Problémy jsou tu Celá udivená jsem pádila k Sáře, kolemjdoucí lidi jsem měla na dosah svých úst a málem jsem je spolkla svým velkým ranním zíváním, které jsem po cestě k Sáře neustále opakovala. Celá uchvácená jsem konečně došla ke dveřím domu, kde bydlí Sára. Než jsem zazvonila, otřela jsem si své ospalé oči, které jsem asi před dvaceti minutami otevřela po dlouhém spánku. Zazvonila jsem. Otevřela mi celá ubrečená Sára a padla mi kolem krku. Vyhrkla jsem: „Co se stalo?“ „Pojď dovnitř, všechno ti povím i ukážu.“ Řídila jsem se podle Sářiných pokynů. Dovedla mě do obývacího pokoje, kde se posadila za dřevěný stůl k notebooku. „Sedni si vedle mě,“ pobídla mě Sára. Najela na veřejnou stránku „Pokec“ a rozklikla přijaté zprávy. Nechápavě jsem sledovala její pohyby. Po rozkliknutí zprávy mi Sára řekla: „Čti!“¨ Naklonila jsem se k notebooku a polohlasem četla. Ahojky krásko, promiň, že jsem se neozval, trčel jsem celé odpoledne se dvěma malýma holkama na koupáku. Samá nuda. Obě mi lezly na nervy a já se musel přetvařovat, jak mě to s nima hrozně baví, radši bych byl s tebou než s těma najivkama. Bylo to pár písmenek, ze kterých byla poskládaná slova, a pár slov, ze kterých byly poskládané věty, které měly sílu, dostačující sílu ke zničení Sáry. „Od koho to je?“ zeptala jsem se Sáry. „Zkus hádat, s kým jsme byly včera na koupáku,“ odpověděla Sára. Ale jak je to možné? Hledala jsem v hlavě důvody situace. Sára se rozpovídala. „Beztak má nějakou holku, které tohle posílal a omylem se překlikl a poslal to mně,“ a dala se do ještě většího pláče. Obě jsme byly mlčky, jen oranžové zdi obývacího pokoje tiše naslouchaly Sářiným vzlykajícím zvukům.
„Třeba to je úplně jinak,“ vyhrkla jsem. „Já si myslela, že něco mezi námi začalo, já si byla jistá, že jsem se mu konečně začala líbit, ale žila jsem v pouhých domněnkách.“ Uklidňovala jsem Sáru, ale pořádně jsem sama nevěděla, co říct. Na displeji DVD přehrávače jsem sledovala čas. Bylo 8:59. Sára se mě zeptala. „Nedáme si snídani?“ Já odpověděla, že velice ráda. Dá se říci, že mě už pořádně tížil hlad. Přesunuly jsme se do kuchyně a Sára z poličky podala dvě misky a položila je na stůl. Ze spíže vytáhla modrý balík corn flakesů – naše oblíbené, pravidelná mňamka. Nasypala jsem si je do půli misky a balík s křupinkami předala Sáře. Na oplátku mi Sára předala hrnek vlažného mléka. Zasedly jsem ke kuchyňskému stolu a obě mlčely. Jen bylo slyšet, jak se corn flakesy ponořují do vlažného mléka. Do atmosféry ticha zahrčel mobil, který byl položený na hnědém parapetu okna. Sára se vrhla po mobilu. Volala jí máma, aby se ujistila, jestli je vše v pořádku. Sára si odkašlala, aby nebyla poznat stopa po brečení. Sářina máma je velice zvláštní žena, docela dost dlouhou dobu mi trvalo, než jsem ji začala chápat. „Měla bych už jít, rodičům jsem ani neřekla, kam jdu,“ omluvila jsem se Sáře po jídle. Poděkovala jsem za energeticky vydatnou snídani a vydala se domů. Celou cestu se mi do obličeje snažilo svítit pařící slunce, které bylo neúnavné. Otevřela jsem domovní dveře a hned na mě vyjel svou buzerací můj taťka. „Blá, blá, blá,“ v hlavě mi vše bublalo, ale tyhle řečičky tatíčka mi vážně chyběly. Můj život byl jako film, ve kterém se všechno hroutí. No skvělý, do toho se přidala i máma! Bez planých řečí jsem valila po schodech do svého pokoje. Před mým pokojem na mě čekalo překvápko. Loužička. Arik si to teda načasoval – perfektně jako vždy. Prošla jsem dlouhou úzkou chodbou do koupelny pro hadřík, abych mohla odklidit vstupní překážku do svého pokoje. Když jsem vešla do pokoje (komnata naděje), pod okny zahrčel motor
auta. Rodiče odjeli? „To je zvláštní, mně neřeknou, kam odjeli, ale já to musím všem oznamovat,“ posteskla jsem si. Zasedla jsem k počítači a šla na svůj mail. Můj bráška si na mě vzpomněl mailem. Ten se má, teďka někde obhlíží památky v Římě a já tu trčím s pocitem viny. Odpoledne jsem chodila z jedné místnosti do druhé a nevěděla, co dělat. Nebo spíše, jak se postavit k nastalé situaci. Když jsem sešla dolů po schodech do kuchyně, napadlo mě, že bych měla zavolat Liborovi. No že jsem na to nepřišla dřív! Můžu si aspoň ujasnit celou situaci. Popadla jsem bezdrátový telefon a vytáčela Liborovo telefonní číslo. Dovolala jsem do hlasové schránky? To snad ne!? Zavěsila jsem a poohlédla jsem se po Arikovi. Právě svým dlouhým jazýčkem cákal vodu ze své kovové misky. Čekala jsem, až přestane pít, a popadla ho do náruče. Vyšla jsem s ním na procházku. Celou dobu venčení jsem přemýšlela, jestli je Libor něčeho tak hnusného schopný. I když jsem včera na koupáku jeho přítomnost moc nevnímala, nešlo přehlédnout jeho zájem být s námi. Nebo to byla vážně jen pouhá přetvářka? Mnoho otázek a žádná odpověď. Je pravda, že Libor se za pár dní prázdnin výrazně změnil, ale že by až tak? Sára se teď určitě trápí. Zajdu za ní a vytáhnu ji na čerstvý vzduch. Když jsem došla k jejímu domu, bez váhání jsem zazvonila. Sára vykoukla z okna a celá červená jako rajče se ptá: „Co tu děláš?“ „Jdu ti zvednout náladu.“ „Upozorňuji ale, že má nálada je v minusových hodnotách,“ odpověděla, ale bez dalších řečí zavřela plastové okno a seběhla dolů. Otevřela a už s úsměvem mě znovu pozdravila. Sklonila se, aby pohladila na přivítanou Arika, ale toho fascinovala vosa poletující kolem něj. „Nechceš se se mnou projít?“ zeptala jsem se. „Určo! A zajdeme za Liborem.“
„Za Liborem?“ nechápavě jsem Sáře položila otázku. „Jo, chci si to celé ujasnit, i když je to možná divný nápad.“ Liborův dům byl asi půl kilometru vzdálený od Sářina. I když, dům. VILA. Nedávnou si ji koupili. Liborovi rodiče jsou velice bohatí, i když ani my si nemůžeme stěžovat. Detailně jsme si vilu prohlídly ze všech stran. Sára se odhodlala a šla zazvonit. Nikdo neotvíral. Zazvonila podruhé. Bylo slyšet silné dupání, které se postupně hlasitě přibližovalo. Otevřel Libor. Flák! No to snad ne, na Liborové tváři zůstaly otisky Sářiných prstů. To bylo až k nevíře. Sára Liborovi liskla. „Co to děláš?!“ šokovaně se tázal Sáry Libor. „To se ještě opovažuješ se ptát?“ na celou ulici se rozléhal Sářin vysoký hlas. „Neřvi,“ zakřičel na Sáru Libor a Sára ztuhla. „No tak sorry, já se nepodíval na doručitele zprávy.“ Já i Sára jsme stály mlčky a čekaly, co bude dál. „Možná mi nebudeš věřit, ale já to napsal jen proto, abych ji zaujal, já vás mám obě moc rád jako své nejlepší kamarádky,“ překotně vysvětloval. „Cože? Takže ty, aby ses líbil nějaké nafintěné holce, tak nás tu urážíš? To ses teda změnil?“ nedala se Sára. „Až se vrátí ten kluk, kterýho jsem znala, tak ať se ozve!“ To byla poslední věta, kterou Sára ze sebe vydala. Znechuceně se otočila a šla domů. A já s ní. U jejího domu jsme se s ní rozloučila, ale její odpověď na mé „ahoj zítra“, neproběhla. Šla jsem tedy pomalým krokem domů a sledovala jsem, jak si Arik šťastně ťapká po vydlážděném chodníku. „Ty se máš, Ariku, nemáš žádné starosti, já ti závidím, že jsi pes.“ Když jsem došla domů, udělala jsem si sendvič a šla jsem na terasu a pozorovala jsem květiny, jak se mezi sebou navzájem proplétají jemným vánkem letního větříku.
V dáli bylo slyšet štěbetání vlaštovek, které si zpívaly písničku, jíž jsem bohužel nerozuměla. Z vnímání krásné přírody mě vytrhlo hlasité štěkání Arika. No jo, musí mi připomenou, že je doba, kdy má být jeho miska naplněna malými barevnými granulemi. Sotva jsem zavřela dveře od spíže, kam ukládáme jeho krmivo, miska byla vymetená. Sedla jsem si na zem a prohrabávala Arikovu hustou srst, která se mi proplétala mezi prsty. Co to? Někdo zaťukal na dveře. Šla jsem otevřít. Byla to naše sousedka, která naší rodině přinesla borůvkový koláč. Je to starší paní, která nám pořád něco nosí. Poděkovala jsem a zavřela. Koláč jsem položila na jídelní stůl v kuchyni a šla jsem si pro nůžky, abych mohla rozstřihnout průhlednou fólii, kterou byl pečlivě koláč zabalen. „No to snad ne!“ Sotva jsem se vzdálila na 2 minuty, borůvkového koláče se zmocnil Arik. Okamžitě jsem mu koláč vytrhla. Koláč byl naštěstí nedotčený, jen průhledná fólie byla roztřepená. Aspoň mi ušetřil práci s jejím rozstříháním. Sotva jsem si kousnula, otevřely se dveře. Byla to mamka s taťkou, vraceli se z práce. Přivítala jsem je a dál se věnovala koláči. Rodiče byli skleslí, jako kdyby je něco trápilo, ale plést se do jejich problémů jsem neměla v plánu. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a uvědomila jsem si, že bych mohla zavolat Sáře a zeptat se jí, jak na tom je. Vytočila jsem její telefonní číslo a čekala, než mě spojí. „Ahojky, Sáro.“ „Ahoj, Kači,“ odpověděla smutně Sára. „Jak jsi na tom?“ zeptala jsem se. „No, jde to, zrovna si spolu píšeme přes ICQ.“ „No vidíš, za nějaký čas to vyšumí a budete zase kámoši.“ „Kéž by,“ řekla Sára. „Tak ti přeji dobrou noc,“ rozloučila jsem se do telefonu a zavěsila. Ručičky na hodinách ukazovaly 9 hodin. Popadla jsem čistý ručník ze skříně a šla jsem se osprchovat do koupelny, než se tam na půl hodiny
nastěhuje máma. Po dokonale provedené večerní hygieně jsem zalehla do své voňavé postele a podívala jsem se na chat v mobilu. Žádné přijaté zprávy, ani od Mrtvolky. Nastavila jsem si budík na 9:00 a mobil položila na noční stolek. Otočila jsem se ke zdi a zavřela oči. Brzy jsem upadla do tvrdého spánku.
Kristýna Klíčová, 8. E, pracoviště Slovákova
