Váení zákazníci, dovolujeme si Vás upozornit, e na tuto ukázku knihy se vztahují autorská práva, tzv. copyright. To znamená, e ukázka má slouit výhradnì pro osobní potøebu potenciálního kupujícího (aby ètenáø vidìl, jakým zpùsobem je titul zpracován a mohl se také podle tohoto, jako jednoho z parametrù, rozhodnout, zda titul koupí èi ne). Z toho vyplývá, e není dovoleno tuto ukázku jakýmkoliv zpùsobem dále íøit, veøejnì èi neveøejnì napø. umisováním na datová média, na jiné internetové stránky (ani prostøednictvím odkazù) apod. redakce nakladatelství BEN technická literatura
[email protected]
Sedmnáctý zápis: V místì, kde jsou polygamní (úterý 4. 11.) V úterý ráno po snídani (nìjaká manga, buráky a mastné tìstové koblíky) jsme odjeli do Ihosy celkem plynulá, sedmihodinová asi stopadesátikilometrová cesta nepøeplnìným autobusem. Pìknou krajinou plnou zelenì a obèas i docela hezkých druhotných lesù, mezi rýovými políèky v údolích a vinicemi na svazích, dále na jih pak zajímavým pohoøím, po stále jetì dobré silnici jsme se dostali do padesát kilometrù vzdáleného Ambalavaa, kterým jsme jen projeli. Bylo to nicménì poslední mìsto kmene Betsileo (Neporazitelní), který je usídlen na jih od Antananarive a jejich metropolí je Fianarantsoa, kterou jsme vèera opustili. Ne se tedy odsuneme k dalímu kmeni, musím o nich napsat jetì jednu chytrost, kterou jsem nìkde vyèetl. Betsileové toti ve svých lesích objevili v 17. století pavouka (latinsky se jmenuje Nephilla madagascariensis, èeský název asi neexistuje), jeho samièka má rozpìtí nohou okolo dvaceti centimetrù. O co vìtí je samièka, o to mení je sameèek. Ten i s noièkami mìøí sotva jeden centimetr. Nejene je malièký, navíc je i líný. Zatímco samièka stále snuje pavuèiny a chytá do nich hmyz a dokonce i drobné ptáky, sameèek nedìlá nic, lebedí si poblí a nechá se ivit. Tak to pokraèuje a do té doby, ne provede to jediné, co umí ne dámì vyrobí potomstvo. Jakmile je tato jeho povinnost splnìna, stane se v oèích velké pavouèí matky zbyteèný a ta ho seere. Tak se tato pavouèice staví po bok íøicím a kudlankám. Kvùli tomu to ale nevyprávím. Zajímavé je, e pavuèiny tìchto pavouèic jsou tak silné, e se v ní spolehlivì zachytí nejen mení ptáci, ale taková pruná sí dokáe odhodit prý èlovìka za chùze zpìt! Betsiley napadlo tkát z jejich vláken lamby. Nìkde poblí Fianarantsoy prý byl zaèátkem naeho století dokonce zøízen velkochov tìchto pavoukù a velká tkalcovská dílna. Velkovýroba se sice neosvìdèila ono není jednoduché donutit pavouèici k práci, kdy nechce, a navíc vlákna, která tkaly, byla prý moc krátká. Pøesto se dodnes alespoò obèas a podomácku látky z pavouèích vláken tkají. Pro ivé lidi jsou ale tabu, pouívají se jen pro balení mrtvých pøi slavnostních rituálech obracení mrtvých, pøi famadihanách... Cestou na jih od Ambalavaa se zaèala krajina mìnit a místo zelenì nastoupila vyschlá polopou. Nad ploinu místy vystupovaly podivné, mohutné, oválné, majestátnì vypadající rulové skály, které zvlátním pochmurným zpùsobem ozvlátòovaly tuto nehostinnou krajinu témìø bez stromù, jen s uboze vypadající suchou trávou. Silnice byla místy velmi dobrá, místy ménì dobrá, ale zdálo se mi, e alespoò na nìkterých úsecích probíhají stavební práce. To mì doslova zarazilo, protoe zatím jsem nikdy nikde nikoho silnici opravovat nevidìl. Asi v pùli cesty jsme projídìli okolo podivných granitových skalních útvarù vystupujících z travnaté stepi a pak u jsme se octli v kraji pasteveckého kmene Barù, který má z celého Madagaskaru nejtmaví ple a nejvíce africké rysy. Skupinka pìti pastevcù s dlouhými holemi, která pøistoupila k nám do autobusu a usadila se hned vedle nás, vypadala hrdì a bojovnì z doslechu jsem vìdìl, e Barové bývají nepøáteltí a obèas i nebezpeèní, a tak jsem se s nimi pustil do pantomimické komunikace, abych si to ovìøil. Výsledkem bylo, e na mì vyebrali nìkolik cigaret a dali mi napít rumu. Hroznì páchli. Barové jsou jako jediní z celého ostrova polygamní, v dnení dobì ale u spíe jen teoreticky. Chce-li se toti místní mu oenit, musí se rodinì nevìsty prokázat takovým majetkem, aby bylo jisté, e ji uiví. Bohatství se zde posuzuje podle velikosti stáda krav zebu. Bohuel bìhem posledních dvaceti let se stáda scvrkla natolik, e kapitál mladíkù staèí vìtinou sotva na jednu enu. Nìkde pøed Ihosy se krajina zmìnila úplnì a dostala opravdový jiní ráz. Zaèaly se objevovat rùzné obrovské kaktusy, aloe, agáve, sisaly a také baobaby. Na noc zùstáváme zde, v Ihosy, v centru Barù. Roste tu spousta obrovských kaktusù, silnice jsou písèité a jinak se tu nedìje celkem nic. Snìdl jsem nìkolik sladkovodních smaených ryb, které se opékaly na triti, nìkolikrát jsem proel dvì zdejí ulice s vesmìs pøíjemnými, ale nepøí-
A
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
85
li oduevnìle vypadajícími sídlenci, a usadil jsem se v malé epicérii (hospoda), kde sedím dosud, protoe venku je horko. Zajímavé je, e aè jsem v kraji, kde hlavní èinností místních je chov dobytka, v restauracích moc hovìzího není. To stejné platí pro celý Madagaskar, co je pøi odhadovaném celkovém poètu kusù okolo deseti milionù na první pohled znaènì divné a nelogické. Jetì divnìjí se mùe zdát, e Madagaskar hovìzí maso dováí. A pøitom to tak je, a má to i dùvod. Kráva zebu není pro Malgae v prvé øadì potravinou, ale je to kultovní a prestiní zvíøe. Podle velikosti vlastnìného stáda se posuzuje hodnota enicha (Barové), nevìsty, jinde se celé stádo pozabíjí pøi rituálu obracení mrtvých nebo pøi iniciaèních obøadech (obøízka), mezi Mahafaly zcela na jihu je prestiní záleitostí chovatele nashromádit co nejvíce kusù pro svoji vlastní pohøební hostinu tak, aby na jeho hrobce leelo co nejvíce rohù. Nejdùleitìjí na zebu je pro Malgae jejich barva, protoe ne kadá barva je vhodná pro kadou pøíleitost a jejich mnoství, rozhodnì je nechovají vìtinou pro maso. A tak by se milióny zebu, které zde spásají obrovské plochy jak saranèata, daly pøirovnat k naim autùm. Jako dopravní prostøedky jsou obzvlátì v Praze témìø k nièemu, navíc kodí ivotnímu prostøedí, ale úspìnost podnikatele se stejnì stále bìnì posuzuje podle kvality jeho vozového parku. A v posledních letech pøi vzrùstající bídì na Madagaskaru a pøi pøemnoení absurdních aut v Evropì, si zaèínají nìkteøí lidé pøipoutìt, ale jen velmi pomalu, e by se na vìc dalo nahlíet i jinak. Ale pøesto stále ani tady, v kraji, kde skoro kadý mu je pastevcem, není skoro co jíst. Jak projídíme k jihu, zdá se mi, e lidé zaèínají být jiní, vypadají jinak a je z nich cítit i nìco jiného. Moná bojovnìjí výraz, ivotní podmínky jsou tu asi tvrdí, èím víc smìrem na jih, tím více na zdejích suchých pláních roste jen tráva. Domy jsou cihlové, protoe tu je mnoho èervené hlíny, ale ádné bambusy, nato pak lesy. Leda tak kaktusy, ale stavìt domy z bodláèí, to asi není ono. Také tady (smìrem k Isalu a Tuleáru) je cesta dost frekventovaná turisty, obdobnì jako smìrem na Ostrov sv. Marie, nebo Nosy Bé, co se taky nìjak odrazilo na chování lidí. Vazahu se snaí obrat, jak se dá. Myslím, e atmosféra na východním pobøeí a v pralese byla relaxovanìjí. Musím konèit, nìkdo na mì volá.
Osmnáctý zápis: V Ranohiøe (støeda 5. 11.) Vèerejí veèer se nakonec vyvedl. V epicérii jsem se seznámil se dvìma chlapíky, kteøí umìli francouzsky lépe ne já a chtìli si povídat. Zdáli se mi velmi vzdìlaní a stále mì hostili drahými nápoji. Nenechali se ode mì pozvat, nato pak aby mi dovolili zaplatit alespoò za sebe. Pokouel jsem se je obejít a vnutit peníze barmanovi, ten je ale nepøijal s odùvodnìním, e platí oni, aèkoli vìdìl to, co já jsem ani nevìdìl, e vichni pijeme na dluh, protoe pánové byli chudí. V noci mì pak jetì provádìli po vsi a ukazovali asi tøímetrové kaktusy s krásnými velkými kvìty, které se otevíraly po setmìní. Tvrdili o nich, e to jsou madagaskarské speciality, a e se z nich dá extrahovat látka, která spolehlivì léèí tiky. A e by na tom mohl Madagaskar zbohatnout, kdyby byl co k èemu. Vypadali pøesvìdèivì a já jim vìøil. Protoe vìtinou vìøím vemu, co mi kdo nakuká. Tito dva Barové se mi rozhodnì bojovní nezdáli. Joost celé odpoledne i veèer sedìl v hotýlku a poslouchal walkmana. Druhý den ráno, tedy dnes, jsme po nepøíjemné hádce s øidièem kvùli cenì jízdného popojeli vcelku solidnì vypadající dodávkou 90 kilometrù do Ranohiry. Celou dobu jsme jeli naprosto rovnou suchou savanou, kde by èlovìk neèekal sebemení pøekvapení. Najednou se ale z nièeho nic naprosto neèekanì a bez pøechodu vynoøilo území témìø fantasmagoricky vytvarovaných pískovcových skal, které vypadaly, jako by v okolní mrtvé krajinì byly zapomenuty pøi generálním
86
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
A
úklidu bylo to Isalo. A to u jsme pøijídìli do vesnice Ranohira, odkud do této rezervace startují výpravy. Nejdøív jsme si v kanceláøi koupili vstupenku a prùvodce na tøi dny, protoe bez nìj vás tam nepustí. Prùvodce, asi sedmnáctiletý drzoun, nám naøídil, e si od jeho bratrance musíme za nehorázný poplatek pùjèit stan a e ho budeme kromì solidního platu jetì po celé tøi dny ivit. A jetì si poruèil, e bude chtít jíst slepici, kterou mu máme koupit od jeho strýèka. To jsme odmítli nejen kvùli jeho drzosti, ale i proto, e jsme u mockrát vidìli, e domorodci mají ohavný zvyk vzít si s sebou na dlouhou cestu krajem slepici, kterou si plánují veèer nìkde v kotlíku uvaøit a kterou celý den nesou v ruce a drí ji za nohy. Nedají jí v tom vedru ani napít a vìtinou ji bìhem cesty umlátí skoro k smrti. A vùbec jim nevadí, e zoufalá slepice celý den alostnì øve a kdáká. Jednou (cestou do Tany) jsem zail, jak si vezli nìkolik kusù drùbee na støee auta v koících. Vechno jim bìhem dne chcíplo na úeh a ízní. A jim to bylo úplnì jedno. (Nakonec mnohé z nás taky netrápí, co se dìje slepicím v evropských velkochovech.) Kdy jsme se natvanì vrátili do kanceláøe, e chceme jiného prùvodce, øekl nám úøedník, e jiný bude k mání a za ètyøi dny. Pak jsme se li ubytovat do drahého hotelu a já se usadil v restauraci, kde mi pøinesli áleèek polévky za 50 Kè, pøièem vude jinde nestála nìkolikanásobná porce vìtinou víc, ne deset korun. Teï sedím na balkónì naeho hotelu a pozoruji mìsteèko seshora. Není to tu nièím zajímavé, po pravdì øeèeno v posledních dnech popojídìní z místa na místo je ponìkud nudné. Tato èást Madagaskaru velmi pøipomíná urèité èásti Afriky, zèásti ale i scény z Divokého západu, zvlátì díky onomu hornatému pozadí, které odsud pøipomíná val Skalistých hor. Patrnì díky tomu, e v prùvodcích je jih a zvlátì pak rezervace Isalo popisována jako oblast prazvlátní krásy z jiného svìta, a také asi proto, e se jedná o oblast relativnì dobøe pøístupnou autem, je zde více turistù vyí vìkové i cenové kategorie, kteøí projídìjí v najatých terénních automobilech. Ceny ve dvou místních obstojných hotelech tomu odpovídají. Mezi nimi a ubikacemi pro místní (jejich hlavní vada, opomeneme-li pro mì ji dávno zapomenutou hygienu, je èasto nedostateèná monost uzamknutí pokoje), není nic. Lidé vypadají tupì, pastevci se nyní veèer vracejí se svými zebu, zatímco eny (vesmìs tìhotné nebo vude po nároích kojící) se povalovaly celý den u svých stánkù s cibulí, èesnekem, rajèaty, rybami, buráky a rýí. Trochu znechucenì sleduji, jak se nás snaí obrat na jízdném, stravném i nocleném, nabízíme-li se ale sami, e nakoupíme rajèata èi cibuli, není to moné, protoe trhovkynì nemají peníze na vrácení. Pota, kde je moné vìtí bankovku rozmìnit, je o padesát metrù dál. Ani jedna se nezvedne a neutíká tam. Vechny u vech stánkù sedí, blbì se smìjí a kroutí hlavou. Chudí asi budou muset tito lidé zùstat navdy. Ptal jsem se Joosta, jestli na východním pobøeí byli lidé jiní nebo stejní, a já to jenom jetì nevidìl, protoe jsem tu byl krátce a v takovéto zemi poprvé. On ale neví pøesnì, protoe i sebe, aè více zcestovalého po zemích Afriky, podezírá z odlinì zkresleného vnímání v prvních týdnech pobytu zde a v druhé polovinì, kdy nìkteré vìci pøestávají být jen zajímavì nové a kuriózní, ale stanou se obtìující, a znechucující. Jako napøíklad denodenní starost, aby èlovìk nebyl pøi nákupu brán na hùl. Mrzí mì, e si nejsem jist pøi svém srovnávání lidí, chybí mi zde ale zeleò severovýchodu, palmy, kokosy a nevím pøesnì co. Vlhko snad. Jakási sveøepost, jankovitost suchého vedra, polopoutního charakteru krajiny, èervených zdìných domkù, pøíli tmavých lidí, na mì pùsobí nepøíli relaxovanì. Anebo je to vechno tím, e u tu jsem dlouho? A tak tedy u teï se mi stýská zèásti po Praze, zèásti po severovýchodì. Nejradìji bych jel nìkam k moøi u pralesa: do Maroantsetry, Sambavy, nebo jetì lépe do Antalahy. Tam jsem jetì nebyl. Místo toho mì zítra èeká výlet do parku Isalo, o kterém píí v prùvodci, e má-li èas jen na jeden výlet do malgaské divoèiny, mìlo by to být zde. Podle Joosta jsou propady nálady a obèasná chu cestovatelù sebrat se a jet domù bìné, a prý pravidelnì po nìkolika dnech se to lepí. Vìtinou po pùl roce na cestì si pak èlovìk zvykne, v jiné své ivotní realitì se jaksi zabydlí a vzpomínka na domov ho pøestane trápit. A tak se z èlovìka stává tulák.
A
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
87
Okukoval jsem tu aspoò nìjaká termititì, na kterých vlastnì není nic k vidìní. Na povrchu není nic, jen tvrdá ochranná slupka. A ani jeden termit, neboli vekaz. ije jich tady prý 75 druhù a skoro vichni endemiètí. A aèkoli jsou podobní mravencùm, nemají s nimi podle zoologù vùbec nic spoleèného. Uvnitø takového termititì ijí v jedné kolonii milióny jedincù, rozdìlených do kast a jedna docela dost plodná a veliká samièka mìøí nìkdy i est centimetrù, umírá v padesáti letech a v jednom kuse rodí kadé 2 a 3 vteøiny jedno vajíèko. To je, poèítám-li správnì, pøes pùl miliardy za ivot! Uvnitø jich je taková spousta, ale ven na ukázku nevyleze ani jeden. Je fakt, e kdyby nic jiného, tak se u tímhle schováváním lií od mravencù dost zásadnì. A mravenci taky neumìjí postavit tak vysoké domky jako termiti. Ti toti zvládnou vyrobit i dvanáctimetrový mrakodrap. Sice prý jen v Austrálii, ale na tom nezáleí. Dnes veèer si nesmím zapomenout vzít Lariam (preventivní lék proti malárii, který se uívá jednou týdnì). Je støeda, Den Lariamu.
Devatenáctý zápis: Byli jsme v Isalu (pátek 7. 11.) Naprosto, naprosto zcela nesnesitelnì vyèerpán sedím v hotelu a èekám na polívku. Celý den jsem nejedl, nemám hlad ani chu, jedinì snad tu polívku do sebe nasoukám. Jsem pøehøátý, myslím, e mám úeh, vechno mì bolí, ale pøekonal jsem sám sebe. Poté, co jsem si kapesním noem v poledne vydloubal z extrémnì bolestivého vøedu na malíèku levé nohy (následek po nìjakém puchýøi) plno hnisu za naprostého nedodrení vech hygienických kautel, byl jsem schopen v cestì víceménì pokraèovat, sledovat okolí i fotit. Dnes jsem ale vyèerpán stejnì, jako jsem byl druhý den v dungli. Vrátili jsme se po nìjakých neshodách s vydøiduskými prùvodci ji dnes veèer, místo zítra ráno, pøièem bychom mu zítra museli zaplatit, jako bychom s ním byli celý den. Holt místní divoi se snaí sedøít bohaté vazahy z kùe, pøièem nejsou ani moc laskaví, srdeèní, ba ani úsluní. Nicménì výlet to byl krásný, zase úplnì nìco jiného. Vèera jsme li 12 kilometrù horkou vyprahlou stepí s bezohlednì modrou oblohou nad hlavou do základního tábora v mangovém háji (manga byla nezralá), postavili jsme stan a odpoledne jsme se vydali do Kaòonu opic (Canyon des Singles). Kaòonem protékal potùèek, který zavlaoval samotný kaòon i oblast k nìmu bezprostøednì pøiléhající. Tam pak byla místy nádherná vlhká zelená vegetace a zvlátní druhy palem, které rostou prý jen tady a nikde jinde na svìtì. Krásní velcí lemuøi sifaka, kteøí mají bílé tìlo s èernou hlavou a dlouhým ocasem, ladnì a leérnì pøeskakovali ze stromu na strom ve výce snad i sto metrù nad zemí, protoe nìkteré stromy byly uchyceny v kolmých pískovcových stìnách. Potkali jsme nìkolik hadù, kterým jsme se radìji vyhýbali, protoe prùvodce se vech hadù hroznì bál a tvrdil, e jsou nebezpeèní. Myslím, e mìl na mysli spíe nìjaké fady, ne skuteènou nebezpeènost pro nás, ale èlovìk nikdy neví. Bìhem jedné pauzy na kouøení, kdy jsem sedìl na kameni, se mi ale najednou jeden vynoøil se vztyèenou hlavou pøímo u kolene a plazil jazýèek. Mohl mìøit pøes metr. Já se snail pøedstírat klid, co ho po chvíli znudilo a odeel. Postupnì se kaòon zuoval a na íøku zhruba tøí metrù, take jsme byli najednou uzavøeni v chladu mezi dvìma vyloenì kolmými vysokými skálami. Tady zhruba mìla nae dvouhodinová vycházka skonèit, protoe dál u zaèínal celé dno rokliny zabírat onen potok. My ovem, navyklí z pralesa, jsme pokraèovali za doprovodu vyvaleného prùvodce jakoby nic a do okamiku, kdy místy voda stoupla a k pasu. Pak jsme se odstrojili jen do slipù a pokraèovali dál plavmo. Prùvodce to vzdal a vrátil se sám na sou, kdy vzdal pokusy nás vystrait tím, e dále v podzemních jeskyních ijí krokodýli. My jsme z knihy mìli naèteno, e tu krokodýli nejsou. Postupnì se rokle zúila natolik, e u skoro
88
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
A
pøestávalo být moné plavat, na dno u jsme taky nedosáhli, a pod vodou jsme navíc zaèali tuit opravdu nìjaké trhliny a jeskynì a divnì chladnou vodu. Prostøedí se celkovì stávalo jaksi tmavé, nehostinné. Vude ticho, jen z výek se v tísnivé ozvìnì ozýval øev ptákù a opic, urèitì úplnì stejný, jako vydává èlovìk, kterého právì ere krokodýl. Zajímavé je, e jsme to oba s Joostem otoèili v podstatì beze slov. Kdy jsme koneènì chvatnì doplavali zpátky, i Joost, odnauèený kuøák, si zapálil. Tìko øíct, jestli tam krokodýli opravdu jsou nebo ne. Nìkolik velkých hadù, které jsme míjeli pøi zpáteèní cestì, nám pøili jako nekodné íaly. V táboøe jsme si potom uvaøili v kotlíku veèeøi (rýi s omáèkou na pagety) a v sedm hodin se uloili ke spánku do velmi horké tropické noci. Je zaèátek léta, nejteplejí období v roce, protoe jetì neprí. Pret trochu zaène prý v prosinci. Ale ádná sláva to prý nebude, pøesto se snad chvílemi trochu ochladí. V kempu spalo jetì dalích deset vazahù, samí Francouzi. Ráno po snídani, nenapadeni korpiony, ani jinou pakáí, kromì ovem blech, èi od èeho mám nehezky zohyzdìné tìlo, jsme po esté hodinì vyrazili na asi dvaadvacetikilometrovou vycházku pohoøím k jezírku Piscine Naturelle. Já s Joostem jsme nesli kadý pùlku tìkého pronajatého stanu, spacáky, nìkolik litrù vody a dalí proviant (a to i pro naeho spratkovitého prùvodce, který si odmítl nést i to, co patøilo jemu a nabídl nám pouze, e si mùeme najmout dva pøedraené nosièe, co jsme samozøejmì odmítli). Slunce dìlalo divy, aè teprve pøed chvilkou vylo. V první etapì jsme po krátké cestì savanou vylezli dlouhou stezkou, klikatící se v té èásti monumentálního skalnatého valu, který byl schùdný i bez horolezeckého náèiní. Nahoøe pak se otvíral nádherný pohled, jako do pohádkové øíe. V tom, co bývala souvislá pískovcová tabule, vymodelovala bìhem miliónù let voda a vítr ty nejroztodivnìjí útvary, pøipomínající pøi troe fantazie èásti lidského tìla, gigantická ptaèí vejce, rùzná zvíøata, pohádkové skøítky. A to ve zvìtené a zkamenìlé, nehybné, jakoby postihnuté osudem Lotovy eny. Nìkterých útvarù tohoto kamenného svìta jsme se nesmìli dotknout, na nìkteré bylo zakázáno i ukázat prstem. To byl dùkaz, e Malgai stále vìøí, e v pohoøí ijí duchové jejich pøedkù a e je jeho velká èást pro nì fady. Scéna se stále mìnila, chvílemi jsme míjeli jakoby skalní mìsta se starobylými chrámy, zdobenými rùznobarevnými porosty liejníkù, obèas se pøed námi otevøel nìkterý z dalích kaòonù, podobných tomu, ve kterém jsme byli vèera. O hudební doprovod se staraly spousty cikád a nìkolik druhù lemurù, kteøí zde nali domov. Bìhem stálého plhání nahoru do skal a dolù do údolí nás prùvodce upozoròoval na zvlátní rostliny, ptáky, jetìrky, hmyz, motýly, z nich nìkteré byly pro Isalo endemické. U se ani nedivím. U jsem si zvykl, e na Madagaskaru je skoro vechno originál. A to doslovnì, protoe jsem zjistil, e procento endemiènosti pro rostliny a ivoèichy dohromady je tady na Madagaskaru 84 %, co ale není urèitì èíslo koneèné, protoe zde badatelé stále nacházejí dalí a dalí druhy, u kterých jsou nìkdy dokonce na rozpacích, do jaké tøídy a èeledi je mají zaøadit. To se jim stalo napøíklad u nesmírnì vzácného primáta ksukola, který ije hlavnì na Nosy Mangabe (a samozøejmì nikde jinde na svìtì, ne na Madagaskaru). O tom si jetì v první polovinì naeho století mysleli, e u vyhynul, a pak, kdy ho znovu nali, tak si mysleli, e to je druh veverky. O latimériích, které prý ijí dost bìnì v moøi mezi Madagaskarem a Komorami se taky pøedpokládalo, e zmizely z povrchu zemského pøed sedmdesáti milióny let. Kdyby se tak umìla vechna ta zvíøata a kytky a stromy nìkam hroznì daleko schovat do té doby, ne my lidi buï vyhyneme nebo zmoudøíme! Ale budu pokraèovat v Isalu. Nakonec jsme po nìkolikahodinovém pochodu suchou, vyprahlou krajinou, ve které se vzduch tetelil horkem, doli do údolí, kterým protékal potùèek. Zelená vlhká oáza plná exoticky vypadajících stromù pandánù, endemických palem, kapradin a trav spolu s køiálovì èistým skalním jezírkem (Piscine Naturelle), písèitou minipláièkou a s vodou akorát chladnou na koupání, by byla dobrou reklamou na biblický ráj. Tam jsme strávili èást
A
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
89
odpoledne. Já pak lezl jetì do okolních skal, abych v nich fotil sukulentní pachypodie, ony takzvané trpaslièí baobaby, èi sloní nohy, které jsem u vidìl v Ank`aranì. Dalo mi to velikou práci, protoe jsem byl zmrzaèený, ale bál jsem se, e to, co vidím tady, u tøeba nikdy nikde neuvidím. Udìlal jsem toti tady na Madagaskaru patnou zkuenost, e kdy jsem váhal nìkdy s focením, protoe jsem pøedpokládal, e se jetì naskytne plno pøíleitostí, které budou moná i lepí, splakal jsem ve finále nad výdìlkem, protoe kadá oblast je úplnì jiná a máloco se opakuje. Prostøedí tady sice bylo opravdu jako v ráji, ale já se cítil jako v pekle. U vèera mì bolel malíèek a dnes se bolest natolik zhorila, e pochod s baohem hornatým terénem, neuvìøitelným vedrem a bez stínu, mì znièil. Tentokrát jsem na tom byl já nejhùø ze vech. Ke konci u pøi kadém kroku, jako by mì do toho malinkého a naprosto zbyteèného malíèku píchali speciálnì upraveným høebíkem, protoe obyèejný høebík bych snad snesl. Nakonec jsem si zul v té rajské zahradì botu a asi pùlcentimetrovou ránu jsem vyøízl. Zákrok nebolel o nic víc, ne to pøedtím, a hlavní bylo, e se mi ulevilo. Hned se na mì slétla spousta much, které krvavý vøed oblizovaly, co se naemu prùvodci jevilo jako ideální zpùsob dezinfekce. Já mu ale nevìøím ani slovo, a tak èekám, kdy zaènu mít první pøíznaky otravy krve. Zatím se mi ale antibiotika nasazovat nechce. Teï veèer jsme dopochodovali asi est kilometrù zpìt do Ranohiry a já se za chvíli odplazím do pokoje spát. Je u velmi, velmi pozdì, moná osm hodin. Øeknu vám, hanebný pocit jsem to dnes mìl, kdy mì opovrlivì pøeskotaèilo nìjaké to francouzské dìvèe, které urèitì pøed pìti minutami vystoupilo nìkde z Jeepu, zatímco já se donièený, pinavý, zpocený plazil, majdal a berlil, pøipomínaje váleèného mrzáka, vyèerpán, bez sebemeních známek munosti. Ó, jak poniující! Celkovì to byl ale výlet neèekanì krásný. A pøíroda tu byla zas jiná. Ono není divu endemiènost je tady taková, e prý kadý jednotlivý kaòon má své endemické druhy rostlin, které nejsou nikde jinde na svìtì! Tak co se poøád divím? Celých dvanáct zdejích vazahù se chystá zítra do Tuleáru, dvìstìkilometrová cesta trvá prý ètyøi hodiny silnice musí být extrémnì dobrá; místní se snaí vnutit nám za nepøíli pøijatelnou cenu hromadný odvoz soukromým terénním autobusem, e se prý do pravidelné linky (èi linek) nevejdeme. Uvidíme ráno. Veèer ale budeme asi u v padesátitisícovém Tuleáru (malgasky Toliara), kde je jetì tepleji ne tady, ale je tam moøe.
Dvacátý zápis: Zatímco èekáme na autobus (sobota 8. 11.) Je ráno, èekáme na nìjaký autobus. Øeknu vám, není to jednoduché stát se èernochem a zapomenout na minulost. Dnes v noci jsem se probudil nevrlostí, protoe se mi zdálo, e sestøièka z mé praské ambulance se nedùtklivì pøedstavovala do telefonu, pak jsem reinkarnován do nìjakého ptáka navtívil svoji rodinu a pøemýlel jsem, e se vùbec nehodí hned po návratu jít na týdenní kolení vùbec nestihnu pøipravit vánoce. I kdy poøád lepí vánoce nepøipravené, ne nebýt doma vùbec... Noha u mì dnes nebolí. Mám pøed sebou jetì pìt týdnù, trochu se mi stýská, a pøedstava dalích nekoneèných dnù v rozpálených taxi-broussech, rachtajících po velmi patných cestách jiní poutí, mì po pravdì pøíli nevábí. Chci to ale projet celé, a tak se asi dlouho a s obavami oèekávanému pøesunu z Tuleáru do Fort Dauphinu nevyhnu. V prùvodci se o této více ne estisetkilometrové cestì píe, e taxi-broussem ji lze v období sucha zvládnout za tøi dny (resp. 40 hodin nepøetrité jízdy v ideálním pøípadì),
90
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
A
pøièem se ale doporuèuje cestovat s pøestávkami, protoe se prý jedná o obtíný výlet. Od turistù jsem získal v podstatì jednotné informace, e se jedná o výlet sice nesnesitelný, ale na druhou stranu krásný. Projídí se vyprahlou krajinou s podivnou archetypální vegetací trnitého bue, kdy èím blíe k nejjinìjímu útesu Svaté Marie (Cap Sainte Marie), tím je prý ve bizarnìjí. Tam pak, na konci svìta, se mají v písku válet úlomky skoøápek vajec dávno vyhynulého maxiptáka Aepyornise tak, jako by vejce byla rozbita vèera. Tam se ale stejnì nelze dostat bez terénního automobilu nebo horského kola, pøièem z hlavní silnice na útes je to zajíïka snad 150 kilometrù, nebo moná jetì víc. A navíc v období deù, které má zaèít u zaèátkem prosince, neprojede, jako tradiènì vude, ani terénní automobil. Zaèalo-li by pret, mùe se prý stát, e výlet skonèí nìkde uprostøed bue. Co dìlají pasaéøi v takovémto pøípadì, to pøesahuje moji pøedstavivost. Èekají snad a skonèí období deù? Já nevím. Nìjak se mi to nezdá. Joost chce z Tuleáru do Fort Dauphinu jet na kole, na to se mu vykalu. Tvrdí, e u to nìkdo na kole projel, aè prý z doslechu nìjaké potíe mìl. Jaké, to Joost neví. Moná, e el celou cestu pìky a kolo vláèel pískem v padesátistupòovém vedru za sebou. Øíká, e je to prý romantické, být jen se svým kolem svobodný, na nikoho neodkázaný. To je poprvé, co se mì snaí Joost dostat na romantiku, protoe u poznal moji slabou stránku. Ne, ne, a jetì jednou ne! Nepochybuji sice, e bych to urèitì zvládl, ale já teï spí sním o lenivìní ve spoleènosti bílokocù. Tak doufám, e se mi podaøí vymyslet nìco rozumnìjího. Nicménì tuím, e cesta dál na východ pravdìpodobnì bude opìt nejen zajímavá, ale velmi dobrodruná.
Dvacátý první zápis: V restauraci La Corail v Tuleáru o týden pozdìji (pátek 14. 11.) To tedy bude, to jsi mìl Macku pøed tím týdnem pravdu. Sedíme v restauraci La Corail v Tuleáru, èekáme na kalamáry a pøed hospodou jsou zaparkovaná dvì fungl nová horská kola. Nepøedbíhejme ale. V sobotu odpoledne po ètyøhodinové cestì (200 km po velmi dobré silnici ve velmi pinavém autì) jsme zapatlaní od oleje, písku a prachu, trochu jako týden nemytí montéøi, dorazili asi v pìt hodin do jiního Mìsta slunce do Tuleáru. Po obligátní obchùzce nìkolika hotelù, doporuèených tøi roky starou Lonely Planet jako levné, které ovem mezitím získaly na popularitì a potamo zdraily, jsme nali hotel, který stále jetì levný zùstal. Mìsto mi svými Pousse-pousse, ebráky a láskychtivými dìvèaty trochu pøipomnìlo Tamatave. Pousse-pousse (èesky tahat-tahat) je oznaèení pro vozíky, ve kterých rikové vozí své pasaéry anebo cokoli jiného. Ve vìtinì mìst, kde tento zpùsob dopravy existuje, mají rikové ve zvyku potencionální zákazníky pronásledovat, pokøikovat a èekat dlouhé hodiny pøed hotelem, do kterého se bezradný turista uchýlil, aby se skryl. Já u jsem si ale zvykl, e mì neustále nìkdo sleduje a oslovuje, nebojím se a toho, èeho nechci, si prostì nevímám. Hned první veèer jsem se vypravil na procházku po centru, poplácal se s místními, odehnal pár otrapù, témìø vak i díky nedorozumìní èlovìka, který mì pozval na kolu. Pak, za tmy, jsem pokraèoval dál do periferní ètvrti, motal jsem se v místech, kde byly jen plechové boudy a mezi nimi ohnì, u kterých vysedávaly obèas velmi divné, po celém tìle tetované existence. Nìkteré pily rum, nìkteré u nepily. Obèas na mì nìkdo nìco køiknul. Asi dvakrát, tøikrát se stalo, e mì nìkdo (zdálo se mi), ne moc pøátelským zpùsobem, zastavil a nìco chtìl. Já jsem nedìlal nic prát se neumím, a tak jsem se je snail alespoò èesky pøesvìdèit, aby mì nezabíjeli. Pokadé bìhem chvilky pøiel nìjaký jiný domorodec a útoèníka mì zbavil. Jednou se zaèali dokonce prát mezi sebou a to dost fest. Z té ulièky jsem radìji zmizel. Byla noc a já nevìdìl, kde jsem. Zaèal jsem mít pocit, e mùj dalí osud není v mých rukou.
A
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
91
Èlovìk ale musí být neopatrný, bezprostøední, aby potkal lidi. Nìkdy se èlovìk bojí, drí se jakéhosi svého zdravého rozumu
ano, nezabijí ho ve patné ètvrti, neokradou v temné noci, neochoøí vemonými chorobami, nespadne ze skály, neutopí se v bainì, ale... lépe je do temné noci jít, pøekonat strach, má pak anci nejen zahynout, ale i pøeít, proít. Baladu, spirituál
nebo zahynout ale i to je balada, spirituál. A tak nakonec jsem byl jetì tý veèer v restauraci jen a pouze malgaské, kde se tanèily rituální tance, chlapi pøinesli bubínky a já byl host. Ve patné ètvrti, ve patné restauraci. Vrátil jsem se na hotel ve ètyøi hodiny ráno z rybáøské knajpy tvrdého kmene Vezo, kde polonazí domorodci, kteøí neumìli francouzsky, a nìkteøí ani èíst a psát, ili své rytmy tak intenzívnì, e jsem se jetì celý dalí den nebyl s to orientovat ve svìtì. Alkoholem to nebylo, pil jsem pro jistotu jenom kolu. Trochu silou jsem se snail vrátit celý den do kontrahovaného stavu, kdy by mi kromì melodií domù, stromù, moøe, lidí, kdy by mi kromì melodie nebylo vechno lhostejné. Bloudil jsem pøímoøskými rýovými políèky, pinavý jak èunì, protoe jsem se ve spleti rùzných cestièek zamotal a propadal a nad kolena do èerného bahna, chodil jsem po pláích zanesených výkaly a splaky, bloumal po smrdutém jílovitém pobøeí, zarostlém mangrovovými houtinami, a k nerozpoznání od odpornì páchnoucí hroudy bahna vysedával u pirog, pozoruje rybáøe, popil jsem s nimi betsu (tøtinové pivo) a stále trochu rozmìlnìn, ovem s tím stálým vìdomím, stále pøi vìdomí nutnosti pokraèovat, které zápasilo s èímsi, kdy i ona chýe, stùl, popelník, moøe, stromy, písek, byly ivé bytosti, které rozprávìly moudrou øeèí nesmrtelných
Zlomil jsem to veèer v Zaza klubu. Øíká se mezi urèitým typem turistù, kdo nebyl v Zaza klubu, nebyl v Tuleáru. Luxusní diskotéka, kdy nìnì malgasky plynoucí melodie byly tanèeny ladnì a jaksi pro mì bez identifikovatelného rytmu v kruhu melodie se toèily v kruhu, tanèící také. Evropské melodie, jiné, mají spád, jsou jiné od principu, od filozofie. Popil jsem rum a bolehlav nad ránem mi navrátil evropanství. Má ponìkud zjevná polopøítomnost odrazovala natìstí èetné zdejí vazahohledaèky. Koneckoncù vazahù tu bylo pøehrel i beze mì. Musím k tomu øíci, e zdejí noèní podniky pøese vechno nevládnou striptýzovými taneènicemi ani nièím podobným, aè by se to moná v tak teplých krajích dalo oèekávat. Striptýz èlovìk dennì vídá na tritích a pøed chýemi, kde ke kadému druhému òadru je pøicuclý minimalgáek. V pondìlí jsme taxi-broussem odjeli do 22 kilometrù vzdálené pláové oblasti Ifaty cesta, odeètu-li hodinové popojídìní, trvala dvì hodiny pískem, kdy se v neutìenì suchém, vynièeném kraji zaèal objevovat houstnoucí porost trnitého bue (spiny forest). Autobus nás vysadil na rozcestníku k hotelu Chez Micheline a já si pøipadal, jako bych se ocitl v seriálu Star Trek, po pøistání v jiné galaxii. Velijaké kaktusy do výky stromù, baobaby, divné poutní stromy a písek. Vedro! Ubytováni v bungalovu madam Micheline jsme se procházeli podél pobøeí, lemovaného drobnými rybáøskými vískami kmene Vezo, jedli manga, já hledal mule a stále pøemýlel, jak je moné, e toto je také zemìkoule. Ovem domorodci i zde, a to hodnì díky turistùm, se snaili èlovìka okrást, stále ebrali, vnucovali se se keblemi, kdy si èlovìk zapálil cigaretu, otravovali a chtìli bez kouska cti taky, dìvèata (dost èerná, a ádné krasavice, èasto nemytá a obèas i viditelnì infekèní) nabízela do omrzení nìjaké masáe, zcela jistì erotické, aè jen za cenu jednoho piva nebo i ménì, ale já jsem zaèal tady být tou jejich nièemnou vlezlostí, zjevnou pasivitou, neschopností rozumnì obchodovat, nezájmem o práci, jen zájmem o natahování ruky done ma l´argant (dej mi peníze) pøesycen. Bodrá, objemná malgasko-francouzská míenka neurèitého vìku, madam Micheline nás dva, jako jediné hosty v jejím pláovém komplexu bungalovù, kadý veèer usadila pøi západu slunce pøímo na plái k obrovskému staroitnému døevìnému stolu, který vypadal jako svatební tabule, její kuchaøka prostøela nìkolik chodù ryb, krevet, tropického ovoce dokonce i pagety, brambo-
92
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
A
ry a kachnu jsme dostali. Po setmìní, kadý den pøesnì za pìt minut tøiètvrtì na sedm, vdy po stejné vìtvi, nad námi probíhal párek malinkých maki trpaslièích, kteøí byli a do poloviny devadesátých let povaováni za nejmení primáty na svìtì. (V r. 1994 pøevzal prim v malièkosti jiný lemur, také samozøejmì z Madagaskaru, který váí jetì o polovinu ménì ne maki, jenom 30 gramù!) Vude okolo bylo plno jetìrek a my jsme s madam Micheline pravidelnì do noci sedìli a ona nám vyprávìla o svých zkuenostech s Malgai. Jedním z projektù francouzské pomoci, pøi kterém pomáhal její francouzský manel, bylo vybudování studny. Na stavbì se pracovalo tak, e bìloi jen organizovali a vechnu ruèní práci nechali udìlat místní a to ne proto, e by se bílí chtìli vlastní manuální práci vyhnout, ale proto, aby takto pomohli v místních vytvoøit pocit, e si stavìjí cosi dùleitého pro sebe a sami. Dlouhodobá osvìta snaící se vysvìtlit souvislosti mezi kvalitou vody a vysokou dìtskou úmrtností, mezi kvalitou vody a rùznými zlými infekcemi, èas od èasu hubícími celé vsi, zdálo se, zpoèátku nepadala na úrodnou pùdu. Domorodci, kteøí vidìli a cítili, jak moc bílým muùm na dokonèení studny záleí, v práci sice kadé ráno poté, co byli znovu a znovu ujitìni, e dìlají dobrou vìc, pokraèovali, bez entuziasmu a mura, mura (pomalu), ale pokraèovali. Ne kvùli studni, ale kvùli bílým muùm, kterým chtìli udìlat radost. Nakonec studnu dokonèili, vichni mìli radost, projekt se zdál být úspìnì zavren. Osvìta se zdála být koneènì úspìná
Nebyla vak. Nyní je studna zanesená pínou, zdevastovaná, dávno zapomenutá a domorodci pijí zapáchající vodu z larvami se hemících louí, nebo z nekvalitních povrchových zdrojù a dál trpí hladem, ízní, podvýivou, infekcemi. Madame Micheline jim pak chtìla pomoci alespoò tím, e by jim poskytla monost výdìlku, aby si mohli èistou vodu nebo cokoli jiného, koupit. Stále jetì si naivnì myslela, e jí budou vdìèní, nabídne-li jim monost odkoupení jimi nalovených ryb napøíklad, anebo seene-li turisty, kteøí by se na rybáøských plachetnicích chtìli vypravit k nedalekým korálovým útesùm a samozøejmì by slunì zaplatili. Bohuel se ale pøepoèítala. Slíbí, e pøijdou, donesou ryby, udìlají práci... zapomenou ale, pøijdou pozítøí, místo vèera. Øíkala, e jejich fady se týkají vemoných prapodivností, v úterý se nesmí to, ve støedu zas ono. Souloit a ebrat se ale smí poøád... Madame Micheline vyprávìla o svých problémech s nelogickou byrokracií, která donedávna bránila rozvoji turistického ruchu do tak atraktivní oblasti, jako je tato. Ani teï stát nic nedìlá. Vdy silnice je tak mizerná, e se sem nìkdy ani ten autobus nedostane. A pøitom turistika by sem pøinesla peníze, které tu tak zoufale chybìjí. Domorodci, ale místo aby si turistù cenili, znechucují je soustavnì svojí neomaleností a ebráním. Zvlátì pak dìti nenechají nikoho na pokoji. Rojí se okolo kadého, kdo se vypraví z hotelu, sveøepì natahují ruce, a mnohdy se ani neobtìují pozdravit, nato pak poprosit, jen dokola jako kolovrátek krákají jediné slovo l´argent (peníze). V jejich kultuøe kmenových spoleèenství je majetek víceménì spoleèný a v jejich vìdomí ten, kdo má co dát a nedá, se toti chová pøinejmením neobvykle. ádný z bìlochù jim nevysvìtlí, e peníze pro nì nemá. Protoe oni vìdí, e kadý z bìlochù má, a i kdyby mìl sebeménì, mìl by se rozdìlit, povauje-li se za jejich pøítele. Souvislosti mezi pílí, prací a penìzi jim dost èasto unikají. Vdy se podívejte, co prodávají u svých stánkù na hlavní turistické trase: cigarety, zápalky, pivo a plastikové misky. A tím to konèí. Jejich bída je jejich práce, øíkala. Madam Micheline vlastnila asi patnáct bungalovù, mìla obchodního ducha a stále doufala, e poté, co pøed pár lety padla prosovìtská vláda, se postupnì zemì otevøe cizincùm a zahraniènímu kapitálu, protoe zdejí rezervy jsou u nulové a zdejí vláda i lidi pasivní. Po veèerech u láhve francouzského vína vyprávìla: Nerozvine-li se turistika, která by pøinesla lidem peníze, neuvìdomí si domorodci nikdy, e jejich kapitálem je krása jejich pøírody. Vypálí a znièí kvùli políèku a døevu na pár sezón to, co kdyby chránili, tak je bude ivit po generace. Dnes u nemá smysl
A
JIØÍ MACEK: BARBAR MEZI LIDMI
93