No title

říjen 2015

Opavský

přírodovědný zpravodaj Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku

Návštěva, na kterou nikdy nezapomenu Festival ptactva u Dolního Benešova nadchl především děti Amvrakijský záliv poprvé s delfíny Hadi našeho okresu jsou již zazimovaní Rozhovor s hlučínským zoologem Ladislavem Badayem

S podporou Statutárního města Opavy vydává nezisková organizace Natura Opava

Slovo úvodem Zamyšlení jsme věnovali vodě, které je buď málo nebo moc a obojí je špatně. V rubrice Environmentální projekty navštívíme rodinu Badayů v Hlučíně a popíšeme, jak pan Ladislav Baday pojal environmentální výchovu svého vnuka Lukáše. Aby Lukáš pochopil život a chování společenského hmyzu, kam sršni patří, donesl jejich hnízdo do obýváku. Zavedeme vás na akci Festival ptactva k Dolnímu Benešovu, kde nejen děti, ale i jejich prarodiče obdivovali naše opeřence, které kroužkoval pracovník Slezského zemského muzea Mgr. Libor Praus, Ph.D. Akce byla poučná a měla velký úspěch. Konečně letos můžeme oficiálně napsat o pozorování delfínů, kterým se účastnící našich přírodovědných expedic podívali v Amvrakijském zálivu přímo do očí. Bylo to úplně jiné, než pozorování těchto inteligentních tvorů od stanů naší základny v Agii Apostoli. Na základně Natury v Řecku se i letos vystřídali žáci z raduňské základní školy, studenti opavské Zemědělky a ratibořského Lycea z Polska. Píšeme i o šťastném znovunalezení ztracené kosti, kterou poprvé pod naší základnou v Amvrakijském zálivu objevil RNDr. Rostislav Morávek v roce 2004 a znovu letos. O mezinárodním projektu Agropuzle, do kterého se zapojili studenti opavské Zemědělky. Letos poznávali farmy v Rumunsku společně s Poláky, Slováky a Portugalci. Například poznali farmu, kde chovají včely a významnou evropskou ptačí oblast - Dunajskou deltu. Představíme hady našeho okresu, kteří se již zazimovali a další preparát v Historické budově SZM havrana polního. V opavském modelu Sluneční soustavy píšeme o další planetě Marsu, jehož model je umístěn před budovou rektorátu Slezské univerzity v Opavě.V rozhovoru vás seznámíme s hlučínským zoologem Ladislavem Badayem a jeho názory na ochranu přírody a environmentální výchovu nejen mladé generace. Uveřejňujeme také říjnový kvíz a omalovánku Boříka Frýby na téma Veverka Čiperka a košík plný hub. Za redakční radu Jakub a Milan Kubačkovi

Obsah říjnového vydání K zamyšlení Všechno se nám vrací jako bumerang Environmentální projekty Dlouhý slezský podzim je v plném proudu Návštěva, na kterou nikdy nezapomenu Zoologie Festival ptactva u Dolního Benešova nadchl především děti Hadi našeho okresu jsou již zazimovaní Expedice Amvrakijský záliv poprvé s delfíny a určitě ne naposledy Geologie Bohyně Tyché zajistila, abychom po .....jedenácti letech znovu našli ztracenou .....vzácnou kost Environmentální projekty Poznali jsme rumunské včelaře a ochránce přírody v Dunajské deltě Mezinárodní kemp mládeže pod názvem .....Multifunkční zemědělství Preparát měsíce Havran polní v Historické budově Slezského zemského muzea v Opavě Model Sluneční soustavy Planeta Mars Rozhovor Zoolog Ladislav Baday nemá rád plané .....řeči o ochraně přírody

rní pranostiky NJa apište nám do redakce Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2014. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí, přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava. Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 O p a v a tel: 00420 737 322 616 e-mail: [email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava

K zamyšlení

Všechno se nám vrací jako bumerang Vody je buď málo nebo příliš. Ti, co bydlí v záplavovém území, by raději brali první variantu. Zemědělci a zahrádkáři se naopak v době sucha zase bojí o úrodu. Zkrátka s vodou jsou problémy, ať už je ji málo nebo moc. Obecně však platí, že bez vody se život neobejde. Co je tedy třeba udělat, aby vody bylo akorát? Období sucha a povodně se u nás střídaly vždy, v posledních letech bývají povodně častější a objevují se povodně bleskové. Ať se nabízejí jakákoliv vysvětlení, prapříčinou jsou lidské zásahy do přírody. Do koloběhu vody není radno zasahovat. Volná krajina v přirozeném vyváženém stavu s dostatečným lesním a lučním porostem má výbornou schopnost zadržet v sobě maximum dešťových srážek. Tomu říkáme retenční schopnost krajiny. Zastavěli jsme krajinu obytnými a průmyslovými zónami, nákupními středisky s rozlehlými zpevněnými plochami, komunikacemi. Neděje se to jen ve městech. I na vesnicích chce mít téměř každý krásně vydlážděný dvůr a chodníčky na zahradě, které si vydláždí také. Takové území má nulovou retenční schopnost, tzn., co zde naprší, to během několika minut odteče a skončí v kanalizačním systému. Odvádíme vodu z krajiny co nejrychleji do potoků, řek a dále do moří. Přijde-li vydatnější srážka, nepomůže stavět přehrady ani zvyšovat protipovodňové hráze. Jedinou správnou cestou je udržet vodu v krajině co nejdéle. Zadržet ji například v lužních lesích, které voda zaplavovala vždy, ty jsou dokonce na záplavách ekologicky závislé.

Ponechat vodě volný prostor, kde se může krátkodobě rozlít a nenapáchá další škody, například zřídit protipovodňové suché nádrže, tzv. poldry. Nepovolit výstavbu v místech, která byla již několikrát zaplavena. Odkrývat zatrubněné vodoteče a ve volné krajině ponechat potoky a řeky v přirozeném korytě a ne je násilně rovnat a uzavírat do betonu. Neodvodňovat mokřady a území s přirozenou retenční schopnosti. Nekácet lesy nad obcemi, vysazovat remízky a zatravňovat oblasti náchylné k vodní erozi. Zkrátka zvyšovat retenční schopnost krajiny šetrnými prostředky a pochopit, že „vodě neporučíš“. K nápravě stavu není třeba tuny betonu a lomového kamene. Říkáme si, že jsme střecha Evropy, vody máme opravdu dost, mohli bychom ji rozdávat. Stačí ji zadržet, ale děláme naprostý opak. Vodě nestavíme žádné překážky, které by jí bránily volnému a hlavně rychlému odtoku. Bojíme se záplav, když chvíli prší a bojíme se sucha, když delší dobu neprší. Územím českého státu procházejí tři hlavní evropská rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Všechna tři rozvodí se sbíhají na vrcholu Klepý (1143 m), polsky Trójmorski Wierch, ležícím na česko-polské hranici v hřebeni Králického Sněžníku. Voda, která naprší na tento vrchol, teče do tří moří. Není to nepřejícnost vůči sousedním státům, když se budeme snažit vodu u nás zdržet. Právě naopak, chráníme své sousedy třeba v německých městech, aby je záplavová vln nespláchla, jak se již několikrát stalo. MK

Jak zajistit, aby se voda neshromažďovala ve svazčitém terénu a potom prudce stékala do vesnice, když jsme odstranili meze. To je otázka.

Environmentální výchova

Dlouhý slezský podzim je v plném proudu Podzim je jedno ze čtyř ročních období, je to přechod mezi létem a zimou. V klimatických podmínkách mírného pásu se právě na podzim sklízí většina úrody a opadavé listnaté stromy ztrácejí listí. Dny se krátí, ochlazuje se, více prší. Astronomický podzim začíná podzimní rovnodenností na severní polokouli kolem 23. září, na jižní kolem 21. března a končí zimním slunovratem 21. prosince, resp. 21. Června. V meteorologii jsou souhrnným termínem podzim označeny měsíce září, říjen a listopad (březen, duben a květen na jižní polokouli). Na podzim v mnoha zemích začíná školní rok. Je to dáno historickými důvody, kdy děti běžně pomáhaly při sklizni úrody, a teprve když bylo sklizeno, mohly chodit do školy. Můžeme být rádi, že okres Opava se nachází v oblasti, kde se můžeme těšit dlouhému teplému podzimu. Dokonce si vysloužil název slezský podzim. Jedna z nekontroverzních otázek, kterou chceme navázat rozhovor s neznámým člověkem je, zeptat se: “Které roční období máte nejraději?” Ten, který si koupil ještě lepší lyžařskou výzbroj a výstroj, se nemůže dočkat sněhu. Kdo se těší na odpočinek na pláži u moře, už vybírá svým blízkým plavky jako dárek pod stromeček. Ti, kterým dlouhé podzimní a zimní počasí způsobuje deprese a ti, kteří nelyžují na sněhových prosluněných sjezdovkách, se nemohou dočkat jara. Příroda se probouzí, bzukot včel pod rozkvetlou třešní a zpěv špačka u budky, kterou už pojal za svou, u mnoha lidí probouzí radost ze života. Ale vraťme se k podzimu, který také skrývá mnoho radostí, které na nás v přírodě čekají. Podzim je období trhání ovoce a přípravy zahrady na příští rok. U spadaného zralého ovoce bzučí zlověstně vosy a sršni. Je zajímavé, že tito tvorové označeni nebezpečným žlutočerným šatem napadnou mnohem častěji ty, kteří se jich až panicky bojí. Mávají rukama a utíkají, pokud se objeví takto zbarvený hmyz. A to je chyba, právě toto panické chování způsobí, že jsou napadeni žihadly. Jak může vědět vosa, že zrovna ona není napadena? A jak k tomu přijde naprosto neškodná, navíc užitečná pestřenka, kterou zabijeme, protože nosí ten prokletý žlutý černě pruhovaný šat? Škoda, že biologické vzdělání chybí. Podzim je také stěhování ptáků, kteří k nám přiletěli na jaře, aby během jara a léta u nás vychovali mláďata. Typickým znakem podzimu je houfování vlaštovek a jiřiček, které posedávají na elektrických drátech. Letící divoké husy, které na obloze tvoří charakteristické útvary. V čele klínu letí ta, která rozráží vzduch a ostatní pak letí ve vzduchové bublině, kde ten odpor vzduchu není tak značný. Úplně totéž dělají cyklisté, kteří jedou v peletonu. A stejně jako husy se střídají v čele. Špačci, havrani, kvíčaly a jiní cestovatelé letí zdánlivě neorganizovaně. Jedná se vlastně o jakýsi shluk ptačích těl, který ovládá jakoby společný rozum. Všimli jste si, že mohou najednou změnit směr letu?

Podzim vytváří v přírodě úchvatné barevné scenérie, které vybízejí k podzimním vycházkám. V tomto případě kolem rybníka Nezmar.

Krušina olšová je keř, který patří do čeledi řešetlákovité. Je jedovatou a zároveň léčivou rostlinou, záleží jen na dávkování. Obsahuje glykosid kyseliny kyanovodíkové flavoglykosid a fenolglykosid. Požití plodů způsobí nevolnost, závratě, zvracení, silné bolesti břicha a průjmy.

Letí vlastně jako jeden organizmus. Tento jev je možno pozorovat i u hejna ryb. Zatím to není zcela vysvětleno. Začátkem podzimu také dochází ke kalamitnímu přemnožení hrabošů. Začínají se vzájemně napadat, samci se páří se samci a vůbec vše se uspořádává tak, aby nedocházelo k dalšímu přemnožení. V přírodě, ačkoliv to na první pohled není znát, panuje přísný pořádek. Zvláště v chování. Zvířata si nemohou dělat, co chtějí, chodit, kam se jim zamane. Mají své stezky, aby se mohli svým sokům vyhnout. Ty jejich chodníčky znají myslivci velmi dobře. Dokonce i časy, kdy po nich chodí. Nikdo nestojí o nečekaná setkání. Mezi samotnými zvířaty panuje přísný řád. Máme na mysli zvířata stejného druhu. Někteří jsou dominantní, jiní zase submisivní. Po určité době různých šarvátek se vytvoří hiearchie, kdy si moc upevní ti silnější a odvážnější a v pozadí zůstanou ti slabší, kteří vytvářejí koalice. Jako příklad uveďme známé klovací pořadí u slepic. Drobnochovatelé, kteří chtějí ušetřit na kohoutovi, kterého označují za zbytečného žrouta, se setkávají s tím, že ho v hejnu nahrazuje nejsilnější slepice. Ta spustí systém klovacího pořadí. Ona si bez kohouta, který má být přirozeně na prvním místě, toto místo osvojí. Ona si může dovolit klovat všechny ostatní. Ta druhá, která má respekt před tou první, zase ty ostatní, až zůstane poslední, která na to může doplatit životem. Tu by ochránil kohout. Je žalostný pohled na hejno slepic bez kohouta, kde se na první pohled pozná slepice, která velí. Ostatní mají vyklované peří, především kolem kloaky a mazové žlázy na konci hřbetu. Bohužel tento model se uplatňuje i ve školní třídě. Také tam jsou dominantní a submisivní žáci. Naštěstí, alespoň doufáme, že se ten dominantní žák zastane toho ubližovaného, šikanovaného. Tak by mu to mělo velet zakódované chování vedoucího skupiny. Pokud tomu tak není, pak je něco špatně ve třídě nebo, “nedej bože”, ve společnosti. Při podzimní vycházce do lesa na ostružiny, pokud neprší a je slunečno, můžeme vidět vyhřívající se ještěrky živorodé. Jejich rozšíření je daleko na sever Evropy, protože si to mohou dovolit. Oplodněná vajíčka udrží ve svém těle a rodí až živá, úplně vyvinutá mláďata. Kdežto ještěrka obecná klade vajíčka na místa, kde je příhodné teplo. Třeba na železničních náspech v dutinách v zemi. Je náchylná na nepříznivé počasí, které stavy těchto ještěrek snižují. Žáby, čolci a mloci patří mezi zvířata studenokrevná, která, aby je mráz neusmrtil, musí najít místo, kde přezimují. Skokani ze skupiny zelených skokanů celý život neopustí vodu, proto je pro ně nevhodnější zůstat v rybníce a zalézt si do bahna. Ropuchy, ať zelené nebo obecné, zalezou do myších děr. Čolci a mloci využijí ztrouchnivělých pařezů nebo také prostorů v zemi. Na podzim si vzpomeňme i na našeho vzácného sýčka obecného. Je spojen se smrtí, prý přivolává smrt. Tato pomluva vznikla tak, že se u nemocného většinou v noci svítilo. Světlo láká létající můry, které sýček loví. A ten vydává své typické houkání. Možná ti, kteří ho nikdy neviděli, tomu věří nejvíc.

Racci na rybníku Nezmar loví drobné rybky při podzimním výlovu.

Hnojník obecný Coprinus comatus je jedovatý, ale jen v případě, že po jídle byl požit alkohol. Tento hnojník obsahuje látku coprin, která blokuje činnost enzymu štěpícího v těle alkohol.

Po prvním mrazu se některé listy kontryhelu obecného zbarví dočervena. Má to na svědomí pigment anthokyan.

Environmentální výchova

Návštěva, na kterou nikdy nezapomenu U Ladislava Badaye je jsme už viděli ledacos. O liškách jsme již psali. Choval doma snad všechna zvířata, ale mít sršně v obýváku? Zavolal mi kamarád Ladislav Baday z Hlučína a pozval mne na návštěvu. A mám si vzít s sebou fotoaparát, má prý pro mne překvapení. Tušil jsem, že to bude určitě něco zvláštního a začal jsem se těšit. Nejdříve mne u vrátek před jeho domem přivítali dva jezevčíci, pozdravil jsem Láďu a jeho manželku a vstoupil jsem do obýváku. Nejdříve jsem v televizi na obrazovce uviděl film s delfíny a potom vnuka Lukáše, který seděl před stolem, na kterém byl dort. Přistoupil jsem blíže a ztuhnul jsem. Nebyl to dort, ale sršní hnízdo. Pochopil jsem, že jsem byl pozvaný právě kvůli těm sršňům! Poprvé v životě jsem si mohl prohlédnout sršně a podívat se jim zblízka do očí. Asi z pěti pater komůrek se na mne dívaly pohybující se larvy a byly opravdu velké! V patře nad nimi byly zavíčkované komůrky, ze kterých se prohryzávaly právě vylíhlé sršně. Na to dával pozor Lukáš, pozoroval žluté hlavičky s velkými kusadly a informoval nás, kam máme nasměrovat objektiv fotoaparátu. Někdy bylo vidět až 30 sršní najednou. Procházely se po hnízdě a vůbec nejevily zájem létat. Objevily se a zase někam zalezly. To mě mělo uklidnit. Děda Láďa vše komentoval a přesvědčoval hlavně mne, že sršně jsou hodná zvířátka a když je nikdo nedráždí, tak vám prý nic neudělají. Opravdu jsou dvě skupiny lidí, vlastně tři. Ta třetí se odmítá o sršních vůbec bavit. Ti ať raději článek vůbec nečtou. Jsou ale takoví, ke kterým patří Láďa Baday, kteří se sršní vůbec nebojí a jejich nebezpečnost zpochybňují. Ti patří do té první skupiny. Druzí, v čele s alergiky, se od sršní distancují. Já jsem se odvážil sršně pozorovat zblízka, i když jsem při tom zatínal zuby. Odcházel jsem mírně zkoprnělý a v uších mi dozníval dialog, který vedli děda Láďa a vnuk Lukáš. "Dědo, můžu si ty sršně nechat?" Děda klidně odpověděl: "Když budeš hodný, tak jo." Když jsem přišel domů, pustil jsem si internet a hledal informace pod heslem sršeň obecná. Zaujaly mne webové stránky Livingnaturephoto.com, kde jsem opravdu našel, že sršeň k nejvíce útočným ani jedovatým druhům rozhodně nepatří a na rozdíl od některých vos spadá spíš do kategorie mírnějšího hmyzu. Sršní hnízdo vytvořené přezimující samicí. Vytvořila ho z pilin, které získala rozkousáním dřeva a slepila ho slinami. Do jednotlivých buněk nakladla vajíčka a larvy krmí naloveným hmyzem, který rozžvýká. Z hnízda postupně vyletí až 1000 sršní. Foto: Milan Kubačka, Ladislav Baday

Zoologie

Festival ptactva u Dolního Benešova nadchl především děti Mgr. Libor Praus, Ph.D., pracuje ve Slezském zemském muzeu teprve druhý rok, ale již stihl uspořádat řadu ornitologických přednášek a vycházek pro veřejnost. Tentokrát nás pozval na Festival ptactva.

V sobotu 3. 10. 2015 uspořádalo Slezské zemské muzeum společně se Slezskou ornitologickou společností ornitologickou vycházku v rámci kampaně Birdlife international Festival Ptactva, která upozorňuje na fenomén ptačího stěhování a na nebezpečí, která na ptáky na jejich cestách na zimoviště a zpět mohou potkat. Akce u štěrkovny v Dolním Benešově, kterou vedl ornitolog Mgr. Libor Praus, Ph.D. ze Slezského zemského muzea, se zúčastnilo 26 zájemců (včetně 7 dětí). Během čtyř hodin se nám podařilo pozorovat okolo 500 jedinců patřícím k 40 ptačím druhům. Součástí vycházky byla ukázka kroužkování ptáků, při které se podařilo odchytit 11 mlynaříků dlouhoocasých, 5 sýkor koňader, 5 červenek obecných, 1 pěnkavu obecnou, 1 brhlíka lesního, 1 pěnici černohlavou a 1 ledňáčka říčního, který vzbudil u účastníků největší nadšení. Všichni zájemci o naši přírodu tak odcházeli z vycházky dobře naladěni a obohaceni o mnoho nových informací z ptačího života. Text: Libor Praus, fotografie: Ladislav Baday Mgr. Libor Praus, Ph.D., vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci diplomové práce se zabýval telemetrickým sledováním přežívání mladých lejsků bělokrkých v Přírodním parku Sovinecko. Při doktorském studiu se zaměřil na výzkum vybraných aspektů predace ptačích hnízd v intenzivních polních kulturách ve východních Čechách. Studiu vlivu predátorů na hnízdní úspěšnost ptáků zemědělské krajiny se věnuje i ve Slezském zemském muzeu. Je členem výboru Slezské ornitologické společnosti.

Podařilo se odchytit a účastníkům představit i ledňáčka říčního.

Na zajímavé a poučné akci nemohl chybět ani Lukáš.

Ornitologická akce zaujala nejen děti, ale i jejich babičky a dědečky, kteří je doprovázeli.

Video si pustíte zde.

Geologie

Bohyně Tyché zajistila, abychom po jedenácti letech znovu našli ztracenou vzácnou kost V římské mytologii je Fortuna bohyní náhody, osudu, je personifikací štěstí, naděje v dobré pořízení a zosobňuje nevypočitatelnost života. Může být zobrazována zahalená a slepá, jako moderní pojetí spravedlnosti. Jejím ekvivalentem v řecké mytologii je bohyně Tyché. V roce 2000 přiběhl za námi do tábora udýchaný geolog Rosťa Morávek a s očima na "vrch hlavy" nám oznámil, že při pravidelné prohlídce pobřeží pod táborem našel část stehenní kosti, pravděpodobně pravěkého slona lesního Loxodonta antiqua. Senzace! Ještě ten večer jsme rozpředli debatu na téma "kostra slona" v našem přírodovědném muzeu. "Část jeho klu už máme, možná, že najdeme třeba lebku. To by byla bomba," řekl Rosťa a uvažoval dál. "Jenže tu kost musíme nechat ve vodě, jinak se rozpadne. Nemáme ani čas ji nějak ošetřit, fixovat," dodal a měl pravdu. “Protože ji nemůžeme odvézt do Česka, musíme ji nechat zde v zálivu a doufat, že ji příští rok najdeme. Musíme také nález oznámit na prevezské radnici Panosovi Merkurisovi a nejlepší bude, když přijede do tábora. Tady mu kost ukážeme a za jeho přítomnosti ji vložíme do vody, aby věděl, odkud ji mají zítra odvézt a předat na Univerzitu do Joanniny”. Tak se také stalo a příští den jsme mohli odjet klidně domů. Jenže Panos onemocněl a kost zůstala v zálivu nejen ten rok, kdy jsme ji tam uložili a za rok nenašli, ale celých dalších 10 let! Ještě, že jsme si ji důkladně fotograficky zdokumentovali. Až letos při dalším soustředění mladých přírodovědců na základně Natury v Agii Apostoli ji při průzkumu pobřeží Rostislav Morávek znovu objevil. Po jedenácti letech jsme mohli pokračovat v debatě o její instalaci v muzeu. Opět ožila myšlenka, že k ní přidáme i lebku slona lesního, který byl větší než náš mamut a žil před 20-30 tisíci lety zde u Amvrakijského zálivu. Takže budeme hledat a už neponecháme nic náhodě. At´ nám bohyně Tyché alias Fortuna promine.

Kdoví, co všechno skrývají čtvrtohorní vrstvy. Zatím jsme tam našli část sloního klu a kamenné nástroje. Kdy z nich vypadne i lebka slona?

Rostislav Morávek po vytažení kosti z Amvrakijského zálivu v roce 2004. Podle zachovalého povrchu kosti vypadla tato zkamenělá relikvie ze svahu poměrně nedávno, stejně tak nedlouho ležela ve vodě. Ani stopa po působení mořských měkkýšů, kteří by ji “ohlodali”. Škoda, že jsme ji už tenkrát nedali do našeho muzea.

Rostislav Morávek po znovunalezení kosti v roce 2015. Fotografie byla pořízena na stanové základně Natury v Agii Apostoli. Kost je těžší o nalepené mlže, které na ní rostly 11 let. Proto také to Rosťovo: “Uf!”

Environmentální projekty

Poznali jsme rumunské včelaře a ochránce přírody v Dunajské deltě V projektu Leonardo da Vinci Partnerships Agropuzzle II jsme společně s Poláky, Slováky a Portugalci poznávali Rumunsko. Seznámili jsme se se způsobem hospodaření na jejich farmách a vyměnili si zkušenosti s jejich včelaři. V deltě Dunaje jsme poznali krásnou přírodu a spoustu ptáků v ptačí rezervaci. Dobře, že v delegaci Natury Opava byli včelař Jenda Král a ornitolog Martin Miškovský. V Rumunsku a vůbec na Balkáně vidíme v krajině mnoho úlů. Včely se rojí, roj se odchytí a umístí do nového úlu, který má jen jeden nádstavek. Je to určitě i nejbezpečnější cesta, jak zamezit rozšíření čmelíka včelího. V novém úle nejsou dospělí roztoči ani jejich larvy, takže časté měnění úlů brání jejich rozšiřování. Je to jako když si datlovití ptáci vytvoří každý rok nové hnízdo. Ze stejného důvodu si šimpanzi na každé přespání staví nové hnízdo.

Ukázka z expedičního deníku “Po příjezdu na farmu, patřící do rumunské včelařské asociace, jsme zjistili, že rodinná farma je čistě bio. Majitelé mají ekologický certifikát a vlastní 147 včelstev. Produkují hlavně řepkový med a pak také smíchané medy. Z jednoho včelstva mají cca 10 15kg medu ročně, ovšem záleží na síle včelstva (některé mají jen 5-6kg medu). Med prodávají jednomu odběrateli (asi 2 tuny). V úlech mají karpatské včelí matky, které se mění po 1 - 2 roky. Když včelstvo napadne nějaká nemoc, k léčení nepoužívají chemické přípravky, ale hlavně Novisol (kyselina mravenčí) - lék na přírodní bázi. Za největší problém na farmě považují nízkou cenu medu na trhu a včelí mor. Ráno jsme navštívili jednoho z členů rumunské včelařské asociace. Svaz byl založen roku 1957 (jeden z nejstarších v Evropě). Farma produkuje slunečnicový, akátový, lipový, řepkový a ovocný med. (50% medu se exportuje do zahraničí a asi 10 000 tun zůstává v Rumunsku). Zaměřují se i na další včelí produkty jako propolis, pyl, vosk a mateří kašička. Výrobky se vyváží do dalších zemí, kde se pak porovnává kvalita. Rumunsko patří mezi světovou elitu a má mnoho ocenění. Vyrábí se zde také látka zvaná Apilarnil z 10ti denních larev pro posílení imunity. V dnešní době se bohužel míchá rumunský a čínský med, který je vydáván za rumunský, protože v EU neexistuje zákon, který by to zakazoval.”

Vedle rumunského včelaře jsou zleva Michal Weis, Martin Váleček a s rámečkem náš odborník včelař Jenda Král. Vpravo členka delegace Natury Opava Jana Kunzová.

Ornitolog Martin Miškovský a včelař Michal Weis, zástupci Natury před úly na včelařské farmě v Tulcei.

Na společné fotografii je první zleva profesor bukurešťské Univerzity Prof.dr. Roman Gheorghe Valentin.

Z expedičního deníku studentky Masarykovy střední školy zemědělské Hany Režnarové “Po návštěvě farmy jsme se přesunuli do ekoturistického muzea Dunajské delty, ve kterém jsme mohli poznávat faunu a flóru typickou pro deltu. Začali jsme u map, na kterých byl vyobrazen vývoj delty v průběhu času. Delta se rozděluje na 33 chráněných území, mezi ně patří např. step, ve které se vyskytuje vlha pestrá, dudek, mandelík hajní, poštolka obecná, drozd velký, bělořit šedý, orel mořský, zmije stepní a z rostlin např. dub nebo vlasatka. Dalším biotopem byla mořská pobřeží, pro která jsou typičtí vodní savci (vydra, ondatra) a další. V říčních lagunách žijí vodní ptáci (pelikáni, kormoráni, rybáci, racci,…). Na skutečnou Dunajskou deltu jsme se vydali odpoledne na rychlých člunech. Vypluli jsme z Mahmudie na 3-4h plavbu hlavním kanálem do rybářské vesničky Uzlina, poté bočním kanálem na jezero Uzlina a přes jezero Isac na jezero Itacel. Poté kanálem Litcov zpět na hlavní kanál sv.Gheorghe a zpátky do Mahmudie. Spatřili jsme zde nejrůznější druhy ptáků např. ibis hnědý, kormorán malý a velký, rybák obecný, černý a bahenní, labuť, racek chechtavý a bělohlavý, potápka roháč a mláďaty, volavka stříbřitá, popelavá a vlasatá, vrána šedivka, lyska černá, kachna divoká, slípka zelenonohá, pelikán kadeřavý a bílý, kvakoš noční, kolpík bílý a další… Dále jsme našli plže: okružáka ploského a plovatku bahenní, jejichž opuštěné bílé ulity ležely na listech leknínů a stulíku žlutého, které jako všechny rostliny v deltě dosahovaly obrovských rozměrů. V deltě je široce zastoupen také hmyz: vážky, motýlice obecná a lesklá, vodouš stříbřitý, bruslařky a šídla… Z hadů u vody žijí jen užovky, z nichž jsme zahlédli užovku obojkovou a z žab skokana zeleného. Neméně zajímavá je také flóra delty. Kolem břehu rostl šmel a starček, vrby a další. V řece rostly, u nás velmi vzácné, kotvice. Potom také řezan pilolistý, lekníny stulíky, lakušník vodní, šípatka střelolistá, orobinec a ve velkém hlavně rákos, který je velmi důležitý, protože filtruje vodu a zbavuje ji nečistot. Tuto schopnost mají i další rostliny, ale rákos má největší vliv, protože je ho v řece nejvíc. V deltě žije nezměrné množství živočichů a rostlin, ale během pobytu se nám však všechny nepodařilo spatřit.”

V mělčinách posedávají pelikáni kadeřaví Pelecanus crispus.

Martin Miškovský s Janou Miškovskou na jezeře v dunajské deltě.

Zleva v člunu autorka článku Hana Režnárová, Jana Kunzová, Jakub Kubačka a vedoucí polské delegace Slawek Janiuk.

Projížďka mezi porosty leknínů, stulíků, kotvic, plavínů, řezanů, lakušníků, šípatek, šmelů, orobinců, ale především rákosu.

V deltě jsme se projeli kanály, která nás zavedly mezi rákosiny, mezi porosty vrb, ale i na velké plochy jezer a prošli jsme se i po stepi.

Environmentální projekty

Mezinárodní kemp mládeže pod názvem Multifunkční zemědělství Kemp byl podpořený programem Erasmus+KA1 Mládež Spolupráce CZ. Zúčastnily se ho tři organizace ze tří zemí: Moja.Opava.cz, Zespól szkol Komorno z Poska a OZ Guločka ze Slovenska. Sjelo se celkem 34 účastníků, kteří se již znali z předchozího únorového kempu s názvem Komunitní přístup k zemědělství . Mezinárodní setkání mládeže proběhlo na přelomu září a října 2015 (25.9.-2.10.2015) na Hasičské škole v Jánských Koupelích u Opavy, koordinátorem projektu byli tentokrát Češi. Ostřílená parta středoškoláků si dala za cíl strávit společně týden v údolí Moravice s programem, který byl na míru ušitý budoucím farmářům a agropodnikatelům. Byly dohodnuty exkurze a konzultace z oboru, a to: ve Vojenském újezdu Libavá - Luboměř nad Strážnou (chov hovězího dobytka), v Tršicích (zahrádkářská výstava), v ZD Kružberk (chov hovězího a produkce bio mléka), ve Starých Těchanovicích (moštárna, principy fungování MAS Opavsko), v Mokřinkách (Břidličná stezka), v Zálužné (soukromý včelař, pravidla včelaření, ochutnávka medu podle období stáčení), v Olomouci (zahradní výstava na kole) aj. V rámci exkurzí jsme se dozvěděli hodně praktických i odborných informací a zároveň jsme měli možnost konzultovat své dotazy a nápady. Zástupce MAS Opavsko Petr Chroust účastníkům také ukázal možnosti čerpání evropských dotací a venkovského rozvoje. Portfolio aktivit doplnily 2 enviromentální workshopy, které vedl zkušený lektor organizace Natura Opava Bc.Jakub Kubačka na mokřadech v Raduni a v Městských sadech v Opavě, kde představil i svůj projekt Revitalizace jezírek v opavských sadech. Velké potěšení jsme měli z tvořivých dílen, kde jsme si na jednotlivých stanovištích nejprve nazdobili květináč technikou decoupage a vedle jsme si utočili svíčku ze včelího vosku. Vše jsme pak použili a vytvořili si svůj podzimní svícen. Dalším stanovištěm bylo pletení košíků z papírového proutí. V mezičase jsme si zahráli šprtec, ping pong a fotbal, prozkoumali jsme okolí díky orientačnímu běhu, našli jsme na Libavě pramen řeky Odry, vytáhli jsme zpěvníky, zazpívali si s kytarou. Nakonec zavoněly celou budovou perníky, které jsme si vlastnoručně upekli a nazdobili, část pěkně po staročesku mandlemi a část pomocí barevných polev. Jako červená nit se programem proplétaly aktivity neformálního vzdělávání, ať už to byly hry (energizery a icebreakery), které připravily Hanka s Májou nebo facilitované diskuze s národními lídry a nesmíme zapomenout také na evaluační kulaté stoly. Poslední večer byl také ve znamení předávání

Osvědčení o účasti a perníkových medailí s velkou jedničkou. Společně nám bylo moc dobře a určitě se v budoucnu pustíme do dalších dobrodružství……! Napsala: Mgr. Radka Šrajerová

Skupinové foto u pramene řeky Odry.

Pečení perníčků

Návštěva farmy chovu skotu v Luboměři nad Strážno.

Zoologie

Hadi našeho okresu jsou již zazimovaní Ve své publikaci Obojživelníci a plazi ČR autor Ivan Zwach píše: “Ochrana stanovišť obojživelníků a plazů je naprosto zásadní věc. Bez ochrany celého území výskytu, kam náležejí tato stanoviště: zimoviště, tahové cesty, shromaždiště - rozmnožiště, stanoviště během vegetace, čili loviště (areál lovu potravy), nemá druhová ochrana smysl.”

V našem okrese žije užovka obojková, užovka hladká a zmije obecná. Jsou zaznamenána pozorování užovky podplamaté Natrix tessellata na rybníku Štěpán, ale fotografický doklad zatím neexistuje. Všichni obojživelníci a plazi jsou u nás zákonem chráněni, stejně jako biotopy, ve kterých se nacházejí. Hadi jsou studenokrevní živočichové, kteří neumějí vyrábět tělesnou teplotu. Ta je stejná jako teplota prostředí. Proto se vyhřívají na slunci, a to ihned po opuštění svého zimoviště během dubna, kam se nastěhovali kvůli přezimování už během října minulého roku. Někteří hadi, jako jsou užovka obojková a podplamatá nakladou vajíčka, jiní - jako užovka hladká a zmije obecná, rodí živá mláďata. Nejedná se však o pravou živorodost, hadi nemají placentu. Vylíhnou se z vajíčka v těle samice a z kloaky pak "porodí" mláďata užovky hladké a zmije obecné.

Zmije obecná Jejím blíbeným stanovištěm jsou například lesostepní oblasti, prosluněné horské stráně, rašeliniště nebo mokřady. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukrytý nebo se vyhřívá na sluníčku a potravu loví v noci. Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 60-75 cm , samci však maximálně 60 cm. Dožít se mohou 20 až 25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička (všechny naše užovky mají zorničky kulaté). Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci (nejčastěji myši a hraboši), obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce. Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky. Její jed se přeceňuje. Pozor je však třeba dávat u starých nemocných lidí, malých dětí a zejména na možnou alergickou reakci.

Zmije obecná Vipera berus.

Jediným jedovatým hadem u nás je zmije obecná, která má také jediná svislou zornici. U savců ji má třeba kočka a u obojživelníků žába blatnice skvrnitá.

Užovka hladká Je 50 až 75 centimetrů dlouhý had. Dožívá se asi 10 let. Má plochou hlavu, která je těžko odlišitelná od krku. Její ošupení je, na rozdíl od užovek rodu Natrix, hladké a podle něj vlastně dostala i své jméno. Samci bývají hnědí, někdy až do červena. Samice jsou naproti tomu spíše šedohnědé. Na hřbetě se skvrny někdy spojují, takže užovka připomíná zmiji. Z těchto důvodů je velmi často zabíjena. Na rozdíl od zmijí však její oči mají kulatou zřítelnici.

Užovka hladká Coronella ausriaca

Vyskytuje se na slunných a kamenitých, křovinatých stráních a ve skalách. Loví především ještěrky, mláďata žerou i kobylky a další hmyz. Je to denní živočich. Páří se většinou v dubnu. Je živorodá, březost trvá 3 až 4 měsíce, poté samice klade živá mláďata 12 až 20 cm dlouhá. Většinou jich bývá 8 až 14. Při ohrožení vypouští zapáchající tekutinu z kloaky a zuřivě kouše.

Užovka obojková Užovka obojková je náš nejběžnější had. Dosahuje délky 100-120 cm. Dožívají se až 10 let; nejstarší jedinec v zajetí se však dožil 23 let. Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Vyskytuje se většinou v blízkosti vody, ale ani to není pravidlem. Často se objeví na i vinicích nebo v blízkosti lidských obydlí. Živí se obojživelníky a rybami, ještěrkami a hmyzem. Přes zimu ulehá do zimního spánku a páří se krátce po jarním probuzení v dubnu až v květnu. V červnu až v červenci klade osm až čtyřicet vajíček do náplavových hromad dřeva a listí nebo do kompostu. Na hadníky, což je vlastně kompost v ohradě ze dřeva, se můžete podívat na Raduňském mokřadu, Tam je postavili pro užovky obojkové ochránci přírody. Mláďata se líhnou po šesti až deseti týdnech. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Užovka se brání vypouštěním zapáchající tekutiny z kloaky a thanatozou - předstíráním smrti. Jedovaté sliny působí na obojživelníky. Pro člověka není jedovatá.

Užovka obojková Natrix natrix

Šupiny u užovky obojkové jsou na břiše černobíle skvrnité. U druhé vodní užovky, užovky podplamaté, jsou tyto šupiny žlutavé až oranžové

Páření užovek obojkových. Samec je podstatně menší.

Preparát měsíce

Havran polní v Historické budově Slezského zemského muzea v Opavě Mezi krkavcovité ptáky, kteří u nás žijí, patří kavka obecná, o které jsme psali v minulém čísle Zpravodaje. Dalšími jsou ořešník kropenatý, straka obecná, sojka obecná, vrána obecná šedá, vrána obecná černá, krkavec velký a havran polní, jehož preparát najdete v expozici ptactva. Jedná se o preparát Viléma Borůvky. Havran polní Corvus frugilegus

Havran polní patří mezi zpěvné ptáky z čeledi krkavcovitých. Má černé peří s kovovým leskem, které přechází až na nohy, kde mírně odstává a tvoří tzv. „kalhotky“. Jeho křídla jsou široká a při letu jsou patrné jejich mírné prstovité špičky. Havraní zobák je poměrně dlouhý a rovný, u dospělých jedinců je kořen zobáku neopeřený, bělavé barvy. Právě kalhotky a lysý kořen zobáku havrana spolehlivě odlišují od vrány černé, se kterou si ho lidé často pletou. Havrani jsou společenští ptáci, kteří hnízdí ve velkých stromových koloniích a i mimo dobu hnízdění se zdržují v hejnech. Zajímavým fenoménem v životě havranů je nocování, kdy zejména v zimním období ptáci odlétají na jedno osvědčené nocoviště, kde se jich mohou shromáždit i desetitisícové počty. Toto nocoviště pak opouštějí ráno s rozedněním a směřují do polí, kde hledají potravu nebo putují dále do měst, často i několik desítek kilometrů daleko. Hlasem havrana je krátké, hluboké „gag“ nebo protáhlé „króó“, někdy i vysoké „kirrr“. Havrani hnízdí ve stromových koloniích, které mívají často i několik set párů. Během námluv sameček přináší své vyvolené jako svatební dar potravu. Samička snese koncem března nebo začátkem dubna do velkého neuspořádaného hnízda 4 - 5 zelenošedých hnědě a zeleně kropenatých vajec a zahřívá je. Vylíhlá mláďata pak krmí oba rodiče. Jako potrava slouží havranovi hmyz, plody a semena, někdy i drobní obratlovci a odpadky. Někteří naši havrani zhruba v polovině října odlétají do zimovišť, která leží ve Francii. Ve stejné době k nám přilétají havrani z hnízdišť v Polsku, Bělorusku, ale i z dalekých oblastí Ruska v okolí Uralu. Havran polní je široce rozšířen v celé severní a střední Evropě, na jihu Evropy se vyskytuje pouze v zimě, kromě toho žije i v Asii až na Dálném východě Ruska a v Číně. Někteří naši havrani zhruba v polovině října odlétají do zimovišť, která leží ve Francii. Ve stejné době k nám přilétají havrani z hnízdišť v Polsku, Bělorusku, ale i z dalekých oblastí Ruska v okolí Uralu. Město Opava se může pochlubit největší hnízdní kolonií havranů ve Slezsku i na celé Moravě. V areálu Psychiatrické léčebny v Olomoucké ulici hnízdí každoročně minimálně 300 párů havranů. Menší kolonie havranů s přibližně 25 hnízdy se nachází i před Historickou výstavní budovou Slezského zemského muzea.

Text: Andrea Kučová, Libor Praus Fotografie: Andrea Kučová, Libor Praus

Pro pokračování klikněte ZDE

Pro pokračování klikněte ZDE

Pro pokračování klikněte ZDE

Pro pokračování klikněte ZDE

Model Sluneční soustavy

Představujeme model Sluneční soustavy U rektorátu Slezské univerzity najdete další část modelu Sluneční soustavy, který představuje planetu Mars. Ta je v modelu představována kuličkou o průměru 1,1 cm, což je poměr velikosti k modelu Slunce - koule před Hláskou.

Planeta Mars. Zdroj: Wikipedie.

Mars byl kdysi také považován za obydlenou planetu. Představy o Marsu vzaly za své už v roce 1965. Kosmická sonda Mariner doletěla k Marsu a pořídila první zřetelné snímky planety zblízka. Fotografie ukazovaly pustou planinu bez života, rozrušenou jen krátery. O deset let později byl zkoumán dvojicí amerických sond Viking. Přistávací moduly nesly na své palubě biologickou laboratoř. Ani jeden z pokusů však existenci života nedokázal. Nejvyšší sopky se jmenují Astraeus Mons a Olympus Mons. Jejich vrcholy se tyčí do závratné výšky 25 kilometrů nad okolní krajinu! V dávné minulosti bylo na Marsu ohromné množství vody - v řekách a mělkých mořích. Kam se poděla? Vědci se domnívají, že voda je nyní zachycena v ledu pod povrchem. Na severním a jižním pólu Marsu jsou ledové polární čepičky. Není to však led, který známe ze Země. Zima na Marsu je velmi chladná a při teplotách méně než 100 o C zmrzne nejen voda, ale i oxid uhličitý obsažený v atmosféře. Mars byl zřejmě v dávné minulosti vlhkou a teplou planetou. Možná, že tenkrát tam byly příznivé podmínky pro vznik života a třeba se nám někdy podaří najít jeho otisky alespoň ve formě fosílií. Na Marsu je den dlouhý přibližně jako na Zemi. o Průměrná teplota povrchu Marsu je -30 až +40 C, jenže atmosféra s velkým obsahem oxidu uhličitého život, který známe na Zemi, zcela vylučuje. Mars má dva velmi malé měsíce, jmenují se Phobos a Deimos. Podle řecké mytologie jsou to Strach a Hrůza.

Novorenesanční budova Městské spořitelny postavena na místě vojenských kasáren 1899-1902 podle projektu K. Kerna. Fasáda je zdobená alegoriemi zemědělství řemesla a obchodu od F. Baumcartnera.

V modelu je planeta Mars znázorněna kuličkou o průměru 1,1 cm.

Slezská univerzita, budova rektorátu Budova, jejíž průčelí směřuje na Náměstí republiky, byla postavena v roce 1914. Sloužila téměř 90 let různým vojenským institucím. V roce 2001-2003 byla nákladně rekonstruována a přestavěna pro potřeby rektorátu a Matematického ústavu Slezské univerzity v Opavě.

Rozhovor

Zoolog Ladislav Baday nemá rád plané řeči o ochraně přírody “Základním předpokladem, jak zlepšit náš vztah k přírodě, je pochopit, jak to v ní funguje. Ještě se bohužel najdou jedinci, kteří to dosud nepochopili a přitom pracují ve funkcích, kde přímo ovlivňují vztah k přírodě,” říká zkušený ekolog a ochránce přírody Ladislav Baday z Hlučína. Velkou důležitost přikládá vzdělanosti a výchově mladé generace. Jeho Středoškolský klub na Okresní stanici mladých přírodovědců vykonal mnoho dobrých ochranářských skutků. Na jeho aktivity vzpomínají jeho členové v dobrém i po dvaceti letech. Co ta výstavka biotopů na ZŠ v Mokrých Lazcích, kterou jsi vytvořil spolu Michalem Jakubcem, současným preparátorem Slezského zemského muzea? Myslím si, že se povedla. Tenkrát jsme s tehdejší ředitelkou Vlastou Vlčkovou a Michalem Jakubcem přetvořili síň tradic na chodbě na Školní přírodovědné muzeum. Během výuky přírodopisu si třída zajde na chodbu a výuka pokračuje tam. V některých školách jsou vycpaniny ukryté ve skříních, v kabinetech, tady jsou na očích dětí stále. Když je podzim, mohou si žáci prohlédnout třeba ježka a učitel pohovoří o jeho životě. O tom, že se na podzim musí pořádně vykrmit, aby vydržel zimní spánek. Před vitrínkou s brko-slavem severním si vzpomenou, že tento návštěvník ze severu, který k nám zavítá v kruté zimě, byl nalezen mrtvý na zahradě u dědečka jednoho z žáků. Preparátor ho vlastně "zachránil" jako učební pomůcku a je užitečný i nadále.

Pracoval jsi i v Ostravském muzeu, kde jste vytvořili na svou dobu velmi revoluční přírodovědnou expozici, o co tenkrát šlo? V roce 1990 jsem vytvářel se svými spolupracovníky v Ostravském muzeu opravdu na svou dobu nezvyklá dioráma v zasklených skříních, ve kterých jsme představovali různé biotopy s dermoplastickými preparáty živočichů, kteří žijí: v lese, u vody, na poli atd. Bylo jich celkem osm. Myslím si, že nejvíc se nám povedla skříň, ve které byl představen život na haldách. Expozice v diorámách již neexistuje, byla zcela přetvořena. Je moderní a prý podle nejmodernějších didaktických měřítek. Vypadá úplně jinak, než jsem o ní vyprávěl svému vnukovi Lukášovi. Byli jsme se na ni společně podívat. Po prohlídce Lukáš zklamaně pronesl: "Dědo, to je to, o čem jsi mi vyprávěl?" Stále si myslím, že zajímavější expozice, hlavně pro děti, je taková, kde jsou živočichové a rostliny ve svém přirozeném prostředí. Pěkná expozice v tomto duchu je v olomouckém Vlastivědném muzeu. V Historické budově Slezského zemského muzea v Opavě byla vytvořena také nová, velmi pěkná expozice, ale poněkud v jiném stylu.

Jak se díváš na výuku přírodopisu a biologie na školách. Mám na mysli metody výuky? Přírodověda se má především učit v přírodě, v lese, na poli, u vody. Proto jsou velmi důležité komentované vycházky. Jsou učitelé přírodovědy a biologie, kteří raději učí ve třídách, i když je venku hezky, protože mají strach, aby se jich děti na něco nezeptali, co neznají. Je to škoda. Přece není ostuda, že neznám toho brouka nebo tuto rostlinu. Můžeme společně živočicha nebo rostlinu najít v atlase. To hledání je také cíl, jak se zpívá v jedné písničce.

Na návštěvě preparátorské dílny SZM, kde občas vypomůže.

Na Naučné stezce rybník Štěpán

“Přírodověda se má především učit v přírodě, v lese, na poli, u vody. Proto jsou velmi důležité komentované vycházky. Jsou učitelé přírodovědy a biologie, kteří raději učí ve třídách, i když je venku hezky, protože mají strach, aby se jich děti na něco nezeptali, co neznají.” Vyhledáváš informace na internetu? Přednost dávám výhradně poznávání přírody, zvířat a rostlin, v přírodě. Tak jsem žil dosud a ani nyní to nehodlám měnit. K tomu budu vést své vnuky. Když otočím kámen v lese, zjistím zvířátka, která tam najdu a vidím, jak jsou velká a barevná. Jsou úplně jiná ve skutečnosti, než vypadají na obrázku. Vzpomínám si na celostátní kolo soutěže Zlatý list, kde děti poznávaly ryby našich vod. Připravil jsem do okurkových láhví mřenku, hrouzka a vranku. Když jsem se ptal jednoho soutěžícího, co je to za rybu, bez uzardění řekl, že je to treska.

Kolik bylo v něm nejvíc členů? Stálých členů bylo až 30, ale na akcích se jich scházelo mnohem víc. Činnost klubu byla velmi pestrá, ale vždy zaměřena přírodu, její pozorování a ochranu. Studenti pracovali neformálně ve skupinách a měli konkrétní úkoly. Tak například skupina botaniků mapovala výskyt chráněných rostlin, ornitologové pomáhali při kroužkování ptáků a tak podobně. Nebylo to však samoúčelné, výsledky jsme odevzdávali na Odbor životního prostředí na okrese, kde jsme úzce spolupracovali s RNDr. Vítem Balnerem. Byla to spolupráce oboustranně výhodná. RNDr. Vít Balner nám, ze své funkce, zajistil vstup na místa, kam bychom se jinak nedostali. A my na oplátku jsme prováděli různé průzkumy a zapojovali se do ochranářských akcí. Některé akce, jako je kroužkování ptáků na loukách v Dolním Benešově, mají své pokračování. Poslední taková akce, nazvaná Festival ptactva, proběhla koncem letošního září. Byl jsem tam s vnukem Lukášem a vzpomněl jsem si na ta první kroužkování před téměř třiceti lety! Některé akce byly tak dobře připravené, že je vysílala i televize. Na které členy si často a rád vzpomeneš a co nyní dělají? Vyjmenovat jen některé se neodvažuji, protože bych těm nevyjmenovaným ublížil. Všichni to byli zapálení přírodovědci a cítil jsem se mezi nimi velmi dobře.

“Přednost dávám výhradně poznávání přírody, zvířat a rostlin v přírodě. Tak jsem žil dosud a ani nyní to nehodlám měnit.”

S tím souvisí další otázka. Víme o tobě, že jsi velkou část svého života věnoval mládeži. Tvůj přírodovědný středoškolský klub byl známý svými aktivitami široko daleko. Přírodovědný klub vznikl na bývalé Okresní stanici přírodovědců v Opavě na Husově ulici, kdy to bylo? Klub pracoval od roku 1992. Práce se Středoškolákem, jak jsme ho familiérně nazývali, patří mezi nejšťastnější období mého života. A myslím, že tak hovoří i bývalí členové tohoto klubu z Hlučína, Opavy a Krnova. Dokonce, aniž jsem tomu dal já nějaký podnět, založili tzv. Baday klub, kde se bývalí členové stále scházejí a vzpomínají na krásné chvíle, které tenkrát zažívali. Dnes to jsou učitelé, lékaři, inženýři, kterým vztah k přírodě dodnes vydržel a vedou k němu i své děti. Ty si přivážejí na setkání Baday klubu. Co bylo jeho náplní a koho sdružoval? Byli to studenti středních škol, kteří přiváděli na akce i své kamarády. Někdy se na akci v přírodě sešlo až 85 účastníků. Pokud se jednalo o nějaký zájezd autobusem, pak vyvstal problém, komu dát přednost. Na mnohé nezbylo místo v a to jsem opravdu těžko nesl.

U Krömerovy lípy v Hlučíně Jasénkách, která byla v roce 1999 vyhlášena památným stromem. Obvod kmene má 670 cm, vysoká je 23 m, stáří je odhadnuto na 290 let.

Vedl jsem také výzkumné práce členům přírodovědného klubu, kteří o to měli zájem. Jeden člen Tomáš Matyáštík, dokonce obhájil disertační práci na téma o jezevci lesním. Myslel jsem, že najdu ještě místo, kde bych ve sledování jezevců ve volné přírodě mohl pokračovat, ale nenašel jsem ho. Dokonce ani dobrou vůli těch, kterým to vhodné místo patří. Jak se díváš na současný přístup lidí k poznávání přírody? Obávám se, že je málo těch, kteří mají o přírodu vážný zájem a ubývá těch, kteří se snaží pochopit, jak to v přírodě funguje. Mnoho jich tvrdí, že to jim peníze nepřinese. Obávám se, že nám vyrůstají děti v Homo ekonomicus a že už nejsme Homo sapiens, člověk moudrý. Bude to krušná cesta pochopit, že bychom měli být především moudří a ne jen bohatí.

Tento snímek byl pořízen pár dnů před tím, než se bobrovi podařilo tuto vrbu skácet úplně.

Dělali jste vedle poznávání nových zajímavých biotopů i praktickou ochranu přírody. Můžeš uvést nějaké příklady? Bylo to, již zmíněné, kroužkování ptáků v Dolním Benešově. Vedle pěvců bylo velmi zajímavé kroužkování volavek popelavých v jejich kolonii u Píště. Počítali jsme netopýry v bunkrech pohraničního opevnění, ale i v břidlicových štolách v Černém dole v Čermné. Přesazovali jsme chráněné rostliny z ohrožených lokalit, tzv. transfery. Upravovali jsme břehy potoků a zpevňovali je pomocí kůlů a prostory mezi nimi jsme vyplétali vrbovým proutím. To byla akce v Dolním Benešově. Ve Zlatých Horách jsme navštívili závod na řezání mramoru a stali se z nás geologové. Navštívili jsme meteorologickou stanici na Červené hoře na Budišovsku, kde jsem byli rázem všichni meteorologové. Několikrát jsme měli bohatý program v Jindřichově. Jen na okraj: v Jindřichově na chatě byl založen Klub hyen při našem Středoškolském klubu. Přijali jsme zde stanovy, kde první článek zněl: "Členem klubu hyen se stává automaticky každý člen SŠK, který předloží Vladimíru Badayovi alespoň jeden kus mršiny kteréhokoliv živočicha, kromě hmyzu... ". Byly rozdány i tituly "Čestná hyena", ta musela během roku předat 5 mršin. Ve výčtu mnoha desítek akcí bych mohl pokračovat dlouho! Jaké zvíře máš nejraději, víme, že určitě všechna, přesto, které jsi prostudoval naprosto nejvíc? Opravdu jsem poznal mnoho zvířat a mám i zkušenosti s jejich chovem. Hlavně těch, která jsem našel zraněná. Doma mám stanici hendikepovaných zvířat. Lidé vědí, kam zanést zvěře, které najdou zraněné. Choval jsem doma lišky, psíka mývalovitého, krkavce, čejku atd. Ale nejraději vzpomínám na své jezevce. Choval jsem je, vlastně jsem je sledoval ve volné přírodě a prováděl průzkum jejich bionomie a zjistil jsem, že jsou to v přírodě velmi užitečné šelmy.

Myslíš, že dnešní mládež má stejný zájem studovat přírodu jako před třeba dvaceti, třiceti lety? Uvedu příklad. Znám matku, která nutí svého syna chodit do jednoho kroužku. Jako důvod uvádí, že ho přece zaplatila, a proto tam chodit bude! Jak by jsi zhodnotil současnou myslivost, myslíš, že jsou všichni natolik vzdělaní, aby si mohli pořídit zbraň a jít do lesa? Střílet se naučí každý, kdo chce. Mnoho lidí se naučí i myslivecké předpisy i seznam zvířat, která se střílet nesmí, protože jsou chráněná. Ale ruku na srdce, jsme tak biologicky vzdělaní, abychom to zvíře určili? Já myslím, že mnozí ne! Jsi známý ochránce přírody hlučínské přírody. Které zásahy do přírody na Hlučínsku se ti nelíbí, a které se naopak povedly? K těm, co se mi nelíbí, se nechci vyjadřovat. Líbí se mi činnost hlučínské ochranářské organizace Agri nostra, která se stará o přírodovědně hodnotné lokality, mokřady apod. Jejich činnost je na webu: www.agrinostra.cz. Myslím, že jdou správnou cestou.

Práce s dřevem ho baví. Zde vydlabává nosorožíka s velkým rohem.

Rád fotografuješ a své snímky mohou vidět milovníci přírody na www. lovy. Uvedl jsi, že zhlédnutí některých snímků je nepoměrné, na užovku se podívá třeba 12 lidí, na paroží až 1000! Čím to je, že lidé moc nezajímají “obyčejná zvířata”, která jsou pro tebe určitě ta nejkrásnější? Mluvíš o webových stránkách myslivců, tam se prezentují úlovky. Nějaká užovka podplamatá je nezajímá.

Co by jsi čtenářům Zpravodaje přál nakonec? Přál bych jim, aby si vážili každého živého tvora pro svou jedinečnost. Otázky pokládal Milan Kubačka Fotografie: archiv Ladislava Badaye

Máš dva vnuky, chodíš s nimi na vycházky. Zdědili po tobě pozorovací talent a lásku ke zvířátkům? Ten mladší Samuel má teprve tři roky, to se ještě hlubší zájem přírodu nepozná. Starší Lukáš se mnou chodí do přírody často. Naposledy jsme spolu byli na kroužkování ptactva v Dolním Benešově. Jako všichni kluci se vidí v počítačových hrách. Zjišťuji, že mezi spolužáky je uznávaný ten, který v nějaké počítačové hře se dostal třeba do devátého levelu. Nevím sice o co jde, ale moc se mi to nelíbí. I když jsi říkal, že jsi rád v přírodě, není lehké najít místo,kde by jsi byl sám. Všude chodí plno lidí. Určitě by se nějaká našla, prozraď kam? Rád se procházím po Vinné hoře, kolem Poštovního rybníku a rybníku Štěpán, pěkná vycházka je kolem Štěrkovny.

Manželka Daniela s vnukem Lukášem pozorují ježka.

Máš štěstí, že tvou zálibu ve fotografování sdílí i manželka. Kdy jste spolu byli naposledy na vycházce a co jste nafotili? Naposledy jsme byli i s vnukem Lukášem na kroužkování ptactva v Dolním Benešově. Fotografie jsem poslal redakci Opavského přírodovědného zpravodaje. Fotografuješ rostliny a zvířata především jako doklad. Kterých fotografií si ceníš z těchto důvodů nejvíc? Stejně tak se ptáme i manželky. Dodnes se mi líbí fotografie prasete divokého, které pohodlně leželo a v očích mělo spokojený výraz. Pochopil jsem, jak se cítí “prase v žitě”. Manželce se podařilo zachytit ploštici. Fotografie má svůj půvab.

U rodinného domku mají minizoo. Obyvatelé Hlučína a blízkého okolí to vědí a donášejí zde poraněná zvířata. Tento bobr však srážku s autem bohužel nepřežil.

K jeho zamilovaným místům v hlučínské přírodě patří Vinná hora, Štěrkovna, Poštovní rybník a rybník Štěpán, kde se rád zastaví a pozoruje ptactvo, tentokrát to jsou kachny divoké.

Jeho celoživotní láska - jezevci, se kterými zažil spoustu zajímavých příhod. Dlouhodobě je pozoroval a tím přispěl nemalou měrou k poznatkům o způsobu života těchto lasicovitých šelem.

Říjnový kvíz

Ověřte si své znalosti Testové otázky

1) Kteří z těchto hadů u nás žijí? slepýš křehký, zmije obecná, užovka podplamatá, užovka červená, užovka hladká 2) Čím se živí užovka podplamatá? drobnými hlodavci, rybami, žábami, čolky, vajíčky ptáků 3) Jak se nazývá člověk, který se zabývá rybami? herpetolog, ichtyolog, parazitolog, filolog 4) Jakou barvu duhovky má oko dospělé kavky obecné? modrou, červenou, bílou

Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí) 6) Užovka- obecná 7) Zmije- podplamatá Rozhodnutí o správnosti 8) Zmije obecná a užovka hladká rodí živá mláďata. Ano Ne 9) užovka obojková a užovka podplamatá kladou vajíčka. Ano Ne 10) Užovka podplamatá loví hraboše a myši. Ano Ne Jak se jmenují tyto dopělí krkavcovití ptáci?

5) Do jaké čeledi patří ořešník kropenatý ? skřivanovití, krkavcovití, kurovití Výsledky zářijového kvízu: Testové otázky: 1 pelikán kadeřavý, pelikán bílý, slípka zelenohohá 2 šmel okoličnatý, rákos obecný, plavín štítnatý 3 2 700 km2 4 slukovití 5 kulíkovití Spojovačky: 6 chrpa polní 7 mák vlčí

A

Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ano, 10 ne Poznáte, co je na obrázku: A chrpa polní B chrpa luční

B

A

B

Omalovánka

Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu: [email protected]. Budete zařazeni do soutěže. Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.

Veverka Čiperka a košík plný hub "Co to neseš v tom košíčku?" ptá se liška veverky Čiperky. "Ále, nějaké houby. Ty si chci usušit a schovat na zimu do své dutiny. Už tam mám oříšky, šišky se semínky, bukvice, žaludy ...". "Můžu se podívat?" zeptala se kmotřička lištička. "Můžeš," řekla veverka a podala ji košíček. "Mám v něm nějaké hříbky a muchomůrky!" "Muchomůrky? Ty se chceš otrávit?" Veverka jí vysvětlila, že to je jiná muchomůrka než ta jedovatá. Je to muchomůrka růžovka! A ta je výborná jedlá houba. Liška se podívala do košíčku a viděla ještě hřib dubový, holubinky a další chutné houby. "A kde máš tu svou spižírnu? Neboj se, já na strom nevylezu, mně to můžeš klidně říct. To kdybych byla třeba kuna, tak bych ti ty houby nechala, ale pochutnala bych si přímo na tobě! Kuna totiž je jediná šelma, která tě dohoní, protože je ještě obratnější a rychlejší než jsi ty a tvé kamarádky veverky. Kuna houby nejí, ale loví třeba myši. No a, promiň, ty veverky," řekla to veverce Čiperce bez obalu. "Tu spižírnu mám v dutině pod třetí větví toho velkého dubu u rybníka. Je to ten dub, který má větve daleko nad hladinu a sedává na něm ledňáček, který loví malé rybky v rybníce. Sám říká, že je to tu lepší než v řece. V našem rybníku je mnoho malých rybiček, jmenují se střevličky východní..." "Kde jsem to skončila?" říká veverka. "Já se vždycky tak rozpovídám..., aha, ptala ses na tu spižírnu! Tak tu můžeš krásně vidět!" A ukázala na dřevokaznou houbu - choroše, který vyrostl nad otvorem dutiny. Liška se zadívala na dub a najednou vykřikla:"Myslím, že se asi proběhneš, tak ahoj," řekla veverce, když uviděla kunu, jak se k nim blíží.... Veverka odhodila košíček do křoví a dala se na úprk. Vyběhla hbitě po kmeni až na špici tenké břízy, skočila na druhou, třetí a potom zmizela ve smrkovém lese. Liška v duchu přemýšlela: "Škoda, že nejím houby, je jich zrovna tady plný košík. Ale přece jen, nechám ho veverce Čiperce i s houbami pod dubem, protože jak znám tu starou kunu Zuzanu, tak ta veverku určitě nedohoní. Čiperka se vrátí a ráda si odnese houby do své spižírny."

Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové, entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti, geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…

Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny, rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org

Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616 e-mail: [email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava