Miloslav Ransdorf - VĚK EJISTOTY I * EERGIE - chléb i meč Obsah:
Úvodem
2
Energie hýbe světem
…………....... ………….......
Ve stínu ropné civilizace
………….......
11
Zemního plynu více
………….......
14
Tradiční role uhlí
………….......
14
Jaderná energie
………….......
15
Vodní energie
………….......
16
Solární a větrná energie
………….......
17
Biomasa (biohmota)
………….......
18
Hlavní vývozci energie
………….......
19
Hlavní dovozci energie
………….......
22
Reálné energetické zdroje
………….......
25
Zelené certifikáty
………….......
27
Energie - krev hospodářství
………….......
28
K energetické diplomacii
………….......
30
Energie - strategická zbraň ?
………….......
36
Globální hra s cenou ropy
………….......
39
Nezbytnost energetické koncepce
………….......
42
V popředí musí být člověk-spotřebitel
………….......
49
Modernizace - objektivní proces
………….......
51
Třetí industriální revoluce ?
………….......
53
Inovace rozhodnou
………….......
53
Nanotechnologie budou u toho
………….......
55
Spory o jádro
………….......
60
ČR a sousedé na energetické "šachovnici"
………….......
66
Formování energetické politiky EU
………….......
71
Pozitivní signály z Evropského parlamentu
………….......
74
Co navrhuje Evropský parlament jinde
………….......
83
Evropská komise zintenzivňuje úsilí
………….......
96
Energetické "balíčky"
………….......
103
Některé názory světových odborníků
………….......
113
Klimatické změny a rizika
………….......
117
K "zaostřování" na Čínu
………….......
124
Na Bali o mezinárodní souhře
………….......
127
Snižování emisí u automobilů
………….......
130
Sváry o vodu ?
………….......
139
Autorův doslov
………….......
141
Seznam použité literatury
………….......
144
8
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 1/145
Indiánské přísloví: "Nezdědili jsme přírodu od našich předků, ale půjčujeme ji našim dětem. "
Úvodem Už více než čtyři roky pracuji v Evropském parlamentu jako první místopředseda Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (Committee for Industry, Research and Energy - ITRE). Současně jsem místopředsedou poslanecké frakce Sjednocené evropské levice / Zelené severské levice (GUE/NGL). Překládaná publikace je pokusem o pohled dovnitř dílny, kde se připravují kroky, které ovlivní náš život, Až 85% legislativy v národních státech EU je dnes spojeno s evropským komunitárním právem. Brusel a Štrasburk jsou nám blíže, než si myslíme. Pokouším se tu i o osobní bilanci v oblasti vlastní práce v Evropském parlamentu, kterou pokládám za velmi důležitou. Chtěl bych poděkovat svým spolupracovníkům, zejména JUDr. Stanislavu Sujovi, bez jehož aktivní spolupráce, analytického úsilí, schopnost shrnovat shromážděné poznatky a provokovat novou aktivitu by tato studie vůbec nemohla vzniknout. Jemu patří můj speciální dík za pomoc a povzbuzení. Spolu sledujeme po celé období vývoj energetických problémů, zejména nyní v kontextu světové recese. Je pochopitelné, že dnešní globální finanční krize bude mnohé projekty korigovat a měnit řazení jednotlivých kroků i jejich postup a rozložení v čase. Obnovení rovnováhy bude bolet, protože hodnota finančních derivátů (které Warren Buffett nazývá finančními zbraněmi hromadného ničení představují pětkrát větší objem prostředků, než je světový hrubý domácí produkt. Už v devadesátých letech šlo 85% investic do spekulativní oblasti. Vstoupili jsme do období nestability (končí pátá fáze Kondratěvovy dlouhé vlny), nestabilita a následná ddeprese mohou zabrat případně 10-12 let. Řešením krize je přeskupení kapitálu a nasazení velké vlny inovací. Energie, Sedmý rámcový program pro vědu a výzkum, Lisabonská strategie, telekomunikační balíček, to vše se v rámci výboru ITRE spojuje a je to opravdu zajímavá práce. Doba nestability a sociálních konfliktů bude vyžadovat o evropské reprezentace napnutí všech sil, Nově se budou rozdávat karty a bude se formovat úplně nové ekonomické hřiště. Ceny surovin a energií budou velmi kolísat (cenová nestabilita bude běžným jevem), ale v dlouhodobém průměru se cenová hladina bude zdvihat. Dnes už šedesát zemí svou těžbu snižovalo už před nástupem recese. Jako jisté vodítko pro nastávající věk nejistoty by měla sloužit i tato kniha. Bez nadsázky mohu tvrdit, že nejvíce pozornosti je na půdě orgánů Evropské unie věnováno nyní otázkám energetiky. Evropská komise má to štěstí, že komisařem pro tuto oblast je v ní Andris Piebalgs z Lotyšska - kompetentní a sympatický člověk. Nicméně ne vždy se i jemu daří prosazovat své záměry, protože v EU zatím neexistuje jednotná energetická politika. Řečeno trochu odborněji: energetická politika v EU nepatří ještě do oblasti komunitárního práva. Piebalgsova energetická koncepce se mezi jiným snaží o sblížení zájmů mezi těmi členskými státy EU, které jadernou energetiku podporují a využívají a mezi těmi, které k ní přistupují zdrženlivě či s nedůvěrou. Evropská komise navrhla již tři soubory opatření (balíčky) jak pro právní, tak i praktickou oblast trhu s energií, o nichž se intenzivně jedná na půdě Evropského parlamentu. Hlavním záměrem je podpořit vytvoření jednotnějšího energetického trhu Unie. V situaci, kdy se cena ropy vyšplhala nad 100 dolarů (USD) za barel, hospodářství mnoha států pociťuje velké energetické potíže, jelikož drahá nafta je nadále hlavním zdrojem energie nejen pro ekonomiku a infrastrukturu, ale i pro mnohé domácnosti světa. Zdražování ropy se projevuje ve všech oblastech života a odráží se i na cenách jiných energií. Podle expertů ekonomicky únosná cena barelu ropy pro drobného spotřebitele je maximálně do hranice 60 USD za barel a u podnikatelských subjektů do 75 USD. Žel, zdražování energií nejcitlivěji zasahuje právě občana - spotřebitele a jeho domácnost. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 2/145
Přesto náklady na elektřinu z tzv. fosilních zdrojů (to jsou ty, které vytvořila příroda vlastní cestou ropa, plyn, uhlí) jsou v současnosti v průměru o polovinu nižší, než u její výroby z obnovitelných zdrojů (voda, vítr, sluneční svit, biomasa atd.). Příslušný poměr je 4,7 centů za 1 kWh k 9,5 centům za 1 kWh. Je proto nezodpovědné se fosilních zdrojů energie vzdávat, pokud nejsou spolehlivé alternativy, které by je nahradily, a pokud jejich zavedení vyžaduje vyšší náklady. Pro zajištění spolehlivosti energetických dodávek, menších nákladů na provoz a současně pro lepší ochranu životního prostředí je však důležité, aby zastaralá zařízení rozvodů elektrického proudu a jiné články energetické infrastruktury byly nahrazeny novými s účinností dosahující alespoň 55 procent. Pokud bude do roku 2020 v Unii nahrazena jen jedna třetina uhelných elektráren moderním zařízením, dojde tím i ke snížení emisí kysličníku uhličitého (CO2) o jednu třetinu. Pod záminkou ochrany životního prostředí však nelze znevýhodňovat tradiční energetické zdroje. Platí to především o uhlí, jehož zásoby po celém světě budou postačovat ještě přinejmenším na dalších dvě stě let. Uhlí je nejrozšířenějším světovým fosilním zdrojem. Celkem 26 % jeho zásob se nachází v USA a dalších 23 % je na území bývalého Sovětského svazu. V rámci EU disponují značným podílem na celosvětových zásobách uhlí Německo (7 %) a Polsko (2 %). Důležité je rovněž to, že na rozdíl od ropy a zemního plynu zaznamenávají ceny uhlí pouze minimální výkyvy. Celkem vzato lze jej zařadit mezi zatím nepostradatelné a reálné energetické zdroje, avšak jeho těžba nutně vyžaduje urychlené zavedení "čistějších" technologií, které budou více šetřit ovzduší. Podíl tradičních fosilních zdrojů na domácí energetické spotřebě 25 členských států Evropské unie (EU–25) v roce 2004 činil 79 procent, přičemž nejvíc připadlo na ropu (37,2 %), na zemní plyn (23,9 %) a na uhlí (17,9 %). Zatímco uhlí přísluší důležitá role při výrobě elektřiny vůbec, ropa převládá v dopravě. Zemní plyn je využit přibližně rovným dílem při výrobě elektřiny i tepla. Podle unijních prognóz budou fosilní zdroje energie představovat ústřední součást energetických potřeb EU i v roce 2020 a možná i dále. Do roku 2030 u fosilních druhů se očekává vzrůst energetické závislost EU na dovozu přibližně na 70 % oproti 47 procentům v roce 1990. Vysoká bude i závislost na dovozech ropy – téměř 94 %. U zemního plynu se mají dovozy zvýšit ze 47,5 procenta v roce 2004 přibližně na 85 % v roce 2030. Poptávka po energii v EU roste přibližně o 1 % ročně. U elektřiny je to však až dvojnásobně. Souhlasím s tím, že v této situaci je potřebné hledat neprodleně, avšak rozumně nové alternativní zdroje, zejména pro výrobu elektřiny, které by co nejméně znečišťovaly životní prostředí. V odborné terminologii se tomu též říká: rozvíjet všechny složky energetického "mixu", který vlastně tvoří jakýsi přijatelný energetický "koš". Z pohledu potřeb a vyzkoušených možností naší země, má v tomto "koši" výrazné místo především jaderná energetika. Jaderný program se rozhodly aktivně rozvíjet USA, Rusko, Čína, Indie, Japonsko, Kanada, Austrálie, arabské země Severní Afriky, Jihoafrická republika. Mezi latinoamerickými zeměmi dokonce Brazílie, která je přitom šampiónem zvláště ve výrobě biopaliv, zejména bioetanolu. Co je k tomu vede? Snaha snížit dovozy fosilních paliv, řešit účinněji než dosud problémy životního prostředí, zajistit dostatek energie pro hospodářský a společenský rozvoj. V Evropě nejvíce jaderných kapacit má Francie, podíl jádra na výrobě elektřiny u ní tvoří 80%. Země které využití jaderné energetiky podporují, většinou plní též podmínky Kjótského protokolu, o němž též bude řeč v této publikaci. Rakušané, kteří využití jádra odmítají, s plněním Kjótského protokolu však mají potíže, na rozdíl např. od České republiky. Některé státy Evropské unie se nicméně stále drží jaderného "tabu", jako kdyby to bylo rouhání se. Přitom jim nevadí, že čím více odmítají jadernou energii, tím více dostávají sebe i celou EU do závislosti na jiných zdrojích energie, zvláště na plynu. Na druhé straně státy, které se nacházejí mimo EU, ale dávají jádru zelenou, v hojném počtu využívají též jaderné technologie dovezené ze států EU. Zelení v Německu, Rakousku, ale i v jiných unijních zemích podvazují EU nohy ve světovém závodu o dosažení energetické bezpečnosti (dlouhodobé jistoty dodávek energiie) nadměrnými požadavky, často motivovanými politickými i populistickými hesly. Co nám Zelení nabízejí jako alternativu jádra, když Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 3/145
máme u nás zásoby uhlí ještě na nějakých 70 let (Polsko asi na 300 let, podobně i Ukrajina) a ropu a plyn u sebe těžíme v miniaturním množství (nejvýše tak do zapalovačů) ? Vždyť EU už dnes dováží z Ruska 50% plynu (22% z Alžírska), třetinu ropy a 30% uranových koncentrátů. Energetický potenciál našich řek je malý a dá se využít jen jako doplněk ve špičkách. Pokud jde o vítr, ani zdaleka nejsme Dánsko, kde účinnost větrných elektráren dosahuje 30 procent (Dánové větrnými elektrárnami pokrývají už 20% své energetické spotřeby). V Německu však ani těch údajně 28 tisíc větrných elektráren podobný úspěch nepřineslo ( o tom blíže Jeanne Rubner, Das Energiedilemma. Warum wir über Atomkraft neu nachdenken müssen, M, Pantheon Verlag, München 2007) a pokud jde o Českou republiku jejich účinnost je většinou pod 10%. Nahradit jen jeden jaderný blok Temelína by znamenalo postavit na našem území 11 tisíc takových oblud o velikosti asi 60 metrů (měnících svéráz krajiny) s výkonem vrtul kolem 2 MW. Při větrné smršti v zimě roku 2007 se ovšem tyto "větráky" staly faktorem rizika a jejich pády v místech neprudších záchvěvů vichřice otřásly i veřejným míněním v hospodářsky silném Německu. Měly podíl (vedle nesouměřitelnosti a malé či minimální propojenosti elektrických sítí) na tom, že náraz dodávky většího kvanta energie šokově zapůsobil na celou elektrickou síť (výpadek na podzim roku 2006). Další odpověď Zelených zní: biomasa. Podle mého lucemburského kolegy v Evropském parlamentu (výbor ITRE) Clauda Turmese to má být „spící obr“. I česká vláda nyní na něj hodně sází. Má pokrýt údajně až 70 % z celkového objemu obnovitelných zdrojů u nás. Spalování biomasy však není bez ekologických problémů, biomasa ve větším množství chybí na trhu a zařízení na její spalování je stále dosti drahé (získat pro něj unijní dotace není jednoduché). Evropská komise požaduje, aby ČR zajistila v roce 2020 celkem 13 procent energie z obnovitelných zdrojů, což je téměž dvakrát více než v současnosti. V celé EU však nebudou dostatečné skladové a dopravní kapacity, ba ani disponibilní pozemky na pěstování potřebné matérie, aby se dosáhlo vytyčeného cíle ztrojnásobit podíl obnovitelných zdrojů do roku 2020 (tedy na 20%, zatímco dnes je to jen 7%). Začínající globální honba za zdroji biopaliv a biomasy může též ohrozit světovou potravinovou bilanci a následně potraviny na světových trzích výrazněji zdražit. Nejsme přitom ani Brazílie, ani Angola, ba ani Ukrajina, která rozjíždí ambiciózní program rozvoje výroby biopaliv na svých územích. Zelení říkají, že prémií u biopaliv je snížení emisí skleníkových plynů jako příspěvku k zastavení globálního oteplování. Nositel Nobelovy ceny - chemik Paul Crutzen a jeho spoluautor Keith Smith z University v Edinburghu to silně zpochybňují. Jejich svědectví je tím závažnější, že se ve svých pracích zabývají ozónovou vrstvou. Dokonce tvrdí, že biopaliva situaci s globálním oteplováním ještě zhorší. I podle jiných věděckých kapacit se výrobou biopaliv uvolňuje do ovzduší velké množství skleníkových plynů, které by však na druhé straně právě biopaliva měly snížit. Britské noviny "Independent" v této souvislosti nedávno napsaly, že "nezávislé studie, které zveřejnil časopis Science, potvrzují, že všechny druhy plodin pěstovaných pro výrobu ekologicky únosnějších alternativ k současným fosilním palivům ve skutečnosti vypouští do ovzduší (emitují) více kysličníku uhličitého, než kolik jsou rostliny schopny pohltit". Dále upozorňuje, že změnou volné přírody na pole, na nichž se bude pěstovat např. kukuřice nebo cukrová třtina pro výrobu bionafty, nebo palmový olej či sója pro výrobu bioetanolu, se uvolní do atmosféry 17 až 420 krát více oxidu uhličitého, než kolik by se ušetřilo ročně touto nahrážkou fosilních paliv. Osmdesát procent potenciálu biopaliv v EU má původ v řepce olejné. Produkování emisí oxidu dusného (který může být nebezpečnější než oxid uhličitý) však převyšují případné úspory emisí oxidu uhličitého o 1 - 1,7 krát. Bioetanol na bázi kukuřice, převažující v USA, se v tomto srovnání pohybuje v rozmezí 0,9 - 1,5 krát. Nejpříznivější je cukrová třtina s koeficientem 0,5 - 0,9. Není od věci poznamenat hned na úvod, že rozvojové a vůbec chudší země kvůli pěstování plodin pro výrobu biopaliv budou masivně ničit pralesy a jiná ekologicky cenná území, která dosud blahodárně působí na globální klima. Životní prostředí, energie a klimat jsou vzájemně propojené faktory ovlivňující v mnohém životní standard lidí. Připomenu, že v roce 2004 více než 70 milionů obyvatel členských zemí EU (16 % z tehdejšího počtu obyvatelstva v EU) žilo na hranici a pod hranici bídy. V severní části EU to představovalo 10 % a v zemích kolem Středozemního moře 20 %. Bohatší část populace EU (kolem 20 %) měla pětkrát větší příjem než ta nejchudší (představující rovněž kolem 20 % obyvatel členských států EU). Rozdíly v příjmech mezi regiony světa se za poslední desetiletí značně změnily. Roční příjem na hlavu v roce 2003 (měřeno paritou kupní síly) byl v průmyslově vyspělých zemích o 22,7 krát vyšší než průměr u Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 4/145
hospodářsky nejméně vyspělých států. Vyjádřeno finančně: u vyspělých států je to 30.181 USD, zatímco u nejméně vyspělých 1.328 USD ročně. Mezi regiony Jihu je v popředí Latinská Amerika s průměrem 7.400 USD (5,6 krát vyšším než průměr nejméně vyspělých států). Země střední a východní Evropy a bývalého SSSR jen mírně překračují tuto cifru. Na východní Asii připadá průměrně 5.100 USD na hlavu, čímž předstihuje jižní Asii (2.897 USD) a subsaharskou Afriku s průměrem 1.856 USD (viz. podrobněji "Global Trends 2007, Development and Peace Foundation, Institute for Development and Peace", 2007). Denně průměrný obyvatel EU čerpá pro své vlastní potřeby z dostupných zdrojů takové množství energie, které se rovná ekvivalentu 11 litrů ropy. V průběhu roku je to již množství, které by stačilo, aby s ním člověk objel zeměkoulí. Jedním z problémů, jež se orgány EU snaží řešit s jistým předstihem, je globální oteplování. Na změny klimatu, které oteplování způsobuje, mohou doplatit nejvíce znovu ty nejchudší státy světa a jejich obyvatelé, protože mají i nejméně prostředků na adaptaci ve změněných podmínkách. Ve středně a vysoce položených oblastech, jakož i v subtropech, by mohla výrazně poklesnout dostupnost pitné vody. V regionech, kde dnes žije až šestina populace planety se mohou snížit hladiny řek. Většímu riziku záplav budou v důsledku vyšší hladiny moří vystavené stovky milionů lidí, zejména v deltách veletoků v Asii a na malých ostrovech. Při úbytku vody v jiných regionech se sníží výkony vodních elektráren a vzestup teplot zvýší zájem o energeticky náročnou klimatizaci v modernějších obydlích. Při zvyšování průměrných teplot bude asi třetina živočišních a rostlinných druhů vystavená riziku vyhynutí. Umrtnost se v horkých obdobích, při záplavách, bouřích, požárech a suchu zvýší a budou se více vyskytovat též infekční nemoci. Ztěží lze odmítat existenci globálního oteplování, avšak je třeba brát v úvahu, že někteří vědci nesouhlasí s prognózou jeho středně a dlouhodobých dopadů. Řada z nich poukazuje na to, že žijeme v době interglaciální (mezi táním a posuny velkých ledovců), což přirozeně již samo o sobě přináší jisté nemalé změny v přírodě. Jiní však ne bez důvodů upozorňují, že pokud teplota stoupne na planetě ke konci tohoto století o 3 - 5 stupňů Celsia, důsledky na přírodu lze ztěží přesněji určit, avšak mohou přinést rozsáhlé klimatické katastrofy, obrovské lijáky, vzestup hladiny moří dokonce v Evropě atd.(Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, München 2006). Boj o snížení emisí skleníkových plynů, zvláště CO2, je tedy oprávněný, avšak musí mít reálné cíle bez nekalkulovatelného plýtvání prostředky. Je třeba vzít v úvahu např. i to, že jediná kráva, kterých se pase na zeměkouli stovky milionů, vypusti denně do ovzduší v průměru kolem 280 litrů metanu nežádoucího pro životní prostředí. Tyto a další věci je třeba poměřovat ve správných proporcích rovněž při sestavování energetické a environmentální politiky EU na příští období. Rozhodující přitom bude přijmout takovou koncepci, která by nejlépe zaručila dlouhodobost energetických dodávek. Usuzuje se, že 46 % dovozů plynu do EU v současné době pochází z Ruska, které jím zásobuje devatenáct z 27 členských zemí EU. 16 % obyvatel EU žije v zemích, kde ruský plyn uspokojuje více než polovinu poptávky a 60 % v těch, kde plyn z Ruska odpovídá více než čtvrtině jejich potřeb (údaje jsou z publikace autora Fraser Camerona: "Russian power grows as EU divides", 2007). Podle jiných dat šest členských států EU je odkázáno plně na dodávky plynu z Ruska (Bulharsko, Finsko, Řecko, Lotyšsko, Litva a Slovensko). Dalších šest zemí EU zajišťuje z 90 % své energetické potřeby dovozy ropy z ruských zdrojů (z publikace Vladimira Milovova: "La dialogue énérgetique UE-Russie: concurrence contre monopole",2006). EU dnes závisí na dovozech energie z plné poloviny své spotřeby a do roku 2030 by to mohlo být 70 i více procent. Názory, že větším zapojením obnovitelných zdrojů může tato závislost klesnout na 65 %, je pravda jistou útěchou, ale zatím spíš jde jen o hypotézu, v lepším případě naději. Pro srovnání uvedu, že podle mezinárodních statistik energetická závislost celé Severní Ameriky by přibližně ve stejném období neměla přesáhnout 30 %. Průměrný Američan se životním standardem, který je asi o 20 % vyšší, než má Francouz, spotřebuje dva a půlkrát více energie. Japonsko snížilo své energetické požadavky na jednotku HDP o 47 % v období let 1973 - 2005. Podle informací ropné společnosti „ExxonMobil" kolem 80 procent energetické poptávky ve světě k roku 2030 bude pocházet z hospodářsky vyspělých zemí - členů organizace OECD. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 5/145
Zejména jaderné energii mnohé státy připisují oprávněně dlouhodobou budoucnost. Jádro se opírá o zdroje, které prodlužují časový rámec jejího využívání v řádu tisíců let. Jaderná energie se nedá nahradit, mají-li být splněny základní energetické potřeby v EU. Nejeden důležitý dokument, projednávaný či přijatý na půdě Evropského parlamentu, vyzývá k nezaujaté diskusi o možnostech i rizicích jaderné energie. Po uplynulá čtyři desetiletí jaderná energie neustále zvyšovala úroveň své spolehlivosti a bezpečnosti. Je důležitou součástí systému zásobování energií v patnácti z 27 členských států EU, přičemž zajišťuje třetinu dodávek elektřiny v celé EU. Ve Finsku, Francii, Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku, v Litvě (ve spolupráci s Lotyšskem a Estonskem), v Británii, Polsku a ČR se staví nebo mají stavět nové jaderné elektrárny nebo se jejich výstavba vážně zkoumá. Jádro v současnosti představuje největší energetický zdroj s nízkou produkcí uhlíku a s velkým potenciálem pro ochranu klimatu. Podílí se 31 procenty ma výrobě elektřiny v EU, významně přispívá k pokrytí pásma základního zatížení a k ochraně životního prostředí. Počítá se s tím, že např. ve Finsku výstavba páté jaderné elektrárny (Olkiluoto) sníží objem emisí CO2 o 15 %. V Německu se díky stávajícím jaderným elektrárnám nedostane do ovzduší až 160 milionů tun emisí CO2, přičemž celosvětově se jedná dokonce o 700 milionů tun. Mezinárodní agentura pro energii ve své zprávě za rok 2006 uvádí, že Německo se svými 17 jadernými elektrárnami má objem emisí CO2 asi šestkrát vyšší než Francie, na jejímž území je v provozu celkem 59 reaktorů. K ochraně klimatu a zabezpečení dodávek energie přispěje výrazně asi 50 nových jaderných elektráren, jejichž výstavba se ve světě plánuje nebo již probíhá. Nejmladší generace jaderných zařízení bude mít ještě vyšší spolehlivost i účinnost, což dále sníží provozní náklady a zvýší ochranu přírody. V moderních jaderních elektrárnách dochází rovněž k vysoké míře recyklace paliv. Díky tomu lze významně prodloužit trvanlivost uranových zásob, které postačí na mnoho let. Na rozdíl od prudce rostoucích cen ropy a zemního plynu nezavdávají ceny uranu žádný důvod k obavám, neboť provozní náklady jaderné elektrárny představují pouze 5 % jejích celkových výdajů. Díky tomu jsou jaderné elektrárny na cenových výkyvech do značné míry nezávislé. Výroba elektřiny z jádra je výhodnější než z fosilních a obnovitelných zdrojů. Moderní jaderné elektrárny by byly konkurenceschopné i v případě, že by se ceny pohybovaly na nižší úrovni než je např. 40 až 45 dolarů za barel ropy nebo 4,70 až 5,70 dolarů za MBtu zemního plynu. I problém bezpečného uložení radioaktivního odpadu již není neřešitelným problémem. V mnoha případech jsou předsudky k jádru motivovány jinými než věděckými ohledy. O to více bylo mnohými poslanci v Evropském parlamentu uvítáno zřízení skupiny na vysoké úrovni pro jadernou bezpečnost a nakládání s odpady, jakož i vytvožření fóra pro jadernou energii. V jeho rámci první zasedání se konalo 26. a 27. listopadu 2007 v Bratislavě a letos proběhlo toto fórum 22. - 23 května v Praze a na podzim 2008 v Bratislavě (Slovenská republika a Česká republika se budou střídat v jeho organizaci). Na této důležité platformě (na níž hodlám nadále aktivně vystupovat i já) mohou zainteresované strany jednat též o plánech investic do jaderné energetiky a podpořit transparentní, řádně zdokumentovaný a vyvážený dialog o všech dalších souvisejících otázkách. Velikým přínosem pro ochranu životního prostředí a spolehlivé dodávky energie může být v budoucnu jaderná syntéza (fuze), pokud se ji podaří uspokojivě vyřešit pro praktické použití ve velkém. Zřízení mezinárodního termonukleárního zkušebního reaktoru ITER ve francouzském Caderache (a obdobného britského zařízení JET) s rozhodující finanční i odbornou účastí EU je důležitý krok v tomto směru. (V roce 1991 a poté v roce 1997 výzkumný reaktor v rámci EU dosáhl značný úspěch v pokusech o jadernou syntézu, když se mu - zatím jen laboratorně - podařilo ve dvou vteřinách vyprodukovat přibližně 65 % energie potřebné k zažehnutí procesu jaderné syntézy. Očekává se, že v reaktoru ITER bude možné uvolnit desetkrát více energie ke zpuštění tohoto procesu, což by byl průkopnícký čin hodný následovatelů otce jaderného věku Alberta Einsteina - geniálního tvůrce teorie relativity). V rámci rozpočtu EU na rok 2007 proudí již 6 % objemu financí vyhrazených na výzkum v EU konkrétně do výzkumu v oblasti jaderné syntézy. 27 % finančních prostředků vyhrazených na energetiku EU je využíváno v oblasti jádra, přičemž největší část z nich je investována do vyšší jaderné bezpečnosti. To se odráží i v přísnosti bezpečnostních norem evropských jaderných elektráren. Výhledy a cesty k zajištění bezpečných energetických dodávek se v dnešním světě stávají předmětem zvýšeného zájmu zahraniční politiky. Na Evropskou unii (s tak vysokou energetickou závislostí) Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 6/145
mají konflikty a napětí i ve vzdálenějších, avšak energeticky důležitých oblastech světa, neblahé dopady. O to více, že v ní stále neexistuje pevný právní základ pro společný postup v energetické oblasti, což brzdí nejen formování lépe sladěné energetické politiky mezi jednotlivými členskými státy, ale hlavně jednotnější energetickou koncepci Unie jako celku. Energetické zásoby EU nepředstavují ani celé 1 % celosvětových zásob ropy, asi 1,5 % zásob přírodního plynu a 4 % současných těžených zásob uhlí. Zatímco globální závislost EU na energiích se dnes pohybuje kolem zmíněné úrovně 50 %, v případě USA je to jen 17 procent. Z toho rovnež vyplývá, že životní standard EU je zranitelnější tváří v tvář vzestupu cen energií jako důsledek geopolitických krizí či větších místních konfliktů, které mohou výrazně ovlivňovat energetické dodávky a jejich ceny i v budoucnu. Není též bez zajímavosti, že v průzkumu veřejného mínění (proveden v listopadu 2007 "Eurobarometrem") celkem 47 procent dotázaných vyslovilo názor, že celounijní úroveň je to správné místo, na němž by měla být přijímána opatření pro řešení energetických problémů EU jako celku, zatím co 37 % lidí se vyslovilo pro národní úroveň jednotlivých členských států. V březnu - dubnu 2006 v podobném průzkumu téže instituce se k národní úrovni přiklonilo 42 % dotázaných a k celounijní jen 39 procent. V případě Francie dokonce 39 % pro úroveň EU a 50 % pro národní úroveň. Svědčí to o značné neujasněnosti nejen na straně vlád, ale i samotných občanů. O to více je třeba lidem otevřeně vysvětlovat problémy a otázky spojené s energetickou přítomností i budoucností. V jednom ovšem by nemělo být podle mého názoru pochyb, a sice v tom, že dostatek energií a spolehlivost jejích dodávek nelze dosáhnout vyvoláváním emocí a podezřívání založeném na starém studenoválečnickém přístupu. Naopak schůdná cesta vede přes posilování důvěry a konstruktivní spolupraci států, které musí být opřené o politickou vůli vlád a pozitivní zainteresovanost příslušných energetických subjektů. Spory, napětí či izolacionismus jsou prostě k ničemu. Nutné investice do energetické sféry rovněž potřebují korektní a závazná mezinárodní pravidla jako nezbytný prostorový i legislativní rámec. Pro další technologické inovace v této sféře jsou jako sůl potřebné rozumné stimuly, včetně daňových úlev a jiných výhod pro ty, co inovace generují, zejména malé a střední podniky, avšak rovněž pro věděcké, vzdělávací a další s nimi spojené subjekty. Dostup k energiím musí mít všichni, bez diskriminace. Zárověň však je třeba usilovat o rozumnou rovnováhu mezi potřebami producentů a zájmy spotřebitelů energie. Nelze hnát ceny energií bezmezně tak, aby si vlastnící a manažéři energetických společností "mastili" kapsy a spotřebitel platil jak mourovatý. Efektivnost či hospodárnost při využívání energie jsou samozřejmě též součastí tohoto kritéria. Pokud budou respektovány tyto zásady, lze předpokládat, že v Evropské unii a i dál ve světě může převládnout energetický mír ducha. Přiblížit váženému čtenáři tyto a řadu dalších souvisejících otázek si kladu za cíl v předkládané publikaci, k jejímuž napsání jsem čerpal mnohé údaje z odborné literatury, unijních i jiných zdrojů, avšak zejména se opírám o vlastní praktické zkušenosti a postřehy z práce v Evropském parlamentu. Především tedy v parlamentním Výboru pro průmysl výkum a energetiku (ITRE) a též Výboru pro rozvoj (DEVE) a Výboru pro regionální rozvoj (REGI). Brusel – Štrasburk - Praha 2008
Energie hýbe světem Po Vídeňském kongresu (1815), který zakončil období napoleonských válek a spletitých tahů na diplomatické šachovnici tehdejší Evropy, se prosadil přístup rakouského kancléřa Metternicha, který však nebyl založen na jednotě národů či států, ale na "bratrství" (alianci) evropských vládců, jenž měli vahou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 7/145
svého vlivu zaručit nový kontinentální poměr sil. Meternich prozíravě pochopil, že pokud budou evropské mocnosti z jakéhokoliv důvodu neustále válčit mezi sebou, jak tomu bylo destiletí ba staletí předtím, nic dobrého z toho neplyne pro ně všechny a objektivní vývoj může vyustit v revoluce. Metternichova koncepce vycházela, samozřejmě, z konzervativních představ a cílů vedoucích k co nejdelšímu zajištění absolutistických poměrů postavených na nerovnostech či rozdílnostech mezi národy a státy. I když "svatá aliance", jak se jí říkalo, netrvala dlouho, podařilo se ji na několik desetiletí zajistit značnou mocenskou rovnováhu v Evropě a redukovat otevřené konflikty. S příchodem kapitalismu a jeho imperiální éry provázené budováním koloniálních říší, své dynastické aspirace začaly evropské vládnoucí třídy postupně balit do nacionalistického hávu, jenž vzmáhající se kapitál podporoval a využíval ve své expanzi. Teprve založením Organizace spojených národů v roce 1945 dostaly mezinárodní vztahy mnohostrannou základnou pro formování ucelené koncepce kolektivní bezpečnosti světa a mezinárodní vztahy se opřely o systém univerzálně přijatých norem a principů. Jeho posláním se stalo udržování a posilování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu s povinností členských států OSN řešit mezinárodní problémy svorně a nacházet společně odpovědi na ožehavé otázky, jak ve vojenské, hospodářské, sociální, ekologické, a humanitární oblasti, tak i pokud jde o finanční, právní a jiné výzvy světa, energetickou oblast samozřejmě nevynímaje. Zásadní změnu do vývoje mezinárodní situace přinesl rozpad SSSR a zánik evropského institucionalizovaného socialismu v Evropě. Systém mezinárodních vztahů budovaný na zkušenostech z nesmírných obětí lidstva v obou světových válkách, zejména v té druhé, však v podstatě zůstal, i když s mnohými "šrámy" a řadou změn. Je to systém, který se opírá o ucelený soubor mezinárodního práva, jenž je rovněž složitou a mnohdy bolestnou výslednicí zobecněných zkušeností národů i států. Postavený na Chartě OSN a dalších odvozených normách tvoří platformu pro normální, civilizované vztahy mezi nimi. Každý racionálně uvažující státník a politik ví, že bez normální funkce tohoto systému nelze zajistit větší mezinárodní stabilitu a bezpečnost. Opak by přinesl chaos či zákon "džungle", návrat k politice síly, k diktátu silnějších. Byla by to cesta k nižšímu stupni bezpečnosti pro všechny státy a národy, velké i malé. Zatímco v minulosti se stala válka pokračovaním politiky jinými prostředky (známá formulace pruského vojenského odborníka von Clauzewitze), dnes ve světě "tekoucího strachu" (jak jej označil americký autor Zygmunt Bauman ve stejnojmenné knize anglicky "Liquid Fear") v období vládnutí amerického prezidenta G. W. Bushe a jeho neokonzervativního týmu se politika stala pokračováním války jinými prostředky. V ambicích a kalkulacích takové politiky (v níž zústávají konstantou jak rozpory mez i prací a kapitálem, tak i mezi velkokapitálovými zájmy navzájem) se i snaha o zajištění energetických zdrojů stává nástrojem, však i pokračováním politiky jinými prostředky - tedy mečem v rukou těch, kteří si zvykli ním zacházet. Bez dostatku energií nelze zajistit vysoký životního standard pro jedny a byť jen ten malý bochník chleba pro druhé. V rukou velkokapitálu a jeho establišmentů se ovšem i energie stává zbraní k prosazování zájmů těch, kteří hodlají hrát roli aktérů - subjektů na "velké šachovnici" světa, zatímco jiní jim mají sloužit jako pěšáci - objekty velmocenské hry. V popředí zájmů států: Energie a snaha mít jistotu, pokud jde o dostatek i dlouhodobost jejich dodávek, pronikla do popředí pozornosti států a národů, stává se součástí jejich permanentních zájmů. Všeobecně se předpokládá, že pokud bude energetická poptávka růst rychleji než nabídka a ceny (zejména ropy a plynu) dále citelně porostou, potom i boj o energetické zdroje ve světě zesílí. Energie se stanou dlouhodobým předmětem celosvětového a regionálního geopolitického soutěžení, a, žel, nejspíš i příčinou mnoha nových sporů a konfliktů. Rozšíření energetických zdrojů a vytvoření spolehlivých kanálů pro jejich přepravu v kterékoliv, do kterékoliv a z kterékoliv části světa si vyžádá další obrovské investice, a to jak do zlepšení těžby, tak i do Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 8/145
navazující infrastruktury (dopravní cesty a prostředky) pro efektivnější (méně nákladné) a bezpečnější (dlouhodobě zajištěné) dodávky. Světové zdroje nafty a plynu jsou však již dosti omezené a pokud je mají co jen zčásti nahradit obnovitelné zdroje energie (anglicky renewables), vyžádá si to rovněž další nákladné investice a technologické inovace. Důležitým faktorem pro budoucnost se může stát i to, že dosavadní model hospodářského rozvoje, jehož vzestup je nemyslitelný bez plynulých a dlouhodobých dodávek energií, narazí na hranice toho, čemu se říká udržitelné životní prostředí. Podle úvah Mezinárodní agentury pro energie (International Energy Agency - IEA - rok 2005) se předpokládá růst celosvětové energetické poptávky o 52 % do roku 2030, což bude představovat ekvivalent 16,3 miliard tun ropy. Pevná (fosilní) paliva se budou podílet až z 81 % na tomto nárůstu (viz IAE, World Energy Outlook 2005). Na hospodářsky vyspělé země budou připadat více než dvě třetiny energetické poptávky (viz. tamtéž a dále ExxonMobile, 2005). Vzhledem k rychlému růstu této poptávky v Asii (zejména v Číně a Indii) je třeba spíš počítat se zdvojnásobením spotřeby ropy a uhlí v rozvojových ekonomikách a spotřeba zemního plynu se může dokonce ztrojnásobit (viz. IEA, World Energy Outlook 2004). Menší poptávka by měla být na straně ekonomicky rozvinutějších států (patřících dnes do Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj - OECD), avšak k roku 2030 právě vyspělé ekonomiky spotřebují více ropy (asi 55,1 milionů barelů denně) oproti 50,9 milionům na straně rozvojových zemí. U plynu by to mělo být 2.061 miliard kubíků oproti 1.803 miliardám u rozvojových zemí (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Očekává se rovněž, že jadernou energii budou vyspělé ekonomiky k roku 2025 využívat více (asi 2.083 miliard kWh) v porovnání s 675 miliardami kWh na straně rozvojových zemí, a to i přesto, že její spotřeba by měla ve vyspělých zemích v dlouhodobém horizontu spíš klesat. Využití uhlí může být u rozvojových zemí vyšší v roce 2030 (3 984 milionů tun) oproti asi 2 461 milionům tun na straně vyspělých ekonomik světa (viz rovněž IEA, World Energy Outlook 2005). Ke zvýšení produkce primárních energií by mělo dojít v zemích, které stojí mimo organizaci OECD (Střední východ, Rusko, Latinská Amerika, Afrika). V Evropě se ropné zdroje (včetně pobřežních) rychle vyčerpávají. Nicméně i v USA se předpokládá pokles domácí produkce ropy: z 5,4 milionů barelů denně v roce 2004 na asi 4,5 milionů barelů denně v roce 2030 (viz. Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383 (2006), February 2006). Na druhé straně produkce zemního plynu by měla v USA vzrůst. Jiné vyspělé a nově se objevující ekonomiky nemají významnější energetické zdroje s výjimkou uhlí. V důsledku těchto trendů a s ohledem na rostoucí poptávku po energiích výrazně stoupnou vývozy ropy a zemního plynu z rozvojových do ekonomicky rozvinutých zemí, jakož i do nově se objevujících ekonomik, což ještě více prohloubí jejich závislost na energetických dovozech. Podle některých bruselských analýz a prognóz by k roku 2025 Evropská unie měla být závislá na dovozech zvenčí až do 90 %, pokud jde o spotřebu ropy, a 80 % v případě zemního plynu. Tato závislost má k roku 2030 stoupnout na 94 % u ropy a na 84 % u zemního plynu (viz "Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii: Co je v sázce ?", pracovní dokument EK; Dodatek k Zelené knize, Brusel 2006). Podobně ovšem budou závislé na energetických dovozech i USA, které by měly importovat kolem 51 % ropy v roce 2020 a 66 % v roce 2030 v porovnání se 47 % v roce 2004 (viz Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383 (2006), February 2006). U Číny se předpokládá vzestup závislosti na dovozech ropy ze 75 % na 84 % mezi lety 2020 a 2030 v porovnání s 34 % v roce 2002 (viz WEO 2004). Ve stejném období závislost na dovozech ropy u Indie stoupne z 87 % na 91 % v porovnání s 69 % v roce 2002. Čína bude potřebovat k roku 2030 importovat 27 % zemního plynu a Indie 40 %.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 9/145
Větší rozložení dodávek a jiné otázky: Z uvedených rozdílů lze rovněž vyvodit, že země dovážející energie budou hledat větší rozložení svých dovozů (importní diverzifikace) a vyvážející státy si zas budou moci lépe vybírat své odběratele. Značnou roli ovšem budou přitom hrát nejen konkurenční důvody, ale i stabilita mezinárodních vztahů jako celku, úroveň a kvalita dvoustranných vztahů mezi jednotlivými státy nebo uskupeními států a v neposlední řadě i zmíněná vhodnost energetické infrastruktury jak na straně dovozců, tak i vývozců energií. Ceny ropy a odvozeně dalších druhů energie bude značně ovlivňovat růst nejistoty spojený s nestabilitou kolem energetických zdrojů, jež je průvodním jevem různých mezinárodních napětí, krizí, válek (jako např. byla agrese NATO proti bývalé Jugoslávii o Kosovo v roce 1999, poté invaze do Afghánistánu v roce 2001 a vpád do Iráku v roce 2003), občanských nepokojů atd. Předpokládá se, že kolem 16,4 trilionů (tisíc miliard) amerických dolarů bude muset být investováno do energetické infrastruktury (6 trilionů USD u ropy a plynu, 400 miliard USD u uhlí a 10 trilionů u výroby elektřiny) do roku 2030, aby odpovídala očekávanému vzestupu a uspokojování světové poptávky (viz. IEA, World Energy Investment Outlook 2003). Značná část investic musí směřovat do mořské dopravy, jelikož její nárůst se odhaduje v následujících 25 letech o více než 93 % (jen u mořských tankerů samotných). Dopravní kapacita po moři se má zdvojnásobit. Uvedený zdroj IEA odhaduje, že mezinárodní obchod s ropou a plynem jen přes úžiny Malacca a Hormuz se nejméně ztrojnásobí. Dále bude třeba investovat obrovské částky do modernizace rafinérií. Délka ropovodů podstatně vzroste: z 2 miliónů kilometrů v roce 2000 na 8,5 miliónů km v roce 2030 (viz WEO 2003 - IEA, 2003). Někteří odborníci tvrdí, že v období 2015-2020 může dojít k velkým mezerám jak v poptávkách tak i v dodávkách energií vzhledem k tomu, že objevování nových ložisek ropy postupuje dosud dosti pomalu. Velké investice budou vyžadovat současná i nová ložiska v arktických oblastech ruské Sibiře, ale i v Kanadě, Venezuele a v Africe. Rozvojové země většinou nemají dostatek svých vlastních zdrojů na obnovu, modernizaci a výstavbu energetické infrastruktury. Ze 47 nejchudších zemí světa třicet osm dováží ropu, aby alespoň do určité míry uspokojily své potřeby a dvacet pět z nich je odkázáno ropu dovážet pro ty nejzákladnější potřeby. Podle statistik OSN nedostatečný přístup k energiím se může stát hlavní překážkou hospodářského růstu rozvojových zemí (viz United Nations, UN-Energy, 2005). Podle zmíněné IEA kolem 57 procent světových zásob ropy je dnes chráněno vnitrostátními zákony před zahraničními ropnými firmami a dostup k nim mají jen vlastní národní společnosti. Taková situace je zejména v Saúdské Arábii, Kuvajtu a v Mexiku, kde se sumárně nachází kolem 35 % již odhalených naftových ložisek. Tendence k tomu je očividná i v Rusku, Venezuele, Bolívii a v Ekvádoru. V Jižní Americe vůbec začíná být energie chápána nejen jako nezbytný prostředek rozvoje (Bolívie, Venezuela, Ekvádor, Argentina), ale i jako nástroj vyvažování přítomnosti amerických a některých jiných zahraničních korporací (Venezuela, Bolívie). Současně se zde objevují čínské společnosti, což zostřuje mezinárodní konkurenci na energetickém trhu a dělá soutěž o přístup k nových ropným a plynovým zdrojů ještě intenzivnější.
Ve stínu ropné civilizace Energie a jejich problémy dnes svižněji než v minulosti hýbou i orgány Evropské unie počínaje Evropskou radou přes Evropský parlament až po Evropskou komisi. Jelikož dovozy mají podle předpovědí Evropské komise v roce 2020-2030 pokrývat až 70 procent veškerých energetických potřeb EU oproti současným 50 procentům, komisař pro energetiku Andris Piebalgs je nyní hodlá více rozložit (diverzifikovat). Mnohým však zde vadí, že v současnosti se nejvíce ropy dováží z Ruska a až potom následuje Norsko, Saudská Arábie a další země Blízkého východu. V dodávkách zemního plynu je Rusko rovněž na prvním místě před Alžírskem a Norskem. Někteří energetičtí analytici se domnívají, že pozice Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 10/145
Ruska však může být oslabena rostoucí potřebou mezinárodních investic do nových energetických technologií, do odborné kvalifikace pro modernizaci svých kapacit, infrastruktury a do zvýšení ruské schopnosti těžit ropu v méně dostupných místech své země (viz též European Voice", 14.- 20. února 2008). Podle propočtů Evropské komise z roku 2005 v tehdejší 25 členné EU největší spotřebu energií pokrývala nafta (38 %), zatímco na zemní plyn připadlo 23 %, na pevná paliva 18 %, na jaderné elektrárny 15 % a obnovitelné energetické zdroje se uskromnily s 5,5 procenty. EK předložila nový plán na podporu obnovitelných zdrojů energií a na podstatně vyšší využití biomasy. Do roku 2020 hodlá Evropská komise prosadit zvýšení jejího podílu v tzv. energetickém mixu (kombinace více různorodých zdrojů energií) o 12 % v rámci EU. Realisté však upozorňují, že úspěchem bude, když toto předsevzetí skončí na alespoň 9 procentech. Energetické výhledy mají obrovský význam nejen pro výrobní podniky, dopravu, různé další instituce, ale i pro každého z nás v domácnostech. Jestli by např. cena barelu nafty dále stoupala nad 100 dolarů, potom by se již i tak zpomalený ekonomický růst EU mohl změnit na dlouhodobou recesi a v širším záběru dokonce na globální hospodářskou depresi, známou z 30. let minulého století. Hospodářství a vše, co s ním souvisí, zatím nejvíce pohání nafta a lidé se stávají rukojmími těch sil, které mají ze zištních důvodů zájem na její stále vyšší ceně. Světlo, teplo, elektřina, doprava, plastické materiály, léky, oděvy - to vše je veznančé míře odvozeno od ropy. Dokonce potraviny produkujeme s její pomocí, ať je tomu při pohonu strojů, tak při použití petro-chemických hnojiv či pesticidů. Vyjít ze stínu ropné civilizace zatím opravdu není nijak lehké. Šetřit energií: Hlavní důraz je nyní kladen na šetření energiemi. EK vypočetla, že Unie by mohla při racionálnějším využívání ušetřit v průběhu několika let až 20 % energie oproti současnému stavu v obytných domech, obchodech, podnicích a dopravě, což by znamenalo celkovou finanční úsporu kolem 60 miliard eur ročně. Domácnosti by při tom mohly údajně vydělat až 1000 eur za rok. Zejména doprava a domy jsou podle komisaře Andrise Piebalgse dva hlavní sektory, kde je možné nejvíce šetřit energií. Evropská komise se přitom opírá o expertízu, podle níž až 40 % emisí oxidu uhličitého v celé EU pochází z budov, v nichž žijeme a pracujeme, z nemocnic, škol a obchodů, vlastně z každého obydleného objektu. Proto EK přijala v roce 2001 směrnici, v níž přikazuje přísnou energetickou efektivnost ve všech nových budovách a domech, které jsou postaveny od ledna 2006. První země, která vyslovila oficiálně nesouhlas s touto směrnicí je Nizozemsko. Jeho experti vypočetli, že dodržování směrnice přijde zemi na kolem 80 miliónů Euro ročně, což je údajně více, než pokuta, kterou může Nizozemsko dostat za rok při jejím nedodržení. Společnost zabývající se zateplováním budov v EU (Eurima) naproti tomu tvrdí, že plné uplatnění směrnice přinese v EU úsporu 4 miliardy eur k roku 2010. Kdyby však byla aplikována nejen na nové, ale i starší budovy (dodatečné zateplení), přineslo by to úsporu až 7,5 miliardy eur ke stejnému datu. Ještě více problémů tato směrnice může ovšem přinést státům, které do EU vstoupily v roce 2004 a později. Konzultantská společnost „Ecofys" zjistila, že kromě Malty a Kypru, noví členové EU používají o 25 % více energie na čtvereční metr zastavěné plochy než staré členské země. Polsko emituje nejvíce oxidu uhličitého (dvakrát více než Lotyšsko, Litva a Estonsko dohromady). Aby nové země, včetně České republiky, mohly splnit požadavky uvedené směrnice, potřebovaly by podle „Ecofys" až 44 miliard eur do roku 2010. Plýtvání energií není, samozřejmě, jen naše specialita. Potkáváme se s ním všude jinde v Evropě. Více než 10 % energie se ztrácí v mnoha zemích již při jejím přenosu příslušnými sítěmi v důsledku zastaralých technologií. Investice do obnovy by přinesly nejen daleko vyšší energetickou efektivnost u koncového uživatele, ale i miliony nových pracovních míst. A též nejde jen o evropský jev. Plýtvání v USA je ještě vyšší, protože v současnosti tato země spotřebuje o 50 % více energie na tvorbu jednotky hrubého domácího produktu než EU. Nestačí však energií jen šetřit či zvyšovat její efektivitu u koncového uživatele. Dnes je nutno seriózně, s delší perspektivou a s důsledností českého Přemysla Oráče hledat cesty, jak se rozumně a trvale vymanit ze závislosti na ropě a odvozených pohonných hmotách. Velké možnosti jsou skryty v obnovitelných energiích, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 11/145
jako je vítr, sluneční světlo, geotermální zdroje, voda a její volný spád, biomasa, využití vodíku, kogenerace a další, avšak ty zatím "trn z paty" nevytrhnou. Jsou spíš hudbou budoucnosti s nejistým výsledkem. V každém případě člověk musí, jako nejednou v minulosti, hledat a najít cestu jak zajistit své energetické potřeby a vzdálit se od propasti, kterou nám připravuje příroda jako odplatu za mnohá příkoří a nectlivé zacházení s tím, co člověku doposud tak štědře dávala. I přes pomerně chmurné předpovědi v řadě ohledů nafta zůstane zřejmě ještě dosti dlouho největším zdrojem energie. Zasvěcení ovšem vědí, že její zásoby nejsou nevyčerpatelné. V období let 2001-2005 celosvětová poptávka po naftě rostla v průměru o 8,8 % ročně, avšak spotřeba ropy jen v Číně stoupla za toto období o 46 procent (viz. "British Petroleum Statistical Review of World Energy - Quantifying Energy", June 2006). V období let 2004 - 2030 se očekává nárůst světové spotřeby ropy o 40 % - z nynějších 82,1 milionů barelů denně na 115,4 milionů barelů. Dvě třetiny z toho pohltí sektor dopravy ve světě (IEA, World Energy Outlook, 2005 - Oil Outlook to 2025). Potenciál současných ropných rezerv i po odhalení nových ložisek postačí k uspokojení poptávky přibližně na následující dvě desetiletí. Nelze ovšem s určitostí předpovědět, zda tyto dodávky budou postačovat pro uspokojení mimořádného růstu ropné poptávky, pokud k němu dojde. Odhalování nových ropních ložisek totiž již zdaleka nepostupuje tak rychle, jako před lety, a velká část současné produkce se nachází v neklidné oblasti Středního východu. Kapacita perspektivních ropných ložisek (např. v oblasti Kaspického moře) je přitom stále nejistá. Těžba v zemích sdružených v organizaci producentů a vývozců ropy (OPEC) by měla dosáhnout kolem roku 2015 až 58-59 milionů barelů denně vedle dalších ropných objemů z pobřežních naftových polí v Africe a Latinské Americe (viz Matthew R. Simmons: Twilight in the Desert: The Coming Saudi Oil Shock and the World Economy, 2005). Je třeba si přitom zvláště uvědomit, že ceny ropy podléhají různým faktorům, které mají vliv na mezinárodní trhy, čemu se budu věnovat ještě v příštích kapitolách. Zde jen stručně poznamenám, že geopolitická napětí jsou přímo spojená se vzestupem ropných cen. Různé vojenské akce, ale i hrozby ze strany velmocí patří mezi faktory ovlivňující ceny energií, právě tak, jako přehnané jaderné ambice některých států, teroristické útoky apod. Patří sem však i takové účelové zprávy, jakou např. odvysílala americká televizní stanice "CNN" začátkem července 2006, podle níž FBI „odhalila spiknutí džihádistů" v Libanonu, kteří chtěli údajně zaútočit na New York vyhozením do povětří jeho strategického komunikačního spojení "Holland Tunnel" a tím zaplavit spodní část ostrova Manhattan. Člověk musí být odborníkem nebo alespoň žít dlouhou dobu na newyorském Manhattanu, aby pochopil, že něco takového je v rozporu s fyzikálními zákony, protože tamní tok vody a úroveň její hladiny by ono zaplavení neumožnily (viz New Europe, 9.-15. července 2006). Vazba na suroviny: Ceny energií jsou spojeny s cenami jiných surovin. Na světových trzích surovin dosáhly jejich ceny nejvyšší úrovně v roce 2005 po mnoha předchozích létech. Zvláště vysoké byly u niklu, který je nutný pro výrobu vysoce kvalitní ocele a pro využití ocelového odpadu. Stouply však rovněž ceny cínu, mědi a olova. Cena železné rudy vzrostla v roce 2005 o 70 % (pro srovnání - předchozí nárůst v roce 2003 dosáhl jen 18 procent). Celkem vzato index cen průmyslových surovin (za základ se bere USD) stoupl z 90,1 v roce 2001 na 145 u minerálů a 190 u energetických zdrojů v roce 2005 (viz Global Trends 2007, Development and Peace Foundation, Institute for Development and Peace, 2007). Současná těžba nebo dobývání nerostného bohatství ve světě stále více spadá do citlivých geostrategických nebo geologicko-ekologických oblastí náročných na ochranu přírody. Téměř 70 % veškerých známých zásob ropy a plynu připadá na tzv. strategickou elipsu, která se táhne od jižního cípu Arabského poloostrova přes Kaspickou oblast do severní části Ruska a odtud na Jamalský poloostrov. Podobná situace je u kovů. Povolaná instituce, jakou je "European Association of Mining Industries" předpověděla již v roce 2005 podstatnější zvýšení dovozů ze 6 rozvojových a nově industrializovaných zemí: Brazílie, Chile, Peru, Jižní Afriky, Demokratické republiky Konga a Zambie, kde ovšem podle ní není Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 12/145
zaručená dlouhodobá stabilita a tím i bezpečnost dodávek. USA jsou přitom z více než z 80 % závislé na dovozech kolem 30 minerálních surovin. Zatímco vysoké prodejní ceny surovin a minerálů poskytují výhody pro exportující země, dovážející státy nutí k úsporám a hledání alternativ, jak energie, suroviny a minerály nahradit jinými. Nehledě na to, v hospodářsky vyspělých státech budou muset průmyslové sektory ještě drahnou dobu zpracovávat suroviny či minerální materiály dovezené za vyšší ceny ze vzdálených dodavatelských zemí. Tento vývoj může však svádět některé mocnosti k vojenským metodám zajištění sého přístupu k surovinám, čímž by se ještě zvýšila mezinárodní nestabilita. Je třeba též vzít v úvahu, že mezinárodní trhy se surovinami mají oligopolistickou strukturu, při níž koncentrace na straně dodavatelů podstatně vzrostla v posledních letech. Tržní podíl deseti největších producentů různých energií a surovin dosahuje nyní kolem 40 %. Zvláště vysoká je u ropy, železné rudy, platiny, niklu a hliníku. Např. tři dodavatelé dominují se svými 75 procenty na světovém trhu železné rudy (CVRD, Rio Tinto, BHP Billiton). Při absenci rozumné konkurence ze strany oligopolistické dodavatelské struktury značně ovlivňují cenové hladiny. Z druhé strany růst poptávky zvedá tržní váhu dodavatelů. Nově formující se zeměpisná mapa surovin a energií může dokonce přivést k vytvoření kartelů, které si budou nárokovat strategickou kontrolu i nad informacemi o vývoji cen, o množství dodávek, smlouvních závazcích příslušných států či podnikatelských subjektů apod. Osm závěrů výboru ITRE: V této souvislosti bych chtěl uvést, že v Evropském parlamentu Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) zveřejnil 27. října 2006 informaci a současně i návrh svého stanoviska pro jiný parlamentní výbor (hospodářský a měnový) o vlivu zvyšování cen ropy na hospodářství Evropské unie. Uvádí v něm osm závěrů: 1. Ceny ropy stouply v letech 2001-2006 o více než 370 % nikoliv z důvodů jejího nedostatku, nýbrž z obav o její nedostatek. Celosvětová ropná spotřeba vzrostla v roce 2006 přibližně na 85 milionů barelů, avšak volná ropná produkční kapacita je zatím pouze 1,5 milionu barelů denně, přičemž naprostá většina nafty pochází se Saudské Arábie. Trhy se obávají, že tato kapacita nebude postačovat na překonání případného přerušení dodávek při vzrůstu geopolitických rizik či přímo konfliktů. 2. Obavy posiluje i nedostatek zásob pro budoucnost, přičemž někteří analytikové vážně upozorňují na hrozící fyzický nedostatek zdrojů, zatímco zástupci naftového průmyslu se snaží situaci uklidňovat a přesvědčit svět o pravém opaku - o dostatku naftových zásob. Nicméně vnímání byť potencionálního nedostatku hlavních energetických zdrojů v budoucnosti ovlivňuje dlouhodobé ceny ropy na jejich trzích. 3. Je stále obtížnější nacházet další zdroje a každý nový barel je nákladnější. Není pochyb o tom, že jsou přitom nezbytné vysoké investice do naftového průmyslu, aby se zvýšila kapacita produkce a rafinování ropy, ale též, aby došlo k uspokojení zvyšující se poptávky a zajištění co nejefektivnějších nákladů spojených s dodávkami energií. 4. Ve třetích zemích dochází k rychlému nárůstu poptávky po naftě (zejména u těch, které nejsou členy OECD). Další zvýšení a uspokojení poptávky třetích zemí půjde již na úkor potřeb členských států Evropské unie. 5. ITRE považuje závislost hospodářství Evropské unie (zejména vzestup energetické spotřeby v dopravním průmyslu) na dovážené naftě za skutečně velký problém. O to více, že členské státy EU se snaží již od poloviny 70. let bez výraznějšího výsledku snížit tuto závislost. 6. ITRE zdůrazňuje, že zajištění bezpečnějších dodávek energie do EU a snížení náchylnosti či tendence k vysokým cenám ropy, jakož i případné přerušení dodávek, vyžaduje, aby se pozornost EU zaměřila na Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 13/145
zajištění širšího a rozmanitějšího výběru dodávek ropy ze zahraničí, na zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (zejména v odvětví dopravy a vytápění) a též na výzkum a vývoj alternativních paliv a energetických technologií. 7. ITRE věří, že dodávky pohonných hmot by se mohly rozšířit zajištěním výroby nekonvenčních a tekutých paliv, založených na zemním plynu a uhlí tam, kde je to ekonomicky přiměřené. Podporuje rozvoj a výrobu takových alternativních paliv, jakou jsou biopaliva, a je též pro používání vozidel poháněných biovodíkem nebo pro hybridní vozidla. 8. ITRE rovněž upozorňuje, že poptávka po naftě stoupá nejen v energetickém průmyslu, ale také v dalších odvětvích, jako je např. petrochemický průmysl. Je též toho názoru, že nafta by neměla být používána na výrobu elektřiny. Jako europoslanec a současně i první místopředseda tohoto výboru mám za to, že to jsou náměty, hodné dalšího zamyšlení. Zemního plynu více Analytici předpokládají, že ve světě vzroste spotřeba zemního plynu o 87 % - z nynějších 2.622 na 4.900 miliard kubických metrů v roce 2030 (viz IEA, "World Energy Outlook 2004" a dále Warren R. True :"WGC: Growth in gas trade faces range of challenges", Oil nad Gas Journal, 12 June 2006). Nárůst trhu se zkapalněným přírodním plynem (LNG) má být ještě rychlejší (ročně o kolem 10 %). Podíl zemního plynu na energetické poptávce vůbec by měl stoupnout z 20 procent v roce 2003 na 24 procentv roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Zejména infrastruktura dodávek zemního plynu (jak na souši, tak i mořskou cestou) bude však vyžadovat podstatné zlepšení.
Tradiční role uhlí Spotřeba uhlí by měla klesnout u vyspělých ekonomik a naopak stoupnout u rozvojových zemí. Celosvětově je poptávka po něm projektována z 5.200 milionů tun v roce 2003 na téměř 7 300 milionů tun v roce 2030 (viz The World Energy Book, 2005, www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html ). V situaci, kdy jsou dodávky nafty a plynu pro budoucnost nejisté a jejich ceny rostou, uhlí skýtá poměrně levnou a zajímavou alternativu jak pro rozvojové, tak i rozvinuté ekonomiky. Nové technologie pro těžbu uhlí čistějším způsobem značně snižují míru znečišťování životního prostředí, což je důvod, že objednávky na výstavbu tepelných elektráren v posledních letech předbíhají objednávky na výstavbu elektráren na zemní plyn (viz. Financial Times, 16 January 2006 a rovněž dále www.ecologie.gouv.fr/article.php3?id_article=5059 ). V současnosti se uhlí podílí na výrobě elektřiny ve světe 40 % a celkem až dvě třetiny vytěženého uhlí se používá pro tento účel. (V EU podíl uhlí na výrobě elektřiny tvoří 30 %.) Předpokládá se, že výroba elektřiny z uhlí bude hlavním motorem poptávky po tomto palivu, zejména v Číně a v Indii (obě země mají bohaté vlastní naleziště). Pokud by však nebyly jiné energetické zdroje drahé, poptávka po uhlí v celosvětovém měřítku by mohla v budoucnu klesnout z 24 na 23 procent. Uhlí při výrobě elektřiny produkuje celosvětově asi devět miliard tun kysličníku (oxidu) uhličitého ročně. Uhelné elektrárny bez kvalitních filtrovacích zařízení způsobují kyselý déšť, smog, některé nemoci dýchacích cest a značně přispívají i k emisím skleníkových plynů. Jaderná energie
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 14/145
Ve světě bylo začátkem roku 2007 v jaderných elektrárnách více než 440 jaderných reaktorů. Jaderná energetika zajišťovala kolem 17 % elektřiny, což bylo přibližně stejně jako u vodních elektráren. Další jaderné reaktory jsou ve výstavbě, zvláště v asijských státech a v Rusku. Nejvíce elektřiny se vyrábí z jádra ve Francii, v USA, Německu, Japonsku a Rusku. V ČR jsou v provozu dvě jaderné elektrárny (v Dukovanech a Temelíně), které pokrývají kolem 35 % celkové české spotřeby elektřiny. Poptávka po jaderné energii by však údajně mohla ve světě poklesnout z 6,4 % v roce 2003 na 4,7 % v roce 2030 (viz IAE, World Energy Outlook 2005). Nicméně minimálně do roku 2015 se naopak předpokládá vzestup její poptávky. Předpokládaný pokles by mohl především postihnout prý Evropskou unii jako celek, pokud ovšem nedojde k pozitivní změně její politiky ve prospěch jaderné energetiky, což nelze vyloučit. S nárůstem této poptávky se počítá najisto v Asii (viz. IEA, World Energy Outlook 2004 a dále "ExxonMobile, 2005). Ovšem poptávka po elektřině ve světě se může zvýšit až o 100 % do roku 2030 (viz EIA, International Energy Outlook 2006) a to zas přinese znovu zvýšení zájmu o jadernou energii pro výrobu této elektřiny. Zejména Čína a Indie plánují obrovské investice do výstavby nových jaderných elektráren (Čína hodlá vybudovat dalších 30 - 40 jaderných zařízení), i když i to má být jen skromný podíl pro větší uspokojování rychle rostoucí potřeby elektřiny v těchto zemích. Mohu jen uvítat to, že Evropská komise nedávno znovu obnovila debaty o investicích do jaderného sektoru. Rozhodnutí zde však nadále náleží jednotlivým členským státům EU, jejichž politika se v tomto ohledu navzájem značně liší (viz podrobněji např. Zelená kniha: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, 2006). Není pochyb, že jestli má být stoupající spotřeba elektřiny v EU dlouhodobě ekologicky udržitelná (se zvláštním důrazem na snižování emisí skleníkových plynů) a závislost na energetických dodávkách má být držena pod rozumnou kontrolou, potom se seriozní úvahy o větší roli a využití jaderné energie musí i dez dostat na pořad dne. Podle materiálu Evropské komise "RTD Info, No. 40, February 2004" jaderný sektor v EU váže kolem 180 miliónů tun oxidu uhličitého, který by jinak pronikl do ovzduší, kdyby nebylo jaderných zařízení, jenž čistým způsobem produkují elektřinu a šetří životní prostředí. Tento předpoklad potvrzují i některé postoje britské vlády, podle nichž investice do obnovitelných zdrojů a vyšší energetická účinnost v EU by měly být doprovázeny právě obnovením programů jaderné energetiky (viz The Energy Challenge, Energy Review Report 2006, Department of Trade and Industry, July 2006, Great Britain). Podle údajů "Mezinárodní agentury pro energii" (International Energy Agency) z roku 2005 náklady v eurech na 1 MegaWatt/hodinu (MWh) vychází u plynu na 35-45 eur, u uhlí na 30-40 eur, u dieselu na 7080 eur a u jaderné energie na 40-50 eur. Předpokládané náklady pro rok 2030 se u všech zmíněných druhů energie podstatně zvýší s výjimkou jaderné energie. Dokonce u výroby elektřiny z vody náklady vychází na 2 - 95 Euro na 1 MWh a u větrných elektráren na 35 - 175 eur za 1 MWh, zatímco u solární energie sa tato předpověď pohybuje mezi 140 - 430 eur na 1 MWh. Všechny uvedené druhy obnovitelných energií budou navíc vyžadovat velké dotace. Fosilní paliva tvoří nyní kolem 80 % celosvětové energetické poptávky a hledají se stále nová naleziště ropy i plynu, dokonce v mořích a v obtížných klimatických podmínkách Severu. V EU-25 bylo v roce 2005 celkem 32 % veškeré elektřiny vyráběno v jaderných elektrárnách. Na pevná paliva připadlo 30 procent, na plyn 18, obnovitelné zdroje energie 13, naftu 6 a na jiné zdroje jen 1 %. Jako hlavní (primární) zdroj energie bylo jaderné palivo v EU-25 využíváno jen v rozsahu 15 %, zatímco nafta 38, plyn 23, pevná paliva 18 a obnovitelné energie (včetně solárních a větrných) 6 procent. Na rozdíl od nich jádro vyrábí elektřinu spolehlivě v průběhu celých 24 hodin denně, aniž by emitovaly skleníkové plyny. Produkují ovšem -radioaktivní odpad, který působí dlouhodobě a vyžaduje speciálně zajištěné skládky. Podle Generálního direktorátu pro energie a dopravu (DG-TERN) v Evropské komisi vznikalo v EU-25 každý rok kolem 45.000 kubických metrů radioaktivního odpadu. V březnu 2005 bylo v EU-25 v provozu 150 jaderných reaktorů, z nichž 50 až 60 má být do roku 2025 odstaveno z bezpečnostních důvodů (mezi ně patří i slovenská jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice, i když splňovala všechny podmínky; Slovensko díky tomu dovíží pětinu své spotřeby elektřiny). Jde o technicky složité a finančně náročné operace, které si mohou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 15/145
vyžadovat až kolem poloviny sumy použité na výstavbu nové jaderné elektrárny, zatímco někteří experti tvrdí, že by to nemělo být více než 10-15 %. V Kozloduji v Bulharsku došlo k uzavření jaderné elektrárny v souvislosti se vstupem země do EU, i když v ní byla provedena řada inovací a zejména mezinárodních inspekcí, snad nejpřísnějších na světě. Přitom např. některé fungující britské jaderné elektrárny jsou zastaralejší než byla jaderná elektrárna v Kozlodujích. Přibližně 2 miliardy leva (více než miliardu eur) tvoří čisté ztráty Bulharska z uzavření třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Kozloduj šest let před stanoveným termínem. Podle výkonného ředitele této elektrárny Ivana Ženeva ztráty jsou ve skutečnosti o hodně vyšší, jelikož po dokončení generální opravy a modernizace elektrárny tyto dva reaktory mohly bezpečně fungovat přinejmenším do roku 2020. Další ztráty vznikly Bulharsku ještě předchozím uzavřením prvního a druhého bloku (viz "New Europe", January 13-19,2008).
Vodní energie Voda stále nabízí velký zdroj obnovitelné energie pro výrobu elektřiny ve světě. Nicméně nejen v členských státech EU (až na malé výjimky), ale např. i v USA jsou možnosti výstavby nových vodních elektráren prakticky vyčerpané. Na druhé straně v Číně je jejich výstavba na vzestupu a dosud předbíhá i plánovanou výstavbu jaderných zařízení. Další nevyužité světové vodní zdroje jsou zejména v Latinské Americe, Indii a do menší míry i v Africe. Nicméně hydroenergie pokrývá v současnosti jen kolem 20 % světové výroby elektřiny. Jako obnovitelný zdroj je konkurenceschopná s jinými energetickými zdroji a spolehlivější než energie větrná, sluneční nebo energie z mořských vln. Přesto nepředstavuje v současnosti možnost nejlepšího řešení energetického dilematu. Voda v přehradách a ta, která z nich vytéká, má různou teplotu a do značné míry ovlivňuje rostlinné i živočišné druhy ve svém okolí včetně toho, že se podílí na vzniku skleníkových plynů, zejména v tropických oblastech. V rámci EU existují možnosti pro výstavbu malých hydroelektráren s kapacitou kolem 10 - 11.600 MW. Téměř 85 % hydrokapacity v EU se soustřeďuje kolem 6 zemí: Itálie v ní dosahuje 2.405,5 MW, Francie 2.060 MW, Španělsko 1.788 MW, Německo 1.584 MW, Rakousko 1.062 MW a Švédsko 905 MW (viz "European Voice", 4. 10. října 2007). V důsledku nedostatku dešťů výroba hydro-elektřiny však poklesla ve Francii o 0,8 TerraWatthodin (TWh) a ve Španělsku o 0,932 TWh v období 2004-2005. Technologie příslušných členských států EU v této oblasti jsou na předním místě ve světě a o jejich export je velký zájem v řadě zemí světa. Evropská asociace malých výrobců hydroenergie v EU dosahuje v tomto obchodu roční obrat kolem 150-180 milionů EUR a zaměstnává kolem dvěstě tisíc lidí. Využití mořských vln: EU je rovněž v čele výroby technologií pro využití mořských vln. Zejména země, jako je Anglie, Irsko a Portugalsko začaly ve větším rozsahu používat mořské vlny Atlantického oceánu. Např. na jihozápadě Anglie, asi 10 mil od Cornwallu, vzniká projekt, který bude dodávat elektrickou energii kolem 7.000 domácností. Předpokládá se, že jen tímto přechodem na výrobu elektřiny (namísto využití ropy a plynu) se zabrání vzniku kolem 300 tisíc tun emisí CO2 v průběhu 25 let a vznikne asi 1.800 nových pracovních míst. Projekt má též napomoci poskytnout jiným společnostem nezbytnou infrastrukturu pro konverzi na tento druh energie. Podobně v irském Galway vzniká menší varianta takového projektu, avšak zatím nedisponuje potřebnou širší infrastrukturou. Portugalsko má na Azorských ostrovech podobné zařízení s kapacitou 400 kW. Podobně Dánsko, Norsko a Švédsko se pustily do vývoje technologií pro výrobu elektrické energie z mořských vln. I když ve světě již existuje kolem 1000 technických patentů na tento druh výroby elektřiny, stále jsou potíže s precizností a spolehlivostí technologií. Větší příboj vln může příslušná zařízení poškodit a vyřadit z provozu. Jejich nasazení není oproštěno ani od nepříznivých dopadů na ekologii, rybářství, navigaci, rekreační podmínky v letoviskách apod. Energie z mořských vln navíc zatím není konkurenceschopná s konvenčními metodami výroby elektřiny. Odhaduje se, že její průměrná cena Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 16/145
představuje 0,10 eur za 1 kWh, což je více než dvojnásobek ceny elektřiny vyrobené z jiných zdrojů v EU. S vývojem příslušných technologií a získáváním nových zkušeností z jejich uplatňování však bude příznivější i cena této energie. Solární a větrná energie Dánsko a Německo do značné míry sází právě na tento zdroj. Zejména Dánsko je průkopníkem větrných technologií v Evropské unii (větrné turbiny „Gedser" se prvně objevily již v roce 1956). Německo, jehož vláda pod vlivem rozhodnutí Bundestagu v předchozích letech jaksi stále udržuje jistou zdrženlivost vůči jaderné energii, rovněž intenzivně rozvíjí systémy větrné energie. Na jeho území je nejvíce větrných elektráren (věží) z celé EU (podle údajů některých eurposlanců ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku - je jich v Německu kolem 28 tisíc, to je 40% celosvětové flotily větrných elektráren, ověem jen 4,5% energetického výkonu Německa – viz Jeanne Rubner, Energiedilemma, München 2007)). Větrné věže celkem vzato produkují zatím méně než 6 % obnovitelné energie v EU. Využití solární energie (z termálních slunečních a fotovoltaických panelů) je na tom ještě hůř. V rámci celé EU se podílí na výrobě obnovitelné energie ani ne celým 1 procentem. Předpovědi analytiků se kloní k tomu, že využití solární a větrné energie vzroste v období 2002 - 2030 o 365 procent, zvláště v hospodářsky vyspělých zemích. Ke konci roku 2005 větrná energie v EU-25 představovala celkem 40.504 MW. Nejvíce z toho připadlo na Německo (18.428 MW), Španělsko (10.027 MW) a Dánsko (3.122 MW). Podíl České republiky byl kolem 26 MW. U Bulharska, Rumunska a dalších zemí této oblasti, které mají zájem o členství v EU (Chorvatsko a Turecko), tento podíl představuje celkem kolem 279 MW (viz www.ewea.org). Rovněž v Indii a v Africe podstatně vzroste využívání solární a větrné energie. Nicméně její celkový podíl na spotřebě primární energie ve světě se bude pohybovat nejspíš jen kolem 2 % k roku 2030. Podle vzoru několik let fungující solární elektrárny (Concentrating Solar Power) v americké Kalifornii, která využívá zrcadla k odčerpávání sluneční radiace ohřívající zeměkouli, první větší sluneční elektrárna byla postavena s pomocí unijních i státních dotací ve španělské Seville s 624 pohyblivými zrcadly nazývanými "heliostaty". Sevillské solární středisko má po úplném dokončení v roce 2013 dodávat elektřinu do 180.000 domů. Jiný projekt je ve výstavbě nedaleko španělské Granady a jeho technologie mají umožnit výrobu elektřiny i 7 hodin po západu slunce. Technologie třetího solárního střediska nedaleko španělského města Écija budou moci využívat nahromaděnou solární energii v kteroukoliv dobu. Solární panely ve Španělsku celkem pokrývají plochu 175.000 m2, což je méně než v případě Rakouska (od roku 2006 má na svém území solární panely na ploše 300.000 m2). U Francie je to 200.000 m2 a u Itálie rovněž kolem 200.000 m2. Solární panel o rozměrech 4-6 m2 může generovat kolem 70 % energie potřebné k ohřevu vody pro vytápění v průměrném rodinném domě, zatímco plný 100 % výkon při výrobě energie v takovém domě si vyžaduje panel o rozměru 10-20 m2. Odborníci tvrdí, že solární energie se bude podílet na plnění vytyčených cílů v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie v dnes již téměř 500 milionové EU jen skromně. Pro řízení průmyslových objektů či pro elektrický pohon vlaků se solární elektřina zatím nehodí a větrná energie jen v omezené míře. Biomasa (biohmota) Světová poptávka po biomase by v roce 2030 měla zůstat zhruba na úrovni 10 procent. V rozvojových zemích budou nejspíš tradiční biomasu v hojnější míře nahrazovat modernější a komerčně dostupné pohonné hmoty, jako ethanol, avšak spotřeba biomasy v celosvětovém měřítku bude růst. Nová biopaliva v dopravě mohou přinést schůdnou alternativu k naftě v situaci, kdy jsou její ceny velmi vysoké, což potvrzují již dosavadní zkušenosti např. v Německu nebo v Brazílii. Vysoké ceny ceny fosilních pohonných hmot, cenově náročné technologické inovace a nutné investice do energetické infrastruktury budou ještě více tlačit na přechod k biopalivům, zejména v dopravě. V ekonomicky vyspělých zemích se komerční biomasa, zemědělský a lesní odpad budou častěji využívat i pro výrobu elektřiny. Podle Evropské environmentální agentury (EEA) potenciál bio-energií v roce 2030 stoupne o 15 - 16 procent v tvorbě Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 17/145
primární energie projektované ještě z hlediska potřeb 25 členné EU (viz EEA Report No. 7/2006, European Environment Agency, 2006). Biomasa však sama má v budoucnu tvořit jen asi 6 % globální spotřeby energie (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Spalování zemědělských rostlin, živočišních, lesních a jiných organických odpadů v podobě biomasy však nepatří ke zrovna chytrým metodám. Při tomto spalování uniká do ovzduší velké množství nežádoucích emisí. Technologie efektivních spalovacích zařízení a kvalitních kompresorů je rovněž "hudbou" budoucnosti a i při nich může docházet u biomasy k určitým škodlivým efektům. Evropská komise doufá, že legislativa, kterou pro tuto oblast připravuje, urychlí proces vývoje podstatně dokonalejších technologií pro využití biomasy, které však samotné je na trhu EU poskrovnu a stávající tržní mechanismy jí nejsou ještě dosti nakloněny. Odpad ze zemědělské a živočišní výroby, zbytky z polí, dřevo a lesní odpad, řasy, kal či rmuť, další usazeniny, industriální odpad atd. budu i nadále sloužit pro biomasu, která se v současnosti podílí asi 66 procenty na výrobě obnovitelné energie v EU-27 (celkem vzato to představuje jen kolem 4 % výroby energie v rámci EU). Přesto Evropská komise do ní vkládá velikou naději. "Akční plán pro biomasu", který EK vypracovala v roce 2005, počítá s využitím 150 milionů tun ropného ekvivalentu (MtOE) "biomasy" k roku 2010 a se snížením emisí CO2 o kolem 209 milionů tun, dále se snížením cen ropných výrobků, snížením závislosti na dovozech ropy, tvorbou 250-300 tisíc nových pracovních míst, s posílením vedoucího postavení EU ve vývoji a výrobě tzv. zelených technologií atd. To vše jsou ovšem jen plány, které někdo vytyčuje a jiní musí plnit. Např. sama Asociace průmyslu biomasy (Biomass Industry Association) ústy svého generálního tajemníka Giuliana Grossiho řekla novinářům (viz "European Voice", 4. - 10. října 2007), že dosažení cíle 150 milionů MtOE k roku 2010 není reálné. A další experti upozorňují, že přehnané cíle v této oblasti mohou vyvolat dodatečné tlaky na obdělávanou půdu a na přírodu vůbec, čím se např. sníží i biodiversita. Též v Evropském parlamentu mnozí poslanci upozorňují na to, že biomasa není spásné řešení. Přesto naděje a optimistické vyhlídky u některých přetrvávají. Opírají se i o studii, kterou vypracovala "European Environment Agency" (EEA) a v níž stojí, že EU má environmentální schopnost rozvíjet potenciál biomasy v rozsahu 190 MtOE k roku 2010 a 295 MtOE k roku 2030. Někteří odborníci dávají přednost využití biomasy i při ohřevu vody, vytápění a výrobě další energie s tím, že je podle nich účinnější a méně škodlivá pro přírodu než bioethanol. V čele využití biomasy v EU je Anglie a Německo, avšak severské země a Lotyšsko vedou v přepočtu využívané biomasy na jednoho obyvatele. Ve světě má Amerika vedoucí postavení ve vývoji a využití technologií pro tzv. bio-rafinerie (na rozdíl od ropných rafinerií tzv. bio-rafinerie spojuje různé procesy k tvorbě přidané hodnoty z využití rostlin, včetně např. slámy, čímž převádí biomasu na paliva, chemikálie a elektřinu). Podle odborníků však zemědělský a lesní odpad, do něhož se v souvislosti s biomasou vkládají velké naděje, nebude možné v budoucnu plně využívat pro biomasu.
Hlavní vývozci energie 1. V rámci OPEC: Největší objevená ložiska ropy na Středním východě by měla podle expertů vydržet více než 70 let, přičemž ropa by si měla zachovat jak vysokou kvalitu, tak i relativně dobrý dostup k těžebním místům. Střední východ nyní produkuje 28 % celosvětové ropy a tento podíl by se měl zvýšit na 43 % k roku 2030. K témuž datu ropná produkce ze Středního východu a Severní Afriky (společný název MENA) by měla vzrůst o 74 % (z 29 milionů barelů denně na 50,5 milionů barelů). Pokud jde o plyn, jeho produkce by se tam měla ztrojnásobit a dosáhnout kolem 900 miliard krychlových metrů v roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Na Středním východě jsou obrovské objevené zásoby zemního plynu (jejich trvání je odhadováno na více než 240 let). Dodávky ze Středního východu tvoří nyní kolem 50 % čínských a Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 18/145
indických ropných potřeb, zatímco plyn oběma zemím dodává hlavně Irán a další země Zálivu (bývalý Perský záliv). Tento energetický přítok do Číny a Indie by se mohl podstatněji zvýšit v případě fungujícího plynovodu přes Pákistán, jakož i dodávkami zkapalněného plynu přes Indický oceán. Saúdská Arábie má stále největší ropné zásoby na světě a zřejmě ještě dlouho zůstane jejich největším vývozcem. Její produkce by měla vzrůst až o 75 % k roku 2030. Největším odběratelem bude zřejmě Asie, USA a EU. Saúdská Arábie má rovněž čtvrté největší objevené zásoby zemního plynu na světě (asi 6,7 trilionů krychlových metrů) po Rusku (48 trilionů krychlových metrů), Iránu (28 trilionů krychlových metrů) a Kataru (26 trilionů krychlových metrů). Nárůst produkce zemního plynu v Saudské Arábii se odhaduje ze 60 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 155 miliard krychlových metrů v roce 2030 (viz rovněž IEA, World Energy Outlook 2005). IEA předpokládá, že Irák, kde jsou druhá největší ropná naleziště na Středním východě, by měl zvýšit ropnou produkci o asi 120 % k roku 2030. Produkce zemního plynu by tam měla vzrůst ještě více - z 2 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 32 miliard krychlových metrů v roce 2030. Tyto kalkulace však neberou v úvahu, jak se bude vyvíjet bezpečnostní situace v zemi po agresi a okupaci USA a jejich spojenců od března 2003, jakož i politická situace, která má přímou souvislost se stabilitou těžby a vůbec vývozem iráckého národního bohatství. Írán má rovněž obrovské ropné zásoby a očekává se, že zvedne produkci ropy o 66 % k roku 2030. V současnosti zhruba polovina iránské ropy je vyvážena do Evropy, zejména do Evropské unie, zatímco další část směruje do Asie (Jižní Korea, Čína, Japonsko). Pokud jde o Irán zejména však produkce zemního plynu by měla stoupnout ze 78 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 240 miliard krychlových metrů v roce 2030, hlavně využitím obrovských rezerv v jižním Pársu. Iránský plyn by měl být vyvážen nadále především do Evropy a do Asie, přičemž se zvažuje i vybudování nového plynovodu nebo více plynovodů (do Pákistánu a Indie, dále je to plynovod přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko - tzv. Nabucco). Irán podepsal i smlouvu s Tureckem o prodloužení iránsko-tureckého plynovodu do severního Řecka. Kuvajt, jako nejmenší stát v Zálivu, má na svém území velmi důležité energetické zdroje. Kuvajt a Spojené arabské emiráty (SAE) očekávají, že zdvojnásobí svou ropnou produkci (Kuvajt na 4,9 a SAE na 5,1 milionů barelů denně). Jejich ropa by měla směřovat hlavně do asijsko-pacifické oblasti a do Japonska. SAE jsou navíc velkým dodavatelem zemního plynu. Jejich objevené zásoby představují 6,1 trilionů krychlových metrů. V roce 2004 z nich vyprodukovaly kolem 44 miliard krychlových metrů (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Katar má třetí největší zásoby zemního plynu na světě (26 trilionů krychlových metrů) a očekává, že se mu podaří zvýšit jeho produkci ze 41 miliard krychlových metrů v roce 2004 na 225 miliard krychlových metrů v roce 2030 (což by představovalo kolem 30 % veškeré produkce zemního plynu na Středním východě). Velká část z toho má být proměněna na zkapalněný plyn. Stabilita na Blízkém či Středním východě, zejména u klíčových producentů, jakými jsou Saúdská Arábie, Irák, Írán, Kuvajt, Katar, je nadmíru důležitá pro udržení světového trhu s těmito druhy energie a pro úroveň jejich cen v dlouhodobém výhledu. EU musí vůči tomuto strategicky důležitému regionu volit jinou politiku, než provádí dosud USA, nemůže být prostě v americkém „závěsu" na cestě za výboji. EU by měla předkládat alternativní volby k řešení, pomáhat aktivněji a koncepčněji řešit izraelsko-palestinský konflikt, usilovat o vyšší stupeň důvěry v očích arabského světa. Venezuela zůstane mimo Střední východ nepochybně nejdůležitějším členem OPEC, který disponuje obrovskými ropnými zásobami a exportní kapacitou. K roku 2025 by Venezuela mohla zvýšit svou ropní produkci o více než 80 % (viz Official Energy Statistics from the US Government, www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html. )
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 19/145
Nigérie, Libye a Alžírsko v zásobách ropy následují po Venezuele. Nigérie by mohla zdvojnásobit těžbu a k roku 2020 dosáhnout úrovně 4,4 miliónů barelů denně. O její naftu projevují zájem především USA kvůli dobré kvalitě a výhodnému mořskému spojení mezi oběma státy. Rovněž Libye se dostává do pozice velkého ropného dodavatele a předpokládá se, že její ropná těžba vzroste na 3 miliony barelů denně v roce 2015 (viz EIA Country analysis for Libya, http:www.eia.doe.gov). V Alžírsku se naopak očekává pokles těžby ropy kolem roku 2020. Naproti tomu produkce zemního plynu, jehož zásoby jsou v Alžírsku největší ze všech členských zemí OPEC (kolem 4,6 triliónů krychlových metrů), se pravděpodobně zdvojnásobí (v roce 2003 bylo vyprodukovano 88 miliard krychlových metrů) a jeho export bude směřovat především do EU. Zaměření na zkapalněný plyn a výstavba třetího plynovodu do Evropy pozvedne alžírské vývozy plynu na předpokládanou úroveň 144 miliard krychlových metrů v roce 2030. 2. Mimo OPEC: Rusko má zhruba 6 % světových ropných zásob. Kromě objevených ložisek (hlavně v západní Sibiři), která by měla vydržet minimálně dvě desetiletí, jsou tam i další bohatá ložiska, jejichž životnost by mohla být dvojnásobně až trojnásobně delší. Ruská ropná produkce by měla stoupnout k roku 2030 o 22 procent - z 8,5 milionů barelů denně v roce 2003 na 10,4 milionů barelů v roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2004). Někteří analytici však upozorňují na to, že udržitelnost této produkce lze zajistit jen výraznou modernizací ropné i plynařské infrastruktury, která si vyžádá další obrovské investice (viz Oil Outlook to 2025, OPEC, 2004). Podle Mezinárodní agentury pro Energie (IEA) jen Gazprom jako státní subjekt bude potřebovat investice v průměru 17 miliard dolarů ročně do roku 2030 na realizaci výzkumných a produkčních projektů, jakož i na údržbu současných těžebních polí, aby uspokojil domácí i exportní potřeby. Rusko je největším vývozcem plynu s odhadovanými rezervami 48 trilionů krychlových metrů. Jeho produkce (608 miliard m3 v roce 2003) by se měla dále podstatně zvýšit a vývozy by měly směřovat především do Evropy (v první řadě do EU) a též do asijských zemí. Někteří předpokládají, že ruský energetický sektor jako celek (využívání, rozvoj a udržování výroby jaderné energie, uhlí, elektřiny, plynu a ropy) si vyžádá investice kolem 715 000 miliónů eur mezi lety 2003 - 2020 (viz Directorat General for Energy and Transport, European Commission, Vienna, December 2003). Podle Mezinárodní energetické agentury v roce 2004 ztratilo Rusko díky poruchovým plynovodům kolem 10 % vytěženého plynu. I přesto nikdo nemůže dosud Rusku konkurovat cenou v dodávkách do střední Evropy. Kolem 80 % přírodního bohatství Ruska je v jeho asijské části, avšak 80 % ruského obchodu probíhá s Evropou. (Navíc v Rusku je kolem 55 % světových zásob pitné vody a v budoucnu se Rusko může stát jejím největším vývozcem.) Veliký potenciál ropy a zemního plynu existuje v oblasti Kaspického moře. Tamní rezervy ropy jsou odhadovány mezi 17 a 44 miliardami barelů (více než polovina z nich se nachází v Kazachstánu). V Kazachstánu jsou podle některých ocenění zásoby kolem 100 miliard barelů ropy a více než 200 bilionů (amerických trilionů) kubických metrů zemního plynu. Ropná pole v Kashagánu – patří mezi pět největších na světě - budou těžit v průměru 1,2 milionu barelů denně mezi léty 2010-2041 (prohlášení předsedy kazašské státní ropné a plynařské společnosti "KazMunaiGaz" (viz "New Europe", 4.-10. února 2007). Zásoby zemního plynu u Kaspického jezera jsou odhadovány na 6,4 trilionů krychlových metrů. Podle údajů uvedených v EIA (http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/Caspian/Background.html) většina z nich je v Kazachstánu a v Turkmenistánu. V řadě nalezišť tam však ještě nezačala těžba, která bude rovněž vyžadovat vybudování vhodné infrastruktury. Očekává se, že v roce 2010 se vytěží v této oblasti kolem 2,5 2,6 milionů barelů denně (viz Oil Outlook to 2025, OPEC Secretariat Paper). Tato oblast má veliký energetický potenciál, o nějž projevují nemalý zájem i Spojené státy americké. Nicméně pro EU má nezaměnitelnou energetickou důležitost hlavně Rusko. Za takových 30 let bude mít dominantní pozici na světovém trhu s plynem. Již nyní na něj připadá téměř 50 % všech unijních Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 20/145
importů přírodního plynu a pokrývá nejméně 20 % ropné spotřeby EU. Více než 90 % ruských energetických exportů plynu a 75 % vývozů ropy směruje do EU. V roce 2008-2010 plánuje Rusko vyvézt do EU 200 miliard krychlových metrů plynu z celkového množství 245 - 275 miliard krychlových metrů (roční potřeby EU jsou na toto období odhadovány na kolem 500 miliard m3). Ruský stát nabývá stále větší kontrolu nad energetickým sektorem po překotné privatizaci, jíž se v Rusku přiléhavě říká „prichvatizacija". Není pro něj problém najít dlouhodoběji pro své odbyty zákazníka včetně USA či asijských zemí. V subsaharské Africe lze rovněž očekávat rozšíření produkční kapacity. Ropná těžba v Angole by se mohla zvednout z 1,25 milionů barelů denně (v roce 2005) na 3,2 milionů barelů denně v roce 2020. Podle předpokladů OPEC by ropná produkce afrických zemí (které nejsou členy OPEC) měla dosáhnout 8 milionů barelů v roce 2025, zejména v oblasti pobřežních naftových polí v západní Africe (viz Oil Outlook to 2025, OPEC Secretariat Paper). Dosud odhalené rezervy ropy v Africe představuji 114 miliard barelů (kolem 10 % světových zásob), avšak většina z nich teprve čeká na odhalení (viz British Petroleum Statistical Review of World Energy, June 2006). Africké ropní vývozy představují 28 % čínských a 18 % amerických dovozů. Americké dovozy z této části světa by měly vzrůst do roku 2015 o 25 procent. Hromadná produkce ropy v Africe (členové i nečlenové OPEC) by mohla plně postačovat na uspokojení vlastní kontinentální poptávky (kolem 5 milionů barelů v roce 2030), avšak špatné dopravní spoje a tlak na dodávky mimo Afriku činí tento předpoklad sotva reálným. Přístup k energiím tedy nejspíš zůstane v Africe hlavní překážkou rozvoje. Navíc nárůst cen ropy bude mít negativní dopad na hospodářský rozvoj zejména těch afrických zemí, které ropu neprodukují.
Hlavní dovozci energie 1. Evropská unie: V dvacetipěti členné Evropské unii s počtem obyvatel něco nad 460 milionů byla na rok 2007 předpokládaná průměrná míra tvorby hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu 25 300 eur v paritě kupní síly. U spotřeby energie v roce 2004 se u EU uvádí údaj 1 141 968 tisíc tun ropného ekvivalentu a energetická intensita 231 kilogramů ropného ekvivalentu na 1 000 jdnotek HDP. V EU-27 by energetická poptávka měla nadále růst, avšak pomalejším tempem než v minulosti a též méně než např. v USA (viz „European Energy and Transport Trends to 2030, DG for Energy and Transport", European Commission, January 2003). Závislost EU na energetických dovozech by měla stoupnout ze současných 50 % na 70 % k roku 2030 (viz „EU Green Paper, Towards a European Strategy for the Security of Energy Supply", European Commission Green Paper, COM 2000, 769 final, 2006) z toho u dovozů ropy 90 procent a u dovozů plynu 80 procent v roce 2025 (viz „Doing More with Less, Green Paper, Towards on Energy Efficiency", European Commission, 2005). Země sdružené v OPEC (zvláště Saudská Arábie, Irán, Irák a Alžírsko) budou pravděpodobně dodávat do EU takové množství ropy, které by mělo uspokojit kolem poloviny ropných potřeb (nyní je to 45 %). Zbytek bude nejspíš dodávat Rusko a Norsko (viz. tamtéž). Dodávky plynu do EU budou pocházet hlavně z Ruska (60 %) a dále z Norska a Alžírska. Dodávky zkapalněného plynu (LNG) z Kataru a Egypta pomohou více diverzifikovat importy do EU. Rychlý růst cen energie však může mít vliv na změny tzv. energetického mixu v EU. Očekávaný podíl ropy na celkové energetické spotřebě by mohl poklesnou na 33,8 % v roce 2030 (v roce 2000 byl tento podíl 38,4 %). V EU se předpokládá, že po roce 2020 podíl plynu na energetické spotřebě poklesne (z 28,1 procenta v roce 2020) na 27,3 % v roce 2030, zatímco závislost na uhlí stoupne (z 13,8 procenta) na 15,5 %. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 21/145
Podíl obnovitelných zdrojů energie by měl dosáhnout 12,2 % v roce 2030 (oproti 5,8 % v roce 2000). U jaderné energie se předpokládá již zmíněný pokles, a sice ze 14,4 % v roce 2000 na 11,1 % v roce 2030 (viz „A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy: What is at Stake", 2006 Brussels), avšak zde mohou sehrát svoji úlohu i jiné faktory, jak jsem již poznamenal dříve. V roce 2004 výroba elektřiny v EU spočívala hlavně na jaderné energetice (31 %) a u uhlí 29 %, zatímco plyn se na ní podílel jen 19 %, obnovitelné zdroje 15 % a ropa 4 % (viz „Eurostat. Energy: Yearly Statistics. Data 2004", June 2006 (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-CN-06-001/EN/KS-CN06-001-EN.PDF). V roce 2030 se očekává nárůst výroby elektřiny v EU o 51 %. Většinou má být zajištěn využitím zemního plynu, jehož podíl na výrobě elektřiny v EU by se měl zdvojnásobit. Obnovitelné zdroje by se mohly podle těchto prognóz podílet na výrobě elektřiny v EU 28 procenty v roce 2030, zatímco podíl jaderné energie by měl poklesnout na 19 %, pokud ovšem nedojde k zásadnější změně v postojích některých členských států EU k ní. V EU by mělo být investováno 625 miliard Euro pro uspokojení energetické poptávky. Polovina z toho na obnovu nebo budování nové energetické infrastruktury a větší část ze zbytku na rozvoj obnovitelných zdrojů (viz "Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, Zelená kniha", 2006 Brusel). Rostoucí závislost EU na energetických dovozech však nevyvolává jen technické, ale především politické problémy, které se projevují v postojích jednotlivých států EU různě, o čem se ještě zmíním později. 2) Spojené státy americké: Ze zemí, patřících do OECD, půjde především na straně USA o rychlý růst poptávky po energiích. Podle zdroje „Energy Information Administration, Official Energy Statistics from the US Government" (www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html) by tento nárůst měl činit od roku 2002 do roku 2025 kolem 36 procent. Současně se předpokládá vzestup spotřeby ropy v USA o kolem 39 % (z úrovně 19,7 milionů barelů denně v roce 2002) a u spotřeby zemního plynu o 34 procent (z úrovně 23 trilionů krychlových metrů v roce 2002). Americké kalkulace současně vychází z toho, že k roku 2030 tato země bude muset dovážet až 66 procent ropy oproti 47 % v roce 2004. U zemního plynu 20 procent oproti dnešním 4 % (viz „Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383" (2006), February 2006). V případě předpokládaného poklesu produkce plynu v Mexiku a Kanadě, a též s ohledem na stoupající poptávku USA po tekutém plynu (LNG), se právě dovozy LNG mohou zvýšit až sedmkrát. Nutno přitom mít na zřeteli, že ve srovnání s jinými dovozci energií mají USA strategickou výhodu ve značných rezervách ropy a zemního plynu na vlastním území (u ropy tyto rezervy tvoří 21,3 miliard barelů a u plynu 602,8 trilionů krychlových stop), jakož i ve více diverzifikované základně pro dodávky (v současnosti 33 % dovozů ropy pochází z Latinské Ameriky, 23 % ze Středního východu, 18 procent z Afriky a 16 % z Kanady (viz Energy Information Administration - http://www.eia.doe.gov/). Prezident G. W. Bush prohlásil ve svém poselství o stavu Unie v roce 2006, že cílem USA je snížit závislost na ropě ze Středního východu tím, že k roku 2025 USA změní více než 75 % svých dovozů z této oblasti. Aby toho dosáhly, USA budou muset výrazněji podpořit tvorbu obnovitelné energie, která by se měla podílet 14 % na amerických alternativních energetických zdrojích v roce 2025 (viz „World Total Energy Consumption by Region and Fuel, Reference Case, 1990 - 2025", Energy Information Administration, http://www.eia.doe.gov/oiaf/ieo/pdf/ieoreftab_2.pdf.). Rovněž strategická důležitost Afriky a Latinské Ameriky pro dodávky energie do USA dále stoupne. U Afriky se očekává, že bude vyvážet do USA kolem 25 % ropy v roce 2025. Poroste výrazně role Nigérie, která nyní dodává Spojeným státům americkým 10 % ropy a stane se též jejím velkým dodavatelem LNG. Snaha amerických společností pozvednout dovozy z Afriky (zejména z Nigérie, Konga, Angoly a z Guinejského zálivu) nicméně naráží na rostoucí konkurenci jiných společností, jako jsou „British Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 22/145
Petroleum" a francouzský „Total", ale též čínských ropných firem, které se pevně usadily hlavně v Súdánu a v Angole a usilují o totéž i v jiných afrických státech.
3) Čína: Čínská energetická poptávka, která nyní představuje kolem 12 % celosvětové poptávky, by měla podle zdroje http: www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html. vzrůst v období 2002-2030 u ropy o 150 procent (z nynějších 5,3 na 13,3 milionu barelů denně) a u zemního plynu o 336 procent (z 36 miliard kubických metrů na 157 miliard kubických metrů). Vzestup čínské poptávky po uhlí je odhadován na 83 %, tzn. z 1.308 milionu tun na 2.402 milionu tun, které by měly být uspokojeny v drtivé míře z domácích zdrojů (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Čína se snaží snížit svou závislost na dovozech ropy ze Středního východu a z Afriky vlastními přímými investicemi do těžby, hlavně v Iránu, Súdánu, ale též v oblasti Kaspického jezera a v Austrálii. Plánuje nový ropovod, který spojí Čínu s Ruskem. Podle amerického zdroje „Energy Policy Act 2005, Section 1837: National Security Rewiev of International Energy Requirements, The US Department of Energy, February 2006" čínské ropné společnosti investovaly veliké prostředky do těžby ropy, výstavby ropovodů a rafinérií ve více než 20 zemích, zejména v Iránu, Súdánu, Kazachstánu, Kuvajtu a jinde. Účastní se rovněž rozšiřování a modernizace přístavních kapacit v Pákistánu a v Barmě/Myanmaru, aby si vytvořila platformu pro alternativní energetické cesty a posílila své námořní pozice v Indickém oceánu. Pro podstatnější urychlení hospodářského růstu musí Čína zvýšit výrobu elektřiny z 360 GigaWattů (GW) v roce 2002 na 1.220 GW v roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2004). Z toho by mělo připadnout v roce 2030 na tepelné elektrárny 776 GW, na vodní elektrárny 200-240 GW, na plynové elektrárny 111 GW, na elektrárny s obnovitelnými zdroji 38 GW a na jaderné elektrárny 35 GW. Aby se tyto plány daly uskutečnit (v průměru tři nové gigantické přehrady ročně), Čína by potřebovala investovat kolem 2 bilionů USD do roku 2030 jen na výrobu elektřiny, což by představovalo obrovskou sumu 12 % celosvětových energetických investic. Někteří analytici tvrdí, že nedostatky v energetických dodávkách, zvláště ve výrobě elektřiny, mohou značně zpomalit čínský hospodářský růst. V každém případě projektovaná energetická poptávka Číny může mít i určitý dopad na celosvětový růst cen energií. A čínské úsilí zajistit si či kontrolovat energetické dodávky (s obrovskými čínskými investicemi ve střední Asii, Africe a na Středním východě) bude zasahovat zájmy a pozice jak USA, tak i EU a Ruska v této oblasti. V konečném důsledku to může být též příčinou vzniku nových politických nebo vojenských uskupení a soupeření o zdroje energie. Podle vlastních čínských statistik za rok 2007 hospodářský růst země zaznamenal více než 10 procent, což je již pátý po sobě následující rok takového vzestupu. V peněžním vyjádření čínský hrubý domácí produkt (HDP) dosáhl v roce 2006 celkem 2.690 miliard USD a v roce 2007 Čína měla již předstihnout Německo, jehož HDP v roce 2006 představoval kolem 3 bilionů USD. Podle „Daily Telegraph" (26. ledna 2007) čínský přebytek zahraničního obchodu se světem činil v roce 2006 celkem 177,5 miliard USD a zahraniční devizové rezervy země vzrostly na 1,07 bilionů USD. Přebytek z čínského obchodu s EU v roce 2006 podle čínského ministra obchodu Bo Xilaie dosáhl sumy 70,7 miliard eur (91,66 miliard USD), což je nárůst o 31 % oproti roku 2005. Celkem obchod Číny s EU vzrostl ve stejném roce o 25 % a činil 210 miliard eur. („New Europe", 4. února 2007). Britský pokrokový dvouměsíčník „Lalkar“ (březen / duben 2007) tvrdí, že ekonomický růst Číny od roku 1978 se odráží na lepším životním standardu čínského lidu, jež je v průměru na obyvatele dvakrát vyšší než průměr Indie s daleko lepším systémem rozdělování příjmů. Podle stejného periodika Čína snížila počet obyvatel žijících pod hranici bídy na 12 %, zatímco u Indie tato hranice dosahuje 25 %. Čína má lepší výsledky i v odstraňování negramotnosti a ve zdravotní péči o lidi. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 23/145
Čína samozřejmě bude potřebovat pro další hospodářský a sociální růst hodně energie, zejména ropy, plynu, uhlí a hydroenergetiky, jakož i řadu nerostných surovin nutných pro moderní průmysl. Mezi ně nepochybně patří měď, hliník, železná ruda, bauxit, mangan, uran a plutonium, kterých je v Číně nedostatek a pro něž musí svádět často nerovné boje na světových trzích. USA používají proti ní často i Světovou obchodní organizaci (WTO), kde předkládají obvinění proti Číně z jakoby nekorektních dotací průmyslu, zejména pokud jde o výrobu ocele, dřeva či celulózy. Méně se však zamýšlí nad svými prohřešky vůči jiným zemím včetně dotací svým farmářům. Čína má dlouhodobé smlouvy o energetické a surovinové spolupráci s Angolou, Nigérií a Súdánem. S Keňou se dohodla na využití pobřežních zdrojů ropy, se Zimbabwe a Jižní Afrikou na dodávkách železné rudy a platiny. Na oplátku poskytuje těmto zemím výhodné úvěry a pomáhá stavět jejich infrastrukturu za výhodné ceny. Např. v Keni buduje dálnici Nairobi - Mombasa, v Súdánu financuje ropovod vedoucí k moři, který má hodnotu kolem 4,2 miliardy liber šterlinků a na jihu země čínští vojáci zajišťují nepřetržité dodávky ropy ze Súdánu. Angola dostala od Číny půjčku na 2 miliardy USD v návaznosti na možnost využívat její ropné zdroje. Podle britských „The Times" (29. ledna 2007) Čína vydala v roce 2006 více než 10 miliard liber šterlinků na infrastrukturní projekty v Africe včetně dálnice v Nigérii a telefonní sítě v Ghaně nebo hliníkové hutě v Egyptě. Obchod mezi Čínou a Afrikou, který představoval 2 miliardy USD v roce 1999, činil v roce 2006 kolem 50 miliard USD a k roku 2010 by mněl vzrůst na kolem 100 miliard USD. Čína svou aktivitou v Africe do značné míry donutila EU vzkřísit dohody z Cotonou, týkající se rozvojové pomoci adrickým zemím. Čína investuje velké prostředky rovněž do využití přírodních zdrojů v Latinské Americe. Čína a Rusko se dohodly rozšířit spolupráci na sumu 60 - 80 miliard USD do roku 2010, což je více než dvojnásobek v porovnání s rokem 2005. 9. listopadu 2006 podepsaly bilaterální dohody týkající se spolupráce v obchodě, hornictví, energiích, automobilovém průmyslu a infrastruktuře včetně právního základu pro podporu investic do různých oblastí. Čínská vláda hodně očekává od ropovodu, který spojí Rusko a Čínu přes území středoasijských států. Podle čínského ministerstva zahraničí „energetická spolupráce mezi Čínou a Ruskem je součástí strategického a kooperativního partnerství obou zemí" (New Europe, 12.-18. listopadu 2006). 4) Indie: Tehdejší prezident Indie APJ Abdul Kallam ve svém vystoupení na plénu Evropského parlamentu ve Štrasburku 25. dubna 2007 m.j. řekl, že v Indii žije kolem 15 % obyvatel světa, avšak země má jen 0,8 % světových energetických zdrojů. Energetická poptávka Indie by mohla stoupnout o 109 % mezi lety 2006 a 2025 (viz „IEA, India - A Growing Interantional Oil and Gas Player", Paris, 2000). Spotřeba ropy vzroste přibližně o 123 procent (z 2,6 milionu barelů denně v roce 2004) a u plynu o 292 procent (z 28 miliard krychlových metrů v roce 2002). Rovněž spotřeba uhlí stoupne o asi 94 procent oproti 391 milionům tun v roce 2002 a bude téměř plně kryta z domácí těžby (podle zdroje „World Energy Outlook 2005" se 10 % světových zásob uhlí nachází v Indii). K roku 2030 indické uhelné elektrárny budou pokrývat 64 procent výroby indické elektřiny oproti 68 % dnes. Využití jaderné energie by v Indii mělo stoupnout až o 164 procent a dosáhnout kapacity 1346 miliard kWh do roku 2025 (viz www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html). K 15 současným Indie postaví ještě 8 nových jaderných reaktorů. Pokud mají být splněny plány Indie na ztrojnásobení domácí výroby elektrické energie do roku 2025 oproti 124 GW v roce 2005, roční investice (zejména zahraniční) by musely představovat 2 % indického HDP do roku 2030. Současná těžba ropy na indickém území, která v 80. letech uspokojovala polovinu indické spotřeby, dnes pokrývá sotva 10 % (viz IEA, World Energy Outlook 2004). Téměř 62 % indických ropných dovozů pochází ze Saudské Arábie, Kuvajtu, Iránu a Nigerie, zatímco odhalení nových rezerv zemního plynu na vlastním území by mělo uspokojit téměř polovinu současné indické spotřeby. Indie nyní hodně investuje též do LNG a uskutečnění plánovaných projektů by k roku 2030 mohlo pokrýt kolem 27 % její národní poptávky s tím, že většinu LNG bude dovážet hlavně z Iránu, Kataru, Omanu, Jemenu, Austrálie a Malajsie. Dodávky plynu plánuje rovněž z Barmy/Myanmaru, kde Indie nasměrovala velké investice do Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 24/145
jeho těžby, a zřejmě i z Bangladéše, který má na svém území odhalené zásoby plynu o objemu kolem 14 trilionů krychlových metrů. Indie má též značná ložiska nafty a zemního plynu a nyní se snaží přitáhnout zejména západní investice do jejich využití. Do roku 2050 počítá se zapojením jaderné energie do výroby elektřiny (má pokrýt 20-25 % indické spotřeby), avšak může přitom narazit na nedostatek zásob uranu na vlastním území. Bude tedy nejspíš stát před volbou, zda spoléhat na mezinárodní dodávky uranu nebo investovat do zpracování thoria a pod. Další alternativou pro ní je "biomasa", jelikož obrovské plochy umožňují Indii pěstovat příslušné kultury pro její výrobu. Lze očekávat, že se též vydá (podobně jako Brazílie) cestou výroby biopaliv, k čemu má rovněž dobré podmínky. Reálné energetické zdroje Mezi reálně využitelné a účinné energetické zdroje v rámci Evropské unie ve střednědobém i v dlouhodobějším horizontu podle mého názoru patří jádro, uhlí a malé vodní elektrárny. Nicméně např. podle propočtů "ExxonMobile" ještě v roce 2030 ropa a plyn zůstanou převládajícím energetickým zdrojem a budou představovat kolem 60 % veškerých energetických dodávek ve světě. Využívání větru a sluneční energie bude zaznamenávat roční růst v dvojmístných číslech, avšak k uvedenému datu budou tyto obnovitelné zdroje pokrývat jen kolem 2 % veškerých dodávek energie v EU s ohledem na svou současnou nízkou výrobní základnu a energetickou účinnost. Zkapalněný přírodní plyn (Liquified Natural Gas - LNG) bude hrát stále rostoucí roli v energetických dodávkách do EU a podstatně přispěje i k posílení bezpečnosti těchto dodávek. Větrná ani solární energie nemůže uspokojivě zajistit pásmové dodávky elektřiny, protože jejích využití či zapojení do výroby elektrické energie je nepravidelné a málo spolehlivé. Zemní plyn a další fosilní paliva jsou naproti tomu již příliš drahé a pokud si uvědomíme, že volné kapacity pro výstavbu větších vodních elektráren jsou prakticky téměř vyčerpány, jaderná energie zůstává jediným větším a reálně využitelným zdrojem, jakož i spolehlivým prostředkem pro snižování závislosti na fosilních palivech. Podíl obnovitelných zdrojů (vodní elektrárny, bio-paliva, solární energie, větrná energie atd.), kromě biomasy, dosahuje jen kolem 8 % celosvětové spotřeby. Summit Evropské unie před více než deseti lety přijal závazek pokrýt potřebu energie v EU 12 procenty z obnovitelných zdrojů k roku 2010, což představovalo nárůst o 6 % oproti stavu v roce 1997. V současnosti EU-27 pokrývá své energetické potřeby (jak jsem již poukázal) jen 7 procenty z obnovitelných zdrojů. Za cílem, který byl vytýčen k roku 2010, zaostává rovněž zvyšování podílu biopaliv a "biomasy" v unijní spotřebě energií, což ovšem nijak zvláště nesnižuje závislost na dovozech fosilních paliv a tím i redukci emisí skleníkových plynů. Pochybnosti v řadách eruoposlanců: Mnozí europoslanci pochybují též o reálnosti nových cílů které summit EU vytyčil v březnu 2007 pro pozvednutí podílu energie z obnovitelných zdrojů o 20 procent k roku 2020. Na druhé straně jiní zdůrazňují, že Evropská komise by měla urychleně připravit reálný návrh legislativy, která by učinila tento závazek povinným (obligatorním) pro všechny členské státy EU. Problém je ovšem v tom, že stanovených 20 % je obecný cíl a jednotlivé členské státy by podle něj měly samy určit své individuální mety pro jeho dosažení, což ovšem nebude nijak jednoduché. O to více, že společná a závazná unijní energetická politika je zatím v „plenkách". Řada poslanců Evropského parlamentu vyslovuje pochybnosti, zda je vůbec reálné dát vytyčenému cíli (pokrýt 20 % spotřeby energie v EU z obnovitelných zdrojů do roku 2020) dostatečně funkční právní rámec. A jiní upozorňují, že pokud by mělo skutečně jít o boj s klimatickými změnami a o snížení importů především ropy, potom nijak nelze upouštět ze zřetele hlavně přísné zvyšování energetické účinnosti ve všech energetických oblastech, čímž nelze opomíjet roli právě jaderné energie. Zaznívají též hlasy, že další Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 25/145
cíl EU přijatý na březnovém summitu 2007, a sice snížit emise skleníkových plynů o 20 % do roku 2020, má mít přednost před 20 % zvýšením podílu obnovitelných zdrojů na energetické spotřebě EU, což - objektivně vzato - rovněž vyznívá ve prospěch jaderné energetiky. Návrh nové unijní legislativy (která po přijetí Evropským parlamentem a Radou mistrů EU má být povinná pro všechny členské země EU) se musí též opírat o příslušná environmentální ustanovení v textu revidované ústavní smlouvy EU přijaté na summitu EU v Lisabonu v prosinci 2007 pod názvem Lisabonská smlouva. Podle nich bude potřebná kvalifikovaná většina hlasů členských států, aby se z příslušného legislativního návrhu stal celunijní zákon. Evropská komise vytyčuje cíle: Evropská komise údajně dlouze zvažovala, jak co nejlépe rozdělit vytyčený 20 % nárůst podílu obnovitelných zdrojů energie na jednotlivé státy v rámci EU-27. Ve hře je i taková varianta, při níž by se vzalo za základ 13 % (rozdíl mezi současným pokrytím spotřeby v EU z obnovitelných zdrojů a plánovaným k roku 2020 (20-7=13%) a u každého členského státu se buď přidá nebo odečte několik procent v závislosti od konkrétní energetické situace jednotlivé země. Několik členských zemí bylo ochotno přijmout cíl o něco vyšší než je jejich současný energetický stav. Jen několik členských států EU je co do podílu obnovitelných zdrojů na energetické spotřebě nad průměrem EU (7 %): Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Litva, Švédsko, Portugalsko, Finsko, Rakousko a Dánsko. Jak je však známo, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Maďarsko a Slovensko původně požádaly o právní řešení, pokud jde o striktní vymezení cílů snižování skleníkových plynů na základě rozhodnutí Evropské komise týkajícího se druhého kola obchodování s emisemi. Německo sdělilo, že je ochotno přijmout pro sebe vyšší cíl, a sice 27 % podílu obnovitelných zdrojů na své spotřebě energie do roku 2020, což by znamenalo téměř zdvojnásobení německé výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. I o tom však lze pochybovat, jelikož by muselo jít o překotné zvýšení podílu obnovitelných zdrojů, které v současnosti v případě Německa nedosahují ani celých 5 % v celkovém energetickém "mixu" země. Německo přesto ústy svého ministra pro životní prostředí Sigmara Gabriela (na zasedáni ITRE v roce 2007) hodlá jít cestou postupného snižování podílu jaderné energie na výrobě elektřiny, zatímco např. Nizozemí a Belgie přehodnocují své původní postoje ve prospěch jádra. Není bez zajímavosti rovněž to, že komisař pro energie Andris Piebalgs ve svých komunikačních vystoupeních se dal již několikrát slyšet, že jedno z řešení by mohlo být v tom, že by členské státy EU dostaly možnost dosáhnout splnění svých národních cílů nákupem obchodních certifikátů pro obnovitelné energie od jiných členských států EU. Schéma takového obchodování ("A Guarantee of Origin") by podle něj mohly pomoci příslušným zemím plánovitěji rozvíjet svůj obnovitelný energetický potenciál. A jako příklad uvedl takové Bulharsko, které má potenciál pro široký rozvoj trhu s obnovitelnými energiemi díky většímu využití "biomasy" a mohlo by prodat své obchodní certifikáty např. Lucembursku, které takové možnosti nemá. V této souvislosti se však vyskytly skeptické hlasy, poukazující na to, že tento způsob obchodování může vrhnout některé členské země do závislosti na druhých, pokud jde o plnění cílů v oblasti obnovitelných zdrojů. Zelené certifikáty Mezi stimulující instrumenty při prosazování obnovitelných energií dosud patří různé modely tendrů, vstupní tarify (Feed-in Tariffs), obchodovatelné tzv. zelené certifikáty (Green Certificates), daně a finanční stimuly, jakož i investiční podpora. Za nejlépe fungující se považují německé vstupní tarify. I díky nim se podíl obnovitelných zdrojů na celkovém německém energetickém "mixu" ztrojnásobil (z kolem 3 % v roce 2000 na 10, 5 % v roce 2006) a Německo vyrobilo 20.000 GWh elektřiny v roce 2006 jen z větrné energie. Vláda počítá dále s tím, že kvóty na zvyšující se podíl obnovitelných zdrojů přimějí energetické společnosti a velké průmyslové spotřebitele energie k čilému nákupu "zelených certifikátů". Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 26/145
Komisař Andris Piebalgs v této souvislosti mluví o výhodách „pružného přístupu", který by měl umožnit členským státům EU volbu ve škále podpůrných mechanismů namísto vnucování harmonizace energetických systémů v rámci EU. Proto hodlá i více podporovat obchodování se certifikáty. Naproti tomu odpovědní pracovníci z generálního ředitelství životního prostředí v Evropské komisi (lidé kolem komisaře Stavrose Dimase) takový přístup zpochybňují s tím, že by mohl podkopat již existující systémy a vytyčené cíle pro boj za snižování emisí a proti klimatickým změnám. Rovněž podle Olivera Schäffera - ředitele instituce The European Renewables Energy Council EREC) - nebude s čím obchodovat a nutit členské země k obchodování certifikáty prý podkope i veřejnou přijatelnost stávajících mechanismů v oblasti obnovitelných zdrojů energie. V říjnu 2007 Schäffer řekl před novináři v Bruselu, že "němečtí spotřebitelé sotva přijmou to, aby platili za virtuální certifikáty na větrnou energii např. Irsku" a dodal, že to spíš ovlivní vyšší ceny při obchodování s obnovitelnou energií. Podle EREC potřeba stanovit kriteria pro podpůrné mechanismy na unijní úrovni nebude vyžadovat od členských států, aby změnily princip, na němž stojí existující podpůrné mechanismy. Ani podle některých zaměstnaneckých asociací (např. „Business Europe") nemůže EU- 27 dále žít se stávajícími podpůrnými mechanismy na národní úrovni. "BusinessEurope" volá po harmonizace podpůrných opatření opuštěním od dotací a vstupních tarifů (Feed-in), jelikož podle ní způsobují problémy pro konkurenceschopnost příslušných subjektů. Ne zvýhodňování, ale tržní mechanismy a nové energetické technologie povedou podle ní k optimalizaci výroby obnovitelných energií v nejvhodnějších lokalitách. Nicméně úvahy o obchodování se „zelenými certifikáty", které signalizuje komisař Piebalgs, již nacházejí příznivou odezvu v řadách politiků i odborníků některých členských zemí (např. u Anglie) a nejspíš se stanou v nějaké formě součástí návrhu dalších legislativních opatření EU.
Energie - krev hospodářství Na zasedání Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), kterému jsem předsedal v úterý 29. listopadu 2005, se čile jadnalo o tzv. energetické účinnosti u koncového uživatele. Tento název evokuje různé představy. Jak uvedl v ITRE zpravodaj - španělský lidovecký poslanec a zároveň místopředseda Evropského paralemntu Alejo Vidal-Quadras, jde především o poměr mezi nasazenou a spotřebovanou energií. Zvýšením takové účinnosti se snižují emise skleníkových plynů do ovzduší a souhrně pojato - klesá i závislost na energetických dodávkách v rámci celé EU. Stěží se však tím zvýší výroba či tvorba hrubého domácího produktu, které naopak potřebují větší nasazení energie. Pro stimulaci energetické účinnosti Vidal-Quadras považuje za důležité i daňové nástroje. Ten, kdo spotřebuje více energií a více znečistí prostředí, by měl za to více zaplatit na daních a naopak. Velké energetické ztráty vznikají dnes zejména dlouhými převodovými sítěmi elektrické energie. Distribuční systémy by se podle zpravodaje měly uzpůsobit tak, aby každé větší město mělo v blízkosti menší elektrárnu s obnovitelnými zdroji. Lucemburský poslanec za Zelené Claude Turmes v této souvislosti upozornil, že za posledních 25 let se v Evropské unii mnoho mluví o potřebě energetické účinnosti, avšak výsledky jsou chabé. Navrhl soustředit se na několik oblastí, jako je efektivnost u elektráren, u silniční a letecké dopravy, dále koordinovat přístupy na místní, regionální, národní a mezinárodní úrovni, zdokonalovat příslušný právní rámec, podporovat dlouhodobé investory, zlepšit strukturu přijímaní rozhodnutí, zajistit kvalitnější personální zdroje a též úspornější parametry elektrospotřebičů, zlepšit unijní financování (kromě Evropské banky pro obnovu a rozvoj zapojit i Evropskou investiční banku), navázat systematickou spolupráci s Čínou a Indií atd. Plýtvání a iluze nevyčerpatelnosti: Od roku 1860, kdy se začala rozjíždět naplno průmyslová výroba, až do začátku 90. let uplynulého století, se světová spotřeba energie zvýšila více než sedmdesátkrát. Spotřeba uhlí od roku 1800 stoupla více než stonásobně a u ropy až dvěstěpadesátkrát více v porovnání s koncem 19. století. Zhruba dvě stě let Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 27/145
člověk přistupoval ke zdrojům energie tak, jako by byly nevyčerpatelné. Vyspělé ekonomiky stále více tlačí na zvyšování výroby a spotřeby. Pro některé pojem šetření zní ještě stále jako nesmysl. Levná energie jim dlouho dovolovala přijímat řešení, při nichž právě energetická neúčinnost či neefektivnost jaksi nehrála roli v účetních kalkulacích. A to přesto, že již u prvních parných strojů docházelo k 98 % plýtvání energií, zatímco u parných turbín, zaváděných po roce 1910, se dosahovalo jen kolem 20 % energetické efektivnosti. Nové technologie z 50. letech bouřlivé industrializace efektivnost již zdvojnásobily. Příkladem obrovského plýtvání je od 20. století však ještě stále únik zemního plynu při těžbě ropy. Podle britského autora Clive Pontinga v knize „Zelené dějiny světa" (1991) na amerických naftových polích v Oklahomě kolem roku 1913 se hodnota uniknutého přírodního plynu vyrovnala vytěžené ropě. Jiné statistiky uvádějí, že ještě v 30. letech minulého století v USA plýtvali přírodním plynem do té míry, že jeho množství za deset let se vyrovnalo 250 milionům tun uhlí (více než čtvrtina roční úhelné spotřeby světa). I v 50. letech se ještě kolem poloviny přírodního plynu u naftových věží prostě spalovalo a někteří v tom pokračují i dnes. Vodní a tepelné elektrárny dosahovaly kolem 9 % míry efektivnosti v 20. letech minulého století a o dalších asi 70 let ji pozvedly jen na kolem 25 procent. Ropní krize a podstatný nárůst cen za barel nafty v letech 1973-1974, jakož i v období 1979-1980, přinutil však i průmyslově vyspělé země k větším energetickým úsporám. Najednou se zjistilo, že motory mnoha typů automobilů jsou zbytečně silné a velké, což podstatně zvyšuje spotřebu paliv (některé americké automobily spotřebují galon - tedy téměř 4 litry - PHM na méně než 20 mil - kolem 36 km). Bruselské údaje potvrzují, že v EU se ročně vynaloží až 80 miliard eur na import PHM jen pro zdejší automobily. Současně však tvrdí, že např. změnou způsobu řízení těchto automobilů (úspornější jízda bez zbytečného šlapání na pedály) by se ušetřilo ročně v ovzduší 12,5 megatun oxidu uhličitého, zatímco dosud vyvinuté technologie skýtají úsporu jen 5 megatun. Role energie v zemědělství i výrobě potravin: Zemědělská produkce je dosud rovněž náročná na spotřebu energie. Zejména, když ji porovnáme s efektivností při produkci rýže např. na polích v Číně a jihovýchodní Asii, kde je koncová výslednost padesátkrát vyšší než spotřeba energie na vstupech. Po roce 1952 vstupy energií v industrializovaném zemědělství vzrostly v průměru o 70 %, avšak potravinová výroba se zvýšila jen o kolem 30 %. Např. při produkci kukuřice v USA energetické vstupy od roku 1945 do roku 1970 představovaly zvýšení o 400 %, avšak výnosy stouply jen o 138 procent. Výroba a uskladňování potravin, hlavně masa, vyžaduje dva až třikrát více energií na vstupu, než přináší výstup. Lov ryb a příprava mražených výrobků z nich pohltí dvacetkrát více energie, než skýtá příprava konzumace. -ejvíc energií spotřebují Američané: Obyvatelstvo USA představuje jen 5 % světové populace, ale podílí se 30 % na celosvětové energetické spotřebě, zatímco u celého rozvojového světa je to jen něco nad 10 %. Průměrný Američan čerpá třiapůlkrát více energie než jeho předchůdce v roce 1900, dvakrát více než průměrný Evropan a třicetkrát více než průměrný Ind. Přitom více než polovina obyvatel světa je stále odkázaná na zdroje energie ze dřeva, ze zbytků úrody nebo odpadů ze zvířat. Naopak u nejvyspělejších zemí se naproti tomu zrychluje proces zavádění důmyslnějších metod a technologií při získávání energie. Mezi ně patří i prohlubování úhelných šachet či naftových vrtů. Množnost trvání světových energetických zásob lze stěží určit, protože chybí nejen přesnější odhad zatím neobjevených zdrojů, ale i příští míra energetické spotřeby. Většina vědců se však kloní k tomu, že úhelné zdroje vystačí ještě na několik stovek let, zatímco zásob ropy a zemního plynu je sotva tak na jedno století, či dokonce jen na několik desítek let. Problémy v prostoru mezi zdroji a spotřebiteli, jakož i další růst cen mohou však i tuto perspektivu zhatit. O to větší význam má rozumné investování prostředků do výzkumu obnovitelných zdrojů energie, racionálnější než dosud využití solárních, větrných a vodních možností, včetně vln, mořských přílivů a odlivů, využití Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 28/145
rostlinných i živočišních odpadů, kombinace výroby energie v tepelných a vodních elektrárnách, vývoj moderních jaderných reaktorů, ale i menších jaderných generátorů atd. Perspektiva tzv. alternativních zdrojů je však stále poměrně nízká. Při maximálním úsilí by EU mohla v roce 2020 pokrývat z nich 25 % své spotřeby energie. Průmyslově vyspělý svět ovšem stále nejvíce spoléhá právě na ty neobnovitelné energetické zdroje. Omezování ve využití fosilních energií nesporně sníží emise do ovzduší, avšak sníží rovněž hospodářský růst, a to jak v rozvinutých, tak i v rozvojových státech. S touto výzvou se lze nejlépe vypořádat efektivnějším využitím energie a též rozumným převodem technologií do rozvojových zemí, které jsou schopny zajistit jejich správné využití. Nebude vskutku nikterak jednoduché dosáhnout dvaceti procentního zvýšení obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie v EU, jak si to vytyčila Evropská komise. Zda bude tento cíl dosažen závisí v mnoha ohledech na hospodářských zájmech jednotlivých členských států EU, jejich možnostech a konkrétní energetické politice. Vyžádá si to však ještě mnohé konzultace a složitá jednání jak na celounijní, tak i dvojstranné úrovni.
K energetické diplomacii Odborníci považují vzestup dvou nejlidnatějších zemí světa - Číny a Indie ve světovém hospodářství a politice za významný faktor, který bude ovlivňovat celý mezinárodní systém v následujících desetiletích, přivolá mnohé změny v současných vzorcích mezinárodních vztahů. Bude mít nesporně dopad i na celou globální mocenskou architekturu. Trvalo ani ne celé desetiletí od rozpadu "bipolárního světa" a Čína se stala třetí největší exportující zemí (po USA a EU), vlastní druhé největší devizové rezervy světa, avšak stala se rovněž jedním z největších znečišťovatelů ovzduší emisemi CO2. Za necelých deset let vývoje jde podobnou cestou i Indie. Co z toho může vyplynout pro celkový rámec mezinárodních vztahů ? Například i to, že pokud Čína a Indie udrží tento směr a tempo vývoje, dojde k dalšímu přesunu těžiště současné jakoby jednopolární struktury globálního systému k nové multipolární variantě. Zkušenosti z historie pádů starých a vzestupu nových aktérů na „velké šachovnici" světa (Zbigniew Brzezinski tak nazval jednu ze svých knih) však též napovídají, že takový zásadní posun se neděje při kávě či pouhé výměně názorů politiků, ale většinou za silného pnutí, jehož podobu lze nyní těžko předvídat. Jen čas a konkrétní výraz politiky mocenského establishmentu USA a dalších mocností napoví jakou formu nabyde to, co Zbigniew Brzezinski označil za fázi "globální dominance" jediné supervelmoci, která podle něj by měla být jen krátkým obdobím historie, po níž se musí vyvinout nové formy mezinárodní spolupráce odpovídající novému globálnímu rozdělení moci. Příští velcí hráči na scéně - Čína a Indie: Čína a Indie budou muset definovat svoji mocenskou globální roli v relaci mezi vlastními zájmy a zájmy vyspělých západních států. Lze předpokládat, že identita opřená o dlouhodobé tradice, spojenecké svazky a v mnohém i společný zájem je budou spíš tlačit k pozici "mluvčích" globálního Jihu, avšak s daleko větší mezinárodní odpovědností. Ani to se neobejde bez jistých změn v mezinárodním systému, jelikož možná nadměrná váha nových aktérů se přenese na základovou mocenskou strukturu současného světa i její nadstavbové institucionální formy včetně OSN. Dotkne se to však rovněž institucí tzv. brettonwoodského systému (Mezinárodní měnový fond, Světová banka atd.), který byl z iniciativy USA a Spojeného království vytvořen na sklonku druhé světové války a po ní rozvinut do dnešní již nevyhovující podoby. Na druhé straně však i takové velké regionální instituce, jakou je např. Organizace Šanghajské spolupráce (SCO), v jejímž rámci Čína, Indie a Rusko koordinují svou energetickou a surovinovou politiku, získají na ještě větším významu. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 29/145
Pokud se podaří dosáhnout rozumné vyváženosti v mocenských zájmech mezi USA, EU, Čínou, Indií a Ruskem v tomto přechodném období, svět kolem roku 2020 může být bezpečnější než dosud za předpokladu, že strategie a taktika boje proti mezinárodnímu terorismu (vyhlášená USA, prováděná NATO a přijata za svou nejen orgány EU, ale do značné míry i Ruskem, Čínou a Indií) přestane antagonizovat mezinárodní vztahy, převážně v zájmu velkých kapitálových skupin. Jestli bude tato strategie tlačena do ještě rafinovanějších podob, což určitě podpoří eskalaci ničení a zabíjení rovněž na straně terorismu, lze spíš předpokládat oživení rivality mezi velkými mocnostmi a nemilosrdný boj za výhodnější pozice na "velké šachovnici". Čína a Indie sotva budou moci vystupovat v pozici skutečných globálních aktérů, pokud se jim nepodaří u sebe doma účinněji řešit otázky chudoby a práva člověka na všestranný rozvoj včetně lidské důstojnosti. Kolem 400 miliónů lidí v Indii a Číně žije stále ve velmi těžkých podmínkách. Moderní, konkurenceschopnou a exportně orientovanou ekonomiku nelze úspěšně rozvíjet bez současného řešení sociálních problémů, které zvyšující se ceny energie zhoršují, o to více, že jde o obrovskou masu lidí. V opačném případě se vývoj bude spíš ubírat cestou zvyšování sociální nestability v celém regionu Asie. Sociální polarizace vždy vyvolává krize a s nimi přichází mezinárodní napětí a konflikty, politické a hospodářské turbulence v konkrétních zemích i regionech. Je třeba vidět též to, že přílišný důraz na export téměř všeho, co lze vyrobit za nižší výrobní náklady a mzdu (ale rovněž s nižší kvalitou finálních výrobků) vyvolává již dnes protekcionistické kroky v průmyslově vyspělých zemích a vcelku ohrožuje světový obchod. Pro EU z toho vyplývá řada možností, jak definovat svou roli, která v kontextu dlouhodobého mírového soužití nemůže přehlížet zájmy zmíněných mocností či budovat svůj vztah k ním s předsudky. Měnící se role Číny a Indie v mezinárodních vztazích znamená zcela určitě i to, že konkurenční zápas o lepší přístup k dodávkám energií a k dalším klíčových přírodních zdrojům (suroviny, voda, zdravý vzduch atd.), které jsou nutné pro zajištění hospodářského a sociálního růstu, ale i lepší životní standard lidí, se značně zintenzivní. Na Dálném východě ekonomická velmoc Japonsko, jež je ještě více závislá na dovozu energie a surovin než Čína a Indie, je dalším silným pretendentem na významnou roli v příštích mezinárodních vztazích. Dosud dává přednost v tomto úsilí diplomatickým prostředkům, avšak občas již přeskakují jiskry z jeho důrazů při řešení sporných mořských zón, jakož i při nárocích na přístup k přírodním zdrojům ruské Sibiře. Podle údajů „British Petroleum" (Source: BP 2005) od roku 1990 do roku 2004 Japonsko mírně zvýšilo spotřebu ropy (z 247,7 milionů tun na 250 milionů tun), avšak Čína jí téměř ztrojnásobila (ze 116,6 milionů tun na 308,6 milionů tun). U Indie tato spotřeba vzrostla přibližně dvakrát (z 57,9 milionů tun na 115,3 milionů tun). Na druhé straně (pro porovnání) spotřeba např. Německa se snížila ze 125,6 milionů tun v roce 1990 na 123,2 miliony tun v roce 2004. V případě USA však spotřeba ropy za toto období stoupla ze 779 milionů tun na 927,3 milionů tun, zatímco např. u Francie nárůst byl jen mírný (z 89,4 milionů tun na 95,2 milionů tun) a u Ruska dokonce poklesl (ze 198, 8 milionů tun na 131,8 milionů tun). Zranitelnost dovozů a další globální souvislosti: Otázka zranitelnosti energetických dovozů nabývá na důležitosti, jelikož energie je krví výroby, zárukou udržení stylu života a celkového rozvoje společnosti. Zranitelnost rozvojových zemí, které jsou odkázány na dovozy energií, je ještě větší, protože většinou nemohou investovat do využití zdrojů v energeticky bohatých státech či kupovat příslušné zahraniční podniky.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 30/145
Schopnost exportovat energii významně ovlivní postavení příslušných zemí a jejich váhu v globální politice a světové ekonomice. Vytvoří tím do jisté míry i novou geopolitickou situaci. Jedním z důležitých objektivních faktorů bude to, že kolem 70 % světových zásob ropy a plynu se nachází v prostoru mezi Arabským poloostrovem a severní částí Ruska. Podobně jako u dalších přírodních zdrojů např. železné rudya, platiny, niklu a hliníku, mají i ropné trhy tendenci k oligopolistické struktuře. Geostrategické rozmístění těchto rezerv a závislost většiny států na menším množství dodavatelských zemí může změnit zahraničněpolitické priority a bezpečnostní doktríny řady států. Ten, kdo má přístup k energiím či jejich kontrole, zná nejen lepší cestu k bohatství, ale má v rukou i silný negociační nástroj. Nicméně nejen státy - dovozci energie jsou závislé na stabilitě energetických trhů a cest přepravy energií. I ty země, které energetické zdroje vlastní nebo zajišťují jejich tranzit, do velké míry závisí na globální bezpečnosti a na dopadech, který mohou mít na mezinárodní situaci energetické krize či konflikty. V tomto smyslu je svět ještě více vzájemně propojený a vzájemně závislý. O to více nabývá na aktuálnosti a významu to, že mír a bezpečnost dnes, jako včera, tvoří společný obsah spojitých nádob. Světový mír a bezpečnost jsou nadále nedělitelné pojmy, avšak regionální vývoj situace má dnes větší a bezprostřednější dopad na stav a vývoj světa. Nelze vysílat vojska do výbojů za velkokapitálové zájmy pod záminkou šíření svobody a demokracie (ve skutečnosti však i v zájmu zajištění dodávek či přísunu energií) do různých koutů světa bez toho, aby tyto expedice neohrožovaly celkovou stabilitu mezinárodních vztahů a tím i bezpečnost dodávek na světový energetický trh. Právě naopak: čím budou mezinárodní vztahy pevnější a důvěryhodnější, tím bude i stupeň zajištění energetických dodávek vyšší. Využití energetických zdrojů ve sféře výroby nastartovalo průmyslovou revoluci a tytéž energetické zdroje rozhodnou též o tom, jakým směrem se bude ubírat vývoj na této planetě. Člověk, národy a státy budou mít nezastupitelný vliv na určování tohoto směru. Ropná zařízení a ropovody se v současnosti stávají objektem útoků ve snaze zasáhnout citlivý nerv příslušných režimů. Např. v Nigérii místní skupiny odporu podnikly již několik vpádů na ropné věže nadnárodních společností ve snaze přinutit federální vládu k ústupkům v jejich požadavcích o větší oblastní autonomii a k poskytnutí obyvatelům země větší části z obrovských ročních příjmů, které federální vláda dostává z těžby a prodeje ropy. Útoky povstalců i teroristů v Iráku brání tomu, aby země dosáhla stabilnější předválečný objem produkce ropy. Saúdsko-arabská ropná pole jsou považována řadou odborníků za velmi zranitelná i přes značné investice do vojenských zařízení a do početné přítomnosti amerických vojsk v zemi. Pohádkové zisky z ropy jsou nástrojem udržování feudálních poměrů, avšak zároveň i jejich „Achillovou patou", která zakládá půdu pro příští konflikty. Ve snaze udržet se u moci nebo jinak bránit své pozice tyto režimy nemohou uzavřít ropné kohouty či zastavit funkci plynovodů též proto, že jejich infrastruktura je jinými zeměmi považována za neoddělitelnou součást mezinárodní stability a tedy i vlivu na globální bezpečnost. Jen málokterá energeticky bohatá země postupuje tak prozřetelně jako např. Norsko, které investuje své přebytky z prodeje ropy do pensijních fondů na středně a dlouhodobé základně a současně tím podporuje růst ekonomiky i životní úrovně lidí. Rusko v pozici energetické supervelmoci: Ruská vláda za prezidenta Vladimíra Putina lépe pochopila, jaký silný nástroj představují energie v dnešním světě. Provedla korekce ve vlastnických vztazích některých energetických společností, ke kterým se dostaly novoruští "oligarchové" v období vlády Michaila Gorbačova, a zejména Borise Jelcina za "babku" nebo prostě "za pusinku". Vladimíru Putinovi a jeho vládním spojencům se podařilo využit obrovské Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 31/145
energetické bohatství země ke znovuzaujetí místa klíčového aktéra na "velké šachovnici" a dokonce k dosažení nepsaného statutu energetické supervelmoci světa. Ropný gigant „Lukoil" a jeho plynařský dvojník „Gazprom" působí dnes téměř na všech světových i regionálních energetických trzích. Rusko má dlouhodobé smlouvy o spolupráci v této oblasti s dalšími zeměmi Společenství nezávislých států (SNS), zejména s Kazachstánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem, aby společně zajistily kontrolu nad sítí naftovodů a plynovodů, které vedou přes jejich území do evropských a asijských zemí. Ruská diplomacie již několik let vykazuje promyšlenou iniciativu, ale i daleko větší pozitivní výslednost, než tomu bylo za vlády nevyzpytatelného a subjektivistického Borise Jelcina. Znovu, jako v nejlepších dobách své diplomacie, projevuje Rusko osvědčenou strategii šachového velmistra, u něhož ofensivní postup, schopnost poziční "hry" a systematické předvídání příštích "tahů" jsou nezbytnou součástí dlouhodobého a koncepčně založeného diplomatického působení. Dialog o energetice mezi Evropskou unií a Ruskem probíhá od roku 2001 a jeho základ položila schůzka na nejvyšší úrovni mezi EU a Ruskem v říjnu 2000. Odvíjí se ze správné myšlenky, že EU potřebuje Rusko právě tak, jako Rusko potřebuje EU. Pro Rusko jsou dodávky energie klíčovým faktorem ekonomiky, zrovna tak, jako pro EU. Na straně Ruska tyto dodávky představují 25 % tvorby jeho HDP a energetické dodávky se výrazně podílí na kolem 6,5 procentním tmepu růstu HDP, které Rusko dosahovalo v posledních více než 5 letech. Kolem 30 % ropy a 44 % plynu Rusko vyvezlo v roce 2006 právě do EU. Příští potřeby EU i Ruska napovídají, že obě strany by měly mít zvýšený zájem na tom, aby vzájemné vztahy posilovaly schopnost Ruska produkovat dostatek energie jak pro vlastní potřebu, tak i pro uspokojení rostoucí energetické poptávky EU. Tomu může výrazně napomoci připravovaná smlouva o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem, která by měla vytvořit mezinárodněprávní základ pro posilovaní vzájemné důvěry a jistoty z obou stran. Bez této jistoty EU stěží může začít seriózně realizovat i svůj Akční plán energetické účinnosti, jehož cílem je m.j. dosáhnout 20 % úspor energie do roku 2020, což by v peněžním vyjádření mohlo přinášet ročně úsporu kolem 100 miliard Euro. V materiálním vyčíslení se to rovná úspoře až 390 milionů tun nafty. Tím by se pochopitelně snížily i emise škodlivin do ovzduší více než dvakrát, tedy v souladu s cíli Kjótského protokolu do roku 2012. 16. října 2007 se v Bruselu setkal komisař pro energetiku Andris Piebalgs s ruským ministrem průmyslu a energetiky Viktorem Chrustěnkem v rámci energetického dialogu EU - Rusko. Během schůzky byla zhodnocena současná situace a perspektivy spolupráce v oblasti energetiky, došlo k výměně názorů na poslední vývoj legislativy týkající se energetického trhu EU a ruského energetického trhu včetně otázek, jako je vývoj infrastruktury a energetické účinnosti. Andris Piebalgs uvedl, že "Rusko a EU jsou důležitými strategickými partnery a je v zájmu obou, aby se tento vztah dále prohluboval. Opravdová strategická spolupráce mezi EU a Ruskem v oblasti energetiky by měla poskytovat dlouhodobou jistotu, bezpečnost a předvídatelnost pro obě strany." Pokračující energetické dialogy mezi EU a Ruskem byly schváleny summitem EU - Rusko v roce 2000 pro to, aby poskytly příležitosti k posouzení otázek společného zájmu v energetickém sektoru včetně spolupráce na úseku energetické účinnosti, racionalizace výroby a dopravní infrastruktury, jakož i pro zvážení možností recipročního investování. Struktura tohoto energetického dialogu má napomoci zapojit do něj více všechny členské státy EU, energetický průmysl a též mezinárodní finanční instituce. Tři "tématické skupiny" spojují přes 100 ruských a unijních odborníků ze soukromého a veřejného sektoru a skládají „účty" ze své práce.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 32/145
Rusko zůstává velmi důležitým dovozcem energie do EU. V současné době do zemí EU dodává více než 25% ropy a plynu. EU ze své strany zůstane důležitým exportním trhem Ruska v energetické oblasti. Společnosti z EU jsou významnými zahraničními investory v Rusku. Nicméně vztahy mezi oběma stranami jsou značně složité. Společnosti v EU si často stěžují na omezený přístup k ruským energetickým zdrojům a k investicím. Evropská komise proto připojila reciproční klauzuli do posledních legislativních návrhů pro oblast formujícího se energetického trhu EU, což má zabránit třetím zemím, aby mohly případně ovládat unijní energetickou síť. Tato klauzule zavazuje firmy s cizích zemí k oddělení vlastnického propojení výroby a distribuce energií (tzv. unbundling) před tím, než začnou usilovat o podstatnější majetkový vstup do energetiky v EU. Ruský ministr Chrustěnko k tomuto uvedl, že má jisté pochyby o tom, zda se "unbundling" (vlastnické oddělení) dá provést stejným způsobem u elektřiny i u plynu a upozornil na velké rozdíly ve fungování infrastruktury, v tržních mechanizmech a u investičního rozhodování na obou stranách. Dále prohlásil, že na základě ruských propočtů dosahují investice EU v ruském energetickém sektoru 55 - 58 miliard eur, zatímco ruské investice v EU se drží pouze na 7 - 8 miliardách eur. Budiž připomenuto v této souvislosti, že např. jen německý energetický koncern E.ON je vlastníkem 6,5 % akcií gigantické ruské naftové společnosti Gazprom, což se rovná sumě asi 19 miliard USD (viz Jaroslav Ungerman "Vývoj v ruské energetice", Res publica, VŠMaVV Praha, březen 2008). Rusko je ze strany mnoha politiků a médií často tendenčně a zaujatě kritizováno za nedodržováni lidských práv a snahu využívat energetické dodávky jako nátlak. Zejména Evropský parlament v některých svých dokumentech vykresluje současný stav ruských energetických dodávek do EU jako nadmírnou závislost či dokonce hrozbu a potenciální nebezpečí pro budoucnost, o čem se ještě zmíním později. Ani tento problém nelze vyřešit bez konstruktivního dialogu a partnerství zbavených předsudků a nátlaků. Je též nutné vytvořit univerzální a závazná mezinárodní pravidla pro normální vztahy mezi dodavateli a odběrateli energií vůbec. Ty mohou ještě více napomoci rozumným dohodám o investicích, a to jak do využití současných i budoucích energetických zdrojů, tak i do budování infrastruktury pro jejich efektivní přepravu. V souvislosti s dlouhodobými dodávkami energie Rusko právem připisuje veliký význam Organizaci šanghajské spolupráce (SCO), v jejímž rámci chce dlouhodobě spolupracovat s Čínou, Indií a řadou jiných států regionu. Někteří pozorovatelé dokonce přichází se srovnáním, že v podobě SCO vzniká v Asii "nový OPEC" , který jej může ovšem překonat svoji příští rolí na světovém energetickém trhu, což se též neobejde bez vlivu na světovou politiku. Německý odborník Frank Umbach v této souvislosti napsal: „11. září 2001 dodalo SCO nutný bezpečnostní stimul. Nyní, když se energetické dodávky na světový trh ze zemí Perského zálivu a tradičních zemí OPEC staly méně bezpečné v důsledku vzrůstajícího nebezpečí islámského terorismu, nový OPEC kolem Ruska a Kaspického regionu je jediným alternativním zdrojem energie pro průmyslově vyspělé země Evropy, Ameriky a Asie" (viz „Internationale Politik", 2006, No.2, str. 6-14). K terorismu a energetické bezpečnosti: Předseda Výboru pro ústavní záležitosti (AFCO) v Evropském parlamentu německý poslanec ze skupiny Evropských socialistů (PES) Jo Leinen napsal v článku „Terorismus a energetická bezpečnost" (viz „EP Today", Vol. No.16, February 2007): „Válka, kterou přinesl do Iráku George Bush určitě nezůstane poslední válkou o stále menší přírodní zdroje na planetě. Tato válka, jež dostala oficiální nálepku boje proti terorismu, je především bojem o kontrolu a přístup k primárnímu energetickému zdroji - ropě. Spolu s plynem a uranem je právě nafta velmi žádána v západoevropských zemích, aby zajistila chod jejich ekonomik a uspokojila též hlad po nich ze strany nově industrializovaných zemí, jako je Indie a Čína. Zásoby ve světě se ovšem ztenčují. Za jediný den se spotřebuje tolik uhlí, plynu a nafty, kolik příroda vydá za 500.000 dnů. Toto tempo je pro svět zničující". K tomu lze ještě přiřadit podle Jo Leinena závislost na politicky, hospodářsky a sociálně nestabilní výrobě této energie, jakož i na její přepravě rovněž nestabilními oblastmi, v nichž zasahují tak či onak mezinárodní teroristé. A dále napsal: „Pomýlený boj za svobodu v souvislosti s pomýlenou religiozitou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 33/145
vyústil v nebezpečný boj o hodnoty, principy a víru západního světa". Energetická závislost EU na těchto oblastech světa se tedy oficiálně stává bezpečnostním problémem a není divu, že aspekty energetické bezpečnosti se již staly neoddělitelnou součástí zahraniční politiky EU a energetické diplomacie všeobecně. Základní tezí tohoto přístupu na straně orgánů Evropské unie je to, že čím větší bude energetická autonomie EU a nezávislost na fosilních energiích, tím bude nezávislejší a svobodnější společnost v rámci EU. Hledání alternativ - součást energetické diplomacie: EU hledá, ale stále jaksi těžko nachází nový přístup k energetické politice. O jejím definování zatím nelze s určitostí mluvit. Jednou z cest pozitivním směrem jsou obnovitelné energetické zdroje. Zahrnují regionální decentralizovanou energetickou produkci a návaznou infrastrukturu, jež by byla méně nezávislá na zahraničních zdrojích, nezatěžovala by nadmíru životní prostředí a byla by i závazná pro všechny členské státy EU. Je dobré, že její počáteční alternativy se již objevují na unijním energetickém trhu, avšak ty ještě moc neznamenají. Nadějným je i hledání většího nasazení vodíku a palivových článků, o čem bude ještě řeč v této publikaci. Vodík se nachází všude v přírodě a ve značném množství. Při jeho výrobě s nasazením obnovitelných energií, jako je sluneční záření, vítr či mořské vlny, vzniká podstatně méně škodlivých emisí pro životní prostředí. Vodník lze vyrábět na regionální úrovni v neomezeném množství a může být hned dopravován ke konečnému uživateli i za hranice regionu. Lepší využití palivových článků umožní skladování vodíkové energie v regionech i mimo nich, což zvýší energetickou bezpečnost EU. Podstatně větší využití vodíků se však nemůže omezit jen na EU samotnou, mělo by být globálnější záběr. Oblasti, které mají hojnost těchto zdrojů, ať je to v Africe nebo Asii, mohou a měly by se aktivně zapojit do tohoto úsilí. Potenciální efekt pro jejich ekonomiky a společnost jako celek bude značný. Rozvoj vodíkové energie a ekonomiky založené na ni, může přinést pozitivní politické i strukturální společenské změny a pomůže k lepšímu změnit situaci v mnohých rozvojových zemích. Globalizace a další globální souvislosti: Potenciální zdroje terorismu, kterými jsou hlavně bída, hlad, nemoci, ztráta perspektiv či beznaděj lidí, nezaměstnanost a jiné faktory, mohou být značně zúženy rozumnou součinností mezinárodní komunity a nasazením potřebných finančních i materiálních prostředků namísto zbraní a mobilních jednotek. Nebezpečí terorismu nelze účelově spojovat se vším. O to více, že lobální honění se za teroristy slouží i k přikrytí jiných egoistických cílů. Taková politika nemůže mít pozitivní vliv ani na zajištění dostatku energie a jejich dodávek. Velkokapitál a jeho establishmenty kalkulují ve válečných taženích za energiemi s jistou mírou pochopení obyvatel vlastních zemí, kterým s pomocí rafinované mediální hry předkládají nedostatek energií jako otázku jejich "bytí či nebytí". Jeden z uznávaných odborníků na globalizaci Jean Ziegler napsal v publikaci „Die neuen Herrscher der Welt", 2003, Mnichov), že „neviditelná ruka globalizovaného trhu nejen ničí lidskou společnost, ale též způsobuje zkázu přírodě". Rozšiřování světového trhu vyžaduje daleko více dopravních spojů na souši, moři i ve vzduchu. Podstatně rostou přitom emise CO2, jež jsou jednou z hlavních příčin tzv. skleníkového efektu a následně klimatických změn. Zvyšující se mezinárodní konkurence může dokonce přivést k ekologickému dumpingu, jestliže exporty zboží a služeb budou levnější z důvodů nižších výdajů na ochranu životního prostředí. V podstatě jde ovšem o deformaci konkurenceschopnosti s neracionální kalkulací. Konflikt zájmů mezi volným trhem a ochranou životního prostředí se zastaví jen tehdy, pokud rozumné výdaje na ochranu životního prostředí se odrazí v ceně zboží a služeb. Ekonomická globalizace může přinášet větší výhody jen tehdy, pokud i mezinárodní ekonomické aktivity se stanou ekologicky udržitelné. Podle údajů specializované agencie OSN pro oblast ochrany globálního životního prostředí - UNEP ve světě je dnes více ekologických běženců než válečných. A Univerzita OSN (UNU) předpověděla v roce 2005, že přibližně k roku 2010 ŕůzné státy světa budou muset "přichýlit" kolem 50 milionů lidí, kteří uniknou ze svých zemí před ekologickými potížemi. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 34/145
Potřebná je pozitivní vzájemná závislost světa: Formující se vzájemná závislost světa, zmírňování energetické zranitelnosti a vyšší stupeň záruk pro bezpečnost lidí i národů vůbec, jakož i znovuoživení multilateralismu (respekt k mezinárodnímu právu a upevňování systému mezinárodních vztahů s klíčovou rolí OSN) musí brát v úvahu potřeby 21. století. Mezi ně ptří nutnost zastavit fragmentaci role OSN zvyšováním hegemonistických nároků a důrazem na jednostranné akce (unilateralismus) jediné supervelmoci světa či jejích ad hoc (dočasných) koalicí s "ochotnými" zeměmi na úkor postavení OSN. Skupiny států a ani nadnárodní společnosti se nemohou nadřazovat nad tento systém jako kdyby byly nezávislými aktéři na globální scéně. Naopak musí respektovat univerzálně přijaté normy, které by však měly být doplněny o kodex chování, tedy o to, co si v globalizujícím se světě mohou a co nesmí dovolit mnohé nadnárodní korporace. Mezinárodní agentura pro energie (IEA) předpovídá zvýšení dovozů ropy do EU z 80 % v roce 2004 na 92 % v roce 2030. Růst celosvětového obchodu s energiemi si ovšem vyžádá soustředit se na diversifikaci (rozložení zdrojů) dodávek a posílení vztahů mezi vyvážejícími a dovážejícími zeměmi. I k tomu bude potřebná velká dávka energetické diplomacie. Koordinované globální úsilí o stabilnější zajištěni energetických dodávek, o environmentální udržitelnost, včetně společného postupu proti klimatickým změnám, se nejlépe prosadí v rámci pozitivní součinnosti celosvětového společenství. Jak potvrdila i mezinárodní konference na indonézském ostrově Bali v prosinci 2007, klimatické změny již představují globální výzvu státům, vládám, světovému hospodářství i společnosti. Ani na ty nelze rozumně reagovat bez plnohodnotného zapojení všech zemí, bez strategie pozitivní diplomacie, jež musí zohledňovat zájmy jednotlivých států a zároveň civilizovaný přístup k energiím v souladu se společným zájmem lidstva na udržení a kultivaci podmínek života na Zemi. Nastal čas strategie konstruktivní energetické diplomacie jako součásti procesu udržování a upevňování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu s cíli a principy Charty OSN a od ní odvozenými normami mezinárodního práva. Poslání OSN však bude nutno výrazněji doplnit o tento nový všelidský rozměr. Necitlivé zacházení s otázkou energie může mít tristní následky nejen pro jednotlivé země EU a Unii jako celek, ale i pro celé mezinárodní společenství. Rostoucí konkurenční boj o zdroje zvyšuje regionální i mezinárodní napětí již do té míry, že dokonce Rada bezpečnosti OSN připustila, že to „může vést a povede ke konfliktům v těch částech světa, kde nejsou dostatečně řešeny energetické problémy." Právě ona, jež má základní a prvořadou odpovědnost za udržování a posilování mezinárodního míru a bezpečnosti, se musí zasadit o to, aby případná globální energetická krize byla zažehnána multilaterálními mírovými prostředky (jednáním a dohodou), tedy konstruktivní spolupráci členských států OSN. Jen sdílená odpovědnost a činorodá součinnost subjektů mezinárodního systému může zabránit konfliktům o zdroje energií. Energetická účinnost i efektivita, rozvoj obnovitelných, alternativních a udržitelných energetických zdrojů, jakož i úsilí chránit životní prostředí a vyhýbat se ostrým střetům mohou významně napomoci zbytečnému prolévání krve. Energie - strategická zbraň ? Americký politolog a odborník na zahraničně-politickou strategii profesor Zbigniew Brzezinski napsal ve své analytické knize „Velká šachovnice" mnoho pozoruhodného i kontroverzního o některých souvislostech současného postavení Ruska - největšího dodavatele energie ve všech světových azimutech. Jeden z jeho závěrů zní, že největší ruskou geopolitickou ztrátou po zániku institucionalizovaného socialismu v Evropě je osamostatnění se Ukrajiny, čímž se západní hranice Ruska posunula v jeho neprospěch o několik století zpět. Tvrdí nepřesně v této souvislosti, že Rusko je od okamžiku nezávislosti Ukrajiny již jen regionální, nikoliv světovou velmocí a že se vystavuje neustálému tlaku v nové geopolitické situaci. Brzezinski v této i v jiných úvahách rovněž předpověděl, že ukrajinská vláda bude dříve nebo později usilovat o přijetí země do NATO i do Evropské unie. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 35/145
Významné postavení Ukrajiny: Ukrajina má nesporně významné postavení mezi Ruskem a zůstatkem Evropy a její "oranžový" převrat jí více otevřel západnímu světu. Prezident Viktor Juščenko hledá podporu ve Washingtonu a v unijním Bruselu. Podle pravidel hry Brzezinského „velké šachovnice" se Kyjev vzdaluje od Moskvy v situaci, kdy NATO jako blecha usiluje proniknout Rusku pořádně „pod kožich". NATO však Ukrajinu potřebuje více, než ona jeho, zatímco EU a Ukrajina se potřebují navzájem, a to nejen z tržních hledisek, ale i jako političtí a hospodářští spojenci nejen vůči Rusku, ale i dál směrem k tzv. Euroasii. Otázka členství Ukrajiny v EU nastane však nejspíš poté, kdy země splatí "strategickou" daň tak, že se stane členem NATO, k čemu již dostala příslib společně s Gruzií přímo z úst prezidenta USA G. W. Bushe na summitu NATO v Bukurešti 2. dubna 2008. Podobně jako u jiných bývalých členů Varšavské smlouvy příslušné transatlantické kruhy budou považovat přijetí Ukrajiny, Gruzie i dalších zvažovaných zemí do NATO za záruku, že v takovém "objetí" zůstanou nadlouho nebo a že se z něj jen tak nevymaní. Pokud jde o Ukrajinu a Gruzii, nepochybně Rusko se tím ostane do ještě většího sevření strategických kleští kolem jeho hranic. A NATO si bude moci kromě jiného na místě ověřit citlivé informace o ruských jaderných zbraních, včetně mezikontinentálních raket, z nichž mnohé v rámci SSSR byly vyrobeny a umístěny hlavně na Ukrajině a některé z těch nynějších ruských se nachází určitě ne příliš daleko od ní. Bezpečnostní záruky, které nezávislá Ukrajina dostala od USA, Anglie a Francie v roce 1994 za zřeknutí se bývalých sovětských jaderných zbraní na svém území, dosáhnou tak vyššího stupně praktického naplnění. Podle mediálních zdrojů v Bruselu Ukrajina zná kolem 80 procent přísně utajovaných informací týkajících se ruského jaderného potenciálu a nejden bývalý sovětský generál, který měl na starosti jednotky strategických raket rozmístěných na ukrajinském území, je již dávno dobře kapitálově zajištěn (jistě ne pouze pro své bývalé nárameníky) jako podnikatel kdo ví kde (podle mých poznatků např. i v zlatých a dimantových dolech v Jižní Africe). Zanedbatelné určitě nebude ani přiblížení se NATO k vojenským aktivitám Ruska na propůjčených námořních základnách v Krymu a vůbec blízko ruské hranice. Důležitostí je lze přirovnat přinejmenším k cizím aktivitám na uzbeckých základnách v Termezu a Khanabě (první má pod kontrolou USA, druhé Německo). Rusofobům a jinak zaujatým politikům v EU hodně vadilo, že prezident Vladimír Putin se koncepčně, aktivně a ne bez úspěchu snaží vrátit Rusku náležitý respekt ze strany sousedů i vzdálenějších zemí a posílit mezinárodní postavení druhé nejsilnější strategické velmoci v rámci úsilí o budování vícepolárního světa, v němž nebude jako dosud dominovat jediná supervelmoc - USA. Rozhodující mírou jeho skutků i postupu jeho nástupce Dimitrije Medveděva však bude dodržování norem mezinárodního práva včetně zásady "pacta sunt servanda" (uzavřené smlouvy se musí plnit). Takových aktérů na "velké šachovnici" svět ovšem potřebuje více, ať je to Čína, Indie, Francie nebo další země. Přitom zejména dobrých vztahů se sousedy nemá nikdo nazbyt a kremelské vedení ví, že mají i pro Rusko velký význam. Může snad někdo vytýkat např. Kazachstánu, že Rusku bez problémů poskytuje bajkonurský kosmodrom a zároveň udržuje dobré vztahy s Čínou i s kontinentální Evropou ? Částečné omezení ruských dodávek: I omezení dodávek plynu z Ruska na Ukrajinu koncem roku 2005 - začátkem 2006 a předem signalizováné částečné omezení dodávek v březnu 2008, pokud Ukrajina nesplatí dluh rovnající se sumě kolem 10 miliard Kč (asi 600 milionů dolarů) za odebraný plyn z Ruska v roce 2007, je třeba rovněž poměřovat s relevantními souvislostmi. V Bruselu vyděsilo zejména ty, co při všech příležitostech skloňují energetickou závislost EU na Rusku, avšak nevědí, jak by jí snížili, když rozumná náhrada za ruské dodávky zatím není po ruce. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 36/145
„Energetický“ komisař Andris Piebalgs a některé další unijní osobnosti oprávněně prohlásili, že prestiž Ruska, spolehlivě dodávajícího plyn do Evropy již nejméně 40 let, tím neutrpěla a není důvod k obavám o jistotu jeho dodávek. Na místě jsou rovněž slova A. Piebalgse, který řekl v interview „Právu" (4. února 2008), že Rusko není agresivní země a dodal: „Nikdy neuvěřím, že má tajné plány na využití naší energetické závislosti pro politické cíle. Ostatně "Gazprom" pokrývá 7 % energetické spotřeby EU - je to sice hodně, ale není to něco, co by nás mohlo ohrozit. Myslím, že bychom neměli Rusku posílat špatná poselství typu váš plyn není vítán. On je vítán a my ho budeme kupovat. Potřebujeme Rusku jako obchodnímu partnerovi důvěřovat. Moskva dosud plnila všechny dohody. Když nastaly problémy, nebylo to kvůli Rusku". Přes noc se skutečně nedá změnit to, že 40 % potřeb zemního plynu v EU pokrývají v současnosti dovozy, které celkem vzato ze 70 % pochází právě z Ruska. Téměř 90 % ruských dodávek plynu křižuje ukrajinské území. Německo, Francie a Itálie jsou jeho největšími odběrateli, což představuje 25-40 % jejich spotřeby plynu. Země východní a střední Evropy však ještě více závisí na dodávkách ruského zemního plynu, jak jsem již předeslal v úvodu publikace. Gruzie a souvislosti: Samostatný komentář by si v této souvislosti zasluhovalo napětí o dodávky energie mezi Gruzií a Ruskem vyvolané několika spory v posledních letech. Reakce Gruzie na adresu Ruska bývá často podrážděná a vyznačuje se neúměrnou silovou rétorikou. Gruzie, nacházející se v citlivé geostrategické oblasti pro Rusko, až překotně usiluje o vstup do NATO a používá k tomu různé strategické i politické argumenty, mezi jiným to, že její domácí poměry jsou demokratičtější než u ruského souseda (viz prohlášení gruzinského ministra zahraničních věcí v rozhovoru s americkou televizní stanici CNN 28. března 2008), i když např. výsledky prezidentských voleb (vezmeme třeba jen ty poslední) v Gruzii vyvolávají řadu otazníků. Není sporu o tom, že energie má dnes i odvrácenou (méně příjemnou) tvář, zejména v krizích. V krajních situacích by se skutečně mohla stát strategickou zbraní, která by dokázala nahradit nasazování armád s mohutnou palebnou sílou. Již země Blízkého východu v souvislosti s arabsko-izraelskou válkou v roce 1973 použily ropu jako mocný strategický nástroj, který ovšem dnes, jako tehdy, vyžaduje jednotu postupu těch, kdo jej nasazuje. Ceny ropy v západních státech v té době nejen nevídaně vzrostly, ale byl jí i dočasný nedostatek. Amerika zažila šok, když řidiči několik týdnů dostávali u benzinových pump pohonné hmoty podle sudých a lichých čísel na registračních značkách automobilů. O třicet let později se ovšem americká vláda G. W. Bushe nerozpakovala hrubě porušit mezinárodní práva a společně s dalšími „ochotnými" státy napadla Irák především kvůli ropě a prý též proto, aby „dostala těžbu ropy v Iráku na dosud nebývalou úroveň". O tom jak se jí to podařilo svědčí pravý opak, který naprosto zničil (spolu s globální finanční krizí) prestiž samotnému prezidentovi Bushovi. Ten nyní lituje a tvrdí, že měl špatné informace týkající se zbraní hromadného ničení v Iráku. Některé vlády jej za útok na Irák blahořečily a ceny ceny ropy vyletěly hodně vysoko (dlouho se pohybovaly nad 100 dolarů za barel, začaly padat až následkem globální finanční krize, ale vysoké ceny se opět vrátí). Je to též důsledek agrese a okupace Iráku. Z politických a hospodářských důvodů USA blokují od roku 1995 dodávky ropy z dalších obrovských zásob v této oblasti - ze sousedního Iránu, který má zároveň druhé největší rezervy zemního plynu na světě. I to má dopad na uspokojování světové poptávky a na ceny energie. Případné příští války se, žel, budou nejspíš vést nejen za energie, ale i s nimi jako s prostředkem politiky a strategie. Evropská komise v roce 2006 uveřejnila studii, podle níž mezinárodní soupeření o energie podstatně zesílí a ještě více zpolitizuje mezinárodní vztahy. V energetické diplomacii, právě tak jak Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 37/145
ve vztazích mezi lidmi, bude nadále platit od pradávna používané tzv. právo retorse, jinými slovy též reciprocity. Převedeno do běžné mluvy: nedělej jiným to, co nechceš, aby oni dělali tobě. K přiživování strachu kolem Ruska: V souvislosti s tvrzením, že energie je již dnes strategickou zbraní, bych přece jen chtěl ještě něco dodat. Pokud jde o záměrné přižování strachu z přerušení ruských energetických dodávek do členských zemí EU, je dobré si uvědomit, že ropa se prodává prostřednictvím cen a podmínek existujících na světovém trhu. Na rozdíl od zemního plynu se dopravuje ještě různými jinými cestami, které značně vyvažují dopravu podzemní trasou - ropovody. Tedy ani případné přerušení dodávek ropy do importující země není tragedií, protože ta může chybějící ropu koupit jinde na světovém trhu. Ropu lze použít jako zbraň (jak jsem se již zmínil v případě OPEC), když se více vyvážejících států dohodne na jednotném postupu a důsledně přeruší její dodávky (Rusko ovšem není členem OPEC). Zemní plyn, který je dopravován téměř výlučně plynovody (kromě zkapalněného plynu - LNG) je v porovnání s tím hodně závislý na nákladné infrastruktuře, do níž obvykle investují na smluvním základě obě strany - vývozce i dovozce, čímž vědomě vytváří poutá vzájemné závislosti v dané věci. Případné přerušení dodávek plynu v rozporu se smluvními závazky postihuje i vývozce, jelikož zbytečně ztrácí peníze investované do plynárenské infrastruktury. Rostoucí export LNG tuto vzájemnou závislost dokonce více posouvá směrem k dovozci. Čím více poroste přeprava LNG (tedy mimo plynovody), tím větší však bude i světový trh s plynem (podobně jako v případě ropy). Formování světového trhu s plynem přinese nepochybně nové možnosti pro jednu i druhou stranu. Vytvoří globální cenový mechanismus s jistými výhodami, avšak i nevýhodami (o to více že LNG je dosud velmi drahý ve srovnání se zemním plynem). Nákladnost výroby LNG nutí však výrobce a vývozce, aby uzavírali především dlouhodobé dodavatelské kontrakty s ještě větším rozložením míry investic na obě strany, což znovu posiluje onu vzájemnou závislost, jež odrazuje od jednostranného přerušování dodávek z politických či jiných důvodů resp. jako nátlakový prostředek. I z těchto důvodů považuji za přehnaně spekulativní tvrzení, že Rusko může využít přerušení dodávek energie jako strategickou zbraň proti Evropské unii. Pokud by tak učinilo, ztratilo by více než dlouhodobého zákazníka či jeho podíl na úhradě investic do příslušné infrastruktury, která se prostě nedá jen tak "přesměrovat" ze dne na den na jinou světovou stranu. Riskovalo by též ztrátu mezinárodní prestiže a ta sumárně není menší než konkrétní finanční újma v ruském federálním rozpočtu doplňovaném z velké části právě příjmy z dodávek energie. Co může všem zainteresovaným státům, a zejména Evropské unii, prospět v současné situaci, to určitě není rusofobie, ale budování vzájemné důvěry, seriózní jednání a vytváření smluvní základny dlouhodobé a závazné energetické spolupráce s Ruskou federací, mezi jiným uzavření smlouvy o Energetické chartě (Energy Charter Treaty - ECT).
Globální hra s cenou ropy Lidé, kteří si zvykli posuzovat mezinárodní jevy v širších souvislostech, právem kroutí hlavou nad některými komentáři médií k rostoucím cenám energií. Jednou mají být hlavní příčinou jejich vzestupu důsledky hurikánů a vyšší ceny energií v USA, podruhé vyšší tempo hospodářství Číny a Indie či dokonce více automobilů na čínských a indických silnicích. Samozřejmě, že vcelku vzato i tyto faktory mají určitý vliv na světové ceny ropy, avšak podstata je podle mě jinde. V podmínkách globalizujícího se neskrotného kapitálu jde především o hru energetických gigantů na "velké šachovnici" a o cenové spekulace příživníků v "globálním kasínu". Velký i menší kapitál si prostě "mastí kapsy" na ropě s přispěním příslušných politických establishmentů. Zákony trhu umožňují, že velkoproducenti i spekulanti využívají poptávku po energiích a surovinách, která je kombinovaná s vojenskou a zahraniční politikou, s ozbrojenými konflikty, se starými i Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 38/145
novými ohnisky napětí, s přírodními katastrofami nebo třeba i s technickými selháními ovlivňujícími chod velkých infrastruktur. Tím se přiživují i obavy či psychóza z nedostatku energetických zásob a dodávek, čímž se ještě více napínají ceny energií. Průměrný roční počet konfliktů v 90. letech uplynulého dvacáteho století byl podle údajů OSN dvakrát vyšší než jejich průměr ve všech desetiletích od roku 1946 dosud. Počet preventivních diplomatických misí 0SN se zvýšil šestkrát jen od roku 1990 do roku 2002. Ve stejném období počet mírotvorných (peacemaking) aktivit OSN (tedy těch, které měly za úkol zastavit probíhající konflikty) se zvýšil téměř čtyřikrát (ze čtyř v roce 1990 na 15 v roce 2002). Počet mírových (peacekeeping) operací OSN se téměř zdvojnásobil v období 1988-2004 (ze 7 na 16). Navíc početné sestavy nasazovaných jednotek v rámci těchto operací byly o hodně větší než u podobných misí před 15-16 lety. Počet ekonomických sankcí přijatých v OSN vůči různým zemím (v drtivé většinou z iniciativy USA a jejich spojenců) vzrostl čtyřikrát v období 1990-2000, což rovněž zvyšuje napětí ve světě. Agrese proti Iráku pod tlakem lživých důvodů ze strany vlád George Walkera Bushe a Anthony Blaira měla nejen dalekosáhlé cíle, ale i dalekosáhlé důsledky pro růst cen energie. USA válkou demonstrovaly svou technologickou převahu v moderních silových prostředcích a potvrdily pozici největšího globálního aktéra po zániku dvojpolárního světa. Anglie se "přiživila" jako zkušenější imperiální partner. Zopakovala si některé dávné tahy a vyzkoušela i současnou roli "druhých houslí" ve společném americko-britském tandemu. Oba státy však hrubě porušily mezinárodní právo a zasely velkou dávku nedůvěry do vztahů mezi státy. V zahraniční a vojenské politice USA a Anglie vždy míří dále, než o tom mluví. Nyní znovu nestydatě pošlapávají mezinárodní právo podporou jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova pod vykonstruovanými důvody, čímž fakticky dokazují, že jim vlastně jde o zásadní přeměnu systému mezinárodních vztahů dosud založených na Chartě OSN a od ní odvozené funkce Organizace spojených národů, o přizpůsobení univerzálních norem civilizovaného soužití států změněnému poměru sil, v němž dominuje americká supervelmoc a snaha o prosazení americko-britských zájmů. Na evropské půdě se v podobě Kosova (za podpory některých dalších evropských mocností, zejména Francie, Německa a Itálie) vytváří vazalský subjekt vedený bývalou mafií, jenž nepochybně bude ochoten sloužit více americkým zájmům než integračním potřebám Evropské unie. Tento přístup ovšem zakládá potenciál pro další nebezpečné ohnisko napětí v "měkkém podbříšku" Evropy, jak kdysi Balkán označil britský premiér Winston Churchill. Poslouží mezinárodní nestabilitě, která bude mít návazně nemalý vliv i na další vzestup cen energií. USA se nyní pasují do role hlavního ochránce svobody, demokracie, lidských a etnických práv a podsouvají jiným představu, že americké globální zájmy jsou totožné s potřebami světového společenství. V podstatě ovšem různými verzemi přikrývají základní úmysl: kontrolovat důležité geopolitické oblasti světa s výhodnými strategickými pozicemi a dostatkem energetických zásob. V současném světě by již vlastně ani nebyla nutná fyzická přítomnost vojenské sily pro obsazení důležitých energetických zdrojů. Politicky únosnější a méně nákladné je cílené ovlivňování jejich ceny prostřednictvím různých nástrojů. Kdo účinně kontroluje ceny a tok energií, má v rukou silnou strategickou zbraň a nemusí mít přitom ani přebytek vlastních energetických zásob. (Podle informace amerického "ExxonMobilu" z roku 2005 např. USA mají vlastních zásob ropy sotva na 8 let.) Krize a nejistota ovlivňují poptávku: Mezinárodní napětí a nejistota v současném světě má přímý dopad na vyšší poptávku po ropě, jako hlavní strategické suroviny. Od ní odvozenou cenu ovšem prudce zvedají spekulanti v "globálním kasínu", kterým denně protečou tisíce miliard dolarů. Vytváří se tak další tlak na cenu. Invazí do Iráku se Washington dostal do pozice důležitého strategického kontrolora a spolutvůrce světových cen ropy. Obsadil zemi, která má druhé největší ropné zásoby na světě. Odpor, který však americká okupace vyvolává v řadách místního obyvatelstva, neumožňuje rozvinout místní produkci ropy tak, aby byly zajištěny její plynulé dodávky na Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 39/145
světové trhy (podobně je tomu v Nigérii, kde se místní povstalci snaží narušovat produkci ropy velkým západním koncernům včetně britských). Vzniká tím snadněji než za normálních okolností převis poptávky nad nabídkou na regionálních i světových trzích s ropou. Velkým producentům ropy to ovšem rovněž dává větší manévrovací prostor pro prosazování svých zájmů. Např. sdružení výrobců a prodejců ropy OPEC, který dodává kolem 40 procent onoho "černého zlata" na světové trhy, často prohlašuje, že trh je v podstatě dobře zásoben ropou, avšak za stoupající ceny nesou vinu geopolitické faktory a spekulanti, jenž uměle zvyšují ceny, aby si zajistili svou "marži." Odborník Justin Urquhart Stewart - ředitel společnosti „Seven Investment Management" v Londýně v této sovislosti řekl, že v ceně ropy za jeden barel je nyní nejméně 15 - 20 dolarů "marže", kterou si na cenových hrách s ropou odvádí velcí spekulanti (viz "New Europe", 6.- 12. ledna 2008). Myslím si, že při vrcholných cenách ropy v roce 2008 byla spekulantská „marže" v průměru ještě vyšší (kolem 20-25 USD na barel). O prudkém nárůstu cen ropy a dalších pohonných hmot se vášnivě diskutuje i v Evropském parlamentu. Mnozí zde vychází oprávněně z přesvědčení, že epicentrem řešení tohoto problému se stal Irák a že vydatné a nepřerušované dodávky z druhých největších ropných zásobišť na světě by bezesporu mohly pozitivně ovlivnit cenu ropy i dalších energií. Postavení kontrolora velkých ropních zásob a některých tranzitních cest v různých částech světa (např. ve Střední Asii) umožňuje USA ovlivňováním cen energie ovlivňovat i vývoj globální ekonomiky. Tuto politiku doplňují nebo podle potřeby korigují americké energetické společnosti napojené na vojenskoprůmyslový komplex a na mediokracii (velká média). Mezi jejich hlavní cíle patří oslabování konkurenceschopnosti hospodářských celků, jakými je např. Čína, Rusko, ale i Evropská unie. Vysokou cenou pohonných hmot a odvozených energií vnucují konkurentům vyšší náklady na výrobu, na chod infrastruktury a samozřejmě i na každodenní život člověka. Snaží se sice brzdit čínský hospodářský vývoj a obchodní expanzi, avšak velké dolarové přebytky přesto umožňují Číně vyhrávat nejeden souboj. Např. čínská státní společnost „China National Petroleum Corp." porazila americké a jiné společnosti v boji o nová ropná a plynová naleziště v Ekvádoru, Angole, Kazachstánu, Kolumbii, v Íránu a na Kubě (viz „Wall Street Journal" 18. září 2005). Rusko vzhledem ke svým bohatým zásobám méně podléhá těmto tlakům, avšak má řadu jiných návazných energetických problémů včetně zastaralých technologií. Kdo ovšem nejvíce pociťuje dopady této hry je ovšem Evropská unie. Ropa se na světových trzích stále prodává převážně za dolary - symbol americké dominance a nástroj politického vlivu. Vzniká obrovská dolarová zásoba, kterou její vlastníci znovu investují buď přímo v USA (čímž pomáhají léčit obrovskou zahraniční a ještě větší vnitřní zadluženost této země) nebo jinde ve světě, co znovu upevňuje pozici dollaru. Dollar namísto zlata začal být vlastně kryt ropou. Kdyby se většina ropy obchodovala za euro (jak to v minulosti ke svému prokletí zkusil irácký Saddám Husajn a inspiroval částečně i Írán a KLDR - další v pořadí Bushovy „osy zla") první, kdo by zaplakal nad „výdělkem" by byly USA. Součástí globální hry s cenou ropy je tedy rovněž to, aby euro nezískalo navrch. Po agresi proti Iráku, kdy USA, Anglie a další „ochotné" spojenecké země zničily mnoho lidských životů a materiálních hodnot, příslušné orgány EU jsou ochotny hradit irácké škody z finančních prostředků Unie (tedy vastně z kapes občanů členských států EU), které by měly být určeny především na hospodářské a sociální potřeby EU. Jako by nestačilo, že občan platí beztak vysokou cenu za tuto nesmyslnou a zločinnou válku v podobě výrazně vyšších cen pohonných hmot a energie vůbec. Náhrada za zničení obrovských hodnot v Srbsku (včetně mnoha lidských životů) v agresivní válce USA a NATO o Kosovo v roce 1999 jaksi není v popředí pozornosti USA, ale ani EU. Americké nadnárodní kolosy financují z obrovských ropných zisků svůj lví podíl na nových investicích do energetických zdrojů a energetické infrastruktury v zahraničí, čímž získávají další výhodné pozice. Liberalizace trhu s energiemi umožňuje dodavatelským gigantům nové a nové kapitálové fúze či Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 40/145
odkupy slabších partnerů všude, kde se k tomu naskytne příležitost. Spotřebitel však platí stále vyšší sumy za faktury, které mu dodavatelé energie předkládají. Čím více stoupá cena barelu ropy a odvozených energií, tím více se přesouvá kupní síla k velkokapitálu a vzdaluje se od občana - spotřebitele. Do roku 2005 (podle bruselského tisku) došlo ke koncentraci nevídané sumy jednoho bilionu (americky trilionu) dolarů v rukou naftařských společností. Sotva dva roky od agrese proti Iráku (již ve druhém čtvrtletí 2005) např. společnost „Shell" dosáhla zisku 5,2 miliardy USD a jiná společnost „ExxonMobile" inkasovala až 7,6 miliard z prodeje ropy. Nárůst cen energií hraje do měšce objektivně i velkým ruským naftařským společnostem. Nejen že proudem ropy a plynu zásobují mezinárodní trhy, ale doplňují i vlastní strategické zásoby a stávají se nepostradatelným světovým dodavatelem. -estabilita a provázanost cen energií: Neustálé zvedání míry velkokapitálového zisku bez odpovídajícího uspokojování potřeb nejširších vrstev obyvatelstva přináší obrovskou zátěž pro globální energetické zdroje a přířodu. Rostoucí závislost na dodávkách ropy z oblastí, kde vládne ekonomická nerovnost, sociální a jiná nejistota, vytváří ještě větší propojenost energetických zdrojů planety. Agrese a expanze (Jugoslávie 1999, Afghánistán 2001, Irák 2003) a destruktivní skutky, jako je podpora jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova, mají negativní dopad na podmínky rozvoje mnoha ekonomik prostřednictvím vyšších cen energie a vcelku vzato posilují globální nestabilitu. Oprávněným odporem obyvatelstva příslušných zemí proti zvůli, křivdám a nespravedlnostem páchaným supervelmocí a jejími spojenci, se rozmezí této nestability rozšiřuje. Zisky z ropy se pravda též "recyklují" prostřednictvím investic do rozvojových ekonomik, přednostně však do těch, které jsou bohaté na energie, nerosty a levnou pracovní sílu. Předmětem jejich zájmů je též Turecko, Mexiko, Brazílie. Např. saúdsko-arabský „Oger Telekom" koupil v roce 2005 celkem 55 % akcií tureckého "Türk Telekomu" za 6,5 miliardy USD. Některé těžařské korporace již samy o sobě disponují silou, která jim umožňuje ovlivňovat politická i strategická rozhodnutí vlád řady zemí. Svými finančními pozicemi mají vliv nejen na jejich hospodářskou a finanční situaci, ale též na sociální a politické poměry. Privatizací velkých energetických společností se mnohé z tzv. přechodných ekonomik, včetně české, zbavují účinné ochrany proti těmto nátlakům a spekulacím. Není třeba dlouho hádat, k čemu může takový vývoj dospět v podmínkách nestability. Ceny ropy stouply čtyřnásobně za posledních pět let (2003-2008), avšak tento růst a oslabující kurs dolaru (výhoda pro americké exportéry) vyhnal i cenu zlata na historický vrchol (kolem 1000,- USD za trojskou unci v březnu 2008). Zlato se od dávných dob považuje za obranu proti inflaci. Tvoří jednu z oblastí, do nichž investují ti, co mají obavy z nejistoty na domácích a světových trzích. Ceny zlata, tak jako ceny ropy, jsou ovšem součástí hry v „globálním kasínu". Spekulanti je tlačí k novým výškám v situaci, kdy se americká ekonomika dostala do obávané recese, v neposlední řadě i kvůli nadměrným výdajům na válku v Iráku a na jeho okupaci. Americká recese nicméně ještě více (přes současný výkyv směrem dolů) napomůže růstu cen ropy i dalších energií a surovin. Cenová hladina ropy má dopad i na cenu zemního plynu a elektřiny, kterou prostý občan nejvíce využívá. Drahá ropa znamená dražší plyn a následně i dražší elektřinu. Je to stav, který svazuje hospodářsky i finančně ruce řadě členských států i celé EU. Čím více bude Evropská unie podporovat USA ve výbojných taženích, tím větší spoluodpovědnost ponese za nejistotu, kterou taková politika generuje. Nejistota nepředstavuje nebezpečí jenom pro velké energetické společnosti a spekulanty mezinárodních finančních trhů. Orgány Evropské unie by se v této situaci měly soustředit ve svém zahraničněpolitickém úsilí především na účinná jednání, jak účinněji ochránit své ekonomiky před těmito negativními jevy. Rozumné řešení otázek kolem energií a jejich cen může jen zvýšit jejich prestiž.. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 41/145
ezbytnost energetické koncepce Největší nebezpečí evropské integraci hrozí z Evropské unie samotné, z jejích slabostí, neujasněností, rozporů mezi slovy a činy, z nasazování „dvojího metru i z vnitřních rozporů. Formální skončení "studené války" poskytlo EU nebývalou šanci vyjít ze stínu USA a NATO a zaujmout důstojné místo v novém geopolitickém rámci. Instituční základ pro to existoval: jednotný evropský akt (Single European Act) z roku 1987, který položil fundament i pro unijní spolupráci a koordinaci v oblasti mírotvorné zahraniční politiky. Nicméně tehdejší 12 členná EU nebyla schopna právě pod vlivem USA a NATO definovat svoji nezávislou zahraniční politiku, na níž by se mohly spolehnout i další státy Evropy, Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Namísto toho, aby po zvednutí "železné opony" EU ukázala směr k vícepolárnímu světu založenému na konstruktivních, vzájemně výhodných vztazích a na úctě k mezinárodnímu právu, zvolila raději podporu USA, čímž v orvní řadě posílila hegemonii supervelmoci a vedoucí síly v NATO. Evropská unie trvá na tom, že třetí země musí uznat a respektovat její vlastní kriteria, jako je koncepce lidských práv, životaschopné demokratické instituce, vláda práva atd. Proč by však měly některé rozvojové země přijímat hodnoty platné na Západě a považovat je za zvěstovatele demokracie, svobody a jiných atributů, které jim Západ předkládá, na to dosud neexistuje přesvědčivá odpověď. Pokud chce být EU uznávaným globální aktérem, měla by se opřít o rovnoprávnou spolupráci s jinými zeměmi, o uznání jejich odlišností a nevnucovat jim představu „když nejste jako my, jste vlastně proti nám". Svět je dnes složen z mnoha rozdílností, avšak v rozdílnostech samotných není ohrožení jedněch druhými. Takové ohrožení plyne z představ těch, kteří účelově využívají rozdílnosti civilizací, kultur, barvy pleti, jazyka atd. k vykreslování obrazu nepřítele. Životaschopná zahraniční politika musí nutně brát rozdílnosti jako samozřejmost a dokonce jako obohacení ve vzájemném dialogu, pracovat s nimi dlouhodobě jako s živou politickou matérií. Vnucováním hodnot a představ neposílí vzájemnou důvěru mezi národy, ale naopak. Pokud EU např. neuzná skutečnost, že lid Íránu je jediným svrchovaným vládcem ve své zemi, že mu patří jedna z nejstarších a duchovně nejbohatších civilizací světa, že tedy má svrchované právo využívat i rozvíjet atributy moderního života po svém (včetně využití nejvyspělejších jaderných technologií pro mírové účely), ptom plodotvorný dialog s touto zemí nebude možný. Platí rovněž, že jestlí se EU nebude držet mezinárodního práva, nebude brána vážně ani na mezinárodní aréně a riskuje to, co vyjádřil bývalý předseda Evropského parlamentu Josep Borrel Fontelles ve svém vystoupení na summitu Evropské rady 15. června 2006 v Bruselu, že „Evropská unie je příliš blízko, když je neužitečná a příliš daleko, když je potřebná". Reálně a komplexně hodnotit: Tyto zásadní otázky nelze přehlížet při formování jednotnější zahraniční politiky EU, v oblasti energií zvláště. Taková politika by měla být založena na reálném a komplexním hodnocení potřeb a možností členských států EU ve všech oblastech. V první řadě však musí racionálně projektovat své hospodářské a sociální aktivity, aby na základě toho mohla určit svoji potřeby a zajistit pro ně spolehlivý přísun energií v návaznosti na řešení problémů klimatických změn v evropském i globálním rozmezí. Efektivní energetická politika se neobejde bez návaznosti hospodářského růstu na naplňování sociálních potřeb lidí. Přímá spojitost hospodářského a sociálního růstu s environmentálními dopady vyžaduje ovšem vyšší stupeň nejen unijní, ale též celosvětové koordinace na základě dlouhodobých dvojstranných i multilaterálních dohod v oblasti energií. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 42/145
Zastarávající energetická infrastruktura v jednotlivých státech EU potřebuje velkorysé, avšak promyšlené investice do zdrojů energie, dobře fungující trhy, lepší přístup k úvěrům, stabilní regulační i daňové prostředí. Pokud má být energetická účinnost (efektivnost ve všech ohledech) klíčem k dosažení schůdné vize udržitelného, konkurenceschopného a spolehlivého přísunu energie do EU, potom i tato otázka potřebuje globální řešení opřené o systém mezinárodních ujednání, jelikož jen společně dohodnutá a dlouhodobě platná mezinárodní i národní legislativa může zajistit obecné dodržování vysokých energetických standardů. Tak lze čelit i zbytečné fragmentaci celosvětového energetického trhu a zvyšování nákladů pro konečného uživatele energií. Dokonalejší energetické technologie a iniciativy pro intenzivnější spolupráci na energetickém výzkumu a vývoji povedou k dalším úsporám, vyšší efektivnosti používané energie. Evropská komise zveřejnila 10. ledna 2007 zprávu „Energetická politika pro Evropu", jež je samotnou EK vydávána za základ příští energetické strategie Evropské unie. Její závěry lze shrnout do 3 hlavních cílů: 1. Boj proti klimatickým změnám; 2. Podpora hospodářského růstu a tvorby nových pracovních míst; 3. Snížení závislosti EU na dovozech ropy a plynu. Jde sice o správné cíle, avšak vazba mezi nimi místy skřípe. Hospodářský růst v individuálných zemích EU i v celku vyžaduje nárůst energetických dodávek o 0,6 %, aby došlo k jeho pozvednutí o 1 procento, což se ovšem neobejde bez většího spalování fosilních paliv a tedy i většího množství emisí škodlivin do ovzduší. Jedním z cílů této revidované strategie EK je však snížit emise skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého) o 20 procent do roku 2020 a o 30 %, pokud bude dosažena mezinárodní dohoda, jež pokryje období po době platnosti Kjótském protokolu, tedy po roce (2012 (viz též „EU Reporter Volume 7 - Edition 1: January/February 2007“). Podle zmíněného dokumentu Evropské komise celkové investice k tomu, aby vytvořily nízkouhlíkovou ekonomiku, mají podpořit unijní růst HDP jen o 0,19 %, zatímco očekávaný růst EU má být 2 procenta. Již dnes je více než pravděpodobné, že cíl pozvednout roli obnovitelných zdrojů energie v EU na 12 % v celkové spotřebě energie v roce 2010, nebude splněn. Jenom dvě z původně uvažovaných 15 zemí EU by se k této ambici mohly přiblížit. Jde o Anglii a Německo, které před několika lety snížily podíl uhlí na energetickém "mixu", avšak nyní se k němu znovu vrací při výrobě elektřiny. Uhlí je levnější než ropa nebo plyn, avšak emise z něj jsou horší. To je tedy výsledek "prodloužené ruky" trhu. Je to i další důkaz o tom, že tržní síly samy o sobě nic nevyřeší a nepřiblíží nás k vytyčeným cílům bez uvědomělého přičinění lidského faktoru a příslušných podnikatelských subjektů. Průmysl- nepostradatelný energetický činitel: Samozřejmě, že má do toho co mluvit i tak důležitý činitel, jakým je průmysl členských zemí EU. Dejme v této souvislosti slovo Konfederaci evropského podnikání (The Confederation of Eropean Business UNICE), která na tiskové konferenci 10. ledna 2007 zveřejnila své stanovisko a náměty k energetické strategii EU. Stojí vněm mezi jiným, že ochrana a posilování konkurenceschopnosti průmyslu EU musí být v základu této strategie, jež nesmí opomíjet vyšší stupeň inovací a rovněž více investic do ochrany životního prostředí. UNICE dále připomíná, že je nutné ponechat otevřené všechny opce včetně jaderné energie. Oprávněně poukazuje i na to, že podnikání potřebuje předvidatelnost a teoreticky založené či jednostranné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů nepřijímá. „Pokud zbytek světa nebude následovat vedoucí roli EU v boji proti klimatickým změnám, takové cíle mohou ohrozit budoucnost podnikání v EU." Evropská unie pochopitelně nemůže tento boj vést sama. Právě její průmysl může do tohoto vnést rozhodující příspěvek v podobě snižování emisí. Jednostranná rešení založená na přáních nebo iluzích mohou přinést jen škodlivé důsledky.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 43/145
Zde bych si dovolil poznámku, že rozdílnost názorů či stanovisek v rámci Evropské komise na některé aspekty energetické strategie je známá a není tajemstvím ani to, že mezi některými komisaři dochází k rozdílným představám o cílech, které EK v této obasti vytyčuje (např. komisař pro energie - versus komisař pro životní prostředí nebo komisařka pro zemědělství atd.) I z vlastní zkušenosti vím, že např. komisař pro životní prostředí Stavros Dimas má dosti svérázný přístup v některých ohledech. V jednom z mých rozhovorů s nim v roce 2007, kdy jsem mu předložil k posouzení český patent, jehož zavedení do praxe by mohlo podstatně snížit emise skleníkových plynů jak v dopravě, tak i v jiných oblastech průmyslu a infrastruktury, Dimas tvrdil, že jeho úkolem není starat se o realizaci konkrétních věcí. On prý jen stanovuje politické cíle a jejich dosahování je úkolem jiných. Přinejmenším podivný přístup ! Koncepčně posilovat bilaterální i multilaterální rámce vztahů: Hospodářské a regulační iniciativy, které se budou vnitřně zavádět v unijním rámci, musí být podle mě podepřeny aktivní a rozumnou zahraničně-politickou aktivitou Unie v energetické oblasti. Posilováním bilaterálního a multilaterálního energetického dialogu mezi spotřebitelskými a producentskými zeměmi může vyřešit mnohé problémy spojené s energetickou bezpečností, zajistit EU přístup k energiím za přijatelné a stabilní ceny. Politika konstruktivní mezinárodní spolupráce napomůže jistotě energetických dodávek, cenotvorbě a plnění environmentálních cílů. Pokud jde o Rusko, zmíněná Konfederace evropského podnikání poznamenává, že zůstane na dlouhá léta nejdůležitějším partnetrem EU v dodávkách plynu. Proto apeluje na orgány EU, aby zaujaly vůči Rusku racionální přístup. Zdůrazňuje, že vzájemně výhodná spolupráce je nejlepší cesta, jež umožní oběma stranám uznat a přesněji specifikovat potenciál oboustranných ekonomických výhod. EU a Rusko by podle ní měly „přeformulovat své vztahy na základě rovnosti, vzájemného pochopení a reciprocity cestou jednání a rovnocenného strategického partnerství, které by zahrnovalo jak energie, tak i investice, obchod a rovněž kooperaci na úseku regulačních i technologických politik. EU by měla zlepšit koordinaci politik týkajících se zahraničního obchodu, rozvoje a diplomacie na úseku energií." UNICE též připomíná, že EU je největším globálním partnerem Ruska v obchodě zbožím a v službách, největším poskytovatelem rozvojové pomoci (připadá na ní 55 % z celosvětového objemu), čímž může sehrát vitální diplomatickou a stabilizující roli v mezinárodní politice vůbec. EU však musí vynaložit více úsilí, aby si konstruktivní spoluprací s Ruskem zajistila lepší přístup k energetickým dovozům za rozumné ceny. Energetický "mix" se neobejde bez jádra: Bez zajištění plnohodnotného energetického "mixu", opřeného o všechny reálné zdroje energie, nelze dosáhnout stanovené politické cíle EU. Jaderná energetika v něm musí hrát nezpochybnitelnou roli. Vzhledem k tomu, že fosilní paliva budou ještě dlouho součástí energetické politiky, je třeba hledat racionální rovnováhu mezi možnostmi, které skýtá ropa, plyn, uhlí a jaderná energetika na jedné straně a energie z obnovitelných zdrojů na straně druhé. Přitom je důležité rychleji vyvíjet a uvádět do života nové technologie na zachytávání a uskladňování uhlíku (Carbon Capture and Storage - CCS). Podle některých europoslanců to může snížit emise v celé EU až o 50 procent k roku 2050. Zachytávání uhlíku a jeho skladování pod zemí je technologie, s jejíž pomocí lze podstatněji snížit emise CO2, zejména z takových emisních zdrojů, jakými jsou tepelné elektrárny. Tato technologie odděluje uhlíkové dioxidy od jiných plynů, stlačuje je, přepravuje speciálním plynovodem a vypouští do zajištěných podzemních nádrží (takový fungující zásobník je např. na norském pobřeží u Sleipneru). Norský zemní plyn vůbec hraje důležitou roli v dodávkách do zemí EU. Z plynových polí v Ormen Lange se má plynovodem od roku 2007 dopravovat více než 375 miliard krychlových metrů přírodního plynu a kolem 22 milionů tun kondenzátů - smíšené ropy a plynu. Od polí v Ormen Lange povede do Anglie (Easington) v délce 1.200 km plynovod, který bude uspokojovat 20 % veškerých potřeb plynu v Anglii. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 44/145
Všestranná podpora výzkumu a vývoje nových technologií (šetrnějších k životnímu prostředí) a vůbec uvádění inovací do praxe se ovšem neobejde bez výrazného zapojení národních i unijních rezerv (od lokální, regionální a národní úrovně až po koordinační roli EU) a bez využití možností širší mezinárodní spolupráce. Je naprosto nezbytné spojit síly a prostředky, aby nedocházelo ke zbytečnému a pro všechny ztrátovému mrhání sil či k duplikacím. EU si musí vysloužit respekt: Role Evropské unie by se měla projevit i v tom, že její hlas v globálních energetických záležitostech bude znít konstruktivněji a zaslouží si respekt partnerů. Musí usilovat o to, aby zapojovala stále více jiných mezinárodních aktérů do takového kolektivního úsilí. Technologický transfer a dobrá spolupráce by se měly stát neodmyslitelným prvkem energetické koncepce EU na základě respektování zájmů všech zúčastněných stran a rozvoje odpovídajících norem mezinárodního práva včetně práv na intelektuální vlastnictví. Vzájemně výhodná spolupráce s třetími zeměmi, bohatými na přírodní zdroje, může přinést užitek všem účastníkům. EU by měla cílevědomě upevňovat základnu pro naplňování dlouhodobých energetických potřeb, dodat ji jak politické stimuly, tak i technologické výhody pro potřebný rozvoj energetických zdrojů v podmínkách stoupající světové poptávky. Tato spolupráce se ovšem musí řídit principy vzájemného respektu a stabilní mírové spolupráce. Bez spojitosti mezi racionální energetickou politikou a stabilními vnějšími vztahy EU nelze dosáhnout ani bezpečného zajištění energetických dodávek, vyššího stupně energetické udržitelnosti, či větší konkurenceschopnosti EU v globálním rámci. V tomto kontextu je již nanejvýš potřebná mnohostranná mezinárodní smlouva o energetické účinnosti včetně snížení energetické spotřeby a úspor energie. Například Asociace sdružující v EU společnosti s americkým původem (The American Chamber of Commerce to the European Union AmCham EU) uvedla ve své informaci "Position Paper on the New Energy Policy for Europe" (22. května 2007), že ekvivalent rovnající se až 16 milionům barelů nafty denně by mohla ušetřit např. taková Čína, kdyby podstatněji pozvedla svou energetickou účinnost (třeba prý na úroveň USA v roce 1970). Rovněž by bylo užitečné v širším mezinárodním rámci zužitkovat i některé zkušenosti ze spolupráce, jaká od roku 2000 existuje mezi EU a USA v podobě tzv. Energy Star, jež byla následně prodloužená na dalších pět let. Prospěšná by byla i mezinárodní smlouva pro případ velkého výpadku energetických dodávek, jež by se mohla opřít o spolupráci s příslušnými mezinárodními institucemi, včetně OSN, a o mechanismy jakými jsou např. Mezinárodní Agentury pro energii (International Energy Agency - IEA). Potřebná je též mezinárodní dohoda, jež by zajistila stabilní součinnost mezi velkými výrobci energií a tranzitními státy. Měly by se dohodnout mezinárodně politické, právní a ekonomické podmínky, jež by zaručovaly dlouhodobé investice do potřebného zdokonalování energetických sítí. Přístup k investicím je klíčovým faktor přenosu energií a dlouhodobá smluvní spolupráce by se stala objektivní pobídkou, aby příslušné země rozvíjely své energetické zdroje s podporou mezinárodního společenství. Kořeny dosud různorodé a z hlediska budoucnosti ne zrovna prozřetelné energetické politiky Unie spočívají v udržovaném rozdělení Evropy jako celku. Jde o rozdělení politické, hospodářské i vojenské, kterému napomáhají nesmiřitelné a čas od času nepřátelské postoje z obou stran tohoto rozdělení. Ale najdeme jej i v rozdílných a občas výrazně iritujících přístupech k důležitým aspektům příštího využití energie v samotné EU. Projekt Euroatomu byl např. vytvořen proto, aby s pomocí jaderné energetiky příslušné evropské země snižovaly svoji závislost na ropě, a aby držely využití uhlí v rozumných a únosných mezích. Avšak tato organizace byla postavena na dobrovolné spolupráci států a její dobré úmysly nezřídka naráží na nepochopení či dokonce odpor některých z nich. Spojené království, Francie a Německo přišly s trojitým návrhem: 1) liberalizovat energetické trhy EU, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 45/145
2) přijmout společné memorandum o energetické politice, které by mělo alespoň politickou závaznost (když ne právní), a 3) dohodnout principy a uzavřít příslušné dohody o dobrých sousedských vztazích s evropskými zeměmi mimo EU. Jejich společným úsilím je více slaďovat národní politiky se zájmy EU jako celku a částečně i se zeměmi mimo EU v tak důležitém sektoru, jakým je energie. Dosud však právě rozdělení Evropy napomáhá k prosazování úzce národních zájmů a někdy i k animozitě. V řadách evroposlanců jsou též obavy, že další liberalizace strategicky důležitého trhu s energiemi, která by znamenala byť určité odloučení od zahraniční a bezpečnostní politiky EU, může ještě více rozdělit členské státy a dokonce vytvořit riziko, že energetičtí giganti (národní i nadnárodní asociace) by mohly kontrolovat (přímo či nepřímo) distribuci energetických sítí v různých zemích a posílit tak své mocenské postavení. Čerpat ze zkušeností: Formování např. francouzské energetické politiky tak, aby odpovídala potřebám EU (se snahou dále pozvednout význam využití jaderných energetických programů, progresivně snížit význam fosilních paliv nahrazováním biopalivy atd. si zasluhuje, aby všechny země EU podpořily tento proces a dodaly větší váhu i smělost v tomto ohledu unijním institucím včetně Evropské komise a Evropského parlamentu. To je ovšem zatím spíš přání než realita. Plán dobrého sousedství EU s jinými zeměmi, který začalo uskutečňovat Německo ve spolupráci s Francií, včetně oblasti jaderné energetiky s postupným zapojením Ruska a jeho zdrojů (zvláště v oblasti zemního plynu), slouží více k pozvednutí role Německa v Evropě vůbec, než k podpoře společné energetické politiky EU. Tyto souvislosti mají ovšem politický kontext a jsou spojeny s novým poměrem sil ve světe na jedné straně, jakož i se sférou vynalézání a ochranou nových technologií na straně druhé. Do důležitých energetických procesů ve světě může EU zasáhnout jen jako jednotná síla opřená o vysoký stupeň účinnosti své politické, ekonomické, energetické a technologicko-inovační role na mezinárodní scéně, kde kvůli energiím dochází ke kolizím zájmů mnoha aktérů. Např. americký Kongres přijal rozhodnutí bránící Číně kupovat americké ropné společnosti. Rusko usiluje o další renacionalizaci důležitých ropných i plynařských společností a chce tak posílit svůj statut energetické supervelmoci jak vůči Evropě, tak i Asii. Čína a Indie ze své strany uzavřely dohodu o spolupráci, jež jim zaručuje kontrolu nad společnostmi a zdroji, které mohou mít důležitý dopad na jejich hospodářský rozvoj. Jednotlivé členské země EU a ani Unie jako celek nemají ovšem dostatek prostředků, ale hlavně jednoty, aby významněji ovlivnily tento vývoj. Porsazování státních zájmů hospodářsky silnějších členských zemí EU brání tomu, aby se Unie jednotněji a účinněji zapojila do tohoto úsilí. Pokud jde o vývoj a zavádění nových technologií či invací s cílem snížit dosavadní závislost EU na dovozu energií, ani zde stav není růžový, i když v EU je dostatek dobrých nápadů. Chybí však rychlejší realizace v praxi. Je tu ještě možnost většího využití biopaliv, avšak jako jsem již poukázal, biopaliva se neobejdou bez zajištění velkého množství matérie k jejich výrobě, což ovšem bude v mnohém vyžadovat přehodnocení dosavadní zemědělské politiky EU. Dále se reálně rýsují možnosti modernizace klasického využití uhlí, mimo jiné jeho zplyňováním. Tyto nové přístupy však budou vyžadovat též jinou stimulaci než dosud (včetně daňové) atd. Vyžádá si to i změny v politice energetických dodávek, v jejich distribuci a příslušné infrastruktuře, včetně dopravy v rámci EU, a to jak veřejné, tak individuální. Pokud na tyto otázky nebude jednotný názor, EU si může nechat jen zdát o snižování závislosti na vnějších energetických zdrojích, zejména ropě a plynu, jakož i o reálných či účinných energetických plánech do budoucna. Každý krok, který by byl v zájmu Unie, vyžaduje předložit racionální a reálné hospodářské, finanční, daňové, ale i zahraničně-politická opatření ze strany vlád se smyslem nejen pro vlastní, ale i celounijní a konec-konců i celoevropské energetické zájmy. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 46/145
Předběžné shrnutí: S některými poslanci ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), ale i ve Výboru pro regionální rozvoj (REGI, kde jsem náhradním členem (před tím byl mým druhým výborem DEVE, výbor ptro rozvoj), se mohu shodnout v tom, že rozumná energetická politika Unie by měla vycházet z následujících předpokladů, do nichž pojmu i předchozí úvahy: 1. Měla by stimulovat hospodářské aktivity EU jak celku, tak i jednotlivých členských zemí v zájmu jednotného úsilí zajistit bezpečný a dlouhodobý přísun energií pro EU a zároveň pomáhat řešit problémy klimatických změn v evropském i globálním rozmezí. Efektivní energetická politika se neobejde bez ekologické návaznosti, jelikož hospodářský růst bude mít vždy dopad na životní prostředí. Přímá spojitost hospodářského růstu se sociální politikou a environmentálními dopady vyžaduje vyšší stupeň nejen unijní, ale i celosvětové koordinace. 2. Zastarávající energetická infrastruktura potřebuje velkorysé a prozřetelné investice rovněž do tradičních zdrojů energie (elektřina, plyn), dobře fungující trhy, přístup k financím, stabilní regulační i daňové prostředí. 3. Energetická účinnost je klíčem k dosažení schůdné vize udržitelné, konkurenceschopné a bezpečné energie. Tyto otázky ovšem potřebují rozumný globální přístup opřený o seriozní mezinárodní jednání a mnohostranné dohody, jelikož legislativní potřeby EU nelze oddělit od zájmů jiných členů mezinárodního společenství a od univerzálně platných vysokých energetických standardů. Jedno i druhé by mělo jít ruku v ruce, aby nedocházelo ke zbytečné fragmentaci globálního energetického trhu a ke zvyšování nákladů pro konečného spotřebitele. Ještě dokonalejší energetické technologie a iniciativy (jako je např. Energy Star), jakož i spolupráce na energetickém výzkumu a vývoji jinými zeměmi, včetně Ruska, je jedna z rozumných cest vedoucích k energetickým úsporám a vyšší efektivitě. Vyžaduje to však další promyšlené stimuly jak na mezinárodní, celounijní i národní úrovni tak, aby takový postup měl dlouhodobou koncepční základnu. 4. Nezbytný je energetický "mix", bez něhož nelze dosáhnout stanovené politické cíle EU. Musí být opřen o energetickou různorodost, včetně vyšší role jaderné energetiky, o vyšší energetickou efektivnost ve všech oblastech života společnosti a nesporně i o environmentální udržitelnost. Vzhledem k tomu, že fosilní paliva budou zřejmě ještě dlouho hrát důležitou roli v tomto procesu, je nutno hledat racionální rovnováhu mezi možnostmi, které skýtá ropa, plyn, uhlí, jaderná energetika, jakož i energie z obnovitelných zdrojů. Významné místo by přitom měla mít potřeba urychleně vyvíjet a uvádět do života technologie na zachytávání a ukládání uhlíku. Všestranná podpora výzkumu a vývoje nových technologií šetrnějších na prostředí a urychlené zavádění inovací do praxe se neobejde bez aktivního zapojení všech národních i unijních rezerv (od lokální přes regionální a národní úroveň až po centrální koordinační roli EU), ale ani bez smluvně založené mezinárodní spolupráce v zájmu spojení globálních sil a prostředků a pro to, aby nedocházelo ke zbytečným, pro všechny zainteresované strany ztrátovým duplikacím. 5. EU by měla citlivě čelit konkurenci ze strany energeticky potřebných zemí v různýc h oblastech světa a projevit stabilní zájem na kultivaci vztahů s nimi, jež budou postaveny na smluvní základně a ohleduplné energetické politice rovněž vůči novým potenciálním energetickým partnerům. Mírotvorné globální úsilí EU by se mělo projevit i v tom, že konstruktivní hlas EU v energetických záležitostech bude výrazně znít na globální scéně a bude respektován všemi partnery. EU musí usilovat o zapojení stále více mezinárodních partnerů do tohoto kolektivního úsilí. 6. Technologický transfer a spolupráce by se měly stát neodmyslitelným prvkem koncepčního přístupu při plném respektování zájmů zúčastněných stran a posilování norem mezinárodního práva včetně práv intelektuálního vlastnictví.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 47/145
7. Koordinované celosvětové úsilí o environmentální udržitelnost, včetně postupu proti klimatickým změnám a ve prospěch energetické bezpečnosti, se stává potřebou dne. Klimatické změny představují globální výzvu státům, vládá, národnímu hospodářství a celé společnosti, proto je nutno dosáhnout plnohodnotného zapojení mezinárodního společenství do tohoto úsilí. Vyžaduje to ovšem strategii pozitivního přístupu (pozitivní energetické diplomacie), jež by zohledňovala oprávněné zájmy všech účastníků, společný civilizovaný přístup k energiím, jakož i univerzální zájmy lidstva na ochraně životního prostředí. Nastal již čas promyšlené energetické strategie jako součásti procesu udržování a upevňování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu s cíli a principy OSN. Poslání OSN nutno ještě výrazněji než dosud doplnit o tento globální, všelidský, ekologický rozměr. 8. Vzájemně výhodná spolupráce s třetími zeměmi (bohatými na přírodní zdroje) může přinést užitek všem účastníkům. Pro EU může přinést spolehlivější základnu pro dlouhodobé energetické potřeby a třetím zemím dodá politické stimuly a technologické výhody pro další rozvoj svých energetických zdrojů v podmínkách stoupající světové poptávky. Tato spolupráce se ovšem musí řídit zásadami rovnoprávnosti, vzájemného respektu a mírového soužití v souladu s Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a řadou dalších odvozených norem mezinárodního práva. Bez rozumné spojitosti mezi oprávněnými energetickými zájmy států a jejich vnějšími vztahy nelze dosáhnout dlouhodobého a bezpečného zajištění energetických dodávek, energetické udržitelnosti a ani vyšší konkurenceschopnosti. 9. Nanejvýš potřebná je též celosvětová smlouva o energetické účinnosti včetně snížení energetické spotřeby a úspor energie. Podobně se žádá vypracovat a uzavřít mezinárodní dohodu pro případ velkého výpadku energetických dodávek, jež by využívala m.j. i mechanismy Mezinárodní Agentury pro energie (IEA). 10. Potřebný je mnohostranný smluvní mechanismus, jenž by zajišťoval součinnost mezi velkými výrobci energií a tranzitními státy, aby se mezi vytvářely stabilnější podmínky zaručující dlouhodobé investice do zdokonalování sítí, prostřednictvím nichž se uskutečňují velké energetické dodávky. 11. EU by měla trvat na tom, aby Světová obchodní organizace (WTO) zařadila energie mezi své politiky a využívala jejich nástrojů a procedur nejen k ochraně investicí, ale rovněž k veřejným zakázkám a uplatnění principu nediskriminace v obchodních záležitostech. V popředí musí být člověk-spotřebitel Dodávky elektřiny a přírodního plynu jsou službou obecného hospodářského zájmu a mají nezastupitelné místo při zajišťování každodenního života, zdraví člověka, jeho bezpečnosti a větší sociální účasti ve společnosti. Liberalizace energetických trhů EU a otevírání prostoru pro větší konkurenci povede k objevování se stále nových provozovatelů energetických služeb, mezi jiným i cestou jejich dalšího slučování (fúzí) do větších a kapitálově silnějších celků. Tím se z vertikálně i horizontálně integrovaných energetických subjektů (energetický výrobce, distributor i provozovatel v jednom), ale i z některých věřejných podniků v rukou státu, mohou stát další subjekty, které nemusí mít nutně hned vyšší konkurenceschopnost. Takovými asi zůstanou, i když své působení přesunou na unijní úroveň. Z takové liberalizace ani zdaleka nemusí mít užitek drobný spotřebitel energií (většina domácností), protože rovné či lepší podmínky pro konkurenci na unijním energetickém trhu ještě neznamenají, že zájmem starších i nových podnikatelských subjektů bude přednostně zájem spotřebitele, tedy přijatelné ceny energie. Co je ovšem nutné udělat v této souvislosti pro větší regulaci energetických trhů v EU je vytvoření mechanismu dialogu a koordinace mezi členskými státy EU a národními provozovateli energetických sítí, jakož i mezi nimi a Unií jako celkem, aniž by se v nich mohl obcházet právě zájem občana - spotřebitele. V EU ještě nefungují mechanismy pro korektnější konkurenci, z níž by měl užitek menší energetický spotřebitel. Je úkolem národních států, aby přijímaly a prosazovaly společensky přijatelná pravidla, která budou doma a i v celé EU zajišťovat veřejný zájem občanů. Jen taková činnost může být označena za pozitivní Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 48/145
regulaci, tedy směrování k zájmu lidí. Pokud trhy neplní tuto funkci, stát se musí postarat o zajištění obecného dobra svých občanů třeba stanovením závazných cen a tarifů. To se rovnež týká EU jako celku. Ochrana zájmů lidí - spotřebitelů je jednou ze základních ústavních i politických povinností členských států, ale podle příslušných článků mírně novelizovaného ústavního dokumentu EU známého nyní jako Lisabonská smlouva (prosinec 2007) má to být i povinností Unie. Existují různé nástroje a politiky, jak těchto cílů dosahovat. V případě spotřeby energie je to např. kladení důrazu na ochranu zájmů spotřebitelů do všech relevantních rozhodnutí, a to jak Rady ministrů EU, Evropského parlamentu, tak i Evropské komise. Evropská komise sice není de jure správním orgánem EU, avšak má důležité regulační pravomoci, což znamená, že musí postupovat autonomně, tedy nezávisle na zájmu, ke kterému předkládá své stanovisko či návrh, a též nezávisle na zájmu kteréhokoliv členského státu. Evropská komise se přitom musí řídit zásadou přístupnosti a univerzálnosti. V praxi to znamená, že všichni občané členských států EU musí mít rovné právo přístupu k základním službám veřejného zájmu. Takové služby má občan dostávat za rozumnou cenu tak, aby nikdo nebyl omezován z důvodů hospodářské, finanční či jiné osobní situace. A konečně občan musí mít i možnost využit toto právo bez ohledu na zeměpisné místo, ve kterém se v rámci EU nachází. To znamená, že mu má být zajištěna kontinuita (nepřerušitelnost) těchto služeb. Konkrétně zaručit práva občanů: Nicméně ani kvalitní služby za rozumné ceny ještě nepostačují. Důležité je, aby členské státy i Unie jako celek se postaraly o to, že základní práva lidí, zejména právo na ochranu jejich hospodářských a sociálních zájmů, budou zaručena též ve smlouvních povinnostech dodavatelů energie. To ovšem vyžaduje plnoprávnou účast občanských sdružení nebo jednotlivých občanů na procesu tvorby takové politiky. Občan musí mít reálnou možnost chránit své ekonomické a sociální zájmy, ale rovněž musí mít zaručeno právo na informace a vzdělání potřebné pro plnohodnotné využití služeb veřejného blaha. Vlády členských států a orgány EU mají za povinnost přijímat opatření, aby též zjednodušily právní a administartativní rámec regulace energetického sektoru, aby odbourávaly byrokratické překážky, které znehodnocují tyto služby a znechucují občany. Nyní legislativa EU (acquis communautaire) sčítá kolem 80 tisíc stránek různých zákonů, směrnic atd. Je nabíledni, že taková právní konstrukce nemůže nadchnout lidi a není schopna účinně řešit ani sociální či regionální rozdíly v rámci EU. Pochopitelně, že velcí obchodníci s energiemi se staví proti jakékoliv regulaci cen či proti cenovým stropům, a to jak na straně drobných spotřebitelů energie, tak i větších podnikatelských subjektů. Evropská federace obchodníků s energiemi (EFET), která sdružuje větší energetické skupiny např. kritizuje systém francouzských regulovaných poplatků, jenž umožňují, aby průmysloví odběratelé plynu a elektřiny mohli využívat regulovaný cenový strop na omezené období dvou let, což má být v daném případě jakási bezpečnostní síť pro ty podniky, které byly výrazněji postižené nárůstem cen plynu. Podle EFET má tento přístup nežádoucí vedlejší účinky včetně jakoby nejistoty výrobců elektřiny a omezování jejich aktivit na energetických trzích, jelikož průmysloví odběratelé dávají přednost nižší regulované ceně. V květnu 2006 skupina asi 60 společností, včetně ocelářského koncernu "Arcelor", vytvořila konsorcium nazvané "Exeltium", které nakupuje elektřinu od dominantních dodavatelů na základě dlouhodobých smluv pod tržní cenou, čímž se vytváří protiváha velkým unijním energetickým společnostem. (viz též www.euroactiv.cz, 25/04/2007). Každý subjekt v procesu liberalizace trhu s energií hájí své zájmy podle možností. Pro poslance, kteří byli do svých funkcí v Evropském parlamentu zvoleni přímo občany je však prvořadým úkolem mít neustále na zřeteli občana a jeho potřeby. Jako jeden z nich nemohu souhlasit ani s tím, aby velké energetické společnosti (např. "E.on" v jižních Čechách) vybíraly v průběhu roku od spotřebitelů vysoké zálohy na ještě nespotřebovanou energii, čímž vědomě nutí občana, aby vlastně předem kreditoval jejich Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 49/145
aktivity. Kdyby sdružení více občanů podalo žalobu na takovou společnost o úhradu příslušných úroků nebo jinou náhradu vzniklé škody, nevím, zda by i silní a dobře placení právníci obhájili před soudem tento nekorektní postup na straně velkých kapitálových celků. V každém případě já budu na tuto podivnou praxi kriticky poukazovat na jednáních Evropského parlamentu.
Modernizace - objektivní proces Podle údajů Evropské komise uveřejněných ve zprávě pod souhrnným názvem "Hodnocení ekonomiky EU v roce 2007" (The EU Economy 2007 Review) jsou nízká konkurenceschopnost, nedostatek investic a strnulost pracovního trhu hlavní důvody, proč průmysl EU zaostává v řadě parametrů za USA a Japonskem. Produktivita je považována za klíčový faktor spojený s životní úrovní lidí. Ve zprávě se též uvádí, že čím je vyšší produktivita, tím jsou vyšší i mzdy zaměstnanců. Při srovnávání HDP na hlavu obyvatele v Evropské unii a USA je životní standard v EU o třetinu nižší než v USA. I když v roce 2006 růst produktivity v EU prvně předešel růst americké produktivity (poměr byl 1,5 % : 0,9 %), došlo k tomu v důsledku spíše cyklických než strukturálních faktorů. EU zatím zaostává za produkčními a infrastrukturálními subjekty v USA a Japonsku hlavně při zavádění a využívání výhod informační a technologické revoluce. Mnohé unijní firmy, žel, dávají přednost přežití před inovacemi. Orgány Evropské unie nicméně začínají vyvíjet větší úsilí, aby přesvědčily podnikatelské subjekty i občany o nutnosti podstatně zmodernizovat celý integrační kolos v neposlední řadě z hlediska vyššího uspokojení energetických potřeb. Připomínají přitom, že tzv. Lisabonská strategie, postavená na třech pilířích (1 - hospodářský růst a tvorba pracovních příležitostí, 2 - sociální soudržnost, 3 - ochrana životního prostředí), bude jen papírovým předsevzetím, pokud se Unii nepodaří rozvinout vědecký potenciál podepřený výzkumem a inovacemi, což se považuje za předpoklad zabezpečení udržitelného a efektivnějšího rozvoje v různých oblastech včetně energetické. Jako příští rovnocenný hráč na globální "šachovnici" má EU mít nejen modernější háv, ale i odpovídající prostředky a formy působení. Orgány EU si však teprve ujasňují, co to bude znamenat konkrétněji a kolik peněz se na to musí celkem vynaložit. Cílenou aktivitu zde vyvíjí jak Evropská rada sdružující představitele vlád všech 27 zemí EU, tak i Evropská komise s týmem svých 27 komisařů v čele s portugalským předsedou José Manuelem Barrosem. Diskuse, často značně kontroverzní, a někdy i zdlouhavé či únavné, avšak ne zřídka bohaté na nápady, probíhají k modernizačnímu projektu již více než dva roky i v Evropském parlamentu a jeho výborech. Právě Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) se těmto otázkám věnuje systematicky. Grandiózní předsevzetí, ale méně peněz:: Základem v této oblasti je návrh tzv. Sedmého rámcového programu (7RP) Evropských společenství pro výzkum, technický rozvoj a inovace (demonstrace), který platí na období let 2007 až 2013. Jako první místopředseda výboru ITRE jsem se na jeho vypracování podílel ve spolupráci s polským lidoveckým poslancem Jerzy Buzkem, který za sestavení souboru návrhů odpovídal ve v ITRE. Struktura 7RP je zaměřena do čtyř hlavních směrů (subprogramů), které jsou nazvány lakonicky: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacita. Každý však v sobě zahrnuje celý komplex navržených dalších konkrétních kroků v oblasti společného výzkumu, jehož výsledky se budou muset rychleji uvádět do praxe v jednotlivých členských státech EU s využitím příslušných koordinačních mechanismů. Roli v nich bude hrát nejen Evropská rada (a na ní napojená Rada ministrů EU), jakož i Evropská komise, ale též ustavená Rada pro výzkum, kterou tvoří jak specializovaná prováděcí struktura, tak i nezávislé vědecké kolegium. Obě jsou složeny ze zástupců celounijní vědecké obce na nejvyšší odborné úrovni. Mají jednat osobně, tedy nezávisle na politických či jiných zájmech. Nicméně jmenuje je právě Eropská komise. Orgány EU v této souvislosti již odsouhlasily Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 50/145
dokument, který nazvaly "Budování evropského výzkumného prostoru (ERA) znalostí pro růst". I přes veliké úsilí mnoha členů výboru ITRE pro 7 RP bylo vyděleno z unijních prostředků jen 54 miliard eur, což ovšem na tak grandiózní záměr není dost. Vzdělávání – výzkum – inovace: Mezi argumenty na podporu tohoto dokumentu je i to, že výzkum, technika, vzdělávání a inovace představují účinný způsob, jak dlouhodobě a udržitelně vytvářet nové pracovní příležitosti. Jsou považovány za klíč nejen k hospodářskému růstu a větší konkurenceschopnosti EU ve světovém měřítku, ale i ke zdraví, kvalitě života a lepšímu životnímu prostředí. Celkově řečeno, jde o bezprecedentní pokus posunout EU ke znalostní ekonomice a ke společnosti založené na využití znalostí, inteligentních technologií a inovací. V této souvislosti se praví, že "šíření a předávání znalostí je hlavní přidanou hodnotou evropských výzkumných akcí" a že „budou přijata opatření pro zvýšení využívání jejich výsledků průmyslem, tvůrci politik a celou společností." Zdůrazňuje se též, že investovat do výzkumu je nezbytné a EU by měla na něj přispět ke konci roku 2010 třemi procenty unijního hrubého domácího produktu. 7RP počítá s tím, že bude dále získávat nejen přímé finance z centrály EU, ale též investice z veřejného i soukromého sektoru. Považuje se za nevyhnutné zapojit do výzkumu, jeho využití a financování zejména malé a střední podniky (MSP). Těch je podle dopisu, který zaslal předseda EK José Manuel Durrão Barroso předsedovi Evropského parlamentu Hansi-Gertu Pötteringovi (16. července 2007) v EU 23 milionů. Představují až 99 % veškerých podnikatelských aktivit a poskytují 80 % zaměstnaneckých míst v některých sektorech, jako je např. stavebnictví, textil a výroba nábytku. MSP (SME´s) platí téměř 80 % daní v EU. Nicméně jen kolem 3 % z nich se dosud zabývá výzkumem a zhruba 40 % inovacemi. Pro větší zapojení MSP do této oblasti jsou určeny zejména subprogramy EU nazvané Lidé a Myšlenky. Předpokládá se též zjednodušení či odbourání řady byrokratických opatření, aby skýtaly větší pružnost včetně financování účasti MSP. Aby neutíkali odborníci: EU potřebuje daleko více výzkumných pracovníků, zejména mladých, aby mohla účinně zmodernizovat a systematicky zkvalitňovat výzkum a inovace. 7RP má povzbudit mladé k nastoupení a zdokonalování výzkumnické profesní dráhy, motivovat talenty a vůbec špičkové odborníky, kteří dosud hodně odchází za lepšími podmínkami a platy do USA, Japonska nebo i Číny. 7RP mluví i o vytváření „středisek excelence" (znamenitosti či vynikající kvality) a to jak v unijním, tak i národním, regionálním a místním měřítku. Na to je ovšem třeba vytvořit daleko lepší prostředí než dosud, což si vyžádá nemalé prostředky. Jen tak však lez podpořit potřebný pohyb lidí, myšlenek, znalostí a tedy i výzkumných pracovníků v rámci Unie. Iimpozantní projekty: Jiný dokument Evropské komise nazvaný „K nové výzkumné infrastruktuře pro Evropu" (ESFRI) zahrnuje např. tyto projekty v rámci 7RP: zařízení pro výzkum antiprotonů a iontů (FAIR), evropský hlubokomořský teleskop (KM3NeT), obrovský dalekohled pro optickou astronomii (ELT), celoevropskou výzkumnou infrastrukturu pro nano-technologie (PRINS), vysoce výkonný počítač pro Evropu (HPCEUR), výzkumný ledoborec „Aurora Borealis", evropskou multidisciplinární podmořskou observatoř (EMSO), evropskou infrastrukturu pro výzkum a ochranu biologické rozmanitosti, pokročilou infrastrukturu pro snímkování mozku a celého těla. Je nutno také připomenout evropskou síť středisek pokročilého klinického výzkumu, evropskou síť biobank a genomických zdrojů, zařízení pro testování modelových organismů v biomedicínském výzkumu, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 51/145
evropskou výzkumnou observatoř pro humanitní a společenské vědy (EROHS), evropský společenský průzkum (ESS), novou mezinárodní kosmickou stanici (ISS), mezinárodní lineární urychlovač (ILC), zařízení na ozařování materiálů pro jadernou syntézu (IFMIF) a řadu jiných projektů. Co z toho je nadměrná vize a co reálná možnost, ukáže teprve praxe. Spolu s tím, kolik to bude stát, by však modernizace Evropské unie mohla přinést vyšší kvalitu života, více pracovních míst a snad i lepší výdělky. Třetí industriální revoluce ? Skupina evropských poslanců napříč politickým spektrem (v čele jsou německý socialista Jo Leinen, italský liberál Vittorio Prodi, bývalý kosmonaut - nyní italský komunista Umberto Guidoni a lucemburský Zelený Claude Turmes) předložila 12. září 2005 svoji představu o přechodu ekonomiky EU na podstatně větší využití vodíku namísto dosavadních fosilních paliv (nafta, zemní plyn, uhlí). Vydala i radikální prohlášení, v němž požaduje fundamentální přechod do roku 2025 od závislosti na těchto palivech k integrované ekonomice postavené na využití zejména vodíku jako nástroje generování nových energií (vodík není primární, ale zprostředkující energie). Iniciativu nazvala „třetí industriální revolucí" s perspektivou zásadní obnovy ekonomik členských státu Unie. V tomto "vodíkovém manifestu" o 13 bodech zdůraznila, že prudký růst cen ropy a dalších fosilních paliv, zvyšování emisí kysličníku uhličitého, následné globální oteplování, jakož i rostoucí geopolitické napětí na Blízkém východě (způsobované hlavně důsledky agrese proti Iráku a okupaci země) či nebezpečný nárůst zadluženosti zemí třetího světa činí z přechodu k obnovitelným energiím a k využití vodíku svrchovaně politický úkol. Podle této skupiny bude mít takový význam, jako měl začátek využívání páry či uhlí v 19. století nebo vynalezení spalovacího motoru ve 20. století. Skupina vyzvala orgány EU, aby vydaly "vodíkové" obligace k soustředění miliard eur pro vybudování vodíkové infrastruktury jako páteře nového energetického systému EU. Načrtla rovněž plán zapojení veřejného a soukromého sektoru v členských státech či regionech do investičních aktivit s účastí státu, podnikatelů, občanských organizací i odborů. Americký profesor a odborník na průmyslové využití vodíku Jeremy Rifkin (poradce v Evropské komise za bývalého předsedy Romana Prodiho), který se skupinou spolupracuje, tvrdí, že její iniciativa postaví EU do čela výroby zcela nových technologií pro využití obnovitelných zdrojů a vytvoří v Unii milióny nových pracovních míst. Tyto alternativy jsou nesporně schůdným dlouhodobým řešením, avšak základní bude znovu jejich cena a energetická výslednost, tedy efektivnost včetně dostatku zásob, bezpečnosti i spolehlivosti dodávek, zejména u vodíku. EU se tak podle řady poslanců Evropského parlamentu může dostat do čela převratného hledání nových zdrojů energií a ozdravování klimatu, avšak je třeba vidět i to, že na EU připadá jen asi 25 % emisí skleníkových plynů v globálu, zatímco na USA více než 30 %, na Čínu a Indii kolem 13 % (do roku 2025 by se jejich podíl mohl zvýšit až na 23 %). Rusko jich vypouští do ovzduší kolem 17,5 %. Proto je naprosto nezbytné zapojit do společného postupu zejména USA, Čínu a Indii, jelikož Rusko již ratifikovalo Kjótský protokol v říjnu 2004 a pomohlo mu tak vstoupit v platnost (byla tím totiž splněna podmínka, že Kjótský protokol bude mít mezinárodně právní účinnost, pokud jej ratifikují průmyslové země, které se vcelku podílejí - v porovnání s úrovní roku 1990 - nejméně 55 procenty na znečišťování světového ovzduší). Těmto otázkám se ještě budu věnovat ještě v dalších kapitolách.
Inovace rozhodnou Inovační energetické technologie nejsou jen důležitým hospodářským faktorem, nýbrž i nástrojem k zabezpečení stabilnějších dodávek energie. Unie, její jednotlivé členské státy a podniky, musí usilovat o to, aby urychlily výzkum a vývoj těchto technologií. Významu nabývá též jejich vývoz. Např. již v roce 2004 Evropská unie vyvezla energetické technologie v celkové hodnotě 22 miliard eur. Celosvětově by jejich Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 52/145
objem na trhu mohl do roku 2020 stoupnout přibližně na 2.200 miliard eur a EU by měla mít na něm lví podíl. Je dobré, že Evropská komise předkládá strategický plán i v tomto směru, avšak zatím nezodpověděla dostatečně otázku, kde se na něj najdou finanční prostředky. Je třeba, aby se EK více zaměřila též na technologie syntetických paliv a prosazovala využití kombinované výroby tepla a elektřiny, dálkového vytápění a chlazení, jakož i průmyslové zbytkové teplo či rozvoj kombinované výroby tepla a elektřiny, a aby též předložila legislativní návrh, kterým m.j. ošetří právní otázky spojené se skladováním a přepravou oxidu uhličitého. Rovněž metoda tzv. kogenerace je velmi nadějnou do budoucna. Jde o zachytávání, zpracování a využití páry, která by jinak bezděčně unikala do ovzduší při výrobě elektřiny. Společnost "ExxonMobile" má již takovou kogenerační jednotku v belgických Antverpách. Dlouho před současnou globální finanční krizí zazněl z Evropské komise optimistický hlas, hodnocení, že stagnace hospodářství EU skončila v roce 2006. Skončilo tak prý období zotavování a začal pomalý, ale již viditelný růst. EK s podporou finského předsednictví v čele Evropské rady (do konce prosince 2006) přišla v této souvislosti s desetibodovým programem pro zvýšení hospodářské dynamiky jak na celounijní, tak i národní úrovni jednotlivých členských států. Hlavním pilířem konceptu se stala právě strategie inovace, která byla dále konkretizována na summitu EU 20. října 2006 ve finském Lahti. Podle místopředsedy EK a komisaře pro podniky a průmysl Güntera Verheugena se od členských států EU v této souvislosti požaduje vyšší stupeň politické vůle k provedení nutných strukturálních reforem hospodářství, zejména v průmyslu. Nemá to být chápáno jako hrozba, ale naopak příležitost k vyšší konkurenceschopnosti. Podle Verheugena, jakož i předsedy EK Barrosa, Evropská unie se musí stát hospodářským celkem založeným na znalostech a inovacích, které široká společnost příjme jako „jádro hodnot a výhodu pro všechny občany". Programové priority: Vidí v tom nejlepší cestu k obnovení, ale i korekci tzv. Lisabonské strategie EU směrem k vyššímu růstu a zaměstnanosti. Uskutečnění těchto záměrů bude podle nich vyžadovat lépe připravené zaměstnance, tedy halvně vyšší kvalifikaci. Verheugen k tomu dodal: „Pokud je nenajdeme mezi našimi lidmi, budeme je muset importovat, abychom splnili požadavky náročnější ekonomiky." Nepovažuje to však za dobré řešení. Naopak i podle něj je třeba zastavit únik „evropských mozků" a přilákat „Evropany" novými stimuly zpět do EU. Evropská komise pro tuto oblast vytyčila 10 programových priorit: 1. Vytvořit výchovný systém přátelsky nakloněný inovacím; 2. Otevřít Evropský institut technologií; 3. Formovat jednotný pracovní trh pro výzkumníky; 4. Upevnit vazby mezi výzkumem a průmyslem; 5. Urychlit regionální inovace prostřednictvím programů nové politiky soudržnosti (včetně programů v rámci kohezních fondů EU); 6. Reformovat proces výzkumu a rozvoje (V+R) a inovovat pravidla státní pomoci pro V+R, lépe jej řídit a podpořit daňovými úlevami; 7. Posílit ochranu intelektuálních práv; 8. Podpořit digitální výrobky a služby iniciativami v oblasti autorských práv včetně možných exekucí u těch, kdo je porušuje; 9. Rozvíjet strategii inovací na podporu trhů; 10. Stimulovat inovace prostřednictvím dalších státních zásahů. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 53/145
V návaznosti na to Evropská komise často zdůrazňuje, že přes veškeré úsilí je dosavadní stupeň inovací v EU nízký a všechny členské státy se musí více zapojit do tohoto procesu. Zvláště to bude vyžadovat další relokaci zdrojů v oblasti celoživotního vzdělávání a povyšování kvalifikaci lidí, pozvednout výzkum a rozvoj, vytvářet hodnotnější pracovní místa. Na tyto souvislosti znovu důrazně poukázal komisař G. Verheugen na plenárním zasedání Evropského parlamentu 19. února 2008 ve Štrasburku. Pátá svoboda pohybu: Plénum Evropského parlamentu ve Štrasburku posuzovalo 11. března 2008 vytvoření Evropského technologického institutu (EIT). Jeho úkolem bude podporovat a též vyvíjet inovace, hledat řešení k otázkám změny klimatu, obnovitelných zdrojů energií či nové generace informačních a komunikačních technologií. EIT by měl zahájit činnost už ´v létě 2008. Z rozpočtu EU je pro jeho činnost vyděleno 308.7 milion eur do roku 2013. Zpravodaj k tomuto bodu – finský socialistický poslanec Reino Paasilinna v této souvislosti prohlásil, že „…inovace jsou oblastí, v níž jsme měli zanačné zpoždění: naši nejlepší studenti a věděčtí pracovníci nemohou těžit z výsledků své práce z toho prostého důvodu, že výsledky jejich bádání nejsou konkretizovány v podobě výrobků.“ Nyní partneři univerzit, výzkumných ústavů a podniků dostanou podporu i ze strany ETI. Ten bude mít dvojí strukturu: správní rada vybere vyšší vzdělávací zařízení, výzkumné organizace, společnosti a další zúčastněné strany, které vytvoří partnerství nazvaná „znalostní a inovační komunity“. Strategická inovační agenda označí oblasti, v nichž bude ETI v budoucnu působit a ten vypracuje svou inovační strategii do léta 2011 a poté znovu každých sedm let. V rozpravě k této otázce jsem vystoupil na plénu EP za levicovou frakci GUE/NGL. Připomněl jsem Kondratěvovu teorii dlouhých vln. Podle dochází na jejích konci ke krizím a přeskupením kapitálu se vytváří možnost pro masové nasazení inovací. Ty vytvoří novou technologickou základnu a cestu z krize. To je velmi aktuální i pro Evropskou unii. (A ještě více po nástupu globální finanční krize.) Vznik inovací a jejich široké zavádění do společnosti jsem označil za nutný a objektivní proces, který má svoji zákonitost. ETI totiž v mé optice může být důležitější instituce než celá Evropská komise, pokud splní mandát, který je na něj kladen. Vědci by měli být chápáni jako hodnotový vzor pro celou společnost a EU by se měla snažit o to, aby v oblasti vědy a výzkumu opět získala světové prvenství. S pomocí ETI je třeba podporovat průkopnícký duch (v anglickýcch projevech a diskusích užívám pojem pioneering spirit), který by ukazoval směr v modernizaci a znalostní společnosti, ovšem s vyšším životním standardem pro lidi práce. Právě kvůli lepším podmínkám pro uplatnění průkopnického ducha mladí evropští vědci „unikají“ do USA. Lze uvítat, že summit Evropské rady 13. a 14. března 2008 se v rámci jednací agendy zabýval rovněž rolí inovace mimo jiné i v souvislosti s Lisabonskou strategií, jejíž splnění se nijak neobejde bez rozvoje inovativních technologií a jejich urychleného zavádění do praxe prostřednictvím posílením tzv. páté svobody pohybu, to jest pohybu znalostí, který má posílit též konkurenceschopnost především malých a středních podniků. Klíč k překonávání chudoby a sociální nerovnosti v EU tkví v daleko větších investicích do vzdělávání, výzkumu a tedy i inovací. Volný pohyb znalostí musí být přitom dobře chráněn evropskými patenty a autorskými právy.
anotechnologie budou u toho Předpona "nano" v tomto dosti složitém pojmu pochází z řeckého slova skřítek nebo trpaslík (ho nannos). Jeden nanometr představuje kolem jedné osmdesátitisíciny (1/80.000) lidského vlasu. Vírus pod mikroskopem má přibližně 100 nanometrů (nm) a list běžného kancelářského papíru asi 100.000 nm. Již před více než 2400 lety řecký filosof, atomista Démokritos tvrdil, že náš materiální svět se skládá z atomů (temnein znamená řezat, dělit, tedy atomy měla být dále už nedělitelná tělíska). Atomy v dnešním pojetí však nejsou větší než jedna desetina nm. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 54/145
Johannes Kepler - věhlasný astronom a matematik sloužící v Praze na dvoře krále Rudolfa II. uveřejnil své představy o atomech v roce 1611. Tvrdil, že obvyklý tvar věcí se skládá z množství částic přirozeného a jednotně budovaného celku. V roce 1912 s prvním praktickým důkazem existence atomů v nerostech a krystalech přišla Mnichovská univerzita v Německu. Od té doby nanověda a nanotechnologie prošly dlouhou cestou vývoje. V současnosti poskytují množství, i když stále ještě nedostatečně probádaných a vyzkoušených řešení na řadu problémů dneška. Jsou schopny přinést mnoho menších, lehčích, rychlejších a vcelku lépe fungujících materiálů, komponentů a systémů. Jak jsem poukázal ve své zprávě „Nanovědy a nanotechnologie: plán aktivit pro Evropskou unií", kterou jsem předložil k posouzení plénu Evropského paralemnut v září 2006. Zpráva byla velkou většinou hlasů europoslanců schválena. Nanověda a nanotechnologie otevírají nebývalé možnosti pro průmysl, infrastrukturu, péči o zdraví, tvorbu nových pracovních míst, pro řešení globálních a environmentálních výzev, uvádění do života nových výrobních procesů i produktů, šetření přírodních zdrojů, včetně energie, pro snižování emisí do ovzduší nebo daleko menší plýtvání materiály. Nanotechnologické komponenty a struktury mají nové, vskutku revoluční vlastnosti, a to jak fyzikální, chemické, biologické i jiné. Např. materiály z uhlíkových nanotrubek či rour jsou stokrát silnější a šestkrát lehčí než ocel. V medicíně s jejich přispěním lze vyrobit umělou složeninu kosti, která je silnější než ryzí ocel. Nebo se na jejich základě objevují takové výrobky, jako jsou baterie s dlouhou životností, samočisticí se textilie, účinné barvy proti sprejerským nápisům, nátěry s dlouhou životností, vyspělé systémy displejů atd. Nanovědci a nanobadatelé rovněž zkoumají nové metody chirurgických zákroků, nová léčiva a např. i to, jak mohou nanotechnologie pomoci lépe zvládat prevenci zločinnosti. Metody opřené o nanovědu a nanotechnologie pomáhají zlepšovat lékařský výzkum, diagnózy nemocí nebo i terapii v případě rakoviny. Polovodiče založené na nanotechnologiích mohou urychlit léčbu drogových návyků, výzkum genů či řadu biologických aplikací. Předpokládá se, že poptávka po nanoproduktech zaměřených na péči o zdraví přesáhne až 100 miliard dolarů k roku 2020. Multidisciplinární kontext: Nanověda a nanotechnologie sdružují různé disciplíny (mikroelektroniku, mikrosystémové technologie, chemii, fyziku, biotechnologii atd.) do jednoho multidisciplinárního celku. Tam, kde dávají těmto disciplinám zelenou, lze rychleji překonávat existující technologické bariéry z různých vědeckých úhlů pohledu a hledat nové účinné možnosti. Jinými slovy: nanotechnologie jsou jedinečnou multidisciplinární arénou dneška i zítřka. Otvírá se tím dokořán okno nebývalých možností a řešení pro moderní společnost. Lze očekávat, že nanotechnologie budou mít velký dopad na téměř všechna odvětví hospodářství a infrastruktury, že se stanou klíčovými ve 21. století. Jejich předpokládaný tržní potenciál se odhaduje na stovky miliard eur. Americká národní nadace pro vědu (The US National Science Foundation) vypočítala, že globální trh s nanotechnologiemi dosáhne 1 bilionu (tisíc miliard) dolarů v průběhu následujících 10 - 15 let. Celkové výdaje pro výzkum a vývoj nanovědy a nanotechnologií na globální úrovni dosáhly v posledním období kolem 8 miliard eur ročně. Z toho přibližně 37 % připadá na USA, 28 % na Japonsko a 24 % na EU. Investice veřejného sektoru v této oblasti na hlavu obyvatele v roce 2004 dosáhly v Evropské unii 3 eura ve srovnání se 4,5 eury v USA a 6 eury v Japonsku. U soukromých investic EU zaostává ještě více (zatím co na jednoho obyvatel v EU připadá 1,5 euro, v USA je to 6 eur a v Japonsku 12 eur). Suma navržená v Sedmém rámcovém programu EU (7RP) pro výzkum a vývoj v oblasti „Nanovědy, nanotechnologií, materiálů a nových výrobních technologií" činí jen 4 270 milionů euro na 7 let Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 55/145
(tedy 610 milionů ročně). Pro porovnání uvedu, že americká vláda vynaložila více než 1 miliardu dolarů na tento výzkum a vývoj již v roce 2006. V Číně se nanotechnologie těší vládní podpoře od 90. let minulého století a prostřednictvím národního plánu výzkumu a vývoje, který v současnosti poskytuje 4,5 miliard eur pro nanotechnologické výrobky a systémy, by tato suma k roku 2015 měla stoupnout až na 120 miliard eur. Rusko zřídilo pro nanotechnologie speciální federální program a štědře dotuje pro tyto účely založený fond. Další případné škrty v této oblasti vzdálí EU i od cílů vytyčených v tzv. Lisabonské strategii, nemluvě již o mnohokráte skloňované konkurenceschopnosti Unie. Prostřednictvím technologických platforem, jako jsou „trojúhelníky znalostí" či poradní skupiny expertů, a též pomocí akčních plánů má však EU dobrou příležitost vytvořit si účinný nástroj pro zintenzivnění výzkumu a vývoje nanotechnologií, jakož i pro zformování a uplatnění schůdné strategie nanovědy s cílem přinést lidem zlepšení života, více nových a kvalitnějších pracovních míst, podpořit ekonomický a sociální rozvoj členských států. Fundamentem takové strategie však musí být integrace sociálních, zdravotních a rovněž bezpečnostních aspektů do výzkumu a vývoje nanotechnologií. Ochrana lidského zdraví: Aplikace a využití nanotechnologií musí jít ruku v ruce s vysokými požadavky na ochranu lidského zdraví, ochranu pracujících i spotřebitele, jakož i na ochranu životního prostředí. EU musí trvat na kodifikaci nanomateriálů a vytvoření standardů pro identifikaci rizik, které v této oblasti mohou nastat. Veřejnost má právo být o nich řádně a včas informována. Ovzduší důvěry může zde zavládnout jen tehdy, když si lidé uvědomí případná rizika, avšak budou znát i výhody spojené s využitím nanotechnologií. V neposlední řadě všichni účastníci globálního a konkurenceschopného prostředí potřebují jako sůl, aby mohli společně prohlubovat konstruktivní mezinárodní spolupráci též v této oblasti. Lze jen uvítat, že Evropská komise přitom usiluje o lepší spolupráci nejen s USA, ale i s Ruskem, Japonskem, Čínou, Indií a dalšími zainteresovanými zeměmi. Ve své zprávě k nanovědě a nanotechnologiím jsem též doporučil podpořit akční plán Evropské komise, jenž popisuje řadu konkretních a vzájemně propojených kroků pro lepší využití nanovědy a nanotechnologií založené na prioritních oblastech podle budoucích potřeb EU. Navrhl jsem, aby Evropský parlament zvýrazňoval roli, kteoru nanotechnologie mohou sehrat při podněcovani úsilí členských států EU k dosahování vyšších hospodařskych, sociálních a environmentalnich cilů, včetně toho, že mohou řešit konkrétní potřeby občanů (veřejne zdravi, energetika, doprava, trvale udržitelny rozvoj atd.) a přispět tak i ke splněni cilů EU v oblasti konkurenceschopnosti a udržitelného rozvoje vůbec. Potvrzuje se, že technologické platformy, skupiny odborných poradců a akční plany jsou vcelku užitečnými nástroji, které v oblasti nanověd a nanotechnologií pomohou dále uskutečňovat společně dohodnuté programy vyzkumu, čímž dojde i k vytvoření nových pracovních míst, řešení sociálních problémů a zvýšení hospodařského růstu. Více investic: Evropský parlament v mé zprávě zdůraznil též potřebu zvyšit investice do výzkumu a vývoje nanovědy a nanotechnologií financovaných z veřejných zdrojů a upozornil, že roztříštěnost výzkumného prostředí EU brzdí snadnou dostupnost a relativně nižší náklady výzkumu nanovědy. Rovněž si uvědomil, že je třeba vyčlenit prostředky na zřízení a udržování nezbytných pracovišť, včetně zejména sterilních místnosti, litografickych procesů a velmi nákladných analytických postupů. Vyjádřil rovněž znepokojení nad současnym objemem veřejných investic do nanovědy a nanotechnologií v EU a doporučil, aby ambice v akčním planu byly odpovídajícím způsobem zajištěny i z finančního hlediska. Podpořil snahu o výrazné posílení prostředků věnovaných na výzkum v této oblasti, která je pro budoucí rozvoj EU nezbytná. Vyslovil i názor, že EU potřebuje koherentní systém infrastruktury vyzkumu a vývoje na světove urovni, aby si zachovala v oblasti nanověd a nanotechnologií vysokou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 56/145
konkurenceschopnost. Upozornil též na to, že mezioborový a komplexní charakter infrastruktury výzkumu a vývoje v nanotechnologiích a jejich schopnost těžit z připadných úspor vyžadují kritické množství finančních zdrojů, které přesahuje možnosti místních vlad a průmyslu. Na druhe straně rozsáhlá národní politika vyzkumu a vyvoje může bít více schopná přiměřeně reagovat na měnící se příležitosti a vývoj na trhu. Proto jsem ve zprávě vyzval Evropskou komisi a členské státy k posílení a koordinaci výzkumu a vývoje v této oblasti. Doporučil jsem zároveň vytvořit v každém členském statě a na základě specifických podmínek každé země minimální množství infrastruktur a vědců se zvlaštní odbornou znalostí nanověd a nanotechnologii, což by mělo nakonec vést k dobře fungujícím a celounijně koordinovaným specializovaným střediskům v některých zemích. Evropský parlament prostřednictvím mé zprávy upozornil zejména na nanomedicínu jako na slibnou mezioborovou oblast s průlomovymi technologiemi, jako je molekulární zobrazovaní a diagnostika, což může výrazně napomoci včasnému stanovení diagnozy a rychlé, učinné a méně nákladné léčbě chorob, jako jsou rakovina, kardiovaskularni choroby, cukrovka, Alzheimerova a Parkinsonova nemoc. Vyzvali jsme naléhavě Evropskou komisi a vnitrostátní a regionální uřady, aby navýšily své investice do výzkumu a vývoje v této oblasti a aby koordinovaly toto usilí prostřednictvím Evropske technologicke platformy pro nanomedicinu navržene v 7RP, jakož i prostřednictvim jiných nastrojů, včetně akce „Regiony znalostí" navržené v uvedeném 7RP. Ve zprávě jsem rovněž poukázal na možnosti využití nanověd a nanotechnologií v molekulární biologii, jakož i na to, že by se měly zaměřit na rozvoj vodíkove energie, včetně nových a učinnych prostředků na uchovávání vodíku a učinných palivových buněk, a rovněž na technologie přenosu informací s mnohem větší kapacitou, než je tomu nyní. Poukázal jsem na to, že byl již dosažen značný pokrok EU v nanotechnologiích, nicméně šlo hlavně o přístup „shora dolů“, a zejmena v oblastech, jako jsou ochranné povlaky či vrstvy proti abrazi (a korozi) a rovněž výroba katalyzátorů a fotodiod, včetně tzv. modrého laseru nebo v oblasti nanomediciny, nanokosmetiky a nanodiagnostiky chorob. Evropský parlament shodně se mnou vyjádřil předpoklad, že díky úrovni zakladního výzkumu v EU bude možné najít technologické nástroje, které umožní, aby byl přístup „zdola nahoru“ přijat zejmena v nanoelektronice. Doplnit politickými opatřeními: Přirozeně, kroky k urychlení technologického rozvoje musejí být doplněny politickými opatřeními, aby bylo zajištěno to, že existujici technologie proniknou na unijní trh ve větším rozsahu. Rovné podmínky na tomto trhu a v mezinárodním obchodě vůbec lze zajistit pomocí společných norem, které jsou nezbytným předpokladem spravedlivé hospodařske soutěže, srovnávacího posuzování rizik a příslušných regulačních opatření. Proto jsme požádali Evropskou komisi a Radu ministrů EU, aby odstranily všechny překážky v podobě chybějicích norem a nejasných pravních předpisů, jenž zbytečně zdržují používání nanotechnologií a rozvoj nanověd v EU, a aby současně nezaváděly žadné nové byrokraticke překažky. Při zdůraznění významu vytváření „trojuhelníku znalostí“, ktery je nutny pro unijní výzkumný prostor jsme prosadili názor, že dosažení potřebné součinnosti mezi výzkumem, vzdělavaním a inovacemi vyžaduje komplexní přístup založený na přenosu poznatků a rovněž na rozvoji lidských zdrojů napříč příslušnými odvětvími. Členské státy EU by měly vypracovat strategii ke zlepšení transferu znalostí a řešení nedostatku kvalifikovanych pracovníků prostřednictvím většího důrazu na vzdělávání v přírodních vědach a získávání většího počtu studentů pro nanovědu a víceoborové studium. Evropská komise musí podpořit „Sítě školení" v oblasti výzkumu nanotechnologií a členské státy vytvářet samostatně i v úzké spolupráci s ostatními víceoborové sitě kombinující nanotechnologie s širokým spektrem výzkumných oblastí. Průmysl, výzkumné ústavy a finančni instituce by měly spolupracovat na Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 57/145
tom, aby vynikající výsledky v oblasti výzkumu a vývoje v nanovědach a nanotechnologiích vyustily v nové výrobky a postupy. Členské státy by měly urychlit a stimulovat tento proces tím, že se zaměří na zlepšení podnikatelského prostředí pro společnosti v odvětvích nanotechnologií ve svých zemích, zejmena pro začínající firmy, malé a střední podniky a inovativní společnosti. Pro inovace je však v tomto ohledu nezbytná i ochrana práv duševního vlastnictví, a to jak z hlediska přilákání počátečních investic, tak z hlediska zajištění budoucích vynosů. Evropský parlament vyzval Evropskou komisi k vyvíjení norem na ochranu práv duševního vlastnictví a vzorů licenčních dohod, jakož i k vytvoření systému monitorování patentů v EU v oblasti nanovědy a nonotechnologií, který by spravoval Evropský patentový uřad. Zpráva obsahovala též výzvu ke všeobecné reformě unijního patentového systému, aby mohly být sníženy náklady na patentování a zlepšena dosažitelnost patentů pro malé a střední podniky. Patentová ochrana v EU musí být transparentnější a její rozsah jasněji vymezen. Šance EU být a udržet se na předním místě v tomto oboru závisejí na její schopnosti koordinace, což vyžaduje jedntné ustřední koordinační místo a zajištění jednotného postupu EU na mezinárodní scéně, zejména v souvislosti s výzvami plynoucími z ochrany patentů v jiných zemích. Členské státy EU by měly co nejdříve vypracovat mechanismy efektivní koordinace činnosti v této oblasti a Evropská komise by měla vzít v úvahu všechny zkušenosti v rámci OECD (např. definice, názvosloví, řízení rizik) a pokud jde o UNESCO např. etické zasady. Integrace sociálních, zdravotních, bezpečnostních a jiných hledisek: Zdůraznil jsem též to, že zakladním prvkem odpovědné strategie je integrace sociálních, zdravotních a bezpečnostních hledisek v dalším vývoji nanovědy a nanotechnologií. Evropská komise, členské státy a průmyslová sféra musí navázat učinný dialog se všemi zainteresovanými stranami, aby společně ovlivňovaly vývoj v udržitelném směru. Hodnocení technologických rizik (počínaje návrhem produktu po jeho likvidaci nebo recyklaci) pro lidské zdraví, spotřebitele, zaměstnance a životní prostředí musí být prováděno po celé období životnosti produktů vytvořených nanovědou či opřených o nanotechnologie. Seznam přísad spotřebních vyrobků by měl uvádět přídané a zpracované materiály, které obsahují nanočastice. Musí být respektovány vysoké etické zásady v otázkách jako je neterapeutické vylepšovaní člověka a vztahy mezi nanovědou či nanotechnologiemi a osobním soukromím. Výzkumy by proto měly být veřejné a měly by zahrnovat důkladnou analyzu nanomedicíny. Měly by být vytvářeny tzv. etické výbory, které tím, že předloží nezavislý vědecký posudek, přispějí k dobré informovanosti veřejnosti o možnych rizicích a o výhodách nových poznatků v oblasti nanotechnologie i k vytvoření ovzduší větší důvěry. Vyžádá si to však rovněž právní úpravu v tomto směru a mnohem větší informovanost než dosud. Proto lze uvítat záměr Evropské komise vypracovat vhodný vicejazyčný informační materiál pro různe věkove skupiny občanů, aby se zvyšila jejich informovanost o rozvoji a očekávaném přínosu nanověd a nanotechnologii. EK by měla vypracovat též komunikační strategii ke zvýšení povědomí veřejnosti o obrovských možnostech, ktere nabízejí nanotechnologie. Tento vývoj však nedosáhne očekávaný úspěch, pokud se do něj nezapojí průmysl, jenž by se měl výrazaně podílet na společném úsilí při rozvoji nanotechnologií a lépe brát v úvahu jejich širší hospodařské, společenské, zdravotní, bezpečnostní a environmentalní dopady a jednat v souladu se zásadami společenské odpovědnosti podniků. Podniky by měly přispět k objektivní informovanosti o nových vědeckých poznatcích v oblasti nanověd a nanotechnologií, jejich zamýšleného využití včetně rizik, ale i přínosu pro společnost. Proto veškeré způsoby využití a aplikace nanověd a nanotechnologií musí být v souladu s vysokou úrovní ochrany veřejného zdraví, ochrany spotřebitelů, pracovníků a ochrany životního prostředí, kterou stanoví EU. Evropská komise se musí zasadit o stanovení norem, jež zase podpoří úsilí o určení všech Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 58/145
případných rizik. Např. by měly být prošetřeny dopady nanočástic, které nejsou snadno rozpustné nebo biologicky odstavitelné, v souladu se zásadou obezřetnosti před tím, než se tyto částice dostanou do výroby a na trh. -ávaznost na REACH a mezinárodní spolupráci: V mezích rámce nových právních předpisů EU o registraci, hodnocení, povolování a omezení platném pro chemikalie (tzv. REACH, k němuž jsem před jeho přijetím v Evropském paralemntu, předložil více než 50 pozměňovacích návrhů) by mělo byt s nanoformami existujících materialů nakládano jako s novými látkami, a to vzhledem k jejich jedinečným vlastnostem. Především by měla být prošetřena otázka, jestli jsou prahové hodnoty výroby a dovozu, stanovené tímto rámcem, přiměřené také pro nanočastice. EK by měla věnovat zvláštní pozornost vývoji nanověd a nanotechnologií v nových členských státech EU, tím že jim poskytne prostředky na popis jejich vlastních výzkumných profilů. Mimořádný význam má v oblasti nanověd a nanotechnologií široká a účinná mezinárodní spolupráce. Evropská komise musí již nyní podporovat výborné vztahy unijních partnerů zejména s ruskými vědci, kteří v nanovědách dosahují záviděníhodné výsledky a jsou ve svém úsilí štědře podporováni státem včetně velkých finančních dotací. Musí rovněž prozkoumat další možnosti a hranice spolupráce v této oblasti s USA, Japonskem, Činou a Indií. Je nutno tuto spolupráci prohloubit též proto, aby lépe harmonizovala postupy při vyřizování žádostí o udělení patentů v oblasti nanověd a nanotechnologii mezi EU, USA a Japonskem. Tento dialog by měl být zintenzívněn v souladu se závazky Světové obchodní organizace (WTO). K mé zprávě poslanecká skupina Zelených na poslední chvíli před hlasováním na plénu Evropského parlamentu předložila dlouhou řadu pozměňovacích návrhů, jejichž smyslem většinou bylo svést výzkum a vývoj nanotechnologii na pouhé laboratorní zkoušky s cílem nejdřív vyzkoušet, zda nanotechnologie nebudou škodit zdraví člověka. Proti takovému zúženému pojetí jsem se postavil i tím, že když člověk vynalézal letadlo, nezkoušel nejdříve jen jeho křídla, potom trup a nakonec motor, ale dělal to komplexně, vcelku. Byl jsem nicméně připraven přijmout některé z těchto návrhů, jenž příliš nevybočovaly z mé koncepce, což jsem též veřejně sdělil europoslanců´m. Přesto plénum Evropského parlamentu drtivou většinu pozměňovací návrhy Zelených odmítlo a mou zprávu přijalo. Tolik má osobní vzpomínka na jednu bitvu, kde šlo také o významné pole zápasu o energetickou budoucnost. Spory o jádro V odborné literatuře se dočteme, že první řízená řetězová štěpná reakce se uskutečnila 2. prosince 1942 v reaktoru CP–1 postaveném Enrico Fermim v podzemí stadionu Chicagské univerzity. K výrobě elektřiny był jaderný reaktor poprvé využit 20. prosince 1951 ve výzkumné stanici EBR-I poblíž Arca (americký stát Idaho). Zařízení mělo zpočátku výkon kolem 100 kilowatů (kW). Nicméně první jadernou elektrárnu postavili v SSSR ve městě Obninsk a byla připojena k rozvodné síti v červnu 1954. V reaktoru o výkonu 5 megawattů (MW) byl použit grafit jako moderátor a voda jako chladící médium. Využití jaderné energie se poté rychle rozvíjelo. V roce 1960 činil instalovaný výkon jaderné energie méně než 1 gigawatt (GW), koncem 70. let už to bylo 100 GW, a v 80. letech 300 GW. Po původním entusiasmu kolem mírového využití jádra v 60. a 70. letech minulého století začala postupně vznikat jistá averze, která se v 80. a 90. letech z politických a populistických důvodů vyhrotila do opatrného a později místy i odmítavého přístupu na straně některých států. Negativní dopad obecně měla havárie reaktoru v Černobylu (Ukrajina) v 28. dubna 1986, kdy několik hodin po selhání došlo v okolí elektrárny směrem na západ k nadměrnému zvýšení radioaktivity. Vysoká dávka radiace usmrtila na místě 28 zaměstanců a dalších pracujících, jiní lidé umřeli později na následky ozáření.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 59/145
Týdeník „Economist" (September 8, 2007) v této souvislosti napsal, že „počet předpokládaných obětí kolem čtyř tisíc lidí po selhání této jaderné elektrárny je méně než oficiálně uváděný počet ročních umrtí v čínských uhelných dolech". Černobylská tragédie je nesporně výrazným příkladem nebezpečí, které hrozí člověku i přírodě z radioaktivních úniků. V historii biosféry je to však jen malá epizoda v dlouhé řadě nepoměrně větších případů radiace v procesu vývoje života na Zemi. Nicméně politické, hospodářské, sociální a psychologické důsledky černobylské tragedie byly podstatně vyšší. V ne tak už dlouhé historii fungování jaderných zařízení došlo již předtím (28. března 1979) k havárii amerického jaderného reaktoru TMI-1 a TM-2 na Three Mile Island ve státě Pensylvánie. Podobně, jak černobylskou, i tuto havarii zavinilo jak lidské, tak i technologické selhání. Obě upozornily na nezbytnost vyšší kvality technického vybavení jaderných zařízení, přísnějších bezpečnostních norem a lepší profesionální přípravy obsluhujícícho personálu. Ještě méně známou je haváriie jaderného reaktoru „Milis" v anglickém Windscale 8. října 1957. Reaktor sice nevyráběl elektrickou energii, ale sloužil k výrobě plutonia. Radioaktivní jód a plutonium, které unikly do okolí z komínů přes zahlcené filtry, zamořily plochu kolem 150 000 km2. Počet mrtvých dosáhl kolem stovky. Přímo v elektrárně zahynulo 13 osob. Reaktor uzavřeli a nehodu dlouho tajili před veřejností. Podle názorů odborníků nicméně únik radioaktivních látek dosáhl nejméně třetiny úniku z reaktoru v Černobylu. Do jaké míry mrak radioaktivních částic zasáhl Severní moře, Dánsko, Švédsko, další země a ozářil jejich obyvatelé, se zatím před veřejnosti tají. Jedním z důvodů současných energetických komplikací v řadách veřejností, na kterých postavily velký díl svého politického kreditu různá hnutí Zelených, jsou právě obavy z možnosti podobných havárií. Často je však zneužívají populisté a demagógové, kteří pomáhají účelově přiživovat rozdílnost přístupů k jaderné energie mezi obyvatelstvem členských zemích EU, i když tyto kampaně dnes již nenacházejí takovou živnou půdu jako předtím. Přesto v současnosti lze stěží dostat pod jednu střechu odmítavé postoje Irska a Rakouska k využití jádra na jedné straně a podpůrné postoje Francie, České republiky a stále více i Anglie nebo Finska na straně druhé. Podobné trendy se objevují i na jiných kontinentech, i když tak velcí konzumenty energie, jako jsou zejména USA, Čína, Rusko a Indie, patří jednoznačně mezi zastánce jaderné energetiky. Oponenti jádra: Naproti tomu v Rakousku a Irsku se negativní postoj k jaderné energetice zatím nemění. A ani vláda kancléřsky Angely Merkelové (v koalici se sociálními demokraty) zatím nehodlá opustit politiku postupného útlumu využití jaderné energie v Německu, kterou přijala předchozí vláda sociální demokracie (SPD) a strany Zelených po roce 1998. Jsou však jisté neoficiální náznaky, že by se tak mohlo stát někdy od roku 2009. Dále jde o země, které si neosvojily jaderné technologie, avšak v 90. letech přijaly zákony zakazující jim učinit tak v budoucnu. Např. v Itálii počáteční nadšení k jaderné energii vyústilo do vybudování čtyř komerčních jaderných reaktorů, které však byly uzavřeny po černobylské havárii. Nicméně premiér Silvio Berlusconi prohlásil v roce 2005, že země by se mohla vrátit k jaderné energii. Zastánci jádra: Na druhé straně Francie a Finsko budují své nové jaderné kapacity a Švédsko postupně revidují své protijaderné postoje. Ve Švédsku kolem poloviny spotřebovávané energie pochází z jádra a podle plánů švédské vlády to bude trvat ještě nejméně 40 let. Nizozemí též uvažuje o stavbě druhé jaderné elektrárny, odmítlo zastavit už existující jaderné zařízení a prodloužilo jeho působnost do roku 2033. Nizozemský ministr zahraničních věcí Maxime Verhagen řekl 8. ledna 2008 (viz „New Europe", January 13 - 19, 2008), že energie není již jen ekonomickou veličinou, protože dnes se z ní stala politická Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 60/145
záležitost. Současně poznamenal, že je nejvyšší čas i pro Nizozemí, aby posoudilo jadernou energii jako schůdnou, životaschopnou cestu. „O to více, že kolem jedné šestiny elektřiny, kterou nyní v Nizozemí vyrábíme, pochází z jaderných zdrojů. Bylo by tedy krátkozraké, kdybychom nezvažovali výhody jaderných elektráren v naší zemi"- dodal. Pro další využití jádra je důležité, že v tak významných průmyslových zemích, jako je USA, Spojené království a Kanada po období mírné stagnace opět výrazně roste zájem o jadernou energii. V USA, kde došlo k útlumu výstavby jaderných reaktorů po roce 1977, již začátkem roku 2000 přichází nová vlna zájmu o tuto výstavbu. V roce 2005 byl v USA přijat zákon na základě "The Energy Policy Act", který hospodářsky a finančně podporuje výstavbu reaktorů, včetně čtyř nových, jež jsou v plánu. Ministerstvo energetiky USA připravilo strategický plán, kterým chce americká vláda podpořit vývoj moderních jaderných reaktorů. Mají umožnit úpravu radioaktivních materiálů tak, aby byly následně využitelné jako nové jaderné palivo. Budou se opírat o technologie pro přepracování vyhořelého paliva a zdokonalování palivového cyklu, vytvoření spolehlivého systému dodávek jaderného paliva pro jiné země a pro zvyšování ochrany jaderných zařízení a jejich bezpečnostních systémů. Po asi dvou desetiletích se v USA nyní chystá výstavba 13 nových jaderných bloků, které budou využívat pokročilé reaktory třetí generace. Odborná literatura a periodika již jednoznačně signalizují, že americký nukleární průmysl se chystá ke své největší expanzi za více než jednu generaci, co může výrazně ovlivnit energetickou politiku zbytku světa. Týdeník „Economist" (September 8, 2007) v této souvislosti naspal, že relevantní instituce „America´s Nuclear Regulatory Commission" (NRC) očekává v průběhu několika měsíců 12 žádosti o výstavbu nových jaderných reaktorů v sedmi různých místech USA. V roce 2008 NRC připravuje plány pro dalších 15 reaktorů na 11 dalších místech země. V celku vzato tyto projekty mají otevřít novou éru obrody využití jádra v následujících 30 letech. Pokud dojde k jejich uskutečnění, počet jaderných reaktorů v USA se zvýší zhruba o třetinu a přítok elektřiny z nich bude ještě vyšší, jelikož jde o výkonnější zařízení než dosud. V červnu 2006 kanadská vláda vyhlásila záměr vynaložit 20 miliard USD na rekonstrukci či obnovu svých jaderných reaktorů v průběhu 20 let (osm z celkem devatenácti bylo odstaveno po roce 2000, zejména v provincii Ontario). V procesu výstavby jsou již dva nové reaktory. Ve zmíněném Ontáriu existují dokonce plány na výstavbu 12 nových jaderných elektráren s předpokládanými investicemi v objemu 40 miliard USD s tím, že do roku 2050 jádro by mělo zajistit výrobu nejméně poloviny elektřiny v této provincii (viz Executive Intelligence Review, February 24, 2006). Podle světového tisku se britská vláda ve druhém lednovém týdnu roku 2008 rozhodla, že podpoří výstavbu nové generace jaderných elektráren. Ještě v roce 2003 Velká Británie zaujímala značně skeptický postoj k jaderné energetice. O dva roky později se však odhodlala k podpoře výstavby nových reaktorů. Nejvyšší soud realizaci tohoto plánu ovšem zablokoval kvůli protestům ekologických hnutí, zejména Zelených nebo Greenpeace, a též kvůli ostře postavené otázce nakládání s vyhořelým jaderným palivem. Prudký růst cen ropy a zemního plynu, jakož i limity, které se po mezinárodní konferenci o klimatu v prosinci 2007 na Bali předkládají v souvislosti s potřebou snižování emisí a bojem proti změnám klimatu, přivedly oficiální Londýn definitivně ke změně postoje k jádru. Ministr obchodu John Hutton prohlásil v britském parlamentu 10. ledna 2008, že jaderná energie je bezpečnou a relativně levnou variantou, navíc v podmínkách globálního oteplování je „dobrou volbou pro řešení, jak do budoucna zajistit zemi dostatek energie." Nové britské reaktory by měly být vybudovány soukromými firmami v blízkosti existujících jaderných zařízení ještě před rokem 2020. Otázky skladování jaderného odpadu převezmou na sebe rovněž soukromé subjekty. Ve Francii je projaderný trend již dlouhodobý. V roce 1973 Francie vyráběla 43 % veškeré své elektřiny v elektrárnách spalujících uhlí. Jádro v té době tvořilo jen 8 % její elektrické produkce (jak oznámila pařížská televizní stanice „TV 5 Monde" 13. prosince 2007: Francie nyní vyrábí ve svých 58 Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 61/145
jaderných reaktorech 78 % veškeré své elektřiny). V roce 2006 Francie oznámila, že vybuduje nový jaderný reaktor ve Flamanville a podle „Financial Times" (10. ledna 2008) francouzská společnost „Areva" potvrdila, že hodlá postavit jaderný reaktor třetí generace s výkonem 1 600 MW. Francie vsadila plně na jadernou energetiku již po izraelsko-egyptské válce v roce 1973, kdy z převážně politických důvodů OPEC prudce zvedl ceny ropy. Tehdejší francouzský premiér Pierre Messmer prohlásil v televizi v březnu 1974: „Francii příroda neobdařila ergetickými zdroji. V našem úsilí dosáhnout určitou nezávislost nebo přinejmenším snížit závislost na energiích musíme dát přednost elektřině a v ní jaderné energetice" (viz periodikum „Parliament Brief", Brussels, July 2006). Podíl jaderné energetiky v rámci velké společnosti "Electricité de France" (EdF) vrostl na 20 % v roce 1979, poté na 49 % v roce 1983 a na 75 % v 90. letech. Ke konci 90. let Francie produkovala více elektřiny z jádra než Německo, Anglie, Španělsko a Švédsko dohromady. Velké množství elektřiny Francie dodává Švýcarsku, Itálii, Anglii, Německu, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku a Španělsku. Politické vedení země je jednotné a rozhodné v otázce dalšího využívání jaderné energie, přičemž se opírá o koncepci energetické nezávislosti, jež nachází pochopení u francouzského veřejného mínění. Neméně důležitá je ovšem rovněž francouzská standardizace jaderných elektráren, vysoký stupeň bezpečnosti a současně úroveň informovanosti občanů o podnikaných krocích. Podle bruselského týdeníku "New Europe" (January 20-26, 2008) francouzský prezident Nicolas Sarkozy v průběhu návštěvy v Kataru v lednu 2008 řekl arabské televizní stanici „Al-Jazeera", že ani arabským zemím nikdo nemůže bránit, aby využívaly jadernou energii pro mírové účely. Sarkozy prohlásil před novináři, že „za takových 40 let nebude dostatek ropy a za přibližně sto let ani zemního plynu a právě jaderná energie zamění oba tyto zdroje". Podle něj je "jádro energií budoucnosti." Nicolas Sarkozy jednal v Kataru a Saudské Arábii o spolupráci při výstavbě jaderných zařízení na sumu kolem 40 miliard eur. Reálná cena barelu nafty by podle něj neměla být vyšší než 70 dolarů. „Nyní, kdy ceny ropy vzrostly v průběhu 4 let trojnásobně a dosáhly hranice 100 dolarů, nemohu být neznepokojen" - dodal oprávněně Nicolas Sarkozy. Váhající se postupně přidávají: V posledních letech dochází k novému vývoji v přístupech k jádru rovněž u Finska a Nizozemska. Poslední se ještě před několika lety rozhodlo uzavřít svoji komerční jadernou elektrárnu v Borsselu. Za zmínku v této souvislosti stojí též to, že v referendech o využívání jaderné energie, jenž proběhla ve Švýcarsku v roce 2003, většina občanů odmítla navrhovanou koncepci „elektřina bez jádra" a „moratorium plus", jejichž smyslem bylo prodloužit platnost zákonů zakazujících budování nových jaderných reaktorů v zemi. V Belgii, která již vyrábí kolem poloviny elektřiny z jádra, vzrostly řady jeho odpůrců po protestech v roce 1979. V roce 1988 vláda upustila od vybudování osmého jaderného reaktoru a o čtyři roky později bylo přijato časově neomezené moratorium na výstavbu jaderných reaktorů. V roce 1999 belgická vláda sestavená z liberálů, socialistů a Zelených však přijala koncepci, podle níž má být životnost stávajících jaderných reaktorů v zemi ještě 40 let. V září 2005 nová belgická vláda změnila toto ustanovení, i když zatím nebylo rozhodnuto o výstavbě nových jaderných elektráren. Ve Španělsku se socialisté ve vládě dohodli se stranou Zelených po roce 2004 o postupném odstavování devíti jaderných elektráren do roku 2024. Poté, co v květnu 2006 došlo k dříve dohodnutému uzavření reaktoru v Zoritě, žádný časový plán dalšího uzavírání nebyl představen. Energetická závislost Španělska však roste a jako členská země EU musí plnit i vytyčené limity pro snižování emisí v ovzduší, přičemž právě jaderná zařízení mohou tomuto úsilí výrazně napomoci . Ve Švédsku došlo k referendu o budoucnosti reaktorů v roce 1979 po zmíněné nehodě americké jaderné elektrárny na „Three Mile Island". V roce 1980 švédský parlament přijal rozhodnutí, podle nějž Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 62/145
postupné uzavírání švédských reaktorů má probíhat do roku 2010 a poté se nemají budovat nové. Dosud však toto rozhodnutí postihlo jen dva reaktory v Barsebäcku v retech 1999 a 2005. Švédsko se rozhodlo nestavět ani nové hydroelektrárny. 47 procent švédské elektřiny nyní pochází z jaderné energie a 44 % z vodních elektráren. V březnu 2005 výzkum veřejného mínění v zemi ukázal, že 83 procent obyvatel si přeje, aby stávající reaktory byly uzavřeny až na konci své stanovené životnosti a ne postupně, jak bylo dohdnuto dříve. Nová švédská vláda prohlásila v roce 2006, že upouští od své opozice vůči jaderné energii a že není realistické počítat s postupným uzavíráním reaktorů v krátké době. Stručně o situaci u nás: V České republice je nyní šest jaderných reaktorů, které produkují asi 35 procent elektřiny. Většina zbývající elektřiny pochází z uhelných a vodních elektráren. Naše země má dnes jako jedna z mála v EU jistý přebytek elektřiny, je tedy v její výrobě soběstačná. Situace po roce 2015 se však může výrazně obrátit, pokud nepůjdeme cestou dalšího využití jaderných zdrojů, v čem má náš bezprostřední soused - Slovenská republika již jasno. Její předseda vlády Róbert Fico k tomu řekl, že jeho země v blízké budoucnosti vybuduje tři nové jaderné bloky, které budou " nejen vyrábět elektřinu za dobrou cenu, ale budou i spolehlivé" (viz agentura TASR, 26. listopadu 2007). My v České republice bychom měli vycházet z toho, že rámec naší energetické politiky mají určovat naše možnosti a potřeby a ne politické názory v jiné zemi, byť jde o tak důležitého souseda, jakým je Rakousko. Svět i jeho zkušenosti jsou i v tomto ohledu přece jen větší. V zemích mimo Evropu: Jádro je na postupu i mimo Evropu. Jihoafrická republika revidovala svůj protijaderný postoj. Nový jaderný program rozvíjí Kanada, Mexiko, Argentina a Brazílie. O jadernou energii se zajímá Venezuela i Bolívie. Ještě výraznější je tento postup v Asii. V roce 2005 mělo např. Japonsko již 56 jaderných elektráren v provozu, Jižní Korea 20, Indie 15, Čína 9, Tchajwan 6. Všechny tyto země rozvíjí též jaderné strojírenství. Indie staví 8 nových jaderných kapacit a plánuje 24 v průběhu dvou desetiletí. V Číně jsou dvě nové jaderné elektrárny před dokončením, 6 je na začátku výstavby a nejméně třicet jich má ještě vzniknout v průběhu dvou následujících desetiletích (viz Executive Intelligence Review, April 29, 2005 a November 18, 2005). Nově projevuje zájem o jadernou energii i Turecko, které potřebuje do roku 2020 dodatečných 54 tisíc megawattů a uvědomuje si, že bez jádra to nepůjde. Podobný závěr učinily i Indonésie, Vietnam, Singapur. První australská jaderná elektrárna dodá proud do sítě v průběhu následujících 10-15 let. Přibližně do poloviny tohoto století vyroste zde 25 reaktorů, které budou vyrábět více než třetinu australské elektřiny. Celkem vzato o možnosti dále rozvíjet jadernou energetiku uvažují nejméně dvě desítky zemí světa. Světová nukleární asociace (WNA) informovala, že mezi jaderné státy (emerging nuclear energy countries) míří i africké Tunisko, Egypt a Nigérie, latinskoamerické Chile, řada jiných asijských zemí, Nový Zéland. Pokud své záměry uskuteční, stoupne počet zemí využívajících jaderné reaktory v energetice nejméně na padesát. K jadernému palivu: Většina nyní provozovaných reaktorů využívá energii ze štěpení jaderného paliva na asi čtyři procenta. Výjimkou je ruská elektrárna nedaleko uralského Bělojarsku (600 MW) vybavená reaktorem s rychlými neutrony, jejíž zařízení po modernizaci zvyšuje koeficient využití štěpení jádra na kolem 11 procent. Pokud jde o tradiční jaderné palivo, Austrálie má největší těžitelné zásoby uranu na světě. Při ceně 130 dolarů za jeden kilogram činí 1 143 miliony tun (tj. čtvrtina světových rezerv). Dále je to Kazachstán (17 %) a Kanada (9 %). Světová roční spotřeba jaderných elektráren činí dnes podle údajů Mezinárodní atomové agentury MAAE 68 tisíc tun, takže známé zdroje postačí na minimálně 70 let provozu. Při Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 63/145
rostoucích cenách ropy se však mohou otevřít nové zásoby. Podle některých vědců, zejména amerických, překročí-li cena ropy hranici hodně nad 100 dolarů za barel, vyplatí se již technicky náročná a ekonomicky velice nákladná separace uranu z mořské vody. Profesor Zbigniew Jaworowski - předseda Vědecké rady Centrální laboratoře pro radioaktivní ochranu ve Varšavě - připomíná, že dosavadní technologie jaderných zařízení založených na štěpení jádra může zásobovat teplem a elektřinou 5 miliard lidí po takových deset tisíc let. Zatímco zásoby vodíku v oceánech pro příští reaktory založené na jaderné fúzi postačí lidstvu na dobu 6 miliard let (viz 21st Century Science and Technology, www.21stcenturysciencetech.com). V současné době pracují vědci z Evropy, USA i z dalších zemí světa již na vývoji 4. generace jaderných reaktorů, která by se měla dostat do fáze komerčního využití kolem roku 2030. Kromě levného provozu by jejich výhodou mělo být menší množství vysoce radioaktivního vyhořelého paliva, které po nich zbude. Na společný jaderný výzkum a výcvikové aktivity v rámci tzv. Spojeného výzkumného centra jaderné energie se v EU počítá se sumou 539 miliónů euro. Probíhají přípravy výstavby termonukleárního experimentálního reaktoru (ITER), který je mezinárodním projektem. Má za cíl vyvinout prototyp bezpečného jaderného reaktoru. Projekt zahrne výzkum a rozvoj, přípravu lidských zdrojů, výchovu a výcvik odborníků, i vybudování odvozené infrastruktury. Reaktor bude postaven ve městě Cadarache ve Francii, která má již veliké zkušenosti z využití jaderné energie. Renesance jderné energetiky: Pomalu, ale jistě nastupuje tedy nové období využití jádra. Je způsobeno řadou faktorů, mezi nimi též prudkým růstem cen ropy. Ukazuje se, že dosavadní rozdílnosti v postojích členských států EU k jádru plynou nejen z různých možností využití energetických zdrojů, kterými každá země disponuje, ale též z rozdílných politických a národních kultur. Proto i ve střednědobé budoucnosti lze spíš očekávat nejen různost postojů k energetickým zdrojům v EU, ale i rozdílné národní energetické politiky. Někteří poslanci v Evropském parlamentu vyslovují však předpoklad, že může nastat situace, která objektivně donutí vlády členských států EU ke spravedlivějšímu nazírání na tvorbu energetického "mixu". Míra závislosti EU na vnějších energetických zdrojích je již tak vysoká, že nepodložené obavy z uzavírání "kohoutků" na ropovodech a plynovodech v případě konfliktů může přinutit "kleknout na kolena" ekonomiky takových států, jako je např. Itálie (odkázaná na nadměrný dovoz energií), což by se ovšem nutně odrazilo též na hospodářství sousedních zemí EU. Místo jednotlivých druhů energie v celkovém "mixu" je ještě výraznější, když si uvědomíme, že uhlí při výrobě elektřiny produkuje celosvětově asi devět miliard tun oxidu uhličitého ročně. Uhelné elektrárny často způsobují kyselý déšť, smog, nemoci dýchacích cest a značně přispívají i k emisím skleníkových plynů. Zdroje pásmové dodávky elektřiny jsou z hlediska přenosové soustavy nezbytností, přičemž mezi reálně využitelné zdroje, jak jsem se již zmínil, patří pouze voda, uhlí a jádro. Větrná ani solární energie nemůže uspokojivě zajistit pásmové dodávky elektřiny, protože její využití či zapojení do výroby takové elektřiny je nepravidelné a málo spolehlivé. Zemní plyn a další fosilní paliva jsou naproti tomu již příliš drahé. Pokud vezmeme v úvahu, že volné kapacity pro výstavbu vodních elektráren jsou v EU již téměř vyčerpány, jaderná energie zůstává skutečně jako jediná reálná alternatíva a zároveň i jako dosud nejúčinnější prostředek pro snižování jak závislosti na fosilních palivech, tak i škodlivých emisí do ovzduší. Výstavba jaderných elektráren je sice drahá, ale poměrně levný je jejich provoz. U plynových elektráren je tomu naopak. Drahý plyn tedy zvýhodňuje elektřinu vyrobenou v jaderných zařízeních. Více než 440 jaderných reaktorů fungujících po světě má konkrétní podíl na tom, že každoročně do ovzduší neproniká téměř 3 miliardy tun oxidu uhličitého, což odpovídá objemu výfukových plynů z více než Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 64/145
428 milionů automobilů. Není vyloučeno, že v budoucnu, kdy bude jaderný odpad využíván i nadále jako palivo, budeme již moci říci, že jaderná energie je též zdrojem obnovitelným. Někteří odborníci tvrdí, že k tomu, aby světová populace dosáhla slušnějších životních standardů, bude třeba vybudovat kolem šesti tisíc nových jaderných elektráren do roku 2050. Místopředseda Evropského parlamentu španělský lidovecký poslanec Alejo Vidal - Quadras napsal v periodiku „European Agenda" (01/ 2008), že jaderná energie, jež se podle něj podílí 32 % na výrobě elektřiny v EU, "je nedůležitějším poskytovatelem energie pro miliony domovů a podnikatelů a nepřímo též působí na tvorbu nových pracovních míst v celé EU. Při tak důležité úloze jadra je naléhavě nutné seriózně zvažovat plány budoucího využití tohoto druhu energie. Bohaté zkušenosti EU, které využívá celý svět, včetně výstavby nových jaderných elektráren v tzv. vynořujících se ekonomikách, čelné místo EU ve vývoji jaderných technologií a inovací, to vše předurčuje EU, aby si tuto pozici udržela. Je v zájmu jak podnikatelů, tak občanů EU, aby jaderný průmysl získal jasnou politickou podporu." To jsou slova, která z mé strany zde již nepotřebují moc co dodávat. ČR a sousedé na energetické "šachovnici" Jak jsem již napsal v „Haló novinách" 2. února 2007, naši energetickou politiku by neměly určovat domácí poměry sousedů (zejména Rakouska). Ve vládním kabinetu Miroslava Topolánka, který je - jako celek - na naší politické scéně nejhorší od roku 1918, protektorátní vlády nevyjímaje, je jedno ze zranitelných míst právě energetika. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ve Střední Evropě je Německo už dnes čistým dovozcem elektrické energie, Rakousko ve špičkách, Maďaři rovněž importují. Poláci po zavření několika tepelných elektráren budou od roku 2008-2009 energii dovážet rovněž. Slovensko bylo přinuceno v rámci přístupových jednání k EU přijmout závazek zavřít jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích (německá poslankyně za Zelené Rebecca Hermsová se do ní pořád „strefuje" na půdě Evropského parlamentu) a mnohým v Evropské unii sotva vadí to, že z vývozců energie budou přes noc dovozci. Kdo ještě zbývá? Inu, Česká republika. Jediný stát, který bude schopen po roce 2008 - po určitou omezenou dobu (asi do roku 2015) nejen pokrýt vlastní potřeby, ale i elektřinu vyvážet. ČEZ se stal významným hráčem v mezinárodním měřítku (parří mezi deset největších energetických firem v Evropě), což se konkurentům, jako je RWE nebo E.ON moc nelíbí. Ostatně, už při prvním Topolánkovu pokusu se v dohodách trojkoalice objevila nevinná větička, zaměřená proti ČEZu. Jeden britský energetický expert, s kterým jsem v této souvislosti diskutoval, mi řekl, že Češi udělali rozumnou věc, když si nechali ve veřejnoprávní formě tak velký energetický podnik. Za dané konstelace jeho váha a hodnota může významně růst. O to více, že společnost ČEZ plánuje do roku 2020 zvýšit výrobu elektrické energie na 5,1 terrawatthodiny rovněž z obnovitelných zdrojů. Do tohoto projektu hodlá investovat 30 miliard Kč. Dvě třetiny z toho mají připadnout na výstavbu větrných elektráren, o zbytek se má podělit výstavba a modernizace hydroelektráren a zařízení na spalování biomasy (viz zpráva ČTK 26. dubna 2007). Skupina ČEZ hodlá místo uhelných elektráren zaměřit více na elektrány plynové. Pro tento účel chce mít jednotný projekt plynové elektrárny, kterou by bylo možno postavit kdekoliv, nejen v EU. V této souvislosti se nemohu nezmínit též o hodnocení, které přinesl týdeník „New Europe" (23. 29. března 2008) vycházející většinou pro europoslance a procovníky jiných unijních orgánů v Bruselu. Píše, že zatímco česká středopravá vládní koalice se shodla (Topolánek ustoupil tlaku Zelených kolem Bursíka), že nebude stavět nové jaderné elektrárny, ČEZ plánuje zvýšit svoji roční produkci ve svých stávajících reaktorech v Temelíně a Dukovanech ze stávajících 6 - 7 terawatt hodin (TWh) na 31 TWh k roku 2012. Týdeník též informuje, že ČEZ se zúčastňuje i řady tendrů v zahraničí. Již vyhrály jeden z nich na výstavbu dvou 720 megawattových bloků v Rumunsku (Cernavoda), které by měly být uvedeny do
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 65/145
provozu v období 2014-2015. Pokud to česká vláda schválí, ČEZ by se měl stát jedním ze šesti investorů i v unijním projektu představujícím kolem 2,2 miliardy eur. -ázory komisaře Andrise Piebalgse: V prosinci 2007 uvedl v Evropském parlamentu komisař Andris Piebalgs, který patří k nejlepším odborníkům v Evropské komisi, návrh nové energetické strategie, jež je vyvážený a směřuje k eliminaci rizik v energetické oblasti. Aniž by zkracoval práva obnovitelných energetických zdrojů (dnes 7 % v celkové bilanci EU) EK přichází s cílem zvýšit jejich podíl na 20 % v celkové energetické spotřebě EU do roku 2020. To je fakticky trojnásobný nárůst. A přesto byl Zelenými (např. europoslancem Claude Turmesem z Lucemburska) na tiskové konferenci týž den ostře kritizován. Nepochybně i proto, že Piebalgs dal vlastně zelenou jaderné energii. Komisař Piebalgs je ovšem dobře informovaný člověk. Ví například, že pro biomasu (což je podle Turmese „spící obr") není dost domácích zdrojů nejen u nás, ale ani v celé EU. Budeme muset tedy i matérii pro biomasu dovážet, ale na to chybí dobudovaná infrastruktura. Přesto se musíme tohoto rizika odvážit. Jeden výzkumný ústav z německého Wuppertalu vypracoval analýzu obnovitelných zdrojů, ale je v ní jeden předpoklad - stabilní klima. Právě to je však ta základní otázka. Vydrží alespoň ve střednědobém horizontu stabilita klimatu? Výkyv směrem k oteplování i k ochlazování v našem regionu sníží nabídku též biomasy. Podobné otázky vzbuzují větrné elektrárny. Nahradit pouhý jeden jaderný blok Temelína by znamenalo (vzhledem k nízké účinnosti větrníků u nás) postavit 11 tisíc větrných věží o výšce petřínské rozhledny s výkonem kolem 2 MW. Nicméně i když vítr fouká, mohou být problémy. 4. listopadu 2006, kdy v Německu (stejně jako ve Španělsku, Itálii, Belgii a Francii) došlo k výpadku elektřiny, větrníky běžely naplno. Při vyřazení jedné z linek (z bezpečnostních důvodů) došlo k přetížení zbývajících. Tedy šok pro celou rozvodnou soustavu, která si s náhlým výkyvem neporadí. Tyto analýzy má komisař Piebalgs také a veřejně o nich mluví. Větrné elektrárny vyžadují tedy dodatečné náklady do rozvodné sítě, v našich podmínkách až do tří miliard korun ročně. Nedávné vichřice však ukázaly další riziko, a sice hrozbu zřícení těchto kolosů, které jsou proti tomu nedostatečně zabezpečeny (mají až 120 metrů výšky). Severní Německo je příkladem těchto potíží. V případě České republiky se názory povolaných na obnovitelné zdroje liší. Zejména v tom, zda bude schopna vyrábět do roku 2010 z těchto zdrojů plánovaných 8 % procent elektřiny. V roce 2006 bylo u nás vyrobeno něco přes 5 % takové elektřiny. Pokud by ovšem ČR chtěla splnit cíle stanovené orgány EU, měla by se přiblížit ke 20 procentům k roku 2020, zatímco např. taková Itálie či Rakousko mohou díky dostatku vodních zdrojů dosáhnout k tomuto datu až 60 - 70 procent. U nás jsou však vodní zdroje pro další větší elektrárny velmi omezené a nemáme ani tak silné toky jako Rakousko či Norsko. Ani využití sluneční energie neskýtá pro nás velké možnosti, jako je tomu řekneme v dosti prosluněném Španělsku. Vítr též nefouká na našich kopcích a planinách tak často, jako u pobřežních států, i když i u nás jsou ještě jisté nevyužité možnosti. Rozmístit však v České republice větrné elektrárny bez ladu a skladu po celé zemi není možné, pokud nechceme znehodnotit její typický ráz a přitažlivost. Lidé ČEZu mají připraveny projekty pro dvě velké větrné elektrárny. Jedna má být u Dukovan, druhá u Nechranické přehrady u Kadaně, řada menších na Českomoravské vrchovině. ČEZ by chtěl budovat i malé vodní elektrárny (zatím jich vlastní 21 o výkonu do deseti megawattů), jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je 18 procent a mohl by dosáhnout až 20 procent. Začala již výstavba projektu vodních turbin na výtoku chladicí vody z elektrárny Mělník. Podle zpráv z českého tisku např. Plzeňská teplárenská se od začátku roku 2007 podílí 16 procenty na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů u nás. Dokončením výstavby zařízení na spalování čisté biomasy by se dostala na 25 procent. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 66/145
Výhoda přebytku energie: Výpadky z listopadu 2006 názorně předvedly, že podobným krizím lépe vzdorují země, které mají relativní přebytek energie. Výjimkou byla Francie, ale tam zas vznikl problém kompatibilnosti (slučitelnosti) přenosových soustav. To je mimochodem překážka, jež by měla zastavit u nás ty, kteří by chtěli dovážet levnou elektrickou energii např. z Ukrajiny. Zatím ukrajinská a naše přenosová soustava nejsou však navzájem slučitelné (kompatibilní). O to více by měla stoupnout role jádra, které má nesporné místo v energetické politice státu, jenž musí myslet na vyšší jistotu dodávek, tedy energetickou bezpečnost i u nás. Představy Zelených, kdyby byly realizovány, povedou k tomu, že spotřebitelé budou platit až dvojnásobek současných poplatků za elektřinu. Někteří odborníci v České republice připouštějí možnost státní regulace smluv mezi firmami o dovozu energetických surovin či zavedení přídělu energií v případě nouze. V programu Topolánkovy vlády (ODS, KDU-ČSL, Strana Zelených) dokonce stálo, že do roku 2020 se sníží v ČR spotřeba energií na jednotku HDP o 40 procent. Zatím však u nás spotřeba elektřiny roste, nové elektrárny se ovšem nestaví a země je stále závislejší na jejích dovozech. Větrné elektrárny (ovšem výkonnější a spolehlivější než ty dosavadní) jsou pro nás teprve vizí, výstavba a provoz solárních elektráren (např. Ostrožská Lhota na Uherskohradišťsku) je rovněž v plenkách. Pokud nedojde ke změně v samé podstatě věci, za takových 5 - 7 let ČR nebude již vyvážet, ale naopak dovážet elektřinu. Zvýší se i naše závislost na dovozech z Ruska, odkud dostáváme již nyní přes 90 % ropy a téměř 70 % plynu. Přebytek elektřiny bude mít v EU nejspíš jen Francie. Výzva vedení KSČM ze dne 11. ledna 2007, aby vláda neotálela s rozhodnutím o výstavbě třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Temelín, přišla v nejvyšší čas. Je třeba zaznamenat pro budoucnost prohlášení Vojtěcha Filipa v této souvislosti: „Třetí a čtvrtý blok nelze do roku 2012 postavit, pokud se nezahájí v letošním roce práce na projektové dokumentaci a stavebním řízení" (viz Haló noviny, 11. 1. 2007). Čeští odborníci výzývají i varují: Asociace energetických manažerů, největší česká zájmová organizace působící v energetice, která sdružuje výrobce, distributory, obchodníky i spotřebitele energií, poskytla „Haló novinám" celé znění dopisu, zaslaného premiérovi Mirkovi Topolánkovi. Vyslovuje v něm vážné znepokojení nad pasážemi Programového prohlášení vlády, jež se týkají vývoje elektroenergetiky. Vzhledem k důležitosti stanoviska na slovo vzatých odborníků podstatnou část tohoto dopisu si dovolím zde zveřejnit: „Naše znepokojení vychází ze skutečnosti, že spotřeba elektřiny v republice trvale roste, což je celoevropský trend. Vláda deklaruje svým Programovým prohlášením odmítnutí výstavby nového jaderného zdroje a současně zmrazení limitů těžby uhlí. To znamená, že v blízké budoucnosti dojde k poklesu těžby hnědého energetického uhlí. Současně se plánuje úplné zastavení těžby černého uhlí. To zákonitě povede k citelnému poklesu výroby elektřiny. Obnovitelné zdroje mohou pokrýt jen menší část takového výpadku. Úplnou náhradu tohoto výpadku výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů pokládáme, z důvodů technologických možností, vysokých pořizovacích i výrobních nákladů, z důvodu ne zcela zanedbatelného vlivu na životního prostředí a rovněž z důvodů provozní nejistoty, za nereálné. Zůstává možnost nahradit naše uhlí masivním dovozem plynu nebo ropy. Obě tyto komodity jsou značně dražším palivem a při množstvích, která by měla výpadek těžby uhlí nahradit, to znamená výrazné zvýšení cen elektřiny. K tomu přistupuje skutečnost, že s vyšším využitím tohoto paliva počítá téměř celá Evropa. Tato paliva navíc pocházejí převážně z ekonomicky i politicky nestabilních oblastí. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 67/145
S dovozem elektřiny pak nemůžeme počítat vůbec. Drtivá většina zemí Evropy je už dnes závislá na jejím dovozu. Hlad po elektřině roste a v dohledné době poroste ještě více, neboť nové zdroje se v Evropě prakticky nebudují. Podle řady studií a prognóz se bez masivních investic do energetických zdrojů, již v roce 2015 roční spotřeba elektřiny ČR vyrovná s její výrobou. Nedostatek výkonů a nevhodná skladba zdrojů v Evropě se projevuje nyní těžkými provozními poruchami přenosových soustav, a to až po velkoplošné a dlouhodobé výpadky států a regionů. To vše bude, téměř jistě i bez ekologických daní, ve svých důsledcích znamenat strmý růst ceny elektřiny u nás i v Evropě. Máme velmi vážné obavy, že energetická politika deklarovaná Vaší vládou povede v ČR v poměrně krátké době k hluboké energetické krizi. Jejím důsledkem pak bude krize ekonomická a sociální. Jsme přesvědčeni, že jediná možná cesta, jak zabránit bez rizikového a drahého dovozu energetické krizi v ČR, je výstavba nového jaderného zdroje nebo uvolnění limitů těžby uhlí. Nejlépe obě možnosti současně. Pro jadernou energii hovoří řada argumentů. Podíl 96 % dnešních odpadů z jaderných elektráren bude, po technologicky dnes už zvládnuté recyklaci, v blízké budoucnosti významným a snad dokonce strategickým zdrojem energie. Vývoj svědčí pro to, že obavy z bezpečnosti jaderných elektráren nejsou namístě a jsou spíše zdrojem politického klání, nežli realitou. Ve světě dnes spolehlivě pracuje 435 reaktorů a další jsou ve výstavbě. Souhlasíme také s podporou výroby energií z obnovitelných zdrojů i se snahou chránit naše životní prostředí. Zde však máme výhrady k dosavadní praxi. Máme za to, že podpora výroby elektřiny z extrémně drahých zdrojů je trestuhodným plýtváním prostředky nás všech. Nelíbí se nám podpora zdrojů, které vyrábí elektřinu s výkupní cenou více než dvakrát vyšší, než je cena běžně dostupná (např. závazná výkupní cena elektřiny vyrobené z větru je 2,5 krát vyšší a z fotovoltaických, solárních článků je vyšší až 13 krát). O návratnosti vysokých investičních dotací pro budování obnovitelných zdrojů se také nehovoří a i to jsou prostředky nás všech. Výkupní ceny z těchto zdrojů nezahrnují náklady na budování potřebných liniových staveb pro vyvedení výkonů ani náklady na vybudování a pohotovost jiných zdrojů, které musí při nepříznivých podmínkách obnovitelné zdroje ihned nahradit. Velmi nás proto znepokojuje skutečnost, že podporovaná, ale nekoordinovaná výstavba těchto nestabilních zdrojů není kompenzována výstavbou rychle disponibilních zdrojů, například přečerpávacími vodními elektrárnami, kterými bychom mohli tuto nestabilitu výkonů vyrovnat. Jen velmi neradi bychom se dostali do situace našich německých kolegů, jejichž elektrizační soustava je nestabilní právě z titulu větrných elektráren a tato nestabilita se přenáší i na naši přenosovou soustavu. Myslíme si tedy, že by vláda měla svou podporu více zaměřit na výzkum a vývoj nových energetických technologií, s úkolem zvýšit účinnost energetických zdrojů, nebo na vývoj takových technologií, které by umožnily s přijatelnými náklady spalování biomasy, ale i klasických paliv, a to při výrazném snížení negativního ovlivnění životního prostředí. Také například vyšší podpora využití sluneční energie k vytápění a ohřevu vody slunečními kolektory ve školách, úřadech, ale i v obytných domech by jistě s menšími náklady přinesla vyšší úspory paliv. Jsme technici, specialisté v oboru energetika, kde hlavními atributy spolupráce jsou vzájemná důvěra, spolehlivost, přesnost a uvážlivá, na reálných předpokladech založená prognostika. Se svými kolegy z jiných evropských zemí, se kterými již léta spolupracujeme, docházíme ke stejným závěrům. Proto co nejdůrazněji protestujeme proti tomu, aby Vaši ministři na půdě EU přednášeli nesplnitelné závazky a sliby dotýkající se našeho oboru. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 68/145
Oceňujeme Vaše vystoupení na summitu EU, kde jste představitelům členských zemí otevřeně řekl, že závazek docílit 20 % výroby energie z obnovitelných zdrojů už v roce 2020 je v podmínkách ČR nesplnitelný. Ale i závazek vyrábět 8 % elektřiny z obnovitelných zdrojů budeme plnit s obtížemi a za cenu vysokých nákladů. Vážený pane předsedo vlády, obracíme se na Vás, jako na našeho bývalého člena s apelem. Nepřipusťte krizový vývoj v naší zemi a přesvědčte své koaliční partnery o nutnosti změny energetické politiky deklarované Programovým prohlášením vaší vlády. Byli bychom Vám také velmi vděčni, kdyby se Vám podařilo prosazovat zájmy české energetiky a celého našeho průmyslu na úrovni Evropské unie." (Viz Haló noviny, 24. dubna 2007). Zkušenosti sousedů: Chtěl bych za sebe ještě poznamenat, že u našich bezprostředních sousedů ve Slovenské republice je situace ještě horší. Odstávkou prvního bloku V-1 v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích koncem prosince 2006 (do konce roku 2008 mají být odstaveny ještě další 2 bloky, k čemu se zavázala vůči EU ještě Dzurindova vláda) a plánovaným uzavřením tří tepelných elektráren Slovensko ztratí 18 % výroby elektrické energie a z dosavadního vývozce se stane rovněž dovozce elektřiny. Země si tak „odstaví" výkon kolem 2000 megawatthodin, což je též důsledek spěšné liberalizace. Existují však plány na výstavbu nových vodních elektráren např. na řece Ipeľ nebo jiném vodním toku, jakož i vybudování elektráren na obnovitelné zdroje, zejména biomasu či vítr. Nicméně přebytek elektřiny se na Slovensku očekává znovu až kolem roku 2015 po dokončení jaderné elektrárny Mochovce. V podobné situaci jsou však i jiné členské státy EU. Elektrickou energii musí v nemalém množství dovážet i Německo, kde kvůli zvyšujícím se nárokům na ochranu životního prostředí dochází již několik let k omezování výstavby nových elektráren (viz Haló noviny 23. června 2007). Citelnou ránou klimatickým cílům, jak je stanoví EU, a k jejichž splnění se i naši jižní sousedé v Rakousku hrdě hlásí, bude chystaná výstavba nových plynových elektráren, které mají odstranit stoupající nedostatek proudu a závislost Rakouska na jeho dovozu. Ve dvou etapách (polovina jich má být v provozu již v roce 2010) se plánuje spuštění kolem deseti zdrojů o celkovém výkonu 4.600 megawattů, což je asi o pětinu více než kapacita současných českých jaderných elektráren, které však nezatěžují klima emisemi CO2 či skleníkovými plyny. Jejich provoz bude podle některých propočtů představovat v základním zatížení spotřebu zhruba šest miliard krychlových metrů zemního plynu ročně. Z takového množství při spalování uniká do ovzduší kolem 15 milionů tun CO2. Pokud jde o využití zdrojů obnovitelné energie u nás, samotní členové české vlády pokládají výrobu elektřiny ze slunečních kolektorů za málo výhodnou i proto, že orgány EU s potížemi dávají na výstavbu podobných kapacit peníze z příslušných fondů na ekologické energie. "Sluneční elektrárny jsou zatím ze všech zdrojů nejméně efektivní a zároveň nejdražší. Dokud nebudou vyvinuty články s vyšší účinností, masivní výstavba fotovoltaických elektráren by vedla pouze ke zvýšení nároků na elektrickou soustavu a záložní zdroje. Proto podporujeme výzkum a vývoj fotovoltaických elektráren, nikoli jejich výstavbu," prohlásil podle řady českých novin v této souvislosti ministr Martin Říman v roce 2007. Podíl obnovitelných zdrojů na "energetickém mixu" ČR klesá. Podle údajů z Ministerstva průmyslu a obchodu se v roce 2007 snížil na 4,7 % oproti 4,91 % koncem roku 2006. První největší elektrárna ve východní Evropě, která vyrábí energii ze slunce, začala produkovat proud na konci ledna v Bušanovicích u Prachatic s maximálním výkonem 600 kilowattů. V létě 2007 byla otevřena další solární elektrárna v Ostrožské Lhotě na Uherskohradišťsku, která má výkon 702 kilowatt, což pokryje roční spotřebu elektřiny asi 200 domácností a ušetří asi 750 kilogramů CO2, které by jinak unikly do ovzduší. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 69/145
V roce 2008 by měly být v obci Hluk rovněž u Uherského Hradiště zprovozněny fotovoltaické panely o ještě vyšším výkonu - 1,1 megawatt. Nové sluneční elektrárny by tak mohly do určité míry vylepšit bilanci ČR v oblasti využívání obnovitelných zdrojů. Podle zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR fotovoltaické systémy vloni dodaly do sítě odhadem 200 megawatthodin elektřiny, avšak největším výrobcem proudu z obnovitelných zdrojů jsou u nás vodní elektrárny, jejichž podíl na produkci tohoto druhu elektřiny již mírně převyšuje 70 procent. Celoevropský průzkum, agentury „Eurobarometer", jehož výsledky byly uveřejněny 5. března 2007, ukázal, že téměř polovina oslovených obyvatel České republiky si myslí, že podíl jaderné energetiky by se měl v budoucnu zvýšit, zatímco 40 % je opačného názoru. Více než polovina dotázaných Čechů se domnívá, že zodpovědnost za plánování energetické politiky mají mít národní vlády. V celé EU je toho názoru jen jedna třetina oslovených.
Formování energetické politiky EU Energie byla v popředí zájmu Evropské unie počínaje Evropským společenstvím uhlí a ocele (ECSE) od roku 1951 a později Evropským společenstvím atomové energiie (EURATOM). Zatímco ECSC se zaměřilo hlavně na řešení problému poklesu produkce uhelného průmyslu a následně i krizi na úseku ocelářství a jeho restrukturalizaci, EURATOM se stal poměrně důležitou instituci v oblasti rozvoje jaderné energetiky a stanovování jejích standardů včetně ochrany proti atomové radiaci. Nicméně teprve nyní dochází k ucelenější snaze postavit základ příští energetické politiky Evropské unie. Konzervativní, avšak odborně kompetentní síly v Evropském parlamentu ústy bývalého předsedy Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) Gilese Bryana Chichestra (ze skupiny evropských lidovců a evropských demokratů) mluví dokonce o potřebě unijní „nové energetické politiky". Její pilíře podle Chichestra mají spočívat na: - společném řešení rostoucí závislosti na dovozech ropy a plynu do EU; - potřebě diversifikovat (geograficky rozložit) dovozy energií; - udělovat trvalou a účinnou pozornost životnímu prostředí, zvláště s ohledem na klimatické změny; - zvýšit průzračnost energetických trhů; dále integrovat do jednoho unijního trhu národní energetické trhy s důrazem na vyšší bezpečnost dodávek, konkurenceschopnost a energetickou udržitelnost (viz. European Agenda 5/2006: 02/05/06 - 31/05/06). Dosud však nikdo spolehlivě nevysvětlil, co vlastně znamená zajištění konkurenceschopnosti v podmínkách fúzujících energetických elektrárenských či plynárenských koncernů v EU, které vytváří mamutí - když ne monopolistické, tak v trochu lepším případě oligopolistické - formace na unijním trhu s energiemi. Může být v těchto strukturách skutečné a zdravé konkurenční prostředí pro jiné, menší a nezávislé aktéry ? Situace spíš vyžaduje silného centralizovaného regulátora energie v EU, avšak proti němu se dost staví národní vlády, které se nechtějí podřizovat rozhodnutím unijních orgánů o energiích a tuto pravomoc si chrání jako oko v hlavě. Na druhé straně povýšení role obnovitelných zdrojů energie a vyšší efektivnost jejího využití vyžaduje ne super státní unijní úroveň, ale naopak spíš rozumnou regionální a místní aktivitu včetně racionalizace role všech uživatelů energie včetně domácností. Subsidiarita, tedy upřednostnění rozhodovací role příslušných aktérů v národním rámci má dosud přednost. G. B. Chichester v uvedené souvislosti ovšem správně poznamenává, že poslední dokumenty ( zejména tzv. Zelené knihy o energiích a návazných efektech, které vydala Evropská komise v roce 2006) neznamenají věcný a myšlenkový průlom v oblasti energie. Co je v nich ovšem skutečně nové oproti minulosti, je větší veřejné a politické vnímání důležitosti a naléhavosti těchto otázek, prostě priorita kladená na energie. Někteří publicisté přirovnávají současnou snahu o zajištění přístupu ke zdrojům a o větší jistotu energetických dodávek k boji o přístup k uhlí a oceli v Evropě před necelými sto lety, což přivedlo k první Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 70/145
světové válce. Na druhé straně však právě rozumný přístup k řešení otázek uhlí a ocele po druhé světové válce pomohl položit základy mírové hospodářské integrace Evropy. Nicméně je nutno uznat, že hospodářské, sociální a ekologické aspekty jsou dnes více propojeny a mají větší politickou váhu než na začátku evropského integračního procesu. Proto lze považovat za pozitivní myšlenku, na které Evropská komise postavila základ své tzv. Zelené knihy o evropské strategii pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii. Spočívá na šesti důležitých aspektech zmíněné NEP: 1) energie jsou nutné nejen pro hospodářský růst, ale i nová pracovní místa v EU; 2) vnitřní energetický trh má zajistí bezpečnost dodávek a solidaritu členských zemí EU; 3) řešení problémů bezpečnosti a konkurenceschopnosti energetických dodávek musí směrovat k udržitelnějšímu, efektivnějšímu a různorodějšímu energetickému "mixu"; 4) je nutno integrovat úsilí na řešení problému klimatických změn; 5) nezbytné je rovněž podporovat inovace na základě plánu vývoje strategických energetických technologií a 6) je třeba zformovat soudržnou zahraniční politiku EU v oblasti energie. V tomto rámci Evropská komise navrhla určit priority pro vytvoření nové energetické infrastruktury Unie, která zajistí bezpečnost dodávek, uzavření pan-evropské smlouvy o energetickém společenství (PEECT), nové energetické partnerství s Ruskem, vytvoření nových mechanismů pro rychlou a koordinovanou reakci při naléhavých situacích, které vzniknou v souvislosti s energetikými dodávkami a mohou ohrozit zájmy EU, dále prohloubit vztahy s hlavními producenty a spotřebiteli energie, jakož i přijmout mezinárodní smlouvy o energetické účinnosti. Bezpečné dodávky jsou klíčovým faktorem takové politiky. Správný obsah energetického „mixu": Jde též o to, aby EU nalezla správný obsah tzv. energetického "mixu" (složeného z více druhů energií). Jde však nejen o paliva, ale i související technologie, které by zajistily dostatek energetických dodávek do členských států EU. Přílišná závislost na plynu je zrovna tak špatná, jako je přehnaná víra v to, že obnovitelné energie mohou pokrýt příští energetické potřeby EU. Jedno i druhé není ani udržitelné ani realistické. Z každého je užitečné vzít něco, přičemž nemůžeme zapomínat ani na roli uhlí (zejména jeho tzv. čistší variantu prostřednictvím nových technologií), jakož i na jadernou energii. Polarizace debat mezi zastánci jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů je nejen zbytečně zpolitizována, ale v podmínkách emocí a účelových politických či populistických prohlášení nemůže vést k rozumným závěrům, které současnost i budoucnost členských zemí EU potřebuje více než sůl. Není divu, že vysoká míra energetické závislosti EU znepokojuje mnohé politiky. Zatímco v roce 2000 bylo 50 % veškeré spotřebované energie v EU dovezeno ze zahraničí, k roku 2030 by to mělo být podle odhadů již 70 %, zejména z Ruska, ale i z řady rozvojových zemí. Formování jednotné unijní politiky v oblasti energií však stále naráží na překážky. Některé členské státy EU trvají na tom, aby energetická politika neomezovala jejich národní suverenitu. Zatímco se orgány EU snaží o rozšíření svých pravomocí v této oblasti tak, aby mohly více ovlivňovat jednotnou regulaci energie z hlediska zajištění hospodářské soutěže (konkurenci) a ochrany životního prostředí, postoje některých členských států brzdí formování jednotnější energetické politiky EU, kterou by se museli řídit. Rozhodující část pravomocí v energetických otázkách zůstává tedy nadále v rukou vlád jednotlivých členských zemí EU, i když se orgány EU stále aktivněji hlásí k tomu, že právě ony byly naděleny kompetencí zasahovat do společného unijního trhu s energiemi kromě jiného z hlediska zajištění volné soutěže či konkurence. Právo rozhodovat o složení tzv. energetického "mixu" (v jakém poměru se elektřina vyrábí z uhlí, plynu, v jaderných elektrárnách, z vody, větru, slunečního svitu či dalších zdrojů) si členské státy též bedlivě střeží. Proto se příslušné orgány EU (Rada ministrů EU, Evropská komise, Evropský parlament a jimi pověřené a podřízené instituce) více zabývají otázkou energetické bezpečnosti.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 71/145
Pod tímto pojmem se rozumí dlouhodobé a nejméně rušivé, tedy co nejvíce zaručené energetické dovozy z producentských zemí, nejméně zranitelná energetická infrastruktura včetně tranzitních tras a pod. I zde si však členské státy ponechávají právo vlastního rozhodování a iniciativy namísto společného postupu v rámci EU. Nicméně vědomí, že bez jednotnějšího postupu všech členských zemí, nelze uspět před zbytkem světa, a tím rovněž dosáhnout vyššího stupně energetické bezpečnosti, začíná převládat u většiny vlád členských států EU, zejména po rozšíření Unie o deset a poté o další dva nové členy. Toto vědomí však generuje i složitosti, mezi něž patří tvrdší vyjednávací pozice velkého energetického dodavatele, jakým je Rusko, jenž tak nejen adekvátně reaguje na vyšší poptávku po jeho energetických zdrojích ze strany rychle se rozvíjejících ekonomik, jakými jsou např. Čína či Indie, nebo na snižující se zásoby fosilních paliv ve světě, ale i na animozitu či přímo nevraživost ze strany některých pravicových kruhů v EU, včetně Evropského parlamentu, které se nemohou vyrovnat se skutečností, že jejich země jsou objektivně vzato dlouhodobě závislé na ruských energetických zdrojích. Irituje je i to, že Rusko si již cílevědoměji hlídá svoji prioritní energetické zdroje před pronikáním investičního velkokapitálu ze západních států. Významné podněty: Důležité dokumenty orgánů EU, jako je kromě „Zelená knihy" (2006) sdělení Evropské komise nazvané „Energetická politika pro Evropu" (schválila ji Evropská rada v lednu 2007), jakož i jiné závěry ze summitů Evropské rady, předkládají významné náměty k formování strategie udržitelné, konkurenceschopné a bezpečné energie pro EU. Vychází z potřeby zajistit spolehlivější unijní trh s energiemi, rovněž více se opírat o solidaritu členských států Unie, více diverzifikovat dovozy energií z jiných zemí, pružněji prosazovat inovace pocházejícíi z energetických technologiích a tak zakládat fundament příští jednotnější energetické politiky EU. Tento dokument je důležitý navíc tím, že zvýrazňuje vazbu mezi energií a klimatickými změnami a uznává důležitou roli jederné energetiky v podpoře cílů nízkouhlíkových energií a zajištění konkurenceschopnosti EU. Evropské jaderné energetické fórum, jež se konalo koncem roku 2007 v Bratislavě a znovu v květnu 2008 v Praze, následně pak v listopadu 2008 v Bratislavě, může být v tomto ohledu velmi nápomocné, jelikož skýtá platformu pro obsažnou, průhlednou a neideologickou diskusi o klíčových aspektech, kterými může jaderná energetika pozitivně ovlivnit energetickou budoucnost EU. Novým cílem, se kterým přišla Evropská komise samostatně v roce 2007, je neodkladné přijetí závazku snížit emise oxidu uhličitého (CO2) v členských zemích EU do roku 2020 o 20 procent ve srovnání s rokem 1990 a snížit emise skleníkových plynů v celém světě o 50 % do roku 2050 (rovněž ve srovnání s rokem 1990). Obava z potenciálních klimatických změn způsobovaných člověkem, hospodářstvím a infrastrukturou, vede ke stále většímu propojování energetiky s ochranou životního prostředí. Získáva navrch postoj, že to, co není ekologické, nemůže být ani ekonomické. Větší důraz se klade na energetické úspory a obnovitelné zdroje energie, včetně vodíkové, a z ní vyplývajícího pohonu automobilů, plazmových reaktorů a jiných nových postupů. Energetická účinnost se pozvedla na úroveň jednoho ze základních kriterií ekonomické a zároveň ekologické úspěšnosti jednotlivých členských zemí i Unie. Je zvláště důležité, aby státy, které mají dlouhodobé zkušenosti z využívání jaderné energie, aktivně prosazovaly nový pohled na energii z jádra, ale i na výrobu elektřiny z tzv. čistějšího uhlí (clean coal), prostě z toho, o co se mohou členské země EU reálně opřít ve snaze zajistit dostatek energie pro své obyvatelstvo a šetrně přitom zacházet i s přírodou. Tím se nesporně může též snižovat závislost na importech energií, zejména ropy a zemního plynu. Využití všech dostupných a rozumných zdrojů by mělo zůstat suverénním právem každého členského státu, ale společný zájem EU by pro ně neměl být macešskou záležitostí. Do těchto otázek musí mít možnost mluvit i příslušné podnikatelské a výzkumné subjekty. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 72/145
Jen rozumný a koordinovanější postup členských zemí EU vůči vnějším dodavatelům energie může zajistit účinnější prosazování společných energetických zájmů. Zapojení se do řešení problémů změny klimatu, v němž EU hraje vedoucí roli v globálním rozsahu jako smluvní strana Rámcové úmluvy o změně klimatu a Kjótského protokolu, je další z priorit. Do mezinárodní konference v Dánsku v roce 2009, kdy proběhnou již meritorní diskuse o společném postupu po roce 2012, je třeba v tomto směru udělat nemálo. Zvláštní význam má přitom i pro naši zemi obchodování s emisemi a jejich dopady na ekonomiku, k čemu se ještě vyjádřím. Pozitivní signály z Evropského parlamentu Plenární zasedání Evropského parlamentu mělo v týdnu od 22. do 26 října 2007 na programu jednání velmi důležitý bod "Konvenční zdroje energie a energetické technologie". Zprávu, kterou k němu předložil německý lidovecký poslanec Herbert Reul, Evropský parlament přijal drtivou většinou hlasů. Zpráva odráží stanoviska poslanců v mnoha diskusích ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE). Na prvních místech konstatuje, že spolehlivé a stabilní zásobování Evropské unie energií lze dosáhnout pouze při konstruktivní spolupráci členských států EU jak mezi sebou, tak s jinými zeměmi, ale též tím, že dojde k urychlení výzkumu, inovací a k energetickým úsporám či změnám v chování spotřebitelů. Evropský parlament v přijatém usnesení ke zprávě uvítal stanovisko Evropské komise o udržitelné výrobě elektrického proudu z fosilních paliv, o Evropském strategickému plánu pro energetické technologie a o jaderném ukázkovému programu. Konstatoval, že zlepšení energetické účinnosti významně přispívá k zabezpečení dodávek energie a zároveň zvyšuje technologické vývozní možnosti výrobců z EU. S ohledem na rostoucí nedostatek je ovšem důležité diverzifikovat zdroje energie. Má za to, že je nezbytné, aby se nadále zvyšovala efektivnost technologií elektráren na fosilní paliva, zlepšovaly bezpečnostní normy v jaderných elektrárnách, urychlil rozvoj technologie jaderné fúze a odpovídajícím způsobem se zvýšilo financování výzkumu. Žádá členské státy EU a regionální a místní orgány, aby diverzifikovaly a decentralizovaly produkci energie a přitom používaly ty nejvhodnější zdroje z různých regionů celé EU a braly v potaz zvláštní rysy regionů. Konstatuje, že zvýšené využívání udržitelných zdrojů energie je klíčové, aby rozvojové země dosáhly svých rozvojových cílů tisíciletí, a že v současnosti narážejí dvě miliardy lidí na energetická omezení, která limitují jejich možnosti hospodářského rozvoje a zlepšení životní úrovně. Poukazuje též na to, že různá narušení budou na vnitřním trhu v oblasti energie přetrvávat, dokud se na energetickou politiku nebude vztahovat zásada „znečišťovatel platí“ stanovená v čl. 174 odst. 2 Smlouvy o Evropských Společenstvích. Proto v písemné podobě naléhavě žádá členské státy, aby do cen za energii zahrnuly i externí náklady a připomíná, že ceny energie musí zohledňovat skutečné náklady výroby energie, včetně těch, jež se týkají ochrany životního prostředí. Úspěšného snížení emisí skleníkových plynů z odvětví energetiky může být dosaženo podle zprávy pouze na základě zvýšeného používání nízkouhlíkových technologií, např. těch, které jsou založeny na využití jaderné energie, na čisté přeměně uhlí nebo na obnovitelných zdrojích. Důležitost energetických technologií: Pokud jde o energetické technologie Evropský parlament trvá na tom, že udržitelné zásobování EU energií lze realizovat, pouze pokud bude větší úsilí věnováno výzkumu a dojde i ke změně chování spotřebitelů. Vítá vytvoření Transatlantické hospodářské rady EU a USA, jako součásti transatlantického hospodářského partnerství mezi EU a USA, které bylo uzavřeno ve Washingtonu dne 30. dubna 2007. Domnívá se, že to pomůže dosáhnout lepšího transatlantického porozumění u témat, která se týkají energetiky a připomíná, že že je třeba posílit vazby právě mezi tématy spojenými s energetikou, což musí zahrnovat rovněž legislativní aspekty.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 73/145
Poukazuje na to, že EU zaujímá ve výzkumu a vývoji inovačních energetických technologií, včetně energetické účinnosti a obnovitelných energií, vedoucí postavení ve světě, a to zejména v oblasti technologií jaderné syntézy. Naléhavě žádá Evropskou komisi, členské státy, regiony a ostatní zúčastněné strany, aby účelně využily možností, jež nabízí politika soudržnosti, a investovaly do nových energetických technologií, a to jak do obnovitelných zdrojů, tak do technologií udržitelných fosilních paliv („elektrárny s nízkými emisemi“). Apeluje na členské státy a regionální orgány, aby přijaly opatření na lepší zajištění dodávek energie zvýšenou přímou spoluprací v odvětví energetiky, zvláště v pohraničních oblastech. Doporučuje více investovat do inovací a aplikovaného výzkumu a nasměrovat kapitálové investice do inteligentních energetických sítí a technologií inteligentních distribučních soustav. Podle tohoto dokumentu jiné státy a regiony mimo EU v současné době vynakládají na výzkum a vývoj značné prostředky, což by mohlo ve střednědobém horizontu vedoucí postavení EU v oblasti technologií ohrozit. Mělo by se však předejít nadměrné koncentraci finančních prostředků jen na několik oblastí. Konstatuje rovněž, že vzhledem k celosvětové odpovědnosti za boj proti změně klimatu by nebylo vhodné, aby rozvojové země zaostávaly v zavádění technologií na zachycování a skladování uhlíku (CCS), a zdůrazňuje zásadní význam úzké spolupráce EU s Čínou a Indií v této oblasti. Vítá, že náskok EU v oblasti energetických technologií posiluje konkurenceschopnost jejího průmyslu a vytváří i nová pracovní místa. Vyzývá EU, členské státy a podniky, aby v souladu se zásadou subsidiarity (EU může řešit tu kterou otázku jen v případě, že členský stát EU ji neřeší v rámci své kompetence) znásobily úsilí o energetický výzkum a vývoj tak, aby se zvýšila účinnost výroby a dodávek energie, omezily dopady na životní prostředí, zvýšila bezpečnost stávajících technických prostředků, rychleji rozvíjely technologie skladování obnovitelných energií, vyvíjely jaderné reaktory nové generace a nové energetické technologie, včetně jaderné syntézy. V jednom ze svých závěrů Evropský parlament vítá oznámení Evropské komise, že na jarním zasedání v roce 2008 Evropská rada předloží strategický plán pro energetické technologie, avšak upozorňuje na nutnost zajištění finančních prostředků pro tento plán. Vyzývá Evropskou komisi, aby podporovala technologie syntetických paliv, a to s ohledem na jejich potenciál posílit zabezpečení zásobování energií a snižovat emise v odvětví silniční dopravy. Poukazuje i na to, že státní podpora při spouštění nových energetických technologií by měla být finančně přiměřená, a měla by zohledňovat míru jejich rentability. Upozorňuje, že je třeba zajistit, aby se při budování nových kapacit používaly nejúčinnější dostupné technologie a ve větší míře se využívala kombinovaná výroba tepla a elektřiny, dálkové vytápění a chlazení, jakož i průmyslové zbytkové tepla. Fosilní paliva významná složka: Evropský parlament dále zdůraznil, že fosilní paliva považuje za velmi významnou složkou zabezpečení zásobování energií v EU, přičemž zejména zemní plyn je takovým důležitým palivem s nižším obsahem uhlíku. Drtivá většina europoslanců má za to, že tato paliva budou muset být využívána dlouhodobě, dokud obnovitelné zdroje nepokryjí základní enenrgetické potřeby EU. K zabezpečení dodávek energie mohou však přispívat rovněž tuzemské fosilní zdroje energie, především rozsáhlá naleziště uhlí a nevyužité zásoby ropy a plynu v některých členských státech. Parlament doporučuje, aby v budoucích výrobnách energie, kde to je technicky možné, byly instalovány technologie CCS (viz dále), avšak rovněž příslušné právní a správní předpisy musí odpovídat optimálním výrobním podmínkám. Je nezbytné vynaložit nemalé úsilí na snížení emisí a zvýšení energetické účinnosti u výroby energie z fosilních zdrojů, mimo jiné podporou rozvoje kombinované výroby tepla a elektřiny. EP v této souvislosti vyzval Evropskou komisi, aby podporovala investice do kombinované výroby tepla a elektřiny. Z hlediska zabezpečení dodávek energie a efektivity nákladů považuje za nerozumný krok bránit pomocí nesprávných tržních pobídek výstavbě modernějších a účinnějších uhelných elektráren. Vyzval Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 74/145
zároveň Evropskou komisi k tomu, aby zajistila, že systém obchodu s emisemi nebude bránit nahrazování stávajících zařízení, včetně jaderných elektráren, moderními a ke klimatu šetrnějšími zařízeními. Rovněž trvá na tom, aby byly stávající elektrárny na fosilní paliva po zbytek svého životního cyklu způsobilé přijímat vnitrostátní podporu a též podporu ze strany EU, aby se tak mohla zlepšovat jejich energetická účinnost a vliv v oblasti životního prostředí. Skladování CO2 prostřednictvím technologie CCS: Evropský parlament upozornil též na to, že technologie skladování kysličníku uhličitého ve speciálních zásobnících (CCS) je spojena s poklesem účinnosti elektráren a že technické, environmentální a právní otázky skladování CO2 představují výzvy, které mohou být vyřešeny pouze prostřednictvím výzkumných a politických iniciativ. Za důležité považuje, aby byly technologickými zařízeními CCS při nejbližší praktické příležitosti opatřeny elektrárny na fosilní paliva. V této souvislosti se poslanci domnívají, že technologie CCS představuje pouze jeden z prostředků, který by mohl být použit při řešení otázky ochrany klimatu. CCS nemusí být účelná pro malé elektrárny, které vyrábí pouze malé množství energie. V souvislosti s CCS požaduje, aby byl prováděn výzkum za účelem minimalizace ztrát účinnosti, podpory bezpečného skladování CO2. Naléhavě žádá zahájení komplexního geologického mapování s cílem stanovit možnost bezpečného skladování CO2 a určit nejvhodnější lokality. Poukazuje na nedostatek patřičných informací o dopadech skladování CO2 na geologická podloží, avšak domnívá se, že není užitečné zavádět závazné normy pro výrobu elektřiny bez produkce CO2 ve všech elektrárnách, neboť až bude technologie vyvinuta a připravena k použití, bude využívání CCS řídit vytvářený systém obchodu s emisemi EU. Vyzval Evropskou komisi, aby ohledně CCS urychleně předložila legislativní návrh, který vyřeší právní otázky týkající se skladování a přepravy CO2, čímž se vytvoří platforma pro zabezpečení investic v souvislosti s takovými projekty. Evropská komisi musí též vyhodnotit potenciální rizika zachycování a skladování CO2 a stanovit požadavky na udělování licencí pro činnosti v této oblasti a pro vhodné řízení zjištěných rizik a dopadů. Trvá na tom, že při zkoumání možností geologického skladování jakožto součásti technologie CCS musí být zaručeno, že se CO2 bude ukládat bezpečně a trvale v lokalitách, které neumožňují unikání uhlíku zpět do atmosféry. Demonstrační projekty týkající se ekologických uhelných technologií se musí provádět v oblastech s historickou tradicí těžby uhlí, které trpí dopadem plánů přeměny a postihuje je finanční rámec na období 2007–2013. Obrátil se též na EK, aby co nejdříve stanovila jasné politické pokyny ohledně podpory výzkumu technologií CCS, aby prošetřila, jak můžou být technologie CCS využity v souvislosti s komerční výrobou elektrické energie a aby předložila návrhy, jak předejít rozporům mezi používáním postupů CCS a systémem obchodu s emisemi a zároveň zajistit, aby tyto pokyny a návrhy nebyly překážkou rozvoje obnovitelných zdrojů energie a úsilí o zvýšení energetické účinnosti. Zdůraznil, že je důležité informovat obyvatele oblastí, kde se nacházejí uhelné elektrárny, o nebezpečích spojených s těmito elektrárnami, a poukázal i na to, že je důležité zveřejňovat plány modernizace stávajících elektráren a zmírňování jejich dopad na životní prostředí. Evropský parlament dále konstatoval, že elektřina vyrobená prostřednictvím zachycování a skladování CO2 bude přibližně stejně drahá jako elektřina pocházející z obnovitelných zdrojů. Zatímco je třeba většího financování výzkumu a vývoje zachycování a skladování CO2, nesmí tak být činěno na úkor financování výzkumu obnovitelné energie. Dopručil Evropské komisi a členským státům, aby zahájily informační kampaně zaměřené na technologie CCS, jichž se budou účastnit zainteresované subjekty a tvůrci politik. Varoval též před jednostrannou závislostí na určitých dodavatelích či způsobech dodávky plynu a zdůraznil význam zkapalněného zemního plynu v rámci diverzifikace dovozu plynu. Naléhavě požádal EK, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 75/145
aby vedla členské státy k provádění rozsáhlejšího geologického výzkumu zaměřeného na nalezení nových zásob fosilních paliv na území členských států. Poukazal na to, že fosilní paliva představují významný základ, který může být využit rovněž pro velkoobjemovou výrobu vodíku jako nosiče energie i paliva. Současně však vyjádřil znepokojení nad rozsáhlou výstavbou uhelných elektráren v Číně a Indii (které jakožto rozvojové země nejsou vázány Kjótským protokolem) a upozornil, že Čína již v průběhu roku 2007 by mohla překonat objem emisí CO2 vyprodukovaných v USA. Partnerství EU – Čína a jiní: EP upozornil též na exportní potenciál EU v oblasti čistých energetických technologií a dodal, že má-li se podporovat snižování emisí uhlíku při současném udržování hospodářského růstu, musejí se stát prioritou investic EU do infrastruktury v rozvojovém světě čisté energetické technologie a rozšiřování jejich kapacit. Podpořil spolupráci EU s Čínou, zejména partnerství EU-Čína v oblasti změny klimatu z roku 2005 a následné memorandum o porozumění a spolupráci z roku 2006 v oblasti technologie pro výrobu energie s nízkými nebo téměř nulovými emisemi, které by měly povzbudit rozvoj technologií na výrobu čisté energie. Vyzval EK, aby spolupracovala s Čínou na přípravě plánu pro rozvoj technologií pro výrobu čisté energie v Číně a aby stanovila klíčové aktivity a milníky pro rozvoj a použití technologií pro výrobu čisté energie v této zemi. Naléhal na EK, aby vytvořila podobná partnerství s ostatními nově se rozvíjejícími ekonomikami, zejména Indií a Brazílií, které mají rovněž rozsáhlé zásoby uhlí. Vzal přitom na vědomí studii Mezinárodní energetické agentury z roku 2005, která došla k závěru, že zavedení některých technologií v nečlenských zemích OECD by se mohlo osvědčit jako mnohem úspornější a mohlo by být zvláště významné v zemích, v nichž existují velké rozdíly mezi geologickými a přírodními zdroji. Domnívá se ovšem, že pokud tomu tak je, měly by státy zvážit zahrnutí finanční podpory pro rozvojové země, která by jim umožnila splnit vnitrostátní cíle pro zavádění technologií. Vyzval EK, aby podpořila úsilí Světové banky a regionálních rozvojových bank při vytváření investičního rámce pro energie, jehož prostřednictvím by se ulehčovalo řešení otázek nákladů, rizik, institucionálních a informačních překážek, prohlubovalo partnerství veřejného a soukromého sektoru, který by podporoval nízkouhlíkové a bezuhlíkové technologie. Rovněž žádal posoudit různé mechanismy určené k usnadnění spolupráce při výzkumu a vývoji a plnění dalších cílů přenosu technologií, jako jsou Asijsko-tichomořské partnerství pro čistý rozvoj a klima a Fórum pro vedoucí postavení v oblasti sekvestrace uhlíku (CSLF). EK by též měla vytvořit hodnotící kritéria pro mechanismy mezinárodního financování a systém sdílení informací o výzkumu a vývoji, které by byly založeny na schopnosti přispívat k dlouhodobému nízkouhlíkovému a bezuhlíkovému technologickému rozvoji. Naléhal na Evropskou komisi, aby zhodnotila územní dopad svých návrhů v rámci energetické politiky a dala členským státům k dispozici své výsledky. EP vyzval orgány EU ke zvýšení podpory rozvojovým zemím při užívání čistých uhelných technologií, jež se prokázaly jako životaschopné a účinné. Podpořil projekty a technologie zaměřené na zvýšení energetické účinnosti a zabezpečení dodávek energie v rozvojových zemích a speciálně přizpůsobených potřebám a podmínkám v těchto zemích, jako je výuka obyvatel, jak vyrábět vlastní energeticky účinná topidla, což může pomoci vytvořit pracovní příležitosti a bojovat proti další desertifikaci a změně klimatu, zlepšit zdraví. Podpora jaderné energetiky: Evropský parlament v souvislosti s touto zprávou zdůraznil, že jaderná energie je nepostradatelná, mají-li být ve střednědobém horizontu splněny základní energetické potřeby v EU. Podpořil závěry Evropské rady z března 2007, aby byla vedena nezaujatá diskuse o možnostech a rizicích jaderné energie a Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 76/145
poukázal na to, že v současnosti se financování výzkumu v oblasti jaderné energie soustředí převážně na oblast technologií souvisejících s bezpečností. Uznal, že jaderná energie tvoří důležitou součást systému zásobování energií v patnácti z 27 členských států, a tím i v EU jako celku, přičemž zajišťuje třetinu dodávek elektrické energie v celé Unii. Připomněl, že výroba jaderné energie v EU se průmyslově vyvíjela ve velkém měřítku po uplynulá čtyři desetiletí a současně neustále zvyšovala úroveň své spolehlivosti a bezpečnosti. Připomněl, že se ve Finsku, Francii, Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku, v Litvě (ve spolupráci s Lotyšskem a Estonskem), Velké Británii, Polsku a České republice staví nové jaderné elektrárny nebo se plánuje jejich výstavba či se taková možnost vážně zkoumá. Konstatoval, že jaderná energie v současné době představuje největší energetický zdroj EU s nízkou produkcí uhlíku, a zdůraznil potenciální úlohu jaderné energie při ochraně klimatu. Odkázal též na třetí zprávu mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), která uvádí jadernou energii jako jednu z možností zmírnění změny klimatu a upozornil, že rozhodnutí každého členského státu, zda zvolit jadernou energii nebo ji odmítnout, zůstává v jeho výlučné pravomoci, ale může ovlivnit vývoj cen energie v jiných členských státech. Vyzval Evropskou komisi, aby navrhla opatření určená k udržení vysoké úrovně odborné způsobilosti v rámci EU, která je nezbytná, pokud má zůstat zachována možnost využívání jaderné energie. Krátkodobá a střednědobá rozhodnutí o využívání jaderné energie rovněž přímo ovlivní cíle v oblasti ochrany klimatu, které by mohla EU realisticky stanovit. EP přímo upozornil na to, že vzdá-li se EU jaderné energie, nebude možno dosáhnout cílů stanovených ve věci snižování emisí skleníkových plynů a ochrany klimatu. Připomněl současně, že členské státy využívající jadernou energii se zavázaly dodržovat příslušné mezinárodní bezpečnostní normy a normy v oblasti nešíření jaderných zbraní, a uznává v této souvislosti mimořádný význam Smlouvy o Euratomu. Uvítal, že byla zřízena skupina na vysoké úrovni pro jadernou bezpečnost a nakládání s odpady. Zřízení Evropského fóra pro jadernou energii vnímá jako důležitou platformu, v jejímž rámci mohou zainteresované strany diskutovat o plánech investic do jaderné energie a která všestranný dialog o otázkách týkajících se použití a využití této formy energie. Podpořil úsilí Evropské komise stanovit společné referenční úrovně jaderné bezpečnosti v EU a naléhavě upozornil, že je třeba, aby na základě vzájemného přezkumu osvědčených postupů odrážely nejpřísnější možné bezpečnostní normy. Velký význam mají technologické platformy pro udržitelnou jadernou energii vytvářené od září 2007 při formování evropského plánu strategického výzkumu pro jaderné štěpení a poukázal rovněž na to, že objevená naleziště uranu po celém světě představují podle odhadů zásoby na více než 200 let přičemž nabízejí reálné budoucí možnosti diverzifikace politických rizik týkajících se zabezpečení zásobování, resp. umožňují dosáhnout kompromisu mezi rizikem, cenou a polohou nalezišť zdrojů jaderného paliva. Podle něj vývojové trendy předpokládané v rámci Mezinárodního fóra IV. generace, jehož členem je Evropské společenství pro atomovou energii, rovněž naznačují, že jaderná energie má dlouhodobou budoucnost, neboť se z velké míry opírá o využívání zdrojů, jenž prodlužují časový rámec možného využívání jaderné energie v řádu tisíců let a velmi výrazně omezí objem a míru radioaktivity konečného odpadu. Podpořil vyjádření EK ke konkurenceschopnosti jaderné energie a poukazuje na to, že finanční prostředky EU v rámci Sedmého rámcového programu Euratomu budou využity převážně na výzkum v oblasti bezpečnosti a jaderné syntézy. Poukazal na to, že aby se co nejlépe splnila strategická kritéria EU, mělo by se úsilí EU spojit s výzkumem určeným pro rozvoj nové generace udržitelné jaderné technologie. Výroba jaderné energie nebude podle něj velkou měrou ovlivněna žádnými pohyby ceny uranu, protože náklady na toto palivo mají malý dopad na cenu elektřiny. Pro jádro je nutný i stabilní právní rámec: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 77/145
Vzhledem k dlouhodobým investičním obdobím Evropský parlament zdůraznil nutnost stabilního právního, ale i politického rámce v této oblasti. Odkazal na průzkum Eurobarometru z roku 2006, podle nějž má na postoj obyvatelstva k atomové energii velký vliv dobrá informovanost a zdůraznil význam otevřeného veřejného dialogu o jaderné energii ve všech členských státech, aby se tak zvyšovalo veřejné povědomí o pozitivních i negativních dopadech elektrické energie vyráběné v jaderných elektrárnách před tím, než se učiní jakákoli politická rozhodnutí. Otázka trvalého uskladnění by měla být urychleně technicky vyřešena a objem odpadu, u kterého se vyžaduje trvalé uskladnění, je řešitelný a vypočitatelný. Požádal EK, aby urýchlila řešení trvalého uskladnění a ukončila projekt dočasného ukládání odpadu těsně pod zemským povrchem. Připomenul, že od reaktorů čtvrté generace se očekává zvýšení účinnosti využití paliv a snížení objemu odpadů. EK se má zaměřit na vývoj strukturálních materiálů a optimalizaci využití jaderného paliva a podpořit projekty zaměřené na vývoj prototypů reaktorů čtvrté generace. Využívání jaderné energie může vytvářet synergie s obnovitelnými zdroji energie, např. tím, že poskytne originální metody efektivní a hospodárné výroby vodíku nebo biopaliv. Evropský parlament připomněl, že po celém světě je plánována či realizována výstavba mnoha jaderných elektráren a že pro EU má zásadní význam, aby se na jejich výstavbě podílela, ať již z hlediska průmyslové strategie, nebo za účelem podpory nejpřísnějších možných bezpečnostních zásad na celém světě. Poukazuje též a úlohu půjček Euratomu a vyzývá členské státy, aby zajistily tento důležitý nástroj i v budoucnu. Výše uvedené závěry Evropského parlamentu jsou podloženy vysvětlujícím stanoviskem obsaženým ve zprávě. Již dnes by se EU měla především přičinit o to, aby se dostaly do rovnovážného postavení tři pilíře energetické politiky – udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek energie. Vysvětlující část uvedené zprávy, kterou přijal Evropský parlament, v této souvislosti poukazuje mimo jiné na následující skutečnosti: 1. K významu technologií: Inovační energetické technologie nejsou jen důležitým hospodářským faktorem, nýbrž také rozhodujícím způsobem přispívají k zabezpečení dodávek energie. Evropská unie, jednotlivé členské státy a evropské podniky musí nadále usilovat o to, aby posunuly vpřed výzkum a vývoj nových energetických technologií. Na mimořádném významu získává i snižování negativního vlivu na životní prostředí a bezpečnost stávajících zařízení, objevování nových zdrojů energie, účinnější a čistší využití fosilních energií a další vývoj technologií jaderného štěpení a jaderné syntézy. Důležitosti nabývá v této souvislosti též vývozní potenciál EU v oblasti energetických technologií. Např. již v roce 2004 byly z EU vyvezeny ekologické technologie v celkové hodnotě 22 miliard eur. Celosvětově by objem energetických technologií na trhu mohl do roku 2020 stoupnout přibližně na 2 200 miliard eur. Cílem podpory technologií ze strany EU musí být zajistit evropským podnikům na tomto objemu co největší podíl a zapojit do tohoto procesu všechny technologické sektory. To ve značné míře přispěje i k zajištění a vytváření pracovních míst v Unii. Může se to podařit, pouze pokud se posílí a urychlí výzkum v energetickém odvětví, dále pokud se efektivněji zorganizuje a upraví výzkum a inovace tak, aby odpovídaly přinejmenším vyšší úrovni, kterou dosáhly v tomto směru USA a Japonsko. Podle zásady subsidiarity se musí členské země EU soustředit na technologie, které jsou svou podstatou ve strategickém zájmu celé EU a zároveň mají viditelný přínos i pro jednotlivé členské státy. Nezbytná je však též lepší koordinace výzkumných programů na úrovni členských států a celé Unie. Kromě podpory výzkumu představuje důležitý nástroj podpory budoucích technologií také financování při zavádění nových technologií. Takováto podpora by však měla skončit, jakmile dosáhnou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 78/145
rentability, aby nedocházelo k narušení hospodářské soutěže a neočekávaným ziskům. Větší význam by proto měl být přičítán vytvoření evropské platformy pro inovační technologie jakožto prostoru pro vzájemnou součinnost výrobců a zákazníků, jak navrhuje Evropská komise. Tento krok musí umožňovat rychlý přehled o inovačních technologiích, které má EU v energetickém odvětví k dispozici a jenž se nacházejí ve fázi vývoje. 2. K fosilním zdojům: Podíl fosilních zdrojů energie na hrubé domácí spotřebě EU–25 v roce 2004 činil podle údajů Evropské komise 79 %, přičemž největší podíl připadal na ropu (37,2 %), zemní plyn (23,9 %) a uhlí (17,9 %). Uhlí přísluší významná role při výrobě elektrického proudu, ropa převládá v odvětví dopravy. Zemní plyn je oproti tomu využit přibližně rovným dílem při výrobě elektrického proudu i tepla. Kvůli této důležité úloze a zároveň absenci cenově stejně výhodných a účinných alternativ budou fosilní zdroje energie v EU podle veškerých prognóz představovat ústřední součást zdrojů energie i v roce 2020 a dále. Současně vzroste do roku 2030 u fosilních zdrojů energie závislost na dovozu z původních 47 % v roce 1990 přibližně na 70 % (údaje EK se v tomto někdy liší od jiných zdrojů - pozn. autora). Předpokládá se mimořádný růst závislosti na dovozu ropy – bude činit téměř 94 %. Avšak i u zemního plynu vzroste závislost na dovozu ze 47,5 % v roce 2004 přibližně na 85 % v roce 2030. Nárůst v obou případech v zásadě souvisí se snížením domácí těžby v důsledku vyčerpávání nalezišť ropy a zemního plynu. Zároveň roste přibližně o 1 % ročně poptávka po energii. Poptávka po elektrickém proudu přitom oproti poptávce po jiných energiích roste asi dvojnásobně. V současnosti jsou náklady na výrobu elektřiny z fosilních zdrojů energie průměrně o polovinu nižší, než na výrobu z obnovitelných energií (4,7 centů za kWh ve srovnání s 9,5 centů za kWh). Právě s ohledem na konkurenceschopnost evropského průmyslu je neprozřetelné se fosilních zdrojů energie vzdávat, pokud jejich alternativy znamenají pro podniky a spotřebitele značně vyšší výdaje. Taková situace by také výrazně ohrožovala dosažení rozvojových cílů EU a cílů stanovených v rámci Lisabonské strategie. Pro zajištění spolehlivosti dodávek a ochrany životního prostředí je stejně důležité, aby zastaralá zařízení rozvodu elektrického proudu byla nahrazena novými s účinností dosahující alespoň 55 %. Pokud bude v EU do roku 2020 nahrazena jedna třetina uhelných elektráren moderními zařízeními, dojde v ní ke snížení emisí CO2 o jednu třetinu. Rozhodnutí o tom, který zdroj energie bude při výstavbě nových kapacit využíván, musí však být přenecháno výrobcům elektrického proudu, kteří mají o nákladech a výhodách jednotlivých zdrojů energie nejlepší přehled. Kvůli zajištění spolehlivých dodávek energie nesmí vést snahy o ochranu klimatu k znevýhodnění některého zdroje energie. To platí především pro uhlí, jehož zásoby po celém světě stačí minimálně na dalších dvě stě let. Uhlí je nejrozšířenějším fosilním zdrojem energie na světě. Celkem 26 % jeho zásob se nachází v USA a dalších 23 % na území bývalého SSSR. V rámci EU disponují značným podílem na celosvětových zásobách uhlí Německo (7 %) a Polsko (2 %). Je velmi důležité, že většina těchto zásob se nachází na území politicky stabilních států a že na rozdíl od ropy a zemního plynu zaznamenávají ceny uhlí pouze minimální výkyvy. Právě tyto skutečnosti z něj činí takový fosilní zdroj energie, který je pro EU nepostradatelný. Na uhlí však nelze zapomínat ani v souvislosti s technologickým vývojem. Pouze za předpokladu, že uhlí bude i nadále nacházet své uplatnění při výrobě elektrického proudu, mohou evropské podniky dosáhnout pokroku též v oblasti technologií a vyvážet je do států s rostoucími ekonomikami, jako jsou Čína a Indie, které samy disponují významnými zásobami uhlí. V EU se tak zajistí pracovní místa a na celém světě se významně přispěje k ochraně životního prostředí. O úspěšnosti evropských podniků v této oblasti svědčí skutečnost, že ačkoliv poptávka po elektrické energii od roku 1990 výrazně stoupla, množství emisí CO2 uvolněných při výrobě elektrické energie Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 79/145
vzrostlo pouze mírně. Naproti tomu v Evropě výrazně stoupl při produkci množství emisí CO2 podíl dopravy. Snahy o snížení emisí CO2 se tudíž musí zaměřit na všechny zdroje energie. Pokud jde o sekvestraci CO2, která je v zásadě vítanou technologií, je třeba mít na paměti, že v jejím důsledku automaticky dochází ke snížení výkonnosti uhelných elektráren o 14 %. Tato skutečnost se v budoucnosti odrazí na spolehlivosti dodávek energie z fosilních zdrojů. Mimo to v této souvislosti vyvstávají i některé ekologické problémy a je třeba definitivně objasnit některé technické a právní otázky, které se týkají zachycování a skladování CO2. 3. K jaderné energetice zvláště: Svým 31% podílem na výrobě elektrické energie v EU přispívá jádro významnou měrou k pokrytí pásma základního zatížení. Vedle toho, že se zásadním způsobem podílí na zabezpečování dodávek energie, což je dokladem jeho konkurenceschopnosti, přispívá jaderná energetika rovněž důležitou měrou k ochraně životního prostředí. Například ve Finsku výstavba páté jaderné elektrárny sníží objem emisí CO2 o 15 %. V samotném Německu se díky existujícím jaderným elektrárnám nedostane do ovzduší 160 milionů tun emisí CO2, přičemž celosvětově se jedná dokonce o 700 milionů tun. Evropská rada na svém zasedání ve dnech 8.–9. března 2007 správně konstatovala, že jaderná energie významně přispívá k zabezpečení dodávek energie a ke snižování emisí CO2. Na souvislost mezi vysokým podílem jaderných zařízení a nízkým objemem emisí v energetice poukázala také Mezinárodní agentura pro energii ve své zprávě za rok 2006. Německo se svými 17 jadernými elektrárnami má proto objem emisí CO2 asi šestkrát vyšší než Francie, na jejímž území je v provozu celkem 59 reaktorů. Významnou měrou přispěje k ochraně klimatu a zabezpečení dodávek energie také kolem 50 jaderných elektráren, jejichž výstavba se v současnosti na světě plánuje nebo již probíhá. Tuto skutečnost zdůraznili i mezinárodní experti v nejnovější zprávě o změně klimatu vydané IPCC (Mezivládním panelem pro změnu klimatu). Přínos těchto zařízení bude o to zřejmější, že jako nejmladší generace jaderných elektráren budou mít vyšší stupeň účinnosti, což dále sníží provozní náklady a zvýší ochranu životního prostředí. Nemalý význam má i to, že největší zásoby uranu se nacházejí na území politicky stabilních států, jako je Austrálie a Kanada. Moderní jaderné elektrárny se podílejí na zabezpečování dodávek energie rovněž tím, že v nich dochází ve vysoké míře k recyklaci paliv. Díky nejmladší generaci jaderných elektráren lze významně prodloužit trvanlivost uranových zásob, které tak postačí mnoha budoucím generacím. Díky vysoké míře recyklace se lze rovněž vyhnout vysoce radioaktivnímu odpadu. Problém trvalého uložení radioaktivního odpadu již má rovněž své řešení. V mnoha případech je trvalé uložení odpadu znemožňováno z politických, nikoli vědeckých, důvodů. Je nutné, aby EK a členské státy konečně předložily a přijaly jednoznačný plán pro trvalé ukládání radioaktivního odpadu. Na rozdíl od rostoucích cen ropy a zemního plynu nezavdávají rostoucí ceny uranu žádný důvod k obavám, neboť provozní náklady jaderné elektrárny představují pouze 5 % jejích celkových nákladů. Díky tomu jsou jaderné elektrárny na cenových výkyvech do značné míry nezávislé. Výroba elektrického proudu z jaderné energie je již mnohem výhodnější než jeho výroba z fosilních a obnovitelných zdrojů. Proto (jak jsem se o těchto skutečnostech zmínil již v úvodu publikace - pozn. autora) jsou moderní jaderné elektrárny konkurenceschopné již při cenách 40 až 45 USD za barel ropy nebo 4,70 až 5,70 USD za MBtu zemního plynu. Dalším mimořádným přínosem pro ochranu životního prostředí a zabezpečení dodávek energie může být jaderná syntéza (fúze)/+. Zřízení mezinárodního termonukleárního zkušebního reaktoru ITER v Caderache (jižní Francie) za rozhodující účasti EU je významným krokem směrem k budoucímu zajištění spolehlivých dodávek energie. V rámci rozpočtu EU na rok 2007 proudí již 6 % objemu financí vyhrazených na výzkum do výzkumu v oblasti jaderné syntézy. Dále je v EU 27 % finančních prostředků vyhrazených na energetiku využíváno v oblasti jaderné energie, přičemž největší část z nich je již tradičně investována do oblasti jaderné bezpečnosti. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 80/145
To se odráží i v přísnosti bezpečnostních norem evropských jaderných elektráren. Vzhledem k tomu, že zájem o jadernou energii celosvětově stoupá, musí EU dbát na to, aby přísné evropské bezpečnostní normy byly dodržovány i v globálním měřítku. Tímto způsobem může Unie významně přispět k zabezpečení dodávek energie a ochraně životního prostředí na celém světě. Zároveň tak vznikne významný trh pro nejmodernější evropské technologie, čímž se zajistí pracovní příležitosti pro občany ze zemí EU. V rozpravě k této zprávě na plénu Evropského paralemntu ve Štrasburku jsem ocenil její vyváženost, jelikož se věnuje všem zdrojům konvenční energie kromě - jak jsem dodal žertem na adresu Zelených – „ebonitové tyče a liščího ohonu". Považuji za nanejvýš důležité, aby členské státy EU uměly dobře kombinovat energetické zdroje, aby dokázaly diverzifikovat importy a zvýšily váhu energetického jednotného trhu jako faktorů působících na zajištění větší stability a spolehlivosti energetických dodávek. Podpořil jsem jednoznačně roli jaderné energetiky a vyjádřil přesvědčení, že Evropský parlament bude od Evropské komise důsledně požadovat, aby přijala opatření na snížení energetické náročnosti na jednotku produkce HDP a aby navrhla zodpovědnou politiku přenosu technologií. Text zprávy poslance Reula prošel v Evropském parlamentu výraznou většinou hlasů poslanců i přesto, že někteří ze skupiny Zelených se snažili na poslední chvíli řadou pozměňovacích návrhů zvrátit výsledek právě v částech podporujících využití jaderné energie, jelikož jde o důležité usnesení pro příští směřování EU v energetické oblasti. Každá třetí žárovka je dnes v EU dnes napájena elektřinou vyrobenou z jaderné energie. Nicméně mnozí politici v EU, a zejména zástupci ekologických hnutí, by jaderné elektrárny zavřeli co možná hned. Jenže zatím není takové reálné alternativy, která by nahradila jadernou energii v dohledné, a nerozpakuji se tvrdit, že i ani ve vzdálené budoucnosti, pokud chceme skutečně hledat alternativy vůči fosilním palivům a bojovat i proti globálnímu oteplování. Bez ohledu na optimistická prohlášení, a nezřídka i iluzorní představy o možnostech a zapojení obnovitelných zdrojů energie, ekonomiky EU potřebují takový růst, který by současně přinášel větší sociální výhody lidem a méně zatěžoval jejich životní prostředí škodlivými emisemi. Na závěr kapitoly o pozitivních signálech z Evropského parlamentu bych chtěl ještě pro zajímavost dodat, že členové frakce Evropských zelených (Greens/EFA) oprávněně vyčíslili, že neustálé stěhování europoslanců, jejich asistentů, aparátu Evropského parlamentu, zástupců Evropské rady, Evropské komise, novinářů a technických sil několikrát měsíčně na zasedání plén Evropského parlamentu do Štrasburku a zpět do Bruselu, jakož i osvětlení budov, vytápění či chlazení, přináší nejen vysoké náklady, ale i značnou škodu životnímu prostředí a devalvuje hodnověrnost úsilí ve snižování emisí skleníkových plynů. Ve zprávě, která k tomu vyšla 25. dubna 2007, se tvrdí, že udržování dvou sídel EP (v Bruselu a Štrasburku) produkuje 20.000 - 30.000 tun oxidu uhličitého ročně. (viz „European Voice", 26. dubna - 2. května 2007). Nehledě na to nikdo z odpovědných v orgánech EU se zatím neodhodlal rozhodně nastolit otázku jednoho sídla EP, protože se obávají negativní reakce Francie, která štrasburská zasedání vydává za symbol sblížení Francie a Německa po druhé světové válce. Tato obojakost (ježdění z Bruselu do Bruselu, jako kdysi Švejk chodil z Putimi do Putimi) jí ovšem vyhovuje nejen z politických, ale i z hmatatelně finančních důvodů, jelikož za nájem sídla budov pro Evropský parlament francouzské město Štrasburk dostává každý rok stovky milionů eur. ---------------------/+ Jaderná syntéza nebo fúze je proces, při němž se spojí dva izotopy vodíku, deuteria a tritia, aby vytvořily větší atom. Při tomto procesu dochází k velikému uvolnění energie. Fúze zásobuje energií slunce a některé hvězdy. Takové atomy (zatím v laboratoři) musí však být ohřáty na nejméně 100 milionů stupňů Celsia pod enormním tlakem, aby došlo k fúzi. Při přibližně 15 milionech stupňů Celsia slunečního zářem se rozpouští (fuzuje) jádro hliníka na hélium, což rovněž uvolňuje gigantickou masu energie. Jaderná fuze může poskytnout téměř nevyčerpatelný zdroj energie. Jediný gram paliva uvolní takové množství energie, které se Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 81/145
rovná 11 tunám (11 milionům gramů) uhlí aniž by přitom emitovalo životnímu prostředí škodlivý oxid uhličitý (viz. ITER: www.iter.org a dále www.ippp.mpg.de/ippcms/de/pr/fusi ). Co navrhuje Evropský parlament jinde V návaznosti na předchozí kapitolu doporučuji váženému čtenáři nyní posoudit jiný dokument (zprávu) pro Evropský parlament s názvem "Směrem ke společné evropské zahraniční politice v oblasti energií". Připravil ji a předložil plénu EP polský lidovecký poslance Jacek Emil Saryusz-Wolski, který je nyní předsedou parlamentního Výboru pro zahraniční věci (AFET). Zpráva, kterou doplnila švédská liberální poslankyně Lena Eková stanoviskem schváleným ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), byla přijata většinou hlasů Evropského parlamentu 27. září 2007. Konstatuje se v ní, že energetická bezpečnost se stala jedním z nejdůležitějších bodů politického programu EU, přičemž nejde o zcela nový posun, neboť úvahy o nutnosti společného politického přístupu k energetice byly již obsaženy ve Smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a ocele z roku 1951 a ve Smlouvě o Euratomu z roku 1957. Celosvětové trhy s energií a geopolitická situace se však od té doby značně změnily a existuje mnoho důvodů pro to, aby se energetická bezpečnost stala prioritním tématem celé EU. Za jeden z nejpádnějších autor považuje spor o dodávky zemního plynu, k němuž došlo mezi Ruskem a Ukrajinou v lednu roku 2006 (jeho nová etapa přišla v listopadu 2008), a následné problémy, jenž se dotkly i několika členských států EU. Tento spor Saryusz-Wolski chápe jako výstražný signál pro EU: „Téměř ze dne na den jsme zjistili, že energie není jen komodita, nezbytná pro náš neustálý hospodářský rozvoj a zajištění dobrých životních podmínek, ale že může být využita i politicky, jako nástroj politického nátlaku". Z tohoto pohledu, zejména závislost na dodávkách zemního plynu z Ruska, může podle něj poškodit dlouhodobé hospodářské a politické zájmy členských států i celkovou bezpečnost EU. Jakýkoliv i dočasný problém, který způsobí omezení dodávek energie ze třetích zemí, pak může podle něj rovněž vážně narušit hospodářskou aktivitu Unie. Zpráva připomíná, že celosvětový tlak v oblasti zdrojů energie neustále roste. Významný vzestup Číny a Indie jako hlavních globálních hospodářských mocností, neustálý nárůst poptávky po energii v USA a nestabilita klíčových regionů vyvážejících ropu, to vše dramaticky ovlivňuje mezinárodní trhy s energií. Vyhlídky na stabilní produkci souvisejí stále více s vnitřními politickými otázkami a regionálními ambicemi hlavních dodavatelů. Tento vývoj by mohl podle autora zprávy ovlivnit celosvětovou rovnováhu sil, neboť energetická bezpečnost se stala hlavním faktorem národní bezpečnosti a hospodářského rozvoje jednotlivých zemí. Nová energetická politika EU by tedy měla pokrývat všechny zeměpisné oblasti dodávek energie u východních a jižních sousedů Unie, ve střední Asii, v oblasti Středomoří a na Blízkém východě. Rovněž poukazuje na význam budoucího africko-evropského partnerství v oblasti energií i intenzivnějšího dialogu o přístupu k energii a o energetické bezpečnosti. To vše dávno před globální finanční krizí, která poptávku i cenovou hladinu snížila. Energetickou dimenzi do zahraniční politiky EU: Jeden ze závěrů zprávy zní, že přestože je EU v následujících dvou desetiletích schopna zvýšit energetickou účinnost a přejít na obnovitelné zdroje energie, její závislost na ropě a plynu výrazně nepoklesne. Tuto závislost lze omezit, ne však zcela odstranit. Dodávky energie bude muset EU zajišťovat za svými hranicemi, což se stane ještě náročnějším. Onu nevýhodu však musí EU zvládat „usměrňováním prostřednictvím zahraniční politiky v oblasti energií a jejích vhodných nástrojů." O to více, že někteří z největších spotřebitelsých zemí energie (USA, Čína) učinily ze zabezpečení dodávek energie prioritu své zahraniční a bezpečnostní politiky. I když se některé členské státy EU vydaly stejnou cestou, EU jako celek v současnosti ještě nemá celounijní pravomoci v otázkách vnějších dodávek energie a jednotný postup zůstává značně vzdálený od reality. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 82/145
Povědomí o strategickém významu a geopolitickém rozměru bezpečnostních otázek souvisejících s energetikou nicméně v EU roste. Zpráva připomíná, že v dokumentu vysokého představitele Rady ministrů EU „Vnější politika pro zajištění energetických zájmů Evropy“, adresovaném vrcholové Evropské radě v roce 2006, byla tato otázka zmíněna spolu s potřebou rozsáhlého přemýšlení (reflexi), jehož výsledkem měl být komplexní akční plán EU v této obalsti. Ačkoli schválení zmíněného dokumentu Evropskou radou na summitu předsedů vlád členských zemí EU v březnu roku 2007 v Bruselu přispělo ke konsolidaci vnitřního trhu EU s energií, v oblasti zahraniční energetické politiky byl pokrok jen omezený a opíral se spíše o prohlášení než o konkrétní plán, který by ukazoval, jak vypracovat takovou novou ambiciózní politiku. Jaký má být další směr ? Uvedená změna vychází z předpokladu, že energetická bezpečnost musí být považována za základní složku celkové bezpečnosti EU. Vyjadřuje zároveň politování nad tím, že k tomu ještě neexistuje smluvní základ. Nicméně vítá skutečnost, že do nové reformní smlouvy (jde o upravenou ústavní smlouva, kterou zamítla referenda ve Francii a Nizozemsku v roce 2006 a která od 13. prosince 2007 nese název Lisabonská smlouva - pozn. autora) byly z rozhodnutí summitu Evropské rady v červnu 2007 zařazena nová ustanovení o energetické solidaritě. Zpráva předpokládá, že nastal čas opustit dosavadní rámce a vyzývá ke společné unijní zahraniční politice v oblasti energií prostřednictvím vhodných nástrojů. Podle zpravodaje by měla být založena na „solidaritě, diverzifikaci a podpoře udržitelnosti", měla by být též jednotná (podporovaná všemi politikami Unie, členskými státy i zástupci energetických odvětví) a v souladu s obecnějšími cíli zahraniční politiky EU, např. s prevencí konfliktů a podporou lidských práv. Její účinnost bude ovšem záviset na schopnosti EU shromáždit společně zdroje a použít je pro celounijní zájmy. K dosažení toho zpravodaj doporučil a Evropský parlament schválil zahájit energetická jednání se zeměmi - producenty a též s tranzitními a spotřebitelskými státy a zintenzívnit diplomacii na poli energetiky. 27 členských zemí EU musí podle něj svůj současný styl jednostranného zajišťování dodávek energie nahradit novou společnou politikou "energetické solidarity". Pouze společný postup dá EU naději, že bude s hlavními dodavateli jednat za rovných podmínek. Nová politika by měla vytvořit synergii zaručující zabezpečení dodávek pro EU a posílení vlivu Unie pozvednutím její akceschopnosti v zahraniční politice a důvěryhodnosti na celosvětové scéně. Autor správně považoval za nutné upozornit, že ačkoli by si jednotlivé členské státy měly ponechat legitimní a svrchované právo na volbu skladby zdrojů energie a na rozhodnutí o struktuře dodávek, zlepšilo by vypracování jednotné a jasně zaměřené společné energetické politiky EU rovněž její vnější energetickou bezpečnost a zvýšilo schopnost účinně čelit výzvám současnosti vůbec. Je přesvědčen, že vypracování takové politiky by v souladu se zásadou subsidiarity (jak jsem se již uvedl jde o respektování primární pravomoci jednotlivých členských států EU v otázkách, které mohou řešit ve své kompetenci - pozn. autora) výrazně přispělo k úsilí frmulovat a řešit otázky energetické politiky EU. Zpravodaj předložil i řadu konkrétních návrhů pro postupný proces přibližování se k takové společné unijní zahraniční politice. Měla by být založena na zásadách diverzifikace, jednotné obrany zájmů EU, solidaritě v krizových situacích a posílení spolupráce s hlavními producenty energie, jakož i s tranzitními a spotřebitelskými zeměmi. Přijatý dokument přináší dále návrhy, jenž by měly přispět k uskutečnění tohoto ambiciózního projektu: -EU by měla mít instituční pravomoc vyjednávat o celkovém politickém rámci energetické bezpečnosti EU s producentskými i tranzitními zeměmi.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 83/145
-Měl by být zřízen post zvláštního zástupce pro energetickou politiku s dvojí funkcí, který by odpovídal za koordinaci politik týkajících se veškerých vnějších aspektů energetické bezpečnosti (tj. energie, životní prostředí, obchod, hospodářská soutěž atd.), jelikož jednotné vytváření synergií má posílit schopnost EU chránit svoji energetickou bezpečnost. Tento institucionální prvek autor považuje za významný nástroj a připomíná slova jednoho z otců-zakladatelů Unie Jeana Monneta, že „bez institucionálního zakotvení nic nefunguje.“ -Evropská komise by měla co nejdříve (první termín byl do konce roku 2007) vytvořit přesný plán formování společné zahraniční politiky EU v oblasti energií a uvést v něm krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle a návazné kroky spolu s časovým rámcem pro jejich realizaci. Doporučuje využít vnitřní dynamiku EU a přejít od slov k činům. EP vyzval Evropskou komisi, aby Evropskému parlamentu předkládala výroční zprávy o výsledcích nové politiky, jež by zahrnovaly též hodnocení třetích zemí z hlediska pravidel, kterými se řídí vnitřní trh EU, jako jsou např. transparentnost, zásada vzájemnosti, dodržování právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže. Trvá i na tom, aby Evropský parlament pečlivě monitoroval pokrok v rozvíjení takové nové politiky. -Doporučil vypracovat rámcovou podobu diplomacie EU na poli energetiky, která nesmí být zaměřena pouze na zabezpečení dodávek pro EU. Energetická bezpečnost by měla tvořit jeden ze základních kamenů politiky sousedství EU. Spolupráce na poli energetiky a možnost sdílení energetických zásob oprávněně považuje za jedno z nepostradatelných a nejúčinnějších opatření pro budování důvěry. -Je též důležité podle něj konzultovat postup mezi členskými státy a Evropskou komisi v souvislosti se strategickými rozhodnutími týkajícími se hlavních bilaterálních dohod se třetími zeměmi. V případě uzavření bilaterálních dohod, které jsou v rozporu se zájmy EU jako celku nebo se zájmy členských států, by Evropská komise a členské státy prý měly spolupracovat na odstranění negativních dopadů takovýchto dohod. Považuje to za praktickou ukázku uplatnění zásady solidarity, která se vztahuje i na dříve přijatá rozhodnutí, jako je např. výstavba baltického plynovodu (ten je trnem oku řady polských a pobaltských politiků - pozn. autora). Zvláštní pozornost je třeba věnovat budování infrastruktury pro případy energetické krize, zejména pokud jde o plyn. Tato infrostruktura by mohla být využita pro poskytování pomoci členským státům v nouzi. -Požaduje začlenění tzv. „doložky o energetické bezpečnosti“ do všech dohod uzavíraných s producentskými a tranzitními zeměmi. Doložka stanoví kodex chování a má výslovně vymezit opatření, která je třeba přijmout v případě přerušení dodávek jedním z partnerů. -Žádá upřednostnit všechny tzv. projekty diverzifikace, které vytvářejí nové dopravní koridory, např. koridor Střední Asie-jižní Kavkaz-Evropa, zvláště pak stavby plynovodu Nabucco, propojení elektrorozvodných soustav a dokončení evropsko-středomořských okruhů elektrorozvodných a plynárenských infrastruktur a projektu Oděsa-Gdaňsk. Všechny nástroje, od politických dialogů a dalších politik EU v oblastech jako je obchod, vývoj, hospodářská soutěž, výzkum a životní prostředí až po finanční granty a půjčky, včetně těch, které uděluje Evropská investiční banka (EIB) či Evropská banka obnovy a rozvoje (EBRD), by měly být používány způsobem zajišťujícím soudržnost v zájmu dokončení těchto projektů v oblasti energetické infrastruktury. Další doporučení státům a orgánům EU: -Všechny kroky, které směřují k podpoře transparentnosti, právního státu a lepšího řízení při zajišťování energií prostřednictvím partnerství se třetími zeměmi, jež si kladou za cíl vytvořit při obchodování vzájemně výhodné, otevřené, transparentní, nediskriminační a stabilní právní podmínky pro investice v energetické oblasti, by měly být založeny na zásadě vzájemnosti. V této souvislosti ve schválené zprávě Evropský parlament vyzývá Evropskou komisi, aby přijala vhodná opatření zamezující nekontrolovaným investicím státních zahraničních společností do odvětví energetiky v EU, zejména do přepravních soustav zemního plynu a elektrické energie. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 84/145
-Trvá na provádění Smlouvy o energetické chartě a tranzitního protokolu ze strany hlavních partnerů EU v oblasti energií a připomíná, že Rusko je již touto smlouvou vázáno, na čemž by společná evropská zahraniční politika v této oblasti měla stavět. Vyzývá Rusko, aby tuto chartu ratifikovalo, a uznává, že také EU by měla ze své strany vyjednat s Ruskem dokument vztahující se k rámci dalších rozhovorů týkajících se dohod o partnerství a spolupráci, aby se vyjasnily povinnosti vyplývající ze smlouvy, a zvláště pak z tranzitního protokolu. Uvádí dále, že ratifikace výše uvedené smlouvy na ruské straně by mohla pozitivně ovlivnit podporu EU v otázce přistoupení Ruska k WTO. -Zdůrazňuje, že ohrožování spolehlivosti dodávek energie do EU vyžaduje společnou odezvu jako jediný účinný způsob uspokojování dlouhodobých zájmů Unie a též jejích jednotlivých členských států. Má to být také další podnět pro evropskou integraci. Přijatý dokument rovněž upozorňuje, že energetická bezpečnost musí být považována za základní složku celkové bezpečnosti EU a za klíčový prvek v úsilí o hospodářský a sociální rozvoj. Závislost na dodávkách energie z převážně nestabilních a nedemokratických zemí podle něj ukazuje, že snahy o zabezpečení dodávek energie výhradně na vnitrostátní úrovni nepostačují pro potřeby EU a nezaručují dlouhodobé zájmy Unie jako celku. Energetická závislost na zemích s autoritativními režimy značně narušuje rozvoj důvěryhodné, účinné a důsledné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, zejména s ohledem na dodržování, podporu a prosazování hodnot, na nichž je Unie založena. Poukazuje též na to, že zabezpečení dodávek energie za přijatelné a předvídatelné ceny musí být na unijní úrovni zaručeno dobře fungující politickou spoluprací, jakož i úplným dokončením vnitřního trhu s energií prostřednictvím dalších kroků směřujících k úplné energetické liberalizaci. Zvláště odvětví zemního plynu považuje v současnosti za velice zranitelné vůči vnějším hrozbám a též tomu, že země vyvážející zemní plyn vyvíjejí v současnosti nové formy užší spolupráce. Pro soudržnou zahraniční politiku: Soudržnou zahraniční politiku EU chápe jako způsob podpory zájmu občanů členských států EU. Zásadu solidarity v energetické oblasti označuje za příklad budoucí solidarity v ostatních oblastech, která může pomoci posílit prestiž EU v očích evropské veřejnosti a pozvednout úlohu EU ve vnějších vztazích s jinými státy. Spolehlivé posouzení rizik energetické bezpečnosti by se mělo stát součástí zahraniční energetické politiky. Mělo by se též udělat více v oblasti výzkumu a využití obnovitelných zdrojů energie a energetické účinnosti, a to jak v EU, tak ve spolupráci s vnějšími partnery a třetími zeměmi. Vychází z toho, že vytvoření společné evropské zahraniční politiky v oblasti energií by pomohlo zaručit energetickou bezpečnost EU a posloužit i v globálním rámci. Proto energetická politika musí tvořit nedílnou a významnou součást společné zahraniční politiky EU a zohledňovat otázky energetiky ve všech dalších souvislostech zahraniční politiky. Má rovněž za to, že ačkoliv by si členské státy měly ponechat svrchované právo na strategickou volbu skladby zdrojů energie, na jejich využívání a na rozhodnutí ohledně struktury dodávek, je třeba vypracovat konkrétní opatření a začlenit je do smluv, které doplní společnou unijní zahraniční politiku na úseku energií, jež by se vztahovala nejen na otázky zabezpečení dodávek, tranzitu a investic souvisejících s energetickou bezpečností, ale i na prosazování energetické účinnosti a na úspory energie, jakož i na čisté a obnovitelné zdroje energie, zejména pokud jde o země, jejichž energetická spotřeba rychle roste. Komplexní zahraniční politika v oblasti energií by měla přispívat k podpoře a prosazování hodnot a zájmů EU vtělených do cílů její zahraniční politiky. Podle autora jde zejména o zachování míru a ochranu lidských práv, demokracii a právní stát. Uznává, že závislost EU na dovážené energii může mít významný dopad na nezávislost jejího rozhodování v oblastech ostatních politik. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 85/145
Vyzývá Radu ministrů EU a Evropskou komisi, aby do once roku 2007 vytvořily návrh plánu vedoucího k takové politice a uvedly v něm krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle a kroky spolu s časovým rámcem jejich realizace. Požaduje od Evropské komise, aby předkládala pravidelně výroční zprávu o provádění výše zmíněných cílů, a umožnila tak Evropskému parlamentu úzce se podílet na monitorování tvorby společné evropské zahraniční politiky v oblasti energií. Evropská komise by měla rovněž předkládat výroční zprávy týkající se dodržování pravidel, jimiž se řídí vnitřní trh v energetickém odvětví, zejména pokud jde o transparentnost (průhlednost) pávních předpisů hospodářské soutěže ze strany společností ze třetích zemí, hlavně velkých dodavatelů a všech jejich dceřiných společností. Evropský parlament též uvítal skutečnost, že evropský summit (konaný ve dnech 8.–9. března 2007) se obrátil na Evropskou komisi, aby posoudila dopad vertikálně integrovaných energetických společností ze třetích zemí na vnitřní trh EU a též to, jak uplatnit vůči nim zásadu vzájemnosti. Podpořil i záměr EK přijmout opatření zamezující nekontrolovaným investicím státních zahraničních společností do odvětví energetiky v EU, zejména do přepravních soustav zemního plynu a elektrické energie. Větší koordinace a spolupráce: Přijatý dokument volá po užší koordinaci mezi Evropským parlamentem, Evropskou komisí a vysokým představitelem Rady ministrů EU, aby jednotně vystupovali a jednali v otázkách společné energetické zahraniční politiky a považuje za nezbytné posílit úlohu Evropské komise a Evropského parlamentu při definování společné energetické zahraniční politiky EU i v souvislosti s revidovanou ústavní smlouvou. Navrhuje, aby byl poté, co vstoupí v platnost nová reformní smlouva (Lisabonská), jmenován se souhlasem Evropské rady a Evropské komise zvláštní zástupce pro zahraniční energetickou politiku, který by měl dvojí funkci a jednal by z pověření posílené funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a zároveň místopředsedy Evropské komise. Takže by se opíral jak o Radu ministrů EU, tak i o Evropskou komisi, a měl by odpovídat za koordinaci všech politik v rámci energetické zahraniční politiky, čímž by se prý posílila schopnost EU chránit zájmy její energetické bezpečnosti při jednání s vnějšími partnery. Evropský parlament ve schváleném dokumentu vyslovuje přesvědčení, že by se Smlouva o energetické chartě (ECT) měla stát základním kamenem společné evropské zahraniční politiky v oblasti energií, neboť se jedná o nejvýznamnější nástroj mezinárodního společenství na podporu spolupráce v energetickém odvětví, který poskytuje základ pro spravedlivé a rovné zacházení, zajišťuje bezpečnost investic a zaručuje i právo na odškodnění v případě vyvlastnění nebo znárodnění. Vyzývá Evropskou komisi a Radu ministrů EU, aby kategoricky požadovaly provádění ECT a aby zahrnuly podstatu tranzitního protokolu do všech smluv a dohod se svými partnery v oblasti energetiky. Vybízí členské státy EU a Evropskou komisi, aby v rámci sousedských vztahů EU podporovaly ve spolupráci se třetími zeměmi šíření zásad a norem energetického trhu a požaduje od EK, aby zvážila rozšíření Evropského energetického společenství EU a států jihovýchodní Evropy na další třetí země, jakož i vytvoření nových regionálních energetických trhů podle vzoru tohoto společenství, například Evropskostředomořského energetického společenství, aby tak byly zabezpečeny spolehlivé dodávky energie. Další doporučení pro společnou energetickou politiku EU: 1. Diverzifikace: Vzhledem ke zvyšující se závislosti EU na omezeném počtu zdrojů energie, dodavatelů a přepravních tras zpráva doporučila a Evropský parlament odsouhlasil podporovat prioritní iniciativy, jejichž cílem je diverzifikace v těchto oblastech, a to jak zeměpisná, tak diverzifikace prostřednictvím rozvoje Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 86/145
udržitelných alternativ. Zvláštní priorita by měla být přiznána obnovitelným zdrojům energie bezpečným z hlediska životního prostředí, avšak zabezpečení energetických dodávek za přijatelné a předvídatelné ceny musí být pro EU hlavním cílem. Podporuje upřednostnit projekty energetické diverzifikace (rozložení zdrojů), které jsou realizované u sousedů EU, zejména u těch, jenž si kladou za cíl vytvoření nových dopravních koridorů a rozšíření nabídky jak dodavatelů, tak přepravních tras, jako je např. energetický koridor Kaspické moře - Černé moře - EU, zvláště pak stavba plynovodu Nabucco, infrastruktura pro zkapalněný zemní plyn (LNG), propojení elektrorozvodných soustav a dokončení evropsko-středomořských okruhů elektrorozvodných a plynárenských infrastruktur, jakož i uskutečňování projektů nových ropných infrastruktur evropského zájmu (např. Oděsa-Gdaňsk a Constanţa-Trieste (Terst), které by měly být zařazeny na seznam projektů s nejvyšší prioritou). Podporuje jmenování evropských koordinátorů pro prioritní projekty evropského zájmu, jak jej stanovila Evropská rada ve svých závěrech z března 2007, zejména koordinátorů pro Nabucco a propojení elektřiny mezi Německem, Polskem a Litvou. Požaduje od Evropské komise a členských států EU, aby na nejvyšší politické úrovni prováděly aktivní politiky, které Unii umožní diverzifikovat vlastní zdroje zemního plynu, a očekává, že veškerá spolupráce zemí vyvážejících zemní plyn bude dodržovat zásady otevřeného, transparentního a konkurenceschopného trhu. Domnívá se, že snaha o vytvoření verze organizace OPEC (zaměřeno proti vytvoření podobné organizace v Asii - pozn. autora) pro zemní plyn by byla v rozporu s tímto cílem. Poukazuje dále na to, že je nezbytné přejít od obecných prohlášení ke konkrétním výzvám pro předkládání nabídek na prioritní projekty, a vyzývá k tomu, aby byl zvláštní zástupce pro zahraniční energetickou politiku EU po svém jmenování odpovědný i za koordinaci činnosti při vytváření vnější energetické infrastruktury, např. projektů Nabucco a Oděsa-Gdaňsk. Apeluje na Evropskou komisi, předsednictví Evropského parlamentu a na vysokého představitele Rady ministrů EU, aby spolu s evropskými koordinátory urychlili vybudování vnější energetické infrastruktury. Realizace projektů energetické diverzifikace by měla být jednou z priorit posílené unijní politiky sousedství. Proto vyzývá k větší podpoře úsilí o zlepšení investičního prostředí a regulačního rámce, které budou založeny na zásadách ECT, v odvětvích energetiky v zemích výroby a v tranzitních zemích. Požaduje rozlišovat různé situace, ve kterých se nacházejí jednotlivé členské státy EU, pokud jde o skladbu zdrojů energie, závislost na dovozu a infrastrukturu. Podporuje veškeré snahy zaměřené na překonání stávajících závislostí členských států na dominantních dodavatelích, na omezené infrastruktuře a na zdrojích energie s vysokým obsahem uhlíku, jakož i na dovozu energie ze zemí, které systematicky porušují literu i smysl Charty OSN. Podporuje vytvoření nových zdrojů financování všech důležitých činností, včetně zvláštních půjček od EIB (Evropská investiční banka), a vyčlenění zvláštních rozpočtových položek výhradně pro tento účel v rozpočtu EU za předpokladu, že neohrozí bezpečnost žádného členského státu. Vyzývá též ke zlepšení spolupráce s EIB a EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj) tak, aby byly využity finanční nástroje k podpoře prioritních projektů. Považuje možnou závislost na dovozu biopaliv za stejně znepokojující jako i závislost na vnějších dodávkách ropy nebo plynu. Požaduje od Evropské komise, aby se ve spolupráci s partnery EU zasadila o vyvinutí celosvětového systému certifikace, který bude schopen zaručit udržitelnost výroby a využívání biopaliv, jež neohrožují biologickou rozmanitost. Rovněž požaduje normy pro fáze kultivace a zpracování, jakož i pro celkovou rovnováhu životního cyklu. 2. Táhnout za jeden provaz: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 87/145
Dlouhodobá strategie a rámec vytváření společné zahraniční politiky v oblasti energií jsou nezbytné pro to, aby bylo možné zaujmout silnější pozici v dialogu s hlavními dodavatelskými zeměmi a vyjadřovat jednotné stanovisko v diskusích na úrovni EU - členské státy - energetická odvětví, což rozšíří prostor pro solidaritu v oblasti dalších politik a posílení vnější úlohy Unie. Požaduje od členských států, aby se navzájem a též Evropskou komisi informovaly a aby konzultovaly společně strategická rozhodnutí týkající se jakýchkoli bilaterálních dohod o energetických projektech se třetími zeměmi, které by mohly mít vliv na zájmy členských států a EU jako celku. V případě, že byly uzavřeny bilaterální dohody, které jsou v rozporu se zájmy dalších členských států a EU jako celku, vyzývá členské státy a též Evropskou komisi, aby spolupracovaly na sjednání dohod, jež zajistí vyvážení negativních dopadů, zejména pokud jde o životní prostředí, a to v souladu se zásadou solidarity. Připomíná v této souvislosti členským státům a Evropské komisi, aby důkladně posuzovaly hledisko dopadů energií na životní prostředí, než schválí další velké investice do infrastruktury. Zejména je naléhavě žádá, aby zvážily ohrožení ekosystémů a lidských životů, jež údajně představuje plánovaný plynovod v severní Evropě – Nord Stream – vzhledem k existenci skládek munice a zbraní podél své plánované trasy na dně Baltského moře (plynovod je kritizován zejména politiky z Polska a pobaltských států EU - pozn. autora). Zdůrazňuje, že v případě závažné ekologické katastrofy bude finanční odpovědnost spočívat na zúčastněných stranách. Požaduje, aby ve střednědobém horizontu byla Evropské komisi svěřena instituční pravomoc vyjednávat rámcové dohody o dodávkách energií mezi EU a třetími zeměmi. 3. Solidarita v krizových situacích: Energetickou solidaritu považuje za nezbytnou pro hladké fungování vnitřního trhu s energiemi, včetně rovnocenného přístupu k energiím ze strany všech hospodářských subjektů. Vyzývá Radu ministrů EU a členské státy k vytvoření mechanismu této solidarity v souladu s duchem, na který odkazuje nová reformní smlouva (Lisabonská). To by mělo umožnit jednat účinně, pohotově a soudržně v krizových situacích způsobených případným. přerušením dodávek, poškozením kritické infrastruktury či jakoukoli další nepříznivou událostí. Žádá Evropskou komisi, aby se postarala o začlenění tzv. „doložky o energetické bezpečnosti“ do obchodních smluv a dohod o přidružení, partnerství a spolupráci se zeměmi vyrábějícími energie a tranzitními zeměmi, přičemž by tato doložka stanovila kodex chování a výslovně opatření, která je třeba přijmout v případě přerušení dodávek jedním z partnerů nebo jakékoli jednostranné změny podmínek. Navrhuje využívat mechanismus varování v rámci evropské sítě NESCO i pro případ přerušení dodávek a pro výstavbu infrastruktury propojující celou EU v možné energetické krize, zejména pokud jde o plyn a elektrickou energii. Tato infrastruktura by mohla být využita pro poskytování pomoci členským státům v nouzi při zohlednění geologických a zeměpisných podmínek těchto členských států, zejména s ohledem na skladovací kapacity a jejich vzdálenost od zdroje energetických dodávek. Vyzývá Evropskou komisi, aby kromě sítě NESCO vytvořila nástroje a mechanismy, které by jí umožnily lépe spolupracovat se sousedními zeměmi při analýze a sledování situace v tranzitních oblastech, a zvýšily tak schopnost EU předcházet krizovým situacím a reagovat účinněji a pohotověji v případě, že se ke krizi schyluje. 4. Součinnost s energetickými výrobci, tranzitními a spotřebitelskými zeměmi: Přijatý dokument volá potom, aby se EU jako celek i její jednotlivé členské státy aktivněji zapojily do dialogu mezi EU a zeměmi - hlavními producenty energie, jakož i tranzitními a spotřebitelskými zeměmi a zejména aby posílily vztahy v odvětví energetiky s Alžírskem, Egyptem a ostatními producentskými zeměmi v regionu Maghrebu a Mashrequ. Podporuje kroky směřující k transparentnosti, zásadám právního státu a lepšímu řízení v odvětví energetiky prostřednictvím partnerství se třetími zeměmi, které si kladou za cíl vytvořit vzájemně výhodné, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 88/145
otevřené, transparentní, nediskriminační a stabilní právní podmínky pro přístup k majetku v sektoru těžby, jakož i pro investice a obchodování v oblasti energetiky. Poukazuje zároveň na nutnost dodržet zásady vzájemnosti a spravedlivé a průhledné hospodářské soutěže, jež zajistí, že příjem z obchodování s energií nebude zneužíván k financování terorismu. Zdůrazňuje potřebu usilovat o uzavírání partnerství v oblasti výzkumu a vývoje s hlavními spotřebitelskými a tranzitními zeměmi mimo EU, které by přispělo k řešení problému globálního oteplování a k vyvíjení alternativních a obnovitelných zdrojů energie. Měla by se rozšiřovat energetická spolupráce se třetími zeměmi, zejména pokud jde o vývoj technologií ke zvýšení energetické účinnosti, podporu kombinované výroby tepla a elektřiny z obnovitelných zdrojů a podporu udržitelné výroby a využívání biomasy. Požaduje, aby EU rozvíjela dialog s rozvojovými zeměmi v oblasti energetiky a aby tak posílila decentralizaci obnovitelných zdrojů energie, dostupnost a udržitelnost energie, jakož i energetické infrastruktury obecného zájmu. Zvláště zdůrazňuje význam posíleného dialogu v oblasti energetiky s klíčovými energetickými partnery, kteří sdílejí hodnoty EU. Vyzývá orgány Unie, aby usilovaly o vytvoření partnerství v oblasti energetické bezpečnosti rovněž s USA. Nabádá k aktivnímu zapojení evropských zemí, které nejsou členskými státy EU, např. Norska, do pozitivní zahraniční politiky v oblasti energií a též do jednotného postupu ve všech oblastech unijní zahraniční politiky, jako je Severní dimenze, Černomořská synergie a Evropsko-středomořské partnerství. Podporuje iniciativy Evropské komise na rozvíjení užšího dialogu v oblasti energetiky se zeměmi jižního Kavkazu, kaspické oblasti a střední Asie, jakož i středomořského regionu a Blízkého východu. Vítá nový přístup založený na „kritickém a konstruktivním dialogu“, který EU zaujala vůči zemím této oblasti a který se snaží najít rovnováhu mezi zájmem EU diverzifikovat své dodávky ropy i zemního plynu a podpořit politické reformy v těchto zemích. Připomíná též potřebu rozvíjet už existující mechanismy unijní politiky sousedství a Černomořské synergie a vytvořit nové mechanismy pro prohloubení spolupráce s tranzitními zeměmi - Ukrajinou, Běloruskem, Moldavskem, zeměmi jižního Kavkazu, Maghrebu a Mashrequ - zvýšit transparentnost fungování trhu a přispět k větší stabilitě dodávek a tranzitu. Poukazuje též na význam Turecka jako tranzitního centra pro diverzifikaci dodávek plynu do EU. Očekává od něj, že bude plně spolupracovat s EU na usnadnění tranzitu. Vyslovuje se přitom za plné členství Turecka v Evropském energetickém společenství, které v současnosti rozšiřuje svůj prostor o země jihovýchodní Evropy a poskytuje strukturovaný regulační rámec pro prohloubení regionální energetické spolupráce, čímž zlepšuje energetickou bezpečnost a potřebné investice. Podporuje žádosti Ukrajiny, Norska a Moldavska o členství v Evropském energetickém společenství. Ke vztahům EU – Ruská federace: Poukazuje na význam partnerství EU s Ruskem v oblasti energetiky a zároveň i na to, že Rusko je, pokud jde o jeho energetický vývoz, (údajně, dnešní realita je jiná - pozn. autora) téměř zcela závislé na trhu EU a na jednotlivých evropských velkoodběratelích. Dále oprávněně vybízí orgány EU, aby v rámci dialogu o energetice mezi EU a Ruskem kladly důraz na aspekty vzájemné závislosti a upozorňuje na to, že energetické partnerství mezi Ruskou federací a EU může být založeno pouze na zásadě nediskriminace a rovného zacházení, jakož i na rovných tržních podmínkách. Zdůrazňuje přitom, že Rusko je již vázáno podpisem smlouvy ECT, avšak mělo by jí urychleně ratifikovat a EU by měla podle autora zprávy v rámci nové dohody o partnerství a spolupráci vyjednat s Ruskem formální rámcový dokument o energetických vztazích. Považuje proto provedení zásad ECT v dohodě o partnerství a spolupráci za nadbytečné, i když uznává přínos ustanovení, která vyjasňují nebo Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 89/145
doplňují povinnosti obsažené v ECT a zejména v tranzitním protokolu. Ratifikace ECT by proto podle něj i většiny poslanců Evropského parlamentu měla být viditelným a hmatatelným projevem závazku Ruska ke spolehlivým energetickým dodávkám a energetické spolupráci založené na společných zásadách a hodnotách. Chce též, aby Rada ministů EU a Evropská komise využily svých možností a přesvědčily Rusko zavázat se k otevřeným, spravedlivým a transparentním trhům v oblasti výroby a dodávek energií. Domnívá se, že ratifikace ECT a jejího tranzitního protokolu ze strany Ruska by měla kladný vliv též na rozhodnutí EU o podpoře přistoupení Ruska k WTO. Vyjadřuje však znepokojení nad "celkovou neúčinností ruského energetického systému, a to jak z hlediska těžby a přepravy, tak z hlediska průmyslové spotřeby a spotřeby domácností, jež může mít vážné důsledky pro závazky Ruska v oblasti dodávek". Žádá proto Evropskou komisi, aby tuto otázku řešila v rámci technické spolupráce s Ruskem. Podtrhuje rovněž zásadu rozvoje energeticky účinných technologií šetrných k životnímu prostředí a to, že by měla být začleněna do nové dohody mezi EU a Ruskem. Připomíná, že je třeba prohloubit spolupráci mezi EU a Ruskem i v otázkách životního prostředí v rámci severní dimenze. Požaduje na Evropské komisi, aby v rámci dialogu s hlavními dodavateli uhlovodíků do EU trvala na rovném zacházení s evropskými společnostmi, jenž bude založené výhradně na hospodářských kritériích a bez politického vlivu na stanovování nákupních cen. Rovněž od ní žádá, aby připravila zprávu o doložkách týkajících se místa určení dodávek zemního plynu, které de facto zabraňují opětovnému vývozu v rámci vnitřního trhu, a aby prosazovala zrušení jakýchkoli doložek tohoto druhu obsažených ve smlouvách na zemní plyn, které se týkají trhu EU, neboť jsou právními předpisy EU zakázány. Dialog s jinými státy a subjekty: Uvedený dokument volá i po prohloubení dialogu s Čínou, Indií, Brazílií a dalšími nově se rozvíjejícími a rozvojovými zeměmi, aby se tak vytvořil stabilní a předvídatelný celosvětový trh s energiemi, který bude založen na spravedlivých a transparentních pravidlech a který bude navíc zaměřen na společné úsilí v boji proti globálnímu oteplování, jakož i na snahu o zachování udržitelného rozvoje. Podobně se vyslovuje pro prohloubení vztahů s Blízkým východem a severní Afrikou v energetickém odvětví. Zdůrazňuje význam budoucího africko-evropského partnerství v oblasti energií (o něm se již jednalo 7.–8. prosince 2007 během evropsko-afrického summitu v Lisabonu - pozn. autora), jež představuje jednu z hlavních iniciativ v rámci strategie EU-Afrika. Domnívá se, že partnerství v oblasti energií by mělo přispět k prohloubení dialogu mezi Afrikou a EU o přístupu k energiím a energetické bezpečnosti, k větším investicím do energetické infrastruktury a do obnovitelných energií, k energetické účinnosti, širšímu využívání příjmů z ropy a zemního plynu na vývoj, k podpoře transparentnosti a zohledňování změn klimatu. Připomíná Evropské komisi, aby posílila spravedlivou mezinárodní konkurenci tím, že v rámci WTO podpoří zvláštní pravidla, která se týkají transparentnosti trhu s energiemi a zejména opatření proti narušování obchodu. Doporučuje jí, aby vyhodnotila, zda je v rámci WTO možné sjednat pro určité trhy s energiemi (např. s biopalivy) mnohostranné dohody, a aby o výsledku co nejdříve informovala Evropský parlament. Evropskou komisi a Radu ministrů EU přijatý dokument žádá, aby aktivně a rozhodně zakročily proti jakýmkoli oligopolistickým tendencím, jako je např. nebezpečí vytvoření kartelu producentů zemního plynu. Apeluje na členské státy, které jsou členy skupiny G8, a též na Evropskou komisi, aby využily tohoto fóra k podpoře energetických zájmů EU, a to i ve formátu G8+5, který spojuje klíčové producenty a spotřebitele. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 90/145
Podporuje opatření zaměřená na posílení mnohostranných technických iniciativ, jako jsou Celosvětové partnerství pro snižování spalování zemního plynu, Iniciativa pro transparentnost v těžebním průmyslu, Jednotka pro zvláštní úlohy v oblasti finančních opatření či zásady Mezinárodní finanční korporace (IFC), kterými by se měly řídit finanční instituce při řešení environmentálních a sociálních aspektů financování projektů (tzv. Equator Principles), a program "Inogate". Přizvukuje kritikům, že společná evropská zahraniční politika v oblasti energií není dostatečná a že je třeba rozvíjet unijní energetickou politiku, což by mělo zahrnovat i energetický výzkum a technologie. Požaduje od Rady ministrů EU, aby vytvořila strategii na ochranu kritické energetické infrastruktury v EU a v jejím bezprostředním sousedství, jež by čelila hrozbám terorismu. Evropská komise by měla předložit návrhy na reformu právní úpravy založené na osvědčených postupech jednotlivých členských států, zejména pokud jde o úplné oddělení vlastnictví výroby energie a jejího přenosu a distribuce (tzv. unbundling), větší nezávislost vnitrostátního regulačního dohledu, lepší koordinaci činností regulačních orgánů na úrovni EU s ohledem na podporu rozvoje nových a obnovitelných zdrojů energie a na jasný rámec pro zvýšení investic do rozvodné infrastruktury. Poukazuje i na to, že vytvoření kompatibilních rozvodných energetických sítí prostřednictvím dobře koordinované unijní energetické sítě zlepší konkurenceschopnost na energetickém trhu, posílí bezpečnost dodávek, podpoří ochranu životního prostředí a přispěje k lepšímu postavení EU vůči vnějším dodavatelům a tranzitním zemím. Upozorňuje, že znečištění způsobené těžbou energetických zdrojů, zejména ropy, může nejen přivodit vážné a nevratné škody na životním prostředí, ale rovněž vážná bezpečnostní rizika v regionálním i světovém měřítku, jako je tomu v případě Blízkého východu. Vyzývá proto k přijetí nových ochranných opatření a k investicím do větší bezpečnosti a účinnosti těžby energetických zdrojů. Podporuje veřejnou diskusi usilující o zvýšení povědomí občanů EU o společné unijní zahraniční politice na úseku energií a o zdůraznění kladných hledisek této politiky prostřednictvím veřejné informační kampaně. Stanovisko ITRE: Ve stanovisku, které ke zprávě Daryuzse - Wolského odsouhlasil a předložil výbor ITRE na základě návrhu, jenž připravila švédská poslankyně Lena Eková, jsou tato doporučení a myšlenky: -Vnější energetická politika EU je úzce spjata s jejími vnitřními energetickými potřebami. ITRE proto poukázal na potřebu vytvoření jednotné energetické politiky s ohledem na regulaci vnitřního trhu EU a vnější aspekty, které zohledňují politické a hospodářské zájmy každého členského státu Unie. Nicméně společná zahraniční a bezpečnostní politika je podmínkou, má-li být EU důvěryhodná, což je nezbytné i pro ochranu jejích energetických zájmů na globální scéně; -ITRE vyzval členské státy, aby na mezivládní konferenci v Lisabonu (konala se v prosinci 2007) o reformované ústavní smlouvě zahrnuly do jejího textu zásady společné energetické politiky, aby tak vznikl základ pro společná opatření v oblasti energetiky vůči třetím zemím; -Vytvoření dobře koordinované evropské energetické sítě a ustavení vpravdě konkurenceschopného vnitřního energetického trhu posílí podle něj postavení EU vůči vnějším dodavatelům; -Evropská komise by měla předložit návrhy na reformu právní úpravy založené na osvědčených postupech zjištěných v jednotlivých členských státech, zejména pokud jde o oddělení vlastnictví výroby energie, jejího přenosu i distribuce (unbundling), větší nezávislost vnitrostátního regulačního dohledu, lepší koordinaci Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 91/145
činností regulačních orgánů na úrovni EU s ohledem na podporu rozvoje nových a obnovitelných zdrojů energie a jasný rámec pro zvýšení investic do rozvodné infrastruktury; -Navrhl vytvoření víceletého předběžného plánu prioritních investic na úrovni EU v oblasti infrastruktury (metanové terminály, plynovody, vedení vysokého napětí, decentralizované elektrárny atd.), aby se určily priority financování pro nástroje EU (EIB, strukturální fondy); -Zdůraznil význam přijetí jednotného přístupu vůči třetím zemím, aby se tak zajistilo jednotné vystupování v diskusích konaných na úrovni EU, členských států a zástupců odvětví; -Společná energetická strategie EU podle ITRE zabezpečí nejen trasy pro zásobování a tranzit, ale zároveň zajistí solidaritu v rámci EU. V této souvislosti požádal, aby byly lépe definovány mechanismy solidarity a technické normy s cílem zajistit neodkladnou pomoc členským státům, které čelí problémům při zásobování energií. Vyzval rovněž k lepšímu zabezpečení dodávek ropy a zemního plynu prostřednictvím integrovaného mechanismu EU pro mimořádné situace; -Připomněl, že je třeba podporovat mezinárodní spolupráci s výzkumnými středisky ve třetích zemích při rozvoji obnovitelných energií, např. větrné a sluneční energie, energetické účinnosti, bydlení v pasivních domech, udržitelná města, technologie čistého spalování uhlí a biopaliva bez negativních dopadů na životní prostředí. Týká se to rovněž méně rozvinutých zemích v rámci partnerství s rozvojovými zeměmi. Znalosti EU týkající se obnovitelných energií a energetické účinnosti by měly být přeneseny i do těchto zemí; -Evropská komise by měla zvážit rozšíření energetického společenství, které tvoří EU a státy jihovýchodní Evropy, na další třetí země a vytvoření nových regionálních energetických trhů se sousedními zeměmi podle vzoru Energetického společenství pro jihovýchodní Evropu (např. Evropsko-středomořského energetického společenství), aby tak byly zabezpečeny dodávky energie; -Požádal o posílení spolupráce v oblasti energetiky s ostatními zeměmi, např. s USA, zejména pokud jde o technologie ke zvýšení energetické účinnosti, podporu kombinované výroby tepla a elektřiny z obnovitelných zdrojů, podporu udržitelné výroby a využívání biomasy. Upozornil též, že partnerství v oblasti energie mezi Ruskou federací a EU může být založeno pouze na zásadě nediskriminace a rovného zacházení a na rovných tržních podmínkách. Vyzval, aby EU za prioritu svých politik spolupráce považovala přístup k udržitelným zdrojům energie a jejich inteligentní využívání v Africe, rozvojových zemích v dalších částech světa; -ITRE označil možnou závislost na dovozu biopaliv za stejně znepokojující jako závislost na vnějších dodávkách ropy nebo plynu. Evropská komise by měla ve spolupráci s partnery EU vyvinout celosvětový systém certifikace, který bude schopen zaručit udržitelnost výroby a využívání biopaliv, jež neohrožují biologickou rozmanitost, normy pro fáze kultivace a zpracování a rovněž pro celkovou rovnováhu životního cyklu skleníkových plynů; -Doporučil, aby se dohody o partnerství a spolupráci s regiony produkujícími ropu a plyn využily k zajištění transparentnosti, reciprocity a přístupu na trh v dodavatelských zemích, ke zvýšení investic do těžební a dopravní infrastruktury a k zabezpečení dodávek z dlouhodobého hlediska; -Požádal, aby všechny připravované dohody o energetické spolupráci mezi EU a Ruskem obsahovaly ustanovení o vzájemném přístupu k infrastruktuře a aby řešily otázku technických poruch ve třetích zemích, které mají dopad na přeshraniční zásobování členských států. Upozornil, že ratifikace a provádění protokolu o tranzitu a Smlouvy o energetické chartě na straně Ruské federace slouží jako nástroj pro zajištění budoucích investic do energetické infrastruktury Ruska a pro zajištění budoucích odpovídajících dodávek plynu do EU;
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 92/145
-Vyzval Evropskou komisi a Radu ministrů EU, aby zahájily jednání s Ruskem v souladu s přijatými závazky v oblasti energetiky. Vyjádřil naději, že Rusko je připraveno na otevřenou, podrobnou diskusi zaměřenou na vytvoření spravedlivých a oboustranně přijatelných vztahů s EU v energetické oblasti; -Upozornil zároveň, že závislost EU na dovážené energii má významný dopad na její rozhodování v oblastech ostatních politik a proto je třeba podniknout důrazná opatření na podporu rozvoje a využívání domácích zdrojů energie s nízkým obsahem uhlíku. Mělo by se předejít zejména jednostranné závislosti; -Podpořil úsilí na snížení závislosti EU na dovážené ropě, přičemž lepší zabezpečení dodávek energie pro EU a snížení zranitelnosti vůči možnému přerušení dodávek vyžaduje diverzifikaci zdrojů importů ropy mezi několik zemí a tras. ITRE požaduje též výraznější využívání alternativních paliv a opatření vedoucích k úsporám energie, jakož i posílení výzkumu v těchto oblastech (ve stavebnictví, dopravě a transformačním sektoru); -Poukázal i na rostoucí význam zemního plynu a potřebu diverzifikovat dodávky a dopravní trasy plynu, včetně např. dalšího vytváření terminálů a skladovacích kapacit pro zkapalněný zemní plyn a nových rozvodných sítí. Vítá závěry Evropské rady v Bruselu (ve dnech 8. a 9. března 2007), v nichž se zdůrazňuje význam plynovodu Nabucco jakožto jednoho z projektů evropského zájmu; -Vyjádřil znepokojení nad nedávným vývojem, který by mohl snížit schopnost EU diverzifikovat své dodavatele plynu a tranzitní trasy, zejména údajnou iniciativou, jejímž cílem je vytvořit mezinárodní plynový kartel. Vyzval Evropskou komisi a členské státy, aby na nejvyšší politické úrovni prováděly aktivní politiku, která EU umožní diverzifikovat její zdroje zemního plynu; -Členské státy a Evropská komise by podle ITRE měly důkladně posoudit environmentální hlediska, než schválí další velké investice do infrastruktury. Zejména naléhavě žádal, aby zvážily ohrožení ekosystémů a lidských životů, jež údajně představuje plánovaný plynovod v severní Evropě – Nord Stream – vzhledem k existenci skládek munice a zbraní podél své plánované trasy na dně Baltského moře; -ITRE se domnívá, že pro EU je životně důležité, aby i nadále vedla celosvětový boj proti změně klimatu a aby usilovala o naplnění cílů Kjótského protokolu. Připomněl závěry tzv. Sternovy zprávy o hospodářských možnostech spojených s plněním kjótských kritérií a o rizicích, která hrozí rozvíjejícím se zemím. Považuje přitom za nezbytné, aby úsilí EU o rozvoj obnovitelných a čistých energetických zdrojů a technologií, zaměřených na úsporu energie a zvýšení energetické účinnosti, bylo zahrnuto do veškerých vnějších vztahů EU. Závěrem kapitoly: Autor zprávy, jejíž název jsem uvedl na začátku kapitoly a která byla schválená Evropským parlamentem (včetně řady zmíněných doporučení ze strany ITRE) - Jacek Saryusz-Wolski v bruselském týdeníku „European Voice" (14.-20. února 2008) shrnul stručně část jejího smyslu do těchto vět: „Tím, že se energetické trhy stále více stávají globálními a mnoho světových zásob plynu a ropy je v nestabilních a často nedemokratických částech světa, energetická politika se nezadržitelně přesouvá do sféry zahraničních věcí". A dále: "EU potřebuje aktivní energetickou politiku zaměřenou na posilování spolupráce se širokou škálou celosvětových producentů a tranzitních zemí, která by se opírala o reciprocitu. Pro tento účel Unie musí disponovat co nejrychleji nezávislými plynovými a ropnými koridory, aby mohla rozšířit počet svých partnerů. Přitom je též velmi důležité, aby taková společná energetická politika fungovala na základě solidarity. V energetickém kontextu solidarita znamená stejnou povinnost pomoci všem těm státům, které jsou v ohrožení nebo v nesnázích včetně problémů vyplývajících z nedostatku energetických dodávek." Právě pokud jde o pojem energetická solidarita v Evropském parlamentu existují přinejmenším dva jeho výklady: dobrý a pejorativní. A oba se vztahují většinou na energetickou vazbu mezi EU a Ruskem. Ten druhý výklad vyplývá zejména z toho, že po rozšíření EU v roce 2004 se v ní formuje jistý antiruský Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 93/145
názorový blok. Například autoři statě "Pětibodová strategie pro vztahy EU s Ruskem" Mark Leopard a Nicu Popescu napsali v periodiku „Europe´s World" (Spring 2008), že v rámci Unie vzniká několik přístupů k Rusku. Mezi země s vlídným vztahem k Ruské federaci zařazují Kypr a Řecko, které vidí v Rusku partnera pro mnohostrannou a dlouhodobou spolupráci. O "strategické partnerství" s Ruskem podle nich usilují státy jako Francie, Německo, Itálie a Španělsko, které k tomu využívají bilaterální možností, avšak rovněž prostor, jenž skýtá politika Evropské unie. Mezi "nakloněné pragmatiky" přiřazují země: Rakousko, Belgii, Bulharsko, Finsko, Maďarsko, Lucembursko, Maltu, Portugalsko, Slovensko a Slovinsko, které udržují vcelku dobré vztahy s Ruskem a mají tendenci stavět hospodářské a obchodní záležitosti nad politiku. Mezí "chladné pragmatiky" podle jejich hodnocení patří státy, jako Česká republika, Dánsko, Estonsko, Irsko, Lotyšsko, Nizozemí, Rumunsko, Švédsko a Spojené království, které rovněž nadřazují obchod nad ostatní otázky, avšak "proplétají" svůj přístup kritikou Ruska v politické oblasti. Za "nové studené válečníky" ve vztahu k Rusku označují Polsko a Litvu, jenž projevují nepřátelský postoj vůči Rusku a jsou připraveni vetovat i dohody EU s Ruskem, pokud nebudou upřednosťněny jejich zájmy. Vcelku by se dalo toto pomyslné unijní názorové spektrum rozložit i jinak: na jedné straně jsou státy a politici (včetně europoslanců), kteří nahlíží na Rusko jako na potenciálního partnera, s nímž je třeba pracovat a přitahovat jej do zájmového pole EU prostřednictvím třeba střídavě úspěšné integrace. Tato skupina podporuje rovněž ruské investice do unijního energetického sektoru. Na druhém konci spektra jsou ti, kteří vidí v Rusku hrozbu, obviňují jej z expansionizmu a nedostatku demokracie, nejraději by jej vyloučili ze skupiny vyspělých států "G-8", rozšířili NATO ihned o Gruzii, podporují antiruské režimy v sousedních zemích, schvalují americké protiraketové štíty v blízkosti Ruska, vyslovují se za jakési pofiderní "energetické NATO" /+ a jsou též proti ruským investicím v unijní energetice. Tato skupina zakládá svůj vztah k Rusku na předsudcích a dávné minulosti, čímž ovšem zároveň značně snižuje koeficient účinnosti normálního postupu EU vůči Rusku, podemílá základy možné konstruktivní spolupráce s ním a oddaluje tak i jednotnější energetickou politiku EU. Je naprosto jasné, že žádný členský stát EU nemůže sám rozumně provádět zahraniční politiku vůči Ruské federaci jako velmoci a není schopen ani sám čelit možnostem, které má ruská zahraniční politika v bilaterálním rámci vztahů s jinými členskými zeměmi EU. Sjednocením přístupů na vzájemně přijatelné platformě může Unie dosáhnout nepoměrně více než planou studenoválečnickou rétorikou. Proto považuji za naprosto oprávněný názor autorů statě, že pokud Evropská unie skutečně chce, aby Rusko bylo předvidatelným a spolehlivým sousedem, musí s ním budovat partnerství na těch samých základech, na nichž rozvíjí evropskou integraci: tedy na vzájemné závislosti opřené o rovnováhu zájmů, stabilní pravidla, průzračnost postupu a názorové sblížení (konsensus). ---------------------------+ "Energetické NATO" je tunelová geopolitická vize založená na mylné představě, podle níž energie může být atributem starého blokového pojetí bezpečnosti. Jinými slovy dělá z energie součást mocenské hry s nulovým číslem, ve které jedni musí prohrát, aby jiní mohli zvítězit.
Evropská komise zintenzivňuje úsilí Evropská unie (oficiálně Společenství) se začala aktivněji zabývat energetickým sektorem v 90. letech minulého století, kdy se objevily první serióznější příznaky toho, že monopolistické pozice některých dodavatelů jim umožňují zvýšovat ceny energií podle své vůle. Orgány EU dospěly k závěru, že větší konkurence na energetickém trhu bude v zájmu spotřebitelů, kteří mají mít možnost většího výběru mezi energetickými dodavateli. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 94/145
Přijetím Lisabonské strategie, která položila základ unijní liberalizace, se zintenzívnil rovněž proces liberalizace energetických trhů v EU, zejména elektřiny a zemního plynu. Od té doby je liberalizace tohoto trhu mnohými politiky v orgánech EU, členských státech i mnohými europoslanci vydávána za způsob zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky EU a též za vytváření lepších podmínek pro ochranu spotřebitelů. V návaznosti na to byly schváleny dvě důležité Směrnice (jako legislativní nástroje EU) v energetické oblasti. První je Direktiva 2003/54/EC, kterou přijaly Evropský parlament a Rada ministrů EU: týká se pravidel vztahujících se k trhu s elektřinou. Druhou je Direktiva 2003/55/EC přijatá rovněž Evropským parlamentem a Radou ministrů EU - týká se pravidel vytváření vnitřního trhu pro přírodní plyn. Jejich oficiálním cílem mělo být tedy snížení cen energie ve prospěch spotřebitelů, povýšení energetické účinnosti a hospodárnosti a již zmíněná vyšší konkurenceschopnost dodavatelů. Naplňování směrnic bylo dosud především v rukou jednotlivých členských států EU, zejména v oblasti tzv. veřejných služeb, což mělo pozitivně ovlivňovat jak hospodářský, tak i sociální rozvoj a územní soudržnost celé EU. Spotřebitel však nejlépe ví, jak tyto směrnice dosud pomohly chránit jeho zájmy, o to více, že ceny energií se nesnižují, ale naopak výrazně rostou. Podle obou směrnic otevření energetických trhů pro spotřebitele (včetně domácností) mělo být v EU ukončeno v roce 2007 s tím, že poté bude mít občan již reálnou možnost zvolit si dodavatele elektřiny či plynu podle vlastního výběru porovnáním výhod a nevýhod. Přání však i zde předstihlo skutečnost a slibovaná volba či výběr dodavatelů je pro spotřebitele stále značně omezená nebo nereálná. Nesporným ovšem je to, že obě směrnice působí k většímu zaostřování pzornosti orgánů EU, vlád členských zemí i jejich občanů na energetické problémy a též na legislativní harmonizaci postupů na úseku energie v rámci EU. V různých analýzách provedených na zakázku orgánů EU se uvádí řada důvodů, proč tento proces „drhne“. Ve zprávách Evropské komise se přitom většinou tvrdí, že hlavním důvodem zaostávání za cíli těchto směrnic je nedostatečná integrace domácích energetických trhů v důsledku jejich vysoké koncentrace, nedostatečné sbližování cen a velmi nízká úroveň přeshraničního obchodování s energiemi, které je bržděno obchodními i jinými bariérami, jakož i nízká provázanost příslušných infrastruktru národních států. Patří sem též rozdílná struktura regulace v různých členských státech EU, která vyplývá z rozdílných politickoadministrativních kultur (lze to najít i v dalších materiálech iniciovaných EK). Ve výhledovém materiálu "Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii", který vydala Evropská komise v březnu 2006 (viz. Dok. EK 7070/06 + ADD 1 COM(2006) 105 v konečném znění) se uvádí, že jde o předběžnou analýzu, která má zahájit diskusi v rámci celé EU. Obsahuje však i některá konkrétní opatření, která mohou být okamžitě prováděna ovšem s tím, že vnější vztahy v oblasti energetiky nemohou být uměle odděleny od obecnější otázky, totiž jaký druh energetické politiky si EU a její členské státy přejí. Odpovědí je zde akční plán, který był předložen na jaře 2007. Jeho cílem má být již větší ochrana energetických zájmů EU jako celku při předpokladu, že lepší posouzení toho, jakým způsobem může EU využít vnějších vztahů při podpoře těchto zájmů, se neobejde bez propracovanější vnitřní politiky. K posílení vnějších energetických vztahů Evropská komise předkládá tato doporučení: 1. Podpora transparentního a dokonalejšího řízení energetického odvětví prostřednictvím partnerství s třetími zeměmi, přičemž cílem je vytvořit oboustranně výhodné, otevřené, transparentní, nediskriminační a stabilní právní podmínky pro investice a obchod v oblasti energetiky. 2. Zlepšování kapacit produkce a vývozu v producentských zemích a rozvíjení a modernizace infrastruktur pro přepravu energie v producentských a tranzitních zemích. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 95/145
3. Zlepšování prostředí pro investice evropských společností do energetických oblastí ve třetích zemích, zvýšení produkce a vývozu energie pro průmysl EU. 4. Zlepšování podmínek pro obchod s energiemi prostřednictvím nediskriminačního přístupu k vývozním infrastrukturám pro tranzitní a třetí země. 5. Posilování fyzické a environmentální bezpečnosti, jakož i bezpečnosti energetických infrastruktur. 6. Podpora energetické účinnosti, využívání obnovitelných zdrojů energie včetně biopaliv, nízkoemisních technologií a celosvětového racionálního využívání energie. 7. Provádění příslušných mechanismů Kjótského protokolu. 8. Diverzifikace dovozu energie podle jednotlivých produktů a zemí. 9. Vytvoření mezinárodního režimu pro dodávky obohaceného uranu do zemí, které zvolily jadernou alternativu, a to v souladu se závazky o nešíření a při respektování ustanovení Smlouvy o Euratomu. 10. Podpora vzniku strategických zásob a sdílení těchto zásob s partnerskými zeměmi. Dva základní prvky energetické bezpečnosti: EK považuje v této souvislosti za užitečné zabývat se dvěma základními prvky energetické bezpečnosti (dobře fungujícími trhy a diverzifikací): 1. Dobře fungující světové trhy jsou nejlepším prostředkem k zajištění bezpečných a cenově dostupných energií. Vytvářejí v celosvětovém měřítku podmínky pro pružné dodávky reagující na situaci, usnadňují investiční rozhodnutí, zmírňují otřesy a zajišťují bezpečnost jak zákazníků, tak producentů. Trhy ovšem nefungují v izolovaném prostředí: potřebují fyzickou a právní infrastrukturu, jakož i informace a transparentnost, aktivní účast hlavních aktérů. Toho by mohlo být podle Evropské komise dosaženo rozšířením trhu EU s energií na sousední země v mezích upravených právními předpisy se společnými pravidly týkajícími se trhu, tranzitu a životního prostředí. Obecněji by EU měla prosazovat reciprocitu, pokud jde o otevření trhu a dodržování pravidel trhu, nediskriminaci, hospodářskou soutěž, transparentnost a závaznost práva. Je též třeba v této souvislosti přesvědčit odběratelské země, které nejsou členy EU, že světové trhy s energiemi mohou fungovat k jejich prospěchu. Pokud by však tyto země došly k závěru, že jedinou cestou k zajištění bezpečnosti jsou dvoustranné dohody, vzrostlo by podle EK riziko narušení energetické soustavy. 2. Diverzifikací energetických zdrojů (resp. dodávek z nich) může být posílena energetická bezpečnost jak z hlediska jejich zeměpisné polohy, tak i jistoty tranzitních tras. V sousedních zemích, jež mají pro EU klíčový význam, by EU měla usnadnit udržování a modernizaci stávajících energetických infrastruktur, jakož i rozvoj infrastruktur nových. Existuje řada nových projektů týkajících se plynu, o nichž již bylo rozhodnuto nebo jsou v pokročilém stadiu plánování (v severní Africe, na Blízkém východě, v oblasti Kaspického moře, v Rusku a Norsku). Pokud by tyto projekty byly dokončeny, mohly by vést ke vzniku nových energetických koridorů a k vytvoření lepších dovozních kapacit, které by představovaly významný zdroj spotřeby plynu v EU. Rozvoj významných mezinárodních ropovodů pro přepravu ropy z oblasti Kaspického moře a ze střední Asie do EU je rovněž životně důležitý.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 96/145
K rychlejší realizaci těchto infrastrukturních projektů by měly být využity všechny nástroje, od politického dialogu a politiky Společenství, které se týkají např. obchodu, rozvoje, hospodářské soutěže, výzkumu a životního prostředí, přes finanční podporu a půjčky, včetně podpory a půjček EIB, EBRD a dalších mezinárodních finančních institucí. EU potřebuje stabilní energetické vztahy: Analýzy EK se jednoznačně přimlouvají za to, aby si EU vytvořila co nejdříve strategii stabilních vnějších energetických vztahů. Musí však být soudržná (podporovaná všemi politikami Unie, členskými státy a průmyslovou sférou), strategická (zcela uznávající geopolitický rozměr související s energetickou bezpečností) a cílená (orientovaná na iniciativy, které musí podpořit celounijní energetické zájmy). Rovněž má být v souladu s širšími cíli vnější politiky EU, jako jsou předcházení konfliktům a jejich řešení, nešíření a podpora lidských práv. Vnější energetická politika EU má podle těchto úvah vycházet rovněž z jednoznačného určení zájmů EU a ze spolehlivého hodnocení energetických rizik. To znamená, že je třeba zajistit, aby EU měla nezbytné kapacity pro takové systematické sledování, aby jí umožnily včasné varování a posílenou schopnost reakce. EU by měla za tímto účelem zvážit vytvoření sítě zpravodajů v oblasti energetické bezpečnosti, která by zahrnovala zástupce členských států, EK a generálního sekretariátu Rady ministrů EU. Ti by měli vypracovávat analýzy a návrhy akčních plánů. Evropská observatoř pro dodávky energií by mohla v této oblasti poskytnout svoje služby. Účinná vnější politika v oblasti energetiky podle EK závisí též na schopnosti využít nemalé kolektivní energetické zdroje EU a dát je do služeb společných zájmů. Je tedy potřeba jednat s producentskými, tranzitními a odběratelskými zeměmi. A uvědomit si, že politické výzvy vyžadují dvoustranný, regionální a mnohostranný dialog na politické úrovni (mimo jiné na úrovni hlav států a předsedů vlád). V oblasti dvoustranných vztahů EK připomíná: − Platí a nadále bude platit vzájemná závislost mezi EU a Ruskem. Bude proto třeba pracovat pro uzavření komplexní dohody s Ruskem, která by pokryla všechny energetické produkty. Cílem by měla být integrace energetických trhů EU a Ruska, a to oboustranně prospěšným, vzájemným, transparentním a nediskriminačním způsobem. Tato dohoda by měla být v ideálním případě vyjednána ve smluvním rámci, který nahradí stávající dohodu o partnerství a spolupráci. − Pokračovat ve strategickém energetickém partnerství s Norskem (včetně podpory ochoty Norska připojit se ke Smlouvě o Evropském energetickém společenství) a usilovat o podobný přístup v případě Alžírska. − Pomoci Turecku plně využít možnosti stát se významným energetickým tranzitním centrem a především podporovat jeho rychlé přistoupení ke Smlouvě o Evropském energetickém společenství. − Plnit memorandum o porozumění mezi EU a Ukrajinou v oblasti energetické spolupráce, zahrnout do budoucí dvoustranné dohody souhrnnou kapitolu o energetice, plánovat přistoupení Ukrajiny ke Smlouvě o Evropském energetickém společenství. − Položit zvláštní důraz na provádění těch ustanovení akčních plánů v rámci Evropské politiky sousedství, jež se týkají energetiky. − Rozvíjet dvoustrannou spolupráci v oblasti energetiky s významnými producentskými a tranzitními partnery v severní a pevninské Africe, na Kavkaze, v Kaspické nížině a ve střední Asii, na Blízkém východě a v Zálivu, jakož i v Latinské Americe. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 97/145
− Posílit dvoustranný dialog a spolupráci s klíčovými odběratelskými zeměmi, zejména s USA (kde je nutné vést dialog v oblasti energetiky více na politické úrovni ), jakož i Japonskem, Čínou a Indií ve snaze najít společný přístup ke globálním energetickým otázkám. Cílem by bylo zlepšit transparentnost a fungování světových trhů s energiemi a rozvíjet udržitelné zdroje energie a energetickou účinnost. Regionální a mnohostranná úroveň: Na regionální úrovni EK navrhuje: − Rozšířit vnitřní trh EU s energií, a to rozšířením Smlouvy o Evropském energetickém společenství tak, aby zahrnovala příslušné země. − Urychlit sjednocování právních předpisů prostřednictvím Evropské politiky sousedství tak, aby zlepšovala investiční prostředí a zajistila rovné podmínky, a to jak co se týče otevření trhu, ale též spravedlivé hospodářské soutěže, ochrany a bezpečnosti životního prostředí. Na mnohostranné úrovni považuje za důležité: − Začlenit plně energetické cíle EU do její mnohostranné obchodní politiky a případně sledovat tyto cíle prostřednictvím WTO. − Uzavřít jednání k protokolu o tranzitu, který je součástí Energetické charty, a zajistit ratifikaci Energetické charty všemi signatáři. − Podněcovat státy, které jsou členy skupiny G-8, k využívání tohoto fóra pro podporu energetických zájmů EU, mimo jiné v rámci skupiny G8+5, jež sdružuje klíčové producenty a odběratele. − Posoudit, jakým způsobem posílit spolupráci s Mezinárodní agenturou pro energii a rošířit počet jejích členů. − Podporovat mezinárodní dohodu o energetické účinnosti, rozvoj obnovitelných zdrojů energie a využívání účinných energetických technologií. Evropskou radu vyzývá, aby posoudila, zda by měly tyto návrhy být příspěvkem v rámci širších úvah, jejichž výsledkem má být jednotnější energetická politika pro EU a obecný akční plán, a do jaké míry by měly být prováděny ještě před formulováním závěrů tohoto širšího procesu. Členové výboru ITRE na několika zasedáních v roce 2006 poukázali v souvislosti s tímto návrhem energetické koncepce na velké rezervy v úsporách energií, které mají nové členské státy EU např. v zateplování budov. Podle finských poslanců u nich, kde se této otázce věnují již desítky let, lze dalším zateplováním budov ušetřit ještě nejméně 70 % nákladů na topení v domech. Budovy v EU spotřebovávají kolem 40 % veškeré energie (osvětlení, včetně pouličního, vytápění a klimatizace, ohřev vody atd.). Zatímco v EU vyráběné pračky a myčky na nádobí dosahují technologicky již téměř horní hranice energetické úspornosti, jiné dovážené elektrospotřebiče jsou ještě dost pod touto úrovní. Dvě třetiny spotřeby v budovách pochází přitom z domácností (10 miliónů evropských domácností používá kotle starší než 20 let; náhrada novými by ušetřila nejméně 5 % energie k vytápění). Nová kriteria a normy energetické náročnosti se mají vztahovat na všechny budovy postavené v EU od ledna 2006 a na budovy s plochou nad 1000 metrů čtverečních, které v budoucnu projdou významnější rekonstrukcí nebo modernizací. Poslanci se shodli i v tom, že o energetické účinnosti či úspornosti nutno v celé EU provést obsáhlou osvětu a již ve školách učit děti důležitosti této otázky. Problémem ovšem stále je, že v EU existují desítky tisíc různých směrnic a nařízení. Vyznat se v nich je tvrdým oříškem i pro odborníky. Nejen že jim nerozumí obyčejný člověk, ale některé státy nemají ani čas převést je do své legislativy. Hlavní pririty stanovuje Evropská rada: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 98/145
Evropská rada 23. listopadu 2006 označila za hlavní priority v oblasti energie v EU: -Energetickou účinnost v dopravě EU; -Minimální požadavky na zařízení, která používají energie; -Opatření týkající se energeticky úspornějšího přístupu uživatelů energie; -Vývoj a zavádění energetických technologií a inovací; -Opatření k energetickým úsporám v budovách. V návaznosti na to Evropská komise připravila pro jarní summit Evropské rady v roce 2007 dokument nazvaný "Čelit vnějším energetickým rizikům". Najdeme v něm známou pravdu, že svět potřebuje spolehlivé, cenově dostupné a udržitelné energetické toky. Rovněž EK to považuje za klíčový prvek hospodářského rozvoje a plnění závěrů Lisabonské strategie. Propojení mezi energetickou bezpečností, udržitelností a konkurenceschopností je v ní prvořadé. Podobně však i to, že zvyšování závislosti na dovozu z nestabilních oblastí či od nespolehlivých dodavatelů představuje pro EU vážné riziko. V této souvislosti EK již výslovně upozorňuje, že někteří významní producenti používají dodávky energie jako prostředek politického nátlaku. Mezi další rizika řadí dopad, jenž mají na unijní trh s energií vnější aktéři, kteří nedodržují stejná pravidla a nepodléhají na svém domácím trhu stejnému konkurenčnímu tlaku. Bezpečné dodávky energie vyžadují podle Evropské komise propojení vnitřních a vnějších politik. EK v této souvislosti vypracovala i Zelenou knihu, na jejíž základě Evropská rada požadovala, aby již během jejího zasedání na jaře roku 2007 byla po strategickém přezkumu (má jej předložit EK do konce roku 2008) přijaty základy energetické politiky Unie a vytyčeny priority pro akční plán. Evropská rada též vyzvala EK, generálního tajemníka a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, aby předložili své představy o strategií vnějších vztahů EU v oblasti energetiky. Ve zmíněném dokumentu je dále vcelku správně uvedeno, že nejde o zpochybňování legitimního práva jednotlivých členských států EU na vlastní zahraniční vztahy s cílem lépe zajistit bezpečnost dodávek energie a na volbu energetických zdrojů. Rozvoj soudržné a cílené vnější energetické politiky Unie, využívající celou škálu jejích vnitřních i vnějších politik, by nicméně posílil kolektivní energetickou bezpečnost EU. Rovněž by pomohl účinněji čelit možným strategiím významných dodavatelů energie, pokud mají úmysl nepříznivě působit na základy trhu. Dokument se zabývá i tím, jakým způsobem mohou být vnější vztahy EU, včetně její Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), účinněji využity pro sledování společného cíle, a sice zabezpečení spolehlivých toků cenově dostupné a z hlediska životního prostředí udržitelné energie. Základ příští energetické koncepce EU: Evropská komise dále zveřejnila 10. ledna 2007 zprávu "Energetická politika pro Evropu", jíž vydává za konkrétnější základ příští energetické strategie EU (zmíním se o těchto souvislostech ještě v příští kapitole v souvislosti s energetickými „balíčky“ EK). Závěry této zprávy lze shrnout stručně do 3 hlavních cílů: 1. Boj proti klimatickým změnám; 2. Podpora hospodářského růstu a tvorby nových pracovních míst; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 99/145
3. Snížení závislosti EU na dovozech ropy a plynu. Jde sice o správné cíle, avšak vazba mezi nimi místy skřípe. Hospodářský růst v EU jen o jedno jediné procento vyžaduje nárůst energetických dodávek o 0,6 %, což se však určitě neobejde bez většího nasazení a tedy i spalování fosilních paliv, jinými slovy bez větších emisí škodlivin do ovzduší (viz. EU Reporter Volume 7 - Edition 1: January/February 2007). Podle výše zmíněného dokumentu celkové investice k tomu, aby vytvořily nízkouhlíkovou ekonomiku v EU podvážou růst HDP jen o 0,19 %, zatímco se očekával (tehdy) unijní růst HDP o 2 procenta. Již dnes je však více než pravděpodobné, že cíl pozvednout roli obnovitelných zdrojů energie v EU na 12 % v celkové spotřebě energie v roce 2010 nebude splněn. Jenom dvě z původně uvažovaných 15 zemí EU by se k této métě mohly přiblížit: Anglie a Německo, které před několika lety snížily podíl uhlí na energetickém "mixu", avšak nyní se k němu znovu vrací při výrobě elektřiny. Uhlí je levnější než ropa nebo plyn, avšak emise z něj jsou horší. Takový je tedy výsledek "prodloužené ruky" trhu. Je to i další důkaz, že tržní síly nic samy o sobě nevyřeší a nepřiblíží nás ani k vytyčeným cílům bez uvědomělé a rozumné aktivity lidského faktoru, bez přičinění příslušných podnikatelských subjektů. -ázor unijního sdružení podnikatelů: Do toho má co mluvit i tak důležitý činitel, jakým je průmysl členských zemí EU. Dejme v této souvislosti slovo Konfederaci evropského podnikání (The Confederation of Eropean Bussiness - UNICE), která na tiskové konferenci 10. ledna 2007 zveřejnila své stanovisko a náměty k energetické strategii EU. Stojí v něm mimo jiné, že ochrana a posilování konkurenceschopnosti průmyslu EU musí být v základu takové strategie, jež nemůže ani na chvíli opomenout vyšší stupeň inovací a rovněž více investic do ochrany životního prostředí. UNICE dále připomína, že je nutné ponechat otevřené všechny opce včetně jaderné energie. Oprávněně poukazuje i na to, že podnikání potřebuje předvidatelnost a dalekosáhlé jednostranné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů nepřijímá: „Pokud zbytek světa nebude následovat vedoucí roli EU v boji proti klimatickým změnám, takové cíle mohou ohrozit budoucnost podnikání v EU." EU nemůže tento boj vést sama. Právě průmysl Unie může do něj vnést rozhodující příspěvek snižováním emisí. Jednostranná rešení, založená na přáních nebo dokonce iluzích, můžou přinést jen škodlivé výsledky. Zde bych si dovolil malé odbočení tím, že rozdílnost názorů či stanovisek v rámci Evropské komise na některé aspekty energetické strategie je známá a není tajemstvím ani to, že mezi některými komisaři dochází k rozdílným představám o cílech, které EK v této obasti vytyčuje (komisař pro energie - versus komisař pro životní prostředí nebo i komisařka pro zemědělství atd.) Z vlastní zkušenosti vím, že např. komisař Stavros Dimas má v některých ohledech dosti svérázný přístup. V jednom z mých rozhovorů s nim v roce 2007, kdy jsem mu předložil český patent, jahež zavedení do praxe by mohlo podstatně snížit emise skleníkových plynů jak v dopravě, tak i v jiných oblastech, Dimas tvrdil, že jeho úkolem není starat se o takové konkrétní věci. On prý jen stanovuje politické cíle, o jejichž dosahování musí usilovat jiní. Jedním z cílů, které zařadil komisař Dimas do revidované strategie EK je snížit emise skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého) o 20 % do roku 2020 a o 30 procent, pokud bude dosažena mezinárodní dohoda, jež pokryje období po době platnosti Kjótském protokolu (2012). Rostoucí celosvětová poptávka po energii však povede k růstu emisí skleníkových plynů. Např. studie "ExxonMobile" předpovídají, že v období 2000 - 2030 stoupnou emise CO2 jen v rozvojových zemích o 85 %. Vraťme se však ke stanovisku Konfederace evropského podnikání – UNICE. Hospodářské a regulační iniciativy, které se budou vnitřně zavádět v unijním rámci, musí být podle ní podepřeny reálným hodnocením a prognózou, především však rozumnou a aktivní zahraničně-politickou aktivitou v energetické Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 100/145
oblasti. Posilováním energetického bilaterálního a multilaterálního dialogu mezi spotřebitelskými a producentskými zeměmi může EU vyřešit mnohé problémy spojené s energetickou bezpečností, zajistit si přístup k energiím za stabilní a přijatelné ceny. Politika konstruktivní mezinárodní spolupráce napomůže i jistotě dodávek, pozitivní cenotvorbě a plnění environmentálních cílů. Pokud jde o Rusko, UNICE poznamenává, že zůstane na dlouhá léta nejdůležitějším partenrem EU v dodávkách plynu. Proto apeluje na orgány EU, aby zaujaly vůči Rusku racionální přístup. Připomíná, že vzájemně výhodná spolupráce je nejlepší cesta, jež umožní oběma stranám uznat a přesněji specifikovat potenciál oboustranných ekonomických výhod. EU a Rusko by proto měly "přeformulovat své vztahy na základě rovnosti, vzájemného pochopení a reciprocity cestou jednání a rovnocenného strategického partnerství, které by zahrnovalo jak energie, tak i investice, obchod a rovněž kooperaci na úseku regulačních i technologických politik. EU by však měla zlepšit koordinaci politik týkajícíh se zahraničního obchodu, rozvoje a diplomacie na úseku energií. EU je společně největším globálním partnerem v obchodě zboží a služeb, největším poskytovatelem rozvojové pomoci (připadá na ní 55 % z celosvětového objemu této pomoci) a hraje vitální diplomatickou a stabilizující roli v mezinárodní politice jako celku. Musí však vynaložit více úsilí, aby si takovou spolupráci zajistila lepší přístup k energetickým dovozům za rozumné ceny. Tyto úvahy dobře informovaných a kompetentních lidí v řadě ohledů korespondují s tím, co jsem za sebe již napsal v předchozích kapitolách.
Energetické „balíčky" Již v listopadu 2000 Evropská komise přijala první velkou „Zelenou knihu" k energetice, v níž předložila čtyři hlavní směry pro formování společné energetické politiky EU: 1. Kontrola růstu poptávky po energiích; 2. Větší diversifikace zdrojů dodávek energií do EU; 3. Rozvoj lépe integrovaného vnitřního energetického trhu; 4. Kontrola vnějších dodávek s určením priorit pro dialog s producentskými zeměmi (Rusko a OPEC zvláště). Na summitu Evropské rady v říjnu 2005 v britském Hampton Court se sice mluvilo o nutnosti zcela nového přístupu k energetickým potřebám EU v rámci formování jednotného trhu, jakož i o tom, aby se energie dostala do popředí pozornosti v EU, avšak Blairova vláda tuto otázku nenastolila oficiálně na pořad tehdejšího jednání. Po této „Zelené knize" následoval v lednu 2006 jiný důležitý dokument nazvaný „Francouzské memorandem", v němž se poukazovalo na pozitivní zkušenosti Francie ze zvyšování energetické účinnosti a hospodárnosti, z rozvoje jaderné energetiky atd. Byla v něm zdůrazněna i tzv. národní volba tvorby energetického „mixu", což mnozí v EU již tehdy považovali za signál k renesanci jaderné energetiky jako cesty k energetické soběstačnosti a ke snižování emisí do ovzduší. Jiná „Zelená kniha“: Další „Zelenou knihu" k energiím Evropská komise vydala v březnu roku 2006. Zde již šlo o ambicióznější cíle, které schválil summit Evropské rady 23.-24. března 2006 a poté 15.-16. června 2006. Týkaly se zejména 3 směrů: 1) Boj s klimatickými změnami; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 101/145
2) Posílení energetické bezpečnosti dodávek; 3) Zlepšení konkurenceschopnosti v rámci EU. Pro zahraničněpolitickou oblast Unie se navrhovalo m. j. zaktivizovat jednání a o dosažení dohody s Ruskem, zintentzivnit dialog s velkými konzumenty energie (USA, Japonskem, Indií a Čínou), aby se zlepšila průzračnost fungování jejich energetických trhů a nakonec zde byl vytyčen úkol zvýšit stupeň integrace energetických cílů v obchodní politice EU. 10. ledna 2007 Evropská komise vydala k energiím "Strategické zhodnocení" (Strategic Review), v němž se již výrazně poukazuje na potřebu nové energetické politiky pro EU v zájmu dosažení výše uvedených tří směrů. EK v ním přidala další tři konkrétní cíle do roku 2020: 1. Úspory energie o 20 %; 2. Snížení emisí skleníkových plynů o 20 % při spotřebě energie; 3. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie o nejméně 20 % v energetickém "mixu" v rámci EU. Předseda Evropské komise José Manuel Durrão Barroso ve svých prohlášeních tomuto nicméně zdůraznil, že za prioritní úkol v této souvislosti považuje snížení emisí oxidu uhličitého (CO2). Skleníkové plyny označil za hlavní důvod klimatických změn a boj s nimi za "kategorický imperativ" předkládaný celé EU. Třetí „balíček“ zatím nejdůležitější: Od té doby Evropská komise předložila k posouzení ještě tři nové návrhy legislativních "balíčků" (komplex návazujících opatření) pro oblast energie. Společným jmenovatelem "balíčků", jenž mají po jejich přijetí upravit předchozí směrnice EU na úseku energie a vytyčit směry vývoje na další léta, je otevírání unijních energetických trhů konkurenci, jistota (bezpečnost) energetických dodávek, ochrana životního prostředí, racionální využití energie a větší rozložení (diverzifikace) energetických dodávek ze zahraničí. Když odhlédneme od politicko-deklarativních aspektů, balíčky odráží v podstatě dobrý záměr v řadě ohledů. Větší konkurence by měla přinést větší volbu a lepší obchodní podmínky v energetické oblasti. Bezpečnost dodávek má zajistit kontinuitu a více energie. Požadavky na ochranu životního prostředí jsou spojeny s dopadem na životní prostředí. Rozumná cesta využití energie vede též přes hledání hospodárnějších metod a opuštění se plýtvání. Větší rozložení dovozů nejen že snižuje závislost na jednom nebo několika dodavatelích a zdrojích energie, ale rovněž stimuluje hledání alternativních zdrojů, hlavně obnovitelných, s menším dopadem na přírodu. I když jednotný energetický trh EU je ještě stále v nedohlednu, již samotný fakt, že členské státy EU se více méně shodují na uvedených zásadách a vlastně je postupně i když místy komplikovaně přijímají za své, vytváří platformu pro příští jednotnější postup. Na mimořádném plenárním zasedání Evropského parlamentu 23. ledna 2008 v Bruselu Evropská komise představila třetí návrh legislativního "balíčku" zaměřeného na boj proti klimatickým změnám a na zlepšení energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti EU. Stanoví závazné cíle, na nichž se dohodla Evropská rada v březnu 2007. Jeho obsah - stručně vzato - zahrnuje tato opatření: - Legislativní návrh na rozšíření a posílení systému obchodování s emisemi (Emission Trading System ETS), který je základním kamenem evropské strategie na snížení emisí skleníkových plynů (od roku 2013).
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 102/145
- Legislativní návrh, který pro jednotlivé členské státy stanoví diferencované limity emisí skleníkových plynů u odvětví, jež nespadají do ETS (do roku 2020). Tyto dva návrhy mají do roku 2020 společně zajistit snížení emisí v EU nejméně o 20 % oproti úrovni z roku 1990. Snížení však může představovat až 30 %, pokud ostatní průmyslové země (jak jsem již napsal dříve) příjmou podobné závazky v rámci budoucí dohody o klimatických změnách. - Legislativní návrh, který pro jednotlivé členské státy stanoví diferenciované cíle pro využívání konkrétních podílů obnovitelných zdrojů energie v celkové spotřebě energie v EU. Vytyčené cíle by měly zajistit, že podíl obnovitelných energií dosáhne v Unii 20 % do roku 2020. (Návrh rovněž stanoví kritéria, která zaručí udržitelnou výrobu biopaliv). - Legislativní návrh na vytvoření právního rámce, jenž má zajistit bezpečné a k životnímu prostředí šetrné zachytávání a skladování uhlíku. Tím by EU měla přispět ke snížení vysokého podílu emisí CO2, které vznikají ze spalování fosilních paliv v jejím průmyslu. - Rozhodnutí EK o revizi kodexu pro poskytování státních podpor na environmentální účely. Barroso se snaží přesvedčit: Návrh oficiálně představil europoslancům předseda EK José Manuel Barroso. Poukázal na to, že po přijetí příslušnými orgány EU (především Evropským paralemntem) "balíček" má stanovit závazné cíle, na nichž se dohodla Evropská rada v březnu 2007 a jež stanovila i harmonogram jejich dosahování. Evropský parlament bude o návrhu jednat a rozhodovat v průběhu roku 2008 postupně. Jde o soubor opatření, který si též klade za cíl do roku 2020 (oproti úrovni roku 1990) nejen zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energií v celkové spotřebě v EU na 20 %, ale i pozvednout energetickou účinnost o 20 %. Podle J. M. Barrosa by náklady na provádění těchto legislativních opatření neměly přesáhnout 0,5 % unijního HDP, což údajně představuje 3 Euro týdně na každého občana. Nečinnost by naopak podle odhadů EK stála až desetkrát více. Proto „místo nákladů bychom měli hovořit spíše o zisku” - dodal v této souvislosti předseda EK. Barroso též řekl, že při vypracovávání návrhů těchto předpisů se EK řídila základními zásadami a nutností dospět k těmto cílům. „Bez toho bychom nevypadali seriózně před našimi investory, obchodními partnery a hlavně před našimi občany”, poznamenal Barroso. EK se dále opírala o své přesvědčení, že členské státy EU musí vyvinout v této oblasti „spravedlivé úsilí” za „spravedlivých podmínek”, a přihlédla podle něj k různým situacím a okolnostem v jednotlivých zemích EU. „Všechny členské státy se budou na provádění těchto cílů podílet podle svých individuálních investičních kapacit”, zdůraznil předseda EK. „Balíček" byl podle něj vypracován tak, aby minimalizoval náklady na provádění stanovených opatření a v neposlední řadě by měl podpořit uzavření mezinárodní dohody, jež by umožnila snížení emisí skleníkových plynů až o 30 %. Poznamenal dále, že je nutné zabývat se také situací po roce 2020 a vyvinout úsilí k dalšímu snížení emisí až o 50 % do roku 2050. K jednotlivým částem „balíčku“ Barroso dodal, že základním prvkem evropské strategie na snížení emisí skleníkových plynů je systém obchodování s emisemi (ETS). V jeho rámci je určitý počet povolenek pro emise skleníkových plynů poskytován či prodáván největším znečišťovatelům. Jeho základním principem je: pokud určitý znečišťovatel vyprodukuje méně emisí CO2, než je objem povolenek, které obdržel, může tento přebytek prodat. Pokud jiný znečišťovatel povolené kvóty emisí CO2 překročí, může naopak určitou část povolenek odkoupit. Systém ETS v minulosti ukázal, že prodej povolenek pro některé evropské podniky znamenal významný zdroj příjmů.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 103/145
Existující problémy se systémem ETS vyplývají podle Evropské komise především z toho, že členské státy EU vydaly nepřiměřené množství povolenek a neúměrně velká část jich byla poskytnuta zdarma (některé společnosti na tomto obchodování dosáhly veliké zisky). EK proto navrhuje, aby celkový objem povolenek byl každoročně snižován. Povolenky budou prodávány v aukcích a příjmy z prodeje poplynou členským státům. Každý evropský podnik bude mít možnost zakoupit povolenky v jakémkoli jiném členském státě. Podle návrhu EK bude systém ETS zahrnovat také více skleníkových plynů než doposud a bude se vztahovat na všechny významné průmyslové znečišťovatele v rámci EU. Je však současně nezbytné umožnit evropským průmyslovým podnikům, aby se této nové situaci přizpůsobily. To se týká především těch podniků, které čelí mezinárodní konkurenci ze zemí, kde nejsou tyto emise žádným způsobem regulovány. „Nejvhodnějším způsobem, jak vyřešit tento problém, by bylo uzavření mezinárodní dohody. Do té doby je však třeba poskytnout právní jistotu těm podnikům, které provedou potřebná opatření” - prohlásil Barroso. Vysokoenergetickým odvětvím by mohly být poskytovány povolenky zdarma a pokud nedojde k podpisu mezinárodní dohody, budou zvážena i další řešení, jako je zavedení povolenek pro dovozce, pokud bude tento systém slučitelný s požadavky Světové obchodní organizace (WTO). Ztěží se to však obejde bez vytvoření celounijního rámce pro národní závazky v dalších odvětvích hospodářství, aby byly sníženy emise skleníkových plynů nad limity ETS. „Je nutné stanovit specifické a závazné národní cíle, aby každý členský stát věděl, co musí učinit nad rámec ETS v odvětvích jako doprava, budovy, zemědělství či odpad”, pokračoval Barroso. Předložený legislativní návrh proto obsahuje diferenciované úkoly pro každý z členských států. Jednotlivým členským státům stanoví hranice pro využívání konkrétních podílů obnovitelných zdrojů energie ve své celkové spotřebě energie. Vzhledem k tomu, že v současné době podíl obnovitelných zdrojů energie činí v EU pouze 8,5 %, je podle EK třeba vyvinout větší úsilí. Při tom je nutné zohlednit stávající situaci a potenciál jednotlivých členských států. Některé členské státy mají potenciál pro výrobu větrné energie, jiné pro výrobu sluneční energie či biomasy. Vlády jednotlivých zemí proto budou mít možnost vypracovat své vlastní akční plány, které jim umožní dosáhnout konkrétních a diferencovaných cílů. Evropská rada stanovila závazný cíl pro všechny členské státy EU, rovněž pokud jde o využívání biopaliv. Jejich podíl by měl v celkové spotřebě pohonných látek v EU představovat 10 % do roku 2020. Vzhledem k tomu, že biopaliva jsou v krátkodobém horizontu jedinou možnou alternativou tradičních pohonných hmot, je podle Barossa třeba stanovit závazná kritéria, která zaručí jejich udržitelnou výrobu z hlediska životního prostředí. „Návrh Evropské komise vytváří ucelený a udržitelný globální systém pro certifikaci biopaliv, který bude stejný jak pro domácí, tak pro importovaná biopaliva”, pochvaloval si Barroso. Legislativní návrh má též vytvořit právní rámec, který zajistí bezpečné a k životnímu prostředí šetrné zachycování a skladování uhlíku. To by mělo přispět ke snížení vysokého podílu emisí CO2, jež vznikají ze spalování fosilních paliv v průmyslu a tepelných elektrárnách, a měl by také přispět k rozvoji nových technologií čistějšího uhlí. Pokud jde o revizi pravidel v oblasti poskytování státních podpor na environmentální účely předseda EK poznamenal, že přechod na nízkoemisní ekonomiku představuje pro EU obrovskou příležitost. „Samotné odvětví obnovitelných energií přispěje do roku 2020 k tvorbě milionu nových pracovních míst”, zdůraznil Barosso. Postoje poslaneckých skupin:
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 104/145
K návrhu třetího legislativního „balíčku“ se poté vyjádřili zástupci jednotlivých politických skupin v EP. Např. belgická poslankyně Marianne Thyssenová (z poslanecké skupiny evropských lidovců -EPP-ED) za své poslance vyslovila uznání návrhu EK a označila jej za vyvážený. Aby byl splněn cíl „20, 20, 20 do roku 2020”, bude však třeba podle ní učinit řadu obtížných rozhodnutí. Evropský parlament by měl návrhy posoudit zejména z toho hlediska, zda jsou spravedlivé pro jednotlivé členské státy a „bude přitom naslouchat všem partnerům a občanské společnosti”. Thyssenová věří, že cíle návrhu budou v konečném důsledku prospěšné pro všechny: pro životní prostředí i pro občany. Rakušan Hannes Swoboda ze skupiny evropských socialistů (PES) zastával názor, že „stanovené cíle jsou správné, je však třeba je splnit”. Některé body bude třeba ještě upřesnit, např. investice do biopaliv. Domnívá se současně, že nestačí, aby o snížení emisí skleníkových plynů usilovala pouze EU. Je třeba, aby se zapojily také další státy. Bez jejich úsilí by opatření přijatá na úrovni EU neměla smysl. Považuje za nutné, aby byla v tomto kontextu uzavřena transparentní mezinárodní dohoda. V opačném případě by EU měla již nyní přemýšlet, jaké další kroky podnikne, aby i v budoucnu „splnila ekologický a ekonomický úkol, brala ohled na průmysl a zaměstnance a propojila všechny zájmy”. Britský poslanec Graham Watson za skupinu liberálů (ALDE) též uvítal předložený „balíček". Považuje jej za „nejvýznamnější počin Evropské komise". Vyslovil však jisté zklamání nad tím, že návrh přichází poněkud pozdě. „Před klimatickými změnami nás kalifornští vědci varovali již před třiceti lety”, poznamenal Watson. Obsah návrhu nicméně může přispět ke zvýšení zisků a k tvorbě nových pracovních míst. Italský poslanec Liam Aylward ze skupiny pro Europu národů (UEN) je rád, že EU je konečně schopna stanovit cíle na snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o „velkou výzvu i velkou příležitost”. Je třeba podle něj nadále upřednostňovat biopaliva, solární a větrnou energii, přitom však nesmíme zapomínat na zabezpečení výroby a dodávek potravin v EU. Německá poslankyně Rebecca Harmsová za Zelené (Greens/EFA) ocenila skutečnost, že se EU zajímá o ochranu klimatu na celosvětové úrovni. EU podle ní musí znovu získat důvěru občanů, a k tomu je třeba, aby dodržela vytyčené cíle a aby tuto důvěru opět neztratila. Údajné útoky evropských podniků proti uvedenému "balíčku" označila za „nepřiměřené”. EU by měla podle ní na jedné straně ochránit evropský průmysl, na druhé straně však musí napravit škody, které způsobila na počátcích své průmyslové éry, kdy byla největším světovým znečišťovatelem. Ital Roberto Musacchio ze skupiny Sjednocené evropské levice/Zelené severské levice (GUE/NGL) považuje za dobrý signál, že EK představila tento legislativní návrh v plénu. Vyjádřil však výhrady k některým dílčím návrhům, jako např. přílišný důraz na biopaliva. Též vyslovil politování, že do návrhu nebyla začleněna jaderná energie. Je také nutné vytvořit scénář, který by byl založený na spolupráci, a umožnil by řešit problémy v zemích, jež jsou nejmenšími znečišťovateli, avšak klimatické změny se jich nejvíce dotýkají (státy Afriky). Nizozemec Johannes Blokland ze skupiny nezávislých (IND/DEM) považoval za klad, že v předloženém návrhu nepřevážily individuální zájmy, připustil však současně, že „jeho provádění bude pro některé evropské podniky bolestné”. EU však musí být „ambiciózní a nesmí ustoupit žádné lobby a žádným tlakům”, dodal. Slovenská poslankyně Irena Belohorská ze skupiny nezařazených poslanců (NI) zdůraznila, že „návrh je důležitý pro všechny”. Konferenci na Bali označila za základ pro budoucí dohodu. V této souvislosti se domnívá, že je třeba, aby si EU přiznala větší odpovědnost. Čína a Indie by podle jejího názoru měly dostat kompenzace za snížení emisí, ale zásadně důležité je především to, aby se do boje za snižování emisí skleníkových plynů zapojily i USA, jinak jsou snahy EU zbytečné. Shrnutí dosavadní reakce ke "třetímu balíčku": Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 105/145
Společný jmenovatel všech těchto vystoupení lze shrnout stručněji takto: boj s globálním oteplováním v návaznosti na zajištění energetických dodávek, udržení konkurenceschopnosti unijního průmyslu a dokonce podpora jednoty EU. Mnoho europoslanců se přiklání k tomuto projektu EK, avšak je nemálo i těch, kteří upozorňují na jeho finanční nákladnost, a to nejen pro průmysl, ale i pro občana spotřebitele. Někteří dokonce mluví o tom, že uváděná opatření zdraží zejména elektřinu až o polovinu. Jiní zas zpochybňují, že průmysl EU si tím zajistí nezbytnou konkurenceschopnost v globálním měřítku. Ze strany Zelených naopak zaznívá kritika, že navržená opatření jsou vágní a až příliš berou ohled na průmysl, zejména výrobce automobilů a cukru. Ještě k obchodování s emisemi: Trh s emisemi se v roce 2006 pozvedl a představuje podle údajů Světové banky (uveřejněných 2. května 2007) nyní sumu převyšující 30 miliard USD, na čemž podíl EU v rámci obchodování s emisemi tvoří kolem 25 miliard USD. Nicméně schéma obchodování, podle které dosud postupovala EU, se jeví pro mnohé zasvěcené jako příliš velkorysá, což způsobilo výrazný pokles cen na trhu s emisními povolenkami a tím i oslabení důrazu na nutnost snižování CO2 v ovzduší. Proto podle řady europoslanců bude nutné přitvrdit při stanovování a vydávání povolených limitů emisí pro jednotlivé členské státy EU v období 2008-2012, což by mělo dodat potřebný stimul i pro celosvětový mechanismus obchodování s emisemi pro nastávající léta. Odborníci očekávají, že další obchod s emisemi pomůže pozvednout příliv financí k ekologicky čistější výrobě v oblasti těžkého průmyslu rovněž v rozvojových zemích, kde ekonomická expanze z vyspělejších zemí způsobuje vyšší znečišťování životního prostředí. Ředitel pro environment ve Světové bance Warren Evans v této souvislosti však řekl, že „trh s CO2 se stal důležitým katalyzátorem podpory podstatných finančních toků zaměřených na čisté energie v hospodářsky vyspělých zemích" (viz. "The Gaurdian", 3. května 2007). Podle téhož zdroje považuje Jack Cogen - předseda společnosti "Natsources LLC", která vyvíjí aktivity v tomto směru, za pozitivní to, že se jedná "o důležitý podíl tradičních průmyslových firem, ale rovněž o zapojení se nových účastníků, např. obchodních firem, bank, dalších finančních institucí, které si uvědomují přitažlivost trhu s emisemi pro zvládání rizik a zajištění návratnosti svého kapitálu." Akční plán energetické účinnosti: Evropský parlament v návaznosti na tento „balíček“ podpořil 16. ledna 2008 zprávu z vlastního podnětu o akčním plánu pro energetickou účinnost. Poslanci se domnívají, že je nutné zvýšit do roku 2020 energetickou účinnost o více než 20 %, a vyzývají EK a členské státy, aby lépe prováděly předpisy v oblasti energetické účinnosti. „Výrazné snížení emisí CO2 je nezbytné k tomu, abychom zabránili chaotickým změnám klimatu“ - stojí v závěrech přijaté zprávy. Poslanci v nich též poukazují na to, že účinnější využívání energie je nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem pro dosažení tohoto cíle a je také záměrem akčního plánu Evropské komise pro energetickou účinnost. EP je toho názoru, že větší energetická účinnost by přispěla ke snížení energetické závislosti EU na třetích zemích. Poslanci proto odsouhlasili tuto zprávu, kterou předložila britská poslankyně ze skupiny evropských liberálů Fiony Hallové a vyjádřili tak podporu záměru, rozsahu a cílům zmíněného akčního plánu: vybudovat v EU co nejúčinnější energetickou infrastrukturu, budovy, spotřebiče, dopravní prostředky a energetické systémy a vést občany k úspornému využívání energie. EP však současně kritizoval skutečnost, že do 1. září 2007 byla z 21 opatření Evropské komise, která se měla podle akčního plánu uskutečnit v roce 2007, plně provedena pouze tři. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 106/145
Usnesení Evropského parlamentu poukazuje také na to, že EK nezajistila potřebný počet úředníků k řádnému a včasnému splnění akčního plánu a že členské státy provádějí dnes existující předpisy v oblasti energetické účinnosti neúplně a se zpožděním. Europoslanci v této souvislosti kritizují členské státy za to, že pro řadu z nich není prioritou plné a okamžité provedení právních předpisů o energetické účinnosti a jejich dodržování. EP navrhl v závěrech zprávy řadu opatření na zlepšení energetické úspornosti, mezi jiným požadavky na minimální energetickou účinnost pro všechny způsoby dopravy. Většina poslanců se domnívá, že by měly být stanoveny závazné požadavky v oblasti energetické účinnosti i pro všechny nové budovy vyžadující topení či klimatizaci. Ty by měly být podle EP stavěny od roku 2011 podle norem pro tzv. pasivní domy, a od roku 2008 by mělo být používáno pro vytápění a ochlazování "pasivní řešení". Poslanci EP též žádají rozumnější využívávní finančních pobídek, a sice tak, aby přispívaly k „energeticky úspornému chování” ze strany domácností a podniků. Rada ministrů EU by měla vést členské státy k uplatňování snížené sazby DPH na práci, materiály a komponenty snižující energetickou náročnost budov. EP v neposlední řadě žádá EK, aby rozšířila rozsah dosavadních finančních pobídek vývoje, který by umožnil dodávat energii z obnovitelných zdrojů do již existujících sítí vybudovaných pro energii z fosilních paliv. Evropský parlament v této souvislosti vyzval: - k vypracování harmonogramů, podle nichž budou z trhu stahována všechna zařízení, přístroje a další energetické spotřebiče, které jsou nejméně energeticky účinné, např. terasové ohřívače vzduchu; - k tomu, aby města v EU uvažovala o zavedení opatření na snížení emisí CO2 z automobilů a osobní automobilové dopravy, přičemž příkladem mohou být poplatky pro omezení dopravních „zácp“; - aby Evropská komise zvýšila podíl financování ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti ze 3 % na 5 %; - aby se prostřednictvím průmyslových technologií zajistilo úspornější využívání energie ve výrobních postupech. Výrazných úspor energie lze podle EP dosáhnout snižováním hmotnosti vozidel a dopravních prostředků vůbec. Vlastnické oddělení (tzv. unbundling): Chci se zmínit o ještě jednom důležitém aspektu návrhu tzv. třetího "energetického balíčku“, který EK předložila členským státům 10. ledna 2007 v rámci dokumentu "Evropská energetická politika pro Evropu". Byl již posuzován na summitu EU 8. - 9. března 2007, avšak bude ještě učitě předmětem mnoha debat a jednání, jak politiků členských států, tak i orgánů EU včetně příslušných výborů Evropského parlamentu. Jedná se o opatření, které navrhuje Evropská komise k otázce, jež má zde zaužívaný anglický termín "ownership unbandling" (oddělení vlastnických aktiv energetických společností, které mají v infrastrukturách pro přenos, přepravu či distribuci elektřiny a zemního plynu od jejich aktiv při výrobě energie). Na summitu EU v březnu 2007 došlo k určité dohodě zúčastněných premiérů 27 členských států EU o "unbundlingu", neshodli se však na plném oddělení vlastnictví, které by znamenalo rozdělení velkých energetických společností na další menší celky a tedy i zvýšení počtu aktérů na energetickém trhu nejen Unie jako celku, ale i v konkrétních členských zemí EU (např. jen v České republice je jich již nyní v oblasti elektřiny kolem 70 a 3 na úseku plynu). Zástupci EK trvají na stanovisku, že toto vlastnické oddělení je jediná schůdná cesta, jak zajistit spravedlivý přístup k energetickým sítím i pro menší dodavatele a umožnit Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 107/145
tak volnou konkurenci na evropských trzích s elektřinou a plynem, z níž (jak jsem se již zmínil v textu) by podle EK měli mít prospěch spotřebitelé. Odpůrci však tvrdí, že tomu tak nebude a mimo to ještě více dojde k oslabení postavení EU tváří v tvář dominantním dodavatelům energií na unijní trh, jako je např. Rusko. Ne bez důvodů upozorňují i na to, že úplná liberalizace v této oblasti dosud vždy vedla k nárůstu cen, jelikož se zvýšily náklady na provoz rozdělených i nově vzniklých společností a ty zas neváhaly část těchto nákladů přenést na spotřebitele (např. v Anglii). Další kýžený cíly: podstatně zvýšit investice do energetické infrastruktury též nebyl dosažen. Jako první místopředseda Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) jsem měl mnoho debat kolem „unbundlingu“ s řadou poslanců, ale též se zástupci příslušných útvarů Generálního direktorátu Evropské komise, jenž má na starosti energie a dopravu (DG-TREN). Na otázky, které jsem jim v této souvislosti položil, jsem kromě dlouhé osobní diskuse v mé bruselské kanceláři dostal (25. února 2008) i písemné stanovisko. Pro zajímavost jej zde uvedu. Na mou otázku, jak hodlá EK postupovat v případě, že některé společnosti na vnucený "unbundling" budou reagovat sérií žalob k Evropskému soudu na porušení vlastnického práva, DG-TREN odpověděl, že vlastnické právo na úrovni EU je uznané v Evropské konvenci o lidských právech (ECHR). Dále článek 6 (2) Smlouvy o EU stanovuje, že je nutno respektovat práva, která jsou součástí ústavních tradic členských států EU. Nicméně podle názoru DG-TREN toto vlastnické právo není absolutní a např. za podmínek dostatečného veřejného zájmu může být omezeno, pokud je zajištěna příslušná náhrada za takové omezení. Účinné oddělení vlastnických práv energetických společností údajně splňuje tento předpoklad, protože je to v zájmu celého Společenství (tedy EU) a Evropská rada (jako nejvyšší institucionální politická úroveň EU) tento závěr potvrdila. Nicméně DG-TREN připouští, že zde je důležitá i proporcionalita, jakožto rozumný vztah mezi použitými prostředky (účinné oddělení přenosu a dodávek energie) a dosahovaným cílem. Poukazuje i na to, že v této souvislosti Evropská rada a Rada ministrů EU, jakož i Evropský parlament souhlasily s tím, že účinný „unbundling" je hospodářsky potřebný. Podle DG-TREN to je prý důkazem, že „veškeré podmínky pro takové omezení vlastnického práva byly dodrženy, jelikož k tomuto oprávnění dochází v důsledku převažujícího obecného zájmu Společenství na tom, aby byl vytvořen vnitřní trh s elektřinou, podpořena konkurence, povzbuzeny investice a zajištěna bezpečnost dodávek." Podle této odpovědi je „vlastnické oddělení v základu odlišné od vyvlastnění, jelikož jde jednoduše o povinnost prodat, avšak vlastník si může vybrat kupujícího, dohodnout cenu a do určité míry i čas tohoto úkonu." Dále se v odpovědi říká, že tato interpretace (výklad) je totožná s názorem Rady pro právní služby v EK, která poskytuje stanoviska Evropské radě a Radě ministrů EU. Připománá též, že členské státy budou mít možnost plnit toto ustanovení nové Směrnice (pokud bude ovšem přijato – pozn. autora) tak, že buď provedou vlastnické oddělení, nebo si zvolí nezávislého provozovatele (Independent System Operator ISO), jež část jejich funkcí převezme. V druhém případě si akcioví podílníci ponechají svoje podíly jak v přenosové společnosti, tak ve společnosti dodávající energii, čímž lze rovněž vyřešit problém nároků ohledně možného vyvlastnění majetku. Na mou další otázku, proč přistupují k plynu a elektřině stejně, zatímco trhy obou těchto druhů energie se vyvíjí rozdílně, odpověděli, že sice chápou rozdílnosti na trzích s elektřinou a plynem, avšak vidí zde i základní podobnosti, zvláště pokud jde o monopolistické postavení obou vzájemně propojených sítí. Vedle základního a jednotného přístupu s ohledem na zmíněné podobnosti, Evropská komise podle nich má na zřeteli i specifické ohledy týkající se trhu s plynem. Především jde to, že jak plynárenská, tak i elektroenergetická infrastruktura jsou základními majetkovými subjekty. Na druhé straně přeprava plynu, na rozdíl od přenosu elektřiny, zahrnuje fyzický pohyb molekul plynu prostřednictvím plynovodu a s pomocí vytváření rozdílu v tlaku mezi zdrojem a místem určení plynu. Přenosoví systémoví operátoři (TSO) mají daleko větší možnost kontroly při určování směru toku, využití sítě a tím i použité kapacity v rámci systému. Vzhledem k tomu, že TSO zabývající se přepravou plynu mají Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 108/145
vyšší stupeň kontroly nad svojí sítí, podle DG-TREN i vlastnické oddělení u plynu by mělo být výraznější než v případě elektřiny. Z další odpovědí vybírám ještě následující pasáže: - Dobré fungování trhu s plynem vyžaduje velké investice. Vlastnické oddělení má být "jasnou pobídkou" pro takové investice do síťových plynařských společností, "zatímco vertikálně integrované společnosti mají zájem omezovat dodávky plynu na své domácí trhy" podle nabídky a poptávky. - Vlastnické oddělení a bezpečnost dodávek jdou ruku v ruce a posilování této vzájemné závislosti by mělo posílit i jejich pružnost a volné dodávky v celounijním rámci. Některé členské státy EU jsou odkázané na jeden zdroj dodávek či na jednu tranzitní cestu (viz ruský plyn přes území Ukrajiny), zatímco jako součást celounijního trhu budou mít výběr zdrojů i tranzitních cest (norský, alžírský, ruský, kaspický zdroj nebo dodávky zkapalněného plynu - L-G z Nigérie, Kataru atd.) Fyzický tok plynu není třeba měnit, avšak stoupající vzájemná závislost zemí znamená, že jestliže rostou možnosti trhu a objevují se problémy dodávek energie, země je může získat z jiného zdroje. Větší a jednotnější trh je lépe schopen vyrovnat se s "nárazy" (výpadky dodávek, poruchy sítí atd.)., než menší a zranitelnější systémy jednotlivých členských států EU. - EK si ve svých energetických „balíčcích" uvědomuje důležitost rozvoje energetické infrastruktury. V některých případech investice do infrastruktury lze vyjmout z vlastnického oddělení podle článku 22 Směrnice o trhu s plynem a sice proto, aby dodavatelským společnostem bylo umožněno více investovat do rizikovějších projektů. Jelikož se „unbundling" týká nejen unijních, ale i mimounijních společností, lze lépe zaručit nezávislost sítí jako klíčový faktor bezpečnosti dodávek. - Ani trh s elektřinou nebude správně fungovat, pokud se nezajistí správné fungování trhu s plynem. Protože plyn je velmi důležitou matérií pro výrobu elektřiny, společnosti nemohou vstupovat na trh s elektřinou, jestliže bude trh s plynem uzavřen. DG - TREN se zde odvolává na názor Mezinárodní agentury pro energii (IAE), která ve své analýze „Natural Gas Market Review 2007" napsala: "V mnoha oblastech elektrárny na plyn určují cenu elektřiny poměrně dlouhou dobu. Drahý plyn tedy znamená drahou elektřinu. (…) a tvůrci politik musí správně posuzovat rostoucí provázanost plyn-elektřina a podle toho formovat trh a regulační systémy". Podle DG - TRAN plyn je důležitý pro výrobu elektřiny ze dvou hlavních důvodů: 1. Výroba elektřiny z plynu ovlivňuje cenu elektřiny v průběhu dne, kdy je poptávka vysoká. Pokud nebude konkurenční tlak na ceny plynu a nedostatek volné kapacity pro dodávky plynu, přivede to k vyšším cenám a menšímu počtu konkurentů na trhu s elektřinou. 2. Plyn se stane důležitým též jako zdroj pro výrobu elektřiny, který snižuje emise přinejmenším oxidu uhličitého (CO2) na 1 MWh elektrické energie u fosilních paliv a vzhledem k pružnosti svého využití poslouží i jako záložný faktor pro obnovitelné zdroje, jakými jsou např. větrné elektrárny. Rovněž jsem nastolil otázku, nakolik jsou spolehlivé údaje, které EK použila v hodnocení dopadů energetického „balíčku" a proč zde není zařazen takový nástroj stimulace, jakým jsou daně ? DG-TREN na to odpověděl: 1. Hodnocení dopadů se opírá o snahu najít nejvhodnější zdroj pro každý z různých posuzovaných indikátorů. Pokud jde např. o spolehlivost údajů o cenách, vycházelo se z dat Eurostatu, které s ohledem na situaci v jednotlivých členských zemích EU jsou nejen srovnatelná, ale i komplexní a veřejně dostupná. 2. Zmíněná data byla použita s cílem poskytnout důkaz o tom, že vlastnický „unbundling" povede k větší konkurenceschopnosti a nakonec i k nižším cenám nebo menšímu růstu cen. Zdanění je vnější faktor, jenž ovlivňují vlády. Jeden členský stát může zavést vyšší daně než jiný, avšak to ještě nevypovídá dostatečně o Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 109/145
konkurenceschopnosti tržních sil. Abychom mohli lépe porovnat pozitivní aspekty vlastnického oddělení a zvýraznit je, nevěnovali jsme se otázce zdanění." -ázor předsedkyně ITRE k „unbundlingu“: K vlastnickému oddělení aktiv výrobců a distributorů energie napsala předsedkyně ITRE německá poslankyně z lidovecké frakce PPE-DE (EPP-ED) Angelika Nieblerová v „Parliament magazine" 12. listopadu 2007, že energetický trh v EU je většinou národní. „Bez vnitřního energetického trhu EU jako celku, pro který by měla být typická korektní soutěživost, přístup k infrastruktuře a svobodná volba na straně zákazníků či spotřebitelů energie, nelze dosáhnout žádný ze základních cílů EU v této oblasti. Bez něj budou i ceny vyšší, než je to nutné. Nebude fungovat ani systém či mechanismus obchodování s emisemi, podmínky pro investování do nových energetických infrastruktur a vzájemně propojených kapacit, jakož i do výroby energie budou nepříznivé. Absence investic ovšem zvyšuje riziko výpadků energie a způsobuje nepotřebnou cenovou volatilitu (nestálost)." „Unbundling" považuje A. Nieblerová sice za důležitý ve smyslu zprávy, kterou předložil k němu španělský lidovecký poslanec Alejo Vidal-Quadras na podzim 2007 (zpráva podporuje "unbundling", avšak pouze v případě, že existující legislativa EU se projeví jako neúčinná), však Nieblerová upozorňuje, že v některých členských zemích EU (např. v Německu) bude „unbundling“ těžko dosažitelný, protože plné oddělení vlastnických aktiv by bylo de facto vyvlastněním majetku, což německé národní zákonodarství nedovoluje. Navíc není si jista – jak dodala - ani tím, zda by to vedlo k lepším podmínkám konkurence a rovněž nižším cenám energie. Země, které "unbundling" provedly, podle ní zjistily, že fragmentace energetického trhu přivedla naopak ke snížení investic do převodových energetických sítí. Proto Nieblerová doporučuje nejdřív provést podrobnou analýzu této otázky (založenou na vyhodnocení zkušeností) předtím, než k tomu padne závazné rozhodnutí. I když s předsedkyní ITRE mohu v řadě jiných věcí nesouhlasit, v tomto ohledu její názor považuji za oprávněný. Aktuální zprávy připravené v ITRE a mé stanovisko: V návaznosti na uvedené návrhy legislativních "balíčků" předložených Evropskou komisí k posouzení v Evropském parlamentu připravil výbor ITRE 5 důležitých dokumentů k projednání a přijetí na plénu EP v roce 2008. Jde o návrh zprávy britské socialistické europoslankyně Eluned Morganové pod názvem „Vnitřní trh s elektřinou", dále návrh zprávy španělského lidoveckého poslance Aleja VidalQuadrase „Podmínky přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou", návrh zprávy italského poslance ze skupiny Unie pro Evropu národů Romana Marii La Russa „Vnitřní trh se zemním plynem", návrh zprávy bulharského socialistického poslance Atanase Paparizova „Podmínky přístupu k plynárenským přepravním soustavám" a návrh zprávy italského lidoveckého poslance Renata Brunetty „Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů" (tu následně převzal britský konzervativec Giles Bryan Chichester). Řídil jsem několik zasedání ITRE, které se těmito návrhy zabývaly a ke každému jsem zaujal stanovisko. K návrhům zpráv Eluned Morganové, jež měla za cíl připravit vhodné změny do textu unijní směrnice určující společná pravidla pro vnitřní trh s elektřinou (Direktiva 2003/54/EC) jsem po konzultaci s odborníky předložil 6 pozměňovacích návrhů. K projektu Atanase Paparizova zaměřenému na změnu jiné unijní směrnice, jež se týká podmínek přístupu k převodovým sítím přírodního plynu (Regulace EC č. 1775/2005), jsem rovněž po dohodě s odborníky předložil 11 pozměňovacích návrhů. V obou případech vycházím ze zkušeností i z přesvědčení, že vytváření jednotného energetického trhu v rámci EU je nevyhnutný proces, avšak nelze jej dosáhnout na základě neosvědčených či nevyzkoušených experimentů, které vnucenými zásahy do vlastnických práv výrobců a distributorů energie v jednotlivých členských státech EU (např. i v těch, kde je již celá řada dodavatelských energetických Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 110/145
společností, jako např, v České republice) nakonec přivedou k tomu, že vyšší provozní náklady na svou činnost příslušné subjekty přenesou v rámci liberalizace trhu na podstatný nárůst cen energie (podle zásady cena odráží výrobní i provozní náklady). To ovšem nejvíce postihne koncového uživatele, tedy především občana - spotřebitele. Pokud jde o Agenturu pro spolupráci energetických regulačních orgánů mám k ní výhrady, jelikož půjde o nákladnou instituci bez reálných rozhodovacích pravomocí.
ěkteré názory světových odborníků Analytici Institutu pro mezinárodní studie v americké nadaci „Heritage Foundation" (viz. http://www.bbj.hu/news/news_32998.html) si myslí, že bilaterálně dojednané dohody mezi Rakouskem, Itálií a Maďarskem s ruským energetickým gigantem "Gazpromem" mohou oslabit význam projektu "Nabucco", kterým má být přepravován plyn z kaspického regionu do EU. Pokud EU skutečně usiluje o zajistění svých energetických dodávek ze třetích zemí, měla by podle nich více diversifikovat nejen energetické zdroje, ale i transitní cesty a vytvořit si pružný systém řešení možných krizí v energetické oblasti. Vzhledem k tomu, že některé členské státy EU výrazně závisí na dodávkách energie zvenčí, jsou tím vystaveny i většímu nebezpečí globálních energetických šoků. EU podle těchto analytiků v současnosti dováží 82 % ropy na pokrytí svých potřeb a 57 % zemního plynu. Předpokládají, že dovozy ropy do EU v následujících 25 letech vzrostou na 93 % a na 84 % u plynu. Vzhledem ke specifickému postavení Ruska v energetické oblasti, které označují za oligopolistické, předkládají orgánům EU myšlenku užší spolupráce Unie s USA na tom, aby společně "zmírnily nepříznivé dopady strategické závislosti EU na Rusku", jinak řečeno: aby posílily strategickou závislost EU na USA. Podle nich dvacetipětičlenná EU v roce 2006 spotřebovala energii v množství 1 722,8 milionů tun ropného ekvivalentu (mtoe), z nichž téměř dvě třetiny pocházely z uhlovodíků: 706,3 milionu tun ropy (tedy 14,9 milionů barelů denně) a 420,6 mtoe (476,4 krychlových metrů) přírodního plynu. Zbývajících 34, 6 % pocházelo z uhlí, jaderné energie a obnovitelných zdrojů. Z Ruska EU z toho dovezla téměř polovinu přírodního plynu a třetinu ropy. Východoevropské členské země EU (včetně ČR) čerpaly podle nich z ruského plynu proporcionálně ještě více. Např. Rakousko dováželo v roce 2007 z Ruska přibližně 70 % své spotřeby plynu a v roce 2009 ruský „Gazprom" má vyvézt do Rakouska kolem 9 miliard krychlových metrů zemního plynu („Gazprom" údajně má v úmyslu využít rakouský tranzitní koridor, aby jej napojil na další přilehlé energetické trhy EU; v Baumgartenu u Vídně se buduje středoevropský plynový zásobník –„Central European Gas Hub" a „Gas Transit Management Center", které mají být největšími svého druhu v celé kontinentální Evropě). V roce 2006 ropné importy z Ruska a Střední Asie představovaly 5,9 milionů barelů denně (290,8 milionů tun) a Rusko vyvezlo kolem 132 miliard krychlových metrů přírodního plynu. Rusko má podle přepočtů „Heritage Foundation" ještě rezervy přírodního plynu v množství 1.688 trilionů krychlových stop a sedmé největší zásoby ropy na světě (60 - 74 miliard barelů), zatímco obrovské území ve východní Sibiři a v Arktické oblasti je zatím neprozkoumané. Ruský čistý vývoz ropy v roce 2006 dosáhl 7 milionů barelů denně. Hodnocení ruských aktivit a úmyslů: Podle zmíněných odborníků Rusko usiluje o další posílení závislosti EU na svých dodávkách energie, k čemuž si vytváří vhodný smluvní bilaterální rámec s jednotlivými státy Evropy (upřednostňuje bilaterální přístup k jednotlivým členským státům EU před mnohostranným či kolektivním přístupem) a cílevědomě si buduje týl uzavíráním dlouhodobých dohod s producenty energie v zemích Střední Asie, jakož i tím, že získává nové pozice ve strategické energetické infrastruktuře Evropy a Eurasie (na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci – „Shanghai Cooperation Organization" - v roce 2007 prezidenti Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 111/145
Kazáchstánu a Ruska vyzvali k vytvoření „Asijského energetického klubu", který by měl m.j. pomoci vytvářet jednotnou energetickou infrastrukturu jako základ pro společný energetický trh. Ruské energetické společnosti posilují své pozice skupováním řady aktiv v energetické infrastruktuře (u ropovodů i plynovodů, rafinérií, elektrických sítí, přístavů atd.). Podle uvedeného zdroje např. již v roce 2004 „Gazprom" investoval 2,6 miliardy dolarů ve 23 „joint ventures" včetně 50 % podílu v „Slovrusgaz" ve Slovenské republice, 48 % v polském „Euro Gaz" a 30,6 % v estonském „Eesti Gaas". Ruské společnosti kapitálově pronikají do zajímavých energetických firem na Ukrajině, v Gruzii, Bulharsku, Azerbajžánu atd. V roce 2003 Rusko podepsalo dohodu s Německem na vybudování plynovodu „Severní proud" (Nord Stream). Bude se jím přepravovat ruský plyn přes Baltické moře (obejde území Ukrajiny, Běloruska a Polska), což vyvolává nevoli zejména polských politiků. Má být dokončen v roce 2010 a jeho roční kapacita dosáhne 27, 5 miliard kubických metrů. "Nord Stream" přes Baltské moře propojí největší světové zásoby ruského přírodního plynu s evropskou sítí plynovodů. "North Stream" bude pokrývat kolem 25 % dovozních potřeb EU. Podle dopisu, který mně zaslal ředitel instituce „Nord Stream" Dr. Dirk von Amel 19. dubna 2007, tento projekt lze bez nadsázky považovat za „důležitý příspěvek pro dlouhodobou bezpečnost dodávek energie a zároveň i za mezník v energetickém partnerství mezi EU a Ruskem". Podle něj musí „Nord Stream" podnítit otevřený a transparentní dialog mezi odpovědnými politiky a veřejností všech zainteresovaných zemí včetně pobaltských. Podle „Heritage Foundation“ Rusko podepsalo v březnu 2007 smlouvu s Bulharskem a Řeckem na výstavbu ropovodu, jenž obejde tureckou úžinu Bospor. Jeho roční kapacita bude 35 milionů tun ropy ročně. Ruské společnosti "Transnefť", „Gazpromněfť" a „Rosněfť" budou mít v rukou 51 % akcií tohoto ropovodu. Rusko plánuje výstavbu dalšího ropovodu z tureckých přístavů Samsun nebo Trabzon na černomořském pobřeží do oblasti Středozemního moře. V červnu 2007 byla dosažena dohoda mezi Ruskem a Itálií o vybudování plynovodu „Jižní proud" (South Stream) z Ruska do Bulharska a dále buď do Řecka nebo na jih Itálie (jeho kapacita by měla představovat 30 miliard krychlových metrů ročně). Tyto aktivity však nevyvíjí jen Rusko. Např. Turecko a Írán posilují svoji energetickou spolupráci zrovna v období, kdy Washington usiluje o mezinárodní izolaci Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu a kdy se USA nedaří stabilizovat situaci v Iráku v důsledku nesmyslné agresivní války a okupace této země. Různé zahraniční společnosti investovaly v poslední době do iránských ropných a plynařských zdrojů více než 20 milionů dolarů. Co doporučují tito odborníci Evropské unii ? Američtí analytici vyvozují, že EU musí v této souvislosti udělat dlouhodobé závěry z nejméně tří důležitých trendů: 1. V roce 2030 bude EU potřebovat dovážet pro svoji spotřebu o 15 % více energie než v roce 2000. EU bude ze dvou třetin závislá na energetických dovozech přesto, že plánuje snížení spotřeby fosilních energií a vzestup obnovitelných zdrojů. Závislost na dovozech plynu může vzrůst až na 84 % v roce 2030 a dovozy pevných paliv mohou dosáhnout kolem 59 % v roce 2030. 2. Koridory pro dodávky energie z Ruska do EU jsou značně koncentrované. Zatímco v roce 1999 kolem 95 procent dodávek ruského zemního plynu z bývalých republik SSSR procházelo územím Ukrajiny, nyní Rusko již podniklo řadu kroků k diversifikaci těchto koridorů ze strany Ruska. Nicméně v roce 2006 ještě stále kolem 80 % ruských exportů plynů procházelo Ukrajinou. 3. EU, která je ekonomicky vlivňována Německem a Británii, zvolila vědomě plyn jako hlavní zdroj energie v době, kdy jeho domácí dodávky klesají. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 112/145
V návaznosti na to lze podle amerických odborníků očekávat, že: -Ceny energie se v EU značně zvednou v nadcházejícíh letech, jelikož Rusko, jako "oligoplistický dodavatel" bude přirozeně využívat energie jako nástroj zahraniční politiky; -EU musí být připravena i na přerušování dodávek energie. Např. studená vlna v zimě může vyřadit rafinérie, ale i ropovody a plynovody z normálního provozu. To přinese značné ekonomické i lidské oběti. Přitom Rusko nemusí být schopné ani při nejlepších úmyslech uspokojit rostoucí poptávku po zemním plynu. A co by měla podle nich dělat zahraniční politika USA? Nejsou bez zajímavosti ani rady, které odborníci předkládají projektantům americké zahraniční politiky. Zastavím se jen u některých. Tak např. rostoucí závislost EU na energii, kterou bude dodávat či ovlivňovat Rusko, včetně příslušné infrastruktury, považují za negativní geopolitický trend pro USA. Proto by prý mělo být ve strategickém zájmu USA dělat více pro zmírňování energetické závislosti EU na Rusku. V opačném případě si USA zúží svůj manévrovací prostor v relaci s EU a naopak pomohou Rusku přitahovat EU do svého energetického „objetí.“ USA by též měly podporovat rozvoj a budování unijních i národních plynařských rezerv pro krátkodobé i střednědobé přerušení dodávek plynu do EU zvenčí, pro podstaně větší využívání kapalného plynu, který nepodléhá tolik geografickým faktorům, a pro lepší fungování mezistátní infrastruktury. Podle nich by USA měly současně přesvědčovat unijní i národní politiky o přednostech jaderné energie, o nových technologických možnostech využívání uhlí, obnovitelných zdrojů atd. Společně s EU by se měly zasadit o přijetí a uplatňování mezinárodní antimonopolní legislativy ze strany všech společností včetně ruských energetických subjektů. Ještě více by prý měly participovat na plynovodech a ropovodech v oblasti Střední Asie (též s důrazem na roli Turecka), které budou vytvářet konkurenční protiváhu Rusku a Iránu. A měly by prý tlačit na Rusko, aby přijalo a dodržovalo Evropskou energetickou chartu (Rusko ji podepsalo, avšak dosud neratifikovalo). Od toho očekávají snížení „oligopolistické role" Ruska (včetně odrazování jej od politicky motivovaných cenových schémat), zvýšení předvidatelnosti a transparentnosti na energetických trzích, jakož i lepší podmínky pro investice západního velkokapitálu do ruských energetických zdrojů a infrastruktury. Pokud však budou převládat dosavadní trendy, západní odborníci předpokládají, že energie politický nástroj v rukou Moskvy posílí natolik, že to citelně zasáhne jak EU, tak USA. Mohlo by to zvláště oslabit celkovou pozici USA v Evropě, a to jak přímo, tak i prostřednictvím mnohostranných nástrojů, jakým je NATO a jeho projektované rozšíření na Ukrajinu a Gruzii, dále vývoj otázky Kosova a vůbec vliv USA a EU v takzvaném postsovětském prostoru v Evropě. Závislost na dodávkách z Ruska jen jako jedno z rizik: V otázce bezpečnosti dodávek energie do EU řada unijních odborníků a politiků poukazuje na to, že rostoucí závislost EU na vnějších dodávkách plynu, zejména z Ruska, je jen jedním z mnoha rizik, kterým EU čelí. K jejich komplexnejšímu pochopení je třeba provést zevrubnou analýzu založenou na prověřených faktech a politicky nepředpojatých přístupech. Klíčovým faktorem je správně pochopit různé druhy rizik v jejich hospodářské i politické souvislosti, která by měla být pojata jako fundament pro střízlivé analýzy a prognozy, jakož i pro monitorování a modelování situací. Důležitou mírou bezpečnosti dodávek je přitom rozmanitost technologií „mixu" používaného pro výrobu elektřiny (uhlí, plyn, voda, jádro, obnovitelné zdroje atd.). Podle experta na energii Paula Twomeye Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 113/145
(viz periodikum „EUIreview, Summer 2007") je zejména důležité pochopit a určit, jak "bezpečnost dodávek závisí na jiných energetických obtížích". V této souvislosti Twomey zmíňuje dokument Evropské komise „Energetická politika pro Evropu“ (2007) a jeho důraz na tři hlavní komponenty formující se energetické politiky EU, kterými jsou bezpečnost dodávek, udržitelnost (včetně environmentálních cílů) a konkurenceschopnost. Tyto komponenty se podle Evropské komise navzájem posilují, avšak Twomey to zpochybňuje a poukazuje na nutnost nejen vzájemné spojitosti, ale i zastupitelnosti těchto faktorů a to jak na unijní, tak i na národní úrovni. O to více, že změřit pojmy jako je udržitelnost nebo konkurenceschopnost není tak jednoduché a samy o sobě vyžadují přesnější definici. Potřeba přesnějších kritérií: Neméně důležité je určit přesnější kriteria pro sledování a měření vývoje tržní síly elektřiny a plynu. Podle Twomeye elektřina jako produkt v reálném čase, jejž nelze účinně držet v zásobnících, dělá trhy s elektřinou značně zranitelnými tváří v tvář možnému zneužití. Tradiční nástroje pro sledování a měření trhu se opírají o takový faktor, jako je podíl na trhu. Nicméně existují již i nové nástroje na zaznamenávání specifických strukturálních a dynamických pohybů spojených s trhem elektřiny i plynu, podle nichž lze lépe prognózovat vývoj na těchto trzích. Vyžaduje to ovšem větší příliv přesnější či spolehlivější informace (o cenách, poptávce a nabídce, možných výlukách sítí, smluvních podmínkách atd.) a hlavně pružné a odpovědné vyhodnocování jak v národním, tak i celounijním rámci podle společných zásad a postupů. Zájem o energie a formování společné energetické politiky vzrostl v tomto prostoru, zejména po první ropní krizi v 70. letech minulého století. I když je EU ještě dosti vzdálená od společné energetické politiky, otázky týkající se energií nabývají každým rokem na větším významu v závislosti na nazrávající globální energetické krizi. Energie byla, je, a žel nejspíš i bude, příčinou mnoha ozbrojených konfliktů. Společný zájem členských zemí EU vždy vystupuje do do popředí, když vzroste mezinárodní napětí. Z toho rovněž vyplývá vyšší uvědomění si nutnosti hledat společná řešení pro strukturální energetické problémy v rámci Unie. Dalším důležitým faktorem vzestupu uvědomění a jeho promítání do politické agendy EU je veliký dopad energetických aktivit členských států na životní prostředí, snaha formovat mezinárodní závazky na snižování emisí skleníkových plynů, jak již ukázaly zkušenosti s Kjótským protokolem. I když se energetické politiky jednotlivých zemí EU dost liší od sebe, v jednom dochází již nesporně ke společné shodě, a sice v tom, že udržitelný ekologický rozvoj je přímo spojen s podporou šetrnějšího využívání energií a s takovou hospodářskou politikou, která je přátelská k životnímu prostředí. V případě EU-27 s téměř 500 miliony obyvatel a s jedním z nejvyšších podílů HDP na jednoho obyvatele, jakož i se známou mírou energetické závislosti na vnějších dodávkách, se absence jednotnějšího postupu stává ovšem nebezpečnou skutečností o to více, že společná energetická politiky EU se rodí pomalu, v potížích a křečích. Na jedné straně je zde objektivní nutnost společného postupu, na druhé straně strategická důležitost energie posiluje zdrženlivost a někdy i odmítání některých členských států EU poskytnout větší pravomoci v této oblasti nadnárodním (super) institucím EU. Není to však jen unijní specifikum, protože energie jsou považovány za strategicky důležitý národní sektor prakticky ve všech státech světa. K tomu se přidává obava, že otvírání energetických trhů umožní soukromým nebo i veřejným organizacím jiných zemí kontrolovat nebo podílet se na kontrole tohoto životně důležitého odvětví. V jednom důležitém směru však vývoj ke společné energetické politice nabývá v EU stále výraznější podoby. Vnitřní a jednotnější unijní trh si postupně razí cestu ve všech členských zemích Unie a Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 114/145
harmonizace jeho pravidel (často komplikovaná a též nesociální !) se neobejde bez dopadů i na energetický sektor. Výroba energie a její distribuce je v kapitalistické společnosti obchodem a tržní službou, bez nichž se každodenní život lidí neobejde, zatímco obrovský vliv energetické politiky na další sektory života společnosti může deformovat podmínky nejen na energetických trzích jednotlivých států, ale i na celounijní úrovni. Nízká konkurenceschopnost v energetickém sektoru a vysoké ceny energií negativně působí na rozvoj hospodářství, podnikatelskou sféru, zejména u malých a středních podnikatelů,, a v neposlední řadě též ubírá pracovní místa lidem, čímž zasahuje výrazně i do sociální oblasti. Dále nutno vzít v úvahu i to, že v energetické oblasti platí princip tzv. subsidiarity, z něhož vyplývá, že EU jako celek (resp. její pověřené orgány) mohou působit jen tam, kde členské státy nemohou nebo nechtějí v rámci svých národních pravomocí dosáhnout řešení vlastními prostředky. Společný trh s energiemi však vyžaduje koordinovanou aktivitu na celounijní úrovni a měl by se řídit společnými pravidly. Klimatické změny a rizika Návaznost mezi lidským zdravím a faktory působícími na životní prostředí uznával již Hippokratés před 2500 lety. Od té doby je obecně přijaté, že kvalita vzduchu, vody či půdy hraje důležitou úlohu v životě lidí. K tomu se dnes přidává ještě poznání, že lidská aktivita mění nejen místní, ale celé globální prostředí, v němž člověk a jeho bezprostřední okolí existuje. Podle generálního ředitelství pro životní prostředí (Environment Directorat General) v Evropské komisi můžou klimatické změny např. v jižní Evropě odradit i mnoho turistů, kteří v současnosti v hojném počtu (kolem 100 milionů ročně) vyhledávají tento region o dovolených a svátcích. Podle francouzského tisku zvýšení letní teploty ve Francii v roce 2003 mělo podíl na umrtí dvaceti tisíc lidí, přičemž se předpokládá, že zvýšení globální teploty o 3 stupně by mohlo kolem roku 2070 způsobit smrt více než 80 tisíc lidí, zejména v důsledku srdečních infarktů. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) zveřejnil svou třetí zprávu o klimatických změnách (první vyšla v únoru 2007 v Paříži, druhá v dubnu 2007 v Bruselu). Z jejích závěrů vyplývá, že nejspíš činnost lidí zavinila proces oteplování mnoha míst planety. Pokud teplota stoupne v globálu o kolem 3 % do roku 2100, nutno počítat i s nedostatkem pitné vody, vlnami horka, častějšími bouřemi, větrnými smrštěmi a většími záplavami. Zpráva stanovuje cíle pro snížení emisí, náklady, ale i způsoby, jak tyto cíle dosáhnout. Vychází z toho, že lidstvo musí zásadním způsobem omezit emise skleníkových plynů v příštích 50 letech, aby udrželo globální oteplování pod kontrolou. Technologie a finanční prostředky k tomu svět má. Za nejzazší bod, kdy je nutné začít snižovat vypouštění plynů se skleníkovým efektem, považuje zpráva rok 2015. Zásadním momentem přitom bude, aby nárůst průměrné teploty nepřekročil 2,4 stupně Celsia ve srovnání s dobou před průmyslovou revoluci. Jinak riskujeme vznik rozsáhlejších přírodních katastrof. Aby nárůst globálních teplot nepřekročil uvedenou hranici dvou stupňů Celsia, nesmí do roku 2015 množství skleníkových plynů v atmosféře přesáhnout 445 ppm (dílů na milion). Vyčísluje se rovněž, že omezení nárůstu průměrné teploty na Zemi a jeho ustálení kolem dvou stupňů Celsia by stálo ročně 0,12 % globálního hrubého domácího produktu. Do roku 2030 by stanovený cíl mohl být dosažen při nákladech představujících zhruba tři procenta světového HDP. Naopak škody způsobené nekontrolovanými klimatickými změnami by mohly globální ekonomiku stát ročně 5 - 20 procent HDP. IPCC poukázal současně na některé cesty řešení. Patří mezi ně přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, hlavně k energii vodní, solární, větrné a jaderné. Jednou z dalších možností je zavedení daně na oxidy uhlíku a naopak subvencování čistých energetických zdrojů. Mezi důležité Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 115/145
technologie budoucnosti zařazuje i využívání přílivové energie, zachytávání oxidu uhličitého z velkých průmyslových podniků a jeho ukládání pod zemský povrch do uzavřených rezervoárů s pomocí speciálních pump. Ve stavebnictví by měly být uplatňovány přísnější ekologické normy, zaváděny dokonalejší izolačních systémy a více využívána solární energie pro vytápění a klimatizaci. Bude potřebné rovněž efektivnější osvětlení a elektrické přístroje včetně topných a chladících zařízení. V průmyslu musí dojít ke snížení exhalací prostřednictvím finančních pobídek pro podniky důsledně respektující životní prostředí a obchodování s emisemi. Na úseku dopravy by mělo jít o větší využívání železnic a dalších systémů hromadné dopravy, které by byly úspornější než dosud. Podpora nemotorové přepravy, využívání automobilů a letadel s efektivnějším pohonem atd. V zemědělství se musí zastavit odlesňování, ale též zlepšit techniky pěstování rýže, způsobu chovu dobytka a zpracování hnoje, aby se snížily emise metanu, který z něj vzniká a patří ke skleníkovým plynům. FAO upozorňuje na skleníkové plyny ze živočišné výroby: Specializovaná agentura OSN - Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) se sídlem v Římě vydala zprávu s názvem „Dlouhý stín chovu hospodářských zvířat – ekologické otázky a možnosti" (Livestock’s Long Shadow – Environmental Issues and Options, Řím 2006), podle níž odvětví živočišné výroby představuje velkou hrozbu planetě tím, že produkuje 18 % všech skleníkových plynů, tedy více než prostředky dopravy. Živočišná výroba je podle ní zodpovědná za 65 % emisí oxidu dusičitého, který má 296 krát větší schopnost přispívat ke globálnímu oteplování než oxid uhličitý. Živočišná výroba přispívá velkou mírou i k odlesňování a degradaci půdy. Nadměrná pastva, přehnané utužování půdy a následná eroze má negativní dopad i na podzemní vody. S ohledem na tyto skutečnosti a též na to, že do roku 2050 se má celosvětová produkce masa a mléčných výrobků více než zdvojnásobit, Evropský parlament vyzval v květnu 2007 Evropskou komisi, aby se zevrubněji zabývala otázkou živočišné výroby v návaznosti na globální oteplování a aby navrhla vhodná opatření, kromě jiného v otázce pěstování krmných plodin, pro lepší výživu zvířat, ale též např. pro získávání bioplynu recyklací hnoje. Goreova "-epohodlná pravda": Bývalý americký viceprezident Al Gore (v období vlády Billa Clintona), jehož výmluvný dokumentární film "Nepohodlná pravda" o poškozování životního prostředí v USA i jinde ve světě získal vysoká mezinárodní ocenění, vyzval 19. dubna 2007 kolem 600 předních podnikatelů zúčastněných na mezinárodní konferenci "Global Business Summit" v Singapuru, aby se "probudili" a zaujali rozumný postoj k narůstajícím klimatickým problémům. Označil je za největší ohrožení a výzvu současné generaci. " Pokud státy světa dospějí ke společné vůli, znovu tím získáme morální autoritu nejen řešit klimatickou krizi, ale rovněž bojovat s dalšími velkými environmentálními hrozbami, kterým musíme čelit"řekl Al Gore na adresu podnikatelů a politiků. Výkonný ředitel příslušného programu OSN „UN Global Compact" k jeho výzvě dodal, že „odpovědný a aktivní přístup k environmentálním a sociálním otázkám, jakož i to, aby se stal modelem podnikání a světovým standardem pro všechny země, je dnes již nutností." Svá slova adresoval zejména zástupcům nadnárodních společností a politikům na různých úrovních. Konference se konala krátce poté, kdy Rada bezpečnosti OSN jednala o dopadech klimatických změn na konflikty mezi státy. Některé rozvojové země ovšem k tomu namítají, že globální oteplování není věcí mezinárodního míru a světového pořádku.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 116/145
Zpráva, kterou vydala OSN začátkem dubna 2007 nicméně vyjadřuje jiný přístup. Oprávněně varuje, že příčinou hladu miliónů lidí budou právě skleníkové plyny, které změní dosavadní režim srážek, zvýší riziko sucha či záplav. Takové negativní hospodářské a sociální dopady mají přímou souvislost s mezinárodním mírem a pořádkem. Zástupce Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) Achim Steiner ne bez důvodu prohlásil, že „klimatické změny nejsou jen problémem Severu, ale dotýkají se všech zeměpisných oblastí a podnikatelských sektorů". Je na čase zavést mezinárodní praktiky, které budou všestranně upřednostňovat společnosti, jež provádí politiku vstřícnou k životnímu prostředí a které pozvednou korporativní environmentální odpovědnost. „Pokud chcete být globálním aktérem, tyto otázky budou určitě ovlivňovat vaší globální konkurenceschopnost" - zdůraznil Steiner.(viz New Europe, 22. - 28. dubna 2007). Možné dopady změn klimatu na kolektivní bezpečnost světa: Snižování emisí skleníkových plynů podle německého ministra zahraničních věcí Franka - Waltera Steinmeiera v geopolitické perspektivě přispívá také k prevenci budoucích konfliktů. S touto myšlenkou Steimeier vystoupil na konferenci Ebertovy nadace v Hamburku v listopadu 2007. Boj proti oteplování klimatu považuje za klíčový prvek každé předvídatelné zahraniční politiky. Německo se proto bude podle něj více snažit přesvědčovat rozvojové země a tzv. nové ekonomiky jako Indie a Čína, aby se více zapojily do boje proti oteplování klimatu. Je si vědomo, že globální pozitivní posun je možný teprve tehdy, až se spojí úsilí všech znečišťovatelů, včetně těch zemí, které zatím mezinárodní spolupráci odmítaly. V rámci videokonference uspořádané při této příležitosti varoval před možností mezinárodních konfliktů vyvolaných oteplováním klimatu také předseda Mezivládního panelu pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climat Change – IPCC) Rádžendra Pačaurí. Upozornil například na to, jak tání věčných ledovců v Arktidě podněcuje stále ostřejší konkurenci různých zemí usilujících o těžbu surovin v tamním podzemí, které bylo dosud nepřístupné. Poukázal též na možné konflikty o přístup k zásobám pitné vody na jižní polokouli. "Nemáme čas, potřebujeme jednat rychle" - dodal Pačaurí. Vyzval k akci, která by spojila rozvojové země a nové ekonomiky s vyspělými státy, kde by všichni působili jako rovní partneři. IPCC předpovídá riziko hladu pro miliardy lidí, vzrůst nemocí, drastickou ztrátu biodiverzity, tání stálých ledovců, rozšiřování pouští atd. Podle těchto úvah bude v Africe k roku 2020 mezi 25 - 250 miliony lidí bez vody. Výnosy zemědělství mohou klesnou o 50 % v některých zemích, což vyvolá podvýživu . Odhadovaná cena adaptace kontinentu na možné nové podmínky se pohybuje mezi 5- 10 % HDP. K roku 2080 plocha vyprahlé a polovyprahlé půdy v Africe vzroste o 5 až 8 %. Evropě hrozí z dalšího tání ledovců rovněž zánikčetných živočišných druhů (v některých oblastech až o 60 %), bude zde více období sucha, živelných požárů a nemocí, zejména v jižní části kontinentu. Ale i méně dešťů ve střední a východní Evropě, které vyvolají nedostatek vody. V severní části kontinentu pravděpodobně vzrostou zemědělské výnosy a lesní plochy, avšak tyto srovnatelné výhody mohou přinést současně negativní jevy, jako jsou záplavy a další ohrožení ekosystémů. Klimatické změny zvětší rozdíly mezi přírodními zdroji a přírodním bohatstvím v řadě evropských zemí. OSN předpokládá, že v Asii sladkovodní zdroje k roku 2050 poklesnou a pobřežní zóny budou čelit velkým záplavám. Stoupnou nemoci způsobené vadnou vodou a jejím nedostatkem v záplavových a vyprahlých oblastech. V Austrálii a na Novém Zélandu dojde k roku 2020 ke značnému úbytku biodiversity. K roku 2030 se pravděpodobně sníží zemědělská produkce v důsledku záplav i sucha. Některé části Nového Zélandu však mohou mít z klimatických změn i určitý užitek.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 117/145
V Severní Americe, zejména v Západním Pohoří, zimní období budou přinášet více jarních povodní, zatímco sušší léta přivedou ke zvýšení poptávky a konkurence o vodní zdroje. Ve velkých městech v důsledku vln horka může dojít k negativním dopadům na zdraví obyvatel. V Latinské Americe postupné vytěsnování tropických pralesů savanou, zejména ve východní Amazonii, způsobí značnou ztrátu biodiversity. Úroda bude klesat a zvýší se riziko hladu v určitých regionech. Na malých ostrovech eroze pláží a pobřeží poškodí místní průmysl, zejména turismus a rybářství. Zvedání hladiny moří začne ohrožovat obydlí, infrastrukturu a obživu. K polovině tohoto století na některých ostrovech, hlavně v Karibiku a Pacifiku, nebude dostatek pitné vody. V Arktidě ztráty ledovců a eroze budou ohrožovat domorodý způsob života lidí, ptactva a savců. Na obou pólech ekosystémy a biologické lokality se stanou zranitelnějšími tím, že se sníží zábrany nájezdům příslušných živočišných druhů. Oteplování však rovněž zpřístupní severní navigační trasy a sníží spotřebu paliv v příslušné mořské dopravě. Další chmurné předpovědi expertů: Podle zprávy, kterou připravil odborník na světové klima Nicholas Stern z „London School of Economics", globální oteplování může zmenšit objem světové ekonomiky o 20 %. Okamžité akce v boji proti změnám klimatu by podle něj stály jen 1 % celosvětového HDP (European Voice, 27-28. listopadu 2007). Z řad zasvěcených pracovníků Evropské komise se občas ozývají hlasy, že cena, kterou lidstvo bude muset zaplatit za klimatické změny, může být vyšší než např. oběti, které si vyžádaly dosavadní světové války. Podobný názor mají i někteří američtí vojenští experti. V dubnu 2007 skupina 11 penzionovaných důstojníků, včetně generála Gordona Sullivana - bývalého náčelníka štábu pozemní armády USA, jakož i generála Anthony Zinniho - bývalého velitele centrální komandatury (CETCOM), vydala zprávu, v níž se uvádí, že klimatické změny mohou „podnítit řetězovou reakci vedoucí ke globální nestabilitě. Ta může spustit konflikty kolem zmenšujících se přírodních zdrojů, oslabit státy, jež budou muset čelit problému tzv. klimatických uprchlíků, urychlit šíření nemocí a hladu." Podle autorů této úvahy je třeba proti tomu postupovat s nejvyšší rozhodností (viz periodikum „Foreign Affairs", září/říjen 2007). Velká analytická centra USA předpovídají též značný dopad klimatických změn na řešení bezpečnostních otázek v budoucnu, i když takové úvahy mohou sloužit současně jako rezerva pro zdůvodňování možných amerických silových zásahů. Zpráva o klimatických změnách, kterou vypracoval americkou vládou financovaný „Center for Naval Analyses", označuje klimatické změny jako "hrozbu, jež znásobuje nestabilitu v některých vratkých regionech světa". Hrozbu, která vážně naruší i tak již kritický životní standard v mnoha asijských, afrických a blízkovýchodních zemích. Vyvolá šířící se politickou nestabilitu a dokonce pravděpodobnost krachu některých států. Admirál Joseph Poletz - bývalý vrchní velitel amerických námořních sil v Evropě k tomu dodal: „Klimatické změny mohou způsobit situaci, která rozšíří válku s terorem. Dlouhodobě se hodláme zabývat podmínkami, které hodlají využít teroristé, avšak klimatické změny tyto podmínky ještě prodlouží, zhorší je." Již zmíněný generál ve výslužbě Anthony Zinni v téže souvislosti prohlásil: „USA se musí angažovat v národním i mezinárodním rámci, aby pomohly stabilizovat klimatické změny na úrovni, která se vyhne rozvrácení globální bezpečnosti a stability…. Musíme již dnes přispět ke snížení skleníkových emisí i za cenu jisté ekonomické ztráty. Jinak za to zaplatíme později vojensky. A to se dotkne již lidských životů a bude pro nás mít vyšší cenu.." (Financial Times, 16. dubna 2007). Problémy životního prostředí nejsou ovšem ničím novým. Nicméně s expanzí koloniálních metropolí Evropy, které se snažily dominovat zbytku světa, prudkým růstem populace, rozšiřování obdělávané půdy Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 118/145
na úkor přírodních ekosystémů a růstem průmyslu ve vyspělých zemích se škála těchto problémů prudce rozšířila a nabyla na složitosti a provázanosti. Mnohé společnosti i v minulosti věřily, že vedou udržitelný způsob života a teprve později zjistily, že tomu tak není. Již však nebyly schopny provést sociální, hospodářské a politické změny nutné k přežití. Problémy globálního oteplování ovzduší budou vyvolávat rovněž v budoucnu stále drsnější hospodářské, sociální a politické problémy. Skleníkové plyny vypouštěné do ovzduší jsou a budou přímo spojeny nejen s výrobou a spotřebou energií ve všech oblastech, včetně domácností či při denním použití osobních automobilů, ale budou mít dopad i na budoucnost průmyslových společností a celou podstatu spotřeby energie a zdrojů. Znečišťování životního prostředí se dotýká politicky, strukturálně i psychologicky všech zemí, které spoléhají na hospodářský růst a vyšší míru spotřeby. Problém oxidu uhličitého padá nejvíce na vrub průmyslově vyspělých zemí světa. Téměř polovinou pochází z USA, Ruska, Japonska, Německa, Anglie, Francie, Itálie a Kanady. Hned po nich však následuje Indie, Čína, Brazílie a další rozvojové země rovněž forsírující průmyslovou výrobu. Dochází tak k podstatnému zhoršování ozónové vrstvy a narušování regulace globální teploty ovzduší, čímž citelně trpí celý ekosystém. Odpady z průmyslových závodů, které proniknou do okolí, i do spodních vod, samy od sebe nezmizí. Hnací činitele ekologických změn: Podle expertů mezi hnací činitele změn v globálním životním prostředí patří: -klimatické změny; -degradace půdy; -nedostatek čerstvé (pitné) vody; -ztráta biodiverzity; -vyčerpávání stratosférické ozonové vrstvy. Tyto faktory jsou vzájemně propojené a mají vliv nejen na sociální, hospodářské a biologické prostředí, ale přímo i na zdraví člověka. Poprvé v dějinách lidé dospěli k poznání možností, ale zároveň i nutnosti provést cílenou lidskou aktivitou zásahy do vývoje místních a regionálních podnebí tvořících pomyslné globální klima. Spalováním fosilních paliv a změnou využití půdy, včetně kácení lesů, se uvolňují kysličník uhličitý, metan a jiné plyny v takových množstvích, že to vede k oteplování planety, čemu říkáme skleníkový efekt. Podle závěrů odborníků, sdružených do různých výzkumných skupin v rámci OSN, od roku 1990 do roku 2100 může dojít k průměrnému zvýšení teplot na zeměkouli od 1,4 stupně až po 5,8 stupně Celsia. Tento tepelný vzestup však zdaleka nebude rovnoměrný, avšak předpoklady se kloní k tomu, že oblasti větší zeměpisné šířky (tzn. blíže k pólům) a větší zeměpisné výšky budou zažívat i větší teploty. Někteří však z toho vyvozují, že pojem globální v souvislosti s oteplováním na zeměkouli není zcela přesný. Produkce potravin bude velmi závislá na změnách ve využívání půdy a na půdní erozi či znehodnocování země, na nedostatku či nadbytku vody a na změnách v biodiverzitě. Z téměř 860 milionů lidí, kteří v současnosti trpí hladem, se 70 % nachází v Asii a 26 % v Africe v regionech, kde klimatické změny mají pravděpodobně nejhorší dopad na zdraví lidí. Podvýživa snižuje lidskou imunitu vůči infekčním nemocem, zvláště mezi dětmi. Klimatické změny s největší pravděpodobností tedy zvýší i riziko nemocí. Dopady na lidské zdraví: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 119/145
Dnes jde celosvětově na zavlažování polí kolem 70 % celkové spotřeby čerstvé (tekoucí) vody, zatímco pro domácí potřebu se jí využívá jen kolem 10 %. Nedostatek pitné vody je již nyní největším rizikovým faktorem působícím na lidské zdraví. Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2002 téměř 88 % žaludečních nemocí ve světě je způsobeno nečistou vodou a špatnou nebo žádnou hygienou či nedostatečnými sanitárními opatřeními. 99,8 procent úmrtí z těchto nemocí připadá na rozvojové země a nedostatek pitné či vůbec čisté vody má na svědomí 6,1 procent onemocnění. Podobně ničení mořských ekosystémů má tristní důsledky na lidské zdraví. Zvedání teploty moří a negativní změny ve kvalitě vody v pobřežních zónách podporují výskyt toxicity v určitých mořských produktech, riziko žaludečních onemocnění, jako je např. cholera. Rovněž biologická diversita je přímo spojena s lidským zdravím, protože ovlivňuje kvalitu a tím bezpečnost potravin, má vliv i na léčebné postupy (více než polovina léčiv obsahuje výtěžky z některých mořských kultur). Ekosystémy bohaté na určité odrůdy vytváří životně důležitý filtr či zábranu, dodávají schopnost nových funkcí. Pokud jde o ozonovou vrstvu, v uplynulých 80. a 90. letech poklesla o 4 - 7 % v závislosti na jejím rozsahu a místu. To umožnilo průnik na zemský povrch většího množství infračerveného záření, než je obvyklé, a způsobilo nárůst rakovinových onemocnění kůže, zejména u obyvatel Kavkazu. WHO předpokládá, že pokles ozónové vrstvy o dalších 10 % může způsobit onemocnění rakovinou kůže až u 300.000 lidí. V této souvislosti si je třeba též uvědomit, že pro řešení takových problémů nebude stačit příval informací, které člověk nemá čas ani sledovat, natož rozumově vytěžit. Velmi důležité je systematicky vzdělávat lidi, ale rovněž zvyšovat kompetentnost a odpovědnost politických představitelů na všech národních i mezinárodních úrovních. Globální environmentální politika a boj s negativními důsledky špatného zacházení se životním prostředím potřebují výrazný celosvětový mandát, v němž musí nadále hrát „první housle" specializované instituce či agentury OSN, zejména UNEP a WHO. Dále je nutné sjednotit různé dílčí konvence či úmluvy, smlouvy i dohody na jedné promyšlené a rozumně skloubené základně environmentální politiky, která by pomáhala mobilizovat úsilí lidí, ale též soustřeďovat nutné prostředky, včetně sjednocování různě roztříštěných ekologických fondů z veřejných i soukromých prostředků, zvedala by všeobecně platný koeficient jejích efektivního využívání. Evropský parlament k přírodním katastrofám: Evropský parlament již 8. září 2005 přijal usnesení k přírodním katastrofám. Evropskou komisi a členské státy EU v něm vyzval k mobilizaci zdrojů pro aktivní a koordinované nasazení v případě dalších katastrof. Žádá vytvoření společných sborů civilní ochrany, zejména v pohraničí, jakož i pozorovatelských a vyhodnocovacích stanic ke sledování sucha, povodní a jiných následků změny klimatu v rámci EU. Zároveň žáda Evropskou radu a Radu ministrů EU, aby nepřehlížely potřebu dlouhodobých investic do prevence, která je méně nákladná, než důsledky globálního oteplování, a aby proto upustila od omezování příštího unijního rozpočtu na úroveň 1 % HDP. Opatření proti nebezpečným změnám klimatu mají snížit závislost na ropě, zlepšit kvalitu ovzduší a ušetřit státům a lidem další peníze. Eurposlanci se též shodli, že v tomto úsilí je Kjótský protokol hlavním nástrojem globální strategie. Evropský parlament současně požádal, aby EK provedla důkladnou analýzu příčin, následků a dopadů masivních požárů v EU a vypracovala společný protokol k účinnému boji proti nim, jakož i proti jinému ničení evropského lesnictví. Zalesňování postižených oblastí musí respektovat bioklimatický charakter a využívat takové druhy a odrůdy, které lépe odolávají ohni i suchu a jsou přizpůsobitelné místním podmínkám. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 120/145
Vedoucí humanitární pomoci OSN Jan Egeland v této souvislosti apeloval na EU, aby přispěla do relevantního celosvětového fondu OSN částkou 400 miliónů eur s tím, že Belgie, skandinávské státy, Spojené království, Nizozemí, Irsko a Lucembursko mu již svou pomoc přislíbily. Smluvní závazky jsou "conditio sine qua non": V souvislosti se summitem skupiny nejprůmyslovějších zemí světa (G-8) ve skotském Gleneagles (7. července 2007) tehdejší britský premiér Anthony Blair oznamoval jako objevení Ameriky své zjištění, že „klimatické změny pokračují a lidská činnost je podporuje", z čeho i sám vyvodil, že je nezbytné snižovat škodlivé zplodiny. Svého přítele George Walkera Bushe mladšího však nepřesvědčil, aby podepsal Kjótský protokol. Naopak Bush hned na to vyhlásil vytvoření Asijsko-pacifického partnerství. Patří do něj kromě USA ještě Austrálie, Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea. Profesor Ian Fells z Univerzity v Newcastlu na stránkách unijního tisku v Bruselu upozornil v této souvislosti, že tento pakt "vykolejí" následující kola jednání o Kjótském protokolu, pokud se země jako USA, Čína nebo Indie budou řídit jinými ohledy snižování emisí v ovzduší. I. Fells oprávněně poznamenal, že i když Kjótský protokol není v tomto ohledu samospásou pro svět, rány pod pas nezasluhuje. Zmíněné země vydaly sice prohlášení, že budou používat nové technologie, aby snížily emise skleníkových plynů, avšak bez smluvních závazků, jaké jsou základem Kjótského protokolu. Potvrzuje se, že udržitelnost globálního klimatu v Bushově pojetí je nadále spíš podmíněna udržitelností amerického hospodářského růstu a až potom globálními zájmy. Naštěstí větší důraz i jeho vláda již klade např. na nové technologie pro čistější výrobu uhlí. K pozitivům patří rovněž to, že George Walker Bush se na rozdíl od mnoha politiků v EU nerozpakuje ani pokud jde o budování dalších jaderných elektráren. Na urychlení výstavby šesti nových reaktorů vydělil již v roce 2005 dodatečné 2 miliardy dolarů (viz "EU Reporter", 6. září 2005). Pro porovnání Čína se v téže době rozhodla postavit čtyřicet nových jaderných elektráren v průběhu následujících 15 let. Od roku 2005 uvádí do provozu téměř každý týden jednu elektrárnu (jadernou, úhelnou nebo vodní). Efektivnost a úspora energie - správná cesta: Jednou z účinných cest snižování obsahu kysličníku uhličitého (CO2) v ovzduší je efektivnější využívání a úspora energií, což v rámci Evropské unie prosazuje zejména komisař pro energie Andris Piebalgs. Rozvojové země však stěží využijí tuto možnost, protože v průměru na 1 % hospodářského růstu nyní spotřebují až 1,5 % energií. Velkým problémem zůstává všude doprava, která používá nadměrné množství fosilních energií. Důležité jsou proto v této souvislosti i plány na zachytávání CO2 v geologických rezervoárech. Mezinárodní agentura pro energie (International Energy Agency) odhaduje kapacitu takových příštích rezervoárů CO2 na 1,5 až 11 biliónů metrických tun což je důležité, když uvážíme, že úniky CO2 do ovzduší tvoří až kolem 25 miliard metrických tun ročně. Nevyužité možnosti skýtá též přetváření zemního plynu či dokonce uhlí na kapalné skupenství nebo rozsáhlejší využití biomasy jako energie (organické látky, jako část obilnin, olejnatá semena, sláma, lesní zbytky, část průmyslových i domácích odpadů atd.) Dobrá iniciativa: Lze uvítat i takovou na pohled drobnou iniciativu, o níž psal „International Herald Tribune" 25. listopadu 2007. Osmnáct z vrcholných britských společností (od výrobců automobilů a letadel po obchodní řetězce a banky) se totiž dohodlo, že vyvinou nové produkty a služby, jenž umožní nejen zákazníkům, ale i Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 121/145
svým zaměstnancům snižovat emise skleníkových plynů využíváním ekologicky šetrnějších nástrojů a metód. Kromě toho vypracují standardy, na jejichž základě budou regulérně sdělovat a vyhodnocovat výsledky svého úsilí. Více budou též investovat do technologií a projektů s menší emisní úrovní. Britský ekonomický odborník Nicholas Stern v této souvislosti řekl, že ušetřit dnes kdyby jen 1 procento na globálním HDP v důsledku ekologicky šetrnějšího postupu, znamená ušetřit 5 - 20 % finančních prostředků v budoucnu. Nový britský premiér Gordon Brown oznámil v této souvislosti úmysl vytvořit poradní orgán jeho vlády, který by dohlížel na plnění cíle snížit emise o 60 % v roce 2050 v porovnání s rokem 1990. V souvislosti s dalším využitím jaderné energie v Anglii premiér prohlásil , že "musíme a též přijmeme správné a dlouhodobé rozhodnutí o investicích do nové generace udržitelných a bezpečných dodávek energie" (viz „The Guardian", 29.11.2007). V oblasti ochrany životního prostředí a využití energií skutečně nejsou lehká řešení, avšak důsledky neodpovědného postupu motivovaného sobeckými zájmy, dopadnou těžce na všechny. Pokud nebude odstraněn egoismus a nedostatek koordinace, povede to i k novým ekologickým katastrofám. Samozřejmě s velkými hospodářskými a politickými důsledky. K "zaostřování" na Čínu Bylo již nesčetně krát dokázáno mnoha věděckými autoritami i renomovanými politiky, že největším znečišťovatelem vlastního i globálního ovzduší jsou v současnosti Spojené státy americké. Bez ohledu na to mnohým odborníkům, politikům i novinářům je „trnem v oku" zejména Čína, která urychlováním svého hospodářského růstu pochopitelně spotřebovává stále více energií a musí se intenzivněji vyrovnávat i s jejich dopady na životní prostředí. Podle údajů OSN na USA v globálním znečišťování ovzduší připadalo 23 % emisí oxidu uhličitého a Čína se zařadila na místo druhé s 16,5 procenty. Zatímco USA "produkovaly" v posledních letech v průměru 20 tun emisí na hlavu, u Číny to bylo 3,2 tuny oproti světovému průměru, který je 3,7 tun. Podle tvrzení hlavního ekonoma International Energy Agency (IEA) Fatiha Birola při současném růstu hospodářského výkonu této země nad 10 % Čína by měla v tomto negativním "závodění" dohnat či dokonce předehnat USA již v roce 2010 (viz The Financial Times, 18. dubna 2007). Podle amerického velvyslance při institucích Evropské unie v Bruselu Boydena Graye nelze však očekávat od USA návrh souhrnné globální legislativy pro boj s globálním oteplováním, která by nezahrnovala limity či program rovněž pro Čínu, Indii a zbytek rozvojového světa". K tomu ještě dodal, že to, co dělá v tomto směru EU, "může mít dobrý úmysl, může být velmi etické…, nicméně když to postavíte před jednotlivé státy jako hotovou věc, smysl toho je velmi omezený." (viz tamtéž). Americká instituce na sledování a vyhodnocování spadů oxidu uhličitého "U.S. Carbon Dioxide Information Analysis Center“ CDIAC však vyčíslila, že čínské emise v roce 2005 představovaly 5,3 miliardy tun oproti 5,9 miliardám tun na straně USA, avšak nutno vzít vzít přitom v úvahu též rychlejší růst čínské ekonomiky a vyšší spotřebu energií. V roce 2006 vzrostla údajně čínská kapacita výroby elektřiny o množství, které se rovná současné společné kapacitě výroby elektřiny v Anglii a Thajsku. V ročence „World Energy Outlook", kterou uveřejnila v polovině listopadu 2007 „International Energy Agency" (IEA), se uvádá, že na Čínu připadá 58 % emisí uhlíku v období 2000-2006. Podle této zprávy Čína by mohla krátce po roce 2010 zaměnit USA na nezáviděníhodném místě největšího globálního znečišťovatele ovzduší. Někteří však mají za to, že nejen rychlý hospodářský růst, ale i velký počet obyvatel a méně efektivní průmysl mají v případě Číny na tom lví podíl. Čínská vláda v této souvislosti nejednou prohlásila, že nepodpoří mezinárodní akci zaměřenou proti změně klimatu, jež by podkopala hospodářský rozvoj země. Prezident Hu (Chu Ťin-tchao) k tomu dodal, že problém klimatických změn není jen otázkou životního Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 122/145
prostředí, ale i ekonomického rozvoje („The Financial Times", 6. února, 2007). Podle čínské tiskové agentury Xinhua na hospodářsky vyspělé státy připadá 95 % celosvětových emisí oxidu uhličitého. Využívaly fosilní paliva od začátku průmyslové revoluce v 18. století do roku 1950. V následujícím období 1950-2000 mají na svědomí 77 procent emisí (viz zpravodajství Xinhua, 4. prosince 2007) Americký časopis předpovídá environmentální „krach“ v Číně: Za zmínku stojí též údaje a argumenty, které o ekologické situaci v Číně přinesl americký odborný dvouměsíčník "Foreign Affairs" (September / October 2007) v článku od Elizabeth Economy nazvaném „Nadcházející environmentální krach v Číně". Tvrdí se v něm, že čínská ústřední vláda v podstatě stanovuje dobré cíle, avšak nekontroluje všechny aspekty jejich uskutečňování. Místní oficiální činitelé zřídka dbají na environmentální nařízení Pekingu a přednostně soustřeďují svou energii a zdroje na další urychlování hospodářského růstu. Čínská vláda vytyčila cíl čtyřnásobně zvýšit objem celostátní ekonomiky do roku 2020. Změnit ekologickou situaci v Číně však bude podle "Foreign Affairs" vyžadovat "revoluční fundamentální politickou a ekonomickou reformu." Rekordní hospodářský růst vyvolává veliké čerpání zdrojů, avšak čínská energetická spotřeba je prý hodně nečistá a neefektivní a má krajní důsledky na ovzduší, půdu a vodu. Např. uhlí představuje údajně kolem 70 % čínských energetických potřeb. V roce 2006 země spotřebovala 2,4 miliardy tun uhlí, což je více než USA, Japonsko a Británie dohromady. V Číně je podle těchto údajů 16 z dvaceti nejvíce znečištěných měst na světě a 4 z nich jsou právě v provincii Šansi (severovýchod země), která je bohatá na uhlí. Kolem 90 % emisí oxidu siřičitého a 50 % jeho částečkových emisí pochází z něj. Dále periodikum uvádí, že v roce 2000 čínská vláda prognózovala zdvojnásobení spotřeby uhlí do roku 2020, avšak tento cíl měl být dosažen nejspíš již koncem roku 2007. Růst spotřeby energií je v Číně vysoký též proto, že energie se nevyužívá dostatečně efektivně. Časopis rovněž zmiňuje, že jeden čínský oficiální činitel řekl německému „Der Spiegel" začátkem roku 2006: „Abychom vyprodukovali zboží v hodnotě 10.000 dolarů potřebujeme 7 krát více zdrojů, než potřebuje Japonsko, téměř 6 krát více než USA a co je zvlášť znepokojující, téměř 3 krát více než Indie". Uhlí však polde některých informací není jedinou příčinou znečištění ovzduší a řady respiračních problémů u Číňanů. Stále více se na tom podílí i rostoucí doprava. Čínští projektanti předkládají plány na téměř 85 tisíc kilometrů nových dálníc napříč celou zemí. V roce 2020 Čína očekává 130 milionů vozidel na silnicích a k roku 2050 (spíš však již k roku 2040) by mělo být v Číně více vozidel než v USA. Těžko si představit, co to udělá s životním prostředím, když již nyní je v ovzduší Pekingu prý šestkrát více částečkových emisí než v New Yorku. Čínský urbanizační plán počítá s přemístěním 400 milionů lidí (více než je počet obyvatel USA) do nově postavených obytných center k roku 2030. Má to být polovina všech projektovaných domů ve světě v tomto období. Pokud ovšem jejich energetická účinnost bude na nízké úrovni, jak je dosud (podle zmíněného článku současné čínské domy jsou zhruba dva a půl krát méně energeticky účinné než německé), perspektiva není nikterak radostná. Dalším argumentem krotiků je, že poušť Gobi, která nyní pohlcuje velkou část západní a severní Číny, se rozšiřuje o kolem 3 000 nových čtverečních kilometrů každým rokem. Nehledě na intenzivní zalesňování, údajně až čtvrtina země připadá na poušť a kolem 400 milionů Číňanů v té či oné míře se stávají ekologickými uprchlíky a hledají nový domov a práci. Kontaminováno je podle těchto údajů velké množství orné půdy. Kolem 10 % zemědělsky obdělávané půdy je takto znečištěno a každý rok prý kolem 12 milionů tun obilí bývá zasaženo těžkými kovy. Časopis „Foreign Affairs“ se rovněž odvolává na několik studií vypracovaných mimo Čínu, v nichž stojí, že znečišťování životního prostředí a degradace půdy stojí čínskou ekonomiku mezi 8 až 12 procenty jejího ročního HDP. Píše též o tom, že podle kalkulací uveřejněných v čínských médiích je dopad Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 123/145
znečišťování na zemědělství, průmyslovou výrobu nebo lidské zdraví tak vysoký, že škody, které tím vznikají lze vyčíslit následovně: znečišťování vody stojí Čínu 35, 8 miliard USD ročně, znečišťování ovzduší 27, 5 miliard USD, kyselé deště 13,3 miliard USD, pouštní expanze 6 miliard USD, škody na úrodě v důsledku kontaminace půdy 2, 5 miliardy USD atd. Zjištění delegace Evropského parlamentu se v něčem liší: Delegace Evropského parlamentu, kterou vedl předseda Dočasného výboru pro klimatické změny italský socialistický poslanec Guido Sacconi, navštívila začátkem listopadu 2007 Čínu. Podle shrnutí, které G. Sacconi zveřejnil v předvečer mezinárodní konference o klimatu na ostrově Bali (viz „Parliament Magazine", 26. listopad 2007), delegace provedla řadu bilaterálních jednání s odpovědnými čínskými představiteli. Pokud jde o přístup ke Kjótskému protokolu, Sacconiho „tým" upozornil v Pekingu na vysoký stupeň emisí, který doprovází rychlý čínský ekonomický rozvoj. Nicméně delegace neodmítla tvrzení čínské strany v této souvislosti, že na tvorbu čínského HDP per capita se emise udržují na nižším stupni než je tomu ve starých průmyslově vyspělých zemích a že Čína na rozdíl od nich neznečišťovala ovzduší v minulosti. Delegace vyslechla již zmíněný argument, že desítky let jsou za emise oxidu uhličitého odpovědny zejména USA a staré členské státy EU. Sacconi ovšem na to reagoval tím, že právě uvědomění si historické odpovědnosti přivedlo hospodářsky vyspělé země EU k tomu, že iniciovaly Kjótský protokol a vyhlásily (již společně s dalšími novými členskými státy EU) svoji připravenost snížit emise o 50 % k roku 2050. Tato jednání ukázala, že čínská oficiální místa si nicméně uvědomují nebezpečí klimatických změn a jejich dopady na čínskou společnost. Delegace byla informována, že Čína se hodlá orientovat na těžbu uhlí a na jadernou energetiku, avšak v rámci svého programu boje proti klimatickým změnám bude přikládat větší váhu než dosud vývoji nových energetických technologií, které povedou k vyššímu stupni udržitelnosti životního prostředí. Obě strany se při jednáních shodly v tom, že na konferenci na Bali "dělící čára" nebude probíhat mezi starými a novými industriálními zeměmi, ale mezi těmi, kdo chtějí aktivně působit proti klimatickým změnám a kdo nechtějí. Výsledky těchto rozhovorů též ukázaly, že lepší spolupráce a dokonce i jistá forma společenství mezi EU a Čínou je možná nejen v mnohostranném rámci OSN, ale i ve vztazích Čína - EU, a to jak v oblasti ekonomické spolupráce či obchodu, tak i v boji proti klimatickým změnám. EU však musí více přesvědčit rozvojové země, že není v úmyslu Unie blokovat jejich hospodářský rozvoj, ale naopak pomoci jim vyhnout se těm problémům, které doprovázely industrializaci hospodářsky vyspělých evropských zemí v minulosti. K tomu je nutná velká dávka politické vůle na obou stranách. I když čínská filosofie tvrdí, že středem vesmíru je příroda, nikoliv člověk, není sporu o tom, že hospodářský a sociální rozvoj Číny je ve prospěch člověka. Čínská vláda si jistě uvědomuje, že zbývá ještě dost udělat i ve prospěch přírody.
a Bali o mezinárodní souhře Po alarmujícím hodnocení budoucích klimatických změn, které zpracoval Mezivládní panel odborníků na otázky změny klimatu (IPCC) v květnu 2007, jela delegace Evropské unie na Konferenci OSN o změně klimatu na indonéském Bali (od 3. do 14. prosince 2007) s úmyslem domluvit s dalšími účastníky zahájení jednání o ještě náročnější dohodě, než je Kjótský protokol. Konferenci předcházelo 8. až 9. prosince 2007 zasedání ministrů obchodu členských zemí EU, věnované otázkám změny klimatu v návaznosti na obchod a hned na to 10. až 11. prosince zasedání ministrů financí zaměřené na financování nízkouhlíkových technologií. "Především chceme, aby se vyspělé země Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 124/145
zavázaly absolutně snížit emise a aby i rozvojové státy přistoupily ke spravedlivým závazkům," prohlásil v této souvislosti předseda Evropské komise José Manuel Durrão Barroso. Evropská komise před koncem roku 2007 zveřejnila výsledky plnění Kjótského protokolu. Ty podle eurokomisaře pro životní prostředí Stavrose Dimase dokazují, že se EU podařilo "zlomit vazbu mezi růstem ekonomiky a množstvím emisí". Mezi lety 1995 a 2005 vzrostla totiž unijní ekonomika o 35 procent, zatímco emise se snížily o celkem 11 procent. „Vědecký důkaz o změně klimatu, který podtrhl panel IPCC, je přesvědčivý a alarmující. Jedinou zodpovědnou reakcí na to může být zvýšení celosvětového úsilí o omezení emisí skleníkových plynů. Balijská konference se proto musí shodnout na tom, že budou zahájena jednání o ambiciózní a podrobné dohodě o celosvětovém klimatu a že bude vytvořen plán, který stanoví její hlavní části. Konference musí stanovit konec roku 2009 jako lhůtu pro završení jednání“ - dodal Dimas. A dále prohlásil: „Balijské zasedání je zásadní příležitostí shodnout se na tom, že tato náročná úroveň bude předmětem našich jednání během příštích dvou let.“ Postoj Evropské komise potom schválila Rada ministrů životního prostředí EU dne 30. října 2007. V celku vzato orgány EU navrhly pro Balijskou konferenci a na období po ní, aby dohoda o klimatu po roce 2012 obsahovala osm hlavních „stavebních bloků“: -Omezení globálního oteplování na úroveň, jež teplotu předindustriálního období nepřesáhne o 2°C. Dodržení úrovně si vyžádá, aby celosvětové emise přestaly během příštích deseti až patnácti let stoupat a aby byly poté do roku 2050 sníženy nejméně na padesátiprocentní úroveň emisí roku 1990. -Výraznější povinné snižování absolutních emisí způsobovaných hospodářsky vyspělými zeměmi. EU navrhla, aby společně snížily emise v porovnání s úrovněmi roku 1990 o 30 procent do roku 2020 a o 60–80 procent do roku 2050. Dokud v tomto ohledu nedojde k dohodě, EU se samostatně zavázala, že své vlastní emise sníží nejméně o 20 procent do roku 2020. Evropská komise si předsevzala, že k tomu navrhne začátkem roku 2008 soubor legislativních opatření (což se stalo, jak jsem již napsal v kapitole o „balíčcích“ Evropské komise). -Spravedlivé a účinné přispění ze strany jiných zemí, zejména rychle se rozvíjejících ekonomik, které omezují intenzitu emisí spojenou s hospodářským růstem. -Posílení a rozšíření celosvětového trhu s uhlíkem, mimo jiné inovačními a pružnějšími mechanismy. (Systém EU pro obchodování s emisemi "Emission Trading Systém" – ETS – podle názoru Evropské komise ukázal, že trh s uhlíkem funguje.) -Zlepšování spolupráce v oblasti výzkumu, vývoje a šíření čistých technologií, jež jsou ke snižování emisí nutné. -Podpora úsilí o řešení problémů spojených s přizpůsobováním se změně klimatu. Podle Evropské komise je nutné posílit spolupráci při řešení problémů dopadu změny klimatu, aby se zejména pomohlo nejchudším a nejzranitelnějším zemím. -Řešení problémů emisí z mezinárodní letecké a lodní dopravy. EU již začala jednat o zahrnutí letecké dopravy do systému ETS. -Snižování tempa odlesňování, jemuž lze přičíst až 20 % celosvětových emisí CO2. (Podle údajů OSN mizelo od roku 1997 dosud více než 13 milionů hektarů lesa ročně, což se rovná ořibližně území dnešního Řecka.) Jde o novou celosvětovou dohodu: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 125/145
Diskuse o opatřeních v oblasti změny klimatu na období po roce 2012 byly zahájeny na úrovni EU již před dvěma lety a v Unii začíná převládat názor, že nyní je nutno tento proces již změnit v konstruktivní jednání s konkrétním výsledkem o nové celosvětové dohodě. Nedílnou součástí diskusí je neoficiální dialog o dlouhodobé spolupráci mezi 192 smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Unii jde v první řadě o to, aby po konferenci na Bali následoval proces dalších oficiálních jednání zaměřených na nosné prvky budoucí mezinárodní dohody. Ve druhém, paralelním proudu jedná 176 smluvních stran Kjótského protokolu o nových cílových hodnotách pro snižování emisí průmyslově vyspělých zemí, kterých by mělo být dosaženo v období 2008–2012. Je dobré, že již zmíněné zasedání ministrů obchodu členských zemí EU ve dnech 8. a 9. prosince 2007 se zabývalo otázkami změny klimatu souvisejícími s obchodem. A též to, že návazující zasedání ministrů financí EU se zaměřilo na možnosti přesměrování a navýšení celosvětových investic do nízkouhlíkových technologií. EU se vůbec zavázala více mobilizovat potřebné finanční prostředky, mimo jiné rozšířením celosvětového trhu s uhlíkem a takovými nástroji, jako je Globální fond pro energetickou účinnost a obnovitelnou energii (GEEREF). Bude rovněž prosazovat iniciativu usilující o vytvoření globálního spojenectví pro změnu klimatu s nejchudšími rozvojovými zeměmi, které další klimatické změny zasáhnou nejvíce, avšak budou nejméně schopny se s nimi vyrovnat (viz IP/07/1352 ). EU jako celek se ve svém úsilí přibližuje k dosažení cílů Kjótského protokolu v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, avšak pro zajištění většího úspěchu je třeba rychle přijmout a provést další opatření. To byl i závěr výroční zprávy Evropske komise o plnění cílů z Kjóta. Poslední prognózy členských států EU ukazují, že přijatá opatření by měla snížit emise v roce 2010 o 7,4 procenta pod úroveň výchozího roku 1990, což se blíží ke stanovenému cíli: 8 procentnímu snížení k roku 2012. Další politiky a opatření projednávané na úrovni EU i na úrovni jednotlivých členských států mají nejen umožnit dosažení tohoto cíle, ale přinést dokonce snížení 11,4 %, pokud budou provedeny rychle a úplně. EU a Kjótský protokol: Podle Kjótského protokolu se členské země původní EU-15 zavázaly snížit celkově své emise skleníkových plynů v letech 2008 - 2012 o 8 % pod úroveň výchozího roku 1990. Neexistuje však takový celkový cíl pro emise v zemích EU-25 a EU-27. Většina členských států bývalé EU-12, které podepsaly Kjótsky protokol, individuálně přijala závazek snížit emise ve stejném období o 6 - 8 procent pod úroveň výchozího roku. Kypr a Malta nemají stanovený žádný takový pevný limt.. Jak oznámila Evropská komise v červnu 2007 (viz Informace IP/07/835) emise skleníkových plynů v příslušných zemích EU-15 v roce 2005 (v posledním roce, pro nějž jsou k dispozici úplné údaje) byly o 2 procenta nižší v porovnání s úrovní výchozího roku. To ovšem kontrastuje s více než 35 procentním hospodářským růstem za stejné období. V zemích EU-25 se emise do roku 2005 snížily o 11 % oproti úrovni výchozího roku. Poslední prognózy v členských státech EU před koncem roku 2007 ukázaly, že díky existujícím politikám a předchozím opatřením lze očekávat snížení emisí v zemích EU-15 do roku 2010 o 4 procenta v porovnání s výchozím rokem. Plánované zalesňování či obnova lesů, které vytvářejí biologické „nádrže“ absorbující oxid uhličitý, by přispělo k dalšímu snížení emisí o 0,9 procenta, čímž by se dosáhlo celkového snížení o 7,4 %. Zbývalo by tedy 0,6 procenta do dosažení cíle Kjótského protokolu. Pokud budou přijata rychlá a účinná opatření, celkové snížení emisí by pak mohlo představovat hodnotu 11,4 procenta. Jedním z doplňujících opatření k dosažení cíle Kjótského protokolu je nejen návrh EK na zařazení letectví do systému pro obchodování s emisemi (ETS) od roku 2010, ale i požadované 10 procentní snížení skleníkových plynů z pohonných hmot v celé dopravě EU v období od roku 2011 do roku 2020. Značným dílem má k dosažení 8% snížení emisí v příslušných zemích EU-15 přispět rozhodnutí Evropské komise omezit národní alokační plány (NAP) pro druhé období obchodování s emisemi. Ve Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 126/145
srovnání s úrovněmi výchozího roku v příslušných zemích EU-15 má toto rozhodnutí snížit emise o 3,4 procenta a v zemích EU-25 o 2,6 procenta (údaje o emisích v případě Bulharska a Rumunska jsou zatím předběžné, vzhledem k tomu, že tyto země přistoupily k EU teprve od 1. ledna 2007). Zpráva o plnění ukazuje, že všechny členské státy EU-25 mohou dosáhnout svých individuálních cílů z Kjóta. Na jarním zasedání Evropské rady v březnu 2007 se představitelé států a vlád EU zavázali, že do roku 2020 EU jako celek sníží emise řádově o 30 % pod úroveň roku 1990 za předpokladu, že jiné vyspělé světa toto úsilí závazně podpoří. V každém případě EU by k tomuto datu měla snížit své emise nejméně o 20 %, k čemu byl schválen soubor opatření pro oblast klimatu a energií, na jehož základě Evropská komise v lednu 2008 předložila další „balíček" svých legislativních návrhů k projednání v Evropském parlamentu a v Radě ministrů EU. Prognózy však ukazují, že chce-li EU reálně dosáhnout těchto cílů do roku 2020, bude muset po roce 2012 snižovat emise mnohem rychleji. Z toho lze též vyvodit, že EU bude muset zavést další opatření pro oblast energií. Evropský parlament prosazuje univerzální zájem: Poslanci Evropského parlamentu podpořili 31. ledna 2008 drtivou většinou hlasů (605 pro, 45 proti a 19 abstencí) termín pro uzavření mezinárodní dohody o klimatických změnách, který byl stanoven v cestovní mapě z konference OSN na Bali. V přijatých závěrech EP zdůraznil, že je nutné, aby průmyslové země snížily do roku 2020 emise skleníkových plynů nejméně o 30 % a do roku 2020 o 60 – 80 procent oproti úrovni roku 1990. Ačkoli většina europoslanců vyjádřila uspokojení nad tím, že akční plán z Bali obsahuje jasný termín pro podpis mezinárodní dohody, nejsou spokojeni s tím, že tento plán nebylo v souvislosti s nezbytným snižováním emisí skleníkových plynů možné postavit na jednoznačnějším vědeckém základě opřeném o jednotnější stanovisko příslušných vědců. Přivítali nicméně, že smluvní strany Kjótského protokolu uznaly nutnost snížení emisí skleníkových plynů v průmyslových zemích do roku 2020 o 25–40 procent (oproti roku 1990). Mnozí europoslanci v diskusi k tomuto bodu kladli důraz na nutnost urychlit přenos a zavádění příslušných technologií a podpořit v rozvojových zemích navazující strategický program pro posílení investic do hospodářského rozvoje, pro přenos a využití technologií v těchto zemích, a to jak pro zmírňování změn klimatu, tak pro lepší přizpůsobení se těmto změnám. Většina europoslanců se domnívá, že rozvojová politika a rozvojová pomoc EU je pomalá a ještě stále postrádá účinnější obsah. Europoslanci uvítali též cíle pro biopaliva, které byly nově navrženy v „balíčku" Evropské komise o klimatických změnách (leden 2008), a vyzvali další orgány EU k tomu, aby byla bezodkladně přehodnocena unijní politika v oblasti biopaliv. Pozornost by se měla soustředit na udržitelnost životního cyklu všech biopaliv z hlediska nutnosti snižování emisí skleníkových plynů. EP v této souvislosti konstatoval, že při vytváření a realizaci strategie pro biopaliva (coby energetické varianty) by měly být plně zohledněny všechny negativní ekologické, sociální a ekonomické dopady, a měla by být přijata ochranná opatření. Evropský parlament rovněž vzal na vědomí iniciativu vlády USA svolat dalších pět schůzek největších světových producentů emisí a vyzval EK a dotčené členské státy EU, aby svou účast na nich podmínily tím, že hostitelské země předloží návrhy krátkodobých cílů pro snížení emisí, které budou v souladu s cíli přijatými v OSN (tzv. úmluva UNFCCC). Základem nové dohody po Kjótském protokolu by tedy měly být ještě přísnější závazky na snižování exhalací. Je ovšem stále velkou neznámou, nakolik se k těmto cílům zaváží zvlášť ty země, které vypouštějí nejvíce CO2 na světě. Z hospodářsky vyspělých států jde hlavně o USA, avšak hodně záleží i na postojích Indie, Číny a Brazílie. Před mezinárodní konferencí OSN o klimatu na Bali vláda Austrálie potvrdila, že se připojí ke Kjótskému protokolu. Šlo o vůbec první mezinárodněpolitický krok nové austrálské vlády, vzešlé z podzimních voleb. Naproti tomu český prezident Václav Klaus ztotožnil environmentalismus s "novým Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 127/145
komunismem" a označil jej za "největší hrozbu svobodě, demokracii, tržní ekonomice a prosperitě". Řada významných evropských odborníků a politiků jen nechápavě kroutí hlavou. Konferenci OSN na Bali, jíž se zúčastnilo téměř jedenáct tisíc delegátů sice nepřijala žádnou závaznou mezinárodní smlouvu (to se konec konců ani od ní neočekávalo), zato odsouhlasila akční plán stanovující další opatření, jež je třeba přijmout, aby taková smlouva byla uzavřena v budoucnu, o čemž má být rozhodováno již na příští podobné konferenci v Kodani v roce 2009. Byly pro ni vytyčeny tyto základní cíle: -kultivace sjednocujícího postoje ohledně dlouhodobé spolupráce v této oblasti; -podpora národních a mezinárodních akcí týkajících se zmírňování změn klimatu; -posilování součinnosti pro lepší přizpůsobování se klimatickým změnám; -podpora rozvoje a převodu příslušných technologií; -přijímání opatření k posilování finančních zdrojů, prostředků a investic v této oblasti. V drtivé většině mezi vědci a politiky světa panuje shoda v tom, že klimatické změny jsou vážnou hrozbou pro lidstvo. Po konferenci na Bali je nutné se ještě hlouběji zamýšlet nad tím, jak dosáhnout širokou mezinárodní shodu a jaký smluvní dokument by měl zaměnit Kjótský protokol po období let 2008-2012. Následná mezinárodní konference o klimatu v roce 2009 by k tomu měla skutečně říci již závazné slovo. Planeta by neměla dlouho čekat na platný mezinárodní režim, který má rozumně spojit úsilí mezinárodního společenství ve věci univerzálního zájmu. Snižování emisí u automobilů Doprava zůstává hlavním činitelem působícím na růst ropné poptávky. Nicméně předpokládá se, že přibližně za 20 let v zemích OECD poptávka po ropě dosáhne svého vrcholu v důsledku zlepšení v úsporách paliv u osobních automobilů a lehčích komerčních vozidel. Dosud je ovšem doprava v EU nespoutaným znečišťovatelem ovzduší. V městské dopravě vzniká (podle zpráv předkládaných plénu Evropského parlamentu) až 40 procent emisí oxidu uhličitého a u samotných automobilů je to dokonce 70 procent takových znečišťujícíh látek. Třetina celkové spotřeby energie v zemích EU je spojena s dopravou, přičemž v silniční dopravě je to až 83 %. Unijní doprava jako celek je z 97 procent závislá na fosilních palivech. Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) projednával v roce 2007 několikrát otázky spojené s emisními kritérií pro motorová vozidla. Nová emisní norma EVRO-5 má v EU platit u nových osobních a lehkých nákladních automobilů od poloviny roku 2008. Evropská unie tak zavede ještě přísnější pravidla pro dieselové i benzinové motory. Výfukové plyny znečišťují ovzduší a poškozují zdraví (dýchací, kardiovaskulární a jiné problémy), hlavně v městských oblastech se zvýšeným autoprovozem. Plynové, a zejména tzv. částečkové emise, se v podobě drobounkých (nanometrických) částic usazují v lidských plících. I když těžké nákladní automobily, autobusy, motocykly a mimosilniční vozidla podléhají v EU jiné emisní regulaci, především ty první, jakož i motory o velkém výkonu, se dočkají ještě přísnějších pravidel. Po EVRO-5 přijde EVRO-6: Podle odborníků zavedení EVRO-5 by mělo snížit částečkové emise z dieselových motorů o 80 % v porovnání s předchozí normou. Podle Evropské agentury pro životní prostředí výfukové plyny (díky dosavadním limitům EVRO) poklesly u všech druhů dopravy v bývalých 15 zemích EU o 24 % v období 1990-2001. Evropská federace dopravy a životního prostředí tvrdí, že zavedení technologií EVRO-5 do
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 128/145
nového automobilu bude stát v průměru mezi 200 - 400 eur, avšak redukce částečkových emisí o každou jednu tunu přinese v EU potenciální úsporu průměrně až 19 tisíc eur. Zavedením nových katalyzátorů u dieselových motorů lze prý profiltrovat až 99 % těchto emisí. V Německu, Francii a Nizozemsku přijaly již nová daňová zvýhodnění pro čistší dieselové motory a nyní je mají následovat Rakousko a Švédsko. Mimo EU hlavně Japonsko a USA prosazují podobná emisní omezení. Většina států Asie, Afriky a jižní Ameriky je však v tom teprve na začátku. Zatímco v roce 2005 např. Indonésie, Nepal, Filipíny a Bangladéš se jen tak - tak dobíraly do úrovně limitů EVRO-1, Čína a Indie dosáhly hranice EVRO-3. Podle zástupců Evropské komise, kteří v této otázce několikrát vystupovali ve výboru ITRE, by po EVRO-5 mělo následovat ještě přísnější EVRO-6. Nicméně někteří odborníci (zejména z řad výrobců automobilů) poukazují na to, že rozdíly mezi dalšími emisními normami budou již jen malé, avšak jejich zavádění se značně prodraží. Vodík ano, ale ... Na půdě Evropského parlamentu se už delší dobu diskutuje též o tom, co by v budoucnu mělo nahradit naftu a odvozené pohonné hmoty (PHM). Vodík, jak to před sto lety předpověděl Jules Verne, naději má, zejména v dopravě. Lidé znalí věci nicméně upozorňují, že vodík jako sekundární palivo nejdřív nutno vyrobit, buďto např. z přírodního plynu nebo elektrolýzou vody. V prvním případě se ovšem lze ztěží vyhnout vypouštění dalšího množství oxidu uhličitého do ovzduší. A druhá cesta vyžaduje elektrickou technologii bez přítomnosti uhlíku, což znamená ovšem použít energii buď z jaderné elektrárny nebo z obnovitelného zdroje. Z toho potom vyplývá, že pokud by silniční doprava v EU měla přejít z nynějšího dieselu či plynu na vodík, muselo by jí doprovázet i podstatné zvýšení výroby elektrické energie. Automobily poháněné vodíkem potřebují vybavení pro palivové články. U zrodu tohoto zařízení stál waleský soudce, fyzik a vynálezce William Grove, který v roce 1839 smíchal elektrolýzou vodík s kyslíkem a vyrobil elektřinu a vodu. Po sto letech tuto technologii zdokonalili Američané a použili ji v kosmickém projektu "Apollo", kterým dopravili člověka na Měsíc v roce 1969. Kombinace vodíku a kyslíku probíhala v tomto případě elektrochemickým procesem ve speciálních bateriích. V evropských městech není zatím moc dopravních prostředků, které používají vodíkovou palivovou buňku. Jde spíš o prototypy či předváděcí vozidla, jelikož tato "hudba" budoucnosti je stále příliš drahá. Cena např. takového autobusu se pohybuje od jednoho do dvou milionů Euro. A jeho akční rádius ? Je úměrný množství vodíku, který pojme zásobník. Na jízdu kolem 400 km je potřeba asi 4 kg takového paliva u lehčího vozidla, u autobusu dokonce desetkrát více. Vodík se udržuje v nádrži pod tlakem kolem 800 atmosfér. Jeho molekuly z nádrže však často unikají, takže po týdnu v ní zůstane asi polovina obsahu. Vodík kromě toho rád vybuchuje a pevnější či bezpečnější nádrže se teprve vyvíjí. Biopaliva, ethanol a realita: Zatímco na jedné straně jde o nutné experimenty, realita života zůstává tvrdou, když máme na paměti, kolik emisí oxidu uhličitého v ovzduší produkuje doprava. A umíme si asi představit, co to udělá s atmosférou za takových 20 let, kdy se počet automobilů na silnicích EU má zhruba zdvojnásobit. Doprava, včetně letecké, bude znečišťovat atmosféru více, než dosud výroba elektřiny vůbec. Jako další způsob, který může značně snížit závislost EU na fosilních palivech, se uvádí stanovování nových standardů pro využívání biopaliv a pro příměsi ethanolu jako PHM. V EU zatím platí limit pro míchání ethanolu s benzínem v poměru 5 %, avšak mnozí odborníci se vyslovují pro jeho zvýšení, až na hranici 10 %, což je současný americký standard. Podle nich je to cesta k výraznému snížení závislosti na Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 129/145
ropě, ke zvýšení energetické bezpečnosti a ekologickým výhodám. (V této kapitole níže poukážu i na to, co ethanol může představovat pro přírodu i člověka.) Připomenu hned, že v USA již teď kolem 15 % zemědělské půdy využívají k produkci biopaliv, kterými Amerika pokrývá 3 % svých energetických potřeb. EU si před 3 lety naplánovala, že do prosince 2010 budou její energetické potřeby pokryty biopalivy v rozsahu 5,75 %, avšak později tento limit zvýšila na 8 % k roku 2015. Podle švédské vlády lze onoho cíle dosáhnout právě tím, že v EU bude povoleno zvýšit obsah ethanolu v benzínu. Vize, experimenty i plány jsou nesporně důležité věci. Než však dojde k dalším převratným objevům, neméně důležité je držet se toho, co přináší konkrétní a pozitivní výsledky. Sem patří především zdokonalování technologií pro elektrická a hybridní vozidla, jakož i pro vysoce efektivní dieselové a plynové motory. EVRO-5 má tedy své opodstatnění. Řada poslanců na mimořádném zasedání ITRE koncem ledna 2006 poukázala rovněž na to, že nelze dopustit, aby spotřebovaná energie v dopravě EU (podle tehdejších vyhlídek) stála v roce 2020 až 130 miliard eur. Když Finsko, Švédsko a Spojené království dokázaly snížit spotřebu v dopravě o 16 % za posledních 10 let, proč ve stejném období Španělsko, Lucembursko a Rakousko spotřebovaly v dopravě o čtvrtinu více energie ? Nové osobní automobily v EU by do roku 2010 neměly mít podle mnohých europoslanců v průměru vyšší spotřebu pohonných hmot na sto kilometrů než 5 litrů. Ve Velké Británii podniková auta musí platit vyšší daň za emise do ovzduší, a proto i vykazují nižší spotřebu než auta soukromá. Na druhé straně v USA, Kanadě a Austrálii jsou PHM stále relativně levné a tak vyrábí mnoho automobilů s výkonnějšími motory, náročnými na spotřebu. To by však neměla být cesta EU. Letecká doprava je nicméně energeticky ještě náročnější. 4,9 % globálního oteplování produkují emise z ní. Lodě ovšem spotřebují ještě více PHM. Italský komunistický poslanec (bývalý kosmonaut) Umberto Guidoni navrhl v této souvislosti vytvořit novou organizaci (Energy Efficiency Watch), která by hlídala v EU energetickou účinnost a úspornost. K „zelené knize", jež k energetice vydala Evropská komise, maďarský poslanec Gábor Szela řekl, že zatímco se v ní (pokud jde o nejnižší spotřebu energie) uvádí jako vzor Dánsko, bývalé socialistické země patří mezi největší energetické spotřebovatele v EU (pobaltské státy jsou uvedeny jako nejhorší), avšak v cenách za energie je tomu naopak. Jak však chcete měřit energetickou efektivnost v EU, když neberete v úvahu rozdílné ceny ? - zeptal se oprávněně. Ministři hospodářství Evropské unie podpořili na jednáních v Bruselu v roce 2007 požadavek, aby snaha Evropské komise o snížení emisí oxidu uhličitého u automobilů brala v úvahu technické parametry jednotlivých modelů, např. objem motoru. Stejně tak podpořili návrh EK, aby se emise snižovaly nejen technologickými změnami v motorech, ale i lepšími pneumatikami a dalšími technickými úpravami. „Nelze míchat hrušky s jablky a to samé platí i pro auta a jejich emise CO2” - řekl v této souvislosti v Evropském parlamentu německý ministr hospodářství Michael Glos a přimlouval se za to, aby se brala v úvahu různá situace v různých členských státech EU. K diverzitě automobilek: Také Česká republika spolu se Slovenskem a Maďarskem vyzvala Evropskou komisi, aby zohledňovala "diverzitu evropského automobilového průmyslu". V České republice výroba malých automobil již nyní splňuje náročné limity, avšak problémem je v tomto ohledu výroba větších vozidel. Evropská komise v únoru 2007 navrhla v rámci boje s globálním oteplováním omezit emise u nových osobních automobilů na 130 gramů oxidu uhličitého na kilometr do roku 2012 a upozornila, že tím reaguje též na to, že většina evropských automobilek neplní dobrovolnou dohodu, podle níž měly snížit Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 130/145
emise do roku 2008 na úroveň 140 gramů CO2. V rámci EU plošné limity pro výrobce automobilů podporují např. Itálie či Francie, jejichž automobilky vyrábějí spíš menší vozy. Naopak Německo, které má prim ve výrobě větších automobilů, chce, aby boj s emisemi více bral v úvahu právě různé parametry vozidel. EK původně chtěla nastavit vyšší laťku (120 gramů na kilometr), ale poté poněkud ustoupila. Omezení na 130 gramů by se podle ní mělo docílit technologickými změnami v motorech a snížení o dalších 10 gramů zlepšením kvality dílů, které mají vliv na spotřebu paliva pneumatiky, klimatizace, lepší technika jízdy řidičů atd. Zmíněná jednání ministrů hospodářství EU tento "integrovaný" přístup podpořila, avšak s tím, že nutno neustále zohledňovat potřebu, aby unijní automobilový průmysl zůstal za všech okolností konkurenceschopný ve světě. Proto ministři požadovali, aby EK nečinila návrhy opatření bez hlubokého zvážení (studie či analýzy) dopadů těchto návrhů na hospodářství a společenské zájmy EU. Podle nich by všichni výrobci automobilů měli usilovat o snižování emisí. Z eurokomisařů zejména Günter Verhuegen (odpovědný za podnikání a průmysl v EU) souhlasil s tím, aby EK ve svém konečném legislativním návrhu vzala v úvahu požadavek rozlišovat podle modelů automobilů s tím, aby „nebyla ohrožena pozice Evropské unie na světovém trhu”. 22. března 2007 proběhla výměna názorů europoslanců s Günterem Verheugenem o budoucnosti programu zaměřeného na snížení emisí CO2 z osobních automobilů. Verheugen mezi jiným řekl, že tak, jak je neúnosná politika, která vyhání průmysl z EU, aby znečišťoval životní prostředí jinde, zrovna tak je neúnosný průmysl, který znečišťuje životní prostředí v rámci EU. Novou průmyslovou politiku předloží Evropská komise v roce 2008. Bude vycházet z toho, že průmyslová výroba musí být ekologická, energeticky úsporná a tím i více konkurenceschopná. Automobilový průmysl v EU však sotva splní svůj závazek (do konce roku 2008), že bude vyrábět nové automobily tak, aby snižovaní emisí z jejich výfukových plynů nepřesáhlo 140 gramů emisí CO2 na 1 kilometr. Dostane se v průměru asi na 160 gramů CO2 na kilometr. Podle statistik EK nová auta z EU vypouštějí do ovzduší v průměru 161 gramů CO2 / km. („Škoda Auto" podle jiných informací dosahuje v emisích kolem 150 gramů/km a v nejbližší době by se měla dostat těsně nad požadovaný limit 140 gramů/km.) EU bude mít za povinnost vyrábět nové automobily s takovým technologickým vybavením, které zaručí, že od roku 2012 emise u nich nepřesáhnou 130 gr. CO2/km. Není to lehký úkol, ale podle Verheugena je splnitelný. Nové emisní normy u automobilů (EURO 5 a EURO 6) musí být stanoveny jednotnou unijní směrnicí. Pokud ji nebudou výrobci automobilů dodržovat, vystaví se postihu např. v podobě vyšších daní. Snižování CO2 v unijním automobilovém průmyslu by mělo však mít dopad nejen na dopravu, ale na celý průmysl EU. Bude tedy třeba přijmout opatření i v návazných odvětvích, jako je výroba pohonných hmot, pneumatik a jiných zařízení ulehčujících provoz a techniku řízení automobilů. Günther Verheugen ovšem správně upozornil, že snižování CO2 v EU se nemůže týkat jen automobilého průmyslu. Bude nutné zavádět inovace a nové technologie i v oblasti vytápění budov či domů, celou řadu návazných opatření na zvýšení energetické účinnosti u koncového uživatele energie. Vytápění v domácnostech je v EU podle něj největším znečišťovatelem ovzduší skleníkovými plyny. Další oblastí je farmaceutický průmysl, biotechnologická oblast atd. I ve výrobě a využívání energií se musí prosadit ekologický přístup na celé frontě. S tím je spojeno rovněž praktické zavádění směrnice o REACH, které začalo 1. července 2007 (Ústřední agentura pro REACH má sídlo v Helsinkách). Ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku předložil v červnu 2007 německý liberální poslanec Jorgo Chatzimarkakis svoji zprávu na téma "Automobilová vozidla pro 21. století (CARS 21): rámec právní úpravy pro konkurenceschopnost automobilového průmyslu". Zaměřil se v ní právě na ochranu životního prostředí snižováním emisí CO2, avšak rovněž na bezpečnost silniční dopravy, na výzkum v oblasti Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 131/145
obnovitelných energií, inteligentních vozidel, využití biopaliv, vodíku či elektrického pohonu a na obchodní politiku s tím spojenou. Podpořil jsem součinnost výrobců automobilů: V diskusi britský konzervativní poslanec Giles Bryan Chichester zpochybnil, že by tzv. inteligentní automobily mohly v budoucnu významněji nahradit člověka. Já jsem ze své strany připomněl rostoucí konkurenceschopnost rozvojových zemí, které mohou ještě způsobit automobilovému průmyslu EU mnohé problémy. Poukázal jsem i na potřebu větší součinnosti výrobců automobilů v EU (např. by se měli dohodnout na sjednocení základny pro náhradní díly, jak se to již děje - řekneme - v elektrotechnickém průmyslu). Zástupce Evropské komise zde potvrdil, že EK nehodlá ustoupit od vytyčeného cíle 120 g/km u automobilů od roku 2012. Bude k tomu předkládat příslušné návrhy, v nichž bude silná technologická a ekologická komponenta: výměna motorů, pneumatik, převodovek atd. K tomu má patřit zavedení pomocných zařízení pro ekonomičtější a ekologičtější řízení. Zdůraznil však i to, že EK nehodlá určovat rychlostní limity automobilů v EU, ani zakazovat určité druhy vozidel. Zopakoval, že EK půjde o to, aby nebyl poškozen automobilový průmysl EU. A aby bylo zachováno hledisko konkurenceschopnosti, avšak při sociálně udržitelném snížení emisí. Vypracoval jsem návrh stanoviska ITRE k palivům: V návaznosti na toto jednání jsem byl pověřen připravit návrh stanoviska členů Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku na téma "Sledování a snižování emisí skleníkových plynů pocházejících z paliv v silniční dopravě a vnitrozemské lodní dopravě", které po posouzení a přijetí výbor ITRE adresoval Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI). Šlo o soubor opatření zaměřených na revizi současných standardů týkající se obsahu pohonných hmot v této oblasti dopravy. Příští kvalita PHM by se měla zvýšit větším zapojením biopaliv (biodiesel, bioplyn), ale i jinými druhy pohonu. Poukázal jsem na čtyři oblasti, které v této souvislosti považuji za důležité: 1. Nová paliva a nové postupy při výrobě motorů. Biopaliva mohou hrát významnou roli při snižování emisí skleníkových plynů, ale nutno zvážit dopad, který bude mít pěstování produktů pro jejich výrobu na zemědělství jednotlivých států EU. Velké rezervy jsou zejména u motorů na elektrický a vodíkový pohon, avšak problémem zde zůstávají vysoké náklady na jejich výrobu a provoz. 2. Systémové změny ve veřejné dopravě. Podíl silniční dopravy je v EU příliš vysoký. Tradiční odvětví průmyslu, jako např. ocelářství, snížila emise CO2, ale doprava, která je znančně nevyvážená, podstatně vzrostla a emise znovu stouply. 3. Technologické inovace. Informoval jsem europoslance a následně i příslušné odpovědné pracovníky Evropské komise, že v České republice byl vyvinut patent, jehož realizací by bylo možné snížit úroveň skleníkových plynů v PHM u automobilových vozidel až o 70 %. Kovové částice z PHM, jež by se získaly při takovém zachytávání, lze úspěšně využít jako sekundární surovinu. Problémem je ovšem to, jak a kde získat investice do realizace tohoto patentu, protože podle mého úsudku mnohé banky v EU jsou vám ochotné půjčit “deštník” v případě záruky, že nebude pršet. Vyzval jsem Evropskou komisi, aby tomuto patentu věnovala zvýšenou pozornost, což se ovšem dosud nestalo. 4. Racionalizace veškeré dopravy v EU. Zejména doprava zboží je v mnoha případech hodně těžkopádná a neefektivní. Podíl železničních sítí v ní je nízký. -utný je integrovaný systém unijní dopravy: Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 132/145
Navrhl jsem v této souvislosti, aby Evropský parlament a Evropská komise předložily, odpovědně posoudily a přijaly komplexní návrh koncepce integrovaného systém dopravy EU s náležitým zapojením všech příslušných druhů dopravy včetně železniční i lodní, kde jsou ještě značně nevyužité možnosti. Tyto návrhy uvítala řada poslanců. Např. Rumunka Silvia A. Ticăuová (ze skupiny Evropských socialistů) je označila za velmi důležité, jelikož se do roku 2020 předpokládá nárůst nákladní dopravy v EU až o 55 % a u dopravy osobních automobilů je prognózovaný vzestup kolem 50 procent. Letecká doprava by měla vzrůst o 100 %. To skutečně vyžaduje zevrubné posouzení celého dopravního systému a zavedení rozumné a povinné legislativy vůči všem členským státům EU. Polský lidovecký poslanec Jerzy Buzek poděkoval za návrh a dodal, že připravovaná směrnice Evropské komise se zatím vztahuje jen k PHM v silniční a vnitrozemské vodní dopravě, zatímco problémy skutečně vyžadují komplexnější přístup v rámci celé EU. Silniční i vnitrozemská vodní doprava má v současnosti velké dopady na ekonomiku některých členských států EU (včetně Polska) a změna obsahu používaných PHM ovlivní tedy nejen dopravu, ale i ekonomiku. Monitorování emisí považuje za zvláštní problém. Tady není v EU podle něj něco v pořádku. Švédská liberální poslankyně Lena Eková rovněž souhlasila s nutnosti integrovat dopravní systémy EU s úměrnějším zapojením silniční, lodní a železniční dopravy. Je i podle ní čas věnovat se této otázce systematicky. Totéž platí o standardizaci sledování a měření dopadů emisí na ovzduší. Považuje za chybu, že průmysl EU dosud nedokázal jasněji definovat své možnosti v tomto ohledu. Návrh stanoviska, které jsem vypracoval, byl doplněn o náměty jiných členů ITRE k připravované směrnici Evropského parlamentu a Rady ministrů EU, kterou se má změnit předchozí Směrnice 98/70/ES týkající se specifikace benzinu, motorové nafty a plynových olejů, jakož i zavedení mechanismu pro sledování a snížení emisí skleníkových plynů pocházejících z paliv používaných v silniční dopravě Unie. Zároveň jde o změnu Směrnice Rady ministrů EU č. 1999/32/ES, která se týká specifikace paliva používaného plavidly vnitrozemské plavby, a dále o zrušení Směrnice 93/12/EHS. Výbor ITRE projednal tuto otázku na základě mého návrhu stanoviska ke směrnici, která stanoví společné specifikace EU pro benzin, motorovou naftu a plynový olej používané u silničních vozidel, plavidel vnitrozemské plavby a nesilničních pojízdných strojů, jako jsou lokomotivy, stroje pro zemní práce a traktory. Jde zároveň o revizi (novelu) směrnice o jakosti paliv, jejímž cílem je stanovit nové normy pro pohonné hmoty, čímž bude dále snižováno znečišťování ovzduší např. sírou, částicemi a polyaromatickými uhlovodíky. Nové normy mají zavést povinnost snížit míru, kterou paliva používaná v silniční dopravě přispívají ke změně klimatu. A konečně je možné považovat tuto připravovanou novelu za nástroj pro dosažení cíle EU, kterým je zvýšení podílu biopaliv na 10 % celkové spotřeby benzínu a nafty v dopravě do roku 2020. K palivům s nižším obsahem uhlíku: Upozornil jsem, že klíčovým opatřením návrhu je, aby v zájmu podpory rozvoje paliv s nižším obsahem uhlíku a biopaliv měli dodavatelé od roku 2011 za povinnost snižovat emise skleníkových plynů z jimi dodávaných paliv během jejich životního cyklu (tj. při rafinaci, přepravě a využití) o 1 % ročně. Toto opatření by mělo přinést snížení emisí skleníkových plynů o 10 % do roku 2020, což odpovídá 500 milionům tun CO2. Za druhé, pro dosažení vyššího objemu biopaliv v benzinu bude zavedena nová benzinová směs s povoleným vyšším obsahem přísad obsahujících kyslík (tzv. kyslíkatých sloučenin) včetně až 10 % ethanolu. Různé benzinové směsi budou zřetelně označeny, což umožní vyhnout se možnému riziku poškození existujících vozidel, způsobenému skutečností, že ethanol není kompatibilní (slučitelný) s palivovými systémy některých vozidel.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 133/145
Poukázal jsem i na to, že podpora dalšího rozvoje paliv s nízkým obsahem uhlíku (a jiná opatření za účelem snížení emisí z výrobního řetězce paliv) jsou zásadní pro zajištění toho, aby palivové odvětví také přispívalo k dosažení cílů EU v oblasti snižování úrovně skleníkových plynů. Podpořil jsem koncepci tzv. „well-to-wheel“ (snižování emisí v celém palivovém cyklu, „od zdroje až ke kolům“), tedy snižování úrovně skleníkových plynů z paliv, které zohledňuje i emise uvolňující se při výrobě samotného paliva. Jde o nejlepší způsob, jak nasměrovat průmyslové palivové odvětví celkově udržitelným směrem a zároveň umožnit nutnou pružnost. Podpořil jsem navrhované normy pro maximální obsah síry v motorové naftě, jež mají vést ke vzniku PHM, které umožní vyšší účinnost vozidel, sníží emise částic a umožní budoucí zavedení systémů pro další zpracování. Nižších emisí lze podle mě dosáhnout pouze prostřednictvím koordinovanějšího a integrovaného přístupu, který však vyžaduje nejen zavedení nových výrobků a technologií palivovým a automobilovým průmyslovým odvětvím a jejich dodavateli, ale také závazek ze strany zákonodárců, poskytovatelů infrastruktury a řidičů (mimo jiné prostřednictvím zavedení zdanění založeného na emisích CO2, zlepšení dovednosti a chování řidičů a bezpečnější dopravní infrastrukturou). Zdůraznil jsem též, že je třeba dosáhnout citlivé rovnováhy mezi podporou rozvoje trhu biopaliv a zamezením případnému riziku poškození existujících vozidel a životního prostředí. Upozornil jsem, že návrh Evropské komise je v tomto ohledu nevyvážený, neboť podporuje pouze jeden zdroj složek paliv na úkor zdrojů jiných, jež by mohly představovat menší riziko neslučitelnosti se existujícimi vozidly a s životním prostředím. Zejména větší využití ethanolu je nejen neslučitelné s mnoha palivovými systémy dnešních vozidel, ale bude mít také za následek zvýšení emisí znečišťujících par. V dokumentu Evropské komise je definována specifická povolená odchylka tlaku par pro benzin obsahující ethanol. Tyto páry, také označované jako těkavé organické sloučeniny, nicméně napomáhají vzniku znečištění přízemním ozonem a mohou být příčinou předčasného úmrtí lidí s dýchacími obtížemi či se srdečními problémy. Návrh EK by měl být podle mně posílen tím, že se umožní další alternativy (jako např. ethyl tercbutyl ether (bio-ETBE), terc-amyl ethyl ether (bio-TAEE), obnovitelný bio-methan, zemní plyn nebo vodík) tak, aby napomohly rozvoji PHM s nízkým obsahem uhlíku a snížení emisí skleníkových plynů uvolňujících se v rámci výrobního řetězce paliv. Umožněním větší pružnosti při využívání všech ekologických složek by EU mohla těžit z jejich potenciálního přínosu pro biopaliva. Zároveň jsem poukázal na nenahraditelnou úlohu technických inovací při snižování emisí skleníkových plynů a jako příklad pozitivního řešení jsem v této souvislosti znovu upozornil na patentovaný český vynález „Systém EKOGANTER", který by v případě uvedení do praxe mohl snížit emise skleníkových plynů nejen v dopravě, ale i v jiných odvětvých průmyslu či v infrastruktruře. (Budu důsledně žádat příslušné pracovníky Evropské komise, aby věnovali této cenné myšlence náležitou pozornost a nedali ji zapadnout v papírech eurokracie.) K mísení ethanolu do benzinu: V kontextu mnou připraveného dokumentu jsem ještě předložil řadu dalších konkrétních návrhů k připravovanému textu nové Směrnice. Např. v jednom z nich jsem poukázal na to, že mísením ethanolu do benzinu vzniká nelineární změna tlaku par u výsledné palivové směsi. Pro to, aby tlak par u benzinu vzniklého smícháním jakýchkoli dvou povolených benzinových směsí s obsahem ethanolu nepřekročil mezní hodnotu pro povolený tlak par, je podle mě nezbytné definovat povolenou odchylku tlaku par pro takové směsi. Ta by měla odpovídat skutečnému zvýšení tlaku par, který vznikne v důsledku přimísení daného procentního podílu ethanolu do benzinu. Nebo taktéž to, že ropné rafinérie by měly v ideálním případě nabízet dostatečné množství benzinu s nízkým tlakem par. Protože tomu tak v současné době není, měla by Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 134/145
být mezní hodnota pro tlak par u směsí s ethanolem zvýšena, aby se mohl dále vyvíjet trh s biopalivy. Dále by měla být ropným rafinériím poskytnuta maximální pružnost ve výběru z různých alternativ, jako jsou již zmíněné bio-ETBE, bio-TAEE, obnovitelný bio-methan, zemní plyn nebo vodík. Na světě je více než 700 milionů vozidel. Každé by potřebovalo 1-2 hektary na to, aby mohly být zásobované dostatkem biopaliv. Nechávám na čtenáři, aby posoudil, zda je to ekonomicky a ekologicky rozumné. Jde totiž nejen o hazard s rodinnými rozpočty, který může ceny energií perpsektivně zdvojnásobit, ale i o hazard ekologický. Evropská komise ve svých studiích a prognózách na poli automobilů předpokládá, že 95 % všech silničních vozidel bude kolem roku 2030 poháněno spalovacími motory. Vznětové motory s vnitřním spalováním (The internal combustion engine - ICE) se však podle prognóz společnosti "ExxonMobile" stanou hlavní technologii v roce 2030, která přinese podstané snížení emisí CO2. Ještě větší neději dávají motory s "Homogeneous Charge Compression Ignition" (HCCI). Tato technologie je kombinací výhod dieselových a benzinových motorů, při níž dochází k 20-30 % zvýšení palivové efektivnosti ve srovnání s obyčejnými benzinovými motory. Mnozí dnes již chápou, že k tomu, aby se dosáhl reálný pokrok v úsilí o snižování CO2 v automobilovém průmyslu je nutná skutečně promyšlená koncepce, jež by integrovala v sobě nejen potřebu vývoje nových technologií v motorech a v celém konstrukčním zařízení automobilu, včetně pneumatik a obsahu používaného paliva, ale rovněž racionální změny v konstrukci silnic, technice jízdy řidičů a v neposlední řadě i v pružné legislativě, která by to vše právně zastřešila. Jde tedy vskutku o integrovaný přístup, který ovšem nebude levný ani pro výrobce automobilů, ani pro jejich uživatele či instituce odpovídající za silniční infrastrukturu, nemluvě o "ojetinách", které se v ní pohybují ve stále hojném počtu. Pokud jde o znečišťování prostředí, většina CO2 uniká do ovzduší právě z výfuků starších automobilů, z nichž je většina dovezena k nám z hospodářsky vyspělejších západních států. I z toho je zřejmé, že požadovat a spoléhat především na nové automobilové technologie tento vážný problém nevyřeší. V EU, kde automobilový průmysl dává práci asi 12 milionům občanů, nelze reálně počítat s tím, že jen schválením nových přísných předpisů pro automobilky se dosáhne kýžených cílů Kjótského protokolu. V Japonsku např. plánují snížit emise CO2 v automobilovém průmyslu o 52 % právě příslušnými změnami v silniční infrastruktuře. Ke zvýšení podílu biopaliv v dopravě: K cíli zvýšit podíl využití biopaliv na 10 % v oblasti unijní dopravy v roce 2020 bych chtěl ještě poznamenat, že je to vcelku dobré předsevzetí, avšak jeho realizace může vést i ke zvýšení konkurence mezi zemědělskými produkty vhodnými pro taková paliva a produkty určenými pro potraviny a krmiva včetně vyšších cen potravin. Ke konci roku 2006 např. stoupla cena mouky "tortilla" o 25 % v USA a příčinou byla právě konkurence bioethanolu pro dopravu, který se vyrábí ze stejného výchozího produktu. Brazílie je největším světovým producentem ethanolu, jenž se produkuje z úrody cukrové třtiny a kukuřice - důležitých součástí stravy miliónů chudých lidí. Nicméně brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva prohlásil v této souvislosti 16. dubna 2007: "Máme veliké území nejen v Brazilii, ale ve všech latinskoamerických zemích a v Africe, na nichž lze bez problémů pěstovat olejová semínka pro bio-diesel, cukr pro ethanol a zároveň i pro potravu" (Financial Times, 16. dubna 2007). Názory odborníků na biopaliva se nadále různí. Někteří analytici dokonce v samotné Evropské komisi (např. v Joint research Centre - JRC) tvrdí, že nejsou záruky, že desetiprocentní zvýšení podílu biopaliv v EU -27 do roku 2020 sníží emise skleníkových plynů o 20 % v porovnání s úrovní roku 1990. Podle nich náklady na plnění tohoto předsevzetí předčí výhody a daňoví poplatníci zaplatí za to do roku 2020 sumu v rozmezí 33 - 65 miliard eur. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 135/145
Vyslovují předpoklad, že by bylo hospodárnější použít biopaliva na výrobu elektrického proudu namísto pohonu automobilů. Podle „Financial Times" (17. ledna 2008) zmíněný JRC vypracoval interní zprávu, v níž kromě výše uvedených skutečností poukázal na to, že v Indonésii v polovině ledna 2008 došlo k velkým pouličním demonstracím proti rekordně vysokým cenám sojových zrn. Vyvolali je američtí farmáři tím, že pěstují ve velkém kukuřici pro biopaliva, aby tak předstihli dodavatele sóji. Dosavadní nařízení či směrnice EU požadují 80 % snížení síry obsažené v dieselových palivech pro automobily k datu 1. ledna 2009, aby klesly emise a zlepšila se efektivnost (lepší výkon motorů a menší odpad škodlivin). Společnost "ExxonMobile" oznámila v této souvislosti, že ve své rafinerii v Rotterdamu začne produkovat dieselové palivo bez obsahu síry a to minimálně rok - dva před tímto termínem. Jde nesporně o jeden z pozitivních příkladů, jak je možné při racionální podnikové politice a investicích uspokojovat poptávku na trhu a poskytovat produkci, která více chrání životní prostředí. Takové zvyšování energetické efektivnosti a účinnosti šetří peníze, snižuje negativní dopad použitých energií na prostředí a zajišťuje lépe i energetické dodávky, které společnost potřebuje pro svůj rozvoj. Přitom platí, že čím méně energie se spotřebuje, tím méně se emisí energie vypouští do prostředí. „ExxonMobile" též sděluje v různých publikacích z roku 2007, že ve spolupráci s předními výrobci automobilů vyvíjí motor s palivovým systémem, který údajně přinese až 30 % snížení emisí. Současně spolupracuje s Evropskou komisí na výzkumné iniciativě zaměřené na zachytávání a ukládání velkého množství CO2 pod zemí. Ve spolupráci se Stanfordskou universitou v Kalifornii vyvíjí nové technologie na ještě větší snížení skleníkových plynů. Není sporu o tom, že v budoucnu se objeví nové technologie PHM i palivových článků u automobilů, které budou schopny dosahovat vysokou efektivnost s téměř nulovou emisní hodnotou. Bude však nutno překonat ještě nejednu překážku, aby došlo k jejich masové výrobě.
Sváry o vodu ? Výsledky průzkumu provedeného „Eurobarometrem" v březnu 2008 ukázaly, že 47 procent občanů členských zemí EU považuje znečišťování vod za jedno z pěti hlavních nebezpečí hrozících životnímu prostředí (viz „Parliament Magazine", 17. března 2008). Toto nebezpečí má pro EU dva hlavní aspekty: první se týká nízkého stupně hospodaření s vodou (úniky v potrubích, nedokonalé distribuční systémy, špatné postupy při zavlažování, nadměrné používání vody v domácnostech atd.). Druhý je spojen s kvalitou vody, se zdroji znečišťování včetně zemědělství a rybolovu, využitím vody v průmyslu, se špatnými vodovody a kanalizacemi, avšak rovněž s nadměrným používáním kosmetiky, mýdla, saponátů a čisticích prostředků, jakož i nesprávnou recyklací chemických látek atd. Klimatické změny mají rovněž dopad na kvalitu vody. Zvyšování teploty vody může nežádoucím způsobem snížit obsah kyslíku v biologickém prostředí, zvláště v létě. Z vody se tak stává vysoce aktuální politická otázka i v EU. Evropská enovironmentální agentura (EEA) vyčíslila v roce 2007, že kolem jedné třetiny občanů zemí EU žije v oblastech s nedostatkem vody. Na druhé straně za posledních 30 let záplavy stály unijní ekonomiku více než 100 miliard Euro a jen záplavy v roce 2003 přinesly škody za 8,7 miliard eur. Podle těchto statistik na jednoho Afričana připadá v průměru kolem 25 litrů vody, zatímco na občana EU kolem 50 litrů. Nicméně plýtvání vodou z řek i jezer dosahuje v EU až kolem 20 procent. Někteří analytici tvrdí v jiném unijním tisku, že pitné vody, ale i té, která je určena k zavlažování, bude takový nedostatek, že se stane cennějším statkem než ropa. Zemědělství je v EU třetí největší hospodářský sektor, který váže až 45 procent vody z řek a jezer, zatímco na dodávky vody obyvatelstvu Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 136/145
připadá 15 % čerpání. Členské státy EU zdaleka neplní ani unijní legislativu zaměřenou na snížení zněčišťování půdy chemikáliemi, které se dostávají nejen do řek a jezer, ale i do spodních vod. Od 90. let minulého století do roku 2003 se v EU znečištění spodních vod zvýšilo v měřených oblastech o 36 procent. Znečišťování dusičnany dosahovalo vysokého stupně již v EU - 15, v čem hrály "prim" takové země, jako je Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Španělsko. Generální tajemník OSN Ban Ki-Moon (Pan Ki-Mun) nedávno prohlásil, že nedostatek zdravé pitné vody je "tichou krizí", která zasahuje nejvíce chudé země. Téměř 18 % světové populace postrádá přístup ke zdravotně nezávadné pitné vodě a kolem 42 % lidí nemá základní hygienické potřeby. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) již nyní kolem dvou miliard lidí světa pociťuje nedostatek vody vůbec a 1,1 miliardy nemá přístup k čisté vodě. Ve zprávě UNESCO nazvané "World Water Development Report" (UNESCO-WWAP 2003) se dočteme, že v polovině tohoto století nedostatek vody může postihnout až sedm miliard lidí. Německý týdeník „Der Spiegel" (No.13/2006) uveřejnil názory o „nové éře konfliktů o energie." Mezi jiným napsal, že mezinárodní vztahy budou stále více ovlivňovány otázkami energetické bezpečnosti a že "karty pro potenciální vítěze a poražené v tomto novém scénáři mezinárodních vztahů se rozdávají již nyní." Lze předpokládat, že zdroje pitné vody budou v budoucnu přitahovat masy lidí tak, jako je kdysi lákaly zásoby zlata na Aljašce či ropné zdroje v jiných částech světa. Příslušná analytická centra v této souvislosti předpovídají, že nedostatek vody vyvolá velké vlny migrace, vytvoří nova ohniska napětí, podnítí konflikty a povede i ke změnám hranic některých států. Velké války byly i v minulosti velkokapitálem vedeny za "větší životní prostor" či kvůli kontrole nad zdroji "černého zlata", jak se též říká ropě. Příští sváry a války mohou začít pod „humánnější“ zápletkou spojenou se zajištěním prostředků nutných k životu, jakými jsou potraviny a voda. Konec-konců ani to by nebylo prvně v dějinách. Před asi 4500 lety již sumerská města Lagaš a Umma bojovaly mezi sebou o vodu z řeky Tigris, kterou používaly pro zavlažování polí. Na Šrí Lance tamilští separatisté v srpnu 2006 při srážkách s vládními silami zablokovali vodní přívody. Dokonce slovo „rivalita" pochází z latinského kořene „rivalis", co evokuje zápas se soupeřem o stejnou řeku. Matička Země je zatím schopna recyklovat své přírodní zdroje a současných asi 6 miliard obyvatel má k dispozici 12 500 krychlových kilometrů vody. Problém tedy není v jejím množství, ale v geografickém rozložení. Mnoho lidí žije tam, kde je málo vody a málo lidí tam, kde je vody dostatek. V popředí pozornosti znovu hlavně Čína: Vlny mnoha dnešních uprchlíků jsou rovněž způsobeny přírodními katastrofami (sucho, záplavy, zemětřesení atd.) nebo hladem. Někteří odborníci a novináři, kteří z Bruselu „ostře“ sledují Čínu již několik let, tvrdí v různých zveřejněných úvahách, že ze 600 větších čínských měst kolem 400 má již teď problémy s vodou. Ve venkovských oblastech země žije více než 300 miliónů Číňanů, kteří pociťují nedostatek čisté, pitné vody. Údajně 40 % vody z čínských řek se hodí jen k průmyslovému nebo zemědělskému využití. Čína disponuje v současnosti přibližně 7 procenty světových vodních zdrojů ve srovnání se svými 20 % světové populace. Jedna ze správ Světové banky (WB) dokonce uvádí, že kolem Pekingu je třeba vrtat studně již do hloubky až jednoho kilometru, aby se objevila pramenitá voda, z čeho WB vyvozuje možné „katastrofické důsledky pro příští generace", pokud nedojde v této oblasti k příznivým změnám u spodních vod v návaznosti na růst populace a vzestup průmyslové a zemědělské výroby. Kolem 44 % čínského obyvatelstva žije v severních a severovýchodních oblastech, kde je kolem 58 % obdělávané půdy, avšak jen 14 % vodních zdrojů země. Efektivnost využití vody při zavlažování je tam rovněž nízká. V současnosti se na zavlažení 1 hektaru země používá 20-30 tisíc krychlových metrů vody, zatímco vyspělejší technologie mohou snížit tento průměr až o dvě třetiny, pokud by ovšem byly do těchto regionů nasměrovány potřebné finanční Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 137/145
prostředky. Problém s vodou vyostřuje údajně i to, že průmyslové objekty, které rostou na březích čínských řek jako houby po dešti, vypouští kolem 80 % spotřebované nebo jen slabě filtrované vody zpět do říčních toků. Někteří pozorovatelé upozorňují, že Čína má na světě nejvyšší emise organických spadů do vody (přibližně stejně jako USA, Japonsko a Indie dohromady). Čínský průmysl údajně využívá v průměru o 10 - 20 % více vody než jeho partneři v hospodářsky vyspělých zemích. Venkovská Čína utrácí až 20 procent používané vody v důsledku zastaralého a únikového potrubí. Žlutá řeka zásobuje vodou více než 150 milonů lidí a 15 % zemědělské půdy, avšak dvě třetiny této vody nejsou vhodné k pití a 10 % je považováno za kal. I když má Čína čtvrté největší sladkovodní zásoby na světě (po Brazílii, Rusku a Kanadě) obrovská poptávka po ní, nízká efektivnost využití, jakož i znečišťování a nepřiměřené rozdělování vytvořily situaci, v níž dvě třetiny přibližně ze 660 měst v Číně nemají tolik vody, kolik potřebují, a 110 měst již strádá jejím nedostatkem (viz americké periodikum „Foreign Affairs”, Září / Říjen 2007). Zavlažování v čínských farmách či družstvech spotřebovává kolem 70 % celkových vodních zásob, avšak míra efektivnosti je přitom jen asi pěti procentní v porovnání se světovým průměrem. Přibližně stejnou cestou prý kráčí též Indie. Obě země závisí hodně na vodě z tajících ledovců v Himalájích. V současnosti se to projevuje záplavami v této oblasti, avšak i tento cenný přírodní zdroj hrozí vyčerpáním, což může odebrat řekám potřebný příliv právě v regionu, kde nyní žije šestina světové populace. Podle prognóz OSN počet čínského venkovského obyvatelstva vzroste z 38 % celkové světové populace z v roce 2002 na asi 53,6 % v roce 2020 a na 70 % v roce 2050. Pokud se tyto předpovědi potvrdí, v praxi to bude znamenat, že Čína se nejspíš stane převážně agrárně-industriální společnosti. Rostoucí poptávka po potravinách v Číně, pokud nebude uspokojena, bude mít dopad nejen na celý region, ale i na sousední země a rovněž na světové ceny potravin. O to více, že zemědělství již dávno není jen způsob obživy, ale též životní styl obyvatelstva. Brzezinski i jiní podsouvají rafinovanou myšlenku: Nejen Zbigniew Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice”, ale i jní politologové a zahraničněpolitičtí komentátoři upozorňují, že zraky mnoha Číňanů se obrací směrem k východní části Ruska (jen samotná Sibiř má rozlohu kolem 12 milionů čtverečních kilometrů), kde se nachází téměř 70 % přírodních zdrojů, avšak jen něco přes 30 milionů obyvatel (pokles úbytku obyvatel Ruska se po mnoha letech zastavuje). Na druhé straně i při nynější čínské politice "jedno dítě v rodině", kterou vláda přijala v roce 1978, Čína má ještě stále v průměru 119 chlapců na každých 100 děvčat. Jinými slovy má desítky milionů mužů připravených k práci, ale též schopných obléknout vojenský stejnokroj a dát se na pochod vytyčeným směrem. Zmíněné americké periodiku „Foreign Affairs” v úvaze o Číně též tvrdí, že k negativním faktorům zatěžujícím čínskou ekonomiku a ohrožujícím zdraví milionů Číňanů přispívá např. i nelegální obchod s řezivem, nadměrné znečišťování moří a vůbec celkové klimatické změny. S nárůstem potíží v této oblasti však rostou i rizika pro sociální stabilitu a mezinárodní reputaci země. Podle námětska ministra Čínské státní správy pro ochranu životního prostředí (Chinas´s State Environmental reputation - SEPA) Pan Yuena „hospodářský zázrak brzy skončí, pokud nedokáže udržet tempo s potřebou ochrany životního prostředí." Autorův doslov Jak jsem se snažil ukázat v předchozích kapitolách, vlastnictví a prodej energie hraje stále důležitější roli nejen ve dvoustranných vztazích mezi jednotlivými státy a jejich politicko-hospodářskými či vojenskými uskupeními, ale i v celém systému mezinárodních vztahů. Energie jako významný politický i geostrategický nástroj mohou ovlivňovat i postup k vícepolárnímu světu. Buď jeho tempo urychlí, nebo přibrzdí. Stát, který má hojnost energetických zdrojů (bez ohledu na svoji zeměpisnou velikost a počet Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 138/145
obyvatel) má silný potenciál, který v reálném pojetí může být dnes dokonce větší, než je raketo-jaderný arsenál či jiná prvotřídní výzbroj. Pokud země dokáže s touto komparativní výhodou rozumně zacházet, slouží jí to ke cti i k hospodářsko-sociálnímu rozvoji. Jak víme raketo-jaderné zbraně nelze reálně použít, aniž by útočník nezpůsobil nevyčíslitelnou škodu též sobě a konec-konců celé planetě. Výrok Alberta Einsteina, že vynalezením jaderné zbraně lidstvo vlastně již ztratilo svoji nesmrtelnost je trvale platný. Případné přiškrcení energetických "kohoutků" se na pohled zdá méně bolestnou, avšak ve svých důsledcích velmi citelnou metodou krajního pokračování politiky jinými prostředky, tedy násilnými. Země, zejména velmoci (USA, Spojené království a jiné), které nemají dostatek energetických zdrojů, ovšem stále spoléhají na vojenskou sílu a snaží se rovněž pomocí jiných prostředků co nejvíce kontrolovat těžbu nebo pohyb energií v příslušných oblastech světa. Tím uplatňují i svůj vliv na ceny energií na trzích. Ve srovnatelné výhodě je dnes hlavně Rusko, které má zatím nadbytek energetických zdrojů pro sebe i jiné země. Není se čemu divit, že tuto přednost promítá do politiky a někteří Rusko právem označují již za jedinou „energetickou supervelmoc" světa. Rusko se též snaží do jisté míry bránit mezinárodnímu (většinou západnímu) velkokapitálu, aby získal silnější pozice v jeho těžebním i tranzitním energetickém průmyslu. To je ovšem jedním z důvodů, proč na adresu Ruska a jeho vlády tak často zaznívá kritika z řad amerického establišmentu, ale též od konzervativních a neoliberálních kruhů v Evropské unii, i když je tato kritika „obalována" do hesel, jako je snaha prosadit v Rusku větší svobodu, demokracii, vládu právního státu a vše další, s čím velkokapitál dovedně operuje, když si potřebuje „proklestit" cestu v globalizujícím se světě. Na druhé straně žádný stát, ať je sebevíce bohatý na energetické zdroje, není v absolutní výhodě, protože jak vlastní příroda, tak vojenský arzenál či sebesilnější koalice s jinými státy mu nezaručí nevyčerpatelnost vlastních energetických zdrojů. Právě to by ovšem mělo vést vlády k prozíravé, konstruktivní a vyvážené politice s vysokou dávkou pozitivní energetické solidarity, kterou by měla posilovat potřeba spravedlivější vzájemné propojenosti a energetické závislosti, ale rovněž nutnost co nejvíce udržitelné a zdůvodnitelné hospodářské, sociální a ekologické politiky nejen s regionálními, ale vskutku i globálními dopady. Pro Evropskou unii by z toho měla vyplynout seriozní a dlouhodobá snaha rozvíjet programově a koncepčně korektní vztahy se zeměmi, které mají požadovaných energií dostatek a mohou smluvně podle zásady pacta sunt servanda zaručit jejich nepřerušované (tedy bezpečné) dodávky. Taková politika je nejlepší cestou k respektovanému postavení Evropské unie v systému globálních vztahů, plně v souladu s principy a cíli Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Ve svém článku, který uveřejnil bruselský týdeník „European voice" (30. března - 5. dubna 2006), jsem připomněl, že spolupráce mezi EU, Ruskem (ale i dalšími účastníky Společenství nezávislých států) má „životně důležitý význam pro obě strany. Bez pomoci EU by Rusko stěží dokázalo moderně kolonizovat Sibiř a bez ruských energetických zdrojů bude EU odkázaná na otřesy či turbulence v politicky nestabilních zemích." To je rovněž důvod k hledání možností lepší spolupráce podle již fungujícího Sedmého rámcového programu EU pro výzkum, technologické inovace a demonstrace, jakož i pro nacházení jiných schůdných alternativ. Poukázal jsem též na to, že EU musí zintenzivnit a diversifikovat svoji energetickou strategii. Něco již bylo uděláno: ropovod Baku - Tbilisi - Ceyhan, zahájení dialogu s Kazachstánem, dialog s členskými státy OPEC, spolupráce se šesti státy Zálivu, partnerství EU se zeměmi oblasti Středozemního moře atd. S nemenší naléhavostí je však třeba, aby EU pomohla urychlit i výzkumy a využití zdrojů v Barentsově moři ve spolupráci s Ruskem a Norskem, rozvinout energetickou spolupráci v Baltském moři. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 139/145
Evropská unie by měla dovážet více energie z Libye, Angoly, Venezuely, Mexika, Peru, Kolumbie atd. (Případně využít tzv. výměny trhů.). Poslední návrh Evropské komise vynakládat ročně 50 miliard eur na energie je pozitivním signálem. Souhlasím rovněž s koncepcí energetické politiky založené na větších energetických úsporách. Nicméně úspory lze dosáhovat jen tam, kde již něco je, kde je dostatek, ale hlavně přebytek energie. Když takový dostatek a přebytek není, není ani na čem šetřit. A ještě něco: nepříliš optimistické vyhlídky ekonomického vývoje EU při nedostatku energií nebudou mít dopad jen na hospodářství, ale rovněž na myšlení lidí a jejich postupy. Energie se tedy stává bodem, kolem kterého se točí mnoho věcí. Bude výrazněji ovlivňovat formování socio-ekonomických faktorů a to nejen v hospodářsky vyspělých, ale i v rozvojových zemích. Levice musí být na tento vývoj lépe připravena než dosud. V úvodu publikace jsem použil indiánské přísloví. Vychází ze zobecněné zkušenosti těch, které po staletí formoval souzvuk člověka s přírodou. Dnes je tento vztah již silně narušen. Walter Benjamin to vyjádřil slovy, že vykořisťování člověka a přírody jde ruku v ruce. V pojetí historického materialismu Karla Marxe je lidské bytí podmíněno nutností produkovat prostředky k životu a příroda je základní předpoklad produkce. Marx mluví též o nepřetržitém metabolismu, který probíhá mezi člověkem a přírodou. Příroda podmíňuje lidské bytí a vše další, co díky ní člověk vytvořil - civilizaci, kulturu, umění a vůbec společnost v konkrétním ekonomicko-sociálním systému. Na podstatě a třídním charakteru tohoto systému závisí i chování lidí a jejich vztah k přírodě. Kapitalistický systém se zaměřuje na individuální spotřebu a maximalizaci osobního nebo firemního zisku. Společenská produkce určována povahou této společnosti je podřízena kritériu ziskovosti, které však často působí v rozporu se souzněním člověka a přírody. Takový kořistnický přístup vede k neekologickému chování a pomalu, ale jistě ke kolapsu přírody i civilizace. Jsem přesvědčen, že jen systémová společenská změna může odvrátit jeho vyvrcholení.
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 140/145
Seznam použité literatury: -Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383 (2006), February 2006; - A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy: What is at Stake; -Atitudes towards energy - Special Eurobarometer 247 / Wave 64.2 - TNS Opinion and Social; -Barth, James K, et al., Rethinking Bank Regulation. Till Angels Govern, Cambridge UP 2008; -Bauman Zygmunt: "Liquid Fear" (Polity Press, Cambridge, UK, 2006); -Berlin-Institut für Bevölkerung und Entwicklung: Die demographische Zukunft von Europa. Wie sich die Regionen verändern, dtv, 2008; Bhagwati, Jagdish: Verteigung der Globalisierung, Pantheon, München 2008; -British Petroleum" (Source: BP 2005); -British Petroleum Statistical Review of World Energy, June 2006; -British Petroleum Statistical Review of World Energy - "Quantifying Energy", June 2006); -Brzezinski, Zbigniew: "Velká šachovnice - K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha" (Mladá fronta, Praha 1999); -Brzezinski, Zbigniew: "Choice: Global domination or global leadership", Basic Books, New York, 2004; -Brzezinski Zbigniew: "Second Chance" (Three Presidents and Crisis of American Superpower), Basic Books, New York, 2007; -Building a political Europe" The Strauss-Kahn Report, Paris, April 2004; -Castex, Patrick: La chute: théorie de la crise actuelle du capitalisme. Taux d´interêt et taux de profit, 20002008: crise financiėre ou crise réelle?, Paris, Harmattan 2008; -Cameron Fraser: "Russian power grows as EU divides", European Voice" ze 7. září 2007 - www.eurussiacentre.org ; -Clarke, Duncan: Empires of Oil, Corporate Oil in Barbarian Worlds, Profile Books, London 2007; -Clarke, Duncan: The Battle for Barrels. Peak Oil Myths and World Oil Futures, Profile Books, London 2007; -Corneo, Giacomo: New Deal ür Deutschland. Der dritte Weg zum Wachstum, Campus Verlag, Frankfurt am Main-New York 2006; -Corporate Communication - Sharing our Energies - Corporate Social Responsibility Report 2005, TOTAL S.A., France; -"Daily Telegraph", 26. ledna 2007; -"Der Spiegel" (No.13/2006); -Der Fischer Weltalmanach 2008. Zahlen-Daten-Fakten, Fischer Taschenbuch Verlag 2008; -"Die neuen Herrscher der Welt", 2003, Mnichov; -Directorat General for Energy and Transport, European Commission, Viena, December 2003; -Dicks, Brian, ed.: Ecological Impacts of the Oil Industry, John Wiley and Sons, 1987; -Documents of the European Parliament and the European Commisssion Comunications, 2006, 2007; -Doing More with Less, Green Paper, Towards on Energy Efficiency, European Commission, 2005; -Dokument EK 7070/06 + ADD 1 (KOM(2006) 105 v konečném znění; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 141/145
-"Economist" (September 8, 2007 -EIA, International Energy Outlook 2006; -EIRScience and Technology, May 7, 2004; -Energy Information Administration - http://www.eia.doe.gov/; -"Energy Information Administration, Official Energy Statistics from the US Government (www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html); -Energy Issues - Special Eurobarometer 258 / Wave 65.2 - TNS Opinion and Social; -Energy Economics & Management in Industry, ed. A. Reis, I. Smith, K. Stephen, J. L. Peule, Vol. 1: Energy Economics, Pergamon Press, New York, Toronto, Sydney, Paris, Frankfurt am Main 1985; Vol. 2: Energy Management, Pergamon Press 1985; -Energy Policy Act 2005, Section 1837: National Security Rewiev of International Energy Requirements, The US Department of Energy, February 2006; -"Eurostat. Energy: Yearly Statistics. Data 2004", June 2006 (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-CN-06-001/EN/KS-CN-06-001-EN.PDF -"Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii: Co je v sázce ?", pracovní dokument EK; Dodatek k Zelené knize, Brusel 2006 -"EP Today", Vol. No.16, February 2007; -European Agenda 5/2006: 02/05/06 - 31/05/06; -Statistical Pocket Book 2007/2008, EU Energy and Transport in figures, Brussels 2008; -EU Green Paper, Towards a European Strategy for the Security of Energy Supply, European Commission Green Paper, COM 2000, 769 final, 2006; -Euroheat & Power: District Heating and Cooling. Country by Country /2007/ Survey, Brussels 2007; -Eurostat. Energy: Yearly Statistics. Data 2004", June 2006 (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-CN-06-001/EN/KS-CN-06-001-EN.PDF).; -European Energy and Transport Trends to 2030, DG for Energy and Transport, European Commission, January 2003); -EU Green Paper, Towards a European Strategy for the Security of Energy Supply, European Commission Green Paper, COM 2000, 769 final, 2006; -EUIreview, Summer 2007; -EU Security nad Defence Policy - The First Five Years 1999-2004 (EU Institute for Security Studies, Paris, 2004); -EU Security and Defence, Core Documents 2004, Volume V, Institute for Security Studies, Paris, February 2005; -European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy: What is at Stake", 2006 Brussels; -"EU Reporter", Volume 7 - Edition 1: leden / únor 2007; -ExxonMobile, 2005; "European Voice", 7. září 2007 a dále www.eu-russiacentre.org -"EU Reporter", Volume 7 - Edition 1: January/February 2007; -"European Voice", 4.-10. října 2007; -"European Voice", 27-28. listopadu 2007; -"European Voice", 14.- 20. února 2008; -"Europe´s World", Spring 2008/ N.8; -European Agenda 5/2006: 02/05/06 - 31/05/06; -"Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii: Co je v sázce ?", pracovní dokument EK; Dodatek k Zelené knize, Brusel 2006 -Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, Zelená kniha, 2006 Brusel; -"Executive Intelligence Review", February 24, 2006); -"Executive Intelligence Review", April 29, 2005; -"Financial Times", 16. ledna 2006 a dále www.ecologie.gouv.fr/article.php3?id_article=5059 ; -"Financial Times", 16. dubna 2007; -"Foreign Affairs", září / říjen 2007; -Friedrichs, Julia: Gestatten: Elite. Auf den Spuren der Mãchtigen von morgen, Hamburg 2008; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 142/145
-Galbraith, John Kenneth: Die Ökonomie des unschuldigen Betrugs. Vom Realitsverlust der heutigen Wirtschaft, Pantheon, München 2007; -Global Trends 2007, Development and Peace Foundation, Institute for Development and Peace, 2007; -Global Trends 2007, Development and Peace Foudation Institute for Development and Peace, ISBN 10: 3927626-44-9, ISBN 13: 978-927626-44-7; -DG for Energy and Transport, European Commission, Viena, December 2003; -Easterley, William, The White Man´s Burden. Why the West śEfforts to Aid the RestHave Done So Much Ill and So Little Good, Penguin Books 2007; -Gore, Al: The Assault on Reason, Penguin Press, New York 2007; -Green Paper on Energy (European Commission, 2006); -"Haló noviny", 11. ledna 2007; -"Haló noviny", 24. dubna 2007; -http://www.bbj.hu/news/news_32998.html; -Charta Organizace Spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora (Informační centrum OSN v Praze, 2002); -IEA, World Energy Outlook 2005); Matthew R. Simmons: Twilight in the Desert: The Coming Saudi Oil Shock and the World Economy, 2005; -IEA, India - A Growing Interantional Oil and Gas Player", Paris, 2000; -IEA, World Energy Outlook 2004 a dále Warren R. True :"WGC: Growth in gas trade faces range of challenges", Oil nad Gas Journal, 12 June 2006; -IEA, World Energy Outlook 2004; -IEA, World Energy Outlook 2004 a dále "ExxonMobile, 2005); -IEA, World Energy Outlook 2005; -IEA, World Energy Outlook, 2005 - Oil Outlook to 2025); -Institut Montaigne, Report March 2007; -International relations since 1945 - A global history, Oxford University Press Inc., New York, 2004); -"Internationale Politik", 2006, No.2, str. 6-14; -Intergovernmental Panel on Climat Change (IPCC) Report, 2007, UN New York; -"International Herald Tribune" - 25. listopadu 2007; -IP/07/1352 , 18 September 2007; -ITER: www.iter.org; - Jessen, Jens, vyd., Fegefeuer des Marktes. Die Zukunft des Kapitalismus, Pantheon, München 2008; -Juion, Paul: La crise. Des subprimes au séisme financier planétaire, Fayard, Paris 2008; -Kalff, Donald: Europas Wirtschaft wird gewinnen. Was wir Amerika voraus haben, Campus Verlag, Frankfurt am Main 2005; -Kennedy Paul: The Parliament of Man, Penguin Books Ltd. London, 2006; -"Lalkar"" (March/April 2007; -L´État du monde 2009, red. Badie Betrand et Tololti, Sandrine, La Découverte, Paris 2008; -Lindstedt, Gunnar: Olfa, Stockholm 2007; - Livestock’s Long Shadow – Environmental Issues and Options, Řím 2006; -Marx, Karel – Engels, Bedřich, Spisy 1-39, Praha 1956nn.; -Marx, Karl; Engels, Friedrich: Werke 1-43, Berlin (různá vydání); -Marx, Karl-Engels, Friedrich: Marx-Engels-Gesamt-Ausgabe, Berlin; Matthew R. Simmons: Twilight in the Desert: The Coming Saudi Oil Shock and the World Economy, 2005; -Melendez M.: Transitioning to a Hydrogen Future: Learning from the Alternative Duele Experiensce, Technical report, February 2006, Golden, Colorado (U.S. Department of Energy); - Měsíčník vydavatelství Economia "TECHNIK 2007"; -Milov Vladimír: La dialogue énérgetique UE-Russie: concurrence contre monopole, Russie. Nei. Visions IFRI, No 13, septembre 2006; -Middleton, Paul: The End of Oil. Peak Oil and Future of Our Oil-Hungry Society, Robinson, London 2077; -"New Europe, 3. - 9. července 2005; -"New Europe", 9.-15. července 2006; -"New Europe", 4.-10. února 2007; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 143/145
-"New Europe", 22. - 28. dubna 2007; -"New Europe", 23. - 29. března 2008; -Nordic Council. Sustainable and Secure Energy Supplies. Status, Targets and Political & Financial Tools, Copenhagen 2004; -Nuclear Illustrative Programme, Communication from the Commission to the Council and the European Parliament (Directorate-General for Energy and Transport, 2008; -Official Energy Statistics from the US Government, www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html. ) -Oil Outlook to 2025, OPEC, 2004; -Oil Outlook to 2025, OPEC Secretariat Paper; -Otte, Max: Der Crash kommt: Die neue Weltwirtschaftskrise und wie sie sich darauf vorbereiten, BerlinMünchen 2008; -"Parliament Brief", Brussels, Červenec 2006; -"Parliament Magazine", 17. března 2008; -Perret, Bernard, Le capitalisme est-il durable?Carnets Nord, Paris 2008; -"Právo", 4. února 2008; -Ransdorf, Miloslav: A European Social Model for the future (Committee on Industry, Research and Energy, Working Document, 10 February 2006, Brussels); -Ransdorf, Miloslav: The World Turned Upside Down, www.ransdorf.com; -Ransdorf, Miloslav: Was lernen wir aus der historischen Klimatologie?, la gauche 8, Klimawandel und Energie, Bruxelles 2008; -Ransdorf, Miloslav: Nové čtnení Marxe I, Praha 1996; -Ransdorf Miloslav, Suja Stanislav: Svět zleva, Ottovo nakladatelství, Praha, 2007; -Reich, Robert: Supercapitalism. The Battle for Democracy in the Age of Big Business, Icon Books, Cambridge 2008; -Rifkin Jeremy: The Hydrogen Economy, Tarcher/Putnam, 2002; - RTD Info, No. 40, February 2004; -Rubner, Jeanne: Das Energiedilemma. Warum wir über Atomkraft neu nachdenken müssen, Pantheon, München 2007; -Sachs, Jeffrey, Common Wealth. Economicsfor a Crowded Planet, Allen Lane, Penguin Books 2008; -Schmidt, Helmut: Die Mächte der Zukunft, Gewinner und Verlierer der Welt von morgen, Siedler, München 2004; -"Sharp", March-April 2008; -Stiglitz, Joseph-Bilmes, Linda: The Three Billion Dollar War. The True Cost of the Iraq Conflict, Allen, New York-London, Penguin Books 2008; -Stiglitz, Joseph-Bilmes, Linda: Die wahren Kosten des Krieges. Wirtschaftliche und politische Folgen des Irak-Konflikts, Pantheon, München 2008; -Strahan, David, The Last Oil Shock. A Survival Guide to the Imminent Extinction of Petroleum Man, John Murray, London 2008; -Suja, Stanislav: Svědectví němých dubů - Z diplomatických archívů Velké trojky o založení OSN (Vydavatelství Mladá fronta, Praha 1985); -TASR, 26. listopadu 2007; -The Energy Challenge, Energy Review Report 2006, Department of Trade and Industry, July 2006, Great Britain; -"The Financial Times", 18. dubna 2007; -" The Guardian", 29. listopadu 2007; - The Quarterly Newsletter of the World Coal Institute, February 2008 Vol.64; -"The Times", 29. ledna 2007; - The World Energy Book, 2005, www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html; - Toyota European Sustainability Report 2007; -Všeobecná deklarace lidských práv (Informační centrum v Praze, 2002); -United Nations, UN-Energy, 2005; -Ungerman Jaroslav: Vývoj v ruské energetice, Res publica, VŠMaVV Praha, březen 2008; Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 144/145
- World Total Energy Consumption by Region and Fuel, Reference Case, 1990 - 2025, Energy Information Administration, http://www.eia.doe.gov/oiaf/ieo/pdf/ieoreftab_2.pdf; -Warren R. True :"WGC: Growth in gas trade faces range of challenges", Oil nad Gas Journal, 12 June 2006; -Watson, Richard: Future Files, The 5 Trends That Will Shape the Next 50 Years, Nicholas Brealey, London-Boston 2008; -World Energy Investment Outlook 2003; -World Energy Outlook" 2005, 2006, 2007; -World Water Development Report (UNESCO-WWAP 2003); -WEO 2003 - IEA, 2003; - WEO 2004; -www.ewea.org; -www.eia.doe.gov/oiaf/forecasting.html; -www.europarl.ep.ec; -www.europarl.eu.int; -www.ippp.mpg.de/ippcms/de/pr/fusi; -Young, John W.; Kent John: International relations since 1945 - A global history (Oxford University Press Inc., New York, 2004); -Zelená kniha Evropské komise, (Green Paper, COM - 2005 - 94 Final, 16th of March 2005). -Zelená kniha: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, 2006; -Zpráva Evropského parlamentu "Směrem ke společné evropské zahraniční politice v oblasti energií" (2007/2000 (INI), A6-0312/2007, 11.9.2007, Brusel, Štrasburk; -Zpráva Evropského parlamentu "O konvenčních energetických zdrojích a energetických technologiích" (2007/2091 (INI)), A6-0348/2007, 26.9.2007, Brusel, Štrasburk; - Zpravodajství Xinhua, 4. prosince 2007; -21st Century Science and Technology, www.21stcenturysciencetech.com);
Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 145/145
