Digitized by the Internet Archive in
2010 with funding from University of Toronto
http://www.archive.org/details/studiepodobiznyOOvrcli
>:.:/^-'
STUDIE A PODOBIZNY,
NAPSAL
JAROSLAV VRCHLICKY.
W/i^ -'
*"
^i
">(
^v
v PRAZE. KNIHTISKÁRNA
F.
ŠIMÁÓEK NAKLADATELÉ 1893.
Cena
zl.
160.
Tiskem a nákladem v Praze, Jerusalemská
Ú
knihtiskárny
islo
ulice
11,
^. S i
vyšly
MMi
Blil
mimo
m
jiné
á,
I2
si
tyto knihy:
IRCHLICÉB
K ŽIVOTU. Komedie
o
jednom jednání, (retí vydání.)
Cena 20
kr.
Cena 50
kr,
Cena 50
kr.
SOUD LÁSKY. Veselohra o tech jednáních.
rabínská moudrost. Veselohra o tech jednáních.
V Komedie
o
SUD DIOGENOV.
jednom jednání. (S podohiznou básníkovou.)
20
kr.
Cena 50
kr.
Cena 60
kr.
Cena 20
kr.
EXULANTI Drama
o
pti jednáních.
SMRT ODYSSEA. Tragedie o pti jednáních.
POMSTA CATULLOVA. Komedie
o
jednom jednání.
NAD PROPASTÍ. Drama
o
Cena 20 kr
jednom jednání.
JULIAN APOSTATA. Tragedie o pti jednáních.
Cena 50
kr.
Cena 60
kr,
BRATI. Historické drama o pli jednáních.
STDDIE A PODOBIZNY.
NAPSAL
JAROSLAV VRCHLICKY.
«*n
Uvdlnno
SVK F.
ŠlMÁCEK NAKLADATELÉ 1892.
prodeji
Hiadec Králové
v PRAZE. KNIHTISKÁRNA
k
pl\J
F-
1
!
Slovo úvodní.
ady
ybral jsem z veliké ty,
o kterých myslím,
mže
na pouhých referátech denních list tedy
mj
kde vedle údaj cizích
ty,
jímání literárních otázek o slovo
tžko
není; je
fám však, že ze všech
lánk
vyžadovati i
—
vlastní po-
Soustavy ovšem v knize
pece
—
rámec
srovnati v jeden
vynikne
pouze
než jaká se
úsudek
vlastní
se hlásí.
rzných vcí
tolik
lánk
svých literárních
že mají vtší cenu,
dou-
jednota stanoviska,
které se v autorovi vyhránilo za dloubá léta studií a práce, z které jej s
asto
poteby
vyrušovaly
ohledy
a
sebou pinášel roztíštný a stále
pvodce.
Jedno
novisko moje; nevím,
tžko stavti
se
tená
pozná
asi
jestli je
dnes,
kdy
jak
jiné,
neúprosn
je
zmítaný vnitní život jejich
soudnjší ihned, eklektické
sta-
eklektismus chybou, vím jen, že jest
tolik
dojmuv a proud
cizích
na nás
odevšud dotírá, na cimbuí jediného dogmatu, jediné theorie
Všecky lánky zde podané vznikly vždy v ruce,
málo co
je
pebráno
z
jednající
o
poesii Viktora
Huga.
o
glossách
francouzské a italské, jiné vyvolány byly bizny
—
píležitostí,
a
již
píslušnou knihou
druhé ruky a to je vždy
O nkterých pracováno fragmentarn
udáno,
s
úmrtím
i
—
léta,
k
o
studii
nejnovjší poesii
jsou to
oslavou
tak
pesn
hlavn podo-
památky písluš-
ného spisovatele. 1*
IV Podotýkám, že lánky, které po
románu francouzském,
jichž
adu
rznu jsem
pinesla
díve po rznu „Hlas Národa", jsem nepojal v
asem
zajisté
jednávající o
—
bude-li
asu
i
zdraví
—
psal o
již letošní
novém
„Osvta"
knihu soustavnjší, po-
moderním románu francouzském od Balzaca
až
dny poslední.
V Praze,
a
utvoí
tuto sbírku,
due 26. dubna 1892.
J. V.
na
„Pátý kvten." óda
Alessandra Manzoniho. *) I.
jest básní
flfálo
Úvod.
lyrických,
jež
napsal Alessandro Manzoni.
Obdivuhodný tento muž, kterého síla ducha, neodvislost pomr osobních a proudní celé doby uinily hlavou školy „romantik" v Itálii, liboval si v tom, že kladl na každém poli písemnictví pouze základy.
—
Ovšem základy
obrovité a imponující.
Proto
stejn slavená i osoovaná innost má jakýsi ráz fragmentarní, tak že právem, co pravil Sainte-Beuve o jeho dvou Jsou to vždy jen ohromné tragédiích, platí o celém jeho díle. sloupy, na nichž ml spoívati portikus chrámu, který nebyl nikdy
práv
celá jeho
V každém
odvtví literatury vztýil Manzoni takové dramatu nazývají se „Adelchi" a „Carmagnola", v románu „Zasnoubenci", v lyrice „Hymny posvátné" a „Pátý kvten". Jest vru podivno, jak duch tak eminentn nadaný, vzdlaný a vystavn.
V
sloupy.
bohatý
ustal
vždy v dalším tvoení,
kdykoliv
se
osvdil na n-
njakým dílem znamenitým. Jaký to byl mohl ješt napsati po svých „Hymnách" a po „Pátém kvtnu" S jakou nedokavostí oekávala celá Itálie nový historický román po „Zasnoubencích" Co tu kolovalo povstí, co nadjí! Zatím lyrik dávno byl umlkl a romanopisec zavraždil se vlastními falešnými theoriemi, které si zbudoval o románu histo-
kterém lyrik,
poli písemnictví
co
!
!
*)
Meschia: Sedmadvacet peklad do rzných jazyk „Pátého Manzoniho. (C. A. Meschia: Ventisette traduzioni in vaiie Foligno, Campitelli). ciuque Maggio di Aless. Manzoni.
C. A.
kvtna" od lingiio del
AI.
—
—
djin revoluce francouzské Jaký to
taj
nedvra
to
tu
vzbuzená astými útoky strany
který byl
tvrí?
že podav
jist,
si
—
v
i
ást
a
po jeho smrti.
vše, co našlo se
psychologický naskýtá se
otravovala další jeho innost genia,
zaátk
prací z dob mladistvých, množství
Nkolik
rickém.
zvdavé mysli? jemu nepející,
Byla která
bylo to plné uspokojení
každém druhu umleckého
—
jako to uinil Alfred de Vigny tvoení nedostižné vzory, mže dívati se klidn dvacet let, jnk vní potomstvo jeho dílo? veden studiemi a rozvojem svých ideí autor odvracel se pomalu od umní ku písné vd; touhou po pravd veden, zanedbával
i
Ovšem, vždy jen studia vyplnila celý ostatní klidný život Manzoniho, ale studia ta obracela se pomalu z pole umní na Avšak positivních výsledk pole vdy historické a íilosoíické.
krásu?
po
tak
práci
zde
dlouholeté
jen
nezbylo,
výpisky,
jen
za-
i
snad autor skuten vyerpal svj poetický tvrí fond átky. a u vdomí toho ani nedlal nových pokus k dílm jiným? A kdyby ze všech tchto otázek poslední s pravdou se setkala, mohl by nkdo míti mu za zlé? Musí vždy, jak trefn podotýká jeden jeho biograf, po Iliad následovati Odyssea? Ovšem, jinde jest autor slavným na základ jediného sonetu, pro by nestail Manzonimu k nesmrtelnosti jeden román, který se jmenuje „Zasnoubenci", jedna óda, která se jmenuje „Pátý kvten"?
Le bu vyerpání vici
jak
tvrí
bud,
a
delikatnost
a
neplodnost Manzoniho
síly zavinily
—
jeho života
pílišná,
co plátno
nám
hádati se o
žovatkách snár, po všech bojích stran
s
to.
nedvra, v
a
druhé polo-
Po všech ki-
uctivou pobožností vrátí
každý Vlach k arovné knize „Zasnoubenc", a by i práv náboženským nedeklamoval jeho „Posvátné hymny", zastaví se vždy s podivem nad klassickou ódou „Pátého kvtna".
se s
citem
u nás posud nepovšimnuté, chceme vnovati kolik slov prvodních; k závrku podáme její peklad. Básni
této,
II.
Svobodné hnutí jásotem,
pineslo
vyšetování
a
Vznik básn.
v letech
hoké
ovoce
odsuzování,
n-
1820 a 21, uvítané zprvu upímným a stalo se zdrojem nekonených
internování
a
žaláování.
Osud
ten
!
etné soudruhy Manzoniho.
On sám rozladn a smuten samotu své vlily v Brusuglio a hledl studiemi a stykem s nkolika dvrnými páteli skonejšiti a v rovnováhu pivésti ducha rozbolnného. *) V zahrad villy došla jej zvst o úmrtí stihl
i
uchýlil se v
neobyejn
Byl
Napoleona.
dojat a pod prvním vlivem zprávy té
odebral se do studovny,
kde zaal
dvou dnech, tetí den
místy upravil
nho
dni byly
pro
Piznání
toto
Báse ji
ji
dni
ítá
;
ve
(di convulsione).
tvrí zpsob
nejlépe
osmnáct
ji
praví sám, **) že tyto ti
„keovitého záchvatu"
charakterisuje
ne velkou,
Napsal
svou ódu.
psáti
Manzoniho.
dva dny, tetí den
slok, psal celé
tvrí! A to byl ješt pod významu svtodjného. Jakou
upravoval; jaký to pozvolný process
dojmem
události ohromné, výrazu a
pochyb prošel jeho duch, než deíinitivné Jaký zápas myšlénky a formy
pouští
jedné sloky
Nastaly
báse
nové.
starosti
nepropustí,
báse
Podal censue
zapjí
vdl
Manzoni
naped, že censura
jej
se
i
peklad, v
nmž
vyšla
nikdo jiný
než
Góthe.
báse
stalo,
nesetných opisech
latinský v hexametrech
v
z péra
Jiné
Událost rázu tak
nm
originálu
stalo
se
teprve
pipojen k originálu peklad
doktora Pietra Solettiho (Erifante
sv.
Heleny,
souasné básn tragického,
téže látky.
jakou
byla tak vysoce
byla
smrt Napoleonova
cennou látkou poetickou,
Benedetto Prina: Scritti biografici: Aless. Maazoni.
**) Giov. Sforza: Epistolario di Aless.
***)
shodují.
Pekladatelem nebyl
v originále.
První vydání
stí-
nmecký
dopisem autora pekladateli.
s
III.
*)
hranice a brzy stihl autora
díve než
koncem roku 1822 v Lugan,
na osti'ov
úed-
z
pomocí censury, a Manzoni byl ušeten všeho
a to
Eritense)
z
úadu Censura báse
odnese jeden opis
svým známým. Tak
Rychle pelétla
hání.
pomohla.***)
ve dvou opisech v nadji, že nkterý
zakázala, druhého dne však tato juž kolovala v
mstem
mu
Dobrá taktika
stíhání.
neodolá pokušení a že
censury
a v taji
tvar
ano co horšího, že vydá se sám v nebezpeí
vyšetování a soudního
ník
ustanovil
!
De
Gubernatis;
Ales3. Manzoni.
Manzoni.
V tom
všichni biografové
M.
se
8
žo
souasných
nejelnjších
struny
vzrušila
zpv
Lamartine v ele zapli hymny: první
hnv lovka
rého vyznívá neúprosný v
nmž
svobodného
snoubí se tragika osudu Napoleonova
Jen ješt o
Beethovenových.
symfonií
Byron a
básníkv. titanské
vi
tyranovi,
tóny rozhnvaných
s
jeho
z kte-
síly,
básni
lze
íci,
co
Manzoni o své, že snad nezeme „forse non morrá". Báse Byronova jest velkolepý výkik, zdá se, že psána byla v letu a pravil
blesky.
Jestli
jí
nco
schází,
je
Báse
Lamartineova
Hned
v nejasné mlze neurité sentimentalnosti.
novy kladl bych
silné verše
všimnme
nad své obyejné niveau deklamaní
mohlo
Z básník menšího ádu Delavigne nezvedá se
tsná
ódy,
epopejí
lyriky,
a
práv báse
není
„zmenšuje hrdinu, co bylo látkou
praví Benedetto Prina,
býti
vedle ódy Byro-
roztomilý Béranger však po svém zpsobu,
ta z jeho nejslabších;
dobe hymnu a
a
ješt Delavignea a Bérangera.
si
jak
místa
Viktora Huga*) upomínající v detai-
nkteré ádky ódy Manzoniho.
lech na
má
eišti široké rhetoriky
ale ztrácí se v
sytého koloritu,
plného,
smírný akkord, je to per-
to
spektiva harmonického zakonení.
chansonu
v
plnou grácie
dramatem,
nebo
mu
je
a
souzvuku,
národní
co
legendou a
idyllou Virgilovskou."
Jaký jest Jednoho upíti
pomr
Manzoni jediný ze všech
nejvtší perspektivu historickou
nha
který schvátil Byrona, tine,
tmto vyteným básním? v básni své má
ódy Manzoniho k
nelze, že
svrchovaný
a
troubadoura,
jíž
klid.
Hnv
se neubránil
tribuna,
Lamar-
vítaná píležitost, užiti všech barev, své bohaté malíské patu uchvátil
lety, již
jaksi
nad stranami,
cuje,
líí
jen
lidského.
Hugo, netkly se ducha jeho. tu
cítí
událost
Stojí v své básni
svtodjnou, nesoudí, nezatra-
dojem úmrtí velkého bohatýra se stanoviska všek tomu plné právo nebo:
A má
Jej
duch
když
s
mj
trnu
zel
a
mlel
v blescích
vždy,
vládnul,
a v neustálém stídání
kdy
kles' a vstal
a padnul
hlas bouný ruch on nevmísil svj hlas;
Ve
*)
Viz
mj
peklad:
tisíc
,.
Poesie francouzská nové doby", strana 105.
popvk
bez otrockých
Cist, i
mrzkých pohrdání,
tec[
hvzda taková
pohnut,
když hasne z nenadání, nad popelnicí píse lká, snad as.
již neshltí
Báse
Po objasnní stanoviska,
je prosta veškeré rhetoriky.
vi
pedmétu svému, rozvíjí se v slokách Napoleonv pln zmn štstny, pln život plastických a úsených pevrat, vítzství a pád, truchlý exil jeho a smrt, z které vy-
jaké zaujímá
básník
pedl Manzoni zakonení
Aby
plné harmonie a smíru.
lépe vynikl rozdíl obou geni,
sem v pekladu jedno
místo,
Napoleonových na
Helen.
sv.
Huga
a Manzoniho, kladu
kde oba se stýkají
;
líení upomínek
Viktor Hugo: Když jeho kalný zrak podveer jizbou tmavou tak bloudí bez
pro
na kývá lysou hlavou, tmu duch jeho pohížen?
cíle,
v minulosti
To, Sire, nebyla tvá jež celou
báse
dozpívána,
Evropou tvou dýkou byla psáni
boue
v trub hlaholu a
útoku,
výška pyramid, ni vlny bouných moí,
ni
pasa kahirský,
ni
ni
rychlí jeho oi,
co hryže tebe v duše hluboku;
To hukot nebyl homb, kartá nebyl píval, jenž zemí pod tebou rok dvanáctý zachvíval,
když erné víry své rozpoutal boj, když k moi jeho ryk hnal vojsko tvé jak šumící prapory k té sklánly se smsi, jak stožár les nad ztemnlý voj: Ni Madrid nebyl
bubn
ni
jasný
ni spící tábory,
tys již
to, ni
besk
Kreml na severu,
ve prvním jitra šeru,
když
hvzdy
v plápolu,
nezel dragony, ni svoje kopiníky, mezi vojskem tvým své rudé nesli
jak mezi obilím
ní kvty
koukolu!
píky,
bsy
10
Alessandro Manzoni: Ó astokrát když den umíral juž
v
mlení
líný,
na prsa ruce skrížené, zrak
záný
sklopen v stíny,
on tával, až jej vzpomínky nes' v dávné asy let!
Na
pohyblivý myslil stan,
na valy, jak se boí,
na píval divých konio, na voje v slunce zoi,
na prudký rozkaz královský, na poslechnutí hned
Srovnejme široké, obrazné líení Hugovo, v kaleidoskopu se vsí na
nový a neekaný
kde obraz jako
—
a tuto plastickou
sama forma podobá se pochodu válenému jest vedle myšlenkového obsahu, vedle klidu mudrce, jenž celkem ovládá, nejvtším faktorem, rozhodujeme-li o cen této básn v porovnání s jinými jí souasnými. Šastná volba verš krátkých, ránám dláta v své úsenosti podobných, kde stídá se verš nerýmovaný s rýmovaným, a v rýmovaných opt rým ženský s mužským s virtuosností neobyejnou, kde zdánliv opoždný poslední rým každé druhé sloky psobí jak ohlas sloky pedcházející. Pípadné pirovnal M. Sauer*) první sloky této ódy k ouvertue velkolepé symfonie. Pipomínám jednoduchost,
kde
Ano forma
tu ono
takka
juž
strovsky užitá tato
klassické
dv
a
v písloví
pešlé:
„Ei fu".
Mi-
prostot své jsou zde celým epitafem, z kterého až satiricky vyznívá marnost slávy svtské. On byl více íci se nemže o velkém svtovládci. Tento effekt nedal sob ujíti také Lamartine, ovšem teprve slova
v
—
po Manzonim, jeho óda zaíná analogicky IV.
V
boji
klassik
Úsudky domácí s
:
Ci git
.
.
.
point de
nom
a cizí.
romantiky vedeném tenkráte
s
vášnivostí
strannickou, nalezla óda Manzoniho na jedné stran pijetí nadšené. *)
Sauer: Eine Studio iiber Aless. Manzoni.
11
na druhé lhostejnost, ba
i
nimu.
Z'a
staré
talentu Manzoniho
em
chce,
posud
i
já,
peklad
aby
nevydával
—
Zrázeli tak jistého spisy Manzoniho,
zbyteným pívskem jediné
básni nic jiného,
kom
místy,
—
a
nakladatele fran-
které
prý
vbec
za
(coda appiccat;i).
rozvážný Settembrini,
I
cítil
k jeho
a
plodm velkou nevdl proti
ohled náboženských. Sciugli že nazval „Pátý kvten" ódou bez nomijakoby pouhý nadpis její a obsah nestaily povdti tenái,
antipathii
nativu,
jiných
dýšící
obdivoval se vzácnému talentu Manzoniho,
o
U
co on chtl íci."
Témto fanatikm svobodomyslnosti nebyl po závrek ódy, apostrofa ta zdála se jim
nestojí atd.
ryzí vírou
chuti
každý píše
nevdl
že básník
se zdá,
sám Giordani
mnohým jasný soud pekážely náboManzoniho. Nepipomínám ani prostedk podlých,
jakých užíváno v boji tom. couzského,
a
se o látce,
dnes zakaluje
ženské názory
vážní spisovatelé
rozpacích
„Nehádám
mn
však
nkteí
i
na
byli
jednomu:
co chce íci a místy nevím to
Le
ani sledu slov.
psal v listu k píteli o tom, o
školy,
Giornale ufficiale v Neapoli neušetily ani stavby sloky,
poadu rýmu,
a ctitelé
uený
otevel boj proti Manzoním se vyhrnuly celé davy: Biblioteca Italiana, Gazzetta
di Milano,
ani
Paride Zaiotti,
zjevné nepátelství.
a snad nejobratnjší kritik
z
leda
se píše a jedná.
Z pirozeného odporu spíše proti
smru
ne
ani
tak
Manzonimu, jako
proti
školy jím vzbuzené a zahájené, nenachází „Pátý
kvten"
ani u nejmodernjší školy kritické zaslouženého ocenní. Jednak tendence náboženská, jednak pedsudek školy tomu pekáží.
Carducci*) vytýká, že básník v
a rád by škrtnul
dv
ód
své
sloky první a poslední;
zapomnl na
pro
první,
Itálii,
dobe
píí jeho pohanskému stanovisku. posudkm objektivnjším. Lamartine psal
nechápeme, poslední ovšem se
Obrátíme se k
svému píteli De Virieu: „Óda Manzoniho mne uspokojila mnohem více, než jsem oekával jeho tragédie (hrab di Carmagnola) mne práv neokouzlila, jeho óda však je dokonalá. Vše je takto
;
tu,
myšlénka, sloh
lejší
i
cit,
schází
ve stránce básnické; všimni
jen péro si
krásná v prose, a snad ješt krásnjší *')
Carducci: Confessioni e battaglie.
trochu
bohatší a
skv-
jedné vci, óda ta jest stejné
—
ale což
na
tom,
cliiél
12
hych ji napsati."' Výrok ten, juž proto, že chválou píliš neplýtvá,
Lamartinea více ješt než pro iSIanzoniho.
jest zajímavý pro
neml
díme, jak Lamartine
Vi-
smyslu pro krásu plastickou, pro jedno-
duchost, jak jemu bohatství poetické frase šlo nade všecko. Mohl
dvody jinými, na p. jak oceoval ByNicmén slova poslední „chtl bych Homera. rona, Dantea, bibli a ji napsati", ukazují více než všecko, jak podmanila i jej báseií tato. bych
doložiti tvrzení toto
Gothe, s
úastí jeho innost a
pípadn dherné
vyslovil
výši,
by
a
mu
což
duchá velikost
ani kritika
^óda
tato,
1'rina
která je
nejzánjší
snad
V
Benedetto
dva.
lyrické síle, v
obrazem celé
nepátelská upíti
nemže;
jedno-
formou jeho básní."
jest
Domácích úsudk hymnických jen
„jest
málo obraz, vzlétá v lyrice k ná-
užíval
i
stopoval
nkolikrát o lyrice jeho velmi
se
„Jeho poesie." praví,
a .pochvalné.
lidské povahy,
pál Manzonimu,
ihned ódu peložil,
který
bez
ve
jest
odporu
smlém
praví:
lyriky moderní,
manifestací
letu obraznosti jak
citovaném
již
arcidílem
nejmohutnjší
a
ada nekonená. Uvádím
námi
spise
jest
genia Manzoniho.
vycviený
orel
zstává
básník vždy pánem vkusu a srdce svého; v postupu tolika home-
obraz
rických
není
svtla, která ohlašuje
ódy Pindarovy
lze
víru
urážlivého,
pítomnost genia.
nazvati
které rozvíjí se pouze v 18
básní
le
epickou,
lokách,
zmírnná, plnost
síla
„Pátý kvten"
spíš než
aruplným dramatem,
a které lze srovnat
s
onmi
obrazy divuplnými, jakými jsou vidní Ezechiela, kde jsme uneseni v závratnou výši, zkad udivený zrak vidí dole mizeti zemi a otví-
kolem nekonené, valné obzory." De Sanctis, *) praví o této óJ mezi jiným:
rati se
jest
báse
vždy z
z
dv
nichž
„Pátý kvten form lyrické. Je to devt (De Sanctis poítá dv rýmem pcsledním spojené sloky za jednu) slok,
epická ve a
každá hloubkou perspektivy je jaksi malým
každé vane dojem na tebe, jakoby
sloce
mní
socha
svj
vzhled,
ale
svtem, a
V
byla pyramidou.
každé
obrovskou zstává vždycky.
mí
Hluboké a rychlé oko tu ve svém nadšení prostor, sbližuje a hromadí roky, rozkládá události a dává celku illusi nekone-
Rozmry básn
nosti.
")
De
Sanctis:
této
rostou perspektivou
Storia della letteratura italiana
II.
r.
její,
1879
která p.
má
438—439.
13
city
v
mohutní
nm
obzorem,
valným
tím
vtší sytosti
rozmry.
a
lovka, jeho posimky,
dojm.
jednoduchosti
a
v jasnosti
své
kouzlo
Je tu
celý
jeho život intimní
i
bení na souasníky, jeho zamyšlená samota,
kam
ítí se události
vky
a
v tyto uhánjící, ostrou
Nám, vzdáleným ptek vychvalování
památné
z
jako strnulé a
rým
uzdou
dojmy a
Obrazy,
kterém
v
barvy mají
dýší,
toho
velkého
život
jeho
historický,
ohromná pivábené
pso-
ta synthesa,
mocí
vyšší
spjaté verše."
stran z jedné
i
pílišného hymnického
druhé, jest snadnji vyknouti soud definitivní o této
Jak
básni.
ped
tu
leží
námi v originální plastické
studiem a nkolikerým pekladem stala se masíle, jak astým jetkem naším v každém nejmenším detailu, po uvážení všeho, co
píznivého
svj
nepíznivého o
nelíený
zde
veliké
tak
bystin
obdiv,
Jedno
leckým.
dání
i
jakožto
vskutku
imponuje,
látky;
musíme
napsáno bylo,
ní
onen
ped jas,
dílem
vysloviti
um-
vysoce
svrchované ovlá-
ono
kdežto Byronova óda podobá se
srázné
iní na nás óda Manzoniho dojem
v propast letící,
velkých amerických ek,
na nichž
leží
plný polední svit a
velkolepý poklid velké, panenské pírody.
Nejistší mramor
s
ústí
ním
ecký
je tu spracováii nkolika geniálními údery dláta v tvar neskonalé
krásy; že tento tvar na hrotu
nemže pece A jako velebnosti.
svém koní kížem,
nieho ubrati jeho lesku a jeho olympické ekl Napoleon o Gotheovi: „Ejhle lovk!" kvtnu" by bychom i nebyli Manzoniany
lze
—
V.
Zmíníme
sebral C. A. Meschia v
Píetro
1.
otisk
ódy
té,
list
2.
„Pátém báse!"
pekladech do cizích jazyk, jak knize námi již uvedené. Jsou to:
pseudonymem Erifante
vbec
v
Itálii
je
do latiny: vyšel a sice v
Manzoniho, k nmu pipojený, Peklad jest zdlán hexametrem.
roku;
o
o
Peklady
Soletti,
který
íci
„Ejhle
Peklady „Pátého kvtna".
se krátce
I.
—
je
Eritense.
Lugan
První
bez udání
datován 20. ervna 1822.
Anfjdo BonncceUi zaslal svj peklad Manzonimu v ruko-
14 pise,
kniha
poprvé
Meschi.ova
Peklad
otiskuje.
jej
zdlán
je
slokou alkaickou. 3.
Francesco Favesi (zemel
1883)
peložil
Manzoniho
do latiny; vyšly v samostatné knize v
Peklad
hexametrem.
4.
je
Antonio Bota rovnž
básn Manzoniho, jest
v
vyšly
peložil
Bergam
do
roku
veškeré
Milán
latiny
r.
básn 1858.
všecky lyrické
Peklad rovnž
1865.
hexametrem. 5.
Federico
Callori,
rovnž peložil všecku lyriku peklad jest
hrab,
Manzoniho, peklady ty vyšly v Turín roku 1880, v distichách antických. 6.
Giuseppe Vaglica, kanovník,
posvátné", které vydal
Peklad
s
pekladem
peložil
této ódy v
do
latiny
„Hymny
Palerm roku
1876.
asklepiadickou.
je slokou
II.
Peklady
do
f r
a n
i
n y
:
1. Antoine cle Latour peložil ódu Manzoniho prosou a vydal peklady divadel a poesií ostatních v Paíži roku 1841. 2. Marc-Monnier jteložil ódu veršem, formu ovšem zmnil, nemoha napodobiti italských sdrucciol, rýmuje poadem abbacc. Peklad vydán v knize: „Je Itálie zemí mrtvých?" v Paíži
ji
s
roku 1860. 3.
Villemain,
známý
kritik a historik
ódu prosou a vydal peklad v knize: o poesii lyrické" v Paíži roku 1859. III.
Peklady
do
literární,
peložil též
„Studie o geniu Pindara a
španlštiny:
Sr. Ríibi. Peklad volný, ve form jakési kanzóny z r. 1844. Caete peklad ješt volnjší z roku I84G. peklad z roku 1847 ve 3. Garda de Quevedo Venezolano, form originálu mnohem bližší, než peklady jeho pedchdc. 4. Fug. Hartzettbiisch, peklad rovnž z roku 1847. Hartzenbusch jest jedním z nejlepších tragických básník moderního di1.
2.
Pozdji podal druhý peklad téže básn. Marti y Folgiiera, peklad z roku 1868 ve form originálu; taktéž peklad vadla španlského. 5.
i
15
6.
tyto jsou
Dona losé Llausás, který vesms do kastilštiy. Do
jest
z
roku 1879.
Peklady
katalonštiny peložil ódu tuto
rovnž Marti y Folguera. IV. 1.
Peklady
José Ramos Coelho podal jeden
Manzoniho ve form 2.
do portugalštiny:
císa
Ffídro de Alcantara,
Manzoniho, podal peklad ve tištn,
knize
v
15. listopadu
originálu;
jest
reprodukován
ódy
peklad nebyl posud poprvé;
vznikl
1871.
Peklady
do
nminy:
Gothe; peklad vznikl ihned pod prvním dojmem originálu. Je
nerýmovaný, forma sloky však
ponkud
peklad
brasilský, osobní pítel a ctitel
form
Meschiov
V. 1.
z nejlepších
originálu roku 1866.
napodoben.
1
pes
aspo pibližn zachována
i
rhytmus
nedokonalost formální jest stopa vele-
ducha v každém verši patrná. 2.
August Ferdinand RihbecJc; peklad bez rýmu, spád
ori-
ginálu více již postižen.
Karl de la Motte Fouqué; peklad ve form rýmovaný místy trochu smysl jest pošinut, hlavn v 3.
;
originálu,
sloce
po-
slední. 4.
Karl Giesebrecht plynný peklad ve form \
na rovni jest peklad,
originálu.
Jemu
jejž podal
5.
August Zeune.
6.
Fr. Bempel peložil ódu naši bez rýmu, zachovávaje pouze
spád rhytmický prostedních,
ob
sloky
spojujících
verš
(z
roku
1847).
této
7. Emilie Schróder pipojila rovnž nerýmovaný peklad ódy svému pekladu Manzoniho románu „Zasnoubeaci".
Paul Heyse podal nejlepší, originálu nejbližší, jej dostihující peklad roku 1873 a vytiskl jej poprvé ve studii Marquarda Sauera o Manzonim; podruhé pipojil jej ku svým výteným pe8.
kladm
básní Giustiho, naposled pijal
logie italské poesie.
jej
do své trojdílné antho-
16
Peklad
VI, 1.
rým;
Edivarcl
do angliiny:
Derhy podal peklad volný rhytmy
peklad
vyšel ve sbírce jeho jiných
i
poádkem
básnických v Londýne
roku 1868.
Dva peklady arménské pro nedostatek písmen nemohly býti otištny.
Doufáme, že píští vydání zajímavé této publikace pinese peklad eský, který podáváme. Náš peklad vznikl roku 1879, od té doby dvakrát byl pepracován, nyní pedkládáme jej znova prohlednutý svému tenástvu
juž
VI.
eský Od
peklad „Pátého kvtna".
byl.
A
jako bez hnutí
po sledním dechu jeho
pamti
bez
tu
zstala
skrýš ducha takového:
tak ohromena, zdrcena tou zvstí byla zem,
Xa
chvíli myslíc poslední
lovka, poloboha, a nevdouc, zda podobná
noha osmlí prach krvavý
zas smrtelníka se jí
deptat v letu svém.
duch mj zel a mlel vždy, když v blescích s trnu vládnul, Jej
a v neustálém stídání, když kles' a vstal a padnul.
Ve
tisíc
hlas bouný ruch
on ne vmísil svj hlas. Cist, i
bez otrockých
popvk
mrzkých pohrdání,
te
pohnut,
když hasne
hvzda
taková
z nenadání,
nad popelnicí píse lká, snad as.
již nezhltí
Ku pyramidám
s
vrchu Alp,
od Rýna k Mansnnaru,
17
bez mýlky hímal jeho hrom po blýskavice žáru,
ku Tanais až od Scilly, od moe ku moi.
Zda
Aí vnukové
urí!
to
Nejvyšším, jenž
Ped v
—
sláva jeho pravdivá?
nm
sled své síly
naše
nejvíc,
ukázat
se v bázni
zlíbil si
tvrí skrá
pokoí! boulivou
slast a
Tu chvjnou
velkými plány vzpláti, trud srdce, které sloužit má, jež touha vlády schvátí,
palmu, v niž doufá šílenost, si urvat bez strachu: zkusil vše a slavnjší tísn pozve v pýše,
To
se z
nes'
útk, vládu,
vítzství,
v smutný exil tiše, na oltái on dvakrát byl a dvakrát ve prachu. šfl
On
vystoupil:
A vky
dva
se postehnuly v zbroji, jak na osud na patily, až zjeví vli svoji. On kázal: Ticho! mezi
n
jak rozsudí
On
šel
—
na úzkém
si
se.
a zbytek života strávil
behu,
nezmrnou, tu závist vzbudil nhu, zas soucitu tam zas, tu nejvérujší lásku
tam
záští
vný
jed.
Jak tonoucímu nad hlavou tíž
bouných
vln, které stih'
že
vln se valí,
zrakem ubohým
sotva z
mrané
jemu darmo v
lze zahlédnouti
Jar. Vrchlický: N6kolik
studil.
dáli,
zoufalství
beh:
18
Tak tížil jemu ducha též obraz starých píval, tu sebe
svtu vylíit
ou astokráte chtíval, však ruka mdlá vždy klesla
vných
na
mu
stránkách tch!
Ó astokrát, když
v
mlení
den shasínal juž líný, na prsou ruce skhžené zrak
záný
sklopen v stíny,
on stával, až nes' v dávné
jej
vzpomínky
asy
let.
ísa pohyblivý myslil stan,
na valy, jak se boí, na píval divých komo, na vojska v slunce zoi,
na prudký rozkaz královský, na poslechnutí hned. Ach, ovšem podleh' pesile duch unavený mukou juž zoufal; když tu mohutnou
kdos jal ho s nebes rukou a umaleného soucitn do istší sféry vnes"
Na
ve
stezky
nadje,
jej
které jsou v stálém kvtu,
ku luhm, tam kde odmna pedstihne pání v letu, kde v pouhou tmu a v mlení ruch slávy pod ním
Ó vná!
kles".
krásná! blaživá
ty víro vítzící, i
to
si
zapiš s jásáním:
Pyšnjší, vzdorující
ped dív
hanbou
tvojí
Golgoty
nesklonil se duch.
ísad prachem jeho ztýraným kaž stichuout každé zlob!
Jenž poráží trudí a
sílí
na sirém dlel vedle
a pozvedá,
v
mdlob,
lžku úmrtním
nho
— Bh!
Nkolik
slov o
Erbenov
„Kytici".*)
zajisté nejmén toho má zapotebí, aby uvádna v novém tomto rouchu, kteréž jí pieta správy „Umlecké Besedy" a nadšení výtvarných umlc našich uchystaly. Dje-li se pece tak na požádání vydavatelstva tmito ádky, tu nemá to zajisté míti významu jiného, nežli že nechce literatura vyjíti tak docela s prázdnem pi krásném díle tomto, že z pirozené žárlivosti umlecké chce i slovo promluviti vedle tužky
^ytice Erbenova
byla obecenstvu
illustratorovy. jiná.
Voleno-li k
tomu péro povolané,
stejn krásného jako obtížného úkolu toho, já se svého
výlun
básnického
Vím, že nepovím tenástvu
povím s pietou a láskou, jež címu démantu naší poetické tyto
se
ovšem otázka
je
Folklorista nebo literární historik by snad jinak zhostili se
stanoviska.
nežli to
Avšak
mohu uiniti stalo se
juž.
mnoho nového, ale co povím, jist chovám od poátku k tomuto skvouliteratury.
A
prosím
tak,
též,
aby
skromné ádky byly posuzovány.
S chválou Kytice není jinak, než jako s mnohým jiným, co vlastn samo sebou rozumí, ale co vysloviti ob as pece jen
živou
cítíme
potebu.
Teplé
dobrodiní
jarního
slunce,
vn
krásnou a úchvatnou poesii hvzdnatého nebe, chladivý stín starého
hvozdu v úpalu letním *)
mlky oceujeme
každý,
ale
pece
Psáno úvodem k illustrovanému vydáuí „Kytice", vydanému Besedou
umleckou, o*
20 kdy rádi
jsou chvíle,
krásné a koRejšivé.
si
ekneme druh
Nkdy mohou
tyto
i
druhu,
jak
je to velké,
na první pohled banální
myšlénky míti lesk jisté delikátnosti a finessy, kterými se pravé utvrzuje pátelský pomr, jenž obyejn se vyvíjí ze stejnosti a harmonie smýšlení, z jednotného nazírání na život, ze stejných
požitk umleckých. Vím, že mnohý upevnil které
mlky
se v
mém
pátelství,
man
po léta v srdci bylo živenu a skrýváno,
prone-
seným úsudkem o nkterém díle umleckém, úsudkem, který souhlasil s úsudkem mým a objevil najednou bod, kde se teba jindy jinak naladné duše najednou stýkají. Erbenova Kytice jest náhodou jednou z tch knih, s kterou ml jsem tento osud. Kdosi ze starších mých soudruh, když nána Kytici, ekal patrn na úsudek jiný. Nevím hodou pišla pro ale pítel zmýlil se dkladn, mýlka však byla po vzájemném dohodnutí se jen pevnjším tmelem staré naší píchylnosti. Je zbyteno chváliti Kytici. Tch, kdo by neoceovali velké a ryzí poesie Erbenovy, bude asi málo, a vždy bude tam, kde by úsudek vyzníti ml negativn, notn písady osobní nechuti vzniklé
e
;
proti básníkovi z jiného oboru innosti jeho nebo touhy íci
duchaplné,
v jádru však
snad banální pravdu. stojí
ruda
poesii
promluvil za
n
juž Jan Ne-
svého Hbitovního kvítí, kde památném Erbenov tuto nadšenou, v jádru zcela pravdivou vydání
prvním
v
radji
pi tom umlci vbec
než prostou,
Myslím zvláš, že básníci a
Erbenovi jako jeden muž;
pi
vnoval
falešné paradoxon,
apostrofu Zlato chtít snad pozlacovat, slunce svící osvcovat,
duhu barvou domalovat, sopku ohnm podpalovat, démantu chtít tvrdost zvýšit,
oblakv
chtít rychlost spíšit,
by bylo rozumnjší nežli tvoje, pvce Erbene, tot
písn
chtít
snad písní opvovat.
{Hhit. Ev. 1858
Nevím,
strunji
a
jestli by dnes nejlepší pípadnji. V álcích
z
mladších
tch
str.
st.
32.)
poet povdl
nakreslena
je
to
živelní
21 stránka a i
síla
jeho místo
poesie Erbenovy
než
kam
lépe,
eské
prosy. Není toho tak
v které
žil
mže
dstojn
tolik,
že to
dobu
naší poesie.
a
výmluvn. Jimi jest pevn vyznaeno
—
pam
moje sahá, stalo se slovem mnoho, co zbude potomstvu z periody a psobil Erben, ale je toho pece vždy
posud,
snad
literární,
plasticky
nové eské poesie
v djinách
eknme
zahájiti první,
Kytice
stojí
ad
v první
teba klassickou
básnických
skutk
Ona uzavírá rženec dl, který zahájily znapeklady Jungmannovy, a kde záí pedzpv k Slávy dcei s výborem nejkrásnjších sonet KoUárových, Ohlasy elakovského, Máchv Máj a nkteré jeho fragmenty, Hollého bohužel že pro nepístupnost jazykovou vzdálené a neocenné Erbenova Kytice stojí však jednou epopeje v duchu klassickém. této první epochy.
menité
nohou
básnické
již
na prahu k
dob
modernjší, proto byla tak pochopena
a
ocenna
mladšími.
Jádrem a obsahem
z
ovzduší
doby
jsouc
své,
daleko
vyrostla cele a nejplnji
národnjší
—
chceme-li, nežli
vštecké stesky Kollárovy a než Byronovsky ovanuté zpvy MáNení to slovo plané anebo rouhavé. V jádru zajisté prochovy. cítné a žhavé tužby Kollárovy vykrystalisovaly se pod vlivem
básník romantických, vlastenectví Hollého prošlo školou Mácha jen v nkterých menších, ovšem nedostižn krásných kusech psal ryzí formou poesie národní. Zde stojí Erben hned vedle mistra elakovského, ba skoro stojí i nad ním, jsou u elakovského stopy cizích vliv pece patrnjší, místy i sám reflektivní ráz poesie jeho (Kže stolistá) nevdomky cestu moderní lyrice klestící k tomu napomáhal. U Erbena není cizích velikých
starých klassik,
vliv naprosto. Pouze duše národa jest zrcadlem, kde se poesie zhlíží, odkud erpá své obrazy a obraty, svou vnitní hodnotu i svou ozdobnou šperkovou stránku. A pece jak vysoko pi tom ní nad hejnem všedních a slepých napodobitelv písn národní nebo ducha národního! Kouzlo a taj toho je pouze ve velkém Erbenovu a tímto umním jest Erben opt modernímu duchu a ruchu tak blízký. I nejmodernjší poeta
jeho
umní
najde v Kytici tolik jemných stop tolik
záchvv
geniálního
tvoení,
umlecké že
místy, drahokamy, kteréž po Erbenovi to jest ryzí,
samorostlé,
nedlané
s
práce,
radostí
esky nikdo
se
duchaplnosti, zastaví
nenapsal.
A
nad vše
a nestrojené, všecko to vytrysklo
22 šastnou iuspirací v blahé
vku
básník.
v souzvuku.
té
dob. kdy
ozývcá
se
každém lo-
v
Erbenovi však promluvil básník zárove s umlcem Pipouštíme, že místy snad i z velké vtšiny bylo
V
—
ale tím umlecké tvoení Erbenovo bezvdomé tvoení umlecké velké skoro každé opravdu
—
relativn
je
vytrysklo
že
skoro jako zázrakem jednou za celý život, že nestálo pod vlivem suverénního diktátu Gotheova „Když básníky se nazýváte, pak ko-
mandujte básnictví," ale tím se
nemní
ani vlas na absolutní
cen
jeho ballad.
Pouze
moderní,
rychle
však
tím
požívající,
nespravedliv
oceující doba naše vytvoila tyto mnohosvazkové koUekce básnických dl rostoucích v pravé Babely. Grayovi staí k nesmrtel-
—
Poeovo a Keatsovo snad nejabsolutnjších básník našeho vku, básník každým coulem Bylo poetické ddictví jest na nkolika stránkách. a slovem, by lépe pro nás, kdyby Kytice mla nkolik sester; o tom sporu nosti jediná „Elegie na hrobech veských",
—
nemže,
ale musíme nkolika stránkách tchto
býti
svt, který by
vyloupnut
z
tžko
vdní,
že
jest
uzaven
velký a samorostlý poetický
kdyby
se nahraditi,
dal
vínku naší literatury.
je dvanáct poetických
máme aspo
býti
Tch
ml
jednu.
býti
I
na
náhodou
dvanáct povstí národních
skutkv, ani jeden není bez váhy a významu
v galerii poesie Erbenovy a naší zárove.
Éádky naše nemohou vyerpati ticky
jíti
od ísla k íslu a rozbírati
se jen tu a tam
sujet, s
nechceme také pedau-
poetikou v ruce, dotkneme
nkterých stránek poesie Erbenovy, tch hlavn,
které dlouholetým stykem
s
ní
vždy se
nám
ozývaly sympatickou
strunou.
Všecky elnjší básn Kytice jsou básnickým zpracováním známých povstí. V látce samostatn vytvoené, vymyšlené, nebo
rzných prvk pozorování zbásnné a skombinované jeví se pedevším básník v spisovateli; v látce pevzaté odjinud a pouze zpracované jeví se opt pedevším v spisovateli umlec. Zde
z
lze nejlépe posouditi, co
vytvoil;
z
daného nebo zvoleného sujetu
tam kde chybí taká prvotní norma tvoení,
jest
umlec tžko
posouditi
pouze umleckou stránku spisovatelovu. Z té píiny pramálo na pvodnosti látky a mnohý velký
záleží v epické poesii
teba z básn cizí podnt k novému známé sujety Erbenových ballad ve své pvodní form jsou jen mítkem Erbenovy umlecké výše. Staí peísti nkteré ve známých sbírkách Nmcové, Mikšíkov neb Nejfrapantnjší je tento pomr pi básni „Záhoovo i Erbenov. lože" u porovnání s povstí, jak ji polské Klechdy vypravují. Zde dostihl Erben stupn mistrovství svrchovaného. básník ani se neostýchal
útvaru vlastnímu.
Zdálo by se
Tak
vzíti
i
na první pohled, že jednalo se pouze o obje-
vený zlatodol. Erben uhodil šastn na pokraovati a když ne on, mohli tak
pekážka.
Ne každá povs
stojí
neho více než nakupení lostí, neho více než trochu
tu
jiných íigur.
Co v první
povs jiní.
národní, mohl sám Avšak zde je práv
aliterac,
nebo píšerných udáonomatopoeí
assonancí,
dlá povs národní zpsobilou ethické jádro, které v ní básník
vložiti.
Bez toho
ale
celek
Dosta-
to nejde.
nete jinak pouhou romantickou avanturu, v hladké
podané form,
a
ad
k básnickému zpracování, jest musí bud! objeviti aneb v ni
národním
Teba
za básnické zpracování.
fantastických
neuchvátí,
teba
i
v
duchu
Teba závreným, di-
nedojme.
ethické myšlénky,
by
daktickým dvou-
nebo tyverším, ale v povsti být musí jako
by teba nebyla vyjádena
S tohoto stanoviska objevuje se Erbenv duch v svtle ušlechtilého idealismn, volba jeho sujetv vyslovujících anebo tlumoících vné a obecné pravdy ethické, ukazuje perla v škebli dímající.
na ducha zvláš spanilého a hluboce myslícího. Výbor látek
zejm
hlásá ono pochopení ducha a individuality národm', kteréž u Erbena
vším právem ceníme a slavíme.
Jen význané stránky fysionomie ducha národního došly zde povšimnutí, rozvinutí, illustrace. Cit lásky mateské všech nejsvtjší a každému nejpístupnjší našel v „Pokladu" a „Vodníku" skvlé oslavy; idea mravní oisty za viny spáchané jest nejhlavnjším motivem skladeb Erbenových, ona je útkem „Svatební košile", kde za vinu relativn malou, okamžité zoufání nad životem, sleduje velký trest duchové jízdy dsného zápasu v umrlí komoe, ona pivádí katastrofu „Št-
a
drého veera", trestáno
kde smlé a všetené nazírání v
vyplnním krutého osudu. Pykání
taje
budoucí je
a trest viny spáchané,
24 oista jest dále osou „Záhoova lože" ano
i
i
ostnem „Zlatého kolovratu", „Holoubka'' a „Vrby", kde básník kára všetené vnikání
taje její. I v „Liliji" se shledáváme s tmito prvky. jmenované básn dýší hloubkou pantheismu, vní onoho života intimního, který vedl Slovan s pírodou, tak že nejen
v dílnu j)nrodní
Ob se
i
tyto posled
zví, stromy
a
kvty
a
cítil
s
nýbrž
nimi se totožnil,
i
v zá-
Z nkolika málo celý lovk eský, jaký
osudu nejednou s nimi se poutal.
hrobním svém básní Erbenovy Kytice dá se
jak harmonisovala
s
mkká,
Vidíme, jaká to byla
kladních rysech své bytosti. duše,
sestrojiti
svém pvodním nezkaženém stavu v nejtajnjších a
ve
byl
pírodou a jak
i
zá-
dobrá
kde podléhala
tam,
pemoci hmoty, zachovala si rys velkosti a vznešeVidíme, jak tsné a tuhé byly svazky pokrevní pízn, jak
živelní síle a nosti. cit
píslušenství
domácnosti a rodinného
byl
svatý a silný.
Jak
nadbytku lásky nebo zoufalství dala se tato mkká, ale jinak vírou pevná duše svésti k okamžitému poblouzení, kteréž pak heroicky odpykala. Vezmte na p. jen „Polednici", báse pouze
z
každým ádkem
hnvu nému
kikem dítte
z
okamžitého
juž unavená
pekypní
matka k osud-
slovu Pojd
si
prou, ty Polednice,
poj, vem
dsný
a hle,
dní
Patrn jen
klassickou.
dá se strhnouti
vzniklé
trest
viny.
si
ho, zlostníka!
jde juž v záptí
Taktéž
i
této,
jen z okamžitého nala-
„Svatební košili", kde zoufající
v
dívka se dá svésti k prostému dilematu milého mi z ciziny vra,
aneb život
A
mj
jaký trest následuje!
vždy dobrá. lišné lásky,
V
náhle zkra.
V jádru
je tato chybující
eská duše
„Pokladu" zapomene matka na své dít jen
kterou
chce
mu
pipraviti
lepší
v
los
z píživot naku-
pením a zmocnním se cizího zlata. Zde jako v „Svatební košili" vzniká vina jen z pebytku lásky, tam k milenci, zde k dítti, sprosté pohnutky zde pákou nebyly. Kde se však pece objevují, jako v
loubku"
„Zlatém kolovratu"
nebo
v
(hrabivost, loupež a vražda),
báse koní
tragicky.
Tchto
„Záhoov tam
loži"
je trest
skladeb je však
mén,
a
v
„Ho-
neodvratný a vidíte dobré
25 srdce Erbenovo,
všady víc smíru a svtla
vidíte
Ye
než stínu.
„Vodníkovi" obtuje básník radji dít, jen aby zachránil matku.
Všimnte si analogické básn Nerudovy, v níž matka vzrstá v rozmry horoické a mžete teba diskutovati o stanovisku obou Také u Erbena zídka kdy lovk podléhá démonickým, vykoupení a oista zlatou aureolou jeho poetické koncepce a dodává básním jeho
básník
dle libosti.
slepým mocím živelním anebo jest
hluboké ethické ceny.
Vedle
této,
ekl bych
jest stránka jejich
Erbenových Zde vedle umlce který
íilosoíické stránky skladeb
kulturní
dležitá.
,
uroval mez a míru výtu, obrazu a popisu, promluvil folklorista, hluboký a podrobný znalec mrav, obyej, povr, rení a mluvy Staí uvésti v ohledu tom dv znamenité skladby svého národa. „Štdrý den" a „Vodník" a ponkud i kantátu „První májová
V tchto
noc".
se jeví znalec duševního života svého národa
pe-
vahou; všade jinde nesetnými detaily, místy asto jedním obratem
šastn zachyceným
nebo
Neznám a pece
vhodn pronesenou
úslovím,
sentencí.
tak hned básn, z které by dýchal tak nevýslovn silný
dech
národní,
dne", zaínající apostrofou
jako jsou
sloky
II.
dumný
ásti „Štdrého
:
Hoj, ty štdrý veere,
tajemný svátku!
ty
Celá z
jádra
„Holoubka"
intonace
bytosti
Totéž platí o
gickou.
uje ku závratnému
ovým
ložem" a
njšímu
s
III.
konci
že
v
i
eským
že
píklad
si
tak
našeho,
strunu
analo-
košile" k nejkrás-
slovem kde bylo
napsáno.
našeho pozorování po stránce ryze
Zde bychom museli
více
najíti
ásti následující, poítám se „Záho-
ustavin.
citovat
jen na to nejdležitjší, to ostatní najde
sám,
tak ryze
tžko
nkterými místy „Svatební
Nejbohatší ovšem byla by poetické.
nco
ásti „Vodníka", kterou, jak se stup-
nejsmlejšímu, co
a
je
eské erpaného,
najde,
teba
si
jen
bedlivý obrátiti
Obmezíme
tená
se
snadno
nkolik list
do zadu.
Erben rody.
jest
znamenitý malí pírody a speciíicky eské pí-
Není ovšem
pedmtu
a nelibuje
detailista si
v
moderním smyslu, nezastaví
se u
v minutiosníra kreslení traviky a lísteku,
26 maluje vždy jen širokým šttcem, velkými význanými rysy, ale že krajina rázem se objevuje jako obraz ped námi s celým
tak,
svým ovzduším i naladním. Nejlepší doklady v oboru tomto nám podává „Záhoovo lože", báse vzácné ceny, jediný velký skvost Hením jesen Již úvodní verše plastickým poesie Erbenovy. vzbudí
pimenou
náladu
v mysli
tenáe.
Nkolik tch ádek
a
Rovnž
tak kouzeln, ješt Tož Erbenovo umní záleží v tom, že v líení pírodním se nevyerpává, nýbrž jen tenái napovídá, on se jen lehce dotkne struny, která pak v mysli te-
jen dýše melancholii
podzimku.
strunji dotýká
básník
náové
dále
jara.
tená si každý jeho obraz nebo jde vždy o kraj domácí, ve kde je od dtství doma. Jemu staí íci: „Okolo
zvuí tóny píbuznými.
A
domaluje.
se
je
mu
to
snadno,
kterém vyrostl, hbitova cesta ouvozová", a známe všickni hbitovy, a
Sám genre to jinou
vidíme
již je
ped
poesie Erbenovy
stžejní
vlastností
pravé
vzácnou dramatiností. Tu založení
nejen
jednotlivých
v dialogu místy
stídajícím,
nýbrž
i
skladeb,
ty naše
eské venkovské
sebou.
nepipouštl mnoho ballady
popisu.
skladby jeho
Za
vynikají,
shledáte všade. Nejen v mistrném
nejen
v
osnov
a
piostení
scén,
stelhbit beze všeho zprostedkování se obratu a slova. Nejznamenitjší
v bitkosti
nejefektnjší umlecký Od monologu dívky až k píšernému dialogu po divokou noní jízdu ku vysoce krásnému závrku v umrlí
k tomu doklad je celá „Svatební košile",
kus Erbenv. celou
komoe
jeden dramatický vzruch a proud prochvívá celou báse. Otázky a odpovdi jsou krátké, úsené, dorážejí na sebe jako rány dvou kižujících se Vedení dialogu v této básni pokládám za kus básnické virtuosnosti. V každé snad povsti Erbenem
me.
zpracovan setkáte se s monologem anebo dialogem, tímto základním fermentem dramatické skladby a vždy zachází s ním Erben mistrovsky. Vezmte na p. „Zlatý kolovrat" nebo „Vodníka", „Vrbu" nebo „Liliji". V epicky klidnjším „Záhoov loži" vážném rozmru skladby a ustupuje na roven líení a popisu, v „Holoubkovi" pak mní se docela na jistý druh antického choru, který z istá jasná do básn se míchá a v prvních dvou slokách odstavce druhého: „Bží asy bží", atd. jednokonejší se dialog ve
duchostí a velkou prostotou výše opravdu antické dosahuje.
:
27
sické
Erben nikdy neplýtval slovy v básních svých. „Záhoovo lože" dkazem nejpádnjším. Jakby
muk
snadno byl sveden u píležitosti líení poeta pedvádí
v
trojí
úinné
pekelných, kteréž zde
tyi
gradaci.
zde klas-
I
jiný básník
až
pt
ádk
na-
láze aneb objetí pekelné ješt více, tak že nkteré skladby,
nejvýš staí mu, aby popsal pekelnou
dvy.
strunosti té
Jinde je
„Lilije", trpí již ástenou nejasností. Nepekonaný zstává Erben po stránce zvukové
jako na p.
Nakupiti mnoho,
má
rým
i
místo a
své
míti
Erben
by
v
díti
se
a nežli zvíš, jsou
Man v básni
není
as.
v pravý
Tak
prosted verše.
má
rým
výborných
svých básní.
ješt umním, vše
Trefn
užívá
nkdy
v „Svatební košili":
tob
blíš,
milá, nic se nebojíš?
pipomíná nám
místo
toto
analogickou zvukomalbu
Poeov: Oh, lady bright! can tbis
Za povšimnutí
window open
stojí
it
to the
be
rigJit
—
nigh^
tyzvuk:
Ach, pro boba! ten kostel snad?
To není kostel, to mj hrad! Ten hbitov a tch kíž ad? To nejsou kíže, to mj sad!
Jak vysoce originální je zvukomalbou rým ve „Vodníku" a na topole podle skal
zelený mužik zatleskal.
Slyšíme zrovna ten tlesk rukou provázený škodolibým šklebem a smíchem.
se stále
V
tomto ovládám zvukové ásti básnické skladby
zvukov vysoce zajímavá. které ustavin vhodné se jiném zabarvení.
vám
lze
Tak „Poklad". Celá báse je Zbudována je na nkolika motivech,
mnoho uiti od Erbena.
stále
I stejné
stídají a
rýmy
proplétají
ješt zvoní ohlas staré hudby,
kostelíek
s
v jiném a
a slova se opakují, tak že v sluchu nežli básník
stavcem novou strunu rozezvuel.
Na pahorku
vždy
mezi buky vží nízkou ....
novým od-
28
zmna .... tam se práv pje Krista Pána umuení .... Tu kde z divokého klestu kámen v cestu .... veliký Hoí, hoí dva ohové .... Bože, jaká tu to
Y kru
nl
„Mama, volá, mama, mama", zdají se mi býti nejvýznanjší z tchto, ekl bych básn. Vezmte si práci a stopujte, jak motivy tyto se spojují a proplítají v postupu skladby, všimnte si, jak kde pustil básník na chvíli celý motiv, podržel aspo slovo, neb aspo rým. Tak zvuk ena, který se po prvé objeví ve verši: „Njaká to veská žena" se vrací hned tyzvukem v ádcích zaínajících: „Což zde nejsem u kamena?" vytryskne nco dále opt: „A ím dál pichází žena", ješt dále „celá stojí oslepena", hned po té trochu níže, zanikne na as v ásti tetí, aby se opt ve tvrté objevil trojzvukem. Snadno lze stopovati pechod jiných zvuk v této a pak motiv dítte:
píznaných motiv
básni, místy tiosažen efekt
nahodilým na oko opakováním, na p.
Kámen v cestu postavený postavena celá skála nebo Vidí, vidí, co zde vidí
výborn
ohlas v lese, napodobující volání
Dít Krásných obraz
drahé
—
drahé
obrat
—
drahé
moe.
Snad píliš uvykli. Nkteré jsou originálností svou a pípadností frapantní. Uvádím jen ze „Svatební košile" krásný, pí-
jsme jim
a
je
Kytici
v
celé
již
rod pímo odloudný
detail:
jenom po bílém obleku zablesklo se jest v
a ze
„Záhoova
*)
novi z
útku
lože", kteréž jest pokladnicí kras prvního a jako svtluška
veer
leskne se podiv v
pkné jeho
Takových obraz, patrn
básník našich
z
líci.*)
pímého názoru vzniklých, má po ErbeNkteré obrazy básníka tohoto pímo a dávají zejmý dkaz, že romantismus
nejvíce Mácha.
zarážejí svou pravdivostí a životností
ádu
létající
29
Jednotného zákona rhytmického v nkterých pasážích Erbe-
V píin té zvláš je „ZáhoZ básn té nejlépe vidíme jak Erbenovi bylo jediným zákonem eské ucho. Zde vycházel docela od národní eské písn. Jsou v „Záhoov loži" verše, které do umlého rhytmu nevpravíte a pece tyto verše pes všecky nenových básní ovšem stanoviti nelze.
ovo
vysoce
lože"
zajímavé.
,
i
pravidelnosti
jdete
vi
stopy
i
moderním zásadám rhytmického
jakéhosi
paralelismu,
však, chcete- li jej stopovati dále, básník
Tak na p. tete
následujícím.
zsta
kterému
sám heší ihned ve
jsme dobí
zde u nás,
si
proti
verši
zcela hladce
dobrého hosta každý rád
kdežto korespondující
ÍSem tam na-
jsou krásné.
lidi,
vidí,
verše
Vítr od západu
a pižloutlé
listí
studen vje tichou píse pje
nevpravíte do žádného vzorce a pece teny pirozen mají svou hudbu a psobí na svém míst. Nechci zdržovati jinými ukázkami, tená sám najde a srovná. Ve dlouhým pozorováním rhytmiky Erbenovy ustálilo se pesvdeni, že, již s vdomím nebo
mn
a
bezvdomky,
užíval
básník
rzné prvky
antických
meter
p
í-
zvun. Nejednou eklo ji
vycítit.
jeho nebyl nijak
—
novský, nýbrž že
mu
šel
se,
a jinde
— vž
by
to
mlo
i
jakousi
jak se v leckterj'cb kruzích za to
má
že dlužno
píchu
poho-
— jen vytený, Byro-
Kdo trochu Litomicku, Kokoín, Kivoklát, Tejov
byl vrozený, že byl podstatnou ástí jeho bytosti.
po stopách poesie Máchovy
jen na
že poesie definovati se nedá,
Je to pravda,
byl nejednou
—
v
pekvapen
zíceniny Kokoínské,
touto pravdivostí jeho
s její,
obraz. Vzpomete
tuším nyní již uvadlou, jedlí na cimbuí,
Mácha s pe'rem za kloboukem loupežníka. Zní to zárove pravdivé Nedávno podal mi zajímavý doklad k této životnosci Máchových obraz pítel T. Navštívil Karlv Týn. Pi prvním objevení arokrásné budovy ozval se nad lesnatými stránmi dumný zpv žežulky živá illustrace k jedné z nejkrásnjších Máchových písní, detail pi vzniku písn skutenosti patrn odloudný. Kdo zná skalnaté útvary pískovcové v severních Cechách, ocení teprve pravdivost Máchových popis v „Cikánech" kterou tak trefn srovnává romanticky, ale jak je to
!
—
—
zde byla fantastickou pí-íroda, básník byl jen pravdivým.
30
stran
dlnosti na
nemže. a
které pochopí
jisté,
kdo
práv
štstí nejsou pouze
tyto
i
toho, kdo chápati nechce neb
i
jejich
jen
Zde ovšem pejen citem a dojmem.
básník.
vésti
umleckém,
stránky jedinými v díle
všem
které není tak docela ve
skladby
chválí,
zde nutno se nechati
stává rozhovor,
Na
toho,
Jsou vci, kterých nikdo nepochopí, než zase jen básník
Jiné stránky básnické
subjektivní.
kdo pro poesii absolutního smyslu nemá, pímo pvodc. Je to na p. zevnjší stavba
tomu,
hlásají mistrovství svých
V
básn.
té se
po
mém rozumu
tji.
Vezmte
mru
„Záhoova
lože",
básn
a co chci
íci,
,
jeví
umní pvodcovo
Svatební košili" a hledte
si
ji
nejuri-
pedstaviti v roz-
nebo „Holoubka" v rozmru a stavb této Zde Kolumzajisté každému do oí.
bije
bovo vejce. Pro klidnjší „Poklad" psán je povážlivým trochejem, a divoce vzrušená „Svatební košile" nepokojným víivým jambem, pro legendární „Záhoovo lože" si libuje v malebném širokém verši legendárním,
který svými nepravideln rozházenými daktyly
tak divné dojímá?
Zde tajemství
genia,
ale
pesvduje, nebo kdo má
uši,
ten
slyší a neodolá.
Mohl bych ješt leccos íci, ale vidím, že dávno již pejsem míru urenou. To však je práv údlem opravdu velkých dl umleckých, že pracují v tenái neb diváku dále, že vzbuzují nové a nové dojmy, pedstavy a myšlénky. Kytice je sbírka rázu takového, nejste s ní nikdy u konce a vždy rádi se k ní vracíte. Voní v eský náš život ustavin a nech se dje stoupil
co dje, k m.ilému jejímu
ryze
eský duch
skou.
leckým.
Tím
lip,
pvabu
vrátíte se
klassického výrazu, že jest
vedle
toho
vždy
ona je po tak
rádi.
V
ní našel
výtce knihou
dokonalým
dílem
e-
um-
.
Goethe
a Hugo.
I.
etl jsem po sob v krátké dob dv památné „Eckermannovy rozmluvy s Goethem v posledních letech jeho života" a „Stolní rozmluvy Victora Huga", které sebral a vydal bývalý jeho sekretá Richard Lesclide. Ob knihy, stejn jako životy a psobení obou velkých duch, Rozdíl doby i nájichž se týkají, nejsou práv u veliké shod. rodnosti je tu píliš patrný. Goethe s celou jej obklopující spoleností náleží století minulému, Hugovi jsme byli všickni souasníky. Týž spor je i mezi knihou Eckermanna a Lesclida, jest Eckermann dkladný, tžký, neobyi ve form jich vypravování. ejn svdomitý až pedantický zaznamenává rok po roku a den po dni každý výrok svého mistra, nevyhýbá se detailm asto až J|[edávno
knihy:
—
jednotvárn se opakujícím, uvádí vše skoro do slova vrn Lesclide, Francouz pohyblivý a tkavý, víc duchaplný než dkladný pekypuje místo výrok básníka anekdotami, nedrží se též postupu chronologického, skáe z jednoho do druhého bez pechod a spojení. Rozmluvy Goetheovy s Eckermannem toí se u velké ásti kol souasné svtové produkce
ady
otázek
trefných
kého
i
celého, jak
najdeme
žil,
velmi
literární,
se
dotýkají
celé
pírodovdeckých, jsou plny úsudk souasných spisovatelích, vidíme vel-
a
jednostranných o
lovka
Hugových
umleckých
myslil a pracoval.
málo styk
s
V
stolních hovorech
literaturou
a
umním.
Jakoby se ani nebylo v salonech jeho o tch vcech mluvilo; co tu slyšíme, je sice vtipné, ale dost všeobecné,
úsudkm
vše,
o oso-
32
bách a dílech jakoby se každý vyhýbal, nic tu nevystupuje
z
rámce
anekdoty.
Zrcadlem
dvr
zápisk Eckermannových
výmarského Jupitera,
vidíme,
vidíme
kdo tam
malý ten
celý
zavítal,
jak nejel-
njší autority všech odbor vdy a umní se setkávaly zde, víme i, na s kým si Goethe dopisoval, ano v mnohých pípadech i co pana Lesclida rozhovorech jen asi na dopisy odpovídal v stolních ;
dvou
místech
básníka
s
teme nco
podobného,
Též osobnosti ob, Goethe kacích každá
mnohem
dalším
stykm
a bližším
cizinou vyhýbá se pan Lesclide až úzkostlivé.
zpsobem
jiným.
i
U
Hugo, vystupují v tchto publi-
Eckermanna i
Lesclideov
a
píliš
všeobecností
s
básníka z jiných publikací, ze zpráv asopis,
práv
dýše Goethe
Hugo kdybychom
na
mácí spolenosti, ve studovn, na procházce splývá
žije a
obmnách na dvoe,
plastitji, vidíme jej ve všech
loži
;
z vlastních
v do-
v knize
neznali
jeho dl,
ve všem tom spoívati: Lesclide poítal na tenástvo své doby, na tenástvo, které bylo takka svdkem velkého života Hugova a tudíž pokládá celou adu vcí za známé, pechází mnoho a mnohého se jen dotýká povrchn. Eckermann psal pro dobu píští obšírnji, snad i rozvlánji, psal pod vlivem mohutné osobnosti Goetheovy, pijav mnoho z jeho ducha a z jeho síly. Co se pak uvedených rozprav a úsudkv o umní a literatue týe, vidíme rozdíl mezi obma díly v povaze národní obou spisovatel. iSmec rád hloubá a rozumuje, bývá tím i nkdy nudný; Francouz se všady rád baví a stává se nkdy povrchním. Možná, že hloubati v literatue a umní nebylo ani zvykem v salonu Hugov a dle všeho zdá se, že Hugo v tchto otázkách nebyl sdílným, že vše zpracoval sám v sob na svých osamlých, dlouhých procházkách a že do spolenosti vracel
nevím, zda- li by
jasný
a
z
Rozdíl
plastický.
knihy Lesclideovy byl se
nám zdá
krátce
obraz
v
se ne jako básník a myslitel, nýbrž jako spoleník, duchaplný v ho-
voru
všedním a obyejném jako pravý Paížan.
vyslovil
ve svých
knihách,
hlavn pak
asi
v
Co
onch
ml
na
srdci,
rozptýlených
zlomcích a zápiscích, které pod titulem „Oceán" budou asi nejzají-
mavjší ástí jeho velké pozstalosti literární. Jinak Záhy pipoutal k sob dobrého Eckermanna, cítil potebu se
o
všem,
vdl
o
zápiscích
jeho
a
zdá
se
nám,
Goethe. vysloviti
že
asto
33
schváln
výroky k tomu
své
stylisoval
aby
cíli,
zachovány
byly
budoucnosti.
Pes ností,
doby a národnosti,
i
mnohé rysy Goethemu
jsou
žili,
dl memoirových
všecky tyto rozdíly obou
jimž jsou vnována,
i
i
obou osob
v nichž
oba básníci
—
jsou to ony
Hugovi spolené
genim vlastní. Velký klid pi velké povahy a pak nco vlídného, teplého a neobyovívá tenáe sladkým kouzlem, dýše z jich im-
velké skulpturní tahy, jen
hloubce ducha
ejn
a
milého, co
Nejen
posantních postav.
kého vku, že oba nýbrž
že oba dožili
se
neobyejn svého
jaksi výslednicí
váha vykonané práce, velký rozhled po to vše dodává hlavám
tíha a
i
to,
mnohém
v
byli
zkušenost a moudrost životní,
vyso-
století,
svt,
velká
jich aureoly
V osvtlení doby nám pipadá Goethe ješt antitjší, Olympickým podobnjší, Hugo modernjší, elastitjší, vzruchu a vzntu poddajnjší. Oba byli nad to svdky velkých událostí, a již více nebo mén do nich zasahovali. Oba, zpsobem ovšem diametráln rozdílným, stýkali se s velikými a vladai tohoto svta, oba mli výluné postavení náboženství, stvoivše si patriarch.
vi
modern se
spiritualistický,
O
shodovali.
bídy
modernjší
vztýil
mrazí
až
v
Hugo hloubji jest
a
pímo
a
v idei
Goethe
lidského
žalu
a
sestoupil
klidu
Goethe více
názor svtový,
vlastní
byl
díle
v
více
a
proti
U
soucit.
o
Bohu však
aristokratický,
umleckém
lid
Hugo
anticky pantiieistický,
pedstav se
mu
protivilo, o to
Goetheovu
Goethea
nevysvtlitelným,
olympickému
tento
hranií
dosti
líení
takže
klid
skoro
nkdy s
ego-
ismem, který nechce býti vyrušen ze své pohody, u Huga soucit všeobecný padá
asem
do druhého extiemu, stává se až mkkostí
a nervosností.
Bohatství forem slovesných, v nichž oba vyjádili
velkou individualitu, bude asi stejné.
U Huga
svtu svou
snad, až posmrtní
budou vydaná, bude quantum daleko vtší Hugo psal hned dojmu, psal, jak vidíme, ustavin; „nulla dies sine linea" bylo jeho heslo a vyjma jediný rok, jejž z ohled zdravotních strávil na Guernsey (1875), byl inným takka zimnin, nkolik hodin denn. U Goethea nastávaly však dlouhé, velmi dlouhé pausy, jakési bezvtí duševní, kdy musel ekati na inspidíla jeho
poddával se
víc,
raci.
Jindy
Jar.
opt
Vrchlický:
práce
úadní
Studie a podobizny.
a
representace
u dvora 3
zabraly
34
—
mnoho asu
zamstnání, u
jindy nebyl disponován.
nho
byla jen
literatura
U Huga
nebylo vedlejšího
jediným cílem životním.
—
nic nerozladlovalo a nerozilovalo. jej Disponován byl vždy Hlasy nepíznivé o pracích jeho se mu v posledních letech ani do rukou nedostaly, žil a dýchal jen v atmosfée souhlasu a uznání,
neznal
ani
Tak nebývalo u Goethea,
klamn. s
vtší
asu mu
ten
na
psal
jisto,
ne-
vždy dlcuho vážil a také
Jedno pak ješt padá na váhu, universtále dráždn problémy vdeckými; co
obtíží pracoval.
duch Goethev byl
sální
sporv umleckých,
pochybností a
zabrala jen jeho nauka o barvách, co raetamorfosa rostlin!
Vedle toho zabýval se
geologií, heraldikou,
i
sbíral rytiny a pod-
nikal fysické experimenty.
Co
tu mohlo, praví
theorie
as,
za
bylo dostatek)
sám
kdesi, vzniknouti
dramat (látek a plán
jsem psal nauku o barvách a vyvracel
co
Newtonovy
Tím nechceme nijak podceovati vdomosti Hugovy, které byly ve zpsobe svém také kolosální (pipomeme si jen jeho studie o moi v „Dlnících moe" o architektue stedovké v „Chrámu matky
boží",
anglickém v
o
válenictví v
„Muži,
ukázati k tomu, že
teboval k svým
který
Hugo
se
„Bídnících",
smje"
atd.
o
starém
atd.),
studoval jen tak dalece,
umleckým
kroil, kdežto Goethe pracoval,
skladbám,
by
i
soudnictví
chceme jen pokud toho po-
ale
rámec tento ídká pes uritým cílem
jako amateur,
vdeckým. Myslíme také; že korespondence Goetheova byla vtší, nebo Goethe odpovídal na dopisy, což Hugo nedlal, psával jen v ídkých pípadech a to spsobem nad míru lakonickým.
Ze všeho toho více
než
vky
daly
je patrno,
Goetheovy.
pee
Kvalitu
pro je
co do kvanta je
tžko
Hugovy práce Dva rzné
porovnávat.
V lyrice oba misti z dl jejich. zpvnjší, Hugo myšlenkov tžší, oba duchové kontemplativní, jen že kontemplace prvního více k praktické svou každému
prvního ádu, Goethe
stránce života se obracela,
kdežto druhý rád se ztrácíval v bezdných vidinách sn. Hugo subjektivnjší nezapel ani v epice, kde Goethe až k výši Homérov se piblížil, tkavý romantismus. Grandiosnost, která více
mén
všudy u Huga slovo vede, vyslovila
se u Goetheho pouze ve „Faustu"
tak,
že
místy
na velkolepost
35
vk"
„Torquemady" zapomenout mžeme. V románu Hugo skladbou umleckou daleko Goethea pedí, v mnohém „Legendy
a
a
zde
sob
se podobají.
Wertherv
denník
Roztrhaný
pes
Wilhelra Meister,
spoleného
mají leccos
a kuriosní,
a
jediný
zpsobu
svém
ve
všecku krásu jednotlivých partií chaotický s
dlouhými digressemi Hugo-
vými v „Bídnících" a „Muži, který se smje". Však jaká virtuosnost skladby za to v
Nad
to proudí
Na
néji.
dj
stejné
„Chrámu matky boží" a v „Devadesát ti" Hugových román barvitji, živji, úchvat-
I
st>l
i
výši
jest
kritická nebo íilosofující.
Hugo
prosa
jejich
cestopisná
a
historicko-
Klidnost a jasnost Goetheovu nahrazuje
dialektickou obratností, duchaplnými nápady a obraty, prak-
tickou pípadnost jeho
výrok
pitoreskností
výrazu a bující sym-
bolikou.
H.
Zajímavé
jest,
jak na sebe dívali se oba tito velikáni.
Stetli se ovšem
jen
na krátko; jeden vycházel
co neoby-
ejná majestátní hvzda, kdežto druhý zapadal podoben velikému,
ervánk hasnoucímu slunci. Hugovi bylo ticet let, když zemel Goethe (1832).
v sláv
jenž staral
se o vše,
svtové", postihl
nám
vypráví
jenž
celou
Eckermann
první
první
vyslovil
velké
slovo
ást innosti Hugovy.
o tom,
~
Tento,
„literatury
Slyšme,
co
jak se vyjadoval o jeho básních
a románech.
„Hugo 1827, „a
jest
nmecká
rozhodný talent,"
pravil
Goethe dne
literatura nebyla bez vlivu na
4.
ledna
nho. Porovnával
bych jej s Manzonim, má dost objektivnosti a zdá se mi stejn znamenitým jako pánové Lamartine a Delavigne. Pemítám-li o do opravdy, vidím, odkud on a podobné talenty jemu vzniChateaubriand jest otcem jich, sám velmi veliký retorickokají.
nm
poetický
talent.
Abyste vidl, jak Hugo
píše,
tte
jen
báse
„Dva ostrovy". Goethe dal Eckermannovi knihu a postavil se ke kamnm. Eckermann etl. „Což," pravil Goethe, „nemá výtené obrazy? A pak pojednává o zvoleném pedmtu velmi svobodn. Jak toto o Napoleonovi
36 místo je krásné!" Goethe etl sám místo o mraku,
hrdinu
kterého blsk
„nebo je kde míváme bouky pod
dola zasáhne. „To jo krásné," pravil,
z
stává
divé,
z
tak na horách,
se
blesky z dola nahoru
Nevíme ovšem,
to prav
seliou a
bijí."
co
spoleného vidl Goethe mezi Hugem a
Manzonim. Ale bylo to velké uznání a velká chvála, že vbec cenil, Huga srovnal. Za to velice s Manzonim, kterého vysoce pípadná jest poznámka o Chateaubriandovi. Ta ukazuje, jak Goethe znal a stopoval rozvoj celé literatury francouzské. PorovHuga pak s Lamartinem a Delavignem se nám docela nezdá
nání
pípadným
a dá se
innosti
své
jen tím vysvtlit,
a jen
stál
Hugo
že
stanoviska
se
poátku
teprv na
rétorické
lyriky
v
tomto
momentu asi o Goethea byl posuzován. slavného 7. bezna 1830 dostal Goethe bohatou zásylku od vynisedm padesáti a sochae Davida, Byly to odlitky portrét 1
kajících
pi
francouzsKých.
osobností
O Mériméovi veselé
K
typy.
Goethe
adu
vyslovil se,
že
má
ml
medai
raaost
dn.
krásných
onm
a pravil:
autor
tvá néco
jeho
Hugo, Vigny a Emile Deschamps
ckého.
již
Bedna byla ihned oteven i a mnohé vtipné poznámce.
rozbalování soch byl sveden Goethe k
byli
byla
mu
humoristi-
isté, svobodné a
pidána
i
díla
jejich.
„David mi touto zásylkou pipravil
Mladí básníci francouzští zamstnávají mne dl nový živct.
po celý týden a vlívají mi svžími dojmy svých
Udlám
zvláštní katalog pro tyto milé podobizny a knihy a
vykážu
jim ve své sbírce a bibliotéce zvláštní místo." Poslyšte nyní úsudek o
Goethe
„Hugo tickému
„Chrámu matky
boží".
Vyslovil jej
ervna 1831.
27.
je
smru
krásný talent,
ale zcela
své doby a tak je
oddán neblahému roman-
svádn
vedle opravdu krásných
etl jsem tchto
vcí
psáti ty
dn
jeho „Chrám matky boží v Paíži" a musel jsem všecku trp-
livost sebrati,
Je
to
muka, z
nejnesnesitelnjší a nejhnusnjší.
bych vystál muka, jež mi tato lektura pipravila. která kdy byla napsána! A za všecka
nejošklivjší kniha, jež
tená
vystojí,
není
odškodnn
ani
radostí,
jež
plyne
vylíené pravdy lidské povahy a lidských charakter. Jeho kniha
jest
bez vší pirozenosti a pravdy. Jeho tak zvané jednající osoby to
nejsou lidé
z
živého
masa a
krve, nýbrž jen bídné,
devné
loutky,
37 on dle
s kterými
libosti
skáe, a které dle vle jeho dlají všelijaké
práv
jak to k zamýšlenému eífektu
jjosuky a pošklebky,
poti'e-
buje. A v jakém to žijeme ase, ve kterém taková kniha jest nejen možná nýbrž i zcela snesitelná ano i zábavná!" Soud to zajisté píkrý a jednostranný, který si asi Goethe
sám namluvil.
nho
trapné na to,
že
jej
román ten
Nebo, kdyby
psobil, nebyl by
doetl,
dkazem,
je
byl
že velká
v skutku tak
býval
jist doetl,
byl
jej
skladba ta
lákala, že podlehl té velké, eruptivní síle díla tohoto a
i
s
de-
i
psal
-S
by
celkem nesouhlasil, že pece cítil jeho váhu. Pi jiné píležitosti (mladý vychovatel francouzský Soret nabáse „Plnoc" a dal ji Goetheovi) praví opt o Hugovi
taily
(1.
práv
ale
dráždila a
jej
prosince 1831): „Victor
V
takovým štstím.
lentu
není
Hugo
opravdu noc,
nikdy
spracoval podobné látky, ale ne
líení noci tohoto bez odporu velikého ta-
pedmty
naopak
stále tak
jsou
patrné a zetelné, jako by byl ješt den a líená noc by byla jen vylhaná."
škodí.
Téhož dne pišla náhled,
vyslovil
pílišná
že
„Musí psáti
stále
h
e
Goethe
na „Marion Delorme".
plodnost
Hugova jeho
talentu
a ubiti nejkrásnjší talent,
když
jen
má
tu smlost a napíše za jediný rok dv tragedie a jeden román a pak když, jak se zdá, pracuje jen proto, aby sehnal ohromné sumy penz. Nehaním jej nijak proto, že chce zbohatnouti, ani
že chce býti slavným stvu,
musí zaít
mannem
mén
—
ale chce-li
v
potom-
té prošel s
Ecker-
pedmt
ten je
opravdu dlouho
psát a více pracovat."
Po
celou „Marion Delorme" a dokazoval, že
žíti
látkou pouze k jedinému opravdu tragickému aktu, a že se básník
ohledy podízenými dal svésti a rozpedl
pt
akt.
„Pi tom
jsme,"
praví,
vc zbyten
„získali
jen
tu
na celých
zkušenost,
že
v zobrazení detailu znamenitý, což básník ovšem nelze podceovati a co vždy nco známe n á."
jest
i
Z úsudk tchto je patrno, jak velice se staiký Goethe ješt rok ped smrtí zabýval studiem dl Hugových a jak pes všechny neshody v úsudku pece jen podléhal vlivu tohoto neobyejného talentu. Že se nedal strhnouti k neobmezené chvále, jest z mnohých dvod pochopitelné. Díla Hugova mla signaturu doby nové, smr jejich byl smru Goetheovu zcela opaný; nad
38 to stál
Goethe sám vysoko
mnohem
byl
Víme, jak cenil
jinak.
nejlepší
pec
Byrona a
vli mohl se
adu úsudkv
stejnou
ve svém
souasných;
vysloviti
zde leccos vytýkal.
i
Hugo vbec
Hugových.
úst
z
pi
nemžeme
že
Litujeme,
pinésti
podstavci evropské a svtové slávy,
iia
než aby
starší,
o
Goetheovi
nevyjadoval
se
píliš
kde celou hierarchii velduch buduje, se Goetheovi vyhýbá a pouze jen jako mimochodem na míst, kde charakterisuje celé Nmecko, praví, o
spisovatelích
nm
že Goethe v
Shakespearovi,
zastupuje indiferentismus. Za nejvtšího básníka
nmeckého
jej
(noble), ale
ihned dokládá, že velký pravý básník
ani
pvcem
se narodí, že bude
Však ani
daleka neuznává, Schillera zove ušlechtilým
z
adu geni
kde jmenuje
dále.
nmecký
teprve
nadšení a svobody.
lidskosti,
druhého ádu, jako
Tassa, Lafontainea, Petrarcu, Ariosta, Sofoklea atd., neuvádí Goe-
Ve smsi pak svých
theho.
revolucionáe
smrv
roku 1830"
z
národ
a
si
literárních
studií,
sestavil
vynikající
kde v „Denníku duchy rzných
dle principu stav, uvádí mezi lordem
Byronem
a sirem Walterem Scottem též M. de Goethe mezi šlechtou stav
nmu
proti
Schillera jako zástupce lidu v spolenosti
Možná, že v rozsáhlém
Canarise.
Hugov
díle
snad
Benthama a jinde ješt
i
zmínka se dje, ale již z toho, co po pamti uvázejmo, že Hugo Goethemu nebyl naklonn, že poesie
o Goetheovi
díme, je
mu
jeho
o
s
donesl
se
„Chrámu matky
diti
a
sympatickou nebyla,
že
proto,
lovka
mu
snad
boží v Paíži",
který
objektivnjšího a ku
sebe
dvod
z
již
k sluchu
vnitních,
a
již
nepiznivý onen úsudek by
zajisté dovedl
rozla-
sláv své a k všemu, co
tím souvisí, sebe lhostejnjšího. Zvláštní jest
Goethe dokoniv
též
pomr
v srpnu
obou básník k vykonanému dílu. 1831 druhý díl Fausta, pravil Ecker-
mannovi: „Další život svj mohu jako pouhý dar pokládat a je v podstat
tedl
jedno, zda
že Goethe byl v
sob
vbec
hotov
sklonu svého života uzavel tak
Hugo.
krátce
ped
„Dílo,
o
budu
a co
psáti."
že vyslovil vše,
úty
kterém
s
sním
co íci chtl, že na
produkcí literární úpln. a
které
pipravuju,"
svou smrtí, „jest dležitjší a vtší,
posud uveejnil.
lovk
by
ml
žíti
to
Z toho zejmo,
aspo dv
než
to,
sté let.
Ne
pravil
co jsem
Nebo
sto
39
staí k úplné zralosti
let sotva
ducha,
dokonalosti formy,
ji>toté
úsudku a vyjádení." U Huga, jak vidíme, byla nekonenost ideí. plán, rozvrhv a studií. Odtud jeho kolosální pozstalost, jaká nemá sob posud rovné; on vydával jen z velké, ano ohromné zásoby a mnohé bylo již jen vcí uspoádání, výboru a úpravy.
V jednom který ídí
však se oba básníci shodovali, v pevné víe v Boha,
pírodu
svt
a
a
jest
zdrojem
Ovšem
stálého života.
oba daleko odhodili pouta dogmat a tradice. Goethe pojímal Boha jako oživující princip, jako velkou životní
pesvden
byl více
o nesmírné
Každý velký projev lásky
dkazem jest j
i
c
jsoucnosti
pírod
i
„íkali,"
boží.
u
pírody a
lásce této
lovka
byl
praví jinde,
ím
dále, tím
neznámé
mu
síly.
nejlepším
„Spinozovi,
že
neznabobem, že nemá víry. On však zatím neml pouze j eh víru, byla mu píliš nepatrná. Kdyby byl svoji vyslovil,
tu by je byl úžas jal,
vyzpytnost
mtem celou
vám
podstaty
meditací
se
tento
by schopni
hluboký
hovor Goetheových
a
a
pochopiti."
jej
byla
taj,
mohli
Ne-
astým pedbychom
uvésti
jeho výrok.
Hugem.
s
poád Bohem ohánt,"
nezáleží na
o
ale nebyli
boží,
adu podobných Rovnž tak bylo
dete-li
On
v
sílu
dobrot a
stran naší
„Ztratíte pravil
mu
svou
popularitu, bu-
jeden demagog, „i
V"
„Jednám dle svdomí svého a volím Boha," odvtil Hugo. Bohu pouze nepemýšlel a nerozumoval, on jej vidl, cítil, Logicky vil Hugo pevn v život zádušemi svých drahých. Poslední jeho sbírky
byl jím prostoupen celý.
hrobní a v shledání
s
básnické jsou jednou
V tom
adou
affirmac
božství a života záhrobního.
nebyl on nikdy jiným, jeho náhledy se pouze stávaly pro-
duševnlejší, abstraktnjší a mystitjší.
Odtud jeho
nechu
odsuzování pessimismu která
mu pipadala
Viz „Legenda
a
k
úplné
absurdní,
vk
II.
moderním
vdám
pírodním,
odtud
nepochopení theorie Darwinovy,
„nad kterou se musel zamysliti".*)
ada."
Básník V se
—
vrah.
láncích a studiích literárních
narážka na vraha Lacenaira;
váhal klásti jméno jeho vedle ubohých
vatel, kteí
pi všem
ticátých
z let
astá dje
ano romantismus oné doby ne-
neštstí, jež je
obtí osudu, vedle
básníky opravdovými: vedle Gilberta, Moreau-a a Murgera. veliký a literární spolenost dnešní
sotva by pijala
úkladného
šastné
vraha jen
proto,
obratné nkolik politických bylo
obestíial
v díle
A pece
mezi Lacenairem a tmito jmenovanými básníky píliš
je rozdíl
ovšem
spiso-
zstali poctivci a byli
stihlo,
i
v
dob hrdin
zloin
tajuplnou
umleckém
tak
dobe
že
v
chvíli
v
sted svj
zveršoval
anebo spoleenských chanson. á la Antony gloriolou
a
dost
Jinak
neb Rolla, romantismus kat
a popravišt
patily
k celku jako dnes rozvod nebo cizo-
ložství.
Lacenaire byl a básnno, to v
v
nm
letech ticátých opravdu populární; co psáno v odstrašující zjevilo se skutenosti.
Rouška
romantiky ovšem brzy spadla a zbyl sprostý zloinec, zajímavý jen v pomru k celku a hlavn se stanoviska psychologického. Básnická neb umlecká cena dl Lacenairových jest, jak se sieji zmíním,
opravdu nepatrná. Pátral jsem
nairových.
hltány v
vátní bibliotéky
kráte
dlouho a
marn
po
pamtech
a básních Lace-
Z obchodu docela zmizely, zjevný dkaz, jak dob své. náhodou dostaly se mi do ruky z jedbé
vyšly
v
pvodním pkném
ve dvou
silných dílech
a poesie Lacenairovy sepsané jím
s
vydání
názvem
z
roku 1836.
pri-
Ten-
„Pamti, odhalení
:
v konciergerii,
sjímkem jeho rukopisu; Paíž u obchodník
byly
s
s
podobiznou a
novotinami a
ve
41 všech ítárnách 1836."
Ani
mnohému
dílu
básnickému
doby
z
té
nedostalo se vydání tak nákladného.
Máme ped
dání dramat Hugových a nemají tak
velký formát ani tak
pkný
zetelný
pamti
Kniha
tuhý papír jako tyto
tisk a
sebou první vy-
Lacenairovy.
byla za patnáct frank, dražší tedy než kterákoliv nynjší prvotní
Prvnímu svazku pidána
edice francouzského díla literárního.
Obliej rozhodn nesympatický.
podobizna vrahova.
kueravých vlas, nepomrn silný oima, rty malé a tenké, brada úzká
v rámci sporých
lýma, plaše zírajícíma
atá,
dost
lícní kosti
vysedlé,
podél
nich
jest
elo nos mezi maVeliké
a špi-
malá \ousiska. krátký
pod nosem. Krk zdá se aspo v obvazu vysokého šátku velkým uzlem dle tehdejší módy velmi dlouhý. Celý obliej pi-
knír s
pomíná hlavn v
fysiognomii kuny
dolejší své ásti
psána
pevnost je
v
rysech
tváe,
Pod podobiznou
lehké pohrdání.
je
Chladnost a
hoejším rtem jakoby škubalo tento autograf Lacenairv:
est un secret, qui me tne, Que je dérobe aux regards curimx, Vous ne voyez ici que la statue II
L'
22
7
— bre
áme
se cache á touš les yeux.
Lacenaire.
1835.
mne vraždí, všeteným zrakm,
(Je tajemství, které
které skrývám
vy vidíte zde pouze podobu,
duše se schovává
Následuje
pro vydána
pedmluva
tato
A
mén
pro doaio
siia
jen
cynismu a
z
forfanterie
z
již
toho,
du crime",
vydavatelstva omlouvající a vykládající,
Lacenaire
—
všech.)
Stanovisko
kniha.
docela správné.
oím
jistou
píedmkivy
psaní svých
míru upímnosti
co tak
mu
pi
této
dobe
piznávali
jsou píšerné a brutální stránky
státní i
jeho
jest
pamtí
i
ted
psal více
pocházející
teba
zástupce nazval „la
soudcové
—
pece
jeho autobiografie pozoruhodným
dokumentem. Po pedmluv vydavatelstva následují dv pedmluvy Lacenairovy, pak memoiry v žalái sepsané, sms nkterých jeho básní a závrek tvoí obšírný proces a ei státního zástupce Tyto poslední jsou obhájce Lacenairova s nkterými doklady. i
s
právnického stanoviska velmi zajímavé.
42
Vylííme nejdíve život Lacenairv na základe jeho pamtí, na základ jeho procesu a na konci podíváme se na zloiny jeho básníka na základ jeho prací: soud o lovku snadno si doplní tená z nkterých poznámek, k nimž se bhem rozpravy naskytne píležitost.
Otec Lacenairv byl zámožný obchodník ve Franche-Comté, který šetrností a dobrými spekulacemi zmohl se na pkné jmní. Teprve v tyicátém sedmém roce vku svého oženil se s dívkou, dcerou svého souseda,
výborný kreslíc a malí, ale též
otec,
jejíž
Dívce
hrá, skonil samovraždou.
náruživý
bylo
osmnáct rok.
Lacenaire chválí velice povahu matky své, ale v tom na ni první zodpovdnost svého neštstí a své viny.
svaluje
již
Otce líí
samotáe a žárlivce. Manpo šest rok bezdtné. bylo tomu K želství to nebylo šastné. Starý Lacenaire ítaje as 500.000 frank jmní nechal obchodu a zakoupil si blíže Lyonu velký statek, kde v uzavenosti chtl stráviti dny svého života. Zde po roce dostal syna, staršího bratra Laceuairova, po kterém následovalo v podivném tom manželství
jako
lovka
prchlého
ješt tináct jiných
a brutálního,
dítek.
Jako
Lacenaire byl tvrtý.
jásáním
s
uvítáno bylo narození prvorozence, tak nerad byl on vidn. spíšili
si,
aby se
mnou
která se Již
v
mne
co nejdíve zbavili
odjela", píše ve svých
první
poátky
života
svého pozdjšího neštstí a zde
;
m svili
„Pokojné,
pamtech.
svého
již
hned
píiny
Lacenaire
klade
pracn shledává
materiál ke
Byl již pijat na své zloiny. ním nespravedliv a krut v pomru k staršímu jeho bratrovi a ada nespravedlností osudu jen rostla lety a uhntla jeho povahu, vyvolavši zárove touhu a myšlénku své theorii,
kterou chce vysvtliti
svt macešsky, zacházeno
s
pomstiti se spoleenskému ádu, jeho zloinnost.
zývá geniem
Tuto ideu
pomsty
všady se staví jako ta jest
—
se chytá, aby
si
zavinil
sama sebe
— dsledn ve svých pamtech ob nesrovnalostí spoleenských.
patrn jen kotvou, které
zajímavosti.
který jediné
provádí Lacenaire
i
na-
básních;
Myšlénka
dodal romantické
43
Osobu svou líí Lacenaire velmi lichotiv. Pipisuje si velké nadání, a jen žaluje na nestejnost pi vychování, na útisky, jichž Zvyklý píliš se mu od matky (iostávalo již v stáí nejútlejším. chvé nemohl pilnouti k matce ani k otci, a tato propast mezi nimi rostla každým duem. Shledav, že každý pokus dobyti srdce rodi je marný, zatvrdil se prý a oddal se svým myšlénkám,
zaal
v mládí
již
egoismus a neitelnost, hrabivost a
pozorovati
ve
Již
lhostejnost lidskou.
škole
nespravedlnost a od té
poznal
doby „pokraoval v úloze pozorovatele". Rozdíly, které v rodin se dlaly stále mezi ním a bratrem jeho, jen ho více roztrpovaly a utvrzovaly v
Celá
ústrk
rodin
v
dost
pilností
tchto myšlénkách.
mladost Lacenairova a
dobe
ve
škole,
prospíval.
který
stylu Horatia,
a to ve
plna
jest
kde spíše
V
výbornými vlohami než
zaal
patnácti letech
na
pípad,
jednotlivých
psáti verše
K
psobil nejvíce.
vli ma-
etl zapovzené knihy, bohaprázdných eí a z naknut byl nespravedliv docela jindy byl vyhnán z lyonpijímání prvním svém po Krátce z atheismu. nkolika soudruhy školu s a Navykl si choditi za ského lycea.
likostem
byl
vyhnán
z
jednou
koleje,
pouštl do hry na kuleníku. Nechtl aby jiní platili za nho prodal a sám neml penz, nedostal od rodi nikdy ani sou Sveden svým tedy ecký slovník, který stál 20 frank, za 6. starším bratrem zaal krásti peníze doma ze skín matiny. Již se
—
tenkrát
si
sestavili
s
bratrem
spolenost zlodjskou,
celou
jejíž
synkové nejbohatších rodin lyonských, mli vlastní jargon, vymyslil bratr Lacenairv a zvláštní dvojsmyslnou e, ve který které se dorozumívali. ekl-li bratr Lacenairv své matce: „Po-
leny
lib
byli
m,"
znamenalo
pro Lacenaira
to
mi dvacet, ticet, tyicet hubiek,"
:
„Jdi krást!", ekl-li:
znailo
„dej
„Vezmi dvacet,
to:
ticet nebo tyicet frank," Z této krásné školy krádeží domácích brzy pešel Lacenaire do vyššího bhu, zaal falšovati podpisy a vydírati peníze na lidech.
Je tak cynický
dlal vše uinil
systematicky,
o majetku
ve
svých
že
vše
a vlastnictví,
zásady encyklopedist
mly
pamtech, že
bylo a
dle
jeho
so chlubí,
theorie,
siln se brání,
vlivu na jeho smýšlení.
u Rousseaua, Helvetia, Diderota, Voltaira,
že
by
že to
kterou
si
nauky a
„Co etl jsem bylo mi vše
— praví —
44 velmi známo,
dl
nebo sám jsem
mn
vymyslil a
to
se
pi tení
jich
mi ukradli moje iheorie o vlastnictví a majetku." Jednou šel se svým otcem na procházku a pišli náhodou k po„Hled, tam to pivedeš, pravování njakého zloince guillotinou. zdálo, že oni
se nepolepšíš,"
jestli
—
ských,
„Dsná vštba
pravil otec.
—
praví Lacenaiie
v ústech
otcov-
„od chvíle této jsem byl neviditeln
ko.ulován se strašným tímto pístrojem." Stále
poznovu obchodu tak, že
pírstky
rostoucími
jmní
brzy nashromáždné a
rodin Lacenairov
v
spekulace.
Žel,
dailo se
tenkrát
mu špatn
Mladý Lacenaire
vzal syna ze studií a dal jej do továrny.
však houževnat vymohl
scvrklo se
a starý Lacenaire byl nucen chopiti se
pokraování ve školách a byl jak sám praví, brillantn, ale profesorem, který chtl nesprave-
další
si
poslán do Chambéry, kde studoval,
nešastnou náhodou sepral se
s
dliv
Na neštstí byl profesor mnohem písnji. Po nkolika pokusech útku z v-
trestati
knzem
jednoho jeho
a násilnictví Lacenairovo trestáno proto
Byl na patnáct dní zení,
spolužáka.
uvznn.
kde se strašn nudil
resignoval
než
více prý
pozdji v konciergerii,
a p
se,
jako všecko, co v té
dob
psal,
pozdji zniil.
Komické intermezzo následuje nyní v memoirech LacenairoNajednou svádí všecko své neštstí a svou zloinnost na to, se nauil že kouit. „Kdyby nebylo tabáku, byl bych ješt dnes dobrým a poestným obchodníkem ale jeho bizarrní a rozkošnické dýmy otevely mi cestu k poesii a k extasi, a návratem z tchto íší tím bolestnjší a tvrdší cítil jsem pak skutenost!" vých.
—
—
Lacenaire jde tak daleko, mysliti nemijže a
kdyby
že
ml
si
pravého básníka bez kouení ani
syna,
zapovdl
by
jeho plnoletí neb až do té doby, kdy by mohl
zaháleem nebo básníkem Po
exkursi
této
cenaire ke své
—
zpovdi
vot
a to
rok
až do smrti
vždycky.
dému
Od
o
té
zhoubném
o lásce.
vlivu
udlati boháem,
kouení pechází La-
Miloval opravdu
Byl též milován,
paní,
doby bál
jej
až do
(!).
ženu jiného. oné
mu kouení
která prý
ten
trval
pt
zstala jeho ideálem pro
se Lacenaire lásky
hnutí srdce co nejpelivji.
jedinkrát v ži-
pomr a
vyhýbal
se kaž-
45
Po nešastném výsledku studií v Chambéry dal ottc Laceiiaira Ze zaátku dlal dost dobrotu, ale ustavin rostla jeho theorie o nespravedlnosti ve svt. K tomu pišly zlé rány v rodin jeho otce, nové roztržky mezi leny rodiny a Lacen; ire opustil pro vždy otcovský. Z Lyonu po neshod se svým chefeni k vli penžním záležitostem odebral se Lacenaire do Paíže, kde njaký as byl inným literárn a napsal a dal sedo obchodu.
dm
hráti
úspchem
s
njaký
i
spolen
vaudeville
jehož jméno mstnání však valn mu nevynášelo
oblíbeným,
tenkrát prý
Literární za-
zatajuje.
ale
když
a
spisovatelem
se
honorá
utratil
za
onen vaudeville, dal se naverbovati pod nepravým jménem k vojsku ale stal
ml
zde
i
samé nepíjemnosti, tak že desertoval.
obchodním cestujícím
likéry,
s
vedle
ehož
Po
té
;
se
se zabýval faleš-
nou hrou. Cestoval mezi tím po Anglii a Skotsku a když prohrál, dlužil se nejprve od svých
píbuzných a pak zaal padlati smnky. Do
doby spadá první vražda Lacenairova, která zstala nepro-
této
pamtech sám vypravuje. V Ženev jedním Švýcarem. Za skrátko vnikl tento náhodou do taj jeho korrespondence a akoli jí nerozuml, mohl pece erpati podezení a státi se Lacenairovi nebezpeným. Ozbrojen zrazena a
dvma
teprve ve svých
již
seznámil se
s
vylákal Lacenaire Švýcara
pistolemi
chtl ho pinutiti k
v blízkém lesíku
zadostuinní.
Švýcar
stelil ho do oblieje,
se
zdráhal
vtiskl
aby byla sebevražda Švýcara hotelu, sebral své
k
penzm,
byl z
prý
vci
obtí
ani v
V
dal
mu
obd takto
Lacenaire
do ruky a aranžoval vše,
Po
se
té
vrátil
Nemoha
klidn do
nikde pijíti
k vojsku pro výpravu africkou, ale
takových
Montpellieru desertoval.
pišel
pistoli
patrná.
by
bambitku,
pijati
a odejel do Ženevy.
dal se po druhé
znova
mu
na výlet a po
souboji,
nespravedlností
té
útisk,
a
dob zámožný
že již
druhdy otec jeho
úpln na mizinu, Lacenaire nikde prý nemold najíti výživy, obchod ani v literatue, a tu ^rozhodl se státi se biem
lidské spolenosti.
Nebudeme
sledovati Lacenaira
nauil se jargonu zlodjv a všem
prsák. nicích
Klesal hloub
dodlaly
a
to ostatní.
na této cest.
zpsobm
Za
tyi
dny
francouzských dlouho
hloub a nkteré kratší
Nkteré jeho iny
pobyty v trest-
jsou pravé kousky
46
Mezi tím byly dny, kdy trpél hlad a cit ucházel o práci a zamstzatvrdila jej vrak na novo a tch pokus Bezvýslednost nání. úkladnému útoku vražednému, k ano krádežím, novým vedla jej k msíc do žaláe. Zde zaal tináct na ho který nezdaen pivedl
prohnanosti
darmo
a
se zase
rafinerie.
v návalu
lepších
psáti své první politické
chansony,
který
jistého íilantropa,
vydání jeho básní. léhal sýlal,
pozd
Bohužel,
ho
po
Pokusy
ty
ovšem se
se o
Lacenaire
na
ujal
rozbily,
pozornost
a staral
již seznámil se tenkráte s
jménem de málo
ale bylo to jednak
nazpt.
víc
pokusm a podnikm. Eugenem Scribem, psal
kterým se spolil k novým
s
o podporu pod
jsem
propuštní
se
obrátily
na filantropa a když tento neodpovídal ani penz mu nepozaal krásti na novo. Ve vzení v Poissy seznámil se s ji-
stým Avrilem,
mu
na
které
Riard.
— jednak,
Njaký as
Scribe uinil proó, co mohl,
ale brzy zvítzily jeho theorie o
nemohl
praví Lacenaire sám,
zabýval
myšlénkou sebevraždy,
se
pomst
na spolenosti a nemoha
leny
— kterékoliv stihnouti
zniiti celou, chtl
aspo nkteré
svým hnvem. Tak dopustil
se vražedného útoku v ulici Saint Martin a po-
zdji v
ulici Moiitorgueil
—
její
ne pro
jak praví
peníze,
pamtech, nýbrž aby pipravil svému
ve
svých
krvavou odvetu
životu
za
útisky a bezpráví vytrpná.
Tyto vraždy pivedly ho na
nm
lavici
obžalovaných a vyplnily na
strašné proroctví otce jeho.
Vylííme krátce naire ve svých a skoro
se
Lacenaire
s
dle
soudního jednání oba pípady;
pamtech pedpokládá
vyhýbá
jich
bližšímu
jakýmsi Chardonem,
ob
vraždy za píliš známé
V
popisu.
který
Lace-
tam
Poissy
byl
na
seznámil se
dv
léta od-
Cbardon po svém propuštní na svobodu scházíval se s Avrilem a Lacenairem a chlubíval se, že jeho matka má stíbrné náiní a hojnost prádla, jakož že on dostane 10.000 frank od královny na založení asylu pro propuštné kárance. V nedli souzen.
1834 odebral se Lacenaire s Avrilem do ulice Saintkde Chardon bydlel. Nenašli ho doma a již se vraceli. Byla jedna hodina odpoledne, když potkali mezi vraty Chardona. „Nuže, vrate se se „Byli jsme t navštívit," ekli k nmu. mnou," pravil Chardon a vešli do bytu. Zde v první jizb po 14. prosince
Martin,
—
—
47
výmn a a,
nkolika obyejných
fiásí
Chardona za hrdlo
chytil Avril
Lacenaire bodl ho dýkou ze zadu a pak z pedu. Chardou klesl jak se
biáiiil,
steli
otevel nohama buftet plný prádla.
šest a šedesátiletá
zbrocenou, zabil
ležela na po-
matka Chardonova; dýkou, krví synovou
Lacenaire,
ji
Avril ho po
Zde
Lacenaire vnikl do druhého pokoje.
té dobil.
naež
skí
vyloupil
stojící za po-
Našel tam všeho všudy pt set frank. Po té sebrali oba nkolik pokrývek a malou sošku Panny Marie ze slonové kosti, o které myslili, že má velikou cenu. Aby nebylo vidt krev na šatech, pehodili si plášt Chardonovy a šli se vykoupat do Tureckých lázní. Pak šli do Variétés a Avril skonil den v míststelí.
nosti,
kam
obyejn
se
chodí bavit
Po tomto skutku vrhnuli
zízenc
bankovních
dom.
dobe povedený
zloin.
se Lacenaire a Avril na okrádání
Najali k
tomu úelu
pod
15. prosince
jménem Mahussier tmavý byt v ulici Montorgueil a bankovnímu domu Mallet zpsobem velice rafinovaným smnku
presentovali
v
byt tom
Dvakrát se
splatnou.
vc
nezdaila,
3L
až
prosince
ve ti hodiny odpoledne pišel Genevay, zízenec oné firmy,
nzi. koje,
Zaklepal, Lacenaire
kde
stál
silné,
mu
že
vnikla
až
mu
prsou
do
s
pe-
ho do tmavého po-
a táhl
Martin za stolem. Lacenaire
do ramena tak Martin chtl
mu otevel
v ;
vrhnuv se naú striti prsty do
tom vrazil dýku Genevay kiel, Ale
úst.
nešlo
to, Genevay kiel ustavin: „Pomoc! Vražda! Zlodji!" až úkladníci byli nuceni dáti se na útk. Mezitím Avril se brzy prozradil u jedné nevstky a byl chycen, Lacenaire prchl z Paíže a potloukal se po venkov pod jménem Jakoba Levi, osnuje nové pod-
vody v
a
hotelu
vydírání byl
od
u
firmy
Pi
Delamarre-Martin-Didier.
etnického
poruíka
zaten
a
snídaní
pedchozím
po
výslechu dopraven do Paíže.
Dvanáctého listopadu 1836 zaalo zasedání poroty. Lacenaire nezapíral ani slovem,
kouši bravurou. budí
se
Stál
povdl vše klidn, ped soudem svží
svým obhájcem nebo tením
ano
ostentativn
a usmívavý
novin,
s ja-.
a bavil se
kde zprávy o
sob
opravoval a vtipn komentoval. Po celé pelíení nepišel z rovno-
váhy a vypravoval nejstrašnjší vci s jakousi koketerií. Oba jeho soudruzi v zloinu Martin i Avril chovali se vedle nho jako oby-
ejn
zloinci,
zapírali
a protestovali,
—
Lacenaire
se
pi tení
48 obžaloby jen usmíval
na k
a
usnul
docela
-nci
opíraje
hlavu o
hodin
do noci,
zábradlí.
Poslední den líení,
které
trvalo
do
až
11
sám po svém obhájci. Mluvil pes hodinu tónem lehkým úsmvem objasoval záhady pe a vyhraže on byl ve všem hlavou, druzí jen jeho ramenem.
mluvil Lacenaire familiárním, zoval
si,
„Nežádám
s
milosti," konil,
bych
pijal
a rozkoše,
hatství
„ne^^tojím o život,
Kdyby spolenost
jsem stoikem.
nabízela
je.
a
mi
O pouhý
nemohu
život
nechci milosti,
neekám
na
ni
.
Po (Ivouhodinné poradé
.
mé
porotci
týkajících
do
siné;
úkladných
se
Stráž byla v té chvíli zdvojnásobena.
jiedložených.
zbledl Lacenaire a byl zdrcen.
postele,
bylo by to zbytené."
ve.šli
kladn na všech 43 otázek
zuiv
.
že bo-
nestojím,
ale
pánové, v minulosti, osmnáct niésíc sedí smrt u
žiju,
íci,
požitky života,
Avril
se
rozhlédl
odpovdéli jim
vražd,
Teprve
pi tení
te roz-
po porot a ekl
polohlasn mezi zuby: „Dkuji!" Martin si ukryl obliej do kapesního šátku. Lacenaire i Avril odsouzeni ke guillotin, Martin k doživotním pracím na galejích. sudku
V
konciergerii psal Lacenaire své pamti.
Zde vznikly
i
n-
tvoí s nimi celý jeho literární odkaz. Bez tchto prací brzy by bylo zapadlo jméno jeho i se smutnou slávou zloince v zasloužené zapomnní. Spisy ty ozáily ho jakousi gloriolou, kterou ovšem dnes dobe nechápeme a již pouze z nalakteré básn, které
dní
celé
doby tehdejší
ponkud
leko zajímavjší
vášn.
a nevázaností
aspo
jakousi tajuplnost.
loupežníci ani
velikou
pipomínat
z
hlavní osobou „strašný
„Pramáti".
Hugv
I
V
úlohu. naší
vysvtliti lze.
Nezapomeme,
Jakýsi nimbus prostíral se nad divo-
než dnes.
kostí
si
Tenkráte byl loupežník osobou da-
že to bylo v letech ticátých.
vražda
plodech
mla
jakousi
literárních
celé
aureolu
neb
doby hráli
Vzpomeme jen Schillera. Nemusíme Máchv Máj, kde jest rovnž
literatury
les
Hernani
pán". hlásí
Totéž vidíme v Grillparzerov se
tu
jako
Byronv
Korsar.
Loupežník byl tenkrát zosobnním revolty proti shnilému ádu spoleenskému, on byl vykonavatelem pomsty tíd a vrstev utla-
49 zených, poesií
v
jádru
bvozdv
V
svém
byl
vždy šlechetný a velkomyslný,
obyejn bohatým
a ruin bral jen
oblit
a rozdával chu-
a
svém byl rozerván a nešasten, plál láskou a kdy vraždil, nejvíce lovka litoval. Nesetné romány nižšího genru uinily postavu lupie stereotypní a populární, romantismus piodl ho tajuplností a kouzlem, tradice dodlala to ostatní. A hle, nyní pišel loupežník ne vybájený, ale skutený, opravdový vrah, mstitel spolenosti a strašlivý soudce Tento netvor její, který s cynismem hlásil se ke svému emeslu. psal verše vrchol romantiky! Jen tak si dovedeme vysvtliti dým.
touhou,
nitru
a v tom,
—
sensaci
procesu
Lacenaireova
velkou
jeho
,
popularitu
tehdejší
a úastenství, jež vzbudil. Lacenaire, toho upíti pozorovatel, znal svou dobu,
mu
chytil
ketoval cynicky se svými zloiny a jej
hlasit odsuzovalo,
leko lepší
než
básn
sám
nelze, byl, jak
za
ji
ml
její
ve
slabou stránku, ko-
veejném mínní,
tajn pec jen vyhráno. jeho,
veškeré upímnosti vyznání
jsou
psány
inných
s
se cení, dobrý
by
i
Jeho pamti, da-
touto
pi
úmyslností a
sob
nesou na
silný ráz vy-
potenosti a koketující samolibosti. La-
Založeny jsou velmi široce a heší velkou rozvláností. cenaire chce dokázati
všemi silami, jak se
stal
obtí
pomrv
a
Mezi vypravování fakt vkládá dlouhé meditace a digresse o ádu spoleenském, káže a sermonuje bez ustání, hraje si na oprávce spolenosti a nkdy i na mravokárce rodiv a vychovatel, soudcv a orgán veejné správy. Hrdé buší na svá zvrhlosti lidské.
nádra a reklamuje pro sebe právo studovati lidstvo a souditi je. Píše proti fanatismu náboženskému, apeluje ustavin na své dobré vlastnosti a vlohy pirozené, zkažené jen vychováním nepípadným, polemisuje až komicky s frenelogy, kteí se budou nkdy jeho lebku v ruce držíce hádati o predestinaci jeho zloin. Svj myšlenkový
svt vydává
zcela
za dílo duše své,
mýšlení a bádání, zapírá všecky
cizí vlivy,
za plod
dlá
svého
pe-
se myslitelem,
má
všecko ze sebe a ve filosofech své doby shledává jen staré známé, jen potvrzení vlastního bádání. A pece byl usvden, že krátce
ped
loupeží poslední
etl Rousseauovu „Smlouvu spoleenskou".
-Stejným tónem mluví též o náboženství, o evangelistech a o otcích Jar. Vrchlický: Studie a podobizny.
4
50
O
církevních.
poesii mluví celkem
verše jest všecko, lehkostí, s
básn míst
divn, myslí, že dlati obratné-
umní neml patrn
o
Vycloubá
pojmu.
se
jakou psal veršem, a praví, že od patnáctého roku psal
prostední, dobré ano
do ticeti tisíc.
i
výtené. Poet jich páí na jednom své pohrdání slávou, nete-
Staví na odiv
nost k vlastním plodm a vede boj proti všem, kdož publikovali po asopisech jeho básn psané ped rokem 1833. Pi tom píše, že dlání verš, emu on íkal poesie, bylo jeho útchou a radostí v nejvtších tísních a úzkostech.
Básním,
které
Není
tvé."
v
i
vytištny
jsou
„Zem
heslo z Genese IV. 11.
za
bude
píti
jeho
„Pamtmi",
piložil
krev bratra tvého z ruky
tom koketerie a cynismus?
V nkterých teme
apostrofu spoleenské pomsty, která, jak se zdá, byla jeho utkvlou
myšlénkou.
Ješt Sylíida,
nejlepší
slabým zábleskem poesie
se
Dvma pátelm,
Flétna
a
buben.
V
chansony
jsou
básni
:
„Odveta"
„Jsem zlodj, niema a zloinec, piznávám se k tomu. ale njakou neest, neml jsem ani sou! Hlad omlouvá lovka a chudas laný jest snadno pokoušen áblem. Ale okrádati o ducha, tak pece bídnými nebudete?" Nkterá místa v básních, kde nutí se do nžnosti a elegického tónu, jsou praví:
kdykoliv jsem spáchal
m
„V
dost všední a obyejná.
která
rovnž ped
písni smrti"
pje
smrtí
srovnává se
pozdravuje
a
s
labutí
(!),
hymnickým tónem,
guillotinu;
Zdar tob, moje zasnoubenko,
mne
jež obejmeš
Tob má
od kolébky jsem
Zdar tob,
brzo již!
poslední myšlénka, ti
poslední jenž chráníš
ton"
zasvcen! vznešený,
lánku zákona,
m ped
na adrech smrti,
Ve dvou
byl
giiillotino, ty krte
ty
lidmi a
má
oišuješ ze zloinu nadje!
víro a
následujících básních
„Mé
obrácení" a „Drahý Plu-
posmívá se cynicky náboženství a peklu.
sonách napodobí formáln Désaugiera veršového.
užívaje
V
jiných
refrainu
chan-
nkolika--
51
Poslední pípitek soudruhovi v zloinech, Avrilovi, není bez jakési vervy a v brutálním cynismu
monická je
také
naire!"
síla,
doby „Voila,
íamosní své
To
jeho jest místy opravdu dé-
ustupuje rýmované prose.
která však ihned
voila
la
Touto
de Lace-
complainte
jarmareního. Klademe sem pouze
jest již poesie rázu
konec:
V
guillotinu
hlavu šinu. leb
mi
srazit
—
to je
kik
a
tíž
!
Rychle k dílu! Kate, sílu
kmote, jen
seber,
V „Okamžiku
zoufalství"
a
nechybíš!
urit
vyslovuje
svj program:
Jsa vyhnán, zdeptán, všemi zavržen
V
mám
pomstu na lidstvu za štstí
msta
s
nenávistí láskou
mou
jen,
se staly.
nám,
že
pokládáme ji za nejlepší jeho plod, chví se upímného, co nezstane bez dojmu na tenáe. Stjte zde
cosi
poslední
básni
nadepsané
„Modlitba"
se
v
obrací;
dv
zdá
poslední sloky:
Ne, Bože
mj,
otcovská láska Tvoje
nás nestvoila pro
muku
a trest.
Bh —
ó spojiti to dvoje Msta vná, v Tvé bytosti jen lovk schopný jest! Tys dokonalost, nelze by msta vná Tvým srdcem. Bože, mohla plát a chvt; spravedlnost, milost nekonená! Být Bohem, chtl bych pouze odpouštt!
Bh
Mou
prosbu vyslyš, mojí do samoty
hod jediný jen já rdím se nad
víry Tvojí svit, tím, že
jsem otrok hmoty,
pec mne
jímá pochybnosti cit. Ach, odpus, jestli pyšné oko moje Tvou ruku nepoznalo v díle Tvém, a
Bh,
duše, nic a všeho
již zítra
žití
zvím, co na tom
zdroje
taji
.
.
.
všem.
4*
ní
její
52
Nemohlo navštívil
se státi Lacenairovi vtší nepíjemnosti, nežli že ho ve vzení frenolog pan Dumoustier, který modeloval
jeho tvá.
Zmínili jsme
k tmto lidem.
se o
záští
Popisuje ve svých
až
komickém, které choval
pamtech
celý proces odlívání
Konec „Pamtí" jest vyplnn fantasiemi odsouzence, v nichž giiillotina ovšem hraje hlavní úlohu. Lacenaire „Poslední Hugovy dny patrn odsouzence". znal Nkteré pasáže tchto stránek nejsou opravdu bez fantasie a stylistické obratnosti. svého oblieje.
:
Frederi Mistral. j|em' tomu dávno, co francouzské listy pinesly tuto zprávu „V sedni svém dne 28. bezna 1890 pikla akademie nápis a krásné literatury velkou tíroní cenu Jeana Reynauda v ástce 10.000 frank Frederimu Mistralovi za jeho dílo „Lou tresor ou Felibrige", monumentální slovník jazyka provengalského, dílo 30leté
práce a plod studií celého života."
Myslím,
Teba nám pece zvst ohlas
i
zpráva ta
že
nemže
nám
býti
docela
lhostejná.
literární snahy provencalské byly dost vzdálené a cizí,
o
u nás.
vykonaném velikém díle literárním mže vzbuditi Nco píbuzného se tu hlásí a nech jsou pomry
sebe rznjší, jsou sympatie naše pro literární hnutí provencalské na snad. Vždy tomu není ješt tak píliš dávno, co náš Josef Jungmann prokázal našemu písemnictví analogickou službu dokon-
ením
svého
Myslím,
slovníka.
že
již
nyní
ratura provengalská k Mistralovi se stejnou
Ovšem
k Jungmannovi. ale
jest
i
v základu jsou Jungmann
zde
pomr
a Mistral
vzhlíží
úctou,
mladá
lite-
my opt
dnes
jak
v detailech
jiný,
pece jen povahy pí-
Oba jsou zakladatelé, tvrci literatur, otcové nového hnutí myšlenkového a duševního u svých krajan, Mistral jest ovšem daleko vtší poeta, nežli náš Jungmann, je jedním z prvních žijících básnických fysiognoraií nynjšího svtového Parnassu, avšak
buzné.
nejen v práci initiativy
obrovského
slovníku,
nýbrž
k novému ruchu duševnímu, v
hlavn
tiché,
a v schopnosti uiniti z této tiché práce stedisko literárního,
A
jest
mezi
myslím, že jest
i
obma
pes
mistry
veliká
rozdíl doby, v které
v
práci
velké
neúnavné innosti nového života
duševní
píbuznost.
Jungmann
žil
a Mi-
54 stral žije,
i
pes
rozdíl jejich
charakter národních mezi nimi ne-
jedná podobnost. „Nevidl jsem nikdy tolik kouzla spojeného s takovou dobrotou, nikdy tolik tiché velebnosti ve spolku s tak heroickou prostotou," praví Albert Delpit líe svoje setkání se s Mi-
kouzlem psobila veliká osobnost Jungmannova na všecky souasníky. A mimochodem bud eeno, nepatím k tm, kdo básnickou vlohu Josefa Jungmanna podceují. Kdo v tch našich tak smutných poátcích mohl pelo„Ztracený ráj" a Goetheova „Herrmana a Dorotu" žiti Miltonv
A myslím
stralem.
si,
že
asi
stejným
tak mistrovským, byl velký poetický duch,
který kdyby
práce a doba jinam nebyly obrátily innost jeho, napsal i pozoruhodné skladby pvodní.
by byl jist
zpsobem
píbuznost obou muž jsem se u píležitosti vyznamenání filologického díla Mistralova akademií francouzskou napsati nco o Mistralovi eskému tenástvu. Je to pro nás zvlášt zajímavé státi u kolébky nové literatury cizí, pro nás, kteí sami sotva nedávno jsme prodlali podobnou fasi vzkíšení a obrodu. Nezapírám, že
m
svedla
i
k tomu,
ekl
bych, že je to
snad
z
nevasné
ponkud
tato duševní
že odhodlal
i
dojemné, kdybych se nebál, že budu obvinn i kdyby nebylo momentu svtového a pokud vím. u nás psáno nebylo. Jsou moje peklady
sentimentalnosti. Avšak
tohoto, jet Mistral
básník jména
nm
nieho obsáhlejšího nkterých jeho básní uveejnné v Kvtech roku 1888 a 1889*) to jediné, co v literatue máme, kdežto jiné literatury se dávno již honosí nejen studiemi o Mistralovi, nýbrž i peklady aspo nejlepšího jeho díla, v svém genru klassické a nedostižné idylly o
„Mirio".**)
Dne
21.
kvtna roku 1854 sešlo se sedm pátel z Avignonu Jména jich zaznamenala literární hi-
a okolí ku zvláštní schzi.
—
Pevzaté pozdji do anthologie „Hostem u básník" str. 23 48. Viz Boušky O. S. B. o Mistralovi v bohosl. list brnnském „Museum" 1891. **) Psáno roku 1890. Dnes již peložil Miriu pau P. Zikmund Bouška O. S. B., peklad brzy vyjde ve „Sborníku svtové poesie", který *)
i
delší studii P. Z.
vydává
eská
Akademie.
55
uinn
nebo tím dnem
•storie,
poátek k obrodu
provengalské a k zaražení nové školy literární. Roumanille,
Aubanel, Tavan,
Mistral,
staré
Mladíci
Mathieu,
Giera
literatury byli:
tito
Brunet.
a
e
V
pohledu na modré hory otiny písahali, že obnoví starou domácí a vzkísí starou poesii provengalskou, pijali jméno „Fe-
libr"
a
*)
ihned
vypracovali
stanovy
nového spoleenstva
lite-
rárního a umleckého.
Chtli pracovati k obrození domácího jazyka, ku vzkíšení literatury domácí, k novým moderním výbojm v duchu pedk, na základ starých domácích podání. Prvním motorem nového hnutí byl ovšem Roumanille, ale duší a vlastním otcem jeho staré
byl Mistral, který básnickým geniem svým již v prvním sborníku mladé družiny „Barvínky" zvaném, všem ostatním imponoval. Není zde místa sledovati první kroky mladé literatury, mžeme se pro dnešek vnovati jen Mistralovi, ovšem s podotknutím, že vylíením jeho života a innosti zárove lííme nejlepší a nej-
skvlejší stránky nové literatury provengalské.
Frederi Mistral
Ehony
vesnici
,
narodil
arelatské,
se
když
ptapadesátiletý vdovec,
vypravuje, jak se to stalo.**)
blížil
se dav
tu krásné mladé
byl
Básník sám se po druhé oženil. „Jednou kolem sv. Jana stál Fran-
Mj
dve,
pole požínali.
otec zpozoroval
které zstávalo pozadu, jako by se stydlo
Pistoupil k
nmu
a pravil:
dvátko, jak se jmenuješ?" A dívka odpov„Jsem dcera Štpána Poulineta, který je pedstavený v Mail-
„í :
ústí
Otec jeho
rolnických.
žen sbírajících klasy.
sbírati klasy s ostatními.
dla
záí 1830 v Maiano, pi
stedu svých ženc, kteí srpy jeho
Qois Mistral v
Za ženci
8.
rodi
z
pak
jsi,
lane a jmenuji se Délaide." „Jak," pravil
mj
„dcera Poulineta,
otec,
který
jest
mail-
lanským pedstaveným a sbírá klasy?!" „Pane," odpovídala ona,
dva
hoši a otec náš,
Ze
*)
-aktivním tolik
i
stedovké
passivním,
„jsme velká rodina, šest
akoliv, jak latiny
tedy
žák
vzato. i
víte,
se
Felibris
mistr
(t.
j.
mu =:=
dost
dvat
dobe
a
vede,
alumnus, s významem Nyní „felibre" asi
poesie).
jako spisovatel, básník. **)
V pedmluv
i další data vyjímáme.
ku sbírce lyrických básní svých „Lis
isclo d"or",
odkud
56
nm
íkává, kdykoliv chceme na cheete-li parádu, vydlejte si na
na šperky a šaty:
A
ni."
,Milé
dítky^
proto pišla jsem k
vám
pabrkovat." Šest
msíc
po tomto
starodávnou idyllu
setkání,
biblickou o
Ruth
pipomíná
které
Mistral za ruku Délaidy Poulinetové.
dít
První
mnohém
v
požádal Frangois
a Boozovi,
jejich byl Fre-
deri, velký básník.
Dtství Mistralovo minulo na poli, mezi dlníky, ženci a paZde prožil Frederi setí, žn, vinobraní, chov bourc, sbírání oliv, stíž dobytka, krátce celou tu scenerii venkovského života, kterou pozdji tak mistrovsky vylíil ve svých básních. Otec jeho stýi.
byl
muž
trochu
ctihodný,
staromodní,
hluboké
pln
Denn
víry.
nedli pedítal písmo a vykonával nahlas spolené modlitby a evangelium své shromáždné eledi. Zvláš s velkou nádherou slavil vánoce. Všem, kdož si stžovali na nehody živelní neb zlé asy, íkával s pesvdením starého proroka: „Ten nahoe, lidiky, ví nejlépe, co dlá a eho my potebujeme.* Celý život pracoval a spoil, nikdy však chudin. Když umíral, byla veškerá v
vi
ele
na kolenách kol jeho lože a všichni plakali.
„jdte a necht pláe, já umírám a dkuji jemu jsem povinen, za dlouhý svj život a za
„Dítky," pravil,
Bohu za práci v
vše,
nm,
Po
ím
která byla požehnána."
té zavolal
Frederiho a pravil k
„Frederi, jaké jest „Prší, tatínku,"
„To je dobe,
nmu
poasí?"
pravil básník.
prší-li,
budeme
žn."
míti bohaté
A
v
V
takové domácnosti vyrostl malý Frederi.
tom odevzdal svou duši Bohu.
do školy, ale chodil píliš
asto zá školu a tak
Pozdji dán byl jej
vzali
kovské školy a dali do pensionátu v Avignone. Zprvu to hochovy, jenž zvyklý byl slunci a
pírod. Horaer však a
brzy se školou mladého zbjníka.
pvaby
svého
strádal v
první
dtství
i
krásu
svém avignonském
eklogu
Virgilovu
V
do milé
básnické spadají do této doby,
své
tžce
Virgil smíili
nich našel on jako v zrcadle
vesnického života,
zajetí.
z ven-
šlo
Hoch
jal
se
mateštiny.
svdkem
jich
byl
které
tak
po-
pekládati nyní I
jiné
pokusy
jediný Anselmer
57 Mathieu, spolužák jeho a pozdji
jeden
též
ze
zakladatel nové
školy básnické.
Roku
1845 Byl
profesor.
na
pišel
první
knihu
ptýlil
pochybnosti
který
'^l
Mistralovy
Mistral
byl
který
mluvy
písn provengalské
a
svou
chystal
první,
rodné
inferiorit
o
nový
studoval,
tenkrát
již
On
provengalské.
poesie
Spolu zali studovati staré knihy si
kde
ústav,
Roumanille,
to
roz-
jejich.
a umínili
literárn vzkísiti domácí, posud lidem jen užívaný jazyk. Roku
1847 skonil Mistral své
báse „Žn",
které
z
studie
a
se
vrátil
ballada
jediná
dom.
Zde vznikla znien.
zachována, zbytek
Rodina Mistralova brzy pochopila, že Frederi se nehodí za sedláka, a
poslala
studovat
jej
Když
Mistral poesií.
otec: „Nyní,
mj
toho nyní daleko
víc,
mu
jak za dobré uznáš,
A
Mistral
práva.
byl
s
i
studia
hotov
(r.
si
oslazoval
1851),
pravil
drahý synu, já udlal svou povinnost, ty víš si svou kariéru,
než já se kdy nauil, hledej
jsi
svobodný!"
nechal
advokacie
otiny, své drahé Provence. ství s
Suchá tato
doktorátem
Do
zaal studovati krásu
a
této
své
doby spadá uzavení pátel-
velkým lyrikem Aubanelem a první studie a nártky k rozPo smrti otcov usídlil se básník v svém Maiano, kde posud žije.
košné idylle „Mirio". rodišti
„Mirio" vyšla v Avignonu roku 1859. Zpsobila sensaci. Dumas a Jean Reboul upozornili na ni Lamartina, který napsal o ní pravý hymnus chvály; 29. srpna 1861 pikla básni té francouzská akademie pod pedsednictvím básníka Victora de Laprade velkou svou cenu. Roku 1864 napsal Gounod na sujet její operu, která uinila jméno Mistralovo teprve popuBásníci Adolphe
lárním.
Stejnou dobu poMistral pracoval na „Mirio" sedm rok. teboval na napínání druhé své velké básn „Calendau". Tato vyšla
roku 1866.
Od
této
doby zaal se Mistral zabývati pípravnými
pracemi ku svému velikému slovníku provenc^alskému. Aby si ponkud oddechl od této namáhavé práce, napsal tetí velkou epickou
báse
„Nerto",
*)
O
Boušky O.
která vyšla roku 1884.
Mezi tím snahy Felibr
Roumanillovi viz dkladnou a obšírnou S. B.
uveejnnou
v
Brnnském Obzoru
studii r.
pana P. Zikmunda
1891 v ís. 12 a násl.
.58
nesly hojné ovoce a potkávaly se
výsledkem.
s
Nová jména
bás-
nická se objevovala, nové asopisy provengalské se zakládaly a za
Pyrenejemi hlásila se k životu nová literatura katalanská v mno-
hém píbuzná
provengalské.
Celá
Španlích zvala k sob básníky a €eny,
založeno
i
ada mst
v jižní rancii
i
ve
je pohosCovala, byly vypisovány
národní divadlo.
Mistral
býval
vždy
stedem,
hlavou a duší tchto básnických schzek. Zpíváno a deklamováno
V tchto
ba improvisováno.
dvacíti
letech
nejvzácnjší kniha Mistralova po „Mirio",
asových
nem
zvolna
vznikla
sbírka
to
jeho
snad básní
a píležitých, osobních a eltgických, vzácná kniha s jmé-
„Lis isclo
or"
(zlaté ostrovy),
v které epik knih „Mirio",
„Calendau" a „Nerto" se jeví býti nejvtším lyrikem svého národa.
Myslím,
že
z
básnických
prací
Mistralových
nejlepší jest
^Mirio" a pak zmínný cyklus lyrických básní „Zlaté ostrovy". Dv tyto knihy jsou mi posud žulovými pilíi jeho významu. Nepodceuji tím druhých skladeb, které v jednotlivostech poskytují celé ady stránek brillantních, svdících jasn o tom, že vyšly z péra básníka geniáln nadaného, avšak vyslovím se ihned, pro kladu ob jmenované knihy na místo první. „Mirio" tají v sob pedevším kouzlo první mladosti básníkovy, kouzlo první inspirace. Je tu všecko tak svží, tak nové, tak homérsky naivní a pi tom tak plné, širokým šttcem a bez únavy, která obyejn plyne z dlouhého studia literárního, provedené. A pak vládne tu pouze ryzí,
istá poesie.
Idylla
tato
piléhá mnohem tsnji ku vlastnímu ob „Calendau" i „Nerto",
charakteru básníkovu než pozdjší skladby
V
první pevládá studium, umní, snnha chtíti vytvoiti nco lokáln znamenitého, v druhé jest nábožensko-mystické ovzduší pece jen ponkud závadou celého, ryzího dojmu. Také jest v „Nerto" práce
V „Mirio" za to plyne vše klidným, skoro bych ekl božsky naivním dechem, cosi pírodního vyznívá z celé víc formální, filigranská.
tak huí les, tak šumí vlna. Je to kus pírodního života v síle nespoutané, jak jej ovšem pod jiným úhlem zorním zachytil Longfellow v „Hiawat" „Mirio" je návratem k poesii pírodní „Calendau" i „Nerto" jsou více díla stuskladby, tak zpívá pták,
:
—
59
„Mirio" jest kvt luní, „Calendau" i „Nerto" jsou kvéty Krásných detail i zde jest ovšem mnoho, ale schází bezprostednosti, ta luní, to kouzlo šastného mládí. pel ten Ovšem umlcem lze býti pi poctivé snaze vždy týmž, ano i vtším, dovny.
ze skleníku.
vn
ale
poetou na vrcholí
rozvoje
dokud sám
jen jedenkrát,
tvrí
lovk pece
své jest
síly
dokud kol
je mlád,
nho
nm
v
a
je
všecko jasem a poesií.
„Mirio"
jest
prostá
historie
hezké a bohaté dívky
mladé,
venkovské, do které se zamiluje chudý hoch, košíká. Otec
pou
a vydá se na
do zázraného kostela,
Ramon
její
dm
otcovský
kde posvátné
relikvie
nechce satek dovolit a Mirio v zoufalství
opustí
prý zahojí každou ránu. Avšak na prahu svatyn klesá pod úpalem o ráj), nahrazuje v
nevadnoucí
Jak
jí
má
Vidní, které
jižního slunce a umírá.
všecky
slasti
lásky a
v posledních okamžicích
promní
jí
všecky slzy
kvítí.
možno
této
z
o XII.
zpvech? A
unaví,
plyne
co
hladce
prosté
jest
voln,
a
jednoduché
vtší umní, episody
látky
báse
udlat báse
ta vás
nikde ne-
nenucené se
její
splétají
pi tom ped vámi vstane a oživne celý život venkovský. O njakém programu zde ani ei býti nemže a pece není jednoho úkonu veského života, na který by bylo prbhem skladby zapomenuto. Zbude i místa pro místní pamti a zkazky, avšak zpsob, jak jsou vpleteny do dje hlavního, jak jej v
celek a zvolna
podporují a
illustrují,
zde erpáno,
až
je
ryze
pekvapuje,
umlecký. vidíte,
sebe celý ten rolnický život a že
je
že
Plnos obraz, básník
nejdíve
mu hrakou
z
které
vsál
do
vydychovati jej
podveer dlá strá, den napila plnými doušky sluneního svtla. „Nevím," praví Louis Ratisbonne, „ku kterému analogickému
ze sebe v harmonických slokách, zrovna jako
která se
pes
celý
„Mirio" pirovnal.
V celé francouzské literatue nenalézáme nic podobného. Sedláci Georga Sanda jsou pvabní, ale pece mi trochu koketují, Briseux má tóny skoro stejn nžné, dílu bych
ale
nemá opt
té síly a
toho lesku jako Mistral."
Mirio rozmnožují adu básnicky proslavených milenc. Když se poprvé setkali, bylo jemu šestnáct, jí teprve patnáct rok. Pi trhání morušových list pro hedbávníky se Jest celá spolu seznámí a tu vyklíí také mladiká jejich láska. Vincent
a
60 itlyla
tomto trhání list
v
do pytl se
octne
hndá
ruka Vincentova
Oba milenci najdou ptaí hnízdo
pece
„Znáš
písloví,"
praví Mirio,
a ona
„písloví dokládá, že není
cent,
dív, než se
vtku
podaí zavíti
ti
hoch
nmu,
jí
by je
ona
stromu,
tísní,
t
jest
miluji,"
dva pospolu ptaí
,,najdou-li
dej
dívce
ptáky
praví Vin-
pozor,"
nadje na satek,
je do klece!"
dívky.
a hlaviek.
prchnou-li ptáci
Sýkorky však v
ži-
bijí
úzkosti
v
tráv. „Nestalo se já
ruce
bílé
krk
Vincent pinese „Ale
nahazování
jich
kidélky a škrábou, dívka se chce jich nastavuje svou námonickou apku, ona se sklání tam složila, však v tom praská snt, oba padají se
Mireje se
zbavit,
k
adrech.
v svých
na
žlutých
plné
hnízdo, nemine rok a jsou svoji". je uhostí
kdy pi
morušových,
obejme hocha a
již
leží
oba
v
mkké
—
„Nestalo, ale nieho?" ptá se Vincent. mezitím ulétly Sýkorky a proroctví odpovd. ti
písloví se vyplnilo.
Po
morušových list pijde sbírání
sbírání
zcela v duchu národních písní
básnnou
kokon
se skvostnou
balladou Magali (viz
Kvty
roku 1889). Láska Vincenta a Mireje nezstane ovšem tajemstvím, dostaví se ihned ti jiní nápadníci, Alári pastý, Veran koa, Ourrias, krotitel
býk; jsme pítomni
stíhání stád, jich sestupo-
vání s hor na zimu a zárove vidíme, jak Mirio dává košem všem tmto nápadníkm. Vincent se stetne se svým divokým sokem Ourriem, jest rann na smrt a léen ve sluji arodjky Taven. Fantastické živly z národních povstí jsou na míst tomto mistrovsky v celý dj vpleteny. Otec Vincentv se rozhodne a jde prosit starého Ramona za ruku Mirinu pro svého syna. Obávaje se odpovdi záporné k vli své chudob, mluví tak, jako by se radil ve prospch osoby tetí, jiné bohaté dívky, do které jest jeho
syn zamilován. se
tragické
v
pizná, že o falství
ni
dívky a
zraného
Odpov
dopadne, jak se obával. Oba otcové srazí
scén, jejíž úinek dovrší sama Mirio, když se vlastn se jedná. Následuje arokrásný popis zou-
útku
jejího
z
domu otcovského do poutního
Zatím se doma konají
žn
zá-
senose protkány rznými episodami a zkazkami venkovského života. Pak se vydají oba rodie za. Mirejí, stihnou ji na prahu zázrané kaple u Tí sv. Marijí již umírající, však vidním, kteréž mla, blaženou. místa.
a
Netajím, že tento mysticko-spiritualistický konec
mže
býti
61 Tiiodernímu celé
se
tenái ponkud
závadou.
ti zpvy a vypravování
ponkud
tom
do
a
pochopiti,
Vidní svatých
vážného elegického a pi Jak pravil Goethe „Kdo chce zemi jíti" a tím vysvtluje se du-
není prosto
pvce
musí v
nábožný konec vesnické idylky Mistralovy úpln. tam opravdu smýšlí, tak lid tam posud a básník
Tak lid nemá práva, uiní-li
ví
ví
pevn
a
jak jeho krajané
báse vrným
se po celou
pretem, celkový tón mnit. a hluboce
ví.
A zvláš nemže ví, stejn jako
státi
dojem
a
úin.
a
života
hlavními
zdroji
co
jejich
vil
otec jeho je
a
známa, za
akceptovati toto stanovisko
poet tamj-
Náš moderní indiferentismus
nespravedlivým k tomu,
inter-
tak uinit, jelikož
mystiky musí každý, kdo chce oekávati od
ších pravý
toho
lidu
Zbožnost jižních Francouz
Pyrenejemi vzrstá až v povrivost; víry a
zabírá skoro
líení radostí nebeských táhne
skoro
chovní,
sám
i
pvabu.
naivního
vesnicky
pvce
délky,
jich
úinku.
lokálního
mže
se
spruhami jejich
hlavními
jest
Zde
teba
pravé svobodomyslnosti, která toleruje vše, pochopí vše, ocení vše, jen když to na pravém
„Mirio" boženský noucího není
již
míst
umní.
slouží kráse a
jest nejmladší plod inspirace Mistralovy a život ná-
zde se hlásí o slovo.
básníka
pi skladb
tch
více jej
skoro
pochopíme u
kde tento
„Nerto",
pouze rozluštním, nýbrž
celého dje. Mistral je z
Tím
hlavní
stár-
mystický živel
a jedinou
spruhou
velkých duch, kteí klidn mohou
vci zaráží: „Jsem, jaký jsem, bud mne vezmte tak, anebo mne necht být, moje škoda to nebude." Znamenitá jest v této píin odpovdi, kterou dal básník jednomu kritikovi, který mu vytýkal, pro odpraví svou íci každému, kdo se o podobné
hrdinku
slunení:
zpsobem tak prosaickým a nahodilým, jako jest „Pece snad byste nechtl, aby Mirio sama si
úpal vzala
úpalem slunce u nás umírá daleko víc lidí než sebevraždou, a pak, kdyby si Mirio vzala život, k dobrému píkladu by to
život;
zajisté nebylo."
„Mirio"
založila slávu Mistralovu.
do stránky jazykové. Nikomu nenapadlo
Bylo to
pi
nco
nového
i
co
této básni obviovati
autora z njakého separatismu v otázce jazykové neb národnostní.
V
provengalském textu spíše každý vidl nco pikantního, ím lokální na který tenkrát panující romantismus tak si potrpl, byl
kolorit,
62
aspo
Oposice
jen sesílen a podporován.
hlasnjší
druhé velké skladb „Calendau". Tec bylo pracuje systematicky. Také básník ponkud
již
ozvala se
zjevno,
pi
že se tu
zavinil, že mohly taSnad až píliš akcentoval lokainí patriotismus proveBQalský. chtje zahrnouti v nové básni své celý svj
kové hlasy se ozvati. kraj
aspiracemi
s
i
již
jinými než ryze
^Calendau" jest výbojnjší,
žícími.
spoívá na pramenech
je
umleckým ohledm slouskoro báse programová,
historie a historické tradice a dovolává se
Pomr asi týž jako Verdaguerova ku jeho „Atlantid". I kritikm pro poesii Mistralovu sebe nadšenjším se zdála obrana provengalštiny píliš Vytýkali, že Mistral pstuje své „podeí" na úkor spoohnivá. mluvy lené literární, na úkor jednoty Francie. *) Táž výtka inna obrozené poesii a literatue katalanské proti obecn uznané i víc lokálního citu vlasteneckého.
báse
„Canigó"
vi
Hlasy
a vládnoucí kastilštin.
stralov
nabyly
tyto
pi druhé
básni Mi-
polemického zabarvení.
již
„Calendau" jest jaksi pendant k „Mirio", jenom že z rámce
vyrstá v rámec epopeje. Tím již jest davu vzdálenjší. „Mirio" lze si mysliti na venkov provengalském všade, „Calendau" kotví v historii a tradici. A pak dnes to cítí a ví každý, že forma velkých epopejí Ariostových a Tassových patí minulosti neb aspo dob, kdy mli lidé více asu stopovati vymyšleného hrdinu na všech jeho dobrodružných cestách, dáti se rozháti jeho osudy, unésti jeho zápasy. To vše minulo a vru jest již teba veliké energie a síly tvrí, má-li moderní básník strhnouti touto formou idyly
nejen
obdiv
nýbrž
i
zálibu
vypadne vždy jaksi více práci
detailové
kruh
mén
pravé životnosti.
„Calendau" Mistralv.
širších.
akademicky,
Dlej
Osudu tomu
Dvanáct jeho
zpv
co
postrádá
má
se
dlej,
pi
dílo
veškeré
nevyhnul ani
krásné jednotli-
heší však píliš lokálními narážkami, zapáchá místy píliš lampou studovny. Osudy „prostého rybáka, který milostí a vlí vosti,
dostihl radosti isté lásky, moci, vlády a slávy," jsou pro naši re-
alistickou
dobu píliš romantické, než aby vzbuditi mohly ohlasu
*) Prirozeno,
proti
nmu
že celé hnutí felibr narazilo brzy na odpor.
soustedil
šance románe
;
takka básník Kaoul
Lafagotte ve své knize:
postrádají však váhy a opravdovosti.
Námitky
La
renais-
63'
trvalého ve vrstvách triotismus.
A pak
vzor
neubránil, naopak zcela dle
otevel jim, ovšem v
ješt v nadšení
je lovk,
skou,
ímž
a lyrická vzletu a
Sloky
básn plná
síly
v které
orgii,
zpvu
vílou
básn
Esterella
fejou
než
i
je pošiniito v
báse ped soudem
snad zachrání
divokou
píliš
je
celé ovzduší
a sympatie ty rostou, vmyslíme-li
Ale hrdinka
lokální.
sympatii,
naši
Ariosta a fabulist romantických
s
skladb své dvée dokoán.
ponkud
veškeren lokální pa-
schází
duchem doby, kdy báse jedná, Calendau, hrdina básné, má ovšem
souhlasné
naše všecky sympatie, se
jimž
nejširších,
zasahání živl nadpozemských ni zde básník se
svt
ztrácí
bytostí lid-
fantastický.
Co
budoucnosti, jsou skvlé popisy
místa,
tchto celý vztýí k
z
ctnost hrdiny
se
zpv výši
XI. líící nadlidské.
tohoto, zvláš ony popisující jednotlivé domácí tance
provengalské Gavotte, Martegale, Bouleguette, Revergade a zvláš
smyslný
tanec
v
Vela patí k nejkrásnjšímu,
Pravým
vytvoila.
kontrastem
kteréž otec Calendaua líí
orgie
této
moderní poesie
co
idylická
jest
obady štdroveerní
scénu,
a chválí zvyky
obyeje dd, scéna to plna velké a tklivé poesie. Každý vycítí, jak sem výhodné pro celek šlehly osobní vzpomínky básníkovy. Otci hrdiny básn stál patrn vzorem vlastní otec básníkv; odtud a
ta
velost,
ta životní
pravda celé scény.
Dv
tato místa v básni
„Calendau" jsou v skutku nesmrtelná.
Tetí velká báse Mistralova sluje „Nerto**. Úspch takka korunovací celé skvlé dráhy básnické.
její byl
Autor
veliký; byl
sám oznail
provengalskou.
novelu
své jako
dílo
V
jádru jest
celém slova významu. V naší dob materialismu a indiferentismu náboženského jest „Nerto" i ponkud protestem. Lze snadno básníkovi uiniti v tom jednu pod„Nerto"
stedovká
statnou výtku,
Ovšem
jeho dílo nezdá se
Zde
jako spíše povry.
motorem
legenda.
celé skladby
padá celá skladba.
víc než
jest
ábel.
Bud víte
a
v
býti
ani
tak
apotheosou
víry,
teba vit, nebo hlavním Vrou nebo nevrou stojí neb
jinde
rázem
jste se octli
ped
jedním
tch div poesie, o nichž sní v mládí duše dtská a nezkažená, bud nemžete vit, a celá formáln mistrovská báse Mistralova vámi nehne. Leda, že eknete jako druhdy ekl kardinál Este
z
Ariostovi:
„Ale,
tyto kudrlinky?"
odkud pro
Bh
máte,
miste Ludvíku, všecky
64 Baron Pons de Chateau-Renard
V
orgiích
své
kon,
devt své
klesne
sady a vinice,
svj
v
sít
v kostkách
dní trvajících prohraje erb,
klenoty
své
pokušitele.
svého sokola,
ženy a chce
kdy se mu zjeví dábel, který odkoupí mu její duši za to, že uiní jej tak bohatým, jak byl by králem Maurským. Vysvobození Nerto ze spár áblových jest hlavním obsahem básn, rozumí se, že stane se to pomocí všemohoucí lásky a víry. Souasn jest v Avignone oblehán papež Be-
juž prohátí
i
svou
dceru Nerto,
nedikt XIII. vojskem francouzským. Nerto, která zná tajnou podzemní chodbu spojující zámek papežský se zámkem jejího otce, vydá se na cestu a podporována kapitánem stráže papežské, synovcem Benedikta XIII., Rodrigem z Luny. vyvede podzemní chodbou papeže a zachrání tak jej i církev. Papež má nyní zaNerto musí chrániti svou ochranitelku ped osidlem ábelským. proto vstoupiti do kláštera. Rodrigo do ní šílen zamilován hledá
pepadne posléz v noci s najatými lupii katalonskými Ve zmatku tom uprchne Nerto do lesa a tam žádá poustevníka o útulek. Tento však boje se úklad ábelských a nepochopiv andlské vidní, které ml, odpuzuje ji od sebe. Nerto si
ji
všade a
klášter.
napolo zoufá, prchá z
zámku,
jejž
poustevny a zastaví se až u kouzelného
ábel Rodrigovi vystavl. Úchvatný
pokoj, v nichž sedm hlavních žádá duši Nertinu.
kížem
Rodrigo
hích
želí své
jest popis
sedmera
ábel se dostaví a tasí me, jehož jilec
bydlí. víry,
Tento ve vzteku zboí zámek Chateau-Renard nechaje na míst, kde stál, pouze zkamenlou jeptišku. Poustevník zí duše milenc letící k nebi. Touto historií jsme teprve daleko od souasného života a jeho požadavk, snah, tužeb i názor. Tím jest „Nerto" nám ze všech skladeb Mistralových nejvzdálenjší. U nás umí jedin
jest
ozdoben, a vrhne se na ábla.
stejné vypravovati podobné legendy. Není to pro malá chvála, když ekneme, že umleckou stránkou svých
Julius Zeyer
nho
velkému básníku provengalskémii. A také píbuzné skladby Zeyerovy živ pamatovala.
prací zcela se vyrovná
nás
„Nerto"
na
Adoptujeme-li stanovisko básníkovo, pak jest po stránce ryze lecké „Nerto"
skuteným skvostem, neteba
ani o aktuelní
um-
význam
básn, o pomr její k heslm doby atd. píliš se starati. Zbývá rozboru našemu ješt jedna kniha Mistralova, sbírka
65 •drobné jeho lyriky
zývá
ji
názvem „Zlaté
s
„sbírkou knížecí", a
my
Albert Savine na-
ostrovy".
rádi
k mínní tomu pipojukde by tolik záící, velké,
se
Neznáme druhé knihy lyrické, hluboké a zpvné poesie bylo pohromad.
jeme.
V
tinácti
oddílech
bohaté této sbírky zpívá velká lyrická duše, snad první po Viktoru Hugovi v našem století. Vím, že jsem ekl velké slovo, ale ne-
mohu je vzíti zpt. Mohu eského tenáe odkázati pouze na své peklady básní Mistralových. Peklady i nejlepšími ztrácí se mnoho zajisté, ale každý, kdo umí ísti básn (vc ne tak snadná, jak by se zdálo), pizná, co tu velké a pvodní poesie. Staí jen ukázati k básním „Hymna Slunci", „íše", k hlubokým a krásným sonetm a zvláš k nedostižné mystické legend „Pijímání sva:
Nevím, nedopouštím-li se kacíství,
tých".
báseu
milejší,
jest v ní
než všecky
aspo
stejné,
nad
poetické mohutnosti, v níž
to
bez
kterého
domácího
pece
s
velkým
s
komu
umním
jediná
tato
pravé poesie
dvojí proud,
povede,
spojil
všelidským, je
domácí
širokým obzorem
by první musel utonouti.
velkou vc, která se málo
je
vidím v ní zkondensování jeho celé
jasn rozeznávám
proven^.alský jako jádro a trest, a svtový,
leckým,
mn
velké epopeje Mistralovy,
tak
Mistral
um-
dokázal
ducha národního, stejn národní a
kosmopolitický, musíte jej milovati, když se
mu
obdivujete.
Mistral pekroil šedesátku svého inného, jen poesii a literatue zasvceného života.*) Kéž jsou tyto ádky, psané v dob,
kdy za velké jeho dílo filologické dostalo se mu tak slavného veejného uznání, jemu velým pozdravem ze zem, jejíž djiny on
dobe
zná a
jejíž
kulturní
snahy,
jak
z privátních
dopis víme,
spravedliv a pátelsky oceuje.
*) Po napsání této studie vyšlo od Mistrala knihové, básnickými krásami bohaté drama veršované: Královna Johanna (La rino Jano). Jar. Vrchlický: Studie a podobizny. 5
Hrab Jacopo
Sanvítale a jeho elegíe
„Stesk po
vlasti".
úvod. ^estavuje svou „Poesii italskou nové doby" byl bych býval tuze rád, kdyby slavný patriota a básník parmský, hrab Jacopo S a n v i t a 1 e, byl mohl býti zastoupen mezi poety, kteí nadšeným slovem pispli k sjednocení a oživení nové Itálie. Znal jsem ovšem již tenkrát, péí pítele svého, professora Alberta Rón-
krom
daniho, život šlechetného tohoto vlastence italského, avšak
malých ukázek v
z poesií jeho jen
mj
dob, kdy
zlomkovit citovaných,
výbor italské poesie
novovké
neml
jsem
nieho
vycházel,
Teprve koncem roku 1885 vydal pan Emilio Costa posud neznámé satiry Sanvitaleovy a piinil k nim slavnou elegii „Stesk. po vlasti", která až posud byla bibliografickou vzácností.*) Sotva po ruce.
mn
tato publikace zaslána byla, peložil
mám
tuto a
tím spíše,
ponvadž
nové
italská
Díve
za svou povinnost,
doby"
není tak hned
mohla
jsem proslavenou
seznámiti
vyjíti
ní
s
elegii
tenástvo eské,
nadje, že by moje „Poesie v
novém,
než položím sem peklad básn, dovolím
doplnném si
vydání.
pedvésti krátký
spis Sanvitaleových, pipomínaje, že vzácnou pomi v tom podrobná studie Róndaniho, uveejnná
nástin života a
mckou
byla
v jeho „Saggi di critiche letterarie", jakož
i
citované již vydání
Costovo. *)
Costa.
Satie inedite del conte Jacopo Sanvitale, cod prefazione
Parma
1885. (Luigi Battei.)
di Emilio-
67
I.
Zprávy životopisné
a literární.
Podrobn vypravovali život hrabte Jacopa Sanvitale v dob dívjší Pietro Martini a Caterina Pigorini-Beri, novji Alberto Róndani a Emilio Costa.
*)
Sanvitale narodil se 28. prosince 1785 a v
zemel
3.
íjna 1867
Parm.
Pelivého vychování dostalo se mu v kolleji Lalatta. Již svém stal se podezelým vlád založiv „Spolenost vd a umní", v které byla myšlénka budoucí Itálie sjednocené vdí hvzdou. Roku 1812 vznn byl po trnáct msíc v kastellu fenestrellském k vli znlce sepsané na „narození krále ímského". Uprchnul z vzení do Milana, kde uzavel pátelství v mládí
s
Foscolem.
Roku 1814
vrátil se
opt
vládou Marie Ludoviky jmenován byl
djin
Roku 1816 jmenován
literatury.
krásných umní,
kretáem
r.
dkanem
tyto hojné a
kde pod mírnou
vlasti,
byl
sekretáem akademie
1817 professorem poetiky a
university a
Avšak ani
do
professorem výmluvnosti a
konen
1820
se-
filosofické fakulty.
estné úady ho neuchránily pode-
zívání ze strany policie a hlavn vévoda Modenský byl jeho za-
písáhlým nepítelem a hledal, kde mohl, jemu uškoditi. Vhodné záminky našel, když Sanvitale pi zahájení výkladv o výmluvnosti místo v obvyklé latin „o vlivu literatury na lásku
mluvil vlasky
vlasteneckou".
Zakázány
Roku 1814
mu
všecky výklady a
asopis
založil
s
názvem
zájmm hospodáským.
ei
veejné.
vnovaný
„Eclettico"
autorem nkolika brožur populárn hospodáských.) Roku 1821 vyslán byl literatue a
od tajného komitétu *)
do Turina,
Pietro Martini: Poesie
Caterina Pigorini:
aby
(Sanvitale jest
vyjednával
s
též
vdci
strany
del conte J. S. Prato, Giacchetti 1875.
Cenni biografici del conte
J.
S.
Parma, Rossi-
Ubaldi 1867.
Caterina Pigorini:
Reminiscenze. Milano,
Stab. Tip.
della Perse-
veranza 1876.
Alberto Róndani:
Saggi di critiche letterarie.
Firenze, Tip. della
Gazetta ltalia 1881.
5*
68 návratu však ihued byl zaten a po 15 msíc kvtna 1823 zbaven byl vévodou Modenským veškerých svých úadv, obvinn byv úastenství na spolku karbonáském.
po
liberální,
véznn;
7.
msto
Proto však neopustil Parmu, rodné
v
zátiší až
do
Na
diím filosoíickým. stavení nové
konen
z
zcela
se
povolán
krátko
nejdíve do
vlasti
své, a vytrval
zde
pracím literárním a stuaby bral podílu v
byl,
ale rychlý
vlády provisorní,
docela
stil jej
vnuje
1831
r.
se-
návrat Piakušan vyho-
pak na Korsiku a
Aíarseillu,
do Montaubanu.
Roku 1840
tímsíní
dostal
dovolenou,
aby monl navštíviti
Turín, kde uzavel pátelství s Césarem Balbera. Janové, kde stal se vychovatelem v rodin Palavicin. pozdji v Avšak nestálá hvzda plála nad vyhnancem, po dvou letech zemel jeho schovanec a Sanvitale byl opt nucen vyhledávati asylu Žil
vlast.
v
v cizin.
Po
letech
šesti
by
vládu,
mu svila
vrátil
opét
se
do
Turína
a
darmo žádal
professuru vlaštiny, teprve pozdji jmenován
byl bibliotékáem knihovny Berio v
Janov.
Ztráta milované choti a dcery zavedla ho v studium
rismu a magnetismu, kteréž tenkráte zajímalo vzdlané obecenstvo
lané
nauky tyto v
mrou
Itálii
úchvatnou.
prodchnuv
Roku 1859 zvolen
je
Sanvitale
jal
se
i
mesmenevzd-
první šíiti
duchem básnickým.
maestrem Verdim poslancem a oznámil Viktoru Emanuelovi výsledek hlasování Parmské provincie. byl s
Poslední léta života svého strávil v rodném
mst
svém
za-
hrnut úctou a láskou spoluoban.
Básník Sanvitale zaujímá místo velice estné jako zajímavé.
Je
výrazem doby pechodní, která reminiscence klassické spojovala s novotami romantikv. Foscolo i Manzoni nebyli bez vlivu na nho a má-li od prvého styl poetický, má od druhého širší rozhled
a
Myšlenkový jeho obzor, jeho humor a ironie
rozlet.
jsou zcela moderní.
ml
Na
didaktický a reflektující
patrný vliv Angelo Mazza,
a mistrem.
Horacovy; Ty šlo
z
Hlavní jeho
vliv
peklad
jeho péra.
který
byl
na rozvoj talentu jeho ód Horacových
smr
jeho poesie
v mládí jeho
mla
uitelem
bible a spisy
patí k nejlepšímu, co
69 Velká, v tercinách psaná jeho stala
zpv, a
Báse
zlomkem.
jest široce
báse „Svtlo nejasn
však
sms
tolik v ní digressí, je to divná
kesanských, otázek metafysických a
etherické",
založena,
z-
kolik
doktrín mesmeríckých
astrologických, záhad a há-
danek psychologických. Místy ozve se široký monumentální, pímo Danteho pipomínající proud verše, nkterá tercina má opravdu orlí kídla a tenái se zdá, že jej k svtlu unáší, celek však je tak jako nauka sama, které báse matný, nezáživný a konfusní hlasatelem zárove. mla býti apologií i
—
—
Z ostatních básní Sanvitaleových jsou nejlepší sonety a ódy vedle nejvzácnjšího ovšem drahokamu, kterým jest elegie „Stesk po vlasti" (Nostalgie).
Báse
tuto
nazývá Róndani nejslavnostnjší a nejvzácnjší
lyrickou skladbou našeho století,
zpvem sladkým
rázu biblického a i
zpvem novým
pi tom pece
hrozným, soucitným
i
i
starým najednou,
zpvem
docela moderním,
plným
zoufajícím,
slzí
i
mužného
Rhytmus básn jest nový a Sanvitale jest bez odporu jeho tvrcem. Rhytmus tento vlní se jako eka náku a kvílení, trojzvuk jeho napluje duši tísní a bolestí a kratší, tetí verš vzdoru.
sbírá v každé sloce
dojmy pedcházejících v ostrý lapidární zvuk.
Pisvdujeme,
báse
že v
tuto vdechl Sanvitale celý
celou svou bytost, horoucí lásku vlastence
snivou duši
poety,
všecky
své
touhy a
i
svj
bol vyhnance,
snahy,
svj
život a
mkkou
vzlet
i
své
Je to opravdu moderní „Super fiumina Babylonis".
snní.
Báse
ta prosta
jednostranných
theorií,
které vtáhly v sít
pozdji básníka a prosta též narážek místních a asových, hemží jiné jeho skladby, jest vedle toho svou istou, ryze humánní ideou eskému tenái nejpístupnjší. Podávám její pe-
své
jimiž se
klad pipomínaje, že nedovolila místy
a nutila
k
pomrná chudoba rýmu eského
povznésti
se
opism nkterých obraz písnou
nále znamenitých.
vi vlaskému
k pružnosti a strunosti
originálu
lapidárností v origi-
70
11.
Stesk po
vlasti.*)
(Nostalgia.)
Já poutník vidl
rzná msta, ale žádné z nich vzpomínkou k mému srdci nemluvilo, a všady krásnjfií mi byla zem, kam zalett jsem zpt moh my&lénkou.
jsem
Ach
ty nevíš,
co
nhy
vzbouzí
vlast,
co tužeb vyhnanství
NiccoUni, Procida.
Mne bou Já kiím,
zahnala ku vašemu behu. v zoufalosti ztrativ šlehu
rodného hnízda nhu.
Vy
v plesu žijete,
pták cizích
mj
duch je zkalen:
hvozd otiny
své vzdálen,
vás neznám, v smutek halen.
Kol
nové tváe vidím chladné.
cizí
Já zcela propad' a téchy
Vy
nemám
bolesti již
v radosti a šastní na
svobod
as dopejete sotva sluchu v
mé
lkavé
zrádné
žádné.
shod
ód.
To pkná sn, kde hnízdo mé
í í
záští jen
ji
se krylo
ve prach urazilo?
ucho by mne pochopilo?
Na suku
její
kyne lyra
s
výše
a v každém vánku, který dýše, se chvje, lkajíc tiše.
Ty, která ve hlubokých stržích zpíváš, ó nymfo echa,
pede mnou
žal
mlíc
Má
myšlénka je divným
v
hrud mi
se skrýváš,
vliváš
árem
jata:
jen jedna vlast je duši mojí svatá, jen k ní
*)
Peklad
jest na
má
láska chvátá!
základ vjdáuí Costova: Parma,
Battei 1885.
!
!
71 Sára bez boha, zrak upíraje k zemi své bolesti jen živ jsem ruejemi,
sám a nmý!
chci býti
Ó
samoto,
mou
vrátí
oím
laskavá slova,
i
mne
vše huév jen pro
Kdo Kdo
budíš znova,
lítost
úsmv
však pohled,
chová.
drahou domovinu?
stezku obvyklou mi v lesa klínu,
tak plnou milých stín?
Kdo
adrm
bych mohl tak plný
žhoucím dech zas mže vlíti, vzduch erstvý píti
vlasti své
žití ?
Bez pátel hynu, rodných obyej, jak zavený hrob v mlení se kreju a úpím a se chvéju!
Svj
tajím bol
mn
;
trpký soucit
Kde hrob zde oko a kde oltá
kam
Mj bez
s
lidí.
vidí,
plesem krok se ídí?
život jesti jak cíle,
strá píkrá trudný,
dlouhý, nudný,
bez stopy bludný
Mn
nezáí, ach,
mn
kvty bez
hvzdy
vn
v nebea kruhu,
na pyšném luhu
svou rozvinují duhu.
Mn
nebe modré, zelený luh není,
vše na i
mlhu a v ledy
slunce
zím
mi mní,
se
jak v snní.
O Ó
svahy, valy,
Ó
vršky svaté!
zdroje Apenninu vrchovaté!
Ó písn,
vže
zubovaté
jimiž Tiber zní
Vy zlatem
i
I
Arno
pyšníte se marno,
ó Garonno a Tarno!
Šum vašich vod, jež pták vašich píse,
i
mn
budí tíse!
halí
strom tíseú
72
A
s kaštanovým vlasem zrakem je vidím s žasem tím nehovoí hlasem.
dívky vaše
—a
hndým
a
To
vdky,
nejsou ony, které, samé
mi kynuly kdys doma, tam na pobeží eky!
V tch vodách A co je horší, má
vím, smrt
zde se
srdci v léky,
cizí
mou
co
nebe
duši
shlíží.
tíží,
že se blíží!
Mn
darmo zlatý mládí Andl kyne, tam mezi modré nebe a šer splyne
bda
a
—
zbyne!
mj, hvzdo boue nad peejí
majáku jež
ve vln
reji,
plaš kouzelnji!
Ty, jež
nad kolébkou mojí,
jsi plála
pej, pod tvou záí, v paprsk tvých
a
hrobka moje
Mne
ticho
však sotva
roji'
stojí!
veera vždy najde jitro že se z
v
hoi,
mlhy noí,
zas kinu zoi.
A
kinu všemu a smrt volám
Kdo Jak 1
mne
tak to,
jménem
zkrušil v žalu
že bol
bezejmenném?
mým vnem?
eknu: Vzhru,
víno tady šumí!
Co vidím? Strašidla a rumy a tmu a dumy Stín smrti,
kam
se hnu, se za
mnou
den zhasíná mi, bez návratu mine a vše je siinné.
Ó
Itálie
K tob
!
se nesou,
žalem
a pochodní
duše žáry
zní, své
vidím máry
svit charý.
A káp mnich
v
kruhu vidím
a cítím, šílenství jak zdivoilé
mne
j,ímá této chvíle.
bílé
šine,
.
! !
!
73-
A
stržen ve zoufale'm,
se
moem vna
dsncm
víru
toím po vesmíru
bez klidu, míru
Ne
žít,
žal
nezmrný mne
jak íci
cizí
již sebe,
strebe,
ó nebe?!
jej,
Což nikdo
Má
Opouštím
ne míti!
mne na
neslyší
zem
výsosti
'?
zbltit v divokosti
mdlé moje kosti? Je
kdo
bídtiý,
zanou
zde
se zrodil.
je život, otrok
bh
Sám
Ode pleny
trudy, beze ceny
lidské'
zmny.
to ví, já
neml
jsem
té
touhy
se zrodit v život dlouhý,
jenž byl by smutek pouhý!
Bud den
den, kdy uvítal
lna matky
z
v
mne svt
kdy vyšel jsem, bud
klet!
Ach, bože, odpus a
mj
mého
viz propast
se
smilování,
srdce, které v lkáni
k tob sklání
erva pod zemí
Ty,
odpusÉ,
acb,
ó
lidský ret,
ra
se ke
jenž slyšíš
kvílit,
že jsem takto mohl
mn
šílit,
schýlit
Jak poutník, který žárem, žízní strádá, kol v stepi africké po vod bádá a pít jen žádá,
By navlhil jen než jej
Samm zhltí v
svoje rety spráhlé,
v náruí své neobsáhlé
boui náhlé:
Já soucit hledal v než bol
mj
této cizí zemí,
zoufalý a
nmý
mne peejemi.
by skryl
Já volal Jednu slzu, jednu, Pane Však Pán, jenž tchou sílí duše sklané v dál kidly vane, :
1
74
A
bolestí
má hrud
Vyhnanství! Synu
tžké neskonale
jak"8
Záchvv
harfy andlské v tom slétá,
jinam urve
duši, jež se trudí,
nadje
staré
nové budí
i
—
v choré hrudi
Hudbo vzdušná z
je rovna skále. Itálie v žale
behu
v srdce hlubinách.
Jí
!
vzduch
Itálie
posvátného sem se sklání,
kouzlem sladkým tžký bol
—
tak že v lkáni
mj
shání,
taje ve slzách.
Dále socitná ty dívko hraj,
zpv tvj
mne
zas
zní jak báj,
—
volá v rodný kraj,
že téchu
v novém vzdechu
—
opt
hledá
cit.
Zásluhou tvou nadje se chytám, v rodné íinízdo zásluhou tvou lítám, vlast zas vítám
ped
návratem
— v záchvatu ka svatém — nechci, nechci mít!
Poznámka vydavatele. sleny Terezy Roalds slokám, v nichž najde
v
Montaubanu.
tená
Autor napsal elegii tuto do památníku Její hra na harfu naladila jej k tmto
celou stupnici citu od lehkého
až k výbuchu zoufalství zkonejšenému
opt
zachmuení mysli
svitem nadje. První vydání elegie
této vyšlo r. 1838 v Toulous s francouzským pekladem který obstarala dcera básníkova Klementina. Pipojeno bylo delší vnování slen Roalds
a nkteré poznámky.
200 výtisk básn bylo velmi záhy rozprodáno, tak že raritou. Ve vydáních básní od Martiniho i paní Pigorini elegie tato otištna není. stala se brzy bibliograíickou
Byron
a Lamartine.
©y, jehož pravé jméno svt posud nezná, tajemný duchu, andle nebo démone, ímkoli jsi, Byrone, genie dobrý
smrtelníku,
neb osudný, já miluju divokou harmonii zpvu tvého jako rachot hromu a vichru, když se mísí v boui hlas ruej! Noc je tvé obydlí, ds je íše tvá; tak i orel, král pouští, pohrdá planinou
zbrázdná bleskem, behy, pokryté troskami lodí nebo pole, tmící se zbytky válené see. A zatím co pták, jenž zpívá bolestí, staví si hnízdo své nad vodou mezi kvítím, on peletá Athos dsnou výš a zavšuje na boky hor zpv svj nad propast a tu sám obklíen masem ješt teplým v skalách, zbrocených ernou krví, kochaje se ve výkicích nad svou koistí, bouí kolébán, usíná v radosti své. Tak tys, Byrone, roven tomuto loupežníku vzduchu, výkiky zoufalství jsou nejsladší tvj zpv, zlo je divadlo tvé a lovk je tvá ... ty zpíváš hymnu slávy chmurnému bohu zla ..." a volí jako ty jen servaná skaliska, bílá jíním a
ob
Tak oslovuje v druhé své meditaci Lamartine lorda Byrona. Stanovisko dnes, eknme pekonané, ale zajímavé vždycky. Dva geniové
šli
v
život vedle sebe, a jak
Oba
druhého v pravém svtle. tého
jeden
vku, jeden
mkký
s
písní
stanuli
to
bývá
již,
nevidl jeden
na poátku našeho boha-
vzdech na rtech, druhý s písní vzdoru, vlivm vychování a spolenosti, druhý
a podajný všem
kalená ocel a tvrdý mramor, nepodajný ve všem v nesmrtelné do konalosti antického boha. Stojí
vru
veleduch.
za
to,
pihlédnouti
k zvláštnímu
pomru tchto
76
Úsudek Lamartinev nás nijak nepekvapí, uvážíme-li, že jest jen poeticky vysloveným úsudkem tém celé doby jeh(\ Tak, jak jej líí Lamartine, stál Byron ped vtšinou svých souasník. Básník satanský, tvá Musy zohyzdná šklebem Medusy, vtlené Lamartine ovšem jakožto duch vyšší cítil sílu zlo, negace ideálu. tohoto neobyejného genia, nazývá jej „králem nesmrtelných zpv", ale
jménem doby
své
polemisuje
s
jeho
velkému synovi svtla pravé kázání: „nech
smrem synm
dlá tomuto
a
noci roubání a
pochybování a zhrdni falešným kadidlem, jež se ti podává, sláva kdo chce pt, musí vit a minemže být, kde není cnosti .
.
.
lovat!"
Osobné Lamartine Byrona nepoznal.
mnoho dkuje
V
poesii jeho.
mládí seznal
tak zanícen a zaujat novou touto písní,
Sám piznává
se,
nkteré zlomky,
že bjl
že „chtje kráeti v sto-
pách jeho, byl by musil pestati být originálním." Nejdíve slyšel roku 1819. Znal tehda špatné anglicky a z Byrona mluviti o
nm
ješt tenkrát nepekládalo. V lét žil Lamartine v Žeuev a tu vidl jednou veer na behu jezera, jak vystoupil mladý muž z parníku, sedl na kon a ujíždl smrem k jedné z rozkošných vil na pobeží. To byl Byron. Lamartine vidl jen mihem „bledou a fantastickou tvá jeho" mlhou veerní. Byl tenkrát chd a neznámý, sám toulal se svtem bez jasného cíle, sám byl Nživota omrzelý. Zjev lorda Byrona jej nesmírné poutal. kolik dn pozdji našel v jednom genevském msíníku zlomky se
Korsara, Lary a Manfreda.
Byl jako opilý
Pozdji
touto poeáií.
pemýšlel
o ní a brzy ozvaly se jeho pochybnosti. Vychování jeha
zvítzilo.
Vliv zbožné
poesie, snad
jeho
pisplo k tomu
martine brzy vystízlivl roku pod rodnou stechou
ze
matky psobil i
velice
bžné mínní
svého nadšení.
Ješt
jena, že nejde k
v psaní.
Deset hodin
skráni vstoupil
poteboval,
téhož
jenž se
mu
jednom tahu dlouhou mediMatka básníkova, znepoko-
poátek jsme práv uvedli. veei, nkolikrát jej vytrhla z práce pinesla mu kus chleba a hrs suchého ovoce, by
taci, jejíž
jeho a La-
zimé
v
v Miliy proti Montblanku,
díval do oken, napsal tužkou skoro v
smr
na
o Byronovi,
nežli
ji
dopsal.
pak do salonu, kde pedítal svému
která tomuto zdála se býti krásná, ale podivná.
a
konené
se
posilnil
S potem otci
na
báse,
77 tuto báse? Zmiuje se o ní ve svých dennících, neuml francouzsky. Nkdo upozornil jej na ni, ale ale neetl jí, ekl souasn pi tom, že jest báse ta rejstíkem jeho zloinv a
etl Byron
náplastí jejich.
zmnil
nijak
zástupcem
srden
Byron se
Lamartine etl
dále,
smál.
pozdji v
„poesie
pesycenosti,
Byrona,
originále,
úsudek své první mladosti.
Jemu
sklamání,
ne-
ale
Byron vždy
byl
stáí;
sešlosti,
jej
Lamartine se piznává, že trpl, když Byron „parodoval v Donu Juanu Pozdji smíila jej s ním rekovná Bylásku, genia a lidskost". Lamartine ronova smrt, a vidl více poesie pravé a nevyerpatelné ve stanu v Missolungi, kde zemel Byron zimnicí, než ve všech jeho spisech dohromady. Pi veškerém uznání velkého básnického talentu Lamartineova musíme vytknouti mu pece jen nedostatek pravé soudnosti. Spadá to na vrub doby, jež ho vychovala, na ticho reakce, v kterém vyrostl, na spolenost, jež ho rozhejkala. Je známo, že Lamartine nepochopil velkou poesi Danteovu. D. dávám, že i pro Rabelaise neml smyslu a pochopení. Vytýká Byronovi, že v Donu Juanu se snížil až k Rabelaisovi. Souasn nazývá Goetheho j)oesie ta bavila, ale
nmeckým Byronem
nepokazila jeho „bon sens naturel".
a praví, že chtl lord Byron v
jakéhosi básnického Fausta, lyiického
Z toho zejmo, že pro která,
poesii
aby vyjádila všecko,
nebyl.
I
tam,
kde
se
užívá
rozmr,
velkých
prostedk
rozpíná k nejvyššímu,
vzletu bible (v Harmoniích),
i
Byronova (Pád andla), ztrácí
tam,
pdu
dl, že
Dopouštím se kacíství, z
celé
ady
zosobniti
pro poesii,
Lamartine chtje dostihnouti všech,
kde napodobí pímo mystéria pod nohama. Lamartine jest
velký lyrik malého obzoru. Jeho nejkratší lyrické lepší.
sob
Dona Juana.
ale tvrdím po
básn
jsou nej-
dlouhém tení jeho
básní jeho dá se vybrati dvacet poesií, které
v lahod jazyka, vzletu lyrickém, v pelu svého naladní patí k nejvyššímu,
co kdy vytvoilo básnické
umní.
To
jest
na p. pravý
Lamartine „Jezera", Lamartine „Improvisace, když vycházel zení Tassa ve Ferrae".
Dlouhé
jeho zastaraly, ne snad, že by
filosofující
smr
jejich
z
v-
reflektivní psalmodie
myšlenkový nechutnal
vkusu našemu, ale prost proto, že rozvleenost jejich jest prohešením na umleckém tvoení jež ani sebe vtší lahoda veršová
78 Srovnáme-li
neodiní.
dv
básn Lamartineovy „Pád annám stejné resultáty. Co jest na
velké
dla' a „Jocelyn", naskytnou
se
Jocelynu velké, pravdivé, v skutku
lidské,
to
jest na
„Pádu an-
dla" falešnou romantikou. Lamartine vytýká Byronovi affektaci. Na to jest jediná odpovdi tte poznámky a komentáry, jež psal sám k ostatním básním svým, tte jeho konfidence a obrátíte tento úsudek velmi záhy. Hích tento zavinila u Lamartinea doba jeho. Parfum salon, slz, vzdechv a tužeb. Manfreda v nichž se pohyboval, žádal tuto a Kaina, tyto pomníky poesie lidské XIX. vku, Lamartine nepoChtél-li to napodochopil, jej zaráželo vše, co bylo grandiosní.
—
ob
biti,
upedal v grotesknost a bizarrnost, jak nejlépe ukazují nkteré
partie jeho
„Pádu andla".
Kovnž mu chybl úpln
výkvt
smysl pro
Odtud vytento rozmaru Homér a filosvtlíme si, pro jej urážel Rabelais, sofického humoru, proto nesnesl Dona Juana, tento bájený mikrokosmos veškeré poesie, kde souverenní genius mísí všecky zvuky a barvy, by stkal ze vzdech posmch kolossáluí epcs nové doby. Na takové výši, kdy genius pohrává si vším a probíhá celou stupnici lidského cítní a chtní v stejné bravue, ocitlo se i z nejvyvolenjších duch málo básník. Byron má, humor,
tento
nejvyšší
objektivnosti básnické.
i
jediné
soupee
Pes
to,
—
Ariosta a Shakespeara.
že Lamartine
na
Byrona
se
díval
se
stanoviska
moc genia jeho pece tak veliká, že mu neodolal. Smlé apostrofy nkterých básní jeho, zvlášt zaátek „Zoufání" ukazují vliv Byronv, tak i velká mystická báse „Pád andla". Ano Lamartine byl tak dojat osudem
jednostranného a úzkoprsého, byla
Byronovým, že napsal velkou báse,
—
chtl zakoniti Child-Harolda. Le velká jest tato báse pouze rozmry svými, duch Byronv jest v ní ješt mén pochopen než jinde v spisech Lamartineových. Lamartine se vmyslil do situace Byronovy v posledních dobách jeho života. Tak vznikla báse, kde místo jména Harold mžeme smle položit Byron. Ale zbude nám tam jen to jméno. Jsme-li upímní, musíme ísti Lamartine. Tak jako kterou
—
v
básni
líeno,
byl
by
jednal,
cítil
v situacích Byrona, nikoli Byron sám.
proslavené sloky Byronovy
v jich
a
mluvil
Teba
velkolepé
jediné Lamartine
jen srovnat poslední lapidarnosti
s
touto
79 bolestnou unavující psalmodií.
potomstvo o jednu
slzu, jak to
Byron umírající vru by nežebral iní Harold Lamartinev. Ani ne-
mžeme
pistoupiti k odsuzujícímu výkiku poesie Byronovy, jakým zakonení celé básn. Význam Byronv jest pro poesii XIX. a XX. století píliš positivní, než aby ástená negace neb chvilkový skepticismus jeho mohly býti píinou, že by se velké dílo jeho mlo nazvati krásným, ale velikým klamem. jest
Báse
osudnou Lamertineovi, který, když vyšla, v Neapoli. Bylo to roku 1822 po uveejnní „Smrti Sokratovy" a „Nových meditací", kdy napsal Labyl
tato stala se
sekretáem vyslanectví
zpv
martine, brzy po smrti lorda Byrona, poslední
Harolda. Hrdinu
básn vytýká
hluboký
Itálii
její
o pouti Child-
politický spánek,
její zženštilost
a její otroctví.
„Pjdu
hledat jinam
popel
praví Harold.
Ovšem
byla
lidský,"
Lamartine se vymlouvá, že Dante
vtu neekl
Harold-Byron.
jest,
vci
Zajímavé
pýcha se ozvala.
básn
Passus
Itálie
té byl
on, nýbrž rek jeho
že
sekretáem
zemi,
v které
i
žil
kovník Pépé,
—
a nikoliv Byron. Národní
vyrván
z
Obe-
otištn a rozšiován.
celku,
asopisy pinášely
ostré
celé pamflety, ano vytýkáno Francii jako urážka,
jejího
exulanti politití z
básn
není zemí mrtvých! znlo ze všech stran.
censtvo se vzbouilo proti Lamartineovi.
lánky, vycházely
a nikoliv
že italští souasníci Lamartinea po-
ekl Lamartine
jinak, jim to
lidi,
pravda tenkrát, a
Alfieri íkali ostejší invektivy
i
své vlasti a že prý tuto
jímali
to
vyslanectva
byl
muž,
jako státní úedník.
íma,
lovk
Ve z
veejn
Florencii
Turina a Neapole.
rázného inu, jeden
doby, spisovatel nadaný.
jenž
žili
Mezi nimi
nejlepších
urážel
tenkrát byl plu-
voják své
Napsal ostrý pamflet, odpovdi mohla býti
behu Arna pl míle za mstem. výtení šermíi. Pépé byl jako Vlach odvážný a prudký v útoku, Lamartine chladnokrevný. Souboj trval deset minut. Pi druhém jeho obnovení byl Lamartine, který naschvál byl passivním, rann do ruky. Odvezen byl do Florencie, kde msíc zstal jediná: vyzvání. Souboj konal se na
Oba soupei
byli
lože. Souboje v Toskán se tenkrát trestaly smrtí. Lamartinea chránil jeho úad, tím horší byla situace exulantova. Zde
upoután na objevila
se
velkomyslnost a krásná
povaha Lamartineova. Psal se, by plukovník Pépé
sám velkovévodovi Toskánskému a piinil nebyl stíhán, což se
mu
podailo.
S plukovníkem Pépé, jenž
stal
80 se pozdji jenerálem, zstal Lamartine
napotom pro vždy v styku
pátelském.
Takové b}ly styky Laraartinea tenkráte u jezera
styku bližšího. romantiky,
jež
pedsudkv
dárný.
mu
Škoda vru. že
osobn získal,
a nepišli do byl
by se
mu
povstí pehaané pseudo-
pi
na
paty,
byl by
v Byronovi
vedle
velkého poety též
zajisté
lovka a poznání to bylo by pi ocenní prací Byronových pi pvodním tvoení Lamartinea mlo zajisté úinek blaho-
velkého i
a lživ3-ch
všude všely se
šlechetné povaze své poznal
ano
se
Lamartine byl by tím jist
Byron bez
objevil
ženevského
Byronein.
s
neseznali
Emanuel Bozdch. Mkoušíme-li resumovati jeho povahu jeho vlohy, tu myslím, že shledáme toto ml dobré srdce od pírody, byl nadán duchem vynikajícím, žil jako galanthomme, pracoval mnoho a zanechal nkolik dl prvního ádu a pece nevykoistil ze sebe vše, i
:
mohl udlati, aniž dosáhl všeho štstí, na které mohl míti nároky. Z bázn, aby nebyl sklamán, nevil životu ani lásce ani vd ani umní a byl zatím sklamán práv
co
touto vlastní
nedvrou."
výteného novelistu Prospera Mériméea, a nevím, na koho jiného z našeho svta literárního mohla by se tato charakteristika obrátiti tak v plném znní jako práv na spisovatele, jehož tragický odchod ze stedu našeho rozechvl tak hluboce všecky vrstvy celé naší spolenosti. ZkouTakto charakterisuje H. Taine
mejte
vtu
vtou
za
Autor tchto
ádk
bylo
se
setkati
Gortze".
I v
citovaného výroku a podobnost je až nápadná.
vzpomnl vždy na
nebo
studii Tainovii, kdykoli
zmizelým
se
malikostech povahy
jiných
fmpantní shoda.
mluviti
Nedá mi
musím
to a
i
a
již
povahou
i
sebevychováním, který sebe
vypravoval veselou anekdotu,
lovka, až k
se to
který žádá o šálek aje.
tomu
stupni, že se zdálo,
vždy na stráži nevzdal se tosti
dlo
vi
jen pro
sebe."
celý,
(Skoro
lovka úpln
flegmatického
ovládal.
I
když
hlasem jednotným, tónem
Citlivost byla jí
táž
ješt nkolik pí-
vbec
u
nho
skrocena
schopen není, on
stál
každému horování i nadšení, reservoval si vždy jistou ást své by-
každé sdílnosti
vám nikdy
Jar. Vrchlický:
že
umlecké práce
citovati
buzných rys: „Na první pohled vidli jste
mu
„Barona
básníkem
celou,
Studie a podobizny.
i
ekli bychom, nebo Bozdch 6
82 podával svtu takka jen
nkdy
bylo naprosto nevyhnutelné,
Jiný
hlasí!
Mériméev, tuším Blaze
životopisec
zpsob hovoru
každodennímu všednímu styku Jak portrét souani to ne.)
co ku
to,
„Colomby".
autora:
„Mluvil
de
pomalu,
Bury,
líí
odmen,
kapky vzácného Však i vloha byla píbuzná. Bozdchovi patrn stejn jako Mériméeovi zdálo se, že, když pracuji, v jistých pausách jako
slovo splývalo za slovem
nkdo
úpln
I to
likéru."
se shoduje.
pes rameno.
tetí se jim dívá
míru
zabíjí plodnost.
zane
prsty
nedvivý
pracím
Dále
i
v
lovk
provádti
to
u sebe a brzy i
pes
se
stane
k vlastním
apatický.
genru umlecké práce a v cest
shledávám nejednu podobnost.
vnitního rozvoje
Mérimée, jak známo,
vzorm,
pilnouti k velkým cizím
vyvinutý
zvyklý dívati se jiným ustavin na
i
a pomalu
Kriticismus
tak
si
osvojiti
dovedl tak
ráz a styl jisté
ovšem nevinné literární klamy. Jeho „Guzla" platila dlouho za peklad illyrských písní národních, jeho ^Divadlo Kláry Gazulové" za divadelní kusy dosud neznámé stedo-
doby,
provádl
že
vké
autorky španlské.
Pihml ke
dobný.
veškeren
I
u
Bozdcha
dostihl
takový
rys
po-
umlecké faktue
tak,
najdete
Scribeovi a k celé jeho
pípad
že v nejednom
pes
pravé,
sama mistra (a tím starý Scribe v nkterých dílech zstal
kik moderních romantik
Ukazuje to nejen velké studium oblíbeného vzoru a nevíce, skutenou píbuznost duobyejný talent asimilaní, nýbrž ševní. Neteba hned se ohánti známými frásemi o imitaci. doposud).
i
Má
pochod myšlenkových, které se opakují Kdo se ohlédl s rznými ovšem obmnami, a není nevyerpatelná. ponkud v historii duch tvrích, zajisté nám pisvdí. Jako Mérimée tak i Bozdch vyvolili si jeden úzký obor innosti, ale píroda
v
formy
jisté
tom pivedli
oba k dokonalému mistrovství. Mérimée novellu, Oba utkvli též na jistém stupni svého umní. sestoupili s nho, radji umlkli docela. Styl obou to
Bozdch drama. Než by
byli
bitká
jest jako kalená
ped
a lehká ironie, si
ocel,
vypulérovaný a sytý se zjevnou bázní
nadsazováním a kvtnatou rhetorikou.
toho vdomi,
s
Jsou oba vtipní a
kterou látku svou projednávají, ukazuje, že jsou že
znají
své
buch
není u nich.
cítíte,
jak jemná byla ruka,
síly
i
mez
Vše jest práce víc
jejich.
filigranová,
Eruptivních vý-
mosaiková, ale
která spádala ten tpytný drát, jak
I
,83
vybíraly
prsty
delikátní díla obou,
máte ten
cit,
vaných,
snad trochu úkosem
to rádi
odpustíte,
nebo
mihotavé
pestré
ty
jejich
cítíte
tete-li
dobe
lidí
na vás se dívajících
reserva dráždí a pidává tajepinosti. první pohled podá celý,
kaménky,
spolenosti
že jste ve
vycho-
—
ale vy jim
A
pak každá
duchaplnost.
Spisovatel, Jenž se
vám na
bez reservy, jenž neumí zachovati vždy
njaké pekvapení, brzy se ote a ztratí na zajímavosti. Je to jako by uitel povdl hned na poprvé žákovi všecko, co ví. Mohl bych detailové srovnání obou autor provádti ješt dále. Oba oblíbili si jistou dobu k podrobnému prostudování jakožto pozadí nkterých prací a oba opt byli v tom úzkostliví až k minutiosOba mli neobyejn pesn vyvinutý smysl nosti a k anekdot. pro kolorit doby, fráse a volby
oba jsou králové paralelu i do
postihovali až do
již
slova.
v
pomr
samotáský zpsob smutné stáí
Nelze upíti,
práv píznivjší Stáli
ruka
bohopustý zbarvení,
jest
k
bohužel, se
v nadbytku a pohodlí),
až snad na
letech Mériméeho,
který
chorob ve spolenosti ještrek,
doba,
že
kdy Bozdch
práci literární
jež
—
jisté
byla,
ne-li
a-spo jaksi vnímavjší a
vd-
periody
vystoupil,
plní
síly
i
oekávání;
význanou známkou dnešní spolenosti, aspo nebylo,
potlesku
srdce
hbitjší.
byla
sdílnjší,
Také ješt
se
mysli
pístup-
neozýval
onen
kik po produkci výlun národního nebo tendenního jenž
v
mysl, ochromoval
jist první laury
hýbala
obou spisovatel,
v posledních
v trapné
umní, tenkrát
njší,
žil
života
jsme na prahu
apatie, která
vi
as
starších dam, které jej ošetovaly.
krmil a dvou
njší.
konversace, do
ty,
životních
rozcházejí píliš (Mérimée
trávil
záhyb
Oba konen psali kvantitativn málo, ale malém svém území. Nelze ovšem provádti
ješt
pozdjších letech otravoval nejednu nadšenou nejedno hbité péro,
Bozdchovy siln
myslemi,
umletjší, Bozdch
obecenstvo
ml konen
kik, o který by se byly
porouchaly. i
kritika
Otázka tato nebyly
všestrannjší,
také to vzácné štstí, že našel
brzy kritika stejn vzdlaného a pronikavého, jenž dovedl 6*
jej
oce-
84 nit
a
postavit
patiné
na
Ví každý,
místo.
že
to
byl
Josef
Durdík.
Nebud
na úkor nynjší
to nijak
to nesu, a jist
když eknu, že tžce
kritice,
ne sám, že professor Durdík odložil péro kritické,
Naše kritika nynjší jest vc denní koná svou povinnost, avšak vedle ní poteby a v rámci tom jist
zvláš péro kritiky divadelní.
cítíme potebu kritiky vyšší, eknme revualní, která by vtší obšírností a šíkou v listu již svým rázem a významem nad potebu denní povzneseném promlouvala o novinkách divaTaková delních s širokým rozhledem kulturním a esthetickým. stále s
byla kritika Durdíkova, a
a
se již proti ní namítalo cokoliv, toho
jí
vzdlání svého pvodce, vedle
nikdo neupe, že vedle hlubokého
neobyejného rozhledu byla vcná a spravedlivá, že šla vždy tam, kde nemohla všecko chváliti, aspo uznávala a i ráda vytkla dobré stránky rzných plod. Opovržlivé ironie a duchaplného svtélkování ovšem nebylo u ní; vc, o které ona mluvila, by i ve form pochybena, stála obsahem aneb aspirací k jádru a
jist za byla
tu
to,
pakli se ona o ní rozhovoila. Jistá esthetická pravda
vždy objasnna a vždy
které dnes více byly
také vzal
mén
odvodnna.
Jisté
ty
„smry",
dlají podklad každé chvály neb hany, ne-
—
ale jedno bylo již ovšem ješt tak vyvinuty jako dnes osobnosti; nicmén piznati musím, že když po letech jsem do ruky soubor kritiky té a proetl jednotlivé stati,
—
vidl jsem, jak objektivní byla kritika
ta
i
v této relativn nej-
choulostivjší otázce.
Bozdch
ml
to vzácné
že
štstí,
takového, který jeho hry vidl
nejen
našel
svého kritika a to
na divadle, nýbrž který je
peetl svdomit doma, který o nich vážn pemýšlel a který místo bžného referátu diktovaného denní potebou, asto podiQÍnného náladou osobní nebo shlukem tiku,
eknme
definitivní,
vyslovil
o
okolností, podal
vci
slovo
tém
hned
kri-
poslední,
nco zmní na úsudku Durdíkov o „BaCo praví o he této, lze íci skoro o všech pracích Bozdchových „Všechno jest jaksi uskrovnno, tsno, celý kus se vyjímá jako klenot granátový na stíbrném podklad, tolik granát vroucn rudých, ale to stíbro jest chladné ve své blosti Pychybuji, že pítomnost
ronu
Gortzovi".
:
a úzké pruhy jeho
mizí
pod drahokamy.
Jeho lepá krása, jeho
85 že
'istota, tak
se
až
petrvá a hra bude
zrovna dojem cudnosti,
délá
ješt,
líbiti
mnohé
plod
jiných íznjších
z
zmizí z reper-
toiru."
ádky
Již tyto
—
ukazují zjevné, jak se mýlil ve své
—
velé
a
trefné
dosti
pohrobní vzpomínce
eské kritiky „Baron Gortz" hlavn asovými narážkami.
Alfred Klaar v „Bohemii",
ejnosti pronikl
když
že u
tvrdil,
jinak
na Bozdcha
pan a ve-
Byl jsem sám na nkolika pedstaveních „Barona Górtze" v té dob, ale, jak se vím pamatovati, dojem a úspch šly z vtší hloubky než ze zdánlivé podobnosti hrdiny titulního s baronem Beustem.
Vidl jsem hru pozdji a pozdji, kdy dávno o Beustovi a „pátelství" jeho k nám památky nebylo a hra úinkovala na tchže místech stejnou silou. Vidl jsem ji veer i odpoledne pi rzném obecenstvu, ale úinek byl vždy stejný, úinek velkého a pravého díla umleckého, které nepotebuje tendence k svému úspchu.
A mám
pesvdení,
pevné
až nynjší divadelní správa uvede tra-
na jevišt, že dojem bude
gedii tuto
každé jakékoliv písady
Piznám
ryzí a
týž,
umlecký bez
vedlejší.
ze známých dl Bozdchových pokládám za nejlepší jeho práci, ob jeho veselohry „Z doby kotillonv" i „Svta pán v županu", akoliv dovedu oceniti
jejich
se,
finessy
místo podízenjší. jenost.
Vidím
místy
rozeháti.
usmji
se
v osobní své zálib kladu na obou mi vadí jakási zmyslnost nebo stro-
delikátnosti,
a
U
figury
obratného hráe,
kterou
vedle této tragedie,
že
Na
na šachovnici duchaplného a
rozestavené
bystré jednotlivé
sleduji
konci
tahy,
ale
obratnému
tleskám
nemohu
se
eskanioteurovi,
ízi>ému causeurovi, ale životní teplo mi chybí na míst nejednom. Brillantní ohnstroj, pomyslím si a jdu po klidn
nm
Nevzrušilo
spát.
státníkova"
má
mne
to,
ale
To
jist pobavilo.
zase jinou hlubší,
ekl
bych,
již
„Zkouška
citovjší strunu
e-
zárove. Pes nkteré dost citelné a Durdíkem dobe vytknuté vady technické je tu nco vážnjšího a hlubšího než pouhé tahání figur na šachovnici, je tu kus životní otázky skou
i
naší,
by
lidskou
i
v minulosti,
a
tím
bude hra vedle „Barona Górtze"
vždy jednou z nejpednjších ozdob eského repertoiru.
Velká škoda,
dob
že „Dobrodruzi"
rokokové a napoleonské
nelze
se nedostali si
mysliti
na jevišt.
druhou
Po
talentu
86
Bozdchovu
pravé dobu Rudolfovu pojatou ze úhlem dramaturgie Scribeovy, A Bozdé-
vhodnjší
jako
stránky komické a pod
chv
duch
druhy" díla
stál
—
v „Kvtech"
1880
r.
—
Co pi tení
—
neznám tak hned
„Dobrodruzi"
otištni
byli
neodolateln psobí, musilo
tak
podvodv
dvojnásob, jemné tkanivo
vyniknouti
„Dobro-
když psal
rozvoje,
co do finessy a drobnokresby
provedenjšího.
jevišti
svého
na výši
asi
aspo
by na
a šibalství
obou dobrodruh na dvoe Rudolfov peaté originálním rozluštním skoro drasticky, musilo by úinkovati na jevišti znamenit a v komice
úchvatné.
Vedle ponuré geniální kresby záhadného
máme
charakteru Rudolfova v „Magelon" Kolárov
takka
Rudolfa
lidštjšího,
s
mkími
postihnutého a ve všem dstojného.
vru
Je
mry
zase trochu jiné a za pokus v tomto
stála
vždycky.
Jestli
zrak
skoro
by teprve
—
která z
škoda, že veto cen-
až na osobu Rudolfa
musilo
dnes jsou po-
ví,
smru
by veselohra ta
her Bozdchových,
víc než kterákoliv jiná.
umní herc
II.
strunami a pece výborn
sury nepipouští kus ten na jevišt. Však, kdož
potebuje jevišt
tu Rudolfa
II.
—
pak jist tata tení stíhá duševní samé silhouetty, jimž
Pi
dodati a jist by
dodalo
pravého
víivého života.
Mimo
tyto hry našly se
Celoveerní, rovnž z
jiné.
„Jenerál bez
vojska",
posud v pozstalosti
Napoleonovy
doby
Bozdchov
psaná
ti
veselohra
moderní drama „Spoutáni" a rovnž mo-
derní aktovka „Náramek".
Z tchto
skutenou umleckou a
je
literární akvisicí
historická veselohra „Jenerál bez vojska", ostatní
zajímavé se stanoviska literárního, relativn
pouze
dva kusy jsou
biografického.
Divil
jsem se vždy, že veselohra mla úspch jen estný, více památkou nešastného spisovatele než vnitní cenou vybojovaný, kdežto je vskutku dílem seriosním, faktury bezvadné,
nad všednost vysoko
Patrn jediné jí pekáželo k úspchu plnému: pozdjší dokonalá hra „Svta pán v županu". Ta zastínila úspch se povznášejícím.
aJenerála bez vojska".
Obecenstvo vidlo v novince pouze slabší
odvar klassické práce první,
ale obecenstvo se
myslím, že kritika také ponkud. delikátní,
a snad
skoro
práv
filigranská.
tato
Hra
Sujet
jednoduchost,
její
která
rozhodn
je píliš práce
jest
vysoce
kontrastuje
mýlilo a
exkvisní a
jednoduchý tak
nápadné
!
87
s
peplnností a místy strojenou zúmyslností „Svta pána
mla
panu", místo co by
imponovati,
zarážela.
Éeklo
se,
v žu-
vc
píliš prosta, píliš prhledná, základní motiv zdál se slabý.
tžisko hry jest
to vše nerozhoduje,
jinde.
Jest, jako
u
je
Ale
Bozdcha
pravidlem, v historické stránce hry, v mistrném vystižení detail,
pímo
ve vyciselování scén
virtuosním.
pepjatá autokritika jejího pvodce v psacím stolku a uvedla
panu", že by
úspch
její
ji
Jsem pesvden, že kdyby dlouho
tajila
obecenstvu ped „Svta pánem
v žu-
nebyla tak
ji
byl daleko intensivnjší a trvalejší.
Ne-
vím, patí-li hra chronologicky na toto místo, ale soudil bych dle všeho, že ano, že asi
Napoleonské.
trilogie
Jak by pak vedle této
mla
býti první ástkou volné, veseloherní tom vidím originálnost jejího pvodce. jednoduchými prostedky pracující, ve všem I
v
však elegantní a duchaplné veselohry se vyjímaly ostatní dv hry, jež soudíce podle „Svta pána v župana", byly by se musily stup-
ovati v obsahovém dení
!
bohatství
Škoda, velká škoda,
veseloherní
trilogii,
že
i
v brillantnosti formálního prove-
Bozdch nedokonil
že choroba a snad
i
nedvra
tuto moderní,
ochromily jeho
peruti tak záhy
Avšak i jak hru máme ped sebou, není docela zjevem efeSvou solidností skoro akademickou, finessou svých detail, duchaplností jednotlivých výrok, koloritem doby i charakteristikou osob je to práce naskrze podaená a ušlechtilá. Sem tam
merním.
paprsek intimní poesie, která celkem byla cizí více kaustickému talentu Bozdchovu, ukazuji jen ku tklivé, idyllické, výtené scén domácího života u Barrase mezi Josefinou a jejími dtmi, to pece kus ryzí, pravé poesie, jakých máme málo na šlehne
našem
i
jevišti.
I ostatní více
episodické úlohy jsou plasticky kre-
Napoleon dostane konen k armád k hotovému mistru techniky Scria bez vojska" vzácným šperkem „Jenerál bovské. Je po mém soudu snad ponkud mdlejších, barev repertoiru Bozdchova, tpytu a Durdík nazval druhdy to pipouštím, ale vysoce delikátních. sleny, celý postup hry, jak se
scéna závrení
ukazují
již
Gortze klenotem z ohnivých granát na stíbrné podložce, na mne dlá „Jenerál bez vojska" dojem šperku amethystového, ležícího
na bledém zlat, tak je tu vše umírnné a zladné, plné fiuessy a delikatnosti.
88 Vedle této hry ovšem budou „Spoutáni" a „Náramek" sotva Ješt „Náramek" spíš, jako doplnk aktovkového
hry repertoirní.
veeru
mže
repertoiru
též
„Náramek"
—
patrn
jest žert pochodící
a skoro
stroj eností
dosi
jistou
tam, kde se udržuje na
Má sem tam
doby Bozdchovy.
Negroni
aspo
vítaným,
tak docela banální a staromodní, jakou jest Pfle-
gerv „Telegram".
tvrí
as
býti ob
vc
—
zžíravý
dobrý,
hlavn
v
z první
vtip,
ale
osob zpvaky
naivního, theatrálního idealisování.
nábhem ku vážné he sociální moderních problém, než dopodrobna propracovaným kusem. Vliv Augierv a více ješt Feuilletv je tu patrný, postavy jsou mdlé, silhouetty bez pravého života, jistá bolná resignace vznáší se nad celkem, který více rozladuje než luští, více vzbuzuje oekávání, než je konejší. Však i tu kmitá na nejednom míst nevšedn „Spoutáni" jsou více studií,
bystrý duch spisovatelv, jeho elegance
vdom
a
„Spoutané",
tajil
dvrnjší
pítel
i
jeho ironie.
Bozdch
šerý a málo plastický.
celek je tak
byl
si
Škoda, že toho
dobe
kterými prý též spokojen nebyl jediný
s
Bozdchv, duch rovnž
vzácný a ušlechtilý
—
Václav Nebeský.
Vedle dramat psal rární studie. s
Bozdch
též novelistické
rty
a
První vyšly roku 1877 sebrané nákladem
nkteré liteMourkovým
názvem „Novelky" a zahrnují šest drobnokreseb celkem menších Pouze dv zvedají se k výši novelly, jsou to „Hích
rozmr. knžny
a „Rosa
Sitty"
Ostatní tyi jsou drobné okamžikové nápady v letu zachycené,
Klepetáova".
obrázky, minutové kresby, ale
pi tom delikátn
„Rosu Klepetáovu", sympatické.
Cítíte
a
celé
však,
že
ovzduší
její
není
mi práv píliš
zidovsko-nmecký svt pražský
ten
duchapln pravdiv. Mnohem více hloubky citové „Hích knžny Sitty", a nezdá se mi stavbou tak soumrný
je portrétován jeví
Z vtších novelek cením výše
provedené.
i
a detaily frapantními
ova".
Je známo,
milovného
ov"
Nmectva
zachytil
jeho
i
že
pikantními
Bozdch
pražského, hlavní
rysy
nasycený jako „Rosa Klepetá-
se
pohyboval ve sférách
jisto
jest,
že
v
umní
„Rose Klepetá-
stejn ironicky jak duchapln.
Z menších kousk poutají rty „Sleinka" a „Paní doktorová" citem, „Na statku svenském", zdá se, že je erpáno ze skutenosti, snad jsou zde podány reminiscence z dob, kdy autor sám
89
žil
Drobné povídky
v rodinách šlechtických.
eské
(znám
dv:
jen
„Padlí
jakož
tyto
studie
i
andlé slavných dramatik nme-
ckých" v „Lumíru" 1873 a „Nejmilejší myšlénka dramatika Octava Feuilleta" v „Svtozoru" 1873) vyznamenávají se elegancí stylu i pes nkteré jazykové tvrdosti a neobvyklosti.
Osm
Celková bilance po Bozdchovi je skvlá.
divadelních
nkolik daleko nad obyejnost vyniká a ostatní aspo po stránce divadelní techniky estné místo na repertoiru jist si uhájí a podrží, znamená již nco v našich A všecka díla jeho, a na pravé úspchy skromných pomrech. her
(o nichž
divadlo
a
víme),
nichž
z
prosa, oddychují jednotnou
harmonicky uzaveného umlce.
Snad
náladou hotového, byl jeho
tvrí
sob
v
obzor úzký,
všem naprosto originální, ale byl pece jeho, vyi ve nadáním i studiem. On mohl íci jako Musset: „Je
snad nebyl bojovaný
malá sklenice, vtip,
které piju, ale je moje!"
z
ují jeho bytos. ješt bohatjší
—
již
Bystrá soudnost, ostrý
neobyejná umlecká píle a práce vyznaMohla snad v jiných pomrech vydati ovoce
elegance výrazu,
sluší
nmu mimodk
k
se
zbytný
nám
všady
vdn
pijati krásný ten dar,
mísí cosi jako pocit výitky a
lítosti
kde povaha umlce nedovede nebo
tam,
•udržeti se v žádoucí
emu íkáme nkdy
rovnováze
Osobní moje styky
se
životem
svtem
a
pohodln „pomry neb
dost
s
Bozdchem
nech
i
ne-
nemže se vším,
okolnosti".
sáhají teprve
do posledních mysl expan-
z dob mládí, kdy kdy svazky pátelské se rychleji a snadnji vyprávti a sdliti uzavírají než pozdji, mohl by více o leccos k jeho charakteristice význaného. Moje styky nepovznesly se s uzaveným, mlenlivým tímto mužem nad obyejnou zdvoilou známost z ulice a divadla, jsem postehl nejednou z krátkých
let.
Snad
jiný
z
pátel jeho
je
sivnjší a sdílnjší,
nm
a
jeho poznámek cosi jako záblesk opravdové hlubší sympatie. S po-
átku
se
staven,
mi vyhybával,
jakoby
to
kolikrát,
vycítil,
obrátil
kdy se
divadelní a zmizel tiše a bleskurychle.
na Karlov námstí,
v
jsem ve
mu ml
foyeru
býti
ped-
nebo na chodb
Pozdji potkávali jsme
lét nejednou jsme se
se
setkali na parníku
90 na cest mezi Chuchlí a Prahou. On vracíval se z njaké dlouhé oblíbené své vycházky, stál na palub parníku a se zvláštním pólo ironickým, pólo mkkým úsmvem kroutil svj rusý knír. Tenkrát
jsme nad všední fráse v hovoru svém nepišli. V pozdjší dob Bozdch ml sblížila nás mimo nadání finanní otázka divadelní. ve
vci
výluné
zvláštní, skoro
snad mnoho za svou práci.
Na pomry naše žádal pál jistý poet vyhraze-
stanovisko.
by
Byl
si
vedle
tantiémy
ných a zajištných pedstavení,
zvláštního
ráe, smlouvu jen na uritá léta omezenou, chtl S ideálního krátce tak, aby mohl býti z divadla živ.
hono-
zaízeno
to míti
stanoviska
nebo on vnoval také divadlu Že zde celý život práce a studia, mohl tudíž dlati tyto nároky.
požadavek
nutn
musilo
jen oprávnný,
zajisté
dojíti
ke sporu se skuteností, nemusím
akoliv práv on, jak
pomry
znám, mohl
si
neochotu neb upjatost divadelní správy.
nejmén
Nejednou mi ekl, že
nechce nic jiného, než aby jeho práce byla zaplacena, spisovatelé jiného
nemáme", dokládal
doliovat,
stžovati na
vždy „my
Jednou mi vyprávl,
trpce.
do jakých nemilých konflikt se dostal za píinou své hry „Svta pán v županu" s bratry Poláky. Hráli jeho kus, ale když pišlo
k placení, neodpovdli teprve na
nmecký
lika polských
list
zlatých
mu
ani na dopis
nabídli
za
mu
pedstavení.
touto „vzájemností" velice uražen.
eský
smšn
Zdá
ani na francouzský, malou tantiému nko-
Jemný se mi, že
ist obchodní, býti nevšímavým k takovým vcem nedovolovaly mu
postaviti se
na
stanovisko
zídka ke komu Jednou mluvil jsem s ním Jelikož se
vyslovil,
o našich
Nežli by se byl
Bozdch
lhostejným anebo zase jeho
trpl v nitru svém
pomrech
podivil jsem se jeho vysoce ideálnímu stanovisku
ji
Bozdchv byl neml té otrlosti,
cit
tak zapel, aby nabídl
nakladatelských a i
v tomto
sám
práci,
smru. radji
uzavel svtu naprosto.
V kolikrát vous,
poslední i
dob
v bytu.
jednotvárn
Velice ho zajímaly
navštívil mne nobyejn mlky, krout si Pi odchodu jemn se usmíval.
byly naše styky astjší,
Sedl hezkou odpovídaje.
chvíli
nejnovjší hypothesy Shakespeare-Baconovské,
o kterých jsem nedávno v „Hlase národa" promluvil. si
pomry.
tím. více.
ke
slovil
mn
Bozdch pišel
pro knihu Vitzthumovu a ješt díve, než ji etl, vynkteré námitky, které ukazovaly, jak do podrobností znal
91
Shakespeara a jak byl povolán souditi o takových vcech. Již si více než druhdy na zdravotní svj stav, mluvil
tenkrát stžoval o své trapné
chorob, která
obyejn nervosním
a
mu
íst
brání
i
Pi tom
podráždným.
psát a iní
ho ne-
však v oblieji jen
kvetl a v celém zevnjšku, až na rheumatismus v nohách, který
úsmvem
jednou se zvláštním referenta", zadá-li
dobe
njaké
vypadal.
Na
hry.
ped zodpovdním
mi
oznail jako svou „peusi divadelního
Tenkrát jsem
první otázku
ho
se
odpovdl
má-li
ptal,
lakonicky:
„Mám"
a
—
druhé udlal dlouhou pausu, pak naznail cosi
konen vyslovil významnou „Tak hned kus hráti nedám v mých pomrech, pro mé nervy mohl by býti úspch jako neúspch stejn osudný." Je známo, s jakou pedantickou podrobností vrátil ped svým odchodem vše, co od koho si byl kdy vydlužil. Na prostou, vlabtním podpisem opatenou visitku pipsal tužkou „srdené díky" a osobn vše po známých roznesl i libretta operní i jednotlivá stará ísla asopis. Leží pede mnou takový lístek a nemohu na se dívat bez opravdového pohnutí. A pece znal jsem záhadného toho
o svých
vtu
pomrech
žurnalistických a
;
:
lovka mén než kohokoliv jiného uzavené ped cizím pohledem, a
choval
:
již
z
on své
hrdosti
a
nitro z
peliv
delikátní
vnitní
nad zdvoilosti obvyklé konvenience stží výmluvné oko ukazovalo na velkou dobrotu srdce, na potebu úasti, kterou sice odmítal a jen zdrženliv v málo nestežených okamžicích pipouštl, snad ve své samot
jakési cudnosti se pustil,
ale
jeho
a
dvojnásob po ní prahnul.
tžko íci, co pvodn zkalilo jeho bystrého ducha a nedvrou, která není vždycky pancíem spolehlivým. V jistých pomrech životních nelze se ovšem vyhnouti sporm, které vedou i k srážkám nkdy dosti tuhým, ím rznjší jsou povahy, které o sebe v boji existenním narážejí. Bozdch byl patrné Je
obrnilo ho
citlivjší a odnesl z bojišt rány,
které v
nm
asi kvasily dále a
(1873)
byla
uveejnna báse
ustavin.
V prvním roníku „Lumíra" s
názvem „Ticáté narozeniny"
V. E.
Pamatuji
se,
kde neujde mladému
leg) báse mne
že
(str.
(tenkrát
literátu ani
velice
zajímala.
byl
Je oznaena chiftou
589).
as mých
písmena
z
prvních
debut,
innosti starších kol-
V zasvcených
kruzích se vy-
92 právlo, že jest od Bozdcha. Líí se v ní v den
jeho narozenin.
Ideální
jitro
obraz jarého,
ticetiletého v plné
síle
muže
tvrí
muže je tu A pece stál Bozdch tenkrát na výši svého umleckého tvoení, v tchto letech byla jeho innost nejširší a nejvšestrannjší. Když tihla zvst o neštstí, jemuž se sám vrhnul v náruí, pišla mi na mysl ona báse a zvlášt v jejích posledních ádkách vyetl jsem cosi jako pedzvst horujícího a plody své blahodárné innosti sklízejícího
postaven proti drsné
a
skutenosti,
tuchu nynjší skutenosti.
tvrího
ducha, o
nmž
Proti
ideálnímu
jsem se zmínil, praví o
obrazu
sob
šastného
básník v apo-
dne svých narozenin:
strofé
Mn
však nepáno hrdosti blahé! Omylu rouškou zakryté oko
marn
se pídí po pravé
Nevrou
marn Proež
t
v
cest
sebe spoutána ruka
napíná
k
tvoení
svaly!
vítám, neblahý hoste,
zoufalým stonem divoké kletby
„Kéž Je-li
klíem
víc
nespatím hrozné
tvé líce!"
báse skuten od Bozdcha, pak jist není posledním k celé záhad jeho umlecké bytosti.
k povaze jeho
i
Autor „Antonyho." I.
Jlivadelní praxis
Není
logií. její
nemže
pedvádní her chrononemá úel paedagogických, smér jinde. Vyrstá ze živé poteby denní se íditi v
literárním kursem,
a tžisko leží docela
dnes k poslední novince moderní a zítra ku polozapomenuté he klassické, musí holdovati všem smrm, majíc na a proto sahá
pamti
starého
slovo
prologu k ^Faustovi", se
praktika,
že ten,
jakým byl Goethe, jenž dí ústy kdo mnoho pináší, jisté leckomu
zavdí.
Sestrojovati si obraz historického rozvoje dramatu toho neb onoho národa jest penecháno úpln choutce diváka. Však on si, koho divadlo baví, již v mysli srovná ten historický postup a vrátí
pevným bodm, odkud snadno si udlá pehled Vysvtlí si sám mnohé imitace mladších a mnohé
se vždy k jistým
po celé
áe.
nesrovnalosti u starších autor, pozná,
kde co
zrak zavadilo a když náhodou praxis divadelní
njaké
dílo,
pozná hned, kam
Rychle ku
pedu
je zaaditi,
se ženoucí
již
o jeho sluch a
pedvede mu
starší
jak je klasifikovati.
doba naše, která
má
své po-
vyhovti musí každý vzdlanec, diktuje pedvádní her nejnovjšího repertoiru bez ohledu na starší kusy. Ty pijdou pozdji, bu šastnou volbou, bud okamžitou stagnací moderní
stuláty, jimž
produkce, ale pijdou jist. Kdyby
nkdo mohl
žíti sto let,
dokal
„Antigonu" vedle Cop-
vidl by snad Torelliho", Marivauxe bujnou frašku vedle sesterské hry Labicheovy, mystérium Calderonovo vedle krvavého realismu
by se
toho
a
peova „Severa
Sofokleovu
94 Shakespearova
—
krátce,
mohl by
v
si
hlav
srovnati celou hi-
dramatu v píkladech. Najednou a systematicky to ovšem nejde. A tak se stalo, Hlas ale nezná otce a ddy. že obecenstvo naše zná dti doby, choutka po novém a nejnovjším zabírá místa vcem starším. Je to pirozeno, žijící mají své právo a dovolávají se ho mocí storii
—
neodbytnou.
Naše divadlo národní nestojí dlouho, ale už nkolikrát sáhlo šastnou rukou v repertoir minulosti a by zídka, volilo vždy hry
ist
rázu takového, které pro historický a velmi
V
dležité.
„Ludvíka XI."
A
této krátké dob jsme kdo chce co chce mluví
nému akademikovi, neupe lebnosti
jsme,
jeho „Ludvíkovi
a divadelní životnosti
že
vliv
dramatické
Shakespearv
cestu
i
literární
hlavn
to
ve Francii
byl,
a
životní síly,
v ohledu na herce. co
ml
pece
ma-
Vidéii
moderní poesii
klestilo
starý Delavigne,
zdji pekonáu školou romantickou,
jsou
starému kože-
proti
XL"
moment
Delavigneova
vidli
teba byl posvj hlas a
také
své slovo, svou fysiognomii, kterou snad lze karikovati, ale nikdy
umlovati. Vidli jsme „Mariou Delorme" a kusem tím
octli jsme romantismu v nejbujnjším jeho rozkvtu. Nemluvím o tom, jak se kus líbil neb ne, to zde na váhu nepadá, nám staí, že byl hrán, a že obecenstvu pro divadlo zaujatému otevel
pd
se na
hluboké a velké perspektivy, které svým
asem
vždy se objeví a
psobí znova porovnáváním na mysl diváka pi kusech jiných. Vidli jsme nov dv veselohry Molirovy a dovedem si pomocí jich, než poznáme ty ostatní, pece jaks taks sestrojiti stav komedie francouzské v oné dob. asem jist pidruží se jiné kusy, a by za rok jen jediný z historických kus se pedvedl obecenstvu, staí to, aby pilný divák sestrojil si v hlav historický rozvoj dramatu. Dnes Calderon a za rok Corneille jindy nkterý
—
z
pedchdc
nebo
Shakespearových, pozdji
nkdo
z italské renaisance
nejnovjšího rozkvtu dramatu norského, jindy se pihlásí nový dobrý polský nebo ruský kus, teba jen ukázati k dramatm z
Asnyka neb Swientochowského (Okoského) nebo k jiným pracím souasné dramatiky ruské. Však se to vše shledá a najde, ovšem je k tomu jako ke všemu, co má míti váhu a význam, zapotebí asu.
95
Alexandr Dumas syn je
dobrý známý našeho obecenstva. jeho nedávno tleskalo „Denise" a libovalo si „Levoboka". Ješt Postupem nahoe vyteným pro syna zapomenuto bylo na otce.
nádhernému kvtu a ovoci a zapomnli jsme dobrým taktem vrací se k nmu dnes divadelní správa pedvádjíc „Antonyho". Celou velkou historickou mezeru Obdivovali jsme se
na koen. vyplní
S
divák
si
Jak v zárodku
tímto kusem.
Je na tom
hýbe moderním dramatem. ale ta stojí za odfouknutí,
za odmyšlení
Nevíme, jak se „Antony"
chutné.
tvrdíme klidn,
že je
to
zalíbí
najde
lehká
sice si
—
jí
co
jádro je silné a
našemu obecenstvu,
ale
vysoce zajímavé,
vysoce památné,
dílo
zde vše,
vrstva prachu,
svérázné, zapomenutí vzdorující.
Starý Alexandr z
nichž vedle
hodlné
sestrojit
Dumas
jemuž chyblo jen století.
Ml
—
Dumas
historického,
pomíjím nesetné anekdoty o
literárního
legendární
—
Duraasa dal by ve
byl
se
nm, po-
všem velký duch,
o poznání hloubky, aby se stal zástupcem celého
nevysýchající a neumdlévající
vervu,
ml
bystrozrak
kídlo (ovšem mnohem silnjší) fantasta, ml v moci slovo i styl jako pravý kouzelník, ml humor, který cliybl i genim, ml ducha, z kterého by mohla žíti celá literatura. Ale na tom pozorovatele
i
všem byla jakás couzské
bez
šampaského celá doba
pee
veškeré
tkavosti a povrchnosti,
Hugo pohybovali
na vrcholech spolenosti, v
student a
bylo to
romantismu vyvedla.
teaubriand jako
tak
pedanterie,
a co hlavní:
griset, recte
lehké
relativn
bylo to tak fran-
a šumící jako to
pna
nejnárodnjší. co
De Vigoy jako Lamartine, Chase svými plody
lid sestoupli
pec
jen
výlun
jen dva a to v užší kruh
mládeže, Musset, v kruh nejširší pak je-
din Alexandr Dumas. Hugo, jakkoli daleko vtší geniem, nebyl tak populární jako starý Dumas, s kterým, aspo na divadle, do opravdy závodil. Dnes ovšem nehrají se celkem kusy ani jednoho ani druhého pes píliš, asto ale nezasluhují toho zapomenutí a doba píští dá
ješt jim za právo v nejednom, zvláš co se technické stránky kus týe. Svtoznámá technika moderních mistr francouzských nespadla také zázrakem s nebe a kdo chce pijíti na stopy jejímu historickému rozvoji, musí sáhnouti k dílm starého Dumasa. Již v poátcích svých stál Dumas proti Hugovi i v drama-
96
tch kam
pdu Hugo
historických, jichž
nikdy
nym"
jaksi
nikdy neopustil
i
v sociálních^
Dumas stal se hlavn „Antozákopníkem nového smru, nad kterým sice ervení Starý
nesestoupil.
rameny krili; Theofile Gautier^ i nejvrnjší paladin romantismu, nazývá drama sociální dramatem
romantikové radikáln nosem
mšáckým,
šosáckým,
ješt dobe gátního
tonym! druhého,
—
Ti
nemže
si
ani myslit drama bez královského purpuru, bez obli-
inení
nižšímu
larmoyantním, sentimentálním a
mev atd.
ale ovzduší
pece
nýbrž
jsou
žijí
Starý
zstalo z
a
Dumas totéž.
jednoho
pohybují
sáhl v
tsta se
„Antonym" k genru
Srovnávejte Didiera
—
oba
v
s
An-
ne snad jeden kopie
témž
pedráždném
Doba pracuje souasn v spisovatelích smr nejrznjromantický Didier v kostumu stedovkém a s meem pa a
ovzduší. ších
boku vyslovuje a hájí tytéž zásady jako stejn romantický Antony v kostumu prvního císaství. Stejná analogie objeví se nám, když srovnáme zapomenuté drama Dumasovo „Kristina" s „Hernanim" Viktora Husa; zde to jde až do detail jisté idey, které ovládaly dobu, opakují se skoro doslovn u obou spisovatelv. Otázka „Antonyho" byla tenkrát na denním petesu; v hávu stedovké romantiky došla vyslovení v „Marion Delorme", v hávu sentimentální romantiky souasné v „Antonym". Dramatický talent Dumasv zhíval se na trojíiu ohništi duševním: Shakespeara, Goethea a Schillera. Zmínná „Kristina ve Fontainebleau" vykazuje patrné stopy vlivu „Egmonta" i „Wallensteina". Za „Kristinou" pišel „Jindich III.", kus rovnž úpln zapadlý, po té následoval „Karel VIL", jaksi libovolná francouzská adaptace r^chillerovy „Panny Orleanské". Starý Dumas ml neobyejný dar asimilaní. Vše ho uchvátilo, dojalo, pobouilo, vzrušilo k nové a nové práci. Jako Molire, bral on, co poteboval, kde mu to pod ruku pišlo. Jeho neumdlévající, stále po nových dojmech lanící duch nebránil a neubránil se ani nebezpeí plagiátu. Scény zapomenuté z lektury
—
dtství a mládí sloužily rár:.í,
mu
co Petr neb Pavel
vypravoval, že
Hugo
tak
práv drama
dobe
za materiál, jako klep
píše.
Malí Louis Boulanger mu
lite-
—
„Muži s železnou maskou" Dumas se nerozpakoval a než Hugo mohl dopsati tetí akt, byl Dumas s kusem svým dávno hotov. Jak nyní víme, Hugo svj píše
o
97 kus proto
nedokonil.
ani
Je
to
vysoce zajímavý, v pohrobních
Hugových uveejnný fragment
dílech
„Les jumeaux" (Bh'ženci).
dojm
tak rzných pi neobyejné agilnosti a fanautorov puela celá ada dramat a veseloher ceny rzné, látky nejpestejší. Dnes „Don Juan de Marana", zítra „Kateina Howardova", pozejtí „Antony", pozdji „Caligula", pak „Slena de Belle Isle", pak „Romulus" a „Sleny ze
Z vliv
a
tastické obraznosti
Saint-Cyru" atd. atd.
Jedno chyblo podivuhodnému tomuto kouzelníku: Dar verše. nad ním Viktor Hugo vždy i tam, kde technickým rozdlením a upravením látky jeden druhého dostihovali. Dumas
Tím
vítzil
tžce
namáhal
nesl tuto svou slabost,
se,
se
mohl, ale
nco
chy-
blo vždy jeho pracn sestaveným alexandrinm. Byl to onen svží, tvrí, samorostlý dech genia, jemuž nelze se piuiti. Dumas neznal závisti a, jakkoli tžce nesl svou impotenci veršovvždy hymnicky uznával poetického genia Hugova,
iiickou,
jsem
slyšel
nic,
co by podobalo
jsem zdrcen touto nádherou nepropracoval. mi,
slíbil
mu
je
že
naíká
veršm Mariony
slohu, já, který
jsem
se
Ó, kdybych
v nich kus
tak,
dovedl jak
a žaluje autor „Antonyho"
chvalou zahrnuje dílo svého rivala
takové
ho dovedu
pi každé
—
verše,
„Ne-
Delorme, byl k stylu nikdy
Kdyby žádal nkdo na mn deset let jednou dospju k takové nádhee formy,
okamžit.
vedl napsati
se
života dal
a
bych
kdybych doTak
sestrojiti!"*) píležitosti,
kdy po-
Viktora Huga.
„Don Juan de Marana" napodobením Calderona, v nmž HoPmanna. Meriméeho a Musseta, jest „Kateina Howardova" díttem nejbujnjší fanPraví tasie, které každého historika by mohlo pivésti o rozum. Dumas sám v pedmluv k tomuto podivnému kusu: „Kateina Howardova" jest drama mimo djiny, dílo obraznosti, stvoené rozmarem. Jindich VHI. byl mi jen hebíkeuj, na který jsem zavsil svj obraz." „Kateina Howardova" heší výrstky fantasie Je-li
prokmití.jí pablesky Shakespeara, Goethea,
na všech stranách, ckých romantikv.
Shakespearv se tu kíží s vlivy nme„Chtl jsem napsati nco jako Shakespearv
vliv
*) Blaze de Bury AI. Dumas, sa Levý 1885 Jar. Vrchlický: Studie a podobizny. :
vie,
sou temps,
son oeuvre, Paris,
/
98
jsem v mysli drama historické; po té jsem etl njaký román Augusta Lafontaina. a nevím již který, vím jen, že Tuto Jakobinu opili a omámili hrdinka se nazývala Jakobina.
neml
„Cymbelin",
narkotickým nápojem, vyhlásili
domnlé
škou této
pod rou-
za mrtvou a jen tak,
ji
která
smrti,
závazk pozemských,
zbavila
ji
mohla ona se zasnoubiti se svým milencem." To se Dumasovi patrn líbilo a málo se staral, zdali se to hodí na milenku a ženu Jindicha VIII. Souasné byl nadchnut obrazem Horace Verneta (patrn ilustrace ku známé balad Heineov) „Edita Dlouhovlasá, psáti a zaal hledající tlo Haroldovo na bojišti hastingském" veršem fantastické drama, které pak pelil do prosy a vsadil do historického rámce.
Daleko nad tato díla, jakož i nad mnohá pozdjší ve spolenosti etných spolupracovník psaná dramata vyniká „Antony". Je drama toto, jak trefn je nazývá Blaze de Bury, „drama ko lektivné", vyjaduje duševní obzor celé
tony"
je
ovšem
v
nýbrž
nejen literárním, jiných
Líí chorobu
let
pomrech, ticátých,
tídy
lidí,
kulturním
i
celé doby. „Andokumentem, je,
dramatem filosofickým jako Hamlet. dnes nazýváme pessimismem, která
již
tenkrát byla víc afektovanou sentimentalností duší romanticky na-
ladných. Jest
vosy.
nm velký nm vyslovena
Jest v
v
kus nervosy, zejména ženské nerkletba
duší
moráln
afektovaných,
prázdných a sešlých, jakými oplýval falešný romantismus souasný. V kuse tom slaví jen váše smyslnosti své orgie, po rozumu se roku 1830 nikdo neptal. Zelterovi),
víru a
ds, ale
které
„Je to literatura zoufalství (psal Goethe
každou cenu,
musí jednati za
tená
v tomto
zmatku nesouvislosti a protiv neví kde se zachytit, hrza, všecko je v tom zahrnuto. Satanská práce, i oplzlost,
ošklivost
pece vším prošlehává neuvitelný že nevykneme nad tím, že je
brání,
cit
pravdivosti, který
to
špatné
nebo
nám
niemné,
který nás nutí býti opatrnými v úsudku."
Vru nní
starý mistr
po letech
bystrému soudu.
ekl vždy
teme, obdivujeme
pravé a když
to
se
ted jeho
jeho prohlédavosti
a jeho
Pravdivost zachrání „Antonyho" pro vždy.
on obrazem své doby tak
výten
veškerých deklamacích
frasích
a
tou nejsilnjší jako málokteré dílo
a
podrobn kresleným,
mí-
že
Je pi
dnes pežilých dýše životností
jemu souasné.
99
A
poítejme, „Antony" byl poprvé sehrán v Paíži
kvtna
3.
1831.
II.
známa theorie Hartmannova o „neuvdomlém". Na starém Dumasovi osvdovala se znamenit. Nco kvasilo a háralo v nm ustavin, on neml ani asu kriticky to probrati, uspoádati a zaokrouhliti. K tomu nutkala ho denní poteba, nco muJest
a
selo být napsáno,
drama,
a
tak den ke dni nahromadil se
nmž
Jemu
diný, on sám.
historická
vahy, veliké.
Vede nás
to
Hned sopenou pdou.
romány anekdot.
Tžko
tu
vru
na všem
je
vidt jeho
že
v ruce
neml, teba vydáno
„Pro pak
pracovníkem?"
se
Neml
mnou
lví
to
jen jerys po-
Pouze
rozmry
také
z které
prý celou
spár a že
v
pi
dl,
fabriku na
to lze íci s dílo,
ji-
které on
bylo pod jeho firmou, nese toho pa-
nechceš býti na
ti
causerie, a
pece
vše
rostlo
Ml
rozhodovati.
íkával svému synovi.
tžkého a vyneslo by
ron.
ale mistr
cokoliv.
stotou,
trne stopy.
a
k otázce jeho spolupracovník,
byly celé
díla literární.
cestopis,
úžasný Babel jeho
nepatrnjší anekdota,
sebe
staila
náhoda,
Jeho mozek byl
vyzvdny
tento
mnoho trakaník,
velmi
bylo sice
a
román,
jist
míst Maqueta „Ujišuji
tyicet
t,
až padesát
mým to
spolu-
není nic
tisíc
írank
bys jiné práce leda dlati mi námitky, hádati se nové zárodky ti podám, poskytovati
mn
o látkách, které
myšlének, jež bez tebe bych dále rozvinoval." Jest zajímavo, jak asi dopadalo v praxi takové spolupracovBlaze de Bury v knize již uvedené líí je takto: „O plánu
nictví.
se smluvili spolupracovníci s mistrem spolen. Po té napsal pomocník celé dílo sám a pinesl je mistru, který pedlal celé, pepsal vlastní rukou celé a z jednoho špatn sestrojeného svazku tyi objemné díly. Román „Le chevalier Harmental" udlal ti i
ml
v prvotní
form
šedesát stránek.
Znám sám
asi dvacet
kus
podepsaných jinými autory, kde byl on hlavním initelem, kde aspo dv tetiny pocházely od nho, ustaviná práce, pelívání 7*
100 látky ve formu a
bytnou jako
sn
v déj
mu potebou
bylo
vrozenou a neod-
jídlo a pití."
Pokud nám známo, neml Dumas z tohoto spolupracovnictví valných mrzutostí. Byl sám tak liberální, že veejné a rád uznal podíl každého na vykonané práci, tak Maqueta ped jásajícím obecenstvem jedné premiéry objal veejné s prohlášením, že jemu úspchu. Teprve dlouho po smrti ml jeho syn tuhý process s ddici Gaillardetovými o otcovství hry „La tour
patí
lví
podíl
de Nesle". Bylo to v
dob nejvtšího rozkvtu romantismu, kdy mladý neznámý lovk, Frédéric Gaillardet, pišel na myšlénku napsati drama historické o známé Markét Burgundské, choti Ludvíka X. Motivem bylo jedno tyverší z ballady Villonovy, v kterém se ptá básník: „Kde jest královna, která hodila Buridana v pytli do budoval Gaillardet své drama.
Na tomto drobku
Seiny?"
kus nazvaný „La tour de Nesle" k panu Karelovi, editeli divadla Port-Saint-Martin. Tento peetl
Když
byl
odnesl
hotov,
kus, vycítil tykadly routino váného
by
z
toho
se dlouho upravil.
nco mohlo a poslal
kus Julesu Janinovi, který
Jules Janin,
sice
že idea je dobrá, že
praktika,
aby hru
divadle
o
Nerozmýšlel
že chybí.
ale to hlavní
být,
psal,
pedlal aneb ale
nikdy sám
žádného kusu nenapsal, pedlal hru jakž takž a vraceje ji Karelovi ujišoval jej, „že to te pjde". Ale Harel vidl, že by to ani v spracování
Janinov
nešlo
a
kus
poslal
—
Alexandru Du-
masovi.
práv
Alexandr Dumas
tenkrát se klubal na povrch své po-
Byl napsal „Kristinu" a brzy po ní „Jindicha IIL", kterým
vsti. slavné
prorazil.
Harel vidl,
že
umní,
Dumas má
scénického
novi, poslal
oba rukopisy Dumasovi
oznámil Gaillardetovi, chybil
chtje
Dumasovo
vyhnouti
míre onen
na
chybil
že
i
Jani-
to
ne-
když „Tour de Nesle" se
jevišti,
snad
v tom,
nedal na vyhlášku di-
nemilým
vcem,
ani
jméno
ani Gaillardetovo.
Není a dnes
se
a
dále, že
Dumasov
objevila v zpracování vadelní,
i
v hojné
který chybil Gaillardetovi
zvláštní dar
teme
nemže
býti
pochyby,
v sebraných spisech
fáln sehrána byla
29.
že
„Tour de Nesle", jak
Dumasových
kvtna 1833 na
ji
a jak poprvé trium-
divadle Port-Saint-Martin
101
bezceln pak po tom, je pevážn dílem Dumasovým. Ovšem, zstává Gaillardetova, první koncepce a kdyby nic jiného, zajímavé spežení figur jest jeho, ale to je snad vše. Dumas teprve snad z toho tsta nco udlal, zamíchal v nm poádn mohutnou kopisti svého scénického genia a vytvoil romantické drama par excellence. K obrovskému výsledku kusu nemohl pihlížeti Gaillardet a
idea
Vyzval Dumasa na souboj,
lhostejn.
Byl
býval.
trn
jej
i
veden
již
vyhrál Dumas,
který prý se v skutku od-
tenkrát proces
nebo jméno
s
editelem Karelem.
Pa-
jeho se zaalo objevovati na
divadelních návštích a kus byl pojat do sbírky
jeho dramat bez
nejmenší zmínky o Gaillardetovi.
Tento se
tam
Odešel do Ameriky a založil si „Kurýrem Spojených Obcí" divadlu dal pro „Tour de Nesle" byla veejn uznána dílem Dustal
žurnalistou.
jejž nazval
list,
vždy výhost.
;
a
masovým, o tantiémy se stále dlili oba spisovatelé. Po dlouhých letech vrátil se Gaillardet do Francie. Spor byl zapomenut a Dumas, velkomyslný jako vždy, pijal Gaillardeta s oteveným náruím a sám nabídl mu, aby na návštích divadelních stála jejich jména vedle sebe. A opravdu od té doby oznamován kus vždy jako dílo Alexandra
Dumasa
a Frédérica Gaillardeta.
Toto dobráctví Dumasovo pomátlo situaci znan pi obnoveném processu o autorství kusu. Vždy prý Dumas napravil jen starou kivdu pijav jméno Gaillardetovo vedle svého po letech!
A
pece
Gaillardet bral
Adolphe Racot
tantiémy!
vypravuje,
že
se
seznámil
s
Gaillardetem
Obdval s ním u Henriho Houssaye. Gaillardet kmet, neobyejn jemného a ušlechtilého chování.
1884.
r.
vlasý se,
že pišla
e
bloRozumí
byl
na „Tour de Nesle" a starý pán vypravoval
erné káv všecko
a jen slova úcty a uznání splývala
s
pi
jeho rt,
když mluvil o mrtvém Diimasovi.
A
hle,
najednou žaluje
žádá, aby „Tour de Nesle" a
vdova Gaillardetova Diimase syna,
byla
vylouena
z
dl
starého
Dumasa
vydána zvláš pouze a jedin se jménem Gaillardetovým. Advokát, který zastupoval Dumasa syna, pan Cléry, pojal
celou otce.
vc
humoristicky a lapidárními
Dumas
z
ohledu
dvody
na Gaillardeta,
obhájil
který
est Dumasa
protestoval
proti
lOii
každému spolupracovnictví,
z
poátku hru
ani
svým jménem ne-
oznaoval, pozdji byl kus po processu editele Harela s Gaillarkaždý vdl, delem oznaován jakožto dílo Gaillardeta a ***,
a
hvzdiky když Dumas pojal co ty ti
znamenají,
zcela Gaillardeta,
jako
Julesa Janina,
z
již
do
dílo
konen
svých spisv a vytiskl
svj majetek.
rukopis dramatu
Jsou tu však
i
Závažná byla též výpovd! tomto sporu jest jeho
v
s
tím,
které
se
od Dumasa
výroky Gaillardeta samého a to písemné,
v nichž uznává velký podil r.
opomenuv
prací Dumasovou. „A vydá drama, jak sám náklad na to," psal tenkrát Janin, „a pak
srovná drama Gaillardetovo
se
hraje."
neceknul,
je
ped
je napsal, chci vésti
a
ani
prvního processu pan Cléry uvedl, kde tvrdí,
že nejvtším nepítelem Gaillardetovým
—
Gaillardet
Dumasv
na
úspchu
Tak
kusu.
psal
1861 editeli Marcu Fournierovi, když se jednalo o reprisu této
hry a
1878 setkav se v Nizze se Sardouem pravil prý tato vý-
r.
znamná
s
„Nechci se
ova:
dlati tak
smšným
a
vydávat se za
„La tour de Nesle". Bez Dumasa byl by to jen melodram, který by sotva dle jména byl známý. Dumas utvoil drama to beze mne, já bych bez jeho pomoci je nikdy nebyl autora kusu
napsal." *)
nemže se nikdy nazývati plagiátorstvím. mechanickou prací, s psaním, korigováním,
Tento zpsob práce
Poítejme jen
s
tou
mnohým bývá daleko horší a mrzutjší, Kdo ví, co to je, opsat vlastnorun celý
adaptováním rukopis, které než jiná práce pvodní.
román,
velký
Dumas
za
svj
strne život.
úžasem nad tím, co vykonal jen fysicky Pouhé plagiátorství by bylo vru nestálo
za tuto práci.
Vedle obrazností lehce vzntlivé a neúnavn inné
ml
Du-
mas ješt dva vzácné dary u spisovatele neocenitelné: obrovskou a pak divinaci. Co jednou etl neb slyšel, to si pamatoval
pam
pro vždy;
*í
co
nevdl,
Známá Reklamová
to
uhodl.
bibliotéka
Prvotní
„La
tour
de
Pekladatel, Andrá Heinrich
Pro nho existuje jen Gaillardet a necbudáka Gaillardeta nazývá „einen bedeutsamen SchriftVe své skromnosti však dovoluje si pekladatel dílo pro nmecké
Fogowitz, je náhledu zcela opanébo. steller".
vzdlání nebylo
pinesla kdysi drama
Nesle" pod titulem „Margaretbe von Burgund". existuje
jeho
Dumas.
A
jevišt ^opraviti a desinfikovati-'.
103
aspo nemlo
veliké,
ani
obyejných základ, Duraas pozdji
pílí
obrovitou vše dchánl. Bez pepínání lze ho nazvati jedním z nej-
tená,
vtších
etl
stále
a
ustavin.
Odtud jen
lze vy-
si
svtliti to množství historického, kulturního, cestopisného, literár-
ního a
umleckého
oplývají.
Bystrozrakem
podivuhodným našel okamžit,
kde co
kde co dá se zpracovat a upotebit. Nesetné anek-
uchvátit má,
doty
který ovládal a jímž jeho díla tak
materiálu,
nm
o
kolují
v
této
píin.
Z
vypískaných dovedl udlati vždy ješt
cizích
nco
kus
propadlých a
dobrého.
Vnímavost jeho byla neobyejná a nedala vzniknouti jakési která
neomylnosti,
se choval
i
as
u velkých spisovatel ob
ráda se dosta-
svt za svého spolupracovníka a tak k hercm svých kus. Radíval se s nimi, asto pe-
Dumas
vuje.
pokládal
dlal konec aktu neb
celý
i
celé scény
na jich
Nebyl tak ne-
radu.
dtklivý jako Viktor Hugo, který nezapomnl
ani
po
padesáti
když hereka zmnila jediné slovo v jeho verši. Ovšem Dumas ml vzácné štstí, že umlci prvního ádu byli jeho spoluTak pracovníky, velký Frédérick a Bocage a Marie Dorvalova. letech,
Frédérick pomáhal na jeho Keanu, že uinil z
nho
parádní úlohu
pro herce, tak Bocage stvoil Antonyho, postavu démonickou, plnou
magnetismu.
okouzlujícího
Jak pracoval
každým, jak
s
mu
byla
lovka, ukazuje nejlíp tato skutená píhoda, kterou vypravuje Alexandre Dumas syn. Ze svých proslavených „Mušketýr" udlal Dumas drama práv ono, k vli kterému nedopsal Hugo své „Blížence". Na vzácná rada a pokyn
sebe nepatrnjšího
—
zkoušce zpozoroval se svým synem za kulisou hasie, jak
s
pilbou
na hlav pozorn poslouchá a dívá se po šest obraz. V polovici sedmého obrazu pílba zmizela. Po skoneném jednání jal se
Dumas
hledati
hasie; konené ho
—
Pro pak
jste, píteli,
—
Ponvadž
se
neposlouchal až do konce?
mi ten obraz
To Dumasovi stailo. Letl do kanceláe editele,
našel.
nelíbil,
Úsudek hasie
si
—
byl
svlekl kabát, kravatu, vestu, šle, roze-
na prsou, jak dlával vždy, kdykoliv pracoval, vyopis sedmého obrazu, chytil ho, roztrh' a hodil do krbu.
pjal si košili
žádal
ped tím. mu rozhodující.
jako ty
Co
to
dláte? ptá
se zoufalý editel.
104
—
Obraz ten se
muž má pravdu,
A
již
jednomu hasii, zniil jsem ho; ten
nelíbil
vidim, kde jest v tom chyba.
jednom dechu napsal nový sedmý obraz.
v
Více než dramaty,
kterých by snad vedle „Antonyho" stál
z
za pokus „Robert Darlington"
s
aspo
dle
celou suitou
pravé
a
—
hlavn „Kean"
k vli repre-
pronikl u nás Duraas románem. Každý jména jeho arovný román „Hrab Monte-Cristo"
sentantu hlavní úlohy
zná
—
román,
okouzlení,
kde,
Je to
následovaly.
jež
pimhouiMme-li
podobnosti, div stíhá div, zázrak
oko
velkolepá feerie,
možnosti
pravd-
a
na zázrak se kupí.
Zlato
jest
modlou tohoto románu, jako bylo modlou celého života Dumasova. V této otázce nezadá Dumas pranieho Balzacovi, jinak jsou cizí. Balzacovi také na pár milionech práv nesi diametráln
a
sejde.
Tato žíze po zbohatnutí, tato velká byla lip vyslovena, než vinu, tak v} bájené
váše
románem Dumasovým. románu
zlato
plodilo
století,
A
sotva kde
jako vina plodí
skutené
zlato
úspchu.
Dumas neuml hospodait, jaké sumy pohltily jeho umlecké jeho hraky, jeho roztržitost a lehkomyslnost
Je známo, jak choutky,
a nejvíce jeho parasité,
recte
jeho spolupracovníci.
jeho neznala mezí a museli bychom sáhnout studni anekdot, které o
Jaká
to
nm
ada románv
Generosnost
opt k nevyerpatelné
kolují.
a hned vždy nkolikasvazkových
!
Citu-
jeme po pamti: „Ange Pitou", „Balsamo", „Hrabnka de Charny" „Rytí erveného domu" atd, atd. Jeho sloh se pizpsobil každé látce a vždy
marný,
al do živého;
jest
vždycky malebný, škádlivý, roz-
plný roztomilých episod a co hlavního, je vždy pravdivý,
upímný, jde nejoblíbenjší
pesvdení. Století šestnácté bylo jeho pdou, stejn však lákala jej doba pechodní, sto-
a plyne z
arodji, šarlatány, kejklíi a visionái. Na této se pohybuje „Balsamo", kde tžko íci, co je plod memoirových studií a co je pouhou fantasií. Dumas nebyl zvyklý zde písn rozeznávat, což vysvítá nejlépe z jeho výroku o Gironletí
osmnácté
se
všemi
pd
dinech, pravil,
který uinil jednou Lamartineovi. „v
románu."
tom spoívá, že
jste dovedl
„Zásluha vaší knihy,"
povznésti
historii
na výši
:
105
Vidím v duchu vážné
nad touto vtou.
historiky, jak trnou
Jeho zpsob hení a vypravování byl
vtlená jednoduchost.
Pílišné líení nebo pastosní nanášení barvy nenajdeš
v jeho ro-
Jaký to kontrast k dílm školy naturalistické! Dumas, arciromantik v dji a jeho zápletcích, jest nejpirozenjší ve form vypravovací, Zela arcinaturalista, jemuž dj jest vcí vedlejší, máne>
h.
form
ve
jest
vypravovací jedním
nejkomplikovanjších spiso-
z
vatel.
Kuku dje.
V
náe
hned,
se
v
ruce
tom rovná
jednoduchostí formy jde prhlednost
touto
s
Dumas
se
i
týe, jest
charakteiistiky
samému Meriméeovi. Zavede tea popis „in medias res". Co
píprav
bez dlouhých
bitký, rapidní, brillantní
síla její
Dialog tento vyrostl zcela
v
Dumasovy.
bytosti
z
založena
který
dialogu,
skoro nejlepší stránkou jeho talentu.
jx3st
Tisíc jisker staré
„Mu-
francouzské veselosti kmitá se tu jako neúnavný ohostroj.
šketýi" jsou a zstanou v genru tomto nedostihlým vzorem.
Kup
svazky na svazky stalo se Dumasovi potebou a Zola
ti
ani za mák v tom originály, když na nitku djin jedné rodiny nebo doby uvazují celé ady román. Dumas je tu praotcem této methody, nebo co jsou jiného ti „Mušketýi
jako Olinet
nejsou
po desíti a ješt po desíti letech?" Hledaje
svazk)
ml
—
— — — tradice,
„nekonených perspektiv" svým synem památnou rozmluvu
k románu
látku
Dumas
se
Napiš djiny
(recte
lidstva, pravil syn.
Myslil jsem již
asto na
ale
to,
váhám.
Pro? Jsou tu která
dv
cebty, jak do
obsahuje
píliš krátké,
šest
Bud
toho?
neb sedm
anebo sviti se
tisíc
vd,
se držeti biblické
let
a to
—
je
a
to
je
mi
mi zas píliš
dlouhé.
Z toho
vznikl
fragment „Isak Laquedem",
velkolepý
zaný pi druhém svazku censurou. to
vná
historie
vného
realisticky vypravovaná,
žida,
zaká-
Jaké to mohlo býti dílo!
ale bez veškeré symboliky,
Je zcela
tak realisticky, jak to dovedl fantastický
autor Monte-Crista.
Zde
se potkal
Dumas
s
básníkem „Legendy
vk".
Román,
106 djiny,
drama, epopej,
vše je
zhnteno
ta
—
v celek
škoda, že
ze všeho zstal jen zlomek.
Neptejte
se,
—
kosmických
jaké byly jeho náhledy o Bohu,
na to
tak ho zaujaly, že
neml
asu
ani
mu asto svt
mysliti,
že
byl cizí,
svt,
otázkách
osoby jeho žil
s
román
nimi, ano dle
svdectví syna svého plakal nad smrtí svých hrdin jako dít. Moderní melancholie a pessimismus byly mu cizí, on znal jen tvrí ruch a práci neumdlévající na smrt nikdy nemyslil, jeho ;
humor nemly tak hned soupere. Pi tom neznal v práci Pevný jeho organismus tlesný ml nco zastavení a oddechu. kyklopického do sebe a jen pílišné umdlení dohánlo jej ob as
veselost a
nebo ti
k tomu, že dva
dni
zve.
Ale tu býval to jen klid uštvané
—
ho schvátila
nen
v ní
si
každé práce a námahy.
se
zhostil
Silná zimnice
každoron
odpoinul, nebo ivy rozhárané kázaly ko-
jednou velitelsky
klid.
Privátní jeho život splývá
s
moem
anekdot. Miloval
mnoho
žádnou dlouho nevydržel. Každá taková zmna v domácnosti bývala revolucí. V náhradu dával Duraas odcházežen a nikdy to
jící
milence vše, co chtla, vásy, obrazy, které ho stály
nábytek
On
s
i
peníze, a jen byl rád, když to šlo bez jiných následk.
stvoen pro rodinný svým románm, svým cestám. nebyl
Na
konci své brilantní dráhy
našel ho syn jeho v
em
O
asto
neml nikdy asu hluboké dum.
i
— —
Pro?
—
Smju
Ty
A oteven?
a
zastavil a byl náhle
na takové vci.
Jednou
pemýšlíš, ptal se ho.
smješ ustavin.
se
se.
ponvadž nemám k smutku pímé dti. všickni spolu, má žena
odpovídal syn.
všickni
pi tom mohu
—
— —
se
svým dramatm,
Jsou to vci píliš vážné pro tebe.
iny, žijeme Ale
jen
Žil
život.
melancholickým, on. jenž
— —
tisíce, vše,
šastni, býti
i
vážným.
Co
odpovíš mi na svou est,
je ti?
že mi
ekneš pravdu?
—
a
Na svou est!
Nu
svdomí
tedy, myslíš, synu. že
—
zstane nco
z
—
dle tvého nejlepšího
mvch dl budoucnosti?
vdomí
107
Zdálo se, že byl jsem ho, jak jsem mohl, praví syn. více o tom jsme nemluvili. šasten, stiskl mi ruku. já ho objal a Umel nkolik dní po tom. legendární. Anekdota Kyklop duševní práce. Dnes již skoro Ph všech v lese. vž zapadlou obrostla ho kolem jako betan spisovatel mnohý nemá již svých slabostech má jednu vlastnost, jeho slovy koniti než jinak souasný, jest k pomilování. Nemohu plen v vydaným ovoce, plným výborného biografa: „Byl stromem jekvantita Snad plod. každému vtru, klesajícím pod tíží svých Ujistil
^
iich jest
vtší
kvality,
zvolí pro svou tabuli,
jeho nesnad labužníci a rafinovaní plody
ale
co
jich
pjde kol. již natrhají si se po ase zas, neb dobra
plný klín, osvží se a jist vrátí ustavin." jejich se nezmní a potrvá
jich
chut
Sara Bernhardtová.*) ^e letí
to veliké
jméno Jindy
klidn
umní
a slávu, ale to vše
šlo
pracoval,
vil
umní
jest
sad
umlec
Sláva nebo uznání
Hesperidek, byl slavný
rzných
se nauili ítati v
sto-
je udržeti.
si
Spisovatel neb
snadnji a hladeji.
ve své poslání a ekal.
spadly rau v klín jako jablko ze noc", jak jsme
ua sklonku devatenáctého
založiti si
mnohem vtší
„pes
biografiích.
—
Dnes jest daleko jinak. Což o to založiti si slavné jméno napíšete sbírku výborných básní, napíšete dobrý to by ješt šlo román, uhntete sochu, hodíte sen svj na plátno, vtlíte jej Mžete i vytvoiti adu umíte-li a dovedete-li to. v hudbu ;
—
postav na prknech, které znamenají svt,
mžete
mžete
klavír,
hezké a možné
ale jak dlouho to trvá?
—
si
ji
i
si
vytaniti.
na housle nebo na
slávu vyhráti
To
jest všecko
Ovšem, kdyby každý
tchto aspirant slávy a nesmrtelnosti byl ve svt samojediný, ale za naší doby každý chce neb aspo kdyby jich bylo málo býti veliký a slavný, povstný a vhlasný, tak, že brzy ani všecky encyklopedie svta nestaí na tolik bystrých hlav a výteníkv. Každý se bije o ten krajíc nesmrtelnosti s energií hodnou vyšších cíl, dlátem a veršem, šttcem a tlem svým, všady se to hemží z
—
velikostí
opravdovou a tuctovou.
Jeden lyrických nkolik ano známe i že slok stailo k založení slušného jména, pkné povsti. Dnes chce Naši
pedkové
byli
skromnjší a
román, jedno drama,
*) Psáuo v dob pohostinských Národního divadla.
dali
si
spíše íci.
píklady,
her paní Sáry Bernhardtové na jevišti
109 se
A
víc.
—
a jak to
nosem krí
nade vším
každém odvtví lidské práce kupí málo spomáhá. Duch negace, jenž
tak vidíte, jak se v
Ossa na Pellion
a brvy
umlc,
vavíny slavných
vraští,
deptá vše
pes hory knih pohrdav v prach jde
snad také pravdu, nebo jinak by každý,
teba
z dálky
zavít
do
bh
stopuje
trocha
ta
pojmouti tolik celebrit ve
innosti,
roste
to
konce
nemá, nemá, nemá.
to
se
musil dáti
pímo
lidského
mozku
zdravého
sotva již staí
ped vámi
pes a má
kdo bez vlastního zájmu
i
a vývoj událostí,
Nebo
b'ázince.
i
—
všech
jako vlny
odvtvích lidské
ped Noemem
potopy
a
A nebude mít, pravíme klidn, nebo lovk sotva se spoK losu naprostého zapomenutí se málo kdo resignuje dobro-
kojí.
Musí pijíti osud a striti ho do té bedlamské kazajky dobrovoln ji oblékají jen filosofové ale prosím vás, kolik je tch pravých? A tak, jak jsme ekli, založiti si estné a veliké jméno, to voln.
sám
—
—
by ješt každému, srdce,
i
horším než byl
obtuje
v
kolébce
víc,
stále
devatenáctého
debutu se brzy
ocitl
k
sob
století,
stále býti
nechce-li,
—
Ano.
ekli jsme reklama
mže
to
A
denn
a
slavném
Dnes ustavin. Staí
asopisv
a knih.
Nestaí, teba bráti útoišt k výpomoci
:
ta sluje?
—
osudné slovo a
pomáhati
prvním
aby po
v archivech a prachu
Odpovídáme klidn
novinkou obecenstvu, to jest úlohou
obraceti pozornost,
kdo chce býti slavným, musí býti žijícím k tomu pouze talent, teba i genius?
I
vtipu
i
stále je drážditi,
a k posile!
trochu ducha,
našel
to
Udržeti se na výši situace, genia
své
samo nyní nestaí, teba udržeti to A zde stojíme ped Molochem horším, mnohem onen asijský do eavá roztopený pánbíek. Zde est i existence. nejen talent, nýbrž i jméno
slavné jméno.
se
kdo
Ale
šlo.
v
umní
v
Reklama!
nemžeme
je
více bráti
dobrém slova smyslu. Jde
zpt. o to
vzbuditi pozornost toho štvaného, tisícerými jinými interessy una-
veného a zabraného obecenstva, že musí nechati všeho a všimnouti se patí a dkladn. lovk je takto, jeden mén, konservativní tvor, jde denn za svým povoláním anebo emeslem prost proto, že musí býti živ, teba ho vzíti za ruku a nkdy za uši a houknouti na: „Milý píteli, zvedni se
si díla
více,
umleckého jak
druhý
i
110 ze svého oarovaného kruhu,
umní
pihlédni
blíž,
v prvním
momentu
povsta
ze svého jha,
jde okolo, nezaspi!"
je
jeho soused, jenž to
mu
Milý
ohlédni se a
lovk
—
se zavrtí,
ale co plátno, teba dost nemilé vidl, již o tom mluví, on nemže zstati to
pozadu a vzchopí se také.
Nkdy
však
má
pítel
zpytc zván „homo sapiens"
umní
lovk
—
—
nevím pro od pírodo-
trochu pitvrdlý
mozeek
a myslí
vda
nebo cokoliv jiného, já chci míti pokoj a dost. Však reklama se nedá proto zastrašiti, zná ona píliš dobe, kde má ten homunculus slabé stránky, tam ho chytne a nepustí si
:
co
nebo
ho tak lehce.
Ona
se nebojí
zornost toho šosáka,
jen
skandálu,
aby získala po-
jen
aby ho pinutila pozorovati
Pro pány se najde
lecké.
ani
sta pikantních podrobností,
dílo
um-
pro dámy
toilett, a jde to zas — že zatím jen pece umní, to se ukáže až pozdji, až tam milé P. T. publikum na tch trojnásobn zaplacených sedadlech bude pkn pohromad.
vnadidlo
pestrých
vítzí veliké
A
to
Sáe
Bernhardtové nikdo neupe, že jest královnou
reklamy, jaké tak hned není rovno. Královnu v íši uvidíme, ale o královn reklamy slyšíme
již
aspo
umní
dvacet
teprve
let.
Jen,
Dnes jest velká Sara herekou, zítra sochakou, pozejtí malíkou, popozejtí i spisovatelkou. Dnes slaví triumfy v divadle a zítra se rozkmotí s tím divadlem a vydá se na cestu do svta, pak se vdá a soudí se s celým svtem, má adu nekonených polemik, mezitím se zadluží, pak se prodá chytrému impressariovi k nové zámoské pouti, poídí si vlastní divadlo, kde se Sardouem, druhým velmistrem moderní reklamy, bouí svt, pak ožení svého syna jako njaká vladaka, mezitím dá celé sloupce asopis naplovati dnes o svém psu, zítra o svém tygru, pozejtí o své opici, pak zase o svém pomru k Kichepinovi a hned zase o jeho zcela šosáckém urovnání, a zase díla plastická a malíská, a zase vytvoení velkých úloh dramatických a zase prosím,
to
stopujte.
cesta po svt a všady fanfáry a tuše slavnostní a vnce a pozouny novin. Dnes je nejlepší Tosca, zítra Frou-Frou, pozejtí
Fedora.
A pi
tom
vlikaných po drahách zená,
kam jednou
ty
toiletty
celé
oslující a záící,
Evropy a v pozadí
proslavená
hereka
uloží své
ta
tch 37
koli
rakev spolu vo-
—
kosti.
111
Co tu písku naházeného do oí lidem vrtohlavým a hlavatým. Ti chytí vdí, že nco víc je za tím Barnuraovským krámem, a ti
moudí
si
pece
Ale kdož
myslí, že by to šlo také
A
ví ?
lepší jest
vždycky
bez té reklamy.
i
jistota,
a nejlepší jsou
—
peníze.
Nehodlám vše opakovati, co snad
i
vli otcov poktná. jiných
Z
pramen
kláštera
1846,
Narodila
již
dle
se
kdož by
ale
se
konservatoe, kde
do
šla
jste
etli jinde obšírnji a
Rosina Bernhardtova jest židovka, ovšem
pikantnji.
ji
po
jednch roku 1844, dle ptal u dámy po letech. Samson a Prévost uili,
dostala tu školskou cenu a debutovala roku 1862 v úloze líigenie,
dojmu. Promnila pak rychle nkolik divadel, Gymnase, Porte St. Martin, Odeon. Tu jí vyšla poprvé hvzda úspchu. Jí i mladému tenkrát poetovi zárove. Poeta jest Coppée. Stálo by vru za to již k vli Sáe poznati blíže tuto poetiVzdušný sen pod hvzdným nebem beckou aktovku Coppéovu. nátským, dialog dvou srdcí zanícených krásou jižního nebe a ale bez hlubšího
Zanetto a Sylvie, moderní
dotknutých láskou.
Mluví to velice ve prospch Sáry,
takka
nickém,
umní,
v
lyrickém
a dotvrzuje
vytený
sebe osteji
že poesie
to stará zkušenost,
Nemže
nepekážela.
se
pravé
naturalismus.
pravou
našla
dialogu,
Romeo
že v díle
velké
umní
Teba
ješt
a Julie.
eminentn strunu
bás-
svého
dramatu nikdy
omeziti pouze na
neho
jiného, než
teba víc zvuk. Sara debutovala v pravé básni, objevila se umlkyní v díle takka lyrickém, ve kterém by slavn byla ovšem na každém jiném divadle a u nás v první trochy odpozorovaných sebe charakteristitjších detail,
než pouhého blábolení pírodních
ad
propadla.
Sara prodlala jako každý dobu tuhých zápasv a zkoušek. Až do premiéry Coppéovy lyrické híky hrála jako íigurantka adu nepatrných úloh, úinkovala i ve sboru pi feeriích. Do té
doby spadá málo tch,
ala
si
i
již
její
láska
vili
budovati
v
a
narození syna Maurice.
nadání Saino.
budoucnost,
pišla
Tenkrát bylo
Avšak sotva vynikla a za-
válka
r.
1870,
která
ji
také
112
na cest
dlouho zdržela
úspchu
na novo upevnila v pízni
tvoíc
vavínem. Sotva však se po velkém dramatu Ruy Blus v Odeonu
za
Hugov
v úloze královny v
obecenstva,
a nové
nové
stále
stoupala
tak
postavy,
velmi rychle,
již
brzy nejslovutnjšími
že
Lemaitrem oznaována byla jako pravá Od roku 1872 a dstojná ddika stala se Sara lenem první komedie francouzské v Theátre Franada triumf, kteréž zde slavila, rostla ustavin. Byly to 9ais.
Vitum
kritiky Sarceyem,
a
velké Rachelky a Maršové.
zejména hry klassického a romantického repertoiru, ve kterých vynikala, Z tchto skvlých úloh jest nejpamátnjší úloha
zde
Posthumie v Parodiho dnes již odloženém dramat „Pemožený ím". Úloha je proto pamtihodná, že Sara dala zde všem kol-
legm záivý
píklad,
mladistvá Sara
—
ped umním
jak
staenu.
které by tak rády byly
a
skou a co
více
vn
—
platí,
prací
kdež
pohostinské,
Nestálost
plastických.
—
význanou
uspoádala a
r.
fran^ais
ím-
do Londýna na
souasn jest
výstavu
adu
svých
také
však
1880 svou smlouvu
divadlem celého svta a vydala se do svta na Projela Evropu
vn
hrála úlohu episodní.
neposednost
Sara zrušila
vlastností,
vypadaly
šedovlasou matronu
zvláš u nás
také
aspo
neb
mladé,
Roku 1879 provázela spolenost Theátre hry
každá mali-
herecká.
Sara hrála velkolep klassickou
mladé.
má
mizeti
Pedstavovala tenkrát Co tomu eknou nkteré z našich dam,
ženská
chernost a ješitnost
s
její
prvním
pohostinských
navštívila i Ameriku, Po svém návratu do Paíže založila si vlastní divadlo, jehož byla sama editelkou. Výborná hereka ale špatná editelka. Nadlala dluh a nechala toho. Aby mohla dluhy zaplatiti, zajiSala se podnikateli a cestuje na novo, V dobré pamti také jest rozruch, který psobila her.
a
—
roku 1887 svatba jejího syna Maurice. privátní
záležitost
využitkovati
v listech francouzských
pro
svatb,
o
Sara dovedla
svou
o šatech,
novomanžel, pesahuje vru míru trplivosti
Hereku Sáru
o
i
tuto zcela
Co
reklamu.
se psalo
hostin, o cestách
lidské.
Dle v tchto dnech. nepátel je Sara opravdu zjev neobyejný, jakých se jen poídku vyskytuje v djinách dramatického umní reproduktivního. Jedno jí ovšem chybí mohutnost a síla uvidí
souhlasného soudu pátel
naše obecenstvo
i
—
tlesná,
je
Sara konstituce
nad míru delikátní a
slabé.
Kdo
si
113
pedstavuje tradicionelní hereku unášející na kothurnu znjící deklamace, bude patrn velmi sklamán. Hubená táhlá postava, zapadlá prsa, semitská fysiognomie a
o
emž
povstaly a kolují nesetné více
anekdoty, vše by to
hereku
nejmén
mén
vtipné ano
i
nechutné
na první pohled ukazovalo na velkou
Pathosem a mohutností jeho Sara také nikdy Hlavní tžisko její umní jest v neobyejné produ-
ševnlosti úloh, které hraje,
Ovšem má ješt dva výtené
v
nem
poetickém a nevystíženéni.
a neocenitelné pomocníky: prvním jest
melodický, istý, každého odstínu schopný hlas,
do nejvyššího stupn, druhým jest gance,
vy-
tlo samá kos,
tragickou.
nevynikala.
její
daleko její
její
vkus pomáhající
jí
její
vyškolený až
vrozená noblesa,
její ele-
hlavn ve volb nejbizarnjších a
pece nejelegantnjších a nejpsobivjších
toilett.
repertoiru klassického Dlouho hrála Sára výlun a romantického, pozdji ukázala též, co zmže v repertoiru moderním. Dva, žel, jen dva výkony budou popány našemu obevná škoda, že neuvidíme aspo censtvu Frou-Frou a Fedora v kusech
—
:
Dou
její
anebo
Sol
její
Toscu.
Mlo
by
to
u nás také jiný
význam, obecenstvo by vidlo, co jest síly a zárove poesie v hrách kostumových, které bezohledný moderní naturalismus na jevišti u nás stále víc a více hrady
jen
ponkud
zatlauje,
však dovedl podati ná-
aniž by
Nevíme, na
ekvivalentní.
kom
byla
volba
tchto dvou pedstavem Sáry Bernhardtové u nás, ale jedna hra mla býti historická již proto, aby docíleno bylo vtší rozmanitosti
a aby talent hosta našeho mohl zazáiti dvojí hranou.
jest
dramatické umní,
Umlecké ohledy
vedlejší
nemohou toho, co
býti
aspirace Sáry Bernhardtové v jiných oborech, než
—
vru
jsme vidli, nezape v
Pi tom má modernosti. V salonu
temperament. v^tší
ukazují jen
«Mladá dívka a smr". Vrchlický:
bez ohledu
niem svj
vše,
roku
Vysoká
co vyjde
1880
na reklamní
Studie a podobizny.
nervosní a kapriciosní
pee
z její ruky,
bylo
nej-
vystaveno
její
dílo
díví v
tsn
pi-
štíhlá postava
léhajícím šat, trochu dekoletovaná s Jar.
—
k všestrannosti a pohyblivosti jejího ducha a podceovány. Sara malíka a sochaka, podle
kloboukem á
la
Rembrandt o
114 na hustých kadeích na jedné ruce má dlouhou anglickou rukavici, druhou ruku má zcela holou, ob jsou sepjaté a v nich drží ;
velkou,
bílou
kvetoucí
a
dobrý a produševnlý.
tváe
Vj'raz
lilii.
Vedle dívky
však
dtsky
jest
se
naivní,
dlouhém vyzáblou ruku
zvedá
v
bílém závoji píšerný fantom smrti klada svou symbol prchavosti kolem její plné šíje. Stranou poletuje jepice a pomijejícnosti všeho na tomto svt. Komposice stejn dmyslná
—
jak poetická, celek pln snivosti a kouzla. Dovolte,
abych vás uvedl pomocí známého básníka Maurice
Guillemota do atelieru
umlkyn.
Je to nádherný, bizzarní, exo-
malebná
tický stan královny
vzdálených a divokých íší?
Je
a fantastická
umlkyn,
Je to intimní
dílna
moderní
budoir
rudém pozadí klobouky,
a
rovné není?
to
elegantní Paížanky ? Na tmavém, zavšeny indické zbran, mexikánské sluneníky z peí ptaího, tu stojan s rozdkoketní,
aloun
chilské
jaké
jsou
lanou prací sochaskou,
stranou
náiní
válející
se
mezi bibeloty
moi
japonskými, mezi nestvrami bronzovými a vše ve spoust a v
kvtin tropických, kytice uvadlých
A ona
vzácných orchideí!
budoirem zárove, divanu, kde kupí
man
a tigr a
leží
se
sama,
paní tohoto atelieru,
celá
nimiž
jenž
jest
na ohromném divanu pod baldachýnem, na
sms
kozí a kožešin
buvol a lenoch divanu ostruhami
medvd,
vedle
bobr,
kai-
krbu roste až ke
upevnných na zed
stropu sešitý z nesetných tygích kozí,
lovými hvzdovitými
chrysantém,
vybledlých
fialek,
oce-
na tomto pozadí se rozkládá
a
toulc a šíp, oštp a šavlí, pušek a dýk, nad trní škraboška indického náelníka s pilbou okídlené
panoplie
mdi. Jindy stojí Sara u pultu stedovkého vzácné práce ezbáské, pravého arcidíla staré ezby a obrací listy
ryby
ze
zlacené
starého missalu, jehož
kém
mdí
kovaná vazba oste se odráží ve
vel-
zrcadle, jindy sedí zase v bizarrní lehké židli arabské, plavou
hlavu zastínnou obrovskými
miláka,
obrovského
haluzemi palmovými,
hladíc
svého
dánského psa
Osmana. Sara pracuje vždy v svém atelieru v oblecích bizarrních. Modré její oko nabývá výrazu až tvrdého a píkrého zvláš trhá-li své protivníky, tu stává se tigicí, a dovede být i brutální. A zvláštní úkaz, prchající ;
léta
na ní nezanechávají stopy.
skoro díví.
Ona
Její kouzlo jest v tom, že
je si
stále
svží,
podmauje
mladistvá,
srdce
i
od"
115
dl
Jako druhdy Viktor Hugo
bojná.
o
mže
sob, tak
i
ona
íci, že jest „krotitelkou duší".
Orfeus v sukni.
Byt
její
na boulevardu Pereire skládá se ze
tí za sebou
muZde jest poprsí její mladší, záhy zemelé sestry Reginy, které sama modelovala, poprsí její vlastní, poprsí Maurice, syna, od Mathieua Meusniera, sms obraz, malovaných kvtin od Sáry, skizza od Stevensa a vzácný japonský email. Odtud vede nkolik z nichž salonek
sledujících místností,
jest jaksi její rodinné
seum.
stup
stedem
vchod
potvor
od Clairina, pami,
tu
skín
akvarel
figura Gavarniho,
chelky,
do
stežících
ní opt
vzdušného a prostorného, nad krbem
pravého
atelieru
velké poprsí
Saino
bibeloty, knihami, brožurami, kartony a ma-
s
tam
Doré-a,
Giacomelliho,
ptáci
tu
rázovitá
chiméry bronzové a obrovské vázy, socha Ra-
kávové náiní
se zlatou
prací filigranovou,
komické sku-
Kdo mže zde vyerpati mask mexikanských celý inventá tch upomínek z cest, bohatých dar, všeho, o emž snad ani sama Sara neví, že to má. A pece všecko, ten exotický svt ji obklopující, to ovzduší umlecké, sochaské a malíské piny pitvorných
má
zajisté velký vliv
krystalisují
.
.
se ty
.
rzné
heroické
i
V
tom zrají a nimž básník nžné postavy, k
na tvoení jejích úloh.
okolí
dramatický dává asto jen nezbytný podklad, jen dost suchý a stízlivý námt. V duchu této umlkyn par exellence nabývají
pak teprve
tuku,
kterou také v první
krve
a
kostí,
té
nervosnosti
ad uchvacují a unášejí,
zcela
moderní,
noblessy a poesie,
té
kterou dostávají teprve pravého posvcení.
Jak to vše krásné a poetické, škoda, že mi do toho zní ten
stále
zuivý buben dotrné reklamy.
Umní
Saino, až
Doufejme, že
Jestli
oblohy,
shlédneme, musí
jej
pehlušiti.
pehluší.
kdy porovnání
tmlou klenbu všichni pod
jej
je
s
meteorem, jenž bleskem projede zadnes, kdy dlíme
bylo pípadné, je zajisté
mohutnými dojmy Saina neobyejného umní. Jako se, zahrála a zasršela, otevela nám na
meteor peletla, zamihla
8*
116
nkolik vtein nový svt umleckého tvoení a nazírání a již zmico tyto ádky píšeme, unáší ji vlak za novými trofejemi. zela ;
nám záplavu svtlých jisker, podpal k vážnému pemýšlení. Vzpomínky na ty fascinující hry Sainy utkví zajisté na dlouho v duši kaž-
A
jako meteor hodila k
k milému
dv dého
vzpomínání a budou
diváka
i
svdné bludiky
jako
umní
poletovati
dramatickém
ped ním. a umní
Myšlénky o uméní paní vbec, o pomrech, z jakých vyrstá a dopnouti se mže takové výše dokonalosti, dostaví se samy. Jen lehce chceme zeiti hladinu tchto otázek a dotknouti se jen nkolika význanjších Sáry,
o
moment.
Umní
Sáry Bernhardtové imponuje svou samorostlostí. Vidli jsme jen dva výkony, každý byl z jiného ovzduší a na každém bylo vidt, jak vyrostl jako organický celek v duši umlkyn. Naznaili jsme
moe
již,
detail
;
diváka skoro nepehledné
na poprvé zarazí
že
tyto podrobnosti nové a psobivé, vždycky
pípadné,
bijí na poprvé rázem do oí, tenká, zlatá ni, která je spojuje, navleeny, jest na které jsou jako jednotlivá zrna perlové na první pohled tmito detaily skoro úpln maskována. Ale nitka
šry
dkazem
ta je tu,
k sob
tsn
toho
piléhají,
jest,
že tyto všecky skvostné podrobnosti
na vzájem
doplují,
se
psobíce
vždy
dojmem celkovým a nikde ne dojmem nahodilé roztíštnosti. Mnohdy vás nkterý detail, a již hození hlavou, hra vjíem, posun rukou, úklon tla až pekvapí svou novostí a nepedvídahned v následujícím okamžiku dáte mu zcela za pravdu, muselo to býti zrovna tak, aby se úin dostavil, obsah pronesené hned za tím vty, asto jediné v ní slovo vás o tom pesvdí. Vidíte, že umlkyn srostla se svou úlohou v každé sebe menší ností, ale
nuancí, že je
doma
v celém
že zná vnitní život
hyb.
aspo
umleckém díle, které reprodukuje, spoluhrá do nejtajnjších zá-
svých
Toto množství detail vyrostlé jednak
a propracování úlohy,
jednak obrovskými
podporuje božská divinace,
po celém výkonu.
podrobného které
zažití
patrn
s
bravurní virtuositou
jistá
dose vypoítavosti a
rozloženo jest
Je zde zajisté vždy
z
studiemi,
117
hromadí a vrší dle toho, jak drama spje i jistá manýra, a možná dost, že kdybyste mli píležitost vidti Sáru v celé úloh, že by se pece
rafinerie, podrobnosti se
k svému vrcholu.
Je zde
ad
nkteré posy opakovaly, nkteré akcenty že by ztratily té spontanosti, jakou psobí dnes. Avšak tato vypoítavost a chcete-li zstávají vždy v manýra písné disciplin umlecké, a manýra, i Ize-li o njaké mluviti, týká se nanejvýš jen malikostí zcela podízených, vcí významu zcela subjektivního.
ekli jsme
jinde, že jsou
dv
kategorie dramatických
vytesávají balvanovit
Jedni, starší škola,
postavy
básník
sech grandiosních a skulpturalních, druzí vypracovávají
vení hledí
detail.
První jsou
dramat
jak z tradice
Ristori,
sickýra provanuté
skladby Racineovy,
pam
tlumoila
víme,
mohutné, dechem biblickým nebo klas-
virtuosn geniální Ráchel v
mradruzí
mnivých odstín. Granitové
a jejích
které,
Alfieriho,
v ry-
s pílí
deklamaního pathosu,
zástupci
moderní konversace
si
postavy
umlc.
zapsala se druhdy
v nichž
souasník, ano jdme
životem kypící postavy
dál,
Shakespearovy a velkých nmeckých klassik, které nalézaly hojné a to
výtené interprety vše, aspo pokud
v
cestujících
souditi
repertoiru Sáina, jest íší, s
tží
již
vnikne.
hlavn nmeckých, dosavadního nám známého
virtuosích
mžeme
z
kam naše umlkyn posud
nevnikla a
Je
ona po výtce tlumonicí repertoiru modersvými pirozenými vlohami, svým celým orga-
tíhne k nmu nismem, celou svou bytostí. Pedstavuje ona ženu devatenáctého ního,
století,
nervosní, kapriciosní, anebo
gicky v dobu
starší,
padlek
penesený
její
jako jest v Theodore a
ponkud
i
analo-
v Tosce,
svém živlu, a všecky ty nesetné odstíny ženského rozmaru ovládá svrchovan a tlumoí je s vrností úžasnou. Ve všem i v tom chvatu a neklidu, s ktenejradji a nejlépe.
my,
rými jest
Victorien Sardou
soudobých autor ve
všem
jest Sara
ve
moderní, užíváme života
Sáe patrn
všech hrají
lidé
Zde
nejvtší
dramatických.
úlohu
s
jeho
všemi stránkami,
nejsympatitjší a
nervy.
Jak u
nho
nejbližší
tak
i
ze
u ní
Na tchto nebezpených
strunách provádjí oba své nejkrkolomnjší
reje.
Avšak z hloubky vášn, jakou se odívá Fedoe, lze dobe souditi, jak by asi dopadla
Sara, její
na píklad ve
Phaedra, Myrrha
118
její
^iledea,
jdme
a
dál,
V
lady Mackbethová.
její
úloze této
si
umleckých výkon Sainých. Žena pedstavujeme fúrie by ustoupila patrn démonu vášn, a chtl bych slyšeti z jejích úst ono místo, kdy by vytrhla prs z úst dcka nemluvnte a rozideální vrchol
mu
tíštila
hlavu, než by ustoupila od provedení svého úmyslu.
Frou-Frou i Fedora, typy zcela moderní, ukázaly dv rzné Frou-Frou aspo v první v tvoení Sáry Bernhardtové. ásti své povaha klidnjší, aspo co do stránky efektní. Lze tu stopovati spíš tichý, intimní život díví, plný rozmar a náhlých
stránky
pechod,
mní pod tíží událostí v život tžce Fedora trhá a rve od poátku a je proto
pomalu
jak
zkoušené a
se
trpící ženy.
davm
pístupnjší a srozumitelnjší. Vášnivostí, již tu Sara Bernhardtova vyvinula, svedeni jsme k tvrzení, jak by Sáe slušely velké úlohy repertoiru staršího, pi genialnosti její dal by
i
širším
se ovšem ností
i
ten
u nich udati
íká
též rád slyšel, jak Sara
cionální spád
Nezapírám, že bych
detail.
dovede smíiti jich
verše, jak
mohla dokázati, že verš na jevišti mnohým zdá, zbožím tak docela staromodním. by
lépe
Vedle
exkvisníi;h
hardtové hlas,
Zvláš šeli
v
schopný
pechodech
mimických hraje
všech
možných odstínv,
nm i
hranice disharmonie,
zbývá
jest jí
tam,
chové odstíny jsou bájený.
má
Ovšem, musí
tato býti
zdánlivou
lepšího kusu.
Bern-
Sáry
úlohu nejvtší.
flétny
i
Sly-
šelestní uvadlých
Timbre hlasu toho jest nekde pesahuje meze své a sáhá na
mu
jiskra
hudby.
Zvláštní kapitola
stranou
I
rek
ve své divnosti,
Nkteré
jen de-
by se dala napsati
nebo pro sebe.
autor právo, myšlénky svých
mže
dnes se
pímo zázraný.
teba, je to hlas sladký a kouzelný.
o tom, co Sara mluví
u
jak
jako orkán.
výslovn sympatický kdy
tonm
jsme zvuky zcela podobné
list, burácelo to v
není,
detail
jest hlas tento nástroj
tradi-
myslím, že ona nej-
požadavky moderního vkusu,
s
umleckou zkuše-
dlouhou
bohatý,
božskou inspirací nastádaný
i
Tu
pochopíte, že
vyjadovati samomluvou.
—
podána tak virtuosn jak u Sáry, jinak se
pravdpodobností
Vzpomete
jen
snadno
Gilbertin manžel umlouvá se sestrou
my pjdeme, my udláme
státi
hrobem
i
sebe
na to místo ve „Frou-Frou", kdy
to a to,
jeji
njakou vycházku
a íká,
zde Saino stranou prohozené
119 „Nous, toujours nous" otvírá celou propas rozervaného
ironické
ženského srdce a vycítili
cházející,
stojí
samo za drama.
byste z tchto slov,
kdyby nebylo hry ped-
I
že katastrofa se chystá, že
Tak se úinkuje malými, na oko nepatrjí více odvrátiti. nými prostedky. Je to asto v malikosti a vyváží to celé tirády, je to v zkivení rt a nahradí to svtoborné házení rukama. Je nelze
to
krátce
umní, pro
nž
jest jen
teba
a
citu
nž
pro
není
receptu.
Vtírá se
man otázka o pomru Saina umní k naší domácí Muse
dramatické. Jsme daleci toho, dlati nemístná pirovnání. krátce
eeno,
za
to,
že
umní Saino
je z
tch,
Máme,
jichž nelze
vbec
Lze se mnohému a mnohému od ní piuiti, dovede-li kdo u nás ješt býti skromným, ale imitovati Sáru bylo by vždy nešastné a zbytené. Chytne se, jak známo, imitace vždy ráda jen vcí zevnjších, jen slupky, k jádru zídka pronikne. Ze všech našich umlky, jež známe, mla jediná slena Pospíšilova v sob imitovati.
ten chytlavý
materiál a nejvtší
všem navštvovatelm divadla
Máme práv
Sainy.
podobnost se Sárou a je
v dobré
pamti, co
pece
zachytila ze hry
na mysli „Frou-Frou".
Jedno ovšem vyráží zbra na dobro
pi každém
srovnávání.
Naši umlci nemají píležitosti propracovati své úlohy do takového
stupn.
Sotva jsou
s
postavou jim
obrysech, již káže neúprosná
nové. Je to shon a chvat u nás,
—
svenou
poteba denní
vru
dti
kusem k
své.
Jedno jde
za
v hlavních
se
k úloze
zimniní. Naše divadlo jest
pro nedostatek vnímavého obecenstva
vlastní
hotovi
obraceti
—
druhým,
Saturnem požírajícím kus pochovává se za
vnému
odpoinku v prachu archivu, jak má umlec postav dál, jak má na ní pracovati? A druhý kámen
pak tvoiti v urážky jest veliká netenost a blaseovanost (ovšem jen illusorní) našeho obecenstva. Snad práv proto, že nemlo dosti vzor, na A v tomto smru jest vystounichž miti má domácí své síly. pení Sáry Bernhardtové i její spolenosti u nás pravým dobro-
120 diním.
v
em
Vidli jsme,
eho
se kde
se cizin vyrovnáme,
nedostává,
ano, v
em
jsme
ale vidli
jsme
též,
lepší.
Teba
jen
i
vzpomenout, jak skvostný byl druhdy Brigard pán Puldv proti lenu spolenosti Sainy (a ten nebyl docela herec prostední), a co hlavní,
jak
vysoce
stojí
Ipanov našeho Seiferta nad jinak úcty-
hodným výkonem pán Bertonovým.
Charles Baudelaire a Richard Wagner. v
roku
lednu
chtje zde
1861
zavítal
Wagner do Paíže, uspoádati koncerty pouze
Richard
v sále divadla des Italiens
Mezi žurnalisty francouzskými ml Wagner již z doby svého dívjšího pobytu paížského etné pívržence a osobní pátele, kteí pomáhali klestiti ideám a hudb jeho cestu do pízn veejného mínní. Theophile Gautier slyšel Taanháusra z vlastních
skladeb sestavené.
Mnichov a byl okouzlen hudbou Wagnerovou v té míe, že uveejnil v Moniteuru dlouhý a nadšený rozbor opery té. K nmu pidružil se brzy Charles Baudelaire, na nhož psobil Wagner
v
až démonicky.
Kdo zná
blíže poesii Baudelairovu, vysvtlí si
tento kouzelný vliv hudby Wagnerovy, a kdo
pi všem pohrdání
ví,
theoriemi a formálnostmi v
kus zarytého dogmatika
a
filosofujícího
snadn
že v Baudelairovi
umní vzel
reformátora,
notný
pizná,
že
theorie Wagnerovy byly dost píbuzný náhledm a myšlénkám, jež se vyhránily bhem asu v Baudelairovi a které nesoustavn vyslovoval a ukládal ve svých etných, dosud ne dle zásluhy
ocen-
zvláš
pojilo
ných
studiích
a
biografických
estetických.
Jedno
Wagnera a Baudelaira; byla to nezdolná touha po novém a neobvyklém v umní. Najíti poesii nové svty bylo cílem Múzy Beaudelairovy a proto vítal nadšen ohlasy a obdoby svých aspirací v sesterském umní, v hudb. K tomu se druží ješt jedna vlastnost
obma tmto
jinak tak rozdílným
genim spolená: neúmorná
houževnatost a vytrvalost v práci
žátlného
pekážkami jen
rostoucí,
iakási jejž
bravoura
lze toliko s
Baudelaire
heroismem nebyl
mueník
tvrí
nezdaru se nelekající,
umlecký
heroismus,
srovnávati.
duch naivní jako na p. Lamartinc
122
hudb, u nho
v poesii nebo jako Rossini v
zvuku a rytmu, kouzliti
z toho,
bylo vše raffinované,
nové a
Vyhledávati
vypotené, vyspekulované. staví,
nové dojmy, vyvolávati schválným
rým
slov a
nové kombinace
vt
jak slovo ve
umlým
kam
a
se po-
opakováním hlásek
vt
kadence neodolateln psobící a tak se v nitro vrývající, že více se jich pamé nezbude, jakmile jednou se jim v chvíli píbuzného naladní otevela, zdaž to není práce aspo
ponkud podobná tvoení hudebnímu? Wagner strhl Baudelaira k sob již tímto formálním aparátem hudby své jakož i svými spekulacemi,
theoretickými
jak ho ted,
Baudelairovi,
peta známe, první
ztlumené
ješt
ješt píbuznjší.
bližší,
Wagnerova
díla
hudby Wagnerovy bylo
avšak jádro
po publikaci velkého díla Eugena Cré-
a v
tch
a místy vybuchající
Baudelaire
znal
jen
vášn
místy
nádhernými ohnivými kvty,
který
žár
byl to
veliké
básníka lásky smyslné a zatracené, schvátil a podmanil. Co by
jej,
však
byl
ekl Baudelaire pozdjších denník svých „Mé
srdce
kdyby mu bylo páno bývalo slyšeti jen na p. úvod k Parsifalu? Zde byl by jist našel ta slova vykoupení a posvcení, která hledal v posledních boluplných létech svého života, zde by se byl mu otevel zdroj duševní oisty celé nahé'',
a
Baudelaire
kající a zdrcený,
nekoneného povznesení, po kterém ustavin
této byla by našla mystická duše jeho svou
prahl,
v
hudb
pravou dietetiku, která
kdyby byla pišla v as, mohla mu ješt býti cestou spásy a zachránní. Všemi požitky i vším odíkáním rozrušený organismus Baudelairv, který se vydal za as krátkého života jeho v plen extravagancím a dušeyní
prací
pokusm
byl
k pepjatosti a šílenství,
Wagnerov
všeho druhu, který subtilnou analytickou
neobyejn vytíben, rozechvn byl by
a
napjat
balsámu a léku v
nalezl
až
hudb
periody poslední, jako nalezl v prvních operách velkého
reformátora tlumoení svých kvasících snah, cit a ideí
Proítaje díla Wagnerova,
praví
Baudelaire,
cítil
jsem,
že
mém
duchu (jako ohlasem pamti) rzné pasáže Diderotovy, hlásající, že dramatická hudba nemže být niím jiným, než výkikem neb vzlykem vášn, notami a rytmem vyjádené.
oživují
A
tak
v
i
celá
poesie
Baudelairova jest
vášn, vyslovené hudbou takty
Lohengrina,
praví
slova.
rovnž výkikem
Když jsem poprvé
Baudelaire,
ml
slyšel
šílené
první
jsem dojem, jakobych
123
zázrakem zbaven byl všech svazk tíže a hmoty a upomínkou nalezl jsem tu zvláštní rozkoš, která je doma na vysokých horách, byl jsem koistí velkého snní v úplné samot s nesmírným kol obzorem plným do kola rozlitého svtla, v nekonenosti, nemající jiné výzdoby
krom
sebe.
Brzy
cítil
jsem dojem vtšího jasu a
intensivn rychle rostoucího svtla, že odstíny naší mluvy nestaí
pebytek žáru a blosti. A tu pojal záivém ovzduší rozkoše a sebekroužící vysoko vdomí, nad svtem skuteným. Žádný hudebník praví na jiném míst — neumí tak m ao v a t i prostor a hloubku hmotn i duševn. Wagner umí tlumovyjáditi tento stále rostoucí
jsem
ideu duše
pohybující se v
—
1
iti subtilnými gradacemi vše, co jest výjimené, ohromné, titanské v
lovku. Zdá
se mi asto, když poslouchám tu
hudbu jeho žhoucí
a despotickou, že vidím malované na pozadí tmy, strhané viziony
sn
závratné koncepce, jaké se dostavují po požití opia.
Zdaž v tom není Baudelaire, celý Baudelaire kouzeln krásného Povznesení, kde pje: Výš nad rybníky, nad údolí výše nad hory, lesy, mraky, nad moe, nad slunce, ether, v jeho prostoe a daleko nad záících hvzd íše Výš, stále výš nad ostré výpary ó povzle v istší ether pij
ten
ohe
ryzí, který
Aneb Baudelaire Malých ímkoliv, a
umním,
ilým ruchem,
božské ty a isté nektary, proudí vzduchem!
básní v prose, kde volá: Opijte se
láskou, vínem, poesií, opiem,
kdo chce padnouti ze svta do prostoru
a
ale jen opijte se
vagónem,
a
lodí,
jen odtud, pry, daleko za hranice tohoto svta!
Hudba Wagnerova již
v
Lohengrinu
byla Baudelairovi dle vlastních jeho slov
duševní operací,
dojm. „Má rozkoš
objevem nového svta citv a
byla tak silná a dsná, že jsem se musel stále
hudb té vraceti." Nejvíce jej dráždilo to, co nového slyšel v této hudb a co nemohl definovati, a tato malomocnost naplovala jej podivnou smsí hnvu a bizarrní rozkoše k
.
.
.
Není zde asu a místa, rozbírati studii Baudelairovu, již uveejnil v Revue européeiine a která vedle popisu sensací, jaké
124
hudba Wagnerova na inila, vykládá široce theorie Wagnerovy ted každému více mén známé, vypisuje a rozbírá Lohengrina a Tannbáusera po stránce obsahové a hudební a jest na konci v dodatcích lánku pipojených ostrou a výmluvnou apologií nového smru. ekneme jen tolik, že studie ta byla ve vav a spoust hlas Wagnerovi nepíznivých a jej odsuzujících vskutku vzácným zjevem pochopení a vnoení se do díla umleckého a že padá ješt více na váhu tím, že promluvil Baudelaire tam, kde mleti uznal za dobré sám Berlioz. (Baudelaire nazývá opatrné vystupování Berliozovo v tehdejší afée Wagnerov ironicky negativní
odvahou.) Po uveejnní studie této vyhledával Wagner Baudelaira, chtje se mu osobn podkovati. Dovídáme se toho z listu, který Eugéne
pináší a
Crépet v svém
jejž tuto v
nejnovjším
díle
o
Baudelairovi*)
peklade otiskujeme
V
Mj
Paíži
15.
dubna 1861.
drahý pane Baudelaire,
ale nepodailo se mi Vás zastihnouti. Snad uvíte, jak prahnu a toužím Vám íci, jaké ohromné zadostiuinní zpsobil mi Váš lánek, který vtší jest mi poctou a dodává mi více odvahy, nežli vše, co posud kdy bylo o mém nepatrném nadání vysloveno. Což by nebylo možno íci vám co nejdíve osobn, jak jsem byl opojen pi tení krásných tch stránek dojmy, jakými jsem jak jen nejlepší báse mže líících
byl jsem nkolikrát u Vás,
—
psobil
(a
—
jsem hrdý na
to)
na ducha tak zvláš povzneseného
jako jest Váš? a
Pijmte tisícerý dík za dobrodiní, které jste mi vte, že jsem opravdu hrdý na to jmenovati Vás svým
prokázal,
pítelem.
Nuže brzy na shledanou! Všecek Váš Richard Wagner.
Ddictví kultu Wagnerova ve Francii po žalostné smrti Baudelairov pevzala celá škola poet velkému zakladateli svému *)
1887.
Charles Baudelaire.
Oeuvres posthumes
et
correspondences inédites
125
duševn píbuzných
a
jako
on nové cesty v poesii
i
v bezcestí
Škola symbolist ili dekadent, jak se sami svém horlivé vyznavae Wagnera a umstedu v ítá nazývají, náelník její Stephane Mallarmé proslavil a theorií leckých jeho
asto
hledajících.
žádoucí se sonetem na mistra reformátora, který bohužel postrádá Však peložen. pibližn trochu jen jasnosti v dikci, aby mohl býti
—
chtli jsme jen poukázati na pole jiné skladatelem k zajímavé shod mezi velkým básníkem a velkým a jich povahy a vj svtliti ponkud shodu tu z jich umlecké to by nás svedlo již
aspirací.
Intimnjší studium poesie Baudelairovy ukázalo by ve této
ješt
detaily
subtilnjší,
rovy nejsou v celku
musí
ale to juž tím,
u nás známy
a
pekladem nevýslovn zasvcenc.
býti ponecháno jen vytrvalé práci
shod
že verše Baudelaitratí,
Glossy k novjší poesii (Giovanni Práti.
italské.
— Andrea Maffei. — Domenico Stromei. — Mario Rapisardi. — — Quido Mazzoni. — Maria Ricci Paterno-Castello. — poesii a Bacelliho „Divá nátura".) Gnoli. — Vda
Antonio Fogazzaro.
Dom,
v
úspch,
|||álokterý básník prodlal tak celou stupnici
Giovanni Práti.
veleknzem
jako
hvzdám, zván jednou poeie, pozdji urážen a na praný
Slaven a vynášen až ku
a spasitelem italské
—
pak zcela v smutném stáí svém zapomenut po smrti opt pirozenou reakcí kladen v souhvzdí Dantea, Petrarky, Alfieriho a Leopardiho Vru myslící umlec nemže ani na chvilku staven,
!
býti špit tím, co slávou se nazývá, je to tak malicherné a dtinské,
urováno pomry spoleenskými náhodou každého druhu, že nemže tomu vnovati ani jedinou a poslední vteinu svých tvrích sn. Nad erstvým hrobem Pratiho cítí každý, kdo se opíjel istým nektarem jeho poesie, kdo jej poítal k svým „domácím klassikm" tento jinak pirozený bh událostí dvojnásob bolestn. Ovšem divným. osudem jest asi vtšin našeho obecenstva i dnes jméno jeho tak dobe prázdným zvukem, jako kterékoliv jiné. Nepochopitelným zpsobem zasáhla povst tohoto básníka o dílech jeho ani nemluvím snad nejmén k nám. Není tu tak otráveno lidskou nepízní, tak tak ovládáno
a politickými,
—
—
místa stopovati zajímavý ten úkaz. naše
s Itálií
Pratiho, nepronikla k starších
ze
unylý
souasník
Pes
všecky dosti živé styky
v letech padesátých, a tenkrát nejvíce
Silvio
nám jeho píse, Pellico,
Aleardi, když ne
njakou sebe menší notickou
hvzda
záila
ani plachá o ní zvst.
povídavý Grossi,
stízlivý
peklady aspo zvukem jména v asopisech mihli se
ped
Ze
Carrer,
svého,
duševním.
127
obzorem eského tenáe, o Pratim není mi nieho takého po-
vdomé.
Smr
Práti byl romantik.
než
jinak
Nmecku
v
vlivem
tento vyvinul se v
Shakespeara,
ponkud
Itálii
a u
Francii
ve
nás
vlivem Byrona. Celé hnutí myšlenkové, jež romantismem nazýváme,
zbarvení jiné,
dostalo v Itálii
eknme
bledší, splynulo záhy a rychleji se
valo tak
než oiho
píke
Hugv,
se starými
odstín
smrem
spíše lyrika „Lakist** než Byronova;
nemá daleko k románu Waltera
ciziny a byly
na
román Manzo-
vlivm
Scotta. Práti podléhal
lámaly se však
blahodárné,
mdlejší a
Lamartinv timbre
Spíše
tradicemi.
ponkud
domácím, nekontrasto-
mkké
v
jeho po-
vaze více v snivé duhové barvy než v ostré žhavé plameoy, spíš
Byron v první a Lamartine v druhé mén Gothe a pak
v elegii než ve vzdor.
mají slušný podíl v jeho evoluci básnické,
metí i
romantikové,
ballada Pratiho
v ballad,
leda
oblíbeném genru.
jeho
nemá tch
jest celá jeho,
mkká,
plná digressí a apostrof,
hmí, podobá
se více
lyrické
V celkovém naladní
Byronovy i
s
nhy
odstínem
heroické epos, jeho satira
i
jeho
vru
básníkm
velké školy
které podléhá jeho idyllické
filosofující verše
ekl bych antického období innosti Podivuhodný
zpívá se více než
než skondensovanému dra-
fantasii
druží se Práti k
a elegie,
n-
Le
bystrých kontur a té
sráznosti, jest
matu.
ad
posledního jeho
jeho.
úkaz. Básník, který zaal imitací Byrona^
koní jakožto odchovanec antiky a pekladatel Vergilv. Vná moc aucha Hellenského nad tvrími duchy slavila zde nové vítzství.
Je
mkí,
ale tím
Pratiho jiný
Hellenismus i
pokojnjší a vytvoil
poítáme. Práti psal mnoho.
Carducciho,
než
díla,
je
k lepším
jež
opt
v nové
poesii italské
slavným, jeho
„Canti
Jeho „Edmengarda"
lirici"
v srdce dívek a žen, jeho
a
„Memorie
„Canti per
il
uinila
e lacrime"
jej
poprvé
zapsaly jej
popolo" uinili
jej
popu-
drahým ani hrakou, ani poesie není duchm uzrálým a dosplým, jimž moderní pole vstoupil na pouhým paedagogickým prostedkem. neb historické, i tam, kde inspiraci svou nutil v dráhy jeho povaze nesvdící, jedno vždy uml, psal výtené verše, jichž melo-
lárním, jeho sonety v „Psyche"
a jeho
uinily
„Isis"
jej
A
diosnost rovné
sob
do dnes hledá po celé
Itálii.
Svrchovaný mistr
128
formy
docílil
také lahody jazyka, že kouzlem jeho ovládal falešnou místy intonaci celého zpvu. i
v tom jeho
Tvoil nevdomé, nehledl k posledním cílm jako Foscolo neb Leopardi, nezahraboval se v abstrakce
a neupadal v suchost jako
i
skek
tu
orla",
vnou
nkdy Alfieri, psal jak srdce mu velelo ,Ml v hlase svém tlukot slavíka
znamenit: jak trefn o
vždy
tenkrát
a
Okouzlil,
taj.
umní
svého
kehkou
i
asto komposici
nm
praví Carducci.
dl
lidskou slzu, o které emfaticky
víc než výboje Napoleonovy,
vpuste
K
tomu pidejte
Lamartine, že váží
v tuto slzu svit slunce a zá-
ící luny a máte opálovou jeho poesii v hlavním a základním tónu jeho Nkdy ovšem slok nepoítal, ale divte se mu, celou.
e
nho, sama vedla jeho hbité, harmonické péro, on jen se dotýkal vcí a nebyly-li písn jeho ihned teba drahokamy, byly vždy zperleny rosou a ozáeny purpurem zapadajícího sama
básnila za
slunce.
nm
Poeta natus o v detailech
a z
natus,
podléhal
i
vlivm
míe
v plné
platí
a každý takový,
cizím, je v celku vždy svj.
tch obyejn každý
píše
mnoho.
Nelze
rozsuzovati, co peplaví se vlnami zapomenutí z
doucí asy;
jméno
a
ale
peplaví se toho mnoho,
památka
dobe
dnes
Pratiho v bu-
by jeho
dost co staí,
stály vedle nejlepších srdcí a nejušlechtilejších
duih lovenstva.
Kolik básní stailo k nesmrtelnosti Manzo-
niho neb Leopardiho? Dost málo, a
svazek
lejte jediný
dl
by
Poeta
z
dobe
„Ud-
praví Carducci:
jeho spiis, ale ten bude
zlatou knihou
Pratiho!"
osudy
Životní v Trentiiiu
27. ledna
jeho
byly
1815,
jednoduché.
Narozen v Dasind
Padov
v
studoval
práva,
jež
brzy
opustil a zcela se vnoval literatue. Brzy pilnul k domu Savojskému, jemuž pedpovídal v básních velké djinné povolání a byl prorokem dobrým. Roku 1862 stal se deputovaným, pozdji e-
ditelem
vyšší
zesnulý kritik sterstvu
díví školy v
De
Sanctis
ím,
osvty hlas poradní.
nho
též ve
svj
nevlídného samotáe. vír a naházel
a
nedávno
též
ml
Stáí jeho bylo smutné
dlouhá, tvrdošíjná choroba ztrpila nila z
když byl známý,
ministrem vyuování,
i
a
v mini-
opuštné,
mu
poslední léta života a ui-
ev
stran politických strhl jej
hojn žlue
myšlének a cit. A nad hrobem nový
a
pelyku
ev
stran,
íš jeho nové chvalozpvy v zlatou
129
smšný
a nové odsuzování, celý ten dí
v
jednom
vnc
tené
as
nmž
shon, o
prosyceném sonetu:
trpkostí
dobe sám
tak
„o pár tvých svadlých
se nezastaví".
Ctihodné stáí pracuje asto k oslav básnické více než skuzásluhy. Nejlepší píklad toho máme práv nyní, kdy Itálie smrtí jednoho
nad
truchlí
pekladatele
nad smrtí
svých
ze
Schillera
nejpopulárnjších
básník,
Byrona, Miltona a Gessnera,
a
neúnavného Andrey Mafeie. Maífei
byl
a jest
v Itálii
nejpopulárnjší
ted!
básník
aspo
po Pratim a Aleardim*); mnoho k tomu pispla jeho povaha ryze umlecká, mnoho jeho neúnavná innost pekladatelská, mén jeho
pvodní — nejvíce jeho stáí. Maífei byl tak korektn jeho biografové nevdí. De Gubernatis
poesie to ani
se narodil roku
dáme
že
se,
byl narodil
o
nm
inný
již
stopy
1800, v nekrologách
byl
italských doví-
sedm rok, dle ehož by se v našem Slovníku Nauném ovšem
díl
ten
vyšel,
práv
byl Maflfei
tak
literárn ješt slavnjší než dnes.
jeho dlouhé
Maífeiovi bylo si,
když
populární, snad
a
—
roku 1798
a
z list
že
osmdesát
stár
není,
jeho
starý,
udává, že
Pipomeme
stáí požehnáním.
mu bylo patnáct rok již peložil idylly Gessnerovy mu osmdesát pt rok, kdy peložil drama pruského
že sotva
a že bylo
prince Jiího (pseudonym Conrad), Biancu Cappellu. Jaká innost
mezi tím styky
—
dlá jméno
jaké práce a co více
osobnostmi
nejrozmanitjšími
s
jaké známosti mezi dorostem mladším
nerace byl
xMaffei
otcem
uitelem,
Aleardiho a Pratiho
byl
ruchu literárnímu ve své
i
a populárnost, jaké
literárními
vdcem! Pítel
dnes Maffei ovšem
již
politickými,
a
nebo kolika
;
cizí
mladší ge-
z
souasník nejnovjšímu a
vlasti.
Pihlédnme nejdíve
k básníku
pvodnímu
a pak ku
pe-
kladateli.
Jak zasahuje do soudu širších vrstev
rovnž
se ukazuje
zpsobem
jaký vzbudilo jeho úmrtí v *)
víc Itálii,
Psáno roku 1886.
Jar. Vrchlický: Studie a podobizny.
literární tradice, u Maffeie
než lapidárním.
stupoval
se,
Velký smutek, jak z privátních
130
dopis
se dozvídám, až k
pomry
trochu
nkdy
hyperbolám
který psal
Byl prý Maffei poslední básník, italské poesie,
cítí
komického nádechu. Kdo zná jen
vlasky
ten osten ironie
!
namíený
proti
Carduccimu a celé nové generaci básnické. Obecenstvo jde vždy je to ásten zcela pia všady hodn pozadu za spisovateli rozené, ale pece to psobí na produktivní síly souasné trapné
—
a na znalce
pomr nkdy
Pihlédnme
až komicky.
k jádru poesie Maffeiovy.
Toto je relativn velmi malé.
kmeta
byl velmi úzký.
popvk, verš
písní,
jimky.
Má
smutku, ale zdá se z
verše
všecko notu sladkou,
to
je sice veliké množství, jeho
bez nápisu, romancí a slok jest veliká spousta,
celkem pece jen
ale jsou to
Obzor myšlenkový ctihodného
Jeho sonet
nám pi
tom,
album až na malé výs jemným nádechem
pro
unylou,
že
je to
psáno pro
dvata
pensionátu, která blouzní o prvních románech, jež jim pišly do
ruky, dívají se,
snv
mantických
pod postel a mají hlavinky plny roPoesie tato nikoho netichá, dvující a tšící, vlee se úzkou
než usnou,
a nesplnitelných nadjí.
rozerve a nerozladí, je
tenkou stružkou, konejší,
místo
aby
vzrušila a proto
práv
jesti
znlek „matkám, jež ztratily jevnovaných „nevstám ped satkem", co lístk plných vzdechv a tužeb práv jen do album, jak
tak oblíbenou.
Co
tu sladkých
diné dít", co tu slok tu listv a
v mód v letech ticátých. Pirozen unavuje tato tenáe, postupem zdá se víc a více jednotvárná a bezbarvá, až konen utkví vám v sluchu jen harmonické dopadáni rhytm a rým. Ovšem harmonické a tu bume spra-
to
bývalo
poesie
vedliví,
musy
je
v harmonii
ei
a verše
Maffeiovy, tou vyniká on
daleko vtší, tou jest sourodý unylou, malou
nejvtší,
ano jediné kouzlo
nad Aleardiho, který byl jinak poeta
i
i
Pratimu, vedle kterého jest jinak
hvzdikou na ohvzdném
blankytu italské poesie.
Snad pro tuto harmonii jazyka je Maffei tak populárním, jinak jest jeho obzor myšlenkový povážliv chudý pi veškerém formálním bohatství jeho musy. Pekladatel Maffei daleko pedí básníka pvodního. Není ovšem místy zcela exaktní a vrný, leckdy se mu pihodí i nemilý lapsus linguae, který se nkdy pihází i pekladatelm nejlepším, celkem však jsou jeho peklady díla mistrovská co do
131 koloritu a postihnutí
A
celkového dojmu.
tu dlužno rozeznávati.
kde mohl duch jeho zcela pisvditi obsahu i form origipeložena než ona, kde nutiti se musel do nálady Tak peklad Schillerova Wallensteina nebo cizí nebo vzdálené. Panny Orleanské jest kus práce mistrovské; odpovídal sacerdotální a deklamaní ráz tchto dl lépe jeho tradicím Montianským a jeho individualit slabší jsou peklady z Byrona, kde
Díla,
nálu, jsou lépe
;
nestail plamenné vášni, neb z Gothea, kde
obrazv a vt.
koncisnost opisováním
všecky peklady, jež vyšly
z
stíral
antický klid a
Není tu místa vypoítávati
jeho péra: Gessner, Klopstock, Góthe,
ada
Grillparzer, Heine, Byron, Milton, Moore, Shakespeare a celá
menších autor prošla jeho pérem.
má
Maffei v Itálii
O
popularisování cizích
autor
Zde vidíme také tžisko
zásluhu neskírnou.
jeho inného, bohatého a požehnaného života, tak že právem hodí se na hrob jeho nápis:
Myšlénka peložena ve sto jazyk zstává celá; pekladatel, který
ji
šíí
v koutu své vlasti,
mocným její apoštolem. Tím byl Andrea Maffei.
jest
Dne
3.
kvtna
letošního
v Abruzzách, hrob nad byl
svého
v Tocco,
roku zavel se
vesnici
kmetem tiasedmdesátiletým. Staec
emesla švec
a
Domenico Stromei. Od asu
úmrtí jeho vyšly o
tento
Jmenoval se
svého povolání básník.
nm
již
dv
bro-
žury,*) elnjší listy italské pojednaly o jeho život i jeho poesii, kteréž malý výbor vyšel nedávno v ím.**) Sestavuje anthologii
nové poesie italské byl jsem pítelem svým, messinským básníkem
Como 1883. *) Domenico Stromei, cenno di Tom. Cannizzaro, Domenico Stromei essia un operaio della civiltá di Gallo Francesco, Torino 1883. **)
Poesie di Domenico Stromei calzolaio poeta,
Róma
1883. 9*
132
Tomášem
upozornn
Cannizzareni,
a neváhal jsem po bedlivém ísla. *) Jelikož
zasluhuje pozornosti
zmínných brožur
i
tohoto
básníka-ševce
nkterá
básní jeho peložiti
života
vzdlání ubohého toho muže
bh
pak celý
na
též
petení i
podávám na základ
v kruzích nejširších,
básní krátký nárys jeho innosti. Poesie samo-
i
vlásenká Jasmín, peka Reboul, sedlák Burns, nepomíjeje ani naše samouky domácí Chládka, Pokorného a Kallusa, rozmnožena jest Domenicem Stromeim o novou zajímavou individualitu. Nebo Stromei je básník skutený a
uk,
které
v
posud
vynikali
opravdový a zasluhuje jen obdivu a úcty, že z a neutšených pouze
ducha dovedl
silou
pomr
tak bídných
k innosti
se povznésti
tvrí, jejíž stopa v literatue zstane. Domenico Stromei narodil se v Tocco
r.
1810.
Od dtství
svého byl opuštn, vyrostl v zemi chudé, v stínu hor a jak praví biograf jeho, za vlády, která se docela nestarala o osud
dtí opu-
mu bylo deset let, navštvoval školu vesnickou, která však podivným zpsobem najednou náhle uzavena byla a více se neotevela. Brzy po té dán byl na ševcovství. V trnáctém roce štných. Když
hocha nesmírná touha po Éímu i pedstíraje, že chce tam lépe vyuiti se v emesle svém, vymohl si dovolení odebrati schvátila
se
Nový svt otevel
tam.
msto více
než
tušil,
znal,
dímajícího. Bylo ani dokonale ísti
mladé
se
se svými zíceninami,
s
vzbudilo
žíznivé
té
poesií minulosti,
snad první jiskru talentu
mu trnáct rok
vné
a
duši
kterou ovšem on v
nm
a vdychtivý, ubohý hoch ješt
neuml.
Zatím pracoval piln za svým stolkem a v hodinách volných bhal po zíceninách, žil svým snm a oddával se sladké nadji, že, snad až bude tovaryšem a nabude samostatnjšího postavení, pomže si ku knihám a jimi k ideálu svého mládí ku vzdlání.
—
žeme
pedstaviti, jak
si
zpráva
úpln
o
zmizelého pokládal!
zatím
otcv
vrátiti
byl
již
vidl
verš
z
pamti,
)
v jeho
náhlém a neoekávaném návratu
a na rozkaz
ad
hromovou ranou S se
Bohem musel ihned
M-
dtské sny
otce,
dáti
do rodné své
jejž
sladkým vsi.
byla
dávno za
snm
V Éím
nkteré komedie Metastasia, nauil se celé jež recitoval svým soudruhm. Nkde dostal
Viz: Poesie italská nové doby
str.
122.
!! ;
133
darem poesie Alíieriho, Montiho a Tassa, k tém pidružil se asem Manzoni a malý Dominik tonul v moi blaha. Konené opatil si Božskou komedii. Tiskl k srdci drahocennou knihu, o které tolik vyprávti slyšel, a
ené
ponoí
práci se
sklamání poesie
etl, etl a nerozuml.
!
ta
nemohl
zdála
se
mu
Le
jaké ekalo
jej
Odhodil brzy rozmrzen knihu,
barbarskou,
nesrozumitelnou.
báse
schvátil jej pocit nesmírné lítosti, zvedl
emu
kdy po skon-
se dokati,
v krásy tohoto arcidíla.
okamžit nerozuml, pešel, etl jen
velikou silou této poetické skladby,
Ale ihned
a zaal ísti znova
dále
odprošoval
a
brzy osvícen
stín
velkého bás-
jemuž byl tak tžce ukivdil. Lze íci, že teprve lektura Danteho uinila jej opravdu básníkem, duch jeho silný vyžadoval níka,
stravy
též
Zaal dlati verše. Ale bída, neuml nazpamt vlastní skladby své, tyto však
silné.
Zprvu uil se
úžasn
psáti
rostly
Domenicova jim nestaila. Musel umt psát. A natomu bez uitele, sám. Tímto skutkem bylo však též
a hlava
uil se
vychování jeho
úpln dokoneno
;
zstal ševcem,
pi
básníkem,
tom však pracovitým dlníkem a mužem ryzí poctivosti a hlubokého pesvdení náboženského. Záhy obrátil na se pozornost lidí vynikajících, ale jak to bývá: kdo by rádi, pomoci nemohou, a kdo by mohli, obyejn nechtívají. A tak i bylo zde. Jednotlivé, asto i dosti znané ástky penžité pohltila bídná jeho domácnost a poteby etné rodiny, ubohý básník zstal chuasem pro vždycky
Nkdy
jej nadšení a jal se improvisovati. Nejen forma jeho byla vždy pvodní a ryzí a obé prouhojným tokem, tak že asto zapomnl na dílo a básnil,
schvátilo
myšlénka, ale dilo
až
jej
i
vlídné napomenutí ženy Teresity
zbudilo z krásných
sn
bot
ovšem
tží dostala
že
s
nikoli
neml stevíc, nkdy
ani papíru
podešve
a
jej
—
se roku
1839
k trapné skutenosti. Bylo teba chleba
a ten opatily dratve a sídlo,
asto ubožák
— oženil
však božské dary Apollina!
a psával
verše
vyprosil
si
své
kus
dobrá manželka jeho k
Tak opuštný
a
dílu.
neznámý svtu,
mne
a strastí hntu,
jenž v pláíi zahrabal a všedních tu
trud
smutnou moji lýru
víru !
hrudkou na
papíru
pl: jenž v tichu nechal
— —
Co
—
pak
plátno,
134
Pes štn
jako
souasník zstal chd
všecko okamžité uznání
a
opu-
dív
Roku 1878
ztratil Teresitu,
Mou
byla duší tato silná žena,
podobná
mj
ženu svou.
slunci veselostí svojí,
tcha drahocenná,
život byla,
mé
svtlo, láska, všecko v
má
byla
.
hokost
jen trud a
boji
žití
ted mi smrtí uchvácena,
.
.
duši
mé
to strojí.
—
hrud má po ní vzdychá, Teresa slula má byla koruna a moje pýcha!
Tak oplakával
družky své a mohli
ztrátu
bychom
citovati
ješt více verš plných silného lyrického tepu a originální faktury. Celým svým charakterem tíhlo tvoení Domenica Stromei k epice. Nkteré verše jeho skladby jako „Le forche caudine", mají
místa
okouzlující
síly
a
v
plastiky
Lyrika
popisu.
jeho
místy siln didakticky zabarvená ukazuje jeho poctivé, ryzí srdce
a hlubokou vota
pro
a
která
víru,
jediné
mu
kterou nazýván byl od
pomáhala
snášeti
trudy
spolukrajanv svých
i
ži-
„pro-
rokem".
Jednu slunnou chvíli ml život ubohého obuvníka, která byla to chvíle, kdy jej vzpomínkou i stáí mu oslazovala, navštívil své doby proslavený básník a improvisator Giuseppe Regaldi. Bylo to v beznu roku 1848, kdy Regaldi po petení básn „Le forche caudine" umínil si navgtíviti Domenica Stromei Situace podobná, jako když Lamartine naa seznati jej osobn. vštívil v Nimesu pekae-básníka J. Reboula. Regaldi nazval Domenica Stromei bratrem a políbil jej na elo. Stromei zvnil
—
pvod-
tuto událost v
ód, která
ností stavby
zápalem nadšení, jenž všady siln prošlehuje.
Od
smrti ženy své
na hbitov,
dom
i
kam
jest nejkrásnjší
žil
kladl kytici
z
jeho
lyriky
staec sám a opuštn. Denn chodil erstvých kvtin, uschlé bral s sebou
a vždy je líbával. Poslední léta života svého strávil
Po velkonocích roznemohl a silný, tak že
mu
se a ulehl, a,
hádali ješt
bytku svém v Tocco v
ulici
se Via Domenico Stromei.
a
aspo 20
del Colle,
i
o hladu.
na pohled byl mohutný
let života,
která
skonal v pí-
ted po
nm
nazývá
135
Poheb
ml
ovšem
slavný,
úad
místní
opatil
jej
na svj
náklad.
Ubohý básník-švec ocenn byl dosti již za života svého — pece umel skoro hlady. Znamenití souasníci znali jeho verše De Gasparis mluvil o nm i slavný geolog a obdivovali se jim. Stoppani, De Gubernatis uvádí jej ve svém slovníku souasných
a
spisovatel, znali jej de Amicis, Cannizzaro, markýz Dragonetti vnoval mu do konce vlastní spisy své, Francesco Galii chválí jej v díle svém „Bídní poctivci", kdež vypsal jeho život, profesor Tarantelli pak oslavil památku jeho v akademii „La stella ltalia"
odhalením jeho poprsí a máhali
Zdá
se
jeho
mu
i
však,
eí
pohební.
Všichni zde uvedení po-
dary, jednou nebo dvakrát
že
bída
mli opt etné
v jeho
i
vláda na
nho
potomstvo,
dvata
vzpomnla.
tyi
rodin byla ddiná.
synové
pak byla mrzáci práce
úpln
neschopní. Tak pes veškeren obdiv souasník Domenico Stromei kalich hokosti až ke dnu.
vypil
ubohý
Kolem jména Maria Rapisardiho zuí ješt leckde po stech italských boj divoký a rozkacený.
(Kapisardi
jest
pesvdeni,
vla-
Krajané a pátelé básníkovi
professorem na universit
v
Catanii)
jsou
pevn
že vtšího poety Itálie od dob Danteových snad ne-
zuivá oposice trhá básníka rázem s jeho olympického vykazujíc mu místeko skromniké v básník bukolických, posmšn arkadickými zvaných. Rapisardi sám v stedu tchto boj žije na pohled klidn a pracuje dále na rozsáhlých skladbách básnických, o nichž ovšem soud definitivní a nestranný
zrodila;
ad
podstavce,
mže
vynésti jediné budoucnost.
Rapisardi
vyrostl
z
tradic
klassických.
Jest
odchovancem
Homerovy, nýbrž Lucretiovy, ne Vergiliovy, nýbrž Catullovy. Odtud jeho pevná fysiognomie, sesílená ješt rozsáhlým vzdláním moderním. Ve filosofii nejkrajnjší materialista, v poesii anakreontické. klassik i tam, kde pimichuje tóny romantické Básník zvyklý I v lyrice erotické, tžký, závažný, allegorisující. mluviti nad míru širokým proudem, vyžadující pozornost tenáe
antiky, ne však
i
136 až úzkoprsou a neochabující, lektura celkem dosti namáhavá, za to však místy skulpturalního rázu a pravou velkostí až pekvapující. Za to jest životní síly u nho málo, ano její skoro úplný nedostatek nejcitelnjší slabou stránkou celé jeho nádherné, slavnostní
je též
Ve všem dlá Rapisardi dojem básníka pechodního. V ném
poesie.
oživují staré allegorické formy místy
však nejlépe platí o
nm
silou sice eruptivní,
Capuanovo:
slovo
celkem
„Celé jeho dílo
jest
velkým mramorovým kamenem náhrobním, kde zlatem vyrytý teme nápis: Zde leží poesie!" Poetické knihy Rapisardiho krom drama „Manfred" jsou:
1868 a 1878, „Vzpomínky" 1881 romantickým intermezzem ve form dra-
„Palingenesis"
(kniha básní lyrických
matické „Francesca
s
„Spravedlnost" (básn sociální 1882
z Rimini"),
1889, epopeje
a 1892), „Poesie náboženské" 1887, „Elegie"
„Lu-
básn 1892. jest historicko-filosofická báse popisná, form vidní celý rozvoj lidský, jehož
1887 a „Job" 1884, „Empedokles" a jiné
cifer"
Palingenesis (1868) líicí v deseti
zpvích ve
mezníky jsou pohanství, kíž. papežství a jeho spory s vládou svtskou, kížové výpravy, reformace, potlaení národností a revoBáse psána luce, Pius IX. a Itálie a konen budoucnost lidstva. jest nerýmovaným veršem epickým, na etných místech hymnickými
Ohromná látka, a apostrofami rýmovanými perývaným. ovšem s jiného stanoviska, lákala již Lamartinea a kterou jiní moderní básníci po píklad Viktora Huga si rozložili a rozkládají v ady drobnjších epických skladeb, spracována tu vlí výlevy která,
velkou a nevšední vytrvalostí a houževnatostí
nepetržit hymnickým tokem
a stylem.
básníkovo o jedno úskalí: didaktický tón
Nebo
lého díla.
ist
lyrickým, skoro
Pi tom rozráží a ist vdecký
co mohl ješt obsáhnouti Lucretius
se úsilí
ráz ce-
v básni své
„De rerum nátura", to nezdailo se dnes ani Rapisardimu v „Palingenesi", ani SuUy-Prudhommeovi v jeho „Spravedlnosti",
Tsn k „Palingenesi" pojí se ob epopeje Rapisardiho (1877, 1887) a „Job" (1884j, tvoíce logicky
voln
rozvinutý celek.
V
vedená,
s
ale
nevšedním
pece
:
„Lucifer"
založený, však
„Palingenesi" pevládal theoretický lyrismus,
v „Luciferovi" a „Jobovi"
velkolepá,
pevn
trní
výlun
dmyslem
a
pokud básník se zdržuje zcela pípadná, tam však, kde prudkým
jen allegorie,
v šeru dob mythických, jest
Ovšem allegorie konsekventn pro-
allegorie.
založená
která,
137
skokem
se dostane v boje a zápletky moderní,
za zvláštní studium
Stálo by
válku roku
1870—71
psobí nemodern a mraziv.
a nejnovjší italské politické události,
jak idea
ukázati,
satanská se
transformovala pod rukama básníkv od biblického padlého
k Danteovu,
Byronovu a Gotheovu dáblu,
Miltonovu,
ustupovala idei
vajíc stále plastiky v
Velikost
vlastní lze nejlépe
satanovým
jest
životnosti
a
jeho
plastické
satana.
U
Bapisardiho
síle,
juž vzdoru,
a
nazývá.
soka svého.
velikostí
Sokem
nyní postava tohoto ztrácí na své
tím prázdnjší jest též velkost soka
ztratili
veškerou
že v „Luciferu" oba
mohutnost,
plastickou
prázdnými peludy, jak je autor sám tomu nespomže ani onen fantasticko-satirický rej
Vi
událostí, v které zapletený Lucifer se manifestuje se
nostmi bytosti
po lidsku myslící a
Povaha
cítící.
má jeho pomocí konenou spásu a místo živlu
svrhnouti zlatý
básni,
v
vzbudila takou
pod závojem
která
boui
i
prhledným
irpké
každý odnesl svj
díl,
pi
satirickými, v nichž
pehnané útoky De bylo novým zdrojem
Carducci, Aleardi,
což
jimiž zde
ovšem zabývati
vyvolá vždy útok, a co našil Rapisardi „Luci-
bohat pi vydání nové básn
Trilogii této
rozsáhlosti
jest „Lucifer",
místy
a
italská vyznívaly.
nového nepátelství a nových polemik,
nemžeme. Útok
své
taký ohlas, dlužno vysvtliti jednak proti-
na nejpopulárnjší jména
ferem", sklízel
pi
vyžadovala
básn, jednak etnými místy
lehce
atd.,
by
Že lektura tak tžká, jakou
a života.
klerikální tendencí
Gubernatis
tím ješt vdy, která
pelud Boha s trnu a dáti lidstvu vk. Bojuje zde tedy abstrakce s abstrakcí, epického pevládá bujná ovšem lyrika, krásná o sob,
nemístná
hodn dje
všemi vlast
tato
stává se dále abstraktnjší, že Lucifer jest zástupcem
se
a
se jen ideami, principy,
stali
ale
revoluce,
Carducciho a Rapisardiho.
proces tak daleko,
šel
básn
sloupové
miti
ím
Bh.
zde
—
stžejní
a
pozdjších ješt skladbách
lidskosti
andla
jak pozbý-
„Job".
veškeré obsáhlosti celku a
ástené
rozerva-
komposice nelze upíti allury velké, klassické poesie. Je tu ihned dje mnohem více, než v „Luciferovi", je tu forma pestejší, epické stati stídají se s živým dialogem, lyrické kusy dodávají nosti
intermezzm jest
djinami
ráz
utšených
lidské
bolesti,
oas. Idea
básn
jest velkolepá. „Job"
která tu prochází
temi fásemi
lid-
138 a úpí pod žezlem Boha theologického (Jehova), (kesanství) a moderního, kterým jest dle autora positivní filosofie. Job se svým utrpením zmítá se tmito fásemi a tím již vidíme, že v druhé a tetí ásti musel básník sáhnouti
ského
rozvoje
metafysického
opt k tený
opt
a
zoufá,
pessimismus jest
ás
vání.
nkdy
biblický,
trpí,
v druhých dílech
chvílemi
hledá,
zápasí,
v posledním dialogu jeho
s
Isidou
básn
úplné vítzství. Epicky nejlepší z celé
piléhající
tsn
známému biblickému vypravo-
k
Zde jsou skuten místa epické plastiky, která imponují a i Miltona pipomínají. ásti ostatní pi všech brillantních trochu
jednotlivostech
unavují,
allegorie jest místy
Celek však pece dlá dojem
hledná.
povrchní
ví
Job
který
konen
až
slaví své
prvá,
poetického vidní. Realisticky sku-
Job první ásti,
lovku vbec,
ustupuje Job
ví
opt k form
allegorii,
jest jediné
dob
neprtkavé a
dosti
díla seriosního, v
naší závažného. Je vidt, že autor
má pevný
cíl
a
ve své poslání a úkol svj neoblomné.
Lyrická
kniha Rapisardiho,
„Vzpomínky", jakož
i
nkteré
stránky knih „Spravedlnost", „Empedokles" a „Poesie náboženské" jsou vlastn nejsvžejší stránkou innosti jeho.
Tžká lyrika kosmicko-
zpv
pedešlých a ustaviný kothurn, jemuž doba naše ovšem jen místy nepeje, ustupují zde tklivým intimním tónm historických
—
modern
zcela
—
cítícího básníka. Rapisardi
toho v jeho knize patí k nejlepším
Nkdy
mnoho
kvtm
miloval, a ohlasy
italské
moderní poesie.
ozve se struna lehké nudy, koketního spleenu,
nco
z
mo-
derního dandysmu, který u tohoto celkem staré sacerdotální vštce
práv úinliv. Mezi vmstnána jest zmínná episoda dramatická „Francesca
pipomínajícího poety psobí svým kontrastem
ti
díly lyriky
di
Rimini", konec tvoí
návajících
rzné
ada
epištol satiricko-didaktických, projed-
sporné otázky literární.
Krom jmenovaných dl peložil Rapisardi ješt Lucretiovu velebáse „De nátura rerum", jakož i Shelleyova „Odpoutaného Prometea" a básn Catullovy. O peklade „Lucretia" strhla se opt ada polemik; jednmi za arcidílo vyhlášen, druhými úpln strhán;
práv
tak,
jak se to opakuje
pi každé
nové publikaci
sicil-
ského básníka.
ovšem jest, že hana i chvála pepínají a že o básníkovi tak inném, rozmach tak velkých, ideí tak hlubokých a vle Jisto
139 tak bilné nelze uzavírati dnes akta, tím o
vi
sob
bouím, které
na
mén,
když on sám praví
dorážejí: Já pohrdavý
jdu kolem, miluju a pracuju,
much zahánním nový Domitian neztrácím íasu.
Jak poesie
i
jinde
Fogazzarovy
vydání
pomalu
cestu
si
klestí,
ukazuje druhé
sbírky „Valsolda", která vyšla poprvé
práv
ped deseti roky (1876). Antonio Fogazzaro, jemná a snivá povaha básnická, má to štstí, že mže o samot žíti na statku svém v rozkošné, pohorské krajince
alpské,
oddán zcela svým
racím. Básník ten produkuje velmi málo. a psychologické novely jeho, z nichž
uinily
jej
V
snm
poslední
nkteré jsou kusy mistrovské,
proslulým, ale sotva roznesly jméno jeho v
než se to stalo jeho
a inspi-
dob romány
první a nejlepší básní,
širší
kruhy,
povídkou
poetickou
„Miranda". „Valsolda" nepekvapila nijak obecenstvo „Mirandou" navnadné, lehké jako nadechnuté krajinky a snivé, plaché, skoro prchající fantasie
tenástva, a tak
vrstvy vyšlo
lyriky Fogazzarovy
druhé
se nedivíme,
vydání „Valsoldy", k
menších skladeb,
nejsou stravou
pro nejširší
že -teprve po deseti letech
nmuž
básník piinil
svou rozptýlenou mosaikovou poesii.
nkolik
Vydání je
Verš jeho jest krásné a ozdobené pknou podobiznou básníka. malá hrstka, ale jsou to vtšinou drahokamy. Nkdy jest subtilnost jejich skoro až pílišná. Tento nedostatek plastiky je zvlášt patrný v látkách baladických, v nichž autor omezil se jen na
rty
konturové.
Nejvážnjší publikací doby poslední jsou „Nové básn" Guida silná a po
Mazzoniho (1886).*) Nevelká tato knížka, 125 stran zpsobe anglických básnických sbírek vypravená je *)
Nové rozmnožené vydání
r.
1891.
velká
ob-
140
sáhem a významem.
Mazzoni
v dedikaci píteli Fleresovi,
je
„Mé
eklektikem.
zrodily se,
jak mi je
verše,
praví
diktovala duše
vzatá láskou ku kráse
a dobru a nikoli z pemýšlení o tom, co NechC je soudí pouze umní!" A jako eklektikem smru je Mazzoni také eklektikem ve form. Velký vliv má na nho antika, ješt vtší Caiducci, jemuž vnuje na konci knihy své nadšený pozdrav. Ve volb látek pevládá veliká peskoro až pílišná, ímž celistvý dojem knihy je trochu strost je reálné a idealné.
—
roztíštn.
Teba
pokládati každou
za samostatný saika
sbírky.
této
pt
obsahuje Perlou je
Rej
báse
zahajují
Mazzoniho
této nové knihy
z
celek a pak nás neurazí
„Visiony
tak veliká
mo-
Cyklus
ten
antické".
Vtšina z nich psána je rozmry antickými. hned první „O sochu". Král Nikomedes žádá na Knid-
ských sochu dary,
umlecký ísel.
Venuše,
Praxitelovy
vyhrožuje
válkou
jim
nabízí
a otroctvím
—
pátelství
nadarmo.
a vzácné
Knidští sochu
vydati nehodlají a radji odíkají se spojenství Nikomedova proti
Syrakusám
a radji se dají v otroctví,
dílo velikého
než by vydali nesmrtelné
umlce. Znám opravdu málo
Báse
krásy došel takového výrazu.
je
i
básní,
v nichž by kult
svou formou originální.
Skládá se ze dvou ástí, první jest dopis krále Knidským, druhá jejich
odpovd, obé v hexametrech plných antické
psobivosti.
Následující
báse „Cunaxa"
sily
a
moderní
jest básnickou parafrásí
jedné partie z Xenofontovy Anabase, další „Afrodita Anadiomene"
„Cameje" píití k nejlepším íslm knihy. Drubý oddíl pro sebe tvoí ryze moderní básnická povídka „Vittoria Savorelli". Je to pt monolog, z nichž tyi jsou ve form dopis. Dost obyejný píbh opuštné milující dívky projednán tu zpsobem novým, až pekvapujícím; zvláš konec jest svým realismem pímo úchvatný. Škoda, že hexametr je trochu nepoddajnou formou pro záchvvy moderního citového života, nám by se aspo zdál obyejný blankvers mnohem pípadnjší. Tetí cyklus básní s anglickým nadpisem
„Home, sweet home" má za jeho ísel je
pt
perliek
pedmt
nhy
rodinný život básníkv.
Pt
a grácie. Následující kruh, nazván
—
unáší nás rázem v jiný svt kosmické dumy svtech jsou jeho pedmtem. Ob básn „Nebesa" a „Zem", jež ho tvoí, jsou antickou formou jakoby moderní ohlasy
„Pemýšlení", o
svt
a
j^
141
nynjšího
tchto
stadia
závažných
otázek.
Šest
básní
dalšího
„Upomínky neapolské", krajinné to obrázky deskriptivní síly a koncisního provedení, sem tam s lehkou pantheistickou pointou. Jedna z tchto híek, „V úplku" nazvaná, dyše takovým nádechem snivosti, jaký dovedl jediný Shelley vykouzliti. Zvlášt šastný jest cyklus obsahující „Vzpomínky hubásníkovy
zahrnuje
cyklu
druh to básnických parafrásí znamenitých skladeb Beethoa Chopina. Kuriositou jest historická romance
dební",
Schumanna
vena,
„Bitva
u Montaperti"
stylem
archaismy pipomínající nkteré
a
obdobné skladby Rossettiho.
tyi k šastným
sonety
íslm
lidské bídy není
spoleným
se
ješt
názvem „Bída" nepoítáme vypotení nebo narýsnutí
Prosté, drsné
knihy.
poesií.
Ovšem
je to úskalí, o které se ne-
jeden básník realismu citelné poranil. Celek
Ornano,
Sampiero
který
se
hlavních
v
uzaven
Giovanniho Livi v knize „Korsika a Cosimo
V
mé
I.
„Poesii italské nové doby" bylo
s
okamžitému nápadu
snad
poetický
svt ženský
opravdu pecenil poetky
íd
bedra,
nepízn
v Itálii
zajisté
italské,
se vždy pravidlem,
dialogem
de' Medici".
pídechem ironie konstatováno, že jsem se „výkvt ženských poetických mozk italských."*) Nepipadá mi ani ve snu brániti básnící dámy
jaksi
o
jedné italské kritice o
jest
rysech drží vypravování
kritika
jist
píliš
staral
italské
proti
duchaplného a
lépe znajícího.
Jestli
jsem
beru rád hích tento na svoje že lépe je peceniti než nedoce-
Vím také dobe, že improvisatorství zvlášt u dam v Itálii nevypstovalo vždy kvty pravé poesie a že sebrané verše nejedné
niti.
improvisatorky vypadly pak v knize vybledlé, bez kouzla a pvabu.
Ale
podobn
nedá se
se vedlo
miti
i
mužm
—
velká sláva na
p. Regaldiho
slovem tištným, nýbrž musela míti jediné za pod-
klad slovo živé.
Jakmile odpadne kouzlo zajímavé osobnosti, vy-
zní hlas
veškeré
vypadá
a zmizí
báse
nahodilých '')
v knize
rým
okolí,
jež
dodávalo
chladná a zbudou z ní
scén, asto jen sponou
barvy
spjatá slova.
C. Raffaello Barbiera v Illustratioue italiaua
r.
1886.
celé
U2 Tak
u básní paní Gianniny Milli-Cassone i Rosy Taddei. kde psáno jest v studovn pi inspiraci pirozené pod žezlem pravidel umleckých. Nevím, je-li porovnání moje pípadné, ale zdá se mi, že básn improvisované a pozdji v knihu sebrané mají osud obrazv, urených na veerní osvtlení, ale majest
ovšem,
Jinak
Veerním osvdoba budoucí a báse vypadá bezbarvá,
lovaných beze všech k tomu nutných podmínek. tlením je pro
básn
tyto
matná .... Nyní mizí
umní
nkterá
úcty hodná
Nobile
i
i
pes
vzor
napodobení velikých
Ale
již
mezi staršími jmény-
vtšinou z rámce Kanzóny Giuseppy Guacci
že nevyšla
to,
domácích,
Giuseppy Turrisi Colonny
diovský a vážná,
moderní poetky
a
na rychle nabyté, stejn však rychle vad-
noucí vavíny slávy improvisatorské. jsou
denn
improvisatorské
italské nereflektují více
vdeckým nádechem
opravdu
mají
ráz
Leopar-
zdobící se poesie paní Alindy
Brunamonti-Bonacci vzbuzuje respekt zasloužený. Za vášnivé
zpvy
mnohý aspinapsala pece jen
Sicilianky Coífy-Caruso by se nemusel stydti podnes
rant vavínu a paní Francesca Lutti- Alberti posud nejlepší novelu veršem. Stance jejího „Alberta"
nedají se
tak lehko pekonat, ani skladba jeho tak lehce zapomenout.
Le minulosti.
pece
všecka jména, která
toto jsou
Pítomnost má však také
dv
teba jmenovati jen
již
náležejí dneS'
své poetky ryze moderní,
již
jména: Contessy Lary a markézy Marie
Ricci Paternó-Castello. Ideál této moderní ženské poesie
nejvyšším ideálem vlast a krb rodinný i
s
byly
mírným svým štstím
—
to poesie intimní,
poesie
a nuda a
v
ranné
jejich láskou
dila,
ovšem jiný než onen
minulé, jako všady,
tom mužm podobny, zalétají daleko za úzké meze. Hlavním tžiskem jich básnické kontemplace jest vlastní
poetky moderní, tyto
jest
Básníkám doby
starší školy básnické.
vné
básníky
pravé Madonny
a trpící srdce aneb
nkdy
i
trpící nervy.
Je
nepokojná a neklidná jako doba, která ji zrohonby a touhy, kde požitku v záptí jde lítost starší školy
primitiv
jsou vedle
italských
mistr
tchto nervosních Mus s lilií
v ruce
a
s
glo-
riolou kol hlavy.
Mluvím zde hlavn Je to poesie
celkem
o
poesii
výlun
paní Ricci
Paternó
-
Castello.
psychologická a nový svazek jejích'
143
form sonet dlá dojem denníku duše. Markéza uvedena bolestí na dráhu poetickou. Dcera bohaté vznešené rodiny vychována co nejlépe, provdána šastn, žila asi
verš
nejvíce ve
Ricci
byla
po šest
arovný sen
let
života v
Jedna
voval a jež skoro závidl. zacelují,
zdrtila
rázem
její
pomrech, jimž z
štstí.
onch
se
každý obdi-
ran osudu, které se ne-
Rozvedena
chotm
s
rozdlila
mezi cesty a umní. Roku 1880 vyšel první svazek básní, za pt let druhý s prostým názvem „Básn" a „Nové
ostatní život jejích
básn". V první knize mluví více srdce, tón poesií tch jest lehký, k improvisacím duše rozhárané se klonící, než mírnný rozvahou umleckou. Kniha druhá jeví veliký pokrok v ohledu umleckém a zejména cyklus sonet tvoících fantastickou idylku Již s názvem „Rosalinda", jest v nejednom ohledu pozoruhodný. forma sama nutila ke koncisnosti myšlenkové, a že v rozmr tak krátký dovedla básníka vtsnati celé scény z psychologie ženSonety tyto jsou ského srdce, ukazuje velkou výši jejího umní. graciosní a velice hudebné, tlumoí jemné odstíny nálad duševních Motivy jejich jsou nkdy originálnosti s bystrozrakem vzácným. pekvapující a sem tam lehký nádech umleckého diletantismu Ovšem ne(ve smyslu moderním) dodává jim zvláštního pvabu. jsou spíše jako vzácný dají se ísti v jednom letu plným douškem více
;
který okoušen v
likér,
Nkde
krpjích rozncuje,
zaburácí silnou notou vášeó,
a
lahodí a zase konejší.
žárlivost,
a
divoká touha,
vskutku aristokratická noblesa spoívá na všech záchvvech duše rozvlnné do hlubin, ale vždy povznesené a ryzí. Každý motiv, je nepatrný jako cetka na odvu, kvt ve vlasech ale jakási
a
nebo ženská rukavika, jest v tchto verších, kídlo vážky vykoistn a spracován duchapln. týkám,
že
práv pi tomto druhu
poesie
má
nkdy lehích než A tu ješt podopekladatel
úkol
a
nerad, musí obtovati tak mnohý obrat i obraz, nejtžší, že, který práv v originále dýše novotou a rozmarným pvabem.
Zcela jiného
ped rodní
rázu
jest
námi. Autor jich jest
knihovny v
Éím,
jiný
svazek nových
Domenico jehož
první
Gnoli,
uený
poesií,
ležící
biblioteká ná-
„Ody Tiberinské",
vydané
144
1.
1879, prosluly dávno
v nové poesii italské.
Gnoli jest
elegik
klasického vzdlání a klasických reminiscencí; styl jeho nékdy je
trochu monotónní, kolorit šedý, ale náhle pozvedá se sloka silným
tempem k
výši a
koní asto psobiv, vždycky harmonicky
produkuje velmi málo, jest velmi písný v autokritice, za co projde sít
ji
má cenu
jeho úsudku,
trvalou.
Gnoli
to
Mezi malým
však,
potem
„Od Tiberinských" jsou nkteré znamenité kusy, ukazuju jen k výtené elegii „Na staré vydání Petrarky*, jejíž pevod najde tená v mé antologii.*) Stejným rázem nesou se i „Nové ody Tiberinské", v kterých vlastenec, jenž svj Éím nade básní
prvních
jeho
všecko miluje, mluví
tom
eí
steju opravdovou jako dojemnou. V smru a nkteré sonety psané „ímským
básn „Roma-amor"
jí^ou
pátelm" zvláš
pozoruhodný. Jinde satirický tón se hlásí k slovu,
vnované velkému dramatikovi Pietru Cossovi, která koní tmito výstražnými slovy, moudrou to radou, již dává tak v krátké básni,
básník svým
synm: „Budte
dvra,
dti,
nositi v
kapse revolver."
poctivci,
krásná vc,
jest
ale
i
bute
silní,
správní a bdlí;
mezi páteli jest moudré,
Velmi pkná, zvlášt v druhé ásti své, jest báse „Klid". svj domek v lesnaté krajin, žíti tara jen své rodin a svému umní pium desiderium snad všech poet na svt. Originální jest apostrofa nahé Venuše, zasnžené v zim, a dojemná jest elegie na staré hodiny básníkovy, sourodá do ceny umlecké oné Míti
—
v prvním svazku
„První bílý vlas"
nadepsané.*)
Menší obrázky
nálad pírodních a vtší novella veršem „Divoch" zakonují svazek, který
odloží
každý
s
pocitem,
že
strávil
hodinu v dobré spo-
lenosti.
Nemžeme
opustit
„Nové ody Tiberinské", aniž bychom se
literární a
pedmluv knihy. Jest charakteristickou pro nakladatelské pomry v Itálii; dýše na mnohém míst
trpkostí a
hokou
nezmínili
o
delší
satirou.
významu Gnoliho nemohl
lovk najíti
by
nevil, že básník rázu
nakladatele
a
pro svoje verše, ani
když je dával bez honoráe. Básník cituje dopisy, jimiž mu vráceno jeho veršované drama historické i tato sbírka „Nových od Tiberinských" •=;
Str.
od nakladatelv a editel divadelních
158, tamtéž str. 159.
s
obligátní
145 výmluvou, že teba pstovati komedie a rázu takového nejdou na odbyt,
smr
se nakladatel radívá atd. Výslední tón této
roztrpení,
apatie.
tak vzácné
kvtin, jakou
Zdali
se
Po
smr
velikých,
rozbouily celé
které
pátelm, s nimiž pedmluvy jest nechu,
tomto
mže
má a
okolí,
jako
moe
dále
tená
jest poesie, posoudiž
Poesie každého národa utišení.
ovzduší
v
moderní, že poesie
že nelíbily se
daiti
sám.
dobu rozruchu a dobu
inech básnických, nastupuje vládu dusné, mrtvé ticho, ráz
udávajících
sotva sem tam osamlým hlasem pvce samotáe pehlušované. Doba epigonv. Kdo je poslouchá? Málo kdo chápe jich tžkou posici a
šmahem
ím
je odsuzuje každý.
k širším vrstvám poesie umí mluviti a pi tom pece tím vtší dostupuje výše. Poesie svrcho-
zstati pravou poesií,
vaných zdji, v se
geni není nikdy specialitou. Poetický sport zkvétá poadách epigon. Když jsou požaty všecky vavíny, sahá Neodsuzujeme
ke krajnostem.
pravdu.
poesie
Veliká
prost konstatujeme
ani tch,
vždycky naivní.
jest
Rafinovanost
sebe
duchaplnjší jest hrobem poesie.
Pirozené, že v dobách
poetické
stagnace
najde
se
vždy
upímné péi chtjí pomoci vozu Apollictitelv a pátel, kteí novu, na okamžik v bahn váznoucímu. Vli mají zajisté nejlepší v
—
ale darmo, zapomínají, že páky až do potu božské spežení eká na kyn vyšší, že jen arovným prstem nového, básnicky tvrího talentu dá se unésti k novým, vesmír
a
i
tak nasazují
lidstvo objímajícím
Jedním
z
rozletm.
oblíbených
pokus
takových
bývá
dáti
poesii
zbarvení vdecké a tím jaksi jí pomoci k novým drahám a cestám. íká se, že poesie jest vyerpána, že potebuje osvbýt ve všem moderní, že má naslouchati tluku srdce své doby, jíti ruku v ruce s aspiracemi a touhami jejími atd., atd. Poesie zapomene tu na chvíli svého pravého poslání a dá si íci. žení, že
má
Lokomotiva
zpívá
hymnu budoucích pokolení, sl pep, klovatina
mluví v pepyšných slokách, o závod, elektina Jar,
Vrchlický:
k tomu
i
svítí,
Studie a podobizny.
buky
se
kyslík
a
vodík
a šafrán zpívají
objímají
tajemném
v 10
146
—
tvrím
procesu
jsou to hezké sloky a
rýmy
—
Arabové v
noci, o nichž tak
pkn
pje
kdesi
pi
ale poesie
práv
tom pomalu sebere své stany a odsthuje se jinam,
jako
ti
Longfellow.
Pokusy tak zvané vdecké poesie dly se od jakživa a vždycky skonily fiaskem. Na didaktické poesii starých sotva
nkteré
partie
lze
elo
granitové
ohromný Lucretius Carus
stráviti;
„Spravedlnost"
vyznává,
lítostí
s
rozbíjel
se podjal
že
své
básn
marné,
práce
si
mo-
poesií a
s
Prudhomme po skonení
stoupenec Sully
derní jeho
vdu
o skálu té nemožnosti, slouiti
že
v hlavním díle svého života zpíval pohební píse své poesie.
—
genre dnes výlun zastaJešt starší poesie didaktická nkteré poetické pablesky. A( pje propouští sem tam
—
ralý
a
chovu vel, o pracích na polích,
Virgil o
níka v celém repertoiru jednotvárné
Hesiod
innosti,
jeho
stopuje rol-
a
pje
Arici
Thomson poas stídavé vdky za pedmt sem tam v rozložitém jich díle jako mlhou jasný písn volí paprslek kmitne háv poesie a vru stojí asto za to probrati se o pstování
oliv
—
nezáživnostmi
a
celku
básníkm moderním
k tomuto jedinému se v tomto genru již
starou formu poesie didaktické docela, a
mén
ješt
(ovšem ve
kám
form
pin
—
ské
—
v
v
to,
co dali místo
ní,
jest
Chtjíce býti vdecky správnými, zrýmovali
poetické.
bádání lidského, k vli plen-
brillantní) výsledky
vyhodili božské
kouzelnému svitu. Ale Rozbili docela nedaí.
—
dít
Chcete píklad? Jean Riche-
poesii.
nejednom ohledu formální zázrak nové poesie francouzposlední knize své, vnované moi, vedle skvlých a
opravdu velkolepých pasáží poetických zabloudil také na toto „vdecké"
pole
a
slyšte,
co
v kuchaství, ale celkem
zpívá
pec
o
soli,
jen málo
která je
vdná
sice
nezbytná
v poesii:
„Ó, soli, kterou kmeny barbarské vymují za zlato a stíbro v tyích, již uznávají za blahodárnjší, ó, soli, co by se stalo z našeho pokolení lid:?kého, kdybys v hltavý prostor odlétla, kdyby
náhle
tvá duše roztavena zmizela jako
si již
zvykla na tebe a tebou pohrdá?"
To
jest,
kou
ze
zem
naší,
báse o soli jich ítá aspo Kde jest poesie?
prosím, jediná sloka, a
dvacet v rozmrech nejrznjších. Jiný píklad.
V
která
básni „Oslava vody"
teme
do slova:
:
147
„Ješt dnes jako v dobách pravku na dn Atlantického lze jej nalézti v plném rozvoji pvodním, neb má za poslední svj plod tlesný organismus, embryo, z kterého ml býti lovk. Žije tam bytost, kterou vda nazývá Bathybius, bez-
moe
tvárná bytost a bezbarvá, spíš larva než bytost, spíš bledost, spíš
podob
utajený stín v
bílku vejce, gelatiny, cosi neuritého, co se
nedá omeziti a uriti. se
množí se
to,
a nic víc"
.
.
Zacpáváš poesie,
kdo
Ovšem,
ekne
tenái, že s
jí
hmota v innosti,
to
pece
to jest.
je to žijící
Narodilo
protoplasma
.
tenái? A
uši,
si
je
to
jen
krpj
té
vdecké
osm až deset stránek, ten již nco zví. ty pekládáš jen prosou. Však písahám
vydrží pak se mi
krom
této poesie
Je to skoro nic a
je
to,
—
—
rým
cesury a rolniek dávati
nesetel jsem ani brvy
poetickou formu
prose
této
v peklade,
zdálo by se mi stejným rouháním, jako chtít z básní sestrojovati
pragmatický djepis.
Tato poblouzení
chdce.
Ped
roku
z
mla
1885
díve svého ped-
již
chtl Maxime du Camp, který pozdji našel lepší cestu svému talentu, otevíti poesii brány nové. Tehdejší jeho kniha jest dnes právem úpln zapomenuta.*) A Maxime du Camp, dnes ctihodný akademik, šel aspo v své pedmluv na to oste a sebevdom. Odsuzoval Huga i Musseta, chtl zahájiti dobu poesie ryze moderní a zaal opvovat páru: ptadvaceti
„Proti vtru,
boui
lety
a píboji
moskému
já ženu lodi,
když
boue ohýbá jako kee stžn nejvtších lodí — za den odnesu víc lidí a více bemen než druhdy za celý rok unesly pošty, vozy a kon po všech silnicích." (To je pece vzletné, co?) Maxime du Camp neustal a zpíval o srpu, o kohoutku na
divá
strojích, o
lokomotiv, a
„Nkdy
men
to zvláší
dojemn:
se zvláší rozzlobím a tu svými nozdrami házím pla-
více než celé sopky!
Tu msta, stromy
a ploty,
viadukty
a mosty rozlámu pak na ttiny."
A jak poeticky zní toto místo „Nkdy mám díry v boku svém ")
Maxime du Camp
:
a tu se smutná vracím jako
Les chants modernes 1860. 10*
148 avšak rychle
z bojišt,
ranami kladiv dostane
se mi
poádných obvazk!" tená decké"
že jej nepovedu
odpustí,
Kdo
poesie.
labyrintem této
dále
„v-
pana Maxima du Camp,
dnes o poesii
ví
Hugových „Obraz východních" a kouzelné zvoní a zvoniti budou na rtech lidských stejn jako okídlené verše Mussetovy plné ohne ovšem bez páry, sirovodíku a gelatiny. a tpytu
kdežto žhavé
sloky
vn
jímavé verše „List podzimních"
—
Je vdecká
poesie nemožností, v stejném rozsahu jako zrýmo-
nebo v hexametry uvedená
vaná pravidla latinské gramatiky,
tri-
gonometrie a fysika. Chtít spasit poesii pomocí
pece
to
básník v sob,
dob
v
v
dob To
troglodyt.
vdecké formule
veršovat
marckovy
as
se opakující a
a
dýchá, tof jeho svt, tof
elektiny a páry nebude nikdy pti se
rozumí samo sebou.
Darwinovy nebo
Cuvierovy zstane
nebo
vždy ob
jest
nmž
jeho ovzduší, v
jeho bytost, a básník jako
vdy
Celkový názor svta nese vždy každý
jen falešnou ideou.
Ale chtít
Pasteurovy,
jednostranností,
La-
absurdností,
která se trpce mstí ztrátou poesie. I v Itálii
—
vdátor
se
nýbrž
objevila
vatelé vystoupli proti
malá,
ale
a obsahuje
analogická
hymny ohn, vtr,
skal a
a
však
ji
vdetí
spiso-
Baccelli a jeho „Božská píroda"*)
zajímavá publikace nazývá se
Odprci
Nevyvolal
snaha.
vru náhoda — básník, nmu. Básník sluje Alfredo
divná
—
lovka.
jeho jsou Enrico Panzacchi a Enrico Nencioni.
Vážné dvody obou esthetik
domnlé
proti
poesii
vdecké p.
nevyvrátí kniha Baccelliho ani svými nejlepšími stránkami (na
Zpv
skal).
I
tam,
kde opravdu
velká
vloha
básnická násiln
pítží vdecky zbarvených obraz
a prací, i tam zstává poesie Baccelliho chladná, neuritá, nepohne vámi, neDlouhé ržence tchto antickými uchvátí, neunese, nerozheje.
cestu
si
klestí
rozmry psaných
slok ve stylu Carducciho
na prázdno a znudí, chybí tu
*)
i
sytost
chybí tu jednak pravý
obraz
Alfredo Baccelli
„ód barbarských" vyzní
:
tak pronikavá,
že
tep a ruch života a jí
jsou obrazy
Divá nátura 1885, druhé vydání 1892.
takka
149 živoucí. *)
Pes
všecku snahu nejkrajnjší modernosti je to poesie
uená, zúmyslná, strojená a takovou
akademicky chladná, jist sám talentovaný
autor
neupadá do naivností a smšností, vytkli výše,
Ovšem
nepedstavoval.
její
jichž
si
ji
pravda,
nkteré píklady jsme
aspo vždy seriosní; její nejvtší hích jest, že je v umleckém vzhlede jist hích smrtelný. Stu-
je
unavuje, a to
dené enumerace a vdeckou methodou zbarvené dokazování uritých pravd ve verších sebe zvunjších a sebe pesnji ciselovaných je
umleckým
Tak zvaná poesie vdecká nebude
bludem.
výroku Nencioniho nikdy
niím jiným
poesií
didaktickou.
Mže
budou
to jist
ta básnická,
jen
míti
než
místa krásná
jednotlivá a
dle
znova ohitou starou
bude míti
ady
—
ale
míst sucho-
bezpen ta vdecká. O tom každý pesvditi tak dobe u Lucretia Cara jako u Ariciho nebo Delilla a zcela stejn u Baccelliho samotného.
párných a únavných, a to budou
mže
se
A pece i pes tento patrný blud je pokus Baccelliho pozoruhodný a zajímavý. Nevadí nikdy, když duch opravdu hluboký vážným pokusem objasní prakticky njakou teba dávno uznanou O nemožnosti poesie didaktické byl již ped pesvden, dochází-Ii k nám z Itálie skoro po
pravdu esthetickou. sto lety
Lessing
vku a to od dkaz takka marnou.
Ani
básníka,
to,
na soudu našem. platí v íši tisíc
krok
*)
Viz
Leopardiho
jímž Baccelli
bez
odporu
per absurdum o této pravd,
umní
jest,
nebyla
že knihy vyšlo již druhé vydání,
Zajímavosti pokusu tomu nikdo
praktický
práce
autora
nemní nieho neupe
a více
jeden teba pochybený krok na dráze nové, než
cestou vyšlapanou.
básn pírodních sujet
atd.
v dílech Shelleye, Huga, Wordsworthe,
Robert Hamerling. J)ne
ervence 1889 zemel ve svém majetku zvaném
13.
Stiftingshaus u Štjrského Hradce Robert Hamerling.
Akoliv známa, i
tam,
byla
jeho
dlouholetá
choroba
pece pekvapilo úmrtí velikého kde stalo se módou a zvykem
nejzdailejších jeho
vého poety
ušlechtilého
i
želeno
dílech,
lovka.
hoditi
širších
kruzích
vždy
kamenem po
bohem nadaného,
ztráty
A
v
i
básníka všeobecn. Všady
v skutku
jest
pra-
které
dílo,
Hamerling zstavil, tak v celistvosti své velkolepé, váha jeho tak veliká a význam tak nepopiratelný, že pesahuje daleko meze užší literatury nmecké, že poesie jeho jest a zstane majetkem ceZ té píiny neotálíme promluviti na lého vzdlaného lidstva. tomto míst o Hamerlingovi visko,
obšírnji,
by
i
jeho leckteré stano-
zejména národnostní nebylo snahám a cílm našim vždycky
zrovna sympatické.
mén
znám
naše
pomry
zích
nutné
Máme
geografické,
emancipování letech
plod nmecké Jen tak
tím
více
/a
svou
povinnost,
obecenstvu našemu básník takového zrna.
je
v posledních
to
si
ásten se
ástené
v nkterých otázkách a vzta-
nmeckého
od
ím
odvrácena pozornost
zavinily,
že
obecenstva našeho
od
živlu
literatury.
vysvtlujeme,
pro
ani
jedna z velikých epopejí
Hamerlingových nenašla u nás dosud pekladatele, kdežto Rusové
ím
mnoho (Ahasvera v Krále siónského úpln) a v Holandsku a Itálii se našli pro jednotlivé skladby asto pekladatelé ti až tyi. U nás ovšem ekne se „každý si to mže peísti v originále", ale myslím, že práv to není ta
mají peloženo velmi
dobrá cesta, jak se od
nmecké
literatury
i
mžeme
emancipovati.
151
mže
Naopak zase
„musím
íci,
jiný
to
nmecky,
ísti
posud peloženo". A pak, co si pete pi tom zase zisk pouze jednotlivec, literatura vyjde
jednotlivec,
Jsou ješt jiné vrstvy,
by
petly
v
kteréž
Co
peklade.
to
si
by
z s
není to toho
nepetou
v originále
má
prcázdnou.
a snad
pak dobrým pekladem
získal
nezmiuju. jazyk, co básnické ovzduší, o tom ani se k iré nesoustavnosti až mne dále by vedly Ale stesky nakladatel, nenetenosti k literatury, pekladatelské celé naší
tenosti spisovatel a snad
mtu
i
ješt
dále.
Obrátím se radji k ped-
dnešní své rozpravy.
celé knize, která Robert Hamerling vypsal sám svj život v
názvem „Stanice mé pouti jeho neoekávanou smrtí, bud on s ním se rozžehnal. Kniha s
životní" *)
souasn
ped
námi.
bud krátce ped kdy
bude nám vodítkem pi životodruhém, kde probereme ráz i vý-
tato
pisné stránce rozpravy; v díle znam jeho díla, pracovati budeme leží
vyšla
se rozletla do svta,
na základ spis jeho, které
Hamerling napsal dost obšírnou
biografii
svou
poaby vyvrátil všecky nesprávné údaje a
hlavn z toho dvodu, vídaky dosavadních biografií svých
a pedešel
všemožným kom-
binacím budoucích svých životopisc.
jen pravdu o sob, šlo mu evoluci a píležit si též básnické aby podal klí ku své
Vedle této snahy, též o to
zapolemisoval
s
konstatovati
etnými nepátelskými sob
kritiky a kritikami.
obírá až trochu pihs mnoho; S tmito, zdá se nám, se Hamerling daleko již za Danteovským celkem však nelze to nijak zazlíti muži sob a haji sve stedem života našeho" stojícímu, když mluví o Apologie tato jakož i psychostanovisko umlecké a filosofické. a vznik jednotlivých jeho logický rozvoj básnické povahy autorovy myšlénkami bohaté knihy dl tvoí hlavní osu a jádro celé krásné, dtství a prvního mládí Událostí osobních jest krom líení té. na zevnjšek velmi Hamerlingv básníkova velmi málo, bylt život prostý.
vou Robert Hamerling, Ham^fi^tionen meiner Lebenspilgerschaft burg 1889.
152
Hamerling narodil se 24. bezna 1830 v dolnorakouském msteku Kirchbergu „u lesa" z rodi velmi chudých, žijících v pomrech velice stísnných. Hoch trávíval prázdniny u Nových
Hrad
v
echách ve sklárn zvané
matky byla provdána.
Sklárna,
Georgenthai,
která dnes
již
kde sestra jeho ležela
neexistuje,
hlubokých lesích a zvláštní život jejích obyvatel i krásná píroda kolem psobily na živou obraznost hochovu, která si zde sbírala v
první své hluboké dojmy.
Hamerling pozdji rád vzpomínal na tento eský ráj a jako ohlas tchto dob zní sloky, které roku 1881 vnoval Egonu Ano, jak se pamatuji v privátním dopise jednom, kdy Ebertovi. dával svolení ku pekladu svého „Ahasvera" do eštiny (ku provedení plánu nepišlo, nebo pekladatel v
echách Hoch
kde
asem
docela
z
pole lite-
vzpomínal ješt sympaticky a vele na chvíle
rárního ustoupil),
sirávené. dostal se protekcí do cisterciáckého kláštera v Zwettlu,
strávil jako
zpvák tyi
léta.
Vylíení tohoto pobytu
v klá-
pípadnou charakteristikou otc Cisterciák je roztomilá již se hlásil živ básnický jeho talent ásten tlumen písným, rozvážným páterem prefektem, ásten podporován poetitji naladnými pátery Hugonem i Amštee
s
kapitola knihy Hamerlingovy. Zde
trnáctiletý opustil Hamerling klášter a žil pak ve Vídni matkou v pomrech tsných, v studiích pouze nkterými se svou píznivci podporován a odkázán jako tak mnohý na svépomoc, na soukromé vyuování. Zde již hlásil se jeho básnický genius bou-
brožem.
livji a nejedná komposice velikých
zstala v
dob
Duševní
neprovedena. této
Citáty,
byla
které
z nich
refleksi,
vrozenou
erotická
byla budována, avšak
Hamerlingv soustedil
se
u vedení obšírných denník. básník podává,
vnímavost hocha a mladíka,
k hloubání a
rozmr
život
sklon
zárove však
plachostí
dobrodružství,
jen jež
stejn hbitou
k filosofickému pojímání vcí, velikou míru sebekritiky, jež
podporována. básník
ukazují
v
této
I
nkterá mladistvá
dob
prožil,
ukazují
k vysokému stupni idealismu, který dímal v jeho bytosti, které vrozen byl neobyejný cit a smysl pro krásu objevující se ve íormé jakékoliv. Boulivý rok 1848 zastal básníka na universit vídeské. Sám se boj pouliních nesúastnil, akoliv byl lenem
í
153 jeho vábila více poetická stránka celé revoluce.
legie studentské,
reakce ovšem
Tíží
Hamerling studoval
vzdlání.
prvu na universit
z
medicínu,
mineralogii,
fysiku,
Léta ná-
tuhé vytrvalé práce, jak pro existenci tak pro
sledující byla léta
jiny,
ohnivá mysl dvojnásob.
jeho
cítila
vídeské
klassickou
sanskrit,
d-
filologii
v pestré smsi. Na uritou dráhu životní patrn ješt nepomýšlel. Teprve pozdji rozhodl se pro klassickou filologii, kde jej zvláš
etí
a
básníci
tch
z
nejvíce Sophokles
a
lákali
zajímali.
Po
absolvování triennia byl poslán za suplenta do Štýrského Hradce,
odkud pozdji, když se podrobil zkouškám professorským, poslán Pobyt v jihu byl pro jeho byl do Terstu, kde strávil deset let. básnickou innost velmi úrodný a vydatný. Vedle studií orientálních jazyk a delšího pobytu v Benátkách a kratších cest po severní Itálii zrála Hamerlingovi první básnická sbírka „Ein Sangesgruss
vom Strande der Adria". Vyšla v pijata. O pravém Hamerlingovi
a byla vlídn
jen pranepatrné stopy.
Druhou knihu, vtší
názvem „Venus im Exil" vydal náš
to
Terste roku 1857 jsou
báse
v ní
ovšem
samostatnou,
Kober v Praze. Následující taktéž Kobrem vydaná kniha lyriky s názvem „Sinnen und Minnen" tvoí již, ovšem v pozdjších pti vydáních hojn s
rozmnožena, jeden ze základních této
první
kamen
slávy Hamerlingovy.
Do
ješt vtší reflektivní „Ein Schwanenlied der Romantik" a vlastenecká jeho
periody
báse
skladby,
L.
I.
innosti
spadají
kanzona „Germanenzug'. Zatím se zmnily zevnjší vyšel jeho „Ahasver v v
Nmcích, nýbrž
báse
i
ím",
za hranicemi,
skoro celou literaturu
ta
se slávou
a ohrožené
již
zdr.iví
z
zvláš v první
Itálii,
strany
kde povzbudila
císaské. Spolu však
píznaky tžké choroby,
Veliký
neopustila.
druhé
básníkovy. Roku 1865 úspchu sensaního nejen
ímské doby
dostavily se již tenkrát
která Hamerlinga
pomry
jenž dobyl
živily
úspch básn v básníkovi
z
jedné
touhu
po
samostatném, pouze literárnímu tvoení zasvceném život. Roku 1866 byla jeho touha vyplnna. Cizí jemu dáma, paní Jeno-
urila ástku
6000 zlatých Po petení „Ahasvera v byla paní tak dojata krásou básn, že onu ástku své závti poslala pímo básníkovi. Zajímavé jest, že Hamerling dámu
feva Miillerová
ve
své
ím"
závti
z
Milbornu
ve Vídni,
k dobroinnému
úelu.
154 tu z
osobn nikdy
úadu
V záí 18G6
píslušela.
byla
Nyní zadal Hamerling za propuštní
neseznal.
mu
a za výslužbu vyšší, než by byl
kde zcela
v Štýrském Hradci,
po desetiletém úadování svoboden.
básník
dle libosti
se oddal
Usídlil
se
zamilovaným
pracím a studiím, jichž výsledky v nkolika letech jsou
i
pi
cho-
rob, která jej ob as týrala, pekvapující. V dob této teprve podal Hamerling svtu pravé jádro své básnické bytosti. Za dvacet Peklad básní Leopardiho, epos „Král let vyšla od nho tato díla siónský", drama „Danton a Robespierre", politická a satirická veselohra „Teut", hymnická kantáta „Sedm smrtelných hích" (k hudb Goldschmidtov), trojdílný román ze života hellenského :
„Aspasie", filosofická veselohra „Lord Lucifer",
mythologická po-
„Amor a Psyche", dva svazky skiz, literárních studií a novelistických rt pod titulem „Prosa", ukázka moderní italské vídka veršem
s názvem „Hesperické plody", dvojnásob silné rozmnožené vydání lyrické sbírky „Sinnen und Minnen", veliká lyrická sbírka „Listí ve vtru", satirické epos moderní „Homun-
poesie a novelistiky
culus"
a
zmínná
již
autobiografie
básníkova
„Stanice
mé
pouti
životní".
Když
se
Hamerling
usídlil
a tichý, jen práci zasvcený život,
neodvislosti, života.
Ml
matku, která ze vzdálené
neml u sebe jej
pežila.
pízn.
jeho na úzký kruh
zen
menší a menší,
nashromáždil ve
více odvahy uiniti
který
otce,
Krom
pomry
pak
vytoužené
rozhodný krok ku
ped nkolika
zmn
jej
opustil a
toho vzal za své jedno
dvátko
Pokud choroba básník
svém milém
domácí,
v útulku
dovolila,
lety
omezovaly se styky
osobních pátel, ale kruh ten
nebo
klidný
který ani cesty neperušovaly.
Zprvu nedovolily to tsné a když básník si mohl oddechnouti
Zstal svoboden. choroba
dom, zaal
ve vlastním
žil
stále
byl lety
uzavenji.
„Stiftingshause"
asi
piro-
Bhem
let
na 4000 knih
vybraného obsahu, veliké sbírky fotografické umleckých dl, celou bibliothéku hudebnin (H. byl celý život nadšený pianista a stopoval píslušnou literaturu hudební do poslední doby), sbírky mincí a pírodnin, jež udržoval ve vzorném poádku.
V
rukopise
zstalo po
obsahu filosofického,
nm
veliké,
pojednávající
skoro
,o mezích
již
dokonené
lidského
dílo
poznání".
155 na kterém v posledních letech pracoval
s
velikou
a vy-
láskou
trvalostí. *)
Dle
soudu
svorného
všech
trochu všelidských a
i
lovk
harmonii.
Údl
v mládí a
chorobu tvrdošíjnou v
umlecké
Vyplnil své
života
dob
poslání cele
všecky
nm
tuhé
povahy
co se jen
zachoval
splynuli v
pes
byl
lovk
Živý zájem o vše,
umleckých otázek týe,
slední chvíle. Myslitel, básník
jeho
Hamerling
byl
pln dobroty a vlídnosti.
ušlechtilé,
si
do po-
v skvostnou
boje
životní
pozdjší pece jen krásný.
a zanechal
i
odprc
v ústech
povst ryzího charakteru.
Akoliv hlavní váha básnické
tech jeho epopejích: „Ahasver v Éím", „Král siónský" a „Homunculus", pece myslím, že nechybím, když lyrism vyznaím jako pravé jádro jeho
vlohy.
bytosti
Hamerlingovy
leží v
Hamerling byl lyrikem istého,
ryzího
idealismu, hlava veskrze filosofická; jeho veliké epické skladby byly
rovnž jen výrony tohoto lyrismu, epický útvar jich pipadal mi vždy jako maska nebo symbol, za kterými se krylo pravé poslání voleny jen proto, aby lip se mohl vysloviti i aby spíše mohly širší vrstvy pochopiti. S irou abstrakcí je básník brzy hotov, zvlášt když celá jeho individualita temeni v pomyslech pesn filosofických, dav nerozumí a proto se lehce nudí. I nejvtší vzlet umdlí snadno nebo stane se jednotvárným. Vidíme to na první period tvoení Hamerlingova v oboru jeho vtších lyrikovo, jej
skladeb v „Labutí písni romantiky"
i
ve „Venuši ve vyhnapství",
zvuné verše, ale tená, který není zasvcen ve básníkovu, tžko se jimi propracuje a po druhé k nim tak
jsou tu krásné, filosofii
hned nesáhne. ohlížeti se
Hamerling byl nucen na
po prostedku,
další básnické dráze své
abstraktní
své ideje
lépe
zt-
veden k form epické, v kteréž akoliv základní tón celé jeho bytosti zstal vždy
lesoval a tak byl
k mistrovství,
jak by
dospl brzy
smrti autorov s názvem „Die Atomistik des Willens'', Robert Hamerling gegen den Pessimismus Schopenhauers und Hartmanns, Vortrag etc. vod Dr. Vincenz Knauer, Wien und Leipzig, Brau*)
Vyšlo po
srovnej studii
muller 1892.
:
15G
Staí jen porovnati
lyrický.
i
nejepitjší místa „Krále siónského"
Homerem, aby nevadila vzdálenost rzných kulturních dob, nýbrž jen na p. s Jordánovými „Nibelungy" a rozdíl je patrný. I Herrnian Ling, akoliv v základ též lyrik, má v jednotlivých partiích své epopeje o „Sthování národ" více epického živlu než Hamerling. Této pevaze jeho lyrické vlohy svdí i to,
neeknu
ani s
práv
místa jeho epických s'^ladeb jsou
že nejkrásnjší
zase jen
pasáže lyrické neb dialogické.
Básnický ideál Hamerlingv jest ustaviný kultus krásy. byla krása to nejvyšší vbec, kam se lidský duch
Jemu dopnouti
mže,
úmornou. Tak
úzké bytí"
„rozšíiti v ní
„hymn
praví v prvním z
Mou
snahou ne-
bylo jeho
jižních"
duši zpila krása,
srdce
Jsem
mi opedla její
zlatou svou
sítí
otrok!
Proroci budoucna,
vy apoštolé svtoblaha,
mn
nekltež,
a nevite
mne
z neinnosti,
evangelium krásy budiž jedno s
vyznáním budoucnosti!
a
Toto studium krásy,
ském tle, to
v
umní
v
pírod
atd
,
se jeví v písni,
pítomnosti a hlavn v minulosti. a myšlénky
obraze, soše,
bylo studnicí a zdrojem
a bylo jen
zcela
v lid-
jeho poesie a
Ono vedlo
jej
k výším
pirozené, že básník krásy,
jakým po výtce byl on, se pohroužil s takou láskou v dobu Perikleovu a vyzbrojen neobyejnými studiemi vytvoil „Aspasii" s celou skvlou tou družinou umlcv a filosofv. Ano i v „Ahasveru jest odlesk této základní myšlénky patrný. Nero sám byl v
ím"
umleckým
diletantem
a celá doba,
v které
báse
každá perioda úpadku prosycena krásou,
se
a
odehrává,
v plném upadávající. neb Krása sama káže a velí udržení kvtu záící souzvuku a míry a ob veliké básn Hamerlingovy „Ahasver siónský" ano i mohutná jeho skladba dramatická i „Král v
jest jako
již
ím"
„Danton
a
Robespierre"
jsou
práv
každému pekroení míry a souzvuku, mezí lovku i umlci vytených.
ohnivým proti
protestem
proti
násilnému porušení
15T
má ovšem
Tento pílišný kultus krásy zuje
básníka
mezi
duchy
skutenosti básnivými
mnohdy až jeným jest pak svt citelnji,
rozšiuje
a a
také svj rub.
mezeru,
praktickými
která
vyškytá,
se
z
Odci-
pravidla
citelnji
a
Duším pouze ideálem krásy oposkutenost jako mrazivá pouš, odkud nej-
v propast. a
kídlech svých snv a vidin. Spor, jenž tu vznikne,^ se bhem asu jen piostuje. To rodí nespokojenost s pítomností, hokost a satiru. Zde máme klí k druhé stránce fysiognomie Hamerlingovy. Jako z kultu krásy a harmonie povstaly jeho lyrické ódy, hymny, allegorické a symbolické skladby, tak z druhého pólu, radéji prchají na
z
pomru
krásou
duše
opojené
ada
k prosaické
a drsné
skutenosti
komedie „Teut", ironisující veselohra „Lord Lucifer", hymnických formou avšak obsahem satirických „Sedm smrtelných hích" a poslední snad v genru tomto jeho nejlepší dílo, satirické moderní epos „Homunculus". V tomto myšlenkovém svt se pohybuje celé tvoení Hamerlingovo. I láska spadá u nho nejdíve v nadvládu krásy, jest pouze jinou stránkou krásy, jiným zjevem krásy. Odtud v erotice Hamerlingov málo smyslnosti, vše tu líbezné, vzdušné, isté musikalní. Reflexe pevládá i v nejprostší písni, byl Hamerling hloubavý duch, který i ryzí požitek dovedl si zakaliti mudrováním. Tímto souvisel s moderností, akoliv pevahou klonil se více k povznikla druhá
esii
S tímto
satirická
k poesii allegorické,
dob starších,
Shelley.
jeho dél:
básníkem
jejíž
má Hamerling
ryzí
vzory
vytvoil
nejeden rys spolený.
Nejen zmínnou již oblibu a náklonnost k allegorisování, nýbrž, i neobyejnou jemnost a delikátnost u výrazu. Jsou básn od Shelleye i Hamerlinga, kteréž psobí jak záchvvy kídel motýl
pekladu svatokrádeží. Tím si vysvtluji, že písn Hamerlingovy, akoliv nejsou písnmi v pravém
a vážek, na nichž je každý pokus
pece
slova smyslu, našly Byla-li poesie
tolik
hudebních skladatelv. lyrice více hudbou, piklonila
Hamerlingova v
se v epických skladbách více k
adu
malb. „Ahasver
v
ím"
i
„Král
provedených koloritem oslujícím. Zde asto bylo poukazováno na píbuznost Hámerlingovu s Makartem. práv vždy pehlédlo se to hlavní úskalí, na kterém se toto srovnávání nemilosrdn roztíští. Je to bezmyšlénkovitost Makartova a plnost a síla myšlénky Hamerlingovy. siónský"
vykazují
a
velkolepých fresk,
158
Malovaným
údm
Makartovým chybí
cetkami ovšeny,
cetky ty
ale
visí
kosti, vidíte, jak jsou
zánými
zdabh
hozeny,
jen tak
na
jen aby svítily barvou stejn jako jinde zase ty nahé údy, kterým
Hamerling pod barvou a leskem má nebo myšlenkového obsahu. djinného již pevnou kostru, vždy lesk a tpyt, jsou jen nkteré Co má spolené s Makartem, jest jen kiklavé, jásavé tóny a to jen ješt v „Ahasvevu". V „Králi siónvšak chybí všecka anatomie.
a
ském"
udržena pravá míra, písnost myšlenková tlumí velebnost hexametru, i úmrná
jest všady
píliš oslující rej barev a
jímž
vládne Hamerling
s
jednotnou náladu a písný
Ve volb formy
eeno,
byl
ás n
dokonalostí klassickou,
pomáhá udržeti
pímo slavnostní pochod celku. Hamerling vbec vždy šastný, i lépe seriosní,
zde se objevil vždy jako pravý umlec. Ptistopý jamb se
výborn
hodí pro fresky Kaulbachovského rázu, jakými jsou
zpvy
hexametr nad míru šastn piléhá k ryze epickému
„Ahasvera",
jádru „Krále siónského"
(kterého
mimochodem
výše ze všech skladeb Hamerlingových
eeno
kladu nej-
krom nkterých sonet
hymen), osmistopý trochej nerýmovaný výborn k satirickým
a
šlehm
veršem byla by nemožná stejn jako ^Danton a Robespierre", pro které volná forma dramatické básn, nechtl-li básník užiti formy románové, byla ta nejvhodnjší. A jako v celku tak i v detailech formy básnické byl Hamerling dokonalým mistrem, znal svj nástroj do všech podrobností a tam, kde hojn v „Horaunculovi". „Aspasie"
rýmy
rozhazoval,
ckých výlevech,
i
tam, kde strhal veškerá jejich pouta v hymni-
byl vždy poetou celým,
jemuž vkus byl jediným
zákonem.
Hamerling byl
i
z
tch básník, kteí mli vzácný smysl
pro ducha doby, do které své hrdiny postavili. Nejen dlouhé, hlu-
boké studium píslušné doby,
prostedk
i
k
emuž
píležitosti dost, nýbrž
proudu,
prosáknutí látky
skladby
jeho
stojí
i
ovšem
ovzduším oné doby,
ped námi
jako
ml
básník asu,
pochopení celého kulturního
pevné,
psobí,
že všecky
organické celky,
kde
kde plnost detail, neunavuje, nýbrž tsné se snoubí s myšlénkou základní, ji jen ze všech stran illustrujíc a doplujíc. Stejn jako dobu Perikleovu, tak prostudoval dobu Neronovu a „Král siónský" zrovna dýše <;elým ovzduším Novoktnc. Tato znalost doby a její pochopení vše se pojí v jednotný obraz harmonický,
::
159
dodává epickým skladbám jeho života, pomáhá i tam, kde ponkud více plastiky by bylo zapotebí a daleko je povznáší nad módní Pi tom zstal vždy básník synem zboží poesie archaeologické. doby své a nechápeme ani, jak v jednom nekrologu jsme etli, že prý
si
nijak nevšímal denních otázek,
že nebyl nijak ve styku
se skuteností. Tento referent jist neetl „Homuncula", nebo etl-li jej,
se
pak jist se
—
i
jeho dotkly šlehy této zniující satiry a nechce
piznat.
V
jedné básni své líí Hamerling, jak
ímský jeden
kardinál
malíe Correggia, jehož obrazy pro žárný kolorit a životní velice cenil. Pedstavoval si, že najde muže kypícího zdravím
navštívil sílu
vrnou odliku dl malovaných, zatím však našel chumuže osudem tžce schváceného, který sice maloval krásné ženy a bohyn, doma však se trudil starostmi nejmalichernjšími,
a veselím, ravce,
tak že
ani
nepijal
pozvání na láhev
vína,
kterou
jej
kardinál
Napadlo mi asto, že Hamerling kreslil sebe v Correggiovi v ohledu nejednom. On rovnž básnil žhavé, syté obrazy plné života a sám hynul dlouhá, dlouhá léta chorobou, která pod-
chtl
uctíti.
hlodávala pomalu a neodvratn jeho život. požitek a krásu
On rovnž opval
rozkoš,
a sám byl odkázán na samotáské poustevniení,
na tuhý boj existenní v mládí, na resignací a prací vyplnný mužný. Charakterisoval sebe nejlépe krásnou básní
Lotos
a
labu.
ó, lotose, ty kvtin labuti, na pustých vodách cist se houpáš v snní, jednom v divém roztoužení po se pne tvé srdce v mocném pohnutí.
vn
Ó, labuti, ty
proud
lilie
Ty necháš jinam táhnout
!
sester stáda,
ne pou, jen klid a myšlení máš ráda, žár svatý ticho v
hru
t.ou rozlije.
Kdo hledá nejvyšší, je vždycky sám. To nejlepší svt nepodá ti celý. Kdo šastným chceš být, dív bud! osamlý to praví lotos, to dí
labu k nám.
vk
z pamtí
slavné tragédky.
^kídlené slovo Schillerovo „nesplítá vnc hercm budouman nám pišlo na mysl, když jsme probír.ili obsáhlou a velezajímavou knihu pamtí a studií, kterou vydala slavná tracnost"
gédka
a
Adelaida Ristoriová. „Upomínky a studie umlecké"*)
bez
pretense
dílo,
s
obsahem
jehož
nazývá se prosté
tenáe
dnes
seznámiti
hodláme.
Kniha paní Ristoriové má patrn dvojí úel, jak již z názvu Upomínky táhnou se k životu, k avantue, k líení
jest patrno.
úspchu postup
umlecké
práce,
mají nám, krátce
a povah,
Na konec pidány
kyn.
slavných nebo vynikajících
k
její
studie mají
a krátké slávy herecké,
její
vytváení
eeno,
a úvahy ostatních
ukázati
tragických postav
umlecký
ideál
uml-
elnjší hlasy asopisv, úsudky umní Ristoriové a nkteré básné
jsou lidí o
poct sepsané. Litujeme,
objeviti
pedmt
za
velkých
že vyjma tisk francouzský, úsudky
neitalských list
nebyly
aspo
v
pesném
vý-
ím
nepístupnjší boru pojaty v knihu: jsou cizí žurnály pi efemerní povaze denních list pozdjšímu Nakladatelstvo v bázni, že by badateli nebo milovníku umní. litujeme toho tím více,
tmito cizojazynými
citáty kniha
nad obyej
na literaturu domácí a pipustilo do hlasy francouzské. Litujeme toho,
díla
vzrostla, omezilo se
pouze a
ponvadž
ím
to jen
více
n výboru
rzných hlas,
tím zajímavjší jest pozorování zjevu umleckého.
*)
e
C
Ricordi e studi artistici di Adelaide Ristori, Torme-Napoli L.
1887.
Rous
161
Nech
se
v
i
etných stránkách
úsudky
pece
opakují,
v jednotlivostech vždy a vždy nové vci na svtlo se vynášejí. Je to,
z
jako byste obraz
rzných
rzném osvtlení Cítíme to nkdy dost
nebo sochu pozorovali pi
vzdáleností,
v
rzných
posách.
jak
pi tch dílech, která po smrti pvodc svých zstanou, teprve pi herci, s jehož životem mizí i jeho umní! Zde by
ím
více tím lepší službu prokazovalo.
•citeln
i
Obraz
velikého
nebo malíe
spisovatele
rýsujete dle jeho
dl — obraz velikého zesnulého nebo s jevišt odstouplého mima mžete kresliti jediné z pamti, bylo-li vám páno ho vidti, v opaném pípad toliko z úvah a hlas souasník. Vnec slávy paní Ristoriové mohl zajisté hustšími
listy se honositi v této knize.
tená pi
Ale zdá se nám, že tuto výtku uiní rovnž
prvním
tíhnoucím
sleduje
podivné
nemýlíme,
ás ás
a dobrodružné anekdoty.
str.
snad se
Ano,
radji
pravou míru
zájem umlecký;
a jen tak
se
jí
neoby-
podailo napsati
in.resu biografického vzbouzí živý a hluboký
vedle
dílo,
zstane
které
v literatue jako
dokument
stejn vážný pro djiny hereckého umní doby nové, tak psychologickou stránku tvoení umleckého na divadle.
A pak byla
ada
taková.
skromnosti nýbrž i
i
A
sebe zaslouženjších.
Jaké tu úskalí
pro
život paní Risto-
pekroiti meze nejen
Vnce
poutavosti a zábavy!
drahokamy jsou na konci všady
i
Nic tak neunaví jako
nelze zapomenouti jedné vci.
nekonená ada triumf riové
díle
jenž rád
nevidl v knize nejobsáhlejší druhou 142 — 301), jen kdyby pestejší a hojnjší byla
našla však
které
dílo,
zvlášt tená,
Paní Ristoriová se skromností a delikátností
první.
ejnou
umlkyn,
životu
píbhy
že by on
(od
její
k
Po
stejné.
a kytice,
šperky
stránce
této
jeví
tchto vcí jen to kniha veliké tragédky se chtl nco teprve nejnutnjší a jakoby jen pro toho, kdo by vci to povahy o ní dozvdti, povídá to jen tam, kde samo z vzácný takt.
vyplývá
;
cítíte,
že se nechce
se vyhýbá, jak jen
chlubiti,
mže, popism
S tím tsn souvisí otázka výroku obrazem lovka, pak i z její
individuality
plastický,
prostý,
umlecké.
Povídá
že spíše
v
jemném
taktu
svých velkolepých triumf.
stylu.
ádk
Je-li tento
dle
známého
paní Ristoriové cítíte van
Styl její jest
neobyejn
bez kudrlinek a bombastu,
Jar. Vrchlický: Studie a podobizny.
z
jednoduchý,
skoro bez moderní 11
162 nervosnosti, na kterou jsme dnes zvláš uvyklí.
I
ve stylu této
dámy
pi umlcích
dramatických-
vidíte velkost jejích tragických postav
a ten neobyejný klid, který ji v záchvatu nejvtší vášn neopustil. Napadá nám, jakby vypadaly nebo asi jak vypadati budou pamti Sáry Bernhardtové. Budou zajisté studiem nervosy veliké umlecké
bude jist patrná
bytosti a tato nervosnost
nedokonených obraz,
vtách,
v pestrosti a
zpsobu
ve
smsi avantur
i
jich
v slohu, v trhaných,
i
stavby,
duchaplných
v brillantnosti
úsudkv
o lidech
umleckých, o svt zákulisním i salonním, o cestách po pevnin a moi. Jiná doba, jiní lidé. Prostota a pirozenost jest hlavním znakem slohu paní Ristoriové a pisvdíte jí z duše, když sama praví o své knize: „tenái moji se pesvdí, že jsem a dílech
odložila
všecku sebelásku spisovatele,
že jsem snažila se
po celý
mj
Pes
však
jest
to
práv
pamtem tmto
urovala mé skutky, výkony
život
není styl
Ristoriová
života.
jí
„Dary
Dít
byla bytost zázraná.
umlc byla vku tí msíc již
Ve
sena v koši mezi ovocem, kuaty a
nazvaná
novoroní"
první a stala se
lenem
tvoením velikých
a
byla pine-
hrála na divadle,
vejci,
ovšem
divadlu od prvních
jak to stará jakási fraška
pedpisovala.
Po jí
druhé
vystoupila
svovány
již
úlohy
královské veselohry sardinské.
Zvolna probírala se melancholie
dramatických,
vnována
byly ti roky; v trnácti letech byly
duševní,
moje myšlénky." Jeho barvou
biografických.
skromných a nepatrných
když
i
bez barvy
paní Piistoriové
jeho pirozenost a jeho prostosrdenost.
Nkolik rt
poátk
všecky pretense slohové a
zachovati onu spontanost, která
její
umlecká
úloh.
Velké boje
individualita.
únava zmocovaly se mladé
ped
dívky
S obzvláštní zálibou navštvovala v
této"
dob
hbitovy a oddávala se tichému blouznní. Škoda vru, že Píliš záhy životopis její není v této pechodní dob úplnjší. pekvapí nás homerovskou prostotou skoro klassická vta: „Nadešel as, v
nmž
srdce zakusilo
než jsou city pro umní."
ejnou
panovanou potebu
jiných cit,
Ristoriová se piznává, že jen neoby-
a záhy v ní vzniklou touhou po
mateství vznikla
její
láska.
163
A opt
spartánsky krátce
útrap
vzdychne
tená)
si
tenái:
ohlašuje
píhod
romantických
a
(jaká
škoda,
jsem v satek
vešla
rad
,,Po
že s
dlouhých
zamluje,
to
za-
markýzem Julianem
Capranicou del Grillo."
pak první
umlecký
život po jejím
Jules Janin a
lyrická tragédie
—
svt
skvlejší:
Sand její
její
jí
tam
Angelo
První kus, jenž byl sehrán, byla
cestu.
Pellica Francesca
Silvia
Pier
ideální
z
Úlohu Paola
Rimini.
Ernesto Rossi,
Úspch ckém
pro
pekladatel Dantea do franiny
Fiorentino klestili
hrál
momentem
cesta celé král. spolenosti do Paíže.
Rozhodujícím
satku byla
byl skvlý a brzy poítala paní Ristoriová v umlepaížském jen pátele, mezi nimiž byla jména nej-
Gautier,
Paul
de
Saint-Victor,
Gozlan,
Méry,
George
atd.
Zvláš horlivým nadšencem pro její umní a šiitelem slávy Po pedstavení Myrrhy potkal jednoho svého
byl starší Dunias.
pítele a rozilen zastavil ho otázkou:
— — — — —
Co
ty o ní soudíš?
O kom? O Ristoriové,
což nepicházíš z divadla?
Nevidl jsem
jí
posud.
Nechci t víckrát vidt pokud nepjdeš do divadla, když ona hraje. Po nkolika dnech potkal opt pítele na ulici. Nu, v které úloze jsi ji vidl? Ale, dej mi již pokoj, což si myslíš, že má našinec jen tak vždycky šest frank na vyhození nebo že se k vli tomu stanu klakérem? Jak, ty nemáš šest frank, ptá se Dumas, hle, zde jsou, mžeš aspo tleskati jí s dobrým svdomím. a
s
A
to se nestydíš íci a jsi živ?
tebou mluvit,
— —
—
A ti
:
—
Dumas
šest
frank
Jestli jich nesebereš,
vezme
když uražený pítel odcházel,
na nejbližší patník a volal za ním
položil
je první žebrák, jenž je tu uvidí, a zahnul za roh. Pítel však
se zastavil a takto rozumoval
poklad,
nkdo položil.
ty
mu
jiný
Po
:
—
Šest frank, to ovšem není žádný
vezme já, njaký hlupák
jednou vrátím a nevezmu-li je
a ješt této
si
zcela
k tomu pomyslí, logické
že
závrce se
vrátil
je jist je
k patníku. 11*
tam Ale
164
k nejvtšímu svému pekvapení setkal se zde opt s Dumasem, který asi stejn kalkuloval a pro své peníze se vrátil. Oba vypukli
pjde
opt
Jindy že žádný on.
shrábnuv
a pítel
smích
v hlasitý
píležitosti
peníze
že
slíbil,
pi
nejbližší
do divadla, kdy Ristoriová vystoupí. slavný autor
kucha
italský
„Tí mušketýr" pustil se do hádky, dobe talí makarón jako
neupraví tak
Když mu Ristoriová nevila, dokázal to. Dal si vše pipraviti pi etné asistenci cizincv a zvdavc v bílé
v kuchyni hotelu a
apce na
své
kudrnaté
záste
hlav, v
strolem v ruce dal se do práce a vyhrál.
a
odvu
Sama
kuchtíka
s
ka-
Ristoriová uznati
musela jeho makaróny za
nejlepší, které kdy jedla. Jedno pouze kalilo její radost: napjatý a zprvu skoro nepátelský pomr k slavné Rachelové. Našli se lidé dost malicherní, kteí vyvolali nedorozumní mezi obma umlkynmi a kteí pomluvami nepátelství na obou stranách zbájené novými klepy jen
sesilovali a utužovali tak,
ob
dailo
njaké
tiagédky
žárlivosti
Slyšte
dostalo
cítila
že ani Alexandru Dumasovi
A pece u
jak posuzuje spatiti
ji
když
Rachelovu,
na
jevišti.
konen
„Sotva se
se
jí
objevila na
jsem ihned mohutnost jejího kouzla. Pipadala mi
jako socha ímská,
majestátní bylo její držení tla, královský byl
krok, vlnní a skladky jejího plášt, vše bylo studováno
hodným umleckým nadáním. vytýkati;
se nepo-
Ristoriové nebylo stínu po
nebo nepízni.
sami,
píležitosti
scén, tu
sblížiti,
Jednu
systematickou nehybnost
vc
by snad
as odvu,
s
podivu-
mohla kritika
které se nikdy ne-
Snadno jsem si, sama žena, vysvtlila dvod toho. Ráchel byla velmi hubená a vynakládala všecku snahu, aby to zatajila. Ale s jak divuhodným umním to inila! Mla modulaci hlasu v plné moci a v rozhodném, vrcholícím momentu, kdy klne rozkládaly.
ímu
a ímanm, kyply jí ze srdce takové akcenty hnvu, vzteku a vášn, že veškeré posluchastvo se jen chvlo. Já vidla
ji,
pouze
ji
a zasypala
jsem
Takhle nemluví pece
ji
frenetickým potleskem."
Dost divné, že, co se nepospisovatelm a umlcm, povedlo se modistce císaovny Eugenie. Tato svedla ob heroiny tak, že Ráchel poslala konen Ristoriové lístek na Fedru s vlastnoruním pozváním. Paížská cesta otevela paní Ristoriové svt. Hrála po té vedlo
žárlivost.
165 snad v celé stední Evrop a sbírala nejvtší triumfy jakožto Médea, Fedra a Judita (v kuse Giacomettiho). Roku 1857 pustila se v divadle Covent Garden na Shakespeara a Lady Macbethova stala se
jí
brzy
život
k
pedmtem
a odtud
do Varšavy
smrti
v
V
Na Rusi zvlášt
couzsku.
—
umní
a na Rusi.
Hollandsku
—
odsouzenému
-nejvtší triumf svého
Z Londýna kde zachránila svou pímluvou což pokládá paní Ristoriová za
seriosní a originální studie.
do Madridu,
A
byl jen skok.
dob
této
studentstvo
zaala jí
pak zase triumfy po fran-
též hráti
holdovalo
nadšením
s
A opt
neobyejným.
nové a nové cesty. Hrála v Berlíne, kde Meyerbeerem, hrála ve Florencii pi oslav šestijubilea Danteova ve spolenosti Salviniho (kterého,
seznámila se staletého
s
mimochodem eeno,
prohlašuje
za
do Ameriky
podnikla cestu
Rossiho,
stává se najednou pohnutým,
mima
prvního a klidný
její
italského)
a
zpsob líení
když líí svj pobyt na
Havann
a
tamjší arovné noci tropické nebo štdrý veer strávený na lodi na moi v zálivu mexickém. V prostém líení stává se tu slavná hereka poetkou jediné pirozeností a silou citu opravdu zažitého. A opt vidíme ji v Bologni a pak zase v Brasilii a opt po druhé na Rusi. Tenkrát schvátila ji touha hráti lady Macbethovu eí originálu. Patnáct dní
neúnavných zkoušek jazykových bylo potebí,^
než ^e odvážila ku první zkoušce scénické.
asopisv
redaktory výslovnosti
jí
K
této pozvala všecky
hlavn
a žádahi jich, aby nešetili výtek
cizího
Akoliv
a neobvyklého jazyka.
pece když
slovnost dvou slov byla vytýkána,
jí
co do
pouze vý-
došlo k pedstavení,
chvla se paní Ristoriová na celém tle strachem a jakkoliv mohla býti s
výsledkem oné zkoušky spokojena, pece
jí
zašla
chu
sehráti
po anglicku celou úlohu.
Omezenost místa nedovoluje sledovati slavnou umlkyni na do Peru, Vra Cruz a Yorku,- po Zéland a Austrálii. Ukázkou klademe sera pouze její vypravování o snídaní, již jí na poest upravil král Sandwichských ostrov Kalakaua: „Dvée sa-
další její pouti
lonu
stapci zdech
otevely
se
nadzvedly byly
Kalakaua
s
a
dv
služky
portiery
podobizny
a
všech
v
modrém obleku
my vlada
se octli
snad
ve velké z
se
stíbrnými
síni,
na
celého svta.
jejíž
Král
tváí lehce zahndlou jest muž Sedli jsme ke stolu, kde sévreský porculán
licousy po anglicku.
vysoké postavy a nosí
166
stíbrem píbor. Nadje spatiti divochy brzy se rozplynuly v dým a pouze omluva krále, že královna není pítomna závodil se
—
„she
pravil totiž
is
dinou notou, která
Snídan
ona
woods",
in tbe
nám pipomínala
jest v lesích
lokální
barvu
Po
zajímavý ...
a hovor
byla vybraná
—
byla je-
celé
situace.
dal
mi král
té
rám
a svedl mne do zahrady, kam nás celý prvod následoval. V zahrad této byl altan, odkud náhle zaznly naše italské národní hymny. Nemohu ani vysloviti, jak mne dojala tato pozornost. Jak
upomínky na
jsou sladké tyto
vlast v krajích vzdálených!"
Tragédií Maria Stuartka hranou v Melbournu dovršila Ristoriová svých 312 pedstavení na této cest.
moi
Projela 35.283 mil na
a 8.365 na souši za 170 dní strávených na parníku,
a 8 hodin
ve
vozech železniních.
msíc
trvala 20
cesta
17 dní
zaoceánská
a 19 dní.
Po návratu svém do Evropy jala
ji
pustila se
zdály
výslovnosti
Obtíže
studií angiiiny.
Po sedmi letech
Celá tato
novým
s
se
jí
úsilím do
nepekonatelné.
mocná touha interpretovati gigantické pomluv. Po heroické práci hrála
stavy Shakespearovy v rodné jich
konen
Macbethovu na divadle Drury-Lane. Skvlým výsledkem tohoto pokusu povzbuzena nastoupila po krátké recitaci v Paíži svou druhou cestu po Americe. V Novém Yorku 'ó.
vystoupila
jeným
ervence 1882
s
v 62
lady
Edwinem Boothem a mstech amerických.
hrála
po
té
Tím koní
s
její
úspchem
bá-
vítzná dráha
svtem.
Nyní slovo
o
umlkyni, jak
se jeví v druhé ásti svých
pamtí,
ve studiích umleckých. Paní Ristoriová podává šest studií o vynikajících zjevech svého repertoiru.
Schillerovy Stuartky, Giacomettiho
Líí svoje pojímání Alžbty královny
a vypracování anglické, lady
Macbethové, Legouvého Médey, Alfieriho Myrrhy a Racineovy Fedry. Detailové
tyto
studie
doslovného, aby nebylo
zpsobu pojímání
vyžadovaly by reprodukce
pekladu
úmyslm autorky ani jejímu dl umleckých. Jedno jest pi patrno. Hereka chovala veliký respekt
ukivdno
a interpretování
j)rvním protení tchto statí
úplné,
ani
167
4£e
svým úlohám
a
k
pvodcm.
jejich
Vystihnouti
stanovisko
—
prvním ideálem umleckého tvoení se ostatní, k emuž veslují a na a vše efekt vlastní, úspch tvoení pi se druhého ádu, vše to síly obyejné jí asto ztroskotají bylo
autorovo
všady
jí
em
Intence
postav ani nedotknulo.
hvzdou. Ve všem nikdy
nestrhla
ji
básníkova byla
jí
jedinou
tvrí
pak bylo udržení míry a ušlechtilosti jejím cílem,
váše k tomu, aby pekroila mez umlecky Postavu a povahu rekyn tragické vypra-
dovolených prostedk. covávala pomalu
z
jádra celé stavby analysujíc každé slovo básníkovo
a hledajíc nejvhodnjší
historických
a
zpsob, jak by nejvíce vyniklo. Pi tragediích šla zpt až ku pramenm básníkovým
mythických
pramenech souasných anebo v analogických výtvorech starších svtla v záhadách psychologických anebo scénických. Nejdíve šlo jí o to, skonstruovati základní rysy velikých povah tragických hledajíc v
a tu k probádání základ, na kterých se celá veliká stavba charakteru vypnouti mla, užila cest nejrznjších, tak že pro každý posun, pro každý akcent
pi tvoení povah
se
mla bezpený svj dvod. Pouhé fantasii nikdy, síly své mila nejradji na
nesvila
úlohách grandiosních
a
tvrí
mohutnost
její
byla tak veliká,
že
hrám bezbarvým a mrtvým, rázu výhradn lyrického, vdechnouti trvalý a hluboký život. Tak ist deklamaní a dnes valn zastaralá tragédie Silvia Pellica „Francesca z Rimini" našla v ní interpretku neobyejn úchvatné síly. Co sama praví o velké Rachelové a co jsme též ásten citovali, platí v celku o ní samé dovedla
i
až na tu okolnost, že ona nikdy nestrnula v tradici jakékoliv doby nýbrž stále k životnosti postav svých zetel obracejíc
-nebo školy,
zpsobem pekvapujícím. A pece svádí snadn k manýe. asté vystupování parádní
odstiovala úlohu od úlohy cestující virtuosovství -v
jedné a téže
úskalím
úloze
mže asem
nebezpeným. V
státi
se
tvorím schopnostem
Ristoriové žilo však veliké
jeho byl tak istý a zárove
silný, že nedal
jí
umní
a plamen
utonouti v mecha-
pouhém opakování jednou již vytvoených typ. Vždy po delší cest umlecké v daleké cizin zmocnila se jí duševní prázdnota. Patrn síly a schopnosti její hlásily se o novou potravu, nismu
a v
o nové boje a zápasy.
K
veliké duševní práci její pistupovalo kouzlo osobnosti vy-
nikající krásou
sympatickou a nevšední. Alfred de Musset nevynechal.
168
když byla v Paíži, ani jediné její pedstavení a ve slokách máiO' známých, patrn dle všeho nedokonených, našel trefný výraz pro
umní. „Kdosi, jenž tebe slyšel, vyprávl mi, že žijí mramoru a porfyru i úble, jichž byl pln svt ecký, a že kdesi v divadle jednou veer mluvila antická socha." A George Sand charakterisuje sílu dojmu svého po vyslechnutí její Rosmundy tmito slovy: „Vy jste pro mne nové zjevení, jedním z tch dvou nebo tí projev krásy a velikosti, s nimiž se v život sotva dvanebo tikráte setkáváme." Alexandr Dumas starší nedivil se, že
její
veliké
ješt bozi
z
v kusech
vynikla
mistr,
velikých
nesou
ti
interpreta
kídlech, ale jeho slova horoucího obdivu platila
té její
na svých síle,
která
kus
prostedních anebo slabých dovedla „z nieho stvoiti svty". z „A nyní jedno mi vysvtlete, praví na konci svého dithyrambického referátu,
jak
v
že
to,
v úloze megery,
plné
úloze
nenávisti,
hnvu
a
šílenství,
kde každá jiná hereka zstala zjevem sympatickým?
fúrie a pravé Tisifony,
vzbuzovala odpor a zdšení, vy jste
Klí k tomu jest v tom, že díve nám ukáží, co
že u velikých vytrpí,
než
umlc
vše
jde
nám pedstaví,
ze srdce,
jak se mstí,
že jsme nuceni odpustiti velikému zloinu pro velikou bolest, která jej
pedcházela."
Alexandr Dumas
Ptistoriovou
kladl
i
nad velikou Ráchel a
v rozhorlení volá ve feuilletonii „Mousquetairea" ze dne 31.
1855
„Studujte, veliká Ráchel,
:
vlastnostem svým pipojiti jen a
my ekneme, vidouce déš
,Jest to jen spravedlivé!
pouze
styl
sama;
velkého
není
tu
.
Ristoriovou,
ásí
vlastností, jimiž
zlata
A pak
.'
básníka,
vše
spadající
ani
sera,
malíi, berte, co se
ona se honosí,
Myrrha
—
musí vytvoiti hereka
ostatní
ani jediné narážky,
kvtna
k výborným
na krásnou Danai
jest Alfieriho
co
údaje, vše, co vidíme, jest jediné dílem
sochai,
hlecEte
jediného
vysvtlení neb
umlkyn. Sem pospšte,
vám podává, nikdy nebude vtšího
modelu pro vaše obrazy a sochy!" Alexandr Dumas pozdravoval ve zjevu Ristoriové oživlé veliké
umní
a jen
litoval,
vidli teprve, jaké ji
že
arcidílo
nehrála Marion jest
Delorme.
Pak byste
Marion Delorme, íkával, kdyby
hrála Ristoriová!
Podobn
rozplývá se uznáním Theophile Gautier. „Ristoriová
169 jest antická
socha,
osudná bledost,
je
jaká tíse*
vzdechy a zadržené senné
slzy,
jaké
jaké boje
žíze po
smrti, jež
paní Ristoriové stojí
nekonen
sebou, jaká
ale
který
unavení, s
hoí
jaké
výkon vznešenosti nejvyšší,
již
ji
Jaká
a trpí.
sotva
{.otlaené
vášní a povinností, jaké bez-
hrza ped
divokého zoufalství, jaká hanba a
plné
noci
mramor,
to
má
výše
osvobodit a oistit! Myrrha
nad
její
Franceskou,
lze si pedstaviti.
to
je
Není ani teba
dokládá, teba jen poslouchat a, pochopíte Ristookamžit hudbou hlasu, výmluvností posunu, výrazem fysiognomie pekládá ona sama uším a oím poesii Alíieriho t^k, mluviti italsky,
riovou
;
že se o smysl slov cizího jazyka ani starati nemusíte."
Zvláš poslední vta Ristoriové nepotebovalo a uchvacovalo samo,
jest dležitosti nesmírné.
ani pomoci slova,
iVlimické
tryskalo
i
umní
v cizí
ei
bez vlivu okouzlujícího básnického pramene.
známý kritik-malí, posvtil výkonu RistoMyrrhy slova nejvtšího obdivu nazvav ji vtlenou ódou Saphy, plnou hrzy, žáru, smyslnosti a chvní, a piznal, že nelze si mysliti dále v umní, pravd a pírod, co by bylo Stejnými hymnami pekypují sloupce vtší po tomto výkonu. Méryho, Fiorentina a Julesa Janina. Ristoriová udlala PaíPaul de Saint- Victor,
riové v úloze
žanm. Cosi jako elegický povzdech vyznívá dnes, po letech starých
vavín.
Není
to
z
tchto
pouze povzdech nad „marností všeho",
je to povzdech nad úpadkem velikého umní v naší Kniha paní Ristoriové pipomíná v as mlkého realismu velikost antických postav a charakter, pipomíná je pokolení malém, a chabému, jemuž se ani nezdá o veliké vášni a obrovském vzrušeni,
je
to
více,
dob.
umní
vyvolaném prostedky nejjednoduššími, dává se lehtat stravou erpanou z mlkého okolí svého, které si dá lichotit svým slabostem, stejn malicherným. A kdyby dnes ješt psobil tento veliký hlas, rcete, komu by znl? Kdo zná dnes tu velikou poesii, které ona dávala
jemuž se nezdá
pipomíná
duši? jest
Vždy on
vi
Ristoriová síly!
o
je pokolení, které jen
i
nad Shakespearem lámou ttinu soudu a jaký realista kterého dnes nikdo nezná a z kterého
Alíierimu,
vykouzlila
tak
nezapomenutelné
Ale doba jest malá a v tom
jest
klí
postavy taje.
plné
životní
170 ^l•átlla by veliká tragédka tyto zapadlé svty naší nynjší spolenosti? Poslouchal by ješt dnes nkdo kletby Médey a žalobn stesky Myrrhy jako ped ticeti roky?
Ó zajisté jako dnes básníci „zpívají hluchým" ona bv hrála hluchým! Dobe, že v as ustoupila v zátiší rodinného života dnes pohltila vše prostednost a úspchy velikých umlc jsou jako umem samo pouze starou, dávno pekonanou legendou i
)
Glossy k novjší poesii francouzské.*) (Hrab de
Villiers de
Jean Aicard.
—
—
Llsle-Adam.
Felix Naquet.
—
— Francois Fabié. — — Clovis — Maur. Rollinat. — Jean
Claudius Popelin.
—
Felix Frank.
Gabriel Vaucaire.
— Armand Silveste. — Francis Melvil. — Dekadenti, symbolisté, Mallarmé a Verlaine. —
Hugues.
Hameau.
Artur Rimbaud.)
J^euí tomu dávno, co noviny oznámily úmrtí hrabte de Villiers
de L'lsle-Adam. Známé anekdoty, které již di'-íve kolovaly podivínském tomto spisovateli, ohátý pi té píle-
o geniálním a žitosti
na novo. Jedni vynesli, jak to
ku hvzdám,
dramatu „Axel"
moderní poesie,
jiní hodili
i
literární,
svta,
staré ty klepy o zesnulém,
v klasobraní anekdot
III.,
jehož stolec
si
mu pomohl
aby
nejde,
i
a
naše
nejvtších zjev kamenem úštpku
listy
v rubrice nej-
drobných zpráv
z
celého
vrcholící v tom, že usiloval na
ke království
cyperskému,
na
rytí Maltanských posloužiti výbrem ješt
jako potomek starobylého rodu
Mohli bychom snad
dlal urité nároky.
podobných zpráv
pikantnjších
vedle
do hrobu za ním
mén
Napoleona
jej
Pokud víme, opakovaly
a nepochopení.
bývá, autora fantastického
již
stavíce
chceme promluviti
životopisných
spisovateli,
o
o
—
smru
ale
a
o
to
nám
významu jeho
v nové produkci francouzské.
Hrab již
de Villiers byl zjev pechodní. Z trosek bývalé, dnes literární do ad usazeného a moudrého
úpln pežilé Bohémy
spisovatelstva
nl
on
bylo jeho bohémství
*)
i
skuten tím,
Drobné lánky tyto vydané
profily francouzské",
jako imponující vž.
Piosteno
že byl istokrevný aristokrat po rodu
doplnk kniby mé: „Básnické knihovn . 22.
lze pokládati jako
v Kabiiietní
172
i
duchu. Bylo stále vidti, že do té spolenosti, do které se nutil,
vlastn nepatil,
že jeho místo
bylo vedle
derní literatury vedle Huga, Dumasa,
Daudeta,
vedle
lidí,
kteí vedle
skutených pair mo-
Leconta de
Lisle, Zoly
eminentní ceny
literární
neb jsou
spoleensky dobe situováni. A on zatím družil se ke trochu pekonané a pežilé kohort Gerarda Nervala, Hegesippa Moreaua, snad i písniká Raoula Ponchona a Jouyho, kontrast tím citelnjší. Hrab de Villiers byl a zstal celý život svj chudý, ano jeho pomry byly tak dsné, že nkolik elitních duch, již dobe se na skládali, aby oceovali jeho výzoam a váhu, v pravém slova smyslu neumel hladem. V mládí svém pišel jako sta jiných do Paíže, aby dobyl jí i svta svým pérem, na sklonu své dráhy literární byl sice v jistém kruhu spisovatelem známým ano slaveným, ale ten, nad jehož romány pláí dobe vychované i
msín
mohl se vysmáti tomuto Donu Quichotovi ro-
sleinky a paniky, mantiky a mystiky.
Pro
liboval
si
hrab
de
v spolenosti,
Villiers
která jest
spíše hrobem a otravou každé innosti? Nejdíve ze zvyku a pak ponvadž spolenost tu poteboval, aby vbec tvoiti a psáti mohl.
Jeho vloha byla kráte,
když
slyší
z
tch,
sama
teprve ten-
které se bleskuiychle vyvíjí sebe,
když
vidí
úin
ihned
svého pokusu.
vyvinuly se touto cestou. Nejlepší a nejbizarnjší jeho vci nkomu nahlas vyZ embrya myšlénky teprve tím že ji v právl a patheticky vykládal, vyrostlo jeho dílo do takých roznir, již jej že se jich sám pozdji v samot své pracovny lekal. potom nkdo poslouchal nebo ne, málo rozhodovalo, na konci byl on svým vlastním vypravovatelem, jenž sob rozvíjel etz svých nápadv a myšlének. Hrab de Villiers byl z tch, kteí se rádi opíjejí svým slovem (i Gautier a Flauhert patili k nim, ba i v naší malé literatue znal jsem nejeden podobný znamenitý pípad). Tvrí
krm
A
práce u rostla
nho
teprve zaala, když vidl, že je poslouchán.
kídla jeho fantasie
v
obrovské perut,
Tu však
on necítil více mezí
skutenosti, plul plnými plachtami v oceánu hyperbol a paradox, hrál.
rukama rozkládaje, své
jiného spolené. Nestálý
a spoleenského
na dobu
že
sujety,
kládati za opilce nebo šílence. S
tkavý
Bohémou život,
dlouhou,
nkdo
jiný
literární
zmizení
pokoutní
z
mohl
ml
jej
po-
ješt leccos
obzoru literárního
vydavatele a nakla-
173
—
datele
aspo
se literární
—
period své innosti
v první
sympatie a antipatie,
Lyon
chorobný. První básnické skladby jeho, vyšlé v
dnes
pravé
mythem
celý jeho zjev
rarity,
hrab
a pohádkou; co
„knihy vydával",
zemel
de Villiers jako
jiní
tetina Poe,
a
spisovatel
dá se tžko konstatovati,
druhá Baudelaire,
poslední jeho vlastní,
kovanjší individualita básnická v
tžce
jsou
vyšetiti,
století
našem.
alambiku povahy
v
té
Otcové katolické církve jako bludai všech
svatí
jeho kollegové
víc,
skoro padesátník.
Duševní jeho provenience
se
a jinde, jsou
do poslední doby více
byl až
teprve asi deset rok, sotva
je
rychle stídající
kultus vlastní osoby a slávy až
podávají
tu
si
k
arodjnému
sabatu
stínové
jedna
nejkompli-
Prvky její dají stejn zastoupeni
vkv
a
národ,
ruce kabaly
i
nej-
krajnjší výzpyty moderní vdy. Z trojice spisovatel katolických
rovnž nedávno
Barbey Aurevilly,
Adam
a Joséphin Péladan
a nejcudnjší,
nejistší
katolictví;
docela
satanství
i
—
byl po
on spokojil
sadismus
zesnulý,
mém soud hrab se
dvou
jen
s
de Villiers
mystickou
ostatních
autor
—
de L'Isle-
Villiers
stránkou byly
mu
cizí.
S pívrženci „Parnassu"
pojily
ho ti vlastnosti, svrchovaný
formy a pohrdání až chorobné širším obecenstvem,
kultus
tmi
kramái, od nichž pece jen zbohatli šastnjší jeho kollegové a pak nenávist ke všemu, co jest moderní a chce se vydávati za pokrok lovenstva neb úspch kulturní.
nenávidnými sosáky
Proto
ml
oích
šla civilisace
schopen i
i
])ro
a
všecky vynálezy sardonický pošklebek, proto v jeho
zpt
a ne
ku pedu. V
této své nenávisti byl
jednostrannosti a slepé nespravedlnosti, ale stal se otcem
satiry tak
žehavé a geniální, že
píklad podobných neznám
tak
hned v moderní literatue. Jeho paskvil na šosáctví „Tribulat Bonhomet" i jeho satira na celé XIX. století a jeho Edisonovské vynálezy „Budoucí Eva" zstanou nepekonány jako vzory paradoxu a zoufalého výsmchu. S Parnassisty souvisel
i
koloristickon stránkou
svého líení.
Neznám vtšího arodje, jenž dovedl by vykouzliti ped strnulé oko stejn dynamicky svt indický, jako on to uinil v povídce Pes „Akedysséril" a svt stedovký jako v dramat „Axel". všecky
nejasnosti posledních cíl
jest
síla
líení toho
úchvatná,
174
Reuan
všecken
ob)ejn
mystický
umlecké
de Lisle jsou na stejné výši
a Leconte
apparat
Zde jen
vrnosti.
plné života a historické
popisování jeho
jest
pes
a zdrcující,
ohromující
První práce hrabte de Villiers byly pantheistické
s
ním.
a fanta-
„Morgane" a nkteré verše plné lahody Pozdji teprve našel si svou pravou cestu v drobné pokde vynikl novostí sujetu, bizarností zápletky, šíkou roz-
stické sny: „Isis", „Elen",
a kouzla. vídce,
hledu a hloubkou názoru a vysoce v níž mlo každé slovo svou váhu, s
to svésti pravé
kultus slova
ptky
poutal
jej
umlecky
ciselovanou formou,
k vli jehož pošinutí on byl redaktorem a s celou tiskárnou. Tento Aurevilly. Flaubertem a s Barbeyem
s
s
k slohu ryze rázovitému, osobitému, bitkému jako jej vypoítanému jako mathematická definice. Ale autorovi našemu nestaila asto tulová k vyjádení myšlének a pojmuv a tu utíkal se k stylistickým bizarnostem, ku pestavování adjektiv, ku prokládání slov a celých vt, k velikým zámlkám a skokm myšlenkovým, jež lze nkdy asto tžko si vysvtliti neb spro-
On
vedl
ocel
a
stedkovati. Nikdy jeho sloh není nejasný, nýbrž je to jen myšlénka,
Kde
nemže
své
která v subtilnosti a rafinovanosti
razu slovesného.
pravého vý-
najíti
tomuto úskolí, tam utvoil malá
se vyhnul
pes zdánlivou jejich formální podobnost se vzorem v „Neobyejných poPoeovým. V jeho „Ukrutných povídkách" arcidíla
i
i
vídkách"
jsou ísla plná poesie,
nhy,
ironie, sarkasmii v zpraco-
umní
vání tak ryzím, že budou vždy státi mezi vzory moderního
He
vypravovatelského.
vtších
rozmr a
komposiní; anebo
se dailo
románové,
a
hrabti de
ve skladb
Villiers
dramatické, zde nestaí jeho
síla
on napíše bud! geniální pamflet jako jest „Tribulat"
^Budoucí
Eva",
drama knihové velikých brillantních detail,
má
rozmr
jako
menší povídky.
ale genius
„Isis"
jako „Axel", ale vše
daleko k jednoduchému dílu
jakými jsou jeho nkteré chcete-li, genius,
báse
kosmogonickou
neúplný.
Hrab
Neznly
v
to,
a
nebo plno
umleckému,
de Villiers
nm
byl,
pravideln
v souzvuku všecky struny genia, zavznély jen zídka, aby vás dojaly a zachvátily na dobro, spíše vámi otásly, vzbudily vaši zvdavost, ale
neukojily
jeho
díla
ji,
aspo
panuje
se tak stalo ve skrovných jen
mlha
a
pítmí,
rychle zhasnuvše dojem šera jen
jednotlivé sesilují.
pípadech. Ve
vtšin
záblesky genialnosti
Hrab
de Villiers bude
175-
vždy jen spisovatelem jíce
nebojíme
a
elity,
vatelem rafinovaných. Byl
se
vysloviti,
to
spiso-
tch, kdo jdou vedle své doby, díva-
z
se spíše za ni než hledíce
ped
ásten
musel býti tedy
ni,
pipraven na svj osud a zajisté i byl, nebo napsal do pedmluvy aktovky své „Vzpoura" tuto hrdou vetu: „I dostane se spravedlnosti a já mám as, mohu pokat. A pak, co je mi všecko zadostiuinní? Kdo od svého narození nenese v adrech svých
mn
i
svou vlastní slávu,
nepozná nikdy pravý
a
skutený význam toho
slova."
Výtený pelin vydal
a
své
i
umlce
povolání
jest poesie
to
v
emaileur
a
silném
výtvarného
Claudius
vedlo
jej
po
celý
Již jeho
život
vedlejším,
istým výrazem jeho umlecké
jeho
Po-
Mistr Popelili
svazku.
nho zamstnáním
Básnictví jest u
kultu formy.
pes
rytec
básn
rozumí se tudíž, že formáln bezvadný.
je Parnassista,
vlastní
známý mistr sebrané
ke ale
bytosti
jeho charakteru. Vidíte z jeho verš, že jest povaha ryzí, že tu
nkdo Ráz
té
s
vámi mluví, poesjp
tato poesie více
netu. Veliká
každá
má
nco
kdo
jest koncisní,
v
i umní znamená a váží. tžkopádný. Pirozen se
život
až místy
gnomická a epigramatická skoncentrovala v jest plna tžkých znlek, nelahodí,
vtšina knihy
jádro,
aniž oslují
neokouzlují
pepychem
barev,
soale
ale
každé jest njaká životní uebo umlecká pravda. Vše jest zajímavé 1 to, co je ryze píležitostné nebo osobní. Ostatní verše jsou v
sušší a jednotvárnjší,
netu, lze vždy po
ase
hlavní váhu Claudia Popelina vzíti
vidím v so-
knihu do ruky a osvžiti se zdravým
douškem myšlenkov silné a formáln bezvadné této poesie. Nejednou mají sonety Popelinovy ráz a barvu starší lyriky italské trnáctého a patnáctého století, zvláštní pvab, který ovšem jen znalec
ocení,
Není pochyby,
nkdy
slabý
mnohý z mladších ckých doma i jinde.
lip
než
parfum
že Claudius Popelin zná
argumentace Danteovské.
dobe
a nejmladších
své
umní,
zajisté
vrstevník jeho poeti-
176
Daleko mladší básník než Claudius Popelin, jehož mládí spadá v poslední dobu romantismu Gautierova a první léta Parnassu, jest Franpois Fabié, autor tí svazk básní „La poesie des bétes" (1879).
Le Clocher (1887)
La bonne
a
terre (1889).*)
Syn
francouzského venkova, bývaly pasák dobytka propracoval se Fabié nejen k profesue na lyceu Charlemagne, nýbrž k jménu dobrého i
rázovitého básníka.
Do
rafinerie
nejnovjší poesie francouzské pi-
a
trochu drsnou notu, jakoby zavál
nesl autor náš svží, zdravou,
Není všecko
ostrý vzduch horský do o i'amQé atmosféry skleníku. ryzí zlato,
co Fabié podává, leckde musíte
vzíti
jen
kemenem
se
nkolik kousk zlatými žilkami jeho poesie stojí S"Ou bezprostedností, upímností a rázovitostí opravdu za to, abyste si je vyhledali v celé spoust verš devanebo zhatým leskem za vdk,
tenáctého
s
kraj
kreslí
Fabié víc uhlem,
drsn
Jako zvláštní specialitu pstuje
velikou láskou.
domácích
studium
básník
Svj rodný
století.
a hrubozrn, ale
ale
povahu
zvíat, jichž
i
posy zachycuje
šttcem opravdu realistickým a sytým. Jen mimochodem podotýkám k vli úplnosti, že první jeho kniha „La poesie des bétes" byla korunována
Y vati
francouzskou akademií.
knize této jest jeden kus znamenitý a
po všech antologiích,
který
ji
ísti nebude,
ponvadž
rodný
jest
kraj.
síly a
hlubokého
tsn
citu pro rodinu
píše,
otcovy, jíž on lesy kácel.
Celkový tón poesie té jest klidný.
V
širokých verších a pra-
videlných slokách táhnou krajinné a popisné pasáže i
básníkovu,
Básník chce vždy pamatovati, že péro, jímž
potomkem sekery
nkdy
ten bude putootci
ísti neumí, kus poesie místy
na prsou hraniící, ale místy pln a
již
knihy
dedikace
je to
trochu monotónní, jakou též opravdu
Scenerii oživuje básník zvíaty
i
venkovany
;
i
ped tenáem,
píroda sama bývá.
nejvíce ovšem psobí,
spojiti ji s celkovým naladním dojemný souzvuk. Tu nkdy mají jeho sloky veliký široký dech, a zapomenete jejich drsnost a místy šedivou jednotvárnost. Vzpomenete nkdy na Laprada neb Autrana, ale Fabié jest modernjší, na hlubokého, málo ocenného lyrika morosních veer, jakým jest Charles de Pomairols, ale
kde umí vnésti notu osobní a
bud v úinný
kontrast,
bud: v
i
*)
K tmto
se pidružily
nejnovji
:
„Voix nistiques", Lemerre 1892.
177 Fabié není tak koncentrovaný, je sluhy jeho poesie,
i
když
širší
a tudíž
mlejší.
Bez
nazvete akademickou, docela není,
ji
zájiž
pro tu zdravím kypící tvá, která je mezi ftisickými krasotinkami
francouzskými svým
zpsobem té
pikantní.
Kelativn nejvíce ruchu zpsobila báse „estná pokuta", vydaná zprvu o sob a nyní tvoící prolog poslední knihy Fabiovy „Dobrá zem". Báse jest výmluvný protest proti známému románu Zolovu „Zem", v kterém veliký romanopisec se stanoviska ponkud jednostranného a skly píliš tmavými líí venkovský život. Fabié odprošuje zemi a venkov za viny Zolou na nich spáchané, snaží se uhájiti napadenou dobrou povst venkova, istotu a ryzost povah a mrav. Báse má sílu a pádnost a vzlet, o tom býti sporu nemže. „Ty jedin, ó venkove, nás mžeš zadržeti nad propastí, kam se ítíme, nebo ty zem, matko vojínv a žní, sotva budeš Nevíme chtít býti jen naším hrobem !" volá rozhorlený básník. ovšem, co íkal Emile Zola této váky, je
na vci nejzajímavjší
pro nás, vzdálenjší
filipice;
to,
že zde napadl realistu
di-
rovnž
Fabiovy jest pln silných, ano až bru„Cynický romanopisce, volá Fabié, nech
realista, že celý tón skladby
tálních
obrazv
a
obrat:
naše venkovany pod jich duby a nekal jich istý vzduch smrady
paížskými, kéž by v
dob
píštích
bitev
kde
neznali knihy,
jsi
je tak zdeptal!"
Aicardova kniha
„Bh
v
lovku"
myšlenkov
jest
a nejvážnjší publikací básnickou v roce 1885.
*)
A
nejhlubší
podivno, kniha,
na které si asi poeta dal nejvíce záležet, kam složil jako do vzácné kytice všecky výsledky své práce, svých sn, své touhy a svého Toto jest všady stejné a všady vzletu, nechytla širší obecenstvo. jiné a nový tento zpsob struny díttem. Zvyklo si u Aicarda na jeho tvoení je
mu
najednou
cizí,
abstraktní.
Aicard
byl
posud
též (pipomínám jeho nejpopulárnjší, v novém vydání vyšlou knihu „Píse dítte"), který ve smru
šastný
tomto
poeta
smle *)
Jar.
loni
dtí
vcházel v zápas
i
se
samým lvem
Jean Aicard: Le dieu dans Thomme, Vrchlický: Studie a podobizny.
II.
poesie francouzské
éd.
OUendorf. 12
—
178
Aicard
Hugera.
Viktorem obzoru
dost
Aicard
byl
byl
obyejného, jak
snivý
lyrik
jeho
„Boue
to
veršem
a causeur
novelista
látek
každodenních
a utišení"
slavný
svou
ukazují,
vesnickou,
cenou akademie korunovanou povídkou básnickou „Miette a Noré*, Aicard byl šastným tlumoníkem poesie prostonárodní, proven^alské
—
tím
byl, to
mu
dovolilo obecenstvo a kritika.
Když však cht-
se objevil náhle básník hhibokých a vážných reflexí, básník,
zasáhnouti úinn v otevené a živé rány spolenosti, nastalo píše pan Aicard u vtšiny ochladnutí, místy ozval se i odpor. dále své venkovské povídky veršem, znlo to s jedné, jest šast-
jící
A
njší,
když
opvá
znlo
kolébky,
s
druhé strany.
Nám
je nejmi-
když je prostý lyrik denních píhod, obyejného života, istý volali jiní. Neml se pouštt do
lejší,
zpovdník srdce a jeho záchvv, abstrakcí
—
má asu dost, myslila nco zcela jiného.
na to
vtšina, ekali jsme po
jeho velikých úspších
A pece básnické,
je kniha,
aspo
posud v žádné své líbeznjší, širším vyhýbají,
Má
již
smru
ve
pístupnjší;
vrcholem jeho innosti
nebo hloubji nešel
kteréž se
pítži myšlenkové úzkostliv
seriosnjší,
ale
pádnjší nebyl
posavad.
jeho kniha také svoje vady, ale ty mizí vedle hojných
ností.
Vady
tyto
vyplývají z jediné,
knihám podobného druhu kniha Richepinova
„Moe"
(i
která
ped-
bývá spolená všem
nejnovjší, v detailech svých skvostná
stn
citeln tímto nedostatkem), je to
snaha povdíti o svém thematu všecko,
chtít je
Jsou to všecky sbírky, které a priori chtjí
dno.
Aicard
Je snad v jiných knihách lahodnjší a
sbírce.
kruhm,
vydal,
letos
jednom,
vyerpat až na
nco
dokazovat,
pouhé básnické stránky mají ješt tendence jiné. Básníci si v podobných pípadech položí thesi, kterou chtí, ne-li dokázat, aspo osvítit s tolika stránek, že se bud musí opakovat, které
bud hají
vedle
se státi suchými.
stejn tomuto
Básn ist
popisné jako didaktické podlé-
úskalí, jen epické chrání,
ano jest jim výhodou,
rozmanitost látky.
Aicard ve své d daktické
peru to
tendenci
vymnil místy básnickou
za kathedru, to je to jediné, co bychom vytýkali. Jinak jsou
"básn velikého rozmachu a hluboké pravdy, plny aktuelních
otázek; jsou to vedle krásných poemat též vtšinou krásné skutky.
Tato kniha jest jakýmsi druhem básnického brevíe neb evangelia
179
moderního lovka,
pro
a
doby,
takka pod
který se
se jich dsí,
již
a
i
rád zamyslí
je chce luštiti.
nad problémy své Mezi básn vzniklé
mísí se zvuky hluboké intimní
tíhou denních událostí
mužného pesvdení. Kniha zaíná básní vnovanou Viktoru Hugovi pi zvsti
poesie, plné životní pravdy a
o jeho smrti, která pekvapila básníka ve
ádku,
ale
Je
tená
Mžeme
snadno.
myslící
kdy hotové
dílo
následují na oko v nahodilém nepo-
najde
vodící
jich
si
a výslednici
nit
upozorniti jen na nejvýznamnjší a nejkrásnjší.
ideou
„Kolébavka",
to
básn
Ostatní
svoje uzavíral.
chvíli,
i
mnou peložené stejnojmenné
rhytmem dost píbuzná pekrásné, básni Cannizzarov,
plná rozhledu a hloubky; „Co pravil
vl
hoe
smle
„Ideál",
báse
dvou zvíat nad jeslikami, v nichž spí Ježíšek, pln tklivé nžnosti a dojemného kouzla; „Úzkost Boha", líící poslední chvíle Spasitelovy na Olivetské,
originální pointou a
oslu", dialog
básní Alfreda de Vigny o téže látce, ovšem
K tm
myšlénkou základní. jedna
nejkrásnjších
z
apokalyptického, plna líící
sen básníka,
druží
se
závodící s
jinou,
pi tom
jak vidl
Ježíše
dialog
básnických koncepcí,
s
Oidipem,
s
které známe.
velebné ironie jest Krista
nejkrásnjší
s
práv opanou
meem
báse
nihilisty.
K
ní tendencí
pojí se
—
šlapajícího
v ruce
po vlastním kíži v rozhorlení nad bezcitností carovou, dal odpraviti
Rázu
„Carovi"
kterou
s
tsn báse
nade-
psaná „Ve Sasuliov", plná výmluvné apologetiky a v pravd ženského soucitu. Nezmaitelnost života opvuje origináln komponovaná alegorie „Náek révy", nejryzejším názorem humanismu vyniká „Ostrov malomocných", silou úžasnou „Ková". V posledních íslech knihy dominuje ušlechtilá tendence básníkova v zpvech „Sen dítte" a „Sen lovka". „Jiskra", „Božský atheista" až v epilogu nesoucím název celé sbírky vyslovuje se a slaví opravdová lidskost,
„Bh
v
v
které
lovku"
Bh
se
zjevuje,
jest básnický
in,
co jediné
jehož
píští
náboženství.
význam asem
poroste,
a jest posud nejzralejší dílo tohoto pravého poety.
Pravý tohoto
opak
básníka
pevládá duch
—
tohoto
srdce
je
mlí,
Felix
U
autora
že je
básník
Naquet.
ekli byste,
12*
180 snad ani nemá. Jeho „Vysoké uení" *) jest jakási ironická „Legenda vku", kterou co do formy mohl také napsati Gautier. Naquet si
Od stvoení svta až na dobu vnuje více než pl knihy, prochází se legendou, historií, skuteností a snem se skeptickým úsmvem na rtech. Nikde žádné zanícení pro njaký ideál, vše jest mu dtinské, protože
dlá
ze všeho žert a vše ironisuje.
nejnovjší, které
zbytené a marné; vše jest dobré jen k žertu, jen k ukázání vtipu, jen k duchaplnému jongleurství s formou. Naquet, zdá se, že jest israelita, neuvádli bychom toho, není poesii pranic po tom Heine zaale vtírá se to pi tení jeho básní samo a bezdky. nechal patrné stopy brejské,
slabší
pevládá smyslnost
stedovké,
a
motivy he-
Nejlepší jsou také
v této knize.
antické
v líení lásky
V
moderních pak látkách
tak silná,
man
že se
ptáme,
což je tato stránka jedinou poetickou strunou devatenáctého století ?
tyto tasii
Nezbylo lidstvu nic
vné
koketerie
více,
než tyto eskapády
než
než vnitru temeni? Naquet je epikurej ryzího zrna a kdyby
nebylo té mistrovské formy, nad kterou se
vru
s grisetami,
citem, který je na povrchu a více ve fan-
s
lovk
zastaví s úžasem,
sotva by vydržel ísti všecky ty jeho moderní motivy.
znakem jeho poesie, spojená dobe vypoítaným dandysmem.
aforistinost a ostrost je také
ketnou nedbalostí a
s
Felix Frank k není v probhl celou dráhu literáta
poesii
—
Jistá s
ko-
novákem. Narozen roku 1837
byl
pekladatelem, kritikem,
hi-
storikem a básníkem. Jmenoval jsem básníka až naposled, akoliv v celé této velikých
innosti písluší
tradic poetických
mu
—
místo první.
Frank
trochu akademik,
je
ddicem
nkdy nezape
Lamartinev nebo Lapradev, idealista vždycky. Není to jen umní, co imponuje v jeho verších, cítíte, že tento duch probhl
vliv
celou dráhu
ueneckou.
bezpený pístav
životní;
eknte možná,
v jeho poesii stopu píliš znatelnou,
snad jen proto,
aby
ale dlouhé ty studie cítíte,
si
zajistil
zanechaly
že poesie jeho prošla
studovnou uence než dílnou umlce. Jiný by byl zcela utonul v Felix Naqiiet:
Haute
école, poesies Charpentier 1886.
dív
moi
181
—
pouhé erudice
Frank zachoval
své poetické ideály
si
i
dál a
po letech teprve uveejuje zralé plody své, tak svží a chutné, že jen místy, zídka odkryjete citelnou stopu kritika, historika a badatele.
Nebo tak docela zapíti duch zstal nedotknut vyjádení ukáže hned, nýbrž
mnoho
i
Básníkem
(vydáno
mohu pikládati publikaci,
básnický
i
dovede,
leccos
aspo
a celý.
mládí"
z
(vydáno
r.
1876)
„Nmecké rot"
a
1871)
r.
ani
(1870)
jeho ne-
Básn, jako jsou v první jeho napsal mnohý — druhé diktoval hnv
zvláštního významu.
každý a
prožil
a lítost patrioty
by
Frank teprve svou „Písní lásky", vy-
objevil se
hnvu"
verš tch nejen
dobe kovaný
Jeho „Básním
loni.
„Písním
že autor
a
forma sama a celkový zpsob
že prošel školou dobré discipliny, že jest
ví,
po theoretické stránce
danou
pece nikdo nedovede
se
v jádru svém,
:
živly,
jimž
se,
jak známo,
povede
již
základní,
abychom tak ekli, primitivní silou svou vykouzliti dobrou, ne-li báse, aspo dobrou vc. Umní však žádá víc a umlcem se objevil Frank teprve v „Písni lásky".*) Frank jest pravým opakem doktrín naznaených jen lehce neúpln v našich pedcházejících láncích. U nho není nic zúmyslného, umlkovaného vše jest pirozené a zdravé. Frank se netýrá problémy formy a zvuku on prost mluví v zddné ei otc, není ani mramorový ani voskový je lovk z masa a krve. Tak sám oznail sourodou jemu poesii generála Francise Pitié, a slovo vlastní jeho dílo. Gustav Flaubert, to charakterisuje zárove a
—
který znal
—
—
a cenil Franka, vytýkal
mu
Tato byla dle theorií autora „Pokušení Dle
nho má
státi
spisovatel
nad svým
„Vy máte ješt váše a vy
soucitu.
Frankovi,
jen pílišnou sensitivnost. sv.
jí
Antonína" proheškem.
pedmtem
výtky té uinil svj vavín,
který z
bez
citu
a
nepohrdáte," psal Flaubert cituje
ji
na desce
své poslední knihy.
Ano Frank má váše
báse
jest veliká
eka
—
harmonické a melodické a opravdové vášn. Frank tíhne dále
*)
—
—
lépe
eeno má
plná zálivv a ostrov.
citlivost.
zálivy a ostrovy jsou místa je idealista, který
:
La chanson amour,
záchvvv
prošed školou lásky
k otázkám nejen vlasteneckým, nýbrž
Felix Frank
Jeho
Vlnami jsou sloky
i
sociálním.
poésies Charpentier 1885.
182
—
vidí v ní jen to, eho teba Frank nevidí ve form všecko k dosažení jistého úelu, který je mu vcí hlavní a jedinou. I ve vyjadování lásky liší se on podstatn od celé nejnovjší Této je forma vše. Odtud opvují nejvíce smyslné vztahy ^koly.
—
lásky
Frank
prbh
stav a
ekneme
lásky.
uenec
Frank,
básn
J.
Richarda
vymyká
a kritik,
že vynikl
jen,
nkterých starých mundi,
milenec a opvuje jen psychologický
je platonický
hlavn
se
mezím
v oboru tomto
poesií z doby renaisanní
Markéty, královny navarské,
i
její
studie
této
—
kritickým vydáním novjší. (Cymbalum
Heptaméron, básn
atd.)
Fantastická drobnomalba na perleovém vjíi — to básn Maurice Vaucaira, poety posud neznámého. Jmenují se „Duha" tyto
drobotiny
a
vskutku
se
v slunci
žený,
zlato a
dojem barevného
bohatý chvost páví.
míhající
mod
zele,
dlají
tohoto
Celá kniha mi pipadá jako do šíky
beského oblouku.*)
a
temno
v pestrý celek.
splývají
eknte,
Oko
ne
rozlo-
stihá
Je v
oko,
tom
ona též v rozloženém ohonu rajky? Básn Vaucairovy jsou malé drobné hraky, bibeloty nic víc, ale co jest umní nkdy v tch šesti nebo s etažerky
místy trochu
afektace,
ale
není
—
Nkdy
osmi ádcích!
maleb na laku,
Nkdy
je to
to
dlá dojem ínských nebo japonských
jindy to vystihuje
hodn dtinské
rád jen kothurn v poesii,
minuciosnost starých miniatur.
a titrné,
to je
pravda,
jinak psáti,
nebo on
tak
cítí
a myslí.
—
on ani Kladu sem jeden
takový obrázek v doslovném pekladu, jen abych je to
má
odloží knihu sklamán a znechucen, ale
autor je duch píliš subtilní, píliš do detailu pracující
nemže
a kdo
nic
nesetel,
pravé dekoraní panneau mladých bambus stoupá k nebi tžkými výdechy, tkaví se houpají na rozechraných vtvích. uesaní íané kreslí temi údery šttce dlouhé dámy
„Vn
ptáci
Pkn
v bohatých hávech, zlaté stromy a sovy;
Porcelánovou lenošku, *)
les,
zahradu a
plá
Maurice Vaucaire: Arc-en-ciel, Lemerre 1885.
a bílého
pudrem
183
mandarina a starého básníka se zeleným voubem a ústy otevenými, který se dívá na lekníny." Je teba celé naivnosti primitivního tohoto zpsobu maleb k ocenní této tak jednoduché a pece duchaplné znlky. K tomu ješt vyniká tato formální virtuosností, která se nedá napodobiti pekladem, a pak tím ním, co dlá poesii. Nkteré básn Vaucairovy nejsou nic jiného, než pestré látky brokátové nebo atlasové, hraJe to málo nebo není v tom jící v slunci tisícerými barvami. myšlénky
—
ale nebaví
vás pohled
na starou
na takové látky,
patinu zašlých bronz, na unylý tpyt starého stíbra?
básn
svou poesii, a v
rzném
I
oko
má
Vaucairovy jsou takovouto poesií tpytu, lesku
svtle hrajících tón.
Nkdy
prochvje
tyto obrázky
výkik nudy a oklamání. Tímto tónem jest autor zcela moderní, rznící se od podobných ínských hraek, jak je tvoil Gautier neb Bouilhet. Nkde mu nestaí ani obyejná forma a tu pevrací sonety, nebo je komolí, zcela dle svého rozmaru a své choutky. Je vru teba býti hodn svobodomyslným, máme-li akceptovati ve všem tuto poesii j v literaturách, které bojují o svou existenci., byla by ona snad v bohaté poesii francouzské jest jen pirozbytenou hrakou zoufalý vzdech, stlumený
—
zeným úkazem, jak již
požaty.
úpadkových tento
si
hledají lidé cestu, když všecky
Poesie Vaucairova
—
zvláštní
jsme talent.
nejsou sice zrovna
v tom se kloní
vavíny jsou
ke škole básník
vru žádostiví, na jakou cestu dále zaboí Hraky ezané ze slonové kosti a úblu
výkvtem umní,
ale mají také svou
oprávn-
nost zajisté.
Básník
bohatších,
do
života
více
zasahujících
strun,
jest
Clovis Hugues. Jet autorem dvou sbírek: „Veery ped bitvou" a „Dny boje".*) Letos podal knihu tetí a skoro zdá se nám, že nejlepší. Jako v upomínce, když vzýváme stíny minulosti, až se objeví ped námi smutné i veselé, tak básník magií slova celou hladinu svého života ped námi rozeuje. Kniha
známý
*)
nám
již
Clovis
Hugues: Les jours de combat, poésies, Lemerre 1682.
soirs ás bataille,
E
Dentu 1883 a Les
184
obsahem a dobe sestavena. Hugues je též politik a to nezstalo bez vlivu na jeho poesii, ano, jeho poslanecké a politické sny dlí se o palmu s vidními poety. Ve všem, co napíše, je kus okamžité pravdy, kus asové poteby, nkdy ovšem trochu tónu oratorického ale tomu se nevyhnul ve svých asových a politických vcech ani sám Viktor Hugo. S poesií jeho má též Clovis Hugues také nejvíce píbuznosti. Nco ze lvích spár mistrových utkvlo na verších nadšeného žáka. Struna polibohatá
je
a
socialista
—
tická
v koncert
mísí
se
obrázkv
dátovy", obrázky v
manýe
neodolatelného kouzla. tivy,
sociálních
Chaplinov, plny
i
sms
v
pece vždycky
pravdivý.
vnoval Viktoru Hugovi
ani nejvtší genius
syté,
rodinných
„Híchy kandi-
smyslné grácie a
Hugues je také šastný básník dtí a mo-
které volí z jejich života, jsou,
ginální, již
otázek
a dum. Pro vkus doby jsou psány zajisté
nemže
a v
by
ne vždy delikátní a se jeho starší
dob,
v rovnováze duševní v
vytrvati
kdy jeho první dít dostává první zoubky. Plny hlubokého pravé poesie jsou sonety,
ori-
básn, které pronáší pravdivou vtu, že
Dovolávám
vnované jeho
smutným procesem, který nedávno
citu a
choti „Jeanne", proslulé
tak upoutal
k
sob obecnou
pozornost.
O Armandu kusil
jsem
se
nemusím
Silvestrovi
druhdy
ve
svých
se
„Profilech
mnoho
Po-
šíiti.
moderních básník
francouzských" nakresliti fysiognomii tohoto neobyejného básníka.
adu
svých sbírek („Poesie"
a „Kraje rží") doplnil letos
—
„Píse hodin" — „Zlatá kídla" novým objemným svazkem. Nazývá
hvzd" a jest vnován památce velikého kouzelníka rhytmu a rýmu, jakým byl Theophile Gautier. Musel bych opakovati, co jsem ekl o Silvestrovi díve. Genius jeho nezape se ani v této knize, jeho celá poesie jest veliké „Te Deum" krásy se „Cesta
antické a plastické, jedna I
vná
píse
lásky v tisícerých variantech.
francouzská kritika jest jaksi unavena slavnostní monotonií
vestrovou, variruje
je to stále krásné
a stále totéž,
bez rozdílu.
Sil-
Básník
ustavin nevyerpatelné thema ženské krásy a lásky, ale jest v celku pece jen jednozvuký.
neopakuje se v detailech, Proto
i
hlasy
i
ty
nejpíznivjší byly sporé o této knize.
eklo
185 se celkem, je to krásné, ale vyslovili jsme se o
u píležitosti
sonety tlesné krásy,
táž
trefn pointované, tytéž o kráse, o
cíli
plastické
místy hudba lásky, v písni myšlénky ducha a cituplné obraty, tytéž
umní vbec
a poslání
tam a tam
již
melodické,
že autor jest nevyerpatelný
jen,
tom
Jsou to tytéž
té a té knihy básníkovy.
a básnického zvláš.
a máte
docela
eknete Je to
pravdu.
veliký mistr formy, ciselér verše jakých málo, kolorista a visioná
pi
u
Pokroku nebo je snad Zstal stejný
od svého prvního vystoupení.
tom, jakým byl
rozvoje dalšího
nho
neznamenáte.
—
na koloritu ani na etherinosti své.
meloditjší, Novinkou jsou v svazku tomto pouze dv poslední básn dialogisované: Myrrha a Sapfo; akoliv formou virtuosní, nepiiní nieho k sláv básníkov.*) ale neztratil ani
Se zvláštním pohnutím sahám po další nové knize S i 1 v e-' nazvané „Rže íjnové". Pohnutí to odvoduji tím, že vzácný tento talent v poslední dob dal výhost isté poesii a v-
strov,
noval péro,
zvyklé plastickým
chybnému literárnímu genru, lidí
„Pohanských znlek" kteréž
teba
a etherickým písním,
po-
jen druh
a banálních. Básník „Renaissancí" a „Písní ku zpvu" pustil se do vypravo-
mlkých
polovzdlaných,
vání historek
sonetm
o který zavadí z pravidla
i
vtipných, pipouštím, ale špinavých;
sám geniální
Balzac,
by
aspo ásten
zlomil
historek,
ostí a
stlumil barvy jejich, maskoval starou franinou školy Rabelaisovy.
Co bylo u Boccaccia božskou naivností, co u Bandella a Rabelaise Markéty Navarské se sneslo, jelikož to vyrostlo z ducha doby, to jal se Armand Silveste ohívati a padlati bez masky jazykem
i
moderním.
Smutná
to
aberace
pravého
ducha básnického,
tím
smutnjší, jelikož jest jejím zdrojem jediné špinavá stránka finanní a nikoliv njaká umlecká poteba. Je to ovšem smutné, že lyrik
ádu
Silvestrova
nemže
ani
ve Francii
žíti
svému
umní
a že
—
musí bráti na výpomoc druh prosy, která patí místo na Parnas na hnojišt. Piznáme se, že jsme ekali již delší dobu vysvtlení nebo ospravedlnní tohoto divného dualismu v povaze tak eminentn básnické. Pedstavte si na p.' Shelleye neb Keatse, aby *)
Totéž
platí o poslední knize
Silvestrov „Zlato západ", Chaipentier
1892. (L'or des couchants, poésies nouvelles 1889—1892.)
186
úelem
vypravovali frivolní anekdoty za
smýkána blátem ne
a libely
Kídla motýl
literárním.
—
ale stok
ulic,
nebo fantasie páné
Silvestrova zacházela v jeho drobných nesetných skizzách nejastji tam, kam každý smrtelník obyejn pšky chodí. V pedmluv nové básnické své knihy autor sám stydliv se omlouvá za veliké poblouzení svého péra, které jest pro celý
novjší produkce
smutn význané.
Silveste, „smáti se v prose,"
nazývá autor
„Rže
básnické, který
má
—
„Život
mne
smr
ach, ano, ale jak a
íjnové" posledním protestovati proti
kvtem
nmu
francouzské praví
odsoudil,"
emu!
Dále
své sedrané hrdosti
samému.
Charles Baudelaire v jedné svých nejkrásnjších básní prosí
Boha za
by mohl pozorovati, až bude stár a chorobou tlo bez hnusu a ošklivosti. musí býti básníku, jenž vidí strhanou svou ízu lubutí a dívá se na zbytky její smutné kmitající blátem ulic a kalištm stok. Dobré znamení pro Silvestra, že cítí ješt trochu studu na desce knihy své oznamuje pouze milost,
O
své
sešlý,
h
;
pt
svých krásných,
pornografických,
ryze poetických
v nichž
utopil
sbírek
onch
a ani jednu z
mnoho ducha,
vtipu
a lepší
ást
své bytosti.
Ovšem básník chce
též
jísti
ržemi
a
a
hvzdami
ješt
se
nikdo nenasytil! ....
Tím smutnji psobí strovy
—
ale nic plátno,
elegické i
sloky
poslední
sbírky
Silve-
na ty se vší rmut nynjší pravidelné
produkce básníkovy a nic nepsobí smutnji, než zablácené lilije pomnní, že táž ruka, která je splétala ped chvílí v záivý vnec, zane co nejdíve pehazovati nejbližší hnojišt, by vylo-
a než
vila
nkolik pornografických perel k potšení demi-mondu a jeho
Alfons.
Poesie jiný
nco ritu
Francise
Melvila
jde
po
veliké
stop.*)
než Leconte de Lisle jest vzorem básníkovi. Melvil z
genia velikého syna ostrova Bourbonu
pírodním jako
spíše v evokaci
Nikdo v
sob
ani ne v kolo-
stín minulosti,
kterou bych nejradji nazval poesií kulturní.
•)
—
má
v oné poesii,
Jako Hugo, Renan,
Francis Melvil: Les dieux inconnus, pomes, Ghio 1884.
187 Flaubert a Leconte de Lisle umí s
celým jich ovzduším.
nímu
z nich, ale vidíte Zcárove,
nco
platí.
Nauil
se
i
Melvil citovati stíny dob zašlých
Vidíte sice,
že chodil do školy k posled-
že byl dobrým žákem a to také
od mistra veliký
reliéf verše, silné rozpjetí
mramorový
dech sloky,
básnických kídel. Ková
jednotlivé verše
kovadlin železným kladivem a umí jim dáti zaokrouhlení a sílu. „Neznámí bozi" nazývá se sbírka jeho, jdoucí na
bronzové
po stop „Básní barbarských". Ale stejn jako v tchto není systému, tak dají se perspektivy antické,
i
u Melvila stí-
mythologické a polohistorické
ryze osobními nebo krajinnými.
Sonet „Ajax" byl
jisté
s
dojmy pod
psán
dojmem Leconta de Lisleovy „Bitvy homerické", známé též v mém peklade tenái. Pvodností a pravdou vyniká báse „Farao", snahu jeho v myšlénce na opatení sob dstojného hrobu vrcholící. I zvsti a legendy stedovké mají dech veliký a barvu historickou. Je vidt všady elo
líící slávu egyptského despoty
i
zadumané, ducha hloubavého a neukojeného. tyto poesie a zapomete, že psal Leconte de Lisle podobné, a eknete, že autor jich je opravdu veliký poeta, škoda jen, že se narodil pozd. Jako mistr jeho má Melvil málo tón myslící a
tte
erotických a ty jsou ješt resignace.
Rovnž
stále v nirvánu,
jako
hoké
jako žlu, plné bolestné a trpké
on jest Melvil
v nic, v troskot
svt.
pessitnistou dívajícím se
Možná, že
pece
struny jiné, které ukáží, že básník není
a jen
duchem sourodým svému vzoru
;
asem
najde
pouhým imitatorem
skoro bychom tomu vili,
nebo jednotlivé obrazy ukazují k organismu samostatn pracujícímu vli energické. Mramorový ráz a sacerdotální dojem celé této
a k
letm, cítíte, že básník má veliké aspirace, vzhru, že má tradice velikých otc domácího parnasu. Ale zdaí-li se mu to a komu se to podaí? ptal se již sám Goethe, lkaje ústy sboru nad Euphorionem-Byronem v IL dílu
poesie tihne k velikým že chce
—
Fausta.
Ano, komu se to podaí? opakujeme Epigoni
cítí
tuto kletbu dvojnásob.
s
povzdechem.
188
jsme druhdy jeho první knihu „V stepích", nezalekli jsme se ped jeho „Nevrosami", akceptovali jsme i nejkrajnjší zámezí jeho asto podivných koncepcí je-
Maurice Rollinat.
Pivítali
diné proto, že ve všem tom byla poesie. Co letos podal v dlouho pipravované knize „Propast", jest jen suchá nestravitelná rýmovaná prosa.*) Autor se posadil píliš do sedla psychologických a psychofysickych pomysl, vyvinul ovšem pi tom neobyejnou sílu ale co mu zbylo pod rukou, je slova a fráse, rhytmu a rýmu
—
suché jako troud,
nezáživné naprosto.
Abstrakce jde tu do výše
tak závratné, že nestaíme básníka sledovati, snaha vyjáditi pojmy filosofické místy i lékaské básnicky zavádí jej ke kudrlinkám a
absurdnostem nejpodivnéjšího kalibru. Zvláštní mánii vyvinul básník v tom, že bere velikou ást svých obraz z dílny emeslníka. Šidlo, pila, sekera, pilník, nebozez a jich výkony aplikují se bez
nemilosrdn na pochody duševní. Autor napíše tyiadvacet slok o „hnvu", osmdesát slok o „podezení", osmnáct o „pedtuše", dvacet o „pohrdání", šestadvacet o „nevdnosti" atd. atd. Vše jest mistrovsky zrýmováno, verš a rým dlají tu pravé divy, ale jádro je neobyejné houževnaté a suché. Stojíme ped patrným
ustání a
poblouzením ducha velice nadaného a smlého. Chtl pomocí analyse ukázati a odhaliti básnicky nitro
lovka, ve vci
se
mu
po-
bezútšnou propast lidského srdce a ducha, ale pravíme výslovn bezútšnou, nebo nevíme, že by, by i propast, byla bez osvžujícího praménku, beze stopy smavé zeleni, bez dailo
ukázati
výhledu v jásavý azur.
Z mladších
**)
nejstarší
jest
Jean Rameau,
laureát „Figara".
Povzbuzen velikým úspchem korunované básn „Legenda zem" verš s nadpisem „Život vydal v krátce po té silnou knihu a smrt". Básníkovi tomuto nelze upíti snahu po velikosti. Jistý rys grandiosní mají
*)
**)
všecky jeho skladby.
Vliv Viktora
Huga
jest
Maurice Rollinat: L'abime, poésies. Charpentier 1886. Básník zstal si celkem vren v poslední své knize „Píroda" Char-
pentier 1892.
189
ovšem patrný, Asi deset
ale
jest
básníka
která svádí
básní
z
pehlušen
asem k
jeho
silnou
materialistickou
brutálnosti
má pravou
knihy
se v kosmických fantasiích, v nichž básník
až kiklavé
míru. ostatní rozplývá
hýí
thetech a obrazech, jimž nelze upít novost a
úmrnost
notou,
a urážlivé.
v obrovitých epi-
sílu,
ale jimž schá-
Také forma jeho není nejistší na dobu, v které .symbolisté", provádjí pravé formální orgie. Rameau užívá rým asto jen poloviatých, planých nebo až píliš tradicionálních. Verš jeho tee širokým eištm jako klidná eka. ueuká na brány srdce vašeho, nýbrž uhodí vás pstí na místo nejcitlivjší. Je to pravý ezník poesie. Pirozen jest nkdy nevkusným, jindy oblíbí si njakou slovní hraku a traktuje vás po dvacet teba slok jednou onomatopoetickou a k tomu nešastnou, zejí
veškerá
zcela
nahodilou
a lad.
nco
Ale
apostrofou.
pravého zrna, který místy,
by
pes
výtky
tyto
je
to
básník
ne lásku, vzbouzí respekt a to také
znamená.*)
V
djinách poesie francouzské bude rok 1885 dvojí událostí památným: Úmrtím Viktora Huga a pak hluným vystoupením nové školy básnické zvané všeobecn školou úpadku. Škola tato octla
se
irou náhodou
v
ele
literárního ruchu
dn
práv
mi-
nulých.
Je tomu jist déle než dvacet rok. co elnjší básníci této Déle než dvacet rok píší a pilují své verše.
nové školy v tichu
se ve Francii a v celém
svt
nikdo o
n
kruhu zasvcenc sotva kdo znal jména
nestaral,
krom
jich a ten již
nejužšího
musel
hodn
kdo dnes, kdy a barev se náhle zabývají „novou asopisy všech odstín, školou básnickou" vidí a pozdravuje v náelnících a vdcích této Jsou v skutku pánové Paul Verškoly jen staré, dobré známé.
hluboko se ponoiti v studium poesie francouzské,
smr
laine a
Stéphan Mallarmé, domnlí vdcové nejnovjší této školy známý Parnass Lemerrv
poetické, básníci relativn staí. Již první
')
Další knihy básníka slují:
tamtéž 1892.
„Píse hvzd" Ollendorf 1888 a „Píroda"
190
vydaný roku 1866
— tedy víc
mžeme
poesie a
jež od nich
íci
trhu knihkupeckém, ani
vbec Že
poet
ped
— pináší
dvaceti lety
dobrým rozmyslem, jsou to doby zídka se objevila
s
Od
známe.
než
jeden
ano,
z
nejlepší,
ty díla
té
jejich
jich
na
Stéphan Mallarmé, posud
nich,
samostatné sbírky tištné nevydal.*)
asem
nkolik stejn smýšlejících mladších si tuho sotva kdo po-
se psáti
jalo
zpsobem,
jich
pirozené a byl by
je
všimnul, kdyby náhoda nebyla náhle provedla jeden ze svých ne-
oekávaných, veselých kousk. Pouhý literární žert, urený pro nejužší kruh spisovatel, rozmarná parodie z péra dvou mladých literát rozeila náhle líné vrstvy veejného mínní tak, že publicistika jala se v poslední dob jako v jednom tempu zabývati se Pánové Henri Beauclair a Gabriel Viduchu prostonárodním s názvem „Emaux bressans") vydali pod jménem Adoré Floupette malou „novou školou poetickou".
caire (básník dobré knihy poesií v
knížku nazvanou
„Déliquesceuces",
v
které
pívrženc.
manýru tchto básník a jich by tato hraka mohla rozbiti obecenstvo vyvolati takou
adu
kritik,
lánkv
ironicky
Málokdo ve
literární
smr
si
nové školy,
její
hlavy
vlas
do
kritikové vjíždli i
její
potírajíce
práv
že
dva tábory,
tak
že na
p.
nebo zastávajíce
pívržence.
Pánové Paul Verlaine a Stéphan tak slavní jako ve dnech
dobírají
nadál,
a polemik, že otázka této školy
básnické zanesena byla až za hranice francouzské, v Itálii
si
se
iSIallarmé
byli
sotva
kdy
nebo když vydali své nejkrásnjší verše, ani kohout nezakokrhal, kdežto nedávno revue i
minulých,
denní asopisy jen se hemžily diskusemi o jejich básních
básnické
a
asu
esthetické
theorii.
vc
Možná
dost,
že
tak
i
jejich
rychle jako
stejn rychle než nco jiného bude módním, snad na píklad než vydá stopí Emile Zola neb Alf. Daudet svj píští román.
proud
vynesl
celou
—
Posud však
máme
jest spor o
na povrchy
zase
ji
„novou básnickou školu" aktuelní a s ním tenáe. ekneme, básníkv sama, než hlasy cizí
tedy za svou povinnost seznámiti
že víc (jako vždy)
*)
nám
platí díla
básn Mallarméovy v malém potu výtisk za (nkolik list tuším) za 100 frank, nákladem aso-
Autografované vyšly
cenu
neobyejn
pisu
„La revue indépendante".
velikou
191 kritiky, že milejší
nám
seriosní,
objektivní názor do vci, než sebe
Vynasnažíme se penechávajíce milerádi soud tenái a
duchaplnjší žerty a polemické nájezdy. vyloupnouti jádro,
celku
z
—
bu-
doucnosti.
Na prvním míst naskytne theorie,
jaké
vyznání
této
se otázka, jaký je program, jaká
nové,
náhodou
recte
nové
objevené
školy poetické.
Éekli jsme, že oba nejstarší zástupcové se objevili mezi Parnassisty.
Na
larmé
již
poet
dívala se již tehdejší veejnost trochu
meno,
a
nejlepší
její
Verlaine
celou s
i
Mal-
skupinu tchto
patra
a
jména nynjší poesie francouzské vyšla
pes z
ra-
tohoto
sborníku. Mezi Parnas?isty však tvoili oba jmenovaní básníci ješt
výlunjší
obec. Jestli
pi nejelnjších jménech Parnassu žalováno
na bizarnost sujet a provedení, stýskáno u tchto básník pímo na nejasnost, konfusnost, ano epitheta „blázn" a „šílenc" jen
Dnes po dvaceti letech tento soud valn všeobecn „básníci úpadku". liší tito poetové od ostatních, kde jest klí jejich Akoliv odpovdi dá se lip vycítiti pi tení jejich
se hrnula na hlavy jejich.
íká
se nezlepšil,
ím
se
originálnosti?
se jim
básní než suše formulovati, odvážíme se
pece
udati hlavní a zá-
kladní myšlénky jich básnických theorií. Básníci tito pikládají slovu daleko vtší význam, než posud
Jim výraz a výraz není
se to v poesii dlo. jest
vždy co nejpísnjší, nebo slovo není pro
skupinou hlásek,
samo
již
slabik a písmen,
vní, hudbou
poesií,
opt
barevné kamínky, cela
nová;
placích"
líí
vnoval mu
z
záící a triumfálná. v
význam
a
v
ono
Jim
n
volba jeho
jen nahodilou
má svj se
život,
nkterá
je
slova
nkterá jsou tmavá a Jim jsou slova takka
nichž se skládá verš. Myšlénka tato není do-
Hugo
již
nýbrž malbou.
jiná jsou okídlená,
vlekou jak hlemýždi,
pochmurná, jiná
i
stejný,
polemické básni své v „Contemmohutnost slova a Theodore de Banville posledním díle svém „Listy chimérické" zvaném
kapitolu nadšené oslavy
jedné
i
vtipného rozboru.
Básníci naši však se slovem manipulují trochu jinak. dají do slova více než v
nm
jest a
odtud se
stává,
že
Vklá-
tenái,
u kterého nejde pedstava ihned ruku v ruce se slovem, jsou nejasnými nebo suchými. Jisto
jest,
že
nkteré obrazy básnické astým
192
užíváním sevšednly a otely se tak, vrchní
—
pedstav,
ani
nové
Básníci
již nestíhá.
které
nimi
s
že
zejména po-
mají,
však vyžadují,
školy
—
tená
vznikati
v duši
své
aby ilou obraz-
ností prosté slovo bylo ihned oživeno, aby každý ihned, jeli psáno
ve verši na p.
vidl a cítil blost, nhu, isté kouzlo záaby, když se potká se slovem nach, vidl a vítzné barvy v své duši. A jelikož jednotlivá
lilie,
tchto kvt,
ících
triumf této
cítil
sob asto
slova jsou vlastn již v
podle této theorie celou básní,
se tžce dobývá ze spousty obraz; odtud po našem náhledu nejasnost a temnost v básních
stává
že
se,
myšlénka celku
hlavní
Básníkm tmto nestaí všeobecný
této školy. dosti
— jim
atd.,
nýbrž jde jim o
p.
nejde o popis na
výraz bolu neb ra-
osoby
krajiny, scenerie pírodní,
uritý odstín, o nuanci,
jistý,
která
práv
tvoí teprve individualitu básnickou.
dle jich theorie
Tak praví Verlaine
v jedné básni,
lze pokládati za ver-
již
„Hudbu ve všem a pedevším, slova a nedvrou, my chceme jen odstín, ne
šovanou poetiku celé školy:
teba
voliti
opatrnosti
s
však barvu, odstínem splývá sen ke snu a flétna snoubí se
hudbu a hudbu ustavin
Jen
stále
cítí
každý,
že
Z toho
odlétá plyne,
pi
básníci
tito
jsou
vcí jedinou
jakékoli píležitosti jest
a
misti v postihování a Daleké
a podstatnou.
tedy každé metafysické hloubání,
jest jim
rohem.
že jim vyjáditi naladní duše v jakémkoliv okolí
výrazu nálady, a
s
Budiž verš tvj okídlen,
duše k jinému nebi a za jinou láskou!"
z
že
!
každá
reflexe,
každý
dj, každé vtipkování, rovnž však též každé moralisování a každá tendence vbec. Analysa stavu duševního až do nejmenšího detailu, tlumoení
záchvv
nejjemnjších
citových,
'
viné
jakési stálé
pítmí duše, to
abstrakci a snahou jich jest vyznaiti slovem
slovu uniká.
hudb.
je-
Poesie jejich se pohybuje proto v usta-
jich pole nejoblíbenjší.
Z jedné strany
se blíží poesie jich
co
to,
malb
obyejn
a z druhé
hudby Wagnerovy. Báse má býti stupnicí nálad, jakousi duhou barev, postupem zvuk, jejichž výslední tón má vyznaovati jistý stav duše.
jenž
Zvláštní
Zabráni kol
jen jejich
nich
jest,
své
v
ve
slova
s
že
jsou
vidiny
všichni
nevšímají
a sta jiných otázek
hudbou
a
odstínem
nadšení stoupenci
si ovšem života denního, petásá. Pro né existují
barev
a
se
závrenými
193 efekty,
které
Pirozen odcizovali se vždy životu, nárok na jakési uznání nebo slávu, nemluv) skládali, jako dávní misti
z nich lákají.
tvoíce skupinu pro sebe bez (o
hmotných výsledcích ani
mosaiky, obdivuhodné sonety,
nosti
písn vyjadující nejrznjší
divné
duše v obrazech bizarních,
nálady
— až
neobvyklých,
plných deiikatnajednou žurnalistická polemika strhla v svj ohlu-
je
šující vír.
S touto magií slova jde ruku v ruce subtilnost pojmuv až dogmatická, mystické jakési pološero, symbolika tajuplná, pohrávání
rzným výrazem
s
slova,
jaké
obrat, sebe
zvunjší
slovo se
znal Petrarka
již
upadali manyristé osmnáctého století v
A
Itálii.
asem ote
a
v jaké
jelikož sebe
hezí
a sevšední, nutno sahati
k neologismm, ano i provincialismm, nutno v pípad poteby, kdy zvláštnímu stavu duše jazyk nevyhovuje, utvoiti sob slovo a obrat tak, jako si tvoí jiní básníci obrazy, soustavu veršv a slok.
ani k
Toto vše ovšem nepispívá k jasnosti u vyjadování myšlének
pesn
logickému jejich postupu. Svádí to k jakési mystice
mi zdá, že skupina symbolických básník doby Danteovy byla ideálu této školy nejbližší. Celá ona povstná básnická korespondence, které se úastnili Cavalcanti, ino da Pistoja, Dante da Maiano a jiní, má mnoho píbuzného s touto v poesii a skoro se
poesií, která
asto
hádanek a rébus.
se ztrácí v ovzduší
Zmínili jsme se již o stálém se odcizování souasnosti, kteréž
u skupiny tchto autor
pjí pro každého, jednak
je to,
takka dogmatem. že hned
pi
Jednak
to,
že ne-
svém vystoupení
stali se
pedmtem posmchu „tch rozumných", utvrdilo je v jakési osamlé pýše, s jejíž výše hledí dol na ten dav s úsmvem pohrdání a soucitu. V ohledu tomto jsou posledními aristokraty v umní. Jako se v básních svých vyhýbají každé všednosti, prostednosti a trivialuosti, tak hrzou by jim byla na p. populárnost Bérangerova. Na literární slávu nepoítají, jim staí, když jsou dobrými
dlníky,
šastnými milenci rým,
praví Verlaine
v sonetu pipsaném
velmi shovívaví k lidské hlouposti, i
trochu dojati
jich život!
ciseléry slov:
její
„A tak jsme
kolegovi Albertu Mératovi
my
jí
svrchovanou upímností.
lidé a ten je-
Umít
v noci Anežku,
—
ano jsme
odpouštíme,
Ubozí
—
pro Celimenu, vzít si za ženu Angeliku, svésti hloupé to híchy a tak jest láska ješt malicher-
Jar. Vrchlický:
Studie a podobizny.
13
194
A
njší než záští! víno, kterým se ností!
A
mj
proto
pýcha,
ctižádost,
véže,
peníze, hra, zloin
zpíjí,
odkud
— jaká
drahý Mérat, Mérat a
lidé padají,
to spousta
vzdavše se každého
já,
banálního dojmu, žijeme v dandysmu zamilovaní jediné do
A
jinému píteli praví: „Urážka
srdce ví samo, jakou cenu máme.
t
co na tom, že
Pj
v
To, co jsme, zpívá naše krev,
A
ta
est
se
poetm tmto
opravdu
píze
davu se neucházeli žádnými ústupky, že spokojení s malou obcí tená. Mallarmé posud,
vzdáti musí, že o žili
rým."
co to je? Jdižiž, naše
hlodá trn do nohou, že na té asto doráží vichr?
do vtru a trhej rže!"
hrd
lidí,
a
smš-
zátiší,
jak jsme ekli, knihy své tiskem nevydal, Verlainovy jsou na trhu
knihkupeckém vzácností, Moréas tisknul jich jen poet nejskrovnjší (240), vtšina jich vegetuje po asopisech. O honorární otázce neobrovské penžité úspchy Ohneta, mže ovšem zde býti ei Zoly, Daudeta a jiných jsou pravou ironií vedle tchto opravdu ideál-
—
ních
milenc Mus. Jiný
uvedených premis
následek
produkují málo.
Veliká
snaha produkovati
úcta,
jest,
nco neobyejného
že básníci této školy
k svému
mají
již
umní
a
stálá
aby posýlali
nedopouštjí,
do svta knihu za knihou. Systém jakýsi a ád, který ovládá celé jich smýšlení, vidí a shledává ustavin mezery a nedostatky na
všem; takka architektonická stavba vládnoucí
i
násilných
v
cudnost duše,
jem to
K
a oddává
všecko
se
jen
nepodporuje
tomu pistupuje
poesie epické
i
zkráceninách
nechce
která
jejich básní, symetrie ve
zachytiti
myšlének básní
produkci
pílišnou
a
pak jakási všední
do-
—
netušeným široce rozvlnnou.
sensacím zcela zvláštním a
úzký kruh
a
každý
všem
kterém se pohybují. Pole dramatické jest jim uzaveno, jsou dosud lyriky i
látek, v
a tu ješt jednostrannými. Nejširší
pole
ovládá Paul Verlaine,
bez odporu talent ne-
jemu jest vyjádení nálady jediným a svrchovaným cílem. Nikdo jako on nevyjádil ticho poledne, dusný žár léta, melancholii veera, opuštnost noci. Síla malíská jest zvláštní stránkou jeho umní. Ve form vedle neobyejné rafinovanosti nalézáme ohlasy písní prostonárodních, pokusy o pouhou asonanci, docílenou prostedky nejjednoduššími. Nkde penechává básník tenái, aby si doplnil neb dále rozpádal naladní vzbuzené, on obyejný.
I
1
195 udá
»pouze uhodí na klapku,
Pi tom
ítoucího.
tón,
jest Verlaine
má
který
dále v duši
vyzníti
všech básník této skupiny
ze
nejjasnjší, mluví nejrozumnji a jest nejpístupnjší.
Básnická díla Verlainova jsou:
Pomes .
Saturniens
nagure
(1876),
Romances sans paroles
(1874),
Les ftes galantes (1876), La bonne chanson (1870), Sagesse (1881), L'amour (1883), Paralllement (1889), Bonheur (1891), Chansons pour elle (1892). K sbírkám tmto druží
Jadis et
(1884),
potes maudits
se literární studie Les jasnosti,
pes etaé
(1884).
pes nkteré nevesms
I
neologismy a utkvlou manýru jsou to
svt okem
psychologa,
který je spolu velkým poetou, umlce, jemuž hledání
nové krásy
skladby pravého umlce, který jest nejvyšším
dopouští se nejasnosti
a
dívá na
vyhýbá se každé banalnosti a radji
jenž
cílem,
se
by
než
násilností,
Nkterá ísla dlají dojem
•obyejného.
užil
obrazu otelého,
ryze hudební
a
vystihují
rhytmem a umle kombinovanými rýmy to, co jen napovídají obsahem svým jistý stav duše, jisté, urité naladní vykouzlené jen :
jistými okolnostmi.
Co jsme ekli o této škole, platí v míe ješt stupované o druhém jejím náelníku a vdci Stéphanu Mallarmé. Zde subtilnost a takka étherinost myšlénky se ztrácí namnoze v irou nejasnost.
obvyklých
Tžkost a
mystický, neuritost
jeho poesie.
která vzniká z nakupení obraz neustaviný sacerdotální ráz verše, pološer
dikce,
bizarních,
obrysv
to
a tvar,
Pi tom všem musíme
asi hlavní charakteristika
vyznati, že idey jeho
—
když
—
jsou neobyejn delikátní. Pipomídovedeme postihnouti nám jen jeho báse „Kvtiny". Není druhé básn, v které by tak pvodn a s takou nádherou slova, s takovým žalmu po-
jich
dobným hymnickým vzletem
a spolu
s
tak snivou a bolnou elegií
byla vyslovena beznadjnost štstí básnického a zakotvení se v myšlénce smrti.
Nevím, jich
je-li
aspo pes
jest jich deset
všech
veškeré
—
básní Mallarmého úsilí
více
zaámo
víc než dvacet.
není.
V
Mn
prvním Parnasse
jsou to celkem ty nejpístupnjší
obsahem, 13*
a
196
formou jsou plny nepekonatelných
obtíží.
Mendés ve
své-
známé, námi
pe-
Catulle
knize „Legenda souasného Parnassu" uvádí
dv
loženou „Kvtiny" a pak druhou, nadepsanou „Okna". ve
laine
své
Paul Ver-
brožue „Básníci prokletí" (tištné jen ve otiskuje sedm posud neznámých. K tm pipotme
vzácné
254 výtiscích) vtší eklogu „Odpoledne Faunovo" a „Pohrobní pípitek Theofilu Gautierovi" a máme, až na sonet na oslavu Richarda Wagnera z doby poslední, tuším vše, co od tohoto básníka jest, ovšem jen relativn, pístupno. V druhém roníku „Parnassu" Lemerrova jest krom toho ješt zlomek vtší skladby o Herodiad, psaný dialogem. Ale i v tchto málo básních jest dvojí proud. První jsou
przranjší, idea není zahalena v takové pedivo obraz, podává se tak asi pi tetím tení dost pochopiteln; v básních z doby pozdjší, které cituje Verlaine ve zmínné brožue, panuje až na malé výjimky dvojsmyslnost, pohádkovitost, tma. Vazba vt a obraz jest tak spletena, že myšlénka jen stží se províjí a kmitá jen místy jako ržové svtlo lampy hustým
jasnjší,
Nkteré básn ty jsou dokonalé rébusy — nco tušíme, krása obraz sice unese, mate však zárove a naposled odkládáme báse s dojmem nespokojenosti a prázdna. A pece dráždí umlce tato sfinx mezi básníky víc a více. úblovým
Je
sklem.
on zaujat cele krásou
a
dalece sahá lidská mohutnost.
nstkáství, v polosnní, ale stojí
problémem vyjáditi ji slovem, jak Upadá pi tom v rafinerii, podiv-
to,
co halí,
má
obsažné jádro, které
za vyloupnutí.
Myslíme si tvrí proces této básnické hlavy velice komplikovaný a nesnadný. Snaha vyhnouti' se každé banalnosti halí u nho myšlénku asi v první závoj ješt dosti prsvitný, který pak posází bohat drahokamy obraz
asi tak
Madonny stedovké, které pro samé perly a atlas a zlato nevidíme. Hádáme jen, nkdy kouzlo, jindy a astji to spíše unaví.
jako ony zázrané koraly, to
pro samý
má ovšem
své
nedávno dostal jsem dnes už nepístupnou báse Je to skladba neobyejná, jemností Keatse a snivostí Shelleye hodná. Krása její nedá se definovati, rovnž jako se nedá íci, ím je docílena ta hudba slova. Teba Teprve
jeho „Odpoledne Faunovo".
ovšem
místy trochu
se
namáhat,
teba hádat pi tom trochu
a-
197 vždy míti na pamti,
že
inverse,
násilnosti a nejasnosti
staly se
jediné proto, aby básník neupadl v extrém všednosti a obyeinosti.
Ptáte se po duševním svt, po názoru tchto dvou básník ? Je to mystický pessimismus Baudelairv, u Verlaina více nábožensky, u Mallarmého více pohansky, pantheisticky zbarvený. Z bás-
ník
ostatních
pedevším Edgar Poe
vedle Baudelaira
jest
jich
prvním milákem.
Malá obec tchto básník to
nejvtší
typy
Corbire Jauncs"
;
vydal
sbírku
kniha to
nm
bylo v
bizarnosti
má
již
také
básní roku 1873
dnes velice vzácná.
V
kus námoníka.
svoje mrtvé.
První
poetické.
z
Jsou
Tristan
nich
s názvem „Les amours Corbire byl z Bretan;
názorech jeho (vil pouze v dábla)
bylo kus neurvalé poesie, jakou druhdy vynikal Trelawney a lord
Byron.
Moe
bylo
mu
rozbouené vci k neuv-
vším. Nejvíce miloval je divoké,
a odvaha jeho neznala mezí.
Vypravují
se o
nm
ení. Hlavní rys jeho povahy bylo pohrdání. Pohrdal životem, spo-
svtem, nejvíce však úspchem a slávou. Co básník, pat. Málo ptá se, je-li komu vhod, ekne vše, jak chce, prosté vždy a s velikou dávkou pýchy a pohrdání. Verš jeho jest místy hoký a trpký jako moská voda. Forma jeho básní je bezvadná, pi veškeré zdánlivé strojenosti jemu pirozená. Nemohl by býti ani jiným. Nejlépe se dá jeho smr a zpsob vyznaiti frásí: Šijí s ním všickni erti. Nkterých akcent v básních leností, lidmi,
je originál od hlavy k
o
moi
nedostihl aui Hugo,
knize. Verlaine
Corbire zemel teprv ozývá se
má r.
tím
mén
Richepin ve své nejnovjší
pravdu, když nazývá
dv
1875,
opt
léta
jej
básníkem absolutním.
po vydání své knihy
—
Druhý, Arthur Rimbaud, knihy za živa ani nevydal. život velmi dobrodružný,
1870, 1871),
ást
chránili,
zstalo.
V
nmž
poesií zabýval se jen asi
ti
Vedl
léta (1869,
nedbal nikdy o vytištní a sebrání svých verš, tak
že vtší
i)
dnes
jeho jméno na Parnasse francouzském.
se
úpln
posledních
ztratila
dnech
a
jen
listopadu
dlouhá léta literární svt
to,
1891
co
náhodou pátelé zaobjevil
nevdl, opt
v
se
Bimbaud,
Evrop
a brzy
198
Úmrtí jeho vzbudilo však pravý ohlas v kruzích; kdy neúnavný nakladatel symbolistv a decadent Leon Vanier ve dvou elegantních sešitech vydal veškerá básníkova díla, která dosud kolovala jen v opisech a byla hlavn známa z nkterých ukázek, kteréž ve své knize „Prokletí básníci" uveejnil v životopise Rimbaudov dávný jeho pítel Paul Verlaine a kdy skoro souasn sestra básníkova slena Isabella Rim-
na to zemel.
literárních teprve pozdji,
baudova veejným osvdením strhla a zniila legendu o ztraceném dlouho básníkovi.
ped
Krátce
edicemi
ješt jednou
níkovo
Darzens
v
mezi
sbíral
Vanierovými,
širší
ozvalo
páteli a
bás-
básník Rudolf
asopisech rozptýlený
starých
v
jméno
se
Známý
veejnosti.
fantastickou
celou
Rimbaudv a pokládaje sám poetu za neuveejniti s velikou studií zvstného, chtl básn jeho asem materiál
básnický
i
Nevíme, jak se to stalo, že firma Gepod názvem „Reliquá". nonceaux ke konci roku 1891 vydala podobný svazek básní plný však nesprávných s tímto názvem bez vdomí Darzensova,
údaj
falešných,
i
po Rimbaudovi
Darzens dal celé
básní.
vydání
napodobených, policejním
sebrati
apokryfických
komisaem
a
Nyní pak vydal Vanier dva svazeky, obsahující asi všecko, Nežli promluvíme zbylo z péra Rimbaudova. *) o poesii fantastického tohoto básníka a jejím významu, ohlédneme Teba je pozorose krátce po životních osudech Rimbaudových. vati s dvojího stanoviska, se stanoviska legendy, která po náhlém zniiti.
co
autentického
zmizení básníkové se utkala kol jména a viska pravdy, jak
opt
pro vždy
nám
plod
jeho, a se stano-
je chce vylíiti sestra nyní objeveného, ale
ztraceného poety.
Rimbaud legendy Narodil se v Charleville 20. íjna 1854. ale
již
v
studiích jevil
nému
životu.
lycea,
íkal o
chcete,
*)
ale
Akoliv
nm
náklonnost psal
professor:
skoní špatn!"
Arthur Rimbaud:
k
nejlepší
Studoval brilantn,
k
tuláctví
a
latinské
verše
nespoádaz
celého
„Je duchaplný, pipouštím, jak jen.
Do
patnácti
Tjes illuminations,
Týž: Poésies, Paris, L. Vanier 1892.
let
napodobil
Viktora
uue saison en enfer.
199,
Huga, jemuž
—
byl
pedstaven a který
Shakespeare „dít".
V
šestnácti
mu
letech
dal
okídlený
opustil
název
smr Hugv
se Baudelaira, jejž nazýval „králem básník, pravým To bylo v letech 1870—1874. Brzy po tom opustil Baudelairovu a zaal psáti vlastní manýrou, již po
a pidržel
Bohem". i
poesii
nm
pozdji adaptoval jeho pítel, Paul Verlaine. V Paíži byl život jeho adou extravagancí a ulinických výstup. Pak odcestoval do Anglie. Roku 1873 vydal v Bruselu svou první knihu „Une Znesváil se s Verlainem, který jej na cest saison en enfer". provázel, a pustil se na cestu do jižního Nmecka. Co se mezi ním a Verlainem pihodilo, zstane asi již tajemstvím. Ve Štutgart odevzdal jednomu píteli rukopis svého druhého díla „Les illuminations" a vydal se na veliké bludné cesty za oceán. Pšky pes Sv. Gotharda do Milana, odsud do Brindisi. Mezi Sienou a Livornem byl nucen se zastaviti pro nedostatek penz a jen pomocí francouzského konsula se dostal zpt do Francie. Z Marseille se dostal pomocí pítele do Paíže, odtud utekl do Vídn, kde jej jeden drožká okradl a stloukl. Piakouská policie poslala Ani tenkráte neml stání a dal se na potulky do jej dom. Belgie. Zde seznámil se s verbíem vojenským, který jej za 1200 800 frank mu bylo ihned vyplaceno dopravil jako frank vojáka na Sumatru. Avšak služba vojenská jej brzy znudila, prchl, bloudil celý msíc po ostrov a pomocí anglické lodi pes mys Dobré Nadje a Senegal dostal se do svého rodišt. Odsud opt se vydal do Holandska, kde se stal sám verbíem vojska pro Sumatru, vydlal veliké peníze, kteréž promarnil v Hamburku. Ve
—
—
Štokholm byl výbrím cirku Loissetova, na Cypru Roku 1880 odejel na pobeží Adenské, naež
byl hostin-
ským.
na deset let každá stopa po
ztratila se
nm. Celá ada básník mezi nimi Tailhade, du Plessys, Baju
Zatím rostla jeho legenda ve Francii. napodobila jeho manýru
—
Verlaine postavil
—
mu pomník
v celé
ad
svých básní
i
ve své
knize „Básníci prokletí", on se stal ideálem volného, nespoutaného
symbolem samé
genia,
poesie, která se nevíže na kraj
a
lid,
jsouc
ryze lidská v jádru svém, malebná ve výrazu, pružná v mysticismu
k nejasnosti. Zatím však Rimbaud v tchto dobách o poesii nevdl.
citu až
Stal
200 se krátce obchodníkem, diggerem, bursianem
hromadil ohromné jmní, stal se
z
vdce
Na-
zaatlantickýra.
karavan na bezích habešských
sám karavan majetníkem. Co
se
o
hádali v Paíži nakla-
ddictví bylo konfiskováno, ubíral se nedostal zcela prosaický nádor na pravém ko-
datelé, co jeho básnické
mocný básník dom,
len, který musel býti operován evropskými lékai
;
zemel po
ope-
raci v Marseilli.
Rimbaud skutenosti!
Aspo
dle líení sestry Isabelly, která nechce strpti skvrny
památce bratrové,
na v
ln
tulákem a niemou, nesúastnil se
nebyl
svt
komuny, nebhal po
i
v
Paíži
prý
žil
Od roku 1874 odíkal
rodiny jako pravý mazlíek.
poesie docela. Nebyl na
V Londýn
bez úelu.
se prý
Sumate, nýbrž na Jáv, nebyl v službách
výbrím, nebyl na Cypru krmáHamburku marnotratníkem, nevodil karavany v Hanebyl jejich majetníkem. Pouze v Adenu v obchodním dom
holanJských, nebyl verbíem ani
em,
nebyl v
beši a
„velmi estný úad",
jakéms zastával chefa, cestoval jej
jmenovala svým lenem.
však
objevil
uená
mnoho, tak že
se
souditi
kompaonem
Nádor na kolen
boku a on zemel
na
matky své. Co máme pak
stal se
taméjší spolenost
o sporných
Michel-Angela, Shakespeara, když
se
otázkách
ped zrakem
mu
zhojil,
svtec"
„jako
v
svého
zempisná v
nový
náruí
život Danta,
naším se tvoí
ta-
ková dvojí verse biografická o našem souasníkovi? Co tomu eknou pánové Rod, Ludwig von Scheífner, Vitzthum von Eckstádt? Co tomu eknou Rimbaudovi nadšení žáci ze skupiny symbolistv a
Shakespeare Je-li
decadent?
—
dít!
pravdou toto slovo Hugovo, pak je velikým uhádnutím rozluštním celé bytosti Rimbaudovy. Pochybený a
a geniálním
eeno nezralý i neuzrálý genius. Sedím trnáct dní nad hieroglyfy jeho verš a nad rébusy jeho prosy, místy se divím, místy jsem dojat, celku nerozumím. Veliký talent lyrický rozbedl se tu a narazil na písiny nejasnosti a formálního clownství. Blesky genia i povídání a žvatlání dítte, sny tuláka a nápady
ješt lépe
—
zbloudilého
a
opuštného
sirotka.
Pedstavte
si
tuláka,
kterého
201 by políbil v elo genius poesie a promnil
na mystika a som-
jej
nambulistu.
V umíte, a
u
dvé jasn se
díle jeho jsou ta, jíž
lišící
docela nerozumíte. Trochu nebo
nho nepomže
jako u jeho
žák; bud
Ta,
partie.
Básn, kterým rozumíte, nesou na sob
ponkud rozumti bud
vše,
které roz-
nic.
pee
poesie Viktora
Huga nebo Baudelaira; ony, kteréž zní rebusovit, jsou ryze Básn, které mají obvyklé sloky a rým, jsou ty rozumné; psáno pouhou assonancí nebo docela prosou,
jeho.
co je
co nechápete,
je to,
Ve druhé period Rimbaud apoštolem „poesie neurité", poesie,
jest kresba odstín, šed v šedi, mlha, konfuse.
své innosti stal se „již
lze
pouze
jakési
tušit",
vnitní
„stajené hudby".
Verlaine
manýru ve svých „Romancích beze slov" a ve svých „malých áriích". Otcem této poesie nálad, sn, tuch, nejistých dojmuv a tkavých obraz bez pevné pdy jest Bimbaud. Pochybený genius.
mistrn
zachytil tuto
Nebo pes všecko konkrétnosti a
pdy
filosofování o poesii
lidské,
má-li
mluviti
i
tato
nutn
k lidem.
vyžaduje
Nejlépe
tyto
sám onen proslavený sonet Rimbaudv, dle nhož ervenou, u zelenou, o modrou. má a barvu ernou, e bílou, To jsou nanejvýš hraky velkých dtí. Ptám se, kdo v zápase citovém nebo myšlenkovém mže, když píše, ptáti se po tchto theorie poráží
i
A
ídí-li se podle nich, bude tvoiti jen ponebo kryptogramy, ale nikdy ne anagramy etické rébusy, zábavné
barvách samohlásek? poesii, která
„jdouc ze srdce zas jen k srdci hovoí."
—
ale jsou to Celkem zbude z Rimbauda nkolik básní BaudeHugo, podepsati se pod mohli by ádu, básn prvního genrista ve Zvláš šttcem. Teniers laire pérem, Rembrandt a seste „Sestra Jeho znamenitý. smyslu Holandan byl Rimbaud blechy chytající" jest obrázek plný finessy, pravý veršový to Muto orgie zvuk, potácení se rillo. Za to jeho „Opilá lod" všecko, jenom ne smysl a rozum. opilce v noci, blábolení genia Jeho poetická prosa je pouhé svtélkování shnilého deva, modré
n
— —
jiskry
taní po
nem
tmavém
a mizejí, než je zachytnete v
smru
202 a letu.
Veliké
rozmachy jsou v tom, skoro kídel
orlích a
hned
vedle smšnosti še, mlha.
—
Shakespeare
dít! Jak
to pravdivé a hluboké.
*
*
K jménu „básník úpadku" zavdal asi píležitost sonet Verlainv zaínající tmito slovy: „Jsem císaství v dob úpadku, které vidí píval bílých barbar a skládám indolentní akrosticha na starém zlat, po kterém taní unylost slunce." Písnika o domnlém úpadku civilisace vbec a francouzské zvláš opakuje se v poslední dob u Francouz astji- Joséphin Péladan v románu nadepsaném „Nejvtší zloin" veejn proklamoval nejen úpadek Francouz, nýbrž celé vtve románské, opativ dílo své heslem „Ó bda, kmenové latinští, bda!" Nkteí spisovatelé z pesvdení, jiní z pouhé koketnosti pijali ostentativn tento název a škola úpadku byla hotova.
Nevíme
tomu, jsou to slova,
íráse, nic víc.
Národ, který
nedávno pochoval Viktora Huga, národ jehož synem je Lesseps, národ jenž svými nazývá jména Leconte de Lisle, Renan, Littré, Courbet a Baudry to není národ úpadku. Jména tato protestují
—
zejm
proti epithetu, jejž vymyslila koketnost
strannost
druhých,
konen
anebo snad
vtip
jednch nebo jednodenní žurnalistiky.
Nelámu kopí za básníky úpadku, není toho zastávám
jako
vždy úplnou
této nejnovjší poesii
padne, o tom jsem
pesvdení,
že
volnost básnického slova.
dlaného,
pesvden,
Co
je
ale
na
afektovaného, nepirozeného, zabez milosti, ale spolu
snahy jich o rozšíení pole
v ohledu formálním nejsou
ani teba,
mám
básnického
pevné
hlavn
nebudou nikdy ztraceny. Propadat se ocitne tam, kde jest davu nejpístupnjší, zžíravému diletantismu. Každý myslí, že mže „odkoukali" tajemství básnického tvoení, každý chce být poetou odtud tolik aspirant nesmrtelnosti, tolik laciných verš, tolik oklamaných nadjí u nás jako jinde. Je dobe ukázati, že jsou ješt jiné cesty v umní, nedostupnjší než obyejné rýmování, že poesie jako každé
a
umní, když
—
—
jsou individuality, jimž
nejde
o
vytištné jméno v asopise neb
20a o vj danou sbírku, že jsou duchové tvrí,
nkolika básním, jen když
nco
A
neobvyklého.
postihli v nich
v tomto
smru má
již
obtovali celý život
nco
nového,
vyslovili
„poesie úpadku" veliký
vyžaduje poety, již se nemu nauili, kteí mnoho umní nade všecko. Básníci tito jsou práv svou exklusivností nejbezpenjší hrází proti sevšednní poesie, proti Na tento jich význam nepoukázal jejímu rozmlení a rozední. posud nikdo a jen z tohoto stanoviska lze pehlédnout a odpustit význam,
vdí,
jimž jest
mnohé vady jemuž asto
jich
—
ástenou
propadávají.
nejasnost a pílišný byzantinismus,.
P. B. Shelley. Glossy ku sté ronici jeho narození, srpna 1792.)
(4.
^helleyovi kivdilo se mnoho, pokud byl
mže
mu
se
Je
bitelv,
každý, kdo
s
básnická
Jednm
nity a svobody ztratil
se
a velmi snadno jeho
vele-
komplikovaná,
tak
Mli jsme
ostatní.
že
;
byl
apoštolem humaneobyejný umlec veršový
pouze poetou budoucnosti,
veliký lyrik intimní a
tm, kteí
docela
píležitost pozorovati to
stou ronici jeho narození oslavu-
v sociálních
visionáe vidli jedinou tvá oslavencovu. absolutní, milenci vnitního
a
politických
vyvolené,
opt práv
se
utopiích
Fanatikové poesie
duše
života,
sám nazýval „zasvcenci", vyhnou sážím jeho
živ,
od nejnadšenjších
fysiognomie
jeho
lánk jubilejních,
u nkterých
jících.
i
fanatismem se chopí kultu jedné masky bytosti jeho,
snadno pehlédne ty i
te
kivditi ješt
ryzí,
které Shelley
rétorickým pa-
v kterých hlásá v širokých akordech evangelium
díla,
píštího lidstva, epochu ztraceného ráje svobody a štstí a budou dokazovati, že v „Epipsychidiu", „Alastoru" v „Citlivce" a verších lyrických,
zvláš
fragmentech,
pouze pro
umní
horujícího
je
budoucího,
pravý Shelley
ten
lidstva.
A
i
tito
se
klamou ukazu-
ku jediné stránce jeho básnické fysiognomie. Ovšem s ideály a s aspiracemi moderního lovka souvisí více Shelley „Odpoutaného Prométhea" a „Hellady" než Shelley „Ódy na skivánka" a „Adonise", více Shelley „Královny Maab" a Shelley re-
jíce zase jen
sn
formatorských
než že
Shelley
práv
„Juliana
„Citlivky"
tato
a
a Madola"
i
„Epipsychidia"
rt-formatorská
a
„Rosalindy a
a
netajíme
politicko-socialní
Heleny" si
stránka
nijak,
jeho
205-
genia iní
moderním
našem slova smyslu a že za významem význam absolutní poesie filosofické a intimní lyriky jeho znan ustupuje. Sny revolucionáe a vise utopisty, který chtl vidti lidstvo šastné, svobodné, vlastní dráhy si urující, jsou a zstanou práv na dlouho a dlouho ješt
jejím
jej
u širšího
v
obecenstva
nedostižným ideálem vrstev nejširších, to se chápe všady a snadno, vnitní, ist duševní pochody a nálady nitra básníkova
kdežto
vyplývající z komplikované jeho individuality, podléhající
každému každým nárazem a skoro ustavin tsn souvisící s jeho vlastním životem, zstanou pouze vítaným plenem užšího kruhu zasvcencv a milenc poesie ryzí, chceme-li abvlivu a chvjící se
solutní.
V bytosti Shelleyov však ano prostupovaly se navzájem. pour Fart"
dkazy
i
kdož
ti,
ji
oba tyto proudy vedle sebe, kdo horlí pro zásadu „Tart mohou erpati v Shelleyi steré
šly Ti,
zatracují,
dobe básníkem
a doklady pro své theorie. Shelley byl tak
tendence
ryzím
jako
Nelze
artistou.
pojímáme-li
odmysliti,
si
íýsiognomii jeho v celku, jedno bez druhého a chybuje každý, kdo velikou jeho
staví
Možná
sochu
Byron honositi nemže, pularity Shelleyovy.
tak
pouze
na jediný
tchto
z
podstavc.
také, že tato rozmanitost básnické tvánosti, kterou se ani
dobe
jednou z
jest
nm
Každý v
jako protináboženský
píin
rostoucí slávy a po-
najde nco. Socialistický snílek
pouze kult formy
poeta
zelota,
pstující, jako elegická dívka hledající verš pro
Význam
a
Shelleye
vliv
Odysse Barot, když napsal
roste
ustavin.
„Shelley vzrstá,
:
svj památník. Vyslovil
ím
více
to
již
se vzda-
od data jeho úmrtí. Jeho jméno, dnes ve Francii neznámé, rozlétne se brzy celou Evropou hned vedle jména Byronova, které bezpochyby zastíní v oích budoucnosti." *) Od té doby
lujeme
se proroctví toto stále vypluje a mohlo by kdyby pekládání básní Shelleyových nepsobilo
telných
tak
obtíží.
svj
a
ryzí,
Práv že
že
pítž deklamaní
v
básních
*)
jeho
proto,
je
místa
že
pomrn co
Revue contemiDoraine,
je
všady
básník
a
všem
i
tolik
lovka
proniká,
tak malá, že realismu je
nejmén, 30.
Shelley
ve
pekonáno, nepekonave všem umlec býti
že
všechno
novembre 1867.
uniká
v
páno syni-
206 bol
i
alegorii,
rstá ada
vše se halí
jiných,
v obraz,
píbuzných
z
a zcela
kterého jako
vnitn
v pralese vy-
souvisících
—
pravý
opak procedury Viktora Huga, který obraz navšuje, ovšem po svém spsobu geniáln, pouhou antithesí že formy jeho verš jsou vybrané, nové, komplikované, staré pak jako sloka Spencerova, které užívá s oblibou (psán v ní celý „Laon a Cythna", pak to
—
„Adonis"), jsou pivedeny na vrchol dokonalosti mistrovské a virse slabé a každý obrat v druhém jazyku nedostatený, aby mohl vyjáditi plnost, sílu, krásu a subtilnost originálu, nalézá tak málo pekladatel v cizích literaturách. Byron, který rovnž pi známé strunosti angliiny vyniká neobyejnou plností obsahu, je lehký autor srovnán se Shelleyem již vzhledem k lektue, neku-li k pekládání. Mám poznamenány nkteré básn Shelleyovy, které pokládám tuosní, že každé slovo zdá
porušení formy. Staí jmenovati „ódu na skivana", „Noci" a zvláš „Stance psané ve smutné chvíli v Neapoli". Hudba tchto slok pi závažné obsažnosti jich jest nedostižná. Nemluvím ani o sborech v „Odpoutaném Prométheu", kde ku formálním obtížím pistupuje též asto hustý závoj symboiického neb alegorického obsahu. Piznávám, že podle mého vkusu zabhl Shelley nkdy v alegorisování a symbolisování za nepeložitelné bez násilného
jen
píliš daleko, ukazuji
jen
k veliké básni jeho „Laon a Cythna",
která vedle neobyejných krás lišné,
tení pavuin babího
léta,
že
strhati jich v jazyku jiném,
a
má
celé partie nezáživné, že v
pí-
skoro duchové subtilnosti tkanivo myšlénky rozpedl v nitky
rýmy
bohatší
našeho.
tžko
by
byl
je zachytiti íinessu jich a ne-
teba pružnjší a vyškolenjší rovnž jako „Kouzelnice
„Citlivka"
Atlasu" vynikají touto duchovitou subtilnosti, prsty pekladatelské hrubé.
vi které
Na každých zbude
jsou každé
trochu pelu a nitek
hedvábu tchto mystických vláken. V „Epipsychidiu", kteráž skladba je myšlenkov prhlednjší, stžuje opt peklad nevystihla nha a vroucnost pi luzné prostot, jakou dýše pouze Dantova „Vita nuova". Toutéž božskou nhou dýší nkterá ísla zlomk a zvláš arokrásné básn, které psal Shelley choti svého z
pod jménem Jane; jsou to „Ukolébavka magnetisující ženy zpívaná nemocnému", verše zaínající „Když lampa rozbita", „Vyzvání", „Vzpomínka", verše s kytarou
pítele, mistress Williamsové,
207 s
nadpisem
Mirand"
„Ariel
a
V tch
opravdu poesie lidská
v nich
skuten
-cit
podle
slov
„Verše psané
vbec
v
zálivu
Lerici".
dostoupila nejvyšších vrchol,
básníkových
„hudba,
svit
msíní
a
pouze jedno jsou."
Jenž sem šel, on na Pírodf nahou krásu zel jak Akteon
prchal
i
matným krokem
v pouší svta, myšlének tlum za ním spil
jak
smeka
vzteklých
ps
Co bouné srdce jeho táslo dlaní, chtla tisknout je, zanedbán kdesi šel stranou, poslední a v zadumání svým stádem opuštn ranné roven lani
jež
žal
jemn
co jazykem lkal, který nezná
zem,
Neznámý tu Uránie
kdos ty
Nm
jemu bledla
cizince, zašeptala
v ráz odhalil
bud Kristus
Tmito
slovy
v zrak:
to
i
nakreslil Shelley
mátce Keatsov posvcené
temn?
ela krev Kain?
i
znak,
sebe sama v pekrásné, pa-
elegii „Adonis".
A
zcela
pípadn. Málo
kdo pohroužil se v intimní život ne jen pírody nýbrž i kosmu tak istou a vnímavou duší jako on. Sensualismus pírodní ješt snad
u Keatse našel podobné akcenty. On sám se cítil ástí té veliké hmoty kol a s láskou objímal všecky bytosti ve všech jich tvaOn splynul s žitím kosmu již díve, rech, zjevech a pemnách. než zemel, žil s oblakem vypravuje jeho metamorfosy, s citlivkou vypisuje celý román jejího života, s hmyzem, který v „Alastoru" nazývá tak dojemn svou rodinou. Pro nho nebylo ani zla, ani smrti, nýbrž stálý silou
v
posledních
život kosmický,
jejž
slokách Adonise
a
slaví
s
takou pronikavou
který jásá
v
závrených
Demogorgona v „Odpoutaném Prométheovi'. Vedle pessimismu Byronova záí jeho nezdolný optimismus jako mírný msíc vedle veerních stín. On vidl lovka dobrého, jelikož se na slovech
208 díval
prismatem vlastní dobroty, on
v píští to sám vil.
mu
vštil veliké píští, jelikož
Ale píští to mohlo býti jediné skutkem
lovk vyšel a od nichž se bhem doby Odtud jeho samotáství, jeho dlouhé meditace na moi a na horách, kde jeho duch tkaje obrazy splýval s životem celku jej všady obklopujícím a pronikajícím. Toto nazírání v pírodu jeví se celou adou veskrze pvodních a nových obraz, na adrech pírody, odkud píliš vzdálil.
které
tenáe
až zarazí na první pohled, ale jsou v jádru až rea-
listické a to
ne tak silou pozorovací jako spíše
a inspirace.
To
vycítil
vážný Macaulay,
i
silou
visionáství
bez
který
váhání
mu
pidal epithet „pravého barda" a „dar pravé ustaviné inspirace".
Jemu
nebyl Shelley autor, nýbrž bard katexochen, co psal, nebylo
v našem smyslu slova, nýbrž bylo irou inspirací. U nho každý záchvv citu byl hned obrazem; prosté konstatování fakt, suchá reflexe je u nho hostem velmi vzácným, vše halí se hned v úbor list a kvtv, každá jeho myšlénka jest, jak o sob praví
umním
devec
lesklý s šiškou
kol stvolu
jenž rosy pln,
Proto
mu
cypišovou se vsí,
vloky betanu
polední dští lesy.
již
bylo také cizí a
tžké vypravovati nco
jen k vli
vypravování, jako Byron to inil ve svých romantických povídkách.
U nho
všady
je
ji
na
chvíli,
aby tím
Obraz mu podává detailu,
život
dn
závažná myšlénka na
roj vedlejších v tunikách pestrých
svdnji
celé
obraz taní
zazáila,
skladby a celý
kol
ní zahalujíce
sama prokmitne.
kdykoliv
hojnost vlastní srdce, djiny, které ovládal do
soudobý,
ale
pedevším
život
v
pírod.
Tuto
genia vystihl obzvlášt trefn Jií Brandes*) ve svém arcidíle, kde pojednává o celém tomto proudu sensualismu, který u lakist vytryskl z ustaviného styku s pírodou a u Shelleye byl vedle toho ješt sesilnn studiem Spinozy. Lze-li koho
stránku jeho
nazývati pantheistou,
mezi poety byl to jediné on.
Taine tvrdí
ovšem,**) že podává místo osob pouze kolorované fantomy,
ale
piznává hned, co skrytého žáru plá pod tmito zánými obrazy *j Viz v „Hlavních proudech literatury XIX. století" celou sta o anglických lakistech a zvláš o Keatsovi a Shelleyovi. **) Taine: Histoire de la littérature anglaise.
209 a jak lze byl
výhn,
žár
cítiti
vdom
si
tam
jak vše
dýchá a
žije,
toho žáru a byla to veliká
síla
touží. Shelley
umlecká, kterou
dovedl skrotit, že nevyšlehl v monstruosnost, nýbrž vždy se
V
jako halíme v úbl, plamen, aby píliš zrak neosloval.
máhal
mu
pravý,
niím nerušený
též
jeho
ryze
hellenský
germánská sensitivnost
bila se
pevládaly, vznikla svéráznost jeho poesie, a
pi tom pece
mže
duchu jeho snou-
tím, že v
vychováním, v
s
halil,
tom po-
smysl pro míru a lad,
duch,
Práv
krasocit.
jej
nmž
antické vlivy
která je ryze anglická
se stavti na roven nejlepším
íslm ecké
anthologie.
Mladistvé jeho utopie nejvíce v básni „Královna Maab" uložené,
sama
kteréž
—
mu
zpsobily
—
více
komentá k
ješt
tolik trpkostí a
než
básni
báse
píkoí, jeho píliš ostentativní
atheismus první periody, který ustoupil pak velikolepému názoru pantheistickému, jenž sám
snad ztratí
eho z
asem ješt
sob mír
o
a smír
se neztratí z jeho velké ideální lásky
k
štolské duše. si
Nazvali
jej
a ušlechtilosti,
„Cor cordium"
—
z
ostrosti, ale ni-
k svobod, spoleen-
lidstvu,
jeho záští proti každému tyranství jednotlivcv
ských, z jeho osobní ryzosti
vším pináší,
se
na svém významu a své
i
ád
jeho ohnivé, apo-
srdce srdcí
—
nelze
vymysliti charakteristiky pípadnjší.
Není zde místa vyprávti podrobn život Shelleyv. Také úelem tchto ádk. Lze o tom ísti mnoho v dklad-
to není
ných a krásných životopisech, rikové literární.
které
Staí ukázati
krásných vydání sebraných
k
dl
napsali
úvodm
jeho.
a
anglití
i
jiní histo-
pedmluvám rzných,
Celá spolenost, podobná
spolenosti Shakespearov, pracuje dnes na poli literatury o Shelleyovi, která roste oividn. M. Rossetti, Forman, Denis Florence
Mac-Carthy a nejnovji professor Edward Dowden*) v díle snad definitivním snažili se osvtliti temné body a vztahy jeho života. V nejnovjší dob se Francouzové velice zabývají Shelley em.
již
*)
Trench
Edward Dowden
The
life
of P. B. Shelley London,
Kegan Paul,
et Co. 1886.
Jar. Vrchlický: Studie a podobizny.
14
210 uvésti jména: Taine, James Darmesteter, Odysse Barot, Maurice Bouchor, Bourget, Gabriel Sarrazin a zvláš jeho pekla-
Staí
datel Felix Rabbe, který
krásné dílo o Shelleyovi jakožto
napsal
prvodní a píruní knihu k svým pekladm jeho veškerých dl.*) Také vyšly již sebrané listy básníkovy k jeho choti a rzným pátelm. Na látce již výborn vytíbené a zpracované
smru
nechybí v tomto
Osudy
nieho. urila jednak doba, v které
Shelleyovy
životní
jednak jeho vlastní povaha.
uitelv vehnaly
pokrytectví jeho
k vli kterému byl vylouen
v onen brutální atheismus,
jej
„O nutnosti atheismu". Zavržen mladiký Shelley celou nezlomnou sílu
chudob dlouhá
v
Jeho manželství unesl,
Shelley
mohl zcela
své povahy,
zrovna jako jeho
se
ovšem
zlepšily,
sob
tech
se po
rozešli
ženami,
s
pomry hmotné
domu otcovského ukázal
z
syn baroneta
miláek
Spinoza.
patnáctiletou Miss Harriet Westbrookovou,
s
nebylo šastné, štstí
léta
po vydání svého pam-
z university
fletu
žil
žil,
Špatné vychování, falešná morálka,
ml
když
letech.
veliké
byl
štstí
prohlášen
již
Vbec neml u
Jeho
žen.
za plnoletého,
hovti dle libosti své vášni v cestování. s druhou ženou svou miss Marry Wollstonecraft-Godwinovou. Po návratu dom stihly jej známé rány, násilná smrt jeho první ženy, která se utopila, a pak rozsudek nejvyššího soudu, který pod pedsednictvím lorda Eldona mu zakázal vzíti k sob a vychovávati dti z prvního manželství. Byl bhelley jako „atheista" z anglické spolenosti v pravém smyslu slova proskribován. Rozilen isoloval se Shelley nyní úpln a vyhostil se dobrovoln sám. Roku 1818 opustil navždy Anglii a žíti
Ve Švýcaích
odebral se do a Neapoli.
dti
z
a
seznámil se
Itálie,
kde zdržoval se stídav v Benátkách,
Krátce za sebou
ztratil smrtí
druhého manželství a churavl
velice delikátní a
velice. Zdraví jeho
ím
ob
své
vždy bylo
trplo velice rozrušením nervovým; byl básník
v poslední
dob
vém
smyslu pronásledován.
slova
ve dvou letech
beztaktností a brutalností
svých krajan v pra-
Ani líbeznost jeho osobní po-
zpsob života plný vážného studia a práce žernov pedsudk, který uvalila prudní spolenost
vahy, ano jeho ideální
nemohly zlomiti *)
Felix Rabbe
Shelley,
Sa
vie et ses ouevres.
Paris,
Savine 1887.
!
211 jak znamení Kainovo na jméno „atheisty". Shelley nebyl za celou dobu svého života vbec slavný, svým krajanm byl pouze po-
Nesl svj osud opravdu heroicky a klidn.
vstný.
plnn
vážností svého poslání, maje o poesii a jejím
vysoce povznesené.
*)
pro
a
Zvláštní
nás
skoro
let anglické básníky do Itálie. jich
Byl cele na-
významu pojmy
nepochopitelné
kouzlo
láká
Je opravdu tžko íci, zda
hmotné jen usnadují v tom uskutenní
snv
a
i
aspirací,
zdali jsou
jejich umleckých píinou módního takka
jedinou
sportu: prožiti nkolik let ve vlasti Danta a Michelangela. i
od
pomry
trochu
Ovšem
vrozený všem
Anglianm pud
nelze upíti, že Itálie jest a zstane zemí
race pedevším. sterské
umní
Anglití básníci pak, kteí
výtvarné
by
i
jen
Snad
potulek zde rozhoduje.
umlecké
vesms
ovládají
zpsobem duchaplných
inspii
se-
diletant,
kterým svt pedchdc Raffaellových jest stejn pístupný a píbuzný jako svt cinquecentist a kteí u svého tenástva následkem všeobecného hlubšího vzdlání umleckého mohou poítati s námty a motivy artistickými nejrznjších dob a odstínv, jsou na klassické té ovšem skoro více doma než v upjaté a vždy trochu konservativní otin. Od lorda Byrona a Shelleye až k Roi
pd
bertu odnesl
Browningovi a nejnovji k paní Robinson-Darmesteterové si každý z Itálie bohatou koist krásných motiv. Nkterým
docela druhou vlastí. Tak veliký a u nás docela neznámý básník Walter Savage Landor prožil celé stáí své ve Florencii, kam za ním putoval pro básnické požehnání Swinburne. Browning zemel v Benátkách, kam dojíždl pravideln rok co rok a kde ml svj palác. U Byrona a Shelleye rozhodl jist ješt jiný dvod. Po katastrof v obou život rodinném, následkem které celá pední aristokratická spolenost anglická oba básníky takka vylouila ze svého stedu, byla jim Itálie zemí volného oddechu, otinou svostala se Itálie
body
i
*)
bez
ohled na
Viz jeho:
A
klassické reminiscence, jichž v také hojnosti
defence of Poetry. 14*
212 vnímavé mysli
jich podávala.
lidstvu a jeho lepším píští.
pda
Byla to
rozhnvané zpvy
do vlasti své
sýlali
i
neutrální,
utopické
Itálie tehdejší
odkud po-
sny o budoucím
zvláš byla svým ze-
vnjškem takka urena k tomu, aby byla matkou a živitelkou umleckých inspirací. Byla daleko víc než dnes „zemí mrtvých", zemí upomínek, kde sny o kráse a zašlé velikosti takka se vznášely mezi oprýskanými stnami mramorových palác, po dlažb travou zarostlých uliek a pustých námstí v stedu renaisanních radnic a starých baptisterií, na hbitovech plných dumy, kde krásy pírodní se splítají v jeden vnec s krásami fresk a reliéf nejvtších mistr v djinách lidského umní. A k tomu vné kouzlo
moe!
všady blízkého
mst
Z
zvláš melancholická a tichá
Pisa,
která zaujala celou duši Shelleyovu. Veliké utišení padlo tu na
nho.
Svdí
o
italských byla
etná
tom
to
místa v jeho dopisech,
Usídlil se tu nadobro.
Peacockovi.
psaných jeho píteli
Obklopil se milými knihami,
etl a pekládal Spinozu a dialogy Platonovy a napsal zde na dlouhých procházkách a projíždlkách ta nejdelikátnjší a nejhlubší krásný brevír moderních ísla své lyriky, ten malý, ale esthet, v nmž jako diamanty prvního ádu záí aruplné skladby
vn
„Adonis",*)
mentv,
„Epipsychidion",
„Óda noci" a ada lyrických
frag-
kteréž jakoby ani nebyly psány jazykem smrtelným.
Koncem roku 1821
objevil
se
v Pise Byron.
první dojem trochu theatralní vystoupení slavného a
Hluné
a na
kaceovanéha
divn ve všem s kontemplativním životem a samotáskou povahou Shelleyovou. Nelze si vbec mysliti kon-
lorda kontrastovalo
trast silnjších, než jakých poskytovali oba básníci. Lord Byron, pravý aristokrat ve všem, velmož každým coulem, milující pepych, nádheru a okázalé vystupování, dandy oblekem a trochu i chováním, poeta pro svt jen v chvílích nudy a prázdn. Shelley, tichý samotá, odvyklý a dobrovoln odvykající každé sebe vtší spolenosti, v si
pomrech stísnnjších,
udlal jediný
z kteréhož dle
mohlo
mysliti,
*) Viz
cíl
v stálé práci duševní, z které
a úkol životní, v obleku
ponkud
staromodním,
svdectví Trelawnyho „skoro vyrstal a o nmž se že krejí pi braní míry o kus látky jej ošidil."
mé peklady: Hostem u básník.
:
213
Byron aranžoval
který
v paláci,
si
kam
pronajal (Lanfranchi, nyní To-
rád trochu míchanou sponechybli ani politití spiklenci nejrznjších národností. Spolenosti pedsedala známá hrabnka Tereza GuicHostiny byly provázeny závody na lunech a v stelb do cioli. tere, v emž Byron, jak známo, neobyejn vynikal. To vše nebylo scanelli) celé pitky a orgie,
lenost,
kteréž
v
práv po
vítal
chuti vkusu autora „Alastora".*) Hodin tiché konversace
obma
o poesii nebo velikých záhadách a cílech lidstva bylo mezi
básníky
velikými
pes
i
všecko
partie svého „Kaina" a dal
vod
svého
Nco
slova smyslu nebyli.
úplnému splynutí
v duchu
poesie,
jich
ve
oznaiti a
tak
se
na projížce po
Goethova Fausta".
z
vznášelo
jich
zpsobu
celém názoru svtovém. ***) to
nho
básníci cenili se velice na vzájem, **) ale intimní v pra-
bylo závadou
me-li
pedítal mu
pítele,
zvláš rád od
pekládati a vykládati nkteré scény
Oba
vém
si
Hostinami znavený Byron
dost.
snm
naslouchal pak rád utopickým
duší.
jejich
vždy mezi nimi, co Byl to
pojímání
práv umní,
rozdíl
v jich
Byron byl daleko vtší realista, chcedost tžko, s obdivem se vždy o
a
Shelleyov vyslovoval, se vžíti dovedl v ryze abstraktní, místy docela utopický svt Shelleyv. poesii
ml
ve
zvyku, že
stále vše,
co
mu
Byron
*)
a
pi tom
sebou deset
v Pise s
kola, pét
ko,
páv, guinejskou
zvíata,
krom
volnosti,
jako
nikdy nieho neprodal, ani kde zanechal,
do ruky pišlo a se
osm velikých ps, slepici,
jeába
z
mu líbilo, pt koek,
Egypta,
dv
skoupil. orla,
Tak
ml
havrana, so-
opice a všecka tato
procházela se po pokoji a po schodech paláce v úplné' Viz: Paul Bourget: Les v pravém paláci kouzelnice Circe. koní,
derniers jours de Shelley, Les Annales pol. et
litt.
1892 14/8.
.
447.
Jako malý doklad citujeme výrok Byronv o Shelleyovi: Shelley je lovk, na kterém se lidé zle, hrub a brutáln prohešili. Nyní, když je mrtev, snad budou k nmu spravedliví. Ve fragmentech Shelleyových pak teme o Byronovi Ó, mohutný duchu, jehož hluboký proud otásá tímto stoletím jako **)
ttinou v hnvné boui, pro nepotlaíš vlastní svj posvátný vztek? Podobných míst ano ješt pípadnjších lze najíti v korespondenci Shelleyov ješt více. ***) Pomr poesie Byronovy a Shelleyovy vystihnul trefn, a ponkud píke, nejvtší ze žijících básník anglických, Algernon Charles Swinburne. Praví: Shelley, nejmenší egoista ze všech, uklonil se ovšem na chvíli
ped hlunými
a
populárními
pretensemi Byrona,
ale
as
detinitivné
214
Zaátkem roku 1822
opustil Shelley Pisu a vyhledal
si,
maje
cho a rodinu pítele Williamse, zákoutí na pustém behu moském u Spezzie. Terasa
za spoleníky jediné svou
ješt odlehlejší domu, který slul Casa Magni, vybíhala až k moi. Celek byl zanedbán a spustlý, více dle svdectví pítele podoben „bývalým lázním" než ville. Zde strávil ti nejkrásnjší msíce svého života jediné ve spolenosti manželky svého pítele Williamse, kterou miloval s celou nžností a ryzostí citu, který byl neschopen každé banalnosti a docela prost každé všední nízkosti. Naše pojmy o lásce jsou hluboko pod úrovní lásky, jak ji pojímal Shelley, Staí ísti jeho „Epipsychidion", aby poznal tená, k jaké výši ideální iduše jakým byl Shelley. stoty mže se povznésti lovk Každodenní morálka nechápe tyto nuance pátelství a lásky a láme ttinu svého soudu nad každým trochu abnormálním pomrem mezi duchaplným mužem a vnímavou ženou, Shelley se málo staral o lidi a svt, žil svým snm, dle srdce svého a v úsmvu Jany dovedl zapomenouti vše píkoí a útrapy minu-
—
,
losti. *)
Krásný tento sen netrval dlouho. poídili
Od
lod!,
ale ani
jakživa bylo
nebem z
si
jeden ani druhý
Shelley a pítel Williams
neumli
vášní Shelleyovou projíždti
se
s lodí
na
zacházet.
vod
a mezi
komponovati vlastní skladby. Na jedné takých vyjíždk pekvapila oba plavce boue. Shelley zabýval
se
a zemí ísti nebo
práv
spisováním
vtší básn v tercinách.
Slula
„Triumf
ži-
mla
býti jakousi odpovdí na velkolepá freska Orcagnova stran Campa Santa v Pise Báse zstala torsem. Díve než mohl ji básník ukoniti, utonul na jedné vyjíždce v moi i s pítelem svým Williamsem. Mrtvoly jich byly upáleny ze
vota" a
na
jižní
vykázal pravé místo
lovku
ronovi jeho cynismus, jeho
ušlechtilému a sentimentální
lovku
ješitnému.
Vezmete By-
výmluvnost, nestejnou smsici Lou-
veta a Rousseaua, jeho ušlechtilý revoluní vzruch, jeho satirickou obraznost
vám z tohoto pochybeného obra pouze básník tetího ádu, nejmén mužný a nejvíce sobecký spisovatel. Vezmte Shelleyovi jeho vznešenou víru, jeho heroickou oddanost, jeho lásku ke právu a ideálu a zbude vám vždy jeden z nejvtších básník všech vk. a jeho velkou bojovnost, zbude
*) Stejn ryzí a ideální byl též pomr Shelleyv k Emilii Viviani, již chtl unésti z kláštera italského, kde byla od rodi vznna a pro kterou napsal svou arokrásnou báse v duchu Dantovy Vita uuova: „Epipsychidion".
215
strachu
ped
nákazou,
jak
místní
zákony
porouely.
V
kapse
básní Keatsových. Popel básShelleyov nalezen výtisk posledních hbitov v Éimé u pyníkv pohben pozdji na protestantském
plameny se nechytily, odevzdáno ramidy Cestiovy, srdce, kteréhož do musea Shelleyova.
ad
umlprvní ddictví poesie Shelleyovy zbylo v demokraryze pes I lidstvu. a v druhé teprve ostatnímu Veliké
cm
tický tenor své poesie, socialistické visiony
níkem
umlcv
pes humanitáské
své snahy, ^;evoluni a
zstane Shelley ješt na dlouho
a duší
vyvolených.
výlun ba-
Jeho forma je pnhs
t
ka
je epite
I v tom plný pro dav. P^P^^ny. ^ekli století", dvacátého který se mu dává, „básník doby „budoucnosti". U hrany lepši bychom ješt radji básník se -^"^^^ cLéenstva eká Shelley, ta istá labut /f J^^ chlebem andlským pouze jest ješt dnes optimismu; vítzícího ideálu. a vných šastných jednotlivcv, milenc krásy
jeho
obsah
píliš
závažný
a
--
o
poesii Viktora Huga.*) I.
—
Slovo o prvních pokusech. rvní
Ódy
básn Viktora Huga, uveejnné
jeho choti, sotva dávají
umní
volucionáe v
tušiti
Látky
19. století.
memoirovém
v díle
vkv
poetu Legendy
básnickém
a ballady.
a píštího rejich jsou aka-
Tak
demické, jak toho konkursy akademické vyžadovaly.
psaná v
dob
od 18. bezna až do
drinech o „štstí, života". Velmi
které
pouný
7.
jedna,
dubna 1817, mluví v alexan-
nám pináší studium
ve všech
situacích
tento rozhovor pln obligátních apostrof vy-
šastných a nových obrat, celek má ráz akaZajímavo jest, že patnáctiletý autor
kazuje dosti málo
demické, didaktické poesie.
na dvou místech uvádí Tibulla a Virgila jako své mistry a uitele a nejoblíbenjší básníky.
K
vli úplnosti a pak abychom ukázali tenái k pramenm, aby si kdyby vc jej náhodou zajímala, uvádíme z bohaté literatury Vikt. Hugovi to nejnutnjší. I. Victor Hugo, raconté par un témoine de sa vie („Viktor *)
je vyhledati mohl, o
Hugo líen od svdka jeho života") psala
cho
sama
zmnné
ve dvou
Huga, jež
vydali
básníkova. Znova silných
svazcích jakožto
ve vydání
—
vyšlo
dílo ve
ve
form
form
denníku, jejž
opravené a trochu
závrek sebraných spis Viktora a Quantin. Paní Hugova
„ne varietur" Hetzel
z vypravování chot mnohé zajímavé události, pozdji spojila knihu psanou slohem lehkým a pvabným, ku které pidala nkteré první mladistvé pokusy chot svého. Hugo sám vyslovil se k Rivetovi, si
zapisovala
je
v
že
v
Le
str.
knize 2.),
té
jsou
nesprávnosti
a duchaplný,
a
jizlivý
(Gustave Rivet:
Pontmartin
okem
„Victor policisty
Hugo
chez
vypátral
lui" i
ne-
217
Podobného rázu vyuování", ale jest
msíc
shody v datech vané
takka pod
a
jest již
druhá práce o „výhodách vzájemného
bohatší na narážky historické a literární,
rok!
Zejmo, jak
oima mohou
jejich
býti
zprávy o souasnících dikto-
i
nesprávné.
kniha paní Hugové lekturou zajímavou.
Pes
tyto malichernosti
ovšem ani nad to litujeme, že se zastavuje v momentu rozhodném, kdy Hugo zahájil svou první innost v život veejném. Pouze tedy pro udání
je
Kritinosti
nelze od ní
žádat ani oekávat; z intimního
života
o
dtství a mladosti
úspších a snahách podává
n. Dílo vyerpávající svou látku
Alfred Barbou: doba jeho,") vydané v psané, ve smyslu a smru
jest:
Hugov,
o jeho
prvních pokusech,
dosti zajímavého svtla.
úpln
a podávající
Hugo
et son Paíži Charpentierem V.
autora,
vrný
obraz celé doby
temps („Viktor Hugo 1881.
r.
a
Je ovšem populárn
kterého velebí co zástupce celého
století,
umí však pi všem zachovati míru a hodí se pro každého, kdo bez námahy a brzy chtl by se octnouti v proudu celé otázky Hugovské. Pro neznalce franiny pipomínáme, že vyšlo i nmecky, ovšem v píslušném spracování tak, aby patriotismus básníka neurážel vítze Sedanské. ni. Citovaná námi již kniha Rivetova „Victor Hugo chez lui" (V. Hugo doma) (Paris, Dreyfous) je pouhou snškou anekdot, jednotlivých rys ovšem zajímavých a karakteristických, výpovdí autorových o atd. i
a hodí se jaksi znalost
doplkem
ke knize Barbouov,
a
nm
pedpokládá aspo povrchní
spis Hugových. IV.
Alfred Asseline
podává ve svém
„Victor Hugo intime"
Hugo v nedbalkách) (Paris, Marpon & Flamarion 1885) snšku nevydaných dokument, dopisv a zpráv, dle soudu našeho však menší dležitosti, které se rovnž týkají jen mladosti a dtství básníkova. Pknou monografií jest ješt anonymní V. „Victor Hugo en Zéland", kniha psaná (prý) od syna Hugova Charlesa, líící slohem malebným a bystrým výlet básníkv do Nizozemí. Najde se v "ní mnohý rys poutavý a zajímavý. Ví. Rázu ryze anekdotického jest rovnž objemná kniha, již vydal R ichard Lesclidc: Propos de table de Victor Hugo (Stolní hovory (V.
Dentu
sekretáem básníkovým a co se v rodin pihodilo, co básník tabuli. Kniha vedle mnoha známého je bohatou snškou dat k poznání lovka intimního; spis básníkových se skorém ani (vyjma jich vzniku a zpsobu jak psány) nedotýká. VIL Podrobným sestavením biografickým dle msíc a dn jestUlbachv: Almanach de Victor Hugo (Paris, Lévy 1885) dílo píle mravení, V. Huga) (Paris,
1885).
zapisoval každý veer,
Autor byl po
léta
jak praví sám, „uctiv a zajímavého ekl, hlavn pi
vrn",
bohužel málo pehledné. VIII.
Pouze Hugovými podobiznami a karrikaturami zabývá se publi-
kace, již vydal
Aglaus Bouvenne: Victor Hugo, ses portraits
etses charges(V.
Hugo, jeho podobizny a karikatury) (Paris, Bauz pvod 230 Hugových portrét a karrikatur.
obsahující seznam, popis a
1879),
218 svdectví
dávajíc
všestranném
o horlivém,
mladikého autora
Mnohem
svého.
a
neúnavném studiu
zajímavjší jest „Dialog o za-
vedení poroty ve Francii mezi Voltairem a Malesherbem na polích Co
IX.
Victor
se
týe dl
Paula de Saint
kritických, litujeme, že posmrtní dílo
form
Smrt jak známo pekvapila tohoto kritika-malíe díve, než dodlal své monumentální dílo „Dv masky", tak že již tetí díl tohoto spisu je snškou materiálu kriticky nerozlánkovaného, chaotického. Totéž platí i o objemné knize jeho „Victor Hugo" (Paris, Calmann Levý 1884), která jest pouhým seadním lánk novináských, jak své doby uveejnny byly hned po vyjití knih básníkových. Je toho tím nedošlo nás ve
byl Paul
více litovati, jelikož i
hotovjší.
de Saint Victor nejen eminentní kritik, nýbrž
znamenitý.
stylista
pramen hlavn bioBiré. Posud vyšly dva svazky: Victor aprés 1830 (V. Hugo ped a po roku 1830)
X. Velké dílo založené na nejpodrobnjším studiu grafických zaal vydávati
Hugoavant
1830 a
Edmond
Victor Hugo
bádání Biréovo zabíhá siln zbarvené tendencí
oplývajících bohatstvím látky; proti
a
Hugovi až do malicherností,
pouští. Srovnej:
Victor
práv
v
tch
leckde nesprávností se do-
Hugo raconté par
Alex.
Dumas
Revue
v
encyclopédique 1892 íslo 33 a 34.
studií
Spousta
mnohé
ských, z nichž
lánkv
a
Od Theofila Gautiera,
hledná.
shasnuté svíce
tiše
k sob
slabý, až k jizlivému
v revuiích
a denních
listech francouz-
nepe-
zase již v samostatných publikacích vydány, jest
pi
jenž ikal, že by ani sám ve sklep
se neodvážil íci,
Pontmartinovi,
že jediný verš Viktora
jenž
neštítil se ani
Huga
je
jedovaté sliny,
AureviUymu,
až k jednostrannému Barbey jenž k vli duchaplnému paradoxu vše vzhru nohama obrátit dovede. Soud rozliný v celku i v áTu misti stáím i talentem Hugovi aspo pibližn sourodí vyslovují stech. se šetrn, úctypln, hymnicky, tam sotva škole odrostlí hoši brousí pod prapory nového evangelia literárního své první šípy na pancíi takového obra Z úsudk mén píznivých básníkovi, kteréž zvláš od doby úmrtí jeho pirozenou reakcí !
k slovu
se pihlásily, jsou zajímavé a
Gauchera, Zoly
pozoruhodné hlasy
Lemaitra, Parodiho, Hennequina, Fagueta. až
koenm
ke
tivní
bytosti
Hugovy na základ moderní
úsudek jich pes všecken zejmý odpor proti
Poslední dva sahají
kritiky analytické
smru
a
ásten
defini-
;
i
osob
básníkov vyznívá pece jen v uznání svrchovaného mistrovství Viktora Huga a piznání jemu primátu na parnasse Irancouzském. Celou knihu velmi nestrannou, vcnou a spravedlivou vydal o Hugovi XI. (V.
Hugo
Ernest Dupuy: Victor Hugo, Thomme lovk a básník) (Paris, H. Lecue & H. Oudin 1887). Z
jest asi nejzávažnjší co psal
Alg. Ch.
Hugo
Swinburne
(1886)
o
veršem
Hugovi nejvtší z i
žijících
prosou. Srovnej jeho
et le
poete
literatur cizích
básník anglických
Study of Victor
pak jeho Birthday ode a Odu na budoucí pomník V. Huga
atd.
21^ dne
Elysejských
Nkteré
dubna 1794",
21.
tickou, argumentací
již
vynikající
obratností
dialek-
zcela Hugovskou.
vyšly ve zvláštních brožurách; o jedné obsahující satiru
na telegraf (1819) zmiuje se kdesi Monselet.
Ml
ji
v ruce a
peetl
báse, která v druhé ásti své koloritem a nádherou obraz ukazuje k nejbližší publikaci Hugov, k soubornému vydání „Ód a ballad". Tmito zaínáme podrobný pehled básnické innosti Hugovy. Dv léta po vydání Lamartineových „Meditací", tedy roku 1822, vyšlo první jich vydání se špatným tiskem a na špatném papíe. „Ódy a ballady", jež dnes v ruce máme, a v sebraných
a
spisech básníkových,
roku
1853
vydání poízeném z vyhnanství jeho
ve
(obnoveném roku 1875),
Básník vylouil
adu
zdailé; za definitivní
mžeme
liší
se
valn od pvodního. mén šastné neba
pokládá za
které
básní,
pokládati jediné vydání z
1886.
r.
Pihlédnme k myšlenkovému fondu a umlecké cen této první knihy verš Hugových. K objasnní stanoviska básníkova stjž zde nkolik slov z pedmluv rzných vydání. V pedmluv k vydání z r. 1822 teme: „íš poesie jest bezmezná. Pod svtem skuteným existuje svt ideálny, záící oku tch, jež vážné pemítání nauilo vidti vcech více než pouhé vci.
ve
Poesie není
ve
form
ideí,
ale v ideích
samých.
Poesie je
vše, co je intimního ve všem.
Máme psát,
jakoby
vždycky to
ml
V pedmluv
mluviti íst,
jakoby nás
tak,
myslit,
jakoby
ml
nkdo ml
slyšet,
o tom pemýšlet."
1824 teme: „V literatue jako ve všem platí jen dobré a špatné, krásné a netván, pravdivé a falešné. Krása v Shakespearu je tak dobe klassická jako v Racineovi, a co je falešného na Voltairovi, je z
r.
rovnž romantické, jako co má význam
je falešného v Calderonovi.
když klassický
nezdailé práce,
v
dobré,
(Rozumj,
romantický význam literárn
kterém významu tenkrát se obou pojmuv od
literárního tribunálu užívalo.)
Básník nikdy nebude velikým, pravidel. Literatura nežije
spokojí-li se
pouze vkusem,
oplodnna geniem." Z pedmluvy k vydání
pouze psáti dle
teba aby oživena
poesií a
z
r.
1826 citujeme
konen
:
byla
220
dn
„Slýcháme za našich práce literární, o slušnosti
té,
hovor o
cné
toho neb onoho druhu
o mezích a hranicích oné, o obsahu a
rozsahu atd.; tragedie zakazuje, co je dovoleno románu; píse prý
Autor této knihy
snese, co nestrpí óda atd.
chápe nieho
má
z
za to, že to, co je
je tak
nešasten, že ne-
vci a nalézá jen
toho ze všeho, hledá v tom
slova
opravdu krásné a pravdivé, je krásným a oprav-
všady, že co je dramatické v románu, bude jím též na scén,
dovým
popvku, bude též v sloce, že konen a vždy jediným opravdovým mítkem v práci ducha je to, co je dobré a co je špatné. Myšlénka je pda nespracovaná a úrodná, jejíž plodiny chtjí rsti svobodn, abych ekl na zda bh, bez klassifikace, bez ádní se v ostíhané záhony jako koviska v klassické zahrad Le Nótrov. co je lyrické v
Pravidelnost je vkus prostednosti, rád jest vkus genia.
V
literárním
díle
má
provedení
býti
tím
bezvadnjší,
ím
smlejší jest pojmutí.
Neologismus jest pouze smutné útoišt impotence. Básník mjž jediný vzor: „pírodu, a jediného vdce: pravdu."
V tchto ník tvoení
málo vtách
jest
Hugv
celý program, celý zákon-
Dvacetiletý jinoch
poetického.
kterým zstal vren po celý
byl
si
vdom zákon,
tchto vtách jest prohlášena souverenní svoboda tvrího ducha a za rozhodího ve
vcech umleckých je to dobré, zdárné,
Poslední
platí
i
život.
pouze,
Již v
zdali je co
krásné
i
nic,
vta zvláš
jest in
nuce celé evangelium
dnešních
naturalist, vidíme, když se ohlédneme trochu na zad,
Hugo
zdali
nikoliv.
objevil naturalismus
již
r.
že Viktor
1829.
Ješt slovo o tom, jak básník sám díval se tenkrát na souasnou poesii francouzskou. Akoliv se nevnucoval co reformátor,
nicmén
konstatoval
jednotvárnou,
pedmluv
úpadek poesie své doby hned v
k prvnímu vydání „Ód a ballad".
Souasná
hešila nadbytkem
poesie byla
apostrof
ozdob, trpla bombastem a nepirozeností,
a jiných
mu
chladnou,
oratorických
strnulostí a plýtváním
slov. Nahradit pochod slov pochodem myšlének, to návrh Hugv. Jak prost vyslovený a jak duchapln stylisovaný, ale pravé vejce Kolumbovo pro impotentní souspežence staré školy básnické. Jedním slovem: Krom názoru politického, jenž jest royalistický,
krom
názoru náboženského,
jenž
jest
vící
a orthodoxní,
jest
221
v „ódách a balladách"
Hugo
—
po stránce
umlecké
i
aesthetické Viktor
manýrou svých antithes, s virtuosním ovládáním metra a rýmu, s bohatým slovníkem svým, zkrátka lze tu ze špiky dráp souditi na celého lva. „ódy a ballady" mají dv struny, v prvních mluví dle autora samého duše, v druhých obraznost básníkova. Z pti knih ód zanuce celý
in
ano celý
i
sob
staralo dnes jen to, co nese na
bourbonsky
Všelidského
loyalní.
s
ráz
ist
interessu
akademický a ryze nevadnoucího
a tudy
nkteré básn knihy tvrté a páté, obsahující zaátky oné lyriky intimní, v které se pozdji Viktor Hugo tak proslavil, ódy prvních knih jsou rhetorické kousky, místy plny smlých, na ten as i nových oslujících obrazv, ale nechávají zvlášt tenáe, který není Francouz a k tomu royalisticky smýšlející Francouz, zcela chladným. Zmíníme se jen o básních vnovaných Lamartimají
neovi a Chateaubriandovi, které, akoliv nejsou prosty mladického
bombastu, o postavení
oplývají
geniv
pknými a
obrazy
umlc
a vyslovují
krásné myšlénky
ve spolenosti. Zajímavou je též óda
„Dva ostrovy" (Korsika a Svatá Helena), luštící otázku Napoleonovskou ovšem ve smyslu bourbonském. Báse ta jest zárove klíem k díln básníkov, najdeme v ní analogický postup slok, odstavcv a myšlének, jakým pozdji ovšem zpsobem daleko genialnjším rozluštil Hugo umlecký problém v básni Napoleon H. V knize H. vyniká mohutným tokem báse „Djiny"*) daleko nad ostatní sousedy, tak že by
njších (3.
zpv
z
mohla
doby piné
óda IV. knihy)
státi zcela
zralosti
mistrovy.
vedle nejkrás-
„Mojžíš
na Nilu"
vyniká neobyejnou istotou kresby a klidem
epickým, následující pak
zpvy
arény, cirku**)
jaksi perspektivu historické lyriky, jež
tení
dobe
zpv Neronv"***)
vyniká
již
formální, kdežto óda píteli S. B.f)
a turnaje otvírají
pozdji následovala.
„Svá-
silou popisnou a virtuosností
(Saint-Beuvovi)
pes
veškerý
bombast je podobna vítznému letu. Ódy milostné: „Tob", „Ješt tob", „Její jméno" tt) jsou pedehrou daleko istších a krásnjších *)
Viz
mj
*) Tamtéž
peklad str.
v knize
23.-28.
***)
Tamtéž str. 29. Tamtéž str. 32. tt) Tamtéž str. 34., t)
37., 38.
„Básn
V. Huga"
str.
19.
a 20.
:222
zpv
váše v nich úblem stajenému,
není tak
pozdjších,
spíše plameni
íslm
plamenná,
v ryzosti výrazu však
Nemžeme
podobá se patí k nej-
každou báse zvláš, „Na zíceninách Montfort-Amaury",*) pak „Sny" a „Letní déš" jsou již celý Hugo pozdjší; virtuosnost formy stupuje se až k bravue, popis a síla obraz mohutní a zacházení s aparátem básnickým prozrazuje hotového umlce. Básn „Stínu dítte" a „Sny" mohly by státi zcela lepším
ekneme
dobe
jen,
této knihy.
že ódy
„Stínu
rozbírati
dítte"
a
v „Contemplacích" nebo v lyrické ásti
a sotva
by kdo ekl,
ticet nebo tyicet Ballady
že jsou psány
let
v letech
„ty vtr
ducha"
dvacátých,
to jest
díve.**)
Hugovy nejsou
v
pravém smyslu slova balladami
on sám neklade na jméno pílišnou váhu. Jsou to spíše fantastické obrázky, jednotlivé scény, fantasmagorie ducha odpoívajícího a více formou se bavícího než obsahem. Místy jsme v iré romantice
vil
a
hlédneme
duchv, tklivý
ale v té,
která je dnes
pekonána,
místy za-
koutek idylly (Babika), místy historické nebo kul-
zaboí na dráhy jiné. Nkde písn prokmitá (Ecoute moi Madelaine), jinde hlásí povst motivu bud národního neb kosmopolitického, vyfintná však
turní arabesky ohlašují, že básník brzy i
se
tón národní
krojem nejbujnjší romantiky upírovské a duchové. V ohledu formálním jsou dv básn zvláš pozoruhodné: „Honba burgravova" a „Souboj krále Jana". Co zde v ohledu rhythmu a rýmu podáno,
Hugo sám pozdji pedstihl, leda že v Orientalech podal k tomu dstojný poboní obraz v básni „Džinové".***) Pirozené, že tyto rhythmické hraky se svými hmotnými trojzvuky rýmovými vzbudily boui odporu a výsmchu a daly podnt k parodiím,
sotva
zvláš jednoslabiný verš ballady „Honba burgravova" byl k tomu stvoen, aby podráždil choulostivé ctitele Musy klassické.
jako
*)
Tamtéž
**)
40., 42.
Slova tato psána jsou
r.
1885.
Pravdu úsudku mého potvrzuje Le-
maitre u píležitosti vydání pohební knihy Y. Huga „Celá lýra" roku 1888; srovnávaje jednotlivé básn této sbírky s nejstaršími výtvory Huga ukazuje, jak jednou Hugo zralý zstal na jedné výši, tak že básn z let 30tých nelze ani rozeznati od básní z let 60 neb 70tých.
poraines
4.
Viz bližší v Lemaitre:
série str. 127 atd.
***) Poesie francouzská
nové doby
str.
122.
Les Contem-
223
Záe ádil romantismus
v plné bujnosti, rouhal se
rhythmem a vy-
rolnikami nezkrocených, bizarrních, nezvyklých rým všemu dosavadnímu zvyku a poádku. My po stránce umlecké tmto balladám vykazujeme místo podízené v bohatém repertoiru musy Hugovy. Dnes jsou i na smíval se
hlavn ve stránce smlého veršovnictví,
ballady až píliš romantické a zásluha jich jest formální.
V ohledu
tom jsou ovšem vzory
tuhým a nevdným oíškem, jehož snad konené rozloupnutí by neodmnilo klopotu a boj s formou. i Hlavní dležitost jich je v tom, že vedly Huga k „Orientalm". pro pekladatele
však jsou
Mají vedle všech vad
poesie deskriptivní
tu zásadní,
i
že nevy-
erpávajíce zplna látku svou spokojují se býti jen barvitou skizzou, jen obrazem.
V
celém uspoádání látky, v propracování formy „Oriental", o kterých píšt podrobnji promluvíme, vidíme, že tyto „Ballady" byly jich základem. K této jejich okouzlující slovné nádhee pi-
tam ješt zaokrouhlenost a celistvost komposice, obrazy doplují se djem, stíny se mní v životné postavy, je tam ruch a ilý proud. Zdá se nám, jakoby obrovský duch Hugv
stupuje
oživují se,
unaven vzletem ódy a nerozhodnut ješt pro pou další zotavoval se na tchto balladách, cítíme, jak i genius v nich tápá, hledaje cestu, kterou brzy našel
Doložíme ješt,
dob
básníkova života, v
Chd
dopsal
knihu
ficencí královskou
své
žen
získán
jich,
dí,
dob
—
mu aspo existence;
kašmírový závoj.
že žádná královna
prvními trofejemi
psány byly v nejkrasší
šastné lásky k jeho budoucí
která
první roky
dar svatební
když
pisec,
vítzn.
že „Ódy a ballady"
nemla
zajistila
za
s další
honorá
Má
jich
choti.
munikoupil
pravdu jeho životo-
dražšího závoje
nejvtšího lyrika devatenáctého
—
byl
století.
n.
Obrazy východní.
—
Listy podzimní.
„Obrazy východní" (Les Orientales) vydány
Téhož veliký.
roku
v
únoru vyšlo jich sedmé
vydání.
. 1829 v lednu. Úspch zajisté
224
Vrní
mluv
zásad necháme zprvu
své
vysloviti se básníka.
V ped-
k prvnímu vydání omezuje Hugo takto pole kritiky: „Autor sbírky této nepiznává kritice práva, tázati se básníka
po jeho obraznosti, jaké barvy
ptáti se ho,
rozetel,
i
erpal. Je dílo dobré
špatné?
To
Není
dobí nebo
špatných, jsou toliko
patí básníkovi.
líbí,
to
A
jediný zákon.
reje
i
v mramoru v tom
i
padu,
antický
A ví
i Morganu
tana, v Canidii
se úastní
z
i
lije
pramene Jí nepíjediné zpsob,
celý úkol kritiky. užito, ale
špatní básníci.
eho
z
bronz,
i
moderní,
v
boha
anebo v
arodjek,
zempasu,
jiném
Vše
které odhodilo
a
i
a
jedno
umní vi výlun otázky a svou dobu.
i
pro-
co se
mu
i
Sa-
platí obol Charonovi,
veršem
i
a
prosou,
a se zakotví v století a jest z jihu, severu, to
as
v Plutona
bohy,
nic,
píše
tom
i
východu
tesá
jiném,
i
zá-
Básník jest svobodný."
jest.
umní mo-
dávno všecka pouta utilitarismu a morálky
úzkoprsé, holdujíc toliko kráse a idei
pro
jest látkou,
a pro.
Se stanoviska tohoto teba dívati se na veškeré derní,
pedmt,
onen
jakého
zahrad poesie není ovoce zakázaného. jde básník, kam chce, a dlá,
veliké
stor
a
trhal,
vyššího stanoviska v poesii látek dobrých
s
zkoušejme, jak bylo pracováno, ne
Ve
ten
volil
nebo hanti barvy, jakých
sluší chváliti
jak jich užito.
i
pro
jakého stromu
s
obecenstvu,
širšímu
její.
Odtud ovšem
jež zajímají nejvíce a skoro
denní a které chce vidti v díle
Zstáváme
trochu déle
též úskalí
pi
umleckém sebe je ona d-
této otázce,
krátkým asem silný kde se kritisovaly jen sbírky básnické podle potu vlastenecky prolitých slz a nadšených národních apostrof. Co nám do Hellady ? ptali se opatrní strážcové národnosti, a obecenstvo, jemuž celý mythologický aparát nebyl nikdy píliš sympatickým, s radostí se chytlo daného hesla proti ležitá
pro
písemnictví
naše,
kde ješt
ped
odpor se zvedal proti látkám nedomácím,
nebezpeným kosmopolitm.
pi
Tuto netenost obecenstva k cizím látkám pocioval též Hugo pedmluv k nim ústy samého
„Orientalech" a táže se proto v
„K emu ty obrazy východní? Kdo poslal básníka, nadchnout Orientem na celý svazek verš? Co chce aby šel se ta neužitená kniha ryzí poesie, vržená v sted vážných záhad?" obecenstva:
225
A
básník
minulého
„Sám
odpovídá:
to
zmocnila
nevím,
a
když jsem se jednou díval
léta,
se
mne
ta
idea
západ slunce."
Tato idea poesie ryzí nezdá se mluviti pro onu dnes tak poesii, kterou pstovalo umní zvané Tart pour
proskribovanou
Hugo pozdji sám
lart?
nevrným
se stal trochu
této theorii,
i
svobody co jediného umlci potebného lépe eeno, vzduchu, uinil z poesie, jak praví, „služku stín" a pevedl ji z Orientu v státní pevrat Napoleonv a v obleženou Paíž r. 1870. Tato vlastenecká poesie jest u nho, jak pozdji uvidíme, rovnž veliká, ale výše prvních tchto knih, jež diktovalo isté, ryzí umní, nedostihuje. vyžaduje
Jakkoliv látky Oriental celkem byly nitkou
pece
souvisely
s
interessem dne
obecenstvu, jednou
cizí
—
s
válkou za osvobo-
zení Éecka. Tam se ješt obracely všecky zraky a otázka tato dodávala knize Hugov aspo z ásti koloritu asového. Teba
ješt dodati, že Hugo nepsal „Orientaly" bez pípravy, se probíral biblí, básníky orientálními
i
že piln
píslušnou poesií národní.
Hlavním však rysem básní tchto zstane svrchovaná malebnost a síla zvuková. Tyto byly údlem jeho genia a hlásily se zde poprvé o slovo v celém rozmachu svém a byly by jist, kdyby podkladem jich byly bývaly látky jiné,
zech východních".
vybuchly stejnou silou jako v „Obra-
Po stránce básnického líení a malby zvukové
knihou Hugovou. Verš zde zvoní a buší, zpívá a duní, sloky rozvinují se jedna po druhé jako nekonený, peste vzorkovaný koberec perský. V ohledu tom je první báse „Ohe nebes" znamenitá. Líí zahynutí Sodomy a Gomorhy a pout
jsou „Orientaly"
první
ohnivého mraku plného síry k
mstm. Dje
tu není, jen
ten po-
chod zkázonosného mraku vypluje jedenáct odstavc básn, v níž sloky nejrznjších útvar jsou pravou orgií barvy a svtla. Básn orientálního koloritu: „Bolest Pašova", „Svit luny", „Závoj", „Turecký pochod" a j. (1. 2. a 4. z nich peloženy v mém výboru
ist
básní V.
Huga 1875
str.
47, 49 a 52)
jsou
pravé
vzory
lyriky
popisné. Co Verešagin mnohem pozdji šttcem vybásnil, to v této slovem, poesii pochmurné a grandiosní jest dosaženo malebným
šastným skupením rýmu, širokým proudem rhetorickébo verše. Z tchto básní jedna, „Ztracená bitva" (. XV L), zvlášt dlá dojem velkolepé nenie. Básníka nadchla k ní španlská romance „Rodrigo 15 Jar. Vrchlický: Studie a podobizny.
226
campo de batalla", z které též podržel nkteré obraty, k emuž se piznává bez ostychu. To byla též jedna z vlastností en
el
ducha jeho, vssál v sebe krásu kdekoliv
mu
pramene, jenž tom,
že
ml
pedmtm
veliký
dar
odjinud
již
nové stránky na nich a netušené. „Hugo,
kdos
to
odprc
jeho
z
ji
našel,
užil
každého
pišel pod ruku. Hlavní však a rozhodující assimilaní
a
transformaní,
známým vdechnouti nový pvab, smlou hrou antithesy postaviti
pi
dovedl
že
najíti
vždy
svtlo
je v
houba, jež všecko vpije," charakterisoval ho
—
mýtinu nebo tžko a
ovšem v pralese poesie udlal on velikou sbírati klestí, kde on kácel celé
trudno
kmeny.
Však vrame se k „Obrazm východním". Musím dotknouti ješt „Mazeppy" (Básn V. H. str. 62), tohoto oslujícího obrazu, jenž zárove jest mítkem rozdíl mezi dvma genii básnickými, Hugem a Byronem. Nikdo tak nevylíil let prostorem jako Hugo se
—
le
celé to velkolepé líení historického
jen pozadím, na kterém se tahy ješt
jádro symbolu
—
V nkterých
Y
tak
jež
thesa,
jiných
válené a v
básn
jsou
probudily v
tchto obraz dostavuje
proslavila básníka;
mísí se
legendárního fakta jest rýsuje
genia za ideálem.
let
z
i
mnohem mohutnjšími
nota
ohlušující
lyrická
se
ukazuji jen
již
k
zvuk zvonivých
a harašících
a tklivých,
anti-
„Dít".
v krvavé
a kontemplativní
pedchdci ton nžných
smlá
básni
zjevy
rým. Tyto
které se pozdji
lye básníkov. Tak „Fantomy", „On" a zvláš prchodem k „Listm podzimním".
„Listo-
pad" jsou jaksi
Vytýkáno „Obrazm z východu", že unavují tím silným nanesením barev, tou bravourní technikou, eklo se, že to poesie hmoty a iré látky (recte látek), že srdce málokde si odpoine, všady že pracuje jen fantasie, jen duch a že horenost tohoto zá-
pasu vtiská jim
pee
vypoítaného umlkáství a zvuivé
vtší prázdnoty vnitní. Nic by nebylo jednostrannjšího.
sice,
ale tím
o tón
mí
v
tomto souzvuku a
by nebyl celý a tak
barvu
mí
by nebyl
na této palet, již
Je ovšem pravdou,
tím,
že
obraz
stránka
zevnjšku pevládá, že všecka pée je vnována která nad hloubkou sujet všady dominuje, ale vše bylo podmínno látkou samou. To onen záící a skvlý
látková, že líení
stránce formální, to
pesvdivý.
O
pedmt
227 Orient, jenž spí jako sen v duši každého poety a jejž každý jednou
U Huga
vyzpívá po svém zpsobu. fantasie,
kus isté, ryzí peosie,
Prirozeno
ejn
jest,
že obdiv
i
je to
první
volné
zabouení
kde stránka formová triumfuje.
útoky se záhy ozvaly.
Útoky jak oby-
neplodné, obdiv získal pak mistrovi pítulného žáka a poesii
francouzské
sílu
znamenitou.
Malískému duchu
Theofila Gautiera nic
tato oslující nádhera „Východních obraz".
Od
nebylo
bližší,
nežli
vydání jich pisáhl
k praporu romantiky a zstal mu vrným, ano v mnohém vrnjším než obsáhlejší tvrce školy sám. Zaboil Gautier v onu cestu ryzího umní katexochen, tak že skoro až utkvl jen na kultu formovém.
Za dv léta, r. 1831 vyšly „Listy podzimní", jedna z nejkrásnjších lyrických knih Hugových. Váha její byla taková, že odprci Hugovi se pokoili síle jeho poesie a po i nejzarytjší letech užívali krás této knihy co kovi.
Ano
celá
zbran
ada duch utkvla
proti stárnoucímu básní-
na této knize pokládajíce
ji
za
Hugo v poesii byl kdy napsal. Pro velikou vtšinu Francie zstal Hugo dlouho poetou „List podzimních" — tak jako v jiném smru zstal dlouho jen romanopiscem „Chrámu matky boží". Kdo jednou se zamiloval do tchto dvou prvních nejvyšší,
co
vrchol jeho tvoení básnického, pilnul k nim tak celou duší, že stží dal pednost a po právu ocenil druhé, jež se nazývají „Kontemplace" a „Bídníci".
pravým kontrastem „Obraz východních". Umírnnost výrazu, klid intonace, nha, cit a mír duševní jsou jich spoleným znakem. V nich našel sebe Hugo jako lyrik intimní. Jakoby proti boulivému víru sbírky pedešlé chtl nastaviti zrcadlo tiché tpytné hladiny duševní, tak omamuje kontrastem tchto dvou knih. V dob boulivé a pohnuté pustil do svta knihu, jejíž stedem je krb domácí a štstí rodinné. Ve vavu politických událostí, v hádky stran nechal cvrlikati šedoperé pnice citu. Zde vyslovil nejprve velikou vtu, že umní hledá pedevším lovka. „Poesie, praví v pedmluv, neoslovuje pouze poddaného té i oné „Listy podzimní"
jsou
oné republiky, ani senátora té i jiné oligarchie, ani syna jedné národnosti, ona se obrací k lovku, a jen k lovku celému. K mladíku hovoí o lásce, k otci o rodin, monarchie, ani
obana
té
i
15*
228 k
starci o minulosti a
nech
se
dje
dti, matky, dívky, starci a muži,
Kdybyste chtli zniit
a trpí.
co
dje na svt, budou vždy
bytosti, které milují,
umní, museli
radují se
byste zniit
srdce
lidské."
A
z této
pekypním
stránky jsou „Listy podzimní"
srdce, tak jako byly „Orientaly"
pekypním
velikého
Kdo
velikého ducha.
by soudil Huga jen podle tchto, mohl by snadno sveden býti zde o chladu, kde sálá k úsudku o chladnosti jeho poesie.
A
i
mohla uiniti námitka: Tato žár, dobe poesie skvlá a oslující nemluví mi k srdci, to zstává chladným pi ní. Dobe, otevi knihu „List podzimních" a jestli jsi miloval, snil, byl otcem, jsi-li mužem nebo starcem, ml-li jsi, nebo máš- li posud srdce, jist se zachvješ a zvolíš autora „List podzimních"
Leda by
mluviti nelze.
za poetu
svého života.
se
Vzpomínám
si
na výrok jednoho
plného Francouze: „Ah, co Muset," pravil ke
mn,
„to se
ducha-
te
a jak,
když je nám dvacet let, ale „Listy podzimní" teprve pochopíte, když vrátíte se z procházky se svou ženou a sednete veer ke kolébce svého dítte."
První skladba jest kusem autobiografie. Básník líí v ní své narození, své první dtství a pecházeje pak k básnické
zpovdi své, závrku
charakterisuje celý pochod svého duševního tvoení, v jehož
trefn praví v tuše veliké své lyrické budoucnosti: „že duši s
tisíci
míra". Poslední verše této
rozkolu v jeho politickém její
a kvt,
vren
krvi,
matka
trn
pesvdení.
jeho
„Miluju svobodu pro ovoce
pro jeho právo, a krále pro jeho neštstí,
kterou
vlili
v žíly moje:
mj
otec
—
jsem
starý vojín,
má
—
dcera Vendée." Jakou hymnou jest báse:
tob
bh
stedu svta jako zvuný ohlas všehopamátné skladby naznaují též poátek
hlasy položil do
„ím
král
zrození,
mé
srdce,
Málokde vyerpána idea marnosti svtské slávy a velikosti rysy tak pípadnými, strunými, velkolepými. Jen ozvny boj veejných zalehají v srdce básníkovo. Jen z dálky v hlas duše mísí se hlas celého zápasícího lidstva. tte básn: „Co lze slyšeti na horách" nebo „Pi pojsou?" (Poesie franc. nové doby
lidskosti!
Le
plné i
127.)
(Nové básn V. Huga str. 39 a 42), bájené krásy a jak jimi prokmitá idea ryzí tyto záchvvy mizejí a brzy zbude tu jen lovk
hledu na ledovec rhonský" jaké to popisy
str.
!
:
229 intimní se svými boly a slastmi, trudy a nadjemi. Sny první lásky
nikým nevypéné, vzpomínky blaha, jež prožije se jen jednou, sladké meditace nad starými dopisy, jaké to básn již samy sebou, což teprve v hávu tohoto klidného verše, nad nímž se chvje lehce jen slunný úsmv letní krajiny po slunce západu
V
to brzy
schodišt,
mužným,
je to
mnohem
sbírce
Vrcholem
mísí se
ryný
zahradu a dvr.
ples dtí,
jichž
veselé hlasy
plní
zstává zde básník vždy zcela jiný poeta otec než poeta dd v pozdjší „Umní býti ddekem", kdy zpíval svým vnukm. Vedle
citu
této intimní lyriky je zajisté prosba básníkova
nedopus
Ó, pane,
kéž bratr, pítel
a
ušet mi
mj, ano
ten žel,
nepítel
i
by vyváz' bez pohromy, by nikdy nespatil bez kvt v lét sad, úl bez vel bzuivých, a svou klec bez ptáat, a bez dtí své domy! (Jak dít objeví se
Misty v tuto
.
.
Nové básn V. H.
.
plnou zlatého,
tichou lyriku
str.
51.)
úsmvného štstí
se mísí tajný žal.
Ó, ty
jsi
plakala,
na
tajiti se
tím
?
(Poesie franc. nové doby
Kdo zná
ty hlubiny duše,
str.
128.)
zkad v stedu svrchovaného blaha
se náhle temeni zdroj žalosti ?
Kde je to štstí, bože, já se a pece jist vím, že tys mi a skoro jen na dvou stránkách
ského života slohem lapidárním,
Svt sn
bezdný, nedozírný a
ptal,
štstí dal!
podána
jest
smutná synthesa
v jednoduchosti
nesmrný
dostaví se
vru
lid-
prorocké.
rovnž
se svou
duch lidský v snní svém tak hluboko jako básník v podivné inspiraci, nadepsané „Sráz sn". Konec knihy tvoí lyrika popisná: „Bivre" a „Západy slunce" (Nové básn V. H. str. 55 a 59). Líení krajinné sotva kdy do-
hivnou a málokdy
sestoupil
splo k takové uritosti obraz, k takové pesnosti linií, jako v tchto skladbách, které jsou zpívajícími obrazy. Jediný poeta,
230
Lemoyene,
má
takové údery šttcem, jednotlivé jen, ale markantní
Hugo maluje krom toho celou šíkou šttce, s pohodlností umlce holandského, v svj pedmt z celé duše zamilovaného. tte jen první ást básn „Západy", Zde se ozývá v Hugovi kolorista „Oriental"
celou, plnou silou, takové plastiky a originálnosti sotva
jinde lze najíti.
A
stedu
v
této planoucí a oslující pírody,
vše jest barva a záe, jas a nach, svit a lesk, jak
moderní povzdech básníkv
Le
já,
jenž
temn
kde kde
zní zcela
:
každým dnem svou hlavu
nížo nesu,
pod sluncem veselým dál pjdu truchlící, a brzy odejdu, odejdu v stedu plesu, aniž co poheší svt velký, záící!
Ano,
to
ten povzdech lidstva,
„já" od vesmíru
nkoho
že po veliké ztrát, jež vyjít a
a jemuž tak
stihla,
mže
ukrutným
se zdá,
zcela apathicky zase
zapadnout slunce
A konen „Pan" (Nov. lyry,
které ješt nedovede odlouit své
je obklopujícího
to
roda, ten
se zastavme
bás. V.
H.
str.
ješt u
64)
pantheistické opojení,
nesmrný
klavír,
té
veliké
—
to jeden to kosmický
chví se a
hymny nadepsané
veliký dech obrovské
kde celá pí-
jásot,
hímá pod
rukou básníkovou
t
ni.
Zpvy
v
soumraku.
—
Vnitní hlasy.
—
Záe
a stíny.
Roku 18>J5 vyšly „Zpvy soumraku". „V knize této jest mnoho, co bylo jen snním," praví básník pedmluv. A pece víc než jinde hlásí se tu o slovo záhady
pítomnosti.
Je
to
kniha pechodu,
plna tajemného šera,
jsou purpurové, ale toho purpuru, za kterým
kvaí
noc.
—
barvy
Básník
trápí. Odtud žhavá, nezko„Znamení otázky jest na konci všeho" odtud více deklamace zde. istý lyrik „List podzimních" ustupuje básníkovi reflektivnímu. Še jdoucí v záptí ervánkovým zá-
sám
neví, co bude, a nejistota tato jej
jená touha této knihy.
padm
lehce mate,
odtud
nejistota
v rozlušování
—
a odhadování
231
problém. Otázky
politické si vymáhají práva vtšího a pehlušují zvuky harfy domácí. Jsou tu místa brillantní rhetoriky, verše kované z bronzu zlatými kladivy. Uvádím jen ódy: „A. la
intimní
Colonne"
a
„Napoleon
opravdu heroické.
opuštným, k zavrženým
a
uje
veliké
II.",
to
vzory
poesie
sociální akcenty prokmitají.
I
bídným sténá
a
se v evangelické rady
a prosí,
plné nejistšího
triumfální,
Soucit k padlým
bouí
humanismu.
a stup-
Erotika
má nco z letní noci, tžký, kvty prosáklý vzduch, váše stlumenou a chmurnou. Není místa, abych citoval, eský této knihy
tená
si ísla píslušná v mých pekladech, kde ovšem pelem a vní obtžkaná nálada dost ztratila pod prsty
najde
tajuplná,
pekladatele.
K tmto
boue, druží
se
Báse
hymn,
francouzská
u nás svého pekladatele.
v ovzduší blížící se to
Jaká
„píse
o zvonu".
to velikost
názoru
zaíná klidn, skoro prosaicky, a jež stupuje k nejvtším akcentm, jež kdy vyšly z ader lidských. Jak ma-
v této se
eká
ta
zjevm, psaným jakoby
veliká skladba,
jež
lichern mšácké jsou Schillerovy obrazy ze života v skákavých rhythmech proti této symfonii, která se valí jedním tokem jako bou, jak píval, jak vichice zvuk, jak moe Jaká to duchaplná parallela mezi duší lidskou a zvonem, jaká to všestrannost v pi!
rovnání
nejmenších detail.
i
V
této velkolepé básni vskutku jest
Hugova (jak trefn praví Scherr) celou stupnicí dobe sladných zvon. Zde teba více než jindy sáhnouti k originálu. Je to XXXII. báse knihy, prost nadepsaná „A Louis B.". Pravým kontrastem k ní jest hned následující dumn elegická „V kostele ." v Co tu myšlének, co tu hloubky rozjímání, co variac snní a dumy, co životní pravdy Sbírka koní nkolika ísly erotickými, žen básníkov pipsanými, z nichž hymnická „Dáte lilia" istotou poesie
.
.
!
pímo nedostižná. umleckém kladem „Listy podzimní"
a ryzostí koloritu jest
A jsou
práv
v ohledu
„Zpvy soumraku" tato
blesky, ta erotika s
výš,
pece
Snad pítmí prorvané náhlými, žhavými ovzduším skoro dusným, ty hromadící se pro-
neuritost
knihou,
cíle,
jež požívá
víc naší lásky.
to
blémy mluví k nám eí silnjší. Na knize této leží více taje a láká a dráždí. Dnes po letech proítáme knihu znova a cítíme stejné kouzlo vláti z tch pyšných slok, jako když jsme je pekládali více než ped dvacíti lety, pi prvním kroku na dráze lite-
taj
232
Snad
ráiní.
báse mluvila k srdci sama, pes rameno našemu nadšení a nekontroloval našeho srdce. Jen poesie mluvila. Ó mládí, ó snové! Jak smšné a malicherné jest pak, když teme, že Gustav aby kazily istý požitek,
stavily se,
tluky
jsme tenkrát
a dýchali
žili
zžírá vá skepsis a chladná rozvaha nedo-
cele v ovzduší mistrov,
nikdo
psobí;
okolnost
tato
i
nedíval
se
—
Planche nebo nkdo jiný teba v „Revue de deux mondes" odsoudil k zapomenutí knihu, která se nazývá „Vnitní hlasy".
ekl všemohoucí
„Pište mi, pane,"
Buloz.
„Nepíšu pro journaly," odvtil Hugo.
„Pak
Na
nedivte,
pane,
se,
mj
že
list
nebude listem Vaším."
štstí pjí básníci dál, na štstí asopisy mají život jepic
lovenstva.
a veliké knihy život
„Vnitní hlasy" jsou knihou zvláštního kouzla. Vše tu je jaksi stlumené, umírnné. Kniha ta dlá dojem chze po špikách, kde se stále chodec ohlíží, aby nkoho neprobudil. Není to irá eleginost, jež z ní vane, ale nco jí hodné Je to
blízko píbuzného.
rží. Intimní noty
z ,
tak a pitlumeny, jako byste sordinu
V
vždy radji k „Vnitním hlasm".
kvtina je
má
vni,
ji
i
uzavena ve vzácné
ve
kde
vasách,
tres,
její
tam
i
ale
kondensovaný výbor. jest
již
—
Mají „Vnitní
hlasy"
voliti
sáhnu
Hugova
duše.
Jako
tres duše Hugovy snad nádhernjších
jiných
jeho nadšení
vášn,
a
zde jest
ryzí,
je její
Tak jako ve „Vnitních hlasech"
snad
ducha", ale tam jest zase
nich je
bych,
maje
zde jest ona
snad ješt žáru,
víc
V
íiole.
ekl
na struny.
hlubší;
nejjemnjší
a
rozhorlení,
vn —
mluví Hugo málokde
vtr
této
víno jeho
také pimíseno této
ale
duše,
zní tu zase, ale zabarveny
dali
produševnlejší,
že tyto tóny jsou zde
porosených
kytice bílých, hojné
veliká
List podzimních"
již
nkde nkde
v „Contemplacích" v
lyrické
—
„ty
ásti
více stínu blížícího se veera.
tón a ráz
zcela
svj,
nikde
všem originální. Tuto charakteristiku „Vnitních hlas" básník
pozdji
zcela tak dostižený, ve
vyslovil
jest v
ka
v
pedmluv,
„že je-li v „Orientalech"
„Hlasech vnitních"
Poesie jest jako
bh,
krpj
kvt
skoro
sám
více rozvit,
rosy hloubji ukryta."
praví dále,
jedna, ale
nevyerpatelná.
233
nho má
z tchto tí ti paprsky a máte krb život veejný. pírodu, ulici pole srdce, rodinný Básník pozdji asto v rzných variacích a kombinacích pedvádl a rozvádl v lyrických zpvech tyto ti paprsky. Hned za prologem a básní „Šunt lacrimae rerum", plnokvtou to bílou rží, hozenou
Dle
paprsk
utkal
—
duše
srdce,
i
—
—
svou hudbu,
život
Obrate
svou knihu.
tyto
—
na hrob Karla X., potkáváme dvanáctiádkovou báse bez nápisu. Je to jeden z tch srdcervoucích výkik, jakých byl mocen jediné Hugo. Je to bytí,
vyslovujících
chomá
palivých otázek, objímajících celé naše
A
všecky jeho záhady.
vše
to
povdno
tak
jasn, tak prost:
ím
všecko skoní se? Zda hrobem nebo žitím?
Zda
vlnou, kterou jdu, zda stínem,
Kam krok
kam
se
ítím?
spletených jde cesta daleká?
Co tají kolébka, osud neb lovka? Jsme tady v bolestech a v plesu, práci, bdní, bud! koist osudná, bud vládci pedurení? Ó, Pane,
povz nám
a vysvtli ten blud,
lovka
pouze pro osud?
zda stvoil
jsi
Je vždycky Golgota v jeslikách utajena?
A
hnízda útulná a jitrem vyzlacena,
kde v
kvt
záclon
ptáatm peí
jsou, Pane, pro ptáky anebo pro
Zmíníme
se jen krátce o
hymn
otcova básníka nebylo vepsáno v
adu
vzniká,
ptáníka?
na „Are de triomphe". Jméno velikých vojevdc mezi jména
Dnes ta kivda na synovi úidn vyrovnána jak známo, vystaveno bylo tam mrtvé tlo básníkovo ped pohbem ve velkolepé tryzn. V básni této ukazujeme na H. odstavec, líící zdobící tuto bránu slávy.
;
význam Paíže slohem neobyejným, sytým. krát
Hugo
bylo jen
v
dob
blouznil o
svtovém
Vidíme, jak
již
jejím významu, a chápeme, že
ten-
teba
malého kroku k hyperbolám jeho pozdjších proklamac války.
Z celé ady básní, jež následují a jsou plné snivosti, uvádíme pekrásnou apostrofu na Virgila (VI.), delikantiií erotickou „PojcT. kouzelnice má" (VHL, ob: Nové básn V. Huga str. 9 a 11), v které poslední cíl lásky vysloven je nad obyej jemn a poeticky.
234 Básní plnou koloritu a tamtéž
str.
síly
jest apostrofa na Alberta Diirera (X.,
kde obraz v zmti divé tlaí druhý, kde píšerles výborn tlumoí bizarrní Musu velikého
12),
nost a neklid velikých
toho mistra.
V
i jiných asto etl jsem výitku, Hugova pi veškeré rhetorické nádhee jest chladna. Nechci pedbíhati svému rozboru a uvádti cyklus „Duše v kvtu" z „Kontemplac" na vyvrácení této liché námitky, mohu
kritikách francouzských
že prý erotická poesie
„Hlas vnitních" íslo
citovati jen z str.
Co
136)
XXI. („V
a
té staré
XI. (Poesie franc. nové doby
zahrad" Nové
tu delikátní vroucnosti a opravdivé
Jedním
z
b.
V. H.
str.
nejskvostnjších ísel celé poesie Hugovy jest
„Kráva" (XV., tamtéž
str.
15),
které píroda
v
17).
nhy! báse
co jediný zdroj
každé pravé, veliké inspirace se velebí. Popis krávy u dvorce jest pln živé pravdy a malebnosti, duchaplnou aplikací pak a geniálním skokem v mysticismus dostává celek ráz divoké neurvalosti a samorostlé
síly.
Pírodo, tys jako tato kráva! Ó velká matko všech, pírodo shovívavá, tak všichni najednou a ducha, chtíe okem, mléko nebo stín hledáme pod tvým bokem básníci, uenci, sms jedua v práci, v snní, ua mohutný tvj prs jsme všichni zavšeni!
a
Co zatím hladoví a
s
kiky vítznými
svá srdce živíme poklady bezmezuými, a
mnit chceme
v krev a v duši svou jich pramen,
co proudy hltáme tvé svtlo tvé
listí,
ty o
Dtem jen „Ulétlým
i
tvj plamen,
bory tvé a luhy, modré nebe,
svém bohu
sníš, nic
nevyruší tebe.
vnováno nkolik básní plných nžnosti. Uvádíme ptáatm", „Na koho myslím zde", „Hle, dti sedly
jest
v kruh" a hlubokou „Tentauda via est". v
mém
peklade „Nových básní V. Huga"
Všecky nalezne z
r.
1882
(str.
tená IG,
18,
23, 26).
Vedle tchto svtlých stránek v knize táhnou se i stíny, uvádím jen ti básn: „Pensar-Dudar", „Po lektue Danteho" a „Na smrt bratra básníkova Eugena" (ob poslední tamtéž 34 a 27).
235
—
K
nim druží se ješt své doby slavná elegie „A Olyrapio" zpovdi básnické, dlouhý monotónní náek na neuznání svta, marnost slávy, zlobu lidí a vše ty stíny, které neušeti'í v život nikoho, kdo pracuje duchem. Nejlepší z tchto jest bez odporu nejkratší „Po lektue Danteho". Ostatní nemají pi všech krásných, ano bájené krásných jednotlivostech té pevné struktury, jakou báse tohoto druhu míti má. Jsou to monology, meditace a jakýsi druh
z
nich
Týká v
nkteré v genru, který ml to neštstí, že se brzy pežil. hlavn básn „A. Olympio". Chápeme, že v dob své,
se to
dob Obermanv
jdeme kolem nich básníkovi,
jdme
jenž
mly básn
a Lelii již
chladnjší,
a
na konci jedné
praví
každý cestou svou,
má
tyto
dnes
velikou váhu,
musíme pisvditi nich: „Ó resignujme a"
celkem z
každé tlo
stín a
každý duch svou
pochybnost."
Za ti
léta
po
„Záe
„Vnitních hlasech" vyšly roku 1840
a stíny".
Básník piznává sám, že nová kniha jeho jest jen pokraováním pedešlých. „Rozdíl je ten, praví v pedmluv, že v „Záích a stínech" je obzor širší, nebe modejší, klid hlubší." A vskutku kniha jeho jest plna slunce a poledního klidu, tch stín je v ní velmi málo. Cítíme, že jsme na výši, mlhy zstaly hluboko dole pod ovívá nás jas letního vzduchu.
námi,
kdo s
jiný
milencem jihu
jest
ostrými konturami, cítíme
to,
své neoznámil. Kniha je plna
Jakýsi pantheismus
a
Cítíme,
že básník
tpytných forem
jeho bujných,
kdyby nám to byl ani v
snv,
ale
dýše nádherou slok,
i
než
víc
pedmluv
tžce vyzlaceny. pohoda vyslunné strán ty jsou
v ervenci, ticho poledne plné tajemství, ale usmívavého, šastného.
Cítíme
i
nco
z
hmoty
v této poesii,
ale této
hmot
rostou
ped
zrakem naším kídla, ona se stává produševnna myšlénkou. Vše se tu leskne a tpytí, i ty nejmenší odpadky drahokamv, i ty nejmenší tísky myšlenkových briliant. Idylla se usmívá vedle heroické nenie, meditace filosofická vraští oboí vedle prosté scény z lidu, bizarrní vidní anachorety jde vedle tiché elegie na vesto nickém hbitov. „Píroda zná veliké tajemství a usmívá se" resumé celé této knihy, spedené ze zlatých paprsk ervencových sluncí. Upomínky na první dtství jsou chládkem a stinným asylem
—
v tomto
oslujícím jasu,
ten veliký
park
Feuillantinský
nahlíží
236
pták, smíchem a
hudbou
se svými obrovskými košatými stromy, s
sem
vlu a
s rojem motýl a pestrého hmyzu v zlatém písku, se skotaením dtí, šastných jeho obyvatelv. Je to báse
Snivé ticho této epopeje svtla
umní, sochaství,
tace o
v
osob
Davida,
hudb,
osob
v
Z hloubky ozývá se zvuk kytary, cukrování hrdliek, vati Gastibeizu, „muže s karabinou", teplý dech ovane
Španlsko k
nmu,
!
K
nemáme ovšem daleko.
lásce
—
aby nás nestíhala zloba svta
v básni.
vážné akkordy,
ruší náhle
„Kde
veslujte!
medi-
Palestriny. slyšíte zpívás,
— to
je ten ráj, jak
Jak
užiti ho,
vava všední — spte! Jak okouzliti krásky milujte!" Ano, to tajemství všeho. bez kouzelných nápoj „Vezmi duši mou na svá kídla, ale nech mé srdce u svých nohou! by nás nerušila bída a
Pij
k
mému
—
jako Petrarkovi se zjevovala Laura v sladkých
loži,
—
mže
že Hugo ješt po tchto básních íci nemiloval. není schopen hlubokého citu v lásce, ten jist sám Co íci o „Smutku Olympia", této elegii par excellence? Bolestná nha slok Lamartineových je tu pekonána, hudba verše pojí se s hudbou myšlénky v okouzlující celek. A jaký mistrovský kus báse „Socha" Vidíte ten starý park, kde tese se ten opuštný Faun, však ostejší nad podzimní vítr jest analysujíci reflexe
snech ..."
Kdo
!
plna historických dat a kulturních vzpomínek. I
nkolik
zní
to
skane v tuto orgii svtla.
slz
„Je každá
nadej
dojemné a
v „Caeruleum
mae",
nox" (tamtéž 87)
a
Ka
a
již
nikoli,
ta
více,
V. s
Huga
str.
jásotem
86),
moe
odpoívající v slunci, nebo v „Oceano
námoník. Ješt a
ped
se uko-
duší vaší
symfonie záí a stín, zavíráte jednu z nej-
kdo by
ji
z lidského
péra.
mohl na vždy zavíti,
otvíráte a hledáte stránky nejdražší,
vždy
pozdravíte
v stejnojmenné básni
vzácnjších knih, jež vyšly
Ale
konci
boulivé, hrob tolika
nejšíte sladkou moudrostí
doznla velikolepá
(Básn
ttina zlomená"
snivé.
ale ty rostou,
poesie jich více nevybledne.
A
znova a znova lety jest jich
jak se ironicky usmjete,
když v knize vydané roku 1841 od njakého pana Chaude^-Aigues
názvem „Moderní spisovatelé francouzští" (pravá to rarita dnes) tete blahosklonnou vtu: „Pan Viktor Hugo uinil pokrok, odloží-li ješt i ostatní své nezpsoby, bude se moci s nim kritika zabýs
vati
seriosn!"
237
IV.
Contemplace. Mezi básnickými sbírkami, o kterých jsme práv pojednali, a mezi „Contemplacemi" je propas. V náhledech básníka náboženských i politických stal se peVšak i domácí život vrat, snad již od delší doby pipravovaný.
smr
jeho nebyl ušeten ran osudu, které daly lyrice jeho ráz jiný,
pvodní kolejím
smru
v nejednom
zcela
opaný.
Jen forma zstala na vrcholu své dokonalosti, mnohostranná, sytá barvami, oslující, pružná do zázrak. lovk pod ní, i lépe eeno, duše se promnila. „Contemplace" jsou memoiry této duše. Básník sám je tak v
pedmluv
nazývá; dvacetpt
let života
tžkého zanechalo
v nich
svou stopu.
„Contemplace" jsou hluboké, tiché vody, v nichž se
zhlíží duše.
Mystické to zrcadlo,
„Contemplace" jsou kronikou vnitního života nejen Hugova, ale skoro života každého lovka. Nebo každý zane jitenkou, kdy vše se usmívá blahem a nadjí, každý má njaký as duši v kvtu, kdy miluje, každý má své sny a boje, imždý narazí v život na hroby svých drahých, a každý objeví beh opuštnosti a beznadje, sklamání a ústrk,
dumá
zakotví na kraji nekonenosti,
nad marností všeho, nad hrobem, nad
se
za-
smrtí.
„Contemplace" objímají celou tuto stupnici života a jsou
již
látkou svou nejvtší básnickou knihou Hugovou.
Že osobnost poetova ona se tiskne
i
siln do popedí,
a kdybyste
vratnou,
v posled
ale cítíte
její
letu,
hloubkou
lepostí
a
mysticko-
originálností
pece
obraz,
trnete nad
nad
silou
a
citu.
Málo votem,
nad
hloubku až zá-
ani nesouhlasili s jejími
gnostickými sny v básni ,Co praví ústa stín",
smlostí
samo sebou,
v nich pevládá, rozumí se
je
ale
najdete tam
lyrických knih,
„Contemplace" strunu.
jež
jsou
by mohly provázeti lovka žipro každý záchvv duše
z nich,
238 Vidíte,
po
stránku
probírajíce
že
stránce,
knihu tu
dlal
život sám.
Básn jich
v „Contemplacích"
podobá se zápiskm
vtšina
nejsou z pravidla dlouhé,
výrazm okamžitých
denníku,
z
nálad,
petrhaných a nesouvislých monolog.
V
pomalu kondensuje
nich se
patickém jeho hloubavé povaze, soce poetickému duchu
stvoil
irá negace
za mezí,
;
tam
sám svt,
si
básníkv,
názor
celý životní
zakotví se v mystickém deismu, tak sym-
jenž procházeje skepsí,
zalidnii
nestaila tomuto vykde pro nás vše pestává, on prázdnotu fantomy vlastní si
obraznosti. 1
Hugovi by se mohlo vytýkati, že lyrika jeho nemá jednotnkdy jásá, po druhé zoufá, jednou se raduje, a
ného rázu, že po druhé
kvílí
—
není
ale
takovým
odbyl trefn všecky námitky v této
život
též
píin,
A
sám?
Gothe
napsav do ela svých
básní:
Co jsem
bloudil, co
jsem
toužil,
co jsem trpl, fím se soužil,
zde jeD
kvty
v kytce jsou,
stáí jako léta mladá, a ctnost stejn jako vada
dobe dopadnou
v písních
A píroda sama není
obrazem
zmny, vždy
stálé
Jak úzkoprsé pak a malicherné básníkovi, že není básníkem jednotného naladní svých náladách?
„Contemplace" jsou
dnem od
jitra
jest
Vzbudíte se
do západu.
s jitenkou, jaký to všady lesk, jaké barvy, jaké svtlo
pták, jaký ilý ruch
a chvat,
vaše kroky.
do les
idyllu,
!
Jaký jásot
víte, že „Satan,
starý závistník,
Tam
vás potká dívka,
zatím spí". Jdete stínem plným zlatých svit. jdete prožit
ze zahrad
neviditelná flétna
Však den roste, slunce stoupá, obzor se tíha. Pak pijde boue a šije ds a zniení.
pak pln melancholie,
posupná a nevlídná. stínu
.
.
provází
zachmuuje.
Polední žár a je
jiná ve
vytýkati
pln roztrhaných
Jste celí zahaleni
mraen v
a vtru,
erném,
Veer noc je
neprostupném
.
Co plátno
rozbírat v „Contemplacích"
báse
by bylo peložiti všecky a peložiti je dobe.
po básni! Nejlepší
Literatura, obecen-
!
!
239 sami méli by z nich nesmrný zisk. Cítili by všichni i básníci kídlo veliké poesie a velkého umní vláti kol hlavy.
stvo
Celý,
signace. svatý
Již
chceme-li filosofický charakter „Contemplací" v úvodní
prvního
básni
zákon nieho nenávidt,
vše
„Dnes"
cyklu
nebo
milovat
jest re-
prohlášen je
aspo
se vším
soucit míti.
Jaký to rozkošný Sedí v písvitu
pastel v devíti
„Mé dv dcery"! kvty karafiát v mra-
ádcích
veera na prahu zahrady
a
morové váse nad nimi jsou jak chumá motýl, jenž se zastavil u vytržení nad jejich krásou. Jaká to idylka v básni „Eliška", tak prostá, tak nelíená: Já rozkládal svou moudrost dtinnou, své hry a mí, já vlka rozvázal, já
hrd
se
jí
chlubil latinou
Faedra ukázal. Vše hanl jsem. Nic nezdlo mi a
Virgilem
8
jí
já íkal: „Otec
íkala
o
mn
mj
žal,
byl generál".
asto: „To je díté!"
Já „sleno Eliško" jí ostýchav bych žalm peložil asto píliš hbit, jsem v kostele se sklonil k její hlav, ;
tak
pkn,
že až Tys
na jejím líku
ret
mj
to,
Bože, zel,
zahoel
Ó, mladé lásky vykvetlé tak z rána,
vy srdcí ervánky, vy srdcí jitro, ó, tšte dti, kouzla neslýchaná, a
s
bolem veer kdy nám stoupí v
nitro,
tu žehnej srdci ješt svit váš blahý, ó,
mladé lásky, uprchlé tak záhy! (Poesie franc. nové doby
A
str,
139.)
„Sluníko", tot arcidílo grácie Boucherovské
Mn
ekla kdysi:
Viz,
cos lehtá mne, a já jsem zel
na krku, jenž se nad sníh skvl, ržový malý hmyz.
240 Jsme bázn obtí a moudí, blázni já též
ne
ml
mladý vk,
v
na rtu polibek,
brouka
vidti.
Byl pestrý, spanilý,
na zpsob malé škebliky
by
lip
se z
Rt
nás zely
listí
pniky,
klonily.
jejích
zel jsem
vdk
tak svží, vstíc mi tajn plál, já sklonil se a
však
ulít'
brouka
vzal,
polibek!
Ó, synu! volal hmyz,
modrého nebe slyš mou zvst Beruška moje jméno jest, však hloupá ovce tys! s
:
Mezi tyto obrázky a písn mísí se ostrá nota polemická, již
a
básník v apologii hájí význam
a dležitost
v satie trpké mrská pedanty škol a pedanty
a
básnického slova,
umní.
„Duše v kvtu" jest jedna slavií píse. Zde mže opraviti svj náhled, kdo vytýká Hugovi v erotice nedostatek vášn Oddíl
a citu a vytýká
mu
Písn
rhetorické frase.
ty jsou
práv
prosté,
beze všeho bombastu obrazového, jdou ze srdce, vyzpívány z nho. I v nejvtším záchvatu vášn a erotického blouznní mísí se nota
pochmurná v tento koncert. Neznám krásnjší básn nad XXVI. íslo tohoto cyklu, kde „andl veera mísí modlitby mrtvých s polibky živoucích". Celý žaltá lásky pak zní v poslední básni cyklu:
„Veer, když jsem pozoroval nebesa". str.
(Poesie
franc.
nové doby
141.)
Ó, z ó,
mého
kdybys
srdce zvedni závoj sám,
vdl,
Co plá tam
co
slunci!
vše divadlem v nás
Ó, v
v mé
hvzd
plane tam!
Když se milujem, záícím se stane!
mi, azur jest jen
pouhá
duše nebi tam jest více
báje,
ráje.
I
241 Nad
hoí
která
tisíc sluncí,
lovk
jež
jmenuje u sotva
jest láska!
Bh,
jenž
ví,
tam, tuší,
co lidem sluší,
v dál nebe šinul, ženu nejblíž k nám,
ka tm,
jichž
Jen v lásce
zrak jen bádá v nebes klínu:
žijte!
Nuž milujme
!
To
jest láska zrak,
mém
Zbytek
v
vše jen
Bh
sen
cit,
i
žití
je stínu.
nám
vští,
vzduch,
pro sladší srdce piá vždy vtší ruch!
Nám a
bila srdce,
kvty
Co
mocný
z našich slov jste
co stkaly z
vzdech
mne
vír
vní
v šeru divou
jal,
plály.
stromy udlaly,
našich sluje skal?
nm
jsou stíny, Ó, smutný život, jaké v když takový den prchne jako jiný!
Kniha tetí
zaíná
onch
sérií
dialektické
i
„Boje a sny"
podává
adu výtených genrv
hlubokých meditací, v nichž
obrazné, isté formové,
Hugo
je
a
po stránce
asto
nevystihlým mistrem.
prsvitná allegorie v tyto Wiertzovské fresky kolossalních rozmr. Bída a tíse života je basis, na které se tu zvedá ada básní. Chmurná tato basis je ozáena jedin láskou. 1 sociální otázky se ozývají, ešené soucitem, smírem a odpuštním. se mísí duchaplná, snadno
Vnitní ení,
život
básníkv, jeho sny a zápasy ano svou
nalézají zde výrazu pekvapujícího
mikrokosmem
Jaksi
knihy
celé
jest
veliká
pochod jeho tvoa pvodností.
i
silou
symfonická
skladba
„Magnitudo parvi", kde básník pozorováním a pirovnáním hvzdy na noní obloze a pastýského ohn a pipojenými k tomu meditacemi rozvíjí celou soustavu svých náhled o život kosmickém, o svt, o otázkách záhrobních a koní nádhernou hymnou na samotu. Dvojí oznauje druhý
dlouhé stíny.
díl
„Contemplací" a vrhá v knihu erné,
Ztráta drahých bytostí
—
hrob a vyhnanství
bás-
níkovo.
Hrob dominuje
v celé
knize, on a smrt jsou
pedmty
vážných, dlouhých meditací, každá událost, každý kový,
každá vzpomínka
z
minulosti,
vše vychází
a vše
k hrobu. Jar. Vrchlický:
Studio a podobizny.
stálých,
záchvv myšlen-
lo
smuje
242 1843
zahrnuje léta
Kniha,
básník svou dceru,
4.
— 1856.
záí téhož roku
15.
února 1843
plakal
nad
její
provdal mrtvolou.
Jak známo, pohltila ji Seina pi ústí do moe; manžel její Charles Vacquerie nemoha ji zachrániti, skoil za ní. Dsná tato událost ohromila vnitní život básníkv tou mrou, že ješt ti léta pozdji zavíral svoje úty se svtem, s inností literární, s životem. „Byl jsem jak blázen v prvním okamžiku, plakal jsem
ti
hoce
chtl jsem si rozbit lebku o dlažbu, nemohl jsem tak líí ješt po tech letech strašlivý dojem svého
celé dny,
vit
."
.
.
neštstí.
První tato léta
žije
jen ve vzpomínkách na své dít.
V tóny
burácejícího vzdoru mísí se elegie ztráty, kouzlo vzpomínky, veliké
Krásné,
lásky.
minulé
zlaté
dny,
kdy
nha
bydleli šastni po-
spolu.
Ale to všecko minulo tak jako vítr a stín!
Básn
nejvtším žalu odkrývají roztomilé kouty idylly^ otce, a chápeme dobe, že Montalembert, jinak zarytý Hugv nepítel, se piznal, že mu v podobném pípad daly víc útchy než samo evangelium. Pirozen toto náhlé vkroení smrti v kruh rodinný vzbudí v básníkovi celou klaviaturu otázek o život a smrti. Již díve jimi se zabýval, te má píin ješt více, je mezi stíny zemelých jeho dít. Stará pochybnost zvedá se K emu jsme a žijeme, kdo nás vede, k jakému cíli? Sup osudu drží snad v spárech celé lidstvo, co vit, ke komu se modlit? Otázky ty znepokojují v noci jeho ducha a tíží jej ve dne. Pak celý život, ada podivných v
odboji
tyto v
titána
plá
:
—
zjev, XI.
málokde tak mistrn shrnut v dvacet
To vru
pathetické
hlubší,
nmá
v básni
celý lidský život
Myšlénka
V
ádk jako
na
drahou
výkiky mísí bolest
mrtvou se
pronásleduje
stále
prostá nota
básníka.
tichého odíkání,
nej-
vyjaduje se v slokách snad nejtklivjších
celé knihy.
Víra v nesmrtelnost individua pevnji a pevnji zakotvuje se v duši
básníka.
smíiti
s
Je
ona jen dcerou jeho lásky.
myšlénkou naprosté, úplné
vidní popisuje smrt a
její
ztráty.
V
On
se
nemže
jednom ze svých
pochod svtem, ale za
ní,
jež byla ds,.
!
243
zármutek a noc,
andl usmívavý
šel
se
sladkým plamenem na ele,
a nesl snopy duší.
Odtud se setkáváme v knize jeho
s
andly, mystickými chodci
nebes, odtud plyne v knihu jeho tajný polosvit, tak píznivý poeti-
ckému naladní, jenž spokojí se
adu
celou
polosvit, jenž
napovídá všecko, ale vysvtlí tak málo,
nkdy geniáln smlým obrazem
t
Spasitel: Víra tvá
jedním rázem zmnil na
—
lovk
jako druhdy
svém
Bh ve vném
ekl
se ko-
polibku
dv hvzdy
pouze konstatujeme.
Nekritisujeme,
rázu jakéhokoliv
A
uzdravila! tak básník v zoufání
že duše jeho ztracených drahých dtí
nejší,
a obratem, jenž vzruší
otázek, ale neukojí, sotva ukolébá.
nejlepším
lékaem
v
—
Víra jest
budsi
tchto pípadech, bez
již
ní
—
Snad se konejší jen fantomy možná, ale faktum jest, že pro okamžik to pomže, pak další as a bh života již ránu aspo tak zacelí, že možno dýchat volnji, pracovat, žít. Stín v duši ovšem potrvá i dále. A tak vidíme jej i v „Con-
by
si
musel
templacích",
zoufat.
jak se táhne v druhé dva oddíly knihy,
mohutní, sem tam prorván jen sporým zábleskem
jak roste a
hvzd nebo pe-
letem andlských perutí.
V druhé
Vyhnanství
knize ješt svtové události pevládají.
Díve než básník se pohbí v stínu svého Pathmu, zodpoví veejn promnu svého politického smýšlení, stiskne ruku nkterým soudruhm, kteí pes nátisk císaství dodlalo, co zaal hrob.
mu veejn oddáni a vrni (Janinovi, Dumasovi), promluví nkolik slov resignace a povzbuzení ku svým dtem, jež sdílejí s ním vyhnanství a samotu (v pekrásné básni „Nešastní") a pak se již zvolna pohrouží v svt své dumy, svých sn, svých vidní, v evoluci svých problém, jež povstávají ped ním jako stíny ped zstali
arodjkou Endorskou. Pekrásná elegie „Slova na behu" samomluvám duše:
jest jaksi
úvodem k tmto
,Což vše mi zmizelo? jsem umdlený a sám!" to bolestný refrain této velké tlirenodie. I píroda je zde jen propastí stín.
„Na behu nekonena" nazývá Básník kol
pouš
dlí v
tmách,
a prázdno,
se poslední oddíl „Coutemplac".
Bh nad ním
kdo
jej
pouze jako vzdálená hvzda,
vytáhne
z té strže?
—
Modlitba,
16*
244 bledý fantom
elem
s
A
sklene most.
dívky
a
rukama dítte
nabízí se,
že
mu
básník se vydá na cestu.
„Ibo" je nadepsána druhá
báse
plná veliké, grandiosní
síly.
ním podivná mystická slova. ale je eeno s takovým umním, nechápete, to dobe Snad vše vám vlasy tajemným vichrem osudu. pod že cítíte, jak ježí se Básník se totožní s Janem evangelistou a mluví s Bohem. a mluví
zastaví básníka
Strašidlo
v
„Slzy
noci",
báse
s
v šestnácti
odstavcích,
lze
pokládat
tchto bolestných rozjímání. Nepihlížejíce k vcnému obsahu, chceme jen ukázat k umlecké stránce jak bizarrními obrazy a nenadálými obraty básník manipuluje. Pekládáme schváln do slova nkteré pasáže, jen abychom neseteli ráz originálu: „Hrob, rána na boku zem, jest oteven a zeje, až se zachví nad tím zelená tráva i sežloutlý ke, je tu studený, klidný, úzký bez života a duše vidí z nho stoupati jako dým stín nekonena. A ptáci nebes kroužící nad vrcholy hor, létající pod nebesy, porovnávají propasti, jež na cest pelétli, myslí na erný Vesuv a na pyšný oceán; sotva však uzí tento jícen v tráv, eknou; za tžisko
ó
mnohem
ten je
—
hlubší!"
Anebo porovnejte
sílu
obraz,
kdy
zpupný,
v
orgii
žijíc
prostopášník volá k nebi:
„Užívat je všecko, hodina prchá, kdo se obtuje, jest blázen
a
muedník
je blb
;
žití
to
život je oblázek,
se šklebí,
vše, jejž
nesmrnost se chechtá a hrob moudrý zvedne, aby kamenoval
jím nebesa.
V tom však již nmý andl položí ruku na rameno jeho a rázem naplní vností tato plivající ústa." Deisraus básníkv propukává v nadšené hymn; on již má ten klí ke všemu, ten taj, tu hádanku života: „Je to Bh, to slovo, jež leskne se ve všech ('Sielých duších, chvje se v pla-
Bh
menu, vln,
tee
v
ece
a v krvi
lovka; hvzdy
hmoždí nekonenosti,
0| akují,
a vulkán,
tento
hvzdám
v obliej.
Nepochybujme,
pohnut kývá na cedr, jenž rozjímá,
vme,
si je
mlky
hází je putujícím
bud!ine velké ano,
dub
knzem, pavouk snící pod hvzdami
snící skála jest
nepohnut v stedu své sít pemítá, a lev ve: Bože. odpuštní!" Báse „U okna v noci" jest jen pokraování tchto meditací.
:
245
Y
celou hiu vesmíru mísí zde
chvjící se svdek,
i
hvzdy svj
tón,
lovk
jest jen
tulák
pod rozvtveným stromem
se pi-íí
našemu modernímu smýšlení
jen plachý
života a nekonenosti.
tchto meditací,
Síla
a vkusu,
pece
je
a
jen veliká a zdrcující.
Cítíme,
výrony
že jsou
ohromné síly, že jsou psány krvavými slzami, vyrvanými z dna sáné duše básníkovy. Zde nás zcela obklopuje mystická sféra a my se podáme kouzlu, které diktovalo v své jednoduchosti tak arovnou báse Básn „Mrtvola", „Hrza", „Bolest" jsou dalšími rejstíky tchto vážných varhan. „Vždycky noc! Nikdy azur, nikdy zóra, jdeme stále a neudlali jsme posud kroku, sníme totéž, co snil Adam, stvoení kol proudí a prchá hnáno vichrem, v stínu rozeznáváme jen ohromnou sochu a íkáme jí: Bh. Každý Oiymp se pomalu mní na Kalvárii, všady jest psáno muednictví, ohromný kíž je rozložen nad naší nocí a na všech tyech úhlech svta krvácejí tyi heby hloubky duševní,
veliké
Kristovy.
Kdykoli k
hvzdám svj
lovk,
koist neštstí,
se
smje,
rouhá
a
sarkasmus, sešlý cár, vždy mrtví se zvedají \
hází
hrob
Bh
prstem v stínu slovo na kámen svých hrobv. Vše je mohyla, jdeme z ní a padáme do ní, a všecky hvzdy Orion, Sirus, Mars, Merkur a Jupiter jsou jen kemeny lesknoucí se v tvém píkopu, ó, chmurná vnosti!" A pece jen zase v ohromný pantheismus ústí všecko, tte
a
píší
báse
„Náboženství".
kde pramen, zkad piješ? V tom zblel obzor a veliký msíc, obrovská hostie, se vznesl nad obzor, vše se zachvlo a já jsem pravil: sám je knzem, hle, práv jest pozdvihování." Idea pokroku, zdokonalování, metamorfosy všady se hlásí, My ovšem celý údl lidstva jest „z netvora udlati andla".
„Kde se modlíš, kde Kdo je tvj zpovdník?
je tvá hostie,
—
Bh
—
nemáme tvora
již
tak vysokých aspirací,
se stane
prost lovk,
ryzí,
my
se spokojíme,
celý
lovk,
když
z ne-
to ostatní rádi
odpustíme.
Ale filosofie
idea
Huga základní myšlénkou jeho spravedliví, musíme ji akceptovati v plném
pokroku
a chtjíce býti
jest
u
246 íci, to je nesmysl, tomu
roz?ahu.
vyhnutí
se.
Teba
nevím,
jest jen Obejití, jen
podívati se sfinze tváí v tvá. Idea tato dikto-
báse „Mágové"
a podivnou guostickou visi „Co praví ústa Zejména u poslední pestává každá diskuse. Nelze pece diskutovat bibli nebo korán, ty lze bud akceptovat v celém znní nebo zamítnout.
vala
stín".
Celá kniha „Contemplací"
sítila se
ve velikou
touto básní
propast stín.
,
(Legenda
„Kniho, kéž vítr odnese
t
vk". mé
do Francie, otiny
vyvrácený
;
svj poslední list." S tímto smutným epigrafem vnoval Viktor Hugo Francii své nejvtší dílo básnické: „Legendu vk". Jaká jest idea této knihy? „Vyjáditi lidstvo v díle cyklickém, malovati je posloupn YŠemi úhly djin, povsti, filosofie, náboženství a vdy, které pod se shlukují v jediném a ohromném postupu k svtlu, objeviti strom dává
dumném
v jakémsi
postavu,
to
jí
a
jasném zrcadle tu velikou a mnohotvárnou
pochmurnou a záící,
myšlénka,
osudnou a posvcenou
chcete-li, tot ctižádost,
—
z které povstala
lovka,
„Legenda
vk". A
dále
programu
po rozvinutí celého
teme
„Ano, intence knihy této jest dobrá. Rozvoj pokolení lidského od vku do vku, z
tmy k
ideálu,
promnní zemského
pekla v
v
pedmluv:
lovk
ráj,
stoupající
výkvt svobody
pomalý ale svrchovaný, právo na život tento zodpovdnost za druh posvátné hymny v tisíci slokách, která by mla víru ve svém základu a modlitbu na svém vrcholu, drama stvoení ozáené obliejem tvrcovým, tím bude po svém ukonení ,
jiný, jakýsi
tato
báse
v celku;
dá- li tak
bh
Veliký zajisté to program,
vládce lidských život."
píliš veliký, ano
eknme pímo
nemožný pro bedra smrtelníka. Ani Viktor Hugo mu nedostál v tomto plném rozsahu. Nedostál mu prost proto, že jest plán
247
smlým
tento
ustoupil
Lamartine které kdyby
s
doby
bái".
nco
snil
štstí
zbyl
zanechal
jeden
nho
z
a každý brzy
nkolik záících fragment.
podobného,
nejstarší, perla jeho poesie
uskutenn. Idea
být
básnických,
hlav
zanechav pouze
to byl je napsati
Na
poetickým. z
adu
celou
již
bojišt,
z
nemže
básnickým snem, který
analogická týrala
lovk,
jen
i
plán
celý
konfusní
díla,
monstrem
bylo by
andlv"
„Pád
„Jocelyn" a malý zlomek „Ry-
veškerá poesie Alfreda de Vigny nesla se za tímto cílem.
I
Z dob mystiky vznáší Hellas a
stedovk
jeho píliš istá duchová píse
íie
pes
až v dobu moderní. Ale poesie Vignyho, tento
modrý plamen v úblové vaše, nemla té síly, aby celou adou ostrých tón, bizarrních svtel, náhlých pechod z ryku boje v ústraní idylly vylíila celý ten rej historicko-fantastický, jakým se ubírala veliká epopej lidstva na dráze své.
Hugo
byl jediným,
kterou
úlohu,
onovi",
jejíž
tušil
který
se
mohl odvážiti právem na tu
Quinet v „Ahasvéru",
pedchdcem
„Merlinu"
Alexandr Soumet,
byl
a „Napole-.
obdobu
o jejíž
v prose i Alexandr Dumas zpsobem ovšem jiným se pokusil. Hugo vedle bájené fantasie a vedle ovládání celé rozsáhlé
emu
zvláštní smysl pro to,
romantikové íkali tenkráte
Ml látky
„lokální
barva".
Proto mohl
nejvtším klidem
s
revoluce. Bible
ísti mezi
i
ádky.
korán byly
Uml
tak
mu i
dob pedhisto-
sestoupiti do
rických, jako v doby chevalerie, do dob Filipa
po ruce a on
v starých
11.
do dob veliké
i
uml
kronikách.
dobe
stejn
K
tomu pi-
družte detailované studium doby, kostumu, lokální scenerii, íiloso-
hnané až na hrot jehly, mystické a máte as to hlavní trámoví, na kterém spoívá pyšný ten pantheon „Legendy vk". Ale pes to vše jest veliké dílo toto pece jen fragmentem.
fické blesky, virtuosnost antithesy
šero a
Ve
záné svtlo
vidin
své neurvalé spoust
na kterých pracovalo veliký tok
opuštnosti,
djin nebo
Andl
apokalyptických,
dlá dojem polozasypaných
nkolik
civilisac
za
sebou,
starých a které
mst, náhle
veliký trest boha schvátil kletbou samoty a
spousty usedl na valy, paláce se drobí
v chrámech se míhají stíny, a blesk píše na štít
v ruiny,
mraen žhavým
prstem osudné slovo: „Minulo!" Kolossální to vidní!
Ohromná
freska
nedokonená,
pibitá
248
heby hvzd do nekoneného rámu kotou zápasících duch ze
postav,
barbarství
a
a kletbami pekla,
!
Bábel událostí,
vékv
hymna perušená
civilisace,
pitlumený vzdechy
prostoru
všech
cherub,
jásot
orgií,
veliká threnodie stvoení a
to legenda vkv — a pece jen lovenstvo je zlomkem; epopeje pak
nebo posud
tvorstva,
fragment,
celé
lze psáti jen o
uzavených, absolutn zakonených. Odtud hlavní obtíž
potm,
pracuje se skoro již
Michel-Angelo
si
vcech
této úlohy,
podobna lamp, ozauje spoe nejbližší
dláto tesá v šer a jen idea,
pipevnil nad elo,
Ani celi-ový aspekt
okolí.
bh, i
vír
sms
a národv,
díla není jasný,
chceme-li idea dobra,
pokroku,
má
dle všeho
svtla,
ale
pi
zvítziti
dobré
vší
vli nevidíme celý logický etz k tomu tíhnoucí, jednotlivé záící jeho lánky „Eviradnus", „Ratbert", „Satyr" ale v jakém spojení je to všechno nechápeme. Snnd by teprv do pravého svtla pišly jednotlivé ty malé epopeje, kdyby z materiálu ostatního, z jiných dl básníkových se mezery ty doplnily. Již II. a III. díl „Legendy vk" svou více reflektivní než epickou povahou umístn vždy na pravé místo do prvého dílu, by vyrovnal mnohý pechod, vysvtlil mnohý spor, zjemnil mnohou násilnost. Snad kdyby se byl básník odhodlal k novému seadní trojí této série velikých zpv nemyslíme ani chronologickému, nýbrž spíše logickému dle základních ideí, mohl by spíš aspirovati ne-li ješt na epos, aspo na kyklickou epickou skladbu rozmr kolosálních, nikým posud nedostižených. Ale takto, jak ti díly „Legendy vk" ped sebou máme, nelze je dobe pokládati za celek. Vidíme, jak
—
—
—
básník
se vždy
kolossy,
mramor epiky v
znova vracel
vidíme,
jak
pomalu
k látkám,
mkkou, podajnou
v
z
pod vlivem
nichž
stáí
látku
poprvé
vytesal
rozedoval jak
reflexe,
sít svých mystických a deistických názorv a náhled
opanování celku a ekli, jest
i
s
tím
lépe jsou
i
místy
umleckou
„Legendy
vk"
paným mstem pravku, kusem oceánu,
míru.
spoustou, chcete-li
A
tuhý
zapleten ztratil
tak, jak
jsme
chaosem, zasy-
—
ale
epickým
celkem nejsou.
Za
to
však
vezmte každou báse
strovské dílo v celku svém
i
jednotlivou!
v detailech,
jaká poesie
Jaké
to
silná,
misytá,
plná, grandiosní! Od záícího zjevu Evy v ráji k prchajícímu Kainovi stále oko odplaty nad sebou vidícímu, od lva Androklova
!
249
k spícímu Boozovi, od cedru, který Omarem poslán, má stíniti lebku Jana Evangelisty na Pathmu, ke krvavému dešti pohbívajícímu Kanuta, otcevraha. A pak kruh rytíský, bludní paladinové, jedna z nejkrásnjších básní, jež kdy naRoland, Eviradnus,
—
—
psány
Aymerillot a Bivar!
Dále jdou v lesku a nádhee Orientu, jak je mohl vylíiti dsnou litanií jen básník „Obraz východních" sultán Zim-Zizimi s zachránný prasetem, sfiug, a sultán Murad hjnoucí na soudu boha,
muka druhdy zmírnil. Báse tato, astý ter úsmšku a v pajest celý Hugo iu nuce. Zde ta odvaha, hnáti ideu až pehrozí se komiku v kde mez, poslední velebné až na
jehož výtek,
rodox,
vrhnout, antithesu piostit až ke zlomení.
Nejsme zvláštními obdivovateli práv kládáme
ji
této
básn,
ale
po-
um-
Hugova tvoení
za vysoce dležitou pro studium
leckého.
Následuje Itálie
„Eviradnovi"
druhá
kondottier,
obdobná
koncem tak geniálním. Ale tu již v patách Pan se vzchopí, dobude Olympu, hmota velký renaissance, Satyr, Neznáme nic vtšího než tento vítzství. k slovu a k „Ratbert"
epopej
s
hlásí se
zpv
Satyra
posled
s
ped
opvá vesmír, by naV ohromném zpvu tom
Olympickými, Satyra, jenž opanoval.
ním se ztotožniv jej Tekou zde eky svtla a proudí
je všecko jas a jásot.
moe
tu
Je to epopej života pírodního,
stín, kolují tam soustavy sluncí. kosmos. nesmírná symbolika síly vnitní, která udržuje svt a epopeje, Nco z harfy Orfeovy vpadlo v první ást této kosmické strun Shelleye z konce jeho osvobozeného Proa vítzný
jásot
méthea vyznívá
v posledních alexandrinech.
Jaké to
moe
veliké'
jediné poesie
Vedle pastellem,
této*
jsou
skladby ostatní
rozkošná
„Rže
následující
básn
j
infantky" jen vybledlým
jen historickými
nebo
kulturními anekdotami.
„Ropucha", Jedno íslo ješt lze porovnat se Satyrem, je to nebyla Nikde která v mnohém jej dopluje se stanoviska lidskosti. dobrota tak vyjádena jako zde, nikde tak analysována. ve form korIdylla „Chudí lidé" jest apotheosou soucitu kusy jako seriosní rektní povídky, plna deskriptivní vervy. Mineme
250
dob zkoušky" a octneme se rázem nekonenu, v modru, v budoucnosti.
Confiteor se nesoucí „Slova v
Hugov
ve vlastní
Zde
íši, v
míst
cítíme, jak by na
byla
ada
básní zvláš z drubé
„Legendy vk". Co následuje, je stavno jen ze svtla a stínu. Veškerý realismus zmizel, jsme v oblacích, ztrácíme pojmy; vítáme sice v šeru velikou lo civilisace, sestupující s hvzd, slyšíme znti trouby soudu, obdivujeme se té virtuosnosti verše a slova, ale vše je to ped námi jak srázná strž a propast plná dýmu a koue. polovice
Z
II.
dílu
této první
spousty básní
celé
knihy vybíráme
záící dé-
manty: „Eva", „Svdomí", „Spící Booz" (Poesie francouzská nové doby
str.
„Rže s
k
144), „Cedr", „Otcevrah", „Eviradnus", „Ratbert", „Satyr",
infantky", „Ropucha" a „Slova v
níž se
kdy vyšinulo. série „Legendy
Nová první,
v
jest
Básník a
vrací
se
vk"
hloubka
pouhým pokraováním
není pouze
vzhlede též jejím doplnním a objasnním.
sám,
že nevyerpal všecky stránky jistých dob,
cítil
tudíž
prorockého
nák
liší
novými celými
periodám
k jednotlivým
prvnímu, ale jedním se ráz
zkoušky", básn, které
v diadém nejvyšší poesie,
mnohém
Celkový ráz díl tchto lepý
dob
lovenstvo
chloubou vždy aditi bude
jest
ovšem
v
cykly.
mnohém podoben
dílu
podstatn, mají poslední knihy veliko-
lyrismu.
Isaiášových a
K Homerské
síla
visí
plastice
pistoupila
Ezechielových.
ada básní tch podobá se v skutku ohromné zdi, sesutému Babelu. Ale toto zdivo prostupuje místy jako úponky betanu svží a vznešená poesie didaktická. V obou posledních dílech stvoil Hugo novou poesii symbolicko-didaktickou, vrcholící v básních „Sedm div svta", „Epopej erva", „Celá miImposantní
bájenému
valu,
nulost a celá budoucnost" a
„tyi
dnové Elcise".
Tyto melodie jsou nové v jeho poesii,
ekneme,
a nepeháníme, když
že od doby Childe Harolda nenapsána v genru
podobném
skladba vtší a mohutnjší.
Projdeme básní, povstala tato kniha",
která jest
jako šerou
nadepsána
„Vidní,
tajuplnou branou
z
kterého
a pozdravíme
Neznáme istšího mramoru nad ten, z kterého tesána tato klassická hymna plná klidu, soucitu a božské pohody. (Zem: Nové básn V. Huga str. v jásavé,
antického prozáení
plné básni
zemi.
251
napoád básníkem, hlásí se hned v druhé erpané z mythologie indické; je plna veli-
81). Idea božství, zmítající
básni „Svrchovanost",
Dále octneme se mezi bohy a obry. Starý vzdor Není to Hellas prozáená sluncem
kosti a hloubky.
potásá hlavou své klidné
Hellas
proti olympickýra.
dokonalosti,
Hellas
je to
matky boh a zde dstojným pendantem k „Satyrovi" nýbrž
Minervy,
Kybely,
—
theogoniemi
vroucí
staré
ne
Báse
lidí.
„Titan" jest Do I. dílu. stedu zem od bohv uvznný titan Phtos rozbije své kruhy, pehrabe se nitrem zem nohama a rukama, prorazí vítzn kru zem, až octne se na druhé polokouli zem, a dívá se jako oknem tmy ve vír hvzd a sluncí v nekonenost. Je málo míst v deskriptivní poesii vbec, rovnajících se gigantické práci podzemní tohoto titána. A kdybychom ani nesouhlasili jako Paul de Saint- Victor s osudem tch ubohých eckých boh v básni Hugov, musíme se
v
úct
ped
pokloniti
shledáváme.
To
tep orlích perutí,
Po bozích ralismus
mluví
maestrií formy,
virtuosní
to
bronz nejistší,
hrom
e
kladiv kyklopických.
hlásí se o slovo králové.
co chce
jedno nelze jim upít
jakou zde se
s
nová, kde každý verš je
—
A
si
realismus a natu-
mythickým a historickým, Takový heros antický, to již
látkám
proti
velikost.
sám kus epopeje, on nese na svých bedrách již celé urité ovzduší a básník dle krásných slov Gotheových nemusí se rozplývati konstrukcí okolní situace, mže hned, což jeho pravým jest úkolem, oživovati pípady individuelní. Z té píiny radí Gothe, ano schvaluje
nové spracování látek starých,
pijde na
nebo nepijde
Penese
jak se to udlá.
to,
každý v
na
to,
co,
kristai ten
ale
svtlo
své individuality, dle kterého pak barvy se tíští a kupí.
Mineme nádherné zpvy
ecko-perských válek, obejíti malou ódu, vloženou mezi n: „Píse Sofokleovu u Salaminy" (Nové básn V. H. str. 85). To antika pravá a ryzí, to, jak duchapln Paul de Saint- Viktor dí, mezi skupinami epickými soška efeba ozáená zoou. To melodie tancující ale
historické
z
nemžeme
v svtle,
v jejíchž
Kolikrát nebyl
vk"
je
slokách již
mu posvcena
je to jeden
dlouhý
cítí
tená
ruch kídel
Cid rekem básní!
V druhé
attické vely.
„Legendy
sérii
Není epická dle našich pojm, XXVI. zpvech (ovšem krátkých),
celá kniha.
monolog
elící proti autorit královské.
v
Zvláštní dojem
dlá
v
nm
sms
252 prostoty a chvástavosti,
zosobnní
nhy
a brutálnosti,
vystupuje.
staré Kastilie,
s
jakou Cid, pravé to
Vražedná ironie
tají
své
ži-
písn romancera, a básník demokrat více prokmitá železnou maskou tchto slok, než Cid aristokrat. Dlouhá hadlo do tvaru nevinné
výitek,
litanie
dsná
Jiná struna
obžaloba moci královské,
zní
v
objemné
zde Hugo vytvoil, nenajde nikdo
Jsme najde v
v
dob
v
to
tento Cid.
„Cid ve vyhnanství".
Co
romanceru španlském.
dob
irého barbarství. Skoro stoletý hrab Felibien ptek domácích v Sien na ulici mrtvé dít v roz-
páraném biše matky.
Kletba,
zní jako polnice soudu, jak
v
básni
která z úst jeho proudí na vrahy,
žalozpv Eumenid.
„Welf, kastellan Osborský", má celý kolorit a sílu Burggrav. Jednou z nejoriginálnjších básní vbec jest „Otcovství" kruhu pyrenejském. Jaym potrestal svého syna Ascagna tím, že
vyal mu políek. Uražený syn prcbl z domu otcovského, kam více se nevrátí. Starý otec hyne v hoi a opuštnosti. V zármutku svém sestoupí do hrobky, kde nad hrobem jeho otce, dda Ascagnova, ní téhož bronzová socha v lidské velikosti. Klekne ped ní a lkaje prosí a ptá se,
má-li syn právo, aby od vlastního otce
mohl se cítit uraženým. V tom socha se pohne a on cítí kovovou ruku dda, hladící jej po tvái. Nic lahodn dsnjšího jak toto náhlé oživení hmoty.
Jinak
užil
téhož
prostedku Hugo v krásné básni
„Orel
pilby", kde kovový orel, umístný nad helmicí zrádce a barbara, oživne, vzpne se, vyklube
mu oi
Mezi tyto divoce pochmurné
a zmizí í)ak v azuru.
zpvy
vložena jest skupina
idyll.
Všecky druhy lásky velikých duch, básníkv a myslitel jsou. zde opvány krátce, ale zpsobem novým, nepekonan mistrovským. Každá ta malá báse je drahokam a pece každý ten dra-
hokam
je
zárove zrcadlem doby toho i onoho milence
napodobené. Orfeus, Moschos, marchais a Voltaire, v každé píležitosti cyklu.
Bohyn
dávají
si
reji.
i
ve formé
Petrarka, Shakespeare, Beau-
celá metamorfosa lásky ve všech stupnicích,
na každé strun zpívá v tomto drahocenném
a nymfy,
ruce k
Virgil,
madonny
Ržoví
a matrony, hetairy a loretty po-
amoretti taní mezi
etzy
hyacintv,
krokusu a rží. Železná struna epická pokrauje
v cyklu
„Doba nynjší":
253
„Hbitov
v Eylau" a „Jean Choiian" jsou jako fragmenty moderní
epopeje, první v homerické své prostot patí snad k nejlepšímu, co vyšlo kdy z péra Hugova.
—
Vedle epopeje idylla
nhy
„Malý Pavel" to nový zázrak
a grácie! Octli
jsme se u básní didaktických, o nichž
již
naped jsme
„Sedm díl svta" ohromným Babelem tratícím se do hvzd, je „Epopej erva" dsným labyrintem, noícím se mezi hroby v sted zem. Odpovd! na obé jest „Celá minulost a celá se zmínili. Je-li
budoucnost".
A.nalysovat
grandiosní spirálou,
a tetí spadá
Nemžeme
vážn
se
zpvy
tyto
je
tžko,
kroutí se druhá chodbou, jakou
jako dlouhá cesta
pouštt do detail,
divý chmel v pralese,
starým
které zde
první
Vstoupá-li si
vrtá erv,
mlícím hvozdem. jako
rostou a bují
každá sloka tohoto dlouhého žalmu je
ale
plna zajímavosti v stavb, v zvuku a osvtlení.
Konec druhé série ztrácí se opt v bezmezném prostoru nekonena. Planety, hvzdy a mlhoviny hovoí. Je nám nevolno,
máme
hrdlo stahuje ostrý vzduch,
pocit srázného letu a udýcháni
—
vysoce jedinou a památnou zaveme knihu Proti tmto v skutku kolossalním zpvm jest
v
djinách poesie.
poslední
ada
„Le-
gendy vk" skuten slabší. Digresse na digressi a asto opakování myšlének starších a jinde s vtší silou vyslovených ukazují, že kmet kladl poslední kameny tesoucí se rukou na velikou budovu své epopeje. Není tu více pevného plánu, básn jdou za sebou
rázem svým podobny spíše slabším filosofujícím íslm z „Contemplac" než silným stránkám obou prvních legend. Vdnou rukou vybíráme nkteré drahokamy: „Láska", bez logické nutnosti,
„Kamenovaný",
moe",
„Co
mj
vypravoval",
ujec
„Sedláci
„Slova obra". Jednotlivostí, vzácných krás je tu
na
behu
dost — celek
A tak i v tomto zakonení se podobá „Legenda vk" zícené stavb Nimrodov, gigantické základy do nesmírné šíky se pnoucí, v dsných spirálách vystupující do mrakv a hvzd, unavuje.
ale plné rozval, vítr
výmol,
Pravý to
údl
lidstva!
maják poesie moderní,
na jichž vrcholu pohrává chladný
strží,
sporou sežloutlou travou
jest
.
.
.
„Don Juan"
rovnž
Byronv,
tento
druhý
jen velikolepým zlomkem.
254
VI.
„Písn
dsn
Po
z ulic a les". náhle zvuk
fanfárách
slavných
bukolické píšaly!
Po bohem šílené vštb rabelaisovský smích. Dv masky Z dvodu toho klademe velikou váhu na tento obecné tak proskribovaný svazek dovádivých písní, Jeví se nám v nich druhá stránka genia.
„Písn
les"
ulic a
z
náhle vypuelé jaro
oddech veliké tvrí síly, jsou vulkán, jsou kvtný, zaarovaný
jsou
na skráni
stedu rozboueného oceánu. Sen pevládá
ostrov v
Ano, zaarovaný.
v této knize,
„mnoho sn",
piznává se básník v pedmluv. Dejme se tedy kolébati snem.
Hugo psobí vždy kontrastem. Zná jeho sílu a psobivost, i zde. Na peste rozkvetlou louku idylly vede nás temnou skalní kobou. Oda „O", zahajující sbírku, jest jednou z jeho a tak
nejgrandiosnjších inspirací. Poesie, a
nýbrž poesie vbec,
Básník vede
sotva kdy
oe písn
domácí
strán
a
On
na pastvu.
má
se
se
baviti
a hovoiti se sfingami,
má
mžeme
íci nejen Hugova,
dospla k velikolepjší symbolice.
na
zvyklý
lítati
chvíli spokojit s
se
služkami
u
mezi propastmi klidným úvalem potoka
prádlo
peroucími.
Jednu stránku
má
tato kniha, která plní úžasem.
formální virtuosnost. Po formách „Legendy
vk",
Je to
její
po jazyku této
nové divy? A pece po stránce formální jsou „Písn z ulic a les" jedním velikým zázrakem rhytmu a rýmu. V devadesáti básních celé knihy jest skoro jedna epopeje kdo mohl ekati ješt
forma
—
ale jaké v ní
variace,
dikce, jaké kontury, jaké osvtlení
odvážný, ano místy zbsilý tanec, dající rakety
eífekty.
jaká !
je
to
krkolomné.
zvonky nejistší poesie a
asem
obratnost
Rýmy taní na provaze rhytmu slova vrážejí do sebe jako pa-
a rozstikují se v nové
Nkdy
pružnost stylu,
a nové
asem
zní
barevné a svtelné v
tom démantové Carmen
jen sklenné stípky, jimiž
255 místo kastant provází svj
mezi tím,
polétá
te
jako celý
ted jako
mráek
déš roztrhaných rží.
sfouknuté
pampelišky,
Jste jako v starém velikém
vás dnes jeho gigantické
ale nebaví
parku,
Smích jako kvtné pýí
šílený rej.
lehký
kmeny
rozložitými
s
korunami, plné hnizd, plné erných stín a purpurové záe, nebaví vás dnes krása
zapadajícího
nad zadumanou
slunce
sítinou,
vás
poutá dnes ten dlouhonohý pavouk, který komicky uhání po šedé
ke
jako oživlá
vrabc,
její
peroucích se
tíska,
poutá vás to stádo
venec nebo vosa pachtící se za svým poví než orli
v hlubokém azuru.
rody se hlásí
o slovo.
smaragdových
sídel
bemenem,
mušky a plaché
více
a mra-
vám dnes
Intimní a komická stránka pí-
Rozmary stružky tanící po oblázku,
nad
spící bažinou, šust a utajený
které zdá se ješt chvti pod nohami faun,
Kalíšek svlace a bodlák
epopeje pírodní.
rozepejených
poutá vás život v tráv,
o zrnko,
checht v
to látka vtrem se
šustnutí ještrky, vše staí na píse.
vír listí,
této veliké klátící, let
Nevím, ale
pi
jistých pasážích „Písní z ulic a les" musím vždy mysliti na nkterá ísla Hálkových písní „Z pírody". Odette to základní, v em si ovšem jsou oba diametráln cizí, ale v detailu, v obrazech, jaká nkdy podivná shoda! Ovšem byl Hálek vtom, v em nkdy
v píkrých, až násilných Hugo je v tom aspo výjimený, obrazech a porovnáních, jen v „Písních z ulic a les" stále jako doma, ale tato stránka u Hálka byla také nejvíc kaceována. A pece je Hálkv známý obraz s bizou
se
Hugovi podobá,
v náhlých obratech,
a naopak z Hugovy básn „Kostel" (les) dalo by udlat nkolik ísel kteréhokoli Hálkova cyklu „Z pírody". V metaforách plných naivnosti a humoru jsou si oba básníci nkdy víc blízcí, než byste ekli na první pohled. Intimní život pírody
ryze Hugovský, se
žijí
oba spolu, náš básník ješt skoro veleji, hloubji, Hugo
lantnji a detailovanji ho líí a vyslovuje. jich
pírodní Musu a
to je to,
že
na všecku práci minulosti, na celou
Hugo
pítž
Jedno dlí tak
ani v idylie
bril-
velice
nezapomnl
civilisace, kdežto Hálek
istému požitku pírodního života. Hugo tíhne vždy k ód, Hálek vždy k písni. Ovšem je to rozdíl základní. U Hálka byla tato poesie pírody životním cílem u Huga jen stanicí, kde oddechnouti si ml od závratných let zhoštn všeho oddává
se jen
—
djinami, mythem a prostorem.
256
V
„Písních z ulic a
les"
stíhají se
obrazy jako vírem. Teuto
jich asto nelogický sled dává jim ráz bizairnosti.
nkdy ovšem
jsou tu navleeny
perly nebo koraly,
zbarveného
Každá sloka dovede upoutat pro
skla.
dominující
jest jeden
a tím to
detail
Na
šru
i
V
každé
delší
báse
sebe.
že sebe
jest,
básn
kousky peste
Otáíte ustavin kaleidoskopem, díváte se na padání peste zbarvených listv v jeseni, na let hvzd za vlahé letní noci. „Písn z ulic a les" jsou plny profil dívích. Odtud nové a neunaví.
zuivé
v jistých kruzích
mže
když se tam bavit
zlý,
a smát se
básník,
skoro
sukniky a podvazky! psáno na prvním
upomínky
dvaty
s
A
jako Rabelais!
klerikálové,
Vida,
rozhorlení.
jaká to hanba, vali ultramontáni a
již
opvá
staec,
Pehlédli však
listu:
V
a
básníkv není tak zpívat písn jako Marot exil
a komorné,
pradleny
vzácní moralisté,
tito
co je
mnoho snv a trochu
knize této jest
pehlédli dále, že druhá ást knihy je plná moudrosti
;
a didaktiky místy až suchopárné.
krtk tžko
Ovšem moudrost genia
a moudrost
pivésti v souzvuk!
Zbývá nám po této všeobecné charakteristice rapidn proVypravovat obsah nemžeme, nedají si motýlové vyškubávat kídla, a nelze tanící paprsky slunení schytat a zavít pod sklo. lett knihu.
V
první ásti nadepsané „Mladost" jsme na venkov, žijeme
v mladosti,
smjeme
milujeme a
jest vše radost a prominutí,"
posti
a
pénkavy
je
dlají."
se.
Nkdy
v
Jeannou otáejí své hlavinky. Jaké Jeanne", Nové básn V. H. str. 72.)
Pak
se
díváme na
obrazový vír se konejší a nota
lásky
škádlivé
a vyzývav.
píse
dubu
„o
obyejné,
„Zde
šeptají hlou-
to
že
nemohu
citovat,
pette
v
hnízd za
prosté kouzlo!
(„Jen pro
kde
ptáata
hvzdy". Nikdy nebyla slova aruplné básni. Celý však tento pi pohledu na dva milující. V tomto
„Padající
takovými prskavkami jako konci zní
šašky.
i
si
Kytice rozkošných písní erotických
V tch dýchá hudba. Lituju, pekladu mém aspo tu jednu,
následuje. si
tropíme
„Rže
volá básník.
v této
tiší
klidn
a sniv,
Rázem vážné
v zpustlém
parku
,
a
v cyklu
následujícím
opt
drazné meditace nese
pln pikantních
duchaplné svžesti, jest cyklus
se
detailv a ne-
nadepsaný „Malý
vný
!
257
Tomán". Nkteré písn „Rosit" zní jako serenady Mozartovy pod jižním nebem. to heslo Díl druhý nadepsán je „Moudrost". Miluj a této knihy. Zde jest ada vzácných drahokam „Od ženy do nebes" (tamtéž str. 76), „Kostel" již námi zmínný, mosaiková to skladba
v!
pvabu a vnady, báse obdivuhodná,
„Veer
dob
nesmírného
a
str.
která by v žádné authologii
75),
v
rozsévání"
(tamtéž z
Hugo-
vých básní chybti nemla. „Ptáci a dti" (tamtéž „tou dti" str. 74) následují. Problém zla, které nazývá básník chybou v pravopise boha,
i
zde se hlásí darmo o své rozluštní.
Další otázky bratrství".
-o
„Šest tisíc let
hvzd
láním
k této v knize „Svoboda, rovnost a válí lidé na zemi a bh ztrácí as d-
se druží
a rží." Lidská velikost a sláva dostávají notné lekce
marnivosti a zbytenosti.
tyto rady
hromadí a
V
básni „Nanebevstoupení lidstva" se
stávají se skoro píslovími
hodnými úst Ša-
Olavou básníka koní cyklus poslední; básník je boháem, sedí u kvasu života, je pánem pírody, erpá krásu plnou rukou ze všeho. I zde musíme poukázati k jedné naší básnické skladb dosti analogické této. Najdete ji v Sládkov sbírce „Ze lamouna.
života", a jest
vru
jeden o druhém své
si
takoka
šli
zajímavo stopovat, jak oba básníci nevdouce asto vedle sebe, jak obrazy k vyjádení idey
podávali,
Hugo
v konturách rozsáhlejších,
detailem pírodní malby. Sládek
mru,
v
V
jakém
tsnji
s
s
vtším
vtším pihlížením k
po-
jest básník k životu.
básník
epilogu vrací se
opt k „Oi",
kterého na chvíli
K
novému a dsnému letu prostorem opt jej vybízí. Vycházíme z oarovaného ráje opt skalní kobou podzemní, abychom vlétli mezi hvzdy, do prostoru, v nekonenost. Jaké to dv meze rozkošné zahrady! A tak jsou „Písn z ulic a les" arovným sadem Armidy. nechal se pásti
na rozkvetlé louce
idylly.
jsme vonné kvty a sladké ovoce, odpoívali pod klenbami hustých strom, škádlili se s nymfami, které jsou dvaty, naslouchali u šumících zdroj sladké mou-
Vešli jsme labyrintem,
drosti stáí,
trhali
a vycházíme,
jakmile hodina
oarování pešla,
jediné
letem
zázraného
Pegnsa
hvzd Jar.
Vrchlický:
Studio a podobizny.
opt
odkud vykoupiti se mžeme nad svt, mezi mlhoviny, do
labyrintem skal v pustou skutenost,
1'
258
VIL „Pokuty".
Dv
knihy
tyto
—
„Dsný novou
pipínají
rok".
strunu
na
bohatou
lyru
Viktora Huga. jeho
Události
souasné
sbírkách
básnických,
imponovala vždy hodnost,
s
nalezly již
ped
asto ohlasu
tím
v
etných
pi tchto jednotlivých kusech pesvdení, moc básnického slova a roz-
síla
a
již
jakou se básník pidal k stran,
jejíž
zájmy
hájil.
„Pokuty" a .,,Dsný rok" objevují Huga jako básníka polititendence, která vždy škodí ryzosti díla umleckého, ne-
ckého;
chala v nich dost rzi
bude
a
Nám
istý jejich dojem.
kaziti
Nepipadá nám
slovesná.
sili
—
—
ty
nemohou
že v první knize
kdybychom díla.
s
nimi
A
Antithesa
veliké ve i
než v ostatních. se jen
obas,
básník snad
i
v principu nesouhla-
tíhnoucí jediné k
um-
ob
knihy
tu dlužno konstatovat, že
jsou jediné druhu svého, že odeteme-li
ob
tím více
ani že v druhé jest píliš shovívavým
míti vlivu na soud náš,
lecké stránce velikého
kovu, jsou
do budoucnosti,
dále
zde ovšem imponuje pouze stránka
vytýkat,
píliš hoví osobnímu záští,
ke komun, vci
ím
obyejnou manýru básní
svém zpsobu.
v nich hraje veliký úkol, ano v nich snad ješt víc Ironie a sarkasmus dominují, nota elegická hlásí
ale
je
vždy hluboká,
a
jí
dkujeme nejkrásnjší
ísla sbírky. Již
nadpisy jednotlivých
sarkasmem Spolenost
Poádek Rodina
je
knih
v „Pokutách"
jsou
bitkým
zachránna.
je zaveden.
je
obnovena.
Náboženství je oslaveno. Autorita je posvcena. Stálý mír je pojištn.
Vru 4.
již z
titul
tch vane
ledový mráz
úsmšku. A mrtvým
prosince praví básník: „ó mrtví, tráva bez hluku roste na vašich
mohylách, spte v svých rakvích, ztište se v hrobech, císaství je
259 mír!" Sarkasmus stále se stupuje.
V Tedeum
prvního ledna 1852
praví básník k arcibiskupu Sibourovi
:
„Dobe,
podívej se na pravou
a podívej se na levou: tvj diákon je zráda, tvj poddiakon krádež, prodávej dále boha a duši Posad si mitru na hlavu a pláš hod! na bedra, zpívej starý, podlý knzi, vražda stranu, arcibiskupe,
!
po tvém boku sleduje svatý pohnou,
satan
drží
obad
konvik}',
kií
a
není
a
to
:
Palte do tch, jenž se
ím
víno,
rudne tvj
kalich."
asem
Že indignace básníkova vypukne
déš
adu
v
invektiv,
bomb, patí též ku charakteristice této Musy, která, prostovlasá Eumenida, sahá po každé zbrani, jen aby ranila. V Hlad též odhodí asto mee a štíty a bojují kamením. A ohlížeje se do vlasti, kde orgií se zpíjí dav námezdník za sebou jak
které se valí
usurpatorových,
praví:
pravdy, suchý chléb
„Krmte
kulí a
se,
mn
poestnosti, sprostý
milejší
jest tvrdý
chléb
erný
chléb
chléb slávy,
svobody!" Cítíme, že všecky tyto
básn
jsou psány pod prvním dojmem.
Místy v nich se chvje hoká, žlui plná
místy
slza,
ironickým pozadím podlosti a duševní bídy Napoleona
dsnjšího soudu, než jaký pronesen „On se smál".
jest
v
úsmvem
kasmera:
z nich
pohrdání
„Hledte,
ukázal
pánové,
ji
své
III.
Neznám
ádcích nadepsaných
Napoleon totiž dostal v Saint-Cloudu do ruky „Napoleon malý". Vzal knihu do ruky, prohlížel s
kouí
Stará sláva válená prvního Napoleona jest jen
horká krev obtí.
družin
s
Hugv ji
pamflet a pak
chvíli
jedovatým
Napoleon malý od Viktora Huga
sar-
—
velikého!"
Na
tento vtip odpovídá básník: „Však ty již pestaneš váti,
Ješt udýchaného tvým zloinem,
bídníku!
nebném
já
a ted dav
t
v
as
bží a
se
uchvátil a dal jsem nápis ti
v tvém
triumfu
pranýe na
vysmívá. Tebe pokuta ke
klu
tvé
drží
ha-
elo
pivá-
ti brání, bys bradu pozyedl a trhajíc knoflíky tvého šatu historie po tvém boku obnažuje tvoje rameno. A ty ješt kiíš: Necítím nieho! ty se nám ješt vysmíváš, šašku! Tvj výale já tímám žhavé železo smch kypí vesele na moje jméno
zaného a jho
—
a vidím, jak se
kouí
z tvého
masa!" 17*
260 Tento Napoleon
A
pouze opicí Napoleona
III. jest
hynou hlady,
co jiní
v koloniích,
umírají
zoufají
On
I.
se baví,
ve vyhnanství.
je tu trestající metlou.
jen básník
„Ale ten je stále jen v oblacích!" namítnou vítzové.
—
„hrom je tam také." všecky pomocníky císaství, básník pikrývá hanbou Stejnou ano jde dále a chrlí hnv na pohodlnost a zbablost mšák, na „Ovšem," odpovídá on
pesvdení,
prodajnost žurnalistiky. Jedinou
útchou
že pijde soud djin,
na oblieji spravedlivého
že slina
jest básníkovi
stane se
souhvzdím, že budoucnost, „tento etník boha", udlá jednou konec tomuto ádní. Ve své beznadji se obrací k pírod a ptá se
„tohoto
jí,
svdomí
vely na
vybízí
co smýšlí o tomto banditovi,
vesmíru",
podvodníka samy,
císaském,
Rozum, právo, est, cudnost, píse,
vládu.
a
by oživly a upíchaly neistého když lidé se ho obávají. Všecko opouští jeho
plášti
péro,
poesie,
soucit,
marseillaisa, orel. blesk, pilník, psi (jsou nyní nahrazeni prefekty),
Nejvelikolepjší
jeho zloinu,
—
zrády,
hanba.
tžiskem jest veliká vise, svj pád u Moskvy, u Waterloo, ale to všecko není ješt dostateným trestem jakou spáchal na svobod; konen je pebásní
nazvaná „Smír". Napoleon
umírá na Helen
—
zstane pouze
svornost, myšlénka,
knihy,
I.
její
vidí
—
náhle jest zbuzen, vztyí vezen do Francie, uložen v Pantheonu se v rakvi, nadešla doba jeho pravého trestu. Státní pevrat 2. prosince, trest,
to
ta
dsná
ironie
Napoleona
teprve smíení boha.
V
III.
na slávu jeho,
to
jeho
celé koncepci této skladby dýše
velikost; antithesa, její základní tón, povznáší se tu orlím
kídlem
nad ovzduší události asové v íši pravé poesie. Nemžeme rozbírati další básn. ekneme jen, že obdiv plní tenáe nad množstvím obratv a obraz, kterými básník s virtuosností bájenou vyjaduje, aniž by unavoval, jednu a tutéž ideu. A uvážíme-li, že všecky básn skoro nesou rok 1852 53, tu vru
—
hnvu, jaká zdrcující síla diktovala tuto knihu. obrací básník k svým spolutrpitelm. Básn „Ultima Naposled se verba", plná energické síly, a poslední „Vyhnancm" svdící jsou dstojným zakonením této básnické tryzny za ušlapanou svobodou. cítíme, jaká hloubka
Stejného charakteru je drahá veliká sbírka básní politických
„Dsný
rok".
Místo
Napoleona
nastoupili
Prušáci,
vlast
:
trpící
261
pl muž v plném roz„Dsný rok" staec tžce zkoušený a zkrumachu lvího genia šený domácím i národním neštstím. Hovorné stáí vyznívá zde astji víc, než to svdí umní. Víme rádi, že pro Francouze má tato kniha význam veliký. Je ona jediným vskutku básnickým pomníkem tragické oné epopeje,*) a to pomníkem, který pes všecky zstala. Jeden rozdíl je tu pece. „Pokuty"
—
jednostrannosti
stíny
Celý rok vypluje
vi
jen o Francii
V druhé polovici nerozhodnut nevdl, jak se její
prvních šest
zloiny,
ale
básníkova
je
msíc, dokud
veliký.
se jedná
vyplnno básnmi velikými a
nepíteli, jest
cítnými,
tracuje
vku
pokroilého
a
dílo to a
zdá
jakoby
se,
zachovati
omlouvá
—
vi
ádní komuny pvodce. Vru jen
její
pro-
básník váhal a sám za-
veliká
smující k odpuštní, mže svtlem. My, vzdáleni ruchu oné doby, nej-
dobrota básníkova, jen jeho snaha,
nám
býti zde
radši
vdím
máme básn
jeho syn Charles
~
smutku básníkova umel nebo jeho vnuky, která v této spoust zí-
intimní, týkající se
—
cenin a zkázy mihne se co svtlý paprsk.
K tmto
akcentm, plným
nhy, „Bomba ve
nevystihla
„List paní, která ballonem vzlétla" a
básn
druží se
:
Feuillantinech";
první jest popisem obležené Paíže, krmící se vlastní Faunou svou,
báse
plná humoru a jemné ironie, druhá jest oživnutí starých vzpomínek na mládí básníkovo, na starou onu zahradu, kde prožil dtství své a kterou nyní zniily pruské bomby. Mezi básnmi posledního msíce, „kde v skutku", jak dí trefn Paul de Saint Viktor, „kráíme plameny," vyniká báse, dstojný to druh „Hbitova u Eylavy",
líící,
jak paížský hoch maje být zastelen (byl
chycen na barikád komunist)
by
sml
Všichni
odvést se
smjí
hoch se opravdu voják.
vyžádá
hodinky své matce, této vrátí,
lsti,
ope
si
od dstojníka dovolení,
slibuje,
že se
však dstojník svoluje. se
sám
o
ze
pak dostaví. Ale za chvíli
a nastaví prsa
puškám
Málo slov nám zbývá k charakteristice politické poesie Hugovy. Pi veškerém uznání velikosti jeho stylu zdá se nám, že manýra,
*)
víc než
jinde,
Psáuo ovšem
ped
práv zde
se
k slovu
vyjitím Zolova posledního
hlásí,
a že
aspo
románu „Zkáza".
262
ásten
ml
pravdu
—
Lied
politisch
svým známým výrokem
Gothe
starý
:
Ein
ein garstig Lied.
básn obou svazk tch
Jsou opravdu nepolitické
ckém vzhlede mnohem
v
umle-
dokonalejší.
VIII.
.,
Papež".
—
„Nejvyšší slitování".
a náboženství".
ale intonace všech,
—
„Náboženstva
„Osel".*)
tyi zpvy ovšem
Tyto obsáhlé netvoí,
—
jednoho celku dohromady
forma zevnjší,
pece
myšlének, vše ukazuje k tomu, že patí
ástmi njakého velkolep založeného
vláni a postup
styl,
jen k sob, že jsou
celku, který
nemohl ani
býti
proveden.
Pipadají nám tyto sloupy, které
mly
tyi
tyi nádherné budovu básníkova ethického a filo-
veliké skladby jako
nésti celou
svt
sofického života, celý
jeho všestrannými zkušenostmi vytíbe-
ných a ustálených názor.
Forma
nám, že psány jsou všecky asi v dob mezi lety 1870—1880 a rovnž postup jich
jich vyzrazuje
posledního desetiletí vydání
s
tím souhlasí.
zpv tch
Idea základní na pomyslu boha,
jest nejvyšší
ztotožuje
který se
s
humanismus, založený Ráz
láskou a soucitem.
všech je klidná vznešenost, souzvuk, svrchovaný klid, nha, jakoby se nad nimi tásl poslední paprsk velikého zapadajícího slunce.
Jsou jakoby odkazem velikého ducha a velikého srdce všem, kdo schopni jsou ješt hloubky života konteraplativního. Pro svt ny-
a
njší a jeho módní poteby, se dosti tsn dotýkají jeho nejvážnjších zájm, nejsou; budou jen pokrmem duší vyvolených, lekturou uzrálých,
v sebe
uzavených povah, vlahou
a rosou osa-
mlých myslitel. Nech se stanoviska ryze umleckého je klademe o stupe níž ostatních knih, tím vtší draz klademe na n se stanoviska morálky. *)
Ukázky
z
Jsou to hluboké studn, nepeberné poklady,
tchto skladeb
kladech „Nové básn" V. Huga
krom
str.
z
„Papeže" najde
130 až 139.
tená
v
mých pe-
2G3
odkud
plnou dlaní svžest,
erpati vždy
lze
ovšem teba nkdy
se trochu
hloubji
snížiti
klid
nad
rovnováhu;
a
okraj.
Všecky tyto zpvy jsou tyi rejstíky obrovských varhan, znjících kathedralou poesie Hugovy. Originálnjší co do komposice a invence jsou „Papež" a „Nejvyšší „Osel", ob též jsou umlecky písnji rozlánkovány ;
slitování"
a „Náboženstva a náboženství" jsou cykly meditací spo-
jené, místy dosti nahodile, jen základním
tónem
lyriky vážné,
pe-
mítavé a hluboké,
„Papež" je v jádru svém ostrá a trpká satira. Struný vzor k nmu podal již ped lety Giusti v duchaplné satie „Páter Petr papežem" (viz mou „Poesii italskou nové doby"). Jenom že Giu-
„Papež"
stiho
je
bonhomme
nevinný dobrák,
a „Papež"
Viktora
jest nejidealnjší veleknz ryzí lidskosti. Nad to co jest u Giustiho skizzou, jakoby v chvat, ale pevn nartnutou, jest u Huga epickým obrazem, plným skvlého detailu. V síle ironie si oba básníci nieho nezadají. „Papež" Hugv usne a v zrcadle snu vidí sebe, jaký by ml chudin, lidu, koncilm a synodám, vladam, být
Huga
vi
vi
vi
ml
ml
jak by soudit o své neomylnosti, sláv, velikosti, jak by stát proti osudu a spolenosti, mnit kostely v nemocnice, jak zase modlit k bohu, jak mezovat války s cizinci i doma, jak by
ml
žehnat zástupm, zamyslit se nad díttem a zatruchlit nad poprauznal jej za svého syna a dal mu své vištm, až by konen požehnání. V tom se skutený papež zbudí a zvolá: Jaký jsem
bh
ml
to
ošklivý sen!
Dtky Jako
O
!
pustit
satiry dopadly sotva
i
potom neodpustit nejvyšší
má vládcm svta,
„Papež"
všem
stupe
i
i
komunardm?
ovšem teme, jak zní jako odpuštní Veliké toto a založeno v bytosti básníkov
v parenthese
a pece je dsledkem všeho,
ironie,
jest jen logickým
kdy kratším a íznjším šlehem. slitování" váhu tendenní.
„Nejvyšší
co pedcházelo.
Básník uka-
zuje na Ludvíka XV., jak se tyran vychovává, jak vtší ást viny spadá na jeho okolí, na pomry, v nichž vyrostl; tyranství jest
jen výsledkem servilnosti lidské.
A
proto odpuštní, proto soucit
kteí jsou vyhoštni z osudu lidského, s tmi bídnými, s soucit je básníkovi suujeni svtla všeho, on je poátkem pocho-
tmi,
264
pní
Vrcholu dostoupí tato nauka v píkladu
všeho.
má
který
soucit
ethickém
jest
Jana Husa,
katem, jenž zapaluje jeho hranici. Ve smyslí
s
i
„Nejvyšší
korunou
slitování"
myšlenkového
díla
básníkova, jest peetí, jest výslednicí poslední.
Tónem ostejším a
každé
ad
vlastn se
náboženství
polemickým zní „Náboženstva píkrých antithesí dokazuje, že rouhá idei boha, a víc již nebo
a po výtce
Básník v
náboženství".
Následuje boj vedený všemi zbranmi výmluvnosti a logiky
mén.
bžný pojem
proti theologovi, který vymyslil
strašáka
boha a uinil
ad
V
veliké myšlénky.
karikaturu
pro dti,
z
nho
otázek a
námitek provádí básník svou pi a obrací se pak stejn proti filoChvíli zahrnou stíny celý obzor a sofovi, který zapírá všecko. dsné nic se šklebí na lovka. Ve sporu dvou hlas pak vznáší se argumentace básníkova k oné grandiosní hymn na boha, kterou jednohlasn pozdravily hlasy nejrznjší co výkvt Hugovy poesie. Je to velikolepá konkluse a v ohledu básnickém svrchovaná apo^On jest" zní tu vítzn a protheosa, pravé umlecké arcidílo. bádá a niká jako zvuící fanfára hvozdy reflexe. „A již o
nm
!"
myslí kdo chce jak chce, on jest
Nevím,
koncepce. íilosof,
tomu ekne
co
a básník
takové
takového rozmachu,
se,
se,
co odpoví
jak kídlo jeho snu nabylo
takového
síly,
líí nyní dle své
neptám
theolog,
jdu jen za básníkem a divím
jej
velebného,
uchvacují-
cího vzletu.
V
„Oslu"
zarrní, kuriosní, místy
zbarvenou.
smlou rukou
sáhl básník
Tento
pece zstal
oslem.
terie v celé
hrze
nhou
Vzí své,
v
nm
z
co
genia,
z celého
úchvatná a zdrcující,
sndl všecku uenost svta a slovíkáství jsou mrskány
co
kterou
na chvíli zoufalému smutku.
lovk
vytýká, co
stvoení,
ped
ze
nosti, líc
na této
je
se zamyslí
Ale jistota
která místy
délkami
z
dítte, co
Argumentace Kant a oddá se
i
filosofa
Nemá
je
jej
bez ironie vražedné, on jen ukazuje
svta, on prost konstatuje.
básni,
uiní
spolenosti.
odbude „Osla" krátce, snad píliš krátce. pustit se s ním v rozhovor. „Osel"
bi-
kus Goetheova Wagnera. Pedan-
školometství,
zpovdí tohoto „Osla", který
místy
a silou uchvacující, celkem satiricky
Hugv
„Osel"
v parabolu,
Co
je
pece
vtší,,
ani za hodná,
líc
té
spole-
vskutku podivuhodným
unavuje,
to
iejí
provedení-
265^
Sloh
nese
její
délky
Jazyk,
její.
jakoby
novým ešetem^
prošel
nad míru sytý a obrazný, pln zvukv a ruchu. Bizarrnost a náklonnost ke karikatue i ve skupinách slov pevládá, hýkání osla zní v souzvuk sfér a vše to pojí se v podivnou sms, která novotou svou ohlušuje a na rytiny starých mistr siln pipomíná. Pro veliké tenástvo není tato báse ale umlec rád se
jest
vybraný,
koucisní,
—
v ni zahloubá,
k vli form, která virtuosností svou imponuje. sob všecky známky genia zra-
již
„Osel" je psán v exilu a nese na
vdomí
lého v plném
po krajích
propasti.
své
hrajícího
síly,
Vtšinou
kritiky
si
ohnm,
s
„Osel"
byl
kráejícího
prohlášen za
—
úpadek poesie Hugovy my s tímto úsudkem souhlasit žeme, již se vzhledem k formálnímu provedení, které jest zpsobu jediným virtuosním kusem básnického umní.
V
díle
tak
kdyby scházela v
rozsáhlém,
nm
temnou
tato
jako
báse,
jest
Hugovo,
byla by
v níž zastaralá
nemv
svém
mezera^
uenost archiv
na které se odráží tím jasnji idea moderního pokroku, jehož heroldem jest „Osel", hlaholící v poa biblioték je
soun
pseudo-uenosti
folií,
a
své
mísící
„iá"
ohromnou symfonii
v
všehomíra.
IX.
„Umní
býti
ddekem".
—
„tyi vtry
ducha".
—
„Celá
lyra".
„Umní býti ddekem" jest jeden nco tak ist lidského a vzdušn
melodie,
úsudek
tch,
již
nazývají
knihu
zlatý
sen,
nejkrásnjší
tu
je
ustaviná
andlského, že chápeme sbírkou
básní
Viktora Huga.
Básník uvedl
v poesii dít,
ist
lidsky,
bez nadsazování a
zbožování sentimentálního, za to však s tím celým, nezmrným pokladem nhy a kouzla, jakého je schopno srdce ddeka, který je náhodou geniálním umlcem. Dít v jeho knize kresleno je se všemi tmi malými, kouzeln poetickými poklesky a slabostmi dtství, s
nebe",
celou tou naivností
s s
pímo
celou poesií svého snu,
s
božskou,
která žádá
„msíc
celým humorem prvních po-
26tí
kus ei. Dtský svt
arovných
v
kolébky jdeme za díttem, ve škole
pijde
v budoucnosti.
a v život,
a zvolna je
s
Od úsmv,
v básni.
každý jeho krok
jsme svdky jeho vycházek a her, iníme
svt,
báse
verších,
stopujeme
i
ním první zkušenosti ve pipravujeme na to, co
Sladký, bezstarostný život dítte vrhá stíny
my porovnáváme,
v náš život vlastní, prochvlý tisícerou bouí, a
pemítáme, sníme nad kolébkou. Duhové reflexe padají v naše dumy. Dít se usmívá ze sna, dít se probudilo. Vypravujeme mu pohádky („Epopej
opt
zpíváme
lva"),
bezstarostn, naivn,
mu popvky
a písn, žijeme s
A zatím ono dospje,
idyllicky.
stane se opravdivost, skutenost, a malí stavše se velikými,
naše idey a plány,
dále stopovati
snné nad
To
ním hry
mohou
uskuteniti naše sny,
i
jich kolébkou,
v krátkosti
tres
kouzlem, jarním dechem,
Jedna
sáže.
a snad
z
tísní
této krásné knihy, poesií.
Pece
druhou.
Tžko
kde
je všecko
vybírati
hudbou,
nejkrásnjší pa-
však upozorujeme zvláš na krátké,
vždy se opakující meditace nad spící Jeanne, na jedinou ve svém
zpsobu návštvu
zahrad, na nkteré písn a popisy z dtského života („Suchý chléb", „Jizva", „Rozbitá nádoba"; na závrenou hymnu o pokroku a vítzství civilisace, v které mohutným tepem kídla gepírodní,
v zoologické
malé
na
genrové
svj vlastní svt filosofické meditace kosmického snní. („Pokrok", Nové bás. V. H. str. 129.) „tyi vtry ducha" jaksi rekapitulují celý básnický reper-
nius odlétá od této idylly a
obrázky
toir
Hugv
Kniha
doplkem
a jsou
dopluje
satirická
v
všech
ostatních s^vazk
„Dsný
„Pokuty" a
„Contemplace", kniha epická „Legendu
Hugovo
divadlo.
A pece
zase jaké nové
jaké nové struny na starých nástrojích
!
rok",
jeho básní.
kniha lyrická
vk",
kniha dramatická
vci
každé této knize,
v
Nebudeme
se tenkráte šíiti
spadají oba kusy její v divadlo básníkovo, o^jeujeme hlavn lyrika, epika a satirika; ale podože originálností a poesií svou patí k nejlepším kusm
o dramatické knize,
a
my
zde
tkneme,
divadla Hugova. Hráti se dnes ovšem nebudou i
„Torquemadu"
divadelní. I)ro
—
'Jo
a
cítil
keslo tenáe,
lépe ocení.
je
pece dílo Hugo a psal to
který
také
—
týž osud stihne
až na druhý akt tudíž
lyrické
svá další
a filosofické
eminentn
dramata pasáže
—
jich
267
vrame
k lyrickým a epickým partiím knihy. má obzor široký, zídka cíl osobní, invektiva míí vždy dál a soucit její objímá všecko. Klid a usmíenost jejím hlavním odznakem, odsouzení zla a špatnosti je vždy dAle
se
Kniha satirická
její jest
stojné a vážné,
hnv
rozhorlenost
zmírnna
básníka je
spravedlností,
jeho konejší se slitováním.
Kniha lyrická vykazuje nejkrásnjší ísla písn, popisu, metená najde nkteré, ty nejkrásnjší, v mých pekladech „Nové básn Viktora Huga" (str. 97 118), jiné ekají ješt pe-
ditace.
—
kterému doporuuju zvlášt velkolepou hymnu na „dub svobody, zasazený na Guernsey." Kniha epická jest vyplnna jedinou velikou básní nadepsanou: „Revoluce". Je to kus historické apokalypsy. Jindich IV. sestoupí kladatele,
se
podstavce
svého
a
jde
se
Ludvíkem
s
XIV.
podívat,
je-li
—
však místo sochy najdou Ludvík XV. ješt na svém míst guillotinu v krvi. Provedení jest velkolepé. Tyto sochy ubírající se spící Paíži, provázené výsmchy karikatur Jeana Goujona, mají
nco
Celé ovzduší básn dýše velikostí a jest naplVerše samy a rýmy jich zní démonicky, jakoby echo spícího msta provázelo cval tch bronzových kopyt. Mythus kommandera, jak duchapln podotýká Paul de Seint Victor, je tu nadlidského.
nno dsem.
ztrojnásobnn,
vržen v nový kadlub proporcí historických,
rého vychází stokrát tragitjší. Vskutku nco, co roste
rozmr,
jest v této básni,
zovou.
Není
vk"
skoro
rostoucí
to víc
svta
a píšerné
jsou
soudem
svou životností,
velikosti.
svta,
v
démonicky
to
je
rozmr, dsná
do všech
djiny
stránce,
z
kte-
lidských
byla litinou bron-
jaké jsme zeli
obrovitá freska,
na každé
záhrobního vzduchu že
která jakoby sama
z
„Legend
oživlá
a
pece
scéna,
plná
Schillerovo veliké slovo,
nikdy
nebylo
velikolepji
illustrováno.
knize této druží se dvousvazková „Celá lyra", vydaná z pozstalosti básníka. Museli bychom opakovati vše, co jsme ekli pi sbírkách pedcházejících. „Celá lyra" je pestrý kaleidoskop^
Ke
Hugových od „Obraz'' Hugo in nuce, Hugo na sedmi strunách, jimž pidali vydavatelé osmou strunu, obsahubásnický, najdete tu tóny
východních"
jící
ze všech sbírek
až ke „Contemplacím"
skladby vlasteneckého nadšení. Li
—
je to
istvo,
píroda, reflexe, umní.
268 krb domácí, láska, rozmary
—
Skladby
básníkových.
strun
—
ostatních básní jeho
tím lze
asi
tchto cykl
oznaiti sedm prvních nejsou
niem
v
slabší
spíše jsou jejich reflexy a odstíny a bylo
vru zajímavo vdti, jak by byl knihu srovnal básník sám, kdyby mu Prozetelnost byla dopála delšího života. Jak v ruce knihu máme, jest jen vítaným doplkem svazk pedcházejících, by
básníkov charakteristice pidávala.
aniž by co podstatného k
X.
„Divadlo na svobod".
Kok po smrti básníkov vydáno první jeho dílo pohrobní. Nazývá se „Divadlo na svobod" a obsahuje i s prologem osm ísel studií dramatických, lépe eeno dialogisovaných básní, které mohly zcela dobe býti umístny v dramatické knize jeho
„ty vtr
ducha".
Zodpovíme nejdíve otázku, již každý si položí: V jakém pomru je nový svazek Hugv ku starším kollegm? nevyniká, ale též jim Odpovd je krátká: Celkem nad v niem neustoupí a to jest vzhledem k arcidílm, jakými jsou bez odporu „Legendy vk" a „tyi vtry ducha" veliké slovo.
n
Ano nám pipadají
tyto
fantastické hry
ásti obou výše jmenovaných zcela
pi
dobe
skladeb,
a tyto dialogy
jako sou-
jednotlivé kusy
mohly by
obstáti vedle nejlepších ísel jejich.
—
nezapomínejme Jedno mají všecky tyto skladby spolené: tom, že jsou to vesms díla kmeta psaná mezi lety 1865 až
1873
—
zcela volné ovzduší fantastické.
hraní mezi skuteností a snem.
Chtl-li
práv
Jsou tak
by kdos
nco, Monolog má
mohl by vytýkat jen nedostatek míry a úmrnosti. zde hlavni slovo. kladené v ústa v
nkterých
ani na
Jsou to lyrické pasáže plné vdku,
rzným
se básník
pamti neml,
rozbíhá se
astji. Nejvíce citelným dle
vci
poznámky autora
osobám. Pasáže ty jsou v
pekonává je to v
jest
—
na roz-
vytýkati
sob
síly,
poesie,
velikolepé,
celek však, jakoby jeho básník
nkdy a stává se bezforemným „Babice", jediném kusu, který
psán vzhledem k divadlu, kdežto ostatní
jsou psány pro divadlo ideální, ono, jež každý
tená
v
hlav
269 své
—
má
a
pak
v bizarrním, vysoce originálním, ale také nejvíce
záhadném dramatu:
Hugv
„Zda budou
až výše závratné,
ale dík
Zde dostupuje lyrismus
jísti?"
básníkovi,
máme
kídla,
a jde
Monolog tuláka Airola a apostrofa smrti staré arodjky Zineby patí k nejvyššímu stupni lyrismu, k nmuž se dostoupilo vbec v moderní poesii. Ptáte se po vdích myšlénkách tchto fantastických skladeb?
to.
Novými nejsou Evangelista, který
vn
—
Hugov — ekl je jindy a astji Hugo pipadá nám zcela jako miláek
v poesii
je to láska a svoboda. Ale
rovnž
v sklonu života opakoval
svým
uenníkm
krásná slova: „Synákové moji, milujte se vespolek!"
A vru, když nkdo vnuje se stává,
stanou se jeho
že tyto
jistým ideám celý život,
tyrany!
Tak
se
snadno
Hugovi
stalo
ideou lásky a svobody.
Poetické ddictví „Pokut" a „Legendy pokrauje dále v tomto „Divadle na svobod". Než pejdeme ke krátkému oznaení jednotlivých kus, musíme se zmíniti o prologu celé knihy, který klademe hned vedle nejvtšího, co kdy vyšlo z péra Hugova, hlavn hloubkou idey s
vk"
základní vyslovené koncisností
komedie sejdou se u Joviše a potebují.
Odpovdi
u Huga neobyejnou. volí si
Tragedie a
themata, jež k svým
úelm
tu dopadají jak rány kyklopických kladiv, vtip
vládne vedle odického rozletu a hymnické hloubky, duch Voltairv jakoby chtl pedstihnouti ducha Hugova. Tento prolog jest arcidílem sám o sob, ukazuje, jak uml se Hugo v as a satira
poteby
opanovati,
jak
svrchovaný vlada
sevel rozbíhající se alexandrin v pevné,
formy železnou pstí
vkm vzdorující
krystaly.
knžn
zamiluje
Idea „Babiky" je všelidská. Staré panující se jediný
syn
a
ddic trnu do
ušlechtilé
nazývá se tato kouzelnice. Syn prchne a jsou šastni
v
ln
pírody.
s ní
Hnvem
dívky.
Ema Gemma
do les, mají ti dti
soptící
knžna
je stíhá,
chce zavíti syna do vzení a snachu do kláštera, ale grácií vnouat
pemožena smíí
okamžit, a vše koní odpuštním. Pes neje v kousku tom ada drahokam, scény lásky jsou znamenité, ano málokde u Huga tak hluboké a se
soumrnost jednotlivých ástí
i
intimní jako zde. Následující drama v pti scénách nazývá se „Me" a jest výmluvnou apologií svobody proti tyranství. Geograficky je celek
270
nemožný a nám aspo pekáží tato pólo dalmatinská scenerie. Básník ml patrn v úmyslu junácké ernohorce a kdyby byl mohl postihnouti kolorit, byl by vytvoil správn dílo daleko pevnjší. Takto jest
síla
„Mee"
jen ve stránce rhetorické, která spíš
umlecky pesvduje. Vedle toho zahrává píliš se tenáem.
mluví, než
thesa
si
pe-
tu anti-
„Zda budou jísti?" nazývá se nejvtší skladba knihy a také nejpvodnjší. Zde nám kolorit lokální nepekáží a mžeme se zcela klidné oddati kídlm básníkovy fantasie. Bží tu o dva milence, lorda Sladu a lady Janet, kteí proti vli králov se zasnoubí a utekou v asyl klášterní, kde jsou sice ped králem jisti,
ped
ale ne
arodjka v
hladem.
V
jich sladkou elegii mísí se tulák Airolo a
kteí kouzlem povry
Zineb,
uzd zbablého
a ukrutného krále
i
a
vštby
a drží
ovládají
jeho poouchlého a nespo-
vli krále milencm trn, tulák Airolo pouhou náhodou ovládá slabého tyrana, jenž bojí se ho k smrti odsoudit, spoléhaje zcela na vštbu Zineby. Tento fantastický párek patí k nejoriginálnjším výtvorm Viktora Huga. „Zda budou jísti?" jest vc vy-
lehlivého rádce pana Tityra. Airolo opatí proti
hlady umírajícím jídlo a brzy
i
pímo
soce originální, v lyrických pasážích
jediná.
Minu menší monology, z nichž ekloga „Na mýtin" jest trefnou parafrasí známé Theokritovy idylly (kterou též spracoval Josephin Soulary), a zastavím se ješt u zcela fantastické komedie Je to pohádka
„Les po dešti".
spolu plná roztomilého ulinictví.
kvty, kopivy, pas na
—
lovat
miluje
les a
se,
Váha
celé
Hauteville-House
bylo
Souditi na celého
Huga
této to
spvkem tvrího
ale
Filosof nechce mi-
z celého
knihy jest v detailech
rodištm,
strouhou,
za-
srdce.
skvostných a
místo
oddechu
prázn.
a
nich ovšem nelze, ale „ex ungue leonem"
zde jest v každém verši patrné
K
lesní,
prázniny genia, co obsahuje tato kniha;
jich z
vn
sukn nad
píroda k tomu aplaudují
a síla
a
Mluví tam celá píroda, motýli^
filosof a dívka.
ale sotva vidí, že dívka zvedá
opravdu záících. Jsou
i
vlky,
svžesti
plná
—
pee
genia mají všecky.
doplnní poetické fysiognomie obrovského kmeta jsou pívelice vítaným,
a k rozvoji
procesu jeho píliš nového
základních jeho ideí
práv nepi iují.
i
celéha
;
271
XI.
„Konec Satana". V úmrtní den básníka objemné pozstalosti. Nová
tato kniha
ku „Legend
vk"
r.
1886 vydáno bylo druhé dílo
jeho
V pedmluv
nese název „Konec Satana".
vydané
z
1857 zmínil se Hugo o této básni, na které pracoval pilné od roku 1854. Vrný pítel básníkv a vykonavatel jeho poslední této v knize své
r.
vle Vacquerie zmiuje
„Profils et grimaces",
na ostrov Jersey v
dob
jeho vyhnanství. Tuším, že
„Les hommes exil"
Charles v knize
se
rovnž
o básni
kdy líí pobyt svj u Huga o
skladb
syn básníkv
i
této
mluví a to
na míst, kdy vypravuje, že jeho jedinou bibliotékou jsou posud nevydaná díla otcova. Od té doby mizí stopa po této básni, patrno, že básník sám ji odložil a na dokonení její v poslední dob svého života, neku-li na vydání, ani nepomýšlel.
Péí
vydavatelstva dostalo se
vnitní dílnu velikého básníka.
nám knihou
Vidíme,
touto pohledu ve
jak tvoil vždy v prvním
vzplanutí myšlénky ohniv, vulkanicky. Podával se dojmu vždy bez
ohledu na další konsekvence.
Epopej
lovenstva
lákala
— jak
již
hlavy básnické neodolatelným kouzlem.
—
podotknuto
A
ve
form
—
vždycky
cykické,
a
jedné veliké básni úskalí bylo vždy pi tom a tomuto úskalí se nevyhnul ani Viktor Hugo. Epopej vyžaduje pes veškeré episody velikou jednotu dje kde však postihnouti jednotu v tomto stále víícím chaosu, jakým v
jest
rozvoj
celého
lidstva?
Kde
najíti
pimené
pechody od
jedné tvánosti civilisace ke druhé, kde zprostedkující motivy? Rozvoj lidstva obsahuje vky život básnícího jednotlivce pár
—
a k tomu ješt tchto pár let je absorbováno starostmi a pracemi jiného druhu, myšlénkami jinými, jichž vtlení též potebuje let
asu a píle. A pece idea ona láká, láká ustavin a ve vzruchu dá se básník svésti a zane, nestaraje se o konec. Tak zaal
i
epopej celá. Byla
Viktor Hugo. trilogií
V jeho hlav byla
epickou. První
ást
jest
zajisté
chvíli
obrovská
„Konec Satana"
:272
tenáe seznamujeme
a ta zstala kyklopickým zlomkem, „Legenda vk", na pohled zakonena, k celkovému rozvoji lovenstva rovnž fragpec jen vzhledem mentární, tetí ást nese název „Bh".
s kterým
a
druhá ást ptidílná
Pedstavte
njaký
že by
si,
farao dvacátého
vku ml
nápad
vystavti msto, kde by všecky slohy, kterými prošlo od poátku umní stavitelské až na naše doby, byly zastoupeny ulicemi nebo
námstími. Od
zdí kyklopických až ke kasárnickému slohu našeho
století,
nezáživná
pece
svtem
Není
v celku.
každého
požadavek
první
to nic
snad zábavná na
Jednot
nemá-li toto
však
stylu
chvíli,
jednota stylu jest
platné,
umleckého,
díla
harlekýna.
v kabátci
—
sms
jaká by to byla groteskní
choditi
v principu
již
odporuje idea všelidské epopeje, kde každá perioda nese se slohem
Taková epopej
jiným.
Jsme
konsekvence
Zaal
peje.
že v
s
pedmluv
k „Legend
opt
nám omezovat.
ustal
nm
od
tato
Jist tyto
jemu vrozenou, tak
jen
mluví o ní skoro jako o vci
zaal
—
se tíštit
sáhl k ní po
jednu ást, vidíme, jak zápasil
s nad nepeklenul hlu-
látkou, vytesal obrysy konce, ale
biny, nespojil pilíe,
a
a ustál od této nadlidské epo-
vk"
jak uvidíme,
desíti letech, vypracoval
zídka kdy
se
a energií
velikou chutí
hotové, brzy však,
obyej kehkou
a dlužno
sám veliký mistr
cítil ji
ad
smrtelní
lidé
vypadala by velmi strakat na ujmu celkovému dojmu.
lidstva
pestrost byla by v první
díla a
máme
za
to,
jelikož za živo-
neml sám
v úmyslu form, jak pišlo k nám z jeho pozstalosti. Vedle úskalí, které jsme naznaili, jest ješt jiné: Dualismus dje. Dle koncepce svta a vesmíru, z jaké se nevymanil Hugo, musel v jeho zamýšlené obrovité epopeji jíti živel nadlidský, mimozemský vedle
bytí
se
o
zmioval,
že asi
vydati je v této
dj
lidských a proplésti tyto dva živly tak, aby jeden druhý pro-
zaoval, jeden druhému
nepekážel,
a nesly, tot druhá obtíž,
to druhé
aby se
navzájem doplovaly
úskalí, které ani genius
obeplout. Jednání mimozemské, v prostoru,
penechává
fantasii
nemohl úplnou
Hugo vládcem svrchovaným, šla mu tato eposu hbit od ruky, tak že jednání mimozemské skoro díle jeho leží ped námi. Bylo patrn pracováno dív,
volnost a jelikož zde byl partie celé s
v
nejvtší silou první inspirace, jednání zemské
pidáno
—
a tu
zaly
obtíže, které
mlo
býti
básníku vyrazily péro
pozdji z
ruky
273
tená je pochopí, jakmile naznaím osnovu celé básn. Tato zaíná pádem kleslého andla. On letí, letí ustavin v hlubinu, z andla se pi tom mní v Satana, chytá se o skály z hlubin trící, slunce stín a
ped ním
tma pojmou
zmítá se
vný
on padá ustavin, až ho druhé ásti jednání mimozemského
uhasínají,
náruí.
V
ad
andl ve svém vyhnanství a v Bohem. V jeho nitru vznítí se
padlý
monolog válí
v
nádherných
on chce být dobrým, chce milovat, ale doba není ješt k tomu, znova zavržen, úpí v
s
válka,
mukách ješt dsnjších. Pod ním zní „píse pták" svtla a vdku, vedle „píse hvzd" a nad
plna jasu,
štbetu,
ním „píse
andl" (ob
tyto poslední episody básník nevypracoval)
dodávajíce jeho kletbám úinného kontrastu.
V
ásti tetí je Satanovi odpuštno.
nenávidím
!"
praví
andlem svtla
K
Bh
a
a svobody.
andl tmy
ást
„Ne, mýlíš se, že tebe
stává
tato jest
tomuto jednání mimozemskému
se
vykoupen
láskou
zlomkem.
pechody,
chybí všecky
chybí každé spojení. Jakýmsi tmelem je tu
ni jednání zemského,
si básník velice dmysln takto zesnoval. Pedpokládá, že Ábel byl od Kaina zabit tímto zpsobem. Nejdíve rann byl hebíkem, pak udeen kyjem a naposledy dobit kamenem. Z hebu
které
onoho vznikl asem me, z kyje vznikla šibenice, z kamene pak vzení. Symbolikou touto dána epopeji táž forma zevní a báse rozpadá se dle toho v ti knihy nadepsané: Me, Šibenice a Vzení. Jelikož však zemský dj eposu musí se vztahovati k uritým faktm, zastupuje Nimrod poslání mee na zemi, Ježíš Kristus s kížem poslání šibenice a bastilla s pozadím revoluce vzniklo
francouzské representuje vzení vbec.
knihy
dv: „Me"
a
spojení jich
vzájemné a
každá
Vypracovány jsou pouze nice", jest
ale
opt
i
tu
schází
velkolepým
událostí omezil se na
boly všeho ostatního.
torsem.
Je patrno,
„Šibe-
z celé
sob ady
jaksi byly
sym-
že básník
ti významné dje, které by Snad Nimrod pedstavovati
pak
má
o
zpupnost a
Tzdor starého lidstva, Kristus jeho sladkou moudrost a obtavost, dobytí bastilly zahájení vku svobody a vykoupení? Ale to jsou fakta píliš disparátní, od sebe
vky
vzdálená a
tžko
dostat
i
nej-
vtší fantasii a nejvtšímu smyslu pro symboliku tyto ti vci: Nimroda, Krista a bastillu se Satanem vzdorujícím a smíeným Jar.
Vrohlioký:
Studie » podobizny.
18
274 v pozadí pod jeden klobouk.
i
snad Satan kleslý rodí
které
zlo,
v první ásti dochází výrazu pimeného v Nimrodovi, v druhé v Jidáši, v tetí v tyranství, které postavilo bastillu? Úi jest sym-
ješt hlubší a dalekosáhlejší, ješt
bolika díla tohoto ješté jiná,
theosoficky subtilnjší, že se
marn
nám po prvním tení nepodá?
Vru
se ptáme, jakby byl dostal básník výjevy z revoluce v pa-
Nimrodem a Kristem, jakby zprostedkoval spojení mezi rznými vky a nad to ješt mezi jednáním mimozemským? tolika Tak zstala báse celá torsem. Ovšem je to torso gigantické, jak trefn vydavatelé v pedmluv praví, podobné obdobným torsm Možná dost, že by byl básník nkteré tragedií Aiscbylových. o sob uzavené celky sestavil ješt v šestý svazek „Legendy vk", nkteré z kus zde umístných a zakonených zcela dobe rallelu s
by se tam vyjímaly, tak celé malé epos o „Nimrodovi", tak symbolická
báse
ení,
o zrození
opírající se
tsn
—
ale
na
o
mohly
lyrické a filosofující
kách
andla Svobody
zbylo na oblaku,
jeho pádu
z
péra Satana,
které
tak celá kniha o Ježíši a jeho
pi
umu-
známá líení evangelická. Partie isté beze škody umístny v jiných sbír-
býti
se obírati hypothesami,
autor neuznal za dobré
uiniti tak ani dílo své dokonit neb zniit a vydavatelstvo podává
nám, co našlo v jeho papírech a jeho úkolem neho v tom mnit neb doplovat.
Máme ped
již
docela
nebylo,
sebou torso, které vzbuzuje v nás divný pocit
Vidíme ducha, giganta, jak rozbíjí si perut o míže nemožnosti; nebo jsou vci,- které se nikdy nevyzpívají a k tm epopej celého lidstva. Kdo se vydá na tuto patí v první cestu, pracuje vždy ve fragmentech, lépe když to pozná hned tesknosti.
ad
prvu a zaídí svou práci dle toho; stavní vže babylonské, lidský vk i z
pracovati cyklicky,
um
to
neobsáhne a nescelí
jest
vky
a snahy jich tak rznorodé v jednu formu, která by zárove hovla svrchovaným požadavkm umní. Když však od tohoto smlého pokusu abstrahujeme, když i
pehlídneme
symboliku,
jež
tu
nešastnou, místy
tu
každé konkrétnosti
vybíhá
až
v detaily
vymykající
se
titrné,
tu uznati
tchto zlomcích stránky plné veleby, jakou stvoil jen Michel-Angelo, plné prostoty a vdku, jakými dýše
musíme,
že jsou
v
naivní zkazka evangelií. Je to zcela pochopitelno.
Hugo
stál v
kvtu
?
275 své síly (1854
— 1860),
šlének a snah
ovládal všecky rejstíky lidskjxh cit,
všecky
i
veliký lyrik potkal se tu
oslující
lord Byron.
nhy
Kniha
nezadá
fage"
knihu položené,
pod které
dialekty,
mkkého
a
velikým epikem, dráp
lví
my-
spád;
a
nese nejedná
o
druhou a tetí
Satanovy mezi hrdé,
s
praktik
Nimrodu jest ohromný a patí k nejvtšímu, péra Hugova. Neobyejnou nádherou vynikají monology
stránka. Celý
co vyšlo z
zpv
umleckých
rejstíky
to
perly
by se klidné mohl
o smrti Ježíše vyniká biblickou prostotou, plnou její ást „Píse pták" v niem
kouzla a zvlášt lyrická
zmínnou
se
lyriky
podepsati
„písní
již
v Bethnejtkli-
vjším idylám mistrovým z doby jeho nejvtší síly a nejlepšího kvtu. O nkterých bájen krásných detailech pro krátkost místa ani se zmiovat nemžeme, je jich tolik, že bohatství jejich stává se místy
tenái
až obtíží.
Po petení jejž
uinil krátce
této podivné skladby pochopili jsme výrok
ped
—
malá ástka toho, co napsati mi teprve zbývá život jak mj by k tomu nestailo."
jest jen
iMl pravdu,
mla
býti asi
hledn
jist
myslil
ptkrát tak
celou ideu jeho
„Bh" Hozmry
Hugv,
svou smrtí: „Všecko, co jsem posud napsal,
takových
pi tom na
veliká, jak jest,
—
což teprve
skladeb
její
unikají
tuto
báse,
dvacet
která by
aby objala jasn a pe-
pokraování nadepsané oku smrtelnému,
lebky
naše jsou malé pro rozpjetí takových kídel, což teprve pak naše
esthetiky?!
XH.
„B
I h'
Dole smavá kvetoucí niva, pestí motýli a zlatokídlé mouchy honí se istým, vyzlaceným vzduchem.
Slunce hází
tisíce
prsten
mezi stíny a po kamení. Ptáci zpívají v keích, nad hvozdy, které se mraí na obzoru, se vznáší vysoko jako myšlénka orel. Z vody,
kde se mihítjí plachty a vlajky lodí, zalétá sem ruch lidského shonu a ztlumený ohlas lidské práce. Z nízkých chat vine se modrý 18*
276
kou, okny svítí pod veer krb, kde se prohánjí zlatovlasé, kueravé dti. To jest jedna Janusova tvá poesie Viktora Huga. Tak jste si
ji
zamilovali
v „Listech podzimních",
v „Záích a stínech",
vých partiích
v prvním dílu
„ty vtr
Snivý kraj
ve
„Hlasech vnitních",
„Contemplací"
v jednotli-
i
ducha".
ustupuje holé pláni, veliké lesy
mizejí z obzoru,
samá strž a samá skála, nad nimiž krouží jen okídlený dravec, kde netvarné balvany oblétají fantastické chumáky oblakv a mlh. Svt je kdesi dole. Odtamtud zní jen smíšený hlahol veerních zvon, tesk bubn, rachot dl. Visiony oblétají skrá poutníka a jsou to velkolepé visiony minulých vk. Od Evy k Ježíši, od Mohameda k Voltairovi. Slyšíte železné kroky paladin, drsný hlahol Cidv a úpní rohu Rolandova, Pak je ticho a noc. Jen veliké hvzdy hoí vám nad hlavami, pi nichž Booz si namlouval Ruth, tak dobe jako Welf kastelán Osborský propadal zrad nastražené rukou nevinného dítte.
To
poesie „Legendy
vk",
To
druhá tvá Janusovy masky.
epické ásti
„ty vtr
ducha".
A
ješt jiná tvánost Hugovy Musy vás oekává. Poslední kle ustupuje, mizí i skála. Zaínají ledovce ozáené píšerným svitem bludných vlasatic Netušíte ani blízkost zem a lidí. Jste v istém etheru. Co kolem vás víí, mohou býti jen kídla duch.
Po
em
kráíte,
to se tese,
nahlédnete
blíže
Kdosi vás chytá za lem odvu. Samé stíny
kol,
a jsou z
to
nichž se
hroby.
smjí
nemáte odpovdi. Dál vás táhnou pouze povinnost a svdomí. Modlitba a meditace jsou jejich dv moci kídla, kteráž se jako mosty kladou pes každou propast. Jdete mezi samými ledovci a posloucháte, „co praví ústa stínu". Hledáte všeho píinu poslední. To druhá ást „Legendy vk", to „Náboženstva a náboženství", „Osel", „Nejvyšší slitování", „Konec sfingy,
k jichž otázkám
—
Satana" a vrchol celé této pouti Poesie
prvního
—
„Bh".
genru je pro každého,
poesie
série
druhé
umlce, poesie tetího druhu jest pro úzký kruh vyvolenc, kteí v stejné nálad duševní rádi se potýkají s fantomy vlastní obraznosti. Nedávno zemelý básník lyonský Josephin Soulary napsal cyklus „Honba za zlatými mouchami", celý kruh básní V. Huga mohl by se nazývati „Honbou za peludy".
jest pro
:
277 Zvláštní jest, poesií
Hugovou.
skráni.
Básn
I
z
tento
že
jest
století,
leží
veškerou
vráska na jeho
poslední
že
jeho
kmetství
vyznívají
V
fantastických a fantasmagorických rozjímání.
vtlen básník visioná.
sklonu
prokmitá
doby prvního vzruchu tvrího stejn jako zralé
plody jeho mužství a jako
tmito akkordy
genre
poslední
tam, kde se nejvíc smje,
které
Podivno,
v pýše
že nejvtší
visioná
nazývá positivním
se
nm
žil
a na
na
všecko
visionáství hledí opovržliv a pes rameno. A silou visionáskou rovná se Hugo nejvtšímu ze všech visioná, Danteovi.
Vtšina jeho skladeb vidní.
Vzpomete
a
práv tch monumentálních
jen na píšerný
pochod
je
samé
v
básni
soch-král
^Revoluce", na ohromnou tryznu Napoleonskou nadepsanou „Expivýkiky z „Dsného roku" všady vidní má
—
ation", na všecky
poslední slovo,
aspo pokud
jde o básnický dojem. První „Legenda
vk"
vk"
koní vidním a „Nová legenda se jím otvírá. Kniha „Papež" jest pouze jedno veliké vidní, zrovna jako poslední naše novinka „Bh". Je to podivné, je to i do jisté míry pikantní
—
poesii prorokv a Apokalypsy v dob páry a elektiny. Tím ovšem nechci íci, že by nová kniha V. Huga našla neobyejné množství tená. Zajisté, poprvé si ji mnohý pete, ale myslím, že se pece spíš radji vrátí k poesii „List podzimních" a „Hlas vnitních". Více než kde jinde platí zde na pohled
íísti ryzí
všední ale v jádru
hluboké slovo Goethovo,
že všecko nehodí se
pro každého.
i
V
„Bh" jest nejen závreným kamenem poesie Hugovy, nýbrž závreným kamenem jeho filosofického a náboženského systému.
nm
deismus básníkv se silným pibarvením pantheismu
dosí pološera a
stín
jest vysloven
o nic jasnji, nežli v známé
„Co praví ústa stínu".
báse
protestem proti
již
psán v letech 1854
ševních
sil
básníkových.
a nejplnji,
s
celou
by
ne
„Contemplací" visionáské básni
Se stanoviska umleckého jest pak nová a oblíbenému tvrzení o úpadku
bžnému
poetické mohutnosti Hugovy jest
z
nejzejmji
— 55,
v druhé polovici jeho života.
tedy
U Huga
pece nebylo
jeví nejvtší
práv
„Bh"
rozkvt du-
period,
nanejvýš
278 lze rozeznávati
dobu jakési pedpravy, dobu
sob
zahrnující v
to poesie
akademické,
všecky chladnjší, tradicionelnjší skladby až do
tvrí
prolomení ledu vlastní mohutné
Od „Oriental",
síly.
kte-
rými zalo vítzné svítání jeho genia, plujeme pak v jednom moi zralé síly básnické. Toto má ovšem též své vlny a v nich sklon
moe
a vzruch, ale
Nkteí
je stále jedno.
básníci
propracovávají
se
abstrakce
z
ku konkrét-
Podle práv se slaví u nich methody Hugo vbec nepokraoval, nebo u nho zrovna jako veliký pokrok.
této
dále tím hloubji do abstrakce.
Odtud ono
nosti a to
u Shelleye
šlo
ím
to
visionáství,
které
pdu
i
reální
osudná kletba lidského ducha!
mozku
—
a tvoí
si
fantastický,
kde skutený svt dávno
jí
zmizel pod
v mlhovinách vlastního
analogický svt,
našemu
—
hledá
jako
aspo
vtšina, nohama. Pochybuji, že naše dovede ješt pracovati s visiony. Muselo by dnes ísti stejn „Královnu Maab" bhelleye, jako Keatsova „Hyperiona", Shelleye „Laona století,
a Cythnu", jako skladby,
veliká
Lamartinv „Pád andla", jako Hugovy
z nichž tento
„Bh"
výkvtem moderního
vrat,
jeho
jest
poslední
knihou eminentní duchové zá-
Mn
visionáství.
že knihy
se zdá^
tohoto druhu se více netou, moderního lovka více baví nevinná kontroversa, má-li kouiti a mže-li bez trestu píti nápoje alkoholické. Jeho dýmka a jeho sklenice jsou mu dležitjšími pro-
blémy, než
A
s
tohoto
Bh
jest
anachronismem. Jinak jest o
Nevytýkáme, jen konstatujeme. ovšem kniha jako „Bh" nejvtším
a život záhrobní.
stanoviska
ešení problém
dle
jen k jich stránce esthetické.
„Bh"
ethické
A
a
kteréž se
básnického,
váhy
nestará,
nýbrž hledí
stanoviska
tohoto
jest
Hugv
ped
kterým blednou všecky dekadentv a symbochodí v ruské jucht nebo
naturalistv,
list, veristv a instrumentistv,
dýchají
s
velikým poetickým skutkem,
keovité zápasy realistv
ist
hlediska
s
jejich
a
již
paulím budoir,
Hugv „Bh"
je
kde mo-
kus brillantní básnické rhetoriky,
hutnost obrazotvorná se vyšinula k nejvyšším stupm lidského umní a lidské síly. Chytá vás na nejednom míst závra, vím; zmocuje se vás únava, pipouštím; ale básník nezná ani únavy, ani závrati, on je nesen
ustaviné.
kídlem
své argumentace,
Let vskutku velkolepý,
který
letí
dále a letí
má sob málo
rovn3'ch
279 v djinách
celé
noh,
jste
tom
letu
necítíte
ped
moi obrazv novému
vámi jako
vstávají zase
a
legie,
abstraktních, v
novému které
cítíte,
nmž
pod
že musíte
zase jen nad
A
vždy povzletu.
Samm
jako legie mrtvých z
Nkdy
pdy
vás zanese tento apokalyptický
obrazy konkrétní tvoí mosty a pechody,
silné
se vyšvihujete k kají
kam
jednou obtí básníkovy argumentace,
za ním, tonete v
obyej
Y
svtové!
poesie
sebou, sotva z daleka tušíte,
po nichž verše uni-
nové
v poušti zasypal a
hrob
na hlas trouby posled-
jako oslnní touto strží všady stejn se Trochu šera, trochu stízlivé tmy, trochu lidského vzduchu! Ale marno, básník vštec jest neúprosný, pod klenbou jeho lebky víí ješt zástupy peludv a celé víry obraz, ního soudu.
jste
drahokam.
blýštících
kteréž musí býti vysloveny, ba kdybyste nevidli na vlastní
oi
to
mistrovství formální, jímž ovládá tento apokalyptický jezdec svého
Pegasa, zdálo by se vám Dejednou, že onomu uni arodjnickému z ballady Gcethovy, zbaviti píšer a duch, které sám citoval.
netvorného
autorovi jest
jako
jenž
se
nemže
„Bh" ítá pes pt tisíc verš. Pedstavte si pt tisíc verš vyplnných samou obraznou abstrakcí, ale pi tom vždy na výši umlecké Hugo
mžete
a
si
pedstaviti, jaký
básnický
kolos je Viktor
!
„Bh"
ovšem neuiní Huga ani vtším ani populárnjším, dobe, že je tu. Pipadá mi jako ten poslední hrot ledovce, se v zoi ervánkové. Ledovec by obstál i bez tohoto po-
ale jest tratící
sledního vrcholce,
ale
když nad stržemi
jeho úblový kužel, je hora celá. tíin
mraen
a
plamen kmitá
oích nás ubohých smrtelníkv teprve Básnická evoluce Hugova nepotebovala ovšem této apotheosy,
mén jí
v
potebovala jeho evoluce spekulativní. Tmito otázkami již jinde a astji, ale takovou nádheru obraz pece
hnul básník
nikde nerozvinul. Ovšem hroty ledovc jsou neschdné a ta výtka stihne
i
tuto velkolepou skladbu citeln.
Jiná otázka:
Dokonena
je
Pro
pece, jak
nevydával Hugo
teme
na
roku 1855. Tžko, vru, na to dáti
její
knihu
za svého života?
poslední stránce na Jersey
odpov.
Dle nkterých
bod
pomlek by se zdálo, že tu a tam cítil básník ješt potebu ale takových míst uritjších nebo detailovanjších pechod
a
—
je
celkem velmi málo a skladba celá
se presentuje v celku
i
od-
280 dílech jako
výborn
sestrojený a rozlánkovaný organismus.
ze všech v poslední
vých jest
dob
publikovaných pohrobních nejhotovjším celkem, to jest proti
„Bh"
dl
Naopak básníko-
nmu
„Konec
Satana" pravým torsem.
i ml kací
vbec
zde jsme jiných
snad
„Bh"
pravd
nejblíže,
poetických
pro Hugo
dl
íkával,
nebo
že by
slova smyslu,
svého celého
Jedno
ani s
koncem
„Bh"
že knihou
publi-
že asi
vskutku
již
lépe
chápeme,
nebyl
hotov se
si
rozdlanou tom postavil díve poslední mezník jestli
svou
lze to jen bráti v
díla.
a musí býti vysloveno ihned,
jest jisté
jest ryze
i
než podáme
Hugovský; co do konstrukce
podrobností jest on nejoriginálnjší
Celý rámec
již
století
mnoho práce a Hugo na as opustil,
pehled nové skladby: „Bh" i
Nyní také
se,
Satana", k jehož úplnému vypracování
vyžadoval ješt
epopej Miltonovskou
celku
pozstalost Hugova
nevykazuje.
Sám „Konec
svými plány. nedošlo,
Hugovou
býti poslední básnickou
a tím se vydání jeho stále odkládalo? Zdá
skladbou
básníkovou.
celý postup obsahový jsou z bytosti autora vzrostlé,
vzorv a píkladv. Ano chronologie dl Hugových nás uí, že jiným skladbám pozdjším z let 1870—1880, byl Bh co do koncepce i provedení vzorem (zvláš „Papeži" a „Nejvyššímu slitování"). Co do velkoleposti obraz má Hugo zde jediného soupee bibli a zjevení sv. Jana. V antithesi a ve hromadní hyperbol má jediného soka sama sebe. ekneme-li, že i tohoto na mnohých místech pekonal, ekli jsme jisté víc, iiež teba ku chvále i k ocenní. vše je tu jeho, bez cizích
—
—
Pdorys básn jest velmi jednoduchý, skoro anticky prostý. Tím vtší pak údiv, jak tuto prhlednou a lehce pehlednou kostru vyplniti dovedl básník živým,
zde básník sám,
chce
obrazy tak sytým
poznati
obepíná, poznati poslední všeho
vstupování do temnoty záhad. ducha,
lidského
odpovídá,
jak
si
ducha,
kdy
osloví
Boha,
slovem.
proniknouti
lovk,
taj,
který nás
píinu. Úvodem básn
jest jakési
Básník potká na této cest jej
lovk Boha
tímto
smrem
pedstavoval.
a duch
svého lidský
Lidský duch ho-
;
281
voí v celé sérii hlasv a pedvádí ped oko básníkovo obrazy všech boh, které kdy si lovk zbájil, aby si zosobnil nejvyšší svj
Bh
ideál.
(bh
bh Jahve, bh Trojice, dobrý bh Bérangerv, bh války a bh státník, bh umlcv a bh
fetiš,
dobrých
lidí),
myslitel se tu
každý nakreslen nkolika mistrnými rtami.
zjeví,
Celá historie boha v hlav lidské, celá revue velikého toho pojmu
táhne
bh,
tento
nebo
jednotlivce
znjících
hlasích
v jedenácti
tenáe. Každý
na výslednici snah
má
doby,
celé
nemže
jednotlivce nebo pro jistou onu dobu, kovi, který
vk
ped zrakem základ osobních poteb
z hloubi
sestrojený na
opt
staí
pro
však vyhovti básní-
bohu pojem mnohem vyšší a vtší, než ho žádá
o
všední oportunismus nebo utilitarismus. Tyto hlasy jsou jen ohlasy minulosti a ukazují jen,
Bh
že taký, jaký posud byl, pravý
Teba
míru býti nemže.
jíti
dále.
A
ves-
básník jde dále, personifi-
rzných náboženstev, i lépe eeno rzných stav mozku v urité dob. Schéma jeho postupu je toto, jak
lidského
kací
se našlo
v papírech básníkových a jak až na malé odchylky v podrobnostech je propracováno v celé skladb. Básníkovi zjeví se ada zjev
—
symbol rzných on se ptá a
1.
n
i
qu
netopýr, za ním
2.
sova,
i
d
?
i
pedstavy
zjeví se
i 1,
h
myšlénky
Bohu; tchto
odpovídají:
ti
Nejdíve
fasí
lidské o
symbol
symbol
atheismu,
skepticismu,
oznaeného
slovem
oznaeného
slovem
pijde
havran, symbol manicheismu, oznaeného slovem duplex; (starý dualismus dobra a zla, Ormuzda Ahrimana) 3.
i
jemu v patách kvaí 4. sup, symbol
m
heslem 5.
u nu
s
;
u
1
1
i
p
1
e x
pohanství ;
ili mnohobožství,
orel, symbol za ním
židovství
ili jednobožství
noh, symbol kesanství triplex; v patách jemu spje 6.
7.
andl,
celá evoluce
oznaeného
pokrauje
symbol
ili
rationalismu
koní zjevem
s
trojice
s
s
heslem h o
heslem heslem
m
o
a
282 8.
svtla,
a co jest
které jest symbol toho,
co posud
nemá jména
intencí
básníkových.
Bohem
pravým vlastním bohem,
zpv
tvoí vlastní jádro básnické skladby. Není Tchto osm pouhá poetická enumerace jistých fasí lidské myšlénky o Bohu. nýbrž jejich kritika a jejich ocenní. Bylo by nejvtší chybou a to
i
pravým neporozumním ducha básníkova chtíti posuzovati tento postup evoluní se stanoviska výlun historického i lépe eeno chronologického. Takto by se ovšem vytýkati mohl básníkovi anachronismus.
Je práv
atheismus
skepticismus
i
dckem
doby po-
doby moderní, kdežto monotheismus hlídá práh lidské kultury již v starovku. Básníkovi nešlo o historii nebo o chronologický postup a rozvoj myšlénky náboženské, on nevidl vci za slední,
sebou a po sob, nýbrž vedle sebe;
k
vlastní
Jemu
jest
myšlénce na
klade
ebíku
tento
s
tohoto stanoviska,
poad, jak jsme
jej
s
vzhledem naznaili.
rozvoje na prvním stupni a tudíž nejnižším
úplná negace Boha, teba byla dnes moderní a na nejvyšším idea
kaceována, jako pouhý pelud a nedostižný k svtlu, jak on si ji vyznail, kesanství na míst šestém a nejnovjší je na p. stedovké skepse na míst druhém, moderní rationalismus, lépe humanismus Teba jest pak pedposledním lánkem v etzu celého rozvoje. tedy se vzdáti historického postupu úpln a mysliti si rozvoj mysvtla,
ideál.
teba
V
byla
stupnici lidského ducha
šlénky o bohu tak, jak
gace
všeho
ku kesanství
dále,
jej
básník v celkové souvislosti
k dualismu,
božství
a istému,
z
polytheismu
rozumovému pojímání
vidí,
z
ne-
k monotheismu, ideje boží.
Ale ani tato grandiosní revue neupokojí básníka, chce ješt chce až k Bohu, ale tu selhává již lidská schopnost pojímání
a pochopení. Rozuzlení celku je stejn ohromující a zdrcující jako
tento
závratný let
z
civilisace
ku
civilisaci.
—
lovk, pokud
žije,
musí díve umíti, aby svtla mní se v ruAndl temn tuší. jasn obsáhl, co nyní jen zahalena sestupuje nejvyšší bytost sama a na výslovné báš, v
boha v jeho pravé podstat nepochopí,
nm
pání
se dotýká prstem
Tžko
ela básníkova, který v tom umírá.
íci, v jak nádherných,
malebn rozmarných
tu skulpturaln velebných, tu
verších se vyvíjí celá tato epopej
ped zrakem
283
tenáe. Nkteré stránky duchým rámcem verše:
jsou pravé orgie barev a svtla. Jedno-
Já zel nad hlavou svou se míhati bod tmavý, všech
jest
spjato
tvoících jádro
osm apokalyptických obraz,
mní, je netopýrem, sovou, havranem, vštný supem, orlem, nohem, andlem a svtlem, z nho zní onen strže ze tžko opravdu Je líí. již doby, ovzduší v hlas nesoucí se
knihy. Tento bod se stále
drahokam
chtít vybírati jednotlivé,
které nejvíce planou a
svítí.
hlavn bájený popis geoeckých boh, popis apostrofa Pyrenejích, logické transformace v vykoupení mystérium na biblického leviathana, veliká hymna
Jen nkteré pasáže naznaíme. Jsou
to
humanismu. V
v ústa andlova, hlásající veliké poslání tchto pasážích se povzneslo básnické slovo k nej-
vyššímu jak v
síle
sloky vložené
Kristem,
Pipouštíme, v líení do pílišné
hudb
obsahu tak v že se
Hugo
i
zde
formy. v
mnohém
opakuje
anebo
šíky zabíhá. Analogické pasáže k tmto hym-
filosofujících nickým výlevm se lehce najdou, zvláš v posledních náboženství" a „Náboženstva knize básních velikého kmeta. V veliká a obsažná jest závrená hymna, tvrdící jsoucnost boží stejn
lyrické výbuchy
jako nkteré
a episody
naší novinky.
;,Nejvyšší
obdobné místo
elegické a
„Papež" vykazují nejedno i z rzmohli bychom uvésti i skoro stejn znjící verše myjak ných tchto skladeb. Ale te vše by bylo pouze dkazem, vyhraovala, jak se šlénka deismu ovládala sny a dumy básníkovy, si toto vyznní. nejplnjšímu svému ke jakými cestami zrála nátru, je to pece se neobejde bez jakéhosi pantheistického
slitování" satirické,
A
osobní
bh,
v
njž
veliké evangelium
apokalypse.
básník
ví
poetického
a jejž vyznává.
Jersey a Guernsey
bádající lidské myšlénky.
A
Hugv „Bh"
byly
vru
zavrhnte teba
jest
kídel orla novodobým Pathmera
deismu psané pérem i
filosofa
z
i
theosofa
-
poslední v onom zopoeta zstane a to jeden z nejvtších, snad své studii o Shakesdiaku, jejž sám smlou rukou nakreslil ve je snad z nich chropearu. Jde pímo vedle prorokv a Danteho, koncepce, mohutnosti nologicky poslední, ale jest jim sourodý silou Isaiašova, vzletem, který slova, které má sílu vichru a ohe uhlíku celou váhou obronejkrajnjší abstrakci oblévá konturami plastiky,
284 která, i kdybyste jí v souzvuk nepisvédili, k úctyhodnému mlení, nebo imponuje a drtí. Zbra takové pouhé a zúmyslné negace je tu naprosto malomocná. skladb dlužno uznati svrchovanou moc genia, který dle slov biblických „vlá, kde se mu zlíbí", dnes v smavých údolích idylly vité
individuality,
nutí
vás
Vi
a zítra na hlavní.
ledovcích
mystické
spekulace.
Ale
vlá, a
to
je
vc
Rejstík jmen osobních.
Aicard 171, 177, 178. Pedro de Alcantara 15. Aleardi 126, 129, 130, 137. Alfieri 79, 117, 126, 128, 133, 166, 168, 169.
Amicis 135. Arici 146, 149. Ariosto 38, 62, 63, 78. Asnyk 94. Asseline 217.
Aubanel 55, 57. Augier 88. Autran 176.
Bernhardtová
108, 110, 111, 112,113, 114, 115, 116, 117, 118, 119, 120, 162. Berton 120. Beust 85. Biré 218.
Blaze
de
Bury
82,
98,
99.
Bocage
103.
Boccaccio 185. Bonuccelli 13.
Booth 166. Boucher 239. Bouchor 210.
Avril 46, 47, 48, 51.
Bacon 90. Baju 199. Balbo 68.
Bouvenne 217.
Balzac IV. 104, 185. Bandello 185.
Barbey Aurevilly 173, 174, 218.
Barot 205, 210. Barbiera 141.
Barbou 217, Bauclair 190. Baudelaire 121, 122, 123, 125, 199, 202.
173, 201.
Baudry Beaumarchais 252. Beethoven 8, 141. Bentham 38. Beran ger 8, 193. Berlioz 124.
82, 83,
185,
Brandes 208. Brizeux 59. Browning 211. Brunamonti-Bonacci 142. Brunet 55. Buloz 232. Burns 132. Byron 8, 12, 13, 38, 48, 76, 77, 78, 79, 80, 137, 131, 129, 127,
75,
205, 206, 197, 213, 226, 212, 275. 253 Calderon 93^ 94, 97, 219, Callori 14. Camp du 147, 148. 156, 211,
136.
Carducci
11, 127, 128, 130, 137, 148. Carrer 126. CatuU 132, 135. Cavalcanti 193. ino da Pistoja 193. Clairiu 115. Cléry 101, 102.
Gorneille 94. 84,
85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92.
Banville 191.
124, 197,
81,
Capuana
Conrad (Jií pruský) 129. Coppée 93, 111. Corbire 197.
Boulanger 96. Bourget 210.
Bozdch
14.
Cannizzaro 132, 135, 179. Capranica de Grillo 163.
Coelho Ramos 15. Coffa-Caruso 142.
Bouilhet 183. Baccelli 126, 148, 149.
Canaris 38.
Caete
Correggio 159. Cossa 144. Cesta 66, 67, 70. Courbet 202. Crépet 122, 124, Cuvier 148.
elakovský
21.
Dante
69, 77, 79, 137, 151, 200, 175,
126, 163, 206,
12,
135, 165, 211,
277,
Dante da Maiano
283. 193.
Darmesteter 210.
Darwin
39, 148.
Darzens 198. Daudet 172, 190, 194. David 36, 236. Delavigne 8, 35, 36, 94. Dlili 149.
Gautier 96,121, 163,168,
Dclpit 54.
Demogorgon Derby 16,
207.
180, 176, 183, 227. 196, Gavarni 115. Geneway 47. Gessner 129, 131. Giacomelli 115. Giacometti 165, 166. 172, 184,
Désatgier 50.
Deschamps
36.
Diderot 43.
Doré
115.
Dorvalova 103.
Dowden
Giera 55. Giesebrecht 15.
209. Dragouetti 135. Drejfcus 217. Dumas Ad. 57.
Dumas
Giordani
102, 106,
101, 105, 172,
218,
103, 163, 243,
Goethe
7, 12, 13, 15, 22, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 54, 61, 77, 93, 96, 97, 98, 127,
Alex. syu 15, 101, 52.
Dupuy
218.
Durdík
84, 85, 87.
Gounod
i
Ebert 152. 31,
32,
35,
Erifante Eritense 13. Ezechiel 12.
j
j
Fabié 171, 176, 177. Faguet 218. Feuillet 88.
Fiorentino 163, 169. Flaubert 172, 174, 181, 186 Fleres 140. Floupette 190.
Fdgazzaro 126, 139. Fogowitz 102. Folguera 14, 15. 2(»9.
'
I
57.
i
I
'
Foscolo 67, 68, 128. 15.
Guacci-Nobile 142. Gubernatis de 7,
129, 135, 137. Guicioli 213. Guillemot 114. Hálek 255. Hamerling 150, 151, 152, 155, 154, 156, 153, 159. 157, 158, Harel 100, 101, 102. Hartmann 9'<, 155.
Hartzenbusch 14. Heine 131. 180.
Galii 135.
Garcia de Quevedo Venezolano 14. Gasparis 135.
Gaucher 218.
236
237 242 249 254 259 266 270 275 279
Hugues 171 Chaplin 184 Chardon 46
34,
56,
78,
Jungmann
8,
183, 184,
21, 53, 54,
Kallus 132.
Kant 264. Kaulbach 158 Keats 22, 185,
196, 207,
208, 215, 278.
Klaar Alfred 85. Klopstock 131.
Jih' 86.
46, 47, 48, 49,
Lafoutaine 38, 98,
Lamarck
148.
Lamartine
Houssav 101. III.
206, 219, 223, 227, 232, 238, 245, 250, 255, 261, 267, 271, 276, 280,
Chaudes-Aigaes 236. Chládek 132. Chopin 141. Janin 100, 102, 169, 243. Jasmin 132. Jordán 156. Jouy 172.
44, 45, 51, 52,
135, 156.
Hugo
172, 186, 197,
Labiche 93. Lacenaire 40, 41, 42, 43,
97.
12,
:3i
247 253 258 264 269 274 278
Kollár 21.
Humer
220
241,
Kolár Jos.
Horalius 43, 68. '
222,
Hesiod 146. Hetzel 216, Hpyse 15. Hollý 21.
Gaillardet 100, 101, 102.
221, 225, 230,
Hennequin 218.
Hoffmann
í
218
Knauer 155. Kober 153.
Fournier 102. i
217
Helvetius 43.
Frank
171, 180, 181, 182. Fréde'rick 103.
148, 184, 191, 202,
221.
I
j
147, 179, 189, 201,
Charles 176 261, 271. Charpentier 185, 217. Chateaubriand 35, 36, 95,
Grillparzer 48, 131. Grossi 126.
i
Erben 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29.
Fouqué
213, 264,
Gozlan 163. Gray 22.
i
37, 38. Edison 173.
Forman
186, 262,
Goldschmidt 154. Goujon 267.
Diirer 234.
Eckermann
137, 251, 279.
131, 238, 277,
103.
Dumoustier
11.
Giusti 15, 263 Gnoii 126, 143, 144.
Alex. 95, 96, 97,
100, 104, 168, 247.
Dumas
Gilbert 40.
1C6, 178, 188, 199, 216, 220, 224, 228, 233, 240, 246, 252, 257, 263, 268, 272, 277, 283.
8,
10, 11,
12,
35, 36, 57, 75, 76, 77, 10,
31,
32,
33, 34, 35, 36, 37, 38, S9, 41. 48, 65, 95, 96, 97, 103, 112, 115, 127,
78,
121, 134, 221,
79, 80, 95, 125, 127,
136, 236.
180,
104, 128,
219,
Landor Walter
Meusnier 115. Meyerbeer 165. Michel-Angelo 200, 211,
S. 211.
Lanfranchi 213.
Laprade 57, Lara 142.
176, 180.
Mikšíek
Legouvé 166. Lemaitre 112. Lemerre 182,
Milli-Cassoue 142. Milton 54, 129, 131. 132, 196,
218, 222.
Lemoyene
230. Lenótre 220. Leopardi 126, 128, 154. Lesclide 31, 32, 217. Ltsseps 202. Lessing 149.
Levi 47. de
172,
40, 172. Moschos 252.
Pulda 120. Quantin 216. Quinet 247.
Mourek
Rabelais 77, 78, 185, 256.
194.
47.
Mallarrcé
125, 171, 189, 190, 191, 194,195,197. Malesherbes 218.
Manzoni
Milbornu
5,
6,
89,
95,
7,
8,
9,
10, 11, 12, 13, 14, 15, 35, 36, 68, 127, 133. Maquet 99, 100.
Marivaux 93. Markéta Navarská Marot 256. Martin 47.
185.
I.
Nencioui 148, 149.
Nero 156. Neruda 25. Nerval 172.
Newton
34.
Nmcová 23. Ohnt 105, 194,
Pavesi 14.
Peacock 212.
Pékdan
81, 82, 97,
105.
Méry
163, 169.
Meschia
5,
13,
Metaata&io 132.
14,
15.
Riard de 46. Ribbeck 15. Ricci Paternó
-
Richepiu 110,
Mendés
196. 193, 194.
Rembrandt 113, Rempel 15. Renan 174, 186, Reynaud 53.
Orfeus 252.
í^anzacchi 148. Parodi 112, 218. Pasteur 148.
126, 139, 140.
171, 188, 189. 126, 135, 136, 137, 138. Ratisbonce 59. Reboul 57, 132, 134. Rgaldi 134.
Rapisardi
Oreagna 214.
Melvil 171, 186, 187.
164,
168.
126, 142, 143. Richard 182.
Porn hon 172.
36,
13,
Palestrina 236.
54, 55. 68.
Mérat Mérimée
9,
Napoleon II. 231. Napoleon III. 259, 260, Naquet 176, 179, 180. Nebeský Václav 88.
Mathieu
Mazzoni
147,
Rameau 7, 8,
Martini 67.
Mazza
97,
128.
86, 87,
210.
Racine 117, 166, 219. Racot 101. Raftaello 211. Ráchel 115, 117,
148, 228.
21, 28, 29, 48. 157, 158.
Makart
Rabbe z
40.
Napoleon
Maffei 126, 129, 130, 131.
Mácha
Murger Musset
142.
Mac-Carthy 209. Macaulay 208. Mahussier
88.
Murillo 201.
rti
132.
130.
153.
146, 149.
Pokorný
174,
173,
Prévost 111. Prina 7, 8, 12.
131.
Moréas
Mozart 257. Múilerová
135, 186, 138,
27,
Poulinet 55. Práti 126, 127, 128, 129,
14.
Monselet 219. Montalembert 242. Monti 133.
Llausás 15. Longfellow 58, 146.
Lutti-Albi
56,
22, 197.
Marc-Monnier
Moreau
Lucretius
55,
Poe
Pomairoles 176. Pontmartin 216, 218. Popelin 171, 175, 176.
174, 186, 187, 202. Littré 202. Livi 141.
Louvet 214.
54,
Platon 212. Plessys du 199.
57, 58, 59, 61, 62, 63, 64, 65. Molire 94, 96.
Moore
Lingg 156. Lisle Leconte
23.
187, 280. Mistral 53,
12.
Pitié 181.
Planche 232.
248, 274.
Latour de 14
189,
Pigorini-Beri 67.
Pindar
173, 202. Pellico 126. Perikles 156. Petrarca88,]26, 144, 167, 193, 236, 252. Pfleger 88.
201. 202.
Castello
146,
178,
197.
Rimbaud
171, 197, 198, 199, 200, 201. Rimbaudova Isabella 198. Ristoriová 160, 161, 162, 164, 165, 169. 168. Rivet 216, 217.
163, 167,
Roalds
16G,
74.
Robirjsor.-Darmesteterová 211. 200. Rollinat 171, 188.
Rod
Róndani
Shelley
66, 67. 69.
138, 204, 208, 212, •215, 249, Sibour 259.
Rossetti 141, 209. Rossi 163. Rossiui 122.
Rota Antonio 14. Roumanille 55, 57. Rousseau 43, 49.
196, 207, 211,
Roux Rubí
Silveste
160.
171,
157, 205, 209, 218, 278.
185, 206, 210, 214,
184,
185,
22.
5,
Sophokles 38, 92, 153.
62.
Verdi 68. 225. 171, 189, 192, 193, 196, 197, 200, 202. Horace 98.
Soret 37.
191, 195, 199,
Soulary 270, 276.
Vernet
Soumet
247. Spencer 206.
Westbrookova
168. Sanctis de 12, 128. Sanvitale 66, 67, 68, 69. Sarcey 112.
Spinoza 39, 208, 210, 212. Stevens 115. Stoppani 135. Stromei 126, 131, 132,
Vicaire 190.
Sardou 102, 110, 117.
134, 135. Sully Prudhomme 146. Swientochowski 94.
Villemain 14.
Samson 111. Sand 59, 163,
Sarrazin 210.
Sauer
10, 15.
Savine 65.
Scherr 231. Schiller 38, 48, 96, 131, 160, 166, 231, 267. Schopenhauer 155.
Schróder
Schumann
Tasso 38, 62, 77, 133. Tavan 55 Teniers 201. Theokrit 270.
141.
Thomson
Shakespeare 38,
78, 90, 91, 94, 96, 97, 107, 127, 131, 141, 165, 199, 169, 200, 202,
252,
283.
Wiertz 241. Vigny de 6, 36, 95, 179, 247.
Williams 214. Villiers de 171, 172, 173. 174. Virgil 66, 127,
185, 146, 216, 233, 252.
90,
200.
Viviani 214. Wollstonecraft
-
Godwi-
nova 210. Voltaire 252.
146.
Tibull 216. Toscanelli 213.
Settembrini 11. Sforza 7.
Harriet
Virieu de 11. Vitu 112. Vitzthum - Eckstádt
Tarantelli 135
Scott 38, 127. Scribe 46, 82, 86, 87. Scrugli 11. Seifert 120.
219,
136,
Tailhade 199. Taine 81, 208, 210.
15.
190, 194, 198,
210.
Swinburne 211, 213, 218. Taddei 142
Scheflfner 200.
123, 196,
Vanier 198. Vaucair 171, 182, 183.
Verlaine
Soletti 7, 13.
163, 169, 218, 251, 261, 267. Salvini 165. Sampiero Ornano 141.
121, 122, 125, 192,
Verešagiu
Sládek 257.
Sainte-Beuve Saint- Victor
124, 264.
Verdaguer
18tí.
14.
Wagner
43,
218,
219,
Xenofont 140.
Trelawny 197, 212. Turrisi Colonna 142.
Zaiotti 11. Zelter 98.
Ulbach 217.
Zeune 15. Zeyer Julius
Vacquerie 242, 271. Vaglica 14.
Zola 105, 172, 177, 190^
64.
194, 218, 261.
Chyby tiskové. ádek ti jako všady jinde správn ádek nahoe ti Herrmann Lingg. 3. ádek zdola ti Sainte-Beuvovi. 15. ádek nahoe ti Musset.
Str. 126. v záhlaví 3. Str.
jest
Baccelli.
156, 4.
Str. 221. Str. 228.
Menší nedopatení opraví
tená
zajisté
sám. J.
V.
Obsah. Strana
Slovo Úvodní „Pátý kvten". I.
II.
3
Óda Alessandra Manzouiho
:
Úvod
5
Vznik básn
G
souasné básn téže látky IV. Úsudky domácí a cizí V. Peklady „Pátého kvtna" VI. eský peklad „Pátého kvtna" Jiné
III.
N
k
o
1
k
i
s
1
o v
E
o
r
b en o
v
,^K y
7 10 13
16 t
i
19
c i"
GoetheaHugo
—
Básník F
r e d e
M
1- i
Hrab
31
vrah i
s t r
.
a
Jacopo Sauvitale aicho elegic „Stesk po
vlasti":
Úvod I.
II.
40 53
]
66
Zprávy životopisné a Stesk po vlasti
liyrouaLamartine.
07
literární
70 75
.
Emanue Bozdéch A u t o r „A n t o n y h o"
81
1
93
SaraBernhardtová
-108
Charles Baudelaire a Richard VV a g n Glossy k novjší poesii italské:
121
e r
Giovauni Prali
126
Andrea Maíiei Domenico Strouiei
129
Mario Kapisardi
135
Antonio Fogazzaro
138
Quido Mazzoui Maria Ricci Pateru 6 Castello
142
Domenico Gnoli
143
Vda Jar.
131
139
v poesii a Uííccelliho „Divá ujitiira'
Vrchlicky:
Stinlio
a
podubizny.
145 19
Strana
Ho Z
1)
e
t
1
Haiu
pamtí
Glossy k Hrab
e
rl
n g
i
150
slavné tragédky novjší poesii francouzské:
IGO
de Villiers de L'Isle-Adam
171
Claudius Popelin
175
Francois Fabié
176
Jean Aicard Felix Naquet Felix Frank Marie Vaucaire
177
179
180 182
:
Clovis Hiigues
183
Armaiid Silveste
184
Francis Melvil
186
Mauric Rollinat Jean Eameau
188
Dekadenti, symbolisté, Mallarmé a Verlaine
189
188
Arthur Rimbaud
197
Shelley. Glossy ku s;é O poesii Viktora Huga:
i'.
B.
I.
ronici jeho narození
Slovo o prvních pokusech.
Obrazy východuí. III. Zpvy soumraku. IV. Contemplace V. „Legenda II.
—
Ódy
216
a ballady
—
Listy podzimní
—
Vnitní
hlasy.
204
223
—
Záe
a stíny
.
.
.
237
vk"
VI.
„Písn
z ulic a
—
VII. „Pokuty".
—
VHI. „Papež".
ženství".
IX.
„Umní
býti
246
les"
„Dsný
„Konec Satana"
Xn. „Bh" jmen osobních
—
„Náboženstva a nábo-
„Osel"
lyra"
llojstíík
258
rok"
ddekem".
X. „Divadlo na svobod"
XL
254
„Nejvyšší slitování".
—
230
262
—
nCtyi vtry ducha".
—
n^^lá,
265 268 271
275 285
.
NÁMLUVY PELOPOVY. Dnuiia o
tyech
Cena 40 k.
jednáních.
MIDASOVY
UŠI.
Antická veselohra o tecli jednáních.
kr.
Cena 40
kr.
Cena 40
kr.
Cena 60
kr.
TANTALV.
SMÍR Drama
Cena 40
o 4 jednáních.
SMR
HIPPODAMIE.
Tragedie o
tyech
jednáních.
Komedie
tyech
jednáních.
PIETRO ARETINO. o
TROJÍ POLÍBENÍ. Dramatická báse o jednom djství.
CtMia 20 kr.
GIOSUE CARDUCCI:
Peložil
S
podobiznou
JAROSLAV VRCHLICKÝ.
a au
Cena 50
t
ogra fe
kr.,
J.
Peložil
533
str.
16".
Cena
m básníkovy m.
ve skvostné
vazb 90
(183
str.)
kr.
W. GÓTHE:
JAROSLAV VRCHLICKÝ. zl.
120, ve skvostné
vazb
zl.
2-
—
1
G".
BJffilWG SÉCT. JUN 141974
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PN 1267 F7
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
Frida, Emil Bohuslav Studie a podobizny
