Překlad Štěpán Hnyk
Copyright © 2011 by Anna Stothard Translation © Štěpán Hnyk, 2012 ISBN 978-80-259-0123-6
1 Její ložnice smrděla cigaretovým popelem a zatuchlým parfémem. Dvojice popelníků byla napěchovaná vajgly se skvrnami od rtěnky, jako kdyby si jen odskočila pro další krabičku. Z prádelníku visely podvazky a po podlaze u její postele se kroutil norkový šál jako přejeté zvíře. V zrcadle proti posteli se odrážel můj obraz, jak zcela nepříhodně ležím úplně oblečená na jejím zmuchlaném povlečení. Můj sestřih a postava mohly klidně patřit klukovi, ale příliš velké oči mi propůjčovaly vzhled gotické Panny Marie z pohlednice z muzea. Měla jsem na sobě propocené tričko a tmavě modré tepláky. Má kůže byla stále ještě slabě cítit omastkem a kávou z tátovy kavárny v Londýně, ale teď už se ty pachy smísily se suchým vzduchem z letadla a smogem losangeleské dopravy. Lily na mě zírala z orámovaných fotek všude po pokoji. Na jedné stála v kožené bundě vedle motorky. Na další měla přes bikiny navlečené bílé tričko a seděla v tureckém sedu na slunci pod stromem a smála se do objektivu. Na třetí na sobě neměla nic, jen červenou rtěnku a široký slamák. Na tomhle posledním snímku měla kůži bílou jako albín, stejně jako já, a na ní se rýsovaly čtyři tmavé kruhy – ospalé oči a tmavé bradavky. Na fotce měla vlasy černé, zatímco já jsem přírodní blondýna. 7
Vstala jsem z její postele a ze stolku vedle dveří vzala láhev whisky. Nebyly tam skleničky, tak jsem si lokla z láhve a prošla kolem její postele do koupelny. Vedle záchodu ležely nařasené kalhotky a já si dávala pozor, aby se nedotkly mé bosé nohy, když jsem si dřepla, abych se vyčůrala. Její byt byl úpně nahoře v jednom růžovém hotelu ve čtvrti Venice Beach v Los Angeles. Pohřeb byl už dřív, ale do krematoria jsem to nestihla. Když jsem dorazila do Venice Beach, tak už se smuteční hostina na počest Lily zvrhla v opileckou vigilii víc jak dvou stovek lidí, kteří tančili a povídali si a šňupali a pili po celém hotelu. Nikdo nevěděl, kdo jsem, tak jsem si stáhla ušmudlanou kšiltovku do očí a prošla chodbami, jako když dítě prochází koktejlovým večírkem. Viděla jsem dlouhé nehty a vlhká ústa; rozšířené zorničky, kostnatá ramena a záblesky neskutečně bílých zubů. Z vany nacpané ledem jsem si vzala pivo, bezútěšně bloumala po všech pěti patrech a pozorovala lidi: neoholený obr nasával z láhve vodku a kostlivá ženská ve středních letech křepčila se zavřenýma očima uprostřed pokoje. Byl tam rezatý chlápek, který měl špičaté boty z hadí kůže a rozhalenou bílou košili. Ostatní ho obletovali a jeho pihovaté ruce se svíraly v pěsti, jak se přesouval od hosta k hostu. „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla Zrzounovi nějaká žena. „Pořád mám pocit, že se jen opozdila,“ odpověděl a zatínal pihovaté pěsti. „Ach, drahoušku,“ odpověděla žena, „vždycky chodila 8
všude pozdě, viď? Přišla by pozdě i na svůj pohřeb – stopro.“ „Přišla pozdě i na naši svatbu,“ pokračoval Zrzoun. „Prej nemohla najít ty správný kalhotky.“ Zakaboněným obličejem se mu prodral úsměv a ostatní v hloučku se posmutněle zasmáli. Zrzoun měl nosový přízvuk jako králík Bugs, tipovala jsem to na newyorský akcent. „Byli ste skvělá dvojka,“ řekl mu někdo. Pozorovala jsem zpoceného Zrzouna ještě chvíli. Pak se ke mně otočil zády a já už neslyšela, co povídá, tak jsem šla dál pestrým zástupem truchlících, až jsem se nakonec dostala do nejvyššího patra hotelu ke dveřím s nápisem „PRIVATE“. Klíčovou dírkou bylo vidět kolo a kolečkové brusle. Čekala jsem, že tyhle dveře do soukromého bytu budou zamčené, ale byly jen něčím zaklíněné a se zívavým vrznutím se otevřely do stísněné chodbičky s podlahou ze surového dřeva. Vzduch byl cítit osvěžovačem a dlouho zavřenými okny. Zaváhala jsem, ale když se za mnou dveře s cvaknutím zavřely a utlumily zvuky zdola, ulevilo se mi. Ze stropu visela holá zaprášená žárovka a v mezerách mezi prkny u mých nohou byl písek. Stěny chodby byly v barvě dušeného lososa, mnohem světlejší než svítivá štuková omítka plážového hotelu. Dveřmi nalevo se šlo do kuchyně, kde stál jen modrý umakartový stůl a dvě čalouněné dřevěné židle. Stůl byl zarovnaný špinavými sklenicemi a vyhořelými vonnými svíčkami a ve dřezu se hromadilo špinavé nádobí. Otevřené byly i dveře napravo z chodby – 9
obývák s plochou obrazovkou, toaletkou a pracovním stolkem zavaleným papíry. Jediné zavřené dveře byly ty na druhém konci chodby. Jestli můžete cítit nostalgii nad něčím, co jste nikdy neznali, tak právě směsice nostalgie a zvědavosti mě přinutila lehnout si na její postel a dát si koupel ve vaně poseté milimetrovými chloupky z podpaží, které se zachytily na špinavé čáře odlivu, když se ona, nebo její manžel naposledy koupali. Zezdola sem doléhaly zvuky večírku a já zamknula dveře od koupelny, abych se mohla svléknout, jako to ona dělala určitě milionkrát. Nejspíš si při tom ale počínala s větší elegancí. Asi málem neupadla, když se jí kotník zachytil do gumy od tepláků a všelijaké šrámy a odřeniny na jejím těle nejspíš nepálily, když si zvykaly na horkou vodu. Strupy se jí asi nerozmáčely a neodmývaly jako mně. Kůži měla bez poskvrnky. Nabrala jsem si vodu do pusy a nechala ji zvolna vytékat přes spodní ret. Dřepěla jsem ve vaně s trupem schouleným ke kolenům a nosem těsně nad pěnou a cítila jen páru. Z parapetu nad vanou se dívala můra a napařovala si křídla. Za oknem bylo jasně modré nebe a palmy. Cákla jsem po můřím obecenstvu a to se odtřepetalo k žárovce nad zrcadlem. Přemýšlela jsem, co asi dělá táta, a představovala si, jak sedí u našeho umaštěného stolu v kuchyni a kouše si nehty, zatímco jeho žena Daphne rázuje kolem. Daphne se asi snaží nekřičet kvůli té ukradené kreditce, ale hlas jí každou chvíli vyletí skoro nelidsky vysoko a pak se zahltí 10
vlastní agresí. Kostnatými prsty si neustále probírá prošedivělé vlasy a pantofle jí vržou na plastových dlaždicích v kuchyni. Naproti tomu táta je asi v klidu, zamyšlený a předstírá, že ji poslouchá, jak se v různých obměnách pořád dokola rozčiluje až do ochraptění. Akorát že tahle scéna nejspíš proběhla už před několika hodinami. V Lilyině ložnici je půlnoc, takže doma v bytě už je zítra. Nejspíš už jsou uzavření v ranním mlčení po noci plné křiku, oblékají se, zalévají si instantní kafe a odemykají kavárnu. Daphne má našpulené rty, protože nesnáší pracovní soboty, a táta tříská věcmi o kovové stolky. Táta není vůbec podobný tomu Zrzounovi dole. Zatímco Zrzoun klouzal po hotelovém vestibulu jako had, z jehož kůže měl boty, táta se pohnul, jen když musel. Zrzoun měl propadlé tváře a vrásky od smíchu. Táta měl bachraté růžové tváře a hluboké vrásky od toho, jak se pořád mračil. Zamrkala jsem, abych myšlenky na tátu dostala z hlavy, a ponořila se hloub do vody. Zrovna jsem si chtěla zapálit jednu z Lilyiných cigaret – měla je vedle vany v krabičce vykládané drahokamy spolu s žiletkami a koupelovými solemi –, když se z chodbičky před ložnicí ozvalo vrznutí. Koupelna byla zamlžená párou a já se stihla tak akorát vyhrabat z vany a otevřít okénko nad záchodem, než se vrznutí přesunulo do Lilyiny ložnice. Pára se rozptýlila. Málem jsem na bílých dlaždicích uklouzla. Natáhla jsem si tepláky na mokré nohy, zadržela dech a pak se pomaličku přikrčila ke klíčové dírce. Mhouřila jsem oči a dívala se skrz. 11
Přímo před klíčovou dírkou seděl v nohách Lilyiny postele strašně vysoký chlap s hlavou v dlaních. Viděla jsem ho už předtím, jak dole v koutě vestibulu pije vodku z láhve, a připadal mi, jako kdyby vypadnul z pohádky o obrech nebo zlobrech. Bylo mu něco přes třicet a na sobě měl pruhovanou košili, rozedraný černý svetr a na míru šité modré kalhoty na stehnech poseté interpunkcí děr. Černé vlasy měl jen o trochu delší než strniště na tvářích a na hlavě měl posazené idiotské tmavé brýle se zlatými obroučkami. Ty kalhoty mohly být drahé, ale na švu byly rozedřené, jako by se oblékl napůl do zamítnutých módních návrhů a napůl do věcí, které si v opilosti koupil na e-Bayi. Tiše seděl se svěšenými rameny na Lilyině posteli. Po chvíli se Obr rozhlédl po Lilyině pokoji a zvedl z nočního stolku fotku. Byla to ta, jak na ní Lily sedí v tureckém sedu pod stromem a směje se. Obr s ní chvilku zápolil, jak se ji svýma velkýma rukama snažil vyndat z rámečku. Rýpnul se do palce a strčil si ho do pusy jako mimino. Byla jsem ráda, že krade fotku, kde se Lily směje ve velkém bílém tričku, a ne tu vedle, na které je nahá. Vytáhl fotografii zpod skla a zrovna si ji strkal do kapsy, když se z chodby před Lilyinou ložnicí ozval další šramot. Chvilku to vypadalo, že se Obr chystá skočit směrem ke koupelně. Zelenýma očima šlehnul mým směrem a rukama se opřel o kolena, jako by chtěl zvednout své opilé tělo. Zadržela jsem dech a čekala, až budu odhalena, neomluvitelně nahoře bez a celá mokrá v koupelně zemřelé ženy, ale Obrovo 12
tělo bylo zpomalené alkoholem, a než se zvednul z postele, dveře ložnice se otevřely. Obr se podíval ke dveřím a následovala dlouhá pauza, pak: „Co to má, kurva, znamenat?“ zadrmolil králík Bugs v podání Zrzouna. Klíčovou dírkou jsem ho neviděla, ale slyšela jsem, jak těžce oddychuje. „Promiň,“ řekl Obr, vstal z postele a vykročil k Zrzounovi, mimo záběr klíčové dírky. Ozval se šramot a tlumený zvuk nárazu kůže na kůži. Zrzoun zaklel a Obr buď zaúpěl nebo heknul námahou při úderu. Neviděla jsem, co se přesně děje, ale Obr zavrávoral dozadu a málem upadnul. Znovu udeřila kůže o kůži a pak se zas Zrzoun sesul na Lilyinu postel. Všechno se zastavilo, kromě můry u stropu koupelny. Zrzoun zůstal v horizontální pozici, ale krví podlité oči měl otevřené a tupě zíral na Obra. „Vypadni odsud, kurva,“ zamumlal. Tvář zabořil do Lilyina polštáře. „Promiň,“ omlouval se Obr. „Tak vypadni, kurva, tohle je můj kvartýr. Už tady nic není. Všichni vypadněte, do prdele.“ „Promiň,“ opakoval Obr. „Fakt promiň.“
2 Zrzoun ležel v bezvědomí na posteli. Trošku se pohnul, když jsem ho přikrývala dekou, ale oči neotevřel, ani nepromluvil. Na nosních chloupcích mu ulpěla zrnka bílého prášku a obličej měl ulepený, jakoby čerstvě natřený. Očividně se ten den oblékal pečlivě. Na obou botách z hadí kůže měl tkaničky uvázané do vzorných mašliček a ponožky měly stejnou barvu jako semišový opasek. Teď už ale měl kalhoty pozvracené a byl cítit pivem. Potichu jsem z podlahy Lilyiny ložnice zvedla flitrové šaty. Přidržela jsem si je na těle, ale vypadaly hloupě. Už mi bylo skoro osmnáct, ale do šatů jsem ještě nedorostla. Neslušely mi. Hodila jsem je na podlahu a nasadila si na hlavu buřinku. Na podlaze byla pestrá džungle hedvábí, kůže, kašmíru a bavlny, spolu s hnízdy zmuchlaných pánských košil, několika kravatami, mokasínami a velkými teniskami v té záplavě ženskosti. Šatní tyč ti dva chlapi, když se prali, srazili, takže teď byl v pokoji ještě větší chaos než předtím. Zavadila jsem očima o červené lakované lodičky s jehlovými podpatky a šedé baleríny. Zdvihla jsem z podlahy norkový šál a omotala si ho kolem krku. Zdál se těžký a mrtvý. Doma v Londýně jsem měla bílý melaminový prádelník plný teplákových souprav, volných svetrů a příšerných triček, které jsem během let nashromáždila ze 14
školní krabice ztrát a nálezů nebo ze šaten. Šuplíky byly ozdobené zašlými zbytky červených fotbalových samolepek Arsenalu a nahoře stály tři fotbalové trofeje a jedna za plavání. Kdysi jsem na tyhle trofeje byla pyšná, ale pak mi splynuly s purpurovými stěnami mého pokoje. U nás v bytě nebylo nic měkkého na dotek. Táta měl rád „nalezené“ věci, takže doma byly všechny deky z toho jakoby prošívaného polyesteru a během let jsme je nakradli v různých penzionech. Ne, že bychom jezdili na výlety často, ale když už jsme jeli, tak nikdy na stejné místo dvakrát. Na mé dece byly vybledlé kytice v pastelových barvách a Daphne s tátou měli na svých blátivě hnědý vzor. Pořád ještě jsme měli dvě pěkné osušky z brightonského Hiltonu, kde Daphne s tátou trávili líbánky, a pět tenkých zelených ručníků z fitness centra, kde Daphne dělala recepční. Neměli jsme s penězi žádné velké problémy, ale nic neudělalo tátovi větší radost než mít něco zadarmo. Jednou domů přitáhnul hromadu vyřazených kbelíků barev, které našel před hobbymarketem na konci naší ulice. Byly to chybně namíchané barvy. Táta trval na tom, že moje pololetní prázdniny strávíme tím, že naše zašlé bílé zdi pomalujeme duhou vyhozených barev. „Kanárkově žlutá“ na zdech naší koupelny byla na denním světle zelená, „rumově karamelová“ na kuchyňských skříňkách byl vodnatý lak, „palácový samet“ na zdech mého pokoje byl spíš močálový než palácový a „rubínová fontána“ v obýváku měla barvu odřených kolen. Také trval na tom, že přelakujeme 15
podlahu v obýváku i přesto, že ukradený lak byl zrnitý, s pořádnými hrudkami písku, které měly chránit lidi před uklouznutím na podlahách ve fabrikách. Podívala jsem se na zrzatého muže, který teď chrápal na své posteli. Fotka z jeho svatby stála na nočním stolku vedle laciného románu s lesklou obálkou. Těžko říct, kolik mohlo na svatební fotografii Lily být, ale měla jednoduché bílé šaty se závojem zakrývajícím její velké hnědé oči. Zrzoun vypadal na fotografii mnohem hezčí než vleže na posteli. Na fotce stál za svou novou manželkou s pobaveným pohledem bezradné oddanosti, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. Všimla jsem si, že ty svatební šaty jsou zapnuté v plastovém pytli z čistírny a leží zkroucené na dně šatníku, kam sjely z tyče během rvačky mezi Obrem a Zrzounem. Měla jsem jednu fotografii Lily z doby ještě předtím, než nás opustila. Našla jsem ji v šuplíku tátova stolu spolu s rozlitým inkoustem, starými složenkami za elektřinu a ekosystémem prachu. Odešla v sedmnácti, tři roky potom, co jsem se narodila. Na fotce sedí s tátou ve fotokabině a mě – tříletou – mají na klíně. Táta má uhry a Lily růžové vlasy. Vždycky si je všelijak barvila. Táta se kouká na Lily, ale ta už se dívá od nás dvou někam pryč do dálky. Do objektivu se dívám jen já. Musela odejít jen pár měsíců poté, co ta fotka vznikla. Vypadá, jako by z té fotokabiny v metru už mizela, jako by se měnila ve vílu nebo poltergeista už při záblesku foťáku. Nedokázala jsem si ji 16
představit v naší kavárně nebo jak mi pomáhá s domácími úkoly. Vždycky byla jen neurčitou myšlenkou v mé hlavě nebo stínem, který se někdy už už měl objevit na okraji mého zorného pole, ale nikdy se neobjevil. Co odešla, nikdy se nikomu neozvala. Ani jsme netušili, že se odstěhovala do Ameriky. Poprvé mi přišla vzdáleně skutečná, když jsem zjistila, že je mrtvá, protože alespoň to bylo něco fyzického. Nebyla to žádná ta napůl zapomenutá vůně nebo historka o tom, jak babičce kradla peníze z peněženky nebo jak šli s tátou na první rande do akvária. Byl to fakt. Umřela. Ve dvaatřiceti. Ta nehoda se stala na silnici Laguna Highway, někde v poušti za Los Angeles. Jela na motorce příliš rychle a neměla helmu. Z bezvědomí se už neprobrala a zemřela v sanitce dvacet minut potom, řekla mi do telefonu nemocniční úřednice, zatímco jsem stála bez hnutí v našem obýváku barvy „rubínová fontána“ poblíž Finchley Road v Londýně. Úřednice trvala na tom, že bych měla vědět, že moje matka zemřela, protože jsem jediná pokrevní příbuzná, což ale nemocnice zjistila jen podle zápisu na nějakém starém zdravotním dokumentu. „Nebylo jednoduché získat na vás kontakt, ale nechávala jsem vám vzkaz na záznamníku už před čtyřmi dny,“ řekla. Zamračila jsem se. Táta o mé mámě, své první holce, strašně nerad mluvil. Dalo by se lehce spočítat, kolikrát se o ní během mého života zmínil, takže všechny ty útržky informací pocházely od babičky nebo rodinných přátel: Lily byla zbabělec, děvka, strašná matka. 17
„Jste tam ještě?“ ozvala se žena z nemocnice do telefonu, když jsem na chvíli zadržela dech. „Jo, sem,“ vydechla jsem. Dole pod bytem Daphne s tátou zrovna uklízeli kuchyni v kavárně. Znala jsem každý zvuk tak dobře, že jsem skoro viděla Daphne a tátu, jak se rytmicky proplétají kolem sebe mezi mokrým kovem a plastem. „No, je mi líto, že vám volám špatnou zprávu,“ pokračovala žena. „Já ji ani neznala,“ řekla jsem a rýpala se do kůžičky kolem nehtů a vysávala ronící se polštářky krve. „A bude nějaký pohřeb?“ „Měla s manželem hotel v Los Angeles. Pohřeb bude ve Venice Beach a potom smuteční hostina v hotelu kousek odtamtud. Bohužel je to už v pátek odpoledne. Opravdu mě to mrzí, ale nechávala jsem vzkaz už na začátku týdne.“ „Nikdo mi ho nevyřídil,“ odpověděla jsem. „Myslíte, že by chtěla, abych přišla? Vědí její přátelé, že má dceru?“ „Já jen pracuju v nemocnici, kde vaše matka zemřela. Nikdy jsem ji neviděla,“ vysvětlila žena. „Měla ještě další děti?“ „V jejích dokumentech není o dalších dětech žádná zmínka,“ řekl hlas. Kdyby si se mnou táta sedl a řekl mi, že Lily umřela, asi bych jen pokrčila rameny a dál koukala na televizi nebo si četla; vždyť jsem ji vlastně neznala. Ale on mi nic neřekl, takže místo pokrčení ramen jsem si sbalila úspory 18
z kavárny a ukradla Daphne kreditku z kabelky, která ležela na gauči před televizí. PIN znám, protože Daphne má hroznou paměť a má ho napsaný na papírku v příborníku spolu s tátovým telefonním číslem. Během deseti minut jsem si na internetu rezervovala letenku na druhý den ráno a zhruba za dvacet hodin jsem už byla v ložnici mé mámy v nejvyšším patře obrovského růžového hotelu ve Venice Beach a zkusmo si na těle přidržovala její svatební šaty. Koukla jsem se po jejím bezvládném manželovi a sundala si mokré tričko, abych se do šatů navlékla. Kdyby se v tu chvíli Zrzoun probudil, uviděl by roztrhané tepláky vykukující zpod mléčné pěny krajek a hedvábí svatebních šatů jeho mrtvé ženy. Na chvíli jsem byla v mraku voňavého hedvábí lapená. Hudba slábla a párty v nižších patrech hotelu už končila. Muselo být tak pět nebo šest ráno. Měla jsem si sundat ty hloupé šaty a odplížit se pryč. Nikdo by ani nevěděl, že jsem tu byla, ale nemohla jsem odtrhnout oči od té bytosti v zrcadle. Nebyla jsem Lily vůbec podobná. Nikoho by žádná spojitost ani nenapadla. Kdo ví, jestli její manžel nebo někdo další vůbec věděl, že má dceru. Mohla jsem se vyplížit stejně nenápadně, jako jsem přišla. Mohla jsem se vrátit domů a pracovat v kavárně, abych splatila dluh z kreditky, mohla jsem odejít od nehybného Lilyina manžela a z večírku se vytratit, ale já místo toho popadla jednu z jejích červených bot na jehlovém podpatku. Chtěla jsem si je vzít, i když by mi neslušely a nejspíš v nich nikdy nebudu schopná 19
