Historie 2001 V tomto okamžiku se začíná psát historie hudebního seskupení, které zatím nemá žádné pojmenování a jeho perspektiva není nikterak definována. Stávám se jeho samozvaným vedoucím a mám tak možnost realizovat svou hudební a dramaturgickou představu, o které předem nevím, jak v konfrontaci s poptávkou publika dopadne. Stávám se též autorem následujících historických příspěvků, o jejichž obsahu, délce a době trvání tuším jen málo a tak jejich prostřednictvím zatím poskytuji dokonale jednostranný pohled na dění v souboru a kolem něj. Po téměř ročních úvahách o občasném spoluhraní na dvě akustické kytary, jen tak pro radost a pro pár přátel, došlo na můj podnět počátkem prosince 2001 k dohodě na spolupráci s Richardem Dušákem. Známe se od roku 1975 ze společných studií a později z rockové formace Orion, která plnila taneční sály na jihu Čech v osmdesátých letech 20. století. Pro přitvrzení zvuku rodícího se souboru pozval Richard na zkoušku dřívějšího příležitostného spoluhráče na kontrabas při oslavách narozenin, Radka Mareše. V tuctové datum 12.12.2001 je u Richarda v "krbovně" první zkouška, na které se rychle tvoří repertoár ze známých i méně známých skladeb Beatles, Boba Dylana, George & Beatovens, Olympicu, Karla Plíhala, Creedence a dalších -1-
interpretů z převážně šedesátých, "květinových", let. Po dvou zkouškách je vybráno asi 25 písniček a zve se pár blízkých přátel do restaurace "Trombetta" na starém městě v Táboře k prvnímu společnému hraní. 27.12.2001 o půl šesté navečer pak zaznívají klenbou restaurace první nacvičené tóny. Produkce není ozvučena žádnou aparaturou a pouze Radek tlačí tlusté basové tóny z Fendera přes miniaturní několikawattové kombo. Silvestra neoslavujeme společně, protože má Radek dřívější soukromé závazky a tak hrajeme s Richardem pouze jako duo v táborské restauraci "U Meluzíny". Hlasivky procházejí náročným testem, protože zpívat pro padesát lidí bez použití aparatury je v restauraci velmi náročné. Co bude dál nedokážeme v této situaci ještě plně odhadnout. Cítíme však, že nás muzika opět pohlcuje a hrajeme se stejným nadšením jako před dvaceti lety.
-2-
2002 V lednu 2002 následují dvě zkoušky s novou členkou seskupení. Je jí Eva Burešová, za svobodna Dušáková, tedy sestra Richarda, která hraje skvěle na flétnu a oživuje zvuk kapely nádherně znějícími sóly. Není divu, když je žačkou profesora Žilky, ale její flétnový potenciál je ještě daleko rozsáhlejší, než má zatím příležitost předvést. Z dua a tria se stává tímto kvartet a projev souboru získává na síle. Přichází první objednávka hudební produkce na oslavě narozenin kamaráda Petra Karvana. V pátek 18.1.2002 mu hrajeme v restauraci „U posilovny“. Produkujeme nacvičený repertoár symbolicky za pivo a www.guláš.tábor.cz, jelikož se jedná o největšího táborského providera. 1.2.2002 hrajeme opět v Trombettě, ale akusticky studené prostředí dlažby, kovu a holé klenby souboru příliš nesedí. Rozkaz zněl jasně: "Musí se hledat útulná dřevěná hospoda, kde by se všem líbilo." Po usilovné pátrací akci, která nás stála mnoho sil a peněz, se zdá, že byl objeven postrádaný prostor. Je jím restaurace „U Melouna“ na starém městě v Táboře, kde je dřevěná podlaha, masivní dřevěné stoly, židle i lavice. Je pátek 15.3.2002 a již se hraje tady. Začíná se však ukazovat, že nacvičená sóla a vícehlasé vokály často zanikají v restauračním šumu a nám je příliš líto takto vynaloženého úsilí. 28.3.2002 jedu proto s Richardem do Prahy na „kytarový průzkum“. Prochází nám zkouškou asi dvacet kytar různých cen a značek. Žádná velká spokojenost s nabízeným sortimentem se však nedostavuje. Dáváme proto na radu Petra Muka a druhý den vyrážíme do Brna k Furchovi. Odvážím z Moravy akustického Furcha osazeného elektrickým snímačem Natural a je rozhodnuto -3-
o dalším vývoji souboru. Richard objednává na zakázku u téže firmy druhou kytaru, samozřejmě černou. Hned druhý den pořizuji padesátiwattové kombo Marshall, které patří v současné době ke špičce pro ozvučení akustických kytar. Richard narychlo osazuje starého Honnera snímačem a pořizuje též Marshalla. Obě komba mají vstup i pro mikrofon a tak se zkouší ozvučit zpěv tímto způsobem. K překvapení to zní docela příjemně a tak se rychle pořizují stojany a mikrofony. Nešetří se, mikrofony Shure SM 58 jsou velmi dobré, zkrátka když už, tak už. Radek s mikrokombem začíná být neslyšitelný a tak si pořizuje také šedesátiwattového basového Marshalla. Zvuk kapely se zhutňuje a tak je přemluven k trvalému spoluhraní na bicí i Pepino Hejcman, další z původní rockové formace Orion. Aparatura se rozšiřuje o zesilovač a basovou soustavu pro ozvučení elektrických bicí Yamaha. Zkouší se pilně s novým zvukem v pětičlenném složení a zkušebna u Richarda se otřásá v základech. 26.4.2002 hrajeme opět „U Melouna“, tentokrát již na aparaturu a pod pracovním názvem VHS, neboli "Volné hudební sdružení". Nyní již praská Meloun ve švech, má-li nějaké. Jako host v několika písničkách zpívá i Lucka z 5. C alias „Bulharka“ s nezaměnitelným hlasem a projevem. Právem pak sklízí bouřlivé ovace u publika. Začínáme uvažovat o větším prostoru a plzeňském pivu. Zatím zde čepují Staropramen a druhý den po produkci se příliš trápíme. 14.6.2002 hraje VHS opět „U Melouna“. Majitelka klubu ovlivněna naší radou začíná s 12° Plzní. Není však přítomna na akci a personál se podle toho chová, kasíruje všechny příliš brzy a vyhání plnou hospodu i s penězi domů, jako kdysi v socialistické éře.
-4-
V červenci se odpočívá, nabírají se síly a inspirace na dovolené doma i u moře. Hraje se 3.8.2002 v Mladé Vožici na soukromé akci pro Radka. Skvělá společnost a hostina s masovými specialitami nasadila vysokou laťku do budoucna. Richard již září s černým Furchem se sametovým zvukem. 9.8.2002 hrajeme pro kamaráda Romana Vandase v lesní restauraci Pintovka na táborských Horkách. Hraje se tam skvěle a v repertoáru se přitvrzuje. Zapojuji již krabičky od Bosse, flanger a superoverdrive, které jsem si schoval z bigbeatové éry Orionu. V osmdesátých letech mi je propašovala matka švagrova bratra z Anglie. Tímto tě Petře pozdravuji do staré dobré Anglie a Estébákům z té doby vzkazuji, že krabičky fungují dodnes dobře. Kde jen ti soudruzi z NDR udělali chybu? 23.8.2002 se hraje při rozloučení s létem „U Červeného koně“ na Žižkově náměstí v Táboře a k názvu VHS je doplněno skromné „music“. Za příjemný větší prostor a ochotný personál byla obětována i Melounova Plzeň a pily se Krušovice. Bylo plno a chválilo se, jak příjemné. 14.9.2002 se hraje v rámci Táborských setkání za oficiální honorář 3000,-Kč „U Melouna“ a prostor je zaplněn do posledního místa. Poslouchá se na chodbě a potlesk je slyšet i na ulici pod oknem. Karta se obrací, vedoucí „Červeného koně“ Viktor objednává VHS na tři vystoupení do konce roku 2002. Zájem o vystoupení projevuje i vedoucí „Melounu“ Lenka. 25.10.2002 se hraje první z objednaných večerů „U Červeného koně“. Akce je poprvé prezentována na plakátech a v tisku a tomu odpovídá i „nabitý“ prostor. Mnoho přátel již nenalezlo žádné místo k sezení ani k stání nebo na schodech a museli odejít. Spontánní byl i půlnoční tanec v malém prostoru před kapelou.
-5-
Začínáme pracovat na doplnění repertoáru o Elvise, ETC, CSN&Y, Žlutého psa a připravujeme další vystoupení. 18.11.2002 došlo k dohodě o mediálním partnerství VHS a firmy Profihelp s.r.o., které se projeví v blízké době vznikem internetových stránek s adresou www.vhs.tabor.cz. 22.11.2002 je před námi, hraní kapelu baví a doufáme, že je to i slyšet. Uvažuje se o nabídkách hraní mimo Tábor, které se objevují. Pravidelné staroměstské večery však soubor neopustí, pokud se budou i nadále líbit. 21.12.2002 hrajeme ve vánoční atmosféře opět „U Červeného koně“ a zdá se, že se stane tato restaurace v podzemí táborského Žižkova náměstí naší domovskou scénou. V první sérii zaznívají i upravené koledy a rozzáří se vánoční stromek.
-6-
2003 25.1.2003 přijímá skupina pozvání do Horoměřic na okraji Prahy a hraje zde ve skvělém podkrovním prostoru Squoshcentra. Pochvalujeme si výbornou akustiku restaurace a vynikající steaky mistra Pala Méryho. 21.2.2003 sahá Richard hluboko do své peněženky a z lásky ke kapele kupuje zvukovou aparaturu, která znásobuje původní hudební výkon. Hrajeme „U Červeného koně“ a je nabito k prasknutí. Atmosféra nás zcela pohlcuje. V závěru však musíme myslet na další vystoupení, které hrajeme již ten samý den, tedy asi za patnáct hodin. 22.2.2003 odjíždíme na soukromou akci do Mladé Vožice a přes únavu se nám v přátelském prostředí hraje dobře a zdá se, že i naše vystoupení je publikem pozitivně přijato. 21.3.2003 se vracíme na domácí scénu do „Červeného koně“, kde vítáme jaro s přáteli, kteří na nás chodí a které máme rádi. 28.3.2003 jedeme do „Countrysaloonu“ v Soběslavi a v tomto stylovém prostoru slavíme další mimotáborský úspěch souboru. 5.4.2003 hrajeme na srazu amerických aut v Hluboké nad Vltavou v nabitém hangáru postaveném na parkovišti pod zámkem. Na pódiu máme dva teplomety, ale ani ty nestačí zabránit chladu, který se do nás po náhlé změně počasí vpíjí. Končíme s půlnocí a nenecháme se přemluvit k dalšímu hraní ani penězi, protože zima nás zkrátka zmrazila. Akci však hodnotíme až na počasí jako výbornou.
-7-
25.4.2003 hrajeme „U Červeného koně“ a Richard zde slaví narozeniny. Otvírá pro hosty účet na 1 hodinu a v závěru se docela diví, že mu účtují 4 500,-Kč. Co se dá dělat, gesto je gesto a určitě se mu to vrátí jako radost na svých dětech. 31.5.2003 jedeme opět do Horoměřic a opět si pochvalujeme grilované speciality mistra Pala Méryho. Publikum není tolik početné jako minule, ale hraje se i tak dobře. 7.6.2003 jedeme do Ústrašic. Hrajeme v sále kulturního domu a z důvodu klubové atmosféry, kterou máme rádi, vytváříme hospodu v hospodě. Upravujeme stolové uspořádání a speciální nasvícení doplňujeme svíčkami. Výsledkem je jedno z našich nejhezčích vystoupení a určitě jej v nejbližší době zopakujeme. 20.6.2003 vítáme léto „U Červeného koně“ a přes hudební megaakci Go Planet Roxy s účastí mnoha zahraničních hvězd, naplňujeme prostor domovské scény na doraz. O půlnoci křtíme nový název skupiny, ke kterému jsme dospěli po zralé úvaze. Pracovní název VHS opouštíme, protože již nevystihoval situaci, na plakátech spíše připomínal videoprodukci a nakonec skupina stejného názvu působí na Moravě. Je první letní den a nový název skupiny je na světě. „Big Papa“ jsme se pojmenovali po koni z kultovního románu „beat generation“ Jacka Kerouaca „Na cestě“. Připomíná nám myšlenky beatnického hnutí a úžasných květinových šedesátých let, kdy intenzita současného prožitku vítězila nad jistotou budoucnosti. Naše hudební retroputování se vrací nejvíce právě do zmíněné doby. V názvu je zároveň kousek bigbeatu a kousek tatíků, kterými již většina z nás je. Symbolické je i jméno koně, který se stal naší domovskou scénou. Kdo ví, zda-li se jednou nebude některá z restaurací jmenovat Big Papa Restaurant. Chystáme se vystoupit v kouzelném prostředí starého mlýna s názvem Mlýn Davídkov, který lze najít v oblasti Kouřimi -8-
a na internetové stránce www.mlyndavidkov.cz. Bude to první vystoupení s novým názvem a doufáme, že se bude líbit nám i posluchačům. 28.6.2003 kolem půl šesté vjíždíme do objektu mlýna a na kamenné pódium v interiéru restaurace instalujeme zvukovou a světelnou aparaturu. Po osmé hrajeme první sérii, v obrovském krbu hoří opravdový oheň a všechna místa v přízemí jsou obsazena. Mezi hosty se objevuje pohodový Petr Muk a jeho P. M. Band. Když vystupuje Lucka se Stínem katedrál, Petr vchází spontánně na pódium a přidává druhý hlas. Na galerii v patře mlýna nás podporuje skupina mladých tanečnic, která dodává našemu vystoupení hlubší prostor. O půlnoci vystupuje Richard Dušák s kamarády pod názvem R. D. Band s trubkou, tahací harmonikou a pochodovým bubnem. Zazní velké hity "Plavala husička" a s Petrem Mukem i speciálně zaranžované a choreograficky ztvárněné "Zrcadlo". K ránu jdeme spát do pokojů v podkroví a aparaturu sklízíme až po skvělé snídani pana mlynáře Václava a paní mlynářky Marty. Bavili jsme se dobře my i publikum a proto rádi přijímáme pozvání k dalším dvěma podzimním vystoupením. 3.7.2003 ve 12:00 je spuštěna webová stránka skupiny na adrese www.bigpapa.tabor.cz. Budeme na ní postupně přidávat fotografie a uvádět aktuální kalendář akcí. Do odkazu historie pak zařadíme postřehy z vystoupení. Po prototypu červeného trika s černým nápisem "Big Papa" na prsou, ve kterém jsem hrál (Roman) v Davídkově, přichází Richard s černým XXL a nápis má pro jistotu červený a navíc i na zádech. Do 19.8.2003 trávila skupina dovolenou a sešla se na zkoušce u Richarda 20.8.2003 v 17:00. Richardova příhoda z potápění o tom, jak se málem utopil v Chorvatsku, když ztratil -9-
potřebné závaží a Archimedův princip jej prudce zvedal k hladině větší rychlostí než připouští potápěčská pravidla a nepomohl mu zpočátku ani na noze visící Petr Muk, ostatním vehnala slzy do očí, protože tady by končily řádky této historie. Vše nakonec dobře dopadlo a hrajeme dál. Eva nechala odpočinout o dovolené hlasivkám a na zkoušce zpívala Tymián až nás mrazilo. 22.8.2003 jsme po dovolené zahájili na domovské scéně "U Červeného koně". Struny se zařezávaly do prstů změklých od mořské soli, ale hrát se muselo až do půl druhé nad ránem. Divácký prostor se postupně naplnil v obou místnostech i na baru a vtlačil nakonec na malý parket tanečníky a k našemu potěšení i tanečnice. Paní Martička (mamka Bulharky) opět obula "Boty proti lásce" a zastoupila tak dcerku, která v té době převlečena do futuristického skafandru made in Tokio hrála, tančila a zpívala na Hradě v roli japonského robota Asimo. Kdo viděl v TV zmíněný příspěvek, určitě ji poznal. Ranní česnečka "Big Papa" neměla chybu a všem ji tímto doporučujeme. V sobotu 13.9.2003 jsme hráli v restauraci Meloun na táborském starém městě v rámci "Táborských setkání 2003". Poslední tóny zazněly v půl třetí nad ránem a byli jsme asi poslední, kdo v této době hrál, neboť nás navštěvovali muzikanti, kteří to už zabalili. Děkujeme skvělému publiku za fajn atmosféru, která zde během celého večera panovala. Tentokrát nám rozuměli i přátelé z Dánska a Německa. Po sklizení aparatury jsme ve stánku u infocentra doplňovali energii a můžeme potvrdit, že steaky z Lenčiny kuchyně byly opravdu dobré. Obdrželi jsme též předběžné pozvání k vystoupení do Zürichu, ale o tom se bude ještě jednat. V sobotu 20.9.2003 jsme hráli v okrese Kolín v Mlýně Davídkov, který byl nákladně rekonstruován na stylový restaurant a penzion. Sotva jsme dorazili na místo, uvítala nás majitelka - 10 -
Marta a pan Václav pečenými žebírky a když Richard pustil z CD gotickou hudbu, ponořili jsme se rázem do hlubokého středověku. Krátce po dvacáté hodině jsme otevřeli večer "Tymiánem" a plný dům se pomalu rozehříval příjemnou atmosférou, která tu panovala během celého večera. Opět vystoupilo několik hostů. Jirka Bidloň skvělý na "Blues" foukací harmoniku hrál jako o závod. Přijel za námi i Kamil Emanuel Gott, který přihodil několik "Karlových" songů. Lady Carneval donutila posluchače k skandovanému potlesku a jedna paní dokonce přistoupila k mistrovi, aby se přesvědčila, zda je hlas opravdový. Byl. Do "Zrcadla" jsme přizvali k vokálu Olinku Maškovou z týmu Petra Muka a ta pak ještě spolu s K. E. Gottem hodila " z voleje" ve dvojhlase "Nezacházej slunce" za našeho skromného doprovodu. Večer gradoval a publikum i my jsme se dobře bavili. Když jsme zařadili z vlastní Richardovy dílny "CEPOPULEDO", zpívala s námi i skupina mladých sympatických mužů a slečen a Richard stěží skrýval dojetí. Šlo jim to, jako by to znali odjakživa a ještě to s námi zkoušeli. Takže: Děkujeme této partičce a posíláme pozdravy a těšíme se s nimi nashledanou na příštím Davídkově. Dalším vystoupením hostů bylo duo manželů Bidloňových, kteří střihli skvělou "Cikánskou" a stylově i Nohavicu. Big Papa končil po druhé hodině ranní a v závěru připojil ještě RD Band "Husičku" na tahací harmoniku a Tomášův bubínek. Richard zapomněl doma trubku a tak doháněl part hlasem. Zpívali ji všichni a vytvořili tak úžasnou tečku za krásným a pohodovým večerem. Povedlo se, přijďte příště zas. V pátek 3.10.2003 jsme přivezli kulturu na český venkov. Hráli jsme v obci Oldřichov nedaleko Mladé Vožice. Zajímavostí je, že v této obci bydlí v každé druhé chalupě Oldřich. Kdo bydlí v každé první chalupě se nepodařilo zjistit. Aparaturu jsme instalovali v sále kulturního domu v koutku pod pódiem, které bylo zataženo sametovou oponou. Podle vyzkoušeného modelu - 11 -
z Ústrašic jsme opět vytvořili klubové prostředí decentním "bigpapovským" osvětlením a atmosféru sálu doladili pořadatelé hořícími svíčkami na každém stole. Tento typ výzdoby funguje a skvěle maskuje socialistický interiér kulturních stánků postavených akcí "Z" v druhé polovině minulého století. Zřejmě si necháme tento postup patentovat. Po dvacáté hodině jsme se pustili s chutí do práce, která nás baví a zdálo se, že i všechny přítomné. Taneční parket se brzy zaplnil a komunikace s publikem byla příjemná. Velký úspěch tentokrát zaznamenala Schmitzerova "Kaluž", kterou jsme zařadili jako žhavou novinku našeho repertoáru a opakovali jsme ji na přání ještě v závěru, kdy jsme museli dokonce znovu zapnout aparaturu a přidávat dva kusy. V Oldřichově se nám moc líbilo a děkujeme pořadatelům "Seržovi a spol." za skvělé přijetí. Bylo o nás dobře postaráno, večeře k ránu nám dodala dalších sil k deinstalaci aparatury a transportu věcí a osob do místa základního působiště. Během večera jsme obdrželi telefonické pozvání k vystoupení do pražských Horoměřic u Ruzyně. Tentokrát si nás vyžádalo německé publikum, které slyšelo naši produkci při posledním horoměřickém vystoupení. Do Švýcarska se letos nepodíváme, i když jsme v konkurzu uspěli. Pozvání k vystoupení bylo načasováno na Mikuláše a ve stejném termínu musí být Richard v Praze s Petrem Mukem na finále Zlatého slavíka. Tak ať to Petrovi letos vyjde i nad Karla, to mu ze srdce přeje celé Bigpapa a v Zürichu to rozbalíme třeba napřesrok. V sobotu 18.10.2003 jsme hráli na privátní akci v hotelu "Lázně" v Čelkovicích, které jsou součástí Tábora. V honosném prostředí mramoru, červených koberců, skla, rautů a "vyšvihnutého" personálu jsme se zpočátku příliš necítili ve své kůži, protože naše muzika ladí spíše s prkennou podlahou, pivečkem, guláškem, texaskami, volností atp. Hráli jsme již v odpoledních hodinách a i když se raději prezentujeme v příšeří - 12 -
protkaném nitkami kouře a namodralých světel, svoji roli jsme snad nakonec zvládli. Posudek výkonu nechť zůstane na posluchačích. Doporučujeme návštěvu jmenovaného hotelu především pro překrásný pohled na řeku Lužnici a staré táborské město s dominantou kostelní věže. V pátek se už těšíme na domovskou scénu k "Červenému koni", kde vystoupíme v tomto roce naposled a o vystoupení v roce 2004 se bude jednat. V pátek 24.10.2003 jsme účinkovali na domovské scéně U Červeného koně v podzemí táborského Žižkova náměstí. Když těsně před devatenáctou hodinou po naší zvukové zkoušce majitel restaurace Viktor odemknul vchod, potěšilo nás, že se během krátké chvíle prostor obou místností zaplnil návštěvníky, mezi kterými jsme zaznamenali mnoho nových tváří dokládajících příjemné rozšiřování našeho publika. Nechyběli tentokrát ani majitelé našich partnerských firem, které mimochodem uvádíme na tomto webu v rubrice „Info/Partnerské firmy“. Petr Karvan z Profihelpu s.r.o. nás podporoval během celého večera pronikavým zvoláním „Jó, hobluj“, což způsobilo moje postupné přetržení strun D, e, g v uvedeném pořadí. Podezírám Petra Karvana z dohody s panem Jiřím Spilkou, který je prodejcem kytarových strun Elixir a za tuto událost mu naskočí do kasičky 240,-Kč. Reklamace strun samozřejmě nebude uznána, protože struny nejsou určeny k hoblování. Petr Kobian z druhé partnerské firmy KOK s.r.o. přivedl jednu ze svých krásných dcer a poté tančil na svoji oblíbenou „Knockin' on heaven's door“. Potěšil nás zprávou, že v jejich firemním objektu, který je před dokončením rekonstrukce v táborské Pražské ulici bude otevřena restaurace, či něco podobného a kde si prý také zahrajeme. „U Koně“ do konce roku již hrát nebudeme, protože nás čeká výjezdní šňůra vystoupení od Českého Krumlova přes České Budějovice, pražskou Kampu, mlýn Davídkov v okrese Kolín, pražské Horoměřice až po Ústrašice, kam se moc, 25.12.2003, těšíme. - 13 -
Pořadatelé rozdávali na barevných letáčcích pozvánky na tuto jedinečnou vánoční akcičku a tak Vás tímto zveme i my. Přijďte, máme z Vás radost. Nakonec nesmím zapomenout na opět skvělou česnečku od Viktora, kterou jsme nad ránem „zkousli“ a tentokrát ani neplatili, protože jsme ji obdrželi jako bonus za vyzářené jouly energie. Termíny hraní „U Koně“ pro rok 2004 včas zveřejníme na tomto webu a v týdnu před akcí i v týdeníku Táborsko v rubrice “Kde se hraje“ a v deníku Táborské listy v rubrice „Kam ve volných chvílích za kulturou“. Kdo mně zašle svoji e-mailovou adresu přes webovou rubriku „Info/Napište vedoucímu“, zařadím jej do databáze a pošlu v týdnu před akcí upoutávku. V pátek 7.11.2003 jsme zahájili šňůru postupného „dobývání“ jihočeských měst hraním ve stylovém, malém a útulném Fondue & Jazz Restaurantu v architektonicky! “vychytaném” Českém Krumlově. Příjezd na místo kličkováním starobylými a úzkými dlážděnými uličkami přes historické městské náměstí s nasvícenými fásadami domů nás naladil do pohodového hraní. Přišli se podívat i exoceánský klávesista Petr Kučera a jeho současný spoluhráč, skvělý bluesman a “Fenderkytarista” John Slim. Představil se nám i spolumajitel objektu Vašek, který vyzkoušel Pepínovu bicí soupravu a muzikantskou klaku doplnil poslední zapomenutý indián z kmene Navajo vyskytující se na našem území, Jirka Bidlo, excelentní kytarista a harmonikář. Tím měli všichni členové Big Papa zajištěnu dokonalou odbornou kontrolu zvládnutí svých partů. Všichni muzikanti jistě potvrdí, že se pod takovým dohledem hraje o poznání lépe. Akustika prostoru s původním masivním dřevěným stropem byla vynikající a rozzářeným očím našich Marshallů to evidentně obzvlášť slušelo. Publikum nebylo tentokrát příliš početné a protože jsme v těchto končinách zatím neznámou skupinou, vyčítáme to spíše pořadateli, který svoji roli - 14 -
v této oblasti podcenil. Nenesl žádné podnikatelské riziko s naší účastí a tak se zhostil své úlohy po svém. My jsme hráli i přesto s chutí a těšíme se, že si v Českém Krumlově vystoupení ještě zopakujeme. Nad ránem jsme se občerstvovali u budějovického Aralu bagetami a řízky z igelitových fólií a pod taktovkou řidičky, flétnistky, harmonikářky a vokalistky Evy jsme bezpečně dorazili na základnu. Osvědčila se v roli nočního šoféra tak skvěle, že ji začneme k tomuto účelu používat asi stále. V pátek 14.11.2003 jsme zavítali do jihočeské metropole a hráli v „Budějkách“ na privátní oslavě padesátin. Čekala nás útulná restaurace v ulici Jindřicha Šimona Baara s názvem „Baarovka“, které se však říká lidově „U Kobliha“ podle majitele podniku pana Kobližky. Z našeho pohledu neměla akce v režii oslavence Petra chybu. Servis byl tentokrát více než nadprůměrný a profesionální, ochotní a zdvořilí číšníci ve fraku přesvědčovali svými službami všechny hosty, že se v Evropě určitě neztratíme. K narozeninám přijel zazpívat z příbuzenstva hostitele i stříbrný slavík Petr Muk s oběma vokalistkami svého bandu, Míšou Klimkovou a Olinkou Maškovou. V hitu „Zrcadlo“ jsme se tak stali jejich doprovodnou skupinou, což nás velmi těšilo. V narozeninové show vystoupily i sestry Mukovy, budoucí stavitelka Míša, žačka kytaristy Jirky Klimeše a budoucí herečka Šárka. Sklidily za své vystoupení velký aplaus a taťka byl určitě na jejich výkon hrdý. V závěru zněla i pověstná Richardova trubka v lidových hitech s tahací harmonikou Jirky Bidloňe. Ten pak s manželkou Jitkou přidal ještě v živém tempu romský folklór a zábava gradovala. Z dortu oslavence vyšlehly plameny a symbolicky zahájily druhou polovinu jeho života. My hostiteli Petrovi tímto děkujeme za pozvání a za bezchybné zajištění celé akce a přejeme mu, aby v další padesátce překypoval stejným elánem jako tento večer. Končili jsme ve tři hodiny po půlnoci, …“láska je úděl tvůj, Pánbůh Tě opatruj, Bon soir mademoiselle - 15 -
Paris“. Řidičku Evu, i když se plně osvědčila na cestě z Krumlova, zastoupil tentokrát manžel Zdeněk Bureš a dopravil nás i s aparaturou spolehlivě domů. Eva si koupila v Budějovicích nové irské flétny, po cestě stále přepočítávala dírky a nemohli jsme ji tudíž řízení svěřit. Za odměnu se možná dočkáme keltských stupnic. Richard se již chystá na týden za velkou louži do Chicaga a určitě nám po návratu poradí, jak se hraje „po americku“ Na Davídkově v sobotu 29.11.2003 bude určitě plný dojmů. Necháme se překvapit. Z úterý na středu 26.11.2003 se vrátil Richard v čepici s nápisem Blues Chicago se slovy: "Zlatej Tábor", z Ameriky. Zahltil nás neuvěřitelnými příběhy, které se dají shrnout pod společného jmenovatele: "Všechno je tam velký", což bylo doloženo videosekvencí, jak před subtilní Olinku Maškovou přinesli v tamním Euroklubu talíř se svíčkovou a musím přiznat, že takovou porci nemám ani doma od babičky, jak nyní říkáme mojí mamince. Ta mimochodem dělá nejlepší svíčkovou na světě, ale o recept si nepište, protože jej již před dvaceti lety obdržela moje manželka, mladší sestra i moje švagrová a všechny se, postupujíc přesně podle návodu, očekávanému výsledku jen přiblížily. Můj bratr prohlásil, že u nich doma se to už jednou podařilo na 99 %, ale přece jenom něco chybělo. Na tomto místě přidám příhodu od nás, když jsem se před lety vrátil z víkendového hraní v Krkonoších a byla mi na stůl servírována svíčková zhotovená moji manželkou se slovy: "Babička ti posílá svíčkovou". Broukal jsem si pro sebe: "No vidíš, takhle se umí obětovat jenom maminka." Dojedl jsem s chutí a za chvíli jsem odevzdal talíř vyčištěný jako z myčky Bosch. Na otázku: "Tak co?", jsem suše pronesl: "To je poprvé v životě, co se babička netrefila do vyhlášené chuti." Nepřejte si slyšet komentář, který následoval. Výsledkem je, že u nás zmizela svíčková z jídelního lístku asi nadobro. Další Richardovy videozáběry z Chicaga byly - 16 -
velmi zajímavé, protože se přiznal, že uložil běžící kameru do tašky a ta filmovala její vnitřek spolehlivě až do vybití baterie. Elektrické napětí mají v USA jiné než u nás a tak baterie nešla přes český adaptér dobít. Vnitřek Richardovy kabely známe tedy detailně a při shlédnutí snímku se mi vybavil zážitek z dětství, z příjezdu vlakem na pražské hlavní nádraží vinohradským tunelem. Jinak je Chicago určitě hezké město. Tak v sobotu na Davídkově. V sobotu 29.11.2003 jsme po dvou měsících opět přijali pozvání k vystoupení na Mlýně Davídkov v obci Hryzely, číslo popisné 36, v okrese Kolín, 4 km od Zásmuk. Kdo přijel, určitě nelitoval. Hrajeme srdcem a hráli jsme i tentokrát a doufáme, že je to z našeho projevu cítit. Bylo zcela vyprodáno, jak říkáme po našem: "Byl plný dům". Mnozí se k naší lítosti dovnitř nedostali a museli odjet. Vyjde to třeba příště, zamluvte si u paní Marty stůl a třeba i nocleh v útulném penzionu s původním trámovým stropem a kouzelným výhledem do přírody. Přijela za námi i nymburská klaka mladých, pozitivně laděných slečen a mužů, z nichž některé známe z předešlé "davídkovské" akce a svoji přítomností a spontánním projevem podpořila nádhernou atmosféru celého večera. Děkujeme jim za projevenou přízeň a to jmenovitě podle následujícího dodaného seznamu. Byli to: Michal, Mareček, Tomáš, Jana, Jana Křeča, Olda, Léňa Veverka, Kamomila, Janina, Zdenda, Zráďa ukrutná, Kája a Cupi(k):). V závěru se chopili i kytary (Olda) a basy (Zdenda) a zaznělo pár songů. Duo muzikantů doplnila svým vokálem i Léňa. Přijela za námi z Prahy i Míša Suchá alias Mishka, vynikající webdesignerka s mezinárodními úspěchy na tomto poli. Na své triko přišpendlila barevný plakátek vlastní invence a zpracování, na kterém byli dva bratři: Mr. Propper, co čistí čistě, že se sami vidíte a Richard, jako by si z oka vypadli. Možná se nám podaří toto skvostné dílko vystavit na tomto webu, pokud nám jej Míša - 17 -
zašle na e-mail. Koukám, že teď zrovna dorazil, Míšo děkuji. K. E. Gott přijal naše pozvání a přijel zazpívat půlnoční blok Karlových hitů a byl skvělý jako vždy. Nemohu nevzpomenout ani Lucku Tilleovou alias Bulharku, která opět roztleskala publikum a když v závěru přidala "a cappella" Simonův & Garfunkelův Most přes rozbouřené vody v angličtině, sklidila obrovské a zasloužené ovace a dostala i květiny od ctitelů. Zde se možná rodí historie budoucí hvězdy, uvidíme a každopádně budeme Lucce fandit. Hráli jsme do třetí hodiny nad ránem a pak jsme dobíjeli baterky tataráčkem na topinkách a zabijačkovými pochoutkami od pana mlynáře Václava. Richard se v Chicagu převtělil do neúnavného bluesmana a přizval k rannímu jam session bubeníka a baskytaristu z PM bandu. Africké rytmy zněly jako v nejlepší éře Babaletu. Vypadá to, že na nás začnou chodit i černoši. Někdo šel spát v pět a našli se i takoví, kteří spali až za volantem po cestě domů. Tentokrát řídil opět manžel Evy Zdeněk, který po cestě získal pseudonym "Rychlý" a na Evu tak zákonitě zbyl pseudonym "Pomalá". Setkáte-li se s manželskou dvojicí Zdeněk Rychlý a Eva Pomalá, vězte, že jsou to oni. Dojeli jsme samozřejmě bezpečně a v pořádku lehce po poledni na táborskou základnu u Žižkova náměstí plni nádherných dojmů, které se, jak doufáme, v příštím roce zopakují. s paní mlynářkou Martou dohodneme termíny vystoupení na I. pololetí roku 2004 na privátní akci, kterou hrajeme na "Davídkově" za čtrnáct dní. Hned potom uvedeme nové termíny na tomto webu v odkazu "akce". Děkujeme publiku i personálu a těšíme se na shledanou. V pátečním podvečeru 5.12.2003 jsme se soukali po pražské magistrále a přes Dejvice hustým automobilovým provozem směrem k Ruzyni a pak výpadovkou na Kralupy nad Vltavou. Cílem byly Horoměřice, kde jsme vystoupili na privátní akci pro pracovníky německé ambasády v Praze a jejich rodinné příslušníky. „Herzlich willkommen, Big Papa spielt heute abend - 18 -
nur für Sie.“ Majitel restaurace nás uvítal báječnou večeří a okolo devatenácté hodiny jsme pustili do publika úvodní song, Cashovo „I won´t back down.“ Početné publikum tvořily tentokrát i děti ambasadorů od pěti do dvanácti let a tak naše komunikace v němčině byla o dost snazší. Pocházely z různých německých měst a nyní zde navštěvují německou školu v Praze, jak nám s důvěrou sdělily. Někdo byl z Berlína, jiný z Bonnu nebo z Hamburku a tak jsme nabyli dojmu, že již pronikáme do Evropy. Hudba sbližuje národy. Rozdali jsme v závěru rekordní počet navštívenek, které jsme samozřejmě s sebou nevzali a tak je Richard musel tvořit vlastnoručně na místě. Uvidíme, zda se dočkáme nějakého evropského účinkování. Konec byl, jak se sluší v těchto vrstvách, velmi ukázněný, pořádek prostě musí být. V noci jsme ještě na periferii Prahy tankovali Big Papa mobil a ochutnávali globalizované produkty z mikrovlnky. Zdenek Rychlý tentokrát zůstal na základně, řídil spolehlivě Richard, který se obratem vrací zpět do Státní opery v Praze, kde v sobotním finále bude očekávat útok Petra Muka na přední pozice Zlatého slavíka. Petrův úspěch by nás dvojnásobně těšil, protože jsme jej několikrát hudebně doprovázeli a máme ho rádi. Evě byla po příjezdu do Tábora zima, i když Papa mobil topil bez chyby. Projevilo se to obrovskou aktivitou při skládání aparatury, takže zbytek skupiny pouze přihlížel, jak Eva Pilná během okamžiku přestěhovala celý obsah vozu a ještě nám poděkovala za asistenci. Asi vypíšeme konkurz na další členku souboru, pokud by měla obdobné kvality. Akci z magického data 12.12.2003 musím popsat bez postřehů z nakládání aparatury a transportu osob, neboť vázán privátními okolnostmi, které mě zrána nutily k přesunu pod Kleť do malebné obce Křemže a odpoledne zase zpět, jsem nebyl schopen dostavit se k plánovanému odjezdu Big Papa ve stanovený čas. Všechno zlé je pro něco dobré a tak jsem sedíc - 19 -
sám ve svém voze pilně rozcvičoval hlasivky speciálním cvičením, nevhodným pro jiné posluchače a pozorovatele. Přes nedokonalé dopravní značení jsem dojel téměř bez omylu, jen odbočka do obce Dolní Kruty mě přivedla až na samotný kraj světa. Cesta končila v poli a tak rychlá otočka a intuitivní orientace napravily obratem toto malé zaváhání. Po chvíli jsem se již vítal s přáteli v Mlýně Davídkov, kde jsme účinkovali tentokrát na soukromé akci firmy Baxter, jejíž aktivity budou v horizontu několika příštích let snižovat riziko chřipkového onemocnění. Mlýn byl tentokrát vyzdoben zcela vánočně. Pod stromem, postaveným hned vedle pódia a dosahujícím až pod střechu dvoupatrového objektu, bylo připraveno mnoho dárků, to asi, že zaměstnanci celý rok nezlobili. Můžeme to potvrdit, protože nás velmi vlídně a sympaticky přivítal sám personální ředitel firmy. Krátce po osmnácté hodině jsme zahájili produkci a produkovali jsme s několika malými přestávkami až do jedné hodiny po půlnoci, kdy pro hosty přijel speciální autobus, aby je odvezl zpět do Prahy. Početný kolektiv tanečnic a tanečníků byl mladý, hezký na pohled a tak se nám dobře hrálo i zpívalo. Servis pro kapelu byl jako vždy na tomto místě bezchybný. Paní mlynářka Marta nám připravila takové lahůdky, že k popisu chuťových vjemů nemám dostatečnou slovní zásobu. Dojeďte si to na Davídkov vyzkoušet sami, určitě nebudete litovat. Obsluhovaly nás též dvě milé dívky, Martina a Jana, s ochotou širokodaleko nevídanou. Děkujeme. Martina je, jak jsem zjistil, dokonce vnučkou prvorepublikové majitelky mlýna, paní Emilie Křečkové a tak svojí přítomností významnou měrou podtrhla genia loci, neboli ducha tohoto místa. Zdá se, že paní mlynářka Marta má doladěn každý počin svého úspěšného podnikání a my jí za to přejeme do nového roku minimálně stejný elán, kterým oplývá, hodné a bohaté hosty a splnění všeho, co si sama přeje. Od krbu, kde skupina Lucie natáčela svůj klip „Ona ví“, se šířilo - 20 -
příjemné teplo, které postupně protkávalo celý mlýnský prostor a zůstalo i zůstane v nás. Rádi jsme proto přijali nabídku vystoupení na první pololetí roku 2004 a dohodnuté termíny uvádíme na tomto webu v seznamu akcí. Po vzoru reprezentačních fotbalistů, kteří si vyměňují po zápase dresy, došlo ve vší počestnosti k podobnému aktu i u Big Papa, kdy slečna Simona, slavící své jmeniny, požadovala kapelní triko s nápisem Big papa od některého z muzikantů a nabídla za něj svoji blůzku. Dlouho nepřemlouvala, má jej, bylo to hezké. Necháme se překvapit, která z partnerek Big Papa dostane pod stromeček bleděmodrou blůzku. V závěru ještě pochválím počasí, které tentokrát nemělo chybu. Když jsem ráno otevřel oči a pohlédl mlýnským oknem na šedivé nebe, spouštěly se z něj provazy deště. Tak to má být, neboť modrá obloha a žluté slunce jsou v těchto končinách příliš kýčovité. a nakonec ještě dvě lahůdky, které Eva vymámila na paní Martě a poslala mi to na mail. Zde jsou vyzkoušené, léčivé a obrozující recepty paní Marty: 1. Hrachová polévka Ingredience: hrách, sůl, pepř, majoránka, koření Podravka, šunka, mléko na zředění. Postup: Uvaříme předem namočený hrách, poté ho rozmixujeme. Dle potřeby zředíme mlékem, dle chuti přidáme sůl, Podravku, na drobno nakrájenou šunku, majoránku a dostatečně pepře. Chvilku ještě povaříme. 1. Sýrové kuličky Postup: nastrouháme Eidamský sýr, přidáme máslo a tavený sýr (nejlepší je v kulaté krabičce - 70% tuku, z Jesenických mlékáren - zakoupený v Makru). Ještě ochutíme pepřem a česnekem (hodně česneku). Dobrou chuť přeje flétnistka M. D. Rettigová. - 21 -
25.12.2003 jsme odjeli k poslednímu vystoupení v tomto roce do kulturního domu v obci Ústrašice na táborsku. Pro čtenáře webové historie Big Papa neznalé místních poměrů připomínám, že se z hlavního tahu Praha – České Budějovice odbočí v obci Planá nad Lužnicí doprava, přejede se most přes řeku a za ním se odbočí doleva. Jede se stále po hlavní a za kopečkem jste už na místě, které nelze minout. Hráli jsme zde podruhé a opět se nám tu velmi líbilo. Sál obecního kulturního domu byl i přes mrazivé klimatické poměry příjemně vytopen, tedy teplem a nikoliv vodou, jak by se mohlo po loňských zkušenostech zdát. Aparaturu jsme instalovali do rohu pod pódium na nízký praktikábl pro dokonalejší kontakt s publikem. Nesvítily zářivky ani oficiální lustry, ale pouze několik našich reflektorů a hořící svíčky na stolech. Vánoční atmosféru dokresloval statný jehličnan za našimi zády. Prostor byl naplněn do posledního místa a na všechny se tentokrát nedostalo. Kdo přišel déle a neměl předem rezervována místa, musel jít domů k televizi. Dlouho jsme na táborsku nehráli a přišlo si nás poslechnout i mnoho přátel. Děkujeme Tomáši Pazourkovi za vánoční dárek, který předal všem členům Big Papa, určitě nás velmi potěšil. Během večera jsme obdrželi ještě láhev sektu jako pozornost od skupiny posluchačů, jejichž jména mi bohužel unikla. Nemohli jsme jim tudíž slíbenou píseň věnovat. Snad přijmou jako satisfakci alespoň tuto zmínku o jejich šlechetném skutku a my na oplátku obsah zmíněné láhve na jejich počest na zkoušce v roce 2004 zkonzumujeme. Příležitost k věnování písňového kousku najdeme 23.dubna 2004 na stejném místě, kam nás pořadatelé předběžně pozvali k dalšímu jarnímu účinkování. Radost mi udělali i kamarádi z nedělní sauny tím, že přišli i se svými půvabnými partnerkami a tak za to přeji Slávkovi Fialovi a Martinu Kolářovi štěstí, zdraví a spokojenost v nastávajícím roce 2004. Končili jsme před třetí hodinou k ránu, kdy ještě - 22 -
Richard s Pepínem přidávali improvizaci na indiánské téma. Pořadatelé nám přichystali báječný řízek s bramborovým salátem, který jsme doslova zhltli, neb člověku po vysilujícím výkonu vyhládne. Do postýlek jsme vklouzli v půl šesté ráno a zakončili tak skvělou hudební sezónu Big Papa 2003. V závěru ještě zmíním repertoárový posun zařazením Personal Jesus od Depeche Mode v čerstvém bigpapovském kabátě. Z báječné desky „Music from Big Pink“ od americké kapely The Band z roku 1969 připravujeme kultovní The Weight, jejíž text je plný nádherných metafor a dokonce se jím inspirovala skupina Nazareth při volbě svého názvu. Na Silvestra budeme slavit s kapelou bez nástrojů, s přáteli, u piva i u vína, v osmnácti i v šedesáti, vsedě i vestoje, v saku i v triku, s dlouhými vlasy i bez nich, s partnery i bez, u stolu i u baru, u jídla i jenom tak, v kalhotách i v sukni, čelem i zády, ale hlavně v pohodě. Tak se mrkněte na seznam akcí na tomto webu a přijďte zase příště někam, kde se Vám to líbí. Užijte si oslav a zachovejte nám přízeň.
- 23 -
2004 • Kopidlno Vzdálenosti se zkracují s postupujícím časem. Tuto nepřímou úměrnost jsem si uvědomil na počátku týdne, když jsem sledoval na internetu aktuální snímky pořízené americkou vesmírnou sondou Spirit na rudé planetě Mars a zrovna tak v létě 1990, když jsem se seznámil v Kostnici, přesněji v Konstanz, abych byl více evropský, se slečnou Susan z Kanárských ostrovů. Pocházela z Lanzarote a v té době jsem skoro nevěděl, kde to je. Dnes snad každý v Česku zná tuto destinaci stejně, jako třeba Kopidlno. V Kopidlně jsem byl několik dní v létě 1976 a nikoho z „Kanárů“ jsem tam tehdy nepotkal. Proč to vše připomínám? v prvním úplném pracovním týdnu nového roku 2004 Big Papa nezkoušeli právě z důvodu Richardovy relaxace ve výše uvedené lokalitě, nikoli na Marsu, nikoli v Kopidlně. Přesunout se v zimě na týden do teplých krajin zkrátka již není tak velký problém jako za dávných časů, kdy této možnosti využívali pouze někteří z vyvolených a ptáci. Richard tak uniknul místní bohaté sněhové nadílce, kterou pak spíše přivítali návštěvníci horských středisek, než my, trvale žijící v nížině na hoře Tábor. Naštěstí do pátku stačili vyluxovat v Ruzyni ranvej a po hladkém přistání Boeingu 737 byli Big Papa opět kompletní. Slaměný klobouček s červeným nápisem „Aquapark“, ve kterém Richard přicestoval a nechal si jej ze setrvačnosti i druhý den na své hlavě (zřejmě v něm i spal, ale nenašli jsme věrohodné svědky), budil pozornost kolemjdoucích spoluobčanů v zimních kabátech nechápajících muzikantovo psychické rozpoložení. Vyslechli jsme pak sérii neuvěřitelných příběhů o obřím rejnokovi, se kterým se Richard potkal při potápění v Atlantiku, o lapání posledního dechu na nejvyšší hoře Španělska Pico de Teide ve výšce 3714 metrů nad - 24 -
hladinou moře a ležící právě na jednom z Kanárských ostrovů Tenerife, atd., atd. Není zkrátka Richardova návratu z cest, aby na něj nesáhla smrt, které však vždy v posledním okamžiku o vlásek unikne. Uvedené okolnosti nám pak umožnily v sobotu 10.1.2004 účinkovat na svatební veselici v Českých Budějovicích. Nejsme tradiční svatební kapelou a výjimku v tomto typu produkce činíme pouze ve speciálních případech. Tento případ nastal a my jsme rádi pozvání Olinky Maškové a Michala Maříka přijali. Olinka je zpěvačkou bandu Petra Muka a tak byla restaurace Baarovka plná českých celebrit. Naštěstí nás nevypátrali zpravodajové bulvárních plátků a tak blýskaly jen přátelské blesky fotoaparátů. Na místo jsme přijeli Papamobilem v 16:00 a můžeme se pochlubit, že nám tentokrát se stěhováním aparatury pomáhal i sám stříbrný slavík Petr Muk v dokonale padnoucím černém obleku a jeho partnerka Míša Klimková na deseticentimetrových jehlových podpatcích. Do not jsme se zakousli krátce po sedmnácté hodině a s pomocí mnoha přítomných muzikantů jsme se starali o zábavu až do poloviny druhé hodiny ranní. Během produkce vznikala zajímavá hudební seskupení v improvizovaných kouscích. Petr Muk skvěle bluesoval hlasem i Richardovou kytarou za doprovodu Radkovy basy a Pepínovy bicí soupravy. Táhlá, ječivá glissanda foukací harmoniky, jako vystřižená z filmu Tenkrát na západě, dokreslovala v ústech Jirky Bidla autentickou atmosféru amerických bluesových klubů. Když jsme v plné sestavě hráli Mišíkovo „Sladké je žít“, připojila se k nám s akordeonem konzervatoristka Lenka z kapely České buchty a bylo to maso, až mráz po zádech přecházel. Hrála „zvoleje“ a tak jsem na ni stačil jen před Pepínovým odklepnutím zavolat krátce: „Tři křížky“. Pak jsme již pohodlně v a dur vystřihli bluesovou „dvanáctku“. RD band svým vstupem, s Richardovou nezapomenutelnou trumpetou, Zbyškovou basou, Tomášovým pochodovým bubnem - 25 -
a Bidloňovou knoflíkovou harmonikou, vygradoval o půlnoci dramaturgii této povedené svatební oslavy. Tanečnic byla tentokrát na parketu převaha a tak jsme přes mikrofony poočku sledovali kreace, za které by se nestyděly ani profesionálky z karibské oblasti. Shrnuto a podtrženo, akce se velmi vydařila, novomanželé Maříkovi se dobře bavili, skvěle se starali o hosty, kterým nic nechybělo. Přejeme jim touto cestou ještě jednou, ať jim vydrží vzájemná láska na celý život a rádi jim zahrajeme třeba na stříbrné svatbě, pokud nás vyzvednou v domově důchodců. Cesta zpět za volantem Papamobilu patřila Evě, která jela vzorně, pomalu, protože to v husté mlze ani jinak nešlo, a spolehlivě. Uděluji jí tímto pochvalu vedoucího za bezpečnou jízdu ve stížených podmínkách. Sám bych to asi neuřídil, protože jako jediný permanentní životní nekuřák z celé kapely, jsem měl z pobytu v Baarovce tak vykouřené oči, že jsem nemohl spát ještě dvě hodiny po příjezdu na základnu. Zmožený po třináctihodinovém maratónu jsem tak měl možnost nad ránem uložit si do paměti okamžiky popisovaného příběhu, než jsem se definitivně ztratil v hlubinách snů. • Sněhánky Kdo čte tyto řádky v lednu 2004, pravděpodobně registruje permanentní sněžení na úvodní straně tohoto webu. Ilustruje stav počasí ovlivňující od počátku měsíce hmatatelně život v Česku, především pak při přesunech dopravními prostředky. Genialita webového sněžení pak spočívá v tom, že je sníh nepřetržitě rozpouštěn ve spodní části obrazovky speciální látkou a jak sami vidíte, odpad je zcela eliminován. Nemusíte mít strach, že na jaře vylijete ze svého monitoru vodu a budete omývat zbytky chloridu sodného. Máme tento technologický postup plně pod kontrolou a nyní se již připravují podklady pro udělení patentu. Brzy tak staneme po boku velkých Čechů, proslulých světovými vynálezy - 26 -
a nakonec i název skupiny nás k tomu přímo vybízí. Prodejte nyní zimní pneumatiky a řetězy, nebudete je nadále vůbec potřebovat. Silničáři přijdou sice o práci, zato ušetřené finanční prostředky budou přesunuty do oblasti kultury a přispějí ke zrodu dalších živých kapel na úkor těch, které produkují a prezentují strojově umělé a vykalkulované hity. My tvoříme všechny tóny hlasem, prsty a dechem a snad i proto z nich máme upřímnou radost, posilující nás, věřte nevěřte, i v dalších životních aktivitách. V pátek 16.1.2004 jsme naložili aparaturu bez Radka, neboť bydlí na cestě do Vlašimi, kam jsme jeli tentokrát účinkovat na privátní akci pro firmu „Balící stroje Mašek“. Využili jsme Radkovy znalosti místních poměrů a bez chyby se trefili hned na první pokus před sokolovnu, kde nás pořadatelé trpělivě očekávali. V tak velkém prostoru jsme v tomto seskupení ještě nehráli a měli jsme zpočátku obavy, abychom se zde neztratili. Parket byl vzorně nalajnován a nečinila nám tudíž problém orientace při instalaci zvukové aparatury do místa volejbalového servisu. Když měl v tomto sále vystupovat Olympic, přijeli prý, tleskli, poslechli několikasekundový dozvuk a zase odjeli. My nikoliv. Nakonec jsme se s nepřízní akustických podmínek pozitivně vypořádali a večer nabral solidní dech. Světelně jsme upravili prostor sami, snížený podhled pak speciální úpravou zařídili pořadatelé. Stodvacetičlenné publikum se bavilo od počátku večera velmi sympaticky a parket téměř neopustilo do třetí hodiny ranní, kdy jsme zcela vysíleni naši produkci ukončili. Pepíno hrál tentokrát na bicí s takovou intenzitou, že v závěru vystoupení zničil nožní šlapku velkého bubnu a musel přepnout jeho ovládání na pravou ruku. Part zvládnul dokonale i v takto improvizovaných podmínkách a byli jsme dokonce vyzýváni k několika hudebním přídavkům. Přes počáteční rozpaky, které spíše asociovaly v mé mysli některé sekvence z Formanova filmu Hoří má panenko, jsme se ve Vlašimi cítili velmi příjemně - 27 -
a děkujeme tímto pořadatelům za pozvání, starost o nás a hostům za projevenou přízeň. Cesta zpět, kdy nás jiskřičky námrazy na silnici neomylně směrovaly k domovu a signalizovaly zvýšenou opatrnost v zatáčkách a ABS Papamobilu nás několikrát upozornilo na svou funkční existenci, byla velmi náročná. Nebudili jsme Blanické rytíře z jejich spánku, neboť jsme sami, kromě řidiče, za jízdy pospávali, abychom vzápětí vzorně uklidili nástroje a nechali doznít atmosféru prožitého večera v našich duších. Nyní nás čekají vystoupení na Davídkově a v Táboře U Červeného koně. Těšíme se na vás. • Route 69 [Původně nenávratně ztracený a poté šťastně nalezený příběh. Již nejsem pověrčivý. Ztratil se v "pátek 13."] v úterý 10.2.2004 ve 14:00 hodin středoevropského času jsme zaznamenali tisícího návštěvníka tohoto webu a rozhodli jsme se k mírné obměně vzhledu stránek. Kapelnímu znaku jsme přidali na lesku a umožnili mu vystoupit do prostoru. Ve znamení blížícího se jara přestalo v monitorech sněžit a v koláži na titulní straně se objevily prvky charakterizující náš projev. Je zde kytara od Furcha, kombo od Marshalla, efekt od Bosse a kráčející slon Big Papa. Ten byl původně koněm z amerického románu On the Road, než jsem koncem prosince zjistil, že jde o shodu jmen a náš maskot pro štěstí je ve skutečnosti jihočeský slon mávající chobotem. Naposledy byl spatřen na Route 69 směrem na Třeboň. Až tam budeme hrát, podíváme se po něm v zámeckém parku, ale spíš se dá předpokládat, že si sám nenechá naši produkci ujít. V odkazu "Informace" můžete pak spatřit pod hlavičkou "Kdo je naším publikem" obraz osoby X, která je zakladatelem skupi-nového fanklubu. Neznáme zatím její identitu, ani pohlaví, ale rozhodně jí to sluší. Naposledy jsme ji zahlédli 6.února 2004 v hudebním klubu v Černošicích, odkud pochází snímek a kam jsme zavítali - 28 -
na skvělý koncert kamaráda Tomáše Waschingera a jeho skupiny B.LUES. Tomáš očekávaně excelentně bubnoval v černém triku Big Papa a činil nám tak radost i dobrou reklamu. Do odkazu "Na co hrajeme" jsem přidal elektrickou kytaru Höfner, kterou začnu používat v některých písních a k níž se váže zajímavý příběh původu. Když jsme počátkem osmdesátých let v tehdejším rockovém seskupení hráli částečně repertoár pražské-ho Abraxasu a Mirek Imrich se rozhodnul u této skupiny skončit, koupil jsem od něj kytaru po první části dvojkoncertu ve vinohradském klubu Dvojka. Druhou část musel již odehrát na vypůjčený nástroj. Nyní, po dvaceti letech, dám tomuto k srdci připoutanému, červenému pádélku, opět šanci. Napadá mě, jak by význam předcházející věty ovlivnilo písmeno "r" vložené na druhou pozici termínu vyjadřujícího k srdci připoutaný nástroj. V kalendáři akcí trochu zamícháme pořadím, poněvadž kamarádka Richarda a Radka potřebuje získat 23.dubna 2004 ústrašický sál pro vlastní, veledůležitou akci. Patrně jí vyhovíme a přesuneme původní termín po dohodě s pořadateli na 21.května 2004. V té době již budou Ústrašice členem Evropské unie a akce tak dostane zcela novou dimenzi. a nakonec ještě něco pro zasmání. Dával mi nedávno kamarád dokonalý návod, aniž bych to zrovna já potřeboval, jak prý přelstít manželku při pozdním příchodu z flámu. Pro úspěch akce je nutné potichu obléknout pyžamo a před dveřmi do ložnice se pak stačí otočit a vejít pozpátku. Pokud se manželka vzbudí, vypadá to, že jdete právě na WC. Tímto je ale bohužel vše vyzrazeno. Přečte-li si manželka tyto řádky, raději to již nezkoušejte. Naopak to nyní znevýhodňuje všechny, kteří si odskočí vykonat potřebu zcela legálně, protože budou při náhlém probuzení podezříváni z pozdního návratu a budou nuceni otočit své kroky zpět. Záruku úspěchu nelze stejně poskytnout, protože zmíněný kamarád, ač zvěrolékař a tudíž intelektuál, se i přes tuto dovednost ve svém manželství - 29 -
rozvedl. Bude to pravděpodobně tím, že trik tvrdohlavě opakoval a opakovaný vtip přestává být vtipem, nebo že se otočil o 360°, čímž požadovaný efekt znegoval. Na požádá-ní vám ochotně sdělím jeho mobil, na kterém bezplatně a ochotně poskytuje poradenství v oblasti mezilidských vztahů, a to po celých 24 hodin. • Stojka V pověrám podléhající pátek 13.2.2004 náhle tragicky zhasnuly naše webové stránky. Zjistil jsem to po připojení na internet až pozdě večer, po návratu z plnění povinností v české metropoli a řekl jsem si, že to nechám až na ráno, neboť je prý moudřejší večera. Nebylo. Volal jsem Petrovi, který nám kapelní doménu spravuje a poslouchal pak smutnou odpověď o odchodu harddisku příslušného serveru na onen svět. Data se prý podařilo zachránit. Ne ta naše. Server obživnul až v pondělí 16.2.2004 a já začal zoufale pátrat po záloze dat. Můj syn Michal, který je tvořitelem webu, naštěstí zálohu dat pořídil a dokonce věděl, kam ji uložil. Aby to nebylo tak jednoduché, sdělil mi to až po telefonu z místa svého studijního pobytu. Samozřejmě, že vše zálohoval do mého domácího počítače, jak předvídavé. Často se jej proto ptám: "Proč jsi tak, po mně, šikovný?" Objevená záloha však nezachytila stoprocentně aktuální verzi, scházel v historii příběh z 11.2.2004, jeden hezký vzkaz od Tomáše a moje reakce na něj. Prohledával jsem do noci všechny dostupné počítače a nakonec jsem slavil úspěch s konstatováním, že počítačové šuplíčky jsou o něco více přehledné, než ty reálné, například po malování. Objevený příběh jsem dnes uložil zpět do historie a vše hned podle svého slibu pečlivě zálohoval. Vzápětí se mi ozval kamarád zvěrolékař, který na konci zmíněného příběhu hraje hlavní roli, s otázkou, zda už mi někdo volal o jeho telefonní číslo. Vidíte, jakou má starost. Několikadenním webovým - 30 -
výpadkem jsme ztratili mnoho přístupů a Marhi bude čekat na kapelní triko ještě o něco déle. Přečtěte si rubriku vzkazy a pochopíte, co mám na mysli. Techniky couvání se dočká i Martin, na jehož vzkazový popud jsem včera zintenzívnil hledání ztraceného příběhu. Nakonec popřeji dobrý let našemu příznivci Jiřímu Chládkovi (najdete jej na jedné z webových fotografií "U Červeného koně", jak spokojeně při naší produkci večeří), který tento čtvrtek odlétá do Austrálie. Slíbil, že nám zašle vzkaz od protinožců a tak se na něj budeme těšit. Očekávám, že při čtení vzkazu budu muset udělat stojku. V roce 1979 mě zařadili při plnění vojenské základní služby do nácviku armádní spartakiády, jejíž součástí byl i nácvik stojky. Major pověřený sportovním velením již tehdy říkal, že se nám to bude v civilu hodit, no a je to tady. Příště sdělím své dojmy až po, tentokrát maškarním, Davídkově. • Bobulky Po velkolepé oslavě Radkových čtyřicátých narozenin, jimiž dovršil hranici vytoužené mužské dospělosti, jsme poslední únorovou sobotu 28.2.2004, velmi natěšeni, přijeli na Mlýn Davídkov. Natěšeni především proto, že sem jezdíme rádi a také, že svojí hudební aktivitou eliminujeme syndrom mužského stárnutí, neboli s m s, pokud jste doposud netušili, co tato zkratka znamená. Somatické i psychické potíže se u nás téměř nevyskytují a nebo si je příliš nepřipouštíme. V atmosféře večera pak cítíme přenos pozitivní energie od nás k vám i naopak a nádherná cirkulace vibrací harmonizuje veškeré pochody, proudy a procesy uvnitř i vně nás. Sociologové předpovídají postupující stárnutí světové populace a pro seskupení Big Papa bude potřebné udržet přiměřenou kondici s dispozicí bavit publikum i ve vyšším věku. Koexistenci různých generací na akcích zaznamenáváme již nyní a realita potvrzuje přirozenost - 31 -
tohoto trendu. Když jsem ve středu na kapelní zkoušce rozvíjel výše popisovanou filozofii, přispěchal náhle Richard s objemným plastovým košíkem doložit důkaz opodstatněnosti mého výkladu. Košík byl až po okraj vyskládán různými krabičkami a platy léků, vitamínů a jiných životabudičů. Je nutné přiznat, že Richard prokázal znamenité znalosti účinků každé z prezentovaných bobulek, když o nich mluvil s takovou láskou, že se všem okolo sbíhaly sliny v ústech. Prozradím vám, že si dokonce na pizzu místo sýru strouhá Aspirin Plus. Zjistil jsem až nyní, že v těle a na duši není nic, co by farmaka nedokázala posílit nebo potlačit a po nahlédnutí do zmíněného košíku trpím komplexem nedokonalosti osobní životosprávy, jelikož Richardovu denní dávku medikamentů jsem nepožil za celý svůj předcházející i současný život. Divím se, že vůbec, takto nevybaven, existuji. Uvažuji, že zavedeme na webu novou rubriku „Co požíváme?“, ve které by měl Richard možnost uvést celý výčet svého práškového sortimentu. Obávám se však, že bych musel požádat správce našeho webu o rozšíření kapacity serveru. K nakládání Papamobilu jsme dorazili všichni přesně v 15:00 hodin, po téměř vytráveném sobotním obědě, s pečlivě vyžehlenými pyžamy v příručních zavazadlech, neboť na Davídkově tradičně v podkrovních pokojích přespáváme, dá-li se tak pojmenovat přesun na lůžko za rozbřesku, když na vojně jsem ve stejném čase vstával na povinnou rozcvičku. Jeli jsme opět cestou z Tábora na Benešov, Sázavu a Horní Kruty a za půldruhé hodiny byli v cíli. Personál penzionu byl na maškarní akci dokonale připraven a servíroval nám oblíbené lahůdky v kostýmech sestry poslední pomoci (Janina) a ve stylu Moulin Rouge (Martina). Během naší produkce jsme registrovali i mimozemšťany, dívky v rolích mužů i muže v rolích žen. Richard vystupoval ve špičatém klobouku jako Harry Potter a kouzlil tak, že do hudebních sérií vkládal k překvapení kapely momentálně vymyšlené melodie a texty. - 32 -
Reagovali jsme na jeho improvizace okamžitě a hosté kupodivu zůstávali v tanečním prostoru. Bavili jsme se skvěle a doufáme, že i publikum, které s námi drželo krok až do ranních hodin. Dramaturgii večera ovlivnila i paní Marta, když pustila do reproduktorů Novambu. Všechny přítomné dámy byly rázem na stolech a začala spontánní soutěž o nejlepší kousek. Myslím si, že by případný videozáznam aspiroval na klip roku. Posíláme ještě jednou narozeninový pozdrav oslavenkyním Petře a Magdě s č. 53 na triku, kterým jsme k jejich jubileu věnovali vybrané písničky. Po snídani, o které vždy tvrdíme, že je z celého večera nejkrásnější, jsme ještě absolvovali s paní mlynářkou Martou návštěvu domácího několikahektarového výběhu, z kterého na zavolání přiběhl kanec Čochta a ze dvou metrů si nás pozorně, zkoumavým pohledem, měřil. Po upozornění Marty, že Čochta dokáže přeskočit i metrová dvířka, za kterými jsme se zatím hrdě kryli, byla exkurze rychle ukončena. Přistavený Papamobil opustil vzápětí mlýnský dvůr a dopravil nás bezpečně domů. Příští Davídkov bude již jarní, 17.4.2004, a my se budeme do té doby těšit na shledání s majiteli penzionu, kteří o nás vždy nadstandardně pečují i s publikem, které nám projevuje přízeň. • ... se šesti Tradice se musí ctít a dodržovat, prohlásil jsem ve středu 3.3.2004 na konci hudební zkoušky. Měl jsem tím na mysli návštěvu kapelní domovské scény v táborské staroměstské podzemní restauraci U Červeného koně, kde pravidelně s týdenní periodou tmelíme kolektiv, spřádáme plány do budoucna i do minula a podrobujeme analýze různé životní i neživotní filozofie. Majitel restaurantu Viktor v roli vrchního číšníka zná objednávku zpaměti a tak zvolna přicházejíc k našemu stolu hlásí: „Česnečka, dvanáctka, česnečka, malý Becher, dvanáctka, desítka, … se šesti, …“, čímž se rozumí hovězí vývar s šesti játrovými knedlíčky. - 33 -
Pozorně přitom sleduje náš případný nesouhlas. Není třeba cokoli měnit, česnečka je zde nejlepší ze všech, které jsme kdy v českých krajích pili, kousali, žvýkali a polykali. Ačkoli je nás v souboru písní a tanců celkem pět, stoprocentní docházku můžeme vykázat pouze tři, já, Richard a Radek, patrně proto, že jsme zakládajícími členy seskupení a tudíž služebně nejstarší. Eva je matkou sedmnáctiletého synka a musí o něj pečovat, viď Ondro, Pepíno pak musí spát nejméně osm hodin, aby byl druhý den provozuschopný, viď Danko. Jsou však středy, kdy jsme v účasti na rituálu kompletní a vyvedeme tím dokonale Viktora z míry. Tentokrát jsme tužili kolektivní vztahy ve čtyřech, jako absolutní pánská jízda, protože jsem využil své pedagogické erudice, zadal Evě domácí intonační úkol a odeslal ji bezodkladně k jeho plnění. Pepíno nám tak mohl bez zábran sdělit, co spatřil minulý týden na obrazovce v naučném televizním pořadu a co musíme pečlivě před Evou tajit, protože závěr je přímo šokující. Muž je prý pouze nedokonalá žena, když o jeho bytí rozhoduje údajně nějaká chromozómová chyba v šestém dnu či týdnu prenatálního vývoje původně ženského embrya. s přijetím této neuvěřitelné teorie jsme záhy rozpustili seanci, protože Richard dostal migrénu, já jsem chvátal vyžehlit pomačkanou sukni, Radkovi pustilo oko na punčoše a Pepíno si ulomil jehlový podpatek na lodičkách. Je tu konečně pátek, 5.3.2004 a my odjíždíme na privátní akci firmy Wüstenrot do L-clubu v Hluboké nad Vltavou. Ve vzduchu je cítit i přes mrazivé počasí dech blížícího se jara, které toužebně očekáváme. Richard s Radkem určitě brzy nastartují motorky a maskováni kůží od hlavy k patě absolvují první asfaltové kilometry. Já se tomuto druhu pohybu úspěšně bráním a raději načítám kilometry po cestách i necestách na svém horském kole. Ale nyní zpět na Hlubokou. L-club je restaurant a penzion s útulným interiérem, barem, vynikající kuchyní a vzornou obsluhou. Je v péči majitelů Jiřiny a Vladimíra - 34 -
Lacinových, kteří se věnují, jak jsme vysledovali, bezchybně, vstřícně, mile a ochotně, všem svým hostům po celou dobu návštěvy. Přijeli jsme na místo právě v době slavnostní večeře celé firemní reprezentace a tak jsme chvíli počkali s instalací zvukové aparatury. Paní majitelka organizovala rychlou úpravu sálu a krátce po dvacáté hodině jsme zahájili očekávanou produkci. Již v první sérii se zcela zaplnil taneční parket a publikum nezůstalo nic dlužno své pověsti, když večer postupně nabíral tempo a chytal zrychlený dech. Finanční poradenství je přece jenom specifický obor vyžadující od reprezentantů plné nasazení a tato dispozice se projevila i v zábavě po dobře odvedené práci. Mohu konstatovat, že publikum prakticky neopustilo taneční parket. Když jedna z finančních poradkyň, Ivana Klímková z Českých Budějovic, vystoupila jako břišní tanečnice v dokonalém kostýmu s cingrlátky a s originálním exoticky laděným hudebním doprovodem, publikum ji parket uvolnilo a odměnilo ji pak bouřlivým a zaslouženým potleskem. Vzali jsme si na ni kontakt a možná ji někdy pozveme ke společnému vystoupení. Richard si již objednal úvodní stohodinový kurz této aktivity v Kalkatě. Končili jsme před třetí hodinou ranní a stále z parketu nikdo neodcházel. Neměli jsme však sílu hrát déle, neboť se Richardovi zařezávaly struny stále hlouběji do prstů, mně více a více chraptily hlasivky a Radkovi vypovídalo službu opařené zápěstí, když mu nešťastně vylitá vařící káva zatekla pod hodinkový pásek. Speciální odměnou nám pak byl i vynikající srnčí guláš a romantický pohled z okna na překrásně osvícené panorama zámku pro Pyšnou princeznu, jejíž příběh zde filmový štáb v padesátých letech minulého století natáčel. Cesta zpět jasnou a mrazivou nocí, kdy displej Papamobilu signalizoval venkovní teplotu –14 °C, byla bezproblémová. Eva jela tentokrát svým vozem a umožnila nám tak hodnotit akci ze subjektivního mužského pohledu. - 35 -
Klasifikujeme ve výsledku výborně, přijedeme určitě příště zas, pokud nás firma osloví. Stavební spoření Wüstenrot máme všichni. Děkujeme. • Baňkování Na středeční zkoušce jsem zaregistroval již tři pětiny seskupení Big Papa, kdo nyní běhají rychleji do schodů, mizí jim vrásky, nic je nebolí, na nic si nestěžují, mají nadbytečnou energii, jako by otočili běh času. Začal jsem pátrat po elixíru života, jehož důsledky působení jsou již prokazatelné a slavil úspěch. Pravým důvodem pozitivních změn jsou pravidelné kúry léčitelky Jarušky Vomáčkové, která má zlaté české ruce a aplikuje na pacienty fungující ozdravující metody. Přikládáním temperovaných magických baněk na problematické zóny těla mládne člověk přímo před očima. Já tyto procedury zatím nepodstupuji, neboť se cítím relativně zdravý a mladý i bez nich, ale pokud bych měl po nějakém čase vedle sebe trpět mládež v pionýrském věku, nic jiného by mi asi nezbývalo. Podle fotografií na webu snadno poznáte, kdo je takto léčen a hýčkán. Určitě byste Richardovi nehádali šedesátku. Na druhé straně je nutné přiznat, že baňky po sobě zanechávají zajímavé stopy na pokožce, podobné kruhům v obilí po přistání UFO a já marně kolegy přemlouval k poskytnutí autorských práv na fotografii bederní partie, když jsem chtěl spatřený výjev použít jako originální spořič obrazovky svého PC. Konečně jsem pochopil i historický výrok klasika: „Nenič mé kruhy.“ Na zkoušku jsme tentokrát pozvali i Lucku alias Bulharku, která s námi sporadicky vystupuje. Přišla včas, ale se sádrou na levé paži. Vyprávěla nám pak pravděpodobně fiktivní příběh o venčení vlčáka, který běžel tak prudce, až narazila na zeď domu a zlomila si zápěstí. Nezlomila si naštěstí duši ani hlas, který nutí membránu mikrofonu k maximálním vibracím. V pátek 12.3.2004 jsme se po delší odmlce vrátili na - 36 -
domovskou scénu do Tábora k Červenému koni. Provedli jsme zde plánovanou změnu v postavení nástrojů, aparatury a Radka, který byl přestěhován z levého křídla na pravé, hned vedle Pepínovy bicí soupravy. Toto přeskupení nám umožnilo výraznější transparenci výsledného zvuku a přispělo k naší i posluchačské pohodě. Viktor, majitel podniku, odemykal jako vždy v 19:00 hodin a během pěti minut byla všechna místa obsazena. Mrzí nás, že se nevešli všichni, ale není v našich silách prostor zvětšit. Máme radost, že zájem publika trvá a děkujeme všem, kteří přišli. Měl bych asi před tečkou v předcházející větě napsat „y“, protože převahu měly tentokrát dámy. Zařadili jsme již do repertoáru nově nazkoušené kousky a podle reakcí publika lze soudit, že se líbily. Lucka zpívala excelentně Bridge over troubled water a kdo ji slyšel, musí uznat, že výkony televizních superstar jsou pouze slabým odvarem její prezentace. Když jsme v rozprouděném večeru zařadili Boty proti lásce, neváhal spolumajitel naší partnerské firmy KOK s.r.o., Petr, zout své čtyřicettrojky značky Reichle a odtancoval zbytek sérií zcela bos. Byl to pěkný odvaz a zájem přítomných paní a slečen o jeho taneční kreace okamžitě nabral na intenzitě. Určitě se to projeví i v jeho obchodě zvýšením poptávky po centrálním vysávání, které Petrova firma nabízí a dodává. Mile nás překvapila jedna slečna, jejíž jméno neznám, když projevila zájem, abychom jí hráli na svatbě. Termín prý přizpůsobí našim možnostem. Je to hezké, že? Představte si ale potom, že bychom měli obsazeny veškeré pátky a soboty. Bláznova ukolébavka pak příznačně po druhé hodině ranní ukončila naši produkci a přidával jenom Richard sólově Slunce a pár vlastních písní s poutavými, na místě skládanými anglickými texty. Zhasly oči Marshallů a Oldřich Nový nám z CD přál k poslechu, tanci i spánku: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít …“ Moc se nám líbil a příští středu se rozhodneme, zda 23. dubna 2004 akci U Červeného koně zopakujeme. - 37 -
• Co je doma, to se počítá Kdysi téměř nemožné se stalo běžnou skutečností. Volal mi totiž v úterý navečer Radek, že byl osloven ohledně případné produkce našeho bandu na privátní akci v Táboře. Hrálo by se prý již tento pátek, tj. 9.4.2004. Zjistit, zda mají volno v tomto neplánovaném termínu všichni Big Papas, trvalo prostřednictvím moderní komunikační technologie několik minut a sms putovala tentokrát i do Egypta, kde Richard právě rekognoskoval nová místa pro průzkum mořských hlubin. Odezva přišla obratem a tak jsme účast na soukromé oslavě mohli potvrdit. Původně jsme si Velikonoce chtěli nechat volné a věnovat se po dlouhém šedivém období pobytu v jarní přírodě a jiným aktivitám. Předpověď počasí byla pro tyto dny ale spíše negativní a tak jsme nabídku hraní docela přivítali. Seběhlo se všechno příliš v krátkém čase a nebylo prostoru pro hlubší analýzu, které jinak všechny objednávky přísně podrobujeme. Oslava padesátin je pro naše hudební působení ve většině případů riskantní záležitost, jelikož dopředu nevíme, pro jakou společnost hrajeme a stejně tak většina hostů nemá představu o skladbě našeho repertoáru a způsobu jeho podání. Intuice nás vedla nyní do akce a my jsme se jí ani příliš nebránili. Věřili jsme, že padesát hostů, jak bylo avizováno, vytvoří dostatečně pestrý vzorek publika, který se určitě chytne. Hostů bylo nakonec pouze asi třicet a výchozí situace se tedy jevila mnohem náročnější. Oslava se však i přesto vydařila, alespoň toho dojmu jsme nabyli, když jsme ve dvě hodiny po půlnoci produkci zakončili. Uvažoval jsem, proč se z účasti na oslavě omluvila nebo vymluvila asi třetina pozvaných a nenašel jsem jiné vysvětlení, než ekonomické. Přijít na padesátiny znamená totiž koupit dárek alespoň za tisícovku a pak vlastně pozvaná dvojice utratí více, než je schopna skonzumovat. Tato ošklivá nerovnice - má dáti, dal - potvrdila přetrvávající malé, české poměry v duchu rčení: „Co je doma, to se počítá“. - 38 -
Kdyby oslavenec Vladimír nebyl OSVČ, ale zaměstnanec podniku se socialistickou minulostí nebo současností, hodili by odboráři do klobouku padesátku na společný dárek a v gratulacích by se mohli přetrhnout. Žili by akcí již měsíc dopředu a stejný čas po ní by pak roznášeli drby. Takový je obraz doby a musíme se s ním, chtě nechtě, smířit. Je na našem odhadu předem rozpoznat, kdo je oslavy hoden a tzv. konzumenty, kteří musí být vždy v plusu, vůbec nezvat. Zahajovali jsme v devatenáct hodin za denního světla, které příliš atmosféře oslavy neprospívá. Setmělo se však naštěstí brzy a tak jsme nasvítili sál do příjemna a pohody. Tóny a akordy získaly hřejivé zabarvení a selektované publikum postupně roztávalo. Hity šedesátých let mají sílu a rozumí jim i ti, co v té době nežili. Tuto skutečnost dokládá i připravovaný koncert 6. června 2004 v Praze, na kterém Paul McCartney zazpívá nejlepší kusy od Beatles a očekává se účast 60 000 fanoušků. Nebudu mezi nimi chybět ani já, mám již koupenou vstupenku do sektoru před pódiem. Když jsem ve čtrnácti dostal první zahraniční LP desku, byla právě od Beatles a Velká Británie byla pro mě tehdy něco jako planeta Mars nyní, a že bych kdy viděl vystoupení některého z Brouků na vlastní oči jsem si nedovedl představit vůbec. V každé době lze nalézt pozitivní okamžiky, které nás drží nad vodou a je nutné uvolnit jim cestu a čerpat i předávat jejich energii. Skvěle hodnotím nakonec i pohotovost staršího bratra oslavence, který večer zahajoval moudrým proslovem o prostatických potížích padesátníků a představil hostům i kapelu. Protože však nebyl ochoten či schopen pamatovat si mé jméno, představil mě pod vymyšleným uměleckým pseudonymem Bruno. Za tři týdny jsme v EU a pseudonym znějící světově se bude jistě hodit. Příští sobotu slibují krásné počasí a tak doufáme, že najdete cestu na Mlýn Davídkov, kde vystupujeme. Snídat budeme v neděli určitě venku u dubových stolů, viď Marto, už se moc těšíme. - 39 -
• Tanec s medvídkem Jako bych náhle procitnul a chvíli nerozeznával hranici snu a skutečnosti, tak nějak jsem vnímal pohled, který se mi rozprostřel před očima, když jsme v sobotu 17.4.2004 podvečer vjížděli Papamobilem do dvora Mlýna Davídkov. Od léta 2003 zde vystupujeme pravidelně s dvouměsíční periodou, jelikož se těšíme přízně publika a skvělého servisu poskytovaného naším hostitelem. Jezdíme sem proto velmi rádi a příznivě nás ovlivňuje i magie tohoto místa. Každý ušetřený metr délky pro vykládání aparatury je zvlášť cenný a tak se Richard v roli řidiče tentokrát snažil s milimetrovou přesností úzkou kamennou komunikací nacouvat co nejblíže ke vstupním dveřím. Řidičské oprávnění pro řízení bojového vozidla pěchoty, které získal v minulém století v rámci přípravy na výkon základní vojenské služby v Československé lidové armádě, aby pak stejně sloužil u vojenského uměleckého souboru, našlo touto cestou konečně smysluplné uplatnění. Vojenský obrněný transportér musel umět rovněž zaparkovat v Doupovských horách mezi letité smrky nachlup přesně a tuto zkušenost mohl tímto plně zužitkovat. Všechny stoly v přízemí i v patře byly ozdobeny cedulkami „Reserve“ a kolem půl deváté byl podnik zcela naplněn. Začínali jsme tradičně umírněně folkově laděným, Žalmanovým Tymiánem a pokračovali hity 60. let. V krbu hořelo, z píp proudilo pivo z Budějic i ze z Plzně a Martina i Janina podávaly tradiční mistrovské sportovní výkony při obsluze hostů pod taktovkou paní Marty, která Davídkovu bezchybně šéfuje. Přijeli za námi i nejtěžší umělci České republiky, Dan a Kyklop ze skupiny Maxim Turbulenc, doprovázeni stejně věhlasným Kamilem Emanuelem Gottem. O půlnoci jsme jim poskytli prostor pro hudební glosu a zazněly pak k radosti a pobavení publika jejich největší hity. Dan zpestřil vystoupení i několika peprnými vtipy a musel zákonitě přidávat. Na hektický výstup proslulých interpretů jsme - 40 -
navázali sérií zlidovělých písní Vlasty Redla a Jarka Nohavici a zpíval s námi nyní celý sál. Poslední živou sérii jsme se pokusili zahrát kolem druhé popůlnoční hodiny a nakonec jsme ještě dvakrát přidávali. Atmosféra v mlýně byla opět fantastická a děkujeme za ní především partičce z Nymburka, která nezklamala a jak nám ve vzkazu slíbila, přijela ve velkém obsazení. Tři krásná děvčata z jejího středu se neobávala předvést taneční kreace v půlmetrové vzdálenosti od pódia již v druhé sérii a pomohla nám rychle se zbavit počáteční trémy, kterou ještě stále, i po mnoha letech hraní, trpíme. Pokud veškerá mládež v Nymburku vykazuje obdobné parametry, pak bychom v této lokalitě hráli určitě častěji. Já znám zatím z Nymburku jen Hrabalův „postřižinový“ pivovar a tuším, že se zde odehrála i aféra fotbalové korupce, kdy byl řadový sportovec Váňa, po zásluze za svůj dobrý skutek odhalení této skutečnosti, potrestán místním tělovýchovným výborem. Přesto Nymburáky zdravíme a těšíme se, že najdou cestu na Davídkov do Hryzel i 12. června tohoto roku, kdy sem opět přijedeme, tentokrát již jako občané EU. Po hře nás Marta pohostila mlynářským tataráčkem, který v mžiku zmizel i s jednadvaceti počesnekovanými topinkami, protože po šestihodinové produkci jsme vyhladověli podobně, jako po šichtě v Kolbence. Nikdy jsem sice v Kolbence nepracoval, ale nějak tak si to představuji. Havelkovi Melody boys nám hráli z CD k poprodukční siestě nad ránem, kdy Hryzelské údolí halila mlha a rozbřesk dodával pocit čirého štěstí, kterým nás naše hudební aktivity sytí. Když Hanka Waschingerová přispěchala ukázat Richardovi svého plyšového medvídka, [není to metafora - pozn. autora] přimknul se k němu a tančil v úžasných rotacích po vzoru mistra Beana tak přesvědčivě, že jsem mu přiznal speciální honorář. Pokud fotografka Jana z pražské tiskárny Hugo s.r.o. tento moment zachytila objektivem své zrcadlovky, určitě jej vystavíme na webu. [fotky už mám, ale bohužel nezachytila - 41 -
pozn. autora] Usínali jsme postupně, jak komu docházely síly, po páté ranní a v deset po osvěžující sprše jsme pak vstávali k snídani od pana mlynáře Václava. Richardovi se z embryonální polohy, kterou při spánku zaujímá, [máme společný pokoj - pozn. autora] dostávalo poněkud obtížněji a syndrom ranní světloplachosti pak léčil polštářem jakoby pořizujíc posmrtnou masku. Míchaná vajíčka na slanině a cibulce, česneková polévka provoňující celý prostor, čerstvé housky z místní pekárny a černá káva, džus nebo pivo nás postavily na nohy a s takto obrozenou energií bylo pak hračkou naložit aparaturu a odjet domů. Klasifikujeme akci na výbornou a vystoupení na druhé pololetí dohodneme s paní Martou v červnu. Děkujeme. • Prenatální kariéra Jaro se spustilo z nebe a neúprosně zamklo zimu. Duben již vstoupil do poslední dekády, ve které jsme plánovaně, v pátek 23.4.2004, účinkovali na domovské scéně v restauraci U Červeného koně na táborském starém městě. Papamobil, kterým přepravujeme osoby a věci, po přesunu z Davídkova, po vzoru českých úředníků, stávkoval a byl proto předán do rukou odborníků, aby diagnostikovali jeho stav a uvedli do chodu jeho hnací jednotku. V pátek byl opět provozuschopný a tak jsme mohli podle přesného postupu složit všechny části aparatury do nákladového prostoru a následně je instalovat na místě hudební produkce. Po pečlivém nastavení zvukové hladiny jsme pár minut před devatenáctou hodinou odemkli hlavní vchod a vzápětí byla všechna místa obsazena. Restaurace má speciální prostor i u baru a ten se zaplnil v krátké chvíli též. Mnoho posluchačů sledovalo akci tentokrát i ze schodů, když Viktor, majitel podniku, vyčerpal veškerou zásobu náhradních židlí. Ti, kdo neznají princip těchto večerů, 19:00 open, 20:00 start, nenalezli později žádné místo. Je nám to líto, ale v Táboře zatím není restaurace nebo klub - 42 -
s kapacitou nad 100 osob. Dočkáme se možná až v připravované restauraci Na schůdkách, v hotelu Nautilus, v areálu rekonstruovaného Kotnova, U Zlatého lva nebo někde jinde, uvidíme. První sérii jsme zahájili vlastní skladbou z doby našeho působení v rockové formaci Orion a navázali osvědčenou klasikou z květinové éry. Richard slavil narozeniny a obdržel od skupiny přátel pugét devětačtyřiceti růží, které vzápětí položil na mixážní pult a pohnul tak nevědomě a nechtěně ovládáním potenciometrů ovlivňujících hlasitost produkce. Druhá série byla tedy mnohem tišší, než jsme zvyklí a tak jsme Richarda, který zvuk nastavuje, vybízeli ke korekci hlasitosti. Zarputile tvrdil, že se nám to jen zdá, že je zde mnoho lidí a ti zvuk pohltili. Po našem permanentním naléhání pak květiny z pultu přece jenom odložil do obří vázy a pravda vyšla najevo. Od třetí série, ve které po čase opět vystoupila Lucka, Naděžda Ivanovna alias Bulharka, bylo již vše jak má být. Snad jen krátký energetický výpadek přerušil na pár minut písničkový proud, ale v té chvíli pohotově zaskočil náš budějovický kamarád Jirka Bidlo s tahací harmonikou za pěveckého doprovodu Petra Kučery, exoceánského klávesisty, který byl též naším hostem. Vystoupení bylo vtipné a milé a tak jsem využil situace, abych sdělil, že to vše bylo předem připravené. Zda mi hosté uvěřili, nevím. Richardovo pozvání přijala i skvělá, orientální břišní tanečnice a její číslo dokonale zapadlo do dramaturgie večera. Úspěch slavil vzápětí i Jirka Bidlo s manželkou Jitkou, kteří vystoupili s dvěma tradičními kousky a přispěli k celkové pohodě akce. Zazpívala si s námi v hitu Zrcadlo i Olinka Maříková, exzpěvačka bandu Petra Muka, která přijela i s manželem Michalem a s miminem v břiše, které prý najde cestu ke světlu ve znamení panny 20. září 2004. Necháme se překvapit, zda tento prenatální výstup ovlivní jeho kariéru. Hrálo se až do půl třetí hodiny po půlnoci, kdy již naše hlasivky signalizovaly únavu. Viktor servíroval česnečku, kterou - 43 -
umí nejlépe v Táboře, aby uzdravila naše těla žádající si každým rokem o něco důkladnější údržbu. Ranní aprílový déšť čistil vzduch při zpětném nakládání aparatury a povzbuzoval nás k rychlejšímu pohybu, který nám nakonec velmi prospívá. V pět hodin jsem usínal a odhaduji, že i ostatní. Žádné sny jsem neměl, všechno hezké se odehrálo v realitě. Nyní musíme doladit plán vystoupení na květen a červen, protože poptávka převyšuje nabídku a nejsme schopni všem požadavkům vyhovět. Reálné termíny a místa budu aktualizovat na tomto webu. • Utržený z řetězu V pátek 7.5.2004 jsme nabrali jižní kurz z Tábora směrem na Vídeň. Do Rakouska jsme však necestovali, i když dnes není problém překonat hranici při momentálním rozhodnutí, pokud bychom měli u sebe alespoň občanský průkaz. Tak rychle se mění zdejší poměry, že nám taková myšlenka stále připadá jako něco výjimečného. Když jsem si před týdnem o půlnoci z 30.4. na 1.5.2004 připíjel s přáteli na vstup do Evropské unie, uvědomil jsem si pak především, že nyní máme konečně moře a dokonce i oceán. Tentokrát nám stačilo moře v české podobě, rybník Svět, u jehož břehu leží kouzelné jihočeské městečko Třeboň s historickou architekturou v centrální části a chráněnou krajinnou oblastí ve svém okolí a sem jsme byli pozváni k hudební produkci do Rybářské bašty u hotelu Bohemia & Regent. Příjemný interiér restaurace s trámovou konstrukcí a terasou s výhledem na Svět nám poskytl prostor k účinkování, na které jsme se velmi těšili, neboť hrajeme rádi především v místech, která pozitivně ovlivňují naše duše, kde se cítíme z různých důvodů dobře a právě Třeboň tento požadavek dokonale naplňuje. Richard, Eva a Radek zde tráví každoročně část dovolené, z níž přikrášlené zážitky, převyprávěné Richardem nejméně milionkrát, známe všichni zpaměti, já zde pravidelně testuji fyzickou kondici na - 44 -
horském kole a Pepíno vše uvedené zrovna plánuje. Aparaturu jsme z prostorových důvodů instalovali do rohu mezi krbem a vchodem do salonku, nikoliv na malé pódium podle místní tradice, kde pravidelně hraje trio muzikantů pro svou obživu. Podařilo se nám tak umožnit posluchačům vnímání tónů i harmonií hezky zblízka, bez zbytečného zábradlí ovinutého ošklivým, červeně blikajícím světelným hadem z doby diskotékových veselic Husákových dětí. Jsem přesvědčen, že tato úprava terénu akci velmi prospěla a zátiší s mikrofony, reproduktory, nástroji a dalšími nezbytnými kousky zvukového řetězce získalo znamenitou podobu. Kontakt s publikem byl okamžitý, spontánní, vřelý a snad proto již první série zahájená krátce po dvacáté hodině přivedla na taneční parket skvělé třeboňské tanečnice. Publikum s převahou lázeňských hostů podporovalo báječnou atmosféru celého večera, která zajisté nakonec ovlivnila nabídku dalších vystoupení v Třeboni. Půvabně působila integrace rozdováděného strejdy z Kotěhůlek, kterého do lázní přivedly pravděpodobně následky sedavého zaměstnání ve funkci řidiče autobusu na lince Horní-Dolní, s lázeňskými pětatřicítkami, které naopak do lázní žádné zdravotní problémy evidentně nepřivedly. Strejda s bříškem v devátém měsíci těhotenství, neúspěšně maskovaným modrou košilí z éry šoféra odborářských zájezdů do NDR, skotačil jako utržený z řetězu a prolézal po čtyřech všechny ochotně rozkročené nohy dam přítomných na tanečním parketu, čímž dokazoval úspěšnost podstoupené léčby i účinnost bahenní kúry. Pokud má lázeňský pobyt takto prezentovaný blahodárný vliv na léty zdevastovaný organismus člověka, pak věřím, že se pacienti rádi vracejí a Třeboň z odevzdaných výplat vzkvétá, k radosti jejich i naší. Večer byl zkrátka velmi povedený, protkaný drobnými epizodami dokreslujícími kolorit lázeňského odpočinku a možná se ani nehodí popisovat vše spatřené. Mnozí by si museli ozdravný - 45 -
proces dobrovolně zakázat, léčebny duší a těl by krachovaly, občané by se méně veselili a nakonec i my bychom přišli o nevšední zážitky. Nemohu si závěrem odpustit ještě jeden postřeh připomínající praktiky socialistických restaurací, když po naší pochvale krásného podstřeší zaháknul okamžitě jeden z číšníků řetěz na schody vedoucí do patra, aby se tam náhodou někomu nezalíbilo nebo by se, nedej bože, muselo obsluhovat více hostů. V té chvíli se mi živě vybavilo, že do roku 1989 bylo možné ve vybraných restauracích koupit pivo pouze k večeři, na silvestrovský bigbeat byl přístup pouze v tesilových kalhotách od krejčího Vasila a stála se fronta na banány, kterou komentovala procházející Američanka slovy: „To bych si to radši koupila“. Ještě teď mi běhá při těchto nekalých vzpomínkách mráz po zádech. 21.5.2004 se pokusíme učinit lázně z Ústrašic, kde se chystáme v tomto termínu vystoupit. Přijeďte se bavit s námi. Určitě se nám to společně podaří, není jiné cesty. • Čokoládoví ježci Do kulturních domů k vystoupení, přiznáváme, jedeme vždy s mírnými obavami. Jednak jsme spíše klubovou kapelou a pak také hraní na sále s větší kapacitou míst je dnes značným rizikem jeho naplnění. Obavy se ukázaly posléze liché, protože jsme vytvořili klubové prostředí pomocí decentních světel a hořících svíček a nakonec ani žádná židle nezůstala prázdná. Když jsme s Richardem na konci roku 2001 začínali s dvěma kytarami u krbu, ve snu nás nenapadlo, že do dvou let vyprodáme kulturní dům, jako ve slavné éře našeho rockového působení před dvaceti lety. Když mně mladá stavební inženýrka z mého zaměstnaneckého týmu u pátečního oběda sdělila, že akci pravděpodobně navštíví a to zejména proto, že ji Richard v čase svého krátkého pedagogického působení učil v 6.C hudební výchovu, uvědomil jsem si, jak věkově široké spektrum - 46 -
posluchačů dnes oslovujeme. Tato epizoda zároveň dokresluje Richardovu pedagogickou velikost, když v resortu školství strávil v roli učitele sotva dva roky, učil tolik podceňovanou hudební výchovu a přesto ještě po dvaceti letech nevymizel z paměti bývalých žáků, či spíše žákyň. Věřme, že si jejich přízeň získal svým ryze profesionálním přístupem a nikoliv, že by je zval do kabinetu na čokoládové ježky. Vše se odehrálo v pátek, 21. května 2004, v obci Ústrašice za Planou nad Lužnicí směrem od Tábora. Použitím zkratky přes Horky a Větrovy jsme se vyhnuli pátečnímu hustému podvečernímu provozu na E55 a bez problému jsme dorazili krátce před osmnáctou hodinou na místo. Počkali jsme až se setmí a pak už nám nebránilo nic pustit do prostoru akordy hlasů a nástrojů. Dvě série byly spíše poslechové a Richard připomněl publiku, jak to vypadalo před čtrnácti dny v Třeboni s lázeňskými hosty, kteří okupovali parket již od prvních taktů. Určitě tato informace vedla záhy partnerské dvojice k zamyšlení, zda byla zmíněná třeboňská odvázanost ovlivněna pouze lázeňskou léčebnou kúrou. Výzva k tanci byla obratem vyslyšena a parket se okamžitě naplnil, když dámy a slečny své partnery operativně obsadily do rolí lázeňských šviháků a galantních plážových inženýrů. Jistě tušíte, co mám použitými termíny na mysli. Formace půvabných děvčat tančících clogging pod názvem Marlena (605 295 507) pak svým přesně nacvičeným, poutavým a hezkým vstupem definitivně rozptýlila počáteční rozpaky publika a od tohoto okamžiku vstoupil večer do překrásné atmosféry relaxace, pohody, přátelství, lásky a ostatních pozitivních atributů života. Rozzářené obličeje lidí, které máme možnost ze své pozice za mikrofony sledovat, nám pak dodávají energii, radost a pocit smysluplnosti, pro který jsme schopni, stále dokola, celé to muzikantské martyrium podstupovat. Hráli jsme tentokrát ještě po třetí hodině ranní, než nám definitivně došla síla nátisku, stisku, úchopu, úhozu i hlasu. - 47 -
Akci hodnotíme na jedničku s hvězdičkou, protože i pořadatelský servis ústrašického týmu neměl jedinou chybu (řízek se salátem v půl druhé nad ránem chutnal jako od maminky nebo od manželky) a proto určitě vyhovíme jeho pozvání k dalším akcím. Nic vtipného a publikovatelného mě dále v souvislosti se zmíněným vystoupením nenapadá a tak v tomto místě příběh ukončuji. Snad jen, že Jožo a Fero ze Slovenska, kteří večer z nějakého důvodu také navštívili, hráli ohníčkové hity v předsálí a v závěru překrásně tančili v přiléhavých teplákách od Mečiara i na české hity v našem podání a asociovali v mých myšlenkách některé scény z překrásného snímku Ondřeje Trojana Želary. Děkuji za pozornost a přijďte příště zas. Bez vás by to určitě nemělo smysl. • Barbucha V rámci naší sporadicky uplatňované kampaně „Kultura vesnici a vesnice kultuře“ jsme zavítali již podruhé v historii do malebné obce Oldřichov. Nachází se v blízkosti Mladé Vožice, kde se narodil před čtyřiceti lety významný hudebník působící dnes ve světoznámém vydavatelství Supraphon a zároveň hrající v naší neméně proslulé skupině Big Papa na basovou kytaru Fender. Z uvedeného vyplývá, komu přisoudit zásluhy o realizaci níže popisovaného účinkování v pátek 28.5.2004. Namlsáni nabitým sálem z předcházející akce v Ústrašicích jsme se zpočátku cítili v mírných rozpacích, protože nás navštívila tentokrát pouze polovina obyvatel Oldřichova. Otcové současného publika, stavějící kdysi kulturní dům v akci Zet, jeho kapacitu evidentně, vzhledem k dnešním poměrům, předimenzovali, nic netušíc na socialistické odbočce od kapitalismu ke kapitalismu o existenci planety Nova v každé oldřichovské domácnosti na historickém přelomu milénia. Bláhově se tehdy domnívali, masírováni ze všech stran marxisticko-leninskou teorií o smazání rozdílu mezi městem a venkovem, že se jejich děti budou bavit po společné - 48 -
práci opět společně. Přepočítali se, neboť by sál mohl být nyní poloviční, když i zdejší budova školy postrádá žáky a chátrá. Nejlépe by nakonec bylo, kdyby zde žádný kulturní dům nestál, protože by nestrašil svoji nearchitekturou v centru historické obce a neposkytoval by ani příležitost nekalým praktikám hostinského, který si zcela jistě spletl svoje životní poslání i dobu výskytu. Až si někdo z hygieniků nebo ČOI přečte tyto věty, má jasnou tutovku. Přes všechno zmíněné jsme pozvání pořadatelského týmu přijali rádi, byli jsme spokojeni se zvukem i s publikem, když Radek dokázal každého pojmenovat a definovat jeho příbuzenský poměr k Marešovic rodině. 27 bratranců vlastních, 9 maminčiných, 16 neteří s partnery, 14 synovců, iks tet a ypsilon strejdů, ségra, švára, kámoš šváry, zaměstnankyně z doby provozování obchodní živnosti, atd.,atd., prostě kouzelný výčet místních i nemístních, pro které jsme hráli jako vždy s radostí a elánem v přesvědčení, že jejich očekávání nezklameme. Na mou otázku, zda je přítomen i někdo jiný než od Marešů, jsem se odpovědi nedočkal. Serža a Vlaďka v roli hlavních pořadatelů měli s přípravou akce určitě hodně práce, když nám dokonce vlastnoručně připravili řízek se salátem a chlebíčky, jelikož hostinský Vařečka byl zcela vytížen obsluhou šesti štamgastů ve výčepu, jimž podal v součtu 36 podměrečných piv a 12 ředěných rumů. Serža si pak s námi střihnul i Elvise, kterého zpívá tak, až si všichni myslí, že Elvis žije. Všichni jsme polemiky na toto téma určitě zaznamenali a po včerejším vystoupení jejich opodstatnění potvrzujeme. Radek nám také sdělil zajímavý postřeh, když popsal druhou nezúčastněnou polovinu oldřichovských obyvatel jako fanatické fanoušky skupiny Kabát a doložil své tvrzení zážitkem, kdy sledoval na loňské mikulášké besídce extempore místního čtyřletého caparta, který zpaměti skandoval píseň o chlapech, co se poperou noži nebo sekerou, zmítajíc se jako strašidlo Barbucha v nekonečných kozelcích po - 49 -
špinavém parketu a dokládajíc tím pedagogické vlohy svých rodičů. Napadá mě příměr o Pelhřimovu, městu rekordů a Oldřichovu, obci Kabátů a ušatých čepic z časů Kubuly a Kuby Kubikuly. Málokdo také tušil, že akci navštívila i čerstvá mistryně České republiky v bowlingu Jana Marešová z Prahy, která nás mnohokrát fotografovala na Davídkově a jejíž fotografie můžete spatřit i na tomto webu. Přejeme jí tímto mnoho dalších úspěchů na evropských turnajích, kam se právem s uvedeným titulem kvalifikovala. V závěru akce jsme poslali dividendy Janu Becherovi a skrblila jenom Eva, která se opět po čase nominovala do role řidičky Papamobilu. Jízda byla v její režii určitě plynulá, neboť mě nic nerušilo ve spánku a probudil jsem se až v poslední pravoúhlé zatáčce před základnou, ve které se vždy přeme, zda tisíckrát upozorňovaný Richardův soused bude zase parkovat na místě, kde vykládáme aparaturu. Pesimistický odhad měl Pepíno i Richard, já naivně doufal v sousedovu empatii a Eva se zdržela tipování, protože ví jako dáma o chlapech své. Vyhrál Pepíno a Richard. Soused parkoval uvědoměle na milimetr přesně tam, kde je optimální zastavit pro nás, tedy před Richardovým vchodem. Čest jeho památce, amen. Závěrem klasifikuji jedničkou všechny, co se na akci podíleli a ti co se nepodíleli, zůstávají prozatím bez klasifikace. Děkujeme. • Voda se vaří V pátek 4. června 2004 jsme účinkovali na akci „50 let Rock and rollu na křídlech Chrysleru“. Pozvání pořadatelů jsme přijali ochotně, i když do uvedeného žánru zasahujeme pouze okrajově, především proto, že nás zaujalo krásné prostředí letního parketu Penzionu-restaurantu s názvem „U koňské dráhy“ v obci Holkov před Velešínem v okrese Český Krumlov. Vkusně působící areál vybavený pódiem pro hudební produkce a výbornou kuchyní s perfektní obsluhou nás upoutal okamžitě po příjezdu na místo. - 50 -
Vystupovali jsme odpoledne v šestnáct hodin a přes poměrně malou dešťovou a nízkoteplotní účast návštěvníků se nám hrálo dobře. Připojili jsme se na výkonnější aparaturu a vzdálili jsme se tak poněkud naší obvyklé klubové prezentaci. Každá nová zkušenost je však cenná, včetně honoráře od Chrysleru. Papamobil, kterým se přepravujeme s aparaturou, je též Chrysler a DJ Kosťa, který celou akci moderoval, připomenul jeho přítomnost jako doklad domnělé muzikantské chudoby. V dobách dávných byl Holkov více známý než dnes, protože zde byla zastávka Koněspřežky. Kupecké karavany směřovaly z rakouských zemí do Čech a putovaly po různých cestách. Jedna z nich vedla z Lince do Českých Budějovic a Prahy a dopravovalo se po ní velmi žádané zboží, hornorakouská sůl. Cestování bylo velmi náročné a řešení problému nalezl až profesor František Josef Gerstner, který v roce 1807 představil projekt „železné silnice“. V roce 1825 byly zahájeny stavební práce a 1. srpna 1832 pak i pravidelný provoz na celé trati Linz – České Budějovice. Napadá mě, jak by bylo romantické cestovat dnes s kapelou po koněspřežné dráze, hrát ve starých hostincích po cestě, přespat v místě a druhý den pokračovat dál. Na Holkově po nás pokračovalo seskupení John Slim Blues band a potom ještě Kiss Revival a ZZ Top Revival. Komerční akce tohoto typu hrát v budoucnu nechceme, neboť máme radši zážitky než peníze, ale do areálu Holkov bychom se určitě rádi vrátili, pokud bude majitel objektu naši nabídku účinkování na akci komornějšího charakteru akceptovat. V závěru děkuji Milanovi Bílkovi z Rádia Faktor, že mi zachránil stojan na kytaru, který jsem na pódiu zapomněl, když se jedna aparatura stěhovala do auta a druhá z auta a ty věci se tak podobají. Zatracená globalizace. Jak krátké bylo naše vystoupení, tak krátký je i tento příběh. Tipování v poslední zatáčce před základnou v Táboře, zda Richardův soused bude opět parkovat před jeho vchodem, dopadlo tentokrát v neprospěch - 51 -
Pepína, který zatvrzele zastává pesimistický názor a dotvrzuje jej rčením, že pro každou svini se někde vaří voda. Soused na místě tentokrát neparkoval a umožnil nám tak složit náklad rychle a bezbolestně. Pokud si přečetl příběh s názvem „Barbucha“ z minulého týdne, je to od něj milé a možná se někde přestala vařit voda.
- 52 -
• Kentaur V neděli 6. června 2004 večer jsem v rámci přípravy na budoucí vystoupení Big Papa nasával atmosféru šedesátých let návštěvou koncertu legendárního Beatla Paula McCartneyho v Praze. Obsadil jsem skvělé místo pár metrů od pódia a Paulovi jsem mohl číst z tváře i prstů. Když se v přesně načasovaném okamžiku, o půl deváté po úvodní cirkusové show, odhrnula barevná opona, stál tam s klasickým Höfnerem jako ve třiašedesátém na počátku beatlemánie, v blue jeans a červeném sportovním saku a z jeho úst zněl song „Jet“. Pokud mají hvězdy charisma, pak je Paul, přezdívaný Macca, jejich prototypem, protože se okamžitě zdvihnulo k nebi zcela spontánně sto tisíc rukou, zaburácela vysočanská aréna a po tvářích stékaly slzy dojetí. Jako by se čas na 135 minut zastavil. „Ahoj Praho, ahoj Česká republiko“, zvolal česky v úvodu vystoupení a chrlil poté jeden hit za druhým. „Někdy chceme člověku něco říct a často se stydíme. Pak zemře a už je pozdě,“ řekl tiše Paul a zpíval Here Today pro Johna Lennona. Na videopanelech v pozadí scény prolínaly černobílé filmové sekvence z éry Beatles. V závěru hodil Macca z pódia trsátko a minulo mě jen o pár metrů. To by pak do mých prstů vstoupila nebeská energie a poselství předávat ji dál. Možná z těchto několika vět cítíte alespoň zlomek toho, co jsem prožíval já i se vzdálenou vzpomínkou, kdy jsem ve svých deseti letech, v šestašedesátém roce, viděl v píseckém kině na náměstí, ve filmu „Perný den“, poprvé Beatles. Před plánovaným odjezdem k našemu dalšímu vystoupení mě vyzbrojil zajímavou teorií parity realitní makléř, věrný posluchač hudebních menšinových žánrů a milovník hor, lesů, vod a strání, Kamil. Popisoval zajímavou soutěž, či spíše netradiční sportovní klání sestávající ze dvou protichůdných disciplín, šachové hry a pití alkoholických nápojů neurčeného druhu. Body se prý získávají za vyhrané šachové partie a podle speciálně stanoveného - 53 -
alkoholového koeficientu též za míru požití. Podotknul jsem, že se tak pravděpodobně může umístit na přední pozici i totální šachový analfabet s nadprůměrnou průpravou v druhém oboru. Není to až tak docela pravda, přesvědčil mě Kamil, protože se touto cestou pokusil v loňském ročníku zvítězit nejmenovaný borec, který vyhrál pouze jednu šachovou partii a zisk bodů se snažil dohánět prochutnáním bezmála čtyř litrů značkového moku. Cenu teoreticky opravdu získal, ale vzápětí byl diskvalifikován, jelikož nekomunikoval s okolím a na nucené vibrace kolemjdoucích, vybízející jej k procitnutí, nereagoval. Pouze nejvěrnější kamarádi se odhodlali vždy po půlhodině k otočení jeho trupu ve snaze zabránit vzniku proleženin. Pro úspěšnost v soutěži se prý musí najít optimální parita, neboť čím více se soutěžící snaží vyniknout v jedné disciplíně, tím více bodů ztrácí v druhé. Paralelu jsem spatřil okamžitě i v živé hudební produkci, která je vlastně obdobným dvojbojem, kdy též nalezení výše popsané optimální parity je pro muzikanta prioritní. Takto poučeni jsme odjeli v sobotu 12.6. 2004 hledat zmíněnou paritu na oblíbený penzion „Mlýn Davídkov“ v obci Hryzely, s poštou v Kostelci nad Černými lesy. Paritu jsme nalezli a zda byla optimální, necháme k posouzení publiku. Akce se nám velmi líbila, když komunikace s přízemím i patrem objektu neměla z našeho pohledu chybu. s paní mlynářkou Martou jsme potvrdili termíny hraní na druhé pololetí a když si hosté vzápětí zamlouvali místa na 4. září, velmi nás tato přízeň potěšila. Hráli jsme do dvou hodin, pak jsme přidali ještě jeden improvizovaný hit, Richard musel zazpívat Slunce od Petra Muka a nakonec nás ještě všechny skvěle bavil až do svítání v roli DJ. Po krátkém povinném spánku jsme procitnuli k snídani, ke které nám pan mlynář Václav připravil „Davídkovský steak“ nebývalých rozměrů a patentované technologie zhotovení. Nic podobného jsem nikde jinde nejedl ani neviděl. Doporučujeme všem, kteří - 54 -
Mlýn navštíví, aby tuto specialitu ochutnali, určitě je nezklame. Jízda zpět do Tábora byla bezproblémová a bezpečná, neboť řídil Richard, který tvoří s Papamobilem kompaktní celek stroje s lidskou tváří. Představuji si takto novodobého kentaura jménem Big Papa s tělem Chrysleru a Richardovou hlavou. Děkujeme publiku za stálou přízeň a mlýnskému servisnímu týmu paní Marty za bezchybné služby a starost o naše zabezpečení, bez kterého by náš výkon byl pouze poloviční. • Duel Když nám nedávno vedoucí stylové restaurace Havana na táborském Žižkově náměstí sdělil, že na 18.6.2004 pozval k vystoupení originální kubánskou kapelu, okamžitě jsme si uvědomili, že ve stejném termínu máme naplánovaný i náš hudební večer o padesát metrů vedle, v restauraci U Červeného koně. Chvíli jsme dokonce zvažovali, zda nemáme svoji akci přeložit nebo zrušit, když exotičtí hosté budou v Táboře určitě vzácní. Rozhodnutí bylo nakonec nekompromisní a jsem rád, že jsme neustoupili. Je nutné zvládat konkurenční prostředí ve všech oblastech a poskytnout lidem možnost výběru. Bylo opět plno v obou místnostech i na schodech a ti, co dali přednost latinskoamerickým rytmům v Havaně, zase uvolnili místo pro naše nové posluchače. Staré město v Táboře se po letech začíná probouzet. Opravují se střechy a fasády zchátralých objektů, probíhají zde rozsáhlé rekonstrukce interiérů a sítí, dláždí se ulice podtrhující kolorit této lokality a připravuje se otevření nových restaurací a hudebních klubů. Zbývá doufat, že se najdou i zajímavé soubory, které zde budou ochotny účinkovat, provozovatelé, kteří je budou ochotni zvát a přiměřeně honorovat a činit tím z Tábora přitažlivé město po vzoru Třeboně nebo Českého Krumlova. Eva se vrátila kouzelně opálená z týdenního pobytu u moře v Itálii a podpořila svým příchodem předzvěst, že na Žižkově náměstí - 55 -
vystupují Kubánci. Její prosolené hlasivky dodávaly vokálům opravdu karibskou příchuť a nám připadlo, že bude muset být naložena ve slané lázni povinně po zbytek své hudební kariéry, když jí to tak neodolatelně prospívá. Stejně už nemusí do konce života pracovat, protože vymyslela pro Wüstenrot obchodní označení poskytovaného úvěru, které se šéfům zalíbilo natolik, že jej schválili pro celorepublikovou reklamní kampaň. V době superstar je Superúvěr určitě přitažlivým názvem a Evě tento nápad zajistil doživotní rentu jako důkaz, že i jedno slovo může změnit váš život. Před prázdninami nás čeká poslední, přísně utajované, vystoupení na privátní akci v nejmenovaném místě a termínu, pro nejmenované, avšak zcela určitě definované publikum. Pak už budeme čerpat prázdninovou inspiraci a nové síly, nabíjet se prožitky a požitky, sát pozitivní energii z vesmíru i přírody Země při aktivním odpočinku a jiných bohulibých činnostech. Pod názvem Big Papa hrajeme právě jeden rok a zaznamenali jsme v něm mnoho úspěchů. Získali jsme početné publikum doma i mimo Tábor, máme internetové stránky, na kterých v nejbližší době zaregistrujeme 3000 přístupů, hraní nás stále baví a doufáme, že ještě dlouho nepřestane. Paul McCartneyho koncert v Praze mě přesvědčil, že se dá při dobré kondici úspěšně účinkovat i ve dvaašedesáti letech. Kondicí zatím disponujeme, do zmíněného věku máme však naštěstí ještě moc, moc daleko. Navštívil nás na akci, k naší neskrývané radosti, i legendární Jarda Hlava, který stál u počátků bigbeatové éry v Táboře, když s tehdejší kapelou The Ants nastartoval podmínky realizace hudebních produkcí i pro nás. V hudební sféře platily zákony trhu založené na nabídce a poptávce i v socia-listickém mezidobí a tak dnešní poměry nejsou pro nás v tomto ohledu ničím novým. Bavil se s námi v pátek skvěle i pan Kalousek, majitel několika knihkupectví a prodejen hudebních nosičů a byl nadšen naší písničkovou prezentací, až nám slíbil - 56 -
možnost plakátové propagace ve svých výlohách na hlavní táborské třídě a v Obchodním domě Dvořák. Budeme tak moci lépe a s předstihem informovat naše posluchače o připravovaných akcích na Táborsku. Po dlouhé době vystoupila i Bulharka Lucka, která však neopatrně vypila helium z koupeného balónku a hlas včelky Máji jí nedovolil k její škodě zazpívat více než tři písničky. Večer jsme zakončili tradičně nad ránem, posilněni domácí česnečkou připravenou mistrem od Červeného koně. Aparatura byla bleskově složena s pomocí známých a příbuzných a po jejím uskladnění na základně u Richarda jsme zašli ještě na jedno značkové točené do Havany. Kubánci už spali zmoženi českými poměry, ale personál vycvičen místní klientelou odváděl poctivé řemeslo i za svítání. Plzeňský, prazásaditý, dvanáctistupňový, sklepem chlazený, transparentně zlatavý mok se šlehačkovou pěnou posazenou na vršek poháru jako zmrzlinový kopeček, dorovnal potřebnou hladinu iontů a minerálů v těle vyčerpaném dvanáctihodinovou hudební extází. Na podzim chceme hrát více mimo Tábor a pro vystoupení na domácí scéně se rozhodneme až na základě případné zajímavé nabídky. Zvlášť děkujeme skalním příznivcům, kteří nám zachovali věrnost i ve zmiňovaném konkurenčním duelu. Iva Přibylová svým rozzářeným úsměvem dokladovala blížící se prázdniny, protože jako správná učitelka je načasovaná na desetiměsíční pracovní režim od září do června a nyní může zaslouženě na dva měsíce vysadit, pokud jí to Luboš a rodina umožní:). Přejeme hezkou dovolenou, prázdniny a letní odpočinek všem našim posluchačům, kamarádům, známým i neznámým, příznivcům i nepříznivcům, jsou-li vůbec nějací a budeme se těšit na shledání někdy příště. • Hluboko, divoce a vysoko Jak jinak než živi a zdrávi, sešli jsme se po dvou měsících hudebního lenošení ve středu 25.8.2004 v 17 hodin na zkoušce. - 57 -
Setřeli jsme prach z futrálů a vdechnuli notám život rozkmitáním strun, citem nátisku, pnutím hlasivek, silou úderů a energií elektrických zesilovačů a reproduktorů. Na stole ležely desítky fotek exotických krajin vysoko nad mořem i hluboko pod jeho hladinou. Ani jedna fotografie však nezachytila okamžik masového turismu na globalizované pláži v řadě geometricky řazených slunečníků. Big Papa zkrátka odpočívá aktivně a tak jsme hodnotili první Radkův chorvatský ponor do osmi metrů, Richardův ikstý do čtyřiceti, raftingové umění Evy na divoké řece v jižní Francii a nakonec i můj bikeový výjezd do 2062 metrů na Kleine Scheidegg ve švýcarských Alpách. Při této příležitosti se mi vybavily nedávné, směšné, lokálněpolitické tahanice kolem rekonstrukce mostu přes táborské vlakové nádraží, když v mnou dosažené alpské metě téměř v oblacích nastupovali bačkoroví horolezci do vlaku, který vzápětí stoupal o dalších 1406 výškových metrů do skutečného nebe. Tato železnice Jungfraubahn byla jedním z největších úspěchů techniky již na konci 19. století. Šplhá spirálovitě skrze tunely vyřezané do skalnatých stěn hory Eiger. Klobouk dolů. Pepíno konečně položil a nabušil kompletní doškovou střechu na svou letní rezidenci a nyní se chystá na slíbený seskok v tandemu s padákem. Zda z hřebenu nové střechy a se svojí manželkou, nám neupřesnil. Richard nahlásil čerstvou mobilovou zprávu od paní mlynářky Marty z Davídkova, že je na 4.9.2004 již vyprodáno a tak se o to více na naši nejoblíbenější štaci těšíme. Potvrdili jsme také smlouvu s Městem Tábor o účinkování v rámci Táborských setkání 2004. Byla nám přidělena restaurace U Červeného koně v podzemí Žižkova náměstí, kde shodou okolností také často vystupujeme a budeme zde hrát k pohodě hostů i naší v sobotu 11.9.2004 od 21 hodin. Česnečku zde vaří stále nejlepší na světě, protože jsme to po zkoušce okamžitě prověřili a máme ji slíbenou na čtvrtou ranní po vystoupení. Kdo vydrží, dá si ji s námi. Nakonec ještě - 58 -
jeden postřeh z mého zahraničního putování. Do vyspělé Evropy máme ještě hodně daleko. Na cyklostezce lemující rakouskou řeku Mur mne kromě překrásné přírody zaujaly i nízké ploty rodinných domů svědčící o tom, že soukromí nemusí být vždy až tak tajné jako u nás. Zřejmě není nutné skrývat bazén a grilovací náčiní před zraky sousedů a berních úředníků. Nikdo také nechodí po zahradě ve spodním prádle a nezamknuté kolo u hospůdky na cestě zůstane na svém místě i za hodinu, s tachometrem, mobilem a značkovou hustilkou duší. • Pěšky do Pojbuk V sobotu 4.9.2004 jsme po dvouměsíční hudební odmlce zavítali na mlýn Davídkov k první poprázdninové akci. Azurové nebe, jako na Malorce uprostřed letní sezóny, se odráželo v hryzelském rybníku, na jehož břehu, u vybudovaného dřevěného sezení, nás po přejezdu hráze vítala samotná paní mlynářka Marta. Richard měl v ruce trumpetu, kterou za jízdy vystrčil z okna ( opravdu to byla trumpeta) a zahrál úvodní fanfáry. Dopravní vyhláška hraní na hudební nástroj za jízdy přímo nezakazuje a tak se obešlo vše bez policejních sankcí. To vše umocňovalo naše pozitivní pocity, které nás při cestách do těchto míst pravidelně provázejí. Každá část aparatury má na kamenném pódiu své přesné místo a svým dotykem se postupně zapisuje do jeho historie. Máme postup práce, po několika akcích zde, již nacvičený a tím se celá příprava značně urychluje. Můžeme pak v klidu, ještě před začátkem vystoupení, ochutnávat masové, příjemně kořeněné specialitky z kuchyně pana mlynáře Václava. Pivo bylo podáváno opět rychle, chlazeně, ochotně, mile, plně, s pěnou, s úsměvem a s mnoha dalšími příjemnými atributy, pro které nenacházím další vhodná slova. V obsluhujícím týmu chyběla tentokrát Martina (omluvena z rodinných důvodů) a Janu č. 1 proto doplnila sympatická Jana č. 2. Nechyběla partička z Nymburka, bez které si to na - 59 -
mlýně už nedokážeme představit a přispěla opět podstatnou měrou k tradiční pohodě. Zatím jezdí oni a ony za námi a možná jim to brzy, s jejich přispěním a pozváním, oplatíme a zahrajeme i v Nymburku. Po ukončení produkce jsme odpadávali postupně, úměrně svému týdennímu zatížení. První jsem odešel já kolem čtvrté ranní a důrazně jsem upozorňoval Pepína, kterého jsem vyfasoval na dvoják, že až se po tmě připlíží, tak ta hromádka pod dekou není v žádném případě jeho manželka. Pro jistotu jsem však spal na zádech. Akci uzavíral tradičně Richard v šest za světla a co činil dvě hodiny bez mého dozoru, nedokáži popsat. Pravdou je, že první jsem vstával já o deváté, dobalil aparaturu i za Richarda a posnídal míchaná vajíčka na cibulce. Jarda natočil pivko, protože k snídani to na mlýně ani jinak nejde a den se zbarvil do růžova. Zásoba "Plzně" byla vypita večer a tak postačila na doplnění minerálů v těle i desítka. Radek v této souvislosti vyprávěl příběh svých kamarádů z Vilic, kteří pili nedávno pivní maratón, jehož pravidla přikazovala konzumaci jednoho sudu za den. Byli na to čtyři. Když je navštívil sedmý den ráno, tedy v cílové rovince, komunikace s nimi byla prý značně svízelná a jediná věta, kterou ze sebe vypravili, zněla: “Už přivezli sud?“ Jeden měl zakrvácená chodidla z předešlého dne, kdy dodávka sudu z nějakého důvodu nefungovala a tak se prý tento borec vydal 11 km pěšky do Pojbuk problém řešit. Netrefil se do bot, o kterých se pak mylně domníval, že nemohou být jeho. Nezávislí pozorovatelé však tvrdí, že jeho byly v každém případě, ale obouval si levou na pravou a ještě špičkou dozadu. Kdo ve zmíněném maratónu zvítězil, se prameny popsaného příběhu nezmiňují a není na místě ani olympijské heslo Pierra de Coubertina o tom, jak se nemusí vyhrát, ale stačí se zúčastnit. Snad jen dobře, pomyslel jsem si, a velmi moudré, je nežít ve Vilicích. Z akcí jezdíme vždy slušně, vesele a zásadně dobře obuti. P.S. Po cestě zpátky nám volala z mobilu do auta Olinka - 60 -
Maříková (za svobodna Mašková), exvokalistka týmu Petra Muka, že je hodinu po porodu a světlo světa spatřila malá, 48 cm dlouhá, Adélka. Ta nás zajisté slyšela už na svatbě mamky a taťky v lednu tohoto roku a tak jsme tak trochu její kmotříčci. Blahopřejeme. • Na hájovně petlice Oranžové plakáty s černým nápisem Big Papa oznamovaly dva uplynulé týdny ve výlohách Kalouskových knihkupectví Orion, trafiky v Palackého ulici a objektu bývalého hotelu Slávia naše vystoupení v rámci Táborských setkání, v sobotu 11.9.2004 v restauraci U Červeného koně. Žižkovo náměstí žilo ve stejné době hudbou Michala Prokopa & Friends s hosty Janem Hrubým a Lubošem Andrštem a od 22 hodin ještě ojedinělým multimediálním projektem skupiny Gothart, pod názvem Rakija ´n´roll show. V této nebezpečně těžké konkurenci jsme obstáli na výtečnou, protože téměř všechna místa byla rezervována předem a prostor bychom tentokrát naplnili určitě dvojnásobně k jeho kapacitě. Sedělo se proto i na zemi, na schodech a v dalších, méně obvyklých místech. Tradiční generační prolnutí (odhadem od 17 do 55 let) potvrzuje výjimečnost skladeb šedesátých let, ze kterých náš repertoár převážně čerpáme a především touhu posluchačů po živém způsobu prezentace. Hráli jsme i pro Mária Císaře, legendárního kytaristu pražské skupiny Bluesberry a Krausberry, který se zde nečekaně objevil a když se zajímal o mého červeného mini Höfnera, věnovali jsme tomuto ortodoxnímu rockerovi z Hanspaulky Introvičovu píseň „Pojď sem moje stará“. Reakce publika nás po každém kousku tlačila dopředu a tak jsme přestávky mezi písničkovými sériemi zkracovali na minimum. Oficiální čas konce jsme nastavili téměř o hodinu a tančící v kolektivním objetí naplnili prostor do posledních milimetrů. Ústrašičtí pak, motivováni nádhernou - 61 -
atmosférou večera, nás požádali o říjnové vystoupení v jejich kulturním domě a protože víme, jak jsou jimi pořádané akce při svíčkách bezchybně zajištěny, rádi jsme nabídku přijali. Vytipovaný termín v pátek 15.10.2004 ještě porovnáme s osobními harmonogramy a pak potvrdíme definitivně. Závěr byl klasický. Marně jsme křičeli a prosili: „Aparaturo slož se!“, ale naše výzva zůstala nevyslyšena. Nezbývalo, než vše opět pečlivě zabalit a naložit k transportu na základnu vynaložením vlastních sil. Naštěstí je zkušebna asi 150 metrů daleko a tak jsme stihli ještě poslední otevřený stánek na náměstí, v němž Martin Tlapa griloval maso, přidával jako bonus preclíky a ochotně obsluhoval všechny hosty. Hokej jsme v tu dobu s Kanaďany právě prohráli a tak jsme odpočívali na dřevěné lavici a poslouchali několik nadšených muzikantů, kteří měli v tu dobu ještě sílu hrát a zpívat. Původně jsme se těšili do dřevěné Hájovny, která byla v týdnu nově otevřena a úspěšně zkolaudována v rohu náměstí, ale ta měla bohužel ve tři ráno petlice na oknech i na dveřích. Původní odhodlání k provozu nonstop se tak ve velmi krátké době rozplynulo a hlásící se podzim nejspíš tento záměr k naší smůle také neoživí. Dokáži si představit ranní příjezd Big Papa z akce se zastávkou na Hájovně, jak jsme sami dřevěnou chaloupku pojmenovali, když to máme k Richardovi na zkušebnu asi 56 metrů. Naděje však neumírá, konkurence v oblasti starého města táborského prudce narůstá a bude zaručeně tlačit na majitele a ovlivňovat jejich počínání ve prospěch zákazníků. Aspoň doufám. • Kladívka Když nás v polovině září oslovil Petr Nůsek z Housova mlýna v Táboře s nabídkou k vystoupení, poněkud jsme nad jejím přijetím váhali, protože toto místo má spíše tradici v pořádání rekonstrukcí historických bitev a rytířských soubojů a naše - 62 -
publikum sem ve velké většině dosud nenalezlo cestu. Před konečným rozhodnutím jsme se proto vydali s Richardem přímo do mlýna, aby nás realita později něčím nezaskočila. Interiér středověké taverny s krbem se nám okamžitě zalíbil, ale to k uskutečnění akce nestačí. Poslechli jsme si nejdříve představu pořadatelky ze sdružení Housův mlýn a oplátkou vznesli i požadavky naše. Došlo k dohodě a tak jsme v pátek 15.10.2004 hráli a pěli na Housáku, jak se objektu mlýna mezi lidmi říká. Přijeli jsme po domluvě na pátou podvečerní, kdy v krbu již praskaly plamínky a elektrický teplomet vháněl další jouly tepla do prostoru. Dlažbu pokrývala řídce sláma, po které se procházela kočka loudíc na nás svačinku, kterou nám Eva připravila. Na dřevěném baru stála mobilní pivní pípa připravena hasit celovečerní žízeň všech hostů. Přišlo jich mnoho a bylo vyprodáno. Strop z masivních trámů prospíval výborné akustice a nově nazkoušená píseň „Zabili, zabili“ z muzikálu Balada pro banditu zněla v tomto stylovém prostředí excelentně. Zaznamenali jsme rekord ve vstupu prvních tanečníků, kteří již na druhou sloku úvodního Tymiánu vploužili do prostoru před nás. Duo břišních tanečnic Ája & Ája předvedlo během večera několik kreací, které vzbudily zaslouženou pozornost především u mužské části publika. Po delší odmlce navštívil akci i kamarád přezdívaný Chřestýš, který využil pátečního termínu, protože kdybychom hráli v sobotu, určitě by nesměl. Když jsem před lety tuto skutečnost vypozoroval, přirovnal jsem jeho sobotní absence k režimu jízdního řádu autobusu, který při symbolu zkřížených kladívek jede pouze v pracovní dny. Dnes se v sobotu po Chřestýšovi již nikdo neptá, neboť se všeobecně ví, že má „kladívka“. Možná, že znáte ve svém okolí více takových kladívkářů. Kdyby založili politickou stranu, věřím, že by jim procenta preferencí stačila s jistotou na vstup do poslanecké sněmovny. Původní plán nazvat hraní „Poslední akce na - 63 -
Housáku“ a v půlnoci celý dům zapálit, jsme nakonec zavrhnuli, protože by to byla určitě škoda. Není mnoho takových míst k pohodovému vystupování, které baví nás i hosty a proto si této možnosti velmi vážíme. Pořadatelé se možná do příště polepší v servisu pro hosty, protože jeden člověk za barem a jedna pípa je zkrátka pro tak početné publikum málo. Samoobsluha se také příliš neosvědčila. Byl-li bych pořadatelem, odstranil bych pro podporu stylovosti i plastové kelímky na pivo a investoval nějakou korunu do skla. Zajisté bych také z vlastních prostředků namnožil plakáty, vylepil je po městě a nečekal bych, že si to kapela zařídí sama. No, a až bych toto všechno uměl a byl ochoten to vykonat, zavolal bych kapele, zda si u nás nechce zahrát. Určitě bude chtít. • Hajný je lesa pán Jelikož byl Richard před několika roky úspěšně atestován pro ponory v hloubkách do čtyřiceti metrů ve vodách sladkých i slaných, mohl nyní využít nabídku majitele potápěčské školy ze Zlína, Vaška Musila, a přesvědčit nás ostatní k vystoupení Big Papa při příležitosti zakončení sezóny u dalešické přehradní nádrže na jižní Moravě. V sobotu 30.10.2004 jsme krátce po domácím obědě naložili zvukovou aparaturu, převleky na hraní i spaní a zamířili na Východ. Cesta po dálnici D1 směrem na Brno ubíhala rychle až do Velké Bíteše, kde jsme odbočili na Náměšť nad Oslavou a po dvou hodinách plynulé jízdy dorazili bez kompasu a GPS, navigováni bezchybně vrcholy chladících věží Dukovanské jaderné elektrárny, do Hartvíkovic. Cestou jsem rozvíjel teorii hudebního aranžmá skladeb poslouchaných v autě, neboť žádný automobil není za jízdy bezhlučný a přidává k písničkám part motoru, který tam žádný skladatel nevymyslel. Když si představím mravenčí píli zvukových režisérů při nahrávání skladeb v hudebním studiu a výsledek poslechu - 64 -
nahrávky v jedoucím autě, připadá mi, že by se dal vytvořit speciální hudební směr tzv. „automusic“, ve kterém by přímo skladatelé a hudebníci ve skladbě záměrně použili zvuk motoru, kterému by posluchači postupně přivyknuli už při domácím poslechu a v autě už by se tento part jen mírně posílil. Pak bych si pořídil do auta rádio i já, protože toto je hlavní důvod, proč hudbu, ba ani mluvené slovo, nechci v uvedených podmínkách vnímat. Jen stěží by dnes posluchači akceptovali hudební soubor, ve kterém by vedle kytar, bicích a klávesových nebo dechových nástrojů, účinkoval i hudebník s motorem. V autě to většině publika nevadí. Divné, že? Do poslední chvíle jsme nevěděli, kde budeme vlastně vystupovat. Na místě, kam jsme dojeli, právě potápěči promítali filmový záznam jedné akce v Austrálii na plátno napnuté mezi stromy na kraji lesa. Vedle griloval zbytek týmu maso a udily se klobásy. Vašek žil v představě, že na konci října zahrajeme pod širým nebem. K tomu účelu vybudoval v lese i pódium s elektrickou zdrojovou centrálou. Romantiku máme sice rádi, ale ne za každou cenu a tak jsme operativně našli o pár metrů vedle objekt bývalé restaurace u fotbalového hřiště místního SK, dříve patrně financovaného z jaderných zdrojů ČSSR, rozplynuvších se však nyní definitivně pro lukrativnější účely nové doby. Této situaci odpovídal i poněkud zanedbaný interiér objektu. Předvídavě jsme tentokrát vyvezli i elektrický radiátor a temperovali prostředí na přijatelnou teplotní úroveň. Krátce po dvacáté hodině jsme zahájili hudební produkci a protože moravští spoluobčané, drilováni odmalička oblastním folklórem, jsou při vnímání písní citlivější než je obvyklé v Čechách, vzájemné souznění nepřekonávalo žádné výrazné bariéry. Karel ze Zlína, v osmdesátých letech profesionální barový hudebník, rozbalil svoji akustickou Yamahu a sadu foukacích harmonik a připojoval se k nám pravidelně v bluesových dvanáctkách, jak se říká dvanáctitaktovému klasickému - 65 -
schématu. Nápojový a jídelní servis pro nás bezchybně obstarávaly Míša, Léňa a jejich maminka a tak jsme netrpěli žízní ani hladem. Zmíněné sesterské, mimochodem mimořádně krásné, duo s námi dokonce zazpívalo na mikrofony čechomorské Proměny, místo Lucie Naděždy Ivanovny alias Bulharky, která zatím, vzhledem k nízkému věku, na tyto přespolní akce nevyjíždí. Improvizované, narychlo upravené prostory vdechnuly akci originální atmosféru a byli jsme na konci velmi spokojeni. Podle ohlasu se pak domníváme, že i publikum. Nabídku k přenocování v místě jsme nevyužili a protože se Richard, vytrénovaný nedávným transportem pražských umělců na mnichovský Bierfest, cítil odpočinutý, vyjeli jsme ještě v noci k domovu. Ve tři ráno nám úředníci poskytnuli bonus a vrátili čas o hodinu zpět. Vašek nám do Papamobilu přinesl ještě výslužku v podobě masových pochoutek a tak jsme si připadali jako po účinkování na svatbě. Mimochodem jsme zrovna včera obdrželi nabídku na červenec 2005, kdy bychom měli účinkovat na irsko-české nebo česko-irské svatební veselici, na ranči Malevil v severních Čechách. Richard řídil bezpečně i v mlze na Vysočině a právem mu v cíli celá posádka, posílena horkou čokoládou a kávou při zastávce u čerpací stanice Shell, zatleskala podobně, jako řidiči ČSAD zájezd družstevníků JZD Horní Lhota po návratu autobusem Karosa z Bibione. Radek, nevím z jakého důvodu, léčil obsesi, neboli vtíravost myšlenky, kdy opakovaně v pětiminutových intervalech zpíval úryvek z dětského filmového muzikálu …hajný je lesa pán… a nakazil tím postupně i nás. Závěrem děkujeme generálnímu pořadateli akce, Vaškovi Musilovi a jeho týmu, za skvělé přijetí a fajn večer. Zdravíme všechny potápěče a přejeme do další sezóny stejný počet ponorů i vynoření.
- 66 -
• Zajíc v pytli V sobotu 6.11.2004 jsme opět v plánovaném dvouměsíčním intervalu vypřahali na Mlýně Davídkov. V polovině podzimu bylo zamračeně deštivé počasí, akorát si tak lehnout ke knížce a ponořit myšlenky do jiného světa. Doma nás chrání žaluzie, které lze v takových okamžicích přivřít jako víčka očí a nikdo netuší, na co právě myslíme, ale v Papamobilu, kterým se přepravujeme, je nutné žaluzie nemít, protože Richard za volantem musí alespoň občas sledovat plánovanou trajektorii. Máme ji sice najetou tak, že si bez problémů pamatujeme vtipné i nevtipné, pokaždé stejně opakované komentáře z různých úseků trasy, které jsou pronášeny různými členy souboru, ale jistota bezpečnosti hraje přece jen prioritní roli. Nakládáme aparaturu čím dál lépe a racionálněji, nebo spíše skladněji, protože vozíme stejně věcí, ale zbývá nějak více místa v nákladním prostoru, možná pro stopařky, které nás nakonec stejně nestopují. Na mlejně žaluzie nepotřebujeme, protože stačí vejít přes kamenné zápraží a praskající plameny v krbu nám okamžitě dají zapomenout na venkovní nepohodu. Vzniká zde pokaždé krásné mikroklima, které nám dopřává relaxovat na duši i na těle. Rovnováha a harmonie sil je to, co všichni podvědomě hledáme a potřebujeme a proto se do tohoto historického místa blízko Kolína, Kutné Hory a Kouřimi, rádi vracíme. Zakončíme zde i hudební sezónu 2004 Silvestrovskou oslavou, ke které se skromností nám vlastní přispějeme svými osmdesáti nacvičenými songy. i tentokrát byl plný dům hostů v obou patrech i přesto, že chyběla sympatická Nymburk Company zajíždějící do Hryzel pouze v letních měsících. Posíláme přátelům z NB tímto pozdrav a těšíme se, že až vysvitne slunce v novém roce, najdou za námi opět cestu. Dostali jsme krásný e-pozdrav ze zavináčové adresy od Martiny, která pilně studuje a nemohla na mlejně být. Doufáme, že si tuto esej přečtou její profesoři a přihlédnou k této - 67 -
okolnosti při závěrečném hodnocení. Škola budoucnosti a nové doby si neklade cíl naučit všechny všechno, ale je pouze příležitostí, kterou můžeme využít ke svému prospěchu. Tak si Martino vezmi moji radu k srdci, neboť mám věk, abych radit mohl a jednej podle toho. Děkujeme za nové sobotní až nedělní fotografie zaslané digitálními kanály do mého PC od Jany z pražské tiskárny Hugo a určitě brzy nějaké umístíme na tomto webu. Popisovat průběh akce podrobně nelze, protože sleduji spíš texty a noty a některé momenty zkrátka nezachytím. Zda je to dobře nebo špatně, nevím. Vím jen, že se nám to moc líbilo, posluchači a tanečníci byli skvělí od začátku až do konce. Marta, pan Václav a obě Jany za barovým pultem jakbysmet. Z obou posledně jmenovaných jsem doslova loudil a páčil nějaké veselé mlýnské dezinformace, které bych zde pak přibarvil a uveřejnil, ale protože to u mě předpokládají, nedostal jsem z nich ani slovo. Mnoho veselých kousků Richarda si pak přijďte poslechnout a prohlédnout raději sami, až budeme opět vystupovat. Z auta či na pódiu, jedno je, bavíme se skvěle, ale s podporou publika nám to jde vždy o něco lépe. Tento příběh pojmenuji „Zajíc v pytli“, přesto, že událost, kterou připomíná, zde nepopíši. Pouze přímí účastníci akce vzpomenou na Richardovo nadranní pěvecké extempore a pochopí, že byli svědky mimořádné show. Dojeli jsme domů krátce po poledni efektně bez defektu, první sněhovou vánicí u Miličína na České Sibiři. Ahoj. • Český sen Rok vkročil do posledního měsíce a byla sobota 4. prosince 2004, když jsme jeli hrát na Vávrovku. Nikdo, kromě Pepína, nevěděl, co Vávrovka je, ale soudilo se, že je to tam dobrý. Skutečně bylo a určitě také proto, že pro úpravu léty chátrajícího objektu vynaložili amatérští i profesionální stavitelé z řad organizátorů akce, symbolizované tentokrát proužky a puntíky, značné úsilí. - 68 -
Vávrovka je postupně rekonstruovaná usedlost stojící hluboko v lesích za Veselím nad Lužnicí. Skupina nadšenců zde buduje základnu pro relaxaci ducha dospělých i dětí a jak se zdá, daří se to skvěle. Hráli jsme na nově zhotoveném dřevěném pódiu napájeni plzeňským prazdrojem, hovězím gulášem a elektrickou energií z dvoukilowattové centrály. Co si sem nedovezeš nebo sám na místě nezhotovíš, to nemáš a nepotřebuješ. Takového dojmu jsme nabyli okamžitě po příjezdu klikatou a úzkou lesní cestou k velkým dvoukřídlým vratům, které se mimochodem nesměly otevřít a stěhovat aparaturu jsme tudíž museli přes celý dlouhý dvůr. Pomocníků bylo naštěstí dost na začátku i po ukončení akce ve tři hodiny po půlnoci. Za cihlovou zídkou při kraji sálku zbudovaného z původní stodoly žhavily studený vzduch robustní, výhodně koupená za třetinovou cenu, válcová kamna. Protože jsme se intuitivně uvelebili se svými nástroji do rohu, půldruhého metru nad průduchy zmíněných kamen, cítili jsme se po chvíli jako v sauně a pokřikovali mezi skladbami na topiče, aby už nepřikládal. Nevěřícně nás zdola pozorovala Radkova Monika v zimní bundě se šálou namotanou kolem krku. Když tanečníci vstoupili na betonový parket k prvním kouskům a podpořili tak cirkulaci vzduchu, ohřál se postupně celý prostor. Dataprojektor zavěšený na trámové konstrukci pak promítal na zeď obraz snímaný kamerou u baru ve vedlejší místnosti, kam pronikal i zvuk naší produkce a tak bylo zajímavé pozorovat osoby u barového pultu poklepávající si prsty do taktu našich písní. Občas byla kontinuita obrazového příběhu přerušena promítnutím aktuálních fotografií osob, zvířat a věcí a já získal příslib CD, z kterého nějaké pěkné snímky vystavím později na tento web. Prožili jsme určitě, alespoň z našeho pohledu, krásný večer s partou příjemných lidí. s tím přímo kontrastuje náš podvečerní průjezd novým táborským Shop City u Sojčáku, kde právě otevřeli obchodní centrum Tesco a slíbili lidem pár nákupů - 69 -
zadarmo nebo za padesát procent a lidi se po vzoru „Českého snu“ nechali touto nabídkou zlákat k výletu i z nejzapadlejších vesnic regionu. Když jsme je Papamobilem míjeli šťastně kráčející ve tmě po krajnici, obsypány od hlavy k patě krabicemi nepotřebných blbostí za výhodnou cenu, přišlo mi jich líto. Viděl jsem typickou kulatou paní s vlasy upravenými podle vzoru květáku s manželem v nevkusném klobouku, co si kupuje pravidelně dvě basy desítky na týden v Kauflandu, aby zapomněl na svůj úděl, jak sedí po zaparkování matně okrové, rzí mírně prokvetlé, stodvacítky v sobotu večer u televize Panasonic s obrovskou úhlopříčkou a sledují napínavé příběhy Petra Novotného a dalších jemu podobných kreativních bavičů. Buďme rádi, že náš svět stojí alespoň o chloupek bokem, dokonale tak střežící proužkovaně puntíkované a živé lesní akce před kolektivem výše popsaných spoluobčanů nájezdníků. Zálesácké WC na Vávrovce zastřešovalo romanticky noční nebe, tentokrát bezmračné a plné hvězd, které se na něm ostatně vznášejí stále, ale jenom někdy jsou spatřitelné a srpek Měsíce couval a ozařoval siluety stromů jako jediný zdroj světla v této civilizací málo dotčené lokalitě. Velmi chválím, že se kouřilo pouze venku a ještě ne mnoho, poněvadž notorických kuřáků kromě 4/5 Big Papa ubývá a tudíž byl vzduch čistý, hlasivkám neobyčejně prospívající. Co dodat? Líbilo se nám to tu a děkujeme Pavlu Čulíkovi za pozvání. Pokud byli hosté spokojeni i s naším výkonem, pak máme radost dvojnásobnou a rádi se někdy vrátíme. • Kouzlo Kulínského První vánoční svátek jsme si vybrali k hraní již podruhé v historii a i letos opět v Ústrašicích. Pro zahraniční čtenáře: Ústrašice, okres Tábor, Česká republika, Evropa. Tradice se mají dodržovat a tak jsme skvělým pořadatelkám, Šárce Kolářové a Slávce - 70 -
Blažkové i jejich týmu, který nedokáži celý vyjmenovat, nemohli vystoupení odmítnout. Sál kulturního domu byl beznadějně vyprodán a hosté seděli i za námi na pódiu. Hrajeme zde vždy pod ním, protože máme bližší kontakt s publikem a cítíme se mnohem lépe a přirozeněji. Odhaduji dosažení rekordu v návštěvnosti akce Big Papa v tomto roce, protože obvykle v kulturních domech nevystupujeme a do klubů a restaurací se tolik lidí nikdy nevejde. Potlesk jsme si vychutnávali po každé písni a počáteční tréma, kterou vždy prožíváme, nás díky němu brzy opustila. Publikum zaplnilo parket před námi a mnozí ztratili hlas, když podpořili vlastním zpěvem náš hudební projev. V neděli po akci, tedy dnes, kdy píši tyto řádky, najde určitě každý čas na regeneraci zauzlených hlasivek prostřednictvím dlouhého spánku a odpočinku, jak to ostatně činíme i my. Doporučuji i výtažek z islandského lišejníku, který pravidelně užívám a potvrzuji tímto jeho léčivé účinky. Do programu večera jsme zařadili i dívčí taneční trio, které si mnozí chtěli odvést po jejich vystoupení domů, ale nepodařilo se jim to. Nemá holt každý kouzlo profesora Kulínského. Orientální mince pak cinkaly při dalším vystoupení na bocích břišních, již dospělých tanečnic, účinkujících pod značkou Alča & Alča. Výzvy jedné z aktérek k tanci jsem uniknul o vlásek, ale bezchybně mě zastoupil Richard, který, jak se ukázalo, má k tomuto druhu umění vrozené dispozice. O půlnoci zpestřila program ohňová show Táborských kupců, když plameny z jejich úst šlehaly až do stropu sálu. Strach z následků ohnivých gejzírů nebyl v žádném případě na místě, protože pořadatelé jsou členy místního sboru dobrovolných hasičů a podle aktuálních informací je opravdu kulturní dům v tomto okamžiku stále na stejném místě a trpí stejnou architekturou. Možná, že by místní obyvatelé v opačném případě měli motiv k postavení nového kulturního domu v současném duchu, ale přílišným optimistou v tomto ohledu nejsem. Nakonec - 71 -
současný duch může být ještě horší než ten tehdejší. Nemohu nakonec zapomenout na vánoční dárky od kamarádů. Tradičně nám připravuje inspirativní CD Tomáš Pazourek a od pořadatelů dostal každý Big Papa originální, profesionálně vyvedený tácek s kapelním logem a vlastní jmenovkou. Myslím, že bude mít časem velkou sběratelskou hodnotu. Krásný nápad i jeho realizace. Děkujeme. a nyní již závěr příběhu, protože se chystám regenerovat síly v sauně a duši na Jazz live scéně v táborském hotelu Palcát. Hráli jme s vypětím všech sil, ale rádi, do tří hodin. Pak jsme s chutí snídali velký řízek, čerstvý chléb, kávu a cukroví na vyslazení. Následoval transport osob a věcí na základnu a v půl šesté do pelíšku. Není to krásné? • Čiperka Silvestrem jsme zakončili účinkování Big Papa v roce 2004 a zároveň vstoupili do sezóny 2005, protože jsme hráli i na Nový rok od 00:00 do 03:30 hodin. Nejvíce jsme vystupovali v uplynulém roce na Mlýně Davídkově a tak jsme překlopení letopočtu slavili s mnoha milými lidmi a přáteli právě zde. Vypravili jsme tentokrát pět aut, protože nás jelo jen z Tábora patnáct a z Českých Budějovic ještě Jirka Bidlo (68. V Českém slavíkovi) s manželkou Jitkou. Všichni členové Big Papa mají přísný zákaz slavit cokoliv den před vystoupením a tak mně bylo jasné, když se ve dveřích objevil Richard v černé škrabošce maskující nejvíce vypovídající část jeho tváře, že zmíněný příkaz vedoucího byl v tomto případě opomenut a možná i hrubě porušen. Škrabošku Zorra mstitele Richard neodložil ani při řízení Papamobilu a když jsme u Robin Oil na E 55 tankovali chybějící pohonné hmoty, jistil jsem okamžitě případné důsledky reakce paní za pultem stanice, která se neprodleně chystala stisknout spínač alarmu na lince 158. Dokážete si představit situaci, kdy u pumpy zastavuje v jediném okamžiku pět aut, - 72 -
z největšího vystoupí robustní muž s černou škraboškou, jde přímo k pultu a předstírá zájem o vystavené zboží. Slovy: „Paní, omluvte jej, to už lepší nebude,“ jsem zachránil zbytek skupiny před zatčením. Odpověď mě však zaskočila, když paní pohotově odvětila: „Já vím, já ho znám.“ Další kilometry cesty k cíli jsme ukrajovali v podvečerním rozjímání, ze kterého nás vyvedla až fanfára, kterou Richard tradičně vytrubuje ze staženého okénka při couvání do mlýnského dvora. Vřele se vítáme s majiteli mlýna, paní Martou a panem Václavem, s duem Janin a Jardou, kteří o nás budou celý večer a ráno pečovat. Neštěkají už ani psi, kteří nás zřejmě znají a naše přítomnost je uklidňuje. Po ubytování a přípravných manévrech zahajujeme krátce po dvacáté hodině vlastní hudební produkci. Začínáme zvolna, aby hosté měli čas zažít silvestrovskou večeři a později přidáváme na síle zvuku i na tempu. První tanečníci jdou do akce a dům začíná žít. Jako host programu vystupuje Kamil Emanuel Gott s hlasem rovnocenným a mnohdy lepším samotného mistra a ohlas publika je bouřlivý. Dívčí kvarteto pod značkou G´Apeels pak nádherně rozepsanými a živě prezentovanými vokály dokázalo na okamžik příjemně zmrazit již rozehřáté publikum a ovace byly po jejich výkonu po zásluze rovněž frenetické. Pokud děvčata vydrží nápor negativních vlivů showbusinessu a najdou cestu dál, určitě o nich ještě uslyšíme. Mají přirozený hudební talent, krásu, odvahu k show, exhibici, improvizaci a skvělý pohybový projev. Zaváhali ti, co nepřijeli a neviděli vše na vlastní oči. Jirka Bidlo si tentokrát přivezl stoletou tahací harmoniku a elektrického Gibsona a předvedl několik krásných kousků z českého, romského i amerického folkloru. Pod uměleckým jménem Šaki vystoupila dvě hodiny po půlnoci s plameny v dlaních i srdci a s cinkajícími penízky kolem boků na černých průsvitných šatech i hvězdná břišní tanečnice, kterou Richard hledal celých čtyřicet osm let svého života, tedy od své maturity. Inspirovala svým - 73 -
výkonem duo děvčat z G´Apeels, které následně vybuzeny africky laděným bubenickým extempore Tomáše Waschingera z bandu Petra Muka a našeho Pepína přiváděly do extáze postupně sebe i nadšené publikum. Pamětníci a největší vytrvalci tvrdí, že se hrálo ještě v sedm ráno, ale to již nemohu věrně popsat. Zlomila mě totiž pátá ranní hodina, protože v tu dobu se pije čaj o páté a u něj nesmím nikdy chybět, nebo je to jindy? Vstával jsem na devátou a evidentně tak vyrušil svým příchodem do lokálu ze spánku na dřevěné lavici Petra B., na kterého nezbylo místo ani na pokoji, ani na vlastním nafukovacím lehátku, propíchaném (v pravém slova smyslu ve vší počestnosti) nebo vypuštěném slečnami G'Apeelskami. Nejdříve se ze spacáku vysoukala hlava a postupně i celé tělo. Jeho oči vypadaly jako dvě vodorovné úsečky narýsované tenkým perem chráníc tak dokonale svého světloplachého majitele před krutostí náhlého probuzení. Nacvičený postup ranního vyprošťování zahájil Petr B. objednáním Čiperky. Když Jarda za výčepem nechápavě přijímal tuto neobvyklou objednávku, vysvětlil mu Petr, že se jedná o dvě deci džusu dolitého do půllitru vodou a hodně, hodně ledu. Mohu dosvědčit, že tento lektvar skutečně napodruhé zabral. Kolektivně hodnotíme akci jako velmi zdařilou, protože všichni přispěli svým dílem a podle svých možností k dobré zábavě nás všech. Nedávno jsem četl na internetu jednu pitomost vyřčenou údajně profesorem Klausem, který charakterizoval tři atributy levičáctví: 1) batůžek na zádech, 2) pití vody z plastu a 3) jízda na snowboardu. Po shlédnutí večerních televizních zpráv spatřuji já atribut levičáctví především v hromadných a nevkusných oslavách v centru měst, kdy spolu slaví zadarmo a pokrytecky i lidé, kteří k sobě necítí vůbec nic, podporováni často i z vůle tzv. pravicových politiků. Pravicový politik je pak stejně nesmyslný termín jako kulatý čtverec, protože přidělování si prostředků ze společného koláče vlastním rozhodnutím je od - 74 -
přírody levé. Někteří ze slavičů třískají láhvemi o dlažbu, abychom pak jejich nepořádek nechali uklidit za společné peníze, jiní či titíž vystřelují k nebi i na sebe nesmyslné a pouťově kýčovité petardy rušící klid neslavících a zvířat s pocitem posílené vlastní důležitosti, která jistě po zbytek roku dostává na frak. Jsem rád, že nepatříme díky svým aktivitám k této komunitě. Rádi se budeme v novém roce setkávat s naším publikem a nikoliv s anonymním davem. Děkujeme za přízeň, kterou nám projevujete při produkcích a já děkuji zvlášť čtenářům, kterým částečně přibližuji některé střípky a postřehy z cest, vystoupení a života prostřednictvím svého nazírání a těchto řádek. i nadále chceme hrát akce, které si organizujeme sami, akce, které za nás pořádá někdo jiný a privátní akce, kde nejsme pouhou kulisou k čemukoliv. Hezký nový rok 2005 Vám přeje Big Papa.
- 75 -
2005 • Spadla klec Sraz byl tentokrát pátého v pět, myslím tím 5.2.2005 v sedmnáct hodin, ale to první se lépe pamatuje. Datum je kulaté z obou stran, pětka a dvojka dává sedmičku, tedy šťastné číslo, od kterého si slibujeme i příznivý osud pro kapelku, jejíž existenci si bedlivě a nadevšecko chráníme. V lednu jsme si vyjasnili další perspektivu souboru, domluvili se kde chceme hrát a kde naopak ne a nyní nás čeká pouhá realizace plánů. Máme další tipy na písničky, které budeme postupně zkoušet a ty, které se povedou, zařadíme do repertoáru. Nemáme mnoho času, neboť aktivity, jimž se věnujeme z důvodu bytí, jsou rozmanité, ale nějaký posun vpřed určitě zaznamenáme. V Plané nad Lužnicí otevřel Pavel Kvičínský novou prodejnu značkových hudebních nástrojů (:placená reklama:) a tak jsme s Richardem a Radkem jeli na průzkum. Strávili jsme v oddělení kytar několik hodin a zkoušeli nástroje i aparaturu renomovaných firem. Výsledkem byl nákup za několik desítek tisíc Kč, které Richard investoval do originální a legendární lubové červené kytary Gibson. Na stejný typ hrál nedávno v pražské Lucerně Chuck Berry, co dodat? Radek má v plánu vyměnit 65 wattového Marshalla za 100 wattového Rolanda a tak se zvuk souboru trochu přitvrdí. Chceme sáhnout i do zpěvníku Deep Purple a nastudovat Smoke on the water. Písničku asi každý zná podle známého kytarového naboostovaného riffu, ale málokdo ví, že se její text opírá o skutečnou událost z roku 1971, kdy u Ženevského jezera vyhořelo při koncertu Franka Zappy tamní Casino. Kouř na vodě a oheň na obloze v refrénu písně dokládá atmosféru, kterou členové Deep Purple na místě v tu dobu prožívali, když právě v Ženevě nahrávali ve studiu. Víte-li o čem zpíváte, je vnitřní prožitek - 76 -
mnohem silnější a o ten nám především jde. Povrchních vztahů a laciného vnímání je dnes všude kolem snad až příliš mnoho. Neodpustím si ještě jeden amatérsky sociologický vstup na základě zkušenosti nabyté na konci uplynulého pracovního týdne. Navštívil jsem na okamžik tzv. Reprezentační slavnosti piva a minerálních vod, které se v Táboře každoročně pořádají. Scéna, kterou jsem spatřil, dokládá docela věrně obraz stavu české společnosti. Honosně nazvaná akce s podprůměrným obsahem a tristní úrovní. Sál hotelu Palcát, do kterého třicet let nikdo téměř neinvestoval, připomínal spíše asijské tržiště než reprezentaci čehokoliv. Svit původních zářivek pamatujících stranické, svazácké i pionýrské konference v osmdesátých letech i tunely „kožených fondů“ v létech devadesátých, ozařoval vše nepěkné v tomto napůl vybydleném objektu. Kamarád, který zde měl v roce 1987 maturitní ples, by možná dohledal svoje DNA v čalounění svařovaných ocelových židlí ještě dnes. Vesměs nevkusně a nepatřičně oděné publikum si vyložilo reprezentaci po svém a bratřilo se i sestřilo v duchu podnikových oslav MDŽ v předrevoluční budovatelské éře. Pivo pil každý, minerální vodu nikdo. Fabričky i fabrikanti, jedno jest. Hned u dveří mě zastavil slovensky hovořící muž dokládající tím mezinárodní status akce s informací, že je vyprodáno a tudíž žádné volné místo pro vstup. „Nechci nikde sedět, jen se podívám, jak hezké to tu máte,“ odvětil jsem. Nejde to,… malá pauza a pak následoval požadavek bezvstupenkové padesátikoruny. Zmizela v kapse uvedeného cizince a cesta byla volná. a nyní už k akci, kterou jsme ze soboty na neděli absolvovali s kapelou. Byla privátní a tudíž pro uzavřenou společnost. Tvořili ji rodiče malých a větších hokejistů, trenér, jeho tým a fanklub. Zakončili takto uplynulou hokejovou sezónu a oslavili společně čtyřicetiny trenéra Ivana Macáka. Byli veselí, milí a hraví a dobře se hrálo proto i nám. Sál v restauraci „Na vyhlídce“ v táborské čtvrti Čekanice byl tak - 77 -
akorát velký, aby jej naše aparatura uhrála a tak akorát malý, abychom se necítili opuštěni. Hráli jsme do dvou hodin a třikrát přidávali po jednom kousku, z čehož usuzujeme, že se naše produkce maminkám a tatínkům líbila. Ze sálu nás po socialistickém způsobu uklízeček, které vytírají pod hostem ještě za provozu, vyprovodil pověřený správce, který podle řečí už mnoho viděl, slyšel a zažil a tato, pravděpodobně jediná, kvalifikace posilovala mohutně jeho sebevědomí. Vystačil si s několika frázemi, které stále opakoval, aby řeč nestála. "Spadla klec," oznámil suše a my tušili, že je čas opustit dům. Protože neměli v hospodě večeři, museli jsme po sbalení všeho dojet k Shellce na kuřecí řízek v plastu, přismažený do teploučka mikrovlnami. Richard nabídl Hamé okurky, které taktéž na místě zakoupil a vytvořil nad ránem téměř vánoční atmosféru. Na základně ve čtyři ráno po nastěhování nástrojů, kufříků, beden a kabelů ještě nažhavil nové kombo a předváděl ostatním elektricky modulovaný zvuk Gibsona. To už jsem mizel v uličkách starého města, protože jako jediný jsem si řízek nesnědl u čerpací stanice, ale přivezl si jej s sebou. Jó, domácí mikrovlny jsou přece jenom domácí. Spadla klec.
- 78 -
• Horečka Probuzen horečkou po krátkém spánku ve zbytku sobotní noci 19.2.2005 a krátce po vystoupení v restauraci U Červeného koně v Táboře jsem se cítil unaven a velmi odolný myšlenkám, které mě pak zvolna míjely. Stačil jsem akorát aktualizovat akce na kapelním webu, pochovat teploměr a následně vypít lektvar bohatý na vitamíny a jiné životabudiče. Preventivně jsem byl sice připraven na nadprůměrné vynaložení sil, neboť do zaměstnání jsem vstával o půl šesté ráno, v půl páté odpoledne jsme nakládali aparaturu a o půl páté ráno jsem po složení všeho i sebe opět usínal, ale realita euforického prožitku si v období chřipkové epidemie vybrala svoji daň. Třiadvacet hodin na nohou je docela dost a musíte mít muziku setsakramentsky rádi, abyste to byli ochotni podstoupit. Jinak byl večer tradičně vynikající, plný dům a dobrá atmosféra podporovaly náš výkon. Pochvaly se později hrnuly ústně, prostřednictvím sms i e-mailů ze všech stran a činily nám samozřejmě radost. Na jaře se otevřou na starém táborském městě další restaurace, Na Louži, U Zlatého lva, Nautilus, Na Schůdkách a rozšíří se tím značně konkurence. Tam, kde se hraje, vzniká šance a pokud bude uchopena provozovatelem za správný konec, lze ji proměnit v úspěch. Páteční tržbu mohou Viktorovi všichni v okolí závidět. Tak se hoši snažte a vylepšujte své interiéry, všude nehrajeme. Dostali jsme nabídku z nového klubu v rekonstruovaném píseckém kulturáku a tam se nám bude chtít hrát určitě. V Písku totiž bydlí Měsíc nad řekou a symbolický Yellow Moon on the rise podporuje v mém případě nostalgii i umocňuje nádherný pocit z čtveřice skvělých muzikantů CSN&Y v nahrávce Helpless i z filmu Strawberry proclamation, ve kterém píseň zněla, již více než třicet let. Mikropříběhy z akce už popisovat nebudu, neboť píšu téměř s týdenním zpožděním a tudíž jsem je všechny zapomněl. Někdo to možná rád uvítá. Na konci dubna máme - 79 -
v jednání Housák a tak se budeme těšit, že už konečně zmizí plastové kalíšky z minula a obsluha bude stíhat ku prospěchu zúčastněných. • Bezpečná trajektorie Začátky akcí bývají obvykle podobné, nakládá se totiž aparatura na určeném místě v domluveném a všemi respektovaném čase a vše se převeze do místa hudební produkce, vyloží a instaluje podle přesných, prostorově akustických a elektrických pravidel. Pak se spolkne jedno pivo a může se začít. Každá část tohoto manuálního, transportního, instalačního, elektrického a biologického řetězce má vymezen svůj časový limit, jehož celkovým součtem a následným odečtením od času zahájení produkce vyjde na pravé straně rovnice čas srazu. Tak jsme učinili i v sobotu 12.3.2005 před odjezdem a po dojezdu na oblíbený Mlýn Davídkov. Jezdíme sem hrát velmi rádi již druhým rokem. Pár kilometrů před cílem jsme projeli krizovým místem, sněhem navátou silnicí a dvě hodiny nato se cesta definitivně uzavřela. Metrové závěje nás odříznuly od vnější civilizace a tak kdo nestihnul přijet do dvacáté hodiny, už se na Davídkov nedostal. Horní patro mlýna tak zůstalo prázdné a křepčilo se pouze v přízemí. Atmosféru to nikterak negativně nepoznamenalo, spíše naopak. Tanečnice chtěly být více vidět a tak ve skvělých kostýmech, neboť akce byla pojata jako maškarní bál, tančily více na stolech než na podlaze a dodávaly pohledu v šerosvitu žádoucí rozměr. Mlýnské stoly mají pevnou konstrukci a dubové masivní desky k takovýmto extempore přímo vybízejí. Na konci mohli odejít pouze místní a chalupáři, protože slib průtahu silnice byl učiněn až ráno. My na Mlýně tradičně přespáváme, dá-li se vůbec spánkem ranní oddech nazvat a tak jsme žádné trauma z návratu neprožívali. Steaky z vyhlášené mlýnské kuchyně byly pěticentimetrové, křehké a rozplývající se - 80 -
v ústech. Chyběla tentokrát fotografka Jana, která by je určitě zvěčnila svojí digitální zrcadlovkou. Pak bychom je vystavili na webu. Snad se nám to podaří v červnu k radosti naší i vaší. Byl jsem na základě vynikající chuti při jejich konzumaci ohleduplný i ke kuřákům v kapele a zdvořile jsem se dotazoval, zda nevadí, že jim budu do kouření jíst. Oplatili ochotou a dovolili mi to. Potěšil nás na akci i zájem budoucího manželského páru, který vyslovil přání, zda bychom nezahráli v červnu na jejich svatební oslavě. Byli mladí a sympatičtí, přání bylo tudíž vyslyšeno a tak se budeme 17.6.2005 těšit na shledání. V loňském roce jsem také popisoval setkání s mlýnským divočákem Čochtou. Jeho příběh byl nedávno ukončen a odpočívá již podle sdělení Marty v mrazáku. Žádnou pochoutku z něj jsme ovšem nechtěli. Znali jsme ho a přesto, že byl zlý, získali jsme k němu osobní vztah. Zkrátka jak maso pojmenujete, nelze ho již pozřít, i když kamarádi z nedělní sauny tvrdili, že jim jméno na talíři vůbec nevadí. Tímto vzkazuji Hance Kolářové, protože právě Martin výše uvedené tvrdil, ať připraví svému choti na sobotu Bobika na šípkové omáčce. Jeli jsme domů tradičně po o, kdy čerstvě propluhované závěje byly opravdu přes metr vysoké a to je kousek od Kolína rovina jako v Hercegovině. Dojeli jsme jako obvykle bez chyby, tentokrát však dvěma vozy. V Papamobilu s neprůhlednými skly pravděpodobně řídil Richard, protože byl uvnitř dirigován ze všech stran dámským triem a tak nešlo nazvat tento prostředek jinak než Babamobil a hlídat bedlivě zezadu jeho bezpečnou trajektorii. • V kunraticích u bezuchů V pátek 18.3.2005 jsme dříve než obvykle tlačili aparaturu do Papamobilu a pak směřovali na Prahu. Radek čekal na místě, protože měl v Supraphonu dopoledne jednání a vracet se zpátky k jihu bylo zbytečné. Přijeli jsme na pátou do Kunratic, které jsou - 81 -
nyní Prahou 4 a s obtížemi couvali úzkým vjezdem k bočnímu vchodu restaurace u Bezuchů. Dřevěný přístavek nazývaný Paluba vypadal zvenku obyčejně, ale uvnitř nás překvapil nádherně útulným a stylovým interiérem v duchu staré námořnické krčmy. Personál pro nás připravil tři vedle sebe stojící židle na dvoumetrovém prostoru v domnění účinkování strejcovského tria s harmonikou, bubínkem a saxofonem, jak bývá z devadesáti procent na oslavách narozenin zvykem. Začali jsme tedy vykládat bedny a nástroje a po chvíli bylo jasné, že se musí prostor pro hraní upravit. Odstěhovaly se další dva stoly a dřevěné lavice a instalace aparatury mohla začít. Personál byl vlídný a ochotný a ve všem našemu snažení vycházel vstříc. Málokdo by čekal takový soulad všech potřebných faktorů k provozování restaurace a ještě k tomu v Praze. Nenašli jsme během večera jedinou chybu. Sympatický obsluhující pár pohotově zabezpečoval a plnil všechna uskutečnitelná přání osmdesáti hostů přítomných v podniku s úsměvem a elánem. Mohl bych vytvořit dlouhý seznam osob fyzických i právnických, které by sem měly jet na povinné školení, bylo-li by jim však vůbec něco platné. Kdo si počíná nedokonale delší čas, není obvykle schopen pochopit své chyby. Jirka Mareš slavil, i když by to do něj nikdo neřekl, padesátku a ta je jenom jednou za život. Snad se jí za dvacet let také dočkáme. :) Oslava byla velmi příjemná, servis nadstandardní a masové i sladké pochoutky unikátní. To je pak teprve satisfakce za méně příjemné okamžiky z dětství, kdy kamarádi hráli na plácku fotbálek, předváděli se slečnám a já musel na hodinu do hudební školy. i gulášek s bramboráčkem měl koncertní podobu, jak říkal Richard a ten o jídle něco ví nebo alespoň tuší. Jana, manželka oslavence, téměř celý večer fotografovala a určitě se brzy dočkáme zajímavých snímků. Rozdali jsme zájemcům v místě několik kapelních vizitek a tak doufáme, že jsme v tomto krásném místě nehráli naposledy. - 82 -
Hospodští chlapci, nevíte-li jak na to, tak rychle do Kunratic, pak prostudovat Hrabalova obsluhovatele anglického krále a úspěch se zaručeně dostaví. My také studujeme ty, co jim to jde lépe. 5.5.2005 jedu pod pódium na Marka Knopflera upřesnit si některé prstoklady. Kytara má totiž jako málokterý nástroj možnost hrát jednu notu na více místech hmatníku a dá se předpokládat, že nejlépe to vymyslí vždy ten, kdo to složil. Až to uvidím, něco o tom vzkážu i v těchto nekonečných příbězích. Přeji hezké Velikonoce a nashledanou na Housáku v Táboře. • Čarodějnice V pátek 29.4.2005 jsme hráli na Housáku v Táboře. Housák je lidové pojmenování Housova mlýna, který pomalu a jistě rekonstruuje agentura Argo do podoby středověké krčmy s krbem. Stojí v areálu kultury a historie, kde je zároveň budován i skanzen středověkého válečnictví. Bylo tedy stylové pořádat „Čarodějnice“ právě tady a nabídka místní company nás z tohoto důvodu oslovila. Prostor se nám velice líbí, protože se sem vejde hodně lidí a v interiéru je pouze dřevo, železo, keramika, kámen, proutí, hlína, kůže, sláma, plátno, oheň, voda, maso, medovina, pivo, víno, psi, kočky, koně, slepice a další přirozené doplňky. Bezpochyby to vše má vliv na pozitivní atmosféru cirkulující zde od podlahy hladomorny ve sklepě až k vrcholu krovu a zpět a hladící po duši všechny přítomné živé tvory. Trochu nás zpočátku zlobilo nastavení zvuku, neboť dlažba zvuk téměř dokonale odrážela a vracela zpět do mikrofonů a kytar. Přítomnost lidí naštěstí příznivě ovlivnila akustické podmínky a upravila nežádoucí frekvence do přijatelné intenzity. Po čase s námi opět báječně zapěla Lucka Tilleová alias Bulharka a rozšířila si tak dozajista okruh svých fanoušků. Břišní tanečnice Ája & Ája krátce po dvaadvacáté hodině pobavily publikum třemi skvělými kusy a inspirovaly jej a Richarda jakbysmet - 83 -
k následným odvážným tanečním kreacím. Premiérově vyzkoušel i Pepíno nové bicí Yamaha s hutným zvukem, čímž na sebe lepil fanynky jako na začátku své hudební kariéry ve vlaku Družby do Kyjeva. Richard testoval úspěšně nového Fendera a zažíval obdobné pocity jako Pepíno, nakonec vlakem Družby tehdy cestoval i on. Z toho plyne, že jsme ze dvou pětin ruská kapela, tehdy vlastně sovětská a nyní vlastně ukrajinská. Doba je nyní tvrdá a uspěchaná a tak i my původní, spíše folkově znějící, repertoár postupně lehce přitvrzujeme a zrychlujeme. Model živého vystupování klubového charakteru s příjemnými písničkami bez umělých elektronických dohrávek se ukazuje jako velmi úspěšný, protože na nás chodí čím dál víc lidí. Restauratérům se velká návštěvnost určitě líbí, ale bohužel na ni nejsou ve většině případů připraveni a ochotni či schopni pro ni sami něco učinit. Interiéry mají malé a k hraní nevhodné, na propagaci jsou líní a lakomí. Doba, kdy ještě v průběhu devadesátých let lidé v restauracích utráceli i bez programu, pomalu odeznívá a vzhledem ke zvyšující se konkurenci bude nutné pro zákazníka něco vymyslet. Necháme se překvapit, co to bude. Doporučuji místním šéfíkům okouknout styl a program v pražských klubových restauracích. Do jedné z nich jedeme hrát i 13. června a do dalších se chystáme. a nakonec ještě výtka pořadatelům z Housáku. Bohužel se opakoval žalostný servis jako při minulé akci 15.10.2004. Tlakovat sud s pivem ruční pumpičkou, podobně jako při soukromé garážové merendě nezletilých dobrovolných hasičů ve Lhotě, se mně jevilo skoro jako sabotáž. Plastové kelímky ve středověku určitě také neexistovaly a tak jejich aplikace v areálu historie nemá obdoby. Poučen z minula jsem si pro jistotu přinesl osobní skleněný půllitr a tak jsem si vychutnával pivko i závistivé pohledy kolemstojících. Dlouhému čekání ve frontě na mok jsem byl však vystaven i já. Řada hostů z důvodu hladu a žízně areál opustila - 84 -
a odešla se občerstvit jinam. Myslím, že se jen tak na Housák nevrátí a proto případné další účinkování zde budeme i my velmi zvažovat. Jinak se nám akce líbila a to především velkou účastí publika širokého věkového rozložení, které se dokázalo slušně a temperamentně odvázat. • Ať to trvá věčně Týden po oslavě šestistého výročí založení obce Ústrašice jsme v sobotu 4.6.2005 hráli právě tam. Kulturní dům byl opět zaplněn do posledního místa, což nám činilo nemalou radost a bylo nakonec i hlavní hnací silou námi vyvíjené aktivity. Odpoledne jsme měli sraz v sedmnáct hodin na táborské staroměstské základně, kde aparaturu nakládáme do Papamobilu. Bylo oblačno až zataženo a občasné dešťové přeháňky smáčely právě dokončované historizující dláždění zdejších komunikací, kterým se po desítkách let socialistické asfaltové devastace dostává konečně důstojné a místu odpovídající podoby. Na místě produkce už nepršelo a tak vykládka aparatury a nástrojů nebyla ničím ohrožena. Plánovali jsme akci s předstihem, ještě v zimě a tehdy nám tradiční dvacátá hodina pro zahájení připadla nejvhodnější. Nyní v realitě jsme však zápasili s přemírou denního světla vnikajícího velkými nezatemněnými okny do sálu a tak jsme počátek akce posunuli asi o čtyřicet minut čekajíc na setmění. Hostům to příliš nevadilo, protože výčep a kuchyně dokáží naštěstí fungovat nezávisle na uvedených podmínkách. Večer zahajovali tentokrát historičtí šermíři „Táborští kupci“ skupinovými rotacemi s prapory, tma se nořila do sálu a hořící svíčky na stolech a naše reflektorové osvětlení již lépe barvilo atmosféru, ve které se hraje dobře nám a snad i naše publikum se cítí příjemněji. Já osobně upřednostňuji šerosvit jako z obrazů od Rembrandta, protože realita vesměs neposkytuje potřebný prostor pro fantazii a rozptyluje často a zbytečně myšlenky nežádoucími - 85 -
podněty. Příprava scény probíhá vždy pečlivě, kdy na každém novém místě hledáme ten nejlepší kout, kde se budeme cítit uvolněně my a svůj pocit pak přeneseme snadněji i na naše posluchače. Když se nám povede v nějakém pěkném interiéru instalovat aparaturu tak, že vzbuzuje pozitivní emoce při pouhém pohledu, připadá nám, že by se pak možná nemuselo vůbec hrát. Nástroje totiž časem zrají, pamatují si svoji historii a jsou schopny ji sdělovat, převážně pak těm, kteří jsou naladěni ji sdílet. Jak večer začal, nabíral postupně tempo, zvonily zbraně v soubojích šermířů, hořely ohně loučí i srdcí, zněly harmonické souzvuky nástrojů a hlasů, alespoň se to domníváme. Pochvalu zaslouží i juniorská taneční formace GR8 čerstvě ověnčená vavříny z celostátní soutěže. Vnesla do sálu mladou energii, kterou jsme ihned odsáli a zbytek večera vraceli zpět potvrzujíc tím platnost zákona jejího zachování. Končili jsme po půl třetí a odměnou nám byla sloní ucha, tedy vepřové řízky jejich velikosti a tradiční bramborový salát od paní Nadi. Tyto místní masové produkty hrají určitě také jednu z hlavních rolí v ústrašických akcích. Pepíno, tentokrát maskovaný parukou s vlasy do půli zad, vzbuzoval svojí image spontánní bouřlivé reakce fanoušků a o to razantněji bubnoval a zajížděl svou novou soupravu. Richard nyní vozí dvě kytary a dvě komba a tak uvolnil místo v nákladovém prostoru tím, že Evě a sobě vyhodil sedačky. Hraje vstoje se zavěšeným Fendrem i Furchem a tak pozice sedícího střelce zůstala pouze mně a Pepínovi. Já jsem zatím zvyklý na sedavé povolání a tak sesličku se slony vozím a Pepíno zase musí, protože jeho značková sedačka „Tama“ je téměř tak drahá jako celé bicí. Pivo bylo výborné a lepší než na Housáku, bylo ho dost a zbylo ještě na Vánoce, kdy jsme sem byli pozváni na další akci. Děkujeme pořadatelskému týmu pod vedením Šárky a Slávky, bez kterých by to určitě nefungovalo tak, jak jsem popsal. Děkujeme publiku, které nás skvěle bavilo, neb bylo - 86 -
naladěno evidentně na stejnou notu s námi. Když jsem se po akci díval v rozsvíceném sále na parket, mohu potvrdit, že uklízecí četa byla určitě bez práce. Stačilo stáhnout ubrusy a jít domů a po kom pak tedy je ta dnešní mládež? Možná je už patrný výchovný vliv manželek a dávné vzpomínky na vojenská léta. s Pepínem jsme v závěru samolibě konstatovali, že kdybychom sami nehráli, chodili bychom na nás. Co dodat? Ať to trvá věčně. • Limonádový joe Původní předsevzetí hrát maximálně dvakrát do měsíce vzalo v červnu zasvé pěti naplánovanými vystoupeními. Prioritou pro nás stále zůstává zajímavost akce a tak se určitě nedalo odříct ústrašickým, neboť je to tradice, stejně tak nelze nehrát na mlýně Davídkovu u Kolína, neboť tam jezdíme nejraději pro péči o nás nevídanou, nešlo nejet, i když ve všední den, do kultovního pražského klubu v pasáži Kotva vyznačujícího se hudební produkcí z šedesátých let pod názvem Velmi jemný klub Limonádový Joe, nešlo odříct hraní na svatbě Kláry Vedralové, protože o to moc i se svým partnerem stála a nakonec nebylo možné odmítnout firemní akci v Tachově, protože je to na západě a tam jezdíme raději než na východ. Z uvedených akcí máme nyní za sebou tři, které se velmi vydařily a doufáme, že tomu nebude jinak ani u zbývajících dvou. Obvykle, snad pokaždé, píšu příběh ihned po akci, protože mám v čerstvé paměti vše, co se přihodilo i nepřihodilo, ale tentokrát byla prodleva mezi akcemi tak krátká, že tento historický záznam postihne akce dvě. První byl Mlýn Davídkov, v sobotu 11.6.2005 a bylo to opět příjemné. Místo a osoby byly popsány již mnohokrát a tak se nebudu opakovat. Zkrátka skvělá zábava pro všechny ve mlýně do časných ranních hodin, chatrný spánek, výborná snídaně u dubového stolu a příslib další akce na podzim. V pondělí 13.6.2005 jsme pak jeli dobývat centrum Prahy. V pasáži Kotva, v Revoluční ulici, je - 87 -
ukryt hned vedle Bijásku Martina Dejdara Velmi jemný klub Limonádový Joe. Hraje se zde každý den a atmosféra je vynikající. Raritou je strop, který se po stisknutí spínače odsune a rázem hledíte na širé nebe. Hráli jsme tak střídavě zavřeni i otevřeni pod hvězdami, podle toho jak paní šéfová právě ovládala hnací jednotku stropní konstrukce. Trochu jsem si byl nejistý při pohledu vzhůru na okna pražských činžáků, zda z nich něco náhodou nevyhodí nezbedné děcko peskováno nervózní matkou a nepřistane pak předmět v našich nástrojích, nebo přímo na hlavě. Nic takového naštěstí nenastalo, přestože jsme hráli do půl jedné po půlnoci. Klub byl plný báječných lidí, z poloviny našich přátel z Prahy a okolí a atmosféra díky tomu nádherná. Paní Mahlerová nám okamžitě nabídnula další termíny k vystoupení, čímž si vysvětlujeme, že se naše produkce líbila. Musíme zvážit vše v klidu, nepodléhajíc euforii z úspěchu, protože vystoupení ve všední den je pro nás velmi náročné. Vrátili jsme se do Tábora v půl čtvrté v noci a věřte, že ranní budík o půl sedmé máte chuť utopit. Nebylo utápět kde a tak jsem raději vstal, pokropil se studenou sprchou a spěchal za svými povinnostmi. Je určitě lépe je mít než naopak. Děkujeme za návštěvu Honzovi z nymburské partičky, která za námi jezdila a nyní ještě její torzo jezdí na Davídkov. Honza je pohodář a tak mu tímto učiním reklamu pro jeho novou hospůdku VOSMA, kterou 1.7.2005 otvírá se svým společníkem v Rožďalovicích na Jičínsku. Informace o ní naleznete na webu www.ceskehospudky.cz, když zadáte do vyhledávače VOSMA. Určitě to bude skvělé, protože skvělí lidé to ani jinak nedokážou. Děkujeme také Kamilovi Emanuelovi Gottovi, který zazpíval o půlnoci dva hity z šedesátých let. Jeden z filmu Limonádový Joe a druhý, jako vystřižený z Duškovy scény v Pelíšcích, čili Trezor. Děkujeme Mishce za dárky a za návštěvu a za hezký vzkaz na našem webu. Děkujeme Evě, která podstoupila večerní - 88 -
kurz abstinence a bezchybně řídila Papamobil z Prahy až do Tábora. Také Ondrovi a Zdeňkovi děkujeme za pomoc při transportu aparatury dlouhou pasáží tam i zpět. Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se a příště to vynahradím. • Svatba V pátek 17.6.2005 jsme odjeli záhy po poledni na privátní akci do Mlýna Davídkova. Nebýt pondělního vystoupení v Praze, mohli jsme nechat aparaturu postavenou na místě, protože jsme předcházející sobotu hráli právě zde. Cestu sem známe téměř poslepu a tak můžeme v Papamobilu pronášet za jízdy stokrát opakované a dozajista vtipné komentáře k některým pozornost upoutávajícím objektům, situacím i prožitým událostem. O morál-ní čistotu projevu dbá vždy Eva, před kterou je mužská debata přece jenom o stupeň slušnější, než by byla, kdyby tu nebyla. Občas sice nastanou okamžiky, kdy se Eva samotná zajímá o to, zda by se na střechu Papamobilu mohla nainstalovat plastová schránka, taková jako se používá k transportu lyží, do které bychom ji po naložení aparatury zavřeli a na cílovém místě z ní pak po smyku vyprostili, ale je jich zcela určitě poskrovnu. Namítám, že jsem někde slyšel, že když si ženy povídají samy bez mužské přítomnosti, je to ještě daleko horší, ale Eva tuto pro mě spásnou teorii okamžitě popřela a rozbourala. Na mlýně bylo tentokrát ještě více veselo než obvykle a proto se asi svatbám říká veselka. Ženich s kamarády se navzájem hecovali a následně ve spodním prádle skákali postupně do bazénu k pobavení přihlížejících dam a nevěsta, které to náramně slušelo, pořizovala s úsměvem digitální záznam akce cákajícího spolku ze všech možných i nemožných úhlů. Vzpomínky na tento den budou mít oba novomanželé určitě hezké, protože se svatba, alespoň podle mého názoru, velmi vydařila. Grilování na dvoře mlýna dodávalo akci domácí atmosféru a všichni kolem vyzařovali spokojeností. - 89 -
My jsme trpěli trochu trémou, když jsme zjistili, že mezi přítomnými hosty jsou muzikanti z úvalské skupiny Divokej Bill, Adam Karlík a Roman Procházka. Chlapci jsou i přes svoji celorepublikovou proslulost velmi skromní a přátelští a tak jim přejeme ještě více úspěchů v jejich hudebním i nehudebním počínání. Roman Procházka zahrál na moji elektroakustickou kytaru a zazpíval svým originálním hlasem v závěru večera Ameriku od Lucie a Adam Karlík, tentokrát bez fouslí (fousle = housle, pozn. autora), doprovázel píseň stylově vypjatým vokálem. Na písničky Billů nezbyl čas a tak bude lépe navštívit jejich koncert. Grilovaná masíčka byla k dispozici i po produkci a tak proti všem zásadám racionálního stravování i výživy jsme připoutáni jejich vůní ochutnávali a ochutnávali. Vídeňská káva a několik kousků z výborného svatebního dortu pak učinily pověstnou tečku za skvělým večerem. Děkujeme novomanželům za pozvání, akce neměla chybu a přejeme jim do života vše, co od něj sami očekávají. Určitě toho dosáhnou, bylo to nakonec patrné z veškerých projevů jejich vzájemné a překypující lásky. Tak ať se daří. • Tenkrát na západě V poslední době vzrůstá poptávka po účinkování Big Papa na privátních akcích. Nemůžeme všem nabídkám vyhovět, protože se někdy trefují do již obsazeného termínu nebo zase nesplňují základní požadavky pro naši účast. Ten, kdo nás zve, musí mít jasnou představu o našem repertoáru i způsobu jeho prezentace a musí být přesvědčen, že i jeho hostům může činit radost. Pro hraní chceme mít k dispozici určitý minimální prostor, bezproblémovou elektrickou síť s dostatečným příkonem a interiér klubu nebo restaurace, kde se člověk cítí dobře. Dokladem toho, jak to nemá být, jsou nově rekonstruované objekty v Táboře, hotel Lázně v krásném místě u řeky Lužnice s hezkou - 90 -
architekturou zvenčí, ale se studeně naleštěným, kachlíčkovým a kobercovým interiérem odpovídajícím spíš potřebám šéfů a jejich asistentek na služebních cestách, než lidem hledajícím odpočinek a večerní nebo víkendové odreagování od každodenních pracovních problémů. Ve stejném duchu vyzařuje i hotel Dvořák v areálu hradu Kotnova, restaurace Škochův dům i Beseda na Žižkově náměstí a řada dalších, raději nejmenovaných podniků, u nichž jsme očekávali nový přístup vzhledem k možnostem, které se tam nabízely. Bohužel nás do takových míst, snad z nedostatku jiných alternativ, zvou i přátelé a tak jsme někdy nuceni překousnout i přirozený odpor a učinit kompromis. Pro rubriku "Co vy na to, architekti?" jednoho táborského novinového týdeníku, ve které se poukazuje na architektonické chyby, omyly a nedostatky různých objektů ve městě, tak zdroje jejího náplnění neberou konce. Realizaci hudební produkce na takových místech lze pak už vyvážit jen skvělou partou, pro kterou se dobře hraje a kde vzniká pozitivní zpětná vazba ždímající z nás vnitřní sílu, která musí do výkonu vždy pronikat, má-li vést k uspokojení nás i publika. Odmítáme proto kulisové hraní tvořící doplněk k planému klábosení, rautům, politickým mítinkům a jiným obdobným aktivitám typu: „Mám narozeniny a potřebuji tam nějakou hudbu.“ Cena je pak hlavní obranou před povrchností rozhodnutí objednavatele. Uvážené rozhodnutí učinili MH a PK z Tachova a pozvali nás na svoji narozeninovou oslavu pro sto padesát hostů konanou pod širým nebem v pátek na Svatého Jana 24.6.2005. Postavilo se přiměřeně velké pódium v trávě, přidaly se dřevěné lavice a stoly pod plachtové přístřeší, hrálo se, grilovalo a čepovalo téměř do rána. Vystoupil i kamarád oslavence Petr Muk a tak došlo také na částečné prolnutí souborů, kdy nás vokálně podporoval sám stříbrný slavík, originální a excelentní dívčí kvarteto Gapeels a klávesový virtuóz Michal Šetka. Nevystupovaly zde, ale byly pozvány i legendární Kamélie - 91 -
a tak jsem si přivezl z akce ojedinělý zážitek, o kterém se mi v dětství ani nezdálo, že se osobně seznámím se zmíněným duem zpěvaček. Na otázku po návratu domů „Ony ještě žijí?“, mohu odpovědět, že ano a vypadají skvěle. Kéž bychom takto vypadali i my ve dvaadevadesáti letech. Tento můj komentář nevyznívá taktně a hezky, ale je míněn opravdu s nadsázkou a pokud náhodou zmíněné dámy na tyto řádky narazí, určitě jejich obsah přijmou s úsměvem, protože jsou opravdu a naprosto v pohodě. Dostali jsme zde také nabídku k prestižnímu účinkování na konci prázdnin v Karlových Varech, ale musíme svoji účast ještě zvážit, protože je to příliš daleko od Tábora a nemáme čas tam přenocovat. Při návratu z Tachova nás donutil převrácený kamion k odbočení z hlavní trasy a tak jsme měli možnost kontrolovat stav silnic a cest v některých zapadlých vískách, kde jakoby se zastavil čas v období kolektivizace nebo spíše poválečného osídlování pohraničních oblastí. Byl to velmi poutavý zážitek v horkém sobotním popoledni, kdy jsme se ukryti a následně chlazeni klimatizací Papamobilu vraceli nadmíru spokojeni od západu k jihu. Odkryly se nám některé nové možnosti hraní a tak si to necháme o prázdninové dovolené projít hlavami a někam to zase o kousek posuneme. Hezké dny přejeme všem našim příznivcům i nepříznivcům v čase letního odpočinku, ve kterém budeme i my relaxovat na území rozporuplné, ale krásné Evropy. • Kostky jsou vrženy Tentokrát jsme jeli hrát na svatbu slečny, po obřadu vlastně již mladé paní Šárky, která se o nás někde doslechla a zavolala nám. Bylo to na oblíbeném místě v Mlýně Davídkov a tak jsme nabídku přijali. Podmínkou nevěsty i ženicha bylo nehrát dechovku a protože stejnou podmínku máme i my, byla dohoda snadná. Noc z 20. na 21. srpna 2005, kdy se svatební oslava konala byla naštěstí daleko pohodovější, než ta, kterou si - 92 -
pamatuji z roku 1968. Tehdy jsem se měl vracet z prázdnin v Jizerských horách, ale pobyt mi tanky spřátelených zemí o několik dní prodloužily. V Praze před halou hlavního nádraží na mě pak 25.8.1968 mířila obří hlaveň a sovětský voják asijského původu sledoval pozorně stopy kontrarevoluce, jak se tehdy záminka pro vpád socialistických vojsk nazývala. Muzeum na Václaváku bylo čerstvě pokropené kulometnou dávkou na znamení osvobozujícího procesu a na fasádě jsou tak dodnes, i přes snahu českých řemeslníků, patrné stopy tehdejšího Brežněvova hněvu. Zmohli jsme se pak už jen na hokejové vítězství 2:0 a 4:3, dva studenti se demonstrativně upálili a pak definitivně na dvacet let zhasla naděje na svobodu myšlenky i činu. Ať je to jak chce, jsme dnes, zaplaťpánbůh, již úplně jinde, což dokládá fakt, že se čerství novomanželé chystali na svatební cestu někam do Alp. V jejich věku to pro naši generaci bylo něco absolutně nepředstavitelného. Na druhé straně mám i deset dní starý zážitek s nelegálním přechodem zelené hranice v rámci EU z Rakouska zpět do Čech. Člověk jen tak přeskočí potok, protože je to tudy na kole z rakouské strany na český Peršlák nejblíže, a už musí svůj návrat domů draze platit. Předpisy je však nutné dodržovat a tak jsem s oprávněností sankce smířen. Jak jen mohl ten Krejčíř uniknout? Cestu na Davídkov tentokrát Richard zpestřoval otvíráním okna Papamobilu při předjíždění cykloturistů v kopcích nad Sázavou, kdy jim megafonem, který pro tento účel zakoupil, hlásil okamžitou rychlost, stav ojetí plášťů, nevhodnost použitého převodu, počet kilometrů do cíle v Krkonoších, náskok před posledním jezdcem atd. Svatební oslava byla příjemná, protože nevěsta měla spoustu kamarádek a to my vždycky hrajeme o něco lépe, déle a s větší chutí. Richard v jednom okamžiku zneužil funkce moderátora a upozornil hosty na "zlé" servírky, samozřejmě z legrace, protože sem jezdíme už dlouho a tak se můžeme navzájem - 93 -
s personálem Mlýna trochu špičkovat. Když se potom při výměně prasklé struny, nikým z kapely nestřežen, otočil zády k výčepu a neopatrně se předklonil, vsypala či vsunula mu, to nevím přesně, děvčata kusy ledu za kalhoty. K radosti hostů poskakoval, ječel a běhal sem a tam a kostky mu postupně vypadávaly z nohavic, nebo to snad nebyly kostky? Zda se počet vsunutých a vypadlých objektů sobě rovnal, už nikdo nespočítal. Pak bylo vyhlášeno příměří. Na mou přímluvu se nezrealizovala Richardova nucená koupel v bazénu, která byla původně také v plánu. Máme nyní sérii vystoupení a ztráta hlasu z důvodu nachlazení by byla neomluvitelná. Před vystoupením mají všichni hudebníci Big Papa povinnost být doma a dlouho spát. Prásknout případné porušení uvedeného požadavku můžete na můj e-mail dostupný na webu. Obdržel jsem také zprávu, že přiletí na naše vystoupení U Zlatého lva i Monika ze Švýcarska, která nám napsala hezké vzkazy na stránky a tak ji tímto zdravíme a těšíme se na viděnou v pátek. Předpokládáme, že bude hezké počasí a budeme moci hrát venku. Pořadatelé postaví velký přístřešek, ale topit v něm určitě nebudou. Doporučuji všem přibalit něco teplého na sebe, do sebe pak obdržíte na místě a pokud se budete pohybovat v rytmu písní, květinová noc bude nádhernou tečkou za prázdninami. • Kapitanskaja dočka Na konci letních prázdnin, v pátek 26.8.2005 jsme hráli na předzahrádce restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře, tedy v samotném historickém centru města. Na chodníky náměstí byla zjara položena nová kamenná dlažba, instalovalo se historizující osvětlení a otevřela se po rekonstrukci i výše zmíněná restaurace. Je zde největší prostor pro hudební produkci a tak se její majitel rozhodnul pořádat každý měsíc nějakou tematicky zaměřenou akci. Po červencové „Karibské - 94 -
noci“ s kubánskou kapelou jsme v srpnu vystoupili my na „Květinové noci“ připomínajíc tak především kulturní éru šedesátých let. Předzahrádka měla trojnásobnou kapacitu míst než obvykle a byla plně obsazena. Sedělo se uvnitř restaurace a dokonce i na kašně náměstí a takto početné publikum vytvořilo nádhernou atmosféru poslední páteční prázdninové noci. Ani policie nezasahovala a nepokoušela se ukončit zábavu. Zřejmě jí květiny nevadí. Pozvali jsme písničkáře, který přivezl blues na jih Čech, Jirku Bidla z Českých Budějovic, který se po svém sólovém vstupu připojil v poslední sérii se skvěle hranou foukací harmonikou i k nám. Dívčí vokální kvartet z Prahy nesoucí název Toffees zpíval, tančil a rozzařoval duše přítomných nejen svým dokonalým vzhledem, ale i perfektně zvoleným a bezchybně prezentovaným repertoárem. Stylově do květinové noci zapadlo i taneční číslo dívčí sekce Atak z Tábora a nakonec i vystoupení břišních tanečnic. Náměstí se parádně bavilo a my též. Hráli jsme téměř do dvou hodin po půlnoci a pak zněly ještě kytarové hity šedesátých let na CD. Měli jsme radost, že přiletěla, ze záplavami sužovaného švýcarského Bernu, na naše vystoupení Monika a začínáme tak rozšiřovat své publikum i za hranice České republiky. Přijel též obchodní partner našeho kamaráda Petra Sergej z Ukrajiny s velmi půvabnou a pohybově talentovanou dcerkou, která přitahovala přirozeně pohledy především mužské části publika. Ti, co chodili do školy ještě v éře budování socialismu, měli tentokrát výhodu, protože se tehdy učila povinně ruština a nyní mohli konečně své maturitní jazykové znalosti uplatnit. Odpovědi na otázky typu „Što ty sdělal va vremja kanikul?“ byly potom pohotově vraceny tazatelce, protože každý z nás v tu dobu nedělal nic jiného, než „chadil za gribami i za malinoj, igral v šaški i šachmaty“ a nakonec i „katalsja na kaňkách.“ Jak je vidět, vše se může někdy hodit. Při odchodu si každá z dam mohla odnést jednu slunečnici jako symbol a vzpomínku na - 95 -
krásnou květinovou noc. Nám se velmi líbila a budeme se snažit příští léto podobnou akci na stejném místě zopakovat. Děkujeme nakonec manželům Němčekovým, majitelům restaurace U Zlatého lva, za perfektní přípravu a servis pro nás. Nasadili vysokou laťku ostatním restauratérům v této lokalitě a ubírají se podle mého názoru správným směrem. Motto v logu akcí „Zlatý lev Vás baví“ tak plně dostálo, díky celému organizačnímu týmu a všem účinkujícím, svému slibu. • Hodně hodní Tak jsem tady s tou kapelou, pane Vaňku, parafrázuji známý Škutinův výrok v pojednání o Janu Werichovi. u vrat do prostorného dvora domu v Praze 4 Libuš, kam jsme jeli hrát v sobotu 3.9.2005 na zahradní narozeninovou párty pana Jana Vaňka, nás vítaly dvě sympatické a velmi pohledné dámy a pak už následovalo opatrné couvání Papamobilu k přístřešku, pod kterým jsme posléze instalovali aparaturu. Vše bylo dokonale připravené a oslavenec tak mohl vychutnávat slastně setkání se svými přáteli a nejbližším rodinným kruhem. Zahájili jsme produkci před šestnáctou hodinou po velmi chutném domácím guláši a dobře ošetřeném čepovaném Gambrinusu. Hosté zpočátku více poslouchali než tančili, ale o to více odměňovali náš výkon potleskem po každém kousku. Denního světla postupně ubývalo a počáteční ostych hostů se pomalu vytrácel. Tančili téměř všichni a především oslavenec byl v centru pozornosti přítomných dam. Působil elegantně, sportovně a přá-telsky, nebylo pochyb, že ho mají lidé rádi. Původně domluvenou dobu pětihodinového účinkování nás donutilo publikum i organi-zační tým prodloužit o dvě hodiny a protože zde vládla velmi příjemná atmosféra, rádi jsme přání vyhověli. Moc hezky se o nás starali a masové i sladké pochoutky byly vynikající. Chválíme zhotovitele, kterých bylo asi více. Každý produkt měl svého specialistu. - 96 -
To asi znají všichni ze svých rodin, kde je vždy na nějaké jídlo expert. Většinou vedou babičky, ale není to vždy pravidlem. Na cestě zpět z Prahy do Tábora jsem konstatoval, že začínáme být tak hodní, že skoro není v příběhu o čem psát, ale na privátní akci ani zlobit nemůžeme. No a kdybych prozradil všechno, partnerky by nás doma ukousaly, nebo ne? v autě se opravdu dobře bavíme po cestě na produkci a ještě peprněji po cestě z ní. Kdybychom to nahrávali a v mp3 prezentovali, mělo by to možná větší ohlas než hudební tvorba, ale to si schováme až na dobu, kdy zapomeneme noty. Předpokládáme, že to tak brzy nebude. V září se nám nabídky na vystoupení množí a nejsme schopni všem vyhovět. V sobotu máme v rámci Táborských setkání 2005, kdy hrajeme U Červeného koně, velkou konkurenci na náměstí v osobě Věry Bílé a romské skupiny Kale. Uvidíme, jak tentokrát obstojíme. Ozvu se za týden. • Fáze ABCDEF Na Táborských setkáních, která byla letos již počtrnácté, hrajeme tradičně od počátku vzniku souboru. Jen jsme se z bývalého klubu Meloun přesunuli do většího prostoru a přímo do centra dění na Žižkovo náměstí, do restaurace U Červeného koně. V sobotu 10.9.2005 jsme opět stěhovali stále těžší a objemnější aparaturu, která se kupodivu vejde do stále stejného auta, po schodech do sklepa táborské radnice, tedy dvě patra pod kancelář starosty města. Kdyby starostoval pan Baťa, určitě by měl kancelář pojízdnou a zajížděl by pak takovým výtahem do všech pater. Ve sklepě by viděl nás a veselící se voliče, nahoře pak udřené úředníky pracující pro blaho města. Táborská setkání začínají vždy v pátek a pro kapelu je nadměrně těžké den před vystoupením odolávat svodům pestré nabídky středověkých taveren a krčem. Nakonec jsme to ustáli se ctí a na sobotní vystoupení přijeli odpočinutí, s elánem a plni energie. u Koně je - 97 -
vždy problematické ozvučení a stejné to bylo i tentokrát. Navíc jsme neměli k dispozici dostatečný časový prostor bez publika a zvuk jsme korigovali až během produkce. První písně mohly být z toho důvodu méně srozumitelné, převážila však dokonalá atmosféra sálající z velmi početného publika, které vyplnilo prostor do posledního místa na židlích, lavicích, v uličkách mezi nimi, schodech i u baru. V úvodu večera vystoupila táborská skupina produkující historické středověké písně, jejíž skvělý výkon byl trochu poznamenán slabší slyšitelností neozvučených nástrojů a hlasů. Jméno souboru si zatím pamatuje pouze Richard, protože je pozval, když z pátku na sobotu korzoval nočními uličkami starého města. Říkal mi, že se potkal a objímal tu noc asi s třemi sty lidí a tak jsem se ptal, zda přijde ještě někdo vystupovat. Nikdo další nepřišel, jako host vystoupila po čase opět Lucka Tilleová, která zpívá stále nádherně a snad ještě lépe a vyzráleji než dříve. Měli jsme končit v jednu po půlnoci, ale publikum se dobře bavilo a tak jsme ještě hodinu a půl přidali jako bonus za projevovanou přízeň. Nejnáročnější je demontáž a stěhování aparatury po vystoupení. Necháme na place téměř veškerou energii a jsme rádi za každou ruku, která nám poponese nějaký kufr do auta. Celkově se proces skládá z fází ABCDEF. "A" je stěhování ze zkušebny do Papamobilu, "B" je transport do místa produkce, "C" je vyložení a instalace aparatury, "D" je deinstalace a opětné naložení auta, "E" je transport osob a věcí ke zkušebně a konečně "F" je vystěhování aparatury do zkušebny. Téměř všude jsou schody, ať už dolů nebo nahoru a zejména fáze D a F nás bolí nejvíce. Pak se po akci trochu vyspíme, relaxujeme při jiných činnostech a pocit euforie z vystoupení nakonec přetaví všechny negativní momenty a umožní je zapomenout. Já jedu v týdnu relaxovat na biketour do oblasti maďarského pohoří Bük k termálním pramenům a doufám, že nasbírám v tamních čardách novou inspiraci a energii k hraní. Vystoupení pro veřejnost - 98 -
v Táboře nyní neplánujeme a necháme naše publikum po úspěšné Květinové noci a Táborských slavnostech trochu vydechnout. u Lva v patře bude hrát 30.9.2005 naše spřátelená kapela z Prahy s názvem B. Lues a tak se přijďte podívat na dobrej bigbeatek. Rezervování místenek začalo. • Zdviž Souvislou šňůru vystoupení zahájenou 20.8.2005 jsme přerušili jen pro mou Hungary bikeexpedition a hned po návratu jsme ji v pátek 23.9.2005 zakončili vystoupením na privátní akci pro fotbalové veterány a jejich partnerky v Hotelu Relax v Táboře. Veteráni byli z poloviny mladší než my a tak jsme je raději k případnému pozdějšímu sportovnímu měření sil nevyzývali a pouze jsme hráli k jejich i našemu pobavení do půl druhé popůlnoční hodiny. V létě se pořádalo fotbalové utkání pod Karlštejnem s tamní jedenáctkou a večer byl pak zakončen zábavou s živou kapelou pod širým nebem, neboli open air. Táborští museli berounským nebo spíše loděnickým oplatit pozvání a jako hlavní trumf nasadili po fotbalovém odpoledním zápase na večer nás. Z ohlasů po ukončení akce lze usuzovat, že jsme vloženou důvěru nezklamali a zdálo se nakonec, že k nám mají Středočeši blíže než domácí. Chtěli nás zahltit panáčky povzbuzujícího moku, ale přemluvit jsme se nechali jenom tři. Jinak to ani nešlo, protože dva z nás musí řídit vůz. Papamobil zbyl tentokrát na Evu, která jela nočním shopcity přes několik kruhových objezdů bez chyb i s břemenem velmi vtipného stereokomentáře v zádech. Představil jsem si, jak podáváme inzerát na členku souboru, která by ji mohla zastoupit a který by zněl následně. Požadujeme: Špičkovou hru na zobcovou a příčnou flétnu, foukací harmoniku, intonačně bezchybný zpěv sólový i do vokálů, sílu a ochotu stěhovat aparaturu odpoledne i nad ránem, stále dobrou náladu, řidičský průkaz skupiny B, - 99 -
tolerantní rodinu, alkoholovou abstinenci, schopnost finančně podporovat kapelu a občas upéct a přinést nějakou laskominu. Nabízíme: Neskutečné zážitky a popularitu, očistu duše a radost ze života. Tak pro toto vše činíme. Pan Drs, jako majitel hotelu Relax, se o nás staral tento první podzimní večer velmi hezky a protože patřil zároveň i mezi fotbalisty, děkujeme mu a celému týmu za pozvání. Jen těch schodů by mohlo být méně, ale u podzemních prostor to asi jinak nejde, pokud není instalována zdviž. • Špatný sluha Dostali jsme nabídku k vystoupení v rámci znovuotevření hotelu Modrá růže v Rytířské ulici v Praze. Byl nákladně rekonstruován a jeho klientelou nyní určitě nebudou běžní občané České republiky. Ne, že by nemohli, ale cenová politika firmy je nasměrována evidentně jinam. Nakonec proč ne. Každý si hledá zákazníka podle svých představ a činíme tak i my, pokud je nám to umožněno. Na privátních akcích to nelze ovlivnit a pak zbývá jen možnost odmítnutí nabídky, pokud lze předpokládat její nepřijatelnost. Tentokrát jsme se k účasti zavázali a tak ve středu 26.10.2005 papamobil vyrazil ku Praze. Byli jsme součástí komponovaného programu, který probíhal na třech scénách. My jsme hráli v kongresovém sále v prvním patře. Dokonalé parkety a dlažba, vysoké stropy, velká okna, fotobuňky, čipové karty ke vstupu a elektrifikaci prostoru, ochotný a pohledný personál, usmívající se hostesky a spousta pozvaných VIP i nezvaných osob, které už se vyznají, pod jakou záminkou průnik do objektu uskutečnit. Je to vždy prakticky stejné na akcích tohoto typu. Program je spíše kulisou než zdrojem zábavy a tak z účinkujících nevyzařuje tolik pozitivní energie, jako při běžných vystoupeních. Člověk z toho zkrátka nemá takovou radost, jakou nám přináší účinkování na většině ostatních akcí. Na druhé straně zažijete - 100 -
bezplatné hodování, protože se v žádném případě nešetří. Stoly se prohýbají pod tíhou všech druhů nápojů, masových, sýrových, ovocných i zeleninových a cukrářských pochoutek, které jsou neustále doplňovány. Když mi v šedesátých letech, v době mé povinné školní docházky, slibovali komunismus jako systém všeho a zdarma, vnímal jsem to jako velmi vzdálený utopický slib, o kterém jsem si nedokázal učinit reálnou a logickou představu. Při včerejší konzumaci jsem kolegům v kapele připomněl, že UŽ JE TO (ASI) TADY! v té chvíli nevadí tato varianta či odvar komunismu, jako podmnožina kapitalismu, vůbec nikomu. Pochutnával si bez reptání zadarmo stínový ministr financí za ODS Vlastimil Tlustý stejně jako Felix Slováček, Alexander Hemala, všudepřítomný Kristián Kodet, Lou Fanánek Hagen i různí starostové všech možných Prah a jejich poskokové, mediálně neznámí poslanci, senátoři, bankéři, méně i více úspěšní umělci a sportovci a celá řada dalších, kteří potřebují zviditelnit své obličeje pro lepší budoucnost, samozřejmě tu osobní. Poplácali se po zádech, sdělili si, jak to dělají dobře a kde je večírek zase zítra. Docela úsměvné. Napadlo mě, že musí nastat nějaký velký třesk, který by povrchnost a pokrytectví těchto srazů trochu vyosil. Také jsem pochopil, proč před časem byl na jednom plakátě v Táboře zvoucím k návštěvě kulturní akce nápis: Dospělí 80,-Kč, studenti, vojáci a psi za polovic, Kodet za 1000,- Kč. Pro nás je dobré, že jsme to viděli na vlastní oči, zažili na vlastní kůži a jsme na nějakou dobu z účasti na obdobné akci vyléčeni. Na druhé straně se honorář v těchto případech přibližuje měsíčnímu platu Nováka a tak člověk na některá negativa brzy zapomene. Líbilo se nám, že nás Rosnička z Primy, Romana Vítová, která moderovala večer v kongresovém sále, uvedla mile a sympaticky a daleko lépe, než komentuje prognózu počasí v televizi. Hotelový pokoj s výhledem na Stavovské divadlo, který nám sloužil jako šatna, - 101 -
jsme sdíleli tentokrát společně s ryze dívčími soubory The Apples, Toffees a G’apeels a vůbec jsme si nestěžovali, přestože byl určen pouze pro dvě osoby a nás bylo celkem sedmnáct. Byl prostorný, měl vlastní komfortní koupelnu, kde by se dalo také bydlet, ale ta byla díky zmíněnému osazenstvu permanentně obsazena. Cestou domů mě pak jen stále strašilo přeformulované přísloví o tom, že žena je špatný sluha a ještě horší pán, se kterým přijel na akci průhonický mistr zvuku Michal P. Až se jednou ožením, budu se muset nad takovým tvrzením zamyslet. • Něco končí, něco začíná V pátek 28.10.2005 jsme pravděpodobně naposledy odjeli k vystoupení do obce Hryzely na Kolínsku, na Mlýn Davídkov. Mlýn nabídnuli majitelé k prodeji a dá se předpokládat, že v dohledné době bude záměr realizován. Skončila tak jedna etapa v historii kapely, protože hry na Mlýně patřily k našim oblíbeným štacím a jeli jsme tam vždy rádi. Byl nám zde poskytován nadstandardní servis od majitelů Marty a Václava i od skvělé dvojice Jan za barem , kterého jsme si vážili a vážíme a je nám to tudíž dvojnásobně líto. Škoda jen, že byla tato poslední mlýnská akce orientována pouze na úzkou říčanskou skupinu jezdců na koních, kteří nás neznali a my neměli příležitost k rozloučení s tradičním publikem, zejména s nymburskou partičkou, po které se nám stýská nejvíce. Plakát na akci byl zhotoven netradičně, nepocházel z mého PC a připomínal spíš parte kapely, než pozvánku k zábavě. Černý dvojitý rámeček na bílém papíře formátu A4 s nápisem Big Papa uprostřed vháněl téměř slzy do očí. Zda to byl záměr nebo jen náhodná invence autora grafického ztvárnění díla, netušíme. Každopádně ještě žijeme a hrajeme a bude to tak, alespoň doufáme, i nadále. Tak to chodí, něco končí a něco začíná. Hrajeme častěji mimo Tábor a možná časem objevíme jiný Mlýn, kde se budeme cítit stejně dobře, jako na - 102 -
Davídkově. Hospůdek a klubů, kde se dá vystupovat za přijatelných podmínek je určitě víc, jen majitelé nemají chuť a odvahu podstoupit potřebné kroky k pořádání akce. Víme, že v každém městě existuje skupina potenciálních posluchačů našeho repertoáru a vyznavačů stylu zábavy, který prezentujeme, málokdo z restauratérů je však schopný tuto klientelu oslovit a získat, zkrátka se o vše dostatečně postarat. V Táboře dokážeme sami zajistit propagaci akce a zpestřit program přizvanými hosty, ale na jiných místech se musíme spolehnout pouze na objednavatele. Tam je situace těžší, protože restauratéři jsou více orientováni na chod kuchyně a provozu a s dramaturgií hudebních večerů nemají zkušenosti a snad ani potřebný čas k jejich organizaci a propagaci. Oslovit produkční agenturu se pak bojí ještě více. Nedaří se nám tak proniknout do nejbližších měst jako je Písek, Jindřichův Hradec a Pelhřimov, kde bychom v nějaké útulné dřevěné hospůdce hráli rádi. Budeme na expanzi z táborského regionu usilovně pracovat, ale na místní skvělé publikum určitě nezapomeneme. Máme tu velmi početnou základnu příznivců a když v létě na náměstí sledovalo naše vystoupení U Zlatého lva asi pětset lidí, cítíme jejich podporu, která je pro nás i zavazující. Těšíme se už na vystoupení na téměř domovské scéně ve sklepní restauraci U Červeného koně na táborském Žižkově náměstí, kde vystoupíme v pátek 18. listopadu 2005 od dvaceti hodin. Otevřeno bude opět od devatenácti hodin, jak je zde zvykem pro obsazení nejlepších míst. • Ztráta paměti Tak nám v pátek 18.11.2005 venku poněkud přituhlo a dokonce i mírně zasněžilo. Zima vlezle a zprudka ohlásila návštěvu, i když je ještě podzim. Nakládalo se nám již hůře než v říjnu, protože věci s klesající teplotou v dlaních poněkud těžknou. s vidinou - 103 -
příjemného vystoupení v restauraci U Červeného koně v Táboře, kam se vždy těšíme, jsme to však snášeli tradičně statečně. Nastavili jsme po instalaci celého řetězce optimálně zvuk ještě bez publika, ale v šeru prostoru vinou komplikovanosti připojovaných kabelů došlo nedopatřením k posunutí jedné z hlasitostních šavlí mixu a současnému vymáčknutí frekvenčního filtru. Zvuk byl proto v první sérii nevyvážený až basově nepříjemný, aniž jsme to mohli během produkce ovlivnit. Zvukaře nemáme a ani ho nenajímáme. Zvukový technik se nevejde do auta a také má obvykle velkou spotřebu všeho. Korekci zvuku jsme provedli následovně a pak se už večer rozjel naplno. Jaký si to zkrátka uděláš, takový to máš. Restaurace byla opět zaplněna do posledního místa včetně salonku a baru. Lucka Tilleová si s námi přišla zazpívat svoje tradiční hity a publikum jí donutilo po skvělém výkonu k přídavku. Parket byl pak až do konce večera zahuštěn těly i energií, tančilo se i v uličkách mezi stoly a dokonce i na lavicích. Tento historický záznam píšu s více než týdenním zpožděním, protože stále nefunguje přístup na náš web mnoha klientům Českého Telecomu a.s., mezi něž patřím i já. Zřejmě s ním obchodně válčí provozovatel našeho webového prostoru na doméně tabor.cz. Nevím, jak dlouho bude duel pokračovat a kdo nakonec vyhraje, ale pokud by to mělo být dlouhodobé, budeme nuceni změnit adresu webu i firmu pro webhosting. Do konce roku odehrajeme ještě dvě privátní akce mimo Tábor a 25.12.2005 již potřetí tradiční vánoční zábavu v Ústrašicích u Plané nad Lužnicí pro veškerou veřejnost. Mimořádně hrajeme v Táboře i letos na Silvestra, kdy jsme přijali nabídku z restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí a tak budeme jen pár kroků od domova. Rezervování míst už začalo a předpokládáme, že se zde budeme spolu s Vámi výborně bavit. Jemné detaily příběhu se poněkud vytrácejí s plynoucím časem a tak nyní devět dní po akci nedokážu vše, co tam někteří jeho - 104 -
účastníci chtějí nebo také nechtějí najít, dokonale postihnout. Od toho však existuje na tomto webu rubrika vzkazů. Tak nashledanou i naviděnou o Vánocích a Silvestru. • Vrchní prchni Agentura Echo zastoupena charismatickým Pavlem Čulíkem nás pozvala opět po roce k hraní na „Bále ve stodole“ v objektu nazvaném Vávrovka, který jen stěží naleznete v lese za Veselím nad Lužnicí. Pohádkové místo vzdálené od civilizace vnáší klid do duší už svoji polohou a lidé, kteří sem jezdí, jsou, jak se zdá, s tímto místem spjati více než dokonale. Na vávrovském nebi vidíte v noci tolik hvězd, že zde okamžitě ztratíte iluzi o jedinečnosti člověka a jeho vesmírném významu, abyste ten pocit zase domýšlivě nabyli ihned po návratu do města. Tam hvězdy svítí rozptylovány zhusta místními zdroji jen výjimečně a je také málo času i ochoty podívat se občas vzhůru. Byla sobota 3.12.2005, venkovní teplota zakotvila ve stavu mírně pod Celsiovou nulou, bílo bylo od sněhu jen na polích a loukách a silnice na jih se jevila sjízdná bez problémů. Vyrazili jsme krátce před sedmnáctou hodinou z Tábora a po půlhodině jízdy po E55 za odbočkou ve Veselí nad Lužnicí a následném průjezdu lesní cestou, kterou znal nazpaměť jen Pepíno, jsme již parkovali na Vávrovce. Bál na námět Svěrákova filmu Vrchní prchni byl pořadateli dokonale připraven a tak jsme i předem a ochotně nazkoušeli ústřední filmovou píseň od dvojice skladatelů UhlířSvěrák Severní vítr. s děravou patou a horečkou zlatou jsme tedy večer zahajovali a dvě hodiny po půlnoci i zakončovali. Všichni hosté bálu v kostýmech číšníků s pouzdrem na housle a servírek v černých minisukních s bílou halenkou a zástěrkou doplňováni tu a tam i Douchovou a inženýrem Krrrálíkem dotvářeli příjemnou atmosféru celého večera. Topilo se americkými kamny od českého výrobce umístěnými na betonové podlaze v rohu - 105 -
stodoly, odkud stoupala tepelná energie až do prostoru otevřeného krovu. Na pódiu více než metr vysokém, kde jsme měli instalovanou aparaturu a byl zde i vyvýšený taneční parket, byla teplota o několik stupňů nad normálem a tak jsme vyžadovali úměrně k tomu nadstandardní přísun piva, podobně jako slévači u pece v Kolbence. Pavel zajistil dobře chlazenou „Plzničku“, která byla mimochodem lépe ošetřena, než v řadě profesionálně se tvářících českých restaurací a tak se hrálo čím dál lehčeji a snad i lépe. V předpremiéře zazněla konečně i legendární Smoke on the Water od neméně legendárních Deep Purple se skvělým Radkovým pěveckým projevem, velmi věrně připomínajícím Iana Gillana. Z původního kytarového sóla Ritchieho Blackmorea jsem si mírně upravil pouze dva takty a tak jsem si jeho analýzou, nácvikem a následnou prezentací věnoval sám sobě hodnotný vánoční dárek. V domácích podmínkách jsem si sólo dokázal zahrát 1:1 s Ritchiem, ale pro reálné hraní jsem přece jenom ty dva nejtěžší takty mírně zjednodušil. Ono se těch šestnáct šestnáctinových not v taktu v poměrně rychlém tempu hraje kolem půlnoci poněkud hůře. To píšu jako vsuvku a zároveň omluvu pro ortodoxní Purplefily. Před rokem jsme slíbili ústrašickým, že „Kouř nad vodou“ nacvičíme a zdá se , že slibu dostojíme, pokud plány nezhatí případná hlasová indispozice sólisty, který však odpovědně plánuje pravidelné návštěvy specializované kliniky Na Růžku. Ta je zárukou dokonalé průpravy pro zvládnutí zmíněné náročné disciplíny. Na Vávrovce se nám pělo velmi dobře a necítil jsem problémy ani při tónu 440 Hz, který je mým intonačním stropem. Situaci si pochvalovali i Richard s Radkem, akorát stále nemohli odhalit příčinu hlasové pohody. Vysvětlení muselo nakonec přijít ode mne, na Vávrovce se totiž cigarety nekouří a tak jsou vávrovští kulturní části Evropy o něco blíže, než jinde. Půlnoční hovězí gulášek nám moc chutnal a dodal nám do závěru večera potřebnou sílu. Přidali jsme na - 106 -
přání publika na konci produkce dva hudební kousky z bigbeatové klasiky šedesátých let a zcela vysíleni po hodinovém úklidu a skládání aparatury pak odjeli nočním zasněženým lesem k domovu. Hoši z Vávrovky nám vydatně s nakládáním pomáhali a tak jsem se uložil k spánku už v půl páté pozorujíc ještě chvíli na dvojce klipy Petra Jandy a Olympicu. Téměř dokonalá tečka za celým večerem. Hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen … Děkujeme za pozvání Pavlovi Čulíkovi a jeho týmu a třeba zase za rok na témže místě nashledanou. •
Na červenou jeď!
Ve středu 7.12.2005, kdy jsme měli odjet k plánovanému vystoupení do Prahy, mě zaskočila hlasová indispozice a půl hodiny před odjezdem jsem nebyl schopen vydat hlásku, natož tón. Nabízela se dvě řešení. Najít narychlo kapelu, která by nás zastoupila, což činíme neradi, nebo najít bezodkladně ztracený hlas. Zvolil jsem druhé řešení a rychle odjel do ambulantní ordinace ORL a foniatrie MUDr. Aleny Haj Abdové, která mě ochotně přijala a obstříkla mi neprodleně hlasivky dávkou, jejíž účinek načasovala podle mého požadavku na dvacátou hodinu večerní, kdy mělo vystoupení začít. Stejnou kapalinu, při jejíž aplikaci jsem se mírně dávil, dostává do krku v případě problémů i božský Kája. Kapičky, které by mi dodaly i mistrův pěvecký rozsah a barvu hlasu však paní doktorka neměla. Přiznám se, že jsem moc nevěřil v úspěch zásahu, ale podstoupit jsem jej musel. Když pak skutečně došlo na nejhorší a musel jsem zazpívat sólový part, hlas skutečně naskočil. Bylo to podobné, jako když se v napínavém kriminálním filmu snaží hrdina příběhu ujet před nebezpečím a stále nemůže nastartovat svůj automobil, až v posledním okamžiku motor naběhne do otáček a vše je zachráněno. Přijeli jsme na místo v pražském Proseku do sídla - 107 -
firmy společníků Písařík a Kotek zhruba v polovině celé oslavy, kdy právě vrcholilo vystoupení legendárních Steamboat Stompers s neméně legendární zpěvačkou a exreprezentantkou v ženském volejbale Evou Emingerovou. Prostředí zde bylo ryze industriální a tak jsme využili strojů a začlenili je do celé aparaturové sestavy. Motto firmy „Guma pro bezpečný ofset“ charakterizuje výstižně náplň její činnosti a zároveň naznačuje, že oba zmínění společníci nejsou žádní suchaři. Vrhají se do podnikání s potřebnou dávkou nadhledu okořeněného osobitým humorem a plný dům hostů nasvědčoval tomu, že to dělají dobře. Vydrželi jsme hrát až do půlnoci neúnavnému publiku, které nás pěvecky v mnoha písních podporovalo. Z Prahy jsme vyjeli v jednu po půlnoci brzděni pouze policejním autem, které jelo schválně pomalu před námi, aby pak na křižovatce chvíli zastavilo na červenou a v následujícím okamžiku zapnulo maják a křižovatku přejelo barva nebarva. Za křižovatkou opět pokračovali zvolna bez majáku. Klasická ukázka arogance těchto hochů, kteří většinou s bídou studovali střední školy a nyní obdarováni mocí dávají na odiv svoji domněle zvýhodněnou pozici. Aby pracovali jako jejich američtí kolegové se jen tak nedočkáme. Četl jsem v jedné knize od Jana Beneše jak jeden Rus nadával v Americe na přechodu ze svého auta na důchodkyni, co pomalu přecházela. Poslal ji kamsi podle východních zvyků. Na další křižovatce ho už policie vytáhla z auta a předvedla k přestupkovému soudu. Dostal 300 Dolarů pokutu. Odvětil, že nemá peníze. Vyfasoval 150 hodin veřejně prospěšných prací s okamžitým nástupem výkonu. Kladívko a odchod. Ztratili jsme naštěstí ty ubožáky z očí a pokračovali pak sami bezpečně dálnicí k jihu. Nyní budeme léčit podzimní virózy a nižší průchodnost horních dýchacích cest, abychom v závěru roku zvládli obě plánované akce, vánoční v Ústrašicích a silvestrovskou U Zlatého lva v Táboře.
- 108 -
• Plameny v očích Letos již potřetí jsme na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2005 hráli ústrašickým v jejich kulturním domě. Ústrašičtí jsou skupinou zdatných, invencí, ochotou a pracovitostí nabitých organizátorů semknutých kolem Šárky Kolářové a Slávky Blažkové. To právě oni nebo spíše ony každoročně pořádají vánoční zábavu a nás vždy zvou k účinkování. Tradici ctíme a tak rádi pozvání přijímáme. Letos jsme pravděpodobně zlomili rekord návštěvnosti, protože kulturák již nebyl schopen pojmout více lidí, kteří si chtěli místa předem rezervovat. Hrajeme po pódiem a tak pořadatelé využili i prostor pódia k sezení a rovněž jej zaplnili. Richard přizval do programu i skupinu Táborští kupci k praporové a ohňové show a rovněž trojici břišních tanečnic Alibaby k orientálně a eroticky laděným tancům. Plameny pak šlehaly z loučí i úst účinkujících a na oplátku při pohledu na svůdné Alibaby i z očí diváků. Neudržel se ani Richard a vtažen do víru orientálních tanečních figur byl v tu chvíli téměř králem parketu. Možná však ho přitahoval jenom cinkot blýskavých penízků na oděvu tanečnic, jejichž zvuk je také od pradávna příjemný lidskému sluchu, to však necháme na úvaze každého. Zpívala s námi opět skvěle svoji tradiční sérii i Lucka Tilleová, která se již příštím rokem stane s největší pravděpodobností studentkou Gymnázia, k čemuž jí přejeme hodně bodů u přijímacích zkoušek. Pokud jí to půjde stejně jako zpívání, pak má před sebou určitě slibnou kariéru. Každopádně se večer vydařil po všech směrech. Hráli jsme asi do půl třetí vyprovokování skandováním „Nemůžou, nemůžou…“ a tak jsme pořád mohli až jsme opravdu nemohli, protože z kuchyně už voněly řízky a salát a přesto, že o Vánocích nikdo snad nic jiného nejedl, láska k plnému talíři zvítězila nad múzou a konzumovali jsme vše jako o závod, protože před produkcí ani během ní nic nejíme a pak zkrátka tu vydanou energii musíme nějak doplnit. - 109 -
s pořadateli jsme předběžně domluvení na pozdně jarní akci na stejném místě, jen musíme doladit termín, který by se trefil mezi MS v hokeji a MS ve fotbale. Odhaduji to na 3.6.2006, ale to bude ještě předmětem jednání mezi námi a ústrašickými. Děkujeme všem, kteří se na akci podíleli, to znamená organizátorům, výčepnímu a kuchyňskému servisnímu týmu, Táborským kupcům, Alibabám, Lucce Tilleové a samozřejmě všem návštěvníkům, kvůli nimž to všechno děláme a bez jejichž účasti by to celé ztrácelo smysl. • Na červené lhotě V prosinci 2005 jsme museli odmítnout několik nabídek k hraní, protože zkrátka nemáme tolik časového prostoru, jaký by momentální poptávka po kapele vyžadovala a protože je nás pět, je o to víc koordinace osobních pracovních harmonogramů náročná. Nabídku k účinkování na svatební oslavě na Červené Lhotě jsme však neodmítnuli a 28.12.2005 tam vystupovali. Ten den, tedy včera, už od rána hustě sněžilo a bylo jasné, že transport osob i aparatury kamkoli bude náročný. Na D1 před Brnem se srazily dopoledne čtyři kamiony a spoustu dalších kolizí hlásily rozhlasové stanice během dne i na jiných místech republiky. Papamobil je naštěstí výtečně servisován panem Sejkem z táborských Měšic a nové zimní obutí vozu si po cestě doslova chrochtalo blahem. Vzorek pneumatik vykrajoval po cestě ve sněhu originální ornamenty a nedovolil jakékoli vybočení z optimální trasy. V penzionu rekonstruovaném v těsném sousedství zámku Červená Lhota nás čekalo vlídné klima i publikum z řad svatebních hostů, kteří byli tentokrát namícháni z Česka i Německa. Značnou část našeho repertoáru tvoří světové hity a tak není téměř žádný problém přednést písně jakémukoli publiku. Idyla modrého nebe a křišťálového jezera posetého lekníny z pohádky o Zlatovlásce, jejíž filmová podoba se zde - 110 -
kdysi natáčela, vzala díky přívalu sněhu za své, ale pointa svatby zůstala zachována. Der letzte Sang zazněl půlhodinu před půlnocí a tak jsme sbalili nástroje a všechno co s tím souvisí a připravili se k odjezdu. Závěr velmi milé oslavy, těsně před naším odjezdem byl však poznamenán nepříjemným úrazem jednoho z hostů, když nešťastně sklouznul po schodech a pádem na hlavu se těžce zranil. Byla přivolána záchranná služba z Jindřichova Hradce, ale kvůli kalamitní situaci na silnicích přijela téměř za hodinu od nahlášení nehody. Příbuzní úrazem postiženého pána mu poskytnuli okamžitou pomoc a my věříme, že už nyní je vše špatné zažehnáno a že zbytek roku oslaví tento pán ve zdraví blízko své rodiny a přátel. Přejeme mu to z celého srdce a držíme palce k brzkému uzdravení. Nebýt této smutné příhody, neměla akce chybu a my děkujeme mladé paní MM (MG) za pozvání i péči o nás. Ať se Vám i Vaší rodině v novém životě daří, neměli jsme v závěru už příležitost rozloučit se s Vámi. Věříme, že všechno dobře dopadlo. • Silvestr Nabídek k hraní na Silvestra jsme obdrželi několik, i mimo kraj a závěrečnou volbu jsme kolektivně zvažovali. Rozhodnuli jsme se nakonec pro Budvarku U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře, což je nově rekonstruovaný restaurační objekt a protože jsme zde účinkovali koncem léta na velmi úspěšné akci pojmenované Květinová noc, chtěli jsme silvestrovskou nocí na ni navázat. Na druhé straně to máme sto metrů od základny a to je také pádný argument. Zlatý Lev je v Táboře jediný podnik, do kterého se vejde více jak sto lidí, když nepočítám „vybydlený“ a neútulný sál hotelu Palcát. Ten jsme přenechali pražskému Upírovi K. s určitě vypečenými vtipy a jak to dopadlo se mi ještě nedoneslo. Jak to dopadlo u Lva vím. Skvěle. Bylo beznadějně vyprodáno už čtrnáct dní před akcí a myslím, že tak živou oslavu - 111 -
konce roku gotické klenby asi nepamatují, ale netroufám si to tvrdit, protože pařby v minulých stoletích mohly být také značně exponované. Hráli jsme do půlnoci a poslední skladbou bylo Až se bude psát rok 2006 od Katapultu, což nám připadlo jako nejlepší volba. Mnoho z nás pamatuje dobu vzniku písně a tehdy v sedmdesátých letech zněla její slova jako utopie. Některá utopií zůstala, některá se naplnila a některá byla dokonce překonána. Letos píseň mírně přetextujeme a Radek bude zpívat Teď se bude psát rok 2006. Zeměkoule byla skutečně opředena dálnicí, i když spíše informační a komunikace lidí prostřednictvím mobilů a internetu je fantastická. Po půlnoci pouštěl Richard CD, zněly U2, ZZ Top, Beatles, No Name, Lucie a další a mohli jsme slavit i my. Činili jsme tak s radostí a ve víře, že nám to hraní ještě nějaký čas vydrží. Děkujeme všem, co ke Lvu přišli a tím přispěli k perfektní atmosféře a těšíme se na shledání na některé z příštích akcí.
2006 •
Zlaté časy
Do sezony 2006 jsme vkročili s Big Papa sebevědomě a s pevným odhodláním k dalšímu společnému hraní, které nám zatím více přináší radost z interpretace oblíbených písní, než fyzickou bolest z opakovaného stěhování a instalace aparatury či vyčerpání z nočních cest z Tábora někam a zpět. Uvědomil jsem si to právě v okamžiku, když jsme při svém prvním vystoupení v tomto roce, tedy ve čtvrtek 12.1.2006, zastavili s Papamobilem naloženým od podlahy po střechu vlastní aparaturou za několik stovek tisíc v centru Prahy, přímo před vchodem do hotelu Ambassador - Zlatá husa na Václavském náměstí. Byli jsme sem pozváni renomovaným pražským advokátem, abychom zde hráli v sále francouzské restaurace na velkolepé oslavě jeho - 112 -
padesátých narozenin. Vymínili jsme si hraní v triku a džínách a dověděli se od oslavence, že si to jinak ani nepředstavoval, protože nás viděl již dříve na Mlýně Davídkov, kam jsme pravidelně jezdili hrát. V Ambassadoru jsou na všechno lidi, takový postřeh jsem učinil krátce po příjezdu, protože před vchodem do průjezdu bylo zaparkované BMW s německou SPZ a říkali jsme si, že budeme asi nuceni stěhovat nástroje z náměstí. Zašel jsem tedy na recepci hotelu a události se daly okamžitě do pohybu. Dáma v kostýmu pověřená jednáním s klienty mi sdělila trojmístné číslo, které jsem z hotelového automatu namačkal do klávesnice a po mém ohlášení problému přispěchala okamžitě slečna z provozního úseku a následně dala pokyn portýrovi v livreji s čepičkou, který vás nenechá ani chvíli na pochybách, že se nacházíte v pětihvězdičkovém objektu a který řeší vše bezodkladně. Měl klíče od zmíněného BMW jednoho z hotelových hostů a ochotně jej přeparkoval. Pak už jsme přes chodník Václavského náměstí vycouvali do zastřešeného dvora hotelu, kde se nejprve otevřela kovová roleta a nám se tím uvolnila cesta k nákladnímu výtahu. Nastěhovali jsme vše na pódium v hlavním sále francouzské restaurace s nádhernou architekturou v secesním stylu, připojili se k elektrické síti ve stylu novodobém a mohli začít hrát ve stylu let šedesátých. Publikum bylo více než stočlenné a bylo namícháno z přátel, kolegů a rodinných příslušníků oslavence. Někdo přišel v kravatě a dokonalém obleku, jiný v džínách a triku a tak jsme se cítili v pohodě. Zvuk jsme vyladili téměř dokonale. Alespoň Eva, která v několika skladbách neúčinkuje a má tak příležitost si to poslechnout z druhé strany, říkala, že je to jako z cédéčka a že takhle hezký a vyvážený zvuk od nás ještě neslyšela. Tak nevím, zda to byla dobrá nebo špatná informace, ale určitě nás v tu chvíli ohromně povzbudila. Využívali jsme na pokyn oslavence možnost k doplňování energetických ztrát a ochutnávali skvěle - 113 -
zpracované české i exotické masové a salátové lahůdky z rautových boxů. Moc hezký večer to byl. Mnoho přítomných tváří jsem znal z televizních zpráv, protože v nich se pravidelně objevují kauzy, ve kterých jedna strana někoho obžalovává a druhá téhož obhajuje a stojí tak proti sobě v dané věci právníci, kteří jsou často i spolužáci z jedné fakulty. Tak to je a neznamená to, že se spor ve věci přenáší i do osobní roviny, ve které mohou být a často i jsou vztahy zmíněných osob přátelské. Akce byla privátní a tak po vzoru pikolíka z Hrabalova románu „Obsluhoval jsem anglického krále“ jsem si opakoval: „Nic jsi neviděl a nic neslyšel,“ i když jsem všechno viděl, ale skutečně nic neslyšel. V autě po cestě nazpět byla také legrace, ale především asi proto, že jsme nemuseli vykládat aparaturu, neb jsme měli v plánu dvoják, tedy dvě vystoupení následující těsně po sobě. Lehce jsem za jízdy poklimbával a poslouchal příběhy, jež peprně vyprávěli Radek a Pepíno. Zaujal mě především ten o kapelním nocování na Mlýně Davídkov před lety, kdy Radek zbytek noci po hře nemohl usnout vyrušován těsně za zdí v sousedním pokoji spícím Richardem, pověstným nejrychlejším usínáním a značně hlasitým spánkem, když si v mobilu nechal nastavenou signalizaci příchozí zprávy sms v akustickém ztvárnění kukaččího hlasu a tak bylo za zdí slyšet nepřetržitě chrr, chrr, chrr, kuku, kuku, chrr, chrr, chrr, kuku, kuku … Procitnul jsem až na čerpací stanici, ze které se nepozná, zda jste kdesi za Prahou nebo v zahraničí. Vtlačil jsem opakovaně pár mincí do automatu a zvolil nápoj č. 10, tedy čokoládu s mlékem, aby mě dokonale postavila na nohy a dodala sílu k dalšímu vystoupení v Českých Budějovicích tentýž den večer. Nakonec se mi promítnul v hlavě celý příběh našeho hudebního seskupení, kdy jsme se z malé místnosti od krbu u Richarda, kde byla skupina v prosinci 2001 prakticky založena, propracovali během čtyř let až na Václavský Václavák. Zlaté časy. - 114 -
• Mosty V pátek 13.1.2006 jsme se nad ránem vrátili z vystoupení v pražském Ambassadoru a před sedmnáctou hodinou opět startovali k další akci, tentokrát na jih, do Českých Budějovic. Pozval nás Michal Mařík na privátní akci, kterou sám organizoval a nesl i břímě všech nákladů. Jeli jsme velmi rádi, protože zdejší parta lidí se umí skvěle bavit a atmosféra v relativně menším prostoru je vždy báječná. Pozdravili jsme i malou Adélku, jejíž jsme tak trochu kmotříčci, když ji přivedla manželka Michala Olinka, naše kamarádka a bývalá profesionální zpěvačka PM Bandu. Pozván byl i Petr Muk, který dorazil s celou kapelou mimo bubeníka Tomáše Waschingera, který zřejmě v tomto termínu přijet nemohl. Z legendární hudební formace počátku devadesátých let s názvem Oceán a později Shalom přišel i klávesový mág Petr Kučera, pak kamarádka Olinky a její spolužačka z pražské konzervatoře skvěle hrající na akordeon a nakonec i klasik bluesové kytary a foukací harmoniky, bývalý indiánský náčelník Jirka Bidlo. Muzikantů bylo tedy více než dost a tak během produkce vznikala zajímavá uskupení a improvizovaná čísla hodná obdivu. Hrálo se téměř do půl třetí a mohl se připojit každý, kdo se na to cítil. Zajímavé byly i taneční kreace jedné z dam v podobě opakovaných mostních oblouků vzad, které muzikanty i tanečníky vybízely přímo k jízdě přes takový most. Vozíme si s sebou pro jistotu dárek od manželek, značku zákaz vjezdu v obou směrech a protože se pravidla musí dodržovat, máme v tomto ohledu klid. Hůře jsou na tom tanečníci na parketě, kteří jsou vždy o něco blíže k protagonistce zmíněných figur a obvykle žádnou značkou nedisponují. Pokud si pak v takové situaci neumějí sami správně poradit, určitě jim to jejich partnerka, která je vždy na takovém nebezpečném místě přítomna, dostatečně vysvětlí. Líbilo se nám všechno moc a děkujeme Michalovi a Olince za pozvání a péči - 115 -
o nás i za pěvecký příspěvek ve Variacích na renesanční téma a Proměnách. Nyní máme v plánu nazkoušet několik nových písní a připravit volné termíny pro hraní s ohledem na sportovní události roku, při kterých není na kulturu příliš času. Olympijské hry, MS v hokeji a ve fotbale budou určitě v první polovině roku přitahovat veškerou pozornost a tak se musíme podřídit tomuto trendu i my. • Nebe nad hlavou Mít nebe nad hlavou je možné právě tady, ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe v Praze v Revoluční ulici, tedy přímo v centru metropole, kde jsme hráli 2.2.2006. Unikátní otevírací střecha klubu vám po stisknutí spínače otevře opravdové nebe, ale tentokrát jsme hvězdy neviděli. Jednak byla Praha ponořena díky inverznímu charakteru počasí do smogu a mlhy a jednak bylo v noci -18 °C. Přesto barmani z klubu o přestávkách mezi hraním střechu k naší nelibosti na kousek otvírali, aby se vyvětralo od cigaretového kouře nepolepšitelných závisláků (www.modernijenekourit.cz), což mělo následně neblahý vliv na ladění nástrojů. Museli jsme tak opakovaně dotahovat a povolovat mechaniku napínání strun na všech kytarách, abychom se trefili jednotně do správné tóniny. Klub byl zaplněn do poslední židle a obsazena byla i místa u baru. Atmosféra byla báječná a tak se sem vrátíme ještě ve čtvrtek 13. dubna před Velikonocemi. Přišel nás navštívit i Petr Muk s přítelkyní Evou a dcerami Šárkou a Míšou, které v Praze studují. Petr chystá s Evou zanedlouho svatbu a nám bylo ctí přijmout pozvání k účinkování na svatební oslavě. Velmi nás potěšil i zájem paní architektky Markéty Trubáčkové z proslulé Oázy Maříž, která nás pozvala k červencovému hraní do své restaurace. Maříž je malá pohraniční obec nedaleko Slavonic, tedy v České Kanadě, jak se těmto končinám na jihu České republiky říká a pro nás je - 116 -
dokonalým naplněním představy o symbióze přírody a lidského ducha. Motto mařížské Oázy (www.keramika-mariz.cz) „Ať maříš jak maříš, Maříž nezmaříš“ výše uvedené jen potvrzuje. Je to krásný tip na prázdninový víkend a pokud přijedete zrovna v termínu, kdy tam budeme hrát, potěší nás to dvojnásobně. Předpokládám, že to bude pátek 14. července, ale musí dojít ještě ke shodě uvnitř kapely a pak samozřejmě i s paní majitelkou. u Joa jsme hráli na Hromnice a skutečně jsme i v několika okamžicích hromovali. To hned při stěhování aparatury do klubu, což je v historii nejkomplikovanější a nejtěžší transport a instalace, protože je možné zastavit pouze v Revoluční ulici a to ještě, když máte štěstí a pak je to pasáží sto metrů. Klub je samozřejmě v prvním patře, aby to nebylo jednoduché, a musí se stěhovat po schodech. Text v editoru Word z Richardovy agentury na listu A4 umístěném za předním sklem vozu „Zásobování Limonádový Joe“ pak Papamobil ochránil před odtažením z místa parkování. Náplastí na stres a únavu byla svačinka od Evy, která byla v Praze již od rána u svého kadeřníka a udělala si poté čas i na nákup pro kapelu. V Praze nám zadarmo nic nedají, i pivo jsme si při produkci museli koupit za své. Proto jsou Pražáci v ostatních místech republiky tak populární a všichni je mají rádi. Musím však konstatovat, že pražské housky byly dvakrát větší než táborské, pražská šunka byla naopak zase debrecínská, banány byly však španělské a stejně žluté a velké jako u nás doma. Cesta nazpět po půlnoci byla ještě komplikovanější, protože v pasáži spustili mříž a museli jsme stěhovat kolem hlavního vchodu OD Kotva a pak ještě dvacet metrů kolem plechového plotu vymezujícího prostor stavebních úprav komunikace. Už Dr. Husák sliboval v sedmdesátých letech brzké dokončení výkopových prací v centru Prahy a mýlil se opět jako ve většině svých ostatních proklamací. Pomohli nám s přenosem věcí ochotně pak i majitelé proslulé pražské tiskárny Hugo - 117 -
(www.hugo.cz) Jirka a Jana Marešovi, Gábina z vokální skupiny G´apeels (www.gapeels.cz) a další nejmenovaní přátelé (www.nejmenovanipratele.cz :) a tak šlo vše o něco rychleji a snadněji. Radek i Eva zůstali v Praze a my jsme se do Tábora vraceli jen ve třech, respektive ve čtyřech, protože Lenka, která přijela na naše vystoupení autobusem z Tábora, přijala naši nabídku volného místa ve voze, když usoudila, že rychlý a bezpečný noční návrat Papamobilem pro ni bude příjemnější, než nocleh v Praze. Zdálo se, že to tak dopadne, ale při zastávce na jedné z čerpacích stanic po cestě, kde jsme si dopřávali po pražském půstu horké, sladké a tekuté automatové pochoutky za několik mincí v hodnotě násobku 12,-Kč, jsme zaregistrovali vodu pod autem a zjistili tak prasklinu na oběhovém systému chlazení. Richard koupil vodu v plastové nádobě a nepostřehnul spolu s námi, že mu prodali v plastu led, neboť vše chytře skladují venku. Ten pak neměl šanci roztát při teplotě v druhé dekádě Celsiovy škály pod nulou, jelikož auto nechladilo, ale ani netopilo. Zastavili jsme po varovném zvukovém signálu ve strachu před zničením motoru. Následně jsme se s Pepínem vydali pěšky ke kilometr vzdálené čerpací stanici Robin Oil na E 55 u Rzavé a neosvětlenou silnicí pak pokračovali za opakovaného odskakování za zledovatělou krajnici při každém průjezdu obřích kamionů. To jsou okamžiky, kdy se váš slovník obohacuje o dříve netušené výrazy, které cedíte skrz zuby tak samozřejmě, jako byste z jejich znalosti skládali zkoušku. Když jsme byli s Pepínem téměř u cíle, předjel nás Richard, který trpěl v nevytopeném voze a představoval si v krutém mrazu naši cestu tam a ještě zpět a rozhodnul se jízdu bez účinného chlazení s Papamobilem riskovat. Uskočili jsme před ním taktéž, protože nás neviděl a skončit pod koly Papamobilu by bylo více než absurdní. u Robina měli vodu naštěstí v kapalném skupenství a tak po jejím dolití jsme nakonec úspěšně dorazili do Tábora. - 118 -
Zdá se, že dny Papamobilu jsou definitivně sečteny, pokud automobilový chirurg Jan Sejk z táborských Měšic nenalije vozu do žil nový život. a noci jsou zde chladné? Tak to abych si vzal teplé prádlo. • Na cestě Musel bych najít staré diáře z osmdesátých let minulého století, abych objevil termín, kdy jsme společně s Richardem a Pepínem, ještě pod hlavičkou rockové formace Orion, hráli v Radimovicích u Želče. Sál vybudovaný z místní sokolovny se za ta léta téměř nezměnil a dokládá svým stavem starost o věci kulturní v současné epoše rozvíjejícího se kapitalismu. Hráli jsme zde v sobotu 4.2.2006 na akci pořádané Sportovním klubem Větrovy a Fotbalovým klubem Bohemia Tábor a přes výše zmíněné se nám zde velmi líbilo. Heraklitový, zlehka nabílený strop sice neodpovídá současným architektonickým požadavkům na design interiérů, zato má však výborné akustické vlastnosti. Hrálo se nám velmi příjemně a myslím, že spokojenost byla i na straně publika, které tentokrát zaplnilo prostor do posledního místa a jelikož hrajeme pod pódiem, využili toho pořadatelé a umístili stoly i nad nás. Když jsme končili krátce po druhé hodině ranní, byl stále plný parket, ale vyčerpání z šestihodinové produkce a stěhování aparatury nás donutilo přece jen akci ukončit. Poznával jsem v publiku mnoho tváří, které jsem vídal kdysi na orionských tancovačkách a je milé, že se zde objevily už i jejich děti. Dvacet let je doba, kdy se v životě člověka mnoho změní, ale jak je vidět, něco přetrvává. u nás přetrvává chuť k hraní a pokud nám bude publikum tak nakloněno, jak je nyní, nelze činit jinak. Do závěru mě napadá potřebné citovat z kultovního románu Jacka Kerouacka On the Road, neboli Na cestě z roku 1957, ze kterého vychází i název naší kapely Big Papa. Amerika už není tak vzdálená, jako byla kdysi a globalizace všeho - 119 -
navozuje podobné pocity spřízněných duší ve všech končinách světa. Tak čtěte: „A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starým rozbitým molu u řeky a sleduju to strašně dlouhý nebe nad New Jersey, cítím veškerou tu syrovou zemi, která se valí v jedný nesmírný mase až k západnímu pobřeží, myslím na všechny ty nekonečný cesty a nepřehledný spousty lidí, který na ni žijou a sněj, a v Iowě pláčou děti, protože, jak teď už vím, je nechávají plakat, a dneska nevyjdou hvězdy – copak nevíte, že Bůh je medvídek Pů? – a večernice se musí sklánět nad prérií a zalévat ji svým matným jiskřivým svitem těsně před tím, než zemi požehná svým příchodem ta nejtemnější noc, která zhasne všechny řeky, pohltí vrcholky hor a zahalí i to nejzazší pobřeží, a nikdo neví, co se komu stane, kromě toho, že bude každým dnem opuštěně stárnout…“ Tak nějak to vidím i já, akorát bych to tak krásně nevyjádřil. Paní Broučkové děkujeme za domácí hovězí guláš za 55,-Kč, za dobře ošetřený Gambrinus za 17,-Kč a Vítkovi Slukovi za uspořádání akce. Kamarádům pak za to, že přišli a dobře se bavili a že nám mnozí pomohli i při stěhování aparatury do Papamobilu, který si opět vrněl, když ho bleskurychle v hodině dvanácté, po noční kolizi na cestě z Prahy, opravil mistr automechanik Jan Sejk. Jáře z Votic děkujeme za prstové sólo na bicí a vokály do závěrečné písně. Myslím, že se zde rýsuje základ pro nový hudební soubor. Tak s tím Petře Kobiane a Romane Vandasi konečně něco udělejte, ať na vás můžeme na oplátku chodit zase my:) • V dalším vagónu Mrazy definitivně pominuly a vysvitlo jarní slunko. Čekání na světlo, snad už od října loňského roku, bylo téměř nekonečné a když jsme vystoupení v táborské staroměstské restauraci U Červeného koně plánovali na 24.3.2006, mysleli jsme právě na jeho příchod. Přirozená fototerapie má pozitivní vliv na náladu - 120 -
většiny lidí a tak jsme to vnímali i během večera. Jarní premiéru měl i zbrusu nový Papamobil značky Opel Vivaro 1,9 CDTI, který pořídil Richard do svého autoparku. Systém nakládání aparatury se změnil vlivem jiných vnitřních rozměrů vozu a my nyní musíme nalézt optimální sestavu o nejmenším objemu. Každý kufr, bedna, pouzdro či stojan budou mít časem zcela přesné místo. Jízda byla luxusní a proto jsme si přesun ze základny ke Koni prodloužili objetím Žižkova náměstí dvakrát dokola, protože vézt se pouze sto metrů se nám zdálo příliš málo. Nejvíce sil nás stojí vždy stěhování aparatury, ať už do schodů nebo ze schodů a tak jsme si říkali, že hrát by se dalo ještě nejmíň patnáct let, ale pouze na místech s bezbariérovým přístupem. Pro akci u Koně jsme tentokrát doporučilii nový model rezervace míst, protože nám bylo líto přátel, kteří vždy trpělivě stáli frontu v průjezdu. Vstup na akci zůstal bezplatný, pouze rezervace místa stála padesát Kč. Jsme přesvědčeni, že se tento model osvědčil, když si každý mohl vybrat, co mu lépe vyhovuje. Sotva jsme postavili kompletní aparaturu, zjistili jsme, že koncový zesilovač nepřežil více než měsíční zimní odstávku v garáži. Zkrátka to dopředu vůbec nehrálo. Majitel místní prodejny hudebních nástrojů, pan Jiří Spilka (www.spino.cz), nám ochotně vyšel vstříc a půjčil na večer typově stejný, ale nový kus. Stihnuli jsme výměnu deset minut před plánovaným zahájením akce a mohlo se hrát. Nezbyl však čas na zvukovou zkoušku a tak jsme bohužel vychytávali proporční nevyváženost během úvodní série. Omlouváme se všem hostům, ale nakonec se nám to, alespoň podle ohlasů soudě, podařilo. Bylo plno ve všech prostorech restaurace, což nám dodávalo sílu k produkci až do dvou hodin po půlnoci. Tanečníci tentokrát váhali se vstupem na parket a dávali zpočátku přednost jen poslechu písniček. Bylo to však velmi příjemné. Na parket se vsunula jako první dvojice odvážných mladých lidí, jejichž věk bych charakterizoval asi - 121 -
takto: Když svůj aktuální odmocním a odečtu deset, pak jsem právě o pět let starší než je součet věků obou členů páru. Slečna ze zmíněné dvojice se na svoje taneční extempore evidentně dlouho a důkladně připravovala na nám neznámém místě, takže jsme v každém taktu trnuli hrůzou, kdy její vesměs spontánní rotace bude zakončena pádem do našich nástrojů. Naštěstí se tak nestalo. Vydávala se pak ještě několika českými a anglickými zvoláními za moji žačku, ale pouze se jedné z nich, jak se posléze a díkybohu ukázalo, velmi vzdáleně podobala. Vybavil se mi v té souvislosti úryvek Plickova textu z Kahovcovy písně z roku 1969 Poprava blond holky: „Ví snad ňákej soudce, proč se dala svíst, jak je bídně holce nemá-li co jíst. Král však povel dává a blond hlava padá, škoda je tý holky, byla ještě mladá, i když žila v hříchu, měla právo žít ubohá, v nebi jí je možná líp.“ Pak už se atmosféra definitivně uvolnila a proto jsme se odhodlali zařadit i dvě nové písničky, které jsme v uplynulém týdnu začali zkoušet, ač to nebylo v plánu. První složil J. J. Cale jako protidrogový song s názvem Cocaine a my jsme pro svoje aranžmá využili prvky jeho verze a verze Erica Claptona. Druhá písnička s názvem Wish you were here je kultovní skladbou Pink Floyd a tak jsem se s chutí pustil do úvodního sóla od Davida Gilmoura zrovna tak, jako Richard do partu jeho sólového vokálu. Viktor alias Víťa, majitel od Červeného koně, nám zajišťoval skvělý pitný a jídelní servis během celého večera a tradiční ranní česnečkou nás pak ještě posílil k závěrečnému stěhování. Večer se určitě vydařil a přesto, že občas nějaká nota mírně ustřelila vlivem padesátidenní přestávky od posledního vystoupení, máme z něj skvělý pocit. Do konce dubna hrajeme s jedinou výjimkou každý víkend a ještě jeden čtvrtek v Praze ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe. Tam už však nikoho pozvat nemůžeme, protože je podle aktuální informace předem beznadějně plno. Tomáši Pazourkovi blahopřejeme k významnému jubileu a já - 122 -
děkuji zvlášť za pravidelné CD vstupenky, z nichž čerpám inspiraci a sbírám potřebnou pokoru i úctu k umění druhých. Věk je Tomáši nakonec pouhou číslovkou, vlak jede dál. Někteří z nás už sedí v dalším vagónu. • Apríl Na Apríla, tedy 1.4.2006, jsme odjeli hrát na svatbu Petra Muka a Evy Hejčíkové do centra bigbeatu v Česku, tedy do města Bigbíteš aneb Velká Bíteš, poblíž Brna. Důvodů, proč se svatba konala právě tam bylo několik a tak se jiné místo nehledalo. V penzionu u Raušů na velkobítešském náměstí měli novomanželé přichystaný svatební oběd a v místním kulturním domě Máj pak velkolepou svatební oslavu. Hráli jihočeští Babouci, moravská cimbálovka, pražští And the end a my. Mezi četnými hosty oslavy byli Ondřej Soukup, Miloš Skalka a zpěvák Petr Kolář. Více ze soukromé oslavy už neprozradím, dočtete se to určitě na stránkách jiných periodik. • Aksamite s.r.o. Když mě paní Kamila Peštová z Aksamite s.r.o. oslovila prostřednictvím e-mailu 8. února 2006, zda bychom byli ochotni hrát na jejich jarní firemní akci, museli jsme hledat v kapelním kalendáři volný termín a firma poté svůj večírek přizpůsobila našim možnostem. Tím nás přesvědčili, že nebudeme pouhou kulisou k rautu, kudy se nechceme v žádném případě na své hudební cestě ubírat. Hledalo se pak ještě vhodné místo v Táboře, které by vyhovovalo potřebám firmy i nám. Byl vybrán Housův mlýn, kde jsme již dvakrát hráli pro veřejnost a tak jsme věděli předem, do čeho jdeme. Hrálo se tedy 8.4.2006. Na mlýně se interiér postupně vylepšuje, jsou k dispozici dvě velké, navzájem sousedící místnosti a my jsme proti minulým létům hráli tentokrát v té druhé. Myslím, že šéf objektu hlídá dokonale stylovost - 123 -
vnitřních prostor a tak se člověk cítí příjemně a uvolněně. Pokrok jsme zaznamenali i v úrovni pitného a jídelního servisu, profesionální pivní pípa nyní nahradila bývalou "garážovou" aparaturu doplněnou kdysi automobilovou ruční pumpičkou a Plznička, která plnila keramické žejdlíky byla skvěle ošetřena. Masové speciality z grilu provoněly celý prostor mlýna a podporovaly tak chuť ke konzumaci všeho nabízeného. Spustili jsme krátce po dvacáté hodině písní z Balady pro banditu „Zabili, zabili“ a pokračovali Cashovou stylovkou i won‘t back down, kterou jsme zařadili do repertoáru už před léty, když nám poslech originálu krátil cestu autem do Chorvatska společně s Richardem v období zdejších povodní v létě 2002. Ujeli jsme jim tenkrát těsně a netušili jaký velký rozsah budou mít a když jsme se vraceli, byla už voda pryč. Vzpomínám si, jak jsem sledoval večer ze satelitu zprávy z domova a pod modrou jadranskou oblohou jsem té skutečnosti jen těžko věřil. Někdy má člověk zkrátka kliku. Na Housáku nám žádná velká voda produkci neohrožovala a naopak jsme ji museli o přestávkách donášet v plastové láhvi, abychom pokropili podlahu, z níž se neuvěřitelně prášilo. Personál v duchu středověké atmosféry posypal po zemi větší vrstvu suché slámy a tak jsme nejprve museli odmést prostor pod kapelou, neboť současným japonským krabičkám a hejblátkům, které k produkci používáme, slaměné lože příliš nevyhovuje a pak také hrajeme muziku z převážně šedesátých let minulého století, kdy už se sláma na podlaze u českých domů nevyskytovala. V prostoru pro tanečníky jsme to museli odmést okamžitě po první sérii a pokropit, protože jsme se dusili jak zasypaní horníci. Situace hygieny prostředí se tím značně vylepšila, ale ideální to rozhodně nebylo. Nyní sdílíme obavy, jak se podepíše mlýnský prach na naší hlasové a zdravotní kondici, protože nás čeká do konce dubna nepřetržitá šňůra vystoupení. Za několik dní, ve čtvrtek 13.4.2006 jedeme do Prahy - 124 -
do klubu Limonádový Joe a o dva dny déle mezi Nymburk a Jičín do radničního sálu v Rožďalovicích. Hned po příchodu domů nad ránem jsem spolknul vitamínovou bobulku s přídavkem důležitých minerálů, abych organismu více posílil imunitu a nyní budu ještě muset vyprat a vyleštit nástroje, kabely a další aparaturová příslušenství včetně strun. V Praze to musí být dokonalé, jak také jinak, že? Přemýšlím, zda někdy navštívil Housák Karel Kryl, když hledal inspiraci pro svůj song …Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína… Vyloučit to nelze, protože v té době studoval v nedaleké Bechyni a do Tábora to měl coby kamenem dohodil, ale vzhledem k tomu, že byl tehdy Housův mlýn znárodněný a sloužil jako sklad odboru školství Národního výboru v Táboře, neměl pro jeho návštěvu pan Kryl nejspíš sebemenší motiv. Stačilo by nyní podle mých zjednodušených představ udělat podlahu ve Mlejně z dřevěných fošen a slámou by se nemusel maskovat novodobý beton. Prášilo by se pak už jen od úst věčných Pábitelů a takový prach spíš lidské duši prospívá. Nakonec jsme šťastně vyfárali a hodnotíme večer jako velmi zdařilý. Děkujeme manažerskému týmu Aksamite za pozvání na akci a starost o nás i o dobrou atmosféru, ke které všichni zúčastnění přispěli. Týmu Housáku pod vedením Ludmily Budilové a Šárky Lyčkové děkujeme za vzorné zajištění všeho nezbytného i zbytného, které poskytuje zavazující příslib a nabízí pozitivní naději do budoucna. Nakonec se sem Táboráci naučí chodit, z Tržního náměstí to trvá přece jen pět minut. Evě děkujeme, že v závěru našla dostatek sil a ochoty využít nabídku personálu k zabalení několika produktů z masových pochoutek a koláčků, abychom se alespoň z části mohli o své zážitky podělit se svými nejbližšími. • Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina Na Zelený čtvrtek 13.4.2006 jsme naplánovali dlouho předem a pak také uskutečnili vystoupení v pražském klubu Limonádový - 125 -
Joe. Hráli jsme zde již potřetí a tak nám nečinilo problém umístit jednotlivé části aparatury na správné místo, aby to dobře znělo a mohli jsme se při produkci i trochu hýbat. s prostorem jsou dnes všeobecně problémy. Snad žádný objekt, ve kterém jsme doposud hráli, nebyl ideální. Buď trpí interiér socialistickými pozůstatky, někdy nedokonalým vkusem majitelů, jindy je prostor příliš malý nebo naopak velký a neútulný. Jisté je to, že jsme na různých místech téměř vždy menší či větší kousek ideálu zaznamenali. Stačilo by nyní všechny pozitivní napozorované a zažité prvky spojit do jednoho místa a mohlo by se hrát jako v nebi. Do pražského Velmi jemného klubu jsme jeli tentokrát slavit několikeré narozeniny a ty hlavní patřily Richardovi, byly totiž velmi jemně kulaté a pak také Monice, která nás objevila doma ve Švýcarsku na webu a nyní, když žije a pracuje v Praze, navštěvuje naše akce i osobně. Klub byl naprásknutý do posledního místečka a atmosféra skvělá. Jen času bylo na tu slávu příliš málo. Hraje se zde až od jedenadvaceti hodin a končit se musí v jednu po půlnoci. Přesto hodnotíme večer jako velmi zdařilý. Přišli Maxíci (Maxim Turbulenc) v plné sestavě, Petr Muk s kompletní doprovodnou skupinou, Kamil Emanuel Gott, Daniela Šinkorová, Martin Hrdinka, Helena Zeťová, G’apeels, Toffees, šéfové Supraphonu a EMI a spousta kamarádů, přátel, kolegů a dalších spřízněných duší, ale i neznámých posluchačů z ulice včetně studentek ze Španělska, které se také evidentně skvěle bavily. Richard popřál dobrou chuť ke konzumaci všeho, co společně s Monikou v rámci své oslavy nechali pro účastníky akce velmi jemným personálem Klubu přichystat a připomněl, že právě na Zelený čtvrtek se konala poslední večeře Páně dokonale zachycená na da Vinciho nástěnné malbě. Tomu nechtěli v žádném případě uvěřit Maxíci, pro které snad žádné jídlo nemůže být poslední. Zazpívali pak Richardovi Whisky to je moje gusto z filmu Limonádový Joe a učinili tak stylovou tečku - 126 -
za krásným večerem. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Tento klasický výrok z Brdečkova díla napsaný u vchodu do Klubu pak naznačuje, že je možné bourat i zdánlivě neprostupné bariéry v mezilidských vztazích. To se určitě tento večer dokonale podařilo. • Jindy, jinde a jinak Pokud není na akci zajištěn nocleh, akceptujeme v průměru vzdálenost do sta kilometrů od Tábora, abychom byli schopni bezpečně dojet zpět a ještě vyložit aparaturu. Je to fyzicky příliš náročné a řidič nese velmi velké riziko i odpovědnost za naše životy. Výjimku jsme učinili tentokrát z několika důvodů u akce v Rožďalovicích v okrese Nymburk a už ji v žádném případě nezopakujeme. Přesvědčil nás k její realizaci původně Honza z nymburské partičky, která na naše vystoupení jezdila do Mlýna Davídkova a kterou jsme měli moc rádi. Honza otevřel se svým kolegou v Rožďalovicích hospodu u hřiště a po téměř ročním působení se odhodlal uspořádat hudební akci s námi v místním kulturním domě. Spoléhali jsme na jeho správný odhad místních poměrů a podporu zmíněné nymburské partičky, kvůli které jsme nabídku vystoupení na Bílou sobotu 15.4.2006 vlastně přijali. Nejsme v žádném případě celostátně známou skupinou, abychom měli kdekoli svoje publikum a tak si může dovolit poprvé nás pozvat jen pořadatel, který dokáže v místě potenciální posluchače oslovit a získat sám. Kdo si na to netroufne, je lépe, když nic nepořádá. Vyhne se zklamání vlastnímu i zklamání účinkujících a nakonec i hostů, na které se zákonitě méně příznivá atmosféra přenáší. Je proto důležité odhadnout vlastní pozici, prostor k akci, publikum a energii, kterou je jako pořadatel ochoten do úspěchu akce investovat. Podle našeho úsudku se naplnění požadavků k pořádání akce tentokrát pořadateli vymknulo z rukou a tak jsme odjížděli s poněkud rozpačitými dojmy domů. Jak to tedy vlastně - 127 -
bylo? Počátkem února jsme byli osloveni pořadatelem a dohodnuli se na uvedeném termínu a podmínkách účinkování. Poté jsme na vlastní náklady vyrobili a zaslali plakáty k akci. Když jsme přijeli v sobotu na místo, nečekal nás nikdo a museli jsme si zajistit odemknutí sálu u slečny za výčepem v místní restauraci. Stěhovalo se do prvního patra bez výtahu a tak nás to v sestavě čtyř mužů s jednou dámou stálo docela mnoho sil. Jsme však zvyklí a nijak dramaticky jsme to neřešili. Instalace všeho potřebného nám trvá něco málo přes hodinu a kolem půl osmé jsme byli kompletně připraveni. Místní prý dříve než v devět hodin nechodí a proto jsme na ně trpělivě čekali. Z domova jsme vyrazili v půl čtvrté odpoledne a chtěli jsme si nyní v osm dát cokoliv jedlého k večeři. Restaurace prý nevaří, protože všichni rožďalovičtí se stravují doma z vlastních zdrojů a pořadatelé měli také jen pivo a tvrdý alkohol. To se nám nezdálo k večeři příliš vhodné a proto jsme se pustili do produkce nalačno. Hosté se pomalu trousili, nejdříve jich bylo šest a vypadalo to na důvěrné seznámení, pak jich bylo třicet, padesát a nakonec asi osmdesát. Takové publikum máme rádi, ale musí se hrát v útulné hospodě, kde vzniká příjemná atmosféra a nikoli v socialisticky zdevastovaném sále s trojnásobnou kapacitou míst, kde se o příznivé klima musí velmi těžce bojovat. Nymburská parta nakonec také nepřijela, neboť se zřejmě rozpadnula a pokud bychom tuto informaci získali předem, nikdy bychom nabídku k účinkování na akci nepřijali. Hráli jsme s krátkými přestávkami do dvou hodin po půlnoci a přesto, že se publikum dožadovalo přídavků, nebyli jsme schopni, žízniví, vyhladovělí a zcela fyzicky vyčerpaní, požadavkům na další produkci vyhovět. Honorář nám byl proti původní dohodě také krácen a tak jsme v rekordně krátkém čase sbalili, odstěhovali tunovou aparaturu z prvního patra opět bez pomoci kohokoliv z pořadatelů do Papamobilu a uháněli pryč zpátky na Jih. Na první benzínce jsme poprvé - 128 -
večeřeli nebo snídali a toto pak ještě na dvou následujících stanicích po cestě na D1 pro úspěch či akutní potřebu opakovali. Bramborák se zelím, bagety s čímkoli uvnitř, čokoládu z automatu, globalizované řízky z mikrovlnky, kávu a jiné poživatiny jsme pak doslova hltali, protože vydržet více jak půl dne bez jídla nám činilo značné problémy. Blížila se šestá hodina ranní a my jsme definitivně dorazili na základnu. Složit aparaturu do garáže bylo už to nejjednodušší i přesto, že jsme Radka vysadili v Mladé Vožici a zbyli tak jenom čtyři. Richard to skvěle a bezpečně dořídil a patří mu po zásluze poděkování zbytku kapely a našich rodin za šťastný návrat. Zmohli jme se i na závěrečný potlesk. Co dodat? Takto už nikdy. Publiku, které na nás přišlo a jemuž se zjevně produkce líbila, děkujeme také a vážíme si toho. Jindy, jinde a jinak nashledanou. • Přijela pouť Na pouťovou tancovačku do Ratibořských Hor jsme odjížděli v sobotu 22.4.2006 s mírnými obavami, protože tento typ produkce není zrovna naší parketou a pak také publikum přichází v takovém případě většinou kvůli akce než na samotnou kapelu. Odehrává se to vždy v místních kulturních domech, jejichž architektura vznikala v minulém režimu obvykle z invence místních funkcionářů a rutiny panelákových řemeslníků a jejich pomocníků z obce a podle toho také vypadají. O útulnosti prostoru, příjemnosti použitých materiálů a vkusu dekorace nemůže být ani řeč. Nezbývá však, než se s tímto stavem smířit, protože pak by se nedalo v kultuře dělat už vůbec nic. O tom, že by nějaká obec stavěla v současné době nový kulturní dům, kde by architektonické prvky odpovídající současným požadavkům vyznívaly pozitivně, jsem ještě neslyšel. Snad jen čestnou výjimkou je Tábor, kde je před dokončením generální a snad i citlivá rekonstrukce historické budovy Střelnice. Jak bude - 129 -
prosperovat její budoucí provozovatel však ukáže až čas. Na vsích si budou muset občané na změnu k lepšímu ještě nějakou dobu počkat a odhaduji, že to bude řešit až příští generace. Dorazili jsme na místo před osmnáctou hodinou a pak pracně hledali průjezd ke vchodu mezi pouťovými atrakcemi. Labutě bez rizika nákazy ptačí chřipkou ladně kroužily kolem společné osy střídavě zdvihány a spouštěny hydraulickým pohonem a povzbuzovány k nekonečnému pohybu opakovanou výzvou jejich majitele k zakoupení letenky adresovanou pobíhajícím dětem s cukrovou vatou a jejich rodičům. Od dob mého dětství se v této oblasti příliš neinovovalo a tomu odpovídá i návštěvnost. V kulturáku bylo večer ovšem plno a tak se nám hrálo příjemně. Tentokrát jsme z obav o svoji bezpečnost instalovali aparaturu na pódium, protože k nám proniknuly zvěsti, že se v Ratihorách děsně leje a pak se to pere. Někteří jedinci tyto zvěsti dokonale potvrdili, kalili jako odborářský zájezd a nakonec se i zmydlili, neboť slovy klasika „tak je to správne a tak to má byť.“ Naštěstí to byla zanedbatelná menšina z jinak velmi příjemného publika, které nás pravidelně odměňovalo potleskem po každém kousku a tak zábava dobře gradovala. Aby číšníci viděli na peníze, muselo být na sále rozsvíceno více, než máme na vystoupeních rádi a o to intenzivněji pak bohužel vynikaly ošklivé prvky jeho interiéru. Rozhodující je, že se parta SK Ratibořské Hory, která akci pořádala, zhostila své role na výtečnou a po právu jim patřil potlesk zcela zaplněného parketu v závěru večera. Snad jsme se o to zčásti zasloužili i my a potěšil nás vzkaz, že jsme se líbili i panu starostovi. Papamobil řídila tentokrát Eva, která žila celý večer o vodě a tudíž se stoprocentní koncentrovaností na jízdu noční krajinou splnila nejtěžší úkol akce, dopravit naši veselou skupinku bezúhonně na základnu. Děkuji také kolegům z nedělní sauny a jejich partnerkám, že nás přijeli podpořit a překonali únavu z předešlého dne, kdy filozofické spory nebraly téměř - 130 -
konce. Tento víkend zakončíme saunařskou sezónu a pokud Petr přinese med, necháme si ho naposledy vsáknout do těla. Když pak jdeme na pivo, chtějí po nás občanský průkaz. Dělá to s námi doslova divy, nevěříte? Věřte. • Přivezli banány V neděli 30.4.2006 jsme zakončili dlouhou šňůru vystoupení, kdy jsme od 24. března hráli každý víkend a navíc ještě přidali jeden čtvrtek v pražském klubu Limonádový Joe. Tentokrát jsme účinkovali na akci pro nás neobvyklé, a to na obřím společném pódiu pod širým nebem s mnoha dalšími věhlasnými interprety a skupinami v Zelenči u Prahy na akci Zelenečské čáry 2006. Nejsme akcím tohoto typu příliš nakloněni, ale pořadatel a kamarád Kyklop z Maxim Turbulenc nás přemlouval k účasti už třikrát a tak se nám jevilo příliš netaktní vystoupení opět odmítnout. Akce začala odpoledne v šestnáct hodin a postupně se na pódiu s obří zvukovou a světelnou aparaturou vystřídali domácí Maxim Turbulenc, Ital David Mattioli, K. E. Gott, Heidi Janků, Petr Muk s kapelou a pak jsme přišli v závěru večera na řadu my a po nás ještě Aleš Brichta s AB bandem. To už se hrálo zcela naživo bez jakýchkoli playbacků. Ozvučení kapely je pak daleko komplikovanější, protože probíhá před zraky početného publika a zvukový mistr nezná repertoár, nástroje a aparaturu kapely, neví kdo a kdy zpívá nebo má sólo a tak se nehraje v takových podmínkách ideálně. K tomu se přidala ještě teplotní nepřízeň 5 °C, kdy se prsty na strunách neposlušně lepily a působily tak spíš dojmem kladívek léty ztuhlého psacího stroje. Od úst nám při zpěvu stoupala pára, která zviditelňovala paprsky barevných světel a podporovala tajemno čarodějnické noci a každý z nás se musel soustředit pouze na svůj výkon, neboť informace o vzájemné souhře z odposlechů nebyla díky časovým možnostem zvukového nastavení příliš dokonalá. Nakonec soudě - 131 -
podle ohlasů z publika jsme i tento typ produkce zvládnuli, ale určitě se tímto směrem nehodláme ubírat. Atmosféra klubů, sálů a hospůdek nám vytváří dokonalejší sepětí s publikem, které přichází pouze na nás a to je pro nás nejcennější. Vážíme si však i tohoto pozvání, kde o nás bylo nadmíru dobře postaráno. Kyklop dodal domácí gulášek a vlastnoručně zhotovenou sekanou a protože jídlu opravdu rozumí, neměl servis v jeho podání jedinou chybu. Eva na zpáteční cestu koupila kokosky, abychom se mohli po výkonu vysladit a horká čokoláda u Agipu dovedla euforii prvomájového rána téměř k dokonalosti. Usínal jsem s dobrým pocitem, že nemusím do průvodu a tak ani nevím, zda nějaký pod mými okny vůbec procházel. Těch, co se jim po něm stýská, snad definitivně ubývá a doufám, že už v životě nebude moji účast někdo čárkovat a vyhodnocovat. Nyní už musím příběh ukončit, přivezli banány :). • Dromedár nebo drabař? Když jsme hráli na Mlejně, jak říkáme Mlýnu Davídkovu, jinak skvělému penzionu v obci Hryzely na Kolínsku, na konci října 2005, domnívali jsme se, že je to už naposledy, protože majitelé začali uvažovat o jeho prodeji. Potom jsme však na jaře byli pozváni k účinkování opět a tak jsme v sobotu 20.5.2006 hráli právě zde. Bylo to po čase pro nás více než příjemné, milé zdejší i pražské publikum, skvělý personál a vysoce nadstandardní služby, o jakých se nám na jiných štacích ani nezdá. Máme to na Mlejně zkrátka rádi se vším všudy a chodíme spát až k ránu za svítání. Mlýn je nerozbitný, může se tančit na lavicích z dubového masivu i na stylové patinované dlažbě, někdy i na stolech a na dřevěném „kapitánském“ můstku vysutém do prostoru v patře. To vše dotváří ducha místa, kde se už léta cítíme jako v ráji. Vyjíždíme sem obvykle v šestnáct hodin odpoledne a tentokrát jsme museli oželet i sledování hokejového utkání - 132 -
našich s Finy. Poslouchali jsme přenos v rádiu a při závěrečných gólech do finské sítě musel Richard vždy zastavit, abychom dojeli ve zdraví. Zdraví si musíme chránit čím dál více, protože při stěhování aparatury se každou chvíli někdo nemůže narovnat, někdo kulhá, někdo má „německou“ ruku, jiný zase „německé“ zápěstí apod. Na vysvětlenou uvádím, že přívlastek „německý“ v uvedeném kontextu znamená méně funkční. Když si tento atribut pro omezenou funkci čehokoli vyslovíte ve spojení s postiženým orgánem či libovolným údem, uznáte, že vystihuje jeho stav nejlépe. Já jsem si chtěl po o na hodinku zdřímnout, abych byl na noční jízdu lépe vybaven, ale sotva jsem usnul, zvonil mi u hlavy mobil a Richard sděloval, že Radek zastrčil právě prst do mezery mezi opěrku a točící se brusný kotouč při obrábění součástky v rámci sousedské výpomoci. Prst byl samozřejmě na levé ruce a byl to prostředníček, který se při hře na basovou kytaru hojně používá. Uvažovali jsme na chvíli, zda pošleme na Mlýn náhradní kapelu, nebo zavoláme profesionálního hudebníka, který by Radka zastoupil. Radek zvolil radikální lidovou léčbu. Vydrhnul žlábek na vnitřní straně prstu vodou a mýdlem a pak do rány nakapal šťávu z listu aloe. Ta vyleptala postižené místo a snížila výtok krve na minimum. Utažená náplast vytvořila na prstu náhradní povrch a Radek mohl hrát. i přesto jsem mu vyhlásil na další období zákaz obrábění, abychom mohli dostát slibům a odehráli dohodnutou šňůru vystoupení bez nutnosti hledat náhradu. Vzpomínám si, že když Radka kdysi zaučoval na basu Tonda Hájek z Rangers, který měl v Bělči nedaleko Mladé Vožice, kde Radek žije, chalupu, uříznul si na cirkulárce článek prstu a musel se pak učit nové prstoklady. Vypadá to, že si umění předávali ve svých oborech navzájem. Radek umí ještě svařovat obloukem a tak přemýšlím, co by si ještě mohl upálit a nepostrádat to pak při hraní. Na Mlejně bylo hodně veselo a publikum se drželo v excitovaném stavu až do - 133 -
samého konce. Někteří přijeli bez manželky a hlásili dvojnásobnou zábavu a poloviční útratu, Jirka Mareš to však nebyl:). Pan mlynář Václav kouzlil v kuchyni takové lahůdky, že jsem si je fotil do mobilu, abych je mohl doma ukazovat a taky jsem je ukazoval. Na požádání zašlu mms. Avizována byla i účast nymburské partičky, která však nakonec nedorazila, a tak je pouze tímto pozdravujeme. Určitě by se jim na Mlejně líbilo neb to nemělo chybu. Na Davídkově pravděpodobně zahrajeme už jen na privátní akci, kterou bude svatba mlýnské servírky Jany v srpnu a pak se uvidí. Závěrem chci jménem kapely poděkovat především Martě a Václavovi, majitelům Mlýna, kteří k nám mají jako i my k nim přátelský vztah a o to lépe se nám zde vždycky hrálo. Ráno bylo slunečné a když jsem vyšel do dvora, procházelo se tam ochočené divoké prase, které se právě chystalo na procházku k rybníku. Václav mi vyprávěl, jak podobný výlet toto prasátko absolvovalo v koupací sezóně a vyhnalo paní převlíkající se za keříkem na plážičku. Podprsenku už nestačila zapnout a dole zůstaly plavky v úrovni kotníků. Prasátko pak spokojeně odkráčelo zpátky do mlýnského dvora. Živě jsem si představoval scénky ze Slavností sněženek a přímí účastníci popsané epizody se určitě dobře bavili. Eva, čerstvě a bronzově opálená od afrického moře, kde deset dní relaxovala a my jsme kvůli tomu odmítali vystoupení, byla ještě zasněná a tak dokonce v závěrečné písni, kde má flétnové sólo až na konci, zapomněla, zcela zaposlouchaná do tónů z našich nástrojů a úst, hrát. Všichni čtyři jsme se na ni ohlédli a tak ve druhém taktu předepsaného sóla vyskočila a nechtěnou mezeru ve svém partu dokonale zalepila. Je prý opálená úplně všude, hlásila nám to na zkoušce ihned po příjezdu z letiště. Zbyl prý jenom trojúhelník, který vykreslovala gesty do vzduchu matouce nás jeho nepředpokládaným tvarem, o kterém netušíme, kde se na jejím těle nachází, protože vzdušný nákres připomínal spíš stín pyramidy nebo hrbu - 134 -
velblouda dromedára, než by naplňoval naši původní klasickou představu. Zeptáme se raději Zdeňka. • Správný krok Vystoupení v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí u Tábora v jižních Čechách a srdci Evropy plánujeme vždy jednou za půl roku. Hráváme zde na přelomu května a června a pak již tradičně o prvním vánočním svátku, tedy 25. prosince. Nyní máme za sebou první letošní akci v ústrašickém kulturním domě, kdy jsme zde hráli v pátek 26.5.2006. Protože se obětavým a aktivním pořadatelkám Šárce a Slávce daří vyprodat sál do posledního místa, přestěhovali jsme se na pódium, kde jsme zatím na tomto místě nikdy nehráli. Pohled do publika shora je hezký, nikoli povýšený a ozvučení sálu je takto snazší a dokonalejší. O Vánocích to učiníme stejně, jelikož to vyznělo podle ohlasů pozitivně. Pro veřejnost budeme v Táboře hrát až 18. srpna 2006 a to přímo na Žižkově náměstí v rámci Květinové noci před restaurací U Zlatého lva. Kapacita míst k sezení venku se znásobí na úkor parkujících aut, která ve své současné podobě nezapadají do koloritu 60. let. Dokážu si však představit parkující vozidla právě z uvedené doby a třeba právě Richardův dokonale rekonstruovaný skútr, tzv. prasátko, který by na akci určitě neměl chybět. Přejme si hlavně pěkné počasí, abychom se v srpnu mohli sejít podobně jako před rokem na stejném místě pod širým nebem stíněni od svitu Měsíce jen plachtovou markýzou. Těšíme se nyní na nová romantická místa, kde budeme hrát, zejména ve stylově rekonstruovaném prvorepublikovém hotelu ve Štěchovicích a pak pár kilometrů od Slavonic na hranicích s Rakouskem, v Maříži, proslulé keramikou Kryštofa Trubáčka. Právě Ing. arch. Markéta Trubáčková nás do Oázy v Maříži pozvala na 14. července 2006. V Ústrašicích se nám hrálo skvěle díky bezchybnému pořadatelskému servisu a zejména díky pozitivně naladěnému publiku, - 135 -
které nám dodávalo sílu a energii k produkci téměř až do třetí hodiny ranní. Pak přišel na řadu řízek s bramborovým salátem, panák Bechera na vytrávení a úspěch akce, nakládání a vykládání aparatury a slastná euforie, která se dostaví vždy, když nabudeme spontánního pocitu, že se to povedlo. Některá osamělá srdce k sobě nalezla během večera cestu, tak jsem to alespoň ze své pozice za mikrofonem vnímal a o to je pak celý večer příjemnější. Hleděl jsem v závěru na vyprázdněný parket, který byl stejně čistý jako na začátku, přesto, že se na něm pohybovaly během večera víc jak dvě stovky lidí. Jsme vděčni, že naše publikum je inteligentní, slušné a kulturní, je radost pro vás hrát. Nashledanou o Vánocích nebo dříve někde jinde. Děkujeme, že jste svými penězi podpořili Občanské sdružení Kaňka, které se stará o hendikepované a z výtěžku akce pořídí speciální klávesnici k ovládání PC pro komunikaci těžce postižených dětí. Je to určitě krok správným směrem a jsme rádi, že byl učiněn v naší přítomnosti. • Štěchovický poklad V sobotu 3.6.2006 jsme odjeli hrát na privátní oslavu narozenin paní Markéty, majitelky vyhlášené pražské staroměstské restaurace Kozička a v současnosti i právě rekonstruovaného prvorepublikového hotelu ve Štěchovicích. Inspirována Vančurovým Rozmarným létem pojmenuje hotel na břehu Vltavy u historického štěchovického mostu po dokončení všech úprav „Rozmarná“. „Malebná obec Štěchovice leží nedaleko Prahy, má necelé dva tisíce obyvatel a v minulosti se proslavila zejména jako naleziště zlata.. V dnešní době je známá spíše díky dvěma podivínským hledačům tzv. Štěchovického pokladu. Nikdo by nevěřil, že tak blízko u Prahy lze nalézt tak nádherný kout přírody, ideální pro odpočinek a relaxaci. Procházíte-li nedalekým údolím řeky Kocáby, dýchne na vás čas dávných trampských - 136 -
potlachů, které v těchto místech ještě neztratily svůj lesk. Můžete si vybrat, zda prožít večer na Lousianě, Majáku, Kansasu nebo na mnoha dalších osadách.“ Tolik uvádí v odkazu na svoji historii webová stránka Štěchovic. Oslava začínala v 15 hodin a tak jsme vyjížděli z Tábora v pravé poledne, abychom byli připraveni k produkci včas. Sál, který je součástí objektu, má nyní hotovou dřevěnou podlahu pódia a následně se bude dokončovat celý interiér do podoby paluby historického parníku. Akustiku prostoru řešil zvukový mág mistr Krampera a jeho realizovaný návrh trámového členěného stropu se již příznivě projevil při našem vystoupení. Představím-li si, že to bude po dokončení ještě lepší, máme se skutečně na co těšit. Tentokrát jsme paní Markétě a všem přítomným hostům hráli v širší hudební sestavě, kterou tvořila pražská rocková formace B.lues, Bohouš Josef alias Bohoušek hrající s takovou vehemencí, až Richardovi přetrhnul strunu na kytaře, kterou si od něj půjčil a dívčí formace Toffees, která při své produkci tančila tak ladně, až se prasklé struny samy napínaly. Střídali jsme se pravidelně po dvou sériích až do půlnoci, kdy místní policajti vyhlásili v oblasti noční klid. Točili jsme si pivo sami z píp na terase, rovněž víno ze džbánku z čejkovických sklepů bylo k dispozici po celý čas a masové pochoutky včetně zvěřinového guláše se švestkovou příchutí nám doplňovali a servírovali kuchaři až pod nos. Krásný zážitek to byl a způsob tohoto sobotního odpoledne a večera se mi nezdál, odvraceje zrak od přístroje Celsiova, vůbec nešťastný. Dokončení hotýlku se předpokládá v listopadu letošního roku a pak si tam snad zahrajeme pravidelně. Cestou zpět nás Radek v Papamobilu obveseloval četnými bonmoty, z nichž uvedu alespoň ty, které jsem si zapamatoval. „Přístroj, který je pod proudem, vypadá stejně jako ten, který není, jen je jiný na dotek.“ „V 17 letech se děvčatům začíná měnit hlas … z Ne na Ano.“ „Všude dobře, doma manželka.“ „Po trávě se nechodí, po trávě se směje.“ „Nic - 137 -
tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.“ „Co z toho, že zítra bude líp, když vždy, když se ráno vzbudím, je dnes.“ No a pak jsme dorazili na základnu, uklidili aparaturu a šli spát:) a ještě myšlenka dne, kterou mi zaslal Martin Kolář: "Myslím si, že lidé by měli chodit bosí, protože je to opravdu mnohem zdravější. Například já, když se ráno vzbudím obutý, tak mě pak celý den ukrutně bolí hlava a ještě ke všemu mám hroznou žízeň...!" • Záření gama Tak se konečně vyčasilo po dlouhých šedivých dnech a to se nám docela hodilo, protože jsme v sobotu 10.6.2006 hráli venku, ukryti pouze shora, zezadu a ze stran plachtou nataženou přes konstrukci pódia postaveném v právě a slavnostně otvíraném parku pod věžemi jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně. Od Tábora jedete k Bechyni a dále na Týn nad Vltavou hezkou krajinou a pak se vynoří obří věže s parní čepicí, jakási betonová piva. Je přičteno ke cti energetikům, že finančně podpořili úpravu zámeckého parku s cyklostezkou a tím ocelobetonovému monstru alespoň částečně zlidštili tvář. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na politika počátku devadesátých let Vladimíra Dlouhého, který zřejmě motivován americkým dodavatelem technologií pro jaderné elektrárny hřímal, že pokud Temelín nedostavíme, budeme v roce 2000 svítit loučemi. Temelín jsme dostavěli, Vladimír zmizel dobře zabezpečen z politiky a my díky jeho prozíravosti nesvítíme dnes loučemi a asi nikdy nebudeme, protože k věžím JETE, jak se šušká, budou postaveny ještě další. Program, do kterého nás zařadila českobudějovická pořádající agentura Fides Populi, byl pestrý a vedle nás byli mezi účinkujícími i moderátor akce Leoš Mareš, cyklistický exhibicionista Josef Zimovčák, skupina Slakers, Nezmaři a s free style show mistr světa Pepa Dressler. Zahráli jsme téměř hodinový blok - 138 -
písniček z šedesátých let a trochu improvizovali v rozdělení kytarových partů s Richardem, protože ve druhém taktu úvodní instrumentálky Apache prasklo působením záření gama éčko mně a tak jsme z ní učinili zvukovou zkoušku a po natažení nové struny jsme pokračovali, aby ve třetí písni naopak prasklo působením stejné složky záření háčko Richardovi. Půjčil si ode mě druhou kytaru, akustickou místo elektrické a tak jsme i celé vystoupení dohráli. Publikum bylo spokojené, protože kromě našich hezkých písní bylo pivo, klobásky, steaky a sekaná na grilu zdarma, nebe čisté a modré, krásná agenturní děvčata v oranžovém triku s odhalenými boky plnila všechny svěřené role svědomitě, ochotně a pohotově a tak se to líbilo i nám. Vyzkoušel jsem i odborné dovednosti čerstvě odmaturovaných zdravotnic Miloslavy Marešové a Kateřiny Hrbkové, které mě příkladně ošetřily zraněný loket, když se pod námi s Radkem a právě přisednuvším Richardem zřítila lavice a pád na beton jsem zachytil ve větší míře jen zmíněnou částí paže. Eva měla i v sobotu pracovní den, protože realitní makléři mají mobil stále na příjmu a někdy se zdá, že by Eva prodala dům či byt i na pódiu. Pokud by nějaký výrobce dokázal zabudovat mobil do flétny, mám kupce. Po vystoupení pokračovala proto svým vozem do Prachatic, kde prodává nějakou továrnu či hotel a tak nám asi brzy koupí ještě dokonalejší aparaturu. Na základnu jsme se vraceli Papamobilem pouze v mužské sestavě a bylo hodně veselo a vtipy více peprnější než obvykle. Pivko jsme dostali ještě na cestu, nikdo však nesměl ukápnout, protože Richard vyhrožoval kompletním umytím interiéru vozu, s kterým odjíždí na jeden z četných ostrovů Chorvatska a tak jsme raději dva dny po Medardovi nekapali. Závěrečnou poradu jsme uskutečnili po vyložení aparatury na terase u Lva a zvažovali jsme nabídku kulturního odboru táborského městského úřadu k našemu vystoupení na centrálním pódiu na Žižkově náměstí v hlavním - 139 -
pátečním programu Táborských setkání 2006 o půlnoci po legendárním Čechomoru. To jsme to dopracovali, což:? • Happy birthday V pátek 30.6.2006 jsme hráli pouhých sto metrů od základny v Kulíkově kavárně na Tržním náměstí na táborském starém městě na privátní oslavě padesátin pana primáře chirurgického oddělení táborské nemocnice MUDr. Libora Buriana. Je to více restaurace než kavárna, protože se tu spíš pije pivo a víno než káva a spíš je Moravova než Kulíkova, protože majitelem je Jarda Morava, kdysi člen reprezentačního týmu ČSSR v cyklokrosu a nyní provozovatel zmíněného podniku v Táboře a ještě jedné pizzerie v Praze na Vinohradech, jejíž prostor zdědil po svém dědečkovi Kulíkovi. Když jsem byl před týdnem na rekognoskaci prostoru restaurace, obával jsem se komplikací s nastavením zvuku, neboť je v objektu dlažba, rovný strop a téměř žádné materiály pohlcující zvukové vlny. Záchranou se jevila pouze hojná účast hostů oslavence, která by prostředí akusticky optimalizovala. To také nastalo, bylo nabito k prasknutí, protože má pan primář zaprvé mnoho přátel, když z titulu své profese lidem pomáhá od zdravotních problémů a zadruhé také tým spolupracovníků a kolegů je v této oblasti široký. Kdo z hostů měl na sobě nějaký chirurgicky nebo ortopedicky vedený řez, mohl si být jistý, že je jeho autor na místě přítomen, pokud to nebyl jenom apendix, který, jak se obecně soudí, operuje každý špitální vrátný. Tak mě při pohledu do publika lehce svědilo pravé koleno operované před deseti lety, když přímo přede mnou testoval pan primář MUDr. Luňáček naopak kolena svá při rock’n’rollových tanečních figurách podobných těm, kterými se proslavil mistr kolenních oscilací božský elektrikář z ČKD Karel. Koleno mě od té doby nezlobí a tak mohu panu primáři po letech touto cestou ještě jednou poděkovat za záchranu sportem a mnou - 140 -
zdevastovaného kloubu. Zdravotních sestřiček bylo na akci také dost, leckteré jsem znal a leckteré znaly mě ještě z doby středoškolských studií, protože táborská Zdravotka sousedila s Průmkou a je tomu tak dodnes, takže společnost byla dokonale vyvážená, mimořádně veselá a tanečních kreací lačná. Zahájili jsme produkci v devatenáct hodin a chtěli původně skončit o půlnoci, ale pak jsme to protáhli ještě o hodinu, protože atmosféra byla víc než vynikající a to nás vždycky dostává. Mohlo by se hrát snad až do rána, ale síly i repertoár jsme zcela vyčerpali a říká se, že v nejlepším je dobré přestat a tak jsme poslechli a udělali to. Velmi se nám akce líbila a podle sdělení oslavence i publiku a proto jsme si slíbili, že se na stejném místě a ve stejné sestavě sejdeme zase za padesát let. Více prozrazovat nemohu, protože ctím soukromí přítomných osob, ale … • Blázen na kopečku Tak na tuhle akci jsme se připravovali více než rok. Šlo o nápad zahrát si na trojmezí v malebné obci Maříž, která proslula nejdříve tím, že byla v padesátých letech minulého století téměř srovnána se zemí včetně barokního zámku z důvodu, že to bylo odtud do Rakouska coby kamenem dohodil a kamenem se přes hranice házet nesmí a později, tedy v nové éře po roce 1989 pak zejména keramikou Kryštofa Trubáčka, který zde založil dílnu a k té se nedávno přistavěla i skvělá restaurace Oáza, kde se dá dobře jíst, pít a nakonec i hrát. Pro toho, kdo po této větě pátrá o jaké trojmezí se jedná, podávám tímto upřesňující údaj, že se v Maříži setkávají hranice Rakouska a Čech s historickou hranicí Velké Moravy. Je to pár kilometrů jihozápadním směrem od Slavonic v jižní části okresu Jindřichův Hradec, kdybyste do této nádherné části naší republiky nazývané Česká Kanada někdy nalezli cestu. My jsme v pátek 14.7.2006 vyjeli z Tábora směrem na České Budějovice, u Sloupu jsme odbočili na Hradec a pokračovali do - 141 -
Nové Bystřice. Přes Staré Město pod Landštejnem jsme pak už nezadržitelně mířili odbočkou v polích vpravo až do Maříže. Mnoho známých nám rozumělo, že jedeme hrát do Paříže, když i zvolené datum ve výročí pádu Bastily evokovalo zmíněnou představu. Před Oázou se otáčelo na rožni prasátko a příjemná vůně se linula všude kolem a kdo tudy jel nebo šel se zastavil a usmíval se, neboť představa pozdější konzumace rotujícího produktu a hašení žízně i stresu chlazeným Plzeňským ani jiné emoce vyvolávat nemůže. Interiér hospůdky dokonale odpovídal našemu gustu a nejraději bychom si Oázu převezli do Tábora. Na současných hotelových školách produkujících provozní managery se vliv prostředí na konzumaci a tedy i prosperitu podniku moc neřeší, protože vznikají nezřídka podniky zařízené sériovým nábytkem, nevkusnou dlažbou, koberci a umělými doplňky, že stačí jen pouhý pohled a mrazí vás po celém těle. Na Oáze se vyráběly stoly a lavice z trámů, které zbyly z likvidace původní zchátralé stavby a tak na vás historie a duch místa dýchne okamžitě po vstupu do místnosti. Přijeli jsme domů nabiti pozitivní energií, přestože unaveni z dlouhé produkce, která nás tentokrát mimořádně bavila. Paní architektka Markéta Trubáčková je dnes majitelkou a duší celého objektu a její tým výtvarníků z Prahy, Slavonic a možná i odjinud tvořil tento večer jádro skvělého publika, se kterým jsme se bavili až do svítání. Mě snad nejvíce zaujal Belgičan George, který jakoby vypadl z oka legendárnímu Johnu Lennonovi a tak si s naším hudebním doprovodem v průběhu večera i zahrál jeden kus na kytaru a mně v hlavě běžel v tu chvíli překrásný klip k písni Beatles Blázen na kopečku. Protože ho dokumentaristka akce Lenka zachytila svým objektivem, můžete se na něj podívat do naší fotogalerie na tomto webu. Probudili jsme se ráno na konci světa, dokonale vyčištěni a šťastní uprostřed téměř nedotčené krajiny, která ožívá dnes zvolna a má naději zůstat díky lidem, které jsme zde poznali - 142 -
i nadále nádherná. Snídal jsem pivo na lavici před hospodou jen tak v trenkách a triku, ve kterém jsem spal, zahleděn do modré nebeské klenby jsem vnímal vůni lesa a kuňkání žab u rybníka, z lokálu pak pravidelný pozdrav papouška pronášený tak dokonalou češtinou, že by mu mohly závidět i Chantall a Anife, koupil jsem si krásnej originální hrníček z místní keramické dílny, což hodlám učinit vždy po každé produkci, pokud ji budeme opakovat a kterou máme předběžně slíbenou Markétou na pátek 13.7.2007 a byl jsem naplněn euforií z prožitku, na který se nezapomíná. Myslím, že kolegové i účastníci akce na tom byli a jsou obdobně. Doufám také, že jsme se svojí účastí na velmi vydařeném večírku nezpronevěřili odkazu zakladatele a otce mařížského projektu Kryštofa Trubáčka „Co neuděláš srdcem, ani nedělej, to nestojí za to.“ Markéto a Lenko, děkujeme. • Jožine, dej českou! Na konci července, tedy 29.7.2006, jsme odjeli hrát kousek za Tábor do obce Liderovice, kde má své sídlo firma Aksamite. Její majitel nás pozval na privátní firemní akcičku pod širým nebem, kde to vonělo loukou, lesem, vodou, ohněm, masem, chlebem, hořčicí, křenem, bazalkou, kardamomem, tymiánem, jalovcem, pepřem, solí, pivem, vínem, bourbonem, tequilou, calvadosem, meruňkovicí, hruškovicí, jablkovicí, slivovicí, třešňovicí, Becherovkou, děvčaty a také bylo veselo. Ke konzumaci čehokoliv nebyly potřeba peníze, neboť všechno bylo tento večer všech, a tak bylo v praxi vidět, jak lidé tento životní způsob zbožňují. Tak nějak si to asi představovali v nedávné minulosti i tvůrci socialistických dějin, kterým se však zcela zákonitě realizace takového utopického snu vymknula z rukou a tak Pepíno konstatoval, že komunismus se dá dobře praktikovat pouze za kapitalismu. Pódium, na kterém jsme hráli, bylo vytvořeno z velkého oplachtovaného přívěsu za nákladní automobil, kotveného k zemi - 143 -
čtyřmi dřevěnými špalky a dvěma koly a určeného pro rozvoz nábytku s nápisem "Sedací soupravy Aksamite do každé rodiny" a tak jsem se trochu styděl, protože sedací soupravu mám z Holandska a nehodlám ji v tomto životě měnit a že není v každé rodině mám radost a o to lépe se mi v ní odpočívá. Napadlo nás, že bychom mohli mít aparaturu takto instalovanou nastálo a pouze bychom vždy přistavěli přívěs na určené místo produkce. Nejvíce obletován byl tento večer Pepíno, neboť si ho oblíbil jeden fanoušek z Moravy a věnoval mu nepřetržitou přízeň od začátku až do konce akce, nebo spíš až do odjezdu. Odbubnoval s ním paralelně pažemi ve vzduchu všechny písničky, o přestávkách mu nosil pivo, donutil ho k sólovému projevu, který pak následně moderoval a povzbu-zoval ho pravidelnými výkřiky: „Jožine, dej českou.“ To ještě Pepa neví, že na mně vyloudil adresu, kterou jsem mu ochotně sdělil, protože takto hořícím fanouškům se musí vycházet vstříc a tak zřejmě v tuto chvíli už zvoní u jeho dveří a nebo už se spíš rovnou ubytoval. Tak dlouho jsme hledali maskota souboru až si nás našel sám. Pro nás je to potvrzení faktu, že i na Moravě milují české písničky. Bylo to celkově hezké, syté, dlouhé, napínavé a příjemné, ale o privátních akcích se více rozepisovat nemohu, protože ctím soukromí všech účastníků. Zbytek příběhu do návratu na základnu před čtvrtou hodinou ranní si laskavě domyslete. • Volleyball story V sobotu 12.8.2006 jsme odjeli hrát na svatební oslavu Lenky a Petra Trešlových do stylového prostoru hangáru na letišti místního Aeroklubu na Čápově dvoře v Táboře. Tato velkolepá událost tak nahradila plánovaný festival Love Planet, který byl z toho důvodu přesunut do Prahy. Couvali jsme Papamobilem až pod střechu a tak stačilo aparaturu jen vyjmout, správně naorientovat a mohlo se hrát. Stropní podhled tvořila trámová konstrukce - 144 -
a padákové plachty a nám se v tomto industriálním interiéru moc líbilo. Za hangárem jako vystřiženém z knihy o letadélku Káněti, jehož příběh se mi náhle vybavil, se opékalo prasátko, v baru uvnitř byla instalována pípa s pivem a tak už nic nechybělo k pohodě novomanželů, svatebních hostů i naší. Lenka pochází z muzikantské rodiny a svoje hudební kvality předvedla o půlnoci, kdy bezchybně vystřihla za našeho doprovodu Proměny od legendárního Čechomoru. Bouřlivé ovace sklidila za svůj pěvecký výkon od početného publika a vřelé políbení pak i od manžela Petra. Myslím, že jim to bude v životě skvěle fungovat. Společnost byla ve dvě hodiny tak rozjetá, že my jsme už nemohli a tak to Richard dorážel reprodukovanými hity z CD. Pepíno to měl z Čápáku blízko domů a tak odešel po svých a když Richard stále pouštěl a pouštěl nekonečné songy, sbalili jsme aparaturu ve třech a odjeli sami na základnu. Možná je tam Richard ještě nyní, protože se zdálo, že akce nebude mít konce. Ještě mě v souvislosti s perspektivou nekonfliktního a dlouhodobého svazku dvou partnerů napadá příběh, nebo se mi spíš vybavuje podle obrázků, které jsem spatřil na triku a hrudích žen volejbalového družstva z Jindřichova Hradce minulý týden, kdy se jejich cesty náhodou zkřížily s našimi na akci Ultimate Bike Třeboň 2006, jejíž účastníkem jsem byl. Příběh se jmenoval Volleyball story a ve čtyřech krocích vyjadřoval varování před chutí k převýchově partnera. Znělo to asi takto: 1) Chlapec hrál volejbal a měl ho rád. 2) Chlapec potkal dívku a měl ji rád. 3) Dívka nechtěla, aby chlapec hrál volejbal. 4) Chlapec poslal dívku do prdele. Vybavuji si tak podobné příběhy z různých oblastí, včetně té muzikantské a musím potvrdit, že moje manželka ani já jsme nikdy vzájemně bod č. 3 jeden na druhého nevyzkoušeli ani nepoužili a tak to má asi být. Přejeme totéž novomanželům a děkujeme za skvělou atmosféru i svatební koláčky, které právě při psaní těchto řádků s chutí konzumuji. - 145 -
• Květinová noc V pátek 18.8.2006 rozkvetla noc na předzahrádce restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře. Akci jsme sami vymysleli před rokem a pro její úspěch letos opět zopakovali. Termín jsme plánovali už na jaře a spoléhali na hezké počasí, které je u takové zábavy pod hvězdami předpokladem jejího zdaru. Po deštivé a chladné první polovině srpna se na tři dny vyčasilo i ohřálo a květinová noc ozdobená slunečnicemi Jany Drtinové a tanečnicemi And so on za našeho hudebního přispění mohla začít. Zahájili jsme instrumentálkou Apache od Shadows a testovali tím i novou zvukovou aparaturu RCF s dvojnásobným výkonem proti té staré doslouživší a mixážní pult Soundcraft, který nám učinil též velkou radost, když Eva zrušila dovolenou na jednom z ostrovů Pacifiku a investovala právě do něj. Přítomna ten večer byla i děvčata z Ministerstva kultury města Tábora v čele s legendární fanynkou našich hudebních aktivit v osmdesátých letech Janou Novákovou, tehdy Líkařovou. Všechny zdobily květiny a rozzářený úsměv z pocitu volna a pohody. Tak jsme se cítili i my a protože tentokrát žádný anonym nezavolal empíky, tedy městskou policii, rušili jsme s mírnou nostalgií v prázdninové euforii noční klid harmonií písní z šedesátých let. Bylo naprosto plno a postávalo se kde se dalo, což podtrhovalo krásnou atmosféru tohoto večera. Byl možná v tomto místě poslední, protože majitelka restaurace nezvládala uspokojovat vysoké finanční požadavky pronajímatele objektu a rozhodnula se ke konci srpna ukončit činnost. Nevíme, zda Ital, který má údajně U Zlatého lva pokračovat, bude o nějaké hudební aktivity stát. Na blížící se Táborská setkání jsme se nakonec rozhodnuli s naší produkcí pro návrat do klubového prostředí restaurace U Červeného koně, kde to máme rádi a proto tam budeme v sobotu 16.9.2006 od 21:00 hodin hrát. Odmítnuli jsme po zralé úvaze nabídku organizátorů TS hrát na hlavním pódiu - 146 -
náměstí po Čechomoru, protože se cítíme lépe v komorním prostředí v bližším kontaktu s publikem a také se nám zdálo netaktní učinit z Čechomoru naši předkapelu. Slečna Ox vystoupila z anonymity, když odkryla svůj vzkazový nick a dostala za odměnu použité trsátko Dunlop, které pohotově zařadila do své sbírky. i její účastí byl večer vydařený, protože pozitivní zpětná vazba publika se promítá i do našeho výkonu. Neměli jsme čas během produkce k občerstvení, protože pořadatelka akce odvolala pro snížení nákladů účast pražských Toffees a tak jsme na konci zabalili aparaturu, naskládali do auta a požádali o něco k jídlu. Je stále přežívajícím zlozvykem ze socialistické doby, že personál kuchyně to zabalí v deset a pak už nic není, přestože my hrajeme například do dvou po půlnoci. Paní majitelka nám, tedy mně, Richardovi a Radkovi, protože zbytek kapely snad v černé předtuše opustil objekt neprodleně po ukončení produkce, nakonec připravila na zahnání hladu studenou salámovosýrovou mísu s rajčátky, paprikou a bramboráčky, zacvakli jsme za ní rovných osm set Kč a poněkud s rozpaky z této epizody pak opouštěli pěšky noční náměstí. Naštěstí po ranním procitnutí dominoval v mých myšlenkách pocit z hezky prožitého večera se skvělými lidmi, který mně i nám posiluje perspektivní víru ve smysluplnost našeho hudebního počínání. • Kolik třešní, tolik višní Moc jsme toho z pátku na sobotu 19.8.2006 nenaspali, neboť jsme hráli do půl druhé popůlnoční a než jsme aparaturu demontovali, kabely stočili do úhledných klubíček a vše ostatní uložili do různých kufříků, povlaků a speciálních krabic a posléze naskládali do Papamobilu, zbyla jen krátká chvíle na konzumaci magické mísy, o níž jsem psal v předcházejícím příběhu a pak se už pospíchalo do postele. Mně se podařilo usnout podle svědků - 147 -
o půl čtvrté a.m. a na osmou jsem byl již vzhůru v téměř nepoužitelném stavu. Ranní káva a procházka na čerstvém vzduchu mě postavily na nohy a cítil jsem se docela dobře. Po obědě jsem ještě lehce na hodinku zdřímnul a v půl čtvrté p.m. jsme vyráželi k dalšímu vystoupení ke Kolínu. Radek s Pepínem doladili před odjezdem formu chlazeným Bernardem u Taverny na Žižkově náměstí a já si dal raději letní jablko ze zahrádky od Evy. Bylo naloženo ještě od Lva a tak jsme pouze nasednuli na obvyklá místa a mířili severovýchodním směrem na Mlýn Davídkov. Je to pro nás podobná štace jako NHL pro Dominika Haška nebo reprezentace republiky pro Pavla Nedvěda. Stále se tam loučíme a říkáme, že je to naposledy, protože Mlýn je na prodej, ale opakovaně se tam pod různými záminkami vracíme, jelikož zatím žádný z četných zájemců nepoložil na prkno odpovídající počet milionů. Přiznávám ovšem, že se vracíme velmi rádi. Pozvání se nedalo odmítnout, i když dvě vystoupení následující ve dvou dnech po sobě obvykle nehrajeme, ale nyní to bylo pro Janu, servírku a dobrou duši Mlýna, která se o nás předcházející roky na mlýnských akcích spolustarala a dokonce se vdávala. Obřad jsme fyzicky pro únavu z předešlého hraní nestíhali a tak jeho průběh známe jen z vyprávění. Prý při Ano Jany projížděl po silnici nákladní automobil a tak nebylo až tak zřetelně slyšet a při Ano ženicha na oplátku zase řehtal mimořádně nahlas kůň. Myslím, že důležitější je nakonec Ano vnitřní, nijak navenek okázale prezentované, ale takové, kterému člověk sám věří. Eva znalá našich tichých stavů bezprostředně po hře přinesla do auta tlustou knihu s názvem Špalíček dobrých českých vtipů a po cestě si z ní četla. Každých pět minut vybouchla smíchy a byla k nezastavení. V extázi se pak pokoušela o četbu nahlas i pro nás, ale více nám byl k smíchu její projev než samotná pointa vtipu. Když jsem pak po očku přes její rameno nahlédnul, která kapitola ji nejvíce zajímá, pochopil jsem, že se - 148 -
i ženy velmi baví peprnými vtipy, ale v přítomnosti mužů se tváří, jako že ne. Ten o tom, jak tu paní tahali z koupelny do kuchyně ohledně levnější dlažby, tak ten byl dost ostrej i na mě a to jsem byl na vojně se slovenskejma a maďarskejma bigošema. Hrát jsme začali v devatenáct hodin a podle požadavků novomanželů to muselo být potichu, abychom neprobudili babičky a tety. Po první sérii šly šavle mixpultu do obvyklé polohy a babičky a tety z generace sira Paula McCartneyho řádily bez jakýchkoli rozpaků. Druhá z mlýnských servírek, mimochodem také Jana, nebyla tentokrát ve službě, ale spoluvytvářela svatební publikum. Když vyzvala k tanci nejstaršího přítomného dědečka, odvětil jen, že je to jako v jedenapadesátém roce, kdy ho také někde na Moravě svedla servírka a pohotově vyskočil, aby si ten krásný okamžik svého života alespoň na chvíli připomněl. Na zahradě Mlýna se pod střechou altánu grilovalo a chuť i vůni šťavnatých steaků cítím ještě nyní na jazyku. Báječný koncert to byl pod taktovkou Marty, Václava a jejich sehraného týmu. Bavili jsme se všichni skvěle a vydrželi hrát až do dvou a.m.. Pak neúnavný Richard pouštěl ještě hity z CD a já učil Pepína, Radka a Evu speciální choreografii s pohybem předloktí, kterou jsem okoukal z televizního dokumentu s názvem v srdci Evropy, který se točil v končinách pod Blaníkem a kde je EU, jak se jevilo ze slov a projevu místních starousedlíků, na okraji zájmu a leckteří ani netušili, že jsou její součástí. Kolegové se naučili tento speciální handdance velmi rychle a předváděli ho s takovou razancí, že měl Radek druhý den na lokti podlitinu jako dozrálá švestka a Pepíno se domníval, že už ví co je tenisový loket. Poprvé jsem také ochutnal višňovici a když jsem ji pochválil, byla mně neustále doplňována do vyprázdněné sklenky. Nezbývalo než se zachránit a odebrat se tajně a nenápadně na pokoj a ulehnout k spánku. Šli jsme všichni tři, tedy já, Radek a Pepíno, na pokoj číslo dvě a než jsme stačili zamknout zevnitř, byli jsme odhaleni v útěku - 149 -
a nuceni k další konzumaci višňovice. Naše ranní meditace i hlava se točila kolem úsloví „Kolik třešní, tolik višní“, i když dodnes nevím, co to přesně znamená. Spalo se krásně v tom zapomenutém a téměř nedotčeném kousku přírody hluboko v lesích, kdy ticho přerušovaly jen čím dál víc hlasitější CD songy, které Richard do úmoru nasazoval a komentoval. Příběhy rán až polední na Mlýně už ani popisovat nemusím, protože jsou vždy kouzelná a téměř nachlup stejná. Pan Václav je na nohou první a obstarává skvělou snídani pro všechny, co se na Mlýně probouzejí a než to zabalíme tak připraví ještě vyhlášený steak, na jehož zhotovení jsme už vyslechli recept. Uděláme pravděpodobně domácí experiment, ale stejně se nám to asi tak výtečně nepodaří. Zda jsme byli na Mlýně naposledy se necháme překvapit, raději žádnou tiskovku za tímto účelem pořádat nebudeme. Závěrem vyslovím ještě velké poděkování novomanželům za pozvání a péči o nás včetně pomoci při nakládání i vykládání aparatury, svatebním hostům za výbornou atmosféru, Martě, Václavovi a celému mlýnskému týmu za připravené lahůdky a veškerý servis, který tak milujeme. Děkujeme velmi. • Zatáčka v zatáčce Na poslední srpnovou sobotu 2.9.2006 jsme byli pozváni Kamilem Emanuelem Gottem do komponovaného programu v obci Mrzky u Českého Brodu. Pozvání jsme přijali, i když pódiové akce pod širým nebem nevyhledáváme, ale Eman je náš kamarád, v Mrzkách žije a každý rok se o obecní oslavy obětavě stará. Výhodou je, že v takovém případě nemusíme instalovat celou aparaturu, ale jenom její lehčí verzi a vše ostatní zajišťuje profesionální zvukař. Ušetříme tak mnoho sil a energie, kterých není nikdy nazbyt a které podporují o to více naši radost z tohoto prazvláštního a dlouhodobě provozovaného hobby. Slunce prozářilo odpoledne krajinu a bylo krásné projíždět silnicí po odbočce - 150 -
za hotelem Sen přes Senohraby a Mnichovice kolem ondřejovské hvězdárny, Kratochvílova studia Budíkov a nakonec i přes zákaz vjezdu až do cíle akce, protože na značce bylo napsáno, že obec Mrzky je neprůjezdná. Konstatoval jsem, že je zde tak krásná krajina, že by jí slušela dominanta věží nové jaderné elektrárny, aby si Pražané užili jejího kouzla a levnější elektřiny stejně, jako my u Temelína. V Mrzkách jsme pak skutečně zastavili a dobře se bavili. Paní Gottová usmažila řízky pro všechny účinkující a tak jsme je s bramborovým, po domácky připraveným, salátem baštili ještě před vystoupením a chutnaly nám stejně jako legendárnímu Viktoru Sodomovi, který zpíval těsně po nás svoje hity Parní stroj, Papoušek Kakadu a jiné oblíbené z bubenické éry Františka Ringo Čecha. Od devatenácti do dvaceti hodin jsme ještě za denního světla zahráli svůj plánovaný blok sedmnácti písní a když nás tancem pod pódiem podpořila právě dorazivší a téměř kompletní sestava týmu z Mlýna Davídkova v čele s paní mlynářkou Martou, hrálo se nám jako za starých časů. Museli jsme pak ještě složit svoje nástroje a hejblátka, vypít pivo z Emanova soudku, poslechnout si nové vtípky od Dana z Maxim Turbulenc a počkat na konec vystoupení Viktora Sodomy. Pak nám dovolili projet přes Mrzecké náměstí početným davem návštěvníků akce zpět a když moderátor ohlásil náš odjezd, stáhnul Richard sklo na mé straně velitele vozu a za jízdy se s publikem posilován zvukem megafonu za celou kapelu loučil. Pak už stačilo jen za pomalé jízdy vytáhnout pravou paži z okna, což jsem ochotně učinil a po vzoru fotbalistů po vyhraném zápase se dotykem či poklepem dlaně rozloučit s posluchači a diváky definitivně. Marta nás pak pozvala na mlýnské steaky, o kterých pějeme věčné ódy a ona to ví, a takové pozvání nelze nepřijmout. Mlýn Davídkov stojí po léta na cestě zpátky odkudkoli, ať už fyzicky nebo jen v myšlenkách a tak jsme se z přátelství rádi zastavili. Hosté Mlýna zvečera však všechny steaky snědli, jak - 151 -
nám Jana od výčepu hlásila, když jediná musela zůstat na základně a obsluhovat hladové a žíznivé a já se jim vůbec nedivím, když vím jaká je zde vyhlášená kuchyně. My jsme si tedy pochutnávali na horké pórkové polévce a pak ještě na tatarském bifteku natíraném v centimetrové vrstvě na česnekovaných topinkách, což umějí na Mlýně připravit jakbysmet náramně. Pivko a švestkovice do nás jemně po spádu natekly na rozloučenou (višňovice došla na svatbě Janiny:) a mohli jsme vyrazit do temné noci směrem k Táboru, je - ahóóój. Zatáčka v zatáčce před Sázavou, které se vždy divíme, hotýlek za mostem, kde jsou ideální srazy pro motorkáře, což si také pravidelně opakujeme při každém průjezdu. Známe tu cestu nazpaměť a ke každému trochu výraznějšímu místu na trase se váže nějaká průpovídka. Čekáme jen, kdo s ní vyrukuje první a po pěti letech společného cestování už přebírá iniciativu vesměs Eva, která si první roky společného spoluhraní musela nejprve vyslechnout v Papamobilu naše chlapské historky z muzicírování v letech osmdesátých a nyní, kdy už téměř vše z minulosti bylo řečeno, se dostává zaslouženě také ke slovu. Takto v noci jsme se ještě z Mlýna nevraceli, vždy tam spíme, ale všechno je jednou poprvé a dobrá znalost silnice za denního světla se Richardovi vyplatila právě nyní, protože cestu osvětlovaly jen tu a tam oči srnek. Když v autě nic neříkám, domnívali se vždy ostatní, že po cestě spím, ale tentokrát se přesvědčili, že tomu tak není, když Richard zkusil asi dvakrát namátkově před Benešovem a před Táborem vyslovit na zkoušku větu o tom, že se mu lepí oči a usíná. Okamžitě a pohotově jsem velel k zastavení vozu, což zbytek posádky velmi pobavilo, ale zároveň už vědí, že moje zavřená víčka pouze brání průniku světla do unavených očí, ale mysl je stále bdělá. Také jsme k naší radosti doladili s Martou termín na poslední mlýnské hraní, na které se už moc a moc těšíme. Emanovi děkujeme za pozvání do Mrzek, za řízky, za salátek, za pivko, za - 152 -
honorář, za veselý průjezd náměstíčkem. Za pozvání na skvělou hostinu a milé popovídání pak děkujeme Martě a Václavovi, mlýnskému týmu doprovázenému skvělou léčitelkou Jaruškou Vomáčkovou, která mi poradila recept na lektvar, který zaručeně uleví bolesti očí, i když se mi do realizace popsané procedury po zjištění chemického složení tekutiny moc nechce. Chca nechca, možná ji přece podstoupím, ale po vzoru rytířů pod Blaníkem, až bude nejhůře. • Rezonance nastala Letos jsme zvažovali svoji účast na Táborských setkáních už od jara a nejdříve zastávali názor, že hrát nebudeme vůbec, pak jsme chtěli do nové Střelnice, ale pro tu se nepodařilo zatím nalézt schopného provozovatele, přišla i nabídka pořadatelů k účinkování na hlavním pódiu na Žižkově náměstí po legendárním Čechomoru, ale nakonec zvítězila osvědčená klasika ve sklepní restauraci U Červeného koně. Hráli jsme tam v sobotu 16.9.2006 od jednadvaceti hodin a jsme rádi, že to tak bylo. V pátek jsme si mohli v klidu poslechnout Čechomor, i když o klidu mám nakonec jiné představy, protože lidí bylo na náměstí příliš mnoho a když jsem se prosoukal do dobrého místa pod pódiem, vydržel jsem tam jen několik taktů a vzápětí utekl do ústraní a sledoval pak dění zezadu na promítacím plátně. Nemoc zvukařů se opět projevila v tom, že spíše předvádějí, co jejich aparatura dokáže, než aby se soustředili na příjemnou a vyváženou hladinu zvuku. Basové frekvence i v oblasti infrazvuku mně doslova drtily hrudní kost a rezonanci tepu srdce jsem nechtěl riskovat. Kromě Evy, která na náměstí v pátek nedorazila, jsme se pak v sobotu přes den všichni trochu trápili, ale večer, přestože jsme toho příliš nenaspali, bylo už vše v naprostém pořádku. Rezervace míst byly vyčerpány beze zbytku v celém prostoru a tak se tradičně sedělo a poslouchalo - 153 -
i na schodech. Po čase jsme do první série zařadili pár folkovek, které jsme měli dříve v repertoáru a kterých se není dobré úplně zbavit. Přišla si s námi zazpívat i Lucka Tilleová, která s námi vystupovala kdysi jako žákyně 5. c základní školy. Dnes je už v prvním ročníku táborského gymnázia a zpívá stále skvěle. Její výkon ocenilo publikum bouřlivým spontánním potleskem a myslím, že se Lucce leskly dojetím a určitě oprávněně oči. Mamku Martinu jsem neviděl, ale zajisté byla na Lucčin výkon náležitě pyšná a možná nějaká slza stekla po její tváři též. Následně jsme hráli už v duchu šedesátých let americky, anglicky i česky a cítili jsme se velmi příjemně. Končit se mělo v jednu po půlnoci, ale prodloužili jsme to rádi do tří hodin, když bylo stále plno a mile. Nadranní polévkový rituál se tradičně konal ve Víťově režii a když nám přátelé pomohli s aparaturou do schodů a do auta a z auta, mohli jsme se ještě s Radkem a Richardem věnovat meditaci u Taverny. Slečna Ox nás obsluhovala ochotně i v půl páté ráno, což není v běžném restauračním provozu až tak samozřejmé. Snídali jsme klobásku, pivečko a kávičku, skoro svítalo a naše rozjímání rušil jen pohled na četné odpadky čekající na pozdější likvidaci. Buď bylo odpadkových košů málo nebo se lidé neumějí chovat, ale to je otázka, kterou zde určitě nevyřeším a ani vyřešit nechci. Velmi se nám to na akci líbilo a děkujeme všem, kteří se na realizaci vystoupení podíleli a samozřejmě i publiku, které bylo početné a skvělé. Rezonance nastala. • Chlebíček byl? V sobotu 23. září 2006, tedy v první podzimní den, jsme hráli ještě poslední, alespoň v to doufám, vystoupení na venkovním pódiu v tomto roce v zámecké zahradě v Louňovicích pod Blaníkem. Od rána zde probíhaly Svatováclavské slavnosti s bohatým programem a nám připadla úloha zakončit večer hudební - 154 -
a taneční zábavou. Zahajovali jsme ve 21:30 hodin po ohňové show a s malými přestávkami jsme hráli něco málo přes čtyři hodiny. Parket pod širým nebem se rychle naplnil a postupně jsme se rozehřívali my i početné publikum. Skvěle nás tentokrát ozvučil se svým týmem zvukař Jirka Vrtiška a tak se nám hrálo velmi příjemně. Příznivé byly i ceny u stánků, když Plzeňské prodávali za 25,-Kč a porci grilovaného kuřete za 35,-Kč. Nedočkal jsem se ani obvyklé číšnické otázky z českých končin: „Chlebíček byl? Okurka byla?“ Vše uvedené bylo na tácku a v ceně. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na Táborská setkání před týdnem, kdy slečna u stánku před muzeem kalkulovala cenu od boku v pátek za 95,-Kč a druhý den pro jistotu za totéž ještě dvojnásobek. Do Louňovic dorazili pod pódium i šermíři a šermířky ze spolku Táborští kupci a tradičně se dožadovali Isbiny, neboli písně od Beatles s názvem a Hard day‘s night, které se podle úvodních slov textu takto lidově počesku říká. Kupci byli se svojí žádostí připraveni dokonale, protože každý z nich měl napsané na kartonu jedno písmeno zmíněného titulu a pak pod pódium napochodovali či přitančili v přesném pořadí a cedulky otočili proti nám. Přiznávám, že nás to velmi pobavilo a zároveň dalo velkou práci udržet se v rytmu, harmonii a textu právě prezentované písně. Korunu všemu nasadila ještě skupina motorkářů z Tábora v čele s Petrem Trešlem, Mílou Stuparičem a Rudou Mankem. Vydali se údajně v pátek na mototour do oblasti Telče, tedy daleko od manželek a v sobotu se vraceli jezdit ještě k Mladé Vožici. Pak se doslechli, že jsou v Louňovicích slavnosti a nějaká hudba a tak to nakopli a dorazili, aniž tušili, že hudba jsme my, až sem. Přivítání bylo velkolepé, protože během pěti minut převzali vládu na tanečním parketu a nebylo v areálu člověka, který by je nezaregistroval. Pro své zviditelnění neváhali během naší produkce vylézt i na pódium a po vzoru spartakiádních vojáků ze socialistické éry skákali pak šipky do korýtka - 155 -
z napřažených paží svých kolegů a dokonce i po zádech. Ke zranění nedošlo, k dokonalému zviditelnění ano. Možná bychom s tímto estrádním číslem mohli objíždět i republiku. Nebylo také jednoduché ukončit produkci, protože po ohlášení poslední písně začali všichni motorkáři bušit pěstmi do podlahy pódia a strhnuli dav, který nás donutil k několika přídavkům. Pod záminkou hladu jsme pak uprchnuli ke stánku s grilovanými specialitami, kde jsme byli posléze lapeni a přinuceni k přípitku. Nechali jsme se přemluvit, protože už bylo po vystoupení a pro jízdu zpět na základnu byla vybrána Eva, která se přípitku z tohoto důvodu nezúčastnila. Radek vystoupil po cestě v Mladé Vožici, kde od narození žije a my jsme pokračovali pro změnu do starého Tábora, kde máme Big Papa základnu a kde skoro už před pěti lety (12.12.2001) byl soubor založen. Přesto, že bylo zpočátku večera chladno a pak zase vítr obracel texty a schéma písní a nutil nás tím lovit v rýhách paměti, účinkování v Louňovicích se nám velmi líbilo a myslím, že tak i publiku, jak bylo z jeho projevů patrné. Nyní nás čekají dvě vystoupení, na která se velmi těšíme, na Mlýně Davídkovu u Kolína a na Oáze v Maříži u Slavonic. Pak budeme slavit Pepínovy kulaté narozeniny na dobře utajeném místě a vybírat další vystoupení z došlých nabídek. Děkujeme za přízeň a na shledanou někdy u vás. • Čekání na Evu V pátek 29.9.2006 jsme odjížděli již poněkolikáté k poslednímu vystoupení na Mlýně (Mlýn Davídkov, Hryzely 36, pošta Kostelec nad Černými Lesy, okres Kolín). Před Sázavou jsme přijeli v serpentinách k čerstvé autohavárii a protože naštěstí byly zmačkané jenom plechy, otočili jsme to a objížděli přes Xaverov, abychom byli na místě včas. Přemlouval jsem Evu, ať něco udělá, aby bylo o čem psát, ale nechtěla udělat nic mimořádného a jen vyhrožovala, že tentokrát příběh o akci napíše ona sama a na - 156 -
rozdíl ode mě napíše pravdu a to se budou lidi divit. Tak jsem zbytek víkendu čekal, že dostanu mail s příběhem, ale zatím jsem se nedočkal. Právo cenzury jsem si ponechal pro jistotu. Budeme tedy čekat, co Eva napíše. Šla spát poslední, z vyprávění vím, že kolem půl šesté, a tak si určitě vše důležité zapisovala do paměti. Já na rozdíl od ní tentokrát nesledoval vůbec nic, jen texty a noty a schován za skly tmavých brýlí jsem si prožíval svůj příběh, obohacující a inspirativní. V každé pauze jsem jen slyšel Radka, jak si přeříkává obsedantní (= nutkavý, vtíravý) text z filmu Tajemný hrad v Karpatech a znělo to v jeho podání velmi úsměvně: „Ha sme v perdeli, pane hrábě. Ha za voka merknutí vyleťáme do povětřá.“ a nyní slíbená slova Evy: "Původně jsem myslela, že k Romanovu sloupku napíši jen úspornou větu, že k tomu není co dodat. Ale z jeho výzvy jsem pochopila opravdový zájem o mé myšlenkové pochody. Tak dobrá. Už proto, že neoplývám bohatou slovní zásobou, abych popsala skutečné děje tak neskutečně jako Roman, pokusím se vyvolat ve Vás jen vzpomínku na část hudebních dějin. No samozřejmě mám na mysli Beatles (jinou kapelu už ani neznám). Jejich příběh mi utkvěl v mysli ještě jako děcku ve vytahaných punčocháčích a připomněl se mi při nedávném televizním vysílání seriálu o nich – jak nadšená to byla doba. Někteří z nás by se do ní s nadšením znovu vrátili zpět včetně mě, a souhlasila bych i s nošením těch vytahaných punčocháčů, do kterých mě maminka tak ráda strojila. Možná by bylo lepší tu starou historii neopakovat (jak našeptává bedňák za mými zády) a tahat dál káru Papamobil i s bednami. Současné příběhy bývají prý pro nás mnohem šťavnatější, skoro jako Václavovy biftečky na mlejně. Tak pa. N E C E N Z U R O V Á N O.
- 157 -
• Dvě slunce Všichni asi známe ten pocit, kdy se na nějakém místě cítíme dobře a možná často ani netušíme proč. Může to být lidmi, které máte kolem sebe, harmonií prostředí, historií místa a nejčastěji všemi uvedenými faktory dohromady. Tak toto prožíváme právě my v Maříži, v malé a malebné obci na česko-rakouských hranicích nedaleko Slavonic. Hráli jsme tu v pátek 6.10.2006 na zakončení sezóny v Oáze, jak se nazývá komplex skvělé restaurace, keramické prodejny a dílny, z které se rodí proslulé mařížské hrníčky, talířky, zvonečky, džbánky, svícny, kachle, sýrovníky, aromalampy, popelníky, bábovky, pekáče, kořenky a další hezké věcičky. (www.aokmariz.cz) Slíbil jsem, že si po každém hraní zde koupím něco pěkného a tak nyní zařadím do sbírky hrnek s ovcí a beranem, který doplní ten první z července s kozou a kočkou. Vybíral jsem si intuitivně a až teď vidím, že zvířecí motivy jsou mi asi nejbližší. Příště políčím na velblouda, kterého si tentokrát vybrala a domů odvezla Eva. Hezké by byly i ryby, jako třeba dravá palamida o které jsem si četl kdysi dávno v povídce Oty Pavla. Myslím, že zvířata lze rozdělit v zásadě do dvou skupin, na ta hrníčková a ostatní. Poletuchu ani hada bych si například nekoupil, loskutáka ano. Ten si živý hoví na bidélku v kleci přímo v restauraci, jmenuje se Karel, je maskotem Oázy a mluví. Umí dokonalé ahoj, pak zvuk presovače kávy a také otáčet hlavou o 360° kolem vodorovné i svislé osy. Myslím, že proto jeho čeleď tvoří střed Rubikovy kostky. Markéta, majitelka značky AOK (autorská originální keramika) Maříž a zároveň naše hostitelka, která nás k hraní pozvala, byla jako vždy milá a slíbila nám výhledově hrníčky s motivem Big Papa a sluníčkem, které nikdy nezapadá. V Maříži jej večer vystřídal měsíc v úplňku a svítil malými okny do Oázy a následně nás hřál bílým světlem a tak se hrálo krásně pod stropem z masivních trámů milým lidem, kteří o naši produkci stojí, stejně jako my o jejich přízeň - 158 -
a účast. Zdálo se, že se čas na chvíli zastavil a když jsem odkráčel v půl páté nad ránem spát, dozníval mi kdesi uvnitř na duši příběh, který stál za to jej prožít a z kterého cítím, že mi přidal nějaký ten den mého života navíc. Ráno nastalo v půl desáté procitnutím, když oknem ve střeše začaly pronikat sluneční paprsky opírající se do zavřených víček. Venku projížděla právě na koni krásná slečna a můj aktuální komentář probudil a nalepil k oknu okamžitě ostatní spáče. Nehýbala se jen Eva, ale to bylo tím, že spala v jiném křídle objektu a má slova tak unikla její pozornosti. Hezký a zajisté i vtipný komentář směřující k ladné jízdě koně i jezdkyně vedl i Richard, ale neslyšel jsem jej zcela přesně, když stál ke mně zády a usuzuji tak proto, že se slečna otočila zvolna v sedle a usmívala se, jak to jen nejlépe dovedla. Na zpáteční cestě jsme se kochali nádhernou přírodou České Kanady a vyhlíželi za každým pahorkem Mr. Santera, kterak vede rozhovor s náčelníkem kmene Kiowa Tanguou: -„Buď vítán Tanguo, příteli." -"Ne už tvůj přítel. Tangua ztratil víc bojovníků než prstů na rukou." -"Ó, to je mi líto." -"Ne líto, ohnivou vodu, zbraně, tabák!" -"Ano, ano, všechno dostaneš. Později Tanguo." -"Nic později. Tangua čeká dvě slunce, pak nepřítel!“ Hezké, že? i to patří do šedesátých let, ve kterých jsme dospívali a která jsou přes všechny jejich nedostatky zapsána hluboko v srdcích i paměti. Zbývá poděkovat Markétě za pozvání, za starost o nás, za Plzničku, za panáčky moravské slivovice a české Becherovky pro kolegy, za bezkonkurenční Tataráček pro všechny, za pohodl-né a tiché ubytování a za příjemnou komunikaci, které si vážíme. Bylo dobré, ba potřebné, Markéto, žes pozvala i dva kamarády z Ostravy, čímž byla homogenita - 159 -
jinak ryze dámského publika alespoň trochu narušena, večer měl jasnější jiskru a já se od synků naučil zase nějaká nová ostravská slovíčka, která se mohou časem hodit. Děkujeme také týmu restaurace za skvělou obsluhu, příjemnou atmosféru a těšíme se na shledanou se všemi v pátek 13.července 2007 v Maříži. • Dívka s perlami Téměř dvacet let nebyla táborská Střelnice, tedy místní proslulý a historický kulturní dům, otevřena veřejnosti. Ve čtvrtek 26.10.2006 se rozsvítil nad Jordánem ohňostroj a nově rekonstruovaná budova v majetku Karla Dvořáka zahájila novou etapu svého života. Byli jsme u toho a hráli na malém sále v přízemí se vchodem do zahrady, která na své dokončení ještě čeká. Když jsem si v předpremiéře slavnostního otevření Střelnice, u příležitosti stého výročí založení táborského Gymnázia, na konci září prostory prohlížel, sdílel jsem s mnoha přáteli obavy o dobrou akustiku obou sálů a vkusné vybavení interiéru, protože bylo mnoho věcí ještě v provizorním a nedotaženém stavu. Nyní byl provoz oficiálně zahájen, ale je nutné více detailům ještě věnovat pozornost. Akusticky zatím velký i malý sál trpí a k pohodě vnímání zvuku se musí oba prostory zabydlet. Připadlo mi to zatím jako příběh novomanželů, kteří si pořídili nový byt a právě se nastěhovali. Přivezli si jen nejnutnější věci k životu a postupně budou vše zařizovat. Sedí oba u stolu, mají zapnutou televizi, zobou oříšky a pijí laciné víno. Jsou šťastní, ale bytu ještě schází útulnost a osobitost, na jejíž realizaci se budou podílet a ovlivňovat ji. Byt musí proznít tepem srdcí a energií citů, aby dozrál do místa bydlení a nikoli jen přebývání. To čeká i Střelnici a pokud má prosperovat a fungovat, nelze proces zabydlení opominout. Starost to bude velká a vše se musí dotvořit rozumem i citem. My jsme tentokrát řešili více problémů a překonávali překážky, které nám život nahodile nastavil. Začalo to - 160 -
aparaturou. Nejdříve vlivem podpětí v elektrické síti přestal na jedné akci před třemi týdny fungovat mixpult a následně pak reprobedna, když ji Richard použil na akci v Českých Budějovicích a kdosi z publika ji převrátil i se stojanem na zem. Reprobednu nám opravili v Praze a mixpult ještě opravují. Pavel Kvičínský, prodejce hudebních nástrojů z Plané nad Lužnicí, nám ochotně vyšel vstříc a půjčil nový mixpult, abychom mohli hrát, čímž krizovou situaci zachránil. Pepínovi pak přestal fungovat připojovací kabel k bicí soupravě a byl nucen přerušený spoj pájet. Páječku však nevozí a tak bylo štěstí, že jsme nehráli daleko a já si odskočil pár metrů domů a páječku i s cínem Pepínovi přinesl. Korunu potížím nasadil Radek, když o předcházejícím víkendu absolvoval na Vranovské přehradě u Bítova pracovní výjezdní poradu firmy Supraphon, ve které léta působí a tančil tam kozáčka tak vehementně, že si natrhnul v koleni meniskus a na zkoušku přibelhal o francouzských holích. O firemních výjezdních zasedáních jsem měl do této doby úplně jinou představu a tímto se mi domnívaný a pozitivní názor na jejich smysluplnost zhroutil. Před časem jsem Radkovi z pozice samozvaného vedoucího Big Papa zakázal týden před vystoupením několik činností, abych snížil riziko zrušení akce, ale nestačilo to. Nesmí obrábět, svařovat, řezat a sekat dřevo, slavit, cokoli stěhovat a nyní ještě tančit kozáčka. Dnes jde na kontrolu k ortopedovi a rozhodne se, zda bude nutná operace. To samozřejmě ovlivní naše vystupování, které budeme muset vzniklé situaci přizpůsobit. Já jsem si obdobný příběh prožil v roce 1986, kdy mě museli odnést z pódia Rockfestu v tehdejším pražském Paláci kultury, nyní Kongresovém centru, rovnou na operační sál. Meniskus jsem načal při interpretaci punkové úpravy písně Dobrý den majore Gagarine a od té doby vím, že co přichází z Ruska, nevěstí nic dobrého. Radkovi jsem to nestačil říct, zato jsem mu nyní schopen zasvěceně radit, jak o holích ze schodů, do auta a z - 161 -
auta, na WC a zpět, do postele i z ní a také z pódia rovnou na parket. Toho se na začátku večera bál, ale Staropramen mu dodal potřebný díl odvahy k zhoupnutí a tak se vrhal pravidelně o každé přestávce mezi korzující publikum. Já se torzním pohybům od doby své operace vyhýbám a přestože mám živnostenský list na výuku v oboru umění a společenského tance, nerotuji, taneční aktivity neprovozuji, nevyhledávám a o výjezdní zasedání firmy na východ od ráje nestojím. Přidali jsme nakonec v premiéře na přání pro Ox Dívku s perlami ve vlasech a až bude někde lepší akustika prostoru, vyzní píseň v našem podání určitě lépe. Nakonec jsme v rámci možností zvuk nastavili, vystoupení i s natrženým meniskem zvládnuli a s pocitem, že jsme byli u historického znovuotevření Střelnice, jsme odcházeli i odjížděli dvě hodiny po půlnoci spát. • Dolce vita Ve čtvrtek 16.11.2006 to venku vypadalo jako na jaře a nám se jelo dobře na čerstvém zimním obutí Papamobilu po suché asfaltce do Prahy. Asi kilometr před Nuselákem se všechny tři silniční proudy jako zubní pasta vytlačovaná z tuby zhustily do kompaktní kolony zipujících aut a zleva i zprava tečujících motorek a my jsme se posouvali doslova krokem až do Revoluční ulice. Trochu jsme to předvídali a zvolená časová rezerva, která se na průjezd Prahou vždy připočítává, byla tak akorát. Hráli jsme v pražském Velmi jemném klubu Limonádový Joe, který se takto poeticky vzletně jmenuje a nebyli jsme zde poprvé. Pozvání k hraní jsou od majitelky klubu paní Mahlerové častější, ale protože se živá vystoupení zde odehrávají ve všední dny, vybíráme si termín, kdy je následující den volno a nabízí se možnost odpočinku po náročném výkonu. Stěhování aparatury z Revoluční do VJKLJ pasáží Kotvy je vždy těžké a po hře toutéž cestou nazpět ještě těžší. Jsme s tím však po léta smířeni - 162 -
a hrajeme rádi i s vědomím transportního rituálu před a po. Klub prošel od našeho posledního hraní v dubnu prostorovou úpravou a zvětšil se na dvojnásobek původního půdorysu na úkor zrušeného Biásku Martina Dejdara, který svoje současné aktivity nasměroval do hokeje, patrně proto, že asi bude lepší hokejista než herec. Proměna klubu velmi jemně prospěla a až se ještě dodatečně zvětší pódium, bude to dokonalé. Skvělá akustika, okno do nebe nad hvězdami na požádání, královské pivo z Krušovic, národní poklad od Jana Bechera, Kolalokova limonáda, podle gusta whisky pro osamělá a pustá srdce, lidé s mateřským znamením na zápěstí o velikosti Mexického dolaru, Pancho Kid a Kojot Kid, Doug Badman, Horác Hogofogo, Tornádo Lou, Gripo, Winnifred, Goodman, pohoda bez ortodoxních lumpů aneb Koňská opera. Klub byl i při zvětšené kapacitě obsazen do posledního místa a tak jsme se cítili velmi spokojeni. Přijeli si nás poslechnout a obhlédnout i motorkáři z Písku a domluvili se s námi na účasti v jejich akci v sobotu 24.2.2006 v píseckém kulturáku u nového mostu. Hrát budeme společně s Hamlety, což je vokálně instrumentální kvarteto ve složení Aleš Háma, Dalibor Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy Marzuki a s triem K2, což je zase skvělý dívčí rockový nářez z Hradce Králové. Vstupenky budou k dostání v Písku v Motoshopu u Kabourka a pro případné zájemce z Tábora je zajistíme my. Abychom nerušili pražský noční klid, museli jsme končit s hraním po jedné hodině, ale na Náměstí Republiky v tu dobu panoval čilý stavební ruch, který se zřejmě do rušení nočního klidu nezapočítává. Harmonie zvuků míchačky betonu, pásového dopravníku, vibračního zhutňovače a dalších prvků stavební mechanizace je zřejmě pro ucho legislativce lahodnější než třeba akord Cmaj7 a tomu odpovídá i znění příslušné vyhlášky. Za volant usedla na zpáteční cestě z dálek tradičně Eva a dovezla nás v plném zdraví na základnu. Na nějaké benzínce jsme pili automatové nápoje z plastových - 163 -
kalíšků za 12 Kč a pak ještě večeřeli nebo spíš snídali rozpůlenou veku v celofánu s něčím masovým uvnitř za 45 Kč. u Joa není na jídlo čas a proto zaháníme hlad po výkonu až po výkonu. Globalizované čerpací stanice jsou u silnice po ruce a nad ránem také jediným dostupným zdrojem potravy a tekutin. V půl páté naše putování končilo pádem do vlastních peřin a zdály se nám všem určitě krásné sny. O čem byly nevím, ale zdály se velmi příjemně. Monice Schnyder-Frankové děkujeme za darované a osobně předané švýcarské čokolády, vím, že jsou vynikající. Když jsem před dvěma lety stoupal na kole do hor nad Interlakenem, měl jsem vždy několik tabulek u sebe a po požití jsem byl vždy o něco blíž nebi a život se jevil sladší. Dostal jsem ještě sms do svého mobilu o tom, že i nedaleká Prašná brána po naší produkci zkrásněla. Tak to mě fakt dostalo a až kolem příště půjdu, určitě se lépe podívám. Děkuji za ní. Dolce vita, carpe diem, dictum factum, Deus vobiscum. • Sendvič Advent by měl být dobou soustředění, těšení a očekávání a nikoli jen obdobím předvánočních nákupů, řekli jsme si a odjeli se v sobotu 2.12.2006 soustředit, těšit a očekávat na bývalou hájovnu Vávrovka doprostřed lesů mezi Veselím nad Lužnicí a Kardašovou Řečicí. Hráli jsme zde už několikrát, vždy to bylo velmi příjemné, ale tato akcička pro námořníky a piráty byla asi nejpovedenější. Vystřídali jsme v útulném sálku za uplynulá léta k hraní téměř všechny kouty i nadmořské výšky a ve 440 metrech nad hladinou Středozemního moře se nám hrálo nejlépe. Topilo se v amerických kamnech na tuhá paliva, protože co je americké, to je zkrátka a zaručeně nejlepší a kdyby vedle sebe stála dvoje, ale naprosto stejná kamna a o jedněch by se řeklo, že jsou americká, topila by samozřejmě lépe. To jen parafrázuji úryvek z Hřebejkova filmu Pelíšky, jehož zhlédnutí mě před lety - 164 -
inspirovalo k zařazení písně „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“ do našeho repertoáru. Protože činím rád radost svým blízkým, novou kytaru jsem si opravdu koupil a rozšířil tím svůj park o další skvělý nástroj. Mohlo k němu být ještě speciální kombo, kdyby mi před týdnem opilý výrostek nehodil z balkonu budovy Střelnice v Táboře hodinu po půlnoci půllitr do čelního skla, blatníku a víka motoru mého vozu. Byl jsem nucen uhradit z vlastních zdrojů náklady na eliminaci výsledku jeho ukájení a uvést tím automobil do původního stavu. Škůdce si však může být jist, že ho vlastní noční extempore dožene před soud a způsobenou škodu do puntíku uhradí i s úroky, ostudou a doživotní referencí. Prostor Vávrovky má rákosový podhled krovu ozdobený rybářskou sítí a ozvučení je proto bezproblémové, jelikož měkké materiály zvuk pohlcují a příliš neodrážejí. Teplotní spektrum je rozložené od podlahy až do špičky krovu a rozdíly v teplotách jsou zde patrné a vnímatelné na každém výškovém metru. Kytary se proto o přestávkách na stojanech u země vždy ochladily a během produkce na našich hrudích zase ohřály a tak jsme museli ladit velmi často i během série. s pomocí elektronické ladičky, která je součástí zvukového řetězce každého hráče na strunný nástroj, jsme pak problém naštěstí vyřešili poměrně snadno a bezhlučně, neotravujíc tím ucho posluchače. Eva se po názorové výměně při zvukové zkoušce dožadovala od Pepína hrajícího tentokrát v pirátském šátku sendvičové metody jednání, což nemá žádný erotický podtext, ale znamená jen to, že když chcete někomu něco vytknout, začněte pozitivním sdělením, pak ho setřete a nakonec konstatujte, že i přes chyby, které činí je vlastně nepostradatelný a vynikající. Plyne z toho poučení, že když vás začne někdo chválit, rychle utečte a vyhněte se druhé fázi. Život bude pak o mnoho procent veselejší a příjemnější. Zakončili jsme tentokrát posledním kouskem Bon soir mademoiselle Paris v Richardově - 165 -
podání, protože byl ještě čerstvě inspirován pařížskou atmosférou, když nad ránem přiletěl na Ruzyni právě odtamtud. Vyprávěl podrobné příběhy z restaurací a kaváren, metra, autobusů, uliček i bulvárů, centra i periferií a já si z toho zapamatoval především to, že současná Paříž je kosmopolitní město, slečny se tam proplétají na skútrech z pruhu do pruhu mezi automobily s ohleduplnými řidiči, jezdí na historizujících velocipédech s vlající šálou, jsou v pohodě a chodí venku v lehkém oděvu i v zimě. Vystoupení tam Richard zatím nevyjednal, ale přivezl pozitivní zprávu, že štěchovický hotýlek „Rozmarná“ je těsně před dokončením nákladné rekonstrukce a od následujícího roku se v něm začnou připravovat vystoupení hudebních skupin. Majitelé Markéta a Leon dovezli z Paříže stylové látky na dokončení dekorace pokojů a tak se velmi těšíme, až si tam zahrajeme. Radek hrál a zpíval tentokrát se značnou dávkou sebezapření, neb ho oslabila nemoc a necítil se příliš dobře, jeho výkon to však nepoznamenalo a zazpíval náročný part ve Smoke on the water i v Dívce s perlami ve vlasech výtečně. Doufám, že bude za týden fit U Červeného koně v Táboře, kde máme naplánovanou akci k pětiletému výročí, bože jak ten čas letí. • Páté narozeniny K pětiletému výročí existence Big Papa jsme si naplánovali hudební večer ve sklepní restauraci U Červeného koně v Táboře a tam také v sobotu 9.12.2006 hráli. Zrod souboru sice datujeme k 12.12.2001, ale v úterý, na které to letos přesně vycházelo, jsme hrát nechtěli, protože jsme až na výjimky ryze víkendová kapela a ráno v pracovní dny musíme být vždy čerství, vlídní, vstřícní a komunikativní na svých pracovištích. Když jsme kapelu zakládali, byli jsme pouze tři, žádné pojmenování jsme neměli a ani nehledali a o budoucím vývoji vzniklého seskupení jsme - 166 -
moc nepřemýšleli. Vše probíhalo přirozenou cestou podporováno především chutí hrát a potřebou absorpce pozitivní energie, kterou nám písničky a lidi, pro které hrajeme, dlouhodobě přinášejí a je to stejné v tomto ohledu i dnes. Páté narozeniny se zkrátka velmi vydařily. Nejdříve jsme dostali od majitele Víti a kolektivu restaurace nádherně zdobený masový dort s pěti svíčkami, pak od šermířského spolku Táborských kupců dřevěný meč s věnováním a láhví hořké medoviny, od Tomáše a Jindry Pazourkových jahodový dort a skvělé DVD pro další hudební inspiraci. Judy zase vymyslela nádherný dárek, když nechala zhotovit z vlastních historických fotografií Big Papa nástěnný kalendář na rok 2007 a můj portrét obsadil celý leden a pak ještě společně s Petrem Mukem i srpen, což mě velmi potěšilo. Ostatní měsíce budu hledět na kolegy a celý soubor v akci. Bylo vyrobeno pouze pět kusů kalendáře a každý z nás dostal na památku jeden. Pak už se hrálo, pokecávalo a zase hrálo až do čtvrt na tři po půlnoci, kdy nám definitivně docházely síly. Neodpustili jsme si závěrečný rituál s česnečkou od Víti a pak rychlostí blesku vynesli všechny bedničky a kufříky a sarapatičky po schodech vzhůru až do přistaveného Papamobilu. Podařilo se naskládat vše v zatím nejúspornější prostorové verzi a tak nám to musela Judy vyfotit, abychom tu konstelaci do příště nezapomněli. s oblibou pak při každé úspoře místa v zavazadlovém prostoru tvrdíme, že už konečně můžeme vozit na akce mimo Tábor i …, nemohu si najednou vzpomenout koho. Zatím bych tam s chutí naložil prodavačku z prodejny potravin Šikro v Táboře v Pražské ulici u Žižkova náměstí a o úspoře místa v tu chvíli vůbec nepřemýšlel. To jsem si ráno odskočil pro čerstvé rohlíky k snídani do zmíněné prodejny a paní prodavačka vyučená dozajista v socialistické éře se rozhodnula své vskutku vypečené kousky použít právě na mně. Postup spočíval v promyšleném umístění přepravek s pečivem vedle sebe. Vpravo byly - 167 -
rohlíky scvrklé a přeživší z předešlého dne v ochranné atmosféře igelitového pytle a vlevo lesklé a čerstvé. Přál jsem si deset rohlíků a paní prodavačka se postavila zády ke mně, aby mi zakryla výhled a pak se zručností klavíristy akademika hbitě vkládala rohlíky do sáčku. Při šestém kousku jsem jí už nevěnoval pozornost, nákup poté zaplatil, poděkoval a odešel. Na ulici mi pak syn, který mě doprovázel a byl při pozorování důslednější, sdělil, že ke konci výběru sáhla paní do pravé přepravky. Doma jsem rohlíčky napáskoval na stole a pouhým pohledem odhalil nejstaršího z bratrů. Dost mě to namíchnulo a tak jsem se vydal zpět do obchodu. Fronta u pultu mi vyhovovala, protože chystaná lekce měla být poučná nejen pro samotnou prodavačku, ale měla vzbudit i pozornost nakupujících. Přistoupil jsem k pokladně a vyzval paní k výměně rohlíku se slovy: „Paní, vyměňte mi ten rohlík, sama víte proč.“ Provedla požadovanou operaci rychle a beze slova, protože evidentně věděla proč a její tvář při tom výrazně zčervenala před zraky zcela naplněného obchodu. Doplnil jsem svůj výstup ještě připomínkou: „A už mi to víckrát nedělejte paní, máte tu totiž takovou pověst.“ Člověk si řekne, že jde o jeden rohlík za 2,-Kč a že to nemá cenu řešit, ale já se domnívám, že tyto typy lidí obecně potřebují zažívat zpětnou reakci na své nekalé praktiky, aby cítily potřebu se změnit. Jinak bude etapa potřebné přeměny naší společnosti nekonečně dlouhá. Slíbil jsem si potom, že té paní prodavačce se žlutými vlasy s věkem nad šedesát let věnuji několik řádek svého pojednání, abych tím jednak v historii Big Papa dokumentoval nešvary v současné době panující i v jiné než hudební oblasti a také aby byl prodavaččin nepěkný skutek náležitě propagován u veřejnosti. Z hraní u Koně máme skvělý pocit, žilo to tam, publikum bylo příjemné a početné, dárky od srdce a od přátel nádherné a zavazující nás, abychom v tom všem ještě pokračovali seč nám síly stačí a zdraví dovolí. Radkovi zase zazlobilo koleno a vyjádřil obavu, - 168 -
že se pomalu naplňuje scénář, který jsem mu nedávno předpověděl na základě vlastních prožitých zkušeností. Nebudu raději nic přivolávat, abychom do nového roku vstoupili v plném zdraví a to přeji i všem lidem, kteří čtou tyto řádky a rádi nás poslouchají. • Slzy Nejvíce rádi máme atmosféru vystoupení a ta je pokaždé trochu jiná. Ovlivňuje ji publikum, prostředí, obsluhující personál, poskytované služby v místě, akustika prostoru, osvětlení, tepelná pohoda, čas vystoupení, náš výkon a ještě mnoho dalších, zdánlivě skrytých faktorů, jako je aktuální počasí a politická situace, zda je pátek nebo sobota či svátek, zda je před výplatou nebo po ní, zda je ve stejném termínu organizována jiná kulturní akce, jaké jsou dopravní možnosti dostat se večer tam a také k ránu zpět a bůhvíco ještě. Do Ústrašic u Plané nad Lužnicí, kde jsme hráli na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2006, jezdíme pravidelně dvakrát do roka a přiznáváme, že rádi. Zásluhu na tom má především parta organizátorů akce, což jsou dva manželské páry, Kolářovi a Blažkovi, tedy Šárka, Pepa, Slávka a Zdeněk. Nejen kvůli nám, ale i kvůli nim bylo letos týden před akcí beznadějně vyprodáno a to nás velmi hřálo u srdce a moc si toho vážíme. Dostáváme od ústrašických (uvedeni výše) vždy nějaký originální vánoční dárek a letos to byla obří krabička zápalek Big Papa. Na přední straně měl každý z nás fotografii z vystoupení a s křestním jménem a na zadní straně pak společný záběr celé kapely. Škrtátko bylo tradičně skořicově hnědé. Moc hezká pozornost. Oplatili jsme jim to letos alespoň částečně věnováním triček s kapelním logem a jejich slavnostním předáním na pódiu před tleskajícím publikem. Použili jsme také v ústrašickém sále poprvé silnější zvukovou aparaturu RCF a tak to proti minulým akcím znělo zase o fous lépe, i když zvučit kapelu z pódia je - 169 -
velmi náročné. Zvukař se nám však do auta nevejde a tak se raději obejdeme bez. Táborští kupci letos připravili pro svůj výstup nové kousky a zvlášť cikánský taneček se těšil obrovskému zájmu i úspěchu. Sdělovali mi to kamarádi a kamarádka den poté ve večerní sauně, kde jsme si po takto náročné akci rovnali peří a potřebovali jsme to evidentně my jako účinkující i oni jako publikum. Krásný dárek jsme také dostali od Luboše P., který nám předal CD s téměř všemi našimi písničkami v originále. Chyběla jen jedna, Richardova Cesta po půlnoci z Levoči domů, kterou jak s oblibou vždy hlásí, složil společně s Pepínem v patnácti letech a zda vůbec někdy v Levoči byl a ještě po půlnoci netuším. Hrajeme z vlastních skladeb ještě jednu, kterou jsem v roce 1983 složil sám a o její nahrávku jsem se také zajímal. Byla tam a tak jsem z Luboše tahal rozumy, kde originál získal. Řekl mi, že využil software, který nalezne po internetu skladbu, kterou má kdokoli právě připojený ve svém PC. Neznal tedy zdroj, ale mě potěšilo, že nahrávka, kterou jsme pořídili tehdy s kapelou Orion v českobudějovickém studiu Československého rozhlasu s hudebním režisérem Ivanem Pokorným, někde existuje. Já ji v PC nemám. Děkujeme za tento skvělý nápad i jeho realizaci, velmi nás to potěšilo. Hrálo se nám celý večer příjemně a díky tomu Pepíno brzy překonal bolest zubů i horečku, která ho před vystoupením přepadla. Muzikoterapie zkrátka funguje a pokud mozek zaměstnáte vnímáním rytmů a harmonií, nezbude už pro bolest žádné místo. Díky tomu se cítíme také mnohem mladší než ve skutečnosti jsme a pokud nám hraní ještě několik let vydrží, budeme se možná v noci odkopávat strachem z blížící se maturity a někteří (některá) pak i obavami z přijímací zkoušky na střední školu. Každé vystoupení je cesta nazpět časem a když jsem zahlédl v Ústrašicích na parketě u jedné hezké dámy, která chodila na naše akcičky v polovině osmdesátých let, při jedné písničce slzy v očích, uvědomil jsem - 170 -
si, že ty emoce mají obrovský smysl a že jeden takovýto okamžik dodá člověku sílu na rok dopředu. Za ty slzy Martino děkujeme, měl jsem je v očích také, když jsem před pár lety spatřil naživo Sira Paula McCartneyho, beatlesovskou legendu, s jejímiž písněmi jsem kdysi dospíval a o to silněji vše vnímal. Byla to krásná tečka za hraním v roce 2006. Přeji všem příznivcům našeho spolku hodně zdraví do nového roku 2007, úspěchy na všech polích Vašich aktivit a budeme se těšit na setkávání s Vámi na našich hudebních akcích i mimo ně. Děkujeme za přízeň, vážíme si jí.
2007 •
Big Papá
Po měsíční přestávce od poslední akce v Ústrašicích jsme vyrazili v sobotu 27.1.2007 k hraní tentokrát blíže k Táboru, do hotelu MAS v Sezimově Ústí, kam nás pozvali pořadatelé z místního oddílu sportovní gymnastiky TJ Spartak na svůj, již jedenáctý, sportovní ples. Nejsme a ani nechceme být plesovou kapelou a tak vesměs nabídky tohoto typu odmítáme. Pokud má však pořadatel jasnou dramaturgickou představu o programu večera a vybral si nás právě proto, obvykle pak účast přijmeme. V tomto případě sehrála podstatnou roli i určitá dávka nostalgie většiny souboru vycházející především ze skutečnosti, že Pepíno, Richard a Eva ze Sezimova Ústí pocházejí, Eva zde žije dodnes a pro mě byl sezimoústecký hotel společně s Richardem a Pepínem v osmdesátých letech domovskou hudební scénou, kde se rodily naše vlastní písničky, pravidelně se zde hrálo a odkud jsme týden co týden vyjížděli do sálů ve všech koutech jihočeského kraje a často i za jeho severní a východní hranice, abychom se pak nad ránem vraceli k smrti vysíleni, leč šťastni, zpátky domů. Vrátil jsem se na Hotel po sedmnácti letech a změnu jsem registroval - 171 -
okamžitě. Dveře s nalepeným plakátem, na který jeho tvůrce napsal, že k tanci a poslechu hraje skupina Big Papá, se otvíraly na fotobuňku a kdykoli jsem si chtěl plakát podrobně přečíst, ujel mi do strany a tak jsem učinil úkrok za ním, čímž se dveře zase vrátily do původní polohy a tak jsem úkrok zopakoval na druhou stranu a situace se stále opakovala. Dveře se však nemusely při transportu aparatury obouruč zajišťovat dřevěným klínkem, v recepci seděla kamenná slečna namísto laskavého vrátného pana Pomahače a hleděla do LCD monitoru, aniž by o nás zavadila jediným pohledem či prohodila jakékoli vstřícné slovo, do patra jsme vše včetně sebe stěhovali výtahem a nikoli po schodech, žlábek na pánském WC, z kterého legendární rocker Jarda Podkul pravidelně lovil zbytek svého spadlého cigára při konání potřeby se slovy „upad' mi čoud“, byl nahrazen soudobými porcelánovými mušlemi s automatickým splachováním, sochu dělníka ve vstupním prostoru vyměnil současný majitel za květináč s umělou květinou, na stropě sálu byla nalepena zrcadla a zavěšena rotující mozaiková koule odrážející záblesky barevných světel do všech světových stran, dřevěné pódium, na kterém jsem si 1.5.1986 natrhnul levý vnitřní meniskus, nahradila podlahová plastová imitace dubu ve světlém odstínu, na které jsem si naštěstí nenatrhnul nic vnitřního ani vnějšího. Člověk si zvykne na věci, které jej obklopují, ale je mi většinou smutno z necitlivých rekonstrukcí a adaptací historických objektů, v nichž se nectí duch místa, doby, ani původní architektury. Používají se vesměs nevhodné a nevkusné materiály a prvky a vše vzniká jaksi za pochodu z náhlé invence řemeslníka a dodavatele v duchu jejich privátních potřeb. Změna k horšímu nemohla nakonec nastat, protože Hotel v letech osmdesátých už také dávno a dokonale pohřbil Baťovu ideu a tak alespoň po stránce hygienické současný majitel vše vylepšil. Úsměvně hořké mi přišlo také smlouvání klubové ekonomky o honoráři za produkci, když nejprve nastavila lidem - 172 -
cenu vstupného na pouhých 80,-Kč a ti pak mnohokrát větší sumu prostředků odevzdávali během večera barmankám, které ples z takto jednoduše nabytých zdrojů nikterak nepodporovaly. Na večeři pro nás nikdo z pořadatelů nemyslel a tak vše zachránila až Eva, která snad v neblahé předtuše našeho postprodukčního vyhladovění připravila v poledne vepřovou pečeni v pivním zálevu. Vyslala pak ve dvě hodiny po půlnoci manžela Zdeňka domů a ten neváhal maso ohřát, nakrájet čerstvý chléb, namíchat hořčici s křenem, přidat sklenici naložených hub a vše nám obratem přinést i s prkénky a stylovými příbory. Nastala krásná mezihra před poslední sérií skladeb, kterou jsme se ve tři hodiny loučili s bezvadným publikem ve vyprodaném sále. Přes všechno popsané máme z akce nádherný pocit a jsme rádi, že jsme nabídku k účinkování přijali. Na přání hlavního organizátora akce pana Cepáka jsme zařadili na konec večera skladbu Zabili, zabili ze skvělého muzikálu divadla Husa na provázku Balada pro banditu, kterou s námi zpíval v tu chvíli téměř celý sál. Když nám na závěr pan Cepák sdělil, jak unisono ze sálu zaznívá, že to byl po jedenácti letech jejich nejlepší ples, nevěděl jsem nejdřív, kdo zde hrál před jedenácti lety, ale z textu na plakátu jsem pochopil, že ples TJ Spartak v Sezimově Ústí je v pořadí právě jedenáctý, čímž si uvedeného sdělení ještě více vážíme. Pořadatelé si u nás nakonec zamluvili předběžně i účast na 12. plese v roce 2008 a my si tu krásnou atmosféru určitě nenecháme uniknout. Doba se mění a některé plesy bývají již méně „kožené“ a tak si vystoupení na takových akcích dovedeme již lépe představit. Obdobou bude i únorový motorkářský ples v Písku a těší nás i pozvání k vystoupení do hotelu Pupp v Karlových Varech, které právě řešíme a kde bychom měli hrát v sobotu 31. března 2007 od půlnoci do konce večera na živé scéně. Ne, že by ty ostatní scény byly mrtvé, ale počítá se u nich s halfplaybackem, který my zásadně nepoužíváme. Musíme být proto v hlasové kondici při každém - 173 -
vystoupení a není právě snadné ustát tenorové partie v období chřipkových a respiračních epidemií. Snad to nezakřiknu, když budu konstatovat, že jsme kvůli onemocnění neodřekli během pětileté existence souboru jediné vystoupení. Je fakt, že z nás bohatnou především lékárny a lékařští specialisté a v protikladu k tomu zase chudnou restaurace a noční podniky, které před akcí, až na výjimky, nenavštěvujeme. Big Papá :). • Loučení Jako poslední byly naše akce na Mlýně Davídkov hlášeny několikrát, protože o prodeji Mlýna uvažovali majitelé nejméně celý rok, ale definitivně poslední byla až ta sobotní 3.2.2007. Kupec se našel až na Moravě a Mlýn využije nejspíš k jiným úče-lům, než tomu bylo doposud, což pro nás znamená, že skončila jedna krásná etapa v historii kapely a mezera po ní se bude dlouho a těžce zacelovat. Vzpomínky však zůstanou, na lidi, na prostředí, na neopakovatelné zážitky, na noci přerůstající v rána, na snídaně pana Václava, na cesty sem a domů. Tentokrát pozvala Marta k hraní kromě nás i kolínské Kapry, kteří jsou s historií Mlýna také spojeni a s kterými jsme se během večera pravidelně střídali v produkci. Hrálo se až do tří hodin a pak Richard ještě pouštěl hity z CD. Spát jsme odcházeli těsně před šestou a tak snídaně po probuzení byla už obědem a oběd doma zase večeří. Musel jsem si dát ještě druhou večeři po sauně, aby už pondělní snídaně byla opravdu snídaní a vše se vrátilo do zaběhnutého a vyhovujícího rytmu. Loučení na Mlýně bylo pouze pro pozvané hosty a tak budu ctít jejich soukromí i privátní charakter večera a více už nesdělím. Bylo to hezké a bude se nám stýskat. Děkuje-me Martě a Václavovi i ostatnímu personálu za péči, kterou nám na každé akci věnovali a také veškerému mlýnskému publiku, které jsme měli taktéž rádi a doufáme, že se alespoň s někým z Davídkovských na našich akcích ještě potkáme. Něco končí, něco začíná. - 174 -
• Nezničitelní Pro kapelu je vždy milé přijíždět do vyprodaného sálu a nejinak tomu bylo i v sobotu 10.2.2007, kdy jsme hráli v kulturním domě v Radimovicích u Želče, tedy v obci pár kilometrů za Táborem. Pozval nás prostřednictvím Vítka Sluky fotbalový klub z Větrov, který tím a takto uspořádal zábavu a měl možnost slavnostně ocenit dosažené úspěchy svých členů na sportovním poli, v tomto případě fotbalovém trávníku. Byl vyhlášen klubový fotbalista roku, skokan roku, žijící fotbalová legenda a já nevím co ještě a všichni se pak společně dočkali zaslouženého potlesku, obdivu i věcného ocenění. Večer zahájilo tentokrát ve stylu muzikálových písní z padesátých a šedesátých let pražské dívčí vokální trio Toffees, které ve dvou blocích dokázalo, a nejen ladným projevem a vizáží, natolik zaujmout publikum, že pak následně zaplnili návštěvníci parket téměř do posledního místa a Radek tak mohl splnit povinnost účasti na maturitním plese svého syna a hned po stužkování dorazil za námi, abychom od půl desáté mohli začít naplno i my. Když jsme se před časem poprvé odvážili přesunout naši produkci z hospody do kulturního domu, hráli jsme vždy na parketu blízko lidí a energetický kontakt s publikem byl dokonalý. Na pódium se nám moc nechtělo, ale po několika akcích, kdy nám někdo z návštěvníků spadnul přímo do aparatury nebo jen nechtíc při taneční kreaci otočil šavlí mikrofonního stojanu a téměř tím vyrazil zuby z úst přilepených na mikrofonu, jsme se raději na pódium dobrovolně odstěhovali. Zrovna minulý týden při privátní rozlučce na Davídkově mlýně, kde žádné pódium není, se to jednomu mladému muži povedlo a když jsem sledoval pád jeho stokilového těla přes odposlechovou reprobednu přímo do mé nové kytary ve stojanu, stačil jsem ji ještě včas uchopit za krk nadzdvihnout a zachránit jí tak před totální destrukcí. Odnesl to pak jen stojan mikrofonu, kterému se rozlomilo plastové pouzdro uložení trojnožky, rozlilo - 175 -
se jedno plzeňské pivo, které pokřtilo notové záznamy písní jedné série a mírně byl deformován i zánovní notový pultík. Naštěstí Radek disponuje ve svém mladovožickém domě dokonale zařízenou a vybavenou dílnou, ve které mi dokázal zlomenou součástku nejen vyrobit, ale i do stojanu instalovat namísto té původní. Kapela je holt malá firma, kde se kromě hraní uplatní ještě mnoho dalších znalostí, schopností a dovedností, bez nichž by celý organismus souboru nebyl schopen optimálně fungovat a když to do sebe zapadá, vzniká parta lidí, kteří se spolu cítí dobře a která má radost z hraní. Předpokládám, že ji v takové podobě přenášíme z velké části na naše publikum i my. V Radimovicích bylo publikum skvělé, veselé, slušné a energicky nezničitelné. Hráli jsme do tří hodin a protože byl parket stále zcela zaplněn, nezbývalo víc, než se v nejlepším rozloučit, pustit z CD legendární hit Oldřicha Nového "Jen pro ten dnešní den stojí zato žít" a nechat večer přirozeně doznít. Máme hezký pocit, že se to povedlo, že nás Šárka alias Judy převezla Papamobilem bez nehody, ve zdraví a bez chyby, navigována dokonale Richardem až na staroměstskou základnu krátce před čtvrtou hodinou ranní. Závěrem ještě poděkuji Zdeňkovi, Janě, Bohoušovi, Monice a Danovi za pomoc při stěhování aparatury, čímž se všechno urychlilo a usnadnilo, pořadatelům pak za vzornou péči, za pivko, řízek se salátem, kafíčko, teplo v sále a hezkou atmosféru a paní hospodské vyřiďte, že by mohla příště nechat vyprat ubrusy při takovém z nebe spadlém kšeftu, bez svého sebemenšího přičinění na něm, na své náklady. Tak snad zase za rok, ozvěte se včas. Z deníku JRCH: Zde se připravuje příspěvek pravidelného návštěvníka našich akcí, který může sdělit jak to bylo doopravdy a který je schopen dopsat příběh i za dobu, kdy jsme my ostatní už spali. Zaslechl jsem, že večírek po Radimovicích končil až v půl sedmé ráno. Co se vlastně odehrálo - 176 -
se možná dočteme z deníku doktora JRCH. Mně se to líbilo velmi. Tak doktore, sem s tím...:) • Být či nebýt V sobotu 24.2.2007 jsme jeli na akci do kulturního domu v Písku, který byl po mnoha letech rekonstruován a který já ještě pamatuji v době, kdy patřil Jitexu. Vystupoval jsem tam někdy v polovině šedesátých let a dostal i svůj první honorář. Šrámkův měsíc se i nyní vznášel nad řekou a odrážel svůj svit na hladině Otavy mezi starým a novým mostem, jen kolorit staré zástavby na protějším břehu byl definitivně vystřídán moderní obchodní a bytovou zónou a otupil tím mé vzpomínky na ty časy. Sobotní akce nesla název 3. motorkářský ples a byla zcela vyprodána. Jen pojetí večera nebylo dokonale pochopeno všemi účastníky a to i z řad pořadatelů akce. My na galaplesy vyžadující smokink nejezdíme, protože se námi interpretovaná muzika k takovému stylu nehodí a tak přijmeme vždy pouze nabídku, kdy akce nese atribut připouštějící běžné oblečení z ulice, což v případě motorkářského zaměření bylo naplněno. V publiku se pak mísily různorodé styly od dámských rób, pánských kravat až po kožené kalhoty a sukně a klasické jeans. Večer hráli ještě Hamleti, neboli Aleš Háma, Dalibor Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy Marzuki, kteří pojali své vystoupení oblečením stejně jako my. Dalibor Gondík si s námi střihnul při zvukové zkoušce na Pepínovy bicí Dylanovo Knocking on heavens door a nepotřeboval k tomu ani rady ptáka loskutáka. Připravili jsme jim jako známým tvářím půdu i atmosféru, když jsme úvodní dvě hodiny nahřívali publikum na tanečním parketu a půlnoc po jejich vystoupení pak odbíjela v rychleji plynoucím čase rozjeté zábavy téměř okamžitě. Losovaly se ještě hlavní ceny tomboly, malé motocykly Yamaha a výherci je startovali hned po převzetí pod pódiem a kličkovali ve vysokých otáčkách motoru mezi publikem - 177 -
k východu ze sálu. Nakonec jsme dvě hodiny dohrávali zase my, ale publikum bylo již značně vyčerpané. Táboráci by Písečáky podle našeho mínění a zkušeností určitě porazili. Milan Bílek z Rádia Faktor, který akci moderoval, konstatoval, že zkrátka přejedete známé serpentiny a všechno je jinak. Je hodně zajímavé vidět, jak lidé reagují v různých místech a koutech země na stejné písničky. Sál byl zrekonstruován akusticky dokonale a my jsme aparaturu ještě posílili přizváním skvělého zvukaře Petra Neuberta, který vykouzlil pro všechny velmi příjemný zvuk a tak se nám hrálo báječně. Eva pamatovala opět na občerstvení, protože platí zásada, že čím větší akce, tím je servis pro kapelu mizernější a tak jsme si museli pro Platan běhat do baru sami za své a v šatně pak ukrajovat plátky domácího uzeného s chlebem, o který Eva ochudila rodinu, ale nám tím velmi pomohla a učinila to ráda. Je mi jasné, že cena za pronájem objektu pro pořádání kulturní akce je vysoká, doprovodné a nutné náklady taktéž a starost o účinkující je potom pro pořadatele až na posledním místě. Jsme s tím smířeni, ale víme, že někam nebo k někomu jezdíme zkrátka raději. Z deníku doktora JRCH, ve kterém jsem si četl několik statí po minulé akci v Radimovicích a velmi se jimi bavil, ale neodvážil se z něj sám cokoli uvést bez souhlasu autora, se nejspíš, jak jsem trochu spoléhal, ničeho ani po opakované výzvě nedočkáme. Mohu snad jen zmínit úryvek našeho nedávného rozhovoru, ve kterém mě zaujal výrok pronesený po mém konstatování, že kdybych se já znovu ženil, vzal bych si zase svoji současnou manželku a odpověď doktora JRCH, který se před lety v manželství rozvedl, zněla: „To já bych si ji vzal také, protože bych věděl, že se s ní rozvedu.“ Plyne z toho ponaučení, že rádi děláme věci, o kterých předem víme jak dopadnou a i když někdy špatně, rádi to stejně opakujeme. Tak to by pro dnešek stačilo.
- 178 -
• Pět hvězdiček Byl to místy i dojemný zážitek a hrálo se nám přenáramně v pátek 2.3.2007 v sále kulturního domu v Oldřichově za Mladou Vožicí. Akce byla privátní a tak byl sál pro veřejnost zcela uzavřen. Dovnitř směli jen pozvaní, kteří dorazili z různých míst republiky a tím získala tato povedená akce nadregionální rozměr. Sergej slavil padesátiny a zářil na dálku už při našem příjezdu. Dokonale vyladěn od hlavy až k patám, radost ve tváři, elán před začínajícím večerem a všude kolem jen pozitivní energie, která se brzy přenesla i na nás. Člověk nějak podvědomě cítí pohodu a je zcela logické, že publikum ji z velké části spoluvytváří. Proto jsou i vystoupení různá, přestože hraje stejná kapela stejné písničky, rezonance publika nenastává automaticky vždy. Zde nastala okamžitě a večer neměl z našeho pohledu jedinou chybu. Předávaly se dary a dárky, děkovalo se, objímalo a pělo. Sergej, který za našeho doprovodu sporadicky zpívá jednu písničku od Elvise a oživuje tím legendu o jeho nesmrtelnosti, zpíval nyní písničky tři. Nacvičili jsme navíc ještě klasickou Love me tender a Sergej pak ještě interpretoval rock’n‘rollového Krvežíznivého raka z našeho repertoáru v angličtině. Sklidil obrovský úspěch a potlesk nebral konce. Pak přišel Sergejovi přát jeho starší bratr a protože žil v oblasti Kavkazu o deset let déle, zpíval tři kousky dokonalou ruštinou za vlastního doprovodu na akordeon neboli tahací harmoniku. Byl před lety sólistou v opeře Národního divadla v Praze a jeho projev působil hluboce na city všech posluchačů. Zmínil společně prožité dětství se Sergejem a ruské písničky, které znali od maminky a když zahrál a zazpíval v originále Pod Moskvou tiché večery, zalily slzy vzpomínek nejen Sergejovy oči. Moc dojemné a hezké to bylo. Pak už jsme hráli zvesela i smutna my a za plynulé konzumace všech dobrot utekl večer velmi rychle. Nedokážu vyjmenovat vše co zdobilo slavnostní tabuli, ale vím, že jsem ochutnal skvělou škvarkovou - 179 -
pomazánku od paní Marešové, řízečky, gulášek, šunčičku, různé míchané salátky, plzeňské čepované Danem jako u Tygra, stopečku Becherovčičky na trávení od Radka juniora, možná i několikrát a v závěru na vyslazení ještě slaďoučké zákusky a dortíčky se šlehačkou. Je toto vůbec možné? Následující den jsem takto vnitřně předzásoben nejedl už nic. Kolegové na tom byli asi podobně a budeme na tento večer dlouho vzpomínat. Děkujeme Sergejovi a Vlaďce za pozvání, moc se nám to líbilo, pět hvězdiček. • Vítání jara Březnový termín hraní na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v Táboře jsme plánovali už v lednu jako toužebně očekávané vítání jara a nyní lze jen konstatovat, že se to v pátek 23.3.2007 po všech stránkách vydařilo. Bylo dopředu vyprodáno ve všech prostorech a ti co neměli rezervována místa pak obsazovali tradičně schody vestoje, vsedě a zcela výjimečně i vleže. Atmosféra byla báječná a nabyl jsem dojmu, že se opravdu blížíme do Evropy. Když jsem před lety těsně po sametovolistopadové změně politických poměrů u nás překročil legálně státní hranici směrem na západ a posléze navštívil v Konstanz neboli Kostnici restauraci podobného typu jako je Červený kůň, překvapilo mě tehdy, jak se dokážou Němci skvěle bavit společně bez ohledu na věk. V restauraci spolu komunikovali tehdy osmnáctiletí, třicátníci, čtyřicátníci, padesátníci i starší bez jakéhokoli problému, zatímco u nás to není dodnes zcela samozřejmé. Večer U Červeného koně mi tento časově vzdálený příběh připomněl a díky bezkonfliktnímu a inteligentnímu generačnímu prolnutí jsme se všichni cítili velmi příjemně a ještě nyní si ten doznívající pocit radosti vychutnáváme. Je škoda, že v Táboře není jediná restaurace, kde by se nechalo hrát a mohlo by být pohromadě v jednom prostoru - 180 -
alespoň sto lidí. u koně jsou místnosti dvě a hrát se dá jen v té první a do druhé jsou jen otevřené dveře. Zvuk se tam šíří převážně v nízkých frekvencích a tak není poslech příliš příjemný. s tím však neuděláme my nic a sen o přiměřeném sále pro hraní v přízemí objektu Střelnice se nám na podzim rozplynul, protože interiér není akusticky dořešen a zřejmě ani nebude. Osobně dávám současnému provozovateli maximálně rok než bude muset Střelnici s prodělkem opustit a předat žezlo někomu jinému, protože akcí je zde pramálo a na časy se neblýská. Firma Dvořák v Táboře sice zachránila již několik historických objektů, čelkovické Lázně, táborský Pivovar i Střelnici, ale všechny jsou laděny uvnitř neútulně, strojeně, studeně, červeně, zlatě a neosobně a pak jsou v takové podobě pronajímány velkým akciovým společnostem bez srdce, bez vztahu k místu a bez citu pro místního klienta, čímž nežijí a nic přitažlivého se tam vlastně neděje. Musíme být a jsme v takové chvíli vděčni za poskytnutý prostor U Červeného koně, kde nám provozovatel Viktor Veřtát vytváří v rámci možností skvělé podmínky pro hraní v historickém centru Tábora, kde nikoho venku nerušíme a hrát se může až do rána. Tentokrát jsme vydrželi asi do dvou než nás opustily hlasové síly a pak už Viktor servíroval tradiční ranní česnečku. Několik přátel z publika s námi vydrželo až do úplného sbalení všeho a pomohlo pak i se stěhováním aparatury do strmých a nekonečných schodů až do auta a za to jim tímto velmi děkujeme. Vždy mě těší pozorovat setkávání lidí při naší produkci, která jim to jako vhodná záminka umožňuje a oni se často vidí právě jen tam. Bylo tomu tak i tentokrát a setkávání bylo opět srdečné, milé, těsné, kontaktní, polibkové, přípitkové, fotografické, taneční i pěvecké, protože si velká část publika dokáže s námi zazpívat mnoho písniček a chorál je pak víc než úžasný. Máme tento kontakt s publikem nejraději, a proto se do Koně budeme stále vracet. Potvrdil se - 181 -
předpoklad, že publikum nejvíce ovlivní průběh večera, protože kapela reaguje vždy na jeho aktuální odezvu a tak děkujeme všem, kteří přišli, bavili se s námi a nám se díky tomu hrálo náramně. Myslím, že to nejpozději v září na stejném místě zopakujeme. Ještě musím přidat pár řádků, které jsem obdržel mailem od účastnice večera, naší kamarádky Jany Marešové, mistryně ČR v bowlingu: "Ahoj kluci, posílám pár fotek z krásného večera :-)) Dodali jste mi tolik energie, že jsem v neděli na turnaji v Ústí nad Labem všechny porazila (chlapi měli ten den smůlu). Katka si dojela ve Švedsku pro stříbro, já pro zlato. Děkuji. s pozdravem Marešová Jana." Tak Jani blahopřejeme ke zlatu a pokud díky našim tónům budeš vítězit, budeme hrát a hrát. • Puppíček V sobotu 31.3.2007 jsme krátce po obědě mířili s Papamobilem na západ Čech do Karlových Varů. Hráli jsme večer přímo v centru města v grandhotelu Pupp na prestižním bále agentury Aktion. Byli jsme jedním z bodů programu po legendárním Olympicu, Janku Ledeckém a dalších účinkujících sólistech a skupinách. Vystoupení bylo tentokrát spíš koncertem, protože jsme hráli jednoapůlhodinový souvislý blok písniček a jakýkoli náš oddech byl vyloučen. Vše však bylo dokonale osvíceno a ozvučeno a hrálo se nám proto skvěle. Nastupovali jsme na scénu v jednu hodinu po půlnoci, tedy až v neděli a končili po půl třetí. Hned podvečer po příjezdu na hlídané parkoviště hotelu jsme měli možnost poznat bezchybnou organizaci akce, protože jsme jen nahlásili jméno souboru a už se otevřela závora, měli jsme vyhrazené místo a připravení nosiči spolu s námi okamžitě stěhovali aparaturu z auta do sálu. Dostali jsme na krk visačky pro účinkující, které nám pak otvíraly dveře do všech prostorů hotelu i na bohatý raut, který jsme ani nevyužili. Šli jsme se po - 182 -
dlouhé cestě raději ubytovat do hotelu asi pět set metrů od Puppu a pak jsme hledali nějakou normální karlovarskou hospodu. u Švejka bylo beznadějně obsazeno a tak jsme našli stůl až v restauraci hotelu Chebský dvůr nacházejícím se přímo naproti vřídlu. Restaurace nabízí podle sdělení provozovatele široký výběr tradičních českých pokrmů, domácí speciality, mezinárodní kuchyni i jídla pro vegetariány. Kromě běžné nabídky nápojů jsme si pak mohli vybrat z několika druhů piva. Zvolili jsme tradičně Plzeň, na kterou máme vždycky chuť a zapili ji hovězím vývarem se šesti knedlíčky. Trochu jsme do něj přisypali sůl, nakapali Maggi a doladili tak výslednou chuť odpovídající blíže našim zvykům. Příjemné rustikální prostředí restaurace narušovala už jen živá vokální produkce s naprogramovaným hudebním doprovodem dua Ananas, tvořeného Annou a Standou, kteří se vážně snažili podat co nejlepší výkon, ale nás donutili rychle zaplatit a hledat místo jinde, protože koupit si ticho bylo příliš drahé. Po několika taktech jsme se už málem drželi pospolu za ramena a kývali se ze strany na stranu a pro jistotu jsem se i kontroloval, zda nemám krátké kožené kalhoty s padacím mostem a bílé podkolenky. Jinak jsou Vary více ruské, protože devět oslovených z deseti nám odpovídalo v jazyce, ze kterého jsme všichni v kapele kdysi povinně maturovali a tak jsem rychle preventivně pro případ potřeby překládal název kapely na Balšoj Atěc, protože napsaný po našem by jej Rusové četli jako Vid Rara, a to nevím co znamená, pokud vůbec něco. u Švejka se vyprázdnilo po desáté hodině a tak jsme si dali ještě pivko, tentokrát za lidovou cenu 57,-Kč. Poznamenal jsem, že šedesát korun za pivo u nás je docela dost a číšník mě okamžitě upozornil, že jen padesát sedm, že šedesát to bude až od příštího týdne. Zavírali v jedenáct a k jídlu už nepodávali nic. Výlohy i obchody jsou ve Varech naplněny exkluzivním zbožím, oděvy, obuví, zlatem, šperky, hodinkami a tak jsme stále nabízeli Evě, že - 183 -
ji tady stylově oblečeme. Sukně a něco nahoru k tomu však vyšlo v součtu na šedesát tisíc a obětovat celou polovinu honoráře se nám opravdu nechtělo. Na hodinky, které se mi líbily, jsem nedosáhl ani já v roli vedoucího souboru. Stály rovných 625 000 Kč a tak jsem spíš v této relaci následně uvažoval, že když už, tak něco skutečně pořádného, a že bych chtěl nějaké alespoň za milion. Neměli je. V Puppu bylo pivko za padesát, ale prostředí nádherné a personál opravdu a bez ironie naprosto profesionální. Vlídnost a ochota vůči hostům byla patrná i ve čtyři ráno, kdy jsme v Becher‘s baru ve sklepě Puppu popíjeli Mojito a bratřili se a sestřili s mladými táborskými Another way, kteří na akci na stejné scéně jako my taktéž vystupovali. Na hotelu nás probudilo po bezvědomém spánku až ranní slunce, které ozářilo celé Karlovy Vary a tak jsme se vzpružili osvěžující sprchou a snídaní na švédský způsob. Masíčka, salátky, kávička, jogurtek, plátkový i tavený sýr, paštičky a všechno, co by si prý žena nikdy v takové kombinaci nevybrala a čemuž se Eva hrozně divila. Pak jsme hned vyrazili na kolonádu a do zakoupených džbánků čerpali zadarmo vodu z léčivých pramenů o teplotě 52 °C a 73°C, kterou jsme následně pili a srkali s pocitem dokonalé očisty organismu a blahodárného vlivu na jeho vnitřní procesy. Litoval jsem jen, že s sebou nemáme fotografický aparát a nemůžeme tak zachytit krásu těchto okamžiků. Eva pak kamsi odběhla a po chvíli přinesla jednorázový fotoaparát z papíru a tak jsme se nechali okamžitě fotit přemluveným kolemjdoucím u pramenů, jak čerpáme a pijeme a také před Puppíčkem, jak jsme si Grandhotel po svém pojmenovali, plni radosti z akce, která se podařila a nabila nás zase nadlouho plusovou energií. Pepíno odjížděl na akci zdravotně mírně indisponován a vracel se po požití živé karlovarské vody plný elánu a nejmíň o deset let mladší. Sděloval nám poutavě, jak mu jeho táta kdysi vyprávěl o jeho početí. Šli prý s maminkou tehdy na procházku na táborskou Svatou Annu, - 184 -
nahoru na kopec nesl nepočatého Pepína ještě taťka a dolů již mamka. Mně se to moc nezdá, protože Pepíno se narodil v říjnu a tak mi příběh o procházce po všech výpočtech do klimatu zdejšího regionu nezapadá. i Richard si nakonec vzpomněl, že byl prý počat právě v Karlových Varech a tak jsme vlastně hráli v jeho rodném městě. Eva hlásila na to konto také něco o akci v rybníku, zda vypuštěném nebo napuštěném se však zřetelně nezmínila. Pak už jsme koupili jen tradiční lázeňské oplatky s čokoládovou a oříškovou příchutí a ještě na kolonádě z nich částečně ukusovali, že to vypadalo jako když jíme cédéčka. Elpíčka neměli a empétrojky by byly nepoživatelné. Nazpět jsme startovali zhruba v poledne opět z parkoviště u Puppu a s jednou zastávkou na pumpě dorazili na základnu o půl čtvrté. Cestou sršely vtipy slušné, pohotové, historické i peprné a Eva stále vyhrožovala ať toho necháme, nebo že nás vyfotí. Zda z té papírové krabičky vyjde nějaký snímek si nejsem vůbec jistý a pokud ano, bude patřit určitě do tajného archivu kapely, protože Eva nejen vyhrožovala, ale i skutečně fotila v nejméně vhodných okamžicích a bez varování. Byla i přesto stále ve střehu na pozici velitelky vozu, tedy na místě vedle řidiče a vyznamenala se pohotovým příkazem ke zpomalení jízdy před blížící se skupinkou srn, která nám po chvíli těsně před autem přeběhla silnici. Byla to jediná nebezpečná situace, ale nemusela dopadnout dobře. Evu jsme odměnili potleskem a v cíli pak i Richarda za bezpečnou a dlouhou jízdu bez kolize. Vary na nás zapůsobily mocně a příjemně a rádi nějakou podobnou nabídku z této oblasti zase přijmeme. Na méně obvyklé ceny zapomeneme, protože příjemné pocity z této akce jednoznačně převládly.
- 185 -
• Flakon made in France V sobotu 21.4.2007 jsme odjeli hrát do Ratibořských Hor na pouťovou zábavu. Vesnice leží deset kilometrů za Táborem směrem na Mladou Vožici a tak Radek s námi na základně nenakládal a přijel rovnou na místo. Čekal nás na návsi před kulturním domem s půllitrem piva ze tří čtvrtin vypitého a tvářil se velmi spokojeně. Přestože má zakázáno před akcí cokoli obrábět, svařovat, vrtat, řezat a krájet a s čímkoli manipulovat, přeložil prý podle svého sdělení odpoledne půl střechy nad dílnou a naštěstí zůstal bez újmy na zdraví. Projeli jsme až ke vchodu mezi kolotoči, které k pouti na vesnici neoddělitelně patří a protože byly dveře ještě zamčené, jal se Richard alias Ričmond shánět někoho, kdo má od nich klíče. Podařilo se to asi po deseti minutách a pak už jsme veškerý obsah Papamobilu přemístili hbitě na pódium pozorováni opilými výrostky povalujícími se na lavicích před sousedící nálevnou. Sál snad větrali naposledy loni, protože mě odér praštil, sotva jsem vešel, do nosu tak důrazně, že se mi vybavuje nepříjemný čichový vjem jen když na ten okamžik znovu pomyslím. Zbytek kapely si zapálil cigarety, protože jsem je to ještě neodnaučil, ale v tu chvíli působil kouř proti krájenému vzduchu v sále jako právě otevřený flakon made in France. Za chvíli jsme si zvykli, ale měl jsem obavy, že až přijdou lidé na akci, budou si to spojovat s námi, protože nikdo jiný uvnitř nebyl. Nikdo nic neříkal a tak jsou asi místní borci zvyklí. Na to, že je sál stavěn podle staré socialistické šablony, se podařilo nastavit zvuk docela příjemně a zábava od deváté hodiny večerní nabírala postupně na intenzitě a obrátkách. Richard měl premiéru s novou kytarou Fender Telecaster modelové řady z roku 1952, tedy z doby, kdy se rodil rock and roll. Kytarový parčík už máme docela slušný a tak zbývá jen pilně cvičit. Pivo Gambrinus se zdálo na náš vkus docela řídké a nebylo proto až tak veselo, jako když zapíjíme výkon nefalšovanou Plzní. Bylo - 186 -
o nás však postaráno nadmíru dobře, přísun tekutin byl pravidelný a číšník dokonce během produkce přicházel k pódiu a ptal se zda už něco chceme a my jsme zpívali a očima mu sdělovali že jo a číšník to vždy pochopil a přinesl co nám v těch očích viděl. V jednu po půlnoci nám dokonce servírovali tuze zdravé a výborné knedlo-zelo-vepřo a ještě zdravější tureckou kávu. My jsme to samozřejmě spořádali a pak ochotně ještě dohráli dvě série asi do půl třetí po půlnoci. Publikum si vyžádalo jeden přídavek a pak už jsme balili kabely a veškerý cajk a šoupali to s pomocí kamarádů do auta. Ta samá aparatura jako by nabobtnala. V Horách bylo opět vyprodáno a tak jsme měli velkou radost, protože když je publikum početné, je hned veseleji a my máme pocit, že to naše úsilí přece k něčemu je, když děláme hezky sobě i lidem. Nazpět řídila jako obvykle Eva, protože dodržuje nealkoholický pitný režim a my jsme ji na základně zase tleskali a tleskal jí i manžel Zdeněk, protože Radek zase odjel jiným směrem a tak v autě zbylo jedno místo právě pro něj. Ještě nesmím zapomenout pochválit Moniku za skvělou svačinku, kterou nám osobně připravila, upekla a přinesla až pod nos. Ani nevím jak se produkt jmenoval, ale bylo to něco, co jsem ještě nikdy nejedl, jelikož jsem z města a tam takové lahůdky ještě neumíme. Monika je sice původně také z Tábora, ale dnes už žije dlouho v menším městě a tam se to všechno asi naučila. Až se budu chtít něco nového naučit i já, budu určitě hledat inspiraci také na venkově. Ve městě do nás obchodní řetězce cpou sériové strojové a globalizované výrobky a to určitě není to pravé ořechové, že? Moniko děkujeme. Pouťovka se vydařila a nás těší, že jsme nabídku přijali a ze dvou akcí, které jsme měli hrát v tomto termínu, zvolili právě tuto. Pořadatelům se naše produkce líbila zřejmě také, jelikož nás pozvali okamžitě na příští rok a my jsme pozvání rádi přijali.
- 187 -
• Rozmarný večírek Na otevření tančírny v zájezdním hostinci a penzionu Rozmarná ve Štěchovicích jsme se těšili už nejméně rok a ten okamžik nastal v pátek 27.4.2007. Majitelé, Markéta a Leon, se pustili do rekonstrukce prvorepublikového objektu, zčásti pokaženého socialistickou perestrojkou, ležícího na břehu Vltavy těsně u obloukového štěchovického mostu opravdu odhodlaně a velkoryse. Mohu dnes s čistým svědomím konstatovat, že se jim to podařilo náramně a že nic podobného jsem ještě neviděl. Vyrazili jsme na Rozmarnou v odpoledních hodinách a v hustém provozu se soukali po E55 směrem na Prahu. Ještě před Benešovem jsme odbočili doleva na Neveklov a postupně se přibližovali cíli. Ve Štěchovicích to byla tentokrát premiéra v hotovém sále, ale nejednalo se o klasickou akci pro veřejnost. To jen v rámci privátní párty jsme zkoušeli poprvé zvukovou aparaturu, akustické, elektrické a světelné možnosti sálu, rychlost a tlak pivních píp, hbitost, um a ochotu barmanů, servírek, kuchařů a jejich pomocníků, výdrž v extrémním nasazení všech zúčastněných včetně nás. Vše dopadlo na jedničku a musím přiznat, že jsem neobjevil v uvedeném řetězci chybu. Tak dokonale vyladěné prostředí, bezchybnou akustičnost prostoru a ochotu personálu i majitelů jsme v poslední době nikde nezažili. Popisovat všechno úplně podrobně není možné a tak zmíním především prostředí sálu, které mě zaujalo nejvíce. Podlaha je dubová, vysoký strop je členěný trámy, pódium s černými sametovými závěsy a zavěšenými reflektory vypadá stejně jako ve starém kině a je krásné a příjemné, stylové židle, stará křesla a patinované masivní stoly, osvětlení a dveře jako ve starém parníku, sezení na balkoně podepřeném trubkovou konstrukcí, dokonalá zvuková aparatura z dílny specialisty světové úrovně pana Krampery a více snad není třeba dodávat, je nutné vše vidět na vlastní oči. Od května zde začnou víkendové akce, v pátek - 188 -
vždy s živou kapelou a v sobotu pak oldies DJ párty. Nám se hrálo perfektně, jednak proto, že nás zvučil Vláďa Wildt, zvukař Vladimíra Mišíka a ETC i dalších známých kapel a také proto, že akusticky dokonalejší sál jsme ještě nepoznali. Večírek byl zadán pro rozmarnou společnost a vydařil se na sto procent. Voněl teplý i studený raut, který by jen stěží nacházel konkurenci, tekla proudem Plzeň bez jediné bubliny pokrytá šlehačkovou pěnou a další nápoje z Moravy, jižní Francie, Mexika, Indie, Skotska, Irska i Karlových Varů. Richard sice trochu zápasil s rýmou a musel pár songů vypustit, ale jinak celé vystoupení vyznělo nadmíru dobře. Hrálo se do půl třetí tančícím i netančícím a pak byla produkce zastavena, jelikož se usoudilo, že je třeba v nejlepším přestat. Leon pouštěl ještě z CD Kornův Čtyřtet a tak jsme si pivko přenesli na sál a pohodlně se usadili do divanu a poslouchali nekonečné hity a melodie. Spát jsme šli před čtvrtou ranní do nádherných pokojů, z nichž je každý pojat v jiném stylu. Najdete pokoj Notička pro muzikanty i motorkářský pokoj s koženým závěsem, romantický pokoj pro zamilované i peklo pro dobrodruhy. Pepíno, já a Radek jsme automaticky zamířili právě do něj a ve spánku nás opravdu nic nerušilo. i čerti byli tuto noc unaveni a nešili s námi. V neděli 29.4.2007 to všechno vypukne. Otevře se poprvé pro veřejnost a hned následující pátek zahrají The Apples a 25. května my. Počítá se zde s bigbeatem And the end, K2, George & Beatovens s Karlem Kahovcem, Ivanem Hlasem a dalšími známými i méně známými interprety. Začátky všech akcí jsou naplánovány na 20:30 a jejich přehled už bude brzy na webu www.rozmarna.cz, který se právě připravuje. Jsme nadšeni ze zrodu štěchovické tančírny a vřele doporučuji majitelům všech obdobných provozů zajet na Rozmarnou na exkurzi. Svoje spolunocležníky jsem probudil v osm a po ranní kávě jsme společně vyrazili podél řeky pod skalami na kilometr vzdálenou přehradu. Jarní slunce nás nabíjelo - 189 -
energií a přesvědčovalo, že tohle je ten pravý život. Ze štěchovických strání dýchá historie a je tu velmi krásně. Konečně jsme tak objevili léta ztracený štěchovický poklad. • Route 69 Pretty Woman ČR je nová netradiční soutěž, která ocení ženský šarm a bystrost a nyní přichází do Čech. Přináší zásadní změnu do podobných soutěží, protože chce poukázat na přirozenou krásu ženy ve všech směrech a nikoli jen podle pravidel modelingu. Soutěž, jejíž castingy odstartovaly už 30.3.2007, je určena všem ženám ve věku od 26ti do 40ti let, které už mají vyjasněny své životní cíle, zastávají pevné názory a vytvořily si už srozumitelné představy o životě. To jsme se dočetli na webu soutěže, když jsme obdrželi pozvání od pořadatelů k účinkování na seznamovacím večírku v Parkhotelu v Prachaticích a to se pak odehrálo v neděli 13.5.2007. Akce byla pro veřejnost uzavřena a tak jsme byli na pódiu pouze my a na parketu v sále, jak Pepíno pozorně spočítal, 69 vybraných žen. Posilou nám byli dva zvukaři, jeden osvětlovač, majitel pořádající agentury a jeho obchodní ředitel, vizážista a z polovičky i Pavel Vítek. Musím přiznat, že pro takovéto publikum jsme ještě nehráli. První série písniček měla být podle scénáře poslechová, ale dámy se vrhly na parket okamžitě po několika taktech a zábava akcelerovala, že to ani dál podrobněji popisovat nemohu. Končili jsme před půlnocí a naštěstí jeli domů. Dámy totiž tímto večerem zahajovaly týdenní soustředění, na kterém je budou šlechtit kadeřnice a vizážisté, bude je trénovat taneční mistr a choreografka, budou s nimi natáčet reklamní spoty pro televizní finále a čeká je asi mnoho dalších důležitých úkolů. Spojení s okolním světem mají pouze prostřednictvím mobilů a nikdo z blízkých za nimi osobně nesmí. Zvuk byl krásný, sál akusticky příznivý, pódium prostorné, raut klasický, pivo bezplatné, hrálo se skvěle a publikum bylo více - 190 -
než úžasné. Mnoho srnek nás na zpáteční cestě stopovalo u silnice kolem temelínských strašidelných věží, které ze tmy dýchaly tajemnou atmosférou verneovek. Žádné ze srnek jsme nezastavili, jen před nimi tak lehce přibrzdili a zase pokračovali dál směrem kde dříve svítá. Na jedné benzínce jsme chtěli zastavit na občerstvovací automatovou kávu, ale když jsme spatřili na ochoze sedícího opilce, kterak zapálenou cigaretou nad hektolitry pohonných hmot čaruje se svým osudem, raději jsme pokračovali dál. Co chvíli jsme čekali atomový výbuch. Tak takový povedený večírek to byl. • Black and white V sobotu 19.5.2007 jsme odjeli hrát na tradiční akci do Ústrašic. Jezdíme tam dvakrát do roka už několik let, vždy v druhé polovině května a pak 25.12. na Boží hod vánoční. Taneční zábavu pořádá stále stejná parta místních nadšenců v čele se Slávkou Blažkovou a Šárkou Kolářovou a díky jejich úsilí to vždy dopadne na jedničku. Dostáváme od nich pravidelně dárky, které se váží ke kapele a vždy nás to velmi potěší. Tentokrát, protože večer byl koncipován v duchu Black and white, jsme dostali bílé kravaty s černým nápisem Big Papa a tak jsme je navlékli na černá trika a hráli v nich. Konečně se nyní můžeme účastnit i kravaťáckých plesů:). Panák skotské Black and white stál 30,-Kč a lidé byli veselí. První na parketu kroužil realitní makléř Karel Fink s partnerkou a dostal od Richarda na konci série prémii v podobě láhve sektu, naštěstí, protože velmi často Richard hlásí prvním tanečníkům, že je vedoucí pozve na panáka a když to před časem zaslechli v Rožďalovicích u Nymburka, okamžitě se výzvy chytili a mně nezbylo nic víc, než to zacvaknout. Taneční číslo formace GR 8 právě se navrátivší z mistrovství republiky působilo příjemně a bylo pak doplněno ještě skvělou světelnou show dua Light of Darknees. Světélka se - 191 -
mi točila za víčky ještě po usnutí, ale obrazce to byly nádherné. Taneční parket byl stále plný černobílých lidí a hrálo se tak až do půl třetí hodiny černočerné noci před bílobílým ránem. Jožka Černý ani Věra Bílá nepřišli, i když měli vstup zdarma, ale nejspíš se to k nim nedoneslo. Pak už následoval tradiční ústrašický řízek (zaplaťpánbůh nebyl černý) velikosti sloního ucha se salátem, zabalení cajku a odjezd. Nic zvláštního se jinak nepřihodilo, protože za volantem Papamobilu seděla opět Eva, která nás dovezla bezpečně na základnu. Přece jen ústrašické skoro domácí prostředí známe a impulsy emocí jsou tak mírně potlačeny, zato když vytáhneme paty o kus dál za hranice okresu, dějou se pak neuvěřitelné věci. • Cornuto Zájezdní hostinec a tančírna u štěchovického mostu, pojmenovány současnými majiteli Rozmarná, zahájily provoz v květnu 2007 a nyní se zde pomalu rozjíždějí pravidelné víkendové akce. V pátek 25.5.2007 jsme zde hráli my a po nás se objeví každý následující pátek vždy další živá kapela a v sobotu DJ. Na nás přijde řada znovu o prázdninách 6. července 2007 a velmi se už těšíme. Je to po čase velmi příjemné místo k zábavě, při které se cítíme skvěle a líbí se nám především prostředí tančírny. Přejeme si, aby o Rozmarné brzy vědělo hodně lidí, kteří se chtějí bavit a kteří pak jistě ocení úsilí majitelů vynaložené na nákladnou, vkusnou a originální rekonstrukci objektu. Začali jsme na minutu přesně v devět za doprovodu blesků a hromů, které právě v tu dobu osvětlovaly nebe a duněly údolím pod štěchovickými skalami lemujícími říční koryto Vltavy. Uprostřed čtvrté písničky nastala tma a ticho a orientaci v prostoru umožňovala jen nouzová světla na zdech napájená ze samostatného agregátu. Abychom situaci zachránili, vystřídali jsme se s Richardem u akustické kytary, která hraje i bez aparatury a Eva zafoukala - 192 -
sóla na zobcovou a příčnou flétnu. Po třech písničkách u stolu to naštěstí štěchovičtí energetici opět nahodili a tak jsme mohli nerušeně pokračovat v pódiové produkci. Bylo tu noc neskutečné horko, ale jelikož jsem trénován pravidelným saunováním při devadesáti stupních Celsia a taková teplota v prostoru určitě nebyla, ani jsem si moc nestěžoval. s nastavením zvuku nám pomohl ochotně Vláda Wildt ze zvukařského týmu ETC a zvuk byl proto báječný. Eva, která v některých písničkách nehraje a kontroluje pak výsledek našeho snažení z hlediště, hlásila palcem vztyčeným vzhůru po vzoru římských císařů, že zvuk je jako z cédéčka, i když jsme zatím žádné v této sestavě nenahráli. Nejlépe tančila tentokrát pod pódiem místní kráska Helena, patrně s dlouholetou baletní průpravou, protože variace, kreace, rotace, kombinace a permutace v jejím podání byla radost pozorovat a nás to následně zaručeně inspirovalo k dokonalejší, energičtější a emotivnější interpretaci. Pivo mělo medovou barvu s hustou sněhovou čepicí, bylo studené, dobré a točené s láskou, pohotově, ochotně a s úsměvem. Najednou byly dvě hodiny a hráli jsme poslední sérii. Ve čtvrt na tři zněla poslední písnička, ke které jsme však museli na naléhání publika ještě tři přidat. Učinili jsme to rádi, protože večer byl více než skvělý. Nemuseli jsme balit aparaturu, jelikož jsme na Rozmarné spali a tak siesta po hře byla dokonalá. Pár schodů do patra a lůžko v Pekle, jak se náš pokoj jmenoval, nám poskytlo tichý odpočinkový azyl k znovunabytí sil. Vstávali jsme na desátou přímo k snídani, abychom ještě před polednem vyrazili k domovu. Eva jela zpět na velitelském místě svého Mitsubishi řízeného manželem Zdeňkem a překypovala evidentně dobrou náladou, protože když nás u Sudoměřic předjížděli, vystrkovala pravou ruku z okna a signalizovala nám ukazováčkem a malíčkem cornuto. K závodům jsme se nenechali vyprovokovat a nadále jsme jeli přesně podle silničních předpisů. Ani na základně jsme jí to nemohli - 193 -
vyčítat, neboť vystoupila z auta v záchvatu smíchu, kterým nás okamžitě nakazila a odzbrojila. Pohodová rozmarná akcička tak definitivně odstranila zbytky pracovního stresu, kterému v pracovní části týdne obvykle všichni čelíme a který tak nemá dlouhodobou šanci ukrajovat dny našeho života. Až se budete chtít dobře pobavit a prožít něco podobného, zajeďte na Rozmarnou a určitě nebudete litovat. www.rozmarna.cz. • Open air Na sobotu 2.6.2007 jsme zvažovali dvě nabídky k vystoupení. Jedno byla svatební oslava na Červené Lhotě a druhé pak večerní párty pořádaná v rámci Mistrovství České republiky Open 2007 ve střelbě z ručních zbraní v Opařanech u Tábora. Jelikož se na svatební oslavě obvykle sejdou kromě ženicha s nevěstou často i malé děti a nezřídka i různé babičky, tety a další nesourodé publikum, které se pak dožaduje jiného repertoáru než hrajeme, tišší produkce než máme rádi, delšího vystoupení než jsme schopni fyzicky unést, nižšího honoráře než si představujeme a někdy i jiného oblečení, než ve kterém jsme ochotni hrát, raději jsme dali přednost lidem od pistolí a střeliva a svatební veselici předali jiné kapele. V Opařanech byla akce mezinárodní a tak jsme hráli kromě Čechů i pro Rakušany, Němce, Poláky, Slováky, Slovince, Maďary, Bulhary, Rusy, Italy, Francouze, Velkobrity, Finy i Američany. Když jsme pak sledovali, jak si Angličané s námi zpívají Claptona, Beatles, CCR, Deep Purple i Pink Floyd a následně bouřlivě aplaudovali, hřály nás velmi hezké pocity. Dalo by se říci, že nám tito cizinci rozumí lépe, než my sami sobě. Když jsme přijeli do střeleckého areálu, hledali jsme nejdříve nejlepší a nejvýhodnější místo k vystoupení a zároveň nejbezpečnější z hlediska počasí. Meteorologové slibovali na večer déšť na celém území republiky, ale předpověď se v Opařanech nevyplnila. Bylo bezvětří a bezdeští a zvuk byl čistý - 194 -
jako obloha nad námi. Hráli jsme pod velkým stanovým přístřeškem na oblázcích jako u chorvatského moře. Každý z nás si našel postupně za skladem terčů dřevotřískovou desku, abychom mohli instalovat vlastní aparaturu a nástroje na pevnou, čistou a rovnou podložku. Vypadalo to náramně a náramně to i hrálo. Žádná zvuková zkreslení nám projev nedeformovala, neboť nebeská báň je akusticky dokonalá. Radek s Pepínem využili nabídky pořadatelů šampionátu z IPSC Leiko Plzeň a vybaveni sluchátky stříleli nejdříve pistolí na terč. Terče však nedoznaly žádné změny, jen nadskakovaly co chvíli drny a krtci opouštěli svá sídla. Více jsem se raději tím směrem nekoukal, jelikož hrozilo podle upozornění střelců riziko rozbití multifokálního skla Karl Zeiss v mých brýlích a to bych pak na nějaký čas potřeboval bílou hůl a nápovědu ke zpívaným textům a cvičeného psa pro doprovod do zaměstnání. Sponzoři akce věnovali pro všechny účastníky zdarma sudové pivo Herold z Březnice u Příbrami a hezké slečny u výčepu nám jím ochotně a s úsměvem naplňovaly půllitry na naše častá požádání. Rovněž libová masíčka různých druhů, křen, okurka, chléb a hořčice byly k dispozici podle chuti a potřeb pro všechny. Tak nějak si to asi představovali kdysi tvůrci utopických teorií uspořádání společnosti. Hráli jsme do půlnoci a naložit aparaturu do auta bylo velmi snadné, protože Richard nacouval přímo k přístřešku a tím odpadlo jakékoli tahání věcí po schodech a chodbách, které je při jiných vystoupeních obvyklé. Jsme nacvičení přijíždět z akcí k ránu a nyní jsme dorazili na základnu mnohem dřív. Nezbylo, než si skočit na jednu Plzeň do Havany na Žižkově náměstí. Bylo otevřeno a tak jsme vyhodnotili akci na terásce zahleděni do ztichlého náměstí s pocitem nesmírného štěstí, že se nám dobře vede, že jsme relativně zdraví a že můžeme hrát jak nás to baví a činit tím radost i druhým. Co více chtít, když život je tak krátký, že? - 195 -
• Dlouhá noc Na svatebních oslavách hrajeme pouze ve speciálních případech, kdy se nejčastěji známe s novomanželi nebo jejich rodiči osobně. V opačném případě je jednání komplikovanější a vícekolové, protože musíme být objednavateli dokonale přesvědčeni, že nebudeme pouhou kulisou svatebčanů k pojídání dortů, terčem k ukájení zvědavosti dětí, důvodem k zacpávání uší babiček a dekorací k vyplnění prázdného koutu v restauraci či na zahradě. V sobotu 9.6.2007 nastal první případ. Markéta a Milan oslovili cíleně pouze nás, a protože chodí často sami na akce kde hrajeme, neváhali jsme v rozhodování ani na okamžik. Vybrali si dokonce termín svatby podle našeho fermana a to se jednoduše řečeno neodmítá. Zvolili k oslavě restauraci U Červeného koně, kde často hrajeme, je to jen malý kousek od naší staroměstské základny a máme to tam velmi rádi. Museli jsme instalovat aparaturu už před polednem, abychom nerušili slavnostní oběd, přípitky a diskuzi hostů, kteří se často sejdou právě jen při takové příležitosti. Dopřáli jsme si odpoledne ještě krátký odpočinek a v několika případech i lehký spánek před náročnou produkcí. Sešli jsme se pět minut před šestnáctou hodinou, všichni v černém s bílou kravatou Big Papa, elektronicky doladili strunné nástroje, zapnuli zesilovače a spustili. V tu dobu už ženich s nevěstou tančili a my se do jejich vlnění jen přidali Elvisovou Can´t help falling in love. Tradičně jsme zpočátku nastavili zvukovou hladinu níže a postupně pak přidávali na intenzitě ruku v ruce s naladěním svatebčanů. Hrát se mělo do dva a dvaceti hodin, ale ve skvělé atmosféře jsme končili nejméně o hodinu déle. Potěšilo nás, když jedna z přítomných slečen prohlásila, že se kvůli nám brzy vdá, abychom jí mohli také zahrát. Eva zapomněla po chvíli i na meloun, který prý konzumovala k obědu a zpočátku vyhrožovala, že možná během produkce odejde, tak abychom se tomu nedivili. Nakonec neodběhla od mikrofonu ani jednou a důvod - 196 -
k divení nastal pouze při jejím přestávkovém líčení téměř neskutečných zážitků z dětství. Slyšel jsem v životě už leccos, ale její příběhy ze Sezimova Ústí na sklonku šedesátých let minulého století o Kuřilovi a Benediktovi mně velmi překvapily a obohatily rejstřík mé fantazie. Richardem popisovaná extempore z Vlaku Družby a následného pobytu v Kyjevě v jeho čtrnácti letech pak byla proti tomu velmi slabý čaj a to mu za ně tehdy hrozila dvojka z chování a okamžité ukončení pobytu ve spřátelené zemi, kde zítra již znamenalo včera a kde nebylo problém otočit vodu v řece proti původnímu proudu. Nenašel se však nikdo z pedagogů, kdo by byl ochotný vykonávat nad ním individuální dozor při okamžité cestě zpět a prozradit to pak doma ve škole bylo chápané spíš jako selhání dospělých než dětí. Vše tak vyšumělo do ztracena a zbyly jen krásné vzpomínky. Novomanželé pozvali na oslavu i Lucku Tilleovou, která s námi občas zpívala a ta si za našeho doprovodu znovu zapěla osvědčené hity, při kterých přecházel mráz po zádech, protože v jejím podání zněly fantasticky nádherně. Lucii jsme doporučili kapelníkovi Midibandu a tak od podzimní plesové sezóny bude hlavní zpěvačkou tohoto uskupení, které se tím stane v Táboře pravděpodobně plesovou jedničkou. Náročné na konci akce pak bylo už jen stěhování aparatury do nekonečných schodů, ale i s tím jsme si poradili a o půl jedné po půlnoci jsme zážitky hodnotili u pivka na náměstí. V Havaně nám zavřeli před nosem, v RXku bylo nedýchatelně, u Taverny obsazeno, ve Škochově domě vyděláno, v italské pizzerii u Lva uklizeno a na Besedě zhasnuto. Richard nám koupil pivo u baru v RXku a tak jsme chvíli seděli na kamenných schodech u kašny a hleděli na nesčetné kapoty aut, které připomínaly spíš parkoviště libovolného supermarketu než historické centrum města. Posteskli jsme si, jak je čím dál méně majitelů restaurací ochotných pořádat kulturní akce a čím dál méně ochotných úředníků města podporovat takové aktivity. - 197 -
Naštěstí je však stále kde hrát, i když začínají pomalu převládat privátní akce nepřístupné široké veřejnosti. Je to i tím, že lidé raději investují do věcí než do pocitů a nekonečné umělé TV seriály zadarmo jsou tak blízko. Žádné přesuny, žádná aktivita, zanedbatelné výdaje a obvykle jsou vidět problémy komplikovanější než ty vlastní. My se setkáváme na akcích, bohudík, více s aktivnější částí populace a vlivem této přirozené selekce na nás pak působí pozitivní obohacující energie, díky které stárneme pomaleji, než naši mnozí vrstevníci. Možná se dočkáme i okamžiku, kdy podle Cimrmanova efektu budeme svým překvapeným vnukům sdělovat, že nejsme jejich dědečci, ale bratři a staneme se syny svých vlastních dětí. Děkujeme novomanželům za pozvání, za milou atmosféru a za krásný večer, který jsme takto prožili. Ať se Vám v životě daří. • Záskok Měli jsme ve druhé polovině června plánované volno před červencovou šňůrou vystoupení, když nám zavolala manažerka restauračního a ubytovacího komplexu na zámku Červená Lhota Alena Čapková. Potřebovala zajistit narychlo zástup za kapelu pro svatební oslavu na 23.6.2007. Z nějakých důvodů nemohla vystupovat kapela původně objednaná a v takových případech je více než nutné požadavku vyhovět. Změnili jsme svůj individuální program a v sobotu odpoledne vyrazili na Červenou Lhotu. Dostali jsme jen stručnou informaci, že budeme hrát pro devadesát lidí a podle počasí buď na zahradě nebo uvnitř. Jméno novomanželů nám manažerka nesdělila. Cestou tam jsme zvažovali, zda se připravit na hraní venku a pro ten případ jsme vyvezli plachtu 8 × 12 m, kterou jsme chtěli přikrýt zahradní slunečníky a vytvořit tak kompaktní zastřešený prostor pro instalaci aparatury, nebo pro variantu hraní v některém z restauračních sálů. Odhadnul jsem, že finální rozhodnutí bude záležet na konkrétním - 198 -
okamžiku, kdy v tu chvíli bude právě obloha jasná, nebo naopak zatažená. Nejprve zvítězila první varianta a tak jsme začali připravovat vystoupení venku. Za deset minut se přihnaly černé mraky a rozkaz zněl jasně, vše přestěhovat dovnitř. Plachtu jsme zabalili a uklidili. Když se pak následně počasí umoudřilo a obloha se opět projasnila, zůstali jsme už definitivně pod střechou. Kdybychom postavili aparaturu venku, dozajista by podle zákona schválnosti pršelo. Myslím, že jsme tím ovlivnili počasí u zámku a vyniknul tak i krásný půlnoční ohňostroj. Svatebčané se bavili na zahradě a při každé sérii za námi přicházeli dovnitř. Bylo jich postupně víc a víc a jak to bývá, v závěru jsme museli spojovat série a hráli téměř nepřetržitě. Při každém pokusu o přestávku jsme to pod tlakem skandování „nemůžou, nemůžou“ vzdali a hráli dál. Snad na žádné akci jsme ještě tolik nepřidávali a měli jsme zároveň radost, že se to svatebčanům líbí. Novomanželem byl jednatřicetiletý Martin Čech, současný obránce extraligového hokejového klubu Moeller Pardubice, který letos na jaře bojoval s pražskou Spartou o titul ČR a tak početnou skupinu svatebčanů tvořili právě hokejisté se svými partnerkami. Jinak o hokeji nepadlo ani slovo, publikum se bavilo skvěle a my s ním. Ženich s nevěstou si za našeho doprovodu zazpívali na mikrofony čechomorské Proměny, kde se nádherně střídá ženský a mužský part a harmonie souznění tak symbolizovala budoucí hezké časy tohoto sympatického páru. Zahradní raut nabízel vše, na co si jen vzpomenete a tak jsme ochutnávali různá masíčka, saláty, gulášek a na konečné vyslazení i vynikající dortové řezy. Děkujeme tímto manažerce Aleně Čapkové za pozvání, novomanželům Martinovi a Aleně Čechovým za bezvadné přijetí, svatebčanům hokejového i nehokejového původu za výbornou atmosféru k hraní, Českému hydrometeorologickému ústavu za rozehnání černých mračen nad Červenou Lhotou a Petru Vokovi za duchovní patronát, který jsme v tomto kouzelném zámeckém prostředí intenzivně vnímali. - 199 -
• Summer of love Květinovou noc symbolizující akci hippies před čtyřiceti lety jsme přivezli v pátek 6.7.2007 na Rozmarnou u štěchovického mostu. Nebyla samozřejmě v takovém rozsahu, jako legendární třídenní Monterey International Pop Music Festival, který začal 16. června 1967 a vše nastartoval. Navštívilo jej tehdy 200 tisíc fanoušků, což bylo na tu dobu zcela výjimečné. Druhá polovina šedesátých let tak byla dobou zrození květinových dětí hippies a jejich ideálů absolutní volnosti a nezávislosti. Největší rozmach pak hnutí zaznamenalo právě v létě roku 1967 a tato doba vešla do historie pod označením "léto lásky". Tančírna Rozmarná stojí na pravém břehu Vltavy těsně před značkou Štěchovic a tak jsme vlastně nikdy nehráli ve Štěchovicích, ale v Hradištku. První písemná zmínka o obci Hradištko pochází z roku 1310. Od roku 1848 je pak Hradištko samostatnou obcí, jejíž součástí jsou bývalé osady Brunšov, Šlemín, Pikovice a také místní část Rajchardov. Hradištko bylo za první republiky jedním z center trampingu a dodnes zůstává jednou z největších rekreačních lokalit v okolí Prahy. Večer zahájilo stylově vokální pražské dívčí trio Toffees a pak už jsme šli na pódium my. Parket byl od počátku v pohybu a bylo velmi těžké přes vlnící se kontury těl soustředit pozornost na hmatníky nástrojů. Jana Marešová se těsně před akcí vrátila z USA a přivezla nám korálové náhrdelníky z New Orleans, což nám dodávalo tajemnou posilující energii a tak jsme uléhali ke krátkému odpočinku až v pět hodin ráno. Dorazila i skupina motorkářů z Tábora, Petr Kobian s Járou, Jirka Chládek a Jirka Mikšátko s Ivanou alias Bárou, která svými nenapodobitelnými tanečními kreacemi udivovala celý sál. Dívky a ženy dostávaly u vstupu do tančírny květinu do vlasů a tančírna vypadala i voněla po chvíli jako jarní louka. Mnoho příběhů se tu noc odehrálo a bylo to tak krásné, že nešel zastavit čas. Proč to popisovat, je to třeba prožít. - 200 -
• Na počátku i konci světa V pátek 13.7.2007 jsme se téměř po roce vrátili zpět do Maříže a zdá se, že byla založena železná tradice. Majitelka Oázy (www.oaza-mariz.cz) Markéta nás totiž ihned po akci objednala opět na příští rok ve stejném čase, tentokrát však na sobotu 12.7.2008. Nebudu přehánět, když večírek „Na počátku i konci světa“, jak jsem ho i veřejně na plakátech pojmenoval, prohlásím za mejdan roku a nejen proto, že Markéta zároveň slavila svůj svátek. Kdo tam nebyl, může litovat, protože to bylo hodně velký a trvalo to až do rozednění. Asi trefně jsem poznamenal při následné polední debatě, že do pěti do rána nešlo usnout, když poprvé v historii souboru jsme o půl páté znovu zapnuli komba a hráli U2. Stále bylo pro koho a bylo to téměř nekonečné. Vydržel při životě i žlutý tým studentek servírek, které se staraly po celý čas o spokojenost hostů i naši a ještě stačily na pár kousků tančit. V Maříži se cítí člověk okamžitě jako doma a tak to skoro vypadá, jako že jsme vlastně celý rok někde na cestách a v půli července se vrátíme na skok zpět. Jak jinak si vysvětlit, že Radek odjížděl na hraní s chřipkou, byl v autě velmi skleslý, popíjel domácí lektvar z termosky a stěžoval si na bolest v krku, ochablost hlasivek a celkovou únavu a během produkce postupně ožíval jako bájný Fénix. Psychicky jsme ho podporovali a když si po příjezdu do Oázy naordinoval pár hořkých a studených Plzní, zazněly první tóny, postupně se plnil taneční parket na patinované dlažbě, byla chřipka ta tam. Vše nám hrálo do karet, počasí bylo celý týden mizerné a odpoledne v pátek se vyčasilo, přijelo hodně bezvadných lidí, prý i pan starosta ze Slavonic s chotí a celé osazenstvo rady města, prasátko se točilo kolem horizontální podélné osy, peklo, vonělo a pak konzumovalo. Mimochodem bylo skvělé a výraznější přívlastek lépe vystihující jeho chuť mě nyní nenapadá. Když pak Markéta v polovině večera poděkovala svým výtvarnicím z firmy a celému týmu Oázy za celoroční úsilí, - 201 -
práci a podporu a vyslovila požadavek finančně podpořit nadaci „Cesta domů“, (www.cestadomu.cz) která pomáhá smrtelně nemocným lidem, nikdo nezaváhal ani na okamžik. Jeden den činnosti organizace přijde na 2400 Kč a podařilo se uhradit dvojnásobek. Máme hezký pocit, že se večer lidi dobře bavili a zároveň se podpořily i ušlechtilé a potřebné aktivity. Tradičně jsem si koupil i produkt z mařížské keramické dílny, tentokrát krásný originální sýrovník a rozšířil tak svoji sbírku z loňského roku. Richard koupil na místě rovněž keramické dárky svým nejbližším (tentokrát už na správném místě a nikoli u konkurence ve stanu u rybníku) a tak jsme odjížděli z Maříže naplněni radostí a překrásnými pocity. Velmi nás potěšil mladý pár z Telče, který dorazil na akci na základě upoutávky Rádia Beat (v Táboře FM 98,6 MHz), kdy tato bezvadná celoplošně vysílající stanice avizovala dopoledne v pátek na základě mého e-mailu konání akce jako tip na víkend. (Děkujeme za Bechera). Stihnul jsem po probuzení ještě krátkou procházku k rakouským hranicím po cyklistické a koňské stezce a pak již nastalo tradiční balení aparatury a nakládání. u baru Oázy jsme se ještě rovnali Čiperkou (dvě deci džusu, tři deci vody a hodně, hodně ledu) a při cestě do Tábora ještě zastavili na historickém náměstí ve Slavonicích. Tam jsme ochutnali v místní restauraci neperlivou vodu, nealkoholický Radegast, hovězí vývar s nudlemi, guláš z daňka a svíčkovou se šesti. Silnice byla kolem poledne prázdná a tak jsme se kochali za jízdy překrásnou přírodou v oblasti České Kanady. Určitě sem brzy vyrazím s cyklotýmem na projížďku. Nezbývá než poděkovat Markétě za pozvání a vzornou péči o nás, všem kteří přijeli za výbornou atmosféru, kterou vytvořili a za rok zase na viděnou a na slyšenou. Konec hlášení.
- 202 -
• Na Karolíně O letních prázdninách bychom mohli hrát každý víkend dvakrát a párkrát i v týdnu. Zdviháme telefon velmi často a na některý již obsazený termín máme i další tři nabídky. Nejde bohužel všem požadavkům vyhovět, i naše síly jsou omezené, a hrát v pátek i následující sobotu nechceme. Na pátek 20.7.2007, tedy den před dříve sjednaným vystoupením v Křížově na letním parketu, jsme však nabídku firmy Atal, jež slavila v ten den patnácté výročí své existence, přijali. Především proto, že ředitel firmy chtěl právě jenom nás a také proto, že se akce konala na Karolíně, což je rekreační objekt v krásné přírodě za obcí Malšice ve směru na Příběnice v okrese Tábor zbudovaný z bývalého zemědělského statku. Mají tam koně, velký travnatý dvůr, vkusně vydlážděnou terasu pod přístřeškem a hospůdku, ve které umějí natočit Plzeň, grilovat steaky, namíchat skvělé saláty a ochotně obsluhovat hosty. Tyto silné argumenty nešlo pominout a tak jsme v páteční podvečer dorazili na místo, instalovali aparaturu pod přístřešek a krátce po devatenácté hodině zahájili. Úvodní instrumentálka od skupiny Shadows s názvem Apache sem zapadla jak golfový míček do jamky, i když mě napadá jiné výstižnější přirovnání. Hra byla premiérová pro našeho nového bubeníka Petra Baláše, který přebírá žezlo po Pepínovi 1.8.2007 a toto byla jakási předpremiéra jeho oficiálního vstupu. Pepíno dal v kapele výpověď, ke které shledal pádné osobní důvody a tak jsme stáli před otázkou jak pokračovat dál. Zaběhnutý mechanismus fungoval bezchybně bezmála šest let a my ostatní cítíme, že ještě není čas končit. Hraní nám přináší stále radost a to je emoce pro život zcela nepostradatelná. Kapela není jen o umění muzikantů, ale je velkou měrou o spolehlivosti, pracovitosti, disciplinovanosti, kamarádství, humoru, odříkání si jiných aktivit, ochotě investovat a mít z hraní především radost. Musí nám sloužit i zdraví, bez kterého se neobejdeme a tak se preventivně snažíme - 203 -
čím dál více si jej chránit a opatrovat. Výsledkem tohoto snažení je fakt, že jsme za celou dobu existence neodřekli jediné vystoupení z důvodu zdravotní indispozice. Hledání nového bubeníka nebylo jednoduché, když si člověk představí soubor vlastností, které má taková osoba splňovat. Věkové hledisko jsme tentokrát nebrali v úvahu, protože výběr písniček v repertoáru kapely dnes oslovuje publikum cca od osmnácti do šedesáti let, nechci tím urazit mladší ani starší, kteří na nás kdy byli a do uvedeného rozmezí nespadají. Přijali jsme nakonec po důkladném zvážení devatenáctiletého čerstvého maturanta obchodní školy a současného studenta pražské Ježkovy konzervatoře Petra Baláše. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme nacvičovat celý repertoár čítající asi sedmdesát skladeb a Pepíno nám slíbil, že dohraje vystoupení podle potřeby. Začali jsme zkoušet v neděli 8.7. 2007 a po pěti zkouškách bylo hotovo. Petr je velmi talentovaný bubeník a proto jsme mohli již 20.7.2007 vystoupit, když Pepíno v tento den neměl volný termín. Neváhali jsme proto mladému studentovi kolektivně koupit novou bicí soupravu Roland TD-3KW a tím se začne psát i nová etapa souboru, na kterou se všichni velmi těšíme. Petr nám také velmi snížil věkový průměr, i když si po akci stěžoval, že mu mladé dívky na Karolíně, asi pod dojmem příslušnosti k souboru starců, vykaly. Ujišťovali jsme ho, že to není kvůli nám, ale že je to úcta k jeho umění. Na Karolíně to bylo kouzelné a to nejen z důvodu skvělého a krásného týmu obsluhujících barmanek a servírek, nad kterými se rozplýval nejen Richmond, který je sympatiemi projevovanými k této profesi znám, ale především kvůli společnosti tvořené zaměstnanci firmy Atal a jejich partnery. Bavili se náramně, tančili již od druhé série a radost vyzařovala z jejich duší a tvořila duhovou sálající auru nad Karolínem. Myslím, že ředitel firmy pan Hořejší mohl být spokojen, když se mu určitě jeho představa oslavy naplnila beze zbytku a bylo znát, že všichni - 204 -
přítomní jsou na svoji firmu hrdi a jsou rádi, že k ní patří. Ohňová show sezimoústeckého souboru Pětilistá růže v černočerné tmě působila nádherně a tvořila symbolický vrchol oslavy. Ohně hořely a byly periodicky v harmonickém pohybu ovládány souhrou lidí a tak si určitě ředitel firmy představuje i filozofii Atalu. Lidé musí být vždy zapáleni pro věc, nesmí zůstat na místě a dílo musí být vždy týmovou záležitostí. Úspěch je pak dozajista zaručen. Děkujeme tímto panu řediteli za pozvání a přejeme firmě Atal do dalších patnácti let hodně úspěchů, elánu a všeho, co si jen sami přejí. Když jsme po půlnoci odjížděli z Karolína, blýskalo se a my věříme, že symbolicky na ještě lepší časy. • Pod hvězdami Zábava pod hvězdami, jak křížovští hasiči v roli pořadatelů nazvali akci, na které jsme v sobotu 21.7.2007 hráli, se po všech stránkách vydařila. Bylo ideální počasí, přišlo hodně lidí, dobře se nám hrálo, čepovali Gambrinus neboli géčko a grilovali klobásky neboli káčka a steaky neboli eska. Křížov je malá obec s necelou stovkou obyvatel asi sedm kilometrů od Vlašimi a když se před několika lety do vesnice přiženil mladovožický muzikant Petr, vybudoval s pomocí dalšího místního nadšence Tondy u bývalé základní školy letní parket. Pódium je zastřešené dřevěnou konstrukcí a od sousedů jej odděluje pouze prkenný plot, za kterým co chvíli kokrhá kohout a kdákají slepice. Pak se objeví hlava sousedky, která vyzvídá, kdy to začne a že určitě přijdou. Na zábavu přišly i místní děti, respektive malé asi sedmileté slečny v dlouhých šatech a tančily kouzelně a bez jakýchkoli zábran již v první sérii, kdy se dospělí ještě ostýchají. Eva pronášela směrem k nám různé peprné poznámky a myslel jsem si doposud, že takových výroků nejsou dámy schopny. Byl jsem ujištěn, že prý ještě daleko horších, ale že se ženy v mužské přítomnosti prezentují v co nejlepším světle a vlastně se stále - 205 -
přetvařují a to že už ona u nás nepotřebuje. Vyčinil jsem jí, že mi to všechno říká až teď, když jsem potřeboval takovou informaci před třiceti lety. Hráli jsme sérii za sérií do půl třetí a parket byl stále plný, radost se dívat. Pak už jsme balili i aparaturu a k pódiu se blížila skupina čtyř děvčat s karimatkami a spacáky. Čekaly až to všechno sklidíme a když jsem vycítil, že pod zastřešeným pódiem chtějí nocovat, oslovil jsem je s dotazem, zda u sebe nemají křídu, abych přesně vymezil prostor, ve kterém budeme na pódiu spát my a ve kterém ony. To je evidentně zaskočilo a protože mám ze zaměstnání nacvičený výraz, kdy se mi vše vyřčené věří, tvářily se i dívky velmi zmateně a představa noclehu v křídou vyznačeném sektoru vedle nás je pravděpodobně děsila. Pak se rozvinula následná diskuze, kdy nám sdělily, že jsou z Mělníku a když to začalo vypadat, že by se už vedle nás spát nebály, začali jsme se bát zase my. Představa, že tam zůstanou spát samotné napospas místním borcům, je nakonec vyděsila natolik, že se raději rychle vypravily pěšky do sousední vesnice, kde očekávaly větší bezpečí. My jsme rychle naskládali vše na co hrajeme do Papamobilu a unikli z křížovského zajetí, kdy na nás pořadatel Tonda alias Pepík číhal u výčepu a sliboval, že střízliví z Křížova neodjedeme. Jeho záměr se naštěstí nenaplnil, protože naše vlastní racionální úvaha důrazně ovlivnila rozhodnutí této závěrečné bitvy se nezúčastnit. Jak se říká, kdo utekl, vyhrál. Nazývám tento druh ranního alkoholismu pitím do polštáře, protože již žádnou radost a uvolnění nepřináší a pouze urychluje dočasné umírání, na které se cítíme ještě příliš mladí. • Aiša Některá naše vystoupení začínají mít tradici a jsou perspektivně pevně vázána k určitému termínu v kalendářním roce. Tak tomu je i na letní privátní akci Aksamite, která se koná pravidelně vždy poslední červencovou sobotu v areálu firmy v obci Liderovice. - 206 -
Odehrává se to vždy pod širým nebem, jen pro kapelu je připraveno pódium na krytém vleku. Pečou se alespoň dvě prasátka, grilují se hovězí a kuřecí steaky, tečou oba tradiční stupně plzeňských piv, desítka Gambrinus a dvanáctka Prazdroj, viděl jsem ještě panákový a vinný bar a bar s točenou Kofolou. Tak zde jsme hráli v sobotu 28.7.2007 již podruhé pro zhruba dvě stovky lidí z celé republiky a jsme sem pozváni i v příštím roce. Nic se nemá zakřiknout, to jsem si uvědomil, když jsem před časem tvrdil, že jsme kvůli zdravotní indispozici neodřekli v celé historii kapely žádné vystoupení. Ve středu mě přepadla chřipka, silná rýma, zvýšená teplota a bolest kloubů, těla a k mému údivu i vlasů. Omluvil jsem se z plánované večerní zkoušky a zahájil intenzivní léčbu. Blížící se sobotní vystoupení nešlo odřeknout a posílat jinou kapelu je až krajní řešení. Potřeboval jsem ještě alespoň den nebo dva na řádné doléčení, ale nedalo se nic jiného dělat. Coldrex, vitamíny , denní spánek a večer do akce. Je nutné překousnout osobní problémy a upřednostnit zájem většiny, jinak by se organismus kapely brzy zhroutil. Sotva jsme dohráli první sérii, spustil se navíc ještě déšť a museli jsme před ním rychle zabezpečit aparaturu. Stáhnula se plachta se střechy přívěsu a zůstali jsme na půl hodiny uzavřeni v jeho nákladovém prostoru. Nechali jsme si prostrčit dovnitř alespoň pivo a já vysušoval papírovými kapesníky, kterých jsem měl dostatek, kytarové krabičky, na které při překlápění plachty dopadla voda a přestala mi díky tomu fungovat elektronická ladička k akustické kytaře. Má nyní několik dní na vyschnutí a uvidím, zda se probudí k životu. Z těchto důvodů velmi nerad hraji venku, kde riziko zničení aparatury a často i nevlídné klima nepříznivě ovlivňují atmosféru vystoupení. Na druhé straně jsou venku pořádány často zajímavé akce, které je nám líto odmítnout. Když se vyčasilo, plachtu jsme opět vytáhnuli, nastavili zvuk a pokračovali v produkci. Zábava gradovala a o půlnoci vrcholila - 207 -
bezkonkurenčním ohňostrojem. My jsme pokračovali do čtvrt na tři, kdy se zdálo, že publikum je nezničitelné. Více energie jsem v sobě tento večer nedokázal najít a byl jsem rád, že se podařilo akci realizovat a mně dokončit. Vlivem polochorobného stavu jsem vnímal méně i humorné střípky akce, které se určitě na mnoha místech odehrávaly, ale nenašel jsem sílu k jejich pamětnému uchování a písemnému zaznamenání. Vím jen, že s námi zpívala velmi pohledná devatenáctiletá blondýnka Aiša čechomorské Proměny, že jeden bodrý Moravák několikrát během večera vyskočil na pódium a v jedné věci nás dokonce donutil přerušit produkci, protože nebylo jasné, co chce udělat a vše nasvědčovalo tomu, že přemíra českého alkoholu jej donutí k neplánovanému kotrmelci doprostřed našich drahocenných nástrojů. Jak se ukázalo, chtěl jen přidat svůj hlas k písni do právě neobsazeného mikrofonu, ale šanci při své chatrné stabilitě nedostal. Jinak lze konstatovat, že se akce určitě vydařila, že snad moje zdravotní indispozice nebyla až příliš čitelná a že za rok nám bude počasí i zdraví více přát. Eva řídila tradičně dobře na zpáteční cestě navigována Richardem na velitelském místě, pronášela za jízdy do zatáček vtipné řeči a něco mi stále vyčítala, jako že jsem o ní snad neprávem cosi napsal, ale já to už příliš nevnímal, jelikož člověk začne po letech frekvenci ženského hlasu méně slyšet a ještě navíc ta rýma v dutinách :). • Na Říp V pátek 10.8.2007 jsme proti původnímu plánu volna nakonec odjeli hrát až k Roudnici nad Labem do obce Břežany nad Ohří. Richardovi zavolala organizátorka svatební veselice, která je nějak spřízněna s hochy z Divokýho Billa, se kterými jsme se seznámili při naší produkci na jedné svatební oslavě před rokem na Mlýně Davídkov. Zda to bylo na jejich doporučení nevím, ale zkrátka odkaz na značku DB u nás zabral. Richard a Eva ukončili - 208 -
první část letošní dovolené v centru Třeboně o pár dní dříve a vrátili se domů. Hraní na svatbách se obáváme, jelikož obvykle hrozí účast velmi nesourodé společnosti od mimin až po prababičky v šátcích a trefit se repertoárem do vkusu takto rozmanitého publika je kumšt. Odjížděli jsme tedy z domova s podobnými obavami, ale dopadlo to nakonec lépe než na jedničku. Takovou péči, jaké se nám v Břežanech dostalo ihned po příjezdu, jsme dlouho nikde na akci nezažili. Odjížděli jsme z Tábora v poledne a nebyl čas obědvat. Domácí hovězí polévka a následná svíčková na smetaně se šesti, kterou nám hostitelé podali, nás příjemně překvapily a tak jsme načerpali hned v úvodu potřebnou energii k vystoupení. Publikum roztávalo nejdříve pomalu, protože za denního světla je to vždy trochu těžší, ale v závěru to bylo až na doraz, to už byl sálek příjemně nasvícen svíčkami na stolech, přibarven našimi reflektory a zněly stěžejní hity od Pink Floyd a Deep Purple . Přidávali jsme několik kousků a zpíval s námi na pódiu i taťka ženicha Jirka Hoření, vynikající muzikant, zpěvák a hráč na basu v jedné renomované swingové kapelce. Sklízel pak po právu obrovské ovace a přispěl k dokonalosti celého večera. Byli jsme nadmíru spokojeni, protože všichni na sále byli skvělí, bavili se a když nám na konci děkovali kromě nevěsty a ženicha i jejich rodiče, bylo to víc než dojemné. Dostali jsme na rozloučenou i sladkosti s sebou do krabičky. Po grilovaných masových pochoutkách, které byly vyprodukovány ve vtipně zkonstruovaném zařízení zhotoveném z odpadkového kontejneru, v němž točící se hřídel poháněl připevněný elektromotor a výborném točeném pivku je možnost vyslazení organismu vždy velmi potřebná. Odjížděli jsme půl hodiny po půlnoci, Radka vysadili v Kunraticích, kde bude sbírat inspiraci k hraní z filmového záznamu Jany a Jirky Marešových z jejich letní cesty po Americe a domů pak dorazili kolem třetí hodiny ranní. Premiéru měl tentokrát na pozici bubeníka nový - 209 -
člen Big Papa Petr Baláš, který od 1.8.2007 nahradil Pepína a šlo mu to skvěle. Přejeme mu, aby se mu spoluhraní s námi líbilo a dlouho to tak vydrželo. Hora Říp, kterou jsme po cestě míjeli je posvátná, ale Češi se o ni nedokážou náležitě postarat. Je tam prý podle aktuálních informací a Richardova sdělení jen jeden suchý záchod a podle toho to tam prý vypadá. Začal jsem vážně přemýšlet, z čeho ta hora vlastně nyní je. Jeli jsme nocí Papamobilem po stopách předků, kteří kdysi téměř stejnou trasou určitě mířili z výše popsaných důvodů rychle na jih a jejichž potomky zaručeně jsme. Petr vtipně, možná nevědomky, poznamenal, že nyní na horu Říp už vystupují při významných příležitostech jen sosdemáci a já přemýšlel, zda toto náhodné pojmenování bývalé vládní a nyní opoziční politické strany vychází spíše ze schopnosti jejích členů a příznivců nasávat neboli sosat, či z potenciální schopnosti strany volat o pomoc SOS. Eva hrála v novém velmi slušivém modelu, který si koupila v módním salonu u paní fotbalové maminky Poborské v Třeboni. Částečně jsem pak v zákulisí prezentoval představy, které mě při hodnocení modelu napadaly, ale to nelze přesně popisovat, protože jsem poněkud přestřelil. Však ona mi to Eva zase spočítá, ale zároveň ví, že to bylo míněno, byť v méně povedené, legraci. Děkujeme všem, kteří se zasloužili o naše pozvání do Břežan, děkujeme skvělému publiku, děkujeme za péči o nás, která byla nadstandardní a až se bude v Břežanech zase někdo vdávat či ženit, rádi přijedeme. Nevěstě a ženichovi přejeme krásný život, který popsanou svatební oslavou tak nádherně začal. • Růže z papíru Na Radimovice u Želče, což je obec na kopci za Táborem, mám vzpomínky ještě z hraní před více jak dvaceti lety, tedy z Husákovy éry, kdy taneční zábavy vytvářely tehdy jakési mikroklima momentální lokalizované svobody. Zajížděli jsme do - 210 -
Radimovic jedenkrát až dvakrát do roka a bylo to tam vždy perfektní. Sál se od té doby nezměnil a na pódiu možná zůstaly i naše (mé a Richardovy) stopy Dé eN A. Tentokrát jsme zde hráli s novým bubeníkem Petrem Balášem v sobotu 25.8.2007 na pouťové zábavě pořádané místní Tělovýchovnou jednotou Sokol. Plánovaný začátek ve 20:30 hodin místního času jsme o půl hodiny posunuli a nastavili jsme to zase v závěru večera. Lidé jsou v létě zvyklí chodit na akce až po setmění a tak jsme na ně čekali. Zamluvena byla předem kromě tří stolů všechna místa na sále, ale myslím, že i někdo na rezervaci místa nakonec nedorazil. Co lidé dělají mezi osmou a devátou večer před plánovanou zábavou netuším, protože já chodím na akce vždy dřív. Zda v tu dobu sledují televizi, uklízejí, perou, večeří, žehlí si oděvy či vztahy opravdu nevím. Je to ideální čas ke zjišťování, že nemáme co na sebe, k předvídání partnerova chování na akci, k varování a připomínání jeho starých prohřešků, k otázkám zda tam také budou ti či oni, k rozboru domácího rozpočtu, k hodnocení hmotnosti a tělesných proporcí atd. Výsledkem takových večerních rozjímání je často prudká změna plánu. Ti, kteří se uvedenému typu meditací úspěšně vyhýbají, pak dorazí na zábavu včas, baví se skvěle a my je za to máme rádi, neb činí radost i nám. Zábava v Radimovicích byla pouťová, což jsem poznal pouze podle přívlastku na plakátech a několika kolotočových atrakcí na plácku před kulturním domem. Skvělá příležitost pro tatíky umístit děcko na labuť a skočit si k Broučkům na jedno. Neúnavně a stále dokola zněly z reproduktoru dechovkové šlágry o patnácti slokách, které měly přilákat střelce krepových růží na špejli či letce na labutích. Žlutou texaskou růži vystřelil pak asi jen legendární básník, cestovatel a muzikant Lumír a obdaroval slečnu Ox nebo se jen chabě o zmíněném domýšlím, když jsem umělý květ letmým pohledem zaregistroval. Obec Radimovice slavila 700 let od svého vzniku a tak jsme čekali, že starostka - 211 -
přednese projev, vyznamená zasloužilé občany, místní sokolové zacvičí jako kdysi v Praze na Maninách, dětičky zazpívají a zatancují, ale nic takového se neodehrálo. Dnes se stávají vesnice satelity měst a duch soudržnosti a pospolitosti se pomalu vytrácí. Architektura vesnice často trpí, zvětšují se okna ve štítu chalup, zámkuje se chodníková dlažba, asfaltují komunikace, ruší se školy, knihovny a chátrají kulturní domy. Oslava významného výročí obce se zkrátka nekonala. Naštěstí se lidé sešli i z jiných míst a tak jsme hráli s radostí po patnáctidenní prázdninové pauze s mírnou nejistotou počáteční zvukové nevyváženosti projevu, za kterou nemůžeme, protože zvuk se nastavuje na prázdný sál a lidé potom akustické poměry svojí přítomností změní. Jezdíme bez sálového zvukaře a korigujeme to na pódiu během produkce podle informací ze sálu. Čekání na informaci trvá celou první sérii a tak ji možná v budoucnosti zkrátíme a vytvoříme z ní jakýsi nultý testovací blok. Do konce září nás nyní čeká nepřetržitá série vystoupení, ve kterých se určitě vše správně usadí. Pro táborskou veřejnost budeme hrát v nejbližší době pouze v rámci Táborských setkání v restauraci U Červeného koně v sobotu 15.9.2007 od 21 hodin. Majitel Víťa Veřtát mi hlásil, že v přední sálové lodi je již polovina míst rezervována a tak doporučuji, kdo tam chcete být, zastavit se a zamluvit si to předem. Žádné vstupné se nevybírá a platí vstupenky na Táborská setkání. u koně to máme rádi, protože je tam vždy klubová atmosféra a lidé jsou velmi blízko nás. Richard si koupil nedávno pro vystoupení pod sebe pravý perský koberec a tak hraje bos. U Červeného koně si proto můžete zblízka prohlédnout a přeměřit jeho chodidla, má to rád. Zda mu to vydrží i v zimních měsících zatím netuším. Je hezké, že roztočům připravil domeček a že se jim v něm bude líbit. Paní Broučková čepovala v Radimovicích Gambrinus, tedy plzeňskou desítku a Prazdroj měla zavřený v sudu ve sklepě. Minule jí prý někteří podezřívali, - 212 -
že míchá desítku s dvanáctkou a tak případným výtkám takto předešla. Pro jistotu pak zamknula do sklepa i soudek s kofolou, homoli cukru, polohrubou mouku, čerstvé rohlíky, čínský čaj a nezbedného vnuka. Kolem půlnoci chtěla přece jenom sud Prazdroje narazit, když vnímala podle poptávky deficit tržby, ale bylo zřejmě už pozdě. Uvařila nám však skvělý gulášek, který jsme po akci doslova zhltali, protože když jedeme na akci z domova odpoledne, je na večeři brzy a během produkce pak není na jídlo pomyšlení ani čas. Bylo to hezké a tak zbývá poděkovat pořadateli Láďovi Křemenovi a jeho týmu za pozvání, za celou organizaci a propagaci akce a někdy třeba naviděnou, naslyšenou a nashledanou. • Někdy příště V pátek 31.8.2007 jsme jeli na Rozmarnou na hranicích romantické obce Štěchovice. Zahajovali jsme tam na počátku července prázdniny a nyní jsme je ukončovali Benátskou nocí. Byl plný dům a hrálo se nám náramně. Řadím osobně toto vystoupení mezi špičku v naší produkci. Zasloužilo se o to publikum, majitelé Rozmarné, sama Rozmarná svým nádherným originálním prostředím a atmosférou a díky tomu všemu tak trochu i my. Nad ránem jsme si ještě pouštěli v motobaru na plátno DVD záznam skvělého koncertu Davida Gilmoura z Pink Floyd než nás kolem páté přemohla definitivní únava a zalehli jsme ke krátkému spánku. Dostali jsme pak i nabídku hrát na Rozmarné Silvestra a pokud dojde k definitivní dohodě s Markétou a Leonem, rádi nabídce vyhovíme. O víkendu jsem kvůli osobním povinnostem nestihnul napsat podrobnější příběh z akce a tak jej píši až téměř po týdnu ve stručné nevtipné podobě. Nechť je tento zápis brán pouze jako historická evidence rozmarné hry na konci prázdnin roku 2007 a o něco vtipného se pokusím až někdy příště. - 213 -
• Svatba v Koruně Koncem července mě oslovila prostřednictvím e-mailu slečna Ivana V., zda bychom jí nezahráli v pátek 7.9.2007 na svatbě a tím jsme zahájili vzájemnou elektronickou komunikaci, při které já předkládal argumenty proč to nejde a slečna Ivana na oplátku zase proč by to jít mohlo. Její odpovědi byly vtipné, pohotové, inteligentní, bezchybné, přesvědčivé a hlavně z nich bylo cítit, že to máme být právě my, kdo na její svatbě má hrát. Vyvrátila postupně všechny mé obavy i poslední argument, že hrát pod širým nebem na zahradě, byť v kouzelném prostředí České Kanady ve Smrčné u Nové Bystřice, je rizikové, protože počátkem září se může začít někdy i topit a trvalý déšť není výjimkou. Ihned byl k dispozici sál Koruna na náměstí v Nové Bystřici jako studená a dešťová varianta. Ten případ skutečně nastal, protože týden před akcí stále pršelo a ve vyšších polohách hlásili dokonce sníh. Rozhodnutí o hraní uvnitř bylo pak jednoznačné. V pátek 7.9.2007 odpoledne jsme tedy naložili aparaturu a vyrazili k jihu. E55 byla tradičně ucpaná a tak jsme Evu a Petra vyzvednuli v Sezimově Ústí po cestě. Petr jako čerstvý konzervatorista dorazil z Prahy vlakem před šestnáctou hodinou a v autě nám pak sděloval svoje první dojmy ze studia. Do třídy chodí s muzikálovými herci, s různými Superstars a celé pondělí má volno. Sladká to studentská léta. Ještě si to dokážu sám vybavit a i po mnoha letech musím přiznat, že jsou to dodnes také pro mě nezapomenutelné okamžiky ovlivňující celý život. Když jsme se konečně prosoukali Planou nad Lužnicí, bylo na silnici už volněji a U Sloupu po odbočce na Jindřichův Hradec už to jelo plynule. Přijeli jsme na náměstí do Nové Bystřice a zastavili před kulturním domem Koruna, kde se svatební oslava odehrávala. Na pódiu hrála zrovna znojemská cimbálovka a tu jsme po hodinové přípravě vystřídali my. Začali jsme asi dvacet minut po devatenácté hodině a k našemu údivu se již na - 214 -
zvukovou zkoušku začal plnit taneční parket. Svatební oslava byla dokonalá do posledního detailu, i se stěhováním aparatury do schodů a zpět před a po akci nám pomáhali svatebčané. Sál byl velmi příjemný a publikum stoprocentní. Je radost hrát pro lidi, kteří se dokážou bavit tak, jako tomu bylo v Nové Bystřici. Občerstvení bylo připravené doslova podle našeho gusta. V okénku u výčepu si každý mohl natočit do půllitru Plzeň sám a na stolech hned vedle bylo značkové znojemské víno vybraného ročníku. Z nerezových nádob na stolech v předsálí pak voněly masové a omáčkové pochoutky, domácí trojúhelníkové nadívané knedlíčky a rýže a každý si mohl ochutnávat podle libosti co chtěl. To vše doplňoval ještě studený raut s uzeninami, sýrem, kuřecími stehýnky, speciální sekanou, saláty, ovocem i sladkostmi. Na rozloučenou jsme dostali ještě od novomanželů výslužku, koláčky a cukrovinky do krabičky a tak ze mě měli radost i doma u snídaně. Museli jsme skončit před půlnocí, abychom dorazili domů včas a mohli se trochu vyspat, protože již dnes, tedy 8.9.2007, hrajeme opět na svatební oslavě přátelům v Táboře. Aparatura zůstala naložena v Papamobilu, který pak byl bezpečně zaparkován. Ve dvě po půlnoci jsme ulehli k spánku a tak budeme dnes dostatečně odpočati k nové produkci. Jen Richard oděn do obleku středověkého zbrojnoše bude přítomen přímo u obřadu, protože se bere dvojice z šermířského spolku Táborští kupci a jeho agentura s nimi úzce spolupracuje a kamarádí. Závěrečné poděkování patří v tomto příběhu především novobystřickojindřichohradeckým novomanželům Šolovým za milé přijetí, bratrovi ženicha Jakubovi Šolovi, který se o všechno dokonale staral, svatebčanům, kteří byli skvělí a personálu Koruny za bezchybný servis. Z našeho pohledu neměla oslava jedinou chybu. Ať se vám v životě moc a moc daří.
- 215 -
• Létající koberec Hrát dvojáka, neboli dvě vystoupení následující těsně po sobě, je velmi náročné a tak se mu obvykle vyhýbáme a odmítáme nabídky. Ne vždy se to však podaří. Když je akce zajímavá, je na dobrém místě a s lidmi, kteří o naši účast speciálně stojí, snažíme se vyhovět. K takové situaci došlo na víkend 7. a 8. září 2007. Nešlo odmítnout ani jedno vystoupení a tak jsme hráli obě. V sobotu 8.9.2007 to bylo na domácí půdě, v restauraci U Červeného koně v Táboře, kde se konala svatební oslava Katky a Standy Kafkových. Patří oba do šermířské skupiny Táborští kupci a tak i jejich svatební kostýmy odpovídaly duchu středověku. Nejdříve jim hrála jedna skupina historickou hudbu a po sedmnácté hodině nastal přesun do šedesátých let dvacátého století, odkud čerpáme zdroje pro naše hraní především. Novomanželé se převlékli do civilu, historický oděv je prý těžký, a oslava nabírala postupně obrátky. V salonku vedle hlavní místnosti porcoval Víťa prasátko, které se podávalo s křenem, hořčicí a chlebem. Bylo výborné a jen se po něm zaprášilo, jde-li to vůbec. Společnost byla tradičně svatebně veselá, sytá a tancující. Vydrželi jsme hrát asi do půl dvanácté a ještě po hře pronášeli životní moudra, na která se cítíme být specialisté. Petr, nový mladý bubeník našeho hudebního seskupení, nám občas sděluje svoje zážitky a pocity z osobních dobrodružství a my pro něj máme vždy chytrou odpověď, návod jak na to, protože jsme to samé už před lety také prožívali a dopředu víme, jak to všechno dopadne. On nám následně po týdnu potvrzuje, že jsme měli pravdu a tak se to stále opakuje. Život už je takový, že se doba mění, ale určité situace mají stále stejná vyústění. Richard hrál tradičně bos na svém létajícím koberečku, který si střeží jak oko v hlavě. Má pod něj speciální protiskluzovou podložku, kterou však U Červeného koně nepoužil, jelikož tam už jeden koberec je a tak nic neklouže. Sklouzl jen vinný střik umístěný - 216 -
neopatrně na jeho kytarovém kombu, protože hudba je v každém případě kmitáním a tak se sklenice v jeho rytmu vlní a posouvá. Následně se pohár převrátil a jeho obsah perský kobereček vsáknul. Náraz živoucí kapaliny byl tak prudký, že kapky pokřtily i mé kytarové krabičky, napěťové adaptéry a proudové zásuvky. Během produkce, kterou nechcete přerušit, pak promýšlíte důsledky ohrožení aparatury nebo života. Publikum to hbitě postřehlo a špičkovalo Richarda, že mně se určitě nic stát nemůže, neboť mám obuv s izolující podrážkou, ale on že je bos a to je daleko nebezpečnější. Dopadlo to dobře, vysušil jsem kapky dlaní a v pokleku mě zaujaly Richardovy boty, které má srovnány vedle sebe pod kombem jako když uléhá k spánku v podsadovém stanu na dětském letním táboře. Kouzelná podívaná. K vidění to bude i za týden na stejném místě, kde od 21 hodin vystupujeme pro nejširší veřejnost v rámci Táborských setkání 2007. Koberec bude v tu dobu určitě už zcela chemicky ošetřen a dokonale vyluxován. Možná k němu budeme vozit ještě multifunkční botník s popelníkem a lepící podložkou pro ukotvení nápojových pohárů. Prosím paní pedikérku, aby Richardovým chodidlům věnovala tento týden zvláštní péči, neboť se přijde podívat mnoho lidí. K Vánocům mu koupím pantofle, aby se nemusel při cestě na WC stále obouvat a šněrovat. Děkujeme novomanželům Katce a Standovi za pozvání, bylo to milé, příjemné, dokonale zabezpečené a i když to bylo hezké, pevně doufám, že to už ve Vašem případě nikdy nezopakujeme. Ať vám to vydrží až do konce života. • Jiná móda Když jsme před týdnem hráli U Červeného koně v Táboře na privátní akci, využili jsme toho a nechali aparaturu zamčenou ve skladu objektu a tím jsme ušetřili jedno stěhování po schodech nahoru a jedno dolů. Na Táborská setkání, v jejichž rámci jsme - 217 -
vystupovali v sobotu 15.9. 2007 na stejném místě, jsme pak aparaturu měli připravenou už rovnou v restauraci a mohli jsme přijít jen s nástroji. Všechna místa byla rezervována dlouho dopředu a ti co volali v týdnu před akcí, již žádné místo nesehnali. Z tak velké poptávky máme obrovskou radost, na druhé straně nás mrzí, že není v Táboře jediná hezká místnost, kam by se všichni, kteří chtějí, pohodlně vešli. Různé neútulné Palcáty a Střelnice se sice nabízejí, ale tam zase nechceme my. Jediné vhodné a zatím nevyužité prostory jsou nyní v areálu Kotnova, ale zda by v nich někdo z táborských podnikatelů dokázal provozovat hudební restauraci, si nedokážu představit. Naráží to vždy na stejný problém. Být v pronájmu u Dvořáka, zaplatit nějaký milion předem a ještě si to za svoje prostředky vybavit. Na to dojela Střelnice, která byla dovybavena za uvedených podmínek střídmě, bez odpovídajícího vkusu, srdce a zájmu provozovatele a podobně dopadne asi i Kotnov. Pozitivní je to, že objekty alespoň z venku vypadají hezky. Uvnitř jsou však mrtvé a pokud je nekoupí celé někdo schopný s invencí a elánem, časem opět zchátrají. Kupní síla v Táboře klesla nebo se přesunula do hypermarketů na periferii města a investice do velké a vkusné restaurace v historickém centru je nyní asi příliš riziková. Na druhé straně se ukazuje, že dnes lidi už do něčeho polovičatého a provizorního nechodí rádi. Dodělávat interiér za provozu je téměř smrtící. Musí to být najednou všechno hotové a se solidním personálem a službami. V dnešní době je to však velmi těžké, neboť nejsou téměř na nic lidi, myslím tím ty správné lidi. Jezdíme hrát proto čím dál více mimo Tábor. Dojem z hraní u Koně máme dobrý, i když jsem musel řešit technický problém s kytarou, když se uvnitř elektrického systému přerušil kontakt na kostře a bylo jej nutné připájet. Radek měl naštěstí u sebe správné šroubováčky a nožíky a u Víti se našla páječka s cínem. Poslal jsem sice syna Michala domů pro náhradní kytaru - 218 -
i páječku, ale než dorazil, byla porucha odstraněna. Mohli jsme pak v klidu pokračovat v produkci. u Koně se tentokrát částečně střídalo publikum, protože naše produkce patří na Táborských setkáních k nejdelším. Publikum doznávalo širokého věkového rozmezí, neboť na bubeníka Petra přišli jeho vrstevníci a vrstevnice a na nás také. Hráli jsme od devíti hodin večerních do tří hodin ranních a ti co s námi vydrželi celý večer, byli pak lehce rozeznatelní podle oblečení, neboť jak jsem v závěru pravil, začali jsme hrát, když venku byla ještě jiná móda. Mého výroku se chytila právě přišedší pracovnice Odboru kultury MÚ v Táboře Jana Nováková a odvětila, že je to na nás vidět. V duchu vzájemného špičkování jsme pak zvesela dohrávali repertoárové hity a publikum si vyžadovalo stále přídavky. Keťasku si s námi zahrál skvěle na foukací harmoniku i Jirka Fišer z Černých mostů, se kterým jsme ji hráli v trochu jiném aranžmá již na konci osmdesátých let ve společné kapele Orion. Měl jsem radost, že dorazili z Prahy a Brna i moji někdejší spolužáci ze střední školy, Fanda Hable a Pavel Lokaj, s kterými jsme zakládali v šestnácti letech první kapelu a mě to od té doby nepustilo. i když vyčerpaní, přesto šťastní jsme po odstěhování aparatury u Chlastánku na náměstí hodnotili nad klobásou, kuřecími steaky, pivem a kávou celou akci. Bylo pět ráno a chlad odsával poslední zbytky naší energie. Nastal čas k spánku a tak jsme poslechli vnitřní hlas a učinili tak. Děkujeme širokému a početnému publiku, Víťovi Veřtátovi od Koně a jeho personálu, Odboru kultury MÚ v Táboře, kamarádům a kamarádkám, svým rodinám a všem, co nás svojí účastí podpořili, neboť nás nutí i do budoucna k aktivitám, které nám zcela určitě prospívají. Za pomoc při stěhování děkujeme Danovi Marešovi a Zdeňku Burešovi, kteří měli v závěru více sil než my a ty nejtěžší kusy přepravili vzhůru do schodů sami.
- 219 -
• Hodiny Názor na cokoliv se vyvíjí a vždy záleží na úhlu pohledu, z kterého situaci posuzujete a tak se dá říci, že na všem v životě je vždy něco pozitivního i negativního, jedno vrůstá do druhého a zároveň z něho i vyvěrá. Při zakládání skupiny jsme vymezili typy akcí, na kterých hrát budeme či chceme a na kterých ne a svatební veselice patřily k těm, na kterých ne. Pak začala postupně vzrůstat poptávka po takové produkci a když je to pro kamarády a příznivce, nedalo se dlouho těmto tlakům odolávat. Nakonec se akce vydařily a tak už je striktně neodmítáme jako v počátcích existence Big Papa, i když přísnému výběru podléhá tato forma produkce i nadále. Rozhodně nebudeme hrát na svatbách komukoliv, kdekoli a kdykoli. Když na akci jedeme a v autě probíhají nekonečné diskuze, pronášíme leckdy i věty, které se zapisují do historie kapely a podobně jako hlášky z českých filmů si je později připomínáme. Mnohé nejdou ani zveřejnit, protože jejich filozofii rozumíme pouze my, kteří jsme to prožili a to je takový tajný interní a uzavřený svět kapely, náš humor pomáhající překonávat únavu, kterou tento koníček také přináší. Tak se mi jen vybavuje v souvislosti s hraním na svatbě památná věta, aniž bych měl cokoli vůči starší generaci, ale zazněla v souvislosti vzájemného špičkování s Richardem, protože oba máme svoje agentury a tak nějaké akce zajišťuje on a nějaké já. Když jedeme na jeho akci, vyslechne si všechny připomínky on a naopak. „Richarde, jestli na té svatbě bude jediná bába v šátku, tak nehraju“ :), hlásil jsem mu po cestě na veselku kamsi kdysi, kterou zařizoval on a takové podobné výroky pak směřují i ke mně, pokud za akcí stojím já. V sobotu 22.9.2007 jsme měli hrát na třech akcích, v Praze na Vinohradském vinobraní, v Louňovicích pod Blaníkem na místních oslavách a na svatební oslavě P. a B. Š. V Táboře. Vybrali jsme svatbu, protože novomanžele známe a oni si přáli právě nás, do Prahy jsme nejeli, bylo to - 220 -
rizikové vystoupení venku a o vystoupení v Louňovicích jsme se dozvěděli z plakátu, kam nás bez našeho vědomí pořadatelé uvedli a nic s námi nesjednali. Oslava byla připravena v hangáru na letišti na Čápově dvoře v Táboře a tak jsme při instalaci aparatury pozorovali vzlétající a přistávající letadla a atmosféra jak z obrazů Kamila Lhotáka byla nádherná. Večer se ochladilo a tak se dveře hangáru zavřely a mohlo se hrát naplno. Venku se točila nad ohněm prasátka a beran, uvnitř bylo pivo, kofola, víno a podle stavu několika svatebčanů asi i tvrdý alkohol. V takovém množství lidí se nedá ručit za každého a pár jedinců bylo tzv. na facku, jednu hned a druhou preventivně za to co udělali, když je nikdo neviděl. Např. jeden mladý borec od motorek cítil touhu ukázat před půlnocí co umí on a jeho stroj, vjel do hangáru, předvedl několikero hodin a výfukovými plyny vyhnal během pěti minut všechny ven. Muselo se větrat půl hodiny a čekal jsem každou chvíli, že se mu stroj vymkne z kontroly a vletí mezi nás do aparatury. Jiný chlapík, který asi nebyl z příbuzenstva, ale nějakým způsobem se vetřel do přízně oslavenců, zas každého včetně nás nekonečně otravoval a tak mu co chvíli kroutil někdo nosem a on nepřestával a nepřestával, až ho nakonec vynesli do polí. Třetí týpek také mnoho moudrosti nepobral, i když by se to od něj v jeho věku druhé poloviny života čekalo a on jen ztemněn alkoholovým koktejlem dle vlastního receptu sprostě nadával všem okolo, protože se mu nedostávalo pozornosti, jakou si představoval. i to se stává, ale bylo to ojedinělé extempore a jinak bylo vše zabezpečené na vynikající úrovni. Hráli jsme asi do půlnoci a pak už pokračovala zábava s reprodukovanou hudbou. Čekalo nás následně nedělní vystoupení v Novém Boru a museli jsme nechat odpočinout těla i hlasivky a tak jsme jeli domů. Děkujeme za pozvání, až na pár výše popsaných střípků to bylo skvělé a přejeme hodně štěstí do života.
- 221 -
• Hynku, Viléme, Jarmilo V neděli 23.9.2007 jsme po obědě vyrazili hrát k severu. Bylo to asi nejvzdálenější místo od domova, ve kterém jsme zatím účinkovali. Nový Bor je malebné sklářské městečko v severozápadním pohraničí České republiky, kousek za Českou Lípou. Byli jsme pozváni agenturou, pro kterou jsme již dříve vystupovali, a která zajišťovala program při předávání cen v rámci Mistrovství Evropy v Rallyecrossu v Parkhotelu v Novém Boru. Prostředí hotelu bylo luxusní a tak jsme si to řádně užívali. Zpívali si s námi Švédové, Norové, Finové, Britové, Estonci, Češi, Italové, Maďaři, Poláci, Němci, Francouzi, Belgičané a další, které si nevybavuji a odezíráním ze rtů rodilých mluvčích jsem mohl kontrolovat správnost námi prezentovaných textů v angličtině. Švédové tančili v ponožkách národních barev, tedy v jedné žluté a druhé modré, Italové v červených klubových dresech a za komika večera byl Estonec, který se stále plazil po zemi a tahal za sebou bezvládné nohy. Občas lezl i po čtyřech za servírkami až do kuchyně, odkud po chvíli vyběhl a tajemně se tvářil. Zvláštní humor, ale bylo to v jeho podání úsměvné, když servírka kráčela sálem nic netušíc a za ní po čtyřech k obveselení celého sálu pochodoval čiperný pejsek. Možná kroutil i ocáskem, ale nebylo to vidět. Je pravda, že jsme pro takovéto publikum ještě nehráli a zjištění, že ze dvou set přítomných lidí je 195 mužů, nás docela pobavilo. V obráceném poměru už jsme hráli, ale toto? Bylo to moc a moc zajímavé. Lépe by asi popsalo svoje dojmy pět přítomných slečen či žen. Seznámili jsme se s čerstvým mistrem Evropy Tomášem Kotkem, který nám ukázal zblízka pohár a mně vysvětlil, v čem spočívá tajemství Rallyecrossu. Spali jsme přímo v hotelu a ráno snídali ze švédských stolů se všemi závodníky a jejich týmy. Návrat domů krajinou pod Bezdězem byl romantický stejně jako Máchovo dílo a i do Papamobilu pronikalo táhlé volání Hynku, Viléme, - 222 -
Jarmilo. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje… bylo to tak doslova … krásný den. • Slunečný hrob Ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe v Revoluční ulici těsně u OD Kotva v Praze jsme hráli již několikrát a tak už jsme smířeni s náročným stěhováním aparatury dlouhou pasáží a do schodů až do 1. patra objektu starého kina, jehož střecha se o přestávkách odsouvá a dým z cigaret nenapravitelných kuřáků pak stoupá vzhůru do atmosféry našeho hlavního města. Domnívám se, že po vzoru vyspělejších zemí Evropské unie bude už brzy schválen zákon o zákazu kouření v restauracích a zaskočí všechny závislé zcela nepřipravené, protože dnes je evidentně jakékoli omezování druhých nezajímá. Pokud to nějaká strana vloží do svého programu, má můj hlas. Za výše uvedených podmínek jsme ve středu 17.10.2007 hráli na výše uvedeném místě a přes všechna zmíněná negativa byl večer více než nádherný. Když jsme zahajovali úvodní sérii, byl už stav fotbalového zápasu s Německem 1:0 a obavy, že v termínu klíčového zápasu o postup na ME 2008 přijde málo lidí se nevyplnily. Bylo plně obsazeno a dokonce mi připadalo, že publikum filtrované od ortodoxních fotbalových fanatiků je kulturně citlivější. Vznikla během večera nádherná atmosféra a v závěru jsme museli několikrát přidávat za bouřlivého potlesku a skandování. Večer byl jako už několikrát mezinárodní, což se v kosmopolitní Praze dá již dnes očekávat a tak jsme vítali maďarskou lékařku a bulharského doktora a české zdravotní sestřičky, spoustu českých vysokoškoláků, kteří se mohou takto bavit během semestru i uprostřed týdne. Přišel i Vláďa Wildt, muzikant a renomovaný zvukař a improvizovaně vsadil dvě španělské písničky. Kapela se okamžitě přidala a byla to velmi podařená vsuvka programu. Skončili jsme v jednu po půlnoci a s - 223 -
pomocí kamarádů stěhovali všechno zpátky do Papamobilu přistaveného těsně ke kotevní pasáži. Noční Prahou projížděla pak bezchybně Eva a tak jsem využil dobu návratu do Tábora k povinnému spánku, neboť mě ráno čekaly pracovní povinnosti. Bez dovolení jsem ke svému pohodlí použil polštářek, který nechal v autě Tomáš Waschinger (Tome, děkuji), bubeník z Bandu Petra Muka, protože Petr právě absolvuje sérii koncertů po celé České republice v rámci svého podzimního turné a jeho Band jezdí Papamobilem. Našeho nového bubeníka Petra Baláše měl přijít zkontrolovat jeho pražský učitel, bubeník od Blue Effectu, Václav Zima. Začali jsme právě zkoušet jejich legendární hit Slunečný hrob, který zazněl i v neméně legendárních Pelíšcích a když mi Petr nahlásil, že se možná přijde podívat i samotný skladatel hitu, kytarová legenda Radim Hladík, mírně mi podklesla kolena. Všichni muzikanti vědí, jak se jim hraje pod takovýmto dozorem. Tak až někdy příště. ....suchá hlína tady, bez kvítí bez vody, já na ní tiše poklekám, vzpomínkou pocta se vzdává...loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu. (...úryvek z písně Blue Effectu z šedesátých let, Slunečný hrob). Nádhera. • Kladno, to je to město Na pátek 26.10.2007 nás objednala pražská agentura Part, a.s. na privátní akci do Kladna a tak jsme jeli. Protože jsou její akce vždy perfektně zabezpečeny, nemusíme předem podrobovat organizátory důkladnému zkoumání předmětu objednávky, jak to, a oprávněně, činíme v jiných případech. Hráli jsme v Hotelu LaPark na svatební oslavě novomanželů, které nebudu jmenovat, jelikož ctím privátní charakter akce. Stropní podhled sálu zaručoval výbornou akustiku prostoru a tak se nám hrálo báječně, především pak v tónině G, jelikož obří lednice na nápoje umístěná u vstupu sálu zněla právě v tónu g. Servis byl více než skvělý - 224 -
a nedalo se ubránit ochutnávkám všech produktů, pod kterými se doslova prohýbaly stoly. Plzeňské pivo bylo dokonale ošetřené a vypadalo jako z katalogu, teplý i studený raut nabízel různé speciality, které jsme postupně konzumovali a přípitkem pravým šampaňským jsme uzavírali hezký večer. Nejdříve vlažněji a když nám číšník později ukázal vinětu a sdělil, že nákupní cena jedné láhve činí 900,-Kč, začalo nám chutnat ještě víc. Radek konstatoval, že nás komunismus drtí a měl pravdu, protože jsme během večera pili pivo, whisky, kávu, šampaňské, džus, jedli řízky vepřové i kuřecí, hovězí guláš, grilovanou vepřovou kýtu s křenem a hořčicí, zeleninomasovou roládu, hroznové víno, banány, sýrové závitky, saláty, větrníčky, indiánky atd. Svatební ohňostroj byl rovněž krásný a konečně jsem pochopil o čem psal Antonín Zápotocký ve velkolepém díle Rudá záře nad Kladnem. Krásně zněly i následné hity, které pouštěl po naší produkci legendární radiožurnálový DJ a moderátor Martin Hrdinka. Z Kladna domů pak řídila Eva, ani nevím proč, zřejmě jí to baví, ale řídila bez chyby, protože jsem se za jízdy ani neodkopával a když v půl páté nad ránem bezpečně přistála u staroměstské základny, tleskalo jí celé osazenstvo Papamobilu. Ředitel hotelu LaPark si vyžádal naší vizitku a tak se dá očekávat, že jsme v uvedeném místě nehráli naposledy. Hezký večer. • Nostalgický návrat Když nepočítám lednové účinkování na plese sportovců, kam chodí lidé především kvůli příslušnosti k sportovnímu klubu či oddílu a akci samotné a je téměř jedno, kdo tam hraje, pak jsme se v sobotu 17.11.2007 vrátili na Hotel do Sezimova Ústí po osmnácti letech. Tentokrát to bylo o nás a dá se říci, že každý, kdo si zakoupil vstupenku, věděl kdo bude hrát. Protože byl sál vyprodaný v předprodeji, návrat byl nejen nostalgický, ale i velmi příjemný. Začínali jsme o půl deváté a proud zábavy byl - 225 -
nepřetržitý. Vystupoval mistrovský pár v bloku latinskoamerických tanců, duo Light of Darknees s neonovou show, mistr ČR Václav Vognar s barmanskou show a v závěru i legendární DJ Vláďa Kostínek neboli Kosťa s hity šedesátých let. Vše sledoval pozorně i starosta Sezimova Ústí Bedřich Beneš s chotí a Sbor moravských učitelek, který měl v závěru také zazpívat, ale bohužel pro absenci či hlasovou indispozici sbormistryně z vystoupení sešlo. Budeme se těšit příští rok. Dámy to vynahradily skvělým úvodním tanečním vstupem a publikum je oprávněně považovalo za taneční formaci, která 1. Sezimoústecký retroples zahajuje. Od té doby byl parket stále plný a nebýt svazující trémy z domácího prostředí, hrálo by se nám určitě ještě lépe. Eva přinesla do zákulisí asi třicet řízků, které smažila od rána a bramborový salát ve dvou mísách. Slavili jsme tak předčasně malé Vánoce a nechyběly ani dárky vyhrané v plesové tombole. Akce se rodila ve velmi krátkém čase a Veronika Dušáková z pořadatelské agentury RichART odvedla perfektní práci, za níž jí patří poděkování nejen kapely a ostatních účinkujících, ale i sezimoústeckého publika, které to vyjádřilo jednak svojí přítomností a také báječnou atmosférou na sále. Mohla by to být tradice. • Cesta do pravěku Příběh spojený s vystoupením na Vávrovce v sobotu 1.12.2007 je psán nezvykle až po několika dnech, neboť nikdo tak nechce učinit za mě a já po náročném víkendu stále zápasím s virózou, která mě oslabuje, polévá zimou a vynucuje si průduškový kašel, kterým otravuji všechny ve svém okolí. Dnes se to o milimetr posunulo k plusu, ale prý ještě není vyhráno. Krizi mám podle sdělení jedné kolegyně očekávat ve čtvrtek. Tak raději sepisuji tyto řádky dnes, aby zítra nebylo pozdě. Bál ve stodole tematicky zaměřený jako Cesta do pravěku byl dokonale dramaturgicky - 226 -
promyšlený a také bezchybně realizovaný autorem a šéfem Pavlem Čulíkem z proslulé outdoorové agentury Echo, která v hlubokých lesích na Veselskonadlužnicku a Kardašovořečicku pořádá po léta všechno možné i nemožné a díky tomu se tam sjíždějí kamarádi ze všech konců republiky, aby si zablbli, poklábosili a pobavili se. Nikdy nevím, jak se tam dopravují, protože mezi prvními přijíždíme my a vidíme jen slečnu za barem a Pavla. Chystáme aparaturu a upíjíme Plzeňské, Richard Bechera, aby nemusel řídit nazpět a Eva vodu, aby naopak řídit mohla či musela. Od dvaceti hodin už se hraje a lidé postupně roztávají. Všichni jsou tento večer pravěcí lidé a tak Richard rychle improvizuje a přetextovává za pochodu Traktor Zetor od Visáčů a do známého riffu, kterým zdobíme přestávkovou znělku, řičí: „Je to člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Po několikerém opakování se znělka ujímá a když se o přestávce na baru osvěžujeme, slyším přicházejícího hocha s písní na rtech … „Je to člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Bylo vítáno vše co začíná předponou pra, tedy i Pražáci, prasata, pralinky, pravda, pracanti i pracovníci, praktikantky, pravnuci i pravnučky, prádlo, prapory, Prazdroj, prázdniny, právo, pravice, pravidelnost, pragmatismus a prachy. Kostýmy účastníků a především účastnic odpovídaly převážně době lovců mamutů a bylo se opravdu na co dívat. To pak člověk občas sáhne na hmatníku kytary i o políčko vedle. Hráli jsme do dvou a pak se ještě promítal kouzelný film R r r r. To už jsme balili cajk, ladili GPS pro návrat domů a přesto, že na nás Máňa z navigace pořád řvala, že máme jet přes Kardašovu Řečici, neposlechli jsme ji a jeli do Veselí nad Lužnicí. Musela to stále přepočítávat, ale co by chtěla za ty PRAchy. Dojeli jsme ve čtyři na základnu a v půl páté byli v posteli. Náročná , ale krásná dvanáctihodinovka. Děkujeme za pozvání, byli jsme spokojeni. Snad jsem to odmarodil jenom sám.
- 227 -
• Jů a Hele Na pátek 14.12.2007 jsme dostali od pražské agentury Part nabídku k vystoupení, kterou jsme dlouho zvažovali. Nakonec jsme si řekli, že zkusit se má všechno a tak jsme se neobvyklé příležitosti k vystoupení chopili. Hráli jsme hodinový koncert v NC Stodůlky v Praze. Bylo pro nás postavené krásné pódium a zvuková aparatura ovládaná profesionálním týmem zvukařů. Nám stačilo přijet do parkovacího prostoru pod nákupním centrem a vyzvednout si za 10,- Kč nákupní maxikoše na kolečkách. Měli jsme jich celkem pět a do nich naložili aparaturu z Papamobilu. Bylo hračkou dopravit vše na jeden zátah eskalátorem do 1. patra až k pódiu. Na instalaci nám stačila půlhodina a tak zbyl ještě čas na posezení u kávy a výhodný akční nákup typu „Kup si cokoliv a my ti dáme to samé ještě jednou zdarma.“ Pořídíte tak vánoční dárky pro dvojčata s polovičními náklady. V 17 hodin se mohlo začít. Pořad vtipně moderoval radiožurnálový Martin Hrdinka, který tentokrát nebyl DJem a tak jsme veškerou hudbu produkovali živě my. Hudební pořady v NC Stodůlky pořádá Part agency a.s. vedená Pavlem Poledňákem a pravidelně se zde střídají různí umělci a formace. Na plakátu jsem tak mohl číst vedle nás i jména jako Roman Vojtek, Heidi Janků, Dan Nekonečný, dvojice komiků Josef Alois Náhlovský a Josef Mladý a dokonce i legendární Hele a Jů. Hezká parta, že? Poznamenal jsem, že to je první etapa naší komercionalizace a druhá nastane, až si navlékneme masky Hele a Jů sami. Kdo je uvnitř, stejně nikdo nepozná:) Ne, ne, to určitě nenastane, stále upřednostňujeme akce pro naše skalní posluchače, ale tato malá odbočka ze standardu byla výjimkou potvrzující pravidlo. Nakonec jsme nalezli vnímavé publikum i na takto neobvyklém místě a určitě se tím rozšířily řady našich příznivců. Dostali jsme zde nabídku k hraní na jedné významné srpnové akci a protože na Rozmarnou do Štěchovic je to z Prahy coby kamenem dohodil, - 228 -
určitě se během týdne také vyprodají poslední místa na Silvestrovskou oslavu, kde hrajeme (www.rozmarna.cz). Na zpáteční cestu z Prahy jsme zapnuli GPS, která se pomalu stává další členkou kapely, jelikož nám do sladkého podřimování stále mluví. Jak jsem zjistil, Richard jí za volantem stejně nebere moc vážně a jede si jak se mu chce. Máňa (GPS) ho posílá doprava a on jede rovně a ona to pak přepočítává a záhy jsme v zácpě a ona to určitě věděla. Závěr, ke kterému jsem z Richardova přístupu dospěl je ten, že se často ptá jak něco udělat lépe, ale stejně si to udělá po svém. Je tam však pravděpodobnost, minimálně padesátiprocentní, že se trefí do názoru poradce a tak minimálně u padesáti procent poradců vypadá, jako že dá na jejich názor. Něco ve smyslu: "Mám si vzít to červené triko nebo to modré?" "Vem si to červené." "Já si vezmu raději to modré." "Tak se mě už příště neptej." Pak stačí najít doma ještě jednu osobu, která předcházející slova slyšela, a zeptat se znova jí. Ta osoba je určitě znalá poměrů a odpoví, že to modré triko je dnes lepší. a to je těch padesát procent a tak to má být. • Za kružítkem V pátek 21.12.2007 jsme odjeli hrát na maturitní ples 4. c táborské Obchodní akademie do sálu Milénia na Pražské sídliště v Táboře. Po dlouhých letech nekonečného čekání na rekonstrukci historické Střelnice a po její konečné realizaci byl sál po ročním neúspěšném provozování zcela uzavřen. Potvrzuje se tak jeden společný jmenovatel pro všechna Dvořákova díla v oblasti hotelnictví, turismu a kultury v Táboře, hezké fasády a studené umělé interiéry. Po dokončení díla je vždy kontaktován mimotáborský provozovatel neznalý místních tradic a poměrů s minimálním statusem a. s. Žádné konkrétní jméno a osobní odpovědnost za výsledek, pouhopouhé dočasné tunelování. Sál v hotelu Palcát je dnes více než vybydlený a nový majitel se - 229 -
pokouší o postupnou rekonstrukci objektu. Můj dojem je takový, že pokud se do konstrukcí nevnoří sbíjecí kladivo, bude to jen natřená zrezivělá konzerva. Špatná je dispozice sálu, šatnové zázemí, pódium, nábytek, osvětlení, obklady, parkety a WC je, pokud se tak dá vůbec v roce 2007 nazvat, zralé na okamžité uzavření z důvodu deratizace. Sál Milénia je tak v Táboře v současné době jediný použitelný pro pořádání plesů a tak jsme si premiéru vystoupení na „maturáku“ odbyli právě tam. Nejsme plesová kapela a repertoár rozhodně nehodláme přizpůsobovat tomuto typu akcí, vyhověli jsme však požadavku maturantů a nabídku přijali. Celkem odehrajeme v sezóně tři maturitní plesy a hodnocení si nechám až na závěr. Je příjemné hrát pro mladé lidi a jejich mladé rodiče, akce je však specifická svým estrádním pojetím a to už, alespoň mně, příliš nevyhovuje. Na druhé straně je příliš málo příležitostí hrát v klubech, protože jsou vesměs malé a na pokrytí nezbytné režie tak zbývá málo prostředků. Maturitní ples, na kterém je něco kolem tisíce lidí, je pak dobrou příležitostí k veřejné prezentaci kapely, kdy střední generace rodičů slyší repertoár z šedesátých a sedmdesátých let, tedy z doby svého dospívání. Určitě si rádi poslechli Slunečný hrob oživený po čtyřiceti letech ve filmu Pelíšky stejně jako Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a celou řadu hitů Beatles, CCR, Boba Dylana, Petra Nováka, Karla Kahovce, Jiřího Schelingera, Katapultu, Deep Purple, Pink Floyd, ETC atd. Žádné Sladké mámení, různé jedoucí Mašinky, svlečené Šenkýřky a jiné vinárensky profláknuté hity v našem podání není možné naštěstí slyšet. Zakládáme si na tom, že vše co je námi produkováno, každý tón, každý hlas a každý rytmus je ryze živý. Proto nás také hraní baví a jediné, co nám komplikuje život, jsou pak nahodilé zdravotní indispozice. Akce jsou dohodnuty na dlouhou dobu dopředu a jakkoli onemocnět nepřipadá v úvahu. s tím jsme zápasili i tentokrát, ale s pomocí bylinkových lektvarů se to dalo - 230 -
ustát. Hráli jsme do čtvrt na dvě a pak už zněly diskotékové songy. V Miléniu se nám to líbilo, jen elektrická instalace dodávala do naší aparatury konstantní bručení, s kterým jsme nemohli nic učinit. Jak to znělo na sále nevím, ale třídní profesorka 4. c nás chválila :). Čekají nás do konce roku dvě velké, zcela vyprodané akce, na které se hodně těšíme a v polovině ledna zahajujeme dlouhou šňůru každotýdenních vystoupení od Českých Budějovic přes Sezimovo Ústí a Tábor do Prahy, Kladna, Kouřimi až na jihomoravskou Pálavu. V kapele máme sektor hraní rozdělen na dvě množiny, které jsou vymezeny tzv. vnitřním kruhem, jenž je opsán kružnicí se středem v kašně táborského Žižkova náměstí o poloměru sahajícím za hranice Unhoště a pak prostorem vně uvedeného kruhu, který je omezen zbývající plochou zeměkoule. Zkráceně říkáme hraní vně kruhu „za kružítkem“ a tam bývá často i větší legrace, protože z nás padá tréma, kterou obvykle pociťujeme před domácím publikem a za kružítkem nás nikdo nezná. Boj o přízeň posluchačů je sice náročnější, ale o to i zajímavější. Je to cesta nutná, abychom se pak zase rádi vraceli co nejblíže k táborské kašně mezi své nejbližší. • Hvězdné Vánoce O prvním vánočním svátku v úterý 25.12.2007 jsme hráli již popáté v řadě v kulturním domě v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí. Vánoční zábava je tam už tradiční a tradičně zvou pořadatelé od roku 2003 i nás. Je vždy dopředu vyprodáno, i když jen tzv. „na slovo“, kdy si zájemci rezervují místa pouze telefonicky. Tento postup asi napříště pořadatelům rozmluvíme, protože právě letos se na rezervovaná místa nedostavilo asi čtyřicet lidí. s největší pravděpodobností se jedná v takových případech o zásah vyšší moci, tedy o náhlé onemocnění apod. Obvykle však s neúčastí jedné postižené osoby je pak spojena - 231 -
i následná neúčast dalších osob a bez předem zakoupené vstupenky se nikdo nezajímá o jakékoli řešení takového problému. To by nakonec až tak moc nevadilo, ale když víme, že od poloviny prosince odmítali pořadatelé mnoho dalších zájemců, kterým bylo sděleno ať už nechodí, že je plně obsazeno, je nám to líto, neboť stojíme o všechny, kterým se naše produkce líbí. Akce s názvem Hvězdné Vánoce byla dokonale ohvězdičkována. Nejdříve jsme dostali od pořadatelů dárek, láhev značkového sektu s nalepenými zlatými hvězdami a připomínkou akce pro každého z nás a pak přijel i náš kamarád Kamil Emanuel Gott, který o půlnoci vystoupil s blokem Karlových hitů a fanynky uváděl do transu. Zněl legendární Trezor, Lady Karneval i Dám dělovou ránu. My jsme pak dohrávali zábavu pro skvěle naladěné publikum do dvou hodin, kdy jsme zakončovali taktéž legendární skladbou Blue Effectu Slunečný hrob. Na návštěvu přišli i bývalí muzikanti z éry Orionu Václav Matuška a Jirka Mařík a také náš nedávný bubeník Pepíno Hejcman a orionský osvětlovač Pavel Polívka. Pod dohledem odborníků se vždy hraje s trémou, ale myslím, že jsme to zvládli dobře a to jsme ještě zápasili se zdravotní indispozicí. Především Richard v roli bájného Fénixe se zrodil přesně o půl deváté večer, aby po druhé ranní hodině opět mírně a dočasně vyhasnul. Ještě dopoledne před akcí téměř nemluvil a večer již zpíval jako Bůh. Při ranní rozlučce u základny na starém městě zase už jen sípal a nebyl sám. Věřím, že do Silvestra definitivně vyženeme zlého červa, co nás sužuje od počátku prosince a následná vystoupení v lednu, únoru a březnu zvládneme už bez potíží. Eva se nám tradičně starala o servis během produkce a tak jsme o pauzách mezi sériemi ochutnávali domácí sezimoústecké řízečky, jednohubky, chlebíčky a cukrovinky a na závěr ve tři ráno po zabalení aparatury jsme ještě večeřeli nebo snídali v restauraci kulturního domu vánoční bramborový salát s řízkem přes celý talíř od paní - 232 -
Nadi. Také se zanedlouho dočkáme zajímavých fotografií z této povedené akcičky, protože ze všech možných i nemožných úhlů a pozic fotil nás i publikum profesionální fotograf (Foto ZPN v přízemí Obchodního domu Dvořák na třídě 9. května v Táboře doporučuje pět z pěti Big Papa) Zdeněk Zeman a neméně nadaná administrátorka Evropské databanky a. s., fotografka a grafička Šárka Procházková. Atmosféra na sále byla vynikající a akci řadíme v rámci ústrašické série mezi nejpovedenější. Máme před sebou v tomto roce ještě poslední silvestrovské vystoupení v tančírně Rozmarná (www.rozmarna.cz) u Štěchovického mostu přes Vltavu a bude to naše 36. akce roku 2007, po které si chvíli oddechneme a 11.1.2008 opět zahájíme další šňůru vystoupením v Českých Budějovicích. Děkujeme pořadatelům za pozvání, publiku za účast, přízeň a krásnou atmosféru a všem přejeme krásný zbytek vánočních svátků a mnoho štěstí, zdraví a úspěchů v novém roce 2008. • Silvestr nad Vltavou Posledním vystoupením v roce 2007 byla Silvestrovská párty na Rozmarné u Štěchovického mostu. Je to jedno z nejhezčích míst pro naše hraní, protože akustika sálu je vynikající, zvuková aparatura dokonalá, prostředí stylově vyladěné a stačí instalovat jen pódiovou aparaturu. Letos jsme zvažovali tři nabídky k silvestrovskému hraní a Rozmarnou jsme zvolili právě pro uvedené zázemí a dobré vztahy. Důležité je však jméno podniku v místě, to znamená jeho vybudovaná pověst, která je kromě vkusného a příjemného prostředí vytvářena i celoroční programovou dramaturgií, propagací, cenovou a personální politikou a nejvíce pak srdcem, nasazením a přístupem majitele. Do těchto detailů řízení z dálky nevidíme, jen jsme na této akci cítili mírně váznoucí komunikaci managementu, která se projevila fakticky tím, že jsme v publiku marně pátrali po - 233 -
místních lidech, kteří zde byli na našich předcházejících akcích. Znali jsme jen kamarády a přátele, kteří za námi přijeli z Prahy a Tábora a jinak nikoho. Taková výměna publika má svoji příčinu a my po ní raději nyní nebudeme pátrat, neboť jsme pevně přesvědčeni, že chyba nenastala na naší straně. O zákazníka se musí vždy bojovat a pak ho ještě udržet a nezklamat. Naše akce na Rozmarné se odehrávaly vždy před plným sálem a byly velmi příjemné. Tento Silvestr byl přes počáteční rozpaky nakonec také veselý a příjemný, trval až do časných ranních hodin Nového roku, roku 2008, který bude pro Rozmarnou, alespoň podle mého názoru, určitě klíčový. Loučili jsme se klasikou Smoke on the water od Deep Purple, která zněla na Rozmarné mimořádně hutně a skákali na ni všichni, mladí i pokročilí na zcela zaplněném parketu. Tečkou byla Wish you were here od Pink Floyd a pak už hodiny odbíjely půlnoc, nad Vltavou zářil ohňostroj a vítali jsme vstup do nového osmičkového roku. Akci potom „dohrával“ DJ Carlos až do pěti, kdy jsme usínali postupně v podkrovním pokoji s výhledem na řeku, po zcela vyčerpávajícím hudebním (všech) i tanečním (některých) a konzumačním (asi všech) výkonu. Přejeme majitelům, aby Rozmarná žila, aby měla svoje publikum, aby tam lidé chodili rádi a často. Děkujeme za pozvání.
- 234 -
2008 •
Pelíšky
V pátek 11.1.2008 jsme odjeli do Českých Budějovic k první akci v roce 2008. Tři jedničky, které datum obsahuje, předurčovaly večer k mimořádnému zážitku a ten se také dostavil. Pozvali nás na privátní mejdan manželé Maříkovi, tedy Michal a Olinka, kteří k výročí své svatby připravili pro všechny báječný večer. Pozvali výbornou partu s majoritní dámskou sestavou a tak jsme se kochali a hrálo se nám nadmíru dobře. Vše kolem bylo harmonické, žádné ostré hrany, jen úsměvy a pohoda. Olinka je bývalou zpěvačkou z Bandu Petra Muka a tak nám skvostně doplňovala vokály a sólově přidala i čechomorské Proměny. Na oplátku zpíval i Michal, který je Petrův synovec a exceloval zejména v hitu Visacího zámku Traktor, který improvizovaně ve zkrácené verzi zařazoval opakovaně Richard jako přestávkovou znělku. Zpívala na mikrofon i malá dcerka Adélka, kterou mamka Olinka směruje do jiné než umělecké branže, ale je zřejmé, že asi stejně nic nezmůže, muzikální talent je zde evidentní. Z Prahy přijel i geniální basový kytarista z PM Bandu Zbyšek Kordač, nejlepší tvůrkyně webového designu a originální básnířka Míša Suchá alias Mishka, bluesový kytarista a harmonikář Jirka Bidlo alias Bidlák a spousta dalších příjemných a milých osob. Tekla Plznička, gambáček a krev Jan Bechera. Stoly zdobil masový a sladký raut a tak jsme nejdříve solili a pak sladili. Akcička pro necelých třicet lidí byla více než kouzelná a potvrdila nám starou pravdu, že je velmi příjemné hrát pro menší selektované publikum než pro anonymní dav. Jen pracovní povinnosti, kterými jsem byl od ranních sobotních hodin vázán, nás donutily ukončit akci ve dvě po půlnoci a ve čtyři jsme již všichni spokojeně oddychovali ve svých pelíšcích. Děkujeme Olince - 235 -
a Michalovi za pozvání, za krásnou akcičku, kterou dokonale připravili a zase někdy nashledanou v Budějkách. i mosty Petry byly skvostné. • Barák na odstřel V pátek 18.1.2008 jsme hráli pár desítek metrů od základny, v kongresovém sále hotelu Palcát v Táboře na maturitním plese táborské hotelové školy. Jelikož příprava všeho, co je k plesu potřebné, trvá dlouho, musí i kapela přijet dostatečně brzy, tedy odpoledne a celá akce je pak z našeho pohledu časově příliš rozsáhlá a únavná. Hraní je přerušováno různými vystoupeními dalších účinkujících a procesem povyšování žáků a žákyň do stavu maturantského. Jinak to asi nejde, dramaturgické schéma je vyzkoušené a v různých malých obměnách se opakuje na každém maturitním plese. My jsme jen konstatovali, že tyto plesy budeme hrát výjimečně, jen na zvláštní přání maturantů, kteří speciálně stojí právě o nás a jinak se nechceme tomuto odvětví kulturního vyžití nikterak speciálně věnovat. Nebudeme a nechceme plnit žádná přání ve smyslu polek a valčíků, Hrobařů, Mašinek, Mámení, Kabátů a dalších pro nás nepříjemných záležitostí. Místo pořádání plesu, táborský hotel Palcát, je pak zvláštní kapitolou, která v současné době snad ani komentář nepotřebuje. Je to zkrátka zcela vybydlený objekt, do kterého již pronikly i sprejové prezentace vandalů a dýhové mahagonové obklady jsou jimi poznamenány i uvnitř sálu. Děravá a roztrhaná opona skrývá prostor s harampádím všeho druhu a dokládá žalostný stav celého domu. Taneční parket P klubu připomíná spíš dožívající vesnickou požární nádrž z éry socialismu nebo nepovedené dětské brouzdaliště zhotovené kutilem ze zbytku obkladaček na sokl garáže. Návštěvníci jakékoli akce v tomto hotelu by měli v současné době dostávat spíš peníze a nikoli je platit. Tím více mě překvapila zpráva z místního tisku, ve které jsem se dočetl, že - 236 -
na Slavnosti piva v uvedeném hotelu se prodávají dokonce vstupenky a že byly za několik minut vyprodány. Je to dokonalý signál úpadku kultury v českých zemích. Pít pivo v chlívě nepatřilo nikdy k české tradici, vždyť i pan Hrabal chodil na Plzeň k Tygrovi a Josef Švejk ke Kalichu. Stačí jen doufat, že se po této sezóně zaboří do zdí, podlah, oken a podhledů všech místností sbíjecí kladiva a nezůstane kámen na kameni. Ještě lepší řešení by byl odstřel celé konstrukce a nová stavba objektu. To však zcela určitě nenastane a tak budeme věřit, že alespoň nějaká úprava hotelu pomůže. Jinak bude hraní v Palcátu vždy za trest a my se trestat určitě nenecháme. Přejeme maturantům hodně štěstí u zkoušky a možnost budoucího pracovního uplatnění v dokonalejším hotelovém prostředí. • Na srdce jsou Poděbrady Vyspali jsme se po páteční akci a odpoledne v sobotu 19.1.2008 jsme si odjeli spravit chuť do lázní Poděbrad. Hráli jsme na privátní akci pro firmu Kompakt s. r. o. V sále hotelu Libuše v centru města. Akce měla celostátní charakter, neboť firma působí úspěšně ve všech krajích České republiky. Úvodní proslov pronesl majitel firmy pan doktor Kaninský, odměnil následně nejlepší pracovníky a pak už se rozjela zábava. K největším tahounům večera patřila přesvědčivě moravská sekce, kterou tvořilo i několik muzikantů a tanečnic a tak byl parket stále plný. Hrát jsme měli původně do půl jedné, ale končili jsme ve tři. Pan šéf zpíval na mikrofon Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím…, prý tradičně a můžeme potvrdit, že mile a originálně. Z našeho pohledu neměl večer jedinou chybu a doufáme, že jsme k pohodě a nádherné atmosféře přispěli i my. Děkujeme Tomáši Bartákovi z týmu Lucie Bílé, že nás doporučil, panu Dr. Kaninskému za pozvání do Poděbrad, za bezchybně zorganizovaný večer, personálu hotelu Libuše za skvělé služby, raut a zázemí - 237 -
na pokoji 311, publiku za báječnou atmosféru díky níž jsme odjížděli s nádherným pocitem zpět přes Labe domů k Lužnici. Eva to nazpět uřídila bez nehody, ale byla to dřina. Spát jsme šli za dne v půl sedmé ráno, ale stálo to za to. • The céčko V sobotu 26.1.2008 jsme odehráli v táborském Miléniu svůj poslední maturitní ples v této sezóně. Byl v našem fermanu třetí v pořadí a z našeho pohledu nejlepší. Sál byl ozdoben vkusně a vtipně. Zavěšené černé deštníky naplněné stříbrnými a černými balónky a na čele balkonu nalepený nápis „Céčko“ oznamoval pak všem, o kom a o čem to dnes bude. Program byl dramaturgicky zajímavý a originální a kultivovaný projev moderátora Milana Bílka z Radiožurnálu pak tvořil pomyslnou třešničku na dortu. Richard zkoušel odpoledne vypustit do sálu model letadla řízeného vysílačkou, ale párkrát havaroval a tak jsme to při produkci neriskovali. Někdy příště však stroj OK-Big Papa určitě nad hlavy publika vzlétne. Milénium je v současné době v Táboře nejlepší objekt k pořádání akcí a zdá se, že majitelé jsou si toho vědomi a nenechávají nic náhodě. Na jaro nabízejí sérii rockových koncertů s Visacím zámkem, Divokým Billem a dalšími značkovými kapelami a maturantům se věnují také naplno. Chtělo by to ještě odborný zásah do akustiky prostoru, zvukové aparatury a elektrické instalace, aby se vlny šířily jak mají a zvuk byl příjemný a pak se pravděpodobně přesune těžiště městské kultury právě sem. Jen mě trochu mrzí, že představa architektů o vzhledu sálů a barů kulturních domů je nesmyslně spojena s blikajícími světelnými efekty, čím rychleji a barevněji, tím zřejmě lépe a hudební reprodukce zase oplývá výhradně rytmem duc-duc, na kterém pak zvukoví mistři prezentují svoje ego co nejvyšší hladinou zvukové intenzity. Maturanti 4. c táborského Gymnázia se věnovali přípravě svého - 238 -
plesu velmi důkladně a ačkoli jsem neviděl z důvodu demontáže a transportu aparatury celou akci až do konce, myslím si, že se jim to povedlo náramně. Nika a Týna z agentury RichArt sestavily program na vlásek přesně a tak se neobjevily žádné prázdné okamžiky a hluchá místa. Hrálo se nám dobře před skvělým publikem, které naplnilo taneční parket beze zbytku a jeho energii jsme vnímali naplno. Moc hezké bylo půlnoční překvapení maturantů s filmovou groteskou z éry němého filmu dvacátých let minulého století, jehož aktéry byli samotní žáci. Natáčelo se v interiérech i exteriérech Starého města v Táboře a film bude mít časem i významnou historickou hodnotu. Zachytil totiž nejen Divadlo Oskara Nedbala, Pražskou a Palackého ulici s mnoha ještě normálními obchůdky, cukrárnami, restauracemi, antikvariátem, klenotnictvím, ale i Žižkovo náměstí s kašnou a až se Tábor brzy změní na město heren, zastaváren a parkovišť, bude možné alespoň vzpomínat. Čekal jsem jen, zda se scénky z plátna nepromění náhle v realitu a dortová bitva se nestrhne přímo na sále. To naštěstí nenastalo a tak se nikdo během produkce sprchovat nemusel. Ačkoli se maturitním plesům nechceme speciálně věnovat, tato akce mě přesvědčila, že by to částečně možné bylo, ale za podmínky profesionální produkce spolehlivé agentury. V opačném případě přenecháme rádi místo na plese jiným kapelám. Jelikož jsme produkci ukončili lehce po půlnoci a pak hodinu deinstalovali aparaturu, nezbyl nám téměř čas na občerstvení. Zkusili jsme proto po dojetí na základnu najít ještě azyl v některé ze staroměstských restaurací. Havana, ač osvícena, o naši účast nestála, neboť se konzumace účastnil samotný personál podniku a tak jsme zašli do Červeného koně. Tam nás majitel Víťa přivítal vřele, dostali jsme pivko a měli jsme čas na vyhodnocení akce. Také jsme dohodnuli jarní termín hraní U Červeného koně na pátek 28. března 2008. Všechno je asi v lidech, že? - 239 -
• Podle přísloví V sobotu na Hromnice, tedy 2.2.2008, jsme jeli hrát na Hotel do Sezimova Ústí. Přísloví praví, že v tento den si musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout a tak jsme se jím řídili. Eva a Petr byli na domácí půdě, neboť v Sezimově Ústí žijí a navíc jsou ještě sousedé, a proto s námi v Táboře aparaturu nenakládali ani nevykládali. Eva to vynahradila tím, že nejprve přivedla na Hotel manžela a našeho kamaráda Zdeňka a ten nám pomáhal se stěhováním do patra, kde je sál, poněvadž pan Baťa v roli investora stavby Hotelu kdysi netušil, že muzikanti v budoucnu nebudou mít jen trumpety, ale i objemnou aparaturu. Naštěstí byla k dispozici zdviž a tak nám to částečně práci ulehčilo. Nakonec ještě Eva vybalila krabici řízků a basu piv a tak jsme konstatovali, že taková žena do kapely jednoznačně patří. Toleruje naše nekonečné, často lechtivé, debaty a kecy v autě směrem na akci i zpět, řídí Papamobil při návratu, bezchybně hraje, ochotně stěhuje, krmí nás lahůdkami i všemožnými vitamíny a pilulkami na neduhy, vodí milé kamarádky, kupuje i slibuje další aparaturu, zajišťuje nám stavební spoření, prodává nemovitosti, chodí pravidelně na zkoušky a protože bývá ke všemu nejméně třikrát do roka u moře, je v naprosté pohodě. Petr zase na konci přivedl na pomoc partu kamarádů a tak bylo sklizeno poměrně rychle a méně bolestně. Sezimoústecký ples sportovců pořádaný místním klubem Spartak je tradiční a my jsme na něm po loňské premiéře hráli letos podruhé. Hlavní pořadatel nás objednal i na příští rok a tak už máme ve fermanu zapsán termín 7.2.2009. Bylo vyprodáno a tančilo se již od první série. Myslím, že na plese bylo tentokrát zcela optimální publikum, milé, hezké, pohybově nadané, zpěvné, slušné, veselé, vkusné, utrácející a neúnavné. Fanynky pod pódiem vzhlížely toužebně k bubeníkovi a tázaly se kolik mu je let. Protože je Petr čerstvě zamilován, uvedl jsem na jeho obranu, že zítra mu bude šestnáct, - 240 -
přestože mu táhne už na třicet. Moc to nepomohlo a tak příště ještě nějaký rok uberu a Petra umístím pro jistotu do 9. c. Petr je však ve skutečnosti Barbora Škrlová, ale nesmí se o tom mluvit, jenom psát, :). Měli jsme hrát do dvou, ale když byl stále plný parket, poprosil nás hlavní pořadatel pan Cepák, zda bychom nepřidali a tak jsme hráli téměř o hodinu déle. Pak už nám síly docházely a nastal čas k rozloučení. Moc se nám to líbilo a tak jsme rádi pozvání na příští rok přijali. Již podruhé nám pořadatelé připsali na plakát Big Papá a tak doufáme, že do třetice vystoupíme už pod pravým názvem. • U rytíře Jakuba Když jsme téměř před pěti lety 28.6.2003 hráli poprvé na Mlýně Davídkovu, stály za barem dvě studentky, Jana a Martina. Roky běžely a během našeho pravidelného vystupování se utužovalo přátelství. 19.8.2006 se vdávala nejprve Jana a my jsme jí tehdy na Mlýně hráli. Nyní, tedy v sobotu 9.2.2008, se vdávala Martina a její pozvání jsme nemohli také odmítnout, když si dokonce svatbu posunula do našeho volného termínu. Nehrálo se však na Mlýně, protože je již prodán a bude tam prý školící středisko. Počkáme si, co se tam bude školit a pak se možná do takové internátní školy přihlásíme, máme krásné vzpomínky. Novomanželé Martina a Tomáš Bezouškovi zvolili pro svatební oslavu restauraci u rytíře Jakuba v Praze Kunraticích a tak jsme hráli právě tam. Objekt je nově rekonstruován a na pohled je určitě zajímavý. Pódium obložené kamenem bylo však příliš vysoké a tak jsme hleděli na publikum jaksi shora, což příliš nevyhovovalo našemu vkusu. Máme raději těsnější kontakt, který nám umožňuje lépe vnímat emoce a energii publika, než pohled z ptačí perspektivy. Prostor byl otevřen až do špičky krovu a tak jsme zpočátku nastavovali komplikovaněji korekce na zvukové aparatuře. Mezi hosty se náhle objevil Michal David a byl vyzván, aby - 241 -
novomanželům zazpíval úvodní píseň. Spěchal na maturitní ples své dcery, ale měl po ruce CD s hudebním podkladem svých hitů a tak jej pohotově zasunul do přehrávače a zazpíval živě přes naši aparaturu „Každý mi tě lásko závidí.“ Příbuzní a hosté vytvořili kolečko kolem novomanželů, kterým tak zněla k prvnímu tanci jejich svatební píseň. My jsme si v klidu dali první pivko a po panu Davidovi jsme šli na plac. Cédéčko nepoužíváme a tak musíme vše vyprodukované tvořit prsty, pažemi, dechem, rty a hlasivkami. Bubeník je pak zcela rozčtvrcen, když každá z jeho končetin hraje něco jiného. Činíme to tak záměrně a rádi. Hudba pro nás není brigádou, ale radostí a když si uvědomíme, že po každé z her omládneme nejméně o měsíc, je to velmi příjemné. Budeme jen muset časem hlídat pozorněji počet akcí, abychom se náhodou neocitli v studentských letech a nemuseli skládat maturitu či státnice podruhé. Vydělal by na tom možná jen Petr, který by mohl odejít na Konzervatoř rovnou v patnácti a dnes by byl se svým vlastním výkonem více spokojen. Docela nás v autě pobavil svým sdělením, že má pocit jak na bicí neumí nic. Podotýkám, že cvičí pilně denně pět až šest hodin včetně sobot a nedělí a na nic jiného nemá téměř čas. Tak jsem ho uklidnil, že my s Richardem máme naopak pocit, že umíme na kytaru vše a zdaleka nemusíme cvičit tak dlouho :). To ho evidentně uklidnilo a hrál u Jakuba zase jako Bůh rytmů. Všechny lahůdky jsme na svatební oslavě ani nemohli ochutnat, protože jich bylo tolik, že bychom museli hrát nejméně padesát sérií a ještě polykat podpůrné prostředky k trávení. Snědli i vypili jsme toho tak akorát a rádi jsme přijali dárek od novomanželů jako výslužku, značkové moravské víno s vinětou Tomáše a Martiny. Schováme si jej na slavnostní příležitost a připijeme jím i na jejich štěstí, zdraví a spokojenost v novém společném životě. Děkujeme za pozvání, za péči a ať vám to spolu vydrží až do konce.
- 242 -
• Blýskání na časy V pátek 15.2.2008 jsme pokračovali v sále Kulturního domu v Radimovicích u Želče v nepřetržité šňůře víkendových vystoupení, která postupně absolvujeme v tomto roce od 11.1.2008. Několik nabídek jsme museli odmítnout, protože se trefily do již obsazených termínů a některé jsme zamítli rovnou kvůli nepřijatelné dramaturgii pořadatelů. Zápas s vkusem a falešnou představou pořadatelů a organizátorů je pro nás věčným problémem a bez kompromisů by se snad ani nedalo vystupovat. O to více si vážíme akcí na místech, která jsou hezká a s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu jako my. Kontaktoval nás nyní majitel restaurace ve Veselí nad Lužnicí, který právě rekonstruuje objekt v centru města a jak se zdá, tak perspektivně plně vyhovující našim představám. Pokud se vše povede, budeme moci vystupovat i v lokalitě, o kterou léta stojíme a odkud se zatím žádná zajímavá nabídka neobjevila. Interiér bude spoluvytvářet Markéta Pilařová, která stojí za skvělým designem táborské Havany, kultovním to restauračním stánku historického centra města. Poslouchal jsem před časem v televizi filozofii jednoho světově úspěšného restauratéra a jeho pohled či názor mi dokonale potvrdil i mé přesvědčení, že interiér podniku musí mít duši, osvětlením počínaje a kulturou WC konče. Ochota a profesionalita personálu se pak předpokládá jaksi automaticky. Klub Sedmička na Žižkově náměstí v Táboře naštěstí nyní také skončil po novém výběrovém řízení v dobrých rukou kumštýře Martina Tlapy a tak se snad psí lidi, kteří tvořili doposud převážnou část klientely Sedmičky, přesunou do jiné, pro ně vhodnější lokality. Blýská se na časy, domnívám se a začínají se naplňovat mé dávné úvahy o tom, jak v době narůstající konkurence postupně zaniknou podniky bez investice ducha a vkusu. Už aby to bylo. Jinak si mladá generace osvojí nevkus a kýč jako standard a projeví se to postupně ve všech - 243 -
oblastech života. Plná taška Evy a Vaška začíná být dokladem místní kulturní devastace. V Radimovicích u Želče bylo vyprodáno do posledního místa a atmosféra naprosto skvělá. Vítek Sluka v roli pořadatele sportovní zábavy fotbalového klubu SK Větrovy se osvědčil na jedničku a myslím, že to publikum náležitě ocenilo svojí přítomností až do časných ranních hodin, kdy jej na tanečním parketu držel bez přestávky legendární DJ Kosťa, který rovněž celý večer bezchybně moderoval. Museli jsme v závěru několikrát přidávat, když nás publikum odměňovalo opakovaně skandovaným potleskem a tak jsme dokonce zařadili v předpremiéře i kultovní píseň Visáčů (Visacího zámku) Traktor. Pamatuji si živě, jak jsme s Visacím zámkem hráli v polovině osmdesátých let na rockovém festivalu v Prachaticích a kytarista se tehdy připojoval ve stejné písničce na moje kombo a krabičky. Super Over Drive firmy Boss mám od té doby stále a sešlápnul jsem ho i nyní v úvodním rifu písně. Nechali jsme skladbu vyzrát, a protože přežila více jak dvacet let, stojí určitě zato mít ji v repertoáru. Máme před sebou druhé víkendové vystoupení a tak je nutné nabrat síly. Aparaturu jsme opět posílili o 800 W a 40 kg a tak publiku předáme zase o něco více pozitivní energie:). • Poločas rozpadu V sobotu 16.2.2008 jsme hráli na své druhé víkendové akci v Žabovřeskách. Ty se nacházejí v podhůří Blanského lesa na západním okraji Českobudějovické pánve. Za své jméno vděčí Žabovřesky nespočetnému množství rybníků, louží a mokřin, ve kterých žije pestré společenstvo rostlinné i živočišné říše. Hlasitě se zde pak prý projevují hlavně žáby svým kvákáním a vřískáním a to můžeme potvrdit, i když na venkovním teploměru bylo v noci -9 °C. Místní kulturní dům má hospodu a sál s prkenným pódiem a balkónem, a přestože vyžaduje rekonstrukci, je docela - 244 -
útulný a příjemný. Akce nesla název Maškarní bál a tak jsme byli zvědaví, kolik masek se nakonec objeví, protože víme, že ve městech se lidé za masky spíše stydí a žádné maškarní akce se tudíž nepořádají. V Žabovřeskách ne, a tak jsme viděli trestance, zbrojnoše, jeptišky, faráře, kovboje, krásné sluníčko sedmitečné neboli Berušku, těhotnou paní, prostitutku, spermii, čarodějnice, opravdu originální kukačkové hodiny a další a další maškary. Bál pořádala místní Mateřská škola pod vedením paní ředitelky Drábové a účast byla maximální. Vyprodaný sál pulzoval v rytmu našich písniček a náramně jsme si to užívali. Publikum se, přestože nás až na pamětníky Orionu téměř nikdo neznal, postupně ladilo na naši vysílací frekvenci a v závěru si bouřlivým potleskem vynutilo přídavek. Končili jsme krátce před půl třetí hodinou ranní, kdy přistávaly na našem stole panáky bylinkových lektvarů různých barev, jejichž konzumaci se vyhnula jen Eva, která byla tradičně nominována do role řidičky Papamobilu. Myslím, že pro funkci zpátečního řidiče bychom v našich řadách nenalezli lepšího kandidáta. Přišel si s námi připít i Radim z jedné nejmenované kapely a přidal do placu pár lechtivých vtipů, jaké Eva jaktěživ neslyšela a pořád to chtěla řešit a nezbývalo než ji uklidnit a připomenout, že my jsme v tomto ohledu ještě zlatá kapela, čemuž v té chvíli plně uvěřila. Jo, dobrej byl o tý automatický ruce a pak o zpěvačkách :) a do toho jsme večeřeli skvělé kuře s okurkou a zhmotnělé asociace peprně komentované všemi byly taktéž k popukání. Krásná očista duše. Dvojáky, tedy dvě vystoupení za víkend, jsou značně vysilující a tak už po cestě do Žabovřesk nás Eva dopovala podpůrnými přípravky. Nasypala do nás bobulku vitamínu „A“ na zpevnění hlasivek, pak cihličku koenzymu Q10 na posílení a obnovu životních funkcí a skutečně jsme v krátkém čase zapomněli na únavu z minulého dne a velmi zvučným hlasem vše komentovali. Dlouhý výčet všeho, k čemu nám polknutí zázračných kapsliček prospěje a jak po dvacátém - 245 -
roce věku dochází k úbytku koenzymu Q10 v organizmu tak, že po čtyřicítce je ho už jen polovina původního množství a to je vlastně poločas rozpadu člověka, zakončila následně Eva slovy: „No a teď už se zase můžete bavit o nahatých ženských,“ načež následovala salva smíchu celého pánského osazenstva v autě, protože na toto téma jsme se nikdy nebavili, ale v představách žen zřejmě panuje názor, že je to hlavní téma mužské konverzace. Není. Cestu zpět jsem prospal zkroucen na zadním sedadle zahalen šálou, kterou jsem před časem ztratil a kterou mi vrátil poctivý Číňan naleznuvší ji ve své restauraci, ponořen do snů, které si nepamatuji a v nichž jsem doháněl spánkový deficit z předešlé noci a tlumil bolest v pravém lokti, která mě sužuje už měsíc a protože pořád hrajeme, nemůžu jít ke specialistovi, kde předpokládám operaci nebo minimálně dlouhodobou fixaci paže. Stěhuji tak všechno převážně levačkou, na které trpím rovněž namoženými šlachami z letitého stisku akordů na dvanáctkových strunách značky Elixír, ale přece jen o trochu méně. Před časem jsem vše nosil v pravé ruce a hlásil dopředu, ať mi nikdo do levé ruky nic nedává, neboť ji mám nějakou německou a teď když mám německej pravej loket, začínám být pro transport břemen téměř nepoužitelný. Mažu to mastí z technického konopí, kterou jsem si poctivě koupil v poctivém krámku v Klokotské ulici a která bolest zaručeně po čas vystoupení upozadí. Mám jí ještě dost a tak nabídky k odbornému zásahu léčitelů a lékařů zatím odmítám a oddaluji na dobu, až bude nejhůř. Na základně jsme přistáli hladce chvíli před pátou hodinou, vyčerpání a šťastní z krásných zážitků, které nás na muzikantské pouti po léta provázejí.
- 246 -
• Mesa Boogie V pátek 22.2.2008 jsme odjeli hrát po třech letech do kunratické restaurace u Bezuchů. Tentokrát to byla privátní akce, kdy Tonda Ctibůrek slavil pade a tak pozval svoji rodinu, kolegy, kamarády a nás. Pro mě je to bezvadná hospůdka asi pro sto lidí a prý se tam podle sdělení číšníka vejde i více. Je celá dřevěná, hezky a účelně členěná a velice dobře to tam zní. Kdyby to šlo, převezli bychom si takovou do Tábora. Místo pro ni mám zcela jasné, na plovárně u Jordánu a tak by se i jmenovala. Je postavena ve stylu námořnické krčmy se všemi možnými doplňky od sítí, plovacích kruhů a starých map přes lana, kotvu, kormidlo, lodní zvon a bůhvíco ještě. Cítíte se tam okamžitě velmi příjemně a když tam ještě čepují Plzeň jako křen, nenalézám žádnou chybu. Pokud by to bylo možné, hrál bych jen na takovýchto místech, žádné kulturáky a velká pódia. Je sice milé, když přijdou do vesnického sálu na kapelu tři stovky lidí, ale pocit z hraní v blízkém kontaktu neanonymního publika to v žádném případě nenahradí. Richard hrál poprvé na nové kytarové kombo legendární značky Mesa/Boogie. Patří k nejdražším a nejprestižnějším značkám v oboru a u jeho zrodu stál samotný Carlos Santana. Každé šasi je podle údajů výrobce stále prodrátováno ručně, zkontrolováno a při plném zapnutí několikrát proklepnuto kladivem. Pak se testuje s kytarou, následuje celodenní zahoření, další elektronická kontrola, instalace do hlavy nebo komba a závěrečný “play test” provedený muzikantem před poslední prohlídkou před balením. Na každý aparát Mesa/Boogie (od nejdražšího po nejlacinější) jsou použity stejné součástky, materiály a výrobní postupy nejvyšší kvality. Každé Mesa/Boogie včetně reprobeden je vyrobeno na jednom místě, tedy v Petalumě v Kalifornii, kde firma sídlí od roku 1980. Tím se Richard zařadil do obce světově uznávaných kytaristů a bude možná jednou i v encyklopedii. Radek nakažen tímto přelomovým nákupem strávil několik - 247 -
bezesných nocí na internetu a hledal verzi Mesa/Boogie pro basu. Není momentálně v žádném evropském skladu a čekání, než to hoši v Petalumě prodrátují, je příliš dlouhé, prý řádově roky. Do kvalitativně stejné kategorie se řadí legendární aparatura Ampeg a tak už má Radek doma koupený reprobox zmíněné značky a zesilovač k němu dorazí prý nejdéle do srpna tohoto roku. Teď už bude řada k inovaci zvuku na mně a tak musíme ještě více hrát, abych nejdříve dobudoval nový byt z roku 1911, ve kterém to bude mým kytarám určitě slušet. Moc se nám akcička u Bezuchů líbila a pokud nás tam ještě někdo někdy pozve, přijedeme velmi rádi. Děkujeme Tondovi Ctibůrkovi za pozvání, za krásnou atmosféru, kterou vytvořili jeho hosté, za gulášek, tataráček, štrůdlíček, šunčičku, papričky, rajčátka a další laskominky a přejeme zdraví, štěstí, lásku a pohodu do dalších skvělých let. Bylo to bezva. • Epochální výlet V sobotu 1.3.2008 jsme měli sraz na staroměstské základně v Táboře přesně v sedmnáct hodin a po naložení všeho potřebného jsme vyrazili na západ. Obec Dražice leží asi osm kilometrů za Táborem směrem na Písek a v místním kulturním domě pořádal večer šermířský spolek Táborských kupců svůj první ples, na kterém jsme vystupovali. Já trpím všeobecnou nedůvěrou k naší účasti na každém plese, protože si stále myslím, že pro takový účel není naše produkce úplně vhodná. Stále mám vžitou představu, že ples je akcí především reprezentační, že lidé přijdou ve společenském úboru a pak že se totéž očekává i od nás. Ples je určen podle mého mínění spíše tanečním orchestrům, které pokrývají tradiční část spektra taneční produkce a příliš nevybočují repertoárem z popového středu. Doba se však mění a tak se čas od času na plesech objevují i skupiny jiných žánrů. Táborští kupci pozvali k vystoupení kvintet Dei Gratia hrající - 248 -
středověkou hudbu, vlastní praporečníky a tanečnici Lucii, skupinu dobových tanců Kancioneta a nás. Pluli jsme tak časem z třináctého do dvacátého století a při poslechu Dei Gratia jsem si je představoval jako Deep Purple na dvoře Karla IV. Děvčata z Kancionety tančila skvěle, vtahovala do svých rejů i publikum a kolem půlnoci vrcholil jejich výstup šantánovým kankánem na hudbu Jacquese Offenbacha a pak i tanečky arizonské pěnice Tornádo Lou z filmu Limonádový Joe. Když v dvacátém osmém taktu kvartet lepých tanečnic povolil knoflíčky a sukně se sunuly po svůdných bocích na parket, bouřlivě aplaudovalo přihlížející publikum a všichni podvědomě hledali na liniích těl kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru. Vystoupení bylo nádherné a někdy děvčata určitě pozveme na nějakou retroakci, zvlášť když je provázela jejich patronka, půvabná Mrs. Carrie L. Mills z USA, která je v současnosti akční koordinátorkou a marketingovou manažerkou nádherného Nádherného chotovinského zámku. Akce tím získala dokonalý mezinárodní status, který zůstal nepochopen asi jen přímo v Dražicích, protože Richard po výzvě napočítal v publiku pouze osm místních návštěvníků. Doporučil bych jakoukoli akci napříště v Dražicích nepořádat, ať dál dřímají občané této obce u svých televizních obrazovek a tříbí si už beztak zcela specificky vyhraněný vkus. Ukazuje se, že publikum je v menších českých obcích a městech všeobecně velmi citlivé na pořadatele akce a pokud je organizátor do obce naplaven, nedopřejí mu místní výdělku. Někdy nedopřejí výdělku ani usedlíkovi, ale to je už na jinou kapitolu rozprávění o české povaze. Naštěstí bylo celé přízemí sálu vyprodáno nemístními a roztlačili jsme pak k radosti a pohybu i krojovanou část publika. Uskutečnil se tím nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do jednadvacátého století. V závěru jsme museli několik kousků přidávat a když nebylo publikum k utišení, dali jsme Traktor od Visáčů. Nakonec jsme zařadili ještě jednu zklidňující píseň od U2 - 249 -
a pak už jsme motali kabely do klubíčka a s pomocí mnoha kamarádů a přátel putovala aparatura poměrně rychle a téměř bezbolestně do Papamobilu. Na druhou hodinu byl zabezpečen odvoz účastníků zájezdu do Tábora a když Richard upozornil, že se odjíždí z parkoviště kulturního domu zítra ve dvě a tudíž se může nerušeně pokračovat v zábavě a konzumaci, byla tato informace přijata velmi bujaře a pozitivně. Potvrzuje se nám však, že nejlépe dopadají akce, které jsou jen o nás, bez jakéhokoli jiného přívlastku a zaměření. Publikum jasně ví na co jde a co může od takového večera očekávat. Pokud je princip opačný, tzn. že existuje dopředu dané publikum, ke kterému jsme implementováni naopak my, je to vždy sázka do loterie. Večerem bez přívlastků bude určitě akce na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v Táboře, která je plánována na pátek 28.3.2008. Bude naše a tak to máme nejvíce rádi. • O čem voní víno V polovině března, přesněji v sobotu 15.3.2008 jsme v pravé poledne nakládali zase o něco objemnější aparaturu, protože Radek už zkompletoval novou basovou výbavu prestižní značky Ampeg s výkonem 500 wattů a kupodivu se to do Papamobilu zase všechno vešlo. Nejvíce problémů se vyskytne při nakládání, když jedeme hrát někam, kde už aparatura stojí a potřebujeme jen redukovanou část sestavy. Nemůžeme to tam zaboha nacpat a sotva nakládáme dvakrát více, vejde se to vždy, podivná závislost nebo spíš Murphyho zákonitost. Odjížděli jsme hrát na Moravu, konkrétně do chráněné krajinné oblasti Pálava, do vinařské obce Pavlov ležící na břehu Novomlýnské nádrže, jen malý kousek za Dolními Věstonicemi. Sošku Venuše z Věstonic zná z fotografií v učebnicích dějepisu asi každý, ale ne každý byl v místě jejího nálezu. My ano a tím zároveň celá akce, mimochodem velmi povedená a nadmíru vypečená, nabývala na tajemnosti - 250 -
a kouzelnosti. Vezli jsme s sebou pyžama, protože návrat domů v noci z takové dálky nepřicházel vůbec v úvahu a tak jsme využili účast na reprezentačním plese hotelu Pavlov k bližšímu poznání oblasti i vinných obyčejů. Je fakt, že ze dvou vyjmenovaných cílů jsme se pilněji a odpovědněji věnovali tomu druhému, tedy zkoumání vína a rekognoskaci oblasti jsme odložili na příště. Dnes už víme, že se vína rozdělují do různých kategorií podle vyzrálosti hroznů v době sklizně. Hrozny pro výrobu jakostních vín s přívlastkem musí pocházet z viničních tratí stanovené oblasti a sklizeň nesmí překročit určený hektarový výnos. Dále se dělí odrůdy na "dá sa", "nedá sa" a "dá sa Pražákům". Zjistili jsme, že Pražáky všichni Moraváci milují. Průvodcem po víně nám byl Svatopluk Řičánek, řečený Sváťa, který četl uprostřed večera velmi poutavě a přesvědčivě ze své knížky o čem voní víno a zpestřoval vyprávění i střípky zážitků ze svého sklípku. Líčil, jak mu chodí v noci tatínek na víno, když je léta pochován na hřbitově, jehož zeď sousedí těsně se sklepem, v němž jsou ty nejkvalitnější druhy, jak se hýbe podlaha ve čtyři ráno a jak by každý chtěl v takovém sklepě umřít. Museli jsme se tam k ránu podívat a potvrzuji, že vše co vyprávěl, byla pravda a možná i víc než pravda. Večer jsme zahajovali tradiční úvodní sérií a pak jsme se chvíli střídali s brněnskou cimbálovkou. Hoši hráli náramně a publikum postupně tálo a báječně se vlnilo. Hostem večera byl Petr Muk, který to rozvařil na plný pecky svými největšími hity a do závěru jeho vystoupení jsme nastoupili jako jeho doprovodná kapela my. Dali jsme společně Zrcadlo a Bon soir mademoiselle Paris a hezky si to užívali. Richard se k Petrovi přidal i v Slunci a jejich duet byl skvostný. Ve zbývající části večera jsme to už měli v plné režii a hráli jsme do dvou hodin. Pak jsme museli ještě ochutnat všechny připravené specialitky hotelu Pavlov, ochladit rozžhavené hlasivky excelentně čepovanou Plzní a nakonec ještě okoštovat ve sklípku u Sváti Vlašák - 251 -
(Ryzlink vlašský) a Sauvignon, který voněl po kopřivách a zelené paprice. Ze sklípku od Sváti nás ještě odvedl Radek Malina na noční prohlídku svého penzionu, který buduje v dokonalém starém stylu se stropy a podhledy z masivních trámů s rytinami hroznů vinné révy, kovanými (kutými) klikami a bránou a který hodlá na podzim uvést do provozu. Pak už jsme se zvolna odcházející nocí a blížícím se svítáním sunuli strmým stoupáním po asfaltce k hotelu do dvoupodlažního apartmánu č. 25 pojmenovaném Svatý kopeček a začal boj o to, kdo první usne. Je to z nám známých důvodů předpoklad pro klidnější a hlubší spánek. Zřejmě jsem vyhrál, protože jsem vstával ráno první čerstvý a Richarda naopak budil jako posledního spáče šokem prudkým stažením přikrývky Petr Muk. Moravská česnečka a šunka s vajíčkem nás vyprostily z ranní nervozity a skládání aparatury nám šlo pak lépe od ruky. Určitě snadněji, než by tomu bylo a obvykle bývá v noci těsně po vystoupení. Byli jsme během večera pozváni do Mikulova i na libové domácí klobásky k Radkovi Malinovi do Pavlova, ale času bylo příliš málo a tak si schováme takové zážitky na budoucno. Cesta zpět byla rychlejší než tam, jen počasí nebylo tak příznivé jako v sobotu. Neděle bývají tradičně smutnější než dny předcházející, ale my jsme se v autě bavili za jízdy skvěle. Naučili jsme se přes noc moravsky a i při tradiční zastávce na benzínce jsme nakupovali s moravským dialektem. Byli jsme daleko od domova a to vždy trochu zlobíme nebo alespoň chceme zlobit. Eva nám však preventivně vyhrožovala už po cestě na akci, že když něco provedeme, napíše to o nás do Blesku. Ve sklípku s námi nebyla, šla raději spát, aby mohla lépe řídit, a přišla tím o hodně, protože to co se tam odehrávalo by vydalo nejméně na dva nedělní Blesky. Akce v Pavlově se vydařila a děkujeme majiteli hotelu za pozvání, Petru Mukovi za doporučení a budeme se těšit na někdy.
- 252 -
• Mlynářská dcerka Páteční akce jsou vždy o dost fyzicky náročnější než ty sobotní, jelikož jsme přes den obvykle z osmdesáti procent ještě zapojeni v běžném pracovním procesu a dohromady s hraním tak absolvujeme téměř čtyřiadvacítku. Osmdesát procent výkonu neznamená naše nižší pracovní nasazení, ale jen to, že se pracovního procesu účastníme čtyři a pátý Petr jako studující o něm zatím jen sní. Hráli jsme po čase opět na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v historickém centru Tábora. Byl pátek 28.3.2008 a Den učitelů nikdo neslavil. Jan Ámos si to asi představoval trochu jinak, ale to je už jiná kapitola. Rezervace všech míst v hlavní lodi i v přilehlém salónku byly tentokrát dlouho dopředu vyprodány a tak jsme věděli, že nás čeká publikum, které nás má rádo a s kterým můžeme komunikovat poněkud více otevřeně než jindy. To také nastalo a tak jsme si dokonale užívali komorního prostředí i atmosféry, kterých na tradičních sálových akcích nelze dosáhnout. Všichni jsou blízko a tak to máme nejvíc rádi. V takovém prostředí kapela před lety vznikla a návraty ke kořenům jsou vždycky nádherné. Richard prozrazoval některé zážitky z našeho moravského turné a Radek vše dokládal citacemi výroků, které tam pochytal včetně dokonalého moravského dialektu. Navázali jsme pak písní Zabili, zabili z našeho nejlepšího muzikálu Balada pro banditu brněnského divadla Husa na provázku, v němž na konci šedesátých let ve stejné písni excelovali Miroslav Donutil a Iva Bitová. Přišel i Pepíno, bubeník z naší původní sestavy a když mi říkal, že při Slunečném hrobě mu přecházel mráz po zádech, nic dojemnějšího či příjemnějšího mi sdělit ani nemohl. Na tu písničku jsem se těšil dlouho než dozrál čas pro její nazkoušení, protože ji znám z doby zrodu, tedy od původního Blue effectu z konce šedesátých let a že v našem podání takto mrazivě vyzní mě těší ohromně. Richard ji sice vždy uvádí jako píseň z filmu Pelíšky, ale ten si ji jen pro - 253 -
dokreslení atmosféry šedesátých let vypůjčil. Básník a muzikant Lumír v pozadí sálu vše tiše pozoroval a pozorně poslouchal. To nás pak přepadá tréma, neboť odborný dohled vždy více svazuje emoce. Přišli se na nás podívat i muzikantští kolegové z Edenu a tak jim návštěvu určitě oplatíme na stejném místě v dubnu, až budou sami hrát. Z Kouřimi u Kolína za námi přijela zase partička z Mlýna Davídkov, kde jsme před lety mnohokrát a nejraději hráli a vedla ji samotná paní mlynářka Marta a pan mlynář Václav. Neztratila se ani mlynářská dcerka Karolína, kterou známe od jejích třinácti let a přes její relativně drobnou postavu jí bylo vždy a všude plno. Řádila už tehdy na mlýně jako dnes v osmnácti i se zlomenou rukou u koně, který rozzařovala svou nekonečnou energickou aurou. Nechyběli tentokrát ani legendy táborského bigbeatu, Jarda Hlava jako zakladatel The Ants a Milan Cvígr alias Šmikis, bubeník z přeživší poloviny tragicky zesnulých Sklepníků, kteří hráli ještě počátkem sedmdesátých let na Střelnici, která tehdy praskala ve švech a tak je mi docela líto, když vidím dnes Střelnici po nákladné rekonstrukci se zhasnutými světly a prázdným sálem, ve kterém se nic neděje. Tato transakce se městu i firmě Dvořák náramně povedla. Na to bych si v počátcích nové éry po roce 1989 nikdy nevsadil. Končili jsme i s úklidem aparatury ve čtyři ráno a po Víťově skvělé česnečce jsme se přesouvali domů. Ti vytrvalejší nebo spíš odpočatější se účastnili ještě závěrečného hodnocení v baru RX na náměstí, protože v tu dobu už nikde jinde otevřeno není. Ten příběh znám už však jen z vyprávění, protože já měl za sebou náročnou dvoudenní služební cestu do Plzně a tak jsem pověřil uzávěrkou akce Richarda, protože ten jako agenturní majitel spal celé páteční dopoledne a pracovali pouze jeho zaměstnanci a ještě Petra, který jako student konzervatoře se už v pátek dopoledne ve škole určitě také příliš nepřetrhne. Uzávěrka prý dopadla výborně, ale já dobře vím, že ty správné informace vyplavou na - 254 -
světlo boží až o něco déle a o to s větší chutí je pak včlením do příštího příběhu. • Vzpomínky na Afriku Od 28.3.2008 jsme plánovaně tři týdny nevystupovali a neplánovaně řešili zčistajasna personální problém na bubenickém postu. Petr nám oznámil, že chce s námi i nadále hrát, ale přednost při střetu akcí dá vlastnímu pražskému projektu. Richard hned zavolal Pepínovi, protože střet akcí nastal už 26.4.2008 a pro nás je zcela nepřijatelné rušit domluvená vystoupení. Poučeni a vykováni třicetiletou praxí hraní, převážně za daleko těžších podmínek než dnes, víme, že odmítnutá akce znamená obvykle její ztrátu i do budoucna. Značka a jméno kapely se budují dlouho a my se dnes cítíme natolik silní, že ji nenecháme ničím, co lze ovlivnit, jakkoli oslabovat. Pepíno naskočil do jedoucího vlaku pohotově, individuálně nazkoušel celý repertoár a tak jsme s ním absolvovali jen jedinou zkoušku a šlo se na věc. Hráli jsme v sobotu 19.4.2008 na privátní akci pro firmu Aksamite na Housově mlýně v Táboře, kam jsme se tak vrátili po dvou letech. Mám li přidělit akcím pomyslně nějaké hvězdičky, pak této patří z pěti právě pět. Housák se mi vždy líbil, ale zpočátku byly služby provozovatele žalostné, příjezdová komunikace nevyhovující a prach uvnitř nesnesitelný a zničující. Měli jsme podmínku právě v odstranění prachu, který nám před dvěma lety poznamenal horní dýchací cesty, hlasivky a nakonec i aparaturu. Požadavku bylo vyhověno a sálek byl před akcí vymeten do posledního smítka. Atmosféra Housáku je fantastická a pořád se zde něco vylepšuje a posouvá kupředu. Děvčata ve stylových kostýmech za barem pracovala tentokrát bezchybně, pohotově, ochotně a téměř neúnavně. Pivo se už netočilo do voskových kelímků, ale do krásných keramických žejdlíků, mexická masová směs se podávala na chlebovém talíři a kousky - 255 -
pečené masové kýty na dřevěném prkénku. Trámový strop poskytuje nyní prostoru dokonalou akustiku a tak jsme si večer užívali v naprostém uvolnění. Nejdříve jsme přidali hodinu a pak ještě půl, ale to už nás síly opravdu opouštěly. Publikum s námi bylo natolik sžité, že pokud bychom nevyňali kabely z nástrojů, hrálo by se snad až do rána. Jak jsou dámy při tanci na stole, je to pro nás vždy signál spontánního projevu jejich radosti, který se přenáší vzápětí i na nás a v takové chvíli se dostavuje naprostá osvobozující euforie. Dámy měly v publiku tradičně převahu a harmonie jejich pohybů přidávala našim akordům třetí rozměr, což jsme náležitě vnímali. Určitě budeme nyní hledat cestu i pro akci veřejnou, kterou bychom na Housáku uspořádali, protože je škoda nevyužít takový prostor, jehož genius loci je nezaměnitelný a v městě heren i zcela ojedinělý. Eva trávila plánovanou dubnovou přestávku v Africe a Richard na Kubě. Eva nám sdělovala potěšující zážitek o tom, jak se na hotelu seznámila s dvaaosmdesátiletou dámou, která polyká pravidelně nějaké černé bobule, po kterých si všechno pamatuje, dobře vypadá a ještě po nich dokáže doplavat v moři k bójce a zpět bez plovací vesty. K bójce a zpět bych si zatím troufnul plavat v klidném moři i já bez černých bobulí, ale pokud bych si po jejich požití dokázal zapamatovat všechny texty písniček, které hrajeme, pak si je určitě seženu. Z Kuby si přivezl Richard pocity smíšené, protože pokračující socialismus na ostrově dospěl nyní ke svému vrcholnému stádiu a je jen ukázkou, kde jsme se mohli ocitnout my, pokud by zde před dvaceti lety k žádným změnám nedošlo. Potraviny na příděl, prázdné obchody, žebrající lidé a touha k emigraci jsou atributy zapsané do historie vlády Fidela a posléze i jeho bratra Raula Castrových. Jsme nyní zpátky na evropském kontinentu v Česku a opět plni elánu do hraní. Dobrá parta je to podstatné, co vždy drží kapelu pohromadě a my pevně věříme, že náš vlak zatím nikdo nezastaví. Doplnili jsme si do - 256 -
kalendáře další akce, jednu privátní na Lipně v Černé v Pošumaví, pak letní návrat na Pálavu a také se s námi počítá na Táborských setkáních 2008. • Něco ven a něco na stůl V sobotu 26.4.2008 jsme hráli potřetí v Ratibořských horách místnímu sportovnímu klubu, který pořádá jednou do roka tradiční pouťovou tancovačku. Začátek byl naplánován na jednadvacátou hodinu a tak jsme si dali sraz až v osmnáct, což bylo velmi příjemné. Pak je možné věnovat se téměř celý den privátním aktivitám či odpočinku. Někdo závodil na motorce, někdo plel na zahradě, někdo cvičil, někdo jezdil na kole a někdo běhal za psem, někdo hrál něco ven a něco na stůl, zkrátka probíhal pohodový jarní víkend. Na cestě nás zastavil policajt a obcházel Papamobil, kontroloval Richardovy papíry, ale vše bylo v naprostém pořádku a tak se s úsměvem rozloučil a popřál nám šťastnou cestu. Bylo to už jen pár kilometrů. V příjezdu ke dveřím kulturáku nám bránil kolotoč, na kterém se nikdo netočil, ale projet se nedalo. Já se vždy vesnických zábav trochu obávám. Už skutečnost, že před kulturákem stojí pouťové atrakce, kolotoče, maringotka s papírovými růžemi na špejli a z amplionu hrají duc-duc hity, mě přivádí do rozpaků. Pak se sejde plný sál a lidi jsou fajn a hraje se nám dobře a my pořadatelům slíbíme, že za rok přijedeme zase a vše se opakuje. Je to nakonec příjemné zpestření hudební šňůry, které člověk rád absolvuje k vlastnímu potěšení. Jen ty kulturáky rok od roku chátrají, jsou vystavené postupnému opotřebovávání bez zpětně vložených investic, jsou vesměs architektonicky nevkusné, akusticky zoufalé a pro lidi málo útulné. Nějaký milion by si jejich rekonstrukce vyžádala a na to obce neumějí nalézt prostředky, pokud nechtějí objekt přímo privatizovat. Pak by se na oplátku možná dočkaly spíše asijské tržnice nebo sociální ubytovny, než kulturního vyžití a tak - 257 -
se vše točí v bludném kruhu. Koupili jsme si přepravní vozík či plošinu s nosností do 150 kg a tak transport beden z auta k pódiu byl tentokrát méně pracný než jindy. Využijeme ho na všech sálech, kde je to k pódiu více jak několik metrů a v cestě nestojí žádné schody, které náš vozík bohužel zdolat neumí. Taková technika sice existuje, viděl jsem ji při stěhování půltunové kopírky, kdy pásový vozík na dálkové ovládání srovnal plošinu do vodorovné polohy a schody vyjel i s nákladem bez problémů, ale potřebovali bychom na něj další auto se spolehlivým řidičem, což je v našich podmínkách nereálné. V Ratibořských Horách se tančilo od první série do poslední, stále byl plný parket a tak jsme si říkali, že je až neskutečné, že to vše trvá už sedmý rok a ve stejné sestavě. Hraní nás stále baví a také se rozšiřuje akční rádius a přibývá rok od roku akcí. • Šumavské obrázky První májový víkend v sobotu 3.5.2008 jsme vyjeli na Šumavu. Hráli jsme na akci neprodyšně uzavřené veřejnosti ve velkém sále Hotelu Park v Prachaticích. Byl to poslední večer týdenního soustředění šedesáti adeptek na titul Pretty woman Česká republika 2008. V devatenáct hodin se podávala slavnostní večeře, hodnotil se uplynulý týden a vše, co v něm musely ženy zvládnout. Svůj pohled na věc přijela děvčatům osobně sdělit i Halina Pawlowská, která bude všechna semifinálová kola v republice moderovat a pak odpovídala i na četné dotazy typu: „Kde čerpáte svoji životní energii?“ Odpověděla stručně a pohotově: „V cukrárně. Chodím tam se svojí kamarádkou, která měří 149 cm a váží 42 kg. Ona konzumuje a já se na ni dívám.“ Na otázku „Co nyní píšete?“, sdělila, že písňové texty a ten poslední se jmenuje „Pochod anorektiček“. Pak jsme přišli na řadu my a zahráli první hodinový blok písní. Na nás navázal host večera Petr Muk s klávesistou Michalem Šetkou a sálem zněly - 258 -
největší Petrovy hity. Po výběru semifinalistek ohlášeném majitelem pořádající agentury jsme hráli téměř nepřetržitě až do půl jedné. Knocking on heavens door a Baby comeback s námi dal i Petr Muk a tak to znělo ještě o třídu lépe. Na tanečním parketu se jen tu a tam objevil nějaký muž z agenturního týmu, jinak byly poutavé taneční kreace zcela v dámské režii a nás přepadal pocit, zda už klepání na nebeskou bránu nebylo vyslyšeno a to co právě prožíváme, není už naše existence mimo fyzický svět v pověstném světle na konci tunelu. Bylo velmi náročné soustředit se na texty a schéma písniček, odehrát všechny noty ve správné podobě a současně neztrácet kontakt s publikem. Nějaká chybička se v takto náročném prostředí vloudí vždy, ale celková příznivá atmosféra večera vše zahladila a hrálo se nám příjemně. Nemuseli jsme se starat o zvuk, který byl tentokrát plně v rukou techniků karlovarské firmy Aktion a tak jsme si náležitě užívali takový bezstarostný pocit a samozřejmě i o dvě třetiny méně náročný transport aparatury. Po naší produkci pokračovala ještě diskotéka, ale to už jsme konzumovali všechny lahůdky z připraveného rautu a zapíjeli je jakostním přívlastkovým vínem. Sauvignon z kategorie výběru z bobulí, ročník 2006, byl obzvláště chutný a tak jsme jej ochutnávali ještě dvě hodiny a senzačně se bavili. Ani nevím, kdo řídil na zpáteční cestě, vím jen, že já to nebyl a že jsme bez újmy na zdraví a duši šťastně přistáli ve čtyři ráno na staroměstské základně. Co dodat? Šumava je krásná jako na obrázku. V květnu nás čeká ještě jedno šumavské vystoupení, bude však orientováno více jižním směrem, k lipenské přehradní nádrži v Černé v Pošumaví a věříme, že nebude o nic méně kouzelné než to prachatické. • Comeback V Ústrašicích hrajeme obvykle dvakrát do roka, jednou v pevném termínu, vždy na Boží hod vánoční 25. prosince a podruhé pak na - 259 -
jaře v druhé polovině května podle toho, jak máme volno a jak se pořadatelky Šárka se Slávkou dohodnou. Na Vánoce byl sál doslova našlapán k prasknutí a tak se na jaře přikročilo k cenové regulaci a vstupenka se prodávala za 150,-Kč. Uzavřelo se přísálí a hlavní sál se vyprodal do posledního místa. Stoly byly uspořádány více klubově a při hořících svíčkách vznikla kouzelná komorní atmosféra. Přišli ti, kteří nás mají nejvíce rádi a bylo to opravdu znát. Richard hrál na svém Peršanu zase bos a usrkával Becherovku, což je dokladem absolutní pohody. My ostatní obutí jsme byli také v pohodě, jelikož jsme už přezuli na letní gumy a to se hraje vždy uvolněně. Do sestavy se za bicí vrátil po devítiměsíční odmlce nastálo opět Pepíno, protože Petr dospěl k rozhodnutí upřednostnit účinkování v pražském projektu se svými spolužáky a my v žádném případě nechceme rušit dohodnutá vystoupení, která by s jeho vybranými termíny kolidovala. Myšlenka dvou bubeníků v alternaci tak byla pohřbena v jejím samém zrodu, protože chceme být naladěni na společnou frekvenci hudebních prožitků a vnímání, které jsou podle našeho názoru nutným předpokladem úspěchu, kompaktnosti a fungování souboru. Po první sérii jsme ještě manipulovali se zvukovou aparaturou, aby to nehučelo. Basové reproduktory putovaly na parket, protože duté pódium, na němž byly původně umístěny, tvořilo nežádoucí rezonanční prostor a jeho kmity se pak přenášely zpětně přes mikrofony do soustavy. Od druhé série tak problémy se zvukem zmizely a je jasné, že to příště v Ústrašicích musíme uspořádat naprosto stejně. Od pořadatelů jsme obdrželi tradičně dárek, tentokrát černou froté osušku s oranžovou jmenovkou a tu budeme vyvážet na všechny akce. Nikdo v kapele nemá stejné jméno a tak si je dozajista nespleteme. Série skladeb střídala sérii a publikum bylo neúnavné. Parketu vévodily tentokrát všechny tři dcery Pepína a taneční kreace, v nichž se vznášely, mi připomínaly nejvíce balet na ledové ploše. Možná by se - 260 -
pořadatelům vyplatilo objednávat příště naše vystoupení s touto originální taneční formací. Najednou byl konec …, tak rychle to uteklo ve výborné zábavě. Lehce po druhé ranní jsme přidávali ještě kousek a pak už následovalo jen loučení, motání kabelů, skvělá večeře od paní Nadi, skládání beden do Papamobilu podle přesného a nezaměnitelného plánu, dva Machače, což jsou speciální bodyčeky, kterými Richard posune basové reproboxy o pár milimetrů dovnitř, aby se daly dovřít zadní dveře a mohlo se bezpečně vyjet. Za volant usedla Eva a točila jím za plynulé jízdy podle potřeby oběma směry a tak jsme nejkratší možnou cestou zakrátko doputovali až ke zkušebně. Připomněl jsem to v souvislosti s příběhem, který před časem vysílali v televizi a v němž představili jednu paní z Anglie, která uměla v autě zatáčet jen doleva. Dojela sice vždy tam kam potřebovala, ale cestě předcházelo nutně nejméně hodinové sezení nad mapou, při kterém plánovala trasu k cíli tak, aby nemusela točit nikdy vpravo. Jak složila zkoušky mi není jasné, ale zřejmě měla štěstí a její zkušební jízda v levotočivé spirále dostatečně přesvědčila odpovědného komisaře o její způsobilosti k řízení. Potěšila nás nabídka k vystoupení při oslavě Rádia Blaník, které se uskuteční první srpnovou sobotu na Žižkově náměstí v Táboře a ještě pozvánka k produkci na svatbě jednoho Divokýho Billa v Českém Brodě. Rýsuje se to hezky a okruh působnosti se rozrůstá, což nám činí velkou radost. • Swing Poslední květnový víkend, v sobotu 31.5.2008, jsme odjížděli hrát do hotelu Swing v Radslavi u přehradní nádrže Lipno. Radslav je částí Černé v Pošumaví a jede se tam přes České Budějovice, Český Krumlov, Kájov a další kouzelná místa, nad kterými zrak přechází, srdce plesá a duše rezonuje. Naposledy jsem zde slavil v červnu roku 1976 vítězství fotbalového týmu na - 261 -
Mistrovství Evropy a dodnes si pamatuji pověstnou Panenkovu penaltu, kterou tehdy rozhodnul o našem vítězství ve finále nad Německem. Že by se to letos zopakovalo? Svoji pravidelnou čtvrtletní akci zde tentokrát pořádala firma s celostátní působností, Kompakt s. r. o. V jejím čele stojí už sedmnáct let úspěšný manažer pan doktor Kaninský a ten nás pozval letos již podruhé do kulturního bloku, jenž celé setkání pracovníků firmy završuje. Hráli jsme v hlavní hale hotelu hned vedle terasy s výhledem do zahrady, na les a vodu, a protože bylo nádherné počasí, podtrhoval takový pohled i krásnou atmosféru slavnostního večera. Pan doktor opět zpíval za našeho doprovodu Severní vítr, což je už tradiční záležitost a zřejmě také hymna firmy. Moravská sekce Kompaktu, která se výrazně prosazovala již v Poděbradech, kde jsme v lednu také hráli, na sebe nenechala dlouho čekat a vyrazila vzápětí po prvních tónech na parket. V takovém duchu pak pokračovala zábava až do samého konce, který byl naplánován do jedné hodiny po půlnoci. Stále jsme však museli přidávat série a poslední nota zazněla tedy až krátce po půl třetí. V hotelu byla ubytována i mládež z Německa, která se k zábavě v závěru také připojila a akce tím nabyla mezinárodního rozměru. To jsme byli již opravdu na pokraji sil a jen malý zbytek jsme si šetřili na stěhování aparatury, která je na konci vždy o chlup těžší. Richard potřeboval ještě o něco více energie na řízení do Tábora, což zvládnul bezpečně a úspěšně jsme tak dorazili až na základnu. Noční bouřky způsobily na Českobudějovicku řadu problémů. Přívalové deště doprovázené i krupobitím za sebou nechaly pokácené stromy a zatopené sklepy a tak jsme projížděli centrem Českých Budějovic po silnici plné vody, kterou kola Papamobilu nebezpečně rozkrajovala a tím vytvářela nejméně metrový gejzír po stranách vozu. Po ulici naštěstí nikdo nešel nebo jsme ho alespoň pod hladinou neviděli. Na Borku to bylo už dobré a v Táboře nebylo po dešti ani památky. Krajské město si holt - 262 -
všechno hezké nechá pro sebe. Vybavil se mi srpen 2002, kdy jsme s Richardem odjížděli na dovolenou do Chorvatska a v Českých Budějovicích to vypadalo tehdy podobně. Den poté však začaly největší záplavy v historii České republiky a my je sledovali pouze přes satelit z televizní obrazovky od slunného Jadranu. Když jsme se pak vrátili opálení jako exoti z rovníkové Afriky domů, bylo v Česku už po dešti a voda se vrátila do původních koryt. Říká se tomu být v pravý čas na pravém místě. Domů jsem dorazil po uklizení aparatury na rozhlasové zprávy v šest a tak jsem lehce posnídal, vypnul mobil, zaplašil myšlenky a co se dělo celé dopoledne netuším. Bylo to krásné, děkujeme. • Střídavě oblačno Křížovští si u nás objednali na rok 2008 dvě akce na letním parketu pod hvězdami. Náhradní sál pro případ nepříznivého počasí nemají a akce se za deště ruší. Pro nás je to značné riziko, protože o obsazené termíny často stojí i jiný pořadatel v nějakém sále, ale účast jsme v Křížově předem slíbili a tak jsme dodatečnou změnu už nijak neřešili. V sobotu 7.6.2008 ráno bylo v Táboře nádherné počasí a vypadalo to, že hra nebude ohrožena. Po obědě se to však zlomilo a začalo pršet. Když déšť neustával ani ve čtyři odpoledne, byl jsem přesvědčen, že hrát nejedeme a těšil jsem se na fotbalový zápas se Švýcarskem. Telefonicky jsme ještě ověřili klimatické poměry v místě akce, tedy na okrese Benešov asi dvanáct kilometrů od Vlašimi a kousek za Načeradcem. Rozkaz zněl jasně, počasí je slunečné, obloha bez mráčku, není důvod nepřijet a tak jsem narychlo sbalil vše potřebné, několik vrstev oblečení a pádil na místo srazu. Jak jsme se blížili k Mladé Vožici, kde jsme nabírali do naloženého Papamobilu Radka, obloha se skutečně modrala a mráčky byly bílé jak beránci nad Temelínem. i když bylo poněkud chladněji než by na letním parketu mělo být, vypadalo to, že nám hraní půjde od ruky - 263 -
i od úst. Po dvacáté hodině byla aparatura nainstalována a vzápětí se zamračilo a spadly první kapky. Narychlo jsme přetáhli před pódium nepromokavou plachtu osm krát dvanáct metrů, kterou pro takové příležitosti vyvážíme a čekali jsme jak to dopadne. Pak jsem volal ještě do Tábora, kde se naopak k večeru vyčasilo, ale tam žádný letní parket bohužel není. V devět se sjeli i přes nepřízeň počasí lidé, přestalo pršet a tak jsme se pustili do první série. Docela se to nakonec sešlo, i když loni v létě bylo narváno daleko víc. Uvidíme příště, tedy 16.8.2008, což je o prázdninách a dá se tedy předpokládat, že to bude lepší. V jednu jsme podle plánu neskončili a na vyžádání publika jsme po přestávce ještě přidávali sérii do dvou hodin. Dostali jsme křížovský guláš na zahřátí a doplnění energie, sbalili cajk a jeli domů. Fyzicky to bylo velmi náročné, protože v chladu je výdej energie daleko vyšší a tak jsem do sebe napral po příjezdu domů ihned bobule s minerály a vitamíny a velmi dlouho odpočíval. Z pátečního maturitního večírku jsem odešel velmi brzy a jsem rád, že se mi to celkem bezbolestně podařilo, protože v opačném případě bych byl zcela nepoužitelný. Odpovědnost vůči kapele je holt na prvním místě a jinak to ani nejde. Naštěstí mám kolegy, kteří to podrželi s absolventy do čtyř do rána a zachránili pověst sboru. V červnu nás čeká ještě příští sobotu hraní v Želči v okrese Tábor, kde obec slaví 130 let založení Sboru dobrovolných hasičů a místní Základní školy. Bude podle předpovědi chladněji a tak jsme přemluvili starostku, abychom hráli v kulturním domě. Želečtí na to mají vyčleněné speciální konto a pro veřejnost bude vstup úplně zdarma. My se vrátíme spolu s Richardem a Pepínem na tento sál po více než dvaceti letech. Jsem docela zvědav, jaké změny tam za tu dobu nastaly. Zábavy v osmdesátých letech v Želči řadím ve svém osobním žebříčku mezi legendární a doufám, že paní Křížová bude zase dělat nekonečno.
- 264 -
• Nekonečno V sobotu 14.6.2008 jsme se vrátili do sálu kulturního domu v Želči na okrese Tábor po více jak dvaceti letech, tedy exOrioni, já, Richard a Pepíno a vlastně tak trochu i Radek, který na nás tehdy byl právě tady s Monikou. Řekl bych, že se na sále i na pódiu doslova zastavil čas. Z legrace jsem poznamenal, že bude za oponou určitě ještě kanape, na kterém po vystoupení v roce 1986 odpočíval Karel a ono skutečně bylo. Dámy z pořadatelského týmu přinesly hned v úvodu z domova řízky s bramborovým salátem, tvarohové svatební koláčky a kremrole a tak jsme ve staré šatně za oponou, kde jsme před lety konzumovali totéž, vzpomínali na staré časy. Přišlo mi absurdní, že za doby nesvobody byl kulturní dům opečováván, restaurace fungovala, hrálo se zde divadlo a tým místních divadelníků hýbal obcí. Dnes jsou sál i hospoda uzavřeny a chátrají, lidé prý nikam nechodí a kultura se přesunula před televizní obrazovky. Pokus o Želečské obrození byl učiněn právě nyní u příležitosti oslav 130 let od založení želečského Sboru dobrovolných hasičů a místní Základní školy. Starostka obce dala dohromady víkendový kulturní program a pozvala k závěrečnému vystoupení i nás. Nejdříve jsme měli hrát venku, ale počasí bylo chladné a tak jsme už na základě týdenní předpovědi přesunuli produkci do Kulturního domu. Že se již dlouho nepoužívá bylo jasné hned po příjezdu. Před zadním vchodem, který známe a který vede přímo na pódium, bylo zaparkované auto, které nám bránilo v transportu aparatury. Nechali jsme vyhlásit SPZ dechovkou, která právě účinkovala u kostela a za chvíli přišel starší pán přeparkovat. Richard zacouval až ke vchodu a nastal problém č. 2. Nebyly klíče. Běhala starostka, běhali hasiči, volali mobilem na různá čísla a stále někdo přinášel různé svazky klíčů, které do zámku nepasovaly a byly zřejmě od úplně jiných dveří. Nakonec si někdo vzpomněl, že firma Spilka a Říha provádí v sále stavební - 265 -
úpravy a zřejmě bude mít ten správný klíč u sebe. Byla to pravda, ale majitel firmy nebyl doma a tak prý jeho syn ví, kde klíč má a nakonec ho skutečně našli a asi po půlhodině přivezli. Instalace aparatury mohla začít. Božejáci u kostela hráli do devíti a protože hospoda v kulturním domě nefunguje, zabezpečovali pitný servis hasiči. Ti museli vše také přestěhovat od kostela do sálu a za nimi se přesunulo i početné publikum. Sál byl plný do posledního místa a mohlo se začít. Pobavila mě příhoda, kterou nám vyprávěl Marcel Kříž, který kdysi zábavy se spolkem divadelníků v Želči pořádal. Ptali se ho prý místní dámy, kdo že to tu večer hraje. Odpověděl že Dušák, protože Richarda si z dob tehdejších zábav pamatují a oni se prý divily, že ještě žije. Dnes už na sále tančily jejich děti a to se mi zdá až neskutečné. Pepíno si vzpomněl, že právě v Želči měl v roce 1986 rozlučku a poslední hru s kapelou, protože se mu narodila třetí dcera Peťaska a dostal doma prý nůž na krk. Užívali jsme si to právě i kvůli nostalgii, která se na takovýchto, pro nás dnes již legendárních, místech zcela zákonitě dostavuje. Přijel z Tábora i zpívající cestovatel a básník Lumír, také pan ředitel Comettu a skvělý muzikant z kapely Eden Petr Pistulka, nejlepší fotograf v regionu Zdeněk Zeman s chotí, dcerou a zetěm a tak bylo jaksepatří veselo. Měli jsme hrát do jedné a protože publikum bylo skvělé, přidávali jsme ještě série do půl třetí. Hrnuly se i objednávky dalších vystoupení, ale v létě máme obsazeny všechny možné termíny a tak jsme nemohli zájemcům vyhovět. Snad někdy příště. Hrálo se nám výborně v atmosféře světel, která obsluhoval František z týmu Romana Máje a tak už mě ani nepřekvapovaly tančící dvojice stejného pohlaví po pódiem. Hoši to naštěstí nebyli a tak se mi na ostrově Lesbos docela líbilo. Kulturní dům prý nyní projde rekonstrukcí a uvidíme, čeho se za rok dočkáme. Zda zvítězí tradičně lidová tvořivost řemeslníků, kteří dnes stojí ve většině případů tzv. mimo mísu a je to pak na rekonstruovaných objektech všeobecně - 266 -
patrné, nebo zvítězí rozum a profesionalita investora, který zadá uváženě projekt odborníkům, kteří o kulturní produkci a požadavcích na ni alespoň něco vědí.Když jsem viděl na sále dlažbu imitující parkety, myslel jsem, že blouzním, byla to však realita. Chyběla na zdi už jen přípojka na hadici a uprostřed sálu kanálová mřížka. Co není dnes, může být zítra. Čemu se nakonec divit, když na plakátovací ploše přímo na domě vévodí plakát Discotheque Pojbuky s podtitulem Dobrý den, kozy ven. Přeji všem ze Želče, aby se jim jejich Kulturní dům povedl, aby tam byla radost hrát i chodit, aby se tam vrátila hospoda s podnikavým majitelem, aby mladí navázali v pořádání kulturních akcí na tradici místních slavných divadelníků, aby se do vsi vrátil vkus a rozum, aby lidé drželi pospolu a aby se jim dařilo. Paní Křížová, jak jsem avizoval na konci minulého příběhu, nakonec přišla, „nekonečno“ však dvacet let neprováděla a tak nám ho k naší lítosti nepředvedla. Povedený kousek se prý musí oprášit a znovu nazkoušet. Nedočkali jsme se ani dostřiku na dálku a na terč, který si pamatuje nejvíc Richard, který tehdy z nabídky uvedených dvou možností volil z neznalosti právě terč a zásah Mileny Křížové byl k naší radosti stoprocentně přesný. Jinak se nám v Želči velmi líbilo a děkujeme tímto paní starostce za pozvání. • Jam session Druhý prázdninový víkend, 12.7.2008, jsme odjeli hrát do Maříže. V restauraci Oáza, která je součástí objektu, ve kterém se rodí autorská originální keramika, jsme hráli červencové vystoupení již potřetí, když nepočítám jedno mimořádné podzimní vystoupení v roce 2006. Mařížské akce nesly vždy pečeť tajemnosti, mimořádnosti a jakési posvátnosti. Je to dáno určitě historií a duchem místa, energií, elánem a fantazií lidí, kteří to tu vymysleli i zrealizovali a také týmem zajišťujícím nepřetržitý provoz firmy. Proto sem jezdíme tak rádi a přesto, že zde trvá - 267 -
produkce vždy do časných ranních hodin, vstáváme poměrně brzy a cítíme se skvěle. Přijíždí sem za námi i přátelé z Tábora a Prahy a tak je večírek na Oáze vždy více srdečnější, což se nám líbí. Tentokrát zavítal na Oázu i Roman Štefl, autor známého hitu Ilony Csákové Amsterdam, který žije střídavě v Německu, Praze a Slavonicích. V takové domácí atmosféře se pak Více improvizuje a zaznívají i hity z počátku naší kariéry, které jsme několik let nehráli. V závěru pak putují nástroje do rukou dalších přítomných muzikantů, kteří inspirováni vínem a ženami přidávají nejlepší kousky svého umu a je to velice příjemná relaxace. Průjezd Českou Kanadou, ve které se Maříž nachází, nás vždy inspiruje k vymýšlení scénáře k indiánskému filmu. Tentokrát připadla Evě role spoutané ženy u osamělého stromu, Richardovi role náčelníka Velkého Bizona, Radkovi kmenového šamana, Pepínovi strážného spoutané Evy a já jsem se obsadil do role jejího osvoboditele, protože na vojně jsem byl v plížení hodnocen podplukovníkem Skařupou výtečně. Scénku jsme na zpáteční cestě neskutečně odehráli a Eva pak pořád telefonovala domů, že přijede později a chtěla to opakovat. Tak krásně ji prý nikdo ještě neosvobozoval. Nebylo to však jednoduché, když Pepíno v roli strážného podal svůj životní výkon. Šaman Radek musel zabavit náčelníka Velkého Bizona a s pomocí jedné místní krasavice se mu to dařilo tak, že jsme měli asi hodinové zpoždění. O tom však až někdy příště. Kapela musí mít také nějaké svoje tajemství:). Eva nás odměnila po příjezdu borůvkovým koláčem a tak mohla zůstat doma na Sezimáku a od vykládání aparatury byla skutečně osvobozena. Děkujeme Markétě za pozvání a péči o nás, publiku za hezkou atmosféru, personálu Oázy za veškeré poskytnuté služby, Petrovi za Jam session Oáza 2008 a Big Bizonovi za šťastný návrat domů.
- 268 -
• Pro Strážnicu Po týdnu chladu a deště se v sobotu 26.7.2008 vyčasilo a vyhřálo a my jsme na akci v Liderovicích u statku firmy Aksamite mohli hrát bez jakýchkoli obav o poškození aparatury vlivem klimatické nepřízně. Pro Aksamite jsme hráli na jejich výroční červencové akci již potřetí a velmi si vážíme přízně, kterou nám takto projevují. Richard v roli generálního zvukaře odjel na akci těsně po obědě a nám ostatním zbyl čas pro osobní relaxaci. Když jsme dorazili Radkovou Toyotou před šestou na místo, měl Richard už postavenou aparaturu a tak jsme si jen zapojili pár kabelů a hejblátek, vybalili kytary, flétny, harmoniky a bicí a bylo hotovo. Jak příjemná změna. Stěhování všeho je na muzice asi nejméně příjemné, když zabírá obvykle padesát procent celkového času akce a stejně tak i sil. Pódium je tradičně na krytém vleku pro dopravu sedacích souprav a nejtěžší je dostat se na něj. Pořadatelé sice vždy přistaví ke straně dřevěné palety a na ně ještě jeden stupínek, nicméně o pohodlném a bezpečném výstupu i sestupu se nedá mluvit. Jinak je na tom excitovaná část publika, ve které se vždy najde několik jedinců, pro které je překonání výškového rozhraní pódia hračkou a ti se pak chtějí ukázat ostatním z výšky a derou se nám k mikrofonům a zakopávají přes kabely a stojany do nástrojů, odkud je musíme lovit, páčit a strnadit. Nejdříve hrozí zásah mikrofonu do zubů a následně zlomení kytary nebo stržení bicí soupravy. Letos se o popsané extempore postaral zástupce moravské sekce ze Strážnice, který před každou skladbou vykřikoval: „Pro Strážnicú“ a když to publikum patřičně neocenilo, jal se drát vzhůru. a jak se tak často dral, zdálo se mi že nadrátovanej byl docela dost a zase jsem si vzpomněl na připomínku jednoho kamaráda, který vždy tvrdí, že už za Pelhřimovem začíná Asie. Na druhou stranu je třeba podotknout, že podobní dráteníci se najdou téměř všude bez rozdílu hranic a regionů. Jinak bylo - 269 -
publikum více než skvělé, spousta nadaných tanečnic na travnaté ploše pod pódiem nám posílala energii do žil a ta tam dlouho držela. Richard dostal od Jarušky speciální rukavici z materiálu vyvinutého pro NASA, která prý udrží posilující energii jako páru pod pokličkou a tak jsem si ji na chvíli půjčil i já na levačku, jejíž zápěstní šlacha mě trápí už dlouho z namáhavého stisku strun. Napadlo mě hned, že by se nemusela z takového materiálu vyrábět jen rukavice, když to má takové zázračné účinky. Je fakt, že to fungovalo a tak mám nyní levou ruku o pár let mladší než jsem sám a budu pravděpodobně slavit dvoje narozeniny. V rámci nádherného večera pak probíhala ještě výuka latinsko-amerických tanců pod vedením Tibora Stana a Lucie Tošenovské, vystoupení skvělé taneční formace Kancioneta a samozřejmě i koncert pro gurmány v podání Pala Meryho, jehož repertoár tvořily excelentní vepřové a hovězí steaky. Vzlétl i balón, v jehož koši stál vrchní pilot, pár zpřízněných osob a výherce tomboly. Tekl nepřetržitě plzeňský Prazdroj i Gambrinus, točila se stále dokola podél horizontální osy dvě prasátka a když jsme před třetí hodinou odjížděli, zněly ještě hity z CD a vše bylo v pohybu. Radek odjížděl okamžitě na týdenní dovolenou k Jadranu a tak bude na Žižkově náměstí v Táboře v sobotu večer 2.8.2008 na Pouti Rádia Blaník, kde na závěr vystupujeme, zářit jako pravý Indián. Zrovna mi za zády zní reklama z Rádia Blaník, které jsem si z důvodu naší účasti právě naladil a slyším "Petr Kolář, Maxim Turbulenc, Vláďa Hron a Big Papa." Tak si také nalaďte a přijďte se podívat. • Blaník 106,8 MHz Někdy v květnu mi zavolal Richard, že jsme dostali nabídku Rádia Blaník k účinkování na jejich akci pořádané v Táboře na Žižkově náměstí, velké pódium, silná aparatura, televizní hvězdy a řádově tisíce lidí. s představou celoplošné rozhlasové reklamy - 270 -
kapely a cenné zkušenosti z takového typu vystoupení jsme nabídku přijali, i když náš repertoár z Blaníku mírně vybočuje. V sobotu 2.8.2008 akce Rádia Blaník ve čtrnáct hodin vypukla a my jsme byli u toho. Celý předcházející týden skutečně zněla na vlnách Blaníku reklama na všechny účinkující a tak nyní bude vnímat název Big Papa pozorněji určitě i více lidí mimo Tábor. Vyjíždíme v poslední době na akce často za hranice okresu i kraje, protože na jednom místě se prostě tak často hrát nedá a nakonec nabídky odjinud jsou velmi zajímavé. Nyní nás čeká výlet na Pálavu, do nádherné vinařské oblasti u Novomlýnské nádrže. Hráli jsme v hotelu Pavlov na jaře a majitel, který nyní pořádá velkou sportovní, turistickou a kulturní akci nás pozval k účinkování v dramaturgicky bohatém programu. Vystoupíme po koncertu Anny k a jejího bandu s věhlasným a legendárním Gumou Kulhánkem na basu v závěru celé akce, která se odehraje na velkém pódiu pod hvězdami přímo na pláži přehradní nádrže. Na náměstí v Táboře to v sobotu žilo, přišly skutečně tisíce lidí a tak se dostavila i mírná(?:) tréma před domácím publikem. Říkal jsem si, že kdyby oslava byla třeba v Pelhřimově nebo v Kojčicích, hrálo by se mi volněji, ale nabytá zkušenost je tak o to více cennější. Radek prý byl nejveselejší a nejuvolněnější, zřejmě nabitý pozitivní energií od Jadranu, odkud se právě vrátil. Pódium stálo na dolní straně náměstí před restaurací Havana, kde posedávalo na terase také mnoho lidí a informace, že za pódiem byl zvuk hrozný, ale vepředu vynikající, mě nadmíru potěšila. Je to fyzikální princip šíření zvuku nízkých a vysokých frekvencí. Ještě že to nedopadlo s hodnocením obráceně. Jo a také prý byl vynikající zvuk na WC v Havaně. i to je fyzikálně vysvětlitelné, protože za zdmi se basové frekvence utlumí a zvukové spektrum se vyváží. Na pódiu se před námi vystřídali postupně těžkotonážní Maxim Turbulenc, subtilní Pepa Vágner, charismatický Petr Kolář, elegán Vladimír Hron a pak už jsme - 271 -
hrnuli vybrané songy do lidí ve dvou kompaktních blocích více než dvě hodiny. Kolem čtvrt na deset se připojilo živé vysílání Blaníku a odpočítával se odpal ohňostroje. Byl krásný a na zhasnutém náměstí mi poskytoval dostatečné světlo pro sbalení aparatury, kterou jsme pak následně naložili, odvezli na základnu a mohli se vrátit na pokoncertní posezení do Havany. Bylo asi jedenáct, dostavil se i mírný hlad, ale do českých hospod se vrátil socialistický zlozvyk zavírat kuchyni v deset nebo i dříve a tak jsme v závěru stihli alespoň klobásku u Lenčina Chlastánku. Máme z vystoupení docela dobrý pocit a chybičky, které se vloudily nebyly zásadní. Proběhla dokonce naše autogramiáda, kdy jsme se podepisovali na barevné plakáty k nápisu Big Papa a také na paže a další části těl mnoha dívek a žen. Děkujeme Blaníku za pozvání, kterého si vážíme a také nebi, které se po vydatné podvečerní přeháňce zjasnilo, zvukaři za příjemný zvuk před pódiem a lidem, že zůstali i po náročném odpoledním programu až do konce. • Uzávěrka pocitů Na záznam pavlovského příběhu, který se odehrál ze soboty na neděli, tedy z 9.8. na 10.8.2008 jsem si ponechal den na rozmyšlenou a to především proto, že akce trvala 28 hodin a někteří jsme nemohli zaboha usnout. Dost dobře bych to mohl popsat jako nekonečný příběh skládající se z nespočetně mnoha střípků, jež měly i neměly nějakou souvislost. Několika slovy můžu bez obav sdělit, že to bylo nádherné. Vyjížděli jsme z Tábora v 11 hodin dopoledne a tak hned po naložení nezbytné aparatury jsme za jízdy obědvali. Někdo konzumoval řízek, jiný bagetu od pumpy, ledový čaj z plastu, kávu z termosky atp. Když jsme po časově i fyzicky náročném úseku na D1 konečně odbočili u Brna k jihu na Mikulov, dostavil se pocit uvolnění a my nezadržitelně směřovali na Pálavu. Překročili jsme pověstnou - 272 -
hranici kruhu, ve kterém pokládáme vystoupení za téměř domácí a Pavlov leží už za ní. To vždy o něco víc zlobíme a ještě více si to užíváme. Už po cestě jsme míjeli několik velkoplošných poutačů na akci, kde jsme hráli společně s Annou k a jejím bandem. i regionální rozhlasová stanice Rádio Jih vysílala spot s Big Papa. Akce byla open air, neboli pod širým nebem, a tak jsme se trochu strachovali o počasí, na kterém je vždy úspěch koncertování pod hvězdami závislý. Na Pálavě bylo hezky, i když zpočátku větrno, ale při soumraku nastalo uklidnění. To už se do kempu ležícího v areálu Yacht Clubu na břehu Mušovského jezera scházeli lidé a koncert Anny k měl nádhernou atmosféru. Skvěle celý projekt, jenž nesl název Pálavský krpál, ozvučil brněnský mistr zvuku Saša Nagy a tak výkon legendárního Gumy Kulhánka na basu, Jirky Janoucha na kytaru i samotné Aničky k a ostatních členů její skupiny byl více než dokonalý. My jsme zatím úspěšně proměňovali kupóny na pití a stravu u stánků a já si lehce připíjel s mnoha známými whiskou, kterou jsem si přivezl ve speciální manažerské soupravě a která zaslouženě budila zvědavost a díky svému obsahu i obdiv. Slavil jsem ten den svůj svátek a to se nedalo jen tak odbýt. Děkuji všem přátelům za sms, které postupně putovaly do mého mobilu a snad jsem s odpovědí na nikoho nezapomněl. Začali jsme hrát po desáté hodině, po Aničce, a tak to nebylo vůbec snadné, protože její koncert byl fakt nádherný. Hráli jsme nejdříve více jak dvouhodinový souvislý blok písniček a pak po krátké pětiminutové pauze ještě delší sérii do čtvrt na dvě. Končit se mělo v jednu, tak to prý povolil starosta, ale publikum si žádalo přídavky a vypadalo to, že bychom mohli pokračovat ještě nejméně hodinu. Nešlo to. Myslím, že se vystoupení hodně podařilo a ohlas byl skvělý. Když pak těsně pod pódiem na naši produkci křepčila i samotná Anička K., dostavila se radost z hraní náramná a užívali jsme si to dokonale. Rozdali jsme na požádání - 273 -
kontaktní údaje několika zájemcům a tak jsme nebyli na jižní Moravě zřejmě naposledy. Po vystoupení jsme pak proměnili zbytek kupónů za Plzničku, steaky a klobásky a přejeli se ubytovat do hotelu Pavlov. Tam jsme ještě museli ochutnávat léčivou domácí slivovicu od majitele, hlavního organizátora a ředitele celé akce, pana RNDr. Zdeňka Janečka. Z jara, kdy jsme tady hráli poprvé, známe i brněnského herce, básníka, spisovatele, znalce vína, majitele pavlovského sklípku a především výborného člověka Sváťu Řičánka a s ním jsme museli také, jako to sám nazval, provést uzávěrku pocitů. Pak už za námi přišel další kamarád z Pavlova Radek Malina, který nás pozval ještě na posvícenskou zábavu v místním kulturním domě. Tam už sice v tu dobu nikdo neúčinkoval, ale lidé neodcházeli. Tak jsme se postupně seznámili s celou rodinou, kamarády a příbuznými a nemohli jsme odmítnout ani srdečné pozvání k němu domů. Buduje v Pavlově nádherný penzion a až ho otevře, bude mít určitě úspěch. Moravané mají obrovskou výdrž a tak nebyl čas jít vůbec spát. Rodinné sezení s Radkem, Barčou, Danou, jejich maminkou a s fotografií jejich syna Herkula bylo kouzelné a končilo v neděli v poledne. Kolik lahví skvělého vína jsme vypili nemohu ani spočítat, ale moc, moc se nám to líbilo. Zkrátka se večírek na Pálavě vydařil a budeme na něj hodně dlouho vzpomínat. Děkujeme moravskému publiku za skvělé přijetí, Zdeňkovi Janečkovi za pozvání na více jak příjemnou akci, poskytnutý servis a zázemí, Radkovi Malinovi a Barče za nádherný večer, svítání, ráno i poledne, za pohoštění na terase a tož někdy zase u vás či u nás. • Shine a Light Křížovský letní parket pod Blaníkem, kde jsme měli hrát v sobotu 16.8.2008, zůstal v uvedeném termínu prázdný, protože akce byla pořadatelem den před vystoupením pro špatné počasí zrušena - 274 -
a tak nás trochu mrzelo, že jsme museli nejprve odmítnout na stejný termín vystoupení na Červené Lhotě, nabídnout jej jiné kapele a pak jsme měli najednou neplánované volno. Vyplynulo z této situace alespoň poučení do budoucna, že se akcím pod širým nebem budeme spíše vyhýbat, pokud na sebe pořadatel nevezme plné riziko za nevypočitatelnost počasí. Richard tak mohl na pár dní odjet do Chorvatska na poslední prázdninovou relaxaci, i když je to podle mého názoru částečně i stresová záležitost, když doprava zpět autem trvá 12 hodin a člověk vlastně končí dovolenou tím nejméně příjemným způsobem. Říká se, že „konec dobrý, všechno dobrý“ a to u veškerých pobytů mimo domov není právě kvůli nutným přesunům naplněno. To by se však člověk nesměl hnout z místa. Muzikantský život souvisí s cestováním a přesuny velmi úzce a tak si to na cestách všelijak zpestřujeme k vlastnímu potěšení, aby nám čas rychleji a příjemněji utíkal. V pátek 29.8.2008 nebyl přesun dlouhý. Jeli jsme hrát na svatební oslavu novomanželům Šohajovým do penzionu Karolín u Malšic, kousek za Táborem. Hráli jsme tam už před rokem a místo jsme měli prozkoumané. Věděli jsme, kam postavit aparaturu, kde bude taneční parket, kam se chodí pro pivo, kde je WC, odkud se přivádí elektrické napětí a kde se parkuje. Přijeli jsme na místo po sedmnácté hodině a na terase ještě zněly hity v lidovém tónu o mnoha nekonečných slokách. Tanečníci se točili střídavě doleva a doprava, aby se jim nezamotala hlava a mně se točila jen při pohledu na ně. Byl jsem rád, že jsem takového pohybu ušetřen a tak jsem si v pohodě odpočíval v Papamobilu. Kapela hrála poslední písničku asi hodinu a já jen v tichosti litoval, že jsem si doma nestihnul dát ani kávu, abychom nepřijeli pozdě. Konečně zazněla poslední nota a mohli jsme začít s přípravou aparatury. Po dvacáté hodině došlo částečně ke generační výměně publika, přišla spousta kamarádů a kamarádek novomanželů a zábava se rozjela hned od první série - 275 -
skladeb. Publikum bylo vynikající a bavili jsme se spolu ještě po druhé popůlnoční hodině. Jak zábava gradovala, komunikace s tanečníky a posluchači nabírala obrátky a jeden milenecký pár z Bechyně dospěl k rozhodnutí uzavřít manželský svazek právě za rok v Jízdárně bechyňského Zámku a kapelou bychom měli být právě my. Budeme se tedy těšit, že si zahrajeme ve skvostném historickém prostoru, v sále kde vystupoval i Jarek Nohavica a celá řada dalších věhlasných kumštýřů. Když se Richard vrátil po poslední pauze od baru, tlumočil nám i publiku dotaz, který mu byl právě adresován. Oslovil jej u baru prošedivělý pán ve středních letech: „Pane rockere, celý večer napjatě čekám, kdy zakončíte svůj výstup tím, že rozmlátíte kytaru na cucky.“ Asi by to bylo stylové zakončení akce, ale přece jenom Richardova originálního Fendera Telecastera by byla škoda. Když jsme byli před týdnem v kině na fenomenálním snímku Martina Scorseseho Shine a Light o Rolling Stones, stejná kytara se objevovala v rukou frontmana Micka Jaggera. Je fakt, že se Richard chystá ještě přikoupit bílého Les Paul Gibsona za něco málo přes sto tisíc Kč a rozmlácení kytary by jeho finální rozhodnutí určitě urychlilo. Zkusil to přehrát na mě, ale já si svého eSGéčka a elektroakustického Furcha také velmi vážím a střežím je jako oko v hlavě, nikoli Žižkově. Závěr se tedy odehrál bez destrukce a odjížděli jsme velmi spokojeni. Děkujeme Radkovi Šohajovi i jeho manželce za pozvání, za vynikající steaky a další dobrůtky rautu, publiku pak za skvělou atmosféru, kterou jsme si společně náramně užívali. • Záskok Sobota 6.9.2008 byl od začátku komplikovaný termín pro akci. Zamluvila si jej Míša Marešová pro svoji svatbu ještě v době, kdy s námi hrál na bicí Petr Baláš a když se vrátil po čase do kapely Pepa Hejcman, oznámil rovnou, že ve stejném termínu se vdává - 276 -
jeho dcera Dana a tudíž nemůže hrát. Míša nikoho jiného než nás nechtěla a tak zbývala jediná varianta v zastoupení Pepy Petrem. Petr vyčkával do poloviny prázdnin, zda nebude mít koncert se svoji pražskou formací a pak záskok potvrdil. Hráli jsme tedy v kulturním domě v Oldřichově za Mladou Vožicí v sestavě s Petrem, který repertoár ještě nezapomněl a oživil ho jedinou zkouškou s námi v týdnu před akcí. Dopadlo to dobře a snad i Míša byla spokojená. My určitě, jelikož servis byl vysoce nadstandardní a jen litujeme, že takový sálek není v Táboře, protože by nám pro akce plně vyhovoval. V Oldřichově je téměř nevyužitý a v Táboře naopak schází, když střelnický již rok zeje prázdnotou. To však nemůžeme ovlivnit a tak budeme nadále vyjíždět k akcím mimo Tábor a dvakrát do roka zahrajeme U Červeného koně, kde nám Víťa poskytuje přece jenom trochu odpovídající zázemí. Za týden vyjíždíme v sobotu ke dvěma akcím, které nelze odmítnout, odpoledne do Prahy na Smíchovský festival a večer se vrátíme na Táborská setkání právě k Červenému koni. Je to pro nás premiéra dvou vystoupení v jediném dni a snad to fyzicky zvládneme. Odpočívat budeme až v důchodu, který je ještě sakra daleko ?. • U Anděla a U Koně V sobotu 13.9.2008 jsme nakládali jen malou aparaturu, neboť jsme jeli hrát do Prahy na 2. ročník Smíchovského pouličního festivalu. u Anděla stálo velké pódium se zvukovou aparaturou a nám stačila jen komba a nástroje. Hráli jsme od čtyř hodin do půl šesté při 15 °C a vítr si pohrával sporadicky s texty a schématy písniček, což nebylo úplně příjemné. Byla to dobrá reklama, protože nápis Big Papa jezdil asi čtrnáct dní na tramvaji a plakáty na fest byly i v Metru. Tak nám volali několikrát různí známí z Prahy a hlásili, že nás právě vidí a nás to velmi těšilo. Při vystoupení jsme zaznamenali na ulici i tanečníky a tanečnice. - 277 -
Obzvlášť vytrvalý a originální byl asi stopadesáticentimetrový pán ze Slovenska, který odtančil celý koncert a vypadalo to, že si ho vozíme s sebou. Jeden pouliční malíř nám nakonec věnoval za vystoupení dva zarámované obrázky chalup z Babiččina údolí a tak jsme si odváželi z Prahy dobrý pocit. Chvátali jsme na druhé vystoupení zpátky do Tábora, kde nás čekalo publikum na Táborských setkáních U Červeného koně. Tady se mělo začít v devět, ale když jsme plánovaně v půl osmé dorazili, byli uvnitř ještě konzumující hosté a tak jsme nemohli instalovat aparaturu na správná místa. Začali jsme s asi půlhodinovým zpožděním, ale publiku jsme to vynahradili. Hráli jsme do půl třetí, i když ve smlouvě s Městem Tábor byl uveden čas do jedné. Letos byla u koně rekordní účast a kapacita obou sálů, baru i schodiště byla značně překročena. Tanečnice vtrhly na parket hned v první sérii a tak to vydrželo až do konce. Prostorově jsme se už nemohli více smrsknout, nechal jsem si jen jedno místo k stání pro sebe a dvě kytary a stejně na tom byli i ostatní. Prostě v Táboře chybí hezký sálek pro tento typ produkce s odpovídající kapacitou, vkusným interiérem, dobrou akustikou a slušným servisem pro lidi. Je to v tržním systému docela podivné. Malá naděje problikává v Muzeu hudby, které bylo provizorně na Táborských setkáních otevřeno a kde se prostor pro klub nabízí. Uvidíme, jak si s ním majitel poradí. Fyzicky patřila sobotní vystoupení k nejnáročnějším, protože jsme byli v akci asi 16 hodin a zatím jsme nikdy dvě vystoupení v jediném dni neabsolvovali. Tak nás pozitivně nakopnul film o Rolling Stones, kteří hrajou naplno i po šedesátce, že úvahy o ukončení kariéry jsou v nedohlednu. Myslím a na základě reakcí publika jsem více než přesvědčen, že se večírek u Koně náramně vyvedl a dodal nám zase hodně sil a motivace. Pracujeme nyní na dvou kouscích pro radost, legendárním hitu Lynyrd Skynyrd Sweet Home Alabama a Mišíkově Byl jsem dobrej. Tak je snad už v listopadu na Hotelu v Sezimově Ústí - 278 -
vypustíme do éteru. Hostem akce bude Jirka Zoniga a tak se už těšíme na řádnou pařbu. Amen. • Divokej večírek to byl Sobotu 20.9.2008 jsme měli původně obsazenu vystoupením na městské slavnosti v Benešově nad Černou. Je to obec kousek za Kaplicí na Českokrumlovsku, k níž nás vážou vzpomínky na bigbeatové putování po jižních Čechách v osmdesátých letech. Měli jsme hrát na náměstí, tedy na pódiu pod širým nebem, ale vystoupení jsme museli nakonec odříct. Volala nám následně někdy na jaře Lída z agentury Ameba Production a požádala o hraní na svatbě v Českém Brodě. Pozvání mezi partu Divokýho Billa se nedalo odmítnout. Když jsme v sobotu po obědě nakládali aparaturu, bylo velmi chladno a tak jsme se radovali, že nejedeme hrát ven. Věděli jsme už, že skutečná svatba proběhla na konci srpna v Itálii, kdo se z Divokýho Billa ženil, že jedeme hrát místo Českého Brodu do Úval, kde Roman Procházka s Vaškem Bláhou budují na náměstí v bývalé kovárně hospodoklub a že akce je vlastně svatební after party pro kamarády, přátele a příbuzné novomanželů. Kluci nám postavili pódium a vytvořili skvělé zázemí s plynovým ohřívačem vzduchu, barem, rautem a výtečnou atmosférou, a proto se nám hrálo velmi dobře. Na dvoře stál pro venkovní posezení stan Rock for people, Jack griloval polotajnou technologií vepřové, hovězí a krůtí maso napíchnuté na rotující ose a zabalené pěti závity tlustého alobalu a drátu. Když se pak drát uskřípnul a stříbrný kobereček odvinul, nechalo se maso ještě trochu ožehnout do zlatova a musím přiznat, že něco tak dobrého jsme už dlouho nekoštovali. Pípa na pivo a malinovku byla samoobslužná a tak jsem oživil dávnou brigádní zkušenost výčepního z kempu u Knížecího rybníka a plnil pohár po stěně kalíšku. V závěru jsem nasadil zlatavému moku hezkou čepici z bílé pěny a pivo vypadalo jako z katalogu - 279 -
Pilsner Urquell, což dotvářelo pohodu celého večera. Roman Procházka nám udělal exkurzi po zkušebně Divokýho Billa a tak jsme viděli zblízka místo, kde se narodily hity tohoto věhlasného souboru, který se posléze dostavil na večírek v kompletním složení. Jejich úspěch je v nemalé míře založen na kompaktnosti celé party, která dokáže zapařit jaksepatří nadoraz a lidé pak takovou symbiózu vycítí i z pódiového vystoupení. V Ouvalech se proti Táboru oteplilo a Roman mi to potvrdil i zkušeností, že se tomuto místu déšť vyhýbá. Když je na obzoru černá hradba mraků, v Ouvalech prý nespadne ani kapka. Je to místo s nejnižším počtem dešťových srážek, ale když se spustí, stojí to prý zato. Tentokrát nespadla ani kapka a tak se v klidu promítaly z datového projektoru na zeď torza přilehlé budovy fotky z italské svatby a vše pulzovalo až do brzkých ranních hodin. Na základnu jsme dorazili v pět ráno a zapomněli na zdi v Ouvalech kapelní vlajku. Richard ji prý vyzvedne, až bude mít cestu kolem. Papamobil řídila tradičně bezpečně konstantně abstinující Eva a vysloužila si v cíli potlesk, protože více jak sedmihodinová produkce nás značně vyčerpala. Sice si to mírně pokazila vyhrožováním, že taxík z Prahy stojí 8 000,- Kč a měli bychom uhradit alespoň polovinu a tak jsem rychle přemýšlel jak z toho ven. Objednal jsem okamžitě cestu zpátky. Eva však chtěla zaplatit neodkladně před jízdou v hotovosti na prkno a to jsme odmítnuli, takže nás vyhodila z vozu a dosáhnuli jsme toho, co jsme chtěli, a zadarmo. Byli jsme doma. Přivezli jsme si dobrý, ba nádherný pocit ze skvělé akce s vynikající partou a tak děkujeme za pozvání, za servis, za pochoutky, za atmosféru, za zážitky a doufáme, že se brzy bude zase někdo ženit. Hodně štěstí do života přejeme všem zúčastněným a zvlášť novomanželům, ať se Vám daří.
- 280 -
• Erotic live Hraní uprostřed týdne přináší vždy komplikace, ale když nás oslovila zástupkyně akciové společnosti Al Invest, Lenka Pospíchalová, abychom hráli ve čtvrtek 25.9.2008 na jejich výročním večírku v hotelu Lázně v Táboře, nabídku jsme přijali. Jednak jsme si chtěli po několika letech zahrát právě na tomto místě a také nás motivovalo nové publikum. Lázně jsou příjemné více než dříve, kdy všechno zářilo novotou a tvářilo se neodůvodněně nabubřele. Řekl bych, že konečně noví provozovatelé sestoupili z umělého nebe zpátky na zem. Aparaturu jsme směli stěhovat oknem rovnou na plac, personál byl úslužný, ochotný, milý a pohotový, naproti přes řeku se točilo opravdové mlýnské kolo rekonstruovaného Veselého mlýna a na horizontu prosvítaly siluety starého Tábora. Plzeň prodávali za 30,-Kč a tak jsme si říkali, že by to byl pro naše hraní téměř dokonalý prostor. Nemám však úplně jasnou představu nebo přesvědčení, jak moc jsou Táboráci ochotni putovat za kulturou přes řeku a ještě kousek po proudu Lužnice do Čelkovic, když most je otevřen nyní pouze pro pěší. Je fakt, že v Táboře se chodí jen na určitá místa a jiná, často z minulosti profláknutá nějakým darebáctvím, se už nechytají, i když se poměry třeba změnily. Privátní firemní akce jsou pro podnik určitě ekonomicky výhodné, na druhou stranu se taková restaurace umrtvuje v povědomí lidí. Je-li na restauraci často nápis „Dnes zadáno“, pak nejsou lidé ochotni riskovat cestu do ní, aby se následně museli vracet s nepořízenou. Nicméně máme Lázně v hledáčku stejně jako Kolence na Třeboňsku. To je malá vesnice se sálem a hospodou, kde se nadstandardně vaří, peče, čepuje, nalévá i obsluhuje, neboť hospoda patří těm, co ji provozují a kterou máme s Richardem otestovanou několik let z letních cyklistických vyjížděk v okolí Lužnice a Nežárky. Kousek vedle v Kleci u Lomnice nad Lužnicí hrál Richard s Pepínem v patnácti první tancovačku s osmi - 281 -
písničkami, které asi desetkrát dokola opakovali. V osmdesátých letech jsme se tam vrátili, to už jsem s nimi hrál i já, a v sále vždy naplněném k prasknutí jsme zažívali nádherné chvíle naší hudební kariéry. Pořadatel Jirka Nohava nás zval tehdy nejméně třikrát do roka a Klec byla naše oblíbená štace. Hezky se to vyslovovalo a lidé se vždy divili, proč hrajeme v kleci. Nabízelo se zdůvodnění ochrany před fanynkami, což byla v těch dobách reálná potřeba :). Vypadá to, že se kruh pomalu uzavírá a že se blížíme zpět do oblasti, ve které jsme začínali. Kolence s Klecí téměř sousedí, ale Klec si budeme šetřit až na derniéru. V Lázních vystupovala s čtyřicetiminutovým písničkovým blokem pražská formace Abba star revival a hity švédské skupiny zněly v jejich podání velmi věrohodně. Ukázalo se však, že rozhýbat rozpačité a nekompaktní publikum složené z obchodních partnerů firmy z celé republiky je nadmíru těžká záležitost. Nikdo se nechtěl zpočátku příliš otevřít a tak se parket zaplnil až v naší závěrečné sérii. To by se pak mohlo hrát až do rána. Je jasné, že při těchto vystoupeních je publikum předem definované a program je mu předložen hostitelem, který se snaží nic neošidit, čímž často celý projekt dramaturgicky naddimenzuje. Hosté tak mohli konzumovat vynikající pochoutky studeného i teplého rautu, vidět motocyklové kaskadérské kousky, střílet z laserové pistole, hrát ruletu, soutěžit v různých silových disciplínách, pozorovat ohňostroj nad řekou, nechat se kreslt karikaturistou a byli ze všeho možná až příliš unaveni. Podobné pocity zažívají asi herci pražských divadel, když do jejich stánku zavítá tradiční zájezd vesnického publika (nic proti vesnici, ale), z něhož představení zajímá sotva polovinu a ta druhá posilněná zážitkem od Fleků a Pinkasů pak spokojeně spí. Publikum, které přichází za normálních okolností přímo za kapelou a je vždy naladěno na stejnou frekvenci s námi, máme samozřejmě nejraději, ale objevování nového je také krásný proces. Mně se třeba líbila - 282 -
erotická scénka, která se odehrála na počátku instalace aparatury. Naše světla mají příkon 2,5 kW a není možné je zapojit do jednoho okruhu se zvukovou aparaturou. V Lázních je zásuvka spojená s jiným jističem kdesi venku a tak se slečna či mladá paní provozní nabídla, že když jí prostrčíme kabel oknem ven, tak ho připojí na správné místo. Role se ujal pohotově Richard, vystoupil na parapet, otevřel horní větrací část okna a podával kabel ven slečně stojící na parapetu venkovním právě proti němu. Jak se slečna vzpínala přilepená na okně v bílé dmoucí se halence, užíval si to Richard dokonale a já jen závistivě pozoroval dvě kouzelná těla přimknutá těsně k sobě, která se však fyzicky nedotýkala, neboť je rozdělovala skleněná výplň okna. Scénka jak vystřižená z filmu, radost pohledět. i proto máme vše kolem muziky tolik rádi. • Mise Mars V sobotu 27.9.2008 jsme ukončili na poslední svatební oslavě v tomto roce letní šňůru vystoupení, abychom si mírně odpočinuli. Radek odjíždí relaxovat do Paříže, Eva do Egypta a Izraele a my zbývající se budeme alespoň chvíli věnovat mimohudebním aktivitám. Vyčerpání organismu se projevilo virózou, s níž jsme více či méně úspěšně zápasili všichni a jakž takž ji přestáli. Zrušit vystoupení nejde a tak pomáhají různé zaručené recepty se slivovicí v čaji i s kloktáním za studena, Coldrex v bobulích i rozpustné variantě, multivitamíny, minerály, Stopanginy, Nasiviny, čaje, šály, peřiny a polštáře. Svatební oslava se konala ve sklepních prostorech Hotelu Dvořák v Táboře, tedy v bývalém táborském pivovaru, který byl do podoby luxusního hotelu rekonstruován. Richard nás chtěl překvapit a s aparaturu naloženou v Papamobilu zajel do výtahu, kde posléze uvíznul. Naštěstí fungoval mobil a tak mi volal, že je na cestě opravář výtahů a že ho snad vyprostí. Za půl hodiny se to - 283 -
podařilo a z výtahu vystoupili spolu s manažerem hotelu jako kosmonauti po přistání z úspěšné mise na planetu Mars. Pak šlo už všechno hladce. Použili jsme restaurační vozík a aparaturu vozili až k tanečnímu parketu. Ve tři odpoledne vstoupil do sálu svatební průvod v čele s ženichem a nevěstou, kteří pak usedli do čela slavnostně prostřených stolů. Asi padesátičlenná společnost byla na pohled velmi decentní a tak jsme mírně trpěli představou, jak budou reagovat na Deep Purple, Visací zámek či Katapult. Začali jsme z našeho pohledu velmi potichu s volume na počátku stupnice, ale bylo to prý ještě moc nahlas. Jako z tichého rádia se bigbeat hrát nedá, ale překonali jsme to, protože novomanžele Renatu i Radka dobře známe a věřili jsme v příznivý vývoj akce. Očekávání se naplnilo a společnost pomalu roztávala. Volume se zlehka posouvalo a v druhé polovině akce to už byl slušný odvaz. Publikum bylo skvělé, veselé i veselejší. Nápojovým hitem se stala tequila v poháru se spritem. Sklenice se přikryla pivním táckem nebo dlaní, na odpočítání se s ní párkrát bouchlo o barový pult, odvíčkovala se a na ex vypila. Do několika kol jsme byli vtaženi i my, ale měli jsme vše pod kontrolou. Vždy víme, že musíme dohrát i dozpívat čistě a také sbalit vzácné nástroje i zlaté značkové kabely a reproboxy. Svatba se vydařila a nám se to moc líbilo. Publikum bylo skvělé, raut vynikající, personál ochotný, manažer vstřícný a konstatuji, že pro svatby jsou sklepní prostory nejlepší. Začne-li oslava v odpoledních hodinách, neví po chvíli člověk pod zemí, zda je den nebo noc a to je velmi potřebné pro pozitivní vývoj atmosféry akce. Děkujeme za pozvání a příště třeba na svatbě vašich dětí. • Kloaka V sobotu 18.10.2008 jsme hráli v Chýnově, ve městě vzdáleném deset kilometrů od Tábora. Provozovatelé restaurace Bowling nás pozvali na taneční a poslechovou zábavu a protože jsme tu ještě - 284 -
nehráli, byla naše jediná starost o to, zda se do určeného prostoru vejdeme s aparaturou a zda zvukové podmínky budou přijatelné. Do prostoru jsme se vešli, akusticky prostor pořadatelé upravili a tak už nic nebránilo zahájení produkce. Místa k sezení byla rezervována během jednoho týdne a to visel plakát pouze na dveřích restaurace. My samozřejmě chceme publikum početnější, které se na židle nevejde, sedí se na parapetech, u baru, na parketu a atmosféra je pak vyloženě klubová. Ctili jsme však přání organizátorů a spokojili se s vyprodanou oficiální kapacitou míst. Hrálo se nám skvěle, protože publikum odměňovalo každý náš kousek bouřlivým potleskem a tak nám Plznička o pauze chutnala ještě víc než jindy. Eva řešila problém čůrání ptáků a dozvěděla se, že ptáci mají kloaku a že tudíž vše probíhá jinak než u lidí. Zřejmě chyběla v hodinách přírodopisu na základce nebo se zrovna suplovalo a nikdo jí to nenaučil. Tato epizoda vyvolala řetězovité asociace a bezpočet vtipných komentářů, které jsou na této stránce nepublikovatelné. Došlo i na politické vtípky, např.: Kdo má největší smůlu při chování domácích zvířat? Paroubek. Rozvodem přišel o psa a teď mu zastřelili Kočku. (Pozn. pro budoucnost: Václav Kočka ml., syn organizátora Matějské pouti byl zastřelen v pražském baru Monarch po křtu Paroubkovy knihy). Takže nálada byla ohromná a hraní jsme si užívali. Necháme se překvapit, zda nás do Chýnova opět pozvou. Gulášek na konci akce nahradil oběd, večeři i snídani a byl pikantní, originální, teplý, chutný, nasycující, barevný a zadarmo. Děkujeme, moc se nám to líbilo. • V bleděmodrém V sobotu 22.11.2008 jsme hráli na Hotelu v Sezimově Ústí, ke kterému nás vážou dlouholeté vzpomínky z četných hudebních i nehudebních akcí v sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století. Dispozice sálu se od té doby téměř nezměnila, - 285 -
jen je dnes lépe udržovaný a vybavený. Mělo by se psát „v Hotelu“, ale vazba „na Hotelu“ je místně zažitá a po léta neměnná. Před rokem chtěla Nika z agentury RichArt, jinak jedna z dcer Richarda, uspořádat naše vystoupení v Sezimově Ústí a tak jsme společně hledali nějaký název či tematické zaměření takové akce. Máte docela jasnou představu jak by to mělo vypadat, ale oslovit cíleně publikum je docela problém. Víme, že na „taneční zábavu“ reagují více teenageři a zároveň to omezuje účast těch starších a „ples“ zase evokuje představu smokingu a róby a oslovuje právě publikum plesové. Nakonec se „ples“ do názvu prosadil, i když jsme dopředu věděli, že klasický ples nechceme a ani se k němu neoblékáme. Trefili se Ti, co přišli ve stylu Šakalích let nebo Rebelů, to asi nejlépe vystihuje náš původní záměr. Mně se zdá ideální, když se napíše na plakát jen název kapely, termín a místo a všichni vědí o čem to bude. Letos bylo tři týdny předem vyprodáno a zdá se, že je tradice zaseta a že se na Hotelu sejdeme i příští rok, tedy přesně po dvaceti letech, kdy jsme v revolučních dnech roku 1989 rozpouštěli tehdejší rockovou formaci Orion a rozhlíželi se pozvolna v nové době. Nová doba bude dlouhá a dnes je zřetelně jasné, že dvacet let je přinejmenším jen její poločas. Co si jinak myslet o výroku manažerky Hotelu, která se prý vyjádřila ve smyslu: „Kdybych věděla, že tu bude tak narváno, tak bych vám to nepronajala.“ Odhaduji, že se zachová tržně příští rok a pro úspěšnou akci zdraží pronájem sálu na dvojnásobek. Trest za úspěch je v našich končinách poměrně obvyklý a světýlko na konci tunelu problikává jen sporadicky. Nastupovali jsme na pódium před domácí publikum s tradiční a přirozenou trémou a jako vždy i s obavami o výsledek, protože než si to všechno zvukově sedne, přece jen to chvíli trvá. Na programu byl výstup gymnastek, soutěž kadeřnic, ale nic z toho jsem ze zákulisí neviděl a tak mi komentář nepřísluší. Hlavním hostem večera byl Jirka Zonyga, - 286 -
vítěz X-faktoru, jehož nástup moderátor Vláďa Kostínek alias Kosťa v tričku s vyplazeným jazykem Rolling Stones komentoval výrokem o příchodu zpěváka s hlasem tři roky nepřipuštěného plemenného býka. Jirka je muzikant tělem i duší a hlas má skutečně znělý a zvučný ve všech polohách. Popularita mu určitě nestoupla do hlavy, protože jeho projev byl přirozený a sympatický. V první části svého vystoupení zpíval písničky ze svého debutového alba a na konci pak moravské lidovky, s kterými sklízel zasloužené ovace publika. Mně se nejvíce líbila improvizovaná část vystoupení, když jsme se na místě rozhodnuli dát pár kousků naživo s Jirkou. Nejdříve to byly Kalandrovy Dětské šaty, pak legendární Mišíkův Slunečný hrob a nakonec ještě Prokopovo Blues o spolykaných slovech, Lucčiny Šrouby, Amerika a Claptonův Cocaine, ve kterém jsme střídali anglickou verzi textu v podání Richarda a český Kalandrův text v podání Jirky. Dokonalý cateringový servis zařídila v zákulisí Eva a Nika a tak jsme ochutnávali vánoční salát s řízkem a zkoušeli sníst asi padesát porcí výtečného guláše s křenem. Na baru jsme měli otevřený účet a tak doufám, že Niku po jeho uzavření výsledek nezruinoval. Je s tím pak spojen i náš věčný souboj, kdy unikáme někdy méně a jindy více úspěšně nabídkám a pozváním ke konzumací tvrdého alkoholu. Opravdu se s „panákovou“ výbavou hrát nedá a natož bezpečně deinstalovat a transportovat tunovou a miliónovou aparaturu. Myslím, že se večírek velmi vydařil a že ze setkání s mnoha kamarády a kamarádkami máme všichni nádherný pocit. Publikum bylo celkově úžasné, atmosféra také, jen venku hodně nasněžilo a namrzlo. Cesta však nebyla příliš dlouhá a tak jsme se už v půl páté chystali do peřin. Radek ještě asi o hodinu déle, protože jel do Mladé Vožice a jak říkal, těší se na ranní kávu s Monikou těsně před usnutím. Co takový rituál ranní kávy vše zahrnuje nám však nepřiblížil. Děkujeme Nice a jejímu týmu za perfektní organizaci akce, za poskytnutý servis - 287 -
také Evě a Zdeňkovi, za obětavou pomoc při transportu aparatury Danovi Marešovi, bez kterého bychom to tentokrát asi nezvládnuli a publiku, že přišlo v tak hojném počtu, že se z velké míry na akci připravilo a tudíž i podílelo, sponzorům, kteří se postarali a naši lepší motivaci a za rOK Si to snad zase zopakujeme v bleděmodrém .). • Hotel Běs Během pracovního týdne zpravidla nehrajeme, ale v úterý 25.11.2008 jsme učinili výjimku. Obdrželi jsme pozvání firmy OHL ŽS u příležitosti oslavy dokončení první etapy výstavby železničního koridoru na úseku Doubí-Tábor a rádi jsme jej přijali. Oslava se konala sice v Hotelu Relax v Táboře, který nemáme rádi kvůli špatné akustice sálu a náročného stěhování aparatury po schodech nahoru a dolů, leč prostředí je kulturní a servis profesionální. Celkově je zde studeno a neútulno a tak instalace naší aparatury tento prostor pozvedla a zpříjemnila. Akce byla specifická složením publika tvořeného nejméně z devadesáti procent mužskou společností a tak jsme přijížděli na místo s mírnými obavami, jak to celé dopadne. Dopadlo to dobře, ba výborně, alespoň s takovým pocitem jsme nakonec odjížděli domů. Ohlasy publika byly skvělé a zábava postupně gradovala. Myslím, že přítomné dámy tento večer protančily nejméně dvoje boty, protože na odpočinek jim nezbýval absolutně čas. K dispozici byl teplý i studený raut, proudil plzeňský Prazdroj i Gambrinus, neperlivá voda a káva a Becherovka pro Richarda. Pozitivně jsem vnímal zákaz kouření a tak hoši i Eva pospíchali v každé pauze na mráz na cigárko. Kromě úžasného publika však vstoupila do závěru děje i negativní postava majitele hotelu pana Děse. Bylo nutné na jeho pokyn stále zeslabovat zvuk, a to až na úroveň hlasitosti tranzistorového rádia velikosti hokejového puku, aby se prý v patře nad námi neprobudilo dvacet pět tisíc, - 288 -
jak své spící hosty pan Děs na základě prospané či proležené částky pojmenoval. Sáhodlouze se nám to pokoušel stále dokola vysvětlovat, ale příliš pozornosti jsme mu nevěnovali, protože nám zase více šlo o spokojenost publika a hrát bigbeat jako kulisu k mytí nádobí dost dobře nejde. Byl vyžhaven do běla a nakonec vyslovil z titulu své pozice doživotní zákaz našeho hraní ve výše uvedeném podniku a tak jsme se po devatenácti letech od změny politických poměrů v naší zemi dočkali opět zákazu vystupování. V roce 1985 jsme byli zakázaní v Malšicích u Tábora, kdy po našem vystoupení parta výrostků zapálila nádraží v době, kdy už jsme uléhali doma k spánku a nikdo takový argument nechtěl tehdy slyšet. Nakonec v té době byl atribut zakázanosti pečetí k úspěchu a toho jsme se tehdy také těšili. Nyní jsme tedy zakázáni v Hotelu Běs, a to stoprocentně, jak nám bylo zdůrazněno. Zcházela už jen možnost nahlásit to tajemníkovi, aby s námi zatočil. Ani toho moc nelitujeme. Prý všem firmám, které by nás na večírek do uvedeného podniku pozvali, doporučí jinou kapelu. Tento výrok nás opravdu pobavil, když jako z nebe přišla vzápětí nabídka k hraní zde od jedné firmy a my ji přijali na oplátku pod podmínkou, že to bude na jiném místě. Představím si takový večírek pro sto osob a dokážu odhadnout, že hotýlek svým rozhodnutím prodělal naráz nejméně pade a pokud se to bude v příštím období opakovat, s čímž se dá počítat, protože si to budu velmi dlouho pamatovat, bude to ještě mnohonásobně více. Rozhodující bylo nakonec poděkování šéfa oslavující firmy a spokojenost publika. Děkujeme tímto za pozvání, za výbornou zábavu a nashledanou v jiném čase a na jiném místě. • Na Kovárně Poté, co jsme přijali pozvání k vystoupení na mikulášské zábavě v Národním domě v Prachaticích a také jej v pátek 5.12.2008 úspěšně absolvovali, jsme si zapsali do diářů datum 24.1.2009, - 289 -
kdy nás na uvedený termín pozvali na druhý konec republiky do Bystřice pod Hostýnem na květinový ples. Jsme nyní i v užším výběru pro únorovou účast na Mistrovství světa v lyžování v Liberci, kde se jedná o vystoupení několika kapel na vyhřívaném pódiu pod můstky a jak říkal Richard, může tam být 100 až 200 000 lidí. Znamená to pro nás začátek křižování České republiky od západu na východ a od severu zpět k jihu. Nevíme, zda to všechno vyjde tak, jak si představujeme, ale určitě nás tyto nabídky těší. Dlouhé cesty jsou sice náročné po fyzické i psychické stránce, nicméně je podstupujeme rádi, protože nám přináší nové zážitky, inspiraci, kontakty, možnosti a také pozitivní energii. Do Prachatic jsme odjížděli s obavami, jak dopadne vystoupení ve městě, které je bránou Šumavy, kde nás téměř nikdo nezná a vstupenka stojí 100,-Kč. Když se pak zaplnil taneční parket, nevnímali jsme, že balkon není obsazen a hrálo se nám skvěle. Publikum bylo fantastické a od první série byla patrná přirozená symbióza, kterou jsme si s tanečníky a posluchači užívali do poslední noty a velmi nám imponovalo, když nám pak pořadatelé ještě pomáhali stěhovat aparaturu po vystoupení do auta. V Národním domě jsem byl naposledy v roce 1976 na maturitním plese a ještě dnes se mi atmosféra dokonale vybavuje. Nyní je sál generálně rekonstruován, uhlazen a vyšlechtěn, jen mu chybí patina zabydlenosti a útulnosti. Projektuje se a vypadá to vždy velmi hezky, po realizaci však postrádá prostor obvykle duši a genius loci se jaksi vytrácí. Projekt na akustiku prostoru se už pro nedostatek peněz neřeší, na papíře není totiž nic slyšet a tak se spoléhá, že to bude tak nějak stačit. Přes zmíněné nedostatky se nám podařilo nastavit zvuk docela obstojně a paní ředitelka Informačního a kulturního střediska města Prachatic nám následně sdělila, že tu zatím ještě nikdo takový neměl. To skoro vypadá, že nás ještě někdy příště pozve a my jí slibujeme, že pozvání rádi přijmeme a že přijde - 290 -
ještě více lidí, aby se jí náklady s pořádáním akce vrátily a ještě něco zbylo. Prachatice máme rádi už pro svoji západní polohu, pro kouzelné náměstí, které je ještě hezčí než to naše táborské alias Žižkovo a také pro ukrutné vzpomínky na pětitýdenní závěrečné prázdninové soustředění v místních kasárnách v rámci vojenské katedry, kterou jsme museli při studiu s Richardem absolvovat, aby pak naše základní vojenská služba mohla trvat jen jeden rok. Od té doby si pamatuji hospodu Na Kovárně ve Starých Prachaticích, kam jsme se vždy v pátek večer po velitelském víkendovém odjezdu prostříhali drátěným plotem a posilovali tam emoce i pozice obranářů socialistického systému. Nakonec jsme to přežili, šli na vojnu opravdu jen na rok, ale socialismus jsme zaplaťpánbůh neubránili. Po cestě zpět naštěstí nesněžilo, jen pršelo a tak Eva řídila statečně a bezpečně kolem temelínských věží a když v Týně nad Vltavou u pumpy ožil po kávě náhle procitnuvší Fénix Radek, dořídil to do Tábora on, neboť Eva vyhrožovala, že usne. V pět ráno jsme byli na základně a tak děkujeme paní ředitelce Jarce za pozvání, jejímu týmu za pomoc se stěhováním, publiku za nádhernou atmosféru a za to, že to řeknou dalším, aby nás tam bylo příště ještě o něco víc. • Uděláme mu syna Do Ústrašic za Planou nad Lužnicí jezdíme už léta. Nemohli jsme si na místě vzpomenout, pokolikáté už a tak jsem zapátral až na webu v archivu odehraných vystoupení a našel, že 7.6.2003 to bylo poprvé. 25.12.2003 jsme pak hráli první vánoční zábavu a od té doby se to každoročně opakuje. Ve čtvrtek 25.12.2008 to bylo tedy pošesté ve vánoční řadě. Stále stejně neúnavné a obětavé pořadatelky, Slávka Blažková a Šárka Kolářová a také kapela v původním složení. Ctíme tradice a rádi se vracíme na místa, kam nás pozvou naši kamarádi, kde se nám to líbí a k čemu - 291 -
nás vážou hezké vzpomínky. Zatím to funguje skvěle, úspěšná vystoupení se opakují, přibývají však i nová na nových místech a tak se četnost akcí stále navyšuje. Nelze hrát všude a za všech okolností a tak řadu vystoupení také odmítáme, zejména když si nás objednavatel poplete s hudební kulisou k čemukoli, nebo nám naopak diktuje jiný repertoár či nedisponuje vhodným prostorem pro hraní. V kulturním domě v Ústrašicích je vždy plno do posledního místa a vyprodáno bývá obvykle už dva týdny před akcí. Cítíme tak závazek vůči věrnému publiku a snažíme se to vracet vytvořením příjemné atmosféry při hezkých písničkách, které jsou nám blízké a které hrajeme i zpíváme stále rádi. Předposlední vystoupení v roce 2008 se nám líbilo a podle slov pořadatelek i našeho pocitu z večera snad stejně i publiku. Učiníme to tedy obdobně, jak jsem se dočetl ve Vzpomínkách na Johna Lennona: Projekt se vydařil a tak mu musíme brzy udělat „syna“. Plánovaná akcička s Divokým Billem 27.12.2008 v Českém Brodě, na kterou jsme se velmi těšili, byla nakonec zrušena, protože nad restaurací, ve které se mělo hrát a kolem ní blízko bydlí lidé, které zvuk kapely ruší a vhodnější prostor nebyl v tomto termínu a lokalitě bohužel nalezen. Čeká nás tak poslední vystoupení roku 2008 až na Silvestra v žabovřesském kulturním domě u Českých Budějovic. Na Táborsku se nenašel nikdo s odvahou rizika investice do kulturního programu a tak všichni hostinští nabídnou jen obvyklý sortiment pokrmů, nápojů a služeb za několikanásobné ceny. Není se čemu divit, když jsou zdejší restaurace postaveny pro cca třicet lidí a s pořádáním a organizací větší akce jsou starosti. Nakonec to v minulosti zařizovala vesměs Richardova nebo moje agentura, a protože nyní oba hrajeme, nemá to kdo pořádat :). Zřejmě město Tábor nevypsalo silvestrovský grant pro agentury, které to bez něj neumí a tak bude v ulicích klid. Nakonec je přece krize vyznačující se šetřením občanů. Média to do nás už dva měsíce - 292 -
intenzivně hrnou a tak se představa režisérů a scénáristů této celosvětové kampaně zcela jistě naplní. Písničky určitě nezahynou a tak se budeme i nadále setkávat se všemi, kteří sdílí stejné či podobné pocity. Děkujeme ústrašickému týmu, který úspěšný večer vyprodukoval a nakonec zpíval spolu s námi na pódiu hit „Nejlepší kus světa“, děkujeme publiku, že naplnilo bezezbytku sál a přežilo s námi bez vykrvácení .( až do ranních hodin, děkujeme paní Nadě za tradiční bramborový salát s řízkem velikosti sloního ucha, děkujeme panu hostinskému, že nepodával alkohol nezletilcům a že nám všem bylo tak hezky. Bude na co vzpomínat. • Já jsem nevinnej! Hrát na Silvestra je pro nás stále ryze výjimečná záležitost. Vždy jsme zvažovali, zda si nechat tento den jen pro sebe nebo přijmout nabídku k vystoupení, a protože si dokážeme představit obě varianty, dáváme nyní přednost muzice, jelikož povinně plánované privátní oslavy nám nepřinášejí obvykle to pravé uspokojení. Bavíme se soukromě výhradně spontánně, s kým chceme a kde chceme a kdy nás nikdo k ničemu nenutí. Můžeme teď porovnat čtyři silvestrovské oslavy, na kterých jsme v posledních letech účinkovali a lze jednoznačně konstatovat, že to bylo nejlepší v Táboře na domácí scéně. Máme za léta existence velmi početné a vyspělé publikum právě doma a je velmi znát, pokud přicházejí lidé na kapelu, nebo jenom na Silvestra. Vždy to nakonec všude dopadne dobře, ale doma to přece jenom více jiskří. Ve středu 31.12.2008 jsme odjeli hrát Silvestra do Žabovřesk u Českých Budějovic. Pozval nás pan hostinský Michal, který před rokem převzal do pronájmu místní kulturní dům s restaurací a jeho obětavost a zapálenost pro věc nás přesvědčila pozvání přijmout. Poskytnul nám nadstandardní servis a pohodu a tak se nám hrálo skvěle. Když pak tančila - 293 -
skupinka děvčat na barovém pultu v sále, zdálo se, že proud zábavy dosáhnul svého vrcholu a půlnoční přípitek a ohňostroj u rybníčku se stal pověstnou třešničkou na dortu. Publikum však po půlnoci excitovalo, když jej tvrdší kousky našeho repertoáru přiváděly do varu. Za odměnu jsme pak hráli o hodinu déle než bylo domluveno a na žádost několika děvčat přidával Richard ještě na úplný konec Slunce. Přesto jsme na zpáteční cestě plánovali už příštího Silvestra, kterého bychom rádi hráli v Táboře. Pokud se do srpna neobjeví nějaká velmi lákavá nabídka na kouzelném místě naší planety, budeme jednat o Silvestru na domácí půdě. Naší představou je hraní pro cca stovku lidí v příjemném prostředí a se slušným personálem. V současné době vyhovuje takovým podmínkám hotel Lázně v táborských Čelkovicích. Změnil se provozovatel, ceny jsou už přiměřené, točí se Plzeň a je zde skvělá kuchyně. Mimochodem je to i romantické místo na levém břehu Lužnice naproti mlýnu, jehož kolo se už opět otáčí a do prosklené terasy prosvítají siluety starého táborského města. Eva na každé akci, kdy dopředu nevíme, jak se o nás postarají, zajišťuje cateringový servis a tentokrát přijela vyzbrojena krabicemi čerstvých řízků, chlebem, okurkami, citrónem na pokapání a plátky domácího uzeného z Plchovy Lhoty. Tam musím určitě zajet, až to najdu na mapě. O přestávkách jsme se bavili scénkami ze Švejka, který je nekonečnou zásobárnou humoru a protože zrovna v televizi vysílali oba díly a já dostal současně i unikátní komplet třinácti CD Osudů Švejka namluvených od roku 1936 do roku 1969 neopakovatelně Janem Werichem, byla inspirace podepřena čerstvým poslechem i shlédnutím díla. Radek, který před dvaceti lety vyhrál první cenu na celostátním festivalu loutkového divadla v Plzni za nejlepší mluvené slovo, si oživil nabytou hereckou zkušenost a scénku, kdy konduktér, spoluzatčený Švejka, (Václav Ttrégl) neustále vykřikuje: „Já jsem nevinnej“, interpretoval tak - 294 -
přesvědčivě a dokonale, že znejistěli i přítomní členové Sboru dobrovolných hasičů obce Žabovřesky, domnívajíc se, že jsou přítomni výslechu právě chyceného žháře, který za poslední dva měsíce v jejich rajonu založil asi devět požárů. Plamínek toho devátého zažehnul právě na Nový rok ve dvě hodiny po půlnoci a všichni přítomní hasiči museli okamžitě opustit oslavu a jet pomáhat hasit. Hořel nějaký velký objekt poblíž, protože když jsme jeli ve čtyři ráno domů, byla patrna na obzoru ještě intenzivní záře a také nás míjela protijedoucí hasičská vozidla a speciály s vyprošťovací a jeřábovou technikou. Snad se jim to podařilo uhasit alespoň tak dobře a rychle, jako byla uhašena silvestrovská žízeň publika i naše v žabovřesském kulturáku. Děkujeme za pozvání Michalovi, za bezchybný servis jeho personálu, za bouřlivé ovace publiku, Radkovi za bezpečnou dopravu na základnu a za to, jak nás svými žertovnými kousky skvěle bavil. Přejeme všem úspěšný rok 2009 a těšíme se na další shledávání.
- 295 -
