držíte analýzu profesní orientace žáků odcházejících ze základních škol a vzdělávání dospělých cizinců jako podpora zaměstnanosti a analýzu stávajícího využívání a možnosti neformálního vzdělávání jako podpory při vzdělávání a integraci žáků - cizinců základních škol zřizovaných MČ Praha 12. Jde o analýzu subjektivních výpovědí, nejedná se o statisticky reprezentativní analýzu. Subjektivní vnímání však považujeme za důležité, protože aktivně ovlivňuje chování respondentů a jejich blízkých. Ti se pak řídí v této oblasti různými strategiemi orientovanými například na užitek, časovou a místní dostupnost či finanční stránku týkající se vzdělávání. Pochopení těchto strategií může zadavateli pomoci lépe porozumět této problematice a přizpůsobit tak nabízené služby. Obě antropologické analýzy byly uskutečněny v rámci projektu „Integrace cizinců ze zemí mimo EU v MČ Praha 12 – RESPEKT 2016“ a spojeny v jeden dokument. Obecně k tématu Dostupnost různých forem vzdělávání závisí na pobytovém statutu cizinců a na tom, z jaké země pocházejí. Cizinci ze zemí EU mají právo na vzdělání ve stejném rozsahu jako občané ČR a navíc mají garantovanou speciální jazykovou přípravu. Totéž platí rovněž pro držitele mezinárodní ochrany (azylanty), kteří mají navíc zaručenou poradenskou pomoc a pro než může být zřízena pozice asistenta pedagoga. Ovšem pro ostatní cizince, především tedy cizince ze 3.zemí (mimo EU), kteří nemají nárok na mezinárodní ochranu, zaručuje stát pouze právo na základní vzdělání a ti tudíž nemají garantovanou speciální jazykovou přípravu. Tento stav se týká více jak poloviny žáků cizinců na českých školách. Ve vztahu k cizincům na Praze 12 to v praxi znamená, že ukrajinské nebo vietnamské děti, kterých je tu z dětí cizinců nejvíc, nemají nárok na jazykové vzdělání, poradenskou pomoc či asistenta pedagoga. Obecně lze říci, že vzdělávací potřeby cizinců jsou zatíženy specifickými problémy, které proces vzdělávání činí obtížným pro všechny zúčastněné strany. Do České republiky často přichází cizinci, kteří musí nejprve řešit svou nepříznivou životní situaci a více než vzdělání jsou nuceni zajistit sobě a své rodině základní životní potřeby, jako je strava, ubytování a oprávnění k pobytu. Potřeba vzdělávání se pak většinou točí pouze kolem
povinné školní docházky dětí. To vše je ještě podtrženo jazykovou bariérou a rozdílným sociokulturním prostředím. Je proto velmi důležité, aby tato specifická situace cizinců a jejich potřeba adaptace na novou životní situaci byly brány v potaz a bylo s nimi ve vzdělávacím systému počítáno. Vzdělávání cizinců je považováno za hlavní nástroj jejich integrace, a nelze ho tedy opomíjet ani u dospělých. A to také proto, že pokud hovoříme o začlenění dětí cizinců do výuky, vztah rodiny ke vzdělání a míra zapojení rodiny do majoritní společnosti zde hrají zásadní roli Zapojení rodiny do majoritní společnosti pak zpravidla ovlivňuje ekonomická a kulturně-společenská situace rodiny, která se zpětně často odráží na školní úspěšnosti dětí cizinců 1. Situace na Praze 12 Městskou část Praha 12 tvoří Cholupice, Kamýk, Komořany, Modřany a Točná. Správní obvod Praha 12 je pak tvořen městskými částmi Praha 12 a Praha-Libuš.
Podíváme-li se na počet cizinců, tak v České republice je jich evidováno celkem 465 000, z toho 172 517 v Praze 2. Nejpočetnější jsou Slováci, Ukrajinci, Rusové a Vietnamci. Nejvíce z nich v Praze bydlí v městské části Praha 4, což je dáno mimořádnou koncentrací Vietnamců v Písnici a Vestci. Na Praze 12 pak žije 4 395 cizinců 3. To znamená, že zhruba každý 12. občan je tu cizinec, a to většinou Ukrajinec anebo Vietnamec.
Vojtíšková (2012). Český statistický úřad k 31/12/2015. 3 Český statistický úřad k 31/12/2012. 1 2
V prostředí školních kolektivů v MČ Praha 12 je mezi českými žáky 6,4% děticizinců (celkem 266 žáků), z toho nejvíce pak ukrajinského (85) a vietnamského(110) původu. Metodologie a průběh výzkumu Tato analýza vychází z terénního výzkumu realizovaného v průběhu 5 měsíců od června do října 2016 Lindou Kovářovou a Anthropictures z.s. ve školách, domácnostech cizinců, v neziskových organizacích působících na Praze 12 a na městském úřadu Prahy 12. Výzkum přináší perspektivu dětí s mateřským jazykem jiným než čeština a jejich rodičů, pedagogů, a též pracovníků neziskových organizací a městských úředníků příslušné městské části. Výzkum byl dle přání zadavatele zaměřen tematicky na žáky druhého stupně základních škol a jejich rodiče. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak se cizinci chovají ve vztahu k formálnímu a především neformálnímu vzdělávání, jaké jeho formy využívají a proč a v jaké míře jim jsou tyto služby zprostředkovávány školami či jinými institucemi. Ve výzkumu byla využita kombinace kvalitativních metod zaměřených na přímý kontakt s respondentem, které se pro svou otevřenost jevily pro daný účel jako nejvhodnější. Nejprve byla provedena rešerše stávajících zdrojů a poté terénní sběr dat formou hloubkových rozhovorů. Dále byla data zpracována do textové analýzy.
2. PROFESNÍ ORIENTACE ŽÁKŮ Perspektiva rodin cizinců: rodiče a děti Žáci cizinci řeší na konci povinné školní docházky stejně jako ti čeští, na jakou profesní dráhu se vydají. Jak vyplynulo z výzkumu, jejich možnosti výběru jsou ovšem limitovány několika faktory. Prvním z rozhodujících faktorů je úroveň českého jazyka. Studenti, kteří sem přichází ze zahraničí, kde již navštěvovali střední školu, končí kvůli nulovým znalostem českého jazyka v 9.ročníku základní školy. Většině z nich se za jeden školní rok nepodaří češtinu naučit na takové úrovni, aby zvládli přijímací řízení na střední školu. V současné době je situace o to složitější, že letos většina škol odpilotovala standardizované přijímací zkoušky, kterými žák s nízkou úrovní českého jazyka nemá šanci projít, přestože jeho znalosti a dovednosti jinak odpovídají požadavkům dané střední školy. Tuto situaci nepovažují za šťastnou jak pracovníci NNO, kteří na Praze 12 působí, tak samotní učitelé. Odhadují, že do letošního pilotního ověření standardizovaných přijímacích zkoušek se zapojily tři čtvrtiny místních středních škol a že příští rok už bude tento postup zaveden všude povinně. Jak uvedl jeden ze zaměstnanců NNO: “Potom chtějí jít na IT školu střední, ale do toho vstupuje problém pilotních standardizovaných přijímaček, pro děti to bude velká bariéra kvůli jazyku, že to není jejich mateřský jazyk.” Druhým z rozhodujících faktorů, které ovlivňují volbu navazujícího studia, je míra vazby žáka na české sociokulturní prostředí. Pokud je žák dobře integrován do českého prostředí, ať už se tu narodil nebo jeho původní kulturní zázemí a jazyk nejsou od českého příliš odlišné, jeho výběr střední školy není v podstatě nijak odlišný od výběru běžného českého středoškoláka. Jediný rozdíl je pak možné zaznamenat v motivacích tohoto výběru, kdy studenti - cizinci hledají takové profese, ve kterých vynikají bez ohledu na jejich jazykové bariéry. Jde pak například o sportovní či umělecké školy. Největší rozdíl v chování týkajícího se výběru střední školy nastává v momentě, kdy jde o žáka - cizince, který si vytvořil malé nebo žádné vazby na české sociokulturní prostředí. To znamená, že jeho hlavní zázemí a sociální prostor, který ho nejvíce ovlivňuje je rodina případně komunita cizinců stejného původu.
Jde většinou o žáky, kteří pochází z velmi odlišného sociokulturního prostředí a zároveň přišli do Čech již ve vyšších ročnících základní školy, a kteří jsou si vědomi své jazykové bariéry. V tomto případě pak o výběru školy rozhodují rodiče, kteří mají tendenci buď vybírat školy s takovými profesemi, které podle jejich subjektivní představy zajistí jejich dítěti, potažmo celé rodině “bezstarostnou” budoucnost nebo alespoň lepší životní úroveň, než jakou mají doposud. Nebo vybírají školy, jež korespondují s tím druhem zaměstnání, které oni sami provozují v rámci svého podnikání. Pro mnohé z těchto studentů je též příjemná jistota v podobě domácího zázemí, kde nemusí čelit jazykové bariéře ani se příliš osamostatňovat. “Dál bych chtěla jít na podnikatelskou školu, ale nevím v čem bych chtěla podnikat. Rodiče chtějí, abych byla podnikatelka jako oni. Oni mají potraviny a tak.” Rodiče takového žáka mají ještě méně sociálních vazeb mimo svou cizineckou komunitu než jejich dítě a výběr konkrétní školy už neřeší. Je pro ně důležitá profese a případně finanční stránka (školné), ale co se kvality škol týče, vyjadřují se v tom smyslu, že zde v České republice je vzdělání dobré, i když přiznávají, že o jeho obsahu toho moc nevědí. Vyjadřují důvěru v autoritu školy a po její kvalitě se nedotazují. Totéž platí i ve vztahu k ostatním vzdělávacím institucím. “Neví moc, jak a co se ve škole učí, ale myslí, že to dělají dobře. Ze školy jí informace stačí.” (tlumočeno z vietnamštiny překladatelkou) Tyto tendence vnímají i samotní učitelé. Rodiče s nimi podle nich vzdělávací potřeby svých dětí neprobírají a vzdělání v České republice považují za vyhovující. Též ovšem
zmiňují, že jde především o rodiny, které pochází z velmi odlišného sociokulturního zázemí, například z Vietnamu či Číny. “Potřeby rodiče nesdělují, vnímají todle vzdělání tady u nás jako dobré, je zadarmo - takže je to možnost dobrého vzdělání, všechno berou jako dobrý, vše je dobrý. O radu se nikdo nikdy nepřišel ptát. Bavili jsme se s rodinou jednoho žáka, ptala jsem se, jestli něco potřebují, tak všechno bylo “dobrý”. Ukrajinci jsou většinou aktivní. Cítí se tu dobře, mají tu nějakou komunitu a i nám víc rozumí, u těch Vietnamců je to jiné.“
Zde bychom rády upozornily na první možné nedorozumění, ke kterému v komunikaci rodič - škola může docházet. Tito rodiče nesdělují či nekonzultují vzdělávací potřeby nikoliv proto, že by jim byly vzdělávací potřeby jejich dětí jedno, jak se někteří učitelé domnívají, ale většinou z toho důvodu, že neumí česky a zároveň vnímají instituci školy jako autoritu, které důvěřují, že se o vzdělání jejich dětí dobře postará, a to včetně naučení češtiny a nechtějí tedy “obtěžovat” s vlastními připomínkami. Další důvod může spočívat v tom, že si svými možnými požadavky nechtějí školu “rozházet”, protože v jejich očích je škola také institucí kontrolní -
kontroluje, zda oni jako rodiče plní jednu
z podmínek pobytu a tedy tu, že jejich děti bez problémů dochází do základní školy. Toto vnímání pak může být ještě podtrženo například situací, kdy učitelé nesprávně interpretují reakce rodiče a v dobré víře, že tím pomáhají integraci žáka, pohrozí nějakou represí, pokud se nezachová rodič tak, jak oni si přejí. “Když přijímáme cizince, tak jim nabízíme možnosti češtiny ... vietnamský chlapec nevyužil češtinu - tak jsme si zavolali rodiče, tatínek tvrdil, že hledali v SAPĚ a že nic nenašli, což se mi nezdálo, protože tam jiné vietnamské děti chodí. Odhadla jsem, že v tom jsou finance a až když jsem pohrozila cizineckou policií a že jsou povinni se o dítě postarat, tak teprve pak si sehnali někoho na doučování.” Učitelé uplatňují svou autoritu a mají pocit, že jsou s takovýmto vyjednáváním v právu. Jsou totiž zpravidla přesvědčení o tom, že pokud rodiče chtějí, aby jejich dítě chodilo do české školy, je jejich povinností zajistit, aby umělo česky. Takto to ovšem rodiče-cizinci nechápou. Ti předpokládají, že tuto péči přebírá škola. To, že jejich dítě chodí do české školy, vnímají jako záruku toho, že se dítě naučí česky a domnívají se, že by to tak mělo “normálně” stačit. Zpravidla moc dobře nerozumí tomu, proč to nestačí a v čem je problém. Každopádně v této situaci se přístup učitelů z pozice moci a s představou, že je to pro dobro věci, jeví jako nefunkční. Z rozhovorů vyplývá, že neprospívá vztahu rodina -škola žádnou formou, naopak ještě prohlubuje propast
v komunikaci mezi institucí a rodičem a ve výsledku nijak integraci žáka samotného nepomáhá. Vzniká tady konflikt namísto dialogu, který by přispěl ke vzájemnému porozumění obou stran.
Perspektiva českých škol a institucí Výše popsané tendence ve výběru středních škol potvrzují i pracovníci NNO. Co rodiče chtějí pro své děti dle jejich zkušenosti záleží na sociálním statutu, kulturním zázemía ekonomické úrovni rodiny. Pro značnou část rodičů-cizinců je základní motivací to, aby se jejich děti měly lépe než oni a nemusely například dělat nekvalifikované práce. Podle pracovníků NNO je také velmi frekventovaný jev, že cizinci z Vietnamu mají pro své děti vlastní plán, nepočítají s tím, co by děti samy chtěly dělat. Nicméně za několikaletou praxi zaznamenávají i první změny, které souvisí s výše popsaným začleněním žáka do místního sociokulturního prostředí. “... ale to se hodně mění, protože dospívají generace dětí, který tu vyrostly s českýma spolužákama a jsou součástí tohoto světa, už třeba vědí, že je fajn si o některých věcech rozhodovat sám, ale pro ty starší generace to bylo přímočařejší, kdy těm dětem vybírali nějakou dráhu. Dají ho na gympl a když mu to nejde, tak ho tam odtud vezmou a už neinvestují čas ani peníze na to, aby prošel, a tak si ho stáhnou do svého byznysu a soustředí se na jiné dítě”. Pokud bychom se měly zaměřit na další vyjádření institucí v této oblasti, tak jak bylo zmíněno výše, učitelé i zástupci NNO vnímají jako problematickou jazykovou bariéru žáků-cizinců, kteří se před odchodem na střední školu nestihnou v dostatečné úrovni naučit český jazyk. Za velmi rizikové pro tyto žáky považují zavedení standardizovaných přijímacích zkoušek. Protože i když tito žáci mají nárok na jakési úlevy ve vztahu
k českému jazyku, v praxi na tyto úlevy střední školy v rámci přijímacího řízení nechtějí přistoupit. Takto popsal svou čerstvou zkušenost jeden z učitelů:
Další problém, na který v této souvislosti pracovníci NNO upozorňují, je nostrifikace zahraničních diplomů. “Školy si neumí poradit se zahraničními diplomy, chtějí průměrovat, takže pokud tam nejsou stejné kolonky, tak jim to hlava nebere, asi chtějí být ke všem spravedlivý, ale takhle to nefunguje.” Jako velmi přínosný počin je pak v této oblasti vnímán přípravný kurz češtiny mezi základní a střední školou, který díky projektu organizuje jedna z NNO a díky kterému by se mohl vyřešit problém se standardizovanými přijímacími zkouškami. Zřízení kurzu si pochvalují jak studenti sami, tak i rodiče a učitelé. Zároveň je NNO pro rodiče institucí, kterou si nespojují s žádnou represí ani kontrolou a jsou ochotni se v komunikaci s ní více otevřít. I přes tento fakt si učitelé k NNO zatím cestu hledají. Většinou s ní řeší jen konkrétní složitější případy nebo tam žáky posílají na kurzy češtiny. Nicméně dle pracovníků NNO se to díky práci jejich terénního pracovníka, kterýna Praze 12 působí již 2. rokem začíná zlepšovat.
“Už se to docela uchycuje, už se o tom dozvídají i lidé a i si to mezi sebou řeknou a kontaktují mě i ti samotní rodiče a zároveň i učitelé. Já věřím komunitnímu modelu v místě a mít tam ty sítě, znát se s těma lidma ve školách, na úřadě, v neziskovkách, zároveň tam mít mezi
samotnýma klientama nějaký kontakty a mít tam na co navazovat - to vše přidává na efektivitě.” Z výpovědí rodičů-cizinců je zřejmé, že o činnosti NNO, především Meta o.p.s, a zejména pak jejich terénního pracovníka, rodiče dobře vědí a jejich služeb využívají. “Když máme nějaký problém, něco potřebujeme, tak jdeme do Mety. No a i oni sami se občas ozvou a volají.”
3. NEFORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ŽÁKŮ Perspektiva rodin cizinců: rodiče a děti Neformální vzdělávání dětí je v našem sociokulturním prostředí běžnou součástí našeho života. Když se řekne volný čas, většinou si pod tím všichni představíme zhruba to samé. Jaká je ale perspektiva volného času u cizinců? Opět záleží hodně na prostředí, ze kterého k nám cizinci přišli. Pokud pochází z podobného sociokulturního prostředí, jejich vnímání volného času je hodně podobné tomu našemu. Například ukrajinský chlapec reagoval na otázku “Co je pro tebe volný čas?” takto: “Zábava, že můžu dělat co chci.” Naproti tomu například cizinci přicházející z Vietnamu či Nepálu vnímají volný čas jako prostor, který je třeba využít k rozvoji nějaké kompetence či znalosti. Takto na otázku “Co je pro tebe volný čas?” reagovala vietnamská dívka:
U této skupiny cizinců pak při výběru volnočasových aktivit záleží na tom, do jaké míry jsou děti integrovány do našeho sociokulturního prostředí a tedy do jaké míry je ovlivnil náš přístup k trávení volného času. Z konkrétní perspektivy vnímání volného času pak pramení i preference, s jakými jednotliví cizinci neformální vzdělávání využívají. Dalším faktorem, který výběr volnočasových aktivit ovlivňuje, je úroveň znalosti českého jazyka, jednak kvůli komunikaci v rámci aktivity, ale především kvůli získání informací, že vůbec takové možnosti jsou. Pro představu zde uvedeme konkrétní příklad. Vietnamská dívka, která se tady narodila, chodí na klavír, dochází tam od první třídy a moc jí to nebaví. Aktivitu ji vybrali rodiče. “Rodiče si myslí, že Asiati jsou povětšinou hodně nadaní na hudbu a rodiče chtěli, abych chodila na klavír, tak jsem se rozhodla, že tam budu chodit, ale moc mě to nebaví. Kroužek klavíru mi našli rodiče, sice moc česky neumí, ale zadali na internetu klavír Praha a tak to našli.” Zároveň ovšem právě proto, že tato dívka se narodila v ČR, je její jazyková bariéra nulová, protože česky se naučila už ve školce, takže má české kamarádky. Ty chodí na aerobik a ona si sama vybrala, že bude chodit s nimi, což jí rodiče umožnili. Jiná dívka stejného věku, též Vietnamka, přišla do České republiky až na druhém stupni, přičemž ona ani její o dva roky mladší sestra do žádného kroužku nechodí. Takto se k jejím volnočasovým aktivitám vyjádřila její matka: “Holky nechodí na žádné kroužky (čeština pro cizince, kam dívky chodí není vnímána jako volnočasová aktivita - poznámka výzkumnice) a dcery jsou podle ní plaché. Oni jako rodiče se je v tom snaží podporovat, otec je zapsal na cvičení, ale byly jen párkrát a pak už nechtěly. Dozvěděli se o tom ve škole a přes kamarádky holek, které už tam samy chodily. Ona chtěla, aby holky chodily na nějaký sport, aby mohly kamarádit s ostatními a také zlepšit fyzičku.” (tlumočeno z vietnamštiny překladatelkou) Cizincům, kteří mají větší jazykovou bariéru, chybí v mnoha případech vůbec možnost se o existenci kroužku dozvědět. Nevědí, kde informace hledat a nebo jim nerozumí. Nevědí, jak celý systém funguje. Rodiče nevědí, proč by své dítě měli do nějakého kroužku posílat nebo jak tam dítě zapsat. Často si děti přinesou domů informace o nabídce kroužků ve škole, ale opět většinou v češtině a pokud není nikdo z rodiny dostatečně jazykově vybavený nebo nejsou schopni si informace nechat přeložit od kamarádů, informace přijde vniveč. Někteří rodiče poznamenali, že by jim stačilo, kdyby byly tyto informace v jejich jazyce online, což se nezdá být tak nesplnitelné. Zároveň je třeba zdůraznit, že nejde jen o informaci samotnou - fotbal ve středu od 17h - ale jde i o to rodičům vysvětlit, co takový kroužek může jejich dítěti přinést a proč by
speciálně pro jejich dítě bylo třeba užitečné, aby se ho účastnilo. Tato skutečnost je navíc ještě podtržena faktem, že cizinci oddělují učení/doučování se českého jazyka a ostatní kroužky. Nejsou si vědomi, že kroužky a volnočasové aktivity obecně ovlivňují učení jazyka a jak to je propojené a jak úzce jedno s druhým souvisí. Většinou jsou si vědomi, že když dítě chodí na kroužek, že ho to rozvíjí v nějaké aktivitě, schopnosti či kompetenci, získává tam kamarády a pomáhá mu to v integraci. Ovšem toho, jak moc jim to pomáhá s učením se češtiny, si tolik vědomi nejsou. Když tedy mají pocit, že se dítě musí naučit/ zlepšit v češtině, začnou hledat doučování či kroužky češtiny. Nenapadne je, že by na to mohli jít přes zájmové aktivity. Časté pak je, že pokud už se pro nějaký kroužek rozhodují, tak vybírají většinou sport či jinou fyzickou aktivitu, při které necítí tolik potřebu znalosti českého jazyka. Vedle bariéry jazykové se ve výpovědích cizinců objevily i další překážky, které jim komplikují zapojení se do volnočasových aktivit. Jednou z bariér je nedostatek času. Rodiče nemají čas zjišťovat informace, nebo neví kde je zjistit, nebo pak neví, jak děti přihlásit. Dále jsou zde důvody z hlediska dojíždění - rodiče nemají čas děti dopravovat na kroužky pokud jsou vzdálené od místa, kde bydlí, chodí do školy či pracují. Proto jim velmi vyhovuje, když jsou volnočasové aktivity navázané na školu a ideálně zdarma nebo finančně dostupné. Škola jako organizátor volnočasových aktivit pro ně představuje krom úspory času s dopravou dětí, také relativně známé prostředí a institucionální zázemí, které už je “prověřené”. Finance jako bariéru nikdo z rodičů nezmiňoval. V rozhovorech s rodiči jsme zaznamenaly, že z jejich strany není dostatečná motivace, aby dětem kroužky zajistili, protože jim chybí pochopení toho, jak moc jsou důležité pro integraci jejich dětí, ale hlavně i pro jejich učení se jazyku. Rodiče vnímají jako prioritu školu a předpokládají, že když budou děti chodit do školy, tak to stačí a že takto oni jako rodiče už udělali dost - že dětem zajistili přístup k “dobrému vzdělání” v Čechách. Tam jejich úkol a cíl končí, přičemž pak vnímají, že ostatní už je na škole, tedy především, aby jejich děti naučila česky. Perspektiva českých škol a institucí Jak už psala ve své studii před 4 lety Vojtíšková, na jazykové pokroky dětí cizinců, které učitelé zaznamenávají, má podle nich vliv mimo jiné také to, když děti chodí na doučování češtiny, do družiny nebo do kroužků 4. Všichni zástupci institucí, se kterými jsme hovořili, se shodli na tom, že využívání volnočasových aktivit má na cizince příznivé dopady a to ať už jde o kroužky obecně nebo češtinu pro cizince. Volnočasové aktivity jsou u dětí velmi důležité a často podceňované. Podle pracovníků NNO jsou dobrým 4 Vojtíšková
(2012).
nástrojem jak pracovat s motivací dětí, tak i se začleněním a učením se jazyka. Podle jejich zkušenosti děti cizinců často zažívají pocit vykořeněnosti a celkové nespokojenosti se svou životní situací. Nemají kamarády, začleňování, učení se nového jazyka a celkové sžití se s tímto prostředím jim dělá hlavně na začátku velké problémy, ale když dostanou možnost dělat něco, co je baví a v prostředí s vrstevníky, se kterými i přes určité bariéry mohou něco sdílet a začít se přátelit, tak to velmi pomáhá nastartovat integraci. Děti si tak vytváří mnohem intenzivnější a kvalitativně hlubší vztahy než ve školním kolektivu. Navíc, jak se všichni dotazovaní shodli, interakce v rámci zájmového kroužku velmi pomáhá v učení se českému jazyku. “Argumenty k tomu, aby se děti účastnily volnočasových aktivit jsou jasné - aktivní používání jazyka ve skutečných interakcích a ne jen učení se jazyku z učebnice, vytváření sociálních vazeb, porozumění světu za hranicí rodiny.” V otázce bariér, které brání dětem cizinců navštěvovat volnočasové aktivity, se pak výpovědi zaměstnanců NNO a učitelů lišily. Učitelé nevnímají velké rozdíly ve využívání volnočasových aktivit u rusky mluvících žáků v porovnání s těmi českými. Kde si ovšem všímají zásadního rozdílu, je u dětí jejichž rodiče přichází z Asie, tedy především u Vietnamců a Číňanů. Tyto děti, pokud zde nežijí od narození, na kroužky příliš nechodí a učitelé se domnívají, že to je proto, že rodiče jsou ambiciózní a dětem hledají pouze doučování školních předmětů či jazyka, a nebo že je zkrátka krom povinných školních povinností nic dalšího nezajímá. Někteří se též domnívají, že to je kvůli tomu, že děti vietnamských rodičů jim musí po škole pomáhat při jejich podnikání. “Vietnamské rodiče zajímá jen to, co je ve škole povinné, ostatní věci svým dětem nedoporučí, pro ně je hlavní najedl si se, co máš do školy - uč se a maximálně chodí na jazyky. Taky dost z nich hlavně těch vietnamských, mám podezření, že pracuje, pak jsou unavený, ale není to jak prokázat.”
Většina z učitelů je přesvědčena, že oni pro propagaci volnočasových aktivit dělají maximum, že distribuují informace a poskytují rodičům doporučení, ale většina toto dělá opět jen v češtině nebo maximálně jednou na začátku školního roku skrze překladatele na osobní schůzce s rodiči.
Narozdíl od nich pak zaměstnanci NNO popisují situaci kolem kroužků v hlubším kontextu. Zásadní otázkou podle nich je, jak moc tomu rodiče rozumí. Pro některé rodiče je to srozumitelné, hlavně pokud jsou z podobného kulturního prostředí, zde je tedy shoda s učiteli. Pokud to ovšem v jejich prostředí není běžné, tak nevědí, proč by tam své děti měli dávat, proč by tam ony měly trávit volný čas, max. jim zaplatí doučování, ale nebudou je dávat na zájmové kroužky. Je tedy potřeba vysvětlovat. “Důležitost kroužků vysvětlujeme - že krom toho, že se učí, protože je tam velký tlak na to, aby se učily a dělaly úkoly a pak pomáhaly v nějakém rodinném byznyse. Tedy ze strany rodičů je velký tlak na výkon. Tak říkám, že tady to funguje trochu jinak, že je dobrý, aby děti měly volný čas a mohly se rozvíjet v tom, co je baví. A pak, aby se dostaly do kolektivu českých dětí i mimo školu a měly potřebu rozvíjet to, že se domluví česky. A když jsou ty děti otrávený a nebo zlobí, tak pak rodičům říkám, že je potřeba, aby měly něco svýho.” Podle jejich zkušenosti rodiče cizinci většinou nemají informace, proč je to dobré dávat děti do kroužků, tím spíše pokud nemluví dobře česky. Pak se k nim tyto informace nedostanou, neprobíhá kolem toho dle pracovníků NNO žádná “osvěta”. Vnímají, že u nás je běžné, že volný čas je organizovaný a odborně vedený, ale pro migranty toto může být zcela nové téma. Například koncept letních dětských táborů nechápou vůbec, ty jsou přitom pro integraci jejich dětí velmi vhodným nástrojem. “Informace o volnočasových aktivitách se k rodičům nedostanou, pokud jim to neřekne někdo ve škole nebo my, tak nevědí. Někdy si to dokážou říct i mezi sebou rodiče. Ani ze strany lidušek nebo DDM není aktivní snažení, že by materiály přeložili a těží z toho, že je velká poptávka, takže nepotřebují. Stejně příměstské tábory - nevědí o tom a tak to nevyužívají. Byly snahy o to, aby se to zlepšilo, ale nic se ze strany DDM ani lidušek nezměnilo.
Hlavními bariérami v účasti na volnočasových aktivitách jsou pak podle NNO jazyk, nedůvěra v provozovatele, absence smyslu celého konceptu “kroužků”, peníze podle nich nebudou nejzásadnější bariérou. Určitým specifikem jsou pak kroužky v rámci konkrétní cizinecké komunity, které ale neplní ani jednu z hlavních funkcí, neboť nenutí děti mluvit česky a zároveň tedy ani k integraci s vrstevníky z většinové populace. Takto se k těmto typům kroužků vyjádřila překladatelka z dané cizinecké komunity. “Problém s kroužkama v Sapě je, že jsou neefektivní, doporučila bych, aby byly mimo, na to učení musí vypadnout ze Sapy, tam se nikdy česky nenaučí. Děti by měly jezdit na tábory, chodit do oddílů a účastnit se víkendových akcí a programů.”
4. VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH Perspektiva rodin cizinců: rodiče a děti Vzdělávání dospělých bylo dlouho okrajovým tématem v diskusi nad integrací cizinců. Nicméně se ukazuje, že je to téma stejně, ne-li více důležité a že je mu třeba věnovat pozornost. Jak už jsme zmínily výše, je to právě rodina a její sociální vazby v novém prostředí, která má jeden ze zásadních vlivů na hladký průběh integrace dětícizinců do naší společnosti. Na začátek bychom rády přiblížily situaci cizinců z třetích zemí, kteří do ČR přichází, protože právě oni jsou nejvíce zastoupeni i na Praze 12. Jejich rozhodnutí k odchodu do České republiky většinou motivují vyhlídky na lepší budoucnost pro ně a jejich rodinu. Často se zadluží, aby si mohli cestu k nám vůbec dovolit, jeden z členů musí opustit svou rodinu a nejdříve vydělat dostatek peněz, aby i ostatní členové mohli přijet. I poté žijí pod neustálým tlakem, že musí vydělávat dostatek, aby nebyli posláni zpět. Nejde jen o tlak institucionální, ale také sociální. Tito cizinci často během návštěv své rodiny v původní zemi předstírají, že se jim daří velmi dobře, aby před ostatními ukázali, že v naší zemi uspěli. Tuto situaci hezky popsala tlumočnice, jejíž rodiče si touto životní zkušeností sami procházejí: “Rodiče mají obchod. Makají furt. Česky v podstatě neumí. Jednou za rok jedou za příbuznými do Vietnamu. Tam se ukazujou, ohání se českýma slovíčkama, aby to vypadalo, že umí česky. Vozí spoustu dárků, aby to vypadalo, že se jim daří dobře. Ještě doteď funguje ve Vietnamu mýtus, lidi se navzájem klamou, ti, co přijíždí z Čech, jak je to skvělé, jak si mohou vydělat, ti doma na to skočí a chtějí jet a stále odjíždí další. Přitom
tak půlka Vietnamců, co tu žije se má celkem bídně. Makají nonstop, zde jsou pod neustálým tlakem, že musí hodně vydělávat, jinak je vyhodí, jak budou pak doma vypadat. Navíc si většinou na cestu sem půjčili, takže jsou zadlužení, proto pracují 7 dní v týdnu a nemají žádný volný čas, hlavně ti co mají obchody a večerky.” Z výše popsané situace pak pramení hlavní faktory, které ovlivňují přístup cizinců ke vzdělávání. Prvním faktorem je nedostatek volného času. Většina nově příchozích se snaží okamžitě najít práci, většinou jde o práci nekvalifikovanou, bez nutnosti znát český jazyk. Někdy mají i více takových zaměstnání, aby byli schopni pokrýt náklady na své základní potřeby. V práci pak tráví i 7 dní v týdnu.
Dalším faktorem, který zásadně ovlivňuje možnosti vzdělávání, je znalost českého jazyka. Ve spojení s nedostatkem volného času se tak cizinci dostávají do uzavřeného kruhu. Musela hned najít práci, protože si na cestu půjčila, takže se nemohla učit česky, potřebovala peníze. Začala jako výpomoc v obchodě prodávat oblečení. Sehnala si to přes přátele. Kdyby náhodou měla volný čas, který tedy nemá, tak by se chtěla naučit česky, aby tady mohla mít trvalý pobyt a mohla přivézt svou dceru. (přeloženo z vietnamštiny překladatelkou) Cizinci vnímají velmi silně bariéru, kterou jim neznalost češtiny způsobuje. Nedostávají se k nim informace o možnostech vzdělávání, které jsou jen v češtině. Ke komunikaci s českými úřady či institucemi musí platit překladatele a celkově jsou kvůli neschopnosti se dorozumět izolovaní. Míra neschopnosti porozumět novému prostředí je do značné míry ovlivněna zemí původu cizince. Z čím odlišnějšího sociokulturního prostředí cizinec pochází a čím více se liší jeho mateřský jazyk od češtiny, tím silnější jsou tendence se uzavírat do své rodiny či komunity. Tuto izolovanost vlastní rodiny výrazně vnímají děti, kterým se do nového prostředí podařilo integrovat. Takto popisuje situaci ve své rodině jedna ze žákyň, která se už v ČR narodila.
“Rodiče nikam nechodí, ve volném čase doma relaxují. Češtinu se učila mamka od táty a táta nevím. Ale neumí jí. Táta byl na začátku v Polsku a pak tady a pak sem přivezl mámu se ségrou … Rodiče mají jen vietnamské přátele.” Námi dotazovaní rodiče, na otázku co je pro ně volný čas, reagovali většinou, že žádný volný čas nemají. Jejich hlavní činností je práce. Pokud mají po práci nějaký čas, věnují se rodině, a to i přesto, že ve své zemi byli ve volném čase aktivní. “Nemá tady ani čas na přemýšlení, ve Vietnamu se zapojovala do spousty aktivit, kdokoliv zavolal, tak se přidala, třeba i organizovala charitativní akce atd. … tady volný čas nemá. Pouze chodí do práce každý den a stará se o syna.” (přeloženo z vietnamštiny překladatelkou) Rodiče často uváděli, že své děti doma učí praktické věci jako je vaření tradičních jídel nebo se snaží o udržování mateřského jazyka a to obzvláště u dětí, které se tu narodily a mají tendence jako hlavní jazyk používat češtinu. Kvůli vlastní jazykové bariéře pak tito rodiče jen složitě hledají informace, využívají většinou přátele či placené služby z komunity a to především ve věcech týkajících se jejich dětí, ať už jde o vyřízení pobytu nebo třeba výuku češtiny. To, jak kvalitní služby a vzdělání jsou cizinci schopni takovýmto způsobem získat, je druhá věc. Takto svou situaci popsala jedna z respondentek. “Na začátku nejvíce pomohli mi přátelé. Paní učitelku češtiny sehnala pro syna jsem tak, že dala inzerát na internet 5 dozvěděla se o ně od kamarádů, je to pro lidi, co neumí vůbec česky. Je tam zaměstnání, služby …” O službách zaměřených na cizince, které nabízí NNO, se většinou dozvídají rodiče až skrze vlastní děti, které dostanou informace o dostupných možnostech ve škole. K těmto institucím, pokud už se s nimi setkaly, rodiny vyjadřují důvěru, s jejich službami jsou spokojené a v případě potřeby necítí ostych je kontaktovat. “Před tím jsem to nevěděla, ale teď už vím o METě a je tam i telefon, tak bych zavolala tam. Dozvěděla jsem se to přes syna. Takže to by bylo nejjednodušší, jak získat informace.”
5
Jedná se o internetovou stránku www.raovat.cz.
Celkově lze říci, že největším problémem je nedostatek volného času. Samozřejmě je možné namítat, že kdo chce, čas si najde, ale dle výpovědí rodičů jsou i večerní kurzy pro ně těžko dosažitelné kvůli péči o rodinu. Jako zajímavá alternativa se jeví možnost kurzů online, které by alespoň částečně mohly pomoci odstranit bariéru v podobě nedostatku času, protože je lze “navštěvovat” v jakoukoliv dobu a respektují tak více potřeby, které cizinci mají. “Ona se učí češtinu online, na ostatní nemá čas, jiné aktivity nenavštěvuje – večerní kurzy sice byly, ale má 3 děti a musí se večer o ně postarat.” (přeloženo z vietnamštiny překladatelkou)
Perspektiva českých škol a institucí Výše popsanou situaci reflektují ve svých výpovědích též zástupci institucí. Co se škol týče, tak je možné zaznamenat určité rozdíly v jejich přístupu k rodičům cizincům. Některé školy se snaží systematicky distribuovat informace o škole a jejích aktivitách či povinnostech pro žáky v cizích jazycích. Nabízí též individuální schůzky na začátku školního roku s možností využití tlumočníka. Tyto služby jsou rodiči v menší či větší míře využívány, dle subjektivního hodnocení učitelů však opět záleží hodně na tom, z jakého sociálně-kulturního prostředí rodiče pochází. Zároveň pokud jim nefunguje tato varianta snaží se vazbu mezi rodiči a institucí aktivně podpořit neformálními akcemi. “Kolegyně na 1.stupni napadlo v družině, jak mají dílny, tak odchytávat rodiče, co si jdou pro své děti a “pojďte si udělat s námi věnec” třeba před Vánoci a jim je blbý říct ne a takovýma aktivitama je zapojujeme … štrůdlování, zahradní slavnosti, sportovní akce … je to požírač času, ale má to smysl, oni přijdou, chtějí se podívat … ale schůzky to řeknou akorát neumím česky, tak si to tu odsedí a nemají z toho nic. Ale když se vtáhnout do těch aktivit, tak se vrací, chtějí vidět své děti a pomáhá to.” Jiné školy sice deklarují, že dělají maximum pro to, aby se informace o možnostech vzdělávání dostaly i k cizincům, nicméně hned v další větě dodávají, že oni informace šíří pouze v českém jazyce a že je potřeba, aby se cizinci češtinu naučili, pokud se chtějí integrovat. Zde pak nastává problém mylného předpokladu, že pokud informaci cizinec dostal, i když jen v češtině, tak ji má a rozumí jí. Tuto situaci hezky reflektovala překladatelka.
“Info visí na nástěnce, tak rodičům se řekne, že tam je info. Taky když je tam něco nového, tak oni si to vyfotí a pak to dají někomu přeložit. Pokud nevědí, tak si nevšímají a nevědí, co se děje. Také někdy posílají emailem, to je také dobré. Info je srozumitelné, ale to aby se to info k nim dostalo, o to jde. Je to oboustranné, když se chce, tak to jde.” Problém ve strategiích šíření informací týkajících se vzdělávání mezi cizince zaznamenali také pracovníci NNO. Dle jejich zkušeností je nabídka možností dalšího vzdělávání obecně skvělá, ale většina institucí není připravena na to, že přijde cizinec, který neumí česky. Je to podle nich vidět na tom, jak tyto instituce dávají vědět o svých aktivitách, jakým způsobem informace šíří a v jakém jazyce pak akce realizují.
Pracovníci NNO se v této oblasti snaží především o zprostředkování češtiny pro cizince. Jejich zkušenost je taková, že dospělí cizinci, kteří k nim přichází, většinou hledají služby pro svoje děti a o vlastním dalším vzdělávání nepřemýšlí. Zaměstnanci NNO se snaží rodiče informovat a obeznámit je s možnostmi dalšího vzdělávání, ale dle jejich zkušenosti rodiče zpravidla neumí česky a nemají čas. V současnosti tedy kromě češtiny pro cizince jiné vzdělání nabízí většinou jen v situaci, kdy rodiče mají nějaké odborné vzdělání z původní země. V tom případě s nimi zkouší diskutovat, jestli by se nechtěli k něčemu podobnému vrátit tady v ČR, nechat si uznat vzdělání nebo třeba udělat rekvalifikační kurz, zkrátka se jim nějakým způsobem snaží pomoci vrátit se k oboru, který je zajímá a mají v něm zkušenosti. Na druhou stranu ovšem také podotýkají, že když přijdou rodiče s dětmi a sami o poradenství ohledně svého vlastního případného vzdělání neprojeví zájem, tak se jich nijak cíleně nevyptávají. Co se zaměstnancům NNO velmi osvědčilo jako zajímavý integrační prvek, který pomáhá cizince seznamovat se specifiky české kultury jsou jednorázové tematické večery či výlety. Účast na nich nevyžaduje žádnou pravidelnost a zároveň to nejsou akce
primárně jen pro cizince, účastní se jich i Češi, což je podle NNO klíč k úspěchu. Jediný problém pak vidí v možnostech financování takovýchto programů, protože mnoho grantů je vázáno pouze na cílovou skupinu cizinců, což brání účasti majoritě a dochází tak paradoxně k další izolaci cizinců. Řešením, které pak v takových případech funguje je dobrovolnická práce. “Jde to a chodí tam i Češi a je to dobrý, když to nejsou aktivity jen pro migranty, je to ale pak neduh toho financování, kde je cílová skupina migrant. Líbí se mi, když to jde bez projektů třeba dobrovolnicky, tak to je fajn.” Na jednoduchém příkladu právě s dobrovolnictvím pracovníci NNO vysvětlili, jak může být pro cizince složité pochopit například koncept dalšího vzdělávání či aktivního trávení volného času, což jsou kategorie, které jsou pro nás naprosto jasné a v našem sociokulturním prostředí podporované. To ovšem neznamená, že tomu tak je i v jiných zemích. Když se automaticky předpokládá znalost určitého kontextu či kategorie, často vyvstane problém, protože tato znalost je kulturně podmíněná a pro cizince může být zcela nesrozumitelná.
“Koncept dobrovolnictví je pro cizince také nepochopitelný, že někdo dělá něco zadarmo a ve svém volném čase. Migranti mají zkušenost a mají ji ukotvenu, že musí vydělávat, jinak je tady odtud rychle vypakujeme. Jsou pod neustálým tlakem pokud ty příjmy nejsou takový, že by jim přebýval volný čas to vůbec, tak pokud nějaký volný čas mají, tak se jim zdá absurdní, že by ho měli někomu a ještě zadarmo věnovat.” Proto pak může na cizince dobrovolnictví působit nedůvěryhodně a nemusí tudíž být efektivním nástrojem v řešení otázek týkajících se integrace cizinců. Pracovníci NNO doufají, že se informovanost cizinců zlepší se vznikem nového informačního rozhraní. Pod magistrátem hl.m. Prahy nyní vzniká web k integraci cizinců, kde bude i jedna kapitola týkající se volnočasových aktivit. Zde bude pro cizince představen koncept a zároveň i možnosti volnočasových aktivit v různých jazycích. Web by měl být spuštěn pravděpodobně do konce tohoto roku. Podporou vzdělávání dětí i dospělých cizinců se také výrazně zabývá samotná městská část Praha 12 a její odbor školství. Opakovaně se jim podařilo sehnat finance na konkrétní projekty ve spolupráci s NNO, průběžně nabízejí vzdělávání v této oblasti i pro zájemce z řad učitelů či organizují podpůrné integrační aktivity jako například festival “Země my”. Co by rádi ještě více podpořili, je komunikace úřadu s rodiči. Přáli by si, aby
se na ně rodiče cizinci obraceli stejně jako ti čeští. Domnívají se totiž, že rodiče cizinci jistě něco potřebují, ale neumějí si o to sami požádat. Vhodnou funkční strategii vidí v možnosti přiblížit se k rodičům skrze jejich děti, ale jsou si vědomi toho, že je třeba neopomíjet ani bezdětné cizince a zamýšlet se nad vhodnými aktivitami pro ně. Jisté rezervy je možné spatřovat v nevyužití měsíčníku, který tato městská část vydává, k informování cizinců o těchto aktivitách v jejich jazyce.
5. ZHODNOCENÍ A DOPORUČENÍ Pokud bychom měly zhodnotit zjištění vyplývající z našeho výzkumu, pak se jako zásadní v celé tématice jeví míra integrace cizince do našeho sociokulturního prostředí. Procesem integrace si prochází každý cizinec a tento proces ovlivňuje ve vztahu k tématice vzdělání několik faktorů: 1. jazyková vybavenost cizince a rychlost, s jakou je schopen se češtinu naučit a jaké úrovně je v ní ochoten dosáhnout 2. sociokulturní prostředí, ze kterého cizinec pochází 3. početnost vlastní komunity a s tím související možnosti zajištění vzdělávání a služeb vlastními silami Všechny tři faktory spolu úzce souvisí. Jak bylo popsáno výše rodiny cizinců přicházejí do České republiky bez znalosti českého jazyka. Jejich životní situace jim jako prioritu určuje hledání zaměstnání, a to takového, kde nepotřebují češtinu. Zaměstnání jim zabírá většinu jejich dne, nezbývá jim čas ani na kurzy češtiny pro cizince ani na jakékoliv
další vzdělávání, pokud se nejedná o povinnou školní docházku pro jejich děti. Cílem je pro ně plnit požadavky státu, aby zde mohli zůstat a co nejdříve přivézt i ostatní členy rodiny, pokud tak ještě neučinili. Většinu času tráví v krajanské komunitě, kde shání informace a využívají služeb. Ti, kteří pochází z podobného sociokulturního prostředí, tedy v případě Prahy 12 Ukrajinci a Rusové, se u nás zorientují poměrně rychle, komunikace v českém jazyce pro ně také není zásadním problémem, a i když využívají služeb a možnosti vzdělávání ve vlastní komunitě, jejich integrace do českého prostředí je poměrně plynulá. Rodiče jsou ve vztahu k institucím aktivní, děti využívají volnočasové aktivity ve srovnatelné míře jako ty české. Děti, i když jsou třeba ve školním kolektivu terčem posměšků kvůli svému původu, jsou schopné si nalézt jiný kolektiv například v podobě sportovního klubu, kde svými dovednostmi vynikají a jejich rozdílnost se smývá. Jinak je tomu u cizinců, kteří přichází ze zcela odlišného sociokulturního prostředí, v případě Prahy 12 jde především o Vietnamce a Číňany. Jejich orientace v našem sociokulturním prostředí je velmi omezená, hlavní bariérou je neznalost češtiny. Mají tendenci se zcela uzavírat do vlastní komunity, vůči institucím jsou pasivní a ke komunikaci s nimi využívají prostředníky či své děti, které se česky naučily. Míra využívání volnočasových aktivit dětmi hodně záleží na faktu, v jakém věku se začaly do našeho sociokulturního prostředí začleňovat. V čím pozdějším věku začala integrace, tím vyšší je tendence následovat praktiky rodičů a uzavírat se do vlastní komunity, která je v této lokalitě a jejím okolí natolik početná, že pokryje většinu jejich potřeb. Zároveň je také důležité, jakým způsobem se podaří přínosnost aktivně stráveného volného času vysvětlit jejich rodičům, pro které je koncept našich “kroužků” a jeho užitečnost pro jejich děti ne zcela srozumitelný. Shrneme-li konkrétní problematické momenty, které se v začleňování cizinců v oblasti vzdělávání ukazují, jsou jimi:
/ nedostatečná znalost českého jazyka /
/ nedostatek informací o vzdělávacích právech a možnostech / / nedostatek informací o vzdělávacím systému / / nedostatečné porozumění českému sociokulturnímu prostředí / / nedostatečné porozumění sociokulturnímu prostředí cizinců / / nedostačující sociální sítě cizinců / / status cizince / / odlišnost dokladů o dosaženém vzdělání v zahraničí / / standardizované přijímací zkoušky na střední školy / / neustálý tlak na finanční zajištění / / nedostatek volného času cizinců-rodičů / / zapojení do školního kolektivu / / nedostačující komunikace školy s rodiči /
Co se v procesu integrace v oblasti vzdělávání jeví jako důležité vnímat, co za nástroje a metody se osvědčuje používat a bylo by užitečné v nich pokračovat anebo je zavést:
/ aktivní zapojení cizinců skrze neformální akce (festivaly, sportovní dny, besídky), kde je možné navázat kontakt, vzájemně se poznat a vést dialog /
/ informovat o veškerých aktivitách, které se cizinců týkají a mohou je využít, v jejich mateřském jazyce / / nespoléhat na to, že když cizinci informaci dostanou v českém jazyce, že si překlad zajistí anebo že informaci rozumí / / pro zprostředkování komunikace mezi institucemi (úřad, školy, NNO) a cizinci využívat terénních pracovníků či asistentů jazykově vybavených na styk s cizincem, kteří jsou spojovacím článkem mezi všemi aktéry a dokáží oběma stranám zprostředkovat perspektivu té druhé a předejít tak v mnoha případech chybným předpokladům či nedorozuměním / / zřízení trvalého komunitního centra/poradny zastřešující všechny potřebné služby zprostředkované asistenty pro cizince na jednom místě / / ve školách zapojovat žáky cizince do školních projektů a aktivit, kde mohou vyniknout nezávisle na tom, odkud jsou a jak dobře ovládají češtinu - sami žáci oceňují rovnocenný přístup, který nijak nepodtrhává jejich původ či odlišnost / / i když se učitelům může zdát, že integrace žáka probíhá bez problémů, ten se minimálně ze začátku ve škole cítí sám a nepřijatý kvůli neznalosti českého jazyka a svému původu - aktivní přístup učitelů je tedy důležitý i tam, kde na první pohled nevidí problémy / Na závěr bychom tedy rády shrnuly některá zásadní zjištění a přidaly doporučení, která by dle naší analýzy mohla k řešení problémových momentů ve vzdělávání cizinců přispět. V mnoha případech pramení neporozumění z toho, že ani jedna strana netuší, jak se to se vzděláváním cizinců má legislativně. Jak nám mimo jiných potvrdila například vietnamská překladatelka, vietnamští rodiče vůbec nevědí, na co mají právo a nejsou zvyklí, že by ho měli prosazovat. Učitelé dost často netuší, jak jsou cizinci pocházející ze zemí mimo EU znevýhodněni v možnostech k přístupu ke vzdělávání oproti cizincům ze zemí EU, azylantům, případně českým občanům, tedy že nemají stejná práva a přístup ke státnímu vzdělání. Také si nejspíš často nejsou učitelé vědomi kulturních odlišností, které cizincům rodičům dávají jiné kompetence a přístupy v řešení vzdělávání jak dětí, tak sebe samých. Z toho vzniká oboustranné neporozumění a často pak i rozčarování a “pohoršení” nad praktikami druhé strany. Učitelé chtějí po rodičích něco, co neumí, čemu nerozumí. Rodiče předpokládají určité chování vzdělávacích institucí, ovšem tyto předpoklady se
často zakládají na znalosti prostředí, z kterého pocházejí a tak jsou často v rozporu s realitou českou. Prvním krokem ke změně je tedy změna způsobu a formy sdílení informací týkajících se vzdělávání. Ideální formou jsou
informace v jednotlivých jazykových
mutacích, které jsou dostupné online a v tištěné podobě například formou pravidelné přílohy lokálního měsíčníku. Tyto informace by měly být doplněny osobním vysvětlením ze strany učitelů, vedoucích daných kroužků či pracovníků NNO. Jako důležitá se ukázala také možnost pravidelných konzultací, jakési úřední hodiny pro cizince za přítomnosti překladatele, pokud je třeba. Zcela zásadní je pak komunitní rozměr celého tématu, kdy se jako nejjefektivnější ukázala kontinuální práce koordinátora z NNO v terénu. Ten po určité době zná všechny zúčastněné strany, orientuje se v jejich problémech a je schopen dialogem přispět ke vzájemnému porozumění, jakémusi kulturnímu překladu mezi jednotlivými stranami. Vzájemné porozumění a otevřený dialog podporují také akce komunitního typu - festivaly, besídky, sportovní dny atd. - veškerá neformální setkání organizovaná vzdělávacími institucemi či NNO, která jsou příležitostí k setkání a vzájemnému poznávání. Pomyslnou pomocnou rukou by mohla být také inspirace ze zahraničí, například z německého či americké modelu integrace by jistě bylo možné vybrat a naším podmínkám přizpůsobit určité strategie v oblasti vzdělávání cizinců.
6. ODKAZY Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Kde v Praze bydlí cizinci , Mejstřík J., Praha 2013, ISBN: 978-80-87931-05-9 VOJTÍŠKOVÁ, K. Vzdělávání dětí cizinců na pražských základních školách. Naše společnost. 2012(2).
