EXTREMISMUS PhDr. Josef Kasal, Ph.D.
X
E
CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/01.0036
EXTREMISMUS PhDr. Josef Kasal, Ph.D.
CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/01.0036
1
OBSAH 1 Úvod 2 Charakteristika a kořeny extremismu 2.1 Sociální východiska a příčiny extremismu 2.2 Vliv nezaměstnanosti na extremistické postoje 2.2.1 Základní pojmy 2.3 Charakteristika extremismu 3 Typy a projevy extremismu 3.1 Pravicově orientovaný extremismus 3.2 Levicově orientovaná extremistická scéna 3.2.1 Fanatismus, fundamentalismus 3.2.2 Terorismus 3.2.3 Náboženský extremismus 3.2.4 Rasově motivovaný extremismus, xenofobie 3.2.5 Projevy extremismu na hudební scéně, skrytá extremistická symbolika 4 Fotbalové divácké násilí jako zvláštní druh extremismu 4.1 Charakteristika fotbalového prostředí jako zázemí pro extremistické projevy 4.2 Subkultura fotbalových fanoušků, typologie 4.3 Extremismus na českých fotbalových stadionech 4.4 Sociální pracovník při práci s fotbalovými fanoušky 5 Použité zdroje
2
3 4 5 7 9 11 16 16 17 18 20 22 28 32 39 40 41 46 48 52
1 ÚVOD V této příručce je zpracována tématika extremismu tak, aby mohla být srozumitelně prezentována frekventantům kurzů v časovém rozpětí dvou výukových dnů. Problematika extremismu, jako ostatně každého sociálního jevu, je velmi obsáhlá a složitá. Tato složitost je dána, již zmíněným, společenským charakterem a také nalezením dělicí čáry mezi tzv. normálním jednáním a jednáním, které označujeme jako extrémistické. Chceme-li pochopit jakýkoliv společenský jev, je nutné osvojit si jeho kontexty. V našem případě bude uplatňováno stanovisko, že extremismus hluboce souvisí s vnímáním norem ve společnosti ve vztahu k jinému, či cizímu. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že i český extremismus je výsledkem širšího dějinného a společenského vývoje. Lektor by v úvodní části výuky měl tuto skutečnost zdůraznit a také se po celou dobu trvání kurzu k těmto základním východiskům vracet tak, aby umožnil frekventantům pochopit širší společenské kontexty extremismu. Průvodce kapitolami Kapitoly jsou doplněny power pointovými prezentacemi, které lektor používá na základě svého zvoleného přístupu k tématu. Možnost využití prezentací je v textu označena zkratkou PW s odvolávkou na číslo prezentace uvedené v seznamu prezentací. Kapitoly jsou tvořeny texty z literatury, která je vždy uvedena na konci. To umožní lektorovi doplňovat daná témata o rozšiřující informace. Text je vodítkem a nabídkou témat, která si volí lektor podle struktury frekventantů, cíle výuky a časových možností. Metodická poznámka Jednotlivá témata může lektor uvést tak, že položí frekventantům otázky, které se váží k jejich vlastní zkušenosti s danou problematikou. Možné otázky jsou uvedeny na počátku témat. Cíl kurzu Na základě pochopení normality ve společnosti prohloubit u frekventantů schopnost odlišit extremistické chování od běžného na základě jeho signifikantních znaků.
3
2 CHARAKTERISTIKA A KOŘENY EXTREMISMU (PW 1) 1. Stalo se Vám již někdy, že jste se s nedůvěrou nebo strachem stavěli k jiné skupině lidí, než do jaké patříte? 2. Byly tyto postoje oprávněné s odstupem času? Co myslíte, že vás vedlo k této nedůvěře? Extremismus je pouze jednou odnoží typického, stereotypního a přirozeného nedůvěřivého přístupu skupin lidí ke skupinám jiných lidí. Tuto nedůvěru bychom mohli dávat do souvislosti s odvěkým zápasem všech živočichů, a tedy i lidí, o přežití. Tak, jak se vyvíjí lidská kultura, jak se vrší lidské poznání, nabývá tento zápas jiných „sofistikovanějších“ forem. V dnešním světě nejde ani tak o fyzické přežití jako spíše o získávání výhod. Tento zápas předurčuje také rozdělení skupin na „MY“ a „ONI“. V tomto rozdělení můžeme hledat základ řady vzájemných animozit např. mezi bohatými a chudými, Němci a Čechy, levicí a pravicí, různými etniky atp. G. W. Allport spojuje tento typ chování s předsudky a jeho zamyšlení přesně vystihuje nejhlubší kořeny extremismu. „ Proč lidské bytosti sklouzávají tak snadno k etnickým předsudkům? Protože k lidskému myšlení neodmyslitelně patří dvě přirozené, zcela běžné věci – mylná generalizace a nepřátelství … Všude na světě se setkáváme s tím, že skupiny lidí se od sebe separují. Sdružují se lidé téhož druhu. … Tato automatická soudržnost většinou není nic víc než pouhá pohodlnost. Společnost není třeba hledat mimo vlastní skupinu. Máme-li po ruce dost lidí na výběr, proč si přidělávat problémy tím, že bychom se museli přizpůsobovat novému jazyku, novým lidem, nové kultuře nebo lidem s jinou úrovní vzdělání? … Cizinci jsou zátěž, stejně jako lidé z vyšší nebo nižší společenské či ekonomické třídy než my.“ Extremismus, na pozadí uvedeného, je ostřejší formou vědomí si vlastní výlučnosti, je spojen s otevřeným nepřátelstvím, dehonestací, ale také často se separací vůči většinové společnosti. K tomu poznamenává Allport: „ Jakmile je takový separatismus jednou na světě, jsou položeny základy pro všechny možné psychologické podoby. Separovaní lidé mají málo komunikačních kanálů. Snadno se může stát, že rozdíly mezi skupinami zveličují a nesprávně chápou. A asi nejdůležitější je to, že separace může vést ke skutečným střetům zájmů a k mnoha střetům zdánlivým.“ J. Chmelík, náš přední specialista na extremismus jej spojuje s různorodostí názorů a postojů v každé společnosti. „Určitá část společnosti se však přiklání k extrémně idealistickým a radikálním postojům na rozdíl od „běžného občana“ a tyto své extrémní postoje se snaží, více či méně razantněji, prosazovat. Obecně je však možné konstatovat, že projevy extrémních jedinců jsou většinou, z hlediska stability
4
společnosti a jejích institucí, nezávažné a pro většinu stabilní společnosti představuje extremismus okrajový problém.“ Máme-li být schopni držet extremismus na hranici okrajovosti, nemůžeme se jím nezabývat. Určitá lhostejnost a neschopnost detekce extrémistického chování vedla v historii k nejedné katastrofě.
2.1 SOCIÁLNÍ VÝCHODISKA A PŘÍČINY EXTREMISMU (PW 1) 1. Co považujete za konformní jednání? V jakých případech si myslíte, že jednáte nonkonformně? Korigujete své vlastní postoje spíše na základě většinov ých či menšinových názorů? Jak vlastně vznikají extrémní názory? Do jaké míry sem vstupuje vliv vlastní zkušenosti a do jaké míry názorový vliv společnosti? Pokusme se dané otázky zodpovědět prostřednictvím poznatků sociální psychologie. Hewstone a Stroebe uvádějí pro naši potřebu experiment psychologa Solomona Asche, který se snažil zjistit, do jaké míry ovlivní ostatní lidé náš úsudek, i když je zřejmé, že se mýlí. Asch porovnával výsledky dvou skupin, které měly jednoduchý úkol: osmnáctkrát měly rozhodnout, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Při každém pokusu byla jedna čára skutečně stejně dlouhá jako standardní čára, ale zbývající dvě se různily. Příslušníci kontrolní skupiny o velikosti 37 lidí posuzovali délku čar o samotě a jejich úsudek byl velmi přesný, experiment ukázal pouze 0,7 procent chyb v odhadu. V experimentální skupině byli účastníci rozsazení do polokruhu požádáni, aby nahlas vyslovili svůj úsudek v pořadí, v jakém seděli od místa číslo 1 do místa číslo 7. Ve skutečnosti byl účastníkem pouze jeden z nich na místě číslo 6. Všichni ostatní byli spolupracovníky badatele a při každém pokusu vyslovili předem určenou odpověď. Experimentální účastníci chybovali v téměř 37 procentech. Výsledky vypovídají o ohromném vlivu „evidentně“ nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka. Z výše uvedeného je zřejmé, že když lidé hodnotí nějakou stránku reality za přítomnosti ostatních, jde jim o dvě věci: chtějí mít pravdu a chtějí na druhé udělat dobrý dojem. K určení toho, co je pravda, mají lidé dva zdroje informací: 1. To, co naznačuje jejich percepce vnímané reality (naše adaptivní hodnota obsažená ve vystavění svých úsudků a chování na vlastním pojetí reality). 2. To, co říkají ostatní (stejně adaptivní zkušenost spojená se spoléháním se na úsudky ostatních).
5
Ve většině případů se jak naše, tak úsudky ostatních překrývají a poskytují nám stabilní obraz našeho prostředí. Jak dochází ke konformitě? Situace, v níž dochází ke konformitě, se však staví proti těmto dvěma zdrojům informací, a jedinec se tak dostává do konfliktu, kdy si musí mezi dvěma – v zásadě – spolehlivými zdroji informací vybrat. Jestliže člověk takto dospívá ke konformitě, pak říkáme, že byl vystaven informačnímu vlivu: vzdává se ostatním, protože důvěřuje jejich úsudku víc než vlastnímu. Druhý typ konformity je způsobena touhou být oblíben a averzí k nelibosti ostatních, tato konformita je řízena normativním vlivem. Shrnuto: Informační vliv (Informational influence): Vliv založený na informační hodnotě názorů vyjadřovaných ostatními, a na tom, co člověku o určité stránce reality řeknou. Normativní vliv (Normative influence): Vliv založený na potřebě být druhými akceptován. Informační a normativní vliv tedy představují hlavní obecné mechanismy, kterým skupina ovlivňuje své členy. Mechanismus vzniku konformity také zcela jasně ukazuje na zodpovědnost institucí a jednotlivců, kteří vychovávají a ovlivňují zejména mladé lidi. Ke vzniku extrémistických postojů vedou zavádějící a nepodložené informace a nedostatek sociálního přijetí ze strany osob blízkých. Názorovou hladinu ovlivňují také v každém historickém období vědecké objevy. To, jak negativně na dlouhá období dokáží ovlivnit postoje lidí, lze prokázat na několika příkladech z historie fyzické antropologie. Za všechny lze uvést americké vědce Agassize a Mortona, kteří se neblaze podepsali na vytvoření, dnes již zcela nepřijatelného, obrazu černochů jako rasy, která díky menším rozumovým schopnostem a „dětinskosti“, není schopna konkurovat bílým lidem. Prozatím jsme mluvili o vlivu většiny na vytváření sociálních postojů. V případě extrémistických skupin však často řešíme opačný problém. Jak je možné, že jednotlivci naslouchají názorům, které můžeme označit za menšinové a stávají se tak členy různých extrémistických skupin a hnutí? Na to lze zase najít odpověď v sociální psychologii. Francouzský psycholog Moskovici (jak uvádí Hewstone a Stroebe) tvrdí, že menšiny nemají k prosazování názorů příliš dobrou pozici: bývají zastoupeny malým počtem; často nemají normativní kontrolu nad většinou; zpočátku bývají spíš zesměšňovány, než aby je brali ostatní vážně. Jinými slovy, je evidentní, že nemají přístup k informačním a normativním zdrojům kontroly, kterou explicitně či implicitně disponuje většina. Jak pak mohou vůbec mít nějaký vliv? Jádro jejich vlivu spočívá v jejich vlastním stylu chování.
6
Menšina musí předložit vlastní názor na daný problém a pevně se ho držet, odolávat neustálému tlaku většiny. Nejdůležitější součástí tohoto stylu chování je konzistence, se kterou menšina brání a obhajuje vlastní názor. Jen pokud členové menšiny souhlasí mezi sebou a vytrvají ve svém přesvědčení, mohou čekat, že se většina začne zamýšlet nad vlastním názorem, zváží správnost názoru menšiny a nakonec se nechá ovlivnit. Právě koheze skupiny neustále posilována pevným lpěním na svém názoru, je tou silou, která může na svoji stranu strhávat váhající jedince bez vlastního pevného hodnotového rámce. Zde je také odhalena přitažlivost extrémistického chování pro určitý typ členů společnosti.
2.2 VLIV NEZAMĚSTNANOSTI NA EXTREMISTICKÉ POSTOJE Nezaměstnanost pochopitelně úzce souvisí s prací. I když někteří z nás mají tendenci roli práce v životě zlehčovat faktem je, že od práce si odvíjíme svůj vlastní obraz a odvíjí se od něho i společenský status. Okolí nás také definuje podle naší pracovní činnosti. Čemu práce slouží? materiálnímu zajištění života; je výrazem osobního postavení a identity; je zdrojem sociálních kontaktů s možností rozhovorů, setkání s jinými lidmi, navazování přátelství atd.; je rámcem sociální orientace, který podstatně přispívá k individuálnímu sebehodnocení; je základem pro časovou strukturu dne a celého života. (Belz, Siegrist, str. 23) Lidé, kteří ztratí práci a dlouhodobě ji nenaleznou (nebo nechtějí najít), se dostávají do ekonomických, společenských i individuálních potíží. Lidé bez práce se ocitají ve zvláštním společenském vakuu. Pokud byli doposud zaměstnaní, jsou zvyklí na určitý časový harmonogram, zvyklí na určitou hmotnou úroveň a samozřejmě také na společenské kontakty. To vše rázem mizí. Je nutné hledat způsoby, jak výpadek z pracovního procesu nahradit. Ideální je hledání nové práce, hledání možností rekvalifikací atp. Ztráta zaměstnání je frustrující záležitostí, lidé často rezignují, mají pocit, že selhali. Nezaměstnanost se tak stává těžkou psychickou zátěží. Nezaměstnanost nahrává i extremistickým postojům a názorům. Všude tam, kde se lidé dostávají do svízelných situací, které jsou
7
umocněny zkresleným vnímáním reality, je připravena půda pro extremismus. Nerovnoměrné rozdělení bohatství ve společnosti bylo vždy terčem společenské kritiky a extremismus nabízí snadná a jednoduchá řešení. O tom, že těmto „řešením“ naslouchá vcelku početná skupina, zejména mladých lidí bez práce, svědčí činnost hnutí a stran typu Dělnické strany sociální spravedlnosti. A právě část mladých lidí může hledat vysvětlení svých potíží v inklinaci k extremismu. Tyto postoje pomáhají udržet vnitřní integritu, pomáhají zahánět myšlenky o vlastní nedostatečnosti, účast v extremistických skupinách naplňuje čas a dává mu jakýsi smysl. Vztah mezi nezaměstnaností a extremistickými postoji a orientacemi v sobě implikuje širší společenské vztahy a poruchy. Smolík uvádí (str. 64), že subkultura (v našem případě extrémistická skupina) znamená kolektivní reakci na problémy vznikající ze sociální nerovnosti, kdy společnost není s to jedinci nabídnout uspokojivé řešení jeho situace podmíněné sociálními důvody. Těmto skupinám se věnuje ve svých mnohočetných studiích od začátku 20. století chicagská škola. Jeden z jejích výzkumníků Cohen (in Smolík, str. 67) charakterizuje gangové skupiny takto: Neutilitární jednání (jednání, které není primárně zaměřeno na získání hmotného majetku, racionality, odpovědnosti). Spíše lze zde nalézt ničení předmětů symbolizujících hodnoty střední třídy (vandalismus). Zlomyslnost, nenávist, zlý úmysl. Známe z působení např. ultrapravicových skupin, fanoušků apod. Negativismus. Tito mladí lidé nejsou ve sporu s respektovanými hodnotami, ale vědomě je popírají, negují. Hédonismus. Základem morálky gangu je preference příjemných prožitků a odsouvání nepříjemných skutečností. Proměnlivost. Mnohostrannost aktivit gangu – jednotlivé aktivity provozované gangem se průběžně proměňují podle konkrétní situace. Skupinová autonomie. Základní hodnotou je loajalita vůči členům gangu. Uváděné charakteristiky umožňují sociálním pracovníkům zaměřit se v preventivní práci i následné péči na odbourávání těchto negativních postojů. Je nutné si uvědomit také, že mladí lidé, kteří se ocitnou na okraji společnosti, získávají dlouhodobé zkušenosti se strategiemi zvládání tak, jak jsou nastaveny v subkulturních skupinách. Uchránit před tímto prostředím lze včasným vyhledáváním lidí, kteří se ocitají bez práce spojené se snahou nabídnout jim okamžitou pomoc, která v první fázi je zaměřena na pomoc při navazování vztahů s podobně postiženými lidmi.
8
Pro efektivní součinnost s pracovními úřady a dalšími instituce, které nabízejí tuto pomoc, uveďme tři fáze psychického vývoje dlouhodobě nezaměstnaného: 1. Fáze optimismu. Do této fáze vstupuje nezaměstnaná osoba po prvním šoku. Nezaměstnanost ještě není pociťována nezbytně jako nepříjemná, protože existuje naděje, že se brzy najde nějaké jiné místo. 2. Fáze pesimismu. Víra v úspěch se zmenšuje. U postižené osoby vyvstává stále více pocit vlastní viny. Tento pocit je zesilován chováním okolí. 3. Fáze rezignace. Nezaměstnaný se chová jako „druhořadý“ člověk. Začínají se vyvíjet závažná psychosomatická onemocnění, sociální kontakty definitivně ustávají, nastupuje osamělost. (Belz, Siegrist, str. 25)
2.2.1 ZÁKLADNÍ POJMY (PW 1) 1. Co rozumíte pod pojmem normální, co je normální? 2. Kdo určuje nebo čím je určeno co je a co není považováno za normální? 3. Co zejména považujete za nenormální? Při vysvětlování základních pojmů, týkajících se našeho tématu budeme postupovat od obecného k jednotlivému. Pojmy jsou definovány podle Velkého sociologického slovníku a publikace Jana Chmelíka. Lidé se ve společnosti chovají podle kritérií, která se v průběhu vývoje dané společnosti ukázala jako užitečná a ku prospěchu společnosti jako celku či ku prospěchu většiny jejích jedinců. Těmto kritériím říkáme normy. Norma: (z lat. norma = úhelnice, míra, měřítko) – pojem používaný ve třech významech: 1. Označuje to, co je „normální“, odpovídající normálnímu rozložení podoby Gaussovy křivky. 2. Jakýkoliv sociální determinismus nebo jakýkoliv sociokulturní regulativ, který v určité situaci působí na lidi jako členy skupiny a ovlivňuje jednotným způsobem jejich chování. 3. V nejčastěji užívaném významu označuje pojem norma obecné verbalizované pravidlo, jež mají jednající ve svém chování respektovat a které se pro ně pokládá za závazné. G. C. Homans vymezuje normu jako ideu v myslích členů skupiny, která může být vyjádřena jako výpověď specifikující, co by členové skupiny nebo jiní lidé měli dělat, co se od nich za daných okolností očekává.
9
Shrneme-li výše uvedené poznatky, je možno konstatovat, že normu, to, co je normální stanovuje společnost. To, co se od těchto společně sdílených norem odlišuje je deviantní. Deviace: (z lat. Deviatio = odchylka, úchylka) – porušení nebo podstatná odchylka od některé sociální normy chování nebo od skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá norma nebo soubor norem. Rozlišujeme tzv. negativní a pozitivní deviace, aby se postihlo, že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejenom porušení a nedodržení normy, ale také její přehánění, dovádění do krajnosti (chudoba, bohatství, workoholismus, alkoholismus ad.) Některé projevy deviantního chování jsou patologické. Patologie sociální: (z řec. pathos = utrpení, vzrušení; logos = slovo, nauka, řeč) – shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně pro studium příčin jejich vzniku a existence. Lemert a Becker definují sociální patologii jako jednání, které není jednáním odchylujícím se od normy, ale takové, které je za deviantní označeno. Deviace pak v tomto pojetí není kvalitou činu, ale důsledkem sankcí skupiny uplatňovaných vůči jednotlivci. O klasifikaci typu chování (zda je či není normální, deviantní, patologické) rozhodují kromě společenských norem také hodnoty. Hodnota: Obecný pojem pro všechno, čeho si ceníme a vážíme, co je cenné a významné pro člověka. To, proč dáváme něčemu (před méně hodnotným) přednost (svoboda volby?). Je to také určitá vlastnost jevů, dějů, činů v sociální sféře, která určuje jejich pozitivní nebo negativní význam pro člověka či společnost. Hodnotu z hlediska etického posuzujeme hodnocením, tj. srovnáváním s určitými standardy, zvyky, obyčeji atd. Nyní bude jasnější vymezení extremismu, jako specifického sociálního chování. Extremismus: V obecném pojetí jde o výrazné odchýlení se od obecně uznávaných a v aktuální době přijímaných norem. V rovině sociologické lze extremismus vymezit jako souhrn určitých sociálně patologických jevů, vytvářených více či méně organizovanými skupinami osob a příznivci těchto skupiny, s dominujícím odmítáním základních hodnot, norem a způsobů chování platných v aktuální společnosti. V politice je takto označován krajně radikální nebo výstřední postoj. Policie naopak definuje extremismus jako „Verbální, grafické, fyzické a jiné aktivity spojené zpravidla s vyhraněným ideologickým nebo jiným kontextem, které vyvíjejí jednotlivci nebo skupiny osob s názory výrazně vybočujícími z všeobecně uznávaných společenských norem, se zřetelnými prvky netolerance, zejména rasové, národnostní, náboženské nebo jiné obdobné nesnášenlivosti, a které útočí proti demokratickým
10
principům, společenskému uspořádání, životu, zdraví, majetku nebo veřejnému pořádku. Někdy je také označován jako ultrapravicový nebo ultralevicový postoj. Extremismus obvykle neumí reálně hodnotit politickou situaci, jeho stoupenci nesouhlasí s kompromisy, radikalizuje řešení vztahu občan, stát. Lidé, kteří vyznávají a prosazují extremistické názory a postoje, mají tendence vytvářet jednotnou platformu uskutečňování svých zájmů – hnutí. Hnutí (extremistické hnutí): Neoficiální, více či méně pevné sdružení občanů stejných nebo podobných extrémních názorů na společenské vztahy, postavení národa, člověka, náboženství ve společnosti, usilující o prosazení svých názorů a cílů, a to i za využití různých i protiprávních prostředků
2.3 CHARAKTERISTIKA EXTREMISMU (PW 1) Kde se nejčastěji setkáváte s pojmem extremismus? Jaké bývají jeho projevy? Mluví-li se o levicovém a pravicovém extremismu, co si pod oběma pojmy představujete, jak se liší? Co je xenofobie, patří mezi extrémistické projevy? Extremismus patří mezi mediálně velmi frekventované pojmy a z toho důvodu často míváme pocit, že toto slovo natolik zdomácnělo, tolik se objevuje v souvislosti s určitým typem událostí, že je vnímáme jako srozumitelné. Opak je pravdou. Je to pojem, který je nejednoznačný a panují vůči němu v odborných kruzích i laické veřejnosti protichůdné názory. Pokusíme se tedy o charakteristiku extremismu, tak jak ji uvádí Jan Chmelík. Na podporu východisek a tvrzení použijeme také Allportovu práci. Hovoříme-li o extremismu, nelze se nevyhnout alespoň zmínce o některých možných psychických dispozicích lidí, pro které se extremismus stává životním programem. Protože extremistické názory jsou velmi pevně spojeny s předsudky, lze pro přiblížení mechanismů inklinace k nim použít zjištění G. W. Allporta. Za jeden z rysů můžeme označit projekci. Tu můžeme definovat jako sklon připisovat neprávem jiným lidem motivace či povahové stránky, které jsou ve skutečnosti naše vlastní nebo které nějakým způsobem naše vlastní motivace či povahové stránky vysvětlují a ospravedlňují. Allport rozlišuje 3 typy projekce: 1. přímá projekce 2. projekce „tříska – trám“ 3. komplementární projekce.
11
Protože projekce je proces skrytý našemu vědomí je nutné seznámit se s dalšími pojmy, které k ní bezprostředně patří. Žárlivost - člověk závidí druhým, ví, že je závistivý. Závist vede člověka k tomu, aby o někom jiném smýšlel špatně – mnohem hůř, než by odpovídalo situaci. Takovou žárlivostí u extrémistů může být např. antisemitismus – žárlivost na úspěchy a schopnosti Židů. Extropunitivita – někteří lidé si neustále hledají alibi. Takovým člověkem byl Hitler. Za své mnohé neúspěchy v mládí dával vinu špatnému světu, špatné škole, osudu. I za jeho politické a vojenské nezdary mohli ostatní. Extropunitivní rozhořčení vyvolává jakési rozjaření. Sám být vzorný a zlobit kvůli někomu jinému, nebo dokonce kvůli osudu, to je jako být na flámu. Studie prováděné mezi dětmi ukazují, jak brzy se začíná vyvíjet sklon zbavovat se odpovědnosti. Den v mateřské škole je plný různých alibi: „nemůžu pít džus z papírového kelímku; chce se mi blinkat.“ – Nemůžu ležet na boku; maminka mi to nedovolila.“ Tento sklon se může postupně měnit ve zvyk svalovat vinu na ostatní. Posuďte sami – jak často slýcháte od různých extrémistických vůdců a z jejich vyhlášení, že převezmou na sebe odpovědnost, jak často nabízejí konstruktivní řešení? Nebo jsou jejich exposé plná svalování vin na druhé? Komplex špatného zacházení – jde o lidi, kteří vyrůstají s přesvědčením, že jejich život je samé neštěstí a všichni se k nim chovají špatně. Potlačení – znamená, že člověk nedovolí, aby některá osobní konfliktní situace (nebo její část) zasáhla do jeho vědomí a do reakce, přizpůsobené okolnostem. Potlačit lze cokoli, co je našemu vědomí nepříjemné. Vytěsněný materiál se často týká strachu a úzkosti, nenávisti – obzvlášť vůči rodičům. Ne každé potlačení musí být na škodu, protože někdy může jít o zbavení se nežádoucích popudů získat víc. Přímá projekce – jako příklad může posloužit obviňování Židů, že jsou „sadističtí“. Lepší příklad přímé projekce bychom nenašli. Nejenže se v židovských kulturních tradicích sadismus nikdy nevyskytl, ale okolnosti krutého pronásledování, kterému byli Židé vystaveni, by zabránily jakémukoli sadistickému chování, i kdyby nějaký příslušník židovské skupiny takové nutkání měl. Ale viditelné potěšení, které mnoha nacistům dělalo mučení Židů, na druhé straně ukazuje, že sadismus byl osvědčenou praktikou SS. To je zcela jasný příklad přímé projekce. Vlastnost, kterou máme my – a vůbec ne druhý – nevidíme u sebe, ale právě u druhého. Přímá projekce je způsob řešení vlastního konfliktu tím, že člověk připisuje jiné osobě (nebo skupině) emoce, motivace a chování, které jsou ve skutečnosti jeho vlastní, nikoli člověka, kterého z nich obviňuje.
12
Mechanismus „třísky a trámu“ bychom mohli definovat tak, že u jiných lidí zveličujeme vlastnosti, které skutečně mají a jež máme i my, i když si to nemusíme uvědomovat. V případě vzájemného obviňování mezi nacisty a Židy šlo někdy právě o tento mechanismus. Většinu jedinců na obou stranách například určitě tížil nějaký vytěsněný sexuální konflikt. Ti proto s nezvyklou horlivostí přehnaně obviňovali druhou stranu z perverze. Komplementární projekce – nejde ani tak o vnímání zrcadlené, jako spíš racionalizované. Souvisí s hledáním příčin našich rozbouřených emocí. Definovat ji můžeme jako vysvětlování a ospravedlňování našeho vlastního stavu mysli odkazem na domnělé záměry a chování ostatních. Má-li jít skutečně o komplementární projekci, musí být popis záměrů a chování falešný, protože kdyby byl správný, bylo by vnímání realistické a nešlo by o žádnou projekci. Jako příklad může zase posloužit vztah mezi nacisty a Židy, kdy obě strany viděly v té druhé „méněcennou rasu“. Popisované procesy ilustrují pravý chod iracionální stránky lidské povahy. Představují infantilní, potlačené, obranné, agresivní a projektivní součásti nevědomého duševního života. Při objasňování extremismu sice hrají tyto procesy důležitou roli, nelze jim však připisovat vše. Své sehrává také kulturní tradice, společenské normy, co se dítě učí a jak se to učí, rodičovský vzor, sémantické matení, ignorování skupinových odlišností, princip vytváření kategorií a mnoho dalších faktorů. Jan Chmelík reprezentuje sociologický a kriminologický přístup k extremismu. Při jeho charakteristikách upozorňuje na komplikovanost vymezení tohoto společenského jevu. Pro příklad uvádí názor profesora Stankiewicze, který tvrdí, že extremismus je jen slovem označujícím, a nikoli pojmem, protože nemá svou historii a jeho prostřednictvím není možné popsat podstatu jevu. Naše vymezení extremismu se bude nejspíše blížit vymezení užívanému v SRN. Ale i tam se rozlišuje mezi radikalismem (tzv. chováním v rámci ústavních pravidel) a extremismem (chováním mimo ústavu, proti ústavě), přičemž za levicový je obvykle označován radikalismus a pravicový je extremismus. Běžnější je rozlišování mezi pojmy fašismus a nacismus nebo neofašismus a neonacismus, které jsou považovány za protiústavní aktivity a jako takové jsou posuzovány veřejností i orgány činnými v trestním řízení. Podle Z. Zbořila by bylo mnohem případnější užívání termínů xenofobie, rasismus, antisemitismus, jako pojmů vycházejících z politické antropologie nebo sociologie, pojmů jako je fašismus, nacismus, neofašismus a neonacismus, které jsou výsledkem historických bádání, anebo pojmů, které mají oporu v právu, jako jsou např. protiústavnost, zločinné spolčování, zastrašování aj.
13
Extremismus je přímo závislý na uspořádání a stavu společnosti, v níž se projevuje. Chmelík zdůrazňuje, že nárůst extremismu je přímou reakcí na případné narůstající rozpory ve společnosti. Dalším pohledem na tento jev je vztah k demokracii. Demokracie totiž nemá dostatek mechanismů, aby se ubránila všemu, co jí škodí. Pokud by takové mechanismy měla, přestala by být demokracií a stala by se diktaturou. Z tohoto pohledu je extremismus jako jakési nutné zlo, se kterým se každá demokratická společnost musí neustále vyrovnávat. Určení extremismu, extremisty často bývá velmi složité. Hranice mezi extremismem a normalitou je velmi široká a nejasně formulovaná. Označení extremistických skupin se děje na základě odlišných přístupů a stanovisek, které lze rozdělit do tří skupin: 1. Skupiny, které usilují o realizace vysoce ušlechtilých a humánních ideálů, ale způsobem, který v menší či větší míře narušuje zákon (např. militantní ekologové, odpůrci potratů atp. Prosazují tedy humánní hodnoty nežádoucím způsobem. 2. Příslušníci této skupiny se pokoušejí prosadit své představy o fungování společnosti, které odporují obecným normám morálky, humanity, způsobem, který jim umožňuje platný právní řád (např. volební vítězství NSDAP v roce 1933). Pokoušejí se „slušným“ způsobem prosadit „neslušné“ cíle. 3. Příslušníci této skupiny se snaží o realizaci svých nelidských a protizákonných idejí protizákonnými a nelidskými způsoby (např. teroristé apod.). Příslušníky této skupiny označuje naprostá většina občanů jako extrémisty. Pravicový a levicový extremismus. Základní ideologie obou je podobná, tj. odmítání demokratického právního státu, vyznávání ideologie nerovnosti určitých individuí nebo skupin. Pravicoví extrémisté pak požadují autoritářský stát, za nejvyšší hodnotu považují národ a rasu, vyznávají podřízení jednotlivce národnímu lidovému společenství, vedenému „vůdcem“. V obecném sociologickém pohledu je extremismus chápán jako jakýkoliv výstřední nebo krajně radikální postoj a s tím související činnosti. Z bezpečnostního hlediska zahrnuje část aktivit, nazývajících se subverze (z angl. subversion – podvracení, zkáza), které cíleně nebo ve svých následcích útočí na politický systém a společenské upořádání nebo jejichž důsledkem je závažná trestná činnost. Projevy extremismu jsou značně odlišné od méně závažných, tzv. bagatelních projevů až po nejzávažnější trestnou činnost.
14
Pro prevenci extremismu je důležité znát základní charakteristiky členů extrémistických hnutí a skupin. Chmelík uvádí výčet těchto charakteristik na základě výzkumu IVVM provedeném v letech 1997 – 1998. Většina extrémistů - členů a příznivců extremistických hnutí – jsou mladí lidé. Vůdčí osobnosti extrémistických hnutí jsou lidé vyznačující se sklonem k mesiášství, megalomanii. Řadoví členové a příznivci hnutí se rekrutují v převážné míře z mladých lidí, kteří se dostali shodou okolností na okraj společnosti především z důvodu ztráty zaměstnání, rodinného zázemí, jde o přistěhovalce, etnické či jiné menšiny a další. Nejrizikovější skupinou je mládež – nesvazuje ji strach o majetek a prosperitu rodiny, svým věkem přirozeně směřuje k radikalismu v řešení chyb a nedostatků společnosti, které velmi citlivě vnímá. Mladým lidem vyhovuje černobílé vidění světa a koncentrace problému do jednoduchých hesel, hledání nepřítele, který je za všechno zodpovědný, řešení situace řešením úkolů stanovených „někým“. Věk sám o sobě není dostačujícím důvodem náležení mladých lidí k extrémistickým hnutím. Nezralý mladý člověk, hledající jednoduchá řešení, snadno podléhá vlivu demagogů, kteří mu „černobílé“ vidění světa předkládají a nabízejí mu, aby se účastnil řešení věci agresivními akcemi. Současnost je vnímána jako bezperspektivní a příznivci extremistických hnutí v ní nevidí místo pro seberealizaci. Uvedený přehled konvenuje s psychologickými předpoklady, uvedenými v první části kapitoly. Nacházíme v něm podstatné informace k efektivní práci nejenom s těmito skupinami, ale především v oblasti primární prevence v základních školách.
15
3 TYPY A PROJEVY EXTREMISMU (PW 1) 1. Zkuste charakterizovat pravicový a levicový extremismus, co je odlišuje, popř. spojuje? 2. Které projevy extremismu považujete za nejnebezpečnější? 3. Znáte sami nějakou extremistickou skupinu nebo hnutí? Jak již bylo zmíněno, v praxi jsou rozlišovány dva typy extremismu – levicový a pravicový. V literatuře jsou také označované jako extremistické směry.
3.1 PRAVICOVĚ ORIENTOVANÝ EXTREMISMUS Pravicově orientovaný extremismus je reprezentovaný neonacistickými, fašisticky a nacionalisticky orientovanými skupinami. Představitelé: hnutí SKINHEADS, vznik na počátku 80. let. Jeho kořeny sahají o deset let zpět. Tyto skupiny sestávaly především z mladých chlapců dělnického původu, jejich zájmy byly velmi prosté. Šlo o pití alkoholu, hlavně piva, z něhož se postupně stal kultovní nápoj (viz. na poč. 90. let česká skupina Orlík a text její písně „pivečko pijem a vesele žijem, desítku, dvanáctku do sebe lijem, mladí i staří jsme kamarádi, v hospodě u piva máme se rádi – OJ!). Skinheads si velmi dlouho uchovávali původní vnější znaky – oholená hlava (při bitce nelze uchopit za vlasy), americká bunda tzv. bomber, džíny, boty martensky. V Čechách hnutí českých skinheads zahrnuje jak ultrapravicové, tak ultralevicové frakce. Ultrapravicové lze rozdělit na neonacisticky, fašisticky a nacionalisticky orientované skiny. Výrazný rozdíl je mezi neonacistickými a nacionalisticky laděnými směry. Fašisté se inspirují Mussolinim a gen. Gajdou. Nacionalistické organizace akcentují ideu státu, v němž vládne zákon, a odmítají antisemitismus. Bohemia Hammer Skins (BHS) jedna z nejmilitantnějších odnoží skinheads u nás. Odhaduje se, že má cca 550 až 800 členů ve věkovém průměru 20 - 25 let. Ideologie vychází z neonacismu, nacionálního socialismu, rasismu a antisemitismu. Své názory propagují tiskovinami, nášivkami apod. Z něho se vyprofilovalo mimo jiné hnutí Blood Honour Division Bohemia (BHDB) – nejvýraznější reprezentant neonacistické scény. Pro toto hnutí je příznačná změna taktiky činnosti a akcí, kterou lze shrnout takto: ústup od pořádání velkých koncertních setkávání příznivců na skinheadských koncertech,
16
pokles produkce tiskovin, šíření CD s nahrávkami písní s rasisticky orientovanými texty a dalších propagačních materiálů, snaha po vytvoření registrovaného seskupení občanů. Jako další zástupce lze uvést hnutí Národní odpor (NO), Hnutí národního sjednocení (HNS), část jeho členů preferuje program mezinárodní organizace International Third Position. Z menších je to např. Národní aliance, která pod heslem „Nic než národ“ bojuje za práva Čechů. W.A.R. (White Arian Resistance) – jde o rasistické internacionální hnutí, pravděpodobně ustavené v Brně skinheadskou organizací. Sudetoněmecká vlastenecká fronta – založena pravděpodobně v České Lípě přívrženci „sudeťáků“.
3.2 LEVICOVĚ ORIENTOVANÁ EXTREMISTICKÁ SCÉNA Levicově orientovaná extremistická scéna je v České republice reprezentována zejména tzv. anarchoautonomy (spojení klasických anarchistů s tzv. autonomním hnutím, tj. nedogmaticky a neideologicky orientovaným). V České republice je scéna reprezentována Československou Anarchistickou federací, která se profiluje výrazně k anarchokomunismu. Antifašistická akce (AFA), Federace sociálních anarchistů (FSA) a další. Od roku 1996 se agilně projevovala skupina Socialistická solidarita a Svaz komunistické mládeže. Součástí tohoto hnutí jsou však i příslušníci hnutí skinheads (Redskins a Sharpskins). Sharpskins je v podstatě bezproblémová odnož skinheads, naopak sami bývají terčem útoků jiných skupin skinheads. Redskins jsou společně s neonacisty považováni za nejradikálnější a nejmilitantnější levicově orientovanou odnož hnutí skinheads. Vyznávají různé marxistické ideologie, jako je stalinismus, maoismus a trockismus. Kromě politicky orientovaných skupin patří k autonomnímu hnutí i aktivity stoupenců alternativního způsobu života v tzv. squatech. Squat znamená nelegálně, tj. bez svolení majitele obsazený objekt komunitou zpravidla mladých lidí. Sem také můžeme zařadit hnutí PUNKS (také pekáči, v české interpretaci – mizerný, nesmyslný). Je reakcí na neúspěch filosofie HIPPIES. Extremismus, který se od počátku 90. let projevoval především verbálními útoky, je v současné době stále agresivnější a nabývá charakteru brachiálních (fyzických) útoků vyvěrajících z rasismu. Od roku 1998 se také setkáváme stále častěji s projevy xenofobie, a antisemitismu, které spočívají nejen v znesvěcování židovských synagog a hřbitovů, ale také ve veřejném hanobení osob pro jejich rasu či vyznání, ale také ve fyzickém násilí zejména proti Romům.
17
3.2.1 FANATISMUS, FUNDAMENTALISMUS Hned na začátek je třeba říci, že fanatismus a násilí nejsou totéž. Günter Hole, z jehož práce budeme vycházet, uvádí, že násilí je v podstatě zcela jiným fenoménem než fanatismus. „Motivy agrese, jako vypočítavé úsilí o moc a hromadění majetku, závist a žárlivost, nenávist nebo pomsta, nemají s fanatismem v první řadě nic společného. Jedná se jednoznačně o odlišné kořeny jejich psychického zrodu, o různé úrovně, na nichž probíhá neblahé emocionální nahuštění a eskalace.“ [Hole, str. 7] Dále Hole uvádí, že existuje i tichý, nenápadný, zevnitř člověka jdoucí fanatismus. Fanatismus je také prodchnut zaujetím a nadšením vysokými etickými hodnotami a cíli. Zde příklad sémantiky daného výrazu. Fanaticus, člověk podléhající chrámové extázi, služebníci kultů, náboženští nadšenci. Chování značné části extremistů je takové, že balancuje na hraně fanatismu, přesněji v některých projevech vztahu ke skupině a jejím rituálům. Kdy tedy můžeme hovořit o příklonu k nějakému hnutí, a kdy o fanatismu? Kde je hranice mezi přitakáním a fanatismem, a kdy tuto pomyslnou hranici aktér překračuje? Je to tehdy, kdy jak říká Hole, selhává vnitřní regulace prostřednictvím “nadjá“ nebo svědomí, tím že podcení etické důsledky svých postojů. K hlubšímu pochopení však potřebujeme znát více z teorie fanatismu. Žhavé nadšení pro aktivity v mládežnické skupině, stejně tak, jako nepřátelský postoj k cizincům ještě nemusí být fanatismem. Fanatismem není ani každé “tvrdohlavé“ lpění na nějakém postoji a každý druh úsilí o prosazení. Vnější impulsy zpracovává vědomí každé osoby sobě vlastním způsobem, a tak i mezi lidmi inklinujícími k fanatickým názorům a projevům chování se nacházejí různé typy. Hole jako základní vymezuje: 1. Dle vnějších projevů: a) militantní a b) tiší fanatici; 2. Dle pohnutek vedoucích k fanatickému chování: a) klasický fanatik jako zástupce „esenciálního“, „původního“, “strukturálního“ fanatismu, má primárně sklon k fanatickému utváření a prosazování idejí; b) indukovaný, „fanaticky infikovatelný“ nebo také jako „částečný“ fanatik, potřebuje vhodnou situaci a povzbuzení, strhující podnět zvnějšku, právě kvůli nim je téma fanatismu tak palčivé, aktivně jednající osoby ve všech fanatických proudech se rekrutují převážně z této početné a dopředu těžko odhadnutelné skupiny.
18
3. Dle způsobů prosazování: a) tvrdý a b) měkký fanatismus. (srov. Hole, str. 7-10) Mimo zjevné formy fanatismu, existují i formy “nejasného“ fanatismu s mlhavými představami a neohraničeným myšlenkovým zaměření. Ale všechny formy fanatických postojů mají ve svém základu určitý ideový svět. Při řešení našeho problému – tedy otázky, kdy se příznivci stávají fanatiky, je nutné se vypořádat se značným rozsahem a mnohotvárností fanatických jevů a s přiblížením se elementárním psychickým pochodům aktérů. Fanatismus představuje veskrze komplexní rozhodnutí1 a při jeho iniciaci, více než psychické pochody, hraje roli začlenění v sociálních strukturách, tradice daného prostředí i politické souvislosti. K příklonu k fanatickému chování a jednání je třeba: určitý ideový svět, zjednodušení situací, ve kterých se ocitám, názorné formy, důležitá jsou hesla. Hole ještě vychází ze spojitosti fundamentalismu a fanatismu, jejich vzájemné podmíněnosti. Analyzujme si chování příznivců na základě šesti typických prvků tohoto vnitřního postoje (fundamentalismu, fanatismu), které Hole znázorňuje ve formě zvláštních psychických potřeb. Jsou to: potřeba bezpečí, odstranění všech dalších nejistot o správnosti zvolené vlastní cesty; potřeba zakotvení, tj. pevné uchycení na spolehlivém fundamentu, který má být stálou oporou; potřeba autority, podřízení se obsahové předloze dané jednou osobou, jejíž kompetence jsou nepochybné; potřeba identifikace, úplného osobního souhlasu nebo splynutí se zastávanou ideou nebo společenstvím, které je jejím nositelem; potřeba dokonalosti, jako výraz přání dokonalosti zastupovaného postoje, který nežádá žádného doplnění nebo opravy; potřeba jednoduchosti, tj. redukce komplexních, mnohoznačných souvislostí na několik principů nebo pouček. (Hole, str. 20) Jak z uvedeného vyplývá, v potřebách se primárně zračí vnitřní pochody aktéra, ne reakce na společenskou situaci. Znovu zde vystupuje, jako základní charakteristický rys velké části okrajových kultur, potřeba jistoty a zakotvení. U příznivců pocházejících z problémového sociálního prostředí, je patrná oikofóbie, strach a úzkost ze světa spojený se strachem z izolovanosti, ale také z domova. 1) Rozhodnutí jako vědomý, do určité míry promyšlený akt. Ne pouze spontánní podvědomá reakce.
19
Slovo fundamentalismus se stalo heslem, dokonce heslem bojovým a vymezujícím. Toto slovo se používá všeobecně jako označení takových seskupení, která se ve své základní orientaci a svém světě přesvědčení a víry odvolávají na definovaný a deklarovaný fundament. V hodnocení tohoto postoje vystupuje okamžitě negativní nebo pozitivní akcent. Označení „fundamentalistický“ se stává pojmem označujícím osoby a seskupení, které nepřísluší k vlastnímu přesvědčení. Fundamentalisté – ve smyslu takového omezujícího závěru – jsou pak ti druzí. Pojem by se neměl stát prostě naivním a ponižujícím označením zúžených horizontů, „úzkoprsosti“ člověka. Je to důsledek duševního vývoje a psychické diferenciace člověka. Tam, kde vzniká vědomí a ideje, dochází také k identifikaci s idejemi. (Hole, str. 19)
3.2.2 TERORISMUS 1. Co první se vám vybaví, když slyšíte slovo terorismus? 2. O jak závažný problém se jedná v České republice? Terorismus (def. dle Chmelíka) – extremistický směr, jehož prostředkem je teror, využívající jako prostředek nátlaku psychické nebo fyzické násilí, výhrůžky, vydírání, vytváření strachu a dalších forem násilí. Metodami terorismu jsou únosy, vydírání, zadržování rukojmí, pirátství, sabotáže, atentáty, pumové útoky, požáry, politické vraždy, únosy dopravních prostředků apod. Terorismus je rozhodně a nezpochybnitelně realizací násilí, agrese. Násilí je součástí téměř všech kultur a zajišťovalo jejich přežití. Je však důležité, jak se s násilím v dané společnosti pracuje, nakolik je vnímáno pouze jako prostředek používaný v době ohrožení nebo zda se stává jakousi ideologií a přirozeným stavem řešení problémů. Takové společnosti mohou být společnosti soustředěné např. kolem různých typů náboženských fundamentalismů. V těchto společnostech se žije pod neustálým příkrovem ohrožení a nutnosti obětí v boji. K tomu, abychom mohli uvažovat o tom, jak se násilí ve společnosti vyhnout, také jak koncipovat preventivní práci, předkládám zjištění Gabriele Klüve-Schleberger (In Poněšický). „Pokud jsou traumatizace předávány z generace na generaci, vede to i ke změně mozkové architektury, tím i ke změně vnímání, zpracování, prožívání i myšlení – na rozdíl od kultur, v nichž je kladen důraz na spolucítění, respekt a lásku. Tyto změny mohou jít tak daleko, že predisponují postižené buď směrem k pachatelství, či sebeobětování.“ To je zřejmě jedna z možností, jak vysvětlit teroristické jednání. Také z něho vyplývá, že nejúčinnější prevencí proti nárůstu agresivity ve společnosti je vytváření atmosféry důvěry a pospolitosti. V naší společnosti vnímáme terorismus spíše vzdáleně, přes média a spojujeme jej nejčastěji s náboženským fundamentalismem. To však neznamená, že tento jsme proti tomuto typu extremismu
20
chráněni. Globální svět a s ním spojená rychlost předávání informací a vytváření superreality prostřednictvím médií zvyšuje možnost řešení problémů některých okrajových skupin právě tímto velmi ohrožujícím způsobem. K včasnému rozpoznání signálů případné přípravy takovéto akce je nutné znát principy a motivy teroristického chování. Chmelík je charakterizuje takto: Principy práce teroristů Násilí je prostředkem k dosažení cíle. Čím je následek hrůznější, čím je brutalita vyšší, tím je pravděpodobnost dosažení cíle větší, volit takové cíle, jejichž napadení bude mít dlouhodobý efekt, stupňovat teroristické útoky, maximální publicita a minimální riziko. Teroristé zvažují každý útok z pohledu odezvy veřejnosti, ale také z pohledu možného rizika pro ně (více výbušných zařízení, méně např. únosů), využití momentu překvapení, hrozba násilím nebo jeho reálná hrozba (např. v kontextu s předcházejícími teroristickými akcemi) vyvolává ve společnosti deprivační syndrom, který může přerůst až po různé formy společenské destabilizace, přehlížení nezainteresovaných osob – teroristické akce jsou voleny tak, aby oběťmi útoku byly osoby, jejichž smrt vyvolá ve společnosti největší pobouření a otřes (ženy, děti). Motivy teroristických útoků ideologie – jde o krajně politickou, rasovou, etnickou nebo náboženskou orientaci. experiment – pachatelé zpravidla touží po rozruchu, jsou zvědaví na funkci a zejména účinek zařízení, které při akci použijí. vandalismus – projevuje se až patologická touha ničit vše. Pachatelé těchto útoků jsou často opět mladiství. zisk – k těmto teroristickým akcím je zpravidla využíváno vydírání, únosy apod. afekt – ojedinělý motiv, který je typický právě pro psychopatické osobnosti. Typickým startovacím mechanismem je pro útočníka neřešitelná životní situace, zklamání, stres. Získat uznání – dá se přirovnat k pyromanii. Pachatel umístí na určitém exponovaném místě výbušný systém, který pak sám odhalí a očekává projevy uznání, slávy a vystupuje jako hrdina.
21
Jistou příbuznost s teroristickými akcemi mají u nás výhružné telefonáty o explozi výbušniny na různých místech, likvidace podnikatelů (nebo jiných osob) v automobilech výbušnými systémy, destrukce objektů či zařízení a další. U nás jsou nezanedbatelným nebezpečím aktivity skinheadů, kteří rozšiřují návody na výrobu výbušných systémů i jejich motivační faktor k těmto akcím. Teror jako prostředek terorismu souvisí u nás také s aktivitami nejen skinheads a dalších neonacistických a krajně pravicových skupin. Zaměřují se především proti cizincům přistěhovalcům, Romům a dalším minoritním skupinám občanů. Teror znamená použití násilí nebo hrozbu násilím. Mimo islamistická hnutí se k teroru uchylují menšinové a národnostní skupiny (reprezentovaných např. Irskou republikánskou armádou, Baskickým hnutím, Organizací pro osvobození Palestiny a dalšími). Anarchistické skupiny, které mají své zastoupení i v České republice, nevyvíjejí žádné teroristické akce, ale zaměřují se proti politickému systému v daném státě. Pro prevenci extremismu je možné a nutné využít našeho právního řádu. Samotné posilování právního vědomí může, v působnosti s ostatními typy prevence, výrazně odradit osoby, které by chtěly páchat násilnou trestnou činnost. Zákony trestající tento typ činnosti jsou obsaženy v trestním zákoníku: Teror, § 93 trestního zákona Braní rukojmí: Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí ze 17. 12. 1979 vyhlášená vyhl. č. 36/1988 Sb. Újma na zdraví, § 89 odst. odst. 7 tr. zák.) Obecné nebezpečí je základní skutkovou podstatou další skupiny trestných činů jako je: - vydání lidí v nebezpečí smrti, - obecné ohrožení
3.2.3 NÁBOŽENSKÝ EXTREMISMUS (PW 4) Co označujete za náboženský extremismus? Myslíte, že v naší společnosti se jedná o marginální problém? Co považujete u náboženského extremismu za nejnebezpečnější? Setkali jste se sami s působením nějaké náboženské sekty? A jaké jsou vaše zkušenosti z kontaktu s nimi? V souvislosti s náboženským extremismem hovoříme zejména o činnosti náboženských sekt. Je to zejména proto, že zde můžeme hovořit o určitém riziku pro mládež, která je ochotna naslouchat jejich manipulačním technikám.
22
Mladí lidé často hledají orientaci ve světě, který se jim zdá složitý a komplikovaný. Ve výběru možností, jak se s realitou vyrovnávat, je i přirozená tendence člověka hledat spravedlnost a návod řešení problémů v nadpřirozených silách. Sekty u těchto jedinců zneužívají životní nezkušenosti a citu pro religiozitu. Charakteristika náboženských sekt Velký sociologický slovník definuje sektu takto: Sekta – (z lat. sektus = odříznutý, oddělený) – početně malá, původem zejména náboženská skupina, konstituující se jako opozice vůči konvenční církvi nebo uznávané ideologii. Ze sociologického hlediska je sekta zvláštní typ uzavřené skupiny, která mívá vzhledem k dané společnosti marginální charakter, ale často provokuje konfliktní situace. Uzavřenost se projevuje jak tím, že sekta má vlastní systém hodnot a norem chování, které ostatní společnost nesdílí, tak tím, že přijímá nové členy jen za přesně daných podmínek. I vnitřní strukturace rolí v sektě je často velmi specifická a organizace její činnosti podléhá přísným pravidlům. Protože je sekta postavena na ideologickém (resp. náboženském) základě, nejpřísnější vnitřní příkazy a zákazy souvisejí s identifikací s danou ideologií. Sekty mívají propracovány negativní sankce, které většinou vrcholí exkomunikací. Minimální podmínkou pro označení sekty je výskyt prvků vlastního „učení“ a jistá míra fanatismu členů skupiny. Vážným společenským problémem jsou dnes tzv. sekty mladistvých. Narušují vztahy mladých lidí k rodinám i jejich osobnosti, vzbuzují destruktivní fanatismus spojený s úplným oddáním se poslání sekty a zastírající někdy nízké osobní cíle vůdců a zakladatelů. Sekty představují pro mladé lidi možnost úniku, překonání odcizení, vnitřní integraci za cenu dobrovolného vyloučení sebe sama z širší, resp. oficiální skupiny či celé společnosti. Autor Hassan (In Chmelík) označuje sekty za zhoubné kulty. Kultem je obvykle rozuměno slepé uctívání autority, nadměrné zveličování zásluh jednotlivce, jehož teoretickým základem je nekritický a často až dogmatický názor na dějiny, a zejména na vedoucí a rozhodující úlohu některých osobností v dějinném vývoji. Chmelík definuje znaky sekt jako základní orientaci v zaměřenosti těchto extrémistických skupin. Absolutizace moci vůdce sekty. Příčinou nápadné absence svobody členů sekty bývá velmi silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše a dalších řídících „osobností“ sekty jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné. Vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ sekty jsou přiřazovány až božské atributy.
23
Cílevědomá regulace informací pro členy sekty. Koncentrace moci v rukou jednotlivce nebo malé skupiny vedoucích „osobností“ je zajištěna řadou pák. Příslušníkům sekty není sice přímo přikazováno izolovat se od vnějšího světa, ale výchova a další manipulace s jejich míněním dosáhne toho, že nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, jsou odříznuti od informací „zvenku“, čtou pouze „doporučenou literaturu“ apod. Všechna tato omezení přijímají příslušníci sekty zcela dobrovolně. Respekt k autoritám není přijímán jako omezení vlastní vůle, ale většinou jako úleva. To je logické. Většina lidí, uchylujících se k sektám, chce, aby za ně někdo rozhodoval. Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tj. k vůdci a dalším osobnostem sekty, ne však ke kolegovi. Příslušnost je zcela dobrovolná, není přímo vynucována. Do této poslušnosti jsou členové sekty postupně vmanipulováni. Tím je zajištěna naprostá ovladatelnost členů, včetně jejich intimního života. Toto ovládání je paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. Alternativou neposlušnosti je exkomunikace ze sekty. Tak se poslušnost a oddanost vůdci stává záležitostí cti a nejlepšího svědomí každého člena sekty. Opuštění sekty je v praxi nemožné. Jen velmi silné osobnosti se dokážou po soustředěné manipulaci vzchopit a ze sekty uniknout, a to i za cenu represívních kroků ze strany ostatních členů sekty k nim i jejich rodinám. Součástí manipulace je totiž tzv. bombardování láskou. Vysoká úroveň excitace (vybuzení, stimulace). Nadšení z práce v sektě se časem může vytratit. Proto je nahrazováno tvrdou disciplínou a morálkou. Disciplína a morálka je časem nahrazována i vmanipulovaným strachem. Strachem z exkomunikace do světa „nepřátel, zla, bezpráví apod.“ Míra prokazované lásky je postupem času úměrná podávanému pracovnímu výkonu. Výsledky práce člena sekty jsou dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí a je za ně plně odpovědný. Za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo v kolektivu, ve kterém je člověk zařazen, se cítí každý osobně odpovědný a vinen. Žije tak neustále ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě.
24
Pocit viny je hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt. Neúspěch se neřeší. Léčí se intenzivnější četbou posvátných textů, poslechem motivačních kazet, modlitbami, větším objemem práce pro sektu. Sekty cílevědomě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele. Může jím být kdokoliv a cokoliv, co sektu neustále pronásleduje a z čeho je potřebné mít strach. Pocit výlučnosti a nadřazenosti sekty. Pouze sekta dokáže rozeznat dobro od zla, pouze sekta dokáže rozhodovat o všem. Není legitimního důvodu opustit sektu. Každému členovi sekty je vmanipulováno do mysli přesvědčení, že kdyby odešel, postihl by ho strašný trest. Směry náboženského sektářství a jejich rizikovost Název sekty
Stručná charakteristika
Nebezpečnost
Základ jeho učení spočívá v různých úrovních hmotnosti. V té nejnižší se nyní nacházíme. Vyšších úrovní dosáhneme novým poznáním a dobrou morálkou.
Lze ho považovat za bezproblémové. Neuchyluje se ke kriminálním činům a rovněž působení na psychiku není destruktivní.
Hnutí Haré Kršna
Jeden ze směrů hinduismu. Hnutí zakládá farmy, ve kterých jsou stoupenci vedeni k jednoduchému až asketickému životu. Brzy se vstává, přes den tvrdá práce a velmi skromná strava.
Silné uctívání Kršny může vést až k psychickému kolapsu. Negativně může působit i nedostatečná strava. Nebezpečí hrozí zejména dětem, které jsou izolovány od okolí.
Imanuelité
Zakladatelem Jan Dietrich Dvorský – „Syn člověka“, Parsifal Imanuel. Přívrženci se zbavovali všech svých hmotných statků. Zcela izolováni v komunitách rozhodnuti zemřít.
Jedna z nejnebezpečnějších sekt u nás. V sektě dochází k násilným trestným činům a psychická manipulace vede až k sebevraždě.
Církev sjednoceníMoonovo hnutí
Označuje se za celosvětové impérium Korejce Sun Myung Moona, který se považuje za mesiáše sjednocení. Podle tohoto učení je potíráno „biologické rodičovství“ patříc k satanskému systému. Pravými rodiči jsou Mesiáš Moon a jeho manželka.
Je typické silnou psychickou manipulací. Církev sjednocení disponuje značným majetkem, kterým se snaží ovlivňovat i různé politiky. Moon má mocenské ambice.
Hnutí grálu
25
Název sekty
Stručná charakteristika
Nebezpečnost
Podle tohoto hnutí probíhala revoluce i v sexuální oblasti. Svérázná nábožensky podložená sexuální nauka. Komunity začaly např. praktikovat sex podle rozpisu, který určil vedoucí komunity. Nabídnutí vlastního těla k prostituci je stejnou „obětí“ jako byla smrt Ježíšova.
Znepokojivé je vtahování nezletilých dětí do sexuálních aktivit. Děti ve věku 5-6 let by měly být seznamovány se sexuálními zážitky. Běžné v komunitě jsou pornokazety i s dětskou pornografií. Nebezpečí hlavně v ohrožení mravní výchovy mládeže.
Satanismus
Jedná se spíše o jev sociální patologie nebo psychopatologie. Satanisté mají jen málo společných rysů, nemají ani jednotnou posvátnou knihu ani vůdce. Jediné, co je spojuje, je protest a vzdor, který vyjadřují v podobě satana. Při vzývání satana se provádějí rituály vč. krvavých obětí. V roce 1991 byla i u nás založena „Satanská církev“ jako občanské sdružení. Sekta se vyznačuje exhibicionismem až narcismem.
Nebezpečí je spatřováno v přerůstání „pubertálního satanismu“ v satanismus spojený s kriminálními delikty, včetně deliktů násilných.
Scientologická církev
Vystupuje někdy jako náboženství, jindy nabízí své produkty jako nejmodernější vědecké objevy. Snaží se stát oficiální církví, zatím je především prosperující firmou. Činnost je založena na tzv. dianetice zabývající se psychoterapií a ve víru v tzv. thétany, duchovní bytosti, které sestoupily do hmoty (tedy i do každého z nás). Provádějí tzv. auditingy, jejichž pomocí se člověk může zbavit balastu. Dalším produktem je očišťovací program purif.
Nebezpečí zejména v návyku na „auditingy“, při kterém je záměrně vyhledáván stále nový a nový problém a je navozován strach ze zhoršení psychického stavu. Auditovaní se tak dostávají do významné sociální izolace, a navíc jsou ochotni za auditingy vydat celé své jmění. Dále průnik do firem, které postupně ovládnou.
Velmi blízké učení protestantismu. Charakteristickými rysy jsou fundamentální výklad bible a naprostá oddanost vůdci.
Hnutí je zcela nekritické a ulpívá na autoritativním až absolutistickém vedení. Zákazy mohou až ohrozit život členů (např. zákaz krevní transfúze)
Rodina – Boží děti
Svědkové Jehovovi
Zpracováno podle Jana Chmelíka
26
Náboženské války V této podkapitole se budeme věnovat problematice náboženských válek tak, jak jsou vnímány ve žhavé současnosti. Z historie evropské i jiných kulturních okruhů, víme, že prosazování náboženských názorů bylo velmi často spojeno s násilím a válkami. Od hlubokého středověku dochází ke konfliktům mezi křesťanstvím a islámem. Horká řešení animozit mezi těmito dvěma náboženstvími byla vždy spojena s politickými a mocenskými zájmy. Zajímavý pohled na náboženské střety současnosti přináší filozof a historik Zdeněk Müller, z jehož práce citujeme. Od 11. září, po útocích na New York a Washington, posílily extrémistické a nesmiřitelné postoje na obou stranách. Do Bushova slovníku se dostala dichotomie Dobra a Zla a radikální muslimové začali hovořit o novodobé válce s křižáky. Vyhlášení „války terorismu“ s masivním nasazením vojáků a zbraní, nejprve v Afghánistánu a pak v Iráku, se nebezpečně podobalo vyhlášení moderní náboženské války. (str. 10) Fenomén návratu náboženství do politického a veřejného života ve světě dostal na počátku devadesátých let 20. století metaforické označení „boží pomsta“. Gilles Kepel pečlivými analýzami a srovnáním moderních náboženských projevů dospěl k závěru, že fundamentalismus s bojovými sklony se počínaje druhou polovinou sedmdesátých let 20. století objevuje nejen v islámu, ale i v judaismu a křesťanství. (str. 10) Zdá se, že ústup ideologií, zaznamenaný na konci 20. Století, se kompenzuje v moderní společnosti návratem „náboženskosti“ do veřejného života. Tvrdí se, že politická a veřejná činnost pozbývá vznešenosti a lidská potřeba uctívat (charismatické osobnosti, celebrity) se přenáší na jiné společenské sféry a mimo jiné se znovu objevuje ztracená a dříve i zatracovaná hodnota náboženství. (str. 10) Müller zde dále prokazuje (a co také známe z praktického života), že na jedné straně je společnost stále ateističtější, na druhé straně však registrujeme zrod jakéhosi „nového pohanství“, jež se vyznačuje kultem vůdce, rasy, idolů, peněz apod. Podívejme se na motivace vedoucí islámský svět či obyvatel islámských zemí často k sympatiím s teroristy a s těmi, kteří chtějí oslabit vliv západní civilizace. Newyorský atentát mohl v přímém přenosu sledovat celý muslimský svět. Muslimská veřejnost nemohla nepřijmout tento násilný akt s určitým zadostiučiněním. Nikoliv proto, že ji k tomu vedla víra v Alláha a odevzdání se do boží vůle v duchu islámu, nýbrž široce zažívaná frustrace, která má docela světské a často zhola materiální příčiny. Západní hodnoty jako individuální seberealizace, lidská práva, zrovnoprávnění žen a mohutný rozmach techniky, tím vším se může široká muslimská veřejnost těšit jen velmi málo. (str. 44)
27
Islámský fundamentalismus je charakteristický právě obavou z implikace západních hodnot a stylu života do životů muslimů, i když by to islámskému světu přineslo zřejmě více výhod než naopak. Müller hovoří o vyřazení z hlavního proudu globalizačních výhod. Muslimové představují 20% světové populace, ale užívají jen 6% celosvětového bohatství. To vše dohromady utváří v islámských zemích živnou půdu pro návrat ozbrojených spasitelů a pro obnovu mýtu čistoty. (str. 44) Před nějakými dvaceti či třiceti lety bývalo křesťansko-muslimské přátelství jaksi v módě. Islám byl v křesťanských kruzích přijímán vstřícně a srdečně, ale zároveň naivně a slepě. Dnes se tón změnil. Francouzský profesor Alain Besancon, varuje před hrozbami vycházejícími z islamizovaných předměstí velkých francouzských center. Zároveň vyzývá, aby se křesťanům říkalo otevřeně a bez skrupulí co je to islám a co má křesťanům za zlé. „Slovo islám není odvozeno od slova salám, tj. mír, a džihád nikdy nepřestal být především otevřeným bojem proti bezvěrcům a jinověrcům.“ Zjevená či abrahamská náboženství – judaismus, křesťanství, islám, jsou podle něho zásadně odlišná a dělat mezi nimi rovnítko jen proto, že se jedná o monoteisty, je zavádějící a matoucí. (str. 88) V Egyptě a Indonésii jsou dělány štvanice na křesťany, v Bosně a Čečensku zase byli masakrováni muslimové. Mezi oběma kulturami tak trvá napětí. Toto napětí se promítá i do extremistických postojů naší mládeže. Zkreslené informace, vyvolávání fobie, vede k nenávisti ke všemu cizímu. Pravdou je, že se soudobý islám chová v kontaktu se Západem s menší vstřícností a daleko agresivněji než dříve. V sociálních službách bychom měli zakomponovat tenze mezi oběma náboženstvími do debat týkajících se prevence xenofobie a rasismu. Náboženská válka není vedena pouze na frontách v Afghánistánu, ale především uvnitř našich komunit. Je vedena také uvnitř našeho přesvědčení a přístupu k jinému. Je vedena o ochotu sdílet prostor s těmi, kteří se u nás ocitají, byť s jiným pohledem na život vezdejší. ÚKOL: Vypište, jak vnímáte islámský svět. Pokuste se charakterizovat hlavní znaky odlišnosti muslimského přístupu k životu a světu od křesťanského.
3.2.4 RASOVĚ MOTIVOVANÝ EXTREMISMUS, XENOFOBIE (PW 2) 1. Dokážete definovat slovo rasa, co dle vás označuje? 2. Jaký je rozdíl mezi pojmy rasa a etnikum? 3. V čem, dle vás, tkví rasová nesnášenlivost? 4. Co je xenofobie? Jak vnímáte xenofobii u sebe a spoluobčanů? Co si představíte pod pojmem etnicita, etnikum?
28
Pro jasné a hlubší pochopení rasismu a postojů z něho vyplývajících je nutné ujasnit si používání pojmů souvisejících s ním. Tyto pojmy jsou formulovány vědeckou disciplínou zkoumající člověka z pohledu biologického i kulturního – antropologií. Rasa (z arabského „rás“ počátek, původ, ale také hlava). Poprvé v r. 1684 použil francouzský lékař Bernier. Rasismus – projevuje se především jako přesvědčení o výjimečnosti, nadřazenosti, převaze bílého etnika. Bílá rasa stojí podle stoupenců této ideologie na vrcholu vývoje lidstva a jejími nejdokonalejšími představiteli jsou árijci, především pak Germáni. Etnikum, etnicita – pojem „etnická skupina“ v běžné řeči označuje menšinovou skupinu, která je kulturně odlišná od většinové společnosti. Tímto výrazem můžeme označit skupiny v nejrůznějším postavení a situaci – od newyorských Židů až po Yanomany v Brazílii. Etnicita se týká vztahů mezi skupinami, jejichž členové považují příslušníky jiných skupin za kulturně odlišné. Přičemž etnicita je nejdůležitější tam, kde jsou si skupiny kulturně blízké a přicházejí pravidelně do styku. Zdá se, že čím podobnější se lidé stávají, tím více lpí na zbývajících odlišnostech. Xenofobie – jedná se o chování vyznačující se určitými obavami, strachem z cizinců a ze všeho cizího. Může se projevovat i nenávistí k lidem jiné národnosti, rasy. V současnosti při vzrůstající migraci obyvatelstva a čím dál větším prolínání kultur je to problém, který může tyto trendy výrazně komplikovat a přinášet konfliktní situace. Nadřazený postoj bílé rasy vůči ostatním má dlouhou historii a její kořeny souvisejí s antropologickým výzkumem a snahou popsat rozdíly mezi jednotlivými lidskými populacemi. V roce 1795 německý lékař a přírodovědec Blumenbach podle barvy pleti a geografického rozšíření rozčlenil rasy na pět základních skupin: kavkazská (Evropa a přilehlé oblasti) mongolská (východní Asie vč. Číny a Japonska) etiopská (původní obyvatelé Afriky) americká (původní obyvatelé Nového světa) malajská (původní obyvatelé tichomořských ostrovů a australští domorodci) Byl přesvědčen, že člověk byl stvořen na jediném místě a odtud se rozptýlil do celého světa. Vznik různých ras vysvětluje jako „degeneraci“. Taxonomii ras vtiskl hierarchický charakter dle estetického hlediska. Od kavkazského ideálu fyzické krásy směrem k černým negroidům a žlutým mongolům – zahájil období hodnotícího přístupu k lidským varietám – tento přístup se postupně stal nebezpečným nástrojem společenské diskriminace.
29
Vznik averze podprahovým vnímáním Rasismus, tedy vypjaté vnímání odlišností na základě vnějších znaků, je vytrvalým a stále nebezpečným předsudkem. Proč? Zkusme si to vysvětlit na pojmu senzorická averze, kterou uvádí ve své práci Allport. Vizuální náznaky slouží jako kotevní úvazek, ke kterému se poutají všechny druhy asociací. K těmto asociacím ještě patří oblast smyslových představ. Od optického vjemu rychle sklouzneme k myšlence, že „krev“ lidí s různou barvou kůže musí být různá; různý také musí být jejich pach a musí mít odlišné popudy. Tento způsob uvažování je zcela přirozený, protože senzorické averze a znepokojení jsou ve skutečnosti běžná zkušenost (např. nepříjemný dech, pach česneku, mastné vlasy apod.). Výzkumy prokázaly, že lidé uvádějí v průměru 21 senzorických vjemů, které budí nelibost. Navíc, asi dvě pětiny těchto vjemů se týkaly fyzických vlastností lidí, jejich manýr či oblečení. Většina senzorických averzí je osvojených – tedy k cizí skupině cítíme antipatie hlavně z jiných důvodů, ale uvádíme důvody senzorické. Když např. u nás odmalička slyší, jak podivně páchnou Cikáni, spojí senzorickou averzi s předsudkem. Sdružené představy vytvářejí kategorii. Člověk záhy přichází se zoologickou diagnózou, že Cikány nemůže ani vystát kvůli jejich pachu – říká, že je to přirozená, instinktivní averze, a cikánský problém nejde řešit jinak než nějakým typem segregace. Vliv na socializaci dítěte v oblasti vnímání lidí s jinou barvou pleti atp. se stává, zvláště v dnešní době multikulturní a multietnické, jasným a nezpochybnitelným úkolem pro rodiče, školu a média. Rasově motivovaný extremismus má v senzorické averzi jednu ze svých příčin. Charakteristiky rasově motivovaného extremismu Rasistické projevy a s nimi průvodní extremismus je nejčastěji spojován s nacismem. Jde o ideologii proklamovanou pravicově orientovanou frakcí skinheads. Slovník a logická zdůvodňování rasismu jsou nejenom převzaté fráze z nacistického slovníku, často Hitlerových projevů, ale i účelově vybrané a z kontextu vytrhávané charakteristiky jednotlivých etnik, jejich kulturní úrovně a sociálních vztahů. Výrazná je také práce s polopravdami. Mladý člověk, bez zkušenosti a vzdělanostního zázemí, tak často může nabýt dojmu, že jeho parťáci nejenomže mají pravdu, ale ještě bojují za správnou věc. Takovým „cílem“ je tzv. rasová čistota. Míšení bílé rasy s ostatními, vč. semitské, je pro pravicově orientované frakce skinheads největším zločinem. Rasově motivovaný extremismus můžeme rozdělit do tří základních ideových směrů: 1. Vypjatý rasismus: je typický nenávistí, pohrdáním a nepřátelstvím vůči lidem jiní barvy pleti. Je zaměřen především proti přistěhovalcům, Romům, Židům a dalším barvou
30
pleti se odlišujícím občanům. Nejmilitantnější rasisté hovoří o vypuknutí „svaté rasové války“ nebo o „bílé revoluci“. 2. Xenofobie: zjemnění předcházející rasové nenávisti do podoby odporu proti všemu co přichází „zvenčí“, tedy i proti imigrantům a dalším osobám, které cestují za prací. Tyto postoje jsou posilovány silnými xenofobními postoji občanů ČR. 3. Antisemitismus: specifická „odnož“ rasově motivovaných útoků. Významným projevem je v současné době popírání holocaustu, vyhlašování hrozby možnosti vzniku „světovládného Židovstva“, dokládané údajným vlivem Židů na ekonomický a politický život vyspělých zemí světa, jehož důsledkem bude zkáza „bílé rasy“. Zejména pro nejradikálnější odnož hnutí skinheads je antisemitský boj dominantním tématem, které v globálním pohledu přesahuje i odpor proti Romům.(zpracováno dle Chmelíka) Uvedené projevy rasově motivovaného extremismu nejsou často veřejně proklamovány otevřeně. Jsou skryty za „vlastenectvím“ a „patriotismem“, jejichž prostřednictvím je apelováno na vlastenectví občanů. Při preventivní práci je třeba tuto „skrytost“ projevů brát do úvahy. Uvědomit si, že poodhalovat nebezpečnost těchto postojů nelze plamennými výzvami a apely na rozum. Tak, jako extrémisté zneužívají emocí těch, které oslovují, tak je nutné zapojovat do preventivní práce emoce veřejnosti. Formy a způsoby páchání rasově motivované trestné činnosti Rasově motivovanou trestnou činnost, jak uvádí Chmelík, jako jednu z forem extremismu, můžeme definovat jako společensky nebezpečné trestní jednání, kterým pachatel verbálně, graficky nebo brachiálně útočí na rasově, národnostně, vyznáním nebo politickým přesvědčením odlišné občany nebo potlačuje jejich zaručená práva a svobody pro jejich rasovou, etnickou, národnostní nebo náboženskou odlišnost. Rasově motivované útoky jsou páchány ve třech základních formách a to: 1. slovními útoky (verbálně), 2. útoky proti fyzické integritě (brachiálně), 3. graficky (mediálně). Rasově motivovanou činnost převážně páchají sociálně narušené osoby, ve většině případů jde o osoby mladistvé. Věkový průměr pachatelů se však snižuje až pod hranici trestní odpovědnosti, tedy pod patnáct let. Podle sociálního složení jde převážně o pachatele s nízkým vzděláním, s neukončeným středoškolským vzděláním nebo učně, pachatele s nízkými příjmy, bez sociálního zázemí.
31
Rasově motivované útoky jsou pro ně seberealizující, jsou útěkem z reality jejich společenské, osobní, pracovní i ekonomické neúspěšnosti. Považují se za „budovatele nového společenského řádu“, který vyřeší všechny problémy tím, že odstraní Romy, Židy nebo jiné, podle nich hlavní příčiny jejich neúspěšnosti. (Chmelík) Uvedené motivace extrémistů jsou podobné u všech druhů sociálně patologického jednání. Většinou je toto jednání kompenzací za nenaplnění, často vágních, představ o náplni života.
3.2.5 PROJEVY EXTREMISMU NA HUDEBNÍ SCÉNĚ, SKRYTÁ EXTREMISTICKÁ SYMBOLIKA Tato kapitola mapuje a popisuje současnou white power music hudební scénu v České republice, analyzuje její texty prostřednictvím symbolů. Základním zdrojem informací je badatelská práce studenta Univerzity Hradec Králové Jana Slavíka. Základní vývoj českého pravicového extremismu po roce 1989 (str. 16) Sametová revoluce v listopadu 1989 způsobila pád totalitního komunistického režimu v Československu. Uvolnění poměrů a rozvoj demokracie však vytvořily prostor pro vznik pravicově extremistických sil, které se snažily odvodit svoji identitu z historických forem ultrapravice, ale také vycházely z aktuálního dění. Jak uvádí Mareš, tak na počátku soudobého vývoje pravicového extremismu a radikalismu v ČR, tj. na přelomu let 1989/1990, se vyskytovaly čtyři základní pilíře, na jejichž základě ultrapravice vznikla a strukturovala se. Byly to: osoby a skupiny, které chtěly cíleně realizovat radikálněpravicovou politiku inspirovanou nově nastupující ultrapravicí v západní Evropě; osoby, které chtěly navazovat na historické koncepce české ultrapravice; osoby z exilové ultrapravice, které se nechaly inspirovat nejkonzervativnějším křídlem amerického republikanismu, mccarthismem a antisemitismem a snažily se své koncepce přenést do Československa; skinheadská mládežnická subkultura, která se na českém území začala vytvářet ve druhé polovině osmdesátých let a získala rasistickou dimenzi. V první polovině roku 1990 dochází k masovému nárůstu skinheads mezi mládeží a k páchání rasistického násilí (Mareš, 2003, s. 180).
32
Toto dělení je však velmi obecné, protože reálně docházelo k prolínání všech zmíněných skupin. Přehled současných aktivních politických stran spojených s krajní pravicí: 1. Národní sjednocení: Politická strana, která dle vlastního prohlášení hájí zájmy českého národa, a která by měla navázat na činnost stejnojmenné prvorepublikové politické strany, založené bývalým předsedou vlády Československé republiky Dr. Kramářem. Za své si vzala především výrok Františka Palackého, který se stal Kramářovým politickým heslem: „Nic než národ!“ 2. Národní strana: Strana založená v roce 2002 má shodný název s uskupením reprezentovaným Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem v době národního obrození v 19. století. Předsedkyní strany od počátku byla Petra Edelmannová. Strana vydávala měsíčník Národní politika, na jehož vydávání však strana neměla dostatek finančních prostředků. Mediální experti se vzájemně shodovali na tom, že články uveřejňované v Národní politice měly často rasistický podklad. 3. Dělnická strana: V současnosti nejvíce viditelný subjekt na politickém poli krajní pravice. Strana byla zaregistrována Ministerstvem vnitra v prosinci 2002 pod názvem Nová síla, který byl následně na ustavujícím sjezdu změněn na Dělnickou stranu. V roce 2006 začala Dělnická strana propojovat své aktivity s aktivitami Národního odporu, potažmo Autonomních nacionalistů. Dne 17. února 2010 byla Dělnická strana rozhodnutím Nejvyššího správního soudu rozpuštěna. 4. Dělnická strana sociální spravedlnosti: V únoru 2010 Nejvyšší správní soud uznal, že je Dělnická strana úzce svázána s neonacistickým hnutím, a ve svém rozsudku jí rozpustil. Dle očekávání a vlastního vyjadřování se partaj transformovala do nového subjektu. Zájmové skupiny Typickým prvkem nejenom pro zájmové skupiny, ale i pro politické strany krajní pravice se v poslední době stává skrývání svých skutečných myšlenkových proudů. V době rozpuštění Dělnické strany, začaly všechny organizace upravovat svůj veřejný projev tak, aby byl v souladu s právními požadavky. Nikdo otevřeně nehlásí svůj obdiv k národnímu socialismu, nepadají přímá slova na adresu Romů, ale už se jedná o všechny nepřizpůsobivé obyvatele apod. Autonomní nacionalisté jsou neformální organizace založená na principu Odporu bez vůdce, které začínají vznikat po roce 2007. V praxi to vypadá tak, že funguje několik autonomních
33
poboček (většinou oblastních), které mezi sebou navzájem komunikují a pomáhají si ve svých činnostech. Organizace není nikde centralizována a žádná pobočka není nadřazena jiné. Jak už vyplývá z názvu, jedná se o nacionalistickou organizaci, jejímž cílem je, aby v Evropě žili opět jen původní obyvatelé Evropy. Vlastenecká fronta: Organizace vznikla v Brně v roce 1993 jako alternativa vůči různým politicky zprofanovaným uskupením z pravicového okraje (Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa, Vlastenecká liga) a jako ideologické vedení pro formující se nacionální hnutí v České republice. Aktivita vlastenecké fronty postupně upadá. Dělnická mládež: Mládežnická organizace dnes již zrušené Dělnické strany (pokračující však pod značkou Dělnická strana sociální spravedlnosti). Vznikla v roce 2009. V době svého vzniku uváděla Dělnická mládež svoji podporu myšlenkám národního socialismu. Součástí programu byly i problematické body týkající se například toho, že vlastnit půdu v Česku a disponovat s ní by měli pouze čeští občané. V dalším bodu se zase vyslovuje proti imigraci. Po soudním zákazu Dělnické strany došlo k úpravě programu a veřejně hlásaných myšlenek tak, aby v první fázi nebyly právně napadnutelné. V současnosti se tak Dělnická mládež prezentuje jako občanské sdružení mladých, kteří sympatizují s českým dělnickým hnutím nebo se přímo podílejí na jeho činnosti. (str. 17–21) Ultrapravicové subkultury Ultrapravicoví skinheads, hnutí vzniklo ve Velké Británii, postupně se radikalizuje směrem doprava, v polovině sedmdesátých let se objevuje hnutí punk, které se distancuje od konzumního života, kariérismu. Tato nová vlna propojuje hnutí punk se skinheady a zároveň vzniká i nový hudební styl - Oi!. Ultrapravicoví skini, představují dnes nejsilnější odnož skinheadského hnutí. Díky těmto skinheadům převládá mezi laickou veřejností názor, že celé skinheadské hnutí je od základů rasistické. I když se nazývají skini, jedná se vlastně o obyčejné neofašisty a neonacisty, (patří mezi ně např. Boneheads, White Power Skins, Hammer Skins, Bohemia-Hammer Skins B.H.S, Blood and Honour aj.), nacionalističtí skini - zpravidla jsou méně militantní než ultrapravicoví skini. Snadněji se zapojují do veřejného dění a mají větší vliv na společnost (patří mezi ně Oi skins a Kališníci), zvláštní skupinu tvoří skini proti rasismu – SHARP Skin Heads Against Racial Prejudice, Red-skins (str. 22-24). Známými militantními a teroristickými organizacemi jsou Národní odpor (hnutí vycházející z tradic nacionálního socialismu, je mu vlastní rasismus, antisemitismus a anticiganismus) ANTI-antifa
34
(jedná se o nepříliš početnou skupinku, která je provázaná s Národním odporem, její činností je boj proti antifašistické levici (tzv. antifa), která shromažďuje informace o ultrapravicových extremistech). Symbolika Používání symbolů sleduje čtyři hlavní cíle. Zaprvé napomáhá jednotlivci identifikovat se s hnutím, členům hnutí poznat svoje sympatizanty a rozeznávat se mezi sebou na první pohled. Zejména v případě koncertů White power music, které jsou organizované jako soukromé oslavy, je vnější symbolika v podobě nášivek jedním z identifikátorů, který zaručuje bezproblémový vstup na koncert. Zadruhé je prostřednictvím symbolů vytvářena mystika hnutí. Symboly představují vyjádření určité myšlenky, ideje či odkazu, jednotlivá hnutí se prostřednictvím svých členů deklarují jako jejich pokračovatelé a nositelé jejich myšlenek do budoucna. Vytváří se struktura symbolů, hnutí se posiluje, neboť sdílí myšlenku určenou pouze vybraným jedincům. Zatřetí umožňuje používání zástupných symbolů vyjádřit rasistické, xenofobní a antisemitské myšlenky způsobem, který není otevřeně rasistický, xenofobní či antisemitský, neodporuje zákonu a není tedy stíhatelný. Začtvrté především v případě verbálních projevů, skandování hesel, dochází k posilování pocitu moci, sounáležitosti se skupinou, resp. neonacistickou organizací. (str. 26) Symbolika barev V symbolice ultrapravicových extremistů dominují tři barvy: černá, bílá a červená. Jak uvádí Chmelík, tato trojkombinace byla převzata ze symbolů typických pro fašistické diktatury, zejména pro nacistické Německo, ve kterém tuto kombinaci barev prohlásil za národní barvy Adolf Hitler. Bílá barva je obecně symbolem jistoty, čistoty a nevinnosti. Pro fašistické diktatury a také pro hnutí skinheads značí čistotu rasy, čistotu národa. Červená barva je symbolem ohně, krve ale rovněž revoluce. Pro fašismus se stala symbolem pokrevního svazku, a tak tento symbol převzalo i hnutí skinheads. Černá barva obecně znamená smrt, avšak též odhodlání. Symbolizuje nenávist ke všem, kteří „przní čistou rasu“ a předurčuje jejich záhubu. Pro hnutí skinheads se černá barva stala symbolem rasové nenávisti proti všem s rozdílnou barvou pleti, zejména symbolem boje proti „cikánům a všem černým“. Kombinaci těchto tří barev lze nalézt téměř na všech fašistických symbolech i symbolech nošených příznivci fašistické diktatury a ideologie. (str. 27) Symbolika čísel Symbolika čísel musí být vykládána vždy v souvislosti s prostředím, kde jsou dané číslice používány. V podání neonacistů a rasistických skinheads číslo zpravidla představuje pořadí písmen v abecedě.
35
Bývají to ve většině případů jakési kryptogramy, které odkazují na jména nacistických vůdců, či odkazují na nějakou událost v historii. Tato čísla mívají extremisté buď ve formě nášivek na oblečení, nebo často si je také nechávají vytetovat (klidně i na vyholenou hlavu). Číselné kryptogramy používají i k vzájemné identifikaci na různých diskusních fórech, či sociálních sítích, kdy ke své přezdívce přidávají zpravidla číslici 88. Příklady: 18 - představuje první a osmé písmeno v abecedě, tedy iniciály Adolfa Hitlera 88 - kryptogram fašistického pozdravu Heil Hitler 28 - označení Blood & Honour 14 - počet slov anglické věty We must secure the existence of our people and a future for white children. Autorem této věty je americký neonacista a člen organizace Řád mlčících bratří David Lane, který zemřel v roce 2007 ve vězení, kam byl poslán na 190 let za organizování trestné činnosti této organizace a za účast na vraždě židovského novináře Alana Berga v červnu 1984. 10 - český překlad výše uvedené anglické věty, který zní: My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí. Tento český ekvivalent se hojně používá se stejným významem jako číslice 14. Dalšími symboly užívanými extremistickými skupinami jsou fašistická runová symbolika jako např. hákový kříž (označovaný též jako svastika), keltský (Odinův) kříž. Také symbolika oblečení. Jejich současné oblečení vypadá naprosto nenápadně. Ale loga na něm umístěná odkazují na nacistickou symboliku. Ultrapravicová hudební scéna Pro konstituování, stmelení a ideové vybavení rasistických skinheadů, jejichž významná část převzala i neonacistické prvky, se stala v širším rámci rozhodujícím prvkem hudba - white power music (WPM) (Mareš, 2003, s. 409 in Slavík). Hudebních stylů WPM je velké množství. Nejrozšířenějšími hudebními žánry jsou Racist Oi!/R.A.C., Hatecore, National Socialist Black Metal, Nationalist Folk Music, White power metal, Skin roll, RAC metal atd. Od devadesátých let se WPM stala, v důsledku popularizace internetu, dostupná čím dál tím většímu počtu posluchačů. WPM je lépe identifikovatelná pomocí textů než hudebním žánrem. Sdělení WPM následuje kontury rasistické politické ideologie, ale toto sdělení je více implicitní a sugestivní než ideologická prohlášení politických stran. Sdělení WPM se mezi sebou také liší, jelikož velké množství skupin zahrnuje do svých textů reflexi okolností. Existují však témata, která jsou základními kameny WPM - rasová nadřazenost, bílá hrdost (white pride), homosexualita, etnické mi-
36
nority, smíšená manželství, rasové míšení, antisemitismus, antikomunismus, antisocialismus a všeobecně odpor vůči dalším levicovým, progresivním či dokonce liberálním politickým programům Vývoj v Čechách Na českém území se první příslušníci skinheadské subkultury objevili počátkem druhé poloviny osmdesátých let. Přesné určení je však problematické. V první polovině osmdesátých let vznikla v Liberci skupina Oi Oi Hubert Macháně, jejíž vazba na skinheads nebyla zcela jednoznačná, protože působila i v rámci punkové subkultury. Obecně je zařazována díky dvěma skladbám se zjevně rasistickým podtextem (Bílej rajón, Kopni negra do hlavy) mezi představitele WPM, ale podle vyjádření vlastních členů a jejich následné činnosti se skutečně jednalo spíše o recesistickou punkovou kapelu, která měla v plánu spíše provokovat. Vzhledem k absolutní absenci jakékoliv muziky podobného stylu ji však skinheadské hnutí přijalo za svou a proto je nutno ji mezi WPM kapely zařazovat. O pět let později, tedy v roce 1988, vzniká jiná hudební skupina, jejíž zařazení mezi WPM je jednoznačné a neoddiskutovatelné. Skupina Orlík, v jejímž čele stáli Daniel Landa a David Matásek, se stala i přes svoji krátkou existenci legendou a patrně už navždy jí zůstane. Skupina, která zaujala místo v první linii WPM po Orlíku, byla pražská Vlajka. Vznikla v roce 1990. Ve svých textech vystupovala proti židům, policistům, homosexuálům, komunistům, cizincům a různým protirasistickým skupinám. Skupinu Excalibur založili v roce 1994 v Trutnově dva ze členů jedné z prvních českých rasistických skupin Diktátor (vznikla již v prosinci 1990 a vnesla do české WPM metalový zvuk a mytologické i neonacistické prvky). Excalibur se prosadil v ČR i v zahraničí, protože představoval špičku rasistického a neonacistického metalu (death metalu). Tento styl však současně řadě lidí ze scény nevyhovuje, protože mají raději jednodušší a melodičtější hudbu. Členové Excaliburu byli dlouhou dobu významnými aktivisty Bohemia Hamer Skinheads (Excalibur). Koncerty White Power Music (WPM), tedy koncerty hudby „bílá síla“ jsou v ČR stále pořádány. Pořadateli těchto koncertů jsou organizace Národní odpor, Autonomní nacionalisté a dále také ženská odnož Národního odporu Resistence Women Unity (RWU), která ve své podstatě nemá žádnou členskou základnu, ale slouží jako taková nenápadná a „mediálně neprofláknutá“ zástěrka právě třeba při organizování koncertů. Koncerty slouží jako ideová základna pro šíření myšlenek neonacismu, jako prostředek k rekrutování nových osob a jako prostředek k radikalizaci stávajících neonacistů bojujících
37
vůči současnému demokratickému systému. V neposlední řadě byly tyto koncerty prostředkem k získávání finančních zdrojů k financování dalších neonacistických aktivit. (str. 35-38) ÚKOL: V prezentovaných přehrávkách českých hudebních skupin vypište slova nebo slovní spojení, která symbolizují určitý typ extremistického postoje. Tabulka: Přehled aktivních WPM skupin v ČR (Slavík, str. 43) Název skupiny
Místo vzniku
Datum vzniku
Adler Agonie Agrese 95 Attack A.V.E. Band Blizzard Conflict 88 Devils Guard Ecce Morse ExBlizzard Hlas krve Imperium Klansmen Kodex 10 Legion S Memorandum Nomisterion Outrage Randall Gruppe Squad 96 Trymheim Uličníci 88 Vlajka
Ostrava ??? Hodonín Praha ??? Strakonice Plzeň Hodonín Klatovy Strakonice Karlovy Vary České Budějovice ??? ??? Teplice ??? ??? Chrudim Brno Praha ??? Praha Praha
2001 ??? 1995
38
??? 2001 1996 2003 2002 2001 1994 1996 ??? ??? 2005 ??? ??? 2004 2001 1996 ??? 2003 1990
4 FOTBALOVÉ DIVÁCKÉ NÁSILÍ JAKO ZVLÁŠTNÍ DRUH EXTREMISMU (PW 5) Máte nějakou osobní zkušenost s diváckým násilím při fotbalovém zápase? Jaký máte vztah k fotbalovému diváctví, co je pro vás přijatelné a co již ne? Jak se projevuje extremismus na stadionech? Sport (z lat. disportare = rozptylovat se, bavit se a staroangl. disport = bavit se, roznášet) jako pohybová aktivita, realizující se v rámci přesně stanovených pravidel a zásad fair play. Divácké násilí - násilí, které je pácháno diváky sportovních utkání. Většinou je pod tímto pojmem rozuměno násilí fotbalových fanoušků, jež lze charakterizovat jako násilí, které je plánováno, má opakovaný či manifestační charakter a je realizováno relativně ohraničenou skupinou osob (nejčastěji členy fotbalových gangů). Jednotícím znakem je sounáležitost s určitým klubem nebo národním týmem. S extremistickým chováním jej spojuje další nevhodné chování, jako jsou rasistické urážky, používání extremistické symboliky či chování ohrožující bezpečnost ostatních diváků, hráčů a rozhodčích. Kotel - důsledně oddělené sektory pro hosty a domácí, kam chodí převážně ultras (u nás se pro ně obvykle používá označení „kotel“, v Anglii je to „The End“, ve Francii „Kop“, v Polsku „Mlyn“, v Holandsku „Side“ atd.). Divácké násilí páchané v průběhu fotbalových utkání je ve světě vnímáno velmi citlivě. V každé zemi má fotbalové násilí své zvláštnosti a každá země, v kontextu svých kulturních tradic, tento problém řeší rozdílnými způsoby, i když podstata je stejná – eliminace nebezpečných skupin fanoušků. Hra, sport, fotbal a diváctví má své hluboké kořeny v kulturních a sociálních kořenech lidské existence. Hra je přirozenou součástí života. Násilí na stadionech je sociálně patologickým chováním a jeho příčiny se současná věda snaží odkrýt. Vycházíme z přesvědčení, že příčiny násilí ve fotbale mají své široké kontexty ve společenském životě. Česká republika prošla od konce 2. světové války odlišným politickým vývojem než země Západu. Tyto odlišnosti se promítají i do fotbalového diváctví. Současně však, v důsledku globalizace, vykazuje české fotbalové diváctví základní rysy stejné jako v ostatních zemích, kde je fotbal populární. To platí i o projevech
39
extremismu na českých stadionech. Dominuje rasově motivovaný extremismu se všemi jeho charakteristickými tématy a projevy.
4.1 CHARAKTERISTIKA FOTBALOVÉHO PROSTŘEDÍ JAKO ZÁZEMÍ PRO EXTREMISTICKÉ PROJEVY Hra po celou dobu své historie byla spojena s vášněmi často přerůstajícími v násilnosti. Jako příklad lze uvést závažné divácké výtržnosti, které se udály v byzantské říši. V letech 491 až 532 našeho letopočtu diváci čtyřikrát zapálili Konstantinopolský cirk (hipodromos) při závodech vozatajů. Císařská garda byla v tomto období často volána k potlačení diváckých výtržností. K vyvrcholení došlo v roce 532, kdy divácké reakce při vozatajských závodech přerostly v politicky motivované povstání. V následujících bojích, které se rozšířily z hipodromu do Konstantinopole, zahynulo 30000 lidí. (10, str. 13) Obdobné divácké vášně, byť méně tragické, doprovázejí i historii kopané od doby vzniku její novodobé verze v roce 1863. A ani české země nejsou výjimkou. Např. v roce 1920 časopis Sport a hry kritizuje probuzené vášně fanoušků Viktorie při její porážce od A. F. K. Vršovice. My máme ještě v paměti výtržnosti spojené s jízdou sparťanských fanoušků do Banské Bystrice v roce 1985 nebo výtržnosti 15. května 2004 v souvislosti se zápasem Opavy s Baníkem Ostrava. Proč jsou výtržnosti na fotbalových stadionech tak častým jevem? Stadion je zvláštní místo, oddělené o reálného světa. Proto také stadiony bývají označovány jako chrámy dneška. Jako chrám, tak i stadion vyžaduje určitý typ chování. To chování si přinášející fanoušci ze svého, žitého, světa a očekávají nebo spíše sami takto normy nastavují, že zejména v kotli (místo na fotbalovém stadionu, kde se scházejí radikální příznivci klubu, kteří se považují za hooligans či ultras, Smolík 2008) je míra společenské autocenzury snížena na spodní hranici, často přes přítomnost bezpečnostních složek. Fanoušci tak při zápase dokáží pronášet takové výroky nebo se dopustit takového jednání, kterého by se v běžném životě nedopustili. Příkladem mohou být prezentace rasových, etnických, nacionálních nebo politických extrémních názorů. Smolík uvádí: „Subkultura fotbalových chuligánů se často může profilovat jako politicky aktivní, zaujímat postoje a názory, prosazovat své ideje atp. Trend v této oblasti v průběhu posledních 20 letech byl následující: jednotlivé subkultury, do jisté míry vysoce politizované, v průběhu devadesátých let opouští zájem o politická témata na úkor zábavy a trávení volného času, projevuje se roztříštěná identita, stylová rozrůzněnost a nízký stupeň ztotožnění. Důraz je kladen na styl a dokonalou image, aby se koncem 90. let, v souvislosti se široce vnímaným anti-
40
globalizačním hnutím téma politiky … vrátilo s mnohem větší razancí než dříve.“ Životní styl, ovlivňovaný zejména masově sdělovacími prostředky, tak na tribuně dostává jiné konotace a dimenze. S pocitem větší osobní svobody se zvyšuje i míra a pocit nevázanosti, mizí některé zábrany vtisknuté socializací, opadávají „morální“ mimikry a v plné nahotě se projevují svérázné charaktery a vášně. Spolu s tím roste zároveň začleněnost a vázanost k dočasnému společenství kotle. K této nevázanosti přispívá i vědomí obtížného sankcionování za výtržnictví. Trest je vyhlašován až post festum, kdy se společenství, jež toto chování zrodilo a také krylo, dávno rozpadlo. Trest potom vnímají viníci ne jako členové onoho původního kolektivu, ale jako individua ve zcela jiné sociální situaci.
4.2 SUBKULTURA FOTBALOVÝCH FANOUŠKŮ, TYPOLOGIE Při snaze identifikovat jednotlivé skupiny fotbalových příznivců a v souvislosti s tím zjistit míru nebezpečnosti jejich chování lze vycházet ze základního členění na tři základní skupiny: a) fotbalové diváky; b) fotbalové fanoušky; c) fotbalové chuligány (hooligans, rowdies). Pro bližší orientaci ve struktuře fotbalových fanoušků uvádím charakteristiky jednotlivých skupin, na kterých se v základních charakteristikách shoduje literatura i aktéři fotbalového diváctví: Skupina A: „Ti, co tleskají“ nebo také „měšťáci“ – chodí hlavně na prestižní zápasy. Jsou to spíše pasivní diváci, pozorovatelé hry. Nejsou spjati s klubem a fotbal je zajímá jako podívaná s určitým dějem a výsledkem. Velmi často není pro ně samotná hra tolik důležitá, chtějí se bavit a případně navazovat různé společenské kontakty. Skupina B: „Ti, co podporují“, žijí s klubem, chodí na všechny zápasy i na „výjezdy“. Jsou to zpravidla mladí fanoušci. Ke kopané jsou vázáni prostřednictvím oblíbeného mužstva či konkrétního oblíbeného hráče. Svoji klubovou příslušnost dávají najevo především oblečením (dresy, klubové šály atp.). Princip fandovství je založen na faktu, že při fotbalových zápasech vzniká určitý druh rivality založené na pocitu vlastní skupinové identity. Pro fanouška je již charakteristické dělení na „MY“ (fanoušci klubu, dresu, barvy) a „ONI“ (fanoušci jiných klubů).
41
Skupina C: „Tvrdé jádro“ – silná identifikace s klubem. Jejich činnost je zaměřena na zážitek. Přesně rozdělit a pojmenovat skupiny při fotbalových zápasech je složité a nemá vždy jasné a striktní hranice. Následující přehled je přesnější charakteristika skupin, které se nalézají v B a C skupině. Ultras – v prostředí západní a střední Evropy je to fanoušek, který prožívá fotbal, chodí do kotle, dělá chorea, vyjíždí s klubem na utkání mimo město a zemi. Na rozdíl od běžného fanouška jsou ochotni obětovat pro klub či národní tým i část soukromého života. Vytvoření širokého spektra ultras je záměrem většiny fotbalových klubů. Tvoří atmosféru na stadionu. Fotbalový vandal – jsou osoby, které zneužívají anonymitu davu a pod zástěrkou fotbalového fandovství se dopouštějí porušování pravidel veřejného pořádku. Právě tyto osoby jsou v médiích často mylně označovány za hooligans. Jsou to ti, co házejí dýmovnice, v dopravních prostředcích se chovají hlučně, rozkopávají popelnice, snaží se upoutat pozornost a stojí o mediální pozornost. Chuligán = hooligan – „vzniklo v 19. století v Londýně podle irské imigrantské rodiny jménem Hooligan či Houlihan, která byla proslulá svým asociálním chováním.“ (Smolík 2008) Fotbal a dění kolem je především zábava. Fanoušci nejenom, že fotbal konzumují – dělají „divadlo“. Tyto skupiny jsou typickými hooligans. Na fotbalové stadiony či do jejich okolí chodí s primárním cílem vyvolat konflikt či bitku s jinými obdobnými skupinami soupeřova týmu, s pořadatelskou službou či policií. Svoji totožnost prezentují především streetwearovým oblečením oblíbených značek (UMBRO, THOR STEINAR, LONDSDALE, PITTBULL, DOUBLEMAKER, HOOLIGAN), fanziny (fan magazín), webovými stránkami. Nejčastějším a nejběžněji užívaným názvem skupin fotbalových výtržníků je pojem chuligán. Toto označení má svůj původ v Anglii a je zřejmě použito podle jména irské zločinecké rodiny Hooliganových. Obecně se toto označení používalo pro výtržníky, vandaly, drobné zloděje atp. Ve fotbale jsou tímto názvem označeny skupiny militantně orientovaných „příznivců“ fotbalu. Na fotbal přicházejí v první řadě proto, aby vyvolali konflikt či bitku s jinými obdobnými skupinami soupeřova týmu. Rowdies, mn.č. z angl. rowdy – rváč, neurvalec. Z hlediska toho, jak na sebe dokáží upoutat pozornost lze fotbalové výtržníky rozdělit do dvou základních skupin: 1. na výtržníky, kteří se o fotbal zajímají a do hlediště chodí především kvůli němu (bývají
42
často zaměňováni s fanoušky), 2. na ty, které fotbal vůbec nezajímá a hlavní je pro ně především možnost páchat násilnosti ve fotbalovém hledišti, které je pro toto chování velice příhodné. Prvně zmiňovaní jsou často označováni jako hooligans či chuligáni, ve skutečnosti se však jedná o celou řadu různých fanouškovských seskupení. Pro potřeby této práce je však označení hooligans (chuligáni) postačující a proto jej budeme dále v textu používat také. Druhou skupinu pak budeme označovat pouze jako výtržníky. Každá chuligánská skupina je jedinečná a odlišuje se od ostatních v celé řadě detailů, ale i tak lze najít aspekty, které jsou společné většině takových skupin. Chuligánská skupina se obvykle skládá z mladých lidí, většinou pod 20 let věku. V tomto věku lidé často hledají místo, kde by mohli dát průchod svým náladám a vášním a kde se mohou vymanit zpod sociální kontroly, která je subjektivně velice svazuje. Chuligánská skupina svým členům nabízí také prostor pro společenskou revoltu – většinou ve formě generačního střetu proti dospělým. Další důvod, který ovlivňuje vstup mladých lidí do těchto skupin, je příležitost, jak si, svému okolí a především svým vrstevníkům dokázat svoji sílu a odolnost. Mají tak příležitost pozdvihnout určitým způsobem svůj sociální statut před těmi lidmi, jejichž mínění považují za směrodatné. Kromě mládeže, která se stává běžnými členy chuligánských skupin, v nich participují také starší lidé, jejichž věk se pohybuje obvykle mezi 20 – 25 lety (někdy i starší). Tito členové tvoří minoritní část chuligánské skupiny, přesto však je v jejich rukou koncentrována většina moci. Ta se opírá o tradicionalismus, který je těmto skupinám vlastní, neboť jejich členové jsou často okolím postihováni za příslušnost k chuligánské skupině a ti, kteří v ní vytrvají delší dobu i navzdory tlaku okolí, jsou pak ve skupině uznáváni a mají vysoký vnitroskupinový status. Chuligánská skupina má většinou vertikální hierarchii, což znamená, že kromě řadových a starších členů má také svého vůdce. Zpravidla jím bývá člověk kolem 30 let věku, který veškerý svůj čas přizpůsobuje činnosti skupiny a skupina je jednou z hlavních náplní jeho života (což je logické, neboť se v ní cítí, jako její vůdce podporováný ostatními konformními členy, dobře). Tato struktura je rozpoznatelná například v „kotlích“ (části hlediště oddělené od ostatního hlediště bariérami, většinou ploty, a vyhrazená radikálním fanouškům domácího a hostujícího klubu; oba „kotle“ se nacházejí na opačných stranách hlediště, aby byl minimalizován kontakt mezi oběma skupinami fanoušků, a jsou zpravidla hlídány příslušníky pořádkových sil policie), kde určité místo ke stání odpovídá také určité pozici ve skupině. Z těch míst, která patří mocensky výše postaveným členům skupiny, se také během utkání šíří hlavní typy chování, které pak přebírá celý kotel a leckdy také
43
ostatní hlediště. Strukturou kotle se zabýval především britský sociolog Peter Marsh. Výše uvedená struktura chuligánské skupiny je tzv. anglickým modelem, který neplatí všeobecně, ale ve většině Evropy včetně České republiky je dominantním typem. Kromě něj lze vymezit také rovnostářské skupiny bez vertikální hierarchie či naprosto anarchistické skupiny jak uvádějí Duke a Crolleyová, například některé italské chuligánské skupiny a v poslední době také některé polské skupiny. Kromě vymezení struktury chuligánských skupin lze tyto skupiny rozdělovat také podle dalších kritérií. Například německá kriminoložka Alexandra Lehmannová uvádí následující dělení na podskupiny chuligánských skupin: Nováčci – mladí fotbaloví fanoušci ve věku mezi 12 a 16 lety, které přivedli do prostředí fotbalu a chuligánství jejich starší přátelé. Kuttenträgers (z německého označení osob nosících kápě či kapuce) – zapřisáhlí fanoušci, pro něž je klubem nejdůležitější hodnotou a jsou připraveni pro něj přinést značné oběti. Veteráni – fanoušci, kterým je obvykle kolem 25 let a kteří se pomalu spolu s narůstajícím věkem mění na běžné fotbalové fanoušky (klub už pro ně není vším, bitky již nejsou atraktivním zpestřením fotbalové podívané apod.). Hooligans – pro tuto skupinu je typické násilí a snaha vyprovokovat střety se soupeřovými fanoušky za každou cenu. Podle Lehmannové je těchto chuligánů téměř 5 % všech fotbalových fanoušků). Výhodou tohoto dělení je bezesporu odlišení těch příslušníků chuligánských skupin, kteří se angažují ve výtržnostech, jež pak mají sociálně negativní konsekvence, nevýhodu pak lze spatřovat v neúplném věkovém dělení skupin Kuttenträgers a hooligans. Britští vědci, na základě pozorování diváckých kotlů, vytvořili typologii 7 typů sociálních rolí mezi aktivními fanoušky v kotli: 1. Chant leader je iniciátorem chorálů, zpěvů, pokřiků atp. Vymýšlí pokřiky a chorály, často je ideovým vůdcem gangu. 2. Aggro leader (útočník) Pokud vznikne konflikt s rivalitní skupinou, útočníci stojí vždy první v řadě. Bullshitter („vejtaha“), ten, kdo nenabyl pověst útočníka v mnoha střetech. 3. Nutter („šašek“), jeho chování vnímají ostatní jako potřeštěné, šílené, či bláznivé. 4. Hooligan („chuligán“). 5. Organizer („organizátor“).
44
6. Fighter („rváč“). Fighters jsou aktivní při podněcování ostatních fans ke střetu s jinou skupinou, a rovněž jako první vedou útoky na fanoušky jiných týmů. Často ustupují do pozadí na úkor tzv. aggro leaders. 7. Heavy drinker („opilec“). Ve skupině jsou věhlasní tím, že vypijí neuvěřitelné množství piva, pod vlivem alkoholu se objevují i na fotbalových zápasech a jsou často vyvedeni policií. Skutečných problémových jedinců, tvořících tzv. tvrdé jádro (hardcore hooligans) bylo vždy mezi příznivci relativně malé množství. V některých případech však hráli důležitou roli početnější umírněnější jedinci. (Marsh, Rosser, Harré, 1978, in Smolík 2008) Dalším kritériem, dle kterého lze skupinu fotbalových fanoušků rozdělit jsou praktikované rituály (dle Mareše): 1. Fans (fandové) sice intenzivně prožívají utkání, neusilují však o vyvolávání výtržností. Snaží se o dokonalou znalost historie klubu i soudobého dění (čtou sportovní noviny a časopisy, sbírají upomínkové předměty, chodí na setkání s hráči); 2. ultras se zaměřují na efektivní činnost na stadionech. Realizují (většinou nepovolené) pyrotechnické aktivity, vytvářejí velké a propracované transparenty či klubové písně, hesla s agresivní rétorikou apod. Neužívají však brachiální násilí; 3. hooligans (též rowdies) se zaměřují především na výtržnosti a na násilí, ať již vůči příznivcům protivníka či policii, pořadatelské službě anebo „příležitostným cílů“, přičemž své aktivity přenášejí mimo hlediště stadionů; 4. roligans se zaměřují na slušné povzbuzování, často doplňované o komické a recesistické prvky. Vznikly na protest vůči brutalitě hooligans. Nebrání se však konzumaci alkoholu před, při a po utkání, aniž by však opilost využívali k násilnickým výtržnostem. Část fotbalových fanoušků, zvláště patrné je to u organizovaných skupin, kde proběhl proces vnitroskupinové koheze, se vydává na cestu vrcholného zážitku z fotbalového chuligánství – do praktického zhmotnění nepřítele, který do té doby existoval jako imaginární pojem v chuligánských mýtech. Tímto nepřítelem nejsou jenom fandové a chuligáni jiných klubů, podvědomě se nepřátelskou stává celá společnost, které se lze pomstít demolováním nejenom zařízení stadionů a jejich okolí, ale v podstatě všeho, co přijde partám do cesty. Tyto projevy brachiálního násilí lze považovat za rituál s předem stanovenými pravidly za použití moderních prostředků komunikace. Bitky skupin chuligánů se domlouvají mobilními telefony. Agrese tak bývá odkládána na místa mimo stadiony, mimo dosah bezpečnostních složek. Pro agresi mezi jednotlivými chuligánskými
45
skupinami je typická vendeta. Skupina, která utrpí porážku v bitce, se na další setkání a případnou rvačku lépe připraví a snaží se znepřátelené skupině porážku oplatit. (Mareš, Smolík, Suchánek)
4.3 EXTREMISMUS NA ČESKÝCH FOTBALOVÝCH STADIONECH Tak jako v jiných zemích se utvořila i v České republice značně homogenní subkultura fotbalových chuligánů, která je charakterizovaná dodržováním značně specifických sociálních norem (projevují se mj. stabilitou, strukturovaností, integritou, soudržností, stálostí, uzavřeností skupiny, specifického hodnotového systému, systémem kontroly hodnotové orientace, zaměřeností chuligánského gangu, skupinovými cíli atd.) (Smolík) I tato poměrně nová subkultura (či její části) je vzhledem k tomu, že se někteří aktéři fotbalového chuligánství vyjadřují alespoň povrchně k historickým formám či metodám ultrapravice / ultralevice či se přímo odvolávají na některé ideologické proudy považována mnohými odborníky za možnou bázi pravicově i levicově extremistických postojů. I v České republice došlo k vzájemnému ovlivňování subkultury skinheads a fotbalových chuligánů. Balcar poznamenává, že v letech 1993 – 1995 pronikli skinheads do kotlů Sparty, Slávie, Brna, Ostravy a Liberce a vydobyli si zde postupně silné postavení. (Smolík) Toto potvrzuje i Centrum strategických studií (2003). CSS datuje toto propojování do přelomu osmdesátých a devadesátých let. Skinheadská subkultura byla v devadesátých letech důležitou součástí chuligánské scény, což v důsledku znamenalo i postupnou politizaci chuligánství. Chuligánské tématiky se v průběhu devadesátých let ujala i část skinheadských hudebních skupin (např. Orlík s písní Viktoria Žižkov, S.A.D., Pilsen Oiquell, Reichenberg apod.). Obdobně jako v zahraničí se však i v ČR chuligánské skupiny distancovaly od bezprostřední fanouškovské vazby na fotbalové kluby svými svéráznými názvy. Ty obsahují zpravidla slova jako gang, tlupa, parta, banda, komando, klan, divize či ultras). První pojmenovaný gang, který funguje i v současnosti, byl Brigade Drápek z Lasičky – BDzL.
46
Tab.: Chuligánské a Ultras gangy v ČR (Mareš, Smolík, Suchánek) 1. FC Brno AC Sparta Praha FC Baník Ostrava Bohemians 1905 Praha
Johny Kentus Gang (JKG), Orthodox Fans Brno (OFB), Torcida, Ultras, Division S Brigade Drápek z Lasičky, Ultras Sparta, Red Pirates Sparta, Frakce Rudý Úder Apple Commando, Silesian Hunters, Ultramaniacs, Barabi Berserk, Tornado Boys, Banditos, Baroví Povaleči
SFC Opava
Slavia Hooligans, Brigade 97, Slavia Youngsters, Tlupa Toma Sojera, RWS, RWP Opavští Chalupáři
SK Sigma Olomouc
Hovada Zubr, Ultras Nové sady, NSC
FC Slovan Liberec
Kategorie S, Ultras Liberes, DBS
FC MUS Most
Brüx Vandals,
FK Union Cheb
Cheb Boys, Chebská brigáda
FC Viktoria Plzeň
Service Squad
FK Teplice
Division Nord, North Warriors
FK Viktoria Žižkov
Ultras Viktoria
FC Jablonec
Corp Juniors
České Budějovice
Brigade Gauners Budweis (BGB)
SK Slavia Praha
Podle Balcara se v devadesátých letech začala česká scéna výrazně radikalizovat, Fotbaloví chuligáni měli možnost sledovat „kolegy“ ze zahraničí, na mezistátní zápasy do ČR začalo jezdit daleko více fanoušků a fotbalových chuligánů z cizích států a do naší ligy začali přicházet hráči z ciziny, včetně hráčů tmavé pleti. Na vybraných chuligánských skupinách prokážeme tendence k extremistickému chování. Johny Kentus Gang, ultrapravicová orientace. Má 30 – 40 členů. V Brně nejaktivnější chuligánský gang. Kramář (2002) JKG označuje jako neofašistickou bojůvku, jejíž členové se hlásí k white poker skinheads. JKG je popisován Antifašistickou akcí jako skupina, která má velmi silný potenciál národně-sociálního komanda. AFA rovněž upozorňuje na pokus získat JKG pro podporu Národního odporu Praha. JKG má za sebou i několik mediálně známých útoků. Jako apolitický lze uvést Pilsen Bois z Plzně. Tato sharpskinheadská skupina se konstituovala v srpnu roku 1999 jako skupina nepolitických Oi! punks a vlastenecky zaměřených skinheads.
47
Za ultralevicový gang lze považovat Berserk Bohemians. Bohemians bývá označován za klub s levicovou orientací. Během roku 2002 proběhla infiltrace antifašistické organizace AFA do chuligánských skupin, takže je možno některé skupiny či jednotlivce navštěvující fotbalová utkání Bohemians zařadit i k ultralevicovému táboru. (Smolík) Smolík k potenciálu fotbalových gangů uvádí: V některých projevech radikálního fotbalového chuligánství lze spatřovat i prvek potenciálního ohrožení demokracie a vnitřní bezpečnosti. To se týká především extremisticky orientovaných chuligánských skupin, které je možno vnímat jako skupiny ohrožující demokracii a vnitřní bezpečnost v České republice. Je otázka, zda extremistické postoje radikálních skupin nejsou způsobilé přejít v aktivity, které destruktivně působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, na stávající demokratický politicko-ekonomický systém (viz propojení anglického fotbalového gangu Chelsea Headhunters s teroristickou organizací Combat). Vzhledem k počtu fotbalových radikálů napojených na ultrapravicové či ultralevicové skupiny a postupům policejních složek proti těmto jednotlivcům, lze ohrožení demokracie ze strany chuligánských skupin zcela vyloučit. Přesto nelze do budoucna vyloučit jistou radikalizaci těchto skupin.
4.4 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK PŘI PRÁCI S FOTBALOVÝMI FANOUŠKY Práce s fotbalovými fanoušky zahrnuje široké spektrum činností a dovedností, které si musí sociální pracovník osvojit, proto je ideální pokud se takovým pracovníkem stane někdo, kdo kromě potřebného vzdělání disponuje znalostí prostředí. Pracovník pracující s fotbalovými fanoušky musí být schopen odlišit skupiny s násilnickými sklony a skupiny, pro které je násilí spíše okrajovou a náhodnou záležitostí. Toho lze dosáhnout pouze neustálou a vstřícnou komunikací. Od počátku si uvědomit, že sociální pracovník musí být nezávislý na požadavcích klubu, nezávislý od požadavků dalších organizací. Je tu pouze a jen pro klienty – fanoušky. Z toho vyplývají další zásady: informace od fanoušků jsou důvěrné a mají sloužit pouze sociálnímu pracovníkovi; sociální pracovník vždy hájí zájmy fanoušků a stojí na jejich straně, tato identifikace se skupinou je důležitá pro navázání důvěry a zvýšení přirozené autority; neustálá komunikace mezi všemi subjekty, kteří vstupují do procesu realizace fanprojektu. Další důležitou součástí této práce je public relations a práce s institucemi. Jako příklad lze uvést vesměs negativní informování
48
o fanouškovských aktivitách ve sdělovacích prostředcích. To souvisí s další důležitou vlastností – schopnost přesvědčit o důležitosti své práce zainteresované instituce a instituce, které spolupráci odmítají. Vycházet z již řečeného, že fotbalové fandovství není interní záležitostí sportu, ale je celospolečenským problémem. V praxi to znamená poskytovat informace zainteresovaným stranám, zlepšovat porozumění a vyjednávat, a to s profesionálními kluby, policií, médii, institucemi pracujících s mládeží, vzdělávacími institucemi a podobně. Snažit se maximálně o zainteresování veřejnosti s pomocí důvěryhodných a pravdivých informací o fotbalových fanoušcích. Stavět na pozitivních příkladech. Pracovník musí být připraven na náročná vyjednávání při obtížných konfliktech a vážných individuálních případech. Předpokládá se, že jeho organizační schopnosti budou na takové úrovni, že bude schopen připravit příznivé podmínky pro přijetí fanoušků na národní i mezinárodní úrovni při konání sportovních akcí a turnajů. Sociální práce s fotbalovými fanoušky, doprovázení a poradenství, je založena na předpokladu, že fotbaloví fanoušci, kteří mají problémy, mají také mnohem častěji sklony problémy vytvářet. Aby bylo možné najít řešení, je cílem podporovat skrytou tvořivost a sociální dovednost mladých fanoušků, což může pomoci tomu, že si oni sami budou v obtížných situacích mnohem raději vybírat pozitivní a konstruktivní způsoby jednání. Toho může být dosaženo pomocí různých konceptů terénní („outreach“) práce, výchovné práce, která má vztah ke sportu, nebo kulturních aktivit. V současné době je zpracována celá řada projektů pro práci s fotbalovými fanoušky, o které se může sociální pracovník opřít. Následující schéma poukazuje na důležitý rozdíl mezi pojetím přístupu sociální práce a práce (v tomto případě policie) represivního orgánu. Cílem sociální práce je integrace ne exkluze!
ZÁSADNÍ ROZDÍL MEZI PŘÍSTUPEM POLICIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE FANOUŠCI
NÁSILNÍ
PROBLÉMY
INTERGACE FANPROJEKT
NENÁSILNÍ
SEGREGACE
CÍL
METODY - CÍLOVÉ
49
POLICEJNÍ PŘÍSTUP
Základní znalosti, vlastnosti a dovednosti sociálního pracovníka pro práci s fanoušky: Znalosti Prostředí, ve kterém se pohybuje Metody sociální práce Právní předpisy týkající se okolností, které mohou vzniknout v souvislosti s fanděním Základy psychologie osobnosti, skupin Vlastnosti Sociální adaptabilita Důvěryhodnost Organizační schopnosti Vůle prosadit Pozitivní fandovství Příznivou atmosféru ve skupině Maximální identifikaci fanoušků s klubem Konstruktivní komunikaci s policií, médii, veřejností, klubem V praktické části se budeme věnovat 1. Aktuálním policejním přístupům k boji s extremismem 2. Možnosti prevence extremismu, panelová diskuse 3. Předsudky a extremismus 4. Symbolizace, extremistická symbolika (PW 3) 5. Hudební přehrávky z provenience extremistických kapel
50
51
5 POUŽITÉ ZDROJE Allport, G. W.: O povaze předsudků. Praha: Prostor, 2004. ISBN 80-7260-725-3 Belz, H.,Siegrist, M.: Klíčové kompetence. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-479-6 Girtler, R.: Okrajové sociální kultury. Brno: MU Brno, 2001. ISBN 80-210-2728-2 Harrington, A. a kol.: Moderní sociální teorie. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-093-3 Hewstone, M.: Sociální psychologie. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7376-092-5 Hole, G.: Fanatismus. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-183-5 Chmelík, J.: Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde, 2001. ISBN 80-7201-265-7 Chmelík, J. Symbolika extremistických hnutí. 1. vyd. Praha: Armex, 2000. 113 s. ISBN 80- 86244-14-8 Mareš, M., Smolík, J., Suchánek, M. Fotbaloví chuligáni. Brno: Barrister, Principal, 2004. ISBN 80-903333-0-3 Müller, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1355 Slavík, J.: Projevy rasové netolerance v textech současných českých extremistických kapel a jejich vliv na posluchače. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2011. Bakalářská práce. Smolík, J.: Subkultury mládeže. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-247-2907-7 Smolík, J.: Fotbalové chuligánství. Karlovy Vary: VNP, 2008. ISBN 978-80-903556-3-7
52
2. rozšířené a upravené vydání Vydal: Benepal, a. s. Vydáno v roce 2012 Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.
PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR. Neprodejná publikace
