Blíženci-1 Znamení blíženců Název: Znamení blíženců Autor: Lenka Lanczová Nakladatelství: Erika, 1994 Stav: naskenováno, Rumcajs Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * Dívčí román. 1. JOBOVA ZVĚST. Bakov — zubatá značka, podle vysvětlivek město s počtem obyvatel od sto tisíc do jednoho milionu. Pane jo. Velkoměsto! Proč ne rovnou Praha! Bakov, Bakov ... pátrala jsem v paměti. Samozřejmě o něm neslyším prvně, v zeměpise jsme se učili o jeho rozvinutém průmyslu. Asi. Čert ví! Znovu jsem nalistovala celkovou mapu republiky a zadívala se na ošklivou roztřepanou skvrnu samý záhyb a výběžek. Jak tam mohou lidé žít! A že tam žijí, je mi jasné. Spousty lidí. Chodí do práce, do školy, flákají se, kino si mohou vybrat dnes to, zítra jiné. Jsou v takovém gigantu obyčejné čtrnáctileté holky? A jak s nimi budu kamarádit?! Nemůžu si rozumět s někým úplně cizím! Copak to jde tak jednoduše, jak si taťka představuje? Skamarádíš se na to šup, řekl mi. Pch. Tomu nevěřím! Seznamuji se špatně, neumím se bavit, být vtipná, stydím se, trpím tisíci mindráky. Budou se smát na můj účet, pomlouvat mě, osočovat. Vesnická buchta ve městě. Proč i já mám najednou patřit sem, do takového roztahaného města? Dosud mi bylo cizí stejně jako mnohá jiná, najednou z mapy vystupuje, hrozí mi, pomstychtivě se na mě šklebí. Okresní město Bakov. Těpic. Moravské Budějovice. Jen název mluví sám za sebe. Takový srdečný, každému dojde, že v něm musí žít hodní a dobrosrdeční lidé. Bakov je kontrast. Bakov. Tečka. Bakov. Jsem tady, jsem veliký, orámovaný různými značkami. Z vysvětlivek jsem se dopídila podrobností — průmyslově zaměřené město, bohatá historická minulost, velké množství památkových objektů, koupaliště, dokonce i letiště, nad městem přehrada a na jihu nová dálnice spojující Prahu přes Brno a Bakov s Bratislavou. Vlastně to od nás není daleko. Podle mého soudu něco, přes sto kilometrů. Zvláštní, nikdy jsem v Bakově nebyla. S našima jezdíváme na větší nákupy do Znojma, se školou jsme několikrát navštívili Brno. Veškerá přízeň žije v Čechách, jenom my a tátova maminka na rozhraní Čech a Moravy. Ach jo. Zaklapla jsem atlas a zastrčila ho do horní skříňky s učením. Než jsem však stihla zavřít dvířka, všechen obsah se mi s rachotem vysypal na hlavu. "Do háje!" ulevila jsem si zlostně a sbírala učebnice. Jarina přestala pravidelně oddechovat, mrzutě se vyhrabala zpod deky a zavrčela: "Ulož se, nebo ti pomůžu. Víš, kolik je hodin?" Mrkla jsem na budík. "Půlnoc. Ten binec je stejně tvůj, nediv se, když někoho pohřbí!" Podrbala se za uchem a posadila se. "Můžeš mi říct, proč hrabeš v mé půlce? Co tam hledáš?" "Atlas," broukla jsem. No jistě, abych jí něco nevzala bez dovolení. A pak, i kdybych se dovolila, neuspěla bych. Je lakomá, sestřička. "Nemáš svůj?" ozvala se nedůtklivě. "Jo, ale ve škole. Přece se s ním nebudu tahat sem a tam. Ono ti ho neubyde." Stránka 1
Blíženci-1 Znamení blíženců Zhasla jsem svou lampičku a zavrtala se do pelíšku. Hlava brněla nakupenými obavami a starostmi. Ráno ji budu mít jako škopek! Ani ji neunesu. Bakov. Firma Bohemia Glass. Náš táta. Doktor ekonomie Vojtěch Veselý. Otočila jsem se obličejem k sestřině lůžku. Stále ještě seděla, nedalo mi práci uhodnout, nač myslí. "Jari...," zkusila jsem. "Rozmyslí si to?" "Ten? Nikdy!" "No ale... Řekly jsme náš názor. Měl by ho vzít, ne?" "Prosím tě," odfrkla. "Tys nepostřehla to podstatné. On se nás na něj neptal. Jednoduše nás postavil před hotovou věc. Jako vždycky. Taťka prosadí svou za každou cenu, copak nevidíš, že celá rodina funguje podle jeho dirigování?" "Zkusíme zpracovat mamku. Kdyby ta nechtěla, musel by poslechnout, ne?" "Jo," ušklíbla se posměšně. "Zkus. Mamka se sice nevyjádřila, ale jak ji znám, byl to souhlas. Kluci byli nadšení." S předlouhým šustěním ulehla. "Za měsíc spíme v Bakově!" Znělo to jako věštba a dopadlo jako dobře prorokovaná věštba. Abych začala od začátku. Jmenuji se Eva Veselá, což pokládám za obyčejné a všední jméno. Přála bych si být Sandra, a jelikož to nejde, jmenují se tak všechny moje panenky z doby, kdy jsem si hrála. Sandra Veselá by, ruku na srdce, příliš parády nenadělala. Naši říkají, že Eva je hezké krátké jméno s nejdelší tradicí a lepší než nějaká moderna. Jsou totiž, hlavně táta, konzervativní. Na druhou stranu je fakt, že jedna moje spolužačka se jmenuje Afrodita a má s tím dost problémů. Tak nevím. Podle bábiny je všechno zlé k něčemu dobré a darovanému koni na zuby nehleď. Babička je na přísloví expert, táta se o ní jednou omylem přede mnou hanlivě vyjádřil coby o pochodujícím mudrosloví. Pošramotil si svou výchovnou reputaci a dlouho mě ujišťoval, že si dělal legraci. Vím své! Nemá svou tchyni v lásce, neboť prý nás babička rozmazluje. Na přísloví je zkrátka napružený. Tohle však sedí. Neznám nikoho, komu by se jeho vlastní jméno líbilo, a v dospělosti se pak pomstí na svých dětech. Moje mamka se jmenuje Jaroslava, prý si vždycky přála být Jarmila, neboť ta zní vznešeněji a v příšerných dívčích románech z roku raz dva bývala slečna Jarmila vždycky bohatá a oslnivá dáma. Ségra jí za Jarmilu není vůbec vděčná a své dceři dá jednou jméno Xenie. Aspoň to tvrdí. Jarina je recesistka. Příjmení mi sedí víc. Veselá jsem často. S mými sourozenci musím být veselá, pokud se nechci dostat do Jihlavy na kopeček. Pro toho, kdo nezná místní slogan, vysvětlím. Kopeček je totiž blázinec. Mám dva brášky a jednu sestru. O té jsem už mluvila, je o rok starší než já a chodí do deváté třídy. Mně osobně bude čtrnáct 22. května. Bráškové jsou dvojčata, osmiletá, divoká a navzdory tátově tvrdé výchově rozjívená. Jeden se jmenuje Petr a druhý Pavel. Jak jinak! Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Bydlíme spokojeně v Moravských Budějovicích. Říkám spokojeně a myslím spokojeně. Nic nám nechybí. Aspoň mně určitě ne! Vůbec by mne nenapadlo, že se tohle může změnit. Ze dne na den. A buch, velký zlom nastal právě dnes. Taťka se vrátil z práce dřív než jindy a už od dveří rozjařeně volal, že má pro nás překvápko. Seběhli jsme se všichni v kuchyni a Jarina jeho radost tipovala na prémie, které by pro mne znamenaly džínovou bundu. Dávno po ní toužím! Jarina ji má už dva roky, ale raději Stránka 2
Blíženci-1 Znamení blíženců by si nechala koleno vrtat, než by mi ji půjčila třeba do kina. Musím přiznat, že mě taťkovo veselí udivilo, neboť poslední dobou býval přísnější a zasmušilejší víc než dřív. Poslední dobou znamená, co dostal výpověď na pile, kde dělal vedoucího provozu. Ne že by byl tak špatný vedoucí, ale místní pila se rušila celá. Nevyplatilo se prý vozit dříví z velké dálky až sem. Taťka celé měsíce sháněl zaměstnání odpovídající jeho vzdělání a výsledky se odrážely na jeho náladě. "Pozor, rodino — budeme se stěhovat!" Nechápavě jsme se po sobě podívali. Nejprve mne napadlo: Džíska zase nebude! Souvislosti mi nedocházely v plné míře. "Zase začínáš?" usmála se mamina nevěřícně. Asi před pěti lety si taťka pohrával s myšlenkou přestěhovat se do Prahy, kde mu nabídli místo v PZO. Tať8 ka nakonec odmítl, prý je kluk z vesnice, jak o sobě s oblibou prohlašuje, a ve městě se žije uspěchaně. ! "Kdepak, maminko, žádné blufování. Pamatuješ se, jak jsem před dvěma týdny jel do Brna? No, tak to jsem na vás maličko zahrál boudu. Dočetl jsem se v novinách, že firma Bohemia Glass v Bakově vypisuje konkurz na místo obchodního zástupce. Představ si, že mě vzali." "Počkej, to myslíš vážně?" Mamka si musela sednout. Příliš silná káva na obyčejné úterý! "Samozřejmě. Sama vidíš, že tady nic pořádného neseženu. Bude to práce přesně podle mého vkusu a o finančním efektu ani nemluvím. Byt dostaneme na sídlišti, nějaké úspory máme, a když prodáme tenhle, koupíme si čtyřpokojový. Představ si, maminko, na tebe jsem nezapomněl a opatřil ti místečko v zubní ambulanci jednoho soukromého lékaře. Co tomu říkáš?" Mamina neříkala nic. Hleděla nepřítomně. Je fakt, že tenkrát tátu dokonce popichovala, věděla, že má mnohem větší ambice a cíle než strávit celý život na pile, říkala, že taková příležitost se naskytne jen jednou v životě. No prosím! "Ba-kov?" slabikovala Jarina nevěřícně. "Ano, Bakov, kousek za Brnem takové moderní město." "Hurá, konečně vypadneme z téhle prde-" zakřičel radostně Pavel a v osudném okamžiku chytil na konci věty místo vykřičníku pohlavek. "Ještě jednou takové slovo a uvidíš!" pohrozil mu táta. Očima však visel mamině na rtech, jak ho stěhování vzalo. "A co my?" připomněla jsem se mu, ještě v bezvědomí. "Pro vás se ve škole místo vždycky najde. Jarmila udělá přijímačky na gymnázium rovnou v Bakově a nebude muset nikam dojíždět. Evě najdeme nějakou šikovnou školu managementu nebo přinejhorším jazykovku. Ve městě máte větší výběr." Taťka trpí komplexem, chtěl by, aby jeho děti kráčely v jeho šlépějích a honosily se tituly Ing. Přinejmenším. Jarina však od malička tvrdí, že bude učitelkou, aby měla letní prázdniny. Vidím jí až do žaludku, baví ji komandovat, vznešené cíle v tom nejsou. Taťka se s tím posléze smířil a koneckonců, dcera profesorka rodině ostudu neudělá. Bráškové, pokud pominu jejich nápady stát se kosmonauty, piloty boeingů či concordů, přinejhorším jezdci formule 1, na studijní typy nevypadají, takže ťapat v tátově cestičce zbývá na mně. Nejhorší je, že sama svůj názor ohledně budoucího povolání nemám, jsem třtina ve větru, papouškuji tátu, ač nemám tušení, čím chci být, poslušně opakuji školu managementu. ProStránka 3
Blíženci-1 Znamení blíženců boha, čert ví, co tohle slovo v sobě skrývá! Pochybuji, že se k tomu budu hodit, jsem tichá, zakřiknutá, a jestli má někdo v batohu maršálskou hůl, já to nejsem. Jazykovka se mi jeví o stupeň přívětivěji, když nic jiného, jazyky mi nedělají potíže. Teď mě noční můra výběru povolání nijak netížila, zatlačily ji nové události. Podívala jsem se na zaraženou sestru a ozvala se: "Taťko, já nikam nechci." "Evi, nebuď malá. Nemáš důvod stavět si hlavu." "Jak to, že nemám důvod? Jak to?!" Cítila jsem, že mi hoří tváře. "Vždyť jsem tady vyrostla! A mám tu kamarádky! Tam nebudu vůbec nikoho znát!" "Skamarádíš se na to šup," mávl bezstarostně rukou. "Víš, co tam musí být holek? V takovém velikém městě?" "Jo, ale ne Helena!" vyhrkla jsem nešťastně. "Nebuď hloupá, prosím tě." "Evi, když o tom mluvíme, Helena není žádná výhra. A nedivoč, ještě nikam nejedeme," promluvila mamka konečně. Nedivoč! Připadalo mi, že mi podrazila nohy. Zrovna ona! Od ní bych podtrh nečekala. A Jarina mlčí jako hrob! Teprve když jsem do ní šťouchla, ozvala se také. 10 "Sami říkáte, není nad malé město. A najednou velkoměsto. Bakov je skoro Praha! Tatí, tys říkal, že bys nemohl žít v Praze!" "V Praze ne. Bakov je mnohem menší a vůbec, mám konečně příležitost dělat to, co jsem vystudoval a v čem se mohu —" "Dostat nahoru," doplnila ho odvážná sestra. Úplně jsem ztuhla. Náš táta je přísný metr, není radno se s ním pouštět do sporů! "Jaruško, honem se tatínkovi omluv!" lekla se mamka. Otec zůstal kupodivu vážný a klidný. Chvíli si prohlížel starší dceru mlčky, asi v duchu formuloval odpověď. "V čem se mohu realizovat," dodal konečně tónem přezíravého nadhledu. "Jarino, ty jsi ještě malá holka. Měl jsem tě za sobě rovnou, ale ... Opravdu si myslíš, že se ženu za kariérou? Studoval jsem zahraniční obchod proto, že mě tahle oblast zajímá. To jsi celá ty, nic pořádného tě nebaví, pro nic nejsi zapálená, nemáš žádného koníčka. Měla by ses stydět, a ne soudit ostatní. Podívej, maminka souhlasí, kluci jsou nadšení, nezdá se ti, že jsi sobec? A pak, budeš slečna z města, žádná venkovská husička." Nestačila jsem kulit oči. Táta, kluk z vesnice! "Mám tady kamarádky," pohodila hlavou umíněně. "Hlavně kamarády, co?" táta se rozzlobil. Asi ho přestalo přesvědčování po dobrém bavit. "O tom si stejně někdy musíme promluvit! Nezdá se ti, že se kolem domu potlouká moc kluků? Ten chuligán Vondrů tu obšlapuje denně. No, teď nemá cenu ho vyhánět, na těch pár posledních dní..." Jarina mírně zčervenala, otočila se a bez dovolení opustila kuchyň. Její odchod tátu dorazil a teprve teď přišlo to, nač jsem čekala celou dobu. Jsme nevděčné děti, každý myslí sám na sebe, rodiče se starají, koupí nám, na co si vzpomeneme, atd. Povídali! O riflovou bundu škemrám rok! Neodvážila jsem se následovat odvážnou sestřičku a proslov vyslechla až do konce. Stále táž obehraná písnička. "Běžte spát," vysvobodila nás mamka. "Kluci, nezapomeňte si pořádně vyčistit zuby. Musíme si s tatínkem popovídat." A tatínek škodolibě dodal: "Hezky se vyspěte, dlouStránka 4
Blíženci-1 Znamení blíženců ho tu spát nebudeme." Zavřela jsem se v koupelně s hlavou ve hvězdách. Páni! Dívala jsem se na svůj obraz v zrcadle cizíma očima. Jestli táta svůj nesmysl prosadí, bude ze mne městská slečna. Najednou! Co se asi změní? V jádru zůstanu stydlivou vesničankou a navíc budu úplně sama, ztracená a nešťastná ve víru velkoměsta, v cizí škole, mezi cizími děvčaty a kluky... Rozčesala jsem si vlasy, dlouhé a tmavě lesklé. Krom mámy máme my, děti, skoro černé vlasy po tátovi. Jarina je nosí zásadně rozpuštěné a přitom je má o něco málo kratší než já — po zadek. Nosívám ohon na temeni. Je to účes rychlý, praktický a slušivý. Dlouhé vlasy jsou ., rovněž taťkovým výmyslem, mně by mnohem víc vyho' voval sestřih na kluka a hotovo. Vlasy jsou sice ozdoba, ale kolik dají práce! Naštěstí je máme po tátovi husté a zdravé. Z pruhované pasty Signál jsem si vytlačila bílý váleček na svůj kartáček. Nevím, jestli Jarina schválně kupuje aušusy, anebo zda kluci červené proužky snědí, faktem zůstává, že pasta je pruhovaná jen první dva dny. Usmála jsem se. Jarina je správně trhlá. Jde mi někdy na nervy, dokáže být lakomá a udavačka, ale většinou se máme rády. Usnula jsem pozdě a s přesvědčením, jak mamce domluvím. Musí uznat moje důvody! Rodina je nás šest, nejenom taťka! Seděla jsem na zábradlí u kina a z Helenina povídání si uvědomovala proud řeči, ne význam slov. "Co je s tebou?" drcla do mě, až jsem z trubky spad-' la. "Nic. Jásám blahem!" zavrčela jsem a škrábala se nahoru. "Proč?" nechápala. "V Krkonoších si bezva užijem!' Aha, mluvila o plánovaném školním výletu do Krkonoš na závěr osmičky. Někteří naši spolužáci se s námi rozloučí a v září zasednou do lavic různých škol. Jenže já se s nimi rozloučím mnohem dřív! "Beze mě." Zvážněla. "Táta to fakt myslí vážně?" ••«;.. "Smrtelně." "Je to hodně zlý?" nevěřila mi. "Jako v tom vtipu, kdy chlap vypadl z padesátého patra a ve třicátým si říká, zatím je to dobrý, ve dvacátým taky, v desátým taky..." "A kdy dopadne?" pochopila. "Asi v půlce dubna." Na to, že nám vítr vháněl do očí pozdně březnový sníh, moc pater nezbývalo. Odmlčely jsme se. Myslela jsem, že mne lituje, ale ona náhle řekla: "Stejně ti závidím, Evo." "Cože?! A co, proboha?" "Bakov. Žít ve městě musí bejt skvělý. Plno lidí, plno možností. Tady chcípl pes, kam se hneš, všechno se lidi dozvědí, s někým se zastavíš na kus řeči a hned se máti dozví, že se tahám s tím a tím ..." "Prosím tě," vypěnila jsem. "Tohle není důvod ke stěhování, ne?" Pokrčila rameny. "V tomhle blbákově znám všechny kluky. Kdyby mě aspoň vzali na hotelovku letos ..." Neodpověděla jsem. S bídou se mi povedlo doma uhrát devátou třídu. V hlavě mám příliš velký zmatek na to, abych si vybrala budoucí školu už teď a v dubnu jela skládat zkoušky! Jarině podal táta přihlášku na gympl V. Nováka v Bakově. Coby dlouholetá jedničkářka se nebude ztrapňovat přijímacími zkouškami. Šťastlivec! 12 Vloni také odmítla vyjít z osmičky. Z jiného důvodu než já. S povoláním má jasno, chtěla si však prodloužit mláStránka 5
Blíženci-1 Znamení blíženců dí a užít o jedny prázdniny víc. Také důvod. Jarina je materialista, nevadí jí studovat x let. Sama prohlásila, že by nejradši studovala celý život a potom šla rovnou do důchodu. Má po taťkovi fotografickou paměť, vůbec se zatím nemusela učit. "Jestli mě nevezmou, zkysnu tu nejmíň do osmnácti," rozváděla Helena dál svou úvahu. "Znáš matku! Ta se odtud nehne, leda přes mrtvolu. Vyměnila bych se s tebouhned." "Prosím," vzdychla jsem. "Přijeď aspoň na prázdniny." "Fakt?" zajásala a hned plánovala: "Třeba v červenci, jo? Já na čtrnáct dní k vám a ty na čtrnáct sem, jestli se ti bude chtít jet někam, kde všechno znáš." Ten den jsme do kina nešly. Snad hodinu jsme spřádaly velkolepé plány na prázdniny, Helena se zadušovala, jak mi bude jednou týdně psát a vůbec, zůstaneme kamarádky celý život, dálka nás nerozdělí. Doma jsem si pustila Náhrobní kámen a málem se nad sebou rozbrečela. Doufala jsem v zázrak do poslední chvíle. Třeba tátu odvolají, nedostaneme byt, Jarinu nepřijmou na gympl, mamka se rozmyslí... Zázrak se nekonal. K patnáctému dubnu jsme se mohli stěhovat! Tátovi svítila šťastná hvězda a všechno vyřizování šlo jako na potvoru hladce. Naši strávili v Bakově všechny víkendy, táta nový byt vytapetoval, abychom se stěhovali do nového a čistého. Odmítla jsem jet s nimi, Jarina také, kluci by naopak jeli, ale ty nechtěli s sebou naši. Jako bych se nemohla dočkat nebo co! Dost na tom, že v tom příšerně cizím městě, které mě strašilo i ve snech, budu muset žít. Třeba do smrti! • Nechápala jsem taťku. Dětství prožil v sousedních Jaroměřicích, v Budějovicích potom šestnáct let, celou dobu, co jsou s mamkou svoji, a přitom se nemůže Bakova dožít! Všechna jeho přání se vyplnila, dostali jsme byt sice třípokojový, ale velký, maminu moc přemlouvat nemusel, poslouchá ho totiž na slovo, čekala ho zajímavá práce, mamka vymění ordinaci ušní za zubní, ale stejnokroj sestřičky nesvleče, Jarču přijali bez přijímaček. A že nám, dětem, zajistil přestup z jedné základní školyna druhou, nemusím jistě ani připomínat. Patnáctého dubna jsme se stěhovali. Patnáctého dubna jsem konečně dopadla na zem z mrakodrapu naděje a zoufalství a rozplácla se v tvrdé realitě. Helena se ulila ze školy, aby mi mohla na nádraží zamávat, a velebila mé stěhování hned ze dvou důvodů. "Jak jsme si řekly, Evo," mrkala na mě. "Hm." Sevřené hrdlo mi větší výřečnost nedovolilo. A vůbec, jsem zvědavá, kolikrát mi napíše! Nemá sloh a píše nerada, brzy si najde jinou kamarádku, co se mnou na takovou dálku! Po prázdninách ani nevzdechne. Být babičkou, použila bych přísloví — sejde z očí, sejde z mysli. 14 2. NOVÝ DOMOV. Cesta z Moravských Budějovic do Bakova připomínala filmový horor. Náš nábytek se vešel do stěhovacího vozu, drobnosti k tátovi do auta, zbytek rodiny cestoval autobusem. Naší mamce je teprve pětatřicet let, ovšem je naprosto neschopná cestovat sama. A nejen to! Jak vedle sebe nemá tátu, který všechno zjistí, zařídí a rozhodne, je vyřízená. Do Znojma jsme dorazili suverénně. Není divu, v Budějovicích jsme nastoupili a ve Znojmě vystoupili. PoStránka 6
Blíženci-1 Znamení blíženců tom začala panika. Na autobusovém nádraží mamka pobíhala sem a tam, musela se několikrát zeptat, než uvěřila, že tenhle spoj OPRAVDU jede do Bakova. Jel, jenomže s dvouhodinovou pauzou v Brně. Podařilo se nám vystoupit na správné zastávce, jak nás táta nabádal, a potom nastala krize. Nejprve nám trvalo, než jsme našli vlakové nádraží a stihli to jen taktak, rychlík na Bakov a Ostravu stál připravený k odjezdu. Kluci vřískali hlady, neboť svačinu jsme i s jednou taškou zapomněli v autobusu a nebyl čas dát si něco k jídlu. Já s Jarkou jsme utíkaly koupit jízdenky, abychom nemuseli cestovat na černo, když přiběhla mamka a se slzami v očích nás seznámila s tragédií. Ztratili se nám kluci! Nevěřily jsme jí, naši kluci jsou tak živí, že je není možné přehlédnout, neztratí se, a i kdyby náhodou, jistě by je někdo brzy našel. Samozřejmě neztratili se ani tentokrát, rovnou k nám je přiváděl za uši výpravčí. Prý se pokoušeli odpojit vagón. "Tohle řeknu tátovi," hlesla mamka a postrkovala nás do vlaku. Na víc se nezmohla, zvlášť když nádražák přestal hubovat, říkal mamce "mladá paní" a chtěl ji pozvat na kávu, aby se z toho leknutí vzpamatovala. "Já to řeknu taky," vyhrožoval Pavel všímavě. "Ještě cestou navážeš známost," podotkla Jarina.} "Nemluv hloupě," usadila ji, neboť neměla náladu na žerty. Jen se vlak dal do pohybu, šla se pro jistotu zeptat do vedlejšího kupé na směr jízdy. "Odpojili jste aspoň ten vagón?" zajímalo Jarunu. "Ještě takovej řetěz a bylo to," vzdychl zklamaně Petr. "Byl děsně těžkej," dodal Pavel. "Amatéři," zhodnotila Jarina jejich výkon. "Když něco dělám, tak pořádně." Po celodenní túře jsme se přece jenom do Bakova strefili. BAKOV — hlavní nádraží, hlásala cedule nad bílou budovou. Nechtělo se mi vystoupit, kolena se mi podlamovala únavou, strachy, nejistotou a čím vším ještě. Tohle je můj nový domov. Páni! Tohle lidské mraveniště! Tady se ztratím, napadlo mě. Jestli jsem u nás považovala pět lidí v řeznictví za nával, teď jsem se musela ovládnout, abych se nechytila mamky za ochranné křídlo. Pak mě napadlo, že ta je, chudák, ještě vyděšenější než já. Moc bych si nepomohla. Taťka čekal u nádraží s autem. Všem se nám ulevilo, hlavně mamce, celou cestu ji trápily starosti, co když tu táta nebude. Sama by cestu na sídliště Severní nenašla. "Konečně, rodinko," vítal nás taťka rozjařeně. "Honem, nastupovat, trochu vás povozím, uvidíte, že se vám město zalíbí na první pohled." "Už to vidím," broukla Jarka, naštěstí potichu. "Tady dolů je centrum, tam se autem nedostaneme. Jedině že bychom vystoupili a jeli tramvají? Ne? No dobře, necháme si vycházku na jindy ... Pojedeme bokem, ukážu vám moderní koupaliště ... Kluci, omrkneme letiště, co vy na to? Představte si, opravdové letiště jako v Brně a Ostravě, kromě toho je tu kroužek bezmo-, torového létání, až budete větší, můžete lítat na větroni..." Kluci jásali. Dívala jsem se z okna bez nadšení a mé obavy se zhmotňovaly a narůstaly. Historické jádro jsme 17 neviděli, ovšem četná sídliště z obludných panelů a nekonečných řad zaparkovaných aut byla všude kolem. Šestiproudová silnice přes město žádná výjimka! Brzy měla mamina krás Bakova plné zuby. "Zavez nás domů," vzdychla unaveně. • "To by musel do Budějovic," namítla jsem popuzeně. "Omyl, dcero," zubil se taťka přes zrcátko. "Ode Stránka 7
Blíženci-1 Znamení blíženců dneška jste doma tady. Tohle je vaše nová škola, vidíte? Pěkná, že? Touhle ulicí se jde dolů k obchodnímu domu Slunce, na opačné straně — vidíte ten kousek hnědé budovy? To je supermoderní kino Luna, v takovém jste v životě nebyli!" "Ty snad jo?" otázala se polohlasně Jarina. Táta nereagoval. Buď neslyšel, anebo uznával naše kyselé nadšení ze změny bydliště a toleroval nám víc než jindy. "A v tomhle bloku bydlíme. Do školy máte kousíček, vlastně jen přes ulici. Tady jsou ulice jiné, to víte, každý dům má nejméně osm vchodů." Prohlížela jsem si nevěřícně školu. Tři patra, velké okenní tabule, před školou vybetonované prostranství s miniaturním parčíkem a lavičkami uprostřed. Nejvíc mě uchvátil rozhled. Kolem dokola paneláky. Jeden jako druhý, všechny stejně dlouhé, široké i vysoké, tisíce oken a balkonů ověšených barevným prádlem a plínkami, auta namačkaná jako sardinky podél chodníků i cestiček, tatáž unylá dětská hřišťátka, orezlé sušáky na prádlo a otlučené oblouky prolejzaček. Tohle je náš domov. Těpic! Tady umřu, v tomhle hřbitově panelových mohyl, pohřbí nás zaživa, nás, děti zvyklé volnosti, pohybu, přírodě! Bylo to děsné, fakt. "Copak?" všiml si táta mého otřeseného výrazu. "Tati... nepřipadají ti ty domy jako rakve?" "Rakve?" Táta pochyboval o mém zdravém rozumu. "Evi, ty máš nápady," vzdychla mamina. "To bude žůžo, tolik lidí," těšil se naivně Petr. 18 Taťka blok objel několikrát, než našel stísněné místečko pro naše auto. "Vystupujeme, jsme doma." Zaklonila jsem hlavu, abych viděla barák v celé obludnosti. "V kterém patře bydlíme?" zajímalo nadšeného Pavla. Věřím, tohle bylo jiné kafe než naše patrové bytovky! "Hádejte," hýřil táta rozvernou náladičkou. "V osmém," přál si Petr. Patrně kvůli výtahu. Jarina se ušklíbla a pravila, že nejlepší by bylo přízemí. Tam se dá lézt oknem, že. Samá voda, usmíval se taťka. "V pátém," řekla jsem s převahou. "Jak to víš? Mamka ti říkala —" i "Ne, neříkala. Tamhle v těch oknech nejsou záclony," vysvětlila jsem svou logiku. Páté patro, třetí vchod od silnice ke škole, blok číslo 5 155 lomeno C. Netrefím ze školy! Škola, můj bože, tam se mi chce ze všeho nejméně! "Severní sídliště je osmá čtvrť města," dodal taťka a hledal klíče od bytu. Kluci si zatím prohlíželi jména na zvoncích. "Je, tady bydlí nějakej Ukulele!" řehtal se Pavel na celé kolo. "A tady! M. Trdličková a Z. Pitomý! Já umřu, Evo, poslouchej: D. Hodboť a S. Sežral!" "Tenhle je náš," hádala jsem. "Nemusí, holčičko, tady je ještě jeden bez vizitky," usmála se moudře sestra. "A to nemluvím o těch vytlučených." "Tak to zkusíme," napadlo Petra, a protože je muž Činu, rázně na jeden prázdný zvonek zazvonil. Pavel nás poučil, že jeden je náš, kdežto ten druhý nějakého zločince, který se tu skrývá před policií. "Promluvil Dempsey!" povýšila se Jarina světácky, neboť ji baví hádat se s malými dětmi. "Naši by ti měli zakázat televizi, máš moc bujnou fantazii." Než stačil Pavel odpovědět, ozvalo se z mluvítka: "Haló." 19 Stránka 8
Blíženci-1 Znamení blíženců Všichni jsme sebou trhli. "No prosím!" opakoval hlas podrážděně. "Slavíková." "Tady to máš, troubo," zaťukal si na hlavu Petr směrem k Pavlovi. "Já? Snad ty, ne?" mínilo dvojče. "Tys myslel na zločince, a zatím je tam stará bába ..." Zhrozila jsem se. Klukům nedošlo, že by je ta paní mohla slyšet a Pavlovo oslovení by jí nemuselo zalichotit. Nespletla jsem se, ta dobrá žena sousedka reagovala okamžitě: "Kdo je u tebe bába, uličníku?! Zavolám policajty, už mám těch lumpáren dost! Nestydíš se —" V tu chvíli k nám došli naši. Tátovi se podařilo objevit klíče v boční kapse automobilu. Překvapeně se zaposlouchal do láteření v mluvítku, zle se po nás podíval, zakoulel očima a beze slova nás vlekl do výtahu. Zřejmě nechtěl dělat hned první den rozruch, však si nás sousedé užijí dost. "To bylo naposledy!" řekl výhružně ve výtahu. Měl plné ruce, nemohl tedy trestat ani stisknout tlačítko s pětkou, proto pobídl Pavla, aby spustil výtah on. Pavel se chtěl projet co nejvíc, takže v nestřeženém okamžiku stiskl osmičku. "Jak to že sem ty klíče nepasují?" divil se táta, dobývající se do cizího bytu. Kdyby si Jarina nevšimla, že schody dál nevedou, kdoví kam bychom se dobouchali. Taťka se rozzlobil a tentokrát klukům napohlavkoval. Dostali oba, ale u nich je těžké být spravedlivý, nikdy se žádný nepřizná a pak, škoda každé rány, která padne vedle. Tohle jediné přísloví táta převzal od babičky a často se jím řídí. "Náš byt," odemkl s blaženým výrazem a vpustil nás do království divočiny, protože takovému nepořádku se byt říkat nedá. Nejprve jsem prošla všemi pokoji. Z prťavé chodbičky vedly první dveře vlevo do koupelny, ty20 pického bytového jádra s kabinkou WC. Další dveře patřily kuchyni. Žádný zázrak, mrňavá sektorová linka, jakou člověk najde v každém paneláku. Tady o sebe budeme zakopávat, neboť prostor vyhrazený coby jídelní kout by se hodil leda do pokojíčku pro panenky. Vrátila jsem se na průzkum zpátky do chodby. Dveře s broušeným sklem ve výplni přímo proti hlavním vedly do obýváku. Ten vypadal poněkud lépe, byl dost velký s dvěma okny a balkonem. Vzadu jsem ještě nakoukla do ložnice, nic moc. Takže poslední dveře vpravo se zrnitým sklem vedou do pokojíku. Páni! Ten mě příjemně překvapil. Ne tím nepořádkem, ale velikostí, kterou směle konkuroval obýváku. Pokoj budeme mít lepší než v Budějovicích, přiznala jsem novému působišti první plus. Dám si postel do tohoto rohu, rozhodla jsem se ihned, tady bude můj koutek, pěkně v ústraní a hned vedle dveří na balkon ... "Budu tady," ozvala jsem se rychle. Jarina by si mohla dělat nároky! Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jsem jako babička, chrlím jedno přísloví za druhým! Jarka se probrala ze zamyšlení, raz dva zhodnotila situaci a prohlásila, že ona hned vedle, z druhé strany balkónových dveří. "Co tomu říkáte?" zajímal tátu náš názor. Neurčitě jsem pokrčila rameny. Byt ujde, je větší, ale vzhledem k tomu, že bych nejraději sbalila pět švestek a jela prvním vlakem zpátky, nemohla jsem ho chválit. "Copak vám se tu nelíbí?" divil se taťka opravdově. "Vidíte toho místa? Sluníčko budete mít celé odpoledne! A balkon k tomu! Co byste chtěly víc!" "Já nic víc nechtěla. Mně úplně stačilo —" Stránka 9
Blíženci-1 Znamení blíženců "Evi, no tak," chytil mě kolem ramen. "Uvidíš, jak se ti tu nakonec bude líbit. Ty přece máš ráda společnost, dovedeš si představit, kolik v tomhle městě žije mladých lidí? Co ve městě, stačí jenom tady, na sídlišti? Ještě mi poděkuješ." Pch. Už se vidím! Znovu jsem pokrčila rameny. "Jari, a co ty?" Náš táta je někdy obdivuhodný. "Byt je pěkný," pravila odevzdaně. "Snad si zvykneme." "Ty jsi aspoň rozumná holka, samozřejmě že si zvykneš," zářil taťka. "Co by spousta děvčat dala za život ve městě." "Hm ..." Jarča náhle ožila. "Tati, uznej, budu potřebovat vyšší kapesný! Větší město, větší výdaje ..." Táta zaváhal, neboť dle jeho ideologie peníze mládež kazí. Nicméně Jarina je jeho mazlíček a navíc chtěl ukázat dobrou vůli, vytáhl peněženku a podal sestře padesátikorunu. "Pro začátek," pravil výchovně. "Na duben jste už dostali. V květnu bude vyšší." "Taťuldo, ty jsi zlatíčko," jásala Jarina, objala ho a hubičkovala přesně tak, jak to má táta rád a jak to já nedokážu. Nedohadovala jsem se o svůj podíl. Dala bych tím najevo svou liknavost. U mě si stěhování za peníze nevykoupí. "Poslyšte," přerušila nás mamka, která vešla ustaraně do pokojíku, "je moc hodin a práce stojí. Holky, převléct a pustit se do toho." A tak jsem až do večera vybalovala z novin hrníčky, skleničky a talíře, Jarina urovnávala oblečení do skříní, mamina věšela záclony a táta sestavoval nábytek. Kluci hýřili elánem a ochotou podílet se na budování rodinného hnízdečka, mamka jim tedy přidělila hrnce v kuchyni. Většinou se mi pletli pod nohama a píle jim dlouho nevydržela, ostatně jako vždycky a ve všem. Petřík připnul Pavlovi na ucho kolík na prádlo, ten zaječel a na oplátku Pavla majznul pokličkou po hlavě, přičemž shodil broušenou vázu, kterou jsem právě vybalila asi z kila novin. Váza se roztříštila na tisíc kousíčků. Tátu konečně opustila dobrá nálada, klukům nařezal, jednoho loupežníka vyhostil do koupelny, druhého na toaletu. Prát se nemohli, tak na sebe aspoň pokřikovali. 22 "Střepy přinášejí štěstí," konstatovala Jarina pobaveně. Táta po ní šlehl očima, ale mlčky dál zametal sklo. Mamka si v hrůze všimla letícího času. Jedenáct! Musíme urovnat pokojík, abychom mohli jít spát. Upozornila jsem taťku na podezřelé ticho v koupelně, které nemůže věštit nic dobrého. Jak jsem tušila, po dvojčatech ani stopa. Mamka mi nařídila, ať se mrknu na chodbu. Věděla jsem, kde je hledat. Výtah jezdil vesele nahoru dolů. Přemýšlela jsem, jak ho zastavit, když tu náhle bylo mé přání vyslyšeno. Najednou kolem tma tmoucí a výtah trčel kdesi hluboko dole v mezipatře. Elektrika! Pekelná tma nebyla to nejhorší. Celým domem se rozléhal příšerný řev mých ubohých bratrů uvězněných v černé kobce kdesi na lanech. Jednou rukou jsem se přidržovala zábradlí a brala schody dolů po dvou, když jsem do někoho plnou parou vletěla, až mi cvakly zuby. "Promiňte, já nerada! Ve výtahu řvou mí bratři," omluvila jsem se spisovně a byla ráda, že tma milosrdně kryje rozpaky. "To nic," odpověděl klukovský hlas. "Visí mezi prvním a přízemím. Půjdu s vámi — nebo s tebou?" V té tmě mě odhadl stejně dobře. Viděla jsem z něho jenom postavu o něco málo vyšší, než jsem já. Stránka 10
Blíženci-1 Znamení blíženců Nemohla jsem mu vysvětlit, jak to s tím vykáním a tykáním je. Ze všech bytů vykukovali nájemníci se svíčkami v rukou a ptali se, co se děje, co to je za příšerný kravál o půlnoci. "Petře! Pavle! Čekejte, za chvíli bude světlo!" volala jsem povzbudivě, ale myslím, že mě přes vlastní řev neslyšeli. "Vydržte!" přidal se ke mně můj průvodce. "Což o to," usmála jsem se, "oni vydrží, otázka je, jestli taky sousedi." Zasmál se a po vteřině dodal: "Vy jste ti noví z pátého?" 23 "Už se o nás ví?" lekla jsem se. "Viděl jsem vás přijet." V tu chvíli do mě vrazil taťka, slušně se mi omluvil, prý má ve výtahu syny. Lehce jsem odvětila, že nevadí, neboť já tam mám bratry. Taťka neměl čas na legrácky, neodpověděl, křičel na kluky, ať zmlknou, nebo uvidí. K smíchu, fakt. V té tmě nemohli nic vidět, i když to říkal tatínek. Konečně se rozsvítilo světlo, výtah zahučel a dal se do pohybu. Zjistila jsem, že mě drží za ruku děsně hezký kluk. Zarazila jsem se. Já si totiž normálně nevšímám, jestli je někdo hezký nebo ne, tyhle starosti přenechávám Jarině. Jenže tenhle hezký BYL. Hnědooký a tmavovlasý s náznakem kníra. "Díky za doprovod," pípla jsem jaksi vytočeně. "Není zač." Uvolnil mou ruku. "Ahoj, sousedko." "Eva." "Sousedko Evo," usmál se. "Já jsem Dušan. Do které školy -" Než stačil dopovědět, dostihl nás taťka s oběma kluky, ubrečenými a s nudlemi u nosů, až jsem vyprskla smíchy. Táta si mě přísně změřil a bylo na něm vidět, že kdyby měl třetí ruku, popadl by i mne. Očima jsem řekla Dušanovi ahoj a poslušně cupitala po schodech za mužskou částí naší rodiny. Táta se v každém patře omlouval lidem za kravál, který je vytáhl z postelí. Podle mne si mohl námahu ušetřit, lidé vylezli sami, vylákala je zvědavost, ne křik. V chodbě chytili kluci každý záhlavec. Víc nic. "Taková ostuda," lamentovala mamka. "Sotva se nastěhujeme, ví o nás celý dům." "Mají naše dvojčátka poznat teď nebo jindy? Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," mínila moudře Jarina, zřejmě poznamenaná babiččinou výchovou jako já. V Budějovicích kluky neznal jen náš dům, nýbrž celá ulice, škola i městečko. - • 24 "A spát!" nařídil taťka. "Postele máte, víc nepotřebujete." Neopatrně jsem se kolem něho protlačila. Samozřejmě si vzpomněl: "To bylo strachu, že tu nikoho neznáš! Koukám jak blázen, seznámila ses s okolím nejrychleji ze všech." Trhla jsem rameny. Nemám náladu na delší kázání. Teď ne! "Jak to myslel!" Jarině neujde nic. "Koho tu znáš?" "Prosím tě," usmála jsem se a bez obvyklého večerního sprchování se chystala do postele, s bídou jsem našla sílu na vyčištění zubů. Jarina však naléhala, musela jsem jí před usnutím vylíčit krátkou příhodu na schodišti. "No vidíš," natřepala si zamyšleně polštář. "Jedna nula pro tebe. Jsi první z rodiny!" V hlase se ozývala závist! Jarča je střevo, fakt. Pokračovala v úvahách dál: "Fuj, zejtra škola ... Ale hele, třeba se nám tu bude líbit. Člověk si zvykne všude, ne? A pak, tady budou větší možnosti." Stránka 11
Blíženci-1 Znamení blíženců Větší město, větší výdaje, větší kapesné, větší možnosti. Dovedla jsem si spočítat, kterým směrem se vyvíjí Jarčina logická rovnice. Přestože podrobnosti nevysvětlila, mám svou fantazii! 25 3. ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA. Druhý den jsem se probudila v povznesené náladě. Jarina i kluci ještě spali, přestože do okna nakukovalo jarní sluníčko. Vylezla jsem v pyžamu na balkon. Ovanul mě svěží vzduch s málem letní příchutí. Páni, v ranním slunci odrážejícím se ve stovkách oken nevypadalo tohle sídliště tak bezútěšně. Semtam jsem zahlédla i živáčka, panelový hřbitov se probouzel. Kolik je asi hodin? Vrátila jsem se vyhledat hodinky. Marně. Vydala jsem se tedy na výzvědy. No ne, obývák je hotový, naši sebou hodili. Nové koberce a tapety zvyšovaly dojem útulnosti. To muselo stát peněz, napadlo mne, a také, že džíska zase nebude. Mamka uklízela v ložnici. "Dobré jitro. Jak ses vyspala?" přivítala mne. "Víš, co říkává babička? Prý sen první noci na novém místě se do roka vyplní. Zdálo se ti něco?" Zaskočila mne. V noci jsem totiž jezdila s novým známým Dušanem loďkou kdesi po jezeře, děj si nepamatuji, z celého snu mi zůstal jen pocit. Pro jistotu jsem odpověděla záporně. "Kolik je?" vzpomněla jsem si. "Deset. Hodně, viď?" "Tolik? Dneska se nejde do školy?" podivila jsem se, neboť podle naší mamky je hřích nejít do školy, pokud není člověk vážně nemocný. "Až zítra. Šli jste spát moc pozdě a v tom nepořádku byste nenašli ani aktovky." Dnešek je v pohodě, hrůzy přijdou zítra, ničemu neujdu! Počítala jsem v duchu dny. "Myslíš, že má cenu začínat školní týden ve čtvrtek?" zkusila jsem zahrát neviňátko. "To si piš, že má. Hned zítra pomažete. Ty se bojíš?" "Ne, vůbec!" 26 "Nemáš čeho," mínila. "Jsi chytrá holka, nemusíš mít strach, že si uřízneš ostudu a nebudeš jim stačit." Oči v sloup. "Toho se přece opravdu nebojím, mami!" "A čeho?" nechápala. Mlčela jsem. Podle mamky se škola rovná učení. Nechápe, že škola jsou především lidi. Kluci, holky, učitelé. "Vzbuď Jarinu a kluky, doděláme pokojík." Neochotně jsem ji poslechla. Z kluků jsem nemilosrdně stáhla deky, za Pavlem musela vylézt do poschodí, mají totiž patrovou postel. Patrně vytušili, že se do školy nejde, a vstali. S Jarinou bylo horší pořízení. Nejprve nás nebrala na vědomí, zakuklila se do deky a hlavu schovala pod polštář. Byli jsme neodbytní, madam konečně s našpulenou pusou vylezla. Netajila se s nepřízní k nám, avšak trocha nadávek ze slovníku starého dlaždiče jí neuvěřitelně spravila náladu. Než jsme se vystřídali v koupelně, trvalo dlouho. Což kluci, ti jsou hotoví hned, někdy se dokonce zapomenou i umýt a učesat. Docela by mne zajímalo, co tam vlastně dělají. Ani mně hygiena netrvá dlouho, jenže Jarina nás předběhla, a tím pádem nastala půlhodinová pauza. Mamka nás zavolala k obědu, ačkoliv krupičnou kaši nepovažuji za hodnou tohoto označení. Všichni čtyři jsme svorně ohrnuli nos. Mamka hubovala, nemá čas na vyvařování a my, místo abychom jí pomohli, raději se dvě hodiny oblékáme, atd., atd. Stránka 12
Blíženci-1 Znamení blíženců Petr se v kaši nechutně rýpal. "Zvedá se mi z tebe kufr," prohlásila Jarča věcně. "Čuně." Petr se urazil, Pavel se mu smál. Petr ho vzal lžící od kaše po hlavě, a než se mamka nadálá, měli oba vlasy slepené. "Já se snad zjevím!" kvílela. Nařezala jim vařečkou a za chvíli už oba ke své radosti seděli ve vaně. Celé odpoledne jsme tvrdě pracovali, večer však byt 27 až na jemné dolaďovačky jen zářil. Hezčí než ten dřívější, uznávala jsem v duchu. V duchu, protože nahlas jsem nemohla změnit názor. Asi jsem střelená právě tak jako Jarina. Z balkonu jsem zahlédla dole na chodníku partu mladých lidí. Na tom nebylo nic divného, lidstva tu chodí celé průvody, mladí, staří, děti, báby, dědci, skini i pankáči, jedni sem, druzí tam, ale těchto jsem si všimla, neboť mezi nimi byl i Dušan. Přísahala bych, že hodil okem nahoru, ale já se schovala. A ještě něco mě zarazilo. Všichni měli na nohou kolečkové brusle! Obdivovala jsem je, jak bravurně jezdí po chodnících i silnici. Vůbec, už včera jsem si všimla místní mládeže na bruslích. Asi móda nebo co. Jarča, ač nešpízovala za záclonou jako já, přednesla u večeře požadavek na nové brusle. Pokud prý má v tomhle městě existovat a nebýt všem pro smích. Se sevřeným hrdlem jsem vstala dřív než sourozenci a zavřela se v koupelně. Nemám zájem kvůli slečně přijít pozdě. Bláhově jsem doufala, že o přestávce se mezi nové spolužáky vecpu snadněji. Cítila jsem se hrozně nejistá v kolenou, jsem taková nervóza, až mě pobolívalo břicho kolem žaludku. Jarina se nevzrušovala. Velmi dlouho se upravovala, čtvrt hodiny si rozčesávala vlasy, lakovala je, jemně si narůžověla tváře a rty přelízla rtěnkou. Víc si nedovolila, přece jenom chodí do základní školy. Musím přiznat, mám krásnou sestru. Dbá o sebe až moc a každopádně netrpí žádným mindrákem, její sebevědomí bych chtěla mít. V Budějovicích za ní pálilo ctitelů nepočítaně! Po prázdninách bude chodit na gympl, tudíž se chce líčit denně, jak sama prohlásila. Veřejně, ne tajně. Do tašky přes rameno jsem si nacpala veškeré sešity a penál, kluci si připravili aktovky. Jarina nic. Směrem ke mně si zaťukala na hlavu, k černým legínám oblékla 28 bílou halenu, přepásala ji širokým páskem a přes hlavu přetáhla chlupatý svetr. Nakonec se rozhodla pro malinkou kabelku na krk. Prohlásila, že když nezná jejich rozvrh, nebude se namáhat. "Chceš jít do školy takhle?" podíval se na ni táta přísně. "Jak — takhle?" nechápala. "Nemůžeš se obléct střízlivě? Vezmi si sukni jako Eva. I když ... ty taky, delší ve skříni nemáš?!" Mrkla jsem do zrcadla. Džínová sukně na širokou černou gumu v pase mi dosahovala do půli stehen. Co by chtěl! "Je dlouhá dost," namítla jsem. "Mám i kratší." "Tatí, nosí se mini, víš?" zubila se Jarina. "Dobře, ale... až vám bude osmnáct, neřeknu! Ta máma nemá rozum. Sundej ty štrample, jsi v nich jako nahá. Hoď na sebe sukni a jdeme, máme nejvyšší čas." "Nejsem Evino dvojče!" odsekla Jarina popuzeně. Kluci chodí oblékaní stejně, není divu, ale naši by rádi Strkali do jednoho pytle i nás dvě. Což Jarinu, která hce být za každou cenu originální, děsně štve. "Maminka vám večer neřekla, co si máte obléct?" Stránka 13
Blíženci-1 Znamení blíženců Znejistěl. "Řekla." "A co?" "Tohle!" triumfovala Jarka. "Dobrá," kapituloval s povzdechem, aniž Jarčinu lest prokoukl. Mamka nám připravila to, co mám na sobě já. "Vykročit pravou nohou," nabádal nás taťka. Pro štěstí! Pche. Jaké já můžu mít štěstí! Já! Takový smolař! Určitě před celou třídou zakopnu. Například. Před školou se mi rozklepala kolena, kdybych promluvila, jistě by se mi třásl i hlas. Petr se málem přerazil o schody a vyválel se v prachu velkoměsta. Táta ho oprášil a pravil, že se nebude rozčilovat, protože to nemá zapotřebí. 29 Po chodbách korzovaly davy školáků, honily se, smály. Celé zástupy okukovaly náš průvod. Zarývala jsem oči do lina. Páni! Tohle nepřežiju! Než jsme ve spleti chodeb našli ředitelnu, musel se taťka třikrát zeptat. "Chovejte se slušně," upozornil nás před koženkovými dveřmi v odlehlém zákoutí spojovací chodby. Trhla jsem sebou, neboť se pronikavě rozječel zvonek. "Dobře víte, jak moc záleží na prvním dojmu. Neudělat žádnou ostudu hned na úvod! Kluci! Opovažte se zaměňovat." Dvojčata jsou jednobuněčná, podobná si jako vejce vejci, lidé si je pletou a oni z toho mají psinu. My doma je rozpoznáváme bez problémů, i když fakticky není znát, který z nich je originál a který kopie. Táta povzbudivě mrkl a rázně zaklepal. Pavel chtěl oplatit Petrovi za nějaký úšklebek, napřáhl se a nakopl omylem taťku do holeně. Jarka se neubránila smíchu, Petr pobaveně hýkl a Pavel se snažil zmizet z tátova dosahu. Pozdě. Ředitel, vysoký, mohutný a tlustý muž, nápadně podobný Golemovi, otevřel dveře ve chvíli, kdy tatík držel v každé ruce ucho svých synků a Jarina nahlížela do zrcátka, jež se jí do kabelky taktak vešlo. "Hm ...," zrozpačitěl táta, ale jen na okamžik. Horké vytahané uši pustil a řekl: "Dobrý den. Jsem doktor Veselý a vedu vám své ratolesti..." "Za uši," konstatoval věcně Golem. "Vím o vás, pojďte dál." Klukům zázračně brzy otrnulo a ve snaze já budu první vlítli oba najednou do ředitelny jako řízená střela. Petr zakopl o koberec, parádně ho shrnul a po dvou saltech zastavil o kožený gauč. Mrkla jsem na Jarku, hryzající se do rtu, a obě jsme navzdory vážné situaci vybuchly smíchy. "Pozor, chlapče, aby sis neublížil," řekl šokovaně Golem. Táta jemně vysvětlil, že naše dvojčata jsou z poněkud živějšího těsta. Myslím, že tím slovo živější dost zneuctil. Ředitel nás usadil na gauč, sám si sedl proti tátovi do křesla, listoval ve výkazech z bývalé školy a nenuceně s tátou hovořil. Zvedl udiveně obočí, skutečně se obě děvčata učí tak dobře? Ne, zamračila jsem se, nadržovali nám! Chtěl, abychom se mu představili. Stejně poslouchal jedním uchem! S knedlíkem v krku jsem si prohlížela velkou moderní ředitelnu. Tahle škola nemůže být stará, všechno ještě svítí. Kluci se pokoušeli ulomit listy krásné palmy stojící vedle. U dvou se jim to skutečně podařilo, jelikož však nevěděli, co s nimi, nacpali je za gauč. Potom se pošťuchovali, až se Golem přísně zeptal, zdali si něco mladí pánové nepřejí. Nahlas si nepřáli samozřejmě nic a myšlenky jim číst neuměl. Po chvíli nás měl podle všeho dost, stiskl tlačítko školního rozhlasu a hlubokým basem zafuněl: "Paní učiStránka 14
Blíženci-1 Znamení blíženců telka Kadlecová z druhé á, paní učitelka Vránová z osmé cé, pan učitel Anton z deváté á a slečna učitelka Krajtovičová se ihned dostaví do ředitelny." Nechápala jsem, k čemu čtyři pedagogy! Anton přiběhl první, po něm se dostavily dvě ženy. Jedna starší a velice nepříjemná obrýlená osoba, druhá ve středním věku s milým úsměvem. Anton byl mladý, skoro kluk, Jarina hned naladila andílkovský výraz. Všichni tři příchozí nás sledovali jako pod rentgenem. Po krátké pauze přicupitala slečna učitelka na vysokánských podpatcích a v elastických minišatech, jež jí s bídou přikrývaly zadeček. Mohlo jí být šestadvacet a v životě jsem krásnější učitelku neviděla. Myslím, že si spletla povolání, na hlasatelku, herečku či modelku by se hodila mnohem víc. Přistihla jsem se, že bych si přála, aby mě učila. Ředitel se ujal vzájemného představování: "Vážení, pan učitel Anton bude tvým třídním," pravil Jarině, a aby nedošlo k mýlce, ukázal na ni prstem. "Jarmila Veselá." Jarina se zadívala pohoršeně na panovačný tlustý prst, 30 31 ale protože se na ni Anton usmíval, nechala pohoršování a zatvářila se jako nejroztomilejší stvoření pod sluncem. "Toto je Eva Veselá a tohle tvá třídní učitelka, paní Vlasta Vránová," řekl mi Golem, ale prstem už neukázal. Nejspíš ho sestra vychovala. Ulevilo se mi, Vránová mi podala ruku a brýle nenosila. "Nu a tady je Petr a Pavel... nebo Pavel a Petr ... no, oni se vám předvedou sami, teď nevím, který je který, a tohle paní učitelka Jiřina Kadlecová." Kadlecová, ta brýlatá fúrie, vyšla na dvojčata. Chudáci! Ačkoliv, kluci zas takoví chudáci nejsou, potřebují nad sebou silnou ruku jako sůl. "Slečna učitelka Andrea Krajtovičová je mou zástupkyní a má na starosti rozmisťování vycházejících žáků," vysvětlil Golem. "Obě děvčata opustí naši školu letos?" Taťka se nejprve seznámil se slečnou, která ho obdařila hvězdným úsměvem. Tátovi se jistě zapotily brýle! Poté s bravurou zvládl situaci. Bodoval. Krása slečny učitelky ho sice zastihla nepřipraveného, ale hned se vzpamatoval. Vysvětlil, že mladší dcerka vyjde teprve za rok. "Nu, my půjdeme, hoši," řekla rázně Kadlecová. Naše společnost se rozpadla, Anton dal Jarině přednost ve dveřích, já vyťapkala za Vránovou do třetího patra, taťku si odvedla Krajtovičová do kabinetu, aby s ním probrala všechno potřebné, a jediný Golem zůstal ve své superředitelně. Kam by chodil! "Máš strach?" zeptala se mne Vránová u dveří s cedulkou 8. C. Byla doopravdy milá, přiznala jsem se bez mučení. "Každý začátek je těžký, nic se neboj. Tohle je fajn třída." Slabě jsem se usmála. "Na strach je dobré třikrát za sebou se prudce nadechnout a vydechnout," poradila mi. "Dělala jsem to před zkouškami. Takhle, podívej." 32 Osobně mi svůj recept předvedla. Zkusila jsem to po ní. Kývla a řekla: "Teď už se bát nebudeš." Uklidnila mne však jen velice zdánlivě. Měla snahu mi pomoci, dobrá třídní se nepotkává na každém rohu. "Připravená? Jdeme," zavelela. Krátce klepla, nečekala na vyzvání a otevřela dveře třídy. Cítila jsem na zádech studený pot. Ve třídě právě probíhala hodina zeStránka 15
Blíženci-1 Znamení blíženců měpisu a stará učitelka podobná Kadlecové si nás nepřívětivě změřila, proč vyrušujeme. Když však v mém doprovodu spatřila Vránovou, kývla hlavou na pozdrav a ustoupila od tabule k oknu. K té smůle ještě tohle! Copak nemůže být hodina s Vránovou, proboha?! Určitě měním barvu, místo rukou kusy ledu a tvář v plameni. "Chlapci a děvčata, vedu vám novou spolužačku. Jmenuje se Eva Veselá a přistěhovala se k nám z Moravských Budějovic. Vžijte se do její situace a pomozte jí. Ve všem. Čím dřív ji vezmete mezi sebe, tím lépe pro Evu i pro vás. Eva začíná nový život a hodně záleží, jaký ten začátek bude. Věřím, že si rozumíme a že se na vás mohu spolehnout," uvedla mne Vránová. "Musím běžet, nebo mi šesťáci zboří školu. Paní Valentová, prosím vás, ať s ní někdo projde školu. Kam si sedneš, holka?" Rozhlédla se po třídě. Já ne, vytrvale jsem hleděla na špičky bot. "Bláha se hlásí? Výborně. Do čtvrté lavice vedle Bláhy. Zorko, ty se přesuň do první k Ivošovi. Zatím na shledanou." V téhle chvíli jsem jistě zbledla. Budu sedět s klukem! U nás učitelé takové hloupé nápady neměli, seděla jsem s Helenou a bylo nám fajn. Maličko mne uklidnil fakt, že Valentová není Kadlecová, ale k smíchu mi to nepřišlo. "Zorko, než se usadíš, proveď Evu po budově," vysvobodil mne učitelčin hlas. Nechala jsem tašku u dveří a vymázla ze třídy jako první. Teprve na chodbě jsem se 33 na svou novou spolužačku podívala. Byla menší o půl hlavy, na nose jí seděly příšerné kostěné brýle a účes připomínal ovci při sběru vlny. Nemluvila. Zavedla mne do šatny, kde jsem se přezula a podle Vránové třikrát zafuněla. Překvapeně se na mě podívala a bylo na ní vidět, že má chuť poklepat si na čelo. Pokrčila jsem omluvně rameny, povýšeně se ode mě odvrátila a dovedla do jídelny, abych si mohla koupit stravenky. "Vy tady sedíte pořád s klukama?" osmělila jsem se. Po mé otázce doslova nadskočila. "No a? Tady sešs ve městě a ne v jednotřídce na návsi," usadila mě. "Nemysli si, že když budeš sedět vedle Bláhy, že se hned zamiluje na smrt!" Vyrazila mi dech. Nechápu, co proti mně může mít, vždyť se vůbec neznáme! Brýle má děsné, ale kdyby mi nabídla přátelství, skočila bych po něm všema deseti. "Tomu říkám přivítání na úrovni," podařilo se mi vydechnout. "Nejeví se ti něco? Ten tvůj Bláha je mi volnej!" Překvapeně se na mě podívala, asi nečekala takovou odvahu. Začala jsem ji nenávidět. Vzala si ponaučení učitelky opravdu k srdci! Uraženě jsem se otočila a nehodlala jít zkolaudovat hajzlíky na poschodí. Valentová mě dovedla jako batole do čtvrté lavice prostřední řady. Než jsem se posadila, pokusily se o mne mrákoty. Můj soused se na mě sympaticky šklebil. Jeden jediný člověk, kterého hned po Zorce znám křestním jménem! Kývla jsem mu očima na pozdrav a posadila se rovně jako tříska. Ostatní se po mně otáčeli a nedávali pozor, až je učitelka upozornila, že jednak je ještě hodina a jednak jim na civění nejsem zvědavá. V tom se nesekla. Začala mi být příjemná, přestože vypadala jako starší sestra Kadlecové. Nemohla jsem se soustředit na státy střední Afriky. Vrtalo mi hlavou, proč jsme si se Zorou tak nesedly. 34 Stránka 16
Blíženci-1 Znamení blíženců Nemám o sobě velké mínění, ale odpuzující obluda jistě nejsem. Zora mi musela uvolnit místo. Dobrá. Pozorovala jsem ji, nadsedala v první lavici s rukou stále vztyčenou a chrlila vědomosti. Ivoš vedle ní vypadá na pěkné eso, znuděně si čárá do sešitu, občas zívne a tajně si ukousne ze svačiny. Buď vedle něho sedět nechtěla, nebo naopak toužila zůstat na svém místě ve čtvrté lavici. Zvonek ohlašující konec hodiny mě vytrhl z přemýšlení. Kolem se rozproudil běžný přestávkový život. Seděla jsem stále našponovaná a ve střehu. "Co bráchové? Už se vzpamatovali?" usmál se Dušan a nalehl horní půlkou těla na lavici. Hlavu si podepřel rukou, aby na mě lépe viděl. To jsou způsoby! "Až moc," pousmála jsem se rozpačitě, protože nás poslouchalo široké okolí. "Málem rozebrali ředitelnu." Dušan se usmál a vysvětlil, že výpadek elektrického proudu není v domě ničím výjimečným. Jak je síť přetížená, samočinně vypne na pár minut hlavní kontakt. Nijak pozorně jsem ho neposlouchala, připadala jsem si stále jako na jevišti, navíc hlavní osoba v dramatu. Nebo veselohře? Strašně se mi příčí být středem pozornosti! Zachytávala jsem různé typy pohledů. A vida! Od kluků, jichž jsem se bála mnohem víc než holek, šlo o přímé a rovné. Děvčata při vzájemném střetu uhýbala očima, a dokonce mi přišlo, že v mnohých vidím zášť stejnou jako v Zořiných. Zazvonilo. Podle Dušana nás čeká čeština s Vránovou. Jen co přišla, zamířila ke mně a vyptávala se na první dojmy. Pokrčila jsem rameny, Zora je protivná, ale já neumím žalovat. Vránová zajásala nad mým prospěchem, teď prý budou ve třídě premiantky dvě. Já a Zorka. No páni! Třídní byla fajn, na můj vkus však příliš zvědavá. Zajímalo ji, jaká byla škola v Budějovicích, co jsme probírali naposledy a podobně. Dělalo mi problémy odpovídat, aniž bych dala možnost k výsměchu. Hlídala jsem každé své slovo a odpovědi ze mne 35 lezly jako z chlupaté deky. Vránová nakonec pravila, ať mě Dušan seznámí s třídou, ale potichu, abychom je nerušili. Zora nás hltala očima. A nejen ona, například kudrnatá holka z první lavice u dveří, podle Dušana jménem Beata, mě propichovala pohledem. Světlovlasá Diana sedící přes uličku žvýkala žvýkačku a s podepřenou bradou prohlížela podrobně každý kousek mého oblečení. Pokusila jsem se o chabý úsměv, ale ona nereagovala. Vypadalo, že mnou pohrdá! Po zádech mi stékal pramínek studeného potu. Poznala jsem ve třídě dvě děvčata a tři kluky, jež jsem včera pozorovala z balkonu. Dlouhovlasá blondýna se jmenovala Katka, seděla hned před námi s Michalem, tu a tam se otočila a usmála. Ulevilo se mi. Aspoň jedna! Už jsem začínala mít dojem, že jsou zdejší holky zakleté. Všimla jsem si zasedacího pořádku. Všichni seděli kombinovaně, jediná Zora v první lavici samotná. Ivoš se hned o přestávce odstěhoval dozadu. O svačině ke mně přistoupila holka s mokrou trvalou na tmavých vlasech pod ramena, v jedné ruce držela chleba a druhou mi podala: "Ahoj. Já jsem Radka a vítám tě za celou třídu." "Díky," vzmohla jsem se a coby ostře sledovaný objekt si s ní potřásla pravicí. Bylo to od ní fér. Došlo mi, že ta holka je něco jako vůdčí osobnost. "Chceš kousnout?" nabídla mi, když si všimla, že nic nemám. Svačinu jsem v té nervóze zapomněla doma. "Ne, díky," odmítla jsem rozpačitě. ,s "Když budeš chtít s něčím pomoct, řekni," dodala. "Díky," opakovala jsem do třetice. Stránka 17
Blíženci-1 Znamení blíženců "Odkud že seš?" zavolala na mne Beata poťouchle. "Z Budějovic..." "Já myslela, že z Dikova," bavila se a s ní všichni kolem. "Třeba jsou vesničani lip vychovaní," přidala se Zora. 36 Krvavě jsem zčervenala. "Puberťáci, co chceš," řekla mi Radka s přehledem. "Neber si to, možná z toho i vyrostou." "Kolik ti je, prosím tě?" zeptala se mne, myslím, Monika. "Čtrnáct —" "Jo? Já myslela, že šest," culila se. Narážela na mou pivoňkovou barvu ve tvářích. Místo abych se tvářila nad věcí, zrudla jsem ještě víc. Ničily mne promyšleně, střílely přesně zacílené šípy, potvory! "Dámy, vy nečtete červenou knihovnu," ozvala se Diana. "Jinak byste věděly, že na vesnicích jsou holky čistý, čestný a stydlivý." "A ve městě úplně blbý!" řekl Dušan naštvaně. Zastal se mne a já mu byla vděčná, protože jsem se sama nezmátožila. "Dušane, nová favoritka, co?" prohodila holka, jejíž jméno jsem si nezapamatovala. Všichni se rozřehtali o závod. "Co do ní furt rejete, slepice," řekl drobný blonďáček. Zvonek ukončil debatu a já se celou hodinu vzpamatovávala a připravovala na příští kolo v ringu. Už aby zazvonilo na oběd a já odtud vypadla! Hned odpoledne doma ztropím scénu a buď se odstěhujeme, anebo půjdu zítra za školu! "Kašli na ně," řekl mi Dušan zamračeně. "Jsou blbí." Kývla jsem. Určitě blbí jsou, jenže já nemám hroší kůži! Na konci vyučování jsem si sbalila tašku a chtěla vyletět ze třídy jako z holubníku. "Pojď s námi," nabídl mi Dušan. Myslel tím sebe a svou malou partu. Krom Katky a nazrzlé Kláry do ní patřila i Beata. Kluci mi jaksi nevadili. "Tak co je?" všiml si mého váhání. "Máme přece společnou cestu, ne?" "Cestu třeba!" 37 "A co ne?" ' "Tak ... Asi vám vadím," namítla jsem. Blonďáček Michal se rozesmál: "Pojď a nedělej fóry." Katka s Klárou se na mě usmály. Škoda že Radka do party nepatří, kdyby k něčemu došlo, asi by stála při mně. Tyhle dvě sice nešpičkovaly, ale zatím se nijak neprojevily. Beata by mě určitě nepozvala, tvářila se jako čert, a když Katka pobídla kluky, aby mi pomohli s učením, které pro mě Vránová vyfasovala, kabonila se ještě víc. "To je dobrý," bránila jsem těžký vak. "Nebuď blázen," mrkla na mne Katka. "Máme ve třídě muže." Dušan mi tašku vzal i přes protesty, a jak jsem si všimla, Michal nesl Katčin poloprázdný batůžek bez pobízení. V šatně další šok. Přezula jsem se a divila se, proč to ostatním tak dlouho trvá. Aby ne, připínali si na boty ještě brusle! "Ty tu seš pěšky?" povýšila se Beata. Kývla jsem. Tenhle Bakov, to je síla! "No prosím tě!" divila se zbytečně nahlas. "Umíš jezdit?" Koza jedna! "Jasně," odsekla jsem. "Jen aby. Tady je každej bez bruslí vyřízenej." Stránka 18
Blíženci-1 Znamení blíženců "Koukám, že i s bruslema!" Nabrala jsem dech. Konečně! "To je fakt," smál se pobaveně Milan. "Aspoň někteří!" "Eva nemůže vědět, co se nosí," namítl Dušan, brusle si odepnul a kráčel vedle mne pěšky. Umínila jsem si program na odpoledne — až do večera budu trénovat jízdu na bruslích! Cestou jsem se nespokojeně rozhlížela. Vzhledem k tomu, že jsme zabočili hned za první blok, nevěděla jsem, kudy se dostanu domů. Tolik paneláků a jeden jako druhý! 38 "Neplašit," všiml si mne Michal. "Bydlíme v jednom." "Jak to?" "Normálně. Já v prvním vchodě, ty s Dušanem ve třetím." Beata si okamžitě ohřála polívčičku: "Nebo sis myslela, že máte na barák monopol?" Kluci se zasmáli. Potvora jedna, číhá na každou příležitost, aby mě mohla shodit. Měla jsem na jazyku cosi o monopolu na blbost, ale urážku jsem spolkla. Nejsem přece ubohá! Z prvního patra sousedního bloku se ozval hrozný křik provázený řinčením skla a zavřeným oknem prolétla zelená láhev od piva. Trhla jsem sebou a uskočila. Láhev se roztříštila metr před námi! Vyjeveně jsem se po ostatních podívala, ale nezdálo se, že by se nějak vzrušovali. Jediná Klára špitla ahoj a s hlavou vtaženou mezi ramena zapadla právě do onoho vchodu. "Co se děje?" vyhrkla jsem ještě vyděšeně. • "Nic. Machač zase vyvádí," vysvětlil Milan. Nerozuměla jsem tomu, ale víc se nevyptávala. Katka bydlela hned v protějším paneláku, zjistily jsme, že máme okna málem přesně proti sobě. Vůbec, na tomhle obrovském sídlišti by se posbírala celá škola! "Ahoj," řekla jsem Dušanovi ve výtahu, zaváhala a dodala: "A... děkuju. Já vím, opakuju se, ale... Dík." Usmál se: "Není za co." Jarinu chvíli po mně doprovodil kluk, který prý vůbec ze sídliště nebyl. Petr s Pavlem vyprávěli, jak se pěkně uvedli. Paní učitelka je posadila do poslední lavice, záhy změnila názor, neboť pochopila jejich smysl pro učení a přesadila je do první hned u stolku, aby vzadu nezvlčili. Pche, smysl pro učení a naše dvojčata! Bráškové vždycky sedí v první linii. Musí být totiž při ruce! "Jsem rád, že se vám ve škole líbí," liboval si taťka. "Říkal jsem, že si najdete nové kamarády." 39 "Líbí?!" vybuchla jsem. "Bylo to příšerný! Stála jsem tam jako terč a oni se do mě strefovali! Tati, nešlo by, abych chodila na jinou školu? V Bakově jich je určitě víc a —" "Nepřichází v úvahu," přerušil mě. "Však si zvykneš. A vůbec, Evo, není to tvoje vina? Podívej, Jarka i kluci problémy nemají. Zamysli se nad svou povahou." Jarča po mně hodila pobavený kukuč. Raději jsem nereagovala, tátovy výchovné koncerty zbožňuji! Za všechno můžu já! Nemohla jsem se ani radovat z nového dárku. Taťka totiž při večeři sáhl do tašky a podal mně i Jarině krabici. Brusle!! "Teda tati, ty jsi kanón!" jásala Jarka, věšela se tátovi kolem krku, líbala ho na tváře a švitořila: "Tady se žije jinak, člověk se musí přizpůsobit, aby se nelišil..." Vztekle jsem zaťala zuby. Neumím se vtírat do jeho přízně jako ona, nepřinutím se k bouřlivým projevům Stránka 19
Blíženci-1 Znamení blíženců radosti, vyzněly by neupřímně, jsem hloupá a přitom žárlím, že naši Jarce nadržují. A taky se divím, že se Jarka chce přizpůsobit, zapadnout do davu. Ona! Ta, která musí být ve všem originální! Já nezapadnu. Radši se budu lišit, jen když nebudu blbá jako některé spolužačky. Lichá, prosím, ale svoje!! 4. KDE JE ZAKOPANEJ PES. Kdyby na mě ráno před panelákem Dušan nečekal, nejspíš bych do školy vůbec nedošla. Takhle jsem chtěj nechtěj musela. A pak, v jeho doprovodu jsem se cítila mnohem pevnější, a než jsme došli ke třídě, umínila jsem si vzít Jarčino ponaučení k srdci. Večer jsem se jí totiž svěřila a ona řekla, že si za to můžu sama, protože jsem jim ukázala, kde jsem zranitelná. Svět nemá rád zbabělce. Jí se mluví! Mít sestřino image, které nepřipouští nejmenší pochybnost, prosím! Dušan zřejmě vytušil zaječí úmysly a čekával na mě denně. A hlavně se mě zastával! Hned druhý den zpražil Beatu přede všemi. Utahovala si ze mě na téma zaostalý venkov. Zda prý do Budějovic zavedli střídavý elektrický proud? V prvním okamžiku mě trefná odpověď nenapadla, reagoval však Dušan. Prohlásil, že elektrický proud je všude kromě bytu Borových, jinak si nedovede vysvětlit, proč má Beata zatemněný mozek. "Jestli si ještě někdo otevře hubu, má co dělat se mnou!" oznámil třídě výhružně. Od té doby byl jakžtakž klid. Nikdo si přímo útočit nedovolil, Dušan, Ivoš a dalších pár silných jedinců tvořilo vůdčí sílu třídy a těm jsem naštěstí nevadila. Při tělocviku, kdy jsem samou nervozitou nejen švédskou bednu nepřeskočila, ale s rachotem ji povalila, se holky bavily. "Elektriku máte, švédský bedny v Moravských Budějovicích ne," konstatovala Zora a víc jsem přes hromobití smíchu nerozuměla. Smál se tomu dokonce i tělocvikář Chvátal. Sprosťák! "Zoro, není ti to blbý?" rozčilila se Radka. "Do pytle, Eva k nám prostě patří, chápete?" Bohužel k nim patřím. K té prima třídě. Ach jo. Nechápu, proč většině holek z 8. C. vadím. 41 Celý duben jsem doma po večerech brečela. Tajně, v posteli, aby mě naši neviděli. A Helena, ta mrcha, mi napsala jen jednou! Během května se situace pomalu obracela k lepšímu. Špičky postupem času ztrácely své ostří a co víc, spřátelila jsem se s upovídanou Katkou natolik, že pro mě občas odpoledne zašla, někdy i s Klárou, a šly jsme společně ven. Myslím, že po vzájemném oťukávání se bouřkové mraky rozptylovaly a krom Zory, Beaty a Diany jsem mluvila se všemi, ačkoliv s mnohými jen to, co se týkalo školy. Přesto mě každý školní den stál hodně nervového vypětí a já jsem se od pondělí do pátku těšila na víkend. Taťka díky svému novému zaměstnání, do něhož se zakousl jako blecha do psa, se doma vyskytoval mnohem méně než dřív, čili se do našeho příbytku vloudil klid a mír, nezasahoval do něho žádný rušivý element. Mamka totiž naštěstí nikdy nemívala výchovné záchvaty, při nichž by nás zkoušela z německých a anglických slovíček a kontrolovala nám úkoly na druhý den. Myslím, že nikomu z nás dětí uvolnění režimu nevadilo. Mamka má ráda klid, ve volných chvílích gruntovala, pekla, vyvářela a těšila se na taťku, kluci lítali venku málem do večera, Jarina nemusela vymýšlet složité finty, jak přelstít bdělého rodiče, když chtěla jít na rande, stačilo mamce říct. A já si mohla pouštět Náhrobní kámen a jiné moje tutovky třeba desetkrát dokoStránka 20
Blíženci-1 Znamení blíženců la, aniž bych riskovala přednášku na téma, kterak moderní hudba kazí charakter mládeže, číst brakovou literaturu a objevovat Bakov při toulkách s Katkou a Klárou. Vážili jsme si svobody a nijak nechtěli riskovat, proto jsme si vždycky zjistili, kdy taťka přijde, a vrátili se do našeho hnízdečka o něco dřív než on. Nezaujatý pozorovatel by se asi zasmál, neboť na příchod hlavy rodiny nastoupila celá rodina, vymydlená, spořádaná, šťastná. Pak nastal obvyklý kolotoč, taťka se snažil dohonit, 42 o co nás připravil, hlavně o víkendech nám věnoval zvýšenou péči a nám se ulevilo, teprve když zase odešel do práce. Všechno samozřejmě stihnout nemohl a pak, měl hlavu plnou nových problémů a starostí, do nichž zasvěcoval mamku, ideální posluchačku, a naše drobné prohřešky tu a tam přehlédl. Někdy se divil, jakým zázrakem naše živá dvojčata sedí u večeře jako oukropečci, neperou se, nevřeští, nehádají se. Kdyby si nasadil brýle, viděl by, že kluci únavou sotva pletou nohama. Mamka totiž vyrostla na samotě v lese a synkům dopřávala pobyt na vzduchu, co hrdlo ráčilo. Právě jsem žehlila horu tátových a klukovských košil, když se vrátil z třídenní služební cesty do Německa. Nejdřív nám rozdal dárečky, malé, ale přece, čokolády a žvýkačky, pak se vyptával na známky a střídavě líčil své dojmy ze Západu. Naštěstí bylo dost pozdě, uklidila jsem žehlící prkno, Jarka prostřela a mamina se vytáhla se sváteční večeří. Potom už nezbyl čas, aby mě taťka rozebíral a vyzvídal, jak moc se mi ve škole líbí. Co bych mu řekla?! Ano, je to lepší, ale ... ALE!! Mít na vybranou, neváhám! "Sakra," vzpomněla si Jarina v posteli, "zapomněla jsem taťkovi říct, aby zašel po neděli za Krajtovičovou." "Něco jsi provedla?" lekla jsem se. "Ne. Kvůli gymplu nebo co. Taky říkala, že ty bys mohla s tvým prospěchem vyjít letos z osmičky bez problémů —" "Ať nemá péči!" zavrčela jsem podrážděně. "Sama říkáš, že se ti v osmičce nelíbí, ne?" "Jo, nelíbí. Jenže... myslíš, že to jinde bude lepší? Mně šok z přechodu ještě doznívá, nemám zájem o další. A vůbec nevím, kam bych šla, tak co." "Třeba by to jinde bylo lepší," zívla. "Hele, já tě nechápu. Neříkej, že zrovna v osmičce jsou samí blbci." Pokrčila jsem rameny. "Samí ne. Možná... Většina holek na mě kouká skrz prsty. Nechápu, proč! Kdybys jim vadila ty, ale —" 43 "Dovol?" urazila se. "Co tím nadhazuješ?" "Nic. Jenom, že ty seš aspoň hezká a mohly by ti závidět. Mně nemají co. Fakt nevím." "Jo takhle...," zamyslela se. "Na tom by něco být mohlo. Jinak celá třída táhne pospolu?" "Hm. Dřív se holky hádaly, teď se proti mně spojily i ty, co spolu předtím nemluvily, třeba Diana s Beatou..." "No vidíš!" zajásala. , "Co vidím?" "V tom je zakopanej pes." "V čem?" "Seš pro ně konkurence. Škaredá nejseš, nejspíš... Hele, není v tom nějakej kluk? Nehádáte se o některého?" "O kterýho?" žasla jsem. "No to musíš vědět ty, já do osmičky nechodím " "Blbost." "Jen neříkej." Vyhrabala se z postele. "Jdu vyřídit ten Stránka 21
Blíženci-1 Znamení blíženců vzkaz, jinak zapomenu." Za minutku se však vrátila, pobaveně se usmívala, natřela si obličej pleťovým krémem a chtěla se uložit. "Co je? Jsi zpátky nějak brzy." "Prosím tě," smála se. "Teď na mě nemají čas. Až ráno." Nechápala jsem. U táty je na prvním místě práce a na druhém děti, hanba, chlouba a naděje dohromady "Jakto?" Jarina mrkla. "Neviděli se tři dny a dvě noci, ne?" Pochopila jsem. "Jsi blbá." "Tak si jdi poslechnout za dveře," hihňala se. "Víš co?" řekla jsem, celá červená. Nechápu, proč se stydím za rodiče! "Přikrej Pavla a zhasni." "Mají se rádi," tlemilo se to tele. "Přej jim to. A toho mongola přikrejvat nebudu. Nemá se odkopávat." ,, 44 "Tak mu aspoň zastrč tu nohu," namítla jsem. Bráškovi visela celá noha ve vzduchu nacpaná mezi matrací a pojišťovacím zábradlím, které táta k poschoďové posteli přidělal, aby synáček nevypadl. "Když si ji tam strčil," zívla a pohodlně se uložila. Než zhasla, nedalo mi svědomí. Vstala jsem a klukovskou nohu zastrčila zpátky. Co kdyby mu odumřela! "Seš moc měkká," konstatovala Jarka na můj výkon. "Ve všem. Pak s tebou blbci ze třídy zametají." Možná má pravdu, ale bráchu trápit nenechám. Taťkovi vyšel po čase volný víkend a hned se rozhodl nám ho zorganizovat, abychom snad v neděli večer neměli pocit, že jsme si neužili. Po dopoledním blázinci s vařením, úklidem a přezkušováním učiva nám oznámil radostnou zprávu: "Jedeme na výlet, rodinko, do půl hodiny ať jste připravení." "Do pytle," broukla Jarina nakvašeně a mamina ji rychle očima uklidňovala. Kluci naopak výskali radostí a za pět minut se domáhali odjezdu. "Chtěla jsem jít do kina," stěžovala jsem si mamce, aby táta neslyšel. "S Katkou a Klárou. Už máme lístky!" "No vidíš, a pak že tu nemáš kamarádky," pravila mamina spokojeně. "Do kina můžete jít jindy. Jistě nehrají jen v sobotu, ne?" "To sice ne," uznala jsem, "ale jen tuhle sobotu dávají Rekviem pro panenku. K čemu mi je, že jinak hraje Luna denně!" "Filmů ještě uvidíš," utěšovala mne. "Nekaz tatínkovi radost, chce nám zpestřit den a vy se tváříte, jako byste cucaly citron. Evo, Jarko, obléct a jdeme." Tatínek pořádá výlet kvůli nám a my tam jedeme kvůli němu. Začarovaný kruh! "Mám spicha s Vladěnou," namítala Jarka a schválně se oblékla výstředně, aby tátovi výlet opepřila. "S Vladěnou, jo?" opičila jsem se po mamčině odchodu. 45 "Tobě se svěřovat nebudu, dítě," vyplázla na mne má dospělá sestra jazyk. Usoudila jsem, že jí na rande muselo záležet, když vydržela mít našpulenou pusu celou cestu až na zámek Rájec-Jestřebí. Tam se jí mávnutím kouzelného proutku nálada spravila. No, proutkem jsme mávat nemuseli, stačilo, že do naší výpravy patřili i čtyři mládenci mluvící anglicky, a úsměv ze sestřiny tváře nezmizel. Docela jsem žárlila! Ne že bych o ty kluky stála, vůbec ne, jenomže oni mě absolutně přehlíželi! Všichni čtyři viseli očima na mé úspěšné sestře, takže z prohlídky zámku moc neměli. Navíc se průvodkyně naší nepočetné výpravy zeptala, zda někdo neumí na klavír, aby Stránka 22
Blíženci-1 Znamení blíženců vyzkoušel místní barokní piano a předvedl výbornou akustiku růžového salonku. Jarina, ač absolvovala v dětství pouhé tři roky hudební školy, než konečně učitelé taťku přesvědčili, že jeho dcerka opravdu postrádá hudební sluch, se směle přihlásila a Beethovenovu skladbu Pro Elišku zahrála vcelku dobře, pokud nepočítám tři kiksy, kterých si ti cizinci, jimž byl koncert určený především, vůbec nevšimli. Naopak, Jarina se ukláněla a mládenci tleskali, jako by právě vyhrála soutěž Pražského jara nebo co. "Nešaškuj!" zakročil táta a po zbytek prohlídky ji nepustil z dohledu. Na parkovišti ji strčil do auta a nedovolil, aby prohodila s cizinci jediné slovíčko, přestože ji lákali ke svému vozu Toyota Corolla s označením GB. "Vidíš, mohla jsem se vdát do Anglie," vyčetla Jarka taťkovi pobaveně. "Ty máš na kluky dost času!" utrhl se na ni, neboť nerozumí podobným žertům. "Mohli jsme mít takovej bourák," slintal Petr. "To by byl švagr," přisadil si Pavel. "Na mě by třeba taky něco zbylo," řekla jsem kysele. "Děti," krotila nás mamka, ale i jí cukaly koutky úst. "Já tady nejsem pro srandu králíkům!" naštval se táta 46 a místo na slibovaný zámek v Boskovicích nás odvezl domů, kde nás přímo zavalil úkoly. "Kvůli tobě!" vyčetla jsem Jarině, když jsem se dvě hodiny mořila s příšerným anglickým překladem. Jarča inkasovala ještě o něco delší, když prý máme k Anglii vřelý vztah, musíme tedy zvládnout i jazyk. Jako bych já něco provedla! "Než tajtrlíkovat mezi lidmi s celou famílií," mávla rukou. "Ale ti kluci byli fešáci, viď?" Neodpověděla jsem. Musela bych si totiž poznat, že v sestřině konkurenci nemám nejmenší šanci! Nedělní výlet na Macochu dopadl lépe, taťku zlost přešla, horlivě nám vysvětloval vznik podzemních dómů působením minerálních látek v devonském vápenci, ignoroval Jarmiliny úsměvy hojně rozdávané všem kolem a krom ostudy, kdy kluci v hotelu Skalní mlýn polili ubrus, tátu i hosta od sousedního stolu kolou, se nic zvláštního nestalo. Jarina je prostě nezmar. Svůdným úsměvem obdařila dokonce i holohlavého pupkatého hlídače na parkovišti, jemuž chyběla levá ruka. Asi z principu, no. Koncem května uhodila vedra. Teploměr vyskočil o deset stupňů výš než předchozí den a po nijakém jaru přišlo rovnou horké léto. Klára uvažovala, za kolik dní bychom mohly vyrazit vyzkoušet vodu v přehradě, když je koupaliště ještě zavřené. "Evo!" volala mne od dveří slečna učitelka Krajtovičová, která jinak naši třídu vůbec neučí. Jarinu má na biologii. Podivila jsem se, že si pamatuje moje jméno. Naházela jsem učení do tašky a odběhla za ní. "Prosím?" "Řekni tatínkovi, aby za mnou v úterý v pět hodin přišel. Potřebuji s ním mluvit," požádala mě. "Vyřídím," slíbila jsem a zarazila se. "Ale já chci jít v září do devítky ..." 47 "Samozřejmě, to záleží na tobě," kývla snad půlmetrovými řasami. Minule totiž taťkovi navrhla, že bych mohla udělat dodatečně zkoušky na nějakou střední školu, abych neztratila rok. "Jde o Jarmilu, mohla by si vybrat mezi klasickým gymnáziem a se zaměřením na ... No," usmála se na mne tváří bohyně, "domluvím se s ním sama." Stránka 23
Blíženci-1 Znamení blíženců Ulevilo se mi a ještě jednou jsem slíbila, že vzkaz vyřídím. Vůbec nevím, kam po devítce půjdu, natož se snad rozhodnout ze dne na den! Pche. "Co ti chtěla Krajta?" zeptala se mne Katka s plnou pusou v jídelně. "Kdo?" málem mi zaskočilo. "Krajta tygrovitá," upřesnila Katka. "Krajtovička." "Jo tak," smála jsem se. "Nic, kvůli ségře." Klára urputně pižlala tupým nožem maso v rajské omáčce a já nechápala Katčin poťouchlý pohled. "Fuj," zhodnotila oběd a otřásla se. "Jdem si spravit chuť, dámy, ne?" Sáhla jsem do kapsy. Ještě mi zbývalo asi sedm korun. V neděli nafasuji kapesné na červen, nač skrblit. Ve třech jsme se usadily v cukrárně a vylepšovaly si chuť pohárem. "Evo, chodíš do skautu?" napadlo Kláru. "U nás jsem chodila," kývla jsem a olízla si šlehačku. "No fakt," ožila Katka. "Přihlas se, máme prima vedoucího. Mladej kluk, studuje pedárnu." "Možná od září," mínila jsem. "Teď už to nemá cenu." "Škoda. V červenci jedeme na tábor. Zeptám se Jeni, jestli bys mohla s námi. Nebo něco máš?" Zaváhala jsem. Helena vůbec nepíše a prázdniny v Budějovicích jsou jaksi zamlžené ... Jarina jede s devítkou na putování, kluky táta přihlásil na tábor kamsi do jižních Čech. " "Ono nebude místo," mínila Klára. "Přece Vorlová —" 48 "Aha," plácla se Katka do čela. "Jedna holka z áčka se rozmyslela pozdě a nejede nikam. To je blbý, bezvadně bychom se vyřádily ... Stejně se zkusím Jeni zeptat." "Beata jede taky?" "Jo. I Zora." "Tak se neptej," řekla jsem. Holky vyprskly. "Klídek. Jela bys s námi, a ne s Beatou." Pečlivě jsem vyškrábala poslední zbytky čokoládového krému. Pojedu do Budějovic! Helena jistě napíše. Beata by mi tábor dokonale otrávila. A stejně není místo, tak co. "Kláro, táta...," všimla si Katka muže s černým plnovousem, v džínách a riflové bundě, vedoucí kolem ramen štíhlou světlovlasou dívenku. Hádala jsem jí nejvýš sedmnáct. "To je ségra?" zeptala jsem se bezelstně. Klára zrudla a mně došlo, kdo je dívka po mužově boku. Nevěděla jsem, jak hloupou otázku zaretušovat. "Musím domů," řekla náhle spolužačka bezbarvě, položila na stůl peníze, abychom za ni mohly zaplatit, sebrala tašku a hodlala zmizet. "Neblbni," pokoušela se ji Katka zadržet. "Ahoj," šeptla, prosmýkla se mezi lidmi, a aniž ji její otec zahlédl, vyklouzla ze dveří. Muž dívku objímal, cosi jí šeptal do ouška, dívka se smála a odhazovala si naučeným gestem vlasy na záda. • "Kláry jsem se dotkla, co," řekla jsem nešťastně. "Nemohla jsi vědět, že se jejich rozvádějí." "To musí být hrozný... Šla to říct mamince?" "Ne. Nešla domů. Někam zaleze a bude bulet. Klára si všechno moc bere," mávla Katka rukou. "Její máma je děsná hysterka, divím se Kláře, že jí z toho ještě nešiblo." "Mne by to taky vzalo," řekla jsem, litujíc spolužačku. 49 Stránka 24
Blíženci-1 Znamení blíženců "No jo, jenže on jim zahejbá celý roky." "Ti chlapi jsou hrozní... Ona je ale hezká," prohlédla jsem si rozesmátou dívku u pultu. "A on taky." "Ten jich vystřídal," prohlásila pohrdavě. "Vloni táhl dokonce i s Krajtou, Klára chodila místo na její hodiny za školu. Měli jsme ji na matiku, víš." "Krajtovičovou?" žasla jsem. "Jo. Klára říkala, že ho uhnala ona, ale on se nebránil. Furt posílala vzkazy po Kláře, aby táta přišel do školy, stěžovala si na dceru a přitom sváděla otce. Pak mu dokonce telefonovala. A Machač se nedal pobízet dvakrát. Dokonce i Golem —" "Kdo?!" málem mi zaskočilo. "Ředitel má přezdívku Golem," vysvětlila. i "Já to hned uhodla," smála jsem se. "Sedí mu, co?" culila se se mnou. "Golem domlouval Kláře, ať si to nebere, hele, byla z toho ostuda jak hrom. Klára jí chtěla dokonce namíchat do kafe prášky! Krajta ho naštěstí potom pustila k vodě, vyhlídla si jinou oběť." "Ona je vážně taková?" Nechtělo se mi připustit, že by ta žena s tváří anděla mohla provést něco tak podlého jako svést otce od rodiny. "Mnohem horší!" řekla Katka se záští. "Štěstí že ji letos na nic nemáme. Je jako had, do očí sladká a jinak plná jedu. Chlapy si omotat kolem těla umí, to jo. Nejhorší je, že když si stěžuje tatínkům na ratolesti, všichni jí věří, i kdyby řekla největší pitomost. Hezkej ksicht dělá divy." Ještě chvíli jsme pozorovaly spolužaččina otce na záletech a probraly ho od ponožek až po vlasy. Jestli funguje telepatie, jistě mu z našeho pomlouvání zvonilo v uších. 5. STAROSTI. Vrátila jsem se do lavice celá říčná, ale s jedničkou z chemie jistou. Uf. Mám to za sebou. Zkoušecí období vrcholilo ve všech předmětech a mě vyvolávali učitelé schválně, aby se přesvědčili, zda známky z Budějovic jsou zasloužené. Chemie byla poslední. Teď jenom pár písemek a veget. "Jsi dobrá," přiznal mi Dušan. Vděčně jsem se na něho usmála. Kdoví co si o mně myslí zbytek třídy, například taková Diana, sledujíc mě s unylým uzývaným pohledem. Ať. Katka se otočila a mrkla. Aspoň něco! Radka mi ukázala prstem jedničku. Většina lidí ve třídě bude normální! Klukům nevadím a holkám možná tolik nepřekážím. "Ty máš snad místo hlavy počítač," řekla mi Petra o velké přestávce. V chemii naklusala hned po mně a s bídou vyboxovala trojku na vysvědčení. "Šprtka," poznamenal někdo. Neotočila jsem se, ale jasně jsem poznala Dianu. "Dlabej na ni," chlácholil mě Dušan. "Šprt je podle nich každej, kdo není blbej. Evo, jediná ty mě můžeš zachránit ... Teď mě Jelen vytasí z matiky a shořím jak papír! Prosím tě, vypočítej mi tyhle tři příklady ..." Strkal mi pod nos sbírku příkladů pro osmičky a já nedovedla odmítnout, a tak jsem se místo svačiny lopotila se záludnými rovnicemi. Dušan sledoval můj postup tak, že se nade mne nahnul a jeho tvář byla vedle mé tak těsně, až jsem cítila jeho teplo a občas jsme se o sebe otřeli. Byl to nový a docela prima pocit, protože Dušan je nejhezčí kluk ze třídy a možná z celé školy! "Jasný?" zvedla jsem hlavu. "X se rovná 1/4, Y 1/3." Setkala jsem se s celou bariérou nepřátelských pohledů, až mě zamrazilo. Diana, Beata, Zora, Monika... Stránka 25
Blíženci-1 Znamení blíženců Páni! 51 "Nechápu, ale snad si něco zapamatuju," vzdychl. "Zlomky, to je moje!" "Třeba tě nevytasí," mínila jsem nesoustředěně, neboť mě víc zaráželo nepřátelství kolem, teď přímo hmatatelné! "Určitě jo," tvrdil. "Z matiky jsem nebyl už jen já, Radka a Diana. Půjdu první, podle abecedy. Jelen vždycky zkouší podle sbírky, tys ho neprokoukla?" "Ne," přiznala jsem a zalistovala v učebnici. Fakt, tenhle příklad jsme dělali minule, ten taky Dušanova předpověď vyšla do puntíku. Jelen si zamnul ruce a jako první oběť vytáhl Bláhu. Dušan se do příkladu, který jsem spočítala jako první, pustil u tabule docela suverénně. Spokojeně jsem se opřela. Třídu matika většinou moc nezajímala, všichni měli zkoušení za sebou a teď se věnovali nejrůznějším činnostem od manikúry po hraní piškvorek. Všimla jsem si Diany, jak nervózně listuje sbírkou. Nejspíš si teprve teď uvědomila, že je v pořadí jako druhá. Chvíli jsem škodolibě pozorovala její zmatek, až mi pohled sklouzl na můj výtvor, teď vlastně zbytečně nevyužitý. Malinko jsem zaváhala, ale pak se přemohla, natáhla ruku s tahákem přes uličku a strčila papír Dianě na stůl. Překvapeně se na mě podívala. Nechápala, co chci. Naštěstí se mrkla na výpočty a sečetla si dvě plus dvě. Ještě jednou koukla přes uličku a sklonila se nad papír, aby nastudovala postup příkladu číslo dvě. "Výborně, Dušane, překvapuješ mě," liboval si Jelen. "Dnes to bylo výborné, myslím, že dvojka na vysvědčení by ti mohla stačit, ne?" "Jo, nestěžuju si," zazubil se spolužák, jistý si trojkou. "Kdopak se půjde předvést... Neboj, Pazourová, taky na tebe dojde, nezavěšuj. Před tebou je tu ještě Lovková." Diana vykročila k tabuli. " "Máš to u mě," usmál se na mě Dušan a já s uspoko52 jením hleděla, jak se i Diana bez váhání pustila do výpočtů. Ještě že Jelen nezměnil taktiku! Asi by mě uškrtila, kdybych jí podstrčila jiný tahák! Dušan přede mne šoupl růžový lístek. Překvapeně jsem ho vzala do ruky. Kino Luna, četla jsem hlavičku razítka. Dnešní datum na čtvrtou hodinu. Zalistovala jsem v paměti. "Dneska je táta doma. Já nevím, jestli se utrhnu ..." "Neříkej, že tě nepustí odpoledne do kina," nevěřil. "Jo, pustí, jenže předtím mi zkontroluje učení a vždycky někde něco najde," vzdychla jsem. "No snad. Co dávají?" "Rodinu Addamsovu." ' "Jo?" zaradovala jsem se. "Tys to viděla?" zeptal se zklamaně. "Ne, jen jsme o tom s Katkou nedávno četly. Káťa bude mít radost! Nic neříkala —" "No ... ona nejde." "Jak to?" žasla jsem. "Nechce?" "Nevím," zahučel neochotně. "Sehnal jsem dva lístky." Málem jsem se chytla za pusu. Páni, kdo mi stojí na vedení? Prvně v životě mě pozve kluk do kina a já nechápu! Navíc kluk, který se mi líbí! Uf... "Aha," zčervenala jsem. Potěšeně, proč se nepřiznat! "Za tu matiku, jo?" Usmál se. "Třeba taky za matiku." Stránka 26
Blíženci-1 Znamení blíženců Diana dostala dvojku, protože špatně vykrátila dva zlomky. Chvíli seděla v lavici, celá zamračená, jako by jí nebyla chvalitebná dobrá, když měla výzo mezi dvojkou a trojkou, pak se naklonila přes uličku a řekla: "Díky, Evo." "Není za co," usmála jsem se. "Jo, je. Naši by mě za trojku vydědili. A ... promiň." Jelen netušil, proč se na něho blaženě culím. Zlikvidovala jsem právě dalšího nepřítele. Myslím, že jich moc nezbývá! 53 U tabule se právě předváděla Radka Pazourová s vlasy sčesanými do drobounkých prstýnků, ale ta na rozdíl od těch dvou předchozích výtečníků záchranný pás nepotřebovala. Otevírala jsem klíčem byt celá nesvá. Do kina se mi povedlo zmizet ještě před tátovým příchodem, jenže teď jsem se bála přijít domů. Co na tom, že mě mamka pustila! Nemám hotovou úlohu z němčiny! Nejprve jsem nakoukla do kuchyně. Mamka škrábala brambory k večeři, vypadala spokojeně a ještě se mne zeptala, jaké bylo kino. "Bezva," zhodnotila jsem film stručně. "Kde je taťka?" "Přece ve škole," připomněla mi. No jistě, je úterý! Sama jsem mu vzkaz vyřizovala! Ulevilo se mi. Bezva, kino mi projde navýsost dobře! Rychle jsem namastila úkol a letmo mrkla na nová slovíčka, přičemž jsem jedním uchem poslouchala Jarči' no líčení neznámého Lukáše, který jeví o mou sestřičku zvýšený zájem, a druhým vnímala hádku dvojčat o samolepku Terminátora. Navíc jsem vzpomínala i na pri•'ma komedii a usmála se při vzpomínce, jak jsem vytrhla Dušanovi ruku, když mě v přítmí kina za ni chtěl vzít. Jsem děsná, fakt. Dušan se mi líbí, ano, ale... Bez důvěrností, prosím. V kině jsem ještě zahlédla Moniku s jakýmsi vlasatým individuem, každopádně mnohem starším než spolužačka. A ta se nechala vést kolem krku bez zábran! Přehodila jsem si v tašce učení. Zeměpis, biologie, čeština, němčina, geometrie. No jistě, ani jedna tužka, jež by měla ostrý hrot, který učitel vyžaduje. Rychle jsem si na ořezávátku okrájela tři tužky. Petr do mě nechtě strčil a celý zásobník mi vypadl z prstů a rozsypal se na koberec. "Ty to schytáš!" poznamenal věcně. "Já? Spíš ty, chomoute!" rozmáchla jsem se a málem 54 si urazila ruku o žebřík poschoďové válendy, neboť bráška hbitě před lepancem uhnul. "Já tě ...," poskakovala jsem, svírajíc si postiženou ruku a dvojčata se mi zlomyslně vysmívala. Nezbylo mi než vzít vysavač a aspoň zažehnat mamčiny výtky. Klukům víckrát neopravím ani úkol, hajzlíkům! "Ty luxuješ?" nakoukla do pokoje mamka. "Jsi hodná, Evi, vem ještě chodbu a obývák." Kluci mi nepokrytě strouhali mrkvičku. "Víte, kde vás mám?" prohlásila jsem nadneseně. Na brášky platí jedině nevšímavost, Jarina se vždycky nechá vytočit až do vrtule a ti ďáblíci z toho mají ještě větší psinu. Jinak nejsou zlí, někdy táhneme za jeden provaz všichni čtyři. Přejela jsem obývák, pečlivě vyluxovala i pod gaučem a za radiátorem, neboť mamina je háklivá, jakmile někdo uklízí jen "po rynku". Právě jsem se otáčela v chodbičce, když vešel taťka. Pozdravil mne, dokonce pochválil za nevšední píli a už se sháněl po něčem dobrém Stránka 27
Blíženci-1 Znamení blíženců k snědku. Z kuchyně se vážně linula skvělá vůně, ale mě uhodila do nosu jiná, dráždivá a omamná. Začmuchala • jsem jako králík. Že by tak voněl taťka? Vypnula jsem vysavač a šla si čichnout k tátově saku, které pověsil na věšák. Fakt! Tahle vůně rozhodně nebyla pánská a co víc, mamina výstřední parfémy nepoužívá právě kvůli tátovi, jenž nemá rád namalované a ostře vonící ženy. Náhle mě něco napadlo. Ne, určitě ne... Jenže ta myšlenka tu byla a nedala se odehnat, jako černý brouk mi lezla na mozek znovu a znovu. Vešla jsem do kuchyně. Taťka právě mamku líbal na tvář, jakmile mne zahlédl, usadil se způsobně za stůl. "Chtěla jsi něco, Evo?" "Ne ... Tati, tys byl ve škole?" "Ano." "A co ti Krajta ... teda Krajtovičová chtěla?" 55 "Dohromady nic. Jarina by mohla přestoupit na gympl se zaměřením na počítačovou techniku, ale vzhledem k jejím plánům do budoucna to nemá cenu. Takovou hloupost mi mohla zatelefonovat, nemusel jsem se táhnout až do školy." "Třeba tě chtěla vidět," řekla jsem jedovatě. "Nesmysl. Jarina nic neprovedla, naopak, chválí ji. Mluvil jsem s ní i o tobě, ale ty nechceš vyjít už teď, viď?" "Ne!" odmítla jsem. "Proč jsi tam byl tak dlouho?" "Á, už se to nese ... Teda maminko, tobě se ve vaření nikdo nevyrovná! Co jsi říkala? Dlouho? Než se vypovídala ... Řekl jsem jí o té tvé angličtině, slíbila, že se pokusí dohodit tě k nějakému soukromému učiteli. Je škoda, abys nechala jazyk plavat, když se ho učíš čtyři roky..." "Kolik chceš?" ptala se mamka a nakládala mu na talíř zeleninovou přílohu. Štvalo mě, že se ho sama na nic nezeptá! Copak jí není podezřelé ... "Tak, výborně. To si dám! Jsem unavený... Říkala mi, že mi zavolá, jestli někoho sežene." "Tys jí dal telefon?!" "Jistě ... Chápeš, co té holce je?" otočil se na mámu. "Evi, tatínek má pravdu, angličtina se ti bude hodit stejně jako němčina, a když ji ve škole nemáte ..." Vztekle jsem nafoukla tváře. "O anglinu nejde!" "A o co?" divili se rodičové dvojhlasně. "O nic," zavrčela jsem. "Zavolej Jarku a kluky k večeři," řekla mi mamka. "Ta puberta s ní pořádně cloumá," podotkl moudře táta. "Jsou obě v telecích letech ..." Jen jsem zaskřípala zuby. Celou večeři jsem taťku zpytavě pozorovala. Neuklidnila mne jeho obvyklá nálada, vyptával se na školu a napolíčkoval Pavlovi, jemuž upadla brambora dvakrát za sebou pod stůl. Třeba se nás snaží obalamutit tím, že se chová jako jindy! 56 Co horšího, shledávala jsem na něm shodné rysy s Klářiným otcem. Ač ten její nosí džíny a trika a náš obleky s kravatou, byli nepochybně stejnými typy. Oba vysocí, mužní, s uhrančivým pohledem a tmavými hustými vlasy. Ach jo. Ke všem starostem ještě tohle! Večer jsem šla dokonce třikrát tajně poslouchat ke dveřím ložnice, ale vždy jsem se vracela zklamaná. Pokaždé se ozývalo jen tátovo lehké pochrupování. Nevěděla jsem, jestli se mám Jarině svěřit. Konečně jde i o její domov, který se nám snaží Krajta zničit! Jenomže jsem se k tomu jaksi neodhodlala. Jarka by se mi Stránka 28
Blíženci-1 Znamení blíženců vysmála, nejen pro mé starosti, ale jistě by ji pobavilo, kdybych se jí svěřila, jak chodím každý den špízlovat k ložnici. Naši se snad celých deset dní nemilovali! Copak se nemají rádi? Anebo ... má taťka v hlavě jinou ženu?! Tu navoněnou hadici?? Vidina láhve letící skrz sklo okna v přízemí mě strašila i ve snech. Co když to u nás dojde také tak daleko? Odmítla jsem kvůli tomu i Dušanovo sólové pozvání na vycházku. Vlastně nejen kvůli tomu. O rande jsem nestála. V partě, s Katkou, Klárou, Michalem a Milanem klidně, ale sami dva ... Pche. Doma jako obyčejně rámus. Naši nikde. Logické, kdyby byli rodiče doma, nebyl by tu rámus. Jedno vylučuje druhé. Vtrhla jsem do pokojíku a co nevidím! Petr ležel na zemi, hlavu nacpanou pod válendou, zato tělo sebou cukalo jako v posledním tažení. "Co je ti?" zeptala jsem se ho s obavami. "Mám bahenní zimnici, bevidíš?" odbyl mě. Viděla jsem. S hlasitým houkáním přiběhl Pavel s paličkou na maso, prý je záchranka a musí pacienta proklepat. Z bezpečnostních důvodů jsem mu nástroj vzala. Celá nervózní jsem očekávala mámin příchod. Zrovna dnes musí mít dlouhý den! "Mami!" oslovila jsem ji hned v chodbě. 57 "Copak? Stalo se něco!" lekla se naléhavosti v mém hlasu. "Ne, ale může! Dneska je rodičák a —" "Já vím," usmála se laskavě. "Tatínek se vrátí každou minutou a na sdružení dojde, neboj." Do háje zeleného! "Právě! Mami, nemohla bys jít do školy ty? Ještě jsi tam nebyla, aby to nevypadalo, že o nás nemáš zájem," blekotala jsem průhledně. "Cože?" podivila se. "Někdo něco říkal?" "Ne, ale mohl by. Vždyť nevíš, jak škola vypadá ..." "Jdi ty," usmála se. "Jsem ráda, že jsem doma. Tatínek tam rád zajde, je zvyklý na porady a schůze. Já bych tam ani netrefila ... Přece víš, že všechno zařídí líp než já." Stiskla jsem rty. Ano, bohužel! Mamka by ani neuměla zatelefonovat do práce, kdyby onemocněla! "Mami, a ... Tak jdi s ním! Prosím tě, jdi s tátou!" "Evo, co blázníš?" nechápala mě. "Uvidíš školu a učitele ... i učitelky!" Užasle na mě hleděla. "Evi," zeptala se náhle podezíravě, "neprovedla jsi něco? Nedozví se tatínek nějakou stížnost?" Dotčeně jsem se otočila a zapadla do pokojíku. Nemá cenu se s ní bavit! Táta strávil na sdružení celé dvě hodiny!!! "Nějak nejde," řekla jsem přiškrceně, když jsem seděla u psacího stolku a neustále pokukovala po hodinkách. "Než obejde třídy početných ratolestí," mávla Jarka rukou. Konečně zaharašil klíč v zámku a taťka zamířil rovnou do pokojíku. "Kde jsou?!" zeptal se hrozivě. Ukázalo se, že shání dvojčata, vzorně zavrtaná v pelíšcích už od půl sedmé. Naši chlapečci totiž za dva měsíce stihli nasbírat obrovské množství poznámek, každý něco přes třicet. Kadlecová se prý tátovi svěřila, že je srdečně ráda, že se chlapců ve třetí třídě zbaví. Taťka 58 bez ohledu na pokročilou večerní dobu oba dacany vytáhl z postelí a na místě ztrestal, do rána by mohl největší vztek vyprchat. Kluci bulili a slibovali hory doly. Divím se, že jim naši pokaždé na stejný špek skočí. Podle mě by měli mít rovnou dvojky z chování! Poté jsme přišly na řadu my dvě. Jsem na tom dobře, Stránka 29
Blíženci-1 Znamení blíženců jenom bych měla přidat ve fyzice, zbytečná dvojka mi zkazí vysvědčení. Jsem spíš na humanitní předměty, češtinu, dějepis, jazyky. Jarina je opačného zaměření, takový malý matematický génius. Bude mít samé jedničky, čímž zakončí sérii bezkazových vysvědčení za celých devět let. Taťka však nechválil. Dozvěděl se, že Jarina má ve svém věku příliš mnoho ctitelů, kteří ji navštěvují dokonce i ve škole a jeden si ji nechal pod falešnou záminkou vyvolat školním rozhlasem! Tyhle informace ho pochopitelně rozzuřily, že na její výborné výsledky docela pozapomněl. Jarina se tvářila udiveně, jestli prý táta špatně neslyšel, nemluvili o někom jiném? Ne? Tak to potom neví... "Vy nejste děti, vy jste dobytek!" zakončil táta proslov. O hodinu později mě načapal obcházet kolem dveří ložnice. "Chtěla jsi něco?" zeptal se překvapeně, když náhle otevřel a málem se se mnou srazil. "Ne," zrudla jsem. Spásný nápad: "Jen... jestli jsi mluvil s Krajtovičovou o té angličtině." "Mluvil. Zatím nic nemá. Neboj, něco seženeme." "Hm. Dobrou noc ...," špitla jsem. "Ta holka se mi nějak nezdá," zaslechla jsem ještě z ložnice. Pak už jen pochrupování. Víc nic!!! Helena nepsala, ač jsem ji urgovala třemi dopisy! Byla bych spíš ochotná uvěřit, že se jí něco stalo, než abych si připustila konec přátelství! Přece se na mě nevybodla! Prázdniny se kvapem blížily a s nimi rostla moje nervozita. Podle všeho je strávím krom srpnového rodinného výletu k moři sama doma! 59 Nechala jsem se dokonce Katkou přesvědčit a v jejím doprovodu zašla za Jeňou, skautským vedoucím oddílu, do něhož patří málem celá třída. Měla jsem trému a pocity dotěry, když se za mě Katka ptala, zda by se nenašlo volné místo na táboře, kam třída v červenci pojede. Krom Jeni. Katka prozradila, že na Jeníka čeká měsíční stáž kdesi na francouzském venkově, neboť Jeňa studuje pedagogickou fakultu, obor čeština a fránina. Jeňa byl docela fajn kluk, fešák a jen o málo starší než my, žádný vyžilý skaut, ale nepotěšil mě. Volno není. Bohužel. Prázdniny se přede mnou rýsovaly v ponurých barvách. Už vidím, jak mě mamka doma bude využívat! Nařídí mi umýt okna, vytepovat koberce, denně uvařit oběd, prát. Naši tomuhle otročení říkají škola života, jednou jim prý budu vděčná, že mě od mládí vedli k práci, a až se vdám, tenhle základ jako když najdu. Co je prý do holky, která je sice hezká, ale hloupá, nešikovná a nepraktická. Samotná krása je k ničemu. Ano, souhlasím. Kdybych aspoň byla hezká jako Jarina! Pak by tátovy řeči měly opodstatnění. Jsem nešťastná. Škoda, prázdniny v tahu; starosti s tátou. Trochu moc problémů na jednu hlavu! 60 6. DOBRÉ ZPRÁVY. Pot ze mne jen lil, nic nepomohla minisukně a tričko bez rukávů. Slunce se nemilosrdně opíralo do okenních tabulí a třída se změnila v dusný skleník. Tlustá Libuše dokonce omdlela, ovšem ani tenhle fakt nepřinutil Golema zrušit odpolední vyučování. "Pojď se vykoupat," navrhl mi při kreslení Dušan. Do očí se mi však nepodíval. Opatrně jsem se rozhlédla, zda nás nikdo neslyšel. Ono minulé kino Monika roznesla po třídě a Beata na mě hleděla s ještě větší záští. A nejen ona! Nahlas mi holky neřekly nic, ale dobře jsem jejich šeptání po straně pozorovala. Potěšila mne Diana, která Stránka 30
Blíženci-1 Znamení blíženců se na tohle téma s Beatou odmítla bavit, a dokonce jí doporučila, ať se stará o sebe. "Jsem domluvená s Katkou," namítla jsem. "Můžeš jít s námi." Zrovna nadšeně se netvářil. "Nejdu na koupaliště, ale nahoru na přehradu," namítl ještě. "Tam je lepší voda." "Dobře, půjdeme na přehradu všichni," souhlasila jsem. Nakonec jsem se ten den nekoupala ani s ním, ani s holkami. Po návratu ze školy jsem doma zastihla jenom Jarinu, sušící si umyté vlasy fénem, ale zmizet, dřív než se vrátí rodiče, se mi nepovedlo. "Máš v kuchyni vzkaz," vyřídila mi sestra stručně. "Holky, převlecte postele," četla jsem z papírku napsaného máminým písmem nahlas. Do háje! "Mamka píše holky, ne Evo." "No a? Já mám rande," ušklíbla se Jarina. "Já se chci jít koupat. Když mi píchneš, stihneme to obě." Mrkla na hodinky. "Už jsem tam měla být. Lukášek nepočká." "Lukášek počká. Já tři postele, ty taky tři." 61 Nasupeně švihla fénem a vybrala si, potvora, svou postel a manželskou v ložnici. Bodejť, dobře ví, jak se na Pavlovu horní palandu špatně natahuje prostěradlo. Byla jsem ráda, že udělá vůbec něco, a proto se s ní nehádala. Vyšplhala jsem se na žebřík a pomocí oslích uší na prostěradle napínala Pavlovu žíněnku. Mé a Petrovo lůžko jsem měla hotové, zbývalo vytřepat cíchy z okna a naházet je do koše na špinavé prádlo. Jarina se šmrdolila se svým polštářem. Vzpomněla jsem si: "Dneska je přece pondělí, ne? Taťka měl být od dvou doma!" "Volala mu Krajta, dala si s ním ve tři spicha. A já toho ani nevyužiju a nechám Lukáška čekat..." "Cože?!" vyděsila jsem se. "Jo! Čeká na mě už hodinu!" žalovala. "Lukáš je mi ukradenej. Jarko, tys ho nechala jít?! Tys taťkovi dovolila, aby za ní šel?" "Neruplo ti v bedně?" zapochybovala o mém zdravém rozumu. "Přece mu nebudu bránit jít za učitelkou. Hele, tys něco provedla?" Mrkla na mě spiklenecky. "Ne! Vůbec! Jarko, ale ona —" "Co šílíš?" užasla. "Ona ho uhání! Chápeš? Ty jejich schůzky jsou záminka, přesně takhle svedla Klářina tátu!" Jarina vybuchla smíchy. "Cože?! Uhání našeho tátu? Dřív by svedla kus mramoru než našeho taťuldu." "A co když ne? Víš, jak je Krajta pěkná." "Jo, je docela hezká..." "A taťka je fešák, jestli sis ještě nevšimla. Líbí se jí." "No, něco na tom možná je," připustila. "Mně se zdál její zájem o žáky hned podezřelej." "Vidíš. A teď jsou spolu sami v kabinetě ..." Podívala se na mě a kousla se do rtu. "Nejsou. Pozvala ho do kavárny Claudie. Taťka říkal, že se z ní zblázní, prej mu nemůže říct telefonem, jestli sehnala učitele nebo ne." 62 "Do kavárny?!" Všechno mi bylo jasné. Rozvod nás nemine! "Jo. Že prej je škola odpoledne zamčená." Těžce jsem sklouzla po žebříku dolů. Málem jsem se rozeřvala. Táta je přísný a poděs, ale kdyby měl od nás Stránka 31
Blíženci-1 Znamení blíženců odejít... "Co je? Snad nebulíš? Neblbni, určitě o nic nejde." "Krajtě nemůže odolat," vzlykla jsem. "Třeba jo," řekla nepřesvědčivě. "Táta je charakter." "Jen aby! Až budou u nás lítat flašky oknem, tak —" "Jaký flašky?" nechápala. "Tomu nerozumíš. Jari, co budeme dělat?!" "Mám nápad!" vzchopila se. "Pojď. Přesvědčíme se na vlastní oči." Zamkly jsme neuklizený byt a vyběhly do ulice, v níž tekl asfalt a vzduch se mezi panelovými domy jen tetelil. "Copak tobě se taťka nezdál poslední dobou divnej?" "Ne. Úplně normálně nenormální," odporovala. "Proč?" "Už čtrnáct dní se s mamkou nemiloval," hlesla jsem. Jarina se kupodivu nesmála mému přehledu. "Třeba je přepracovanej. A pak, není mu dvacet, ne?" "A nechtěl jet na výlet," přisadila jsem další důkaz. "Jo proto jsi ho v sobotu přemlouvala?" vzpomněla si na odpoledne, kdy jsem navrhovala rodinný výlet, na kterém by se naši sblížili jako dřív. Já, která podobné akce nemám v lásce a raději trávím volný čas s Katkou a Klárou a po svém! Taťka odmítl, prý má moc práce. Nikam jsme nejeli ani v neděli, dokonce běžel do práce cosi zařídit. A kdoví kam vlastně!!! "Už jsem myslela, že nejsi normální," uznala Jarka. "Je fakt, že nás nešikanoval s učením..." "Tak vidíš!" "Ale to vůbec nic neznamená," mínila. "Uvidíme, ne?" "A ty víš, kde ta kavárna je?" 63 "Ne. Neboj, Lukášek nám poradí," pravila s jistotou a zavedla mne ke kinu Luna, kde u vývěsek s příštím programem podupával netrpělivě docela hezký kluk se zapálenou cigaretou. Jakmile zahlédl Jarinu, roztáhl pusu od ucha k uchu, ale jen zahlédl mne, úsměv se vytratil. Jistě, nepotřebuje svědky! Jarina nás rychle seznámila, kluk mi podal ruku, přehlédl jak prázdnou hladinu rybníka a dál visel očima na sestřičce. Jarča ho obeznámila s cílem společné akce a Lukáš nás nepříliš nadšeně dovedl ke kavárně Claudie. Jenže co dál? Mne i Jarku by poznal jak táta, tak Krajtovičová. Jarinu napadlo ideální řešení, vysvětlila Lukášovi, jak hledaná dvojice vypadá, strčila ho dovnitř a my se ukryly za roh sousedního domu. Pro jistotu. Lukáš byl zpátky v cuku letu. "Jsou tam. Sedí v jednom boxu. Ona má kafe a asi vodku, on jen kafe. Ta ženská je kus!" Vztekle jsem po něm hodila očima. Jestli se sešli skutečně ve tři hodiny, sedí tam spolu pětačtyřicet minut! Tomu se přece nedá říct schůzka učitelky s rodičem žaček! "Lukášku, půjdeš dovnitř, tebe neznají, sedneš si hned vedle nich, než vypiješ kolu, budeš poslouchat, o čem se baví," plánovala Jarina. "My tady počkáme." "Musí to bejt?" zdráhal se. "Co za to, Jari?" "Pak se vyrovnáme," mrkla mnohovýznamně. "Co mám s tebou dělat," vzdychl. Minuty po jeho odchodu se vlekly hlemýždím tempem. Vůbec jsme s Jarkou spolu nemluvily, pokukovaly jsme po hodinkách, nervózně přešlapovaly a v hlavách se nám honily nejrůznější úvahy. Po šesti minutách nevyšel Lukáš, ale Krajta, jíž taťka galantně podržel dveře. Namáčkly jsme se do výklenku a raději ani nedýchaly. Jestli půjdou tímhle směrem ...! "Tak vám děkuji, paní učitelko," slyšely jsme tátu. "Slečno," opravila ho Krajta švitořivě. Stránka 32
Blíženci-1 Znamení blíženců 64 "Pardon," omluvil se. "Jsem vám zavázán. Tomu profesorovi zavolám a Eva k němu může od září chodit. Nuže, na shledanou." "Bydlím tady kousek za rohem ... Doprovodíte mne, ,; pane doktore?" vtírala se Krajta. V hrůze očekávání jsem přivřela oči. "Nezlobte se, slečno učitelko, ale spěchám. Žena neví, kde jsem se zdržel. Nerad ji nechávám doma samotnou, pokud to není bezpodmínečně nutné," řekl táta pevně. Jarka stěží zadržela smích a já ucítila, jak mi ze srdce spadl obrovský balvan. Zaslechly jsme ještě dvojí pozdrav na rozloučenou, tátův pevný a rozhodný, slečnin uštěpačný a zhrzený, a pak do nás někdo vrazil. Naštěstí Lukáš. Vykoukly jsme přes něho a s uspokojením sledovaly tátu vlevo a slečnu cupitající na jehličkách vpravo. "Takhle věrnej chlap se jen tak nevidí," prohlásil Lukáš s očima přilepenýma na zadečku slečny učitelky v elastické mini. "Ona ho balila a on mlel jen a jen o škole. Panebože, nechá plavat takovou babu!" "Ten chlap je náš táta," řekla Jarina se zářivým úsměvem a dodala: "Ty, jestli ji lituješ, můžeš ji jít utěšit." Lukáš se vzpamatoval. "Neblbni, Jaruš," blekotal. Loudaly jsme se domů, abychom nepřišly zároveň s tátou, a Lukáš kolem Jarky poskakoval jako mopslík. Sestra se obměkčit nedala a na veškeré snahy reagovala záporně. "Vidíš, ty tele," řekla mi ve výtahu. "Naděláš z komára velblouda. A já se kvůli tobě rozejdu s Lukášem!" "Kvůli mně?" divila jsem se. "Náhodou, bylo mi ho líto, doprošoval se, ponižoval, a ty nic. Mohla jsi s ním jít, ne?" "Ne," ušklíbla se. "Nesnáším kluky, kteří přede mnou šílí po jiný ženský! Choval se jak idiot... A vůbec, Krajta taková hvězda není. Ani se tátovi nedivím, že na ni háže bobky." 65 Spokojeně jsem se usmála. Naše mamka je svým způsobem hezčí než slečna učitelka, i když je pihovatá a nemá zlatou hřívu, a určitě tisíckrát lepší! Tentokrát se však přívětivě netvářila, zpucovala nás, kudy lítáme, v bytě binec, postele aby dodělávala sama... Taťka se přidal a zatrhl nám odpolední koupání. Stejně bylo pozdě. Jarina ho jistě vyšokovala, neboť trest přijala bez mrknutí a v nestřeženou chvíli ho navíc objala kolem krku. Věděla jsem, proč. Láhve u nás oknem lítat nebudou! "Běž si poslechnout," řekla mi večer potutelně. "Co si má jít poslechnout?" vyzvídal Petr. "Noční koncert," hihňala se ségra. Usmála jsem se. Už nikam chodit nemusím. Všechno je v nejlepším pořádku a v neděli nás jistě čeká jeden z dalších příšerných rodinných výletů po krásách naší vlasti! Kupodivu se nekonal. Druhý den jsem šla s partou na přehradu, samozřejmě jsem frajeřila, hupla do vody první a druhý den mě bolelo v krku. Angína, určila doktorka diagnózu přesně. Týden v posteli, což mě štvalo. Ne kvůli učení, na konci roku nic nezameškám, ale protože ztratím těžce vydobyté pozice. Sotva mě třídazačala uznávat, sama se odstavím z vlastní hlouposti! Žádná z holek se nekoupala, Katka prohlásila, že není sebevrah. Pořád se honím, jen abych nedala příležitost k posměchu, snažím se vypadat lepší, než jsem. Tahle oběť byla naprosto zbytečná! Dušan i Michal si cenili mé odStránka 33
Blíženci-1 Znamení blíženců vahy, ale kdybych zůstala na břehu, nikdo by se mi nesmál. Tady mám své hrdinství zpátky jak bumerang. Vzbudily mne podezřelé rány. V pokoji ani noha a na hodinkách sedm. Vstala jsem a vydala se hledat sourozence. Jarina snídala naprosto nevzrušeně, četla si Haló na sobotu a výborně se u toho bavila. Zvedla ke mně oči. 66 "Tebe nezajímá, co se děje?" vyčetla jsem jí. "Co asi? Bráškové dlouho neřádili, musí si energii někde vybít, ne? Lepší doma než ve škole." Možná má pravdu, ale pokud budou pokračovat rány v téhle intenzitě, přijdou si sousedé stěžovat. Baba Slavíková z bytu pod námi jako první! Jarka si pročítala vtipy, rozesmála se, až jí zaskočilo, a teprve když mohla znovu mluvit, pravila: "Poslouchej: Bedřich Smetana měl ke stáru rád malé děti. Není divu, vždyť byl docela hluchý. Dobrý, co? Chachacha!" Pousmála jsem se a spěchala do obýváku, ohniska klukovských aktivit. A co nevidím! Petr stojí za dveřmi ložnice, Pavel po něm metá knížky z aktovky, Petr je šikula, před každou s příšernou ránou zavře dveře, kniha do nich narazí a žuchne na koberec. Obdivuji mamku, mít takové dva syčáky, dávno jsem na psychiatrii. Jsem jejich sestra a přitom mi často k odvozu do nemocnice chybí jen zavolat příslušnou sanitku. Jarina je přehlíží. Když byla malá, hrozně na ně žárlila a ubližovala jim, kde se dalo. Naši chtěli kluka, hlavně táta. Místo jednoho vytouženého chlapečka přišli na svět dva najednou. A ti vydají za deset! "Přestaňte!" zařvala jsem silným hlasem, až baba Slavíková pod námi jistě nadskočila. Pavel pochopil, je o maličko chápavější než Petr, možná proto, že je o deset minut starší. Začal sbírat ubohé učebnice. Čítanka se mu v ruce rozdělila na několik součástek. "Paráda," uznala jsem a vzala mu ji. Listovala jsem v ní, abych našla nynějšího majitele. Oba kluci mě napjatě pozorovali. "Petr Veselý," přečetla jsem vizitku. Pavlovi se viditelně ulevilo, není jeho, on nedostane. "Počkej, Petře, co tomu řekne taťka." Táta je silná autorita, okamžitě se uklidnilo i druhé dvojče. Udiveně listovalo čítankou. Pavel ho těšil, prý má výhodu, nemusí nosit do školy knížku celou, stačí vzít příslušné stránky a bude. 67 Konečně klid. Jak úlevné zbavit se sourozenců! Ustlala jsem jejich postele, v kuchyni opláchla hrníčky od snídaně a vyluxovala byt. S vnitřním uspokojením jsem hupla zpátky do postele. V deset nesmím zapomenout na penicilín, zítra jdu na kontrolu, zbývá mi poslední tabletka. Začetla jsem se do dívčího románku Jediná. Chudák holka, problémy jedináčka v rodině jsou mi naprosto cizí. Jenže ona měla kluka! Uvažovala jsem, jestli bych chtěla s Dušanem chodit. Ne v partě, ale sólově. Vodit se za ruce a třeba se i... líbat? Sama jsem se tomu uchechtla. Nechtěla. Kdepak! Dopoledne s knihou uteklo jak voda. Stejně ji nakonec ten Imro nechal kvůli jiné holce a ona se trápila. Tohle nemám zapotřebí. Raději stát nohama pevně na zemi a hotovo. Bráškové se vřítili do pokoje jako lavina a hned se dali do převlékání ze školních kalhot do šortek a triček. "Proč jste nedonesli noviny?" rozčilovala jsem se. Není možné, aby mi Helena nenapsala. Prázdniny ťukají na dveře! "My neměli klíče," zazpíval Petr vysokým hláskem a divoce raboval ve skříni, až mě málem ranila mrtvice. Stránka 34
Blíženci-1 Znamení blíženců Chci vidět, kdo bude takový nepořádek uklízet! Pavel nečinně přihlížel. "Pavli, skoč mi dolů pro poštu. Vezmi všechno, ne abys tam zase polovinu zapomněl. No tak, co ti to udělá," přemlouvala jsem ho. Usoudil, že by konečně mohl. Za žvýkačku, vyděrač! Petr vyštrachal indiánské čelenky, tomahavky, luky a šípy. Zajímalo mne, nač tolik krámů. "To je jasný jak facka. Musíme vyhrát, drž nám palce. Budeme hájit čest naší party Žlutej zub z Budějovic." "No ne, ty jsi vlastenec," pochválila jsem ho. Kluci si tu zvykli nejrychleji, nemají předsudky ani mindráky a případné nesrovnalosti vyřeší lukem a šípem. "Pokud 68 možno u toho tolik neřvěte," přála jsem si. Bydlíme sice v pátém patře, ale až sem slyšíme řev dětí, mezi nimiž hlasy našich kluků vévodí. "Dělej, Střelený brko, dělej!" pobízel Petr svého dvojníka, který došlou poštu hodil v chodbičce k telefonu, popadl zbraně a s indiánským pokřikem se oba vyřítili z bytu. Také jsem byla malá, dokonce i na indiány jsme si s holkama hrály, ale že bych u toho takhle příšerně řvala, to si teda naprosto nepamatuji. Sláva, přece jen dopis pro mne! Helenino písmo jsem poznala na první pohled. Mimo něho přišly ještě dva. Kdopak nám píše? Slečna Jarmila Veselá, haha, s mrkacím očkem přilepeným hned vedle adresy, ten do kuchyně vůbec neponesu. Jsem zvědavá, jestli mi bude aspoň trochu vděčná, neboť jsem ho ochránila od přísné otcovy cenzury. Mohla bych na ní vyinkasovat žvýkačku, slečně Jarmilce dozajista nepíše kamarádka! Třetí dopis měl vzadu zpáteční adresu. A. Pechová, Luha 23. Babička. Ten jediný jsem spolu s novinami položila na kuchyňský stůl. Nejspíš nás zvou na prázdniny, co jiného. Hladově jsem roztrhla Heleninu obálku a představovala si, do které schránky ji asi hodila. U pošty nebo na náměstí? Polilo mne zvláštní teplo, jako bych znovu byla doma... Prázdniny v Budějovicích nejsou snem! Znovu projdu všechna známá místa, navštívím spolužačky a kamarádky... Pojedu k ní v červenci nebo nejprve ona k nám? Dopis však byl poměrně krátký, Hela psala docela všední věci, s naší osmičkou chystají výlet do Krkonoš, má strach z vysvědčení a s mámou nemůže vydržet... Úplně na konci jedna strohá věta: V červenci nebudu doma, jestli chceš v srpnu přijet, ještě se Ti ozvu. Helena. Tak. Dlouho jsem seděla bez hnutí. Jsem odepsaná. A není to dlouho, co jsme si přísahaly přátelství na život 69 a na smrt! No vida, čekám jak blázen a ona se mi ještě ozve, jestli budu chtít přijet! Ani slovo o tom, kam jede v červenci a proč nechce do Bakova! Vždyť se těšila! A já o ničem jiném nepíšu ... Pojedu k babičce do Luhů. Nebudu se vnucovat, ať si trhne protézou, koza jedna. O prázdniny v Bakově nestojím. Ještě kdyby aspoň s Katkou, ale trávit je domácími pracemi, děkuju pěkně! Z přemýšlení mne vytrhl zvonek. Špatná nálada spadla, měla jsem radost, že za mnou přišla právě Katka. Alespoň někdo na mě myslí!!! Navíc se tvářila nadmíru tajuplně a důležitě. "Nesu novinu, radujme se, veselme se," napínala mne. "Jakou?" "Budeš mrkat, flákači. Ona si tu vegetí v posteli..." "Vysyp to, honem!" Stránka 35
Blíženci-1 Znamení blíženců "Už jsi hodně nedočkavá?" utahovala si ze mne. "No dobře, povím ti novinu ceny zlata a drahého kamení. Zora jede prvního do lázní!" Celá jsem zvadla. Nevím, co jsem čekala! "No a?" Katka vykulila oči. "Co má být? Stejně se s ní v červenci neuvidím, takže se nemůžu radovat, že se jí zbavím. Měla být s vámi na táboře, ne? Je jedno, jestli tam nebo v lázních." "Nebudeš tomu věřit, ale není to jedno," smála se. "A vůbec, máš něco na červenec?" "Pojedu k babičce," broukla jsem nenadšeně. "K babičce? Musíš tam jet?" "Nemusím, ale než sedět v létě tady ..." "Nestojíš si náhodou na vedení?" optala se mne nevěřícně. "Copak ti to nic neříká?" "A co jako?" Někdy mám vedení několika kilometrů. "Já padám!" Katka hraně klesla na Jarčinu válendu. "Beata měla pravdu. Proud na vesnici sice máte, ale vedení ne. Anebo dlouhý a zamotaný kolem stodoly. Ty 70 pitomo, copak ti nedošlo, že Zora na tábor kvůli lázním jet NEMŮŽE?!" V hlavě se mi pomalu rozsvěcovalo. "Ty myslíš, že bych . . .," zajíkla jsem se. "Fanfáry hrají tuš!" pošklebovala se mi. "Přesně to myslím. Víš, jakou měla Zorina zlost?" Při vzpomínce se rozesmála. "Má špatný držení těla nebo co, o lázně měla zažádáno dávno, letos s tím nepočítala a bac. Teď ty lázně potřebuje akutně, hahaha, prožila nervovej šok. Víš, proč tak vyváděla?" "Mám svou fantazii," ušklíbla jsem se. "Správně. O tábor tolik nešlo. Těžko přenesla přes srdce fakt, že uvolnila místo právě tobě." "Nechápu, proč mě nenávidí." "Ne?" Tentokrát se Katka podivila doopravdy. "Vážně ne? Dušan je nejhezčí kluk. Než jsi přišla ty, chodil s Dianou, Beata ho uháněla, Zora s ním seděla a půlka holek ze třídy si na něho brousila zuby. A najednou utřely nos." Pusa mi zůstala dokořán. "Já přece nemůžu za to, že mě Vránová posadila právě k němu," hlesla jsem. "Vždyť se sám přihlásil," tvrdila Katka. "Znal tě z baráku. Zora ti musela uvolnit místo." "Ale . . . Dušan s ní seděl za trest, ne?" "Jo. On to tak bral, Vránová taky, jenom Zora doufala. Podívej se na ni, jak vypadá. Prdel s brejlema. Stačilo jí ke štěstí s ním sedět." Panebože, nakonec měla Jarina pravdu! Šlo o kluka!!! "Chceš snad říct, že na mě holky žárlí?!" vydechla jsem. "A ne? Jsi hezká a Dušánek zahořel ..." "Kecáš!" bránila jsem se. "Jarina je hezká, ne já!" "Tak se dívej kolem sebe očima," poradila mi. "Ty, Katko," váhala jsem. "Myslíš, že na ten tábor můžu jet? Takhle ... Co tomu říkali ostatní?" 71 Zaklepala si na čelo. "Neblbni. Jet musíš, Radka ti to zařídila. Když Vránová Zorku vyšachovala, napadlo Dušana, že je tím pádem jedno místo volný a mohla bys jet ty. Sama třídní říkala, ať jedeš, tábor je prej někde v Českým ráji u jezera, je škoda nechat poukaz propadnout a navíc máme jako třída báječnou příležitost. Všichni s ní souhlasili." O jejím tvrzení jsem pochybovala. "Všichni?" "Většina," opravila se tedy. "Beata něco mlela, že je tábor za celoroční práci a tak, ale nikdo ji neposlouchal. Stránka 36
Blíženci-1 Znamení blíženců Netvař se jak o pohřbu, prosím tě. Pojedeš se mnou, a ne s ní. Hlavně se koukej rychle uzdravit, potřebuješ potvrzení od doktorky." Katka mě potěšila, víc než myslela. $ Páni, zítra musím vypadat jak reklama na zdraví! 72 7. VYSVĚDČENÍ JE KUS PAPÍRU. Taťka mi podal kartičku s neznámou adresou a řekl: "Zítra tam zajdeš. Je to profesor v důchodu, velká kapacita, přeložil spoustu knih z angličtiny. Dává zájemcům kondice. Já jsem se s ním spojil, slíbil, že tě vezme, ale chce tě vidět osobně a domluvit se s tebou na konkrétním dni, ve který k němu budeš od září chodit." Zírala jsem na papírek. "To tam mám jít?" "Můžeš jet na kole," poradil mi bezelstně. "Ale... tati, nestačilo by, kdybys mu zavolal?" vykrucovala jsem se. K smrti nerada něco vyřizuji, stydím se a vůbec! "Proč mě chce vidět?!" "Asi je na holčičky," uchichtla se Jarina. "Nesmysl," okřikl ji táta. "A ... nešel bys se mnou?" váhala jsem. "Tenhle týden se mi to nehodí. Jen jdi sama, on tě neukousne. Nauč se vyřizovat si svoje věci." Pch. Málem jsem z toho celou noc nespala. Páni, chodit se ukazovat cizímu dědkovi! Asi chce vidět, jakého negramota bude vyučovat. Když jsem konečně usnula, pronásledoval mne jakýsi Sherlock Holmes s holí v ruce, jelikož jsem zapomněla předpřítomný čas. Naštěstí jsem k návštěvě přemluvila Katku. Natáhly jsme kolečkové brusle a díky její znalosti města ulici Pod šeříkem našly. Číslo popisné 313 byl příšerně nevkusný zelený domek s něčím, co vzdáleně připomínalo viktoriánské věžičky. "Zazvoň," pobídla mne Katka. Ruka se mi zapotila. Jestliže tlačítko stisknu, rozpoutám tím celý sled událostí. Někdo mi otevře. Budu muset pozdravit a vysvětlovat. Zakoktám se. Zčervenám. Obludné! Chystanou řeč, kterou jsem si připravovala celé školní dopoledne, zapomenu! "No tak!" naléhala Katka. "Fuj, takovej šerednej barák. Ten dědula musí bejt máklej, ne?" 73 Tím mne tedy rozhodně nepovzbudila! "Třeba ne..." "Tak dělej." "Ale co mu řeknu?" "No co! Že se mu jdeš ukázat. Zvedni sukni, ať z toho něco má, když se sem vlečem takovou dálku " "Jsi blbá!" "Tak zazvoň." "Když já nevím..." "Co nevíš?" "Je to trapný," mínila jsem. "Co mu řeknu?" "Nech to na něm. Zazvoň, nebo zazvoním já," naléhala. "Počkej! Pane profesore, já jsem... bych chtěla... kdybyste ... jestli... No vidíš!" rozčilila jsem se. "Teď nevím!" "Já z tebe zvadnu," ušklíbla se a zazvonila, dřív než jsem jí v tom mohla zabránit. Kdesi zpoza rohu se vyřítil pes stejně ošklivý jako celý zelený zámeček a se zuřivým štěkotem se hnal k plotu. Na víc jsem nečekala, v tom okamžení jsem se otočila, zabrala nohou a Katka mě dohonila málem až na sídlišti. "Jseš srab," smála se mi, hlasitě oddechujíc. Jsem. Já vím. Taťkovi jsem zalhala. Profesor nebyl Stránka 37
Blíženci-1 Znamení blíženců doma. "Vždyť prý nikam nechodí," divil se. "Nevadí, zítra půjdeš znovu," poručil mi ten despota. "Mami...," udělala jsem psí oči. Zabraly. "Vojto, já si taky myslím, že bys měl jít s ní. Líp to vypadá," přimluvila se za mne. Táta sice hudral, ale nakonec se smířil s návštěvou až o prázdninách, jen co se vrátím z tábora. Neskutečně se mi ulevilo. Ještě čtyři dny a je konec školy, říkalo se všeobecně. Ještě šest dnů a jedeme na tábor! 74 Místo češtiny přišel do třídy Jeňa a sepisovali jsme seznam potřebných věcí. Podle všeho mne bude muset odvézt menší stěhovací vůz! Vránová Jeňovi tykala, prý patřil kdysi mezi její nejlepší žáky, dávala nám rady do života a doplňovala je vlastními zkušenostmi, až jsme padali smíchy. Škoda že s námi nepojede aspoň ona, když Jeňa nemůže. Vyfasujeme vedoucího až tam. A kdoví jaký bude! Tábor pořádá skautská organizace jedné pražské školy. Vránová nás chlácholila, prý každý vedoucí skautíků musí být prima. Jinak by takovou práci nedělal. No, nevím. Taky bych mohla přispět svou trochou do mlýna vlastní zkušeností, kdy jsem byla na chatovém táboře na Vranově, vedoucí, mladou studentku, protivnou jak noc, jsme dostali až tam a nejenže jsme se příšerně nudili, navíc jsme si nesměli bez dovolení ani zívnout. Vzhledem k tomu, že mne jednou načapala po večerce v chlapecké chajdě, kde jsme hráli prší, jela jsem šupem domů o týden dřív. Naši z toho měli obrovskou radost a já od té doby nemám k cizím vedoucím důvěru. Nahlas jsem však neřekla nic, nemohu si dovolit, aby o mně měli zkreslené mínění. V podstatě jsem bezproblémové dítě, jak říkají naši, žádný živel. "Bezva, že jedeš taky," zašeptal tiše Dušan. "Proč myslíš?" usmála jsem se. "Mívám smůlu a —" "Protože jsi fajn holka. Budeš reprezentovat školu." "V čem?" zeptala jsem se a raději bych si ukousla jazyk. Jsem hloupá, vystřelím otázku bez rozmyšlení a sama sebe přivádím do rozpaků! "V kráse," řekl totiž. "Takhle pěknou holku tam mít určitě nebudou." Svým otevřeným komplimentem mne šokoval. V tu ránu jsem barvou připomínala přezrálé rajče. Je vůbec možné, aby kluk řekl holce něco takového do očí a tvářil se jako jelimánek? Neodpověděla jsem a horlivě připisovala do seznamu holínky. Nejsem krásná, jen normální, nechybí mi noha nebo ruka a tak. Jen75 že Dušanovi nemělo cenu nic vysvětlovat. Myslel si své. No, konečně ... lepší než kdyby mne pomlouval. Nebudu se ztrapňovat přesvědčováním! A pak, bylo to docela... příjemné! "Jo," utrousil mimochodem. "Před čtvrtou u Luny. Mám lístky na Střihorukého Edvarda." Kývla jsem. Teď na samém sklonku školního roku nehrozí, že by mě táta zkoušel například ze zeměpisu. A také jsem se naivně neptala, jestli půjde Katka. Vyklepávala jsem z učebnic nejrůznější papírky, záložky, taháky a psaníčka. Člověk by nevěřil, co neobjeví za poklady. Zítra odevzdáváme učebnice, nesmí po mně zůstat žádné kompromitující materiály! Klukům pomáhal taťka. Čítanku koupil novou, stará slepit nešla. Ostatní knihy za ustavičného bručení pracně opravoval. Jarina si puntičkářsky rozložila učení po své válendě, avšak vzápětí na mne kývla tajnůstkářsky prstem z pootevřených dveří. Stránka 38
Blíženci-1 Znamení blíženců "No ne, ty ses na ty knížky vymódila," usmála jsem se pobaveně. Jarčiny letní minišaty, jinak ovšem koupené na závěr školního roku, z květované látky a slaměný klobouček se stuhou ze stejné látky rozhodně domácím pracím nehověly. "Dole na mě čeká jeden kluk, chápeš? Evo, vyber mi z knížek blbosti a slep mi atlas. Dám ti celej balíček žvejk. Banánovejch, jo?" smlouvala. Konečně proč ne. Jiný program nemám. V téhle rodině dělám každému otroka a ani si nemůžu pustit Náhrobní kámen, protože je taťka v pokojíku. Zajímalo mne, jakou fintu použije. Operaci provedla docela jednoduše. Sundala klobouk, do dveří strčila jen hlavu a ledabyle oznámila, že si skočí k Barboře, neboť si s ní vyměnila matiku. Lest byla okatě průhledná, táta však neměl čas nad ní hloubat a roztržitě přikývl. Bráškové se na ni významně šklebili s výrazem "nás neoblbneš", ale 76 Jarča si dala pěst pod bradu a tímhle něžným gestem naznačila, co se stane, když neudrží jazyk za zuby. Víc se s námi nezdržovala, matiku strčila do botníku mezi zimní kozačky a pádila k výtahu. Moje úspěšná sestřička si neponese na rande učebnici, že. Bude se vzdělávat v jiném oboru. Biologii, řekla bych. Práce na sestřině učení však byla zábavnější, než bych myslela. Pěkně jsem se vzdělala! Měla jsem veselé odpoledne díky obrovskému množství psaníček od kluků ze třídy i z jiných devítek, zkrátka lepší než dívčí román. Dopisy oslavovaly sestřiny vlasy, hluboké oči i světovou postavu. Nějaký M. jí dokonce napsal, že tak krásné nohy v životě neviděl! Škoda že o tuhle službu nepožádala taťku, měli bychom doma veselo ještě za měsíc. Neznámý Erik jí sdělil, že její rty chutnají po jahodách. Tohle přirovnání se mi docela líbilo. Zval ji na dnešek na procházku a teď nejspíš ty jahody společně ochutnávají. Neměla jsem výčitky svědomí, dopisy nebyly zalepené a pak, když jí dělám zeď! Slíbené žvýkačky nikdy neuvidím, co si budeme namlouvat. Jakmile Jarina nezaplatí předem, nezaplatí nikdy. Trochu ségře ty úspěchy závidím. Trochu! V noci jsem zaslechla jakýsi hluk. Nebrala jsem ho na vědomí. Teprve když něco žuchlo a ozval se jekot, probrala jsem se, lekla se a rychle nahmatala vypínač lampičky. Pavel spadl z poschodí, nejprve mu sklouzla peřina, potom letěl on sám. Petr se pod ním lekl, zazmatkoval a prudce vyskočil, což neměl dělat, neboť se břinkl do hlavy o horní pelest a skácel se na podlahu vedle Pavla. Oba řvali, co hrdlo stačilo, jako v posledním tažení. Než jsem stačila zasáhnout, objevili se rodiče, celí vyděšení. Nic moc se nestalo. Pavel spadl na peřinu jako na žíněnku a Petr měl na hlavě bouli velikosti vlašského ořechu, kterou mu taťka za jeho hlasitých projevů nelibosti zatlačoval kuchyňským nožem. S těmi klu77 ky se užije! Chudáci sousedi, však si nestačí u tajemníka našeho domu stěžovat. "Nechápu, jak jsi dokázal přepadnout přes zábradlí," divil se taťka. Je vidět, že naše dvojčata podceňujeme. Oba zvládnou věci, o nichž se nám, obyčejným smrtelníkům, nesnilo! V pátek jsem vstávala raději o něco dřív. Naši už byli oba v práci a sourozenci se teprve probírali k životu. Chvíli jsem se neprozřetelně zdržela v kuchyni a bum, koupelna zamčená! Jarinu jednou uškrtím, nač vyšla moje snaha vylézt z postele první? Naše milostivá slečna setrvala v malé kabince pětatřicet minut. Chytal mě za dveřmi fantaz. Vůbec na mé výkřiky nereagovala, s klidem anglického lorda si malovala oči, řasy, obočí, pusu Stránka 39
Blíženci-1 Znamení blíženců i nehty. Poslední den na základní škole zřejmě může všechno! Dohlížela jsem při oblékání na kluky. Mamka jim připravila k bílým košilím dokonce i motýlky, o které dvojčata vůbec nestála a vzala si je teprve pod pohrůžkou tělesného trestu. Pavel se na něm málem uškrtil, ale to bylo tím, že ho nenosí často. Krom toho, že si Petr oblékl jednu ponožku modrou a druhou bílou, přičemž mu nepřišla podezřelá různorodost barev ani rozdíly ve velikosti, neboť ta modrá patřila tátovi a omylem se dostala do klukovského šatníku, se nic zvláštního nepřihodilo. Kluci byli nezvykle hodní a zamlklí, deptala je předzvěst vysvědčení a hlavně taťkova věta, že pokud přinesou dvojky z chování, nejedou na prázdniny. Oblékla jsem si stejné šaty jako Jarina, tudíž sestra nelenila a běžela si je na poslední chvíli převléct, aby si ji náhodou se mnou někdo nespletl. Je prostě střelená. Dušan na mě jako obyčejně čekal u vchodu a ty šaty s kloboukem ho patrně vyvedly z míry, protože nebyl schopen pozdravu. Jarina se culila jako měsíček na hnůj. V šatně se ke mně nahnul a povídá: "Už ti dneska někdo řekl, že ti to bezvadně sekne?" 78 Neřekl. Nestojím o poklony, nevím, jak se tvářit, co odpovídat, kam s rukama a nohama. Zkrátka pytel mindráků je slabé slovo! Jarina je stokrát hezčí, ať obleče co chce. Slušelo by jí snad i prostěradlo! Jsem mladší o pouhý rok a ona je slečna s velkým S, kdežto já Anička z první á. Katka s Klárou mi chválily šaty. Ano, chválu si zasloužily. Díky Jarininu dobrému vkusu chodím i já oblékaná slušně. Navíc mamka pěkně šije, nechápu, jak někdo s tak výrazným krejčovským a výtvarným nadáním může dělat sestru na zubním oddělení! Taťka sice láteří, že vydělává jen na naši parádu, ale do kapsy daleko nemá, Jarka je jeho oblíbenec a většinou nám koupí, co si vymyslí. Naštěstí dvojmo. Jen tu zatracenou riflovou bundu pořád nemám. Kláru brzy přešel humor, začala se nahlas modlit jakousi směšnou dětskou modlitbičku, až jsme se přes vážnost situace smály. Jestli prý dostane trojku, matka jí zatrhne tábor. Věděla jsem, proč jí tolik na táboře záleží. Přála si vypadnout z ovzduší hádek a tátových nevěr aspoň na tři týdny, když ji letos nevzali na kosmetičku do Vizovic. Vůbec se naše třída sejde po prázdninách až na pár výjimek celá. Většinou se moc lidí z osmičky nehlásilo a ty, co se hlásili, stejně nevzali. Proč si neprodloužit mládí, jak říká Jarina. Vránová měla hrozitánsky dlouhý proslov. Týkal se celoročního prospěchu a chování, nastávajících prázdnin, loučila se s těmi, kteří letos vycházejí, a nám ostatním přála, abychom se neutopili a v září se tady zase sešli. Nejprve dostali vysvědčení kluci. Dušan Bláha pět dvojek, ledabyle lejstro zmuchlal a nacpal ho do kapsy džínokraťasů. "Vysvědčení je jen papír," usmál se na mě. Zora Adamová si odnášela od stolku samé jedničky a vítězoslavný úsměv, určený především mně. Je mi vol79 ná! Katka Kovářová koupila tři dvojky, samozřejmě z hlavních předmětů. Klára Machačová jásala. Neboť se Jelen, jinak pan učitel Jelínek, sekl a dal jí z matiky dvojku. Po mně je v abecedě už jen Soňa Zlámalová. Neměla jsem důvod ke strachu, dvojka z fyziky je jistá, ale napjatá atmosféra chytila i mne. "Eva Veselá," zavolala mne Vránová. Stránka 40
Blíženci-1 Znamení blíženců "Ti držím," povzbudil mne Dušan. S bohorovným klidem jsem došla ke stolku. Třídní jsem moc neposlouchala, vysvědčení leželo před ní a já se snažila zjistit, co mám. Připadalo mi, že známky končí všechny stejně. "Samé výborné," jásala Vránová. Páni, Jelen je fakticky formát, asi mi nechtěl výzo kazit. Na jedničku nejsem, já vím. V pololetí ke mně učitelé v Budějovicích tak shovívaví nebyli! Jelen prý fandí hezkým holkám! "Blahopřeji, Evo, jsem ráda, že tě mám ve své třídě. Na Zorce ležela celá reprezentace, teď jste dvě. Pěkné prázdniny a ať se ti na táboře líbí." Zorině pohledu jsem se vyhnula na kilometr. , "No vidíš," řekl Dušan spokojeně. "Zázrak," mínila jsem ještě v šoku. "Zázrak?" vrtěl nevěřícně hlavou. "Kdo by měl mít jedničku, když ne ty?" "Bez komentáře," napomenula jsem ho. V devět jsme se celí rozjásaní vyřítili ze třídy a valili se s vítězným třicetihlasým řevem po chodbě. "Osmá cé!" kvílel Golem, jenž nám hrozivě běžel v ústrety. "Ticho! Ukázněte se, nebo si vás podám!" Protože byl poslední den školního roku, dlabali jsme na něho, v běhu kolem něj vykroužili kličku a s neutuchajícím křikem pádili dál. Golem zapomněl údivem zavřít pusu. Asi žasl, jakou má autoritu! 80 Dvojčata doma trénovala skok hluboký, jak mi sdělil Pavel. Vyšplhali se na horní lůžko a hup, kdo doskočí dál. Prý z radosti, neboť ani jeden sníženou známku z chování nepřinesl. Další zázrak, Kadlecová je hodnější, než vypadá! "Co se chvástáš?" zchladila jsem Petrovu šťastnou náladu. "Ve druhé třídě máš jednu trojku. Prosím tě, ze psaní. Píšeš nohou nebo čím? Co budeš nosit v osmičce?" "Ts, v osmý se dávno polepším." "Ty jistě," usmála jsem se. "Neraduj se, dvojka z mravů tě nemine. Je jedno, jestli ji koupíš ve druhé nebo ve třetí třídě. A nehopsejte, nebo se propadnete ke Slavici." "V pohodě," mávl rukou Pavel. "Hele, Evo, zkusila jsi někdy něco přečíst po tátovi?" zeptal se mne tajuplně Petr. "Jo?" "Jo..." "A přečetla jsi to?" "No..." "Vidíš!" jásali ti pekelníci. "Po něm se nedá přečíst vůbec nic a to je doktor! Moje trojka ze psaní je parádní!" Svým způsobem měli pravdu, víc jsem se s nimi nepřela. Jarina přinesla skutečně samé jedničky. Je lepší než já. Aspoň v učení a kráse určitě! Taťka mi dal sto korun. Paráda, na táboře se mi budou peníze hodit, moc svých úspor nemám. Dušan si mne zavolal vchodovým telefonem a chtěl, abych se s ním šla koupat. Odmítla jsem. Jednak myslel bez Katky a ostatních, o což nestojím, a jednak na mě čekala kupa spodních kalhotek, které jsem si potřebovala ručně přeprat, pověsit a zítra vyžehlit. Tábor klepe na dveře! Vzbudila jsem se v půl osmé a polekaně vylítla. Za81 spali jsme! Pak mě napadlo, že blbnu. Je sobota a co víc, Stránka 41
Blíženci-1 Znamení blíženců právě začaly prázdniny. Ty nejdelší, nejsladší, nejtajuplnější, nejlákavější, nejdobrodružnější, nejteplejší a nejbáječnější ze všech. Letošní prázdniny s příslibem skvělých dobrodružství prosycených vůní táboráku. Oblékla jsem si domácí bavlněné minišaty, koupené původně coby noční košile. Musím se na prázdniny sbalit a řádně přichystat! Kluci v kuchyni snídali, Jarina spala, užívajíc si prvního dne nastávající pohody. "Ty pitomo," pozdravila jsem Petra. "Evo, jak to mluvíš?" zeptal se mě přísně taťka. Doma totiž musíme mluvit spisovně, jsme přece vychované děti. Podle táty nejen doma, především ve škole, ve společnosti, mezi kamarády. Pche. Kdybych v partě mluvila podle pravidel pravopisu, považovali by mne za pomatence. Neříkám, že snad mluvím sprostě jako zedník špikující řeč šťavnatými výrazy, dokonce jsou slova, která bych nikdy z pusy nevypustila, ale koncovky přídavných jmen nejdou dotahovat vždycky do konce, abych se v partě nelišila. A přitom je čeština pěkný jazyk, škoda ho mrzačit nesprávným vyslovováním! "Tak se podívej, co dělá," odvětila jsem neurčitě. Teprve teď si taťka všiml synka, který měl v hrníčku tolik kostek cukru, až mu přečnívaly ven, neboť se v přesyceném roztoku nestíhaly rozpouštět. "Kolik jsi jich tam hodil?" zeptal se ho hrozivě. "Jen patnáct..." Mlask. Padla facka na sále. ,...;.; "Tatínku, jak se to chováš?" zeptala se mamka smířlivě. "A děti se bít nesmí!" vzlykl Petr srdceryvně. "Děti ne," procedil taťka suše mezi zuby. "Ale vy nejste děti, vy jste .. "Dobytek," doplnil oblíbený slogan bystře Pavel. Musela jsem se rozesmát. Jsme taková normálně nenormální rodinka! 82 Odpoledne jsme se pustili do balení. Tedy já a Jarka, klukům pomáhala mamka. Naši zatím nikam nejedou, se změnou zaměstnání vlastně dovolenou nemají a na předem zaplacený desetidenní pobyt v srpnu u moře dostanou neplacené volno. Kufrů máme dostatek, ovšem batoh jeden. O ten vznikla hádka o síle třetí světové války. Taťka vlítl do pokoje. "Co je tu zase za kravál?" vypěnil. Pochybuji, že slovo kravál je spisovné, ale neupozornila jsem ho díky důležitějším starostem. "Tati, ona je úplně pitomá!" žalovala Jarina. "Přece nepůjdu na puťák s kufrem! No řekni sám!" "Přestaňte!" uklidňoval nás. "Za prvé se uklidníte. Za druhé Jarina nebude mluvit jako vagabund v lese a za třetí jí dej ten batoh, Evo. Tobě na tábor kufr stačí. A dost řečí, nezlobte mne. Kluci mají jeden kufřík dohromady a nestěžují si." Rozzlobeně jsem si naházela věci do kufru. Kdyby mi bylo osm, určitě bych se s polovičkou kufru spokojila! Jarina po mně vrhala vítězné obličeje. "Zrádče! Ještě jednou přijď, že něco potřebuješ! Vynesu tě v zubech!" procedila jsem rozezleně. Samozřejmě až poté, co taťka odešel. Mamina skládala klidně dál klukovská trička do komínků. Přemýšlela jsem, jestli si naši uvědomili, kolik mi je. Nemohou mě přece srovnávat s dvojčaty! Jsem o šest let starší! Jarina na mě vyplázla jazyk. Pěkná úroveň! "Ty krávo," podotkla jsem pohrdavě. "Evo!" Mamka nadskočila. "Jak to mluvíš? Jaruško, Stránka 42
Blíženci-1 Znamení blíženců ty ji nepopichuj a ty se usaď, vyvádíš jako pominutá. Bože, děti, jak vy se k sobě ošklivě chováte!" Ze všeho nejvíc jsem měla chuť na miliontý díl máminých litanií o vlastním dětství. Máma totiž vyrostla se čtyřmi sourozenci a všichni se měli rádi. Milovali se a pomáhali si! Prý. Pche. Zlatý oči! Děda mi vloni o prázdninách vyprávěl, jak se naše mamka řezala se strýcem Janem hlava nehlava kvůli tomu, kdo bude hlídat ty mladší. Zajímalo by mě, jestli si také jednou budu před vlastními dětmi bájit pohádky! Těžko. Nikdy nezapomenu, jak všichni Jarině nadržují. Jaruško sem, Jaruško tam. Naše geniální, chytrá a hezká Jaruška! Všechno si vyřve, jeden den taťkovi nemůže přijít na jméno a druhý se mu věší kolem krku a loudí korunky mimo příděl kapesného. Chápu, že nemůže jít na čundr s kufrem. Jistě! Zároveň však netoužím vypadat na táboře jako tetka z Dolní Lhoty. Jsem sobec, jak by mi mamina jistě ochotně vyložila. Pavel poskakoval po jedné noze a prozpěvoval: "Bakov je zlatá loď, za děvčaty z Bakova choď, hm, jsou hezká, hm, a věrná!" Blázinec na entou. Už abych byla na táboře a naší šílené rodiny se aspoň na chvíli zbavila. Zbývá poslední noc doma. No vida, jak jsem si zvykla říkat Bakovu domov. Co se dá dělat! Ještě jsem si několikrát za sebou pustila desku Petra Nováka. Teď ji neuslyším tři týdny. Myslela jsem, že mi taťka přijde vynadat, ale neukázal se. Docela jsem pozapomněla na dobu před pár dny, kdy bych štěstím tátu objímala málem jako Jarina. Ano, taťka je sice mámě věrný a rozvádět se nebude, ale to neznamená, že je vždycky spravedlivý. 84 8. ZJEV NA NÁDRAŽÍ. Spala jsem jako na trní strachy, abych nezaspala. Zbytečné obavy. Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy vešla do pokoje mamka. Pět hodin! Kluci mají sice sraz u školy až v osm, ale já s Jarkou na nádraží v šest. Vystřelila jsem z postele jako šipka, až se mamka divila. Do školy prý nikdy takhle rychle nevstávám! Do školy a na prázdniny je rozdíl! Utíkala jsem nejprve do koupelny, aby mě Jarina nepředběhla. Umýt, vyčistit zuby, vyčesat ohon. Prima. Nezapomenout přibalit kartáček. Protože bylo časné ráno, váhala jsem s oblečením a raději vyšla na pozorovatelnu na balkoně. Přes mlžný opar slibovala obloha jasný a teplý den. Pojedeme lán světa vlakem, vyhlídka několika hodin v dusném prostředí je jasná. Oblékla jsem si krátké černé legíny nad kolena a bílé tričko s nápisem Oxford University. Strašně ráda totiž střídám černou a bílou barvu, asi proto, že mi obě sedí k vlasům. Jarinu může šlak trefit, jak by řekla babička, že se po ní opičím. Dnes se však nacpala do kraťoučké černé minisukénky, tílka s obtiskem rudých rtů zvoucích k políbení a vysokých sportovních bot. "Jaruško!" zalapala po dechu mamka a snažila se ji zahnat převléct. Se ségrou nehnula. Prý není dítě školou povinné a nehodlá vypadat jako debilek. Tím myslela mne, pohrdavě si změřila mé elasťáky. Byly jsme kvůli batohu stále na válečné noze. Nevšímala jsem si jí. Rozloučily jsme se s maminou, s kluky ne, nebudily jsme je, myslím, že i bez našeho sesterského políbení odjedou na prázdniny docela spokojeně. Taťka šel s námi na nádraží a díky Jarčině ohozu se tvářil všelijak. Musela jsem sestře přiznat velkou dávku přitažlivosti. Po chvíli přestal konečně bručet, podle něho nejela Jarka na školní zájezd, nýbrž na sraz prostitutek, jak se vyjádřil, a JaStránka 43
Blíženci-1 Znamení blíženců rina vytušila změnu. 85 "Taťuldo, nemáš u sebe nějaký ten halíř?" vtírala se. "Ty máš málo peněz?" podivil se. Jarka ho ujistila, že s těmi pár šupy bude mezi ostatními jako chudá příbuzná, takže si dal říct, sáhl do peněženky a podal jí celou stovku! Dívala jsem se hladově, načež mi po krátkém zaváhání podal padesátku. Aspoň něco! Nahlas bych si neřekla, nedostala bych prosbu přes rty, neumím žebrat, žalovat ani lichotit. Peníze se ovšem vždycky hodí, i kdybych je měla utratit až v Bakově. Na nádraží postávala skupinka asi dvaceti lidí ze třídy. Jakmile jsem zaregistrovala kufry u více holek, měla jsem výbornou a ničím nekalenou náladu. Jarinu přivítali její, vlastně už bývalí, spolužáci jásotem. Taktně jsme taťkovi poděkovaly ještě jednou a naznačily mu, že tím je jeho role doprovodu u konce. Dal nám ještě poslední ponaučení o slušném chování a odešel. Vzápětí pro Jarčin batoh poklusali dva kluci, ségra se zatvářila jako madona, jíž doma nosí denně sluha snídani do postele, a vznešeně přemístila své tělo, aniž by se se mnou rozloučila. Na mě se Dušan usmál. Alespoň něco. Katka s Klárou přiběhly a povídaly jedna přes druhou. Pochopila jsem z toho chaosu, že nemáme žádného vedoucího! Radka držela v ruce obálku, kterou jí svěřil Jeňa ještě ve škole, rozhlížela se na všechny strany a pravila, že ať kouká, jak chce, nikoho, kdo by vypadal jako vedoucí, nevidí. Jarinina třída se nalodila do vlaku směrem na Olomouc. Sotva se souprava dala do pohybu, milostivá sestřička zvedla blahosklonně ručku. Mávla mi, dokonce dvakrát. "Nikdo pro nás nepřijel," řekla Radka sklesle. "Vlak z Prahy dorazil před hodinou. Co budeme dělat?" "Počkáme," mínili jsme kolektivně. Nástupiště se vylidňovalo. Přece se nerozejdeme domů a bude po vysněných prázdninách! 86 Do oka mi padl tramp loudající se směrem k nám s kelímkem čerstvě načepovaného piva z nádražní restaurace. Br, po ránu pivo! Vypadal na trampa aspoň podle oblečení, přestože neměl žádný batoh. Asi ho zapomněl v hospodě, usoudila jsem. Přistihla jsem se však, JAK si ho prohlížím. On se mi totiž děsně líbil! Měl vysokou, krásně urostlou postavu samý sval, která v jeho skrovném oblečení vynikala, pěkný obličej a temně modré oči dokreslovaly jeho image, takže ho nikdo, především žádná holka, dívka či mladá paní, nemohla minout bez povšimnutí. Slušely mu i vlasy, špinavoblonďaté, pěkně ostříhané podle módy amerických studentů. Hádala jsem mu takových osmnáct, devatenáct. Proti nám vlastně muž! Dost dobře jsem si nerozuměla, proč na něho stále civím. Jeho oblečení, chování a konečně i samotný výraz byl takový, jaký jsem vždycky odsuzovala. Frajer každým coulem, určitě pije a kouří a honí děvčata. Jenže ... jakoby přitahována magnetem jsem na něho zírat prostě MUSELA. Moc toho na sobě neměl, jenom tílko s hlubokými výkroj emi až do pasu. Obdivovala jsem jeho postavu. Svaly málem jako Dolph Lundgren. No, málem. Musela jsem se usmát, zrovna včera jsme se s Katkou dohadovaly na téma hezký kluk a dospěly k názoru, že kluk, který nemá křídla, není pravý muž. Taková ta tintítka s ramínky jako rýč nejsou muži. Teprve ten, který je úzký v pase, má široká ramena a pod nimi křídla, je náš idol. Smála jsem se tomu, protože do té doby mě jaksi nic neStránka 44
Blíženci-1 Znamení blíženců nutilo si právě bicepsů a všeho ostatního všímat u kluků na ulici, dejme tomu, a nejen u filmových herců jako dosud. Jenže tenhle kluk křídla měl. A pořádná! Jeho zjev musel v časnou ranní hodinu onoho červencového rána každého praštit do očí. Krom tílka ho zdobily už jen dvě věci. Zlatý řetízek na krku a otrhané džíny v hrozném stavu. Kdybych si je oblékla, taťka by mě určitě vydědil. Také bych musela mít stále obavy, zda jsem ještě jejich majitelkou. Vypadaly na rozsypání, držely na něm snad silou vůle, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Kluk neměl ani boty, procházel se po nádraží s příšerně špinavýma nohama. Na jeden zátah dopil pivo, kelímek zmačkal v dlani a dobře mířenou trefou ho umístil v nedalekém odpadkovém koši. Nejprve ho chtěl hodit rovnou pod sebe na zem, ale všiml si výpravčího, který stál opodál čistě jenom kvůli němu a čekal, co bude takové podezřelé individuum vyvádět, snad aby včas stihl přivolat pomoc. Kluk se na nádražáka spokojeně zašklebil, narval si ruce do chatrných džínsů a pokračoval v pomalé chůzi. Katka mi cosi povídala. Slyšela jsem její hlas, z obsahu však nevnímala jediné slovo. "Holky!" vydechla Klára. "Mrkejte! To je sekáč!" Celý náš hlouček hltal očima svalnatého vandráka. "Vypadá dobře," usoudila Beata znalecky. "Na nás je moc starej," vzdychla Petra. "Škoda ..." "A má křídla!" pravila Katka okouzleně, až jsme se zasmály. Kluk se mezitím doloudal k nám, zastavil se, zívl na celou pusu a nenuceně povídá: "Bob nemohl přijet. Jdeme." Němě jsme kulili oči. Kluk poodešel, rozhlédl se, a když si všiml, že ho nikdo nenásleduje, překvapeně se otočil. "Co je?" První se vzpamatovala Radka. "Vy jste ... ty jsi pro nás přijel?" zakoktala se. Kluk mrkl nalevo a napravo. Nikde krom nás ani noha. "No vždyť to říkám, ne?" podivil se naší natvrdlosti. "Čítám, že pro vás. Nikdo jinej tu není. Vy někoho vidíte?" Odmlčel se a celou naši skupinu si důkladně prohlédl. Kluky ne, těmi se nezdržoval, s děvčaty si dal větší práci. Pěkně jednu po druhé od hlavy až k patě. On nás snad rentgenuje nebo co! "Jste ze školy Kosmonautů, vílo?" zeptal se náhle. Zrozpačitěla jsem, neboť otázku adresoval mně! Němě jsem kývla. "Jedete na Skalák?" Znovu jsem se vzmohla na pouhé přikývnutí. Stačilo mu, spokojeně se zašklebil a dodal: "A pak že se nedohodneme. Jdeme, dětičky, nebo nám vlak frnkne před nosem. Jo, jmenuju se Dick." "Asi to bude on," prohlásila tiše Radka. "Nevypadá sice na bratra ani rovera, no ale když nás zná... Pojďte." Trochu zaraženě jsme nastoupili za ním do vagónu. Opravdu k nám patřil, ze zbytků svých kalhot vylovil pomačkaný papír na společné jízdné. V ranním vlaku naštěstí nebylo přeplněno, po motácích se zavazadly jsme obsadili několik kupátek za sebou. Posadily jsme se s Katkou a Klárou proti našim klukům. Dick nás všechny přepočítal a zřejmě spokojen s výsledkem se bez zábran nacpal mezi Dušana a Michala. "Myslíš, že jste všichni, vílo?" zajímalo ho. "Já vlastně nevím ... Radka má naše papíry —" Mávl rukou. "Papíry! Nejsme byrokrati, ne? Jestli něStránka 45
Blíženci-1 Znamení blíženců kdo chybí, má smůlu." Jasný názor na věc, žádné rozmazlování! Cítila jsem se celá nesvá. Český ráj je odtud nekonečně daleko, jestli na nás celou dobu hodlá takhle bezostyšně civět, vystoupím! Milan s sebou vlekl kytaru a sotva jsme se rozjeli, začal hrát. Moc široký repertoár bohužel neměl. "Ukaž," natáhl Dick ruku pro nástroj. "Nehraješ ani tak dobře jak dlouho." Nevěřila jsem vlastním uším. Je něco takového vůbec možné? Nejen že se k nám vetře do kupé, neuvěřitelně špinavé nohy natáhne mezi mne a Katku, ještě bude pomlouvat! Za pár okamžiků jsem názor poněkud změnila, neboť nám předvedl hotový koncert trampských písniček. Hned Bedna od whisky nás nadchla. Měl příjemný mužný hlas, prsty mu po krku kytary hbitě kmitaly a doprovázel sám sebe bez nejmenšího ostychu. Jak by ne, sám řekl, že jsme dětičky. Několik písniček zpíval přímo v angličtině, myslím, že dost slušné, pokud mohu po čtyřech letech učení jazyka posoudit. Odhadovala jsem americké country, potom přešel na klasické české trampské písně. Vždycky se zeptal, zda tu či onu známe, ale my jen záporně vrtěli hlavami. Semtam jsme některou samozřejmě znali! "Byl to démon, co horu Rocky Tab zaklel do Tennes Hills, prach a skály, to je Rocky Tab, pustina v Tennessee. Mraky táhnou, táhnou níž, vášeň ti uhasí, soudí tě Rocky Tab, pustina v Tennessee." Tahle písnička mě tedy vzala, nespustila jsem z něho oči. Všiml si, jak mu visím na rtech, pobaveně se zasmál a povídá: "A teď něco lehčího. Slaďák pro dámy. Vílo, znáš Jsi lhář?" Okouzlená z předchozí skladby jsem omámeně kývla. Vloni jsme s celou rodinou kempovali na Orlické přehradě, pár dní, víc naši mezi spoustou lidu nevydrželi, Jarča se seznámila s partou trampíků a obě jsme nadšeně poslouchaly jejich kytaristu. Ti kluci tehdy bydleli hned ve vedlejším stanu, což ostatně urychlilo náš odjezd a zbytek božské dovolené v rajském klidu babiččiny samoty. Dick zajásal a hned mi navrhl, abych zpívala, zahraje mi doprovod. Ne, kdepak, bránila jsem se s vervou. Nedal si říct, prý jde o holčičí písničku a šmytec. Holky mne přemlouvaly také, nemám prý kazit náladu. Jsem netykavka? Ne, nejsem, jen nemám chuť ztrapnit se před třídou a především před tímhle poděsem. Dick však vyloudil příslušné akordy a kývl na mne. "Proč jsi mi ublížil, srdce my ponížil, proč jsi mě nemiloval, tak mladá byla jsem, milovat chtěla jsem, ty ses mi jenom smál. Já vím, já vím, pláčem nic nezměním, ty se mi vysmíváš, slova má nevnímáš ... Jsi lhář, jsi lhář, jsi lhář, proklatej lhář, prostě jsi lhář!" Druhou sloku jsem odzpívala s o něco menší trémou. "Dobrý, vílo, je vidět, že znáš," pochválil mne. Od něho pochvala jaksi hřála nebo co. Asi že je starší a jiný než my, hezký a určitě zvyklý na sebevědomé holky! Vrátil kytaru Milanovi, pohodlně se opřel a zívl. "Kolik je vám let?" přejel nás náhle pohledem. "Čtrnáct," vyhrkla Katka snaživě. "Jenom ...," usmál se. "No, aspoň! Nevím proč jsem čekal bandu nejvejš desetiletých uřvanců." Nevěděla jsem, jestli si libuje nebo spíš uráží! "A tobě?" oplatil mu otázku Michal. Odpověď zajímala všechny, našpicovala jsem pozorně uši. "Osmnáct. Po prázdninách jdu do čtvrťáku. Ale veStránka 46
Blíženci-1 Znamení blíženců doucí nejsem, zaskakuju za kámoše... No, snad se nějak shodneme." "Děláš kulturistiku?" zajímalo Dušana. "Taky." ' "A co ještě?" Kluci mu viditelně záviděli. "Jsem u výslechu nebo co?" ošil se, s odpovědí se nenamáhal a zavřel krásně modré oči. Azurově modré, připomínající moře, ačkoliv jsem ho ve skutečnosti neviděla. Tmavě modré jiskřivé oči. Jasná letní obloha. Kdepak vybledlá! Tmavá a jasná, čistá a lesklá. Asi dvě hodiny byl od něho pokoj, schrupnul si, pak obešel kupé se svěřenci, jednou jsme přestoupili a jeli dál. V jednu odpoledne dal povel vystoupit. Plesali jsme blahem. "Kde je tábor?" rozhlížela se po zastávce Romana. 91 Krom nás a malinkého domečku čekárny se táhly lesy do všech stran. "Snad nechceš, aby stály stany vedle kolejí?" usmál se Dick a šokoval nás zprávou, že když svižně pomašírujeme lesní cestou severním směrem, za hodinku můžeme být v táboře. "I s kufry?" zhrozila se Beata. Dick si naše zavazadla změřil. Zastavil se očima na mém loďáku a zeptal se: "Proboha, co v tom vezeš?" "Všechno," mínila jsem neutrálně. "Koukám. Všechno, cos doma našla, ne? Na tábor mi přece stačí plavky, jedno triko a svetr, nic víc mít nemusím." "Ty možná," broukla jsem nevrle, protože se ostatní smáli. Pobaveně se uchechtl. "Jindy vozíme táborníky od vlaku gazíkem, ale jak říkám, Bob tu není a šéf jel do Prahy. Máte smůlu." Jestli nás tím dovětkem chtěl potěšit, udělal pravý opak. Pro své pražské dětičky jezdí autem a nás, spřátelený oddíl až z Bakova, nechají šlapat pěšky. Moje napěchované zavazadlo se mi proneslo po pár krocích jako dva pytle cementu. , "Já ten kufr neunesu!" fňukala Beata. "Tak ho tu nech," poradil Dick vesele. ! Beata uraženě našpulila pusu. "Ukaž," nabídl mi náhle. Nijak jsem se nezdráhala, podala mu kufr s radostí, ať se s ním vleče, když chce! U spolužaček jsem si tím ovšem nešplhla, pokukovaly po mně dost nevraživě, raději jsem uchopila Katčinu cestovní tašku za jedno ucho, abych mezi nimi neposkakovala nevytížená. Po půldruhé hodině strastiplného putování se před námi konečně les rozestoupil a my se ocitli na veliké prosluněné pasece. Na dřevěné strážní budce se skvěla tabule: JUNÁCKÁ ZÁKLADNA SKALÁK. Za ní 92 stály stany jako barevné kytičky rozestavěné do tří polokruhů, v průčelí velká dřevěná chata, patrně kuchyně, za táborem letní jídelna s dřevěnými stoly a lavicemi, zděná budova pro deštivé počasí, nejspíš společenské místnosti, trochu stranou tři vysoké týpí a na jednom se třepetala vlaječka s červeným křížem. Na stěně kuchyně byly připevněné prázdné vývěsky, uprostřed prostranství stožár na vlajku a opodál vpravo veliké ohniště se spoustou kamenných sedátek a dlouhých dřevěných lavic. "Ubytujte se," nařídil nám Dick. "Hned v první linii. V jedničce bydlím já. Jasný? Nejdřív holky, pak kluci. Stany jsou pro dva." Vybraly jsme si s Katkou oranžový. Krom přední řady byly už ostatní stany zabrané dětmi z Prahy. Říkám dětmi, ale šlo o samé třinácti-patnáctileté táborníky, kteří Stránka 47
Blíženci-1 Znamení blíženců by se jistě urazili, kdyby slyšeli, jak je nazývám. Ze všeho nejdřív jsme dostali oběd. Přišel nám vhod, svačiny jsme dávno zkonzumovali a teď málem padali hlady jako mouchy. Na přivítanou jsme dostali kuře s rýží. Paráda. Hlavní vedoucí ani náš oddílový se ještě nedostavili, po příšerné túře jsme měli čas na aklimatizaci. Nijak jsem se nezlobila, padla jsem na lehátko víc mrtvá než živá. "Co když budeme mít v noci hlídku?" strachovala se Katka. "Určitě budeme," mínila jsem spokojeně. "Jsme v lese." Kdybych zavřela oči, v tu ránu bych ztuhla ... Ani nápad! Nepřijela jsem se na tábor vyspat! "Prosím tě. Hodinku civíš u kuchyně s baterkou v ruce, třeseš se zimou a je to. Tys ještě nikdy nebyla na táboře, Káťo?" "Ale jo. Jenže neměl se skauty nic společnýho. Jmenoval se letní pobytový, bydleli jsme na internátě v pokojích po učnicích a hlídky se nedržely. Bodejť, uprostřed města. Vůbec se mi tam nelíbilo," vzpomínala. "Kdyby nás Jeňa nenalákal na Skalák, asi bych nikdy víc na tábor nejela." 93 "Já byla na táboře pětkrát a všechny vypadaly stejně jako tenhle," namítla jsem. "Hlídku jsme měli vždycky. Není to nejhorší, uvidíš. Docela prima dobrodružství." "Nevím, nevím," pochybovala. Náhle ožila: "Dick je fešák, co? A jakou má skvělou figuru ...!" "A křídla," doplnila jsem ji se smíchem. "Jen uletět." "Je prostě nej," slintala obdivně. "Trochu fouňa, ne? Frajer. Dospělák," mínila jsem. "I kdyby frajer, má na to," bránila ho vehementně. Zaslechly jsme automobil. Přijel vedoucí a údery velikého gongu nás svolal na mimořádný nástup. Překvapeně jsem si ho prohlížela. Čekala jsem totiž mladého kluka, něco jako je Jeňa. Tenhle musel být starší než náš taťka, měl sportovní postavu a světlý oblek s kraťasy ve stylu safari. Nejdřív jsem se ho lekla, ale postupem času měnila původní dojem. Vážně, nevyklubal se z něho druhý taťka ani protivný vychovatel mládeže ve stylu Golema, neomezeného vládce naší školy a postrachu všech žáků. Čím déle mluvil, tím víc mi připadal mladší než táta, na konci nástupu snad o celou generaci. Náš táta je totiž moc přísný patron, který nerozumí žertu. Velký orel, jak na sebe vedoucí prozradil svou dávnou přezdívku, byl tátův pravý opak. Rozdělil tábor na skupiny po patnácti, odpočítal nás rovnou při nástupu, aby prý nevznikly žádné spory. Také prohlásil, že budeme mít oddíly smíšené, neboť on je zastánce názoru, že čistě chlapecký nebo dívčí oddíl nemá tu správnou šťávu. S tím jsem jen souhlasila! Rozhodně mi nedělá problémy domluvit se kupříkladu s Jurou, Honzou a všemi ostatními kluky, kdežto s Beatou jedině přes mrtvoly. Stála jsem hned zkraje, vyšel na mne sice dobře vyhlížející vedoucí Bob s parádním koláčem černých vousů, student vysoké školy, Dick coby pomocný vedoucí, ale do oddílu jakýmsi nedopatřením patřila i Beata. Co se dá dělat! Bob se správně jmenoval Robert a Dick David a přes94 tože se jeden druhému absolutně nepodobali, byli to bratři. Dick se po celou dobu nástupu bezvadně nudil. Zívl nahlas, až jsem vyprskla. Velký orel si mě změřil od hlavy až k patě. Zčervenala jsem a sklopila hlavu v očekávání veřejného pokárání. Neřekl nic. Ani mně, ani Dickovi, který za to mohl. Nechápala jsem, jak může jeho chování i oblečení ignorovat! Dick přečkal nástup ve svém cestovním převleku, kdežto všichni ostatní ve Stránka 48
Blíženci-1 Znamení blíženců skautském. "Protože jste jistě po dlouhém cestování unavení, dnes podle táborového programu nepojedeme. Všechny oddíly půjdou vyzkoušet vodu v Tůni. Rozchod na koupání!" S povděkem jsme souhlasili a pádili do stanů pro plavky. "Cítím v kostech, že tenhle tábor bude fajn," prorokovala Katka blaženě. Mrkla jsem na ni. "Neváhej!" 95 9. VYHLÁŠENÍ VÁLKY. Nikdy v životě jsem v Tůních nebyla, proto moje představy byly značně zkreslené. Užasla jsem nad krásou přírody. Představovala jsem si totiž větší rybník se zatuchlou vodou potaženou zeleným blínem, což mi vnucoval sám název. Šlo však o širokou a dlouhou přehradní nádrž, jež je místy střídavě úzká a široká, tudíž v pískovcovém krasu vytváří jakési tůně. Na naší straně měřila do šířky pěkných pár metrů, na druhém břehu vystupovaly vysoké skály přímo z vody. Kam pokračovala Tůň východním směrem, se nedalo zjistit, kousek od nás totiž zatáčela v málem pravém úhlu. Na západní straně jsme rozpoznávali v dálce barevné stany v kempu. Bob, jenž nás se zdejší přírodou seznamoval, říkal, že skály se táhnou po celém protějším břehu, tudíž je přehrada přístupná jen z jižní strany pobřeží. Kromě našeho tábora, chatové osady, kempu a dvou jiných táborů jsou tu volná místa na koupání. Bob nás ještě upozornil — dál jak k bójím nepoplave ani nejzdatnější plavec. Je tu hloubka, díky suchým rokům sice menší než kdysi, ale na utopení bohatě stačí. Za bójkami je vyznačená trasa pro parník a Bob by nás přetrhl jako hady, kdybychom neposlechli. Po kázání jsme naskákali do vody. Kluci se potápěli a člověk nevěděl, kde se znovu vynoří. Jednou jsem se Dušana tak lekla, až jsem se notně napila a mocně rozkašlala. Zahlédl mě Dick a povídá na celé kolo: "Nevypij nám všechnu vodu, je jí málo." Aplaus smíchu. Nechápu, čemu se smějí, dokonce i Katka se řehtá jako pominutá. Dick pozoroval mé reakce a posměšně dodal: "Jestli neumíš plavat, nechoď dál jak dva metry. Abych tě nemusel lovit." Prý neumím plavat! Já! Cloumal mnou vztek. 96 "Klidně na druhou stranu a zpátky!" navrhla jsem dotčeně, červená rozpaky i rozčilením. Jeho blahosklonný úsměv mě dojímal ze všeho nejvíc. "Klidně," souhlasil se mnou posměšně. "Zavolej si předem pro plavčíka." "Dejte si pohov, mládeži," zakročil Bob, který nás pobaveně pozoroval. "Řekl jsem jasně, že bóje je nejzazší hranice. Žádný závody provozovat nebudeme. Dicku, nepopichuj. A ty si řeči neber osobně, nikdo přece neříká, že plavat neumíš. A vůbec, z vody." Polehali jsme si do jemného písku hlavami k sobě, prý se musíme seznámit. Od Boba jsme se dozvěděli, že je z Prahy, je mu třiadvacet let a stejně jako Jeňa studuje na učitele. Dicka jsme prý poznali ve vlaku. Určitě, ten toho na sebe prozradil! Bob chtěl, abychom se mu představili křestními jmény, vynasnaží se nás zafixovat co nejdřív v paměti. Poté se rozpovídal o táborovém režimu. Při zmínce o stezce odvahy se Katka zhrozila nahlas. "Prosím tě, pro tebe bude horší splnit bobříka mlčení," poznamenal Jura věcně. Všichni jsme se vesele roStránka 49
Blíženci-1 Znamení blíženců zesmáli. I já. Ono je jiné, když se bavíme na cizí účet a ne na vlastní. Katka uraženě prohlásila, že jsme vesměs pitomci a vyslala žalující pohled k Michalovi. Ten se napřímil a upozornil nás: "Kdo si koleduje o ránu, ať se obrátí na odborníky!" Jelikož Michal odborník je, uklidnili jsme se dost rychle. "A na závěr musíme vymyslet jméno naší družiny," vzpomněl si Bob. Ať jsme přemýšleli, jak chtěli, napadaly nás samé pitomosti. Jedna lepší než druhá, nasmáli jsme se u toho, ale výsledek veškerý žádný. Honza navrhl jméno Skaláci. "Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci, Mezi proudy, Bratrstvo, Husitský král, Mistr Kampanus," vyjmenoval Dick několik děl a pohrdavě odfrkl. "Jděte se bodnout s klasikou." 97 "Jiráska znáš dobře," zasmála se Radka. "Moc dobře ne, to poslední nepatří Jiráskovi, nýbrž Wintrovi," podotkla jsem věcně a vychutnávala svou převahu. Bob a vůbec všichni se výborně bavili, přestože polovina by jistě vyjmenovaná díla nedokázala správně zařadit. Dick do mě přemýšlivě zabodl modré oči. "Však to byl chyták," řekl pomalu. "Nechci ti sahat do svědomí, vílo, ale nenapsal ho, náhodou, Beneš Třebízskej?" Dokonale mě zmátl. Za chvfli si nebudu jistá, kdo je autorem Robinsona! Dick se však déle v mých vědomostech nepitval, mávl rukou, prý chtěl naznačit, že tak primitivní název jako Skaláci vymyslí ještě nejméně dvě skupiny. Bob s ním tentokrát souhlasil. Škoda, sám o sobě měl název něco do sebe. ,, "Navrhni něco sám," pobídl ho Jura. { "Musí to být o skautech?" informoval se. "Jasně že ne," pousmál se Bob. "Tohle je letní tábor na junácké základně. Jsou tu skauti i neskauti, neboj." "Tuláci," prohodil Dick uklidněné. "Když trváte na trampech." Usoudili jsme, že nápad, který se právě vylíhl v jeho hlavě, je nejlepší. Každopádně nás nic chytřejšího nenapadlo. "Kdo chce, může se jít ještě jednou vykoupat," nabídl nám Bob. "Fofr, ať stihneme večeři." Zvedli jsme se téměř všichni. U vody jsem se zastavila. "Vy nejdete?" šťouchla do mě a Katky Klára. "Už jsem suchá," rozmyslela jsem se. Sotva mi ohon uschnul, nemám zájem ho znovu máchat. Spát s mokrými vlasy není nic příjemného, a jelikož je mám dlouhé, sušení není žádný med. Katka beze mě nešla, uvelebily jsme se zpátky do písku. Paráda, tyhle prázdniny! Navíc v kruhu stejně starých lidí! Sluníčko dost připalovalo. Musím se opálit, 98 Jarina se určitě vrátí jako cikánka, tak aby nemohla frajeřit. Přivřenýma očima jsem pozorovala Dicka. Vstal, oklepal drobounký písek ze svého vypracovaného těla a vydal se k vodě. Nevím, proč v některých filmech a knihách jsou svalovci přirovnáváni neuctivě k dinosaurům, velké tělo, malý mozek. Dick je souměrný a podle všeho rozumově až moc bystrý. Kdovíjaké sporty pěstuje! Všimla jsem si totiž, že když zatají dech, naběhnou mu svaly a na plochém břichu se objeví svalové čtverečky. Páni! Kvůli postavě Jeana Clauda Van Damma jsem byla na Dvojitém zásahu v kině třikrát! "Bob je proti němu suchar," podotkla Katka, jako by mi četla myšlenky. "Takovýho kluka bych chtěla Stránka 50
Blíženci-1 Znamení blíženců mít..." Překvapeně jsem se na ni podívala. "A co Michal?" "Prosím tě," vzdychla. "Spolužák! Říkala jsem, že se mi líbí jako kluk ze třídy. Chodit bych chtěla jedině se starším, třeba s Dickem ..." "Ty máš chutě," zasmála jsem se. "Neříkej, že tobě se nelíbí!" zaútočila dotčeně. Pohledem jsem zabloudila k atletovi v ostře žlutých plavkách, brodícímu se v rákosí vpravo. "No... Líbí. Jako všem. Je děsně hezkej. Jenže, Katko, určitě má superlativy i v ostatním. Nejhezčí kluk, největší frajer, nejúspěšnější sukničkář." "Ty seš," mračila se. "Nerozebírej ho! Vždyť ho neznáš!" "Právě proto." "Mně by stačilo, že je hezkej. To ostatní by mi nevadilo. Hlavně že by mi ho holky záviděly!" Znovu jsem zavřela oči. Na rozdíl od Katky by mi to totiž vadilo. A pak, žvaníme nesmysly. O žádného kluka nestojím! A taky je fakt, že on by nestál o nás. O Jarinu možná... A do třetice, Dicka vážně neznám, nemám zájem rozebírat jeho kvality či nedostatky. Na konci tábora budeme vědět víc! 99 Zmocňovala se mne malátná únava z dlouhé cesty, ranního vstávání a sluníčka. Pokřikování spolužáků a šplouchání vody ke mně doléhalo stále z větší a větší dálky... "Ááááá!!" Vystřelila jsem z písku se srdcervoucím výkřikem jako raketa. Není větší slasti pod sluncem než usínat rozpařená v letním vedru a najednou se prudce zchladit tím, že mi někdo polije břicho studenou vodou z Tůně! Myslela jsem, že uhodila moje poslední hodinka. Poskakovala jsem po písku za mocného smíchu ostatních a třásla se víc vzteky než leknutím. Dick, původce všeho, odhodil prázdnou plechovku daleko na pevninu a líbezně se na mě usmál. Prý se bál, abych se nespálila. Nenašla jsem v sobě sílu na ostrou odpověď. Musela bych ho snad zabít nebo se mu pomstít... Ano, pomstít! Prima nápad, zvlášť když i Bob má pusu od ucha k uchu. Katka se řehtala také, ale připadalo mi, že ji mrzí oběť Dickových vtípků. Snad si přála být na mém místě! Prosím, ráda se s ní vyměním, naprosto nestojím o to, stát se terčem jeho výpadů. "Jen počkej," vzpamatovala jsem se po delší době. "Nic ti dlužná nezůstanu, neboj!" Prý ať si posloužím, už se těší. Vtipálek! On ho smích přejde, dám si na pomstě záležet. Plán jsem stihla vymyslet do večeře. "V noci ho pomažeme pastou na zuby," oznámila jsem Katce při jídle. Věděla, o kom je řeč, smála se tak nešikovně, až jí zaskočil čaj a já ji musela nejméně tři minuty bušit do zad, aby se neudusila. Při večerním nástupu přečetl Velký orel rozkaz na druhý den. První družina, Tuláci, má službu v kuchyni. Navíc odpoledne povinný sběr borůvek. No prostě slast! Vloni jsme musely s Jarčou pět dní po sobě na borůvky, maminu popadla zavařovací mánie. Je sice fakt, že džem máme ještě dnes a je vynikající, ale za jakou cenu! Služ100 ba v kuchyni vyjde na každou družinu několikrát, ovšem kvůli tomu, že jsme jednička, nemusíme coby hosté zahájit tábor takhle nelákavě! Uléhaly jsme s Katkou do spacáků v teplákových soupravách. "Určitě zaspíme," bála jsem se, aby připravená zubní pasta nepřišla nazmar. Doma se v noci nikdy nebudím, spím jako špalek až do rána a kolikrát ve stejné Stránka 51
Blíženci-1 Znamení blíženců poloze. Na pomstě mi tolik záleželo! Ten poděs si musí uvědomit, že ne všechno si smí dovolit! Existují určité hranice a hotovo. "Neboj," uklidňovala mne Katka. "Vzbudím tě. Denně se kolem druhé ráno budím. Naši říkají, že mi straší ve věži. Asi jsem náměsíčná nebo co. Zatím po okapu nelezu." Teď jsem se víc nebála a okamžitě usnula. Připadalo mi, že spím sotva pět minut, když mnou někdo cloumal za rameno. Katka se rozčilovala: "Příště si s sebou vezmi kanón! Dřív bych probudila mrtvolu než tebe, fakt!" Nebrala jsem její řeči na vědomí. "Kolik je? Sotva jsem zamhouřila oči..." "Sotva," pohoršovala se. "Ty jsi dobrá! Je půl třetí a večer jsi spala jako medvěd, ani jsi nestihla říct dobrou noc. Vůbec ti nevadilo, že nemůžu usnout!" "Půl třetí! Seš cvok, budit se takhle v noci." "Chtěla jsi vstát, ne?" "Jasně že chtěla," usmála jsem se. "Pojď, jdeme na věc. Jestli se ovšem vymátožím ze spacáku." Popadla jsem zelenou zubní pastu Stoma, zakoupenou právě pro podobné účely, při nichž by bylo drahých past škoda, a vyplížila se ze stanu. Katka mě následovala s červenou parexylkou. Opuštěné prostranství tábora zalévala jasná letní noc. Teplá a tichá, voňavá a tajuplná. Pohádková atmosféra na tančení bosýma nohama v trávě. Anebo na pomstu. 101 "Není tu někdo?" vykoktala šeptem Katka. "Ne, dneska se hlídka ještě nedrží." "Já nemyslím hlídku..." "A koho?" uchichtla jsem se. "Duchy?" "Pst!" varovala mě vyděšeně. "Nemluv o nich nahlas!" Katka zbytečně zdržovala, rozhlížela se kolem očima velikosti tenisových míčků. Popadla jsem ji za ruku, aby se vzpamatovala. Nevyšly jsme se kochat přírodou ani vyhlížet noční duchy! Zakopla o stanovou šňůru, jen se sousední stan zatřásl. Obě jsme zadržovaly dušený smích a raději se ukryly. Nic se naštěstí nehýbalo. "Chudák Radka s Petrou," vzmohla jsem se. "Budou myslet, že je zemětřesení!" "Přestaň!" smála se. "Nebo se nesrovnám!" Konečně jsme mohly pokračovat v akci. Rychle jsme přeběhly k prvnímu stanu naší řady. Opatrně jsem zatahala za zip a zoubek po zoubku ho otvírala. Připadalo mi, že dělám příšerný rámus. Úplně jsem se třásla. Kdyby se probudili! Páni! Velkého orla by možná přešel humor a poslal by nás domů! Uvnitř nás zalilo dusné horko a my slyšely lehké pochrupování. Prvořadý úkol identifikovat Dicka. Kdybychom pomazaly Boba! Ten trapas!! Dicka jsme však poznaly brzy, byl oholený a spal tiše jako myška v elastických kraťasech na spacáku, jeho bratra zdobil huňatý porost na bradě i tvářích a chrápal. O něco jsem škobrtla. To něco jsem podle zvuku tipovala na ešus pohozený na zemi. Teď hlasitě zazvonil o stanovou tyčku ve střední uličce. Krve by se v nás nikdo nedořezal! Majitelé nepořádku však spali tvrdě. Bob se zachrul a vydechl ještě hlasitěji, Dick se nehýbal. Pomalu jsem se uklidňovala. Spí tvrdě, snad je nic nevzbudí! Plesk ... Vytlačila jsem na Dickův obličej tlustý zelený váleček, Katka mi podala svou pastu, zatlačila jsem znovu a obě barvy spojila v jemném povlaku po tvářích. Stránka 52
Blíženci-1 Znamení blíženců Za chvíli do tmy svítil jako indiánský náčelník na válečné stezce. I naše dvojčata by mu musela takovou ozdobu závidět! Tiše jsme vycouvaly z jejich stanu, Katka se stejně držela takticky v pozadí akce, jedním tahem jsem zatáhla zip a rychle jsme přeběhly do svého. "Dobrá práce," pochválila jsem náš výkon a obě jsme usnuly s pěkným pocitem. Nezapírám, bylo to vzrušující a napínavé, tajně se dotýkat jeho tváře ... "Budííčeéééék!" Strčila jsem do Katky, aby se probrala, stáhly jsme si tepláky, natáhly adidasky a trika a hurá na rozcvičku. Nemohly jsme si nechat ujít příležitost vidět Dicka. "Rozcvička!" svolával Bob naši družinu. On snad s námi vstávat nebude, napadlo mne celou zklamanou, ale to už Dick s mohutným zíváním lezl ze stanu. Protáhl se a zůstal překvapeně koukat. Celý tábor se smíchy popadal za břicho. Dick se zaraženě rozhlédl. Bob se smál také, dokonce i hlavní vedoucí. Dodatečně jsem se lekla, aby Orel nepátral po viníkovi! Červená a zelená barva vykonala ve vzájemném souladu své. Dick brzy pochopil, kdo je příčinou všeobecného veselí, sáhl si na tvář a vběhl do kuchyně k zrcadlu. Záhy se odtud ozval ječivý smích kuchařek. Mrkla jsem na Katku. Prima, pomsta se vyvedla. Tím začala jakási vojna mezi mnou a mladším vedoucím. Došlo mu, kdo ho vylepšil, ale nic neříkal, pouze cosi prohodil v tom smyslu, že některá děvčata mají na svůj věk příliš mnoho kuráže. Zase takový kmet není, aby se povyšoval! Při obědě jsem nalévala obrovskou naběračkou polévku do ešusů vyhládlým táborníkům seřazeným do dlouhého hada hladovců. Katka stála připravená u brambor a Soňa u masa. 102 103 Dick nastavil ešus, samozřejmě ho ani nehnulo stoupnout si spořádaně do fronty, všechny předběhl, mile se usmál a šokoval mě přáním: "Vílo, rozpusť si vlasy!" "Proč?" lekla jsem se. "Abych věděl, jak to vypadá." "K čemu by ti to bylo?" zamlouvala jsem narůstající rozpaky. Ten kluk mě snad ztrapňuje schválně a s požitkem! "Vždyť říkám, chci vidět, jak ti to sluší. Musí to bejt paráda, ne?" Postřehl ruměnec v mé tváři a pobaveně se zasmál. Ve slovních potyčkách bezkonkurenčně vítězí, protože se chovám jak malá, fakt. "Má-me hlad, má-me hlad," skandoval dav netrpělivě. "Vidíš? Mají hlad," vyčetl mi, jako bych zdržení zavinila já. Otočil se a sdělil táborníkům, že on taky. Využila jsem chvíle nepozornosti a přihodila mu do ešusu hrstičku pepře, kterou jsem rychle dolila polévkou. Já ti osladím, vlastně opepřím ten tvůj úsměv, chlapče! "Nedivím se, že mají hlad," mínila jsem. "Když jsi předběhl..." "Já? A předběhl?" "Vidíš tu frontu?" "Jo, vidím," souhlasil. Usmál se a dodal: "Ale na ty já nemám žádnej interes, víš?" Holky vyprskly smíchy. "No nic, tak jindy. Ty vlasy mi stejně ukážeš," řekl přesvědčeně, udělal jakýsi ohromující obličej a přidal perličku: "Až budeme někde o samotě!" Oplatila jsem mu škleb a nalévala polévku ostatním. Potají jsem ho však pozorovala. Stránka 53
Blíženci-1 Znamení blíženců "On na tebe bere," poznamenala Soňa zadumaně. "Neblbneš?!" vyděsila jsem se. Nestojím o jeho přízeň! "Proč? Máš přece taky oči. Všímá si jen tebe, my 104 jsme pro něho vzduch," vysvětlila Soňa. "Otravoval tě celé dopoledne." "No právě, otravoval!" chytila jsem ji za slovo důrazně. "Co se škádlívá, rádo se mívá," promluvila oblíbeným pořekadlem naší babičky. "Řekni, Katko?" "Jste, dámy, pitomé!" odsoudila jsem je obě, neboť Katka přizvukovala. "Nechte řečí a jdeme jíst." Dick se nekonečně dlouhou dobu dohadoval s Bobem, potom ponořil lžíci do polévky, nabral si a polkl. Krásně zrudl, nemohl chvíli chytit dech. Vykulil oči a se zájmem se v polévce šťoural, kdoví co čekal za objev. Další lžíci vyprskl Bobovi na rukáv. "Seš jak malej Jarda," zamračil se Bob. "Tak ochutnej!" strčil mu Dick pod nos ešus. Bob zavrtěl nevěřícně hlavou, nabral si a už plival. Oči mu přitom málem vylézaly z důlků. Dick popadl ešus a upaloval s ním jako s reklamací na kuchařky. Pobaveně jsme se s Katkou smály, jenže Bob nás zahlédl. Usmál se. Nežaloval, přestože věděl, že kuchty jsou v podezření nevinně. Po poledním klidu jsme měli jít na borůvky. Otráveně jsem si oblékla staré džíny a přes hlavu přetáhla mikinu. Je sice teplo, ale les se hemží komáry a jinou havětí. "Lepší zábavu si nemohli vymyslet," naříkala Katka a natahovala si holínky. No jo, v lese bude mokro, říkal Bob. Vyzula jsem si botasky a strkala nohu do gumovky. Cosi mi v tom bránilo. Patrně tam mám nacpané ponožky kdoví odkdy. Vytáhla jsem nohu a holínku obrátila chodidlem vzhůru. Žuch. Na spacák vypadla chcíplá myš!!! Obě jsme s Katkou vyjekly a odskočily stranou. V tu chvíli se před otevřeným stanem objevil Dick. Určitě na tenhle okamžik číhal! Zvedl myšku za ocásek, mile se usmál a pravil: 105 "Dva dva, vílo!" S mírným pinknutím po mně chcíplinu hodil, takže jsem v panické hrůze málem proběhla celtou ven. Fuj! "Dojdu pro kluky," nabídla se Katka po jeho odchodu, proplížila se kolem myšky a po chvilce přivedla Michala. Vzal myš do ruky, jako by byla plyšová, a odnesl ji do lesa. Borůvky. Jedna kulička za druhou, vstát, poposednout, sbírat. Do zblbnutí. Každý měl úkolem přinejmenším litr! Hotové galeje, zuřili jsme. Bob trhal s námi, Dick nejdřív hlídal kbelík, potom šel na houby. Aspoň to tvrdil. No jo, normálně se vykroutil z povinností! Dušan se ke mně připojil, trhali jsme vedle sebe a povídali si o večerním ohýnku. Konečně jsem mohla mluvit volně, před Dušanem jsem se najednou vůbec nestyděla a nemusela být stále ve střehu. Dušan je proti Dickovi jednoduchý a nevinný, dívá se na mě jako na obrázek a nenapadlo by ho si ze mě střílet. "Jdu vysypat," protáhla jsem se s úlevou, neboť litr měl dokonce i navršenou čepičku tmavomodrých lesních plodů. Narovnala jsem zdřevěnělá ztuhlá záda a slíbila Dušanovi, jemuž do splnění limitu chyběly dobré tři deci, že mu přijdu píchnout. Musela jsem se zorientovat, jaksi jsme se trhli od ostatních. Ano, támhle vpravo slyším Beatin hlas. Prodírala jsem se houštinami, abych si zkrátila cestu přes kopeček, když tu jsem se pořádně lekla. V křoví leželo něStránka 54
Blíženci-1 Znamení blíženců co barevného! Mrtvola? Dick. Vlastně ne v křoví, ale za křovím. Pěkná zašívárna! Hověl si v mechu a spal. Teda tohle mu večer u táboráku osladím, lenochovi! Chtěla jsem ho překročit a nepozorovaně zmizet, ale jak jsem se naklonila, pár kuliček se sesulo z čepičky a napadaly na Dicka jako krupobití. Jedna přezrálá se mu dokonce rozpleskla uprostřed čela. Dick okamžitě otevřel oči, a než si dal dohromady 106 jedna plus jedna, dokončila jsem krok a nabrala rychlost. Vymrštil se však čiperně a po třech skocích mne dohonil. "Pozor! Borůvky!" kvílela jsem v záchvatu smíchu, když mě chytil a zády přitiskl ke stromu. "Tys mě chtěla namazat!" obvinil mě a utíral si borůvku z čela. "Tohle ti nedaruju, ještěrko!" "Ne, Dicku, vážně ne," smála jsem se. "Vysypeš borůvky!" Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale svíral mě pevně, a protože jsem zabrala vší silou, skutáleli jsme se v objetí do mechu a kapradí. Litrovou odměrku jsem kdesi ztratila, ale ta mě momentálně tolik nezajímala. Dick okamžitě ovládl pole, spoutal mi ruce svou dlaní jako svěrákem, sedl si na mne obkročmo a sliboval: "Udělám ti nejhezčí tetování, jaký kdy kdo měl." "Ne, prosím tě!" vydechla jsem, zaskočena podivným chvěním. "Teď prosíš?" culil se. "Pozdě, vílo! Hele, ale taková borůvková víla má taky něco do sebe ..." Žvanil a roztíral po mém obličeji jednu kuličku za druhou. Cukala .jsem sebou, nadávala, ale nenechal se vyrušit. "No," pohlédl zkoumavě na svůj výtvor. "Jsi přímo sladká." "A ty děsnej!" soptila jsem, teď už bez úsměvu. Celou dobu jsem nevěřila, že se odváží. A on se odvážil. Zábrany jsou pro něho patrně cizím pojmem! "Jak budu vypadat?! Tohle neumeju do konce tábora!" "Přeháníš," bavil se. "Možná to stihneš o pár dní dřív." "Je!" ozval se náhle Moničin hlásek. "Co tady děláte?" Dick mne uvolnil a já vyskočila na nohy. Monika zařvala smíchy. Rozběhla jsem se pryč v touze najít vodu, dřív než mě spatří celý tábor, a nic nedbala na Dickův pokřik, kdo prý bude sbírat rozsypané borůvky?! 107 Celý tábor mě neviděl. Celý ne, ovšem hlavní vedoucí ano. Zahlédl mne u lavorů imitujících koupelnu, jak zuřivě drhnu modré tváře. "Proboha, co se ti stalo?" podivil se nehraně. Zakoktala jsem cosi v tom smyslu, že jsem spadla pusou do borůvek, ale pochybuji, že mi uvěřil. "Jsi jak kapr na modro," ohodnotil mé úsilí srdečně a nakonec mě odvedl do kuchyně, kde se mě kuchařky pokoušely vybělit všemožnými prostředky, octem počínaje a francovkou konče. Stejně mi zůstaly lehce namodralé skvrny a hlavně pořádný vztek na frajera, který si vážně myslí, že může všechno!! 108 10. LIDÉ S MASKAMI. Při večerním nástupu nám hlavní vedoucí oznámil výsledky ranního bodování úklidu. My s Katkou získaly maximum, deset bodů, a za odměnu se nám na stanu houpalo sluníčko. Ti, kdož si vysloužili méně než pět bodů, si vykoledovali prasátko. První den se usadilo na Stránka 55
Blíženci-1 Znamení blíženců jednom stanu - Bobově a Dickově, sluníčko asi na osmi. Vyplázla jsem na Dicka jazyk. Vzal to jako pochvalu udělenou při povýšení a zálibně se na růžového pašíka usmál. Připravovali jsme chrastí na ohýnek. Jenom pro náš oddíl, ostatní mají svá malá ohniště někde po okolí. Dick zašpičatěl hroty na prutech, protože si k večeři opečeme buřtíky. Olizovala jsem se předem, normálně špekáčky nejím, studené ani ohřáté, ale ty prázdninové, pečené na ohni, představují hotovou delikatesu. Po jídle jsme hráli na fanty. Dala jsem zástavou svůj stříbrný prstýnek, protože by mi vadilo dělat u ohniště striptýz. Kdo asi tuhle hru vymyslel, že? Při vykupování ohromná psina. Dušan musel oběhnout dvakrát celý tábor, Katce navrhovali, aby spolkla žábu, ale Bob trest zmírnil na zazpívání písničky. I to byl pro ni pořádný problém, neboť Katka nemá hudební sluch a při jejím koncertu nám vstávaly vlasy na hlavách, takže sedla Dickova připomínka, že tenhle trest byl spíš trest pro nás než pro ni. Když přišel na řadu Dick, navrhla jsem, dřív než by mě mohl někdo předběhnout, ať se dojde vykoupat. Oblečený, samozřejmě. "Já plavat umím, vílo, dokonce i potmě," poznamenal a bez protestů odběhl. Stejně mě převezl, čekala jsem nesplnění úkolu, ale on za chvilku přiběhl mokrý jako vodník, voda mu odkapávala z každé nitky i vlasů. No páni, zhrozila jsem se, teď si dá určitě záležet při výběru mého trestu! 109 Jak jsem tušila, když došla řada na mne, vložil se do debaty, přestože zatím nikomu trest nevymýšlel. "Skoč tam, kde jsme sbírali borůvky, a přines jednu zelenou šišku," pravil rafinovaně. "Jestli se nebojíš." Zaváhala jsem. Cestu najdu, ano, ale musím jít celou dobu sama lesem! Navíc to nemůžu nijak ošidit, neboť jedině tam nám Bob ukazoval rozložitý smrk s větvemi u země a zelenými smolnými šiškami. A o tohle Dickovi šlo!! Posměšně na mě hleděl, jistě čekal, že se vzdám bez boje a jemu zůstane můj prstýnek. Určitě! Kdybych měla mít plné kalhoty, musím to dokázat! "Prý sbírali," broukla jsem. "A ne?" uculil se. "Nasbíral jsem litr mnohem dřív než ty." "Bodejť by ne!" zuřila jsem. Sbíral ten můj rozsypaný! Nechápu, čemu se všichni smějí, dokonce i Dušan. "Jdeš nebo ne?" popíchl mne. "Nepotřebuješ pampers?" "Dobře!" odhodlala jsem se po krátkém vnitřním zápasu. Překvapeně zdvihl obočí. Nejsem bábovka! V lese mě odvaha přešla, všude kolem tma a ticho plné drobných šramotů. Měsíček mi svítil na cestu, hotová idylka. Kráčela jsem čím dál pomaleji. Kdybych zabloudila, nevím, kudy se dostanu zpátky! Bob je nezodpovědný, pobaveně se naší při smál a nezakročil! Jestli se ztratím, má mě na svědomí! Ale ne, támhle je ohrada, kousek vpravo křoví, kde jsem Dicka načapala při ulejvárně, tamhle polospadlý smrk. U ohrady cosi zašustilo. Strnula jsem jako socha. Neplíží se tam někdo?! Srdce se mi divoce rozbušilo. Ne, to je keř, co vyvádím. Ale stejně, jakýstakýs klid nenávratně zmizel. Čím dál víc jsem propadala panice a kráčela vpřed po centimetrech. Nemám se radši vrátit? Ne, nemůžu, Dick by měl na co narážet do konce tábora. Cosi znovu zašustilo a já bych dala krk za to, že se u obory něco mihlo. Ke smrku zbývalo pár kroků! 110 Stránka 56
Blíženci-1 Znamení blíženců No tak, slabochu, pobízela jsem sama sebe. Najednou jsem přestala i dýchat. Houština u ohrady se rozhrnula a z větviček vykoukla obluda. Stála jsem jako přimrazená. Vypadá jako člověk, ale ta hlava ... Sevřené hrdlo a vyschlé rty nepropustily výkřik zděšení. Druhá obluda! Třetí! A vzadu celé hejno! "Chyťte ji, určitě je z tábora!" křikla jedna z nich. To mě probralo, přestala jsem fascinovaně zírat, a přestože mě stále tížily ruce a nohy z olova, přinutila jsem je poslechnout, otočila se a pádila cestou necestou. Lidé s maskami, blesklo mi mozkem. Velký orel říkal něco o sousedním táboru a jeho občasných přepadech. Klopýtala jsem přes kořeny, ruce natažené před sebou, ale škrábancům jsem neušla. Konečně zář ohýnku! Vpadla jsem mezi ostatní jako bomba, Dick se spokojeně zašklebil. "Poplach!" vyhrkla jsem zajíkavě. "Žene se na nás tlupa lidí s maskami!" Spolužáci na mě zírali jako na zjevení, jen Dick vyskočil a utíkal do tábora, odkud se záhy ozvaly údery gongu. Bob nám stačil vysvětlit, že nás nejspíš přišel postrašit sousední chlapecký tábor, vloni mívali podobné bojovky dvakrát týdně. Prý se máme pokusit pochytat vetřelce, anebo jim aspoň vzít masky, ale pozor, oni se budou snažit zajmout nás. Samozřejmě je to jenom hra, nesmíme používat síly, žádné rvačky. Kolem nastal zmatek, dupot a křik. Katka se mne chytila za ruku a vůbec jsme neměly v úmyslu zúčastnit se divoké honičky nočním lesem. Schovávaly jsme se poblíž ohniště, kde se brzy vylidnilo. Pravda, neměly bychom stát za bukem, když jde o čest tábora, ale na druhou stranu koho chytí, toho hodí bez milosti oblečeného do Tůně! "Vlezeme si radši do stanu," navrhovala Katka šeptem. "Kdyby nás uviděl Orel -" nestačila jsem dopově111 dět, neboť nás v tom okamžiku přepadli dva útočníci v maskách a my udělaly osudnou chybu. Pustily jsme se a pádily každá jiným směrem. Bohužel ani jedna k táboru. Kluci se samozřejmě také rozdělili a můj pronásledovatel mě brzy dohonil, neboť jsem zakopla a málem si při pádu překousla jazyk. Vrhl se po mně, zařvala jsem a strhla mu masku, dřív než se vzpamatoval. V měsíčním svitu jsem hleděla do tváře kluka stejně starého, možná mladšího než já, sympatického blonďáčka. Držela jsem ho v šachu, stačil jediný pohyb, abych masku roztrhla vejpůl a získala tím pro náš tábor bod. Kluk pochopil a fascinovaně zíral na mé ruce. Oba jsme zajíkavě po divoké honičce oddychovali. "Krásná princezno, daruj mi život," zaprosil zkroušeně. "K čemu by ti byl, švarný mládenče?" Polkl. "Jen tábor začal, už mám i bez toho plno průšvihů." Nad tou upřímností jsem se zasmála. "To jsme dva Na." Trochu překvapeně masku přijal. "Jak se jmenuješ?" "Eva. A zmiz," poradila jsem mu. "Než nás někdo uvidí." "Díky, Evo!" zajásal se znovuzískaným sebevědomím. Nevím, proč jsem ho pustila. Asi mám moc měkké srdce nebo co. Přišlo mi ho líto. Také bych nechtěla stát na pranýři hanby, ač jde jen o hru. Vrátila jsem se do tábora, kde probíhalo bodování výsledků. Každý kdo odevzdal masku, získal bod do sešitu zdatnosti. Orel napočítal celkem osmnáct masek, jeStránka 57
Blíženci-1 Znamení blíženců nomže nám chybělo devatenáct táborníků. Katka mezi nimi! Po chvíli se vrátila celá skupina jako zmoklé slepice. Smáli jsme se, ačkoliv vůči naštvané promáčené Katce se mi to nezdálo fér. 112 "Boj je boj," mínil Pavel, vedoucí Pražáků. "Za blbost se platí," doplnil ho Dick věcně. "Máte smůlu, neměli jste se nechat chytit, lemplové." Katka ho sjela nenávistným pohledem. V této chvíli ho určitě horoucně nemilovala! A nejen ona. Diana se tvářila jako bohyně pomsty a je pravda, že měla důvod - modřinu na levé tváři. Hlavní vedoucí ji zahlédl a pravil, že musí podobné akce zatrhnout a příště si změříme síly dejme tomu v nějakém sportovním klání. Ono je sice odtud až potud, jenomže na druhou stranu, změna je život. Něco tak vzrušujícího jsem dosud na žádném táboře nezažila! Do spacáků jsme se dostaly pozdě v noci. Katka mi v psí náladě nepopřála dobrou noc. Nechápu, proč se vymračuje i na mne, já ji přece do Tůně nehodila. Ráno si pracně rozčesávala pocuchané vlasy. Dnes nepřipomínaly zralé obilí, nýbrž zmuchlanou slámu. Potěšilo mne však, že se tváří příjemně. Nejspíš noční můru zaspala. "Venku je nějak živo," řekla mi na uvítanou. Na to, že bylo před budíčkem, se všude ozývalo brebentění. "Dostanou," zívla jsem a přemýšlela, jestli má cenu na těch pár chvil ještě zavřít oči. "Rozcvičkáááá!" Okamžitě jsem je otevřela a hrabala se ze spacáku. Mohly jsme se o sebe přerazit, jak jsme spěchaly s převlékáním a česáním. Zřejmě jsme obě budíček zaspaly. Na louku, kde cvičily všechny oddíly, jsme přišly pochopitelně poslední. Nestačily jsme se ani umýt! Ještě že jsem si sepjala vlasy sponkou, nemíním se Dickovi ukazovat coby ubohá rusalka bledá. Ten byl dneska naopak čilý jako rybička, předcvičoval našemu oddílu v plavkách místo Boba a kupodivu neměl řeči, jen se na nás přátelsky zašklebil. Rychle jsme se zapojily do cvičení a posléze zalito113 valy, proč jsme raději nezůstaly ve stanu přes celou rozcvičku. Dick byl šíleně aktivní, proti Bobovi se nejednalo o nevinné protažení kloubů a svalů, nýbrž o rozcvičování trestanců. Neříkám, ve zdravém těle zdravý duch, ovšem dělat třicet kliků za sebou na přeskáčku s těmi, při kterých člověk na pažích povyskočí a tleskne, jsem prostě nezvládla. Pomalu jsme jeden po druhém odpadávali, nejprve děvčata, potom i kluci, až cvičil Dick sám. Zůstali jsme ležet v trávě jako balíky slámy a odmítali se hýbat, natož dát na jeho pokřikování a cvičit dál. "Teda přátelé, jste srabíci," zhodnotil nás nakonec a rezignovaně mávl rukou, což jsme si vyložili jako povel k rozchodu. "Já mám snad namožené celé tělo," prohlásila jsem, když jsme si uklízely ve stanu. Ať tedy získáme aspoň sluníčko! "On si řekne srabíci," nechápala Katka. "Sprosťák! Řekni sama! Zapomíná, že jsme slabé ženy!" "Nezapomíná," namítla jsem. "On to ani nezaregistroval." "Tím hůř! Urážku zaplatí! A tu včerejší taky," rozhodla-se a krvežíznivý lesk v jejích očích mluvil sám za sebe. K Dickově zlosti nám slunce i po novém bodování na Stránka 58
Blíženci-1 Znamení blíženců stanu zůstalo. Ostatně jeho prasátko se u nich také zabydlilo. A to jsem nemohla tušit, že se od něho po celé tři týdny nehne. Na programu prvního oddílu stálo lasování, turnaj ve vybíjené s ostatními oddíly krom dvojky, jež má službu v kuchyni, a odpoledne koupání a osobní volno. Prima. Ve volnu musím napsat domů, nebo mi naši dají, jistě netrpělivě čekají na zprávu, zda žiji a jak. Musím u zdravotníka Pavla koupit pohlednice a rozeslat je. Našim, babičce, možná i té druhé, protivné, z tátovy strany. A Heleně. Ať vidí, potvora, že nejsem odkázaná na její milostivé pozvání do Budějovic. Zkoušeli jsme z kusů provazu uzly po Bobově instruktáži a zamotávali se do nich čím dál víc. "Sledujete mne?" snažil se Bob a lano se v jeho prstech jen míhalo. "Nadhodím, provleču, ale neutáhnu, znovu nadhodím a prostrčím ... Jasné? Tomu se říká liščí úvaz. Když utáhnu a laso ještě obtočím, vznikne liščí smyčka. Vidíte? A ještě jednou, tak ... A mám dvojitou liščí smyčku." Motala jsem lasem sem a tam, nadhazovala o sto šest, ale žádná smyčka nevznikla, ani dvojitá, natož liščí. Nechápala jsem, co s tím provazem dělat, aby mě poslouchal aspoň jako Dušana vedle mne nebo například Beatu. "Takhle?" jásala fintivě a strkala svůj výtvor Dickovi pod nos. Mrkl na její dílo a kývl. Vzápětí si všiml mne. "Aby ses neuškrtila," podotkl trefně,-protože se mi provaz nějakým nedopatřením zamotal kolem krku. "Nejde mi to," švihla jsem lasem o zem. "Jako vyšívání," smál se Bob a celý postup zopakoval extra pro mne. "Nadhodit, uvolnit, protáhnout..." Vyšel jakýsi chumelenec, jejž jsem pracně rozmotávala celou dobu, kdy ostatní motali nejtěžší uzel, takzvanou diamantovou smyčku. "Musíš zůstat u vyšívání," vzdal Bob svou snahu. "Jestli by vypadalo takhle," zašpičkovala Beata a ostatní její vtip odměnili smíchem. "Já myslela, že vesnický holky jsou v domácích pracích honěný." "Vesnický?" podivil se Bob a podíval se na mne. "Bakov je město jak hrom, ne?" "Bakov jo," přichvátla si Beata. "Jenže vona je v něm s bídou tři měsíce. Jestli máte u vás stejný šikulky, vymře lidová tvořivost. Vesničanky by měly bejt aspoň v tomhle dobrý, ne?" Z jejích řečí mi uvízlo v hlavě slovo aspoň. Prý aspoň v tomhle! Neudržela jsem se: "Nevím, jestli jsou vesnický holky v ručních pracích dobrý, ale vím, že nejsou blbý jako některý holky z města." 114 115 Rozhostilo se tíživé ticho. Všichni pokukovali po mně a Beatě a čekali, co se z toho vyklube. Poprvé jsem se ozvala ostře sama za sebe a nespoléhala na zastání jiných. Beata se na odpověď nezmohla a já konečně pochopila svůj omyl, když jsem první dny ve škole mlčela a nechala si, celá červená, kydat hnůj na hlavu. Kdybych se bránila hned, mohla jsem si ušetřit spoustu nepříjemmností! "Já háčkovat taky neumím," řekla náhle Diana. "Háčkování je věc koníčku," přemýšlela nahlas Klára. "A ne toho, jestli bydlíš na vesnici nebo ve městě." "Správně," pochválil ji Bob za.bystrý úsudek, a než stihl předvést další nezvládnutelný zamotanec, podotkl Dick: "Správně. A pěkná holka umět háčkovat nemusí." Myslím, že Diana rostla do nebeských výšin, jak se po Stránka 59
Blíženci-1 Znamení blíženců nás vítězně rozhlížela. Další holky se honem přidávaly a chlubily, že ony také háčkovat neumí. Mlčela jsem a sveřepě rozmotávala zcuckaný chuchvalec. "Ani lasovat," dodal Dick s pobaveným úsměvem. Usadili jsme se na trávníku kolem táborového hřiště. Nejprve proti sobě hrály děti z Prahy. Pozorovali jsme je a dost se u toho nudili. Katka začala vymýšlet. "Než přijdeme na řadu, si počkáme! Co kdybychom něco vyvedly Dickovi?" "A co?" "Nevím," pokrčila rameny. "Zatím nevím." Zvedly jsme se a couraly vylidněným táborem, neboť veškeré dění se soustředilo na hřišti, jen druhý oddíl se lopotil v kuchyni s nádobím. "Vidíš ty mravenečky?" zajásala náhle před mraveništěm. "Co s nimi?" V Katce se projevil podnikatelský duch. Vysvětlila, že 116 tihle rezaví krásně koušou, takže kdybychom jich pár chytily a strčily Dickovi za tílko, kdoví co by tomu říkal. "Není to trochu ... krutý?" zaváhala jsem. S rezavými mravenci jsem prodělala nejednu špatnou zkušenost. "Ty se ho zastáváš?" podívala se na mě poťouchle. "Jsi na hlavu," odsekla jsem. Koneckonců Dickovi také nepřišlo kruté pomazat mě borůvkami. "Snad jsem toho tolik neřekla," usmála se smířlivě. "Skoč do kuchyně pro krabičku, já zatím nějaké pochytám." Za chvíli jsme klusaly zpátky na hřiště a v krabičce od zápalek chrastilo několik exemplářů s vyvinutými kusadly. Klára nás uklidnila, ještě na řadu nejdeme, probíhá teprve druhé kolo. Posadily jsme se na trávu kousek za Dickem, který se zápalem sledoval hru. "Uděláš to sama?" "Já? Zkus to ty," mínila jsem. "Ty toužíš po pomstě." "Ty snad ne?" podivila se. Mávla jsem rukou. Opatrně tedy otevřela krabičku a celý její obsah vyklepala Dickovi za tílko. Seděl v té nejvhodnější pozici, opřený rukama za zády, čili mu tílko odstávalo od těla. Pro jistotu jsme si kousek odsedly. Dick se nejprve podrbal jednou, pak podruhé, potřetí a vzápětí se škrábal v jednom kuse. Bob se ho se zájmem zeptal, jestli je duševně v pořádku. I mne překvapila bojovnost malých tvorečků! Dick si strhl tílko a rozběhl se k Tůni, jen za ním odletovaly drny. Katka se spokojeně usmála. Po návratu kapala Dickovi voda i z vlasů. Je vidět, že vědu z koupání či osmělování v kteroukoliv denní či noční hodinu nedělá. Vlasy mu visely do očí jako vyznavači módy hippies. "Nešibe ti?" optal se ho Bob mimochodem. "Tady musí bejt mraveniště," zavrčel Dick a jal se prohledávat každou píď země. Lekla jsem se, když obje117 vil prázdnou krabičku od sirek. Kdyby aspoň prázdnou! Vězel v ní jeden zapomenutý mravenec. Dick si ho prohlédl ze všech stran a potom se podíval přímo na mne. Polilo mě krvavé vedro. Katka pitomá! Vymýšlí blbosti a nakonec nechá na místě činu usvědčující důkaz! Ke všemu Dicka vůbec nenapadne podezírat ji, hledí rovnou na mě. Sklopila jsem provinile oči. Vzápětí jsme museli nastoupit na hřiště. Hráli jsme proti pátému oddílu. Dick také, dokonce i Bob, jenž nám dělal kapitána. Pražáci byli bezvadně sehraní, měli přesné nahrávky i zásahy a brzy nás na hrací ploše značně prořídlo, většina oddílu seděla na trávě coby vybité mrStránka 60
Blíženci-1 Znamení blíženců tvé duše. V jednom okamžiku jsem příliš pozdě postřehla prudkou ránu. Nestačila jsem uhnout, ale Dick přede mne obětavě naběhl, smrtelnou ránu chytil a odvetou vybil nejnebezpečnějšího střelce pětky do nohy. "Trochu postřehu, mravenečku, jo?" šeptl mi do ucha.' Štěstí se obrátilo, vypadla jsem ze hry sice také, ale až ke konci. Na hřišti zůstali jen Dick a Bob na zadní čáře, avšak postoupili jsme do finále a tam také zvítězili, dokonce v početnějším zastoupení. 11. CO ZAVINIL WINDSURFING. Dick si dovlekl na pláž surfové prkno. Okouzleně jsme pozorovali jeho ukázkovou jízdu sem a tam, připadalo mi, že je s prknem srostlý, najížděl na vlny a vítr ho elegantně vynášel. Usoudila jsem, že na tomhle umění nemůže být nic zvláštního, stačí mít vítr v plachtě a ostatní jde samo. Podobného názoru byli i jiní a Dick po přistání řekl, ať si jdeme zajezdit, když jsme takoví mistři. "Seká," souhlasila se mnou Katka. "Nemůže to bejt taková věda." Chvilku mlčela, potom se ke mně naklonila a dodala tiše: "Ale je přesnej, viď?" Usmála jsem se. Ať mi něco povídá! Je do něho zakoukaná jako všechny holky z oddílu a možná i tábora, jak všímavě pozoruji. Spolužáci jsou proti němu děti. Holky rázem zapomněly na svůj někdejší zájem o Dušana a jedna přes druhou kulí na Dicka zamilované oči. A zase jsem jim trnem v oku já kvůli Dickově pokoušení. Ony snad myslí, že ho balím svým nezájmem! Tím, že na něho uchváceně necivím a nedolejzám za ním! Přistihla jsem se však, že i u mne Dušanovy akcie značně poklesly. Žlutá barva Dickovi obzvlášť sluší, ostře kontrastuje s jeho opáleným tělem a bílá plachta se odráží na modré hladině. Je přesnej, řekla Katka. Asi je. No. Možná ... A kluci jsou neschopní. Jeden po druhém si prkno půjčovali a byli víc pod vodou než nad ní. Snad jedině Milan. Trochu. "Kopyta," zavrčela Katka uraženě při pohledu na nemotorného Michala. "Třeba musí člověk fakticky umět," zaváhala jsem. "Pch. Teď já!" přihlásila se neohroženě. Bezvadně jsme se pobavili. Katka naskočila sebejistě na prkno, noha se jí smekla a plachta ji zaživa pohřbila. 118 119 "Pojď se ukázat, vílo," zavolal mne Dick poté, co urousanou a vyděšenou Kateřinu vylovil. Dost nejistě jsem přistoupila blíž. S úsměvem čekal na mou další prohru. Měla jsem sto chutí se vzdát! Dick mě upřeně pozoroval a najednou začal vážně vysvětlovat, jak se surf vlastně řídí. No ne, ta ochota! Jeho výklad šel stejně mimo mě, stále jsem myslela na Katčiny oči plné smrtelného strachu o život. Kdyby ji nevytáhl, skončila žití ve čtrnácti. Z frajeřiny! Co když dopadnu stejně? Nebo hůř?! "Chápeš?" šťouchl do mne, aby se mi připomněl. "No," pravila jsem váhavě. "Moc ne." "Nesmysl, nic na tom není. Chce to jen cvik." Kostky jsou vrženy. Podle jeho instrukcí jsem se pevně chytila rámu. Jakmile mne Dick pustil, plachta se napjala k prasknutí, ucítila jsem sílu větru, otevřela pusu úžasem a prkno se mnou vyletělo jako šíp. Vůbec jsem nebyla svým pánem, jak říkal Dick, právě naopak. Prkno bylo neovladatelné a let nadzvukovou rychlostí trval pouhých pár vteřin. S hrůzou jsem si uvědomila červený kužel bójky před sebou a vyskočila za jízdy Stránka 61
Blíženci-1 Znamení blíženců dřív, než se ozvalo zadunění, dokumentující srážku. Neviděla jsem ji, šla jsem pádem do hloubky a zapomněla zavřít oči. Prudce jsem mávla rukama a vyjela nad vodu. Prkno se povalovalo dva metry ode mne ve vlnách. Od břehu sem dozníval řev mých kamarádů, ale neměla jsem čas zjišťovat, jestli se mi smějí nebo mě povzbuzují. Chytila jsem se laminátového prkna jako záchranného člunu a vydechla úlevou. Dickova hlava se objevila kousek za mnou. Ulevilo se mi! "Bezva, vílo, seš talent," řekl mi s úsměvem. Vyplivl vodu a doplaval až ke mně. "Jen nechápu, co tu vyvádíš teď. Proč se nepostavíš a nekřižuješ zpátky?" "Ty o tom mluvíš jako o namazání chleba," odpověděla jsem podrážděně. "Kdybych se utopila, zavřou tě!" "Tvrdila jsi, že umíš plavat na druhou stranu a zpátky," připomněl mi. "Snad jsem se tě nedotkl? Nemáš důvod se urážet. Z těch dřev jsi byla nejlepší -" "Dřevo," doplnila jsem ho. Zasmál se. "Blbost. Nejlepší a tečka. Kdybys měla zájem a trénovala, naučím tě to. Polez nahoru." "A ty?" nechápala jsem. "Taky. Vítr je dost silnej a ty seš jak pápeří. Vážíš čtyřicet i s postelí, co? Podej mi ruku... tak. Drž se. Ukážu ti obrat. Počkej, nenakláněj se ... áá - " Převážili jsme se a plácli sebou do vody na druhé straně. Oba jsme se tomu smáli a teprve na čtvrtý pokus jakžtakž stáli vedle sebe na úzkém oplachtěném prkně. Vlastně za sebou. Stála jsem před Dickem, který mi soustředěně cosi vysvětloval. Neposlouchala jsem ho. Nemohla jsem! Zaskočila mne jeho blízkost, těsná a živá, která se mnou prováděla divy. Dick se dotýkal celým svým tělem mých ramenou, zad a nohou, držel se přese mne, takže mne v podstatě pevnými pažemi objímal. Nebála jsem se. Teď ne. Je vyšší než já o pěkný kus, mluví ke mně přes mé rameno a mně běhají po nahé ploše doteku mravenci. Pomyslní, ne ti rezaví. Zaplavil mne neznámý a naprosto cizí pocit doteku mužského těla. Dušanova blízkost mne nikdy takhle nerozklepala. Dick je... muž. MUŽ. Překvapil mne, vzrušil, vyjevil, rozechvěl. Jsem fakticky vadná, než jsem si stačila všimnout, kterým směrem letíme, octli jsme se u břehu se zbytkem oddílu. Všichni nás chválili, kluci upřímně, holky kysele, Bob překvapeně. Prý výkon! Pche. Z mé strany náhoda, jednoduše právě zafoukal ten správný vítr. Dick se mi ještě chvíli věnoval, křižovali jsme od bře- • hu ke břehu, z techniky jsem se nenaučila zhola nic, zato jsem si navždy zapamatovala, že mužské mokré tělo může působit žhavě jako nejhorčejší letní sluníčko. Dost se se mnou natrápil, kvůli mně se mockrát vyráchál ve vodě a znovu a znovu stavěl plachtu. Obdivovala jsem, jakou má výdrž mordovat se s hotovým antitalentem. Jistě se mu uleví, až mne vysadí na souši! "Zítra pokračujeme," kývl na mne. Potěšeně jsem se usmála a natáhla se ke Katce do písku. Cítila jsem na sobě pohledy všech holek, ani jsem nemohla vychutnat doznívající vzrušení. "Jakej byl?" zeptala se Katka s přimhouřenýma očima upřenýma na Dicka. Jel se projet sám, za chvíli se vzdálil natolik, že jsme z něho poznávaly pouze skvrnu bílé plachty. "Přesnej," plácla jsem. Schválně jsem užila její rčení. "Proč se teda šklebíš?" smála se. "Já? Snad ty, ne? Vůbec všechny!" mávla jsem rozčileně rukou. "Copak jsem něco provedla? Uháním ho snad?" Holky mlčely, ale ty pohledy! Stránka 62
Blíženci-1 Znamení blíženců "Já se zblázním!" vzdychla jsem nešťastně. "Byla bych stokrát radši, kdyby se mi nevěnoval, protože ty jeho vtípky mi jdou proti srsti. A vy si myslíte, že ... Čemu se směješ, Soňo?" Tázaná pokrčila rameny. i "Neříkej, že se ti nelíbí!" zaútočila Beata přímo. , "Líbí. Čistě jako kámoš." "Kámoš, jo? A co tomu kamarádíčkování říká Dušan?" otázala se mne jízlivě Monika. "No... to nevím. Nemůže nic říkat. On je taky kámoš," zavedla jsem sama sebe do slepé uličky. "Ty seš samej kámoš," poznamenala Beata jedovatě. "Velkej kámoš Dick je lepší než malej kámoš Dušan, co?" zeptala se mne Petra potměšile. "Holky, nechte toho," ozvala se náhle Radka. "Říkáme jen pravdu," bránila houf syčících hus Beata. "Jenže ona je taková, že si ji nepřizná. Nedělej se naivní, Evičko." "Máš vlčí mlhu!" odsekla jsem. 122 "Ty neviňátko! Všichni tě svádějí a ty nechceš, viď, nestojíš jim o to," pitvořila se. "A přitom na každýho kulíš ty svoje studánkový oči a -" "Beato!" krotila ji Radka. "Dámy, kde to jsme?" "Každý holce se v podstatě líbí frajer," řekla jaksi mimo téma Klára. "Imponuje jí to." "Slyšíš," chytila se toho Soňa. "Neříkej, že ti neimponuje." "Copak to tvrdím?" vyjekla jsem. "Líbí se mi. Má všech pět pé. Je fešák. No a co! Taky je podstatně starší a určitě se dobře baví, když vás pozoruje, jak mu lezete do zadku.".•;.,. :;B!ÉV* "My?!" urazily se kolektivně. "Nakonec žárlíte, ne?" ušklíbla jsem se. "Kdybychom žárlily, musely bychom mít na co," oznámila mi povýšeně Beata. Povýšeně, ale nelogicky. Žárlila! "No tak! Takže o nic nejde, ne?" nahrála jsem jí. "Jde! O to, že ze sebe děláš víc, než jsi!" "Já? Čím? Tím, že se mu nenabízím zajít pro čaj? Že mu nedržím místo u ohýnku? Že mu neletím umejt špinavej ešus?!" "Evo, vůbec si ty řeči neber," řekla Radka. "Kámen úrazu je v závisti. Dámy, klídek. Eva jasně přiznala, že se jí líbí. Proč ne, mně taky. A na druhou stranu ťala do živýho. Žárlíte a závidíte." "Já závidím, jo?" "A na ni?!" "Kde žiješ?" Platilo staré babiččino přísloví, potrefená husa nejvíc kejhá. Nafoukla jsem tváře a otočila se k nim zády. "Zjišťuju, že být hezká není zrovna jednoduchý. Myslím tak hezká, abych na sebe upozorňovala. Nakonec ti přestanu závidět, Evo," zasmála se Klára záhadně. "Jestli jí ty závidíš, já teda ne," ušklíbla se na ni Beata. "Dlouhý vlasy si může nechat narůst každej." 123 "Tak proč si je narůst nenecháš?" namítla Radka. Ona je vůbec charakterní holka. Bojuje za spravedlnost. Katka ne, ta je takový malý had, sedí jako ťunťa a čeká, jak hádka dopadne. Možná si myslí totéž co Beata! "Lekce surfu s takovým učitelem bych si dala říct taky. Jenže on si vybral Evu." "Jaký vybral?" vztekala se Beata. "Vnutila se mu!" "Já že se někomu vnutila?!" vylítla jsem. "Necháme toho, jde sem Bob," mírnila nás Radka. "Za chvíli si budeme závidět i službu v kuchyni, ne?" "Hoho, kdo tady komu co závidí?" Bob se svalil mezi Stránka 63
Blíženci-1 Znamení blíženců nás, až jsme vypískly, neboť nás postříkal. "Holky závidí všechno," usmála se Radka. "Ty to nevíš?" "Komu? Klukům?" nechápal Bob. "Taky. Spíš jiným holkám. Těm víc." Bob si nás jednu po druhé prohlédl. Nevydržela jsem ten pohled a uhnula očima. "No jo, ženský," zasmál se. "Pořád myslí na hlouposti. Co si závidíte? Krásu? Kluky? Parádu?" "Všechno. Hlavně tu krásu, protože všechno ostatní s ní dost souvisí," přiznala Radka upřímně. "Aha," Bob najednou zvážněl. Podepřel si rukou bradu. "No, až budete větší, zjistíte, že s krásou toho moc nesouvisí. Napadlo vás někdy, že krása může být na obtíž? Že hezká holka to má proti ostatním těžší? Mluvím vážně, věřte mi. Třeba jen v tom, že jí závidí a ona zjistí, že nemá přátele, protože přítel či přítelkyně nezávidí. Může se cítit opuštěná a nešťastná i přes ty úspěchy. Nakonec nemůže kamarádit ani s klukem. Kluk s pěknou holkou nekamarádí, chce s ní chodit. Napadlo vás, že hezká holka si nemůže dovolit tolik co ostatní? Je pořád sledovaná jak pod mikroskopem a lupa kamarádek je přísná. Každou chvilku se na ni někdo naštvává a zlobí, protože kluci si všímají především jí. A může za to? Holky? A pak, už za pár let se váš žebříček hodnot po124 sune. Zjistíte, že krása není na prvním místě. A zjistí to především kluci." Docela mi mluvil z duše. Panebože, copak mi holky nezávidí jen Dušanovu a Dickovu přízeň?! Určitě nejsem ošklivá, ale na druhou stranu přinejlepším průměr, nic víc. Naše Jarina je stokrát hezčí! Trpím asi sto šedesáti mindráky! "Holky, nebuďte hloupé. Každá z vás, pokud má všech pět pohromadě, si trochu krásy musí přiznat. Každá je hezká svým způsobem, může mít hezké jen něco, oči, rty, nohy, vlasy, postavu, co já vím. Klukům se líbí různé typy. A potom, z vás se teprve pravé kočky udělají. Je dobře, že jste každá jiná. Představte si tu nudu, kdyby na světě existoval jen jeden typ holek! Těm, které jsou, dejme tomu, pěkné už teď, nezáviďte. Kluci po vás koukají i tak," domlouval nám Bob s úsměvem. Mrkl na přicházejícího bratra a dodal: "Zeptejte se odborníka na děvčata, že mám pravdu. Viď, Dicku?" "O co kráčí?" zajímal se ledabyle a plácl sebou do písku. Zavřel oči, rozložený jak široký, tak dlouhý, nastavuje bronzovou tvář i svalnaté tělo laskavým paprskům slunce. "Že je každá holka hezká," vysvětlil Bob. Chtěla jsem se zvednout a odejít, protože oni s tím rozebíráním hloupých holčičích starostí nedají pokoj ani před původcem všech nesvárů! Dick pootevřel líně jedno oko. "Proboha, vy máte téma." "Mezi námi děvčaty," uculil se Bob. "Jo, ty funguješ coby Sally?" zasmál se Dick pobaveně. "Čí komplexy řešíte?" "Komplexy všech. Každá z nich má utkvělou představu o svém nemožném vzhledu, kdežto ty okolo mají krásy na rozdávání." Dick se nadzvedl na lokti, aby se mohl podívat na mne!! 125 "No, všechny snad ty komplexy nemají, ne?" "Tak dobře, skoro všechny," opravil Bob s úšklebkem. "Snažím se jim vysvětlit pojem krása." "Jo aha," Dick si znovu spokojeně lehl. "Skoro každá má něco do sebe. Myslím ty o něco starší, ne mláďata ze Stránka 64
Blíženci-1 Znamení blíženců základní školy. Někomu se líbí černý vlasy, jinýmu blond. To je těžký. Krása není všechno, hezká a hloupá holka je větší katastrofa než škaredá a chytrá. Ale zase je fakt, ty utěšiteli dívčích srdíček, že některá hezká nebude nikdy a jiná je pěkná odjakživa. Taky existuje něco jako bílá vrána, krásná a chytrá holka, ale na ty musí mít člověk štěstí. A může je potkat třeba na táboře." Naštěstí se přihnali z vody kluci a učinili definitivní konec hloupým řečem. Nevěděla jsem, co si z nich vybrat! 126 12. JÁ JSEM EVA! Uhodila krutá vedra. Jestli do té doby bylo letní počasí, teď nastalo tropické. V táboře se vzduch tetelil a program byl denně pro všechny skupiny stejný, tedy koupání, vodní hry a soutěže ve vodě. Dick mne občas vzal na prkno. Jedině tam jsem s ním vycházela dobře, jinak si nenechal ujít žádnou příležitost, kde by mi mohl něco provést. Z těch jeho vtípků mi šla hlava kolem a celkově jsem v táboře platila za někoho, v jehož blízkosti není o zábavu nouze. V pátek jsme při podvečerní vycházce narazili na malou oplocenou zahrádku s několika stromy zakrslých letních jablíček. Vitamíny, zajásali jsme a nic nedbajíce Bobova zákazu přelezli jsme plot a pomohli úrodu očesat. "Že se nestydíte!" honil nás Bob. "Kdyby nás někdo viděl, bude z toho ostuda pro celý tábor!" "Tady nikdo není," podryl Dick jeho autoritu. Nic si nedělal z hlavního vedoucího, natož ze svého bratra. Přesto skočil zpátky a o svůj lup se rozdělil se mnou a Katkou. Nestačila jsem nad jeho ochotou žasnout. Kdybych však jablíčka nejedla, udělala bych lépe. Nebyla totiž zralá. "On je v podstatě hodnej," usoudila Katka při posledním kyselém jablku. "Jenom máš smůlu, že užitek z jeho přízně bývá málokdy." Musela jsem s ní souhlasit. V noci nastalo peklo. Ne s rohatými čerty, nýbrž peklo na zemi. Všude černočerná tma, když jsem se probudila s křečemi v břiše. Určitě z jablek! Bezohledně jsem Katku vzbudila. "Pojď se mnou na záchod," lomcovala jsem s ní. Křeče sílily a záchody stály pěkný kus v lese. "Neblbneš?" zívla rozespale. "Dej mi pokoj, počkej na ráno, jsou teprve dvě." 127 • "Do rána nevydržím!" Katka se tedy neochotně vyškrábala ze stanu a za neustálého bručení mě doprovodila až ke kadibudkám. Myslím, že spala vestoje, dokonce se zapomněla bát. Okamžitě se mi ulevilo a po celou zpáteční cestu jsem poletovala jako šťastný motýlek. "Tebe břicho nebolí?" záviděla jsem jí. "Ne. Z čeho? Z těch pár jablek? Pf," ušklíbla se, zapnula zip spacáku až po bradu a zívla. "Spi už. Ráno máme službu v kuchyni. Určitě zas budem škrábat brambory..." Dala jsem na její radu a upadla do sladkého snění. Tím větší bylo mé zděšení, když mne za hodinu křeč probudila znovu! Katka mne málem vynesla v zubech, nakonec přece vstala a v polospánku klopýtala za mnou. Nejsem moc bojácný člověk, ale na potulování nočním lesem mi chybí otrlost. Ke všemu ještě otravoval nějaký kluk ze šestého oddílu, který hlídal a nechtěl nás pustit zpátky do tábora. "Ještě jednou a nejdu," varovala mne Katka. Stránka 65
Blíženci-1 Znamení blíženců "Sobče," zamumlala jsem přesvědčená, že mi už nemá být z čeho zle. Vnitřnosti usoudily něco jiného. Potřetí jsem se probudila v půl šesté. Katku jsem nebudila a sama upalovala nádherným letním ránem ke kadibudce, jak jsme tahle nepříjemná stanoviště nazvali. Probrala jsem se docela, nechtělo se mi spát. Na tu chvíli! Loudala jsem se k táboru a okouzleně poslouchala ptáčky zpěváčky. Přes den nemůže člověk tyhle krásy vychutnat, pořád je tu křik a rachot, tolik táborníků neumí udržet minutu jazyk za zuby. Co asi Jarina, čert ví, kudy ji nohy nesou. A naši v Bakově! Tam musí být vedro k nevydržení, snášet horko v mraku smogu a rozpálených panelů by se mi nechtělo. "No ne, vílo, co tu rozjímáš?" 128 Překvapeně jsem se otočila. Dick. Kráčel směrem od Tůně, na sobě pouze plavky a asi milion drobounkých kapiček vody. Mimochodem jsem se otřásla chladem. Rosa mne studila i přes plátno tenisek, natož se koupat celá! "Je tu hezky," usmála jsem se. "Jaká byla voda?" "Čerstvá. Běž si taky zaplavat," mrkl na mne. "Už letím. Br!" "A jaký to bylo?"- ; "Co?" nepochopila jsem otázku. "No ten tanec, ne?" připomněl mi. "Tanec?!" "Na paloučku v lese v ranní rose a při ptačí kapele," zašklebil se pobaveně. "Dobrý, ne? Netvrď mi, že sis nebyla zatancovat, vílo." "Jo tak," oddychla jsem si. Ty jeho vtipy! Vždycky mi říkal vílo, pokud mě vůbec oslovil, přestože mě ještě s rozpuštěnými vlasy neviděl. "Leda střevní tanec. Ten ti můžu popsat. Děsnej." "Střevní?" nechápal pro změnu on. "Střevní. Po těch včerejších vitamínech." "Dobrý, vedeš," zasmál se. "Jsi dobrá." "Chodíš se koupat denně?" zamluvila jsem jeho pochvalu. "Občas. Když musím do vesnice. Pojeď se mnou," napadlo ho náhle. Každé ráno jel některý z vedoucích gazíkem do blízké vsi pro rohlíky, chleby a potraviny vůbec. Návrhem mě zaskočil. "Já ...? Ale ..." "Jaký ale?" "Nemůžu opustit tábor bez dovolení." Pochybovačně zakroutil hlavou, až jsem zčervenala. "Ty jsi vzorňas, vílo. Pořád nebo jen tady? Nezapomínej, že jen tak tábor neopustíš. Pojedeš s vedoucím, o co jde? Aspoň mi pomůžeš. Hoď sebou, skoč se převlíct, anebo pojeď tak, to je fuk. Stejně neusneš 129 a taková ranní projížďka není k zahození, ne? Za minutu v kuchyni," nařídil mi a bez dalších řečí odklusal do svého stanu. Váhala jsem. Jela bych docela ráda, Český ráj je nádherný, ale ... Co tomu řeknou holky? A Dušan například? Už včera jsem mu horko těžko vysvětlovala, že mě Dick čistě jen přátelsky učí plachtit. Dušan se tvářil vyčítavě a nenadšeně. A já říkala čistou pravdu! Spát se mi vážně nechce a projížďka je lákavá. A do budíčku se vrátíme, tak co. Mazala jsem do oranžového stanu, shodila teplákovou soupravu, natáhla si krátké legíny, černé tílko, z kufru vyhrabala sportovní boty a obula je. Pořádně jsem si rozčesala vlasy a zase je svázala černou krajkou. Tak. Trochu nejistě jsem se přišourala do kuchyně, kde už Stránka 66
Blíženci-1 Znamení blíženců kuchařky stavěly na sporák vodu na čaj. Dick nahlas pročítal seznam surovin. "Rajčata, květáky, zelí... Na co zelí? Zelí ne, fuj." "K nedělnímu vobědu," svěřila se mu tlustá kuchařka. "Salát!" napadlo ho. "Dovezu salát, žádný zelí." "Ale di, k vepřovýmu musí bejt zelí," tvrdila kuchta, přičemž si mne všimla. "Co bys ráda, panenko? Vstáváš na službu?" Dick zvedl oči od papíru, přejel mne pohledem od hlavy až k patě, spokojeně se usmál a utrousil: "Nedělejte si iluze, dámy, to je moje pomocnice. Dneska je velkej sobotní nákup." "Jo tak," rozhihňala se druhá babka, na rozdíl od první, která sotva procházela dveřmi, se tahle mohla převlékat za stožárem na vlajku. "A že sis vybral takovou hezounkou?" "No teta, za co mě máte?" usmál se pohoršené. "Přece s sebou nepovezu nějakou příšerku, ne?" Kuchařky se chichotaly ještě víc. "No jo, vkus máš." "Bych řekl," souhlasil s nimi samozřejmě. "Kdyby se po ní táta sháněl, jela se mnou." 130 Vzal mne, celou vyvedenou z míry z řečí, za něž bych ho nejradši nakopla, za paži, dovedl pod provizorní igelitovou střechu nad gazíkem a postrčil na sedadlo spolujezdce. Přisedl si z druhé strany a nastartoval vůz, oblečený do svých džínokraťasů a trika, samozřejmě bez bot. Na táboře jsem ho ve zbytcích plátěných bot viděla jen jednou, patrně obuv nepovažoval za podstatnou součást oblečení. Párkrát na mne mrkl přes zrcátko a mlčel! Cítila jsem se příšerně trapně v nezvyklém tichu. "Zase bude pařák," odhodlala jsem se ke konverzaci. "Hm," usmál se na mne. "Kdoví jak dlouho tohle počasí vydrží," vydolovala jsem ze sebe další chytrou větu. Tentokrát se chytil. Ale jak! "No jo, bylo hezky včera, předevčírem ..." Podíval se mi do očí a vyprskl smíchy. Pochopitelně jsem se urazila. Zavrtěl nevěřícně hlavou a povídá: ,,Ty seš fakticky bezvadná." "Zastav mi, zpátky trefím!" Ve tváři se mu objevil překvapený výraz. "Já si nedělám psinu. Fakt. To měla bejt poklona, vážně, nedívej se tak ukřivděně. Ještě nikdy jsem se s takhle správně trhlou holkou nepotkal. A ne aby ses zase naštvala." "Tak proč se se mnou bavíš, když jsem trhlá?!" "Právě proto. Hele, Evo," řekl vážně a zastavil auto uprostřed divokých hvozdů. Uvědomila jsem si, že mi poprvé za týdenní pobyt řekl jménem. On si ho pamatuje! A také se lekla, proč stojíme, proboha?! "Co je?" vykoktala jsem vyplašeně. "Za prvý se mi líbíš a za druhý seš... no prostě správně trhlá. Bez urážky. Jsi něco jinýho než holky, co znám." "Mládě ze základky," odcitovala jsem ho a zčervenala až na krku. Jsem proti němu dětinská! "Mladá a pitomá." 131 "Všechno otáčíš," zlobil se. "Nic takovýho si nemyslím. Jsi jiná, to je fakt, asi proto, že tak mladá. Zase proti holkám z oddílu ... Měl jsem odjakživa naprogramovaný, že mladší holky než já jsou pubertačky a slepice, který mi nestojí za pohled. No vidíš, taková blbost! Kdybych nepřijel na tábor, asi bych na to nikdy nepřišel. Nejen že jsi hezčí než všechny, co znám, ale máš navíc něco do sebe ... Nevím co, ale něco. Třeba to tvoje čerStránka 67
Blíženci-1 Znamení blíženců venání," smál se. Málem jsem strčila hlavu pod sedačku. Nikdy s ním nezůstanu ani na minutu o samotě, s hulvátem! "Ty se totiž děsně podceňuješ. Znám holky sebevědomý jako hrom a přitom nemají třetinu toho co ty. A věř, že jich znám hodně." "Proč stojíme?" vydechla jsem šokovaně. "Protože ti to musím říct a za jízdy se nesmím rozptylovat, vílo. Podívej," rukou nasměroval zpětné zrcátko uprostřed čelního skla tak, abych se v něm viděla. "Dívala ses někdy do zrcadla?" "Jo! A je mi nanic!" "Přeháníš," tvrdil. "Tak se tam podívej ještě jednou. Zvedni oči, slyšíš? No tak! Co vidíš?" "Červenýho a vyjukanýho zajíce!" odsekla jsem. "Máš docela zajímavý asociační řetězce, ale jsi vedle. Omyl. Krásnou dlouhovlasou holku. Prosím tě, za koho se vůbec schováváš? Proč si nevěříš? Koho napodobuješ? To v zrcadle jsi ty, rozumíš, osobnost, která když někam přijde, všichni musí cítit, že přišel NĚKDO." "Žvaníš," zavrčela jsem. "Kdybys viděl moji ségru, tak po mně ani nevzdechneš!" Díval se na mě přemýšlivě. "A jsme doma. Ty jí závidíš?" "Mám oči! Ona je krásná a úspěšná, já ne!" "Jenomže ona je ona a ty jsi ty. TY! Chápeš? Ty jsi Eva a celej život jí budeš. Nechápu, proč by ses měla snažit být jako ségra. Tvoje identita je jiná než její. Když 132 ji budeš kopírovat, nebudeš nic. Podívej se do zrcadla a uvědom si, sakra, jsem Eva, a zapamatuj si to. Jako Eva ses narodila a jako Eva umřeš. Na originálu záleží, o kopie nikdo nestojí." Odmlčel se a já si uspořádávala zmateně jeho myšlenky. Pak se usmál. "Kdysi jsem záviděl bráchovi. Byl starší, borec, měl holky a tak. Jenže to jsem byl malej kluk. Kvůli němu jsem začal cvičit, abych ho trumfnul. Abych ho mohl jednou zbít já! Dost brzy mi došlo, že žiju za sebe a že já jsem já. Rozumíš? Dneska bych ho asi zbil, jenže o to už dávno nejde." Pokrčila jsem rameny. Dick mě svými úvahami zaskočil. Nevěřila bych, že umí být také vážný. "No sláva," vzal to za souhlas. "Jo, a k tomu počasí. Dneska se má ochladit, ale pochybuju, že tě doopravdy meteorologie zajímá. Průhledná finta, co?" Zavrtěla jsem o překot záporně hlavou. Že já bloud s ním jezdila! Všiml si mého rozpoložení. "Mír, vílo. Neseď jako u zubaře, jedeme pro gábl, ne?" Nastartoval, zařadil rychlost, šlápl na plyn a už jsme se řítili úzkou silnicí mezi stromy a skálami stylem brzda-plyn. Odhadl mě naprosto přesně. Sedím v autě jako na stupínku, našponovaná a nejistá. Proč vlastně? Protože se neumím bavit, vymýšlím hovory o počasí, na které mi nikdo nenaletí. Jarča by plácala páté přes deváté, je hovorná a vtipná, za chvíli by si Dicka omotala kolem prstu. Jenže já nejsem ona a o nějaké omotávání nestojím! Co bych si s tím posměváčkem počala! Dick se mi líbí, jenom je na můj vkus příliš živý. Oražený. Copak se toho mého hloupého červenání nikdy nezbavím? Asi jsem vážně žila schovaná v Jarčině stínu a teď jsem tu sama za sebe a neumím se s tím honem vyrovnat. "Jsme tady," upozornil mne. Ani jsem si nevšimla 133 ubíhající cesty. Stáli jsme na návsi u pěkného nákupního střediska. Vystoupila jsem a pomohla Dickovi s prázdStránka 68
Blíženci-1 Znamení blíženců nými bednami. "Brej den, šéfe," pozdravil se Dick s vedoucím prodejny. "Zdravíčko, skaute!" zvolal malý, kulaťoučký chlapík v umolousaném plášti, kdysi dávno bílém. Snad, tu barvu jsem odhadovala, ačkoliv mohlo jít rovněž o šedou. "No ne, dneska s pomocnicí?" "To víte, pane šéf, co jsme bez žen," prohodil Dick filozoficky a vyhrabal z kapsy dlouhý seznam. "Taky bych si dal říct jezdit po lese s takovou číčou," pravil se zálibným pohledem na mých nohou starý slimák a já se na něho přísně zamračila. "Jde o to, jestli by ona chtěla," podotkl Dick věcně, jako by mi četl myšlenky. Než s dědkem, radši bych celou cestu utíkala pěšky! "Místo zelí beru salát, jinak žádná změna." Oba zmizeli v nitru prodejny. Nehrnula jsem se za nimi, budu poslouchat oplzlosti toho chlípníka! Zůstala jsem venku, opřela se o blatník vozu a rozhlížela se kolem. Docela hezká vesnice, uprostřed plácek s lavičkami a cedulí Zastávka autobusu. Na lavičkách se povalovalo pár trampíků ve spacákách. Z prodejny náhle vyběhlo děvče s bílou čelenkou ve vlasech, nejspíš brigádnice, vypadala nejvýš na sedmnáct. Jakmile mne uviděla, zarazila se. "Ahoj," řekla posléze. "Dick dneska nepřijel? Říkal přece v sobotu..." $ "Přijel," usmála jsem se. No ne, on tu má známost! "Jo?" rozzářila se jí namalovaná očka. Dick s bednou plnou rohlíků právě vycházel, holka přičinlivě přiskočila a přidržela mu otevřené dveře. "Ahoj, Irčo," pozdravil ji stejným tónem jako před chvílí pana vedoucího. "Ahoj, Dicku," usmála se na něho oddaně. 134 Bavilo mne ji pozorovat, visela na něm očima, směšně rozklepaná. S bídou jí věnoval pohled. No prosím, ještě že já se zamilovávat nehodlám! Nikdy. "Večer je zábava. Přijdeš? Přijď, Dicku, určitě." "Nevím," pinkl neutrální odpověď a odklusal pro další věci. Irča vzdychla. Nemá to s ním lehké, chudák holka. Snažila se navázat kontakt pokaždé, když se kolem mihl se zásobami. Nijak na její snahy nereagoval. "Tak díky, šéfe," cvrnkl si do pomyslného štítku čepice. "V pondělí nashle. Ahoj." Poslední slovo patřilo Ireně. "Večer tě čekám!" volala. "Radši ne," usmál se na ni a zabouchl za mnou dveře. Raketovou rychlostí jsme vypálili ze vsi, jen se za námi zdvihl oblak prachu. "Takhle se mluví s děvčaty?" ušklíbla jsem se na něho cestou. Když se může navážet do mě, proč bych nemohla já také! "Ona tě ... líbil ses jí." "Co s ní," mínil. "Taková pipka." "To je poklona!" zhrozila jsem se. "Poklona? Ne, to je nadávka." "Vždyť byla hezká," zastala jsem se jí. "Ušla. Jenže, Evo, samotná krása je k ničemu. Ta holka je hloupá. Vylízaná. Nedá se s ní mluvit. Nevím, co má v hlavě. Asi tam nemá nic. A taky nesnáším holky plazivky. No nic. Jak se ti líbil pan vedoucí?" "Ohromně," otřásla jsem se. "Je na kuřátka. Pedofil, jestli znáš ten pojem." "Na děti." "Máš přehled," pousmál se. "Jo. Na malý holčičky. Aspoň teoreticky." "A prakticky?" zajímalo mne. "Nevím. Řečí milion a skutek utek. Kdybys šla doStránka 69
Blíženci-1 Znamení blíženců vnitř, asi by si štípl. To je jeho obor. Kdysi za jednu dvanáctku seděl." "Fakt? A co na to ty holky?" 135 "Hihňají se a on je láká na nanuka, protože je má vzadu v mrazáku a děvčátka se musí hodně natáhnout, čehož využije a štípne je pod sukni." "Neuvěřitelný," zakroutila jsem hlavou. "Slimák ..." "No jo, sám jsem ho minule viděl. Počkej," vzpomněl si, zalovil v kapse a vytáhl dvě kolečka v čokoládě Capri. "Vezmi si," podal mi jedno. "Po tomhle bych se umlátil. Celkově čokoládu můžu." "Díky," pípla jsem rozpačitě. Dick zapnul autorádio, vyladil na stupnici cizí stanici, kde zrovna pěkně hráli. Poučil mě, že zpívá kanadský rocker Bryan Adams. "Já vím. V klipu skáčou v poli modří delfíni." Najednou se s ním mluvit dalo. Hovořila jsem volně a bez rozpaků, v písničkách se vyznám díky satelitu, na němž s Jarinou nejvíc využíváme program MTV a Lifestyle právě kvůli moderní hudbě. Téma nám vydrželo až do tábora, kde hlavní vedoucí právě pískal budíček. Přijeli jsme včas! "Ty tady máš tátu?" vzpomněla jsem si, co říkal při odjezdu kuchařkám. Zajímalo mne, koho tím slůvkem přezdívá. "Jo," zasmál se. "Zrovna támhle jde." Velký orel! Šok na druhou. Navíc mašíroval přímo k nám. Proto promíjí Dickovi nejrůznější přestupky! Co nejrychleji jsem se pokusila z auta vypařit. Samozřejmě si mne všiml a ještě se za mnou otočil, potom něco Dickovi říkal a ten mu odpovídal. Fuj, raději jsem utekla do stanu. Hlavní vedoucí je Bobův a Dickův otec! Já umřu. "Kudy chodíš?" vyzvídala Katka. "Snad nelítáš po záchodech? A tak vystrojená?" "Proč vystrojená? Na záchodě jsem byla potřetí," odpověděla jsem neutrálně. Katka se dál nevyptávala, hledala kartáček na zuby. Ani nevím, proč jsem jí o cestě do vsi nevyprávěla. Asi by ji nepochopila. A pak ... bylo to docela pěkné, mít s Dickem malé tajemství! 136 13. DVĚ BLUDICE. Po nástupu se rozdávala pošta. Poprvé za týden, veškeré dopisy nechal vedoucí ležet na hromádce, aby s nimi nerušil táborový život. Co kdyby mi psali něco důležitého drazí rodičové! Hloupost, nejvýše mi oznamují novinku, abych si přepírala spodní prádlo, vždyť je znám. Z dopisů se stal hotový obřad. Naše skupina nastoupila do kruhu kolem Dicka a Boba, protože jsme hráli na fanty. Za každé psaní úkol. Dušan musel sníst syrový brambor, Katka vyvléct a zase navléct obě tkaničky, Romana dostala za úkol udělat hvězdu. Předváděla nám jednu stojku za druhou, zrudlá námahou. A prý se červenám jenom já! Bob se nad ní nakonec slitoval, ačkoliv Dick byl sadisticky proti, neměla na dopis právo. Pro mě držel Bob dva dopisy a dva pohledy. No ne! Dick okamžitě zapomněl na Romanu a prohlásil, že za takovou zásilku mi vymyslí speciální úlohu. Za chvíli ho napadla - vyperu mu ponožky! Všichni se výborně bavili. "Trenýrky náhodou přemáchnout nechceš?" šklebila jsem se. "Nosím slipy," usmál se líbezně, "ale jestli máš zájem, klidně pro ně doběhnu." Neodpověděla jsem a šla raději prát. On by byl s to vážně pro ně dojít! Je z něho opět starý známý vtipálek, ach jo. Tolik pošty, kdo mi může psát? Určitě naši, Stránka 70
Blíženci-1 Znamení blíženců možná i Jarina vyhodila peníze za známku, aby se pochlubila svými úspěchy. Pečlivě vyprané ponožky jsem odevzdala Dickovi. Ten si je prohlédl ze všech stran a dokonce k nim čichl, což se mě dotklo. "Vybělit je nechceš, že?" poznamenala jsem kousavě. "Ujdou," prohlásil. Sprosťák jeden, takhle čisté nebyly ani nové! 137 "Rezervuju si tě na příští tejden," upozornil mě. Přijala jsem od něho poštu a povýšeně odkráčela. Nakonec mu budu prát denně a on se bude pošklebovat! Pěkný vděk! Zalezly jsme si s Katkou do stanu, abychom si mohly dopisy pročíst. Jeden přišel od našich. Jasně, příkazy, zákazy, teple se oblékej, neponocuj, vyper si kalhotky, nezlob a tátův dodatek, ať si nevšímám kluků. To se mě tedy dotklo, zvlášť když se Katka hloupoučce rozchichotala. Táta si jistě spletl adresáta, tohle upozornění patří Jarině, ne mně! "Čemu se směješ?" zeptala jsem se přísně. "Tatík má tušení." "Já si přece nikoho nevšímám!" naježila jsem se. "Ty třeba ne, ale oni si všímají tebe." "Kdo? Kteří oni?" "Dick, Dušan. A tak. Nedělej, že jsi slepá. Půl tábora." "Půl tábora? Jsi na bednu!" "Tak čtvrt," ubrala. "A co přišlo dál?" Jarina mi poslala pohled hradu Bouzov, krom krásného pozdravu a sdělení "je tu bezva" na něm nic zvláštního nebylo. Druhý pohled zvěčňoval okolí Třeboně. Drazí bráškové na svou sestru nezapomněli! Docela jsem se zastyděla, nenapsala jsem jim. Kluci se chlubili, prý dostali dyplom. Diplom s tvrdým y. Ten tedy musel být! Adresa na dopisu byla napsaná neznámým kostrbatým písmem. Jeho krátké znění mě vyvedlo z míry, musela jsem si ho přečíst dvakrát, než jsem pochopila smysl. "Krásná princezno, chci se Ti připomenout, abys na mě úplně nezapomněla, protože Ti vděčím za svůj skromný život. V tom zmatku jsem se nestačil představit. Jmenuju se Jirka Krátký a jsem z Ostravy. Doufám, že příště vyhraju já a taky doufám, že se ozveš. Švarný mládenec." 138 Následovala adresa na sousední tábor Skalní městečko. "Pcha!" vyprskla Katka. "Nejen půl našeho tábora, ví se o tobě i v sousedním!" "Prosím tě," řekla jsem udiveně a prohlížela si dopis. Kdoví kdo mu prozradil mé příjmení! Hoch je podnikavý, fakt. "Odkud ho znáš?" vyzvídala Katka. "Ale, při té bojovce. Hnal se po mně, jenže jsem byla rychlejší. Stejně jsem ho pustila, tak co." Hleděla na mne dost nechápavě. Úplně jsem na jeho existenci zapomněla hned druhé ráno, nebylo nutné o něm referovat. "A proč jsi ho pustila? Byly za to body, ne?" "Byly, ale ... Já nevím. Přišlo mi ho líto." "Líto?! Jim nebylo líto, když nás házeli do Tůně! A pak, kvůli tobě jsme vlastně prohráli!" "Přeháníš!" zlobila jsem se. "Měli jsme osmnáct bodů a oni devatenáct. Když nic víc, mohli jsme být vyrovnaní." "Vždyť je to jen hra," mínila jsem rozpačitě. Stránka 71
Blíženci-1 Znamení blíženců "A proč jsi mi o něm neřekla?" "Zapomněla jsem. Fakt." Asi mi nevěřila. Cítila jsem hráz nepochopení. Do háje! Copak za to můžu, že nejsem jako ona, abych každého kluka považovala za vrchol vesmíru? Právě nás svolával Bob na službu do kuchyně, takže jsme vyšly ze stanu beze slova. Katka se mračila jako tři čerti. Má mě za neupřímnou tajnůstkářku! A jestli se Dick prořekne o našem výletu do vsi, budu mít po kamarádce docela. Práce v kuchyni je pěkná pakárna, ale na druhou stranu s klukama bych neměnila. Ti totiž na rozdíl od děvčat čistili záchody a uklízeli okolí. Raději budu do omrzení loupat brambory a cibuli! 139 Těsně před obědem jsem si opařila nohu. Samozřejmě kvůli Dickovi, jak jinak, všechny maléry na táboře jsou jeho přičiněním. Míchala jsem ve velkém kotli za neustálého klokotu polévku, do níž jsme právě zavařily nudle. V osudné chvíli přistoupil Dick, drže v ruce příšernou ropuchu. Z jeho obličeje jsem vyčetla záměr položit mi ji za krk, takže jsem vypískla a uskočila. Na naběračku, kterou jsem míchala, jsem bohužel zapomněla. Vzpříčila se v kotli a celý její vařící obsah jsem si vychrstla na nárt. Tentokrát jsem zařvala mnohem silněji a šla k zemi. Dick se vzpamatoval, popadl mne do náručí a klusal se mnou na ošetřovnu. Ani jeden jsme si nevšimli, kam se ropucha poděla, a když jsem se na ni později Dicka ptala, za nic na světě si nemohl vzpomenout. Časem se našla - jeden táborník ji vylovil uvařenou z polévky, zkrátka poprask na celý tábor a všichni z toho faktu měli málem smrt. Kuchařky nechápaly, kde se vzala ropucha v kuchyni, tím spíš v polévce! Ani hlavní vedoucí nic nevyšetřil a my pochopitelně mlčeli. Ne že bych se Dicka zastávala, ale bylo mi trapné přiznat barvu, kterak jsem se lekla obyčejné žáby, a tím víc žalovat na Dicka. Zvlášť když mě ochotně dopravil ke zdravotníkovi. Mám chycený hlavně nárt, naštěstí prý povrchně, nalijí se mi puchýře a zase splasknou. Pavel mi nohu pálící jako čert namazal mastí na spáleniny, lehce převázal obinadlem a bylo. Dick mě vzal znovu jako peříčko a přenesl do stanu. Dokonce se nabídl, že mi přinese oběd, aby ostatní zbytečně necivěli. "Polívku ti nenesu," řekl a podal mi ešus s bramborovým gulášem. "Víš, kde tu rosničku našli? Teď ji jeden kluk z Lenčina oddílu vylovil z polívky a hodil šavli. Měkkýš, nic nevydrží, co? Tohle je nezávadný, nech si chutnat." "Díky," poděkovala jsem, ale jíst nezačala. On si totiž kliďánko sedl na Katčino lehátko a k odchodu se neměl. 140 Příšerné ropuše řekne rosnička! Br, ještě že polévku nejím. "Bolí moc?" ukázal pohledem na zmrzačenou nohu. "Trochu," zalhala jsem solidárně. Pálila tedy děsně! "Promiň, Evo, to jsem nechtěl," omluvil se nečekaně. "To nic," pípla jsem. "Zlobíš se?" "Ne!" vyhrkla jsem rychle a změnila téma: "Už jsem si vzpomněla, Mistr Kampanus je dílo Zikmunda Wintra. Tutově." Překvapeně se na mě podíval, asi ho rychlý přechod zaskočil. Pak se usmál: "Jsi dobrá, vílo. I v literatuře." Polodůvěrnou atmosféru zahnal vyprávěním o večerním programu. Prý přijedou hvězdáři i s dalekohledem. Do stanu náhle vpadla Katka. Při pohledu na Dicka se viditelně zarazila, ušklíbla se a řekla protivně: "MůStránka 72
Blíženci-1 Znamení blíženců žu?" "Proč ne?!" Doufám, že ucítila osten v mém hlasu. "Jestli neruším," dodala se zahihňáním. Necítila! , "Rušíš, ale když už seš tady, pojď," vytočil ji Dick svou bezprostřední odpovědí. Katka zrudla a nevěděla co dál. "Padám, překážím ti, co? A ty koukej sníst guláš, nebo ho budeš mít studenej." Zvedl ruku na pozdrav a zmizel. "Je přesnej, viď?" rýpla jsem si do Katky. "Moc oraženej," usoudila. "Co tu chtěl?" f "Donesl mi oběd," vzpomněla jsem si a pustila se do , jídla. Měl pravdu, studený za moc nestál. "Katko, ty sis to zasloužila. Nezastávám se ho, aspoň vidíš sama, jak i mi je, když je někde se mnou. Neumím se s ním bavit a on je oražený pořád. A ty máš ještě připomínky. Styď se!" Poplašeně se na mě podívala, jakmile však zjistila, že smrtelně vážně nemluvím, uklidnila se a řekla: "Když on je tak hezkej..." Usmála jsem se a natáhla se na spacák. Je nesnesitel141 né horko, podle všeho se nebudu moct koupat. Katka si také lehla, obě jsme poslouchaly bzučení mouchy u stanové tyče a ani jedna nenašla sílu ji zabít nebo aspoň vyhnat ven. Obě najednou jsme usnuly. Probralo mne nějaké štrachání a Radčin hlas: "Ulejvačky! Kdo za vás bude mýt nádobí, co? Vstávat!" Úplně jsme zapomněly, že se služby polední klid netýká, neboť se v té době musí umýt a utřít nádobí od oběda. "Jsem marod," vymluvila jsem se. "Dejme tomu," uznala. "A Katka? Taky marodí?" "Jedině s hlavou, viď, Káťo?" Tohle řekla Soňa, která strčila do našeho stanu hlavu a přidala se. "Není tu Dick?" "Ty ho vidíš?" ušklíbla se Katka. "No nevidím," přiznala Soňa. "Kde teda je?" "Já snad spím," vykulila jsem oči. "Můžeš mi říct, proč ho hledáš zrovna v našem stanu? Jak my o něm máme vědět? Co to je za pitomost?" "Proč pitomost?" urazila se. "Vždycky je někde poblíž." "Jak vidíš, vždycky ne," triumfovala jsem vítězně. "Proč ho sháníš?" zajímalo Katku věcně. "Přijely za ním dvě holky, takový pražský kočky," vyprávěla Soňa se zamrkáním. "Obě blondýny, vlasy až sem ..." Ukázala si do půli zad. Ulevilo se mi. Když tu má holky, dá pokoj mně! A ostatní nenapadne naši dvojici nesmyslně spojovat. "Jdeme se mrknout," drbla do mě Katka. Ihned ožila, vstala raz dva. "Když jsou takovej zázrak." "Neříkám zázrak, řekla jsem kočky," opravila ji Soňa. "Vybodni se na kočky, pojď nám píchnout s nádobím," usměrňovala ji Radka a obě se Soňou odešly. "Pojď, jdeme je okouknout," strkala do mne Katka. "Tebe fakt zajímají? Cizí holky, ke všemu starší než 142 my! Je polední klid," váhala jsem, nikam se mi totiž nechtělo. "Jestliže můžu v poledním klidu drhnout nádobí, proč bych nemohla načumnout k bráně," vyvrátila můj argument. "Rychle, oběhneme kuchyni zezadu. Šíleně mě zajímá, o čem se holky mohou s klukem bavit. Už chápeš? Zvlášť ty starší! A zvlášť s Dickem! Aspoň se přiučíme, ne?" Obula jsem si žabky, neboť se do jiných bot s obvaStránka 73
Blíženci-1 Znamení blíženců zem nedostanu, a vyplížila se za ní. U brány, kde seděl na pozorovatelně coby odpolední služba Michal, stály dvě rozevláté postavy. Právě k nim Dick došel, chvilku postávali všichni tři a pak šli ke druhé letní jídelně sednout si na lavičky. Katka mrkla. Rozběhla jsem se tedy za ní. Noha pálila o něco méně než původně, občas se na ni dalo i zapomenout. Oběhly jsme tábor a směrem od lesa se nepozorovaně dostaly ke stříšce jídelny za kuchyní, kde jsme se přikrčily za vysokým porostem kopřiv. Opatrně jsme vykukovaly mezi kývajícími se stvoly. Nechtěly jsme se spálit ani prozradit, propadla bych se hanbou, kdyby nás tu Dick načapal! Slyšely jsme každé slovo, jenže holky se neustále chichotaly a utápěly hlasy v potocích smíchu. Konečně jsem našla výhodnou pozorovací pozici. Obě holky nevypadaly špatně, byly hezké přesně tím stylem, jak si přeje být naše Jarina. Taková neurvalá ledabylá krása, jenže náš taťka je zásadně proti. Holky zdobily dlouhé přebarvené blond vlasy, rozevláté a zkreplé, červeně namalované rty a oči obtažené tlustou černou linkou. Oblečeny byly pouze v jakémsi vytahaném triku nad kolena, přepásaném kusem obyčejného provázku. Na nohou kristusky a na zádech batoh, ne moc velký. Dick vytáhl z džin krabičku cigaret a nabídl jim, obě se na ně hladově vrhly se slovy, že pořádnou cigaretu nekouřily od začátku prázdnin. 143 "Zapal si s námi," pobídla Dicka jedna. "Odvykám," namítl, ale neodolal a připálil jim i sobě. "Kazíte mě ... Kde jste všude byly?" Holky se pustily do vyprávění, dlouhého a nudného, které mi připadalo postavené na hlavu. Jedna skákala druhé do řeči, neustále se hloupě a bez příčiny chichotaly, padala samá neznámá jména. Zklamaly mne. Čekala jsem vyšší úroveň! Katka však naznačovala, ať ještě počkám. "Je blbý, Dicku, že kvůli táboru nemůžeš. Slezina na Mácháči bude tutová, sejdeme se skoro všichni. Jen ty a Broňa, ta si vopíká šunky na Mallorce. V srpnu na Vranov přijedeš, ne? Vydržíme tam do konce, pak se teprve zdekujem do Prahy.Vyjde ti to?" povídala jedna a druhá vypouštěla labužnicky kouřová kolečka. "Jo, tak nějak ve druhý půlce," kývl, zaškaredil se a dobrou polovinu cigarety típl o lavičku a hodil ji do kopřiv, malý kousek od nás. "Nevím, co na tom máte. Fuj. Taková sláma." "Že to říkáš zrovna ty," chechtaly se. "Proč teda u sebe nosíš krabičku, co?" "Právě proto. To je jedna a ta samá. Kdybych ji neměl, dostal bych určitě na cigaretu děsnou chuť. Takhle mě nelákají." "Marjánka to není, no." "Jdi se bodnout," zasmál se. "Z toho jsem vyrostl." "Koukám. Je z tebe málem mužskej..." "Málem?" usmál se. "Hele, nesváděj ho," krotila svou kamarádku ta vyšší. "Je skvělý, že přijedeš na Vranov." "No jo, Izabela by se steskem utopila," poznamenala první. "Ono ji to přejde," mávl rukou Dick. "Do srpna moře času, za tu dobu ... Nabrnkne si někoho jinýho, s jejím exteriérem..." "Jo, hochu, ta je tvrdá. A do tebe. Hele, mezi námi, 144 chce tě uhnat, věř mi. Hihihi, fakt. Víš, co dělá s tvou fotkou? No s tou z brigády, z chmelu, víš? Vona s ní, áchacha, chrápe! A kdyby jen to, hihihi, víš, kam si ji na Stránka 74
Blíženci-1 Znamení blíženců noc strká?" Všichni tři se smáli jako blázni. Naprosto nechápu, proč si Katka i Jarina přejí být starší. Panebože, než abych byla takhle pitomá a smála se pro nic za nic, raději ať je mi pořád čtrnáct. Katce se řeči líbily, oči jí jen zářily. No jistě, teď ví, jak se bavit se starším chlapcem. Pche. "Kecáš," mínil Dick v záchvatu smíchu. "No ne, byly jsme u toho, viď, Sáro!" chichotala se holka. Když se uklidnila, rozhlédla se po okolí a pravila: "Že tu vydržíš, člověče. Já bych zhebla. Zábava, co, s dětičkama na vycházku, vyčistit zuby a spát. Brr. Máte tu aspoň pěkný praktikantky?" "Ne," zasmál se. "Žádný. Jen vyžilý a zadaný skautky." "Fuj!" otřásla se. "Žes to tátovi vzal, se ti divím." "Nesehnal nikoho. Měl jsem z toho vítr, ale jde to. Čas tu utíká rychle," pokrčil Dick rameny. "První tejden v tahu, sama vidíš. Ještě dva tady, jeden v Praze a kasina, rulety, holandský a francouzský slečny jsou moje." "Nechápu, kde na to furt bereš," poznamenala Sára. "Papínek a matinka," tipovala druhá. "Kde jinde?" zasmál se. "Jsem chudej študent." "Hele, my jsme taky chudý studentky a dva měsíce se budeme flákat toliko po krásách vlasti takřka bez floka." "Jenže, Rito, vy dvě hlady neumřete. Vždycky se někdo najde, ne? Můžu vám něco splašit i tady." "Nemysli si, nejni to jednoduchý. Lidí je všude dost, ale buď mají pánové s sebou ženušky a kupu dětiček, anebo jsou sice sami, jenže finančně na tom stejně jako my. A těch, co by platili a nic za to nechtěli, je čím dál míň. Cizince vůbec nestopujem, protože každej hned za145 jíždí do lesa. Spojujou si stopařku se šlapkou, jsou děsně rozmazlení. Naše holky nemají hrdost, fakt. No ale nestěžujeme si, i když takovej okruh po Evropě bych si dala taky říct. Jedeš sám?" "Ne. S Bobem a Žanetou." "Myslím, jestli ty jedeš sám." "Já a videokamera," uchichtl se. "Nadšenče. Hele, měls mě vzít s sebou. Víš, jakej bys měl perfektní model? Zašklebila bych se ti u Eiffelovky ..." "Izabela by tě podřízla," varovala ji Sára. "Co oči nevidí, srdce nebolí, a když vidím našeho umělce, ten si z její lásky dělá secsakra málo, viď?" "Pusino, ještě mě přivedeš do rozpaků." "Tebe, jo? Pch! Chudák Iza. Poslyš, prej vyhrál ten tvůj snímek?" vzpomněla si Rita. "Pochybuju. Ondrovi Macháčková nadhodila, jako že vyvolenej bude Béďa ...". "Béďa?!" "Méďa Béďa? Ten kripl?" "No jo, dámy, podle vás kripl, jinak ovšem Bedřich Hana." "No a?" "Hana!" opakoval naléhavě Dick. "Myslíš, že může bejt nespravedlnost tak veliká, aby jméno fotra bylo víc než ostatní? Nerozumím tomu, ale určitě je to sprosťárna. Ondra říkal, že mu všechno dělá fotr." "Chce ho prosadit, no." "No dobře, ale ... Dneska už záleží na tom, co umíš, ne?" Dick se odmlčel a pak řekl kysele: "Jo. Jenže se tam nejdřív musíš dostat. Abys mohl vůbec něco dokázat." "A tobě táta nepomůže? Takový zvíře? Nebo matStránka 75
Blíženci-1 Znamení blíženců ka?" napadlo Ritu. "Chtěj tě dostat na vejšku, ne?" s "Jo. Chtějí. Jenže na medicínu, přinejhorším na techniku. V tom je kámen úrazu. A jsme u toho. Na fakultě by táta zatlačil, nemám strach. Jenže nechci. Ani tlačenku, ani medicínu. Ať se třeba postaví na hlavu, já se na školu dostanu, i kdybych to měl zkoušet pět let za sebou. A bez našich. Chci a musím tátovi dokázat, že se obejdu bez úlev. Nejsem lempl!" "Nebuď hloupej, Dicku. Je tam nával, říkal Ondráš. A jemu starej pomůže. Ondráš se s tím netají. Béďu vezmou tutově. Prosím tě, ty si budeš hrát na charaktera a dostaneš se leda na vojnu, tam berou rádi." "Tak to zkusím po vojně znovu," řekl tvrdohlavě. "Seš blbej. S prominutím. Bez tláči se nelepíš," tvrdila Rita. "Já bych na medinu šla. Proč ne?" "Já ne," usmál se. "Nic mě k tomu netáhne. Kvůli tomu, že mě kdysi bavilo vyšetřovat spolužačky ... Člověk k tomu musí mít buňky, něco ho musí táhnout, nevím. Mně se na medicíně nelíbí nic. Bejt doktorem je krásný povolání pro toho, kdo doktorem bejt chce." "Nechte toho! Nedáte pokoj se školou ani o prázdninách," zuřila Šárka. Rita poslechla, zalovila v batůžku a vytáhla na světlo miniaturní opalovačky. "Jdeme se vykoupat. Dicku, kde se tu dobře plavčí?" "Všude. Můžete jít s námi." "Pf. Dohlížet na dětičky, aby se neutopily? Díky, nechci. Batohy tu necháme, vomrkneme okolí a večer sem zarazíme, ať je nemusíme tahat s sebou." Šárka si naprosto ledabyle přetáhla triko přes hlavu. Vykulila jsem oči. Ta nestyda stojí kliďánko před Dickem do pasu nahá a loví plavky! A Dick se nečervená, dokonce se nad tím ani nepozastaví, jako by šlo o samozřejmou věc. Je zvyklý? "Jestli nemáte kde chrápat, jsou tu volný stany," nabídl jim ležérně. "A pan otec?" "Jeho táta je bezva," odpověděla kamarádce Rita 146 147 a šup, už měla taky triko dole. "Bob je zasnoubenej, škoda." "Když budeš spát s námi, proč ne," zamrkala Sára na Dicka. "Pojď s námi večer na zábavu, rozšoupneme se. Sakra, zapni mi ten krám ..." Katka se v okamžiku, kdy Dick zapínal Šárce vršek od opalovaček, příliš natáhla a pod nohou jí uklouzl kámen. Krve by se ve mně v tu chvíli nikdo nedořezal, určitě mi přestala proudit v žilách! Dick i obě amazonky se otočili naším směrem. Rychle jsme se s Katkou narovnaly a vypochodovaly z kopřiv přímo kolem nich. Třeba si budou myslet, že jsme měly cestu! Všichni tři si nás překvapeně měřili. Zřetelně jsem viděla, JAK se pohrdavě a povýšeně dívají holky, a JAK na mne hledí Dick. Není padlý na hlavu, z mé barvy musí jasně vyčíst, co jsme v kopřivách hledaly za štěstí! Snažila jsem se co nejrychleji a nejdůstojněji z místa činu zmizet. "No jo, teď chápu, proč se tu nenudíš," podotkla jedna. "A proč ho nelákají vyžilý skautky! Kuřátka, klasa, co?" "Proboha, za co mě máte? To jsou holky školou povinný," vysvětlil jim Dick. "A je s nimi psina. Správný holky. Fakt." "Hlavně ta černá, co? Tvůj typ, jestli se nepletu ..." "Nekecej, že s nimi nic nemáš!" "Počkej, tohle řeknu Ize, ta tě srovná! Ona ho ještě liStránka 76
Blíženci-1 Znamení blíženců tuje, chudáčka, prej tu hraje kolo kolo mlýnský se sedmiletýma harantama, a on zatím hlídá takový slečny..." Zatáhla jsem Katku do kuchyně, víc jsme neslyšely. Taková ostuda! Jako na povel jsme se rozřehtaly. Soňa si nás s úšklebkem měřila, neboť právě utírala poslední hrnec bez naší pomoci. "Ty byly teda pitomý!" vydechla jsem. ; "Ale odvázaný!" 148 Holky zajímalo, o čem mluvíme, takže je Katka krátce seznámila s tím, co jsme viděly a slyšely. "Jsou z Prahy," hádala Radka důvod. "Tomu nevěř," namítla jsem zadumaně. "Naše Jarina je z vesnice a dovedu si představit, že mezi klukama se chová zrovna takhle. Ony jsou ... starší. To je ono!" 149 14. HVĚZDY A UFOUNI. Bob na nás vyrukoval s junáckou symbolikou, ale daleko se nedostal. Sotva nám stačil vysvětlit symbol lilie ve znaku, dokvačil k nám Dick, vyprovodivší svou návštěvu za hranice tábora, a zhrozil se. "Cože je na programu?" "Trocha symboliky nikoho nezabije," mínil Bob mírně. "Řeklo se, že tenhle tábor je pro všechny, ne?" "Jistě, pro junáky stejně jako neskauty." "Tak proč nám chceš kazit odpoledne čistě junáckou tematikou, co?" zeptal se ho Dick přísně. "No...," Bob zaváhal. "Přece nikomu nemůže vadit -" "To teda může!" bránil se Dick. "Já mám například proti junákům své výhrady a nehodlám si tlouct do hlavy jejich problémy. Dohodneme se demokraticky. Já se s těmi, co nemají zájem, půjdu koupat, a vy si probírejte symboly třeba do večera. Kdo je pro koupání?" Zvedly se všechny ruce. Bob vzdychl a kapituloval. Voda připomínala svou teplotou louh, a kdyby nefoukal svěží větříček, asi bych se upekla zaživa, neboť já jediná se díky svému zranění nemohla koupat. "Mám výčitky svědomí, vílo, když tě tu vidím jako vdovu," řekl mi Dick. Ve vodě se nezdržel, sotva si zaplaval, vylezl na břeh a sedl si vedle mne do stínu mohutné břízy. "To nic," usmála jsem se. Seděli jsme vedle sebe a pozorovali ostatní, jak ve vodě blbnou společně s Bobem. Přišlo mi mlčení hloupé, horečně jsem hledala téma. Pak jsem si vzpomněla: "Co máš proti junákům?" Mrkl na mne a usmál se. "Dohromady nic. Aspoň ne proti junákům jako takovým. Vadí mi všechny organiza150 ce, rozumíš. Co je nějak předem naprogramovaný a řízený, z toho mám husí kůži. Nikdy jsem nechodil do pionýra, stejně jako si nebudu honem hrát na skauta. Neříkám, že ta jejich organizace a program je špatnej, jen s ním nechci nic mít. Stačí mi pár kámošů, se kterýma se dá dělat všechno, na co je zrovna nálada. Jsem pánem svýho času, nesnesu, aby mě někdo omezoval a do něčeho nutil. Chápeš? Plnit ty jejich odznaky, proboha, proč? Buď mě to baví, anebo ne." Zamyšleně jsem pozorovala modrou vážku bloudící nad rákosím. Náhle změnila směr a já musela sklonit hlavu, aby se se mnou nesrazila. Oba jsme se mému strachu zasmáli. "Já chodila celé roky do pionýra a teď do junáka." "Co ti řekli, udělala jsi," doplnil mě. "Ano." Stránka 77
Blíženci-1 Znamení blíženců "A přemejšlela jsi nad tím, proč?" "Ne ... Dělali to všichni, ne?" Usmál se. "A jsme u toho. Schováváš se v davu." "Ne. Třeba mě to bavilo ..." "Všechno?" "No ... Něco. Všechno určitě ne. Nesnáším například soutěžení," uvědomila jsem si. "Jaký? V čem?" "Ve všem. V recitaci, v matice, v tělocviku, ve sběru bylin, starýho papíru," počítala jsem na prstech. Podíval se mi do očí. "Proč?" "Nevím... Příčí se mi to. Dokazovat někomu, že jsem dobrá, lepší, nejlepší? Nesmysl." "Třeba bys to mohla dokázat sobě," navrhl mi. , ,Sobě ?'' nechápala j sem. "Svýmu sebevědomí, že jsi dobrá." Dušan se ve vodě tvrdošíjně pokoušel o stojku. K pobavení ostatních stvářel samé křivé kreace, ,, Ale j á dobrá nejsem!" "V ničem?" 151 Uhnula jsem přímému pohledu. "Ne. V ničem." "Blbost," namítl přesvědčeně. "Každej je v něčem dobrej a nemusí to bejt zrovna olympijská disciplína, ne? "Soutěžíš rád, viď?" Než odpověděl, musela jsem mávnout na holky do vody, protože něco chtěly. Kupodivu se s mávnutím spokojily, kdoví co jsem odkývala. "Rád vyhrávám," odpověděl s pousmáním. "Potom ... potom nemá cenu, abych ti něco povídala. Nemůžeme si nikdy rozumět." Zařval na Boba, že už jde, kluci chtěli odpískat závod ve výdrži pod vodou bez kyslíku, sevřel mi rameno a řekl: "Můžeme, vílo, já ti vidím až do žaludku. A abys věděla, děsně nerad prohrávám." Dívala jsem se za ním, jak s cákáním skáče do vody. Podplaval aspoň šest metrů pod vodou a k smrti vyděsil Beatu s Romanou, u kterých se nečekaně vynořil. Rameno mne pálilo žhavým vzrušením po doznívajícím doteku a já si pomyslela, že Dick se svou postavou a tváří, vtipem a dovedností, šarmem a silou jistě moc závodů neprohrál. Než jsme se přesunuli na cvičební louku, kde měla být beseda s hvězdáři, spěchala jsem na ošetřovnu na převaz. Po rozbalení fáče jsem vykulila oči. Br, celý nárt posetý řadou puchýřů nalitých vodou. Zdravotník Pavel, jinak vedoucí šestého oddílu a student medicíny, si mne všiml. "Neboj, puchýře ti popraskají, ani jizva nezbyde. Nesmíš se koupat, jasný? Kvůli infekci. A nemrač se, než se vdáš, tak se ti to zahojí." Prima útěcha! Než se vdám! Pche. Pavel neví, že se přinejmenším do třiceti vdávat nehodlám. Do té doby se musím něčím stát, ač je ve hvězdách, čím. V první třídě jsem do dotazníku napsala zpěvačku, ve druhé baletku a ve třetí jsem slevila na herečku. Naši mi tyhle volby 152 jednoznačně rozmluvili a od té doby tápu. Podle tatínka nějaká obchodní akademie a pak vysoká. Jarinu kopírovat nehodlám ani za nic. Letní prázdniny sice k zahození nejsou, ale na učitelku nemám nervy, když vidím, co si žáci vymýšlejí za finty a přezdívky, pěkně děkuji. Až něco dostuduji, chtěla bych cestovat. Mrknout se na noční New York z Empire State Building, okouknout domorodce na Novém Zélandu či digitální svět šikmookých Japonců. Do mých plánů se svatba nikam nehodí a pak, kdo by si mě vzal! Vidím maminu, vdávala se brzy, hned se jí narodila Jarina, do roka já, po pár letech Stránka 78
Blíženci-1 Znamení blíženců dvojčata, starostí má na celý život a do ciziny se podívala jen vloni na zájezd do Vídně. Letos moře, dobrá. V pětatřiceti! Takhle dopadnout nechci. Jarina se mi směje, jsem prý ještě hloupá, jen až dostanu rozum, ona ho má od narození, poznám, že láska je pro život nejdůležitější. Láska, manžel! Hlouposti. Vzít si třeba Dušana, chacha! A co Dick?! Viditelně jsem zaváhala. Dick je jiné kafe... Páni, kdyby mě slyšel, uřehtal by se k smrti. Vzít si za muže posměváčka jeho kalibru! U večeře mě pěkně dostal, fakt, knedlíky mé výroby opravdu nebyly poživatelné, škoda borůvek! Jenže já sama za neúspěšnou večeři přece nemohla! Všechny holky přispěly svým dílem a vznikly na pohled vábivé bílé koule, které se však daly rozkousat jen se značnou námahou a ještě hrozilo nebezpečí, že si strávník navždy zacementuje žaludek. Dick obvinil samozřejmě mne a celý tábor se bavil, dokonce málem souhlasil s jeho sadistickým návrhem postavit mě k totemu a knedlíky ukamenovat. Kdyby nezasáhl Velký orel, ten poděs by snad proměnil slova v činy! A něco takového bych si chtěla vzít?! V osm hodin jsme se shromáždili na louce a čekali, až druhý oddíl pomůže dvěma chlapíkům z hvězdárny vyložit pomůcky. Dick chyběl. Ať jsem se rozhlížela, jak 153 chtěla, nikde jsem ho neviděla. Nejdřív se mi ulevilo, že bude klid, za řeči u večeře jsem ho měla plné zuby, ale s přibývajícím soumrakem jsem zjišťovala, že jeho vtipné připomínky celé sešlosti scházejí nebo co. Kluci jeho nepřítomnosti využili, jindy je středem pozornosti Dick, jak něco povídá, všechny holky ho hltají a kluci žárlí. Momentálně byli na koni a bavili nás, seč mohli. Dušanova blízkost mě těšila a byla nepříjemná zároveň. Jsem divná, vážně. Chození si představuji trochu jinak, jako kamarádství, aby bylo člověku fajn, vyrazit v partě do kina a tak, ale sólové držení za ruce k tomu být nemusí. Navíc tam, kde jsou lidi kolem. Dušan však není spokojený s vývojem událostí. Pche. Vdávat se nechci, aspoň ne brzy, ale takovou nějakou voňavou romantiku bych si docela přála zažít. A je mi jasné, že teď už to s Dušanem nikdy nebude vypadat tak slibně jako před prázdninami. Zahleděla jsem se směrem k Tůni. Až k nám zazníval žabí zpěv. Zbožňuji ho, jednou jsem si žabí koncert dokonce nahrála na magnetofon a celá rodina mne považovala za pomatence. Nedala jsem na jejich řeči a nahrávku nevymazala, dodnes si ji občas v zimě pustím. Pravá romantika prostředí samozřejmě chybí, ale něco do sebe má. Venku zuří metelice, chumelí se, mrzne, jen praští, a mně je smutno. Pustím si kazetu. Milé, že? Teď jsem se raději soustředila na výklad, protože mám hvězdy a všechno nepoznané ráda. Dokud bylo světlo, prohlíželi jsme si mapy hvězdné oblohy. Astronomie je věda tajemná ažaž a já věřím, že na mnoha planetách existuje život, jistě nejsme jediní ve vesmíru. Jakýsi doktor Horák nám vyprávěl o neviditelných drahách vesmírných těles, ukázal nám Mléčnou dráhu a nechal kolovat kousek těžkého meteoritu. Nakonec jsme se mohli podívat dalekohledem na oblohu, kde zářily stovky bodů, neboť byla sice dusná, ale jasná letní noc. Trvalo děsně dlouho, než se na mne u aparátu do154 stala řada, ale stejně mě pohled zklamal. Čekala jsem mnohem větší přiblížení tajů plná. Klára si vykoledovala pytel ostudy. Když na ni přišla možnost nahlédnout do dalekohledu, začala povykovat na celý tábor, že vidí ufouny. Šlo o normální družici, jak nám doktor Horák sdělil, a všichni se pobaveně zasmáli. Kromě mne. MysStránka 79
Blíženci-1 Znamení blíženců lím, že by se UFO do strašidelné atmosféry hodilo mnohem lépe. Cítila jsem i v té tmě Dušanův pohled. Žárlí na Dicka, ačkoliv jsem mu lekce windsurfingu dostatečně vysvětlila. Dick prostě potřeboval obětního beránka. A já mu padla díky vlasům do oka. "Evo, máš prima tátu," řekl najednou jaksi mimo. Položil svou dlaň na mou ruku, jíž jsem se opírala o zvlhlý trávník. Okamžitě jsem si poposedla. Jsem dobře vybrakovaná, Dušanova ruka mne pálila, ovšem docela jiným ohněm než Dickova. "Proč?" "Že ho napadlo jít zrovna do Bakova." Polilo mě horko. Svým způsobem šlo o vyznání! Sním přece o velké lásce, ne? Jenže ... asi moc čtu, všechno si představuji jinak. Lásku, chození, konečně i vyznání. V životě se orientuji dost těžko, ale tohle určitě není ono! K tomu stačí instinkt... ženy? Dívky? Slečny? Proč ne! "Hm. Vůbec se mi stěhovat nechtělo," usmála jsem se. "A teď? Lituješ?" "No ... nee," protáhla jsem odpověď, kterou si vyložil po svém a tu ruku mi navíc stiskl. "Jsem rád, že jsme se potkali." Mohla bych mít kluka. Tak, jako Jarina. Konečně se ségře v něčem vyrovnat, dohonit ji. Dobrá, ale ...! Copak láska přichází takhle? Jsem rád, že jsme se potkali? Jestli se teď zeptá, zkazí i to málo, co k němu cítím! "Evo, chceš se mnou chodit?" 155 Zamračila jsem se. Zeptal se. Blbec. Normální blbec. Chceš se mnou chodit! Pche. "Jsme přece kamarádi," snažila jsem se přívětivě. "No právě. Chtěl bych, kdybys ... kdybysme ... víš?" Pokrčila jsem rameny. Nevím. Je mi čtrnáct. Nevím. Nechci vědět. Sním o romantice a jsem přesvědčená, že až jednou potkám toho pravého, poznám to a on také, neztrapní se otázkou: chceš se mnou chodit! Můj taťka má své mouchy, je moc vážný, přísný, nerozumí žertu, ale jistě mámě takhle stupidní otázku nikdy nepoložil. K mamce se chová moc hezky. A já chci, abych jednou měla někoho stejně ráda jako máma mého tátu a abych se mohla spolehnout, že by mne doma samotnou nenechával víc, než je bezpodmínečně nutné. Otočila jsem se po Katce, abych měla důvod se Dušanovi vysmeknout. Jenže Katka seděla s Michalem až u křoví a cosi si důvěrně špitali do ouška. "Tak co?" otravoval. "Kdoví kde je Dick," uteklo mi. Dušan se smrtelně urazil a ten večer víc nedotíral. Hlavní vedoucí poděkoval hvězdářům za zajímavé povídání a nás upozornil, že podle všeho bude v noci bouřka, máme sebou hodit a zalézt do spacáků co nejdříve. Obloha však vypadala nevinně. Potrhle jsem se rozběhla k táboru, aby mne Dušan nemohl doprovodit. Za půldruhé hodiny máme s Katkou noční hlídku. Má cenu vůbec usínat? "Už ležíš? No ty jsi včelička," bodla žihadlo Katka. Prohlédla si obličej v malém zrcátku, přečesala si vlasy, lehce se nakrémovala niveou a zeptala se: "Mám zhasnout?" "Třeba." Chvíli šustila spacákem, než našla pohodlnou pozici. "Katko ...," zaváhala jsem. "Máš Michala ráda?" Uchichtla se. "Nepřeskočilo ti? Ty máš starosti! Za 156 Stránka 80
Blíženci-1 Znamení blíženců chvíli jdeme hlídat, já umřu, to bude horor! V bouřce by se hlídat nemuselo, ne? Uznej, v bouřce zloději lesem nechodí. Jenže kdoví jestli nějaká vůbec bude. Cos říkala? Jo, jestli Míšu ...? Že bych bez něho nemohla žít? Klidně půjdu do kina s Jurou. Ten je možná hezčí než Michal." "Tak proč s ním chodíš?" "Proč, proč ... Jura nemá zájem, tak co. Holky mi ho dokonce závidí! Je prťavej, ale jinak není špatnej. Přece nebudu sama! Polovina holek ze třídy s někým chodí. Nebo chodila. Monika s Dianou dokonce nejsou panny!" "Honí si triko," nevěřila jsem. "I kdyby. Nebudu stará panna jako Zora. Jsem spokojená, že se klukům líbím. A žere mě, že ty víc! Zamiluju se, až budu stará." "Trochu opačný pořadí, ne?" "No a? Copak, Dušan ti dělal návrhy? Hele, nebuď blbá, Dušan je nejhezčí kluk ze školy, co bys chtěla víc!" Nechci víc. Proč bych měla chtít víc?! Myslím, že ve čtrnácti mi staropanenství nehrozí a mnohem lépe se cítím v partě než ve dvojici s Dušanem. Díky, o to nestojím. Nemusím přece dělat to, co všechny holky! Konečně nemusím se opičit ani po Jarině, nutit se do něčeho, co je proti mé vůli. A vůbec, vlezte mi na záda, nemusím být jako vy a dělat něco jen proto, že ostatní to dělají také!' "" •••• 157 15. V HODINĚ DUCHŮ. Kdosi mi svítil baterkou do obličeje a já stěží mžourala ospalými, ocelově těžkými víčky. "Holky, vstávejte, honem!" pobízel nás Jura. Připadalo mi, že jsem sotva zavřela oči! "Nemohl bys laskavě svítit jinam?" požádala jsem ho. "Je za pět dvanáct, náhodou!" vyčetla jim Katka. "A ven!" Jura s Radkem vycouvali a čekali před stanem, až jim padne. Hlídku končili, těšili se na lehátko, kdežto my! Pomalu jsem si sedla. Ještě pomaleji sepnula vlasy sponou. Hlemýždí rychlostí si na tričko natáhla teplákovou bundu. Vyndat nohu ze spacáku, ještě druhou, postavit se. Vylezla jsem ze stanu jako nenamazanej robot. "Haló," zatřásl se mnou Jura rozveseleně. "Nespíš?" "Dost možná... Neprší?" vzpomněla jsem si. "Zatím ne. Bude. Honí se pořádný mraky, nejsou vidět hvězdy. Ani ufouni," odvětil. "Tak pa, holky, klidnou hlídku." "Ty seš mi kavalír," pospíšila si Katka. "Klidně si jde chrápat a nás, slabé dívky, nechá napospas noci a ještě bouřce. Nechcete pobýt s námi?" Jura o jejích slovech doopravdy přemýšlel, ale Radek odpověděl první: "Kvůli tvým krásným očím, Katuško, mě nehne. My máme odslouženo. Proč si neřekneš Míšovi? Ten by tu s tebou hlídal rád, Evu byste vůbec nemuseli budit ..." "Pořád říkám, že s většinou kluků ve třídě lomcuje puberta," vzdychla Katka. Jura mi podal velkou baterku a oba zmizeli ve stanu raz dva tři. Neměla jsem si brát bundu, původní chlad z nevyspání přešel a po těle mi vyskákaly kapičky potu. Do temného stanu se mi vracet nechtělo, bundu jsem si svlékla a uvázala kolem pasu. 158 "Pojď, sedneme si ke kuchyni," zašeptala stísněně Katka. U kuchyně stály pod stříškou lavičky přímo vybízející k posezení. "To se nesmí," váhala jsem. Hlídka nemá sedět ani ve Stránka 81
Blíženci-1 Znamení blíženců stanu, ani na lavičkách, měla by celou hodinu obcházet tábor po vnějším obvodu. No, že by mne ta vyhlídka zrovna vábila! "Nikdo nás nevidí," rebelila. Mohl by vyjít některý vedoucí, například. Kam by ale o půlnoci chodil? V lese nepříjemně zahoukal sýček. Podle babičky věští nebezpečí... Katka se na mne přilepila jako pijavice. "Je hodina duchů," poznamenala jsem věcně a chudák holka se celá rozklepala. Je fakt, že jsem ji postrašila schválně. Sama se také bojím, jenomže její strach, bezostyšně vystavovaný všem na oči, mě naplňoval nechutí. Přece nejsem podělané zvířátko jako ona! "Katko, pojď, překonáme to, obejdeme tábor, nejsme posery, ne?" "Já posera jsem a nevadí mi to. Nehnu se!" Naštvala mě. Půjdu sama. Dokážu si, na co mám a na co ne. Nepotřebuji se jí držet za ruku! "Hlídka musí hlídat, ne se klepat u kuchyně." "Prosím tě!" prskla. "Všichni přečkají tu hodinku na lavičce, jen ty ze sebe děláš vzorňase." Teď mě dojala úplně. Nejsem vzorňas, a pak, na pojem všichni to tak dělají začínám být alergická. Katka je ovce v houfu, nemastná, neslaná, nezajímavá, nesvá. Dělá to, co ostatní. Je teda proto normální. Jak logické! "Jdu sama," rozhodla jsem se pevně. "Nechoď, co si tu počnu!" fňukala. "Můžeš mi jít naproti z druhé strany," prohodila jsem zlomyslně. "Tamhle u lesa se setkáme." "Já tu teda radši počkám," mínila rychle. "Nebuď tam dlouho, kdoví co se kolem může motat za pobudy! Je hodina duchů, jak sama říkáš!" 159 Popadla jsem velkou baterku a šla. Katka si ponechala naši malou, potmě by nezůstala ani u kuchyně. Její průpovídka o pobudech mi nepřidala. Pobudové! Po pár krocích jistota z mé chůze zcela vyprchala a já kráčela co noha nohu mine. Proč dávám sama sobě takové hloupé úkoly? Co si chci dokázat?! Že jsem lepší? Pche. Před pár lety jsme byli se školou na exkurzi ve velkovýkrmně kuřat. Všechna kuřátka stejně pípala, pobíhala ve stejných kotcích, zobala stejnou potravu, jako větší seděla v navlas stejných krabicích s dvěma otvory, jedním pro přísun granulí, druhým pro vyměšování, všechna korálkovitá očka hleděla stejně tupě. Když dosáhla určité váhy, šla na smrt. Všem usekli hlavu, oškubali je, vykuchali a všechny zabalili do stejných igelitových pytlíků. Ušklíbla jsem se. Tohle je něco jiného! Katku svědomí ze zanedbané hlídky nehryže! S tlukoucím srdcem a vykulenýma očima jsem měla skoro půlku tábora za sebou. No vida! Teď mi zbývá projít samým okrajem lesa, neboť na severním cípu dosahují stany k lesu. Leda bych šla po vnitřním obvodu? Ale ne, nejsem rozmazlená městská holka. Náhle jsem ztuhla. Tamhle u stromu se cosi mihlo! Určitě! Bušení srdce nabralo obrátky a já se divila, že jím nebudím spáče v nejbližších stanech. Co když nás přišel postrašit sousední tábor, přestože jim hlavní vedoucí podobné akce zakázal? Ne, jenom keř, zbytečně se plaším. Ucítila jsem něco těsně za sebou, a než jsem se stačila otočit či aspoň vykřiknout, popadl mě kdosi dlaní za pui su a strhl na trávu. Myslela jsem, že uhodila má poslední hodinka, mami, tati, nikdy vás neuvidím! Jo, to jsem si myslela, dokud jsem si neuvědomila tichý smích. Povedlo se mi vymanit ze sevření, rychle jsem nahmatala v trávě baterku a kuželem světla oslepila Stránka 82
Blíženci-1 Znamení blíženců útočníka. • .,. ,?,« 160 Dick. Seděl spokojeně na zemi, mžoural jako probuzená sova a výborně se bavil. Nejprve se mi ulevilo, vražda se nekoná, kámen veliký jako Pravčická brána spadl a tep se zklidňoval. Potom přišel na řadu vztek. Pořádný! "Ty...!" vyhrkla jsem rozzuřeně a hledala vhodná slova. "Nejsi na mozek? Z toho šoku jsem mohla mít klidně smrt! Panebože, proč si ten svůj nekonečnej elán vybíjíš zrovna na mně? Co jsem ti udělala?!" "No vidíš, jak to jde, když se chce. Vypadáš jako holčička, co neumí napočítat do pěti, ale jak se rozjedeš..." Nafoukla jsem tváře. Když se hádat, jedině na úrovni! S ním nic nehne, ještě se mi vysměje. Zvedla jsem se z trávy. Vyskočil také, chytil mě smířlivě kolem ramen (!) a řekl: "Evo, nic ve zlým, ne?" "Proč ve zlým," zablekotala jsem. Páni, zase ten úžasný pocit doteku skutečného muže, jenž mě úplně ledabyle drží kolem ramen a vůbec netuší, že ve mně všechno jásá a podlamují se mi nohy. Jako při windsurfingu, kdy se dotýkáme nahými těly. Tohle gesto je důvěrnější, ačkoliv on ho tak nebere. Mohlo by být důvěrnější, kdyby... "Taky myslím. Nemáš důvod se urážet, všechno je psina, ne?" říkal mi tiše, abychom nevzbudili celý tábor. "Ty hlídáš sama? Kde máš společnici?" "Sedí u kuchyně, mrtvá strachy." Ať vidí! Chytil se. "Seš taková odvaha?" "Ani ne. Jen nedělám všechno jako ostatní." Usmál se. "Boduješ. Jen tak dál. Co hvězdy?" Nejdřív jsem se mrkla na oblohu, kde tučné černé mraky střídavě zakrývaly měsíc a vůbec navozovaly hororovou atmosféru, než mi došlo, že svou otázkou míní spíš besedu. "Klára viděla ufouny, ale prý to nebyli. Škoda." 161 "Škoda? Ty nečteš sci-fi? Každej ufoun netouží po ničem jiným než zkolonizovat Zemi. No?" "Ba ne. K takové noci záhady patří..." Sledoval můj zrak znovu k obloze. "Romantičko." Lehce jsem se zarděla. Fantazíruji! "Je tu báječně, viď? Tady, na táboře, na zemi... Tahle noc, mraky, hvězdy, vůně... Nepřipadá ti, že někdy je to prostě ono?" Cvrnkl mě s úsměvem do nosu. "Jo, to víš, že jo. Třeba teď." Šílím! Co si o mně pomyslí! Že nemám pět pohromadě! "Dobře. Chceš realitu, máš ji mít. Říkali, že kolem Země krouží víc než dvě stě malých planetek a s každou z nich hrozí potenciální nebezpečí střetu. Při té rychlosti a velikosti... konec světa." "No," pokrčil rameny. "Řekl bych, že větší nebezpečí číhá přímo na Zemi, ani nemusí přijít z kosmu. Ozónová díra a tak. Jestli budou lidi pořád takhle blbí, máme se na co těšit. Ale to my dva tady nevyřešíme, co? Pojď se cournout, když se nebojíš. Tahle noc je fakticky hezká." "Co Katka ...," vymlouvala jsem se. V jeho přítomnosti se cítím příliš nejistě na půlnoční procházku letní tmou. A o pobudy samozřejmě vůbec nejde!!! "Určitě už blázní, kde jsem." "Ta má co mluvit," mávl rukou. "Ať je ráda, že je ráda, nebo ji hned ráno nabonzuju. Teď musí bejt parádní voda, před bouřkou ... Pojď se vykoupat, vílo." Pousmála jsem se. "Nemůžu. Jednak mám hlídku, Stránka 83
Blíženci-1 Znamení blíženců jednak se nesmím vzdálit z tábora a hlavně tohle..." Posvítila jsem si baterkou na zafačovanou nohu. Oblohu osvítil klikatý blesk. No páni, normálně se bouřky nebojím, jenže ve volné přírodě! Dick odpověděl až po hlučném zadunění hromu. "Vidíš, jakej jsem blbec." Ten jeho zkroušený výraz mi byl nepříjemnější víc než 162 nevadnoucí humor. Pomalu jsme přicházeli ke kuchyni a on mne stále držel kolem ramen. Přemýšlela jsem, jak ho šikovně setřást, protože Katka bude mít tisíc připomínek. "A co tu vlastně děláš?" změnila jsem téma. "Byl jsem se s holkama mrknout ve vsi na zábavě, ale je to vesnická dupárna, radši jsem utekl." "Ty neumíš dechovky?" usmála jsem se s převahou. K němu se polka a valčík nehodily na pohled, a pak, po večerech i při poledním klidu z jeho stanu duní docela jiný druh hudby, až se plachta natřásá. "Aby nedošlo k omylu, vílo," ohradil se, "kdyby na to přišlo, předvedu ti třeba kvapík. Tahle hudba mě jen nebaví. Umtata, umtata. Praskly by mi bubínky. Děsně tam fidlají nějací šumaři a co víc, mládež se hromadně opíjí. Příšernost, fakt. I holky nasávají hekťáky piva a šavlujou pod stůl. Díky, o tohle nestojím. Aspoň jsem přivedl holky, bude bouřka a ony se tu courají v bikinách." Přála jsem si mu posvítit do očí. Udělal to za mne dlouhý roztřepaný blesk. Dickova tvář ve fialovém odstínu vypadala naprosto obyčejně, lhostejně. A co jsem chtěla vidět? Jak bude rozechvělý? On? Kvůli těm odvážným školačkám?! Ten jistě! "Irča tam byla taky?" napadlo mne. "Jo. S půllitrem v ruce," zavrtěl hlavou. "Slepice, no." Zachytil můj pátravý pohled, usmál se a zaútočil: "Poslyš, vílo, jak se špízlovalo, co?" "Dobře, akorát jsme se prozradily," přiznala jsem. "Cože? Tys vlezla do kopřiv fakticky schválně?" užasl nehraně. S ním si člověk nemůže být jistý, hned jsem přiznání litovala, od něho šlo o výstřel od boku, mezi řečí. "Kvůli mně?" "To zrovna!" vyhrkla jsem příliš rychle na to, aby si mého zmatku nevšiml. Konverzuje se s ním těžko, v jednom kuse mě chytá za slovo! Kdyby za slovo! Docela běžně rozpoznává tón hlasu. "Kvůli těm holkám." 163 "Dovedeš zkazit náladu, vílo. Už jsem si chtěl fandit," povídal se smíchem v hlase. "A co jim teda říkáš?" Znovu zahřmělo a stromy se ohnuly náporem větru. "Nic. Měla bych?" Usmál se. "Když ses kvůli nim spálila v kopřivách, muselas mít důvod." Zastavil se a já musela stát také. Ke kuchyni zbývalo pouhých pár kroků. "Nevím." Hloupější odpověď ze mne fakticky vypadnout nemohla. "Pro mě jsou z jiný planety. Nerozumím vám, no." Stáhl ruku z mého ramene a než jsem stačila zajásat, chytil mě zepředu za obě (!!), abych se mu musela podívat do očí. Blesky mi k tomu krásně svítily. "To je dobře, Evo. Jsou to holky od nás z gymplu, nejsou špatný, jenom proti tobě jiný. Uměj prodat všechno, co mají. To se časem taky naučíš. A ty toho máš víc jak ony dvě dohromady. A možná se to nenaučíš a bude to lepší... Netvař se vyplašeně, buď ráda, že jsi jiná a vystup konečně z řady tvých vrstevnic. Nejtěžší je být sama sebou. Jasný?" Té řeči jsem nerozuměla a z nepříjemné situace mi pomohlo počasí. Zdvihl se silný vítr, vehnal nám do očí Stránka 84
Blíženci-1 Znamení blíženců fůru prachu a znovu zaútočil takovou silou, že jsem sotva popadala dech. Dick mě chytil za ruku a já utíkala po jeho boku ke kuchyni, kde se krčila Katka. "Konečně že jdete!" přivítala nás, jako by se naše dvojice rozuměla samosebou. Vítr kvílel a rval slova rovnou od úst, nemohli jsme víc mluvit. Při hromové ráně jsme s Katkou obě nadskočily, Dick se usmál a postrčil nás pod stříšku, neboť začínalo pršet. Nejprve padaly velké teplé kapky, za chvíli už jenom studené a nepřetržité liány průtrže mračen. Krčili jsme se pod stříškou a němě pozorovali tu spoušť kolem. Blesk stíhal blesk a přes hustou clonu deště nebylo vidět dál jak na metr. Citelně se ochladilo, začínala mi být zima i v teplákové bundě. Po zemi se va164 lily potoky vody, takže jsme záhy měli plné boty a já navíc promáchaný obvaz. Co stany, napadlo mne. Jestli propustí vodu! V záři fialového blesku jsem poznala hlavního vedoucího, jak k nám kluše zahalený v igelitové plachtě. Rychle odemkl kuchyň, abychom se mohli schovat. Proud nešel, rozsvítil tedy baterku a Dick dvě petrolejové lampy. "Vypadá to špatně," konstatoval Orel při pohledu z pootevřených dveří. Jen je přivřel, ozvalo se dupání a dovnitř vběhli dva vedoucí. Rozhovořili se o počasí, báli se vytopení celého tábora. Pavel si všiml mého fáče. "Co je, marode? Ukaž, převážu ti to, tenhle hadr si tam nemůžeš nechat." Sedla jsem si na židli a nechala se obsloužit. Brr, ta moje hnusná noha! Pohled na veliké, nalité a ke všemu rozmočené puchýře nebyl právě povzbuzující. Dick, který Pavlovi nakukoval přes rameno, přivřel zachmuřeně oči a polekaně po mně střehl pohledem. Tvářila jsem se statečně. Aspoň jsem se snažila. Výsledek se podobal trochu kyselému úšklebku. "Nezůstane jí to?" zeptal se Dick Pavla. "Ne," otočil se zdravotník na něho pobaveně. Co si pomyslí! Nemůže vědět, kdo je vinen! "Puchýře vytečou a splasknou, pár dní bude mít nohu červenou, časem se ztratí i to. Byla by jí škoda, co, Dicku, takový nožky?" "No právě," mínil Dick neutrálně. Katka se uchichtla. Koza jedna, určitě má plné kalhoty strachu z bouřky, ale takových řečí si všímá. Vedoucí druhého oddílu (v gumovém plášti a gumové čepici připomínal trpaslíky na útěku z kýčové zahrádky) si nezapomněl přisadit oblíbené pořekadlo o vdávání. Velký orel mi mrkl na zohyzděnou nohu a povídá: "Jen aby. Ta se bude vdávat brzy, na to dám krk." 165 , Všeobecný smích a já zarývala oči do podlahy. ?• "Bože, dítě, ty seš trdlo. Ženská, budoucí kuchařka!" Pch, on si o mně myslí, že jsem levá jako šavle a neumím se u sporáku otočit. Dick se smál a já ho kryla! Do kuchyně vběhla Lenka, mladá vedoucí z Prahy, vždy pečlivě naondulované vlasy mokré na ždímání. "Je zle," vydechla. "Děcka panikaří, do některých stanů teče proudem." "Naženeme je do zimní jídelny?" "Při přesunu promoknou ještě víc ..." "Musíme, nedá se nic dělat," rozhodl hlavní vedoucí. "Jak je jinak uklidnit," krčila Lenka rameny. "Třeba tím, že přestává pršet," poradil jí Dick. Všichni se nahrnuli ke dveřím. A skutečně, blesky křižovaly oblohu se stále většími a většími pomlkami, krom občasného vzdáleného zaburácení bylo venku docela ticho Stránka 85
Blíženci-1 Znamení blíženců a pršelo čím dál slaběji. "Každý uklidněte svůj oddíl," řekl s úlevou Velký orel. Co by si počal s takovou bandou mokrých a nevyspalých táborníků v jednu hodinu v noci! "Ať si vezmou něco suchého na sebe a do rána nějak vydrží. Přes den se usušíme. Určitě bude hezky, byla to jen letní přeháňka. Vy dvě jděte taky spát, děvčata, nikoho dalšího na hlídku do toho mokra nebuďte." Kývly jsme, popřály všem dobrou noc a první odešly. Překvapila nás pořádná zima. Čekala jsem ve stanu spoušť, potopu, ale nebylo to tak hrozné, pouze u vchodu malá kalužka. Spacáky nepromáchala. Pracně jsme za svitu baterky odvodňovaly. Druhá louže se rozprostírala pod okénkem. Za tu jsme mohly samy, nechaly jsme okno otevřené. Zlikvidovaly jsme kaluž ručníkem, vyzuly se, navlékly suché ponožky a zalehly. Jak to vedoucí myslel s tím mým vdáváním? Parádně se sekl, kdyby znal mé plány! Copak mi koukají vdavky a jiné lumpačiny z očí nebo co? "Jsi podrazák, Evo," podotkla ke všemu Katka. "Necháš mě hlídat a sama jdeš na randíčko." 166 "Dovol? To nemyslíš vážně!" "Myslím. Neříkej, že jste se potkali náhodou!" "A jak jinak? Přece bych ti řekla, kdybych s ním měla mít spicha. Navíc já bych s ním nikam nešla! Pche. On byl ve vsi na zábavě s těma jeho holkama, když se vracel do tábora, uviděl mě a hned ho napadlo mě postrašit. To je všechno." "Takže ty jsi šla na obchůzku čistě jen pro klid svědomí? Jsi tak čestná?" Katčin hlas pochybovačně zakolísal. Vypěnila jsem: "Asi. Třeba čestná, třeba pitomá, ale rozhodně ne zamilovaná a zrádkyně!" Dokonce jsme si nepopřály dobrou noc.; 167 16. SOUTĚŽ V TANCI. Jeden vedle druhého jsme se rýpali v nedělním obědě. Ráno se vyměnily kuchařky, místo dvou bábrlinek přijela načančaná osoba neurčitého věku a za pomoci druhého oddílu stvořila k obědu nepoživatelnou hmotu. Tohle má být vepřo knedlo zelo! Vlastně vepřo knedlo salát, neboť Dick zelí nerad. Ani salát však neměl chuť, podobal se vodě, myslím ten nálev, maso postrádalo barvu a hloubavější jedinci v něm objevili dokonce i krev, neboť nebylo dopečené. Zlatým hřebem oběda však byly bramborové knedlíky, nechutné, podivně zelenkavé a v polotekutém stavu. "Za takový žrádlo by měla jít na noc k totemu," mínil Jura. "Nejím, nejsem prase!" odstrčila Diana talíř, který si přivezla na tábor místo ešusu. "Ona snad ty knedle vařila ve vodě z rybníka!" Užasle jsem pozorovala Dicka, který zručně vykrojil v každém knedlíku syrové kolečko, zbytek uchopil do prstů, vymáchal ve šťávě a nacpal do pusy. Kdybych se takhle cpala doma, taťka by mě nejspíš poslal někam na převychování. "Copak?" zvedl náhle oči. "Nic ... Já jen, že nenadáváš," rýpla jsem si. "Naše knedlíky včera byly mnohem povedenější a jak jsem kvůli nim zkusila, jen si vzpomeň!" "Myslíš ty tvrdý dělový koule, připomínající chutí i strukturou tenisáky?" usmál se. "Ne, mluvím o borůvkových knedlích k večeři!" "Já taky," ujistil mě. "Nezlob se, ale ty se žrát fakt nedaly. S prominutím. Tohle ujde." Stránka 86
Blíženci-1 Znamení blíženců Urazila jsem se. "Se divím, že nenadáváš na druhý oddíl." "A proč bych měl?" podivil se.! "No ... že nekritizuješ," řekla jsem zmateně. "Ale brouku," usmál se mile, "kritizuju jen toho, koho mám rád, na kom mi záleží, víš?" Bob vedle něho se málem syrovým knedlíkem udusil smíchy a já, celá červená, opustila bojiště. Mrzák jeden! Jak je možné, že vždycky odpoví pohotově, vtipně a trefně, když já nejsem schopná vykoktat jediné slůvko na obranu?! Hlavní vedoucí počasí vůbec nevystihl. Nešlo o letní přeháňku, celkově se změnilo počasí. Příšerně se ochladilo a neustále drobně mžilo, takže jsme seděli namačkaní v zimní jídelně a nudili se. Dnes jsme nemuseli dokonce dodržovat polední klid, neboť ve stanu bychom si povalováním vykoledovali jedině pořádnou rýmu. "Mládeži, konec nečinnosti," zavelel Bob kypící energií. "Velký orel vyhlásil velkou taneční soutěž. Z každého oddílu potřebujeme dva soutěžní páry, ve tři začínáme. Taneční parket je přímo tady, odklidíme pár stolů a lavice postavíme okolo. Nakonec bude diskotéka pro všechny, vedoucí dal šanci pokoutním dvojicím, aby se nemusely scházet tajně." Udiveně jsem zamrkala. Tanec! Kluci si dělali legraci, na tanečky před porotou je neužije, chichi, a s holkama... "Děvčata, která umíte tancovat? No, nestyďte se, žádná čača ani džajv. Dick připravuje pásky. Čtyři disciplíny zvládnete, ne? Přece se nenecháte zahanbit, mrkněte, třetí oddíl už nacvičuje," agitoval Bob. "Jaké disciplíny?" "Polka, valčík, moderní a lambáda," vypočítal. Zvlášť kvůli tomu poslednímu zavládl v našich řadách zmatek. Lambáda! Tady by se vyřádila naše Jarina. Trošku tancovat umím, naši nás doma učili. Myslím dechovky. Oni se totiž seznámili v nějakém souboru lidových písní a tanců. Rytmus mi nedělá problémy, hudbu 169 slyším, jenže Jarča má vláčnější a půvabnější pohyby a především se nestydí! Bob nás popichoval: "No tak, holky. Neříkejte, že žádná neumíte tancovat, stejně bych vám nevěřil. Takové slečny! Diano, Moniko, Evo! Která? A kluci, kdo se ukáže jako chlap? Přece se nevzdáte, jde o legraci, ne?" Každý se buď tvářil netečně, jako že se ho to netýká, anebo povýšeně, jeho na takové hlouposti neužijí. Přivalil se Dick s obrovským magneťákem pod paží. Mohla jsem na něm oči nechat, myslím na tom přístroji, byla to lehká, nízká a dlouhatánská bedýnka s odendavatelnými reproduktory. Podobný jsme si s Jarinou dlouho přály, taťka nakonec svolil a vloni k vánocům koupil všem čtyřem dohromady maličký kazeťáček Sony. Prý nebude vyhazovat peníze za zbytečnosti, máme gramofon po mamce a pak, ví, že budeme nahrávat samé příšernosti a kazit si vkus. Celý náš táta, no. Dick má naopak všechno, pomyslela jsem si závistivě. Věčně ho bylo vidět se sluchátky volkmena na uších. I ten by mi stačil, jen kdyby byl čistě můj a já si ho mohla pustit kdykoliv! "Kdo soutěží?" zeptal se věcně. "Hudba je připravená, bude se vám trsat jedna radost." Bob námi pohrdal a řekl, že větší bábovky v životě neviděl. "Proč bábovky?" urazila se Monika. "Tak já, no." "Výborně! "jásal Bob. "Kdo další? Diano!" •ff "Neumím dechovky, fakt," přiznala se. "Eva se hlásí," řekl Dick vážně. Nechápala jsem, kde Stránka 87
Blíženci-1 Znamení blíženců k tomu přišel, seděla jsem s rukama v kapsách! "Ne, já ne!" bránila jsem se rychle. i "Umíš aspoň trochu tancovat?" ,, "Trochu jo, ale—" "Trochu stačí," usoudil Bob, ale když viděl mé zděšení, zaváhal: "Jestli vážně nechceš, Evo, tak —" Dick mi stiskl rameno. "Chce. Jen to neumí říct." Podíval se mi do očí. "Viď?" 170 Vzpomněla jsem si na náš rozhovor. Polkla jsem. Nejsem stavěná na producírování, neumím se předvádět, jsem trémista! "Dobře," kapitulovala jsem. "Prima," souhlasil Bob a víc se nestaral o mé rozporuplné pocity. "Ještě dva pány. No, kluci, kdo?" Po dlouhém dohadování se uvolil Michal. Bob ho určil coby partnera Monice, neboť já jsem vyšší než ona a Bob sám uznal, že by ve dvojici se mnou Michal působil dost komicky. "Budeme mít jen jeden pár," navrhla jsem s nadějí, jak se z nechtěného úkolu vyvleču. "Zrovna," usadil mě Dick. "Že vy se vždycky hned vzdáváte bez boje, to nepochopím. Musíme mít dva páry, i kdybych měl tancovat já sám, sakra!" "Proč se rozčiluješ?" divil se Bob. "Tomu nerozumíš," ušklíbl se Dick a na mě mrkl. "Podívejte!" vyhrkla Klára zahleděná na naše nejbližší sousedy. "Ten jejich vedoucí taky bude soutěžit, ne? Vždyť s nimi nacvičuje!" Zdravotník Pavel skutečně vysvětloval polkové kroky jednomu pihovatému děvčeti. Připomněl mi mé zranění. Jak budu tancovat v žabkách? Bob zjistil stav věcí a vrátil se s veselou. Náš problém mají i ostatní družstva a hlavní vedoucí slevil z pravidel. Všem se ulevilo, teď jsme měli dva páry jisté a na nikoho jiného vyjít nemohlo. "Jenže já neobuju kecky," namítla jsem. "Půjčím ti cvičky, jsou víc vykrojený," nabídla mí Diana. "Skoč se přezout," pobídl mě Bob. Mazala jsem s Dianou do deště. Její růžové cvičky mi padly, pásek kolem kotníku jsem raději moc neutahovala. "Díky," řekla jsem a chtěla pádit zpátky. "Počkej," napadlo ji. "Můžu ti půjčit i kombinézu... 171 Žasla jsem nad její ochotou, není to tak dávno, co mě nenáviděla! Kožená kombinéza byla parádní, leč na jinou postavu, Diana je proti mně kus ženské. Usoudila jsem, že tancovat v teplákovce se nehodí, a zaběhly jsme ještě do našeho stanu. Nakonec jsme společně vybraly dlouhé šedé legíny, na ně koženou mini a šedé tričko s koženými nášivkami na prsou. "Ještě vlasy," navrhla. Našla totiž v mém kufru taštičku se sponkami, korálky a čelenkami. Mám veškerou výbavu jako Jarina, ale nic z ní nenosím, bojím se být výstřední a poutat na sebe pozornost. Diana mi přes mé protesty ohon rozpustila, vlasy rozčesala a uvázala na čele růžovou čelenku s dlouhými šňůrkami, jež nechala vzadu volně viset. "Teda Evo," mrkla na mne znalecky, "Dick bude slintat." Toho jsem se dost obávala. Jestli si ze mě bude utahovat, sbalím kufr a odjedu domů! Nerada bych se přede všemi vystavila jeho nejapným vtípkům, když jsem se konečně jednou rozhoupala. Dick by mě ranil na citlivém místě a... Stránka 88
Blíženci-1 Znamení blíženců Do jídelny jsem vstoupila na velice nejistých nohou, cítila jsem se šíleně zranitelná, snad nahá, nevím. Uvítal mě aplaus naší družiny, což mi vehnalo ruměnec do tváří. Na Dicka jsem se bála byť jen koutkem oka pohlédnout. "Jak z takový pěkný holky může být ještě hezčí, to ať mi někdo vysvětlí," vysekl mi poklonu Bob. "Jak to děláš, Evo? Já nemít vážnou známost, nevím, nevím ..." Samozřejmě kecal a já dostala vztek. Místo aby mi pomohli a zbavili mě trémy, vytáčejí mě čím dál víc! Dušanovy obdivné oči jsem ignorovala a Dickovi nevěnovala jediný pohled, což mu patrně vadilo, neboť řekl: "Teda vílo, to je sen!" Vstal, přistoupil až ke mně a já si uvědomila, že také vyměnil zbytky svých džínsů za nové vypasované džíny a bílé tričko. Obcházel mě kolem dokola. 172 Trapněji mi být nemohlo, fakt! "Aby ses nám nezaláskoval, Dicku!" ozval se cizí jedovatý hlásek. Mezi naší skupinou si kliďánko hověly ty dvě medúzy z Prahy ve svých šatových pytlích a džínových bundách. Od holek jsem věděla, že noc strávily v jednom ze dvou volných stanů. Asi bez Dicka, ten ráno lezl ze svého. I když, kdo ví! "Na tom by nebylo nic divnýho. Nebo tobě se ta malá nelíbí, Šárko?" otočil se na ni Bob s úsměvem. Tohle je vedoucí?! Ať radši vetřelce vypakuje! i "Proč by se mi měla líbit? Jsem snad na holčičky?" " "Nejseš," usmál se Dick, "ale docela určitě poznáš, která holka je hezčí. I když má teprve čtrnáct." Podal mi rámě a zařadili jsme se do zástupu soutěžících. Červeň z mých tváří mizela jen velice zvolna. Jídelna se před očima měnila v taneční sál. Kluci vynosili všechny stoly ven pod stříšku a lavice narovnali podél stěn. U dveří se usadila porota, teda hlavní vedoucí a z každého oddílu vedoucí plus zástupce z řad táborníků. Od nás se na mě šklebila Radka sedící po boku Bobovi. Velký orel nechal všechny páry nastoupit. Nemohla jsem si nevšimnout, JAK si mě po Dickově pravici měří. Nevěděla jsem, kam uhnout očima. "Polka, vílo," upozornil mne Dick a zaujal taneční postoj. Ruka se mi v jeho dlani začala potit. "Z těch pindů si nic nedělej. Nebo vlastně dělej, protože jsi z nich vyšla vítězně. Co říkal Bob za moudro? Krásný holky jsou vždycky středem pozornosti, ne? Smiř se s tím, že pokaždé budeš ta, o kterou se všichni zajímají, a je na tobě, jak se s tím vyrovnáš. Schováváním hlavy do písku nic nezískáš. Nejsi pštros. Bejt namyšlená je taky na levačku. No, zlatá střední cesta. Chápeš? Řeknu ti, vílo, takhle nádherný vlasy jsem v životě neviděl." "Hlavně mi nedupni na bolavou nohu," řekla jsem mimo. 173 "Dovol? Řekl jsem ti, umím tancovat. Uvolni se, jsi napnutá jak struna," pousmál se. "Dokaž to sama sobě." Zhluboka jsem vydechla. Bob zapnul magnetofon a jídelnou zazněly první takty světoznámé polky Škoda lásky. Hned na začátku mi nevyšel rytmus, místo krok sun krok jsem přešlápla třikrát a přímo Dickovi na nohu. "Dobrý, nic se neděje. Ať civěj," pobídl mě. Jelikož jsem záhy zjistila, že je vůdčí osobnost, vede mě a shodujeme se, velké procento nervozity ze mne opadlo. Stačila jsem si všimnout páru z Prahy, motajícího se jako vítr v bedně na metru čtverečním, hop hop a stojí, zase hop hop a stop. Na delší pozorování mi nezbyl čas, točili Stránka 89
Blíženci-1 Znamení blíženců jsme se podél jídelny, porota i diváci se mi slili v jednu barevnou šmouhu a já vnímala Dickovu tvář jako jediný pevný bod ve vesmíru. Díval se mi soustředěně do očí, občas omrkl situaci a zakormidloval mimo hromadné srážky do klidných vod. Připadalo mi, že se vznášíme vysoko nad zemí. S úsměvem na tváři! Ten jsem si uvědomila, teprve když jsme se klaněli. Telátko, no. Jídelna aplaudovala a porota udělovala body. "Ještě někdy mi něco povídej," řekl mi Dick pobaveně. "Tancuješ líp než já. Příště ti nic neprominu, vílo, opovaž se schovávat do stínu a na něco se vymlouvat!" Potěšeně jsem se usmála. Přehání, ale mile. Snaží se mě vyburcovat. Ucítila jsem hned dva skvělé pocity najednou. Táborníci tleskali především nám, asi vážně něco málo umím, a co víc, v hlavě mi strašilo poznání, jak je mi krásně, když se mě ten kluk dotýká. Tak rozechvěle a ... Jsem fakticky na hlavu. Přicházím o dosud pevné a zakořeněné jistoty a nakonec změním názory! Inkasovali jsme maximální počet bodů. No tohle! Hlavní vedoucí poznamenal, že jsem šikovné děvče. Alespoň. Stejně mě divně pozoruje, jako bych Dicka uháněla nebo co. 174 "To jsme byli tak dobří?" šeptala jsem Dickovi. "Si piš," mínil suverénně. "Hlavně proti ostatním. Fakt, vílo, válíš. Teď valčík." Á dva tři, á dva tři... Valčík byl klidnější, uvolněnější, získali jsme jen o pět bodů méně než v prvním kole. I tak jsme bezkonkurenčně zaujali první místo. Při moderním tanci se mnozí snažili dohonit bodovou ztrátu, ale na náš náskok prostě neměli. Lambáda naopak pro většinu znamenala hřebík do rakve, ačkoliv pro publikum šlo o nejvděčnější disciplínu. Náhodou, však jsme ji doma s Jarinou nejednou zkoušely! Při závěrečném hodnocení o našem vítězství nikdo nepochyboval, na druhém místě se octl zdravotník Pavel s tou pihulkou a třetí získala Monika s Michalem. Bob zářil. Hlavní vedoucí nám předal první cenu, velikou čokoládovou bonboniéru, kterou Dick okamžitě vykuchal, nabídl mi a teprve když si naplnil tváře bonbóny, dal krabici kolovat po oddíle. Všichni naše umění velebili do oblak. "Dicku, ty seš tanečník," podotkla Rita a olizovala čokoládu postupně ze všech deseti prstů. "Škoda že jsem s tebou nechodila do tanečních." "O něco jsi přišla," usmál se. "Nechal jsem se vést. Eva je dobrá." Lhal, ale jeho pohled nepřipouštěl námitky. Snesla jsem Šárčin ostrý pohled. No dobrá! Potom začala docela ucházející diskotéka, tancovala jsem v jednom kuse, hlavně s Dušanem, ale i s Jurou, Honzou a ostatními, dokonce i z jiných oddílů. Dick celou dobu seděl se svými spolužačkami, které se na nás dívaly s odstupem čtyř dospělých let. Nechápu, co si s nimi může pořád povídat! A vůbec, proč ho sleduji? Mohu být ráda, že mám chvilku pokoj, jenže... Dick mě děsí i přitahuje zároveň a dnešní úspěch je jeho přičiněním, sama bych se nikdy soutěžit neodhodlala! Při diskotéce padly hranice jednotlivých oddílů a co 175 víc, žasla jsem, kolik se hned utvořilo zajímavých dvojic. Chvíli jsem pozorovala Dianu v těsném objetí s klukem ze čtyřky při ploužáku a najednou mi došlo, proč spolužačce nevadím! "Prej seš klukanda," sdělila mi Katka důvěrně, když mi vyschlo v krku a já nechala tancování a vyhledala obStránka 90
Blíženci-1 Znamení blíženců čerstvení. "Cože?" Limonáda mi přímo zaskočila. "Že tančíš s cizíma," hihňala se a vzápětí se nechala odvést na parket blonďákem ze šestky. Nevěřícně jsem mrkla po zbytku našeho oddílu, kdo o mně mohl takovou nehoráznost pustit do éteru. Na lavicích seděly holky, pro které nikdo tancovat nepřišel, Beata, Zuzana, Klára, Romana, prostě ty, jež nebavilo poskakovat v houfu dívek. Raději pomlouvaly. Pche. Tak z vás mě hlava bolet nemusí! S chlebíčkem v ruce jsem si přisedla ke Kláře a pozorovala cvrkot. Než jsem dojedla, musela jsem odmítnout tři tanečníky včetně Dušana. Že by vážně ty moje mindráky neměly opodstatnění?! Najednou mě někdo zezadu dloubl do zad. Šárka. "Ty vlasy máš lesklý pořád nebo si je lakuješ?" "Pořád," odsekla jsem nepřívětivě. Určitě mě napadá! "Jo? A jak dlouho rostou takhle dlouhý vlasy?" "Od narození, co?" broukla jedovatě Rita. "Možná tobě," ušklíbla jsem se. Nic jsem jim neudělala a ony se do mne navážejí! Už jsem se nebála konverzovat se staršími děvčaty, dokonce ani v Dickově přítomnosti. Jsou blbé! "Aby ses nepodělala," zívla Rita. "Fintíš, co?" Vyrazila mi dech. Prý fintím! Nevěděla jsem, jak nejlépe zareagovat, abych se neshodila, neboť samozřejmě i holky peciválky špicovaly se zájmem uši. Předběhl mne Dick. Vstal, chytil mě za paži, přičemž mě donutil vstát také, a řekl: "To je maličko jinak, Rito. 176 Ona nefintí, protože to neumí a bojí se, i když na to má. Až na to přijde, nebudete se žádná v její blízkosti chytat." A směrem ke mně dodal: "Jdeme si zatancovat. Holky mi daly košem, ať tu nezdřevěním. My se přece shodneme." "Aby se ti z těch dětí něco nestalo!" zavolala za ním. "Takovej potěr. A vůbec, Sáro, balíme." Dick se zastavil. "Jak chcete," pokrčil rameny. "Zůstaňte," vmísil se do sporu Bob, který celou dobu mlčky a s úsměvem poslouchal. "Nikdo vás nevyhání, venku je psí počasí. Jen do nich, Rito, nesmíš vrtat. To už nejsou takové děti a navíc tohle jsou zrovna bezvadný holky. A nevadí, že jim není osmnáct, ne? Přece nebudeš žárlit na mladší." "Já snad na Dicka žárlím? Proč já? Izabela by mohla, jenže ta o tom, chudák, neví!" "Neříkám na Dicka, ale na tyhle holky." "Na holky?" Tentokrát se podivila opravdově. Pak jí zapálilo: "Jo aha, jako že ona má víc, jo? Jděte někam. Pojď, Sáro, ještě jim zkazíme svěřence." "Rito, přestaň, fakt blbneš," podrazila jí nohy Šárka. "Jo?" zabodla do ní kamarádka oči. "Tak jdu sama." Protože bez ohlédnutí vyšla z jídelny, Šárka se zvedla, nerozhodně pohlédla na Boba i Dicka a řekla: "No, mějte se." "Co se dá dělat," usmál se Bob. "Pěkný prázdniny." "Jo, díky," kývla. "Dicku, tak v srpnu. Čus." "O. K. Pozdravuj Izu," mávl na ni Dick a konečně mě zatáhl do davu divoce poskakujících táborníků. Rychlou skladbu však vystřídal pomalý ploužák skupiny Roxette. Ach jo! Jen co mě chytil kolem pasu, změnila jsem názor. Žádné ach jo! Pocit vlastního těla přitisknutého k jeho svalnatému ve mně vyvolával smíšené pocity a nápady, až jsem se málem styděla sama před sebou. Dick se rozpovídal o písničce a vůbec o produkci oblíbeného švéd177 Stránka 91
Blíženci-1 Znamení blíženců ského dua, vděčně jsem ho poslouchala a přála si, aby písnička neměla konec. Brzy poté Velký orel diskotéku s potížemi ukončil, neboť jsme byli všichni rozjaření a bujní a ze všeho nejmenší chuť měli jít do sprch a spát. Katka dlouho do noci básnila o neznámém Matějovi, klukovi z šestého oddílu, se kterým protančila odpoledne. Myslím, že nejen jí diskotéka pořádně zamotala hlavu. 178 17. DRUHÁ OD KONCE. Sluníčko celé hodiny zůstávalo pod mraky, ale nepršelo. Den jako stvořený pro sportovní klání, kdy člověk běhá a je mu teplo samo o sobě. Sousední tábor nás vyzval na jakýsi orientační běh okolím, dlouhý šest kilometrů, na němž nás čekalo šest soutěžních úkolů. "Nikdo nemůže zabloudit," tvrdil Bob. "Trasa je dobře značená. Koukejte máknout, ať si neuřízneme ostudu jako minule." On sám měřil čas na startu a Dick s Lenkou a dvěma vedoucími ze Skalního městečka měl být na pátém stanovišti u střelby ze vzduchovky. "Ať vyhraješ," řekl mi, ještě než odběhl s třemi vzduchovými pistolemi na rameni. Vzala jsem si jeho slova k srdci a zatoužila vyhrát. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu, aby viděl! Bob nás pouštěl sice po dvou minutách, ale ve čtveřicích, dva a dva z obou táborů. Katka mermomocí chtěla, abych běžela jejím tempem a nemohla pochopit mé důvody, že se s ní nechci zdržovat. Nakonec poznamenala, ať si teda letím, když chci medaili, ona může klidně běžet s Klárou. Utekla jsem jí hned po startu, protože vléct se šnečím tempem v závodě, kde jde o každou sekundu, bylo pod mou úroveň. První úkol, hod granátem na cíl, jsem zvládla slušně, ze tří hodů jsem se dvakrát strefila, při košíkové jsem však zavěsila všechny tři míče do basketbalového koše umístěného na stromě, stejně jako za otázky ze zdravotnictví jsem žádný trestný bod neschytala. Maličko jsem se zdržela na kladině, jak říkali tenkému trámku ohrady, kam jsem se vřítila příliš rychle, spadla na zem, musela se vrátit a absolvovat ji znovu. Ztracené vteřiny jsem doháněla cestou, kdy jsem hravě předbíhala soutěžící, již vyběhli mnohem dřív než já. 179 Udýchaně jsem padla na celtu v pátém stanovišti, kde mi Dick podal nabitou vzduchovku. Podivil se mému času, prý trhám rekordy! Divil se ještě víc, neboť jsem na všechny tři rány sejmula tři dřevěné špalíčky. "Jsi přesná," uznal s obdivem. Aspoň v něčem! Jeho pochvala mě hřála ještě hodnou dobu poté. Vloni bráškové u babičky objevili v komoře dědovu vzduchovku a nedali pokoj, dokud je taťka nenaučil střílet. Měla jsem lepší zásahy než oni tři dohromady, Jarinu jsem trumfla na celé čáře. Ségra se nedokázala strefit do vrat stodoly, na níž visel terčík připevněný. Čekalo mě poslední stanoviště s nejtěžším úkolem, šplhem po laně přes široký potok. Cvičit umím, nejradši běhám, ale na šplh jsem levá, nemám sílu. Pavel mi poradil, ať se zaklesnu rukama i nohama. Snažila jsem se ze všech sil, zvlášť proto, že se sem právě přijel podívat Velký orel. Můj výkon ho podle všeho zajímal, založil si ruce v bok a sledoval celou operaci. Kupodivu se mi podařilo přesunout se přes potok bez trestňáků, ačkoliv Stránka 92
Blíženci-1 Znamení blíženců jsem měla srdce v kalhotách a nervozitu v celém těle. Jen jsem doskočila na pevnou zem, nabrala jsem pekelnou rychlost, abych mu co nejdřív zmizela ze zorného úhlu. Pádila jsem po uzounké lesní pěšince, dýchala zhluboka voňavý vzduch a sama sebe chválila, jak jsem dobrá. Jistě se umístím mezi prvními děvčaty! Pochlebovala jsem si však pouze do té doby, než mi začalo být podezřelé ticho kolem. Kdy jsem naposledy někoho předběhla? A vůbec, kilometr jsem určitě uběhla, kde je cíl??? A kde jsou barevné fáborky, ukazatele směru?! Pobíhala jsem sem a tam jako postřelený srnec, a než mi došlo, že jsem zabloudila, zamotala jsem se v houštinách. Ne! Dost, přestat panikařit. Musím se vrátit po cestičce zpátky, přinejhorším vylezu na šestce. Ano, tohle je ta pravá. Hlavně honem, honem! 180 K mému největšímu úžasu na konci pěšinky na mne nečekalo šesté stanoviště, nýbrž se mi otevřel pohled na docela malebnou chaloupku, nejspíš hájovnu. Málem se mnou sekly mdloby. Než jsem stačila cokoliv rozumného vymyslet, zuřivě se na mě vyřítil černobílý alík s krvežíznivým leskem v očích. Naštěstí mu řetěz nedovolil dostat se do mé těsné blízkosti. "Koho hledáš?" houkla na mne žena v květované zástěře, již přivábil ohlušující štěkot strážce domu. "Prosím vás, kde je tábor Skalní městečko?" "Ale božínku, to sis pěkně zašla," politovala mne ta dobrá ženština a ukázala, kudy musím jít. Přesně opačným směrem! Do cíle jsem dorazila s jazykem na tričku a mezi posledními opozdilci, mnohem později než Katka s Klárou. Nehodlala jsem jim nic vysvětlovat, musela bych se hanbou propadnout. Zničeně jsem padla do trávy a na snahy o pokec mého švarného mládence nereagovala. Hlavní vedoucí Skalního městečka záhy přečetl výsledek: náš tábor prohrál o fous. Vraceli jsme se v mizerné náladě jako stádo zpráskaných psů. "Kolikátá jsi byla?" přitočil se ke mně cestou domů Dick. Švihla jsem po něm očima, ale nezdálo se, že by si ze mne utahoval. Možná ještě nevěděl, jak jsem zabodovala! "Poslední," odsekla jsem. Zamyšleně na mě koukl a mlčky se vzdálil. Po večeři mi zastoupil cestu, pobaveně se uculil a řekl: "Předposlední, vílo. Díval jsem se do startovní listiny." "Vidíš!" "Co vidím? Že ses v tom odhadu ani moc nesekla?" "Směj se!" "Směju," souhlasil. "Ale nechápu. Nemělas mezitím rande?" "Víš co?" ušklíbla jsem se a otočila se k němu zády. Neprohrála jsem jen pitomý závod, prošvihla jsem mnohem víc!!! 181 "Mládeži," utěšoval všeobecně skleslé hlasy táborníků hlavní vedoucí při večerním nástupu. "Vždyť je to hra. Dvakrát za sebou zvítězilo Skalní městečko, dvakrát těsně, přece se kvůli tomu nebudete mračit. Pokaždé všechno nevyjde, berte neúspěch sportovně. Trasu jsem vlastnoručně vyznačil, a jak se ukázalo, našli se tací jedinci, kteří zabloudili. Provolejme jim třikrát hip hip hip!" "Hip, hip, hip," zahučel smuteční chorál. "Rozchod," smál se Velký orel. Ploužila jsem se na oddílový ohýnek bez Katky. Měla mne za tajnůstkářku a cosi si špitala s Klárou. Ať. K ohni jsem došla poslední a překvapila mne atmosféra. Stránka 93
Blíženci-1 Znamení blíženců "Tys zabloudila schválně!" obvinila mě nečekaně Beata. "Pche." "Klid," mírnil nás Bob. "Dicku, nalaď kytaru, ať se mrtvolky proberou." "Udělala to schválně!" tvrdila Beata. "Minule jsme taky prohráli kvůli ní! Pustila vetřelce a masku mu vrátila!" Překvapila mne výše jejích znalostí. Koukla jsem na Katku. Ta potvora! Navíc vypadala udiveně, neviňátko samo! Bob pokukoval z jednoho na druhého, neboť Beatino obvinění bylo dost vážné a vyvolalo hned několik reakcí najednou. Část oddílu se tvářila překvapeně, část pohoršeně a spílala mi. "Tys ho fakticky pustila?" otočil se na mne nevěřícně Dušan. Dick ladil kytaru a pobaveně se usmíval. Bob byl trochu mimo a většina napjatě očekávala odpověď. Dušanovi, na rozdíl od Beaty, jsem odpovědět totiž musela. Nadechla jsem se: "Jo." "Ta je blbá!" "Ti přeskočilo, ne?" "Není normální!" "Ale proč?" zeptal se Dušan šokovaně. "Asi se jí líbil," pitvořila se Beata. "Bylo mi ho líto," hlesla jsem. "Říkal, že jde z průšvihu do průšvihu ... Vy víte houby, co to je, když na vás všichni koukají skrz prsty! Chtěla jsem mu pomoct... Copak tolik záleží na pořadí? Kdo je první a kdo poslední? Proč pořád někoho strkat do škatulek jen kvůli tomu, jestli se mu něco nepovede?" "Posaď se," nařídil mi Bob. "O nic nejde. Je to jenom hra. Eva má pravdu, nebudeme se osočovat kvůli malichernostem. Jsou mnohem důležitější věci na světě než první místo v závodu." Dick uhodil do strun, až jsme se lekli. "A vůbec," poznamenal, "byl to její zajatec, ne? Mohla s ním dělat, co chtěla. Je dobrá, že byla v pozici toho, kdo mohl soudit. Jak si vybrala, je její věc. A hotovka. Jedem ... Máš, má ovečko, dávno spát, i píseň ptáků končí, kvůli nám přestal vítr vát a můra zírá ..." Nemohla jsem s nimi zpívat, v krku mě tížil balvan. Ne kvůli ostatním, myslím, že mi většinou odpustili, ale kvůli Katce, té zmiji. Pokusila se se mnou navázat kontakt hned po večerce. "Evo, já jsem nic neřekla!" "Ne? A kdo? Máš radost, slepičí prdelko, co?" "Jsi sprostá!" odsekla nakvašeně. "Nikomu jsem nic neřekla! Když nevěříš ani kamarádce, to je špatný." Užalovaná a ještě prolhaná, pomyslela jsem si opovržlivě. Sice nevím, jak přežiji půlku tábora bez přítelkyně, ale s Katkou v životě nepromluvím! Ke všemu nás čekal výlet, tedy první tři oddíly. Dopoledne půjdeme v Praze na Hrad a do chrámu sv. Víta, naobědváme se rovněž v Praze, odpoledne zajedeme na Karlštejn. Mám sice hrozně ráda dějepis a prohlídky hradů a zámků přímo zbožňuji, což jsem zřejmě podědila po rodičích, jenže dnes jsem se těšit nemohla. Co tam sama...! 183 Obloha vypadala po ránu nijaká, trochu zamračená. Vyčesala jsem si vlasy do ohonu, svázala je a do půlky zapletla tlustý cop. Asi se nikdy neostříhám! Ještě džíny, tričko a chlupatý svetr. Klopýtala jsem vedle Dušana a Michala, abych se nemusela o Katku ani otřít. Dost na tom, že s ní musím bydlet! Horší bylo, že jsem nikde neviděla Dicka. Bob Stránka 94
Blíženci-1 Znamení blíženců živě debatoval s Pavlem, a ať jsem se rozhlížela jak chtěla, náš instruktor chyběl. Copak nepojede? Anebo zaspal? Vůbec jsem si najednou nebyla jistá, zda z toho mám radost nebo ne. Dick sice většinou rýpal, ale na druhou stranu, když šlo o něco víc, vlastně se mě vždycky zastal! Tohle byl dost důležitý objev! Radka se mě chytla za ruku. "Ty s Káťou nemluvíš?" "Ne," odvětila jsem stručně. "Jak myslíš," usmála se. "Ten kluk se chlubil sám." "Cože?" "Ten kluk, cos ho pustila, se včera chlubil, žes mu darovala život. Slyšela jsem ho já, Petra a Beata." Přímo jsem zkoprněla. Radka mrkla a odběhla, nechala mne stát celou zmatenou a pochopitelně zahanbenou. Jsem nemožná! Tentokrát jsem teda zabodovala! Autobus na nás čekal dole na silnici. Místo v něm bylo pro všechny, ale ne každý může sedět vzadu, hrnuli jsme se dovnitř jako velká voda. Protože jsem se cestou opozdila, nastupovala jsem mezi posledními. Místo vedle Katky bylo obsazené. Hověla si na něm Klára a vůbec v nejbližším okolí známých lidí volná sedačka jaksi chyběla. Zamířila jsem dopředu. Klidně si sednu k někomu cizímu, proč ne. "Ti držím," ozval se známý hlas, až jsem poskočila. Dick. Rozvaloval se kousek za řidičem a ke všemu to nebylo to, co mě tolik vyvedlo z míry. Zvykla jsem si ho vídat v orvaných džínách a zásadně bez bot, ale tohle... "Přece nemůžu jet do rodnýho města jako balík," 184 podotkl s přimhouřenýma očima. Jsem nemožná, neumím se ovládat, ten kluk ze mne čte jako z otevřené knihy! Místo vedle něho bylo opravdu snad jediné volné, sedla jsem si a nervózně utrousila: "Nemám ráda veksláky." "Já taky ne," souhlasil se mnou, "a taky nevím, proč o nich mluvíš zrovna teď. Jestli narážíš na módu, tak jsi maličko vedle. Kdybys mě tipla na skina, byla bys blíž, až na to, že s jejich ideologií nesouhlasím — jako nesouhlasím s žádnou jinou organizací — a krom jejich oblečení se mi na nich nelíbí prakticky nic." "Na skina ti chybí kokrhel," namítla jsem zmateně. "Zelenej. Ne?" "Za co mě máš, proboha?" zděsil se. "Kdo si nechá na vlastní hlavě stvořit takovou příšernost, o tom si myslím svoje. Hele, nekoukej tak na mě, nebo se začnu červenat. To mě svádíš nebo co?" Odvrátila jsem se od něho. To bude cesta! Fakt, oděný v kůži a řetězech a řetízkách mi připadal děsně jiný a lákalo mě si ho prohlížet, abych se ujistila, zda jde o tutéž osobu jako na táboře, ale vyvolat podezření, že ho balím ...! Cesta však proběhla nad očekávání dobře. Dick nechal věčného vrtání a vtípků a bavil celé okolí, až jsme se váleli smíchy. Ti, co seděli vzadu, záviděli a raději postávali v uličce, jen aby taky slyšeli. Ani jsme se nestačili rozkoukat a už nám Dick ukazoval pamětihodnosti hlavního města, kolem kterých jsme právě projížděli. Venku jsme se rozdělili, nemůžeme chodit v turisticky narvané Praze v padesáti lidech, Dick si odpočítal prvních deset a už jsme stoupali Nerudovkou. Aby pohoda výletu byla úplná, musela jsem v klenotnici zatáhnout Katku stranou. "Kato, víš... promiň. Jsem blbá, hrozně mě «to mrzí." 185 S obavami jsem čekala, jak mou omluvu přijme. Stránka 95
Blíženci-1 Znamení blíženců "Konečně ti to došlo, ty tele," plácla mě do zad a já ji málem objala radostí. Výlet neměl chybu. V hrobce českých králů jsem ji dokonce musela držet za ruku, protože se bála. Lepší mít kamarádku s chybami než žádnou! A pak, kdo je bez chyb??? Všechno bylo při starém, z mraků vykukovalo hřejivé sluníčko, a jelikož zbyl čas do oběda, Dick nás prohnal kouskem Prahy, neboť ho šokovalo, jak my, Moraváci, málo známe metropoli. Na Karlově mostě mě čekal pekelný trapas. Kupovala jsem si právě pohledy na památku, když mě oslovil trochu holohlavý muž ve středních letech a v němčině mi učinil návrh. Rozuměla jsem mu a krvavě zrudla. Nevěděla jsem, co honem odpovědět, neboť mě ten chlípník nabídkou úplně vytočil. Němčour si však vyložil mé váhání po svém, změřil si mé proporce ve vyšponovaném tričku a dodal: "Zwei hundert Mark." A dokonce mi vysvětloval, že bychom mohli jít do Intercontinentalu, kde bydlí. Poplašeně jsem se rozhlédla. Katka vybírala obtisky a o mých potížích neměla tušení. Zahlédla jsem však Dicka s videokamerou. Noc strávil v Praze a ráno přijel přímo autobusem, dovezl si videokameru Sony a natáčel. Mávla jsem na něho a on bystře pochopil, v čem lítám. Přistoupil blíž, chytil mě kolem ramen a německy vysvětlil, že je můj pasák a pokud chlap nevyklopí tisíc marek, žádný fiken nebude. Chlapík zamumlal, že tisíc je moc a rychle se vytratil, protože v tom vycítil levotu a bál se nepříjemností. "Co jsi tak vykulená? Tys mu nerozuměla?" bavil se "Právě že rozuměla!" "Kolik nabídl? Kilo?" "Dvě," odsekla jsem... "Cenil si tě," chechtal se ten sprosťák. "Místní štětky by mu to udělaly někde v průjezdu na stojáka za padesátku." "Ty čuně!" "Já?" tlemil se. Přiběhla Katka a upozornila mne na mladého vousáče, jenž svou živnost provozoval přímo na mostě. Vedle rybářské stoličky stál malířský stojan a podle cedulky zhotovoval během pěti minut za tři pětky uhlem portrét žadatele. Nechat se malovat by mě nenapadlo ani ve snu, natož na mostě, kudy proudí davy lidí sem a tam a všechny zajímá, co se kde děje. Dick mne popadl za ruku a násilím na stoličku posadil. Samozřejmě jsem se zdráhala a cukala, takže mi vysvětlil, že si portrét zaplatil, tak ať neblbnu a neztěžuji malíři výdělek. Ostatní se mě snažili rozesmívat a dost se jim dařilo, chudák malíř. Nicméně za čtyři minuty byl portrét hotový a všichni užasli, jak se mi podobá. Dick ho rázně smotal do trubky a nejenže mi ho odmítl prodat, on mi ho dokonce ani neukázal! Náfuka, nepromluvím s ním! Kupodivu se v Praze nikdo neztratil a na parkovišti jsme se sešli všichni. Hodně se oteplilo, vzduch v autobuse připomínal skleníkové podnebí. Bob si všiml, že s Dickem nesedím a navíc ho ignoruji. Vyzvídal, co jsme si udělali, ale já mlčela a Dick se jen usmíval. Přestože jsme byli na Karlštejn objednaní předem, museli jsme hodinu čekat, než na nás došla řada. Spořádali jsme zatím hory zmrzliny. Ještě dostanu angínu a pojedu domů o týden dřív! Jenom to ne, stejně čas splašeně letí, půl tábora pryč, za pár dní odjezd a už toho potrhlouše nikdy neuvidím! A on má můj portrét, já ani to! . 18. HOROR NA HŘBITOVĚ. Stránka 96
Blíženci-1 Znamení blíženců Díky polovičnímu obsazení tábora, kdy další oddíly výletovaly, jsme získali osobní volno. Využily jsme ho s Katkou k napsání dopisů rodičům a rovněž k vyprání kalhotek a ponožek, jež se nám v kufrech podezřele nakupily. Ostatní holky se nechaly inspirovat a zvolna se k nám přidávaly, takže pojmenování "pradleny", které vymyslel Dick, sedělo. Ten drzoun si docela samozřejmě přihodil do mého umývadla ponožky! Ještě číhal, co tomu řeknu! Převezla jsem ho, neřekla jsem nic. "Taky řešení," smál se. "Jsi jednička." Po odpoledním klidu se náš oddíl vydal na výlet po okolí. Došli jsme k nejbližšímu nástupišti parníků, tam se nalodili a absolvovali okružní jízdu po rekreační oblasti Tůně. Krása přírody mě chytila, bábi má svou chalupu také v Českém ráji, ale na opačném konci. Tam znám od Trosek a Hrubé skály všechno až po Kost. V Tůních jsme s našima nikdy nebyli, a jak jsem si vydedukovala, zřejmě nebudeme. Klid, po kterém rodiče touží, u babičky stoprocentně najdou, kdežto v nacvaknutém přelidněném kempu ne. Dick s sebou kromě videokamery vlekl i kytaru a za chvíli situace na výletním parníčku vypadala zajímavě, neboť většina lidí poslouchala Dickovy písničky a na krásy přírody jaksi nezbýval čas. Dick má svoje mouchy a hloupé nápady, ale jedno mu přiznat musím. Na kytaru válí, fakt. Dokonce mě napadlo, abych se doma naučila na naši španělku hrát, ale došlo mi, že hudební sluch není všechno. Mnohem důležitější je pevná vůle, která mi bohužel chybí. Ve všem, nic nedotáhnu do konce, se vším hned prásknu a hotovo. Obdivovala jsem Dicka čím dál víc pro jeho sílu, věčně dobrou náladu, přehled o životě a vůbec, jeho společenskou povahu a — a v neposlední řadě se mi líbí jako 188 kluk. Naše Jarina by se do něho zbláznila na první pohled! Píchlo mě u srdce. Proč Jarina? Já snad ne?! Zajímalo by mne, jestli by se zamiloval i on do ní, protože Jarča si umí kluky získat. Aspoň některé určitě. Další služba v kuchyni. Zuřili jsme nad jídelníčkem, proč vždycky zrovna náš oddíl musí vyžrat škrábání brambor! Copak nemůžeme mít rýži nebo aspoň potrubí? Letní počasí se vrátilo a my se těšili na odpolední koupání. Velký orel nás potěšil i jinak, večer prý půjdeme do letního kina. Po čtrnácti dnech života v lese trocha kultury neuškodí, nebýt Dickova magneťáku, který věčně řve nahlas, stali by se z nás lesní žínky a mužíci. Kino začínalo v půl desáté večer, ale my museli vyjít v osm, neboť pěšky trvá cesta do vsi hodinu. Nechápala jsem, proč jiné oddíly odmítly jít. Odradila je námaha spojená s pěší túrou! Pche, leniví Pražáci! "Cože?" urazil se Dick. "Kdo myslíš, že vám kino zařídil?" "Hlavní," hádala jsem. "No, určitě," šklebil se. "Ten leda Šest medvědů s Cibulkou. A já jim, blbec, ještě běžím koupit předem lístky, aby mi tady slečna vynadala do lenivejch Pražáků!" "Promiň," smála jsem se. Za trest nám neprozradil, na jaký film vlastně jdeme. Cestou jsem se pěkně zapotila, neboť jsem poslechla Bobovy řeči o chladných nocích a táhla se se svetrem. Dick si vykračoval v orvaných džínách a tílku neurčité barvy, připomínající mlhovinu Andromedy, jež vznikla nejspíš nastříkáním hned několika sprejů najednou, a samozřejmě bos. Záviděla jsem mu a proklínala svou poslušnost. Hlavní vedoucí nám dokonce radil i deky, ale ty jsme naštěstí odmítli, Stránka 97
Blíženci-1 Znamení blíženců "Máš skvělou možnost si mě udobřit," oznámil mi 189 Dick před kioskem s občerstvením. "Zbožňuji čokoládu." "Já taky," informovala jsem ho mile. "Doufám, že víte, jak se chodí do kina či do divadla," poučoval vážně náš oddíl. "Nakoupit bonbony, čokolády, sušenky, aby bylo čím šustit a co házet po zemi, a nezapomeňte odvést desátky drahému panu vedoucímu!" Holky ho poslechly doslova, rychle nakoupily a už mu vnucovaly ochutnat ze svého. Koupila jsem dvě oplatky v čokoládě Capri. Jednu přece Dickovi dlužím! Když jsem však viděla, jak mu Beata podstrkuje polovinu čokolády Studentská pečeť, obě kolečka jsem strčila do kapes džínů. Má lepší! Možná až si sedneme, najde se příležitost splatit dluh. "No vílo, ty pro mě nic nemáš?" otočil se náhle přímo. "Budeš obézní," broukla jsem. "To je masa svalů a šlach," předváděl zaťatou pěst, jen mu svaly pod ramenem naskočily. "Špeky," ušklíbla jsem se, když navíc přidal několik kulturistických figur, při kterých slintaly nejen naše holky, ale i cizí, jdoucí do kina. "Ty!" Rozehnal se po mně, samozřejmě mě dohonil, chvíli jsme se prali a pak mi něco strčil do pusy. Naštěstí jsem si uvědomila sladkomléčnou chuť čokolády dřív, než jsem sousto vyprskla. Rozdělil se se mnou o Beatin dar! "Ať jsme tlustý na tři prsty," usmál se smířlivě. "Je dobrá," mlaskla jsem schválně nahlas. Beatě zhořklo sousto v ústech, když viděla, koho svou čokoládou nechtěně podarovala. "Máme lístky do čtrnácté a patnácté řady," upozornil nás Bob, neboť se blížila promítací hodina. Nahrnuli jsme se na místo určení, sedla jsem si vedle Katky, a než jsem se nadálá, z druhé strany si přisedl 190 Dušan. Tenhle fakt mě jaksi zaskočil, nevím, proč jsem si byla jistá Dickem! "Tady je volno!" zavolala na něho Beata přičinlivě. Zachovala se chytřeji než já, netlačila se mezi prvními a teď na ni zbyla poslední místa v patnácté řadě. Dick si k ní sednout musel, jinam totiž nemohl. Hodlal něco namítnout, ale Bob mu cosi pošeptal a oba se podívali na mě. Okamžitě jsem odvrátila hlavu a hltavě sledovala pozvánky na příští filmová představení. Dušan mě chytil za ruku. Ještě tohle! Dick sedí přesně za mnou, nechtěla jsem, aby si toho všiml. Pche! Jsem dobře vyhrabaná. Dickovi je to naprosto ukradené, možná by se zasmál. Proč mi teda Dušanova ruka vadí?! Jen si vzpomeň, šikulko, jakou jsi měla radost, když ti Dušan začal nadbíhat. O důvěrnosti jsem nestála nikdy, ale teď je situace mnohem horší. Dokonce jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby mě za ruku vzal Dick!!! Pane, určitě by mi běhali mravenci po celém těle, ani bych nestačila zaregistrovat, že se v kině něco promítá! Svou výhodu Dušanova přítomnost měla. Soustředila jsem se na film. Indiána Jones a poslední křížová výprava. No teda! Předchozí dva díly jsem viděla a třetí se mi zdál snad nejlepší ze všech. Divoká a napínavá honička za svatým grálem mě zcela pohltila, smála jsem se gagům, třásla se o Indiho a zapomněla, že jsem na táboře a že Dick sedí vedle Beaty, která díky tomu z filmu určitě nic nemá. Do skutečnosti jsem se přenesla jen jedenStránka 98
Blíženci-1 Znamení blíženců krát. Téměř v samém závěru, kdy archeolog Jones překonal první úkol v chrámu smrti a dostal se až před propast, přes kterou musel bez mostu přejít. Musíš věřit, vnucovala jsem telepaticky Indimu myšlenku, která jediná mohla druhou překážku překonat. Indi v nervově vypjaté chvíli odvážně nakročil do prázdna a — A v tu chvíli mě někdo zezadu bafl oběma rukama za krk. Samozřejmě jsem do napjatého ticha zařvala plným hrdlem, až sebou nejbližší sousedé trhli a kino se pobaveně zasmálo. Pod Indiho nohou se objevil do té doby neviditelný most a Dick se na mě nevinně usmál. "Já tě ...," zachrčela jsem, ale záhy na myšlenku zapomněla, neboť přede mnou a hlavně před Jonesem číhala poslední nástraha. Indi nezklamal. Film skončil dobře a my vstávali z lavic ještě zcela zmámení a okouzlení silou říše fantazie. Čekala nás však pětikilometrová cesta silnicí mezi lesy. "Fuj, kdyby tady bylo tolik krys jako v Benátkách," vzpomněla si Radka na jednu scénu z filmu a myslím, že všem holkám vstaly vlasy hrůzou a ošklivostí. Ono je něco jiného koukat na film mezi spoustou lidí v kině a potom jít nočním lesem! Katka se mě chytila jako klíště. Dicka bavilo nás strašit, vyváděl psí kusy. Zbrkle se zastavoval, prý vpředu cosi šustí. Bob ho nechal, ještě se smál, a kluci se hned ochotně přidali, také slyšeli kroky, prý utekl nějaký trestanec, vrah a násilník, a není tedy divu, že panika brzy vtrhla do dívčích řad. Bála jsem se lehce, přece je nás pořádná tlupa a i strašidla by si rozmyslela zaútočit na takovou davovku! Navíc jsem zahlédla baterku v zadní kapse Dickových džin. Přikradla jsem se k němu a trhnutím se jí zmocnila. Okamžitě po mně šel, kličkovala jsem mezi spolužáky, když mě užuž držel, přehodila jsem ji přes jeho hlavu a Radka ji obratně chytila. Dick však nestačil zastavit, narazil do mě, a aby neupadl, chytil se mě za kapsy. Povedlo se mi rovnováhu vyrovnat, ale Dick se po mně svezl a nechtěně zajel rukou až na dno mé kapsy. A tam na něco narazil. "Sorry," uvědomil si, že není kapsa jeho. Ruku vytáhl, upadanou a lepkavou. "Co je to?" Zhrozila jsem se a hmátla si také. Páni! Ubohá čoko192 ládová kolečka! Dlouhým seděním se jaksi pochroumala a teplem roztekla po kapse. Dick podezřívavě začichal k ušpiněným prstům. "Capri," odhadl hmotu znalecky. Mohla jsem se studem propadnout!!! Ostatním to došlo. "Chamtivá Evička," poznamenala Monika výstižně. "Tváří se, že nic nemá, a zatím si nakřečkovala plný kapsy, aby se nemusela s nikým dělit!" "Sysel!" "Hamty hamty, ať mám víc než tamty!" Beata se povýšeně ušklíbla: "Zbožňuji ty, co se přiživujou na druhých. Co si myslet o jejich charakteru, že!" Záleželo mi na Dickově mínění. Na tom nejvíc! Ve svitu měsíce nebylo znát, jak se tváří. Mlčel a počokoládované prsty olizoval. "Jste blbí," mumlala jsem. V křoví za strouhou právě skutečně zapraskaly větvičky, čímž se pozornost soustředila jinam. "Půjdeme, mládeži," usmál se Bob. "Když tam někdo fakt je!" hrozily se holky. "Hejkal, nic víc." "Duch špatných a užvaněných holek!" "Urážka! Holky, na něj!" zavelela Diana a holky se Stránka 99
Blíženci-1 Znamení blíženců jako vosy sesypaly na Dicka. Katka také, hned zapomněla na strach. Kdoví jestli i ona věří, že jsem takový křeček! Asi ano. V křoví cosi zadupalo, Beata zapištěla a vrhla se Dickovi kolem krku. Ale, ale, děvenka bojácná, pročpak neskočila na Boba, který byl mnohem blíž? Kluci se jí smáli, ona však vážně prohlásila, že se nepustí. Neměl ji strašit! Jako by strašil pouze ji! Kliďánko! se ho chytila za ruku. No tohle!!!! Dick mne překvapil ještě víc, nejen že si z ní neutahoval, ale dokonce ji nesetřepal, nechal se vést jako ovce na porážku. No prosím, člověk by si mohl myslet... Bere mě právě tak jako Beatu, o nic 193 víc, snad jsem nedoufala ...! Pche, kvůli tomu, že se mu líbí dlouhé vlasy? Beata má krátké a kudrnaté a klidně ji drží za ruku! Je sice pravda, že se mu Beata vnutila, ale stejně, držet by ji nemusel!! Ať. Pro mě za mě. Opožďovala jsem se a bylo mi jedno, ať jsem na konci skupiny a za mnou hrozivý les. Normální, proč hrozivý, proboha! K čemu silná slova! Lepší les než Beata, slepice jedna, záhy ji strach přešel, vedla se s Dickem za ručičku a žvanila hloupé puberťácké řečičky, kterými bavila celé okolí. Ke všemu si o mně Dick musí myslet, že jsem lakomá. Těpic. Bob se po mně otočil. Raději jsem zrychlila, nemám zájem, aby se přede všemi zajímal o důvod mé pomalé chůze! V táboře překvapení v podobě houfu vyjukaných a rozespalých táborníků krčících se před jídelnou. Noční poplach! Hlavní vedoucí nám oznámil nový program, budeme skládat zkoušku odvahy. Vyvedou nás kousek za tábor a my se po jednom vydáme lesní pěšinkou až k bývalému židovskému hřbitovu, ten projdeme na konec, kde bude stát u hřbitovní zídky petrolejová lampa, podepíšeme se na připravený papír, vyjdeme zpátky na pěšinu, přelezeme polorozbořenou zídku a pokračujeme lesem. To je celá trasa, po dvou stech metrech na nás bude čekat vedoucí. Doufá, že se nikdo nevzdá ani předem, ani dodatečně, přeje nám hodně odvahy a baterky máme okamžitě uklidit do stanů, protože jestli jsme si mysleli, že se zkouška odvahy skládá s baterkou v ruce, tak jsme se šeredně spletli. Katka se málem rozbrečela. Holky Bobovi žalovaly na ztížené podmínky, viděli jsme strašidelný film, kdežto ostatní ne. Tyhle výmluvy nepomohly, Bob mínil, že my jsme na tom lépe, neboť ostatní jsou právě probuzení ze 194 spánku. Katka fňukala dál, pokrčil tedy rameny a prohlásil, že se můžeme vzdát, což by nerad, přece nevede nejhorší oddíl v táboře. S částí táborníků jsme mlčky kráčeli tichým lesem za vedení Boba a zdravotníka Pavla. Dick, hlavní a vůbec všichni vedoucí někam zmizeli. Stále mě tížil vztek na Beatu i na sebe, takže mne nějaká zkouška odvahy nemohla vyvést z míry. Snažila jsem se nebýt alespoň v její blízkosti. "Já se zblázním! Nikam nejdu!" drmolila Katka. V lese se i ostatních zmocnila nervozita. Zasypávali Boba spoustou otázek, jestli nemůžeme zabloudit, co když nás přepadne ten hrdlořez, kterého si Dick vymyslel, jak je trasa dlouhá a podobně. Bob se záhadně usmíval a odvahy nám příliš nedodal, jenom pravil, že se v nás jistě nezklame. Katka vzdychla nahlas, je jí Boba moc líto, zklame, ona se vzdává rovnou. Byla první, kdo řekl tuhle kacířskou větu, ale zdaleka ne poslední. Jenom z našeho oddílu se vzdalo pět děvčat! Příklady táhStránka 100
Blíženci-1 Znamení blíženců nou, Pražačky se toho chytily a polovina jich odmítla vejít do lesa. Bob se popadal za hlavu, holky se však oblomit nedaly, kvůli nějaké pitomé hře nepůjdou na jistou smrt! Pche, smrt. Nevzdala jsem se. Kvůli Beatě nemohu. Ona nejde! Z kluků se nevzdal žádný, znemožnili by se, u děvčat se strach přece jen bere jinak. Copak jsme proti klukům méně dokonalé nebo co? Nakonec nás zůstal malý hlouček. "Tak, Tulačky, která teď?" optal se Bob. Držel v ruce stopky a svítil si na ně baterkou, pouštěl nás jednotlivě po třech minutách, abychom se cestou nedoháněli. Radka se přihlásila, prý nechce jít poslední. Má pravdu, napadlo mě. "Jdu po Radce," vyhrkla jsem rychle. Soňa, která nejprve jít nechtěla, se odhodlala a zareagovala stejně bystře. Klára prohlásila, že nechápe, proč by se měla bát jít lesem, když se hemží našimi táborníky, a nějakých stoletých zahrabaných kostí se nebojí teprve. Br, o kostech mluvit nemusela! "Evi, drž se," usmál se na mě Bob. "Po cestičce." Neodpověděla jsem a rázně vykročila. Za chvíli jsem je za sebou neslyšela ani neviděla Bobovu baterku. Nesmím se otáčet! Kolem mne se rozprostíral temný a hluboký noční les se svými tajemnými zvuky neurčitého původu. Trošku jsem se otřásla. Ne, nemůžu se vrátit jako jedno děvče z Prahy, jak bych vypadala! Dick tu sice není, ale určitě by se o mém poklesku dozvěděl a měl by látku k výsměchu do konce tábora. Ať si utahuje z Beaty, ta se vzdala! Vysoko nad hlavou mi zářil měsíc jako z Ladových obrázků. Nadechla jsem se teplého vzduchu vonícího trávou, jehličím, mechem a vůbec tisícem prázdninových vůní. Škoda že si tuhle náladu neumím vybavit nikdy později. Uvědomím si dnešní kouzelnou chvíli plnou strachu i krásy nočního prožitku ještě někdy? Třeba v zimě v paneláku? Až budu psát úkoly, bát se na písemku z matiky a za okny bude skučet prosincový vichr? Určitě ne, škoda. Kdyby se dal zastavit čas! Alespoň na měsíc, prodloužit krásu vteřiny na hodinu, tenhle tábor ještě o dva tři týdny ... Les se přede mnou náhle rozestoupil, hned bylo lépe vidět. Br, tamhle je hřbitov, napadlo mne, vepředu se bělela polorozpadlá stavba. Opatrně jsem se k ní přiblížila. Vrátka tu nebyla, určitě by vrzala a skřípěla do tiché noci. Jenom z toho zvuku by se jeden pomátl, dobře že tu žádná nejsou! Na hřbitov se vstupovalo jakousi obloukovitou bránou, kupodivu zachovalou. Váhavě jsem prošla a zastavila se, ačkoliv jsem se tomu bránila ze všech sil. Velice chabých sil! Jak se člověk zastaví, zmocní se ho panika a těžko se ovládá! Přece se nebudu bát stoletých kostí. Fakt, ti židi tu odpočívají celou řadu let, nezbylo z nich 196 nic krom kostí a nápisů v hebrejštině na břečťanem zarostlých pomnících. Přede mnou tudy prošla pořádná skupina více či méně vyplašených nebojsů a nic se jim nestalo. Bojácně jsem se pustila zarostlou pěšinkou napříč hřbitovem. Ještě pár kroků a jsem u lampy, říkala jsem si povzbudivě. Proč je kolem tolik zvuků?! Šumí větve starých stromů, ozývá se křik nočních ptáků, v trávě dupou myší nožičky... Neustále jsem se rozhlížela na všechny strany. Dost strachu, rychle se podepsat a pryč, nesmím utíkat, jen neutíkat, to je poslední! Třaslavým písmem jsem se zvěčnila pod řadu jmen. Tamhle je zeď docela probořená, zbývá mi posledních dvě stě metrů, proč se bát! Někde u mých nohou cvrkl cvrček. No vida, ten se nebojí a přitom má hřbitov za Stránka 101
Blíženci-1 Znamení blíženců stálé bydliště! Náhle jsem strnula. U pobořené zdi něco je! Něco velkého, přikrčeného za zbytky zdiva!!! Přece se nevrátím?! Nebo vrátím? Co teď, proboha? Stín se pohnul. Okamžitě jsem couvla. Propána, už TO vstává! Vlasy se mi na hlavě zježily a po zádech stékaly velké krůpěje ledového potu. Ustoupila jsem o další krok, neschopna jiného pohybu, se zapečetěnými ústy a svázanýma nohama ... Docela jasně jsem poznala rubáš. Postava se vztyčila v celé své obrovitosti. Zírala jsem vytřeštěnýma očima, třásla se v kolenou a pokoušela se o mne slabost. Jestli omdlím! Mrtvola, příšera, lupič, vrah, duch?! Couvala jsem malými krůčky. Snad mi křeč v kolenou povolí a dovolí mi vzít do zaječích! Škobrtla jsem o kámen. Spása! Rychle jsem se přikrčila, ochrnutý mozek hrůzou vyslal signál, a jakmile se postava hnula směrem ke mně, bez míření jsem po ní šutrem švihla. Vzchopila jsem se v okamžiku a pádila cestičkou, jako by mi hořela koudel u zadku. "Aúúú!" Zaslechla jsem za sebou lidské zaúpění. "Teda vílo, ty nejseš člověk." ?*' ? ; 197 Veškerý strach byl tentam. Zvolna jsem se vracela k lampě, u níž se postřelený zloduch svíjel bolestí. Nechápu, proč mě ten pošuk nenapadl hned! Jedině on může vyvádět takové opičárny! Prý vrah, lupič, duch! Povídali. Seděl v trávě zamotaný v bílém prostěradle a dlaní si držel levé oko. Teď jsem se lekla. Vždyť jsem nemířila! "Co je ti?" přiběhla jsem k němu a strhla mu dlaň. Nad okem, těsně pod obočím mu rostla boule. Ulevilo se mi, v prvním úleku jsem myslela, že jsem mu vyrazila to jeho krásně modré oko. Malá lekce neuškodí! "Nemáš mě strašit," řekla jsem mírně rozpačitě. "Panebože, vypadá jak neviňátko a přitom ... Ty nejsi víla, ty seš divoženka! Ona mi ji takovou utře!" Zdvihla jsem lampu a posvítila mu s ní do tváře. Boule jako zeměkoule, nalévala se před očima a svou velikostí mu přivírala oční víčko. "Ty budeš vypadat," poznamenala jsem nevhodně. "Nebudu se ti už líbit?" chytil mě za slovo. Prý UŽ! "Proč mně? Beatě třeba!" Kdybych raději mlčela! Vzal mě pravou rukou za bradu, aby se mi v té tmě mohl podívat do očí. Tiše se smál. "Je mi volná," prohlásil. "Ale já ..." Ucukla jsem. "Líbíš se jí." "A tobě ne?"« ; "Ne! Nesnáším nafoukance, víš?" "Aha, a proto jim kupuješ kolečko, co? Vílo, já přece vím, že to Capri bylo pro mě." "Vůbec ne! Moc si myslíš a právě —" "A právě," chytil mě znovu za bradu. "Necukej, počkej, ještě bolestný..." Zastavilo se mi proudění krve v žilách. Srdce přestalo tepat. Sekunda se proměnila ve věčnost, právě tak, jak jsem si na začátku výpravy za dobrodružstvím přála. Věděla jsem, co má na mysli a co hodlá udělat. A já neuhnula!!! 198 Druhou rukou si mě přidržel za zády a přitáhl k sobě. Připadalo mi nekonečně dlouhé, než se dotkl svými rty mých. Zapomněla jsem zavřít oči a vyjeveně zírala na jeho přivřená víčka s dlouhými řasami. Byla jsem opilá a omámená, celým tělem probleskovalo známé chvění, tentokrát notně znásobené silou prožitku. Ještě začnu svítit! Jeho teplé měkké rty pohltily mé bázlivě vyděšené a bezkonkurenčně neschopné, dosud niStránka 102
Blíženci-1 Znamení blíženců kdy nepolíbené. Vysměje se mi, neumím se líbat! Přesto jsem ho nestopla a dál se řítila do průšvihu. Dotek motýlích křídel, čas se kolem nás zhmotňoval. Dva kontrasty, plus a minus... Mé rty připomínající medvěda na baletním pódiu. Ledoborec razící si cestu mezi tunami zmrzlých ker oceánu. Pocit divokého zvířete v kleci. Zároveň však ohromující pocit doteku muže, otevření zapovězené třinácté komnaty a první vyjuknutí do jiného světa. Výbuch silnoproudé elektřiny, velký třesk ve vesmíru ... Zrození novy. To nebyla pusa, kterou si dáváme s bratránky při vzájemných návštěvách, ani pusa od táty na Nový rok. Tohle byl polibek. Pravý a nefalšovaný, dlouhý a hluboký, ačkoliv z mé strany hodně neobratný. První v životě. Nádherný. Málem neskutečný. Něco se stane, svět bude mít jiné barvy... Měsíc se zbarví stejnou modří jako Dickovy oči. Třeba. Nebo ... "Ty seš tak bezvadně čistá," řekl tiše, jakoby obdivně, když mě zase pustil. "Jsi —" Oba jsme zaslechli kroky po pěšině od lesa. "Upaluj, jde sem další!" šeptl mi do ucha a schoval se za zídku. "Já tady hlídám, aby se někomu něco nestalo. Po celé trase byli poschovávaní vedoucí." Roztržitě jsem kývla a zbytek cesty proutíkala. Na strach jsem neměla pomyšlení, chvátala jsem, aby mě Soňa nedohonila. Netrvalo dlouho a na malé mýtině jsem narazila na houf s Velkým orlem v čele. Málem jsem je minula a ve snách běžela dál! "Haló, tady jsme!" usměrnil mě hlavní vedoucí. "Jdeš nějak pozdě." Díky tmě nemohl vidět mou barvu přezrálého rajčete. Kluci si ze mne stříleli, prý musím mít plné kalhoty, asi jsem se plížila krokem, mysleli, že jsme se všechny vzdaly a Radka že došla poslední. Soňa přicupitala minutu po mně. Přitočila se a povídá: "S kým jsi tam byla?" Lekla jsem se. CO viděla?! "Prvně jsem se lekla, že na hřbitově vážně straší, ale potom jsem tě poznala, jak lezeš přes zeď. On tam na tebe Dušan čekal?" S úlevou jsem ji nechala tápat. Vznášela jsem se stále někde v těch nebeských výšinách úplňkovitého měsíce. A proč ne! Jak to, že velký třesk neslyšeli ostatní? Jak to, že se klidně vybavují o prožité hrůze, jako by se nechumelilo? Jak to, že je měsíc žlutý stejně jako před velkým třeskem? Kde je nova?!? Třesk se neudal ve vesmíru. Proběhl v mé duši. Nova je ve mně, maličko jiná Eva, starší a zkušenější. Nova jsem JÁ! Katka ležela spořádaně ve spacáku, Bob se se zbabělci vrátil stejnou cestou, ne přes hřbitov. Vyptávala se, zda byla stezka odvahy opravdu příšerná. "Děsná," přikývla jsem pomstychtivě. "Všechno kolem ožívalo, šustilo, všude samý stín, na hřbitově jsi mrtvoly úplně tušila, pozorovaly tě zpod pomníků... Jen pro silné nervy. Horor, no. Co chceš!" Zajela do spacáku jako lasička a ucpala si uši malíčky. Aspoň dá pokoj a já mohu přemýšlet... Budu se bát Dicka potkat! Jsem nemožný zajíc, on zkušený lovec, dobyvatel... Jestli mou neschopnost dá všem k dobru! Při té představě mě polila horkost. Ne, kdyby si něco zkusil na tohle téma, balím pingle a jedu okamžitě domů. I v legraci jsou určitá místa tabu! 200 Ale stejně, jeho rty chutnaly smetanově, ne jahodově. Jako jemná a hladká chutná smetana. A jak se mne jazykem dotýkal...! Každá vzpomínka mě řádně vzrušovaStránka 103
Blíženci-1 Znamení blíženců la, takže jsem málem celou noc nespala. 201 19. ROBINSONEM PROTI SVÉ VŮLI. Ráno se dostavil Dick na rozcvičku poslední a s mokrým kapesníkem přes oko. Utekla jsem jeho pohledu. Hlavní vedoucí o jeho úrazu nevěděl, zavolal si ho stranou a žasl: "Prosím tě, kde se ti to stalo?" Dickovo oční víčko vypadalo hrozivě, celý náš oddíl se kolem něho shlukl a litoval ho. Dick na oko neviděl, otok dosáhl velikosti holubího vejce a místo víčka mu seděla pod obočím obrovská rudá boule s fialovými okraji. Holky mu na ni dokonce foukaly, aby zmírnily jeho bol! Kačeny, no. "Včera," odpověděl neochotně a viditelně mu všeobecný zájem vadil. "Normální mono, no." "Tohle není normální monokl, neříkej! Však jsem jich na tobě pár viděl. A pak, s kým ses zase porval?" "S nikým, bouchl jsem se," bránil se. "Na hřbitově byla tma jako ... jako v ranci, narazil jsem se na kříž. Pavel se mi na to včera díval, jsem O. K. Boule časem zmizne." "Máš být příkladem ostatním, a zatím vyvádíš ... Ale nakonec máš, co ti patří," mávl rukou Velký orel a odkráčel. Pane jo, pravá tvrdá spartánská výchova. "Říkáš na hřbitově?" culil se Bob pobaveně. "A o kříž?" "Jo." "Hm, dobrý. Až na to, že židi kříže na hřbitově nemají," podotkl svůj soukromý názor Bob. "Kdybys jel ráno pro rohlíky, myslel bych, že ti to udělala Irenka. Takhle nevím." "Podle tebe je tady jediná pořádná holka Irena?" Bob přestal předcvičovat a zamyslel se nad bratrovou poznámkou. Sklonila jsem se do předklonu a kmitala k zemi jako o závod. Dick je prevít, opařil mi nohu a já ho nepráskla! Třeba se Bob nedovtípí... Opatrně jsem zvedla hlavu — díval se rovnou na mne a usmíval se. "No a je to," řekl vesele, "člověk by myslel, že na hřbitově jsou jenom mrtví, ale jak koukám, číhá tam všelijaké nebezpečí." Dick se uchichtl, střelil po mně pohledem zdravého oka a odklusal do stanu oko zase zavázat. Než prý by vypadal jako idiot, bude raději konkurovat Žižkovi. Hodila jsem na plavky plážové šaty a běžela se Pavla zeptat, jestli se mohu konečně koupat. Potěšil mne, teď prý mi vniknutí infekce do zaschlých boláků nehrozí. Noční obavy z Dickovy mnohomluvnosti se ukázaly jako neoprávněné, konečně jsem uvěřila, že mne neshodí, a přestala se mu okatě vyhýbat. Celý den mě jaksi přehlížel, dokonce vůbec nevtipkoval. Mrzí ho včerejšek, ukvapil se nebo co?! Odpoledním horkem jsme kráčeli podél pobřeží ke kempu, abychom si v půjčovně půjčili loďky a vyjeli si na vodu. Mlčky jsem ťapala tři kroky za Dickem, nereagovala na Katčino a Klářino fňukání a nadávání na hloupý nápad ve vedru někam chodit, hleděla jsem na Dickova opálená svalnatá záda a připadalo mi, že se noční příhoda snad nestala. Třeba se mi jenom zdála! V půjčovně jsme nepochodili. Majitel odjel a ještě se nevrátil. "Tady je přece víc půjčoven," napadlo Boba. "V druhém kempu určitě taky, všechny mít zavřeno nemůžou. Stačí obejít tuhle zátočinu ..." Po delším dohadování si dali říct i ti největší lenoši a při hlasování zvítězila Bobova činorodost. "Ty ses zdržela hlasování, Evi?" všiml si mne Bob. Stránka 104
Blíženci-1 Znamení blíženců Trhla jsem sebou a koukala kolem dost vyjeveně. "Ona ještě spí nebo co," smáli se mi. "Probuď se, Růženko!" "Co se ti zdálo?" zajímalo Katku. Mám vyjevenej výraz..." 202 203 Všichni nejspíš čekali, jaký kameňák podotkne Dick, ale on je zklamal. Usmál se na mě a mlčel! "Jsem pro," vzpamatovala jsem se. "Výborně," pochválil mě Bob. "Jdeme dál." Příště se nesmím nechat nachytat! Vzdálenost ke druhé půjčovně jsem zdolala lehce, aniž bych si všimla délky chůze, přestože někteří tvrdili, že dojdeme leda na konec světa a za zátočinou nebude kemp, ale Austrálie. Spletli se, brzy nás přivítala tabule s nápisem Autokemp a chatová osada Pískovec se všemi nabízenými službami pro své rekreanty. Bob vypůjčil dvě pramice, do jedné se nalodil on s klukama a do druhé Dick s námi, děvčaty. Společně jsme odpluli do klidnější vody a obdivovali pozoruhodné pískovcové útvary vystupující přímo z hladiny. Seděla jsem za Dickem, který pádloval, a víc obdivovala propracovanost a strukturu svalů na jeho těle, hlavně pažích, jak se mu rýsují pod hnědou kůží, když se natáhne dopředu, zabere, svaly vystoupí, znovu se natáhne ... Lidské tělo je vůbec nádherné! Natož když na něm hraje každý sval a patří klukovi se světlými vlasy a modrýma očima ... Chová se normálně, jako by se žádný hřbitov v noci nekonal. A cos čekala, chudinko, pomyslela jsem si hořce. Že tě bude obletovat jako Dušan? K smíchu! Kluk jako on nemá nic podobného zapotřebí, vždyť sám říkal, jsem hrozně čistá, nezkušená, něco jiného proti těm jeho Izabelám a Ritám, jednoduše se prázdninově baví. Velký třesk se uskutečnil pouze v mé zanedbatelné osobě. Jeho se nedotkl. Jak by mohl! Dickova nova musí svítit hodně dávno! Jistě ho ve snu nenapadlo, že v noci svítil měsíc hodně do modra. No co, aspoň budu mít báječný prázdninový zážitek, silný a neopakovatelný, zážitek prvního políbení... A ke všemu zrovna na židovském hřbitově! " "Nevím, jak vy, vážené dámy, ale já mám toho pádlo104 vání po krk," sdělil nám Dick asi po hodince. "Leda bychom se vyměnili..." "Jsme slabé ženy!" pištěly holky a vůbec docela odvážně rýpaly do tématu Dickovo mužství, až se náš drahý instruktor naštval, popřál nám pěknou plavbu a uprostřed Tůně nečekaně vystoupil. Bob i kluci z toho měli psinu, jak jsme se neobratně snažily dopádlovat se strašně těžkou a nepříliš snadno ovladatelnou lodí k půjčovně. Několikrát jsme se málem vyklopily, ale nakonec díky Radce, jež jediná měla s pádlováním zkušenosti, břehu dosáhly bez pohromy. Dick na nás čekal, opaloval se na pláži a naše trampoty ho nijak nevzrušily. Po vykoupání nám Bob dovolil rozchod, neboť vedle kempu rozbili svůj tábor komedianti se dvěma kolotoči, třemi střelnicemi a celou řadou stánků, v nichž nabízeli Vietnamci nejrůznější sortiment zboží od digi hodinek po kožené bundy a počítačové hry. "Mládeži," mrkl na hodinky. "Jsou čtyři. V pět se tady sejdeme, nikdo nebude chybět, neztratí se a hlavně, nepřiblíží se k vodě, jasný? Na utopence nemám náladu. Spoléhám na vaše slovo." "No jo," bručeli jsme otráveně. Tolik řečí pro nic! Stránka 105
Blíženci-1 Znamení blíženců "Holky, pojďte na řetízák!" chytila mě a Katku za křídlo Klára. "Bude psina!" Otočila jsem se po Dickovi s šátkem převázaným přes hlavu po pirátském vzoru. Snad prvně od večera jsem se na něho podívala přímo. Kdyby šel na kolotoč, byla by psina. Chytil můj pohled jako výzvu. Usmál se. "Máš chuť na zmrzlinu?" Kývla jsem a poskočilo mi srdíčko radostí. "Já taky!" zajásala Beata, popadla ho za loket a plánovala: "Pojďte, vlítnem někam do cukrárny a rozšoupnemse..." Úsměv mi ztuhl na rtech, tím spíš, že ho spolu s Monikou doslova odtáhly od půjčovny. A on se vůbec neotočil!!! A proč by měl? "Nechci na kolotoč," setřásla jsem Kláru zklamaně. "Zvu vás, dámy," využil příležitosti Michal, a aniž se o mě víc starali, odběhli i s Katkou k řetízkovému kolotoči. "Kam půjdeme?" zajímalo Dušana. "Nevím," broukla jsem nenadšeně. Celý oddíl se rozprchl do okolí, odpojili se od nás, až jsme tam zůstali stát sami. "Na vodě bylo bezva, co?" Kývla jsem a bezmyšlenkovitě ho následovala. Přece nebudu stát na břehu jako píka, aby Beata viděla, jak mi vypálila rybník! A vůbec nechci, aby si Dick mohl domýšlet ... Po pobřeží jsme došli dál za kemp a po čtvrthodině chůze po vyšlapané cestičce kousek od vody mezi skalami, mě chytila nádherná divokost přírody, nezohyzděná namaštěnými těly dovolenkářů a ječením jejich dětí. Neodolala jsem a vstoupila po kolena do vody. Tůň byla v těch místech poměrně úzká, z protějšího břehu vystupovaly strmé pískovcové skály a i za našimi zády se terén rychle vyvyšoval. Z výletu parníkem jsem věděla, že o kus dál jsou skály stejně vysoké z obou stran, svírají Tůň jako v kleštích a je tam jistě pořádná hloubka. "Hele, kajak," objevil Dušan lehkou lodičku docela umně schovanou v křoví. Z cestičky by si jí nikdo nevšiml, musel by na vodu jako my. "A není přivázanej..." "Neblbni," lekla jsem se. "Co děláš!" "Naskoč, je tu i pádlo," pobídl mne a dovlekl loďku na volnou vodu. "Projedeme se." "Ty, Dušane, ale ... Bob říkal... A loď není naše!" "Jen na půl hodinky," loudil. "Podíváme se, co je za tímhle ostrohem, jestli ten závěsnej most nebo něco jinýho...Pojď." "Budeme z toho mít průšvih," váhala jsem. "S Dickem bys jela, co?" řekl náhle prudce. "Pche," ušklíbla jsem se, a abych mu dokázala, jak je mi náš instruktor ukradený, nastoupila jsem do lodičky, až se celá rozkymácela. "Bacha, to je kánoe," upozornil mne na její vratkost a vyrovnával rovnováhu. Potom nás pádlem odstrčil a kánoe se rozjela klouzavým neslyšným a dost rychlým pohybem po vodě. Po pár minutách jsem výletu nelitovala. Za ostrohem sice nebyl most, nejspíš je mnohem dál, než jsme se domnívali, byly tam skály, ještě vyšší, strmější, další zátoka a nový ostroh, za ním skály a skály. Tůň se klikatila kaňonem pískovců jako had. Za celou dobu jsme potkali jen jednoho surfistu, zařval na nás "ahoj, krásko", a já mu zamáváním odpověděla. Připadala jsem si v jiném světě, anebo aspoň u jiné přehrady. "Podívej," zašeptal Dušan a ukazoval na skálu, odkud s varovným výkřikem vylétl velký dravec. Musí mít Stránka 106
Blíženci-1 Znamení blíženců v té rozsedlině hnízdo, napadlo mne. Voda se třpytila v paprscích slunce do stříbrova, ale ve stinných koutech měla barvu málem černou. Hlubokou, studenou, hrozivou. "Evo," narušil velebné ticho. "Rozmyslela ses?" ' "V čem?" zamračila jsem se. "No jestli... se mnou chceš chodit." Zlostně jsem se na něho otočila, seděla jsem vpředu na háčku, Dušan dělal zadáka, jen se kánoe zakymácela. Ruší nádheru okamžiku stupidní otázkou! "Myslíš, že se o tom musí mluvit?" "Chci mít jistotu," tvrdil. "Chci vědět, na čem jsem." "A co si pod tím pojmem představuješ?" "Normálně. Kina a tak." "Do kina chodíme, ne?" usmála jsem se snivě. "Jenže já chci jinak," vtíral se. "Jako s Dianou?" "Jo. Cože? To... to bylo dávno," omlouval se rychle. Pokrčila jsem rameny. Teď jsem si jistá! Nestojím o něho coby svého kluka. Nemohl by mi dát tak krásnou pusu jako včera Dick. Dickovo políbení mě probralo. "Nechci s tebou chodit," řekla jsem, a aby odmítnutí nevyznělo moc příkře, dodala: "Myslím jako milenci. Do kina klidně. Chápeš?" Asi se urazil. Nic jsem mu nevysvětlovala. Nevím sama, co se mnou je. Přestože se Dicka bojím, chtěla bych být v jeho blízkosti. Mám hlavu úplně zamotanou, nevím, jak se v tom zmatku zorientovat a Dušan ještě otravuje s chozením! "Vrátíme se," připomněla jsem mu. "Určitě je dost hodin." Zabral pádlem třikrát na jedné straně, aby loďku otočil. Kánoe sice učinila rychlý obrat o devadesát stupňů, ale dostali jsme se až k samé skále, na níž rostla pokroucená bříza, točící se k slunci a zachytávající se svými kořeny o každou rozpuku ve skále. Korunu měla nakloněnou těsně nad hladinu, jak se marně snažila na holé skále najít prostor k životu, a my jsme se díky Dušanovu dalšímu zabrání dostali čumákem až pod ni. "Zpátky!" vykřikla jsem poplašeně, neboť mě větvičky šlehaly do tváří a já neměla kam uhnout. Chtěla jsem se skrčit a pod břízou podplout jako pod mostem, ale v té chvíli bylo pozdě, neboť se kánoe podezřele naklonila a já se ve zmatku nejvyšším oběma rukama zachytila o útlý kmínek břízy. Pak jsem jaksi ztratila sedačku pod zadkem, kánoe se naklonila ještě víc, nabrala přes postranici vodu a šla neuvěřitelně rychle ke dnu. I s Dušanem, zoufale bojujícím s vodním živlem. "Dušane!" zařvala jsem polekaně, když se nad jeho hlavou zavřela hladina. Visela jsem jako klíště přicucnuté ke stromku, jenž se povážlivě nahýbal, navíc po prsa ve vodě. Nejprve vyplavalo pádlo, po něm Dušan. Trochu se mi ulevilo, neutopil se. Plival vodu a připlaval až ke 208 mně, aby se zachytil o břízu. Ta se sice naklonila ještě víc, zajela jsem do vody po krk, jen jsem vyjekla, ale strom se držel skály s velkou úporností. "A jsme v troubě," zhodnotil Dušan situaci. Ke všemu přilepení k druhému břehu, kam Dušan lehkomyslně dopádloval, aby mi ukázal hnízdícího dravce, takže budeme muset přeplavat přes Tůň, abychom se ocitli na správném pobřeží s kempem a táborem. "Přeplaveš?" zeptal se mě Dušan. "Nevím!" zdálo se mi, že mě chytá křeč. Slunce stínily skály na západní straně a černá hladina vypadala dost ponuře. A vůbec se mi nezdála úzká jako z loďky! Stránka 107
Blíženci-1 Znamení blíženců "Poplaveme teda podél břehu a třeba se někde povede vylézt," navrhoval. "Přinejhorším se k tomu stromu vrátíme." Po pár metrech se mne zmocnila panika. Strmá skála, nic než málem kolmá skála! Jsem dobrý plavec, ale jakmile se mne zmocní strach, utopím se v brouzdališti! Oba najednou jsme zahlédli malou plošinku, akorát pro dva, když se hodně skrčí. Vznikla v průrvě mezi dvěma pískovci, ale nahoru se bohužel vylézt nedalo. S úlevou jsme se namáčkli do nepohodlné pozice. Přestože jsme se dotýkali nahými těly jeden druhého, žádné výbuchy elektrických nábojů se nekonaly. Asi jsme oba naladění na minus nebo co. "Bob nás zabije," hlesla jsem. Teď na mě dolehly starosti. Ty o přežití minuly, vystřídaly je jiné, neméně závažné. Kolik může být hodin? Co tomu řekne hlavní vedoucí? Jak se odtud dostaneme? Komáři slavili hody. Moje šaty, napadlo mne. Zůstaly v loďce. Plavky mě před nálety komárů neochrání! Skrčila jsem nohy pod sebe, měla jsem je z vody rozmočené a začínala mi být zima. Anebo se spíš chvěji strachy? Hlavní vedoucí nás pošle domů, co jiného! Chvíli jsme se dohadovali, co podniknout. Fňukání je k ničemu! Dušan se nakonec rozhodl přeplavat na dru209 hý břeh sám, doběhne pěšky k půjčovně a pro mě přijedou s loďkou. Pokud ovšem u půjčovny na místě srazu někoho najde. Popřála jsem mu hodně štěstí. Kdoví kam se na pevnině zatoulá, když bude muset obíhat rozsáhlé zátočiny. Dívala jsem se, jak se vzdaluje. Počínal si zdatně, brzy se vyštrachal z vody, vylezl na nižší skály, zamával mi a zmizel v bujné vegetaci. Osaměla jsem a cítila se všelijak, vzdálená Katce i ostatním na tisíce světelných let. Položila jsem si hlavu na ztuhlé údy a zavřela oči. S Dickem by i ztroskotání bylo lepší! Určitě by něco vymyslel. Dick je MUŽ. Vybavila jsem si jeho polibek. Takhle se líbají v erotických filmech na satelitu, když se mi podaří přepnout na ten správný kanál a naši mě hned nevyženou od obrazovky. Teď se mohu pochlubit Jarině, nemůže se mi posmívat, že jsem nepolíbená panna. Ona má taková pitomá přirovnání. Ba ne, nic jí neřeknu. Ten polibek je moje velké tajemství, vždyť přece vůbec nezáleží na tom, co si o mně myslí praštěná ségra. "Haló, vodní panno, co tam děláš?" Trhla jsem sebou a otočila se po hlase. Na skále nade mnou stáli tři kluci asi v Dickově stáří. "Medituju," odpověděla jsem. "Neradi tě rušíme, ale nechceš pomoct nahoru?" Tohle bylo slovo do pranice! "Chci." "Fajn. Hodíme ti lano," nabídl se jeden, ostatní mu pomohli a skutečně mě za pár okamžiků vytáhli jako candáta z vody. "Ahoj," řekla jsem rozpačitě a překonala nutkání zkřížit ruce na prsou, neboť si mě se zájmem prohlíželi. "Kde ses tam vzala?" "Ztroskotala jsem." Kluci mi nechtěli věřit a připadalo jim to děsně zábavné. Co prý pro mě mohou udělat dalšího? "Potřebuji se dostat na druhou stranu," řekla jsem s nadějí. Třeba se vrátím dřív než Dušan! "Tady někde musí být most a vy máte motorky ..." Tři nablýskané yamahy opodál a kožené kombinézy kluků svědčily o tom, že z chudých poměrů hošové nepocházejí. Co je pro ně jedna jízda navíc! "Seš z Pískovce nebo Novejch Tůní?" "Z tábora Skalák," opravila jsem je. Stránka 108
Blíženci-1 Znamení blíženců "Slečna praktikantka?" usmál se jeden. Kupodivu si nedělal blázny! Ve vodě jsem pochopitelně ztratila sponku a s rozpuštěnými vlasy mi v plavkách hádal víc než čtrnáct, což mě, ruku na srdce, potěšilo. "My jsme tady kousek na chatě, na Habrech, jestli víš, kde. Pojeď s námi, pokecáme," navrhoval mi ten kudrnatý. "Kdepak! Musím se hned vrátit," zhrozila jsem se. "Jestli mě nemůžete dovézt na Skalák, vysypte mě někde při cestě, zbytek dojdu." Kluci na sebe mrkli. "Sedej," pobídl mne kudrnáč. Přisedla jsem, pevně se ho chytila kolem pasu a přitiskla nahé tělo k chladné kůži kombinézy. Kluk voněl benzínem a něčím — nevím, něčím mužným nebo co. Otočil klíčkem startéru, motor plynule naskočil, a než jsem se nadechla, řítili jsme se velkou rychlostí cestou mezi poli a lesy, jen mi vlasy vlály. Brzy provoz zhoustl, zahlédla jsem vlevo velkou stavbu konstrukce mostu přes přehradu. Má radost se však ukázala předčasná. Kluk neodbočil, svištěl stále rovně za svými kamarády, a ačkoliv jsem mu bušila do zad, nereagoval. A jsem v troubě! 211' 20. JAK PES BOUDU. Snažila jsem si zapamatovat cestu, jenomže po několika odbočkách jsem snahu vzdala. Kluci zaparkovali u pěkného dřevěného srubu v chatové osadě, což mě uklidnilo. Bála jsem se, aby mě nezavezli na civilizací opuštěné místo a tam nezamordovali. "Sodoma Gomora," křižoval se soused od vedlejší chajdy, starý šedovlasý pán s hůlkou. "Každej den jinou holku a takovou mladou! Styď se, couro!" Uvědomila jsem si, že nadávka patří mně! Hrůza!! ; "Klídek, pane Vomáčka, závidíte, co? Co se dá dělat, když vám se nepostaví," žvanil kudrnáč a mně řekl: "Kašli na něj, mele z cesty.",'. "Ať. Dovnitř nejdu. Musím zpátky a —" "Dovezeme tě, neboj. Posilníme se a pojedeme." , "Kdy?" "Hned. Něco sníme, vypijeme. Vo co de, ne?" "Půjdu radši pěšky," váhala jsem, protože mi vrozený instinkt napovídal, ať nevěřím cizím klukům. "Nesmysl. Mašinou jsme tam za deset minut. Pojď." Opatrně jsem vešla do chaty, připravená kdykoliv utéct pootevřenými dveřmi, případně přivolat souseda Vomáčku na pomoc. Kdoví na kolik procent bych se na něho mohla spolehnout! Nedůvěřivě jsem pozorovala kluky, jak chystají bufet. Při pohledu na čtvero druhů salámů jsem dostala omračující hlad. Teď jsem na odjezd tolik nenaléhala, máme zpoždění i tak, pět minut mě nezabije, a když mě pozvali ke stolu, nenechala jsem se pobízet dvakrát. Jeden z kluků přinesl po jídle čtyři sklenice oranžového džusu, na který jsem se vrhla stejně radostně jako na jídlo. Po prvním loku jsem však ucukla a zaškaredila se. "V tom něco je!" Kluci se řehtali. "Vodka. Ta neublíží, ale léčí." 212 "Vodku nepiju," odmítla jsem. Kudrnatý mě vzal kolem ramen. "Ale di, se mnou se přece napiješ, ne? Ahoj, Milan." "Eva. Ale —" ! "Ahoj, Evo. Do dna!" • Glo glo glo, ulevilo se mi, když jsem drink spořádala. Stránka 109
Blíženci-1 Znamení blíženců Jenže zase se nejelo, musela jsem si připít na seznámení ještě s Ivanem a třetí sklenici s Matoušem. Připadalo mi, že piji přesycený roztok anebo spíš vodku maličko šmrnclou džusem.« "Pojďte, pojedeme," škytla jsem.' "Jasně, jednu na cestu!" ťukl si se mnou Milan. Nemůžu říct, že by s nimi nebyla legrace. Ztratila jsem ty mé stydlivé zábrany a bavili jsme se tak živě, že jsem postupem času na odjezd pozapomněla. Někde v podvědomí mi sice cosi říkalo, že se musím vrátit do tábora, ale v tom okamžiku jsem se tomu sama smála. Vyprávěla jsem jim dokonce i o noční stezce odvahy! • "Počkej, kolik že ti je let?" napadlo Milana. "Čtrnáct a pár," škytla jsem. Kluci si vyměnili pohledy. Zklamané! "Do pytle, je pod zákonem!" Nechápala jsem, proč náhle ztratili dobrou náladu. "Radši pojedeme," řekl Milan. "Ať se do něčeho nenamočíme. Pojď, Evo, hodíme tě na most." Vyskočila jsem a podivila se, jaká podivná síla mnou smýkla až k oknu. Jaksi se mi zaplétaly nohy, jako bych jich měla o něco víc než jen dvě, musela jsem se tomu smát, těžko jsem držela rovnováhu a přitom si připadala lehoučká jako holubí peříčko. "Ty ji ztratíš," strachoval se Matouš. "Evo, udržíš se? Slyšíš?" oxidoval Milan. "Proč ne?" divila jsem se jejich strachu. "Chytni se mě pevně, sakra," ztrácel se mnou trpělivost. "Trhni si nohou," řekla jsem mu a bláznivě se roze213 smála. Nebudu se s vámi párat, pánové! Přisedla jsem za něho, přilepila se jako klíště a hlavu si položila na jeho koženou kombinézu. Cesta mě příjemně ukolébala a na mostě mě museli málem budit. "Konečná! Vystupovat!" "Tady?" rozhlédla jsem se po neznámém okolí. "Když půjdeš pořád po téhle silnici, dojdeš nejdřív do prvního kempu, pak do druhýho a nakonec do tábora." "Jo, dobrý." Všechno mi bylo naprosto jasné. "Ta nedojde," pochyboval Ivan. "Spadne do Tůně. Sotva stojí. Odvezem ji blíž, tady je silnice těsně u vody..." "Seš normální?" zhrozil se Milan. "Bude to na nás!" "Já dojdu," tvrdila jsem rozhodně. "Nepolezeš až k vodě?" pochyboval Matouš. "Nemám?" "Ne!" zařvali všichni tři. "Dobrý, tak ne," smála jsem se. "Sedej," řekl naštvaně Milan. "Aspoň za první kemp." Popojeli jsme kousek dál, kde cesta nevedla bezprostředně podél přehrady, tam mě složili a bez rozloučení zmizeli. Škoda, docela fajn kluci. Řekli mi, kudy mám jít. Rovně po téhle silnici. No jo, ale proč se mi nedaří udržet směr? Proč se stěží vyhýbám příkopu střídavě na levé i pravé straně? Nevadilo mi, že jdu. Myslím, že jsem nevěděla, kam, a bylo mi to fuk. Vznášela jsem se nad asfaltkou jako vánek a připadalo mi podivné, proč nesvítí sluníčko a stmívá se. Jednou mi zastavilo nějaké auto se dvěma kluky, ale když viděli, jak jsem povznesená nad tenhle svět, se smíchem zase odjeli. Mohli mě kousek svézt, blbci! Pak jsem zaslechla další vrčení motoru a uhýbala světlu reflektoru tak nešikovně, až jsem zapadla do příkopu. Malý motocykl zastavil u mě a já se bláznivě rozesmála, neboť jsem jednookého řidiče poznala. Stránka 110
Blíženci-1 Znamení blíženců 214 "Je, co to máš za mašinu, Dicku? Takovej ďábel, měl bys mít jaha ... jahama ... jáma ... jamahu!" "Můj bože," řekl Dick ohromeně. Štrachala jsem se z příkopu, nohy mi podjížděly a já padala zpátky. Přišla mi má nešikovnost k smíchu. Dick stál u krajnice s omšelým, zrezlým a otlučeným mopedem z roku raz dva a nevěřícně mě pozoroval. "Hele, ta krajnice je živá nebo co ... Hahaha... Pojedeme tímhle kozím dechem?" okukovala jsem jeho stroj. "Tys ho ukradl v muzeu?" Podal mi ruku a silou mě vytáhl z příkopu, jinak bych se tam asi plácala celou noc. "Ty ji máš jak pes boudu," konstatoval šokovaně. • "Koho?" zajímalo mne. "Nejradši bych ti nafackoval!" vzpamatoval se. "Ale ty by sis stejně nic nepamatovala. Můžeš mi říct, kdes byla?" "Snad bys mě netloukl!" lekla jsem se. "Jako v jeskyni ..." "Co v jeskyni?" "No tam mužové tloukli ženy, když jim špatně přežvejkaly kůže. Chceš taky něco přežvejkat?" Chytil mě za rameno a zatřásl se mnou. "Kdes byla?!" "Nejdřív jsme utopili loďku, Dušan plaval pro pomoc a mě vytáhli tři kluci s majaha ... hajama ... jamahama." Škytla jsem. "Dali mi najíst a napít a vysadili na mostě." "Hledáme tě tři hodiny," oznámil mi vážně. "Jo? Asi jinde, než jsem byla, ne?" "Asi," ušklíbl se. "Co ti chtěli ti kluci?" "Abych si s nima připila a tak. Škyt..." "Co a tak?" "Nic. Ptali se, odkud jsem a mysleli, že jsem vedoucí. Hihihi. Pak jsem řekla, že je mi čtrnáct a oni mě vysadili v půli cesty, sprosťáci. Naštva ... škyt, naštvali se." "Se jim nedivím," ucedil skrz zuby a pokoušel se bo215 sou nohou nastartovat mopeda. Místo šlapky však měl pekelný stroj jakousi tenkou kovovou tyčku, ze které mu noha sklouzávala. "Hele, ty to neumíš!" smála jsem se. "Víš co?" zašklebil se a do našlápnutí vložil sílu. Noha se mu smekla a on zaklel bolestí, protože si ostrou tyčkou stupačky natrhl lýtko. Motor však chytil. "Drž se, proboha!" houkl na mě, když jsem si za něho potácivě sedala. Připadalo mi, že jedu na horské dráze, nahoru, dolů, drncáky, zkrátka když zastavil v kempu Pískovec u recepce, bylo mi tak špatně, že jsem na nic nečekala, utíkala za nejbližší strom a hodila děsnou šavli. Myslela jsem, že uhodila moje poslední hodinka. Odmátožila jsem se k nejbližšímu vodovodnímu kohoutku u cestičky, umyla si obličej a vypláchla pusu. Studená voda vykonala své. Rozklepala mne zima a vůbec jsem si uvědomila, v jakém jsem průšvihu, zvlášť když u recepce stál gazík hlavního vedoucího. Vysíleně jsem se opřela zády o strom. Nejradši bych se neviděla! Žaludek na vodě, v hlavě šuměly vodopády. Pojedu domů. Určitě. Ta ostuda!!! Co tomu řekne táta!! Někdo se ke mně blížil. "Jak je ti?" zeptal se Bob starostlivě a půjčil mi svůj svetr, neboť jsem se klepala jako ratlík. "Hrozně," přiznala jsem. "Bobe, jsem blbá ... Zasloužila bych, já vím. Je mi líto, měli jste o mě starost..." "No, to teda měli," uznal a zpytavě se na mě zahleStránka 111
Blíženci-1 Znamení blíženců děl. "Cácorko jedna neposlušná." "Nechtěla jsem na vodu, ale ...," kousla jsem se do rtu. Nemohu přece žalovat! "Dušan, já vím. Přiznal se. Proč jsi nezůstala na skále, co? Že jste se zpozdili, by tolik nevadilo, Dušan přiběhl, vzal jsem loď a plul s ním pro tebe. Jenže nic. Slečna 216 v tahu. Dovedeš si představit, jaký jsme měli strach? Vždyť by mě kvůli tobě zavřeli. A pak, taková krásná mladá holka! Nemyslíš, že by tvého života byla škoda?" Kývla jsem. "Já vím, Bobe. Přišli tam nějací kluci a pomohli mi nahoru. Slibovali, že mě odvezou do tábora, jenže ... Prvně mi dali najíst a pak mě nutili si s nimi připít, že hned pojedeme. Když viděli, jak vypadám, vysadili mě v půli cesty, aby se nenamočili do maléru." Pořád mě zpytavě pozoroval. "Co jste dělali?" "Pili. Vodku s džusem. Nechtěla jsem, ale oni..." "Nic jinýho jste nedělali?"! ; "Jo." "A co?!"; "No jedli. Salámy a rajčata." Bob se usmál. "Jinak nic?" "Ne. Povídali si, jak jsem jim řekla, že jsem z tábora a je mi čtrnáct, víc se se mnou nebavili." "Evo," řekl pevně. "Můžeš mi dát čestné slovo, že k ničemu nedošlo?" "Jak — nedošlo? Jo, ty myslíš ...," zčervenala jsem. "Přesně to myslím. Je ti teprve čtrnáct, ale to neznamená, že bys nemohla otěhotnět." "Ne!" vyhrkla jsem. "Bobe, přísahám, vůbec nic nebylo! Bála jsem se, že mi něco budou chtít udělat, ale jak se dozvěděli, kolik mi je, ani mi už nenalili." Chvíli na mě mlčky hleděl. "Dobře," řekl nakonec. "Pojď." Udělala jsem krok a on mě musel podepřít, alkohol ještě působil, měla jsem ho v krvi, ačkoliv hlavu dost jasnou. Děsně jsem se bála střetu s Velkým orlem. Panebože! Bob mě strčil dozadu do gázu a přikryl dekou. Osaměla jsem a nejradši bych se rozeřvala. Zklamala jsem jeho, hlavního, Dicka! I sebe. Vyloučila jsem se z tábora vlastní blbostí. Co si o mně musí Dick myslet! A doma! Až se táta dozví, co jsem provedla, nejspíš mě vydědí! 217 Za chvilinku přišel Dick, vlezl si ke mně dozadu, hrabal v bedně s nářadím, vytáhl podezřelý hadr páchnoucí olejem a ovázal si jím zkrvavenou nohu. , "Takovou špínou?" odvážila jsem se. Mrkl na mě a mlčky se pousmál. V té chvíli přišel hlavní vedoucí s Bobem. Hlavní usedl za volant, otočil se na mne a povídá: "Co ti mám za ten tvůj výlet udělat, co?" Zaryla jsem oči do podlahy vozu. "Hlavně že seš živá a zdravá," řekl ulehčeně. Nastartoval a zařadil rychlost. "Nech ji vyspat," poradil mu Dick jedovatě. "Má draka jak vidle, nic s ní nesvedeš." Styděla jsem se. Hrozně. Do tábora jsme dorazili za úplné tmy. Táborníci spali, vedoucí ne, seběhli se kolem jako vosy a žihadla lítala. Drncavá cesta mi dodala, stěží jsem držela žaludek na svém místě. "Tys snad spadla do škopíku se zelenou barvou, ne?" smál se mi zdravotník Pavel a Dick se k němu přidal. "Nevšímej si jich," řekl mi Bob. "Asi zapomněli, jak vypadají oni po flámu. Pojď do kuchyně, uvařím ti kafe, a ty, Pavle, vyhrabej gastrogel nebo něco." Stránka 112
Blíženci-1 Znamení blíženců Bob mi podal rámě, takže jsem vzdálenost ke kuchyni překonala bez opileckých kliček prodlužujících cestu jednou tolik. Sedla jsem si za stůl jako oukropeček a usrkávala horkou kávu snažíc se zmenšit, scvrknout, zprůhlednět, aby mě nikdo neviděl. Abych se neviděla v zrcadle na protější stěně! Pavel se chtěl Dickovi mrknout na zranění způsobené stupačkou pekelného stroje vypůjčeného od recepčního v kempu, ale setkal se s nepochopením ze strany pacienta. Bob na mě počkal před umývárnou a doprovodil do stanu. 218 "Bobe ... díky," vzmohla jsem se. Usmál se. "Nic se neděje. A netvař se tak nešťastně, ráno bude líp, uvidíš." "Když mně je ... trapně." "Ale jdi. Každej z nás se musí jednou opít. Přál bych ti vidět Dicka, jak se zlinkoval na svatbě naší sestřenice. Bylo mu tenkrát osm. Rodina z toho má dodnes ostudu po příbuzenstvu." Smutně jsem se usmála. Bob je třída! Katka nespala, ležela ve stanu polomrtvá strachy. Musela jsem jí vyprávět, co se stalo. "Teda, ty máš zážitek!" řekla zastřeně. "S cizíma klukama na chatě, vozit se na mašině, Dick tě našel... Byli hezcí?" "Jsi blbá?" zhrozila jsem se. "Snad mi závidíš, ne? Káťo, ty nemáš všech pět pohromadě! Copak záleží na tom, jestli byli hezcí nebo ne? Víš, jakou mám ostudu? Celý tábor se mi bude smát!" "Nebude, zítra je den velkého mlčení," uklidnila mne. "Jen aby tě neposlali za trest domů! S kým bych tu spala?" Mrzutě jsem zafuněla dobrou noc. O to jí jde! Aby nezůstala ve stanu sama! Na kamarádku kašle! Ráno jsem se v zrcátku nepoznávala. Bledá jak zeď, kruhy pod očima, vodnaté zamlžené zřítelnice, třesoucí se ruce a sužující žízeň, která mě donutila vypít na umývárně snad hektolitr chlorované vody. Všichni po mně koukali, holky z oddílu naznačovaly zvědavé otázky, ale tvářila jsem se nechápavě. Na Dušana jsem se ani nepodívala. Beztak jsem v průšvihu kvůli němu! Rozcvičku jsem strávila zvracením na záchodě. Měla bych se začít balit, tohle mám jisté! Při nástupu jsem se nepodívala na vedení, jenom jsem zaregistrovala, že chybí Dick..! "Je program všem oddílům jasný?" zeptal se Velký orel nezvykle tichého osazenstva tábora na závěr. "Rozchod. Eva Veselá z prvního oddílu přijde za mnou do kanceláře." Vyhnula jsem se očím holek. Vím, co mi chce. Vyleje mi perka. Řekne mi, abych se sbalila, odveze mě gázem na vlak a odpoledne budu zvonit u našeho bytu.; Melancholicky jsem ho doprovodila do mrňavé kanceláře ve zděné budově. Ukázal na židli, kam jsem se vděčně sesula. "Jak se cítíš?" zeptal se na úvod. "Mizerně," přiznala jsem. "Jo, děvče, těžká jsou rána opilcova," usmál se, chvíli se hrabal ve stole a podal mi dvě tabletky. "Spolkni to. Jeden je na hlavu, druhý na výměnu žaludečních šťáv." ; "Děkuju. Třeba dojedu i bez toho." "Cože?" Domů bez prášků," zopakovala jsem. "Aha. Co tomu řeknou rodiče, když se vrátíš o týden dřív?" Stránka 113
Blíženci-1 Znamení blíženců Spadla klec. "Taťka vyšumí, zfackuje mě a do konce prázdnin budu mít zaracha, nepojedu s nimi k moři a budu mýt okna a vařit a tak různě." "Za hloupost se platí," usmál se. "Hm. Moře mě mrzí ... nikdy jsem ho neviděla ..." "Opravdu?" podivoval se. "Vždycky jsem si přál mít dceru a místo ní mám tři kluky. No, teď vidím, že bych s ní měl ještě víc starostí než se syny, zvlášť kdyby byla jako ty. Toho moře by byla vážně škoda. Vrať se k oddílu, program znáš." Nevěřícně jsem nachýlila hlavu. "Prosím?" "Robert a David se za tebe zaručili. Opovaž se ještě něco provést, pak ti nepomůže, i kdyby za tebe orodoval andělíček strážníček." "Děkuji!" vyhrkla jsem a odplížila se dřív, než by svůj ortel pozměnil. Za úklid jsme jako vždy inkasovaly plný počet bodů, ačkoliv se mi mnohem hůř ohýbalo a vůbec mi dělalo problémy nejen uklízet, ale i chodit, sedět, jíst, pít. "Jak je možný, že my máme prase?" vykřikla udiveně Soňa. "Hahá! Promluvila!" zajásala radostně Beata a marně se vztekala, že nás chtěla pouze upozornit, Bob pokrčil rameny a beze slova obě přivázal k totemu. Stále jsem myslela na Dicka. Zaručil se za mne. Dobrá. Ale kde je? Od rána jsem ho neviděla! Měla jsem kvůli němu špatné svědomí, nejdřív oko, pak natržená noha, moje opice ... Ve stanu jsem napsala na papírek jediné slovo. DICK. Káťa pochopila, vzala mě za ruku a nenápadně odvedla k prvnímu stanu našeho polokruhu. Jestli bude uvnitř Bob, koleduji si! Opatrně jsem poodhrnula stanovou plachtu a najukla dovnitř. Dick ležel zachumlaný ve spacáku po bradu nehledě na téměř tropické vedro a spal jako batole. Ten má život! Hned bych následovala jeho příkladu a lehla si, ačkoliv prášky od hlavního docela zabraly. Dick se s námi nešel ani koupat. No ne, copak má dnes dovolenou či co? Jak dlouho jsem se neprojela na surfu! A kdoví jestli mě někdy na prkno vezme, za včerejšek mu musím být odporná! Neviděla jsem ho rovněž při večeři. V tichosti jsme se umyli, mávli si na rozloučenou, tedy nás pár, co celodenní mlčení vydrželi, a šli spát. Ospalost na mě padla jako cihla, dokonce jsem nedoposlouchala táhlé troubení večerky, jež nám denně předvádí Pavel. Ještě jsem v duchu politovala holky, které mají za trest noční hlídku a zítra službu v kuchyni, a pak už jsem spala a spala a spala... 21. SEX JE NÁŠ. Spím tvrdě, jen tak mě něco nevzbudí, ale když se mnou Katka lomcuje jako s kusem dřeva, šlak by mě trefil. (Šlak je jinak prima slovo a v babiččině slovníku se objevuje často.) Katka má proti mně spaní jako netopýr, aspoň si myslím, že netopýr spí lehce, v lese zahouká sova a ona je vzhůru. "Co se děje?" podle hodinek jsem poznala, že den velkého mlčouna je dávno za námi. "Venku lítají vedoucí sem a tam," šeptala. Vystrčila jsem hlavu na průzkum. Dvě postavy právě zmizely v prvním stanu naší řady. "Jdeme se mrknout!" ožila jsem, v tu ránu ze mne ospalost spadla. Vyplížily jsme se ze stanu a zezadu se přikrčily k Dickovu. Zahlédla jsem vedoucí Lenku, která si zapalovala cigaretu a ptala se hlavního, co se děje. "Ale," mávl rukou Velký orel. "Má horečku. Celej den proležel, cítil se mizerně, teď hoří." Stránka 114
Blíženci-1 Znamení blíženců "A k čemu?" nechápala Lenka. Odpověděl jí zdravotník Pavel, který se vysoukal ze stanu. "Vypadá to na otravu krve. Dost ošklivě si natrhl nohu, nenechal si to vyčistit. Má to naběhlý a zhnisaný." "Mě z něho raní mrtvice," konstatoval vedoucí. "Zas něco!" "Měl by jet do nemocnice," radil Pavel. "Já mu nijak nepomůžu. Potřebuje injekce, antibiotika, nebo z toho otrava fakt bude. Nechce ani slyšet." "Teď v noci?" divil se Orel. "No jistě," kývl Pavel. "Má devětatřicet šest." "Nikam nejedu!" ozval se ze stanu sám pacient. "Nejvejš ráno." Musela jsem se usmát. Dick je se vším hotový, možná si myslí, že otrava krve je bolení v krku a dá se vypotit! Počkaly jsme, až bude čistý vzduch. Před Dickovým stanem se stále ochomýtala Beata, kdežto Soňa klimbala u kuchyně. Beata se najednou nebojí! Do stanu jsme však vnikly i přes její ostražitost stejně nepozorovaně, jako jsme z něho odešly. Dick má kvůli mně otravu krve. Co když umře?! "Katko, jak se léčí otrava?" zašeptala jsem. "Normálně. Bráchu jednou u babičky v Aši kousla kočka do prstu. Trouba, dával kočce kousek párku a nechal se hryznout. Dostal z toho otravu, ale protože přišel do nemocnice zavčas, napíchali mu pár injekcí, ránu vyčistili a za pár dní pustili domů. Spíš se báli, jestli nemá vzteklinu, ale vyšetřili kočku a bylo." Trochu se mi ulevilo. Dick mít vzteklinu nemůže! "Na otravu se teda neumírá?" oddychla jsem si. "Umírá," odvětila se zívnutím. "Když se jde k doktorovi pozdě a tak. Vyměnili by mu krev nebo uřízli nohu." Vyděsila mne ještě víc! Hlavní vedoucí je šíleně nezodpovědný! Ráno může být pozdě!! Nejradši bych se neviděla! Jsem otrávená víc než Dick. Ze sebe!!! "Co šílíš?" posvítila mi baterkou do očí. "Ráno je za tři hodiny, nemůže se mu nic stát. Neboj." Neodpověděla jsem. Kvůli tomu neboj na konci. Copak se o něho bojím? Ano, bojím, ale Katka to vědět nemusí! "Evo, kdyby s tebou chtěl chodit, chtěla bys?" Dlouho jsem nad její otázkou přemýšlela. "Nevím. Líbí se mi, je fajn, ale pořád bych se bála, že se nějak ztrapním. Je o moc starší. Kdyby byl z Bakova, kamarádit by se s ním dalo. Hele, o tom nemá vejšku mluvit, za týden odjedeme a v životě se nesetkáme." "Ty se mu určitě líbíš," rozumovala. "Teď určitě ne," zrozpačitěla jsem. "Viděl mě nalitou jak bandasku, šavlovala jsem kousek od něho ... Znemožnila jsem se." "Třeba to bere jinak," mínila. "Je starší a takovejch 223 zkušeností má sám na triku jistě víc!" Najednou se rozesmála. "Kdyby s tebou chodil a chtěl to po tobě, dala bys mu?" "Co?" "Nedělej, že nevíš, jak se dělají děti." Na tohle téma jsme spolu nikdy nemluvily. Vlastně jsem se o tom nebavila s nikým krom mamky. Jarina občas prohodila nějakou pikantnost v mezích normálu. Nevyhledávala jsem tohle téma. Jaksi jsem se při něm styděla. "Samozřejmě vím, jak se děti rodí i pořizují," odvětila jsem. "Mamka to říkala už před třemi lety, když Jarina dostala první menses." "Neříkej!" divila se. "Máma ti vysvětlovala, jak se Stránka 115
Blíženci-1 Znamení blíženců šoustá?" "Fuj," otřásla jsem se. "Že nepoužiješ ještě oplzlejší slovo! Vysvětlila nám, co je soulož a jak dojde k oplodnění. A taky říkala, že se tomu říká milování, si zapiš za uši, a dochází k němu po vzájemné a oboustranné .lásce a hlavně u dospělých a zralých partnerů. Pak nám dala knížky Děvčátko, na slovíčko a Nezralá sexualita. Nevěděla, že je máme nastudované dávno předtím." "Vaše mamka je třída," uznala. "Doma mi neřeknou nic, jedině že mám na tyhle věci dost času. Co nevyčtu z knížek nebo neslyším od holek, nevím." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Dřív jsem spoustě věcí z těch knížek nerozuměla, po mamčině lekci nemám nesrovnalosti a je fakt, že mě vůbec neláká půjčovat si v knihovně jiné knihy na tohle téma a vůbec ne o tom klábosit s holkama. "A co teda? Pomilovala by ses s ním, kdyby chtěl?" "Ti přeskočilo," žasla jsem nad její otázkou. "Ne!" "No_ale kdyby chtěl?" "Ať! Já bych nechtěla, to je důležitější, ne? "Ve čtrnácti! Katko, šílíš!" "Proč," trochu se urazila. "Monika říkala, že to chce každej kluk, a jak mu nedáš, najde si jinou." 224 "Tím spíš, ne? Panebože, kdyby mi měl třeba Dickudělat takový návrh, zhnusil by se mi. Normální kluk to. nemůže po čtrnáctileté holce chtít. Až se budu jednou. s někým milovat Určitě ho budu mít ráda a on mě také. A bude mi víc let. Pochybuju, že tím, že svolíš, si kluka udržíš. Monika s ním pořád chodí, jo?" ~~ '"No ... to ne, měla už tři... teď asi s nikým." "Vidíš," kývla jsem. "Dala mu a je z ní holka lehčích mravů, které si nemůže vážit ani ten kluk, co to po ní chťěL" "Proč ne?" "Protože i ten pozná jak je blbá." "Neříkej, že bys Dickovi odolala!" "Samozřejmě." "KdyToříje tak hezkej .. .Já bych svolila." "I kdybys věděla, že tě chce jen na to?" žasla jsem. "Jo. S takovým kořenem "-By mi holky záviděly..." "Prosín tě radši o tom nemluv nahlas, nebo si pomyslím,, že nejsi normální. Takhle mluví leda holka, co je vygumovaná a neváží si sama sebe." "Zato ty naopak papouškuješ věty z moudrých knih!" urazila se. "Ne. Papouškuju sebe, svůj názor. A ten bych nezměnila, i kdyby se se mnou chtěl vyspat Jon Bon Jovi. Podle mamky si mám vážit doby, kdy jsem panna a zůstat jí co nejdéle, protože dokud se s klukama nezávazně laškuje, je pohoda. Potom přijdou starosti a trápení a tak. Na to máme fakt dost času, ne? Dobrou noc." Neodpověděla mi. Páni, Katka vážně patří mezi kačenky, které by slepě kývly, jen aby klukovi vyhověly. I kdybych s někým chodila, romanticky, jak o tom sním, sex by k tomu ještě dlouhá léta nepatřil. A pak, nevěřím, že by to Dick po mně chtěl. Pche! Stejně jakoby se mě nezeptal: Chceš se mnou chodit? Ranní nástup se odbyl mnohem rychleji než jindy, ne225 boť chyběl hlavní vedoucí. Ještě před budíčkem vezl Dicka do nemocnice. Ulevilo se mi, teď neumře. Dickova nepřítomnost byla znát na každém kroku, nikdo nevtipkoval, nikdo nás nepopichoval, nikdo si z nikoho nestřílel. Rozdávání pošty za moc nestálo, ačkoliv jsme znovu hráli na fanty. Bob se nám, děvčatům, smál, prý jsme vdovy. Nemáme se bát, za dva tři dny našeho Stránka 116
Blíženci-1 Znamení blíženců drahouška pustí. Beata srdceryvně a okatě vzdychala a já měla chuť kopnout ji do zadku. Koza! Určitě od Dicka nedostala tak pěknou pusu jako já! Švarný mládenec se znovu obtěžoval lístkem, na kterém se těšil na další setkání, kdy nás jejich tábor porazí do třetice. Ten mongoloid ať mi nechodí na oči, kvůli jeho vychloubání jsem zažila své! Naši psali důležitou věc. V sobotu nemám jezdit s ostatními do Bakova, nýbrž počkat v táboře, naši mě kolem jedenácté vyzvednou. Využívají příležitost navštívit babičku a dědu v Luhách. No, proč ne. Musím se zeptat Boba, od Dicka jsem věděla, že se další turnus nekoná. S Dušanem jsem se usmířila. Došlo mi, že za nedovolený výlet na vodu nemůže jen on sám. Kdybych odmítla, nic se nestalo, dokonce ani Dickova otrava krve. Většinu písniček při odpolední diskotéce pod širým nebem jsem protancovala s ním. Kamarádit s kluky v partě mi vyhovuje, o chození nestojím. Na můj prohřešek se poměrně brzy zapomnělo díky jiným, neméně bouřlivým událostem. Zdravotník Pavel totiž načapal jednu dívku ze svého oddílu s klukem z šestého ve volném stanu in flagranti!!! Celý tábor o tom vzrušeně debatoval, většina lidí se shodla v podle mě dost scestném názoru, že ta holka i kluk jsou hrdinové, recesisti, odvazové a vůbec, a dokonce jim záviděla a rozsudek hlavního vedoucího — expresní návrat obou delikventů do domovů — odsuzovala. Prý je moc přísný.• ••!,. "Bobe, ty jsi taky hlasoval pro?" zeptala se u večerního ohýnku Diana. "Ano." Bob si všiml nálady. "Neměl jsem?" "Nerozumíte mladým!" obvinila ho Monika. "To"jě~fakt Když se měli rádi," přidala se Soňa. Bob, budoucí pedagog, užasl nad myšlenkovými pochody některých holek. "Děvčata, copak si neuvědomujete, že se Jakub dopustil trestného činu? Ivetě ještě nebylo čtrnáct!" "No právě," zahučel kdosi. "Nemuseli jste to rozmazávat," mínila Diana. "Klukovina, ne? Proč hned trestnej čin?" "Protože, milé dámy, klukovina je, když někdo vystřelí sousedovi okno. Když souloží nezletilý s nezletilou, nejde o klukovinu. I kdybychom jim nakrásně odpustili, co by se stalo, až by Iveta za dva měsíce zjistila,,,,, že je těhotná? Jestli máte své miláčky rády, chraňte je tím, že styk nedovolíte, jinak vám je zavřou. Do patnácti je to trestný čin. i v šestnácti si myslím, že je brzy. Ublížíte samy .sobě, okradete se o nejhezčí kus života. Kdo z vás by hlasoval pro, aby ti dva byli eskortováni?" Nejprve se zvedly tři ruce. Moje, Radčina a Klářina. Potom se k nám přidala Petra, Honza a Jura. Víc nikdo. Bob zoufal: "Nechtějte, abych o vás změnil dobré mínění! Jste přece chytří, ne? Oni se mají rádi není omluva ani důvod k intimnímu styku. Jste nezralé, slečny, fyzic--ky i duševně, zahráváte si s vlastním zdravím, _ s osudem, s ohněm. Není to tím, že by dospěláci byli " banda protivných strejců, co vám nepřejí. Mějte se rádi, prosím, voďte se za ruce, choďte na rande, pište si psa-™"° níčka, ale proboha nesouložte! I když pominu nebezpečí, otěhotnění, pohlavních nemocí, AIDS a vůbec, o holce,. _ která ztratí panenství dřív než v patnácti, si pomyslím jediné. Hloupá coura. A tohle si pomyslí každý kluk. Teď sice ne, ale až budou o pár let starší, málokterý z nich bude chtít holku,co není od čtrnácti panna 226 227 a vystřídala deset kluků. Takové bych se já, a myslím, že Stránka 117
Blíženci-1 Znamení blíženců ani ten největší sukničkář, nedotkl ani v rukavicích. Jas-, ný?" Mrkla jsem na Katku, co tomu říká. Bob potvrdil má slova. Katka poslouchala, ano, ale pochybuji, že s Bobem souhlasila. A o Dianě, Monice a jiných prostě nepochybuji. Po poledním klidu se přihrnula do tábora tlupa padesáti lidí ze Skalního městečka na turnaj ve vybíjené. Mezi nimi i můj švarný mládenec, který se ke mně hlásil jako ke staré známé. Naštěstí Dušan využil Dickovy nepřítomnosti a sledoval mě jako stín, tudíž mě nenechal s Jiříčkem na okamžik o samotě. Naštěstí pro něho, chystala jsem se, jak mu jeho vychloubání spočítám. S úžasem jsem zjistila, že mé jméno figuruje na seznamu sestavy hráčů. Nestačila jsem zaprotestovat a už jsem poskakovala na hřišti. Dlouho ne, zahlédla jsem totiž blížit se po louce známou postavu, zarazila jsem se, srdce mi poskočilo vzrušením a já roztáhla pusu do úsměvu. Třeba se ještě zlobí! Dick mě zaregistroval i na tu dálku a zvedl dva prsty k černé čepičce na pozdrav. Buch! Koupila jsem ránu přímo do stehna, až mi naskočila rudá skvrna. Odkulhala jsem z hrací plochy co možná nejdůstojněji. "Ty seš tele!" titulovala mne Beata povalující se na trávníku. Sama se do reprezentace nedostala! "Kam čumíš?" "Starej se o sebe!" odsekla jsem. "Se poser!" popřála mi.; "Děvčata!" mírnila nás vedoucí Lenka. Zčervenala jsem. Dělám rozruch. Kvůli čemu?! Že se vrátil Dick? No a co??? Posadila jsem se vedle Katky. Bylo mi trapné znovu se otočit, musel být na doslech. Seděla jsem napnutá jako struna, ale neotočila bych se za nic na světě! 228 "Ahoj, vílo." Zhluboka jsem se nadechla. Přišel zvlášť! Odtrhl se z divokého a vášnivého vítání, aby mě pozdravil sólově! "Ahoj," otočila jsem se a pokusila se o svůj nejhezčí úsměv. Bermudy i tričko mu slušely stejně jako čepička s nápisem Lange. Věděla jsem, že se jmenuje Lang, seděla mu! Na víčku i pod ním se mu černal parádní monokl, ale po otoku ani památky. Na lýtku měl přilepenou náplast. "Vy jste hráči," poznamenal pohrdavě ve chvíli, kdy bylo naše družstvo poraženo na hlavu.•••,., Udýchaný Bob se k nám svalil do trávy. "Jak je, flákači?" zeptal se bratra na uvítanou. "Mně dobře," řekl Dick kousavě. "Ale vám ne, koukám. Beze mne jste vyřízení, co?" "Chybí nám zdejší idol," smál se Bob. "Hlavně holkám." "Taky jsem proto zpátky," usmál se Dick mile. "Máš nejvyšší čas, děvčata jsou bez tebe jako mrtvolky," pokračoval Bob. "Viď, Evo, nechat se vybít pro nic za nic." Všichni se po mně podívali a zasmáli se. "Jenže teď jsem tady a zejtra jim to natřem, neboj, Evo." Zdvihla jsem k němu oči. Spiklenecky zamrkal. "Jo, můžeš se ukázat, hrajeme odvetu u nich na hřišti." "Dobrý. Mám hlad jak vlk. Tady se poslední dobou vařilo mizerně, ale proti nemocnici hotovej grandhotel Pupp." "Zajdi do kuchyně, určitě zbyl oběd. Jsou tu nový kuchařky," oznamoval mu Bob. "Vaří skvěle." Stránka 118
Blíženci-1 Znamení blíženců Dick odešel s rukama v kapsách, sledovaný mnoha zraky. Jeho příjezd se odrazil málem na všech tvářích. Holky nám iniciativně radily, jak jsme měli hrát a nepro229 hrát. Takové rady zbožňuji! Samy si oddechly, že hrát nemusí, a teď machrují! Beata si mohla vykroutit krk ke kuchyni. Pche, s ní se zvlášť přivítat nepřišel, tak co! Druhý den jsme se na velké hřiště v sousedním táboře dostavili v docela jiné náladě, bojovní jako čerti, soupeř měl prohru spočítanou předem. Dick v tílku a adidaskách vyzařoval fluidum sebevědomí, bojovnosti a budoucího vítězství, až nás elánem nakazil. Během poměrně krátké doby jsme zcela ovládli hrací pole a zvítězili s jasnou převahou. Jejich vedoucí kroutili hlavami, prý nás přes noc někdo vyměnil. Vyhráli jsme dokonce i třetí rozhodující zápas a hanbu tábora Skalák snížili na 1:2. Aspoň něco. Do tábora jsme dorazili skvěle naladění. Náladu mi nemohl zkazit ani Dick malým trapasem, kdy jsme se cestou stavili u stánku s občerstvením v obytném přívěsu jakéhosi soukromníka. Dick z vlastní peněženky koupil všem lidem z oddílu jahodového Mrože, zamyslel se a poručil si jednu malou vodku. Tu nabídl samozřejmě mně. Otřásla jsem se při pohledu na čirou tekutinu, čímž jsem dala důvod k všeobecnému veselí. "Ty nechceš?" divil se Dick. "Myslel jsem, že ti bodne, teď jsi pár dní bez alkoholu, potřebuješ drogu, ne?" Urazila jsem se, nanuk si nevzala, otočila se a vydala do tábora napřed. Dick mne dohonil několika skoky. "Neblbni. Žvaním. Tys mě ještě neprokoukla?" Musela jsem se proti své vůli usmát. "Tak vidíš. Vezmi si nanuk, přece mi nedáš košem. Na zmrzku jsi se mnou onehdy nešla ..." "Díky," breptla jsem. "Vodku nechci do smrti vidět." Pobaveně se zasmál. "Ale jdi. Náhodou, převezla jsi mě, nevěřil bych, že se umíš odvázat." "No jo, jenže ta ostuda." "Nesmysl. Každej si jednou musí svou opici odbejt." 230 "Jako ty na svatbě sestřenice?" rýpla jsem si. "Třeba," zasmál se. "Nelam si s tím hlavu, Evo." Možná chtěl říct ještě něco, ale ozval se za námi sloní dusot, přiřítily se holky, navěšely se na Dicka a vyčítaly mu, že si jich vůbec nevšímá. A bylo po soukromí. Hrůza, další den uplynul. Zítra jedeme na výlet po krásách Českého ráje, v pátek karneval a v sobotu frčíme domů. Mám rodiče i sourozence ráda, ale tentokrát se mi po nich nestýská. Vzpomněla jsem si na jejich dopis a zpomalila, abych se mohla zeptat Boba. Souhlasil, on prý poveze naši skupinu do Bakova, ale já mohu v táboře zůstat. S Dickem, zamrkal na mne, prý mu pomohu bourat tábor. Hm, s Dickem. Celou cestu jsem pozorovala, jak se na něho holky lepí. I Katka se může přetrhnout! Kráčela jsem vedle Boba a tvářila se, že je nevidím. Pily mi tedy krev, jezinky!-.$, 22. NA ČEM ZÁLEŽÍ. Sluníčko od rána připalovalo, vzala j'sem si černou koženou minisukni a bílé tílko bez rukávů, chvilku se rozmýšlela, ale nakonec si nechala vlasy rozpuštěné. Ať Dick kouká! I holky!! Koukal. A nejen on. Hlavní vedoucí si právě nesl v ešusu snídani. Jakmile mne zahlédl, zastavil se. Snažila jsem se co nejdříve zmiStránka 119
Blíženci-1 Znamení blíženců zet z jeho zorného úhlu, potkala jsem však Boba s Dickem a prožila horor. "No ne, jsi to vůbec ty? Kdo by řekl, že máme v táboře takovou kočku?" prohlásil Bob. "Já," přisadil si Dick. "Já říkám pořád, že tohle je nejhezčí holka vůbec." Díky jeho pokloně jsem změnila barvu. Jarino, mít tvoje sebevědomí, jistě bych pronesla něco vtipného. Takhle mi nezbylo nic než rozpálené tváře a třepetající se motýlek pochvaly v koutku dušičky. Hrad Trosky znám jako své boty, mohla bych v něm sama provázet výpravy! Vyšlapali jsme spoustu schodů na věž Panna, neboť pohled do okolí za tu námahu stojí. "Tohle bude fajn záběr," usoudil Dick, vyhnal lidi z plošiny zpátky na schody a dodal: "Pojď sem, vílo. Tudy přijdeš, otočíš se, rozhodíš vlasy, usměješ se. Jasný?" Rázně jsem odmítla pózovat pro jeho videokameru, ať si vybere jiný model! "Chci tebe!" řekl mi přísně. "Teď půjdeš —" "Nepůjdu!" "Teď půjdeš, otočíš se, volně, žádný křeče. Je léto, pohoda, ať to vyzní. Jako manekýnka. No!" "Dicku, já opravdu nemůžu ..." Sevřel mi zápěstí a podíval se do tváře. Uhnula jsem 232 očima, ale on tlak zesílil. Musela jsem se do oblohy jeho očí podívat. Cítila jsem jakési teplo, sílu, vzrušení... "Co jsem ti říkal, sakra? Přece si nepošlu pro tvou ségru!" Sklopila jsem hlavu. Vidí mi do duše! ; "Já to nezvládnu," hlesla jsem. "Zvládneš. Musíš. Konečně se jednou odlep, proboha. Stačí jedenkrát, pak to půjde samo." "Ztrapním se..." "Jedem!" nařídil mi a pustil mě. "Klapka!" šaškoval Dušan kysele. Na rozdíl od Dicka se mu veřejné předvádění nelíbilo. Nadechla jsem se. Dobře! Trochu křečovitě jsem vyběhla na plošinu, zvolna se otočila, aby se mi rozevlály vlasy, usmála se, opřela se dlaněmi o zídku a se zasněným výrazem nastavila tvář slunci. qqDva mladí cizinci si mě vyfotili. Jsem prý schónes Mádchen. Že by ty moje mindráky fakticky neměly opodstatnění?! Dick mi ukázal vztyčeným prstem jedničku. "Baví tě dělat drahoty, viď?" zasyčela Beata, když náš režisér zmizel z dohledu. "Myslíš, že seš tím zajímavější? Se mu divím, fakt!" "Mě může urazit jen inteligent," řekla za mě nějaká jiná Eva, až ta první zírala. Beata také a hned mě s holkama krásně zdrbly. Hrad Kost se obešel bez trapasů, ačkoliv i tam Dick pilně natáčel, stejně jako na zřícenině Frýdštejn. Víckrát mě o pózování nepožádal, ale všimla jsem si nejednou, že oko jeho kamery nesnímá jen krásy přírody!!! V rámci sobotního odjezdu, kdy prý musíme přijet domů v co nejlepší kondici, jsme odpoledne zasvětili sportu. Respektive skokům. Do výšky i dálky. A také bohužel šplhu. Bob vyrobil jakousi laťku, spacáků jsme použili coby 233 žíněnky a skákali. Nebyla jsem nejhorší, ale zdaleka ne nejlepší. Mrzelo mne to tím spíš, že v našem oddíle jasně vedla Beata. Totéž ve skoku do dálky. Ta holka má nohy jako čáp! Úspěch jí stoupl do hlavy, vytahovala se i na kluky Stránka 120
Blíženci-1 Znamení blíženců a především před Dickem. V Bakově je víc šikovnějších děvčat, nadhodila několikrát. Než Eva, zapomněla dodat. Ve třetí disciplíně, nešťastném šplhu po svislém laně, jsem pohořela docela. Smyčku pod nohou ne a ne umotat, slaboučké ručičky mě dlouho neudržely a já víc jak metr od země nevyšplhala, i kdybych se ztrhala. Zkrátka ten den se mi nedařilo. U všech disciplín jsem zaperlila, Bob výsledky zapisoval svědomitě na papír, který nakonec podal Beatě se slovy, ať ho zanese hlavnímu do kanceláře, ten z něho spolu s Pavlem sestaví žebříček zdatnosti táborníků, neboť ostatní oddíly rovněž sportovaly. Beata se důležitě nafoukla, poctěna posláním. My dostali rozchod. Ještě chvíli jsem pozorovala druhý oddíl na laně, člověka nic tak neuklidní jako neúspěchy druhých, že. "Jdeš taky na záchod?" optala jsem se Katky. : "Nepotřebuju," namítla. Vydala jsem se tedy ke kadibudkám sama. Poklusem, abych stihla včas večeři a nemusela stát dlouhou frontu. Kousek u cestičky se bělel nějaký papír. Ze zvědavosti jsem se pro něj shýbla a překvapeně zírala. Na první pohled mi došlo, o co jde. Výsledky zdatnosti našeho oddílu! Beata si nejspíš před splněním úkolu odskočila a papír vytrousila! Rychle jsem ho složila a nacpala si ho do kapsy bermud. V kadibudce jsem zaváhala, pokušení bylo příliš veliké. Kdybych papír roztrhala na kousíčky a hodila ho do žumpy, nikdo se nikdy nedozví, jak mizerně jsem dnes dopadla. Bob si jistě čísla z hlavy nepamatuje a Dick o nich neví, pouze asistoval. Zároveň bych tím zničila možnost Beatina postupu mezi nejzdatnější táborníky Skaláku! Stačilo by málo, několikrát škubnout... Zmařila bych tím jak Beatiny šance, tak celoodpolední úsilí našeho oddílu, snahu nás všech ... Zase jsem papír nacpala zpátky do kapsy. Jsem slaboch, no! I když je Beata zmije, nedokážu to. Aspoň ji podusím ve vlastní šťávě, jsem zvědavá, jak ztrátu dokumentu vysvětlí! K zadostiučinění došlo dřív, než jsem počítala. Po mém návratu jsem zastihla spolužáky, jak Beatu málem lynčují. Stála nešťastná uprostřed hloučku a ze všech stran se na ni sypaly projevy nelibosti. Hříšná dušička se mi zatetelila, ať děvenka ochutná hořkou pachuť výsměchu a osočování! Tady má zpátky to, jak mi zpříjemňovala začátky v Bakově. "Seš neschopná!" "Kráva jedna, na co šáhne, zvoře!" Bob shromáždění mírnil. "Nedá se nic dělat. Stalo se. Nebudeme se urážet, hra je hra. Škoda, oddíl se připravil o šance ..." Užuž jsem sahala na kapsu, abych vynesla trumf, když řekl Dick: "Prosím tě, není možný, aby sis nepamatovala, kam jsi ten cár zašantročila. Během pár vteřin. Jaký máš IQ, proboha?" Beata krvavě zrudla. Urážka z Dickových úst pálila mnohem víc než ty ostatní. "Vílo, pojď mi píchnout," pobídl mne. Šlapala jsem za ním až ke šplhu a moc mi do řeči nebylo. Šance, kdy bych mohla papír vytáhnout, jaksi nenastala. Teď by poznali, že jde o mou osobní pomstu! Co mám dělat?! "Co je ti?" všiml si mne. "Jsi zaražená jak hřebík." "Nic," hlesla jsem. "Dicku, já ti nemůžu pomoct, musím do tábora..." "Jde o moment. Hele, vezmu tě na ramena a ty odhákneš lano, jasný?" Stránka 121
Blíženci-1 Znamení blíženců "Když já ale..." "Co?" nechápal. • "Nic. Vysaď mě, honem." Na třetí pokus se mi povedlo lano vyvléct, ale Dick mne na zem nepostavil. Schválně mne nahýbal, až jsem pištěla, že spadnu. Nakonec si mne přehodil klasicky do náruče. Teď jsem neječela strachy! Naopak, jeho blízkost a těsný dotek se mnou dělaly divy! Litovala jsem, když mě pustil. "Jsi jak komár," smál se. "Kolik vážíš, prosím tě? Tebe bych mohl nosit jako závaží a nenadřu se." "Svaly nejsou všechno," ušklíbla jsem se. "Ještěrko!" Popoběhla jsem a vzpomněla si, že musím za hlavním, než bude pozdě. V tu chvíli se Dick pro něco sehnul. "Počkej!" houkl na mne. "Vypadl z tebe nějakej dopis." Zůstala jsem stát jako opařená. Do pytle ...! Dick letmo zavadil očima o papírek, když mi ho podával, a také překvapeně mrkl. Poznal ho. Nechal ruku klesnout a užasle se mi podíval do očí. Teď si myslí, že ... Zčervenala jsem ještě víc než Beata, otočila se a zbrkle a puberťácky utekla. Nevolal mě zpět! Zajela jsem rovnou do stanu a nejradši bych řvala jako tur. Jsem vyřízená, vyřízená! Všem řekne, co jsem zač. A má pravdu. Většího podrazáka by kraj světa nenašel! "Večeře!" vlítla za mnou Katka. "Tys neslyšela gong? Pojď, je něco voňavýho. Co je ti? Ty bulíš?" "Ne, máš vidiny," odsekla jsem, utřela si oči a s nadechnutím vylezla ze stanu. Teď se na mě sesypou... A patří mi to, ať mi dají!!! Tvářili se však normálně, spíš vesele než naštvaně. "Víš, že ten papír s výsledkama našel Dick na louce?" oznámila mi Radka dobrosrdečně. Kývla jsem, ale stolu, u něhož jmenovaný seděl, se obloukem vyhnula. Je třída. Neudal mě. No dobrá, ale co si asi myslí! U večerního oddílového ohýnku jsem potom seděla v koutku jako zařezaná slepice. Myslím, že se na mne párkrát podíval, ale mlčel. Dokonce ani nevtipkoval. Hrál na kytaru, holky zpívaly a mně bylo všeho líto. Chtěla jsem potrestat Beatu a vida, vytrestala jsem sama sebe. A pořádně! Ve čtvrtek odjela druhá část tábora na výlet a my šli k vodě. Foukal silný vítr, jako dělaný na windsurfing. Však ho také Dick vlekl s sebou. "Předveď, co jsem tě naučil," oslovil mě prvně od včerejška. Měla jsem jet sama! Ostatní hleděli vyčkávavě, číhali na poklesek, aby mi ho řádně osladili. Hlavně Beata. Kdybys, holka, věděla, co nevíš, asi bys mi prkno nařízla a utopila mě. Podařilo se mi ujet slušnou vzdálenost, dokonce jsem i zabočila, ale pádu stejně nezabránila. Horší bylo prkno znovu postavit! "Jsi šikovná," pochválil mě Dick. Stoupl si těsně za mě a řídil. Letěli jsme obrovskou rychlostí, vítr i kapičky vody mě oslepovaly, ale bylo to skvělé. Co skvělé, báječné! Mít stroj času, tenhle okamžik zvěčním nebo aspoň zafixuji do paměti. Vykoupali jsme se jen jedenkrát, samozřejmě mou vinou, těsně u protějšího břehu. Vyškrábala jsem se na řasami porostlý balvan trčící nad hladinu asi půlmetrovou ploškou a sledovala, jak obratně zvedá mokrou plachtu z vody. "Chceš jet sama?" nabídl mi.s "Ne. Dicku ... to včera ...," zrudla jsem předem. Podíval se na mne se zájmem. "Ten papír jsi nenašel ty, ale já. O něco málo dřív." Stránka 122
Blíženci-1 Znamení blíženců Usmál se. "Jo, to mi došlo." "A divíš se, proč jsem ho neodevzdala," doplnila jsem ho. "Proč jsem dopustila, aby si na ni vyskakovali." "No, dejme tomu," kývl. "Zas tolik se nedivím. Ne237 máte se v lásce, nesedíte si. Byl to ale dost neuměřenej trest, ne? Myslím vůči ostatním. Šlo o výsledky všech." Polkla jsem. "Chtěla jsem ho odevzdat. Nenechala bych si ho. Jenže .;. mezi holkama jsem nemohla a pak jsi mě odvolal ty. Říkala jsem ti, že musím rychle zpátky!" Upřeně se na mě díval. "Říkala." "Vrátila bych ho. Věř mi! Prosím tě ..." V očích se mu objevil údiv. "Nepros. Když to říkáš, tak ti věřím." "Ale ne! Strašně mi záleží na tom, abys věřil, že mluvím pravdu, sám od sebe, ne proto, že tě prosím." Usmál se. "Vedeš. Věřím ti. A mimochodem, proč vy dvě se zbožňujete?" "No ...," zrozpačitěla jsem. "Když jsem přišla v dubnu do jejich školy, nová a vyplašená, dávala mi zabrat. Jestli jsme u nás měli elektrickej proud. A tak různě. Strašně jsem jí včera přála, aby se taky jednou posmívali jí..." Hlavní důvod naší nenávisti jsem mu neřekla. Vůbec! Ke všemu jsou důvody dva. Oba jsou mužského rodu a začínají na písmenko D. "Vy holky! Nechtěl bych bejt ženská ani za nic. Všechno moc prožíváte. Holky to mají fakt těžší. Ty pěkný určitě. Tak co, pojedeš sama?" "Klidně," kasala jsem se, nalezla na prkno, se zaduněním vrazila do první bójky a katapultovala se saltem do vody. Na tom zase tak nezáleží, i když se Dick vztekal, proč nezatočím, a vyhrožoval mi uškrcením. Dick rozžehl oheň po zálesácku jednou sirkou a my se sesedli kolem oddílového ohniště. Všech se pomalu zmocňovala melancholie z blížícího se odjezdu a nebyli jsme schopní dát dohromady program na zítřejší táborák. Stěží jsme sesmolili scénku, Radka si vzpomněla na veselou básničku a nejvíc jsme spoléhali na Dicka a jeho kytaru. 238 "S vámi je dneska spolupráce," vzdychl Bob. "Radši toho necháme. Dicku, skoč do kuchyně pro nějakou láhev, ať se ty zdechlinky trošku rozveselí." Bob nám vysvětlil pravidla. Ten, kdo láhev roztočí, políbí toho, na koho ukáže hrdlo. Stejná pohlaví točí znovu. Sám také zahájil. Láhev mu ukázala na Soňu, bratrsky ji políbil na čelíčko a zase si sedl. Mírně rozpačitá Soňa zatočila. Michal. Proč ne, Míša platí za fajn kluka, docela ráda mu lípla pusu někam na tvář. Michalovi nejprve padl Jura, na druhý pokus já. S klidem jsem nastavila tvář. Měla jsem strach, kdo vyjde na mě. Jen ne Dick! Láhev se pomalu dotáčela. S obavami jsem na našeho mladšího vedoucího mrkla, co tomu říká. Vůbec láhev nesledoval, hleděl přímo na mě a bavil se. Snad k sobě hrdlo telepaticky přitáhl nebo co! Tenkrát v noci mě nádherně políbil, ale od té doby všechno při starém. Teď se usmál, zavřel oči a našpulil pusu. Tím mi situaci podstatně ztížil, do té doby se nikdo na ústa nelíbal! Dost nervózně jsem se k němu sehnula a vlepila mu polibek kamsi na ucho. "Počkej, počkej!" vznesl okamžitě reklamaci. "To neplatí!" "Pusa jako pusa," namítla jsem a rychle si sedla na své místo. "Jak myslíš," pokrčil pomstychtivě rameny, a než jsem Stránka 123
Blíženci-1 Znamení blíženců se nadálá, láhev mu ukázala na mě. Hotové druhé Vánoce, sakra! "Kam ji chceš?" zazubil se a přiklekl si přede mne. "Taky na ouško?" Radši jsem neodpovídala, má odpověď by v hlaholu stejně zanikla. Dick si dal záležet, zvedl mi rukou hlavu a dal mi krátkou pusu. Bob nás s úsměvem pozoroval; když si Dick zase sedl, nahnul se k němu a cosi mu pošeptal. Dick se pousmál, mávl rukou a díval se, na koho láhev ukáže tentokrát. Div jsem se nemodlila a hypnoti239 zovala očima dotáčející se hrdlo. Dušan. Uf. Oddychla jsem si a dala mu sesterskou pusu na tvář. Dick je stejně číslo, kliďánko mě olizuje na rty, sprosťák jeden! Asi po osmi kolech určitě Bůh vyslyšel Beatiny úpěnlivé vzdechy a láhev jí určila Dicka. Nejprve se ta šikulka na mě vítězně podívala! Aby ji husa kopla! Pche, nežárlila jsem, přála jsem jí stejný trapas. Jenže žádný se nekonal. Dick nastavil tvář a jelo se dál. "Ty snad ani nedýcháš," smál se mi Bob. "Nemůže se dočkat," usoudil Dick a políbil mě zase na rty. Krátce, jak jinak. Ty jeho byly měkké a hebké a poddajné, až mě při doteku zamrazilo. Při roztáčení se mi klepala ruka. Situace se však změnila. Teď bych tolik neprotestovala ... A jako naschvál, po celý zbytek večera mi štěstěna pusu nedopřála. Tím víc mě hnětlo, jak vášnivě ho holky olizují!!! Jako své plus jsem si přičítala fakt, že žádnou jinou na rty nepolíbil. Bob musel nakonec láhev vzít a odnést, jinak by nás snad od ohniště nerozehnal. 240 23. MISS SKALÁK. Katka se tvářila udiveně. "Nezdá se ti, že ten tábor nějak moc rychle utekl?" Zdá. Ještě nikdy mi dny neutíkaly takovým úprkem! Zítra jedeme domů. A domů znamená do Bakova. "Odpoledne bude karneval na rozloučenou, celé dopoledne máte na přípravu masek," zakončil hlavní vedoucí ranní nástup. Ono se řekne karneval, ale kde vzít masku? Tady nejsme doma, abychom měli po ruce spoustu věcí a navíc šikovnou maminku, která by nám ochotně pomohla. Seděly jsme s Katkou ve stanu a namáhaly mozkové závity. Pěkná ostuda bez masky! A kdo není srab, masku mít bude, řekl Dick. Katka navrhla jít za vandráky, což jsem odmítla. Tenhle jednoduchý převlek napadne každého! "Půjdeme za indiánky," usoudila jsem posléze. Moc času do oběda nezbývalo, hned jsem Katce plán vyložila. Obě jsme upalovaly hodný kus od tábora, kde rostla dlouhá suchá tráva. Natrhaly jsme jí plné náruče. Do stanu jsme ji natahat nemohly, schovaly jsme ji zatím u táborového ohniště. "Indiánky sukně z trávy nenosí," namítla Katka. "Spíš kožešiny, ale ty při nejlepší vůli neseženeme." "Budeme tanečnice z Havaje. Ověnčíme se květy a hotovo." Pravda, na Havaji nerostou kopretiny a zvonečky a pomněnky, ale člověk nesmí být puntičkář. "Mládeži, dneska se ruší polední klid," oznámil nám po vynikajícím a posledním obědě Bob. "Ve dvě začíná maškarní. Každá maska musí projít před komisí." Mrkla jsem na hodinky. Zbývá nám slabých pětapadesát minut, za tu dobu se musíme nalíčit a ustrojit. Vzpomněla jsem si na tenký tvarovatelný drát visící Stránka 124
Blíženci-1 Znamení blíženců 241 v kůlně u kuchyně, ze kterého jsme kdysi v družině vyráběli pajduláčky. Hodil by se! "Řekni Dickovi, mohl by ho pro nás čmajznout," radila mi Katka. Dobrá! Zastihla jsem ho před kuchyní, kam nanášel stolek a židličky pro porotce. "Dicku, mohl bys pro mě něco udělat?" vtírala jsem se. "Podle toho, co," pousmál se při práci. Překvapil mne, moc galantní není, člověk by čekal slogan pro tebe všechno nebo tak! Všiml si, jak jsem se zarazila, a dodal: "Povídej. Jestli si budeš přát, abych se šel utopit, s tím nepočítej." "Ale ne!" Aby jednou mluvil vážně. "Potřebovala bych kousek toho drátku z kůlny." "Kolik?" zeptal se věcně. "Metr. Dva. Jak se ti to povede." Neptal se nač. Za moment přinesl drátek smotaný do menšího klubíčka. Natáhla jsem ruku, ale on ucukl. "Co za to?" zajímal se. "Jak — co?" nechápala jsem. "Jestli potřebuješ vyprat ponožky, tak si drát radši nech. Zítra jedeš domů a stejně chodíš bos." "Ponožky, fuj," ušklíbl se. "Nebuď přízemní, vílo. Za pusu." "Cože? Dost... drahé, ne?" namítla jsem zaskočeně. "Spíš levný," tvrdil jako vždy pravý opak. "Dobře, jak myslíš," pravila jsem odhodlaně, neboť čas kvapil. Nastavila jsem tvář a zavřela oči. Když se nic nedělo, zase jsem je otevřela. Dick kliďánko rovnal ubrus! ,,Co je?!" optala jsem se vyjeveně. "Nic. Ty si myslíš, že tu pusu chci teď a tady?" *,'! • "Nerada dělám dluhy," koktala jsem. "Já se přihlásím, neboj. Všechno chce svůj čas. Nebuďme konzumní, že. K líbání potřebuju vždycky atmosféru. Ty ne?" 242 Samozřejmě, vytočil mě až do vrtule. Popadla jsem drátek a za jeho pobaveného smíchu uháněla pryč. Drzoun!!! Ve stanu jsme se přehnaně nalíčily. Nemaluji se nikdy, naše Jarča to zkouší od sedmičky, ale do školy se tak jít neodvážila. Maluje se doma a o prázdninách a ještě nesmí mít taťka na nose brýle, jinak by ji zahnal umýt. Dvoje obyčejné suché stíny jsem si však do kufru přibalila právě k tomuhle účelu. Jarina je dávno ze svých šminků vyřadila. Bodejť by ne, když jí mamka koupila celou sadu vloni v Rakousku, aby táta nevěděl. Stejně jí nadržují. Oba. Mám oči! Namalovaly jsme si temně hnědé stíny až po obočí, tváře sytě červeně a rty Katčinou rtěnkou rovněž. Černou tužkou jsme jedna druhé obkroužily tvar očí a do rozčesaných vlasů si zapletly korálky. Oblékly jsme si dvojdílné plavky a tím ve stanu skončily. V lese přišla na řadu obtížnější část úkolu, seřadit trávu, seříznout ji do stejné délky, nastrkat za plavky a ohnout. Tráva kousala, ale vzhledem k tomu, že jsme upravovaly jedna druhou, dopadlo to. Plavky nebyly vidět. Z kopretin a jiného polního kvítí jsme napletly věnečky a věnce, zavěsily si je kolem krku, rukou, pasu i nohou a jednotlivé věnečky i kopretiny připevnily drátkem k pažím i stehnům. "Paráda," pochválila jsem spokojeně Katku. "Zase vypadáš lip," vzdychla. "Protože máš černý vlasy. Na těch to vyniká. A taky delší." "Blbost. Neskuhrej a jdeme. Jestli nevyhrajeme, jediStránka 125
Blíženci-1 Znamení blíženců ně proto, že porota nebude normální." Na prostranství před kuchyní korzovalo masek, až mi oči přecházely údivem. Hledala jsem někoho známého, protože mě pohledy kolem dost znervózňovaly. Ejhle, Beata v mundúru z deky. Nejspíš tulák. Br! Ostatně šlo o jednu z nejběžnějších masek. Na druhém místě byl převlek dívky, samozřejmě v nejrůznějších sukních a bikinách se producírovali kluci. 243 Dick se sice bodování neúčastnil, ale masku měl. Originální. Kilo mouky hladké. Do obrovského bílého papírového pytle vystřihl díry pro ruce a hlavu a fixou napsal z obou stran Pšeničná mouka hladká, 00 extra speciál, hmotnost 1 kg, cena 8,90 Kč. Nakonec získali první místo tři kluci z pátého oddílu představující Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Nejtěžší úkol měl Dlouhý, neboť chodil na chůdách. Druhé místo patřilo čtyřem holkám z dvojky coby rodince bláznů. Oblečené přišly do pěkně potrhlých úborů a hlavně skvěle pobavily porotu. Třetí místo udělil Velký orel tanečnicím z Havaje. Poznal, za co jdeme! Věnoval nám nanukový dort, ze kterého jsem si dvakrát lízla, neboť nejsem v oddíle sama a nemohla jsem si dovolit znovu zadat podezření ze skrblictví. Po vyhodnocení pustil Dick naplno kazeťák a my hopsali v maskách pod širým nebem. Někomu se díky masce tancovalo špatně. Například Dickovi. Nejprve se jen nezúčastněně díval, ale na Bosorku od Elánů pro mě přišel a pytel mouky rázně po pár krocích odhodil. Držel mě jednou rukou v pase a druhou za ruku, ploužil dobře, a ta ruka v pase mi málem vypálila do nahé kůže díru! Dokonce jsme spolu předvedli docela slušný rokenrol, až kolem nás ostatní utvořili kruh a tleskali. Hlavní vedoucí řekl, že jsem šikovná holka, co má jiskru. Dobrý! Slavnost ukončila kuchařka svérázným způsobem. Vypnula magneťák a zařvala, abychom šli okamžitě jíst, jinak nám nic nedá a můžeme se jít pást. A bylo. Strhali jsme ze sebe masky, odklidili jejich zbytky převážně na ohniště a pádili jíst, tak jak jsme byli, nalíčení i oblečení. Boba napadlo jít se naposledy vykoupat, protože nástup bude těsně před táborákem. Voda se mi zdála příjemně teplá, až se mne z toho zmocnila sentimentální nálada, šťastně smutná, kdy se mi chce brečet a přitom je mi dobře. Pomalu jsem se pohledem loučila se známými místy. Za tři týdny tu člověk nechal kousek sebe! Úžila jsem si, dobrého i zlého, a možná jsem se něco i naučila. Hrůza, zítra večer už nic z toho nebude pravda! Kdyby aspoň Dick bydlel v Bakově... Z toho smutnění mě dost rychle vytrhl zdravotník Pavel hned při příchodu do tábora. Chystala jsem se zapadnout do sprchy, abych smyla rozmazanou šminku mýdlem a mohla se vhodně obléct na slavnostní táborák, když se ke mně přiřítil, chytil mě do náručí a odnesl ke kuchyni. Tam mě vysadil na skládací židli stojící na stolku pro porotu, přes rameno mi navlekl jakýsi červený hadr, a než jsem se stačila rozkoukat, uvědomila jsem si, že mě hlavní vedoucí vyhlásil za Miss Skalák! A Dick celý ten tyátr natáčel kamerou!! Musím mít ránu, vlasy promáčené a rozcuchané, seskočila jsem a za všeobecného veselí prchla z místa pocty. Šerpu jsem si však pečlivě uložila do kufru. Musím ji ukázat Jarině. Páni, kde jste, moje mindráky? Prý o tom tajně hlasovali všichni kluci z tábora!! Svět se zbláznil nebo co. "Za chvilinku je nástup," oznamovala Katka a rychle balila své věci do tašky. Teď nás nikdo bodovat nebude, Stránka 126
Blíženci-1 Znamení blíženců a tak jsem ji napodobila. Navrchu jsem si nechala věci na noc a na zítřek. Vlasy jsem si vysušila ručníkem a zapletla do copu, na sebe natáhla černé legíny a růžové triko. Hotovo. Katce dalo práci najít čisté tričko, ale nakonec jsme stihly nástup včas. Hlavní vedoucí hodnotil sáhodlouze celý pobyt. Brzy jsem ho přestala vnímat a raději sledovala Dicka, který se navzdory slavnostní chvíli kymácel zvolna dopředu a dozadu v nejhorších džínách, triku a samozřejmě bos. Tak špinavé nohy se denně nevidí! Vyprskla jsem smíchy. Orel si mě všiml, raději jsem se zase vyšponovala do pozoru. Hned se zmínil i o nepříjemných událostech a případech hrubého porušení kázně. No jo. Dobrá, 245 dobrá. Nakonec nám za Lenčiny asistence rozdal diplomy. Dostala jsem hned dva, jeden společný s Katkou za vzorný úklid ve stanu a druhý za taneční exhibici onehdy v jídelně. No vida! Ani Dick nepřišel zkrátka, společně s Bobem přijal s vážnou tváří plakát krásně umouněného prasátka. Prohlásil, že si ocenění doma pověsí nad postel. Vyznamenání! Povýšení do stavu! Velký orel ukončil shromáždění přáním hezkého zbytku prázdnin a pěkného posledního táboráku. "Dobrý, mám diplom," smála se Katka. "A za úklid! Našim vytřu zrak, říkají, že jsem bordelář. No prosím!" "Ty máš jeden, Eva dva. Sesbírá všechny ceny, jak může pak vyjít na normálního člověka!" Samozřejmě Beata. V soutěži zdatnosti se neumístila tak dobře, jak počítala. Byli tu lepší, no. "Na normálního?" opakovala jsem popuzeně. "Taky si je zasloužila," zastala se mne Radka.: "Jo? Že jsme si je nezasloužili i my!" "Někdo na to má, jinej ne," poznamenal Dick s úsměvem. Nevšimla jsem si, že zůstal stát a poslouchá hloupé holčičí žvanění. "Aby ses z ní nepodělal!" vyhrkla Beata divoce. "Abyste se z ní jednou všichni nepodělali! Přitáhne z bůhvíjaký díry a dělá ze sebe hvězdu! A přitom není svatá!" Nadechla jsem se. Musím bojovat! Za sebe, svou čest! Jenže — je hádka pravý prostředek odboje?! Ne. Za člověka mluví činy, skutky! Jistě, nasekala jsem taky kupu kopanců. "Kdybys ve stanu uklízela, mohla jsi vyhrát ty," řekla jsem úplně klidně, možná mi jen prudčeji bušilo srdce, ale myslím, že jsem nezčervenala. "A tancovat prostě umím." Beata nenašla protiargumenty. "Svatí jsou nudní," zasmál se Dick a mrkl na mne. Beata to viděla. Zčervenala, otočila se a mlčky se 246 vzdálila. V té chvíli jsem pochopila, že jsem vyhrála. Nad ní i nad sebou. Plameny olizovaly velká polena posledního táboráku, ve větvích šuměl noční vánek a tváře táborníků osvětlovala mihotavá záře. Vrátím se sem. Za rok. Určitě!!! Nejlepší program předvedl třetí oddíl, zapomněla jsem na dojemné rozjímání a řehtala se, až mě bolelo břicho. Na závěr uchopil Dick kytaru, hrábl do strun a snad všechna ústa zanotovala písničku Zálesák. Teskně nebo co. Ještěže jsem seděla mezi Katkou a Klárou. Dušan na mě dělal psí oči, které jsem jako neviděla a dovedla si představit jeho tendence chytat mě za ruku. "Bengálská noc je sice veselá záležitost, ale nic se nesmí přehánět," upozornil nás před rozchodem Velký orel. "Dobrou noc a příští rok nashle!" Stránka 127
Blíženci-1 Znamení blíženců Sborově jsme naši účast přislíbili. "Já umřu," naříkala Katka, soukajíc se na noc do teplákovky. "Zítra domů... Hele, co myslel tou bengálskou nocí?" "Mazání pastou na zuby, polévání vodou a tak," přeložila jsem cizí slovo a vyzbrojila se jak baterkou, tak zbytkem zubní pasty. Venku však panovalo ticho jako kteroukoli jinou noc. "Nic se neděje," hlesla Katka zklamaně. V té chvíli jsem málem vykřikla. Za mnou se na stanové plachtě vztyčil temný stín. Rychle jsem se přes Katku překulila do bezpečí, jeden nikdy neví, co může mít takový stín za lubem! Čekaly jsme, jak se projeví. Noční ticho však rušily podivné slabé zvuky, jejichž původ jsme si neuměly vysvětlit do té doby, než se na nás zřítil celý stan. Nějaký dobrák nám ho odkolíkoval! Jen co jsme se poloudušené vyhrabaly ven, kdosi na nás chrstl celý kbelík vody.-tssíí, fůj. 247 "Kdoví kdo to byl," plivala Katka. "Jsem mokrá až za ušima." "Myslíš, že já ne?" Krčily jsme se za vedlejším stanem. "Najdeme Míšu a Dušana a ti nás ochrání." "No," zaváhala jsem. "Jenže rodeo je jedna věc a ti dva věc druhá. Ochrání nás, ale nic si neužijeme." "Fakt," uznala. Najednou nás nějaká sfla přitáhla k sobě a my se srazily hlavami, obě zamotané v jednom lasu. Dick, kdo jiný! Kdybychom neměly svázané ruce, nestačil by se divit! Musela jsem však uznat, že má víc rozumu než my dvě dohromady, neboť on trávil noc v plavkách, kdežto my v promáchaných soupravách. "Jestli vám můžu poradit, skočte se převléct," uznal. "Doufám, že máte tolik cti, abyste se sem vrátily." Doopravdy nás propustil a my zakusily novou zkušenost, totiž převlékat se ve zbořeništi. "Nejdeme tam, že?" myslela Katka. "Jdeme," převezla jsem ji. "Máme čest, ne?" "Jo," uchichtla se. "Zatím!" Dick s námi nejspíš nepočítal, neboť uznale pokýval hlavou. Asi myslel, jak nás bude vesele nahánět. Anebo spíš složil poklonu opalovačkám. Přivázal nás k totemu a vkusně potetoval pastou. "Jen ne do vlasů," požádala jsem ho a on mi vyhověl, věnoval se spíš jiným partiím těla, až mě obcházel mráz! Sotva nás rozvázal, vrhly jsme se na něho jako saně, a ačkoliv nám dalo spoustu práce dostat se mu na tělo, přece jen jsme ho trochu upatlaly. Ne tak elegantně jako on nás, pravda. Utekly jsme, dřív než se posbíral. Kolem se rozpoutala skutečná bengálská noc plná výkřiků zděšení i výbuchů smíchu, Velký orel dokonce odpálil několik rachejtlí, jež se na černém nebi rozprskávaly do barevného deště. Stála jsem nehybně s hlavou zakloněnou k obloze, vůbec jsem si nevšimla Jury a koupila další dávku ledové sprchy. Tentokrát mi proměna na vodníka nevadila, plavky ji unesou. Nám se na oplátku povedlo zmazat Dušana a zase mu utéct. "Dick, dívej!" pošeptala mi Katka. Plížil se nedaleko. My jeho viděly, on nás ne. Hřích takovou příležitost propást! Katka mi vymačkala na dlaň veškerý zbytek pasty. "Musíš se trefit!" zaříkávala mne. Díky všeobecnému rachotu jsem se k němu přiblížila nepozorovaně. "Hej!" vykřikla jsem mu do ucha, a jakmile se otočil, omázla mu dlaň o obličej. Využila jsem jeho dočasného oslepení a zdrhla z dosahu. Padly jsme Stránka 128
Blíženci-1 Znamení blíženců do trávy za posledním stanem a svíjely se smíchy. Po záchvatu jsem se vzpřímila na kolena a opatrně vykukovala. Najednou jsem příšerně vyjekla, prohnula se jako luk, neboť mě někdo silně stiskl v pase. Někdo! Kdo asi! "Pojďte se vykoupat, holky," navrhl nám a pustil mě, mírný jako ovečka, se zbytky pasty v obličeji. Nechtěla jsem, přestože nabídka opravdu lákala. Utéct však v noci z tábora, ke všemu k Tůni... "Čeho se bojíte?" divil se Dick. "Půjdete s panem vedoucím, o co jde? Voda musí bejt jak kafe." "Jsem pro každou špatnost," přiznala se Katka. Kapitulovala jsem. Ve vodě mě výčitky svědomí přešly, ráchala jsem se s požitkem a tentokrát doopravdy naposled. Myslela jsem, že bychom se měli co nejdříve vrátit, než si někdo naší absence všimne, ale Dickovi ani Katce se nechtělo. Náš vedoucí si drbal jemným plážovým pískem špinavé nohy a podotkl, že tuhle zdravou špínu patrně rok neumyje. "Chtělo by to solvinu," radila Katka nápomocně. "Nebo nové nohy," broukla jsem a vysloužila si oslepující cákanec. No prosím, za dobrotu na žebrotu! 248 249 Rachot z tábora sem dozníval jako zpod pokličky, mnohem intenzivněji jsem vnímala jiné zvuky. Například šplouchání vody, kterému bych v teplé letní noci vydržela naslouchat třeba do rána. A ty hvězdy nad tím vším... Vrátili jsme se právě včas, když Bob zaháněl rozdivočelé táborníky do stanů, neboť v nejlepším se má skončit. Nechtělo se nám stavět rozbitý stan, ačkoliv nám Dick nabídl svou pomoc. Raději jsme přijaly pozvání Radky a Petry strávit zbytek noci u nich. "Dobrou," usmála jsem se na Dicka trochu ospale. Chytil mě za paži, aby mě zastavil. "Počkej. Pojď se projít, Evo. Jen tak. Víš, cos říkala. Někdy je to prostě ono." Ještě nabídka nedozněla a já ji odmítla. Asi zafixovaná tátova zákazová výchova! A pak, začínala mi být zima. S Dickem o samotě v lese?! Ani nápad! Anebo ... jsme tu naposledy, vzpomínky časem vyblednou, a když jsem s ním, je to vážně ono! "Tak dobrou. Já zapomněl, že seš ještě malá holka." Nečekal, jak dopadne můj vnitřní zápas, možná o něm nevěděl, reagoval na prudké odmítnutí docela vážně. Asi jsem se ho dotkla. No, pravda, není vlkodlak, proč bych se ho měla bát! Když mě má za malou pitomou holku, proč mě teda pozval?! Rozladil mě. Frajer. Ať si jde! Ód svého stanu se ani neotočil. "Co tam pořád děláš?" vykoukla Katka. Namáčkla jsem se k nim a oblékla si na nahé tělo Radčiny tepláky a dlouhý svetr. Stan je malý, čtyři lidi jsou v něm jako sardinky. Nechápala jsem, jak mohou holky v minutě spokojeně oddechovat! Teď neusnu vůbec. Copak tohle bylo rozloučení? Vždyť to s ním bylo celou dobu fajn ... víc než fajn! Ale já jsem malá holka. Nebo už ne?! Sama se v sobě nevyznám, začínám mít celkem prapodivné myšlenky... 24. NEJSEM MALÁ HOLKA. Venku bylo ticho. Vzala jsem do rukou boty a vyplížila se ze stanu. Jenže co teď? Přece za ním nemohu jít a říct, že bych ráda na vycházku šla, protože nejsem tak malá??? Stránka 129
Blíženci-1 Znamení blíženců V Dickově stanu se svítilo. V otevřených dveřích kuchyně jsem zahlédla hlavního vedoucího v družném hovoru s Bobem a Pavlem. Něco popíjeli a láhev se zdála dost plná. Dick je tedy ve stanu sám a ještě chvíli sám bude... V mžiku jsem se rozhodla. Hop nebo trop. Spíš trapas! Seděl v mokrých plavkách na spacáku a točil knoflíkem na stupnici rádia velkého magnetofonu. Zalitovala jsem svého ukvapeného činu a chtěla se zase vyplížit, když si mne všiml. Nedivil se, stáhl si z uší sluchátka a řekl: "To jsou k nám hosti. Děje se něco?" "Ne," koktala jsem. A teď babo raď! Přešlápla jsem. "Mohl bys mi pomoct se stanem?" napadla mě spásná myšlenka, které jsem se chytila jako tonoucí stébla. "Chtěla jsem spát u holek, ale pro čtyři je tam málo místa. Pokud teda ... chceš." Díval se mi upřeně do očí strašně dlouhou dobu, až jsem rostla, ale pohled násilím udržela. "Chci," odpověděl nakonec pomalu a váhavě. V duchu jsem zuřila. Co si myslí?! Před chvílí mi své služby sám nabídl a teď se povyšuje?! "Počkej moment," dodal a na plavky si natáhl džíny a přes hlavu tenký svetr. Neobul se, jak jinak. Než však byl se svou garderobou hotov, přišel Bob. Ještě ten mi chyběl! Nesmyslně a bezdůvodně jsem zčervenala, jako by mě při něčem přistihl. "No ne, my máme nocležnici?" zeptal se zvědavě. "Já bych si dal říct," usmál se Dick. "Ona nechce." 251 "To ti věřím," kývl Bob hlavou. Všiml si bratrova oblečení a lekl se: "Počkej, kampak?" "Na rande," ušklíbl se Dick. "No... já nevím," váhal Bob. On si fakt myslí, že jsem přišla Dicka pozvat! "Víš, co ti řekl táta a... a ..." "Co koktáš?" uchechtl se Dick pobaveně. "Neměj péči, na tomhle rande se bude čistě jen stavět stan." "Jo ták!" rozesmál se s úlevou Bob. Dick ho vyvedl z míry. A nejen jeho! Teď nám nebránil a já s ulehčením vypadla ven. Bez zbytečných řečí se pustil do práce. Nepomáhala jsem mu, ani mě nenapadlo, ať se ukáže, frajer! "Co je?" všiml si mého postoje. "Máš blbý řeči!" neodpustila jsem si. Pobaveně se usmál. "Proč blbý? Brácha všechno moc žere. Bál se o tvou mravní nevinnost. Panebože. A pak, nepřišla jsi mě snad pozvat na rande?" Prudce jsem vydechla. Sama nevím, proč jsem za ním šla. Asi jsem se s ním nechtěla rozejít ve zlém na samém konci. Ale pozvat ho na rande? Já jeho? To bych si nedovolila!! "Ne. Nejseš trochu namyšlenej?" "Jsem. Dost," přiznal a tím mě vytočil ještě víc. "Tebe to štvalo, viď?" Přesně jsem věděla, nač naráží, nenašla jsem však slova na odpověď. Byl na koni, následující větou mě dorazil úplně: "Věděl jsem, že přijdeš. Jsi jak otevřená knížka. Akorát jsem myslel, že mě pozveš na rande, a ty chceš jen postavit stan." "Dobrou noc!" vyhrkla jsem, neschopná uvažovat, natož vymýšlet inteligentní odpovědi! Protože byl stan hotový, zalezla jsem dovnitř a zhroutila se na lehátko. Je tak ... blbej... tak moc starší...! "Vypadni!" vyhrkla jsem prudce. Neposlechl, naopak, pohodlně se uvelebil na Katčině místě. "Vypadni, zavolám Boba!" Nehýbal se, a protože jsem v té tmě neviděla ani špičStránka 130
Blíženci-1 Znamení blíženců ku nosu, rychle jsem našmátrala baterku, rozsvítila ji a namířila mu kužel žlutého světla přímo do tváře. Mhouřil proti oslnění hezké oči. Sluší mu to, monokl hraje světlejšími barvami podzimu, není modrofialový, převládá hnědá a žlutá. "Přestaň vyšilovat, Evo," řekl vážně. "Nechtěl jsem tě urazit. To přece víš." "Buď tak laskav a starej se o ty své Izabely!" Zasmál se. "Kdyby byla tak hezká jako ty, klidně. Jenže, vílo, ona je Kozoroh. Jednou mi hádala z ruky cikánka a mimo jiné řekla, že se seznámím s krásnou dívkou ve znamení Blíženců, prožiju s ní velký štěstí a ožením se s ní dost brzy." Mimoděk jsem si sáhla na krk. Stříbrný řetízek visel na svém místě i s přívěskem Blíženců. Dick je všímálek! Narodila jsem se 22. května. Tehdy ve vlaku Dick říkal, že mu v květnu bylo osmnáct. Jestli je narozený ve druhé půli, je také Blíženec. No a? "Pověry," namítla jsem pochybovačně. "Ty tomu věříš?" "Pověrám ne, ale téhle babě jo," přikývl vážně. "Vyznala se. Nemohla nás znát a vyčetla nám z rukou věci, který by tě ve snu nenapadly. A přitom se staly. Třeba poznala, že jsem měl těžký zranění na hlavě a mám ji sešitou." "Viděla jizvu, ne?" namítla jsem. "Blbost. Není vidět. Nebo ty sis všimla, že mám za uchem osm štychů?" "Ne... Cos dělal?" "Ale, kdysi dávno. Podjel jsem na skateboardu tatru." "Proboha!" "Dobrý, jen nakřáplá hlava a trochu pocuchaný žebra. Bráchovi ta čarodějnice řekla, že se ožení s dívkou, kterou zná od dětství. Do Žanety je vážně cvok už od školky." "Náhoda. Nikde není řečeno, že si ji vezme." "Je," hádal se. "Jen co dodělá fakultu a Žaneta psychologii. To budou dva ... vzdělanci. Rikimu řekla o cizině, kde bude dlouhodobě pobejvat. A vidíš, tenkrát ho nenapadlo dělat něco jinýho, než na co má vzdělání. A už je pár měsíců málem v Grónsku." "Riki?" nechápala jsem, o kom je řeč. "No, Riki. Brácha. Jsme tři. Jenže Riki je nejstarší a černá ovce rodiny, a to proto, že zdárně vystudoval práva, loni odpromoval, dokonce mu táta opatřil teplý a dobře placený místo přímo v Praze, chápeš, jenže on se o prázdninách seznámil s takovým borcem, dobrodruhem. Chvíli dělal v Itálii pingla, teď je od března na vrtný plošině v Severním ledovým moři. Asi mu tam dole bylo vedro. V ty sibérii tahají ropu z moře." "Odvaha," usoudila jsem. "Jo, odvaha," usmál se při vzpomínce. "Matka z toho měla málem smrt. Podle našich je každej bez vysokoškolskýho vzdělání nula. Riki právník, Bob učitel, já doktor. Dobrý, ne? Jedině Bob jim ty naděje splní, ten nikam neuteče. Nemá k tomu buňky ani ctižádost. Já je převezu. Teď dodělám gympl a zkusím to na FÁMU. Naši jsou zásadně proti, prej ze mě nic pořádnýho nebude, i když vejšku nakrásně udělám. Film nemá v dnešní době růžový vyhlídky. Prej budu nejposlednější poskok. Ať. Chci dělat něco, co mě baví a pro co si myslím, že mám předpoklady. Filmová režie je můj sen, ačkoliv bych se spokojil s ledasčím, jen aby to vonělo filmem, zvukař, ostřič, střihač, osvětlovač. Od prváku chodím do takovýho klubu amatérů. Film je život..." Nestačila jsem žasnout. "Že ses nepochlubil." Stránka 131
Blíženci-1 Znamení blíženců "Není s čím, ještě na škole nejsem. Bejvá tam nával... Pochybuju, že se chytím napoprvé. I kdyby ne, půjdu někam na brigádu a za rok to zkusím znovu. Třeba pětkrát za sebou! Táta řekl, že pro mě nehne prstem, pokud budu trvat na téhle škole. Na medicínu by mě dostal levou zadní, rektor je jeho dobrej kámoš. Já ale nestojím o výhody. Budu zkoušet štěstí každej rok a to by bylo, abych se nechytl." Do téhle problematiky jsem neviděla, nemohla jsem se s ním přít ani souhlasit. Začala jsem si ho ale vážit. "A členství v tom klubu není výhoda?" napadlo mne. "Členství," otřásl se. "Nejsme angažovaní, jen se scházíme, amatéři i famáci, děláme společně na různých věcech ... Nevím, jestli to je výhoda. Jenom mě to děsně baví. A to je možná víc než všechny výhody. Budu šťastnej člověk, jestli se mi to podaří. V práci člověk stráví třetinu života, rozumíš, a protože nechci bejt příživa, nicnedělání by mě zdegenerovalo, nemůže mi bejt fuk, čím budu, co vystuduju. Ta černá asfaltka tvrdila, že dosáhnu na každou hvězdu. Počkej, ale my jsme nějak odbočili, ne? O čem jsme mluvili?" "Nevím," odvětila jsem rychle. Dick se zasmál. Samozřejmě si vzpomněl, ale on spíš vůbec nezapomněl, pořád si jakoby člověka testuje. Posvítil si baterkou na hodinky. Jedna pryč! "Jsi ospalá?" "Taky," kývla jsem neutrálně. Nechtělo se mi jít spát, kdyby dál vyprávěl, vydržela bych poslouchat do rána. Posvítil na naše sbalená zavazadla, natáhl se a šup, z mého vytáhl vizitku s mou bakovskou adresou. "Abych ti mohl poslat pohled z prázdnin," usmál se. Srdce mi zaplesalo, co bych si mohla přát víc?! "Jedeš ještě někam?" zajímalo ho. Pověděla jsem mu o našem rodinném výletu do Řecka. "Jo, tam to ujde. Teď je jen divoká doba. Jedete autem?" "Ne, letadlem." "No proto. Jet autem dolů na jih je na levačku. Athény jsou nádherný. Jestli žereš mytologii a antiku, přijdeš si na své. Pardon," zasmál se. "Jestli baštíš." ... 255 "Ty jsi tam byl?" "Taky," mávl rukou. "Památky mají skvělý, ale moře je hezčí ve Španělsku. Tam je čistý, bez škeblí a toho všeho bordelu, bez života. V Itálii seš plná písku, skřípe ti mezi zubama, máš ho ve vlasech, všude. Jednou jsme taky byli v Bulharsku, no hrůza, a o Rumunsku radši nemluvím. Škoda že jsem v té době ještě neměl kameru! Hned vedle hotelu bylo moře. Děsný, špinavý a smrdutý, když ses chtěla vykoupat, musela jsi jít kolik kilometrů od civilizace. A těch žebráků ... Okno se nedalo otevřít kvůli smradu. Fuj. Turecko taky není k zahození, tam se docela dobře nakupuje." "Koukám, máš svět v malíčku," hlesla jsem závistivě. "Zdaleka ne. Chtěl bych se podívat do Ameriky, New York mě láká jako magnet. Nebo Japonsko, exotická země, jinej způsob života, jiný lidi... Třeba dělat reportáž o tamních nevěstincích. Nebo vůbec exotika, protinožci, Austrálie, Oceánie, Zéland... No jo, to jsou sny." "Jako já!" vyhrkla jsem udiveně. "Co jako ty?" "Přeji si skoro totéž," přiznala jsem. "Neříkej?" usmál se. "Chtěla bys točit japonský bordely?" Pohodila jsem dotčeně hlavou. Stránka 132
Blíženci-1 Znamení blíženců "Mír, vílo," smál se. "Vážně, cože si přeješ?" "Cestovat. Nejvíc bych chtěla vidět noční New York. Ostrovy v Tichomoří, navštívit Thajsko ... Jarina řekla, že jsem exot, když chci takové blbosti. No vida, nejsem sama!" "Však jsme Blíženci," vysvětlil. "Jarina je ta ségra?" "O rok starší." Vzdychla jsem. Jeho přehled o životě se mnou pořádně zamával. "Kam jedeš letos?" "Francie, Belgie, Holandsko. Poznávací zájezd. Už mám moře plný zuby, víc mě lákají severský státy, na příští rok plánuju Švédsko a Norsko. Do Amsterodamu se těším nejvíc. Na ty jejich kanály..." "A blonďatý holky," rýpla jsem si. "Určitě," zubil se. "Abys věděla, mně se blondýny nelíbí. Spíš jižanský typy. Jako ty. Snědý dlouhovlasý holky..." "To musí stát peněz," zamluvila jsem otázku krásy. "No jo, nic není zadarmo. Za odměnu, chápeš? V první třídě jsem dostal horský kolo, ve třetí pořádnej magneťák, v pátý video a v osmý kameru. Potom přišla na řadu cizina s bráchou, do tý doby jsem musel jezdit s našima, pěkná otrava. S Bobem a Žanetou si taky moc neužiju, ale lepší než nic." "Vaši tě zahrnují dary," vydechla jsem hořce při vzpomínce na své dárky. Svetr, boty, knížku, spodní prádlo. "Měli strach, abych se nezvrhl," pousmál se. "Měl jsem v životě jistý období, chápeš, v partě se trochu fetovalo ... No, to je dávno pryč. Chtěli, abych něco dělal, aby mě něco bavilo. Jo, to trefili. Co jsem dostal kameru, je mi jasný, čím budu. Jenže až definitivně odmítnu jít na medicínu, budu mít po všem. Zastaví se zatím nevysychající pramen finančních zdrojů. Někdy si myslím, že bych měl jít na tu školu jen kvůli tomuhle, ale hodně rychle mě to přejde. Život je dost dlouhej na to, aby v něm člověk dělal to, co chce, a ne co musí kvůli rodičům nebo výhodám. Zkazit si ho nějakou prací, která mě vůbec nezajímá, no uznej! Nakonec, dělat práci jako koníčka dá za víc než ty jejich odměny. Třeba si na sebe časem vydělám sám. Ale i tohle má háček." Protože se odmlčel, pobídla jsem ho, jaký. "Vojnu," řekl kysele. "Když mě nevezmou napoprvé, čekají mě prázdniny ve slušivý uniformě. Potom pět let školy. Než se dostanu k tomu, co mě baví, uplyne hodně vody. Jo, jsou to starosti. Anebo dojde na slova té báby a budu se muset s tebou oženit." "Proč se mnou? "JsiBlíženec, ne?" 256 "Ty tvoje vtipy!" prskala jsem. "Dobrý, no. Kam jdeš po prázdninách?" "Do devítky." Koukal na mě dost nechápavě. "Škoda roku, ne?" usoudil. "Devítka ti nic nepřidá. Ztratíš zbytečně rok. A kam potom?" "Nevím," odvětila jsem upřímně. "Jarina má budoucnost vyloženou jako karty na stole. Teď ji vzali na gympl, pak na pedárnu a bude z ní profesorka. Matematiky a fyziky." "Proboha," zděsil se. "Má fakt takový ideály?" "Jo," uchichtla jsem se. "Houby ideály. Chce mít pořád prázdniny, letní, zimní, jarní; podzimní, pololetní. Vidím jí až do žaludku." Usmál se. "Vidíš, jaký maličkosti ovlivňujou výběr povolání. Kam že půjdeš ty?" "Taťka chce, abych šla na nějakou obchodní akademii, pak na vysokou. Chce mít ze mě inženýrku." Zamyšleně se na mě díval. "A ty?" Stránka 133
Blíženci-1 Znamení blíženců "Co já?" "Ty chceš na akademii taky?" "Já?" zaváhala jsem. "Moc ne. Nevím, proč bych tam měla jít, ale taky nevím, proč bych tam jít neměla." "Proto se radši uklidíš na rok do devítky?" "Hm." "Ale Evo...," zavrtěl hlavou. "Ty nemáš žádnou představu? Sen, i kdyby neuskutečnitelnej?" Lehce jsem se zarděla. "Taťka chce, abych šla v jeho šlépějích. Pyšní se tím." Chytil se za hlavu. "Proboha, holka! Pochop, sakra, že jde o tvůj život a ne o jeho! Jde o dost důležitý rozhodnutí, na celej život! Když se budeš věnovat určitýmu oboru někde devět let, je blbý jít potom dejme tomu na listonošku. Neňiělo by smysl se na té škole plácat a dejchat kyslík jiným, kteří tam jít chtějí. Musíš mít názor, co chceš dělat, ne? Já nevím, cokoliv, kadeřnici, letušku, prodavačku, manekýnu..." 258 Nechápala jsem jeho rozhorlení. "Nemám! Copak tys odmalička věděl, že chceš být režisérem?" "Ne," přiznal. "Odmala jsem chtěl dělat profesionálně sport. Kulturistiku, karate, thajskej box. V osmý mě chytla kamera. Vždycky jsem ale za něčím šel." Pokrčila jsem rameny. "Ty možná. Já nevím. Fakt nevím." "No, máš rok času," usoudil. Jak mu vysvětlit zmatek, před kterým se skutečně raději schovám do deváté třídy? Jak vyjádřit svou nerozhodnou povahu, nepraktickou a nesamostatnou? Vždyť ještě nedávno jsem se nerozhoupala zazvonit na zvonek u učitele angličtiny! Raději jsem zdrhla a doufám, že za mě všechno vyřídí taťka. "Prober se, Evo," řekl mi vážně a domlouvavě. "Nikdo za tebe žít nebude. Taky se vyloupni ze stínu svý ségry. Rozumíš mi?" Kývla jsem. "Rozumím. Ale nevím, jestli to dokážu." "Jdi ty," usmál se. "Musíš si věřit. Na tobě je ta tvoje nejistota přímo vidět. A přitom... Taková pěkná a správná holka! V koutě je tě škoda. Věř mi." Nervózně jsem poposedla. Pochopil a sám změnil téma. "Kdy letíš do Řecka?" "Desátého. Letadlo jsem ještě zblízka neviděla!" "Neboj, jde jen o první moment," mínil zkušeně. "Já jedu hned prvního. Autobusem, ale prázdninovým superbusem s klimatizací. No, doufám, že mi pošleš aspoň pohled z Leptokarie nebo kam vlastně jedete." Skutečně se sháněl po tužce a papíru! Podala jsem mu obálku od našich a tužku na obočí, kterou mi napsal tiskacími písmeny svou pražskou adresu. Najednou nastalo ticho. Málem půl třetí! Ráno nevstanu!! "Chceš spát?" Kdyby vyprávěl dál, tak ne. Proč mlčí?!&• "No, jdu chrápat," řekl tiše a baterkou mi posvítil na nos. "Dobrou," broukla jsem nesměle. A zase ticho. Proti mně měl výhodu světelné clony. Běž už, běž už, říkala jsem si v duchu zaříkávadlo, nebo všechno pokazíš ... A zároveň jsem podvědomě doufala, že neodejde jen tak! Konečně se pohnul. "Takže navždy všechno v dobrým." "Jo," souhlasila jsem neurčitě. "To jsem rád," pousmál se. "Ony i některý malý holky za to stojí, víš." Ucítila jsem jeho ruce na svých ramenou a ztuhla. Ne, Stránka 134
Blíženci-1 Znamení blíženců radši ne! Já nechci! Nebo chci?! Čert aby se v tom vyznal!!! Dick se neptal o dovolení. Políbil mě. Zase tak dospěle jako na hřbitově. Tentokrát trval polibek mnohem déle než prvně, musela jsem se mu sama násilím vytrhnout. Všeho moc škodí! Ačkoliv, vznáším se, létám ... A nedokážu se natolik odpoutat od zeměkoule, abych ztratila ze zřetele realitu, tedy rodiče, jejich zákazy, příkazy, Boba, hlavního vedoucího a v neposlední řadě i druhou Evu, která se bouří proti polibkům, na které se jaksi necítí nebo co. "Ty se lepšíš," poznamenal se smíchem. "Je vidět, že zase úplně malá nejseš." "Padej!" pobídla jsem ho a ze stanu přímo vystrčila. Smál se, popřál mi dobrou noc a sladký sny a zmizel. Vysíleně jsem padla na lehátko. Uf... Měla bych zapnout stan, přikrýt se, než zmrznu, za moment, momentíček, jen co si vybavím ještě jednou let do oblak!!! 25. JEDINÝ BLÍŽENEC NA SVĚTĚ Malátně jsem otevřela oči a nechápavě mžourala na Boba. Co dělá v našem stanu? Udiveně jsem se posadila. "To se mi snad zdá," žasl Bob. "Snad takhle nespíš celou noc?" "Jak?" Musela jsem se na sebe podívat, abych pochopila, co tím myslí. Samozřejmě jsem si stan nezapnula ani přes sebe nepřehodila deku. Krčila jsem se na lehátku ve vypůjčených teplácích celá prokřehlá. Stanové dílce vlály v ranním vánku. "Zapomněla jsem...," zabručela jsem. "Byla jsem ospalá." "Já se ti nedivím," poznamenal s mrknutím. "Tu besedu jste trošku přetáhli, ne?" Místo odpovědi jsem našpulila pusu. "Jdu vzbudit děcka. Ty si můžeš do sedmi pospat." "Budu vstávat s našima," rozhodla jsem se. Přišlo mi nesolidární ležet, teď, zatímco by třída odjela domů. Holky mě považovaly za padlou na hlavu. Hlavně Katka, která by sama ve stanu nezůstala ani odpoledne, natož v noci. Nenechala si vymluvit, že mi bylo přednější pohodlí než jejich namačkaná společnost. "A tys stavěla stan sama?" pochybovala Petra. S odpovědí jsem zaváhala, takže Radka se smíchem prohlásila, že jsem jistě neměla o galantní pomocníky nouzi. Na nahranou větu jsem přikývla. Katka se odbýt nedala. Vyzvídala, zda mi pomohl Dick nebo kdo. Svedla jsem pomoc na Boba, čímž jsem Katku umlčela. Krom snídaně nám kuchařka ještě rozdala balíčky se svačinou. Kdoví kdy se dostaneme domů! Dick vůbec ze stanu nevylezl, sprosťák, neomlouvalo ho, že se s oddílem rozloučil včera a teď je teprve pět hodin. Hlavní naložil všechna zavazadla do gazíku, prý je odveze na zastávku, ostatní se s Bobem chystali na pěší túru. Váhala jsem, co dál. Půjdu si lehnout? Bob mě předešel, navrhl mi, abych je šla doprovodit, zpátky se svezu s hlavním vedoucím. Dušan otravoval, vyzvídal, kdy a kde se v Bakově sejdeme. Podle všeho až v devítce, usoudila jsem a on se urazil. Zamávala jsem jim do oken vlaku. Beata se nechala slyšet, že musím mít pořád nějaké extrabuřty. Pane, to je slovo! Vzdělávám se po všech stránkách. A lepším se, řekl Dick. V čem? V líbání?! Drzoun!!! "Jedeme, slečno," pobídl mě Velký orel, když po vlaku zbyly prázdné koleje. Chtěla jsem si zalézt dozadu pod plachtu, on mi však galantně otevřel dveře vedle sebe a zase je zavřel. Tím mne vyvedl z rovnováhy hned na začátku, ale potom cesta probíhala klidně. Žádný Stránka 135
Blíženci-1 Znamení blíženců z nás nemluvil, pouze když nám skočil před auto zajíc a vedoucí musel dupnout na brzdu, že jsem div předčasně nevystoupila předním sklem, konverzačně prohodil, že prý zajíců rok od roku ubývá. Přikývla jsem a tím bylo téma vyčerpané. Gázem jsme vzdálenost překonali raz dva. V táboře zatím vstali i ostatní, překvapeně po mně pokukovali a asi si mysleli, že jsem s hlavním vedoucím příbuzná. Dick věděl, že tu budu ještě celé dopoledne, tudíž se nad mou přítomností nijak nepozastavoval. Hned po snídani mě zapojil do práce, a tak jsme spolu smotávali spacáky, vypouštěli lehátka a skládali stany. Myslím, že jsem mu při tom posledním víc překážela, ale nevyhnal mě. Náhle se ke mně natáhl a škubnutím uvolnil bílou krajku poutající mé vlasy do ohonu. Teď se mi rozsypaly po ramenou a zádech až k pasu, a než jsem stačila zaprotestovat, promnul je ve svých prstech a řekl: "Dopřej mi tu radost, vílo." -i Nechala jsem pusu sklapnout. Budiž! Makala jsem s rozpuštěnými vlasy jako Rozára, vlasy mi při práci překážely, ale, ruku na srdce, proč se nepřiznat, dělalo mi dobře, jak obdivně je okukuje a nenechá si příležitost, aby do nich nehrábl, v žádném případě ujít. Jakmile odešli poslední táborníci, tábor posmutněl. Vypadal jako po zemětřesení. Prázdné stany, prázdný stožár, u kuchyně se kupila hromada barevných spacáků a pod prvními sklizenými stany se bělely obdélníky zmrzačené trávy. Kde jsou dny plné pokřikování, nástupů i protivných rozcviček, koupání a soutěžení, karnevalu, zkoušky odvahy i mlčení? "Nemedituj!" strčil do mě Dick. "Mám hlad jako vlk." Uvědomila jsem si svíravý pocit kolem žaludku, usedli jsme na hromadu spacáků, Dick přinesl dvě žluté limonády, vybalili jsme svačiny a vrhli se na ně. Počasí se umoudřilo, znovu vypadalo na pařák, takže jsem svlékla svetr a zůstala jen v tenkém tílku. Zachytila jsem Dickův zvídavý pohled a raději držela limonádu před sebou. Určitě mě odhalil, protože se usmál, ale takticky nic nekomentoval. "Já snad vidím dvakrát!" promnul si náhle oči. Podívala jsem se jeho směrem a málem padla do mdlob. Dick neviděl dvojitě, pouze k nám po louce hopsala naše dvojčata, podobná si vzájemně jako vejce vejci. Za nimi naši a o pár kroků pozadu milostivá sestra. A jako naschvál v úplně stejném tílku! Vlasy rozpuštěné. Jak jinak! "To je ta budoucí profesorka?" zajímalo ho. Vida, sestřičky si všiml jako první! I přes celou cvičnou louku! "No," ušklíbla jsem se a zkoumavě pozorovala jeho výraz. Jarča je nejen hezčí, ale i ženštější, plnější, urostlejší, vtipnější, pohotovější, zkrátka samé superlativy. "Pěkná, co? Líbí se ti?" zeptala jsem se sevřeným hrdlem. "Ujde," souhlasil. "Jste si dost podobný ... Ale ona je jinej typ. Hodně sexy ... Dost na kluky, co?" 263 "To se pozná?" "Říkám ti, každej vyzařuje kolem sebe image, chápeš. Mně se víc líbí to tvoje. Nezkažený, čistý, nejistý... Abys věděla, jsi hezčí než ona o padesát procent. Nechápu ty tvoje mindráky, Evo. Hele, ti dva jsou dvojčata? Zajímavý!" Jeho řeč mě uklidnila. Dal mi navíc jen padesát procent, ale stejně, vždycky jsem myslela, že Jarina má navrch celých sto! Vstala jsem a šla rodině v ústrety. NejStránka 136
Blíženci-1 Znamení blíženců dříve jsme se objímali, jako bychom se dlouhé roky neviděli, až mi bylo před Dickem, který seděl dál na spacáku, svačil a zvědavě nás pozoroval, trapně. "Vypadáš pěkně," pochválila mě mamka. "Jsi opálená. Hezčí. Nějaká jiná ... starší, viď, Vojto?" Vojta, tedy taťka, si mě změřil a úsměv na tváři zpřísněl. "Poslyš, nestydíš se producírovat se tady v takovém sítu? Jsi stejná jako Jarka!" Drahá sestřička, visící pohledem na pro ni jediném zajímavém bodu v širokém okolí, nereagovala, tajně do mě šťouchla a pošeptala: "Co tam máš za kořena? Kdo to je? Seznam nás!!" Bráškové odmítli okamžitě odcestovat. Prý se tu musí porozhlédnout, zda není Skalák čistě náhodou lepší než jejich tábor. Hlavní vedoucí zaslechl rachot před kuchyní a přišel se podívat, co se děje. S našima si potřásl pravicí, chvíli klábosili o ničem a poté pozval rodiče na kafe. Znejistěla jsem. Páni, co když jim řekne o mém výletě na přehradu, utopené loďce, návratu v podroušeném stavu?! Táta by se z celého vyprávění chytil faktu, že jsem strávila určitou dobu sama s cizíma klukama na chatě, mamina zase toho, že jsem se mohla utopit. O alkoholu nemluvě!!! "Co to je za kluka? Znáš se s ním?" dorážela Jarina šeptem a vysílala na Dicka sérii neodolatelných úsměvů. "Náš vedoucí," řekla jsem hlasitě. Dick zabral, zmač264 kal papír od svačiny, utřel si ruce do džínsů a pomalu došel až k nám. "Ahoj, já jsem Jarmila," představila se ségra pilně. Dick na její zářivý úsměv přikývl, znovu si otřel ruce do jediného oblečení, které měl na sobě, tedy do orvaných džin, neboť boty považuje za zbytečný přepych a tílko dávno shodil. "Dick," prohodil a dal jí letmou pusu na tvář. Pak si vzpomněl: "Vílo, dlužíš mi pusu." Jarina údivem vykulila oči. "Snad ...," koktala jsem. "Přece sis ji vybral v noci, ne?" "No ne?" podotkla Jarina kousavě. "Nesmysl," ohradil se Dick. "To byla jiná, tu jsi mi dát chtěla, ne? Sama od sebe. Myslím tu na dluh." "Jenže —" bezradně jsem se rozhlédla kolem. "Říkal jsi, že k líbání musí být atmosféra ..." Jarina se rozhodla být protivná. "Vy dva, kdy bude svatba?" "Brzy, švagrová," nedal se Dick vyvést z míry. "Podle toho, jaký má Eva věno." "A co když já mám větší?" rýpla si sestra. "Kdy ses narodila?" zeptal se jí zdánlivě mimo téma. "Třináctého července. Proč?" podivila se. "Máš smůlu, jsi ve znamení Raka, ne? No vidíš, Raka si vzít nemůžu, i kdybys měla sebevětší." Uchichtl se dvojsmyslu. "Věno, samozřejmě." "Ale proč?" Jarina se zdála vyjevená čím dál víc. "Protože Dickovi cikánka předpověděla sňatek s dívkou Blížencem," vysvětlila jsem, abych ji ušetřila rozpaků. Dickovi se skutečně leskl na krku jemný zlatý řetízek s Blíženci. "Jo aha," usmála se. "Takže si myslíš, že s jinou nemůžeš?" "Nemyslím. Vím," ujistil ji. "Nech na hlavě. Já jí věřím." "A Eva je jediný Blíženec na světě?" šťourala Jarina jedovatě. Asi nemohla spolknout kyselé sousto, jak se mohu Dickovi líbit víc já než ona! Stránka 137
Blíženci-1 Znamení blíženců "Jo," usmál se. "Já jsem jinou, takhle hezkou, ve znamení Blíženců nepotkal. A potkal jsem jich dost. Jestli se chceš taky dobře vdát, dohodím ti kámoše." "Jebohatej?" "Mladej, hezkej, bohatej, budeme skoro v rodině ..." "Prosím vás!" chytla jsem se za hlavu, protože jejich řeči postrádaly špetku zdravého rozumu. Jarinka by se s ním uměla vybavovat celé hodiny! Dick mě vzal za ruku. "Plácáme, nic víc. Tu pusu. Moc času nemáš a dluhy se dělat nemají." Podle šumu v kuchyni jsem poznala, že se rodičovské sezení chýlí ke konci. Kdyby vyšel táta ven a zahlédl mě ...! Dick se rozhodl situaci neprotahovat, kliďánko mě objal a před Jarinou políbil. Díky nervozitě jsem zkrátila polibek na minimum. Tvářil se dotčeně. "Lakomče," vyčetl mi. "Řekni si Izabele," ušklíbla jsem se. "Nemám čas na pitomosti," culil se pobaveně. "Ani na izu?" Rita přece říkala, jak Izabela těžce nese jeho odjezd na tábor. "Je to tvoje holka, ne?" "Ne," pravil rozhodně. "Nech těch žvástů. Žádnou holku nemám. Na nějaký známosti na dlouhý lokty nemám náladu, a jak říkám, ani čas. Dělám spoustu věcí najednou, takhle nestíhám, natož kdybych ... A vůbec, dej pokoj. A teď tu pusu. Fofrem." "Cože?! Dlužila jsem ti jednu a —" "Tu pusu," přikázal mi. "Ne já tobě, ale ty mně." S bušícím srdcem jsem se k němu přiblížila a jemně ho políbila. Trochu neobratně, uspěchaně, stydlivě ... Ale přece! Dick zvedl palec do výšky ve chvíli, kdy naši vyšli z kuchyně. Snažila jsem se vydýchat ostrý žár, bála jsem se podívat rodičům do očí, aby mě neprokoukli. 266 Hlavní mi podal na rozloučenou ruku. "Buď zdráva," řekl a já poznala, že nežaloval. Přes louku jsem se držela v pozadí a několikrát se otočila. Dick tam stál opuštěný a stále mi ukazoval vztyčený palec. Jsem jednička. Já! Zrovna!! Jsem baba, protože se mi chce brečet, ač se tomu bráním ze všech sil. U lesa jsem se otočila naposledy. Mávla jsem mu a on v dálce pozdrav opětoval. Jarina nemohla zůstat pozadu! Potom jsme ho ztratily z dohledu. V autě se naši konečně přestali dohadovat nad právě nabytými dojmy a uvědomili si, že mají opět dvě dcery a dva synky. Začali se vyptávat, každý po svém, však je za čtrnáct let znám jako své boty. Maminu zajímaly praktické věci, v kolik jsme chodili spát, jestli mi nebyla v noci zima, zda nám dávali hodně jídla a jestli jsem si přepírala spodní prádlo. Odpovídala jsem co nejlépe. Pravda je totiž jedna věc a vyjít s rodiči druhá. Tátovy otázky nabraly jiný kurz. Co prý to bylo za otrhaného kluka? Vysvětlením, že to byl náš vedoucí, jsem ho pobouřila. Jak je možné, že byla dospívající mládež svěřena do rukou individua, jemuž koukají z očí samé neplechy? Jarina se toho chytila a zeptala se mile, jaké neplechy má na mysli. Mamka jí radila, ať není drzá, s taťkou není radno si zahrávat. Dnes měl sdílnou náladu a neplechy sestře osvětlil. "Na první pohled vidím, že je to gauner, rváč a výtržník! A chuligán, takové kalhoty!" Páni, šaty dělají člověka. Táta usuzoval zřejmě podle Dickova všemi barvami hrajícího monoklu. Nemělo význam mu něco vysvětlovat, natož když jsem autorem modřiny já. Kdybych taťkovi řekla, že na mě čekal v noci na hřbitově, kde jsme byli ÚPLNĚ sami, nikdy víc by mě nikam nepustil! Stránka 138
Blíženci-1 Znamení blíženců ; "Na koho se těšíte víc, kluci, na babičku nebo na dědu?" položila mamina záludnou otázku, když jsme tábor probrali. "Na Bročka!" vyhrkla dvojčata jedním dechem, čímž zadala nové téma o nevychovanosti drahých potomků. Než se naši vypovídali, poznávala jsem za okny známá místa. Hodkovice, Jílové, Luha, pískovcové skály za bábininou chalupou, vypelichaného Broka před ní. Kluci vyskočili ještě za jízdy, aby se s ním mohli pomazlit. Broček, šestnáctileté tele, blaženě funěl a z růžového jazyku mu odkapávaly velké sliny. Bráškové si dávno přejí domácí zvířátko, jenže když nám naši nedovolili psa ani v Budějovicích, v paneláku určitě ne. Bábi, děda, teta Fanča, babiččina stoletá sestra. Nejlepší je děda, milý starý pán s naslouchátkem v uchu, jelikož špatně slyší. Ač je mezi ním a tátou generační rozdíl, děda rozumí legraci. Hned po příjezdu tátu vytočil sdělením, že jsou z nás holky na vdávání. Táta tyhle řeči nesnáší, vidí v nás malé dcerušky, které ho musí slepě poslouchat a za odměnu je pustí před panelák hrát si na píseček. Plácat bábovičky, například. Bábi trpí přesvědčením, že neustále kvílíme hlady, hned nás nahnala ke stolu a nacpala do nás koňské porce chlupatých knedlíků, masa i zelí. Neuznává tátou propagovanou racionální výživu, nejraději by nás od rána do večera vykrmovala jako posvícenské husy. Sotva jsme se s Jarinou odkulily na zahradu. Zdrceně jsme padly na deku; pobyt u babičky je o linii, neboť jako dezert do nás natlačila poháry, což je v jejím podání polévkový talíř s pudinkem, jahodami a kopcem zmrzliny navrch. Věděla jsem, co sestřičce celou dobu vrtá hlavou. "Povídej," pobídla mne, vyhrnula si sukni a mimochodem předvedla bronz svých nohou. Pche, nebyla jsem o nic bledší, což ji hnětlo ještě víc. A přitom teprve jedeme k moři! Jarina prohlásila, že právě proto musíme být opálené předem, abychom nevypadaly jako buchty 268 ze severního pólu. Ostatně mám nechat zbytečného žvanění a referovat. Žralo ji, že Dick nezabral na její svůdné oči a dokonce se před ní se mnou líbal. S takovým průměrným a nezajímavým tvorem! "Náš vedoucí. Syn hlavního. Byl tam na brigádě." "Rodinný vztahy mě nezajímají," mávla netrpělivě rukou. "Radši to vybal. Jakej byl? Ty jsi s ním chodila?" "Nevyzvídej," napínala jsem ji. Dosud mi ona naznačovala svá tajemství, předhazovala mi je k závidění, teď jsem byla u pádla já. "Nedělej se zajímavou," zpražila mě. "Jak to, že tě líbal?" "Proč ne? Co se tak tváříš? Kamarádili jsme spolu, no." "Chachá. Kolikmuje?" V květnu mu bylo osmnáct." "Tak vidíš!" jásala vítězně. "Znám kluky, mě nebudeš nic učit. Kamarádit se dá nejvýš se spolužákem, i když ani ten se nechce spokojit s málem. Osmnáctiletej kluk! Kamarád! Určitě." "Nevěř," namíchla jsem se. Jarina si myslí, že se musí vždycky jen vzdychat nebo co. "Nebyl teda čtyřprocentní?" zapochybovala. "Jsi blbá. Dick je nejlepší kluk, jakého jsem kdy potkala. Všechny holky ho platonicky milovaly ... Pusu mi dal třikrát." Nepočítala jsem totiž ty hloupé při hře s láhví. "Jo? A proč, prosím tě?" Stránka 139
Blíženci-1 Znamení blíženců "Co já vím!" "Ty ses mu líbila?!" Její podceňující tón se mě dotkl. "Abys věděla, líbila. A nejen jemu! Vyhrála jsem Miss. Zíráš, co? Získala jsi někdy takovej titul?" Konečně se mi ji podařilo zaskočit. Dlouho přemýšlela. 269 "No jo, drahoušku," ozvala se konečně. "Nevyhrála. Protože jsem nikde takovou soutěž nezažila." "Jinak bys vyhrála, viď," ušklíbla jsem se. "Samozřejmě," pravila s neochvějnou jistotou. "Domluvili jste si aspoň rande?" Zavrtěla jsem záporně hlavou. "Ty telátko," obdařila mě mateřským úsměvem. "Takovej kluk, panebože, a ona ho nechá běžet!" "Není z Bakova," vysvětlila jsem nevrle. "Je z Prahy. Pošle mi pohled z Amsterodamu. Aspoň sliboval..." "No, to se budeš mít!" usmála se opovržlivě. Ano, ona by vymyslela něco konkrétnějšího, podnikavá je víc než dost. Ale mně stačí pohlednice. A vůbec ne proto, že pohledy měst sbírám! Nejsem náročná, jestli mi ho doopravdy pošle, postačí mi vědomí, že si vzpomněl. Na mě. Na Evu! Na jednu obyčejnou, stydlivou holku z Bakova. Na holku, která na tomhle táboře objevila sama sebe. Jestli mi ho pošle, vyhraju. 270 26. BÁJEČNÁ CHUŤ ODVAHY. Kluci se pošťuchovali a pokukovali po autech. Těch pořádných, jak pravil Pavel. Na dálnici z aut svých snů viděli vždy leda koncová světla. Máme blbýho žigula, šklebili se, fára frčí dvoustovkou a my se vlečeme jako slimáci! Taťka se pochopitelně urazil. Jednak kluci nemluvili spisovně a za druhé jsme nevděční. Šestnáctka lada je nám málo. Můžeme klidně jezdit vlakem, abychom poznali, co je cestování bez automobilu. Pavel se tedy opravil a řekl, že lada není nejhorší, díky bohu, že nemáme trabanta, ale do mercedesu, fordu či citroenu má daleko. Táta poznamenal, že není milionář a až bude Pavel dospělý, může si zkusit na mercedes vydělat. Mamina se do jejich sporu moudře nepletla, autům vůbec nerozumí, nejenže nepozná jediný zahraniční vůz od druhého, ale nerozezná ani stovku od favorita, což je umění. "Jede sem autobus," upozornila jsem taťku, zabraného do dohadů o Pavlově budoucím povolání, neboť bráška usoudil, že se stane buď vrcholovým tenistou, anebo bude jezdit po republice s řetízkovým kolotočem a autodromem. Dle jeho názoru nemá v jiných profesích možnost si tolik vydělat. "Jsem na hlavní," odbyl mě taťka a jen taktak se s autobusem minul na šířku dlaně. Petr podotkl, že mnoho nechybělo a mohli jsme jet vlakem hned dnes, ještě vlásek a přišli jsme i o blbýho žigula. Autobusák na tátu ukazoval cosi nelichotivého, čímž se mu rozhodně nezavděčil, neboť nesnáší silná gesta. Ke všemu se objevil mlaďoučký příslušníček a ukazoval nám, abychom zajeli ke kraji vozovky. V autě se hned strhla hádka. Naše mamina, která naprosto nerozumí pravidlům a nezná značky, když na to přijde, bude svou 271 tvrdit donekonečna. Vyznává teorii, podle níž bychom měli na každé křižovatce čekat, až se docela vyprázdní, a pak teprve jet. Taťka se chytal za hlavu, on měl přednost, na co by čekal! Mamina se nenechala překřičet, Stránka 140
Blíženci-1 Znamení blíženců musela mít poslední slovo, v němž prorokovala, že nás táta stejně jednou všechny zabije, protože jezdí jako blázen. "Mohlo bejt vzrůšo," pošeptala mi Jarina zklamaně. Táta vystoupil a pokračoval v hádce, tentokrát se samotným příslušníkem, rozhazoval rukama a bránil svou pravdu s odhodlaností bít se do poslední kapky krve. "Takovej mladej a vyskakuje," zhodnotila Jarča úřední osobu a vysoukala se z vozu. Sedíme vzadu všichni čtyři, což je čím dál větší problém. Kluci jsou sice podstatně menší než my dvě, zato se neustále vrtí a šťouchají se, popichují a ošívají, až je jich plné auto. Jarina měla kdysi pravdu. Před časem se totiž naše rodina rozhodla zakoupit nový vůz a nemohla se dohodnout na značce. Mamina chtěla zase škodovku, protože jinou značku zpaměti neznala, mně se líbilo garde, ale táta naše návrhy zamítl. Chtěl něco živého a rychlého, čímž myslel Ladu 1600. Jarina tvrdila, abychom si pořídili malý mikrobus, avii nebo aspoň Škodu 1203. Taťka myslel, že si z něho utahuje a ještě jí vynadal. Teď to máme zpátky jako bumerang. My děti jsme jaksi stále větší a těžko se v autě skládáme, delší cestování představuje větší muka než cestovat vlakem. I mně se zdá, jako by se zadní část auta scvrkávala nebo co. Nedovedu si nás představit třeba za pouhé tři roky! Kolem auta se shromáždil dav zvědavců, přilákaný tátovými vybranými výrazy. No vida, a nás nutí mluvit spisovně! Mít s sebou magneťák, nahraji ho, protože zítra si nebude ničeho vědom a běda, kdybychom ho jen částečně citovali! Jarina v děrovaném tílku vystoupila na obzor jako zářivá hvězda, a když vypnula hruď, příslušník se zakoktal. Její půvab ho doslova šokoval, ohryzek mu na hubeném krku poskakoval nahoru dolů a on se přestal soustředit na tátu. Věřím, že jen díky sestře bylo rázem po problému a my mohli dál pokračovat v cestě. A přitom táta zuří kvůli výstřednímu oblékání! Měla jsem o čem přemýšlet až do Bakova. Kdybych z vozu vystoupila já, nikdo by si toho nevšiml. Proč? Vždyť jsme si podobné, mé vlasy jsou delší a lesklejší než sestřiny a ošklivá nejsem! Jak to říkal Dick? Když někam přijdu, všichni musí okamžitě poznat, že přišel NĚKDO. V ošklivosti to nebude. Klíč k záhadě je jinde. A já asi vím, kde! Seděla jsem na balkoně, zvolna upíjela chlazený džus, křoupala tající ledovou tříšť a hleděla na protější panelák jako na televizní přenos. Nelákalo mě zasednout v obýváku s celou rodinou před tu pravou kouzelnou bedýnku a čučet na stupidní detektivku. Divím se, že to Jarinu baví. Kluky určitě ne, ale ti využívají každé možnosti, jak zůstat vzhůru co nejdéle, aby nemuseli jít spát. Tohle vysílání je mnohem živější, napínavější a zajímavější. Příjemně svěží noční vzduch poskytoval hotový balzám po rozpáleném dni, na černé obloze nad monumenty civilizace jiskřily zlaté body hvězd, mrkajících i těch dávno vychladlých, kdyby některá spadla, vím docela určitě, co bych si přála, byla jsem sama a přitom uprostřed kotle, v němž se vařil život se svým pulzujícím lidstvím. Těch zvuků! Dole po chodníku vrávoral nějaký opilec a vyřvával sprostou odrhovačku, ze sousedních bytů se ozývala střelba proslulého detektiva směle nahánějícího svou oběť, někde brečelo mimino, v bytě pod námi se kdosi vášnivě hádal, neustále bzučel výtah, chrchlaly motory aut, ozývala se hudba, kdesi řvaly kočky svou milostnou píseň a někde se víc lidí hlasitě smálo. Panelák naproti neposkytoval zvuk, nýbrž obraz. Připo-, 273 Stránka 141
Blíženci-1 Znamení blíženců mínal mi krabici s mnoha děrami, v níž se svítí. Některá okna tonula ve tmě, jiná v modravé záři televizorů, další svítila žlutě do noci jako máj áčky na moři. Jen málokterá rodina tajila své soukromí za roletami. I bez dalekohledu jsem mohla hádat, co kde lidé dělají. Okna Katči* na bytu patřila mezi ta tmavá. Jak by ne, když se Káťa teď nejspíš ukládá ke spánku v kempu kdesi v Itálii! Nějaká žena žehlila prádlo, v jiném bytě kdosi přecházel sem a tam, jakýsi chlápek seděl u stolu, jiná žena rozestýlala postele a v okně nad ní patrně probíhal mejdan. Samí kluci a holky, tancovali, jedli, pili. Okno vpravo mi poskytlo pohled na dvojici, jež se milovala. S podivným vzrušením jsem přemýšlela, jestli ti dva patří mezi partu, anebo s hlučnou společností nemají nic společného. Co asi dělá Dick! Určitě si v Praze umyl špinavé nohy, oblékl se do veksláckého a vyrazil do nočního života. Prohnat holky. Izabelu a jí podobné ... Vzdychla jsem. V tomhle městě nebudu nikdy sama. Začínala jsem mu přicházet na chuť. A ta hvězda, ta nakonec fakticky spadla. Jarina přemluvila mamku ke koupi nových plavek. "Ale Jaruško, vždyť máš od loňska takové pěkné ..." "Prosím tě, mami, myslíš ty žlutočerný? Loni ušly, ale už letos jsem s nimi byla na čundru trapná. Vždycky mají ostatní lepší než já! A pak, potřebuji dvojdílný, chápeš, k moři. Tam se chodí nahoře bez a —" Mamina se hrozila. Nezdálo se jí, že by plavky vyšly za jednu sezónu z módy, a pak, taťka by ji přetrhl, kdyby i ona stáhla vršek a ukazovala své vnady veřejnosti! Jestli se svlékají jiné nestydy, prosím, my jsme dobře vychované ... "Dobře, dobře," otáčela ségra oči v sloup, "ale stejně musím mít nové. Chápeš! MUSÍM." Mamina s povzdechem kapitulovala. Hned u dveří jsme se málem pohádaly. Já s Jarkou jsme sáhly dle zvyku po kolečkových bruslích, ovšem mamina prohlásila, že pokud ze sebe míníme dělat blázny, ona zůstane doma. Máme dvě možnosti, jet na bruslích, nebo mít nové plavky. Jen blázen by zvolil první, protože sama o sobě odporovala logice. Nebylo by totiž kam jet, když ne na nákup! V obchoďáku na sídlišti jsme však nepochodily. Mladá, znuděná a neochotná prodavačka nás poučila, že plavky se nekupují v sezóně, neboť žádné nemají. Příště vyrazíme v prosinci! "No vidíte," řekla mamka. Asi se zaradovala, ušetříme. "Vidíme. Musíme do města. Tenhle obchoďák není jediný v Bakově," rozhodla iniciativně Jarina. Výprava do města však nabyla rozměrů hororu. Mamina se bála přejít silnici dokonce i na přechodu, natož se proplétat hustým provozem do poloviny vozovky a pak na druhou stranu, a situace, že by vůbec nic nejelo z žádného směru, v tomhle městě zřejmě nenastane ani v noci. Obešly jsme pár obchodů, jezdily tramvajemi, zamotaly se dokonale v končinách, které jsme do té doby ani jedna nenavštívily, mamka zoufala. Odtud se nikdy na naše sídliště nestrefíme! "Butik Jana!" zajásala Jarina před soukromým obchůdkem, před kterým stála tabule hlásající do světa sdělení o velkém sortimentu zahraničních plavek i opalovaček. I tak náročný zákazník kalibru naší Jarky byl uspokojen. Vybrala si skvělé dvojdílné bikinky s vykrojením v růžovobílé kombinaci. Líbily se mi také, pokukovala jsem po mamce psíma očima, ale místo ní zareagovala Jarina. "Žádný takový!" zpražila mě. "Nejsme dvojčata, neStránka 142
Blíženci-1 Znamení blíženců musíme mít všechno stejný. Vyber si jiný!" Tím nahrála jak mně, tak přeochotnému prodavači, který hned vybaloval jemné zboží z regálu s velikostí 27$ o číslo menší, upozorňoval nás na barevné tóniny i provedení košíčků podprsenek. Dost se vyznal, chlípník! "Tyhle jsou skutečně nejhezčí," uznal, když si všiml, že držím dvojdílné, vršek i spodek v černobílé kombinaci ze samých ostrých trojúhelníků. "Kalhotky mají vysoké výkroje nad kyčle, ale slečna je mladá, štíhlá, může si je dovolit, a podprsenka není vyztužená a dokonce je bez ramínek. Zapínají se vzadu na sponu a jsou velmi elastické," švitořil vtíravě. Jarina si je zkoumavě prohlédla a dokonce litovala, že je nemají v její velikosti, hned by si je vyměnila. Mamina naopak nadšením neskákala, zdály se jí příliš odvážné. "Dceři je teprve čtrnáct a —" "Ale maminko, nebuďte staromódní. Tohle je zásilka italské kolekce a je určena právě mladým děvčatům. Na nich jsou nejhezčí," poučil ji a znovu si mne i Jarinu bedlivě změřil. Když projevil snahu mi vršek přiložením přes tričko vyzkoušet, šokovaná mamka kapitulovala a zaplatila je bez zkoušení. Vyšla jsem z butiku celá blažená. "Hrůza!" ulevila si mamka. "Nechají prodávat úchyláka!" Obě jsme s Jarkou vybuchly smíchy. "Nemůžeš říct, že by byl neochotnej. Lepší jak ta znuděná čůza," mínila Jarka, otočila se na mě a dodala: "Na čem ti budou držet, ty vyžle?" Blahosklonně jsem se usmála. Do černého se tentokrát nestrefila. Vyvinutá jako sestra nejsem, ta se chlubí svými padesáti cenťáky v pase a pětaosmdesáti přes prsa, ale když mohu srovnávat sebe se spolužačkami, špatně na tom nejsem. "Neměj péči, nemusím vypadat jako kojná," odvětila jsem nevzrušeně. Mamina nás napomínala, proč na sebe nejsme hodné? Raději jsme se s Jarkou rychle usmířily, neboť vyslechnout pomilionté první máminy pohádky o vlastním dětství v rodině, kde se děti vzájemně zbožňovaly, stojí nervy i čas. 276 ' • . • :•'*•: • r , "Járo!" ' Všechny tři jsme zaslechly radostný výkřik z oblaku prachu a s mohutným túrováním u nás zastavil neznámý kluk na simsonovi. Sestřička vycenila přívětivě chrup, kluk zabral za plyn, čímž nás na chvíli zahalil do modravého oblaku, nejspíš předváděl, jak nezkrotní koně dřímají pod kapotou nenápadného vozítka, a culil se na sestru jako milius. / "Dobrý den, pani Veselá," zacvrlikal. - "To je spolužák," vysvětlila Jarina. "Dobrý den," změřila si ho mamka podezíravě, neboť kluk na patnáct rozhodně nevypadal. "Proboha, nehoří vám tam něco?" zeptala se ho s obavami, když nechal znovu svého oře mocně zaržát. "Kde?" nechápal. "V motoru," ukázala mamka. "To je vejfuk, pani Veselá," poučil ji s úsměvem a nabídl Jarce odvoz. Než mamka zaprotestovala, ta můra nasedla a záhy po nich zbylo něco vzdáleně podobného radioaktivnímu mraku. "Jarmilo!" namáhala se mamka zbytečně. "Já ji přerazím! Tohle kdyby věděl tatínek ..." "Aspoň bude doma dřív," vzdychla jsem. Mamka se lekla. Zmocnila se jí panika, vláčela mě ulicemi sem a tam, neboť na každé jí něco připadalo povědomé, neodvážila se přejít přes vozovku a věřila jsem, když řekla, Stránka 143
Blíženci-1 Znamení blíženců že ji z toho rozbolela hlava. "Nešly jsme tudy? Evo, tenhle barák s tím arkýřem, co říkáš?" "V životě jsem tady nebyla." "Tak támhle... Taky ne?" "Počkej, tady je zastávka autobusu," všimla jsem si. "No jo ...," zahloubala se mamka do napůl strhaných jízdních řádů. "V tom aby se prase vyznalo ..." Pozorovala jsem ji. Její tápání, nerozhodnost, neschopnost. Bez táty je vyřízená. Páni, copak jsem taky taková? Vypadám takhle ... směšně? 277 "Tak se, mami, někoho zeptáš," navrhla jsem měkce. "Ale koho?" rozhlédla se bezradně po ulici, kde kráčelo snad sto lidí jedním a sto druhým směrem. K zastávce se blížil autobus s číslem čtyři. Rozhodla jsem se. Teď, vždyť o nic nejde! S tlukoucím srdcem jsem vyběhla tři schůdky ke staršímu prošedivělému řidiči, který vypadal pěkně nakvašeně. Jestli mě seřve ...! "Prosím vás," pokusila jsem se o nejhezčí úsměv, "jsem v tomhle městě nová... Nevíte, kterým autobusem se dostanu na sídliště Severní?" "Osmičkou přímo a trojkou se zajížďkou kolem hřbitova," vysvětlil mi a úsměv opětoval. "Tady se neztratíš, neboj, Bakov není New York." "Mockrát děkuji," usmála jsem se, tentokrát mnohem jistěji. "Není zač. Ahoj," cvrnkl si do štítku čepice.' "Co říkal?" vyzvídala mamka. Ještě jsem řidiči zamávala, protože na mě při odjezdu blikl, a s pocitem, jako bych právě vyhrála milion, jsem mamce sdělila výsledek. Po deseti minutách přijela osmička, která nás vyklopila u obchodního domu Slunce, kde naše dnešní pouť začala. Jarina se producírovala v nových plavkách před zrcadlem, seděly jí skvěle, a přivítala nás udiveně: "Kde jste tak dlouho?" "Ty si mě nepřej!" rozčilovala se mamka. "Nebo řeknu tatínkovi, jaké máš kamarády, a uvidíš! Víš, co nám dalo práce dostat se z takové dálky domů? Mám z toho nervy nadranc." "Co se ti na něm nelíbilo?" divila se ségra. "Měl aspoň simsona, když nic víc." "Já myslela, že to byl harley," rýpla jsem si. "Závidíš," šklebila se.{ "Musely jsme jet autobusem," žalovala mamka. "No a?" nechápala Jarka. "Lepší než jít pěšky. Jo, jo, vy dvě patříte pořád na vesnici."., ' 278 "Nebuď hubatá," doporučila jí mamka a šla vyhledat příslušnou tabletku na bolení hlavy. Spokojeně jsem se usmála. Kdybych mamce řekla, že jsme tím autobusem jely načerno, asi by dneska neusnula. Vyhrabala jsem v taťkově zásuvce kartičku s adresou napsanou Krajtiným písmem a vyrazila do terénu na vlastní pěst. Prošla jsem sídlištěm, zatočila u stadionu doleva a ve čtvrti starších patrových domků se zastavila před ošklivým domem s několika zelenými věžičkami. Adresa na papírku souhlasila s vizitkou u domovního zvonku na zelené brance. Chvíli jsem váhala, dotkla se prstem tlačítka, zase ho stáhla, no tak, seber se, zbabělče! Pak jsem zazvonila. Odkudsi se vymrštil oslintaný boxer a s divým vytím skočil na branku, až zaskřípala. Bezděky jsem couvla. Štěstí že mě od té psí bestie, která s kýčovitým interiéStránka 144
Blíženci-1 Znamení blíženců rem báječně ladila, dělily umělecky pokroucené mříže v plotě. "Frankie!" Ve dveřích verandy se objevil starší pán v papučích na přezku a navzdory parnému odpoledni zahalený v kostkované dlouhé pletené vestě. Kdyby měl lulku, asi bych si ho spletla se Sherlockem Holmesem. "Dobrý den!" překřičela jsem psovo šílené štěkání. "Já jsem Eva Veselá, chtěla bych k vám od září chodit na angličtinu! Tatínek prý s vámi mluvil..." "Frankie, go home!" zahřměl dědek nečekaně silným hlasem, až jsem sebou trhla. Pes se schlíple odplížil pod nejbližší keříček, odkud se na mě podezíravě díval a z hrdla mu vycházelo temné vrčení. "Come in, Eve," zval mě. Vytočil mne, jen co je pravda. Nejen že jsem se bála nebezpečně vyhlížejícího čokla, ale znovu jsem mrkla na vizitku. Doc. Dr. Emanuel Brabenec, CSc., tč. v. v. Páni, nevlezla jsem jinam? Tohle vypadá na čistokrevného Angličana! Váhavě jsem otevřela branku, připravená ji co nejprudčeji přibouchnout, kdyby se na mě ta obluda vyřítila. Pes se však nehýbal, nebýt vrčení a blýskání bělma jeho očí, myslela bych, že zdechl. Dědouš mi podal ruku. "How do you do." "Těší mě," blekotala jsem. "Pane profesore, máte ještě volné místo? Chodila bych na kondice jednou týdně—" "Kolik let jsi věnovala jazyku?" promluvil konečně česky. "Čtyři roky," oddychla jsem si, leč nakrátko. "Čtyři roky?" usmál se spokojeně. "Nuže, english, please." "Já bych teda od září... "English, please," přerušil mě laskavě. Pochopila jsem, že se mnou odmítá prohodit jiné slovo než anglické. No páni! "I am Eva Veselá and ..." S dědoušovou pomocí jsem mu vylíčila svůj zkrácený životopis a prosbu. Souhlasil, zapsal si mě do diáře, strčil mi pro rodiče složenku s číslem svého konta, a když jsem odmítla pozvání na čaj, konečně mě pustil. V nejbližší cukrárně jsem si poručila kolu a vypila ji na jeden zátah, jak mi z něho vyschlo v krku. Připadala jsem si jako vymačkaný citron, ofinu mi zkrápěly krůpěje potu a halenka na zádech provlhla celá. Doma jsem položila složenku na stůl. "Byla jsem u toho dědka," sdělila jsem rodičům; "Třetího září mě v pět čeká." "U koho?" nechápala mamka. "U toho mravence," vysvětlila jsem. "Sama?" užasla mamina. "Evo, od příště se o něm vyjadřuj jako o panu profesorovi Mravencovi," zdvihl se mentorsky otcovský ukazovák. Zaváhal a maličko mě pochválil: "No vidíš. Hlavu ti neutrhl. Nesmíš se ničeho bát, sama vidíš, že všechny obavy byly zbytečné. Jak se ti líbil? Mně moc, solidní starý pán s obrovským vzděláním. Kapacita! Vyučoval dokonce i na Oxfordské univerzitě! S ním budeš v dobrých rukou." "Jo," zahuhlala jsem. "Ten pošuk mě oddělá. Pokud bude každá hodina tak vysilující, nedožij u pololetí." "Říkalas něco?" zpozorněl táta. "A co že jsi tam šla tak sama?" nemohla pochopit máma. "Ano, tati," usmála jsem se líbezně. "Říkala jsem, že se jmenuje Brabenec a ne Mravenec." Táta jen zamžikal, neboť prokoukl mou fintu, s kterou jsem ho doběhla. Utekla jsem do pokojíčku a cítila se dvojnásob spokojeně. Stránka 145
Blíženci-1 Znamení blíženců 281 27. MOŘE VZPOMÍNEK. Nevím, co jsem si slibovala od příjezdu do Prahy. Zvědavě jsem se rozhlížela na všechny strany a hlavní město mi připadalo jaksi důvěrně známé, přátelské, krásné. Věděla jsem, že se tu s Dickem nesetkám, a přesto jsem do letadla nastupovala zklamaně. Šílím! Dick je v tuhle dobu pěkných pár stovek kilometrů od svého domova! Odjel dřív než já a vrátí se přesně den po našem návratu. Škoda ... I kdyby! Co myslím, že by se stalo? Zázrak? Pche. Brzy jsem však na našeho povedeného vedoucího zapomněla pro jiné zážitky. Například letadlo! Děsně jsem se bála, v duchu si představujíc záběry z filmů Zázraky se dějí, Aféra Concorde a jiných katastrofických. Kdybychom se zřítili, nezbyde po nás mastný flek! Teda skvrna, pardon. Pavel na sedačce před námi myslel na něco podobného, protože jsem ho zaslechla, jak říká, že by ho zajímalo, zda není v letadle ukrytá bomba. Táta zapochyboval, jestli má synek všech pět pohromadě. Jarina se ke mně nahnula a povídá: "Znám prima vtip. Milionář sedí v letadle a ptá se letušky, jaká je možnost, že by byla v letadle bomba. Letuška ho uklidňuje, prý malá, jedna ku tisíci letům. Když ani to nepomůže, poradí mu, aby si vzal příště bombu sám, protože možnost, že by v jednom letadle byly bomby dvě, je jedna ku milionu! Chachacha!" Vztekle jsem po ní švihla očima. Zbožňuji černý humor! "Ty se nesměješ?" divila se. "Ne. Není čemu." "Ty tomu nerozumíš?" Zarazila jsem ji, když mi chtěla osvětlit pointu. Díky, 282 nechci! Dick však měl pravdu i v tomhle. Sotva jsme vzlétli a divokým cucáním bonbonu jsem vyhnala tlakové špunty s uší, přestala jsem se bát. Ten výhled! Páni... Ještě trocha strachu při přistávání a vystupovali jsme smutní, že cesta netrvala déle. Možná bych se mohla stát letuškou? Vedro na nás padlo jako kladivo. Jako bychom neměli dost horka z domova! Dick nad tím vyzrál, odjel na sever, určitě se teď nekoupe ve vlastním potu. "At-hé-na," koktal Petr obrovskou ceduli nad letištní halou. "Kde to jsme?" Taťka svým dvěma synkům vysvětlil, že hlavním městem Řecka jsou Athény a nikoliv Cařihrad, jak si oba bráškové svorně mysleli. Vypadalo, že jim tím zkazil náladu, oba se prý těšili nejvíc na to, až sami zjistí, zda je tu opravdu pořádný smrad, jak praví staré pořekadlo. "Jsou ty děti normální?" zeptal se otřeseně táta maminy, která však díky starostem, abychom neztratili žádné zavazadlo, natožpak někoho z rodiny, neměla náladu dumat, co společně s tátou zplodili za dva génie. "Evo, Jarko, chyťte každá jednoho kluka za ruku a nepouštějte je na vteřinu z očí!" nařizovala nám. Sestra čapla vzpouzejícího se brášku za kšandu s kyselým konstatováním: "Správně. Jsou blbí, ale naši." Smrad však v Athénách nebyl, stejně jako v přímořském letovisku, kam nás odvezl poschoďový autobus místní cestovní kanceláře. Bydleli jsme v pěkném hotelu s bazénem a umělým vlnobitím, od moře co by kamenem dohodil, a moře bylo báječné! Vydržela jsem v něm celé hodiny, nasolená jako tresStránka 146
Blíženci-1 Znamení blíženců ka. Pravda, já a Jarka jsme představovaly jediná děvčata široko daleko, která se koupala a slunila v obou dílech opalovaček, ale náš táta je puritán a Jarina ho neoblomila. Myslím, že bych se stejně nesvlékla, natolik moje ego, na táboře čerstvě vylíhnuté a ještě dost nesmělé, nedozrálo. Přesto se kolem nás stále ochomýtalo mnoho kluků, světlovlasých cizinců i snědých domorodců. Díky tátově ostražitosti však nikdy k žádnému kontaktu nedošlo. Nespustil nás na okamžik z očí, raději platil drahé výlety po skvostech starověku, kde jsem se vyžívala možná víc než ve vodě a psala Dickovi jednu lesklou pohlednici za druhou, a od podvečera, kdy jsme při rodinné vycházce na pláž narazili na dvojici divoce se milující v příboji, nás málem zamykal na pokoji. Osm dnů vlastního pobytu uteklo stejně rychle jako pěna na skaliskách a myslím, že se tátovi ulevilo, když nás opálené, panensky čisté a neposkvrněné nahnal do letadla. Mohl být spokojený, ačkoliv si na dovolené rozhodně neodpočinul, uchránil naši čest. "Vzpomínáš na toho blonďatýho Švéda, jak seděl v jídelně naproti nám?" pošeptala mi Jarina v letadle. "Ten s náušnicí?" vybavila jsem si pohledného kulturistu, který mi dost připomínal Dicka. Mladý stevart nám nabídl kávu a džus, zálibně se na Jarku usmál a ona mu stejně líbezně oplatila. "Hrůza," podotkl táta nakvašeně. "Ti kluci jsou jako ohaři. Člověk musí mít oči na stopkách! Kdybys s nimi nekoketovala, měl bych míň práce, Jarko! No, aspoň sama vidíš, že ty tvoje filmové úsměvy nejsou k ničemu. Já tě uhlídám, neboj." . "Ano, tati," špitla sestřička vzorně, naklonila se ke mně a pobaveně dodala: "Tak s tím Švédem jsem se večer ve výtahu líbala." Zaskočil mi džus v krku a já ho velkou část vykašlala, rudá námahou, na sedačku přede mnou a menší část dámě, sedící na té sedačce, na drdol. Stevart kolem pobíhal s utěrkou, mamka se hanbila nad rozruchem, jaký jsem způsobila, táta koulel očima, a nebýt lidí kolem, určitě by mi jednu střelil, a Jarina, ta potvora, která celých deset dní hrála s taťkou hru kdo s koho, se mi pobaveně tlemila. A pak mám mít svou sestřičku ráda! Ale já ji mám. Fakt. Zbytek cesty proběhl v pohodě, pokud nepočítám krátkou bouřku zuřící nad Rakouskem. Trvala sice jen dvě minuty, ale i tak se nás zmocnil děs a panika, když bylo letadlo tlakem vzduchu mírně odhozeno. Dorazili jsme do Bakova umounění, ukoptění a utahaní, takže náš byt představoval hotový ráj. "Všude dobře, doma nejlíp," konstatoval táta, nehledě na svou averzi vůči příslovím a pořekadlům, a odemkl. Se zatajeným dechem jsem se přehrabala kupou došlé pošty. Na adresu slečny Jarmilky vypadly dva dopisy a pohled Máchova jezera, na mou pohledy dva. Italské San Remo, u kterého jsem vzrušením poskočila, posílala Katka. Pche, a já doufala ... Asi mě zmátla cizina. Druhý pohled Mariánských Lázní od Dicka být nemohl. Helena si vzpomněla na bývalou kámošku. Dick zapomněl. Jak by ne! Určitě si vzpomene na mě, naivní a hloupé dítě, které se nevyzná samo v sobě! No dobře, tak proč se mi chce brečet?! "Co tu sedíš jak hromádka neštěstí?" všimla si mne mamka. "Vybal si, špinavé prádlo do koupelny ..." Nesmí na mně nic poznat! Tajně jsem si utřela oči a protáhla se kolem mamky do pokoje. Mrkla jsem na Stránka 147
Blíženci-1 Znamení blíženců svou postel a neodolala, rozplácla jsem se jak široká, tak dlouhá. "Evo!" rozčilila se mamina. "Okamžitě —" "Mami, počkej... Já vychutnávám." "Co? Postel?" divila se. "Ne ... Domov," řekla jsem a myslela to vážně. Nejkrásnější prázdniny v mém životě jsou pryč. Ať. Zbyly mi vzpomínky. Moře vzpomínek! A já je nezapomenu. Určitě ne. Tábor mi zůstane v paměti navždy, protože k moři se dá jet kdykoliv, ale první láska, ta je jen jedna. Napsat teda mohl!!! Co jsem si říkala? Že když napíše, vyhraju. Jenže já vyhrála i tak. A hodně! Život jde dál, čeká mě nový školní rok, kdy se snad přestanu schovávat a rozhodnu se, jak dál. Musím. Bude to fajn. S Katkou, Klárou, Dušanem, střelenou ségrou, divokými dvojčaty, nesamostatnou mamkou a přísným tátou. To všechno je domov. Rodiče, sourozenci, tenhle byt, tahle postel, tohle město. Domov je bezpečí. Jistota, i když u nás poněkud rušná. Doma jsem tam, kde mě mají rádi, kde mám přátele. A je úplně jedno, jestli to jsou Moravské Budějovice, Bakov nebo Cařihrad. Třeba ještě Dick napíše. Mohl by ...! Pubertální romantičko! Zaslechla jsem z kuchyně mamku, jak hubuje, že ji nikdy nikdo na žádnou cizinu nenachytá, vstala jsem a šla si roztřídit to prádlo. , :,. OBSAH 1. JOBOVA ZVĚST 5 2. NOVÝ DOMOV 16 3. ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA 26 4. KDE JE ZAKOPANEJ PES 41 5. STAROSTI 51 6. DOBRÉ ZPRÁVY 61 7. VYSVĚDČENÍ JE KUS PAPÍRU 73 8. ZJEV NA NÁDRAŽÍ 85 9. VYHLÁŠENÍ VÁLKY 96 10. LIDÉ S MASKAMI 109 11. CO ZAVINIL WINDSURFING 119 12. JÁ JSEM EVA! 127 13. DVĚBLUDICE 137 14. HVĚZDY A UFOUNI 150 15. V HODINĚ DUCHŮ 158 16. SOUTĚŽ V TANCI 168 17. DRUHÁ OD KONCE 179 18. HOROR NA HŘBITOVĚ 188 19. ROBINSONEM PROTI SVÉ VŮLI 202 20. JAK PES BOUDU 212 21. SEX JE NÁŠ 222 22. NA ČEM ZÁLEŽÍ 232 23. MISS SKALÁK 241 24. NEJSEM MALÁ HOLKA 251 25. JEDINÝ BLÍŽENEC NA SVĚTĚ 261 26. BÁJEČNÁ CHUŤ ODVAHY 271 27. MOŘE VZPOMÍNEK 282 LENKA LANCZOVÁ ZNAMENÍ BLÍŽENCŮ VYDALO NAKLADATELSTVÍ ERIKA, S. R. O., P. O. BOX 27, 148 00 PRAHA 414, ROKU 1994 JAKO SVOU 67. PUBLIKACI VE SPOLUPRÁCI S AGENTUROU PETRA, PRAHA. OBÁLKU NAVRHL MICHAL HOUBA. VYTISKLA « TĚŠÍNSKÁ TISKÁRNA, A. S., ČESKÝ TĚŠÍN. VYDÁNÍ PRVNÍ. TS 14. 168-15-94. CENA (VČETNĚ DPH) KČ 87,Stránka 148
Blíženci-1 Znamení blíženců ** Skenoval Hynek M. v Jičíně dne 17.4.2003
Stránka 149
