Anna Kremláčková Kravecký dub
Dub velký tam v lese stojí, včely se jen na něm rojí. Byl tam kdysi rybníček, u něj malý vodníček.
I kytka tam rozkvétá od jara až do léta. Je to krásná lilie, včelka se z ní napije.
Roste u něj travička po ní skáče jiřička. Létává tam doktor datel, sedne si na ukazatel,
který značí cestu z lesa, na něm leží ranní rosa. Uběhlo čtyři sta dlouhých let, dub krásný je na pohled.
Jen trávník už rezaví, když se auto zastaví. Výfuk náš dub znečistí a opadá jeho listí.
Není to správná věc, nesmíme si ničit svět. Strom je naším přítelem bříza, dub i se smrkem.
Lucie Čížková Duby
U staré budovy stojí tři duby. Byl tam i rybníček. Dnes je z něj jen potůček.
Na jaře, když slunce svítí, vedle dubu roste kvítí a v korunách ptáků moc přebývají tam celou noc.
Jeden z dubů nejvyšší je a patnáct metrů vysoký je. Má velikou moc, vyléčí každou nemoc.
K dubům vede cestička ne úplně maličká. Chodím po ní každý den a pak se mi zdá krásný sen.
Sabina Pokorná Z mých vzpomínek Víte lidé o mně říkají, že jsem krasavec, velikán. Obdivují mě, to se mi libí a jsem potěšen. Ale já mám jiný názor. Jsem už staroch. A do dnešní doby se také moc asi nehodím, neboť obvod kolem pasu mám 5,95 m. A to by asi dneska žádná misska nechtěla. Že? A paměť mi už taky tak neslouží, ale přesto bych chtěl zavzpomínat na svá minulá léta. Je to už velmi dávno. A už si nevzpomínám, kdy mě vyrašili první ručičky. Ale mohlo to být tak někdy před tři sta nebo čtyři sta lety. Jó tenkrát, když jsem byl maličký stromeček, rozprostíral se kolem mne velikánský rybník. Žil jsem si vcelku poklidně, protože mým jediným společníkem býval starý vodník, který mi vykládal krásné příběhy o lidech. Já se nemohl dočkat, až některé z nich uvidím. Tehdy jsem zažil i svůj první déšť. Padalo na mě tisíc kapek a já měl strach, že se mi něco stane. Druhý den jsem ale zjistil, že se mi začal objevovat první lísteček na jedné z mých rukou. Promiňte, vy lidé, říkáte větví. Byl jsem šťastný, že rostu a toužil jsem po dalším dešti. Za nějaký čas se také stalo, a to jsem byl už velký chlapák, že v blízkosti kolem mě vyrostli další dubové. A konečně jsem se dočkal. V naší blízkosti postavili lidé kocandu, kde se točilo pivo, zpívalo a tančilo. A já začal poznávat vás, lidi. Je pravda, že lidé chodili lovit ryby do rybníka, a tak vyhnali mého kamaráda vodníka. Ale jinak se chovali dost slušně, i když sem tam do mě vyryli nějaké to zamilované slovíčko, i tak jsem je měl rád. Jenom na jednoho člověka nemohu zapomenout. Jmenoval se Melkus a stále tahal do mých větví pro mě sice zbytečnosti, ale pro něho, jak vykládal, prý poklady. Jednou přiběhl celý uřícený. A hned na mě, ale nic nenesl. Jen se krčil mezi mými větvemi. Tu znenadání se objevili pode mnou takoví nějací chlapíci. A jen tak začali střílet po mých žaludech. Docela mě to štípalo, ale co jsem mohl dělat. To člověka na větvích to bolelo asi víc, neboť po chvíli zakřičel a spadl dolů. A ti chlapíci se dole hrozně podivili a šup už byli ve větvích a začali snášet dolů všelijaké pytle plné žlutavých plíšků. Čas běžel dál. Rybník vyschl a já už nebyl nejmladší. A proto jsem nedokázal čelit divokým bouřím a bleskům, které mě pěkně pocuchaly. Mnohé mé společníky dokonce takové bouře vyrvaly i s kořeny. Ale tak to u nás v přírodě přichází. A my s tím musíme počítat. V poslední době mě ale začal trápit jiný problém. Lidé kolem mne začali navážet všelijaké věci, např. umělé hmoty, pet láhve, plechovky, papíry, rozbité skleněné láhve, igelitové sáčky, papírové krabice, vraky aut, chemikálie. Zpočátku jsem si myslel, že jsou to zase jejich nějaké poklady a že si to brzo odvezou. Ale nic nedělo. To harampádí velmi brzy začalo způsobovat otravy nejen mně, ale i mým kamarádům. Už jsme si mysleli, že to nepřežijeme. Ale naštěstí se zjevili jiní lidé a vše odvezli. A od té doby se nám žije zase moooc dobře. A proto Vám říkám, lidé, neznečišťujte své okolí tím, že budete všude rozhazovat odpadky. Škodí to mně i zvířatům, ale hlavně Vám.
Dub letní (líčení) U nás v Kravsku je spousta nádherných míst. Máme zde i hodně unikátů. Jedním z nich je i dub letní, který stojí v blízkosti keramické továrny. Je to už hodně starý muž. Jeho stáří se odhaduje na tři sta let. Stojí si na hrázi bývalého rybníka, v tomto uspěchaném světě, kterému už dozajista vůbec nerozumí. Kymácí se ve větru jako člověk, jenž se sklání před nesmyslnými rozkazy mocných. Stále odolává změnám počasí, nebezpečí, které pro jeho dřevo představují různí drobní škůdci. A zatím úspěšně. Jeho bratři už dávno prohráli boj s nemilosrdným nepřítelem – časem. Tento velikán je v lese nepřehlédnutelný. Stojí si majestátně na vyvýšeném místě, jako by tomuto kousku kravského lesa kraloval. Za svůj dlouhý život toho už hodně spatřil a zažil. Ze svého stanoviště vidí i na bývalý zájezdní hostinec Kocandu, která je památkově chráněná. Vedla tudy prastará cesta z Prahy do Vídně. Viděl zde přepřahat, napájet a krmit koně, které museli táhnout těžké povozy, zaslechl jistě rozhovory cestujících i vozků, zažil výstavbu keramické továrny, prožil první i druhou světovou válku. ,,Kdyby tak uměl mluvit“, říkám si. Ten by nám toho navyprávěl. Budovu formanské hospůdky už pohltila vegetace, ale dřevěný obr stojí dál. Rozpíná své paže a prosí o pomoc. Bojuje totiž s nerovným nepřítelem – časem. Úpí a vzlyká. Pomóc! Pomóc! Zachraňte mě! Pokud mu člověk nepomůže, nebude už podávat svědectví o době dávno minulé dalším generacím a potká ho stejný osud jako jeho bratry. A tak vás vyzývám, pomozte tomuto shrbenému starci. Oldřich Kotlán
Můj přítel – dub (líčení) ,,Dube?“ zvolala jsem. ,,Jsi tu?“ Samozřejmě. Stojíš stále na stejném místě. Říká se, že už snad tři sta let. Kam bys taky šel? Pochybuji, že bys dokázal natáhnout své kořeny jako nohy a odkráčet pryč. A kde by ti taky bylo tak dobře jako u nás v Kravsku? Doma je doma, takže asi nikde jinde. Jsi taková moje jistota. Jestli si právě teď myslíte, že jsem se zbláznila, tak nebojte. Mé duševní zdraví je naprosto v pořádku. Jsem právě na své pravidelné vycházce a zrovna jsem došla k mému oblíbenému místu na hrázi bývalého rybníka, kam si chodím zapřemýšlet a občas i popovídat s panem Dubem. Správně. S dubem. I když to zní možná hloupě, je to můj přítel. Má zpovědnice. Chodím sem už opravdu dlouho a všechna ta tajemství, která jsem mu už prozradila, bych jen těžko spočítala. Nekřičí na mě jako doma, nenadává, nepoučuje, jen tiše stojí, mlčí, poslouchá a pokyvuje svými dlouhými větvemi, jako by mi chtěl říct, že s mými názory souhlasí. Kdykoli mě něco tíží, vyšlapu ten obrovský kopec ke keramice, za zatáčkou zahnu a štráduju si to přímo k tomuhle starci. Posadím se do vlhkého mechu, zády se opřu o rozložitý kmen a cítím, jak mi strom předává energii. Je to taková pohoda. Sluníčko pěkně hřeje, nad hlavou mi zpívají ptáčci, mravenci opravují mraveniště. Z větve protějšího stromu mě pozoruje datel. Nevěřícně otáčí hlavičkou, jako by říkal:,, Co ta tady zase dělá?“ Já se jen tiše vyzpovídám ze svého trápení, zvednu se ze země, prohlédnu si svého zpovědníka a najednou mám pocit, jakoby strom ožil, utěšoval mě a objímal svými pažemi. Vítr si pohrává s jeho větvemi. Pohyb stromu doprovází praskavý zvuk. V náručí stromu mám vždycky pocit jistoty, štěstí a bezpečí. Cítím, že i tomu stromu na mně záleží. Je to vzácný strom. Docela by mě zajímaly jeho životní osudy. Čeho všeho byl svědkem, co všechno viděl, zažil. Při bližším prozkoumání okolí si nelze nepovšimnout, že v blízkosti mého hrdiny leží u cesty na zemi jako balvan další dub. Neměl takové štěstí jako ten můj, nevydržel nástrahy počasí, asi zahlodal i zub času …Třetí z bratrů dubů je na tom sice o trochu lépe, ale nevypadá valně. V břišní dutině má vyhloubenou díru, ve které hledají úkryt lesní zvířátka. Představuji si, jaká to byla asi paráda, když ještě všichni tři bratři majestátně stáli na tomto místě a hlídali okolí keramické továrny. Byli zdraví, krásní a jaká z nich musela čišet pozitivní energie, panečku! Je mi z toho docela smutno, že to není skutečnost a že si to musíme už jen představovat, jak to tu asi kdysi dávno vypadalo, když tu ještě stály duby tři. Přála bych si, aby ten můj ještě nějakou dobu vydržel. Jak už jsem řekla v úvodu, je to můj přítel. A tak prosím, pomozte mi zachránit tento strom. Pomozte mi zachránit mého přítele. Magda Krafková
Strom roku 2013 (úvaha)
Když se ráno podívám z okna, vidím budovu bývalé keramické továrny, ve které se už před mnoha lety zastavila výroba. Všude okolo jsou lesy, spousta stromů, které by nám leccos mohly vyprávět. Třeba o tom, jak se žilo v naší vesnici dříve, jak se dřevem z těchto lesů topilo v keramických pecích a určitě ještě spoustu zajímavých věcí. Chtěla bych vědět, jestli byly lesy v naší vesnici odpradávna? Kdo je vysadil? Chodívám ráda na procházky. Často je to právě ke keramice na Kocandu, což byl dříve zájezdní hostinec. Vedla tudy prastará cesta z Prahy do Vídně. Vyšlapala jsem prudký kopec, za zatáčkou zabočila doprava a po chvíli moji pozornost upoutaly tři duby. Mají obrovský kmen, rozložitou korunu a určitě by si zasloužily být Stromem roku 2013. Takové mohutné stromy. Jak jsou asi staré? Kde se tu vzaly? Kdo je zasadil a s jakým záměrem? To byly otázky, které mě napadaly při pohledu na tyto obry. Jejich stáří se odhaduje asi na tři sta let. Je možné, že byly součástí aleje, která dnes už neexistuje, nebo rostly na hrázi bývalého rybníka, aby ji zpevnily? Kdo ví? Domnívám se, že by mohlo být zajímavé být stromem. Slyšet to, co ani lidé neslyší, vidět věci, které ani lidé nevidí. I já bych chtěla být stromem. Třeba opravdu dokáže přečíst naše myšlenky, vycítit naše pocity, když se ho dotkneme. Možná bych se jako strom dočkala i nějakých nepříjemných věcí. Třeba by do mě někdo rybičkou vyryl srdíčko. I to se stává. I když to by bylo v tom lepším případě, protože si myslím, že stromům se stávají daleko horší věci. Proč vlastně lidé chodí do přírody? Proč chodí do lesa? Ke stromům? Určitě proto, aby si dobyli energii. Stromy jsou to naši přátelé, kteří mlčky vyslechnou všechny naše problémy a potíže. Stačí se jen dotknout drsné kůry dubu a cítíme, jak do nás proudí pozitivní energie. Mám i recept na zlepšení nálady. Posadit se do vlhkého mechu, opřít se o kmen stromu a pozorovat, co se kolem děje. To je ten nejlepší balzám na bolavou duši. Spousta lidí si může myslet, že strom je jen kus dřeva, které má listy, vyrábí kyslík a slouží k zatápění. Je to opravdu tak? Podle mě jsou naše tři duby letní důkazem, že strom a příroda vůbec je něčím mnohem cennějším. Je to oáza klidu pro člověka a útočiště pro lesní zvířátka, která jsou nedílnou součástí přírody. Naši předkové se přizpůsobovali plánům přírody a dodržovali pravidla vzájemného soužití. Příroda se jim za to taky vždycky odvděčila. Něco si z přírody vzali a něco jí na oplátku dali. Toto pravidlo už dnes bohužel nedodržujeme. A to je důvod k zamyšlení, jestli by nešlo něco víc udělat pro naši přírodu. Dokud je ještě čas.
Velikáni u Kocandy (úvaha) Často se ptám, proč se člověk chová k přírodě macešsky? Cožpak nám někomu něco udělala? Proč se vlastně kácí třeba takové stromy? Je opravdu nutné, aby mizely lesy? A nevadí to planetě Zemi? Proč se stále zmenšují ,,plíce světa“? Uznávám. Mnoho otázek najednou, ale pokusím se na ně odpovědět. Můj názor je, že naše planeta Země si takové zacházení nezaslouží. Příroda patří k tomu nejlepšímu, co nás obklopuje. Stačí pouhý pohled z okna na pěkně rozkvetlou zahrádku a hned se člověk cítí lépe. Vzpomeňte si na své pocity, když se vrátíte třeba z nedělní procházky. Není nutné, aby mizely lesy ve velkém. Dřevo je jistě pro naše i světové hospodářství důležité. Ze dřeva se vyrábí nábytek, podlahy, vařečky, sudy, ale třeba i papír. Možná si řeknete, že jsou to všechno důležité věci. Souhlasím, ale třeba papír existuje i recyklovaný. A myslím si, že kyslík potřebujeme více než vylisované kousky dřeva, ne? Lesy mizí hromadně a myslím si, že neexistuje rovnováha mezi kácením a vysazováním nových. To je asi ten největší problém. A co teprve deštné lesy? Světové velmoci si rozdělily svět, považují za vlastní to, co patří domorodcům. Nikdo se jich neptá, jestli se jim to líbí nebo ne. Pralesy se kácí pro dřevo, se kterým se potom obchoduje. Na místě vykácených lesů jsou zakládány plantáže, na kterých se, opět pro zbohatnutí hrstky lidí, pěstuje jeden druh plodin. Za vším jsou peníze, peníze a zase jenom peníze. Deštných pralesů ubývá, ubývá i kyslíku a čistého vzduchu, ozónová díra se zvětšuje, a to přináší další a další problémy. Tím se ale zabývat nebudu. Vrátím se zpět k lesům. I u nás v Kravsku jsou krásné lesy, převážně smíšené. K nejstarším ve vesnici patří duby letní, které stojí na hrázi bývalého rybníka. Původně byly tři. Jeden už stářím padl k zemi, druhý je vykotlaný, ale třetí stále ještě bojuje se svým osudem. Možná si řeknete, kde se tu vzaly? Kdo je vysadil? Vyrostly ze semínka? Na tyto otázky už se odpovědí asi nedočkáme. Jisté je jen to, že byly součástí aleje, která dnes už neexistuje, že se jejich stáří odhaduje na tři sta let, že jsou obrovské a moc krásné. Mají tvrdé dřevo, jejich kůra se používá k léčebným účelům a věděli jste třeba, že z duběnek se vyráběl inkoust? Starosta obce navrhl tato stromy do soutěže Strom roku 2013. Myslím si, že si to naše duby opravdu zaslouží. Třeba to vyhrají a za získané finanční prostředky by se nám mohlo podařit udržet při životě alespoň ten poslední. Byla by to nádhera. Co říkáte?
Marie Štipčáková
