No title

ri;

L

ESKÉ KRITIKY

TÝŽ AUTOR VYDAL PROSTIBOLO DUŠE (VERŠE)

ARNOŠT PROCHÁZKA

ESKÉ KRITIKY

V PRAZE MCMXII

MODERNÍ REVUE 2

ANENSKÉ NÁMSTÍ

2

Autor pojal do tohoto soazku ze svých kritik vtšinou pouze takové, kde za píležitosti nkterého díla skizzuje stpiše povšechný ráz tvorby jeho pvodce, nebo kde se dotýká obširnji obecných otázek literárních a umleckých. Ježto pro podstatu vci samé nemohl se pidržeti poadu chronologického, uchýlil se k dobrodiní abecedy. V elo dal lánek, jenž nepozbyl napsán ped deseti roky dosud plné platnosti co do oné literatury, o kterou v bží, nikoli co do malíství: jediná vta o román a dramatu generace let devadesátých by vyžadovala dnes, kdy máme Manfreda Macmillena a Scarabea a kdy známe Césara Borgiu a Tristana, jiné stilisace. Závrem položil studii, mající thematem nejnovjší hesla a úsilí umlecká a literární. V dodatku pak pipojil autor dva lánky, psané na berlínské (Monatsschrift fiir neue Litteratur und Kunst) a paížské (L'Humanité Nouvelle) revue, ježto mu pipadalo, že mohou býti dobrým doplkem jeho eských kritik, podávajíce celkového obrazu a soudu pedevším po kladné stránce mladé literatury na pechodu století. Jinak platí o všech tchto pracích, co napsal v úvodních poznámkách ke svým knihám Meditace a Literární silhouety, prosi, by do nich nahlédl, kdo by si pál se informovati hlavn o jejich stránce formáln.

—a

—

tém

nm

—

i

PG

—

GENERACE se stídají jako listí a kvty na stromech. Hledíme na jejích vzpuení, vzrst a uvadání. Mají okamžiky, kdy záí v oslnivé nádhee svých nových, svžích a vonných barev. Jejích kvty se mní pak v živný plod a úrodné sém. Opadává zežloutlé a svadlé erstvé vyrstá, listí, rozleptané rzí smrti, proces se opakuje. Zažili jsme, zažíváme stídu umleckých generací. Každá pináší své cíle a snahy, názory a tužby, ideály živola a tvorby. Ta výraznji, ona neuritji. Ta vdom, ona nevyjasnn. Ta nastupuje bojovn, úton a dobyvan, ona pidružuje se tiše, pokojn a passivn. Mžete již dle prvních krok generace usuzovati, co pinésti. Jaká v ní sila. Co v ní kvasí a ve. Mnoho-li svého, obrodného chová v sob. Znamená-li budoucnost, v plném a obsažném, hlubokém a objímavém významu slova. bude-li jenom

Generace

A

A

mže

i

oslabeným, vyerpaným prodloužením zanikající pítomnosti. Slovem: nese-li nový život, bohatší a hojnjší, nové umní, bohatší a hojnjší, nebo pouze mdlé a neplodné epigonství. Jsme v truchle dob epigonství v eské literatue. Jako by její pdy byly vymrskány, bez šávy. Jako by dusivý, zžíravý prach zalehl všecku klíící zele. Picházejí do literatury stále noví lidé. Picházejí a mizejí, nenechávajíce stop. Kmitnou se ped vámi, matný a prchavý záblesk, a rozplynou se v temnu a prázdnu. Jejich slovo vyzní dut. Jejich gesto se koní

neplodn. Generace

let

devadesátých, kaceovaná, tupená 5

a vysmívaná literární generace, pišla s vážným, a prolínavým názorem na umleckou tvorbu, umní jí bylo životním, nejhlubším, osudným projevem, mla písná, ale opravdová ítka, byla vyzbrojena dvojím, eho jí nemožno upíti; erudicí a talentem. Jestliže se vyistil na as v umleckých síaerách v echách vzduch, stalo se tak zásluhou jejího kritického úsilí. Její zásluhou jest, dá-li se ješt i dnes, kdy mlhy vše hrozí zavaliti a dusno vše napluje, tu a tam vydechnouti voln a široce. Vyhnala nejkrásnjší, pyšné a štdré kvty v lyrice. Tato kapitola jest její nejradostnjší. štstí jí bylo dáno v prose, nedošla dosud k metám, které si vztyila. Ale toho nelze piítati vinou celku generace, toho nelze uvádti jako argumentu proti jejím snahám, pracím a soudm, jako nelze z povšechné prmrnosti eského dramatu uzavírati proti všem výkonm na tomto poli, nemožno vydupati, co samo nevzejde. Jisto je, že tato generace zvýšila nezvykle úrove eské produkce literární. Nebží mi však o ni. Mluvil-li jsem o ní, tož jenom dlouhým úvodem

tžkým

m-

Mén

—

—

a prpravou k struné otázce, na niž jest ješt kratší odpovd: jaké nové dary umlecké pi-

nesla nynjší, poslední a nejposlednjší generace? Žádné Zní to krut ... je to jako smrtící výstel, jako zoufalý \ýkik, ostrý a .

.

.

úsený, v hluché

pesn

.

.

.

tiši

.

.

.

Kdo dovede zodpovdti

otázku po tom, jaké jsou umlecké snahy nejnovjších píchozích do literatury, za jakým cílem jde jejich práce, co je hybnou pákou jejich úsilí? Jaká jest intensita jejich horoucnosti a vášn umlecké, jak velký jest jejich talent, jak obsáhlá jejich erudice? Jaké formy umní a života, vyšší a dokonalejší posavadních

jasn a

6

forem, jsou centrem, k nmuž se sbíhají všechny jejich city, myšlenky, kóny, všecka jejich tvorba? Není toho všeho. Máme generaci, která snad ani netuší možnosti podobných otázek. Která si jich na poátku své literární dráhy jist nepoložila. Která bezpen se nesnaží, by si je ujasnila, formulovala a zodpovídala. Která vešla do literárního života jako do taneního sálu nebo na sportovní závodišt. Která píše, že psáti jí iní zábavu. Že tak iní jiní. Že psáti lichotí její samolibosti, Ozve-li se z jejích kruh slovo, mající nátr seriosnosti a vážnosti, je to pouze ipernost, která dovede se opiiti ve všem a po všem. Z této neopravdovosti, z toho, že je tmto mla-

dým lidem literatura kratochvílí, ne osudnou nutností, vyplývá kupletový ráz velké ásti jejich produkt. Kuplet a pastiche. Tato generace zna-

A

mená úpadek, do

slova a celého významu. nad co nedošlo až dosud ani svého vrcholu! Všichni jako by nechtli nieho jiného než psáti a tisknouti své plody. Hlavní je vidti své jméno co nejhojnji a nejastji v listech. Lze-li, vydati co možno nejvíce »knih«. Založila generace tato kolik list. Ponejvíce byl jejich zánik rychlejší, než jejich zrození. Projdte skonený roník takového Srdce, takového Moto

úpadek

neho,

derního Života, list, založených práv pro tuto poslední generaci, o niž mi zde bží, list, jejichž

jediným programem je tisknouti pvodní práce, plody tchto nejmladších. Koho si zapamatujete z mladých adept í hlas zní vám v duši kde cítíte dech umní kde slovo, verš, jdoucí z podstaty bytosti, z jádra duše autorovy ., kde vidíte statenou odvahu za umleckým inem Slyšíte jenom dtské vrnní a vidíte pouze pestré litrnosti. Jdete pouští. to jest

,

,

,

,

,

,

,

,

,

.

,

,

,

Horší, než kterákoli gobíjská poušf. to poušC chabého, neplodného,

Ponvadž

je

neúrodného mládí.

Ponvadž je to poušf duší a srdcí. celá jedna generace hrozí umleckým hladomorem. Po generaci, která hájila do krajnosti umlecké individuality, která spla za nejvyšším, generace, jež nechce nikterá chtla všecko, eho, jež si chce jenom hráti na literaturu. Všimnte si, jak valnou ástí žijí ze dvou jmen: Karla Hlaváka a Viktora Dýka. Zejmé stopy jejich díla najdete pi každém kroku. Opakují, pežvykují, zodporfiují, zmalicherují, co vytrysklo z nutnosti a nevyhnutelnosti uritého já, co

Ponvadž

—

vykesal život a psycha daných individualit. a neutšují nad touto poJak je to ubohé hromou ani dv, stží ti jména, v nichž mihotá, co se dá bráti jako píslib pro píští; jsouf autoi ,

tito

,

,

píliš passivní, naprosto nevýbojní. Po gena niž každá hana, každý trus se zdály

neraci,

samozvaným strážcm eského parnassu ješt píliš jemnými a mírnými,

a

jíž

se Arytýkala nc-

pouhým faktem své práce, neochvjn konané asto za nejtrapnjších okoleskost, ností,

již

dokumentovala své ešství, které chtla

zvýšiti a obohatiti, zbaviti pout a pobídnouti k volnému rozletu, trpla paliv pítomnou lite-

a

rární i povšechnou mizérií a hledla z ní vybísti, jíž neústupn a urputn se vyítala slepá imitace ciziny, pro niž ani dnes ješt není otevené, upímné spravedlnosti, vzešla generace, která pišla za okolností a podmínek, nepomrn píznivjších, která mla urovnané dráhy a která si pohodln hoví a lelkuje, majíc všady lehký a snadný pístup, která žije jenom prací svých a konvenuje práv tm, kdož díve pro onu generaci nemli dosti kárných a

pedchdcv

8

—

A k tomií dovedou se s klidnou tváí psáti posudky v ten rozum, že sice »autor nepináší nic nového a svého«, ale že vzhledem k tomu, »že patrn ani nic podobného nechce«, referent »mže jeho knihu doporuiti«. Tak daleko se dosplo. Nejdíve vzájemné poklonky a opovržlivých slov,

pak tenhle zpsob, pro njž není ani pípadného jména, by nebylo rozhorlenou iniurií Šastnjší je stav výtvarnické generace. Tady jsou dobyvatelé a nkdy již i vítzi. Zde se slibuje požehnaná že. Hlete, tito mladí umlci, kteí v základních názorech na umní a ve svých ,

snahách jsou sátých, jak

,

.

generaci z let devaderelativn ochotn jsou vítáni a uznáváni. Nediktuje tchto slov závist, naopak radost, že aspo v jednom smru se polepšil stav vcí z ásti dosti znané, Neroste-li nám nová píslibná generace literární, vytváí se nám nové malíství, jež nejen slibuje, ale již také realisuje. Není, ostatn, v literatue jinde také lépe. Ve Francii, v Nmcích, mnohá a mnohá nová a nejnovjší jména se vyskytují, vyplynou na okamžik nad hladinu, by v nejbližší chvíli opt se ponoila neodvratn, neúprosn a navždy, Je-li

—

nejblíže

—

—

útchou, mže-li to býti útchou, mjtež si ji. Ale v dálkách budoucna se temní, obzory jsou zality chmurami ' ernými ' to

,

,

,

1903

FRANTIŠEK BÍLEK VÝSTAVA V KOSTELE SVATÉHO MARTINA VE ZDI ped sebou skupeno tém celé dílo Majíce František Bíúžasného umlce, jímž je

mžeme

rekapilulovati v celku postup jeho tvorby. Lze nám vidti jasné veškerou stojí ped námi, celý jeho myšlenku. všecky pednosti, všecky vady jsou ped námi lek,

A

lovk

obnaženy. Bílek, z rodu jihoeských písmák, má ducha, prolnutého náboženskými pedstavami. Je svými kesfansko-židovských nákoeny všecek v zor na život a na svt, na sudbu lovkovu a na

pd

lidského bytí. Tylo ideje urují také jeho klíe. dílo. Bez nich by nebylo k jediné z nich pramení Jediné jimi se vykládá žel! asto i jeho velkost, i jeho baroknosti. náboženský lovk pemáhá v Bílkovi sochae, zaráží jeho rozmach, svádí jej na scestí. Tak vyvolává práce, jako je Výklad slova Madonna, vci, které jsou výtvarn prost nemožné, ale dovede vzbuditi k životu také dílo tak neobyejn mocné, jako je veliký Kristus, na výstav umístný na oltái, zbudovaném Bílkem, a hned zase ncpoprn chatrnou plastiku, jako je Blahoslauenslvi Panny Marie. Kde však umlec v Bílkovi podržel vrch, jest jedinený. Staí, podíváte-ii se na jeho Slepce, dílo takové mohutné, suggestivní síly jenom a jenom svou umleckou hodnotou, to jest svou formovou a myšlenkovou jednotou, souladem koncepce a vytvoení; nebo na jednu z jeho posledních cíle

sochaské

—

10

nmu

—

A

—

Úžas, devoezbu velkých rozmr, postavu vyrstající ve vytrženém ohromení tajemstvím života a smrtí, divadlem, které se jeví za poodhrnutou clonou vnosti, jako jediný mohutný výkik, shrnující v sob báze a touhu poznání, tetelící se po oslepu jícím svtle z konin neznámého, snad nepoznatelného. Stame u jeho Krista, ezaného ze deva: tlo muedníkovo vystupuje ve vysokém reliéfu, pibito na kíž, že paže spoívají na ramenech píného bevna, z veliké desky, na níž se opakují nkteré detaily, ruce nebo nohy, protknuté heby. Tolik utrpení a pece jistý klid ve tvái, v celé dodati postav, takové prosvcení, kterého pouze vdomí vykonaného dobra, splnného nesmírného úkolu. Hlava Kristova, to odevzdaná bolest, která pekonala sama sebe, která vystoupila sama ze sebe, obsáhší nezmrnou žalnost tohoto slzavého údolí. Bh, který se stal lovkem, aby lidstvo vykoupil z jeho egyptských ran, a který nadmrncstí svého lidského utrpení vystoupil opt k svému božství. bolest, která ví, že je nevykoenitelná; která ví, že je možno jediné tšiti, pece: vykoupené lidstvo, jaká sladká cdm-na by to byla za trnovou korunu a heby a potupné devo! Ale pece obt není dosud dokonána, ví, že musí se obnovovati stále, každého dne a každé vteiny, je vlastn jerom prací,

mže

Vná

A

—

ohromným symbolem, velikým jednou v

celku, které m.usí pak nesetn a nekonen se opakovati v jednotlivých ástech: to jako by íkaly také vrytby do desky. Tento Kristus jako by byl mezi nebem a zemí, vznášeje se do výšin svou božskou obtí a zase dol poután a tlaen neskonalou a nevyerpatelnou tíhou lidských vin a neestí, které pejal na sebe. Lidské boly a

vná

lidské strasti a nadje ra lepší bytí a obnova muk spásy: tato pedmluva, toto vdomí otese, dojme hluboce, mluví nezapomenutelné z díla Bílkova,

Jsou sterilní duchové, kteí nedovedou vidti ve skulptue jiného, nežli píležitost k ádné anatomii.

nutno voliti

Co jim hloubka, zvst, proroctví, pro nž rozvážn a úeln mniti, deformovati, teba zrdnost, kdyžt chtjí vždy a všude

vidti jenom normální proporce lidského tla a kdyžt, co nad to, pro od zlého a rovno s neumním. Kdyby tento názor ml míti platnost nezvratnou, všecka tvorba plastická by byla sevena tsn a jako ve vznici, zstala by snad jediné šablona, pouze bezduché, studené, prázdné formy, dusící každou novou myšlenku. Pak by také nemohla vzniknouti Bílkova grandiosní Kalvárie. Kolmé devo zbývá pouze z kíže. Píní bevno již se zhroutilo. A u pat žalné trosky, na hrbolaté, nerovné, tvrdé na níž se povaluje zapomenutá trnová koruna, skleslé dv postavy. Muž, asi Jan, miláek mistrv, na nmž jeho zrak ne zálibn ji spoinul, zakrývající svou tvá a vzpomínající na milostná slova mistrova v nadmíe svého žalu, a ustaraná žena, rodika boholovka, jako by se vraceli, nesmrností svého drásavého bolu nutkáni, vždy znova a znova na místo potupné smrti. Jehož oplakávají, leží v hrob, zaven jeho písným mlením. Ale tady, jako by, ne\iditelný, stále byl. Matka, se zavenýma oima, vzpíná ke devu strhaný, zkrušený obliej, v njž hoe

n

pd,

j

—

pod jejími zavenými vnitním okem, jako by se odehrávala a rozvíjela optn tragoedie osudného pátku, kdy i slunce zahalilo svj slavný jas. Ani vpálilo své kruté stopy, a

víky, tam,

12

ped

ml

se nestará, že plod jejího lna býti synem božím, ví jediné, že zhynul, zná, jak skonal, cítí zžíravou muku oloupené matky, zdeptána a zhntena, jako by také na ni se svalila neobsáhnutelná tíha všelidských bd, které její dít chtlo pevzíti na svá bedraJako vzývaná matka vykupitelova a všeho lidstva se jeví rovnž na kartone, kde z houštin vyrstá ohromný, jako by nekonený kmen, na jehož rýsují se velikými hroty jenom bílé zdá se nohy onoho, jenž pišel, aby sal híchy všech, a jehož koruna se ztrácí kdesi nahoe, v oblacích a mlhách, jako by tam nesl zase a stále obt spasitelskou: z jeho koenu jako odštpen, jako nový kmen se vznáší pízrak, podobný postav v dlouhé, rovné, tvrdé spadající íze, as oblibílým a prsvitavým a ejem ženiným, záným, bolestn vyjeveným, s výrazem utrpení a soucitu, s výronem nevysýchající lásky, jenž se upírá do výšin, odkudž jako by zaznívalo sladce trpké slovo: Matko! tam shora, z nadoblana ,,, a ze zdola jako by se ozýval tisícerý ohlas tohoto výkiku, jako by bezpoetn prosebné utýrané ruce k ní se vzpínaly a nesíslné lkající sžehlé rty volaly o pímluvu, o pomoc, o útchu Jako portraitista presentuje se Bílek nejvýraznji hlavou svého otce. Do špalku vyezaná mohutná hlava silných rys, prozrazující pevnost, svalnatost, takovou tvrdou pímost poestného a upracovaného venkovana, zdraví a prosto-

—

ke

—

msín

,

,

—

,

,

srdenost, F, Bílek je

pímou áru ádného života, umlec jistoty oka a bezpenosti

které málo se rovná.

.

.

ruky,

Zná ovládnouti svou hmotu,

ji do tvar, vlíti jí ducha, že jeho výtvor dýše a mluví jako živá bytost. Má dar hlubokého pohledu, zná se pohížiti do taj žití, slyší myste-

zhnísti

13

riosní hlasy prazdroj, sestupuje do skrytých šachet bytí. Jeho Krišna, Hus. Povétro, mimo jiné, beze zetelu k jeho osobnímu náboženskymystickému názoru, jsou dokonalé práce umlecké, jež hovoí slavn o tragické velikosti života, jež shrnují v sob symbolicky jeho údsnou vznešenost, jeho heroické aspirace, jeho výkik po výši, jeho žíznivou touhu vymaniti se duchem z tíže a septí hmoty. Tento vzmach po velikosti a tvrí rozlet má také nejrozmrnjší dílo Bílkovo, mezník, k n-

muž dnes dospl. Není pochyby. Národní pomník pro Bílou Horu jest asi jediný eský monument nové doby, pojatý grandiosn, trysklý z plnosti tvrího nitra, vyrostší z vdomé a hluboké víry je Bílek všecek ve vlastní poznání, V v dobrém i ve zlém. Jeho neobyejná umlecká potence se ukazuje vrcholn v závreném momentu, ve chvíli pádu, kdy šílená sms divých postav se ítí do propasti: je v tom tragika a velikost, hrzná sláva pádu, poslední plamenný výšleh ped definitivním uhasnutím. Prvod postav, stoupající k této konené scén, postupná zápalná obt na oltái náboženských snah, odboj a reformací, zrychlující stále svj krok až po uzavírající stemhlavý pád závratné rychlosti, je perván » Stavbou Velikého Království «, lánkem, vsazeným neorganicky do etzu rušných postav, balvanem, jenž petíná proud, zastavuje jej, nejsa zárove ani s dostatek mocný a znamenitý a nemaje také na druhou stranu

—

nm

v

pechodu, logické sklísnnosti. To mi podlamuje velkou koncepci obti, jakou se zjevil duchu Bílobti, která kovu všechen eský osud národní, po sláv husitství byla dokonána na svazích ba vykoupení? lohorského bojišt. Dokonána:

—

—

14

Je bez této moci. Stojíme zde, jakoby zmrzaení, snad nevyléiteln choí. Obrovský vstup, jak jej F. Bílek projektoval k vlastnímu pomníku, roztíštné gigantické postavy, jakýsi symbol síly, moci a velikosti, rozvrácené a povalené v prach, významný sám sebou, rozvírá se, by dal prchod nkolika postavám suggestivních popedstavitelm nového národa. stojv a gest, dosti vadí. Je to zase renchérissement, které Nový národ, my, neml by míti místa na mohyle v kameni nebo bronzu, živý na výsost staí, když pistupuje, by zde konal svou národní pobožnost, laickou a písnou, s vlí k rstu a k moci. Ale tady již do díla sochaova mluvil nadmrn náboženský snivec, jenž také do vnitku mohyly

—

umístil

»tíchý,

šerý chrám

mn

s

krucifixem«;

ale

nejde o modlitebnu již, nebží o kesanské ideje, vytrpli, dosti nás stály, dosti jsme pro abychom znova a znova i dnes jimi dali se íditi. Není ovšem klerikalismus, jak tu a tam obmysln se insínuuje, co z díla Bílkova mluví, nýbrž irý kesanský duch, kesanský názor, kesanské ale cítní bez urité církevní zabarvenosti, práv tento životní názor, vyšlý z Judeje, je v dnešku cizí, odlehlý a nepijatelný. Což ovšem nemže v mých oích a soudech nijakž zmenšovati umlecké hodnoty prací Bílkových po stránce výtvarné, pes což vidím v jeho Národním pomníku po vyslovených reservách dílo takové eminentní hodnoty, že by mlo mu se dostati možností, by bylo provedeno v onch obrovských rozmrech, v kterých jest umlcem myšleno. Ne teba zrovna na Bílé Hoe, terrainu jíž geologicky vražedném pro každý výtvor z kamene, kde bych radji vidl, musí-li již njaký památník vyvstati na tomto prokletém míst, dílo za ve-

—

n

—

mn

15

—

asi takolikého pojetí prostší a zhuštnjší, vého rázu, jako je Bílkovo Podobenství velikého

západu Cech, jež, petvoeno do potebných by bylo snad možno provésti v bronzu, materiálu, který by snad jediný s dostatek vzdoroval nepízni pdy, A ješt jednoho díla nelze mi pejíti pro jeho jedinenou výrazovou sílu; zlomená postava, vychrtlé tlo, jenom nco šlach a kostí, vláející se po kamenité, neúrodné, bczcilné pd, ryjící se do ní, jako by s ní chtla splynouti, jako by chtla se vrátili do lna, z nhož vyšla, by je sama sebou omrvila, by posledními silami oplodnila bezživotný úhor, by vydal plody, vzácné a tajuplné, vedoucí k vnému bytí. To jest Orba pro duše, jdoucí temnotami mrazných nocí osamlosti, pro srdce, zmírající v úpalech marné tou-

rozmr,

bludn

ve velikých mlz tohoto obdlání vzpurné líchy strom života, ne z tohoto sv-

hy, pro mysle, tápající

hách

nejistot.

Pro

n má vzrsti

kde je zmatek a neusmíené viny, ale z onoho svta, kde bude poznání a odpuštní. Bílek je šastná a blahoslavená výminka v eské skulptue. Požehnaný umlec, nad nímž se vznáší duch svatý. A je krutou obžalobou, že národ tak chudý, prachudý na opravdové umlce, neposkytl dosud tvrci, jako je František Bílek, duchu v podstat tak eskému, který žije své mohutné vidiny v grandiosních rozmrech, nikde píležitosti, by z malého nártu vybudoval své dílo v žádaných si rozmrech. Nechává ho v šeru, by prmrnost plnila svými pracemi námstí a sady jeho jediného velikého msta, co ta,

jeho jediný monumentální

— ale

vbec na nco

socha

jest

odkázán

odkázán, když nemá n?1898 1908 prosto nijaké možnosti? 16

je

—

CESTA Z lithografického cyklu Cesta mluví k vám Bílek opt svou dvojí výmluvnou eí: eí sochaovou a eí mystikovou. Jeho životní názor, vyplývající ze zdroj judeo-kcsfanského uení, vtlil se v adu umleckých pedstav, které svým sledem a celkovým pojetím jsou ukazateli lidské sudby a lidského cíle. Není pi tom nijakž písn orthodoxní. Má na poátku dráhy, po níž putuje svému bohu za pedchdce k centru bytí

—

—

veliké orientální inkorporace božství. Krišnu a

Rámu, zasvcení Egyptu stejn jako Mojžíše a ne nevýznamSamuela, má i jakousi zmnu nou a ne mlkou v kosmogonii, kdy dává lovku padnouti meteorem na zemi. Jeho dílo se pedstavuje jako mohutný výkik, horoucí touha, vášnivé vzeptí v modlitb a pokoe po vném

—

—

tajemství existence, po posledním poznání a kosplynutí; výkik, jemuž, zdá mi se, nebude vyslyšení, touha, jíž nebude splnní, skoní se, myslím, vždy a zase bloudní rozníceného poutníka jediné v pedsíni chrámové pes všecku víru, že snad nkdy ve jd<* nohou, zmuenou

neném

A

—

dlouhou strázní cesty, do svatyn samé: nebo zstane vždy nové au-dclá. Na tyiceti listech, jež pinášejí redukce sochaského snu Bílkova, tyí se mocné a dstojné postavy prorok, hieratické postoje a velebná gesta se pojí v etz prosby a blahoeení. Jsou listy, kde pokud smíme souditi z poátených kreseb na definitivní dílo plastické všecka intensita vise umlcovy se vtlila v dokonalé výtvory, kde myšlenka a forma, ideové východisko a tvarné zmožení splývá v souladný celek, v prudký a žhnoucí symbol; tak »Krišna«, »Rama«,

—

—

17

i

>Mctcor«, »Tanec kol zlatého telete ', wPotopa^, »Hlas volajícího pouští«, »Samucl<', Miloš Marten ve svém obzíravém a prolínavém úvodním slov charakterisuje dílo Bílkovo jako tvorbu podstatou hieratickou, jako »umní symDech nadpirozeného vane v bolu a modlitby. myšlenkách, které vyjaduje. Plastická vidina, v niž se vtlují, obnovuje gesto primitiv, velkých anonym gotiky tato primitivní krása se kižuje s jakousi nervosní jemností, s takovým neklidným lyrismem plastické nuance, .« vášnivého pohybu je to skuten dílo, které hrd se uzavelo v kruh svých velikých a vznešených idejí a cit, dílo, které vyplývá z hlubiny umlcovy bytosti, z nejvlastnjšího jádra jeho života: je pokorným vyznáním víry a zbožnou ,

.

.

.

.

.

.

,

A

—

hymnou krásy. Nelichotí nikomu a niemu ani velikým, ani malým mocnostem denního života. Vyrstá tiše a neomýlen ze své vnitní nutnosti,

poslušno svých bytostných zákon.

Možno

diskutovati jeho ideový podklad, ale nemožno mu upíti ani umlecké potence, ani originality a

nm

upímnosti. Není v nieho divadeln strojeného a vypoteného, by oklamalo oko a mysl. ToE jeho síla. Nemohu za této píležitosti neopakovati, co jsem již díve dl: Bílkovi by se mlo dostati konemožnosti, by se vyjádil zpsobem, jediné pln umožujícím, aby projevil všecky schopnosti a možnosti svého nesmírného talentu, ml by moci v kameni a spži vytvoiti monumentální dílo na volném prostoru a pod šírém klenby ne-

n

—

nmž

ásten

beské, v by aspo se vyžil a z nhož by dále mocn rostl. Je prost hanebné, že nechává se ubíjeti tato jedinená tvrí síla v nártech, návrzích a podadných pracích. Ale u nás

18

«

má pednost ped osoba tvoící, myslící a svéráznou, opakovanost ped jedineností. Snad nebude nezajímat!, uvedu-li závrem soud dosud chabá proslednost

ností

nadprmrnou

—

malíe Emila

Bernarda z Rénovation esthétisoud klidný a nezaujatý, tož tím význanjší svým umleckým postehem. Praví; »František Bílek je zejm nadán pozoruhodnou obrazností: je mystik. Má smysl pro grandiosní hieratismy, samotu a ticho, kterých vyžaduje kámen. Zdá se, že buduje své sochy (jsou obrovitých rozmr, menhiry nebo obelisky) jediné pro poušt nebo vyhubené národy; a jeuruje, jich náboženská soustednost je by se vypínaly na ztichlých zíceninách Babylonu nebo na zpustošených a vyprahlých nivách Paque o Cest,

—

tém

smysl pro modlící linii, sacerdotální nebo zasnný postoj z nich iní projevy na výsost výmluvné; ale nezaplavuje-liž zde látka ponkud pílišn plastické oblasti, a neníliž tu idea, by byla co nejvíce idealistická, píliš na úkor Ideálu, na úkor iré krásy? Nech je tolestiny, Velice specielní

mu

jakkoliv, epopeje Bílkova je

mavá

superioritou vise,

již

nesmírn

zají-

prokazuje,

1909

OTOKAR BEZINA RUCE

Odvké neustávající

žílobytí

života,

jeho

vný

kolotání, mystický

kruh a

etz,

ktespínají mezi sebou existence lidí a tvor, bytostí a tvrce od nekoneností do nekoneností, oslepující sláva vítzné nádhery vel-

rý

2*

19

.

kých a rozchvivající truchlost malých a žených, jediný tajemný vír bezpoátené

pemopíiny

a nekoneného úinku jako nespoetné septí tato ohromná a miliionv a míllion rukou: nadlidská vise kosmické jednoty ve veškeré pestrot a rznolvárnosti, tajuplné spojitosti pes veškerou roztíštnost a odlouenost jednotlivých jevv a ko, ozývá se mohutnou hymnou z poesií Bezinových, Práv báse »Ruce« je snad nejpíznanjší, kde autor cítí, jak

—

milion potkávají se, magický etz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a pes mlenlivé íše všech moí vypíná se .... ruce

k bratím

Každý pohyb,

,

.

který uiníte, nalézá tisícerý ohlas a souhlas ve vesmíru, vzdech vašeho srdce, zbožradostný pohled vašich zornic, a toužebné vztažení vašich paží do dálky opakuje s vámi v neviditelnu a v bezmeznosti prostoru a svt, stejn srden a upímri, v bratrství a lásce, nespoetné množství, váš posunék se sdluje a obráží do všeobsáhlosti a tajemná celku existence, všeho bytí, které bylo, jest a bude na zemi i mimo zemi. Nejste odtrženou ásticí, zlomkem a bludnou tískou nesmrtelného vznikání a vzrstu, jste lánkem a vlnou velikého toku, který v skrytu a nevidn se splétá a všecky a všecko pojí v jedinou mystickou obec a souzvunou harmonii, již slyší chorovody svtv a svtel a duch jásav buráceti vznícená a ekstatická duše básníkova. Vody a a vzduch a ohe a srdce lidí zvuí závratnou a kouzelnou, velebnou a opojnou hudbou, jež se rozlévá všemi sfaerami, stoupá do výsosti a hrouží se do propastných hlu-

n

vdné

zem

20

která je všady a která svým žárem vše proniká a oblévá svou laskavou záí, nezniitelné, nemajíc dne zrození, ani osudné vteiny skonu, živototvárné bytí tká neúnavn na stálém vzrstu a pádu, vyvolávajíc vždy znova a znova k existenci a zmaru drobné atomy lidské; jediné ástice na as mizejí a ztrácejí se našemu zraku, ale povšechný souhrn existence je vždy týž a nemnný, stejn bohatý, všeobsáhlý a štdrý, optn po vcích a vcích vyvolává k novému životu dílce a ástky dávno již zapadlé, že bili,

A

pro tajemství

bolesti, smrti

sladko je

a znovazrozeni

žíti!

Plameny metají básn Bezinovy ve svém oslninadšení, jste strženi do jejich okruh, jeho

vém

verše vás ovíjejí jako doteky rukou, picházejícími z neznáma a z bezbehých kraj, jste

—

unášeni všteckým dechem jejich rytmv ohnivými a zlatorudýmí plamy vás ošlehá va jí, prožíhají a oišují. Nemohu necitovati zde v jejich záplavy aspo jeden grandiosní, slunen majestátní obraz o sláv »všech obyvatel«,

kteí jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející nechávají za sebou vky .

,

,

To( jasný cíl a konená meta, kam smuje každý veliký dobyvatel v íši ducha a krásy. 1901

HUDBA PRAMEN

—

Ekstatické jako jsou ekslatické jeho poesie jsou essaie Otokara Beziny, Jsou tvoeny v stavu nejkrásnjšího psychického naptí, kdy

—

21

duše, uchvácena svým vidním, tušenými, pcodhalovanými a dostihovanými nejtajemnjšími, nejhlubšími a nejzákladnjšími vztahy vcí a myšlenek, tužeb a osud, vteinových a dsledk, sousteuje všechny své síly a potence k jedinému ohnisku patení a poznávání, jako se napíná mocn, až po bod, kdy hrozí prasknouti, sval ruky, vztažené daleko k nebi na nejvyšší vrchol po omamném kvtu pro elo vítzovo; jsou zrozeny z onoho stavu jasnození, jejž bych nazval subjektivním na rozdíl od jasnození, jímž jsou nkteré ídké osoby obdaeny a jež možno vyvolati také v hypnose, které se nese za shlédnutím fakt a událostí, souasn v daleké a daleké vzdálenosti se djících, v odlehlé budoucnosti teprve majících se udáti, tedy od jasnození objektivního: svty, které takto »druhý zrak« (abych se držel termínu, užívaného Bezinou) vidí, jsou plody jeho úsilí, by pronikl k posledním zdrojm, z nichž vyvírá existence lovkova a svta, z nichž prýští vlastní smysl a podstata, pravý cíl a úel bytí a konání, snv a tvorby. Posvátné vytržení, v jeho duch víí za hranice pozemských svtel, v koniny, kam již se nechvjí vlny lidských hlas, kde není záludností, sobectví, nicotných zápasv a bezvýznamných snah všedních dní a všedních tvor, v oslnní a závrati odestírá mu mystické roušky s taj

kov

vných

—

nmž

duševního

žití.

Dostává záhadné odpovdi na

své zbožné otázky, srozumitelné jediné pro zasvcené, stejn naladné a uzpsobené. Zpívá zvst svého poznání a pochopení, svých radostných utrpení a svého hokého štstí v orfických hymnách, strhujících ve svj arokruh, orakula, klamavá a mnohosmyslná pro bytost, propadlou

22

úpln vlád

hýly, kouzelné a svítící ukazovatele v nichž vlá pneuma. Plameny, které šlehají v temnotách zakletých háj, do nichž není pístupu nezasvcené smrtelné noze; hvzdy, které planou na výsostech, hoící novým králm myšlenliy k met jejich pouti; ne pesné formule jichž vbec a definitivní rozešení tajemná, není: a vše, co se vydává za n, je pouze šalba ne pyšné imperativy, ale možnosti, a kejkle, relativnosti, láskyplné poukazy, sladká vábení a árné svody. »Myšlenky je tím hlubší, ím více místa má pro rozpietí kídel snu, ím více onch

pro

ty,

—

—

soumrak,

— tete

v

které

mohou

býti

prozáeny svtlem«

Hudb pramen.

Každý essai Bezinv otvírá perspektivy; prhled do nekonena a vhled do nitra. Mraky se trhají. Tady a onde blesk. Ale nikoli pohodlná a bez-

pená

cesta. Jediné

rým gestem,

jak a

pohyb rukou, ukazující šiasi. Nevede vás jako mat-

kam

ka polekané dít. Dává podklad, základní thema. Nutno dále budovati. Teba rozvádti, Rozpádati. Je leitmotiv, další je na vás. Mžete jej variovati nesísln a nesetn, v paiany a v smutné stesky, v jásot záných nocí a v šerou truchiost zamlžených dní. Nadcházejí také pro vás hodiny, kdy, odpoutáni od plynoucí vteiny a ulpívající tíže, po drahách tchto visí vedete svou mysl, zahloubáváte se do okruh nekonena

—

a vrháte se v nárui vna, ve svém nejvnitrnjším pátráte po zdroji bytí, pomru vzniku a zá-

kdy tušíte odpovdi. Jedno je zídlo, z nhož vy víra jí všechny prameny existence, rozdlujíce se v nespoetné toky a proudy kolobhem a bytostí, splývajíce opt ve svém vyvaisku. Druhá naše podstata, ono tajemné, skryté, nepoznané, nchmatatelné niku,

vkv

23

v nás, které se jeví našemu duševnímu pohledu v posvátných okamžicích niterné koncentrace a které obnažuje nám ve svých zjeveních a obrazech koeny bytí, je vlastní, pravou a urující naší osobnosti. Pojí nás s minulostí a vede nás v budoucnost, je podmínkou »spoIccnství živých, mrtvých a nenarozených*, hlásá nám, že »duše jsou všechny v tajemné souvislostix.

Filosofickým podkladem tchto koncepcí je pedstava o pvodní jednot veškerého kosmického bytí, jež, tíštíc se v pestrou a kolotavou sms a var jedinených tvor, vrací se opt v tuto poátení splynuíost. Je to víra v panexistenci bez poátku a bez konce, existencí, který se vlní a zmítá, tvoe nepetržitý a nerozklatelný kruh. Myšlenky i kóny jsou jejími ásticemi, hmotné jest jí provanuto, všechno dlené se sluuje v ní jako ve svém centru. Slyšíte tady nový' ohlas nezkojné a nezmarné metafysícké poteby lidského ducha, která jej pudí, by pátral a slídil ve všech koninách vesmíru, na nebesích i v peklech trvání po svém pvodu, konci, úelu, po

etz

smyslu svého

bytí.

Odpov

Bezinova na

—

tuto

kardinální otázku, jeho idea všebytí, jak ji aspo vyítám z jeho essai, nesených mystickovšteckým roznícením, z nhož vše vychází a v vše dlí, má svoje veliké a nesmrtelné pedchdce v theoriích, vyplynulých z tisíciletých spekulací lidského intellektu, na jedné sti'an pes vedaísmus v grandiosním systému Šakia-Muniho, na druhé stran, adaptací tchto východních nauk ásti ecké filosofie a židovského mudrctví alexandrijského, applikací tchto názor v oblastech kesanských theologických výklad, v Plotinovi, v gnostickém uení o ema-

nmž

24

vn

—

naci a absorbcí, ve velikém díle synthesy Ibn-

Rošdov, v nkterých myšlenkách Brunových, až po nynjší dobu, kdy Blanqúi hlásal »nesmrlelnost skrze hvzdy« a kdy Nietzschovo credo návratu stejného« dodalo tmto kono » cepcím drtiv tragického zahroccní, hlásajíc, že lovk v toku vného bytí kosmu po tisícerých

vném

tisíciletí vždy znova se vrátí, by žil všechna svá štstí a všechny své rány a » Všechny muka, které již kolilirát prodlal, myšlenky strhuje a unáší ssebou proud téhož pohybu, jímž víí ku pedu všechny životy a svty«, vyjaduje se O. Bezina, »jeden jest lovk od pólu k pólu se stejným kosmickým osudem a stejným tajemstvím, jedna mysiická jednota v milionech, kteí byli, jsou a budou«, nebo »vle jsou v ustaviném nepetržitém dotyku z vku do vku«. Proto vidí se své výše »sou\áslost ostrov v zelených zrcadlech oceán«: bytnou spojitost a jednotnost tvorv a in, zevn zdánliv rozdlených a odpoutaných od sebe. Vnitní jednotnou architekturu všeho psychického života, veškeré existence pes rznost a domnlou protilehlost jednotlivých jev. Jeho zvst je skuten evangeliem, pinášejíc

dekádách

optn

jistou

dvru

v

stálou

evoluci poznání,

obrá-

ceného k niterným svtm, v intimnjší spojitost s mímojsoucnem, v bystejší a jemnjší chápání šept, jdoucích z hlubin prostor a as, ve zvýšení a zintensivnní lásky, spravedlnosti a krásy v nepatrné vtein kolísání lidského atomu,

—

íkáme pozemské živobytí, Vždyf »ctherné vlny duševních zrcadel odrážejí už jiné a jas-

které

njší století, nežli je naše«. Kniha Bezinova, meditovaná s chvj nou úctou k taji a k myšlence, s posvátnou úctou k slovu, 25

.

rouchu ideje, psaná horoucí

dou

svojí

cudností,

eí

jeho básní, kaž-

vtou umlecká a cudná, onou vyšší která ví, že možno každé mystérium

íci bratrskému sluchu, ale že nutno ho chrániti ped vulgem, jehož všechen zájem a všechna snaha se vyerpávají každodenním chlebem (hmoti duševn), kniha Bezinova chce býti tena za sváteních našeho srdce, kdy oištni od prachu všedních cest a rmutu malicherných zaujatostí a sobeckých úsilí zasedneme k tiché kontemplaci, stuleni ve své nitro, ochotni vyjíti ze sebe a nad sebe, ko-

—

n

dn

soud

nati

nad

svou

malostí,

rozpiati

kídla

do vábných dálek nedotknua vnoiti se tých obzor, hledajíce marn kouzelného slova posledních rozešení. Jichž, i kdyby nám jich mohlo se dostati, nikdy nebudeme chápati. Otokar Bezina je si této nejosudnjší osudncsti pln vdom. Ale to nemže pinésti na jeho rty kapky trpkosti. Snad v jiné modifikaci našeho bytí vzejde nám nebeský ohe, jehož svit ozáí i tyto okrsky. Proto jest jeho moudrost taková sladká a smírná. Je dcerou vyvrcholení kultury jako nehynoucí

její

pedchdkyn:

plane

veernicí

nad posledními chvílemi skonávajících kulturních útvar, jest jitní hvzdou dalšího nového a

—

silného vývoje? Jinak: vede v dob vyerpané a neplodné v závratné propasti snu, odkudž není návratu k nebo vtší novou formaci žití, obsáhlejší a nádhernjší, kde sen a skutek pjdou ruku v ruce? Její shovívavá láska a nha odpouštti mluví pro první alterna-

inm,

mn

tivu

.

.

1903

VIKTOR DYK HUÍ

Za Tedy

JEZ.

etby pros Dykových mí

se vtírá

na mysl

Bez úmyslu píhany slovo improvisace. ovšem, pouze jako vystižné kriteríon. improvisace. Život se bere mimo nás stí-

davými, perývanými, smíšenými obrazy a udájdeme s ním, jsme jím unášeni, podléháme mu, a zase jej pemáháme: a toto vlnní zasahuje do našeho nitra, obráží se v nm, pezanechává svého se v city a dojmy residua. A je-li lovk krajn impressivní a má-li

lostmi,

muje

,

,

,

schopnost, z tchto úlomkv a trosek, stále živých a barvitých, hledí sestaviti celky. Drobné kresby, úryvky a glossy, nadhozené a naznaené rysy, ada tón, která splývá v jeden souzvuk, U Dýka všecko se mní v pocity a nálady. Všecky smutky mládí, všecko hoe a smutek dvaceti let jsou zachyceny ve své citové jakosti. Jediným rekem jeho prací je mladost se svými nezkojenými touhami, se vším, co má rozesnného a zamlženého, se vším, co je v ní podlomeného a nemže se pelíti v in a co nutno z ní vypleti, nemá-li jí rozežrati a zhroutiti. mladý muž, který v povídkách Dykových vystupuje, týž ve všech, lehce odstínn, jak rozdíl dvou, tí let toho vymáhal a sám pinášel, nebo ješt lépe, jako svá vlastní podoba v novém lovkovi, jako sob psychicky blízký, co nejbližší píbuzný, od Alferiho až k Tacitovi pes ironického » Sentimentálního krokadyla«, má v sob všecku chorobu rozrušených tuh a snah, neklidu a kolísavosti

tvrí

v

nm

A

27

.

kvasícího stadia, všechen tak smutný a tak absurdní pocit hotovosti, ncúclností, vyžilosti a marnosti své existence, který u citových, hluboce založených bytostí je nevyléitelný a vede ke katastrof. Docela vnitní. Není teba fysické smrtí. Duševní mrtvo je zde údlem za dalšího vegelování. U V. Dýka nebží o touhy mladé mysli a mladého srdce, které by byly zklamány uskutenniin. Zde touhy nií samy sebe práv tím, že jsou a zstanou navždy touhami. Není schopnosti, rení síly vle realisovati je, není ani chuti, ani nala-

—

dní. Jako by

se

vilo

jíž

pedem,

jaksi fata-

není ani dne, ani hodiny, kdy by bylo lze je ztlesniti. pijde-li zážitek do této atmosféry snu a illuse, zbavuje se rychle své konkrétnosti, petváí se také v pízrak, vidinu mru. Odtud pak »propadnutí absolutnu«. Z života zbývá jediné truchlost a matné peludy. Nesmí se hledati v tchto prosách Dykových listicky, že

A

.

.

.

— —

myslím pi tom hlavn na ob nejrozsáhlejší, pevné a ulenné stavby. Nebo »objektivnosti< Líí vždycky citem. Všecko je zde cit. Ideje, iny, události, kraje, vše se mní v cit, .Jeho prožitky, jeho pozorování, jeho sny, jeho skutenosti i jeho fantasie mají pouze jediné hodnotné zabarveni: svou citovost, která mluví jenom v narážkách, zámlkách, rozechvn a peletav, ale která dovede docíliti jednotné a intensivní suggcsce. Dikce Dykova zní to trochu neobratn, ale nelze jinak se vj^jáditi dobe, jest jeho dikcí. Totiž, nemá v naší prose sob blízké. Je zajímavé, jak byl hned od poátku svj. V dob, kdy všecka mladá belletristická prosa byla pod

—

vlivem

— úkaz,

slovního

28

úsilí,

—

—

jediné u nás se vyskytnuvší, expresse, stilu nové kritiky, ne-

podlehl celkem, zachoval si svého odlišného rázu, svým prasilu vtisknouti svou osobní cím. Je to dikce lehce rozeená, przrané skladby, prostého slovníku: pi tom pilínavá a rozncující. Nemá záludností a dvo jakostí. Je srdená jako pátelský stisk pímá a ruky,

pee

ml

takm

PROSINEC

—

tof živly, z nichž Chaos impotence, negace, složil Viktor Dyk svj druhý román. Politická boue, která se koní drancováním; na ulicích hluí davy lidu, zpv, pokik, zmatená zmef, neurité kolísání, záchvaty hnvu, zbsilý

ze strachu ped stráží; zranný národní cit, nacionální hrdost, která pudov se vzpírá a hledá odvety; vybíjí se zlobn a marn, nevedena a neízena, bez jasné, pevné ideje, jediné citov rozdmychána; zanikne bez úspchu, odpiyne chab a pímo zbable, zakiknuta veejnou mocí; trochu trosek zbude, nieho více. To je chaos. Kopulent, hlavní osoba románu, by chtl, aby jeho zchablá, zmrtvlá existence bez mocných zájm byla otesena tímto rozmachem; chtl by, aby tento výbuch šel do kon sekvencí; potebuje by se oddal, pro prudkého vzntu, neho, co by pln žil nebo oddan padl; tady pipadá mu vhodný okamžik; ale nedovede více, než páti si, než ekati, než mluviti; slovy jest odhodlán ke všemu, by vskutku neprovedl zhola nieho. Je pouhým divákem, který si namlouvá živou a intensivní zaujatost, který chce vše pinésti v sázku, by neobtoval ani zbla, nebo na konec ani nemá, co by mohl dáti v šanc. To jest

útk

kopnutá

vdí

emu

impotencé-

29

Nkolik postav pozoruje podívanou chází, pihlíží, baví se,

couvá

ulic.

—

Pe-

opatrné, ale hlavn mluví, vykládá a ení vždy a o všem: chyte a nudn, vtipn a nezáživn, a trudn, ale ani ne nov, ani ne opravdov. Opakují, co kde kdo etli tito mladí lidé, dlají z pejatých myšlenek krkolonmé závry pro pouhou radost z paradox, pro posmšnou potchu ohromovati, pro planou zálibu opojovati se slovy pro slova. Jsou to kejkle dialektiky, nejhorší sofistika. Dovedou o všem debattovati, rychle, a bitce šermovati okamžitovými vrtošnými myšlenkami jako koníi, nikde však není opravdového, celého, osobního vztahu k tomu, co odíkávají: dovedou mluviti se stejným chvilkovým zápalem pro i proti, studení a lhostejni ke všemu v srdcích a myslích, v podstat své bytosti. Ten i onen snad má njakou chimaeru, ale píliš matnou, rozplynulou, konec konpece zase dosti impersonelní. Jsou to pouze a pouze neúastnní návštvníci divadla. Jako dnes pozoruji tragikomoedii ulice a giossují ji, budou zítra stejn sledovati jinou událost. Nejsou vpiati do bhu a fatality kolem nich. To je negace. Z tohoto úhrnného nártu složek knihy Dykcvy vyplývá, myslím, již sama sebou její základní vada: rozpoltnost na nkolik ástí, které jsou pouze v soudružnosti vnjší, ale naprosto ne v souvislosti vnilni. Má dva velké oddíly jeden: pouliní boue z roku 1S97, které stojí samy pro sebe; druhý: leny »ertcva kopyta«, •

úton

—

zvun

—

c

dj

—

opt

—

opodál tchto výbuchv i Kcsvou marnou sympathií a vynucovanou odevzdaností od nich se odlišoval na povrch a kteí jdou také zase jediné vsdie sebe

kteí

pulent,

—

30

stojí

by

se

svými skutky a sudbami. Tak se

tou

v

román

dva, ti parallelní dje (pouliní zmatky, Kopulentovy vci, Kadcábkova láska, k tomu staffáž ostatních), z nichž každý by mohl obstáti celkem

sám pro

sebe, jež nejsou si nutností, jež nejsou logickou, bytostní zákonností sepiaty.

Vše, co s prosincem souvisí, vyznívá na prázdno. Není v tom osudnosti. Aby byla, bylo by teba, by nepokoje a individua byla pímo zapiata, by hromadnost a jednotlivec zasahovali živ a v sebe. Ne koukati se, ne ekati passivn, ale hnáti, urovati, jednati, nebo aspo býti strženu proudem, vzdáti se mu. Zde je nad to velikým initelem událost, vznikší bez vlivu a úasti protagonistova, nco mimo nho, co také až do závru zstane pouze vedle nho. Zírá a váhá a

inn

Toho nemusil initi zrovna v prosinci mohl initi kdykoliv, kteréhokoli msíce V takovém pípad je zevní popud lhostejný, A k národní skepsi jest u nás vždy více než dosti pohnutek.

rcsignuje. 1897, to a roku.

srden

—

žel!

—

Umlecké

dílo

je

nutn

samostatný, svéprávný

sob. Všecky podmínky jeho vzniku a vzrstu, všecky údy a všecka ústrojí musí býti v nm. Zaátek i zavrcholení. Teba, bychom zeli, z jaké mateské prsti, z jakých zárodk klíí. Aby podávalo klíe ke svému tajemství, aby vštbu, kterou píše nezniitelným písmem v neznámý sled celistvý organismus. Vyvíjí se ze sebe a v

vkv,

uinilo srozumitelnou. Chceme odkud, abychom mohli pochopiti kam. Není tomu v práci Dykov, Není organickou jednotou, nemá odpovdí na žádnou píštích

oprávnn

znáti

z tchto otázek. Líí vzkypní hromadných vášní, pedvádí individuelní tužby, snní a smutky.

Vedle sebe, ne v sob. Neíká odkud:

nebo

je

31

nejasné, pro jest Kopulent, jaký práv jesl. V živote staí íakl; v uinéní nutno dáti rozešení, smysl. Jinak je vše do vtru. Nestaí úlomek

njakého života, musí zde býti rodná pda, z které vyšel, všecky jeho koeny, celá nahá, prosvícená lidská bytost. Za zlomeností Kopu-

—

lentovou není nieho. Pouš, tma, prázdno. Není nikde v celé knize zaklínai íormule, která by povdla, aspo naznaila. kdo má se spokojiti holým kladem a uviti slep, aniž poznal, aniž vdl? Ani v chladné pseudoerotice Kopulentové není, co by vrhalo svtlo, jediný paprsek jenom. Není-li odkud, není zajisté také kam; nechává hrozn chladným. Odnikud nepichází, nikam nejde, nikdo není: to je Kopulent vlastn, byl by Kopulent, kdyby zápcr mohl vymeziti, uriti, ozejmiti. Tof hlavní osoba. ostatní jsou stejní: neustálí povídalové, trpící logorrhoí. Jsou zde pouze, by hovoili neúnavné, by vedli pro ei. Jsou stroji na neochabující pívaly slov. Dutá dialektická hra neomyln znaví a zmrzí. Cím blíže ke konci, jak roste poet stránek, tím nesnesitelnjší jsou jejich diatriby. by bylo zde bezpen více. Mohlo by se namítnouti, že nkteré druhoadé postavy aspo mají svj výklad v Konci Hackenschmidov. Nestaí to, ponvadž Prosinec chce býti nejen ástí cyklu, ale také samostatným celkem; ponvadž nejen nkteré, ale všecky druhoadé osoby jsou necelé, pouhá torsa, irá schémata až na jedinou Julií, jež m.á svj plný smysl, jejíž jádro a jakost je dána v hlavních, základních rysech. Aspo dkaz, byf malý, že by V, Dyk mohl vytvoiti celé postavy, ne-li stvoiti typy, losy symbolického významu, Román nemá následkem své rozlomencsti tžišt,

A

—

A

ei

Mén

32

nmuž

nmž

centra, k by vše se sbíhalo, v by došlo syntliese. Kymácí se v vše jako chatrné lodi na vzdutém moí. Nelze jinak. Chaos (po-

nm

uliní boue) nemže vydati ze sebe pevné zem, iiení-lí ovládán tvrí mohutností, impotence (Kopulent) nedá pevného bodu, negace (ostatní »hrdinové« románu) nemá, kde by spoinula. Kniha se tíští v etz obraz, v péle-méle scén, kde možno vypouštti dle libosti, kde by bylo možno pidávati dle chuti. Není jednotné linie, kde není vnitní zladoosti. Tu nemluvím ani o vehkosti, výraznosti, síle a originalit této linie. Kdyby jen vbec byla! Rst z vnitku, úmrnost a sestednost, plynoucí z nho, ale ne, zde

—

pichází vše z vnjšku,

cizí,

odstedivé,

bez

kázn. Ani

zlá,

zešlapaná erotika

není lepší, ryzejší,

—

i

Kadeábkova

sama o sob

a Olina

vzata. Její

prmrná

ložiska jsou mimo to, co je vylíeno v knize; je zakalena, zamlžena; íká slova, kterým sama, jak mi pipadá, nerozumí v posledním dosahu, nebo by jich jinak nepenášela ani iak, ani tehdy, jak a kdy je promlouvá. Jedno jenom má v knize istší, plnjší pízvuk, vycházející z hluboká; Hackenschmidova »Pohádka o marcipánovém srdci«. Tady zaznívá nota osudové ironie, která jest pro Dýka píznaná a kterou, jde-li mu skuten o ni, jak myslím, traktuje tak škared a nuzn v nkterých svých drobných prosách a stlauje na stízlivosti píkladných anekdot a moralistních vrtoch (»Šprým

mn

Jana Kuchac«). Není povolnjšího, ochotnjšího, dobrotivjšího nástroje nad Slovo, Pistoupí-li se k nmu s úctou, užívá-li se ho s láskou, poddá se všemu, vyjádí nejnadechnutjší odstíny, zachytí nejosl3

33

nivjší barvy, vystihne ncjhoroucnéjší intonace.

V

ruce

tvrího umlce

stedkem, jenž

bda,

je

se stane

kouzehiým pro-

schopen všech zázrakv. Ale

bere-li se nedbale, bez píchylnosti, má-!i

pezíravou pomcku, s níž možno zacházeti ledabylo a nešetrn. Ztvrdne, ztratí všecku pružnost a prolíná vost, zmní se v skupiny malých a nicotných a hluchých slovíek, která se opakuji šediv a nevýrazn do únavy, by mnoho mluvila, ale nieho nepovdla, by referovala o mnohém, ale nieho nepedvedla v plné intensloužiti za

sit životní. Popis pražských bouí v práci Dykov je vyložené reportérství. Suché konstatování událostí, holý výet výjev, nereliefní kronika nkolika dn. Není v tom dechu ohn a roznícenosti, ohlasu rozjitenosti a šupotu dav. Nedává to povšechného, zhuštného obrazu, tetelícího se horkou krví a zmocnným tepem života. Aby to bylo možno, bylo by nutno všecky scény sepnouti tsa vnitn s osobami, zaujímá jícími pední plán knihy, a toho není. Jsou mimo n, autor sám se snaží také zstati objektivn mimo své dílo, zbývá jediné zpravodajství. Tak se mstí i lady nezhuštnost, vnšnost knihy. Když však osoby románu jsou mimo dje na ulicích, pouhými pihlížei, více mén lhostejnými a nedotenými, možno o nich jenom referovati. Tuším, že jsou manifestace historicky drženy, že není zde nieho vymyšleného, nieho pidaného. Leda »allegorická« postava za vybíjení paláce, která má znaiti, jak lze vycítiti ze zahalených slov,

n

—

—

vrn

ji pedvádjí, zasáhnutí luzy do politických demonstrací. Nebo ada pouliních popvk, jimiž Dyk vyzdobil velice pochybn svj román. Zdá se, že je do odrhovaek zamilován. Píše si

jež

34

-

sám, kde nezplodíl jich »lid«. Jinak erpá pístraší pipergriáda rozi nejshovívavjšímu. Není, co charakterisuje nový román Dykv (i poslední jeho povídky), prostota slova, jeho jednoduchost a prvotní ryzost, ale chudoba. Neoišuje slova, otelého a zašpinného všedním a denním užíváním, aby vynikla pln jeho pvodní ražba, jeho primerní, oste vyhránný, praegrantní význam, jeho obrazivá hodnota. Tak bráti slovo, tak jíti k jeho výrazovému jádru znamená úmysln a úeln omezenými, zjednodušenými je

mo u pramene. V Prosinci hodn více, než lze snésti

dosíci nejvyšší umlecké evokaní mohutností, která pak se tu zakládá na irosti pevných linií, vy tepaných jakoby ze spže, na velikosti a výmluvnosti jejich písné a vážné,

prostedky

pímo zbožn oddané

prostoty. Ostatek je skromnost a omezení na chatrnost, nedovolené v leckém díle, ne protiklad, ne protiváha složit budovanému jazyku, pracujícímu bohatstvím obraz, nesíslnou jemností odstínv a polotón, jenž chce dojíti touto cestou svého cíle absolutní expressivnosti, nejvyšší schopnosti a dokonalosti tvarné ostatek je spokojivost ncpcsnoslí, ulplost na náhodnostech slvek, jak se dostaví sama, zedrána a znavena neustálým zneužíváním, aniž se rozlišovalo piln a úzkostliv mezi dobrým kovem a bezcennými struskami, pece V. Dyk v nkterých svých prosách a ve vtšin svých verš dovedl a dovede ovládati slovo, zná jeho arovné schopnosti, prohledá jeho úskoné zrádnosti, umí vybrousiti do poslední ryzosti a nedotknutelné, nezmnné vyvrcholenosti svj výraz! Jaká skrytá zlovolnost svábila jej

um-

—

—

,

A

na tyto zhoubné dráhy umlecké nekázn, nevázanosti a ^ebcznehodnoccní, že poslední jeho pró3*

35

.

mrtv, jako by byly psány bez nejmenšího posvcení? Nemohu se odhodlati a uviti, že není mu z nich návratu Zabýval jsem se jedinou vcí, kterou má se zasy leží truchle a

.

mstnávali

,

kritika pii literárním díle: jeho

um-

leckými složkami, jeho umleckou hodnotou. Tof samozejmé. Proto asi snad všechna eská kritika, pokud o Prosinci psala, pojednávala hlavn, ne-li výlun, o jeho politické stránce, staravši se leda ješt o jeho moralitu. Hledala, co hlásá, posuzovala názory, pronášené jeho osobami, slovem, vylušEovala jeho domnlou tendenci. Nevidím v nijaké tendence. Autor sám v pedmluv odmítá, že by ta i ona z románových osob

nm

vyjadovala jeho vlastní názory. To samo již by mlo staiti, by se ustalo dohadovati v tomto smru. Ale sama podstata hlavní osoby, toužící ovšem po zápase až do posledních dsledkv a se všemi obtmi, ale neschopná nejmenšího skutku, všechen její pomr k událostem a její vystupování odpírá oprávnnosti, zíti v ní zvstovatele krajn výbojných cest pro politické snahy i za cenu nejkrutšího výkupného, za cenu definitivního pádu. Zmiuji se o tom pouze mimochodem, nebo je zajisté na výsost lhostejné pro literární cenu románu Dykova, není-li lam hledaného politického názoru, jako by stejbylo pro tuto cenu bezvýznamné, kdyby tam byl. Podobné starosti jsou jediné pro malé, strannicky utilitaristní touhy a poteby úzkých a krátkozrakých myslí, žijících pouze den ke dni bez mocnjší a obsáhlejší obzíravosti. Ne tendence pro pítomnou chvíli, nýbrž pouze \elikost, objímavost myšlenkové koncepce niže spadati na váhu: nové a positivní hodnoty života, které dílo pináší, hluboké a závratné výhledy,

—

n

36

které otvírá do záhad a propastí duší; kolik je ze zápolu o nejvyšší možnosti, z tragiky jak bhzko je Symbolu. tohoto boje, Toho všeho v Prosinci pro záporné souástky, z kterých je veskrze ustrojen, není, ani býti ne-

v

nm

—

mže. Nebo,

opakuji a

drazn,

nových, životo-

dárných potencí nelze zploditi ani chaosu, nepemoženému tvrí vlí a neuvedenému v zákon, ani negaci, nevykoupené a neperozené sebeobtí v hybnou sílu vznikajících, budoucích klad, lož není mocným a vášnivým pojetím lidí a osud, zkoncentrovaným a zharmonisovaným u-

mleckým

—

zstává jediné kaleidoskoz daného historického okamžiku a dokumentem pro mentální a sensitivní zmatky a bludy lidí v urité chvíli pechodné doby. 1907 dílem,

pem boulivých pouliních výjev

PÍHODY Zádumivá pohádka o doktoru Magnovi, zaazená Viktorem Dykem do Pihod, jež charakterisuje

jako

»írome a srautky<', nejvýznanjší

v této knize s hlediska literárního umní, psobí na mne jediná kouzlem nkterých starších jeho

Má jejich zasmušilou intonaci, tesknou notu nejžalostnjšího zklamání, je nesena rozechvlou vlnou citového vzntu. Zde je Dyk, ím lyrickým jsem ho míval v jeho pracích rád, melancholikem, zasnným sensitivem, rozncujícím se bolestnou a marnou a pece tak arovnou a svdnou hrou sentimentálních fenom, zachraujícím se chvílemi zahoklou ironií ped pros.

—

chabou zmklostí a rozplizlostí. Tchto tón dnes u nho bývá po ídku. Zmnil se, nebo lépe, jiné složky jeho bytosti se dostaly 37

.

na vrch, vyhranivše se a vyrostše na úkor jiných. Je v tom, beru-li na potaz intimní drobné konfese z jeho »Poznámck«, i mnoho úmyslného, volního,

—

vdom

chce úehié a pracovati o cíli, jenž není výlun umlecký: sloužiti své dob a její poteb národní. Myslím, že podávám v celku dobe smysl jeho výrok, které cituji pouze z pamti. týkám této zmny, pouze ji konstatuji, stoje sám svými názory o umlecké tvorb, o jejím smyslu a významu na stran pímo protilehlé. Ale i když se koníormuji a pohlížím s tohoto hlediska na ostatní prosy Píhod, nemohu jich pijmouti. Chybí mi u nich ostrá vyhrán-

Nvy

plná úlonost, povšechný význam. Slovem, nedostává se jim typinosíi. Jí teprve by nabyly trvalé platnosti, representativního možno-li mi tak íci významu. Jak jsou nyní, jsou jediné projevy dne, výkiky chvíle, pechodné episody. Není v nich satiry, která by sahala ke koeni národní povahy, k prazákladním otázkám národního bytí, k urujícím vlastnostem národní psychy. Proto také jejich úinnost pro pítomnou chvíli bude jenom partielní, nehluboká a neširoká. Nejsouce zrcadlem národního celku, vyvolají pouze uspokojení nebo nelibost nost,

—

—

vným

dle partisanní píslušnosti, nieho více. íkám to zcela oteven, bych se mohl radovati ( kdybych smysl pro »strany« a »spoleenství zájv umní ) z vtšiny ran, jež zde dopadají. Skoda, že i »Hranice« jsou skizza píliš zbžná a vnjší: jest i tak z nich cítiti trpký smutek, jemuž nelze se ubrániti. Emoce není však ádu ale estetického, jak by mla býti v prvé podmiuje ji výlun národní píslušenství,

m

ml

a

—

—

ad,

A

pece by nebylo nutno rozluovati obého

,

.

1911

38

j

JARO HILBERT O BOHA dojmu jsem pocioval dramatu Hílbertova. Vidl jsem, tady že se stala osudná nehoda, taková rodinná katastrofa, jakých se pihází hojn, tédenn, v níž nad to hrálo velkou roli nedorozumni, kterému se dostává nátru tragiky a na kterém je basován všechen chod a vývoj dramatického dní. Nemohu toho jinak nazvati. Celý pojem boha, jak se jeví v dramat, je ds* falešný, dtinský a barbarsky antropomorfní. o dit. Paní Titul hry lže: nebží o boha, ale Milena Matušová si uinila ze zbytk své víry z dtství, z bázn a ze spousty povrivostí o bohu pedstavu jako o zlém a svárlivém, sobeckém a neúprosném vládci, jenž každou neposlušnost, každé nedodržení slíbu tresce nemocí a smrtí. Uznávám, že je to žalostné, v její rodin to zpsobilo mnoho neštstí, ale na drama viry to nestaí. Paní Milena nczápasí po vnitní víe, by mla obraz boží v srdci svém uzavený, by došla blahého klidu a odevzdanosti do vle boží jakých skýtá náboženství a jimiž se vyznamenává ne, ani v nejmenším stará paní Matušová, toho je paní Milena daleka. Dokud jde po jej vli, kozla dbá o boha. Teprve až je nebezpe enství, když mraky se stahují a blesky poíná

Tísnivého, po

nelibého

etb

m

n

—

—

bíti,

vrhá se k oltái.

A

tu nechce se odevzdati tu s bohem zápolí

pod jeho svrchovanou moc,

chce ho pemluviti a obelsliti, smlouvá a kupi s nim. Paní Milena prošla atheisticko-matcrialistickou školou svého manžela, jenž ji uil, že

39

mimo nás, nikdo nad námi, odnikud poruníkování, jen my sami stavící své štstí^-, že »jen my jsme lu sami se svým kusem života, sami se zemí pod nohama a sami s prázdnem nad hlavou«. Toto pesvdení jejího muže pichází jí na mysl, když marn se dovolává soucitu bonežího pro své zkrušené srdce mateské. chce povoliti, tedy pry s bohem! Nemže ho býti, kdyžt jí nechce vyslyšeti. To je kulminaní bod dramatu ped zhroucením. povry A nyní stojí proti sob: která bude silnjší? se dopustil J. Hilbert trestuhodné eskamotáže. Paní Milena zastihne svého hrdého, silného, mužného atheistu ped oltáem v zlomené póse jako ubohého prosebníka. Kterak se tam dostal? Senení »nic

Bh

Dv

—

což se dostra paní Mileny, s níž se miloval víte náhle, aniž jste toho tušili, nikde nebylo ani narážky, ani slvka, až teprve ve chvíli, kdy

—

svede ho bylo teba zamotaninu rozetnouti k tomu. Sama sice nevyniká zbožností, pozbyla své víry, když vidla kostelnici mýti oltá v kostele, ale nyní, kdy taková zbožnostní atmosféra se rozilila rodinou, kdy kdo již pomalu eká píchodu božího, cítí také potebu pokleknouti ped všemohoucím. tak pohodln posunul Hilbert psychický proces paní Mileny až k vrcholovému bodu: vidí, všady z^ je pece strašný, obávaný a neobmkitelný bh, s hrzou prchá z domova za ním, k nmu, by již se usmíila s ním, odevzdala se mu a pokoila se ped ním. Ostatek již je z hoejšího nutn dán. Když se vrátí vysílena a zmoena, uvnit však si jista, vyrovnána s bohem, eká na zázrak jako na nevyhnutelnost: a zázrak nepijde, a paní Milena zmírá s rouháním na rtech, vidouc se znova oklamanou o cenu svého pokoení.

A

40

,

Nemohu chutnati toho všeho. Je to tak, ekl bych, zkroucené na falešnou stranu, zježené a skckovité. Taková rvaka s bohem je to, která sice se koní osudn pro zúastnné, ale která je také bez vtších a hlubších perspektiv. Staí v králku rekapitulovati; matka, zbožnezbožná, po ztrát jednoho dítte za choroby druhého dítka zaslíbí je ze strachu bohu. Ale pak nechce slibu dodržeti^ Ne s dcerkou do kláštera! když dévuška znova se roznemže, zápasí s bohem, pemlouvá ho, zapírá ho, pod-

prmrn

n

A

dává se

mu

na

chvíli

—

marn.

Dít zeme

a matka také. Kde je zde boj o boha?! Není ho. pak nezbývá, než rodinné neštstí. se vtírala stále jakoby vzdálená upomínka na staré SchJksalsdrama. Tam závisel osud osob jia tragika kusu na prstenu, íši nebo ném podobném, zde na slibu. Po technické stránce jest O boha rozhodn lépe stavno než Vína, jednodušeji a pirozenji, výstupy jdou za sebou prostji a nenásilnji, pokud ovšem dovoloval psychologicky skreslený dj. Charakteristika jednotlivých osob je však splývá vá a nejasná, jakoby pod mlhami a v soumraku. V nkterých bodech jich ani není rozeznati, ani paní Mileny, ani Zdeky, ani doktora Vordrena, trpícího gramodurtalovštinou. Jediné stará paní Matušová se odráží v irých liniích, jako by byla vytvoena s nejvtší láskou. Ostatn nelze dosti siln litovati, že drama bylo pohbeno c. k, svatou censurou. Na jevišti by bylo živ patrné, co je tady skutené umlecké tvrí práce a co kombinace a machy.

Mn

A

nem

—

1898

PSANCI >».

.

.

Velké dleni

a$u pjde pet

vát a vy brzo nebudete miti, ke komu byste mluvili svoji a kdo by svoji mluvil k vám ...»

ei

Citát z

Psanc, pozménéný

v jedné písmene.

Byl bych v nemalých rozpacích, maje podati dje Jaroslava Hilberta. Nkolik tragoedii se žene v nich vedle sebe a více mén spletených v sob, zatajených a nadhozených. Veliké ei se Hnou po stránkách v dlouhých kázáních jednotlivých osob, kdy svá nitra obracejí na ruby a vysypávají z nich jako drobty z kapes v steštném návalu slov své zážitky a boly, touhy a nadje, marnosti a sklamáni. Takový hrozn nadmutý titanismus ve slovech, takový titanismus,

Psanc

ženoucí se za oblaky, za svtelnými peludy, za tkavými stíny, ženoucí se stemhlav, aby náhle stanul s prázdnou hrstí a užaslým zrakem. Zoufale nevýsledné vzmachy po výši a volnosti lidí, kteí mají galejní koule minulosti na nohou, kteí si upálili kídla ped prvým opravdovým rozletem, kteí promrhali bohatství svých duší a srdcí díve, než nadešel okamžik svrchované štdrosti, která obohacuje i dárce. Všecko zkiveno, pokrouceno, sraženo do ostrých úhl, že jest vám jen tušiti a ešiti, dohadovati a probíjeti se, by záblesk svtla se zachvl nad šerostmi pedvádných proces. Pohybují se tady osoby jako jiné, docela obansky odné a obansky zamstnané, taková z vtšiny mladá tla s rozpáleným ale jak mozkem a dobe trávícím žaludkem, otevrou ústa, jako by byly z onoho svta, najednou jsou docela cizí a odlehlé vidné skutenosti, rozplývají se a stávají se jakoby lehce setkanými

—

42

z par. Picházejí a odcházejí, jak se udá zrovna, dlouhý výlev, klesají, vrávorají, a stále zvuí obsáhlá slova, plná zakrývaných smyslv

ponou

a zámysl. Nemýlím-li se, drama mlo býti obsáhlým obrazem dnešních lidí na pechodu, tušících nové ády a nové hodnoty, nastupujících cestu do píštích zaslíbených zemí, vydávajících se na úskoné moe svých pudv a svých tuch za plavby na ostrovy blažených. Aby pak pln podal grandiosnosti podobného okamžiku, aby mohl vykoistiti do posledního zlatého zrnka moment vzniku nové psychy lidské, tak oplývav bohatý pro psychologa, nedbav nebo neuvdomiv si rozporu formy a obsahu, postavil autor své dílo docela úkosem, dal mu hotovou ínskou perspektivu. Ale nevyžaduje-liž umní práv takového zorného úhlu? Totiž s jistou omezeností: chce »ínskou perspektivu«, to jest, aby bylo všecko hozeno do sublimátú vna, všeplatna, nekonena, do distilu, a pece zase s nátrem reality, hmoty, tžkých údv a denního bytí. Ovšem, hovoím o divadle. Skutenost uinila lidi píliš citlivými. Perioda naturalismu a realismu, tvrdá výchova positivního, úzkého a stísnného nazírání, píliš u jemnila všecky smysly pro jsoucnost materie. V román a poesii to bylo pekonáno. Ale divadlo se svými herci a kulisami uite, by lidé, vlekoucí se po zemi, lidé bez perutí, takoví malí, drobní a tžcí lidé náhle pozbyli váhy, stali

—

v

.

.

.

mimo realitu a nad životem, aby representovali vnost. Leda za záclonami, v šeru a jako v mlhách, stínovou hrou, v pohádkových peludech, v odlehlosti bájných dob, že divák jenom vidí odlesk a odraz, znaku a náhražku, možno toho docíliti. Svrchovaný klam a nejvyšší se tresfmi, byli

43

—

dnešní divadlo není jích schopno, prlovk není pro dosti uzpsoben práv v divadle, duše davu je vzpurná, není již dtsky naivní a oddan bezprostední, nemá bílých vzlet do kraj snv a vidin, nekoneností, zhrubla a otupila se, chce vše hmatati a chytati. Jaká šlechetná poblouzenost, hoditi smsi lidských zvíat duše, nahé a tetelící se, poranné, rozbiované a podlomené, puklé zvony, jejichž sladké písn nelze již vzkísiti. Chápu narážkovou v níž si Hilbert oblíbil, obtížný a zatajující jazyk,* kehký jako díví cudnost, j^nž nechce komukoli dáti v pospas nejhlubšího a nejstrastnjšího, nejposlednjších píin a zdroj niterných dobrodružství, zápas v a smrtí. Ale s hlediska interpretaní možnosti dává kus hercm i hledišti na milost a nemilost: a že »neillusc

mrný

n

moderní

e,

milosti« bude vždy více, je se bude naíkati do úpadku.

na

bíle dni.

A

pak

Je to úpadkové umní. Ovšem že ve smyslu docela jiném. Quintessenciované umní, psychické destiláty, marné a úporné úsilí vzlétnouti ze sebe a nad sebe, zadržeti fluidné a nehmotné, nejpodstatnjší z lidské existence, pekonati okamžik a doasnost pro vnost. Choí a rozplení lidé, kteí se dávají do titanských prací. Veliká chvíle pelomu a perodu. Psanci jsou její známkou. Znamení se jeví na zemi i na nebesích, v duších lidských z mlžin budoucnosti se srážejí a rozzaují nové hvzdy. Ale pokus, jaký uinil J. Hilbert, uchvátiv nkolik pedstavitel tohoto pechodu a pemny, pelévání a splývání v nové Není mi snad podotknouti, že sem nepoítám násilnosti a zkroucenin, jako jest na píklad užívání slova ..stavi" místo „stane", nebo nemožných frází jako: „po velké ná-

maze stahovává

44

se sestra

... do úplného

ticha".

formy, nkolik z trýznných a

zmuených

lidí,

jednou nohou již mimo život, a postaviv na jevišt v celé jejich denní nahot a promít-

stojících je

nuv

jejich

nitra

do nezmrných perspektiv

tu-

šených a toužených životních forem, nutn ztroskotal. Výbojce, jenž vyjel za svatými dobrodružstvími, bojovati se sudbou a pemoci náhodu. pišel na pustá skaliska a utloukal tam svou nejlepší nadji a vyerpal svou nejživjší sílu. Lora, Denk, Ivan, Jena jací mrzáci, jaké bezpátené bytosti, jací brati a sestry Durtalv a Gram, všech podkosených a rozervanc, kteí se potulují svtovou literaturou konce století, jaká minulost, která marn chce prolomiti kovové brány píští, jaké mátohy a potomci pežité kultury a vyssátých životních útvar, kteí si namlouvají,

A

.

v

I

.

.

že mají, že by aspo mli míti energií, by pekroili osudné hranice budoucnosti, nemohouce se vybaviti z vzení svého epigonství, bez inorodé vle, kteráž je všemohoucí hybnou silou, Círosti linií, jednotnosti stilu, skutené velikosti, omývající a osvobozující, chybí tomuto dramatu, Je horené, jeho hlas zvuí hrozbami, ne proroctvím. Rozleptává. zdá mi se, živoucí že potebují dnes posily, arovných nápoj, které by dodávaly ohn a pevnosti, sebevdomí a jistoty. Konený výhled, tof smrt. Zarathustra chce však vždycky život, se vracející a vymohutující se do nekonena a nezmrná. Cítil jsem hned v prvých dramatech Hilbertových, kde jiní chtli vidti pružnost, švih a svžest mládí, takovou utajovanou keovitost, takové spodní kovulsivní svíjení, takové nejhlubší bouící se útrapy rozchoeného nitra, které dneska se vybily. Jako takový soud nad sebou samým, eeno ibsenovsky, takové sútování se sebou

A

vn

^

45

.

je toto drama. Jest údésn lidské, dnes, na dlouho ješt žité, autor usiloval dáti

samým zítra,

—

mu peeC vností, a nedošel, roztíštiv se o starou formu dramatu a nenašed nové, k ryzosti umní. Od žabí studenosti a nízkosti eské prmrné tvorby se liší ohromn toto dílo pro toho, kdo dovede se zaboiti do nejspodnjšího dna knih: takové rozevené srdce zde stíká svou nejistší krev. Koluje a víí, vzpíná se do výše, poskokem se vymrštuje, och! takové ubohé živé lidské srdce,

jež

by chtlo

létati.

Beru

do

je

svých neúastných rukou, hraji si s ním jako planoucím míem ... v jeho crící krvi koupu s rozbolnnou rozkoší své chladné ruce, v jeho horkou, kypící, marn tryskající krev noím své chladné ruce. Jaká podívaná! Tož co? Rozhodn porážka: to jsou Psanci. Qualis artifex periit! 1900

MALÍSKÉ

DÍLO

KARLAHLAVÁKA ho stále ped sebou v rakvi: žlutá, až Vidím do sndá pecházející plet, s hustou houští velkých erných kuer, s tváemi zhuble vpadlými, a pak jeho oi, zatlaené tak hlu-

—

——

boko a tsn zavené jeho tmavohndé oi, které hledly tak pronikav, takovým prud-

kým ohnm vyšlehly za ídkých chvil radosti a astých okamžik hnvu, nenávisti a odporu .

Nyní jenom jakoby vosková maska.

—

.

Karel Hlaváek byl energie, síla, vle, byf • i ve svých koenech s prvním podlomením, na-

46

lilodaná, jakoby sžehlá mrazem. Jeho tvá prozrazovala to sama. Takový pevný výraz ml, pecházející nkdy až po tvrdost, jeho zrak hlavn mluvil pod obšírným elem, vysoce klenutým. Bil se o kus místa, napínal všecky svaly, pracoval bezoddyšn, V poslední dob až ho-

ren. Nelze rozhodnouti otázky,

byl-li

talentem více

malíem nebo básníkem. Jisto je, že byl umlcem, jenž kladl vtší draz na svou malískou tvorbu. Tady pedevším chtl proraziti a zvít-

A

cítil tak sám, tak osamlý. Jeho a isté odpory, když se debattovalo o našich »mladých« malíích. Neml ani dosti ostrých slov. Vše mu zde bylo pouze emeslem, holou virtuositou studených, lhostejných prst, nauenou technikou a navyklou machou. Uznával, že tato prprava je nutná, chápal sám, kde mu jí dosud chybí, chtl tuto nedokonalost pekoziti,

krásné

zde se

hnvy

nati. Ale požadoval po umlci mnohem více, bželo mu o hlubší. O duši. Namalovati bízový háj, aby každý poznal, že jsou to bízy výborná, emeslná práce, k níž však dostaí i foto,

grafie,

A

ješt lépe: jen se podívejte na

graf y-amateury!

,

,

foto-

Vyobraziti

genre, podati zátiší hra lenošného mozku a ztuplé duše. Jaký nesmysl, jaké zlerozumní, jaké snížení malíství, chce-li se omeziti a okreslovati jediné realitu, ešiti barevné hodnoty a studovati lom svtelných paprsk. Nikde se nejde hloubji, nikde se nejde za povrch. Všady pouze samá starost o správný zkratek, o pknou zladnost barev, rozvrh svtla a stínu, slovem o samou techniku a zase jen techniku, nikde však o nitro, duši umlcovu. Nikde otázky po tom, co pináší svého, jakou duši nám odhaluje, obohacuje .

,

.

t47 ím

nám

život, naši duši a naše srdce, co nového a velkého, tragického nebo radostného nám dává prožíti ve svém díle.

a

Dlužno si povšimnouti dležitého momentu: na mladého umlce, znalého cizího umní, útoil všechen vír a všechny svody nových hesel v malíství, hlavn impressionismu, zstal, veden ne-

klamným pudem umleckým,

ne-li

bezpeným

poznáním, vren pevné basi všeho malíství, tradinímu základu linii, urité, pesné a výrazné kresb. Všechen vnitní kvas, žhavý chaos, který se domáhal, aby byl umlecky utváen, lintl v pevné a koncisní formy. Vyhýbal se vždy amorfnosli prostého dojmu, libovli chvilkové nálady, nekázni náhodných svtelných effekt, O psychickou stránku umní malíského pravé bželo Hlavákovi, Nemaloval ani »eských« •krajin, ani »národopisných« selek, ani »vlasteneckých« výjev z djin, ani »srdcných« genr, nieho ze všeho, co tolik se líbí širokému davu, co protžují naše »umlecké salony « a naši »mecenášové«, co schvalují šlechtití i obanští professoi naší malíské akademie, co velebí, napodobí a rozšlapávají etní naši »mladí« malíi. Kreslil duši, promítal suj duševní svt do svých kreseb a obraz, linie a barva mly pro nho práv jen potud hodnotu, pokud a jak mnoho mohly sloužiti tomuto úelu. Odkudž vci, jakých by se nedopustil solidn vychovaný a dobe drcssovaný malí, takové zcela vdomé a úelné skresleniny a pchnanosti, neuritosti a nadhozeniny. Pracoval všemi prostedky, by došel jediného cíle: niterného umní. Nejvýznanjší je pro Hlavákv talent a zpsob

—

umlecké

tvorby

tehdy ohromný

48

cyklus

úspch

Ml

Prostibolo duše. co do odbytu: celých

I ticet pt, pravím ticet pt lidí se našlo, jež mlo zájem o mladého umlce. Což je svrchovan charakteristické pro naše lecká individualita na

žalostné

pomry.

Um-

poátku

své dráhy tlue na brány veejnosti, nechce potlesku, chce pouze trochu pozornosti: nikde však sluchu, najde sotvy písteší u nejmenšího potu osob, majících umlecký zájem. Ale ovšem, dobe tak, pro nejde takový mladík uznanými cestami, dobe vyjetými silnicemi, pro má nerozum a pípadn i drzost, že chce nco nového a dokonce svého. Jmenovaný cyklus, malíská interpretace knihy verš, je zcela samostatným umleckým dílem. Na základní not, dané knihou, vytvoil svou, zcela svou variaci též látky. Omezením se na nejlepší ísla: »Vyhnance« a »Popravu duše«. První, takový strhaný oblieje zešlehaný všemi vášnmi a všemi strastmi, zachmuený, jako by snil o nových monstruosních neestech, stupovaných až po zloin vraždy, jako by chtl dosíci nemožných výšin sexuelni výstednosti a aberace. Zamhouený, problikávající zrak, mající v sob neklid a nestálost noních tvor, když pijdou na svtlo denní. co mozek horoucn pracoval, co porodní bolesti, by stvoil nové požitky a pekelné obludnosti, provedla se pomalu pemna: uši jaly se petváeti ve varlata a ústa se metamorfosovala v ženské pohlaví, takové rozšklebené, bolestn se tetelící pohlaví znásilnné panny jako by pomstou zdeptaného a zavrženého, do tmy a spodin zatlaovaného tvrce života i smrti. Prostý a pece strašný obraz zdrcující suggestivnosti. Stejn jako druhý obraz, jejž jsem uvedl a jenž jest jaksi jeho protikladem. Ženská hlava, jakoby setkaná z ranních par a

dv

A

ml

—

4

49

prvních nejistých paprsk vycházejícího mladého slunce, s bolestným a resignovaným výrazem andla, který shlédl neest. Její krk drží obemknutý spáry, lidské prsty, zmnivší se v pyje s ohromnými drápy a porostlé neistou drsnou kozí. A hlava se kloní v nadlidské bolesti nazad, oi se pivírají, zíce v dáli jiné svty nhy a krásy: line se z nich takové tajemné fluidum, jako by životní esscnce. Problém je týž, je však ešen se dvou pólu: tam s hledišt tla, zde s hledišt duše. Tož zaklíná Hlaváek bohaté psychické dní do svých prací. Myslí a cítí jimi, interprctuje-li báse, nepodává vnjší illustrace, nýbrž pevádí její hodnotné složky literární na adekvátní složky malíské, dosahuje svého cíle práv a jediné onmi prostedky, které pro daný pípad jsou výlun možné. Vezmete-li kresby, o nichž jsem mluvil, nebo list »Et tout est effrayant«, a pihlédnete-li blíže, pochopíte, to že jest vý-

—

A

hradná možnost malíská, jak tradovati sujet. Nelze ho prost jinak podati, jinak výtvarn zmoci.

Otázka po tom,

je-li

malí sdlné emo-

grafická forma, kterou

se projaduje, essencielní a takové

by dokazovala svou bytostnou nutnost to otázka, na jejíž odpovdi závisí, stojíme-li ped hotovým dílem nebo ped pouhým pokusem. V tom je zkušební kámen každého » literárního malíství*, to jest livnosti,

a výrazovou výlunost,

umní,

které myslí a

prostedky v mezích a

city,

které,

cítí

a vyjaduje

jejich

malískými

možností myšlenky

nekopírujíc nahé reality, podává

psychický korrelát, a hlavn jej. Na konec jest »literárním malístvím* všechno skutené a opravdové veliké umní. K tomuto umní prajejí

50

coval Hlaváek, píslibný odlesk tohoto umní najdete na jeho »Fixní ideji« nebo nkteré z kreseb

k

Vtrm

od pól.

A

intuitivní

mohut-

dovedl prolnouti, prosvtliti a zachytiti nitro lovkovo, prokazují zeteln portraity, jako je leptaná podobizna redaktora Moderní Revue nebo podobizna Verhaerenova a Sovova. Snaha po duševním, po niterném, po ideovém se najde ve všech pracích Hlavákových, v ex-libris a titulních listv, i v nkterých jeho nost, s jakou

ad

drobnostech,

vignettách

ují ješt na jeho

studii

a

hlavicích.

k obrazu

»Mj

UpozorKristus«

ie

(vlastn jeho autoportrait) to zobrazená duše v celém rázu, ve všem výrazu vážné, zasmušilé a rozbolnné tváe, mluví z ní taková laskavá písnost a sebevdomá opravdovost. Nerad bych však, aby mi bylo špatn rozumno. Nechci ani v nejmenším z Hlaváka initi, ím dosud nebyl, by i k tomu co nejpevnji tíhl a snažil se: velikána umní. Jeho talent je píliš obsáhlý a zejmý, by poteboval takové nadsázky. Nemohl býti obrem umní, nebo byl teprve na zaátcích, mladý, ani zcela ješt ne dvacetityletý muž. Šel k velikému, první jeho stanice nejsou prohrami, že nedospl své mety kdož za osud?! Nebyl dosud hotov sám se sebou, cizí :

—

—

vzory,

Rops a

Sattler,

jsou

zejmé nkde,

ale

ho vedle ostatních »mladých«, takových jrotkých, kteí jsou vlastn díve již hotoví, než zaali, u nichž není vývoje k vyššímu a dokonalejšímu, leda k vtší zrunosti a manýrovanosíi v technice, v emeslu. Vím, jsou svrchovan estné výmínky, ale jest jich málo, na píklad veliký, šastný pípad našeho umní František po-ííavte

Bílek. 4*

51

Své umlecké crcdo

složil Hlaváek v úvodním list k cyklu Prostiholo duše. Jemu bželo o suggesci v umní, ježto je »suggesce dnes jedinou umleckou a ztžka dostupnou methodou< Jí »obtuje všecko«. Nebo »moderní iliustrátor pestal býti emeslníkem<, je nyní »samostatný, ivoHvý umlecký sensitiv, který chce svou kresbou suggerovatí diváku svj dojem^, jaký v povstal vlivem cizího umleckého díla, » Vyjaduje tedy v prvé sama sebe a illustrace jeho s pvodním illustrovaným dílem stojí pak vedle sebe, obojí zcela samostatn jako rozliné umlecké nuance, jako rozliné lecké kvality «. Ponvadž malí nemže psobiti adou obraz jako básník nebo hudebník a je nucen vše shrnovati na jedinou plochu, je nejdležitjší » první pohled, první okamžik^, jenž »má pro diváka nejvtší dojmovou intensivuc Dovésti pak synthe tisová ti v jediný obraz vše, co básník nebo hudebník ekne adou obraz, »je dosti namáhavý umlecký problem«, který »se zdarem ešiti je požitek a umlecká rozkoš«. Jen trosky zbyly z této veliké snahy, i krásné trosky, pece jenom trosky, Stanislaw Przybyszcwski po jeho cyklu psal radostn, po nkterých výhradách, že »v souhrnu je .

nm

ad

dv

dv

um-

—

to

na

neobyejné

emeni

veliký

dílo,

svých

nco, pi umleckých

em

si

zážitk

by

lovk udlá

uzel.«t

Karel Hlaváek žil jediné pro svou práci. Ješt na smrtelném loži, kdy nebylo daleko do posledních fatálních chvil, stále živen nadjí, že ozdraví, stále ekaje lepších dnv, aby se dostal na venkov, pravil zanícen, s nedokavou touhou: jak tam v lesích nabude jen trochu síly, bude zase hned pracovati, koupí si plotny a bude lep-

52

.

Och ano!

tatí!

ale

svrchovaný okamžik nese-

kal ...

Nemohu si pomocí; naše eské pomry umlecké mají na této urychlené, pedasné smrti velikou vinu. Spolenost, která nejen není s to, ale ani nedbá, by svým mladým umlcm, své píští sláv, poskytla estných existenních prostedk bez závislosti, sama se odsuzuje. Co zpomže, nabídnete-li lovku, jenž cítí v sob nadání a nezkrotnou potebu tvoiti, projadovati a piš; se šttcem, místo nkde v kancelái? jiného pro tebe není. Ovšem, je-li takový nový adept slávy hezky krotký a ponížený, má-li dosti pružné kosti, by všady dovedl podlézti, a ctí-li »uznané autority« a »slavné mistry«, ano, pak se má vc jinak, pak dostane njakou almužnu teba obdy v obecní kuchyni od vyhlášeného mecenáše. Odtud ostatn se vysvtluje hrozným zpsobem z nejvtší ásti mizérie a ubohost naší drahé eské literatury a výtvarných

Se

.

.

.

umní. Tvoí je otroci. A z malého potu poddá jných a nezaprodatelných, kolik jich

nezví-

tzí nad duševními a hmotnými útrapami?! Tím hyneme. Pamatuji na vzácné chvíle dvrnosti a expanse, kdy projevoval Hlaváek statené plány do budoucnosti tolik, tolik síly a odvahy a na,

dání

.

.

,

.

Tož všecky nadjné písliby pohbeny. Jaký dobrý, zdatný hoch! 1898—1910

KARÁSEK

JIRI

ZE LVOVIC ZAZDNA OKNA osobn knihy Karáskovy z dvou píCením in. Jednou pro autorovu odvahu, jakou si

s

hodil kati

úderv

ji

na

moha bezpené ekamení posmchu. D-

literární trh,

odmítnutí a

vod tedy zcela vnjší, který nespadá nijak na váhu pi otázce umleckého rázu a hodnoty básní. Po druhé pak, že v ní vidím snahu a touhu, byt ješt úpln nezrealisovanou a revzavší na sebe tla, nastoupiti a sledovati svrchovan obtížné a trnit bolestné stezky umní, na nichž došly nejvtší básníci moderní poesie z konce století svých nehynoucích a požehnaných sláv. Píina, ovšem, která také jenom s hlediska osobního

mže

sbírku zvednouti a dodati

jí

kou-

zla.

Jedno v svazku verš Karáskov^xh zklame: úvodní báse. Smutná a hoká, která ve svých obrazech s dokonalým výstihem psychologickým rozvírá perspektivu života bohatého a dlouhého, probivšího se veškerým utrpením a všemi zklamáními, ochutnavšího se stromu bídy a hnusu, potopivšího se ve smutné propasti lidského bytí, opojivšího se rozkoší okamžiku, marn zápolícího o vítzství askesí stejn jako bouí hýivostí, zmueného a resignovaného posléze v práci, v umní,

—

vábící

svém rudém slunci. Slovem: praeludium, k hodm poesie ie a vzácn psychologi-

ckého zájmu, nenáleží v elo Zazdných oken. 54

Nebo hlubiny a

taje

lidského nitra, intimní a

na vcnek neprojevované vznty, tužby a sny duše a radosti, strasti a nadje srdce, všechna sple a královská bohatost nejztajenjších a nejspodnjších cit lidského nitra je této knize cizí, neznámá, zazdná, bych užil vlastního slova Nejvíce v prvním oddílu, kdežto v básníkova. druhém se blíží, zajisté že jenom dílem, k ideálu poesie pímého názoru niterného, K prvému oddílu ml Jií Karásek položiti úvodem svou Japonerii, kde ve verších:

—

Jen barvy,

kam padá

vn,

tam, kde prší stíny, popel nudy

Jen barvy, které výskají a hoí, a£ tekou v duši af v požár barevný ji zapálí í

—

—

vyjáden precisn všechen jeho obsah. Barvy a barvy a barvy a stále se ttídají, stále se opakují, stále spolu míjejí. Karásek, jak se jeví z básní tohoto oddílu, zdá se, jako by si byl nezachoval z veškeré své bytosti nieho jiného mimo zrak a ich. Vidí a ichá. Tof všechno. Ovšem bohat. Ped ním všechno se mní v barvy, všechno pechází ve Vypadá v celku, jako by se na svt díval adou pestrých skel, jako by vdechoval do sebe etných flakon. Ale nesmí se mysliti na barvy, které skuten hoí, jásají, osvžují, na které blaze opájej), kouzeln rozncují, nýbrž na tóny tžké, trpké a chmurné, na zmrtvující a omamné. Místo slova vlastn užíobojetnélio výrazu zápach; nebo nejen vti

vn,

vn,

vn —

vn.

vn

vn,

— vn

vn ml

55

.

n, omezené

a

výluné

totiž

pachy píjemné a

Karásek, ale také, a skoro bych ekl že více, pachy odporné, protivné, krátce puchy. Vede mne to k specielní uzpsobenosti jeho orgánu zrakového a ichového. Nereflektují a neuvdomují mu všeho ve stejné zpsobe a ve stejném složeni, jak na zvení psobí a útoí, nýbrž obsahují v sob živel rozkladný, jsou jako retorty chemikovy, jako nádoby žíravin a luavek: každou barvu a každý zápach analysu jí a rozdlují v jeho prvky, v jeho základní sloueniny, které teprve pivádjí k vdomí. Staí ísti libé,

vssává

J,

n

verše jako:

Trav hoká zele zbledla v blost chorou, barevné kvty uschly v tón jak ze skla. Po prudkých žárech slunce záe lesklá mdle prosvítá jak kryta vápna korou na

nebi, které

smytou

modí

plane

nebo:

A

zápach hniloby je cíti všude, své jedy rozkladné zmar na vše i slunce uhnívá tak divn rudé .

lije,

.

a posléze:

Še tžké únavy se vlévá v tempu líném v mou duši chorobnou a otrávenou spleenem, proud barev špinavých tak zvolna do ní tee ,

by

to bylo až píliš

jasn

.

.

patrné. Všechna duše,

všechno ústrojí básníkovo se mní v jemný a istý hranol, v nmž se obráží vnjší svt, na leptavou hmotu, v níž se rozkládá a rozluuje. Je to poesie po výtce psychofysická. Autor nazírá a ichá, a obé svým specifickým zpsobem, a své

56

i perccpce a

zrakové a ichové objektivn bezpené ve svých verších. Pro-

podrobn zaznamenává

to jsou malované jím krajiny a líená zákoutí ale proto také ptak jedinená a svérázná, sobí na jiného tak studen a cize. Nedávají mu tušiti a cítiti pod svou korou, pod svým tvrdým obalem duše, živé a teplé duše, jejíž záchvvy a projevy by v tchto obrazech mohl stopovati a zkoumati; jsou mrazivý a nehybný svt, do nhož by musil teprve sám vdechnouti duši, to jest život, K tomu by musil míti oko a ich Karáskv, musil by tak uiniti za nho, když jemu duše, život se ztratil ve vnjším a pro vnjší, když zapadl do pittoreskního jediné pro pittorcskní, ne pro jeho representativní a obrazný není-li v tom nejrysamé ( význam, ale pro zeji pochopené a zkonkretisované heslo »umní musil by vnjšku dáti své pro umní«? ),

—

n

—

—

ml

ím

má býti a vlastní nitro, by jej uinil tím, náladový. by býti tkví náladová Tak vyvstává pímo otázka, v poesie, které nemohu zde opomenouti, nebof Karásek napsal na ást svých básní podtitul i nálada. Zanu od Adama, Nepopírá zajisté nikdo

—

fakta, že

em

báse

nejšablonovítjší, líení krajiny

nebo cit, zhotovené dle známých vzorv a pomocí nejotelejších obrazv a slov, mže v daném okamžiku, totiž jsem-li a priori náležit

mn

vzbuditi náladu, to jest rodisponován, ve zezvueti plnou silou to, co dímalo nebo jen slab až potud se ozývalo ve mn, kde bylo k celému hlasu teba pouze jediného slova, jediného rozchvvu, jediného úderu. Zásluha posledního pece popudu písluší konvencionclní básni. nikdo se neodváží vru tvrditi, že taková báse Nebof ne jsem-li je ve skutenosti náladová,

A

57

zrovna

pedem

disponován, nevzbudí ve

mn

ni-

eho. To jest, nezesílí, nebof vzbuditi nieho nemže. Žádá se však po náladové poesii, jest její podmínkou sine qiia non, aby vždycky, v každém v každé duševní disposici tenáov sob pimenou, v sob obsaženou, zniíc všechny protivné snahy. Falešná žádost, neoprávnný postulát, nesplnitelný píkaz. Je klamem, míní-li kdo, že nkterá báse v vzbudila njakou náladu sama o sob. Ponvadž

moment,

vznítila náladu,

nm

jí

ani vzbuditi

nemže. Nemá k tomu prostedk.

Tištné slovo samo o sob

je mrtvo. Teprve lekzabarvením, jehož mu se dostane (a hlasn, af jenom v duchu), nabývá své síly a suggestivnosti. Ale intonace a zabarvení netkví ve slov, ve samé jako takové, ale ve tenái: pokud mu blízké a píbuzné vyjaduje, potud správnou a irou ji nalezne. Obsahuje-li však nco tenái cizího, odlehlého, lhostejného, nenalezne patiné intonace a zabarvení, slova a fráze poplynou mrtv, jako by ani nebyly vyeny. Náladovost je zahrnuta v jiném. Žádá se zde po ní neho, eho nemže nijakž poskytnouti. Jádro její tkví jinde, její podstata se zakládá na jiném. Vezmme píklad. Básník líí les. Abstrahuji hned od pípadu pouhého veršového emeslníka, který jej odbude nkolika ošumlými slovy v jeho zevních konturách. Skutený poeta, básník náladový, nepodá kontur, zevní formace lesa v celku, jak skuten jest. Ta pro nho nemá významu, pokud bží o tvorbu básn.

turou,

intonací,

vt

Jí nebude vkládati do verš. Mimovoln, nevdomky, pímo bude jednati, jak vyjaduje Amiel

slov^^ že »krajina je stav duše«. Zachytí z lesa

jenom obraz, jeho odraz v hlubinách svého nitra, do verš, co jím prochvívá, co jím proudí,

vlije

58

a

a

smutn, a pod esvtle, jej vzncuje, hož dojmem jej nazíral. Slovem, podá pod rouchem krajiny zevního svta krajinu své duše, ovšem krajinu okamžiku, ale krajinu nemén reálnou než prvá, A toho práv J, Karásek ve jmenovaných básních nepodává. Nejsou v nich zachyceny krajiny jeho duše, ale skuten jenom pouhé formace vnjšího svta, ryze optické obrazy, jak padly na sítnici jeho oka, jak v ní byly deformovány. Jsou to pouhé hrany a barvy. Teba je pijmouti jako hotová a nemnná fakta, dále jich rozbírati a z nich dedukovati nelze, zvlášt ne na psychu básníkovu, když nedocházejí až k ní. To možno uiniti jediné tam, kde domnlý obraz vnjšku je krajinou duše básníkovy. Nebo každý dojem, každá nálada je psychologickou pravdou pro percipující, »trpný« subjekt. Podá-li pak básník takových duševních krajin více a astji, bude možno teprve z jejich formací souditi na povšechnou formaci jeho nitra. Krajiny své duše tedy podává ve skutené nála-^ dové poesií básník; uvidí tedy les (abych se vrátil k užitému píkladu) ne v charakteristických co

—

objektivnícli, všeobecn platných, les jako abstractum pojmové; ale bude jej nazírati pímo, rovn, vnímati bezprostedn, pln, jako realitu specielní, jedinenou, zvláštní. Uvidí adu známek, ale dležitých jen pro nho samého, a snad také jenom jemu patrných a vynikajících, postehne poet svtelných odstín, proud bar-

známkách

píval zvukových tón, šum vzduetz skupin a spojitosti strom, které jinému by se nejevily nebo se nejevily aspo takovým zpsobem a takovou silou. A všem tmto zrakovým a sluchovým dojmm a dá hráti na útle citlivém nástroji svého nitra, vových chu a

her,

listí,

vnmm

59

a melodii, kterou tady rozezvuely a rozvíily, pomocí jejich konkretisace dá do své básn. v druhé a tetí Kdyby pak takový poem osob stejn pln a neztenen, a vbec jenom stejn vznítiti a rozezvueti tytéž pocity a dojmy, pedpokládalo by to nutn a nevyhnuteln stejné mentáln a citové struktury a formace. Toho však není. Není dvou, tí lidí nitern naprosto totožných, jako jich není zevn stejných, V tom netkví, ponvadž tkvíti ani nemže, umlecký zájem a psychologická cena této náladové poesie. Její význam a zájem je zahrnut práv jenom v její psychologické stránce,

ml

—

vzhledem k autorovi. tená z daných slov a volených obraz, skupin poznatkv a tón stoale

puje chvvy duše básníkovy, její tajné cesty, vniká do hlubiny jeho nitra. Konstruuje z podklad, poskytnutých mu básní, jeho nitro, jeho duševní, citový a náladový život. V tom veliký interes, jehož nemá poesie pseudonáladová, líící všechno jenom v normálních a bžných obrysech a frázích, ponvadž by tak mohlo líiti ješt tisíc jiných lidí, ponvadž jí chybí zrovna odhalení individuelního zpsobu nazírati a cítiti, jedinené psychy. Proto o náladové poesii více než o které jiné platí Gottschallova vta, že »pro básnickou dikci dležitjší než volba substantiva je výbr

písudkového

slova,

kterým se vyjaduje vlastní

kouzlo fantasie a citu a specifická síla každého jednotlivého talentu*. Nebo nesejde nejprve na poznatku samém, jeho všeobecnosti, ale na odstínu, zabarvení, jaké z nho vzal a zachytil básník. Což lze mu projeviti jediné pívlastkem. Stejn jako malíi jenom odstínem barvy, pechodem nuancí. Mohl bych na tomto míst uvésti píkladem Antonína Sovu, jenž jest u nás

60

prvním pedstavitelem náladové poesie a vykonal zde také mnoho krásného; citovati nejlepší jeho ísla z knihy Soucit i vzdor, ukázati na nich jeho zpsob postupu: jak od jednotlivostí, od drobných detail, které pro nho mají velkou dležitost, od podrobných odstín, kladených úeln vedle sebe, náhle pechází k celku, shrnuje pedchozí ástky úton v jeale tím bych pílišn rozšíil diný slitý celek, svou sta. Poukazuji jenom ješt ke zpsobu, jakým Karásek v náladách z druhého oddílu své knihy pracuje, jak smutné a tísnivé, melancholické naladní, jeho monotónnost a stupování naznauje opakováním stejných verš v uritých mezerách, jak je úeln a pln dovršuje, optuje týž poznatek v jeho souástech a složupozoruji pouze na »Opuštný dm«, kách, kde se tou verše jako:

—

—

a vítr tesklivý

te

—

'

v zámku zrezavlém a tichem chodby kvílí

kvílí

a na schodišti kvílí, tak smutn kvílí svírající

svou

jednotvárnou a vracející se ka-

dencí.

Zmínil jsem se o malíích. Tady jest pípad ješt frappantnjší. Touž krajinu z dvou, tí malí každý jinak bude vidti, jinak zobrazí: základní obrys bude sice týž, ale jeho zabarvenost, tedy na hlavn sejde, bude naprosto rozdílná. Nerozhoduje zde jenom zrakový smysl, jeho uzpúhel sobenost, ale pedevším zorný vnitní

em

61

malív,

temperament,

zkrátka, duševní nazírá a postehuje. Odtud pochodí nesmírná rozdílnost a originalita všech obraz též krajiny, Poslavíme-lí její obrazy vedle sebe pedpokládám ovšem, že jsou pomrstejného umní, stejné umlecké ceny, a ped pozorovatele: který z rich uiní na nho nejsilnjší dojem, bude psobiti nejmohutnjší náladovostí? Zajisté onen, který odpovídá pibližn jeho okamžité vnitní sklonností, kdežto ostatní obrazy, objektivn vzato, stejného zpsobu i výrazu umleckého, nechají ho lhostejným. ekne leda, nkterý že vidl píliš temr a jiný zase jasn (to jest, kdyby analysoval píinu temnoty a svtla, vidl by, že jednou to byla nálada veselá, radostná, a po druhé opt stísnná, smutná, odtud že pochází na jednom obraze pevaha svtla a na druhém obraze nadvláda stínu), ale malí, jehož obraz odpovídá jeho duševní okamžité disposici, teba melancholické, že vidl krajinu správn, jeho malba že jest náladová, pijde po chvíli jiný pozorovatel, a stane u jiskla,

n

jeho

jimiž krajinu

—

—

n

A

ného obrazu

též krajiny,

teba opaného

pojetí

než prvý, a ekne, že jediné jest pravý a náladový. Nestranný, nezaujatý pozorovatel pak nucené ekne, že není sama o sob, specificky, obsažena náladovost jako absolutní hodnota v jednom z obrazv oproti ostatním obma, ale že jejich význam, všech spolený, tkví v jejich výrazu psychického stavu autorova, že jsou symbolem pro jeho duševní kraje, jejich relativní náladovost pak oproti divákm že tkví jediné v tom, co nahodile mají a vyjadují spoleného a blízkého s jejich vnitním uzpsobením. Bude tedy vždycky jejich skutený význam v momentu psychologickém vzhledem k jejich pvodci, zájem

—

62

a záliba faktická bude v tom, že stopujeme a postehujeme niterné stavy a zladní umlce ze zpsobv a druh výraz, zvolených pro n. Sociabilita

tohoto

umní

se

tenáem

(abych

se

pidržel opt poesie) tkví ne v tom, že budí, vlastn má nebo chce buditi v tytéž stavy a pocity, totéž duševní naladní: ale že poznávajíce a odhalujíce psychu autorovu pociujeme s ním sympthie: nebo každé poznání, to jest vstup ve spolenost, vede k sympathii s poznávaným, již sympathii více kladné, více záporné. Uznává se pece všeobecn, že lyrika je nejsubjektivnjší genre umlecký. Patrn tedy cena a zájem její vzí zrovna v jedineném a zvláštním, co vyjaduje; a tento zájem a cena je násle-

nm

a

a

ím

dovn tím živjší a vtší, jest jedinenjší a zvláštnjší, co vyjaduje, ím, slovem, jest osobitjší, individuelnjší. Což neznamená jenom originality v bžném smyslu, ale znaí mnohem více: že duše autorova je nejen oste odlišena ode všech ostatních duší, ale že nemá ani drobtu s jinou duší spoleného (mimo to, co je v každém všelidského, jak se rozumí samo sebou), že je v sebe uzaveným mikrokosmem ostatní-

—

mu okolnímu svtu. Jak

a

mže

vi

pak

a

to,

ím

se

projádí taková duše, báse, obraz, psobiti na každého tak, aby jej sevelo do svých pout, vzbudilo v svou náladu?! Vnitní protiklad, úpln se vyluující dva body naprosté

nm

jedinenosti a rozlité massovosti, je zde zejm osvtlen a patrný. Jej chtl jsem ukázati zeteln, a tím také, jak za obvyklého pojímání náladové poesie se dochází k absurdnostem, Tedy ísla knihy Karáskovy, o nichž nahoe

e, proto nejsou náladová, proto jsou chladná a mrtvá, že za nimi se neskrývá duše,

byla

63

životní sila, ale že jsou pouhými obrazy, zachycenými okem a zstavšimi jenom v nm, ada rozlin složených barev, kde nelze nijak se zamstnávati, pro byly zrovna takto složeny. Jiné oko by vidlo zajisté jinak. Ale zpsob, jakým by je sestavilo, nepovdl by také nieho více a nieho mén. Psychologického podkladu, a tím všeho skuteného zájmu tady chybí, V druhém oddílu knihy Karáskovy tohoto nedostatku již není. Zde malované obrazy, líené krajiny nejsou jenom kopiemi vnjšího svta, nýbrž za-

chycují a zadržují duševní

zem,

jak v toku

a-

sovém se utváely a mnily, rostly a šíily, jsou symboly duševních stav, klidu a bouí nitra (jednu z nejlepších autor sám nazval zcela svtle: »Krajina v duši«). Proto druhý oddíl má zájem psychologický, a tím již je také eeno, že stojí výše prvého oddílu, Byl-li první oddíl objektivn studený obrazy vnjšího svta, jak J. Karásek jej vidí a postehuje, jest oddíl druhý odstínnou a jemnou malbou niterných stav, které tento svt, jeho formy a jevy, vzájemnosti a nárazy v psobí a kísí (proto organický svaz obou, jako píiny a následku) nebo správnji, pod jakými zornými úhly duševními byl nazírán a percipován, jaké nálady duše zesiloval, na jaká hnutí duše reagoval (tedy nutno naznaenou spojitost obou oddíl pevrátiti, a sice jako spojitost následku a píiny, následkem jest podaný obraz zevního svta, píinou stav duševní). Ostatn jest mi výrok o psychologické stránce druhého oddílu knihy Karáskovy omeziti (a iním tak nerad, ponvadž tím snižuji jeho úrove), v tom smru, že se nelíí zde všechna nápl duševního života, jeho závratná hloube a nedo-

nm

—

—

64

zírná výška, oslnivá záe a neproniknutelné temnoty, nedozírné stepi a bezcestné pralesy, nýbrž pouze jediná jeho ástka, malá a úzká: melancholická nostalgie, neuskutenitelná touha, živá a marná, po zašlých zemích, po zapadlých dobách, po všem, co bylo a eho již nikdy nebude, žaluplné snní po všem vybledlém a zhaslém, Mallarméov gráce des choses fanées, jak v plném postehu rázu a podstaty poesie tohoto oddílu citováno mottem, snní, stupující a zesilující se až po výši a záchvat hallucinací. Tady se odkrývá v bleskovém svitu niterných bouí propast básníkovy by-

vn

vn

—

—

tosti. Živel samotáské snivosti, naplnné plnoními vidinami poddanost obsessím svta mrtvých moment psychopathologický ná-

—

—

—

(nebo co jest všechna hallucinace, ne-li pechodné, jaksi pokroené šílenství?!). Neteba se ostatn tohoto slova nijakž dech

šílenosti

jsou všichni lidé šílenci, více mén, silslabji, v nestežených okamžicích, kdy se oddávají hrám své obraznosti, kdy je podporují, kdy dovedou sami skorém se hallucinovati fantasmagoriemi tužeb a tuch, nikdy nezrealisovatelných, hlavn po velikosti a moci, dle svého osobního ideálu. Kdo íci, že nikdy neprožil takových chvil?! J. Karásek tuto svou disposici, a myslím, že se nemýlím, nazvu-li ji základní, její poetickou objektivaci ve své knize vyznail dobe hned citátem z Grillparlekati:

i

nji

mže

—

—

zera:

leh

Und

komme

aus anderen Zeiten anre zu gehen

hoffe ín

ve verších úvodního z 5

»Rondel«

(které z prvního

65

oddílu

sem

ásten

náleží),

kde

dí,

že

jeho

duch v šer zapa íší mysterních a v roucha mrtvých spuchelá tká bledý kvt sn zapadlých jak

zejm má

hlásá »Nálada zmrtvlá*:

duše sklepení

kam

pedmty

je zaprášené, šeré, házejí se pouze

sestárlé

a jak nejryzeji a nejdokonaleji provedl ve své

»Improvisaci ped obrazem malíe G.« Pipomínka Gretschovy tajuplné Legendy vede mne k momentu knihy Karáskovy, který pe-

kvapí asi nejvíce: k jejímu pražskému a eskému rázu. Pražskému: je na ní kus Prahy, ne na ní, ale v ní, v duši básníkov, Praha starobylá, stedovká, její zalehlé a zaprášené kouty, opu-

—

štná a vkovitá místa, labyrint úzkých uliek a polouboících se dom, s veškerým svým truchlivým majestátem zašlé nesmírné slávy, jak se vezává v citlivé nitro a rožezvuuje tam nejjemnjší struny, pedevším za ticha nocí a truchlého svitu msíního: kdy se noí jako z prohlubní dávných dob, kdy v ní doznl všechen ruch nepatrné a nicotné pítomnosti, kdy zapomíná, že nese ironický název velkomsta, kdy sama se zahloubává do vzpomínek na svou slávu a nesmrtelnost. Jediné v mst, nesmírném mimalém a omezenulostí a zašlou glorií, ném svou pítomností, mohla se vyvinouti až do krajnosti své útlé sensitivnosti a.poddajené impressivností básnická povaha eská, naklonná

smšn

66

k

neinné zasnností a návratm do mrtvých dob

—

i

není snad specielním ryjak stále upírá zraky a vrací se duší do minulých as, slavných a velkých? Je to moment eský, pro njž byla, vlastn je, tolik oblíbena u e-

velikosti a moci:

sem eského národního charakteru,

ie

ského tenáe historická povídka z domácích djin, nejvíce sentimentální plody Beneše-Tebízského, se íká cokoliv proti illusornosti a falešnosti jejich historinosti a proti jejich umlecké cen. Všechna eská snivost, individueln ovšem siln zabarvená, nalézá se v poesiích Karáskových, byla prvkem, z nhož vyšla ísla,

a

zdánliv jí tak odlehlá, jako nejryzejší hallucinace »Oi«, miniaturní arcidílo Karáskovy knihy, není-liž tesknou a chmurnou symbolisací její tajuplný sonet »Píšerná lo« (v prvém oddíle)? nebo kdo jiný je tak z váben a uvázlý v mrtvých a neznámých moích prchlých jako eská lethargická snivost?! kdo jiný koná sentimentální cestu ke své minulosti, ne-li eské mysli?! možno najíti nezdravé obzory pražské, prosáklé a obtoené hustými výpary a kotoui dýmu, dusné a tsné ulice starých tvrtí í v básních prvého oddílu, v perspektivách, které tam zrak autorv chytá, a v otravných výdeších, které cítí do sebe vnikati, jimiž se omamuje, že by bylo snadno nazvati nkteré z nich pímo » Kresby z Prahy «, nebo nikde jinde jich ne-

A

—

—

vk

Konen

mohl vidti v tomto zpsobu. Držel jsem se rozdlení Karáskovy knihy na dva oddíly, je více vnjší než vnitní, Ukázal jsem prbhem svých poznámek, že mnohé básn prvé ásti by píslušely po vnitním rázu svém bu pímo do druhého oddílu, nebo že by mly aspo tvoiti zvláštní, pechodnou ást mezi ob-

a

5

67

ma

oddíly. Roztídní se stalo asi jediné vedle formy, zevní faktury básní: v prvém oddíle jsou pie^y starých, orthodoxních, pi^ísných forem, verše pelivé broušené a rýmované, básn dokonalé formy, jak ostatn nutno požadovati za dnešního vývoje básnické mluvy eské: není v tom tedy také nijaké neobyejné zásluhy. Nemohu autorovi však odpustiti, že si pomáhá takovými rýmy, jako na píklad:

kde

kam padá

prší stíny,

popel nudy, šediviny

což zní nechutn, nebo pílepky, jako ve verši:

tam vane plísn dech a což zní až triviáln.

V

konvenní forma docela

svity málokteré

druhé ásti

je

rozbita, verš

—

písná a plyne ne-

spoután, voln a pln jako zlatonosná eka; pozornost spisovatelova se obrátila a soustedila všechna na harmonii a soulad veršový s obsahem. Zde také J. Karásek došel nkolika svých útvar, jako v íslech »Rodinné hodiny«, »Oi«, »Melancholie noci«, a ostatních této formy. Chtl bych nyní shrnouti svj soud o Zazdných oknech a nedovedu toho nijak bez ady reserv. Také z dvodu, že chci zlovli vylomiti jedovatý zub. Jest jisto, že v knize, jak leží nyní pede mnou, je vedle básní úplné dokonalosti poet, a dosti hojný, takových, které nad hladinou prostcdnosti udržuje jediné ástená bohatost a novost obraz; že mnohé nálady a sensace v knize se opakují; že je zde více pittoreskního než psychologického; že vedle nepopiratelného vlastnictví autorova je tam dosti obdrže-

—

68

ného a pineseného odjinud. Ale je také nemén jisto, že jako první kniha svého mladého pvodce se presentuje v nezvyklé zacelenosti a hotovosti, propracovanosti a dokonalosti, novosti a samostatnosti umlecké proti ostatní domácí

tvorb

veršové,

hlavn mladých autor,

J,

Ka-

rásek je na zaátku své literární dráhy. Nedlá si své cesty snadné emeslným odbýváním. Pracuje usilovn, hluboce, bczoddyšn, jak svdí jasn jeho kniha. Jeho vývoj je teprve v poátcích, nelze tedy nijak pedpovídati a hádati, kam dojde. Ale zdá mi se bezpeným, že nebude nikdy patiti mezi básníky, o nichž Barbey Aurevilly praví, že »umírají, aniž zemeli, stávajíce se živými sarkofágy své 1894 mrtvé poesie a své ulétlé duše«.

—

RENAISSANNÍ TOUHY V UMNÍ O

sbírce studií Jiího Karáska ze Lvovic bylo napsáno velice mnoho rozšafného a usedlého, odborn a odporn rozumného, že pímo svádí nadhoditi nkolik paradox, k nimž ostatn kniha sama také vábí, I pes nebezpený tón, že budou z lehkonohých a tancujících aper^us posléze stejn moudré a rozvážné poznatky, jako jsou slavnostní výroky nejztrnulejších a nejpedpojatjších recensenv ex ofo stran a smr. Již sám titul knihy, dávající draz na renaissanci. Jakž? jak se jeví renaissance v umní,

—

klad aktivního života, vyvrcholení a zbožnní aktivity jako nejvyššího a nejkrásnjšího projevu životního, odvrat od snu a metafysického bádání, radikální obrat od transcendence a mystického spiritualismu, rozpálení všech animálních radostí, zapuštní koen v slunením rozto jest

69

záení horoucího dnešku,

vyžití všech psychifysických instinkt pímo, beze skrupulí a zámlk, v plném jasu a v plné intensit, jak tomu bylo za slavných století italských, jakx, k tomu že se odhodlal Karásek, to že hodlá vyšetiti, pedvésti a osvtliti? Ale ne, to je pouze malá mystifikace. Nemže mu jíti o robustní,

ckých

i

—

krevnaté umní, glorifikující vcnou obnovu vítzného života, vnící dobyvatelské ctnosti pozemské. Jeho podstata, jak se odhaluje v jeho poetické tvorb, v jeho essaiích, i v tomto svazku samém, všady, kde se podivuje, poddává, otvírá nitro své duše, je daleka jakékoli zápasnické svalnosti, mužské neústupnosti, tvrdé hlavy a

kovové vle. Naopak, je mkký a sladký, nžný a oddaný, má lásku a dobrotu ženinu. Má vbec všechny dobré, to jest passivní vlastnosti ženiny, a jenom zídka její kruté vrtochy a rozmarové nevypoítatelnosti. A je z rodu snivých, melancholických a roztoužených, prahnoucích a nikdy neukojených, ponvadž, položiv svj ukoj do nadsmyslra, vysunul jej píliš nad možnosti lidského srdce a lidské mysli. Jest opakem každé rcnaissance: únikem do snu, tedy naprostým popením inu. A hned z pedu, aby ve své laiize essai zakryl sebe a své nejvlastnjší disposice

vn

duševní, nasadil

si

masku

v;ý'bojných sklonností,

conquistadorských rozmach. Jeho theorie vysubjektivní kritiky, která pekonáním autora, jímž se zabývá, tím., že »jde proti a jeho dílux, by dala poznati »vlastní duši, vlastní život psychický* kritikv, která tímto vítzstvím nabývá nové a píležitosti uplat-

hrocen

nmu

pdy

niti se

draznji, vyvrácena

je

veškerým sledem

dalších jeho studií. Je zajímavo, jak své zatajované touze, jež mnohdy se ho zmocní, vrhnouti

70

kónu a vášn, ran a boje, propjuje rázu skutenosti, jak virtuosn svou theorii provádí, aby svedl s pravé stopy, jak znamenit své divadlo výboj co vo a trim fátorovo inscenuje. Zstalo však jenom v úvod pi theorii, To, co iní všechny theorie odpustitelnými: že jejich pvodce sám první od nich uprchne. Suché a pedantské mozky pak nad nimi kvílí, nemohouce jejich marnosti uvésti v soulad s rozkvetlým dílem. 5e v život

Pln

renaissanní duchové jsou mezi autory, kteí Karáskov, vlastn pouze dva: Goethe a Nietzsche. A tu je na výsost pozoruhodno, jak se k nim Karásek postavil. Docela šikmo, vyhledal si zorný úhel, odkud mohl v Goethovi vypozorovati, co jemu samému bylo defilují v knize

blízké a drahé: stedovkou intonaci, zabarvení, jak bych to nazval. Vzal Goetha nkterých

i

partií Fausta,

n

vylouil

je

bedliv, vyzdvihl

je

a

vrhl na ostré svtlo, pronikavou zái reflektorovou. Dosáhl tím dvojího cíle: obnažil vedlejší možnosti Goethovy psychy a naznail svoje vlastni záliby, vedoucí ho v šero gotických kathedrál. Veliký pehodnocovatel hodnot mu unikl docela a zstala jenom osobní glossa, míním, ne pro Nietzscheho, ale pro Karáska charakterická, ironicko-sentimentální komentá rozporu mezi dílem myslitelovým a velikou vtšinou jeho pijímatel, mezi osudem díla za života tvrcova a po skonu tvrcovu. Také jinde vybírá si jednu, složky z celého komplexu vytvoených prací a uzpsobilostí osobnosti, složky sob nejbližší, aby, uruje jejich význam a jejich thema, dal poznati pod cizí škraboškou své niterné zvrstvení. Tak z veliké ideologie Péladanovy se omezil vylomiti a partieln i zdefor-

dv

obmuje

71

muvali antagonismus myšlenky a lásky, ženy a nejvyššího zasvcení, by mohl vsunouti a horkým hlasem pednésti své nenávisti a své strasti. Ale je také skupina autor, kde je pímo, aniž bylo teprve nutné nadzdvihovati jeho zakuklení, vidti, jak vedle nich a v nich otvírá své taje,

kdy není mu jiný umlec závojem a dominem, v které halí svou osobnost, nýbrž záminkou, rozkošnou píležitostí vyboovati v povšechnjší úvahy, vyzpovídati se ze svých lásek a vr. Pi Wildovi na píklad, hovoe o tom, že jeho umní »neerpá ze skutenosti, je druhem krásy odvozené, není skládáno z osobních zážitk, je plno fines abstraktních, nestará se o pírodu, ale o umní, není naturálni, ale artistni«, podává zhuštn konfessi svých umleckých aspirací a vášní. Podobn najdete místa takového rázu a významu u Dubuse, Zeyera (i na jiných místech), roztroušené a pomíšcné s pesnými aforismy o jejich vlastní personalit. V tchto essaiích je Karásek prolínavý, má hluboké pohledy, odstírající slova, je lichotný a pítulný jako koky na lithograiích Steinlenových. Tam, kde neml ani zámyslu vyznání, ani útajc, v obsáhlé a obsažné studii o básních Nerudových, dovede chlad-

n

rozbírati, studen tíditi, umí íci mnoho exaktního, tak pesného a pípadného, že to rozrušuje a pohnvává officielní nájemce osoby Nerudovy, užívající jí pro své literárn-politické úely. Poznává se však na první ráz, že tato práce vypadává z celkového rámce svazku, že je

tam

cize,

vnšn

pidána, ne vnitn

pilenna

a pitavena.

Knihou zpovdí a masek bych nejradji nazval publikaci Karáskovu, V tom vidím její charaktcristikon, její podstatu,

72

V

její

naprosté individu-

áinosti, v tom, jak stále a stále odkrývá a akcentuje personalitu svého pvodce, vidím její hodnotu. Ne tolik v objektivních poznatcích, jež pi-

náší, jako v subjektivních odhaleních, jichž skýtá.

k

Mli by jí milovati, kdož mají krásnou odvahu dobrodružstvím a výzkumným cestám mezi

ádkami

a slovy knih.

1903

SODOMA Erotika, jejíž problém zaujal Jiího Karáska ze

Lvovic a jež

umlecky

je

projádena v Sodom,

nejsmutnjších a nejmarnjších. Neplyne z radosti úkoje, netryská z hnusu pesycenosti: vy víra z pouhé touhy, je klamným snem a neuchopitelnou vidinou, odrazem paprsk neznámého slunce, které si pedstavuje tím nádhernjším, ím více je si vdoma, že ho nikdy jest erotikou z

ani nezahlédne. Podmínkou pro tuto erotiku je naprostá fysická passivita, osudný a snad zddný, do krajnosti vyvrcholený odpor ped tlesným splynutím. Oddíl »Priapeia« jest jediné hypothesí, fikcí, kterou básník sám se rozpaluje

neplodn a bolestn. Maluje si s veškerým ohnm samotáské fantasie, nenarazivší nikdy na realitu, nejzáludnjší, nejúskonjší a nejprchavjší požitky jako nejvyšší obt vášn a roznícenosti, vzletu a sebeoddání. Tím více, že cílem tchto záných sn vlastn není ani tolik žena ... že zavilostí pírody jsou vedeny tyto exaltace spíše na srázné cesty homogenní lásky. Tam, kde jediné duch v horece tvoí, jako zde, tropické svty erotických ekstasí, kde každá roznícenost vyšlehává své plameny do prázdna prostor, kde milostné gesto umírá ped svým zroze-

73

ním, zmraženo žalným vdomím, že nelze fantomu se dotknouti, lam nutné vyroste do závratnosti otravné poznání zrádnosti umlých ráj. Zmocní se veškeré bytosti básníkovy, popelem vznt, zžehlých na piano, naplní jeho srdce, jako smutení rouškou zaste jeho vyteštný zrak mlhou rozplynulých vidin. Marn se bouí chvílemi jeho krev, marn chtly by jeho ruce škrtiti a rváti tetelící se maso, i tento sadismus je nutn nenasytitelný. Všecko je zde jenom podmínené, zdaná budoucnost, šílená nadje v nedohlednou možnost, vše vyhlíží, rozleptáno utrpením dlouhého ekání, velikého Píští, kde osud by se smiloval a jedinou vteinou skuteného Poznání, nejvyššího zasvcení dovolil se

—

—

vyžíti

—

teba zárove

s

posledním dechem

—

ži-

vota, a ne j radji za tuto cenu cen, tmto vražedným fantasmagoriím a sklenul v soulad panenskost tla a vilnosti psychy. Ale toto oekávání, ale tato prosba nemá vyslyšení. Hluchý

jsou sirosti vesmíru. Nezbývá »vyhnanci lásky<', než bloudili dále »v zahradách Snu, z nichž není pro nho východu .... jak Pipadá mi, že k této erotické sklonnosti se jeví práv zde, nutno pedpokládati také jistý, vyšší stupe ženské trpnosti v duševním zakdo jí strádá a ložení toho, kdo ji prožívá chadne. Teba v jeho bytosti vidti tento rys, ji-

—

—

.

.

.

stou femininní plachost, delikátnost a útlou netykavkovitost, Z rozdvojenosti duševní struktury a fysického ústrojí, kypícího a víného života nitra, toužícího nezmarn oddati se svrchovan v nadlidské opojenosli láskou, a mrazenosti tla a zmrtvélosti tla, odpuzovaného chvjnou úzkostí ped hrubostí hmotných dotekv, absolutní nemožností materielního uskutenní z hnusu k re-

74

—

alit uritých pocelv a láskání, z tohoto fatáhiího dualismu, jehož ob souásti se popírají nesmiiteln, vyplývá všecka pohlavní tragika ta-

kového

života,

stupovaná nezvratným vdomím

neúkojnosti, stálého hladu a prázdné

vymarn-

nosti.

Je to náklonnost, opakuji drazn pro odpornou obya špinavou slídivost nkterých moralist { takových, kteí jsou v theorii nejrigorisnjší a v praksi nejlaxnjší ), pro niž není re-

—

ejn

—

nejlehí stopy, ani nejpeletavjšího stínu možnosti promítnouti se ze vzdušných krasnu a touhy do denní tlesné skutenosti. Zstává stále pouze jediným, tím, ím se jeví a jest: bolestným vidmem, krutou, drásavou roz-

alisace, ani

j

níceností, sálající své

rudzáné ohn

za pouhými

pízraky, svými vlastními výplody a muiteli

.

.

,

nedostižitelnými, neuchopitelnými, a proto zrovna tak vábnými a hodnými veškeré touhy a ve-

škeré strázn

.

,

,

V jednom Karásek

se klame: pohanskou jeho kniha není. Jako jí pedevším není pedstava Sodomy samé; je židovsko-kesanského pvodu.

božskélio pvodu, omczující sexuelní styk, regulující jej a trestající pestupky; vyžaduje vdomí híchu, rouhání, neuposlechiie-li se. Proto první Sodoma byla více Sodomou, smšujíc zcela správn imaginární hýení a zakázané vášn s imaginárními modlitba-

Pedpokládá mravní zákon

mi.

Dnes

Sodomou jenom spodní

tón, ztlumené božského i lidského píkažidovsko-kesfanský princip ethický, který je

vdomí pekroeného zu

.,

.

neznalo.

—

Toho pohanství ecko-ímské Neíkám, že mu sexuelní záchvaty,

tu zaznívá.

—

jak se má za to, byly jediné zdrojem rozkoší a kalichem, naplnným slastnými radostmi. Ale

bžn

75

mimo nkteré obady ženské, nebylo,

kultu, tajné úkony náboznámé a pístupné jenom zasvceným,

aspo v dobách nejskvlejšího kulturního vyptí, ani morálních závr, ani pokryteckých pedpojatostí, ani pocitu tragiky a zhoubnosti Pohlaví jako životodárného božstva. Teprve s poátkem éry kesanské, hned od Pavla a dále pes Tertulliana, bylo žen vtisknuto stigma pekelné svdnice a jakýkoli jiný ukoj pohlavní apoštolem krut zavržen a kletbou stíhán jako >^po zpsobu zvíat*. Pohlavní hích je kesanským híchem par excellence. Jediné tímto vlivem mohla velice opravdová, hrozn životní tragika pohlavního života, ztlaeného úpln do oblasti fikce a uvznného nevýkupn do temnic osielých samot a úmorných hallucinací, jak ji presentuje kniha Karáskova, vyspti až tam, že vlastní, závratn hlubokou kreaci tohoto nábožensko-mravního pojímání svta a lidského bytí, úporn nepátelského pohlaví, taje sukkubátu a inkubátu, pervertuje, že sahá až v mimosmyslno.

Znáte hrzu sluneních polední v plném lét, kdy v širých bezlidých krajích se nehne ani vánek, kdy spalující paprsky skoro kolmo tepají rozpukanou pdu, kdy hmyzy a rostliny a všecko živé je pohíženo do toporné nehybnosti, jakéhosi smrtelného spánku? V tomto ohromném, tž-

kém, roztaveném tichu jako by se rodilo nco strašného a zhoubného neznáte údsu z tohoto mlení záludné píhody? Nco tak píšerného leží na básních Karáskových. Veliký ds ekání neznámého Píchodu, který mže znamenati vykoupení krásou a který mže býti niivý a šeredný jako mor ohromný, vyjevený úžas duše i tla, sklonných nad pythi.

,

.

.

76

.

.

ckýmí sráznými rozsedlínami a útesy svých

vlast-

ních hloubek.

básn Karáskovy nazvány nemorálnestoudnýmí. Což mže drásavá boa zžíravé pochopení vylouenosti, všechen

Kdysi byly ními, lest

pímo

smutek celého lidského a umleckého života, jak je zde básnicky formulován, vyvolati takový dojem?! Nevzbuzuje ho spíše vlastní neistota indignovaného? Utrpení oišuje: mla by oblast života sexuelního býti vyata z tohoto soucitného dobrodiní, nedává umní, všecka osudná lecká pravda o dvod více, abychom zeli na výsost trpící duši a mili její dílo jediné jeho umleckou hodnotou, silou myšlenky, intensitou

—

citu a

um-

krásou formy?

Umlecká

linie, jíž jest inspirace Karáskova provedena, není úpln irá: má nkolik zauzlin, kudrlinek a titrností »Japonerie« na píklad které perušují jednotnou plynulost a chmurnou harmonii. Vedle toho je však ada poesií »Píse pocitu sexuelné msty«, » Vyhaslé ohn«, »Poznání«, »Vyhnancm lásky«, »Poslední pátelství« které veškerou ryzostí a nczkale-

—

—

—

,

.

ností

.

.

—

,

intonace,

formy a myšlenky

souladností

syt vychutnati trpkou krásu prokletého

dávají

snu. Jaká erotika! Bez uritého pedmtu své touhy, nemohoucí, nesmjící jmenovati, po kom zmírá žízní a dusí se vášní erotika snu a sebeklamu erotika nejpekelnjších muk, ponvadž nebude nikdy vyslyšena, bez nejmenší možnosti splynouti se svou vysnnou metou, sžící se v rudém ohnisku svých gravitací, erotika erného smutku a neustálého odíkání erotika vraždící ,,, ne vítzný Prapus, ale sexus necans. Jako ,

,

,

,

.

,

.

horký dech krve je zde

zbyten cítiti

prolité,

asem,

.

,

bezcíln vymrhané rytmy

a slova, obrazy a

77

samy se stávají jako výhružnými a tvrdými. Sodoma má pedmluvu. Pknou pedmluvu, kde Karásek eským boiotm nkolika pronikavými slovy a nkolika pružnými paradoxy dovozuje správnost snu v umní a jeho realitu v život toho, kdo jej snil. Jediné sen náleží do umní. Všecka skutenost má se vylouiti z nho. Ale sen není beze skutenosti možný, není umní, které by z ní nevyšlo, nechf dolétlo nejnedohlednjších výší, nechf se zarylo do šachet nejpropastnjších. Nestvoil ješt žádný, nižádný lonieho, co by nemlo z dimensí tohoto svta. Nebží tedy o to, by se neerpalo ze skutena, toho nelze, jde pouze o to, by se nezalíbilo ve všednosti a v malosti plynoucí chvíle. Nutno se vybaviti z ní, vyrsti ze sebe a nad sebe, vystoupiti na vrchol hory života, rozletti se daleko za naše denní obzory. Naslouchati tajemnu a rozumti záhad. Stvoiti nový svt prudšího varu krve a mocnjšího tepu srdce, žíti a dáti žíti, eho všední den nikdy neskytne, elío pouze zídka podati den svátení. Dílo, které se piklonilo k bolm a bojm okamžiku a splynulo s nimi, nejen z nich, ale pro

—

vk

ei

mže

n vzniklo, dílo takové mže nalézti momcntanní

hluné ozvny: budoucnosti bude jenom kulturním nalezištm doklad pro uritou vteinu živoLa, nebude však umleckou hodnotou, stále živou a oživující silou, vnou, protože zplozenou umlcem se zrakem, upeným k vnu, a pod dotekem vna. Hesla, školy, záliby, okamžiková vítzství vše zaniká rychle a nepamtn. Po.

.

,

nkolik zázraných výplod, nezhubitelných pro svou nevyerpatelnou umleckou vitalitu, a vyrostla z toho i z onoho pólu lidské existence, Flaubert i Mallarmé, každý prarzný a každý trvá

— 78

nesmrtelný. Ani okovy snu, ani pouta reality: jediné poddati se tvrímu rozmachu svého nitra, poslušn a nábožn, jak se sluší tvoru malého trvání, kterému se dostalo mystickou a oslnivou náhodou divuplné milosti stvoiti nesmrtelné. V prostedí malého národa, kde za nepetržitých

zápas, by se uhájilo bytí národního celku, je vždy mnohem vtší sklonnost miti vše, i umní, dle užitku pro pítomnost, dlužno vždy a znova optovati: umní že netvoí ani pro dnešek, ani pro zítek, nýbrž pro všecku, všecku budoucnost, Je-li njaký jeho užitek, tož v tom, že nehyne, že nezhyne nikdy. Vždy živý, vždy výmluvný, vždy mocný, nejmocnjší svdek ped soudy píštích

vk.

Zodpovdnost umlcova, zodpovdnost umní? Jediné

vno

by

je

mohlo k

ní volati,

1905

F. V.

VNÉ

KREJÍ JITRO V

UMNÍ

ve své pednášce ze dvou hypothesí, Vyšed které vzal do slova a puntíku za neochvj-

nou pravdu, rozdlil F, V, Krejí pohyb, který se

dje

v kosmu

(v nejširším

významu

a

dosahu slova), na dv ásti a podrobil každou z nich jinému ádu. Život sociální, politický, hospodáský, morální a intellektuální, vda a technika,

strun eeno

vše, co

»souborn zoveme

pokroku, píroda, život organismv a umní jest ovládán vývojem. Aby svojí these dokázal, popál si chvatného rozletu po zpsobech lidské existence od antiky

civilisací'<,

podrobeno

je

39

po naše dny,

A

tu vycítil, ku podivu, »že spolea formy pizpsobují se vždy lépe touze lovka po volnosti a štstí a že tudíž dnešní spolenost je pokrokem oproti spolenostem starovkým, založeným na otroctví a ádech barbarských*. Že »nemožno je vzkísit staré

enské ády

slátní<'. Jak pyšný poátek dvacátého zde mluví! My jsme na vrcholu, my jsme nejlepší, zatím, než budeme úpln dokonalí. Ale šel F. V. Krejí skuten trochu hloubji do tchto »spoleenských a forcm«? Kdyby mu nebylo hájiti aprioristického tvrzení, kdyby nebyl zaslepen dualismem ád, ídících vesmír, jejž v neblahé chvíli si odkryl, byl by snad poznal nebo aspo v pochybách mlžn vytušil, že je na bludných cestách. Byl by, abych uvedl jenom nejoividnjší píklad, bedlivji uvážil postavení otroka za vrcholných dob spolenosti antické (klassické) a tlesného poddaného stedovkých rytí nebo dokonce továrního i hornického dlníka našich asv, aby, nepodvádje se illusí svobody, v tchto kruzích, pokud nejsou klamány a nešálí se samy o svých potebách a tužbách, ve smyslu, jak ji pojímá dnešní indivi-

útvary století

ád

dualista,

úpln podadné,

tické otroctví nejen

došel poznání, že an-

pouze se modifikovalo, ale

dn

v i mnohem hrznjší že nabylo za našich statvánosti a zhoubnjšího rázu. Ztratil-li rovku svého otroka, pišel tím o velkou ást zhyne-li dnešnímu továrníkovi svého jmní, ada dlník, neznamená to pro nj ani nejmenší Chápe snad F. V. ztráty: najme prost jiné. Krejí, co tím chci íci. Nejen že je svoboda dnešního dlníka následkem jeho naprosté odvislosti od velkokapitalismu pouze planým slovem, ale i jeho hodnota jako pracovní síly je

—

80

ek

menší, a pes všecko humanitní horlení o cen lidského života, o cen lovkov, i jeho lidská hodnota že je stlaena k nule. Kdyby nebyl F. V. Krejí infikován moralismem, mohl by jenom na základ prmrné znalosti ecka Periklova, doby Alexandrijské, caesar, setev jenom trochu lži kesanských pomluvav a vymaniv se z ustálených, mravn-ztrnulých a omezených hledisek školních a bourgcoisních djepis, poznali zcela dobe, že stav kulturního lovka byl za onch dob proti dnešku nesmrn volnjší, ano úpln volný pout náboženských a morálních: hlavn v skeptickém stedisku všech vr a povr, kde božstva celého tehdejšího svta se scházela jakoby na kongres. O kulturní lidi jediné bžeti. Lid je všady stejn hloupý a tupý, nehybný a moráln nesnášelivý. Že dnešní státní útvary jsou pouhým pizpsobením antických zaízení, najm ímských, mohlo by býti patrné každému, i pes domnlou novotu parlamcntuv, i pes pošetilost hlasovacích lístk. Železnice, telegrafy, elektrické svtlo upravují pouze vnjší vzhled spolenosti, ale jádro, podstata jimi se nemní. Máme více poznatk

íma

ím,

mže

.

íman,

než starovký

nebo

ale

jsme

tím,

.

,

neíkám

zase jediné moralistní požadavek, ale jsme tím zmnni ve svých citech a pudech, nebo chcete-li, jsme tím šastnjší? Ovšem, F, V. Krejí lituje, že »neuskutenitclný je ideál naprosto dokonalého uspoádání spolenosti dle idejí morálních^, tedy pro nho lepší,

to

je

—

pece jenom:

jsme se vynálezem železnilepšími? Ale jediná možná morálka, tof stali

ce. ponechati individuu volnost vyžíti se. Nutný spoleenský život i v societ úpln nespoutané by pinesl nevyhnutelný korrektiv krajn škodným ,

O

,

81

výstelkm samoinn, bez náboženských a zákonních pedpis. Všady však, kde manželství nebylo posvátným a nerozluitelným, kde život lidský nebyl aspo thcoreticky povšechné tak peceován jako za íilanthropického dnešku, který chrání všeho zakrnlého a chadnoucího, je pro Krejího »nejhlubší stupe dcsor«íanisace a demoralisace« proto je bita Itálie renaissance, jeden z vyšších moment, za nichž se vypialy lidské energie a vzkyply všechny nejkrásnjší životní mízy fysické i psychické. Tím, že vedle :

in

intensivního života byl i mohutný rozmach a rozkvet života umní, je tato doba pomrné výše než období veliké revoluce nebo sjednocení

Nmecka, kde všechny životní šfávy se vyerpaly jediným smrem. Kdyby neml apriorn dané pouky, již mu je za každou cenu dokázati, mohlo by to staiti F. \'. Krejímu, by zahlédl, že vývoj, který podle

pírod pisuzuje uméní, pouze jeho nedúvodnou domnnkou. Zdá se, že všechen pohyb v kosmu po zpsobu kolobhu hvzd se dje v dráze kruhovité. Mní se místo na ní, obmují se detaily, ale essencielní trvá nemnné, Je-li nám pístupné a srozumitelné umni epoch, tisíciletí od nás vzdálených náhypothetického vývoje v je

rod, cizí nám rasou a ádem svého života (východoasijských, píkladem), odhaluje to, že jeho oblastí je práv vše, co je v lovku základní a odvké, nehybné, možno íci, F. V, Krejí toho poznal a uznává také, proto tím trapn ji psobí výklady, které pokládal za nutné a vkusné pedeslati tomuto samozejmému faktu, vyslovenémnohokrát. Vda to, mohl opomenouti i pokroku, i vývoje, a stopovati bez pedpojatostí a pedsudk, vzniklých z toho, jak

mu

již

záludností

82

se

petváely, odstiovaly a zabarvovaly

lecké projevy,

um-

umlecký výraz

a formace tohoto Byl by postehl, že

urujícího živlu v lovkovi. také v umní možno mluviti a velmi opatrn, jak oividno

— jenom pomrn — o novém, které

lepší starého: potud, pokud toto nové práv »dává znít strunám, na nž nikdo dosud nesáhl, a vy vít pramenm, jež nespatily dosud svtla«, je lepší než nové, které by bylo stejn hodnotné jako jeho pedchozí, ale nevycházelo z mezí a okruh tohoto bezprostedn pedchozího, Tedy tím, že nám, našemu cítní a jímání více se pibližuje, že jest nám bezpenjším klíem k záhadám našich bytostí a kosmu, života a smrti. Jako není dnes jednoty v názoru na svt, osud a cíl je

lidský, není

Starší

vda

nutn je

také jednoty umlecké tvorby. pekonávána novými objevy. Staré

jest odsunováno pemnou naší sensibizatlaováno následkem toho novým umním. Tož v daných hranicích pekonáváno. Ale F. V. Krejí dává své umlecké kultue smutné svdectví, pirovnávaje umlecké dílo k techni-

umní lity,

ckému aparátu: techniky a umní nelze pece teba jen relativn hodnotné veliiny, jako toho nelze uiniti s novým kloboukem a novou básní. A když už, tož by klásti vedle sebe jako

byla žádoucna aspo dslednost. Technika je vnjší, její objevy mají de acto jenom vnjší význam, neznamenajíce ve skutenosti nieho pro kulturu samu, která je vždy vnitní, duchová: pro tedy mluví Krejí ponkud pohrdliv o »pokroku v umlecké technice « jako

ie

»ist vnjším«, když si »ist vnjšího pokroku* v technice tolik váží? Blížc-li se pihlédne, není ovšem tento »pokrok v umlecké technice« pokrokem po zpsobu pokroku, jaký se domnívá 6*

83

Krejí vidti v jiných oblastech, nýbrž projevem sensibility, sociálním ústedím (pojatým co ne šíe) modifikované, která si v^'hledala pimených prostedk vyjadovacích: stává-li se F. V.

j

lovk

komplexnjším, stává

se

nevyhnuteln

snv

a idejí komplexnjším, stává-li se jednoduchým a pímoarným, stává se i umlecký výraz jeho snv a idejí takovým. Umlecká íorma nepostupuje nepetržit k dokonalosti stále vtší, ve smyslu bohatosti a složitosti, ale vrací se stejné k prostot a nesložitosti v stálém kroužení, F. V. Krejí se nepokusil ani podrobnji dokázati svého tvrzení o komplikovanosti formy, stále nelze toho ani uiniti. Renaissanní stoupající, umní bylo výtryskem nového, prostšího a zárove pozemsky intensivn jšího života, bylo ná-

i

umlecký výraz

jeho

—

sledkem toho také prostší a vitáln zmocnnjší než umní stedovké, Dantovo teba, jež odpovídalo transcedeiitním a metafysickým subtilitám vládnoucí theologie a scholastiky kesanské, dualismu veškeré existence svou ústroj ností a strojeností. Dojde-li svtový názor, který dnes mocn se rozmáhá zrovna v kruzích nejvyšší kultury, míním monismus, jak jej, píkladem, Haeckel hlásá, výrazného a silného projevu v umní, bude to podle všeho také opt umní veliké prostoty a nesložitosti, jasu a pohody. vývoj Že vývoj, jak se pedpokládá v pírod nemže se applinižších organism ve vyšší kovati na umní, je takm na snad. Radikální píklad F. V, Krejího, že pták dle darwinist se vyvinul z ryby, píklad, který je v pravd proti Krejímu, nebof ústrojí ptákovo stojí skuten výše než ústrojí rybí, a je tedy dokonalejší, to jest lepší, nedokazuje zhola nieho: je

—

84

—

,

snad Rodin vývojem Donatell nebo Micliela^Ani Krejí toho pece nebude tvrditi, Jako pece nemyslí seriosn, že lze moderní lept pirovnávati k postavám svtc na oknech stedovkých chrám, Chtl-li by moderní lept již k nemu pirovnávati, tedy jediné k leptu starých mistr, a tady snad Rembrandt, na píklad, také pln by obstál ve všech smrech. Zajímavé je, že F, V. Krejí, veiebitel technických pokrok v život sociálním, bojí se jich jako zhouby v okrsku umní, tvrd, že »svádjí k routín a vypoítavosti«, by ml znáti dvojí: že práv každý veliký umlec, to je tvrce, tvoí si svou osobní a jedinenou techniku, a že zrovna každý pokrok praktické tecJmiky (mohu-li tak íci) iní všechen život jednolitjším a neodstínnjším ilí šablonou a bezbarvitostí. Ježto jest umní svtem nových forem, jejich tvoením, je pirozené, že forma má hlavní zetel umlc, z ehož nesleduje však logicky, že by »složitost a raffinement formy< ukazovaly >umní na sklonku k dekadenci-. Nebo umní niolú?í

—

a

—

—

a celková duševní disposice jsou ve vzájemném vztahu; tož odpovídá niterné raffirovanosti a složitosti i raííinovanost a složitost umní v jeho form, kterou chce F, V. Krejí stále odlouiti od obsahu, akoli možno mluviti o umní f.akticky pouze tam, kde obojí tvoí nerozluný celek. Myslím, že ani nejhoroucnjší utkvlost na té i

oré theorii by nemla dáti umleckému kritikovi zapomenouti na takové základní a neotesné pilíe všeho umleckokritického bádání a šetení. Jak neuviteln a vnšn nazírá na formu umleckou F. V, Krejí, ukazuje passus o tom, že xv malíství forma obrazu je po staletí ustálena a ani nejsmlejší experimentátoi nepokouší se 85

jí

nahraditi

obrazu«

je

jinou«

—

slovy

jinými:

Krejímu vtší i menší kus

»formou plátna,

ohraniený ramen; a pak ovšem v sochaství jest »ustálenou a staletou formou« kámen a v literatue papír! pardon, tady touto »základní formou« je »verš, drama, román/. ekl jsem zrovna, že forma a obsah jest u umleckého díla jedno, i plyne z toho samo, že » formou obrazu není plátno s rámem, ale co bylo vytvoeno na plátn. takto dle zevního zdání, F, V. Krejí byl nutn velice rychle, »ve dvou, tech ^eneracích^, hotov s »vývojem formy <, a sáhl honem k abstraktu »spravedlnost« (které v umleckokritickém zkoumání se vyjímá stejn krásn, jako by se dlaly v lékaské knize výklady o vlivu božím na nemoci), by ukázal, že nelze podle »kusu plátna« miti umlce, ale naopak dle toho, jak dbá svého úkolu, »aby se podával prost a poctiv, jakým je«. Škoda, že Krejí nepovdl, dle eho pozná jist a bezpen, že umlec stojí ped ním bez škrabošek a masek. operuje-li se takto slovy místo poznatky, uvažuje-li se jediné za úelem, aby se došlo k met, stanovené pedem, nemže býti s podivem, že se prosloví výrok, že »je pravda, že z umní v dob páry, elektiny a darwinismu nebudou plápolat náboženské ekstase anebo že v dob demokracie nebude ono tvoit z idejí feudálních«. Jako by se zmnila parou a elektinou kvintessence lovkova, jeho nejhlubší a nejzákladnjší, urující podstata, jako by tím z nho byly vypleny všechny metaíysické tužby a rozlety za hranice empiricky poznatelného, všechno vdomí skutené a neodstranitelné hierarchie. Což neexi-

—

Miv

A

umní Villiersovo a Barbeyovo, Bezinovo a Bílkovo? F. V. Krejímu, jenž vešel do bo-

stuje

86

jovných ad organisovancho délnictva, není takové umní » práv rázu spolccnsky-pokrokového, spíše naopak«, jako mu jím není ideová podstata umleckého úsilí generace z let devadesátých. To však není tak zle mínno, jako eeno, nýbrž je pouhým pedsudkem stranníka uritých hesel a snah; sám o nkolik ádek dále mluví sám proti sob, uznávaje, že »nebylo vlastn nikdy žádné umní initelem reakním<. Zde je vidti pln dvojí tvá F. V. Krejího: jedna ukazuje literárního kritika a jeho umlecky-kulturní sklonnosti, druhá sociáln-demokratíckého partisana. Odtud, pro stále kolísá a

Ne vdomý a klidný, sebejistý a skepticismus, ale vrátkost a obcházení.

lavíruje.

moudrý Pokrok

—

toí sociální

demokracie, vývoj

—

tof

umní,

A

pojednou trochu zmatení a z vývoje se stává »ncustálý vzrst a vadnutí, rození a umírání, plození a zánik, kolobh zjev, spodobu jících v sob .'. jisté typy, jež se opakují Tož bud vývoj, totiž od nižšího k vyššímu, od prostého k složitému, nebo kolobh jev, totiž obmny a modifikace, rozdílné vnjškem, totožné podstatou, klikatá cesta, zdvih a pád, ne pímka vzhru, ale kruhovitá dráha. Zde je F, V, Krejí, kde býti od poátku. Ledví lidské je stejné, za antiky, v ín, ve stedovku, v Indii, za našich dn, stejné pudy a vášn tryskají z nho. Ale jejich projevy odlišn se mní a utváejí. Spoleenské ády se tím upravují, umní se tím obmuje. Není nám v žádné své podob cizí a nepochopitelné, ponvadž jest jeho zdroj týž, ponvadž plyne z týchž pramen jako za dnešku. Kdyby se nestrachoval Krejí domysliti vždy dokonce, pochopil by i více, pro francouzské .

,

—

ml

87

tímiií scdmnaclého století pilnulo stichl

by možná také,

rovovk by

o

k antice, povelkoprmyslový

je

chudší a barbarštéjší antiky, zošklivil

planou utopickou pedstavu o »nepetržítcm a nekoneném pokroku-, byl by trochu opatrnjší ve svých apodiktických axiómatech o výzr^amu veliké revoluce a zanechal by rzných »poprvé«, když všecky djiny je usvdují z nesprávností, podíval by se ponkud blíže na morálku a zahlédl by aspo, že velice problematický je morální pokrok od antiky ke kesanství, jakož i postup forem politických, A jist by již >>z cliaosu historie nevysoukával ervené niti pokroku«, kdyžt jí tam není dle jeho stihu. Ale že F. V. Krejí nedomyslí nikdy do posledních konsekvcncí, pichází opt s protikladem Goetha a veliké revoluce, zapomínaje si uvdomiti, kdo že zde bouil a kdo kontemploval, jinak, rozdíl ducha, kultury kasty. Hrozné slovo, je však usmíiti se s faktem Krejímu a všem demokratm: je hierarchie duch, skutenjší a dležitjší než tídy rodv a povolání, a zhola neodinitelná, která se projevuje neodvratn i do sociálního života. Proto také »morální pokrok« na rzných stupních duševní hierarchie bude se ceniti rozdíln a dokonce i zavrhovati. Proto bude také na vyšších stupních jiná »spravedlnos<, jiná »morálka«, než je »spravedlnost« a »morálka« sociálních opraváv a emancipátor, kteí jamo dnešních chtjí pouze pedlati, by jun bylo pohodlnjší, by sami znásilovali tam, kde jsou nyní deptáni jinými. Pro je snad njaký »nej novjší Edisonv vynález« velecený jako prostedek úlevy, ale kulturn je hodnota takového vynálezu fonograf! minimální, ježto sotvy uiní svt krásnjším a život bohatším. si

—

—

ád

n

—

—

jcžlo

dokonce neiní

lovka

ani »lcpšíni;, ani

»spravecllívjším*.

Pebíhaje stále na pdu sociálních revendikací Krejí udlal z Aristotelova ^coov nohxr/.ov

F, V.

— »tvora politického^, jenž vedle jiných roztomi-

lostí »odcvzdává hlasovací lístek, podpisuje programy, hlasuje pro resoluce« a tím vším »slouží dle svého pesvdení pokroku och! kde jsme se to ocitli? V okruzích života spoleenského, A pak tento »polilický tvorx jde »domu, do pírody, k žen«, a »obcuje se svou nejtajnjší duší, s nocí a hvzdami a páše jiné intimní výkony, vyjmenované stejn krásnou a obratnou dikcí och! kam jsme to dospli? Ve sfaery umní. Ano. Pak již pijde jcdiré »náš malý, policií hlídaný života, který oslazuje tragikou Shakespeare, opatrná poznámka, že umní nemusí dbáti »konvencí spoleenské siušnosti« (jak daleko se zapomíná ctihodný moralista, jenž vzí v Krcjhn?!), potom krkolomn odvážné tvrzení, že i »obeccr:stvo« vyžívá v »celém metafysickém dosahu« v umní »ženu a lásku«, ano, že divadlo, výstava obraz i soch pro »nkolik set nebo tisíc lidí« je »návratem k instinktivnímu krasocitu tla, školou, lázní a obrodou zraku i nerv<'. Ne, F, V. Krejí pekonává sebe i skutenost. Jist nikdy na výstavách nesledoval »obecenstva«, nenaslouchal mu, nemluvil s »obeccnstvem« o divadle, nebof jinak by nemohl takových nehorázností tvrditi. Lež, lež je všecko. »Obecenstvo: nemá umleckého smyslu. Ani mšanstvo, ani dlntctvo, tídn uvdomlé nebo neuvdomlé. Toho nabývá vtší celek teprve na vysokém stupni jednotné, dlouhovké kultury. Dnes jí není. Dnes jsou pouze jednotlivci, nepatrná menšina, kdož odlišn <

,

.

.

<

—

!

—

a

—

89

a nestejným

stupnm

—

jím

mohou

se

hono-

siti.

Zbývá pak již ze studie F. V. Krejího pouze nkolik stran lyriky a hymnického nadšení, ímž patrn svléká dámám snrovaky, jak se vyslovil elegantn o jeho pednášce »as* a

emu

Krejí sám íká v pepiaté skromnosti »smlá myšlenková možnost*, nkolik dobrých drobností a mnoho zbyteností, a všecko se kymácí a

—

víí zase, až se dojde k Nielzscho\^ vnému návratu stejného. Tof již dnes tak obyejem. Jindy se citoval Rousseau, a jindy opt jiný. Módy se mní. Já si také zacituji. Starého Petronia. A^on bene oleii qui bene semper olet. F. V. Krejí chce býti vždy hezký na dv strany. Líbiti se svým politickým druhm, v souhrnu antikulturním,

—

i umní je výa tídní a ponvadž soudruzi jsou massa, zachovati si prestiže nezávislého ducha v umle-

antiumleckým, ponvadž kultura

—

br

cké

Odtud vy víra jí tristní zmatky, nehonedslednosti jeho vývodv a závr v.

kritice.

tovosti a

lovku jest již se utšiti s milým abbém Galianim, že »na tomto svt, nejlepším ze všech Ale

nemožných svt, vše

—

i

jest

opateno co nejlépe«

eští estetové-demokraté.

ZLATÁ

___

HVZDA

Román

F. V.

lismu,

náboženství, klerikalismu, bolesti

Krejího je traktát, obsáhlý traktát o všemožných thematech: lásce, umní, sociaživo-

oištném a volném píští, — ale není umlecký literární útvar, jednotný a zhuštný výplod bohatého a tvrího ducha, ta a

touhách po

Obsahuje jediné živly referující, didaktické a agitaní. Jako by nebželo v o rc-

pímo 90

nm

alisaci krásy, nýbrž o to, by se uplatnily a propagovaly názory, které pokládá jeho autor správnými a plodnými do budoucnosti. Je v základ knihou mravounou, tendenní a kazatelskou. Nevyvírá z prazdroj, z nichž tryská kažze zídel bolestného a áé umlecké dílo, vroucího chaosu, z temného a osudného kvasu veškeré básnické bytosti, z víru vášn, cit, Není snu, myšlenek, vidin, strázní a rozkoše. v horoucí vznícenosti, jasnovidné ekstase, stvoitelského gesta. Ale za to duch studen

—

nm

kombinaní, rozšafn usedlý, ztlaujicí každou exaltaci, všechen citový vznt na míru užiteného a trvalého denního úkonu životního. Obrámysl, pistupující ke všem jevm ží se v

nm

otázkou, jaké jsou prospšností, Intelligence, jež všecko zmluje a pevádí na úrove prmrnosti: krvácející touhy, palivé beznadje i písliby vítzství, které drásají lidská vnitra, které se ozývají dnes takovými mohutnými tóvšecky se zmnily u Krejího ny z umní, v jalovou fraseologii, pozbyly ohn a fatality, staly se obecnými mstišti. Nejenom, že F, V. Krejí nepinesl ani jediného svého citu, ani jediné své myšlenky, ani jediného svého odstínu, ba ani jediného svého obsažn osobního slova: ale co nassál z veškerého umleckého a kulturního ovzduší, odbarvil, zbavil živných šfav a zdusil. Shledáváme se v jeho knize jediné s mrtvolami velikých citv a výbojných idejí, které jsou hybnými silami všeho bytí. S žalostnými mrtvolami, jež byly sneseny do ní jako do pusté kostnice. Nebo práce F, V. Krejího je s

—

doslovn setená. Neíkám

tím,

ani nenazna-

—

uji, že plaguje toho i onoho autora, dalek jsem toho á první bych hájil ho proti této

91

výtce. Nýbrž: jeho práce vzklíila z rcsidua hojné a rzné etby, nejen knih, ale žel! i stranických hesel dcníkáských úvodníku, z lektury spíše mnohého než mnoha; vyrostla ze života s knihami a idejemi, s pestrou smésí dl a myšlenek, jež vzájemn se potírajíce za-

—

—

nechávají, neutídny pevn, v nitru pohaslých ohlasv a vyrudlých obraz, jakési mlhoviny, která houstne a sráží se v nco, co lživ pedstírati mateské ložisko tvrí potence. Nikomu uritému Krejí nieho nevzal, a pece, opakuji, nepinesl nieho svého, žádného svého kladu, své individuální hodnoty. Nesejde po materiálu; rozhoduje jediné, co se vytvoí z nho. F, V. Krejí vytvoil než nic: špatnou knihu. Pes všecky ozvuky denní-

mže

mén

ho života, skutených událostí, snad i osobních zážitk, není v jeho román varu krve a tepotu srdce. Je v pouze touha stvoiti nový svt krásy a ducha, malomocná touha, že jsem nevidl dávno malomocnjší. Mnoho naptí sil, nijaký však výsledek: pes všecku neoddyšnou

nm

trplivost, s jakou své dje a vty skládá v ncladnou mosaiku, není v jeho knize místa, které by zahoelo svou barvou, zaznlo svou notou, zatetelilo se svým životem, to jest, mlo ono tajemné, nevymezitelné plus, ono posvcení, které písaskou námahu mní v in tvrí. Ne jeden, ale dva, ti, dvacet spisovatel by mohlo napsati všecko, co složil Krejí do své práce, a bylo by to stejné a stejn jejich jako jeho, s jedinou výhradou by však mohli: že by mli pes všecku setlost, znalost a dokonce dlouholetou kritickou innost takový absolutní nedostatek autokritiky a takovou neuvitelnou míru špatného vkusu, jako má F. V. Krejí. Je

—

92

nutno ísti jeho román, aby každý, kdo toho díve nevidl, ani nevycítil u nho, poznal a užasl, jak lze býti po léta a léta soudcem ve vcech umní nad to soudcem slyšeným a

—

—

uznávaným uritou obcí! a zsitati v základ cizím, nechápati nejenom jeho

umní bytost-

né podstaty, ale i jeho nejprimitivnjších podmínek, býti nesensibilní a lhostejný k nim. Jediné tím lze si vysvtliti i tristní šprýmovitost jeho »Nového básníka«, i desolatní pouš jeho románu. Zlatá hvzda och, nikdy se neobelhával ani nejpoblouznnjší alchymista o tom, je-lí zlatem, co pekapal na athanoru, jako se klame Krejí o zlat své hvzdy své hvzdy umlecké i stranické. Jaký ohavný konglomerát neschopnosti, sobstatenosti a troufalosti jest jeho román, jaký šeredný kvas a žalná perspektiva jest jeho sociální demokracie! To však jenom v závorce, nebo nehodlám se pouštti v kritice literární do rozboru sociálních názorv autorových. Bží mi jediné o to, abych vyšetil umlecky jeho práci a dle toho zaa-

—

—

ie

dil.

Estetická emoce, které skýtá Zlatá hvzda, rovná se nuUc, ímž celá padá. Lépe putovati vyprahlou stepí po dlouhé hodiny, než tráviti je v rozhovoru s touto knihou, zžehlou, troudovítou, bez vzruchu a hybnosti. Jet F, V, Krejí duch, prostý veškerého lyrismu. Co u nho za-

stupuje jeho místo, jest jediné slovní

rozbed-

neujasnnosti myšlenky a ze snahy po obsáhlosti, píval frází, opisujících vždy díiuze jedinou vc, aniž ji vymezily, A pece bez ryzího vnitního lyrismu není umleckého díla, lyrismus práv nese umlecký výtvor, dává mu rytmickou plynulost, hudební in-

lost,

pijjjfštící

z

—

—

93

tonaci, specifické kouzlo niternosti. Že ho postrádá tak naprosto, román Krejího leží mrtvé; teba trudn odvalovati balvany odstavcv, aby se došlo konce. Jest jako rumišt, beze všeho života, bez tepla a Jakou malomocnosti je ranna tvárná schopnost Krejího, jakým nepekonatelným úkolem, nerozešitelným problémem je mu každá popisná passáž, kde má vždy jediné vyrudlá slova, oprchalé obrazy, kde vše

vn.

je

vyichlé a opakované, knihy. Zde aspo prvých tyiceti stran

jeho z

—

dosvdí každý

list

píkladné ukázky vtšinou pozde i

zdji: mohu-li více se omeziti a objektivnji voliti?! jeho románu: »Vyšel z domu a zamíil

—

vzhru k Vinohradm, do svého bytu, z nhož byla Anna nastoupila pedevírem svou poslední cestu

do ústední kaple na Olšanech, Bylo

konen

rau úlevou a pravou rozkoší, býti sám a dýchat opt vzduch ulic, teba že to byly ulice Prahy, ervencovým úpalem sežehlé, vidné

atmosférou špinavého prachu, pi chabém žilobití mrtvé sezóny. Nemluvili spolu mnoho, když se ubírali dol do Prahy, odkudž plála jim vstíc rudá výhe slunce, zapadlého práv za Petínem na isté letní obloze, ni jediným mrákem neposkvrnné. Došli na nábeží, Malvín se louil se svým oblíbeným panoramatem, které, jakoby ho chtlo odškodnit za všecky trudy uplynulých dn, hýilo kouzly letního ve-

—

—

era. Zlato západu nad Petínem a Hradany roztavilo se v celé stupnice fialových a opálo-*

vých ton, vzduch byl peslazen vní lip a rozkolébán hudbou ze zelených ostrov, « Pitou-li se k tomu všecky trivialismy dikce, v nichž se zalíbilo F. V. Krejímu (»zpitomlou nákem co

94

je

to vše plátno

—

—

poouchlé

fráze o shle-

—

dání ode všech opuštná, bude spáti svj sen najít nicoty a zániku uhodit na pravý tón perlu nového poznání kanula na jejím jako krpje léku do jeho srdce byla by praskla napjatá ttiva jeho nervové síly«), nebo odhalivé životní moudrosti jenom jedinou za všecky; »tok asu a vcí je hluchý k prosbám lovka a duše sama je nestálá a mnlivá jako

—

dn

—

—

—

—

plamen ve vtru« velice

živ

celého

—

,

máme ped

stilistu,

sebou

zajisté

to jest celého

lov-

ka F, V. Krejího, Zde stojí rajsky nahý, on, jemný vychutnava všech stilových svtových veledl: jaký obraz! ne smšný, ale kormutlivý, jemuž se vyrovná jenom neuvitelnost psychologického postehu a burleskní žalnost pechodv (ani tm se nepiuil, a etl jich bezpen ady a vzorných u Zoly): »Nebyla to ona tichá a vlídná tma, jež zalévá smysly klidných lidí a dává jim sladce usínat; ne, byla rozvlnna, pobouena a tisícero pízrak valo z ní.

ar

Pízraky

chvil zoufalých a teskných, v tchto pokojích; stíny sn, jež sechadly nesplnním a tu, v tchto dveích, nestojí-líž tam bílá postava jeho ženy, jež se sem byla vrátila ze svého hrobu? Ale nikoliv, nepodlehl, zápasil staten. Škrt zápalky, pívtivý rozbesk lampy a to stailo, aby zahnal pízraky a dal zmlknout jejich lkáni, « Takový pronikavý psycholog je Krejí všady. Jeho psychologie je primitivní, pímo naivní. Vídali jsme její schematinost v essaiích, kde rozbíral široce jevy a individuality umlecké, zakrývaje chudost perccpce a chabost prolínavosti obojetnými a pružnými slovy, rhetorikou mnohoznaných slov a suchým vncovím vyšeptalé lyriky, že mohl prostných oklanjati o hloubce a jež prožil

bolestí,

—

95

obsáhiosli postehu, o faktické hodnot toho, co se kryje pod lavinou vét, V románe jeho lze zrovna hmatati, jak nedovede vyjíti nad šablonu, jak ulpívá bedn na dvou, tech píznaných momentech duševní struktury svých osob, aniž se zmocní všeho jejich nitra a prozáí je do nejskrytjších šachet. Není u nho zlých záhad, zrádných vír, zákených bouí, jediné pímka v psychickém dní. Nic se nevyvíjí, neroste, nemohutní, nehyne, není kroku, není posunku, není citu, kterýž by nebyl pedem dán. Je tu psychologický automatismus, sestrojený podle íormulek, jak je stanoví studie o psychologii, pohodlná a klamná mathematika dušeslovná, holý a suchý výpoet uritého vzorce naprosto nesprávný. Pouhá hra s -j- a planá kombinace kamen na šachovnici, nikde jediného záblesku osudnosti, výkiku ukrutné zmti náruživostí, protikladných a muivých sklon, zoufalého zápasu na život a na smrt, jejž vede duše lidská o sebe a o své štstí, o to, v vidí své štstí, svou metu.

—

—

—

—

,

A

em

Takové zaprášené,

plísní pokryté, školometské v román F. V. Krejího všecko, co chtlo znamenati propasti bytí, nížiny existence a slavný vzestup do horských výší života. Jako místo jednotné základní koncepce podal nemnného schématu psychického, zamnil si volný je

rst

individua a jeho oproštní s filanthropickýz rzných jeho essaiistických a kritických prací, jaké utopické víry hýká ve svém nitru, známe v píklad humanitáského estetika, jenž v kulturní hodnotu proletariátu. Což se diviti tedy, že »zlatou hvzdou<; jeho románu konec konc je sociální demokracie, což pak žasnouti, že se dopouští

mi hesly. Víme

nm

ví

96

takovou

mrou

ideového penzokazectví, což

neodpustiti, že rozdlil stín a svtlo vedle vzoru starých povídek mravouných: vyvolení, toC soudruzi, zatraceni, to všichni ostatní, bourgeoisové i umletí aristokraté a snivci, vše, co není zorganisováno ve stran, akoli se nepovznáší jeho vlastní myšlenka nikde nad stízli-

vou poestnost liší

—

stejný.

bh

prmrného

intelligenta.

Vrací

zevnjškem se ne zrovna ve svj prospch duch je F. V. Krejí umlec, F, V. Krejí mysli-

se jediný

a jediný ovinec:

—

,

tel, oba touto knihou dokumentovali svou impotenci: je zcela ruminantního rázu. Je v ní jediný hrozný a trudný rozpor od prvé strany do poslední strany, rozpor mezi úmyslem provésti a schopností vtliti. Obsahuje mnoho snesených pedstav, theoretíckých poznatkv, osobních sklonností, intimních nadjí a doufá vých vr, chce je rozhodn, pevn a zkonkretisovati do postav, udlati z nich život, svj krásný, veliký, osvobozený život, imaginární a pece skutenjší divem umleckého utváení: ale neprojevuje ani nejslabší možnosti a dovednosti utíditi a tíš myšlenek a cit, ztaviti ji v spž, z níž by se vytepalo dílo, není v ní ani vteinového záblesku tvrí moci. Zde opt se osvdilo, že Zolova zásada »chtíti, to moci«, kde-li, v literatue jist neplatí. Kniha Krejího je chtná, na každé stránce lze cítiti úsilí, neúmornou, až keovitou snahu stvoiti svt ducha a krásy, a na každé stránce všecka námaha vychází na piano. Krejí vyznává tuším ideál velikého synthetického díla leckého, které by podávalo i materialitu skutenosti, i duchovou touhu a sen metafysický,

—

úinn

zm

—

—

—

—

um-

—

7

97

ale to je vše: nejenom ho nerealisuje, ale neiní ani kroku k realisaci. Ba, co nejhoršího, nemá ani s dostatek jasného pohledu, by vidl, že na nejvážnjších místech skípe jeho prosa nejstrašnjším zvukem, jakým jí lze rváti sluch,

—

bezdnou

(odkazuji malým píklao smažených rybách a » jakéms zasnoubení s lesy rodného kraje«). Svým románem stojí F, V. Krejí po boku jiných dvou autor, již také chtjí, ale nemohou: Václava Hladíka a Josefa Laichtra, Podávají všichni ti plody, o nichž zajisté odevzdan a opravdov pracovali, do nichž dali, co nejlepšího mli, ale z nichž se nestala proto ješt zlatá jablka Hesperidek. Je to venkoncem divadlo trapné, jak se vymrhává energie, jež by mohla jinak býti snad užitená, steriln na práce, které zstanou jediné památníky bezmoci. Cením si vru málo »chvalitebné vle* bez kladných výsledk, v umní již nejmén: co s takovými ztroskotanci, vypluvšími za chimaerou díla na zrádná snu a umní a rozbivšími se o první úskalí, nedosáhšími ani prvé možnosti?! zaplují zbyten sluch, vyžadujíce pozornosti, laníce po uznání, otrávení a otravující, nepichází-li, kdo by jim podal vnce vítzova, V takových knihách vše jako by bylo pevráceno, není svtlého mítka, chybí smyslu pro rozdíl a distanci. Smetou vše a zhntou v nctvárnou pitvoru. Krejí vypravuje parallels prázdnotou hlavního dje historii neblahé lásky básníkovy k žen provdané. Pípad, ja-

dem

parodií

jediné k

odstavcm

moe

A

n

kých

je na sta, na tisíce. Všední neštstí dvou život, nemajících nijakého typického významu. Prmrný autor, píšící pošetilé drama, sentimentální žena neukojené citovosti, truchlivá

—

98

bloudící ulicemi jako prvod jiných a žen, jí podobných. Není v tom tragiky, nebo tragika zahrnuje osudnost, velkost a jedinenost losu, všelidskou píznanost, zmar ohromných možností, je to jediné zardvojíce,

mužv

—

mucuj ící pípad, jakých se poítá dvanáct do tuctu, A tady píše Krejí, že jeho poe»svou láskou jako veliký osud, v jehlubinách a romantických kouzlech, uprosted nebezpeí a úzkostí, stále pipraven zaplatiti štstí chvíle celým svým bytím jako milenci ze starých renaissanních a španlských dramat«, že stál »na svém míst v tiché ulici jako bojovník, jemuž je uloženo poslání smrteln nebezpené, ale estné a slavné«; prote-li kdo celý píbh a zná-li tvorbu, které se dovolává F, V. Krejí, pochopí všecku nehoráznost a grotesknost jeho názoru a ta

žil

plnoních

jích

vztahu,

K

veškeré vnitní planosti

Zlaté

hvzdy

se pojí

družn

a tvárné jazyk,

zvrhlosti

jakým

je

psá-

Chudý, monotónní, ošumlý, neosobní jako myšlenky, jež vyjaduje, a nesprávný, pokažený nejvulgárnjšími germanismy a nedbalostmi bžné každodenní. Vytýká se obyejn jako malichernost, mluví-li se o jazykové ryzosti literární práce. Ale tím dosplo se tak daleko, že pomalu nebude eštiny, nýbrž nmina, psaná eskými slovy. Vlivem hesla, že má

na.

—

ei

mluv

se blížiti spisovný jazyk obecné, dospívái tvarosloví, i skladky, jež jsou všemu pra-

me

vidlu a duchu jazyka výsmchem. Vedle toho nám se vztyují modly ryzího ešství a dokonalého jazyka eského v Nerudovi, echovi a do-

konce su, 7*

i v Macharoví. Nikdo asi neuinil pokukterý zeteln ukazuje, jakou strašnou n-

.

99

spisovatelé: mžete slovo za slovem, nieho nemníce, a valnou vtšinou bude výsledkem slušná nmina. F. V, Krejí píše také Neštítí se ani negramotných jejich zpsobem, muž zem tvarv a slovných ohav [» vtlait

meckou eštinou

je

pekládati do

píší

tito

nminy

—

— —

— —

— —

—

píbh práv skonohled tvrdých tah obdiv tuze slušztrávené píšu il né*], ani všech mrzkostí, jimiž byla znesváena skladba eská niivým vlivem nminy a jež sahají až po nemožný poádek slov ve vt, pozbývající tak všeho osobitého rytmu, veškeré vlastní hudby. Nemohu již podati obsáhlých pí-

—

klad

—

jediné

nkolik drobností namátkou:

— tak jakoby podléhala nade všemi elegány — všecko to povznášející — všecku tu poesii — jenž mu tak vychází vstíc — postava dlouho>

pkné

—

je

aspo

to

v

od nich

nem

stojí

bradého a brejlatého jednoho kolegy « tek,

dívjší

citáty

mohou postaiti

ostai

v tomto

Jest opravdu s podivem, že si váží espisovatelé tak málo svého nástroje, že jím pímo zhrdají a mrzaí jej libovoln a bez ducha a citu. Snaha o stilistickou originalitu, piléhau Krejvou výraznost a barvitou vystižnost

smru. ští

—

ího

jí

ovšem

není, u

lost a povrchnost,

nho

se jeví

— nesmí

pouhá nedba-

za bytostné zá-

jíti

kony jazyka, nemá práva lámati

jej

kolem:

m-

že se vyžíti jediné v jeho mezích. Kde je dlouhá jazyková tradice a umlecká kultura, je to tak ve Franvc, jež se rozumí sama sebou, cii, kde otázky toho rázu jsou otázkami veejného a náruživého zájmu, ne pouze odbornickými skrupulemi. Ale u nás autoi, kteí byli nebo jsou uiteli a professory eštiny, píší jazykem, za jaký by byli nuceni dáti svým žákm

—

100

na slohový úkol nedostatenou. V literatue však mu pezdívají personelního slohu, Tou mrou je také jazyk F. V. Krejího svj. Jako jeho celý román. Je píznakem, jak nízko je doi u tch, sud v echách literární kultura kdož o ni mluví po léta a léta jako bývalý kri-

—

nynjší první umlecký Rozhledúv a sociální demokracie. Jaké vábné perspektivy nám jeho »zlatá hvzda« ozauje do bu-

tik

mluví

1%9

doucnosti!

J. S.

MACHAR MAGDALENA

ZDE BY

Na

MLY

KVÉST

RŽE

.

.

.

otázku mravnosti v literatue siln se naráželo v pojednáních a referátech o

Magdalen. Vtšinou negativn: pouka-

zovalo se k její mravní špatnosti, na její zhoubné úinky v morálním smru. Pro? Zevní popípud dán nkolika poáteními stranami

—

mý podnt: báse

se

zaíná líením veejných

dom

v páté tvrti pražské. Ale zase nutno rejenom potud, jak se jeví na venek oku zbžného pozorovatele, v jejich nejšablonovitjším a nevšednjším rázu. Salon, madame, nevstky v úborech více mén dekoletovaných a a konec. vzdušných, nkolik host pi stolech Nieho ví;e. Tak by je mohl popsati kdokoliv, skorém týmiž slovy jako Machar. Nemá to býti zatím výtkou autorovi knihy, nýbrž jediné poukazem, že kik pruderistú byl pepiatý, farisejsky podvodný. Básník uvedl nkolik holých fakt, stringovati;

—

101

všeobecn známých vcí,

hnv

a pobouili se. Další deníkových moralist vznítila malba malo-

mstského života. Tady byla rozho lenost již upímnjší, lze pímo íci, poctivá. Jakž také jinak: útok byl namíen na obecnou morálku, uzná-

—

vanou spoleností, posmch a hana ovšem více mezí ádkami než pímo dopadaly metlou na její závazky a sankce pro spoádaný život, jak

—

byly

tradicí,

výchovou, náboženstvím, zvyklost-

mi a obyeji vypstovány a pejímány, jak

se vžily v širokou a intellektueln bezbarvou massu.

Nebyla tím dotena pouze mravní tvánost a jakost malomstského mšanstva; švihy se pilíply také na citlivé a zhýkané maso veškeré mšfanské spolenosti panující a rozhodující ve veejných vcech a mravnost spadá mezi veejné vci stejn jako politika, obchod, militarismus, debattuje se o ní, velmi povrchn ostatn a zídka, jest o ní domnnka, že lze ji prost nadekretovati, paragrafy vnutiti, co málo duch, svobodných a majících s dostatek odvahy a síly, odkrývá a vydobývá nových perspektiv a zemí mravního hodnocení, ethiky individuelné, založené na moudré lásce k bližnímu, a nikoli, jako nyní, za bázni ped bližním, jak dokazuje Nietzsche. Dvojnásob nelib a štiplav lehtaly útlá svdomí u nás, kde vlastn není ani jiného života a jiné spolenosti než malomstské promite! ale nemohu si pomoci, by pravda slov mých byla pelukov hoká a nevlastenecky kacíská: nemáme velikého msta a tedy, implicitc, také nemáme velkomstské spolenosti: nemyslím podle trochy vnjšího poopiení, podle nkolika nadutých allur a nadmutých požadavk, nýbrž, což hlavní, podle vnitní hodnoty, podle myšlenkové a duševní šíe a hloubky. Proto taková hor-

— —

,

—

—

102

livá

obrana našich bodrých

malomšák;

nebo

»velkého« msta, hájíce jich, cítili žhav, jak do jejích vlastních útrob se zahoují zoubky

lidé z

Macharových dtek. Zanechám však na chvíli maloduchých soudv a odsudk domácích mravokárcv, a než pihlédnu k vlastnímu ethickému a zárove také sociálnímu jádru Magdaleny, chci uiniti nkolik poznámek o problému morality v literatue vbec. M, Guyau, vyšetuje literární umní s hlediska jeho sociálního významu, postehl správn, že jediné na podkladu železn pevn vypracovaném, vy-

jasnném a utvrzeném pro roli literatury jako initele spoleenského, jako hybné páky pokroku nebo reakce možno initi dsledky o její mravnosti, vyšetiti a stanovití její vliv na všeobecnou mravnost národa, který ji produkoval a pijal, pípadn i na morální stav lidstva vbec. Ale v tom, vyhledati jejího sociálního úkolu, momentu, kterým psobí mimo svou stránku krásna, svou vlastní podstatu esthopsychologickou, tedy živlu mimoestetického, objektivn a positivn, bez hypothesí a pedchozího parti-pris, je zahrnuta nejen všechna obtíž, nýbrž také dosavadní nerozenost problému i po dklaném a bohatém díle Guyauov, neúspšnost, definitivn uriti a vymeziti celý pedmt. Soudím, že vzhledem k prokázanému a bezpen vytenému vlivu prostedí v umlecká díla nutno míti pedem na pamti; psobí-li veškeré síly a pohnutky, již z oblastí mohutností a vlivv okolí vnjšího, fysického (pírody, podnebí, existenních podmínek), nebo okolí psychického (názorv o náboženství, morálce, umní, právu, smyslu a úelu života), které jsou inné v celé nebo aspo pevážné vtšin spolenosti, také na spisovatele,

a

103

z ni pošlého a v ní žijícího, nemže se mluvili nijakž o tom, že názory v jeho dílech uložené jsou jí cizí, odlehlé, snad pímo nepátelské a nebezpené. Mohou, nelze toto nikterak popírati, býti v nkterých bodech, v jistých smrech odlišné, jiné odstínnosti, živjšího i temnjšího zabarvení, vlastn, jsou nutn z ásti zaoste-

—

njší nebo ztlumenjší podle zorného úhlu

spiso-

vatelova, podle

jeho disposic duševních, podle jeho temperamentu. Tak modifikovaný obraz, jaký nakreslil o spolenosti, z níž a v níž vznikl, jeho dílo, psobí pak opt zvratn na ni. sice, jak dokazuji vrohodná a jistá data, jak ukazují djiny literatur tedy jedna z nejpodstatnjších a nejdležitjších ástí kulturní historie tím více, živéji a tepleji zapadají do jejího proudu a do jejích snah, tím více, bližší a piléhavjší jsou jejím zájmm a tužbám, a nejvíce na ty, kdož svou intellektuelní strukturou co nejblíže jsou píbuzní tomu i onomu autorovi. Je to tvrd zacelené zaetzení funkcí a úkaz. Pud nápodoby dokoní, eho se nedostává ješt. Na nj také se poukazuje, mluví-li se o tom, že že kniha psobiti užiten nebo škodliv. Naskýtá se otázka: je také tento pud nápodoby s dostatek mocný, by strhl k imitaci líených obraz, pedvádných lidí, kreslených zpsob života, jsou-lí tyto malby práv opané a vzdálené nejvlastnjších disposicí tenáových? Oddle mého soudu, je možná výhradn jedna: není. Všechna posa vadní zkušenost to dotvrzuje. Je pravdou, že teba líení sexuelních abe-

A

—

—

ím

,

ím

m-

pov,

rací, obrazy zhýralosti, bych užil nejbžnjšího pikladu, mnohého upozornily na hanby a rány, kterých až do této doby neznal takovou mrou: vy víra však z toho, že tím již nutn také bude pá-

104

podobné neesti?! Kdyby tomu

chati

skuten

bylo, pak by všechna vdecká díla, zabírající se touto otázkou, byla co nejzkáznjší. Jisto je však, že lovk, jenž jest dobrý, zdravý, jak zní

bžný

termín,

b, bude

zstane zdravým po jakékoli etsmutnou látku pro úvahy, posmutku života, aniž se vzbudí

míti leda zná více z bídy a

v

nm

—

špatné sklonnosti a touhy chorobné, zní opt obvyklý výraz to možno jediné u osob, které mají ve své fysické a psychické struktue již zárodek, vyspívající pomalu, jemuž dílo býti popudem, ale je rovnž ,

mže

ásten

bezpené v takových pípadech, že i bez ásteného popudu by se dostaly tam, kam dojdou s ním. Potud ovšem má Guyau pravdocela tohoto

du, když vysvtluje, že kniha básníkova nebo romanopiscova formuluje pro intclligenci a oživuje pro sensíbilitu vznty, vášn a neesti, které bez ní by byly setrvaly v stavu neuritém a neinném, že je dílo umlecké stediskem attrakcc stejn jako inná vle vyššího genia, že princip imitace, jeden ze základných zákon spolenosti a také umní, psobí moc umní pro dobro jako pro zlo. Zajisté, ale vždycky jediné na lidi psychických sklonnosti a mentálného složení, které jsou blízké nebo podobné duševnímu utváení

—

spisovatelovu. zvlášt dnes, v

—

Nebo prmrný lovk hledá, umní spodoby vlastní osobno-

pátrá po tom, co v

nm

nalézá píbuzného, spolenosti, jejímž lenem a ástí se cítí a uznává, co, bych se vyjádil strun, literární práce umlecky zhuštno typosuje ve svém z jejích snah, názorv a cit. V tom jest nejvtší rozkoš tenáského množství, Vidí-li pak spodobeny v nkterém díle úmysly a popudy, sob cizí, odmísti,

v

em

vidí charakteristické

známky veškeré

ln

105

—

je, i kdyby bylo na výsost hledišt estetického nejvypiatjší, s ilým instinktem zvíete, které již po dlouhé dny cítí naped, blíží-li se nebezpeenství. Piznává se spisovateli sice právo výbru, kiassifikace, modifikace, souhlasí se tu s nim, tleská se mu teba, ale nikdy nepovoluje se mu, v upiaté sobeckosti tak zvaného prospchu celku a nedotknutelné, samospasné mravnosti, by rozbil všechny hráze a pouta, by podal jenom sebe, se všemi svými slunci i pekelnými propastmi. Proto pokládám bezpen za mylný úsudek Guyauv, že peklad je literatura choroblivc fdéséquilibrés oni sami že jsou v oblasti estetické nebezpenými pouze pibližný, nezcela vystižný) je zhoubná, páteli následkem sympathie, vzbuzované v nás jejich výkikem utrpení. Lidé zdraví, jejichž ústroje funkcionují normáln, kteí jsou v rovnováze, vždy se odvracejí od nich, odsuzují je, leda politování, soustrast (ncmohou míti pro mají-li pro výsmchu a hany), aby však jimi byl v nich vzbuzen pud nápodoby ? což, vidím-li mrzáka, lituje ho, chci již tím sám se státi rovnž mrzákem? Zstává zde ovšem nerozhodnuto, co de facto je zdravím a co neduhem, které úkony jsou normální a které porušené, názor o zdraví a nemoci jako dvou diametráln protilehlých stav (užiteného a škodlivého) je pouliním názorem, nová bádání dokazují a znají jen normáln, to jest vývoji uritého organismu práv

tá dílo, zavrhuje

umlecké,

s

—

—

n

—

n

—

na tom

i onom

stupni

vzrstu

pimené,

nutné,

nevyhnutelné stavy: jsou základná uzpsobení, z kterých fatáln se dojde tvaru, jaké se zovou nemocí vzhledem k obecn bud zdravím, množství a k jeho nárokm na užitenost každého jednotlivce pro celek, ale které pro individuum

bu

106

—

samo jsou jediné možné, náležité, pirozené tedy »zdravím<s. Mohu dáti píklady z naší domácnosti literární. Je rysem eské národní poyahy mkká snivost, veliký, až pepiat vyhnaný první hybný initel ve všem život kult citu sentimentální sklonnost k návratu v našem » lepší « minulost; autoi, kteí dovedli tomuto smru eských myslí vyjíti vstíc, kteí v tchto sladkých, ale zmalátu jících snech nalézali látku a vznty k literární tvorb, jako na píklad Václav Beneš-Tebízský v prvé ad, nebo Alois Jirásek a vtšinou a nkteí jiní, menší a mladší, byli miláky obecenstva, jsou ctni, jsou dosud milováni, oslavováni beze všeho zetele k esthopsychologické hodnot svých dl; a jiný píklad: nejnovjší kniha Svatopluka echa, jeho Pisn úspch jejich není úspchem díla umotroka leckého, ale vítzstvím jejich nacionáln-sociálního zbarvení, že do veršv uložily vše, co skrývá eský lovk ve svém nitru politických tužeb, žádostí, sn, že vyjadují jinou stranu jeho polyrickou vzntlivost a boulivost rozvahy hodných okamžik. Nech nyní v opaku k tomu se to jest ozvuk, jaký položí na váhu úspch zpsobily, tedy mohutnost, s jakou lze jim nítiti knih, jako teba Confisíilonnost k nápodob leor Macharv (abych nebyl nucen poukazovati k pracím nejnovjšího data): široká veejnost píke jej zavrhla, bylo málo jedinc, kteí knihu pijali. Chci tím vším dojíti k jedinému výsledku: ponvadž sociabilita v umní má koeny jediné v tom, že se vyhledávají a pijímají taková díla, v kterých obyejný tená vidí zobrazeny ásti své vlastní osobnosti, mže také jenom takovými díly, v kterých se jeví uzpsobení a náklonnosti, jemu blízké, býti podnícen u nho

—

— ,

—

—

—

—

—

—

107

A

v tom, v jakém smru to í ono vede píchylnost k nápodob, tkví v obecném soudu jeho morálnost i nemravnost. Kdy tedy bude možno zaaditi nkterý produkt do prvé nebo do druhé kategorie? Pevn a de-

pud

imitace,

literární dílo

finitivn nikdy.

Nebo

v

em

útlá tykadla

n-

koho pociují jíž spár nemravnosti, jiný nalézá zcela konformní a slušný zpsob pro své bytí. Jako jsou nesísln differenciovány dnes intelIcktuáíné formace lidí, jsou stejn rozdleny jejich soudy a poteby. Moderní kritika, jsoucí po výtce sociální a psychologická, odmítá dnes klassifikovati umlecká díla mravnými a immorálnými, stejn jako moderní estetika, stavší se z metafysické a absolutisticko-doktrínárské stav-

by na pískových základech sebevdom esthopsychologií. Ví se již stejn bezpen, že jako v oblasti fysické, také v íši duchovní není zdraví a nemoci {totiž mravnosti a namravnosti) y.ccr' i^ox^íV, že jsou jenom individuelné útvary a projevy, nyní lze

A

opt

pihlédnouti k vlastnímu pro-

blému Magdaleny, pokud by mohl spadati v okrslek morálky. Rehabilitace prostitutina vždy velice zamstnávala myslící mozky. Otázka je živoucí a zasahá i mimo svou stránku ethickou do oboru spoleenského zdravotnictví. Žena, která, af z jakýchkoli dvod nedostateného smyslu pro mravnost (tedy zjev psychologický: v po-

—

sledních konsekvencích proto nezodpovdný za své »anormální« kóny), bídné výchovy, nedostatku ádného vedení, životních okolností, do kterých byla »osudem« vsazena, z nouze a nástrah zhýilých lidí, k emuž se druží pak také malé (myslím: nejmenší) kvantum vrozené sklonnosti k pohlavní prostopášnosti, vrhající se hned

108

z

s plným vdomím do zhoubného víru stává se nevstkou, veejné rozkoše

poátku

dom

—

obecn pijahodnocení mimo spolenost ádných lidí: je vyvrhelem spoleností, páriou, kterým se opovrhuje, který se kope, na kterého stojí

tím ihned vedle ustálených a

tých

soud mravního

ale který slouží práv tm, kteí tužeb a požitk, soudí a odsuzují, za potají vyhledávaný a podporovaný. Jeví se rázem dvojí stanovisko spolenosti jako moralistního zákonodárce i exekutora; tvor, který klesl se plvá,

pedmt

jej

v bláto, nkdy práv vinou spolenosti samé, jindy snad pro porušenost svých orgán, cejchuje se jako odporné zvíe, jehož teba spolenosti by slušelo vlastn jako celku se vystíhati, dáti mu bud prostedky k slušné existenci nebo uzavíti jej do chorobincv; ale len mravné spolenosti, který takového tvora užívá a zneužívá, nevyluuje se z ní, je v ní stejn cenn, vážen a uznáván jako každý jiný, i pohlavn nej-

a

istší.

irá

sofistika spolenosti, která soudí a rozhopouze jako celku, jako komplexu, jest

duje, že jí

hájiti

veejné mravnosti, jednotlivcm však

(nejen mužského, ale i ženského pohlaví), pokud píliš ostentativn se nestavjí na obecný odiv, neteba dbáti striktní mravnosti, zvlášt nenívzájemnost prodeje a koup jasn patrná a li

—

tento zahalena v nezvyklejší formy, soud a zpsob jednati ukazuje v pronikavém svtle, že jádrem otázky není mravnost sama, totiž její ochrana ped pestupky, nýbrž obrana konvenci, snaha udržeti závory a hráze, které skutenou mravnost nahrazují u devadesáti devíti procent lidí. A ponvadž práv konvence, nikoli však mravní zásady na podklad zákona

je-li

109

—

lásky k bližnímu, pijatého ovšem jediné zdánlivé, ídí a rozhodují o tom, co koná nebo nekoná nejvtší poet spolenosti, jest její odpor proti skutené a úplné, vyrovnávající rehabilitaci »kleslé ženštiny« takový tvrdý a houževnatý, až bojácný (v tom bojácný, že zlé svdomí jí íká, že de facto není v posledních dsledcích podstatného rozdílu mezi »padlou« a »nepadlými«), proto pomoc, které poskytla, je tak uboze smšná, ústavy magdalenní, ponvadž nedokonalá a tím neprospšná. Ostatn pomoc, které spolenost poskytnouti za »oišovacího« procesu, kdyby šlo o vc, která je v míst, o to, setíti kal

—

len

—

—

mže

—

ruky nebo tváe teba, mohla by oista jenom z vní; že však zde bží o skutky, zapadlé v proudu asovém, tedy positivn, bez metafysických uskok vzato, neodinitelné, nelze vlatsn mluviti o »oist«, nýbrž jediné o perodu, to jest o tom, aby staré bylo rozvráceno a zavrženo, by na jeho míst vzešlo nové, lepší, tkví celkem v tom, že takové snaze se nestaví na pekážku, že ji podporuje a sílí; ale první a hlavní popud musí vycházeti s

pijíti

—

— z

nitra,

ze

samé osoby, která dychtí

se obro-

nesmí ekati na vykupitele mimo sebe, musí být sama sob vykupitelem i vykoupeným. Uzavírati však takové nov vzpuující síly a svže stíkající šávy života do asketických cel, znamená podlamovati a niiti je hned za prvého vzklíení. A to práv koná spolenost svými smutnými ústavy, a jindy, chce-li která žena sama svou silou povstati, sráží ji zpt zžíravou nedvrou, nadrolujícími pochybnostmi, zmrazující odlukou. Nedovede zapomenouti ale zrovna v zapomenutí je všechno odpuštní, Myditi:

—

110

slí

stále,

že je všechno

se tají zase jiné neesti;

pouhá rouška, pod

vždy

zná vše velmi

níž

dobe

sama podle sebe milá a umravnlá mšanská spolenost velkomstská i kocourkovská, dle svých

tutlaných

vlastní

skrývané špíny. Dostalo se

zorm

a

zásadám

chroniques scandaleuses, velice

jí,

upímného

dle

jejím ná-

mluvího

zrovna u píležitosti Magdaleny. Stanovisko, jaké rozvíjel a hájil Ignát Hoica v Národních Listech, je skuten stanoviskem celé mšanské spolenosti v mravních otázkách dnešku: navrchu bílý nátr nevinnosti a istoty, ale pod hladinou ve, kvasí a hnisá vše hnilobou, mravní porušeností, nevázaností, bezzásadností a prázdnotou. Malomstský svt, jaký líí J, S. Machar a jakého hájí tak horliv I, Hoica, nepáchá veejn toho, co zove nemravným, pro svj mravní smysl nebo ze skutené istoty, nýbrž zdržují ho od toho ustálené a tyranisující pedsudky, pouta spoleenských forem, které jsou dávno prosty všeho ethického jádra, které jim

pvodn

dalo vznik;

—

lesklá

skoepina

obsah však zmizel, a nyní kryje pouze bahno a hnus. Slabost a zbablost klade svá veta za každého pokusu proraziti konvence, z chabosti se neodvažuje tato spolenost jíti pes n, nedbáti jich, ze strachu a bázn ped obecnou trestající potupou sociální se jich tímá houževnat a krut celek, nikdy však nedává dnes již mravní dvod v drtivé pevaze jim se shroutiti. Jak skvostn zní: nemravnost, tajn páchaná, pod rouškou mravnosti na venek, zstala,

její

—

—

to

pokrytectví z nouze, pokrytectví, které znamená, že se skláni šije ped mravnosti, a proto je pokrytectví toto mravnjší, nežli istota ženy, která sice svým tlem klesla co nejhloubji, ale 111

zase slušný život! Ano, dnešní žije pokrytectvím ve všech smrech a ve všech koutech svého bytí, a proto vynáší pokrytectví na trn mravnosti, na svj oltá proti pímosti, poctivosti, proti skutené mravnosti. Tajný híšník v této spolenosti nepozbývá cti a vážnosti, ponvadž svým pokrytectvím iní zadost jejímu požadavku vnjší mravnosti. Proto také rád véím, že taková spolenost nemže odpouštti poklesk, které veejn ji viní z mravní zchátralosti, které na bílém svtle obnažují jeji hnijící rány, jeji neistá místa, že jich nesmi odpouštti, nebof špatný trestá vždy více a písnji, by zakryl své chyby a piodl se hávem zachovalosti. Dovoluji si ostatn proti I. Hoicovi podotknouti, že veejná prostituce není nijakým tajným spiknutím, nijakou svtovou ernou organisací pro podvrat, která by chtla zvrátiti existující spolenost, ale prosté sociálním zjevem, který vznikl a vyvinul se následkem veškerého útvaru spoleenského; že je stejn integrální jeho souástí jako ada jeho lepších stran, že je, slovem, nutným stínem k dnešnímu svtlu. Konen, jasná instituce manželství, jak vypadá v pítomné chvíli, do níž vstupují mužové pevážnou vtšinou po mládí, prašeredn málo panickém, a dívky jako polopanny, bych užil termínu Marcela Prévosta, není ani po knzov požehnání dále: dnešní spolenost cudná. má dvojí morálku jednu pro muže, která mu dovoluje v pohlavním smru vše, která mu vše odpouští, a druhou pro ženu, kterou mrská škorpiony. To všechno má ke skutené morálce ješt hrozn, nekonen daleko, stejn daleko jako voda k ohni. Tím, že se upírá prostitucí možnost

která chce

prmrná

žíti

méšfanská spolenost

—

—

—

—

112

—

A

a schopnost (a také právo) rehabilitace, ješt prostituce sama ani se neomezuje, natož odstrauje, tím si ani spolenost, inící tak, nedodává vtší morální hodnoty, než de facto má se všemi svými zásadami a iny. Je vru zajímavé stopovati rzné a pestré postavy nevstiny, jak je vytvoila svtová literatura za posledních desetiletí, zárove také pouné, jak názor, ethické a sociální stanovisko k veejné ženštin se mnilo, vyvíjelo a petváelo. Proti romantické kurtizán velikých vášní a velkomyslných vznt, sentimentáln dojemného osudu, jako byla Dáma s kameliemi A. Dumasa syna, jakou pedevším nádhernou a opojnou, jemného ducha a upímného citu vytvoil Theodore del Banville ve své Marcelle Rabové s veškerou záící pýchou svého lyrického péra, stojí za vítzného rozvoje naturalismu prostitutka, stízliv pedvedená na podklad »lidských dokument«, všeho nimbu a pathosu zbavené, ale tím životnjší, pravdivjší a smutnj-

—

—

ší nevstka každodenního života. Její provenience; spodní tídy velkomsta, dlnická a emeslnická chudoba, ili pímo: nedostatek prostedk výživných sociální bída, Vezmiž se Gervaisa ze Zabijáku: zapadá z venkovského hní-

— —

zda do Paíže, svedena a opuštna milencem, žije

jako manželka

spoádan,

—

její

pomry

existenní se horší, až koní jako potulná ženština posledního ádu, K ní se druží Germinie Lacerteuxouá obou Goncourt: historie stej-

tém

podobné

dvody

A

—

a stejné konce. Nana kurtizána par excellence?! Dít Gervaisino. Zde spadá na váhu již veškerá výchova, neestné prostedí, v hned z mládí žije, kde celou její bytost prolnou miasmala sexuelní porušenosti a ná,

nmž

^

il3

pedráždnosti. Mravní smysl vlastn nikdy se v ní nevzbudil. Je lidské zvíe, dobré, psobící nevdomky mnohé zlo. Komu zodpovdnost? Daudetova nevstka-modelka Fany ze Sapho je dcerou koího, z mládí se potlouká ateliery, mnoho miluje, ovšem hlavn smyslné, mnoho trpí, ale nový rys tady pistupuje: je matkou

—

—

a relativn dobrou matkou, láskyplnou matkou, která se stává na konec ženou otce svého dítte. Její touhu po estném život, spoádaných pomrech a rodinném krbu má také Oscara

Météniera Pani Koulová. Tináctiletou

jí

zmrhal

vlastní otec-pijan; milenec, kterého vydržovala jako veejná holka, stejného pvodu jako ona, z nejchudší lidové vrstvy, zavraždí ji, když nechce pro nj opustiti manžela, jemuž se stala slušnou chotí. Také Uga Valcarenghiho Marii, živící se

nuzn

jako šika, jest kupiti vlastním

tlem, aby uhájila holé existence, by nezhynula hlady. V život této ženy, která si chce aspo slušnosti zachovati volností výbru mijedné noci, v jejím marném zápasu, by neskonila v hampejzu, je mnoho zoufalé traginosti bláta velkomstských ulic. Elisa jediná jde zcela dobrovoln, nejsouc donucena, z vlastní volby na bludnou cestu z veejného domu do veejného domu. Ji má k tomu nechut pracovati, a pohlavní indiffenrence: nevrozená lenost zná sexuelní rozkoše. Kapitoly, které zde Edmond de Goncourt napsal o prostitutkách, jsou v mnohých bodech definitivn odhady a konené fysicky výsledky, vyšetené o existenních okolnostech ženštin jejího druhu. i psychicky Nouze, svrchovaný nedostatek, malá, zdeptaná intelligence uvedla vtšinu z uvedených typ nevstiných v moderní literatue na jejich dráhu,

pomrné lence

—

—

114

—

—

Albertina Christiana Krogha se dostala na orgán veejné mravnosti, tak zvané »policie mrav«, Vykoistila se bída a strach na jedné stran a zneužila se úední moc na druhé stran. Kdo je více vinen, tvor, který žil vždycky v prohnilém ovzduší a byl opt a opt zneužit, nebo spolenost, která má instituce a funkcionáe, inící pravý opak toho, co by bylo jejich povinností initi a co pedstírají, že konají?! Ruskou nevstku Sou ze Zloinu a trestu Dostojevského vede na tuto dráhu hlad nejen jí samé, ale jejího otce, celé její rodiny; dává v mzdné užití své tlo, duch její zstává istým. Bílý kvt na bahništi: dosáhne vykoupení. Mohl bych ješt uvésti píkladem, jaký jest asi první kroej k prostituci, hornické dívky z Germinalu, platící svým tlem dluhy u chlípného kramáe: soudím však, že jsem uvedl i dosti mnoho, i dosti význaných representantek smutného emesla prodejné lásky, by bylo možno vyjmouti základní dvod pro takový hojný zjev nevstek: sociální pomry, malá intelligence a velká bída. Podporuje se pak ovšem i jinak veliký rozsah prostituce nejen necstncstí vždy omezeného potu zhýralcv, ale také siln veškerým spoleenským stavem a ádem, za nhož ohromné procento mladých muž, nemohouc pojmouti manželky práv v dob, kdy pohlavní dosplost dosahuje vrcholu, tedy mezi dvacátým a ticátým rokem, hledá úkoje v koupené rozkoši okamžiku. Le zabouji píliš do této otázky, která je tolik roz jitená a bolestná a kterou za nynjších okolností a útvar spoleenských nijak není možno rozešiti uspokojiv a smírn. Chci však ješt ni

-

pomocí

—

—

—

vi

tmto pastorkm

a

vyddncm

života

a

spolenosti postaviti jiný typ mravní depravace 8*

115

—

ženu-kurtizánu velké spoleností. Nepro živobytí prodává se sice, by nežila o hladu ale by mla prostedky na má všeho dostatek ukoj nesmysln pepiatých požadavk luxu a

ženiny

—

—

,

komfortu. Nebudu se ani zdržovati u žen aristokratické spolenosti, jaké líí ostrým pérem Zola v Jeho Excellenci Eugenu Rougonoui, poukáži radji hned k hlavní ženské osob z Bourgetových Lži. Zde žena podvádí muže starým hýilem, ponvadž cho jí nemže poskytnouti dosti velikých sum na všechny ozdoby a toiletty, jakých jí se vedle toho chce, které jí však kupuje milenec. pour le plaisir! jiného milence má ješt

—

—

A

Nebo pipomínám Evy Heinze Tovota (Ddic), která ze stejných tyto

dvod

nho mla

chytá na

ulici

muže,

Ovšem, potebného potomka nevstky nejsou vytídny z estné a mrav-

by od

.

.

.

né spolenosti (naopak!), že se prodávají z pemrštné chtivosti pohodlí a ozdob života, ale za to se soudí a zavrhují co nejpísnji a nejneúprosnji zlomené existence, které nouzí a hokými okolnostmi klesly na prodavaky tlesné lásky, by uhájily nahého života: spoleenská morálka dnešku tím sama nejlépe se kvalifikuje a odsuzuje. Spoleenské rehabilitaci prosti tutin, bží-lí o píslušnice spodních tíd spoleenstatistická data (i úední) ských, se odpírá, poskytují mnoho zajímavých a pouných poukaz, že zrovna opak je nejen možný, ale že se naskytuje dosti hojn v pomru k tžkým pekážkám, nakupeným takové snaze v cestu. Odkazuji jenom ke knize Leona Taxila, Korrupce na konci stoleti, jejíchž fakt, povených i jinde, nemže

—

—a

podvrátiti okolnost, že autor jinak se diskvalifikoval.

Vrame 116

se

však

opt k Macharov Magdalen. i

je píbuzná pvodu Soni: Její dcscendence také pro rodinu, vlastn jen pro otce se stává veejnou ženštinou. je ovšem vle, která jedná celkem samostatn, jist, až hrd, Dostojevskij

Soa

oblil ji písvitem mysticismu; Lucy vle nemá, není ani v nejmenším samostatná, její psychické disposice úpln se liší od disposic Soniných, nemže proto dojíti také jejího vykoupení, Lucy spojuje v sob živly, které ji iní neschopnou intensivn žíti cokoli, ve všem zstává pouze na povrchu, zastena mode mlžným závojem. Nejvíce vyniká v ní rys sentimentálního pojímání všech jev. Všecky její niterné úkony se soustedily v cit, který jest jí vždy vdcem. Rozum u ní není vyvinut, nepoužívá ho nikde, mozek jako by u ní neexistoval, jako by byl zstal stlaen na nejpotebnjší minimum. Vzrostla bez matky vedle zpustlého otce. Poddala se nejprve ze zvdavosti. Nemla nikde ve své bytosti jistého kriteria pro mravné a nemravné, jako ho práv nemají bytosti, jednající pod vlivem chvilkového vzntu citového. Proto také se nestala špatnou. Fysicky byla sice deflorována, na duši

—

zstala však neporušena, vlastn indifferentní, nebylo eho ani porušovati, ani eho uchovávati. Vidí stále život jenom z dálky, skly, jaké jí nasazuje okolí. Proto jde docela klidná do bordellu, když otec ji k tomu pimje. eho až do této chvíle poznala ze života, nejevilo jí ho vábným a bílým, zstala tedy poslušnou dcerou. Dává nyní své tlo hýivosti v plen, duší svou žije však nkde v blankytech sladkých vidin. Není stále depravována, ponvadž skutená depravace mže pijíti jediné tehdy, když mysl je zka-

—

—

—

žena, Jeví-li se jí nkdy její postavení bídným a neistým na základ toho, eho díve pochy-

117

venku, mezi ostatním svtem, co až sem k ní jí nkterý host nakáže díve, než jí použije, budí v ní ne mravního odporu, hnusu obé u ní vzejíti leda v penad sebou letných vteinách, ponvadž tuši dobe, že na duši je cudná nýbrž podzimní melancholii, mdle vlahou touhu po jiném a lepším, V by jiné však mlo býti lepší, toho neví, ani se netáže tíla

zalétá, co

— —

mže

,

nem

em

sebe. V tastavu, v takové rozplynulé senponvadž timentální nostalgii zastihne ji Jií.

po tom vlastn nikdy dtklivji sama

kovém duševním

,

A

mívá sám okamžiky pekyplého

citu,

zmki-

jaká ráda schvacuje a disponuje lidi nevalného intellektu ke skutkm, které nevyplývají pímo z jejích vlastní bytosti a které pozdji, losti,

pokud možno,

negují, nechal se okouzliti vnadou jejího sladkého oka, ostrou odlišností jejího zjevu se pohybovala. Jal se mluod prostedí, v

nmž

o tom, onom, poal vážný výklad, mravní kázání; rhetorika jej tak mocn pepadla a zajala, že posléze své vratké opravdovosti uvil sám. Odvedl Lucy, Šla s ním, rozrušena jeho emi, v nervosním naptí, ekajíc mnohého a zvlášt nového, nepoznaného a skvlého. Nejde s ním, aby konala njakou «oislu«, že by chtla vlastní silou býti jiná, jde prost, že náhle nalézá ukoj své touhy po zmn, že trpí v citu, roznícena pívalem slov, kryjících zdánliv hluboké pesvdení a horkou opravdovost; odchází s Jiím automaticky a stejn klidná v nejvnitrnjším svém nitru, jako by byla setrvala. Její život v tety Jiího plyne jí rovnž jako díve, voln, pohodln, v úplném pokoji, v její duši se nedje nic nebo skoro nic; vzbouí-li se, tož pouze na minutu, když dostane citelnou ránu, jedná v návalu rozrušenosti, poddává se ihned své nejvlastviti

dom

118

I

ij

'

I

njší chabosti, podléhá a klesá. Její dokonalá neschopnost volní, všechen nedostatek enegie, síly a pevnosti se prolamuje nejvíce na svtlo zrovna v okamžiku, kdy by mla ukázati a dokázati, jak velice a

—

upímn

jí

bží

o jiný život,

tehdy, kdy Jií jí chce znenež kdysi vedla, užíti, kdy místo odporu má plá, útk, chvíli myšlenky na sebevraždu, ale kdy na konec se uchýlí ke své bývalé madame. Šla kdysi blátem; kdosi ji z nho odvedl; dokud mla oporu, šla lepší cestou; nyní se vrací opt, A má pi tom jediné bolest sentimentálnou, takovou tesknost uhasínajících svtel a prvního poprachu temnost, mravního utrpení v tom není, pekoná jíc první smutky pjde zase tiše dráhou nevstinou, jako

—

ticha šla cestou slušné ženy; mravního rozdílu nezná, snad tuší, bezpenosti však nemá, nebo nikdo jí nevštípil hluboce tohoto poznání, její vlastní povaha je píliš plytká a nehotová, rozumovosti jí chybí zúplna, tlo vláeti kdekoli, na duchu neulpí jí snadno nieho. Má jistý základ, vrozenou pvodní sklonnost k dobru, možno íci, která drží ji stále nad hladinou; aby však došla schopnosti moráln poznávati a ceniti, potebovala by dlouhé výchovy a kázn, pevné moci, nemá jí, a proto posléze utone. Jak Lucy v Magdalen stojí ped námi, není dosud ani mravná, ani nemravná, je stále, Nevím až do posledního verše, mimomorálná. skuten se upamatovati, kde by byla vylíena tak passivní povaha, jakou je Lucy. J, S, Machar, ostatn, zdá mi se, chápe ženu vbec jenom jako bytost trpnou, postehuje v ní její nejsilnjší podklad, snadnou poddajnost a pizpsobilost cizím vlivm, líí ji vždycky výhradn jako živel receptivní, oplodovaný, jako

—

vdí

mže

—

ie

119

úponkovitou rostlinu, potebující pro plný a plodný vývoj cizího kmenu. Tak v celé knize Zde by mly kvést rže pedvádí zjevy žen, které byly vydány smutným vlivm, kterým se nedostalo nijaké opory, nebo které byly jí sklamány. Žena zde nežije rozumem, neídí se studenou skuteností, nespokojuje se hotovými fakty: jest ovládána a vedena jediné svým citem, svými tužbami a modrými sny, chce míti vždy ráj mimo život, nad skutenou existencí, šediv stízlivou a nudn lhostejnou, chce rozplynouti a vykvésti v úplné jedno a navždy s tím, koho si byla zamilovala. žití pináší zklamání, domnlé ráje se mní v mlkou všednost, co se zdálo mladé dívce istým a velikým, objevuje se žen podlým a malicherným, pohled v šeré a mnohdy pokálené

A

záhyby životní

drtí její sílu, pustoší její nitro. Ži-

voí pak v resignaci, bez slunce, v chladných zášeích prvních dn zimních: jen zídka, v nejvtším zoufalství rve pouta, která víží její duši a srdce, chce jinam, v lepší a jasnjší vzduch, ale již

—

naped

hokosti nových oblouzeností. Takovou je žena z básn »List«. A první pípad, typicky, v nejiejší zladnosti provádí opus »Umírání«. Bylo již jindy a jinde eeno, že jest J, S. Machar psychologem romantismu. Jeho lidé vypadají z denní reality. Jsou to existence, které žití hubí práv tím, že snm nedává za pravdu, že ideál, které si vytvoila jejich srdce, luzných a hodných touhy, jim nerealisuje. Jejich nitro pocifuje

krvácí stále otevenou ranou, jejich síla a energie je podlamována, jdou životem jako stíny, každý jejich úsmv zakrývá slzy. V posledních dsledcích je to neschopnost života. Co zažehávaji

120

všechny své tužby a myšlenky na oltái snného ideálu, co neustále sentimentáln putují k nmu, uniká jim skutenost, ztrácejí smysl pro ni, pro její radosti, pociují z ní jen bolesti a hrzy a prázdna a nudy jako z nekonené,

—

holé a nemnné roviny. Jest asi již patrné z mých výklad, že v Magdalen není dje ve vlastním, písn vymezeném smyslu termínu, totiž vnitního vývoje, psychického toku a postupu, setzenosti rzných posloupných stav duševních, jak na prostedí psobilo a pibarvovalo je, jimiž pak jsou podmiovány kóny vnjší, slova, posunky a iny. Lucy nikdy nieho pevn, urit, cílov nechce, stejn chybí jí dokonale veškeré volní pátee. vždy popud, determinující jeho skutky, Jií ženoucí ho se rozhodnouti a naplniti, pichází z venku, od cizích osob, cizích vlí a cizích žádostí: jde-li z Prahy na venek, byl k tomu dohnán úšlipky a insinuaccmi svých známých, iní tak ve chvíli silné rozrušenosti, v pekyplosti svého zcitlivní (jako jenom v návalu senti-

n

A

—

—

mentální zmkilosti odvádí Lucy z veejného domu ke své tet, bez veškeré opravdové, hluboko koenící pohnutky, vycházející z jeho vlastní mravné bytostí, pouze v opojenosti a zamlžení svého stízlivého soudu, kdy jinak by byl

—

hrubým jako všichni ostatní proto rychle ochladne a vidí svou »hloupost< jak svj in sám nazývá, a nechá vcí, jak jsou, až opt samy sebou nebo cizím vlivem se utváí jinak) a chce-li pozdji na venkov uiniti karriéru poslancovu, nebyl k tomu piveden vlastní touhou, ale vlí jiných, ne vlastní snahou po práci a prospšnosti ostatním, ale navnadn a nastren jimi, a chce-li posléze skuten zstal stejn

—

—

121

si z Lucy svou maitrcssu, zase pišly popudy a podnty k tomu ne z nho, ale odjinud, z venku, ba možno íci: proti nmu. Zdánlivý'

udlati

vývoj ve vlastní fabuii v

Magdalen

je

docela

náhodný, kombinovaný, nedvodný, chybí mu psychologického podkladu: autor vytvoil takové osoby, že mohl na nich experimentovati a dokazovati všechno. Týmž právem mohl vésti svou báse k opaným závrm, než k jakým došel nyní; byl by prost dal jiným náhodám urovali hnutí a kóny svých postav. Tak není v díle jeho nikde dynamiky, je ie statické. J. S. Machar patrn sám cítil tuto zlomeninu své práce, nebo hned v pedu jejím se hájí, že neví v to, co lidé zovou charakterem, a iní z lovka v dalších verších svého výkladu jenom fysiologickou loutku, ostatn ješt, mimochodem podoteno, než nejhorší imitátoi Zolových theorií a dl. Dnes nebží v umní nijak o charakter ve smyslu, jak mu rozuml antický svt, jak byl zobrazen v jeho dílech, ani jak jej vytváeli idea-

he

spisovatelé a pseudoklassikové, o charakter jako jedinou, železnou, neohebnou formaci ducha a vle lovkovy, jako o nco naprosto jedinejím se ného, zvláštního a vzácného. Nyní rozumti leda základní disposice, nejsilnji vyvinutá ást psychické kostry lovkovy, kolem listní

mže

níž a na níž je naneseno mnoho mnlivého, rzale vším proniká norodého, pekvapujícího, i za nejnenadálejších a nejpodivuhodnjších situací a akt zrovna toto pevné jádro, by sebe slabji a zabalenji. Toho práv u tvor Macharových není. Jejich charakter, to jest jejich jedinenost, totiž to, co je odznauje od jiných osob, blízkých jim vnjškem a pomry, tkví, nevalným paradoxem eeno, zrovna v ^tom, že

—

122

charakteru nemají. Vedle toho, by pitížilo vážnost pítomného pípadu, chybí všeho hlubšího, pronikavjšího sondování, veškeré prožíhavé analyse sociálního a morálního prostedí, z nhož vychází a v Lucy žije až do momentu, kdy Jií ji odvádí: autor se spokojuje zbžnými narážkami, kresbou v nejpovšechnjších konturách, nahým vnjškem. Tím jíž ustupuje do zadu a ztrácí se zvolna pvodní, základní problém rehabilitace prostítutiny, rozbor otázky, jak spolenost snahu takovou pijímá a jak se k ní staví. Rysy, které jsem nartal, abych vyzdvihl osobnost Luinu, shrnul jsem z chvatných poznámek básníkových, konstruoval jsem vlastn sám celek tam, kde spisovatel byl roztíštný a neúplný; snažil jsem se rozdliti svtlo a stín, pokud mi bylo možno (snad i v ne zcela správn intencím spisovatelovým, jak lehce se stává), kde byl básník mlhavý; pokusil jsem se dodati relienosti, kde vše se ztrácelo v rovné ploše. Jak podle toho Lucy mi se jeví, není také nijak typem nevstiným, nýbrž je v tomto ovzduší zvláštnosti,

nmž

nem

vi

Na takovém pípad, nedá se dobe a dvodn demonstrovati a provádti umlecky kterákoli spoleenská a ethická záhada nesmyslu ešiti podobné spletité otázky dalekého dosahu ani Výsledky nechci J, S, Macharovi imputovati. tedy jsou nevyhnuteln stejn neobvyklé a jejedineným

soudím

pípadem.

jist,

—

dinené jako

podnt. Kde

básník také Lucynou, iní tak ie sentimentální trak tací; takové odstavce jsou velmi lahodné a náladové, ale málo, vlastn ani trochu positivní pro vlastní otázku. Autor, zdá mi se, sám cítí tento nedostatek, a hledí jej, jak

pímo

se

jejich

zabývá

historií

123

jen možno, maskovati pímými a nkdy dosti všeobecnými poznámkami a výklady, vtšinou pednesenými tónem polou ironickým, polou vážným, ale marn. Ponvadž pak postav, pedevším Lucy, a pvodního problému, který ho zajímal, nemá nijak organicky spiatých a srostlých, jakmile by ml šetili a ukazovati v pímých,

—

konkrétních pípadech a rozborech, kterak psobí na sebe vzájemn, na venkov, kde se eká nejtužší a nejdkladnjší pitva, ztrácí se otázka možnosti nebo nemožnosti spoleenské oisty Lucyny do pozadí vždy více, až dokonce zaniká. místo ní nastupuje rozsáhlá, satirická kresba malomstské spolenosti vbec. Všechen prostedek knihy, více jak polovina, nemá s Lucyny m pomrem ke spolenosti a nijakého vztahu. Tato ást knihy tvoí samostatný celek, velikou vložku, objemnou episodu v základní fabuli básn. jest mi tu ihned vyvrátiti mylný názor, že lato líení jsou realistická, jako bylo, myslím, hned díve bez obzvláštního upozornní patrné, že Jií a Lucy nejsou založeni

A

opan

A

realisticky.

Divím

vyten realismus

se, že kritik listu, jenž má jako své credo, mohl se kla-

fakturou básn M^charovy, její vnjší aniž postehl ostatn obvyklého a pro Machara charakteristického rozporu mezi psychologickou stránkou knihy a jejím vnjším provedením. Že orthodoxní realismus, tedy malba svta, jak se jeví, jenom vnjšího svta, když niterného nemže pímo postehovati, vyžaduje v první spisovatele pokud možno nejobjektivnjšího, impersonelního, studeného a lhostejného, tkví ve vci samé, jest jeho kardinál-

mati

—

allurou,

—

ad

ním požadavkem. Že tomu dílo Macharovo nikterak neiní zadosti, o tom svdí všechno, co 124

A

povdl

dokazuje to až dosud o knize, jeho obraz malomstského života: ostrá satira, mnohdy až karikatura, ale nikdy ne nechutn popisující a duchaprázdný padlek skutenosti, jakého se dopouští u nás valná vtšina tak zvaných realistv. Dokazovati objektivitu a naprostou spravedlnost satirikovu by bylo pošetilostí. Vady, hanebností, malichernosti a nicotnosti spolenosti práv jím se stavobrazy, jí na praný, kára je, šlehá a trestá, jaké o nich utváí, jsou zveliené, vyhnané do nadmrných rozsah, skreslené a zešklebené. V tom se odhaluje opt nepímo kus vlastního nitra autorova, jeho psychické disposice, jeho morální, sociální a životní názory a zásady, kus jeho psychy více a spíše než správný obraz líené spolenosti. Satira vždy vyvírá ze zranného nitra, ušlechtilého a vypiatého proti hanebnosti a mlkosti, jest jeho protestem, odporem, metlou, a práv v této psychologické hodnot tkví význam satiry vedle možného úinku moralistního. Této satirické podstat valné ásti Magdaleniny odpovídá pak úpln také zpsob, jak je provedena: krátký, nerýmovaný verš, rozkouskované vypravování, plné odboek a skok, vypravování v tónu lehkém a nonchalatním, a hned zase žíhav ironickém a bolestn vážném. Pro jas o pomru spolenosti a nevstky, chtj ící poíti nový a lepší život, význam Magdalenin je roven skoro nulle. Skutená její závažnost (jakož i knihy Zde by mly kvést rže) jest obsažena v tom, co odhaluje nám duši a srdce jejího básníka. Rovnž jako kritika vrstevnické spolenosti, specieln eského a malomstského mšanstva zstává kniha na nevysokém stupni svým positivním výsledkem; má zase jen váhu jako divadlo jsem

práv

—

—

—

tsn

125

zorného úhlu básníkova, jako dokument jeho osobního názoru na život a spolenost, vidné ovšem skly jeho temperamentu, zvtšujícími na jednom bod a zmenšujícími na druhé stran. A po-

nvadž je tak výrazem jeho životních zkušeností a pesvdení, zstává otevena, širokých perspektiv, možných dalších vývoj, jako samy životní zkušenosti a poznatky se mní, petváejí a upravují, eklo-li se, že Magdalena je dílem naturalistickým, možno to jediné pijmouti ve smyslu, že pravdiv a podává ást nitra básníkova, nikdy však ve významu, že je výkrojem života, vylíeným s vdeckou objektivitou a impassíbilitou. Nic není J. S, Machara vzdá-

—

upímn

lenjšího, než to. Netkví tedy umlecká závažnost jeho Magdaleny v její stránce sociáln-moralitní, nýbrž v její psychologické ásti, pokud

podává nepímo píspvky k poznání psychy

in-

pozorujícího barevný vír a chvatnou sple života, dávajícího se jimi impressionovati, snažícího se do nich vniknouti, hledajícího jejich ideového významu. Proto stojí také báse ve svých lyrických ástech, kde nejvíce a nejlépe tak se dje, umlecky nejvýše. Nechci tím však nijak pronášeti o ní definitivního soudu: bželo mi ve všech pedchozích šeteních a poznámkách pouze o to, bych nastínil prvky a souástky, sociální a psychologický podklad a ráz, jakým se tvorba Macharova vyznauje v posledních dvou knihách. Více dnešní kritika ani podati nemže, ani nechce, ponvadž není již doktrináským autoritáem, nýbrž touží podati a objasniti tenái pravý smysl života, jaký se skrývá v život, vylíeném v umleckém díle, jak praví P. N. dividua,

pkn

Krasnov. 1895 126

GOLGATHA. Golgatha je pouhou sbírkou básní, ale není básnickým dílem. ešti básníci v posledních dobách

tém

vesms se spokojují sebrati své roztroušené verše, jimž libovolným, zcela vnjším seazením hledí dodati jakéhosi rázu celku a jednoty, nespokoj í-li se vbec jenom prost je sestaviti dle asového vzniku jednotlivých ísel. Knihy jejich eští spisovatelé z první popak jsou tím, lovice devatenáctého století íkali výrazn a pesn »smíšené básn«, to je sledem vcí rznorodých, rozporných, nesouvislých a nesouladných, které netvoí poetické harmonie vespolek, ale znjí každá pro sebe a také i proti ostatním, adou jednotlivých hudebních nástroj v, autonomních, bez vzájemného kontaktu, ale nikoli orchestrem, ovládaným jednotnou vlí a ízeným

emu

—

pesným

plánem, aby se vytvoila spolená veA pece je to velikým a krásným snem, který snili v nejhoroucnjších okamžicích nejvtší tvrcové, který plál ohniv v jejich visích: stvoiti básnické dilo, které by bylo celkem, liká symfonie,

mohutnou stavbou, jedinenou a bájenou, kde každá souást by byla nuina, podle vnitní i vnjší tvrí logiky, nesena a podpírána jsouc pímo osudnou nevyhnutelností, záíc svým vlastním svtlem a kupíc se zárove s ostatními v oslnivý hvzdný obraz; básnickou knihu, kde by každá báse mla svou krásu, která by spolen ostatními konvergovala v jediný sted, v souvýslednici; sestrojiti takto nádhernou kouzelnou stavbu, sestávající z rytmv a rým, z harmonií, citv a myšlenek, jako se skládá velikost gotických kathedrál ze spleti ržic a soch, sloupv a kleneb, majících mimo krásu a význam s

zvunou

127

v

celistvosti budovy také svou vlastní, osobni krásu a dležitost, nebo vysníti klenot poesie, seskupený jako bohatý šperk ze zlata, trplivé vy tepaného, posázeného ohnm a sladkosti drahokamv i cudnou snivostí perel, jehož souástí tvoí ohnivou a opojnou arovnou hru nhy a skvlosti, vykouzliti souhrnem své knihy novou velikou báse, jejíž jednotlivé verše a sloky by pedstavovaly práv jednotlivé básné, skládající knihu, by byla neotesná a nerozvratná, ne nahodilou a nedvodnou snškou, nýbrž organickým tlesem, živou bytostí, nesmrtelnou

entitou,

Mallarmé

s

úplnou odevzdaností hoel

tímto ideálem básnické knihy par excellence, tak úpln, dtinn a poslušn mu sloužil, že pro samou umleckou svdomitost, vypiatou až po nejvyšší vrchol, nedospl uskuteniti svou, personellní, jedinenou a nedotknutelnou Knihu. Aby s pyšným, božským gestem se vrhla do truchlosti špinavých dnešního svta jako nové slunce, bylo by teba veliké umlecké zbožnosti a sebezapení, bylo by nutné potíti všech ješitných choutek a zavíti oi ped všemi mamidly snadného a okamžitého úspchu, uzamknouti se do vlastní duše, do svého tvrího centra za devíti branami, by tam drze ncdolchl ani ohlas všedního pokiku a shonu a zneistiv tam nestíkla ani tisícina kapky pouliního rmutu. Kladu tolik drazu na toto pojetí básnické knihy, jediné a výlun umlecké a tvrí, že snad nikdo u nás dosti hlasit tak neuinil, a byt i možná uinil, že hlas jeho již zapadl bez ohlasu a že není nikdy zbytené znova a znova dtkliv

dn

poukazovati k tomuto ideálu, ponvadž dnes eští básníci vydávají valnou vtšinou jenom shirky verš, drobné a nepatrné, bez architektoniky a 128

takm

žádný bez celkové koncepce, ponvadž z nich si neuvdomuje a nedbá toho, že ti nebo tyi aršíky, a teba i dvacet arch, potištných básnmi a obdaených spoleným titulem, není ješt organickým celkem, nutnou a dvodnou jednotou, poetickým inem, tvrím výkonem, ponvadž klamou sami sebe zdánlivou vnjší konformitou, nevidouce, že jim uniká výhradn rozhodující psychycká homogenita jejích svazk, že není v nich toku a proudu nitra, duševního vývoje, nezvratné osudnosíi, ale každodenní vrtošivost a náhodnost, ponvadž dokonce se domnívají a tím se vracím zase pímo k Macharovi že nkolika ádkami pedmluvy, která ke svazku se pipíchne, jako se lepí vígnetta na láhev, lze z hromádky trosek a smetí sklížiti celek, že s tepiny z nkolika váz stmeleny dají novou a je mi smutno práv pi Golkrásnou nádobu, gatké, že je pouhou zíceninou nkolika skutených Knih, které z ní mohly vyrsti, ale kterých básník zanechal, kdož ví, jakými neblahými vlivy puzen a jakou tragickou rozleptaností podvrácen? Dílem jednotlivá ísla sama dávají na tyto otázky odpovdi, ástené, nejisté, zatemnné, kde poteba mnohé doplovati a konstruovati, ale pece aspo trochu odpovdi. Jedy je básník prosycen, vyvenými jednak z jeho nejniternjší povahy a podstaty, pvodní rozdvojenosti, družící v citového lovka s prudce impulsivním, bojovnost se sklonností k oddanosti a mkkosti, 7 rozporu osobnosti, jež by horoucn chtla orlem vzletti, co je pikována ke galejím lhostejné zem, vytrysklými po druhé z prostedí, v

—

—

,

A

nm

—

nmž

nucen žíti, ze zddných rasových disposicí, ze všeho soudobého života, národního a umleckého, spoleenského a náboženského, z veškeré je

9

129

nejistoty a

n. Tak

rozháranosti

pítomné doby kone-

kíží v Golgath pedevším náboženský, národní a sociální rozpor, jak je píznaný pro velikou adu dnešních lidí, a tím v celku vlastmorální konflikt pítomného období. Po dvounadvlád kesanství nedovedlo ze tisicileté svých základních axiómat uvésti v praksi ani jediného, ani jediného nevštépilo v krev a tlo lidstva, též pudy panují až doposud, které pohánly klassické pohanstvo na jeho vítzné dráze, též vášn, táž krvelanost, táž vilná íjnost, též jenom obmnny sobectví a též požitkáství, a zakukleny do zbožných masek a zbaveny své animálné primernosti a bezprostednosti, zraffinovány petvákou a zlživlé vnucenou morálláska k bližnímu pak kou, nepátelskou životu, zstala vždy pouhým zbožným páním chudých a vyddných, království nebeské na zemi marnou a fiktivní touhou uštvaného lidstva, S hlediska pítomnosti proto dlužno nazírati na historická poemata Macharova, pokud v nich, jako v »Diocletianovi«, také vyniká náboženský moment. Je to psychologie Diocletiana, jenž by tušil zakalenou a chmurnou zoi dvacátého vku, kolísavou a zmuenou dobu, která zamítá staré hodnoty, nemohouc poroditi nových cenní nejpodstatnjších životních jevv a podmínek, která, by ne tak divoce krásn a prostopášn nádhern za plápolu lidských pochodní jako jeho vlastní epocha, zápolí o nový svtový názor, o nový svtový ád a nový vzhled staré Evropy, Není proto mén pravdivá a správná ve svých irých, synthetických liniích než struné a více anekdose

n

—

antických historik, ponvadž nejhlubších základ lidské bytosti. Kritika kesanství mluví také z hrdých, kovo-

tické

záznamy

pramení 130

z

vých tón básn »Na Golgath«, kde v zhuštných rysech defilují ped zmalátnlým duchem umírajícího ukižovaného, vyvolány Satanem (škoda, že Macharem tak konvenn pojatým jako životodárce bez velikosti a veleby, s nezbytnými netopýími kídly) útrapné hrzy a rozvodnnou ekou se valí strže krve, vycedné jeho jménem nadarmo a bez užitku pro realisaci jeho lidumilného snu, na zmar volnému rozkvtu života, jeho krásných a údsných pud, jeho pralidských vznešeností a hanebností, na zdeptání neklidného širého dobyvaného rozmachu nespokojeného, neukoj nho a hloubavého a ducha lidského, K této povšechné pitv kesanské životní nauky ,

vn

vn

a jejích výsledk pro lidstvo, která neguje, podrývá a rozžírá, ale neklade pímo nového hodnocení a neudává nenastoupených až doposud smrv a drah, jsouc sama v nejistotách a tápajíc kolísav v pochybnostech, druží se a taknerozlun nábožcnsko-národní nota: disharmonie mezi národní minulostí, mezi národním citem, mezi kritickou rozvahou bývalé národní existence, i náboženské, a mezi vnucenou protireformaní vrou, zavrhující, snižující a anathe-

tsn

m

práv ony

episody z eského národního nejdtklivji mluví k citu, ano namnoze i k rozumu. Odtud tryská národnnáboženská tragika takového »Vidní z r. 1648< misující

bytí, které nejvíce a

nebo »Milosrdenství«, tragika specificky eská, ponvadž rovn vyrostlá z krut jeivé disharmonie naší minulostí, jejích tužeb, snah a úsilí, a naší ponížené, protilehlé a znásilnné pítomnosti, tak specificky eská, že by snad její veliké a osudné hrzy nemohlo se pojmouti ani jinde než v echách, Tady pak vede kolmá cesta k iré 9*

131

národní tragice a k národnímu pessimismu, který sám sob se vzpírá a chce sám sebe pekonati a pesvditi, že není ješt všecko ztraceno a nenapravitelné, pes suché, ale práv ve své suchostí tak výstižné, hlodavé a rozrývající »Dvrné psaní« a pes »Starý portrét«, vykouzlený jako v horeném a vehementním, hallucinaním snu, vyhnaný do pekelné karikatury o podlém a zbablém lotrovském výšklebku, k dalším íslm »Šaškovy tragedie«, jako je ponkud nelogický »Monolog« nebo Píse rodinná* Tato báse, z které si ást veejnosti sestrojila zbra proti Ma>

charovi, je

,

nejvýznanjším dokladem jeho

roz-

pálené citovosti a odevzdané lásky, která, vidouc nešetrnou lanost a sobecké prospcháství »obtavých a nezištných* vdc, podtínající všechen pokrokový, emancipaní rozvoj národní, obléká se do necitné tvrdosti, by zachránila celku národního tlesa ped zhoubnou rakovinou a duševní píjicí.

Nevím vru, možno-li

si

pedstaviti

uvdomlej-

prohloubenjšího a positivn jšího vlastenectví, než je vlastenectví Macharovo, které nezí vlasti ve vnjšku a nahodilostech okamžiku a ve velkých hluchých frázích, ale které jí naopak pojímá neodvratn jako » vážnou, vrozenou pošího,

vinnost*, které se nelze vyhnouti,

rstá

ponvadž

vy-

ústedního jádra veškeré vlastní bytosti. Je v tomto názoru nco stejn velikého a stejn z

odvn

vševládnoucího jako v starém

eckém

nco, co zrovna jeho pipomíná. Možno snad theoreticky a ideov národnost pekonati, vyšinouti se nad ni, ale nelze jí odvrci, rassovní essence trvá a projaduje se stále jako všudypítomné a všeprolínající, nesmazatelné a nevyprchávající fluidum. Toto nezniitelné, nezmarné fátu,

132

vdomí

národní souvislostí však vzalo na sebe vábný vzhled: u J, S, Machara také jeden Jeho vzácnou a vytrvalou zálibu, s jakou koketuje s Nerudou. Nemohu toho, jak stále se dovoleda bych toho lává Nerudy, jinak nazvati, pojmenoval nevkusností. Ujasnil si Machar kdy, jaký šeredný nevkus je v tom, stoupá-li stále nevkus na hrob, lepí-li se stále na mrtvolu, tím vtší, že je to hrob, a mrtvola význaného a personelního básníka? Ale dílo Nerudovo, in jeho jako umlce, je pece skoncováno, tvrí síla jeho na vky ustala ve svém rozptí, jeho ústa na vnost jsou umlena, eho zanechal, všecko jest a hotovo jest, zde nelze nieho ani piiovati, ani v niem pokraovati; duch, ingcnium se neddí, je pouze jedinený, sám o sob a sám pro sebe, bez pímých a bezprostedních pedchdcv a následovatel v nejužším významu slova, sám v sob ve své nejbytostnjší esscnci zaátkem i koncem, východiskem i cílem,

mén

—

—

i úinkem, Lze-li v nem, tož jenom v svobodném ovzduší a v nezmrném okrsku povšechných, všeumleckých a všelidských idejí

píinou

Nerudových pracovati a budovati dále, idejí, které se modifikují, utváejí a vyvíjejí dle dob a lidí, idejí, které mohou býti leda nejzáklad-

njším podkladem, ale k nimž nutno pidati a tím práv své vlastní, osobní, jedinené,

—

ihned jsme vzdáleni Nerudy, sami a jiní. Nelze však njak specieln pokraovati v duchu Nerudovu v tom smyslu, jako by bylo možno pímo jeho ducha podditi, z týchž schopností a disposicí vytváeti dále, k napsané umlecké kapitole pidružiti další a identickou, dvojeneckou a nerozlišnou kapitolu. To by bylo absurdní, nechci toho vru nijakž ani J, S, Macharovi im-

—

J33

putovati, soude prese vše, že mu bží jediné o povšechný okruh nerudovských idejí, o další vývojový postup, ostatn zcela nový a originální, který nemá a nechce býti pouhým odvarem, prostou reprodukcí Nerudova typu, jak mu bylo vyteno. Je sám vinen podobným nedorozumním, libuje si dokonce ješt v obsáhlejší filiaci elakovský-Neruda-Machar, kterou, jak se zdá chvílemi, docela i sám ve slabých a nestežených okamžicích je naklonn bráti doslovn a neprozírav. Pokraovati v díle tchto spisovatel znamenati jenom tolik, že vlastním talentem a silou chce se psobiti v další vývoj eského umní a eské kultury: ale kdož nemá krásné a šlechetné ctižádosti a touhy, by byl vzestupným lánkem národního a tím také obecn lidského pokroku umleckého a kulturního? Le, zabíhám tím skorém píliš daleko do podrobností národn-umlecké theorie evoluní. Z živého vdomí spojitosti a nerozlunosti všech vrstev národního organismu, z bolestné touhy po volnosti a osvobození od všech pout erpá Machar svou náklonnost k proletástvu dnešku, jehož emancipace je mu správn také podstatným krokem v emancipaci celého národa. Jásá tomuto od jamení vstíc, a jeho nezištná radost má do sebe smutný nádech sebeobti, Nebof nemže býti sporu, vítzství vyddných tíd je v pímém odporu se zájmy a vzrstem mšanstva, do jehož ad J, S, Machar volky nevolky náleží a jež po svém koneném uvolnní tak rychle kulturn se vyžilo a vyssálo ze všech svžích miz, pe-

tém

mže

tváejíc

stemhlav všechny

prbhem

jednoho

století;

uniformitou a státu, nad to nese v

hrozíc

134

životní ale toto

podmínky vítzství,

autoritástvím sociálního sob ztajeno urputné ne-

pátelství kcí všem individualistickým sklonnostem a projevm, ímž stofí zrovna na protichdném stanovisku s osobností Macharovou, jako vbec s každou personalitou tvrí a umleckou. Z tchto disparátních píchylností, více citových než rozumových, více pudových než uvdomlých, z této rozštpeností se vykládá dosti prost a zejm svrchovan intimní zbitost, únava a pochybnosti Macharovy o vlastním život a díle, celkem tak všelidské a všelidsky založené a zdvodnné, opakující se zhusta u rzných individualit, když prošli vtší díl životního okruhu, z »Ultima Thule«, dissonující zdánliv tolik

—

—

»Piráty«, naivn vydekorovanýmí, bujn vyzývavými a trochu fanfaronskými. Citová a rozumová, individualistní a socialistní s

rozeklanost, která nemže ani ve vlastním nitru nalézti pevného bodu, z nhož by vyzvedla a vyšinula svty z jejích dráhy, která se chytá kotev, padnuvších na hladká úskalí, po nichž sklouzají, nemohouce pevn se zatnouti a zadržeti, obnažuje se v Macharov knize pod všemi svými pestrými podobami, dít dnešku, který je více minulostí než pítomností, marn asi snící v planoucích tužbách vejíti do zaslíbené skutcn-li zaslíbené? budoucnosti. Není možno vymeziti J. S, Machara, jeho psychy a jeho tvorby definitivn z této rznorodé sbírky, která ve své smsici klade více otázek, než napovídá odpovdí a vrhá pronikavých svtel, ale tím spíše jest ochotna lákati a svádti na scestí ulvvapených a nedosti podepených závr, nebof vedle básní, stvoených z varu a ohn veškeré bytosti autorovy, ryzích svou plnozvunou intonací, krajn prostých a pece peliv vybroušených ve své dikci, pojících zbožnou krásu primitivních fresek

—

—

135

duševní raííinovaností pechodních period, jsou a odpadky vleinových nálad, laciné pouové zboží, které se vyrábí na tucty i v nejchus

híky

dobnjších dílnách: pekvapující nekritinost, která se neostýchá tisknouti pod dcmýšlivým titulem ornameniú nictky a titérnosti, jako je »Žaponenc<< nebo »Dohoelo« vedle jiných, a která patrn také diktuje Macharovi nehorázné zelenosti jeho Konfesi literáta. Bžná a denní kritika pinesla o Golgath nkolik dobrodružných a rozdivných názor, stanul jsem tedy u ní déle, bych vyjádil aspo v nejhlavnjších obrysech sled myšlenek a soud, které ve vyvolal »problem Macharv«, jak v ní se zraí, ponvadž mi se zdá, že je vedle ie umleckého problému také eminentn eským problémem,

mn

1901

V ZÁI HELLENSKÉHO SLUNCE JED Z JUDEY Studie o tchto knihách Macharových je zaazena pod titulem »Didaktická poesie« do knihy Meditace.

PROSA

Z LET 1904—1905

Feuilletony Macharovy skýtají docela

zajíma-

vého divadla: vystupuje v nich duch, jenž potírá všechny modly mimo jedinou: sebe samého. Zkoumá a pátrá, zaujímá ke všemu ostré stanovisko a se vším se vypoádává co nejdraznji, neuznávaje autority, nepipouštje neomylnosti mimo jedinou: svou vlastní autoritu, svou vlastní neomylnost. Je to ve veškeré podstat duševní habitus viciho. Lhostejno, ví-li se v boha, nebo 136

v lidstvo nebo v sebe samého, že práv se ví.

— rozhodující

je,

lovka vícího, stranníka jediné pravdy, nepochybovae o správnosti vlastní cesty se najdou u J. S. Machara. Nemá nejmenší skepse o pravdivosti toho, co hlásá. Neváhá, jde jist jako slepec, jenž se mní na hladké rovin. Stanoví zákony. Rozhoduje definitivn, neodvolateln. Anathemisuje jako každá církev, jako každý sektá, teba byl jenom sektáem sebe samého. íká o sob také: já jsem cesta a spasení! Má intrasígeantního ducha starých náboVšecky známky

ženských zuivc, V asech náboženských boj by se byl skvle uplatnil. Ale pišel do doby podstatn protináboženské a proticírkevní; duch zstal týž, ale pole a forma jeho innosti se obmnila. Stal se svobodným myslitelem. Bojovníkem za uvolnní ducha z pout ímské církve. Vystupuje jako nový messiáš budoucnosti, která jest jemu samému neznáma: ví-li od eho hlásá odvrat, nezná naprosto, kam vésti. Nebo jeho sebejistota se projevuje jediné tehdy,

kdy

potírá,

Jakmile kísí zapadlé nebo prorokuje píští, tápá v mlhách, by se tváil na venek co

jest.

ím

více

vící

—

tím bezpenjším, tápá: jako všichni praví a kesanství, kteí vedli od tohoto svta

svrchovan bezpeným,

práv

ádn

k problematické vnosti na onom svt. Aie nesmí pece nikdy býti rozdvojen, jinak bda mu: nezvítzí. Jaká žalostná fatalita! Sdílí ji ostatn se všemi novodobými vícími, v ádu bezcírkevního nábov oblasti sociální,

vdce

a

—a

ženství.

zajímavá podívaná na nho, jak jsem ekl, nevábná a odpudivá na konec pro každou aspo trochu jemnjší citlivost ve vcech ducha,

I Je

ale

137

Ne, tak se névybojuje svobody lovkovy, tak se nepiblížíme k met harmonického pozemského života; to je stará sveepost, staré násilí, stará zaslepenost pod novou škraboškou. Vnjšek jest jiný, jádro se nezmnilo. Víra za víru, tof vše: což je tak nesmírn, tak žalostn málo, nic. Credo, quia absurdum J. S, Machar realisuje optn tento starý výrok. Jeho feuilletony o

—

—

—

ím

prokazují to nesporn.

1907

VOJTCH PREISSIG

AESKÁ GRAFIKA Umní možno bezpen výtvarné

je

mezi mrami, kterými

kulturní výši, ráz a hodnotu uritého celku, spolu s umním literárním na prvém míst: nesklame, neobloudí, nedá zdánlivosti za skutenost. Každý uskok v pomru k se zradí sám sebou. Vyžaduje upímnosti, celé odevzdanosti, horkého pilnutí. Lze mnoho a velikými slovy hovoiti, a hlueti dokonce, o umní, bíti se v prsa na dkaz podivu, zaklínati se svým nadešním, a býti cizí a dalek každého pímého, bytostného vztahu k nmu. Umní zstává zde pouhou dekorací, skvlou kulisou, ale není potebou, hlubokou a životní nutností. A nemajíc takto úrodné prsti, v které by mohlo pevn zapustiti koeny, z které by mohlo plodn se rozrstati, ztrácí na síle, na souvislosti, na schopnosti organicky vzkvétati. není poMáme v echách umlecká díla, chyby: ale není eského výtvarného umní, upne-li se zetel na celek, jeho vznik, tradice a zjistiti

nmu

—

—

138

nové dráhy. Je dosud píliš mladé, že sám národ je mladý? Nebo nemá živné pdy, že národ je skoro sterilní? Tžko odpovdti. Snad psobí obojí. Vidíme však denn za každé umlecké píležitosti, za složitých i vyložených otázek umleckých, jak daleko jest opravdové a vášnivé umlecké pochopení širších okruh. Samozejmo, massa, hromada lidu, nejrozsáhlejší a nejnižší vrstvy národního celku budou vždy vzdáleny pímého a intensivního chápání umleckého, spokojí se více mén hrubými surrogáty, nemajíce u nás, v cizin, osobního vztahu k umní všady. Ale jde o ást národa, která má vzdlání, normál civilisace. O její pomr k umní, o její poteby co do umní bží, o to, jak je chápe a vnímá.

—

prmr

eská

bourgeoisie vyšších a zámožnjších tid smru žalostná. Je na povrch samé pozlátko, samá cetka, ale duch a srdce jsou pusté a zprahlé. Výminky zajisté jsou i zde, a tím truchlivjší pravidlo potvrhodnjší úcty, zují. Nelze však pochybovati, že umlecký smysl je

v tomto

ím

celkem

je

tu ne-li

odumelý, tedy úpln nevy-

vinutý a zakrnlý. Sáhne se vždy mimo. Zamiluje

uznáním chudá udlují dle zetel humanitních, jak nejnovji prokázáno. Lze si pedstaviti ješt nižší úrove?

se

vždy prostednost. Zahrne

prmrnost. Umlecké ceny

—

se

se

.

umní

,

.

smyslu: listy umlcv a výprava dl knižních) jsou v kulturním prostedí souástkou nepostradatelnou a inite-

Grafická

(v nejširším

lem mocným. Jako lepty, lithografie, devoryty a glyptografie pinášejí samotné dílo výtvarníkovo, jako umní dekoraní podávají ho sdruženého s dílem básníkovým. Za takových okolností a podmínek, že i onm kulturním lidem, kterým 139

k jemnosti a vystíbenosti citu a intellektu, k lásce, pochopení a oddanosti k umní se nedostalo bohatství,

umožují

dl, která mají hodnotu

vlastnictví umleckých originálu, která je spro-

výhradn se omezovati na mechanické, mrtvé reprodukce. Nezdá se však, že by takových milencv umní bylo v echách mnoho. eská kniha ve své povšechnosti, mimo nepatrné výminky, náleží mezi nejzanedbanjší. I kniha dražší. Není ani lásky, ani úcty s dostatek, aby práce básníkova byla odevzdána obecenstvu v dstojném rouše. Odbude se co nejemeslnji, nejvšednji a nejladnji. Jest ostatn v tomto stavu konec konc vru ješt snesitelnjší než než tak zvané nádherné edice velkých nakladatel; tady parncnuovský nevkus a nehoráznost slaví obyejn hodokvas. Pokusy o hodnotnjší, umleckou výpravu básnických dl se podnikají u nás jediné soukromníky, s malými prostedky, s malou možností odbytu. A také tu z nákladu, omezeného na nepatrný poet výtisk, vtšina zstane vydavateli na památku jeho optimismu. Že také ojedinlé listy umlecké, lepty nebo devoryty, nenalézají pijetí, nelze se diviti. Ovládl všady barvotisk, tíbarevná reprodukce sífkou, která staí necitelnému oku a tupému vjemu. Není porozumní, co originality je v leptu, kde umlec sám provede desku, kde sám si pipraví barvu pro tisk, sám jí pokryje plotnu, sám je tiskašfují

—

em,

—

co personelnosti

je

v takovém list, co

k zaujatému pozorovateli mluví pímo a pln. Ne cizí, lhostejný a nechápavý dlník, tvrce sám podává svého díla, nkolikanásobn a pece vždy stejného a vždy pvodního, I tam, kde pvodce desky sám nemže produše a

140

citu,

jež

provádjí se otisky obyejn aspo pod jeho dozorem a vtšinou pracovníkem, znalým umleckých požadavk svého povolání. Rozumí se, nelze každému výtvarníku ani dekorovati knih, ani podávati lithografovaného nebo leptaného díla. Je teba, by ml nedání, schopnosti, vedoucí k tomu, urující ho specieln pro dekorativní práce, pro devoryt nebo lept, musí si býti jasn vdom možností i mezí každé techniky, má-li podati opravdu osobitého a trvalého díla tohoto druhu a nikoli pouze vedlejších mož-

vésti tisku,

Jsou ídcí umlci rycí jehly, umlci vbec. Za hranicemi, specieln ve Francii, kde umlecká kultura má svou dlouhou

ností svého talentu.

jako

a dlouhou tradici, kde grafická umní nejsou z dnešku jako u nás (pokud je vbec máme), kde jsou jejich plody životní potebou nejvybranjších, naleznou se umlci, kteí hlavní, ne-li všechen svj význam a cenu mají ve svém rytém nebo lithografovaném díle, jako Boutet nebo Willette na píklad. První, tuším, kdo v nejnovjší dob z mladých v echách zcela a úeln se obrátil ke grafice, k leptu, byl Karel Hlaváek, jehož ti ryté desky stojí jako vstupní stély ke

vdom

umlc

všem dalším pokusm i úspšným výsledkm. Vtšinou ovšem jsou grafické listy jediné in marginc vlastní tvorby umlc, nejsou jejich pední, když už ne výlunou formou projadovací. Nevidí v nich specifického prostedku, jedineného nástroje, kterým mohou nejplnji podati své vise, projeviti

Máme

svou

umleckou

podstatu, sebe.

jenom jednoho umlce, jenž

se

vnoval

a nyní asi výlun grafice. Míním Vojtcha Preíssiga, jehož velké album barevných leptv, urené pro Ameriku jako odbytišt (cítí se, co

pln

141

—

znamená pro rodnou zemí autorovu? ), podává vrchovat na dvaceti listech dosavadní výto

sledky jeho

umlecké innosti v tomto

okrsku.

Všech technik leptu je zde využito do krajních mezí, jsou sluovány v nová a nenadálá sdružení, ovládány po nejzažší možnost své výrazivosti. Nkdy máte pocit, že šlo o dkaz technické virtuosity, o vnjší effekt, o bravurní hru, jak lze všecky pekážky dokonale pemoci. Na štstí nepíliš asto ruší tento dojem, nebo na jiných listech siln je cítiti jejich niternou stránku, jeví se urit a jasn jejich moralita umlecká. Jsou v jeho albu nkteré krajináské partie, vidné

odvážn a odlišn, traktované široce, strokvty v plné intensit své barevné nádhery; pohádkové námty, prosycené tajemným kouzlem svých ar; zasnné a melancholické nálady; ženské tváe, z nichž jedna »arovné

živ,

my

a

—

oi«, nemýlím-li

vám

se,

ji

jmenuje umlec,

— nevymizí

pamti omamnou,

znepokojující, podmanivou záhadou svého pohledu, jenž fascinuje jako zrak zaklínatelin. Toto psychické ovzduší, toto mysteriosní fluidum, jež prýští z nejlepších jeho list (jsou nutn rzné technické i komposiní hodnoty a evokativní síly), zachrauje ho ped prázdnou obratností virtuosovou, která i na svém nejvyšším stupni není umním, ale jenom a jenom irou emeslností: V. Preissig má práv ono nedefikovatelné plus na vtšin svých list, jímž se liší nauené od vytvoeného, vykombinované od odhaleného, zrunost a virtuosita od z

umni. Vedle svého vlastního díla podnikl Preissig publikaci grafických list

eských umlc. Kdyby

se

cítní a nazírání skuten \-ychovavati v rozlehlých oblastech, tady by byla dalo k

142

umleckému

vhodná a dobrá pomcka. Mohlo by se uiti na ní, jak hledti na práci umlcovu. Že v prvé rozhoduje, jak umlec se vyjaduje, s jakou technickou dokonalostí a impressivní intensitou; neboC tím podává vždy více než pouhý povrch, než vnjšek sujetu: zachycuje jeho vnitní ráz, jeho vnitní život. Že jde o rytmus

ad

—

o jeho harmonii v

umlcov

pojetí a podání. smysl. Lze tedy jediné hledti, kde se vyskytuje, by se podporoval ve vzrstu a vystíbenosti. Kde není, nepidá ho ani nejpelivjší umlecká výchova. Z list, vyšlých ve sbírce Preissigov, mimo jeho díla,

Ale smysl pro

umní

je šestý

vlastní barevný lept, skupinu strom na pahrbku, odrážející se od temného, bíle zaoblaeného nebe, lept tlumených barev a zšeelého, zasmušilého pvabu, technicky vynikající je Kupkova studie akrobatina, pointe-sche nevšední ryzosti, arcidilko svého druhu. Nedostatkem osobitosti trpí citeln V, Strettiho synagoga z pražského ghetta, list až píliš istotn udlaný, od nhož tím více se odrážejí drsné, sukovité postavy devorytu M, Jiránka, na zachytil ponkud toporn tžkou, ztrnulou, jaksi utla-

nmž

enou

pobožnost slováckých venkovan v chudovesnického kostelíku. Lituji, že ani list F. Šimona nevyniká kladnými vlastnostmi pro nedostatek jakékoli komposice a pro nemožné, špinavé barvy. lithografie B, Hnátka, jedna pí-

b

Dv

mo zázranou

perspektivou, druhá nejasností a otelostí invence, jsou vyložený fauxpas redakce sbírky. Poslední íslo obsahuje lept

zárove

M, Svabinského: na pesp, jejíž tráva, rozežraná solným vzduchem a ubiovaná a zchomlaná neustálenými pívaly vtr, na chvíli klidn spoívá v bezvtí, stojí poutník, prostovlasý, za143

hledný na pokojné zrcadlo

ztišených vln

mo-

ských pod jasem oblohy, plné letní pohody. Leží na tomto malém list nco jako slunení tpyt, jako odlesk jeho oslnivé, hivé záe. Má sytou, prolínavou náladovost, jakási tichá hudba lehce rozechvných tužeb po širé dálce nekonených svtelných propastí a vodních rozloh, po hlubokém splynutí s nimi, tužeb, zklidnných ve svém vdomí neukoj nosti, zvoní z jeho linií. Je také rozhodn milejší než veliká deska téhož umlce, list, na nmž v stínu mohutných stromv odpoívají výletníci na mírném sklonu travnatého pahorku, list ponkud rodinnasládlý pro mou chut, s kteroužto nasládlostí mne ani jeho technická dokonalost a úinný kontrast bílé skvrny ženské postavy s rozeve-

—

mn

—

n

ným sluneníkem úpln usmíiti.

a tmavé houšti

strom nemže

Kdyby

byla u nás živá láska k umní, inný smysl pro grafiku, sbírka list, vydávaná V, Preissigem

v malém potu výtiskv a za lehké dostupnosti prodejní ceny, byla by aspo ve svých nejlepších íslech rozprodána. Není, což svdí nejen o malém hlouku milovník tohoto umní, ale také o indolenci, s jakou se pijímá u nás každý umlecký popud a poin, a o lhostejné nechápavostí v obecenstvu. Nelze se diviti ani zvlášt, když i ást »odborné« kritiky tmto listm vytýkala, že nejsou s dostatek »obrazy«, a když na druhé stran konservativní umlecké korporace (nebo spíše za umlecké se vydávající) své lenstvo podlují nejradji barevnými reprodukcemi, nezadávajícími asto v niem reprodukcím, které se pyšní na poutích pestrou smsicí svých pronika\'ých barev, 1907

144

I

JOSEF Florian

K.

Bílek,

ŠLEJHAR

mlyná

z

Myšic byl napsán

roku 1884, Práce v knize Dojmy z pírody a spolenosti povstaly v rocích 1886 až 1891, Pite-li se k tomu a vsune na píslušné místo Kue »melancholík« (dtský román ješt

s

jinými zeteli

— jak

je klassifikuje autor) z ro-

ku 1889 a nkteré povídky z též doby, nepojaté do svazku, jako »Musí se obveselovat« až po práce data nejnovjšího, jako »Sezima« a »Milo,

srdenství«, je dosavadní dílo Slejharovo shrnuto v celek. Je tím dáno ve svém genetickém a roz-

vojovém postupu. Jeho umlecká fysiognomie a povaha leží ped námi rozprostena. Ponvadž dostoupak tvorba Slejharova jde v kivce, pila totiž vrcholného bodu, od nhož již nevys ním nebo stupuje, ale táhne se v rovné možno její vývoj v upadá pod jeho úrove, nynjší fázi pokládati za skonený a odvážiti se pokusu pesné a konené charakteristiky hotového díla. Vymeziti jednak duševní konstruk-

—

—

ci

autorovu a tím

i

po druhé pak jeho

áe

vnitní ráz jeho produkce, dílo

po stránce

zevní,

po

umní

formového. Pes tžké, smutné a tvrdé dje, jaké líí J, K. Šlejhar ve Florianu Bílkovi, jest jeho názor na lidi a na svt, jak tady se projevuje, humoristický. Nesmí ovšem se zamovati humor, jak bži tch je v knise dje, s komikou a vtipy, stránce

—

n

ze s dostatek,

vtšinou slovních híek,

—

ale

ím

práv a jediné je: svtovým nánechati tím, zorem, který tvoí jednu hranici optimismu. Nebo bude snad správnjší a lepší, oznaí-li se jako pechodný útvar mezi optimismem a jeho pímým 10

145

protikladem, pessimismcm jako první krok dol, nebo, jak asi jest pravdivjší, nahoru k pessimismu. Nahoru proto, že oproti optimismu, pijímajícímu dané, hotové, vidícímu a užívajícímu z nho jenom nejlepšího a nejšavnatjšího, pomíjejícímu všeho zmrzaeného a ubohého, tedy v celku názoru pohodlnému a línému, je pessimismus, ustaraný živ bolestnou touhou a snahou zlepšiti a zdokonaliti bytí, pekonati bdy a strasti, které všady spatuje a z kterých vychází, neskonale životnjší, lidštjší, kesanský. Humor z optimismu pocházeti se jeví jako jeho zakalená forma, V tom smru, že jeho klid a blaho, proslunný a proteplený názor a posteh všeho bytí se stran svtlých a lahodných, kde stíny a kazy jsou stlaeny na možné minimum, kterého opomíjí bezstarostn, nevyskytují se v humorovém pojímání tak plnovládn. Potlaené body pronikají práv dostaten, by mohly se hlásíti o svou platnost. Neiní toho však ve své neurvalé a rozpoutané síle, nýbrž ješt seveny a pozakryty. Ví se o nich, ale hledí se na s úsmvem pevahy, s laskavým odpouštním slabosti, s milosrdným podceováním bolstky, o které se doufá a ví, že se zlepší a uzdraví. Pvodní naladénost nitra, základní tón jasu a dobra je pouze lehce zamlžen, vyšinut o nepatrnost ze své usedlé rovnováhy a sebejisté posice; snaží se získati znova pevnosti, vda pak o své nehod, že ve své optné vítzství, nebere pochroumanosti tragicky a po zásluze vážn. Ve Florianu Bílkovi možno tento názor stopovati až do nejmenších ;

—

n

ví

záhyb. Nad veškerou ku

truchlostí a krutostí cel-

rozesten nádech vláhy, nade tmou se chvje písvit svtla, zde stále se poodhalují a dávají tušiti a ukazují pedzvsti istších cit v 146

je

a

ko,

než jak nutno

je uvésti

dle skutenosti.

Konec vyznívá dokonce smírn, bez hnvv a rozpor, s perspektivou nápravy a zadostiuinní. Autor miluje své lidi: Bílka, železnou a tvrdohlavou vli, drtící všechno, co jí pijde v cestu, zhoubnou posléze sob samé, která ve svých konech

je

pímou

persifláží

vclkopanských

—

stejn choutek, smýknutých do bláta hrubosti, jako jeho rovnou protivu, syna Václava, slabocha bez nejmenšího zákmitu samostatné energie inné. Ani hrabivý a lstivý kramá Jehnek mu není venkoncem tak docela protivný, má radost, aspo slabou jeho omluvou uvésti, že že na konec sám dal se napáliti a nedošel svých cíl. Pi humoru ješt i nejmenší úsmv se snaží uiniti a iní fakticky snesitelnými i nejernji temné. Že z nho není pak daleko k satie a karikatue, vyplývá samo sebou. Jsou to jenom jeho strhané a rozšklebené formy. Strhané, že jsou zbaveny jeho mírnosti a teplosti ranami a temnotami, vydravšími se mocnji na povrch; rozškles nadjí a bené, že již nemohou se dívati na vrou v neporušené jádro, šastnjší vývoj, a proto místo omlouvajícího a odpouštjícího úsmvu se chechtají výšklebn a kárn. Nemá jít ješt trpké, oddané resignace pessimismu v utrvlastní pení. Pessimismu, který vidí zlo ne osob, ne tedy subjektivního, sobeckého a nespravedlivého zla, ale pessimismu, který trpí r.trastí ostatních, který strádá bolestmi druhých, hledá pomoci, a nenalézaje jí, ze který pro jediné zlo a noc podstatou všeho, oddává se v osud bez kleteb a planých a pece neustává hledati ráje, živen neutuchajícím klamem

mže

n

vi

n

nákv —

nadje.

Dv léta po Florianu Bílkovi uveejnil 10*

J.

K. Slej147

har povídku »Dva okamžiky s<. Po humoru není zde ani stopy. Evoluce k pessímismu je dokonána. Zkoumal lovka, probádal jeho nitro, a našel jej horším zvíete. Na tomto poli stojí ve

jmenované

výhradn

práci. milovati. snad, ale

Nemže lovka Má s ním ješt

již

bez-

soustrast,

lituje ho nedává toho nikde jasné na jevo, nepohne ani brvou, ani sval mu se nezatese, studen referuje o jeho zhoub- Ale miluje zvíe, s veškerou svou zklamanou láskou jde k nmu, Líí-li jeho život, pozoruje-li ho, pak ješt se rozezvuí staré noty, staré nápvy, nalézá až dtinný údiv a naivní humor, jako v práci »0 panu Spakovi«. Tof však

poslední záblesk. V dalším se navalují a houstnou vždy víc' a více chmury. Pírodu, nehybnou rozlchlinu zem a nebes, kde hledal úkoje, nalézá lhostejnou a studenou, stejnou, af se blíží k ní se zkrváceným srdcem, nebo s rozzpívaným nitrem. Nyní zná pouze jediný tón: všechno je kruté a dsné a bezcitné, I lovk, i zvíe, i hmota. Z toho vznikly mrané kresby jako »Ve stohu«, »Na vesmci;< a »Zátiší«. Kížová cesta zklamání a strázní je definitivn skoncována. Hledí nyní na lovka, s kterým žije a s kterým se stýká, je to lovk venkovský jako na dravce, na bestii. Chápe její divokost, nebo prostedí, do nhož je posazena, nemá k ní soucitu a uzavírá ped ní své poklady, ncznásilnno nevydá nieho, nechá svého klínu neplodným. Zápas je tuhý a laný, horší než rvaka hladových psv o jedinou kost,

—

V

této

záplav plnoních

pece jedno

—

mrak

zstalo však

svtlo. Láska k dítti, Tof poslední stanice. Pedchozí byly opouštny stanice za stanicí. Sem se soustedila nyní všechna horká

148

vždy celá slabému a chojenom hošíka z »Ptáetc« a pak z »Matky« (kde se dlí láska naposledy mezi dcko a matku), nemám-li uvésti Kuete »melancholika«, kde této lásce byl dán nejostejší, nejprecisnjší výraz. Není však nutné ukazovati jediné k tmto pkným a zpsobným dtem prací Slejharových; skorém jasnjším svdectvím jsou práv dti, zbídaelé na tle i na duchu, špinavci láska, která se dávala

rému. Staí

vzíti

a otrhanci; jaká nalézá pro

n slova výkladu, o-

mluvy a náklonnosti! » Vídal jsem mnohdy oba hochy, jak z té zející síky vybhli bosi v nejvtší vánici Nikdo jich nestrpl a ruka k rán se pozvedala, kdožkoli je potkal. Le kdo nezvykl .

,

,

pi prvních dojmech, pihlédaje nezavrhl by ubožáky. Pohled jejich velikých skelných oí, na vše urputn se nesoutolik cích, hluboce se vrýval do duše. Bylo v neukojených poteb, útrap a nepropuklého keovitého žalu, plno neho, co vpíjelo se ve vaši tvá, žádajíc a pedem se vzdávajíc, plno neho, co poád se bálo a naped podléhalo stále se kivily, stále pesile. jejích oblieje zásebou poškubávaly, jako by poád s zastavovati se

všady

blíže,

nm

nm A

,

,

.

ním

pasily. «*

Až do

zmrzeni se uvádí pravda, kterou Zola umlecké dílo je ástí pírody, zené prostedkem letory. Dílo Šle jharovo ji na novo dotvrzuje v plném rozsahu. Pokusil jsem se narýsovati vývoj jeho názoru na lovka a na pírodu, jeho duševní disposice. Zorný úhel, pod nímž na všechno patil a všechno zkoumal, shrnul ve vtu, že

vzrstající zkušeností se úžil vždy víc' a více, a jak se úžil, vidl J. K. Slejhar vždy výlunji pcssimistitjším se stával hanebné a nízké.

ím

Zátiší.

149

ím

ím

autor, více spaloval bídy a žalu, více trpl, tím drsnjším a hrubším nalézal život a lidi, až došel nyní konc, že v »Mílosrdenství« dostihl krutého výsmchu a hlodavé ironie, kterou však proniká a prosakuje tlumený plá: snhovou vánicí jedoucí peplnná pošta horská potká chorou ženu. Prosí, by se smilovali a vzali ji na vz, le marn. Pece však jeden z cestujících se vrátí pro ni rozzueným vichrem. Nedojdou již vozu a zhynou v metelici. Ale nad

závjemi, když se

utišila

boue, vyplyne msíc

a rozhostí se velebná štdroveerní noc chladné a lhostejné krásy. Nelze nijakž tvrditi, že by Slejhar byl v ostatních svých pracích milosrdnjší a šetrnjší ke tenái a ušetoval ho nejsilnjších a nejpromrazívjších hrz a hnus. Mimo jednu nebo práce, pitlumené, ztišené a mírnjší, možno íci skoro kompromissní, nebo snad ji, povstalé ve chvílích, kdy autor sám byl píliš zmuen pozorovaným a líeným kalištm života, všady hromadí a stupuje torturu údsu a deprimace z naprosté morální depravace a fysické bídy a zmrzaelosti, div rozrostlé a bující jako jedovaté a smrduté byliny. Tato dvojice vypluje strany jeho knihy, první prací poínajíc. »Dva okamžiky« ze života zesurovlého tuláka: první, kdy ztrýzniv hovadsky psa, sám se svíjí zbit, va a o svj život; druhý, kdy doslav milost a zanechán o samot ve vzteku, nov rozlitém a rozpnném, a v slepé pomstychtivosti záští nabodne psa na kl plotu. Že pak se houpe sám na vtvi, je pouze nalepený epilog nkolika suchých slov. Zde prokmitá ješt, lehce nadechnuta, lítostná láska se psem, soustrast a rozhoení nad jeho mukami. Ale hned v »Hadu«, následujícím krátce po ní, ztrácí se

dv

pimen

kue

150

tato náklonnost ke zvíeti. Klidn, pímo ledov lhostejn a obojetn patí, jak rozlícená žena bezmocné a neškodné zvíe sápe obuškem na kusy. K tomu staffáž zpustlých a zubožených hoch v osamlém kout kraje, pod sálavým úpalem slunením. »Ve stohu« hledá za snesší se noci úkrytu ped zabíjivým mrazem vysílený a prohladovlý nuzák s dckem. Hlídací pes vyslídí jeho úkryt, lidé za jeho pomoci ubožáka vyštvou s umírajícím díttem. i

Do

»Zatíší« se uchýlila nejvyhublejší, nejzpust-

Úrove

nedostatku a útrap tla

je nejtvor lidský hmotn klesnouti; zešlost postav rodiny, z které kií úpnliv hlad a špína, rovná se hrozné úrovni morální; vlastn jeví se zde naprostý ne-

lejší bída.

spodnjším stupnm,

kam

mže

dostatek všeho mravního citu, dokonalá otrlost všemu; vysvtlená, vyložená, a tím již zase nutn ospravedlnná a odpuštná ovzduším, prostedím, kde se líhne a roste. Ale také v povídkách, kde nejhorší a nejnižší, nejšpinavjší a nejpodlejší jevy a úkony života nejsou s neúprosnou mohutností a hotovou plností akcentovány a vyzdviženy, zaujímá J, K. blejhara jediné bol a smutek života. Staí vzíti teba »Ptáe« nebo »Chorou jablo« (z nichž první ovšem je drsnjší); ob mohly by piléhav a vystižn se nazývati »Umírání«, ono nedostatna oboje hledí studeným kem, toto nemocí. okem píroda. Jednou krutost pozvolného hynutí stupuje mrazem a snhem, po druhé iní louení s životem tžké rozpukem a rozvonním letních šfav a kvt. Vždy stejn bezúastn a so-

vi

A

becky klidn. Vyniká urit, že Slejhar volí pravideln dv roní období, v nichž dává djstvovati svým po151

vídkám. Hlavn nejúpalnjší a nejsálavjší dny plného léta, kdy nebe a zem jsou jediným žárovištm, naplnným a spojeným sžehující výhní nehybných vzduchových plamen. Vedle toho zimu, navaleniny a závje snhové, vzduch, jako jehly a zahlodávající se tla, bílou a nekonenou poušf, kde vrstvy atmosférové jsou proledovlé až po takový stupe, že pálí. ideji a peletav jen se zajímá o jiná údobí. Stejn zapichující

se

mrazem do

vc

se

má

u

nho

s

denními

dobami.

Po

výtce je to poledne, kdy stojí žhoucí slunce nejrovnji nad rozprostenou zemí a nejjistji zasahuje ji svými paprsky blavého žáru. Nebo naopak veer po vichici, noci za ropotu boue, kdy rozvzteklené a rozzuené živly ve splašeném a strašném sváru perou do hrudí kraj. Zimní noci, kdy ke studenosti se pojí svtelná studenost nebes, kdy ledový svit msíný pohádkovit ozauje uspalé kraje a propjuje strašidelných obrysv a výraz které

zem

pedmtm,

zmrtvle trí v hluchou tišinu. A pak noci vichrv a metelic, supajících snhových vánic, pohrobu jících v horských a lesních pustinách všechen život v mkkém, zmrazu jícím objetí pýných hvzdic. Takové doby a okamžiky vybírá zúmysln a úelné, by postavil odpor hmoty, záhubnou neúast nebes i zem, druhdy pímé nepátelství pírody k existenci a osudm lovkoosvtlení. Aby vyhránil sytji a drsnji pokojným, opovržlivým majestátem zevního svta nebo urputným biováním rozválených živl plíživou nicotu a bídnost lovkovu, svíjející se v prachu a blát. Ale také z dvodu, by vším vysvtlil a vymezil zvíecí vášn a dravé kóny lovkovy jako vyplynulé pimenou ástí

vým do píkrého

152

a zpsobené prostedím, které na nj úinkuje nesmazatelným a nezniitelným vlivem, které ho podmiuje, dávajíc zárodkovým schopnostem jeho mentální formace plynouti a rozvíjeti se kladným i záporným smrem. lovk bere jeho nátlakem na sebe rovnž takovou drsnost, so-

beckost a krutost, jakou má samo. Proto jsou lidé v pracích Slej barových tak hrozní a divocí. Neukazuje mu jich tedy takovými jediné jeho pcssimistický názor, nevidí jich takovými pouze hranolem svých duševních disposic rozhodují a urují ovšem v první výbor, jako tomu díve bylo stejn za tvorby Floriana Bílka nýbrž jeví se mu takovými nutn také jako produkt prostedí, do nhož jsou vsazeny, v nmž žijí, trpí a hynou. Bohatá a široká štvanice lakoty,

—

ad

—

hrubosti, surovostí, hladu, nedostatku, tvrdosti, krutosti a sobectví je rozpoutána v tchto lidech.

Po vtšin vystupuje na povrch kalná sscdlina na

dn

venkovské

spolenosti, nejposlednjší zesurovlí, že nemají

vrstvy, lidi rozdivoelí a

a naprosto postrádají všeho nejnutnjšího k existenci. Jest jim na život a na smrt se rváti o nejhubenjší a povržené sousto, o zaneádný a pohozený cár, o morov páchnoucí a vyhýbanou díru brlohu. Jsou zbaveni všeho, vyddni ze všeho majetku a pohodlí, nikdo nemá s nimi soucitu a milosrdenství. Proto divoí a pustnou, upadají na úrove zvíete, ne-li pod ní. Jako všechno je bez citu a lásky k nim, jsou sami zrovna tak bez citu a lásky ke všemu, i k lo-

vku,

i k zvíeti, i živobytí jest jim se a potírají se slep padnou u nich

ke hmot. Pro špinav nahé rváti a bíti se vším.

zuiv.

Bu

A

zápolí

zvítzí nebo obé sob se rovná. Nebo z obého vyplývá na konec ukoj a klid. Horší však

—

a

153

tchto

lidí, od zrození zešlapaných a zhntených, jsou li, kdož mají s dostatek a pece hamižn a vydrav lpí na každém drobtu majetkovém. Vystopuje-li se u onch ješt zákmit, peletná bludika lepšího a istšího pocitu, byf rychle potlaená a zhubená (»Ve stohu« zoufalá láska tulákova k dítti; v »Srn<'^ nepochopený a instinktivní cit a akt zatvrdlého a drsného dítte, projevující se v osvobození chycených mláat, když pišla jich matka hledati; v »Zátiší« matka, zanechávající z donucenosti pólo nemocnou a pólo šílenou dceru v prostydlé a prázdné svtnici opuštného baráku a dávající jí poslední, co mže, zakrývající její nahé nohy svým šátkem): u majetných není ho nikde. Tady mnohem surovji se

provaluje na vcnek houževnatá ulplost venkovahrud jmní, tady bezcitnost a neúprosná ukrutnost k bližnímu nemá omluvy (»Na vesnici*), Homo homini lupus. Svt, který zde se odhaluje, je svt pláe a skípání zub, svt kletby a utrpení, svt pekelných muk. Tyto útrapy dovede snésti jediné zmrtvlá a ubitá duše, všechno vdomí lidské dstojnosti a všecky mravní poznatky nutno vyrvati a vyhladiti beze stop: jinak by vedl tento život v šílenství nebo k sebevražd v zoufalosti. Než i takové práce Slcjharovy, které jsou zdánliv smírnjší, jasnjšího ovzduší, kde se projevuje láska, hostí a uzavírají v sob historie strašných strastí a zápas pod útokem surové necitnosti a egoismu. Vedle »Matky<', kde dít a matka hynou vlastn pod ranami brutálního muže-opilce (jsouf spojeny láskou, která jest jím životem, a když dít zeme, zhyne fatáln i matka), pedem v Kueti »melancholiku«, kde život dítte jest jedinou adou muednických etap, nejryzeji je zrcalisována

nova na

154

antíthese nevinného utrpení pro spustlost ostatních (jako také v povídce »Ped jarmarkem*).

Jak

stojí

—

pichází pirozen otázka

Šlejhar k tomuto

—

J,

K.

svtu

a životu nejnižších a nejbídnjších? Jak na nj nazírá a jaké vyvozuje dsledky? Líí jej, jak bylo vysvtleno a dovozeno, donucen svým temperamentem, svou povahou, svým psychickým uzpsobením: je pcssimista, vidí ern. Ale nikoli snad z dvodu, že by pokládal sám sebe za obt hanebnosti a bídy existence, že by chtl vrhati kletby na ni, dáti prchod svému hnvu a své nenávisti ke spolenosti, ukazuje pouze její nejhlubší stíny a propasti. Není tak malicherný a sobecký, zárove však také planý a prázdný jeho cíl. Jeho práce vytryskly sice z nejhlubšího pesvdení pessimistického, ze smutného poznatku strastí a bd; ale za úelem, aby se k nim poukázalo, by se dal popud, budou-li odhaleny, by se hledalo cest k náprav a polepšení. Nebo na konec vždycky, se tváí na výsost lhostejným pozorovatelem, uzaveným bezcitn v sebe, propuká v z hlu-

a nm

bin vlastní bytosti

mocn

na

svtlo

nezmarné

milosrdenství a živá soustrast se slabými a bídnými, ušlapanými, rozdrcenými a odpornými. Pvod a ráz jeho tvorby osvtluje plným jasem závrené slovo »Zátiší«, jímž resumuje se subjektivního stanoviska hrzy, líené díve objektivn, krásné a bolestné slovo, vyplynulé z rozkvíleného a poboueného nitra: »Co znaí všechna civilisace, její pokroky a parádní zízení, pravím, co znaí všechna ta chlouba lidstva, jsou-lí možný výjevy, jaké jsem práv nalezl? Co je to všechno?!'< Zde autor sám se vyslovuje pesn a urit. Jeho kniha má tendence. Nejlepší, jaké kdy kniha míti, má-lí již jaké

mže

155

a pipuslí-li se; elhické.

Vlastn

je

tu

problém

Nebží

však, jak jemu samému docela správn se rozumí, jediné o nápravu hmotnou, o to, co se zahrnuje krátce heslem otázky žaludkové ', nýbrž tíhne ve svém tžisku k náprav morální, chce umravovati. ehož ovšem nelze si mysliti bez nápravy stav hmotných, nebo je na upiato. Kalkul je asi takový, že zlepšovati životní pomry a podmínky, jak udržeti existenci, nemá býti koneným cílem, ale vhodným a jediné možným prostedkem, jak zvýšiti mravní úrove a tím i hodnotu lovkovu. Proto se vidí v líených zjevech v prvé rad sociální nápravy.

>

n

hích, páchaný na duši, na samé podstat lovkov, na tom, co lovka práv iní lovkem. Ježto pak spatuje J, K, Šlejhar tuto vinu píliš jasn, by mohl jenom na okamžik odvrátiti od ní pozornost, ponvadž je pro ni na výsost citliv a trpí jí nadmrn, nespokojuje se pouhou objektivní malbou a stavv, ale vkládá do prací pímo svou vlastní osobu, Sám sebe jako

djv

moralistu,

karatcle,

varovníka.

Vedla-li

jej

k pessimismu jeho pemýšlivá a vnímavá povaha, strhuje ho, by vmšoval sám sebe do svých prací, eník, který je v ukryt, pathetický pítžck jeho temperamentu, V Kueti y>melancholiku'< našel nejvíce píležitosti a dvod, by se mísil sám pímo do práce. Vykládá, kritisujc, skýtá svému soudu a své roztrpenosti až pespílišného prchodu. Nevychází to ovšem nikde na prázdno jako smšný sentimentalismus nebo hluché a otelé fráze, ze všeho vane vždy tžký, tvrdý bol muže-myslitele, hoký a zhuštný smu-

nm

tek života.

Vczmc-li se tato kniha (a jiné menší práce to^ hoto rázu jako »Zátiší«) zcela po své vnjší, for-^ 156

stránce, jeví nutn rozpoltnost, rozlomenost ve dví: jednou v objektivní malbu, po druhé v subjektivní interpretaci. Podtrhuji však: po vnjší stránce pouze. Nebo pihlédne-li se blíže a podrobnji k vnitnímu charakteru tvorby Slejharovy, objeví se, že oba živly úpln splývají v jediný pevn zaklínný a dobe ztavený celek. ásti nejen snad se doplují, Je patrné, že ale že vzájemn se podmiují a zcelují teprve v úplný a obraz. Píinou toho jest, že autor nejen v pímých interpretaních vlož-

mové

ob

pimený

kách vykládá dje, kóny a popudy podle svého psychického uzpsobení, nýbrž že již hned v líení, domnle objektivním, interpretuje ie a jediné podle svého nitra. Naživá totiž a vnímá všechno výlun svými smysly, dává všemu hráti na klaviatue svých nervv a cit, zrcadlí všechno ve svém mozku jemné struktury. Tak iní de facto

ovšem všichni

ostatní spisovatelé také, neznáti a neznají

bo nemohou bezpen

pesn

zpsobu vnímati a cítiti mimo svj zpsob, který mohou jenom pomocí pojiného nitra, jiného

znatk, nabytých odlukou z vní, modifikovati a pizpsobovati, doplovati intuicí a leda za movati v jinou cestu, a tak mu dodávati tedy silnjší nebo slabší zdánlivosti exaktního a pí-

mého

vnmu

a názoru, a

svým dílm propj-

ovati klamu objektivity, impersonelnosti a impassibility, J, K, Slejhar však nejenom nevybírá, neupravuje a nemní nieho na svých osobních, pímých poitcích a poznatcích, nejen jich nechává v plné mohutnosti a pvodnosti psobiti; ale ani to mu nepostauje nijak, zdá se mu nedostateným a chabým, jako by se obával, aby nebylo špatn pochopeno a kiv vysvtlováno, proto se navrací k vci znova, novou formou a 157

pímým

výkladem vše rekapituluje v souhrnu.

umlecká forma, k jaké povaha Šlejharova, v základ analytická a s píméskem rhetoriky, byla osudn puzena. Jiné nelze si mysliti u nho. Je

to

Žádati po nm, z jakýchkoli dvod, jiného umleckého výrazu by znamenalo znásilovati jeho individualitu. Nemá smyslu a nemže míti positivního výsledku, vytýká-li se snad, že objektivn lícený dj bez kritických, theoretických a moralisu jících

vmškv

autorových by psobil mno-

a jistji. Mn, osobn, by byla taková forma také více po chuti, ale žádati jej jí po Slejharovi, bylo by tolik, jako bychom chtli zabíti jako umlce. Odpor proti umlecké form Slejharov však netkví skuten pouze v ní, nýbrž mnohem hloubji, V jeho morálce samé. Nejen že ji bez šetrnosti pímo a oteveudává a toucímu volá hlasit do vdomí, teba i vnucuje; ale že ho tím již zbavuje rozkoše a požitku, by sám po svém zpsobu a po své vli si vedl dsledky z úlomku života, líeného v práci. Bere mu, slovem, jeho vlastní morální názory a dává za své, V tom vzí veškerá otázka a spor. Je faktem, že dnes v literatue konce století stále více a hlunji se uvažují, projednávají a pokoušejí ešiti otázky ethické. Stává se tak literaturou morální. Ale individueln morální. Když se pozbylo urité, dogmatické víry, ztratily se také pedpoklady a podklady, platné všeobecpro její morálnost. Je tedy každý literární projev tohoto druhu individueln morální, hledá a vidí morálku na jiných základech a jinde, než jiní opt. Také morálce Slejharov je spolená s veškerou novodobou morálkou její jedinenost, individuálnost. Není sice píliš veliká, ale jest. Proto nelze se smíiti s ní, dere-li se píliš oká-

hem

silnji,

úinnji

n

n

n

158

žale

kdož

na svtlo. Jsou dnes všichni indivídualisty, stojí nejdále v ele moderního hnutí my-

šlenkového,

všichni

moralisují,

jsou

moralisty,

— ale není nikde morálky, nebo morálka pouze všeobecná, jednotná,

št

jiný

moment:

K

tomu

je

vždy

se druží je-

dílo Šlejharovo není pouze mojeho dílo je pímo kesan-

ralistní, ethické, ale

nmu

ské, Klerikálové, orhodoxie ovšem proti vystoupí, ne pro jeho jádro samé snad, jako pro nkolik roztroušených v posmškv a sarna její pední representanty. Není ostattaké kesanské v duchu a pravidlech uritého vyznání, na základ dogmat té oné vro-

nm

kasm

n

i

uky; stojí pod pímým vlivem bible, má v sob svatou a obtavou lásku k malikým a nízkým, k chudým duchem, jakou hlásá bible. Tento ^vliv je siln zasten, proniká však pece. Dílo Šlejharovo jest asi v tom smyslu morální a náboženské, jak vyslovil Paul Desjardins, pední v hnutí novokesanském ve Francii, že »podstatou náboženství a morálky je vliv, kterým nás pudí, bychom dávali pednost ped námi samými«, Šlejhar nad sebe miluje ubohé a utýrané, uštvanou lidskou zv. Vyplývá z daného, jakého rázu asi je psychologie Slejharova. Totiž zpsob, jakým pitvá duševní bylí, niterné pohnutky svých lidí. Uvedl jsem, že naráží všechno na útvar svého já. Že i v objektivních líeních nepodává vlastn dojmuv a myšlenek pedvádných osob, ale dojmy a myšlenky, jaké tyto osoby v zpsobily a vznítily. Vy víra z toho, že jeho psychologie je pouze domnlá, zdánlivá. Nebo, možno íci, negativní, obrácená na ruby. Pitvá a rozbírá, analysuje a odhaluje, ale nikoli ledví zobrazených lidí malých mozkv a uzoulinkých obzor šedých

—

A

nemu

nm

159

barev, nýbrž své vlastní, nejskrytjší útroby. Doklady jsou na snad. Nejfrappantnjších, pímo drastických podává »Ryzka«. Psychologie kon, nebudu se o možnost í nemožnost píti. Staí konstatovati íakt, že autor místo ní vykládá dojmy a city, myšlenky a úvahy, jaké v pípad Ryzin vzbudil a rozvíil. Jiného naprosto

—

nm

nieho. Duševních stav svých osob J. K. Šlejhar nedovede vystihovati. Objektivn nedovede toho celé nové umní. Tady se hledají teprve cesty. Hojnou, bohatou a štdrou mrou za to jsou mu pístupny a ovládá stavy vci. Vnjší svt, pírodu, dovede nkolika slovy zachytiti pln, syt a životn, A ješt více se zabývá stavy tlesnými. Je vzhledem k lidem svých prací fysiologem. Tady jímá byste a jist všechny vznty, hyby a vzryvy iv a sval. Pozoruje lovka, jeho vnjšek, jeho pohyby a zpsoby tak pozorn a bedliv, že zachytí všechny odstíny a pebžné promny v kontrakci obliejových rys, v blesku oka, škubnutí ruky. »Vosa« k tomu dává svtlé dkazy. Líeny jsou okamžiky mladého muže, pohybujícího se na neurité a rozplynulé hranici, kde se koní jasný rozum a poínají se na druhé stran mlžiny šílenství, práv v dobu, kdy jediný krok již zbývá, by mezná ára definitivn se pekroila, kdy do naplnné nádoby chybí jediné kapky, by petekla, až po okamžik svrchovaného ztroskotání, dokonalého pechodu v plnoní kraje roztíštného rozumu. Ale jak jsou líeny: ne ve své psychologické evoluci a vyvršenosti, neodhalují se zamotané a husté spleti niterných pochod na jejich scestích, neobnažují se postupn pády a rány irého a vdomého myšlení a cítní, neozauje se bleskov konená katastrofa. Vše je naznaeno jenom v 160

nejhrubších, nejprimitivnjších rysech. Prací ve skutenosti se podávají fysiologické stavy, provázející psychickou zkázu, úinek, jaký se jeví na tlo a na smysly, na nervy a na kóny stiženého lovka. Z psychického proudní jsou zde jenom vrchovišt, poslední momenty vždy, nejsilnjší, jež se projevují na venek a determinují akt, drobná, pedchozí práce niterná je nechána stranou a nahrazena drobnou prací na vnjšku, stopováním a fixací všech a novotvar na tle, na fysi. Stejn bych to mohl dovozovati na »Matce<<. I v Kueti »melancholiku«, kde v celku J. K. Slejhar ješt nejvíce je psychologem, stavy tla a nikoli stavy duše zaujímají pední místo. Vysvtluje se tím, ovšem jenom 2 nepatrné ásti, volba v povídkách oicjharových. Nebo ponvadž mu byly tiché, pokojné

pemn

dj

a pomalé vývoje duševní neznámé, cizí a nepostehnutelné, ježto se neprojevují na venek ihned, byl nucen vybírati momenty prudké a pohnuté, kdy vnitní popud propuká okamžit v pohyb, ránu, in. Proto agilnost a hybnost v jeho pracích, co se týká vnjšku djového. Když stopuje rzné vlivy, na píklad hladu, hnvu, nenávisti, šílenství, iní tak nejprve a dkladn vzhledem k tlu, k fysické souásti lovkov, a odtud teprve iní malé a opatrné dsledky a vývody o jejich psobnosti v nitro. Netají se ostatn Slejhar ani tím, že vykládá pedevším své dojmy a pocity, ani tím, že zabývá se zkumem stav tlesných, uvádje do svých povídek sám sebe jako diváka, postehujícího, sledujícího a vnímajícího, co v nich se vyvíjí a dje, Vezme-li se v poet, co bylo nahoe povdno, má tento zpsob mnohou výhodu, je nejvhodnjší pro jeho pímou interpretaci subjek11

161

tívní,

že

pokud

se drží

skuten

jediné toho, co

m-

pímo zrakem

nebo sluchem zachytiti, jako v »Hadu«, Ale všechna falešnost a illusornost

zpsobu pronikav se projeví, jakmile se odváží dále a vypravuje vývoj dj, jichž nebylo mu lze nijak bezprostedn pozorovati. kazem toho jest »Zátiší« se svou zlomenou a rozdílnou fakturou. Po stránce formální se jeví také vývoj Šlejharv urit v tom, že stále se vzmáhá tsná ulplost na hlavním dji a menší se vždy více poet odboek a vložek, jejichž spousta ve Florianu Bílkovi plní jist polovinu knihy. To bylo v prvním rozmachu, kdy, chtje líiti »jcn kus života, jak se žije«, zapomenul, že v literárním díle teba vybírati a klassifikovati úelov, a líil s veškerou pepyšn bohatou a plýtvavou mnohotvárností a spletitostí života samého, že na konec bylo mu se piznati, že tímto zpsobem »kamkoliv by ješt sáhl, hotov by nebyl nikdy «. V dalších pracích vesms vidti patrn úelný výbr a cílovou skoupost a umírnnost. Poukázal jsem již, prostedím že také siln determinuje a vykládá J, K, Šlejhar své lidi. Pirozen pak líení a popis zaujímá význané místo v jeho pracích. Uvedu prve, než o uiním nkolik poznámek, ukázku: »Jest zimní odpldne. Palivé vtrno zmítá se ve vzduchu, plaší promrzlý a drtící se sníh, a na samé obloze s její vymrzlou šedavou modí pohání chmýovité, kehké obláky. Rozptýlená zá slunená požehla je studeným, oslnivým leskem a na zasnžené zemi rozbíhá se v nekonenou kišálovou tíš.* Staí asi tento píklad, vzatý namátkou, by pokud lze v malém byl dotvrzením toho, co následuje. Chci totiž upozorniti, že Šlejhar má paletu chudou na barvy, spokojující se pouze tohoto

D-

nm

—

162

—

základními, ostrými, vysoko prorážejícími tóny. Nemá smyslu pro odstíny, pro pechody, slovem, práv pro vše, co iní rznost a odlišnost dvou jinak stejných, nedovede toho projáditi. Omezuje se vždycky, že udá nejprimernjší tóny, pevládající koloraturu, aniž pojme a vyjádí, jak útle a nadechnut se pelévají a prolínají rozdílné a etné barvy. Lépe než z uvedeného píkladu, vysvitne vc z nepatrného zlomku z Kuete »melancholika«: »Z lišt vnikal sem V ady vzdušných svtelných odlesk veerní, veejí, stíny poval dlených, nastavla se inten-

pedmt

zá

Svtelné veeje nabývaly rozzdál se jimi pozvedán, mželo to jako kovový poprach. To nebyla nyní sláma a na slám neležela to tvá v agónii. Byl to zcela Svtelné vejiný, jakýs záný mystický zjev eje nabyly nejvyšší své intensity, krvav zaplanuly. V jejich stopách nabývalo všechno kovové Pak svtelné veeje zaaly hasnouti. uritosti Veerní Mystické oživení rychle pomelo.« slunce padá do klny; a veškerou svtelnou féerii, nádhernou orgii barev, rozproudní nejkrásnjších a nejjemnjších nuancí svtelných a barevných tón, všechnu bájenost a pohádkovitost vyjaduje Šlejhar chud a uboze náhražkou jediného slova mystický, z barev vidí jenom rudou, krvavou, postehuje pouze kovový poprach a uritost, vypomáhá si negací »to nebyla sláma« a neuritým jakýs. Jako percipujc Šlejhar výhradjenom ostré a základní tóny barevné, stejn ne jímá a nezachycuje z neživých a nehybných než pouhé kontury a hrany. Jeho líení a popisy se nesou tžce a massivn, jako tesané do balvan, siln význané a dobe charakteristické, ale nijak, nebo docela nepatrn sivní

rudá

mrv.

,

,

.

Prostor

.

,

.

,

,

.

—

n

pedmt

11*

163

rozrznné

a vyslínovan^. J. K, Šlejhar není tav dialogu a popisu je stejná, totožná. Až uniformov jednotvárná. Má úzký slovník, nejsou v ani dialektové pímésky, ani archaismy nebo neologismy, ani zvlášt odborné výrazy. Stavba vt jest jednoduchá, primitivní, mluví stále ve vtách hlavních, podadné a vedlejší vty jsou ídké, zpravidla pak

ké auditiv. Jeho

e

nm

pevládají vty relativné. Nemiluje inversí, elips, nezvyklých a neužívaných spojení slov, všech násilností na jazyku a ei se vystíhá bedliv. Proto se te kovov tvrd a studen, zní klassickou jasností a irostí, ale má nemnoho hybnosti, piléhavosti a prolínavosti jeho e. Jakmile tímto nástrojem se pokouší vystihnouti párovit jemné a oblákov peletavé nálady a dojmy, stává se ztrnulým; staí si jenom uvdomiti trapný dojem z prací jako » Hodiny « nebo »Mj štdrý jediné z dvodu neschopnosti užitého náSnesitelnou iní ješt tuto monotonost, že Šlejhar si libuje a užívá hojn piléhavých a vystihujících obrazv a komparací, vzatých vždy z ovzduší, v jakém práce se pohybuje. Má tak svou personelní expressi, která ovšem stilu ješt neiní. Než i k tomu se pibližuje nkdy, v ídkých vteinách šastných nález (»zdrcující pochybnosti jako les jaly mne ve své beznadjné útroby«), peletav a kvapn, by objev psychologického výstihu opt utopil v šedivém proudu jednotvárnosti vnjšího popisu. Jako umlec náleží J, K, Šlejhar dnešku. Vykonal svým dílem (jež vrcholu asi dostoupilo Kuetem »melancholikem« a nkolika z menších povídek, jako »Zátiší«, »Matka«, »Musí se obveselovat«, nebof další produkce stží jich dosahuje, ano vtšinou klesá pod n) práci, svd-

veer «, stroje.

—

164

ící, jak seriosn pojímá úkolu a jak pochv vzpíná všechny síly, by dosáhl nejlepších výsledk. Myslím, tak že nezní chvála nejmenší. Jeho místo bude mezi pedními z autor pítomné chvíle. Ale nenáleží nijakž mezi lidi zítku muedníky umní kteí hledají nového umní, nespokojeni, jako on, daným a vyzkoušeným, kteí plují v neznámo, toužíce odkrýti formy a zpsoby umleckého výrazu a umlecké objektivisace nose utváejícím a vzniklým zpsobm a smmyšlení a cítní tohoto smutného a roztíštného konce století, 1894

—

—

,

v

rm

op

Po letech jsem sáhl po knize povídek Josefa K. Slejhara: Od nás. našel jsem v nich

A

opt

všechen smutný, trudný a neúsmvný život, všecko kruté hoe z bídy a tuposti, které plnilo jeho pedchozí svazky. Táž olovn drtivá, smr-

teln chmurná atmosféra, též utrpení lidí i zvíat. Strast a temnoty temnoty a strast jediná nota, stále se vracející a vinoucí v tžkých, tvrdých vtách, z nichž je patrná všecka snaha autorova po pesném, pibíjivém výrazu. Nanáší stíny na stíny, hledí každou hrzu ješt vystupovati, pidává a tlust nanáší nejtemnjších barev, všecky bdy a žaly duševní i fysické zmocuje na výsost. Ale práv úpornost, s jakou se snaží o nejvtší možnou intensitu dsu a utrpení, pivozuje velmi citelnou jednotvárnost, znavuje a odrazuje. Všecko je takové opakované, takové

—

—

—

massiyní, takové dusivé. Zaarovaný kruh, z nhož, zdá se, není Šlejharovi možno vyjíti: zmítá a rve se v jako v cele.

nm

Všecko u

nho

nosti, slova se

vze

—

nabývá takové tžkopádné hmotv kaménky, obrazy ve zlé a

mní

165

vyšklcbené masky dravých oblud. Hmota všecko zavaluje, nikde není rozptí, uvolnnosti, nikde oddechu a lehkého pohybu Jednu práci staí proísti a znáte z ní celého Šlejhara: i všechen ráz volených látek, i všecko provedení. Je zplna svj, v nejužším, ale také nejmén umleckém smyslu: je propadlý malounkému okruhu píšerných, útrapných themat o šerednosti a zbdaelosti života, je posedlý krvavými, neútšnými a ubíjejícími visemi, které literárn projaduje slovníkem, skladbou a obrazy drsnými, nelítostnými a vybíravými z tsného okruhu materíelních vztah, íká stále stejné stále stejným zpsobem, jeho svt neroste do intensity, hloubky a

—

do šíky a potu, Nezmnožuje hodnot, zvtšuje pouze co do ísla jednu jedinou chmurnou a trapnou notu. Kdo by neznal prací Slejharových a prvn by pistoupil k té i oné z nich, byl by asi zaujat naptím síly, která je na ni vy potebo vána, by pi druhé a tetí povídce shledal, na výsost sklamán, že není zde rstu, nýbrž jediné vytrvalost, nebo spíše tvrdošíjnost. Co se jevilo na poátcích dráhy Slejharovy jako mohutnost postehu, citu a evokace, zvrtlo se pozdji v úmyslnou ulplost, nehybnost, krátkozrakost a zálibu v siláckostech, 1907 obsažnosti, ale jediné

ANTONÍN SOVA IVOV

Zcela dia,

Po

letech stu-

práv na prahu k novému, innému

životu,

kdy

ny, snahy a tužby,

166

ROMÁN

prostá, všední historie.

se chystá uskuteniti své plávpadá do jeho existence láska,

první a mladá, svží a

jarn opojná

rozkošn

se usmívající,

A

všecek se rozplyne v ní, vidí v ní svou budoucnost, maluje a aruje mu kouzlo píštích dn, jejich dvrnou, hejnou radost. Ale ve Stpánce dímou touhy po velikém svt, volném život a umleckých úspších, ohromných dálkách a kolotání, vzrstu, obohacování a rozpínání vlastní bytosti, takjenom shodou náhodných okolností, venkovské osamlosti, doasné ochablosti a nedvry v sebe se poddává mkké srdenosti Ivov, sdílí s ním jeho sen o blahu domáckého žití, tichého a celkem nehybného. Ozývá se v ní asem vzpomínka na druha z prvního mládí, kamaráda z uebných hodin hudebních, jenž, šastnjší, uskutenil svj sen a slaví hluné triumfy virtuosovy. Setká se s ním v hlavním mst, je stržena do víného okruhu svých nejvnitrnjších žádostí a pání, její umlecká povaha se prolamuje vítzn na vrch: Ivo vidí, jak mu uniká ... a unikne .. tam ven, do širých, bezmezných a oslnivých láska.

vném

m

—

.

neznámých kraj, zemí a velemst, Ivova láska je bezprostední a naivní, chvílemi trochu neohrabaná jako pohyby a vznty malých dtí, velice sentimentální, všecka zelen vzpuelá a skvostn sobecká, za veškeré své oddanosti a horoucnosti po splynutí nevinn a trochu malosvtsky egoistní, panovaná a úzkostlivá. Všecko pro nj ztrácí na významu, na váze, na dležitosti, jenom sladké žvasty a pošetilé titrky rozmilovaných lidiek jsou mu první závažnosti, ohromné rozhodnosti. Jest jakoby upeden ze samých nyvých vzdechv a utkán ze samých rozpálených poccl, mladý muž, který se zmnil v blouznivého jinocha. Štpánina bytost voní ženskou roztomilostí, ne167

dotknu tclnou istotou a milou prostoduchosti, jsouc tím vábnjší podmalbou své veliké, omamné a pyšné touhy po rozletu a velikosti, tak trochu husika a mnoho, mnoho již žena a skryté propasti.

Idylla s trpkým koncem. Vidma se rozprchnou jako oblouky duhových kleneb, pichází fatáln nepodplatitelná, neodinítelná skutenost, cesty života se rozbíhají jako silnice na velkých kižovatkách, zbývají pouze možnosti a výhledy.

Práce Sovova je nesena silným lyrickým dechem, takovým zvlnným rytmem, blysknavým jako slunení paprsky a vonným jako zkvetlá louka. V ní jsou partie, pipomínající živ Sovovy ly-

Kvt

dvr-

riky z intimních nálad, básníka ných, tichých a srdených hnutí a tknutí, dojatého a roznžnného. Všecko líení rozpuku lásky

Ivovy k Štpáncc lém,

upímném

je

drženo v tomto hebkém, mi-

je to lyrika prosou, opojenost a omámení, sladká a rozkošná koupel cit, nevinných a jednoduchých, pímých a ivých. Taková je vtšina této knihy v jejích lepších ástech. Ale v Sovovi se probudil také starý realista, milovník detailv a bedliv odpozorovaných drobností, libující si v podrobnosti pro podrobnost. Tak popisuje vše možné, referuje o všem možném: úborech a pokrmech, nábytku a cestách, domech a zvíatech nemá to však nutného vztahu s hlavními osobami, není to prostedkem pro charakterisaci, by blíže se urila a pesnji vyhránila personalita. Má-li býti taková drobnomalba snesitelná, má-li si zachovati plné šavnatosti a svžesti, je nutno by byla nevyhnutelným charakteristikem jednacích pedních osob, aby byla odleskem jejich bytosti, by na ní byla vtišténa jasn a zeteln jejich ni-

roznícení,

dv-

—

pee

168

tra, by ji pronikal a províval vznt jejich srdcí, by se zrcadlil v ní odlesk jejich duší, by jejich mysl ji obetkávala vzdušným popraškem. Nej-

eská literární generace, která blouzní vymeziti a uriti gestem, prostedím, popisem, oddává se pohodlnému sebeklamu, že vnjšek je mladší

vždy nevyhnuteln konformní psychickému životu, jím úpln a dopodrobna stanoven a vyvolán, ímž upadá do pohodlné, ploše realistické manýry, laciného a bezvýrazného, šedého a zaprášeného výkladu o zbytenostech, které jí se stávají základními a urujícími momenty. Na nkterých oddílech díla Sovova mohla by se pesvditi velice zeteln o bludnosti svého názoru, nikoli naprosté, ale z veliké ásti. Nebo s ním by se dostala eská výpravná prosa zase tam, kde byla se svým realismem z poátku let devadesátých; na písinu bezúelných popisv a nudy existence bezvýrazných, prmrných lidiek, u anekdoty, která se nadouvá na osudnou událost, u extempore, které se vyliuje jako závažná nutnost, u bezbarvé koždodennosti, která se maluje jako typický pípad. Neteba se klamati, též Ivv milostný zážitek je malá, roztomilá všednost, bez tragiky a velikosti, bez hlubokého zjevení a doživotního otesu. A. Sova ovšem hledl na konci dodati prohloubenosti a definitivní, urující a utváející síly této oklamané a zrazené lásce oklamané vlastní povahou a zrazené nejpodstatnjším niterným uzpsobením obou milenc, kteí, náhodou k sob vrženi, mnli, že mohou z okamžiku stvoiti nost, že v mohou ztavití a peroditi sami sebe, tam, kde v závru ukazuje, že Ivova »práce pomalu je hotova, hrdost a klid pichází zase do srdce. Generacemi táhnou nové nadje,

—

—

—

nm

v-

169

A

on pináší všemu dobrému svou Ješt takovou opravdovou silu a

silu

i

lásku.

lásku jak díve; dovede vše chápat, má všeho plné srdce a v srdci je plno nových nadjí a bolestného nap jetí tvrích i snivých okamžik. Ale ne, to je léka, to je past na pekvapeného tenáe. Ovšem, pipravovaná, pece však jen neekaná ve své nahé vyzývavosti. Sovovi se zdálo, že milostná intrika nestaí na dílo velkých rozmrv a vysokých aspirací. Nechtl jenom erotického dobrodružství, sentimentáln vykreaspo jako posleného, toužil po široké malb umleckých a myšlenkových proud cezadí v Ivovi lé urité generace, nestailo mu, by rozplamenného milence, hledl z nho uiniti pímo representanta generace, patrn generace tolik sporných a rozbíraných let devadesátých. Vedle nho pak postavil adu vedlejších postav, urených typisovati ty i ony názory a sklonnosti. tady je také nejvtší slabina jeho výtvoru. Ivo je chabý lovk, strašn citový, rozmklý, ponoený do své lásky, pes rzná veliká slova hrozn prmrné, šosácky sobecké, titrn despotické a nedovolen nechápavé, pes všecku cudnost v podstat co nejegoistnji lané, bez opravdového rozletu a zmnožení vlastní osobnosti, velikosti srdce a roznícenosti mozku; a o se dovídáme, že žil ve víru nových idejí, že pracoval pro n, že jimi dýchal, že zápasil o rodící se hodnoty nového soudu a cenní života, sdluje se to s námi z narážek a episod, které nejsou v rovném spojení s jeho existencí, kterou ped námi prožívá, které nezapadají do ní a které neurují jeho' chováni a jeho názoru na lásku, jež sice se opíjí svou citovou rozpoutaností, jež proto pece však není individuelní, nýbrž normáln naivní

—

—

—

ml

A

nm

170

tuctová- Názory, které pronáší en passant, hos literátem nebo s Kamíšou a s jinými, jsou

voe

verejší a pedverejší

polopravdy a vrtochy, péle-méle, ale nijaký pevný pohled, nový a smlý, dvodný a podstatný. Ideová páte Ivova se rozplynula Sovovi; pohížen a stržen vnadou jarerstvé lásky, kterou líil takovými velými a jímavými akcenty, zanedbal všeho ostatního, navrhl jenom zhruba a co nejzbžnji, celou adu vážných a tžkých myšlenek odbyl nkolika karikupodadnými výstupy, skreslil více jícími rozhovory, zcšlehal jejich bezvýznamností a hluchostí pro hlavní plán knihy. Vývoj lásky Ivovy není jimi nesen, nezasahují do nho tvrdou sílou, jdou vedle nho, nkde mimo nj a za ním, jakož i všecky podadné figury, kterými usiloval oživiti a rozvésti na obsáhlejší plochy svou selanku. Velká vtšina z nich nám není niím, ponvadž nejsou nutnými a potebnými koleky v celku práce. V tom se jeví neekonominost a nepevnost ve stavb Sovova románu, kterou lze asi jednak pipoísti tomu, že jest Ivv román jeho první rozsáhlý výtvor, po druhé tomu, že nkteré své odchylné názory o tch í onch osobách a jevech veejného eského života chtl rozhodn uplatniti: neumlecká, literární, ale také snaha pokud jí se podrývala a rozleptávala jednota a

n

mén

ie

ie

homogennost

díla.

Poznáte rovnž zaáteníka,

jeho byl nesmírný do šíky, zakonení tepak že je srázné a udýchané. Více jak tiny knihy jsou rozlehlé, klidn oddechující jako zralá pole a venkovské kraje na sklonku léta, že

rozbh

dv

podrobné, intimn lyrické, konec pak spádný, prudký a ponkud pathetický. Práv svou koncisností však se vyšinuje nad ostatní kapitoly no171

mén

lyriky a více psychovely Sovovy, Je tu logie. Živé a prolínavé, úpln konformní snivé a passivní povaze Ivov: pracující a uplatující se zrovna vidinami, tužbami, sny. Jako jste nalezli v prvních passážich místa nejryzejší intimní lyriky, setkáte se tady s nkolika odstavci intuitivní psychologie. Nazval jsem knihu Sovovu novelou. Ncbof mi pipadá, že moderní román má obsáhlejší pole a vtší mety než pouhou malbu drobných pechodných zastávek životních, které nemají ani tíhy neodvratné sudby, jíž by se vyznaovaly, urujíce všecku budoucnost individua, ani nejsou typické pro životní názory a duševní i citové bytí celých generací nebo období, jakými by se jevily, lííce na základ representativní jedinené píhody všecku spletitou a vínou nápl života. Individuální zážitek jako pedstavitel hromadného jevu. Nebo s opaného pólu, individuální pípad jako vzácnost a výjimka, odhalující jinak nezbadatelné a neprozáitelné noci lidského nitra za živelných katastrof, kdy všecko známé a normální se hroutí v tesku a jeku. Zajímavé jest si uvdomiti, že látku z Ivova románu najdete in nuce, zpracovanou již ped lety v Rozvíeni samotáských strun, jedné z ne delikátn jších a nejmelancholitjších pros mladé eské produkce. Stará láska k tomuto thematu A- Sovy neopustila po dlouhé roky: mžete nyní stopovati její rozvoj a vzrst expressivních prostedkv autorových, jeho výrazovou schopnost, pružnost a piléhá vost slova i obrazu, jak vzrstala a mohutnla, zjemnlost jeho psychy ckých tykadel, zostení jeho zraku; le stejn, jako se nezmnilo základní pojetí, jako se nedostalo pvodní koncepci mohutnjšího základu a výstavby, j

172

lak zstala také pouze citovou a lyrickou, bez veškeré grandiosity a osudovosti. Pekvapuje to dosti, kdyžt Sova ve svých posledních poesiích

dostoupil

k

takovým

mocným ideovým

roz-

machm. Žena, jak na ni Sova pohlíží oima a názory své(s nímž ho ovšem nechci nijakž ztotožovati), je dávná známá z paidealistní a mravo-

ho Iva

literatury: dobrý tvoreek s malým rozumem, hezkou larvikou, rozkošnými rozmary,

poestné

neosobní a odevzdaný, vrná družka a dobrá hospodyn, která chce jenom domáckému blahu svého manžela. Pes všecka pkná slova o duševním splynutí a niterné harmonii není pojetí Ivovo nijakž vyšší a ryzejší. Nesklouzl sem ani odstín stínu nového, a jak soudím, lepšího názoru na spolubytí obou pohlaví, na jejich spojení, na život, význam a povinnosti ženiny v rodin a jako matky ne, všecko zde je bžná prmrnost a kodifikovaná šablona, tak trapná a zotroující. Proto je proti ubohému Ivovi drobná Štpánka se všemi svými pošetilými chvílemi odíkání o tolik sympatitjší, krásnjší a bližší našemu srdci svou nezkrotnou a vítznou touhou

po volnosti a velikosti, svým odhodlaným inem, v jehož úspch a dobrý výsledek víme, jsouce

naopak plni nedvry a dvodné chladnosti k úmyslm Ivovým do budoucnosti, Stopujete-lí, zavevše knihu Sovovu, Stpánku v mysli svým zrakem na její tkavé, bludné pouti svtem, Ivo je vám z duše lhostejný, af dlá, co dlá. Není v niem jasný a vyložený, mimo svou sentimentáln-erotickou píhodu; co bylo o nm, o jeho píslušnosti k njaké nové generaci naznaeno postupem dje, nedostauje, by obraz

vám

jeho po této stránce byl svtlý a plný,

^,o

jste

173

dovdli

o jeho soudech a pesvdeních, nezítí pedvyhovti, pokud by ml se v stavitel nových lidí a nových idejí. Jak jsem již nadhodil: vlastní hodnota knihy Sovovy tkví v její lyrické intonaci, isté a plnozvuné. Ne v hloubce a velikosti, ale v srdenosti pednesu a kouzlu mladých vzpomínek. Že má tedy nkteré positivní vlastnosti, mám práv takový svírav nemilý pocit: pipadá mi skoro až pespíliš »zdravou« a rozšafnou, moudrou a usedlou, že se obávám, aby jí tu i tam, kde se horuje stejn nejapn pro »zdravé umní« jako správn a rozumn pro zdravé dti, zbyten a nezízen nestavli a nevynášeli proti všemu domnle i skuten »chorobnému a abnormálnímu*, by jí nekladli za argument proti každé odvaze k tajemnu a výjimce, záhad a zjevení, ježto všecko podobné znepokojuje, roziluje a burcuje, lidé jsou rádi tak nerušené animáln spose

nm

mže

A

kojeni.

Co do

bych pouze ješt podonelib se te a psobí asté míšení pítomného asu s minulým, mnohdy v témž souformální vtí, ími vnitní i vnjší, obsahová jazyka, chtl

tknouti, že

i

stavba takových period je rozrušená a kolísavá, 1902 trhavá a nemístn peskakující.

VÝPRAVY CHUDÝCH Historie chudého studenta Martana, který odejde z domova, by bez cizí nápomoci se probil svtem,' jak ji vypravuje A, Sova ve své románové

skladb, je ve svém jáde typickým pípadem. Není to jedinený, osamlý a neopakující se píbh, uíe denní událost našeho sociálního života. Dtství v nuzném domov, sny a touhy, první 174

^

kroky mezi lidi, poznání, jak spoleenská pouta se zaezávají oste a svírav, pocit chabosti a závislosti, marnost vzepíti se proti vlád hmotné moci, to zážitky a vzpomínky, které si odnáší z domu otcovského, to urující dojmy, rozhodující a nestesné vlivy, základní složky jeho osobnosti. Roztrpenost, rozlivší se jeho srdcem pro nový satek otcv, malomocný odpor, rozleptávající jeho mysl, proti síle a urputné panovanosti penéz, mladicky roztoužené úsilí vymaniti se z podruí, tím je veden. Ale theorie, které si inil o život, víra, kterou ml v silnjší lidské jednotky, nadané a odhodlané nedáti se zdolati, zachytiti se svalnatou rukou a proraziti, vyšvi-

—

hnouti se z nízkých, bezmocných okruh nahoru, kde vidl i moc i radost a štstí bytí, ukazují se pavuinovou tkání. po volné, kvetoucí pírod, táhnoucí se do šírá, v níž tužby tak lehce a nespoutané se toulaly za obzory, pluly s oblaky a odlétaly s ptáky, pichází msto, vysoké domy, dusné ulice, úzký obzor, vše jakoby pod píkrovem tíživé atmosféry, nedopávající rozpiati kídla, svírající každý prudší a vtší rozmach. Tady definitivn pestává mládí, sraženo ubohým, malým a vysilujícím bojem o holou existenci. V tom všem je student Martan representantem celých generací, nuzných student, které venkov vysílá do hlavního msta. Není zde ovšem studentského života v tom, co má vnjšího, ale za to všecky vnitní zápasy, které každý jednotlivec musí probojovati, duševní otloukání a zkrušenost, jež mu nutno pestáti a z nhož tak tžko se vychází zdrávo a nezlomeno, illustruje se zde jeden pípad za ady a ady jiných pípad, nc-li stejných, aspo hodn podobných. I první rozpuk lásky, její klamivé a zavádivé svody a

A

175

vn,

písliby, vyprahlé do prázdna, kolísavost a neodvaha konených rozhodnutí s jedné strany, rozjitenost a nedokavost s druhé, opakovaný, se vracející smutek marných milování chudých lidí, je v podstat pojat typicky. Na celé knize Sovov jako by ležel odstín naší dnešní existence, jako by z ní se ozýval ohlas jejích a malostí, jako by jeho výsek z tohoto bytí vznášel žalobu proti celku. Tlak a útisk zdola i shora, drobná despocie a lanost malých místních veliin, a odtud až nahoru, kde rzní vyšinulci dominují, a všady ochablost, mdloba, podlomenost Zmoené ticho, tupá, zlhostejnlá resignace konec konc jediné titrná snaha o osobní prospch. Kam vedou cesty mladého Martana? Kde njaký veliký cíl? Kde jaká

vné

bd

—

.

,

.

,

hybná

síla

.

,

mimo nejmenší existenní poteby

vlastní osoby? Není jich. Nejen, že se vyerpává v denním boji pro pítomný okamžik, nemá výhledu do lepší budoucnosti, kde by byly mety výše. Není slibu, že tento lovk, zabezpeiv své živobytí, neuztrne, že pjde vzhru. To je pessi-

mistický závr románu Sovova. Nekoní se perspektivou možností stoupajícího bytí, jako zed uzavírá jej poukaz na denní lopotu bez osvobození, nebo aspo bez jistého a dohledného oproštní, Nevyslovuje toho ovšem pímo. Ponechává volnosti této konkluse, z které, byf se zdála sebe nevyhnutelnjší, je pece vždy možno uklouznouti. Ale práv tím také zrazuje své dílo, vstikuje kapku jedu nedvry v jeho jistotu ideov a sociáln kritickou, nechává na rozpacích o jeho osobní pravd.

—

Vzpomínám zde mimodk na román Ulnimiláble

od Ernesta La Jeunesse: zápoly mladíka

tobiografií, líí

176

je

z

ponkud

au-

venkova, osa-

mlého

a bez prostedk, jenž v Paíži usiluje o literární karríéru. Sovv mladý muž za tragických okolností, zdrcen, jde z truchle minulosti do chmurné budoucnosti, La Jeunessv mladý literát dodlává se úspchu za tragických událostí, vrhá se v píští krajn rozrušen, ale pevný. Nechci piznávati, bží mi pouze o to, bych snad pímo rasový v zákonstatoval rozdíl klad obou dl: u Francouze stále mocná, nezlomena vle, u echa prvotní disposice, svrchovaná

—

—

mní se v ochablost, vle u nho nalomena, jakoby rozmlnna. Kniha Soproti podvodnostem a závo va je výitkou rožci tlivlost, je

—

kenostem

života,

mnohdy pímo

proti

jeho

osudnostem, Vyvírá z ní trpký a trpný odpor k dnešku a nevylíitelný smutek z bezútšné budoucnosti. Tam, kde byla píležitost k lyrickým passažím, to jest, kde mohl A, Sova uplatniti svou nejvniternjší umleckou podstatu, svj lyrismus, tedy v první ásti románu, dj štvu jící na venkov, podal nkolik ryzích, umleckých stran. Je v nich hudba a kouzlo dalekých kraj, stro-

mv

Zdá se však, že zaounad mraveništm msta a jeho hemživými chtivostmi, zalehla i na jeho evokativní potenci. Nemá svží suggestivnosti. Vláí se pi zemi. Osudy, které pedvádjí Výpravy chudých, svým typickým významem, svou obsáha niv, polí a nebes.

zená obloha,

tížící

stavbou, která celkem dosti dovedla v jednotu spiati kížící a rozcházející se životní dráhy, lostí,

znamenají vzrst nad Ivv román, ale skuteného a kladného výsledku umleckého toto dílo také ješt neznamená, A je rovnž na mnohých místech polemicky zahroceno a otráveno osobní roztrpeností ehož nelze poítati mezi

—

pednosti, 12

1904 177

F. X.

SVOBODA

NOVÍ VESNIANÉ román F. X, Svobody je nudná kniha. Oddechl jsem si upímné a odlehené, když jsem doetl poslední verš. byl jsem rozmrzen na práci, na autora, a nejvíce sám na sebe: u asa! což proto, že mám psáti o knize, jsem nucen vyísti ji až dokonce? Je-li mi protivná, nechutná a fádní se petvaovati a pemáhati; lépe odhoditi ji hned. Jaké »šeredné emeslo«, tahle kritika! Nicméné: když jsem psal nyní nahoru titul knihy, nahodile jsem pevrátil v ní list a zahlédl jsem datum: 1882—1893. Tolik let práce, byf v pe-

Veršovaný

A

— na .

.

.

—

stávkách asi a s dlouhými odklady, pece však po dlouhá léta jednu látku, jednu myšlenku nositi v hlav, a jaké výsledky? Vím, pišli již a pijdou bezpen ješt jiní a eknou: výtené výsledky. Než budiž. Chci íci také a týmž »právem« svj soud nezkrácen a nahlas. Nevím, nemýlím-li se, le zdá mi se, jako bych byl etl kdysi díve od F. X. Svobody báse, v níž se nalézaly verše, kde pravil, že by chtl pojmouti všechen smysl života, že by si pál s velostí rozumti pedevším venkovskému lo-

—

vku, sedláku eskému sedlákovi. A takovým širokým naptím sil v pokus proniknouti

—

útroby venkovanovy a zárove vystihnouti snad úelnost a smysl života, jeví se mi jeho poema o novýxh vesnianech. Vtší novodobá ves, ohyzdný bastard vesnice a malomsta. Lidé podle toho. Ani sedlák, ani mšfan. Obzor mají na výsost omezený. A zájmy ne o mnoho vaí-

—

178

Pokud jen možno nejvtší banalita života denního. Tací jsou lidé a takové je prostedí. Makrokosmos v malém vydání, shrnující v sob všechny vášn a všechny vzmachy a všechny podlosti existence vbec; jej prohlédnouti a obsáhnouti, jeho cíl a zákony stanoviti pesn a positivn, znamenalo by pedvádti život, veliký, pestrý a vlnitý život v celém jeho žáru a toku, a v jeho úelF, X, Svoboda v tento život nost, i hledá jeho smyslu. Ale zde, kde jej pevn myslí nalézati a domnívá se zachycovati, v denním a bžném, prmrném a opakovaném, zde neuchvacuje o tom nemže býti vru sporu svýma tvrdýma a neústupnýma rukama nieho jiného mimo plochost, nudu a mlkost vnjšku »reality«, s kterou stále a bolestn se srážíme, o jejíž ostré hrany a surové rohy stále se zkrvacujeme, jejímuž plazov studenému objetí stále usilujeme se vymknouti na své trnové cest za konen, potom vidinou a snem, za ideálem. jaká »realita«?! Prost neexistuje. Nebo co néjší.

ví

—

—

A

— je

»realita«,

živé bytosti,

a již ehokoli, mrtvé hmoty nebo sama o sob a sama v sob, beze

všech pídavkv a beze všech pímsk, které jí jako pozorovanému a vnímavému objektu pisuzuje a podkládá pozorující a vnímající subjekt? Kde je, na píklad, »objektivní realita« stromu?! Postavte ped týž strom souasn dv i ti rzná individua, a každé bude vidti strom jinak, to jest jiný strom. Nuže, která z tchto dvou nebo tí, která je pravou, jedinou, neotesenou jeho »realitou«, objektivní realitou?! Opakuji; není jí. Zbývá pouze zcela jedinená a více mén libovolná pedstava, vymodelovavší se v nitru percipujícího »subjektivní realita*. Slovem, co každý sám si zutváí a žhnte z »reality«, domnle

—

—

12*

179

A

jediné a všeplatné. tak zvaná objektivita jest jediné adou nutných a ubohých konvencí pro snazší možnost dorozumti se, obchodní a praktickou pomckou, znakovým písmem, které sotva a stží vyhovuje nejnutnjší poteb. stati pak na tom v umleckém díle, vidti v líení a výkladu toho všechen význam a smysl umní, pokládati to za vrchol, jehož lze dosíci myšlence a kráse, znamená nechápati, že umní se poíná práv tam teprve, kde dávno již se

ie

Z-

skonily komercialismus a trivialita každodenního a povrchového bytí, že nepohybuje se po pláních a rovinách, ale že vystupuje na pyšné hory a spouští se do hrozných propastí, že vznáší se na nebesa a sestupuje do pekel, ale že nikdy nedovede a nemže a nesmí zstati uprosted. /;: Vracím se zase k úelu a smyslu života. Theologové a filosofové, krásné mythy a kouzeln stavené systémy mli dovésti k cíli ducha, tápají ího a zmítajícího se v bludišti, mli mu rozžíci pochodn na dlouhou pout nocí a pouští do zatheologie a metaslíbených zemí, A výsledky fysika udlaly banque rout a positivismus dnešku nebuduje vzdušných zámkv a nezná ani úelnosti a smyslu života po obvyklém zpsobu. Která jest síla, vedoucí a ídící k jedné met, zvíené projevy animálního a spirituelního života, potírající se zhusta a doplující se zídka? Niíído o ní neví pesn, objektivn, nezvratn. Leda že snad je cílem konené vychladnutí zem a zmrtvní všeho života. Ubohé konce! Co zbývá tedy? Úelnost, smysl života! Ano, ale nikoliv objektivn, všeplatn, nýbrž práv dokonale naopak, ie a ryze subjektivn. Co každý sám si udlá ze života, z jeho úelnosti a smyslu, do

—

180

jakých forem si jej vlije, v které smry si jej do jakých výší a atmosfér s ním uletí. Vnjšek, domnlá a klamná realita, podvržený fakt, je sám o sob beze všeho zájmu, odporný a nechutný, je studenou a mrtvou maskou, pod kterou teprve teba hledati horké krve a živého masa, Zola také vášniv a nesmiiteln se bil s oddaností, hodnou svtlejší vci, v theorii za život, za takový život, jaký se vidí denn, jaký se žije denn: ale jako umlec nechal theorii theorii a staral se pramálo o to, je-li de facto vren a spravedliv denní a prmrné existenci, V jeho díle vyhnán je život v jednu stranu, závratn, až monstruosn, je to však kult síly a vle, veliké zjevení všeobjímající, všeoišující a všepovyšující volní energie. Dokladem Germinal, ervená a dunící fanfára v první boj, vžene,

—

thotné pedtuchou budoucnosti, mocný symbol a hlasité proroctví píštího. A když líil venkovany v La Terre, uinil z toho historii bestialní tragiky lovka, zredukovaného na zvíe, poddaného vlád žaludku a pohlaví. Maluje pak spolenost prostední bourgeoisie v Pot-Bouille, tedy nejhnusnjší tvorstvo, kterým mže se vydílo,

kázati dnešní spolenost, utváil groteskní divadlo opií, nad nímž sviští karabá krotitelv. Život, život

—

zajisté, ale takový,

nm

jakým

si

jej

prudce miloval a eho na smrt nenávidl, co veškerou svou bytostí, každou žilkou svého tla a každou kapkou své krve, každou svou myšlenkou a každým svým inem z nho chtl míti: jinak by neml úelu ani smyslu a zajímavosti, plochý a prázdný. Nebo nech se vezme, teba, s druhé strany zase umlec jako Villiers de lsle-Adam nebo Jules Laforgue, v jakém krut ironickém úsmvu,

udlal sám, co v

—

181

promišeném

vdomí

své vážnosti, ukateprve své oprávnnosti v umní. Vžyf je práv smrtelnou vinou života, že není ani dosti dobrý, ani dosti špatný, že je zvrtly, že nutno díve z nho nco udlati, co jej vyšine z jeho poloviatosti, má-Ii se snésti a státi hodným, aby byl žit, zvlášt v umleckém smyslu. Ale oddati se jeho denní banalit a nalézati v ní všechno a pracovati pro ni, znamená býti sám banální a chudý. K této ploché koncepci života u F, X, Svobody se pipoísti ostatn souvisí a spadá obé nutn v jedno jeho názor na pírodu. Samý smysl a pochopení pírody! Stále jest mu živá, oduševnlá, pracující za tajemným cílem (jehož poteba odkrýti), cítící a dýšící s lovkem. Není Iraj^íností

zuje se život!

mže

Tím nabývá

—

—

mu

ani pittoreskní staffáží, skvostn nabarvenou kulisou, ani bezcitnou silou, slep rodící a slep niící, ale stálým zbožnní a vytrženi, které jde až v malichernost. Každý lístek a každá travka jsou hodný bedlivého pozoru. Teba, Ale jediné nesmí se íkati, že je to krásné, úelné a svdomé. To je pouze praktický zájem a smysl takový omezený a pro pírodu jako u pírodozpytce: zabýA'á se kvtem po jeho specielní podob, potu prášnípodrobný zájem a útvaru pestíku, má o kroužky na bíšku broukov. Interes úpln úelný a utílitaristický, ale nikdy umlecký: nenoí se veškerou bytostí všeobsáhlc a ryze koncelého templativn v linie a barvy, v tóny a obrazu. Líiti život lovkv, celý život, jak se žije a bije, a pírodu, širou a nezmrnou, nádhernou a majestátní, to byl marný a vágní sen veliké kohorty umlcv. Ale poznali, že není platné objektivity a skuteného cíle, že není

a

nmou

pedmtem

ie

kv

vn

—

182

pevné podstaty mimo podstatu, kterou sami si utvoí ze všeho, I zanechali plané touhy po faktech a dokumentech, po tvorb dl povrchových a picházejících pouze z vnjšku, a šli dolovati umlecké zlato do vlastního nitra a do vlastní osobnosti. S praporovým titulem Realistické sloky básník vystoupil u nás, zcela potopen v proud vnjškovosti a neobsahovosti »reaPišlo poznání a nality skuteného života«. stoupilo vystízlivní z »realistické horeky«, a dnes jako hotov vyvinutý a dobe vykrystalisovaný poeta neloví se již po klamiv lesklé, ale prázdné, bublinové he na nejhorší hladin existence, ale zavinul se úpln do svého nitra, by tuto holou, kehkou a mnlivou formu zevních fenomén naploval obsahem svých jedinených cítv a sensací, by naprosté náladovosti tchto vnjších jev dal smysl a výklad, by jim dodal spojitosti ryze subjektivní, to jest jediné možné a pravdivé. F. X. Svoboda utkvl však na hebenu vlny životní, dává se jí zmítati, postikovati její kalnou pnou, a má blahou domnnku, že tvoí z tohoto materiálu umní úelné, utilitární a sociální, výlun schopné života a jisté životem; a schvacujc do svého chtivého a pracovitého náruí a podává jediné vše okamžikové, míjivé a neobsažné. Nechce mu vysvítati, že život a obecné a prmrné nejsou rovnomocninami. Aniž

—

pedstaviti, že píroda jeví absoindifferentnost k sensibilit a k možným Optimista i pessimista, lidské vle. místo, by se snažili prost pochopiti, cítí jako básníci, jsou dojati, horší se, radují se, podkládají pírod dobro a zlo, krásno a šeredno, kva-

si

dovede

lutní

smrm lity

—

rozumjte positivbec. Ale pro vdce jakým je ve své filosofii M. Guyau, z n-

vistu,

183

hož tento výklad*

—

existují

vždy ekvivalentní, pro toho

pouze kvantity,

píroda vcí

zcela radostí jako strastí, dobra jako zla, zcela lhostejná ke všem lidským radostem jako bolestem, lhostejná stejné k dobru jako ke zlu. Což by F, X. Svoboda, sám básník, vdti; nebo jako básník realista a básník positiuisia, jak by znla asi nejpípadnji jeho etíketta, uznaná jím samým, nesmí antropomorfisovati pírody po vzoru sentimentálních lyrik romantismu. Zstati na tomto stanovišti je pramálo »realistické« a pramálo »positivní«. Ale F, X. Svoboda nalézá v pírod »náladu«, veliký, neskonený poet »nálad«. Tof také jedním z charakteristik jeho tvorby: stále zneužívá a vyssává slovo »nálada«. zajisté je to jenom slovo: nebo Svoboda, možno bezvždy se spokojí pouze jím, tvrditi, uskrovní se v jeho prázdné a jednotvárn šedivé obecnosti, a myslí, že ekl dosti a docela mnoho. »Náladu« však, to jest jistý niterný stav neutrální,

je

nesvdomá

a

ml

A

pen

tém

—

a

pimený vždy okolnostem, nebo odporný, mám stále. Neekne-li mi pak autor knihy básní nebo pros o svých lidech psychologický, již libý

le že mli »náladu«, nejvýše, že mli »divnou náladu« a jindy »zvláštní náladu«, neíká mi tím zhola nieho, mluví pouze hluchá slova a plýtvá námahou a asem pro nic. Nelze íci pohodln: »podivná nálada se ho zmocnila* ale nutno ji vymeziti, proniknouti ji, prosvtliti ji, nalézti pro její výraz rovnomocniny v slovech a obrazech, v rytmu a toku vt: to jest umní, tžké a plné umní. V tom je však jiný nedostatek knih Svobodojiného,

,

*

Esqaisse

184

une morale sans obligation ni sanction.

—

vých:

— tvrdost, neohebnost a suchost užitého ná-

Jeho jazyk je chudý, všední, velice stízliv pistižený, docela konvenn strojený. Dokládám krátkým citátem, hned prvními verši z stroje.

Nových vesnian: dráhy od eského Brodu východu a pod topol zelenými tly sem tam se domek pivtiv bli. Kol polí lán se na obzoru sklání a v obrys mizí na nevelké pláni. Ze smsi statk nad polí svah kivý

Jdoucímu

pni

z

se viska Lstibo na

kostelík s vžikou ní pívtivý jak bila husa, kol níž hejno mladé v zelené tráv usedlo si všade,

A ti verše dále te se o cest bilých pruzích a kousek dále o blových domcích, pak brzy opt o statcích ist obílených a bilých vískách a bilé cest, o zlat pšenic a západu, a jestliže z poátku se pnila viska, nemnoho verš dále snato vše na prvých tech stranách ženi se pni menšího formátu. Nebylo asi potebí, bych podtrhoval a doploval dalším výbrem, aby se objevila hubcnost jeho poetického slovníku ve vetímto sípavým, prosaickým škeré své ubohosti. veršováním a rýmováním se nese celá kniha o plpátu stu stran. Prosím, ješt:

—

A

Na každé stn v rámech ezby jemné obrazy velké pyšnily se temné, jako dárek cenný jež mívá Beseda Umlecká pro své leny.

ron

Jaká dkladnost! Tak podrobn a vrn »rcalisi Svoboda v celé knize. Líí malé

sticky« vede

185

—a

male. Zde není ani trochu v nije pouze zrýmovaná, suchá a nejsušší prosa. Velice otele zrýmovaná; mimouhodnete již rým následující pedem což nepsobí píliš lib a vábn. Na konec pak zstane otá/.ka, pro vlastn takové p: úmrné, opakonané, ubohé události codcnní dávati do šedivých a jednotvárných verš? Mám-li již v úmyslu líiti život každé minuty a líiti jej, jak možno nejpiléhavji, s veškerou jeho otelostí a vyssálostí, chci-li v literární práci zachycovati typy všední existence, mám-li již na mysli sociální šetení xar' i^ox^/V v umlecké práci, pro nezvoliti pro takovou širokou a dlouhodyšnou námahu formy, úpln zpsobilého a do románu v všech záhybúv piléhavého šatu prose? Vše by bylo aspo dokonalé a souladné: prosa v prose. Holá prosa v holé prose. motF. X. Svoboda, nevím již, u které práce, tem, že pod barevným povrchem jsou hlubší proudy. Škoda, že zstává vždycky jenom na povrchu, že do hlubin a na dno nevidí, že nejvýše popodhladinové proudy, stejstehne jenom hoejškové jako hladina sama. Ješt nejlépe dovede registrovati drobné detaily, vyzdvihovati okamžikové pohyby. Postaví dobe a peliv figurku po jejím vnjšku. Má vyvinutý smysl pro malicherné smšnosti a mánie lidského živoicha. lidi

em

licí

je

báse, zde

—

dk

pimené

—

ml

tsn

n

Taková habituelní nkomu fráze, tako\^ oblíbený tic nebo posunek, s radostí zaznamenává, a zakládá si na tom jako na velkém a šastném nálezu (v dramatech, v novinásky stízlivých pedpisech pro herce takových a podobných po-

stehv

a

pokyn

se nalezne dosti, a také v ostat-

povídkáské innosti). Je v tom pímo výtený mistr, dovede svou vc zrovna velikoní jeho

186

—

pro toho, kdo takovou stravu dovede jísti lep a strávili. Ale to je také všechno. Jinak, jakmile jde po hlubších, spodních proudech, kdy jde na

výzkumné cesty do »nejtemnjších a nejernjších pevnin« lidského nitra, dnešní lidské duše, nepatrný, k tomu pistujest jeho lov puje, že pináší s nesmírnou a neskromnou dle-

dsn

žitostí

A

erstvé novinky na svtlo vci, které dávno pekonány, odbyty jako nejprotivnjší Zdá se, jako by pro Svobodu bylo mno-

jsou již truismy. ho,

nekonen mnoho

práce jeho velikých a nej-

a

a

ve vd, v umní, marvtších pedchdcv, no a ztraceno: místo by pokraoval, stav na daném, dopluje a zdokonaluje, vrací se vždycky s tuhou houževnatostí znova k prvním základm, zaíná stavti od posledních spodin. Ovšem, že íci: všechno je moje. Ale kdyby každý tak ml initi, všechen pokrok a postup by byl nemožný. Není, konen, mým plným vlastnictvím jenom to, co sám naleznu, nýbrž všechno, co v sebe pojmu, co si podmaním, ztaviv to ve svém nitru v jediný celek, zpracovav to po svém zpA zstanu, pracuje potom dále, zcela sobu, svým a originálním. Jinak, v opaném pípad by bylo nám se vystíhati ihned veškeré pacda-

m-

gogiky školy i života (nehledíc ani k tomu, že jako píslušník, milliontý a milliontý potomek tisíciletého národa, majícího svou kulturu a prosáklého cizími kulturami, pináším na svt adu disposicí a poznatk, která mi je vrozena*), bychom se stali svými a originelními. Netvrdím, že svt stlaených, prmrných existencí, planá maškaráda vteinového bytí, hynoucího beze stop, které Svoboda vyvolil za oblast pro *

Pirov, Spencerovy Principlea of biology.

m

své literární práce, by nedaly umlecky se zpracovati, najde se hojn píkladv u Balzaca, Flauberta, Zoly, Descavesa, Rosnyho, Vergy, u ady Rusv a Skandinávc ale autorovi by bylo se postaviti nad své lidi, nad fysické a duševní prostedí, které si obral za látku: než to práv je kletbou Svobodovou, že neni nad svojím pedmtem, že nejen nestojí, ale ani v celku se nesnaží státi nad nimi, že i jako pozorovatel, uvcda se do díla v nkteré osob, uvažující a soudící o ostatních, nedovede se vyšinouti do výší, že stále všechny titrné starosti a pošetilé radosti jeho osob jsou také jeho nejvážnjšími starostmi a nejsvtlejšími radostmi. Nedovede pro své postavy vzbuditi nijakého vyššího, af sociálního, estetického zájmu. Zstává af ethického nebo stále malým s malými. V tom se stýká až píliš blízko s našimi genristy, figurkái nebo realisty z pražských ulic, jako jest Ignát Herrmann nebo K, M, apek. Ne líiti malé a býti zárove sám malý, ale líiti malé a nalézti v nich popud k soucitu neb satie, vystopovati zde skrytou jiskru »božskélio«, slovem, býti nad nimi, udlati si ze

—

—

,

ie

svta chudých duchem i tlem af zvinec, aC uhntených a vyddných, ale vbec nco, co by je, kladn nebo záporn, povznášelo, inilo Nejen že není zajímavými, schopnými umní. tato malost, že nejsou tyto denní starosti a masídlo

licherné radosti životem, veškerou

jeho náplní:

kdyby tomu tak bylo, nepatil by život prost do umní, pak by bylo umní nuceno si najíti jiné íše pro sebe nebo zaniknouti. Na štstí není tak ern a blátiv s životem, jinak chab vnadným a citeln odkvetlým. Vzpomínám na passus ze Svobodovy knihy Probuzeni (mám zajisté právo na tento citát, mluv 188

více povšechn o jeho tvorb, než zvlášt o Nových vesnianech), velice podaený exemplá psycliologícké introspekce, docela typický, jak mi divná se zdá, pro jeho pvodce. Opisuji: ». nálada vnutila se mu do jeho duše. To je zvláštní, že jsem ted taky, v této svtnici, kde jsem ješl nikdy nebyl, uvažoval, vrt neustále hlavše tu tak bylo, vzduch vou. ti lidé tu žili vonl, stromy rostly, šumly, eka huela, mlýn klepal a o všem jsem nieho nevdl. To je nemohl pochodivné, co se to se mnou stalo, piti jednoduché tyto vci, pi nichž se nejprostší rozum ani nezastavuj e.« Nevím, mže-li se taková vc pihoditi vzdlanému lovkovi, jakým je mladý protagonista z Probuzeni, a pochybuji o tom. Ale nepochybuji a vím, že je to na výsost naivní a nejapné. Takovým zpsobem se odhaluje také jinde a u jiných osob Svobodových nitro. Stejn svtobžným zpsobem, zavánjícím trochu »pírodním sentimentalismem«, rozumují (nebylo by lépe; hloubají?!) v závreném aktu RozkladUf ostatn nejlepší práce Svobodovy, jeho starci. Tady je posléze tento »hluboký žvast« na míst. Škoda, že ne všady jinde, V Nových vesnianech rozumuje a hloubá se rovnž nesmírn mnoho. Nebudu stopovati toho všeho, vedlo by to daleko a nemlo by smyslu a výsledku positivního. Jsou názory a chuti, pes které je nejlépe tiše pejíti a mleti. Stanu pouze u jednoho momentu, ponvadž je sám o sob s dostatek dležitý a u F. X. Svobody, pokud mne pamt neklame, astji se vrací. Bží o eskost, specieln o eskost v umní. .

,

—

A

—

A

z Nových vesnian o této vci snuje své myšlenky, že »není naše osobitost pravá«, co nyní v eských knihách nalézáme, že v našem pí-

Bohdan

189

semnictví »základ pravý hluboký se pojí až v patu zem« sice, ale na že »cizácký jakýs kámen pozvedá se:<; a následkem toho všeho usuzuje:

nm

Vše na stavb

té naše musí býti, co v základu je, co ji bude krýti, okrasy nejjemnjší, nejzadnjší z povahy musí vyrstati zdejší ...

Nezní vám slova

povdom?

^

Nepipadají vám

jako starý, velmi starý známý? Och, ano: stálé rekriminace do neeskosti eské literatury bclletristické; stálé požadavky národní, ryze eské poesie a románu. Ale všechny exkurse a exhortace v tomhle themat se koní pravideln, až píšern fatáln, zhola negativn. Po všech pkných a vysoce vzedmutých a mocn nadutých frázích o žhavé a nevyhnutelné poteb pln národního, slovanského, eského ducha v naší literatue, pichází vždy velice dlouhá pomlka, a pak nic, ohromné nic, pece by pánové nemli jenom se spokojiti, že marn a neužiten káží, pedevším takový »positivní, rozumový, realistický autor «, jakým touží býti Svoboda, nýbrž mli by íci, jakými cestami, jakou prací se dostaneme k tomuto cíli, tak horoucn jimi dožadovanému. To je však nesmírn tžší! Kde je samospasitelná stezka?! Nevím v možnost, to je praktickou užitenost a úelnost, af jakýchkoli poukazv a pedpis v tomto smru, uznávám jejich absurdnost úpln, stejn jako nesmyslnost tohoto platonického požadavku samého. byf jinak nikdy Abych pece jen aspo sám posloužil »radou jsem nehoroval pro vc samu je teba a pokynem*: v prvé, druhé a tetí talent, velikých a silných talent, Budou-li, bu-

ie

— —

A

—

— —

190

ad

déme

míti bohatou a

plodnou

literaturu,

svtlé

umní, A bude to národní literatura a národní umní, nebo umlec nemže nikdy cele a záící

uprchnouti z národa, jehož je plodem, vymaniti se z prostedí, v nmž žije. Jazyk (nemyslím ani tolik po vnjší, lexikální stránce, která mže býti dosti »neista«, jako dle jádra, ducha), kterým bude se vyjadovati, bude nutn konformním nástrojem pro jeho zpsob cítiti a mysliti, nutná vzájemnost je tady nepopiratelná: kdyby nkdy mohl radikáln zmniti svj zpsob cítiti a mysliti, kdyby mohl všechno zddné a pejaté, vnucené mu samou existencí v uritém ovzduší, od sebe odvrhnouti, že by nezbylo ze všeho nieho nebo nieho, bylo by mu osudn zmniti prostedek výrazu, užívaný nástroj, totiž jazyk. Stal by se »renegátem«, z polského na píklad francouzským spisovatelem, Paul Bourget usuzuje obdobn, že fakta estetiky jsou vždycky fakty sensibility, »Zpsob, jak se píše, je zpsobem, jak se cítí, a každé evoluci ve form odpovídá evoluce v srdci. Ponvadž se mní vnitní lovk, proto se mní také výraz. Vyplývá z toho, že je filosofie života za každou filosofií literární tvorby. «* Jsou ostatn ješt dnes rozdíly mezi jednotlivými národy takové ostré a píkré, tak urit vyhránné a vysoustruhované, jako snad kdysi ped stoletími, by mohly již samy sebou pivoditi znanjší rozdíly v literaturách? Myslím, že je každému patrné, že tyto odlíšenosti stále víc' a více se stírají a mizejí, že universalisací duševní kultury, beze všech ínských zdí výlunosti, ztrácejí se rozdíly vnitní, rozdíly co do zpsob cítiti a mysliti, že se usta-

tém

Nouveaux

cssais

cle

psychologie conlemporaine.

191

luje prmrný, obecný zpsob obojího. Vím ovšem, že ruský román, na píklad, který je erpán z »lidu«, bude jinak vypadati, nežli takový román francouzského pvodu: ale zde je práv jenom výjimka, zde spadá na váhu všechen roz-

dílný zpsob života, spoleenského a státního zízení, náboženských institucí, všeobecného stavu prostedí vzdlanosti, úpln odlišné a odluexistence ující od ostatních a

ádv

pomrv

v západní Evrop, kde zrovna tchto rozdíl není, kde státní a sociální útvary jsou si velmi píbuzné, kde rozdíly náboženské zmizely, dík židovskému pseudoliberalismu, který je dnes všady v takovém úpadku. Evropský západ, teba Nmec a Francouz: v dlí se podstatn jejich umní? Dané a pijaté na obou stranách je tak veliké a tak se proniklo, že rozlišnosti upadají bezmála až po samou úrove nully. Národy tvoí dnes jen hranice stát v; aby se udržely tyto umlé rozdíly a hráze, dovolává se dnes na pomoc rasový duch, rozlišovati zde nemá hodnoty, ani vážného podkladu, nebo každý národ je pouze amalgamem úpln rozdílných ras, nemluvíc ani o smíšeninách a skíženích, jaké zpsobují vždy dvrnjší vztahy mezi národy.* etl jsem nedávno zajímavý lánek, dvtipný až k paradoxu místy: Náhradn kišály od Augusta

em

tém

a

Zabývá se ethnologií kulturního Strindberga,** Evropana dnešku, ukazuje na konkrétních pípadech splynulost rzných ras a cizích si národností, demonstruje, kterak typy národa A se vyskytují v plném rozkvtu v národ B. Nejen internacionála

sociáln-ekonomická,

také

rodn-duchová internacionála« mohutní *

Jean Grave, La societ mourante

" La Plame 192

1^)5.

et

a

i anarchie.

»ná-

vzrstá

bujn. Kde zstává pak vedle tchto faktv cxklusivistní požadavek nedotknuté, panenské ná»národní«, rodní literatury?! býti

Konen,

»cský«, a jak všechna hesla zní, mže znamenati pro umlce jediné líiti sebe, všechno, ím v život byl zasažen, co v jeho nitru ve a kvete; jiného smyslu nemají a nemohou pro nho míti slova: což bylo již nkolikrát eeno tato i

za

jinými

stejných

píležitostí,

ale

jako

by zvuelo na poušti a marn zanikalo pro hluché. Dám však ješt otázku, zcela konkrétní a praktický píklad ešiti; ím, z kterého dvodu je F. X. Svoboda neb K. M. apek »národnjší a eštjší« než Otokar Bezina nebo Jií Karásek, jemuž se upela všechna samostatnost a eskost? Nechci užíti špatného vtipu, že leda svou chudou šedostí a malou nebo žádnou umleckostí. Soudím, a dle všeho zcela správn, mohl-li nkterý zjev, sociální, umlecký, za uritých daných podmínek se udáti, že musilo v tchto okolnostech býti aspo nejnutnjší kvantum výživné látky pro jeho vznik a existenci. Mohl-li kdy v eském vzduchu povstati a vzrsti realismus, pokrokáství, »dekadence«, plyne z toho nutn, že bezpe-

a

a

n byla ve

všeobecné formaci eských duch, že citov i myšlenkov zde byla mateská lna, v nichž mohly se ujmouti: kdyby byly jediné z ciziny pineseny jako módní pedmt a libstka jednoho nebo dvou lidí, mohly by se zablesknouti snad na chvíli efemern, ale nikdy by nemohly trvati a vyvíjeti se po dlouhou nebo delší dobu.

opt k tvorb Svobodov. Mám

íci již Chválí se u F. X. Svobody zhusta a velice houževnatá vytrvalost, s jakou po dlouhá

Vrátím se jen

13

málo

slov.

193

nedbaje nieho, jde svou cestou, kráí za cílem. Budiž. Každému úplná volnost a nezkrácené sebeurení. Možná, že v takovém pípad lze nalézti pevnost železného pesvdení, léta,

svým

—

ale možná také, že bží o pouhou tvrdošíjnost, nedbající lepšího poznání. Nesmím a nedovoluji si, v daném pípad, jak slušno, nijakž rozhodovati. Ale celou podstatu práce Svobodovy až do posledního bodu vystihl F. V. Krejí jediným slovem, že líí normál života. Nebylo zajisté mínno ve své studené krutosti, v jaké dopadlo. stalo se již a je tomu tak; normál života, to jest jeho mlkost a plochost, banalitu a neobsažnost, všechno, co do umní vbec nenáleží. Aspo ne samo o sob, pro sebe, jako úel a cíl, v takovém zpsobu, jak toho užívá Svoboda. Na tom nezmní nieho, že v Nových vesnianech, knize o plpátu stu stran, naleznete nebo ti partie, deset až dvacet verš lyrických, které lze ísti; ostatek, strašná záplava suchých verš, zstává nicmén nechutnou a nestravitelnou, šeredné zrýmovanou prosou každodenní opakovanosti. Vyslovuji tento svj soud v mezích slušnosti, co nejosteji a nejpíkeji mohu. Stojím se svým názorem na umní, které má býti veliké a slavné, ale nikdy nemá se snižovati k malým, ne aby jich povzneslo, nýbrž aby se stalo s nimi malým, na docela opaném bod k F. X. Svobodovi a jeho názoru o positivní a utilitární literatue. »Umlecké dílo si klade úkolem shrnouti v základnou formuli a se sdlnou emocí psychické stavy a uiniti nás jich úastnými, by nás odškodnilo, pože nemáme síly nebo píležitosti je žíti«*:

Le

dv

—

•

Mauricc Barrés, Trois statíons de psychothérapie.

194

—

—

definice stavte vedle této jinak skromné úelnosti umlecké práce postavy z knih Svobodových, žalostné, krátkozraké, tupé lidiky a jejich vnitní život, jehož abeceda má sotva dv, ti písmeny, zatoužítc-li, v skutku, byste prožili v umní, co je nesmírn hluboko pod vámi?! ekl jsem již, že odpor proti dílu Svobodovu vyplývá z mého povšechného, nejvšeobecnjšího názoru na umní, tedy že není mi diktován nijakými specielními estetickými náklonnostmi a pedsudky, zvlášt ne takovými, jaké dnes u nás se stigmasují »dekadentními«. Je to, slovem, odpor ke všemu, co dle mého nejlepšího pesvdení není umním, všemu malému a mlkému, kteréž se povyšuje na trn. Potlesk, kterého se dostává dnes F. X. Svobodovi jak od starých pánv a jejich nohnkterých mladých, žádal tak od sled, Nebyl jsem jinak niím nutn korrektivu. nucen mluviti o práci Svobodov, ani svým »nepoestným emeslem kritickým«; mohl jsem klidn, jako až doposud, o tomto autorovi mleti, ale práv nejasná situace, kde mleti by znamenalo vtšin souhlas se chvalozpvy, udílenými mu, pohnula k protestu nyní mne, jako již díve dramatické správn a oteven J. Vodáka innosti Svobodov. Pes ne intensivn jší hlasy nevím, že by F. X. Svoboda byl takový veliký umlec, za jakého je ctn; nikdo mne nepesvdjiným í, že jeho spisovatelská innost je a více než teba rozšafnou a užitenou, »zdravou« literaturou, dobrou a pounou etbou pro trplivé tenáe malých požadavk; neuvím ani v nejmenším však, že je docela umním. Nikdy. Pravím to docela nahlas. Nechci, by vznikl omyl, že snad všichni mladí jako dobe vycviení vo-

mj

vi

j

ním

13*

195

jací jsou

byl

jednoho názoru,

mšansky

morální:

nemám píiny, bych zove mšanstvo

co

A

morálkou, je právo na pokrytectvi.«* má-li Eia de Queiroz pravdu, že umní je všecko vše ostatní, že není nic, že jediné kniha je schopna zajistiti vnost národa; že Leonidas nebo Perikles by nedostaili, by staré ecko stále žilo, nové a záící, v našem duchu; že práv existuje pouze Aristofanem a Aíschylem,* tuším, že knihy F. X. Svobody nebudou míti takové moci.

—

1895

RŽENA

I

SVOBODOVÁ NA PÍSITÉ

PD

Nahodile

jsem etl dva nebo ti referáty o knize R, Svobodové v denních listech.

Byly obvykle zbžné: což by tedy nebylo hodného pamti. Ale našel jsem vty, které mly býti »pochvalou«, které znly zcela omezen upímn, jako na píklad, že román R. Svobodové jeví pkný a dobe vyvinutý smysl pro skutenost, pro skutený život, nebo jinde: že není v sentimentálnosti, a dále: že proti ostatní ženské tvorb eské stojí velmi vysoko. Poslední výrok je velmi poouchlou poklonou, asi jako »mezi slepými jednooký králem« a nic

— —

nm

Vné

—

myslím, docela nezaslouženou. mení spisovatel druha druhem, jak se provozuje u nás '

**

Adolphe

196

Promenades subversives. k Pinheirovým Azulejos.

Retté,

V pedmluv

!

ctihodn copaté tradice, vyneslo již mnoho a ješt více domácích velikán na svtlo denní sottis. íká se rádo a stále: v okolnostech, za nichž kniha povstala, v prostedí, v nmž autor žije, za sociálních podmínek, v nichž se všichni nalézáme, kniha pana XYZ nemohla vyjíti jinak, a zapomíná dosáhla nejvyššího stupn svého, dle

—

—

že takto se nehodnotí správn a definitivn dílo, že takto jeho faktická cena není vymezena, že takové poukazy mohou býti jenom výkladem, leda snad ješt omluvou. Zavadí-li se pak o výtenost takto vyzdviženou, trkne-li se do ní, ohe na steše! To jest jedna vc, která mi se ted nelíbila ve zprávách o práci R. Svobodové, ostatní: není setimentální. Vida! Tedy sentimense,

—

A

híchem, neodinitelnou vadou, zlojako by nikdo nebyl sentimentální, jako by nikdo sentimentální býti nesml, nejmén již spisovatel. Jak smšné! Není pravda, zkrátka, že sentimentálnost, sama o sob, je »vadou«, »nedostatkem«, »omezeností«, »híchem«, že je prázdnou komedií a masopustní maškarádou, nýbrž naopak, je zrovna tak »upímná«, dobrá, »pirozená«, reálná jako každý jiný stav psychický, a tedy také stejn »oprávnná«, I v díle umleckém. Ovšem, voda, žvast, nesmysly tálnost jest

ineckým cejchem:

a sentimentálnost,

to

veliký rozdíl a nesluitelná

býti nkdo a pro sentimentální, jako jest jiný stízlivý, »poctivý«?! Jen hledejte, by byl pi tom prosím, a najdete, nejen v literatue romantické, ale zrovna v moderní literatue dnešní naleznete adu vcí, a vysokých vcí umleckých, kde senco více: knitimentálnost zaujímá veliké pole. ha R. Svobodové je sentimentální. Z vtší ásti jak z polovice je prosycena jemným sentimenprotiva.

Pro

by nesml nebo nemohl

—

mén

A

197

talismem jako vyprchávající a slábnoucí vní. dívka, její Blažena, je sentimentální, melancholická panenka, která se probíjí vlastn, je hnána a promrskávána hranatým a hruborukým životem k tomu, co tolik se velebí: ke »stízlivosti«. A nedojde tam, ponvadž nemže, ponvadž by to znamenalo zlomiti a rozdrtiti všechnu její bytost. Býti sentimentální neznamená tolik jako »neskutený« a »falešný«, odvrácený od života: proto ješt smysl pro život, pro realitu nejde ve psí, nezaniká a nehyne. Ano, smysl pro reálnost! Od chvíle, co realismus pinesl své duchaprázdné a plané formulky, straší v chudých hlavách. A pišel naturalismus a akceptoval to: Zola v zaslepené bojovnosti a v nerozvážné zanícenosti neústupného stranníka neváhal proklamovati, že moderní romancicr musí míti smysl pro skutenost, že »dnes hlavní vlastností romanopiscovou je smysl pro skutenost*. A tento smysl pro sku-

Mladá

—

tenost znamená dle

nho

»vycifovati

—

pírodu a

podávati ji takovou, jaká jest«.* Jaký smysl pro skutenost! Co je vbec skutenost? Kdo ji de-

Je njaká absolutní realita, realita saa v sob, jevící a vnucující se všem vždy a stejn, tož realita objektivní, nebo snad pece pouze realita subjektivní, realita našeho názoru a pojímání všeho, dle okolností a dle osob rzná a rozdílná? Tof otázky, ped kterými ada zastanc realismu a naturalismu sklonila zbran. Z nejvtších mistr naturalismu Flaubert svým »dívcj se na pedmt, až na uvidíš, eho dosud nikdo nepostehl, « vyslovil finuje?!

ma

o

sob

—

nm

se nejosteji zrovna proti jejich objektivní prav-

Le Roman expémental.

198

—

skutenosti a vyvrátil je. Ved, objektivní dle této zásady, tak správné a nutné ostatn pi umlci, zstává jediné v platnosti realita subjektivní, pravda individuelního názoru. Tyto po-

chyby v oblasti krásna jasn a pevn vyjaduje Henrik Ibsen ve svém Kejser og Galilaeer. Maximos a Julianus picházejí do chrámu Apollinova, spustošeného kesany. »Nedje se všechno po ástech?« dí za rozmluvy Maximos. »Co je celek jiného ne-li plným úhrnem veškerých ástí«? A Julianus: »Pošetilá moudrost! (Ukazuje na poražený obraz Apollinv.) Viz tuto beznotyto roztíštsou hlavu. Viz tyto rozbité paže né boky. Jest úhrn veškeré této šerednosti celou, plnou božskou bývalou krásou?« Maximos na to: v Odkud víš, že bývalá krása byla krásná sama a ne jenom v pedstav pozorovatelov sobe

—

—

—

vná

pochybnost, neustále unikající, v? « To nevymezitelný bod! A konen: což sejde fakticky tolik po realit, po tom, líí-li se vci a lidi, jak skuten jsou, má-li autor pro to smysl?! Není-li mnohem zajímavjší, závažnjší, kypejší a dležitjší, co vidí a pedstavuje si umlec pod bujnou hladinou fenomén denního bytí, jaký maskový rej zachycuje z života, pod jakými škraboškami sám se skrývá a krí, pláe a jásá?!

Nedovedu nijakž mysliti, že by mlo v umlecdíle v pední a hlavn po tom sejíti, zda-li a pokud správn zachycuje život po jeho domnlé realit, a nikoli že by ml býti nejvtší

kém

ad

a jediný draz na tom, co umlec v život vidí, jak ho pojímá, vykládá, deformuje a rozšiuje.

Ne

fikce objektivní reality, ale pravda subjektivního bytí. Ne mozek vbec, ale uritý mozek. Ne srdce vbec, ale urité srdce. Ne radost vbec, ale uritá radost. Ne láska vbec, ale uritá lá-

199

Ne lovk vbec,

ale uritý lovk. Ne život vždy ve své jedinené ale uritý život. tom je všechno. a typicky všelidské platnosti. R. Svobodová také, pokud toho se drží, napsala nejlepší partie své knihy. Ale tam, kde chce stuska.

A

vbec,

V

den, pesn, neosobn,

to jest objektivn zachya zobraziti výsek života, mšanskou spolenost »lepších tíd< stává se nesnesitelnou a plochou svým »smyslem pro skutenosti. Tady již nehledí na jevy života, na jeho vznty a malichernosti jedinené, v sebe uzavené a své já, nýbrž krátkozraké oi, mlce a povrchn zachycující drobné, nepatrné a nechutné vzájemnosti denní existence, zcela neoživené a suše, bez veškeré zabarvenosti a prožehlosti, jako kdokoli jiný, jako každý neumlec. Tady se nevidí nikde, jaký existenní dvod mají tito lidé pro individualitu pozorujícího umlce; všechno zstává vyprahlé a mdlé, povrchní a rovné, nebo netiti

,

—

mají

ti

Teba

lidé

vbec

existenního

dvodu?

konen podívati, o bží v knize

R, Svodýše. Vzpomenul jsem nahoe mimodk jména Zolova, Nemohu se ho zbaviti: pichází mi na mysl jeho požadavek jednoduchosti fabule, jeho radost, že »náš vrstevnický román vždy víc a více se stává prostým z nenávisti k složitým a vylhaným intrikám«. Vru, »staí stránka z života lidského pro zájem, pro hlubokou a trvalou emoci«. Prosté studie bez peripethií a bez uzávru, jak u píležitosti díla Céardova nadšen zvolal o banalit sujetu; »Banální látka, co nejbanálnjší, tím lépe, nemže ani býti dosti banální. « V tchto slovech je pouze jeden omyl, ale základní: záslov banální a prosté. Ne banální, ale prostá, jednoduchá, routinersky nezmotaná a nese

bodové,

kam spje

a

ím

A

mna

200

spletená fabule. Sám se toho také držel, nikdy prvého. Vezmte jenom jeho nejprostší knihu, Une Page amour: historie lásky dvou lidí, nprosté, jednoduché, kolik týdn, zcela málo ? R, Svobodová má rovnž že ano, ale banální velmi prostou fabuli ve svém román. Byla kdysi kdesi mladá dívka (že se jmenovala Blažena a žíla na eském venkov, po tom, v celku, zde sejde pramálo), jemné intelligence, žijící ve své rodin osamle, s knihami a sny. Však víte: jací probouzí se zloinní druzi, tyhle knihy a sny! v ní její ženskost, neurité, nevyjasnné touhy, tajuplné pro její bílou mysl, nevyslovené, nezformulované, nedomyšlené žádosti v ní poínají rsti. Až pozná: eká rytíe z pohádky. Pijde. Velice stízlivý a velice tuný. To že jest její sen?! Ale píše tak krásn! Jist, že se najdou jejich duše. »Kdo má kídla, ,,peletí"«. Škoda, že vc není tak zcela neotesnou pravdou. Prolomí klec, do níž se dostala, ano: poletí však ješt? Nemá perutí píliš pochroumaných? Touto neuritou perspektivou, zamlženou jako chladná jitra pozdních podzimk, kdy nevíte, pijde-li ješt slunce nebo zstane-li olovná šed oblak na nebi, koní se kniha. eknu hned, v vidím její nejcitelnjší zlomeninu: na prvých stranách, tam, kde všeobecn a nevýznan se mluví o Blažen, o jejím mládí, o jejím život dosud. Není prohlouben a urpodán základní ráz její psychy, není založena na bedlivém, opatrném a trplivém prozkumu její plodné, panenské pdy, nedotené dosud semenem. Autorka povdla velmi krátce a ješt mnohem pohodlnji, že žila o samot se svými knihami a se svými sny: ale steží se co nejpelivji udati, jaké byly její knihy a její

—

—

A

em

it

—

201

sny.

A mla

tak uiniti dvojnásob

pesn

a bez-

pen,

když prostedí, do nhož svou dívku posadila, tak málo napomáhalo rozkvtu úllé a citlivé kvtiny její duše, okolí lidí, jejichž obzory se konily každodenním jejich zájmem, lidí, chudých duchem, kterým stail »vezdejší chléb«, kterým bohatství a pohodlí znamenalo všechno, bylo rovnomocninou štstí. V takovém svt ro-

di,

sester a vychovatelek vyrostla Blažena. ušlechtilá aristokracie jejího ducha, po-

Odkud

vznesená nad ubohost a malichernost, hrdá na svou útlost a vysplost, krásn pyšná na svou istotu a intelligenci? Odkud, odkud všechno? Ale budiž. Pijmmež tedy hotový fakt, A když si vytvoíte sami, za autorku dobudujete a zkonstruujete sklad primerných ložisek psychických zemi »rekyn« knihy R. Svobodové, když zdrávi a nezmrzeni proplujete tímto úskalím, že pozdji vás nezarazí, ekne-li se o ní, že nyní »myšlenky její se nenesly k nijaké záhad, k nijakému rozešouáni jako díve* budete míti rozkoš z nálezu nkolika šavnatých oas. Byla tedy pro mne tato kniha pekvapením. Nesahal jsem po ní s velikou chutí. Starý pedsudek, že knihy žen jsou vesms plané, otravoval mne hned pedem. Bál jsem se vysokých frází, krkolomných výrokv. A hle: sklamal jsem se na štstí. R. Svobodová zstala, kde pro ni kvetly rže. Ne problém, ne bolestných otázek »všelidských«, ale duševního a citového života ženina se dotýká. Psychu ženy tedy svou vlastní psychu vyšetuje, prochází, osvtluje. A poíná si jist a pevn. Že bych skoro ekl: experimentuje. Ano, takovým malým experimentálním románem bych nazval Na pisifé pd. Jako by byla vyšla od otázky: jaký bude vliv a jak ,

—

—

202

—

I

i

utváí mladá díví duše, svrchovan rozcitlia impressivní, kyprá pda, pipravená v touze na první sím, by mu dala vypueti v nádhernou rostlinu, když se dostane do prostedí, naprosto jí cizího a nepátelského duse

vlá

Pravil jsem: mladá dívka, ekající za dosplosti, sotva probuzené, v posledním stadiu pechodu z dívky v ženu, v roztouženosti veškeré ale v takové roztkané, nejisté, jakoby bytosti, bezobsažné, více podvdomé a cele trpné rozna druhou duši, s kterou by touženosti, v souzvuku se slila v slastný celek, kde by nalezla všechno, co doposud jenom neurit a nejasné tuší a eho se dohaduje, zasteného v mlhách a zakrytého závojem jitních temnot. Kdy pijde inkarnace jejího velikého a zlatého místo všeho, místo vlahé harmonie a Snu?! tichých pocel, místo všeho pijde tupý a surový muž. Ejhle, tof stálý, odvký a nepekonatelný rozpor mezi životem a snem, ideálem a realitou. Kde roste modrý kvt štstí, kde puí skvlá a opojná kvtina, která svou aromocí

ševn?

—

—

A

umožní uskuteniti sen v život? Na této stezce, bez konce a bez mety, na této trnivé pouti za chimaerou: kolik vykrvácelo zde duší! »Proste, a bude vám dáno; tlucte, a bude vám oteveno; hledejte, a naleznete. « Ale zde nelze dosíci. Zde je vše marné. Odpor i pokora jsou stejn bez laciný axiom, výsledku. Život nenávidí snu Blažena to a pece krut a hoce pravdivý. chápe, když zakusila, jak pálí všechny rány, jak eží všechny údery, jak drásají všechna opovržení: není štstí a není souzvuku venku, mimo

—

vlastní bytost, mimo vlastní já. Co se napokoovala, co se naohýbala, co se napetvaovala, co se napizpsobovala, co marn se nazachy-

203

—

vždy jenom sklaraání, plícovala cizích opor: žící se za ní jako vrný prašivý pes. Aby posléze poznala marné klamivosti svého dosavadního poínání, by si byla na konec nucena vyznati, že chytá mýdlové bubliny. »0d mládí nauila se vit jiným. Vším se dala strhnout, vše pijaté shromáždila, ale pece zstala nenasycena, pece mla vyprahlé rty, protože se nenapila z vlastních vod. Pevná, k neprostoupení je vlastní duše. Ale jaké to umní nalézti sebe!« Ano, nalézti ale v tkví sama sebe, své vlastní já to Blažena: najde se vlastní já, co je to?! nalezne úkoje a smíru v sob samé? Kdož jest

—

A

—

em

—

Jedno mla, když vidla všechnu nicotnost, všechnu omezenost, do níž zapadla, když seznala všechen klam a lacinou masopustní redutu života, v nmž se mla zúastniti: sílu rozlomiti všechna pouta, odvrhnouti je od sebe, odejíti, aniž se ohlédla. Ponkud Nora. Jenom z daleka. Nechci pirovnávati. Ani ubíjeti dílo dílem. Poukazuji k povrchní shod jediné mimochodem. Není tady síly vle, chladného rozhodnutí, uritého cílového postupu: je zde pouze síla zoufalství, poslední, jakoby mrtvá zklidnnost za vdomí neodvratnosti a neodinitelnosti. Jde od muže. Na samotu. Na vždy? »Nevyzpytatelny .« Ale v duši jí roste vzpomínka jsou cesty na štstí, které mohlo býti a o kterém nikdy nemyslila, vzchází v ní nová touha, z daleka, pomalu a potichu, jako by ekala a chtla ji zachvátiti za spánku, vzpomínka na blaho, které sotva zahlédla mezi zdvihem a sklonem zraku, vzpomínka na nevyslovené a nevyslovitelné, ví!

.

.

—

co by bylo mohlo býti první láskou a co jí nebylo. Je to stav, který vyjádil Paul Heyse poeticky slovy, že jahod, které utrhl, zapomenul,

204

ale jahody, kterých pominul, že pálí jej dosud na duši. Rozpor mezi skuteností a snem, mezi

duší a tlem. Nemohu si odpustiti poznámky: tento rozpor, tak bolestný a nevyrovnatelný, v plné sytosti, ve veškeré jeho tragice, melancholii a donquijotství definitivn vykreslil Jules Laforgue ve svém Lohengrinu, synu Parsivazde pomr jest obrácen; muž je duší lovu:

—

a žena tlem. Kouzelné, drobné arcidílo. Ale ob práce, francouzská a eská, jsou diametráln vzdáleny od sebe personalitou svých pvodc, jejích názorv a vztah k fenoménm existence, tím, co z života si utvoili. Laforgue, jemný psycholog, melancholik a ironik, ale pardon! nechci pirovnávati, a vrátím se opt ke knize R. Svobodové, Psychologie v její práci je direktní, plynulá a hybná. Nemá žádných schémat, ztrnulých formulí: všechno ve, smšuje se a prostupuje, mní se, stoupá a klesá, prudce proudí a zase v tiché zátoky se vlévá. Je zde všechna pestrá hra v duši jednotlivcov, Peletná a konec konc planá a pustá hra na povrchu jeho duše. Docela dol, do nejhlubších taj ješt R. Svobodová nesestoupila. Možná snad ani jich není, snad není konstantního dna, na vše se odehrává, snad je pouze vír a hybnost a mnlivost. Do nekonenosti pece však nelze analysovati? Musí býti souhrn, konená sjednocenost. Pi této látce, takové kehké a nžné, pociuje se však nelib tuhost, nepoddajnost jazyka. Obsah a forma se nekryjí. Slovo by mlo býti vláné, plynulé, rozechvlé, jako vonné fluidum zahrnovati v sebe a vyjadovati všecky stavy a vznty dív-

—

nmž

*

Moraliiés légendaires.

205

í duše, a zatím je tžkopádné a massivní, píliš všední a otelé. Místo by pronikalo a vystihovalo, stží naznauje a barbarsky polychromuje. Kde by mlo býti raffinovanné, je prosté a naivní, »zdravé«. To se pociuje bolestné. Práce tím ztrácí tžiska, kolísá a je vratká. »Božské je slovo, ó básníe«, praví Ánunzio. R. Svobodová jím nakládá píliš tvrdé a necitn. Ani takové stilové, psychologicky správné vty vás o tom nedovedou oklamati, jako na p,: »Studem a opovržením zavíilo to v jejím nitru tak jako v sluch odsouzenému temné rozechvní bubn ped popravou. Vše bylo skoneno, zdálo se jí, a odnikud nešel posel, který by pinášel náhle darovanou milost života.« To jsou jenom ídká svtla ve tmách. Nebo v sousedství se narazí opt na hubenost a nevhodnost. Po stránce formální, »personelní expresse«, která je pro mne nerozlun spojena a splynulá s vnitní, ideovou stránkou umleckého díla, chybí ješt mnohého a bude teba mnohé krušné práce. Nevím, nedovedu a nechci ani prorokovati, dojde-li R. Svobodová tžkého a velikého cíle jednolitého díla umleckého. Ale soudím, že i tak, jak se jeví dnes první svou knihou, nezasluhovala málo lichotivé a ješt »spravedlivé« poklony o jedno-

mén

okém.

.

.

A

ješt nco:

mén

chyb

z tvarosloví

a elementární skladby knize by nemohlo býti nijak se škodou, 1895

MILENKY Jsou tituly knih, které na vás psobí jako nádherné portály k palácm z pohádek. Stanete u nich, dlouho a tiše, rozechvni nasloucháte zrychlenému, nepokojnému tepu svého srdce, myslí

206

vaší táhnou obrazy a výjevy, skutenost a sen, do jejichž zbožného pozorování se noíte za-

snni.

Ržena

Svobodová nalezla takový název

—

Milenky

— vyvstávají

ve vašem duchu a jdou mkkým, rytmickým krokem postavy žen, dlouhý prvod, slavný a krásný, jako skvlé antické theorie efe-

bv

a panen, ubírající se zkvetlými háji olivoa hudby fléten, zjevy žen, oslnivé a rozteskující, polou realita a polou vidina, žen, s nimiž jste se setkali na matných cestách svých vleklých a šerých, poprášených a shrbených všedních dn, jež pešly, zanechavše v nitru vašem sotva mdlý odlesk a setelou stopu své bytosti, žen, jež pišly vám vstíc jako píse z neznámých krajv a jako ze zastených dálek a jako paprslek nespatených hvzd za vašich vzácných, rozjásaných, tak ídkých a krátkých velikých svátk, trvajíce v duši vaší i po rozluce, kdy vyznlo a rozplynulo v bezkonenu širých prostor poslední echo jejich sladkého hlasu a zanikla lahoda jejich nejtiššího hebkého doteku, jako nesmazatelné znamení prosvcených hodin, vtisknuvše jí jako planoucí truchle opojnou a sílící vzpomínku na veliký rozlet a osudný zážitek; pak žen, které fantasie vaše v posvcených okamžicích tvrí bolesti stvoila k obrazu vašemu, svtlé peludy skutenosti, imaginárn reality, v nichž se kochaly vaše smysly v dobách samoty a opuštnosti, a žen, které život a vise jiných pinutily k nehynoucí existenci adou ohromných umleckých in, jež vykouzlila pravda a poesie, jež z knih k vám vyrstají nebo s obraz se sklánjí a s piedestal soch se nachylují, jedinená dobrodružství vašich intelli-

vými za

zpvv

vn

dn

pee

207

jako byly pedešlé aventuramí vašich srdcí.

gencí,

nezapomenutelnými

V

knize R. Svobodové žijí ženy, vábné a rozkošné, setkané ze skutenosti a fikce, individuelní a pece typické, representativní pro celé široké a rozlité množství svých sester a pi tom neztrativší své osobivosti a odlišnosti. Jsou neseny rytmem krve, ízeny tlukotem srdce, pohánny svými touhami, rvány svými smutky, laskány úsmvy svého blaha. Není tu vyschlé, nezáživné a zárove vždy tak nezízen pretenciosní schematinosti, neomylnícké jistoty, ale sms a vír a promnlivost lidského života, jeho dvih a spád, vítr a tišiny. Je tu hra paprskv a klouzání oblak po obzoru. Umírání a rašení. Malva, roztkaná a nepokojná, stále na odletu za novým požitkem, nikdy neukojená pestrými obrazy svta, zamilovaná do barev a svtel, veliká hereka života, která založila své bytí jako divadlo, v nmž' jest i heroinou i nejvdnjším divákem, která zlatomihavému povrchu, svdnosti zevnjšku, oslepivé zái raf linované nádhery, klamu vného mládí, které by ani nezšedivlo, ani nezvrásilo, marnému vidmu erotického opojení, z kterého by nebylo nikdy se probrati a vzbuditi, všemu, co iní z každodennosti aspo na venek stálou nedli a svátek, obtovala jako zanícená, unesená knžka bez vteiny pochybností a bez váhání, neohlížejíc se nazpátek, která rozdávala bezstarostn vnady své krásy, afrodisiakum svého tla, pejemnlost svého vkusu, a která, nesklána odcizením dceiným, ani smrtí synovou, v trpké hodin poznání, že divadlo její existence se prázdní, že mladost nedá se vyvolati umle a vylhati, že její rozpiaté náruí není již

208

nejvyšším

uskutenním dobyvatelských sn

mladého muže, když v této chvíli ji promrazí vdomí nicotnosti a pustoty, obklopí prázdnota a hluchost samoty, odhalí se sychravá zcšcenost píštích dnv a nocí, která na tomto kulminaním bod, kdy se ítí stemhlav do západu, dá vzplanouti naposledy divadelní velkoleposti své existence, sehraje s nepoklesající virtuositou závrený akt, snad jediné pravdivý a obsažný ze všeho svého života: na jevišti, jež si sama upravila a vyzdobila, jde s pyšným gestem divy, jež na scén za vichru potlesku zdánliv umírá, mlky v smrt, z níž není vzkíšení. Marie, matka Ryinina, zosobnná passivnost co do vle a samostatnosti, neuvitelná prostota

pímo

dokonalá chudoba co do intelligence, maubohé, zešláplé srdce, jež dovede jenom resignovan trpti, tiše slzeti a tisknouti se do kouta. Bez rozptí ve svých touhách, bez tragiky ve svém skonu, zasypaná a potísnná všedností ustaraných ve svém žití. Jako kvtina ve vyssáté prsti koenáové za pedmstským oknem

a

lé,

dn

nuzáckého domku.

Po ní ddí Ryinka. mrech, od mládí v

v úzkých a chudých poodíkání a výdlkové práci, hned od první chvíle, kdy se probudí ženství v její bytosti, pne se v duši své po muži, jemuž by vzdala všecko bohatství svého milujícího srdce, jemuž by se odevzdala bez vlastní vle, bez vlastní myšlenky, bez vlastních skutk, vedena jenom svou láskou a jeho vlí, rostouc a rozkvétajíc myšlenkami a iny. Má po matce všecku poddá jnost, poslušnost, nesobeckost, ale stojí intelligencí výše, je schopna vývoje, pochopení a projemnnosti. A když pijde Valter, aby ji, která je strindbergovskou nepopsanou bidlicovou tabulkou, popsal svým písmem, svými žá14

Žijíc

ústrcích,

209

dostmi, názory a snahami, aby z ní, podvdomé a citové bytosti, vypstil a uhntl družku pro své píští dny, jako zmámena volním a milostným fluidem, které z nho prýští, vzdává se bez výhrad jeho vlivu a jeho moci, pijímá jako nahátý vosk ochotn každý otisk jeho utváející ruky, jde poslušn, kam jí káže, vine se k nmu a stojí a mohutní jím, zaarována do jeho okruh. Tato láska jest její osudnou životní událostí, vlastn jedinou velikou píhodou jejího bytí, nebof co bylo ped ní, nemá ani nejmenší váhy a jest jen pomíjejícího významu, co následuje, je sled zažitkv a setzení dsledk, které z fakta této fatální lásky vyplývají, všecko vyvírá z ní a jest jejím neodvratným následkem. Odchodem Valtrovým mizí i její život, mcntálný nejprve, pohybuje se tvrdošijn ve vzení ncodstupné fixní myšlenky na Valtra, zkarikované pocitem híchu a nutnosti substituce sebe samé za cizí viny, pak pomalu, tak strastn zvolna i fysicky. Malá slzika, která nedopatením a omylem byla utržena za ohnivý karafiát. Život, jenž se utopil v samém citu. Mluvil-li jsem již o Valtrovi: nemohu mu pijíti

—

na chut. Je njaký rozplizlý, rozetený, zahalený do mlh a par, mátožný a vratký. Ostatní, episodní muži v román jsou pevnji, lépe, životnji a plnji narýsováni, hned Benešovský, podnikatel staveb a podnikatel života, který nikdy se neznaví zápasem, který nikdy se neuzná poraženým, který nikdy se nevzdá na milost a nemilost drtícímu pívalu nezadržitelných událostí,

který vždy znova staví poboené domy svého života, který táhne svtem za svým pízrakem krásného a silného života, by na konec zmožen a pohmoždn ztroskotal v malosti, ped kterou pr-

210

I

chal tak houževnat; nebo mladý Quido, perverslenošný, požitkáský, umlecky naladný, jenž oslovuje svou Aglaju prost a vroucn »milenko«, jenž dovede v nejasném poznání marnosti a špíny žití s tímto drobným, zbiovaným tvorekem zhynouti vlastní rukou; a také Zach, zahoklý a vydráždný, i sentimentáln rozmklý, nacionálidealistní doktor. Ale Valter? Je v nashromáždno mnoho protilehlých a potírajících se mohutností, kolísá mezi vlí, uplatniti se a vytvoiti si existenci podle své vlastní, nejvnitrnjší poteby; rsti, pevn a organicky sám ze sebe, rozpínati náruí a tyiti hrd a sebevhlavu v slunci a vtru, a mezi planým a chabým odíkáním, mezi touhou po skromném a skrytém štstí, odevzdané lásce a splynutí duší, jak si je pedstavují naivní a sterilní snílci, odvrácení od života. Tento živel citové passivnosti, slabosti a soucítní je v mocnjší, živjší, úinnjší, a k jeho vzoru vychovává lekturou a umním, snesenými z nejrznjších koncv a kout, Ryinku, již dobijí senilním evangeliem o nastavovaných lících a lidech, neodpírajících zlu, jak v tolstojovských knihách straší za bílého poledne dnešní Evropou, nejsmutnjším a nejodpornjším uením, jaké kdy oslabovalo lidstvo. Jako zjev z jiných pejde touto rozcitlivlou idyllou Emma, štíhlá, vysoká, krásná, sebevdomá, hrdá, volná a vysoce kulturní. Je po tichých snech. Valter se odpoutává od své dosavadní milenky, kterou pikul nerozlun ke své bytosti, bere se za svtlým kouzlem Emminí,

n

nm

—

dom

nm

svt

ným.

Tady nastává vlastní tanec, zde žalostn se vrávorá a klopýtá, mizí a skrývá, nechápe a zamuje, zde tryská všechna zmt kalných a nepr14*

211

svitných cit, vlí, snah a slabostí.

dobývá pevahy chabý první lásce v

poteb

Ješt jednou

aby se vrátil k rt, za dýchá va jících jeho citlivcc,

rozbolnnc nitro, v žádosti rukou, hladících konejšiv jeho rozpálené elo, v touze po odevzdanosti, skromnosti a odíkání. Když pak deinivse ho zmocní Emma jako nezniknutelná sudba a jediný možný cíl, láme Ryinku, je tvrdý a zapiatý do sebe, by v svrchovaném okamžiku opt se zhroutil a zahrál si na milosrdného bratra. Vidí správn, že Ry inka jest jeho karikaturou, jak pímo praví, ale nezdá se, že by pozoroval, že sám nemá daleko k tomu, by byl pitvovou Emminou. Valter je strašn plativý a sentimentální, nevy ištný a nevyjasnný sám v sob a sob, že mi pipadá, jako by obchodoval pod firmou »u jemného srdce«; ale pece pracující k niterné poestnosti a zápolící o lepší, vzneše-

n

njší, ryzejší pojetí a zpsob života. Nemá však pevnosti kontur, je více stínem a silhouetou, než si možno páti a než lze snésti. Že neklesl, nedkuje sob, ale Emm, jež udržela ho svýma delikátníma rukama a mla odvahu rozhodných slov tam, kde malátn se odevzdával do vle fatálních událostí a jejich tíživých následk. V je nejvíce fikce a nejvíce krásy. Je vlastním stedem románu R. Svobodové, osou, kolem níž se otáí všecko ostatní, sluncem v jejím systému planet. Jako by celé dílo bylo stvoeno pro tuto jedinou postavu. Na ni je naneseno v radostné zanícenosti nco jako kouzlo budoucí ženy, v ní jako by se byl stal pokus o realisaci nejhoroucnjších snv a vidin, tužeb a úsilí po nové žen, citové a intellektuelní, oddané a volní, spontánní a rozvážné, zharmonisované ve všech vlastnostech a sklonostech, kráející po bo-

Emm

212

mužov

jako sestra a milenka zárove. Ženy, srden, radostn a roztoužen mluví EUen Keyová a která se vznáší do sn básnía vkrádá se vytrvale do systém a utopií myslitel, V je renaissanní rys, pevná a nezvratná vle býti strjkyní vlastního bytí, stvoiti si život dle své podstaty, vytvoiti ze sebe a ze svého žití souladný celek. Pojímá existenci jako umlecké dílo, veliké a vzácné, nejvtší a nejvzácnjší, jemuž nutno všechno vnovati.

ku

o které tak

kv

Emm

Chce žíti estn, to jest konformn sama se sebou, ne pouze ped svtem, ale pedevším ped sebou. Majíc, shodou okolností, podporujících ji šastn, možnost a nutnou nezávislost, pracuje bezoddyšn o provedení svého snu, o realisaci istého a vypjatého života, prostého malichernoa oištného od všedního rmutu. Dýchá ostrý, svží horský vzduch, jde z ní závratný výron výšin a dálek, volnosti a svézákonnosti. Jen ze zá-

stí

v kontrastu lze vysvtliti jinak nelogickou lásku k Valtrovi, který sice má obdobné touhy, ale nedosti pevnou a sebejistou vli, jsa rozleptán protichdnými a divergentními inklinacemi, Sama udržuje jejich svazek pes všecky pekážky, pes dálky a rozlouení v hluku a úspších svta, pemáhá ochablosti Valtrovy a liby její

zdvihá jej, když poklesá pod tíží domnlé viny, kterou na sebe navalil, svou sebedvrnou bytostí prozauje zkalený písvit jeho osamlých hodin, jako poselkyn budoucích existenních útvar, jako pislib píští krásy v život muže se ženou, jako skvlá kvtina, vyrostlá prosted zimy dnešku, nese na svých rukou želané dary nedokav pipravované a vyhlížené budoucnosti. Pes všecku tká sn, z nichž povstala, nepsobí fantomaticky, ani na chvíli ne-

213

—

pociujete v ní kombinace a výmyslu, má všady tep horké krve, zái rozsvíceného zraku, teplo a váše mladého, kyprého tla, vlahou nhu milujícího srdce, živou víru ve vyznávané názory a myšlenky, hybnou vli, vedoucí jisté

—

a neklamn za vytenými metami, má všady plnou realitu a všecku možnost, je pravda a výmysl, obé zladno v nezlomnou jednotu hry a

práce. Nežije se zajisté

konsekvencí,

denn

kladn

i

tak vznešen do všech záporn, jako v román

R. Svobodové. Ale tof práv jeho specielní krásou, jeho nejkladnjší stránkou, že dovedl irreálné uiniti pijatelným za holou skutenost. Tof nejkrásnjší umlecký in, faktický tvrí

výkon, že dovedla z vise vytesati realitu. Že nedovedla reality transponovati do vise, je zlomeninou jejího díla. Methoda, které užila, by provedla svou práci, srazila jí korunu svrchované celistvosti a harmonie. V jejím díle je mocná, slavná základní linie, velikost pvodní koncepce, hloubka založení, širý prvotný vzmach tvrí potence. Ale vedle toho drobná a detailní, povrchová a titrná, roztepená faktura. Nitra, duše a srdce jejích hlavních osob jsou skuteností, stupovanou do vyšších sfacr, poetickou realitou; zevní svt, který je obklopuje, podán je ve veškeré své faktinosti, dostupné každé ruce a každému mozku. Chtli byste choditi v oarované zahrad, jejíž kouzla

by

se

vám

jevila

pirozenými a samozejmými,

vzácné vnady by se vám zdály prostými a nutnými. Kdežto chodíte v ulicích a místech bžného, codenního bytí, malých a tísnívých pro rozlehlost niterných svt. Všeobjímající a jejíž

prohlubující, jako v

spži vytepávající synthc-

214 1^

tické mohutnosti, která líí a oživuje svt duší a srdcí, nedostává se kresb prostedí. Bylo by teba úhrnného provedení, pracujícího povšechnými rysy, které by užívalo vnjšku jediné jako nezbytného doplujícího prostedku, blíže urujícího a vymezujícího. Jak jej traktuje R. Svo-

bodová, mimo malé výjimky, je svéúelný, sám pro sebe, sám sob píinou a cílem. Svou zálibou v podrobnostech pro podrobnosti, v popisu pro popis je R. Svobodová dobrou žakou svého chot. F. X. Svoboda ubíjí své práce zuivou mánií líiti, naivním podivem nad nejprostšími nepatrnostmi rychle hynoucích vtein, podstatné a vida v nich nejpehlížeje pro dležitjší. Nco podobného, by ne v této výlunosti a niivosti, prosakuje na mnohých místech Milenek. Emma odjede na osamlý zámek: »správce hradu, hubený jako veerní stín, starý, vysloužilý hrab cí komorník, s tváí jem-

n

n

žlutou, jako zakouená pnovka, s vousy upravenými po anglicku, ji uvítal a vzhlížeje k ní velikýma, šedomodrýma, pozornýma oima, ze» .«. Emma jde procházkou: uvedl ji ptala se staenky, která kráela po most a mla bílé punochy a pantoflíky, kabátek s varhánkami, sukni skoicovou, zástru z hed.

vábí

.

.

pivokového a kvtovaný šátek s dlou.«. To jsou popisy pro ponebo nemají úelu v plánu djového pás-

hými cípy na hlav pisy,

.

.

.

.

ma, neuruje a nevysvtluje se jimi nic, mluví o vedlejších a lhostejných vcech, jsou zbytené a plané, pouhým pežitkem ze zlatých a pohodlných dob pralaciného realismu malých pisálkv. A nejsou ani plastické, a zncšvaují. Do jakých lapálií R. Svobodová neostýchá se poua štti, nasvduje tento malý píklad: » .

.

.

215

se žlutými msíky, které nosila celá Víde (protože si je oblíbila knžna Mettcrnichová) .«. ješt jedno význanjší místo, kde je zoufalá bezduchost a nuda tohoto

svtlý klobouk .

postupu smrti

co

.

A

nejpatrnjší

a

nejoividnjší.

Malvín prochází Emma

s

hrabtem

Po »na

upomínku* všemi komnatami jejího zámku: a tady vám se popisuje, že byly plny »pedmt, snesených ze všech zemí, pracovaných všemi národy, rukama bílýma, žlutýma a ernýma, ru-

kama zpráchnivlýma ped staletími«, že se pyšnily v nich »staré koberce bucharské, tatarské skín, vykládané perletí a sloní, japanské koberce nástnné, pokryté lilovými hrozny vistarie, vyšitými na bílém atlase, stará mešní roucha, svícny ruské, výšivky tatarské, a indické kvty, ptáci nebo osoby vytvoené jehlou,

—

ve chvíli, kdy ob osoby jsou zasmušeny nedávným skonem blízké osoby, v komnatách, kudy nedávno kráela smrt, jejíž dech se zachytil na všech pedmtech lehkým oparem a chvl se ovzduším! Tu nespomáhá, by se zakryla nicotnost a nevkus tohoto

šttcem nebo kovem«

líení, nkolik suggestivnjších a niternjších vt, prosetých tam jako krpje parfumu. Ekonominost schází románu R, Svobodové. Plýtvá upílišen a híšn jednotlivostmi tohoto rázu, jako by umleckému dílu pro plnost a intimní pravdivost bylo jich nezbytn teba, jako by

krásné psychické linie její práce byly polekaly a podkosiíy jí samé. Její kniha ve svém esscn-

ozvuuje kouzeln slavnostními jar, a na povrchu je zasypána takovým dtinským, tretovským smetielním

hlasy

jádru

zvon

píštích

tím.

Také trochou 216

pcdantinosti

jste

z

poátku

zmraženi. Nerozumíte, pro bylo tolik místa vnováno bezbarvé a žalné existenci Ryininy matky. Její všedn prmrnou kížovou cestu by bylo stailo stsnati na nkolik stránek, ježto jde v souhrnu mimo vlastní román a je pouze pedbžnou, prpravnou episodou. Klade se tak zbyten pílišný draz na descendenci Ryininu. Zabíjí se tím zaátky románu. Jinak jest ovšem s matkou Emminou, která prochází románem a žije ped námi a zasahá do jeho dje, V knize R. Svobodové jest i jinak mnoho nánosu, vedlejších a cizorodých kamení, bahna a shnilých travin po dubnových pívalech, celá ada vcí, které autorce tanuly na mysli a kterých do celku nevpiala s dostatek ústrojn, by nerozrušovaly ryzosti a plamu ústedního obrazu. Nejšastnjší je psychologická souást Milenek^ V té podává R. Svobodová strany pímé, hluboké duševní prozíravosti. Bez dlouhých a šedina vých slov, koncisn a pesn, jako úder nejlepší a nejkovový štít. Jsou zde obrazy bezpenjší prostedek, aby se osvítily niterné pochody a stavy, definitivní symbol místo rozjako zlaté klíe vleklého a hluchého opisu, k podzemním síním duševních poklad, nedobytuzaveným. Vyvolávají živ a obsažn, v iré ryzosti, rovn a smle. Slyšte: »sedala na terase, zavšené nad skalou, a ekala na nkoho, s malou hlodavou bolesti srdce, která byla ivat.«: lavá a jednotvárná jako malý potok v lese nebo: »žádala si snad lásky, ale zárove se jí bála. Kdykoli došla k její možnosti jako ke dveím, na nž nutno zaklepati, odstoupila .. .«; a svdomím, které jinde; »on ti nebyl tím jako msíc se dívalo nepetržit do tvých nocí .«;

pímsk

—

mee

—

n

.

.

vným

.

217

potom; )ca smála se smíchem, který plul jako lehká lodka na moi slzí .<^: posléze: etla tuto knihu piln a nacházela v ni uleheni, jako by byl nkdo podal vzni provaz, po kterém mohl spustiti se oknem a blizek svého vysvobozeni, ekati na chvili nejjistjši .«; a ješt: »vítr, který táhne stoletimi jako lesem borovým, roznáší daleko jejich semena .«. Mén je pípadné a vkusné: » jezdil s místa na místo, hladil svou tesknotu po stíbrných vláskách a rozesával je mazliv«. Jako balvany, které drtí a rozmílají pod tíhou své nechutnosti, psobí však obrazy násilné a kroucené, vynucené a prázdné, bez hlubokého obsahu, jako píkladem tento: *jeji oi jako dv malé továrny na sklenné perly prolévaly stále horké slzy...«; nebo: »Maríe byla z druhu kur domácích, Benešovský z ádu orl skalních, ona byla z druhu Popelek, on z ádu Princ .«. co znamená tohle: »uinila tak a zachytla vtu obsaženou v pohledu, jímž se dá íci vše, vtu, která byla falešná jako namíená rána«? Pak zrnko plebejskosti: »dáma byla vysoká, štíhlá jako šlechtina* a »v ulici Karmelitánské, v této vznešené ulici. « Takové .

.

.

.

.

.

.

A

.

jednotlivosti

psobí týmž dojmem jako zrcadlová dotrného hmyzu. Roz-

plocha, pokálená stopami

laují

.

.

románem R. Svobodové, než do jakých vás obvykle vodí eští romanopisci. Není zde ani malomstských filosofujících filistrv, ani nezízené tlachavosti o ženské cmancipaci, ani revolucioná v trepkách, ani Jste v jiných krajích

dtinsky uslzelé a škouravé erotiky, ani falešných a jeiv skípavých tón pedstírané duchaplnosti a elegance. Je v prýští z

218

nho

svtlo. Není

nm

ranní vzduch, více tam,

možno íci

kde vtšina produkce se halí do polotmy, do pokde nemá ani poctivé a statené plné noní tmy, natož bleskových zážeh nebo sálajícího sluneního jasu. Zde jste ovíváni vzduchovými proudy, picházejícími z volného, nespoutaného širošira zemí a moí, pinášejícími hlasy, které hovoí o svobodném a krásném, individuelním život. Nepináší chudé almužny, ale dary života a krásy. Dovedou-li pochopiti a v povinné úct pijmouti radostnou blahovst této knihy chudí, kteí zahradnií a plahoí se na úhoru eské literatury? »lovk musí mít odvahu ke štstí«, stojí v Milenkách. Heroismus štstí: pyšné a obsažné lošera,

slovo.

Jef hrdinství

snadné a prosté. Z

vná

utrpení

nho

a

muk

pomrn

se rodí vzestup, vzrst,

a ncúmorná snaha ku pedu. Nedává poklidu, nenechává spoinouti. Chce zniknouti samo sebe, dojíti do ráj, dobýti nových okrsk. Tof dosavadní rekovství a hybná páka pokroku a rozvoje. Nebo štstí znamenalo dosud utišení a usedlost, trvání pi hodokvasu, jenž nemá se koniti. Pedstavovalo konec snahy ku pedu, znailo jenom péi, uchovati pítomný stav. Bylo zhoubou postupu a evoluce. Ale je možný heroismus štstí jako nový, píští zpsob statenosti, odvahy, sebeobtí a hrdinnosti. Nestanouti na salaši a neutloukati dosaženého štstí na máslo pro každodenní chléb, nýbrž stoupati dále do srázných a krkolomných vrcholk, pokraovati na dobyvatelské dráze, s vtší úporností a s vtší silou, nejsme-lí sami, jsme-li dva, nedržeti se opatrn v údolí, kde jest dusný a tžký vzduch, že opojení lásky rozlet,

nás objalo, naopak, tím spíše a usilovnji prodírati se spolen, posilnni a obrnni vzájem-

219

nou odevzdaností, až k svrchovaným výšinám, pes rokle a ledová pole, do nejiejšího a nejprsvitnjšího ovzduší. lovk ve svých vrcholných, nejjemnjších a nejkulturnjších jedincích se petvouje pozvolna a namáhavé ve vyšší bytosti, tož je mu teba také nového heroismu.

Heroismu

štstí.

co v srdci této knihy hymnín zpívá a snad blízké! zvuí z hudby budoucnosti jest ji ceniti a laskati. Ale, konec konc, nedejte niím se klamati, tam ani tady: vše je snad jenom sladkou pošetilostí snivcv a ideolog. Skutenost je píliš tupá a pitomá, by tohle mohlo býti skuteností.

Pro

to,

—

—

1902

SNAHY O KLASSICISMUS V UMNÍ DNEŠKU roní období se vracejí s bezpenou praJako videlností, když se naplní jejich as, pi-

obmnná

a nová, cházejíce stejná a pece vyumlecké theorie mají své návraty. stupují, tváíce se nebývalými a novými. Proti materialismu naturalistického románu vyvstávalo spirituelní umní symbolistní, proti pepiatému psychologismu a neechranému verbalismu novoromantického smru, proti nála-

také

A

dové zvli a formové libovli lyrického ímpressionismu se staví úsilí o irou linii, komposiní sestednost, epickou uritost a jasnost. Poslední snahy literární se nesou za jistou konturovostí, kde v základních a urujících rysech by se podával námt, kde by nebylo ani citové výklad, psychologických roztkanosti, ani nýbrž kde by všecko se podávalo vcn, kde by fakta sama ve svém septí, kde by rozhodující gesta svou výrazností, kde by nejpodstatnjší a nejcharakteristitjší z píbhu lovkova podávalo v nahé kráse ryzích linií a jejich souladnosti i lovka celého i veškerý jeho osud a obrazný smysl jeho bytí. Ne již odstínv, o které bželo za Verlaina, ne již polotón, ne již pološera, které tolik dovede buditi illusí a touhu, ale ostré kontury, syrové barvy, tvrdá a prostá kresba, která pedvádí jediné nejnutnjší v písné zdrželivosti a aske221

tickém odíkání všeho dojmového a citového, všeho subjektivního. Tento objekiivismus, který se hlásí ke slovu v umní ve Francii i v Nmecku, zalehl k nám hlavn jménem Paula Ernsta. Na jeho novcllistické knize Die Princessin des Ostens možno zeteln demonstrovati, eho dobrého lze dosíci zjednodušující methodou, které zastává a uplatuje, a v em, kdyby pevládla, hrozilo by smrtelné nebezpeenství uméní literárnímu. Zpsob, jakým vypravuje píbhy svých povídek, a práv tch, kde jde o historii celého lidského života, kde se zabírá období dlouhých a dlouhých let, kde všecko dní se koncentruje do nitra lovkova, jako na píklad v »Trude« nebo v »Der Gefangene« vidti nejpatrnji zrádné úskalí: máte takm dojem, že tete peliv a umn vypravovaný obsah velikého románu, obšírnji a pece zhuštn podaný, že stojíte ped kostrou, které teprve nutno obaliti masem a naplniti horoucím nitrem a proudnou krví. Jste nuceni sami si konstruovati celý psychický proces a citový vývoj, kde autor se spokojuje holou zprávou o zevním faktu. a všeprožívá všechen mladý mužný cka další léta až po stáí a skon ve svém žalái; a dovídáme se jediné, že na zdi si poznaoval dní a mluvíval s rodinou žaláníkovou, nevíme nieho o tom, co za celá desetiletí myslil a cítil, stojí ped námi trpný a nemnný, by na konec shrnul svou tristní existenci do slov, která znjí ale nic více. Lhali byjako zaklínai formule chom si, kdybychom se pemlouvali, že je nám ubohý hrdina duševn a citov pochopitelný a blízký sám sebou a ze sebe: ím sami si jej doplníme, tím se blíží naší bytosti. Nedovedcme-li

—

—

Vze

vk

—

222

naplniti, zstává matným schématem, vým peludem, pouhou silhouctou.

ho

stíno-

Toto zaklínadlo se opakuje zhusta, zakonuje »Abula Hassana« i »Trude« a dává jim teprve smysl: co pedcházelo, nestailo samo, to poznal i autor, proto výkladová formulka v závru, která dí, co vlastn nutno zíti ve vypravovaném píbhu. Kde není takové ormulky na konci, je podána pímou mezi djem, tak v »Donu Pedru«, tak v »Quasitthi«. Není

—

—

eí

ovšem nic pohodlnjšího, ale také nic mén umleckého: vignetta, která se nalepuje na nádobu, jejíž obsah je mnohdy pochybné jakosti. Vedle toho dlužno

si povšimnouti, že Ernst, jenž popisu, sám v svých povídek se uchyluje k deskripci. Tak hned v titulní práci, nebo v »Papedoene« a »Der Tod des Dschingiskhan«, nehledíc k tomu, že požadovaný výbr jediné nejnutnjších a nejvýznanjších znapro vypravovanou událost je libovolný, že nemá pevné míry a zabíhá do slovní a obra-

je proti

ad

—

k

ie

zové ornamentiky, tedy v to, co odmítá theorie, ji hlásá v odstavcích své knihy Der Weg zur Form, pojednávajících o technice novelly. Není ovšem nová tato snaha po prostot a koncisnosti pevn ryté linie, po mrazné kráse ryzí epiky. Nalezneme ji v rzných podobách v celém devatenáctém století. Stendhalovy renaissanní kroniky a jeho »Vanina Vanini« jsou plody vdomého úsilí o ni. Je zde umní Flaubertovo. Ale rozdíl mezi takovými dly a mezi prajak

cemi, jejichž typem jsou novelly Ernstovy, tkví v tom, že vytryskly z bytostné nutnosti svých tvrcv a nikoliv z tl\eorie, která se applikuje na produkci. jest v tom, že se neomezovali a neznásilovali, že neoklešovali a nezdusovali,

A

223

ponechali všeho bohatého rstu své tvrí mohutnosti a vytesali ady celých lidských tvor, jejich duší a srdcí, uchovávajíce strohé irosti konkrétných linií a neupadajíce do mlžin náladových. Není nesnadné vypravovati píbhy po vzoru,

le

se íká novoklassický. lze vyjmouti ti, urující

kterému

tyi

ji

nesou k nutnému závru; a

prmr

Z každé historie momenty, které

nemže

býti nad

v celek nkolika stran. Tady lze skuten se nauiti psáti a státi se spisovatelem. Dostaí smysl pro podstatné v píbzích, které ne nesnadno se smýšlejí, a stilistická znalost, které lze si osvojiti pílí. Nebof fakticky tvrího ducha není tu teba, kdyžt se nevyvolává k bytí celý svt lidských vášní a tužeb, celé drama života a smrti v jeho závratné mohutností a spletitosti, z kterých práv umleckým inem se vyprošuje typické a všeplatné a pedvádí se v skulpturálných liniích, oištno a povýšeno k vyšší a nehynoucí existenci. Jak lehké pomrn, podati nártu djového po jeho zevní stránce, když všecka vlastní nápl životní, duch a cit, jejích kvas a vír, vzlet a pád, se opomíjí pod rouškou tvarné písnosti a vypravovatelské ryzosti. V pravd vám se nedostává zde nieho mimo plán a trámoví lidských

sil

uleniti

je

k umlecké stavb, nikoli však hotového díla v plném významu slova: vždycky neho postrátotiž jasného vdomí, že je naplnno a dáte dosaženo, že se podává všeho, eho definitivní-

—

mu

útvaru umleckému je skýtati: harmonického souladu mezi formou a obsahem, koneného a jediné možného a nutného tvarného zdolání a umleckého pepodstatnní dané látky. Není tohoto pocitu nehotovosti a prázdnoty v

224

pracích, které Jií Karásek ze Lvovic zaadil do Posvátných oh, jež kladu a úeln vedle knihy Ernstovy a proti ní. Mluví-li se jíž tolik o klassicismu, nevím, kde by bylo tohoto slova více na míst nežli u knížky Karáskovy. Nebží zde o nic jiného, než o ryzost tvarnou, jasnou a jarou formu, pevn rýsovanou linii píbhu, který se vypravuje v podstatném a prazákladním, ale který se neochuzuje na vnjší jevy. A v tom je bytostný rozdíl obou autorv. Ernst ulpívá na jistém referenství, by se dodlal chtné objektivností a formové pevnosti, kdežto Karásek vedle zevních podává duševního a citového podkladu, odhaluje vdí a vládci hybné síly, dává v jazyce neobyejn prsvitném a vystižném, v ostrých obrysech, vedených neochvjnou rukou, nejhlubší popudy a nejosudnjší sklony svých postav. Pes to neupadá ani v impressionistní lyriku, ani v náladovou drobnomalbu a hru nekontrolovatelných citových vln a záchvvv ale má, eho Ernstovi pro theoretickou zaujatost a zjamenost nutn se nedostává, hlubokou notu bytostného lyrismu, inspirátora, nositele a ducha každého velkého umleckého díla. Tento lyrismus není v rozporu s irostí linie, s objektivitou umleckou, s tvarnou ukáznností: jest jejím nutným fluidným doplnitelem a zhodnotitelem. Bez nho zbude jenom

—

vdom

píbh

—

—

teba novoklassický. Chtl bych píkladem demonstrovati

suchopár,

ráz díla

Karáskova, jako jsem uinil o díle Ernstov. Poslouží snad pln »Smrt Salomina«. Není v ní nieho vedlejšího jenom vrcholný bod, kdy život se rozhoduje, kdy propadá smrti: ale nutno-li u nmecké novclly si doplovati a viti, je zde bez analysí, umle sestrojených, a bez marných

—

—

15

225

—

popis všecko psychické a urující podáno v hutných vtách jasnozivé introspckce. Ne pouhý holý fakt ale jeho duševní a citový korrelát zárove. Ne suché schéma, ale všecka jeho životná nápl. Ne stín lovkv, ale lovk sám.

—

Skutky jsou poslední výslednicí lidské bytosti, krajním odrazem jejího niterného života je snadné se omeziti na n, umlecký zájem o se poíná však teprve okamžikem, kdy vidíme jejich nejhlubší pohnutky, kdy nám se oteve jejich

— n

prazáklad, primerné ložisko, z nhož v lidském nitru vyvírají a tryskají nezadržiteln jako bouprudké rueje, umlecký in je v tom, že pedvede je v ukáznné a kišfálné form, v iré linii, že zmocuje na typinost, co jinak by zstalo jedineností a kuriositou, V knize Karáskov jsou touhy a smutky velikosti a krásy, neuskuteni-

n

A

vné

vn

vn

vné

telné a marné, pod legendárnými píbhy se tetelí všecka truchlá a neúkojná horoucnost lidského srdce a lidského ducha. Není v ní ani pohodlné rhetoriky, která hledí oslniti hlukem slov, ani náladové rozrušenosti, která usiluje opojiti vtíravou suggescí vt, ani dovedn strojených rozbor duševních dj, které se snaží nahraditi skutené psychické dní mechanickým

výkladem: je v ní písná káze, úelný výbr, vdomá omezenost na podstatné a bytostné, je v ní až hrdinn odíkavá ekonomie slova a gesta. Všecko jest uvedeno na velikou a výraznou linií, která není suchá a stízlivá, ale která pes všecku vzrušenost a pružnost zachovává ádu a zákona, který možno nazvati kriteriem klassického díla: zstává u charakteristického, vymezujícího a typosujícího. Kontura je vždycky uritá a pevná, nikdy však prázdná. V jejích hranicích kvasí

226

všechen život lidského tvora, aniž autor upadá do vedlejších podrobností a pathetických osobních výron. Nezachází nikde dále, než je nutné pro svtlou srozumitelnost, pro pevnou stavbu, pro celistvost a hotovost díla. Snaha o klassinost, jak ji representují povídky Ernstovy, uzavírá se vdomé do tsného vzení statiky: konstatuje, ale nemá nutné emotivnosti, bez které není plného umleckého úinu. Kdežto úsilí o umleckou jednoduchost a praegnantnost, jaké se jeví v novellách Karáskových, jest pracuje o životné a zdušcvnlé evokací: emoní a dynamické, V tom jest jeho vtší obziravost a objímavost, v tom jest jeho vtší mohutnost a umlecká plodnost. Žádá-li Ernst po novelle, aby vypravovala zvláštní, neobyejný píbh, muže míti jeho požada^-

vek význam jediné druhoadý, ježto nemže bžeti o pouhou zajímavost vnšných událostí, nýbrž o jejich obrazivý význam a hodnotu pro záhady a taje životní. Smýšleti kuriosní píhody a nevšední události není nijakž tžké. Teprve vybaví-li se z nich jejich osudové, všelidské jádro, najde-li a vyzvedne-li se jejich typická stránka, nabývají ceny jako produkty vyšší platnosti a

obsažnjšího smyslu. Ze zvláštnosti nutno vyprostiti a osvítiti její symbolinost pro hlubokou, povnou a konstantní snahu lidského ducha a nezmarné a nezkojné vznty lidského citu. Typinosti nelze pokládati za závadu a slabost, jak naznauje Ernst, ze v ní jenom opakovanost. Naopak, jest jedinou možností, jaká nám jedinený pípad iní srozumitelným a blízkým, vyzdvihujíc v složky všelidské, zmocujíc v živly, které jej pes povrch, na výsost odlišný, v hlubinách nitra spojují s naší mentálnou

nm 15*

nm

2Z1

a citovoi; bytostí. Vlastní umlecká práce tkví v tvarném zmoženi látky, o tom nemže býti sporu. je všecko ve form. Tam, kde cit a smysl pro formu dospl vyvrcholení, najde se také nejvtší poet dl, umlecky bezvadných. V tom smru není literatury, která by se vyrovnala francouzské. Ale tato dokonalost má svou záludnost: vede nutné k tomu, že vedle jejího mítka je zhusta duch nižšího ádu, tetí, tvrté kategorie, nad geniem, který láme a drtí pouta formy, která jsou píliš úzká jeho kypícím tvrím mohutnostem.

Umní

ie

umlecky, tedy formov, stojí beze vší pochybnosti Ferdinand Conrad Meyer nad Dostojevským. Jediné, že ani ten, ani onen neuspokojí pln: vrcholem by byl genius jako Dostojevskij, který by ml absolutní dokonalost formy jako Mérimée. Nechceme-li zblouditi a dojíti planých abstrusností nebo vyložených nesprávností, jest nám se nezavírati tomuto poznání. Umlecké

—

absolutnosti v nejobjímavjším smyslu slova umní nelze dosíci, není-li obou tchto v naprosté harmonii. Je stejným bludem, odvolává-li se Ernst k staré italské novellc, jakým je chtný sklon nkterých mladých malí k primitivismu. Malíští primitivové doby Giottovy byli jiného citového založení a jiných znalostí, jako byli jiného vztahu k zevnímu svtu a jiných duchových disposicí, než býti malí dnešní doby. Nelze se penésti pes všechen vývoj myšlenkový, pes všecky nábytky na znalostech, co do perspektivních nelze zákonv, a! co do manuelni techniky, nepihlížeti k jisté citové zjemnlosti a zrakové Jest abraffinovanosti, vzniklé surdní vzdávati se všeho, eho dlouhou prací

—

len

mže

a

—

prbhem vk.

228

il

vydobyto, eho nám skýtá umlecký vývoj Tiziana a Díirera a Rembrandta až po Delacroixe a impressionístícký výboj svtla a vzduchu v malb, odmítati s omyly a poblouzenostmi všech dobrých a pevných živl, všeho tradiního podkladu, na kterém jediné lze lonová ingicky dále budovati, kde pouze dividualita se uplatniti a vytvoiti své umlecké svty. Nutiti se do cizích zpsob vidti, cítiti a podávati, to jenom planá a marná námaha, svévolné mrzaení sebe samého, imitaní hra, která vede konec konc k zrdnostem, jaké poslední píchozí do eského malíství vydávají za produkty nového výtvarného cítní, dovolávagotiky: ale nenajdete jíce se tvarných zákon nikde v gotice takové neumlosti, pusté všeho citu a žáru, takové násilnosti, komolící tla i vci do geometrických tvar. Nemluvím o kráse nebo šerednosti tchto maleb, nebo tyto otázky tady nemají smyslu, když všechno pojímání a cítní je zúmysln pevráceno, okleštno a deformováno. Chce se dojíti pevné zákonnosti tvarné tím, že se zamítá všecko poznání a všecko získané, že se blábolí, místo by se mluvilo. U obrazv Edvarda Muncha, kde také jsou roztíštny všecky essencielní pedpoklady a nutnosti malíské tvorby, mžete aspo v uritých pípadech, volíce náležitou distancí, dospti k pomrné souladnosti jak a výraznosti malby: zde nikdy a nikde. málo vyplývají z nejvniternjší nutnosti, mohly malým píkladem práce V, by dokázati H. Brunnera » Snímání s kíže « a »Krajina«, tak disparátní a z rozdílných zídel vyplynulé. Poukazují-li tito mladí k svému úsilí o stil, odvolávajíce se na stilový cit gotiky, tak jemn a dokonale vyvinutý, projevují svými výtvory, najm rylo

mod

—

mže

—

A

—

—

ob

229

ukázkami nábytku, že smyslu a cíléhí pro stil nemají: jejich nábytkové pedmty jsou leda dokladem citu pro stil, obráceného na ruby. Jejich práce z tohoto oboru jsou protismyslné, odpí-

—

veškeré logice a veškeré úelnosti stilové pojímány a vytváeny nemohly by býti proti své úelnosti, naopak, vycházely by z ní a pizpsobovaly by se jí: stil nutn dává každé vci takového rázu, jaký jí písluší vedle jejího úelu rají

a smyslu. Pochybuji dvodn, že touto cestou se dojde ádu a zákona, nových vymožeností a vyšších forem umleckých. Také v novelle nelze se pipínati na zpsoby, jakými traktují své látky ranní vypravovatelé vlaští Boccaccio, Straparola nebo Bandello, kteí z prvních se zkoušeli formulovati anekdotu v rozvedený a ulenný píbh, a jejichž tektonika ovšem odhaluje naivnosti a neumlosti, jaké vidíme na obrazech primitivv a jaké v obou pípadech jsou sice o kou-

—

—

nám umlecký pud a jeho ryzosti jakéhosi dtství, ale jaké dnes jsou jediné úmyslnou strojeností a sobí nemohoucností a nejapností. Fabulaní radost, jakou vyciujeme ze starých vlašských pozlo více, odhalujíce

dychtní v prvotné

p-

vídká, nyní sama již nedostauje: nespokojujeme se nahými fakty, chceme vdti pro a jak, nedostaují nám neobyejné nebo šprýmovné píbhy, požadujeme typických a symbolických fresek lidského bytí.

Jsme komplikovanjší, než šesti,

sedmi vky, a naše

byli

lidé ped se stalo také

patrn

umní

složitjším. Tak složitým a umlkovaným na konec, že zase hledáme jeho obrody v starých zdrojích: prostot a pevné linii. tato vle k vyhránné form, k charakteristické linii, k byto-

Le

230

stnému bez mimotných vnšností nesmí zabíhati opét ke zchuzení a draináži umlecké. Bylo by osudným omylem, kdyby se mla všecka umlecká tvorba literární zúžiti na iré vypravování epické v nejtsnjším a nejprvotnjším smysluTím zlo by se vypuzovalo zlem, za umleckou chorobu by nastupovala jiná nemoc umlecká. Jako reagcns proti psychologické planosti a prázdné mnohomluvnosti román jako »Zlatá hvzda« nebo proti pseudoestetismu, nafintné a žvavé strojcností nkterých ženských pros jako v malíství proti pustot komposic Muchových nebo rozplizlosti impressionistických nálad mže býti každá snaha po oproštní, po kázni a ádu tvarném, po železné nutnosti zákona a ideálu jediné zdatným initelem, nezapomcne-li, že nesmí opustiti bezpeného základu samých bytostných podmínek všeho umní, jak

—

—

vky tvrí bloudí

práce se odkryly a a stejn škodliv

rovnž

ustálily.

Jinak

— lhostejno, že

na jmých scestích. Zasia-li snaha podati všechno až po nejprchavjší dojem a nejpeletavjší myšlenku k tvarné anarchii, k chaotiné komplikovanosti a k individuelní libovli, vede nynjší úsilí k suchostí a chudob, k jednotvárné schematinosti a k námísto dl. Cítí se to všady, mladý básník a essaiista francouzský, Nicolas Beauduín, nedá no proti tmto novotám vyslovil, že nemže neodmítnouti zbožného omylu novoklassikv a že se obává, že jejich desiderata jasnosti, dobrého vkusu, poádku a míry jsou v mnohém

rtm

vzhlede nebezpená,

tém

nebo

jsou to slova

nepes-

vždy špatn vykládaná, ktetolik mohutných individualit na veliký prospch nevalných autor.

ná d ostatn rými se deptá

23\

Jako nechceme utonouti v pitvorné umlkovanosti, nechceme také zprahnouti v nuznosti pouhých zevnich fakt. Proto postavil jsem v plném vdomí proti novellám Ernstovým novelly Karáskovy: jsem pesvden a hledl jsem dovoditi pro že ukazují správnou cestu, po kteié možno dojíti umleckého vykoupení ze zmatkv a bezradností dnešku, cestu, na které )e dosti volnosti pro každou individualitu a není nebezpeenství, že by se upadlo v jamo nápodoby a manýry.

—

—

,

i!

GLOSSY HISTORICKÝ

ROMÁN

historický román eský je svou koncepcí a konstrukcí jako mathematická úloha. Kombinuje adou veliin, sítá a násobí, odítá a dlí, umocuje, by dostal konenou výslednicí, pedem urenou, k níž smuje, která jest úelem celé práce. První a poslední cíl je nacionální agitace, propaganda politických snah, rekrutování partisan. Lid je málo nebo není vbec národn uvdomlý, je v cizí odvíslosti, vleku a porob, nechápe a nerozumí své povinnosti: teba jej tedy z jeho lethargie probuditi, vytásti, vzkílásku k národu, k národsiti; vznítiti v ním metám, k národním pracím, k vlasteneckým obtem. Ale pítomnost je slabá a chabá, smutná, bídná a zubožená, nebyla by tedy sama dostatenou vzpružinou, vzntným a budoucnost? popudem, hybnou silou tedy k minulosti, nejasná, zkalená, erná k zašlým snazpátky do zapadlých hám a cílm, k uvadlé, vybledlé a zaprášené sláv. Jejich obraz, pedvedený ostrými a pestrými, eklatantními a lesklými barvami, zvunými slovy, dunivými frázemi a vypiatými peroracemi v citové pobouenosti, bude zajisté vzbouzeti a pobádati, ukazovati cestu a posilotak zpravidla asi se usuzovalovati; tenái, probudilí, živí a inní v chmurné pítomnosti, mdlí a zmrzeni, rádi sahali k evokacím prchlých sláv a mocí. Po vzpomínce. Po snu. Ve vágních visích somnolence ukájeli vzrušený.

Bžný

—

nm

— —

vk,

—

A

.

.

rozcchvélý a teplý cit. Rozum, klidný, dissekující a svtlý, zstal ztrnulý, bez pohybu a vzmachu. Akt byl okamžikový, roznícený, rozrušený a prudký, ale inkonsekventní, pehákový a roztrhaný.

Nebželo pulí

—

a ncbéží ani dnes (mohu bez skruvšady místo praeterit klásti praesenta)

—

v historickém román o impassibilní, nereagující oživení ztracených dob, zaniklých kultur, mrtvých disposicí psychických, zpsob citových, proud myšlenkových, kleslých aspirací a idejí, úelné samo v sob, nekritisující a nekorrigující, nementorující pítomnosti a nestaví-

nad ní. pravý opak. Akcentuje se vyvýšenost, pevaha a pednost minulosti nad dobou pítomnou, proudícím okamžikem, živé hodin, psobí se jí nátlak na pítomnost, agituje se pro ni, má býti znova vzkíšena, elcktrisuje se mrtvola, by povstala touha po ní, práce pro ni, by se zídil pítomný stav podobný a píbuzný, srovnalý a adacqatný pedešlému, zhynulému stavu. K tomu vhodné prostedky. Není nutno vyhrací se

O

bávati z plesnivých foliant, z listin, rozežraných prachem a plísní, z šerých museí a antikvitných sbírek exaktního stavu zevní kultury, pracnou a trplivou archeologií budovati místo, kroj a okolí; míti pedevším duši a srdce zkonstruované, disponované a schopné, by mohly se pohroužiti, pochopiti a vznítiti v sob dávno zpráchnivlá naladní duševní, druhy a obmny zárove chápati citové, pochody myšlenkové, pln a cele, že je vše nco uvadlého, ztraceného a tím marného, bezúelného a proto neschopné-

A

by asu.

ho,

234

se vyrovnalo

pítomné

chvíli,

tekoucímu

í\

Staí lekce

z populárního djepisu o píslušné gotická okna, husitské palcáty, rokkokové paruky, sentimentáln-romantické aventury, skupené okolo historických postav, nejlépe panovník, král, vévodv, odbojných vassal, veliké a sonorní ei, co nejhojnji opakovati slova »my echové«, »naše eská vlast«, »slun-' ce eské slávy«, v nekonených variacích a odstínech. Rek ovšem se vyzdobí všemi krásnými, výbornými a vznešenými vlastnostmi a ctnostmi, známými a novými, uiní se pímým výkvtem všeho dobra, inkarnací všech pomyslných

dob,

i

nepomyslných pedností intellektuelních, mo-

rálních

vylíí

i

fysických. Protivná strana, nepítel, se

temn, špinav, nate co nejernji. Kon-

vc záí v aponebesm. Všichni dobí, ml-

trast je fulminantní, vlastenecká

theose, vznáší se

a povrchní patriotití tenáové jsou ve svrchované ekstasi. A tím je dosaženo cíle. O jiné nebželo. Umní ustupuje na druhé a poslední cí

pole.

Takový román dá se penésti ovšem velice ncjpohodln z doby do doby, o nkolik století na zad nebo do pedu: zmní se pouze jména osob a míst, pešije se trochu kroj. Skizzuji v hlavních konturách ráz historického románu u nás, jeho existenní smysl, píiny jeho favorisace a obliby, umleckou bezvýznamnost, v nejlepším pípad prostednost. Nevrátím se až k nejstarší a starší produkci historické, nevidím nutnosti toho, myslím, že její chudoba je vbec známa i uznána. Zstanu jenom u nové.

Vlkv ný,

román djinný je stejn frázovitý, hubevyumlkovaný, vypotený na závrený e-

fekt,

aby všechny nitky k

nmu

smovaly,

jako

235

jeho bclletrie ze souasného života, x.moderní«. Poblohorské a husitské obrazy Beneše Tcbízského stojí všechny rovnou arou na stejném bod larmoyantního sentimentalismu a pathetického a lyrického nadšení. Mají nkde upímný, velý, horký cit, proto jsou oblíbeny, velebeny, zbožovány a hltány. Umlecky jsou než

mén

prostední. Dílo Jiráskovo je nekonená variace píbuzných scén milostných, jak se rozumí »romantických«, sladkých a krotkých, na pozadí njaké veliké doby nebo slavné episody krvavých bojv a národní exaltace, v nejrznjších stoletích, žádné snad neuniklo, se stejnou intonací, nemnným prbhem, známým, uznávaným a milým závrem, af se koná na trn, v paláci, v lidu a nejširších vrstvách, v idyllickém intérieuru. K tomu etz pednášek ze školního d-

dávka kronikáské erudice, primipartie z kulturní historie v povšechných rysech, opakovaných generalisacích a hrubých nártech píruních knih a konvcrsaních slovník, suše, jako s kathedry vyložených, vlastenecké exkurse a vybídky, nepatrné kvantum vybarveného, zdánlivého koloritu dobového, povrchního a lehkého, nkolik archaistických drobnstek, slov a frází. Vše vypravováno v jedjepisu, silná tivní

notvárné, monotónní, bezbarvé ei, bez síly a mohutnosti. Tyto povšechné, rapidní poznámky dotvrdí kterýkoliv svazek jeho » Sebraných spis«, podá argumenta pro prázdnou a optovanou šablonu celé mnohosvazkové tvorby. Jinak ovšem rád a pln uznávám, že jeho práce pes opakovanou svou tsnou podobnost stojí na vrchu genru naší historické tvorby. Ale to je pouze relativní, úzká vypiatost a vyvýšenost

236

nad ostatní. Což má snad faktický význam a trvalou cenu, delší než pro pítomnou chvílí?* zcela chvatn uvádím ješt široké a mlké, pseudo - ideální sentimentálnosti Schulzovy, Braunovy knihy, pistižené dle vzoru Tebízského, nkolikasvazkové práce Podlipské, nále-

A

do inventáe všední, citlivé bas-bleu-literatury, knížky historických povídek a rt Wintrových, jež jsou snškou excerpt, poznámek a anekdot ze staroeského života bez opravdo-

žící

vého

i

zdánlivého zájmu umleckého, pouze

n-

kolik vnjších rysv a podrobností.** Historický román, jak v pítomném okamžiku se pstuje u nás, podporuje a šíí, nutn zanikne,

—

A

—

zanikne správn: zaniká ne násiln, »popraven nepátelskou* kritikou, ale piroze-

n,

vysílením, zestárnutím a marasmem. Zmizí docela, ponvadž mimo svj politicko-agitaní úel a význam, teba falešný, nezdravý a choroblivý, nemá ani ceny, ani interessu umleckého.*** Jirásek sám se piznává, že chce, by jeho spisy »pomáhaly buditi lásku a úctu k naší minulosti, rozehívati *

chladná pro naši vc, utužovati a posilovati srdce bží mu tedy hlavn o tendenci. Pipomínám slov, jež pronesl Skabievskij o ruském román historickém, zaplavivším literaturu v letech ticátých byly to sentimentáln historie lásky dvou a tyicátých nebo tí osob, stereotypn dobrých, jež pekonávaly úžasn hrozná protivenství a nebezpeenství, nkdy dokonce umíraly, by opt vzkíšeny na konci se objevily a slavily vítzství.

srdce

vrná«,

—

**

:

Historické osoby a události, k dáním pipojené, nemly jiného

tmto romantickým povía výsledku, le aby

úelu

dopomohly milencm ke satku. *** Dosud u nás nikomu ani ve snu se nezdálo, že by mohl existovati historický román bez králv a známých jmen, osobami zcela fikními, jediná a tžká interní práce o psychických a kulturních stavech té i oné tídy, vrstvy, toho i onoho druhu Hdí vyvolené epochy, stejn jako se obejde .dnes vrstevnický román sociální bez králv a podobných. ale s

2dn

Historický román, vysoký a irý, jak jej v typické dokonalosti podali Flaubcrt a Tolstoj nebo Jakobsen, u nás nikdy nebyl a není, nenašla se dosud pro nj artistní povaha potebné struktury. 1893

PRAŽSKÝ ROMÁN asto

se mluví jako o zvláštní specii o pražživlu v literárním umní eském, dosti zhiista se vyskytují knihy, nesoucí pyšné podti-

ském

pražské obrázky, pražské Hgurky, pražský román. A je pirozené, že ihned nastane otázka: co je v takových dílech specificky pražského, výlun píslušného Praze, náležícího jí a vymezujícího ji. Je to vru velice bludná a tápavá Odyssea nkolika eských spisovatel, kteí se vydali na nevyšlapané stezky tvorby z pražského života y-ecr' f^oyijv. Nelze také se diviti: tolik vybídek, tolik kázání, by se hledalo, tul

by se dostalo pevných literatue eské. Staí poítati jenom jména Jan Neruda, Gustav Pfleger-Moravský, Ignát Herrmann, Václav Hladík, K. M. apek a jiní. Nepíhlédnu ihned k jejich »pražské tvorb«, chtl bych radji se pokusiti o konturový nárys toho, co by snad mohlo se nazvati charakteristikem Prahy, Dvojí jest její posice. Jednou jako duševního stediska, bodu, kde splývají, srážejí se a vyvrcholují všechny proudy a snahy, názory a práce eského života. Po druhé jako velikého msta, inícího nároky vtnalézalo, líilo pražské,

pilí národní

—

ší

bo

msto provinciální, snažící se uhájiti (nezískati?) posice msta »svtového«. Tomu by

než

bylo

teba na prospch její dvojjazyné obyvaRozumí se, že tyto dva stžejní momen-

telstvo.

2^

ty nejen se stýkají, podporují nebo potírají dle okolností, ale také souasn že z nich vychází podstatný rys v duševní fysiognomii Pražanov,

Ovšem mám všady na mysli výhradné eského Pražana, Mohu hoejší íci urítji a strunji jinými slovy: bží zde o moment národní a o moment, abych tak dl, kosmopolUický Zájmy užšího okruhu národního, domácí, místní, krajové, vyniknou vždy do jisté míry na venku, v »panenském« dosud okrsku, samo vládn a omczisiln a prudce, ale budou pece pokaždé držány na uzd okolnostmi, vztahy, styky širšími, obecnjšími, mimonárodními, V takovém tedy mst, jako je Praha, jsoucím duchovním stediskem malého národa a zárove majícím aspirace velkého msta se všemi jeho vymoženostmi, obydleném dvma rznorodými a nepátelskými živly, ponese podstata, hlavní ráz jeho obyvatel na sob pee této dvojakosti, budou na jedné stran sevení a chauvinisticky partisanní, lokáln patriotití a svárliví, na druhé stran pak opt napojení idejemi spíše .

—

v—

—

—

troskami všelidskými, všeplatnými, volnými, »mezinárodními«, Pipote-li se k tomu, jako v daném pípad, politický, kulturní a sociální stav veškeré spolenosti, svírané a mleté dvma žernovy, hájící svého malého a zaplavovaného cizím a velikým, vznikne z toho kolísavost, plynulost, ohebnost, slovem nehotovost. Tuto dvojakost, tuto rozpoltnost eského Pražana, vychovaného a vedeného, zaujatého pln v tradicích minulosti, kladené mu vzorem a ideálem, hodným, by ho dostihl, v tužbách a zápasech pseudo-liberáln-národních mšanské spolenosti, postaveného vedle toho ped boujejich

tém

ný proud nových

idejí a

spoleenských hodno239

možno

cení,

nalézti, a dosti

znateln vystupují-

u všech vrstev. Vedle tohoto momentu spadá citeln na váhu pomrn malá kalná kapka všeho veejného a representaního života, stálý nápor a styk týchž osob: sklíka v kaleidoskopu se pestavují a pesunují, obrazec se zdá novým ale sklíka, jeho složení je totožné s dívjšími ásticemi. Myslím totiž: všechen velkomstský život v Praze je velice úzký, stísnný, není osoby, ponkud veejn inné, ponkud jen vynikající nebo upozornivší na sebe, byste s ní se nepotkali na tech i tyech promenádních ulicích, v kavárnách, divadle a na koncert: stále též osoby a osúbky, též tváe a táž gesta, Z toho jde ada spoleenských malicherností a styk zmrzujících a zmalomšCu jících. Ano, tof pravé, by snad mnohde hoké a štiplavé slovo: rozmrné malomsto ráí býti Praha. Podle toho pak všechen život a obcování. Není zde stedisek skuten velkomstských, není zde umleckých, literárních, politických salovbec, neexistuje snad ani v nejmenším cí,

—

—

—

n— eský

nco

salon, nebo aspo jemu podobného. tkví v tom: chybí tady všeho vývoje, veškeré tradice, vzorem musí býti spolenost cizí, a jak dopadá, následují-li se takové vzory,

Což

—

i

známo z hojných píklad zkušeností. Snažím se tmito nkolika ádkami pouze nartnouti nejhlavnjší áru v rysu tak zvané lepši spolenosti, totiž to, ím by mohla asi se lišiti od jiné spolenosti, žijící ve velkém mst. Nebo rozumí se samo sebou, že nejvtší ást její podstaty absorbují známky a jevy, jaké lze zastihnouti i ve všech ostatních velkomstech, stírající zvláštní ráz, zatlaující místní a úzce národnostní vzhled do pozadí, inící velkomstje

240 lil

mst

skou spolenost v nkterém podobnou a blízkou v jiném míst. Pedevším arci hlavn po jejím vnjšku, ím se projevuje na venek, jak se stýká, slévá a odpuzuje v konvencionelních formách. Proto nebude nikdy pražského románu nebo povídky, bude-li se líiti, jak uinil na píklad Václav Hladík ve svých dvou knihách povídek, tak bezbarvý, svrchovan »internacionální« svt, jakým je život obchodní, v komptoirech, v skladištích a za pultem, A teba ješt podotknouti, že mimo dv až ti práce širšího významu, lepší psychologické zahloubenosti, typosujících aspo ásten tento svt, ne ovšem specificky pražský, ale vbec obchodní, zapadl do genrovství a figuráství, do honby za pechodným, okamžikovým a raritním. Ale eský pražský román není možný s figurkami nebo raritami, není možný jako pittoreskní malba krajinné staffáže, jako deskripce hmotného prostedí, jeho zvláštností a formací; povstati jediné, proniknc-li se nejhloubji a nejútleji duše eského lovka, žijícího v Praze, pracujícího, myslícího a zápasícího, v jehož nitru nejpatrnji a nejosteji se kíží dle tradicí a nauených názor nepátelské, ale de facto stálým spolubytíin a zrovna zápolením velmi blízké a spojující se psychy národnostní, lovka, který jest i velkomstec i malomstcc zárove; bude vždy moci jenom bžeti o postih práv tchto nejspodnjších proud v jeho bytostí, které ho jediné mohou odlišovati od jiných obyvatel velkomstských. Všechno, co pravím, ovšem ani nechce, ani posud není dokonalým vý-

—

mže

dv

stihem a neoteseným vymezením povahy

e-

ského obyvatele Prahy; rovnž a ješt více nemá to nijakých pretensí pedpis nebo pedloh 16

241

pro spisovatele. Zde nelze nieho ani nadikto-

niemu

nauiti, nebo každý umlecký spontánn, vytrysknouti z nejvlastnjšího jádra umlcovy bytosti; chtl jsem pouze naznaiti, jak asi by mohl vypadati takový »pražský« román. Ale eští spisovatelé šlí cestou práv opanou: nehledli k nitru velké vati, ani

in

musí

pijíti

spolenosti pražské, nehledali její duše a jejího srdce, neanalysovali jí, nevyšetovali v ní jejích typických a jedinených vlastností, utkvívali na povrchu, na pittoreskním vnjším prostedí, a vylovovali z hustého víru a kypící spleti života figurky, zvláštnosti, drobné lidiky, pitvorn zešklebené a opicovit se kroutící. Ze spisovatel, díve uvedených, jediný Gustav Pfleger-Moravský ve svém velkém román Z malého svta se pokusil o sociální a psychologickou malbu nikoli rarit, ale celých tid, snažil se analysovati a pronikati celé komplexy, hledl najíti živly ty-

pické a vymezující. Proto jeho dílo, pes všechny zlomeniny a nehotovosti, pes romantickou alluru stojí v oboru »pražského« románu dosud nejvýše. Ten, který se klade dnes neustále vzorem spisovatele, erpajícího z Prahy a z jejího života, jako »pražský« spisovatel par excellence, zdá mi se, že se stal vlastn kletbou pro všechnu tvorbu tohoto druhu, že autory, smující sem, svedl na neblahé scestí, do kovisek, z kterých jim nelze snadno se vyplésti. Myslím Jana Nerudu a jeho Malostranské povídky. V nich se vidlo a vidí se i dnes ješt po výtce »pražské«, jenom pražské, nejpodstatnjší rys Prahy, a íká se, touto cestou že jediné lze dojíti »pražského« románu. Nehledíc již k vtší nebo menší problematinosti »pražského'< románu, ukázal jsem nahoe, jak snad by mohlo se

—

242

ho dosíci, by nebylo nutno za podceujícího pokrení ramenou íci nad romány, opatenými jeho etikettou: dj by mohl se konati po

zmn

vt

stejn dobe ve Vídní jako ve Vratislavi nebo v Drážanech, Genrem se ho nedopracuje, A na to se zapomíná u Jana Nerudy: není realistou, tím mén naturalistou, jak nepochopen rád se klassifikuje; jest v pímé protiv k obému, istozrným, plnokrevným genristou. A v tomto oboru podal u nás dosud nejdokonalejší; jako genry jsou Malostranské povídky dokonalé. Ale dovolují si tvrditi, že takové figurky a scény lze nalézti i v jiných mstech, že i jinde dvou, tí

jsou

úpln možné

a

skuten

se vyskytují,

—a

stejn správn, že dnes jsou již valnou ástí anachronismem. A konen: co se týká specielPrahy, že Jan Neruda vystihl jednou pro vždy podobné figurky definitivn a hotov. Dosud stále a stále k nim se obraceti jako k Mekce »pražského« umní literárního, znamená nositi sovy do Athén, Nemám ovšem v úmyslu tím vytýkati, že všichni, kdož po Janu Nerudovi se pokoušeli a pracovali na témž poli, stali se a zstali jeho planými kopisty. Byl bych tím nespravedliv pedevším k Ignáci Hermannovi, jenž ve svých pražských figurkách má hlavní svj zetel k jejich pírodopisu, jak sám íká, jenž je nazírá nejvíce po jejich humoristické a ješt více komické stránce, a jenž podal nkolik svých passáží v Panu Melicharovi a v rozvleklém jinak líení U sndeného krámu. Po jeho vzoru se pokusil K, M, apek románovou prací V tetím dvoe stvoiti velké organické dílo genrových živl s výsledkem ješt mén šastným než u jeho pedchdce. Sáhl široce rozevenou náruí do zmateného a promíchaného ži-

n

—

16*

243

vota spodních vrstev spoleenských a vylovil plné hrsti tepetajících se postaviek. Ale »zvláštní náhodou* vytáhl z tchto nížin jenom

nkolik zvláštností a pramálo charakteristickéstejn jako Karel ho a typického. Nenašel Kamínek v Híchu nebo V. P. Trnavský v Sepražského vlastn nieho; pražskost strách zde tkví jediné v nkolika lokálních názvech,

—

—

jazykových zkomoleninách a jargonových drsnostech. Nejvíce Prahy, ovšem jenom vnjší, pittoreskní je v Mrštíkov románu Santa Lucia,

A

kde

se pokusil zachytiti její plastické krásy, se zdá, že jest již vrchovat na ase, bychom dostali xvytoužený« pražský román. Ale

pece

ne pražský pro jména ulic a nestvry mluvnické, nýbrž specificky pražský svým pojetím života, svou psychologií, svou krví a svou rasou. Vždy Praha zrovna ted se chystá navléci si nový zevnjšek. Natahuje se, rovná své údy, nabývá na objemu. Jako takový malý Bumbrlíek hledí všecky okolní obce pohltiti. To by nebylo ostatn tak hrozné pro pražského romanopisce. Ale zárove bourá, kde má co starého, podle pravítka rozšiuje své tídy a narovnává prospekty, takové je, slibuje samé pímoaré prašné poušt jako je chlouba pražských novotá, píšerné Václavské námstí, ovroubené zakrslými stromky a ohraniené novými, vídeano, taková skými nádhernými kasárnami má býti stará, pochmurná, zasnná Praha podle moudrých otc msta, kteí vážn seskupili hlavy, ustarané o blaho obce a jejích obanv, a usnesli se, že milé, vkošedé panence dají módní šat a veliký pivovar. Což je znamenitá myšlenka: pivovary stavte! Pak vám zmní mstští otcové všecky možné regulaní plány a asananí pro-

—

244

—

ale pro njaký historický ráz, pro njakou památnou budovu, pro trochu krásy a poesie: kdož by se namáhal, kdož by se ukázal takovým sosákem a nepraktickým lovkem, jenž nemá smyslu pro novodobý pokrok, vysoké domy s vytahovadly, podzdné strán parkové, vysoká nábeží, za nimiž v žumpách vzí starojekty,

žitné a umlecké stavby. Jest pirozené, že s tímto »modernisováním« Prahy, které nám již zcela

surov zniilo

tém

všecko historicky stilové, svérázné a typické, jako Staromstské a Malostranské námstí. Ostruhovou ulici, které ozdravilo Josefov tím, že jej prost a jakoby pouze mimochodem rozbilo a smetlo s povrchu, které slibuje Malou stranu zvelebiti nábežím a výhled na Hradany zdokonaliti typatrovými domy je pirozené, že s tímto »modernisováním« Prahy zmizí aspo z valné ásti také její zvláštní a odlišný život, že její nejstálejší, nejmén mnné živly, Ipjicí na tradicích a donesených obyejích, rozprašují se ze svých zvyklých sídel, kde po generaci žily, že s novým obydlím a s novým okolím pijímají na sebe také nový ráz, nový zevnjšek, že se petvoují také po své vniterné stránce, ve svých názorech a citech. Praha, která do nedávná byia a je dosud v nkterých ástech jenom obsáhlým malomstem, která mla pouze starousedlé obanstvo, pomalu pokraující, houževnat uvízlé na dochovaných zvycích, prosycené veškerým ovzduším minulosti, které pipomínaly starobylé štíty dom, barokní fasády, celý stil ulic a námstí, nepravidelných a kivých, plných záhybv zákoutí, svdících o bývalých pokoleních, které tu žily, radovaly se a ješt více trply: nyní, svlékajíc svou historii, svj stcdo-

—

i

245

vky

a renaissanní zevnjšek, kosmopolisuje se

zpsobem na výsost nechulným a nivellisujícím. Nemá dvoru, nemá života šlechty, nemá veliké nemá veškeré skutené i pozlátkové nádhery svtových mst, nemá jejich mezinárodního života, pítoku svžích a rozdílných šfav ze všech konc svta: ale chce a musí míti banální vzhled jejich inžák, byrokratickou pravídkovost jejich ulic, omezené sádrové pílepky na prelích jejich »palác«, snaží se vyhnati ze svých obyvatel poslední, tebas i neuvdomené, tušené souvislosti s minulostí, poslední poznání osobitého významu svého jako detronovaného sídelního msta a jako kulturního a politického stediska mladého národa, spjícího k novému životu, k nové duševní, umleplutokracie,

cké,

národohospodáské a

sociální práci. Prasvé naprosto odlišené a rozdlené spolenosti, velikou eskou a malikou nmeckou, jejichž oddlenost sáhá tak daleko, že mají své zvláštní promenády, své zvláštní parky, své pesn hlídané hostince, odhazuje v poteštné honb za smšným fantomem »moderního velkomsta « se sebe poslední známky msta historického, které ovšem nemže ztrnouti a zapomenouti evoluce (ale které musí práv oba momenty dovésti v píslušný celek: historický sted msta zachovati a na obvod podle noha, která

dv

má

vé doby pokraovati). A Pražan sám ovšem se »povelkomšfujc a modernisuje«. Má velmi blízký vzor, drahou a milovanou Víde, msto hecu a valík, výkvt rakouské šablonovitosti a prostednosti vedle vídeské módy, vedle vídeských gigrlat picházejí vídeské zvyky, vídeské zpsoby života, povrchnost a banálnost, bezduchost a ncumleckost, bezvýraznost a nc-

—

246

osobitost: »velkomsto« chápe dobe svj úkol. »lepší« kruhy dávají záící dobrý píklad,

Jako

»malÝ« lovk stírá spšn se sebe i nejmenší prášek starého, bode konservativního pražanství. Neíkám tím ovšem nijak, že teba litovati, že neutkvli jsme na staroobanském zpsobu života, konstatuji prost zmnu, která nyní se dje a která, soudím, nespje zrovna k nejlepšímu, ani ne práv k dobrému. Vývoj je nutný, ale pokrok, kde ztrácíme ásti své personality, své bytosti, svého národn-individuelního života není ziskem, nýbrž ztrátou. Místo evolovati na daných svých základech k dokonalejšímu na svých drahách, místo snažiti se, bychom zbudovali svou novodobou kulturu a svj moderní život, opiíme se po cizích, nota bene, po nejšpatnjších a nejmlejších, po vídeských íeacích. dále se pjde tímto smrem, tím nemožnjší bude specifický pražský román. Jc-li umlec, jenž chce zachytiti a vylíiti starou, milou eskou a svéráznou Prahu, nemá kdy váhati a rozmýšleti se, jinak mu opatrní otcové msta ukradnou i všecku její vnjší typinost. 1895

—

ím

UMNÍ A VEEJNÁ MRAVNOST Ze zetelu ke studu obecenstva, které navštvuje žofínské sady, bylo ctihodnými otci msta Prahy usneseno, že Rodinova socha Kovový nemá se postaviti v tomto parku. patrn z pée o všeobecnou veejnou mravnost nebude touto sochou ozdoben ani jiný pražský sad, ale

vk

A

bude uložena do mstského musea, po výtce

—

historického. Tam tof asi kalkul mravnostních horlivc na staromstské radnici jednak zapadne, jednak jsou návštvníci museí již

—

247

asi došli olrlí, aby snesli trochu nahoty. Tato affaira má nkolik stránek, velice smutných a zahanbujících. Ukazuje pedevším v plném svtle, jak mravní pokrytectví, jak petváka a klam se rozmohly a nabyly nadvlády. Dobí otcové msta, kteí pevné, že lovk byl stvoen k obrazu božímu, perrhoreskují obnažené lidské tlo, dostávají husí kži ped jeho odhalenou krásou, zakrývají si farisejsky oi ped eební, otevenou, prostou a ne smyslnou postavou. Nelze se tomu ani diviti. Jsou-li u nás možni umletí kritikové, kteí požadují od poadatelstev výstav, již tak s dostatek úzkoprsých, aby skulptury, pedvádjící lovka v jeho rajském kroji ped híchem, byly zastreny do zákoutí, by nevhánly krve studu do tváí osob, které nedovedou bez zámysl pohlížeti na umlecké dílo, nutno piznati také právo na mravní pohoršení otcm msta, kteí z vle poplatného pražského obanstva se

ví

starají

chránili

o jeho

hmotné

návštvník

duševní blaho. Tož ui Žofína specieln a návštv-

ostatních sad mstských vbec od mopohromy, od úhony na dobrých mravech, od urážky jejich jemn vyvinutého studu. Jaká podívaná pro bohy: spolenost, jako je mšanská spolenost dnešku, která je vždy ochotna ke všem hanebnostem a ke všem podlostem v mravní sfaee, která si ráda zahýí a opije se alkoholem a pohlavím pod závojem tmy, za staženými záclonami a zastrenými dvemi, zahýí bez ohn a temperamentu, upímné rozkoše a ryzího požitku, taková spolenost dává hájiti svými funkcionái svého studu! Anglický puritanismus v mravní oblasti, proslulý tak žalostn, štvavý a ubíjející, podpírán katolickým

níkv rální

—

248

P

protestantským klcrikalismem, u nás vzmáhá utšen. Tato lživá moralita, která snížila prokreaní úkon na nejhanebnjší zvrhlost a potupu, která vidí v iré lidské nudit nejvtší hanebnost a niemnost, dojde dle svých dosavadních pokrok tak daleko, že jejim lánkem víry bude pouka, že lovk pichází na svt již odn, že šaty na vyrstají jako srst na zvíatech a peí na ptácích. Dokáme se snad i

se

nm

toho, že maloduchý a nekulturní dnešní klerikalismus ve své mravní rozzuenosti dospje proti veškeré katolické tradici tak daleko, že všecky údsné a krásné nahoty, kterými náboženské a církevní umní stedovku a renaissance naplovalo katolické chrámy a vyzdobilo katolické kathedrály, budou, pokud jsou ješt v oblasti jeho moci, devastovány a okleštný. Výchova mládeže je vedena také tímto smrem, lidské tlo, jeho krása, prosperita a ústrojnost se zatajuje, líí se jako necudnost a nestoudnost: odkudž by pak mohl pijíti u prmru lidí vyšší a istší názor, který by v nudit nevidl pouhého dráždidla pohlavních chtí, píležitosti k dvojsmyslným a podezelým narážkám, nýbrž projev krásna, vzpruhu k vznešenjším a ryzejším vzntm, již bží o živou nuditu dekolletáže nebo mramorovou i bronzovou nahotu sochy. Zde jsem u druhého bodu, stejn trapného a zasmušujícího. U naprostého nedostatku umlecké kultury. Mohl bych zase ukázati k veškerému výchovnému systému, který jako by si byl uril úelem ubíjeti všecky zárodky jemného vkusu, umleckého cítní, estetického nazírání. není-li lovk veden od poátk své vnímavosti, by chápal, a více, by miloval krásu, by zái

úsmvm

—a

A

ml

249

k umleckým dílm, staví-li se mu oi jenom produkty prostednosti, šablony

líbu a lásku

na

nemže se pak požadovati po aby dosplý žil krásou a umlecký výtvor by mu byl nejvzácnjším požitkem, nejslavnjší událostí životní. Nelze ovšem výchovou vštípiti smyslu pro umní, lze však vrozeného a bezduchosti,

nm,

n—

—

smyslu pro šestého smyslu! potlaiti. Proto mohli opatrní otcové msta uiniti své snesení, proto se neozval z vrstev obecenstva (ani z tak zvaných umleckých korporací) hlasitý, rozhorlený protest proti urážce, která se mu vmetla tímto usnesením do tváe: že by znamenitý umlecký výplod mohl pro býti jenom afrodisiakem, pouze vilným prudidlem jako njaká pokoutní oplzlá fotografie. Chybí nejen eskému publiku veliká, dlouholetá tradice a evoluce umlecké kultury, ale také jakákoliv opravdová snaha jeho samého i vlivných a rozhodujících initel, kteí jsou, žel, je-

n

nom tlo

z jeho tla, by se šlo jinými cestami, by se nastoupily dráhy, smující k umní. Snahy ásti umlc samých, sebe lepší a úsilnjší, nedostaí, pokud se nepozná a neuvdomí nutnost umleckého vzdlání aspo u tak eené intelligentní vrstvy a pokud jí nebude živým, ncutlumitelným a imperativním požadavkem. Do té doby asi ješt zhusta se poskytne hlou-

ku skuten

kulturních, to jest

tících

nebof kultura bez

lidí

šlechtní

—

není

myslitelná,

umlecky cíumleckého

stává

se

z

ní

pouze paskvil a oškleba každé skutené kul-

—

podívaná, jakou tury, slavnosti, jejich oficielní

pedvedly rodinovské

Množství lidí chudých intellekt, svadlých srdcí a ztuhlých mozk, maloduchých a bez opravdového, prosv250

díl.

cujícího nadšení a plamu, sbhlo se oslavovati velikého mistra, vzácného umlce, osamlého

tvrce, ponvadž tu byla píležitost zablýsknouti se spoleensky, prokázati lacino a eklatantn své píslušenství k vrstv, spoleensky nejvybranjší, zahráti si pohodln a lehce na pítele a fedrovatele umní, ale hlavn, že šlo o to sehráti další scénu z odporné komedie,

—

zvané eskofrancouzskými sympatiemi. Z umleckého svátku, z kvtné nedle umní se stala úžasná a nechutná, bolestná a pitvorná reduta, kde se tlouklo na veliký kotel politických frází, kde mladí a staí tlachalové udávali své neztravitelnosti, kde mistr byl vláen jako tanící medvd s místa na místo, ohlušován planým kepením, které kolem nho provádli rozvýskaní nekulturní Boiotové. Všichni, kdož by byli se posmívali Rodinovu umní, kdyby nebylo bželo práv o Francouze, kdož by bylí šli s úšklebkem své nehybné tuposti a tlustokoré nechápavosti mimo n, volali své hosanah hlunými ústy, co jejich nitra byla k nmu studená a lhostejná, bez porozumní a bez hlubokého a srdeného vztahu. Tito falešní nadšenci, pokud jsou na radnici, odhlasovali, že Rodinova umlecká vidina, jeho ušlechtilý mladý athlet, vzbouzející se z mlžin a mátoh vegetativného života k vdomému byinící první nejisté a váhavé pohyby, vetí, doucí do nové existence, že jeho veledílo, prosté a veliké, zbožn a ist stvoené, má schopnosti a vlastnosti, které mohou psobiti immoráln, že jest uzpsobeno hrub urážeti stud; a pokud jsou obecenstvem, mnohohlavým a nezodpovdným anonymním davem, mlky schvalují potupný cejch, vypálený mrzce ryzímu u251

mleckémii

díhi moralistní

petvákou

a

iim-

leckou nekulturou. Budou-liž naši neochvjní hlasatelé a faíseui cskofrancouzských styk také hlaholné referovati do Francie o tomto kocourkovském a zahanbujícím kousku našich cudných dignitatis memorum, jímž hájí a uchra-

ují návštvník veejných sad ped pobuováním jejich genitálií? Pro sochu samu bude lépe, pohrobí-li ji v mstském museu, než aby byla vystavena snižujícím, pokálivýni

——

pohledm

.

.

.

takových »stydlavých«

lidí!

1902

MEZINÁRODNÍ ŽEBROTA Dobýti svta, býti hodnotou v souhrnu svtových initel, znamenati a platiti v rad národv, i nejmenší národ touží a usiluje po tom. Jde o význam kulturní, rozumí se, ne o problém hmotné moci, v první ad. Velcí národové mají

—

mnoho, píliš mnoho vlastních starostí, zájm, snah, aby samovoln a bedliv picházeli k malým a hledali, co dobrého u nich možno najíti. Nezbývá malým, než následovati píkladu prorokova a jíti k hoe. Odtud ada revuí a bulletive svtových eích, essaií a lánk po zahraniních asopisech, jimiž hledí upoutati po-

n

zornost ciziny, jimiž se domáhají její pozornosti a sympathií. Co význaného a nejlepšího vykonali, eho význaného a nejlepšího snaží se dosíci, pedvádjí svtovému foru. Ukazují, v mohou obdarovati jejich vlastní hodnota, zmnožují a zvtšují kulturní ostatní svt, statky lidstva. Také jsme si založili nmeckou revui fechische Revue), abychom upoutali pozornost na své snahy a na svou provedenou práci. Nechci

ím

ím

252

em

hned písn posuzovati tohoto listu, je v prvních poátcích, což vysvtluje s dostatek, pro má mnoho nehotového vedle mála dobrého a pro je nejistý a nevyhránný co do zpsobu, jakým konati nejúelnji svj úkol. Je v podstat, duchem svým realistický, neshodnu se s ním tedy pln nikdy, nebo má s kladnými vlastnostmi realismu i jeho zlé chyby. Trpíme dnes podceováním vlastní výbojné síly a schopnosti své, podepeným z valné ásti problémem malého národa, jak byl nadhozen. Nebo se dotýká samého jádra existence národní, ježto se pináší škaredá a osudná pochybnost, se hledají teprve úmorn a dvtipen daleké a rozmáchlé dvody pro nco, co nutno bráti jako samozejmé. Strom neptá se po svém problému, je zde a staí to. Stejn národ je zde a musí to staiti pro jeho právo na existenci. Aby toto jeho bytí bylo co nejúplnjší, nejintensivnjší, nejhodnotnjší, jest mu pracovati, by zmnožil své hmotné i duševní statky. Jeho prá-

kdyžt

má smysl, pokud jde za jeho zmohutnnim a tento smysl vrchovat dostaí. Názesilenim, rod nemže se starati o njaký domnlý metafysický význam svého bytí: toto marné poínání musí ponechati jednotlivcm. Nesmí se však jejich spekulacemi dáti odvrátiti od zdravého a ponvadž jediné pirozeného, tvorozumného ce

—

—

—

ícího podstatu veškeré pozemské existence egoismu. I nejvtší národ bojuje o svou existenci. Žádný není tak mohutný, by nemohl býti

podlomen a rozhlodán. Tím více ovšem malý národ, A opakuje-li se takovému malému národu ve všech variacích a za všech píležitostí i nepíležitostí, že je malý a že je slabý, že jest

mu

jediné rány pijímati a nanejvýše odrážeti,

253

ale že nikdy nesmí udíleti ran, stejné, jako by se našeptávalo, by sám se zekl sebe. Ztrácí

mu

tím všecku sebedvru, všecku mužnou schopnost bíti se neústupn všemi zbranmi a radji padnouti než býti podrobenu. Odboil jsem píliš daleko. Chci jenom naznaiti; peceovali jsme se asem. Nyní naopak máme lymfu v krvi: pílišn akcentujeme svou malost a slabost. Jsmc-lí tací malí a slabí, mamo vše. Pak mžeme býti leda trpni z milosti, ale nikdy uznání za rovnocenné a svéprávné. Jiní malí národové se neotravují takovými skrupulemi. Jsou zde, žijí a bojují všemi prostedky, aby se zmohli, zesiluji, exaltuji svou vli k žiti a k moci. vstoupí-li na tribunu, s níž celému svtu chtjí hlásati svou existenci a její význam, nekvílí a nenaíkají a nežcbrají, Vdíf: hrdý, se-

—

A

bevdomý lovk,

když není zrovna bohá, i pinášeje své hodnoty, dojde sluchu, žebráka, i nejpokornjšího, každý odžent od svého prahu, stejno, zda s almužnou nebo kopancem, Jaroslav Hilbert se dal lánkem Wir echischen také na na mj veliký podiv Schriftsteller žebrotu. Vykládá velice vervn a velice sumársvtu, pokud te »echische Revui«, jaký zubožený a ubožáky národ jsou echové, jak zle u nich spisovatelm, kteí nemohou se uživiti výnosem své spisovatelské práce a jsou dokonodkázáni pracovati v ce jaká hanebnost! prostedí, které má jenom jednu akademii, jednu universitu, jedno veliké divadlo, jedno jichž si nehodná Evropa nevšímá aJ jedno jichž dokonce ani milí nmetí sousedé nedbají.! Úelem celé jeremiády pkná a uctivá prosba:] páni eští Nmci, uvete nás do svta. Spolknouti mouchu nemže býti píjemné. Pc-j

—

—

—

n

—

—

.

.

254

.

,,

ísti výlev Hilbcrtv je však rozhodn nepíjemnjší (mírn eeno). Aspo mn. Nejen že uráží drsn, Jak se doprošuje o benevolenci v echách, tchto kulturních pseudoveliin, i všecka argumentace lánku je pochybena pro cizí veejnost. Ze soucitu nikdo nepodnikne námahy propagovati literaturu nebo jenom o tu Hilbertovi jde njakého národa. íká-li pak takový národ ústy svého píslušníka, jak jest u nho o všecko bídn postaráno, dává protivníku jenom o argument více pro svou inferiornost, ale nikdy ho tím nepobídne, by mu pomohl »do svta«. Pimkni se! odpoví a dá zárove na jevo, že prokazuje už tím chudákovi

Nmc

—

—

—

velikou laskavost, nezmrné dobrodiní. Co správného v lánku Hilbertovu, známe všichni. Ale toho nelze ešiti, toho nelze odstraovati appely na cizinu. Doma nutno se postarati o nápravu. Svj lánek napsati esky, dkladnji rozvinouti a zdvodniti, ne jenom zbža povšechn, ale podrobn a poteba-li, také uritými osobami a proti uritým osobám. Vládne v echách, abych užil výrazu Hilbertova,

ml

—

n

jednika: všeho máme jenom po jednom exemplái (mámc-li to vbec). Jiní malí národové, i politicky samostatní, nemají také ani universit, ani akademií, ani velikých divadel na pltucty, ba ani ve dvou exempláích. Proto však ani si nezoufají, ani nekvílí ped tváí ciziny. Hledí s nimi vyjíti co nezdatnji. Patrn mají tyto instituce aspo relativn lépe zaízené. Je-li u nás v divadle zle a v akademii a jinde zle, nepomže

nikdo

ml

cizí,

— sami musíme

si

pomoci.

O tom

by

Hilbert pedevším pemýšleti a pracovati, cítí-li tak intensivn zloád. Neodstraní se nikdy, nebo vystídají nynjší lidi zase jenom liJ.

255

dé, to jest nedokonalí a

kehcí tvorové. Pjde

vždy pouze o to, by plevel neudusila dobrých bylin, aby byla udržena v mezích co nejužších, J. S. Machar napsal mnoho pravdy nedávno proti naší drahocenné akademii, ale nepozorné ekl, koho všeho tam postrádá: nezapomnl pi tom na své ctitele. To je pouze lidské. Nelze, by pi svtle nebylo stín. vtší svtlo, tím ernjší jsou místy stíny. Jenom nesmí stíny svtla pohltiti. eskému spisovateli se nevede skvle po hmotné stránce. Nevede se jinde v malých národech spisovatelm lépe. Ani u velikých národ. Jsou u nich autoi, kteí vydlají tisíce a statisíce; vzácné a ídké výjimky, úspchy, jichž se vtšinou dopracovali po tžké práci a dlouhé dobc. Ostatní doplují výnos své literární innosti vysilujícím žurnalismem nebo conférencierstvím.

—

ím

vc ím

Vtšina má své

civilní povolání, Zajímá-li Hilberta, se doísti ve Verš et Prose, jsou mnozí z proslulých mladých autor francouzských vedle svého spisovatelství. Ani tlusté svazky románové, mající nakladatelskou firaktivní. Není lépe mu na titulu, nejsou vždy v Nmecku. Málokterý z mladých autor najde hned nakladatele vbec a platícího zvlášt, trvá dlouho, než se probije. »Špinavé jednání a snižování se o halí« není eskou specialitou. Hmotné postavení spisovatelv uruje z valné ásti materielní a kulturní stav jejich národa. Je-li národ nepíliš bohat, nemže bohat od-

mže

—

movati

ani svých spisovatel. Je-li kulturn nehotový, nemže jim dáti ani morálního úspchu ádným ocenním vnitní hodnoty jejich díla. Ale zde jsou již co nejtíže spoluvinni spisona nich je kulturní vý— vatelé sami. V první

ad

256

še národa závislá. Kolik je jichž dílo znamená zmnožení

eských autor, jeumleckého a kul-

turního jmní národa? Hrozná vtšina pináší národu jenom popsaný papír, proto je nucena k »špín, snižovati se pro halí«. Posléze, vždy mají eští spisovatelé dv organisace, jež by jim mohly pi oprávnných požadavcích proti nakladatelm vydatn pomoci: »Máj« a stejnojmenné družstvo nakladatelské a »Kruh eských spisovatel*, jemuž by snad nebylo nemožné zíditi aspo v menším rozsahu vlastní nakladatelství. Ježto dnes mezi eskými spisovateli až na nepatrné výminky zavládla vzájemná láska, vespolné uznání a všeobecná benevolence, budou moci po asopisech druh druha ctnému publiku doporuovati rozšafn opatrnými, nemastnými, neslanými, odporn vlažnými, úhoovitými a kompromissními »kritikami«, jimiž dnes naplují sloupce list, urené literatue, ve službách nakladatelských velkopodníkatelv a vládc, by si tak zjednali jejich uznání a pístup do jejich officin. Pak by byli aspo »pro sebe«. Sladká dnešní literární harmonie by byla korunována. Mezi autory by bylo pevnji zabezpeeno staré pravidlo, jež optn nabylo vlády, že v soukromí se myslí a mluví jinak a pro veejnost že se píše

—

—

—

pimen

nco

jiného,

—

potají klevety,

úsmšky,

ostré

odsudky a nahlas dojemná blahovolnost a obecné pochvalování. Ostatek, pro zrovna J, Hilbert tady si stžuje? Od prvního svého literárního vystoupení byl provázen úspchem v širší veejnosti, má svého nakladatele, jeho kusy se hrají. Jsou jiní, pro nž do dneška se nenašel eský nakladatel, kteí musí své práce vydávati vlastním nákladem nebo spokojiti se soukro17

257

mým

nakladatelem (jako Karásek a Bezina): nenaíkají však a naprosto se nesnižují a nesmlouvají o halí. Jdou svou cestou. Tvoí své dílo, Je-lí v nich snad hokost z daného stavu, je vyšší a hrdjší, a proto ani nenaíká, ani ne-

—

žebrá,

Evropa nás

nevidí, nás, eských spisovatel! je nespokojen Hilbert. Ale Evropa, kterou míní, rozumím-li mu dobe, Francie, Nmecko, Anglie nevidí ani maarských, rumunských, polských, hollandských, portugalských spisovatel, pokud k ní sami nepijdou. Míním: pokud jejich národ sám se nepostará o úinnou a vytrvalou propagaci všeho, co má fakticky nebo domnle hodnotného, Poláci pracují velice systematicky v tomto smru. Staí se podívati, kdo je pvodcem všech peklad jejich dl do

tém

A

francouzštiny; Poláci sami, dovedou najíti i francouzské nakladatele, Nedoprošují se, netrpí, jako u nás vtšisáhnou k svépomoci, na, klamem, že peklad do již otvírá svt. Znají dobe, že mimo íši, Rakousko a ásten Rusko (a tam pece naši slavofilští autoi by ani nechtli proniknouti za pomoci ny?!) jazyk Luthcrv není zrovna nejoblíbenjší nejrozšíenjší. Sáhlo se také u nás k svéa pomoci. Nakladatelství Ottovo zahájilo edici Slawische Romanhihliothek za redakce J, KamNevím, mnoho-li skuten a neodvisle pra. Kamper kiáhovnu ídí, ale budiž tomu jakkoli, takhle jí se nedojde ani nejmenšího cíle. Že by román J, Laichtra mohl dobýti eské literatue v Nmecku pozornosti, neuví snad ani Laichter sám. Pinášeti nahodilé peklady nebo dle osob nemá smyslu. Bylo by teba odborn schopné redakce, pesného programu práce,

—

A

nminy

nmi-

—

258

ady dl, které dlužno v prvtlumoiti do cizího jazyka: snad by se došlo njakého úspchu. Bylo by však nutno tyto spisy nejen vydati a dáti na trh, ale také a kriticky sestavené

ní

ad

etn, peetn

.

,

rozdati.

,

Všem význaným

kritikm, všem vtším listm i veejným knihovnám. Nesmlo by se šetiti. Soukromý nakladatel na to ztží staí. Tady by mohla pomoci akademie. Jako by mla vlastn sama vydávati cizojazynou revui o eských vcech. Má-li míti aspo minimální úinek a vliv taková revue, nutno ji všem více mén vlivným a významným initelm, politikm, spisovatelm, uencm, umlcm, listm a korporacím dodávati zdarma, A zase tu nestaí jednotlivec na náklad, ježto na takový poet abonent, by stail i krýti všechny rozdané výtisky, sotvy lze poítati, J. Hilbert se stal

práv

akademie: mohl by

víek

.

,

jí

dopisujícím lenem eské o tom dopsati nkolik slo-

.

Úspch

v cizin jest ostatn dosti problematická vc. Kdy jest úspch: má-li peklad odbyt tisícv exemplá, nebo došel-li kladného ocenní u literárních kruh, vynesla-li jej hlun nahoru nahodilá móda nebo dodlal-li se mocného ozvuku u vybraných duchv a tiše zapadl pro širokou massu tenástva? Hle píklad: Sienkiewiczovo Quo vadis, vyšlé po francouzsku v nkolika nakladatelstvích, u jediného nakladatele Fasquella docílilo na dv sta tisíc exemplá. Znamená to snad úspch polského umní? Je to svdectví pro hodnotu tohoto románu nebo pouze dkaz, že nejširší vrstvy tenáské v cizin nejsou lepší než u nás? Bude asi pravdou druhá eventualita, uvede-li se na pamt, že jeden z nejgeniálnjších autor devatenáctého století,

—

17*

.

259

jenž jest jasnou slávou francouzské literatury, hrab Villiers de TIsle-Adani, je dnes ve své domovin tolik jako neznám a že živoil pi honoráích nkolika set frank, honoráích, které by byly žebráckými i u nás. Jak vypadá ostatn proniknutí spisovatel velikých národ do ciziny, vezme-li se peklad jejich prací? Nmci jsou dle Hilberta »kulturnejzvdavjší národ« a proto tím více povoláni tlumoiti eské autory. Ale tento zvdavý národ nemá po dnes peklad velikých spisovatel velikých národ, spisovatel, kteí jsou stále a stále jmenováni. Spotte, která veliká jména mladé Francie jsou pevedena do nminy, a podivíte se, jak jich málo. Teprve v nejnovjší se pekládá do velikán jako Stendhal! Pro by mli býti zvdavjší a hlavn

—

mítkem

n

nminy

dob

rychlejší

vi

eským

spisovatelm? Pinášejí

svtu takové

dary, jaké by nabádaly k nedokavosti, k rychlosti? Nemže býti zde mým úkolem zodpovídati tuto otázku, Hilbert sám dává na ni až píliš skeptickou odpov, slibuje cizin pouze »jiné«, nikoli »více«, než má dosud. Nevím, postaí-li to, Hilbertovi tane na mysli pedevším úspch se-

verních germánských literatur. Tento úspch byl však jenom v Nmecku velký, za to celkem velmi nepatrný ve Francii a ješt chabjší v Anglii, Ale i pro tento úspch bylo nutno usilovné a íntelligentní práce Brandesovy a ohromného díla Ibsenova, jak sám doznává. Nejsme s Nmci kmenov píbuzni. Naopak, jsme s nimi v nepátelství, Ibsena nemáme. Ba nemáme ani Brandesa, míním, essaiistu jeho rozvážnosti a neúmornosti, jenž by se podobné práce podjal. F, V, Krejí toho nedovede, ihned leží v prachu

260

ped

majestátem cizího tenástva a bduje do naší ubohosti, místo by klidn a ukázal, co dle jeho soudu máme nejlepšího a trvale hod-

vcn

notného, pomina

všecko

i

nechutné poklony cizin,

méncenné nebo nehodnotné, by

i

se

doma sebe více roztahovalo. E. rytí z ekova svým uzoukým a chudikým intellektem také není s tento úkol. Dovede leda trochu zesmšniti

nabubelostmi svých

lánk. Ano,

ani Wil-

liam Ritter nás nespasí svými lánky v Mercuru de France, v nichž se zabývá vším, jenom ne tím, by se zabývati, totiž eskou literaturou: bylo by mu to také za tžko, ježto, prý, nezná ani esky. Pokud se pamatuji, nepsal také ani o jediné eské knize, vždy o jiném. Kdyby pak na krásn ten i onen z mladých byl schopen podobné práce, je z ní vylouen, nebo jediné hodní a kompromissní a služ-

ml

ím

—

nem

bíkáští mohou pisednouti do spolenosti

sta-

romladých, kteí se podporují navzájem. Jsme podivuhodní lidé jako národní celek. Vinebetyné veliiny, nebo se díme v sob podceujeme na hotové mrzáky. Nemáme ani jistoty, ani dvry v sob. Jednotlivce, kteí mají i schopnosti i erudici, by zdvodnn pozvedli hlasu svého, by byli v umleckých otázkách svdomím národa, nejradji ubíti jako hlupce a škdce, to eský mrav. Ale když v cizin ozve se nejzapadlejší list, nejbezvýznamnjší referent »pochvaln« o eské vci, jásot a nadšení se rozhlaholí doma. Veliina je stvoena a posvcena, To také eský mrav, A tomu íká J. Hilbert eufemisticky, že jsme v »naslou-

bu

chající

Evrop

slyšení

Evropané« a že na

um-

leckou snahu »doma živji se reaguje«. Je to stejubohé jako smšné. V této nesamostatnosti,

n

261

neschopnosti hcodvislého a správného sebeocc-

nní je nejhorší vada eská, lo je zoufalá eská kolísavost, to je poloviatost, jíž nelze dosti obviovati a dosti energicky potírati. Ncpekoná-li se, nezpomže ani dvacet akademií a velikých divadel. Budeme vždy, neznalí své vlastní hodnoty, v pochybnostech žebroniti o jakékoli uznání ciziny a Isude nám ledajaký zahraniní nedouk a cizí nulla autoritou, které budeme se koiti.

hlun

Tenoru lánku Hilbertova pociuji jako pohanu, jako ponížení. Dobrovolné sebeponížení, odhození veškeré hrdosti. Dovolávati se pán z

Nmc

ech! Kdybych ti

již

o laskavost nebo

chtl

i

pomoc

dokonce musil žáda-

lovka,

cizího

obrá-

bych se vždy jenom na gentlemana. Ale nešel bych k urputnému protivníku a k pihrublému nadutci (»pro nás by byli echonmci nejpirozenjšími uvoditeli do svta, kdež f o my, poznáni a uznáni, byli bychom pro jist píjemjšimi sousedy, než jsme nyni«: lze se zhrbiti ješt hloubji k zemi?!). Zde dvee se neotevrou. Leda by se vychrstla z nich potupa na prosebníka. A dobe tak. Oteve to možná J. Hilbertovi oi. til

n —

n

že se nenašel nikdo z ostatních a oficieln uznávaných eských spisovatel, kdo by byl žalozpv Hilbcrtv odmítl: což opravdu

Lituji ješt,

žebrají

všichni

zkroušen ped vraty svta o

milosrdný odpadek pozornosti?!

.

.

1906

BLOHORSKÁ MOHYLA Není tragitjšího místa v echách, není osudnjšího a prokletjšího bojišt nad Bílou Horu. Za viny spáchané i nespáchané, za vlastní cha262

vdcv

odpykal celý bost i neschopnost cizích národ, z néhož vymrskána krev a jenž položen odza podnož a vydán v pohanu a posmch, tržen od své minulosti, odcizen sám sob, zmetek a ttina Je vždy úzko lovku, když za smutku historického dne podzimního táhnou zástupy za svými hlomozivými vdci, by na polích hrozné a hanebné porážky, by na lánech, kde krvavé slzy by mly se roniti a sbírati v nenávisti všecky síly pro nový boj, vyslechly ohlušující a mlké fráze, zahluely si a pak krotce odtáhly, chránny rakouskou stráží: kdyby stíny minulosti mohly se ozvati, kdyby mohly zakroiti, v neúprosném hnvu by smetly tyto iraškaské vlastence a nestoudné mluvky Stojí památník na tchto místech; kostelík Panny Vítzné, Jiní zástupové chodí sem a dkují Po celý rok s vlajícími korouhvemi sem putují že jejich pedza zpvu a s vítzem se radují, kové, že jejich celý národ zde byl poten nový pomník má vyvstati na rolích, jež by neplodnosti. Má mly býti odsouzeny k býti mohylou, která by, zbavena »historické pítže«, byla »symbolem ponížení, místem, kde se pemítajícímu vyhrauje význam národního osudu* Ovšem, na Bílé Hoe nejde o pouhou hodijde o všechen národní los; nebží o nu bitvy, toho i onoho úastníka, ale o úast celého národního tlesa. Dílo umlecké, jež by mohlo vyjadovati, co tady se udalo, dsný pád a bídné živoení, fatální mezník v bytí národa, ránu, jež dosud žhne a nezarstá, jíž dosud uniká živoucí kataklysmus, jenž takkrev z národního tla, jaké dílo pohltil národní existenci, umlecké by to musilo býti? Jaká tvrí potence?! Jaký génij?!

—

,

,

,

.

.

.

—

,

A

.

.

vné

,

m

—

—

——

263

eknu

zpíma: nedovedu

ploššího, bezvýraznéjšiho,

si

pedstaviti nieho chabjšího,

umlecky

je mohyla blohorská, jak ji podali Stanislav Sucharda a Josef Goár, Stojí v rozloze polí jako ohromná hraka, bez mohutného úinku,

než

skoro

smšn

psobí »mírn

stoupající kvadra-

»otevené nádvoí, schodištm pístupné, v jehož stedu otvírá se nepikrytý hrob«, se svými žulovými hranoly a cihlovým zdivem budí nemilou upomínku na tické

platteau«,

a

vlastní

Walhally, jež zešeredují hojná místa v Nmecku, jest jednou z nich, jenom v pli peíznutou: jediná originalita pepochybné ceny. Architektura Goárova i s »požárními koši« patrn by se pálil v nich bengál listopadovým je mdlá, chud myšlená, bez veškeré vnitní, organické velikosti, pouze množství kamení a spousta cihel, jež z nedostatku jiných kvalit chce psobiti »osudným potem sedmadvaceti

—

—

eníkm

—

—

monolith«. Ale tato nevalná architektura dostává korunu v myšlence, nad niž nešastnjší, otelejší a neplodnjší nelze si pedstaviti: »ve stedu nádvoí, hluboko v odstupovaném hrob leží socha ženy, symbolu poraženého národa. « Trnu nad banalitou i oteveného hrobu, i symbolické ženy. Tohle chce býti výtvarným výrazem, jenž vymykaje se šablonovit pojímati významu Bílé Hory podává její synthese nejnovjším, nejhrovzácnjším a nejnevídanjším symbolem bem s postavou ženinou?! Ale tof pojetí, kteréž obchází jako polednice po zemích eských od doby buditel: nevím, co by bylo zvtšelejšího u nás nad tuto pedstavu. A nyní se jí dostává cti plasticky vyjadovati krutou pohromu blohorskou

—

.

264

.

se íká v S/y/«, lipro architekturu a estetiku mst, jenž »kladc draz na boj proti šablon* jenž bude »usilovati o krásnou Prahu a krásný eský venkov« a »provádti všechny tyto úkoly se stálým zetelem k vypstní rázovitého umní, z domácí tomuto mlkému a zvrhlépdy vyrostlého« mu výplodu se íká » chrám k meditacím a um-

Tomuto neblahému dvoj dílu

st

,

—

leckému požitku«! Je smutno z této blohorské mohyly, na níž jsou hodnotné pouze vstupní figury, pipomínající z daleka ponkud práce Bílkovy, figury hluboce bolestného gesta a písn jednoduché linie. Tím smutnji, že jest odvodnna obava, že bude uskutenna. Po stoletích opt se prohraje na boj umlecký. Poražení Bílé Hoe nový boj budou po druhé pemoženi. Vedle tohoto památníku zvítzí vždy nepatrný pomník vítzv Pouš mla by radji zstati na Bílé Hoe, míst kletém, pouš kamení a prachu, rozpukaná úpalem slunením, pouš, jejíž hanbu jediné mrazný povlak snhu milosrdn by zakrýval za dloupouš na Bílé Hoe, na níž Osud hých zim spoinul drtiv svou kovovou nohou podle obraAle nikoli, my si ji vyzdobíme zu své vlastní malosti a malomoci. Zdá se, Sud1907 ba že je neúprosná,

—

.

.

,

.

,

,

,

UMNÍ A

.

.

ŽIVOT

Prožité umní« je heslo, jehož se užívá s velikou láskou, má-li se stigmatisovati všechno eské umní literární, jehož zdrojem je sen a touha, jež líí dobrodružství duše a tvoí nové sva jakž ty možností. Život dnešního lovka je chudý vnjší zvlášt eského spisovatele! >

—

—

265

"f

—

—

okázalosti, píležitostí velikých a hlavn eklatantních zážitk: což více na snadé, než kontrast mezi denní skromností zevních gest a mohutným vzmachem tvrí potence, zázranou

nádherou jejích plod. Fiktivní román veškerou svou bohatou náplní života a složitostí citv a odvážností myšlenek není však v dissonanci s

dn

spisovatelových, pokud není jeho život nízký: nezproneví-li se snné a toužené velikosti podlosti a malicherností skutk nesestoupí-li v hamižný vír sobeckých chtív, uplatujících a ukájejících se za každou cenu. Vidím jinde literaturu, která je fakticky neprožita, která je zevní holedbavou zdobou jako pouhá móda krojová. Je to ona literatura, jež mluví buo vznešeném, hlubokém, krásném život, dujíc na papíe nové formy styk mezi muženi a ženou, nový spoleenský, »novou eholi<^ budoucnosti. Ale sáhnete-li pod povrcfi, lidí shledáte, že první, kdo tomuto »ideálu« neodpovídá, jest jeho hlasatel, jeho hlasatelka. Není ohyzdnosti, není lanosti, není mrzkosti, které by nebyli schopni, které by nebyli provedli. Jejich opravdová úrove životní, tof malomšfáctví ve všem: v citech, myšlenkách, snahách, cílech i skutcích. Prozradí se takový autor zhusta ve svých pracích zlozvukem. Náhle vidíte a poznáváte bezpen podle skípavého tónu, strojené objímavosti a plané sentimentality kibytosti pvodcovy a jeho díla: není vý mu symbolem vyšších hodnot, nýbrž jediné záludnou maskou, pod níž ukrývá své osobní choutky, zištné a panované v šeredném smyslu. Chce-li kdo zkoumati literární práci, jakou rou je »prožita«, tady nechC pone. Ne rozpor smím-li tak ímezi jednoduchostí hmotných

prostotou

—

—

ád

—

pomr

m-

—

266

—

zážitk básníkových a žhoucí exuberancí jeho tvorby, ale rozpor mezi »kulturním úsilím«, krasoenictvim o ryzosti a kráse v novellách a láncích a mezi pustou mlkostí a ohavnou morální neistotou všeho života autorova je kriteriem, jež uruje platn a definitivn, kde je »propak se rozpadne žítí« a kde šalebná strojenost, v smutný troud prázdných slov mnoho, co zdánci

í

A

liv pinášelo krvav vykoupené dary

života.

1910

SPISOVNÝ JAZYK Otázky jazykové, a bží o ryzost ei nebo opravy a zmny, teba pouze pravopisné, zajímají v cizin spisovatele velice intensivn. Nedávno ve Francii o otázce, jak zjednodušiti orthografii francouzskou, vznikly mnohé a živé kontroverse nejen mezí gramatiky povoláním, ale také pamatuji, kterak byste do mezi spisovateli, spor zasáhl na píklad Remy de Gourmont. V echách takové problémy nezaujmou z litenikoho. eský spisovatel je snad nejrát Ihostejnjší tvor k jazyku, kterým píše. Proto a z poátku mile pekvamne pekvapilo, když ve Zvonu jsem etl, jak se horlí do pilo, špatné eštiny mnohých a mnohých eských pe-

—

tém

—

—

klad, jak se touží po jazyce »istém a pímo klassickém«. Ale hned tato »istota« mne zarazila, jakož i fráze »zdá se poskytovati záruku«, nevil jsem chvíli ani svým oím, tu-li správn, nevil jsem, že chápu dobe smysl toho, co tu: horlilo se proti správným vazbám,

A

doloženým eskými

linguisty,

ba

i

proti

rodu

substantiv, jak mu uí »Pravidla«, vydaná pro eské školy! Podivuhodné divadlo, jak v »orgánu spisovatcl-

267

w

skélio družstva* se obrací na ruby všechen rájem o ryzost a neporušenost jazykovou, žalostný doklad, jak málo eští spisovatelé znají svj vlastní jazyk: nebof mní se tu dobrou eštinou eština, prosáklá až po íš nejhrubšími germanismy. Jenom nkolik malých píkladv: Aloise Jiráska se te jako správná eština: *kterou stežil«, »z toho veera to nejkrásnjší «, »nevynechal tu žádné veejné pobožnosti, žádného processí«, »pamatuju se« nebo ?>z ohledu všaJí na veejnou bezpenost«, u Thoma>era zase: »mezi tím zjednáno* « Rusové se vraceli nazpt«, »následkem toho« nebo »neetl njaké vtší dílo«. Porušenost eštiny, vzešlá z vliv nmeckých, kterým jsme podléhali po vky nucené a kterým se poddáváme dosud dobrovoln, jest již taková, že eský spisovatel, peující žárliv o ryzost svého jazyka, pipadá monstrem! A pece opakuji, co jsem ekl již tolikrát ryzost jazyková, duch každého jazyka se jeví v jeho syntaxi. U nás se kárají cizí slova, hledí se k vnjší irosti ei, ale nedbá se její podstatné vnitní ryzosti, která se jeví jediné a výlun ve skladb a která prokazuje vlastní bytostnou hodnotu každého jazyka. Národové si tvoí slova pro vci své prvotné poteby existenní, pejímají cizí slova pro pedmty, pinesené z ciziny, upravují a pizpsobují si je pro svou potebu vedle své schopnosti vyslovovací. Ale národové vyjadují své myšlenky a reprodukují, promýšlejí a assimilují si cizí myšlenky a pedstavy vedle kvalit, sklonv a usmrnní svého ducha a citu, vedle všech urujících prazákladních složek své bytosti, a pronášejí je pak vedle této individuálnosti takovými formami své ei, které

—

ii

—

.

.

—

268

,

,

.

,

,

—

jediné

jí

vyhovují a

již

—

tím

ji

projevují odlišnou

—

od všech ostatních i píbuzných národních celk. Syntaktická forma, kterouž vyslovuje národ své ideje, není pouze zevním, ved-

ním

náhodným, ale souvisí tsn se zpsobem, jakým myslí, s cestami, jakými se bere jelejším a

ho duch, se vznty jeho citu, je tsn srostlá s veškerou jeho bytostí a existencí, Mluví-li se o eské kultue nebo aspo o snaze vytvoiti spe-

eský svéráz kulturní, mžeme práv dlé jazykové hodnoty eských spisovatelv usuzovati o tom, jak se blížíme k této ideáln met nebo kolik jsme jí vzdáleni, Vyjadujeme-li se cielní

eskými

slovy po

nmeku, nekráíme

nebo

tosti kulturní,

k osobi-

jsouce závislí formou

nem-

žeme nutn

býti svobodni obsahem. Mezi formami jazykovými a duchovním obsahem jest asi stejný vztah jako mezi obsahem a formou v hudb; nelze obou odlišiti, oddliti. Jsou jedno. Svérázný národní a kulturní život se vyslovuje svým jedineným zpsobem: a nevyhnuteln nemá svéráznosti a nemá kulturní svébytnosti národ, cizí. Je který jazyk svj nutí do kadlub pouze odleskem, jenom odvarem, jediné matnou

ei

mátohou, jakýmsi neutrem. Vím, že u nás této bídy posiluje také jiná okolnost osudný omyl, kterým je heslo, že máme se pidržovati »živé mluvy«; jako v pravopise píšeme, »jak se vyslovuje« což jest ovšem zejmá lež hledíme také syntakticky se neodchylovati od bžné. A ponvadž lidí, hovoících esky, neužívá genitiv, neužívejme jich ani v jazyce spisovném. Dojdeme tak obojí libé harmonie mezi lidem a literaturou: bude na konec pod úrovní pouhé civilisace. Zapomíná se zde na okolnost velice dležitou, že

—

—

—

,

ei

prmr

—

269

spisovného jazyka a bžné mluvy nelze stotožovati, že se rozlišují práv jako pole neobdlané od pole náležit obdlaného. spisovná je kvintessencí všeho tvrího úsilí a vývoje jazykového po století, stojí na tradici a vyvíjí se z ní pomalu a obezetn, nebof tvoí jednotu, jest jednotícím poutem národního celku, co bžmluvená, podléhajíc všem náhodným a zená vním vlivm, plaví ve svém proudu cizí živly a perzné strusky a rozpadá se na dialekty a ar-

e

e

gotismy. Francii, v Itálii nebc< v Nmecku psajak se mluví, nebylo by dnes ani francouzštiny, ani vlaštiny, ani jako jednoho jazyka, nebylo by ani tchto literatur, ale mli bychom adu dialektických spis, více nesrozumitelných, nemluvíc ani o tom, že by byla takto znemožnna všecka myšlenková stavba, všecka ohromná duševní a umlecká práce, mající svj neotesný základ v jednot a tradici,

Kdyby ve li,

nminy

—

mén

kdyby nebylo tohoto pevného, pímo železného svazku jazyka spisovného. Pekvapuje mne, že práv u nás toho všeho aspo necítí, když již si nedovedou toho pesn práv u uvdomiti, zrovna eští spisovatelé, nás, kde tolik namáhav a úporn jest nám há-

— — práv

u pouhé holé národní existence, kde živou a stále bolestnou ránu takového neporozumní máme na svém tle v odluce Slovákv od jednoty spisovného jazyka. Ale to je patrn ie slovanské: nkolik tisíc Lužian má dva spisovné jazyky, rozlišuje se literatura slojiti

nás,

vinská, chorvatská a srbská, podporuje se nemísto blahý separatismus Rusínv a Blorus, k jednot kulturní, kde jsou pro ni všecky pedpoklady, jde se k zbytené differenciaci a tím

—

270

1

k oslabení kulturnímu. Je skuten bolestn trapné, najde-lí se vzácnou výminkou mezí eskými spisovateli autor, jenž má jasné vdomí, že nástroj, kterým tvoí své dílo, není vedlejším a necenným, nT ím, ím dovoleno mu zacházeti libovoln a ledabyle, že takový autor se pibije na praný jako škdce a prznítel národního jazyka. Ukazuje to, jak malý názor má vtšina eských spisovatelv o své zodpovdnosti a jak povrchn hledí na závažnou podmínku umlecké hodnoty literární díla, jakou jest jeho ryzost co do jazyka. Je nesmírn zlé, píší-li novinái bídnou eštinou, ale je hrozné a zhoubné, že eština autor, kteí jsou stavni a sami se staví v elo jako nejvýznamnjší a nejnárodnjší spisovatelé na píklad A, Jirásek mluví ke »svému národu« eštinou, která jest jenom ubohou odlikou nminy. Jest jisto, že jazyk se mní v toku vk, jako se mní všechen život a jeho sociální a kulturní projevy. Jeho obmny jsou však logické, vývojov nutné a zákonné, pimené veškeré jeho podstat. Ale zmníme-li svj vlastní jazyk na

ním

„

—

—

cizího jazyka, zmníme tím také veškerou svou duchovní a citovou bytost a staneme se veškerým svým jádrem optuji jediné mdlým a nevýrazným reflexem cizího národního bytu. Nejsem, bohdá, jediný, kterýž vidí toto nebezpeenství, z nhož se ozývá kruté memento moi! Nikoliv lexikon, ale syntaxe rozhoduje, ne slova, ale duch a cit, kterýž je poádá a zabarvuje, dodává jazyku svérázu a samobytnosti, individuáln a samostatné existence a hodnoty.

pouhou kopii

—

—

—

1912

DODATEK JUNGBÓHMISCHE LITTERATUR VON HEUTE Kunst, das bedeutct ín der Poesie: entschicdener Umschwung von Rhetorismus, grossen vcrbalistischen Konzeptionen, wobei alle klassischen und barbarischen Mythologien, die ganze Weltgeschichte und die gesamte Kultur zu den unglaublichsten und verblffendsten Taschenspielerkunststiicken herhalten mussten, wo patriotische Phrasen und Fanfaren hochstaplerisch abgeleiert wurden, anfangs zur realistíschen Kleinmalerei, zu Genren, zur Stimmungsmalerei; von diesem kurzcn Ubergangsstadium zur Innenpoesie, deren unerschopflich reiche Quelle die Seele mit allen ihren Exi-

Jungbóhmísche

stenzkundgebungen ist. Jungbóhmische Kunst, das heisst im Roman: radikále Abkehr von der historischen Erzáhlung, deren geschichtlicher Teil bloss in einigen Nebensáchlichkeiten bestand, deren Personen ohne weiteres die Tracht einer jeden Epoche anziehen konnten, ohne dabei etwas einzubiissen, die eine Vergangenheit fabrizierte, die aller Wirklichkeit Hohn lachte; von riihrenden Altjungfernovellen, von einem Realismus, dem an Plattheit und Geistlosigkeit nichts gleichzustellcn ist, der das Alltágliche mit pedantischer Genauigkeit beschrieb, zu einem sozialen Romane, der uncndliche Horizonte umfassen, den heutigen Kulturidealen Rechnung tragen und sich in das volle und stiirmende Leben hineinwagen solíte. Aber der nicht nur das Milieu, sondern auch das Innere ^les Menschen voli und ganz in Betracht 212

ziehen

solíte,

um

so als sozíal-psychologischcs

Kunstwerk die Synthese des zeitgenossischen Lebens schaffen zu kónnen. Und im Drama: gegeniiber der schablonenhaften Theatermache, der billigen Eífekthascherci und aufgeblasenen Grosschreierei Stoffe und Begebenheiten, wo das volle Gewicht auf der Entwickelung des Seelischen, auf der lebendigen Vorfiihrung eines inneren Prozesses liegen wiirde. In der jungcn Kritik: aber, es gab eigentlich bis dahin gar keine Kritik. Es wurde zwar viel íiber Biicher geschrieben; es gab eine Zeit, wo nicht weniger als drei Zeitschriften ausschliesslích der Kritik gewidmet waren. Doch, es waren entwedcr rein lyrische Lobgesánge, Protektionsphrasen des Gefiihls, eín gegenseitiges Sich-Bewundern, oder es waren abgeschmackte philologische Hudeleien, die aufmerksam und fleissig alle grammatischen Fehler des Werkes aufzáhlten, ásthetischer, starrer Dogmatismus und geistlose Einseitigkeit, die immer noch tief unter jedem

mittelmássigen Werke standen, Erst die kritische Arbeit, welche die Jungen entfalteten, mít den nótigen soziologischen Kenntnissen ausgeriistet, solíte erfrischend und neubelebend wirken, Die grosse Kunst-Evolution, welche sich in den Litteraturen Europas seit dem Hervortreten des Naturalismus und Symbolismus vollzog, schlug ihre máchtigen Wellen

auch nach Bóhmen heriiber. Es

ist sebstverstándlich, dass das Schrifttum eines Volkes, das sich gleichsam im Mittelpunkte Europas befindct, das nach schweren, tótlichen Schicksalsschlágen sich langsam erholt und mit neugestárkten Kráften an seinem ganzen geistigen 18

273

und materíellen Wíedcrauflcbcn arbeitet, íii allc Einílússe von ausscn her empfánglichcr ist und diese fremden Eínwirkungen hungrig aufnimmt,

um

nach seiner Art zu vcrarbeiten mit eigener Individualitát durchsáttigt, auf neue Bahnn zu lenken und weiter auszugestalten, Das Schrifttum eincs solchcn Volkes konnte von den neuentstehenden Kunstprinzipien und Kulturstromungen nicht unberiihrt bleiben, Da war es eben die junge Generation, die anfangs der neunziger Jahre auf den Schauplatz trat, welche die Litteratur aus den seit langem ausgetretenen Bahnn, in denen sie an Altersschwáche zu verkiimmern drobte, zu befreien trachtete und sich zum Verkiinder und Verteidiger dieser lebenskráftigen, zukunftsschwangeren Kunstbestrebungen aufwarf. Der zeitlich verblichene H. G. Schauer war der erste, der iir einen sozialen, inhaltsschweren, mit der Zcit vorwártsschreitenden Roman kámpfte, der von der Vergangenheit, in die die Blicke fast aller gerichtet waren, die Aufmerksamkeit auf die Gegenwart und von da auf die Zunkunft richten wollte. Es handelte sich ihm darm mehr um eine niitzliche, nahrungskráftige, gesunde Litteratur, um den Inhalt der Werke, als um die Form, die Durchfiihrung, Neben ihm war es der Romanschriftsteller Vilém Mrštík, der in temperamentvoUen, kampflustigen und gut unterrichteten Artikeln eine Lanze fíir den Naturalismus brach. Die dichterische Produktion ging langsamer nach.* Zu definitivem Bruche zwischen Alt und

und

um

sie

sie,

Als die ersten Neuercr werden oft Jaroslav Kvapil, Otakar Auedníek und Jaromír Borecký angesehen. Sie haben, was FormvoUendung anbelangt, Bedeutendes gelei*

274

Jung, der unaussóhnlich und unuberbríickbar

ist,

kam

es erst, nachdem schon friiher heftige, leidenschaftliche Kámpfe stattgefunden hatten, anlásslich eíncs Essais J, S, Machars uber einen Dichter der siebziger Jalire, Vítzslav Hálek, Damals stand man sich als scharf abgegrenzte Lager gegeníiber, da gab es keine Halbheit, entweder rechts oder links. Dieser fórmliche Krieg wurde um das Prinzip der vollen, unverkíirzten Freiheit der litterarischen Forschung, des Gedankens und Wortes, um die Móglichkeit, seinc tfberzeugung jederzeit laut und unangefochten

ausdrúcken zu konnen, gefíihrt, Die jungen Geister traten als Abrechner auf, sie wollten sich nicht nur von der Quantitát, sondern auch von der Qualitát der bisher vollbrachten Arbeit iiberzeugen, Die alte Bequemlichkeit und Heuchelei stellten sich dagegen; daher kam dann das Schonungslose des Ringens, Die junge Kritik arbeitet mit keinen dialektischen Spitzfindigkeiten, geht von keinen a priori geschmiedeten ásthetischen Grundsátzen, die dann fiir das Kunstwerk zur Folterstet, wurzeln jedoch ihrem ganzen Charakter nach in der Díchterschule der achtziger Jahre, hauptsáchlich in Jaroslav Vrchlický, Sie haben alle Anschauungen und Alluren des bohmischen Parnass iibernommen und sie nur durch leichtwiegende áusserliche Anderungen verjiingt. Ideell haben sic nichts neues und lebensfáhiges gebracht, hochsten steht von ihnen J. Borecký, der in seiner Rosa mystica einige gediegene Gedichte aufzuweisen vermag. Von J. Kvapil ist die Sammlung Ržový ke die bedeutendste, Er wandte sich in letzter Zeit dem Drama zu, ohne da Hervorragendes geschaífen zu haben. O, Auedníek, ein lebendiges Temperament, der das Dichten bald aufgab und einige Prosaarbeiten veróffentlichlc, kam nicht einmal halbwegs zu einer Kliining seiner Personlichkeit.

Am

l«^

275

f bank werden,

aiis, sie íst positiv, stíitzt

sich auf

und biologische Gesetze, auf Prinzipe, sie ist kein Parasitenhandwerk, sondern eine selbstándige, schwcrc Schopferarbeit.

psychologische sozíologische

Vom

sozial-psychoiogischen Standpunkle aus sondiert und untersucht das Kunstwerk Fr. X. Salda. Es handclt sich ihm um den soziologi-

schen Wert des Werkes, um dic Einflússc, die auf dasselbe eingev/irkt haben, gleichwie um die Wirkungcn, welches es selbst ausúben kann; er durchforscht seine psychologische Konstruktion, alle Regungen der Seele, die sich da kundgiebí; er trennt den Kúnstler nicht von seinem Werke, er verlangt da Einklang und Ubereinstimmung zwischen beiden, Bei der Mehrheit seiner Essais begniigt er sich jedoch nicht damit, er geht noch weiter, er weiss das Grundproblem, welches das betreffende Werk aufwirft, zu erfassen und weiter auszubilden, bei Gelegenheit eines Einzelíalles ins Allgemeine zu iibergehen und weite Perspektivcn zu offnen, Die Sprache, deren sich das bisherige Tagesre zensententvmi bediente, konnte natiirlich der jungen Kritik nicht geniigen. Es musste eine neue geschaffen v/erden, die imstande wáre, alle Subtilitáten und alle Nuancen des Gedankens auszudriicken. Ein grosser Teil dieser schwierigen Arbeit,

welche

die

Jungen

vollbringen

mussten, gehórt F. X, Salda an. Er versteht es, Worte fúr das Abstruseste zu finden, er hat tadellose Neubildungen geschaffen, die Ausdrucksfáhigkeit und Schmiegsamkeit der Sprache gemehrt und verfeinert, Soziale Tendenzen verfolgte auch F. V. Krejí am Anfange seiner kritischen Tátigkeit. Er woll-

276

fíir das Volk erspriesswobei er vollen Accent auf das nationale Element legte, In der letzten Zeit huldigt er, von dem Gedanken ausgehend, dass crst díe Synthese aller jetzigen Kunstformen gesucht werden miisse, dass keine von íhnen die definitiv ist, das sie ín ein gemeinsames Strombett gcleitet werden sollen, um zu der grossen Kunst zu gelangen, einem Eklektizísmus, der in seinen letzten Konsequenzen zur Halbheit und zur Annahme von Allem fííhren muss, Sein neuesten Arbeiten zeigen auch schon die Spuren davon. Der gerade Gegensatz von diesen beiden Auto-

le eine fortschrittlichc,

liche Kunst,

ren

ist

Jií Karásek,

sionistich,

absolut

Sein Kritik ist rein ímpressubjektiv, Alle Eindriicke

und Regungen, welche das Kunstwerk

in seínem Innern wachgerufen, sucht er festzuhalten, Er

verlangt vom Dichterwerke feine, schillernde, Stimmungen, noble und nuancíerte, seltcne strcng ausgewáhlte Sensationen, Einfúhrung in eine neue und ungeahnte Welt. Er Icgt da das Hauptgewicht darauf, wie der Kíinstler scin Sujet behandelt und ausdríickt, Daher keine wie immer gearteten Tendenzen, bloss Bewunderung der stylíslischen Formvollendung. In seinen Studien herrscht das Lyrische vor; er ist eben ein Lyriker, der auch Kritik betreibt, der auch in dieser Richtung die Wallungen und Vibrationen seines Geistes wicdergeben will. Die junge Kritik* bercitete der neuen Schafíenskraft Luft und Raum, zeigte ihr unbetretene Bahnn und unberúhrte Lánder kunstlerischer leh mochte hier noch Jindich Vodák nennen, der in manch seinen gríindlichen, oft grbelhaften Analysen Tuchtiges geleistet hat, und Jan Vorel, der einen theorelischcn Aufsatz Román veroffentlicht hat, *

PJ7

Tátigkeít. Es ist cinleuchtend, dass sic dic Talente nicht aiis dem Boden stampfen konnte. diesc waren da. leh habc es schon angcdeutct, dass die jungen Lítteraten keine einhcítliche Schule bílden, dass sie kein fester und zusam-

mcngeschlossener Clan sind. Es wurdc cinmal der Versuch gemacht, sie zu vereinigen, er scheiterte jedoch in Kíirze, Heute steht ein jeder Kíinstler fíir sich allein. Durch eigenc Kraft und Arbeit muss er sich zur Geltung bringen, Jeder allein fiir sein Werk einstehen. Und dem unterzieht sich ein jeder freudig und vollbewusst, der Aufschwung und die Ausdauer, dicErfolge und Zukunftshoffnungen dieser jungen Kíinstler bezeugen dies vollends, Die Poesie hat die schonsten Blíiten getrieben, neue erspries-

muss

sen.

Die blaue Blume der Romantik entfaltetc noch ihre Blátter in den ersten Poesien J, S, Machars. Es war eine Erotik, die in der Mittelmássigkeit ihres Sujets nichts zu wiinschen íibrig Hess: die alte Geschichte von einer Liebe, dic steril vergeht. Aber da kommt eine scltene Erscheinung dazu: der Dichter ist wic aus zwci Pcrsonen zusammengesctzt, von dencn die eine, scntimental und romantisch, die Geschichte von der Gelicbtcn, die einen anderen heiratet, durch-

und die andere, die. kalt und praktisch, diesc Geschichte kritisiert, seziert und ironisierend als eitles Spicl demonstriert. Es hat sich da eine ungewohnlichc Gcfiihlsubcrschwánglichkcit mit einer ungemein ticfgehenden Skepsis vereinigt: das bildet dic Originalitát dieser Gedichte J. S, Machars, Dazu kommt noch die Form, die ganzc Ausdrucksweise, dcren er sichbcdicnt: kcine hochtrabcnden Worlebt, durchfiihlt, durchleidet,

278

Ic, kcine augenblendcnden Bilder u. ohrcnbetáubenden Phrasen; alles einfach, abgetont, oft fast trockcn. Er wandte landláufige Wortc und Redevs endungen an, die man als fíir Gedichte unpassend angesehen hátte, da sie so sehr abgenutzt waren, denen er jedoch ncuen Glanz und neu Kraft verlíeh, Diese Rchabilitatíon eines ganzen Wortschatzcs fur die Poesie ist J. S, Machars

grosses Verdienst. Ungemein lebendig wirkt dann der Kontrast zwischen einem Seelenzustande, der aus einer heissen Romantik des Hcrzens und aus einer ruhigen Nuchtcrnheit des Kopfes hervorquillt, all dem Sturmwírbel eines cmpórten, unruhigen, schwankenden, sich sehund zwinenden, leidenschaftlíchen Innern, schen der Ausdrucksart J, S, Machars, ohne

—

pathetische Ergússe, die diese persónlichen Emotionen in ein scharf geschnittenes Reliéf zu dei gleichgiltigen Wirklichkeit unter Beihilfe einei Slaffage aus dem tagtáglichen Leben, seíncn kleínlichen Bcgebenheiten und Erscheinungen setzt. Diese Ausdrucksweise, die aus dem Grunde sciner Personlichkeit entsprungen ist, hat J, S. Machar in seinem ganzen Werke beibehalten; in den vier Sonctten-Cyklen, die lose aneinandergereihte Betrachtungen sind, in denen er sich uber allmogliche intime Gefiihls- und Verstandesangelegenheiten, iiber kulturelle, soziale und kiinstlerische

Probléme ausspricht, die eine

si-

cher gedrechsclte, oft auf den Kopf gestelltc,

manchmal

zerrissene und wankende,

dem

Inhal-

eng anschmiegende Form haben; in den wciteren Bíichern, wo er das Weib in seinen geheimstcn Regungcn zeichnet, das Weib als Prostituierte, die in das biirgerlichc Leben bíissend nicht zuríickkchren darf, als junges Mádchcn te sich

279

und

Tráumen, und dann, mit cherner Hand sic aus diesen aufweckt, wie es in trauriger Schicksalscrgebenheit, im kíihlen Zwiclichtc eincs moroscn Spátherbstes mit gebrochener Kraft und vcrwiisletem Innern dahinlcbt, In seiner neuesten Produktion hat J. S. Machar ine neue Not angeschlagen: in einigen Gedichten hat er die Vergangenheit rcstituiert, psychologísch, mit feiner und durchdringender Intuition; er hat da geheime und unter der Oberfláche verborgene Verwandtschaften zwischen der Seele einiger antiken Personen, eines Julian Apostata, eines Nero, mit den geistigen Dispositionen der heutigen Zweifler und Vorwártsals Ehegattin, in ihren

wenn das Lcben

strebenden gefunden und definitiv ausgedriickt. Diese tiefen Poesien finden sich in seinem Ictzthin veróffentlichten Buche 1893 1896 mit mittelmássigen Sachen zu einem kurios anmuten-

—

den Konglomeráte

vereinigt, eins darf nicht vergessen werden: eine poIn litische Sammlung, die Tristium Vindobona. Wien, wo J. S, Machar lebt, in dieser fremden und allem Bohmíschen feindlichen Umgcbung,

Noch

von wo aus das ganze Leben und Streben des eigcnen Volkes wie aus einer Vogelperspektive besser gesehen, gewogen und beurteilt werden kann, sind diese Gedichte entstanden. Er verficht in ihnen fortschrittliche Tendenzen, aber es sind kejne versifízerten Parteiprogramme, sondcm ein starker Mannesmut spricht aus ihnen,

macht

Und

sie

manchmal zu máchtigen Heroldrufen.

ein Gegenstúck dazu bildet ein Pseudoepos, Boži bojovnici, das die dieweiligen bohmischen Politiker geisselt: eine grenzenlose Erbitterung hat dieses Werk diktiert und machte aus dcm,

280

was offenbar eine Satyre

sein solíte, eine Paeíne Travestie, ein Pamphleí, das nur eincn einzigen Fehler hat, námlich dass die Posíe dabei floten ging, In einem innigen Verstándnis fíir das Gegenwartsleben und die Zeitbestrebungen, tief cmport liber die kleinlichen Vcrháltnisse seiner Heimat, berauscht von einem hehren Freihcitsideal, íst cín ganz iimger Dichter, Stanislav K. rodie,

—

Neumann, Eine uberscháumende Jugendkraft sírómt und stiirmt in seinen Gedichten, die er als ein feurigcs Anathema gegen die jetzíge bíirgerliche Gesellschaft, gegen ihre Plattheit, ihrc

moralische Frommelei und Verkommenheit, gegen jeden Zwang und jede Herrschaft schleudcrt. Er, der sich ein Apostel des neuen Lebens nennt, der als ein Ritter des neuen Graals in den Kampf zieht, verkííndet das Evangelium der gegenseitigen Liebe und der vollen Freiheit, weist zum grossen Ziele des Anarchismus hin, Eine starke Zukunftsahnung weht aus seinen Versen, die in freien Rhythmen daherrasen. In seinen Bíichern Jsem apoštol Nového Žiti und Apostrofy hrdé a vášnivé ist noch manch Unausgcreiftes, viel vom ersten Sturm und Drang, aber dicses kraftige Talent, das nach seiner eigenen spezifischen Ausdrucksform und innern Konsolidation tapfer ringt, hat auch schon Vicles persónliche und originelle geschaffen.

Antonín Sova ging vom Realismus

aus, In einer Zeitperiode, wo dieser fast ausschliesslich unter den Jíingern regierte, wo alles darauf bedacht war, Augenblicksstimmungen und kleinc Einzelheiten festzuhalten, hat auch er ihn stolz auf sein Es erstes Buch geschrieben: Realistické sloky. waren Genrebilder, Landschaftsmalereícn, viel

281

Ausscrcs, viel Farben- und viel Schattenspiel, abcr die Seelc fchltc noch.* Doch man fiihlt es: der Dichtcr ist selbcr nícht zufrieden, er sucht und will mehr, als diese Oberfláche bietet. In den folgenden Werken stellt er sich nicht mehr als objektiv wiedergebenden Malér der Nátur und dem Menschen cntgegen, er fahndet nach den Beziehungen, die die umliegende Welt zu ihm, zu seinem Inneren habcn konnte. Es entslehen Stimmungsbilder, voli von schmcrzlichsiissem, dámmerhaftem Zauber, wie duftgesáttigte Sommernáchte unter einem dunkelblauen unbegrenztcn Firmamente,** Das Lebcnselend

kommt langsam auch in sein Heim, er sieht all die Trauer, all die vergeblichen Hoffnungen, all die Schmerzenskámpfe des Menschen, Mílleid ibcrschwemmt sein Gemíit, aber auch Emporung regt sich langsam und dumpf in seinem Geistc. Noch fehlt die Kraft, Bald wird sie jedoch gestárkt gegen die Kerkermauem der erbarmungslosen Existenz schlagen. Nach den Kvty intimnich nálad und anderen kam ein Buch heraus, das A, Sova in ungeahnte Hóhe emporhob: Zlomená duše. Es handelt sich da nicht um die Gcschichte eines Einzelmenschen, es ist da ein Stíick bohmischen Geisteslebens abgespiegelt, es * Als direktcn Schiiler A. Sovas will ich hier Karel ervinka anfiihren, der etlíche gute impressionistische Gedichte geschrieben hat, aber dessen Weiterentwickelung ins Stocken geraten zu sein scheint. ** Man konnte auch F. X. Svoboda anfiihren, der in Stim-

mungsmalerei manch Gutes gelcistet hat: in seiner Gcdichtsammlung Nálady z minulých let hatte er einige Sonst ist er gewóhniich treífliche Picen aufzuweisen. trocken und produziert versifizerte Prosa. Sein grosses epischcs Gedícht Noví vesniané ist einc diirre Sandwtiste, die sich tiber

282

mehr

als vierhundert Scitcn hinzieht.

cin gewichtiges Dokument zur Psychologie vieler von den Ileutigen. Es ist da die alte Fragc auígeworfen: weshalb so klein unter kleincn, ist

weshalb so dahinfristend und schwach, wo ist Erlosung und das gliickliche Zukunftsland? welchc gerade die Besten am schmcrzlichsten bcscháftigt; dieser »ewige Wurm« nagt an der armen Seele, die entkráftet und unterwíihlt zu Grunde geht. In dieser gewitterschweren Atmospháre, in dieser driickendcn Krisis, wo es sich um das Sein und Nichtsein des cígencn leh handelt, entladen sich die Schmerzen und die Trauer mit dumpfem Rollen, kreischcnde Rufe crtonen, alles wird zu einem wildcn Orkan und dann Stille: Vybouené smutky. Das ist das Glánzendste, was A. Sova geschrieben hat. Hier sind wir auf Bergesgipfeln, wandeln in reinster Luft, allem Zeitlichen und Kleinen weit entriickt. Es bleibt bloss das Allumfassende, das Ewigc. Die Poesie A. Sovas wurdc zu einci máchtigen kosmischen Vision, in der uns die

—

Wurzel

aller

Existenz

blossgelegt

wird:

der

Schmcrz, Er liess sich da in die tiefstcn Schlíinde menschlicher Seele herab, um aus ihnen Grosscs heraufzubefordern. Als nostalgischer Tráumer konnte wohl Jií Karásek charakterisiert werden, Das abscheulíche Bild, welches das zeitgenóssische Leben in seinem Durchschnittc bietet, vcrscheuchte ihn in cíne abseitsgclegcne, traumumschattete Einsamkcit, wo er, seinen Gesichten ergeben, von melancholischer Sehnsucht nach allem, was ehcmals, in schoneren und lángst vergessenen Zeiten, war, was niemals aus dem Grabc der Vcrgangenhcit auferstchen soli, ergriffen, oft von Mitternachtshalluzinationen besessen, Ersatz

fíir

283

all das, was die Wirklichkeit ilim ntchl bieten kann, sucht. Er geht durch das Dasein als Frcmdling, der aus ciner fcrnen und uraltcn

Epoche kommt. Es

ist

eine diistcre, nachtum-

sponncne, unheimliche Poesie, Charfreitagsgespenster gehen da umher, alles wird zur Angst und Beklommenheit, alles wird zur Vorahnung von etwas Schrecklichgrossem und Drohendem. Sellen und rar sind Augenblicke der Ruhe, dei síisscn Erinnerung, des wonniglichen Verschmachtcns. Dieser in sich versunkene Tráumer, der die Gegenwart flieht, ist auch ein Verbannter der Liebe, Sein Buch Sodoma, welches wegen »Verstossen« gegen die offentliche Sittlichkeit beschlagnahmt worden ist, ist ein weibfeindliches Werk, das die Mannmannes Liebe verherrlicht. Es handelt sich da nicht um materielle Liebesfreuden, um all das Grobe und Niedrige, um die kórperliche Sáttigung des Paares. Der Dichter will einen unberíihrten und unberiihrbaren Geliebten, er will die Pracht des Korpers und der Seele, die er bewundern, in deren Glanze er die sublimsten und berauschendsten Freuden spirituellen Ineinanderíliessens geniessen konnte. Wenn er vom heissen Blutbade, von ineinandergeflochtenen nackten Gliedern, von ihrer Leidenschat, vom Vereinigen der Korper auf Liebeslagern spricht, ist es nur bildlich aufzufassen, Er sagt das Alles wehmiitig und schmerzerfiillt, denn er weiss, dass dicse Wollustfreuden nicht fur ihn geschaffen sind. Die Freude, welche die Verbindung darbieten kann, ist ihm nur wirklich erstrebenswert und am hochsten, solange sich diese Vereinigung nicht in der Realitát voUzog, solange es gcrade bloss bei der Sehnsucht und der Móglichkeit verblieb.

284

4

Die Moglichkeit geniigt eben voUends. Die Realisierung ist ein vernichtendes Úbertreiben. So wandelt er traurig durch das heutige Dasein, in dem er die Bruderseeie, mit der cr in Eins aufgehen kónnle, umsonst sucht, das Auge gerichtct in einc weitentfernte Vergangenheit, die ihn unwidersteliHch wie der magnetischc Blick einer Konigsschlange zu sich hinzieht, abgeschlossen

und

allein.

Ein ptirer Mystiker ist Otokar Bezina. Scine Poesie stelit ausserhalb von Zeit und Stoff, sie erhebt sich zum Ewigen und Geistigen, dessen Geheimnisse sie zu durchdringen strebt, Ihre Visionen sind von immenser Grandiositát und máchtiger Kraft. Wenn sie das Zeitliche beríihrt, so geschieht es unter dem Sehwinkel der Unend-

und iibertrágt alle Beziedas Jenseits, in den Uranfang und das Urleben, in dem sich alles wie die Lichtstrahlen in dem Brennpunkte einer Linse konzentriert, in dem es seine eigentliche Heimat findet. Dies ist die Urquelle aller Existenz, nach der sich die Seelc heiss sehnt, zu der sie ihre Fittiche aufspannt, in der sie sich immer wie in einem Flammenbade aufzehrt und doch stets neugeborcn hervorkommt, um von neuem nach der letzten unlosbaren Vereinigung zu verschmachten. In dieser Poesie handelt es sich nicht um das ausgesprochene Wort, darm, was es aktisch bedeutet, sondern darm, was es von dem Unaussprechbaren, wofiir es in der menschlichen Sprache keinen Ausdruck giebt, hervorrufen und andeuten kann, Die Verse O. Bezinas sind ein neuer Beleg fúr die »lichte Finsternis«, von der alle alten Mystiker sprechen, fíir den Zustand von Clairvoyance, die das tjbersinnliche und lichkeit, sie projiziert

hungen

in

285

Unvcrgángliche, íhre Gottheit šicht und íuhll fast begreift, aber nicht ausdriicken, in Worte klciden, quasi matcrialisicren kann, nur in Symbolen, dic gegeníiber der Gesichtswirklichkeit n^att, unzulánglich sind, anzudcuten vermag. Sein Strophen strotzen voli von neuen und ungcwóhnlichen Bildern, bisher nicht gchórten und nicht gcbrauchten Harmonien, neugeschaffenen, weiten und freien, ins Unendliche fliesscnden

und

Formen, neugefundcnen Reimen und Worten; und obzwar man beinahe geneigt ware zu sagen, dass er eine Sprache fiir das Unaussprechlichc geschaffen hat, ist das Alles bloss der grundlegcndste, unvermeidlichste Text, der nicht seinetwegen da ist, sondem wegen dessen, was sich unter seiner Oberfláche verbirgt, der unsichtbaren, unter die wirklichen Zeilen gelegten eigenen Gedichte halber, zu dcnen sie nur den Eingang bilden, in denen sich erst dic unvcrhullte Seele im Wirbél all ihrer Entziickung in iibcrmenschlicher Freude und unmenschlichcm Leidc, in ihrer Kommunion mit dem Anfangs- und

Endlosen áussert. Ein kleines Buch Poesien, das echte dekadentc Intonation und Geistesdispositionen verrát, ist Pozd k ránu von Karel Hlaváek, Da ist alles Japonerien, filigrane Ciseleurarbeit, perverse selbstzufriedenes goldvcrzierte Bibelots, ein Gauklerspiel, fein, elegant, bis zur Beunruhigung korrekt und ironisch, Dieses ironische Láchcln, das in den Mundwinkeln des Dichters zuckt, ist auch iiber das Buch eines anderen von den Júngsten gegossen: iiber A porta inferi von Viktor Dyk. Es sind da einige Gedichte, leicht hingcworfen, ironisch sentimental, die einen personlichen Ton verraten und die von mehre-

286

ren melancholisch gestimmten Poesicn scharf abstechen. Das Debut V, Dyks ist eines der vielversprechendsten in letzter Zeit. Er versucht sich auch auf dem Prosagebiete mit gutem Erfolge.*

Die bohmische Litteratur, die álterc wic die jun-

keinem Romane von bleibenausweísen. Man kann da Anláufe zu sozialen und psychologischen Arbeiten grossen Stils finden, achtungswerte Versuche, aber dieses Kunstwerk wartet noch immer auf seinen Schopfer, Eínige von den obgcnannten Dichtern wandten sich auch der Prosa zu. So veróffentlichte Antonín Sova eine Reihe von Erzáhlungen, die einen gut avisierten Psychologen bezeugen. Sie handeln fast ausschliesslich von hyperfeinen, zarten, in ihr Inneres gekehrten Menschen und von Existenzen, die durch das Schicksal niedergcdrúckt und zermalmt worden sind. Jií Karáseks Romane und Erzáhlungen schmiegen sich eng an seine Gedichte an. Es ist da wiederum

ge,

kann

sich mit

dem Werte

*

Bohuslav Knósl, der noch

viel rhetorischen Ballast mit

Picen ein Dichter der Liebessehnsucht und Lebensfreude, die durch den unabwendbaren Gedanken an den Tod im grossten Genusse sich

trágt,

ist

in seinen besten

vergiftet wird, Und noch eins wíll ich da bemerken: in Bóhmen existiert eine »katholische Modern* die sich um die Zeitschrift Nový Život schart. Sie will die katholische Kunst, die hierzulande tief versumpft ist, empor-

heben. Der bedeutendste

unter diesen

Mánnern

ist

der

Bcnediktiner-Monch Sigismund Bouška, der ein in manchen Stiicken gutes Buch Gedichte Pietas herausgegeben hat. Endlich sei hier der Priester Xaver Dvoák, der abseits steht, erwáhnt. Seine Poesien, die oft dem Verbalismus verfallen, zeigen einen extatischen Geist, der sich mystischen Entziickungen in hohe Regionen zu seinem Gotte hinaufschwingt,

in

287

das

Thema vom Lebensabscheu und Lcbens-

autgenommen, In Neschopnost žiti schildcrt cr mít guter, íns kleinste Detail cmgcheníluchl

dcr Psychologie eínen Schriftsteller, der sich von

dcm Leben

in cin

Tusculum von Kontemplation

und Visionen

zuríickzieht, der, als die Wirklichkeit erbarmungslos an seine Túren pocht, unvermógend, standzuhalten, untersinkt, Dieses Sujet, viel tiefer und poetischcr bearbeitet, kehrt in der Legenda o melancholickém princi wieder.

Nicht eine bestimmte, einzelne Person

ist

da der

traurige, leidende Held, sondern, nach den Worten des Autors sebst, die Unruhe unserer Seelen, der Geisleszusland nárnlich, der vom Dasein mehr verlangt, als es im besten Falle zu geben vermag, der nach allcdem lechzt, was unfassbar und unerreichbar ist, nach allen den Ge-

lieimnissen, die ?wischen Himmel und Erde verborgen sind.* Die grossten Romane, v^elche die junge Litteratur aufzuweisen hat, ruhren von Vilém Mrštík her. Man kann sich kaum etwas Einfacheres als * Auf kleine psychologische Funde stósst man in den Prosaarbciten F, X, Svobodas, Er schildert Durchschnitlsmcnschen, das alltáglichc Leben, langatmig, bis in die kleinsten Einzelheiten; er ist ein guter Beobachter, was ihn dazu veríiihrt, Alles, was er sieht, als wichtig genug zu betrachten, um es in seine Erzáhlungen einzuschmuggeln. Es kommt bei ihm gewóhnlich vor, dass er das Nebensachliche fiir das Hauptsachliche háU; davon dann die Unverdaulichkeit auch seiner besseren Sachen. Ein tieferes und dauerndes Interesse an diesen faden und weitschweiíigen Geschichten von bornierten Philistern zu finden, ist schier unmoglich. Diesen Fehler einer ubertriebenen Kleinmalerei und Vorfiihrung von Spiessbúrgern haben auch seine sozialen Dramen, welche vom Publikum und von einem Teile der Kritik iiberaus wohlwoUend aufgenommen worden sind. Das gelungenste ist

Rozklad.

288

dic Fabein dieser Wcrkc denken, In Santa Lucia wird ein armcr Landstudent geschildert, der mit uberschwánglichen Erwartungen nach Prag kommt; von dcm Grosstadtleben erfasst, in scinen Strom gcrisscn, von der stádtischcn Stickluft gleichsam vcrgiftet, endet er im Hospitale, Das Ganze spielt sich aber in einem ungewohnlich umangrcichcn Rahmen von Schilderungen ab. Prag, mit seinen prachtvoUcn Ansichtcn, seinen weiten Plátzcn imd altweltlichen Winkeln, bietct ihm Stoff zu langen Deskriptionen,

die oftmals eine hohc Stufe von Plastik und Stimmung errcichen. Man findet Stellen, wo alles Icbt und sich bcwcgt. Leider ist V. Mrštík

kein besonderer Psycholog. In dieser Richtimg bleibt er bei den rundimcntársten, allgemeinsten Seelenzustánden stehen, wirft sic, grobbehaut, ganz flíichtig hin. Dieses zeigt noch deutlicher sein anderer Roman, Pohádka máje. Fast kein Inhalt: ein ziemlich verbummclter Student wird in einem kleinen Landstádchen »interniert«, wo er sich in ein halberwachsenes Mádchen verliebt, Diese Geschichtc, so einfach und idyllenhaft solid, ist auf fiinfhundert Seiten ausgesponnen! Nur die landláufigste Psychologie, Gemeinplátze beim Beschreiben des Innenlebens dieser zwei Leutchen. Es scheint sich auch dem Schriftsteller darm nicht gehandelt zu haben: er wollte eher ein lyrisches Gedicht in Prosa, eine Hymne des Jugendlenzes in der Nátur und im Menschen schreiben. Er wollte in dieser Hin* šicht viel Gutes bieten, hat aber sehr wenig ver» mocht. Einige seltene Passagen hauchen wirklich einen einnehmenden, berauschenden Duft aus, nur dass dieser dann im Wciteren, da sich die Sache zu sehr in die Lange zieht, bei

—

19

289

den vícien Wicdcrholungcn und bci der rclativcn Einforrnigkcit dcs ganzen Buches vcrwíscht und vrdrángt wird. Sozial-cthische Tcndenzcn vcrfolgt ín seincn Erzáhlungcn Josef K. Šlejhar. Sein Lebensanschauung íst pessimistisch, er schildert das unvertilgbare Elend und die gcistige Verlotterung des menschlichen Tieres. Dabei scheut cr vor keiner Krassheit, vor keinem kreischenden Schmerze, vor keiner Schreckensepisode aus dcm Kreuzgangc des verkommcnen Geschopfes zuriíck. Ober manchen seinen Geschichten schwebt ein geradezu evangelischer Geist des Mitleids. In der Psychologie ist er ziemlich primitiv, seine kíinstlerischen Mittel sind nicht all-

zusehr umfassend, aber er trifft es, durch Eigenartigkeit der Sujets, durch sein Mitgefiihl und seine

Emporung

íiber

die

grásslichen,

kultur-

unwíirdigen Qualen halbverwilderter Menschen cinen sicheren, bleischweren Eindruck zu erzielen. Sein umfangreichstes und in jeder Bezichung bestes Werk ist Kue »melancholik«, das die Mártyrergeschichte eines kleínen Kindes vorfíihrt.*

Eíne psychopathologische Studie ist Dies irae von Karel Kamínek. Ein Tonkiinstler, am Vorabendc der Auffííhrung seines Werkes, von Zweifeln erfasst, mit Abscheu gegen die Menge, die seine Musik anhoren soli, crfiillt, von den wahnwitzigsten Vorstellimgen gepeinigt, Lob und Hohn in gleichem Massc befíirchtend, schreitet da auf ••'Gute realistische Erzáhlungen hat Gustav Jarol in seinen Híšnici a publikáni und Josef Merhaut in seinen Geschichten aus dem Brúnner Volksleben, von denen Vrah? die bedeutendste und psychologisch originellste ist,

290

geschrieben,

dcm

tragíschen

Wcgc

zuna Wahnsinn. In diescr

Novelle ist ine bcdeutcnde psychologischc Kenntnis entfaltct wordcn, der Stil ist nervos-, nuancenreich. In seinen kleineren Skizzen, die Prolegomena zu einem grosseren Werke zu sein scheinen, bescháftigt sich K. Kamínek mit Stóxungcn des Geschlechtsinstinktes. Von weiblichen Autoren vcrdient die schr jung verstorbene Luisa Ziková gcnannt zu werden, Sie war ein anály tisches, hastig vorwárts stretendes Talent, das in den wenigen Erzáhlungen tind Fragmenten, die sie hinterliess, sowie in ihrem einzigen Buchc Spodní proudy auch unabhángig Geschaf fenes aufweisen kann. Eine anderc^ welche angefíihrt werden muss, ist Ržena Svobodová. Ihre Romane imd Erzáhlungen sind Produkte eines feinkultivierte Gcistes und hochsensitiven Innern. Sie versteht es, die Seele des Weibes in ihren geheimcn Regungen festzuhalten, sie zeigt das, was ein Weib nie ausspricht, vielleicht nie aussprechen kaiin, aber was sein eigenstes Wcsen ausmacht, AUe die síissen

Tráume und himmelersteigenden Wíín-

sche, die ein Mádchenherz hegen kann, all die trostlose Ode des Erwachens aus dem Márchenreichc, all den Kampf all die Aufopferungen und all die Niederlagen schildert sie mit nicht háufig ,

vorkommender psychologischer Kunst, Die este Stelle unter ihren Arbeiten nehmen Na und Smutek života ein. písité

pd

War

schon diese Abhandlung íiber die jungbóhmische Prosa ein wenig unerquicklich, so ist dies beim Drama noch schlimmer. In Bóhmen hat die dramatischc Poesie íiberhaupt ein traurigcs Los. Es werden zwar genug Dramcn geschrícben, aber auernden Wert, bestándigc Lebens19*

291

fáhigkeít besitzen dícsc Produkte nicht: nur schr wenige bedeuten iibcrhaupt einen klcincn Fortschrítt. Da mogen auch dic Theatcrverháltnisse im allgemeinen mitschuld sein. Denn es

giebt bloss ein einziges grosscs Theatcr, in dem ein bohmisches Oríginaldrama das Rampenlicht erblicken kann. Díeses Institut nun íst nicht nur aller neuen Kunst direkt feindlich gesinnt, es verfúgt auch, mít vcrschwindcnden Ausnahmen, liber keine Schauspieler, die fáhig wáren, Dra* men eines Ibsen zum Beispiel angehend zu iii' terpreticren. Dass es bei solchen Umstándcn um das junge Drama nicht gar zu gut bestellt sein kann, ist natúrlich. leh will deshalb auch von allen den mehr oder minder missglúckten Versuchen, die da geschehen oder verbrochen worden sind, ein neues Drama zu schaffen, absehen. leh erwáhnc nur das iiberaus Wenige, was mir in dieser Lage als das verháltnismássig Bste erscheint. Vilém Mrštík hat in seinem JugenddraOia Pani Urbanová trotz allen seinen anfán* gerhaften Biihnenkrankheiten ein Stiick beach* tungswerter Arbeit gelieert. In dieser Ehebruchsgeschichte wallt máchtig heisses Blut^ man spurt da die Kraft imd den festen Willen

dcs Autors. Ein anderes Drama, aus dem máhrischen Volksleben, Maryša, hat er mit seinem Brudcr Alois Mrštík, der auch Erzáhlungen schreibt, verfasst. Der letzte Akt dieses Theatcrwerkes ist in psychologischer Hinsicht schr

bedeutend: ein gegen ihren Willen verheiratetes Weib vergiftet den Gatten, nicht, um dem Geliebten anzugehoren, sondem bloss um ihn vor der Rache des verhassten Mannes zu retten, obzwar sie selbst ihn dadurch Verliert. Es blcibt uns noch das Drama Ja-

292

roslav Hilberts anzufíihren. Sein Vina íst díc Geschíchte eines fríihverfiihrten Mádchens, das nach Shne ringt. Die Psychologie dcs Stíickes weist noch viele Lticken und Unbeholfenheiten auf, fremde Einflíisse sind augenscheinlich; nichtsdestoweniger verdient diese Arbcit alle Achtung, sic ist flott geschrieben, fiir cin Erstlingswcrk iiberaus gut gebaut und sprícht fiir eín ^ahres Biihnentalent in J. Hilbert. Damit wáre ich also am Schlusse angelangt.

am Anfange hábe

Gleich

was

ich in ganz allgemeinen

jiinge Generation im grosscn ganzen bei ihrem Hervortreten wollte und wofíir sie kámpft, Was sie davon bisher erfíillt und geleistet, versuchte ich klar und moglichst objektiv darzutun. Zukunftsprognosen zu geben, hátte keinen Sinn. Man arbeitet, man 1897 strebt zum Besten und zum Grossen/

Ziigcn skizziert,

die

LA JEUNE LITTÉRATURE TCHQUE Depuis 1890 on peut constater dans la litterature bohémienne une nouvelle et décisive orientation qui se caractérise par un dégoút conscient et prononcé de la poesie au cosmopolitisme verbeux, comme de celle qui prend son inspiration dans im patriotisme étroit, €lle s'écarte du romantisme sentimental et indi*

Noch

Dis Jungen mussten sich auch Zeitschriften ihre Werke verólfentlichen zu konnen. Ein tfewerbsmassiger Verleger hat sich nicht gefundea, Auch bei der Ausgabe vieler von ihren Btichern sind sie aut Selbsthilfe angewiesen. Von den Zeitschriften nenne ich die Rozhledy, Niva und Moderní Revue, Teilweise gehórt hierher auch Naše Doba. Von álteren Zeitschriften haben sie bloss die der Kritik gewidmeten Literární Listy occueins.

griinden,

piert.

um

1897

293

román bourgcoisement réalístc, du drame emphatique et á ícelles oú Tauteur ne se soude que de Taction extérieure. Tclle fut l'é-

geste ct du

volution dc notre littératurc dans ccs díx derníres années. On ne peut nier toutefois que les grands courants idées qui ont dominé les lettres européennes, Tínfluence de Tart fran9ais en les dix années qui viennent de s'écouler, a été notamment décisive sur la crítique en Bohéme, ont exercé superficiellement leur action sur une petite littérature, commc Test la nótre, Et tel devait étre le cas chez nous, puisque nous luttons pour une organisation nationale ct sociále dont les principes ne sont pas

—

—

encore suffisamment établis. Pendant toute la durée de ce siccle et aprés des catastrophes lourdes de conséquences, le peuple bohémien tendit touš ses efforts verš une vie nouvelle et indépendante dans touš les domaines de la politique et de Tart. II employa toute son activité á développer librement ses forces physiques et intellectuelles, opprimées et combattues de toutes parts; il háta Téclosíon de sa civilisation originále par une lutte active et constante contre la germanisation et contre un gouvernement hostile á sa libe expasion. Mais je voudrais cependant mettre le lecteur en garde contre toute fausse interprétation de mes affirmations, qui tcndrait á faire croire que les jeunes artistes de la Bohéme ne sont que de simples et stériles imitateurs des littérateurs étrangers. Les traditions de notre civilisation originále persistent bicn qu'elles aient été aífaiblies pendant de longs siécles. Un grand penseur, T. G. Masaryk, cntreprit de les exprimer et de les formuler dans des livres une grande

294

portée philosophique et sociále (eská otázka, Jan Hus, Karel Havlíek, etc). L'impérissable caractre national et les fluctuations dcs événements sociaux et politiques en Bohéme contriburent pour une grande part á Tabsorption et rassimilation des influences éadaptation origitrangres dans le sens nále. En outre, quelques critiques de talent qui s'efforcérent ouvrir á la litterature bohémienne de plus larges horizons et á lui créer des voies nouvelles, loin des sentiers battus, exercrent sur Tart nouveau une action décisive. Je veux rappeler á ce sujet le caractre jeune écrivain, mort prématurément, H. G. Schauer, qui, dans ses essais, défendit la cause

une

un

un

art sociál substantiel et avant-garde, pouvant procurer aux classes populaires une nourri-

ture intellectuelle, saine et forte.

Dans

ses tra-

vaux, F. X. Salda recherche la valeur sociologique de Toeuvre art, les influences qui s'exercent sur son développcment et tente de les mettre en rapport avec sa personnalité artistique. livre sur Ibsen, pourF. V. Krejí, auteur suit aussi des tendances sociales, bien qu'en ces derniers temps il soit tombé dans un vague et indécis éclectisme. Jií Karásek qui écrivit plusieurs volumes de critique, ne cherche dans la poesie que la pure beauté, s'assimile toutes les originalités artistiques et parvient a en extraire et á reproduire leurs esthétiques spéciales. Tels sont les principaux représentants de la critique, Cependant les productions originales dans le sens étroit des mots sont, en grande partie, restées en-dessous de ce que Ton attendait de ces

un

295

jeunes talents.

Je signalerai deux causes de

abord la génération nouvclle cut á lutter áprement contre celíc qui la précéda; il faut tenir compte ensuite de la period dc transition enfiévrée dans laquellc semble se trouver la víc publique cn Bohéme. II est sans doute trés caractéristique que touš ces jeunes écrívains, comme du reste, disons-le en passant, touš ceux des générations précédentes, n'aicnt pas produit un grand drame abccttc infériorité:

solument remarquablc. Les deux oeuvres dramatiques les plus appréciécs Vina et O boha, de Jaroslav Hilbert, sontdes pices de caractére bourgeois sans aucune envoléc quelque peu audacieuse verš rinfini ct Tuniversalité, sans prescíence des idées futures. lis s'accordent, quant á la conception ct a la technique, avec Tépoquc qui disparait. II n'y

a pas lá artiste avant-garde. II en est de pour le román. Un des protagonistes du naturalisme dans la littérature bohémienne, Vilém Mrštík, n'a produit qu'une seule oeuvre de valeur, son román de Santa Lucia, la triste histoirc étudiant de la campagne qui dans ratmosphére troublante dc la grande viíle se livre a la débauche ct se perd irrémédiablcment. Cc nést qu'un médiocrc psychologue, mais son talent se révéle dans la description du paysagc, trés contcstablc déjá dans son second volume, Tidylle romanesquc intituléc: Pohádka máje; cc livre n'cst, du reste, que le récit amour sot et banal, a Tusage goút douteux des famillcs commc il faut des pctites villcs. Josef K. Šlejhar se rapproche beaucoup plus des tragiqucs réalités de la vie. II est pessimiste. Dans ses peintures dc la miscre ct de la dégra-

mme

un

un

296

un

dation des étres déshérítés« dégénérés et oppii" més qui se dressent en révoltés contre la société actuelle, il ne recule devant aucune des abjections et des souffrances qui constituent le martyrologe de ces créaturcs damnées socialement, reléguées bíen au-dessous du niveau de la brute. Malheureusement il s'abandonne trop souvent á une fastidieuse rhétorique, il fatiguc le lecteur par une accumulation de mots et épithtes inutiles, dans le but fallacieux de le gagner á ses idées. La plus importante de ses oeuvres est intitulée: Kue »melancholik«i histoire

un petit

contes

enfant, ainsi

Z pírody a

que

le

volume de

spolenosti.

Lorsque j'aurai ité les travaux de Ržena Svobodová, qui nous montre avec une grande intensité psychologique Támc fémínine dans ses replís les plus cachés, et les étudcs psychiques de Karel Kamínek et de Luisa Ziková, malheureusement mote trop tót, j'aurai parlé a

peu pres de tout ce qui, dans le domaine de la bonne prose, peut prétendre a une pláce estimable. Avec les romans de Jií Karásek, travaux psychologiques et sensitifs qixi rctracent espérances des étres effarouchés par la vie et repliés en eux-mémes, je passerai á la poesie la jeunc génération a produit ce qu'il y a de meilleur et de plus beau. Et vraiment il semblc que Tart des verš ait absorbé toutes les forces des jeunes pour faire

les sensations, les souffrances et les

o

germer

les fleurs les plus éclatantes et les fruits Je veux m'en tenir chez Jií

les plus exquis.

Karásek au réveur nostalgique des sicles écouau poete de ce qui est á demi fané, des

lés,

alanguissements, des maladies, jusqu'aux racines

297

la vie, á l'ennemi de la femme futíle et au glorifícateur des amours tragiqucs. Dans ses volumes de poésies intilulées: Zazdná okna, Sexus necans ctc, il a produit des piéces oríginales, accomplícs souš le rapport de la foret accent nouveau. II se détoume absolument dc la vie de ses contemporaíns et de leurs luttes; il s'absorbe en lui-méme et dans

de

m

un

son rév, je

il s'y renferme aristocratiquement, puís aínsi m'exprimer. Triste et sombre,

si il

pénétre et fouille jusque dans les profondeurs de son áme. Egalement blessé par la vie, douloureusement ému par la malheureuse destinée et Tabaissement de sa patrie est Antonín Sova qui, dans ses premiers livres, s'est révélé comme peintre realisté dc detail. Mais il s'évada de cette licc trop étroite et s'éleva verš des hauteurs insoup^onnées. Dans sa poesie Zlomená duše, il a retracé une phase de la vie intellectuelle en Bohéme et posé la douloureuse question de savoir comment un peuple si petit pourra accomplir oeuvre de sa délivrance, de sa délivrance par ses propres forces. Et il voit Tavenir lointain, il rév pays libe et honoré oú Táme pourrait déployer, sans contrainte, toutes ses beautés, révéler sa grandeur, son désir de vivre et les qualités qui Tégalent a la divinité. II a atteint apogée de son talent dans son livre Vybouené smutky. Nous parvenons ici sur des hauteurs presque inaccessibles, nous planons dans les nuages, nous voyons de loin au-dessous de nous le tumulte humain ou nous plongeons profondément dans les mystéres de Táme et de Texistence qui prennent racine dans la souff rance. Plus joyeux étre, luttant au clair soleil, assuré

un

298

1

de la victoire, comme un messager de la grande liberté nous apparait Stanislav K. Neumann. Dans ses poésies il jette un vigourcux anathcme a la socíété bourgeoise, á rhypocrisie morale et á la stupide religiosité; il combat toutes les contraintes et toutes les oppressions; il tient haut levé la bannire de anarchie, Une force jeune et puissante, et une surprenante spontanéité se révlent dans ses verš, a la recherche ca et lá de formes plus fermes et de routes plus certaines,

Machar prend part aux luttes de la vie modern. En ses premiers livres se déccle un écrivain épris de romantisme, mais aussi un esprit

J. S.

per^ant, sceptique, ironique, souvent jusqu'au amour sarcasme qui raille les souffrances sans espoir, les désirs et les douleurs de son propre coeur et cherche á les dominer. Son prostituée, est une Magdalena, Thistoire attaque vigoureuse et mordante contre la sociebourgeoise et sa morale relative et commode, un appel au combat qui dut retentir désagréablement aux oreilles des Philistins satisfaits euxmémes, Machar écrivit des poésies de la plus pure beauté, pour glorifier de grandes idées; il écrivit également des poémes á tendances sociales et politiques, et prenant en manis le fouet

un

pome

une

t

de la satie et du pamphlet, il se mela aux luttes politiques journaliéres, La vie folie et turbulente s'agite auprcs de luí, mais enfoncé dans sa calme méditation, absorbé tout entier par des visions éternité Otokar Bezina, un des plus grands potes actuels, n'écoute pas ses bruits. Loin du chaos de la vie contemporaine, loin de ce qui est bas et mcsquin, sa poesie s'élance dans Tau-delá, verš

299

Torígine des choses, verš la vie antérieure« vcrt les principes immanents de la vie et de la mort. La vision du poete péntre les plus profonds

áme

mystres du monde;

humaine

révle

s'y

dans toute sa magnifique et éclatante grandeur. Nous respirons Tatmosplire des dieux, nous marchons dans des senticrs qui mncnt aux portes airain derrirc lesquelles Ténigme de Tunivers cache ses secrets. C^ poésies indiquent un stade de clairvoyance, ce sont les »claires ténbres« des anciens mystiques contemplant Tlmpérissable planant au-dessus de la raison humaine. Les pomcs écrits en verš libres rythme berceur et délicieux, avec des images et des harmonies nouvelles, tendent a exprimer »rinex-

un

prímable«. Elles sont grandes, sublimes, chastes et fires. Bezina est un solitaire, qui accrut le tresor intellectuel de Thumanité. II est reste inaccessible a Tintelligence du bas peuple Et maintenant, je dois parler de Karel Hlaváek quune vie misérable poussa á la mort. Son petit livre Mstivá kantiléna est une lamentable et poignante confession qu'aucun faux accent ne depasse. Toute sa propre histoire est lá reproduite en quelques poésies, admirablement stylisées, im chef-oeuvre en miniatue. Je voudrais dirc quelques mots du plus jeime de touš, Viktor Dyk, esprit indépendant, inquiet, mordant, dont les poésies légrement tracées, tour á tour ironiques et sentimentales, en méme temps sont des improvisations du moment, im perpétuel bercement, un admirable mélange de langueurs .

.

et de désirs. Je voudrais nommer encore Otokar Theer, K. Sezima, Jan z Vojkovic, la jeune phalange des écrivains de Tavenir mais je me suis propo.

300

.

.

sé de parler simplement áes principaux repré<»

sentants dc la jeune littératurc, áe ccux qui, par leur valcur, ont déjá acquis unc pláce importante

dans Tévolution dc notrc littératurc, 1900

OPRAVY CHYB TISKOVÝCH

—

stránce 4, ádka 9 zdola, místo na tte do; nft stránce 29, ádka 7 shora, dlužno pipojiti rok vzniku r na stránce 33, ádka 11 shora místo zladoosti 1905; tte zladnosH. V knize LITERÁRNÍ SILHOUETY na stránce 61, ádka 10 zdola, místo skromné tte ohromn,

Na

—

—

301

OBSAH ÚVODNÍ POZNÁMKA GENERACE

4 5

FRANTIŠEK BÍLEK

10

OTOKAR BEZINA VIKTOR DYK JARO HILBERT MALÍSKÉ DÍLO KARLA HLAVÁKA JIÍ KARÁSEK ZE LVOVIC F. V. KREJÍ J. S. MACHAR VOJTCH PREISSIG A ESKÁ GRAFIKA

138

JOSEF

145

19

27

39 46 54 79

.

K.

101

ŠLEJHAR

ANTONÍN SOVA

166

SVOBODA RŽENA SVOBODOVÁ SNAHY O KLASSICISMUS V UMÉNÍ DNEŠKU

178

F. X.

196 221

GLOSSY HISTORICKÝ

ROMÁN

233 238 247 252 262 265 266

PRAŽSKÝ ROMÁN UMÉNÍ A VEEJNÁ MRAVNOST MEZINÁRODNÍ ŽEBROTA

BLOHORSKÁ MOHYLA UMNÍ A ŽIVOT SPISOVNÝ JAZYK

.

DODATEK JUNGBÓHMISCHE LITERATUR VON HEUTE 272 LA JEUNE LITTÉRATURE TCHÉQUE .... 293 .

Dll^l^liHVa

PG 5003

OI^O

I .

JUL

M **^^

Procházka, Amost eské kritiky

P76

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

Vi^vSiVí 'iJSí^vis

.'

13