No title

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE

KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ EXKURZE JIŽNÍ ČECHY 7. 5. – 11. 5. 2012

Sborník referátů

Podpora sítě GEONET - sítě pro vědeckou a vzdělávací komunikaci a partnerství v oblasti regionálního rozvoje a veřejné správy. CZ.1.07/2.4.00/12.0066

Vedoucí exkurze: dr. Pavel Ptáček, doc. Zdeněk Szczyrba Ubytování: Motel Dlouhá Louka – Stromovka 8, České Budějovice, 370 01, www.dlouhalouka.cz

Ubytování je hrazeno díky podpoře projektu ESF OPVK „Partnerství a sítě“ – projekt „Podpora sítě Geonet – sítě pro vědeckou a vzdělávací komunikaci a partnerství v oblasti regionálního rozvoje a veřejné správy“, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/12.0066. Podmínky udělení zápočtu: -

každý z účastníků má za úkol zpracovat dva referáty (ze dvou uvedených oddílů)

-

referáty budou předneseny ústně – předpokládaná délka 5–7 minut podle uvážení

-

každý student si vede dokumentační deník, který bude průběžně předkládán ke kontrole (budou zde uvedeny dokumentační body)

-

předpokládá se aktivní účast a absolvování všech částí exkurze (každodenní test)

-

v případě závažných nedostatků, porušení disciplíny apod. student exkurzi opustí a na vlastní náklady odcestuje

Důležitá telefonní čísla: Policie 158 Záchranná služba 155 Hasiči 150 Ptáček 775 772 313 Szczyrba 775 772 316

Vydáno pro potřeby účastníků komplexní geografické exkurze do jižních Čech v květnu 2012. Příspěvky nebyly jazykově upravovány, ve výjimečných případech ale byly zkráceny. Za obsahovou úroveň i korektnost příspěvků odpovídají autoři.

2

OBSAH:

J. Holomek: Trasa Brno – Znojmo

5.

T. Hudský: Trasa Znojmo – Vranov – Slavonice

6.

R. Janyšková: Trasa Slavonice – Třeboň – Č. Budějovice

8.

M. Kulczycki: Město Znojmo

9.

S. Palatka: NP Podyjí – nejdůležitější chráněné fenomény; trasa Hnanice – Čížov

11.

P. Tománková: Národní park Thayatal

12.

O. Staněk: Dyje – hydrologická charakteristika, Vranovská přehrada

14.

V. Hulík: Slavonice – vývoj a změny významu města

15.

N. Urbančíková: Vývoj moravsko-české hranice

17.

M. Tláskal: Landštejn

18.

M. Staněk: Česká Kanada – komplexní FG charakteristika

20.

D. Peter: Úzkorozchodné tratě v ČR

21.

P. Kameníček: Jindřichohradecké místní dráhy

23.

L. Usnul: Nerostné suroviny v jihočeských pánvích

24.

M. Jareš: Jihočeský kraj – socioekonomická charakteristika

26.

J. Roza: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání

28.

P. Sedláček: Pivovarnictví v jižních Čechách, minulost a současnost

29.

B. Navrátil: Energetika v ČR

31.

R. Kolářík: Jaderná energetika v ČR, Temelín

32.

P. Rychlý: České Budějovice – základní socioekonomické údaje

34.

P. Kameníček: MHD v krajských městech

36.

P. Klauda: Významní jihočeští rodáci

38.

J. Česnek: Ochrana přírody v Novohradských horách

40.

V. Slámová: Biosférické rezervace v ČR

41.

M. Krieglerová: Třeboňsko – biosférická rezervace

43.

M. Vorlíček: Výroba nealkoholických nápojů v ČR – případová studie Dobrá Voda

44.

J. Kosina: Geomorfologická charakteristika Třeboňska

46.

P. Nastoupilová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (vodní toky)

47.

M. Bartošková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (stojaté a podzemní vody

48.

R. Šatka: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti

50.

J. Zvonař: Třeboň – geografická charakteristika

52.

3

R. Kulhánková: Údolní nádrž Lipno

53.

B. Šenková: Vltavská kaskáda

54.

L. Koutná: Výroba papíru v ČR se zaměřením na Větřní

55.

P. Tománková: Vojenské újezdy v ČR (úvod, Boletice, Prášily)

57.

P. Klauda: Český Krumlov – turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje

58.

R. Šatka: Památky UNESCO v ČR, kritéria výběru

60.

J. Česnek: Čertova stěna

62.

V. Slámová: Lipno jako centrum rekreace a cestovního ruchu

63.

S. Palatka: Srovnání systému ochrany přírody v NP Šumava a NP Bayerischer Wald

64.

M. Staněk: NP Šumava, CHKO Šumava – základní údaje, problémy

66.

B. Šenková: Vltava – hydrologická charakteristika

68.

M. Bartošková: Rašeliniště (slatě) Šumavy (vznik a vývoj rašelinišť v ČR obecně)

70.

T. Hudský: Výrazné tvary mikroreliéfu v Povydří

72.

M. Vorlíček: Geologický vývoj Šumavy

73.

B. Navrátil: Klimatické poměry Šumavy, zvláštnosti

74.

J. Kosina: Geomorfologické členění Šumavské soustavy a významné geomorf. lokality

76.

O. Staněk: Jezera ČR a šumavská jezera (vznik, charakteristiky, Plešné jezero)

77.

L. Koutná: Chráněná fauna a flora Šumavy

79.

R. Janyšková: Šumava – tradiční řemesla a výroby

80.

J. Zvonař: Vývoj osídlení na Šumavě

82.

P. Sedláček: Zaniklá sídla na Šumavě

83.

L. Usnul: Problematika ekonomického rozvoje obcí v NP Šumava

85.

P. Rychlý: Plavení dříví na Šumavě (Vltava, kanály)

86.

P. Nastoupilová: Obyvatelstvo Šumavy (vývoj)

88.

D. Peter: Nerostné suroviny na Šumavě a jejich těžba

89.

J. Holomek: Šumava jako zdroj umělecké inspirace

92.

V. Hulík: Vývoj cestovního ruchu v oblasti Šumavy po roce 1989

93.

M. Jareš: Lyžařská střediska na Šumavě

95.

N. Urbančíková: Církevní řády v českých zemích a zvláště v jižních Čechách

97.

R. Kulhánková: Kláštery v jižních Čechách

98.

M. Krieglerová: Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a jižní Čechy

100.

M. Tláskal: CHKO Blanský les

102.

J. Roza: Písek – komplexní geografická charakteristika

103.

M. Kulczycki: Skladování vyhořelého jaderného paliva v ČR

105.

R. Kolářík: Tábor – komplexní geografická charakteristika

107.

4

J. Holomek: Trasa Brno – Znojmo Referát Trasa Brno - Znojmo je doplněn o trasu Olomouc - Brno. Poté je samozřejmě popsán hlavní tematický úsek Brno – Znojmo. Na této trase jsou popsána města a významná místa, kterými budeme cestou projíždět. Cesty: R 46 Silnici R46 je přezdívá Hanácká dálnice, neboť vede o jednou z nejúrodnějších oblastí Moravy - Hané. Silnice R46 je jednou z nejstarších rychlostních silnic na Moravě. Byla postavena proto, aby propojila Brněnskou a Olomouckou aglomeraci. Zatím však je jejím hlavním účelem nahrazení dosud chybějící dálnice D1 z Vyškova do Ostravy. Nevýhodou silnice je, že poměrně úzká a klikatá, proto moc není vhodná pro tranzitní a mezinárodní dopravu, na kterou nebyla vůbec projektována. R46 začala být budována po jednotlivých úsecích tak, aby navázala na dálnici D1 končící u Vyškova a nahradila nejprve nebezpečná místa na staré silnici. Rychlostní silnice se budovala ze dvou stran od Vyškova a od Olomouce, proto na konci 80. let zbyl nevybudovaný úsek kolem Prostějova. Tento úsek silnice byl naplánován skrz město na dlouhých estakádách a mostech, přičemž město rozdělil na dvě strany. V dnešní době by snad dálnice vedla dále od města. Silnice končí u Vyškova, kde se napojuje na dálnici D1 od Brna, která pak pokračuje směrem na Kroměříž a Ostravu. Zajímavou části rychlostní silnice je úsek za Vyškovem, který v těchto místech není rozdělen zeleným pásem ani pevnými svodidly. Úsek totiž vede těsně kolem vojenského letiště a počítá se i s tím, že by široká betonová plocha rychlostní silnice mohla v nouzovém případě posloužit jako přistávací plocha letadel. Podobná plocha se nachází i na dálnici D1 u Velkého Meziříčí. D1 Dálnice D1 je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která má po dokončení spojovat Prahu, Brno a Ostravu. Její historie sahá až do 30. let 20. století, v časech normalizace měla být hlavní osou republiky, v současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Projektovaná délka v ose dálnice je 376,497754 km. V současné době je v provozu přes 280 km v úseku Praha – Kroměříž a 73 km mezi Lipníkem nad Bečvou a Bohumínem. V roce 2012 byl uveden do provozu hraniční úsek z Bohumína do Polska. Do roku 2015 by měl být postaven úsek mezi Přerovem a Lipníkem nad Bečvou, jako poslední pak má být uveden do provozu úsek z Říkovic do Přerova. Dále se počítá s rozšířením dálnice na šest pruhů kolem Brna od křižovatky Kývalka po křižovatku Holubice. V této souvislosti se také hovoří o případném přesunu trasy dálnice u Brna jižním směrem, nicméně v oblasti definitivního trasování dálnic a rychlostních silnic okolo Brna zatím nepadlo konečné rozhodnutí. R 52 První zmínka o této silnice, která má spojit Brno s Vídní je obsažena v dodatku k Mnichovské dohodě, v kterém se Československo zavázalo bezplatně poskytnout pozemky potřebné pro výstavbu, na sjezdech měly být celnice a českoslovenští občané ji mohli zdarma využívat. Do dnešní doby je zprovozněn úsek Brno – Pohořelice. O trasu Pohořelice - Mikulov se vedly dlouho spory, které byly vyřešeny podepsáním mezivládní dohody o propojení české rychlostní silnice R 52 rakouskou A 5. I/53 Silnice I/53 tvoří důležitou spojnici mezi mezinárodními silnicemi E59 (silnice I/38) a E461 (rychlostní silnice R52). Silnice vyčleněním úseku Znojmo - Pohořelice ze silnice I/54. V současné době jsou připravovány tři stavby na této silnici, pouze dvě stavby řeší homogenizaci tahu a jedna obchvat Lechovic. Města a místa: Slavkovské bojiště Bitva u Slavkova známá též jako „ Bitva tří císařů“ proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců vedené carem Alexandrem I., M. I. Kutuzovem a císařem Františkem I. Slavkovská bitva je jedna z nejznámějších, které proběhly na Moravě. Francouzský císař řídil bitvu z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí a František I. s carem Alexandrem měli svůj stan zřízený v Křenovicích. Název se bitvy je odvozen od 9 km místa, kde nocovali den před bitvou oba spojenečtí panovníci. Brno Brno (německy Brünn, latinsky Bruna) je počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice. Je správním střediskem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Brno je významným administrativním střediskem, centrem české justice, sídlem orgánů s celostátní kontrolní působností a dalších důležitých institucí. Je rovněž centrem vzdělání s 26 fakultami jedenácti univerzit a vysokých škol. Ve městě sídlí biskupství. K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad Špilberk a Katedrála svatého Petra a Pavla (známá spíše jako Petrov). Druhým dochovaným hradem na území Brna je hrad Veveří tyčící se nad brněnskou přehradou. Severovýchodně od městského jádra, tvořeného původním městem Brnem, které je a vyhlášené městskou památkovou rezervací, leží stavební památka vila Tugendhat od architekta Ludwiga Miese van der Rohe, zapsaná mezi Světové dědictví UNESCO. K turistickým lákadlům patří také začátek chráněné krajinné oblasti Moravský kras. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku rakouský resp. moravský Manchester.

5

Pohořelice Město bylo od nejstaršího období průsečíkem obchodních cest. Archeologické nálezy dokládají pravěké osídlení této oblasti. Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Moravy v 5. století a během krátké doby vytlačilo usedlé Germány. V roce 1951 bylo objeveno v osadě Smolín pohřebiště z první čtvrtiny 5. století našeho letopočtu. Historické jádro vzniklo na důležité obchodní cestě z Brna do Znojma a Vídně. První písemné záznamy uvádějí název Borlitz, pocházejí z roku 1222. V 16. století se objevuje český název Pohořelice. Název je odvozen od jména Pohořel, což jsou lidé, kteří byli „pohořelí“. Znamená to, že město vzniklo na místě osady zničené požárem. Znojmo Název města je slovanského původu a je odvozeno od staroslovanského slovesa znojit, tedy vypálit. Město leží v Jihomoravském kraji asi 52 km od Brna na levém břehu řeky Dyje. Má rozlohu přibližně 66 km² a téměř 35 tisíc obyvatel. Nadmořská výška je 290 m. n. m. Klimatologicky patří Znojmo do teplé podnebné oblasti, díky těmto přírodním podmínkám se zde odedávna daří vinařství a ovocnářství; proslulé jsou každoroční slavnosti Znojemského vinobraní. Díky příznivému klimatu bylo místo dnešního Znojma osídleno již ve 4. st. př. n. l. Archeologické nálezy objevily pozůstatky staroslovanského hradiště z 10. století, které bylo jednou z nejdůležitějších pevností Velké Moravy. Kolem roku 1100 n. l. zde nechal český kníže Břetislav vybudovat ochranný hrad. Roku 1226 bylo Znojmo povýšeno Přemyslem Otakarem II. na město. Nové královské město se stalo nejmohutnější pevností na jižní hranici Přemyslovského státu. Poté docházelo ke kolonizaci německým a židovským obyvatelstvem, usídlovalo se zde i mnoho církevních řádů. Město využívalo výhodné polohy mezi Prahou a Vídní, hostilo mnoho českých i rakouských panovníků a těžilo z jejich přízně a privilegií. Za vlády krále Jana Lucemburského byly městu uděleny mnohé výhody a výsady. Tak například roku 1324 dal městu táž práva pro obchod vínem a solí, jako užívala města Brno a Jihlava a zakázal výčep cizích vín ve městě, aby měšťanům ulehčil před cizí konkurencí. Mezi nejvýznamnější památky, které stojí za navštívení je románská rotunda P. Marie sv. Kateřiny z 11. stol., je zde unikátní hlavně bohatou původní malbou. V minulosti pak sloužila rotunda jako tančírna, košikářská dílna a dokonce i chlév pro vepře. Unikátní fresky byly zachráněny během rekonstrukce v roce 1949. Další památkou je hrad založený knížetem Břetislavem v 11. stol. Nejvýznamnější událostí na tomto hradě byla svatba Anny Lucemburské s arcivévodou Ottou Habsburským. V roce 1720 zde byl vybudován pivovar, od r. 1920 budovu využívalo znojemské muzeum. Za povšimnutí stojí i gotická radniční věž. Původní věž z roku 1260 byla v roce 1447 přebudována na elegantní renesanční stavbu se dvěma ochozy. Znojmo je městskou památkovou rezervací, turistický význam města vzrostl po vyhlášení Národního Parku Podyjí. Další zajímavosti Znojemské podzemí Labyrint sklepů a asi 30 km dlouhých chodeb vznikal od 13. do 17. stol. Sklep určený ke skladování vína patřil ke každému měšťanskému domu. Prostory však nestačily a tak docházelo k jejich neustálému prohlubování, rozšiřování a propojování, plány znalo jen pár zasvěcených, podzemí je jedno z největších bludišť ve střední Evropě. Část je zpřístupněna veřejnosti. Jihomoravské muzeum Jihomoravské muzeum ve Znojmě je jedno z nejstarších muzeí na jižní Moravě. Vzniklo v roce 1878. Od roku 1910 našly sbírky, zásluhou kustoda Antona Vrbky, své umístění v prostorách znojemského hradu. Celý hrad spolu s památnou rotundou získalo muzeum do své správy roku 1920. Po druhé světové válce muzeum získalo charakter odborného ústavu a rozšířilo se. Dnes v nich uchovává na 300 000 sbírkových předmětů. Vodní nádrž Znojmo Vodní dílo vybudované na řece Dyji mezi vodní nádrží Vranov a soustavou Nové Mlýny na JZ okraji Znojma. Výstavba probíhala v letech 1962-65. Kamenitá hráz je sypaná 17 m vysoká a 115 m dlouhá, objem nádrže je 4,3 mil m3, plocha je 53 ha. Slouží jako zásobárna pitné vody pro Znojmo, jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a má i funkci hydroelektrárenskou. Při povodni v roce 2002 a hladina přesáhla téměř o půl metru maximální mez. Průtok byl 379 m3/s. V roce 2005 proběhla rekonstrukce a zvýšení protipovodňové ochrany.

T. Hudský: Trasa Znojmo – Vranov – Slavonice Oblast mezi Znojmem a takzvanou Českou Kanadou byla vždy pomezním územím Čech, Moravy a Rakouska. Nacházejí se zde dva okresy, podél hranice s Rakouskem to je okres Znojmo a na západě okres Jindřichův Hradec. Po roce 1948 bylo území kompletně z jihu uzavřeno, na což oblast doplácí dodnes i přesto, že hranice jsou již volně přístupné. Co se přírodních podmínek týče, můžeme oblast mezi Znojmem a Slavonicemi označit za pahorkatinu. Krajina se od okolí hodně odlišuje, a proto byl roku 1991 vyhlášen NP Podyjí. Údolí Dyje pokračuje dále, ale zde bylo zatopeno vodním dílem Vranov, což je největší zavodněná plocha na tomto území. Území je na poměry střední Evropy velice málo zalidněné. Kromě Znojma, které má přes 34 tisíc obyvatel, se zde žádné větší sídlo nevyskytuje. K větším sídlům můžeme zařadit Dačice, Jemnice, Slavonice a Vranov nad Dyjí. Kromě krajiny patří mezi zajímavosti postupně se opravující zámek Uherčice či židovské památky v obci Písečné. Znojmo je město s rozšířenou působností ležící se v Jihomoravském kraji. Město najdeme jihozápadně od Brna a severozápadně od Vídně. Rozlohu má 65,93 km2 a 34 097 obyvatel. Znojmo se nachází na levém břehu řeky Dyje, která má kaňonovitý charakter a pro jeho ochranu nejcennějších částí zachovaných mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem byl v roce 1991 vyhlášen Národní park Podyjí. Největší přítoky Dyje jsou Moravská Dyje, Rakouská Dyje, Želetavka, Pulkava a Jevišovka.

6

Probíhá zde hranice mezi Českou republikou a Rakouskem, která se nachází pouhých 8 km od města. Díky vhodným přírodním i klimatickým podmínkám se zde daří nejen vinařství, ale také okurkám známé jako Znojemské. NP Podyjí - Na středoevropské poměry do značné míry unikátní říční údolí s množstvím zákrut, prudkých svahů, hustých kvalitních lesů, výjimečné teplomilné flóry. To má za následek 40letá uzávěra, protože řeka je z větší části mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem hraniční linií, proto se zachovalo v nedotknutelné podobě. Z uvedených důvodů byla proto hned záhy po zrušení střeženého hraničního pásu přistoupeno k vyhlášení národního parku. Je dosud jediným moravským národním parkem. Byl vyhlášen ke dni 1. července 1991. Národní park Podyjí je se svou rozlohou nejmenším národním parkem v České republice. Na rakouské straně na něj navazuje Národní park Thayatal. Jeho celková rozloha je 63 km čtverečních. Nejvyšší bod má nadmořskou výšku 536 m n. m. Nejnižším bodem je 207 m n. m. Park je zalesněn z 84 %, kromě běžných lesních porostů se zde vyskytují mnohé vzácné dřeviny a hlavně endemický jeřáb muk hardeggský. Na Dyji je vybudovaná menší přehrada Znojmo. Nádrž byla vystavěna v letech 1962-66 k vyrovnávání nepravidelných odtoků vody z Vranovské přehrady, k ochraně před povodněmi, výrobě elektrické energie a především jako zásobník pitné vody pro Znojmo. Nádrž je dlouhá 5 km a hluboká max. 15 m. Kamenitá hráz dosahuje 115 m délky v koruně. Hlavní význam na této trase má vinařství. Vranov nad Dyjí je městys v Jihomoravském kraji v okrese Znojmo, od kterého je vzdálené 21 km. Rozlohou je to sídlo poměrně malé, má pouze 13,44 km2 a pouze 861 obyvatel. Z pamětihodnosti jsou důležité především Zámek Vranov nad Dyjí a vodní nádrž Vranov. Zámek Vranov nad Dyjí – Nejpozději v jedenáctém století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byla jako součást podyjské obranné soustavy založen pohraniční hrad, a to zřejmě jako dřevěný, zabezpečený palisádou s příkopy nebo sypanými valy. Poprvé ho připomněl k roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve své slavné "Kronice Čechů". Jeden z nejznámějších českých zámků, nachází se na vysokém skalním výběžku nad řekou Dyjí. Jeden z nejznámějších pohledů v našem jižním pohraničí. V minulosti plnil zámek funkci hradu a chránil hranice. Rod Althannů jej pod vedením známého architekta a stavitele J. B. Fischera z Erlachu v 17. století přestavěl na monumentální barokní sídlo. Atraktivní je i pro tvorbu filmu, točila se zde pohádka Nesmrtelná teta v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou. Vodní nádrž Vranov – také nazývána Vranovská přehrada byla vybudována v letech 1930 – 1933 nedaleko městyse Vranov nad Dyjí. Hráz je vysoká přibližně 60 metrů, přehrada dlouhá 30 km a zasahuje až pod hrad Bítov do údolí Želetavky. Přehrada slouží vedle energetických a vodárenských úkolů k rekreaci. Do roku 1992 zde byla lodní doprava a od roku 2006 opět obnovena společností Lodní doprava Vranov, která provozuje dvě lodě Viktorie a Valentýnka. Slavonice Město v okrese Jindřichův Hradec, v moravské části Jihočeského kraje, někdy také nazývané „ malá Telč “. Rozlohu má podobnou jako město Krnov a to 45,72 km2, ale k poměru k rozloze nízký počet obyvatel, jen 2 622. Leží jihozápadně od Dačic, na česko-moravsko-rakouském pomezí. Slavonické podzemí - je podzemní systém chodeb pod náměstím Míru ve Slavonicích, jenž v minulosti sloužil zejména k odvádění podzemní vody. Jakožto unikátní technická a historická památka ve městě Slavonice je od roku 1998 zpřístupněno veřejnosti. Průzkum a pročišťování podzemí probíhá od roku 1993. Dnes známá a pročištěná část měří asi 1,5 km. Odvodňovací systém pod náměstím Míru opět funguje jako kdysi, pod Horním náměstím probíhá průzkum. Úsek trasy ze Slavonic na západ doplácí na svou periferii, není tady dostatek velkých měst, velmi nízká hustota zalidnění. I po dopravní stránce je území zanedbané, vyskytují se tady maximální komunikace II. třídy propojující významnější sídla. Také v železniční dopravě nelze mluvit o nějaké významnosti. Trať za Slavonicemi byla zrušena a tak se v současnosti po kolejích do Rakouska nepodíváme. Velký potenciál má v této oblasti cyklistika. Oblasti mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí se také říká Česká Kanada. Leží na jihu České republiky, při historické hranici Čech a Moravy podél státní hranice s Rakouskem. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen. Českou Kanadu roztíná středem evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, přičemž je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Podnebí je tu poměrně drsné, s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. To je také důvod, proč si oblast vysloužila právě název Česká Kanada.

7

R. Janyšková: Trasa Slavonice – Třeboň – Č. Budějovice Charakteristika trasy: Tato trasa je dlouhá přibližně 80 km a pojede se následovně: Ze Slavonic rovně po silnici II. třídy 152 přes Novou Bystřici. Mírně vlevo po silnici II. třídy 149 na obec Lásenice. Dále vlevo po silnici I. třídy 34 se po 19 km dostaneme do Třeboně. Na kruhovém objezdu 2. výjezdem po silnici I. třídy 34 pojedeme asi 11 km a přijedeme do Třeboně. Pojedeme dále po silnici I. třídy 34 až do Českých Budějovic, kde je náš cíl. Charakteristika oblasti: Tato oblast spadá pod Jihočeský kraj. Geomorfologická oblast – Jihočeské pánve a Českomoravská vrchovina. Celek – Českobudějovická pánev, Třeboňská pánev a Javořická vrchovina. Toto území se nachází v tzv. České Kanadě. Významné lokality: Návštěvníky sem lákají nejen romantické rybníky, pěkná údolí řek a potoků a hluboké lesy, ale i mnohé kulturní památky. Románské umění je zastoupeno poměrně chudě - např. jádrem hradu Landštejn. Gotická jádra má řada domů v Jindřichově Hradci a Slavonicích a kostely (Např. v Lipolci, Lidéřovicích, Slavonicích, Českém Rudolci,…). Mimořádně cennými stavebními celky jsou klášterní komplexy s kostely v Jindřichově Hradci (klášter minoritů s kostelem sv. Kateřiny, proboštský kostel Nanebevzetí P. Marie, kostely sv. Trojice a sv. Václava). Pozoruhodnými pozůstatky jsou archeology odkryté a konzervované základy domů zaniklé vsi Pfaffenschlag (česky Bobovec), která existovala již v 11. století a byla zničena za husitského tažení v roce 1423. Zářným příkladem renesance je však světová památka UNESCO - nedaleká městská památková rezervace Telč, jejíž měšťanské domy na náměstí u nás nemají obdoby. Česká Kanada se také může pochlubit jedním technickým unikátem a tím je úzkorozchodná trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, která se jako had vine západní a střední částí České Kanady. Tato úzkokolejka o rozchodu 760 mm patří mezi technické a historické pamětihodnosti naší republiky. Javořická vrchovina Patří mezi geomorfologický celek Českomoravské vrchoviny. Jedná se o nejvyšší část vrchoviny (s plochou 624 km2, střední výška 604 m). Je tvořená horninami centrálního moldanubického plutonu, výrazně se uplatňují tvary ovlivněné vlastnostmi žul (skalní mísy, dutiny). Vrchovina se skládá ze dvou podcelků Jihlavské vrchy a Novobystřická vrchovina. Třeboňská pánev Geomorfologický celek v jižních Čechách, který je součástí Jihočeských pánví. Nachází se převážně v povodí Lužnice. Má rozlohu 1360 km², střední výšku 457 m a jejím nejvyšším bodem je Baba 583 m, která se však nachází v Lišovském prahu tvořícím předěl mezi Třeboňskou a Českobudějovickou pánví. Centrální část Třeboňské pánve je zahrnuta do CHKO Třeboňsko. Třeboňská pánev vznikla společně s pánví Českobudějovickou při procesech saxonské zlomové tektoniky během křídy (přibližně před 88 miliony let) jako reakce na horotvorné procesy alpinského vrásnění. Pánve byly vyplněny jezery, která byla odvodňována k jihovýchodu do oblasti nazvané Paratethys (pásmo pánví od západního předpolí Alp až do Kaspické oblasti). Toto odvodňování bylo přerušeno až v pliocénu (přibližně před 4 miliony let), kdy došlo k oživení výzdvihů v oblasti Šumavy a Novohradských hor. Celá oblast pánví začala být odvodňována severním směrem a říční síť tak postupně nabývala dnešního rázu. Českobudějovická pánev Je geomorfologický celek v severozápadní části Jihočeských pánví. Jedná se o téměř 70 km dlouhý tektonický příkop protažený ve směru severozápad - jihovýchod a široký maximálně 10 - 12 km. Její reliéf je převážně plochý či mírně zvlněný v nadmořské výšce nejčastěji 380 - 410 m, na okrajích je uzavřená poměrně výraznými zlomovými svahy. Později s výzdvihem Českého masivu byly pánevní prohlubně vyplněny sladkovodními jezery s odtokem k jihu. Povrch Českobudějovické pánve je tvořen převážně svrchnokřídovými a třetihorními souvrstvími. Podloží je krystalickými horninami moldanubika, které vystupují na povrch u severozápadních okrajů pánve. Pro pánev jsou typické rozsáhlé akumulační tvary - nánosy štěrkopísků, sprašové hlíny, široké aluviální nivy a rašeliny. Českobudějovická pánev je na jihovýchodě odvodňována Vltavou, v severozápadní části Otavou a jejím přítokem, Blanicí, které v ní vytvářejí četné volné meandry, mrtvá ramena a tůně. Nachází se v ní mnoho rybníků, z nichž největší jsou Bezdrev, Dehtář, Volešek, Munický rybník, Blatec, Řežabinec a další.

8

Významná města: Slavonice Město Slavonice leží 11 km jihozápadně od Dačic na česko-moravsko-dolnorakouském pomezí. Městem protéká Slavonický potok, který nedaleko Slavonic, u Stálkova, pramení. V roce 2011 zde žilo 2 622 obyvatel. Slavonice jsou krásné renesanční městečko, do roku 1960 byly Slavonice na jihozápadní Moravě, po správní reformě byly přičleněny do Jihočeského kraje, kde je najdeme dodnes. Roku 1961 byly vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Vznik města se datuje kolem 12. století. Mezi slavonické pamětihodnosti patří například Pevnostní areál Slavonice – rekonstruované zbytky opevnění z roku 1938 přibližně 2 km od města směrem na Staré Město, Pfaffenschlag - zaniklá středověká vesnice 3 km severozápadně od Slavonic - cestou do Stálkova, Renesanční historické jádro města, Kostel Nanebevzetí Panny Marie – trojlodní bazilika; základy byly položeny v polovině 14. Století, Městská věž – byla postavena v letech 1503–1549 za finanční podpory soukenického cechu. Barokní střecha je z roku 1750, Městské muzeum Slavonice, Slavonické podzemí – unikátní technická a historická památka, která je od roku 1998 zpřístupněna veřejnosti. Na Slavonicku mohou milovníci vojenství prozkoumat pozůstatky pohraničního opevnění budovaného v letech 1935–1938. Pevnostní areál Slavonice, k němuž vás dovede naučná stezka, se nachází asi dva kilometry západně od města a tvoří ho šest lehkých objektů vzoru 37, jimž se lidově říkalo „řopíky“. Třeboň Město Třeboň se nachází v Jihočeském kraji asi 20 km východně od Českých Budějovic. Dále leží v okrese Jindřichův Hradec a je centrem správního obvodu ORP Třeboň. K 31. 12. 2008 mělo město 8782 obyvatel. Třeboň spadá do celku Třeboňská pánev a jeho průměrná nadmořská výška je 434 m n.m. Neleží na žádné řece, nýbrž na vodním kanálu Zlatá stoka. V jeho blízkosti jsou naše největší a nejznámější rybníky Svět a Rožmberk. Je to také město lázeňské a je střediskem CHKO Třeboňsko. Přirozeným centrem Třeboně je městská památková rezervace s protáhlým náměstím T. G. Masaryka, které je obklopené měšťanskými domy s renesančními a barokními štíty. Nejvýznamnějším objektem na náměstí je radnice. Uprostřed náměstí se tyčí Mariánský sloup z roku 1781. Poblíž náměstí se nachází třeboňský zámek, jakožto bývalé sídlo pánů z Rožmberka a Schwanzerbergů. České Budějovice Je to statutární město a správní a kulturní metropole Jihočeského kraje. V roce 2011 zde žilo téměř 94 000 obyvatel. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku řek Vltava a Malše a nachází se v nich řada historických památek a muzeí. Pro ně a blízkost dalších historicky cenných míst (Hluboká nad Vltavou, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Třeboň atd.) jsou častým cílem turistů. Ve městě sídlí Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a biskup římskokatolické českobudějovické diecéze. V celé českobudějovické aglomeraci s přilehlými obcemi a městy žije okolo 120 tisíc obyvatel. Mezi přírodní zajímavosti ve městě a okolí patří Přírodní rezervace Vrbenské rybníky na severozápadním okraji města, Přírodní památka Kaliště na východě města, PP Vrbenská tůň na severu města, PP Tůně u Špačků na jižním okraji města na břehu Malše, Stromovka – park na západojihozápad od centra města (významný krajinný prvek) a další.

M. Kulczycki: Město Znojmo Úvod Město Znojmo leží v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje, přibližně 8 km od státní hranice s Rakouskem. Jedná se o obec s rozšířenou působností a zároveň okresní město s počtem přibližně 34 000 obyvatel a katastrální výměrou téměř 66 km2. Původ jména města je vysvětlován několika způsoby: z germánštiny jako Cinahaima (osada při propasti), ze slovanštiny jako znoj (vypálené místo) a ze staročeštiny jako znojiti (hnisat, jako blátivé, mokřinaté místo). Historickou tradici i nyní doplňuje bohaté kulturní vyžití obyvatel, velké množství památek a pestrý turistický ruch. Historie Pozůstatky staroslovanského hradiště, vybudovaného na ochranu obchodní cesty z české kotliny do Podunají, byly archeologickými nálezy datovány do 9. stol našeho letopočtu, přičemž některé zdroje uvádějí osídlení dnešního Znojma již ve 4. stol. Před naším letopočtem. Samotné město Znojmo bylo založeno na norimberském právu a roku 1226 bylo Přemyslem Otakarem II. vyhlášeno městem královským a s tím souvisela i výstavba hradebního opevnění, jejichž části se dochovaly dodnes. Ve 13. a 14. století nastal velký rozkvět města, s čímž souvisí privilegium z roku 1326, kdy Jan Lucemburský upravil prodej soli a vína ve prospěch města po vzoru Brna a Jihlavy a zakázal prodej cizích vín ve městě, čímž uchránil tehdejší obchodníky před konkurencí. Nedlouho poté, v roce 1327, požár zachvátil část města a hradu. Aby nebylo neštěstí málo, roku 1335 zachvátil město další velký požár, vzniknuvší při velkolepých oslavách při příležitosti sňatku rakouského arcivévody Oty Habsburského.

9

Po bitvě na Bílé hoře se ve městě v roce 1628 konal zemský sněm, na němž bylo pro Moravu vyhlášeno obnovené zřízení zemské, uzákoňující dědičnost Habsburků na českém trůnu a rekatolizaci. Roku 1645, za třicetileté války, dobyli Znojmo během tří dnů Švédové a počet obyvatel klesl přibližně na polovinu. Další ránu městu zasadil mor 34 let poté, jež způsobil 778 obětí. Krušná období zažívalo Znojmo i počátkem 19. století v době napoleonských válek poprvé v roce 1805 při průchodu Rusů a Francouzů a poté v roce 1809, kdy se zde odehrála bitva u Znojma mezi rakouskými a francouzskými vojáky. Město odedávna využívalo výhodnou polohu mezi Prahou a Vídní, ovšem k největšímu rozvoji z tohoto hlediska došlo v 19. stol v souvislosti vybudováním císařských silnic do Brna, Prahy a Vídně, vybudováním propojovací Státní dráhy Vídeň Hrušovany nad Jevišovkou - Brno s odbočkou na Znojmo. Výstavba dráhy umožnila rozvoj zelinářství a sadovnictví, čímž dala světu klenot v podobě znojemské okurky a k rozmachu vinařství. Naleziště kaolinu daly vzniknout keramickému průmyslu ve městě. Po první světové válce se Znojmo zejména díky německé majoritě odmítlo připojit k nově vzniklému Československu a teprve po vojenské intervenci bylo začleněno. Následoval příliv českých úředníků a obyvatel ke snížení poměru Němců ve městě. Jejich poměr ovšem opět stoupl po připojení Sudet k Německé říši v roce 1938, aby radikálně klesl po skončení druhé světové války a násilném odsunu Němců. Město bylo těžce poškozeno nálety bombardérů a přesto, že bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací v roce 1971, zchátralé památky se dočkaly významnějších rekonstrukcí až po roce 1989. Kultura, významné památky a zajímavosti •

Smrtí Zikmunda Lucemburského zde v roce 1437 vymřela dynastie Lucemburků.

•

Mariánské náměstí bylo inspirováno francouzským náměstím Charlese de Gaulla, které se v dané době nazývalo náměstí Hvězda vzhledem k typickému tvaru.

Samotné město Znojmo bylo v roce 1971 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Nalezneme zde Rotundu svaté Kateřiny (národní kulturní památka) vybudovanou v románském stylu, jež se pyšní především nástěnnými malbami ze 12. století (rok 1134). Biblické výjevy jsou zde doplněny o ojedinělou galerii přemyslovských knížat 10. a 11. století, mezi kterými ústřední pozici zaujímá první český král Vratislav, starší bratr Konrádův. Na sakrální architekturu je Znojmo bohaté, neboť zahrnuje dalších 15 památek tohoto charakteru, včetně děkanského chrámu sv. Mikuláše, Baziliky Panny Marie a sv. Václava a další. Znojmo ovšem není chudé ani na fortifikační stavby, mezi něž zmíníme Znojemský hrad založený knížetem Břetislavem v 11. století, jež byl místem svatby Otty Habsburského s Annou Lucemburskou, při níž vypukl velkolepý požár. Tento hrad byl později přebudován na zámek, a na počátku 18. století (1720) byl v jeho východní části vybudován pivovar. V prostorách hradu (tehdy už zámku) bylo v roce 1878 zřízeno Jihomoravské muzeum, které roku 1920 získalo do své správy celý hrad/zámek i s památnou rotundou. Dominantu a ikonu města ztvárňuje radniční věž, zbudovaná ve stylu pozdní gotiky v letech 1445-1448. Věž je zajímavá především dvěma úrovněmi ochozů a zdobena osmi menšími vížkami a vysokým středovým jehlanem. Věž v minulosti fungovala jako ústřední systém městského opevnění, odkud bylo možné spatřit jakýkoli pohyb nepřítele v okolí města, zejména v široce otevřené krajině na jih od města, kudy probíhá moravsko-rakouská hranice. Samotné opevnění města je známkou jeho významu. Nejstarší hradební pás, vystavěný v souvislosti s vysazením středověkého města v průběhu 13. století, je nejmohutnější, nejlépe dochovaný, obklopuje celé historické Znojmo. Až do počátku 17. století byl systém městského opevnění Znojma neustále vylepšován. Znojmo tak představovalo jedno z nejlépe fortifikovaných měst v prostoru mezi Prahou a Vídní. Po dramatické proměně stylu válčení během třicetileté války a v době následujícího 17. a 18. století se však gotické věže, příkopy a hradby staly pro nepřátelské armády čím dále více slabší překážkou. Po napoleonských válkách bylo proto rozhodnuto zbytečné a zchátralé opevnění postupně odbourávat. Míra demolice však, oproti ostatním městům Moravy, naštěstí nenabyla velkých rozměrů. Znojemské podzemí – rozlehlé podzemní chodby a sály, situované pod celým areálem středověkého města vznikly propojením sklepních prostorů domů v období 14. a 15. století ve snaze ochránit obyvatele při obléhání města nepřátelskými vojsky. Systém chodeb je zároveň v několika místech propojen s okolní krajinou, což bylo důležité pro zásobování města při obléhání. V tomto duchu byly chodby vybaveny krby a propojeny s komíny, odvětrávány řadou šachet a podobně, aby v případě nouze poskytly útočiště pro obyvatele. Labyrint je čtyřpatrový, dlouhý přibližně 30 km, jejíž plány znalo jen pár zasvěcenců. Jedná se o jedno z největších bludišť ve střední Evropě. Část je zpřístupněna veřejnosti a slouží jako turistická atrakce. Na západě města můžeme naleznout vodní nádrž Znojmo, vybudovanou na řece Dyji v letech 1962-1965. Tato nádrž slouží jako zásobárna pitné vody pro město, jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a zároveň má i funkci hydroelektrárny. Kamenitá hráz je sypaná 17 m vysoká, 115 m dlouhá a její objem je cca 4,6 mil. m3. Bývalá městská neorenesanční vodárna dnes slouží jako muzeum motocyklů veteránů. Technickou zajímavostí je železniční viadukt přes údolí Dyje z roku 1871, který byl ve své době naprostou senzací. Mezi nejvýznamnější kulturní akce patří Hudební festival Znojmo, Znojmo Jazz Fest a VOC festival Znojmo (zaměřený na folklor a znojemská vína). Každoročně je pořádáno též Znojemské vinobraní, jehož účast více jak dvojnásobně převyšuje počet obyvatel města).

10

Průmysl Potravinářský průmysl je zastoupen pro Znojmo charakteristickou okurkou Znojmia a.s. z roku 1945, jež je nyní součástí Hamé Babice a rozšířeným vinařstvím. Co se týče strojírenství, firma TOS Znojmo se specializuje na sériovou výrobu převodovek. Její historie sahá do roku 1970, kdy byla součástí podniku TOS Kuřim a vyráběla součásti pro obráběcí stroje. Elektrotechnický průmysl je ve městě zastoupen od roku 1947 firmou Elektrokov a zaměřuje se na elektrotechnické výrobky (transformátory, tlumivky, svářecí technika, ale i topení. Naleziště kaolinu daly vzniknout keramickému průmyslu ve městě, firma Laufen s.r.o. Keramické závody Znojmo.

S. Palatka: NP Podyjí – nejdůležitější chráněné fenomény; trasa Hnanice - Čížov Národní park Podyjí se nachází na jihu Moravy mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí podél toku řeky Dyje na území České republiky. Na rakouské straně na Národní park Podyjí navazuje Národní park Thayatal vyhlášený v roce 2000. Národní park Podyjí je jediným moravským národním parkem. Vznikl v roce 1991 v nejcennějších oblastech CHKO Podyjí, se svou rozlohou 63 km2 je nejmenším národním parkem v České republice. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí – je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v Česku. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí – je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v České republice. Předmětem ochrany jsou nejrůznější skalní tvary, srázy, meandry, suťová pole, strže, nivní louky podél Dyje či prosluněné lesostepi. Území je typické velkou rozmanitostí živočišných i rostlinných druhů Území Národního parku Podyjí Východní okraj národního parku leží na styku dvou horopisných soustav. Český masiv představovaný okrajem Českomoravské vrchoviny se zde stýká se Karpatskou soustavou, která zasahuje k Hnanicím výběžky Dyjsko-svrateckého úvalu. Nejvyšší bod Býčí hora u Vranova nad Dyjí má nadmořskou výšku 536 m n. m., nejnižší místo hladina řeky Dyje ve Znojmě pouze 207 m n. m. Okolí údolí Dyje má tvar k jihovýchodu skloněné zvlněné paroviny s výraznějším terénním zlomem na linii Znojmo-Retz. Geologický podklad oblasti je tvořen převážně starými metamorfovanými s přeměněnými horninami. Reliéf území je velmi pestrý a členitý – kaňonovité údolí řeky Dyje je zaklesnuté do terénu místy až 220 metrů, je typické četnými meandry, skalními stěnami a kamennými moři. Všechna podobná údolí byla v České republice v minulosti pozměněna výstavbou přehrad, pozemních komunikací, průmyslových nebo rekreačních objektů. Území národního parku je podle kvality přírodního prostředí rozděleno do tří zón se zvláštním režimem ochrany pro každou z nich. I. zóna je jádrové území národního parku tvořené údolním zářezem řeky Dyje. Příroda je zde ve stavu nenarušeném nebo jen velmi málo ovlivněném. II. zóna zahrnuje velkou část lesního komplexu, louky a vřesoviště. III. zóna je nejvíce poznamenána hospodářskou činností člověka. Celé území národního parku obklopuje ochranné pásmo o rozloze 29 km2. Rostlinstvo NP Podyjí patří mezi druhově nejbohatší velkoplošná chráněná území ČR. Krajinné podmínky umožňují růst jak rostlin chladno a stínomilných v hlubokých údolích, tak i teplomilných na výslunných stráních. Nepůvodní rostlinné druhy můžeme nalézt jen v okrajových částech parku. Pouze rozšiřování akátu ve východních částech parku je závažnějším problémem. Vyskytuje se zde 77 druhů chráněných rostlin kýchavice černá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový, divizna nádherná, koniklec velkokvětý, kosatec dvoubarvý, volovec vrbolistý, 18 druhů orchidejí a další. Mezi zajímavá společenství patří např. suťová pole, porostlá mechy a lišejníky, bohaté mokřadní i suché louky, skály, skalní stepi, v Evropě unikátní plochy suchých a teplých vřesovišť a stepních lad, které vznikly dlouhodobou pastvou dobytka. Na východním okraji NP se nachází zbytky rozvolněných doubrav, které byly v minulosti vykáceny a přeměněny na pastviny, na nichž se časem vlivem pastvy vytvořila unikátní náhradní společenstva s převládajícím vřesem obecným. Pásmo tzv. znojemských vřesovišť se táhne od Znojma až daleko do Rakouska za Retz. Živočišstvo Z bohatě zastoupených živočichů žije na území parku vydra říční, ve stepních partiích sysel obecný. Vzácné ptáky zastupuje dudek chocholatý, čáp černý, výr velký, skorec vodní a další. Z plazů se v NP Podyjí vyskytují všechny druhy užovek. Rovněž hmyz je zastoupen mnoha jinde vzácnými druhy, jako je například roháč obecný, kudlanka nábožná, tesařík obrovský, nosorožík kapucínek, otakárek ovocný, jasoň dymnivkový a jiné. Negativní vliv na faunu v řece Dyji mají dvě velké přehrady na okrajích chráněné části jejího toku. Na horním okraji je to Vranovská přehrada a na dolním Znojemská. Tyto stavby ovlivňují teplotní poměry v řece a jsou zároveň nepřekonatelnou překážkou pro migrující živočichy. Díky chladnému přítoku vody z přehrady se změnil tok Dyje na pstruhové pásmo a pozdější vznik Znojemské přehrady zcela vytěsnil i typické druhy jako byla ostroretka stěhovavá a např. ouklejka pruhovaná. I tak bylo v řece zjištěno 32 druhů ryb – především pstruh, lipan a siven americký. Mimořádně pestrý je i přehled savců. Na území parku je jich 65 druhů – vydra říční, netopýři a jiní. Druhů ptáků je zde 152, dvě třetiny z nich zde hnízdí. 7 druhů plazů, i značné zastoupení obojživelníků. Hmyz je tu zastoupen také velmi bohatě, za zmínku stojí alespoň 12 zvláště ohrožených druhů motýlů.

11

Takto vysoká biodivezita je způsobena stykem dvou základních biogeografických oblastí střední Evropy - Hercynské a Panonské krajiny, navíc s alpskými i karpatskými prvky. Díky vhodným podmínkám se zde projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, s kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Trasa Hnanice – Šobes – Nový Hrádek – Čížov Tato trasa začíná nedaleko obce Hnanice ležící na jihovýchodním okraji parku, odkud se sestupuje do údolí řeky Dyje k místu zvanému Devět mlýnů, zde se napojuje trasa od Znojemské přehrady. Celá trasa pak podélně prostupuje Národním parkem Podyjí a končí v obci Čížov, která leží v severozápadní části národního parku. Odtud je dále možné pokračovat až do Vranova nad Dyjí, který leží na severozápadním okraji národního parku. Obec Hnanice – leží na trase staré solné stezky. Významnou památkou je poutní kostel, románsko-gotický chrám sv. Wolfganga. Zachovalá je původní vesnická zástavba a areál vinných sklepů. Fládnitzské vřesoviště – nacházejí se zde chráněné druhy suchomilných rostlin a živočichů. Devět mlýnů – na území byly mlýny již od 15. století. Dnes je známa poloha šesti z nich. Další tři byly zničeny povodněmi v 16. století. Z šesti mlýnů ale zůstaly pouze čtyři (v padesátých letech byly násilně likvidovány). Zachovaly se jezy, sklepy, zbytky náhonů a budov. Mlýny měly před 2. světovou válkou své názvy: Zemský, Pekárna, Gruberův, Hotel Gruber, Judexův a Papírna. Vinice Šobes – lokalita osídlena ve starší době kamenné. V době bronzové šlo o pravěké hradiště. Od středověku lokalita využívána k pěstování vinné révy. Víno bylo proslulé kvalitou. V 19. století bylo dodáváno na císařský dvůr a do vídeňských restaurací. Dnes se vinná réva pěstuje na 11 ha. Lokalita je řazena mezi 10 nejlepších vinařských poloh v Evropě. Nejčastěji pěstované odrůdy jsou rulandské šedé a bílé, ryzlink rýnský a vlašský. Železné schody – vyhlídka nad opuštěným meandrem řeky Dyje. Název souvisí s železnou oponou, která zde protínala kolmo prudký svah nad Dyjí. Pro umožnění pohybu vojenské stráže zde byly vybudovány železné schody, které byly odstraněny v roce 1996. Nový Hrádek – zřícenina původního loveckého hradu postaveného v roce 1358. Areál tvoří dva hrady: starší stavba s dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a přední hrad, který vznikl z původního předsunutého opevnění. Hrad pustnul od třicetileté války, po 1. světové válce zde byla základna KČT. Pod hradem jsou zachovány zbytky středověkých teras s chráněnými druhy rostlin, sklepy slouží jako úkryt netopýrů. Dochází zde k prolínání zájmů památkové péče s ochranou přírody. Plošina zříceniny poskytuje turistům vyhlídku na Dyji, která meandruje kolem Ostrohu a rakouského Umlaufbergu. Reliéf krajiny vytváří dojem tří řek tekoucích okolo hradu. Obec Čížov – první zmínka o obci pochází z roku 1323. Dochovaná je původní vesnická zástavba. V obci se nachází Návštěvnické středisko a Lesní zpráva – pracoviště Správy NP. U obce je zachována část linie železné opony.

P. Tománková: Národní park Thayatal Obecná charakteristika „Národní park Thayatal garantuje společně s českým Národním parkem Podyjí ochranu jednoho z nejkrásnějších, nejromantičtějších a druhově nejpestřejších říčních údolí.“ Národní park Thayatal byl ustanoven 1. ledna roku 2000. Národní park Thayatal je nejmenším z rakouských národních parků. Rozkládá se v Dolním Rakousku u hranic s Českou republikou, kde přechází v Národní park Podyjí. Protože se jedná o přeshraniční národní park, tak v době, kdy byly státy rozděleny železnou oponou, bylo území národního parku územím nikoho, což přírodě zajistilo její nenarušenost. Pohled na Národní park Thayatal tvoří strmé skály, které se střídájí s hustě zalesněnými svahy, pod kterými protéká divoká řeka Dyje. Nejznámější z vrcholů v parku je hora Umlaufberg, která je téměř celá obtékána řekou Dyje. V oblastech parku, které byly v minulosti ovlivněny hospodářskými zásahy a byly tam vysázeny jehličnaté stromy, se pracovníci parku snaží o podporu domácích dřevin. Mezi hlavní úkoly parku patří především výzkum. Národní park lze projít po čtyřech turistických okruzích, z nichž nejdelší trvá tři hodiny. Lze jej projít také po třech příhraničních stezkách. Vrcholem každé trasy je pak hora Umlaufberg. Rozmanitá příroda je zde doplněna různými hrady a zámky. Národní parky V Dolnorakouském zákonu o národních parcích se ochrana území koriguje podle mezinárodních kritérií pro národní parky, která určuje Světový svaz ochrany přírody (IUCN):

12

„Národní park je přírodní suchozemské nebo mořské území, určené k ochraně ekologické integrity jednoho nebo více ekosystémů v zájmu současných a budoucích generací, k vyloučení exploatace nebo jiného využívání, odporujících účelu, pro jaké bylo zřízeno, a poskytující základnu pro duchovní, vědecké, vzdělávací, rekreační a návštěvní příležitosti. Všechny tyto důvody musí být ekologicky a kulturně slučitelné s posláním oblasti. (IUCN, 1994 a 1999).“ Rakousko se snaží o vytvoření chráněných území té nejvyšší kvality. Proto v rámci národního parku Thayatal spolupracuje s českým národním parkem Podyjí, aby společně mohly poskytnout tu nejlepší ochranu říčnímu údolí. V rámci národního parku byly určeny tři zóny různé míry ochrany. Jde o přírodní zónu, ve které je na více než 90% celkové rozlohy zákaz jakékoli hospodářské činnosti, přírodní zónu s managementovými opatřeními, ve které mohou být prováděny ekologické zásahy a vnější zónu se stavbami. Historie O národním parku se začalo uvažovat v souvislosti výstavby elektrárny na Dyji u Býčí skály, čemuž ale obec a Občanská iniciativa za zachování Podyjí dokázaly zabránit. Nejdříve na území národního parku vznikly rezervace Thayatal I a Thayatal II, které roku 1991 zřídila Zemská vláda Dolního Rakouska. V roce 1991 byl založen Národní park Podyjí, a proto se začaly vytvářet studie o možnosti zřízení národního parku i na rakouské straně, které potvrdily možnost úspěšné realizace národního parku. V Dolním Rakousku se roku 1995 stává platným zákon o národním parku. Roku 1999 je již založena společnost Nationalpark Thayatal GmbH s prvími zaměstnanci parku. 15. Července roku 1999 je pak podepsána spolupráce obou národních parků v Podyjí, a to českým a rakouským ministrem životního prostředí a zemským hejtmanem. Zároveň byla pro zajištění spoluúčasti místních obyvatel na národním parku vytvořena Rada národního parku. Roku 2001 se ustanovila bilaterální komise obou Národních parků, která měla za úkol schválit cíle obou parků a potvrdit bilaterální opatření. Ve stejném roce byl pak Národní park Thayatal uznán i dle kritérií IUCN. Za své krátké působení Národní park Thayatal již získal Evropský diplom Rady Evropy od generálního sekretáře Rady Evropy, který byl Radou Evropy obnoven roku 2008. Během prvních pěti let své existence již park dosáhl skvělých výsledků v testu kvality a tím bylo možné jeho přijetí mezi TOP výletní cíle Dolního Rakouska. V současnosti s Národním parkem Thayatal spolupracuje 45 společností turistického ruchu. V roce 2009 bylo oslaveno desetileté jubileum Národního parku Thayatal a ve spolupráci s Národním parkem Podyjí odstartován vědecký projekt s názvem „ Příroda bez hranic“. V roce 2011 se národní park poprvé rozšířil. Za účasti EU získal 30 ha lesa. Spolupráce Včetně Národního parku Podyjí spolupracuje Národní park Thayatal také se Světovým svazem ochrany přírody (IUCN), který je největší organizací ochrany přírody a v současnosti sdružuje více než 80 zemí. IUCN dává státům doporučení na ochranu přírody a zachování druhové rozmanitosti. Dále Národní park Thayatal spolupracuje se Systémem Natura 2000, Zeleným pásem Evropy, Nationalparks Austria a Vielfaltleben – rozmanitost života. Cíle a úkoly Mezi obecné cíle národních parků patří především ochrana cenných ekosystémů a zachování jejich druhové rozmanitosti. Dalším cílem národních parků je vzdělávání a zprostředkovávání informací nejen odborným pracovníkům, ale i laické veřejnosti, tak aby se člověk naučil šetrně zacházet s naším přirozeným prostředím. Dalším cílem národních parků je také vědecký výzkum. V rámci výzkumu se klade důraz na zvýšení biodiverzity, realizaci managementových opatření s ohledem na požadavky životních prostředí fauny a flóry, vyčlenění klidových zón a dodržování zákazu vstupu mimo značené cesty, management neofytů, realizace a spoluúčast na opatřeních k ochraně druhů. Těžiště výzkumu v současnosti leží ve zjišťování biodiverzity národního parku a mezi aktuální výzkumné projekty patří žahadloví blanokřídlí, mapování plazů, ornitologický monitoring, odborné dobrozdání luk, mapování populace vybraných floristických zvláštností a výzkum kočky divoké. Charakteristika NP Thayatal Národní park Thayatal se rozkládá v oblasti o rozloze 1 330 ha, z čehož 1 260 ha zaujímá přírodní zónu, na zbylých 70 ha jsou přírodní zóny s managementem a jsou tam povoleny zásahy účelné k ochraně ekosystému. Hranici mezi rakouským a českým národním parkem tvoří v délce 25 km řeka Dyje, vzdušná vzdálenost je pak 10 km. V Národním parku Thayatal leží přímo město Hardegg, ve kterém žije 80 obyvatel, což z něj činí nejmenší rakouské město. Národní park se nachází na hranici mezi suchým panonským klimatem od východu a vlhkým atlantickým klimatem působícím od západu, proto se zde vyskytují různé živočišné a rostlinné druhy. V parku lze spatřit pestrou rozmanitost různých rostlin na malém prostoru. Podél prudkých říčních meandrů se stále mění expozice, v rámci mikroprostředí jsou jiné i geologické rámcové podmínky, což se projevuje na vegetaci. Celkem se v obou parcích zjistilo na 1 288 rostlinných druhů. Podobně rozmanité je i ptactvo v oblasti, v rakouské části bylo zjištěno více než 100 ptačích druhů, z nichž skoro 80 v oblasti Podyjí i hnízdí. Pracovníci národního parku pak doufají ve znovuuhnízdění orla mořské, který se zde dosud objevuje pouze v zimě. Dále se v parku objevuje více než 500 druhů lišejníků, více než 950 druhů motýlů a 20 druhů netopýrů, což svědčí o dobrých životních podmínkách v parku. V roce 2007 s pak, za pomoci analýzy DNA, podařilo po 35 letech prokázat výskyt kočky divoké. Národní park Thayatal je charakteristický svou velkou rozmanitostí přírody. Řeky Dyje vytváří v oblasti jedno z nejkrásnějších průlomových údolí ve střední Evropě, které se vytvořilo zařezáním do tvrdé krystalické horniny pře 5 až 1,5 milióny let. Je zde i pestrá skladba položí ze žuly, ruly a břidlice, která je stará až 600 miliónů let. Mezi botanické rarity v oblasti patří suché trávníky na příkrých svazích a skalních plošinách. Je zde velká rozmanitost vegetačních typů, například skalní vegetace, řídké sprašové stepní trávníky, vřesoviště, uzavřené stepi a lesostepi. Více než 90% plochy pak zabírají lesy, jejichž rozmístění a rozmanitost je dána klimatem. V parku se nachází dubové lesy, bučiny, lesní společenstva na vápenatém a žulovém podloží a jehličnany, například borovice lesní, jedle, tis červený a jalovec.

13

V důsledku dřívější hospodářské činnosti je asi 20% plochy porostlé nepůvodními dřevinami. K rozmanitosti biodiverzity přispívá také asi 40 ha luk, tvořených jak pastvinami, tak i druhově bohatými komplexy suchých luk. V rámci fauny lze v Národním parku Thayatal spatřit například kočku divokou, čápa černého, ještěrku zelenou, ropuchu obecnou, roháče obecného a raka říčního. V rámci flóry pak lze v národním parku nalézt strdlivku vysokou, kosatec různobarvý, střevíčník pantoflíček, lilii zlatohlavou a dřín obecný. V parku se vyskytují i mnohé ohrožené živočišné a rostlinné druhy.

O. Staněk: Dyje – hydrologická charakteristika, Vranovská přehrada Oblast povodí řeky Dyje je druhá největší z osmi oblastí povodí na území České republiky. Toto povodí má vějířovitý tvar a odvádí vodu z jižní a východní části Českomoravské vysočiny a jižních svahů Ždánického lesa. Povodí této řeky se tedy nachází ve třech krajích České republiky. Jedná se o nejvýchodnější část Jihočeského kraje, západní a jižní oblast Jihomoravského kraje a část na jihu kraje Vysočina. Území povodí řeky Dyje zasahuje z hlediska regionální geologie do geologických jednotek Českého masivu a Západních Karpat. Správcem oblasti povodí řeky Dyje je Povodí Moravy, s. p. a zároveň je oblast povodí Dyje dílčím povodím hydrologického povodí právě řeky Moravy. Celé uvedené území tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Základním zdrojem pro celé území jsou atmosférické srážky. Samotná řeka Dyje vzniká soutokem vodnatější Rakouské Dyje a méně vodnaté Moravské Dyje u Raabsu v Rakousku ve výšce 650 m n. m. a ústí zprava do řeky Moravy u Lanžhotu ve výšce 148 m n. m, kde Morava opuští území České republiky. Plocha povodí této řeky je 13 418 km2, délka pak 311,2 km a to včetně její části na rakouském území. Průměrný průtok u ústí je 43,89 m3 za sekundu. Od soutoku svých zdrojnic teče na území Rakouska a u obce Podhradí přitéká na území České republiky. (Vlček, 1984) V průběhu svého toku Dyje často meandruje, což je nejlépe možné sledovat v Národním parku Podyjí. Hydrologicky náleží k úmoří Černého moře. K největším přítokům Dyje patří řeky Svratka (levostranný přítok) a Jihlava (pravostranný přítok), dalšími levostrannými přítoky pak jsou Jevišovka, Svitava, Oslava, Trkmanka a Kyjovka. Dalším pravostranným přítokem kromě Jihlavy je řeka Rokytná. (Broža, 2009) Z hlediska vodního hospodářství je řeka Dyje významným tokem. Řadí se do tzv. pstruhové vody od hráze nádrže Vranov po nádrž Znojmo, od soutoku po hráz nádrže Vranov a od hráze nádrže Znojmo po ústí se jedná o mimopstruhovou vodu. V průběhu svého toku na území České republiky protéká řeka Dyje Národním parkem Podyjí, které se nachází v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje. Národní park Podyjí je ukázkou výjimečně zachovalého říčního údolí v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Na rakouské straně na něj navazuje rakouský Nationalpark Thayatal, se kterým vytváří přeshraniční bilaterální chráněné území, podobně jako je tomu u Šumavy a Bavorského lesa. Národní park Podyjí se vyznačuje mimořádnými přírodními úkazy, tvořenými zvláštní mozaikou skalních amfiteátrů a srázných stěn, meandry, rozsáhlými suťovými poli a těžko prostupnými stržemi, ale i nivními loukami podél Dyje a prosluněnými lesostepmi s pestrými koberci teplomilných rostlin. Pro území je charakteristická mimořádná rozmanitost vyskytujících se živočišných a rostlinných druhů a jejich vysoká koncentrace na relativně malé ploše. Významná druhová pestrost rostlin a živočichů je podmíněná polohou chráněného území na rozhraní dvou biogeografických soustav. Národní park Podyjí je dosud jediným moravským národním parkem a zároveň nejmenším národním parkem v České republice vůbec. Byl vyhlášen 1. července 1991. Jeho celková rozloha je 63 km2. Na řece Dyji se nacházejí tři významná vodní díla – vodní nádrž Vranov, vodní nádrž Znojmo a vodní nádrž Nové Mlýny. Vodní nádrž Znojmo Toto vodní dílo, které vzniklo mezi lety 1962-1966, se nachází na okraji města Znojma v úzkém údolí řeky Dyje. Záměr vybudovat zde vodní dílo pochází už z 20. let 20. století hlavně kvůli využití potenciálu řeky pro energetiku. Veškeré přípravy a práce byly ale zastaveny druhou světovou válkou a tak byl investiční záměr vypracován až v roce 1959 na okraji města, kde kdysi bývala městská plovárna. Hráz vodní nádrže Znojmo je zemní sypaná a její výška je 25,8 m. Koruna hráze je široká 4,5 m. Její vodní plocha měří 53,7 ha a maximální hloubka je 13,4 m. Stálý objem je 1,1 mil. m3, zásobní objem 2,45 mil. m3 a celkový objem nádrže je 4,29 mil. m3. Délka vzdutí je 5,5 km a plocha povodí nádrže činí 2 477,1 km2. Průměrný roční průtok tohoto vodního díla je 11,3 m3 za sekundu. (Vlček 1984) Vodní nádrž Znojmo je využívána ve vodárenství – dodává vodu pro vodovod města Znojmo, hydroenergetice (je vyrovnávací nádrží pro vodní elektrárnu Vranov) a závlahy. Má také rekreační využití a to zejména ve sportovním rybářství. V roce 2005 byla zahájena rekonstrukce znojemské nádrže, která má zvýšit odolnost při povodních a zvýšit maximální retenční prostor v nádrži. Vodní nádrž Nové Mlýny Na soutoku Dyje, Svratky a Jihlavy byla vybudována soustava tří nádrží, která nese název Nové mlýny. Toto vodní dílo tvoří největší vodní plochu v povodí řeky Moravy. Svůj název dostala podle osady ležící pod poslední hrází celého komplexu. Horní nádrž se nazývá Mušovská (Nové Mlýny I) a má rozlohu 528 ha a maximální hloubku 4,3 m. Tato část je využívána hlavně k rekreaci. Střední nádrž nese název Věstonická (neboli Nové Mlýny II) a její maximální hloubka při rozloze 1 031 ha je 5,3 m. Je součástí klidové přírodní rezervace a její okolí je z hlediska flory a fauny jedinečnou oblastí České republiky. Významné jsou zejména ostrůvky pro hnízdění vzácných ptáků. Poslední dolní nádrž se nazývá Novomlýnská (Nové Mlýny III). Novomlýnská nádrž je ze všech tří největší (1 668 ha) a také nejhlubší (až 7,8 m). Tato část Nových Mlýnů má význam hlavně v závlaze okolního území, při výrobě elektřiny a je velmi oblíbenou destinací rybářů. Nové Mlýny byly postaveny v 70. letech 20. století, aby se zamezilo každoročním záplavám a také kvůli možnosti závlahy okolního zemědělsky významného území.

14

Její výstavou byly zatopeny desítky hektarů lužních lesů, což neblaze ovlivnilo okolní krajinu. Po protestech ekologů a organizací byla hladina snížena skoro o metr a byly také vytvořeny 2 ostrůvky, na kterých se obnovily původní lužní lesy. V současnosti je považována za důležitou a významnou lokalitu z hlediska ekologie v České republice. Vodní nádrž Vranov Vodní dílo Vranov je významnou nádrží v povodí řeky Dyje u Vranova nad Dyjí. Její betonová hráz je 59,9 m vysoká, délku v koruně má 292 m a šířku v koruně má 7 m. Po hrázi vede silnice. Zatopená plocha Vranovské přehrady je 761 ha a celkový objem činí 133 mil. m3. Maximální hloubka je 58 m. První úvahy o vybudování této přehrady vznikly už za Rakouska-Uherska, kdy se plánovalo využít energetický potenciál řeky Dyje v tomto území. Veškeré záměry ale překazila první světová válka a tak mohla tato přehrada vzniknout až v letech 1930-1934. U pravého břehu pod hrází je umístěna budova hydrocentrály. K výrobě elektrické energie jsou zde instalovány 3 turbíny typu Francis o celkovém výkonu 18,9 MW. Kolísání průtoků způsobené provozem této vodní elektrárny vyrovnává nádrž Znojmo, která je o 41 km níže na toku řeky Dyje. Vodní dílo Vranov už několikrát dokázalo svůj význam hlavně při povodních roce 2002. V letech 2003-2005 došlo k rekonstrukci některých částí betonové hráze a přilehlých objektů. Vranovská nádrž patří k vyhledávaným rekreačním lokalitám a na jejích březích můžeme nalézt několik tisíc soukromých chat i několik velkých rekreačních objektů. Využívá se tedy samozřejmě pro hydroenergetiku, závlahy, proti povodním, ale také pro koupání, plachtění, veslování, rybářství a sportovní rybářství. Poblíž se nachází jeden z nejstarších hradů České republiky – Bítov.

V. Hulík: Slavonice Město Slavonice leží na pomezí Moravy, Čech a Rakouska. V současnosti Slavonice spadají pod okres Jindřichův Hradec, který je součástí Jihočeského kraje. Slavonie mají 2 612 obyvatel (k 1. 7. 2010), a proto je lze zařadit mezi malá města. Historie Slavonic se začala psát někdy na začátku 12. století. Oblast byla sice velmi řídce osídlená, avšak nacházela se na strategickém místě – na hranici mezi „českým a rakouským“ prostorem. Nedaleko dnešních Slavonic vznikla ve 12. století slovanská osada s románským kostelem. V této době byly Slavonice zeměpanským majetkem, spadající pod bítovský hradní obvod. Od 13. století byly však již v držení pánů z Hradce (Vítkovců), kteří je získali za věrné služby králi. A právě zmiňovaným Vítkovům je připisována německá kolonizace Slavonic. Nedaleko slovanské osady, na křižovatce obchodních cest, vznikla v ½ 13. století německá trhová osada. První doložená písemná zmínka o Slavonicích pochází z tohoto období, přesněji z roku 1260. Německá trhová osada se stala zárodkem středověkého města. Centrální tržiště (dnes Dolní náměstí) dostalo trojúhelníkový (nálevkovitý) půdorys, který si zachovalo do dnešních dnů. Tržiště bylo obestavováno typickými měšťanskými domy, postavenými na dlouhých a úzkých parcelách. V tomto období se také začíná budovat důmyslný podzemní systém chodeb. Pod středověkými domy začaly vznikat sklepy (tzv. lochy), které byly později vzájemně propojovány spletitými chodbami. Tento podzemní systém měl primárně sloužit k ukládání věcí a pro odvodňování. V případě ohrožení mohl sloužit jako obranná a úniková cesta, či zdroj pitné vody. Sklepy i chodby byly vytesávány ručně a jejich tvůrci byli pravděpodobně horníci z Jihlavska. Labyrint chodeb propojuje téměř všechny sklepy na Dolním náměstí. Podobný, ale plně samostatný systém vznikl i pod Horním náměstím. S renesanční přestavbou města v 16. století je spojeno budování renesančních sklepů, které dnes tvoří nejvyšší tzv. druhé patro. Systém chodeb byl po další dvě až tři století udržován ve funkčnosti, ale poté docházelo k jeho zanášení a vzestupu spodní vody. Charakter středověkého města získaly Slavonie až ve 14. století. Celková zástavba města se rozšířila o nové Horní náměstí, ulicovitého tvaru a dvě postranní ulice - Dlouhá a Růžová. Celý komplex náměstí a ulic byl v polovině 14. století uzavřen kamennými hradbami, příkopem a vstup do města byl možný pouze třemi branami – Dačickou, Jemnickou a Rakouskou. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění vylepšováno, zpevňováno a rozšířeno o další obranné prvky - bašty Typickým jevem středověkých měst jsou předměstí, kolem Slavonic vznikla taková předměstí tři. Prvním a nejstarším slavonickým předměstím je tzv. Špitální, pravděpodobně původní slovanská osada, nacházející se SZ směrem od města. Druhé předměstí vzniklo na JV straně města, tzv. Koželužské. Na SZ do města, na místě bažinaté a podmáčené půdy vzniklo umělé jezero, na němž bylo po vysušení vystavěno tzv. Jezerní předměstí, poslední a nejmladší. V období husitských válek došlo k vypálení předměstí husity, ale samotné město náporu husitů odolalo. Kdy byly Slavonice povýšeny na město, se přesně neví, ale v listině z ½ 14. století se již mluví o „civitatis Slebins“. K zformování městské správy došlo tedy již v 14. století, ale v průběhu 15. a na začátku 16. století byly Slavonicím udělovány různá městská privilegia (např. tři výročí trhy, právo vařit pivo, povinný sklad zboží), která upevňovala a rozšiřovala ekonomický význam města. Městská privilegia se přičinily o další rozvoj a rozkvět města. Slavonice nebyly již jen centrem zemědělsko-řemeslné výroby, ale i obchodu. Hospodářský rozvoj města se projevil jak výstavbou profánních, tak sakrálních staveb. Významnou a do dnešních dnů dochovanou stavbou, se stala trojlodní bazilika nového farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na náměstí. Nákladnost stavby nového farního kostela dokládá také doba, po kterou byl stavěn, od pol. 14. do konce 15. století. Nejmladší a nejdominantnější součástí je kostelní věž dostavěná v 1. pol. 16. století. Z gotické zástavby se dodnes zachoval pouze kostel, hradby, základy městských bran, jedna stodola a segmenty v některých přestavěných renesančních domech. Pro dokreslení celkové charakteristiky města, je potřeba ještě přiblížit národnostní složení obyvatel. Obyvatelstvo Slavonic bylo silně diferenciované. V samotném městě žili většinou Němci, naopak na předměstí Slavonic žilo převážně české obyvatelstvo. Po stránce náboženské byly Němci i Češi katolického vyznání.

15

Do hospodářského, společenského a kulturního vývoje Slavonic nejvíce zasáhla renesance. Dochované stavby a umělecká výzdoba nejlépe odrážejí období největšího rozkvětu Slavonic. Půdorysná dispozice města zůstala gotická, jakož i samotné chápání prostoru. Přesto motivy, vzory a myšlenkové principy renesance otevřeli prostor, v němž mohlo dojít ke skloubení obou uměleckých epoch. Na samotném vzestupu Slavonic mají zásluhu dvě klíčové události. První z nich je vybudování poštovní stanice v r. 1532, spojující Prahu s Vídní. Slavonice se stávají významnou křižovatkou a centrem obchodního ruchu, což se pojí s hospodářským, společenským a kulturním rozkvětem města. Druhým mezníkem byl r. 1550, kdy se Slavonice staly majetkem Zachariáše z Hradce. Jeho dědictví bylo menší a chudší, a proto se rozhodl jej zvelebit. Mimo přestavby svého sídla – Telče, se jal upravit v duchu renesance i Slavonice – druhé významné město jeho panství. Mezi Telčí a Slavonicemi proto můžeme pozorovat jisté kulturně – umělecké propojení. V průběhu 16. století dochází k vylepšení opevnění, ale samotný půdorys města se nemění. Výrazně se mění optická podoba a architektonické řešení domů na Dolním a Horním náměstí. Domy byly upravovány, přestavovány a zdobeny v renesančním duchu doby. U domů zůstalo zachováno gotické řešení – parcela a charakter průjezdových domů, ale s nově řešeným obytným prostorem a se složitějším řešením vnitřní výzdoby - hvězdicovité, vějířovité aj. klenby. Fasády domů zdobí sgrafitová výmalba, ale i uvnitř některých domů se můžeme obdivovat freskové výmalbě, např. dům č. 85 (výjevy z Apokalypsy). Do pol. 16. století také spadá výstavba chudinských domů okolo hřbitovní zdi. Jedním z významných hospodářských počinů od konce 15. století, bylo zakládání rybníků, povolení vařit pivo, aj. Renesanci do Čech přinesli většinou italští umělci, ale později se začínají rekrutovat renesanční umělci i z řad domácího obyvatelstva. Na renesanční výstavbě se ve Slavonicích zasloužila místní rodina Estereychrů (pozn. autora Österreicher). Nejvýznamnějším členem této rodiny byl Leopold Estereycher. Jeho kamenická činnost se neomezovala jen na Slavonice, ale rukopis jeho práce je patrný i na stavbách v blízkém a vzdálenějším okolí - nejen na našem území, ale i v sousedním Rakousku. Po smrti Zachariáše z Hradce, velkého slavonického mecenáše, dochází k úpadku a stagnaci města. Změna nastala i v oblasti náboženského vyznání, kdy se slavonické měšťanstvo hlásí k protestantské víře. Po národnostní stránce je zřejmě zachováno rozvrstvení z předešlého období. Začátek nové doby a nového uměleckého slohu – baroka se ve Slavonicích neslo v duchu ekonomického a kulturního úpadku. Nejenže několikrát měnily majitele, ale došlo také k jejich poničení, finančnímu vyčerpání a k lidským ztrátám, a to všechno v důsledku třicetileté války. Město muselo živit vojenské pluky královské i nepřátelské, což město finančně vyčerpávalo. Nejen válečné útrapy, ale i mor, který město zasáhl v druhé polovině 17. století, se podepsaly na hospodářském a kulturním úpadku města. Baroko patří u nás k nejplodnějšímu a nejtvořivějšímu období, co se týče stavební činnosti, ale ve Slavonicích je to spíše období ustrnutí a stagnace. V duchu baroka byly upraveny pouze interiéry a exteriéry sakrálních staveb. K výraznějším barokním zásahům do renesančního charakteru města došlo až po r. 1750, kdy byla část městských domů zničena požárem. Další těžkou ranou pro město bylo zrušení poštovní cesty spojující Prahou s Vídní, která vedla Slavonicemi téměř dvě stě let. Nová spojnice mezi Prahou a Vídní byla přesunuta na osu Znojmo – Jihlava. Zánik této cesty znamenal přerušení dálkového obchodu a tím se ještě více prohloubil úpadek a izolovanost města. Tato situace trvala až do poloviny 19. století. Po tu dobu byly Slavonice sužovány nejen přírodními katastrofami (povodněmi, neúrodou, požáry), ale i zvůlí vrchnosti a vojenským plundrováním procházejících armád. Polovina 19. století je obdobím jistého přechodu, které se projevilo hospodářským oživením. Zisk politické a hospodářské svobody se podepsal na nepatrném rozrůstání města, přestože hradby obepínající historické jádro zůstaly zachovány. V r. 1850 došlo k přesunutí daňového a soudního úřadu do nedalekých Dačic. V polovině 19. století dochází k rozvoji průmyslu, což bylo spojeno s příchodem židovského etnika. Rok 1848 přinesl politické a hospodářské svobody také Židům, kteří se mohli začít stěhovat z vesnických obcí do měst, v tomto případě do Slavonic. Slavonice Židům vděčí za industrializaci, vytvoření vazeb a napojení na vídeňské firmy. Místní Židé totiž pojili s těmi vídeňskými firmami úzké rodinné vazby. Hospodářské aktivity Židů směřovaly zvláště do textilního (továrna na výrobu hedvábného zboží, továrna na výrobu pleteného zboží aj.) a potravinářského (lihovar, pivovar atd.) průmyslu. V průběhu 2. pol. 19. století došlo k modernizaci a úpravám domů, bylo vybudováno osvětlení a zbourány městské hradby. Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení rozvoje školství a spolkové činnosti. Ještě za Rakousko – Uherska dochází k opětnému přesunu okresního soudu a daňového úřadu z Dačic zpět do Slavonic. Důležitým mezníkem byla výstavba a zprovoznění železniční trati, která od r. 1902 spojovala Slavonice s Jihlavou a od r. 1903 byla prodloužena až do Rakouska. Vznik Československa a státní hranice mezi ním a Rakouskem silně narušilo exportní orientaci města a regionu. Vlivem úzkého napojení Slavonic na Dolní Rakousko došlo k úpadku hospodářství. Během několika let však dochází ke stabilizaci a zlepšení hospodářské situace a to díky nových podnikatelským aktivitám. Slavonice můžeme do poloviny 20. století považovat za město německé. Podle sčítání z roku 1910 se pouze 11 občanů města přihlásilo k české národnosti a zbylých 2 571 obyvatel se hlásilo k národnosti německé. Jistý obrat nastává v době vzniku ČSR. Podle sčítání z roku 1921 stoupl počet obyvatel hlásících se k české národnosti (294 osob), přesto obyvatelstvo německé národnosti (1 832 osob) i nadále tvořilo majoritní skupinu obyvatel Slavonic. Ve 30. letech 20. století narůstalo nacionální napětí mezi českým a německým elementem. Druhá světová válka a poválečné období se velmi citelně zapsaly do dějin tohoto města. Během druhé světové války přišly Slavonice o veškeré židovské obyvatelstvo (okolo 33 osob, údaj k 20. 10. 1938). Samotný závěr války se nesl v duchu divokého odsunu Němců, tzn. většiny obyvatel města, což vedlo k téměř úplnému vylidnění města. K dosídlení Slavonic docházelo postupně. Nejprve obyvatelstvem žijícím v nejbližším okolí a až po roce 1962, kdy je zrušeno pohraniční pásmo, dochází k přílivu obyvatel i z jiných částí republiky.

16

Od konce 50 let 20. století dochází k restaurování renesančních domů a v r. 1961 byly Slavonice vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Dnes jsou Slavonice centrem cestovního ruchu. Nejen město, ale i jeho okolní je oblíbeným cílem turistů. Slavonice se nachází v oblasti přírodního parku „Česká Kanada“. Západním směrem od města se nalézá pevnostní areál vybudovaný v letech 1935 – 38, který se stal vojensko-technickou památkou. Ekonomicky významnou firmou je strojírenský podnik Heltos vyrábějící stolní vrtačky a autodílny. Jediným textilním podnikem je pobočka třeboňské firmy Otavan, vyrábějící vycházkový a pracovní oděv. Zemědělství prezentuje firma Agrso, specializující se na pěstování obilí. Práci se dřevem a jeho zpracování se věnují Lesy Český Rudolec a firma Slavona, vyrábějící dřevěná okna a dveře. Plně specifickou firmou je Stavební huť Slavonie, specializující se na stavební práce v historických objektech a jejich rekonstrukce.

N. Urbančíková: Vývoj moravsko-české hranice Hranici mezi Moravou a Čechami tvořil původně několikakilometrový pás, který byl zalesněný a především neosídlený. Jednalo se o území nikoho, jež si později postupně mezi sebe Čechy a Morava rozdělili, především podle toho, kdo dřív dané území obsadil. Takto nově vzniklá hranice byla více méně přirozená, kopírovala hranici mezi povodími řek Moravy (na Moravě), Labe a Vltavy (v Čechách), ale i zde se vyskytovalo několik výjimek, které přetrvaly až do 20. století. Jedná se především o oblasti v okolí obcí Lanškroun, Polička, Žďár nad Sázavou, Horní Cerekev a Studená. Obecně lze formování hranice mezi Moravou a Čechami rozdělit do tří etap. První, již zmíněná etapa, trvala přibližně do konce 11. století a její podstatou byl pás lese táhnoucí se mezi povodími řek Moravy, Labe a Vltavy. Druhá etapa je reprezentována již nějakou pomyslnou linií, táhnoucí se prostředkem zalesněného území a kopírující více či méně rozvodí řek. Území se začíná kolonizovat. Třetí etapou je etapa stabilizační, kdy je hranice pevně ukotvena v rozvodí, ale s několika výjimkami, převážně podle posunu kolonistů z české či moravské strany, jak už je zmíněno výše.

Obr. 1. Českomoravská hranice ve 20. století.

17

Etapa první Pohraniční les byl jako hranice chápán rozdílně. Někteří jej brali jako celistvou hranici mezi Čechami a Moravou, jiní zase uznávali okraje lesa jako hranici1 Pás lesa nebyl všude stejně široký. Na Svitavsku dosahoval šířky 30 km či libický újezd se odhaduje na šířku 32 km. Oproti tomu území na jihu Moravy dosahovalo nejširších hodnot. Nejširším byl pás lesa, táhnoucí se od Habrů a Chýnova v Čechách až v Třebíči na Moravě, jehož celková šířka byla 70 – 80 km. Etapa druhá Zde se vytváří představa jakési pomyslné hranice vedoucí středem pásu lesa. Je o ní dochováno několik záznamů. Nejstarším je zmínka v Kosmově kronice z roku 1086, kdy je hraniční les nazván termínem „silva media“ ve významu „prostřední les“ nebo „střed lesa“. Jiná listina z 12. století hovoří o hranici mezi Moravou a Čechami jako „silva, que interiacet inter Cazlawensem et Brinensem provinciím“ ve významu „les, který leží mezi čáslavským a brněnským krajem“. Od 13. století se již hovoří o konkrétní českomoravské hranici. Ta je situována do hranice labsko-dunajského rozvodí. „Cacumine moncium, qui sunt versus Bohemiam, a quibus aqua decurrit ad terram Moraviae" tedy "vrcholky hor, které jsou proti Čechám, ze kterých voda stéká do moravské země". Co se týče vrcholků hor, není jisté, že by tehdejší kolonisté, jak z české tak z moravské strany, považovali za hranice vrcholky stejné. Navíc v této době není znám termín rozvodí, a proto se na této hranici kolonisté z jedné či druhé strany nemohli zastavovat, protože nevěděli, kudy probíhá. Předpokládá se, že pokračovali v osidlování daného území pásu lesa do té doby, dokud se nepotkali s kolonisty z druhé strany. Etapa třetí V této etapě je stanovená pevná hranice na rozvodí již zmíněných řek s pohraniční funkcí vodních toků2. Proti tomuto ale vystupuje tzv. Chocův argument proti vhodnosti hraniční funkce řek. Tento argument vysvětluje, že přirozená hranice má být zejména taková, aby zabraňovala vpádům nepřátel z okolního území, tudíž by měla mít ochranitelskou funkci. Choc však namítá, že hranice mezi Čechami a Moravou je spíše administrativní, poněvadž jsou obě země již od 10. století spojeny vládou pražských knížat. Proto by tato hranice neměla být vedena vodními toky. Původní hranice tedy vedla v místě rozvodí, ale vzhledem k pohybu kolonistů po daném území docházelo v některých místech k jejímu posunu západním či východním směrem. Proto v mapce výše (Obr. 1) sledujeme několik výjimečných území, jejichž hranice mezi Moravou a Čechami netvoří rozvodnice. Hranice dnes Zemská hranice mezi Moravou a Čechami se ustálila začátkem 19. století. I poté však docházelo několikrát ke změně jejího průběhu. Jednalo se o změny v době Protektorátu či v dočasné změně hranic v oblasti Českomoravské vrchoviny. Hranice vesměs kopíruje katastrální území přiléhajících obcí, ale i zde se najdou výjimky, které vznikly zejména za komunistické éry. Až do konce roku 1948 plnila českomoravská hranice správní funkci.

M. Tláskal: Landštejn Landštejn V geografickém pojetí se lze setkat se třemi významy slova Landštejn. Pojmenování Landštejn nese jedna z osmi částí obce jménem Staré Město pod Landštejnem. Tato obec leží v okrese Jindřichův Hradec asi 10 km od Slavonic na Česko – rakouské hranici. Stejné jméno je spojováno i s nedalekou zříceninou hradu a také s blízkou vodní nádrží.

Zdroj: http://www.zamky-hrady.cz

1

V Čechách i na Moravě bylo toto chápání jiné. Každá země vnímala jako hranici vždy ten okraj lesa, jež zasahoval nejdále k druhému území. Takže Čechy uznávali východní hranici pásu lesa, Morava západní hranici pásu. 2

Jednalo se o řeky Svitavu, Oslavu a Jihlavu.

18

Hrad Landštejn: historie a současnost časnost Hrad Landštejn byl vystavěn ěn jako pomezní pevnost na vitorazském území střídavě st patřícím řícím k Rakous Rakousům a Čechám, a to přímo ímo proti rakouskému hradu v Marklu. Teprve roku 1252 král Přemysl P Otakar II. připojil ipojil panství s hradem natrvalo k Čechám. Počátky jednoho z nemnoha románských hradů hrad u nás nejsou zcela známy a také o způsobu ůsobu získání panství Vítkovci prameny mlčí. í. První dochovaná zmínka z roku 1259 uvádí, že pánem Landštejna byl Old Oldřich řich z vě větve Vítkovců, kteří užívali přídomek "z Landštejna". Ti vlastnili nili rozsáhlé panství asi po sto let. Po Vítkovcích získal Landštejn od Krále Václava lV. Konrád z Krajku (původem ze Štýrska) výměnou ěnou za svůj sv j hrad a statek v Lomnici nad Lužnicí. Tím se dostal na hrad tém téměř na dvě století cizí rod, který zde provedl významné přestavby. řestavby. Ani ve druhé generaci se Krajířové Krají s českým eským prostředím nesžili, třebaže t jejich manželky byly dcery významných rodů ů z blízkého okolí. Jeden z Krají Krajířů,, Lipold, jako úhlavní nepřítel nepř Tábora toto město neúspěšně roku 1420 obléhal a Jan Žižka na oplátku hrad Landštejn vypálil. V dalších pokoleních Krajířové Krajíř uskutečnili značné přestavby starého hradu. Bylo zvětšeno ětšeno nádvo nádvoří, vybudován nový palác v pozdně gotickém slohu, hradba s cimbu cimbuřím a věžemi. Před polovinou 16. století přibyla ještě ě od severu k jihu na místě předsunutého edsunutého valu hradba se střílnami a dvěma dv vloženými půlválcovými baštami. Pro zadlužení a finanční ní neshody byl hrad roku 1579 prodán Rakušanu Št Štěpánovi pánovi z Eincingu. Od něj n se Landštejn vrátil do českého eského držení, hrad koupil v roce 15 1599 jihlavský měšťan an David Neumaier z Vinterberka. Landštejn stihla dvakrát pohroma, která přispěla la k jeho neodvratné zkáze. Podle sv svědectví Bohuslava Balbína zasáhl na počátku čátku 60. let 17. století blesk vvěž kaple. Podruhé blesk udeřilil v roce 1771, hrad zcel zcela vyhořel a postupně se změnil ve zříceninu. íceninu. Dochoval se pouze gotický krb, který vrchnost odvezla do sternbašského sídla v Třešti. T Poté co majitelé Landštejna hrad opustili, sloužil objekt především p edevším jako zdroj stavebního kamene pro místní obyvatelstvo. Po druhé světové tové válce hrad připadl p státu a v dnešní době je kulturní památkou ve správě správ Národního památkového ústavu. Hrad je od roku 1972 rekonstruován a pro veřejnost ve byl otevřen řen v roce 1990. Celý objekt je přístupný návštěvníkům, m, v rámci hradu funguje vyhlídková vvěžž a stálá expozice místních archeologických nález nálezů. Archeologické práce na hradě probíhaly v letech 2003 – 2006 ve spolupráci s firmou Geo-cz. cz. Prohlídka není komentovaná. Hrad je podle dle oficiálních internetových stránek přístupný p od dubna do října.

Vodní nádrž Landštejn

Zdroj: http://www.panoramio.com Vodárenská nádrž Landštejn na toku Pstruhovec se nachází v blízkosti stejnojmenné obce. Protože měla m sloužit vodárenským účelům, byl pro její výstavbu vybrán potok, jehož povodí je většinou v zalesněné a bez soustředěné zástavby. Hlavním účelem vodního díla je zajištění ění odběru odb pro úpravnu vody ve Starém Městě pod Landštejnem, zajišt zajištění minimálního průtoku v toku pod hrází a snížení povodňových povod průtoků. Pro udržení dostatečné né jakosti tohoto zdroje povrchové vody byla v povodí nádrže stanovena ochranná pásma vodního zdroje. Hráz je kamenitá sypaná s návodním těsnícím tě pláštěm z PVC fólie, chráněné né betonovými prefabrikáty. Podloží hráze tvo tvoří žula a těsnící plášť je do podloží zavázán betonovým blokem s injekční a revizní štolou, umístěným v patě návodního svahu. Návodní i vzdušní svah je upraven ve sklonu 1 : 2 a vzdušní svah je oset trávou. Na koruně hráze o šířce šíř 6,0 m je zřízena vozovka, která je na návodní straně ě opat opatřena betonovou zídkou sloužící jako vlnolam. K zajišťování ování minimálního průtoku pr v toku pod vodním dílem – asanačního čního průtoku prů – je zde osazeno asanační potrubí o průměru 150 mm. K převádění př povodňových průtoků slouží boční bezpečnostní čnostní přeliv př umístěný na levém břehu nádrže. Délka přelivné elivné hrany je 10,95 m. Voda přepadá do spadiště a dále odtéká betonovým skluzem dlouhým 235 m do vývaru pod hrází. Bezpečnostní přeliv řeliv může mů při maximální hladině převést celkový průtok cca 8,9 m³/s.

19

M. Staněk: Česká Kanada – komplexní FG charakteristika Geografické vymezeni Oblast Česká Kanada leží na jihu České republiky při historické hranici Čech a Moravy, podél státní hranice s Rakouskem. Je ohraničená přibližně městy Kunžákem, Českým Rudolcem, Slavonicemi, Novou Bystřicí a Jindřichovým Hradcem. V oblasti se nacházejí, či do ní zasahují, tři přírodní parky – Česká Kanada, Homolka-Vojířov a Javořická vrchovina. Co do přírodních poměrů, zahrnuje oblast na východě část Českomoravské vrchoviny, do které patří Dačická sníženina, Jihlavské vrchy a Novobystřická vrchovina, na jejímž území jsou dva přírodní parky - Česká Kanada a Homolka-Vojířov. Směrem k západu se krajina mění a klesá k Jindřichovu Hradci, dále pokračuje údolím Nežárky, která spěchá k soutoku s Lužnicí, kde námi sledovaná oblast končí. Zejména oba přírodní parky jsou charakteristické hlubokými souvislými lesy, loukami a množstvím menších rybníčků a vodních toků. Vlastní Jindřichohradecko je hustěji osídlené, proto jsou zde lesní porosty drobnější, smrkové lesy České Kanady se mísí s borovými a směrem ke Stráži nad Nežárkou zaujímají rybníky v krajině větší plochu a slibují hojnost ryb. Byl vyhlášen roku 2004 o současné rozloze 283 km2, sleduje zachování maxima přírodních krás a hodnot a vysoké kvality životního prostředí. Má mimořádný význam v územním systému ekologické stability a v neposlední řadě jsou důležité i jeho vodohospodářské funkce.

Geomorfologie a geologie Po geomorfologické stránce krajina náleží jihozápadnímu cípu Javořické vrchoviny. Severozápadní část tvoří Jindřichohradecká pahorkatina, která na jihozápadě navazuje na Třeboňskou pánev. Větší část oblasti však pokrývá kopcovitá a silně zalesněná žulová Novobystřická vrchovina, která na severu navazuje na masív Českomoravské vrchoviny. Východní část tvoří Dačická pahorkatina, která má ráz protáhlé sníženiny. Průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 550 až 650 metry. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen (738 m n. m.), jehož úpatím se vine úzkokolejka z roku 1897. Další krajinné dominanty tvoří Šibeník (732 m n. m.), Kunějovský vrch (725 m n. m.), Vysoký kámen (723 m n. m.), Studnice (722 m n. m.), Bukový vrch (721 m n. m.), Větrov (714 m n. m.) a Čihadlo u Starého Města pod Landštejnem (700 m n. m.). Kopce jsou převážně ploché, s balvany a kamennými stády na vrcholech. V bizardních skalních útvarech z hrubozrnné a landštejnské žuly roztroušených po zdejších lesích vytvořilo zvětrávání kamene skalní mísy (v minulosti lidé soudili, že jde o díla lidských rukou sloužící rituálním účelům, např. v okolí hradu Landštejna nebo Suchdola u Kunžaku). Nechybí ani zde ani typické viklany (Viklan Trkal byl však ze své vodorovné polohy vychýlen bývalým majitelem, který byl dotčen tím, že mu po jeho pozemku šlapou výletníci). Zajímavé skalní útvary jsou u rybníka Zvůle nebo na Liščím vrchu nedaleko Terezína u Kunžáku. Po polích jsou rozesety balvanovité ostrůvky. Vyšších výšek pak dosahují, související Jihlavské vrchy, které jsou však za hranicí oblasti. Klima, hydrologie a pedologie Podnebí je tu poměrně drsné na české poměry, patří chladné klimatické oblasti s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. Průměrné roční teploty kolísají mezi 7 - 8 °C. V letním období se pohybují v rozmezí 14 – 18 °C, v zimním pak v rozmezí -3 – 2°C. Nejteplejším měsícem je stejně jako na většině našeho území červenec (17 – 20 °C) a nejstudenějším naopak leden (0 - -4 °C). Průměrný roční úhrn srážek činí 550 – 750 mm. Chladné a poměrně deštivé podnebí je jeden z možných zdrojů názvu Česká Kanada. Českou Kanadou probíhá hlavní evropské rozvodí Labe a Dunaje, čili hranice úmoří Severního a Černého moře. Oblast odvodňují četné potoky a je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Nejvýznamnější jsou Koštěnický potok, řeka Dračice a Hamerský potok. Rybníky jsou charakteristickým znakem tohoto kraje. Západní část oblasti je na ně velmi bohatá. Stavěly se již od 13. století. Vznikly zaplavením bývalých mokřin a rašelinišť nebo přehrazením bystře tekoucích potoků. Mezi nejdůležitější patří Kačležský (176 ha), Krvavý (127 ha), Ratmírovský (78 ha), Hejtman u Strmilova (68 ha), Pěněnský neboli Dřevo (60 ha) a Komorník (56 ha). Rybníky slouží především k chovu ryb (k tomuto účelu byly také budovány), často i k závlahám a mnohé mají význam jako hnízdiště a shromaždiště vodního ptactva. V létě se některé z nich mění v oblíbená koupaliště (Komorník, Ratmírovský, Pěněnský, Osika a Zvůle). Z hlediska půd území České Kanady převládají zejména podzolové půdy, které se pak nacházejí převážně v západní části této oblasti, druhou nejčastější půdou jsou kambizemě a lokálně se zde objevují také gleje. Rostlinstvo a živočišstvo Téměř celé území oblasti bylo kdysi pokryto smíšenými lesy a listnatými háji buků, dubů a habrů. Ty se však zachovaly jen v malých ostrůvcích, chráněných jako přírodní památky nebo rezervace. Dnes převažují smrkové lesy bez podrostu. První pracné kácení a žďáření zdejších lesů začalo ve 12. století při kolonizaci kraje. Odlesněná půda v okolí osad se už po dlouhá staletí zemědělsky obhospodařuje. K ekologicky nejcennějším přírodním celkům České Kanady patří ustálená společenstva trav a dalších bylin. Vlhké, sytě zelené louky na nivách potoků a řek jsou často jedinými místy, kde se udržely při životě jinde ohrožené a vzácné druhy rostlin i drobných živočichů. Druhým, neméně přitažlivým typem travnatých porostů jsou suché svažité pastviny, někdy členěné dlouhými kamennými mezemi. Tyto meze zarostlé lískami, jeřáby a jalovčím jsou zcela svébytným prvkem zdejší krajiny. Jsou útočištěm mnoha drobných bezobratlých živočichů a oblíbeným hnízdištěm polních ptáků. K esteticky nejpřitažlivějším však patří staré pastviny s velkými balvany. Tyto pastviny zůstaly od konce 2. světové války opuštěné a začaly se na nich rozrůstat jalovce. Dvě takové jalovcovo-žulové pastviny (u Kunžáku a Valtínova) jsou chráněny jako přírodní památky. V lesích se hojně vyskytuje srna obecná, prase divoké a zajíc obecný, nad loukami poletuje na padesát druhů motýlů, k vidění je káně lesní, poštolka obecná a dokonce i čáp černý.

20

Přírodní zajímavosti Celé území České Kanady je protkáno poměrně velkým množstvím maloplošných chráněných území. Jedná se zejména o ornitologicky a botanicky zajímavé rybníky, jalovcové porosty a rašeliniště. Vyjmenovat a přiblížit všechny z nich by bylo příliš zdlouhavé, proto je uvedeno jen několik nejvýznamnějších lokalit. NPP Kaproun Luční rašeliniště nedaleko obce Kaproun bylo vyhlášeno národní přírodní památkou v roce 1987, má rozlohu 2,92 ha. Lokalita leží v terénní sníženině, jíž protéká pramenný úsek Dračice. Předmětem ochrany je zbytková populace kriticky ohroženého druhu, orchideje prstnatce Traunsteinerova (Dactylorhiza traunsteineri). Jeho populace zde byla objevena v roce 1976. Po odvodnění okolních pozemků prstnatec téměř vyhynul. Od r. 1995 zde opět pravidelně vykvétá. Porosty jalovců u Kunžáku a Valtínova Lokalita, nacházející se západně od Valtínova, byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1987 a její rozloha činí 0,5 ha. Jalovec obecný, který se zde hojně vyskytuje, patří dnes již k vzácným dřevinám. Další lokalita s jeho výskytem se nachází západním směrem od městečka Kunžak. Jedná se o původní kamenitou pastvinu. Tato oblast byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1987 a její rozloha je 0,11 ha. PR Hadí vrch Tato rezervace chrání balvanitý hřbet a stráně vrcholku Výhon (647 m n. m.). Jedná se o bývalé pastviny s vřesovišti a rozsáhlými porosty jalovce obecného. Kolem vrcholu jsou žulové mrazové sruby a pod nimi kamenné moře. Přírodní rezervace je jediným místem u nás, kde se vyskytuje motýl pernatuška vřesovištní. Tato oblast byla vyhlášena přírodní rezervací v roce 1988 a zaujímá rozlohu 13,36 ha. PR Krvavý a Kačležský rybník Tyto rybníky s rákosinami, rašelinnými a vlhkými loukami jsou ornitologicky velmi významné lokality, vyskytuje se zde i řada zvlášť chráněných mokřadních druhů rostlin. PP Rašeliniště Klenová Předmětem ochrany této přírodní památky je lužní rašeliniště s řadou významných rostlinných druhů.

D. Peter: Úzkorozchodné tratě v ČR Za úzkorozchodné železnice (resp. dráhy) považujeme takové, jejichž rozchod je menší než normální, který činí 1435 mm. U nás se pohyboval mezi 450 mm a 1000 mm, nejčastěji však mezi 500 a 600 mm. Rozchod se definuje jako „vzdálenost vnitřních hran hlav kolejnic“. Často se zaměňuje úzkorozchodné a úzkokolejné, to je ale špatně, i když s rozchodem samozřejmě souvisí i rozměry a váha kolejnic a úzkorozchodky mívají i kolejnice užší a lehčí než dráhy normálního rozchodu. Historie rozchodů Normální rozchod, tak jak jej známe dnes u nás, však nebyl a není všude stejný. Například ruské železnice mají rozchod širší (1520 nebo 1524 mm) a na pyrenejském poloostrově je to ještě víc (1668 nebo 1676 mm). Naopak v JAR je normální rozchod 1067 mm. Japonsko mělo až do 60. let 20. stol. také rozchod 1067 mm, než přišel první rychlovlak světa - Šikansen - a hned byly na japonských ostrovech koleje našeho „normálního“ rozchodu. Dokonce i naše koleje se mohou stát úzkými, pokud do Bohumína dorazí přes Polsko ruské vozy po širokorozchodné trati. Středoevropsky lze tedy brát za úzký rozchod ten užší než 1435 mm (viz výše). Vzhledem k tomu lze tedy za úzkorozchodnou trať i nejstarší koněspřežnou železnici z Českých Budějovic do Lince (1106 mm) a byla by tak z dnešního pohledu první úzkorozchodnou u nás. To, že se v Evropě a později i po celém světě stane normálním rozchod Stephensona, tedy 1435 mm a ne rozchod Brunella 2130 mm, bylo rozhodnuto až parlamentní komisi roku 1846 v Anglii, odkud se Stephensův rozchod šířil dál. Avšak pokud by tento „souboj rozchodů“ dopadl naopak, pak by i náš dnešní „normální“ rozchod mohl být hodně úzký. Ovšem to se nestalo, a tak se další budování železnic ubíralo vesměs po takto zvoleném normálním rozchodu, který se nakonec ukázal jako vhodný i pro většinu tratí po rovinatých a trochu zvlněných terénech. Jako problémový se tento rozchod ukázal jen při překonávání horských hřebenů, kde bylo třeba hledat „ohebné“ lokomotivy, které by se protáhly poměrně ostrými oblouky. Těm se v horském terénu bez extremního prodražení tratě nedalo vyhnout. Hlavní dráhy, které byly v 2. polovině 19. století strategicky významnými spoji, však byly i za cenu tak obrovských nákladů, především na stavbu tunelu a mostu, i v těchto horských krajinách normálněrozchodné. Ovšem jak postupně docházelo na méně významné spoje a k veřejné železniční síti se připojovaly stále chudší oblasti, ubývalo financí na stavbu takových drah a východiskem se tak staly, poté často i v nenáročném terénu, úzkorozchodné tratě.

21

Historie úzkorozchodných tratí v ČR V českých zemích se veřejné úzkorozchodné tratě prosadily až na samém konci 19. století a na začátku 20. století. Avšak nepředstavovaly nějak významnou složku veřejné dopravy. V tehdejší ČSR byly celkem jen čtyři úzkorozchodné tratě pro veřejnou dopravu (pod správou tehdejších ČSD). Trať Jindřichův Hradec - Nová Bystřice byla otevřena pro veřejnou dopravu 1. 11. 1897. Provoz byl zastaven 25. 1. 1997, ale od 14. 6. téhož roku je trať zase v provozu pod správou JHMD a od 20. 6. zde funguje opět veřejná doprava. Další z tratí, která byla součástí 80 km dlouhé sítě jindřichohradeckých úzkorozchodných tratí, mimochodem nejdelší v síti ČSD, je Jindřichův Hradec - Obrataň. Ta byla otevřena pro veřejnou dopravu 24. 12. 1906 a od 23. 10. 1997 je stejně jako předchozí trať pod správou JHMD. Poslední úzkorozchodnou tratí pro veřejnou dopravu v Čechách byla od 14. 12. 1898 trať Frýdlant v Čechách - Heřmanice. Mezi lety 1951 a 1957 byla železnice neveřejná (komerčně vlečka n. p. Severočeský průmysl kamene Liberec) a 13. 1. 1976 byl pro špatný stav provoz zastaven úplně. Na Moravě byly úzkorozchodné tratě pro veřejnou dopravu dvě; trať Ondrášov - Dvorce na Moravě (otevřeno 31. 12. 1898, zastaveno 14. 9. 1933) a Třemešná ve Slezsku - Osoblaha, která byla pro veřejnou dopravu otevřena 14. 12. 1898 a přes různá uzavření a změnách na nákladní dopravu je veřejnosti otevřená dodnes. Mnohem větší část českých úzkorozchodných tratí tvořily dráhy průmyslové. V omezených prostorách průmyslových podniků býval systém jednoduché železnice s možnosti ostrých oblouků jedinou možnosti dopravy. Totéž, ve spojení s těžebními stroji při přesunu velkých objemů zeminy, platilo o stavebních firmách. Úzkorozchodné tratě nacházely uplatnění i v zemědělství, především v dopravě řepy do cukrovarů či při těžbě dřeva. Lesní železnice ale u nás neměly moc uplatnění a až na pár výjimek na Moravě se používaly jen při kalamitních situacích a byly stavěny dočasně. Tyto dočasné tratě se využívaly kupříkladu i ve stavebnictví, kdy se trasa s postupem práce měnila. Praktikovalo se i to, že se kolejnice kladly před vlak a poté, co popojel, se za ním opět rozebraly. Tímto způsobem se i v terénech se špatnou infrastrukturou přepravovaly těžké náklady (např. na Pražský hrad byl tímto způsobem dopraven obelisk z Mrakotína). Hlavní význam měly na českých a moravských úzkorozchodkách dráhy důlní a dráhy v hutních provozech. Například v oblasti severozápadních Čech v době po 2. sv. válce jezdilo na důlních tratích o úzkém rozchodu kolem tisíce parních lokomotiv. Úpadek úzkorozchodných tratí S rozvojem automobilové dopravy přichází v 50. letech 20. století postupný zánik úzkorozchodných tratí. Auta nejdříve nahradila vlaky na velkých stavbách a poté také v zemědělství. V povrchových lomech se v důsledku zvyšující se kapacity přepravovaných surovin přecházelo na normálněrozchodné elektrické železnice. Nejdéle sloužily úzkorozchodky, kromě některých menších lomů a dolů, hlavně tam, kde svým způsobem teprve začínaly, tedy v hutích na Ostravsku, Chomutově, Kladně či Králově Dvoře. V těchto hutích postupně docházelo k výměně parních lokomotiv za motorové a nakonec na všech úzkorozchodkách v českých zemích došlo k jejich zániku s jedinou výjimkou v důlní železnici v Mladějově na Moravě. Tam vydržela 11 km dlouhá drážka s parními lokomotivami jako muzejní dráha dodnes (pára se vrátila v roce 1989 například i na železnici v Jindřichově Hradci). V současné době se na našem území vyskytuje cca 250 km tratí s úzkým rozchodem, které jsou součásti asi 40 úzkorozchodných drah s minimálně částečnou pravidelnosti a 7 drah muzejních. Jen dvě úzkorozchodné železnice slouží pro veřejnou dopravu, jsou to Jindřichohradecké místní dráhy (zmíněna referátem od Petra Kameníčka) a trať Třemešná ve Slezsku - Osoblaha. Třemešná ve Slezsku - Osoblaha Trať z Třemešné do Osoblahy je poslední úzkorozchodná trať provozovaná Českými drahami. Jak již bylo zmíněno, provoz na této trati byl zahájen 14. 12. 1898 po necelém roku od zahájení její výstavby. Kuriozitou je, že první vůz na této trati, pivní vagón, je o 3 roky starší než samotná trať. Důvodem výstavby trati byla potřeba dopravního spojení osoblažského cukrovaru pro odvoz a návoz surovin. Schválená byla tehdy stavba trati z Albrechtic do Osoblahy. Z finančních důvodů byla v roce 1897 zvolena jako místo napojení stanice Třemešná. Aby se trať lépe přizpůsobila terénu a náklady na její výstavbu nebyly tak vysoké, byl zvolen úzký rozchod 760 mm. Pro osoblažský cukrovar to mělo výhodu hlavně v tom, že suroviny pěstované v okolí trati bylo levnější dovážet po trati do Osoblahy, než je složitě překládat na normální rozchod a odvážet někam dál. Denně zde jezdily tři páry smíšených vlaků, do roku 1911 čtyři páry. Délka tratě je 20, 218 km a nachází se na ní 102 oblouků malých poloměrů. Ze dvou třetin z nich se tento poloměr pohybuje mezi 100 a 150 m, avšak na trati je i oblouk o poloměru pouhých 75 m (nejmenší oblouk v síti ČD). Osoblažští radní se snažili o přestavbu úzkorozchodky na normálně rozchodnou železnici. V červenci 1907 byla deputace starostů z Osoblažska u ministra železnic, ten však přestavbu zamítl. Snaha o snížení nákladů na provozu místních drahách přinesla již koncem 20. let minulého století nasazení motorových vozů. Motorové vozy byly na osoblažskou trať nasazovány od 27. 11. 1928. Zasloužily se o zkrácení jízdních dob a od roku 1929 byl rovněž rozšířen počet spojů na 4 páry motorových vlaků a 1 až 3 smíšené v parní trakci. Nákladní doprava byla na této trati zrušena 31. 5. 1997 a do podzimu přetrvala přeprava uhlí do Osoblahy. Od roku 1945 se třikrát hovořilo o zrušení trati pro nerentabilnost. Naštěstí se vždy našly důvody pro udržení provozu. V letech 1986 – 88 proběhla generální oprava celé trati, trať dostala nový svršek, i když s nezvykle mohutnými kolejnicemi. Díky tomu dostala tato úzkorozchodka na dlouhou dobu svoji nezaměnitelnou podobu a vydržela do dnešních dnů. Svou jedinečnost by trať bezesporu umocnila plánovaným prodloužením trati z Osoblahy za hranice do polské stanice Raclawice Słąskie. Úzkokolejka by se tím prodloužila o dalších 10 km a stala by se jednou ze dvou mezinárodních tratí o rozchodu 760 mm.

22

P. Kameníček: Jindřichohradecké místní dráhy Úvod V okolí starobylého jihočeského města Jindřichův Hradec nalezneme unikátní technické dílo, kterým jsou dvě úzkorozchodné železniční tratě spojující Jindřichův Hradec s přilehlými obcemi. Tratě svou výjimečností lákají každý rok turisty nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Kromě pravidelných turistických jízd jsou na tratích vypravovány běžné vlaky v rámci základní dopravní obslužnosti a také nákladní vlaky. Historie Provoz úzkorozchodných tratí v jižních Čechách sahá do roku 1897, kdy byla zprovozněna novobystřická trať. V roce 1906 byla ukončena výstavba druhé tratě vedoucí z Jindřichova Hradce do Obrataně a na konci tohoto roku zde byl zahájen pravidelný provoz. Až do roku 1925 byly obě tratě soukromé, od tohoto roku se nacházely v rukou státu. To s sebou přineslo i modernizaci vozového parku, neboť od roku 1930 docházelo k náhradě parních lokomotiv modernějšími motorovými. Přesto byl parní provoz ukončen až v roce 1965. V průběhu 70. let 20. století se objevily studie na zrušení úzkokolejných tratí, které však nebyly realizovány. Na počátku 90. let je založen Klub přátel jindřichohradeckých úzkokolejek, jež provozuje turistické jízdy parním vlakem. V roce 1993 vyhlašuje vláda ČR privatizaci úzkokolejek. Za účelem udržení provozu na úzkokolejných tratích vznikla v roce 1994 akciová společnost Jindřichohradecké místní dráhy (JHMD). V roce 1997 bylo definitivně rozhodnuto o privatizaci a o rok později byly tratě slavnostně předány novému dopravci JHMD. Od toho okamžiku se JHMD snaží o postupné zlepšování kvality cestování modernizacemi železniční sítě, vozového parku a staničních budov.

Obr. 1 Tratě JHMD s vyznačenými stanicemi v roce 2012

23

Současnost JHMD v současné době zajišťuje provoz na obou tratích, tedy z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a do Obrataně. Rozchod tratí je 760 mm a celková délka činí 79 km, na nichž se nachází celkem 30 zastávek. Nejvyšší bod tratě se nachází v 673 m n. m. a největší stoupání dosahuje 26 ‰. JHMD mají přibližně 2 km dlouhý společný úsek s tratí ČD u Jindřichova Hradce, kde se nachází tzv. splítka, která umožňuje provoz vozidel různých rozchodů na jednom tělese díky přidání další kolejnice. Kromě zajištění pravidelných osobních vlaků a nákladní dopravy, provozují JHMD v době turistické sezony jízdy historických parních vlaků. Trať z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice byla první úzkokolejnou drahou v tomto území a je v provozu od roku 1897. Její celková délka dosahuje 33 km. Železnice začíná v Jindřichově Hradci, odkud se vydává směrem na východ společně s druhou úzkokolejkou do Obrataně a také normálněrozchodnou tratí z Veselí nad Lužnicí do Jihlavy. Tato trať pochází již z roku 1887 a byla vybudována jako součást tzv. českomoravské transverzální dráhy. Společný úsek je krátký a poté se úzkorozchodná trať odklání na vlastní těleso. Ještě v Jindřichově Hradci se od hlavní trati odděluje vlečka, jež vede do bývalého závodu Jitka, který byl významným textilním podnikem v celé oblasti. Jiným průmyslovým podnikem na trati je firma Tecnocap (dříve Obal) ze Střížovic, která vyrábí potravinářské obaly. Cestou do Nové Bystřice trať míjí zajímavá a turisticky atraktivní místa. Železnice prochází lesy, které střídají výhledy na malebnou krajinu, v níž můžeme pozorovat např. údolí Hamerského potoka zvaného Jindřišské údolí. Nad tímto údolím se nachází zřícenina Vítkova Hrádku. Mezi další historické objekty, které si může návštěvník při cestě prohlédnout, patří např. raně gotický blažejovský kostel sv. Alžběty, hrad Landštejn nebo z nedávné historie bunkry československého opevnění. Dráha protíná rovněž turisticky atraktivní oblast zvanou Česká Kanada, jež dostala název podle různě velkých roztroušených balvanů obrostlých jalovcem, které jsou roztroušené po loukách. Trať končí v Nové Bystřici, kde se nachází sloup Nejsvětější Trojice z roku 1679, kostel sv. Petra a Pavla a renesanční zámek vzniklý přestavbou původního hradu. JHMD tvoří ještě druhá trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Obrataně. Tento úsek byl uveden do provozu v roce 1906 a je dlouhý 46 km. První část železnice je stejná jako trať do Nové Bystřice, avšak po krátkém společném úseku s normálněrozchodnou tratí se stáčí směrem na sever. Z této železnice existuje jedna odbočka. Jedná se o bývalou vlečku s překladištěm na železnici užšího rozchodu (600 mm), která byla do 80. let 20. století využívána pro přepravu kaolinu než byla nahrazena silniční dopravou. Dráha prochází několika zajímavými městy jako např. Nová Včelnice, kde se nacházejí staré židovské domy z 18. století a kostel z roku 1768. Město je známé rovněž jako rodiště významného českého herce Rudolfa Hrušínského (1920 - 1994). Dalším zajímavým městem je Kamenice nad Lipou, kde se nachází renesanční zámek a v němž jsou dodnes patrny zbytky středověkého opevnění. Pro železniční dopravu je město velmi významné, neboť je centrem nákladní dopravy. Trať dále pokračuje malebnou mírně zvlněnou krajinou a za dobrého počasí jsou dokonce vidět i chladící věže jaderné elektrárny Temelín vzdálené 50 km. Další turisticky atraktivní zastávkou na trati je město Černovice, jehož dominantu tvoří městská věž nebo barokní zámek a Černovická obora. Trať dále prochází místem, kde se konala poslední husitská bitva v roce 1435, ve které Oldřich z Rožmberka rozprášil zbytky táborských vojsk. Mezi další zajímavosti ležící na této trati stojí za zmínku Sudkův Důl, ve kterém se dochovala vodní věžová tvrz z 15. století. Trať končí po 46 km na nádraží v Obratani.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že provoz na JHMD je převážně turistický, není tomu tak. Železnice je místními oblíbená, a přestože nejvyšší rychlost vlaků je 50 km/h, vlak je stejně rychlý jako autobus ve stejné trase, neboť ten ztrácí čas zajížděním do obcí z hlavní sinice. Množství turisticky atraktivních cílů spolu s unikátní železnicí propůjčuje trati velký turistický potenciál, který je využíván při nostalgických jízdách parními vlaky.

L. Usnul: nerostné suroviny v jihočeských pánvích Geneze jihočeských pánví Jihočeské pánve - českobudějovická a třeboňská jsou intramontanní tektonicky založené deprese na zlomech sz. - jv. a ssv.- jjz. směru situované prakticky v centrální části moldanubika. Obě pánve jsou dnes odděleny hrásťovou strukturou moldanubického krystalinika - Lišovským prahem. Začínají vznikat v centru jihočeské oblasti tektonickými pohyby souvisejícími s počínající alpínsko-himálajskou orogenezí na konci křídy. V této době se zde v souvislosti s mořskou transgresí ukládají slabě zpevněné nebo nezpevněné křídové sedimenty. Mocnost těchto a terciérních sedimentů se pohybuje v nejhlubších částech pánví kolem 400 m. Během alpinsko-himálajské orogeneze dochází k vyzdvižení Českého masívu a k mořské regresi. Během oligocénu vzniká v předpolí Šumavy výrazná megasynklinála zalitá sladkovodními jezery s odtokem směrem k jihu. K dotvoření pánví dochází v období pliocénu, kdy dochází k dalšímu poklesu, k vyzdvižení Lišovského prahu a ke stabilizaci systému odvodňování do přibližně dnešní podoby. Nejstarší sedimentární výplní představuje svrchně-křídové klikovské souvrství, které pokrývá největší území a dosahuje nejvyšších mocností. Nejvýznamnější je ovšem miocenní mydlovarské souvrství. Nachází se přibližně na čtvrtině území a dosahuje mocností až 60 m. V tomto souvrství se můžeme setkat s uhelnými jíly, lignity, diatomitovými jíly a křemelinou, jež jsou v některých lokalitách těženy. Z kvartérních sedimentů mají největší ekonomický význam pleistocenní štěrkopískové terasy, jež jsou těženy především na Třeboňsku. Na Třeboňsku jsou také vyvinuty systémy rašelinišť.

24

Českobudějovická pánev je menší, ale výraznější z obou jihočeských pánví. Má přibližně směr JV-SZ, šířku 4 - 13 km a délku 72 km. Jedná se o tektonickou sníženinu oddělenou od okolí výraznými zlomovými svahy (především na JV – oblast rudolfovského zlomu). Je tvořena dvěma podcelky – Blatskou (větší, JV) a Putimskou pánví. Třeboňská pánev je dlouhá přibližně 60 km a široká 16 – 24 km. Oproti Českobudějovické pánvi je sice větší, ale méně výrazná. Na západě je oddělena Lišovským prahem (Baba 578 m n. m.) od Českobudějovické pánve, na východě sousedí s Křemešnickou vrchovinou. Je tvořena třemi podcelky – Lišovským prahem, Lomnickou pánví (hlavní akumulační zóna) a Kardašořečickou pahorkatinou (asi 30 – 50 m nad úrovní Lomnické pánve). Těžba nerostných surovin v jihočeských pánvích Třeboňská pánev Třeboňsko v minulých desetiletích bylo a v současnosti stále je významným zdrojem štěrkopísků, živcových písků a rašeliny pro značnou část Čech. Proto je z hlediska ochrany přírody a krajiny na Třeboňsku významným faktorem velkoplošná těžba štěrkopísků v nivách Lužnice a Nežárky, kde je vymezeno třináct dobývacích prostorů v různém stadiu těžby a rekultivace, a řada dalších rozsáhlých výhradních i nevýhradních ložisek. Celková výše těžeb štěrkopísků klesla oproti 70. - 80. létům minulého století na zhruba 30-40 % dřívějších maxim. Ročně se těží všemi těžebními společnostmi dohromady okolo 1,5 milionu tun štěrkopísku včetně živcových surovin. Díky legislativě na úseku ochrany přírody byly snad definitivně zrušeny původní záměry na pokračování těžby v nejcennějších částech Třeboňska (Horní Lužnice, Jemčina, Majdalena, Holičky) a zásoby ložisek štěrkopísku o objemu několika desítek milionů metrů krychlových byly převedeny z kategorie volných zásob mezi zásoby vázané z důvodů střetů s ochranou přírody a krajiny. Rovněž průmyslová těžba rašeliny je zhruba na čtvrtině původních objemů a její budoucnost je omezena životností dnes existujících těžeben bez perspektivy otevření dalších lokalit. Naproti tomu prakticky bez omezení je možno využívat rašelinu jako přírodní léčivý zdroj pro místní lázeňství (Třeboň), neboť těžba pro tento účel je velmi malá, a navíc rašelina může být po použití regenerována. Českobudějovická pánev Těžba nerostných surovin v Českobudějovické pánvi je oproti Třeboňsku výrazně odlišná. V minulosti se zde nacházelo několik ložisek lignitu (především v severní části pánve). Ten byl však málo kvalitní a v dnešní době jsou již rentabilní ložiska vytěžena a nedochází zde k další těžbě. Spolu s lignity se vyskytují i ložiska diatomitových jílů (netěženy). Těžba štěrkopísků a stavebního kamene zde má (na rozdíl od Třeboňska) jen lokální význam. V minulosti málo významná ložiska barevných kovů (zinek, olovo) v oblasti Rudolfova byla již vytěžena. Nerostné suroviny Lignit - v Českobudějovické pánvi, vytěžený, málo kvalitní Kaolin - Třeboňská pánev – málo významná oblast, kde kaoliny vznikly ze žul a biotitických pararul moldanubika. Vyhodnocené jsou pouze kaoliny keramické (KK) na dvou malých ložiskách: Kolence a Klikov. Surovina se netěží, ani v budoucnosti se s ní pro nízkou kvalitu nepočítá. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Jíly - Jihočeské pánve – jíly jsou vysoce až středně žáruvzdorné zejména vhodné jako vazné (JO), dále i jako pórovinové (JP) a nežáruvzdorné (JN). Hlavními ložisky JO jsou Borovany- Ledenice (kde se zároveň těží i diatomit) a Zahájí-Blana. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Diatomit - Největší akumulace diatomitu v Čechách se nacházejí v jihočeských pánvích. V budějovické pánvi se vyskytují spongodiatomity a diatomitové jíly (nekvalitní stavební diatomity) spolu s lignity. Ložisko Borovany-Ledenice, ležící v třeboňské pánvi, je jediným evidovaným a zároveň těženým ložiskem v ČR. Průměrná mocnost suroviny je cca 8,5 metru (maximálně 15 m). Zvláště čisté diatomity jsou po úpravě využívány k filtračním účelům či jako plnidla v potravinářském, chemickém, farmaceutickém průmyslu aj. Diatomitů nejvyšší kvality se užívá při filtraci vín, likérů, piva, jedlých olejů či tuků. Ostatní jsou vhodné většinou jen pro výrobu stavebních a izolačních hmot, případně steliv pro domácí zvířata. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Živec - horní tok řeky Lužnice s ložisky Halámky, Tušť, Dvory nad Lužnicí, Majdalena, kde je rozhodující těžené ložisko Halámky, zbývající ložiska nejsou těžena. Z vody těžené ložisko Halámky je jedním z nejvýznamnějších zdrojů živců v ČR. Velká část zásob těchto ložisek je vázána střety zájmů s ochranou přírody, zejména s CHKO Třeboňsko Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Štěrkopísky - Hlavní ložiskovou oblast jižních Čech představuje horní a střední tok Lužnice. Perspektivní oblastí je pravý břeh Nežárky. Společnosti: LB Minerals a.s., Horní Bříza, Hanson ČR a.s., Veselí nad Lužnicí, Budějovické štěrkopísky spol. s.r.o., Vrábče.

25

Ložiska štěrkopísků: dobývací prostory a.s. Hanson ČR a.s.: Veselí nad Lužnicí, Cep, Cep I, Cep II, Tušť, Tušť I, Horusice, Horusice I, Novosedly nad Nežárkou, Stráž nad Nežárkou, Pístina, dobývací prostor a.s. Lasselsberger - dříve Calofrig Borovany: Krabonoš).

M. Jareš: Jihočeský kraj – socioekonomická charakteristika Základní charakteristika Jihočeský kraj je s rozlohou 10 057 km2 druhý největší kraj v České republice (po Středočeském kraji) a zaujímá 12,5 % celkové rozlohy České republiky. Státní hranice s Německem a Rakouskem utváří významnou část hranic kraje. Dále sousedí na východě s krajem Vysočina, na západě s Plzeňským a na severu se Středočeským krajem. Celé území kraje je rozděleno na 7 okresů. Největším je okres Jindřichův Hradec, nejlidnatějším pak České Budějovice, ve kterém žije téměř 30 % obyvatel kraje. To je dáno především samotnou koncentrací obyvatel do města České Budějovice, ve kterém žije téměř 95 000 obyvatel. V Jihočeském kraji se nachází celkem 623 obcí, jako základních administrativních jednotek, z nichž 53 má statut města. Celkem 239 obcí spadá do velikostní kategorie pod 200 obyvatel, 204 obcí je zahrnuto do kategorie 200 – 499 obyvatel, 88 obcí je ve velikostní skupině 500 – 999 obyvatel, 15 obcí je zařazeno do skupiny 1000 – 19 999 obyvatel, 4 obce patří do kategorie 20 000 – 49 999 obyvatel a pouze 1 obec splňuje kritérium velikostní skupiny 50 000 a více obyvatel. Největšími městy jsou České Budějovice, Tábor (35,6 tis. obyv.), Písek (30 tis. obyv.), Strakonice (23,3 tis. obyv.) a Jindřichův Hradec (22,5 tis. obyv.). V těchto největších městech žije jedna třetina Jihočechů. Nejmenší obce do 200 obyvatel představují 38,4 % celkového počtu obcí, ale žije v nich pouze 4,2 % obyvatel kraje. Kraj je tvořen 17 správními obvody obcí s rozšířenou působností a 37 správními obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Správním centrem kraje jsou České Budějovice. Metropole jižních Čech je střediskem vzdělání a kultury s Jihočeskou univerzitou. Č. Budějovice jsou také známé největším čtvercovým náměstím v ČR o rozloze 1,7 ha. Z hlediska mezinárodní dopravy zaujímá Jihočeský kraj strategickou polohu na ose sever-jih. Krajem procházejí důležité mezinárodní silnice a severojižní železniční koridor. Problémem zůstává napojení kraje na evropskou síť. Obyvatelstvo K 31. 12. 2011 žilo v Jihočeském kraji celkem 639 099 obyvatel. Z hlediska počtu obyvatel je Jihočeský kraj 6. nejlidnatější kraj ČR. Zároveň je ale krajem s nejnižší hustotou zalidnění (63 obyv./km2). Vývoj počtu obyvatel v období 1999 – 2004 je poměrně konstantní. Od roku 2004 je zaznamenán nárůst počtu obyvatel a do roku 2009 se počet zvýšil o 11 550 obyvatel. Nejnižší hodnota byla zjištěna v roce 2002, kdy v kraji žilo 624 778 obyvatel. Věková struktura kraje je obdobná jako v celé České republice. Průměrný věk se pohybuje okolo 40,5 let. Dlouhodobě nižší je v porovnání s průměrem České republiky úmrtnost, která dosahuje hodnoty 10,0 na 1000 obyvatel, ale také porodnost (11,3 živě narozených na 1000 obyv.). V období 2006 – 2008 je na území Jihočeského kraje zaznamenán kladný přirozený přírůstek obyvatel (+ 826 obyvatel) i kladné saldo migrace. Na území Jihočeského kraje žije celkem 16 560 cizinců. Nejvíce je zastoupena národnost Ukrajinská (4 885), Slovenská (2 664), Vietnamská (2 371) a Ruská (500). Ekonomika Jihočeský kraj je dlouhodobě vnímán především jako zemědělská oblast s rozvinutým rybníkářstvím a lesnictvím. Teprve v průběhu minulého století se zde začal postupně rozvíjet průmysl, nejprve zaměřený na odvětví zpracovatelského průmyslu. Nejedná se o území bohaté na zásobu nerostných surovin, zcela chybí suroviny pro energetický průmysl. Největší surovinové bohatství tvoří ložiska písků a štěrkopísků, cihlářské hlíny, kameniva, sklářské písky. Z ostatních surovin je významná například rašelina, vápenec, grafit. Velké přírodní bohatství představují zejména lesy na Šumavě a v Novohradských horách. Jihočeský kraj se podílí na celkovém hrubém domácím produktu České republiky pouhými 5,3 %, v přepočtu na 1 obyvatele však dosahuje 86,9 % republikového průměru a je mezi kraji na 5. pozici (po Hl. městě Praze, Jihomoravském, Středočeském a Plzeňském kraji). V zemědělství dané oblasti převažuje zejména pěstování obilovin, olejnin a pícnin, významná je též produkce brambor. Živočišná výroba je zaměřena především na chov skotu a prasat. Jihočeský kraj se celkově podílí na vytváření 11 % zemědělské produkce celé republiky. Dlouholetou tradici má v kraji rybníkářství. Celková plocha rybníků, v nichž se chovají ryby, se pohybuje kolem 25 000 ha. Celková produkce ryb zde dosahuje poloviny celkové produkce České republiky. Největší koncentrace průmyslu je hlavně v českobudějovické aglomeraci, výraznější podíl průmyslu je rovněž v okresech Tábor a Strakonice. V rámci České republiky však tento kraj nepatří mezi rozhodující průmyslové oblasti, podíl na tržbách průmyslových podniků ČR v roce 2008 činil 5,1 %. Z odvětvového hlediska převažuje zpracovatelský průmysl, zejména pak výroba potravin a nápojů. Mezi největší firmy z odvětví potravinářského průmyslu patří například FRUKO – Schulz, která se specializuje na výrobu lihovin a sirupů. Firma má sídlo v Jindřichově Hradci a svojí výrobou patří mezi 5 největších producentů lihovin v České republice.

26

Významným podnikem je Budějovický Budvar, který se zabývá výrobou piva, distribucí alkoholických a nealkoholických nápojů. Byl založen v roce 1895 a řadí se mezi největší exportéry v České republice. Počet zaměstnanců je asi 600. Pivovar Budějovický Budvar, n. p. je dlouhodobě jedním z nejúspěšnějších potravinářských podniků v České republice. Téměř polovina produkce je vyvážena do více než 50 zemí všech světadílů. Důležitým zaměstnavatelem kraje je také Madeta a. s., která se orientuje na výrobu produktů z mléka. Zaměstnává cca 1 700 zaměstnanců

V Malšicích má sídlo firma ZEELANDIA spol. s.r.o., která se zabývá výrobou a prodejem přípravků a směsí pro pekaře, cukráře a gastronomii. Jihočeský kraj je také charakteristický koncentrací strojírenského průmyslu. Mezi největší podniky patří ROBERT BOSCH, spol. s r. o., který se zabývá vývojem a výrobou komponentů automobilového průmyslu (elektrických palivových čerpadel, sacích modulů, plynových pedálů). Momentálně zaměstnává asi 2200 zaměstnanců a dodává součástky významným světovým automobilkám. Velkou tradici má také textilní průmysl. V roce 1949 vznikl v Písku textilní závod JITEX a.s. Jitex je tradiční český výrobce kvalitního oblečení: svrchní ošacení, župany, noční prádlo - vše také pro nadměrné velikosti. Stavební podniky v kraji zajišťují především práce na nové výstavbě, modernizaci a rekonstrukci. Velký význam pro Jihočeský kraj přinesla výstavba jaderné elektrárny Temelín. Před uvedením jaderné elektrárny Temelín do provozu byly Jižní Čechy závislé na dodávce elektrické energie z jiných oblastí, a to především z ekologicky zatížených severních Čech. Výstavba významného energetického zdroje umožnila řešit nedostatek elektrické energie i obtížnou ekologickou situaci v severních Čechách, neboť temelínská elektrárna napomohla nahradit již zastaralé a postupně odstavované bloky v uhelných elektrárnách. Jihočeský kraj je oblastí s nejnižší nezaměstnaností v České republice. Vývoj nezaměstnanosti od roku 1997 – 2010 poukazuje na rychlé zvyšování počtu nezaměstnaných v důsledku ekonomické krize. Nejnižší nezaměstnanost byla registrována v roce 2008, kdy dosáhla hodnoty 4,0 %. Od roku 2008 – 2010 je zaznamenán až dvojnásobné navýšení na hodnotu 8,9 %. Okresem s nejnižší mírou nezaměstnanosti jsou k 1. 1. 2010 České Budějovice (6,2 %), naopak největší nezaměstnanost byla v roce 2008 registrována v okrese Český Krumlov (11,1 %). V roce 2010 bylo na území kraje evidováno 29 085 dosažitelných uchazečů o práci a počet volných pracovních míst je celkem 1 513. Doprava V kraji je zaznamenávána stále se zvyšující intenzita dopravy, zejména silniční. Přes území kraje nevedou významné železniční koridory, ale přesto je zde několik významných uzlů. Velkou zajímavostí kraje jsou především zbytky koněspřežní železnice, která byla první na evropské pevnině, spojující České Budějovice a město Linz. Nalezneme zde rovněž nejvýše položenou železniční stanici v ČR (Kubova Huť), a také úzkokolejné dráhy směrované z Jindřichova Hradce do Obrataně a do Nové Bystřice. Silniční síť zajišťuje dostatečnou základní dopravní dostupnost sídel, území kraje však v současné době není napojeno na celostátní dálniční síť. Služby Jihočeský kraj je oblastí turisticky velmi atraktivní a jsou zde vhodné podmínky pro rozvoj cestovního ruchu. V letním období turisté míří hlavně do oblasti Lipenské přehradní nádrže, Jihočeských rybníků, na Šumavu. V zimě jsou hojně navštěvovány lyžařské areály Zadov – Churáňov a Lipno Kramolín. Turistům je v kraji k dispozici 218 hotelů, 403 penzionů, 107 kempů a dále 406 hromadných ubytovacích zařízení. Přeshraniční spolupráce

V posledních letech se rozvíjí mnoho forem přeshraniční spolupráce. Jednou z nich je Euroregion Šumava/ Bayerischer Wald/Mühlviertel, který zahrnuje území o celkové rozloze 16 tis. km2 s 1, 3 mil. obyvateli. Sdružuje 111 hornorakouských, 107 bavorských obcí a 128 českých obcí (z toho 89 obcí je z Jihočeského kraje). Přínosy lze spatřovat ve vytváření a realizaci společných projektů, především v oblasti dopravy, služeb a cestovního ruchu a vzájemné výměně zkušeností. V květnu 2002 byla podepsána zakládací listina dalšího euroregionu s názvem „Silva Nortica", který zahrnuje území okresů Jindřichův Hradec, České Budějovice, Písek a Tábor. V Dolním Rakousku se jedná o okresy Zwettl, Krems, Gmünd, Waidhofen an der Thaya a Horn. Euroregion představuje území o rozloze 10 639 km2 s téměř 700 tis. obyvateli. Cílem přeshraniční spolupráce je společná reprezentace regionu, výměna informací, rozvoj cestovního ruchu, a podobně. Na jihočeské straně je do něho zapojeno 40 obcí s více než 260 tis. obyvateli.

27

J. Roza: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání Prvopočátky pivovarnictví můžeme hledat už v Mezopotámii a ve starém Egyptě. S postupem času se pivo stalo světovým fenoménem, který přesahuje zejména v České republice rozměry obyčejného nápoje. Spotřeba piva v České republice kolem sto šedesáti litrů na osobu (včetně kojenců, batolat a dětí) nás řadí dlouhodobě na přední příčky v celosvětovém měřítku. Díky velice dlouhé pivovarnické tradici, ale i české kultuře je pivo jeden z nejznámějších vývozních artiklů, kterým se Česká republika proslavila po celém světě. Slova jako pilsner (pivo z Plzně), který symbolizuje světlý ležák českého typu a budweiser (budějovický) se staly známými po celém světě, ale zároveň se staly vzorem všemožných variací a napodobenin, které jsou pod těmito značkami vyráběny. Podle údajů Českého svazu pivovarů a sladoven dosáhla v roce 2009 světová spotřeba piva na 1,822 mld. hl., což představuje meziroční nárůst o půl procenta. Předpokládaná spotřeba piva do roku 2020 činí až 2,353 mld. hl. Export piva v České republice každoročně roste, ale spotřeba piva klesá. Velký vzestup exportu byl zaznamenán zejména při vstupu ČR do Evropské Unie. Tab. 1: Světová produkce piva v roce 2007 Stát

Produkce piva v roce 2007 (mil. hl)

1.

Čína

370,0

2.

USA

232,8

3.

Rusko

109,8

4.

Německo

106,0

5.

Brazílie

97,0

6.

Mexiko

80,0

7.

Japonsko

58,0

8.

Velká Británie

54,2

9.

Španělsko

35,0

10.

Polsko

33,5

11.

Ukrajina

30,0

12.

JAR

28,0

13.

Nizozemsko

26,3

14.

Venezuela

25,0

15.

Kanada

23,8

16. republika

Česká

20,0

Svět celkem

1 756,0

Tuzemské pivovary loni vyrobily v roce 2007 nejvíce piva ve své historii. Jejich celkový výstav činil 19,897 milionu hektolitrů piva a ve srovnání s rokem 2006 byl o 0,6 procenta vyšší. Česko se tak na loňské světové produkci piva podílelo 1,1 procenta a ve statistikách evropské výroby piva mělo podíl 3,4 procenta. Největším producentem piva byla loni Čína, která s 370 miliony hektolitrů měla na světové produkci podíl 21,1 procenta. Následovaly Spojené státy (232,8 milionu hektolitrů, podíl 13,3 procenta), Rusko (109,8 milionu hektolitrů, 6,3 procenta) a Německo (106 milionu hektolitrů 6%). ČR byla loni devátým největším vývozcem piva na světě. Tuzemské pivovary loni vyvezly rekordních 3,6 milionu hektolitrů piva. "V roce 2007 export tvořil 18,5 procenta celkové produkce našich pivovarů, zatímco například v roce 2001 to bylo pouhých 10,4 procenta," stojí ve zprávě MZe. Podle odborných prognóz by se do roku 2012 měla ČR na žebříčku největších exportérů piva posunout na sedmé místo. Jedničkou mezi vývozci českého piva je Plzeňský Prazdroj, za ním následují Staropramen a Budvar. Nejvyšší podíl

28

vývozu jde do Německa, na Slovensko a do Velké Británie. Z jednotlivých druhů piva tvoří 75 procent českého vývozu ležáky, 22 procent připadá na výčepní piva. V Česku je 48 průmyslových pivovarů. Sedm největších z nich uvaří 84 procent českého piva. Jedničkou na trhu je Plzeňský Prazdroj, který zaujímá téměř padesátiprocentní podíl. Za celý loňský rok prodal přes deset milionů hektolitrů piva, exportuje do více než 55 zemí. Mezi jeho značky patří Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel nebo Radegast. Spotřeba piva činí v České republice zhruba 162 litrů na osobu a rok, čímž nám v celosvětovém srovnání náleží první místo. Podle odhadů se na ní z 15 až 20 procent podíleli zahraniční turisté. Druhé místo zaujímá Irsko s 146 l/osobu, třetí pak Německo s 123 l/osobu, dále Rakousko s 112 l/osobu. Největší spotřeba piva v současnosti je soustředěna v Asii, Latinské Americe a Východní Evropě. Spotřeba ve Střední a Západní Evropě stagnuje. Nejmenší spotřeba piva na osobu v celosvětovém měřítku má Austrálie (předposlední místo) a Afrika (poslední místo). Největším výrobcem piva na světě je pivovarnická skupina Anheuser-Busch InBev s 365 mil. hektolitry piva. Druhou největší byla společnost SABMiller s 236 mil. hektolitry piva. Nizozemská skupina Heineken je třetí největší pivovarnickou skupinou na světě a evropskou jedničkou mezi výrobci piva. V Česku ovládla tři velké pivovarnické společnosti - brněnský pivovar Starobrno, Královský pivovar Krušovice a skupinu pivovarů Drinks Union (pivovary v Krásném a Velkém Březně, v Lounech a Kutné Hoře). Má rozsáhlé portfolio značek, obsahující mimo jiné Krušovice, Zlatopramen, Starobrno, Březňák, nealkoholické Fríí a další. Loni pivovary skupiny Heineken ČR loni uvařily 2,4 milionu hektolitrů piva, meziročně o tři procenta více. V současné době je Heineken ČR třetím nejsilnějším hráčem na domácím trhu s pivem (asi 15 procent trhu). Hlavní zemí, kam Česká republika exportuje je Německo, poté Slovensko, Rusko, Velká Británie a Švédsko.

P. Sedláček: Pivovarnictví v jižních Čechách – minulost a současnost Pivovary v Českých Budějovicích V Českých Budějovicích se v současné době nacházejí dva pivovary, Budějovický Budvar, n. p. a Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Jejich kořeny sahají do 19., resp. do 18. století. Oba pivovary byly v roce 1945 znárodněny. Měšťanský pivovar jakožto „nepřátelský majetek“ a Český akciový pivovar, současný Budvar, pro svůj předválečný výstav nad 150 tis. hl. V měšťanském pivovaru navíc probíhaly velké změny ve struktuře společnosti, neboť vedení, sládkové atd. byli převážně němečtí. Po roce 1948 byl navíc direktivně jako jediný jihočeský importní pivovar určen bývalý akciový, i přes přetrvávající poptávku po pivu z bývalého měšťanského pivovaru. Navíc celé pivovarnictví bylo během komunistické éry na okraji zájmu a jeho zisky převážně dotovaly jiná odvětví. Rekonstruováno bylo většinou jen to, co bylo nezbytně nutné. V případě budějovických pivovarů se to projevilo více na bývalém měšťanském. Pivovary byly v roce 1948 přejmenovány na První českobudějovický pivovar České Budějovice a sloučeny v jednom podniku, jako závod 01 v případě Budvaru a závod 02 v případě býv. měšťanského pivovaru. Tato struktura změněna v roce 1967, kdy byl Budvar vyčleněn jako Budějovický Budvar n. p. orientovaný na export.

Transformace pivovarnictví Od roku 1989 došlo k pozvolnému rozpadání státních pivovarnických koncernů a samozřejmě i toto odvětví postihla privatizace. Jediným neprivatizovaným podnikem je v současnosti Budějovický Budvar n. p. (o něm viz dále). Poměrně brzy po začátku transformace začínají do českého pivovarnictví vstupovat zahraniční investoři. Dvě nejvýznamnější společnosti však přicházejí mezi posledními. Společnost SAB Miller po dosti nepřehledné situaci ovládla skupinu Plzeňský Prazdroj (do ní kromě obou plzeňských pivovarů patří i pivovary Velké Popovice a Nošovice) a InBev (současná světová jednička) převzala Pivovary Staropramen (jejich součástí je kromě obou pražských pivovarů rovněž pivovar v Ostravě). Výrazným rysem transformace je koncentrace výroby do velkých podniků. Malé pivovary ovšem v některých případech také zvětšují své stavy a jak je patrné z úvodního přehledu, právě Jižní Čechy jsou oblastí s velkou koncentrací malých a středních pivovarů a „rozmanitost“ vyráběných piv je zde větší než ve zbytku v ČR, přičemž rozmanitost produktů pivovarského průmyslu je v ČR bohužel nižší než v ostatních tradičně „pivařských“ zemích (např. Belgie). Minipivovary jsou ovšem z pohledu konzumenta dosti důležité, neboť řada „pivařů“ považuje za „svatokrádež“ používání technologií CKT či dokonce HGB, což dnes velké pivovary z ekonomických důvodů dělají. Zanikaly pivovary především u hranic se Slovenskem. Transformace přinesla problémy také českým pěstitelům chmele. Již od začátku transformace se výrazně orientovali na export. Situaci pivovary řešily importem levných chmelových produktů, které převládají do dnešní doby, byť podíl českého chmele při výrobě piva roste (viz graf). Čeští chmelaři nejsou schopni nabídnout levný chmel, protože v ČR pěstované odrůdy (zejména tradiční a kvalitní Žatecký poloraný červeňák) vyžadují energeticky a finančně nákladnější pěstování na vysoké konstrukci, oproti v zahraničí stále častějšímu levnějšímu pěstování na konstrukci nízké (samozřejmě s odpovídající nekvalitou).

29

Budějovický Budvar, n. p. Založen: 1895 (Český akciový pivovar) Majitel: Ministerstvo zemědělství ČR (100 %) Počet zaměstnanců: 698 (2009) Zisk: 11 339, 59 tis. EURO (2009) Výstav: 8 765, 3 tis. hl (2008) Produkty: Budweiser Budvar, Budějovický Budvar, Bud Super Strong, Pardál, Pardál Echt, Carlsberg (výhradní importér pro ČR) Privatizaci jediného českého státního pivovaru zabránily především známkoprávní spory s americkým koncernem Anheuser-Busch. V současné době Budějovický Budvar hájí svá historická práva ke svým ochranným známkám před soudními útoky společnosti Anheuser-Busch ve více než 40 soudních sporech a dalších více než 70 správních řízeních před patentovými úřady po celém světě. Velká většina soudních rozhodnutí potvrzuje práva Budějovického Budvaru k jeho ochranným známkám. Budějovický Budvar zaznamenal v poslední době vítězství ve známkoprávních sporech například ve Velké Británii, Austrálii, Japonsku, Jižní Koreji, Řecku, Portugalsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a Novém Zélandu. Na území Severní Ameriky musí být prodáván pod značkou Czechvar. Ač státní firma, tak funguje Budvar velmi úspěšně a vykazuje největší zisk z jihočeských pivovarů. Privatizace Budvaru je značně politickou záležitostí, kdy největší pravděpodobnost privatizace byla do roku 1998 za vlády V. Klause. Naopak ministr zemědělství Fencl rozhodl v roce 2000 jednoznačně neprivatizovat. V nedávné době se otázka Budvaru stala předmětem mediálního sporu mezi M. Topolánkem a V. Tlustým, kdy Tlustý Topolánka v médiích „obviňoval“, že jeho záměrem je prodat Budvar americkému koncernu Anheuser –Busch, s kterým má Budvar soudní pře. Autor článku viděl v televizní diskuzi rozhovor P. Nečase, J. Paroubka a jiných, přičemž ani jeden z nich nejmenoval Budvar mezi státními podniky, jež by měly být privatizovány. Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Založen: 1795 Majitel: soukromá akciová společnost Počet zaměstnanců: 104 (2009) Zisk: -472, 95 tis. EURO (2007) Výstav: 148, 1 tis. hl (2008) Produkty: BB Budweiser Bier, 1795 Budweiser Bier, Samson Premium, Samson Černý, Samson Výčepní, Pito, Budweiser Bier, Dianello, Budweiser Bier Po listopadu 1989 se závod vrací k svému původnímu označení První budějovický pivovar Samson, které nejlépe vystihuje jeho starobylou tradici. Od 1. 5. 1992 je součástí privatizované a.s. Jihočeské pivovary České Budějovice. V následujících letech prochází náročnou modernizací a rekonstrukcí. Sortiment výroby tvoří piva obchodního označení Samson - světlé a tmavé výčepní (desítka a černé), světlý ležák (Premium), nealkoholické pivo (Nealko) a konečně pivo se sníženým obsahem cukru (Dianello). V roce 2000 došlo k odprodeji části majetku Jihočeských pivovarů a. s. V květnu byl prodán pivovar Platan, následně v srpnu pivovar Regent. V majetku Jihočeských pivovarů a. s. zůstal pouze pivovar Samson. V červenci 2001 došlo ke změně názvu společnosti na Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Ostatní jihočeské pivovary: Bohemia Regent Třeboň, a. s. Založen: 1379 Majitel: soukromá a. s., člen kooperační skupiny STASEK. Počet zaměstnanců: 52 (2010) Zisk: -270, 59 tis. EURO (2006) Výstav: cca 70 tis. hl ročně Produkty: Bohemia Regent, Bohemia Regent Premium, Bohemia Regent Prezident, Bohemia Regent pivo Petra Voka, Bohemia Regent speciální světlé kvasnicové nefiltrované pivo 16°, Bohemia Regent Renegát. Pivovar Platan, s.r.o. (Protivín) Založen: 1534 Majitel: K Brewery Group, a.s. (100 %) Počet zaměstnanců: 100 (2009) Zisk: 226, 52 tis. EURO (2008) Výstav: 261, 8 tis. hl (2008) Produkty: Platan, Schwarnzenberg, Prácheňská perla, Protivínský granát, Platan nealko.

30

Pivovar Poutník Pelhřimov Založen: 1552 Majitel: DUP Družstvo Pelhřimov Počet zaměstnanců: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo, ostatní činnosti družstva jsou kožedělný průmysl, silniční motorová doprava, povrchová výroba a zušlechťování kovů, výroba ostatních kožedělných výrobků, architektonické a inženýrské činnosti a související technické poradenství, což činí tento údaj pro potřeby tohoto referátu nevhodným. Zisk: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo… Výstav: nezjištěn. Produkty: Poutník, Poutník premium, Poutník speciál. Měšťanský pivovar Strakonice, a.s. Založen: 1649 Majitel: Soukromá a. s. Počet zaměstnanců: 63 (2009) Zisk: 91, 34 tis. EURO (2009) Výstav: 76 142 hl (2006) Produkty: Dudák driver, Dudák Premium, Dudák nektar, Strakonický dudák, Strakonický Švanda, Strakonický dudák black PIVOVAR EGGENBERG, a. s., (Český Krumlov) Založen: 1560 Majitel: soukromá a. s. Počet zaměstnanců: 15 (2009) Zisk: nezjištěn, taktéž obrat nezjištěn. Výstav: 32 889 hl (2006) Produkty: PETR VOK, EGGENBERG, DIA EGGENBERG, Velikonoční ležák, Vánoční ležák, Kristián, limonády, Pivní pálenka EGGENBERG. Pivovarský dvůr Zvíkov, s.r.o. Založen: 1993 Majitel: TRUSTFIN HOLDINGS LLC, Spojené státy americké - 100%. Počet zaměstnanců: 8 (2009) Zisk: nezjištěn. Výstav: 30 hl (2006) Produkty: Zlatá labuť, Zvíkovský Rarášek

B. Navrátil: Energetika v ČR obecně Úvod Bez elektrické energie je obtížné představit si prospívající, fungující společnost. Elektřina se získává přeměnou z jiné formy energie, k tomu dochází v elektrárnách. Základem pro výrobu elektrické energie jsou přírodní zdroje reprezentované především uhlím, ropou, zemním plynem, uranem, vodou, ale také alternativními zdroji, například slunečním zářením a větrem. Zařízení pro výrobu, přenos, rozvod a spotřebu elektrické energie tvoří soubor, nazývaný elektrifikační soustava. Soustava České republiky tvoří se soustavami Evropských států propojený celek. Umožňuje přesun elektrické energie z jednoho státu do druhého, tak aby se předešlo kolapsu rozvodné sítě. Elektrická energie se totiž nedá skladovat, je nutné zajistit, aby se okamžitá spotřeba rovnala okamžité výrobě. Výroba elektrické energie Výroba elektrické energie probíhá v elektrárnách. Podle prvotní energie rozlišujeme elektrárny tepelné, jaderné, vodní a ostatní (větrné, sluneční, na biomasu, geotermální). Tepelné elektrárny: získávají energii spalováním fosilního paliva (tuhé, kapalné, plynné). V České republice se v současné době nachází 13 uhelných elektráren, s výkonem větším než 200 MW. Reprezentanty jsou například Dětmarovice, Hodonín, Chvaletice, Ledvice, Mělník, Prunéřov. Tepelné elektrárny v ČR vyrobí ročně 53 000 GWh elektrické energie. Jaderné elektrárny: využívají rozpadu jader uranu. V České republice jsou dvě jaderné elektrárny Dukovany a Temelín. Vyrobí ročně 26 500 GWh elektrické energie. Vodní elektrárny: využívají potenciální energie řek. Mezi základní druhy vodních elektráren patří například jezové, náhonové, akumulační a přečerpávací elektrárny. Z hlediska energetiky státu mají význam především akumulační a přečerpávací elektrárny. Významnými zástupci akumulačních elektráren jsou především díla na Vltavské kaskádě Lipno, Orlík, Slapy atd. Další významné akumulační elektrárny v ČR jsou Nechranice, Vranov atd. Přečerpávací elektrárny jsou důležitým článkem energetické soustavy ČR. Zástupci jsou Dlouhé stráně, Dalešice a Štěchovice. Roční produkce elektrické energie je 3 000 GWh.

31

Další elektrárny: patří společně s vodními elektrárnami do skupiny obnovitelných zdrojů elektrické energie. Jejích podíl na výrobě elektrické energie je však v ČR malý. Například větrné elektrárny vyrobily 0,2 GWh. Zástupce elektrárny na biomasu je například tepelná elektrárna Hodonín, jejíž jeden blok byl přestavěn pro spalování biomasy. Elektrická energie získaná ze slunce představuje jisté riziko pro přenosovou soustavu. Nedá se plánovat kdy a kolik této energie bude vyrobeno, proto hrozí teoretické riziko přetížení rozvodné sítě. Význam jednotlivých elektráren v energetickém mixu Každý typ elektrárny má v energetickém mixu svůj význam. Tepelné a jaderné elektrárny jsou charakteristické svou stálou dodávkou elektrické energie, jejich výkon se dá v krátkém čase jen stěží regulovat. Alternativní zdroje elektrické energie reprezentované větrem a sluneční energií mají nevýhodu, že se nedá dlouhodobě plánovat jejich výkon. Klíčovou roli v zajištění energetické bezpečnosti státu hrají vodní elektrárny. Jak je vidět na obrázku 1, spotřeba elektrické energie v průběhu dne silně kolísá. Vodní elektrárny slouží k pokrytí tzv. energetických špiček. V době nárůstu spotřeby elektrické energie se spouští akumulační elektrárny na vodních tocích, dodají do sítě chybějící elektrickou energii. V okamžiku, kdy je naopak přebytek elektrické energie, tepelné a jaderné elektrárny vyrábí víc elektrické energie než je potřeba (např. v noci), vodní elektrárny jsou odstaveny, nastává klíčový úkol pro přečerpávací elektrárny. Ty spotřebovávají přebytečnou elektrickou energii přečerpáváním vody ze spodní nádrže do horní. Tato přečerpaná voda je zase využita v době, kdy je v síti nedostatek elektrické energie (energetická špička), voda je pouštěna z horní nádrže do spodní. Přečerpávací elektrárny jsou jednou z mála možností, jak ukládat přebytečnou energii, která se musí spotřebovat.

Obr. 1 Kolísání spotřeby elektrické energie v průběhu roku v ČR mezi lety 1998 - 2001 Energetický mix ČR Česká republika byla ještě v roce 1990 silně závislá na dodávkách elektrické energie z tepelných elektráren. Ty dodávaly do rozvodné sítě 78 % elektrické energie. Jejich podíl poklesl na 65 % díky zvýšení podílu jaderných elektráren ze 20 % na 30 %, především díky uvedení do provozu jaderné elektrárny Temelín v roce 2001. Podíl vodních elektráren byl a je dlouhodobě zhruba 3%. V roce 2009 byl podíl tepelných elektráren na celkové produkci elektrické energie v ČR 63 %. Je zřejmý neustálý trend poklesu podílu pevných paliv na celkové produkci elektrické energie v ČR. Příčinou je končící životnost některých tepelných elektráren a vyčerpání zásob uhlí, problematika územních limitů těžby a cena uhlí. Jaderné elektrárny v ČR se v roce 2009 podílely 31 %, podíl vodních elektráren byl 3%, podíl obnovitelných zdrojů činil 3 %, z toho solární energie byla 0,7 %. Státní energetická koncepce by měla být v budoucnu založena na ekologii, úsporách energie a vyváženém palivoenergetickém mixu zdrojů. Počítá se zvýšením podílu zemního plynu na celkovém množství vyrobené elektrické energie, ze současných 18 % na 23 %. Současná vláda České republiky podporuje ve svých plánech dostavbu nových bloků v jaderné elektrárně Temelín a modernizaci jaderné elektrárny Dukovany, tak aby došlo ke zvýšení podílu elektrické energie získaného z jádra a vyvážení energetického mixu.

32

Vývoz x dovoz elektrické energie a firmy Česká republika je dlouhodobě hodnocena jako významný vývozce elektrické energie. Vývoz se uskutečňuje především do sousedního Německa. O dlouhodobém vývoji vývozu elektrické energie do zahraničí vypovídá tabulka 1. Tab. 1 Celkové množství vyrobené, dovezené a vyvezené elektrické energie v České republice mezi lety 2000 - 2009 Charakteristika

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Výroba celkem

73 466

74 647

76 348

83 227

84 333

82 578

84 361

88 198

83 518

82 250

Dovoz (měřený)

8 725

18 919

20 889

10 086

9 776

12 351

11 466

10 204

8 521

8 586

Vývoz (měřený)

18 742

9 380

9 502

26 299

25 493

24 985

24 097

26 357

19 989

22 230

Významnými firmami, zajišťujícími dodávku elektrické energie v České republice jsou ČEZ nebo E.ON. Nejvýznamnějším výrobcem elektrické energie je již zmiňovaná firma ČEZ. Přenosovou soustavu zajišťuje firma ČEPS.

R. Kolářík: Jaderná energetika v ČR, Temelín Úvod V současnosti se valná většina veškeré energie vyrábí v elektrárnách různého typu, jež mají celosvětově největší zastoupení elektrárny spalující fosilní paliva, především černé a hnědé uhlí. S rozvojem nároku lidstva na pohodlí a komfort roste spotřeba energie celosvětově nezadržitelným tempem a zásoby těchto fosilních paliv nejsou nevyčerpatelné. Budoucnost výroby elektrické energie je možné najít v jaderné energetice nebo v obnovitelných zdrojích. Jaderná energie se v současné době využívá zejména při výrobě elektrické energie, dále v dopravě (zejména u ponorek a letadlových lodí), ve výzkumu - výkonné výzkumné reaktory a v kosmické technice. Další původně předpokládané směry rozvoje využívání jaderné energie, např. v letecké nebo železniční dopravě, příp. i v raketové technice, byly z řady závažných důvodu opuštěny. Jedním z nejdůležitějších přínosů využití jaderné energie při výrobě elektřiny je snížení emisí oxidu uhličitého, který přispívá ze všech lidskou činností uvolňovaných plynů největší měrou ke skleníkovému efektu. Dalším podstatným kladem jaderné energetiky jsou velké zásoby paliva. Při využití nových typu reaktorů a důsledném ukončení palivového cyklu muže štěpná reakce poskytovat elektrickou energii po stovky let, což je již dostatečně dlouhá doba k tomu, aby lidstvo našlo nový zdroj energie nebo umělo využít termojaderné reakce, pro níž jsou zásoby paliva téměř nevyčerpatelné. Naproti tomu zásoby fosilních paliv jsou odhadovány na maximálně desítky let i přesto, že jsou díky pokročilým metodám průzkumu objevována stále nová naleziště. Nevýhoda výroby elektřiny z jaderné energie se považuje dosud nedořešený konec palivového cyklu, tedy problém likvidace vyhořelého paliva. Další nevýhodou je možný katastrofický rozsah škod na životní prostředí v případě havárie typu černobylské jaderné elektrárny nebo japonské elektrárny Fukušima. Jaderná elektrárna Temelín Temelín (zkratkou ETE, dříve také JETE nebo JET) se nachází v Jihočeském kraji asi 5 km jižně od města Týn nad Vltavou a 24 km severně od Českých Budějovic u obce Temelín v místech, kde stávala vesnice Temelínec v souřadnicích 49°10′48″ severní šířky a 14°22′47″ východní délky. Jaderná elektrárna Temelín je vzdálená asi 45 až 50 km od hranic s Německem a Rakouskem. Nadmořská výška Temelína je zhruba 500 m n. m. Temelín je situován na pozemcích o rozloze 143 ha, které jsou majetkem ČEZ, a. s. Oplocená plocha pozemku činí cca 123 ha. Lokalita Temelína byla určena na základě řady bezpečnostních, technických i ekonomických kritérií. Blízkost Vltavy a vodního díla Hněvkovice zajišťuje dostatek vody pro chlazení, díky poměrně vysoké nadmořské výšce však elektrárna nemůže být ohrožena povodní. Temelín leží z geologického hlediska na moldanubickém hřbetu, který je do jisté míry pokračováním Lišovského prahu, oblasti seismicky klidné a geologicky stabilní, na skalním podloží a mimo geologické zlomy. Okolí jaderné elektrárny leží v atlanticko-kontinentální oblasti mírného klimatického pásma severní polokoule. V průběhu roku se zde střídají vzduchové hmoty oceánského a kontinentálního původu, což je spojeno s častým přechodem atmosférických front (v průměru bývá 125 front ročně). V oblasti převládají meteorologické situace určené frontami jdoucími od západu, v menší míře pak od severu. Specifická meteorologická měření pro lokalitu JE se začala provádět již v době výstavby meteorologické observatoře. Observatoř je ve vzdálenosti 3 km severozápadně od JE za obcí Temelín. Měření začalo v dubnu 1988 a od ledna 1989 se provádí spojité pozorování. Ze seismologických analýz vyplývá, že nejsou známy žádné případy místních tektonických otřesů. Pro obec Temelín dokonce ani neexistují žádné zprávy o pozorovaných účincích alpských zemětřesení, při kterých byly pozorovány nejvyšší hodnoty intenzit v jižních Cechách.

33

Nejbližší trvale osídlenou lokalitou k jaderné elektrárně je obec Temelín, která se nachází směrem severozápadním ve vzdálenosti cca 2 km. Týn nad Vltavou je vzdálený 5 km a má 8600 obyvatel, město Vodňany je vzdálené cca 14 km a má 6500 obyvatel. České Budějovice jsou vzdálené cca 25 km a mají přibližně 100 000 obyvatel. V okruhu do 30 km od JE žilo podle sčítání lidu v roce 1991 cca 256 000 obyvatel. Další část území je slabě osídlena, převažují zde malá venkovská sídla. Primární a sekundární okruh JE Temelín Většina jaderných elektráren má 2 hlavní okruhy, a to primární a sekundární okruh. Primární okruh je systém zařízení, který umožňuje získávat tepelnou energii z jaderného paliva prostřednictvím řízené štěpné řetezové reakce, nepřetržitě ji pomocí chladiva odvádět a přeměnit ji na formu tepelné energie využitelné v parní turbíně. Základními zařízeními tohoto okruhu jsou: reaktor, parogenerátor, hlavní cirkulační čerpadla, cirkulační potrubí primárního okruhu, kompenzátor objemu, bezpečnostní a havarijní systémy. V primárním okruhu se z jaderného paliva pomocí štěpné řetězové reakce uvolňuje tepelná energie, která předává své teplo chladivu primárního okruhu, kterým je voda. Tento proces se odehrává v jaderném reaktoru. Z reaktoru proudí ohřáté chladivo hlavním cirkulačním potrubím do parogenerátoru, kde akumulované teplo z teplosměnných ploch trubek předává teplo sekundárnímu okruhu. Z parogenerátoru jde chladivo do hlavního cirkulačního čerpadla a odtud zpátky do reaktoru. Sekundární okruh je systém zařízení, který umožňuje přeměnit tepelnou energii získanou v primárním okruhu na mechanickou energii rotoru parní turbíny. V parních generátorech se vytváří pára, která pohání turbínu (pára je dopravována parovody). Základními zařízeními tohoto okruhu jsou: parní turbíny, kondenzátor, kondenzační a napájecí čerpadla a regenerační ohříváky.

P. Rychlý: České Budějovice – základní socioekonomické údaje

České Budějovice jako statutární město jsou správním a kulturním centrem Jihočeského kraje. Leží na soutoku řek Malše a Vltavy v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. České Budějovice jsou častým cílem turistů a to nejenom těch z Evropy. Největší turistické atrakce soustřeďuje památková rezervace v historickém centru (Piaristické náměstí, přilehlý dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie, Černá věž atd.). V blízkém okolí Českých Budějovic leží zámek Hluboká nad Vltavou. Významné je též bývalé hornické městečko Rudolfov s naučnou stezkou v okolí a obec Dobrá Voda s barokním kostelem Panny Marie Bolestné. Nedaleko se také nachází malebné město Český Krumlov. Pamětihodnosti Klenotem Českých Budějovic je jejich historické jádro s množstvím cenných církevních i světských staveb, s gotickými, renesančními a hlavně pak barokními domy, s unikátně zachovaným podloubím. Náměstí Přemysla Otakara II. Náměstí Přemysla Otakara II. patří k nejkrásnějším náměstím v České republice. Má čtvercový tvar (133 x 133 metrů) a ze všech stran je lemováno barokními měšťanskými domy s podloubími. Ve středu náměstí se nachází barokní Samsonova kašna z 18. století se sochou Samsona zápasícího se lvem. Nedaleko kašny je v dlažbě zasazen tzv. bludný kámen, na jehož místě stávala ve středověku šibenice. Historická radnice Nejnápadnějším objektem je budova barokní radnice na náměstí Přemysla Otakara II postavená mezi lety 1727 - 1730 podle plánů schwarzenberského knížecího stavitele A. E. Martinelliho. Její průčelí je bohatě zdobené a na atice jsou umístěny sochy čtyř ctností v nadživotní velikosti: Moudrost, Opatrnost, Statečnost a Spravedlnost.

34

Černá věž Nepřehlédnutelná dominanta města byla se svými 72 metry do nedávné doby nejvyšší stavbou ve městě. V minulosti sloužila jako zvonice a hláska. Po vystoupání 225 schodů je jejího ochozu nádherný výhled na celé Budějovice a nejbližší okolí. V těsném sousedství se nachází barokní chrám sv. Mikuláše ze 17. století. Piaristické náměstí Působivé historické zákoutí, kde stojí nejstarší budovy města, dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie z roku 1265 – nejstarší dochovaná památka města, k němuž z druhé strany přiléhá takzvaná Bílá věž a architektonicky pozoruhodná bývalá zbrojnice a solnice. Městské opevnění Podél řeky Malše a slepého ramene Vltavy se dochovaly zbytky hradebních zdí s dalšími věžemi – polokruhovou baštou Otakarka nebo takzvanou Železnou pannou, která údajně sloužila jako mučírna. (Švarcová, 2011). Obyvatelstvo 2007

2008

2009

2010

2011

633 264

636 328

637 643

638 706

636 099

muži

312 046

313 867

314 543

314 880

313 263

ženy

321 218

322 461

323 100

323 826

Počet obyv. celkem (k 31. 12.)

322 836 Zdroj: ČSÚ

Převážná většina obyvatel Českých Budějovic jsou Češi (94,9 % podle sčítání lidu 2011). Dále tvoří významnou etnickou menšinu Romové, kteří se ovšem většinou hlásí k české národnosti. Počet obyvatel slovenské národnosti je v Českých Budějovicích 1,15. Na demografické složení Českých Budějovic má v průběhu akademického roku výrazný vliv Jihočeská univerzita, která má 13 450 studentek a studentů (údaj k 31. 10. 2011). Studenti ze vzdálenějších míst ČR bydlí na kolejích nebo si pronajímají byty především na blízkém sídlišti Máj, často v severozápadní části sídliště, kde jsou vzhledem k vyšší koncentraci sociálně slabých obyvatel nižší nájmy i ceny bytů. Průmysl KOH-I-NOOR HARDMUTH Společnost KOH-I-NOOR HARDTMUTH a.s. je v současnosti jedna z největších světových producentů a distributorů uměleckých, školních a kancelářských potřeb té nejvyšší kvality. Společnost je součástí skupiny KOH-I-NOOR HOLDING. Podnik založil Josef Hardtmuth roku 1790 ve Vídni, odkud byla výroba grafitových jader roku 1848 přesunuta do Českých Budějovic. V průběhu let se k výrobě grafitových tuh přidal kompletní sortiment zboží ve čtyřech základních řadách: umělecký sortiment (ART), školní sortiment (SCHOOL), kancelářský sortiment (OFFICE) a sortiment pro volný čas (HOBBY). V široké nabídce společnosti dnes naleznete více než 4500 druhů zboží – nejen vysoce kvalitní tužky, ale i uhly, rudky, pastely, pastelky, křídy, olejové, temperové a vodové barvy, tuše, velký výběr psacích a rýsovacích potřeb, pryže a celou řadu dalších pomůcek. Budějovický Budvar, n. p. Pivovar je dlouhodobě jedním z nejúspěšnějších potravinářských podniků v České republice. Téměř polovina produkce je vyvážena do více než 50 zemí všech světadílů. Novodobá historie pivovaru se datuje od roku 1967, kdy Ministerstvo zemědělství ČR založilo národní podnik Budějovický Budvar jako přímého nástupce Českého akciového pivovaru, který vařil pivo v Českých Budějovicích již od roku 1895. Český akciový pivovar byl založen českými právovárečníky, kteří navázali na více než 700 let starou historii vaření piva v Českých Budějovicích. MADETA, a.s. Kdysi i dnes značka sýrů, kterou si oblíbily celé generace. V současnosti se v Madetě vyrábí desítky dalších mléčných výrobků. Madetu, a. s. tvoří 6 výrobních závodů, které se vždy specializují na určitý sortiment mléčných výrobků. Výrobní závody se nacházejí v Řípci, Plané nad Lužnicí, Jindřichově Hradci, Pelhřimově, Prachaticích a Českém Krumlově.

35

ROBERT BOSCH s.r.o. Společnost Robert Bosch v Č. Budějovicích byla založena 1. května 1992 jako společný podnik stuttgartského koncernu Bosch, GmbH a Motoru Jikov, a. s. Přes 2300 zaměstnanců se podílí na výrobě a vývoji komponentů do osobních aut. Hlavní výrobní program tvoří nádržové čerpadlové moduly, rozvaděče paliva/zpětné vedení paliva, plynové pedály, sací moduly, multifunkční pohony, a jiné. Odběrateli jsou téměř všechny významné automobilky. Budějovická firma se řadí mezi atraktivní zaměstnavatele. Od roku 2005 se v soutěži Zaměstnavatel roku pravidelně umisťuje na čelních pozicích, naposledy v roce 2011 obsadila 1. příčku v anketě Zaměstnavatel regionu.

P. Kameníček: MHD v krajských městech Úvod Městská hromadná doprava patří v současné době neodmyslitelně ke každodennímu životu jeho obyvatel. Výrazně ovlivňuje kvalitu života ve městě, neboť přispívá např. ke snížení škodlivých emisí plynoucích z dopravy nebo omezuje hluk. V současné době se mnohá města na celém světě potýkají s problém nárůstu počtu osobních automobilů a jejich využívání při cestě do zaměstnání. Tím se městské ulice naplňují a vznikají dopravní zácpy. Kvalitní, rychlá a pohodlná městská hromadná doprava může ovlivnit poměr mezi osobami cestujícími vlastním autem a prostředky MHD. Pro každé město by mělo být prioritou, aby MHD využívalo co nejvíce lidí a byla přístupná všem obyvatelům. Historie První formou městské hromadné dopravy se stal omnibus – vozidlo vycházející z kočáru tažené koňmi určené pro přepravu většího počtu osob. V 2. polovině 19. století se začínají v českých městech objevovat první soudobé dopravní prostředky, kterými byly tramvaje. Ty byly zprvu tažené koňmi nebo parní tramvají. Prvním městem s kolejovou hromadnou dopravou se v dnešní České republice stalo Brno a to v roce 1869, čímž vznikl třetí koněspřežný provoz tramvají v rámci Rakouska-Uherska (po Vídni a Budapešti). Provoz byl však dvakrát přerušen; kontinuálně do současnosti je funkční od roku 1884 jako parní tramvaj a od roku 1900 již v podobě elektrické tramvaje. Nejstarším systémem MHD fungujícím bez přerušení je tramvajová doprava v Praze, která svou existenci započala jako koněspřežná v roce 1875 a od roku 1891 byla postupně nahrazována tramvají elektrickou. Vedle tramvají jako dosud jediného prostředku MHD se téměř ve stejnou dobu objevily v některých systémech MHD autobusy a trolejbusy. Prvním současným krajským městem s autobusovou městskou dopravou se stala Praha v roce 1908. První autobusová linka ale neměla dlouhého trvání a kvůli technickým problémům s tehdy nedokonalými autobusy byl jejich provoz o rok později ukončen. V roce 1909 se objevil další nový druh dopravního prostředku v podobě trolejbusu, který byl značně nedokonalý. Prvním soudobým krajským městem s trolejbusovou dopravou se staly České Budějovice, kde trolejbusy jezdily do roku 1914. V tomto roce byl však tento druh dopravy vlivem 1. světové války ukončen. Autobusová doprava se začala více rozvíjet od 20. let 20. století, velké rozšíření následovalo v době po 2. světové válce. V roce 1936 zavedla Praha první moderní trolejbusový provoz v Československu. Po 2. světové válce v mnoha městech nahradily trolejbusy zastaralé tramvajové provozy. Konec 60. let však znamenal omezení a rušení trolejbusových systémů, což bylo způsobeno dostatkem levné ropy ze SSSR. Trolejbusy byly nahrazovány flexibilnějšími, ale méně ekologickými autobusy. Následná ropná krize vedla k přehodnocení tohoto druhu dopravy a opět docházelo k rozšiřování trolejbusových provozů. Rozrůstající přepravní nároky vyvolaly v Praze nutnost řešení tohoto problému. Nejprve bylo přikročeno ke stavbě podpovrchové tramvaje, tento záměr byl v průběhu stavby přehodnocen a byla postavena klasická podzemní dráha. Pražské metro slouží svým cestujícím od roku 1974. Posledním konvenčním dopravním prostředkem používaným v MHD v České republice se staly elektrobusy, které jsou provozovány např. v Ostravě od roku 2010. Současnost MHD v krajských městech ČR Na základě užité trakce lze rozdělit MHD do dvou základních druhů – na závislou (elektrickou) a nezávislou. Z environmentálního hlediska vychází přirozeně výhodněji elektrická trakce (metro, tramvaje, trolejbusy), neboť v místě provozu vykazuje nulové škodlivé emise a nižší míru hluku oproti vozidlům na spalovací motor. S tím rovněž souvisí hierarchická úroveň jednotlivých dopravních prostředků. Na nejvyšším stupni jsou podzemní dráhy. Z krajských měst v ČR je metro zastoupeno pouze v jednom a to v hlavním městě Praze. Systémy metra následují tramvajové a trolejbusové provozy, které ve většině krajských měst tvoří páteřní druh MHD. S tramvajemi se můžeme setkat v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci a Olomouci. Mimo krajská města existuje v ČR ještě provoz mezi Mostem a Litvínovem. Trolejbusová doprava je více rozšířená – v současné době fungují systémy v Brně, Ostravě, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Pardubicích, Ústí nad Labem, Zlíně a Jihlavě. Vedle toho trolejbusy používají i další města bez krajského statutu a to Teplice, Opava, Chomutov-Jirkov a Mariánské Lázně. Jak je patrné, v Brně, Plzni a Ostravě koexistují tramvaje spolu s trolejbusy, za páteřní druh dopravy jsou vždy považovány tramvaje. Jediným krajským městem bez elektrické trakce v MHD jsou Karlovy Vary. Všechna krajská města obsluhují rovněž autobusy, které tvoří nenahraditelnou součást fungování veřejné dopravy. Snahou měst je, aby autobusy byly využívány pro trasy s menší poptávkou cestujících a kde by bylo zavedení vyššího druhu dopravního prostředku neekonomické.

36

Tab. 1 Zavádění jednotlivých prostředků MHD v krajských městech ČR (Dušek, 2003) tramvaje

trolejbusy

autobusy

1869 - 1874 Brno

metro -

od 1949

1876 - 1880

od 1930

od 1884

-

1909 - 1914 České Budějovice

1909 - 1950

1948 - 1971

od 1951

-

od 1991 Hradec Králové

-

od 1949

od 1928

-

Jihlava

1909 - 1948

od 1948

od 1942

-

Karlovy Vary

-

-

od 1939

-

Liberec

od 1897

-

od 1927

-

Olomouc

od 1899

-

od 1927

-

Ostrava

od 1894

od 1952

od 1930

-

Pardubice

-

od 1952

od 1950

-

Plzeň

od 1899

od 1941

od 1929

-

Praha

od 1875

1936 - 1972

1908 - 1909

od 1974

od 1925 Ústí nad Labem

1899 - 1970

od 1988

od 1929

-

Zlín

-

od 1944

od 1928

-

Trendy v MHD spočívají ve dvou základních rovinách – zavádění ekologičtějších vozidel a jejich zpřístupnění všem občanům – tedy ve zvyšování podílu nízkopodlažních dopravních prostředků. V mnoha městech existují plány na rozšíření stávající sítě závislé trakce. Pražské metro se v současné době rozšiřuje na trase A směrem do městské části Motol. K dalšímu rozvoji tramvajového provozu je nyní nejblíže Olomouc, kde začala výstavba 1. etapy tramvajové trati na Nové Sady. Rozšíření své sítě v brzké době plánují také Plzeň a Liberec. Trolejbusové systémy v nedávné době rozšířily Plzeň a České Budějovice. S rozšířením jejich sítě se počítá v Ostravě. Plány na rozvoj svých sítí mají i další města, vše je ale závislé na množství finančních prostředků a nelze předpokládat jejich brzké zrealizování. I u autobusové dopravy existují snahy o její ekologičtější provoz. Za tímto účelem mnohé dopravní podniky nakupují vozidla s pohonem na zemní plyn, která vykazují menší tvorbu škodlivých emisí než vozy s klasickým naftovým pohonem a jsou vůbec nejrozšířenějším alternativním pohonem u autobusů. Z krajských měst se takto rozhodly postupovat Liberec, Ústí nad Labem, Pardubice, Jihlava a Karlovy Vary. Hybridní technologií je vybaveno několik autobusů DP Praha. Posledním druhem alternativního pohonu autobusů jsou elektrobusy, které využívají dopravní podniky v Praze a Ostravě. Po roce 1989 se na naše území přenesl nový požadavek na kvalitu MHD v podobě nízkopodlažnosti. První nízkopodlažní vozy se v systémech MHD objevily v roce 1995. K dubnu 2012 se může z krajských měst pyšnit plně nízkopodlažním vozovým parkem pouze Jihlava. Již nyní lze považovat i vozový park DP Hradce Králové za plně bezbariérový, ačkoliv podnik vykazuje ve stavu ještě 2 trolejbusy a 1 autobus s podlahou ve standardní výšce. Ty však do provozu zasahují pouze výjimečně a slouží jako záložní do doby dodání nových vozidel. Ve zbylých dopravních podnicích se postupně zvyšuje podíl nízkopodlažních vozů ruku v ruce s obnovou vozových parků. Po roce 1989 se k nám dostal další významný prvek určující fungování MHD, kterým se staly integrované dopravní systémy. Ty mají za úkol usnadnit cestujícím na vymezeném území využití nejvýhodnějšího spoje bez ohledu na to, kdo jej provozuje. V dalších fázích dochází ke koordinaci jízdních řádů tak, aby bylo možné optimalizovat poměr mezi přepravní nabídkou a poptávkou a ke sjednocení tarifů na linkách dopravců začleněných do integrovaného systému. Tím se zmenšuje rozdíl mezi MHD a ostatní veřejnou dopravou, která v rámci integrovaných dopravních systémů často splývá. Do integrovaných dopravních systémů jsou zapojeni provozovatelé MHD společně s autobusovými dopravci, kteří obsluhují okolí daného města, a často též některé spoje Českých drah. Jako první na území ČR se objevila Pražská integrovaná doprava od roku 1992. Fungující integrované dopravní systémy jsou znázorněny na obr. 1.

37

Obr. 1 Rozšíření integrovaných dopravních systémů v krajích České republiky v lednu 2012 (ČAOVD, 2012)

P. Klauda: Významní jihočeští rodáci Mistr Jan Hus Mistr Jan Hus, jak se mu přezdívalo, byl českým náboženským myslitelem, kazatelem a reformátorem. Narodil se v roce 1371 v Husinci u Prachatic. O jeho dětství nejsou žádné podložené zmínky, jedná se pouze o legendy. Jan Hus podporoval a vyzdvihoval důležitost vzdělání. Sám vystudoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1398 začal přednášet a učit latinu. Poté se zapsal na teologickou fakultu a nechal se vysvětit za kněze. Od roku 1402 byla kazatelem v Betlémské kapli. V jeho proslovech a programech se soustředil na kritiku bohatství církevních hodnostářů a bohatství panstva. Získal si tím obdiv široké veřejnosti hlavně z kruhů občanů sociálně slabších a chudších, ale také královské společnosti. Jan Hus byl oblíbený především pro své názory, které nikdo z řad občanů nesměl vyslovit. Jeho vzorem byl Jan Viklef, což byl anglický teolog, který propagoval reformy římskokatolické církve. Byly to právě Viklefovy knihy, které Jan Hus veřejně obhajoval a tím si proti sobě poštval církevní vrchnost. Ze začátku byly jeho názory tolerovány jak arcibiskupem Zbyňkem Zajícem, tak i králem Václavem IV. a královnou Žofií. Zlom přišel v roce 1408, kdy se arcibiskup postavil proti všem zastáncům Viklefa a jeho děl a přikázal všem, aby jeho díla odevzdali. Jenže proti tomu se postavili čeští mistři a studenti. Proto se arcibiskup rozhodl všechny spisy dát spálit a označit je za kacířské. Vrcholem všeho bylo označení mistra Jana Huse za kacíře v roce 1410. Důsledkem toho byl zákaz provádění církevních obřadů Janem Husem v Praze. On však neuposlechl a bohoslužby se konaly tajně s odvoláním na Kristovo učení. Poté, co ztratil i oporu v králi a královně, opustil Jan Hus Prahu a usadil se na Kozím hrádku v jižních Čechách. Dalším místem jeho útočiště se stal Krakovec, kde kázal a také psal česká díla. Václav IV. nemohl vydat Jana Husa žádnému soudu, protože měl strach z označení českého království za kacířské, a proto konečný ortel nad Husovým ortelem přišel z koncilu jihoněmecké Kostnice. Nejprve císař Zikmund vyzval Jana Huse, aby se omluvil a své názory odvolal. To však Hus odmítl a byl zatčen a uvězněn v Kostnici. Nezlomilo ho ani dlouhé vězení plné tělesných trestů a psychických nátlaků, a to i přesto že věděl, jaký trest ho stihne. Verdiktem tedy bylo upálení na hranici. Celý proces byl vykonán 6. července 1415. Jeho popel kati vysypali do Rýnu, aby z něj nic nezbylo a aby jeho ostatky nemohly být uctívány. Rok po této události stihl stejný osud i Husova věrného přítele Jeronýma Pražského. Smrt Jana Huse vyvolala v Čechách obrovský ohlas, výsledkem byl vznik husitského hnutí, české reformaci, která usilovala o proměnu katolické církve. Byl vydán Dekret kutnohorský a nespočet děl, které napsal Jan Hus. Mezi jeho nejznámější díla patří dílo O církvi z roku 1413, kde v tomto latinsky psaném spise seskupuje názory na poslání církve. Mezi studenty bylo velice oblíbené dílo Výklad viery, Desatera a Páteře z roku 1412. Toto dílo obsahovalo výklad modliteb, ve kterých líčí zkázu mravů a duchovenstva. Mezi další významná díla tohoto reformátora patří Knížka o svatokupectví z roku 1413 a Postila ze stejného roku.

Obrázek č. 1: Mistr Jan Hus

38

Jan Žižka (kolem 1360 - 1424) – narozen v Trocnově Byl českým vojevůdcem a husitským hejtmanem. Stal se husitským radikálem, který se podílel na pražské defenestraci v roce 1419. Fungoval také jako hejtman nově založeného města Tábor. Účastnil se jako vojenský velitel bitev u Sudoměře, na Vítkově, u Malešova a dalších a ani jednu neprohrál. Mikoláš Aleš (1852 - 1913) – narozen v Miroticích Žil koncem 19. stol. a začátkem 20. stol. Byl významným Českým malířem, kreslířem a ilustrátorem. Věnoval se zejména tvorbě v pozdně romantickém stylu zaměřené na slavné úseky a významné postavy české historie (Jan Žižka, Husitský tábor, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem). Byl významnou postavou Národního divadla, pro které navrhl cyklus obrazů Vlast. Jindřich Šimon Baar (1862 - 1925) – narozen v Klenčí pod Čerchovem Byl českým spisovatelem a účastníkem reformního hnutí katolického duchovenstva. Mezi jeho díla patří Farské historky a prózy Cestou křížovou, které se týkaly právě zmiňovaného reformního hnutí. Nejznámější se stal jeho román Jan Cimbura vyprávějící o životě jihočeského sedláka. Za zmínku ještě stojí určitě kniha Paní komisarka. Otokar Březina (1868 - 1929) – narozen v Počátkách u Pelhřimova Vlastním jménem Václav Jebavý byl předním českým básníkem a představitelem symbolismu. Mezi jeho díla patří sbírky Tajemné dálky, Větry od pólů, Ruce a eseje Hudba pramenů. Jan Campanus Vodňanský [kampánus] (1572 - 1622) – narozen ve Vodňanech Byl český humanista, básník, skladatel a také profesorem na pražské univerzitě, kde se stal v roce 1621 rektorem. Jeho básně byly převážně psané latinsky - parafráze žalmů Posvátné ódy, Dvě knihy svatých ód. Napsal také drama Břetislav, které bylo ve své době zakázáno. František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852) – narozen ve Strakonicích Žil v období národního obrození, jehož byl také významným představitelem. Byl profesorem slavistiky na univerzitách ve Vratislavi a v Praze, dále také vědcem a spisovatelem. Z jeho nejznámějších děl si můžeme jmenovat Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých. Další jeho funkcí byl sběratel lidové slovesnosti - Mudrosloví národů slovanských v příslovích. Rudolf Hrušínský (1920 - 1994) – narozen v Nové Včelnici Byl českým hercem, svými hereckým uměním vynikal hlavně ve filmech Dobrý voják Švejk, Rozmarné léto a Vesničko má středisková. Petr Chelčický (asi 1390 - asi 1460) – narozen v Chelčicích u Vodňan Byl současníkem Jana Husa a byl také náboženským reformátorem a myslitelem. Vyvracel středověké učení o "trojím lidu", podle něhož šlechta měla vládnout, kněží se modlit a lid pracovat. Jeho utopickým ideálem byla rovná pospolitost všech lidí. Napsal O trojím lidu a Postilu. Jiří Kolář (1914 - 2002) – narozen v Protivíně Byl českým básníkem a spisovatelem. Byl také členem skupiny 42, založené proti nacistickému hnutí. Jeho dílem byla rozporuplná básnická sbírka Prométeova játra. Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 - 1604) Byl českým šlechticem a významným rybníkářem. Vybudoval řadu jihočeských rybníků Rožmberk, Svět a další. Zakládal též pivovary a ovčíny. Vybudoval také průplav Nová řeka. František Křižík (1847 - 1941) – narozen v Plánici Byl českým elektrotechnikem a předním vynálezcem. Proslavil se svým vynálezem samočinného regulátoru elektrické obloukovky. Na což navázal vynálezem první elektrickou dráhu v Praze (1891) a meziměstskou elektrickou dráhu z Tábora do Bechyně (1902). Aleš Hrdlička (1869 - 1943) – narozen v Humpolci Americký antropolog českého původu. Studoval složení obyvatel Severní Ameriky a řešil otázku původních obyvatel Nového světa. Zastával názor, že Amerika byla osídlena z Asie cestou přes Beringův průliv. Založil jedno z největších muzeí člověka ve Washingtonu. Z jeho darů bylo založeno v roce 1930 Hrdličkovo muzeum člověka při antropologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze. Lubomír (1923) a Oldřich (1924 - 1986) Lipští – narozeni v Pelhřimově Herec a režisér ze známé rodiny. Podíleli se na filmech Šest medvědů s Cibulkou, Marečku, podejte mi pero a Tři veteráni.

39

Ema Destinnová (1878 - 1930) – narozena v Praze, zemřela v Českých Budějovicích Byla česká operní pěvkyně. Její doménou byl soprán, díky jemuž byla světově proslulou. Účinkovala ve velkoměstech po celém světě. Vynikala v operách Pucciniho, Wagnera a Smetany. Bokem se věnovala také překladatelství a psaní básní. František Hrubín (1910 - 1971) – narozen v Praze, zemřel v Českých Budějovicích Byl český básník, dramatik, prozaik a překladatel. Psal milostnou a reflexivní lyriku. Mezi jeho díla řadíme Můj zpěv a lyricko-epickou rozsáhlou báseň Romance pro křídlovku. Dále psal také dramata jako Srpnová neděle a vzpomínková kniha U stolu. Známá jsou také jeho díla pro děti Špalíček pohádek a Paleček. Edvard Beneš (1884 - 1948) narozen v Kožlanech na Rakovnicku, zemřel v Sezimově Ústí Právník a politik. Roku 1916 se stal jedním ze zakladatelů České národní rady, která organizovala vnitřní odboj ve spolupráci s T. G. Masarykem. Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a po abdikaci T. G. Masaryka byl 18. prosince 1935 zvolen prezidentem. Po Mnichovu 5. října 1938 abdikoval a odešel do exilu do Velké Británie. Po osvobození roku 1945 se stal opět československým prezidentem. Prakticky ihned po osvobození jsou vydány tzv. Benešovy dekrety, jejímž obsahem byl odsun a konfiskace majetku Němců, Maďarů a zrádců. Po politickém nátlaku komunistů v roce 1948 přijal demise vůdců demokratických stran a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ Klementa Gottwalda. Když odmítl podepsat novou ústavu, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta. Krátce nato 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí umírá.

J. Česnek: Ochrana přírody v Novohradských horách Novohradské hory se nalézají v jižních Čechách u hranic s Rakouskem. Jsou významné vysokým stupněm zachovalosti přírodního prostředí, na jehož formování se podílí přírodě blízké lesní a luční ekosystémy, rašeliniště, rybníky a prameniště, a dále dochované historické hodnoty území. Celková plocha české části Novohradských hor je 162 km2, nejvyšším bodem je Kamenec (1 072 m), nejnižší bod má pouhých 645 m n. m. Střední výška pohoří činí necelých 810 m n. m. a převládá výšková členitost 200 až 400 metrů. Kromě Kamence leží ještě tři z celkem 18 vrcholů nad 1 000 metrů na našem území a to Myslivna (1 040 m), Vysoká (1 034 m) a Jánský vrch (1 011 m). Ostatní, včetně nejvyššího vrcholu Viehberg (1 112 m) leží na rakouském území. To, co je na Novohradských horách mimořádné, je především vzácně zachovalá příroda ušetřená zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. V roce 2000 zde byl vyhlášen Přírodní park Novohradské hory. Přírodní park Novohradské hory je největší ze všech čtyř přírodních parků Českokrumlovska, zaujímá celou českokrumlovskou část plánované Chráněné krajinné oblasti Novohradské hory, jejíž zřízení je zdejšími ochránci přírody navrhováno ústředním orgánům státní správy již od roku 1970. Západní hranice přírodního parku prochází obcemi a osadami (z nichž některé již zanikly) Cetviny, Janova Ves, Bělá, Malonty, Meziříčí, Velíška a Benešov nad Černou, přičemž jeho severní hranici tvoří silnice č. 154 z Kaplice do Benešova n/Č. a dále do Rychnova u Nových Hradů, z této silnice hranice parku odbočuje na jihovýchod a po hranici okresu Český Krumlov pokračuje až ke státní hranici s Rakouskem, s níž se hranice parku shoduje opět až k osadě Cetviny. Přírodní a estetická hodnota území je dána reliéfem krajiny, v němž se střídají vrchovištní partie s lesními i nelesními rašeliništi a prameništi (v parku pramení Pohořský potok a protékají jím řeky Lužnice a Černá pramenící v rakouské části Novohradských hor - Freiwaldu), lesnatá údolí vodních toků a nádrží (Kapelunk, Huťský rybník a Zlatá Ktiš) a dále bohatstvím biotopů a stanovišť, zbytky přirozených lesů (Žofín), systémem nadregionálních a regionálních biocenter a biokoridorů a s přírodními prvky harmonicky sladěnou dochovanou tradiční architekturou zdejších sídel, jakož i technických děl na vodních tocích (jimiž jsou tzv. klausy a úpravy toků pro voroplavbu), zejména na Pohořském potoce. Mezi nejvýznamnější chráněné území v přírodní parku Novohradské hory bezesporu patří NPP Terčino údolí a dvě nejstarší rezervace na pevninské části Evropy NPR Žofínský prales a NPP Hojná voda. Národní Přírodní Památka Terčino údolí je nejzachovalejší část krajinné památkové zóny Novohradsko. Jedná se o barokní krajinářskou kompozici s romantickými úpravami navazující na sídlo rodu Buquoyů. Terčino údolí tvoří část členitého údolí řeky Stropnice a jejích drobných přítoků 1-3 km. Nalézá se jihozápadně od Nových Hradů, zhruba mezi osadami Údolí u Nových Hradů a Světví. Základní dispozice Terčina údolí je založena na centrálním lučním prostoru ve spodní části údolí a jeho kontrastu s členitými plášťovými okraji obvodových lesních porostů. Část lučních a lesních porostů má poměrně přirozenou druhovou skladbu. Park je doplněn řadou romantizujících historických objektů a drobných staveb.

40

Národní přírodní památka Prales Hojná voda Je spolu s nedaleko ležícím Žofínský pralesem jsou nejstaršími rezervacemi střední Evropy. Ochrana obou pralesů byla prohlášena majitelem panství Nové Hrady, hrabětem Jiřím Františkem Augustem Buquoyem, jeho nařízením ze dne 28. 8. 1838. Prales se nachází na svahu hory Vysoká (1.034m) 4 km od obce Hojná Voda. Dnes má rozlohu 8,56 ha a těsně hraničí s Rakouskem. Tvořen je pozůstatky přirozených smíšených lesních porostů s převahou přestárlých jedlí, buku, smrku a javoru klenu. Sám prales se neobnovuje, okolní porosty však pocházejí většinou z přirozené obnovy. Pralesovitý ráz utrpěl v průběhu obou světových válek, kdy byly nejsilnější jedle vytěženy na stavbu lodí. V současnosti je Hojnovodský prales přístupný, až k němu vede červená turistická značka místního turistického značení z Hojné Vody. Národní přírodní rezervace Žofínský prales Jeho původní ochrana se vztahovala zřejmě jen na severní část dnešní rezervace o výměře zhruba 40 ha. Výměra chráněného území se však časem měnila podle toho, jak byly k němu zahrnovány obvodové přirozené a později i kulturní přilehlé porosty, takže dnes je výměra celé rezervace 102 ha. Chráněné území leží na mírných severních svazích Stříbrného vrchu v nadmořské výšce 735 - 825 m. Povrch rezervace je členěn roklinami několika drobných potůčků, které sbírají vodu v četných plošných prameništích. Prales je vynikající ukázkou horských květnatých bučin a jedlobučin hercynské oblasti. Na větší části plochy je doložen nepřetržitý přirozený vývoj pralesa od přelomu 18. a 19. století až do dnešní doby bez lesnických zásahů. Ve stromovém patru převažuje buk (81 %), přimíšen je smrk (14 %) a jedle (4 %), vzácně vtroušen je javor klen a jilm drsný. Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, 300 - 400 let staré a 40 - 50 m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Na většině plochy pralesa je dnes zajištěna nová nástupní generace převážně bukového zmlazení ve věku 10 - 40 let. V bylinném podrostu se vyskytuje většina charakteristických druhů květnatých bučin, zejména kyčelnice devítilistá, kyčelnice cibulkonosná, bažanka vytrvalá a jiné. Regionálně charakteristickým druhem podrostu je řeřišnice trojlistá, jeden z druhů alpského původu v květeně jižních Čech. Vlhčí stanoviště podél potoků a v okolí pramenišť jsou porostlé podmáčenými smrčinami, v nichž roste např. dřípatka horská, bika lesní a třtina chloupkatá. Na jednom větším ložisku svahové prameništní rašeliny uprostřed pralesa je vytvořen porost zakrslé rašelinné smrčiny, což je v komplexu svahového smíšeného lesa značně pozoruhodné. Četná svahová prameniště krytá rašelinným anmoorem porůstají mokřadní bylinnou vegetací s výskytem krabilice chlupaté, mokrýše střídavolistého, rozrazilu horského a ostřice řídkoklasé Žofínský prales je rovněž významným biotopem pro ptačí faunu vázanou na přirozené smíšené horské lesy. Ptačí společenstvo je velmi charakteristické a jeho složení zcela odpovídá fauně jiných pralesních a přirozených smíšených porostů (Boubínský prales, Zátoňská hora, Stožec aj.). V letech 1989 - 90 zde bylo zjištěno celkem 44 druhů ptáků, z toho 35 - 40 pravidelně hnízdících. K nejvýznamnějším patří čáp černý, datlík tříprstý, holub doupňák, lejsek malý, kulíšek nejmenší a datel černý. V roce 1997 byl proveden rovněž podrobný výzkum brouků (žijících na povrchu a ve svrchních vrstvách půdy, tlejícím spadaném dřevu a na přízemní vegetaci a plodnicích pozemních hub). Celkem bylo zjištěno 163 druhů brouků, z nichž značná část indikuje svou přítomností reliktnost a relativní nedotčenost přírodního prostředí pralesa. Z nejvýznamnějších druhů je to např. střevlík, tesařík, drabčíci, roháček aj. Žofínský prales je od roku 1991 oplocen proti nežádoucímu vlivu jelení zvěře. Z důvodu zajištění nerušeného vývoje pralesního ekosystému je nepřístupný pro veřejnost. Výjimečně je povolován vstup pouze pro odborné pracovníky provádějící vědecký výzkum a pro návštěvy odborníků v lesnických a přírodovědných oborech

B. Slámová: Biosférické rezervace v ČR Vznik mezivládního programu a biosférických rezervací MaB V r. 1970 vznikl mezivládní program ekologické spolupráce v planetárním měřítku pod názvem Man and the Biosphere (MaB, Člověk a biosféra). Za cíl má rozvinout, v rámci přírodních a socioekonomických věd, základnu pro racionální využívání přírodních zdrojů biosféry a pro zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodním prostředím. Předpovídá důsledky dnešních aktivit na „zítřejší“ svět a tím posiluje lidskou schopnost účinně hospodařit s přírodními zdroji biosféry. Program MaB řídí Mezinárodní Koordinační rada (ICC) a organizační oporou je sekretariát, pracující v Divizi ekologických věd UNESCO v Paříži. V programu MaB je registrováno 136 suverénních států (12 států z Afriky, 11 z Latinské Ameriky a Karibska, 25 z Asie, 15 z regionu Arabské státy, 45 z Evropy). MaB je rozdělen do 14 tematických okruhů (projektů), ustanovených podle převládajícího biomu nebo podle interakcí mezi člověkem a prostředím. Ochranu přírody a péči o životní prostředí soustřeďuje MAB projekt č. 8 nazvaný Ochrana přírodních oblastí a genetického materiálu v nich obsaženého. V projektu MaB č. 8 vzniklo rozhodnutí založit a sledovat v různých oblastech Země vhodně vybraná území přes hranice států, bez ohledu na státní ideologii nebo náboženství. Vznikl tak projekt světové sítě biosférických rezervací.

41

Biosférické rezervace V r. 1973 ve Švýcarsku zasedala komise projektu MaB č. 8, jíž se účastnily dvě nejsilnější organizace v oboru ekologie a biologické diverzity - Světové unie pro ochranu přírody (IUCN) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Komise projednala výběr vhodných kritérií pro srovnávací území, na nichž by se měla soustřeďovat aktivita odborných týmů programu MAB. Komise formulovala své představy a zásady mezinárodních vazeb. Shodla se na označení biosférická rezervace (dále BR) a stanovila směrnice pro výběr těchto území. Kritéria pro výběr území biosférických rezervací -

-

-

Jako BR se budou vybírat suchozemské nebo pobřežní oblasti, kde lze cílevědomě provádět ochranu genofondu, vědecký výzkum sledující využívání a zneužívání přírodních zdrojů, výměnu informací v mezinárodním měřítku a výchovu odborníků i veřejnosti pro cíle ochrany přírody Světová síť BR bude rozprostřena tak, aby zahrnovala všechny základní biomy Země a postihovala různorodost jejich civilizačního zatížení. Tato směrnice nevylučovala zařazení silně narušeného území Každá BR bude obsahovat reprezentativní ukázky hlavního biomu, který je charakteristický pro danou oblast. Dále ukázky ojedinělých ekosystémů nebo rostlinných či živočišných populací a v neposlední řadě i ukázky harmonického využívání přírodních zdrojů místním obyvatelstvem a ukázky degradované přírody, vyžadující rehabilitaci BR bude dostatečně velká, aby mohla zahrnovat nejen striktní ochranářské aktivity, ale i aktivity směřující k rehabilitaci narušených úseků BR BR bude muset mít adekvátní legální ochranu, které předchází národní legální ochrana

Rozvoj sítě biosférických rezervací Pro tento rozvoj měla zásadní význam Mezinárodní konference o BR, organizovaná UNESCO, v r. 1995 v Seville. Konference provedla inventuru dosažených zkušeností a z ní vytvořila cíle a úkoly pro příští organizátory světové sítě BR, tzv. Sevillskou strategii. Jednotlivé úkoly a doporučení Sevillské strategie byly stratifikovány podle svého určení na hladině mezinárodní nebo na hladině jednotlivých BR. Na mezinárodní hladině se doporučuje rozvíjet BR jako nástroj k plnění cílů a zdokonalovat všestrannou biogeografickou klasifikaci, jež by umožňovala vytvořit systém zahrnující ekologické i sociologické činitele. Na národní hladině se doporučuje připravovat biogeografickou analýzu státu, která bude základem pro ověření úplnosti Světové sítě BR, a založit, posílit nebo rozšířit BR. Pozornost bude věnována fragmentovaným habitatům, ohroženým ekosystémům a nestabilnímu nebo snadno poškoditelnému prostředí přírodního i kulturního rázu. Sevillská strategie očekává, že každý stát vypracuje strategii rozvoje národní sítě BR svého státu a postará se o rozvoj již existujících BR. Sevillská strategie dostala podporu a byla potvrzena Generální konferencí (nejvyšší orgán UNESCO, který rozhoduje o činnosti, programech a rozděluje finanční prostředky jednotlivým programům), která vyzvala všechny členské státy a organizace k jejímu plnění. Schválila Rámcové stanovy pro organizaci Světové sítě BR.

Biosférické rezervace v ČR České BR vznikaly v geografickém a politickém kontextu bývalého Československa. Do tvorby Světové sítě BR se československý národní komitét MaB zapojil v 70. letech. Nominoval území, kde vedle přírodních ekosystémů a jejich šetrného využívání, existovaly také necitlivé střety mezi civilizací a přírodou. Došlo tak ke schválení BR Křivoklátsko a BR Třeboňsko v roce 1977. Roku 1986 BR Pálava, BR Šumava prohlášena roku 1990 a v roce 1992 BR Krkonoše. Šestou nominací, již v rámci samostatné ČR, byla BR Bílé Karpaty roku 1996. BR Bílé Karpaty Z geomorfologického hlediska Bílé Karpaty tvoří podcelky Javorinská vrchovina, Straňanská kotlina, Lopenická hornatina a Chmeľovská hornatina. CHKO Bílé Karpaty leží v okresech Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Celá oblast je typická jak přírodními biomy, tak umělými ekosystémy v podobě bělokarpatských luk s mimořádnou biodiverzitou (Čertoryje, Hodonínská oblast). Na Hodonínsku jsou dále známé vinné sklepy (Plže) a Horňácké a Strážnické slavnostmi. Na Hradišťsku (Starý Hrozenkov) jsou významné tzv. Moravské Kopanice s valašskou tradicí. Valašský je i sever Zlínska (Valašské Klobouky, Brumov-Bylnice), kde se rozléhá Vlárský průsmyk s nejlépe zachovaným lesním porostem v ČR. Součástí chráněné oblasti je Vizovická vrchovina s lázeňským městem Luhačovice.

BR Křivoklátsko Křivoklátsko představuje významný krajinný systém se zachovanými smíšenými lesy po obvodu členitého říčního údolí, s pozitivními i negativními ukázkami lesního hospodářství a zemědělství. Množství loveckých hrádků a tvrzí dokladuje, že lovectví bylo významnou hospodářskou, kulturní i politickou součástí historie. Křivoklátsko zahrnuje řadu maloplošných rezervací. Skryjská jezírka se tvoří na Zbirožském potoce. Ten zde vytvořil místy až 150 m hluboké průlomové údolí s peřejemi, vodopády a obřími hrnci. Velkou Pleš je zoologicky a botanicky cenným stanovištěm. Svahy a jižní temena kopců jsou tak suchá a teplá, že se tu vytvořily lesostepi, jež se nazývají "pleše". Národní přírodní rezervace má rozlohu 95,7 ha.

42

BR Krkonoše Většina území spadá do geologického celku krkonošsko-jizerské krystalinikum. V teplejším a na srážky bohatém klimatu doby poledové vznikla rašeliniště (Mumlavská, Labská louka, Úpské rašeliniště). Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou flórou a v kontextu ostatních hercynských pohoří tak zaujímají mimořádně významné místo. BR Pálava Pavlovské vápencové vrchy a jejich okolí leží uprostřed dávné kulturní krajiny, která je nepřetržitě obývána lidmi od konce doby ledové. Archeologicky významná je soška Věstonické Venuše. Atraktivní součástí BR je Národní kulturní památka Lednicko-valtický areál. Významné území při státní hranici se Slovenskem a Rakouskem tvoří komplex lužních lesů. Nejznámější částí Pavlovských vrchů je Děvín (NPR) se zříceninou hradu Děvičky. BR Šumava Šumava je nejrozsáhlejší středoevropská hornatina hercynského systému s nejsouvislejšími rašeliništi a lesy (Boubínský prales). Velkou část území zabírá centrální Moldanubický masiv. Po šumavských hřebenech probíhá hlavní evropské rozvodí mezi mořem Černým a Severním. Významnou součástí Šumavy je pět ledovcových jezer - jezero Laka, Prášilské, Plešné, Černé a Čertovo. Za nejcennější přírodní společenstva se považují rašeliniště.

BR Třeboňsko Třeboňská pánev představuje komplex přírodních, polopřírodních a člověkem podmíněných ekosystémů, který byl vystaven zvýšenému tlaku ambiciózních odvětví národního hospodářství (rybářství, zemědělství, těžba štěrkopísků).

M. Krieglerová: Třeboňsko – biosférická rezervace Charakteristika oblasti Třeboňsko je jedna z mála CHKO vyhlášených v rovinaté krajině po staletí kultivované člověkem. Přesto se zde zachovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty. Na mnoha místech lze dosud hovořit o harmonické krajině, kde jsou lidské aktivity v určité rovnováze s přírodou. Proto je Třeboňsko vyhlášeno i jednou ze šesti českých biosférických rezervací programu Člověk a biosféra (MaB) UNESCO (od roku 1977). Na utváření krajiny Třeboňska se člověk podílel již od 12. století, a to zejména úpravami vodních poměrů původní močálovité krajiny, jejichž výsledkem je důmyslná síť umělých stok (například Zlatá stoka, Nová řeka) a množství rybníků, které dělají z Třeboňska centrum českého rybníkářství (celkem 460 rybníků). Rozsáhlé rybniční soustavy s druhotně vytvořenými litorálními společenstvy se staly evropsky významným hnízdištěm i migrační zastávkou vodního ptactva. Oblast vyniká bohatostí mokřadní a vodní vegetace. K nejcennějším biotopům Třeboňska patří rozsáhlá přechodová rašeliniště se zachovalými rostlinnými společenstvy (blatkové bory) a na ně vázanou faunou bezobratlých. Zachovány zůstaly z velké části i původní meandrující toky řek (např. Lužnice) s pravidelně zaplavovanými nivami a zbytky lužních lesů i extrémně suché lokality vátých písků. Jsou tu vyhlášeny dva mokřady mezinárodního významu chráněné Ramsarskou konvencí (Třeboňské rybníky, Třeboňská rašeliniště). Oblast je významná z hlediska ochrany řady ohrožených obratlovců, např. vydry říční a orla mořského. Vyvážená přírodní složka krajiny je na Třeboňsku vhodně doplňována poměrně řídkým osídlením a zachovalou unikátní architekturou historických měst (městská památková rezervace Třeboň) a vesnic. Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Třeboňska území mimořádné v evropském kontextu a dávají mu i vysoký rekreační potenciál. V oblasti je tradičně soustředěn výzkum ekologie mokřadů (Botanický ústav AV ČR), v poslední době bylo Třeboňsko zařazeno do mezinárodní sítě území dlouhodobého ekologického výzkumu (ILTER). Biosférická rezervace UNESCO Třeboňsko bylo vyhlášeno jako biosférická rezervace v rámci programu Člověk a biosféra (MaB) UNESCO již v roce 1977. Je jednou ze šesti biosférických rezervací České republiky. Biosférické rezervace UNESCO, kterých je na světě více 400, představují reprezentativní ukázky přírodních krajin, ve kterých zároveň hraje důležitou roli člověk a jeho aktivity. Kromě ochrany ekosystémů a rostlinných i živočišných druhů (funkce konzervační), mají biosférické rezervace také velký význam pro výzkum, vědu a ekologickou chovu jako určité „laboratoře a učebny v přírodě“ (funkce logistická) a jejich součástí jsou také aktivity zajišťující trvale udržitelný rozvoj místních obyvatel (funkce rozvojová). Tyto specifické rezervace jsou členěny do tří zón podle stupně ochrany a využití území – do zóny jádrové, nárazníkové a přechodové. Biosférická rezervace Třeboňsko má svoji vnější hranice i vnitřní zonaci totožné s chráněnou krajinnou oblastí. Z titulu biosférické rezervace neplyne území přímý ekonomický užitek, ale tento statut mu přináší vyšší prestiž a atraktivitu pro návštěvníky, zajímavé kontakty, zapojení do mezinárodních projektů i větší šanci na úspěch v dotačních programech. To vše je v konečném důsledku výhodné i pro obyvatele.

43

Mokřady mezinárodního významu V CHKO/BR Třeboňsko se nacházejí dvě území (tvořená větším množstvím dílčích lokalit), která byla zařazena na seznam mokřadů mezinárodního významu chráněných Ramsarskou konvencí. Jako první byly po připojení naší republiky ke konvenci v r. 1990 do seznamu zaneseny Třeboňské rybníky a následně v r. 1993 i Třeboňská rašeliniště do té doby dočasně statut kandidáta. Ramsarské území Třeboňské rybníky má rozlohu 10.165 ha, z toho vlastní rybníky zaujímají 5289 ha a představují 70% rybníků na Třeboňsku. Do mokřadů mezinárodního významu je zahrnuto celkem 159 rybníků s rozlohou od 1 do 420 ha a biotopy na ně bezprostředně navazující. Jedná se o mokřady v převážné většině vzniklé lidskou činností - rybníky, mokré louky, olšiny, vrbiny, rákosiny, ostřicové louky, rašeliniště ve výtopách rybníků. Území splňuje kritérium Ramsarské konvence svým významem pro vodní ptáky nejen jako hnízdiště, ale především jako tahová zastávka. Ramsarské území Třeboňská rašeliniště má rozlohu 1100 ha a tvoří je území navzájem nesouvisejících přechodových rašelinišť porostlých převážně lesem. Centrum tří lokalit tvoří přirozené, místy až pralesovité porosty borovice blatky s bohatým podrostem rojovníku bahenního. Důvodem zařazení území na seznam Ramsarské konvence byla skutečnost, že se jedná o unikátní ostrovní ekosystémy s výskytem mnoha chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. IBA, evropsky významné ptačí území Třeboňsko je mezinárodní organizací Birdlife International klasifikováno jako tzv. ImportantBird Area (IBA) – evropsky významné ptačí území. Rybniční, mokřadní a lesnatá krajina Třeboňska má výborné podmínky zejména pro vodní ptáky a ptáky lesů. Trvale zde hnízdí některé významné a ohrožené druhy, jako je např. orel mořský, rybák obecný, hohol severní, kvakoš noční, lesní sovy (sýc rousný, kulíšek nejmenší), čáp černý, lelek lesní apod. Pro řadu tažných druhů je Třeboňsko důležitou zastávkou na migrační cestě, nalézají zde dobré možnosti odpočinku a potravní zdroje pro doplnění sil. To je případ severských populací vzácnějších druhů kachen (lžičák pestrý, zrzohlávka rudozobá), hus nebo různých druhů bahňáků (jespáci, kulíci, vodouši). Pro některé místní druhy je oblast pravidelným shromaždištěm před obdobím tahu (např. husa divoká). Třeboňsko je tradiční oblastí ornitologického výzkumu, zejména zaměřeného na vodní ptáky. V národní přírodní rezervaci Velký a Malý Tisý se nachází terénní stanice Národního muzea a v území probíhá pravidelný monitoring ptáků i výzkumné projekty několika pracovišť vysokých škol. Třeboňské rybníkářské dědictví V roce 2003 byly oficiálně významné kulturní a technické památky Třeboňska nominovány k zápisu na seznam světových památek UNESCO pod názvem Třeboňské rybníkářské dědictví. Historické centrum města, rybníky Rožmberk a Svět, Zlatá stoka, Nová řeka a část Staré řeky se mohou dostat mezi kulturní skvosty, které musí být uchovány pro budoucí generace.Celé rozsáhlé území v okolí Třeboně je spojeno s dlouhodobou tradicí stavby rybníků. Tyto umělé vodní nádrže nejsou určené jen pro chov sladkovodních ryb, ale mají i řadu dalších funkcí. Zvláště v okolí Třeboně došlo stavbou rybníků k ekonomickému využití jinak nehostinné zamokřené krajiny. V moderní historii mají rybníky svoji nezastupitelnou funkci rovněž při povodních. Třeboňské rybníkářské dědictví je příkladem děl zhodnocujících původně nehostinnou a neobyvatelnou krajinu prostřednictvím jejího odvodňování. Stavby jsou inspirovány budováním rybníků ve středověké Francii, jen francouzské obklady hrází kamenem byly v českém prostředí nahrazeny haťovými a vorovými konstrukcemi ze zdejšího materiálu. Mimořádný je přitom užitný výsledek této činnosti – umělá soustava velkých nádrží pro chov ryb, doplněná obtokovou stokou. Jde o ojediněle dochované dílo v měřítku celého evropského kontinentu. Samotná Třeboň je pak perlou mezi historickými městy ve střední Evropě. Nominované památky historie rybníkářství: Zlatá stoka, Nová řeka, Rybník Rožmberk, Rybník Svět, historické jádro Třeboně. Na Seznamu světového dědictví dosud není žádné město, které by bylo spjaté s rybníkářstvím. Z tohoto hlediska představuje historické jádro Třeboně zcela unikátní typ města. Rybářství jako hlavní zdroj obživy je stále početně zastoupeno mezi obyvateli a přímo v Třeboni sídlí i současný největší producent živých kaprů v České republice Rybářství Třeboň a. s. To všechno přispívá k charakteristice historického města Třeboně jako hlavního města rybníků, rybníkářství a celé významné tradice umělého chovu sladkovodních ryb.

M. Vorlíček: Výroba nealkoholických nápojů v ČR (případová studie Dobrá voda) Dobrá voda patří do portfolia značek firmy Poděbradka, a. s., která je jedním z hlavních výrobců nealkoholických nápojů v České republice. Už od roku 1992 přináší na vaše stoly minerální vodu, která je přímo ideální pro každodenní konzumaci.

44

Výroba Moderní výrobní závod Dobré vody se nachází v jihočeském Byňově. V sortimentu společnosti najdete přírodní a ochucené minerální vody. Preference spotřebitelů se mění, a proto společnost neustále hledá nové a atraktivní příchutě. Každá kapka Dobré vody pochází z hlubinného pramene v Novohradských horách. Zdrojem této nízce mineralizované vody je podzemní jezero v unikátní hloubce 260 m, které podle výzkumů Univerzity Karlovy vzniklo před 16 000 lety. Na rozdíl od povrchových vod není kvalita Dobré vody ovlivňována ničím, co se děje na povrchu země či v nízkých hloubkách. Čistota, kvalita a hloubka zdroje tak zaručuje i samotnou kvalitu vody. V lednu roku 2011 zahájila společnost Poděbradka, a. s. zákaznickou spolupráci se skupinou CS Cargo. Tímto krokem byl uzavřen nový kontrakt na zajišťování distribuce nápojářského gigantu Poděbradka, mezi jehož hlavní produkty patří populární minerálka Dobrá voda. CS Cargu se tak prostřednictvím dohody podařilo rozšířit své zákaznické portfolio o další společnost z oblasti potravinářského průmyslu. Společnost Poděbradka se stala jedním z významných klientů CS Cargo v tomto segmentu. Společnost Poděbradka, a. s. se řídí stanovami Svazu minerálních vod. Tento svaz je aktivním členem Potravinářské komory, jejímž prostřednictvím uplatňuje připomínky k předkládané české i evropské legislativě. Úzce spolupracuje se Svazem výrobců nealkoholických nápojů, Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí, se Svazem obchodu a cestovního ruchu a s dalšími zájmovými sdruženími. Členové Svazu minerálních vod drží řadu certifikátů kvality - ISO, IFS, BRC, normu ISO 22000 - které pravidelně každý rok obhajují před auditory mezinárodních společností. Díky tomu mohou soustavně kontrolovat zavedené systémy kvality a dále je zlepšovat a inovovat. Členové Svazu minerálních vod stojí za propagací zdravého pitného režimu. Díky jejich osvětě získává populace adekvátní informace, jak správně pít. Členové publikují vlastní články, poskytují rozhovory a připravují podklady pro média. Svaz minerálních vod monitoruje veškerá legislativní opatření, sleduje vývoj produktů v oboru a snaží se zabraňovat případnému administrativnímu omezování výroby a obchodu. Jen precizní práce Svazu minerálních vod může vést k tomu, že ve všech zemích Evropy bude k dostání stejně kvalitní, a přesto originální, konkurenceschopná minerální voda. Kvalita Společnost používá moderní technologie, které jí umožňují získávat kvalitní vodu z hluboko uloženého podzemního jezera v Novohradských horách. Taktéž je vlastníkem mnoha certifikátů, které dokazují vysokou kvalitu Dobré vody. Systém HACCP Stanovuje, kontroluje a vyhodnocuje rizika, která by mohla ovlivnit zdravotní nezávadnost potravin a pokrmů. HACCP je systém řízení kvality a zdravotní nezávadnosti potravin založený na prevenci – každý pracovník je informován, co, jak, kdy a proč má dělat a jakou má odpovědnost. KLASA V roce 2007 obdržely výrobky Dobrá voda prestižní národní ocenění KLASA. Pro získání této značky bylo nutné splnit sedm nadstandardních kritérií. KLASA je důkazem kvality výrobků značky Dobrá voda. Ocenění KLASA získala přírodní minerální voda neperlivá, perlivá i jemně perlivá a také ochucená minerální voda Citron, Pomeranč, Grep, Mango, Hruška, Malina, Bílé hrozny a Bezinka ve všech objemech. Cílem Dobré vody je dodávat na stoly českých rodin lehce mineralizovanou vodu, která bude chutnat malým i velkým a zároveň přispěje ke zdravému životnímu stylu každého z nás. Dobrá voda má nyní ekologičtější lahev. Podařilo se nám zoptimalizovat výrobní procesy tak, aby byly šetrnější k životnímu prostředí. Při výrobě obalů používáme nyní o 25 % méně plastu než v roce 1999. Všechny lahve, víčka i etikety jsou 100% recyklovatelné. Sortiment Dobré vody Dobrá voda neochucená Objevte čistou a jemnou chuť přírodní Dobré vody. Vyberte si z neperlivé, jemně perlivé či perlivé varianty. Přírodní Dobrou vodu z Novohradských hor můžete využívat i na přípravu kojenecké stravy. Dobrá voda ochucená neperlivá Nejlehčí minerální vodu na českém trhu si můžete vychutnat i s osvěžující příchutí. Vyberte si mezi jahodou, hruškou, bezinkou, bílými hrozny a malinou. Každá z příchutí je jedinečná a stojí za to ji vyzkoušet. Dobrá voda ochucená jemně perlivá Vyzkoušejte jemně perlivou Dobrou vodu s příchutí. Objevte osvěžující chuť citronu, pomeranče, grapefruitu či manga. Díky lehké mineralizaci Dobrá voda nezatěžuje lidský organismus a zároveň přispívá k jeho regeneraci.

45

Dobrá voda čaj Když lidé na začátku 20. století objevili ledový čaj, nikdo ještě netušil, jakou popularitu si později získá. Vyzkoušejte Dobrou vodu čaj, která vás osvěží v každé situaci. Dáte si zelený nebo bílý? Broskev, citron, hrušku nebo meruňku? A co takhle všechny?

J. Kosina: Geomorfologická charakteristika Třeboňska Třeboňsko se nachází v jižních Čechách, konkrétně východně od Českých Budějovic. Na celé území zasahuje CHKO Třeboňsko a biosférická rezervace UNESCO Třeboňsko. Geomorfologické zařazení Provincie: Česká vysočina Subprovincie: II - Česko-moravská soustava Oblast: II B - Jihočeské pánve Celek: II B -2 - Třeboňská pánev (Lomnická pánev, Kardašovořečická pahorkatina, Lišovský práh) Třeboňská pánev Území Třeboňské pánve má rozlohu 1342 km2. Pánev je tektonicky podmíněná a nachází se převážně v povodí Lužnice. V západní sedimentární části Třeboňské pánve se projevuje převážně plochý reliéf podcelku pánve Lomnické, ve východní části (na pevném skalním podloží tvořeném horninami krystalinika) se projevuje zvlněný reliéf Kardašořečické pahorkatiny. Třeboňská pánev má mírný sklon od jihu k severu. Pánev je vyplněna sedimenty druhohorního až třetihorního stáří, které patří k jezerně-říčním sedimentům a vznikali snášením rozrušených hornin z vyvýšených okrajů do depresí pánevního prostoru. Převažují sedimenty z křídy. Z čtvrtohorních usazenin jsou plošně nejrozsáhlejší pleistocenní pokryvy říčních štěrků a písků v říčních nivách Lužnice a Nežárky a mocnosti až 30 m. Holocenní sedimenty představují nejmladší vrstvy říčních a štěrků a písků, nivní hlíny, sedimenty vodních nádrží a kyselé slatiny. Z hlediska ochrany přírody je významný výskyt vátých písků, které tvoří přesypy. Lužnice má v jižní a centrální části CHKO zachovánu ukázkovou říční nivu s několika terasovými stupni a dochovanou dynamikou toku. Z hlediska fluviálních tvarů jsou na Lužnici četné meandry a slepá říční ramena. Třeboňská rašeliniště se vyvíjela od konce posledního glaciálu. Stručné geomorfologické charakteristiky jednotlivých celků Třeboňské pánve: Lomnická pánev Tektonicky podmíněná pánev v okolí Lužnice na neogenních sedimentech. Nejvyšším vrcholem tohoto podcelku je 525 m vysoký Andělský kopec. Nachází se zde pleistocenní říční terasy Lužnice a Stropnice a také četná rašeliniště. Z dalších tvarů jsou zde k vidění také přesypy vátých písků a antropogenní tvary (rybníky, jámy po těžbě písků). Kardašovořečická pahorkatina Nejvyšším bodem je Chlum vysoký 514 m. Pahorkatina se nachází ve východní části Třeboňské pánve. Plocha tohoto podcelku je 339,3 km2. Jedná se o plochou pahorkatinu v povodí Lužnice a Nežárky na převážně moldanubických horninách, méně již na miocenních a pliocenních sedimentech. Řeky Lužnice a Nežárka zde opět vytvářejí říční terasy. Lišovský práh Lišovský práh je poslední podcelek Třeboňské pánve nacházející se v západní části této pánve. Je to členitá pahorkatina na rozvodí Vltavy, Malše a Lužnice rozčleněná na erozně denudační povrch hrásťové stavby, která odděluje Českobudějovickou a Třeboňskou pánev. Hrásť je tektonicky porušená a nachází se zde zbytky zarovnaných povrchů se strukturními hřbety a suky.

46

P. Nastoupilová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (vodní toky) Oblast Třeboňska je známá množstvím svých rybníků vybudovaných již v 15. - 16. století, které plní nejen rybochovnou ale i vodohospodářskou funkci. Kromě těchto rybníků oblast protkává síť vodních toků a větších či menších umělých kanálů, jež k nim neodmyslitelně patří. Umělé kanály slouží k regulaci a napájení rybníků na Třeboňsku. Lužnice Lužnice je pravostranným přítokem řeky Vltavy a vlévá se do ní ve vodní nádrži Kořensko. Řeka pramení v rakouské části Novohradských hor. Největším přítokem Lužnice je řeka Nežárka, o které se bude hovořit v další části seminární práce. V povodí řeky se nachází na 6 408 vodních ploch, z nichž největší jsou rybníky Horusický a Rožmberk. Řeka Lužnice je tokem, který odvodňuje podstatnou část celé Třeboňské pánve. Od rybníka Rožmberka velmi meandruje. V této oblasti nalezneme přes 500 trvale zvodněných tůní a starých meandrů. Nežárka Řeka je, jak už bylo výše zmíněno, pravostranným přítokem řeky Lužnice a vlévá se do ní ve městě Veselí nad Lužnicí. Nežárka vzniká soutokem řek Kamenice a Žirovnice v Jarošově nad Nežárkou. Jejím nevětším přítokem je vodní tok Řečice. V povodí Nežárky se rozprostírá na 528 vodních ploch větších než 1 ha, z nichž největší jsou rybníky Holná a Krvavý. Další vodní toky Řeky Lužnice a Nežárka nejsou jediné vodní toky na Třeboňsku, ale nalezneme tu mnoho dalších. Mezi významné patří například řeka Dračice nebo Koštěnický potok. Koštěnický potok je pravostranným přítokem řeky Lužnice, vlévá se do ní přibližně 5 km od Chlumu u Třeboně. Potok pramení v jižní části Českomoravské vrchoviny. V povodí Koštěnického potoka se rozkládá na 224 vodních ploch, z nichž jsou nevětší rybníky Staňkovský (při hranicích s Rakouskem), Kačležský a Hejtman. Dračice je také pravostranným přítokem řeky Lužnice. Teče jihozápadním směrem a po své trase protéká několika rybníky. V oblasti CHKO Třeboňsko tvoří lesnaté otevřené údolí, ve kterém bohatě meandruje. Část vodního toku Dračice byla v roce 1998 vyhlášena za přírodní rezervaci, která má chránit úseky v úzkém kaňonovitém údolí. Rostou zde kamzičník rakouský, olše zelená nebo lněnka alpská. V březích hnízdí ledňáček říční a v čisté vodě přežívá vydra říční. Nalezneme zde pozůstatky hamrů, hrází a mostů. V údolí řeky Dračice stávaly největší železárny v Čechách, jež byly poháněny vodní energií Dračice. Umělé kanály Zlatá stoka S rybníky na Třeboňsku (a celkově v jižních Čechách) je neodmyslitelně spojeno jméno myslivce Josefa Štěpánka Netolického. Právě on položil základy soustavě těchto rybníků. Štěpánek Netolický se obával kvůli jarním povodním napájet rybníky přímo z řeky Lužnice. Rozhodl se tedy vytvořit stoku napájenou z Lužnice, která by vedla středem celé rybniční soustavy. Nazývá se Zlatá stoka a je největším dílem, jenž Štěpánek Netolický za dobu své působnosti v jižních Čechách vytvořil. Stoka byla pojmenována Zlatá stoka, protože přinesla kraji bohatství a jde o jedinečné dílo. Zlatá stoka byla vybudována v letech 1505 – 1520. Stoka je z velké části uměle hloubená, dále prochází uměle navršeným zemním valem a celá je zajištěná, aby z ní neunikala voda. Podoba Zlaté stoky se od doby svého vzniku nijak nezměnila. Tento umělý kanál je 48 km dlouhý, 2-4 m široký a 1-1,5 m hluboký. Zlatá stoka odbočuje z levého břehu řeky Lužnice (cca 12 km jihovýchodně od Třeboně), dále teče severním směrem a zprava pak ústí do Bukovského potoka (pod Horusickým rybníkem). Jejím hlavním úkolem bylo napájet rybníky, aby byly zajištěné vhodné podmínky pro chov ryb. Tato funkce je zvláště nezbytná v zimě, kdy je díky ní voda v rybnících okysličená a ryby tak mohou pod ledem přežít. Není to ale jediná funkce Zlaté stoky, také odvodňovala močály vytvořené v povodí řeky Lužnice a navíc zachycovala jarní i podzimní vody, které v této oblasti způsobovaly ohromné škody. Jádro rybniční soustavy na Třeboňsku bylo v roce 2002 prohlášeno za národní kulturní památku a tato forma památkové ochrany zahrnuje i Zlatou stoku. Nová řeka Dalším takovým umělým kanálem je Nová řeka, která byla vybudována v letech 1584 – 1586 rožmberským regentem Jakubem Krčínem. Kanál měl za úkol odvádět povodňovou vodu z řeky Lužnice do Nežárky. Nedávno před tím byla dostavěna hráz rybníka Rožmberka a Nová řeka ji tak chránila před případným protržením. Další funkcí Nové řeky je napájení soustavy rybníků u Vitmanova. Dříve zde proplouvaly i vory, ale v současnosti její funkce spočívá především v tom, že ochraňuje již zmíněnou hráz rybníka Rožmberka a tím vlastně chrání i celé dolní povodí řeky Lužnice před případnými povodněmi. Nová řeka spolu s celým systémem rybniční soustavy na Třeboňsku byla nominována na v roce 2003 k zápisu do seznamu UNESCO pod názvem „ Třeboňské rybníkářské dědictví“.

47

Vodáctví Lužnice je jednou z nejoblíbenějších vodáckých tras, neboť je přístupná i pro vodáky-začátečníky. Jde o velmi klidný vodní tok, který má mírný spád. Jen v zúženém údolí mezi Táborem a Bechyní vznikají peřeje, jež jsou ale lehce sjízdné. Lužnice se rozděluje na dvě koryta. První – Stará řeka není příliš průjezdná z důvodu nedostatku vody. Druhá – umělé koryto Nová řeka má vody dostatek. Prakticky celý tok se nachází v CHKO Třeboňsko, proto je zde omezené táboření a tábořit lze pouze na oficiálních tábořištích. Nežárka také patří mezi klidné řeky s pomalým proudem. Na toku se nachází několik jezů, jsou ale bez problému sjízdné. Řeka Nežárka je často vyhledávána i kvůli rekreaci a koupání, jelikož se může chlubit velkou čistotou vody. Řeka Nežárka z části protéká CHKO Třeboňsko a tedy i zde je omezené táboření. Vodní tok bývá sjízdný po celý rok.

M. Bartošková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (stojaté a podzemní vody)

Krajina Třeboňska je nerozlučně spjatá s rybníkářskou tradicí a chovem Třeboňského kapra. V Třeboňské pánvi se nachází více než 400 různě velkých rybníků, které zde byly postupně budovány již od 14. století. Chráněné označení Třeboňský kapr, o jehož zápisu bylo rozhodnuto Evropskou komisí v roce 2007, se vztahuje na kapry, kteří jsou chováni v rybnících Třeboňské pánve. Zeměpisně je tato oblast vymezená na západě Lišovským prahem, na jihu Novohradskými horami, z východu hranicemi s Rakouskem a na severu tvoří hranici levý břeh řeky Nežárky v úseku mezi Stráží nad Nežárkou a Veselím nad Lužnicí. Základem rybniční sítě na Třeboňsku je umělý kanál Zlatá stoka, který už po staletí zásobuje vodou z řeky Lužnice rybníky v úseku mezi Chlumem u Třeboně a Veselím nad Lužnicí. Díky rozsáhlým vodním plochám se z Třeboňska stalo evropsky významné stanoviště z hlediska výskytu vodních ptáků. V současnosti je na převážné části Třeboňské pánve vyhlášená Chráněná krajinná oblast Třeboňsko. Historie Původní močálovitou krajinu Třeboňské pánve začali první obyvatelé přetvářet ve druhé polovině 12. století za vlády Jana Lucemburského, kdy účastníci jeho válečných výprav přinesli do našich zemí nové rybníkářské poznatky. Tento rozvoj pokračoval i v době Karla IV., kdy se z chovu ryb stala velmi důležitá a výnosná hospodářská aktivita. Panovník přikazoval šlechtě a městům zřizovat na vhodných místech rybníky (např. rybník Bošelický a Dvořiště). Výrazný rozkvět oblasti je spjatý se šlechtickým rodem Rožmberků, kteří se zasloužili o rozsáhlé zakládání rybníků a proměnili Třeboňsko v prosperující oblast především díky chovu ryb. Největšího rozmachu dosáhlo třeboňské rybníkářství v 16. století v době působení rybníkáře Štěpánka Netolického, který začal budovat rybniční soustavu v Třeboňské pánvi. Zasloužil se o vybudování mnoha rybníků, z největších především Opatovický, Jílovický, Horusický a Domanínský, jeho největším dílem je však zbudování Zlaté stoky. Úkolem tohoto umělého kanálu o celkové délce asi 48 km je napájet vodou z řeky Lužnice velký počet rybníků v prostoru mezi Chlumem u Třeboně a Veselím nad Lužnicí. Kromě stavitelské činnosti Štěpánek Netolický zavedl i nová zlepšení ve způsobech chovu kapra (rybníky třecí, výtažné a hlavní; zavedeny komorové rybníky k přezimování ryb). Rozvoj třeboňského rybníkářství dosáhl svého vrcholu ve druhé polovině 16. století, kdy regentem třeboňského panství byl stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan.Krčín úspěšně navázal na práci Štěpánka Netolického a uskutečnil některé z jeho velkých plánů, zasloužil se především o výstavbu mnoha nových rybníků. K jeho vrcholným dílům patří stavba rybníka Rožmberk a umělého kanálu Nová řeka, který chrání rybník Rožmberk před přívalovými vodami z povodí řeky Lužnice. Třicetiletá válka (1618 – 1648) znamenala úpadek pro rybníkářství. Mnoho třeboňských rybníků zpustlo či bylo vážně poškozeno, včetně slavných rybníků Svět a Rožmberk. Obrat k lepšímu nastal ve druhé polovině 19. století, kdy na třeboňském panství sloužil významný rybníkář Josef Šusta. Ten věnoval značnou pozornost studiu historických poznatků o rybníkářství na Třeboňsku a novému přístupu k chovu kaprů. Využil tedy poznatky, které se opíraly o tradici chovu kaprů na Třeboňsku a zároveň vycházely z nových poznatků o výživě ryb. Tyto poznatky přispěly k mnoha zdokonalením v hospodaření na třeboňských rybnících. Za působení Josefa Šusty se podařilo produkci ryb zdvojnásobit, a přitom se na trh dodávaly ryby mladší v téměř dvojnásobné váze oproti minulosti. Josefu Šustovi se povedlo pečlivým výběrem kaprů se specifickými znaky vyšlechtit plemeno Třeboňského kapra, jež se považuje za velice kvalitní rybu u nás, ale i v zahraničí. Nejvýznamnější rybníky Třeboňska Dominantou hydrologické sítě Třeboňské pánve je Třeboňská rybniční soustava. Jde o seskupení rybníků, které jsou navzájem propojeny umělými kanály nebo přírodními vodními toky. Rybniční oblast je využívaná k chovu ryb a hospodaření s vodou, zejména jako protipovodňové opatření. Rybníky mají společné rysy, a to především jejich vzhled – jsou široké a mělké. Další významnou rybniční soustavou je Nadějská rybniční soustava. Rybníky této soustavy jsou od sebe odděleny pouze úzkými hrázemi a jsou napájeny stokou Potěšilkou z rybníka Rožmberka (Lužnice). Patří k ní např. tyto rybníky: Naděje, Skutek, Potěšil, Víra, Láska, Dobrá vůle, Rod, atd.

48

rybník

výměra[[ha]]

zdroj

vznik

Rožmberk

489

Nová řeka (Lužnice)

1590

Horusický

415

Bukovský potok

1512

Dvořiště

337

Miletínský potok

1367

Velký Tisý

317

Miletínský potok

1505

Záblatský

305

Ponědražský potok

1475

Staňkovský

241

Koštěnický potok

1550

Svět

201

Spolský potok

1573

Koclířov

192

Miletínský potok

1495

Bošilecký

190

Bošilecký potok

1355

Opatovický

161

Opatovická stoka

1367

Kaňov

152

Kaňovský potok

1515

Ponědražský

135

Ponědražský potok

1475

Spolský

124

Spolský potok

1372

Tab. 1 Největší rybníky Třeboňské pánve (Vlček, 1984)

Rybník Svět Svou rozlohou 201 ha je rybník Svět sedmým největším rybníkem Třeboňska. Nachází se na jižním okraji města Třeboně. Díky své mohutné hrázi, která chrání město a přilehlé území před povodněmi, má jedinečnou polohu v těsné blízkosti města. Rybník má nepravidelný tvar, který odpovídá přirozené ploše zatopení vodou. Je napájen ze Spolského potoka a z Opatovického rybníka. Je využíván přednostně pro rybochovné účely. Roku 1570 Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan přišel s představou postavit rozlehlý rybník, sahající až k městským branám. Když přednesl rožmberskému panstvu svůj velkolepý projekt, většina měšťanů byla proti stavbě, Krčína však podpořil sám Vilém z Rožmberka. Rybník se stavěl v letech 1571 – 74. Byly zatopeny rozsáhlé plochy, močály u Spolského rybníka, pole, louky. Pod vodou zmizelo i Svinenské předměstí, kaple sv. Alžběty, augustiniánský špitál. Krčín byl za tuto stavbu již v průběhu stavby poměrně hodně kritizován, a proto rybník dostal jméno Nevděk. Tento rybník byl vlastně spojen s Opatovickým rybníkem, a měl celkovou rozlohu 360 ha. Nevděk byl svou velkou vodní plochou hrozbou pro město Třeboň, a proto Krčín přistoupil v roce 1574 ke stavbě Spolského rybníka a byl oddělen Opatovický rybník. Vznikl rybník Svět. Rybník Svět byl ve své historii protržen jednou, a to při povodni roku 1890. Tehdy se protrhly všechny rybníky nad ním, včetně Spolského. Rybník Svět je významnou technickou památkou. Základním stavebním prvkem tohoto vodohospodářského díla je mohutná hráz. Hráz lemuje severní a východní stranu rybníka a tyto strany svírají spolu téměř pravý úhel. Celková délka hráze je 1525 m, hráz je místy v základně široká až 60 m. Základová rýha hráze je vyplněná nepropustnou zhutnělou zeminou, neboť podloží hráze je rašelinné povahy. Hráz je nasypána z místních materiálů. Minimální šířka hráze v koruně je 6 metrů, maximální 13 m. Nadmořská výška hráze je vyrovnaná na úrovni necelých 439 m n. m. Výška hráze je nejvyšší u základu hlavní výpusti, kde dosahuje 11,4 m. Výpusť je realizován pomocí dvou litinových trubek o průměru 110 cm, které jsou hrazené kruhovými litinovými lopatami průměru 130 cm. Zajímavosti -

-

Proti přístavišti výletních lodí u města je původní ostrov, na kterém je stále funkční středověká studna vyhloubená pro místní pivovar, založený v roce 1379 Hráz je téměř po celé své délce osázena krásnými vzrostlými duby a spolu s přiléhajícím zámeckým parkem tvoří přirozený celek, který přechází do lesoparku podél jižního okraje rybníka. V parku stojí významná stavební památka z 19. století, Schwarzenberská hrobka Kolem celého rybníka Svět vede vycházková trasa, dlouhá 14 km 2 koupaliště

49

Rybník Rožmberk Rožmberk, přezdívaný jako české moře, je největším zachovalým rybníkem na území České republiky. Leží 2 km severně od města Třeboně. Jeho stavba završila zlatý rybníkářský věk českých zemí na konci 16. století. Rybník Rožmberk je mnohdy chápán jako přehrada nad řekou Lužnice (pod hlavní výpustí rybníka totiž pokračuje přirozený tok řeky Lužnice). Rybník Rožmberk je dílem rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Založení tohoto našeho největšího rybníka promýšlel již Štěpánek Netolický, ale pro velkou nákladnost a nebezpečnost dílo nemohl realizovat. Obával se, že by žádná hráz neodolala množství vody z povodí řeky Lužnice. Toto však věděl i Jakub Krčín z Jelčan, proto současně založil Novou řeku, aby odváděla vodu do povodí řeky Nežárky. Rybník byl dokončen v roce 1590 a od té doby je chloubou umění stavby rybníků v českých zemích v období renesance a osvíceného feudálního hospodaření šlechtických rodů. Hráz Rožmberka je zemní liniová stavba, která převyšuje svými parametry hráze jiných rybničních velikánů v Evropě. Je dlouhá 2 355 m a přehrazuje údolní nivu řeky Lužnice asi 1,5 km nad vesnicí stejného jména (Lužnice). Hráz je sypaná z místních materiálů. V nejširším místě má v patě hráze šíři 55 až 60 m, v koruně hráze až 12 m. Výška hráze je 11 m, hloubka vody u hráze průměrně 6,5 m při hospodářské hladině v rybníku. Niveleta hráze kolísá od min. úrovně 429,4 m n. m. po max. výšku hráze 432,1 m n. m. Poměrně často musel být v průběhu let opravován bezpečnostní přeliv rybníka, který byl nejslabším místem, několikrát se protrhl a byl opravován. Poslední poboření tohoto přelivu nastalo při povodních v srpnu 2002. Poté byl splav vybudován do dnešní podoby. Jedním z hydrotechnických zařízení je v hrázi uložené potrubí pro zásobování sádek u Rožmberské bašty. Vtoková šachta umožňuje odběr vody z rybníka nebo z náhonu od Zlaté stoky. Zajímavosti -

-

-

Součástí této rybníkářské památky je Rožmberská bašta. Je to patrová zděná stavba s dosud dochovanou renesanční sgrafitovou omítkou. Sloužila pro ubytování správce rybníka. Bašta je jedinou renesanční stavbou tohoto typu v České republice Rožmberk je jedinečný i díky své elektrárně. Přestože existuje po celém světě mnoho drobných elektráren, využívajících vodní energii, žádná není založena pod hrází umělého vodního díla, jehož primární funkcí je chov ryb Dalším zajímavým místem je výpust zvaná Samice, používaná v minulosti při výlovu rybníka. Ještě dodnes je pod hrází patrný obrys potrubí a zbytky kamenných schodů. Na tomto místě je kamenný pomníček s křížem. Na podstavci jsou vyryty tři do sebe zakleslé ryby – kapři a nápis „Zde byl ubit pytlák pro tři kapry“. Tento nápis připomíná událost z roku 1846, kdy se zde prý porvali strážci rybníka a pytláci. Jeden pytlák při šarvátce zahynul. Selhalo mu srdce, ale přesto lidé za smrt vinili rybní strážce Někdy bývá v literatuře uváděna výměra 721 ha - zde je ovšem k Rožmberku započítána i plocha sousedního rybníka Vítek u osady Nová Hlína, který je od Rožmberka oddělen hrází jako samostatný rybník Kolem rybníka Rožmberk vede naučná cyklistická stezka

Podpovrchové vody Třeboňska Třeboňská pánev je sníženina vyplněná sedimenty svrchní křídy, které představují pískovce, prachovce a jílovce s převládajícím písčitým vývojem, a terciérními jíly a písky (Mackovčin, Sedláček, 2003). Nepravidelně se tedy střídají propustné a méně propustné vrstvy. Pánev je též omezena krystalinikem. Proudění podzemní vody v sedimentární výplni pánve je převážně průlinové, bez významnějšího podílu puklinové propustnosti. Přirozený režim podzemních vod je v Třeboňské pánvi ovlivňován soustavou rybníků a umělých vodních nádrží. Oběh podzemní vody je vázán k lokálním umělým či přírodním vodním tokům a rybníkům. Severní a jižní část Třeboňské pánve se vyznačuje oběhem podzemní vody s napjatou hladinou podzemní vody, střední část má hladinu podzemní vody volnou. Podzemní voda je využívána jako zásobárna pitné vody (např. Horusice Bukovsko), v jiných částech jde však o snahu zachovat podmínky ekosystémů blat, která jsou závislá na podzemní vodě. Nejznámějšími blaty, rašeliništi a mokřady Třeboňska jsou např. Horusická blata, Borkovická blata, Červené blato, Záblatské louky, atd.

R. Šatka: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti Vitorazsko Vitorazsko je území nacházející se na jih od Jindřichova Hradce v horním povodí řeky Lužnice, v okolí města České Velenice. Jeho dlouhá historie byla ovlivněna především existencí důležité obchodní stezky “Via Bohemica“, která spojovala Vitorazsko s Doudlebskem. Oblast západního Vitorazska společně s Valtickem a Dyjským trojúhelníkem jsou označovány jako České Rakousy a před rokem 1920 byly součástí Dolních Rakous. Tato území byla a jsou obývaná Čechy, jejich připojení k tehdejší Československé republice se uskutečnilo v důsledku vítězství českého národa v 1. světové válce, jako jeden z jeho několika územních zisků, které plynuly z mírového versailleského systému. Dnes je Vitorazsko rozděleno na západní menší část, která patří České republice a východní větší část patřící Rakouské republice.

50

Hranice našeho státu v prostoru Vitorazska byla určena úmluvou mezi ČSRa Rakouskou republikou o vedení hranic (č. 288/1922 Sb.) a zákonem č. 450/1920 Sb.„O inkorporaci Vitorazska a Valčicka“. Rakouská republika odstoupila Československu Vitorazsko v menším rozsahu než v původních hranicích z roku 1296, a to jen jeho západní díl o rozloze 118 km2 s 12 000 obyvateli a 12 obcemi. Jednalo se o obce Nakolice, Vyšné, Trpnouze, Nová Ves nad Lužnicí, Halámky, Krabonoš, Dvory nad Lužnicí, Kunšach, Rapšach, Londýn a Vochůzka, Tušť, Česká Cejle a západní část města Gmünd a to včetně nádraží, jež bylo důležitým železničním uzlem a významnými opravárenskými železničními dílnami, v té době největšími ve střední Evropě. Charakteristika oblasti Vitorazska Vitorazsko je náhorní rovina s nadmořskou výškou od 466 m. Ve starších geologických dobách zde bylo jezero, na jehož okrajích se vytvořily rozsáhlé močály s rašelinisky. Říční osu kraje tvoří horní tok meandrující Lužnice s několika přítoky, z nichž největší je pravý přítok Dračice. Díky vyšší nadmořské výšce a vysoké zalesněnosti má Vitorazsko nižší průměrné teploty a více srážek. Centrem západního Vitorazska je obec České Velenice, která leží na hranici s Rakouskem. České Velenice vznikly v roce 1920 spojením získaných obcí České Cejle, Dolních Velenic a západního dílu Gmündu. Centrem východního Vitorazska je Gmünd, nacházející se v bezprostředním sousedství Českých Velenic. Celé Vitorazsko má nižší hustotou obyvatel než jeho okolí. Jeho obyvatelé dnes pracují hlavně v zemědělství, lesnictví a turistickém ruchu. Historie Vitorazska do roku 1920 Již od 6. století se na území Vitorazska nacházelo slovanské osídlení, jehož centrem byla Vitoraz. Dodnes se však historikové přou, zda jeho obyvatelé tvořili samostatný kmen Vitorazů nebo byli součástí slovanského kmene Doudlebů, který obýval jižní Čechy. Samotné jméno Vitorazsko pochází nejen od knížete Vitorada, který v polovině 9. století založil hrad Vitoraz na horním toku Lužnice, ale také podle samotného místa u hradu Vitorazi, kde prý byl poražen Vitko Orsini (Vito-raz, porážka Vítova) přemyslovským knížetem Vojenem. Za velkomoravského knížete Svatopluka patřilo Vitorazsko a celé Čechy pod správu Velké Moravy. Po jejím zániku patřila oblast do panství Slavníkovců, kteří vlastnili východní a jižní Čechy. Po jejich vyvraždění na Libici sdílí Vitorazsko osudyčeského státu. Od konce 11. století se v lesnaté a řídce osídlené oblasti Vitorazska začínají usazovat Rakušané, což způsobilo křížení zájmů českých a rakouských vládců. Tyto spory byly urovnány v květnu roku 1179 císařem Fridrichem Barbarossou tak, že bylo Vitorazsko rozděleno. Část západně od řeky Lužnice zůstala v Čechách, zbylá část byla přidělena Rakousku. Odlehlý a málo zalidněný kraj však nepřinášel českým knížatům větší užitek, a proto se jej nesnažila udržet ve své moci. Kníže Bedřich roku 1185 postoupil Vitorazsko v léno rakouskému šlechtici Hadmaru II. z Kuenringu, a tak se tato oblast stala součástí území dnešního Rakouska. Rod Kuenringůvšak podporoval českou expanzi do Rakous. Výsledkem této expanze bylo, že se synové českého krále Václava I. stali tamními vévody. Roku 1296je Vitorazsko dobyto Habsburky, kteří jej Kuenringům odňali, právě kvůli jejich podpoře Přemyslovců, a tak je definitivně odděleno celé Vitorazsko od českéhostátu a stává se nedílnou součástí Dolních Rakous. Později se Vitorazsko dostalo dvakrát na krátkou dobu pod české panství a to v letech 1323-1332 za vlády Jana Lucemburského a v letech 1461-1467 za panování Jiřího z Poděbrad. Vitorazsko mělo s českým státem znovu společné dějiny od roku 1526, kdy vzniklo habsburské soustátí. Celé Dolní Rakousy, včetně Vitorazska se při rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 stávají součástí Německého Rakouska, které se transformovalo v souladu s mírovou smlouvou ze Saint-Germain do Rakouské republiky.

Připojení části Vitorazska k ČSR v roce 1920 Státní převrat 28. října 1918 byl uvítán hlavně Čechy ve Velenicích, pro české obyvatele Vitorazska tím vzrostla naděje, že kraj bude připojen k Čechám. V době konání mírové versaillské konference vládla v kraji nejistota, komu vůbec Vitorazsko připadne. Všeobecně se předpokládalo, že konference je nakloněna československým požadavkům. Němci chtěli zabránit odtržení tohoto kraje, pořádali protestní schůze, jichž se zúčastnili stovky Němců a na nichž byly kladeny požadavky, aby Češi z Gmündu odešli. Z Rakouska se šířily poplašné zprávy, že Češi při záboru celé území vyloupí. Nastaly těžkosti s obstaráváním potravin, obchodníci měli přísný zákaz prodávat své zboží Čechům, v dílnách byli propuštěni všichni dělníci české národnosti. Na mírové saintgermainské konferenci zastával zabrání části Vitorazska a především celého gmündského železničního uzlu Dr. Burger, pozdější ministr železnic, a Dr. Kramář, první předseda vlády Československé republiky. Podle 27. článku Saintgermainské mírové smlouvy uzavřené 10. srpna 1919, která nabyla platnosti 16. července 1920, se vzdalo Rakousko ve prospěch ČSR části Vitorazka a Valticka. Samotný akt záboru byl vykonán 31. 7. 1920. Státní hranice byla poté přesně vymezena, zaměřena a stabilizována mezinárodní komisí. O provedeném stanovení státní hranice byl pak sjednán hraniční statut československo-rakouský, podepsaný v prosinci 1928. Vitorazsko během 2. sv. války Rakouská republika, včetně východního Vitorazska, byla v roce 1938 tzv. anšlusem obsazena vojskem německé armády a anektována nacistickým Německem. Téhož dne vznikla sloučením těchto dvou států Velkoněmecká říše. Země Dolní Rakousy byla přejmenována na župu Dolní Dunaj. Začátkem října 1938 je k této župě připojeno také západní Vitorazsko. Na konci 2. světové války bylo Vitorazsko dobyto Sovětskou armádou. Téhož měsíce je obnovena československo-rakouská státní hranice ke stavu ke dni 28. 9. 1938, tj. západní Vitorazsko se znovu stává součástí Československé republiky. V den vzniku nezávislé České republiky 1. ledna 1993 se Vitorazsko automaticky stalo její nedílnou součástí.

51

J. Zvonař: Třeboň (geografická charakteristika) Fyzickogeografická charakteristika Zařazení do systému Geomorfologická regionalizace ČR Province: Česká vysočina Soustava: Česko-moravská soustava Podsoustava: Jihočeské pánve Celek: Třeboňská pánev Podcelek: Lomnická pánev Okrsek: Borkovická pánev Základní charakteristika Rozloha: 98,33 km² Výšková členitost: stř. výška 457m Nejvyšší bod: Písčitá Hora (464 m. n. m.) Relativní výšková členitost:rovinný reliéf Vodní toky: Lužnice, Zlatá Stoka Vybraná sídla: Třeboň Geologická stavba zájmového území Tektonicky podmíněná pánev v povodí Lužnice, na sensonských pískovcích a jílovcích, miocénníchjílech, píscích, štěrcích. Rovinný reliéf se strukturně denundačními plošinami a plochými hřbety, s pleistocenními říčními terasami řeky Lužnice a rašeliništi, s ojedinělými přesypy navátých písků a hojnými antropogenními tvary –(rybníky). Klimatická charakteristika Pro podnebí Jihočeského kraje je určující poloha v mírném klimatickém pásu Střední Evropy, členitost území a expozice vůči terénu a vůči převládajícímu západnímu proudění vzduchu. Dle klimatologické rajonizace (Quitt, E., 1971), patří převážná část území regionu do mírně teplé klimatické oblasti. Průměrná roční teplota vzduchu dosahuje 7,5- 8°C. Vnitřní zástavby jsou vlivem akumulace tepla ještě o několik desetin °C teplejší. Pedologická charakteristika V zájmovém území zcela převládají pseudoglejepelické, pseudogleje modální, a podzolové půdy. V oblasti třeboňské pánve jsou zastoupeny takéjílovito-písčité a písčito-jílovité půdy. V regionu převládají primární pseudogleje různého druhu včetně pseudoglejůpelických, živá rašeliniště jsou však vzácná. Značný rozsah mají i fluvizemě. Všechny tyto půdy jsou chudé na vápník. Hydrologická charakteristika Největšími tokem v zájmové oblasti je Lužnice. Uměle vytvořený kanál Zlatá stoka, odvádí vodu z Lužnice do mnoha větších rybníku třeboňské pánve. Největšími rybníky v oblasti Třeboňské pánve jsou rybník Rožmberk (489ha) a Velký Tisý (317) Antropogení ovlivnění: Četné rybníky a umělé nádrže budované od 12. stol. Zvláště chráněná území: Na vybraném území se nachází CHKO Třeboňsko. Třeboňsko je jedno z mála CHKO vyhlášených v rovinaté krajině. Třeboňsko je také ptačí oblastí rezervací. Sídlo CHKO je v Třeboňi, která je přirozeným centrem oblasti. Nejcennější lokality jsou chráněny v rámci 33 přírodních rezervací a památek, z toho má 5 území status národní přírodní rezervace.

52

R. Kulhánková: Údolní nádrž Lipno Lipno, Údolní nádrž Lipno nebo také Lipenská přehrada je umělé vodní dílo vybudované na řece Vltavě v letech 1952– 1959. Leží v horském terénu v nadmořské výšce 726 m n. m. na hranici Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Je součástí vltavské kaskády a zároveň jejím nejvýše položeným stupněm. Jde o největší vodní plochu na území České republiky (díky čemuž bývá také právem označována za České či Jihočeské moře). Zatopená plocha činí 4 870 (ha). Význam Vodní nádrž Lipno tvoří soustava dvou hrází, umělých vodních nádrží a dvou vodních elektráren, nazvaných Lipno I a Lipno II. Lipno bylo postaveno především z důvodů vodohospodářských a energetických. Cílem stavby bylo energetické využití spádu 160 m jako zdroj špičkové regulační elektrické energie, zajištění minimálních průtoků ve Vltavě pod Lipnem II ve výši 6 m3, ochrana před povodněmi, ovlivnění zimního průtokového režimu, zlepšení hygienických podmínek ve Vltavě pod vodním dílem, dodávka vody pro obec Loučovice a papírnu Loučovice a konečně i využití vodní nádrže Lipno I k rekreaci, rybolovu a lodní dopravě. Výstavba Lipna Již v roce 1892 navrhoval ing. Daniel systém přehrad u Frymburku a Želnavy se snahou omezit škodlivé účinky velkých povodní. Po řadě dalších návrhů, které vesměs narážely na problémy s vlastníky půdy, nastal obrat v roce 1945 změnou majetkoprávních vztahů v celé oblasti. O stavbě nádrže u Lipna rozhodl vodohospodářský odbor tehdejšího Ministerstva techniky v roce 1946. Přes různé varianty využití daného spádu se, vzhledem k rostoucí preferenci energetiky, rozhodl vybudovat tzv. švédský typ elektrárny. Byla navržena podzemní špičková vodní elektrárna s přívodem vody svislými šachtami přímo u přehrady a s vodorovným odpadním tunelem do údolí Vltavy u Vyššího Brodu. Přípravné práce tedy začaly v letech 1946 – 1947. Dílčí technické projekty se upřesňovaly po konzultacích se špičkovými geology, energetiky, vodohospodáři a ekonomy. Úvodní projekt byl schválen v roce 1952 a ještě téhož roku byla zahájena samotná výstavba, která trvala do roku 1958. Roku 1959 byla uvedena do provozu elektrárna. Stavba byla unikátní jednak rozsahem a jednak technologiemi použitými při výstavbě Lipna. Přehradní hráz se stavěla pomocí kesonů o váze 60 tun. Keson byl "podhrabáván" až se dostal na dno přehrady a poté byl zalit betonem, takže jeho váha přesáhla 230 tun. Hráz, 296 m dlouhá 25 m vysoká, je na pravobřežní straně ze dvou třetin své délky zemní s návodním těsnícím jádrem, na levobřežní straně je zbývající část hráze tížná betonová se dvěma funkčními bloky. V těchto blocích jsou umístěna dvě přelivová pole, dvě základní výpusti a odběr průmyslové vody. Hráz je situována v říčním km 329,543 a nachází se v obci Lipno nad Vltavou. Na stavbě celkem pracovalo kolem 30 000 pracovníků. Kromě normálních zaměstnanců různých podniků to byli různí brigádníci, lidé určení k převýchově (bankéři, živnostníci, sedláci) nebo i aktéři demonstrací proti měnové reformě z roku 1953. Během prací zemřelo 32 dělníků. Před zatopením bylo vykáceno 1670 hektarů lesů - cca 300.000 m3 dřevní hmoty, dále 86 hektarů tzv. nelesních ploch - keře a roztroušená zeleň. K tomu je třeba připočíst asi 7500 volně rostoucích stromů), pod hladinou zůstala rašeliniště o rozloze 1146 hektarů tj. asi 25 % zátopové plochy (zásoby odhadované na 14.000.000 m3), tuhové doly v Hůrce, řada pískovišť, lomů, mlýnů a pil, několik kostelů a hřbitovy. Část železniční trati mezi Horní Planou a Černou v Pošumaví a množství silnic a cest. Výstavba údolní nádrže zasáhla celkem 17 obcí/osad/samot (úplně zaniklo 11: Dolní Borková, Horní Borková, Hrdoňov, Jenišov, Jestřábí, Lipno, Lužní závod, Nivský mlýn, Payerův mlýn, Rybářské Domky, U Řehoře; částečně: Dolní Vltavice, Frýdava, Frymburk, Hory, Hůrka, Nové Domky) Dále byly zničeny Hamerský mlýn, Mrakšov, Petrův mlýn, Řeský mlýn a Zaunmühle. Pro vystěhované obyvatele byly postaveny nové domy (např. byla nově postavena obec Lipno.). Odstraněno bylo 5 dřevěných a 3 ocelové (1 železniční) mosty. Místo přerušeného spojení mezi břehy byly zbudovány 3 přívozy a 1 most pro silniční dopravu a 1 železniční most. Po napuštění nádrže Lipna, v únoru 1958, vznikla největší vodní plocha v ČR o objemu 306 mil. m3. Délka má úctyhodných 48 km a šířka v nejširším místě (Černá v Pošumaví) 10 km. Průměrná hloubka je 6,5m, maximální je 21,5 m. Elektrárna Do podzemí elektrárny Lipno I. je voda ke dvěma Francisovým turbínám přiváděna do hloubky více než 160 metrů dvěma šachtami o průměru 4,5 m. Voda se na turbíny pouští přes dva obrovské kulové uzávěry a pokračuje potrubím o průměru 2,5m. Poté co odevzdá svou energii (při maximálním průtoku 46 m3 je to 60 MW) putuje 3,6 km dlouhým podzemním kanálem o průměru 7,5 m do vyrovnávací nádrže Lipno II nad Vyšším Brodem. Elektrárna je "špičková" - nevyrábí tedy elektřinu pořád ale jen v případě potřeby v energetických špičkách. Hala s generátory má úctyhodné rozměry 60 x 22 x 38 m a vešel by se sem Chrám sv. Víta. Na její stavbu se spotřebovalo 14 000 kubíků betonu a 1000 tun ocelové armatury.

53

Zajímavosti -

Od svého napuštění v roce 1959 nebylo Lipno nikdy zcela vypuštěno. Ale např. v srpnu roku 1984 byla z technických důvodů hladina Lipna na kótě 722 m n. m. a nad Horní Planou bylo vidět i Srdce Vltavy Voda z přehrady by zaplnila příkop po obvodu zeměkoule 1 m široký a 0,75 m hluboký Při silném větru (nad 22 m/s) mohou vlny na Lipně dosahovat výšky až 2 metrů Díky působení rašeliny na dně přehrady je viditelnost pod vodou max. 2,5 metru, voda má charakteristickou nahnědlou barvu a pH 5-7 V letních měsících dosahuje teplota vody více než 23°C, v zátokách a na mělčinách u břehu ještě více. Vítr promíchává vodu až do hloubky 8 - 12 m Na Lipně je několik ostrovů a ostrůvků (některé se objevují jen při nízkém stavu vody) největší, nejznámější a jediný pojmenovaný je Tajvan nedaleko obce Hůrka

B. Šenková: Vltavská kaskáda Vltavská kaskáda je víceúčelová soustava vodních děl. K protipovodňovým situacím se využívají hlavně vodní díla Lipno a Orlík. Její provoz je řízem centrálním dispečinkem (zabezpečují především energetické účely a minimální průtoky). Dále se využívá pro plavbu, závlahu a rekreaci. Její velký význam se představuje jako komplex vodohospodářských staveb, kde jejich funkce ovlivňují odtokové poměry a získávají energii bez emisí skleníkových plynů. Historie Dlouhou a pestrou historii, která se datuje již od středověku, má úprava střední Vltavy. Hlavní myšlenkou bylo propojení Vltavy s Dunajem, tím by došlo k pozvednutí Prahy na středisko evropského obchodu. Veškeré úsilí o hospodářské využití Vltavy v té době bylo zaměřeno na voroplavbu a plavbu. Po řece se dopravovala zejména sůl, kámen a dřevo. První ucelený projekt na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Mělníka byl vypracován v roce 1894 firmou Lanna – Vering, ten řešil splavnění toku 33 nízkými stupni – jezy (výška 2 až 4 m s plavebními komorami pro lodi nosnosti 600 až 700 tun). Úsilí o splavnění Vltavy ještě zesílilo po vydání „Vodocestného zákona“ v roce 1901. Další projekt řešil splavnění mezi Českými Budějovicemi a Mělníkem tentokrát 35 stupni s plavebními komorami pro malé typy lodí pouze do 300 tun. V oce 1911 byla vypracována další studie, která přihlíží také k využití vodní energie, naneštěstí první zákon o „soustavné elektrisaci“ byl vydán až v roce 1919. Obrat ve vývoji a řešení středovltavských úprav nastal po první světové válce, kdy se střetávají dva hlavní hospodářské zájmy a to zájem plavby a nový zájem energetický. Z roku 1922, pochází řešení úprav řeky navrhované inženýry Hromasem a Štěpánem. Řešili trať Vltavy mezi Prahou a Českými Budějovicemi 10 stupni, z nichž největší – 70 m vysokou přehradu navrhovali asi 1 km nad nynějším štěchovickým zdymadlem. Toto řešení narazilo na překážky, protože nevyřešilo úspěšně možnost plavby a svými vysokými náklady se vymykalo tehdejším hospodářským možnostem. Třicet let po vydání vodocestného zákona začínala realizovat první větší středovltavská stavba - zdymadlo u Vraného nad Vltavou. Stavěl se v podstatě vyrovnávací stupeň a přitom ještě nebylo rozhodnuto jak vysoká přehrada a s jakým objemem bude vybudována u Štěchovic.

Jednotlivá vodní díla Vltavské kaskády: Vodní dílo Lipno I Lipno II Hněvkovice Kořensko Orlík Kamýk Slapy Štěchovice Vrané

Obec Český Krumlov Český Krumlov Týn nad Vltavou Týn nad Vltavou Příbram Příbram Černošice Černošice Černošice

Výška hráze 25 m 11,5 m 23,5 m 12,5 m 81,5 m 17 m 60 m 22 m 10 m

Délka hráze 256 m 224 m 191 m 125 m 450 m 158 m 260 m 124 m 93 m

Obr. 1: Přehled vodních děl Vltavské kaskády

54

Objem nádrže

Výstavba

309,5 mil. m3 1,66 21,1 2,8 716,5 12,9 269,3 10,4 11,1

1952 - 60 1952 - 60 1986 - 91 1986 - 91 1954 - 63 1957 - 63 1949 - 57 1937 - 45 1930 - 35

Na konci druhé světové války nastává nová éra ve vývoji úprav střední Vltavy. Odborníci v té době dochází k závěru, že je nutno vybudovat co největší vodní díla (přehrady), která by akumulovala velké zásoby vody pro jejich další hospodářské využití a zlepšení vodohospodářských poměrů na Vltavě i dolním Labi. Došlo k rozhodnutí o výstavbě vodního díl Slapy. Úzké údolí, ve kterém je přehrada situována si vynutilo netradiční umístění elektrárny přímo pod přelivy. V případě Slap bylo projektováno pouze zařízení pro lodě o výtlaku 300 t. Dalšími vodními díly na Vltavě je vodní dílo Kamýk a nejvyšší stupeň Vltavské kaskády (spád 70,5 m) – Orlík. Délka jeho vzdutí, 70 km, sahá až k Týnu nad Vltavou. S přípravnými pracemi bylo započato na podzim roku 1954 a do plného provozu bylo vodní dílo uvedeno v roce 1962. Dokončením těchto dvou vodních děl byly završeny práce na středním toku Vltavy.

-

-

-

-

-

-

-

Lipno I – tato vodní nádrž se nachází na jihozápadě jižních Čech, na Šumavě souběžně se státní hranicí s Rakouskem v nadmořské výšce 726 m n. m. Téměř celá plocha nádrže se nachází v CHKO a NP Šumava. První myšlenka o vybudování vodní elektrárny zde vznikla v roce 1892 v rámci návrhu od Ing. Daniela, jenž chtěl především zabránit povodním. Dalším návrhem z roku 1899 bylo vybudování třech přehrad nad Lipnem, bohužel ani jeden z těchto dvou návrhů neprošel. Nové pokusy o zřízení nádrží přišli v roce 1911, ale opět to nevyšlo kvůli odporu proti záboru zemědělské půdy. Konečné rozhodnutí o výstavbě nádrže u Lipna bylo z roku 1946, o kterém rozhodl vodohospodářský odbor ministerstva techniky. V letech 1946 – 47 probíhali velké přípravy, na kterých se podílelo hodně odborníků jako např. geologové, energetici, vodohospodáři a ekonomy. Hlavní stavební práce probíhaly v letech 1952 – 59. Před zatopením nádržního prostoru bylo zdemolováno mnoho staveb, vykáceno velké množství stromů, také došlo ke zničení některých mostů a přesunutí hřbitovů. Vodní nádrž Lipno I je největší vodní plochou v České republice. Kvůli velkým povodním z roku 2002 se uvažuje o zvýšení výšky její hráze. Lipno I je intenzivně využívaná k rekreaci a vodním sportům, zimním i letním. Lipno II – bylo stavěno zároveň s Lipnem I, jako jeho nedílná součást. Jeho hlavní činností je vyrovnávání odtoků z elektrárny Lipno I a jejich následné energetické využití. Hněvkovice a Kořensko – tato vodní nádrž se nachází 5 km od Týna nad Vltavou a spolu s vodní nádrží Kořensko patří k nejmladším stupňům Vltavské kaskády. Tato vodní díla byla vybudována kvůli blížící se výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Výstavba byla opět spojena s demolicí objektů a odlesněním porostů. Společně s výstavbou vodní nádrže se vybudovala čerpací stanice, včetně přívodního potrubí technologické vody do areálu JETE, která je pod správou ČEZ, a.s. Orlík – je největší vodní dílo v České republice, které se nachází 91 km jižně od Prahy. V roce 1911 zde byl navržen první přehradní stupeň. Jejím hlavním účelem především výroba elektrické energie, akumulace vody pro lepší průtok na spodní části Vltavy a Labe. Nádrž také slouží k rekreaci, provozování plavby a vodních sportů a rybnímu hospodaření. Negativní věcí, jež je spojena s vodní nádrží Orlík, je nalezení obětí tzv. „orlických vražd“ pod Žďákovským postem (tato událost je zobrazena ve filmu Sametoví vrazi). Kamýk – toto vodní dílo bylo vystavěno na konci vzdutí slapského jezera. První návrh pochází z roku 1911 společně s návrhem na Orlík, ale o konečném umístění nádrže rozhodlo Vodohospodářské rozvojové středisko v Praze v roce 1953. Jejím hlavním účelem je vyrovnání špičkových odtoků z elektrárny Orlík, využití průtoků a spádů k výrobě elektrické energie a nadlepšování průtoků na dolní vltavsko-labské plavební trati. Dále slouží k odběrům pitné a průmyslové vody a z části proti povodním. Slapy – toto vodní dílo se nachází asi 40 km od Prahy v místě bývalých Svatojánských proudů. Je třetím vbudovaným stupněm Vltavské kaskády a navazuje na vzdutí vodního díla Štěchovice. Její vybudování se plánovalo už od konce druhé světové války. K jejímu napuštění došlo netradičním způsobem, při povodních v roce 1954. Slapská přehrada je významnou rekreační. Štěchovice – mnohými je považován za nejkrásnější z celé Vltavské kaskády a to nejspíš z důvodu obložení betonové hráze kameny. Její stavba má dlouhou historii a je ovlivněna druhou světovou válkou, během níž nebyla Němci zastavena, protože si od ní slibovali hospodářskou podporu. Hlavním účelem Štěchovic je vyrovnávání špičkových odtoků z vodních nádrží Slapy a Orlík, jejich následné využití v elektrárně a zajištění podmínek pro plavbu. K rozšíření rekreace ve zdejším okolí nikdy nedošlo. Vrané – svou stavební dispozicí spíše připomíná velký jez. Je prvním a nejstarším stupněm celé Vltavské kaskády. Jejím hlavním účelem bylo zabezpečení plavebních podmínek, v dnešní době se k tomu přidal ještě vyrovnávání špičkových odtoků hydrocentrál Slapy a Štěchovice.

L. Koutná: Výroba papíru v ČR (se zaměřením na Větřní) Průmysl papíru a celulózy patří k malým, ale významným odvětvím v ČR. Je konkurenceschopným a perspektivním oborem zpracovatelského průmyslu ČR s dobrou environmentální výkonností. Jeho výrobky nacházejí uplatnění v různých odvětvích zpracovatelského průmyslu, především pak v polygrafickém. Tento průmysl je založen na zpracování obnovitelných surovin, hlavně dřeva a na recyklovatelných surovinách, sběrovém papíru. Je investičně velmi náročný. Na výrobu vlákniny je potřeba značné množství energie, které je z velké části kryto z vlastních obnovitelných surovin. Po vstupu ČR do EU se český papírenský průmysl stal součástí celoevropského papírenského průmyslu.

55

JIP- Papírny Větřní, a. s. jsou jedny z největších výrobců papíru v České republice. Nacházejí se 5 km od historického centra města Český Krumlov. První zmínka o této papírně pochází již z roku 1870. V roce 1883 zde byl zahájen provoz sulfitové celulózy. V roce 1911 pak byl postaven největší stroj na světě na výrobu papíru pro rotační tisk. O patnáct let později rodina pana Spira, prvního podnikatele v oblasti papírenství v Českém Krumlově, zahájila výrobu sulfátové buničiny. K zajímavým technickým dílům patří i Spirova vodní elektrárna nacházející se ve Vyšším Brodě, která zásobovala nejen papírnu, ale i další oblasti v jižních Čechách. Spirova továrna dala vzniknout i národnímu podniku Jihočeské papírny (JIP), který zahrnoval i provozovny v Českých Budějovicích, Přibyslavicích a Červené Řečici. Papírna ve Větřní je holdingovou dceřinnou společností firmy JIP. V letech 19982002 došlo k zastavení dvou neekonomických papírenských strojů na výrobu sáčků, potištěných papírů a nebělené sulfitové buničiny. Novým majitelem se stal v roce 2007 Melvil, a.s. V roce 2010 dochází ke konkurznímu řízení firmy Olšanské papírny, a. s., která získává závod v Lukavici (patřící společnosti JIP, nacházející se v Zábřehu). Papírna byla dříve jedním z největších zaměstnavatelů v této oblasti s asi 1000 zaměstnanci. V dnešní době zaměstnává už jen kolem 500 zaměstnanců. Takový úbytek má za důsledek velké zvýšení nezaměstnanosti v dané oblasti. Papírna nabízí celou řadu výrobků z papíru. Jedná se balící a krepové papíry a papírové sáčky. Balící papíry můžeme rozdělit do celkem 5 produktových řad dle svých charakteristik a účelu použití Jedná se o bělené papíry ALBINO, které patří k nejčastěji vyráběným druhům balících papírů. Hlavní využití je k výrobě tašek, sáčků, spotřebního balení a dalšímu zpracování. Další řadou je PERGACELL, což jsou nepromastitelné papíry určené především pro výrobu sáčků a balení výrobků obsahujících tuk. 3. řadu tvoří UNIKRAFT reprezentující řadu nebělených papírů s vysokými pevnostmi, vhodnými pro výrobu pytlů, tašek a sáčků. Předposlední ISOBAL je skupina nebělených papírů určena pro přímé balení spotřebního zboží bez vyšších nároků na pevnost. Poslední řadou je inSTYLE, která představuje zcela novou kvalitu jednostranně hlazených barevných papírů v normálním a rýhovaném provedení. Hlavní využití tohoto druhu papíru je na balení dárků a luxusního zboží. Papírna také vyrábí 4 druhy krepového papíru. Technické krepy jsou vyráběny zkrepováním papírů řady UNIKRAFT a jsou na základě svých charakteristik určeny hlavně pro průmyslové použití a balení. Krepové papíry pro zdravotnická zařízení se vyrábějí zkrepováním papíru ALBINO na 190 %, čímž dochází ke zlepšení jejich savosti a pružnosti. Standardně se používá jako jednorázová ochrana vyšetřovacího lůžka. Dekorační krepové papíry jsou vyráběny zabarvením a zkrepováním papíru ALBINO. Posledním druhem krepovacích papírů je ECO KREP, vhodný pro čištění a leštění povrchů. Firma vyrábí celou řadu papírových sáčků. Především se jedná o ploché sáčky s bočním záhybem, s okénkem, bez bočního záhybu, s obdélníkovým dnem, s křížovým dnem a sáčky lukasterik (používané pro centrální sterilizaci). Další jedna z největších a nejúspěšnějších papíren v ČR je ve městě Štětí, které leží na jihovýchodním okraji Ústeckého kraje na pravém břehu Labe, kvůli velké spotřebě vody během výroby papíru. První zmínky o stavbě papírny pochází z roku 1938 nebo roku 1939 (přesně se neví). Pan Menzel koupil pozemky vedle místního cukrovaru a plánoval zde vybudovat novou papírnu místo nedaleké v Bělé pod Bezdězem, kterou chtěl na toto nové místo „přemístit“. Koncem 2. pol. 20. stol. začalo budování gigantické papírny a celulózy (v tehdejší době největší ve střední Evropě). Důležitou složku tehdejšího československého národního hospodářství tvořil národní podnik Severočeské papírny Štětí (SEPAP Štětí), který zaměstnával velkou část obyvatel Štětska i vzdálenějšího okolí. Od roku 1998 byla papírna pod firmou Norske Skog, dnes její část prodána německému koncernu Monde Group. Výroba se zde orientuje hlavně na novinový papír. Dále vyrábí přepravní obaly, balící papíry a papírové pytle Na území České republiky se nachází i další papírny. Jedná se například o papírnu Moudrý v Židlochovicích (nedaleko Brna), Otrokovické a Hostýnské papírny, Plzeňská papírna a.s., Papírna Aloisov a.s., OP papírna v Olšanech a DUROPACK BUPAK PAPÍRNA s. r. o. v Českých Budějovicích. Dále můžeme v České republice najít 2 papírny vyrábějící ruční papír. Papírna ve Velkých Losinách se nachází severně od města Šumperk v údolí řeky Desné. Papírenskou manufakturu dal vybudovat Jan mladší z Žerotína v místech bývalého obilného mlýna. Výroba byla zahájena mezi roky 1591-1596. Nejstarší průsvitka v podobě žerotínského erbu pochází z roku 1596. V roce 1949 se papírna stala součástí národního podniku Olšanské papírny, později akciovou společností. Od roku 2006 je samostatná společnost s názvem Ruční papírna Velké Losiny a.s. Je to jedna z nejstarších dosud fungujících podniků. Pro svoji vysokou kvalitu a staletou trvanlivost se používá hlavně ve výtvarném umění. Vláda České republiky prohlásila papírnu za národní kulturní památku v roce 2002. Papírna Stará škola se nachází v Želeticích, 16 km od Znojma. Jedná se o rodinnou firmu, která od roku 1998 vyrábí netradičním způsobem 30 druhů ručního papíru: ručně čerpá papírovinu dřevěnou formou opatřenou sítem. Tato metoda je známa po více než 2 000 let. Výchozí surovinou je hlavně recyklovaný materiál, dále pak buničina kombinovaná s bavlnou a lnem. Papír je zdoben různými ozdobami, které tvoří čajové lístky, kávovina, bavlněné vlákna, jablečná vláknina a další. Na tento papír je možno psát inkoustem, tuší a stejně tak tisknout běžnou inkoustovou tiskárnou. Při návštěvě papírny je možno si vyrobit vlastní ruční papír.

56

Celková výroba papírenských vláknin v ČR dosáhla za polovinu roku 2011 k 362 t (oproti loňskému roku pokles o - 2%). Poklesl i export vláknin o -8%, k výraznému poklesu došlo také u výroby papírů a lepenek. Pokles o -47% výroby tiskových a psacích papírů mělo za hlavní příčinu odstavení PS4 Norske Skog ve Štětí a zastavení výroby SC papírů v JIP Papírny ve Větřní. Ke zvýšení došlo u produkce balících, obalových a ostatních papírů o asi 0,5 %.

P. Tománková: Vojenské újezdy v ČR (úvod, Boletice, Prášily) Vojenské újezdy „Vojenský újezd je vymezená část území státu, územní správní jednotka, určená k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil.“ Armáda české republiky používá celkem pět vojenských újezdů. Státní správu v oblastech vojenského újezdu má na starost újezdní úřad vojenského újezdu, kterému předsedá přednosta újezdního úřadu, a který spadá pod operační sekce Ministerstva obrany ČR. Újezdní úřad má na starost vojenskohospodářské využití území vojenského újezdu. Krajinu vojenských újezdů pak spravuje státní podnik Vojenské lesy a statky České republiky. Na území vojenských újezdů jsou zakládána výcviková zařízení, která slouží pro zajištění polního výcviku, například Armády České republiky, Policie České republiky, složek Integrovaného záchranného systému a i ozbrojených sil Severoatlantské aliance. Ve výcvikových zařízeních vojenských újezdů probíhá taktická a operační příprava vojsk. Krajinu vojenských újezdů tvoří především rozsáhlé lesní porosty a je téměř nepřístupná veřejnosti. Lesní porosty tvoří dobrou ochranu v zabránění ohrožení veřejnosti při výcviku armádních jednotek a zároveň pro tento výcvik vytváří vhodné podmínky, především pak pro jejich utajení a výcvik v polních podmínkách. Mezi vojenské újezdy v České republice patří v Jihočeském kraji újezd Boletice, ve Středočekém kraji újezd Brdy, v Jihomoravském kraji újezd Březina, v Karlovarském kraji újezd Hradiště a v kraji Olomouckém újezd Libavá. Boletice Vojenský újezd Boletice byl zřízen 1. 12. 1950 a zabírá 21 953 ha, z čehož je 37 % výcvikových ploch a 63 % ploch hospodářských. Újezd Boletice se nachází v Jihočeském kraji, v regionu Českého Krumlova, přibližně 12 km západně od města Český Krumlov. Vojenský újezd má výhodnou velikost, která umožňuje výcvik ozbrojených sil, a to především v použití bojových střeleb. Vojenský újezd se využívá především pro polní výcvik jednotek Armády České republiky, výcvik ženijních a záchranných jednotek, přípravu kontingentů na mírové operace, výcvik v terénu, cvičení logistických útvarů a aktivních záloh, výcvik složek Integrovaného záchranného systému a pro komerční využití jednotkami ze zahraničí.Mezi výcviková zařízení vojenského újezdu Boletice patří například součinnostní střelnice Brzotice a Třebovice, střelnice bojových vozidel Jablonec a Podvoří, dělostřelecká střelnice Ondřejov, protitanková střelnice Javoří, pěchotní střelnice Otice a Podvoří, házeliště ručních granátů Otice, vodní cvičiště a cvičiště boje o osadu Ondřejov. Vojenský újezd byl do roku 2008 zcela uzavřen veřejnosti, nyní je částečně přístupný pro turisty, a to především pěší, cyklisty a běžkaře. Z přírodovědného hlediska je lokalita vzácná a to díky tomu, že území bylo po 2. světové válce vysídleno, a proto zde nebyla rozvíjena hospodářská činnost. Nezakládaly se zde ani státní statky ani jednotná zemědělská družstva a krajina byla ponechána volnému vývoji. Po roce 1990 v území vzrostl důraz na vojenský výcvik. V současnosti je na území újezdu nutná ochrana přírody Boletic hlavně kvůli využívání těžké vojenské techniky a pravidelnému výcviku. Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo v tomto území 6 660 obyvatel. V souvislosti s válkou a pozdějším politickým vývojem bylo z území nejprve vysídleno české obyvatelstvo, později pak obyvatelstvo německé. Po 2. světové válce došlo k dosídlování oblasti, a to obyvatelstvem ze Slovenska, Maďarska a Rumunska. Byl také vydán zákaz pro osidlování oblasti Čechy. K 1. 1. 2004 žilo v oblasti 269 obyvatel, z nichž se 91% hlásí k české národnosti, zbytek pak především k národnosti slovenské. Největšími zaměstnavateli v oblasti jsou Armáda České republiky a Vojenské lesy a statky s. p., divize Horní Planá. Hlavní ekonomický kapitál území přestavují především lesy, pastviny, rybníky a celkově krajina jako potenciál cestovního ruchu. Ekonomický kapitál obyvatelstva je naproti tomu zanedbatelný. Je to způsobeno hlavně nízkým vzděláním a kvalifikací obyvatel, neexistencí podnikatelů v oblasti. V současnosti největší ekonomický kapitál představuje tedy především krajina, a to ve spojitosti s cestovním ruchem.

57

Prášily Dalším vojenským újezdem v Čechách byly Prášily, které se nachází v Plzeňském kraji, okrese Klatovy. Založení osady Prášily spadá do konce 18. století a souvisí se zdejší výrobou skla. V 19. století obec patřila do majetku knížete Schwarzenberga. V první polovině 20. století byla obec elektrifikována, byla zde postavena pošta s telegrafem, škola, hostince, četnická stanice, fara, pila, papírna na výrobu ručního papíru, obecní vodovod a například chata Klubu českých turistů. Ze jmenovaných budov dnes v Prášilech stojí jen pošta a oddělení pohraniční policie. Před 2. světovou válkou žilo v obci 1022 obyvatel ve 161 domech. K Prášilům patřilo i několik samot, které dnes ale jdou jen těžce lokalizovat. Po konci 2. světové války bylo z obce a přilehlých oblastí vysídleno německé obyvatelstvo a pohraničí bylo dosidlováno československými obyvateli. V roce 1952 byla obec zařazena do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a oblast byla téměř vysídlena. Počet obyvatel v obci klesl pod padesát obyvatel. V oblasti Prášil byly postaveny cvičné dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Okolní vesnice a samoty sloužily jako dělostřelecké terče. Zachovány zůstaly jen Prášily, ostatní osady a samoty byly zničeny. Z Prášil na konci 80. let zbylo 25 většinou opuštěných domů. Do oblasti se během 40 let nesmělo vstupovat, vstup byl povolen pouze příbuzným s propustkou od velitele vojenského újezdu. Po roce 1990 byl vojenský újezd zrušen a z Prášil se znovu stává turistické centrum. Byla zde znovu postavena chata Klubu českých turistů a Informační středisko Národního parku Šumava.

P. Klauda: Český Krumlov – turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje Poloha a historie Český Krumlov je okresním městem v Jihočeském kraji, které se rozprostírá pod hřebenem Blanského lesa. Toto město je významnou turistickou destinací. Nejsou to jen renesanční a barokní stavby, které lákají návštěvníky, ale na své si tu také přijdou milovníci přírody, jelikož Českým Krumlovem protéká řeka Vltava. Její meandry jsou oblíbené především u vodáků, tuto část sjezdu si nenechá žádný vodák ujít. Český Krumlov je od roku 1963 městskou památkovou rezervací a v roce 1992 se stal památkou UNESCO. Název Krumlov vznikl z německého výroku "Krumme Aue", který je překládán jako "Křivý luh". Svůj název tedy dostal podle tvaru území, na němž se nachází. První zmínky o osídlení tohoto území se datují již od doby kamenné. Poté se tu vystřídali Keltové a od 6. stol. našeho letopočtu Slované, a to konkrétně kmeny Boleticů a Doudlebů. V 9. Stol. se území zmocnili Slavníkovci a v roce 995, kdy byli Slavníkovci vyvražděni, se zde usadili Přemyslovci. Poté získali tyto državy jejich družiníci Vítkovci, kteří přišli ve 12. století. Podle pověsti měl Vítek pět synů, mezi které bylo území rozděleno a od té doby je symbolem tohoto města pětilistá růže. Ovšem ve skutečnosti měl syny pouze 4. Vítkovci se dostávali do sporů s Přemyslem Otakarem II., který získal do vlastnictví rakouské země. Stavba města v tomto období probíhala ve dvou etapách. První byla vybudována část s názvem Latrán, což byla část města rozléhající se pod hradem podle latinského latus (tzn. části vybudované vedle hradu). Druhá část vznikla osídlením na tzv. "zelené louce". Tím vzniklo město kolonizačního půdorysu s kvadratickým náměstím uprostřed, z něhož vybíhají ulice k hradbám. V roce 1302 po vymření Vítkovců se na území usadili Rožmberkové. V tomto období dosáhlo město největšího rozmachu, co se týče obchodu a řemeslnictví. Významnou osobností byl Petr I. z Rožmberku, který založil například kostel sv. Víta. Rožmberkové vládli až do začátku 16. stol., kdy je vystřídali po třicetileté válce Eggenberkové. Eggenbergy nahradili Schwarzenbergové, za zmínku stojí hlavně Josef Adam ze Schwarzenberku. Za jeho vlády získal Český Krumlov nálepku předního šlechtického sídla v Evropě. Zajímavostí je, že díky tomu, že se v Krumlově nenachází továrny a průmyslové zázemí, byly stavby velice málo porušené, a tudíž nemuselo docházet ve městě k velkým rekonstrukcím. Za druhé světové války došlo k okupaci, kterou ukončila vojska USA a Český Krumlov byl navrácen do českých rukou. V roce 2009 žilo v Českém Krumlově 13 360 občanů. Kultura a turistika Mezi kulturní zařízení, které stojí za návštěvu, patří několik místních muzeí či galerií a samozřejmě divadla, umělecké dílny atd. Muzea -

Hradní muzeum – zavede návštěvníka do dob pánů z Krumlova a Rožmberků a dalších, kde se dozvíte, jak se postupně měnila tvář hradu a zámku Český Krumlov Museum historických motocyklů - V muzeu jsou vystaveny exponáty motocyklů značek Jawa, ČZ, BMW, NSU, Harley Davidson a jiné. Muzeum loutek – Pohádkový dům – probíhá zde výstava vzácných loutek z depozitářů Národního muzea v Praze a loutek současných řezbářů. Regionální muzeum v Českém Krumlově – obsahuje bohaté archeologické, umělecké, řemeslné, etnografické a umělecko-průmyslové sbírky dokumentují historii města, mezi které se řadí i překrásné gotické plastiky. Muzeum stavebních dějin a řemesel v Českém Krumlově, Muzeum útrpného práva, muzeum marionet, Wax muzeum

58

Galerie -

Dům fotografie – nalézá se zde fotografická a výtvarná tvorba současných i minulých umělců. Egon Schiele Art Centrum – je kulturní dominantou Českého Krumlova, vystavuje na ploše více jak 4 000 m² uměleckou tvorbu zejména klasického umění 20. století a celé řady světových i domácích současných umělců. Galerie Metal Design, Galerie Art M

Divadlo -

Městské divadlo Český Krumlov, o.p.s. - navazuje na bohatou, více jak pětisetletou divadelní tradici ve městě Český Krumlov.

Památka UNESCO Český Krumlov se stal památkou UNESCO na návrh československého státu v roce 1991, pro jeho přijetí hovořilo splnění těchto čtyř kritérií: -

-

Historické centrum Českého Krumlova představuje jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl ovlivněn v podstatě novějším vývojem a nebude ani ve výhledu modifikován. Českokrumlovský architektonický soubor reprezentuje v neopakovatelném krajinném rámci složité terénní konfiguraci evropsky jedinečný historický městský celek. Historické centrum Českého Krumlova dokládá vysokou úroveň stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století. Zachovalo si nejen původní urbanistickou strukturu - parcelaci, hmotovou skladbu, tvar střech, výraz fasád, ale vyznačuje se také bohatstvím původních dispozic, klenutých prostorů a interiérů. Zcela ojedinělé je množství historických detailů tesařských, truhlářských, kovářských, zámečnických a kamenických. Tyto všechny hodnoty spolu s dramatickou konfigurací terénu a přírodním rámcem vytvářejí unikátní celek vysokého účinku. Soubor českokrumlovských měšťanských domů je ojedinělým dokladem tradičního bydlení z období gotiky, renesance i následných slohových období s dochovanými dispozicemi, konstrukcemi i architektonickými detaily.

Hodnotící komise ICOMOS ve svém prohlášení o přijetí z roku 1992 uvedla mimo jiné: "Český Krumlov je nesporně nejlépe zachovalý a nejreprezentativnější živoucí příklad středověkého středoevropského malého města." Do památkové ochranné rezervace patří městská památková rezervace Český Krumlov, její ochranné pásmo a městská památková zóna Plešivec. Mezi národní kulturní památky patří zámek Český Krumlov (se zámeckou zahradou) a kostel sv. Víta.

Státní hrad a zámek Český Krumlov První písemnou zmínkou o krumlovském hradu byla báseň z období 1240-1242, kterou napsal rakouský rytíř minnesänger Ulrich z Lichtensteina. Další zmínka se datuje do roku 1253, kdy byl hrad sídlem Vítka z Krumlova, člena významného šlechtického rodu Vítkovců. Přízvisko "Český" bylo ve spojení s Krumlovem užíváno od poloviny 15. století. Původní gotický hrad založili někdy před rokem 1250 páni z Krumlova, jedna z větví mocného rodu Vítkovců s erbovním znamením pětilisté růže. V roce 1302 po vymření rodu Vítkovců se hradu a zámku ujali Rožmberkové. Jejich vláda trvala tři staletí, kdy se hrad i zámek těšili největšímu rozkvětu. Hrad i zámek se během této doby změnili v renesanční residenci. Po zadlužení Rožmberků a následného prodeje si zámek a hrad koupil císař Rudolf II. Poté se na zámku vystřídali knížata z Eggenbergu. Kníže Jan Kristián I. z Eggenbergu vytvořil z českokrumlovského zámku honosné a reprezentativní barokní sídlo. Když v roce 1719 vymřel rod Eggenbergů, na zámek přišla nová dynastie - knížecí rod Schwarzenbergů. Obzvláště pak Josef Adam ze Schwarzenbergu se zasloužil o velkolepou přestavbu zámeckého areálu. Na zámek pronikal vliv císařského sídla ve Vídni. Na konci 19. století ztratil zámek a hrad roli residence rodu Schwarzenbergu a ani během 20. století již nebyl pravidelně obýván. V roce 1947 byl schwarzenberský majetek, včetně Českého Krumlova, převeden do českého zemského vlastnictví a po zrušení zemského zřízení se od roku 1950 stal majetkem Československého státu. V roce 1963 bylo historické centrum vyhlášeno městskou památkovou rezervací, v roce 1989 byl zámecký areál vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 1992 byl celý historický komplex zapsán na prestižní Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Zámek prodělal během historického vývoje několik stavebních úprav a rozšiřování. Jeho stavební rozvoj se datuje do období 14. až 19. století. Svou architektonickou úrovní, kulturní tradicí i svou rozlohou patří mezi nejvýznamnější památky středoevropské oblasti. Monumentální komplex hradu a zámku Český Krumlov je situován na protáhlém skalním ostrohu, který z jihu obtéká řeka Vltava a na severní straně potok Polečnice. Hrad a zámek jsou ozdobou renesanční a barokní architektury města pod nimi. Zámecký areál zahrnuje na 40 budov a palácových stavení, soustředěných kolem pěti zámeckých nádvoří, a na 11 hektarů zámecké zahrady, čímž se řadí mezi nejrozsáhlejší středoevropské zámecké komplexy.

59

Dnes je tento areál významným turistickým místem, které za jednu sezónu navštíví až 300 000 návštěvníků. Při prohlídce areálu si můžete všimnout krásných renesančních a barokních fresek, dále se například projít po pěti zámeckých nádvořích a 10 ha barokní zahrady, kde se nachází například překrásná kaskádová fontána a jezírko. Při prohlídce stojí za povšimnutí také zámecká věž s hladomornou a lapidárium s expozicí barokních plastik. Perlou celého areálu je proslulé barokní divadlo. Dále jsou návštěvníkům přístupné tři galerie, vyhlídkový ochoz a Václavské sklepy.

Obrázek č. 1: Státní hrad a zámek Český Krumlov Kostel sv. Víta Vznik se datuje na konec 14. století, postaven byl na ostrožně nad řekou Vltavou. Cílem bylo vytvořit síňové trojlodí a protáhlým pětibokým presbytářem po stranách se sakristiemi a kaplemi Vzkříšení a sv. Jana Nepomuckého. Při západním průčelí kostela byla postavena věž, jež pochází z 19. století. Dnes se v kostele pořádají příležitostné prohlídky a koncerty, dominantní je především jeho duchovní funkce. Provozovatelem je Římskokatolická farnost Český Krumlov.

R. Šatka: Památky UNESCO v ČR, kritéria výberu Světové dědictví UNESCO Jako světové dědictví se označují nejrůznější kulturní a přírodní památky po celém světě, které byly pro svou unikátnost vybrány organizací UNESCO a přijaty na tzv. „seznam světového dědictví“. Na tomto seznamu se nacházejí nejrůznější stavby, hory, jezera, národní parky i celá města. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1975 jsou smluvní státy, na jejichž území se dané památky nachází, zavázány jejich ochranou. V roce 2010 bylo na seznamu světového dědictví 911 položek. Z toho 704 položek kulturního dědictví, 180 přírodního a 27 smíšeného, a to ve 148 zemích světa. Česko má na tomto seznamu celkem 12 památek, což je více než má např. Peru, Švýcarsko, Belgie, Jižní Korea nebo Turecko. Historie UNESCO Myšlenka spojit péči o ochranu přírodních a kulturních památek lidstva vznikla ve Spojených státech. Konference konaná v Bílém domě ve Washingtonu v roce 1965 vyzvala k založení „Nadace světového dědictví“, která by podporovala mezinárodní spolupráci směřující k zachování mimořádně významných přírodních oblastí a historických památek. Podobný návrh vypracoval roku 1968 také Mezinárodní svaz ochrany přírody. Oba návrhy byly předloženy k diskusi na konferenci OSN o životním prostředí konané ve Stockholmu v roce 1972. 16. listopadu v témže roce pak byla na generální nferenci UNESCO jednomyslně schválena Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V platnost vstoupila dne 17. prosince 1975. ČSFR přistoupila k Úmluvě 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. února 1991. Na základě sukcese je platná pro ČR. Text Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. Hlavním posláním Úmluvy je povinnost smluvního státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím. Stát to zajistí při maximálním využití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprací. Druhy památek Podle Úmluvy se u jednotlivých památek rozlišuje mezi kulturním a přírodním dědictvím. Za kulturní dědictví jsou považovány:

-

památníky (architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy)

-

skupiny budov (skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy)

-

lokality (výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska)

60

Za přírodní dědictví jsou považovány:

-

přírodní jevy tvořené fyzickými a biologickými útvary nebo skupinami takovýchto útvarů, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z estetického či vědeckého hlediska

-

geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří místo přirozeného výskytu ohrožených druhů zvířat a rostlin výjimečné světové hodnoty z hlediska vědy či péče o zachování přírody

-

přírodní lokality, či přesně vymezené přírodní oblasti světové hodnoty z hlediska vědy, péče o zachování přírody nebo přírodní krásy

Památky UNESCO v ČR V roce 1992 byly v České republice na seznam UNESCO zapsány tři památky: historické centrum Prahy, historické centrum Telče a historické centrum Českého Krumlova. V roce 1994 byl na seznam UNESCO připsán poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. O rok později tento seznam rozšířilo historické centrum Kutné Hory včetně chrámu sv. Barbory a v roce 1996 přibyl Lednicko-valtický areál. Dva roky na to, tedy v roce 1998 byl seznam památek UNESCO v České republice znovu rozšířen, a to o vesnickou rezervaci Holašovice a zahrady a zámek v Kroměříži. Další zámek, konkrétně v Litomyšli přibyl na seznam v roce 1999. V roce 2000 se památkou UNESCO stal Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, v roce 2002 Vila Tugendhat v Brně a v roce 2003 židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Nehmotným kulturním dědictvím České republiky je od roku 2005 slovácký tanec Verbuňk a od roku 2010 masopust a sokolnictví. Kritéria výběru K zařazení do seznamu kulturního dědictví musí památka splňovat alespoň jednu z těchto podmínek stanovených organizací UNESCO: I. je dílem tvůrčího talentu člověka II. představuje významné interakce mezi hodnotami člověka (v určité době nebo kulturním období) ohledně vývoje v architektuře, technice, výtvarném umění a urbanizmu III. je jedinečným důkazem o existující nebo už vymizelé civilizaci nebo kulturní tradici IV. je skvělou ukázkou stavby či architektonického souboru, techniky či ilustrace pro jednu nebo více významných etap v historii lidstva V. je skvělou ukázkou určitého způsobu osidlování lidstva nebo způsobu využití půdy, což představuje nějakou kulturu, a zejména, když se stane lehce poškoditelnou různými vlivy, jejichž čin by byl nevratný VI. souvisí přímo nebo specificky s událostmi nebo tradicemi spolu s nápady, vyznáním a vírou, literárním uměním, majícím univerzální význam Český Krumlov Český Krumlov je mimořádným architektonickým skvostem, jehož význam potvrzuje zápis města na listinu světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1992. Nad meandry řeky Vltavy se vyvinul jedinečný soubor městské zástavby, především z 16. století, spolu s rozsáhlým areálem hradu a zámku, který je po Pražském hradu druhým největším zámeckým komplexem České republiky. Historické sídlo rodu Rožmberků zahrnuje řadu zámeckých budov, slavný maškarní sál, unikátní, nedávno zpřístupněné barokní divadlo, zámeckou zahradu s rokokovou fontánou a letohrádek Bellarie s otáčivým hledištěm - dějiště sezonních divadelních představení. Výraznou dominantou města je chrám sv. Víta, cenné dílo jihočeské gotiky. Československá republika navrhla v roce 1991 historické centrum Českého Krumlova v rozsahu území městské památkové rezervace k zápisu na Seznam světového dědictví. Podle jejího názoru centrum splňuje kritéria I, II, IV a V pro hodnocení mimořádné univerzální hodnoty statku uvedená v Operační směrnici pro provádění Úmluvy o ochraně světového dědictví UNESCO ve znění platném v roce 1991. K uvedeným kritériím smluvní stát v nominační dokumentaci uvedl: ad I) Historické centrum Českého Krumlova představuje jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl ovlivněn v podstatě novějším vývojem a nebude ani ve výhledu modifikován. ad II) Českokrumlovský architektonický soubor reprezentuje v neopakovatelném krajinném rámci složité terénní konfiguraci evropsky jedinečný historický městský celek. ad IV) Historické centrum Českého Krumlova dokládá vysokou úroveň stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století. Zachovalo si nejen původní urbanistickou strukturu - parcelaci, hmotovou skladbu, tvar střech, výraz fasád, ale vyznačuje se také bohatstvím původních dispozic, klenutých prostorů a interiérů. Zcela ojedinělé je množství historických detailů tesařských, truhlářských, kovářských, zámečnických a kamenických. Tyto všechny hodnoty spolu s dramatickou konfigurací terénu a přírodním rámcem vytvářejí unikátní celek vysokého účinku. ad V) Soubor českokrumlovských měšťanských domů je ojedinělým dokladem tradičního bydlení z období gotiky, renesance i následných slohových období s dochovanými dispozicemi, konstrukcemi i architektonickými detaily.

61

Mezinárodní rada pro památky a sídla, poradní organizace Výboru pro světové dědictví ve své evaluaci zpracované pro Výbor světového dědictví v roce 1992 uvedla, že historické centrum města Český Krumlov plní kritérium IV: "Český Krumlov je vynikající příklad malého středověkého středoevropského města, které za strukturu a stavby v historickém centru vděčí své ekonomické význačnosti a relativně nerušenému organickému vývoji za více jak pět století. Město Český Krumlov se vyvíjelo v meandrech řeky Vltavy, která vytváří překrásný krajinný rámec. Jeho vývoj v čase je jasně čitelný z jeho budov a jeho urbanistické struktury. Český Krumlov je nesporně nejlépe zachovalý a nejreprezentativnější živoucí příklad středověkého středoevropského malého města." Na základě tohoto hodnocení, se kterým se Mezivládní výbor pro světové kulturní a přírodní dědictví na svém 16. zasedání v Santa Fe v roce 1992 ztotožnil, bylo 4. 12. 1992 Historické centrum Českého Krumlova zapsáno na Seznam světového dědictví.

J. Česnek: Čertova stěna Charakteristika Národní přírodní rezervace Čertova stěna a Luč se nachází v údolí řeky Vltavy, 3 km západně od obce Vyšší Brod. Národní přírodní rezervace vznikla v roce 1992 sloučením dvou částí - Čertova stěna (chráněné území od roku 1956) a Luč (chráněné území od roku 1933). Leží v nadmořské výšce 600 – 933 m. Její rozloha je 103,96 ha. Celé území rezervace je velmi svažité a geomorfologicky členité a jsou v něm ukázkově vyvinuty skalní útvary dokládající periglaciální modelaci terénu (mrazové sruby, tory, skalní hradby a rozsáhlá balvanovitá moře.

obr. 1 Čertova stěna Čertova stěna je nejznámější útvar dané rezervace. Vznikla mrazovým zvětráváním žulového masívu. Vlastní Čertovu stěnu tvoří mohutná žulová skalní hradba vysoká až 30 m nazývaná Ďáblova kazatelna, pod níž leží velké balvanové moře tvořené nakupenými obrovskými balvany o velikosti až 2 x 3 m. Řečiště Vltavy je pod Čertovou stěnou vyplněno žulovými balvany, v nichž byly po staletí trvající vířivou činností vody vytvořeny obří hrnce, které mají v některých případech průměr až 1 m. Od doby vybudování Lipenské přehrady je přepadová voda odváděna podzemním kanálem a koryto je prakticky bez vody. Napouštěno bývá pouze při příležitosti vodáckých závodů. Vodáci si zde mohou užít známé peřeje, jako jsou Vrata, Škvíra či Čertovy schody. Ke vzniku Čertovy stěny se váže několik pověstí. Ta nejrozšířenější vypráví o čertovi, který chtěl zabránit výstavbě kláštera v nedalekém Vyšším Brodě tím, že postaví napříč údolím kamennou hráz a zadrženou vodou klášter zatopí. V osudné noci se však dílo nepodařilo dokončit a poté, co odbila půlnoc, se kamenná hráz zřítila a balvany zavalily koryto řeky a pokryly okolní svahy. Tato pověst se stala námětem Smetanově opeře Čertova stěna (1882).

62

Geologickým podkladem převážné části rezervace je dvojslídný granit až adamellit eisgarnského typu. Skalní sutě se nacházejí v různých stadiích zazemňování a podle toho se liší i jejich vegetační kryt. Nejvýznamnějším typem vegetace jsou reliktní bory a březiny na částečně zazemněných sutích. Jsou to řídké porosty pokroucených borovic (Pinus sylvestris) a bříz (Betula pendula, Betula carpatica) s chudým podrostem nenáročných acidofilních druhů (vřes, borůvka, brusinka) a s charakteristickým mechovým a lišejníkovým patrem, z nichž převažují lupenité a korovité lišejníky rodu terčovka, terčovník, pupkovka, dutohlávka a mapovník. Velmi cenným fenoménem jsou reliktní společenstva bezobratlých živočichů epigeionu (povrchu a nejsvrchnějších vrstev půdy) a sutí. Nejvýznamnější druhy, vázané na mezo a mikroklimaticky zcela specifická stanoviště holých i zalesněných sutí, nalézáme ve skupině brouků a pavouků. Obratlovci jsou v rezervaci zastoupeni 14 druhy savců, 43 druhy ptáků, 2 druhy obojživelníků a 3 druhy plazů. Většina zjištěných živočichů jsou druhy s nepříliš vyhraněnými nároky na stanoviště, typické pro současné kulturní jehličnaté lesy. Výjimku tvoří několik druhů ptáků a plazů preferujících otevřené plochy sutí (rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus, rehek domácí - Phoenicurus ochruros, ještěrka živorodá - Lacerta vivipara, užovka hladká - Coronella austriaca). Z dalších významnějších druhů ptáků se zde vyskytuje holub doupňák (Columba palumbus) a datel černý (Dryocopus martius). Chráněné území je velmi atraktivní pro turisty. Skalnatý vrchol Čertovy stěny je přístupný z parkoviště u silnice Vyšší Brod – Loučovice. Územím prochází železniční trať Rybník – Lipno nad Vltavou, jejíž těleso však není součástí chráněného území. Úpatím Luče podél Vltavy je vedena turisticky značená stezka a od roku 1999 i cyklostezka, jiná turisticky značená cesta vede z Loučovic po severozápadní hranici národní přírodní rezervace na vrchol Luče.

V. Slámová: Lipno jako centrum rekreace a cestovního ruchu Nádrž Lipno patří mezi nejvýznamnější přehrady na našem území. Lipno tvoří dva stupně, Lipno I a Lipno II. Lipno I je největší vodní plochou v České republice. Lipno II nepatří mezi velké vodní nádrže, ale jeho význam je značný. Lipenské nádrže jsou součástí tzv. Vltavské kaskády. Tato kaskáda měla až do konce 2. světové války umožnit splavnění Vltavy z Prahy do Českých Budějovic a výrobu elektrické energie. Výstavbu kaskády zdržoval nedostatek finančních prostředků a spory mezi odborníky o variantě kaskády. Výstavba začala stavbou VD Kamýk r. 1930. Do konce druhé světové války byl postaven druhý stupeň, Štěchovice. Po druhé světové válce dochází ke změnám ve splavnosti Vltavy pro větší lodě a zdůrazňuje se potřeba přehrad jako zdroje energie. Do plánů jsou poprvé zahrnuty i přehrady na horním toku Vltavy. Roku 1949 se začal stavět třetí stupeň, Slapy. V roce 1953 byla schválena definitivní forma Vltavské kaskády v Hydroenergetickém plánu Vltavy a dolního Labe. Jednalo se o 7 stupňů od pramene po České Budějovice (Lipno I, Český Krumlov, Rájov, Dívčí kámen a 3 vyrovnávací stupně- Dívčí kámen II, Český Krumlov II, Lipno II) a 6 stupňů mezi Českými Budějovicemi a Prahou (Hněvkovice-Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané). Přešlo se k okamžité výstavbě několika přehrad. Do roku 1963 byly vystavěny hráze a spuštěny vodní elektrárny u vodních děl Lipno I, Lipno II, Orlík a Kamýk. Poté byla výstavba kaskády přerušena. Výstavba dalších stupňů kaskády spadá do let 1986-9191. Jde o vodní díla Hněvkovice a Kořensko. Důvodem zbudování dalších stupňů kaskády byla výstavba jaderné elektrárny Temelín. Vltavská kaskáda není do současnosti dostavěná. Chybí stupně Český Krumlov I, II, Rájov a Dívčí kámen I, II. První návrh na zbudování několika přehrad v místě lipenské nádrže pochází z roku 1892. Hlavním důvodem výstavby byla ochrana před povodněmi. O stavbě Lipna rozhodl vodohospodářský odbor ministerstva techniky roku 1946. V témže a následném roce proběhl geologický průzkum stavby a začaly přípravné zeměměřičské práce. Původní plán byl kvůli vysokým nárokům na výrobu elektřiny změněn na nynější podobu VD Lipno. Tedy na výstavbu hlavní nádrže - Lipno I s dvěma svislými šachtami o průměru 4,5 m. Ty odvádí vodu z nádrže 160 m pod povrch, kde je umístěna hydroelektrárna a z ní vede vodorovný odpadní tunel. Tunel ústí do nádrže Lipno II, který slouží jako vyrovnávací stupeň a je zde umístěna hydroelektrárna. Konečná podoba VD Lipno byla schválena 1952 a roku 1959 byla uvedena do provozu. Lipno I. Plocha vodní nádrže je 4 870 ha (největší v ČR). Délka vzdutí je 45 km a nádrž má průměrnou hloubku 6 m. V hrázi je zabudována malá hydroelektrárna. Účelem je akumulace vod k nadlepšení průtoků pro energetiku, odběry pro průmysl a částečná ochrana pozemků a objektů před vlivem velkých vod. Těmto cílům je podřízeno i rekreační využívání nádrže, rybí hospodářství a plavba. Lipno II. Plocha nádrže je 45 ha a délka vzdutí je 2,5 km. Hlavním účelem vodního díla Lipno II je vyrovnání špičkových odtoků z elektrárny Lipno I a jejich následné energetické využití s vyrovnaným odtokem pod elektrárnou.

63

Lipno jako centrum cestovního ruchu a rekreace Rozvoj turismu v okolí Lipna nad Vltavou souvisí až s výstavbou vodního díla samotného. Z hlediska rekreace zde byl jeden významný problém, a to blízkost Čs.-rakouských hranic. Problém spočíval v tom, že komunistický režim rozhodl vybudovat nepropustné hranice se západními státy. Stavěly se zátarasy, ploty, zřizovaly se pravidelné pohraniční hlídky při hranicích, ale i tzv. hraniční pásmo, kde byl zakázán vstup a bylo opětovně zabezpečeno hlídkami. Hraniční pásmo zabíralo pravý břeh vodní nádrže, a tudíž se rekreace mohla provozovat pouze na levém břehu a to pouze s omezením. Tak tomu bylo až do roku 1990. Kromě toho byla hlavním využitím nádrže hydroenergetika. Rekreace byla soustředěna na letní sezónu a kromě turistiky šlo o rybaření a vodní sporty, hlavně jachtink. Mezi obce u nádrže, kde byly hlavní tábořiště a ubytovny, patří Lipno nad Vltavou, Frymburk, Černá v Pošumaví a Horní Planá. V roce 1990 bylo zrušeno pohraniční pásmo a hranice se uvolnily, což znamenalo možný příliv turistů ze zahraničí. Umožnění podnikání znamenalo rozvoj aktivit na poli cestovního ruchu jako vznik nových ubytovacích a stravovacích aktivit, rozvoj služeb. Obce a města v okolí nádrže založily roku 1991 Svazek Lipenských obcí. Svazek má 12 členů (města Vyšší Brod a Horní Planá a obce Černá v Pošumaví, Frymburk, Hořice na Šumavě, Lipno nad Vltavou, Loučovice, Přední Výtoň, Ktiš, Nová Pec, Strožec, Strážný). Svazek obcí má za cíl podporu rozvoje cestovního ruchu s ohledem k životnímu prostředí a zajistit kvalitní podmínky života pro místní obyvatele (Snaha o překonání nedostatečné infrastruktury a nízké hustoty zalidnění způsobených historickým vývojem. Koncepce předpokládá provozování sportovních aktivit: V létě tradiční pěší turistika, cykloturistika, vodní sporty jako jachtink, windsurfing (spojené s rozvojem přístavišť), koupání, vodáctví a z nových sportů rafting (v oblasti Loučovice – Vyšší Brod), kolečkové brusle (trasa z Vyššího Brodu po levém břehu až do Stožce s přemostěním Vltavy u Nové Pece). V zimě hlavně sjezdového lyžování a vybudování běžkařských tratí. Na zamrzlé ploše nádrže má být dráha pro bruslaře a prostor pro zimní jachting. Kromě rozvojových snah samosprávy je důležitá aktivita místních podnikatelů a v případě Lipenska hlavně velkých investorů. Příkladem investora je společnost LIPNO SERVIS s.r.o. (100% vlastněná CONDUCO a.s., stojí za velkou částí projektů v Lipně a i revitalizací koněspřežné dráhy. Tato firma získala dotace na výstavbu skiareálu Kramolín, který je v provozu od sezony 2008/09. Kromě skiareálu společnost provozuje bikepark, vodní ráj Aquaworld Lipno a ubytovnu s kempem. Známou společností je také Landal Marina Lipno, která pronajímá apartmány a provozuje přístaviště. Tato společnost je ovládána nizozemskou mateřskou společností. Rozvoj je úspěšný a dá se předpokládat, že přinese mikroregionu velký užitek. Rychlost rozvoje ale stále ovlivňuje příchod zahraničních investorů.

S. Palatka: Srovnání systému ochrany přírody v NP Šumava a NP Bayerischer Wald Národní park Šumava a Národní park Bavorský les tvoří na části česko-německé státní hranice rozsáhlé chráněné území, které je rozlohou největší ve střední Evropě. Dlouholetým problémem této oblasti je přítomnost kůrovce smrkového, strategie boje proti němu je na obou stranách hranice odlišná. Národní park Bavorský les Národní park Bavorský les byl založen 7. října 1970 jako první národní park v Německu a od svého rozšíření 1. srpna 1997 spravuje plochu 24 250 hektarů, z čehož připadá okolo 98 % rozlohy na území pokryté lesem. Společně s bezprostředně sousedícím Národním parkem Šumava v Čechách tvoří Národní park Bavorský les největší souvislou lesní oblast ve Střední Evropě. Cílem Národního parku Bavorský les je nechat přírodu přírodou. Nikde jinde mezi Uralem a Atlantským oceánem se lesy se svými slatěmi, horskými potoky a jezery nemohou vyvíjet na tak velké ploše podle svých vlastních prapůvodních zákonů k jedinečné a divoké lesní krajině. Bavorský les je pro střední Evropu charakteristická rozsáhlá zalesněná hornatá krajina s příslušnými zvířecími a rostlinnými společenstvy, zejména s jejími zachovalými přírodními a přírodě blízkými lesními ekosystémy, které zabezpečují přirozenou dynamiku živých společenstev, stejně jako v mezičase poskytují útočiště utlačovaným rostlinným i živočišným druhům. Národní park tvoří souvislou plochu s enklávami, které nespadají pod národní park Bavorský les. Vybrané enklávy a přilehlé části nepodléhají tak přísné ochraně, která je v tomto případě zajišťována právním nařízením o chráněné krajinné oblasti Vnitřní Bavorský les z roku 2006. Chráněny jsou zde především smrkové lesy nejvyšších poloh, jedlo-buko-smrkové horské smíšené lesy, ale i rašeliniště a podmáčené smrčiny na úpatí hor. Výjimečně cenné jsou pralesovité rezervace na úpatí Roklanu a Falkensteinu, stejně jako historické pastviny „Schachten“ s výraznými solitérními stromy jako pozůstatkem dřívějšího hospodaření lidí. Výrazem mezinárodního respektování přístupu Národního parku Bavorský les je jeho oficiální uznání mezinárodním svazem ochrany přírody IUCN (International Union for Conservation of Nature) a jeho vyznamenání diplomem Rady Evropy v kategorii A.

64

Zonace V národním parku jsou definovány oblasti dle možností lidské činnosti a stupně ochrany přírody, což je důležité i pro případné rozšiřování národního parku i jednotlivých zón. Oblast I. zóny zahrnuje všechny oblasti národního parku, kde se obecně nevyskytují žádné lidské činnosti. Zde by se měly lesy vyvíjet v přírodní lesy a lesní divočiny. V této zóně mají přírodní procesy přednost. Zde by neměly probíhat žádné zásahy člověka proti kůrovcům. Ve střednědobém horizontu by měla oblast I zahrnovat alespoň tři čtvrtiny Národního Parku. Dnes zabírá první zóna asi 43 % rozlohy národního parku. Lesy zóny II. jsou v přechodném období, postupně přecházejí do stavu přirozeného vývoje. Přirozený vývoj je omezen opatřeními v boji proti kůrovci. Tato zóna se dále dělí na podzóny a, b, c. Dle plánu by se měla zóna II. rozšiřovat, nyní zabírá asi 36 % rozlohy národního parku. Ve III. zóně jsou přijata všechna potřebná, vhodná a účinná opatření na ochranu lesů před poškozením a na zachování lesů v sousedství parku. Zde je možné provádět kontrolní opatření proti kůrovci. Zóna zabírá asi 19 % z celkové rozlohy národního parku. Zóna IV. Je přístupná turistům, proto zde musela být přijata potřebná opatření zajišťující jejich bezpečnost. Přesto musí být při konstrukčních zásazích zachován krajinný ráz, aby mohla krajina přilákat potenciální návštěvníky. Zóna IV. zabírá okolo 2 % z celkové rozlohy národního parku. Národní park Šumava Národní park Šumava byl založen roku 1991 a se svou rozlohou 68 064 ha je největším národním parkem v České republice a zároveň ve střední Evropě. Hlavním předmětem ochrany jsou jedinečná nerušeně se vyvíjející biologická společenstva. Mimo horských smrčin a pralesních porostů jsou nejvýznamnější slatě, rašeliniště a karová jezera. Národní park Šumava je součástí CHKO Šumava. V roce 1990 byl Národní park Šumava spolu s CHKO Šumava a Národním parkem Bavorský les vyhlášen jako biosférická rezervace UNESCO. Posláním Národního parku je uchování, zlepšení a ochrana nejcennějších lokalit s původní divokou nebo tomuto stavu blízkou přírodou, přísnou ochranu volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých i výchovných cílů. Zonace Důležitou funkcí národního parku je jeho zpřístupnění pro turistiku a rekreaci, které však nebudou zhoršovat životní prostředí. Z tohoto důvodu byl v Národním parku Šumava stanoven systém chráněných lokalit s řadou omezení pro návštěvníky. -

-

-

1. zóna (přísná přírodní) zahrnuje nejcennější území s nejvýznačnějšími přírodními hodnotami. Je zde omezen zásah člověka na nejmenší míru a návštěvníkům je vstup povolen pouze po vyznačených turistických trasách. Hranice 1. zóny jsou v terénu vyznačeny červenými pruhy na hraničních stromech a tabulemi 1. zóna NP. Tato území tvoří asi 13 % z celkové rozlohy národního parku. 2. zóna (řízená přírodní) je území s významnými přírodními hodnotami, které ovlivnil člověk svou činností a hospodařením. V této zóně probíhá hospodářská činnost, jejíž cílem je udržení přírodní rovnováhy s co nejširší druhovou rozmanitostí a postupné přiblížení lesních ekosystémů přirozeným společenstvím. Tato zóna je využívána k turistice a k rekreaci, pokud nejsou v rozporu s posláním národního parku. Pohyb návštěvníků zde není omezen, ovšem za dodržování zásad ochrany přírody a návštěvního řádu. Rozloha této zóny činí 82 % z plochy národního parku. 3. zóna (okrajová) je území člověkem značně pozměněné a zahrnuje střediska soustředěné zástavby. Tato zóna je určena k trvalému bydlení, pro služby, zemědělství, turistiku, rekreaci při dodržování zásad ochrany přírody. 4. zónou jsou klidová území, která zahrnují nejcennější území národního parku z hlediska ochrany živočichů citlivých na přítomnost člověka a ochrany přirozeného rostlinného pokryvu před nadměrným poškozováním. Vstup do těchto území je povolen pouze po značených turistických trasách. Jejich hranice jsou v terénu vyznačeny tabulemi.

Strategie boje proti kůrovci Na obou stranách hranice se již mnoho let vyskytuje problém s přítomností kůrovce. Strategie řešení problému je však na každé straně hranice odlišná.

65

Národní park Šumava V Národním parku Šumava tvoří část lesů druhé zóny nepůvodní smrkové monokultury, ve kterých jsou oslabené přirozené mechanismy zajišťující stabilitu ekosystému, čímž se společenství stává náchylnější k chorobám a poškození při extrémním počasí. Z tohoto důvodu je nutné ve druhé zóně proti kůrovci zasahovat. Asanace by měla likvidovat ohniska kácením jednotlivých stromů, avšak dle zvoleného postupu se namísto strategie toulavé těžby kácí rozsáhlé plochy, což vede ke vzniku holin, které mají za následek rozsáhlé polomy při vyskytujících se vichřicích. Větrné kalamity pak v minulosti způsobily větší škody než samotný kůrovec. Vzniklé holiny navíc se vzrůstající nadmořskou výškou ztrácejí schopnost samovolného obnovení. Dalším negativním důsledkem je při rozsáhlé těžbě snížená schopnost odstraňovat malá nově vznikající ohniska kůrovcové kalamity a důsledně kontrolovat dříve asanovaná ohniska. Se vznikem holin a polomů se také razantně mění životní podmínky daných stanovišť – původní rostlinné druhy jsou kvůli nepříznivým podmínkám zcela vytlačeny, namísto nich se dostávají druhy, pro které je změna podmínek příznivá, čímž se zcela mění druhová skladba daného stanoviště. V první zóně národního parku se smrkové monokultury nevyskytují, riziko hromadného napadení je zde značně snížené. Přesto Správa národního parku rozhodla v této zóně těžit, navzdory opačnému rozhodnutí a varování vlastní interní odborné inspekce. Těžba neprobíhala ve všech zasažených částech, díky čemuž mohlo dojít k následnému porovnání výsledků boje proti kůrovci na místech asanovaných s místy, kde zásah neproběhl. Monitoring ukázal, že v místech, kde proběhlo kácení všech napadených stromů, byla účinnost pouze o jedno procento vyšší než v místech, která byla ponechána autoregulaci. Navíc v následujících letech se projevilo vykácení napadených stromů zvýšením dopadu vichřic na nepoškozené stromy. V asanovaných lokalitách padlo za oběť o 40 % více stromů než v bezzásahových lokalitách. Národní park Bavorský les Výsledky bezzásahové strategie ukazuje Národní park Bavorský les. V jeho jádrové zóně, jež odpovídá české první zóně a stále se rozšiřuje, se kůrovcem napadené stromy zásadně nekácí. Kolem této zóny vznikl 500 -1 000 metrů široký pufrační pás, kde napadené stromy důsledně likvidují. Tento pás má za úkol zamezit šíření kůrovce a ochránit tak okolní hospodářské lesy. V jádrové zóně uschnula v důsledku rozšíření kůrovce část stromů na ploše asi 3 000 hektarů, dále se však kůrovcová kalamita nerozšířila. Na místě ponechaných stromů se pak nevytváří holiny a v porostu vzniká nový les. Přestože jsou bavorské svahy většinou návětrné, nebyly zde od roku 1990 zaznamenány, na rozdíl od české strany, plošné polomy. Inventarizace lesů národního parku i další studie ukázaly, že se v na první pohled uschlém lese zvýšil počet mladých stromků z přirozeného zmlazení na zhruba 1 200 kusů na hektar, což je důkazem schopnosti úspěšné obnovy ekosystému za nulové náklady. Kůrovec navíc nedokázal napadnout a poškodit všechny smrky, ty zakládají novou generaci lesa. Samovolná obnova lesa pod uschlým porostem pak probíhá v několika fázích. Díky tomu vzniká věkově i prostorově rozmanitý, tudíž stabilní, les. První fázi tvoří 5 – 20 let staré stromky, které byly odrostlé již v době, kdy dospělé smrky usychaly. Druhou fázi představují menší smrky ze semenného roku, který rozpadu vždy předchází. Třetí fáze nastává po rozlámání uschlých stromů asi 7 let po kalamitě. Kdy začínají dorůstat jeřáby. Poslední fáze nastupuje asi 20 let po kalamitě, kdy se na padlých tlejících kmenech uchycují nové semenáče ze stromů, které kalamitu přežily. Velmi důležitou stránkou věci je, že v dočasně proschlém lese bavorského národního parku přežívá většina druhů lesních rostlin, hmyzu a dalších organismů. Tímto se daří zachovat kontinuitu vývoje lesa, pestrý ekosystém horské smrčiny i jeho biologickou diverzitu.

M. Staněk: NP Šumava a CHKO Šumava – základní údaje, problémy Fyzickogeografická charakteristika NP a CHKO Šumava se nachází n jihozápadních Čechách, na hranici s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo. Administrativně náleží celé toto území do třech okresu (Klatovy, Prachatice a Český Krumlov) a dvou krajů (Plzeňský, Jihočeský). Celková výměra národního parku činí 68 064 ha, z nichž 55 062 ha tvoří lesní půda. CHKO, která přiléhá v podobě úzkého pásu k severovýchodní straně národního parku, vytváří ochranné pásmo a má výměru 99 398 ha, z čehož tvoří lesní plochy 57 232 ha. Z geologického hlediska je Šumavský národní park a CHKO tvořen dvěma základními geologickými jednotkami, moldanubikem a moldanubickým plutonem. Moldanubikum je tvořeno zejména souborem středně a silně metamorfovaných hornin (převládájí zejména pararuly, migmatity), jejichž stáří se dle různých autorů pohybuje v rozmezí od spodního proterozoika až ke staršímu paleozoiku. Moldanubický pluton je šumavské oblasti reprezentován zejména několika většími granitovými masivy (prášilským, vyderským, plešným a vyšebrodským), jejichž stáří je obecně variské. Krystalické horniny jsou využívány jen zřídka a v malém měřítku, výjimku tvoří pouze lom u Černé v Pošumaví (napřed krystalický vápenec, poté biotitická pararula). Těžilo se zde též zlato (Kašperské hory, Hartmanice), u Bližně se dodnes těží grafit. Nedílnou součástí historie je i místní těžba rašeliny (Borková, Vlčí Jámy, Soumarský most).

66

Šumava z geomorfologického hlediska patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými relikty vrcholových plošin, ležících v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000 m n.m. (jsou zachovány v její centrální části) a nazývají se šumavské pláně. Pohořím Šumavy probíhá evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Relikty paleoreliéfu šumavských plání jsou považovány za jedny z nejstarších na evropském kontinentu. Šumava se nachází v oblasti přechodného středoevropského klimatu a podle klimatického členění ČR patří hlavní část pohoří do chladné klimatické oblasti. Průměrné teploty jsou ve výšce 750 m n. m. cca 6 °C a v 1300 m n. m. asi 3 °C, ovšem v terénních depresích a horských údolích (např. horní tok Vltavy a Otavy) jsou vlivem teplotních inverzí teploty výrazně nižší než na vrcholech a hřebenech nad hladinou inverze. Nejchladnějším měsícem bývá leden, nejteplejším červenec. Množství srážek se zvyšuje s rostoucí nadmořskou výškou, přičemž největší je v centrální části Šumavy (Březník 1486-1552 mm v třicetiletém průměru). Na vývoj vegetace má velký vliv trvání a mocnost sněhu, nejvíce sněhu je v nejvyšších polohách příhraničního hřebene, nejméně na severovýchodním okraji Šumavy. Souvislá sněhová pokrývka leží v nejvyšších polohách 120-150 dní. Celé území Národního parku Šumava je zahrnuto do Chráněné oblasti přirozené akumulace vod, která téměř koresponduje s hranicí CHKO Šumava. Celkový průměrný odtok z území NP Šumava je 14,1 m3/s. Přitom do Otavy odtéká 61 % uvedeného množství, což je dáno vyšším specifickým odtokem z povodí. Na celkovém odtoku z povodí Labe v profilu státní hranice se podílí odtok z NP Šumava 4,6 %, přitom plocha povodí NP Šumava činí pouze 1,4 % povodí Labe na území ČR. To dokumentuje význam tohoto území jako zdrojové oblasti. Hydrologicky náleží většina území k úmoří Severního moře, povodí Labe s hlavními řekami Vltavou a Otavou. Pouze malá část území při státní hranici spadá do povodí Dunaje, který ústí do Černého moře. Obě největší šumavské řeky (Otava, Vltava) pramení v oblasti šumavských plání v centrální části pohoří. Specifickým hydrologickým jevem na Šumavě jsou přirozená ledovcová jezera, vyskytující se v nadmořské výšce kolem 1000 m. Z hlediska vodních děl je nejvýznamnější zajisté Lipenská přehrada. Umělé stojaté vody, kromě již zmíněné přehrady, se omezují na nemnoho bývalých plavebních nádrží. Kromě přirozených toků se v území vyskytují umělé kanály a náhony (Vchynicko-tetovský, Schwarzenberský kanál). Šumava, až na nevelké úseky podhůří, neoplývá přílišnou různorodostí přírodních podmínek. Také její květena má proto poněkud uniformní ráz, zpestřovaný spíše antropogenními než přírodními vlivy. Téměř celé území Šumavy pokrývají lesy listnaté, smíšené lesy, horské lesy a horské smrčiny. Na plochém a mírně zvlněném povrchu Plání, tam, kde se hromadí voda, jsou rozlehlá rašeliniště, a najdeme zde i rostlinné druhy přežívající z dob ledových (glaciální relikty). Šumavská květena a rostlinstvo je charakteristickou ukázkou středohorské středoevropské flóry, se specifiky, danými relativní blízkostí alpského vysokohorského masivu. Celkový počet taxonů vyšších rostlin v rámci celé oblasti současné CHKO a NP Šumava lze odhadnout asi na 1260 taxonů. V NP Šumava se vyskytuje více než 500 druhů. Z fytogeografického hlediska, v kontextu širších vztahů, leží celá Šumava ve středoevropské provincii středoevropské květenné oblasti temperátního pásma Evropy. Předšumaví a nižší polohy Šumavy náleží do fytogeografické oblasti mezofytikum, která je charakterizována jako oblast zonální vegetace středoevropského opadavého lesa. Ve vyšších polohách (téměř celý NP Šumava) se pak vyskytuje chladnomilná květena horská - oreofytikum, v níž až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Z hlediska fauny je Šumava typická lesní oblast středohorského charakteru, která je dodnes domovem původní středoevropské lesní zvířeny. Chybí zde pouze větší šelmy medvěd a vlk, vyhubené zde člověkem až v 19. stol. Původně již ve středověku byli vyhubeni velcí kopytníci zubr a los, který je však již opět součástí zvířeny, byť jen v jižní části Šumavy. Z atraktivních druhů je dnes nejznámější od 80. let úspěšně reintrodukovaný rys ostrovid. Velké druhy kopytníků, především jelen lesní, jsou za absence ostatních predátorů uměle myslivecky obhospodařovány. Hlavním obsahem péče o zvěř v národním parku je ochrana původních a ohrožených druhů, jejich biotopů a optimalizace početnosti druhů. Správa a funkce NP a CHKO Šumava Národní park vznikl v roce 1991 z části území původní Chráněné krajinné oblasti Šumava. Účelem jeho vzniku bylo ochránit pestrou mozaiku unikátních rozsáhlých rašelinišť, smrkových i bukových pralesů, horských luk, nespoutaných řek a ledovcových jezer, ohrožených druhů rostlin a živočichů, jako jsou rys, los či tetřev hlušec. Některé druhy hmyzu se nevyskytují nikde jinde na světě než právě v šumavských rašeliništích. Koncepce ochrany a bezzásahovosti v NP Šumava byla stanovena zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. a nařízením vlády České republiky č. 163/1991 Sb. ze dne 20. března 1991. Podle § 2 tohoto nařízení je posláním národního parku: „... uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí. Hospodářské a jiné využití národního parku musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů.“

67

Ochranné podmínky území řeší zonace území NP (3 zóny - stupně ochrany), velikost a umístění ochranných zón je výsledkem rozhodnutí MŽP -

-

zóna – přísná přírodní, zahrnuje nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy - pralesovité zbytky lesů, mokřady a vrchovištní rašeliny. Území I. zóny je ponecháno přirozenému vývoji bez ovlivňování člověkem. II. zóna – řízená přírodní, zahrnuje zbývající převážnou část lesních a ostatních ekosystémů s různým stupněm skladby a stavu porostů od původních, změněných až po silně poškozené a geneticky nevhodné. Cílem veškeré činnosti je udržení přírodní rovnováhy a postupné přibližování stávajících ekosystémů (cestou usměrňování a rekonstrukce) přirozeným společenstvům. III. zóna – okrajová, zahrnuje území člověkem značně pozměněná a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku.

Velikost a umístění I. zón a překračování pravidel v nich Správou NP Šumava je terčem kritiky ekologů i odborně vzdělané veřejnosti. Nový zákon, který se má zabývat speciálně NP Šumava, připravuje od roku 2011 ministerstvo životního prostředí. Podle premiéra Petra Nečase bylo, kromě zavedení IV. zón, hlavní vadou, že by hospodaření v Národním parku spravovala obecně prospěšná společnost (nezisková společnost) především pod správou krajů a nevytvářela tak pro vládu ČR žádný zisk, pouze náklady. Problémem jsou zejména pravidelně se opakující kůrovcové kalamity a otázky zásahů proti nim, politické spory týkající se těžby dřeva, výstavba dalších turistických středisek a areálů na území parku a CHKO, spory s vodáky a provozovateli s vodáctvím spojených zařízení na horním toku Vltavy, spory týkající se struktury a zonace parku a spory s obcemi, jejichž katastry zasahují na území parku, a v neposlední řadě netransparentní výběrová řízení. Znepokojivě působí zejména pochyby nad správností těžby dřeva v bezzásahových zónách NP a možnosti uskutečnění developerských záměrů v těchto oblastech, stejně jako hrozba ponechání Šumavy kůrovci a zvyšující se nezaměstnanost v zanedbaných Šumavských obcích. Současná struktura (rozdrobení bezzásahových prvních zón do z ekologického hlediska nefunkčních minienkláv) a zásahy proti kůrovci, v době nedávno minulé, dokonce v 1. zónách, jsou terčem kritiky ochránců přírody, ekologů - vědců i oficiálních organizací zabývajících se ochranou přírody na mezinárodní úrovni. Posledním velkým konfliktem byl střet těžařské společnosti v oblasti Ptačího potoka (chráněná zóna Natura 2000, oblast hnízdění tetřeva hlušce) s odpůrci těžby dřeva pocházejících zejména z Hnutí Duha. Ekologičtí aktivisté zabraňovali kácení stromů vlastním tělem a proti jejich působení byla povolána policie ČR. Po dlouhém šetření několika státních i soukromých právních subjektu, institucí a organizacím, vydala kancelář veřejného ochránce práv stanovisko, že Správa NP Šumava neměla potřebná povolení na zahájení těžby v této oblasti, přesto, že si většinu těchto povolení v dané době mohlo schvalovat samo, nezávisle.

B. Šenková: Vltava – hydrologická charakteristika Vltava je nejdelší česká řeka a mnozí lidé ji považují za symbol Čech. Je velkou součástí českého národa. Mnohokrát byla popisována, malována a byla inspirací mnoha písní a hudebních děl. Patří mezi středoevropské řeky dešťovo-sněhového typu. Povodí řeky je charakterizováno velmi hustou říční sítí a málo propustným podložím, tím se vytváří podmínky pro vznik mimořádně velkých průtoků v období extrémních srážek. Vltavě náleží číslo hydrologického pořadí 1-06-01-001, jedná se o tok druhého řádu. Pramení na Šumavě, přibližně 1,5 km jihovýchodně od Černé hory v nadmořské výšce 1 172 metrů. Nejzazší pramen se nazývá Černý potok, do kterého se zleva vlévá Vydří potok a dále zprava Malá Vltava. Setkáním těchto tří toků vzniká Teplá Vltava, která až po soutoku se Studenou Vltavou dává vzniku Vltavě. Studená Vltava pramení v Bavorsku, kde asi 8 kilometrů protéká pod názvem Altwasser. Vltava je dlouhá 430 km a co se týče délky, nemá v České republice konkurenci. V horním úseku řeka meandruje v mírném sklonu JV směrem po Lipno, pod ním prudce spadá v Čertových proudech. Následně se obrací severním směrem, a jakmile projde šumavským podhůřím, vtéká do Českobudějovické pánve. K Praze pak postupuje prohloubeným údolím, kde vytváří typický ráz města. Toto údolí končí několik kilometrů od Kralup a v blízkosti Mělníka, kde se vlévá do Labe, získává charakter nížinného toku. Plocha povodí Vltavy činí 28 090 km2, což představuje 36 % území České republiky. Dlouhodobý průměrný roční průtok v profilu ústí Vltavy do Labe je 151 m3 / s (Voda v České republice, 2006). Průměrný spád řeky v pramenné oblasti až po Kvildu je 26,2 ‰, v dalším úseku po soutok se Studenou Vltavou klesá spád až na 4,9 ‰, ovšem spád opět naroste v úseku mezi Lipnem nad Vltavou a Vyšším Brodem na hodnotu 20,2 ‰. Povodí Vltavy můžeme rozdělit na dvě oblasti: Oblast povodí Horní Vltavy – tato oblast zahrnuje povodí Vltavy od jejich pramenů až po její střední část v oblasti nádrže Orlík. Toto území tvoří geograficky uzavřený celek, jehož jádrem je Českobudějovická a Třeboňská pánev. V okolí tohoto jádra zasahuje na Šumavu, do výběžků Brd, českomoravské vrchoviny a Novohradských hor. Nejvyšší nadmořské výšky povodí dosahuje vrchol Plechý (1378 m n. m.), nejnižší nadmořská výška je na hladině vodní nádrže Orlík. Celková plocha povodí Horní Vltavy je 11 059 km2. Nejvýznamnějšími přítoky jsou Malše, Lužnice a Otava. Charakteristické pro tuto oblast je velké množství rybníků. Největšími jsou Rožmberk, Bezdrev, Horusický a Dvořiště. V povodí Horní Vltavy jsou také vybudovány vodní nádrže, které jsou součástí tzv. Vltavské kaskády. Patří k nim Lipno I, Lipno II, Hněvkovice a Orlík.

68

-

Oblast povodí Dolní Vltavy – toto povodí zaujímá centrální polohu na území České republiky a není v kontaktu se zahraničním územím. Celková plocha území povodí činí 7 249 km2. Mezi přítoky Dolního povodí Vltavy patří Sázava, Kocába, Rokytka, Bakovský potok a Berounka. Tato oblast se nachází především v pahorkatinné a vrchovinné oblasti středních Čech, ale na území mezi Labem a Vltavou má rovinný charakter. Nejvyšší nadmořská výška území je na vrchu Tisůvka (792 m n. m.), nejnižší při soutoku s Labem (kolem 160 m n. m.). Hydrologická charakteristika Dolní Vltavy je ovlivněna rozlohou zastavěných ploch v Praze a jejím okolí. Oblast povodí je tvořeno asi z 50 % ornou půdou a lesy, potom přírodní vegetací a smíšenými zemědělskými oblastmi.

Povodí řeky Vltavy má hodně praktických využití. V průběhu jejího toku je vybudována významná rybniční soustava a staví se na ní hodně vodárenských nádrží. Vltava má také bohatou historii plavby – plavení dříví (v horním povodí Schwanrzenberský kanál), výstavba plavebních stupňů, nákladní plavba a rekreační plavby. Největší význam má energetický potenciál Vltavy a jejich přítoků, ten se dříve využíval ve mlýnech, pilách či hamrech, dnes se využívá hlavně ve vodních elektrárnách (v rámci Vltavské kaskády). Jednotlivé prvky v povodí Vltavy: -

-

-

-

Rybniční soustava – velmi charakteristický znak povodí Vltavy. Kromě rybolovu mají rybníky i vodohospodářskou funkci. Rybniční soustavy jsou rozšířeny u Jindřichova Hradce, Třeboňsku, Českobudějovicku, dále na Strakonicku, Blatensku a Horažďovicku. Rybníky mají významnou funkci při povodních. Jezy – jejich vývoj je spjat s potřebami nadržení vody v tocích. S přibývající potřebou zvyšování vodní síly, narůstal počet jezů, což způsobovalo změnu vzhledu zdejší krajiny. V dnešním povodí Vltavy se nachází 46 pohyblivých a 291 pevných jezů. Můžeme na nich najít malé vodní elektrárny. Přehrady – tvoří především Vltavskou kaskádu, kterou tvoří 7 vodních děl, mezi něž patří: Lipno I, Lipno II, Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, a Vrané. Přehrady Vltavské kaskády slouží k více účelům – proti povodním, energetika, pro plavbu, závlahu a rekreaci. Vodárenské nádrže – slouží k akumulaci povrchové vody, která se využívá jako zdroj pitné vody. Jsou postavené především v horním povodí. Patří k nim nádrž Římov (Malše), nádrž Lučina (Berounka), Nýrsko (Úhlava) a Žlutice (Střela).

Významné soutoky v povodí řeky Vltavy:

-

-

-

-

-

-

-

Soutok Berounky s Vltavou Nachází se na dnešním území hlavního města Prahy. Do povodně roku 1829 se soutok nacházel výše, pod Zbraslaví. Berounka se do Vltavy vlévá zleva a v soutoku je asi dvakrát širší než samotná Vltava, protože na Berounce byl vybudován přístav pro nákladní čluny. Zajímavostí obou řek je jejich splavnost a nepoměr šířek. Od pramene Vltavy k soutoku je délka řeky 366,3 km. Soutok Lužnice s Vltavou Lužnice je pravostranným přítokem Vltavy, pramení v Rakousku a soutok obou řek leží přibližně 2,5 km severozápadně od Týna nad Vltavou. Levý břeh Vltavy je na soutoku vyšší. Na špici ostrohu, blízko vodní hladiny, stojí boží muka. Vzdušnou čarou přibližně v délce 5-ti km stojí jaderná elektrárna Temelín, ze které jsou odtud vidět sloupy vodní páry. Vltava má k ústí 202,2 km, k prameni 228 km. Soutok Otavy s Vltavou Soutok se nachází pod hradem Zvíkov. Po roce 1960 byla zdejší krajina pozměněna výstavbou vodní nádrže Orlík. V blízkosti ostrohu zvíkovského výběžku je prý zazděn pověstný kámen Šerloch, vyzdvižený z míst původního soutoku, což ale někteří autoři popírají. Zdejší soutok je soutokem s největším vzdutím na Vltavě, kdy masa a proud vody jsou tak velké, že ani stékání vod nepozorujeme. Soutok se nachází v 346 m n. m. a Vltava je vzdálená od soutoku s Labem 167,5 km. Soutok Malše s Vltavou Soutok se nachází pár set metrů od centra Českých Budějovic a je přístupný za jakéhokoliv počasí. Z nešpičaté špice je výhled na všechny strany, nachází se zde i oplocená a stromy obrostlá hvězdárna s planetáriem. Vody obou řek jsou vzduté o půl metru kvůli blízkému jezu na Vltavě. Řádově jsou to souměřitelné toky, ale Vltava je přece jen větší. Šířka Vltavy nad soutokem činí 50 m, šířka Malše nad soutokem je jen 30 m. Soutok Sázavy s Vltavou Stékají se v obci Davle, 12 km jižně od Prahy. Sázava je pravostranný přítok Vltavy. Vltava je zde od Labe vzdálená 78,2 km, od pramene 352 km. Špice soutoku se nachází pouhý metr nad hladinou a je dlouhá 50 metrů. Blízko se nachází nádrž Štěchovice. V létě je voda Vltavy studena a v zimě relativně teplá, kdežto u Sázavy je to naopak. Soutok Vltavy a Labe Soutok se nachází u Mělníka. Dnes platí, že se Vltava vlévá do Labe, ovšem podle hydrologických zásad by tomu mělo být naopak (Vltava je delší a vydatnější). Oba toky jsou splavné a u lodníků se počítá jako nultý bod pro lodní kilometrování. Pro plavbu byly toky upraveny a vybudovány umělé kanály. V zimě Vltava nezamrzá, na Labi se tvoří ledový krunýř. Oblast soutoku byla postižena v srpnu 2002 a v dubnu 2003 povodněmi.

69

M. Bartošková: Rašeliniště (slatě) Šumavy, vznik a vývoj rašelinišť v ČR obecně Úvod Šumava je prostorem velkého přírodního bohatství, a přestože jí v minulosti na jednu stranu uškodila přítomnost vojsk, nebo necitlivé lidské zásahy, na druhou stranu díky uzavřenosti pro nejširší veřejnost zůstaly nedotčeny rozsáhlé oblasti. Jedním ze symbolů šumavské přírody jsou i rašeliniště. Rašeliniště jsou v centrální části Šumavy nazývány slatě a nalézá se jich tu velké množství. Většina z nich je však nepřístupná díky I. ochranné zóně NP Šumava. Z přístupných jsou nejznámější Jezerní slať, Tříjezerní slať, Cikánská slať a Chalupská slať. Popis a vznik rašelinišť Pro svůj vznik nalezla rašeliniště na Šumavě ideální podmínky: mělké pánve, sedla a mírné svahy na náhorní parovině Šumavských plání a široká mělká údolí Vltavy a jejích některých větších přítoků, velmi chladné a vlhké podnebí, dostatek pramenišť a málo propustný horninový podklad pod zvětralinovým pláštěm. Rašeliniště vznikla na přelomu poslední doby ledové a doby poledové (zhruba před 9 000 – 10 000 lety), kdy se velmi chladné a přitom suché podnebí poněkud oteplilo a bylo dostatečně vlhké. Na Šumavě lze rozlišit dva základní typy rašelinišť: náhorní vrchoviště v Šumavských pláních (slatě) a údolní rašeliniště při Vltavě a jejích větších přítocích (luhy). Základem tvorby šumavských slatí byla vždy mělká pánevní jezírka zarůstající zpočátku především rákosem a různými ostřicemi. Odumřelé zbytky této vegetace daly vzniknout nejspodnějším vrstvám rašeliny - ostřicorákosové slatině. Teprve později převládl ve vegetaci zarůstajících jezírek odolný a nenáročný mechorost rašeliník, který nejrychleji přirůstal při jejich volné hladině. Střed budoucího rašeliniště se tak zvedal rychleji nad okolí než jeho okraje. Tato rašeliniště jsou proto uprostřed vyšší než na okrajích a pro jejich tvar jim říkáme vrchoviště. Spojením více jezírek rozrůstajícími se porosty rašeliníků vznikly velké, mnohdy několikasethektarové komplexy šumavských rašelinišť s mnoha jezírky uprostřed. Spodní vrstvy rašeliníku odumírají a sesedají se, směrem nahoru však rašeliník neustále přirůstá. Pomalým zuhelňováním odumřelých částí rostlin za nepřístupu vzduchu, při nízké teplotě a v silně kyselém prostředí - tzv. rašeliněním - vzniká rašelina. Za uplynulá tisíciletí zde vyrostla rašeliniště o mocnosti rašeliny přes 7 m. Jen díky tomu, že tvorba rašeliny probíhá za nepřístupu vzduchu, uchovala se v určitých vrstvách rašeliny pylová zrnka těch rostlin (především dřevin), které v odpovídajících obdobích rostly na rašeliništích nebo jejich okolí. Díky tomu je možno rekonstruovat lesní pokryv Šumavských plání od skončení dob ledových. V určitých stádiích vývoje nestačily spodní prameny a vodní srážky sytit do výšky narůstající rašeliniště vodou. Vrchoviště začala odumírat, zmizela jezírka a objevily se zde porosty dřevin: kleče smrku, břízy. V současné době šumavská vrchoviště víceméně opět stagnují. Pouze vrcholové plošiny jsou zřetelně vlhčí než k okrajům klesající velmi mírné svahy vrchovišť. Jsou – li na vrcholu vrchovišť vyvinuta přirozená jezírka, pak se nazývají blänky. Silně zamokřený pás na obvodu vrchoviště, kudy odtéká přebytečná voda, kterou už nemůže rašeliník přes svoji obrovskou recepční schopnost zadržet, se nazývá lagg. Vlastní vrchoviště je poněkud sušší a střídají se na něm vyvýšená místa zvané bulty a vlhčí prohlubně mezi nimi, které nazýváme šlenky. Toto členění povrchu vrchoviště způsobuje mechorost rašeliník. Když narůstající vrchol bultu odroste přímému vlivu spodní vody, zastaví se jeho růst a posléze ho přerostou rašeliníky dosavadního šlenku. Ten se tím přemění na nový bult a z původního bultu se stává šlenk. Tímto rytmickým střídáním bultů a šlenků narůstají živá rašeliniště. Nízký porost slatí zpravidla tvoří borovice blatka, bříza trpasličí, v bylinném patře jsou charakteristické šícha oboupohlavná, pýreček horský, kýhanka bažinatá, klikva žoravina a jedna z masožravých rostlin - rosnatka okrouhlolistá.

Obr. 1 Schéma vývoje rašeliniště (http://

Obr. 1 Růst vrchoviště

70

Druhou skupinu šumavských rašelinišť tvoří luhy, které vznikly postupným zarůstáním drobných vodních ploch. Vývojově jsou tato rašeliniště starší. Tento typ rašelinišť je obecně sušší a méně členitý. Netvoří se zde jezírka ani šlenky. Jako zdroj vody zde velmi často vystupují mlhy. Nejvýznamnější šumavské slatě Modravské pláně a slatě Rozloha: 2099 ha Nadmořská výška: 1010 – 1150 m n. m. Poloha: podél hranice se SRN západně, jižně a východně od Modravy Jedná se o náhorní rovinu s mnoha unikátními rašeliništi v pramenné oblasti Vydry. Celá oblast se skládá z několika menších slatí, patří mezi ně například Rokytská nebo Roklanská slať, Blatenské slatě, Tříjezerní slať a Cikánská slať. V tomto území se rozkládá nejrozsáhlejší území horských smrčin v celé České republice. Lesem porostlé horské hřebeny byly poznamenány činností člověka a v současné době jsou ovlivněny větrnými kalamitami a přemnožením kůrovce. Na rozsáhlých plochách odumřelo horní stromové patro, ale na mnoha místech již roste nové. Na vrchovištních rašeliništích Plání se vyskytují ohrožené rostlinné druhy, které se přizpůsobily životu v drsných podmínkách hor a kyselých rašelinišť. Také velké množství zástupců fauny patří k nejohroženějším. Mezi nejznámější patří tetřev hlušec, protože v Modravských slatích přežívá největší populace tetřeva v České republice (http://www.npsumava.cz/cz/1454/sekce/modravske-plane). Oblast je z velké části nepřístupná, nachází se v zóně národního parku, ale část území se po vyznačených stezkách využívá pro pěší turistiku, cykloturistiku a zimní turistiku. Mrtvý luh Rozloha: 352 ha Nadmořská výška: Průměrná mocnost vrstev rašeliny: 4 m (7,5 m) Poloha: soutok Teplé a Studené Vltavy Velmi cenná rezervace Mrtvý Luh chrání rozsáhlé údolní rašeliniště na soutoku Teplé a Studené Vltavy. Území je chráněno od roku 1948 a je součástí I. ochranné zóny NP Šumava. Většina plochy údolního rašeliniště je porostlá klečovou formou borovice blatky. Na okrajích se nachází porosty břízy pýřité a břízy karpatské. Vyskytuje se zde i vzácná masožravá rosnatka okrouhlolistá. V rašeliništi je rozsáhlý porost tzv. "kostlivčích" stromů. Jsou to uschlé, osaměle rostoucí stromy, které byly poškozeny podzemním požárem rašeliny a odumřely jim kořeny. Nad krajinou tak ční vybělené pahýly připomínající kostlivce. Tvoří svéráznou a zajímavou dominantu celé rezervace. Mrtvý luh není veřejnosti. Chalupská slať Rozloha: 137 ha Nadmořská výška: 897 – 920 m n. m. Průměrná mocnost vrstev rašeliny: 1,9 m (7 m) Poloha: 1 km od obce Borová Lada (13 km jihozápadně od Vimperka) Chalupská slať představuje přechodný typ mezi údolními vrchovišti vltavského údolí od Lenory po lipenskou nádrž a horskými vrchovišti na náhorní plošině Šumavských plání, od nichž se poněkud odlišuje i složením vegetace a fauny. Je to způsobeno nejen periferní polohou na okraji Šumavských plání a menší nadmořskou výškou, ale i údolní polohou, hydrologickými poměry, menšími ročními srážkami a vyššími průměrnými ročními teplotami (Dudák, 2003). Rašelinné ložisko zde zahrnuje dvě rozsáhlá samostatná údolní vrchoviště, spojená pouze velmi mělkou vrstvou rašeliny v jeden rašeliništní komplex. Celé ložisko leží v mělkém širokém údolí, má protáhlý tvar od severu k jihu. Větší jižní rašeliniště je Chalupská slať, menší severní je Novosvětská slať. Ložisko je syceno silnými bočními svahovými prameny z komplexu Zvěřína a Janské hory na západě. Na jihu je ohraničováno meandrujícím Vydřím potokem, na jihu Teplou Vltavou. Probíhala zde ruční těžba rašeliny podobně jako na Jezerní slati a byla narušena plocha cca 50 ha. Odhaduje se, že bylo vytěženo asi 400 000 kubíků rašeliny (http://www.npsumava.cz/cz/1129/1002/clanek/chalupska-slat). Známky těžby jsou cestou k jezírku dosti zřetelné, vegetace těžbou narušených ploch celkem dobře regeneruje a zarůstá řídkým náletem břízy pýřivé, vtroušeným smrkem, borovicí lesní a místy dokonce klečí. Jde o jedno ze stanovišť výskytu masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté (Dudák, 2003). Slať je přístupná po asfaltové cestě a po poválkovém chodníku. Na jeho konci je plošinka při okraji největšího rašelinného jezírka v ČR. Jezerní slať Rozloha: 103,5 ha Nadmořská výšce 1058 - 1075 m Průměrnou mocnost vrstev rašeliny: 2,5 m (7,6 m) Poloha: mezi Kvildou a Horskou Kvildou na rozvodí Vltavy a Otavy

71

Jezerní slať svým vzhledem připomíná oblast tundry a je jedním z nejstudenějších míst naší republiky, proto je její vegetační pokryv tvořen chladnomilnými druhy. Na neporušených částech vrchoviště tvoří vegetační kryt porost "rašelinné" kleče. Její větší, jižní část je odvodňována Kvildským potokem protékajícím téměř středem slatě od severu k jihu do Teplé Vltavy. Menší severní část je odvodňována jedním z přítoků Hamerského potoka do Vydry. Slať vznikla v době poledové v mělkém sedle se žulovým podkladem. V minulosti byla Jezerní slať částečně těžena a odvodňována umělými příkopy, lidská činnost na této slati je dodnes patrná (http://www.npsumava.cz/cz/1129/1003/clanek/jezerni-slat). Jezerní slať je chráněna od roku 1933 vyhlášením státní přírodní rezervace (Dudák, 2003). V roce 1974 zde byla vytvořena krátká naučná stezka, jejíž trasa vede po povalovém chodníku, který vede až do středu rašeliniště, kde byla vybudovaná vyhlídková věž. Z této věže je možnost zhlédnout větší část Jezerní slatě, která jinak není přístupná veřejnosti.

T. Hudský: Výrazné tvary mikroreliéfu v Povydří Řeka Vydra Divoká horská říčka na Šumavě s četnými peřejemi protéká malebnou krajinou přírodní rezervace Povydří, jejímž soutokem v nadmořské výšce 627 m s Křemelnou vzniká řeka Otava. Celková délka Vydry po soutok je 23,1 km a plocha povodí 146,2 km². Za hlavní zdrojnici Vydry (a také samozřejmě Otavy) je považován Modravský potok s jeho přítokem (Lázeňský potok), který pramení na státní hranici s Německem na severozápadním svahu Luzného v nadmořské výšce 1215 m. Po celé délce toku mezi Modravou a Čeňkovou Pilou vede podél Vydry trasa červené turistické značky. Její část v úseku mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou je známá jako naučná stezka Povydří popisující zajímavosti stejnojmenné přírodní rezervace. Od pramene protéká širokým, mělkým údolím, pod Březníkem (je samota, která se nachází v širokém údolí Luzenského potoka, kdysi zde vedla Zlatá stezka a spojovala Čechy s městem Pasov) se údolí náhle zužuje a jeho svahy jsou značně příkré. Koryto je zaneseno žulovými balvany vznikajícími silným rozpadem žul masívu Vydry. Na říčním úseku dlouhém 1,8 km mezi Hálkovou chatou a cestou od Buchingrova Dvora má Vydra sklon 55,6‰. Žulové balvany zde mají velikost 3 - 5 m a řeka přes ně stéká prudkými peřejemi. Za hlavní přítoky na horním toku Vydry se zmíníme Ptačí potok, který stéká ze severních svahů Černohorský potok pramenící mezi Čertovým vrchem a Černou horou. U Modravy ústí Filipohuťský potok. Průměrný sklon těchto tří toků je 40‰. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Pod Modravou z Vydry vybočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok, který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynickotetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok.

Obr. 1 Řeka Vydra

Obr.2 Peřej na Vydře

Vchynicko-tetovský plavební kanál - Tento umělý vodní tok (jako spojnice Vydry a Křemelné obcházející nesplavný úsek Vydry pod Antýglem) byl postaven v létech 1799 - 1801 schwarzenberským inženýrem Josefem Rosenauerem. Jeho začátek je na Vydře pod bývalým Tetovem. Délka kanálu je 14,4 km, výškový rozdíl je 190 m, místy je až 5 m široké koryto, částečně vyzděné. Ve své době to bylo nejenom technicky významné dílo, ale i zařízení, které otevřelo pro lesní hospodářství stovky hektarů těžbou dosud nedotčených lesů Šumavy. To bylo zvláště důležité po lesní kalamitě koncem 18. století, jíž padly za oběť tisíce stromů. Tím se také zajistila velká část palivového dříví pro Prahu.

72

Povydří Přírodní památka, zároveň I. zóna národního parku. Správa NP Šumava. Důvodem vyhlášení je překrásné údolí balvanitého úseku řeky Vydry se zalesněnými stráněmi. patří mezi jednu z vůbec nejnavštěvovanějších šumavských turistických tras. Vede mezi Antýglem a Čeňkovou pilou. Od roku 1962 je nejpůsobivější úsek toku Vydry chráněn zákonem. Na Antýglu nás upoutá divoký přítok Hamerského potoka. Nastoupit na ni lze samozřejmě z obou směrů – z Antýglu nebo od Čeňkovy pily. Obě místa jsou přístupná autem a jsou i zastávkovými místy autobusů. Celá trasa je nenáročná, vhodná pro děti, starší turisty i pro návštěvníky se zdravotním omezením. Výrazné tvary mikroreliéfu v Povydří Obří hrnce - jsou kamenné, ale nikoli nerozbitné. Často se stává, že pohyb vody a brusiva je tak energický, že obří hrnec proděraví. Takových trosek najdeme mnoho v kamenitých korytech prudce tekoucích říček. Vznikají vířivým pohybem vody. Většinou jsou však naše obří hrnce příliš malé na to, aby se v nich člověk mohl koupat. Jsou to spíše hrnečky a mísy v kamenech v řečišti. Přesto však jsou to podivuhodné přírodní výtvory, jejichž pěkně ohlazené stěny, někdy téměř kolmé, udivují svou strukturou a hladkostí, tím spíše, že materiálem jsou horniny velmi pevné, například žula. Nejvíce je jich vidět u Antýglu. Peřej - je obecné pojmenování pro místo v řece, kde proudící voda překonává přírodní kamenné překážky, zejména balvany a prahy. V řece je dále možno vidět dlouhé kaskády, nad nimiž se na svazích tyčí skalní masivy s viklany (skály Baba, Panna a Mnich) a řada kamenných moří. Vydra s vysokým spádem prudce protéká balvanitým korytem, valící se zpěněná voda naráží hlučně na kameny, vytváří malé vodopády a četné víry. Na levé straně údolí jsou vidět skalní útvary, viklany zvané Hrádky, na pravé pak suťovitá kamenná moře.

M. Vorlíček: Geologický vývoj Šumavy Vznik Území dnešních Čech dělíme na dvě geologické soustavy Českou vysočinu a Karpatskou soustavu. Šumava patří mezi nejstarší části České vysočiny. Prahory Geologický vývoj šumavské části České vysočiny má svůj počátek při procesu vzniku usazených hornin (sedimentaci) na dně prahorního moře. Usazeniny (sedimenty) tvořily: -

jíly (nejlehčí částice v největších hloubkách) písky organická hmota křemenný písek korálové útesy (atoly)

Za působení tlaku a teplot ve velkých hloubkách došlo k metamorfóze (přeměně) jednotlivých usazenin (podle uložení) a tím ke vzniku různých typů hornin. Například metamorfózou jílů a křemenných písků vzniká zlatonosný křemen. Dalším dělením na geologické jednotky je Šumava součástí tzv. moldanubika. Název „moldanubikum“ vznikl podle území mezi Vltavou (Moldau) a Dunajem (Danube). Podle typu hornin se území rozděluje do skupin: -

jednotvárná skupina, kterou tvoří horniny vznikající v hloubkách (pararuly, migmatity) pestrá skupina, tvořena přeměnou částic z okrajových částí moře (pararuly, krystalické vápence, grafitické horniny a kvarcity série Královského hvozdu, svory (Ostrý)

Celý komplex šumavské větve centrálního moldanubického plutonu je protknut vyvřelinami (především žulami) – granity, které zde vystoupily během variské orogeneze (vrásnění). Podle struktury, složení a výskytu rozlišujeme na Šumavě několik typů granitů: -

Srnský (oblast kaňonu řeky Vydry, pramenná oblast Křemelné)

-

Weinsberský (oblast mezi Českými Žleby a Knížecími Pláněmi )

-

Eisgerský nebo-li Pleknštejnská žula (masív Trojmezné hornatiny, Kamenné moře v okolí Plešného jezera, žulové skalní město na Medvědí stezce) Rastenberský (na ploše asi 100 km2, Želnavská hornatina, drobné masívy v okolí Stožce)

-

73

Prvohory Při horotvorných procesech, zejména v období variského vrásnění (320 až 300 mil. let) byly tyto horniny vyzdviženy. V této době měla Šumava přibližně podobu dnešních Alp. Posléze jsou horské masívy po miliony dalších let denudovány (snižování zemského povrchu) a erodovány (klimaticky narušovány). Třetihory Ve třetihorách došlo ke dvěma významným geologickým jevům, které zcela změnily tvář tehdejšího území dnešní Šumavy. Jednak k dalšímu a poslednímu horotvornému procesu tzv. alpinskému vrásnění (25 mil. let), během kterého došlo k pozvolnému vyzdvižení horstev a pohoří bylo již zaoblené. Od této doby dochází opět k denudaci (snižování zemského povrchu) a tím i ke snížení celého pohoří a Šumava dostává přibližně dnešní podobu. Druhým významným jevem bylo utvoření nové vodní sítě a to do dnešní podoby. Stará říční síť zaniká. Vltava, která se původně vlévala do Dunaje, dostává současný severní směr. Až na malé výjimky se přerušuje spojení říční sítě Šumavy s Dunajem, do kterého byla původně tato síť odvodňována. Čtvrtohory Typickým čtvrtohorním jevem bylo střídání doby ledové (glaciály) a doby meziledové (interglaciály). Kontinentální ledovec ze severní Evropy se ve studeném období glaciálu dostává až k severní hranici České vysočiny. Z toho usuzujeme, že tento ledovec pokrýval i některé nejsevernější části naši republiky. Jeho přítomnost vytvořila v Čechách tzv. periglaciální oblast neboli předpolí ledovce. Na nejvyšších vrcholech Šumavy a jejich severovýchodních svazích vzniklo v důsledku celkového ochlazení několik lokálních ledovců. I přesto, že se názory na čtvrtohorní zalednění Šumavy liší, podílely se ledovce podstatnou měrou na dotváření krajiny. Vzniklo 12 ledovcových karů (kotlů) a 8 ledovcových jezer přehrazených čelní morénou (hrází z ledovcové sutě). Pět jezer se nachází v české části Šumavy (Plešné, Prášilské, Laka, Čertovo a Černé) a tři na bavorské straně (Velké a Malé Javorské a Roklanské). Zhruba před 10 tisíci lety skončilo poslední období doby ledové. V té době vznikají šumavská rašeliniště a vlivem mrazového zvětrávání četná kamenná moře (Plechý, Povydří, Luzný, Čertova stěna, Obří hrad). Pozůstatkem této doby jsou též zbytky tzv. periglaciální tundry (bříza zakrslá, žluťásek borůvkový, střevlík Menetriesův, apod.).

B. Navrátil: Klimatické poměry Šumavy, zvláštnosti Úvod Horský masív Šumavy tvoří výraznou překážku proudícímu vzduchu od Atlantského oceánu, díky němu se zde utváří velmi charakteristické klima, jedinečné svou proměnlivostí a pestrostí. Šumava se nachází v oblasti přechodného středoevropského klimatu, uplatňují se zde vlivy oceánské i kontinentální. To má za následek poměrně malé výkyvy teploty vzduchu v průběhu roku a vysoký úhrn srážek. Podle klimatického členění České republiky patří podhůří Šumavy do mírně teplé oblasti. Hlavní části pohoří jsou zařazeny do chladné klimatické oblasti. Charakteristika klimatických poměrů Podhůří Šumavy je možné charakterizovat jako oblast s mírně chladným, krátkým jarem, létem a podzimem. Zima je zde dlouhá, mírně chladná s dlouhým trváním sněhové pokrývky. Hlavní pohoří doprovází velmi krátké a chladné léto. Podzim je mírně chladný, zima velmi dlouhá, vlhká s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky. Nejcharakterističtějšími klimatologickými prvky na Šumavě jsou teplota vzduchu, srážky a sníh. Teplotní poměry Časoprostorový chod teploty vzduchu je na Šumavě nejvíce ovlivněn nadmořskou výškou, georeliéfem a méně zeměpisnou délkou a šířkou. Průměrná roční teplota vzduchu je v Podhůří Šumavy (750 m n. m.) 6 °C, na hřbetech hlavního pohoří (1300 m n. m.) dosahuje pouze 3 °C. V porovnání s Českem to jsou střední hodnoty. To ovšem nebereme v úvahu šumavské konkávní tvary reliéfu, kde často dochází ke vzniku teplotních inverzí a jezer studeného vzduchu. Nejteplejším místem u nás je jižní část Dolnomoravského úvalu s průměrnou teplotou 9,5 °C, nejnižší průměrné hodnoty, pouze 0,2 °C jsou zjištěny v Krkonoších na Sněžce a Jeseníkách. Nejchladnějším měsícem na Šumavě stejně jako na většině území Česka bývá leden, nejteplejší červenec.

74

Je to právě teplota vzduchu, která láká na šumavské pláně klimatology. Zdejší minimální teploty pravidelně dosahují nejnižších hodnot z celého území Česka. Doposud naměřená nejnižší teplota na našem území dosáhla -42,2 °C. Tento rekord byl naměřen v rekordně chladné zimě 10. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic. Bohužel v těchto letech se na Šumavských pláních nenacházeli žádné stanice ČHMÚ. Odborníci se domnívají, že v tutéž noc co padl teplotní rekord v Litvínovicích, bylo na Šumavě více než -50 °C. Klimatologická měření začínají na Šumavské Kvildě rokem 1977, kdy zde začínají maximální a minimální teploty měřit místní amatéři ve spolupráci s ČHMÚ. Měření byla překvapivá, minimální hodnoty dosahovaly daleko nižších čísel, než kdokoliv očekával. Bylo například zjištěno, že od května do září bývá na Horské Kvildě více mrazivých rán než na Lomnickém štítě. Na základě tohoto zjištění začalo hledání vhodných míst pro rozmístění meteorologických budek, které by mohly zaznamenat ještě nižší hodnoty. To se povedlo, bylo nalezeno nejchladnější místo celé Šumavy, snad i celého Česka, oblast kolem Jezerní slatě. Již 30. ledna 1987 zde byla naměřena teplota -41,6 °C, na většině našeho území se pohybovala rtuť teploměru pouze okolo -30 °C. Rekord z Litvínovic se znovu otřásl v základech 6.2.2012, kdy teplota na Jezerní slati spadla k -39,4 °C. Čím to je, že tato oblast je takto mimořádně chladná? Meteorologická budka pod Jezerní slatí je postavena ve volné přírodě a není ovlivněna civilizací. Díky tomu a dalším vlivům jsou zde naměřené teploty až o 5 stupňů nižší než v okolních budkách. V zimě při inverzních situacích, kde je například teplota na Churáňově 5 °C, teploty na Jezerní slati klesají až k -20 °C. Zajímavé je, že u Jezerní slatě jsou dvě meteorologické budky, vzdáleny od sebe 150 m. Výškový rozdíl mezi nimi činí 8 m. Při výskytu teplotních inverzí se stává, že rozdíl teplot mezi těmito stanicemi je i 8 až 9 °C. Příčinu vzniku těchto klimatických extrémů můžeme hledat v častém výskytu silného inverzního zvrstvení atmosféry. Toto zvrstvení se objevuje po přechodu studené fronty, kdy se nad krajinu nasune studená vzduchová hmota a chladný, těžký vzduch se usadí v údolích. Zatímco do větších výšek začíná pomalu přitékat teplejší vzduch. V noci, kdy se cirkulace při zemském povrchu uklidní, začíná se objevovat katabatické stékání prochlazeného vzduchu z vyšších poloh do nižších. V zimě na sněhové pokrývce je tento jev ještě výraznější. V oblasti Jezerní slati vzniká jezero ledového vzduchu, ve kterém je mimořádně výrazný pokles teploty s klesající nadmořskou výškou. Srážky Oblast Šumavy je charakteristická rostoucím množstvím srážek s rostoucí nadmořskou výškou. Nejvyšší průměrný srážkový úhrn je 1486 – 1552 mm v centrální části Šumavy na stanici Březík. Na stanici Jezerní slať dosahuje dlouhodobý průměr 1500 mm srážek za rok. V Česku vypadne nejvíce srážek v Jizerských horách, až 1700 mm za rok. Naopak nejmenší úhrn je vázán na Žatecko, Lounsko a jižní Moravu, 450 mm za rok. Počet dní se srážkami kolísá od 90 dní v suchých oblastech Česka po 200 – 240 dní na Šumavě, Krušných horách a Jizerských horách. Nejvíce srážkových dní je připadá na léto, nejméně na zimní období. Velký význam u srážkových úhrnů na Šumavě má návětrný a závětrný efekt horských překážek. Na návětrné straně hor jsou srážky daleko hojnější, Šumava vytváří pro své podhůří mírný srážkový stín. Minimum srážek zde vypadne zpravidla v únoru, maximum v letních měsících. V létě zde často vzniká orografická oblačnost, ze které se vyvíjí mohutná bouřková oblačnost, doprovázená intenzivními lijáky, která dále přechází přes naše území. Obr. 1 Orografická bouře nad Šumavou Sníh Sníh výrazně ovlivňuje vývoj šumavské vegetace. Na množství sněhové pokrývky má vliv nadmořská výška a georeliéf. Nejvíce sněhu bývá v nejvyšších polohách hraničního hřebene, nejméně v severovýchodním okraji Šumavy. Souvislá vrstva sněhové pokrývky leží ve vyšších polohách 120 – 150 dní, na vrcholu Großer Arber 200 dní. Průměrná délka trvání sněhové pokrývky na území Česka dosahuje v úvalech 30 – 40 dní, v Krkonoších více než 200 dní.

Závěr Klima Šumavy je velmi různorodé a zajímavé. I díky němu zde mohly vzniknout známé slatě, v budoucnu zde očekáváme překonání teplotního rekordu v naměření minimální teploty. Proto by si zdejší klima zasloužilo větší pozornost veřejnosti.

75

J. Kosina: Geomorfologické členění Šumavské soustavy, významné geomorfologické lokality Geomorfologické členění: Subprovincie: I - Šumavská soustava Oblasti: IA - Českoleská oblast Celky: IA - 1 Český les (Čerchovský les, Kateřinská kotlina, Přimdský les, Dyleňský les) IA - 2 Podčeskoleská pahorkatina (Tachovská brázda, Chodská pahorkatina) IA – 3Všerubská vrchovina (Českokubická vrch., Jezvinecká vrch.) IB – Šumavská hornatina Celky: IB – 1 Šumava (Šumavské pláně, Železnorudská hor., Trojmezenská hor., Boubínská hor., Želnavská hor., Vltavická brázda) IB – 2 Šumavské podhůří (Strážovská vrch., Svatoborská vrch., Vimperská vrch., Prachatická hor., Českokrumlovská vrch., Bavorská vrch.) IB – 3 Novohradské hory (Pohořská hornatina, Jedlická vrchovina) IB – 4 Novohradské podhůří (Kaplická brázda, Stropnická pah., Soběnovská vrch., Hornodvořišťská sníženina, Klopanovská vrch.) Geomorfologická charakteristika Šumavské soustavy na úrovni celků: Český les Český les je členitá vrchovina a v některých místech i plochá hornatina kerného až klenbovitého typu. Horniny jsou převážně krystalické vzniklé z moldanubického a proterozoického komplexu s tělesy magmatitů. Nejvyšší bod je Čerchov s 1041 m. Na severu se nachází antropogenní tvary po hlubinné těžbě rud. Podčeskoleská pahorkatina Podčeskoleská pahorkatina je členitá kerná pahorkatina, zaujímající pokleslé území chebsko-domažlického příkopu při východním úpatí Českého lesa. Je složená z metamorfovaných hornin a hlubinných vyvřelin převážně středočeské oblasti krystalinika. Charakteristické jsou rozsáhlé zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Nachází se zde také mělké kotliny s neogenními sedimenty a tvary zvětrávání odnosu žulových hornin. Nejvyšší hora je Chebský vršek s 678 m. Všerubská vrchovina Všerubská vrchovina odpovídá domažlickému krystaliniku se středně metamorfovanými horninami barrandienského proterozoika. Oblast je tvořená kernou a klenbovou vrchovinou se suky a strukturními hřbety, modelovaná kryogenními procesy. Nejvyšší hora je Kameňák s 751 m. Šumava Šumava je složená ze silně metamorfovaných krystalických hornin moldanubika, jimiž pronikla tělesa hlubinných magmatitů moldanubického plutonu (žuly, granity). Tento masivní horský celek je v oblasti nejvyššího vyzdvižení porušen mladšími kernými pohyby, s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů. V okrajových částech se nacházejí hluboká údolí, dále zde můžeme nalézt hojný výskyt periglaciálních a glaciálních tvarů. Nejvyšší bod je Plechý s 1378 m. Do tohoto celku patří i NP Šumava a CHKO Šumava. Šumavské podhůří Šumavské podhůří je složené opět z krystalických hornin moldanubika. V modelaci se uplatňují vlivy selektivní eroze a denudace, ale také vlivy tektonických pohybů. V oblasti jsou četné krasové jevy. Nejvyšší bod je Libín s 1095 m.

76

Novohradské hory Novohradské hory tvoří plochá hornatina v J. Čechách na hranici ČR a Rakouska. Je tvořená krystalickými horninami a žulami centrálního moldanubického plutonu. Ve střední části se uchovaly zbytky zarovnaného povrchu, okraje jsou rozřezány hlubokými údolími. Jsou zde četné geomorfologické tvary – exfoliační klenby, izolované skály, skalní hradby, početné jsou i kryogenní tvary (mrazové sruby, balvanová moře). Nejvyšší bod je Kameňák s 1072 m. Na území se nachází nejstarší chráněné území v Evropě, a to NPR Žofínský prales. Novohradské podhůří Tento celek se nachází v podhůří Novohradských hor. Do této oblasti zasahuje CHKO Blanský les. Vybrané geomorfologické tvary na území Šumavy Do námi sledovaného území jsem zařadil pouze území Šumavy jako takové a ne Šumavské soustavy. Do Šumavy patří geomorfologická oblast Šumavská hornatina a zčásti sem zasahují další geomorfologické podcelky a to Jezvinecká vrchovina, Klatovská kotlina a Nepomucká vrchovina. Formy reliéfu: 1) endogenní tvary klenba – jako celek tvoří Šumava jednu velkou klenbu – megaantiklinálu, která je tvořená trojmezenskou antiklinálou, vltavickou megasynklinálou a boubínsko – želnavsko - kleťskou megaantiklinálou. V oblasti vyvřelin můžeme nalézt i exfoliační klenby. 2) exogenní tvary zarovnané povrchy – jsou paleogenního stáří. Exogenní činitelé odstranili povrchové zvětralinové pláště. Jejich zbytky se zachovaly jen výjimečně (u Horské Kvildy). Největší rozsah mají na Šumavských pláních. Zde se ještě neprojevila říční eroze. Zbytky ploch jsou i v Šumavském podhůří, kde už probíhá erozní činnost vodních toků. svahové tvary – na Šumavě dochází k řícení skal a sesuvům půdy, tvoří se i úpatní haldy. fluviální tvary – nejtypičtější jsou údolí toků a řek. Velmi zajímavým jevem jsou tzv. obří hrnce, vzniklé v řečištích vířivým pohybem vody v prohlubních balvanů. Známé lokality těchto jevů – údolí Vltavy u Čertovy stěny, údolí Vydry a Dolní Křemelné u Čeňkovy Pily. kryogenní tvary – jsou hlavně z dob pleistocénu, kdy se na Šumavě tvořili horské ledovce. Nejdelší ledovec se utvořil pod Velkým Javorem (3 km), nejširší byl ledovec Plešného jezera (1 km) a nejníže dosáhl ledovec Malého Javorského jezera (830 m n. m.). Na území Šumavy se nachází tyto ledovcová jezera – Plešné, Malé Javorské, Velké javorské, Čertovo, Černé, Prášilské, Roklanské a Laka. V souvislosti s kvartérním zaledněním se na Šumavě zachovalo několik karů, karoidů (Stará jímka) a nivačních údolí (SV svah Třístoličnílu, V svah Černé hory, VJV svah Bobíku, SV svah Polomu). Dalšími kryogenními tvary jsou mrazové sruby, skalní hradby, izolované skály. Tyto tvary jsou zejména v okolí Jelení, východně od Želnavy, u Loučovic (Čertova stěna) a u Srní. B. Balvanová moře se vytvořila na Mařském vrchu na Vimpersku. biogenní a antropogenní tvary – na území Šumavy se nacházejí rašeliniště, z antropogenních tvarů například lomy a pískovny.

O. Staněk: Jezera ČR a šumavská jezera (vznik, vývoj, Plešné jezero) Česká republika jako středoevropský stát nemá typické jezerní plošiny, které můžeme nalézt např. v Polsku, Finsku nebo Německu. Množství přírodních jezer na území České republiky je tedy výrazně menší, což je způsobeno hlavně skutečností, že zde v průběhu čtvrtohor nedocházelo k tak výrazným klimatickým změnám jako na území uvedených států. Většina vodních ploch nacházejících se v České republice vznikla tedy činností člověka. A právě k těmto umělým jezerům, která se nazývají antropogenní, můžeme řadit zatopené lomy, rekultivační plochy, zatopené pískovny a štěrkovny nebo bývalé splavňovací nádrže sloužící ke splavování dřeva. Daleko zajímavější jsou ale jezera přírodní. K přírodním jezerům můžeme zařadit v České republice hlavně jezera krasová (např. Dolní macošské jezírko), jezera hrazená sesuvem (např. Mladotické jezero), jezera rašelinná (např. Velké mechové jezírko), jezera fluviální (jezera Litovelského Pomoraví) a jezera ledovcová. Ledovcová jezera se u nás nacházejí pouze na Šumavě. Celkem je jich v České republice 5 a 3 podobná jsou pak v Německu při českoněmeckých hranicích právě u Šumavy. Mezi naše ledovcová jezera patří jezero Laka, Plešné jezero, Černé jezero, Čertovo jezero a Prášilské jezero. V Německu k nim patří ještě Roklanské jezero (Rachelsee), Velké Javorské jezero (Großer Arbersee) a Malé Javorské jezero (Kleiner Arbersee).

77

Jezero Laka se nachází na severovýchodním svahu hory Debrník. Je nejmenším (2,78 ha) a zároveň nejvýše položeným (1096 m n. m.) ledovcovým jezerem Šumavy. Svůj název dostalo v roce 1837. Dříve se mu také říkalo mezi místními obyvateli jezero Mlaka, z čehož jeho oficiální jméno vzniklo. Tento pojem „mlaka“ vychází ze staročeštiny a znamená močál nebo bažina. Jezero Laka je hluboké pouze 3,9 m a jeho objem je asi 40 000 m3. Zajímavý je jeho až téměř obdélníkový půdorys. Voda z jezera Laka odtéká Jezerním potokem do řeky Křemelné. Na rozdíl od ostatních šumavských jezer, která mají dno spíše kamenité, je na dně jezera Laka velká vrstva rašeliny a v minulosti se v něm objevoval velký počet pstruhů, kteří ale vlivem acidifikace z velkého nárůstu právě zmíněné rašeliny v 50. letech 20. století vymřeli. Pro toto šumavské jezero jsou typické plovoucí ostrůvky rašeliny porostlé rašeliníkem. Dalším ledovcovým jezerem v České republice je Prášilské jezero. Toto jezero můžeme nalézt v karové kotlině severního svahu Polední hory na Šumavě, 3,6 km východně od obce Prášily. Hladina leží ve výšce 1080 m n. m. a rozloha 3,7 ha. Největší hloubka je 14,9 m a objem tohoto jezera je 274 000 m3. Voda z Prášilského jezera odtéká stejně jako u jezera Laka Jezerním potokem do řeky Křemelné, dále pak do řeky Otavy a Vltavy. Vlivem vysoké kyselosti vody nejsou v tomto jezeru od konce 70. let minulého století žádné ryby, pouze nenáročné vodní rostliny a řasy, které snesou kyselejší pH vody. (Šperl, 2012) Tato kyselost vody v jezeře byla způsobena nadměrnou výsadbou jehličnatých stromů v jeho okolí a hlavně smrkových monokultur, i když tehdejší struktura lesů byla v rovnováze z hlediska poměru listnatých a jehličnatých stromů. V současnosti existují snahy o rekultivaci vegetačního krytu území v okolí Prášilského jezera a znovuvysazení ryb do jeho vody. Tento projekt pod záštitou Národního parku Šumava je ale během na dlouhou trať, protože zásahy, které zde byly v minulosti provedeny, byly velmi zásadní a necitlivé k tamější přírodě a ekosystému. Druhým největším šumavským jezerem je Čertovo jezero, které je na jihozápadním svahu Jezerní hory. Toto jezero má plochu 9,7 ha a maximální hloubku 36 m. Jeho hladina se nachází ve výšce 1030 m n. m. Jako jediné z pěti šumavských ledovcových jezer náleží k povodí řeky Dunaj. Jako u následujících šumavských jezer (Černého a Plešného) se zde vyskytuje množství pstruhů a také siven alpský. Ve vodě Čertova jezera byl zaznamenán výskyt vzácných řas, které jsou v současnosti objektem zájmu a výzkumu řady českých i zahraničních algologů. V oblasti severozápadního svahu Jezerní hory se nachází Černé jezero. Toto asi nejznámější ledovcové jezero, ležící asi 6 km od obce Železná Ruda, je při své rozloze 18,4 ha ze všech největší nejen na Šumavě, ale i v celé České republice a dřívějším Československu. Leží v nadmořské výšce 1008 m n. m. a jeho největší hloubka je téměř 40 m. Voda z tohoto jezera je odváděna Černým potokem do řeky Úhlavy. Stejně jako u Čertova jezera je o toto přírodní vodní dílo velký zájem z řad algologických odborníků, kteří zde objevili také velké množství řas, hlavně vzácných obrněnek a zlativek. Kromě těchto řas je zde významný výskyt různých korýšů a vodních bezobratlých živočichů. Od roku 1933 je spolu s Čertovým jezerem součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero o rozloze 174,86 ha. Asi nejvýznamnějším rostlinným druhem této přírodní rezervace je v Černém jezeře výskyt vzácné šídlatky jezerní. Tato vodní plavuň z čeledi šídlatkovitých patří k typickým zástupcům, kteří se vyskytují pouze v tzv. oligotrofních vodách, které jsou chudé na živiny. Výskyt této plavuně v Černém jezeře indikuje velmi čistou vodu, což je v posledních letech v České republice velmi vzácný jev. Díky čistotě vody Černého jezera se zde vyskytují také na čistotu vody vzácné ryby – pstruh, siven a vranka. Posledním z pětice českých ledovcových jezer je Plešné jezero, ležící v horním povodí řeky Vltavy na severovýchodním svahu hory Plechý asi 7 km západně od obce Névá Pec na území Národního parku Šumava. Jeho původní název byl Plekštejnské jezero, podle německého názvu hory Plechý, tedy Plöckenstein, v jehož karu se nachází. Své současné jméno ale dostalo až na začátku 20. století. Vzhledem k jeho balvanitým břehům je dodnes lidově často nazýváno „Balvanitým“ jezerem. (Janský, Šobr, 2003) Oblast kolem Plešného jezera byla formována hlavně kryogenními a glaciálními procesy, erozní, denudační a fluviální činností. Samotné jezero bylo vyhloubeno würmským ledovcem. (Vlček, 1984) Až do roku 1998 byla hladina jezera ve výšce 1089 m n. m. V tomto roce ale došlo, hlavně díky pozorování množství nových kamenů u břehů, k novému zaměření nadmořské výšky hladiny Plešného jezera a výsledná hodnota je v současnosti 1087 m n. m. Plocha jezera je 7,48 ha, objem 617 000 m3 a největší hloubka je 18,3 m. Obvod Plešného jezera je 1242 m. Toto typické karové jezero je průtočné a nejvíce je zásobováno srážkami, dále pak třemi nepravidelnými přítoky v jižní části. Odvodňované je Jezerním potokem, který byl v minulosti regulovaný stavidlem a jehož voda se vlévá do Lipenské přehradní nádrže. Toto stavidlo mělo velký význam, protože se jím regulovala voda vypouštěná z Plešného jezera do Schwarzenberského plavebního kanálu a tímto kanálem následně docházelo ke splavování dřeva z hor na řece Vltavě. Z ryb zde můžeme nalézt hlavně pstruha duhového a sivena alpského. Se všemi těmito šumavskými ledovcovými jezery se pojí velké množství různých pověstí o nadpřirozených bytostech, ale i domněnek o ukrytých cennostech a tajných spisech, které zde měli uschovat velitelé fašistické armády, když utíkali před spojeneckými armádami z Československa. Tuto domněnku spustila uměle vytvořená aféra Státní bezpečnosti v roce 1964, podle které se na dně Černého jezera našly tajné spisy a důkazy z doby 2. světové války. Žádné z těchto pověstí ani teorií se doposud nepodařilo potvrdit, ale oblast šumavských jezer společně s nádhernou a neopakovatelnou okolní přírodou Národního parku Šumava je s přibarvením právě těmito pověstmi ještě zajímavější a tajuplnější. V okolí ledovcových jezer se nachází velké množství vzácných a někdy i kriticky ohrožených druhů zvířat i rostlin. Vzhledem k tomu, že se na našem území nacházejí ledovcová jezera pouze na Šumavě, jsou šumavská jezera velmi vyhledávanou destinací mezi turisty i vědci, kteří mohou neustále více poznávat a objevovat doposud neobjevené zvláštnosti těchto českých končin. Jen díky založení Národního parku v roce 1991 zůstala příroda Šumavy a jejích ledovcových jezer do současnosti zachována v minimálně pozměněné podobě.

78

L. Koutná: Chráněná fauna a flora Šumavy Flóra Šumavy Květena na Šumavě je v rámci České republiky unikátní. Z fytogeografického členění patří do fytogeografické oblasti mezofytika (zejména v nižších polohách) v nichž převládá zonální oblast středoevropského opadavého lesa. Vyšší polohy patří do oreofytika, kde se vyskytuje chladnomilná extrazonální horská květena. V minulosti byla Šumavská květena ovlivňována zaledněním a dodnes se zde vyskytují glaciální relikty, které přežily jen díky chladnému horskému podnebí. V pozdním glaciálu a v postglaciálu (v období 15-20tis. let) se zformovala současná podoba flóry a vegetace v této oblasti. Odeznívání doby ledové a několik dalších tisíciletí holocénu, kdy se příroda vyvíjela bez zásahu člověka, je charakteristické postupným oteplováním a zvlhčováním klimatu. Periglaciální tundru, která byla bezlesá, vystřídal les, jehož složení záviselo na výškové členitosti pohoří a edafických poměrů. Naprostá většina ochranářsky významných, ohrožených a chráněných druhů (cca 80 %) v rámci šumavského oreofytika je soustředěna v nelesních formacích, a z těch opět mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí, v nichž je soustředěno hrubým odhadem nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy a např. 70 % kriticky ohrožených atd. Důležitou fytogeografickou charakteristikou každého území je existence či absence endemických taxonů. Jediným již skoro neexistujícím endemitem je hořeček mnohotvarý pravého (Gentianella praecox subsp. praecox). Přesto je však její území jádrem výskytu čtyř endemických taxonů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny. Jde o oměj šalamounek (Aconitum plicatum), hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) a v roce 1982 právě ze Šumavy (od Horské Kvildy) popsaný zvláštní poddruh prstnatce májového - prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp. turfosa). Šumava má ve své květeně určitý podíl glaciálně reliktních prvků, které se na extrémních typech stanovišť udržely dodnes. Jsou zbytkem květeny severské periglaciální tundry, zatlačené v glaciálu do střední Evropy k jihu postupujícím pevninským ledovcem. Ve střední Evropě je těžištěm jejich výskytu montánní až supramontánní vegetační stupeň, nebo inverzní polohy, klimaticky hodnocené jako chladná oblast (minimálně 40 ledových dnů v roce). Na Šumavě jsou to především druhy vrchovištní a některé druhy rostoucí v ledovcových karech. Z hlediska typu celkového rozšíření jde o druhy arktoalpinské, boreomontánní a sobboreálně montánní. Právě arktoalpinské druhy, snad s výjimkou plavuníku alpinského (Diphasiastrum alpinum), na Šumavě nerostou. Za boreomontánní lze považovat např. vrchovištní druhy břízu trpasličí (Betula nana), suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), šichu oboupohlavnou (Empetrum hermaphroditum) a pak např. sítinu trojklannou (Juncus trifidus) ze stěny Černého jezera a vrcholu Ostrého. Druhy se subboreálně-montánním typem jsou zastoupeny např. kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), vlochyní bahenní (Vaccinium uliginosum), rosnatkou anglickou (Drosera anglica), ostřicí bažinná (Carex limosa), blatnicí bahenní (Scheuchzeria palustris), suchopýrkem alpským (Trichophorum alpinum), šídlatkou jezerní (Isoëtes lacustris) a š. ostnovýtrusnou (Isoëtes echinospora), plavuní pučivou (Lycopodium annotinum)a mnohými dalšími.

Zvláštní skupinou boreálních prvků jsou druhy s tzv. boreálně-sarmatským typem rozšíření, které v glaciálu migrovaly do střední Evropy z východní části kontinentu. Na Šumavě k nim patří např. dnes již vyhynulý všivec žezlovitý (Pedicularis sceptrum-carolinum), vrba borůvkovitá (Salix myrtilloides), rojovník bahenní (Ledum palustre), ptačinec dlouholistý (Stellaria longifolia), popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides). Je pozoruhodné, že velká většina z nich je dnes soustředěna jen v kotlině horní Vltavy a zakládá tak fytogeografickou jedinečnost tohoto území v kontextu celé Šumavy. Osobitým rysem šumavské květeny je relativně vysoký podíl prvků alpského původu. Předpokládá se, že jejich příliv na Šumavu začal už v průběhu posledního glaciálu a pokračoval pak v několika dalších vlnách hluboko do období postglaciálu. Z časných fází této imigrace pochází zřejmě celá řada druhů, charakteristických dnes pro fragmenty subalpinských společenstev v jezerních karech, a druhů s dnešním optimem výskytu v druhotném bezlesí vyšších poloh, např. psineček skalní (Agrostis rupestris), hořec panonský (Gentiana pannonica), vrba velkolistá (Salix appendiculata), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), bojínek švýcarský (Phleum rhaeticum), starček podalpský (Senecio subalpinus) a řada dalších. Pozdější vlna alpské imigrace, která proběhla v souvislosti v šířením tzv. bučinného komplexu (v atlantiku, tzv. klimatickém optimu postglaciálu, před 8 - 6 tisíci léty) z jižně položených refugií na sever, a která tentokráte směřovala na Šumavu výhradně jihovýchodní cestou přes Novohradské hory, přinesla sem řadu lesních ale i nelesních druhů. Takto byla květena JV Šumavy obohacena např. o řeřišnici trojlistou (Cardamine trifolia), kerblík lesklý (Anthriscus nitida), meruzalku alpskou (Ribes alpinum), kýchavici bílou (Veratrum album), pryskyřník omějolistý (Ranunculus aconitifolius) a pravděpodobně i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus), známý dnes z několika lokalit roztroušených po celém území Šumavy. Některé z nich, jako např. dřípatka horská (Soldanella montana), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), lipnice Chaixova (Poa chaixii) aj. kvantitativně vyznívají i do severozápadní Šumavy. Alpského původu jsou ovšem na Šumavě desítky dalších druhů od zcela obecných a běžných, jako je třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), podbělice alpská (Homogyne alpina), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri) a prha chlumní (Arnica montana), po druhy méně běžné až vzácné, jako je např. chrpa horská (Centaurea montana), jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), vrbovka nící (Epilobium nutans) aj.

79

Na druhé straně je severozápadní část Šumavy a Předšumaví oproti JV Šumavě relativně obohacena o některé subatlantské prvky, které kvantitativně vyznívají směrem k jihovýchodu. Je to např. mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), vranec jedlový (Huperzia selago), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), svízel hercynský (Galium saxatile) aj Celkový počet vyšších rostlin v rámci celého šumavského oreofytika s mírným přesahem do mezofytika (oblast současné CHKO + NP Šumava) lze odhadnout na ca 1260 taxonů. Z toho se v rámci vlastního národního parku vyskytuje více jak 500 druhů.

Fauna Šumavy Původní fauna na Šumavě měla výhradně lesní charakter. Většina těchto druhů živočichů se udržela až do dnešní doby s výjimkou velkých predátorů (medvěd hnědý, vlk obecný, kočka divoká- vyhubeny člověkem v19.stol.). Jediný ještě žijící velký predátor je rys ostrovid, který zde byl znovu vysazen v 80. letech 20.stol. V dobách středověku byli vyhubeni velcí kopytníci jako zubr a los evropský, které se však úspěšně podařilo navrátit do krajiny v Jižní části Šumavy. Rys ostrovid je nejaktivnější v podvečer a v noci, kdy se vydává na lov. Přes den se rád sluní na vyhřátých pařezech a skalkách. Je velmi plachý a kromě toho žije sám a svoje teritorium si hájí jenom proti dalším rysům. V době páření se často setkává několik samců bojujících o jedinou samici. Loví nejraději srnčí a svoji kořist dokáže rozeznat až na půl kilometru. Dospělý jedinec dokáže za rok strhnout až 59 kusů srnčí. Šumava je jedním z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční díky minimálnímu znečištění vodních toků. V rašeliništích můžeme najít celou řadu vzácných reliktních druhů severského původu. Díky tomu byla Šumava zařazena do Červené knihy ekosystémů IU CN. NP Šumava naskýtá vhodné prostředí i pro větší druhy obratlovců. Je tradičním refugiem pro lesní druhy kurovitých ptáků, kteří silně ubývají. Jedná se například o tetřeva hlušce a tetřívka obecného a s hojnější populací ještě jeřábek lesní a zmije obecná. V Boubínském pralese můžeme najít puštíka bělavého. Nejraděj bydlí v dutinách starých buků nebo opuštěných dravčích hnízdech, která si urputně hlídá před vetřelci. V polovině 20. století byl považován za vyhynulý. Dnes tu má domov více než dvacet sovích párů a jejich počet nadále roste. Jejich husté a měkké peří umožňuje tichý let a nenápadné přiblížení ke kořistí. Slyší asi padesátkrát lépe než člověk a na dálku je jejich rozlišovací schopnost asi stokrát větší. Od 90. let běží na české straně Šumavy program na obnovu stavu puštíka bělavého. Na několika místech byly rozmístěny velké voliéry pro soví rodiče s mláďaty. Ta jsou kolem července vypouštěna ven, ale stále zůstávají v kontaktu s rodiči, kteří je dokrmují Netopýr ušatý zde žije už dva milióny let. Žije v dutinách starých stromů, ze kterých v podvečer odlétá na lov. K orientaci a zaměření kořisti využívá echolokaci jako ostatní netopýři. Charakteristické pro lesy vyšších poloh Šumavy je zejména zastoupení ptáků s tzv. boreomontánním rozšířením (tj. druhů žijících v severské tajze a středoevropských horách). Nejznámější jsou například tetřev hlušec (Tetrao urogallus) v horských lesích, tetřívek obecný (Tetrao tetrix) na rašeliništích a otevřených mokřadech i celoplošně hojnější jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Šumavská populace tetřeva hlušce vedle další populace v německém Schwarzwaldu představuje poslední životaschopnou populaci tohoto druhu v evropských středohorách. Horské smrčiny jsou domovem i dalších zajímavých ptačí druhů, jako jsou datlík tříprstý (Picoides tridactylus), kos horský (Turdus torquatus) nebo sýc rousný (Aegolius funereus). Součástí šumavské fauny jsou významné skupiny bezobratlých, mezi kterými je velké množství tyrfobiontů a tyrfofilů. V rašelinných jezírkách žijí vzácné druhy znakoplavek (Notonecta reuteri), larvy vážek nebo potápníci Ilybius crassus a Agabus wasastjernae. Ze suchozemských bezobratlých jsou typičtí například střevlík Menetriésův (Carabus menetriesi pacholei) nebo nosatec Coeliotes nigritarsis. Nachází se zde i velké množství druhů motýlů, kteří jsou vázáni na rašeliniště. Z denních je to známý žluťásek borůvkový (Colias palaeno) nebo perleťovec mokřadní (Proclossiana eunomia), z nočních např. můra Xestia rhaetica nebo píďalka klikvová (Carsia sororiata).

R. Janyšková: Šumava – tradiční řemesla a výroby Při toulkách po České republice se snažíme poznat zajímavosti a zvláštnosti jednotlivých oblastí. Můžeme narazit na suvenýry a produkty, které jsou pro navštěvovaný region typické. K nim patří i typické řemeslné výrobky regionů (např. šperky, keramika, dřevěné nebo skleněné výrobky, výrobky z textilu, z ovčí vlny). Řemeslná výroba má v České republice dlouhou tradici a zahrnuje velmi pestré spektrum produktů. V každém regionu České republiky nalezneme specifické, charakteristické výrobky ovlivněné místní kulturou, tradicemi, ale i místními přírodními podmínkami a způsobem života. Mezi tyto regiony patří neodmyslitelně i Šumava.

80

ŠUMAVA – originální produkt® Na území Šumavy se můžeme při nákupech setkat s výrobky označenými speciálním logem Šumava - originální produkt®. Tato značka znamená, že výrobky prošly přísným procesem certifikace, který zákazníkovi garantuje jejich skutečný původ na Šumavě. Místní původ však není jedinou podmínkou pro udělení značky. Značené výrobky musí přispívat k dobrému jménu regionu, proto musí být také: -

dostatečně kvalitní šetrné vůči životnímu prostředí jedinečné ve vztahu k Šumavě - vyrobené tradiční technologií, ručně nebo z místních surovin, výjimečné svou vysokou kvalitou

U každého výrobku hodnotí splnění všech těchto kritérií certifikační komise. Více o certifikačních kritériích a certifikační komisi se dozvíte v sekci „Pro výrobce”. Stylizované „S” v logu symbolizuje vodní víry horských řek a plavebních kanálů, které byly odedávna významným pomocníkem při lidské práci. Nepravidelná kontura symbolu odkazuje na ruční práci a jistou historickou patinu, která je známkou dlouhodobého používání a kvality. Značku uděluje Regionální rozvojová agentura Šumava řemeslným výrobkům, zemědělským a přírodním produktům. Cílem značení místních výrobků je zviditelnit region Šumavy a pomoci zdejším výrobcům. Sklářství Výroba skla neodmyslitelně patří k základním atributům Šumavy. Nejstarší zmínka o sklářské huti na panství Vítkův Hrádek na Krumlovsku pochází už z roku 1379. V letech 1673-1679 se podařilo objevit tajemství výroby čirého křišťálového skla – v eggenberských sklárnách ve Vimperku a na novohradském buquoyském panství. Sklárny se zakládaly u životně důležitých zdrojů vody a v těsné blízkosti lesů, které na to doplácely. Ke vzniku četných sklářských pecí a ke skutečnému rozvoji sklářského řemesla došlo ovšem na Šumavě a v Pošumaví až v 18. a 19. století. Tehdy vzniklo několik skláren v okolí obce Kvilda. Sirkařství Do konce 18. století se používalo k založení ohně křesadlo. Novým řešením byly různé typy zapalovadel a máčecích zapalovačů, později třecí zápalky. První zápalky se nazývaly congrevské po vynálezci světelných raket generálu Congrevovi, vyrobené anglickým lékárníkem Johnem Walkerem v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Ve třicátých letech se objevily první zápalky fosforové. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs paní lékárníková a té při práci pomáhala Marie Urbancová, pocházející z Lazník u Lipníka nad Bečvou. Marie se zamilovala do truhlářského tovaryše Vojtěcha Scheinosty. Tento sušický rodák našel práci až u lékárníka Römera, kde hobloval dřívka pro výrobu zápalek. Solo sirkárna, a.s. V novodobé historii města Sušice zaujímá významné místo rok 1839, kdy truhlář Vojtěch Scheinost zahájil ruční výrobu zápalek. Ta se později, za finančního přispění sušického obchodníka Bernarda Fürtha, rozrostla do továrních rozměrů a dala základ pro vznik akciové společnosti SOLO se sídlem ve Vídni, později v Praze a nyní v Sušici. Tradice výroby zápalek v této společnosti je rozvíjena dodnes, i když během uplynulých let společnost několikrát pozměnila své jméno, majitele i sídlo společnosti. Výroba papíru Dlouholetou tradici má na Šumavě výroba papíru. Příznivé podmínky pro její rozvoj dávaly jednak hydrologické poměry, jednak bohatství dřeva. Věrohodnými údaji z r. 1499 možno označit jako 1. českou papírnu výrobu na Zbraslavi. V jižních Čechách vznikla papírna pravděpodobně krátce nato, a sice v Českém Krumlově. Koncem 17. a 18. století vzniká na Šumavě a v Pošumaví řada drobných, ale pro rozvoj jihočeského průmyslu důležitých papíren na Otavě, Vltavě, a jejich přítocích. Nejstarší pootavské papírny byly v Kašperských Horách a Horažďovicích. Nejznámější z pootavských papíren byla v Prášilech, která byla v provozu a vyráběla ruční papír až do r. 1993. Jediným nositelem papírenské výroby na území Šumavy a Pošumaví v současné době jsou Jihočeské papírny ve Větřní a papírenský závod v Sušicí, patřící k Západočeským papírnám v Plzni. Šumavské papírny Český Krumlov, Dolní Nýrsko, Kunratice, Černětice, Vatětice, Velhartice, Chlístov, Rožmberk, Těšovice, Radešov, Kvilda, Hamry, Větřní, Loučovice Domácká výroba Domácká výroba se stala po třicetileté válce typickým zdrojem příjmů obyvatel venkově ve všech českých pohraničních oblastech. I když ještě teoretický platily středověké cechovní předpisy, zakazující obyvatelům řemeslnickou výrobu pro trh, pro řadu činností nebyla tato ustanovení respektována. Neprivilegovaným výrobcům se říkalo „fušeři“.

81

-

Dekorační výrobky ze sušených rostlin

Minigalerie a výrobní dílna, celoroční prodejní výstava dekorací ze sušených rostlin. Nabízí dekorační výrobky ze sušených rostlin k různým příležitostem. Stala se držitelkou certifikátu Šumava originální produkt. Kontakt: Helena Knězová, Hrádek u Sušice, www.webtrziste.cz/knezova Skleněné vinuté perly Skleněné korálky vznikají tak, jako kdysi na Šumavě páteřníky (korálky do růženců). Postup je prakticky stejný, jen nářadí a surovina se postupem let vylepšily. Přijďte si k nám zkusit výrobu těchto šumavských skvostů. Nabízí prodej ručně vyrobených šperků se skleněnými vinutými perlami, kurzy výroby skleněných vinutých perel. Pořádají tvořivou dílnu, přednášky o sklářské výrobě na Šumavě spojenou s předvedením současné výroby vinutých perel (tyto přednášky jsou vhodné jak pro děti tak dospělé; ukázka výroby může být spojená s možností vyzkoušet si výrobu vinutých perel na sklářském kahanu). Stala se držitelkou certifikátu Šumava, originální produkt.

Textilní výroba a zpracování lnu Rozvoj manufakturního textilního podnikání vyžadoval nesmírné nasazení pracovní síly. Ruční zpracování lnu i vlny – předení a tkaní – vyžadovalo bezpočet hodin práce. Aby bylo možno zabezpečit požadovaný rozsah výrob, bylo třeba desítek tisíc přadláků a tkalců. Domáčtí výrobci dostávali obvykle od faktora – zástupce manufaktury, materiál. Po jeho zpracování odevzdávali hotové dílo, dostávali hned zaplaceno a zároveň obdrželi materiál pro další práci. Celý systém byl velice jednoduchý, pro manufakturu nevyžadoval vysoké investice, protože výroba se odehrávala přímo v okolí. Pro venkovské obyvatele byl tento zdroj příjmů vítaným zdrojem obživy a pro celé 18. století platilo, že příjmy z domácké textilní výroby byly vyšší než ze zemědělství. To byla zlatá éra domácké textilní výroby. Výnosným zdrojem obživy bylo rovněž přadláctví. V menší míře se jako domácká prováděla i výroba stávkového zboží, především punčoch, rukavic a prádla. V okolí Nýrska se provozovala i domácká krajkářská výroba, jež však zanikla na konci 19. století. Výroba ze dřeva O domácké výrobě dřevěného zboží na Šumavě se zmiňuje již v polovině 17. století berní rula. Nejdelší tradici měla na Šumavě v rámci opracování dřeva výroba hospodářského nářadí, nástrojů a nádob. Tradiční šumavskou výrobou bylo zhotovování dřevěných hrábí, nezbytných pro luční práce. Touto poměrně jednoduchou výrobou se zabývali především chudší domkáři a také výměnkáři. Jinou rozšířenou výrobou bylo zhotovování kosišťat (násad ke kosám), jež se vyráběly ze smrku. Ze dřeva se také běžně zhotovovaly dlabané necičky a koryta. Šumavští domáčtí výrobci však zvládali i složitější bednářské techniky. K další tradiční domácké výrobě patřilo zhotovování šindelů. - Dřeváky Mezi další typické šumavské produkty v minulosti na Šumavě velmi rozšířené domácké dřevovýroby patřily dřevěnky neboli dřeváky. Byly velmi rozšířenou obuví venkovské, ale i městské chudiny na obou stranách zemské hranice. A je nutno říci, že šlo o obutí velmi trvanlivé, jež se nezřídka honosilo vpravdě mistrovským řemeslným zpracováním. Ze Šumavy se pak dřeváky rychle rozšířily do celých Čech. Velice rychle se staly obuví českého venkova se všestranným využitím. Řemeslníci je vyřezávali hlavně z lipového, javorového anebo také bukového dřeva. Dříví bylo na Šumavě všude dost a bylo za babku nebo úplně zdarma. Nejhezčí Šumavské dřeváky se ale dají najít už jen v regionálních muzeích jižní a západních Čech, případně Bavor.

J. Zvonař: Vývoj osídlení na Šumavě Počátky osídlení Od počátku osídlování Šumavy a Pošumaví odrazovaly člověka především nepříznivé přírodní podmínky. První ojedinělé nálezy jsou z pravěké doby z období paleolitu (mladší doby kamenné). Doklady o počátcích osídlování můžeme nalézt především podél řek Vltavy, Otavy a Volyňky, v oblastech kolem Stožce, Libínského Sedla a Sušice. Převratnou změnou při v osidlování Šumavy byl především objev železných rud, který vedl k rozvoji kovářství a dalších řemesel. Lidem nabízel rozvoj při výrobě nástrojů a zbraní. Od počátku mladší doby železné se na Šumavě, v jižních a jihozápadních Čechách objevili Keltové. Z některých hradišť můžeme zmínit Věnec u Lčovic (osídlený již před Kelty), Sedlo u Albrechtic, nejvýše položené hradiště (1 009 m n. m.) Obří hrad u Kašperských Hor. Množství keltských hradišť u Pootaví souvisí s rýžováním zlata, tomu také nasvědčuje nález dvou zlatých mincí v této oblasti. Významnou roli při osidlování Šumavy hrály tedy obchodní stezky, kolem nichž se soustřeďovaly osady s dobrými hospodářskými podmínkami. Patrně nejznámější z nich – Zlatá stezka, je doložena již z 11. století. Rozšiřování středověkého osídlení souviselo s těžbou železné rudy a to především na Železnorudsku a těžbou zlata na Kašperskohorsku, kudy do vnitrozemí Šumavy pronikali též hledači zlata. To dokládají pozůstatky po rýžování – sejpy – podél Otavy, Hamerského potoka u Horské Kvildy i Blanice. Šumavu po Keltech osídlují Germáni, avšak až do příchodu slovanských kmenů nemáme z tohoto období skoro žádné nálezy. Podstatné změny přináší do šumavské krajiny až vrcholně středověká kolonizace v 13. - 14. století. Osady vznikaly především poblíž zemských stezek.

82

Vrcholný středověk Od příchodu Slovanů můžeme hovořit o souvislém osídlení šumavských oblastí. Slovanské obyvatelstvo si budovalo další osady a vesnice s typickými podzemnicemi, převážně v údolí řek a potoků. Pokračovalo odlesňování, zúrodňovala se půda pro pole a jen velmi pozvolna postupovalo osídlení výše do hor. Podstatnou roli při průniku osídlení do souvislých lesních oblastí hrál po technologické stránce oheň. Na těchto odlesněných prostorech vznikaly pastviny pro dobytek a drobná pole. Vyšší a nejvyšší části Šumavy zůstávaly stále pokryty nedotčenými pralesy, jen zřídka kdy byla člověkem hospodářsky využívána. Zemědělské osidlování vzhledem k potížím s kolonizací lesní půdy, postupovalo pomalu. Tato kolonizace byla finančně velmi nákladná a poměrně složitá, proto se jí za podpory panovníka ujímaly zprvu jen kláštery. Středověkou kolonizací byla první etapa osidlování Šumavy v podstatě dokončena. V jejím podhůří je utvořena poměrně hustá síť vesnic, při obchodních stezkách stojí prosperující města a menší městečka, osídlení dosáhlo středních a v ojedinělých případech i vyšších a pohraničních poloh. Největší rozvoj v osídlení a zemědělství nastal později, od 16. stol. s těžbou rud a rozvojem zemědělství, zároveň probíhala výstavba nových hornických městeček, jako např. (Kašperské Hory). Od poloviny 16. století přispívá k pronikání do odlehlých šumavských míst i sklářství, které zde mělo pro svůj rozvoj ideální podmínky, především dostatek dřeva a křemene. Počátky sklářství jsou však doloženy už od 14. stol na Vimpersku. I v této době je zemědělství pořád ještě na Šumavě vedlejším zdrojem obživy obyvatel a hlavním zůstává především hornictví, hutnictví, sklářství, dřevařství a plátenictví. Důsledkem těchto aktivit bylo postupující odlesňování Šumavy. Po Bílé hoře V letech 1618 – 1648, tedy v období třicetileté války dochází k velkému hospodářskému úpadku, prudce poklesl obchod i výroba, zemědělská půda se přestala obdělávat, města a vesnice byly vypáleny, řada z nich zcela zanikla. Rozsáhlé oblasti se úplně vylidnily. Po této válce se feudální vlastníci snaží co nejrychleji obnovit hospodářský život Šumavy. Vzhledem ke značnému úbytku obyvatelstva v českých zemích byla Šumava dosídlována především obyvatelstvem z řad kolonistů z Rakouska a Bavorska. Tato změna zásadně změnila národnostní strukturu Šumavy. V druhé polovině 17. stol. a v průběhu 18. stol. se kolonizace Šumavy dokončila. V tomto období dochází k masivnímu odlesňovaní i odlehlých částí, to souviselo rozvojem nových měst. Významným rodem, který na Šumavě vlastnil rozlehlé území, byl rod Schwarzenberků. Tento šlechtický rod systematicky začal zušlechťovat lesy a zajímal se i o jejich ochranu. Na počátku 20.stol bylo území protkáno poměrně hustou zástavbou sídel a roztroušených samot. Obyvatelstvo se živilo především dřevařstvím, zemědělstvím, doznívajícím sklářstvím a obchodem.

Po roce 1945 Po druhé světové válce došlo k velkým přesunům obyvatel, hlavně kvůli odsunu německého obyvatelstva a novému osidlování vylidněného pohraničí. Do bývalých německých vesnic se stěhují Češi z vnitrozemí. Od 50-80 let 20. stol dochází k maximalizaci využití zemědělské půdy, rozvojem chovu skotu a stavby velkokapacitních stájí. Negativně se také ve vývoji osídlení, odrazilo umělé vytváření rozsáhlé „země nikoho“ ve vojenských oblastech hraničních prostor, trvající až do 90. let minulého století, které s sebou neslo další násilné vylidňování velkých oblastí Šumavy. Zatímco na začátku druhé poloviny 20. stol sloužila Šumava jako zdroj přírodních zásob, od 60. let díky svému jedinečnému přírodnímu charakteru, nabývá stále většího významu pro rekreaci. Na konci 20. stol, především po vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991 můžeme pozorovat snahu o znovuosídlování Šumavy a o všestranné rekreační, turistické a sportovní využití.

P. Sedláček: Zaniklá sídla na Šumavě Adámky (Abdank) Zaniklá víska na úpatí hory Hvězda se poprvé připomíná v roce 1530. Patřila tehdy k rychtě Kapličky a tvořilo ji pět dvorů. Stejný počet domů zde stál i na počátku 20. století. Největší statek měl 24 hektarů a od konce třicetileté války na něm hospodařil rod Zannerů. Majitelé ostatních usedlostí měli polí méně a většinou pracovali v loučovických papírnách. Ve třicátých letech minulého století zde žilo 35 obyvatel, všichni německé národnosti. Obec byla vysídlena v srpnu a říjnu 1946. Zdejší zděné patrové stavby byly zbořeny v r. 1959. Březová Lada, 880 m (Birkenhaid) Zaniklá ves dvanáct kilometrů od Vimperka, poprvé zmiňovaná v pramenech v roce 1790, kdy zde stálo 14 domů. Před polovinou 19. století, kdy zde žilo již 138 obyvatel, byla nazývána též Schlemmerhütte nebo Betelhäuser. Bývala zde sklárna, v níž byly vyráběny skleněné perly do růženců. V roce 1911 dosáhl počet domů dvaceti, ale obyvatel ubylo na 107.

83

Cudrovice (Zuderschlag) Zaniklá obec asi pět kilometrů severovýchodně od Volar. Zmínka o ní pochází z roku 1456. V roce 1910 měla 140 německých obyvatel a tvořilo ji 20 domů. Kostel Zvěstování P. Marie byl postaven v letech 1849-1850. Byla to prostá venkovská stavba bez okras, nicméně opatřená varhanami z 18. století a třemi zvony. Zbořen byl v roce 1956. V roce 1993 zde byl upraven hřbitov a vysvěcen kříž. Červené Dřevo, 750 m (Rothenbaum) Zaniklá osada ležící západně od Nýrska byla v pramenech poprvé zmíněna v roce 1600. Měla být postavena pro dělníky a patřila ke koutskému panství. Prvotní bylo německé jméno a vzniklo z označení pro dřín. Zdejší kostel Bolestné Matky boží nechal postavit v letech 1676-1680 Wolf Maxmilián Lammingen z Albenreuthu, známý Lomikar. Býval v něm poutní obraz Bolestné Matky boží. Na přelomu l9. a 20. století působil ve zdejší škole spisovatel a historik Královského hvozdu Josef Blau, jehož manželka byla sestrou sběratele chodských písní Jindřicha Jindřicha. V roce 1910 zde v 11 domech žilo 65 obyvatel, z nich jen jeden uvedl češtinu jako svou obcovací řeč. Debrník, 804m (Deffernik) Zaniklá sklářská osada u Železné Rudy. Byla založena v roce 1774 Janem Jiřím Hafenbrädlem, který v Debrníku vyráběl zrcadlové sklo, jež úspěšně exportoval do Německa, Itálie či Španělska. Do roku 1785 se tato lokalita nazývala Komoří les. K roku 1840 je zde uváděno 14 roztroušených stavení s 82 obyvateli. Sklárna na Debrníku zanikla v roce 1889. V roce 1896 vyhořely tamní brusírny i leštírny skla a byly jen zčásti obnoveny. Přesto zde počátkem 20. století žilo 198 lidí, většinou německy hovořících (180). Výroba skla skončila definitivně v roce 1945. U sklárny vznikla postupně vesnice, nazvaná Debrník. Barokní patrový zámeček z roku 1779 s kaplí a osmibokou věžičkou tam nechala postavit dcera zakladatele Marie Alžběta Hafenbrädlová (po které byl pojmenován Alžbětín). Podle pověsti měla ze zámku vést podzemní chodba do bavorské Rudy. Zámeček býval sídlem hohenzollernské lesní správy. Od něho kdysi vedla kolem bývalého hostince Birglhäusl turistická cesta k šumavské atrakci - Velké jedli (Grosse Tanne), která byla cca 50 metrů vysoká a obvod kmene měla přes pět metrů (ještě v roce 1910). Na Debrníku stála také barokní kaple s výzdobou z hafenbrädlovských skláren. Za první republiky patřil zámeček rumunskému královskému rodu. Na konci druhé světové války v něm bydleli němečtí vojenští lékaři. Pak stavba sloužila jako lesnické učiliště i sídlo pohraniční stráže. Zámek byl zbořen v osmdesátých letech minulého století. V roce 1996 byl v blízkém Ferdinandově údolí otevřen hraniční přechod pro pěší a pro cyklisty, místo se stalo vyhledávaným turistickým východiskem do Bavorska, především pro cestu na Falkenstein. Gsenget Dnes zaniklá osada, založená v roce 1772 za tehdejších majitelů panství Kinských nedaleko Prášil. Rostla jen pozvolna čtyři domy v roce 1790, pět domů s 33 obyvateli v roce 1840 a šest domů s 30 lidmi v roce 1910. Všichni se hlásili k německému jazyku. Živili se hlavně zemědělstvím, o čemž dodnes svědčí kamenné tarasy na okolních loukách, které ohraničovaly malá políčka. Stával tam rozsáhlý hospodářský dvůr Frischhof. Nedaleko odtud je přechod pro pěší a cykloturisty (otevřený 1. 6. - 15. 11.). Několik set metrů od něj směrem k Poledníku stojí v lese hraniční kámen z 18. století. Huťský Dvůr (Hüttenhof) Víska v lesích 3,5 km jihozápadně od Vimperka je připomínaná prvně k roku 1552. Rozptýlené chalupy byly postaveny na pozemcích dvora, který vznikl z bývalé sklárny. Ta náležela až do svého zániku v roce 1725 rodině Schlemmerů, proto byla v 18. století zvána Schlemmerhütte. V roce 1910 zde stálo sedm domů a žilo 49 německy hovořících obyvatel. Josefský Důl, 820 m (Josefsthal) Bývalá osada nedaleko Horní Plané. V 18. století zde stála sklárna Kaltenbrunner Glasshütten, tedy sklárna U studeného pramene. Ta sice zanikla, ale v roce 1822 byla obnovena na popud knížete Josefa Schwarzenberka, jehož jméno nesla. Zaměřovala se na barevné sklo. Činnost ukončila v roce 1894, budovy byly zničeny v padesátých letech 20. století V roce 1910 čítala 20 domů a 281 obyvatel, vesměs německých. Poblíž se nachází akvadukt - křížení plavebního kanálu s Medvědím potokem. Kapličky, 950 m (Kapellen) Zaniklá osada jižně od Lipna byla připomínaná již k roku 1278. Ležela na staré cestě z Pasova do Vyššího Brodu. Byla sídlem farnosti, ke které v roce 1930 patřila řada osad s více jak 2500 obyvateli. Kostel sv. Jana a Pavla stál na vrcholu kopce. Původní stavba byla koncem 19. století nahrazena novou v novorománském stylu. Díky své poloze a 50 metrů vysoké věži tvořila dominantu kraje. Ze 16. století pocházejí zprávy o zdejší rychtě, která spravovala rozsáhlou oblast na vltavském pravobřeží. Koncem téhož století je zde zmiňována sklárna a škola. V obci býval bohatý spolkový život - působili zde hasiči, scházeli se hudebníci, hrálo se ochotnické divadlo. Po odsunu původního obyvatelstva probíhalo znovuosidlování tohoto odlehlého kraje pomalu. V roce 1947 tu žilo 160 Čechů a 40 Němců. Další rozvoj zastavil vznik hraničního pásma. Roku 1959 byla obec zbořena.

84

Keply, 945 m (Köpeln) Zaniklá osada, zvaná dříve Kaply, poprvé zmiňovaná v roce 1787. U cesty z Hlavňovic na Zhůří stávalo šest stavení, po druhé světové válce využívaných armádou. Křižovatka turistických cest nedaleko Javorné. Knížecí Pláně, 1020 m (Fürstenhut) Zaniklá osada (lidově zvaná též Schöne Ebene), založená blízko zemské hranice v roce 1792 knížetem Schwarzenberkem. V roce 1840 měly Knížecí Pláně 521 obyvatel a 59 domů - myslivnu, hájovnu, mlýn, pilu, hostinec i základnu hraniční stráže. Tuto velikost si obec držela v dalších desetiletích - roku 1910 zde 534 lidí obývalo 67 stavení. Už v roce 1828 tu byl vystavěn dřevěný kostel sv. Jana Křtitele, který v roce 1864 nahradila dosti velká stavba v pseudogotickém stylu. Loď o velikosti 22,2 × 10,8 nebyla zastropena, takže krov nad lodí i presbytářem byl ponechán nezakrytý. Vedle kostela stála přízemní fara. V roce 1946 byli obyvatelé obce vystěhováni a do roku 1956 byla zástavba zcela zničena. U hřbitova, opraveného v letech 1990-91 se zlomky náhrobních kamenů, je dosud patrná terénní vyvýšenina na které stával kostel sv. Jana Křtitele z roku 1864, který byl 20. srpna 1956 odstřelen armádou. Dnes tam stojí na památku třináctimetrový kříž. Pod tímto místem leží pomník na památku padlých za první světové války, označující střed obce. Dodnes se dají v lukách najít stopy po původní zástavbě Knížecích Plání. Od hřbitova je krásný výhled na Luzný, Třístoličník a Boubín. Součást přírodně poznávacího okruhu "Národní park". Kořenný, 850 m (Schlösselbach) Zaniklá osada (lidově zvaná též Dreihäuser) stávala nedaleko Strážného. Na temeni mírného návrší nad vsí bylo patrné valové opevnění (cca 100 × 40 m) zvané Šance. V červnu 1620 tam byli poraženi císařskou armádou vojáci velitelů stavovského povstání Mansfelda a Thuna. K roku 1790 zde bylo napočítáno šest domů, před polovinou 19. století devět usedlostí a 90 obyvatel. V roce 1910 čítala obec 23 domů a žilo zde 151 obyvatel německého jazyka. Radvanovice, 920 m (Schillerberg) Zaniklá obec u Lenory, poprvé zmiňovaná v roce 1581. Koncem 18. století patřila k vimperskému panství a měla 13 usedlostí. V roce 1910 byla zcela německá, ve zdejších 29 domech žilo 177 obyvatel.

L. Usnul: Problematika ekonomického rozvoje obcí v NP Šumava Vyhlášení Národního parku Šumava Národní park Šumava byl vyhlášen nařízením Vlády České republiky ze dne 20. března 1991. Toto nařízení se stalo právně účinným zveřejněním ve Sbírce zákonu České a Slovenské federativní republiky. Současná definice národního parku a jeho funkce, která je uvedena jak v původně vydaném, tak v platném znění Zákona o ochraně přírody zní takto: „Rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam, lze vyhlásit za národní parky. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. V definici národního parku je jasně vyjádřeno nadřazení ochrany přírody nad ostatními činnostmi, tedy i rozvoj obcí by měl logicky sledovat tuto posloupnost. To, co je vhodné pro rozvoj obce (například otevření nové turistické stezky, nebo její znovuotevření), avšak negativně ovlivňuje status quo, nebo zlepšení přírodního stavu a procesu (například populace tetřeva hlušce), musí být rozhodnuto s přihlédnutím k výhodnosti právě pro tetřeva hlušce, nikoliv pro rozvoj a zkvalitnění turistiky, potažmo pro rozvoj obce. Národní park Šumava zasahuje svou působností do katastru 22 obcí. Některé mají katastr obce z části v národním parku, jiné se zde nacházejí celé. Status obcí v NP Šumava Obce, které se nacházejí na území národního parku, jsou oproti ostatním obcím povinny se řídit zákonem o ochraně přírody. Na celém území národních parků je např. zakázáno: -

-

hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch zneškodňovat odpady, které mají původ mimo území národního parku a zneškodňovat ostatní odpady mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace pořádat a organizovat hromadné sportovní, turistické a jiné veřejné akce a provozovat vodní sporty mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody

85

-

stavět nové dálnice, silnice, železnice, průmyslové stavby, sídelní útvary, plavební kanály, elektrická vedení velmi vysokého napětí a dálkové produktovou zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice, kromě záchranných chovů měnit stávající vodní režim pozemků

Z Nařízení vlády ČR v platném znění je patrné, že obce jsou limitovány zvláště v rozvoji infrastruktury, kdy kromě budování nových komunikací je také určitým omezením způsob zimní údržby, která oproti mimoparkovým oblastem zpomaluje a zdražuje provoz vozidel na těchto komunikacích. Dalším nákladnějším momentem je likvidace komunálních odpadů, protože musí být likvidované mimo území národního parku a přináší zvýšené náklady v této oblasti. Zemědělství je také limitované, zemědělci nemohou intenzivně hospodařit, pouze extenzivním způsobem využívat přírodního prostředí. Dalším ovlivněním obcí a jejich obyvatel je postup, jakým jsou určeny podmínky pro výstavbu a rozvoj obcí. Územní rozvoj v národním parku je možný jen na základě plánu péče o národní park a schválené územně plánovací dokumentace. Investoři a projektanti staveb na území národního parku jsou povinni dbát, aby architektonické řešení staveb nebo jejich změn navazovalo na charakter národního parku a jeho stavební tradice z hlediska estetického začlenění staveb do krajiny. V 1. zóně je zakázáno umísťování a povolování nových staveb kromě těch, které slouží účelům ochrany přírody. Ve 2. zóně je zakázáno umísťování a povolování nových staveb kromě zařízení, která slouží ochraně přírody, péči o les a zemědělskou půdu a turistice, obraně státu a ochraně státních hranic, pokud jejich umístění není v rozporu s posláním národního parku. Ve 3. zóně se nová výstavba a změny staveb povolují jen v případě respektování ekologických a estetických hledisek. Obecně lze konstatovat, že obce, jejich občané a majitelé nemovitostí mají možnosti rozvoje a rozhodování více regulované, nežli v obcích mimo území, na kterých je vyhlášený národní park. Tzn., že jsou jejich činnosti buď méně efektivní, nebo dražší. Hlavní dvě příčiny dlouhodobé nespokojenosti šumavských obcí s národním parkem, resp. s výkonem správa na to tomto území jsou tato: První je způsob ochrany přírody v národním parku. Existuje dlouhodobá polemika, která provází v podstatě park od jeho vzniku. Jejím základem je spor o to, zda je naplňování zákona v bodě o uchování, resp. zlepšení přírodních procesů způsobem, kdy se určitá území, která jsou definovaná v plánu péče, ponechají bez zásahu člověka. To znamená, že se zde např. nezasahuje proti přemnožení kůrovce smrkového, nebo v míře, která je kvantitativně a kvalitativně odlišná od zásahů v běžných hospodářských lesích. Tyto spory nabraly na síle zvláště po sanaci kalamit v roce 1995. Mediálně známá je sanace oblasti tzv. Pytláckého rohu na Modravě, kdy bylo dřevo odváženo vrtulníky. Další velkou oblastí nespokojenosti je určitá nemožnost území obcí k výdělečné činnosti pramenící ze zákonných restrikcí. Lesy, pokud je obce mají, nemohou být hospodářsky využívané. Stejným velkým problémem je zvýšená náročnost povolování nových staveb v obcích, které musí splňovat podmínky zákona, tedy musí být v souladu s ekologickými a estetickými hledisky. To přináší zvýšené náklady pro stavebníky, mnohdy velmi výrazně. Stejně tak i estetické hledisko bývá vnímáno mnohdy velmi subjektivně a kontroverzně, rozhodnutí stavebního úřadu správy jsou mnohdy různá pro různé stavebníky. Kontroverzní z hlediska estetiky je například stavba domu pana Bakaly na Modravě nebo povolené sídliště domků na Borové Ladě. To vše přináší obcím různé problémy, na druhou stranu je poloha v národním parku zdrojem příjmů, které obce mimo park, v běžném vnitrozemí, nemají. Jedná se o poplatky z lůžka a rekreačních zařízení či cena majetku je zde vyšší, a tak může obec příjmy naopak zvýšit. Výrazným podílem příjmů jsou u obcí ležících v národním parku rovněž dotační prostředky.

P. Rychlý: Plavení dříví na Šumavě (Vltava, kanály) Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v jižních Čechách pocházejí již z první pol. 12. století, ale první informace o výhodnosti plavby na Vltavě se vztahují až k nařízení Karla IV. o jezech a clech z roku 1366. Teprve 16. století přináší další informace týkající se plavení dřeva. V 16. století se plavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva. Další rozmach přinesl rok 1575, kdy se plavba stala zcela svobodnou, bez ohledu na stavovskou příslušnost či majetek. Vzrůst významu plavby dřeva této doby dokládají též zmínky o existenci plaveckých cechů, jejichž patronem a ochráncem byl sv. Prokop a sv. Mikuláš. Životní podmínky obyvatel regionu Šumava rozhodujícím způsobem ovlivňoval přírodní ráz okolní krajiny Pošumaví a především pak centrální Šumavy. Obyvatelé Šumavy, žijící v souladu s přírodou, se snažili využívat všech "darů lesa"; užívali zdejší dřevo jako surovinu k výrobě nářadí, náčiní, jako palivo pro domácnost a sklářskou výrobu či jako základní stavební materiál. Zdejší vytěžené dřevo sloužilo nejdříve spotřebě místních obyvatel a k jejich domácké výrobě užitkových předmětů, teprve s rostoucí poptávkou a těžbou byl stále větší díl dřeva dopravován mimo oblast Šumavy a od 19. století se postupně rozvíjelo i průmyslové zpracování dřeva vycházející z místních tradic - výroba nábytku, lišt, rámů, šindele, stavebních prvků a papíru.

86

Od konce 18. století se těžba lesa rozšířila i do odlehlejších částí šumavských lesů, kde se začaly zakládat první dřevařské osady. Díky ochraně a pěstování lesa vznikaly i první lesní monokultury, jimž se později nevyhnuly ani první rozsáhlé kalamity r. 1870 polomová a r. 1881 sněhová s následnými kalamitami kůrovcovými. Každá silná vichřice s následnou kůrovcovou kalamitou vždy znamenala nárůst těžby dřeva. Vytěžené dřevo se sváželo k potokům, odkud se dopravovalo k místním pilám, poháněným vodní silou, nebo se částečně opracované po řekách dopravovalo dále do vnitrozemí. Nejdůležitější přirozenou vodní dopravní tepnou byla řeka Vltava, po které se dopravovalo dřevo ze šumavských lesů do českého vnitrozemí, popřípadě i dále do severního Německa. Po horním toku Vltavy se dřevo plavilo v nesvázaném stavu a po středním a dolním toku pak svázané do vorů. Jak se místa, kde bylo dřevo těženo, postupně stále vzdalovala od splavných úseků řek, nastal velký problém s následnou dopravou dřeva na trh. Již od 16. století byly snahy o plavení dlouhého šumavského dřeva z nejhorší části horní Vltavy právě vzhledem k nesplavnosti úseku pod Čertovou stěnou bez výsledku. Tím pádem stále stoupala poptávka po dřevu a museli se hledat nové metody dopravy dřeva. Jednou z nich byla výstavba tzv. plavebních kanálů. Velký nedostatek palivového dříví ve Vídni podnítil tedy výstavbu tzv. Schwarzenberského plavebního kanálu (jinak též Vídeňského kanálu) v letech 1787–1789, jenž umožnil plavení dříví po vodě z oblasti Plechého do Dunaje. Toto důmyslné a unikátní dílo inženýra Rosenauera je dlouhé 44 km (51 km i s novou částí kanálu, dokončenou roku 1823) a propojuje úmoří Severního a Černého moře. Podobný účel měl i Vchynicko - tetovský plavební kanál o délce 13,6 km, jenž obchází nesplavný úsek řeky Vydry. Josef Rosenauer (*1735, Chvalšiny – †1804, Č. Krumlov) Jako mladý lesní adjunkt projevil mimořádné nadání, což mu umožnilo na knížecí náklady studovat ve Vídni na inženýrské akademii. Tu ukončil v roce 1770 s výborným prospěchem a stal se knížecím inženýrem a později zemským zeměměřičem. Vyměřoval knížecí panství, stavěl silnice, odvodňoval třeboňské mokřady. Mimo Schwarzenberského plavebního kanálu, jenž mu zajistil „nesmrtelnost“, vyprojektoval ještě Vchynicko-tetovský plavební kanál a zasloužil se i o vybudování plavebního kanálu na řece Aist v Rakousku. Další velkolepý Rosenauerův projekt na obchvat nesplavného úseku Vltavy v oblasti dnešní Lipenské nádrže a Čertovy stěny se však nerealizoval. (Visitbohemia, 2008). Schwarzenberský plavební kanál Byl postaven v letech 1787 - 1789, dokončen proražením tunelu pod Jelením v roce 1821. Schwarzenberský kanál byl postaven za účelem dopravy dříví a byla to jedna z nejpodivuhodnějších vodních staveb své doby. Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr Josef Rosenauer. Tento stavitel předložil v roce 1775 plán na vybudování vodní cesty, kterou by se splavovalo polenové dříví z lesních porostů v okolí sv. Tomáše, Želnavy a Stožce. Plánované vodní dílo mělo vést, od ústí potoka Světlá voda, do řeky Grosse Mühl u rakouského města Haslachu, přes lesy rakouského kláštera Drkolná na česká území schwarzenberského panství do oblastí Smrčiny a Plechého k Jelením vrchům. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789. Stavba kanálu postupovala velmi rychle. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. V roce 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausen, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. Dobrý odbyt dříví a jeho stále větší spotřeba vedly k myšlence dokončit stavbu kanálu podle původního projektu. Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821 - 1823. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba "novým kanálem" se uskutečnila v roce 1824. Vchynicko - Tetovský plavební kanál Stavba Vchynicko – tátovského plavebního kanálu trvala od r. 1799 do r. 1801, umožňoval plavení těženého dřeva z dnes již bývalé osady Vchynice - Tetov (2 km od Modravy) až do Prahy. Byl vybudován podle návrhu Ing. Josefa Rosenauera a na náklady Josefa Schwarzenberga. Kanál je 4 až 5 m široký s hloubkou 1,6 m, délka k rozvodně vybudované v l. 1937-1938 před vesnicí Mosau je 11 km. Od rozvodny teče přímočarým skluzem (šířka 1,3 m, hloubka 0,7 m) a přetíná silnici Srní - Prášily, kde skluz končí a kanál pokračuje až do Křemelné. Délka kanálu je 13,6 km a obchází nesplavný balvanitý úsek Vydry. Naposled se dřevo kanálem plavilo v r. 1958. Dnes voda z rozvodny teče potrubímdo nejvýkonnější vodní elektrárny západních Čech na Čeňkově Pile.

87

P. Nastoupilová: Obyvatelstvo Šumavy (vývoj) Historie osídlení V pravěku nebyla oblast Šumavy a Pošumaví místem trvalého osídlení kvůli nepříznivým přírodním i klimatickým podmínkám. V době kamenné, bronzové i železné již zde lovci začali zakládat menší (primitivní) sídliště a to především podél toku řeky Vltavy a Volyňky. Ve 4. století př. n. l. se do oblasti Šumavy dostali Keltové, kteří sem přinesli řadu nových hospodářských i technologických prvků. Keltská civilizace na svém vrcholu vystavěla několik opevněných hospodářských, výrobních a správních center městského charakteru (tzv. oppida), např. Třísov. Teprve s příchodem Slovanů, na přelomu 7. a 8. století, došlo k souvislému osídlení Šumavy. V této době byly osidlovány oblasti podél důležitých obchodních cest. Nejznámější obchodní cestou byla tzv. Zlatá stezka, která spojovala Pootaví s bavorským Podunajím. Intenzivní kolonizace ve 12. a 13. století rozšířila osídlené oblasti do horních toků řek i do odlehlejších částí, kromě nejhůře přístupných horských oblastí. Středověkou kolonizací byla první etapa osidlování dokončena. Na Šumavě tak vznikla hustá síť vesnic a při obchodních cestách se vytvořila prosperující městská střediska. V 16. století započala další vlna kolonizace, během níž došlo k osidlování i dosud neobydlených částí Šumavy (pohraniční husté lesy-hvozdy). Tato kolonizace byla podmíněna rozvojem průmyslu a obchodu. V 19. století došlo k výraznému rozvoji těžby dřeva, s čímž souvisí i rozvoj sklářství, jenž spolu s chovem dobytka zajišťoval obživu poměrně velkému počtu obyvatel. Vše bylo umocněno vybudováním schwarzenberského plavebního kanálu, který umožnil splavování dřeva ze Šumavy a jeho následnou dopravu do Vídně. Některá místa v této době dosáhla vrcholu zalidnění a ten už pak nebyl v následujících desetiletích překonán. Na počátku 20. století byla Šumava zaostalou oblastí s nízkou hustotou zalidnění. Tento stav byl způsoben zaostáváním zemědělství a úpadkem domácí výroby pro manufaktury, jenž započal již v druhé polovině 19. století. Situaci nezlepšil ani nově rozvoj několika skláren, těžba nerostných surovin nebo rozvoj papírenského průmyslu. Obyvatelstvo po druhé světové válce Vrchol vylidňování Šumavy nastal po roce 1945, kdy bylo z pohraničí odsunuto mnoho německých obyvatel. Šumava mezi roky 1930 – 1950 ztratila na 2/3 svého obyvatelstva a byla dosídlena 1/3 obyvatel. Dosídlené obyvatelstvo bylo heterogenní, jednalo se o Čechy, Slováky, slovenské reemigranty z Maďarska i Rumunska a Romy. Výrazný vliv na vývoj této oblasti mělo politické uspořádání po druhé světové válce. Šumava se tak ocitla v hraniční oblasti tzv. Železné opony, která tvořila prakticky neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem. Oblasti v pohraničí byly vysídleny nebo zcela zničeny. V zakázaném území, které mohlo dosahovat až 2 km od státní hranice (v závislosti na osídlení), bylo zakázáno bydlet a vstup byl pouze na povolení. Vznikly tu tak vylidněné zóny, ve kterých byly nainstalovány zátarasy s ostnatými dráty pod proudem nebo nášlapné miny. Celou oblast navíc kontrolovala tzv. Pohraniční stráž, která měla zajistit uzavřenost hranic. Obyvatelstvo v současnosti Od 60. let 20. století získává oblast Šumavy zvláště rekreační význam a po zpřístupnění hraničního pásma došlo k obrovskému nárůstu počtu rekreačních objektů a zlepšila se celkově vybavenost celého území. Od roku 1991 došlo k mírnému nárůstu počtu obyvatel, které odráží snahu dosídlení do té doby nezalidněných oblastí. Příchod relativně starších osadníků, jež láká příroda k rekreaci, zase vyrovnává odchod mladých lidí do měst, kteří se stěhují za prací. Rozmístění obyvatelstva Šumavy v současnosti je ovlivněn existencí Národního parku Šumava, který vznikl v březnu 1991. Podle stupně ochrany je NP Šumava rozdělen do tří zón a v první zóně, jenž zaujímá přibližně 13 % z celkové plochy parku, jsou zahrnuty nejcennější části. Tato zóna není osídlená a návštěvníci se zde mohou pohybovat pouze po vyznačených cestách. Naopak třetí zóna už je osídlená a je zde povolena i zemědělská činnost. Národnostní složení obyvatelstva na Šumavě odpovídá charakteru pohraniční oblasti a je ovlivněn událostmi po druhé světové válce. Nalezneme zde větší zastoupení německé národnosti, což souvisí s národnostním složením před rokem 1945. Dále je zde větší zastoupení slovenské národnosti, které odráží dosídlování šumavského pohraničí po druhé světové válce. Během 90. let se navýšilo zastoupení vietnamského obyvatelstva, jež si oblast vybralo kvůli lepším možnostem pro obchodování.

Zaniklé obce Jak již bylo výše zmíněno, po odsunu německého obyvatelstva na konci druhé světové války došlo k zániku mnoha obcí na Šumavě. V této části seminární práce budou uvedeny příklady některých zaniklých obcí a jejich stručná historie nebo funkce v době, kdy ještě existovaly. Jednou z těchto zaniklých obcí je obec Bučina, která byla založena již v první polovině 18. století. Byla to nejvýše položená vesnice v oblasti Šumavy. V roce 2008 zde byla zhotovena signální stěna, aby připomněla, jak vypadala skutečná železná opona.

88

Pohraniční obec Knížecí Pláně se rozkládala na holé planině. V době největšího rozkvětu zde bylo přes 60 domů, mlýn, pily, škola, myslivna nebo obecní úřad. Dnes zde stojí na připomínku již zaniklé obce památný sloupek s vytesanými symboly šumavských hor (sekera, krumpáč a smrk). Hůrka byla známou sklářskou obcí. První sklárna, která vznikla v roce 1732, byla pojmenována Stará Hůrka. V roce 1766 zde byla postavena nová velká sklárna a zrcadlárna, jež vyvážela benátská zrcadla do celého světa. Součástí obce byla i tzv. Nová Hůrka, kde stály obytné domy pro skláře. Pohraniční městečko Pohoří na Šumavě se nacházelo v blízkosti hranic a bývalo významným centrem této oblasti. Dnes zde nalezneme pouze ruiny tehdejších domů, zdevastovaný kostel a provizorní boudy celníků. Vojenské prostory Na území Národního parku Šumava se nacházel dnes již zrušený prostor Dobrá Voda, který byl pojmenován podle zaniklé vesnice. Po druhé světové válce bylo z širšího okolí odsunuto německé obyvatelstvo. Jelikož se už počítalo se zřízením vojenského prostoru, nebyla vesnice nikdy dosídlena. Vojenský prostor byl vytvořen v roce 1952 v rámci budování železné opony. Jediná obec, která zůstala po vojenském prostoru, je obec Prášily. Vojenský prostor byl zrušen v roce 1991 a celá oblast se tak stala volně přístupnou. Přesto je pohyb na tomto území doporučen pouze po značených cestách, protože zde zůstaly bývalé střelnice, jež jsou stále zamořené nevybuchlou municí. V oblasti Šumavy se dále nachází vojenský újezd Boletice. Vojenský újezd byl založen v roce 1947, který původně vznikl jako vojenský výcvikový tábor. Území umožňuje provádět výcvik pozemních jednotek ve střelecké i taktické přípravě a jako jediný v ČR výcvik v překonávání vodních překážek. Vojenský újezd Boletice se rozkládá na území Jihočeského kraje a tvoří 13,6 % plochy okresu Český Krumlov. Území by se mělo v nejbližší době zmenšit o 12 % a armáda by z jižní části vojenského újezdu odejít do tří let. Tato změna bude mít vliv na pět vesnic, které se v tomto případě ocitnou mimo území újezdu. Obyvatelé těchto vesnic si tak budou muset založit obec a zvolit si samosprávu, přesto ale změnu vítají. Významná sídla Šumava patří mezi nejméně zalidněné oblasti České republiky. Sídla v této oblasti plní převážně rekreační nebo kulturní funkci. Obec Horská Kvilda, která je současně nejvýše položenou obcí v České republice (1065 m. n. m.), se nachází na území Národního parku Šumava. Jde o známé zimní i letní rekreační středisko. Dalším významným střediskem je horská obec Prášily, jež bývala osadou pro sklářské dělníky. Okolí Prášil nabízí mnoho atraktivních míst pro zimní i letní turistiku. Mezi takováto místa můžeme zařadit jezero Laka, Prášilské jezero, pěší hraniční přechod Gsenget nebo již dříve zmíněná bývalá sklářská osada Hůrka. Často vyhledávaným místem je Český Krumlov. Město je od roku 1992 zapsáno na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V historickém centru se nachází na 300 památkově chráněných objektů. Mezi tyto objekty patří největší hradní a zámecký komplex v České republice a nejstarší barokní divadlo na světě. Město Vimperk bývá nazýváno „bránou Šumavy“, jelikož tudy vedla Zlatá stezka. Město leží na hranici CHKO Šumava, proto je sídelním centrem Národního parku i CHKO Šumava. Vimperk je jedním ze šumavských měst, kde se dochovala tradice výroby skla. Městem a jeho okolím prochází mnoho naučných stezek. Naučná stezka „Zlatá stezka“ vede přes hraniční přechod Strážný a seznamuje turisty s historickou trasou vimperské obchodní větve obchodní stezky. Naučná stezka „Údolím vimperských památek“ popisuje významné památky města a jeho okolí. Zajímavou trasou je „Lesnická naučná stezka“, kterou lze využít při školní výuce i turistice. Během naučné stezky se návštěvníci dozvědí zajímavosti o způsobech hospodaření v lesích, přirozené obnově lesa nebo o škůdcích a způsobech ochrany před nimi.

D. Peter: Nerostné suroviny na Šumavě a jejich těžba Nerostné suroviny v oblasti jsou dosti chudé. V minulosti měla značný význam těžba zlata. Zlato o vysoké ryzosti se rýžovalo z říčních náplavů. Později se začalo s těžbou zlatonosných křemenných žil. Zlato nízké ryzosti se těžilo zejména v okolí Kašperských hor. K významnému rozvoji hornictví v historické době došlo zejména za vlády Přemysla Otakara II. (12531278) a Václava II. (1278-1305), kdy byla objevena řada ložisek rud, zejména zlatých a stříbrných mimo jiné i v okolí Šumavy. Později se horníci přeorientovali na sklářství, které se zde díky výborným podmínkám velmi rozšířilo. Hornictví zlata a sklářství tak budou hlavním tématem této práce. Zlato na Šumavě - zlatonosný revír Kašperských hor Jak již bylo naznačeno, zlato má na Šumavě velmi dlouhou a slavnou minulost, navíc dodnes nejsou všechna ložiska vyčerpána. Typy ložisek lze rozdělit na dva základní typy: primární – ložiska, jejichž rudní obsah zůstal v místě svého vzniku a sekundární - ložiska, která vznikla zvětráváním odhalených prvotních ložisek nebo transportem a usazením vodními toky v jejich náplavech.

89

V minulosti se těžila především povrchová pásma ložisek, která, jak již bylo zmíněno, obsahovala značný podíl zlata vysoké ryzosti. Stopy po bývalých rýžovištích zlata najdeme v údolí Otavy a jejich přítoků, zejména říčky Ostružné. Nejvýše položené lokality představují rýžoviště zjištěná v okolí Kvildy a Horské Kvildy. Další ložiska se nacházejí v okolí Kašperských Hor, např. Zlatý potok, Losenice, Rýžovní potok, Pěnivý potok, Vydra. Z potoků se pak zlato dostávalo do Otavy a tedy do okolí Rejštejna, Annína, Dlouhé Vsi, Sušice, Dobršína, Rabí a dále k Horažďovicím. V povodí otavského přítoku Ostružné jsou ložiska zlata u Hrádku, Kolince, Velhartic, Čachrova aj. Zlato v rozsypech a náplavech se získávalo rýžováním již začátkem 13. století (ve 4. až 1. století př. n. l. rýžovali Keltové - Z té doby pochází i název řeky Otavy; keltsky Atave = „Bohatá řeka“. Lokality poznáme podle rýžovnických kopečků (sejpy, lidově také hrůbata). Vytěžení zlatonosných náplavů si poté vynutilo odvažovat se za zlatem do hlubin Země a právě s počátky hlubinného dolování zlata je spojen počátek Kašperských Hor, který se klade do konce 13 stol. Patrně již v prvních desetiletích 14. století zde stávala rozsáhlá, ale rozptýlená hornická osada, jejíž části byl pravděpodobně i nynější Rejštejn. Kolem poloviny 14. Století zde již stálo dnešní jádro města. Svou nadm. výškou 740 m představovaly v té době Kašperské Hory nejvýše položené město v Čechách a zároveň byly v rozvoji těžby na druhém místě v Čechách, hned za ložisky v Jílovém. V předhusitské době byly Kašperské Hory se svým okolím již nejvýznamnějším zlatonosným revírem Českého království. Bylo zde v provozu téměř 40 dolů a řada štol. Husitské války poté dolování dočasně přerušily. Kašperské Hory tvoří tři pásma zrudnění. Severní (Ždánovské) pásmo probíhá mezi osadou Kavrlík a úpatím hory Ždánov. Hlavním hornickým dílem je zde Ždánovská šachta; střední pásmo se táhne od jihovýchodu Kašperských Hor přes vrch Vinici do severního okolí Rejštejna. Stará hornická díla byla ražena dokonce i přímo v areálu města (např. důl Masné krámy, dnešní nákupní centrum); jižní (hlavní) pásmo se táhne od Suchého vrchu přes Liščí vrch k Rejštejnu. Tomuto nejbohatšímu pásmu náležejí dědičná štola Jan (jižně od města), dále novější štoly Kristýna, Naděje, Bedřich a Josef na Suchém vrchu, štola František (ve štole Kristýna jsou od roku 1961 umístěny měřicí přístroje seismologické laboratoře AV ČR. Registrují otřesy zemské půdy různé vzdálenosti a intenzity). V 16. století se zde již opět intenzivně pracovalo, výnos z důlních děl však oproti předhusitské době klesal a přišel úpadek, kterému nezabránilo ani zavádění výkonnějších důlních strojů. Jen hluboká důlní štola Jan, ústící při soutoku Zlatého a Řetízkového potoka, poskytovala ještě nějaký čas výnos. V období třicetileté války a prakticky celé 17. století byly báňské práce silně omezeny. K dalším pokusům o obnovení důlních prací došlo v 18. století. Skončily však fiaskem a roku 1777 byly důlní práce zastaveny. Po nálezu bohatých vzorků bylo dolování zlata obnoveno až roku 1803. Aktivně se tu pracovalo v letech 1806-1846 mimo jiné v nově založených dolech František, Josef, Bedřich a Kristýna (viz výše). Náklady na jejich provoz ovšem převyšovaly výnos a proto je rakouský stát v roce 1868 prodal. Teprve 1. sv. válka a vydání s ní spojené vedla v roce 1916 ke snaze obnovit práce v oblasti Kašperských Hor. V roce 1917 se vyskytlo ryzí zlato a hned roku 1918 tu práce převzalo kašperskohorské zlatodůlní těžařstvo, které se střídavým úspěchem pracovalo do roku 1923. Zlom přinesl průzkum v 80. a 90. letech 20 století, prováděný moderními geologickými a geochemickými metodami. Ten prokázal, že v podzemí jsou ještě velmi značné zásoby zlata, minimálně 30 tun, a kromě toho i zrudnění wolframové, dosud zcela neznámé. V roce 1982 došlo ke znovuotevření štoly Naděje. V provozu byla štola do roku 1992. Kontroverzní práva na výzkum dolů v Kašperských Horách získala v roce 1993 firma TVX Bohemia a roku 1995 (navzdory všeobecnému protestu občanů Kašperskohorska i ochránců přírody) obnovuje ražbu. Další těžba a všechny hornické i průzkumné práce jsou definitivně zastaveny v roce 1996. Otázku dolování zlata na Šumavě lze doplnit ještě jednou méně významnou oblasti mezi Hartmanicemi a Dolejším Těšovem. V okolí Hartmanic se nacházejí hlavní dobývky na vrchu Hamožná. Nové průzkumné práce zde zjistily jemnozrnné zlato vysoké ryzosti. Nedaleko Dolejšího Těšova se zachovaly zbytky rozsáhlých starých hornických prací. Rozsáhle dobývky se vyskytují i na vrchu Křemelná. Dosahují hloubky až 30 m a v létě v nich zůstává sníh (lidový název Sněžné jámy). Sklářství Za nejstarší známou sklárnu v Čechách je považována Sklenářova Lhota u Vimperka, zmiňovaná již roku 1359. Další z prvních písemně doložených skláren se tak objevují v 15. století, např. roku 1461 sklárna v Zadní Lhotě (dnes Skelná huť) nebo roku 1494 sklárna v Mochově u Hartmanic. V 16. století se ze šumavských hutí vyvážely ve velkém množství do jižního Německa (Norimberka) tzv. páteříky - korálky do růženců. Před třicetiletou válkou zde již bylo zhruba 25 skláren, po válce už ale bylo vše úplně jinak. Spousta skláren zanikla nebo pracovala jen omezeně, částečně kvůli velkému odlivu obyvatel a také kvůli poklesu poptávky. Nejvíce byly postiženy právě páteříkové huti ve střední části Šumavy a na Kašperskohorsku. Kolem poloviny 17. století došlo k oživení vývozu skla a sklářská výroba se v českých zemích začala rozrůstat. Stala se nebezpečnou konkurencí i pro benátské sklo, jehož prosperitu přímo podlomila. Kolem roku 1720 bylo v Čechách registrováno zhruba 40 skláren, ve 2. polovině století pak jejich počet ještě stoupal (v roce 1799 již 79 skláren), i když objem produkce nepochybně značně kolísal podle výkyvů odbytu na zahraničních trzích11. Často tak šlo spatřit ve sklářských hutích značný pokles produkce související jednak s výskytem odbytu a jednak, a to především, s nedostatkem dřeva. Také proto se sklářská výroba na Šumavě, kde hluboké lesy skýtaly dostatek dřeva, jako jedna z mála nepotýkala s poklesy produkce a zvyšující se počet skláren ve 2. polovině 18 století (viz výše) je zapříčiněn hlavně zvýšeným počtem hutí v lesnatých částech Šumavy. Založeny byly nové např. Česká Huť, Nová Hůrka, Ferdinandov, Hohenstock, Leuternhütte, Pamferova Huť, Nová Studnice a Zelená Hora.

90

Na konci 18 století byly nejběžnější sklárny s jednou tavící pecí. První polovina 19. století však přinesla v hutní výrobě nový prvek - sklářskou továrnu, kterou zpravidla tvořil komplex několika sklářských hutí. K takovým podnikům patřila např. sklárna v Lenoře na Šumavě uvedena do provozu v 1834, jejíž stavba pokračovala až do roku 1846, kdy byla svými třemi pecemi na výrobu dutého skla a jednou pecí na výrobu tabulového skla označována v soudobých pramenech za největší a nejmodernější sklárnu ve střední Evropě. Podnikatelé se tím snažili o maximální koncentraci výrobních postupů na jednom místě, a proto se na Šumavě rychle rozvíjely rafinérie, ať již jako bezprostřední součást skláren nebo jako přidružené podniky. Kromě zmíněné sklárny v Lenoře tak vznikly sklárny v šumavské Hůrce, zvané také Česká Huť, které patřily ke špičce v rakouské monarchii či sklárna v Anníně z roku 1866, která patřila mezi největší a nejmodernější sklářské továrny na výrobu dutého skla v Čechách. Železná ruda V okolí Železné Rudy (16. stol.) probíhala těžba nebo kutání zejména v tzv. Červených jamách v okolí mezi Černým a Čertovým jezerem. Druhé ložisko železných rud se nachází nedaleko soutoku Jezerního a Železného potoka. Hornická činnost byla obvykle jen krátkodobá a existuje o ní málo písemných zpráv. V oblasti Červených jam probíhala těžba roku 1828, na soutoku potoků v letech 1525, 1630-1670, 1908-1914, 1929-1934. Železná ruda byla v těchto oblastech komplexně zpracovávána; od tavby surového železa až po výrobu železného nářadí a železných prutů k dalšímu prodeji. Bohaté zdroje dřeva zpracovávali uhlíři v milířích na dřevěné uhlí. Dřevěné uhlí pak sloužilo k tavbě surového železa. Tato „železná doba“ trvající cca 150 let pak zanechala obci jméno a také několik místních názvů; obec Hamry, Železný potok aj. Vytěžením nalezišť železné rudy pak postupně odezněla výroba železa a zůstal zde jen jeden hamr jako kovárna. Grafit Dlouholetou tradici má v jižních Čechách a na Šumavě těžba grafitu. Díky ní stála ČSR na jednom z předních míst světových producentů. Kutací a těžební práce probíhaly na řadě míst, zejména v Černé a Mokré. První doly vznikly u dnešního nádraží Černá-Hůrka. V polovině 19. století byly největšími těžebními podniky závod knížete Schwarzenberga v Černé a Eggertova společnost a Mokranské těžařstvo v Mokré. Poptávka po kvalitním grafitu rostla, což vedlo kupříkladu ředitelství podniku knížete Schwarzenberga k zavádění modernějšího technického zázemí do dolů. Roku 1834 byl do dolů umístěn parní stroj o výkonu 40 koňských sil, který pumpoval nežádoucí vodu z 30 metrů hlubokého dolu. Těžba a průzkum grafitových ložisek pokračovaly s určitými změnami i v první polovině 20. století. Od 50. let začal podrobný geologický a geofyzikální průzkum ložisek grafitu, který pokračoval i v dalších desetiletích. Na jejich základě byl mimo jiné otevřen důl v Bližné. Směrná délka ložisek dosahuje až 1 km (obvykle jen cca 300 m), mocnost kolísá mezi 1-25 m. Nejhlubší doly dosahují v současnosti kolem 120 m pod povrchem. U již zmíněného nádraží v Černé - Hůrce byl těžen grafit ložiska Jan. Další lokalita, Hlavní a Idino ložisko, byla odbývána v délce asi 800 m. Nyní vystupují nad hladinu lipenské údolní nádrže jejich bývalé haldy. Zajímavou technickou památkou je štola Josef, ústící na povrch nedaleko břehu lipenské nádrže západně od Mokré. Byla ražena od roku 1897, má celkovou délku 2240 m a sloužila k odvodňování dolů. Nedaleko od nádraží v Hořicích na Šumavě ústí ve výši 630 m n. m. dědičná štola. Byla ražena v letech 1920-1922 a měla dosáhnout celkové délky 6940 m. Ražba však byla předčasně skončena v délce 222 m. Štola měla podsednout ložiska u Mokré a Černé, aby bylo možné jejich odvodnění. Některá vodní díla byla totiž ohrožována silným přítokem, někdy dokonce náhlými průvaly podzemních vod. V období první světové války byly pro potřeby tehdejšího německého průmyslu ložiska tuhy, vyskytující se v Bavorsku zcela nedostačující. Císařské Německo však mělo na jeho území hustou síť skladů a prodejen grafitu ze Šumavy. Válečné období tak bylo z hlediska zisků relativně nejúspěšnějším obdobím tuhových závodů v Černé v Pošumaví. Po tomto vzestupu tuhových závodů však následovala stagnace těžby. Po první světové válce byla i ta nejbohatší naleziště grafitu vydolována a vyčerpána. Roku 1930 načas přestává veškerá těžba grafitu, prováděno je jen čištění a úprava grafitu ze zásob ležících na haldách. Nejnověji se zde grafit těžil ještě těsně před napuštěním Lipenské údolní nádrže v letech 1953 – 1957. S definitivní a konečnou platností byly veškeré pozůstatky po těžbě zlikvidovány v letech 1958 – 1959 a napuštěním Lipna I. v roce 1960. Vápenec Vápencové suroviny mají vedle grafitu největší praktický význam. V šumavském regionu existuje mnoho vápencových lomů. Většina z nich je však již opuštěná a postupně zarůstá. V některých lomech se těží jen občasně pro místní potřebu. Pouze v několika lokalitách probíhá těžba nepřetržitě již několik desítek let. Z vápenců se pálí stavební vzdušné vápno, pouze některé vybrané zvlášť čisté části se dají používat jako surovina pro sklárny nebo pro cukrovary. Méně hodnotné odrůdy se používají jako stavební kámen nebo se drtí na štěrk. Bílé zrnité odrůdy, které jsou leštitelné, slouží jako dekorační kámen. Ložiska krystalických vápenců tvoří mezi Sušicí a Horažďovicemi dva pruhy, jeden na levém břehu Otavy a jeden na pravém. K velkým ložiskům náleží Čepičná severozápadně od Čepic. Další ložiska jsou Chánovec a Mělkov. Na pravém břehu Otavy vystupují ložiska Křešňovec, Kozník. Největší ložisko Hejná-Hydčice obsahuje čisté vápence. Jeho maximální mocnost je 300 m, zjištěné zásoby asi 300 milionů tun. Mimo otavské údolí leží jihovýchodně od Sušice ložiska Nezdice, Rozsedly a Podmokly. Větší zásoby má ložisko Muckov východně od Černé.

91

J. Holomek: Šumava jako zdroj umělecké inspirace Nelze nevzpomenout prvních taktů Smetanovy Vltavy, kterými popisuje vznik této významné české řeky právě na vrcholových planinách Šumavy. Ve výtvarném umění se Šumavy dotkl A. Stifter, Bubák, Mařák, zejména však Váchal. Mnohem početněji je však zastoupena Šumava v literatuře. Vedle již zmíněného básníka Šumavy Adalberta Stiftera je hlavním pilířem šumavské prózy Karel Klostermann, dále Josef Váchal, ale také Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská. Mezi novodobé autory patří Milan Pokorný, Jaroslava Voráčková nebo Rudolf Kalčík se známým zfilmovaným příběhem „Král Šumavy“. Dále než se začnu zabývat jednotlivými osobnostmi chtěl bych se rád zmínil o místech jako Černé jezero, které bylo inspirací pro řadu významných umělců a spisovatelů - Antonína Dvořáka, Jana Nerudu, J. Vrchlického, A. Heyduka. Výtvarné umění, básníci a spisovatelé: Josef Váchal (narodil se 1884 v Milavčích u Domažlic -1969), jistě patří na první místo mezi nejvroucnější malířské milence Šumavy. U nás v posledních desetiletích zaslouženě doceňovaný český malíř, grafik, řezbář, typograf, fotograf, spisovatel a básník. Během své osobité a osamocené cesty čerpal ze zdrojů - bohaté obraznosti, fantastiky, romantiky, světa snů, mystiky a vizí. Fenomén Šumavy mu zasáhl do výtvarné tvorby, nejvýmluvněji působí pozoruhodná Váchalova kniha: Šumavou umírající a romantickou. Váchal se zaměřoval zejména na grafické práce, využívající výtvarně jednoduché, expresivní, až primitivistické vyjádření autorova pohledu na svět. Snažil se však v grafice hledat a formovat nové velice originální postupy (barevný dřevoryt). Vytvářel vlastní knihy, které nesly podobu uměleckého rukodělného artefaktu. Umísťoval do těchto knih četné ilustrace dřevorytem, knihy sám sázel, vázal a tiskl, a to jen ve velmi omezeném nákladu několika kusů. Takto vzniklé knihy Krvavý román, Šumava umírající a romantická. S grafičkou Annou Mackovou prošel křížem krážem celou Šumavu a Pošumaví, ať se vypravili na své potulky z letního bydliště u Srní nebo z Týnce a Nemělkova, kde snad byla napsána Očarovaná Šumava, která vypráví o slavných pašerech a odvážných pytlácích v okolí Prášil. V krajině mezi Horažďovicemi a Plánicí, která se na léta stala jeho domovem, se v Olšanech narodila Váchalova žena Marie, jejíž posmrtné památce věnoval vyznání tak milenecky cudné a čisté, že ještě po letech dojímá svou citovou opravdovostí. Adalbert Stifter (narozen 1805 v Horní Plané –1868 ) byl rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. Většinu děje svých literárních děl zasadil do šumavské přírody a nezřídka také psal o svém dětství v Horní Plané. Ne nadarmo je přezdíván "básníkem Šumavy". Dílo např.: Hrad bláznů, Popsaná jedlička, Lesní poutník, Horský křišťál, Pozdní léto, Polní květiny. Karel Faustin Klostermann (1848 –1923), byl český spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy. Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí. Protože sám pocházel z německo-českého prostředí, vnímal Šumavu jako společný domov obou národů a její budoucnost viděl v součinnosti Čechů a Němců. Svou angažovanost ve prospěch Čechů vysvětloval jako potřebu pomáhat menšímu národu, který se chce povznést, a to ve spolupráci s jinými národy, nikoliv na jejich úkor. Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (1847–1926) byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Její dílo obsahuje subjektivní lyriku, deklamovánky, výchovné povídky. Například: Ze Šumavy (1873), Šumavský Robinson (1887). Rudolf Kalčík (1923 – 1980) byl prozaik, filmový scenárista, autor ideově a tematicky vyhraněných děl, situovaných především na Šumavu. Dílo: -

V hraničních horách - 1954, soubor povídek, které se odehrávají na Šumavě počátkem 50. let. Povídky jsou plné napětí, dramatických situací a odvážných akcí. Oheň v srdci - 1955, povídková sbírka. Autor si zde všímá vlivu Říjnové revoluce na české vojáky v rakouskouherské armádě a v armádě nově vzniklého československého státu, některé povídky vyprávějí o hrdinství lidí při Slovenském národním povstání, o nacistické okupaci jižních Čech a o statečnosti ochránců hranic naší vlasti.

92

-

-

Král Šumavy - 1960, román vznikl přepracováním scénáře stejnojmenného filmu z roku 1958. Jde o příběh z poúnorového života dřevařské vesnice u bavorských hranic a ze života pohraničníků. Ti dlouho bezvýsledně pátrají po nepolapitelném muži, "Králi Šumavy", a snaží se překazit jeho protizákonnou činnost, vyplývající z nenávisti k novému politickému a státnímu zřízení. Rudolf Kalčík si pro postavu krále Šumavy vypůjčil skutečnou šumavskou legendu, Kiliána - Franze Nowotného. Franz Nowotny pocházel z německé rodiny s pašeráckou tradicí, ze Starých Hutí. V roce 1946 byl odsunut do Bavorska a usadil se v městečku Röhrnbachu. Už za první republiky si přivydělával pašováním přes hranici a i po odsunu se do své bývalé vlasti vracel. Román má dobře promyšlenou stavbu, vystupuje v něm mnoho výrazných a věrohodných postav. Autor svým vyprávěním o narušiteli státních hranic dosáhl velkého úspěchu. Román vyšel do roku 1981 desetkrát a byl přeložen do několika jazyků. Bílý list - 1964, prozaický cyklus, ve kterém jsou shrnuty povídky a črty z autorových vzpomínek na Slovensko, na konec války a na Šumavu i na společenské reality 60. let. Titulní próza byla s četnými úpravami vydána jako samostatná novela.

V. Hulík: Vývoj cestovního ruchu v oblasti Šumavy po roce 1989 Šumava se rozprostírá v příhraniční oblasti jihozápadních Čech, kde leží na průsečíku tří historických zemí střední Evropy – Bavorska, Horního Rakouska a Čech. V geografickém vymezení se jedná o horské pásmo v délce zhruba 140 km, rozkládající se mezi Všerubským a Vyšebrodským průsmykem. V současném administrativním vymezení zasahuje tato významná turistická oblast území okresů Klatovy, Prachatice a část okresu Český Krumlov. Z pohledu regionálního uspořádání je pak rozdělena do dvou krajů: Plzeňského a Jihočeského. Šumava zaujímá výhodnou dopravní polohu ve vztahu k hlavním poptávkovým vnitroregionálním centrům – Praze, Plzni a Českým Budějovicím. Dobré napojení má nejen s bezprostředně sousedícími turistickými regiony v Bavorsku a Horním Rakousku, ale i se vzdálenějšími sídelními centry (Linec, Mnichov). Prostupnost hranic v současnosti zajišťuje celkem 7 silničních přechodů pro osobní automobilovou dopravu, 2 železniční přechody a dalších celkem 18 turistických přechodů či stezek 6. Jedná se tedy o vysoce turisticky atraktivní oblast, která je z větší části dopravně poměrně dobře dostupná, a to jak pro turisty z ČR, tak pro návštěvníky ze střední a západní Evropy. Před rokem 1989 Již Rajonizace cestovního ruchu ČSR z roku 1981 navazující na Rajonizaci cestovního ruchu ČSSR z roku 1962 vymezuje Šumavu jako oblast cestovního ruchu I. kategorie (celkem 4 kategorie, v první z nich je zařazeno 6 oblastí z celkového počtu 47), které jsou charakterizovány jako oblasti cestovního ruchu s nejkvalitnějšími přírodními předpoklady a podmínkami, se širokým souborem funkcí celostátního a mezinárodního významu a se širokou časovou využitelností. Výrazným faktorem omezujícím rekreační funkci této oblasti byla skutečnost, že velká část patřila do pohraničního pásma. Existence CHKO a přírodních rezervací nebyla chápána jako překážka rozvoje cestovního ruchu, přes respektování příslušných režimů stanovených pro tato území. Dominantní postavení zaujímala v té době celoroční územně vázaná rekreace, na většině území umožňující dlouhodobou i krátkodobou (do tří dnů) rekreaci, s výjimkou podoblasti Lipno využívané intenzivně k letní rekreaci. Rozhodující úlohu představovala hromadná rekreace s výrazným podílem vázaného cestovního ruchu (podniková rekreace, rekreace ROH). Doplňkovou kapacitu tvořily objekty druhého bydlení – chaty a rekreační chalupy. Byl plánován rozvoj vybavenosti středisek cestovního ruchu: Železná Ruda, Kašperské Hory, Zadov/Churáňov, Stachy, Kvilda s důrazem na výstavbu zařízení hotelového typu. Rozvoj individuální rekreace měl být omezen na přeměnu objektů původního vesnického osídlení na rekreační zařízení. Šumava patřila k velmi oblíbeným cílům cestovního ruchu a uspokojovala stejně jako v současnosti potřeby celoroční rekreace obyvatel Plzeňské a Českobudějovické aglomerace a sezónní rekreace obyvatel aglomerace Pražské. V tomto stavu vstupuje Šumava do devadesátých let, tedy období politických a ekonomických změn, ale též normativních – vyhlášení národního parku. Po roce 1989 Šumava představuje území, které je jako celek dosud velmi málo poznamenané negativními důsledky civilizačního vývoje a disponuje tedy vysoce atraktivním a hodnotným přírodním a krajinným potenciálem. Šumava je díky svým přírodním atraktivitám již dnes jednou z turisticky nejvyhledávanějších rekreačních oblastí cestovního ruchu. Turismu se v této souvislosti přisuzuje značný význam i do budoucnosti, jeho rozmach je spojen se zcela novými rozvojovými šancemi pro celé území Šumavy. Do regionu Šumava, vymezeného územím okresů Klatovy, Prachatice a částí okresu Český Krumlov, zasahují pohoří Šumava a Blanský les. Tyto hlavní rekreační oblasti pokrývají významnou část řešeného území. Nejvýznačnějšími přírodními a krajinářskými atraktivitami jsou velkoplošná chráněná území: Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava, Chráněná krajinná oblast Blanský les a přírodní parky: Buděticko, Kochánov, Kašperskohorská vrchovina, Plánický hřeben a Vyšebrodsko. Šumava, ve spojení s obdobně přírodně cenným vysoce zalesněným územím na protilehlé straně hranice v Bavorsku a Horním Rakousku, spoluvytváří turisticky nejvýznamnější region ve střední Evropě. Přistoupením ČR k Schengenskému prostoru nastal volný pohyb osob přes hranice, tím se rozšiřují možnosti pro vzájemné poznávání evropského regionu. V přírodně citlivém území NP a CHKO Šumava je nezbytné nalezení kompromisu mezi volným pohybem osob a ochranou přírody.

93

Architektonické dědictví Území disponuje velmi bohatou nabídkou kulturně historických atraktivit, které skýtají ideální předpoklady pro rozvoj různých forem městské, kulturní a církevní výletní turistiky a pro rozvoj tvorby mnoha turistických produktů využívajících historický a kulturní potenciál regionu. Pro návštěvníky jsou velmi přitažlivá především historicky významná města s rozsáhlými soubory památkových objektů se zachovalou architektonickou a urbanistickou strukturou historických center měst. Dominantní význam mají města Prachatice, Volary, Kašperské Hory, Sušice, Klatovy a Horažďovice. V regionu je velmi bohatá nabídka kulturně historických památek zbudovaných v rozmanitých slozích. Četné zastoupení mají hrady, zámky, tvrze i jejich zříceniny (nejvýznamnější jsou např. Rabí, Prácheň, Švihov, Klenová, Velhartice, Chudenice, Kašperk, Vimperk, Kratochvíle, Dívčí Kámen, Rožmberk, Vítkův Hrádek), muzea a skanzeny (jako např. Železná Ruda, Klatovy, Chanovice, Hartmanice, Sušice, Kašperské Hory, Prachatice, Vimperk, Lenora, Husinec, Netolice, Horní Planá, Vyšší Brod, Horažďovice) a významné církevní stavby (velké množství kostelů, kaplí, významné křížové cesty se zastaveními a známá poutní místa, proslavené klášterní objekty Zlatá Koruna, Vyšší Brod a další). Významná je i nabídka atraktivních technických památek, které skýtají možnosti pro rozvoj aktivních forem pěší turistiky či cykloturistiky s tematickým zaměřením (Schwarzenberský plavební kanál, Vchynicko-Tetovský plavební kanál, elektrárna Čeňkova pila, hradlový most na Vydře (rechle), významné rozhledny jako např. Poledník, rozhledna na Boubíně, Libín, Vítkův Hrádek, Klostermannova rozhledna na Javorníku, Svatobor, Kleť, vodní hamry a mlýny podél vodních toků a další). Unikátní nabídkou historických a kulturních památek oplývá město Český Krumlov, které představuje kulturní destinaci mezinárodního významu a díky relativní blízkosti a celkem dobré dostupnosti vůči regionu Šumava (zejména jeho jihovýchodním částem) může sehrát roli významného poptávkového centra i pro návštěvníky šumavského regionu. Kulturní a společenské akce Nedílnou součástí nabídky cestovního ruchu je i pořádání kulturních, společenských, vzdělávacích a sportovních akcí, hodně z nich má již mnohaletou tradici a jsou důvodem k návštěvě regionu. Bez některých tradičních akcí si již společenský život na Šumavě nelze představit. K těm nejvýznamnějším patří Slavnosti Zlaté solné stezky v Prachaticích, Klatovský karafiát, Mezinárodní folklorní festival a pouť v Klatovech, Železnorudské slavnosti, NaturVision ve Vimperku, Hořické Pašijové hry, Frymburské slavnosti, Markétská pouť v Horní Plané, plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanále nebo Divadelní léto na Kratochvíli. Ze sportovních akcí je to zejména Mogul Šumava Rallye, Author Král Šumavy, Šumavský skimaraton či Vimperská padesátka, anebo prakticky každoročně pořádaná mistrovství ČR v jachtingových disciplínách na Lipně a splouvání divoké vody v úseku Čertových proudů pod Lipenskou přehradní nádrží. Potenciálních negativních dopadů a projevů cestovního ruchu, především masového, je známá celá řada. Jako reakce, pod vlivem vzniku pojmu trvale udržitelný rozvoj, vznikla řada pojmů spjatých s cestovním ruchem, které různí autoři vykládají odlišně, lze je však zobecnit. Přírodní cestovní ruch (natural-based tourism) – obecněji se jedná o cestování do relativně nerušených a nepoškozených přírodních oblastí. Jedná se o cestovní ruch, u kterého místní obyvatelstvo hraje roli v řízení jeho rozvoje, řízení a plánování, čímž je zajištěno spravedlivé sdílení příjmů generovaných cestovním ruchem. Ten tak přispívá ochraně přírodního zdroje, na němž je závislý. Ekoturismus (ecological tourism) – forma cestovního ruchu, která závisí na existenci a ochraně biologické rozmanitosti a stanovišť. Účastníci jsou motivováni využitím chráněných výtvorů tak, aby nebyly cestovním ruchem nadměrně narušovány. Ekoturismus může mít menší nároky na infrastrukturu a výstavbu nových zařízení nežli tradiční cestovní ruch, je však pro zabránění škod na biologické rozmanitosti přímo závislé na jejím plánování a kvalitním managementu. Jedná se spíše o formu, kdy turisté přijíždějí do přírody a podílejí se aktivně na její ochraně. Udržitelný cestovní ruch – zahrnuje přímo principy ochrany přírody s rozvojem cestovního ruchu v oblasti. Cestovní ruch a ochrana přírody Existence tří velkoplošně chráněných území – Národního parku Šumava, Chráněné krajinné oblasti Šumava a Chráněné krajinné oblasti Blanský les, doplněná sítí maloplošných chráněných území, je z pohledu ochrany přírodních hodnot nesporným přínosem. Tato území ochraňují přírodní potenciál, jenž je hojně turismem využíván. Některá vysoce atraktivní místa však již vykazují známky stavu blížícího se dosažení limitu přírodní únosnosti. Stále nedokončená jednání o koncepčním směřování ochrany přírody a na ně navazující rajonizace území představuje značný handicap pro rozvoj cestovního ruchu i výrazné riziko ohrožení kvality přírody způsobené překotným vývojem. Nepřímým ohrožením biodiverzity je i absence systémového a dlouhodobě realizovaného monitoringu aktivit souvisejících s turismem. Ochranné podmínky území řeší zonace území NP (3 zóny - stupně ochrany), velikost a umístění ochranných zón je výsledkem rozhodnutí MŽP. Zonace území NP je považována za nutný prostředek k obnovení ekologické stability krajiny.

-

I. zóna – přísná přírodní, zahrnuje nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy - pralesovité zbytky lesů, mokřady a vrchovištní rašeliny. Území I. zóny je ponecháno přirozenému vývoji bez ovlivňování člověkem.

-

II. zóna – řízená přírodní, zahrnuje zbývající převážnou část lesních a ostatních ekosystémů s různým stupněm skladby a stavu porostů od původních, změněných až po silně poškozené a geneticky nevhodné. Cílem veškeré činnosti je udržení přírodní rovnováhy a postupné přibližování stávajících ekosystémů (cestou usměrňování a rekonstrukce) přirozeným společenstvům.

94

-

III. zóna – okrajová, zahrnuje území člověkem značně pozměněná a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku.

Velikost a umístění I. zón a překračování pravidel v nich Správou NP Šumava je terčem kritiky ekologů i odborně vzdělané veřejnosti. Podle některých hlasů je také do budoucna třeba postupovat především systémově a vylepšit zonaci parku tak, aby byla první zóna začleněna do kompaktnějších celků. Jiní oborníci, zejména lesníci, naopak schvalují politiku parku, zejména zásahy proti lýkožroutu anebo kritizují malý rozsah zásahů. Na území NP bylo vyhlášeno 24 státních přírodních rezervací a jiných maloplošných chráněných území, některé z nich přešly do I. zón NP a jako takové zanikly, ostatní jsou zařazeny kategorie přírodní památka (v roce 2003 jich bylo 27). Nový zákon, který se má zabývat speciálně NP Šumava, připravuje od roku 2011 ministerstvo životního prostředí. První návrh zákona byl připraven Plzeňským krajem ve spolupráci s Jihočeským krajem, šumavskými obcemi a řadou odborníků. Podle premiéra Petra Nečase bylo, kromě zavedení IV. zón, hlavní vadou, že by hospodaření v Národním parku spravovala obecně prospěšná společnost (nezisková společnost) především pod správou krajů a nevytvářela tak pro vládu ČR žádný zisk, pouze náklady.

M. Jareš: Lyžařská střediska na Šumavě Lyžařských středisek, kde si naplno můžete užít zimní radovánky, najdete na Šumavě opravdu mnoho. Většina z nich nabízí pro své zákazníky kompletní servis zahrnující umělé zasněžování, půjčovny lyží, večerní lyžování či lyžařské školky. Kromě sjezdových tratí najdete v okolí šumavských ski areálů desítky upravených běžeckých stop. Blíže se snažíme představit ty největší, nejznámější a nejnavštěvovanější lyžařské areály. Skiareál Špičák – Železná Ruda Lyžařský areál Špičák patří k nejoblíbenějším a zároveň největším zimním střediskům na Šumavě. Nachází se nedaleko hranic s Německem a nabízí nejlepší lyžování na české straně Šumavy. Dobré podmínky pro sjezdové lyžování zde najdou začátečníci, rodiny s dětmi i pokročilí lyžaři. V areálu Špičák můžete využít celkem 8,5 km sjezdových tratí se všemi stupni obtížnosti. Z vleků zde najdete jednu čtyřsedačkovou lanovku, 6 talířkových vleků a 4 nízké vleky pro děti. Středisko Špičák je také oblíbeným výchozím bodem pro běžkaře. nadmořská výška areálu

865-1202 m

počet lanovek / vleků

1 / 10

délka sjezdy / běžky

8.4 / 0 km

přepravní kapacita

3794 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

0 km 21.5 €

Lyžářský areál Zadov – Churáňov Lyžařský areál Zadov se nachází 15 km od města Vimperk. Zadov patří k nejvýznamnějším zimním střediskům centrální Šumavy. Díky lehce až středně obtížným sjezdovkám je areál vhodným místem jak pro rodinné lyžování, tak i pro pokročilejší lyžare. K sjezdovému lyžování zde můžete využít 7 sjezdovek, 2 lanovky a 4 vleky včetně lyžařského vleku pro děti. Sjezdovky v areálu Kobyla s čtyřsedačkovou lanovkou slouží i k večernímu lyžování. Terén šumavských plání a pravidelně strojově upravované lyžařské trasy jsou zase velkým lákadlem pro běžkaře. Pro běžkaře je v okolí Churáňova připraveno celkem 60 km udržovaných tratí. nadmořská výška areálu

890-1120 m n. m.

počet lanovek / vleků

2/4

délka sjezdy / běžky

4.7 / 60 km

přepravní kapacita

4513 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

0 km 19.2 €

Skiareál Lipno Skiareál Lipno je moderní lyžařské středisko, které se zaměřuje především na rodiny s dětmi. Pohodlnou a rychlou přepravu zde zajišťují hned 3 čtyřsedačkové lanovky. V areálu se nachází moderní výukové středisko pro děti -Foxpark – se třemi pohyblivými koberci. Kromě 6 širokých sjezdovek (délka cca 1000 m) zde najdete i atraktivní snowpark (600 m) s možností využití čtyřsedačkové lanovky. Pro běžkaře je v okolí areálu připraveno 34 km upravovaných stop.

95

nadmořská výška areálu

708-900 m n. m.

počet lanovek / vleků

3/5

délka sjezdy / běžky

8.2 / 53,5 km

přepravní kapacita

11400 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

8.2 km 21.5 €

Skiareál Kašperské Hory Nedaleko městečka Kašperské Hory najdete menší lyžařský areál s lehce až středně obtížnými sjezdovými tratěmi. Nejdelší sjezdovka je dlouhá 600 m. K nabídce služeb tohoto střediska patří večerní lyžování, lyžařská školka či půjčovna lyží a snowboardů. Součástí střediska je i snowpark, na jehož realizaci se podílí i snowboardový profesionál Martin Černík. nadmořská výška areálu

794 m

počet lanovek / vleků

0/3

délka sjezdy / běžky

1.9 / 40 km

přepravní kapacita

2120 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

0 km 15.5 €

Železná Ruda - lyžařský areál Belvedere a Nad nádražím Areál Belveder se nachází při vjezdu do Železné Rudy po silnici první třídy č. E53 vedoucí do SRN, areál Nad Nádražím leží v blízkosti nádraží v Železné Rudě vlevo při vjezdu do města od Špičáku. Vedle areálů je ubytování ve třech hotelích pro 300 osob. Areály mají společné jízdenky a nabízí denně večerní lyžování, lyžařskou školu pro děti a dospělé, občerstvení a zdarma parkoviště pro cca 80 os. vozů. Všechny sjezdovky jsou technicky zasněžovány a denně upraveny. Pro ty co nelyžují, je v blízkosti k dispozici dráha a vlek pro snowtubing. Celková přepravní kapacita 4 vleků v délce 460 až 530 m v areálu Belveder je 2750 osob za hodinu a 2 vleků v délce 300 a 622 m v areálu Nad Nádražím je 1500 osob za hodinu. Snowpark s překážkami cca 300 m. nadmořská výška areálu

786-896 m

počet lanovek / vleků

0/6

délka sjezdy / běžky

2.9 / 0 km

přepravní kapacita

4250 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

2.9 km 16.3 €

Ski areál Hochficht Rakouskou kvalitu sjezdovek na Šumavě reprezentuje středisko Hochficht. Celková délka sjezdovek ve středisku je 20,8 km, které vzájemně propojují tři vrcholy Hochficht (Smrčina) 1338 m, Reischelberg (Hraničník) 1281 m a Zwieselberg 1163 m v zábavnou „lyžařskou houpačku“, kterou se nemůže pyšnit žádné české středisko. Hochficht je u českých lyžařů rok od roku stále oblíbenější. Skiareál Hochficht leží v oblasti Trojmezí na Šumavě nedaleko Lipenského jezera. Areál nabízí široké možnosti všem vyznavačům zimních sportů a pro všechny úrovně výkonnosti. Každý si tu může vybrat – od pohodových rodinných sjezdovek až po závodní trať FIS, na které se jel Evropský pohár.Hochficht nabízí atraktivní lyžování srovnatelné s některými alpskými středisky bez dlouhého cestování a placení rakouských dálničních poplatků. 100 % sjezdovek se technicky zasněžuje. Disponuje 10 přepravními zařízeními, z toho 3 komfortními čtyřsedačkami, 5 kotvami, 1 pojízdným pásem v Sunny Kids parku a nejdelším zastřešený pojízdným pásem v Horním Rakousku. Středisko nabízí dobrý poměr kvality a ceny: děti do 10 let (r.n. 2002 a mladší v doprovodu rodičů lyžují za symbolické 1 €/den a mládež do 19 let (r.n.1993 a mladší) za dětské ceny. nadmořská výška areálu

858-1337 m

počet lanovek / vleků

3/7

délka sjezdy / běžky

22 / 87 km

přepravní kapacita

12964 osob/hodina

zasněžování 1 den / dospělí

0 km 32.5 €

96

N. Urbančíková: Církevní řády v českých zemích a zvláště v jižních Čechách Počátky církevní řádů na našem území jsou těsně spjaty s upevňováním raně středověkého českého státu v poslední třetině 10. Století. Téměř současně se založením pražského biskupství r. 937 byla na Pražském hradě u kostela sv. Jiří zřízena nejstarší řeholní instituce - klášter benediktinek. První abatyší byla sestra Boleslava I. Mlada. Jeho prvními členkami byli řeholnice povolané z Říma, postupně se však klášterní osazenectvo rozšiřovalo o příslušnice domácího panovnického rodu a dalších velmožských rodin. Pronikání křesťanství ke stále širším vrstvám se stalo jedním z hlavních úkolů prvních mnišských komunit, do první poloviny 12. století pouze benediktinských. Ve 40. letech 12. století se začali přidružovat kláštery řeholních kanovníku premonstrátů a cisterciáků a od druhé poloviny téhož století také komendy nově vznikajících řádů rytířských a křížovnických. K průkopníkům západního křesťanství patřili zpočátku konventy benediktinské. Nejstarším z nich byl klášter břevnovský založený r. 993 jako vůbec nejstarší mužský klášter v českých zemích. V průběhu budoucích století bylo založeno mnoho benediktinských kostelů (Ostrov, Rajhrad, Opatovice). Příchod dalších řádu do českých zemí souvisel s novými idejemi římské církve (osvobození církve ze světského područí a její povýšení na skutečnou autoritu). Program našel své horlivé zastánce především u mladších řeholí premonstrátů a cisterciáků, s nimiž se postupně šířil po celé Evropě. Církevní řády Benediktini jsou nejstarším řádem v západní Evropě, založil jej sv. Benedikt v roce 529. V českých zemích byli benediktini organizováni v rámci staré českomoravské kongregace, v jejímž čele stál obvykle opat z Břevnova. Nejstarší mužský klášter založil biskup Vojtěch Slavníkovec s knížetem Boleslavem I. v roce 993. Premonstráti se dostali do Čech díky biskupu Jindřichu Zdíkovi. První klášter byl založen ve 40. letech 12. století v Praze na Strahově. Osazen byl řeholníky z porýnské kanonie ve Steinfeldu. Ze strahovské kanonie vznikaly další kláštery například Litomyšl, Milevsko, Teplá. Rozšíření premonstrátu se dělo na úkor benediktinů. Johanité, rytířský řád, jehož první převorství bylo založeno 1159 v pražském podhradí u Panny Marie. Po johanitech se v českých zemích usadili také templáři a němečtí rytíři. Minorité, založeni sv. Františkem z Assisi roku 1209, přišli do Čech kolem roku 1225 a nejstarším jejich sídlem byl klášter sv. Jakuba na pražském Starém Městě, založený přičiněním Přemysla Otakara I. Řád se rychle rozšířil, po Praze následovaly další, například Olomouc, Brno, Kadaň, Opava, Vysoké Mýto a mnoho dalších míst. Za husitských válek některé konventy zanikly. Dominikánský řád se k nám dostal přičiněním krakovského provinciála převora Gerarda koncem první třetiny 13. století. Prvním konventem byl pražský klášter sv. Klimenta na Novém Městě a krátce po tom vznikly další domy a to v Brně, Litoměřicích, Hradci Králové atd. Kláštery byly budovány na okrajích měst, takže jejich impozantní budovy byly součástí městského opevnění. Magdalenitky neboli kajícnice sv. Magdaleny se usadily v Čechách ve 13. století v Dobřanech u Plzně (kolem roku 1250). Řád měl za úkol pečovat o padlé a mravně ohrožené ženy. Členky se řídily řeholí sv. Benedikta. Karmelitáni byli přijati v Praze ve 14. století. Zakládací listinu na nový konvent vydal Karel IV. v roce 1347. Klášter s kostelem Panny Marii Sněžné měli připomínat Karlovu korunovaci. Později byl karmelitány převzat klášter v Tachově a také byly založeny z Prahy karmelitánské kláštery v Krakově a Poznani. Konvent patřil k řádům žebravým a získal si velkou oblibu u lidu svým pěstováním mariánské úcty. Celestini byla reformována odnož benediktinů, kterou do Čech přivedl Karel IV. roku 1368 do Prahy, kde zbudovali malý konvent při kapli sv. Michala. Odtud však odešli na hrad Ojvín u Žitavy kde se věnovali hlavně vědecké práci. Existovalo ale i mnoho dalších církevních řádů, jež se v Čechách nacházely, například Serviti, Kartuziáni, Řád sv. Ducha, Pavlíni, Klarisky, Augustiniánští emerité a další. Cisterciáci Cisterciáci, kteří dostali pojmenování podle mateřského kláštera Citeaux podlíž Dijonu, byli vlastně benediktini, řídící se původní přísnou a ještě zostřenou řeholí Otce západního mnišstva. V cisterciáckých klášterech vládla tvrdá askeze. Mniši nosili oděv z nebarvené šedé vlny, proto se jim říkalo šedí mniši. Roku 1144 založil Vladislav II. klášter v Plasích u Plzně a povolal tam cisterciáky z Langhaimu. Jako další byla založena kolonie v Pomuku pod Zelenou Horou. V roce 1145 bylo vysláno 12 mnichů z kláštera v Plasech, aby osadili bývalý benediktinský klášter Mnichovo Hradiště a kolem roku 1149 byl osazen klášter Svaté Pole. Cisterciáci v českých zemích se nejvíce uplatnili v oblasti hmotné kultury.

97

R. Kulhánková: Kláštery v jižních Čechách Církevní památky patříí k nejvýznamně nejvýznamnějším odkazům našich předků,, jejich tradice sahá do nejstarších dob. V minulosti byly zejména kláštery důležitým ležitým a dlouhou dobu i jediným centrem vzdělanosti vzd a kultury. Na území jižních Čech Č se projevoval velmi silný vliv cisterciáckých klášterů ve Zlaté Koruně Korun a ve Vyšším Brodu a také nejstaršího kláštera v jižních Čechách Č – románského premonstrátského kláštera v Milevsku. Církevní stavby byly zakládány spolu s královskými městy, m např dominikánský klášter s např. kostelem v Českých Budějovicích, jovicích, kostely v Písku, Tábo Táboře e a další. Mnoho unikátních církevních staveb se dochovalo z období vlády Rožmberků. Klášter augustiniánů ůvT Třeboni, kostely v Českém Krumlově, Jindřichově ě Hradci a dále n na jiných místech. Požáry a války pak byly příčinou častých stavebních úprav a přestaveb, p estaveb, zejména barokních. Z období baroka se také zachovaly i stavební komplexy nejvýznamnějších ějších poutních míst v jižních Čechách - Římov, ímov, Klokoty, Dobrá Voda u Nových Hrad Hradů a Dobrá Voda u Českých Budějovic, jovic, Trhové Sviny, Rychnov nad Malší, Lomec, Klášter u Nové Byst Bystřice nebo Sepekov u Milevska. Milevský klášter Milevský klášter je nejstarším klášterem v jižních Čechách echách a cennou románskou památkou. Leží v malebném prostředí asi 20 km východně od řeky eky Vltavy a 25 km na západ od města m Tábor. Založení města sta Milevska se vznikem kláštera úzce souvisí. Premonstrátský klášter ášter v Milevsku založil velmož Jiří Ji z Milevska pravděpodobně roku 1184. První doložená zmínka o klášte klášteře pochází z roku 1187, kdy byl jmenován jeho první opat Jarloch (Gerlachus), jeden z pokračovatelů pokra ů kroniky Kosmovy. Krátce po založení vznikla v blízkosti ves a později ěji mě město Milevsko. Stavba opevněného kláštera byla dokončena čena ve 14. století. V té době při něm m byla založena také latinská škola. Klášter se stal na dlouhou dobu významným centrem vzdělanosti vzdě vzd a kultury jižních Čech. V roce 1420 byl vyvrácen husity. usity. Panství poté změnilo zm několikrát kolikrát majitele a církvi se vrátilo až v roce 1623, kdy jej získal strahovský klášter a zřídil ídil zde proboštství. V 17. a 18. století byl klášter barokně barokn upravován. Jeho existence pak byla ukon ukončena roku 1785 výnosem císaře Josefa II. Hlavní budovou kláštera, který tvoří ří uzav uzavřený areál se dvěma nádvořími, ími, je bazilika Navštívení Panny Marie se dv dvěma věžemi, jejíž stavba byla započata před řed rokem 1200. Zhruba ve stejné době dob byl vystavěn i hřbitovní, řbitovní, dř dříve farní kostel svatého Jiljí, í, který je ukázkou vynikající románské církevní architektury. V současnosti slouží klášter opět ět církevním ú účelům, veřejnosti jsou přístupné kostely ostely Navštívení Panny Marie i svatého Jiljí a oblastní muzeum. Klášter Zlatá Koruna Klášter Zlatá Koruna se nachází hází asi 9 km severně severn od Českého eského Krumlova. Do kláštera Svatá trnová koruna (Sancta Spinea Corona) povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz český král Přemysl emysl Otakar II. roku 1263. Důvody D pro založení kláštera byly i politické. Nový klášter měl ěl zamezit případné p rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil řil nedaleký Český Krumlov. Zakladatel věnoval Zlaté Koruně ě rozsáhlé pozemky, k nimž pak p přibyly další od jiných donátorů, ů, což klášteru umožnilo velký rozkvětt ve 14. století. Sláva Zlaté Koruny však pohasla během hem husitských válek. Roku 1420 byla napadena husity, kte kteří budovy zapálili a způsobili sobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy ni nebyly vráceny svému původnímu vodnímu majiteli. Mniši tak neměli nem prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený pobo klášterní kostel a velký konvent. Po třicetileté válce, během hem níž klášter trpěl trp pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala ítala mezi vzorové kláštery českomoravské eskomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován. Další dobou rozkvětu tu byla 2. polovina 18. století za posledního opata Bohumíra By Bylanského, lanského, který se pečlivě pe staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. nap školu pro děti ti místních poddaných, kde se vyu vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní klášterní zahrady. Bohužel právě práv tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ne ukončen zrušovacím dekretem císaře e Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal.

98

Budovy kláštera poté odkoupili krumlovští Schwarzenbergové (roku 1787), kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. polovině 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od roku 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry. Během 2. světové války byl klášter Schwarzenbergům zkonfiskován protektorátními úřady, v roce 1948 přešel do vlastnictví československého státu. V letech 1979 až 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou. Klášter Vyšší Brod Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích. Leží asi 30 km jižně od Českého Krumlova, na pravém břehu řeky Vltavy. Klášter založil roku 1259 Vok I. z Rožmberka, po předchozím jednání s cisterciáckou generální kapitulou v Citeaux. Fundace byla potvrzena pražským biskupem 1. června téhož roku. Zakladatel novému klášteru zároveň (či krátce poté) daroval pozemky okolo, včetně osady Vyšší Brod. Rožmberkové byli nejvýznamnější větví rodu Vítkovců a je nesporné, že od začátku se s klášterem počítalo jako s rodovou nekropolí. Pohřbem Voka I. z Rožmberka 1262 zde počala řada deseti generací pohřbů. Posledním pochovaným v Rožmberské kryptě Kostela Nanebevzetí Panny Marie byl roku 1611 v Třeboni zesnulý Petr Vok z Rožmberka, jehož rakev je zachována do dnešních časů v bezvadném stavu. Na jihozápad od osady postupně vyrostla impozantní gotická stavba opevněného kláštera s nádherným klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Klášter prodělal několik období úpadku, z nichž nejvýznamnější byly úpadky ve 14. století (za husitských válek byl klášter vypálen), a druhé polovině 20. století (ve 40. letech byli mniši vyhnáni nacisty a klášter zpustl). Po druhé světové válce se mniši vrátili, nicméně nikoliv na dlouho, neboť na počátku 50. let byl klášter přepaden příslušníky StB a SNB, kteří bez jakéhokoliv zákonného podkladu klášter zabrali a mnichy odvezli do internačních táborů. V následných letech klášter pustl. Ale nepodařilo se prosadit plány místního JZD, které z něj chtělo udělat sklad zemědělské techniky, a z jeho nejcennějších částí bylo vytvořeno muzeum, nicméně do stavby se neinvestovalo a nemalá část movitého majetku byla rozkradena. Cisterciánský řád se do Vyšebrodského kláštera vrátil po roce 1989 a od té doby se postupně snaží o jeho opravy. Klášter v Českých Budějovicích Dominikánský klášter s chrámem Obětování Panny Marie je nejstarší památkou Českých Budějovic. Byl vystavěn při zakládání města a stal součástí městského opevnění. Klášter byl založen kolem roku 1265. Presbytář kostela byl hotov ještě před koncem 13. století. Stavba trojlodního chrámu s konventem pokračovala až do druhé poloviny 14. století. Zvláštností je, že jako stavební materiál zde byly použity kromě kamene také cihly. Ve druhé polovině 15. století byla přistavěna věž. Klášter pak existoval až do roku 1785, kdy byl zrušen. Přestože chrám několikrát vyhořel, dochoval si původní raně gotickou podobu až do současnosti. Ke kostelu přiléhá křížová chodba kláštera. Původně gotická klášterní věž s křížovou klenbou byla přestavěna do dnešní podoby s barokní bání v roce 1772. Klášter Božího milosrdenství Nové Hrady Nové Hrady leží v Novohradských horách poblíž hranic s Rakouskem, asi 30 km jihovýchodně od Českých Budějovic. Jeden z mála klášterů servitů na českém území, který založil hrabě Ferdinand Longueval Buquoy roku 1677, kdy do města přicházejí čtyři bratři z Vídně a usazují se na faře při starším farním kostele sv. Petra a Pavla. V květnu následujícího roku byl položen základní kámen ke stavbě nového, raně barokního kláštera. Projekt k němu patrně vytvořil známý eggenberský stavitel Giacomo de Maggi. Stavbou kláštera chtěl Ferdinand Buquoy vyjádřit vděčnost Bohu za své uzdravení z těžkého zranění, které utrpěl v bitvě s Turky, kdy slíbil, že bude-li zachráněn, vybuduje klášter. Kompletně byla stavba dokončena v roce 1685. Po 2. sv. válce bylo odsunuto 12 řeholníků a klášter sloužil jako sídlo pohraniční stráže. Obnoven byl r. 1991. Nyní zde působí společenství papežského práva „Rodina Panny Marie“. Prostory kláštera jsou otevřeny pro všechny lidi dobré vůle a je nazýván „Domem setkání“. Nedostavěný klášter Kuklov Kuklov leží 3 km západně od Brlohu v Blanenském lese. Starší název Kugelweid či Kuglvajt. Původně zde byl královský hrad ze 14. století, který pobořil roku 1395 Jindřich z Rožmberka. Klášter s jednolodním kostelem sv. Ondřeje nebyl nikdy dokončen a kolem roku 1530 zcela opuštěn. Během třicetileté války opuštěné klášterní budovy zcela pobořila švédská vojska. Z chrámu zbyly vysoké zdi s gotickými okny, opěrnými pilíři a bohatě profilovaným ostěním portálu do křížové chodby. Na skalnaté lesní vyvýšenině se nacházejí zříceniny hradu ze 14. století, sestávající ze zbytků zdiva a hradního příkopu vylámaného ve skále.

99

M. Krieglerová: Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a jižní Čechy Rožmberkové Rožmberský rod sídlil v jižních Čechách od 14. st. a jejich střediskem se stalo město Krumlov s rozsáhlým panstvím. V průběhu 14. a 15. století město Krumlov, stejně jako celý rod Rožmberků, nabývalo na důležitosti. Po skončení husitského období docházelo dále k soustavnému rozšiřování rožmberského panství, spojeného s hospodářským vzestupem města. V roce 1475 byly otevřeny doly na stříbro, důsledkem byl však velký příliv německých horníků, kteří zahájili proces germanizace. V roce 1494 byl Krumlov povýšen na královské město. Hornická aktivita vrcholila v 16. století - v provozu byla tavírna stříbra, na Vltavě pod kostelem sv. Víta byla založena papírna. Ložiska stříbra byla vytěžena již kolem r. 1600, k hospodářskému úpadku ale díky orientaci na zemědělskou výrobu nedošlo. Na panství byly zakládány mnohé hospodářské dvory a rybníky. Ve druhé polovině 16. stol., za vlády Viléma z Rožmberka - nejvyššího královského purkrabího a Petra Voka z Rožmberka došlo k velkorysé přestavbě krumlovského hradu na pohodlné zámecké sídlo. Velké dluhy však Petra Voka v roce 1601 dohnaly k prodeji Krumlova císaři Rudolfu II. Tím Krumlov přestal být centrem Rožmberského panství. Za vlády Rožmberků vznikla drtivá většina krásných gotických a renesančních památek ve městě, které dnes obdivují tisíce turistů. V roce 1622 daroval císař Ferdinand II. celé město Janu Oldřichu z Eggenberka. Po vymření rodu Eggenberků, v roce 1719, přešlo krumlovské panství na rod Schwarzenberků, v jejichž majetku zůstalo až do roku 1940. Rybnikaření První rybníky na jihu Čech zakládali snad již v 11-12. století mnišské řády. V tradici rybníkářství pokračoval i mocný šlechtický rod Vítkovců a následně jejich dědicové – páni s erbem Růže – Rožmberkové. Za nejstarší velké rybníky jsou pokládány Dvořiště a Bošilecký, Záblatský a Ponědražský, zbudované již ve 14. století. Nejvýznamnějšími fišmistry v rožmberských službách byli Štěpánek Netolický, Ruthard z Malešova a rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan. Štěpánek Netolický (1460 – 1539) Štěpánek Netolický pocházel z poddanské rodiny z Netolic. Na přelomu 15-16. století se vyučil rybníkářskému řemeslu (dříve oborník) při stavbách rybníků u Lomnice nad Lužnicí. Z té doby se připomínají rybníky Starý Koclířov, Tisý (1502-1504) od Třeboně pak Ruda. Po roce 1505, kdy se stal Štěpánek hlavním rybníkářským hejtmanem a fišmistrem, dokončil důmyslný návrh rybniční soustavy „na pláni Třeboňské“, kde nejvýznačnější místo svojí rozlohou mají rybníky Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-12) a Kaňov (1515) a rozšíření rybníka Záblatský (1509). Z těchto plánů pak pravděpodobně vycházel i Jakub Krčín z Jelčan. Nejproslulejší a také nejznamenitější dílo vodohospodářské je jeho Zlatá stoka (1508 -1518). Štěpánek výhodně využil přírodních podmínek a bývalého náhonu k Opatovickému mlýnu a vedl stoku (Strúhu) tak aby naháněla a vypouštěla všechny hlavní rybníky Třeboňska. Štěpánek však nebyl pouze rybničním stavitelem, ale uměl projektovat a stavět i stavby měšťanské a vojenské. Důkazem nám zůstala téměř nezměněná stavba na třeboňském náměstí, dnes hotel Bílý koníček. Současně byl Štěpánek jako uznávaný geometr a odborník zván na cizí panství, rozhodoval majetkové spory o pozemky apod. Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 – 1604) Pocházel z Polep u Kolína. Studoval, ale nedokončil pražskou Karlovu universitu. V roce 1559 působil na hospodářství kláštera v Borovanech. O dva roky později vstoupil do služeb největšího a nejmocnějšího šlechtice v zemi, Viléma z Rožmberka a o rok později se stal purkrabím na Krumlově. R. 1569 ve věku 34 let byl jmenován regentem všech rožmberských panství. Krčín horlivě usiloval o zvýšení výnosu rožmberského hospodářství, stavěl dvory, pivovary a ovčíny. Největší pozornost však soustředil na rozšíření třeboňské rybniční soustavy. Roku 1570 zahájil odvážnou stavbu Nevděku (později nazvaného rybník Svět), 1571 Spolského rybníka, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 postavil Potěšil a rozšířil Naději a Skutek, 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský. Ke stavbě svého životního díla, mohutného rybníku Rožmberk, přistoupil roku 1584. Práce trvaly 6 let, bylo přemístěno 750 000 m3 zemin a zátopa činila 1000 ha. V roku 1588 byly rozšířeny rybníky Vlkovický a Horusický. Rybník Rožmberk byl dokončen r. 1589. Toho roku opustil Krčín rožmberské služby a odstěhoval se na svůj statek Sedlčany, kde roku 1604 zemřel. Svým dílem završil zlatý věk rožmberského rybníkářství. Pivovarnictví Pro vlastní potřebu se pivo vařilo na rožmberských sídlech odjakživa. Obrat nastává v 15. století, kdy si šlechta začíná uvědomovat ekonomický efekt z pivovarnictví a začíná sama aktivně podnikat. K největším producentům rožmberského piva se řadily pivovary v Krumlově a Třeboni. Největší a nejvýnosnější pivovar však ležel ve vzdáleném rožmberském panství v Roudnici nad Labem. Pivo v té době nebylo jen nápojem, jak ho známe dnes, ale nemalý význam mělo při kuchyňské přípravě pokrmů, zejména polévek a omáček.

100

Eggenbergové Eggenbergové pocházeli ze Štýrska a ze skrovných poměrů kupeckého povolání. Do Čech se dostali po likvidaci stavovského povstání a setrval zde až do svého vymření po dobu sto let. Nejvýznačnější člen rodu, Jan Oldřich (1568 – 1634) si získal naprostou oddaností důvěru Ferdinanda II. Byl jeho rádcem a měl též rozhodující podíl na jeho zvolení císařem. Za věrné služby se císař Ferdinand II. Janu Oldřichovi odměnil skutečně královsky, neboť mu donačními listy z 23. 12. 1622 a 15. 4. 1628 věnoval panství Český Krumlov, Prachatice a Netolice, dále vinice a dvůr v Křemži a Steinu v Rakousku. Uvedená panství byla spojena dohromady a jako celek povýšena na vévodství. V dalších letech pak příslušníci eggenbergského rodu získali řadu panství a statků, jakož i menších realit. Veškerý eggenbergský majetek se nalézal až na jednu výjimku v jižních Čechách. Na koupích se podíleli již uvedený Jan Oldřich, jeho syn Jan Antonín (1610 – 1649) a synové Antonínovi Jan Kristián (1641 – 1710) a Jan Seifried (1644 –1713). Po smrti Jana Kristiána zdědila majetek v Čechách vdova Marie Arnošta rozená ze Schwarzenbergu a po její smrti v roce 1719 jej převzal jejich synovec Adam František ze Schwarzenbergu. Pivovar Eggerberg Tradice vaření piva v Českém Krumlově sahá k samým počátkům města. Rozkvět pivovarnictví nastává v době vlády posledních Rožmberků. V roce 1560 byl vystavěn v předhradí nový pivovar a později sem regent Jakub Krčín zavedl nezávadnou, velmi kvalitní vodu, jejíž zdroj pivovar využívá pro vaření piva dodnes. V roce 1662 získali celé českokrumlovské panství a s ním i pivovar Eggenberkové. Stoupající spotřeba piva byla důvodem, že kdysi vdovské sídlo Anny z Roggendorfu, matky Viléma a Petra Voka z Rožmberku, převzaté v roce 1594 do stavby rožmberské zbrojnice, bylo v letech 1625 - 30 přestavěno českokrumlovským měšťanem Václavem Vlachem do nových budov dnešního pivovaru. V roce 1945 došlo k vyvlastnění pivovaru státem a byl začleněn společně s Budějovickým Budvarem do národního podniku Jihočeské pivovary. Nový rozvoj pivovaru nastal po privatizaci v roce 1991, kdy došlo k instalaci nové moderní technologie a zvýšení kapacity. Značka Eggenberg se velmi rychle dostala do podvědomí konzumentů a získala si popularitu nejen v regionu, ale i na zahraničních pivních trzích. Schwarzenbergové V jižních Čechách zakotvil rod Schwarzenbergů v roce 1660, kdy Jan Adolf Schwarzenberg /1615-1683/ získává panství Třeboň, o rok později Hlubokou. V roce 1670 byl Jan Adolf I. povýšen do stavu říšských knížat. Adam František (1680 – 1732), který se roku 1701 oženil s Eleonorou Amálií z Lobkovic. Po smrti své tety Marie Arnoštky Eggenbergové, rozené Schwarzenbergové /+1719/, získal Adam František dědictvím veškerý rozsáhlý eggenberský majetek a s ním i vévodství krumlovské. Mezi významné Schwarzenbergy patřil Jan Nepomuk (1742 – 1789), který se věnoval prvořadě správě rozsáhlého rodového majetku. Vyrovnal nemalé závazky, které vyvolala stavební činností jeho děda Adama Františka, a zveleboval vytrvale a všestranně své hospodářství - do zemědělství zaváděl nové plodiny /jetel/, vysazoval lesy, nechal vysušovat bažinatá území u Hluboké a na Třeboňsku. S knížetem Colloredo – Mansfeldem založil Úvěrovou a komerční banku. Kníže Jan Nepomuk byl posledním suverénem svého rodu, který dal ještě razit své vlastní peníze. Panování knížete Jana Nepomuka přivedlo rodové državy k nebývalému rozkvětu. Když na Hluboké roku 1789 zemřel ve stáří 48 let, sahalo schwarzenberské panství od středních Čech až po hranice s Itálií. Josef Jan Nepomuk rovněž dokončil otcem započatý plavební kanál, který umožnil z jižních Čech dopravovat po vodě sůl, šumavskou tuhu a další zboží až do Hamburku. Podporoval hornictví a zemědělství, v Českém Krumlově založil roku 1801 první zemědělskou akademii u nás. V roce 1802 byl rodový majetek rozdělen mezi prvorozeného Josefa II. Jana Nepomuka (primogenitura - starší větev krumlovsko-hlubocká) a druhorozeného Karla I. Filipa (sekundogenitura - větev orlicko-zvíkovská). Krumlovsko-hlubocká větev Schwarzenbergů velmi úspěšně hospodařila na svých pozemcích, větev orlicko-zvíkovská byla orientována spíše na politiku, kde zastávali některé posty. Do 1. sv. války patřil tento rod k nejbohatším v Evropě. Roku 1947 byl převeden veškerý nemovitý majetek převeden do vlastnictví státu. Krumlovsko – hlubocká větev Schwarzenbergů V období jeho vlády došlo na jeho panství k řadě významných opatření, z nichž je nutno, kromě dostavby zmíněného kanálu, zmínit například založení lesnické školy ve Zlaté Koruně (1800) a založení hospodářského ústavu v Českém Krumlově, kde se vzdělávali budoucí úředníci schwarzenberských i jiných velkostatků. Skvělých výsledků bylo dosaženo melioracemi půdy, zaváděním nových strojů a nářadí dovezených přímo z Anglie, hnojením a vápněním půdy. V dobytkářství byla křížena nová plemena s domácími pro zvýšení produkce mléka. V lesnictví byla provedena systematizace lesů a zavedeno plánovité hospodaření s lesními majetky. Schwarzenberský kanál Schwarzenberský kanál je mimořádnou technickou památkou jižních Čech. Jeho trasa vede těsně při státní hranici ČR s Německem a s Rakouskem na území okresu Prachatice. Spojuje povodí řek Vltavy a Dunaje a překračuje tak hlavní evropské rozvodí. Tuto výjimečnou stavbu, jejímž projektantem a částečně i stavitelem byl lesní inženýr schwarzenberského panství Josef Rosenauer, nechal vybudovat Jan ze Schwarzenbergu. Stavba byla zahájena roku 1789 a s přestávkami trvala až do roku 1822. Po dostavění sloužil kanál k zásobování Vídně palivovým a stavebním dřevem. Celková délka kanálu dosahuje 44 km. Zděné břehy mají vzdálenost 3,5 - 4 m a v obloucích jsou vyloženy žulovými plotnami. Průměrná hloubka koryta je 1 m. Dopravovaly se jím klády dlouhé až 24 m a oblouky musely být postaveny o takovém poloměru, aby nedošlo k vzpříčení dřeva. Na kanál navazuje několik bočních vodních smyků, které ho napájely vodou, a také se jimi plavilo dřevo. Svému účelu dnes již kanál neslouží, zůstal však zachován jako významné dílo vodní techniky.

101

M. Tláskal: CHKO Blanský les Rok vyhlášení Katastrální území

1990 Český Krumlov, České Budějovice, Prachatice, Chvalšiny, Chlum u Křemže, Křenov u Kájova

Rozloha

212,35 km²

Nadmořská výška

420 m (Vltava) - 1084 m (Kleť)

Blanský les byl vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí 12. prosince roku 1990 a rozkládá se na ploše více než 212 km2 v Jihočeském kraji. Z celkové rozlohy zaujímá lesní půdní fond 56,6%, zemědělský půdní fond 32,5%, vodní plochy 2,5%, zastavěná území 1,2% a ostatní plochy 7,3%. Většina území spadá do okresu Český Krumlov, menší část na severu a západě do okresů České Budějovice a Prachatice. Nachází se jihozápadně od Českých Budějovic, zahrnuje Křemžskou kotlinu, část kotliny Chvalšinské a na východní straně je ohraničena tokem Vltavy mezi Zlatou Korunou a Dívčím kamenem. Geomorfologie V geologickém podloží zcela převládají přeměněné horniny, zejména granulit. Významné jsou vložky hadců a krystalických vápenců, které podmiňují vznik specifických půd a jim příslušejících rostlinných společenstev. Jihovýchodní hranici oblasti tvoří v krátkém úseku řeka Vltava, jejíž kaňon leží ve výšce asi 400 m nad mořem. Vrchovina má tvar podkovy otevřené k jihovýchodu. Osu tvoří Křemžský potok, protékající širokou kotlinou a vlévající se do Vltavy pod zříceninou hradu Dívčí Kámen. Hydrologie Celá oblast náleží k povodí Vltavy, ta tvoří východní hranici CHKO s délkou přibližně 12 km. Největším levostranným přítokem Vltavy je Polečnice, která svými přítoky odvodňuje jižní svahy Blanského lesa. Druhým levostranným přítokem Vltavy je Kremžský potok. V celé oblasti se nachází na 150 rybníků, které zaujímají plochu přibližně 54 ha. Čtyři rybníky přesahují plochou 5 ha, jsou to Podnovoveský rybník, Křemžský rybník, Borský rybník a Brložský rybník. Květena a zvířena Zdejší rostlinstvo je spjato především s bučinami, mezi typické druhy patří kyčelnice devítistá, lýkovec jedovatý a mařinka vonná (svízel vonný). Podklad oblasti je tvořen krystalickými vápenci a hadci, proto se tu dají nalézt přírodovědecké pozoruhodné druhy rostlin. Na vápencích to jsou například česnek chlumní a tařinka kališní, na hadcích je to potom sleziník hadcový a vzácně dřípatka horská. Zvířenu zastupuje silná populace holuba doupňáka. Vyskytuje se jeřábek lesní a lejsek černohlavý a pravidelně se objevuje orel křiklavý. Savce hojně zastupuje rejsek horský. Přírodní a kulturní památky Tato chráněná krajinná oblast je také bohatá na historické památky i lidovou architekturu. Přirozenou branou do CHKO Blanský les je Český Krumlov zapsaný do Seznamu světového dědictví UNESCO a v současnosti patří mezi nejnavštěvovanější historická města u nás. Více než sto registrovaných památkových objektů ukazuje na bohaté kulturní hodnoty tohoto území. Významnou památkou je cisterciácký klášter Zlatá koruna s kostelem pocházejícím ze třináctého století, dále Dívčí kámen, což je zřícenina rožmberského hradu. Na Brložsku nalezneme zbytky nedostavěného kuklovského kláštera ve slohu pozdně gotickém. Nachází se zde i keltské oppidium u Třísova. Jako zástupce lidové architektury uvádím obec Holašovice, která byla roku 1998 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V oblasti je vyhlášeno dvacet zvláště chráněných území a osmnáct památných stromů. Území je rozděleno do tří zón s ohledem na přírodní hodnoty oblasti. Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO Národní přírodní rezervace: Vyšenské kopce Přírodní rezervace: Chrášťanský vrch, Jaronínská bučina, Vysoká Běta, Dobročkovské hadce, Malá skála, Ptačí stěna, Kleť, Holubovské hadce, Bořinka, Dívčí Kámen Přírodní památky: Na Stráži, Šimečkova stráň, Horní luka, Mokřad u Borského rybníka, Hejdlovský potok, Provázková louka, Meandry Chvalšinského potoka, Kalamandra, Výří vrch

102

J. Roza: Písek – komplexní geografická charakteristika Charakteristika města Město Písek je okresní město v Jihočeském kraji, ležící zhruba 53 km od Českých Budějovic, 50 km od Tábora a 22 km od Strakonic. Ve městě žije 29 880 obyvatel. Město leží v nadmořské výšce 378 m n. m. a protéká jím řeka Otava. Písek se administrativně člení na 5 katastrálních území a 9 městských částí, kterými jsou Budějovické předměstí, Hradiště, Nový dvůr, Pražské předměstí, Purkratice, Semice, Smrkovice, Václavské předměstí a Vnitřní město. Písek je významné dopravní, administrativní, kulturní a turistické město oblasti a po Českých Budějovicích s 93 883 obyvateli a Táboře s 35 198 obyvateli je třetím největším městem Jihočeského kraje. Historie Prvním předchůdcem města byla ves s kostelem sv. Václava v místech dnešního Václavského předměstí na levém břehu řeky, pocházející snad již z 12. stol., v r. 1308 výslovně uváděná jako Starý Písek. Bezprostředním důvodem k založení Písku bylo zřejmě zlato, získávané rýžováním z písečných náplavů Otavy (odtud jméno), později hlubinnou těžbou v Píseckých horách. Město střežilo i provoz na Zlaté stezce a bylo rovněž významnou oporou královské moci v jižních Čechách. Od českých panovníků získalo řadu privilegií, které se staly základem jeho značného bohatství. Vlastní středověké město bylo založeno na sklonku vlády Václava I. kolem poloviny 13. stol. První doklad o městě je v listině zmiňovaného krále z roku 1243. Jeho syn, král Přemysl Otakar II., věnoval výstavbě Písku zvláštní pozornost v zájmu upevnění moci rodu Přemyslovců na jihu Čech a často zde pobýval. V krátké době byl zde postaven hrad, město s farním kostelem a dominikánským klášterem a přechod přes řeku umožnil kamenný most. Všechny tyto stavby včetně královského hradu byly dílem dvorské huti. Již v r. 1419 se Písek přidal na stranu husitů, byl volným členem husitského Táborského svazu a i později, až do r. 1452, si udržel pozici svobodné městské republiky. Stal se postupně jedním z nejbohatších českých měst, v r. 1509 si dokonce koupil královský hrad i rozsáhlé lesy na území Píseckých hor. Období prosperity trvalo do 30. let 16. stol. V r. 1532 však zhoubný požár zničil většinu budov, v r. 1547 potrestal král Ferdinand I. Písecké za účast v nezdařeném protihabsburském odboji odebráním veškerého majetku i práv. I když většinu zabavených statků získalo město zase zpět, blížila se neodvratně vážná krize - Písek se zadlužil, r. 1611 byl za vpádu Pasovských vypleněn a doslovnou tragédií přineslo období českého stavovského povstání. V těžkých bojích v letech 1619-1620 utrpělo město těžké ztráty od obou válčících stran, tu nejhorší však 30. září 1620 při plenění, pálení a vraždění císařské armády hraběte Buquoye. Podle tradice přežilo kromě žen a dětí jen 13 mužů, kteří se ukryli v řece pod jezem. Za nového majitele, neblaze proslulého dobrodruha Martina de Hoeff Huerty, přišel Písek o veškeré jmění a příjmy. Zubožené a zchátralé město v letech 1627, 1646 a 1651 navíc postižené dalšími požáry, se ze svých ran vzpamatovávalo dlouhá desetiletí. V r. 1744 sem byla umístěna vojenská posádka, v r. 1850 se Písek stal sídlem krajského úřadu. Od poloviny 19. stol. tu významně sílilo české vlastenecké hnutí, rozvíjel se průmysl, v r. 1888 zahájila provoz městská elektrárna. V 1. pol. 20. stol. se Písek stal významným centrem kulturního života i vyhledávaným letoviskem, zavítali sem i T. G. Masaryk a E. Beneš. Průmysl V posledních letech zažívá Písek průmyslový boom. Několik desítek nových pracovních míst vzniklo díky společnosti Lovato vyrábějící elektromechanické, která nechala postavit novou průmyslovou halu v Písku. V tomto průmyslovém areálu působí již mnoho firem, které jsou zaměřeny zejména na automobilismus. Jedná se o firmy jako např. Faurecia Components s.r.o. (vyrábějící sedačky a výfuky) nebo ČESKÉ A MORAVSKÉ OBALOVNY s.r.o. V současnosti v celém areálu pracuje více než 2 500 lidí a s plochou 64 hektarů je největší v kraji. Doprava Písek je důležitý dopravní uzel, neboť zde vedou mnohé silnice první třídy, a prochází tudy autobusové a železniční spoje. Městská hromadná doprava je zajišťována ČSAD Autobusy České Budějovice, a. s. Tato firma vznikla 1. května 2003 a provozuje dopravu v bývalých okresech Písek, Prachatice a Český Krumlov, kde navazuje na činnost původních dopravních závodů krajského národního podniku ČSAD České Budějovice. Samotná MHD je tvořena jedenácti linkami (1-7, 11, 22, 33, 66). Většinu regionální a dálkové autobusové dopravy zajišťuje místní dopravce ČSAD Autobusy České Budějovice. Dalšími významnými dopravci jsou sousední firmy ČSAD STTRANS (Strakonice) a Záruba M&K (Vodňany). Kromě nich jezdí do Písku ještě např. Comett Plus (Tábor), Probo Trans Beroun, Bosák (Dobříš) nebo Zdeněk Fedorka - FEDOS (Králův Dvůr).

103

Pískem prochází silnice 1. třídy číslo 20 z Plzně přes Nepomuk, Blatnou a Vodňany do Českých Budějovic. Z té se odpojuje nedaleko od města silnice I/4 Praha - Milín - Strakonice - Vimperk - Strážný. Další silnice 1. třídy, číslo 33, vede z Písku do Tábora. Velký význam má autobusové spojení s Prahou, kterému může železnice s výrazně delší trasou (přes Zdice) a tím i cenou a jízdní dobou těžko konkurovat. Přes Písek je vedena železniční trať číslo 200 Zdice - Příbram - Březnice - Písek Putim - Protivín, která je jednokolejná a v úseku Písek – Protivín elektrifikovaná. Po této trati jsou vedeny kromě osobních vlaků i rychlíky, které zajišťují přímé spojení s Českými Budějovicemi a přes Zdice i s Prahou. Druhou pískem procházející železnicí je trať 201 Tábor - Písek - Putim - Ražice, jednokolejná a v úseku Písek - Ražice elektrifikovaná. Jezdí po ní kromě osobních vlaků i spěšné a rychlíky. Městské památky Kamenný most Nejstarší dochovaný most v Čechách, vystavěný patrně ještě před koncem 13. století. Je dlouhý 111 metrů a na obou březích byl zakončen obrannými věžemi, které se ovšem nedochovaly. Most je vyzdoben barokními plastikami sv. Jana Nepomuckého, Kalvárie, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského. Most je národní kulturní památkou. Hrad Významná stavba české hradní architektury. Byl zbudován v polovině 13. století písecko-zvíkovskou stavební hutí pro českého krále Přemysla Otakara II. Během staletí přišel hrad o všechny tři věže a ze čtyř původních křídel se zachovala pouze část křídla západního nad řekou Otavou, v níž je přístupný velký gotický sál vyzdobený kopiemi fresek z roku 1479. V areálu hradu, jehož části byly v minulosti upraveny na pivovar a též na vojenská kasárna, sídlí dnes Prácheňské muzeum s rozsáhlými regionálními sbírkami. Radnice Dvoupatrová stavba s barokním průčelím a se dvěma věžemi, postavená v letech 1740 - 1767. V trojúhelníkovém tympanonu je znak města a nad ním sochy Spravedlnosti, Síly a Trpělivosti a ozdobné vázy. Ve fasádě je osazena pamětní deska místním rodákům - humanistickým učencům Janu Kocínu z Kocínetu a Václavu Hladiči Píseckému. Při vstupu do budovy se nachází deska obětem nacismu z řad pracovníků města. Budova radnice měla původně - jako většina domů na náměstí - podloubí. Bylo zrušeno v polovině minulého století. Klášterní kostel Povýšení sv. Kříže Upomíná na někdejší dominikánský klášter, který stál na jih od tohoto kostela od poloviny 13. století až do 20. srpna 1419, kdy byl zničen vyznavači kalicha. V pobělohorské době došlo k obnovení kláštera, ale za Josefa II. byl zrušen. Klášterní kostel má výrazné renesanční sgrafitové průčelí, pozůstatek z doby, kdy objekt sloužil jako městská solnice. Nad levým portálem znak dominikánského řádu. Na věži visí dva zvony z let 1575 a 1673. Kostel je opačně orientován a jeho půdorys má tvar kříže. Hlavní oltář je ze 17. století, oltáře v kaplích pocházejí ze století osmnáctého. Pod dlažbou se nachází švamberská krypta ze 17. století. Dům U Koulí Kdysi součást jedné ze tří středověkých městských bran - Putimské. Při jejím zbourání v roce 1836 byly zasazeny do průčelí domu tam nalezené dělové koule, podle nichž dostal dům své jméno. Na fasádě budovy jsou zachovány zbytky renesančních sgrafit. Dům má bohatou kulturní historii - bydleli zde básník A. Heyduk, spisovatel J. Holeček a zejména básník Fráňa Šrámek. Zde se odehrává jeho Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou. Nyní sídlo Základní umělecké školy. Děkanský kostel Narození panny Marie Trojlodní stavba z poloviny 13. století, původně s dvojicí stejných věží. Jedna z nich byla po roce 1489 zvětšena a nyní dosahuje výšky 70 metrů. Shoda architektonických forem prozrazuje, že kostel byl dílem huti, která pracovala na píseckém hradě a na paláci hradu Zvíkova. Uvnitř kostela se nacházejí gotické nástěnné malby s náměty: "Snímání z kříže", "Kristus Trpitel", "Ukřižování" a "Madona s Kristem". Renesanční štíty severní lodi pocházejí ze 16. století. Současný mobiliář je téměř výhradně pseudogotický. V přistavěné barokní kapli sv. Jana Nepomuckého je barevná veduta města z poloviny 18. století. Na Velké věži visí čtyři zvony z dílny Marie Tomáškové-Dytrychové z Brodku u Přerova. Hotel Otava Stavba stojí na místě Budějovické městské brány. Jako jeden z nejluxusnějších hotelů na jihu Čech ho vystavěl v roce 1899 místní lékárník Dvořáček. Na jeho fasádě se nachází jedenáct sgrafit s náměty z dějin Písku podle návrhů Mikoláše Alše. Na jižním průčelí zleva doprava: "Rýžování zlata na Otavě", "Táborský hejtman Matěj Louda z Chlumčan na kamenném mostě", "Rytířský turnaj", "Dobytí města ve třicetileté válce", "Alegorie lovu". Na východním průčelí zleva doprava: "Apoteóza městského znaku", "Bitva u Čížové", "Městská slavnost", "Venkované z Písecka", "Písečtí studenti na Zvíkově", "Vory na Otavě". V první třetině 20. století sídlila v hotelu věhlasná mezinárodní houslová škola prof. Otakara Ševčíka. Městská elektrárna Písek patří k prvním městům v Čechách, kde ing. František Křižík instaloval veřejné elektrické osvětlení. Došlo k tomu 23. června 1887 a o rok později byla pro potřeby rozšířeného osvětlení zbudována elektrárna. Zpočátku dynamo pohánělo vodní kolo, v roce 1901 jej nahradily dvě Francisovy turbíny. V roce 1994 město po delší přestávce uvedlo stará rekonstruovaná zařízení do provozu a elektrárna opět vyrábí elektrický proud.

104

Mariánské morové sousoší Mariánské morové sousoší se nachází na Alšově náměstí a připomíná velký mor v roce 1713. Střed sousoší tvoří sloup, na jehož hlavici stojí socha Neposkvrněné Panny Marie. Na čtvercové balustrádě jsou umístěny plastiky svatých: Josefa, Šebestiána, Rocha, Václava, Vavřince, Barbory, Františka Xaverského, Máří Magdaleny a Pia V. Pod znakem města s letopočtem 1715, který je umístěn na sloupu, se nachází ležící postava sv. Rosalie. Autorem sousoší je sochař Ch. Widemann z Plzně, který na díle spolupracoval s horažďovickým kameníkem Fr. Zeberem. K sousoší se v minulosti pravidelně každou první neděli po 8. červnu - na památku osvobození města od francouzských okupantů v roce 1742 - konávalo procesí, tzv. Městská slavnost. Palackého sady Vznikly na místě zrušeného příkopu před městskými hradbami ve čtyřicátých letech 19. století. Stojí zde Schrenkův pavilon (1841), empírová stavba skrývající uvnitř kryptogram se jménem stavebníka. Vedle se nachází pomník Františka Palackého (1886), dále pomník Adolfa Heyduka (1935) a barokní socha Neptuna (1771), která původně zdobila již neexistující kašnu na Velkém náměstí. V sadech je též hostinec "U Reinerů", kde více než 20 let bydlel básník A. Heyduk. Naproti stojí budova Divadla Fráni Šrámka. Dům Adolfa Heyduka Dům vystavěný pro známého básníka (1835 - 1923), člena Májové družiny, v roce 1900 podle návrhu architekta Jana Kouly v novorenesančním slohu. V části Heydukova bytu - pracovně, jídelně a společenském pokoji - je zřízen památník s původním vybavením, pro rekonstrukci veřejnosti nepřístupný.

M. Kulczycki: Skladování vyhořelého jaderného paliva v ČR Úvod V současné době v České republice pracují dvě jaderné elektrárny. Jaderná elektrárna Dukovany, vybavena čtyřmi 440 MW bloky (VVER 440, typ V213) dodává každý rok do sítě cca 13 TWh, což je přibližně 20 % spotřeby elektrické energie v České republice. Stavba začala roku 1974 a v roce 1985 byl uveden do provozu první reaktorový blok. O pouhé dva roky později byl uveden poslední, čtvrtý reaktorový blok. Jaderná elektrárna Temelín je mladšího data výstavby, kdy počátek stavby je datován na rok 1987, ovšem její finální verze z roku 2000 měla pouze dva ze čtyř plánovaných bloků, z nichž jeden byl ve zkušebním provozu od roku 2002 a druhý až od roku 2003. Oba reaktory mají výkon 981 MW a v roce 2004 vyrobila cca 13,4 TWh. Dozor při využívání jaderné energie a v oblasti jaderné ochrany ČR zajišťuje SÚJB (Státní úřad pro jadernou bezpečnost). Zpracování vyhořelého paliva Jako palivo využívají obě JE oxid uraničitý obohacený o štěpitelný izotop 235 uranu. Dodavatelem je ruská společnost TVEL. Za životnost obou elektráren vznikne cca 3 000 tun použitého paliva. Toto palivo je poté skladováno, nebo přepracováno na nové palivo nebo uloženo k použití v nových typech reaktorů. Základní kategorizace dělí ukládání jaderného odpadu dle stupně radioaktivity na: I. Vysoceaktivní radioaktivní odpady – obsahují dlouhodobé zářiče produkující intenzivní teplo a jejich nebezpečnost se dělí na miliony let. Uložení se provádí v hlubinné geologické formaci. II. Středněaktivní radioaktivní odpady – obsahují zářiče, ale produkují méně tepla. Nebezpečnost v řádu statisíců let. Doporučení uložení v hlubinné geologické formaci nebo v opuštěném solném dole. III. Nízkoaktivní radioaktivní odpady – obsahují dlouhodobé zářiče, ale nebezpečnost „pouze“ desetitisíce let. Podobně jako u kategorie II se doporučuje uložení v hlubinné formaci nebo v opuštěném dole. IV. Středněaktivní radioaktivní odpady – neobsahují dlouhodobé zářiče. Nebezpečnost tisíce let. Uložení v opuštěných solných nebo jiných dolech, jeskyních nebo povrchových či podpovrchových úložištích se zesílenou inženýrskou strukturou. V. Nízkoaktivní radioaktivní odpady – Neobsahují dlouhodobé zářiče, ani neprodukují teplo. Doba nebezpečnosti stovky let. Uložení stejné jako u kategorie IV. Jaderné palivo v českých jaderných elektrárnách se obměňuje v pětiletém cyklu. Na konci každého cyklu se použité palivo vyjme z reaktoru a pod hladinou vody se převeze do bazénu použitého paliva v reaktorové hale vedle reaktoru. Zde jsou články uloženy několik let, než radioaktivita klesne na 50 % původní hodnoty a poté jsou vloženy do speciálních kontejnerů a odvezeny do meziskladů použitého paliva. Zde se skladují několik desítek let, čímž se sníží zbytkový tepelný výkon paliva na takovou míru, která dovolí jeho další přepracování nebo uložení v hlubinném úložišti. V meziskladech se palivo dočasně ukládá ve stíněných ocelových kontejnerech (40-50 let) nebo do betonových sklípků nebo do betonových kontejnerů. Pevné nízkoaktivní a středněaktivní radioaktivní odpady (RaO) se třídí podle charakteristických vlastností (určení radionuklidů) a poté se před konečnou úpravou lisují do sudů o objemu 200 litrů. Tyto sudy jsou poté slisovány pod vysokým tlakem a výlisky umístěny do větších sudů o objemu 300 - 400 litrů a transportovány do úložiště. V zahraničí se vysokoaktivní odpady upravují vitrifikací, což je proces, kdy jsou převedeny na stabilní materiál – sklo. Zasklené odpady mají vysokou odolnost proti vyluhování vodou, dobrou tepelnou vodivost a mechanickou pevnost). Náklady spojené s nakládáním

105

s radioaktivním odpadem od jeho vzniku až po uložení nesou dle Atomového zákona z roku 1997 všichni původci p tohoto paliva, tzv. ČEZ EZ jakožto provozovatel JE Dukovany a Temelín. Tito původci p zároveň financují činnost SÚRAO (Správa úložišť úložiš radioaktivních odpadů), ), který nese záruky za bezpečné bezpe uložení odpadu. Jde o státní organizaci založenou v souladu se zmíněným Atomovým zákonem v roce 1997. Sklady vyhořelého jaderného paliva Kritéria výběru ru oblasti pro ukládání vyhořelého vyho jaderného paliva Inženýrské bariéry jsou tvořený ený vlastní konstrukcí úložiště. úložišt Přírodní írodní bariérou jsou geologické vlastnosti prostředí, prost ve kterém je ukládání situováno. Při výběru ru lokality jsou přísně p posuzována zákonem stanovená kritéria. Úložiště Úložišt například nesmí být situováno v zátopové nebo krasové oblasti a obecně obecn v oblastech, kde by přítomnost úložiště ě mě ěla znehodnocující vliv na zásoby podzemních čii minerálních vod a podobn podobně. Pozitivně je naopak hodnocena nepropustnost podloží, geologická, seismická a hydrogeologická stabilita, dostatečná dostate vzdálenost od vodních toků a míst trvalého osídlení. Způsob skladování vyhořelého elého jaderného paliva Největší tší výhodou pro mezisklady vyhořelého vyhořelého jaderného paliva je zejména ekonomická výhodnost tohoto řešení z hlediska konečného řešení v podobě hlubinného úložišt úložiště. Je totiž ekonomicky výhodnější jší paliva skladovat v meziskladech a poté jej uložit najednou, než vyhořelé elé palivo ukládat po etapách. Rozlišujeme dva základní způsoby: zp mokrý způsob způ a suchý způsob. Mokrý způsob sob je dnes ve všech JE na svě světě nejrozšířenější. jší. Palivo se skladuje ve vodních bazénech buď bu přímo u reaktoru, nebo mimo něj, přičemž voda zajišťuje e odvod tepla a zároveň zárove ochranu obsluhy elektrárny před řed zářením zář a snadnou vizuální kontrolu paliva. Přii delších intervalech skladování se dává p přednost suchému způsobu, sobu, který je taktéž ekonomicky výhodnější. výhodn Palivo se ukládá ve stíněných ných kontejnerech a podobně. pod Úložiště v areálu jaderných elektráren V areálu obou jaderných elektráren se nachází sklady použitého paliva. Co se týče tý e JE Temelín, kapacita tohoto skladu údajně dostačuje uje na celý plánovaný provoz elektrárny. Aktivní zóna reaktoru obsahuje 163 palivových palivových kazet, z nichž se každé čtyři roky vymění ní 42. Kapacita bazénu použitého paliva je 680 míst pro palivové kazety. V areálu JE Dukovany se nachází sklad použitého jaderného paliva a úložiště ě nízko a středně st radioaktivních odpadů. Toto úložiště je v trvalém lém provozu od roku 1995 a jedná se o nejmodernější úložiště ě na území ČR, R, odpovídající západoevropským normám. Ukládány jsou zde jak sudy z JE Dukovany, tak sudy z JE Temelín. Celkový objem je 180 000 sudů Jako záložní varianta existuje projekt meziskladu v lokalitě Skalka u Bystřice nad Pernštejnem. Původně se použité palivo z JE Dukovany převáželo p do meziskladu v areálu JE Jaslovské Bohunice na Slovensku, odkud se jej zavázal odebírat Sovětský tský svaz. Po rozpadu SSSR odstoupila Ruská federace od ttěchto mezinárodních národních smluv a jaderný odpad byl převezen zpět do České eské republiky, do areálu JE Dukovany. Tento mezisklad m měll kapacitu 600 tun a po jeho naplnění byl v roce 2005 zbudován další sklad, tentokrát s kapacitou 1330 tun, tedy na pokrytí celé plánované životnosti životn JE Dukovany, ovšem maximálně po dobu 50 let. Pokud se do té doby nevyužije, bude definitivn definitivně umístěno no do hlubinného úložiště. úložišt Současná přípovrchová úložiště v České republice Kromě úložišť v areálu jaderných elektráren Temelín a Dukovany jsou na území ČR v provozu další dvě dv úložiště: Richard u Litoměřic ic na úpatí Bídnice a Bratrství u Jáchymova na úpatí Krušných hor.

Richard, Litoměřice Bratrství, Jáchymov Hostim, Beroun JE Dukovany

Obr. 1 Rozmístění Rozmíst současných přípovrchových úložišť na území ČR

106

V úložišti Richard u Litoměřic ěřic ic se již od roku 1964 ukládají institucionální odpady, což zahrnuje odpady ze zdravotnictví, průmyslu, zemědělství čii výzkumu. Pod povrchem Bídnice se již od první poloviny poloviny 19. století těžil vápenec, v době druhé světové tové války zde nacisté provozovali krutý pracovní tábor na výrobu zbraní a součástek sou ástek pro bojovou techniku. V současnosti je zde uloženo více než 24 tisíc obalových souborů soubor a celkový objem prostor je cca 17 tisíc km3, z nichž polovina je tvořena vlastním skladem a druhá polovina jsou prostory a chodby nezbytné pro obsluhu a manipulaci s odpady. Bratrství u Jáchymova je ze všech úložišť úložiš na území ČR nejmenší a i v současnosti asnosti je objem uložených odpad odpadů v tomto skladu velice malý. Úložiště je vybudováno v části opuštěných ných prostor bývalého uranového dolu Bratrství. Jsou zde ukládány pouze odpady s obsahem přirozených irozených radionuklidů. radionuklid Úložiště Hostim bylo v provozu mezi lety 1959 až 1964. V současné době je uzavřeno a jsou sou pouze monitorovány jeho vlivy na životní prostředí. Hlubinná úložiště v České republice V roce 1990 začaly přípravy ípravy na vybudování hlubinného úložiště úložišt na území České eské republiky, jehož výstavba by měla m být dokončena ena mezi lety 2030 až 2040. Mezi lety 1990 až 1993 byla navrženo několik širších lokalit k dalšímu průzkumu. pr Do roku 1998 se oblast zúžila na celkem 5 oblastí, v nichž bylo vytipováno 8 lokalit. Úvodní regionální etapa byla ukončena ukon mezi lety 2003-2005, bylo vybráno 6 relativně ě nejvhodnějších nejvhodn lokalit, jež byly doporučeny k dalšímu průzkumu. ůzkumu. V roce 2009 byly práce v těchto lokalitách přerušeny především edevším z důvodu negativních ohlasů v daných lokalitách. Mezi tyto lokality patří: pat Březový potok (Pačejov), Čihadlo (Lodhéřov), ov), Horka (Budišov), Čertovka (Blatno), Magdaléna (Božejovice) a Hrádek (Rohozná). SÚRAO v obcích zřídil informační střediska. ediska. Mezi lety 2010 až 2015 se počítá po s vyhotovením podrobného geofyzikálního a geochemického mapování s cílem navrhnout místo pro hluboký vrt do hloubky 800 - 1 000 m. Výstavba podzemního komplexu komplex a zahájení provozu byla odsunuta na období mezi lety 2050 - 2065. V navrhovaných hlubinných úložištích se předpokládá p frekvence maximálně 1 úložného kontejneru denně, denn respektive 4 - 5 kontejnerů týdně. Tato činnost bude přerušována př na jeden měsíc, síc, aby se umožnily revize úložných kontejner kontejnerů, přepravních zařízení a samotných úložných míst.

Čertovka

Magdaléna

Březový potok

Čihadlo Hrádek Boletice Horka

Obr. 2 Zvažované lokality pro výstavbu budoucího hlubinného úložiště úložišt na území ČR

R. Kolářík: Tábor – komplexní geografická charakteristika Poloha Město sto Tábor leží na severním okraji jižních Čech na rozhraní Třeboňské ské pánve a Vlašimské vrchoviny, 83 km jižně jižn od hlavního města Prahy, 60 km severně ě od Českých Budějovic. Rozloha města činí iní 6221 ha. Nejvyšší nadmořské nadmo výšky je dosaženo v centru na Žižkově náměstí ěstí (historické centrum) 450 m n. m., Svatá Anna (kaplička) (kaplička) dosahuje 476 m n. m., rozhledna Hýlačka (v obci Větrovy) trovy) 522 m n. m. Nejnižší nadmořská nadmo výška je naopak při řece ece Lužnici (čistička (č vody Na Papírně – mezi Švehlovým mostem a Harrachovkou) 384 m n. m. Město M sto Tábor je se svými 35 tisíci obyvateli po Českých Budějovicích druhým největším městem v Jihočeském českém eském kraji. Spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí pak vy vytváří městskou aglomeraci se skoro 47 tisíci obyvateli. Současný Tábor je moderní město, sto, které se zejména v posledních letech dynamicky rozvíjí. Příkladem může být nově zrekonstruovaná Třída T 9. května, obnova historického jádra, městských stských parků, park dětských hřišť i sportovních zařízení. Značné né investice byly věnovány v také rozvoji dopravy, obchodních zón; výrazný je rozvoj podnikání. S rozvojem měst v regionu souvisí i rozvoj podnikání. I když jsou jižní Čechy a Táborsko známy především edevším jako oblast nezatížená průmyslem, myslem, i tady jsou podniky, které už desítky let náleží k uznávaným ve svém oboru, oboru například říklad Kovosvit, Brisk, Madeta. Rozvíjejí se rovněž firmy zaměřené ené na potravinářský potraviná průmysl, na stavebnictví, zemědělství lství a další obory.

107

Školství Nabídka školských zařízení v Táboře je rozmanitá. Historie některých škol se počítá na desítky let. Například táborské gymnázium si v roce 2006 připomnělo 100. výročí svého vzniku. Studenti si při volbě budoucího povolání mohou vybírat v různorodých oborech. Část z nich je dána i strukturou průmyslu v okolí Tábora. Firmy nabízejí kupříkladu možnosti vzdělání v potravinářství či strojírenství. Mezi školy s dlouholetou tradicí tak patří střední zemědělská škola, střední průmyslová škola strojnická, obchodní akademie nebo střední zdravotnická škola. Kultura Město Tábor je rovněž pověstné pestrou kulturní nabídkou. Lidé si mohou vybírat z programu divadla, kina, rady galerií a zejména z nabídky akcí pořádaných městem. V letní sezóně jsou velmi oblíbené akce pod širým nebem, nejčastěji zacílené na historii. Nejvíce návštěvníků každoročně přilákají Táborská setkání – třídenní městské slavnosti, vycházející z husitské tradice Tábora, které se pořádají od roku 1992. Pravidelně v polovině září ožívá historické centrum města atmosférou středověku. Za rachotu bubnu a svitu pochodní městem prochází kostýmovaný průvod v čele s hejtmanem Janem Žižkou. Uličky a náměstí ožívají nejen dobovými tržišti a ukázkami starých řemesel, ale také pouličním divadlem a koncerty všech hudebních žánru. V bohatém programu nechybí zahraniční soubory a hosté z partnerských měst. Sport Tábor je pověstný nejen svou historií a kulturním životem, ale zejména v poslední době je také městem sportu. Provozuje se zde jak sport výkonnostní (hokej, basketbal, florbal, atletika, triatlon, cyklistika, malá kopaná), tak masový. Probíhají zde různé sportovní akce na republikové i mezinárodní úrovni – např. Mistrovství ČR v atletice, MČR v balónovém létání, MČR v triatlonu, MČR v plavání. Cyklokros je prezentován každoročním pořádáním závodu Světového poháru, který je v Táboře velmi oblíben. Vhodné zázemí pro sportování veřejnosti nabízí zimní stadion, plavecký stadion a lehkoatletický stadion s tartanovou osmidráhou. K dispozici je fotbalové hřiště s umělou trávou, sportovní haly, sokolovna a další sportoviště. Město intenzivně buduje i nová sportovní zařízení, k nimž patří zejména připravovaná akce „Odpočinková zóna Komora“, která počítá s vybudováním nové trasy pro cyklokros, která bude dějištěm Mistrovství světa v cyklokrosu 2010. Významná je i péče o životní prostředí a veřejnou zeleň. Dokladem toho je stříbrné umístění v mezinárodní soutěži Entente Florale (Evropské kvetoucí město) v roce 2007. Ve městě se nachází nemocnice poskytující zdravotní péči v ambulantní i lůžkové části pro více než 100 tisíc obyvatel původního okresu Tábor. Tábor se spolu s celým okresem řadí k regionům s nejnižší kriminalitou v rámci České republiky. Ve městě působí státní i městská policie. Na pořádek a bezpečnost obyvatel i návštěvníků dohlíží kamerový systém. Okolí Tábora Okres Tábor se rozkládá v severní části Jihočeského kraje. Vedle okresu vlastního kraje (Písek, České Budějovice a Jindřichův Hradec) sousedí na západě s krajem Vysočina (okres Pelhřimov) a na severu se Středočeským krajem (okresy Benešov a Příbram). Po vzniku okresu v současných hranicích v roce 1960 se v územní struktuře projevily dvě změny. První je datována do roku 1990, kdy přešla obec Nadějkov do okresu Písek. Druhá změna pak souvisí se sladěním hranic okresu podle správních obvodu ORP a znamená převedení obce Čenkov u Bechyně do okresu Č. Budějovice. Svou rozlohou 1 326 km2 se okres řadí na páté místo v kraji. Nadmořská výška se v okrese pohybuje od 354 m v jižní části, kam ješte zasahuje Třeboňská pánev, do 724 m na severu v oblasti Mladovožicka a Jistebnicka. Severní část s mírně zvlněným terénem je převážně zalesněná jehličnatými monokulturami. Výjimku tvoří obory v okolí Bechyně, kde jsou záměrně pěstované přirozené listnaté porosty, které poskytují potravu chovu jelenů, daňků a muflonů. Na celém území se vyskytuje středoevropská lesní kvetena. Jižní část tvoří blatská krajina s typickou rašeliništní přírodou. Podnebí Táborska je přechodného středoevropského typu, kde se střídavě uplatňují vlivy oceánu na západě a vlivy kontinentálního podnebí z východu, takže počasí má značně proměnlivý průběh. Podle klimatické klasifikace CR patří toto území do mírně vlhké a teplé oblasti, záleží ovšem i na nadmořské výšce. Průměrné roční teploty zde dosahují 8° C, průměrná červencová teplota je 16°C, průměrné lednové teploty se pohybují kolem -4°C. Od června do srpna jsou obvyklé teploty převyšující 20°C, mnohdy vyšplhají i pres 30°C. Od prosince do ledna lze čekat teploty pohybující se od 10°C do -10°C, výjimkou nejsou i mrazy kolem -20°C. V zimních měsících, při dobrých sněhových podmínkách (15 – 30 cm sněhu), poskytuje Táborsko výborné podmínky pro běžecké lyžování. Krajina v okolí Tábora dnes nabízí svým návštěvníkům obraz, v němž se citlivě propojují přírodní krásy s kulturními a historickými památkami. Mírně zvlněný kraj Táborské pahorkatiny je ideálním místem pro strávení příjemné dovolené. Nachází se zde řada vyhledávaných pamětihodností – hrady (Hrad Kotnov v Táboře), v okolí zříceniny hradu Kozí hrádek, Starý zámek u Borotína, Šelmberk, Choustník, Příběnice, Dobronice u Bechyně, aj.), zámky (Zámek Bechyně, na rozhraní táborského a jindřichohradeckého regionu zámek Červená Lhota), unikátní technická díla (Stádlecký řetězový most). Jihozápadně od Tábora jsou rovinatá blata s typickou jihočeskou lidovou architekturou, rašeliništi a rozsáhlými lesními komplexy. Příroda kolem Tábora skýtá dobré podmínky pro pěší turistiku, cyklistiku nebo projížďku na koni. K návštěvě lákají i přírodní zajímavosti – Chýnovská jeskyně, Botanická zahrada v Táboře nebo naučná stezka Borkovická blata. Řeka Lužnice, která se proplétá celým regionem, přímo vybízí k výletu na kánoi či rybaření. Táborská krajina je plná rybníku, které jsou využívány k rekreaci (koupání). Na březích reky a mnoha rybníku se nacházejí autokempy, chatové osady a vodácká tábořiště (ubytování).

108