No title

Zaniklý svět ostravských biografů /pamětníci vyprávějí/

Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

Karolína Kafková, 16 let, Gymnázium Ostrava-Hrabůvka „Sedíš nějak křivě a škrábeš jako kocour!“ Moje mamka, stejně jako já, vyrůstala v malém městě Brušperku. A samozřejmě moc ráda chodila do kina. V Brušperku tehdy bylo kino Zdar, které potkal stejně smutný osud jako ta ostravská. Do kina chodili nejen Brušperáci, ale i obyvatelé okolních vesnic, takže sál byl většinou zcela zaplněný. Hrálo se jenom o víkendu: dopoledne dětská představení a odpoledne a večer, probíhaly projekce pro mládež a dospělé. Nebylo to jako dnes, když se jeden film promítá třeba celý měsíc. Snímek se hrál jednou, maximálně dvakrát. Pokud jste měli smůlu a film zmeškali, museli jste třeba rok čekat a doufat, že ho budou ještě někdy opakovat, nebo si zajet do dalších měst v okolí. Mamka už jako dítě milovala dobrodružné knížky, foglarovky, časopisy o Rychlých šípech. Jednou z jejích oblíbených knížek byla i ta o bílém Tesákovi. Jednoho dne se měla konečně dočkat: Bílý tesák se hrál i v našem „kinečku“. Mamka už byla domluvená s kamarádkami a hrozně se těšila. Do promítání filmu zbývalo ještě pár hodin, a tak si mamka v pokojíčku na zbrusu novém lipovém stole psala domácí úkoly (samozřejmě plnicím perem, bombičková ještě nebyla k sehnání, a když jste měli to štěstí a známosti a pero sehnali, tak jste zase nemohli sehnat bombičky). Zjistila, že jí dochází inkoust, otevřela lahvičku s náhradním a vtom vešla do pokoje její mamka. Začala ji napomínat, jak to maminky obvykle dělávají: „Sedíš nějak křivě a škrábeš jako kocour, to já v tvém věku…“. Však to určitě znáte. A začaly se hádat, mamka se chtěla otočit, loktem zavadila o lahvičku s inkoustem, ta se převrhla a na stole se začala tvořit velká modrá skvrna. Lipové dřevo sálo tekutinu opravdu rychle, takže i když lahvičku okamžitě převrátili hrdlem nahoru a snažili se inkoust vysušit, ta skvrna zůstávala dál a byla pořád temně modrá. Přinesli tedy mokré hadry a skvrnu pořádně namočily. Usilovně se snažily skvrnu vyčistit, ta ale úspěšně odolávala… V tu chvíli se moje babička napřímila a vztekle zařvala: „Za tohle dneska do žádného kina nepůjdeš!“ Maminka na to nebyla zvyklá, rodiče jí nikdy nic nezakazovali, protože byla vzorné dítě, jak mi ráda a často připomíná. Tehdy ale nepomohlo ani přesvědčování, ani prosby, nebo slzy. Babi se prostě zatvrdila, atak mamka zůstala doma a film viděla až za rok. Nemusím připomínat, že obě strany na sebe byly naštvané ještě dlouho poté. Skvrna časem vybledla, ale na stole zůstává dál, jako němá připomínka. Kino je už dávno zavřené a na místě sedaček jsou konzervy, rohlíky a psí žrádlo, neboli skvěle zásobené potraviny Hruška. Z vyprávění mé babičky Jarmily Kafkové Hned, když jsem se babičky zeptala na zaniklá ostravská kina, okamžitě začala vyprávět. Kde jaké bylo, jestli tam někdy byla, a co je tam teď… Tohle vám však rodiče nebo prarodiče určitě také řekli, tak proč se opakovat.


2

Babička mi však také vylíčila jednu historku, jak šla na nepřístupný film. Když mi ji vyprávěla, musela jsem se smát, takže se o ni s vámi ráda podělím. Psal se rok 1956 a mé budoucí babičce bylo 13. let. S partou kamarádek a kamarádů se vydaly do kina na nepřístupný film. Paní, která prodávala lístky, seděla v „kukani“, ze které skoro neviděla, takže získání vstupenek bylo nejlehčí částí plánu, jak se na onen film s poetickým názvem „Svody vášně“ dostat. Stačilo vyslat ke kase toho nejvyššího kluka a lístky byly získány. Dále bylo potřeba nenápadně projít kolem uvaděček, které kontrolovaly lístky. Ten den to zrovna byly dvě starší paní s ostřížím zrakem, které by babiččinu partu do sálu nepustily ani náhodou. Vydaly se proto boční chodbou, kde jim lístky zkontroloval jiný a trochu ospalý uvaděč. Proklouzly do sálu, pohodlně se posadily do první řady a radovaly, jak to hezky zvládly. Světla zhasla a jedna ze starších uvaděček s rozsvícenou baterkou procházela sálem. Samozřejmě je hned uviděla, popadla za ramena a s hubováním vyvedla ze sálu, takže babička neviděla ani toho úžasného filmu a odcházela o dvě koruny chudší, protože peníze jim samozřejmě nevrátili.

Kamila Mecová, 18 let, Wichterlovo gymnázium Kino Slavia Když jsem měl asi čtyři roky, přistěhovali se mí rodiče se mnou a starší sestrou do Mariánských Hor. Ten dům dodnes stojí na rohu ulice Mojmírovců a Slavníkovců. Úžasné místo. Ve sklepě bunkr a za rohem snad 150 metrů kino. Tehdy se jmenovalo kino Slavia. Nebylo velké, i když nám tehdy připadalo obrovské. Budova měla žlutý nátěr, z ulice Slavníkovců do něj vedly dva vchody. Ten vlevo byl vždycky zavřený, ale ten vpravo … - tam se stálo a čekalo, až někdo dveře odemkne a dovnitř se nahrne po dobrodružství prahnoucí dav. Hned za kinem začínal park. Ten ke kinu nějak patřil, protože z kina se vycházelo bočními východy, které z budovy čněly, a ty ústily právě do parku. Do kina jsme chodili se sestrou skoro každou neděli a s námi snad všichni z naší školy. Dopoledne se promítaly pohádky. Na žádnou si už sice nepamatuji, ale vím, že se platila jedna koruna. Pokladna byla ve vestibulu, hned po pravé straně od vchodu, vlevo pak byl bufet. Tam se dala koupit sodovka, ale to jen výjimečně. Naproti mezi vchody do sálu byla šatna. Nejvíce míst bylo v přízemí, ale největším zážitkem bylo pozorovat film z balkonu. Šlo se na něj po točitých schodech. Už tenkrát byly vyšlapané. Míjeli jsme chodbičku do kabiny promítače. Tam se nesmělo, ale o to více nás, malé kluky, zajímalo, co se za bílými dveřmi skrývá. Tajemství promítačovy kabiny jste mohli poodhalit, když jste se v poslední řadě balkonu poněkud povytáhli. Přes malá okénka bylo trochu vidět dovnitř. Řady sedadel se prudce svažovaly a obrovské plátno bylo jako na dlani. Když jsem trochu povyrostl, vystřídal jsem doprovod sestry za spolužáky a pohádky za dospěláčtější filmy. Dodnes


3

pamatuju jásání davu, když se na plátně ve správnou chvíli objevil Vinnetou, aby ve správnou chvíli zachránil svého bílého bratra Old Shattehanda a jeho přátele. A nestydím se ani za slzy nad Posledním výstřelem. Kino však pro nás mělo i jiný význam. Byl to důležitý orientační bod. Odtud se vyráželo se spolužáky na tajné výpravy třeba na Hulvácký kopec, k raketě na hřišti u plynojemu nebo do vodárny za hřištěm. Ovšem nejutajenější výpravy byly ty kuřácké. Směřovaly k východům z kina, do kterých nebylo z parku příliš vidět. Krabička Letek stála snad dvě koruny a trafika stávala hned u vchodu do parku. Stojí tam ostatně dodnes. I ta budova kina stojí dodnes. Říká se jí Hodoňanka a je tam řada obchodů. Dole, tam, co byl sál, jsou potraviny. Patro je dostavěné po celé ploše bývalého sálu. Avšak schody nahoru, ty kamenité a už tenkrát prošlapané, ty tam jsou dodnes. A ta chodbička ke kabině promítače, i když vede do nějakého krámku, je tam dodnes. Občas, když jdu po těch točitých schodech, vzpomenu si na to vzrušení: „jaký ten film bude dnes?“

Kino Slavia, dnes prodejna Hruška, Mariánské Hory, ulice Slavníkovců, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Klára Kacířová, 15 let, Matiční gymnázium, Ostrava „Romantický“ týdeník


4

Když byli mí rodiče mladí, žádná velkokina samozřejmě nebyla. Moje mamka nejčastěji chodila do kina Slezan v Michálkovicích. Kino bylo mezi místními natolik proslulé, že se tam všichni znali. V té době se před hlavním filmem promítaly místo reklam krátké předfilmy jako třeba Bulisy Mulisy, čertech a jejich nevěře, díky které čert přišel ke krásným velkým rohům. Častěji se ale promítal týdeník, kde se obvykle mluvilo o hospodářství a o tom, kolik osiva bylo zaseto. Můj taťka, který se těšil na romantický večer se svou tehdejší přítelkyní v kině Dukla, měl však tu smůlu, že promítaný týdeník nebyl ani o hospodářích a jejich osivu, nýbrž obsahoval záběry z potratů alkoholově závislých matek. Ve čtrnácti letech skvělý dokument. To už je možná lepší ta čertí nevěra.

Dominika Bakončíková, 17 let, Wichterlovo gymnázium V promítací kabině kina Edison Doba, kdy ostravská kina Mír, Jas, Dukla či Edison slavila svůj úspěch, jsou už dávno pryč. Přestože dnes navštěvujeme kina vybavená super moderní technologií, kina minulého století měla také svou neopakovatelnou atmosféru. Vystrojení návštěvníci usedali ve filmových sálech do dřevěných sklápěcích křesílek, pospojovaných po pěticích k sobě, které při sebemenším pohybu vždy pěkně zavrzaly a potřeboval-li někdo během promítání opustit své místo, museli všichni zúčastnění také vstát ze svých míst… A zavrtět se během představení ve svém křesílku či šustivě otevřít sáček s bonbony nepřicházelo vůbec v úvahu. Okolní diváci si vás okamžitě změřili přísným pohledem, který vás ihned odradil od dalších rozmarů. Také přijít na představení pozdě byla celkem riskantní záležitost, protože opozdilec měl jen jednu šanci, jak proniknout do sálu, a to po povinně odvysílaném filmovém týdeníku. Jelikož týdeník byl povětšinou v černobílé verzi a měl silně politický charakter, řada lidí jej pravidelně vynechávala a hrnula se do sálu až po jeho odvysílání. V tu chvíli bývalo v sále velmi rušno. Jakmile však začal hlavní program, lidé se utišili a pozorně sledovali film. Nebylo zvykem si do sálu nosit jídlo a pití, tyto dobroty bylo během představení zakázáno konzumovat. Pokud někdo během představení tajně ujídal svačinu, dával si velký pozor na to, aby ho případné drobky na zemi neprozradily. Má maminka však prožívala atmosféru filmové projekce poněkud jiným způsobem a dovoluji si tvrdit, že zajímavějším. Vzhledem k tomu, že její otec se dobře znal s promítačem kina Edison, mohla jako mladá holka kino navštěvovat poměrně často a hlavně – zadarmo. Cestou do kina jí otec vždy koupil dvě kremrole a jejich kroky pak směřovaly do promítací kabiny. Byla to místnost velmi tmavá se zatemněnými okny, kde kromě promítačky byly jen police s řadou promítacích kotoučů. Každý kotouč byl uložen v plastové krabici opatřené štítkem informujícím, kdy se film použije nebo kdy se bude krabice vracet na poštu. Samotný film mamka sledovala přes malé promítací okénko, od kterého se odtrhla až v momentě typického zašustění, které mohlo signalizovat buď konec 1. části


5

nebo přetržení filmu. V obou případech následovala krátká přestávka, rozsvícení v sále, chvíli čekání, než se vše dá do pořádku. Zvláště u starších filmů, které leccos pamatovaly, docházelo k přetržení pásu takřka pravidelně. Pan promítač filmový pás zastřihl, pak slepil průhlednou páskou a promítání mohlo pokračovat… Přestože tehdejší filmové projekce byly poněkud komplikované, určitě mělo „promítání po staru“ své kouzlo, které by nejeden z nás toužil zažít i dnes. Kdo by nechtěl vyzkoušet okamžik, kdy se v nejnapínavějším momentě náhle rozsvítí světlo, které diváka vyděsí rychleji a překvapivěji než samotný vrah? Koho by nezajímaly i někdy velmi vtipné slátaniny a zkomoleniny slov, které vznikaly v místech přerušení filmu? Jaké asi bylo hubování uvaděček pro pár roztroušených drobků na zemi či neodložené šatstvo v šatně? Tyto okamžiky v dnešní době nelze prožít a tak je moc fajn, že si o nich můžeme alespoň v příhodných chvilkách popovídat se svými nejbližšími.

Na tomto místě stávalo kino Edison, ulice Závodní, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Aleš Koubík, Wichterlovo gymnázium Láska na první pohled Psal se podzim roku 1990, roku kdy se v porubském kině Dukla seznámili mí rodiče. Shoda náhod nebo osud? Otázka, na kterou si nejsem schopný odpovědět. Proč? Přečtěte si příběh a položte si tuto otázku také! Sobotní podvečer šel strávit různým způsobem, je tedy zajímavé, že moje mamka s kamarádkou a můj otec s kamarádem si to namířili do stejného kina a dokonce ve stejnou hodinu. Osud nebo náhoda to Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

6

udělala ještě zajímavější, jelikož rodiče si nevědomky koupili lístky vedle sebe. Po příchodu k sedadlu stačil jediný pohled a bylo to – láska na první pohled! Sledování filmu šlo tedy v průběhu promítání stranou, jelikož oba měli práci s „nenápadným“ pozorování. Toto konstatování podtrhuje i fakt, že ani jeden již neví, jaký film se hrál. Taťka si jen matně vzpomíná, že to mohla být nějaká francouzská komedie. Představení sice po nějaké té hodině a pár minutkách skončilo, ale vztah mezi rodiči přetrval a přetrvává dále. Tak co myslíte, byl to osud nebo jen náhody?!

Pasáž bývalého kina Dukla, Ostrava-Poruba, Hl. třída, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Adéla Seidlerová, 17 let, Wichterlovo gymnázium Dva lotři a jedna premiantka Jako malá jsem byla dítě naivní. Slepě má duše věřila každému slovu vyřčenému z úst rodičů. Ať už se jednalo o to, že ježkovi nejvíce chutnají jablka a hrušky (moc jsem jim neholdovala, ale když je jedl i ježeček, já taky) nebo o Ježíška (což považuji za největší životní zklamání a zradu). Už v mateřské škole jsem zjistila, jaké to je, být zamilovaná. Stydlivé pohledy nebraly konce a tak mě napadlo, že se pozeptám mámy. Přece jen, s tátou mají tři děti, něco o lásce vědět budou. Když mě však jednoho dne babička houpala na zahradě a při tom mi vyprávěla, jak začal její vztah s dědou, vyděsila mě. Sedm let se jen drželi za ruce a teprve pak ji políbil. Musím uznat, že v mých


7

šesti letech byla vidina sedmi let čekání na dětský polibek úmorná. A stejně. Kdo ví, co z toho fešáka s houkajícím traktorem a kšandami za zmiňovaných sedm let vyroste. Dny rychle utíkaly a já jsem jednou sebrala všechnu svou odvahu a pokorně se mámy zeptala, kde se seznámila s tátou. Ta neváhala a ihned po cestě domů začala vyprávět. „Tvého otce jsem znala od vidění, chodil do stejného ročníku na základce. Byl to takový typický suverén. Špinavé blond vlasy, kouzelně modré oči, průšvihy se děly všude, kde se jen na minutku objevil. Musím uznat, že většinou se mu podařilo z nich vyklouznout. Jednou ale ne. Se svým nejlepším kamarádem se rozhodli, že si udělají menší výlet do kina. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o film mládeži nepřístupný promítaný v dopoledních hodinách. Protože oba vypadali vzhledově mnohem starší, s vpuštěním do kina problém neměli. Po bedlivém zhlédnutí celého snímku se zvedajíce ze sedadel hlasitě bavili o ději. Smáli se, vyšli před kino a tam si zapálili cigaretu. Do tohoto okamžiku idylické záškoláctví. Nic však netrvá věčně. Kolem dvou frajírků prošel všímavý ředitel základní školy. Jak jsem již řekla, moc dobře je znal. Vyrovnaně jim oznámil, že se mají zítra před vyučováním dostavit do ředitelny. Jak zareagovali? Dokouřili cigaretu a na cestu si dali ještě jednu. Domů odcházeli v poněkud prapodivné náladě, byli přece nepochopeni celým světem. Druhý den ráno jsme se dali do řeči v místnosti před ředitelnou. Já tam čekala na ocenění za nějakou soutěž, oni si šli pro trest. Ředitel si nás pozval všechny k sobě najednou. Místo pozdravu ihned spustil: „Dva lotři a jedna premiantka. Slečnu čeká doma pochvala, vás výprask …“, takhle pokračoval ještě přinejmenším dalších deset minut. Chtěl jim dát trojky z chování, ať si to pořádně zapamatují a ostatním pro výstrahu. A tak jsem využila toho, že mě má pan ředitel v oblibě. Postupně jsem změnila jeho názor a oba dostali mírnější kázeňský trest. Když jsme z ředitelny vyšli, měli takovou radost, že mě jeden z nich pozval do kina. Ano, tvůj blonďatý, modrooký táta. Ale neboj, kino začínalo odpoledne a občanku, aby nás pustili, jsme nepotřebovali. … Proč jsi to vlastně chtěla vědět?" „Jen mě to zajímalo. Jdeme?" Vyrazily jsme domů a já věděla, že jediná cesta k panu s kšandami vede do kina.

Program radvanického kina Odboj, květen 1982


8

Budova bývalého kina Svoboda, ul. Nádražní, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Daniela Vašková, 18 let, Wichterlovo gymnázium Pískoviště zelo prázdnotou… V Porubě se nachází jeden starý podchod. Dnes už si s ním zkrátí cestu jen málokdo, ale byla doba, kdy tu lidé procházeli sem a tam, zapadli do nějakého obchůdku, co jich vevnitř bylo, anebo se jen obdivovali výlohám. A mezi všemi těmi obchůdky a výlohami bylo jedno kino. Ještě stále můžete na Hlavní třídě vidět velký nápis Dukla. Za jistý obnos jste mohli v Dukle vidět všechno. Hráli pro mladé i pro staré, detektivky i pohádky. A tak i moje babička brávala moji maminku do kina. Každou neděli v jednu hodinu odpoledne se hrála nějaká pohádka. Po vydatném nedělním obědě se tedy vydávali pravidelně směr Dukla. Jednoho slunného odpoledne si moje maminka hrála venku na písku. Bylo jí asi dva a půl roku, a protože bydleli na ulici Komenského hned v prvním patře, babička vždy jen nakoukla, jestli je všechno v pořádku. Nějakou dobu se babička zabrala do vaření tak, že maminku chvíli nekontrolovala. Když se pak po pár minutách vyklonila z okna, maminka nikde nebyla. Pískoviště zelo prázdnotou, bábovičky jen tak pohozené. Nastala panika. Babička vyběhla ze dveří a řítila se na Hlavní třídu. Všude se rozhlížela, každého zastavovala se slovy: „Neviděli jste tady někde jít asi tříletou holčičku samotnou?“


9

Tak doběhla až téměř ke kruhovému objezdu. Cestou jí nikdo nebyl schopen říct, jestli holčičku viděl nebo ne. Babička už skoro začínala myslet na nejhorší, když konečně natrefila na kolemjdoucího, který popisované dítě skutečně viděl. „Jo, jo. Taková jedna malá si to štrádovala do kina,“ s úsměvem odpovídal. Babička tedy zamířila do podchodu a na samém konci postávala moje maminka a nakukovala do kina. Přiběhla k mamince, chytla ji za ruku a celá udýchaná se jí vyptávala: „Kam jsi to prosím tě šla?“ „No na pohádku přece,“ křenila se maminka, ale za chvíli už ji babička táhla zpátky domů a ona se zklamaně šourala za ní. Toť příběh z rodinné historie. Abych ho ještě doplnila, také jsem párkrát navštívila kinosál Dukly. Byly mi asi tři roky a šla jsem s tatínkem na 102 Dalmatinů, tehdy to byla novinka. Je to jeden z mých prvních zážitků. Pokaždé, když ten starý zašedlý nápis míjím a dívám se na zpustošené prostory, stále si říkám, jaká je to škoda, že Duklu a jiná další kina pohltily komplexy jako Cinestar.

Program porubského kina Dukla, květen 1982

Milan Kundera, 83 let, Paříž Kino jménem KINO Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví. Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském vyhnanství nemají kina ani na jméno. Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k


10

zasklené skříňce, a tu mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo, takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl jeho vztyčenému prstu... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí, obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na petřkovickou ulici.

Milan Kundera se nemýlí: petřkovické kino se skutečně jmenovalo KINO, program z května 1982

A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii. Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a nešel dál? Bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? Bylo to ve zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? Anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první pohled? Cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na ostravských ulicích více? Anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím. Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým, nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu; pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo odevzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr. Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr, kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích vedoucích do domu lelkovalo


11

malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.) Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala. Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný - esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.

Kunderův popis petřkovického kina v románu Žert je neuvěřitelně přesný. Jednoposchoďová budova s průchodem do dvora, místo setkání Ludvíka Jahna a Lucie, stojí dodnes. Foto Pavel Měrka ulice Hlučínská, 3. října 2012.

Kristýna Vlhová, 17 let, Gymnázium Olgy Havlové Na Plechárně


12

Strejda vypráví: „Jelikož pocházím ze Šenova, pamatuju si na šenovské kino, někdy okolo roku 1962-63. Jako jedno z mála kin v širokém okolí umožňovalo širokoúhlé promítání. Sjíždělo se sem mnoho diváků, dokonce až z Havířova. Další širokoúhlé kino, které si pamatuju, stálo také v Ostravě. Kino Vesmír, kterému se tehdy říkalo také Kosmos. Cena vstupenek za jedno představení se pohybovala okolo 4-5 Kčs, pokud se vysílaly dva díly za jeden večer, pak 10 Kč. V nedalekém kině Elektra probíhal program ČÁP, což znamenalo, že se celý den opakovaly například 4 filmy za sebou stále dokola, takže jste mohli přijít kdykoliv a sedět tam tak dlouho, jak jste chtěli, dokud vás to nepřestalo bavit nebo pokud vám třeba nejel vlak. To vše za 3 Kčs. Večer se pak hrály celovečerní film. Kino tak promítalo celý den.“ Ze vzpomínek mamky (50 let):“Když jsem byla malá, chodila jsem s tetou každou neděli dopoledne kolem desáté ráno na promítání pohádek (občas se hrál Vinnetou). Vstupné činilo 1 korunu, možná víc. Ke kinu patřil také bufet, kde jsme si k filmu vždycky koupili brambůrky a limonádu. Kromě přívozného kina Družba, které se chlubilo polstrovanými sedačkami (občas se kinu přezdívalo „Plechárna“, protože bylo vykradeno). V ostatních kinech se sedělo na dřevěných sklápěcích sedačkách. Kapacitu sálu, zažila jsem to na vlastní oči, bylo možné zvýšit donesenými židlemi. Zrovna na moji sestru se jednou nedostalo sedadla, a tak jí paní uvaděčka donesla židli. No jo, Titanic byl tehdy velký hit.“

Denisa Šárková, 17 let, Wichterlovo gymnázium Okénkem do kina „Znám mnoho těchto kin, která v době mého mládí byla ještě v provozu. Avšak nejvíce mi utkvělo v paměti naše polanské. V povozu je sice odnes, ale už ne v původním stavu,“ prohlašuje otec, když se ho ptám. „Nevybavím si teď přesně, ve kterém roce to bylo, ale mohlo být mi kolem třinácti, možná čtrnácti let. Chtěl jsem s kamarády jít na nějaký film k výročí kapely, přesně si už nevybavuju, jaký. Problém byl v tom, že začátek projekce připadal na pozdní večerní hodinu a že my, žáci večerní školy, jsme již do kina neměli přístup. Do kina jsme přesto pronikli zásluhou staršího bratra jednoho spolužáka, který nám otevřel zadní okénko záchodu a hlídal, abychom nebyli přistiženi. Vše se nakonec povedlo, ale doma jsem dostal takovou facku, že jsem na to dodnes nezapomněl.“

Dominika Václavíková, 17 let, Gymnázium Havířov, Komenského 2 Úplně sám v zadní řadě Má maminka si živě vybavuje snad všechna v zadání soutěže zmíněná kina. Právě ona byla totiž cílem mnoha školních „výletů“. Jedno kino se však zapsalo do paměti mé maminky naprosto výjimečně. Bylo


13

to kino Vítek a právě v něm maminka potkala svou první lásku. Do Vítku to maminka neměla daleko, a tak tam se svými kamarádkami chodily na nějaké představení snad každý týden. Když zase jednou šly do kina, potkaly kluka, který stál před vchodem úplně sám. Když představení začalo, zvídavá maminka si povšimla, že neznámý kluk sedí úplně sám v zadní řadě. Tohle se opakovalo každý týden. Jednou, když maminka vycházela, srazila se s tím neznámým, a tak se dali do řeči. Od té chvíle chodila maminka do kina s Petrem společně. Z neznámého kluka se vyklubala první láska.

Zuzana Čapanová, 17 let, Gymnázium Havířov, Komenského 2 Stála tam – ONA! Kina byla v Ostravě ve 20. století velmi oblíbená. Do roku 1984 fungovalo v Ostravě 17 kin. Dnes, po nástupu multikin, se drží jen kino Luna ze 70. let minulého století. Toto kino má skvělou komorní atmosféru, součástí je také kavárna a bar. Ostatní kina jako Slávie, Svoboda, Vesmír (o kterém se později rozepíšu), Elektra, Odboj, Mír, Vítek, Horník a plno dalších, zanikla. Buď se z nich v rukou soukromníků staly obchody, bary, nebo hospody, nebo prostě chátrají. Jedním z prvních kin v Ostravě, byl Vesmír. První představení se zde konalo 25. Prosince 1925. Film byl v té době ještě němý doprovázený klavírem nebo orchestrem, proto sál obsahoval také orchestřiště. Prvním zvukovým filmem v tomto kině, v té době se ještě nazývalo Kosmos, se stal snímek C.K. polní maršálek s Vlastou Burianem. To bylo v roce 1930. Za 2. světové války spadlo kino do rukou německé společnosti UFA. Po válce kino změnilo název na Vesmír, od roku 1961 promítali širokoúhlé filmy. Největší slávy a návštěvnosti dosáhlo v 60. A 70. létech minulého století. V té době byly hitem muzikály typu: My fair lady, Hallo Dolly, Westside story. A právě v tomto období se odehrává příběh pana Jana a jeho osudové ženy Běly. Stalo se to v zimě. Naše školní parta se zrovna chystala o kina. Oba mí kamarádi už měli slečny, jen já byl stále sám. Na rande jsem jim vždycky dělal, jak vy dnes říkáte, křena. Mrzne, jako když praští a já věrně čekám na své zadané společníky před kinem. Prsty už mám zmrzlé do morku kostí a ti dva, vlastně čtyři, nikde. Už už mám chuť se na ně vykašlat a jít domů nebo na pivko. Ale najednou, jakoby všechny ledy roztály. Stála tam: ONA! Nejkrásnější dívka, kterou kdy svět viděl. Vypadala, jako ty zpěvačky ze západu. Vidím, jak se chudinka třese zimou. Nenápadně se přiblížím. Všimla si mě. Zeptala se, jestli čekám na svou dívku. „Ne, nečekám. Dělám jen doprovod kamarádům, ale ti se nejspíš někam zašili i se svými polovičkami.“ Dívka se usmála a pak řekla: „Měli jsme jít s kamarádkou, ale onemocněla.“ Poté vytáhla dva již předem zakoupené lístky. „Tyhle mi dala, že prý mám vzít někoho jiného.“ Usmála se na mne a všechno mi došlo. Už jsem nebyl sám, ani ten lichý. Sedíce v zadní řadě jsme se ostýchavě poprvé políbili. Byla to láska na první pohled a na celý život.


14

Pavel Sýkora, Gymnázium Pavla Tigrida, Ostrava-Poruba Vítek v obležení dětí Své putování po ostravských, dnes již zaniklých biografech, bych rád započal v Hrabůvce, konkrétně u kina Vítek. Když říkám putování, nejsem úplně přesný. Byli to především mí rodiče a prarodiče, kteří tato kulturní zařízení často navštěvovali a umožnili mi svým vyprávěním alespoň klíčovou dírkou nahlédnout do místních kinosálů. Jiskra mé zvídavosti byla zažehnuta a já bych se s vámi chtěl vrátit o pár dekád zpátky, abyste si, stejně jako já, mohli vybavit dobu, v níž žily předešlé generace. A proč je na začátku kino Vítek? Důvod je prostý, budova kina se nachází v blízkosti bytu, ve kterém bydlela má mamka. Není proto divu, že se k Vítku váže spousta jejích vzpomínek. Crrrrrrn… „Jdeš dneska do kina,“ ozve se v domovním zvonku hlas mamčiny kamarádky ze sousedního vchodu. Píše se rok 1978 a za dalších 10 minut už jdou po cestě před domem vedle sebe dvě školačky. Od kina Vítek je dělí zhruba patnáctiminutová cesta. Když přicházejí před kino, vidí už z dálky řadu ostatních dětí. Všechny čekají na dnešní pohádku. „Cena lístku nebyla tehdy velká. Víkendové pohádky stávaly zhruba 2,5 až 3 koruny. To byl jeden z důvodů, proč bylo v kině vždycky spousta dětí,“ vysvětluje mamka. Po zakoupení vstupenek následuje cesta do kinosálu. Ačkoli kino nepřekypuje komfortem, obě kamarádky se spokojeně usazují a čekají na začátek představení. Kinosál je až na pár volných míst zaplněný. Jen málokteré dítě si nechalo ujít premiéru dnešní pohádky. „Sedačky v té době neexistovaly. Místo nich se sedělo na hrubých, polstrovaných židlích, které byly sice pohodlné, ale často byly na sobě tak natěsnané, že nezbývalo moc prostoru pro nohy. Asi po půl hodině je promítání přerušeno a nastává pauza na občerstvení v sousedním bufetu. Mnoho dětí si si běží za poctivě našetřené peníze zakoupit nějakou tu laskominu. Po konci představení se z kina vyvalí zástup dětí. Dnes si budou mít o čem povídat. „V kině Dukla jsem byl poprvé s tvojí mamkou. Mě samotného dříve do kin nebavilo moc chodit, ale když jsem se začal s tvojí mamkou scházet, všechno se změnilo. Do Dukly jsem to neměl daleko, protože jsem bydlel v Porubě. Navštívili jsme představení ve spoustě ostravských kin, ale Dukla mě oslovila nejvíce. Nacházela se poblíž kruhového objezdu v nádherném podloubí, což nebylo pro ostravské biografy typické prostředí. V kině jste vedle velkého sálu vyzdobeného komunistickými hesly mohly nalézt taky menší bufet a šatnu. Po skončení představení se spousta mladých lidí chodila bavit do vedlejší hospody Morava a tancovat tam. Kino nebylo za dob komunismu drahé, všechny vstupenky stály víceméně stejně, a proto bylo často úplně vyprodáno. Je škoda, že Duklu potkal stejný osu jako většinu ostravských kin,“ uzavírá své povídání můj otec. Mír, Jas a Lípa jsou trojice kin, která se nacházela ve Vítkovicích. Ačkoli se tato kina nelišila výbavou ani vzhledem od


15

ostatních ostravských biografů, mými rodiči nebyla příliš vyhledávána. Vítkovice se totiž nacházely poměrně daleko od obou městských částí, ve kterých mí rodiče vyrůstali. Proto do nich zavítali pouze v případě, kdy se v nich promítaly premiérové filmy. Pokud se oprostíme od všech politických a sociálních záležitostí, můžeme seznat jediné. Pro ostravské biografy byl rok 1989 tragický. Veškerá kina byla majetkem městských obvodů, které neměly po revoluci dostatek financí na to, aby zvládaly modernizovat tato kulturní pojítka všech generací a nezvyšovat přitom drasticky vstupné. Mnoho z ostravských filmových svatostánků bylo proto postupem času zavřeno, přestavěno nebo zbouráno z důvodu nízké návštěvnosti a zastaralosti. Ostrava tak přišla o mnoho historických kulturních klenotů.

Akcent, bývalé kino Vítek, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Jana Kordeková, 16 let, Wichterlovo gymnázium Elektra nebyla jen kinem „Tak jako Pražáci milují svou kavárnu Slávii, tak já jsem měla v lásce kavárnu Elektru“, říká má babička, která má díky tomuto podniku krásné vzpomínky na mládí. Babička nepochází z Ostravy, ale z oblasti krásných Beskyd. Ve svých osmnácti letech se musela se svými rodiči a mladší sestrou přistěhovat ze Starých Hamer do černé Ostravy. Tato doba pro ni nebyla vůbec příjemná, protože ztratili domov, který tak milovali. Důvodem stěhování byla vodní nádrž Šance – jejich domy měly být zaplaveny přehradou, která byla


16

budována v letech 1964 – 1969. Děda naštěstí dostal nabídku práce v Ostravě a tak se rodina měla kde usídlit. Během jednoho roku se babička v Ostravě zabydlela a také si našla kluka. Byl to můj děda, ale v té době to ještě nikdo netušil. Dědeček také nebyl rodilý Ostravan – do města se dostal jako hornický učeň. Právě v kavárně Elektra se babičce stala příhoda, která poznamenala celý její další život. Jednou si vyšla se svou kamarádkou na kávu a děda právě klábosil se spolužáky u vedlejšího stolu. Obě skupinky seděly vedle sebe a po krátkém pokukování se daly do řeči. Dědovi se mladá dívka zalíbila, a proto ji pozval do kina. Pro babičku bylo filmové představení velkým zážitkem – vždyť v kině nikdy předtím nikdy neseděla. Byla to pro ni taková malá premiéra. Z nádherných prostor Elektry se ale, bohužel, před lety stala Mexická restaurace, která všechny půvaby kavárny dokonale zlikvidovala. Naštěstí byla v nedávné době zrušena a kavárna tak byla Ostravanům opět navrácena. Myslím, že babička bude mezi jejími prvními návštěvníky.

Kavárna a kino Elektra, Archiv města Ostravy, 30.(?) leta

Zuzana Sheithauerová, 16 let, Wichterlovo gymnázium Putování po zaniklých ostravských biografech Dnešní ostravská mládež má kino spojeno s obrazem moderního kinosálu ve velkém nákupním centru, popcornem, pohodlnými sedačkami a nejnovějšími filmovými trháky. Ale jak to vypadalo v ostravských biografech třeba před 25 lety? A kolik jich vlastně bylo? Na to jsem se zeptala tatínka, který mi ostravská kina podrobně popsal. Navštěvoval je jako kluk. Ostravských biografů bylo před listopadem 1989 v provozu sedmnáct, do dnešních dob Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

17

přetrvala pouze Luna v Ostravě-Výškovicích. Filmovou projekci můžete zhlédnout i v kině Vesmír na Tyršově ulici v centru Ostravy. Právě toto kino navštěvoval tatínek nejčastěji, protože na „Tyršovce“ bydlel přes dvacet let. Kinosál dnes slouží především jako přednáškový sál VŠB-TUO, je zrekonstruovaný a můžete v něm vidět spíš nekomerční filmy. Posledním kinem, ve kterém by minulí návštěvníci uspěli, je kino Náročného diváka v Kulturním domě města Ostravy na ulici 28. října, které se dnes jmenuje Kino ART. Další ostravské biografy už potkal o poznání smutnější osud a dnes bychom jejich program hledali marně. V Ostravě-Vítkovicích se nacházela velmi blízko sebe dvě kina. Bývalé kino Mír na Halasově ulici přestalo promítat v roce 1992, postupně bylo přestavěno na tělocvičnu a dnes je tam vietnamská tržnice, což je častý osud bývalých středisek kinematografie. Jen pár kroků od tohoto kina se nacházelo další vítkovické kino, kino Jas. V Ostravě-Přívoze na ulici Nádražní jsou už dlouhou dobu obchody vietnamských prodejců. Málokdo dnes tuší, že zde sídlil věhlasný biograf Svoboda – podobně dopadlo i kino Slavie v OstravěMariánských Horách. Právě na tento sál má tatínek jedinečné vzpomínky. Snad ještě do časů jeho uzavření se tam topilo v kamnech, takže nebylo výjimkou, že během představení obsluha přikládala do „kotle“. Dnes bychom už v budově kamna marně hledali, v přízemí se nachází obchod s potravinami, nahoře potom textil a jídelna. Kino Vítek v Ostravě-Hrabůvce je již dlouho využíváno ostravským tanečním klubem, v minulosti bylo kino provozováno pod patronátem Vítkovických železáren. V Ostravě-Porubě byly kdysi provozovány dva biografy. Kino Dukla bylo vždy tím navštěvovanějším a populárnějším – dnes je opuštěné a chátrá, přestože se nachází v atraktivním prostředí Hlavní třídy. Druhým porubským kinem bylo kino Zdar, které však bylo podle vzpomínek mého tatínka velice málo navštěvované. Dnes je zde sídlo Katolického kulturního spolku. V centru Ostravy, kde bylo koncentrováno nejvíce kin, stála také nejmodernější budova kina Máj. Navzdory modernímu vybavení jej čekal po roce 1989 také rychlý konec, dnes je budova nevyužitá. Lépe dopadla budova bývalého kina Elektra, kde dnes sídlí Česká pošta. Kina byla také v okrajových částech Ostravy, jejich budovy jsou již dnes většinou zbourány. V Ostravě-Kunčičkách bylo kino Horník, v Ostravě Michálkovicích Slezan a v Radvanicích Odboj. Přestože bylo do těchto obcí z Ostravy daleko, na atraktivní filmy zde bývalo vyprodáno. Putování zaniklým světem ostravských biografů bylo nesmírně zajímavé: mnohdy i chátrající budovy kolem nás skrývají poutavé příběhy, o kterých nemáme zdání…


18

Bývalé vítkovické kino Jas, Halasova ulice, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Kristýna Hynková, 16 let, Gymnázium Olgy Havlové Zázrak jménem Amadeus aneb genialita proti průměru (Z vyprávění mé profesorky) „Psal se rok 1987 a mně bylo šestnáct let, když i do našich kin konečně dorazil Amadeus, odvarový snímek ve světě uznávaného, u nás však zakázaného režiséra Miloše Formana, „vlastizrádce a nepřítele lidu a režimu. Jednalo se o velmi neobvyklou a výjimečnou událost. Jelikož se ale část filmu natáčela zde v Československu a některé role byly obsazeny našimi herci, byl snímek československému lidu nakonec zpřístupněn. O zhlédnutí filmu byl mezi lidmi obrovský zájem, o čemž svědčila i nekonečně dlouhá fronta na vstupenky, po jejímž vystání jsme usedli plni očekávání do tehdejších typických dřevěných sedaček (o měkkých, pohodlných křeslech ze Cinestaru, jak je zná dnešní mládež, jsme si mohli jen nechat zdát) a trpělivě začali na začátek projekce. Film nás hned od počátku uchvátil bravurními hereckými výkony, jimiž nás Forman okamžitě vtáhl do děje, skvělými kostýmy Theodora Pištěka, Mozartovými skladbami, které podtrhávaly celkový dojem, ale hlavně: kontrastem mezi genialitou a průměrností. Na jedné straně geniální Mozart, nejlepší hudební skladatel své doby (a možná i vůbec), na druhé úplně obyčejný a průměrný Salieri. Čím více ho Mozart zastiňoval, tím více jej sžírala závist a nenávist, až se nakonec rozhodl vzít „spravedlnost“ do vlastních rukou. Tato stěžejní myšlenka celého díla dokonale zrcadlila i tehdejší poměry Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

19

v Československu. Kdo byl talentovaný a něčím výjimečný, nedostal obvykle příležitost vyniknout, ať už z politických nebo jiných důvodů, ale upadl do šedivého průměru. Když se na plátně objevily titulky, doprovázeny Mozartovými skladbami, v sále bylo naprosté ticho. Žádné uspěchané pohyby, obvyklý šum a hukot, se kterým se k¨lidé obvykle ihned po skončení filmu odebírali k východu. Všichni zůstali sedět na svých místech jako přikovaní a stále jako zhypnotizovaní zírali na plátno. Pak se odněkud začal ozývat potlesk, který stále sílil, až nakonec lidé stáli téměř v pozoru a tleskali Formanovu brilantnímu dílu. Všem se ve tvářích zračil nesmírný obdiv, někteří měli dokonce slzy v očích, mezi nimi i já. Nevím už přesně, jak dlouho jsme vzdávali hold Amadeovi, filmu, který nás alespoň na chvíli vytáhl ze socialistické šedi, ale vím, že jeho zhlédnutí se stalo jedním z mých největších a nejemotivnějších zážitků, okamžikem, na který nikdy nezapomenu.

Daniel Jeziorek, 18 let, Gymnázium Olgy Havlové Nezbylo nic jiného Můj dědeček s babičkou byli častými návštěvníky vítkovických kin Mír, Jas a Moskva. V posledně jmenovaném usedali často v promítací kabině, dědova teta tam totiž pracovala jako uvaděčka. Návštěva jednoho filmového představení mohla mít pro babičku téměř fatální důsledky. Film se jmenoval Létající Clipper a dědeček ani babička si neuvědomili, že je tzv. dvojprogram. Babička měla velmi přísné rodiče a do stanovené hodiny musela být doma a tak jí nezbylo nic jiného, než se po první polovině filmové projekce zvednout a jít domů. Celý film zhlédla teprve až po mnoho letech…

Vítkovické kino Jas, 1925


20

Vítkovické kino Mír dnes slouží jako tržnice, Halasova ulice, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Tereza Macurová, 18 let, Gymnázium Olgy Havlové Vedení školy se to moc nelíbilo Moje matka měla na střední škole učitele, který se studenty vytvořil malý zájmový kroužek. Jezdili na hory, chodili na výstavy a po večerech se scházeli v kině Elektra, když se zrovna dával nějaký umělecký hodnotnější film. Vedení školy se moc nelíbilo, že se učitel takhle bratříčkuje se studenty. Začalo jim dělat problémy. Moje matka, která byla také členkou kroužku, se málem nedostala k maturitě, a když se jí to nakonec povedlo, potopila ji komise u zkoušky. Učitel tam také nakonec nevydržel, házeli mu klacky pod nohy do té doby, dokud neodešel sám.

Kvido Lotrek, 17 let, Gymnázium Olgy Havlové Kino v lese Vedle našeho domu stojí les. Když se jím procházíte, narazíte na betonové zarostlé v trávě. Ty spolu se zbytky cementu a štěrku jsou jedinou připomínkou kdysi navštěvovaného kina. Můj tatínek si ho pamatuje jako kluk. Když mu bylo dvanáct, přistěhoval se s rodiči do Vřesiny a rychle přivykl zdejším zvyklostem. Našel si nové kamarády a chodil s nimi do kina. Správněji by snad bylo říci „za kino“. Protože on prostě musel vidět všechny filmy, které se


21

zde promítaly, chodili s klukama těsně před začátkem představení kolem plotu lemujícího areál kina, a pak přes něj lezli dovnitř. „Mnohdy jsem se dostal ve čtrnácti na nepřístupné filmy,“ vypráví otec „ale nikdy jsme z toho nic neměli. Stále jsme se ustrašeně dívali kolem sebe, zda nejdou kolem, aby nás chytili. Bylo to velké dobrodružství. Pamatuju, jak mě jednou máma vzala do onoho kina a koupila nám lístek. Strašně mě to nudilo. Už to nebylo takové vzrůšo.“

Kristýna Kubíková, 17 let, Wichterlovo gymnázium KU..A!!! Když jsem se dozvěděla o úkolu, který si na nás páni profesoři připravili, začala jsme se trochu obávat, že nebudu mít o čem psát. Nějak jsem si neuměla představit své rodiče či prarodiče v kině. A když jsem se pak ptala na nějakou zajímavou historku, vyslechla jsem si pouze pár vět, jak mamku nebo taťku nechtěli pustit na film bez „občanky“. Až babička mi udělala radost a vybavila si vtipnou situaci, kterou zažila s dědečkem. To se tenkrát prarodiče vydali na dnes už zapomenutý film. Před zahájením promítání si spolu samozřejmě užili skvělé odpoledne a prý se oba moc těšili, až si konečně sednou a odreagují se. Nastala hodina H a oni šli hledat svá místa v kinosále. Rychle je našli a vše bylo tak, jak má být. Zápletka se dostavila až v půlce filmu. Dědeček si potřeboval odskočit na WC. Při návratu do potemnělého sálu ale ztratil orientaci. Zakopl o schod a z úst mu vyklouzlo slůvko, kterým označujeme dámy z E 55. Všichni se tenkrát náramně pobavili. Až na dědu, ovšem. Když si uvědomil, že TO řekl nahlas, vrátil se nenápadně na místo, dodíval se na film a potom s babičkou co nejrychleji a nejnápadněji opustili budovu. Umím si přesně představit tón hlasu, kterým vypustil děda slovíčko do éteru. A pokaždé, když to udělám, musím se hrozně smát. Škodolibost prostě máme v rodině. 

Filip Košťálek, 16 let, Gymnázium Ostrava-Zábřeh Kino Vítek Tatínek si vybavil kino Vítek, bylo to jediné ostravské kino, ve kterém nechtěli „občanky“. Nepřístupné filmy mohli zhlédnout i ti, kteří nedosáhli stanoveného věku. Dále si vybavil, že místo dnešních patnáctiminutových reklam běžel v kinech tzv. Zpravodaj, filmový týdeník, který obsahoval zejména komunistickou propagandu. Těch patnáct minut museli všichni nějak přetrpět. Tatínek to uzavírá slovy: „Možná to bylo ještě snesitelnější než současné patnáctiminutové bloky stupidních reklam v současnosti.“ 


22

Československý filmový týdeník byl neodmyslitelnou součástí filmových projekcí

Eliška Šidíková, 17 let, Gymnázium Ostrava-Zábřeh Babička vzpomíná Píše se rok 1952 a v jedné lóži mariánskohorského kina Adria se tísní sedm malých dětiček – mezi nimi i moje, tehdy desetiletá, babička. Třese se nedočkavostí; není se co divit. Je to jedna z jejích prvních návštěv biografu. Pro její rodiče to byla celkem drahá záležitost, do kina se chodilo jen při výjimečných příležitostech. A tou premiéra Pyšné princezny bezesporu byla. Moje prababička se tehdy osmělila a pronajala celou lóži: pro sebe, svoji dceru (mou babičku), a její kamarády. Bohužel jich bylo poněkud více, než předpokládala, takže se nakonec do lóže nevešla a musela počkat před kinem. Už tenkrát začala babiččina velká láska k filmu, která jí provází až dodnes. Do kina chodívá dodnes, přestože tam zažila i situace nepříjemné. Když jí bylo sedmnáct, našetřily si s kamarádkou peníze a rozhodly se jít na dnes již klasický film Stvoření světa. Ale k jejich nemilému překvapení je uvaděčka do kina nepustila, protože u sebe neměly „občanky“ a ona jim nevěřila, že už mají patnáct let. Prý to pro ně nebyl „vhodný“ film. Lístky mohly klidně roztrhat a jít domů. Tehdy to babičku hodně rozčílilo, ale dnes se tomu směje. O rok později, když jí bylo osmnáct a právě nastoupila na vysokou školu, ji už pustili i na večerní představení. Ve vítkovickém kině Mír se tehdy hrál trhák tehdejší doby, Poslední výstřel. Po tomto posledním filmu s Vinnetouem, kde hlavní hrdina umírá, babička celou cestu domů proplakala. A to měla před sebou dlouhou cestu z Vítkovic do Mariánských Hor. 3la pěšky, protože v tak pozdní hodinu už tramvaje nejezdily. Vinnetou je babiččiným oblíbeným filmovým hrdinou dodnes. Začínám se stydět, že jsem žádný film Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

23

s rudým gentlemanem napravit. ¨

nedokoukala

do

konce.

Asi

bych

se

měla

Nikola Wenclová, 18 let, Wichtelrovo gymnázium „Amfík“ Po krušných časech se už nikdo nechtěl dívat do tváře minulosti. Lepší budoucnost volala. A kina se začala vyprazdňovat. S areálem naší školy sousedí areál s chátrajícími oprýskanými lavičkami. Je to připomínka kdysi slavného kina Amfi, posledního letního kina v Ostravě. Za pouhých 12 Kčs jste se, s čajem v ruce, mohli choulit pod dekou a vychutnávat si film. Nebo pokud jste byli obratnější, jste vylezli na strom za kinem, a nemuseli jste řešit, jestli je film „nepřístupný“. Jestli jste ale měli kapesné příliš malé, stačily pouhé dvě koruny a mohli jste se vydat k dnešnímu porubskému městskému úřadu, kde stávalo kino Zdar. Sedačky byly dřevěné a občerstvení se nepodávalo…

Bývalé kino Zdar, ul. Vřesinská, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Lucie Petreková, 11 let, Wichterlovo gymnázium Z vyprávění Jana Urbiše Za cíl svého putování po ostravských kinech jsem si vybrala kino Vesmír. Věnoval se mi tam pan Jan Urbiš, od něhož jsem získala hodně poznatků, o které se s vámi podělím. Pan Urbiš vypráví: „Kinu Vesmír se dříve říkalo Kosmos, a to až do roku 1948. Prvním Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

24

vlastníkem byla tělovýchovná jednota Sokol, za druhé světové války německá společnost UFA, následně Krajský filmový podnik a posledním vlastníkem je VŠB-TU Ostrava. První filmové představení se konalo 25. prosince 1925. První zvukový film se promítal v roce 1925: byl to C. K. polní maršálek s Vlastou Burianem. Nejslavnější éra kina byla v období promítání se 70 mm filmem (systém Todd-AO). To byl velmi drahý systém jak pro natáčení, tak i pro projekci, proto se od něho později ustoupilo. Ve vestibulu kina je jeden z promítacích přístrojů. Jedná se o český výrobek, produkt národního podniku Meopta Přerov. Později se přešlo na promítání s 35 mm filmem. Dnes ve Vesmíru promítání pokračuje a hlediště slouží jako přednáškový sál vysoké školy. Sál si kromě toho pronajímají i jiné školy pro významné kulturní události, jako je předávání vysvědčení. Další promítání filmů je ale ohroženo, protože chybí přístroj pro digitální projekci.“ Dále jsem se pana Urbiše zeptala, v čem se lišila atmosféra tehdejších kin. Atmosféra tehdejších kin byla odlišná. Návštěva kin byla součástí životního stylu a jednou z možností kulturního vyžití. Před začátkem filmu běžel Týdeník, který shrnoval události ve společnosti. Lístky se nedaly rezervovat přes internet a někdy na ně byla dlouhá řada. Jíst v promítacím sále se tehdy považovalo za společensky nevhodné. Až později bylo možné si koupit něco sladkého: margotku, čokoládu barillu a červenou sodovku v malém bufetu. Nakoupené jídlo si ovšem nesměli návštěvníci nosit do sálu.

Kino Vesmír v roce 1994, ulice Tyršova, foto Archiv města Ostravy

Tereza Vargová, 14 let, Matiční gymnázium Ostrava „Horník tam NEBYL!“ Vypráví Miroslav Pytel: „ Když jsem se přemisťoval z Ostravy do Havířova, měl jsem časovou rezervu, napadlo mě: vezmu to uličkami Almanach 5. ročníku Šumné Ostravy – Zaniklý svět ostravských biografů

25

Ostravy-Kunčiček, kde jsem prožil dětství a trošku zavzpomínám. Cestou po ulici Holvekova na mě dopadl nepříjemný pocit, že NĚCO NENÍ V POŘÁDKU! A také že nebylo. U autobusové zastávky bylo nějak hodně místa a chvíli mi trvalo, než mi to došlo – vrchol našeho klukovského společenského dění 60. let minulého století, kino HORNÍK tam NEBYL! Někdo si jej dovolil srovnat se zemí! Po zádech mi přejel nepříjemný mráz a musel jsem se zastavit. Nešlo se ubránit návratu do bezstarostných dětských let, kdy jsme se po zhlédnutí nervy drásajících filmů předháněli v tom, kdo bude Vinnetou nebo Old Shatterhand a když už bylo obsazeno, tak alespoň Sam Hawkins či Motýlkář. Filmovým grázlem nechtěl být nikdo! Také svě četníků ze Saint Tropez a mnoho dalších filmů s „Funesem“ jsme objevili zde. Kino hrálo v pracovní dny včetně sobot, od 18:30 a 20:00, v některé dny i pro pracující i ráno v 9:30, v neděli pak od 9:30, 16:00, 18:00 a 20:00. Vstupné bylo maximálně 5 Kč a v tu neděli v 16:00 bylo jednotné za 1 Kč. To dávali většinou starší filmy, grotesky a pohádky. Jelikož tu kačku se nám podařilo většinou někde sehnat, třeba za vrácenou láhev od mléka či piva, byla návštěva filmové produkce nejčastějším trávením nedělního odpoledne. Samostatnou kapitolou byly filmy MLÁDEŽI DO 15 LET NEPŘÍSTUPNÉ. To jsme se předháněli v nápadech či módních doplňcích starších sourozenců, jen aby se nám podařilo scházející rok dohnat. Zde však úspěchy slavily povětšinou paní uvaděčky, pozorné to místní důchodkyně, které se podařilo oklamat jen náhodou. Ani zapůjčení cizích „občanek“ (za obnosy většinou vyšší než ceny vstupenek) velkých úspěchů rovněž nepřineslo. Komu se však tento husarský kousek povedl a na zakázaný film přece jen proklouzl, ten byl pak celý týden středem pozornosti. Zbylým neúspěšným musel donekonečna líčit lechtivé scény těchto filmů. Tak jsem zamáčkl slzu v oku a s lesklým pohledem vyrazil do Havířova. BYLO TO FAJN!

Program kina Horník, 1. a 2. května 1982

Jan Honeiser, 14 let, Matiční gymnázium Maminka vypráví „Mami, povíš mi nějaké ostravských biografů?“

své

zážitky

týkající


se

zaniklých

26

„Nějaké zážitky se mi vybavují, tak poslouchej. Byla jsem například několikrát v kině Dukla. Dokonce i s tebou, když jsem byla těhotná. Byla s námi tenkrát i teta Zuzka Grimča a její kamarád. Kino Dukla bylo u kruhového objezdu v Ostravě-Porubě. V kině Elektra jsem viděla film Fontána pro Zuzanu 1. Bylo mi tehdy patnáct let a na představení jsem vyrazila sama. Film se mi, puberťačce, tehdy moc líbil. Vedle mě seděl nějaký cizí mladík, který mi neustále hladil nohu. Když jsem nasedla u Elektry, měla jsem nepříjemný pocit, že mě ten mladík neustále sleduje, a tak jsem pro jistotu vystoupila až v Porubě až po něm a domů se vracela se zpožděním. Elektra byla také proslulá kavárna, kam vrstevníci mých rodičů chodívali tančit… Nejčastěji jsem ale chodívala do kina Náročného diváka v kulturním domě Vítkovic. Tam jsem to měla nejblíž. Můj nejoblíbenější film byl s Patrikem Swayzym, Hříšný tanec, ten jsem viděla asi patnáctkrát. Všechna tato kina zanikla: noví majitelé neměli dost peněz na nové ozvučení a techniku. Postavením kina Cinestar odešli i ti poslední majitelé kin. Jediné, které zbylo, je kino Luna v Zábřehu. To funguje díky tomu, že je levnější než Cinestar a rodiny s dětmi toho bohatě využívají…“

¨ Karin Hlinková, 15 let, ZŠ I. Sekaniny „Rozepni si kalhoty a tiše lulej“ Z vyprávění učitelky. „V kině Elektra se po 2. světové válce promítaly krátké dokumentární filmy, většinou s přírodovědnou tematikou, a ty měl můj tatínek nesmírně rád. Chodil už do školy, tak mu maminka svěřovala na hlídání jeho o osm let mladšího bratra. Občas dostali peníze a mohli zajít do kina Elektra. Jednou se usadili v sále a spokojeně koukali na nějaký přírodopisný film. Najednou, jak se to malým dětem stává, chtěl bratr čůrat. Tatínek byl do filmu natolik zabrán, že se mu s bráškou nechtělo běžet na záchody. Přemýšlel, jak to zařídit. A už to měl. „Jaroušku, rozepni si kalhoty a tiše lulej.“ A opravdu. Bráška rozepl kalhoty a tiše vykonal potřebu. Nikdo nic nepoznal, protože podlaha kina se svažovala dolů a kluci seděli v horních řadách. Tatínek se strýcem film dokoukali a z kina odcházeli spokojeni. Babičce příhodu vyprávěl až po mnoha letech. Ještě v 70 letech jsme mohli zajít na „místo činu“. To, když nás, mne a sestru, tatínek při procházce Ostravou vzal na chvíli odpočinout si do kina Elektra. Nepořádala se tam dopoledne běžná představení, ale promítalo se pásmo dokumentárních filmů. Divák mohl kdykoliv přijít a kdykoliv odejít.“


27

Nejmodernější kino předlistopadové éry Máj nabízelo projekci ve dvou sálech, foto Pavel Měrka, 3. října 2012

Jakub Lípa, 15 let, Gymnázium Olgy Havlové Lípa Zeptal jsem se příbuzných na zážitky a zajímavosti ostravských kin. Nejvíce mne zaujalo vyprávění o vítkovickém kině Lípa, a to i proto, že se jmenuje stejně jako já. Svým vzhledem již v té době (1968) vypadalo hodně zastarale a ošuměle, dokonce se tam v zimě topilo v kamnech. Ale muselo to mít svůj půvab. Název byl pravděpodobně odvozen od čtyř velkých lip nacházejících se přímo u kina. Vstupné kolem roku 1968 činilo 2,30 nebo 4 Kč. Cena byla určená podle řady a sedadla. Vojsko a žáci měli vstupné za polovic… Dnes ho již bohužel nenajdeme, protože historie musela ustoupit modernějším objektům. Na jeho místě dnes stojí ČEZ Aréna, která se využívá pro sport i kulturu. Neopakovatelné tajemno Lípy jí ale chybí. Příběh se odehrává v roce 1968. Vypravěč právě navštěvuje 5. třídu ZŠ v Rostislavově ulici nedaleko kina. Všichni ve třídě byli nadšeni, že se bude promítat americký velkofilm „Kleopatra“. Navštívit západní a pro mládež do patnácti let nepřístupný film – to byla velká výzva. Ve třídě se konala válečná porada a bylo usneseno, že se žáci obléknou jako dospělí. Holky to se šminkami poněkud přehnaly a vypadaly jako klauni v cirkuse. Když se tyto krasavice zastavily pro kluky domů, byly jejich mámy vyděšené, že se zbláznily. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Do filmového sálu se jim podařilo proniknout a na srazech Rostislavky na to rádi vzpomínají dodnes.


28

Na tomto místě stávalo kino Lípa přezdívané Blechárna, ulice Závodní, foto Pavel Měrka, 3. října 2012


29


30

No title

Recommend Documents