BEZ RŮŽE
Pavel Růžek
Bez ru°zˇ e
Praha 2011
BEZ RŮŽE Copyright © Pavel Růžek, 2011 Photo © Pavel Růžek, 2011 Czech edition © dybbuk, 2011 ISBN 978-80-7438-054-9
Hlína
Potok byl kamenitej a mělkej, a voda v něm studená, jak stejkal z hor, a kameny byly jak ty stopy v moři na severu, ta Giant’s Causeway, ten chodníček, po kterým se irskej obr vydával za svou milou do Skotska – dalo se po nich přejít, ale jen obříma krokama, takže jsem to někdy nezvlád ani já, a Cit byl vždycky urousanej až po břicho. Mohli jsme jít sice proti proudu dál, ale cestička se brzy ztrácela v hustým křoví, tak jsme se radši vraceli. Za potokem vedla jiná cesta, široká a vyježděná, kde bylo celkem normální, že jsme potkali nějakýho houbaře nebo běžce, nebo jednou dokonce celou turistickou skupinu, měli batohy a červený rádiovky, a halekali, šli po značkách. Na okrajích cesty tlelo listí, protože kyselý deště byly čím dál vydatnější, tak z jehličnanů už v lese skoro žádnej nezbyl; cesta byla tvrdá, drolivá, s vymletejma stružkama v ostrý, červenavý půdě. Někdy jsme po ní sešli zpátky na Bláznivku, kde byl ten opuštěnej a rozpadající se včelín a kde se potok, schovanej v neprostupným mlází, rozlejval do šířky; Cit zabíhal do lesa a mezi dubama a černajícíma pařezama šustil v listí. Nejhezčí procházky byly, když jsme hned na začátku tý Bláznivý louky, jak se jí říkalo, kde vprostřed pěšinky vyvěral ze země pramen, kterej byl jak Pramen panny, zabočili a stoupali lesem do kopce: stromy začly po pár kilometrech řídnout a objevovala se dlouhá, žlutá tráva na pláňkách, a vzduch se prosycoval kořeněnou vůní nějakejch bylin. Cit se zastavoval a větřil, jak kolem tušil zalehlou zvěř. Byli jsme na vrcholcích Krušnejch hor, ne sice těch nejvyšších, ale ze zákrut zatravnělejch
9
cest se otvíraly výhledy do krajiny, a z jednoho místa jsem měl celej Litvínov jak na dlani. Tady jsme nikoho nepotkali, jen tu a tam stála u cesty lesácká maringotka. Ale bylo to daleko, a já už nemíval tolik času, tak jsme tam moc často nechodili. Nebo jsme po tý cestě mohli dojít zpátky ke škole, odkud to byl jen kousek mezi barákama, a byli jsme doma; ale teď jsme ji přešli, a roklinkou plnou ulámanejch větví jsme se vyškrábali na pěšinu, která se jakoby vřezávala do svahu, na kterým rostly vysoký a štíhlý, stříbrně šedý buky. Svah zářil jejich oranžovým listím, protože byl podzim a stromy se ho zbavovaly. A po týhle cestičce jsme šli ještě kousek dál, až k místu, kde pěšina taky zčistajasna končila, a kde jsem si vždycky sednul na zem a Cit si sednul vedle mě, a koukali jsme na potok, a na cestu, a na protější svah, kterej byl divokej a neuspořádanej a ve kterým jsme občas zahlídli pár srn, který hledaly místo, kde by se mohly napít. A seděli jsme tam dlouho, a byla už zima, a Cit se na mě podíval, jestli už půjdem, tak jsem ho pohladil po hlavě a řek jsem Tak půjdem. A doma jsem ho dal na zahradu a rozloučil se s ním, a mámě jsem řek, že N. si pro něj občas přijde, a šel jsem na třináctku. A v autobuse jsem si umiňoval, že na N. budu mimořádně milej, a že se s ní budu milovat, aby to byl hezkej večer, když další den jsem na 3 neděle odjížděl do tý pitomý školy v přírodě – ale když jsem dorazil do Chudeřína, bylo 5. 11. a autobus měl 2 minuty zpoždění, čekalo na mě překvapení, protože mezitím co jsem byl s Citem v lese, přijeli na návštěvu Horácové. Stihli už s N. vyprázdnit džbán piva a chystali se pro druhej. Šel jsem samozřejmě s nima, a na N. už bylo vidět, že vidí, jak to dopadne. S Horácema jsme se seznámili v létě, když jsme byli na dovolený v Měšicích; když jsme vystoupili z autobusu, kterej nás přivez z Tábora, kam jsme dojeli vlakem, protože jsem byl bez řidičáku, N. zjistila, že v něm zapomněla kabelku s penězma a dokladama, a hlavně potvrzením o tom, že ve vsi máme pronajatou chalupu. Nebylo divu, protože kromě Nikolky a Cita
10
jsme měli plno dalších zavazadel. A tak N. stopla první auto, který jelo kolem, a vydala se autobus, kterej už zatím ujížděl zpátky do Tábora, stíhat. My zbylý jsme vlezli do hospody, která byla hned naproti, že tam na ni počkáme. I když byl už skoro večer, hospoda byla úplně prázdná, nebylo ani koho se zeptat, jestli tam můžeme se psem, protože tam nebyl ani žádnej číšník. Až teprve za drahnou chvíli se z kuchyně přišoural nějakej člověk v tričku a džínách, přes který měl ušmudlanou zástěru, a zeptal se, co si dáme. Zeptal jsem se, jestli nevadí, že máme psa, a on řek, že je mu to jedno. Tak jsem si objednal pivo, a pro Niku limonádu, a čekali jsme. Pivo bylo zakalený a limonáda bez bublinek. Cit měl samozřejmě taky žízeň, tak jsem se toho člověka, kterej stál opřenej o pípu a díval se na nás, zeptal, jestli by mu nedal do něčeho napít. Odšoural se a vrátil se s hlubokým talířem plným vody, kterej položil před Cita na zem. Cit vděčně chlemtal. – N. byla zpátky hned příštím autobusem, a kabelku šťastně našla, tak jsme se mohli jít ubytovat. Když jsem číšníkovi řek, že budem platit, řek U kolegy, a zmizel. Načež se objevil jinej, ale podobnej člověk, a zkasíroval nás, a okrad se o 2 koruny. – Domek byl malej, ale co bysme chtěli, byla tam kuchyňka, pokoj a ložnice, koupelna s teplou vodou, a stál na konci ulice, dál už byla jen louka, na ní stoh, a za loukou, jak se stmívalo, se černaly lesy. Louka voněla. A tak jen co jsme to vyřídili s majitelem a trochu se v domku zabydleli, a dali Nikolku, který se klížily oči, spát, vyšel jsem ven a na okraji louky jsem se zastavil, a rozhlížel jsem se a lačnil po tý kráse, kterou jsem měl na dosah. Bylo ticho, na nebi blikaly první hvězdy. Cit vyběh dopředu, ale když viděl, že za ním nejdu, vrátil se a sednul si mi k nohám. Díval jsem se do vytrácející se krajiny, tušil její tvář, a hrdlo jsem měl nějak stažený, jak jsem myslel na bezvýchodnost návratů a 1000 dalších blbejch věcí; a pak za mnou přišla N., ze tmy jsem ucítil její voňavku, a pak jsem uviděl tu její krásnou hlavu, kterou si mi, jak jsem ji objal, položila na rameno. Nic jsem neříkal, a ona taky nic neříkala, protože věděla, po čem se mi stejská.
11
Tak jsme tam chvilku stáli, než Cit zamířil do otevřenejch dveří domku, jako by věděl, že tam teď na pár dní bude mít domov. Šli jsme za ním, a šli jsme spát. A jak jsme leželi v tý starý široký posteli pod vysokejma duchnama a tisknuli se k sobě jak 2 králíci, šeptal jsem N., že jsem rád, že tam jsem, a že ji mám s sebou. A ona usnula, a Cit už taky spal, všichni spali – jen já koukal do okna, za kterým svítil měsíc, a říkal jsem si, a věřil jsem, že ty 3 tejdny v Měšicích budou dobrý, když celý dny budu moct jen psát a chodit na procházky, a nedělat nic jinýho. Těšil jsem se, i když N. musela v neděli odjet, protože jí v práci nedali zlotřilci dovolenou. – Ráno jsme šli nakoupit. Krám byl jen kousek po silničce, hned za závorama, kde po trati zrovna projel nákladní vlak, na rohu u silnice, po který jsme přijeli; teď po ní svištělo jedno auto za druhým, protože to byl hlavní tah z Tábora na Pelhřimov. V krámu na nás byli milý, a měli ty správný jihočeský rohlíky, ale připadalo mi to tam spíš jako ve městě než na vesnici. Když jsme se vraceli, a Nika byla nadšená tou jedinou slepicí, která tam hrabala u plotu, viděl jsem, jak se chalupáři, co se slunili na obdělanejch zahrádkách, nadzvedávaj na loktech. Měl jsem z toho smíšený pocity: ne že bych tenkrát věděl moc o tom, co je to žárlivost, ale stejně jsem je stíhal řinčivejma pohledama; a tiše jsem se pochechtával jejich smůle. Po snídani jsme se rozhodovali, co budeme dělat. Kdyby to záleželo na mně, měl už jsem vybalenej psací stroj – ale sám jsem cejtil, že by se to nehodilo, navíc nějakej kretén vedle pustil cirkulárku a začal řezat dřevo, takže z psaní by stejně nic nebylo, tak jsem vytáh mapu, že se půjdem podívat po okolí. N. teda říkala, že by si radši lehla venku na deku, aby si užila klidu, ale opalovat jsme se mohli doma. Nedaleko byl Kozí hrádek, tak jsme se tam vypravili. Cesta vedla nejdřív přes louku, kde vlevo jsme viděli svištící auta a napravo startovala a přistávala letadla, protože tam bylo svazarmovský letiště. Byly tam taky pokusný políčka, protože na louce stál nějakej výzkumnej ústav; políčka byly čtverce s různě vysokým a různě tvarovaným obilím, a v každým byla zapíchnutá cedulka s ná-
12
zvem toho, co tam rostlo. Procházeli jsme tím jak ulicema. Pak se cesta vnořila do lesa, kde mi to ale připadalo spíš jak v parku. Vůbec to bylo zvláštní: byli jsme v Jižních Čechách, ale jako by to Jižní Čechy ani nebyly. Ale Citovi to bylo jedno, pobíhal mezi stromama, plnej radostnýho očekávání vyrážel po značenejch cestičkách – ale věčně na nás musel čekat, protože Nikolka, jak byla malá, šla jednak pomalu, a jednak se u všeho zastavovala, protože ji všechno zajímalo; jen u tůňky na potoce jsme byli snad půl hodiny, jak se jí líbilo házet do ní kamínky. Když jsme došli ke Kozímu hrádku, bylo skoro poledne. Myslel jsem, že uvidíme nějakou romantickou rozvalinu, ale první, na co jsme narazili, byl bufet. Lítalo a řvalo kolem něj hejno parchantů, protože tam byl na výletě pionýrskej tábor. Kozí samotnej vypadal spíš jako novostavba rozvaliny, protože hrádek, jak jsem se pak někde dočet, byl coby národní památka prvořadýho významu zakonzervovanej. Prošli jsme se tam po vydlážděnejch chodníčkách a prolezli nějakým tunýlkem, a když parchanti odtáhli, dali jsme si v bufetu pivo. Nika po sobě schválně rozlejvala limonádu, protože byla naštvaná, že neviděla hrad. Zpátky jsme šli trochu jinou cestou, kde jsme viděli aspoň starej, rozpadající se mlejn, ale stál před ním mercedes. Byl asi před konzervací. A jak jsme šli, pozoroval jsem na N., že ji to moc nebaví, že je unavená a ptá se a nejspíš asi nechápe, o čem jsem to vždycky s takovým nadšením mluvil. Doma, jak jsme měli hlad, jsme chtěli něco uvařit, ale sporák byl na propan-butanovou bombu, která chtěla vyměnit. Tak jsme se tím netrápili a šli jsme se najíst do hospody. Hospoda byla zas úplně prázdná, a číšník, když jsme mu řekli o jídelní lístek, řek, že nevařej. Ale že prej by nám mohli vohřát párky, a pro psa že by tam byl guláš, kterej se jim nepoved. Tak jsme si to dali. Kdybych tam byl sám, tak jsem to prostě sežral a šel pryč – ale takhle jsem brzy věděl, jak se číšníci jmenujou, odkud jsou, co dělaj, a tak dál. A oni s náma pak už seděli u stolu – do lokálu za tu dobu přišel jedinej člověk, asi kolemjedoucí, kterej si chvíli prohlížel talíř s polívkou, ve který plavaly psí chlupy,
13
načež to vzdal a zmizel – a nalejvali nám rumy, který nepsali, a byli uhranutý z toho, jakou mám nádhernou a příjemnou ženu. A byli to samozřejmě brigádníci, jinak studenti historie, a oba byli z Prahy, a tu hospodu vzali proto, že se nacházela v historickým kraji, tak mohli, protože otvírali ve 2, objíždět autem husitský památky a prázdniny tak úplně neproflákat. Posluha v pohostinství byla ale těžká, tak štamgasti se zvolna přesunuli do druhý měšický hospody, a oni měli klid. Tržbu jim dělaly občasný nájezdy kamarádů, který přijížděli v tak hojným počtu a pili s takovou vervou a vytrvalostí, že to bylo, jako by tejden chlastala celá vesnice. Bydleli v kumbálu nad hospodou, a byli jak nepovedený bratři: Josef byl vysokej, černovlasej, filozoficky založenej, nesportovní typ; Ivo byl o hlavu menší, blonďák, podle všeho na ženský, kdysi druhej na mistrovství Prahy v karate. Oba byli dost chytrý na to, aby byli normální, tak jsme se s nima pak dost spřátelili. Horácové jsme jim říkali proto, že jim tak říkala Nikolka, podle Josefa, kterej Ivovi, kterej se jmenoval Horák, říkal chytře Horáci. Tak to byli Horácové. Už ten první den jsme tam s nima zůstali skoro do půlnoci, a bylo to příjemný; a v noci jsme se pak milovali, a bylo to krásný. Druhej den jsme vstávali v poledne, a neměli jsme ani tak strašnou kocovinu, jenomže byla neděle a N. musela odjet. Šli jsme ji vyprovodit k autobusu, kterej jí ale jel až večer, tak jsme na něj čekali v hospodě. A N. Horácům říkala, ať mě tam moc nenalejvaj, a mně kladla na srdce, abych se dobře staral o Nikolku. A já jsem říkal, ať se nebojí, že to zvládnem. A Nikolka říkala, ať se nebojí, že to zvládnem. A já jsem na N. viděl, že je smutná, že tam s náma nemůže zůstat, že jí to připadá nespravedlivý, ale že na druhou stranu je možná i ráda, že si ode mě ten tejden odpočine. A pak odjela, mávali jsme jí, dokud autobus nezmizel za zatáčkou, a pak jsme šli ještě na jedno a pak jsme se šli projít, a pak už byl čas dát Niku spát. Měl jsem trochu strach, že až jí dojde, že jsme skutečně sami, začne volat maminku, ale bylo to v pohodě. Nakrmil jsem ji, převlík a uložil, přečet jí pohádku, a když jsem jí dal pusinku na dob-
14
rou noc, klidně usnula. Věřila mi, věděla, že se jí se mnou nic nestane. Znali jsme se konečně dýl než rok. – Tiše jsem zavřel dveře, udělal jsem si kafe a zasednul k psacímu stroji. Měl jsem nějaký poznámky, že jako navážu na to, co už jsem měl hotový – ale najednou jsem si nebyl jistej, hodinu jsem čučel do papíru, furt dokola čet jedinou větu, a připadalo mi to pitomý. Psal jsem tenkrát povídky o starým Mostě, který ale byly, jak byly o zániku, tak smutný, že neměly šanci vyjít, i kdyby byly sebelepší. A tak jsem si říkal, proč je vlastně píšu, protože jestli jsem se chtěl stát členem Svazu spisovatelů, abych dostával stipendia a nemusel chodit do práce, tak tudy cesta nevedla. Něco mě k tomu ale nutilo. Jednu knížku, která vyjít mohla, jsem měl v nakladatelství, druhou jsem začínal psát, takže to bylo vlastně dobrý, jenomže sám jsem nejlíp věděl, že to nejsou dobrý knížky, že jsou ulhaný, a tak tyhle povídky pro mě byly něčím jako protipólem. Ale ten večer jsem s tím nehnul; věděl jsem, co chci napsat, ale jako bych najednou neměl slova. A tak jsem toho nechal, řek jsem si, že ráno budu moudřejší, a pustil jsem televizi a čuměl jsem na fotbal, kterej mě absolutně nezajímal. Pak jsem šel ještě s Citem před barák, a pak jsem si šel lehnout, a když jsem cejtil to prázdný místo vedle sebe, připadal jsem si jako Archibald Monti, hvězdář, kterej neměl svoji hvězdu, protože ji příliš miloval, o kterým byla ta moje budoucí povídka. Nemůžu říct, že by se mi nějak strašně stejskalo, ale stejskalo. – Z psaní nebylo až do pátku nic. Nika byla hodná, ale pořád něco chtěla; a když nechtěla, tak si něco vymyslela. Na to, že jí byly 3 roky, byla docela vynalézavá. Rozvázala si třeba tkaničku a trvala na tom, že ji zavážu, a když jsem řek, že nezavážu, řekla, že zavážu, a byla nešťastná. Bylo mi jí líto, ale botičku jsem jí zavázal, až když z toho Cit, kterej ji měl rád, ale měl ji za štěně, byl už hysterickej, a jí, jak v prstíkách držela žingličku, tekly slzy jak hrachy. Chtěla prostě, abych se jí věnoval, a to pořád. Navíc ten magor odvedle řezal dříví snad na celou zimu, cirkulárka kvílela od rána do večera; nenapsal jsem ani 2 stránky. A nedostali jsme se ani na pořádnou
15
procházku, Nika nechtěla moc chodit, tak jsme se jen batolili kolem baráčku, nebo jsme zašli na louku a hráli si u stohu. Cit hrabal v zemi, hledal myši, ale žádný nenašel. Po silnici svištěla auta, v dálce za ní čněly šedý paneláky. Vzpomínal jsem na ty moje vesnice, kde bylo ticho a klid, a já byl sám. Vůbec se mi tenkrát zdálo, a zdálo se mi to čím dál víc, že samota je dar. Ve středu jsme jeli do Tábora, protože Nika chtěla zmrzlinu. Tábor mě ničím neoslovil, akorát jsem si tam koupil od Hellera Něco se stalo a Nikolce žlutou kachničku z umělý hmoty, který se, když ji táhla na provázku, otáčelo bříško. Nika na ni byla hrozně pyšná, a lidi se dojatě usmívali. Když jsme se vrátili do Měšic, Horácové zrovna otvírali; byli se podívat v Sudoměři, říkali, že je tam 16timetrovej Žižka z žuly a Šilhavej rybník, a na chodník stavěli ceduli s nápisem Čepujeme teplé pivo, protože jim explodovalo chlazení. A tak jsme tam zašli, a tak jsem tam seděl a pil teplý pivo a čet jsem si tu novou knížku, a Nikolka běhala po hospodě a Cit běhal za ní. A Horácové vyprávěli žertovný historky, a smáli jsme se, a pak už byl večer, a pak už byla tma a šli jsme spát. Ale Nikolka nemohla usnout, asi se jí přece jen stejskalo, tak jsem klečel u postýlky a hladil ji po vlasech a díval jsem se na ni, než konečně zavřela oči a já vzal kachničku a postavil ji na zem. – N. přijela v pátek večer, těšili jsme se na ni, a bylo krásný vidět ji, jak vystupuje z autobusu, a vědět, že je moje. Říkala, že se jí taky stejskalo, že si doma připadala opuštěná, ale řekla taky, že má krámy, a že zůstat může jen do příští neděle, protože pak musí zas do práce. Tak se nedalo nic dělat, tak jsme jí vyprávěli, co jsme tam celou tu dobu dělali, a byli jsme rádi, že jsme zase spolu. A pak jsme šli do hospody, a Horácové ožili a pili jsme šampaňský, a N. byla veselá a rozverná a já jí říkal, že ji miluju a že ji nikdy neopustím. A byli jsme tam zas pomalu do půlnoci, ale pak jsme se nemohli milovat, tak mi to udělala náhražkově. Byl jsem jí vděčnej, ale ona mi řekla, že za takový věci se neděkuje. – A bylo krásný červencový počasí, ale my byli věčně v baráku nebo v hospodě; nebo jsme jeli do Tábora, ale tam jsme
16
se pohádali kvůli nějaký pitomosti. Dál mi nešlo psaní, byl jsem nervózní a popudlivej, naštvanej, štval už mě i Cit, kterej měl průjem, a jak jsem to neměl na co a na koho svíst, říkal jsem si, že kdybych byl sám, kdybych se moh soustředit, šlo by mi to líp. Skoro jsem nemluvil, tvářil jsem se nasraně, a když už se to nedalo vydržet, sednul jsem si k televizi, kde furt hráli to debilní mistrovství světa ve fotbale. Na N. bylo vidět, jak ji to trápí, dokonce se mě i zeptala, jestli vůbec chci, aby tam se mnou byly – a já jsem samozřejmě řek, že chci, ale zas tak úplně jasný mi to nebylo. Vždycky jsem chtěl, co jsem neměl; a co jsem měl, mi připadalo samozřejmý. Měli jsme měsíc před svatbou, a já nevěděl, jestli nemám bejt natolik čestnej a najít tolik odvahy, abych řek, že to nechci, protože i když mi bylo 31 a tak blbej jsem zase nebyl, aby mi nedošlo, že už mi nikdy nebude 25 ani 27, žil jsem furt v iluzi možnýho návratu, jako v těch povídkách jsem asi chtěl něco nenavratitelnýho vracet. Stejskalo se mi po osamělejch procházkách a prázdnotou naplněnejch večerech, po dnech, kdy všechno záleželo jenom na mně, a po Citovi, když ještě utvářel krajinu, kterou jsme chodili; stejskalo se mi po svobodě. Nechápal jsem tíhu lásky, na kterou jsem nebyl zvyklej, a byl jsem zbabělej, nebo jsem možná jen nechtěl ublížit, a ubližoval jsem o to víc. A tak když zas N. už to nemohla vydržet, vzala Niku a šla pryč, abych se jako moh soustředit na práci, a aby se na mě nemusela dívat. Ale já věděl, že šla do hospody, kde se s ní aspoň někdo bavil, a věděl jsem, že mě miluje, protože jinak by mě musela nakopat do prdele, tak jsem si otevřel lahváče, a vypil jsem všechny lahváče, který jsme v baráčku měli, abych už nemoh psát, protože tenkrát jsem si ještě myslel, že člověk s pivem v krvi nic pořádnýho nenapíše, a šel jsem za ní. A v hospodě už to bylo lepší, jako vždycky, tam se to uvolnilo, rozjasnilo a roztálo, a měli jsme k sobě blíž. A ten den, byla už sobota, tam bylo plno lidí, protože za Horácema přijeli kamarádi, a když jsem přišel, N. už se se všema znala a všichni věděli, že tam na mě čeká, a já byl pyšnej, že k ní patřím. A všichni strašně chlastali, a já
17
měl chvilkama pocit, že chlastaj kvůli ní, protože jsem viděl, jak je okouzluje, jak jsou z ní na větvi, a jak mi každej takovou ženu závidí. A ona ke mně byla vstřícná, ve tváři už neměla ten bolestivě smutnej výraz, a dotýkala se mě, i když flirtovala s jinejma, a já se cejtil dobře. Protože víc jsem si nemoh přát než mít ženu, která se mi oddala natolik, že byla zcela moje, což ale samozřejmě netrvalo věčně, a víc jsem si taky přát nechtěl, jenomže sám jsem si často nerozuměl, a sám jsem se někdy divil, když jsem viděl, co dělám a jak se chovám. Ale nějak jsem si nemoh pomoct, ani si poručit. Ale ten večer to bylo dobrý, N. se bavila, Nika jezdila na Citovi jako na koni, a já byl rád, že je mám, protože kdybych je neměl, byl bych sám. A Horácové se předháněli v pozornostech, všichni se předháněli, a byla tam jedna holka, rusovláska, která byla zas na větvi z toho, že jsem spisovatel, kterej jsem nebyl, ale nechal jsem si to líbit a společensky jsem s ní konverzoval, až N. z toho byla ptavá; a Nika jezdila na Citovi, a já na chodbě tu holku, když jsem ji potkal, když jsem šel ze záchoda, popad a políbil, ale byla to N., tak to bylo dobrý. Ale to už jsme se milovat mohli, a já s ní souložil až do rána. – A pak byla neděle, a N. musela odjet a zeptala se mě, jestli si tam na ten tejden nechám ještě Nikolku, a já jsem řek, že ne; že jsem za těch 14 dní v Měšicích nic neudělal, a že proto jsem takovej vykolejenej a nespokojenej, a že jestli aspoň něco nenapíšu, tak se zblázním. A N. řekla Dobře, a začala balit Nikolky věci. Byl jsem rád, že to chápe. Šli jsme se ještě projít, a když se N.&N. rozloučily s Horácema, jel jsem je vyprovodit k vlaku. Pršelo, byli jsme celý promočený, ale bylo nám to jedno, usmívali jsme se, když Nika přenášela kachničku přes louže, drželi jsme se za ruce, a bylo nám nějak volnějc; jako by sníh smejval starej sníh s hor. Až teprva když se vlak rozjel a já viděl, jak mi mávaj z okýnka, viděl jsem, jak se mi vzdalujou a mizej – když už jsem neviděl jejich oči, a vůbec nic z toho, o čem jsem myslel, že mi Osudem náleží, zalknul jsem se nepoznaným smutkem, nebo možná poznáním, že jednou by to mohlo bejt jinak. Perón byl mokrej a prázdnej, v loužích se cá-
18
chali vrabci; z lavičky na mě koukala nějaká babka, která jako by mi viděla až do ledvin, tak se dívala, byla asi vdova. – Když jsem přijel do Měšic, furt ještě lilo, tak jsme jen obešli louku a vrátili se do baráčku. Vklouzla tam i ta kočka, ale nevyhodil jsem ji, protože byla tak pitomá, že by seděla venku pod oknama a mňoukala. Uklidil jsem na stole, dal do stroje papír, a čet jsem si, kde jsem skončil. S Archibaldem Montim nemluvila jeho žena, ale já nevěděl proč. Venku se stmívalo, pršelo, kočka hlasitě předla. Byla to hezká kočka, mourovatá, s dlouhejma chlupama, ale byla asi nějaká nenormální, protože byla zamilovaná do Cita. Hned jak jsme přijeli, se odněkud vynořila a pak by se od nás nejradši nehla, motala se po baráku, vrněla, provlíkala se Citovi pod břichem a lehala si blaženě na bok; když jsme šli pryč, vždycky nás kousek vyprovodila, a potom šla a vyskočila na okno a čekala, až přijdem zpátky. A jak mohla, lísala se k Citovi, třela se mu o packy, ducala do něj hlavou, předváděla se mu, a když si Cit lehnul, lehnula si k němu, úplně se do něj zabořila a byla v 7ým nebi. A Cit si to nechal všechno líbit, byl taky nějakej divnej, protože kočky, aspoň co jsem věděl, nikdy v lásce neměl, ale od týhletý snášel, i když ho tlapkou hladila po čumáku, když ho umejvala a chodila mu do misky s žrádlem. Jen někdy se mi zdálo, že se na mě dívá, jako by se ptal Co mám dělat? Pršelo, kočka nořila hlavu do Citovo hřívy, a Archibald Monti pátral po neznámý kometě, chodil rudočernou krajinou a v bufetu pil malý piva. A já nevěděl, co se stalo s jeho ženou; a věděl jsem, že ten den na to nepřijdu, a tak jsem pustil televizi, kde právě vrcholilo mistrovství světa, kde Itálie zvítězila 3:1 nad Západním Německem. A jak jsem viděl, že s tím nehnu, řek jsem si Zejtra je taky den, a sebral jsem se a šel jsem do putyky. Myslel jsem si, že s Horácema pokecám na různorodý témata a že to bude dobrý, jenomže v hospodě se zastavil zájezd: všichni byli v černým, podle toho, jak byl zaparkovanej autobus, jeli na Slovensko, vraceli se z pohřbu. Ale nebyli smutný, byli naopak veselý, a bylo jich tam plno a měli takovou chuť na všechno, že Horácové měli plný ruce práce.
19
A tak jsem si sed do rohu pod věšáky a čet jsem si Něco se stalo. A ten Heller v tý knížce nemá radost ze života, ale vůbec se s tím nesere, a i když je to k pláči, je to vtipný, protože co jinýho se s tím dá dělat. Jenže já nebyl tak starej jako Heller, ještě jsem živil nějakou naději, protože i když mi bylo 31, měl jsem všecko teprve před sebou; ještě jsem nebyl ženatej, nenarodilo se mi dítě, nevyšla mi žádná knížka, a ještě jsem nevěděl, kde se nakonec ocitnu, kde budeme žít. Ještě jsem nevěděl, co vlastně čekám. A tak jsem o tom přemejšlel, a říkal jsem si, že je to asi na dobrý cestě, protože i když jsem tušil, že asi nejlíp je bejt sám, sám sebou, tušil jsem taky, že to nejde. Aspoň někdy ne. Někdy bych byl nejradši utíkal, až bych vběhnul do nějaký tý mojí pustiny, a někdy bych se byl nejradši vracel; byly pryč pár hodin, a mně už se stejskalo. Už jsem byl zvyklej; cikáni zpívali pohřební písně, měli troje housle a kontrabas, holčička v černý sukýnce spínala ruce nad hlavou a zvolna se podupávajíc otáčela. Umřela jí sestřička, kterou nikdy neviděla. Josef, jak přede mě sázel nový piva, řek pokaždý My to tady nezavřeme, ty tu budou do rána. Byli tam do rána. Ale já, kterej šel pryč dřív, jsem tam u toho krámku na rohu najednou zjistil, že ta jeho žena s Archibaldem Montim nemluví proto, že nemůže, protože je mrtvá; a podivil jsem se, že mě to nenapadlo hned, ale tak to asi bejvá vždycky, protože život je složitej a konec jasnej. – Ráno jsem se probudil šokem, strašlivou událostí: vzbudil mě totiž Citovo nářek. A Cit ležel na zemi vedle mý postele – a nemoh vstát! Nemoh se postavit na nohy, protože celej byl sevřenej nějakou křečí, zmítal se, mlátil čumákem o zem, ale nepostavil se, ani když jsem mu chtěl pomoct. Kočka seděla na okenním parapetu a práskala fousama. A já byl v naprostý panice, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, vím jenom, že jsem si říkal Přece tě tady nenechám chcípnout! A tak jsem ho vzal do náruče, a viděl jsem ty jeho oči!, a položil ho na postel, a rozklepanejma rukama jsem se nějak oblík a letěl jsem k hospodě a házel šutry do okna kumbálu, až se mi podařilo Horáce vyburcovat. Byli samozřejmě rozmrzelý, že je budím, ale když
20
jsem jim řek, co se stalo, Horác hned šel a nasedli jsme do auta, a já říkal, že jde možná o minuty. Ale to pitomý auto nechtělo nastartovat, tak jsme ho museli roztlačovat, než konečně chytlo. Ale pak byly stažený ty zasraný závory, tak jsme museli zastavit. Myslel jsem, že zešílím, a vylít jsem a letěl jsem, abych zjistil, co se s Citem děje; a jak jsem prve, jak jsem vybíhal, nechal v baráčku otevřený dveře, viděl jsem najednou, že Cit jde proti mně. A vypadal docela normálně, měl akorát trochu vyděšenej výraz, ale jinak byl v pořádku. Akorát v pokoji jsem pak na zemi našel loužičku po zvracení. Že se mi ulevilo, by bylo slabý slovo, protože Cit byl jabko mýho oka. Tak jsem Horácům řek, že to můžou otočit, a poděkoval jsem jim, a oni řekli, že není zač, ale že se za to přijdou vykoupat, protože už se prej 3 neděle nekoupali, protože jim v kumbálu teče jen studená voda. Tak jsem řek, ať přijdou; a pak jsem uviděl tu zkurvenou kočku, a napadlo mě, že Cit moh chytit něco od ní, a vykopal jsem ji z baráku. A kopal jsem ji až ke stohu, a bylo mi jedno, že vřeští, hodil jsem po ní ještě šutr, a ona utekla a už nikdy nepřišla. – Tu povídku jsem pak dopsal za pár hodin a začal jsem další, která jsem chtěl, aby byla o chlápkovi, kterej hledá něco, co ztratil, ale jak starýho Mostu ubejvá, zjistí najednou, že ztratil i to místo, kde to ztratil. A dočet jsem Něco se stalo, kde se mi líbilo, až jsem si to zapamatoval, že Red Parker je vdovcem už moc dlouho a má kvůli tomu potíže. Má potíže taky kvůli tomu, že moc pije. Ale na druhé straně si dost užije. A taky jsme se konečně dostali na pořádnou procházku, došli jsme až do Turoveckýho lesa, a ta krajina tam byla krásná, byly v ní rybníky Jezero a Nečisto a Ušák a Starej Kravín, všechny byly propojený úzkejma stružkama, v kterejch voda pročesávala dlouhý stébla trávy, a v lese byl hebkej mech a voněly houby, a Cit si to všechno užíval a určitě si připadal jako kdysi. A já, jak jsme šli, jsem v duchu skládal dopis N.; protože jsem nechtěl, aby byla nešťastná, aby se trápila, protože jsem byl rád, že mám pro koho žít, protože jsem věděl, že ona chce žít pro mě, tak jsem jí psal, že ji miluju, a že se mi po ní stejská. –
21
Když se Horácové vykoupali, šli otevřít, tak jsem šel s nima. V hospodě bylo dobře, protože tam nikdo nebyl, tak jsme kecali na různorodý témata, a Josef mě učil čepovat pivo. Nikdy by mě nenapadlo, že je to tak těžký. A zůstal jsem tam až do večera, a když jsem mluvil o N., Josef se mě zeptal, jak jsem se s ní vlastně seznámil, jak jsme se potkali, že mu k sobě nějak nepasujem. Nezlob se, že to říkám, řek, a mě to zarazilo, ale těžko bych mu něco vysvětloval, ale proč bych mu to neřek. Učil jsem tenkrát na Hoře Svatý Kateřiny, a to byla taky taková náhoda. (A pak že to není naplánovaný, pak že jsem strůjcem svýho Osudu.) To jsem byl totiž v Mostě na výboře poptat se, jestli by mě zaměstnali – proč jsem chtěl na sever, to mi taky nebylo moc jasný, a ten inspektor tam tak blbě čuměl a mlel něco o fluktuaci, že jsem si říkal, že se holt poptám jinde; ale už jsem skoro odcházel, když se tam objevil Grössl, a když zaslech, že si hledám zas další místo, a že nikde jsem nevydržel dýl než rok, zeptal se mě, když mě pak uviděl před výborem, jestli bych nechtěl jít učit k němu, na Kateřinu, že tam dělá ředitele a že by to zařídil. Tak mi to bylo nějak jedno, ale řek jsem, že by to muselo bejt s bytem. A Grössl řek, že to je jasný, že už je tam pro mě připravenej. Tak to byla Hora Svatý Kateřiny. Jel jsem se tam podívat, a když jsem viděl ty krušnohorský pláně, bez lesů a drsný, šedohnědý, když jsem procházel tím městečkem těsně na německý hranici, který mi připadalo jak po vysídlení, takový bylo všude ticho a prázdno, a když jsem se šel podívat do hospody, kde to bylo stejný, říkal jsem si, že trocha absurdity neuškodí, a že to bude dobrý. Že se holt stanu horalem a Cit horským psem, kterým konečně coby skotskej ovčák byl. Jenomže když měl začít školní rok a já se chtěl nastěhovat, řekli mi, že byt je v plný rekonstrukci. Nevěděl jsem, co to je, tak mi řekli, že se v něm prostě nedá bydlet. Tak jsem bydlel u mámy a těch skoro 30 kilometrů jsem denně dojížděl. Ani mi to nakonec tak nevadilo, doma jsem měl pohodlí, o nic jsem se nemusel starat – a jak jsem pak tak vypozoroval, bydlet na Ka-
22
teřině chtělo opravdu zvláštní povahu. Tam se člověk musel narodit, aby nezešílel. Skoro všichni učitelé taky odněkud dojížděli, tak v autobuse bejvalo docela veselo; protože kateřinská škola byla hodně zvláštní, protože Grössl, i když byl samozřejmě v KSČ, nebyl blbec a svý kantory si vybíral, tak to taky byli normální lidi. Důležitý bylo, že to, co se jako mělo dít ve škole, nikdo nebral tak úplně vážně, tak to fungovalo. Navíc Grössl byl věčně někde pryč, protože po horách měl porůznu asi 5 milenek, takže když před školou nestál jeho modrej moskvič, dělali jsme si víceméně, co jsme chtěli, takže jsme nedělali nic. To jsme vždycky o přestávce zastavili ty hodiny, kterejma se řídilo zvonění, a poslali jsme si do krámu pro nějakou flašku, a žrali jsme žákům svačiny, který tenkrát ještě dostávali zadarmo, nebo jsme šli do hospody na kulečník. Žáci běhali po náměstíčku a nikomu to nevadilo, akorát jednou byl menší průser, když 2 z těch pitomečků přeběhli do Německa. V kulečníku byl nejlepší Jarda Svátek, kterej učil, protože měl přerušený studium na plzeňský technice a nic jinýho, co by moh ten rok nebo jak dlouho dělat, ho nenapadlo. Hylský byl taky dobrej, protože byl bejvalej mistr ČSSR v ping-pongu, tak znal různý falše a topspiny, a učil proto, že po ukončení kariéry přivozeným částečně bujícím alkoholismem se něčím živit musel. Učil zeměpis a tělocvik, kterej ho bavil, protože se při něm pohybem zbavoval kocovin. Jeho oblíbeným rčením bylo Já byl včera zmuchlanej jak papír od tlačenky. Já ani Maruška jsme kulečník neuměli, ale to bylo jedno, protože jsme ho hráli pro zábavu. Maruška učila proto, že měla chudý rodiče, který ji nemohli vydržovat na studiích, tak pajďák dělala dálkově. Byla z Mostu a bylo jí 20 a byla ve druháku, a že by byla hezká, to teda nebyla, ale byla hodná a měla smysl pro nesmysl. Grössl byl taky bejvalej přeborník v ping-pongu, takže bylo jasný, proč na Kateřině učil třeba Hylský, ale proč jsem tam učil já, to mi bylo záhadou. Grössl zjevem připomínal štíhlou dělovou kouli, až jsem nechápal, jak moh bejt někdy vrcholovej sportovec, než jsem si řek, že to bude asi životosprávou. Byl
23
moudrej tím, že si nic neodpíral, a vyhejbal se tak stresům. Ve škole se někdy neukázal třeba 3 dny (Ale Hylský se neukázal taky tejden: to se vždycky někde nějak ocitnul, třeba v Ostravě nebo v Chebu, a protože tam měl vždycky nějaký známý, který ho nechtěli pustit, musel tam zůstat tak dlouho, jak chtěli. Grössl to odsuzoval, ale chápal); ne že by mu nezáleželo na tom, co se v jeho škole děje, ale jednak věřil, že se na svůj team může spolehnout, a jednak věděl, že to, jako všude, jede stejně samospádem. Nezapomenutelný bylo, když se objevil ráno na 1. máje. Nevím, kde chlastal, ale byl celej bílej, jak se válel po zdech, a byl totálně vožralej. To by ani tak nevadilo, kdyby neměl mít, až dorazí průvod, projev na tribuně (protože kromě toho, že byl ředitel školy, byl taky předseda MNV). A my z něj nedostali kloudný slovo. Tak jsme mu vařili grog a lili jsme do něj slaný kafe, a oprášili jsme ho, aby moh lidem na oči – a on pak fakt ten projev prones, a nikdo by nevěřil, jak vypadal ještě před 2 hodinama. Bydlel v Černicích. – Jednou nám ujel poslední autobus a nedostali jsme se z Kateřiny dolů. A tak když v hospodě zavřeli, nezbylo nám nic jinýho než jít spát do školy. To zas takovej problém nebyl, protože ve škole byla samozřejmě pro případ války nebo jiný mimořádný události hromada spacáků a plynovejch masek a nějaká ta flaška se tam taky vždycky našla, problém byl v tom, že jak jsme se tam ve sborovně uložili na zemi, došlo mezi mnou a Maruškou ke sblížení onoho ražení, který nezůstává bez následků, a my pak neměli ani jeden na potrat. A tak jsme nevěděli, co budeme dělat, a tak Maruška šla za Grösslem a řekla mu to, a on řek, že takový věci se stávaj všude, a dal nám každýmu 4 stovky mimořádný odměny. A Maruška byla ještě tak dobrá, že před komisí ze sebe udělala kurvu, tak jsem tam ani nemusel. Ale byl to hezkej večer, tam v pohorský hospodě. – Normálně jsem se domů dostával tak kolem třetí, a Cit čekal u branky a kňučel, tak zvláštně vyl radostí, že mě vidí. Jen jsem se vždycky rychle najed a šli jsme na procházku. Chodili jsme většinou na Loučky nebo na Bláznivku, ale někdy jsme se vydávali taky na Třetí
24
louku, kde bejvalo plno vody a cesta vedla blátivá mezi blatouchama; bylo odtamtud vidět celý Středohoří, a byla vidět i hnědouhelná pánev pod ním – a nebyl to žádnej uklidňující pohled na rozežranou, znetvořenou, holou krajinu, ve který zbyly už jen továrny a doly a metastáze komínů – i když někdy, jak jsem se díval, jsem viděl, že je to i uchvacující krajina, když se vyvřelý kopce a vyhloubený jámy rudočernaly, nebo zas okrově zlátly v šikmejch pruzích toho jakoby oltářního světla, který na ně dopadalo skrz různě tónovaný vrstvy mraků a kouřů. Z polních hořáků šlehaly plameny. (Asi za 20 let mi jeden fotograf řeknul, že krásnější krajinu na světě neviděl, ale to bylo asi tím, že nebyl v Malontech nebo chtěl vypadat jako rozervanec.) Stáli jsme tam někdy i dost dlouho, a koukal jsem do dálky, do tý hloubky pod sebou, kde byl můj domov, z kterýho vymizely vesnice, a Cit se brouzdal vysokou trávou, a já mu říkal, že se na to vyserem a půjdem zas jinam, a říkal jsem mu, ať neleze do vody, že bude jak prase; a on se mi držel u nohy, protože věděl, že když nebude poslouchat, dostane vodítkem; a šli jsme pryč, šli jsme zas po tý cestě zpátky. A stromy v lese byly bez jehličí, byly jak kostry, i když teprve umíraly, nejlíp se dařilo přežívat listnáčům a nízkýmu, hustýmu podrostu, v kterým srnky měly vyšlapaný pěšinky a v létě v něm šustily zmije. Na podzim byly stromy i bez listí, nakloněnej u cesty zazářil tu a tam kmínek obsypanej jeřabinama. Stromy umíraly, protože vzduch byl plnej jedů, který stromy hubily. Hubily i lidi, ale ty se bránili: když byly podzimní a jarní inverze a koncentrace stoupaly, když už se nedalo dejchat a na tramvajích byly žlutý vlajky, distribuovaly se respirátory a děti se vyvážely do škol v přírodě (ŠvP), aby nepošly; v rádiu se radilo nevycházet a neotvírat okna; když byly inverze a vzduch byl nasáklej fenolama, když mlhy byly mazlavý a čpavý, a barevný jak zvětralý pivo, a větve stromů se nabalovaly našedlou námrazou, a my, jak jsme šli, jsme neviděli na 5 kroků, míval Cit provlhlou, mastnou srst, která se úplně lepila, když jsem ho vyčesával, měl jsem černý prsty. Musel jsem ho koupat, což jsem na těch
25
mejch vesnicích nikdy nedělal – a on byl pak vždycky zase krásnej, srst měl jiskřivou a natřásavou, ale moc dlouho mu taková nevydržela. Úděsný bylo jet v tomhle čase nahoru, protože ještě než jsme dojeli do Nový Vsi, tak jako když utne – mlha zmizela, vysvitlo sluníčko, a nebe bylo blankytný a vzduch jako křišťál. A když se člověk ohlídnul, bylo to jako dívat se do nějakýho čarodějnickýho kotle: podhůří, celá ta pánevní oblast byla zahalená a dusila se pod hutným příkrovem mlhy a smogu, kterej se protkanej špičkama kostřiček vzdouval a vlnil, zvolna převaloval, žlutavě bílej byl jak sirný moře, žírnej praoceán, v kterým bylo těžko uvěřit, že žijou lidi. A psi. A na horách bylo krásně; i jinde bylo krásně. Inverze trvala vždycky tak měsíc 2, než se to vyměnilo a hnusně bylo zas na horách. V zimě bylo líp, foukal vítr, sníh byl sice špinavej, ale aspoň nebylo bláto, aspoň někdy ne. Jezdil jsem do Ústí za Evou (tou, co za mnou byla v Ostrovci a co o ní I. Němeček řek, že měla krásný kozy), s kterou jsem se ale víceméně nudil, jediný zpestření bylo tenkrát, když jsem se násilně vzbudil a ona si ho tam právě zasouvala, to bylo aspoň o něčem. Přešlo mě to, když začla o lásce, to už se mě netýkalo. Z Ústí za mnou párkrát přijela Jarka (ta, co za mnou byla v Bezdružicích, ta s těma krásnejma kalhotkama), ale s tou mě to přestalo bavit, když jí začalo vadit, že jinak od ní nic nechci, navíc se mi zdálo, že tloustne. (Ale přespali jsme u ní, když se ženil Jožka Náhlovský: oslavu měl v zoologický zahradě, a já nezapomenu, jak jsme tam seděli na lavičce a Jarka mi honila péro, a frustrovaný šimpanzi lomcovali mřížema. A já tam zas po čase potkal V. Šlajchrta, a když jsem ji vojížděl, ležel Viktor za dveřma a trpěl.) Nechal jsem toho, když jsem za ní přijel, a otevřel mi nějakej Vietnamec, a když jsem se zeptal, řek mi, že žádnou Jarku Nesnam. Protože jsem miloval Zuzanu (tu, co mě měla u prdele, jak jsem s ní byl o prázdninách v Malontech, taky v Ločenicích); stejně je to zvláštní: v Malontech jsem pak byl – to jsem se vždycky v Kaplici zastavil u Marie B. pro klíč od jeskyňky – i s Maruškou, která už byla abortovaná a proklínala
26
mě, ale jak jsme do sebe lili vodku, tak jsme v poledne souložili dole u rybníka, a já miloval hlínu pod jejím zadkem a zasíval jsem sémě do země, a ona to věděla a dívala se na mě a byla mi nachcaně blízká. Ale potom jsem tam byl i s N., až mi v hospodě říkali Vy to nějak střídáte, pane učiteli, ale to už byl konec června, a to už jsem dostřídal. Jinak jsem byl skoro pořád sám, a byl jsem docela spokojenej. V zimě byl les jak černobílá grafika, ale na jaře, jak mizel sníh a stromy začaly obrůstat, akvarovatěl, a taky voněl. A to jsem nejradši chodil tam pod těma bukama, kde se pěšina vřezávala do svahu a listí, jak jsme v něm šli, vydávalo vůni tlení, jak se pomalu rozpadalo a proměňovalo a stávala se z něj lehká lesní hlína. Cit ostražitě našlapoval a rozhlížel se, protože si pamatoval, že právě tady na něj zaútočil ten zdivočelej vlčák. A on se tenkrát na nic neohlížel, a utek domů; vždycky jsem ho pak musel uklidňovat, že teď už se mu nic nestane. A dole u cesty rostly 2 stromy, možná to byly habry, a rostly zvláštně, protože rostly jakoby ve spirále, a protože rostly těsně u sebe, ovíjely se a splejtaly a vypadaly jako v objetí. A na pařezu seděl divnej pták, měl rozdrchaný peří, zobák jak vejvrtku, rozkřáplej ocas – ale nebyl ještě mrtvej, protože jak jsme se vraceli, votevřel voko a kouknul se na mě. Co jsem mu měl říct? Kolikrát jsem se potom ptal, jaký by to asi bylo, kdyby tam Honza Valt tenkrát na tý zídce neseděl. Kudy by se můj život ubíral?, a kde bych nakonec skončil, a s kým? Protože kdyby tam Honza Valt na tý zídce neseděl, v životě by mě nenapadlo se u ní zastavit a dát se do řeči s někým, koho jsem vlastně neznal. Ale takhle jsem se tam samozřejmě zastavil, i když Honzu jsem naposled viděl někdy před rokem, když měl vernisáž ve Vejprtech, ale to bylo jedno, a jak jsem byl tak překvapenej, kde se v Litvínově bere, ptal jsem se ho, co dělá a co je novýho, a tak; protože jsem byl rád, že ho zase vidím. A sedělo jich tam asi 5, a v rukách měli flašky vína, protože u Václava byl mejdan a došlo jim pití, tak byli pro nový. A Honza říkal, že v Litvínově
27
se bere proto, že jeho brácha což byl jeden z těch pěti, je kamarád Ivara Tichýho, kterýho jsem předtím taky nikdy neviděl, a že přijel za ním na návštěvu, tak přijel s ním. Náhoda. Ale že by si se mnou rád popovídal, a že by se mnou rád popil jako kdysi za starejch časů, tak že bych moh jít třeba s nima – Jestli to teda nebude vadit, zeptal se Václava, a Václav řeknul Ne. A bylo pozdě, v kulturáku zhasínali, a já se byl s Citem ještě před spaním projít; ale jak jsem byl rád, že Honzu zase vidím, šel jsem ho dát domů, a pohladil jsem ho za ušima, a mámě jsem řek, že jdu ještě na návštěvu, a zavřel jsem za sebou zahradní branku a rodící se nocí jsem došel k baráku, kde bydlel Václav P. Bylo to jen přes ulici, čtvrtej domek od silnice v řadě pod náma. (Ve čtvrtým domku od silnice v řadě nad náma bydlela zas Ivanka H., který jsem psával zoufalý dopisy a kterou jsem poznal, až když mě opustila, když jsem ji opustil, a která už byla v týhletý době asi 7 let mrtvá.) O Václavovi jsem věděl akorát to, že existuje – byl o dost mladší než já, tak jsem ho neznal ani ze školy, jen občas jsem ho zahlíd někde na ulici; byl to prostě soused, kterej se od ostatních lišil jen tím, že měl fousy a brejle a vypadal trochu jako intelektuál. To bylo všechno. A já teď zvonil u jeho dveří, a říkal jsem si, jestli náhodou nedělám nějakou pitomost, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Jak se jako bude tvářit a tak. Ale on mi nepřišel otevřít, ale přišla mi otevřít jeho žena. Tu jsem taky občas někde zahlídnul, semtam projela s kočárem pod naší zahradou, a máma na ni vždycky koukla a řekla, že se jí líbí, jak chodí oblečená, že je „taková moderní“, a mě vždycky štvalo, jak jsem v podtónu jejího hlasu slyšel, že už jsem taky dost starej na to, abych se voženil; párkrát jsem ji potkal dole u stánku, kam jsem si chodil pro noviny. Kupovala si vždycky jenom za korunu kentku, kterou si hned na chodníku zapálila, protože normálně, jak měla to malý dítě, asi nekouřila. Dvakrát nebo třikrát jsem s ní, jak jsme měli stejnou cestu, i mluvil – ale o čem jsme se mohli bavit, to už je mi dneska záhadou. Pohledná sousedka. Když otevřela, měla na sobě takový volný šaty, který ne
28
