Švédsko 2014
(Omlouvám se za případné chyby (nepřesnosti) v názvech míst- některé názvy jsme si trochu zkomolili, abychom se lépe orientovali. Za gramatické chyby se omlouvám také.)
1. den (3. 7. 2014) Je 3:20 ráno a právě jsem dobalil poslední věci do batohu. Nezbývá mi než doufat, že jsem na nic důležitého nezapomněl- dobrý znamením je to, že batoh takřka nezvednu ze země. Na hodinu a půl jdu spát. Ráno rychlá sprcha (na dlouhou dobu poslední s teplou vodou), oholit, něco pojíst a frr do Plzně. Zbyněk, poprvé co ho znám, je na nádraží dřív než já (dobré znamení?). Cesta do Prahy byla tichá, Zbyněk také nespal, tak příliš chuti do řeči nemáme. V Praze brzy vystupujeme na LVH a jdeme do „akce“. Sympatická slečna od aerolinek z nás a našich zavazadel musela mít malý infarkt, ale nakonec jsme po menších komplikacích svojí batožinu do fólie dostali a posléze i úspěšně odeslali napřed. Prohlídka rámem odhalila nebezpečný kontraband v mém malém batůžku (v podobě tří vepřových konzerv, které se jinam nevešly)- pravděpodobně bych s nimi mohl vyhodit letadlo do vzduchu… Pěkně si mě prozkoumali, ale naštěstí pustili dále. V letadle se vedle usadila postarší (a velice milá) paní (jménem Rosa E.). Za dvě hodiny letu do Stockholmu jsme probrali politiku, drogy, alkohol, počasí, vzdělávání, švédské krásky… paní byla zkrátka ukecaná, ale bylo velice milé si s ní povídat (a navíc uměla perfektně anglicky). Posléze nám na sebe dala číslo a email, kdybychom se dostali do nějakých nesnází… snad se tak nestane. V Arlandě (švédské hlavní letiště, uprostřed lesa) narychlo vyřizujeme rezervaci večerního polárního expresu, vybalujeme bagáž a po mém neslušném útoku na místního liknavého prodejce jízdenek dostáváme i razítka na tikety a letíme 2 patra do podzemí, kde nám za 6 minut odjíždí vlak do Uppsaly- ten naštěstí stíháme a po pár kilometrech v tunelu vyjíždíme do deštivé švédské přírody. Vlak je krásný- jeho druhá třída je asi 500x lepší než „pendolíňácká“ první. V Uppsale vybíháme do deště a míříme na Info pro turisty, kde si zjišťujeme polohu nejbližšího outdoorového obchodu. Jsme ale zklamaní, nemají zde plynové bomby, které potřebujeme, ačkoliv nám předem v mailu slibovali, že je mít budou. Vydávám se tedy do místního NC, kde kromě koncentrace 100 krásných blondýnek na metr čtvereční sídlí další sportovní obchod- bomby zde ale nemají. Pomalu si v hlavě rozvíjím scénář, jak na dalekém severu umíráme hlady, protože v tamních deštích se oheň zkrátka rozdělat nedá. Než si však tuhle apokalypsu přehraji v hlavě celou jsme již v dalším (a nádherném) outdoor obchodě. Místní kluci mají opět perfektní angličtinu a skutečně rozumí tomu, co prodávají. Odcházíme se dvěma igelitkami plynovek a míříme opět na nádraží. Hlídám zde batohy a krmím zde místní (masožravé) vrabce a kavky. Zbyněk šel na malý nákup.
Přinesl vynikající vodu (s příchutí kiwi), vynikající ale nebyla její cena- 21 SEK (x3) mi za půllitr vody přijde trochu přehnané, ale asi tam holt dávají nějaké super kiwi. S půlhodinovým zpožděním přijíždí náš Arctic circle train, který směřuje podél pobřeží do Lulea, Kiruny, Abiska (náš cíl) a svou pouť končí v norském Narviku. V našem lůžkovém kupé sedí pouze jeden Švéd, který je určitě profesor filozofie (takhle si je přesně představuji!). Po chvilce jde raději do jídelního vozu a my se tak v klidu vybalujeme a stejně jako vloni, při cestě do Tater, bereme horní lůžka, aby ten pád dolů pak za něco stál. Já pak slézám dolů, sedím u okna a pozoruji švédskou přírodu. Po chvilce i poslouchám Zbyňkovo chrápání. 2. den Ráno ve vlaku je mrtvo, Zbyněk spí, profesor filozofie spí také a dva Jamajčané pod námi spí též. Koukám tedy opět z okénka, ale příroda je dosti jednotvárná- malé smrčky a břízky, občas nějaké jezírko… nic moc. A prší- dost. V Gallivare vystupuje jamajská posádka a my se dáváme na chvíli do řeči s profesorem, který s námi jede už z Uppsaly. Říká, že bydlí v Kiruně, a že se také chystá na trek- možná ho i potkáme. Kdysi prý byl i u nás, v Česku, a moc se mu tu líbilo. Opět má precizní angličtinu. V Kiruně se loučíme a čeká nás posledních pár (200 tu nic neznamená) kilometrů do Abiska. Ve vlaku se připravujeme a na místo dorážíme se zpožděním 2:30 hod. (to tu také nic neznamená, není kam spěchat). V Abisku vystupuje asi 15 lidí, ale všichni mají menší batohy než my. Však oni zapláčou, až jim dojde jídlo- zatím však pláčeme my pod tíhou všech těch super mňamek (instatní těstoviny, rýže, kuskus, müsli). Vcházíme do Fjallstation (větší turistická chata), kde si za neodolatelných 104 SEK (ano, cca 312 Kč) kupuji 4 pohledy a stejný počet známek. Vypisuji je rychleji než Zbyněk svůj jeden, ještě rychleji běžím na poslední pořádný záchod. Venku děláme pár fotek, nějaký Japonec si nás fotí- nikdy asi neviděl takové batohy. Vyrážíme. Cesta vede podél divoké řeky, povětšinou se jde v porostu nízkých břízek, často po dřevěných lávkách. Obávaní komáři jsou k nám prozatím přátelští a nevšímají si nás. Po pár hodinách docházíme do Abiskojaure (malá osada na břehu jezera), zde u řeky dáváme první jídlo, upravujeme mapu a Zbyněk navštěvuje místní miniobchod. Ve 20:45 se vydáváme na další úsek do Alesjaure (asi 20km). Po pár krocích se krajina výrazně mění a začínají se nám objevovat krásné horské scénérie… a také přestalo pršet. Zasněžené štíty hor jsou krásně nasvícené a přímo si žádají o fotky. Procházíme kolem sámské vesnice, která čítá asi 10 srubů a obrovskou ohradu na soby. Ani ne o kilometr dále si napouštím své GTX Salomonky pravou severskou vodou z místního jezírka- no přece nepůjdu spát se suchými nohami, že?
Procházíme plotem další ohrady pro soby a po 2km stavíme poprvé stan na nádherné plošince s výhledem na jezero a hory. Krása. Kousek od nás jsou také trampové, takže šance, že právě nás sežere medvěd se snižuje na polovinu. Ve 2:25 ráno při denním světle dopisuji tento report a jdeme spát. 3. Den
Vstáváme skoro v poledne, spánek byl skvělý, ale ještě lepší byl pohled ze stanu na ozářené vrcholky hor naproti přes jezero. Myslím, že tohle ráno je stěží něco překoná. Běžím pro vodu a vaříme snídaně- Zbyněk kuskus a polívku, já ovesnou kaši. Pak se pomalu vydáváme na Alesjaure- původně jsme mysleli, že to bude jen kousek, ale spletli jsme se a místo dvou hodin jdeme skoro dvojnásobný čas. Cesta místy (naprosto nelogicky) směřovala do bažin k jezeru, nebo naopak strmě do kopců… Naštěstí jsou zde tak krásné scenérie, že si ani moc nestěžujeme a jdeme neustále dál. Zažíváme první pořádné brodění ledové řeky- nohy jsou zpočátku paralyzovány, ale jakmile si zase nazouváme boty, jde se mnohem lépe- evidentně se pak lépe prokrvují. Na Alesjaure dorážíme o trochu déle, ale nic se neděje, máme před sebou 24 dní a není kam spěchat. Dáváme si chleba, salám a čokoládu. Zatímco já si potom užívám válení (a slunění), Zbyněk vyrazil na svou pravidelnou půlhodinku konverzace s domorodci. Přináší skvělé zprávy ohledně táboření v NP Sarek, tak se na něj ani nezlobím Směřujeme do krásného údolí podél řeky k chatě Tjatcha (čte se „čakča“). Kousek za Alesjaure potkáváme dva běžce. Zpočátku mi to přišlo jako lehké sobotní vyběhnutíčko, ale potkáváme další a další běžce, až se dozvídáme, že se jedná o závod Nikaluokta- Abisko (107km). Startovali v 9:00 a nyní (18:00) mají za sebou už okolo 80 kilometrů. Někteří se tváří vesel, někteří méně. Za zmínku stojí, že jako pátá běží jedna drobná žena, která tak za sebou nechá mnoho chlapů. Opět brodíme a pomalu se blížíme k místu dnešního noclehu. Potkáváme ještě jednu (moc hezkou) švédskou běžkyni, se kterou si chvíli povídáme. Stan pak stavíme kousek pod chatou, poblíž říčky, kterou jsem přeskočil na tři skoky a Zbyněk jí brodil 15 minut . Vaříme si gulášek, kafe s perníkem a plánujeme trasu v Sareku (bude to masakr). Je 0:50. Dobrou! 4. den Ráno vstáváme před polednem, právě když náš stan míjí skupina táty a dvou synů, které potkáváme už od startu. Dáváme kaši a kuskus a pak začínáme stoupat směrem k chatě Tjatcha. Se začátkem stoupání začínáme také přecházet, či spíše brodit, sněhová pole. Místy se propadáme až nad kolena a boty jsou okamžitě mokré. Chvílemi si říkám, kolik mých známých asi teď (na začátku července) musí řešit zamrzající sníh v botách . Naštěstí se mi brzy plní jedno z velkých předodjezdových přání a na jedné z plání vidím své první švédské soby. Jsou asi 50m daleko- házím okamžitě batoh do sněhu, beru foťák a plazím se k nim. Vypadá to, jako kdybych je vůbec nezajímal, nechají mě přijít opravdu blízko. Cesta pak pokračuje stále do kopce až do sedla nad Tjatchou, zde už jdeme pořád po mokrém sněhu, místy brodíme ledové říčky. V malé chatičce si dáváme oběd a zapisujeme se do návštěvní knihy (poslední Čech tu byl před čtvrt rokem). Trasa ze sedla směrem na Salku je dlouhá snad milion kilometrů- nekonečný sestup- šutry, led, sníh, voda…pořád dokola. Cestou nacházíme slaměný klobouk s modrou stuhou . Na Salce dáváme svíčkovou (když je ta neděle…) z pytlíku a kafe. Po 9. hodině večerní vyrážíme na chatu Kuoperjaka (asi 6km). Prolézáme opět sobí plot a brzy chatku vidíme. Je opuštěná a útulná, dnes se stan tedy stavět nebude. 5. Den
Spaní na chatě bylo skvělé, a tak nám ani přiliš nevadí nutnost brzkého vstáváníjednak nás čeká náročná etapa a také zde nechceme být rozvalení po lavicích, až sem přijdou první turisté. Ti přicházejí hned po osmé a je jich dokonce asi 8 naráz, všichni v nejmodernější outdoorové kolekci a s nejlepším vybavením (to ale, jak je známo, za Vás žádný výkon v horách neudělá). Po vykonání nejnutnějších potřeb jsem schopen vyrazitnaším cílem je dnes nejvyšší hora Švédska- Kebnekaise (cca 2106 m n. m.) Krátce po startu zahýbáme prudce doleva směrem do hor. Rozhodli jsme se již dříve, že batohy (ty velké, expediční) zde někde necháme (tady se nekrade ) a nahoru půjdeme každý jen s malým batůžkem. Já do něj dávám i spacák, kdyby se nahoře snad něco stalo. Dále přidáváme pití, NRC fólii, bundy a haldu sladkostí. Cesta zpočátku kopíruje vrstevnici v údolí a dole pod námi teče ledovcová řeka. Asi po 1,5km tuto řeku brodíme, děláme spoustu nádherných fotek. Aby však vše bylo v rovnováze a nebylo té krásy najednou moc, objevuje se před námi asi 4 kilometry dlouhé kamenné (či spíše balvanové) pole. Všude samé ostré šutráky, do toho zase sníh a led- ideální na zlámání nohou . Jdeme tempem asi 2km/h a nohy úpí. Pod sedlem, kde se spojuje naše cesta s tou oficiální (značenou) chvíli váháme kudy jít, pak vymýšlím pekelnou variantu a traverzujeme stěnu hory zleva- masakr, který by zasloužil lano, mačky a cepín. Nic z toho jsme sebou ale netahali, tedy kromě kusu padákové šňůry. Míjíme vodopád a zdárně se dostáváme do sedla. Uf. Začínáme stoupat, či spíše šplhat po úzké pěšince k vrcholové chatě, tu míjíme a dál míříme vzhůru. Brzy se před námi zjevuje nádherná sněhová špice, celá ozářená sluncem. Pojídáme kousek Vysočiny a něco sladkého a čekáme až se to na vrcholu „vylidní“. Po krátkém výšvihu máme před sebou opravdovou nádhernu- všude jsou jen zasněžené hory, slunce a klid. Fotíme vše okolo sebe. Marně vzpomínám na českou vlajku, kterou jsem zde chtěl také vyfotit- zůstala dole ve velkém batohu. Pak slézám, či spíše sjíždím dolů a čekám na Zbyňka, kterému se vůbec nechce pryč, nedivím se. Posléze se převlékáme a zahajujeme sestup- je to snad ještě horší. Dole potkáváme chlápka, který pod vrcholem vypadal, že brzy umře. Teď nás však dobíhá a ptá se, odkud, že jsme to ráno přišli- ukazujeme mu to na mapě. Líbí se mu to, on přišel z Fjallstation a nechce se mu jít dalších 16 kiláků nazpět- prý jestli může jít s námi. Je to sice Němec, ale v horách si všichni musí navzájem pomáhat, takže ho bereme sebou a vyrážíme opět na kamenné peklo. Napřed musíme opět traverzovat stěnou hory, úspěšně míjíme vodopád a já jsem na sebe pyšný, když jako vedoucí skupinky zdárně nacházím skalku, kde se nechá překonat řeka z ledovce bez namočení. Ostatní mě následují. Zpočátku jsme zticha, já toho při túrách nikdy moc nenamluvím, Němec asi také ne a Zbyněk jistě myslí na svůj kuskus. Pak se Němec dává do řeči, říká, že je z Berlína, je policajt a prý taky byl u nás kdysi lyžovat ve Špindlu. Před desátou večer (po chvilce marného hledání) nacházíme své bágly, loučíme se s Němcem, který jde ještě kousek do Singi a táboříme. Poprvé rozdělávám oheň- napřed vyčuzuji komáry, pak vařím pytlíky rýže. Brzy jdeme spát, jsme KO- trochu se mi ozývá koleno, můj věčný problém
6. den Dnes je relax day- spím asi do poledne, se koupu v ledové řece a píšu zápisky za včerejší i dnešní de. K obědu si dávám kus salámu a müsli tyčinku. Zbyněk si četl a teď
spí. Máme tu pátý den neuvěřitelné počasí, takové nebývá ve Skandinávii moc často, takže jsem velmi zvědav, co přinese zbývajících 20 dní. Teď jdu zalézt zpět do stanu, jinak mne ty bestie (komáři) sežerou. Konečně chvilka klidu, kdy můžu přemýšlet o životě. Jsem zvědav, jak se probudí Zbyněk (spí v trávě). Večer uděláme krátký přechod do Singi. 14:30. Bye 7. den Plni sil, svěží a vykoupaní jsme nakonec došli o trochu dále, než jsme původně zamýšleli. V osadě Singi jsme se dozvěděli veledůležité informace o NP Sarek, kam se chystáme. Také něco o Ritsemu a autobusu, kterým tam musíme dojet. Byl zde jeden postarší manželský pár- pracují tu jako dobrovolníci a nám opravdu moc pomohli. Moc milí lidé. Stan stavíme asi 3 kilometry za chatou. Ráno začíná opravdu skvěle- napřed nám kolem stanu projdou dvě usměvavé Švédky, potom na obzoru (zatímco balím stan) vidím losa- tedy spíše losíče. Poté vyrážíme na krásnou cestu podél řeky. Sluníčko hřeje, je tu opravdu nádherně. Řeka je nádherně čistá. Opět potkáváme dvě Švédky z rána, také jednoho starého pána, se kterým chvíli povídáme o trase. Cesta brzy mění smět a my se, poprvé od Abiska, opět ocitáme v lese- lesíku, březovém. Znovu kopírujeme nádhernou řeku, plnou peřejí, velikých kamenů. Zbyněk fotí jako divý. Odpoledne dorážíme do Kaitamjaure. Napřed chvíli mluvím s místní chatařkou, pak s jedním mladým Švédem. Brzy doráží Zbyněkdáváme jídlo (salám, kuskus) a fotíme si na chatě jízdní řády. Pak ještěo jednou povídáme s mladým a starým Švédem a také pozorujeme na protějším břehu jezera losici a její mládě. Vyrážíme na předposlední etapu naší první mapy- do Tesajaure- zde je přívoz, nebo si zde (zadarmo, bohudík) můžeme vypůjčit loďku. Cestou ztrácím Zbyňka a brzy docházím mladého Švéďáka, který cestuje se psem. Napřed povídáme u potoka, potom se vydáváme společně na trasu. Odhadl jsem to správně, je to voják. Pracuje jako palubní inženýr na bitevní lodi. Bavíme se o Praze, kterou kdysi navštívil, také o sportech (stejný blázen jako já…). Cesta nám parádně ubíhá. Na svahu, který spadá k cílovému jezeru, sedáme a po půl hodině se loučíme. Čekám na Zbyňka. Dnes už jen překonáme jezero a jdeme spát. 8. den Dnes je to jeden z těch dnů, kdy si i v dospělosti můžete připadat jako malé dítě, které právě rozbalilo vysněný dárek. Přitom začal jako většina ostatních. Vstáváme pozdě, protože nás noční veslování (hoooodně foukalo) a posléze i vaření (dříví tu moc nehoří) dost vyčerpalo- spát jsme šli asi ve dvě ráno. Vstáváme tedy před polednem. Při cestě k ranní koupeli v jezeře vidím prvního bělokura. Poprvé jsem se dnes odhodlal skočit do jezera a chvíli si i zaplavat- skvělý pocit! Dávám si tradiční kaši s jablkem a skořicí a Zbyněk navrch ještě polívku. Vyrážíme na túru- napřed do hodně prudkého kopce, poté vycházíme na otevřenou planinu. Dalším milým překvapením dnešního dne je švédská modelka- běžkyně, která míří proti nám. Chvíli kecáme o trase. Brzy nato zas potkáváme starší manžele- opět to samé- trasa, počasí… Dnes poprvé celou etapu jdu společně se Zbyňkem (většinou chodím trochu napřed a pak vždy počkám)- povídáme si a je nám vážně skvělě. Trasa se mění- čeká nás prudký sestup z kopce, stejně jako včera. Tady nastala ta chvíle, o které jsem psal v úvodu. Když míjím později chatu dole u jezera,
zahlédnu staršího chlápka na zápraží chatky. Zdravím a ptám se, jestli je tu housekeeper. Prý ano, takže se dáváme do řeči. Zpovídám ho ohledně busu do Ritsemu, přívozu, nákupů… zkrátka všeho, čeho jsme se báli. Je tu vážně dost draho a měli jsme obavy, jak to zvládneme vše poplatit. Všechny tyhle starosti se nakonec rozpouští a vypadá to velice dobře, vidím před námi jen světlé zítřky . Pán se mi dokonce nabízí, že mi dobije tablet („just for a handshake“ – zaplatit ode mne rozhodně nechce). Jsou to vážně skvělí lidé, tady na severu je každý neuvěřitelně milý. Povídáme si asi 20 minut, pak přichází Zbyněk z kopce a já se loučím s pánem. Jdeme na místo, které nám bylo doporučeno ke stanování. A další super věc, je tu SIGNÁL! Po více jak týdnu tak píšu konečně domů. Jsme neuvěřitelně šťastní a stačilo přitom tak málo. 9. Den Ačkoliv to ještě včera vypadalo na déšť, ráno je opět slunečno. Dnes radši vstáváme s budíkem, nesmíme zaspat ranní bus, který nás sveze podél jezera do Ritsemu. Místo v 8:30 ale nakonec vylézáme v 9:40, ale nic se neděje. Za 20 minut jsem už vykoupán a mířím dolů do chatky pro tablet. Pán nechtěl peníze, tak jsem mu vzal alespoň balíček českých JOJO bonbonů, jako poděkování. Povídáme si o životě zde na chatě (také je tu jako dobrovolník) a ukazuje mi, jak to tu má zařízené. Ubytovává zde movitější turisty, těm chudším (jako jsme my ) alespoň radí. Vracím se do tábora a rychle balíme stan. Autobus má jet v 11:45, my jsme tam asi o 5 minut dříve. Na zastávce se dáváme do řeči s jednou běžkyní, která startovala také v Abisku, ale trasu (s malým batůžkem na zádech, spala na horských chatách) zvládla za tři dny. Nám to trvalo týden. Řešíme všechno možné a neustále vyhlížíme bus. Ten nakonec přijede asi o půl hodiny později, což je tu prý běžné (!!!). Autobus je to pěkný, s takový u nás jezdí leda na zájezdy. Za cestu platíme 92 SEK, což je za 30 kilometrů hodně moc, ale já to, popravdě, čekal ještě mnohem horší. Jedeme po úzké silničce podél jezera. Koukám z okna, zatímco Zbyněk ještě něco řeší se švédskou kamarádkou. Ta, mimochodem, jede v pátek do kostela . V Ritsemu nás autobus vysazuje přímo před obchodem, který vypadá stejně jako hospoda v jedné rumunské vesničce, kde jsem byl vloni. Všichni turisté zde nakupují. Já beru 1kg NATUR BIO MÜSLI, dva pohledy, jablko, půllitrovku coly a balení vynikajících brambůrků. Venku před obchodem balím věci do batohu a zjišťuji, že se mi v peněžence hromadí švédské mince (jsou docela velké a těžké), tak jdu do obchodu ještě jednou a za 20 SEK si kupuji speciální kelímek na vodu, který tu nosí každý. Ono totiž během každé etapy potkáte spoustu vodních zdrojů, tak je naprosto zbytečné nosit nějakou vodu sebou do zásoby- můj Osprey camelback leží v batohu pěkně hluboko a asi tam zůstane až do konce. Před obchodem se loučíme se Švédkou, dávám jí knížku, kterou jsem našel vlaku v Kiruně (ve švédštině bych jí stejně nepřečetl). Chvíli na to již nastupujeme na trajekt. Bohudík, pán měl včera pravdu, když říkal, že cena bude nejspíš 250 SEK. Já čekal opět více, tak dvojnásobek. Zhruba za půl hodiny vystupujeme na protějším břehu jezera a začínáme tak druhou část výletu v NP Sarek. Opět nádherné scenérie s řekami, lesy a mokřady. Počasí stále fantastické, ale zítra prý má být bouřka. Po asi 14km zakládáme kemp u chaty Kisuris na krásném palouku, mezi dvěma řekami. Povídáme chvíli s jedním Švédem a Zbyněk vymýšlí útok na blízkou horu Gisuris. Vrchol sice vypadá pěkně, ale
mně se moc nechce potácet se někam skrz bažiny kvůli kopečku se 1660 m n. m. Nakonec ale jdu, lepší chodit na takové taškařice teď, než v Kvikkjokku, kde bude fůra komárů. Cesta nakonec nebyla tak hrozná, pokud pominu miliony sosavých hajzlíků a jednou rozbouřenou řeku, kterou dokážeme přejít až na třetí pokus. Vprostřed bylo vody do pasu, proud nemilosrdně strhával všechno pryč z cesty- takže, když máte sebou veškeré doklady, foťák, peníze, mobil… nic snadného. Samotný výstup zvládám asi o 30 min před Zbyňkem, vylézám na hřeben, kde pořádně fouká a rychle se vracím kousek dolů nazpět. Mířím zpět na malou skalku, kde je závětří. Fotím západ slunce (ve dvě ráno)- to za chvilku zase vyleze. Když se pak Zbyněk vrátil z vrcholu, doplňujeme energii hroznovým cukrem a začínáme slézat dolů. Sestup už je poměrně rychlý. Cestou potkávám jednu ženu z místní populace Sámů (Laponců), která se vrací ze značkování sobů. Tihle lidé zde žijí svým původním životem, jako kdysi indiáni v Americe. Probíráme zvířata, lidi, počasí zde… cesta nám pěkně utíká. Udivuje mě její znalost angličtiny- na to ona dodává, že přece taky chodila do školy! Základní! No- upřímně, znám lidi, kteří měli angličtinu na ZŠ, SŠ, VŠ a neumí ani z poloviny tak dobře a hlavně plynule mluvit! Brzy na to se pak loučíme a v 8:00 ráno jdu spát. Bohudík, že je tu pořád světlo. Jsem KO.
