»«'
HUDBA PLACHET
RŽENA JESENSKÁ
HUDBA PLACHET BÁSN
^^/i/V?
V
PRAZE
1917
KNIHY DOBRÝCH
AUTOR
P65022
v POZDNÍ CHVÍLI
,
.
VNOVÁNÍ Kdo pozvedl mé k
Sluncí do závrati
a v mystérie štstí vzkísil život
mj,
mne promnil, nauil pijímati a chápat plameny arkana, dal mi tepot srdce svj,
zázrané
philtry
lil
do
sn
fantomem lásky íš mou a se mnou oddan z tmy
hvzd
mých ztracených
,
,
naplnil
vných
zlata neítal, neželel
svta
zaslíbení
pil,
ztrát,
svou lásku vyvýšil nad asu bludný chvat a kouzlo bytosti své vlil do sn mých vrácených
,
,
.
JAK PLULA OBLAKA... Jak plula oblaka, jež jediná mls rád, Baudelairv cizince! A pišly zázraky, podivné soumraky a jedno slovo vydechnuté tisíckrát, a jitra šedivá s poraženými kmeny, a závra plná proroctví a drahých pout: tvá láska vtlila se v srdce ženy Víš, jak jsem ekla ke všem snm a touhám tvýmr »Chci.« A srdce k tomu tlouklo slibem tajemným: »Pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.«
—
.
A a
.
.
nikdy kouzelnjších oblak nebylo a zdvrnní jasnjších
veerv
a nocí
svtjších zázranji nesnilo
a nikdy nebe
...
než tenkrát v potkání! Ty mj! Chci srdce svého tajemstvím Krásy tebe ješt zahrnout
v
plamen
symfonie
Baudelairv zas jenom
cizince,
oblaka,
pohádkou luny
tiše
—
do zhasnutí jeho
.
.
až budeš milovat
chci v samotu
po tvém nebi
a noc plout.
a chlad
.
. .
MOE
U Noc hluboká
hvzdnatá
a
a tmavá,
moe
nesmírné tu pede mnou, žalm varhan jeho boun k nebi vstává a opt mizí v dálku tajemnou, A vlny na hebenech prosvítají modrostí oí, jež se v hloubkách tají. Stíny se chvjí plny pízrak Lod jakás erná, dávno utonulá a
.
.
neslyšn do závoj noci vplula, kde mrká žluté oko majáku .
moe
Tu
—
tajemství, s
s
.
nebem nerozluštných
moe
strašné,
pitažlivé
oblaky, svtly, s tmou cest ztracených,
jak zákon písné, a smiující jako
jak
sen promnlivé
smrt...
Jsem sama,
moe pede mnou — veliké drama, zrcadlo, v nmž se Vnost shlíží, a
pohyb váše, Už Ó,
A
klidu majestát!
dálky daleké snad lod se blíží tu v žhavé touze stát? nezmýlí se? Neutone lun, z
uzí
jejž
m
ovnený
Ó, teskné
pro
kraje
ped moem
mne
poslat
.
.
má?
opuštných dun
nesmírným! Je noc a tma
NOKTURNO hbitova a nebylo tam hvzd ruky, jež by moji tiskla, jen bílá mlha padala do kíž smutných cest^ a kdesi slza ztracená se na kamenech blýskla. v
stínu
a nebylo tam
vrné
jsem
Stála
Zavolat slovo zázrané o touze života!
Le
ticho
jen tanec a
mlelivý
Míž
nesmírné jen mému srdci odpovídá, divných závoj se v šeru mihotá, stín
se
s
vonným dechem stídá.
studená jak otázka
pede mnou
trela,
tam pro mne zítky za horami, za mlhami? S bolestí záhadnou, na niž jsem nezapomnla, a se štstím, jež slibuje nám: »Budu s vámiU jsou-li
10
,
,
JARO nczrozených
Jaro plné
kvt,
chvjné záe, zvuk záhadných, pro polibky nastavených ret,
plá
tajemství, jež snoubí
plné
a smích,
rozevených v kalich
Srdcí
rozpoutané touhy dávat, pijímat, plné pohybv a rozkoše a malých písní velké Písn, plné písah, zrad, plné oí, které k nebi hledí s
vnou
otázkou po marné odpovdi,
plné hvzd, v nichž mluví srdce: »nezhasnu< plné
tvrí
hudby
—
vyznání,
vlídn zaclání, dotekv a sn.
plné vidin,
Jaro
spšných
rosy,
zeleni,
jež
hrza
— ——
svátenosti,
výkik
echo zoufám, sen cosi nalézti a Jaro,
jaro
,
žití,
míti.
.
Bledé, smutné ruce vztahují se k
nmu,
ke plamenm zvon roztoužených, ku závrati proud rozbouených, i k závoji rud stísnnému. V dithyramby svtla, radostí a poupat, do východ zlatých v opojení stoupat stoupat Jakás vná, strašná Síla v modrém vzduchu trí: jako lampa skrytá. Kídla k sob vábí pod oblaka bílá,
—
.
urujíc
—
.
.
jich
Srdci
osud,
zmítá
zachvívá se
.
,
zem
srdcí .
jejich
zmítá,
Nekoneným tepotem
—
náru otevená
,
Jaro:
hymnus
Srdcí,
rozzvuených životem,
pro Smrt slavn pipravená
//
scéna.
,
SMUTNÝ
VEER
Usíná msto. Vzduchem táhnou písn, jež
ozvn
nezanechají,
umíráky plny zádumivé tísn jak noní motýle se slétají na ímsy starých dom a
a zvonic utichlých.
Tmou ulic. pod oponou erných strom smutn se zachvl ní smích, svtla po hloubkách paprsky dlouhé poslala tm, stínm, srdcím, která bdí. a rozptýlená
A
—
reka
tiše
Poj
k
moe!
i
návrších
zalkala:
moi
,
,
,
Slyšíš
A
moe? Ono
nezradí.
tma všecko zatáhla; jen v jak sliby pro zítek by prosvítaly, tajemn zrcadlí se divné koniny: Osudy zítku zjevné! Za stínem noci. vží, zvonic utichlých Ó,
jakési plochy bczbarevné:
Hoké
Planiny,
12
dáli,
—
BALLADA Pohební píse mezi zahradami a stechami kdes temn neiíká, ztlumen vzdychá, chvíli zaniká a zase
platan
pln zahmí korunami starých. Kde se prvod
že nevychází?
V kivých
tají,
ulikách
a na pavlaích ženy naslouchají
—
pochodu smutenímu jako v snách, ony zréikem pátrají po pvodu té písn, jež mne opájí, též ony slyší! též
A prvod
Divným ohlasem nevychází chvjí se domu zdi, a píse tišší, tišší, soumraku prozlacena topasem a zadýchána vní zahrad, ustává ta záhadná ... A prvod nevychází. Jen svtel oblaných se vznesla záplava jak skrytých kaditelnic dým, .
.
.
—
a
slunce
poslední své
rže
mrtvému Srdci, mrtvému tajemnému Srdci touhám posledním.
13
hází
—
BALLADA
SMRTI
O
Tys nevidl tenkrát Smrt, svtle u okna stála a pátrala po mém srdci a zraku, tys netušil hloubku, jež mi závra dala, tys nechápal smutek tón uvadlých a rytmus krve mé a tíži stín mých! Tišeji byl bys mluvil o erném mraku, který se sunul od blízké eky nad moje elo! jak v bílém
Úzkostný plá zalkal shroucenou duší, na oknech víno se úponkami tmlo.
tvj mkký zmnil se náhle v grimassu. zachvní krvavého žáru
Úsmv
z které
se tuší
zapadlých Sluncí v more, kde lod tvoje kývá, svinuté
A
hvzdu
plachty,
divn promnUvá,
plnoní neznámou
jak vítr
A
stožáru.
hledli jsme pod zhaslým lustrem,
jak plují oblaka, ta
jak
na
flory cosi
smutení
hrozného
poletují
ped
žalost
zpívá,
mstem,
námi pnlo!
Tys nevidl tenkrát Smrt, jak na
mne míí
nevidl prázdné
upené do mého Tišeji
strašlivým gestem, ty
dlky
srdce
byl bys mluvil
který se sunul
o
jako mrtvé
a
tmavém mraku,
od blízké
eky
nad moje elo!
Ržový vnec
kolísal
jako
pod zhaslým lustrem, 14
vky,
zraku!
hraka
ROMANCE Dole v sítinách se cosi zachvlo jako stíny nebo vzdechy nebo strach,
podivn
se zablesklo a
zetmlo
dole v sítinách.
Neprhledná
noc.
Pak
jitro
kamenné,
stízlivé jak zákon, ešící,
kdo
j€
zabitý,
Slunce pátrá
kdo
rud
koho prozradit. dole v sítinách.
A
vrah.
plamenné, vítr volá
15
plaící
LISTOPADU
v
.
.
>»Ulalume
Tis the vault
V podveer
.
—
Ulalume
of thy lost
Ulalume jsme etli,
a tys pak rozlouil
se,
odešel
v krajinu mlhy se žlutými svtly, kde vody stály, vlhký hrob se tml, kde šeré lesy v hloubku lákaly, a legendární stíny tkaly.
Tys bloudil a
zasnn
ped
tesklív,
cosi
ale
nevzpomínal,
zázraného
hledal,
tebou obzor noci rozepínal,
své hory zvedal.
Mn
slunce zhaslo, tma
konina Weiru
mi
se
mé
slzy skryla:
objevila,
jezero kalné, strusky lávy žhavé,
vše uvadlé a nebe popelavé.
cypišovou nkdo kráí etherem vzdech v neslyšeném plái se srdcem rozechvlým.
Alejí
A
tiché
hvzdy oknem oteveným
podivným jasem vcházejí ke mn, s nimi vzdálená záhadná slova tvým, tvým drahým hlasem s
šeptaná truchliv
— mn
»Ulalume ztracená, Ulalume ztracená!«
16
souzená:
-^
Ulalume!
PISEN Zámek pede mnou okna
svítí
ve výší pluje,
šerou perletí,
vže
vstávají jak tmavé thuje v modré noci tichém objetí.
Necha moe
slyším, dej
mi závra,
noci plná mocí arovných,
píse srdce odešlého navra, dohoívá svtlo v prsou mých!
A
Sny
jako
slétly
hvzdy
k okna mého ímse rozsvícené tmám:
po oblaku v plachty mnícím se na moe je k tob posílám!
17
.
BYL KONEC DNE... Byl konec dne, a soumrak padal v zahradu naši s tichým snem, a starý Lulli pro nás skládal svatební
píse pod bezem.
Na keích kvetly bílé rže a bílé rže na adrech, tys
ekl:
Na
srdci
»Kdo mi bránit mže? umít nech!« svém
m
Já usmála
se:
asn
»Píliš
bys opustil ten krásný svt!« A motýl tanil v naše básn neslyšitelný menuett.
Kytary znly pozdním stínem teple za ruku. Tys vzal Náš Watteau plakal pod jasmínem .
m
.
odhodiv bílou paruku.
Houpaka
v modru míhala
a bílá Dafné,
koupaly mramor v luny hvzd napršelo do duše.
Tys láskou
se,
Venuše jase,
Po pšinách
stonal.
se zachvívaly gavotty.
V
Jsme na Cythee? byl zázrak
svaté
Vodopád smál se, hedvábn zašuml
našich
nivách
prostoty.
tiše vzlykal,
mj
šat,
kdes nový. skrytý zákon vznikal, tys šeptal: »Mám t strašn rád!«
18
Prchala smolnice
svtla korunami, tmav hoely.
Odešli všichni, Sami, sami jsme vešli v obzor ztemnlý, Ó, kde jsou ony dávné asy, kde arovných sn zahrady? Jak zmnily se srdce hlasy,
jak duší velké záhady!
Dnes stojíme na behu moí myšlenek tžkou závratí, lod ztroskotaná ke dnu noí Sny Rží, jež se nevrátí.
s
Tajemným blahem, chmurnou mukou jsme spiati v nerozluný
bouemi žhavá osudu zíme do
A
srdce
stín,
tlukou,
hlubin.
na chvíli když zapomencm
všech propastí a tvrdých skal,
zvst šlehne v nitru rozhoeném: »Mc vždy, kdo strašn mil oval !«
Í9
A
ZÍTRA NEBUDE A a
zítra
nebude
slunce žhnouti
jíž
promnlivý oblak v dálku
nebude azur lákat v a nejsvtjší hvzda Jar nebude
kdes
tiše
Poslední
plouti,
objetí,
—
zhasne
ti!
odkvtáni,
ani
již
tžký umlknou moe, rozplyne
SLUNCE
JIŽ
jenž
sen,
hlavu sklání,
vzduch a zem vydechnutým rozkazem.
lilie
stromy,
ni
rže
prvé
nebude, zastaví se píse krve,
nebude tajemství, tch podivných, nebude bouných oceán tvých.
Nebude chimaer, za nimiž se ženem, ni smutk na obzoru uzaveném, nebude záhad ani závratí, ani bolest nevrátí. tma nic už
—
A
radost nepronikne
slzy se utiší,
clonou dusnou,
polibky usnou,
myšlenky jako
listí
a jedno srdce
—
spadají,
všecko
Dnes nezachránný
ráj
utají.
prchne
z
nitra,
a rozkvete snad se vším smír už zítra, jen
onen temný most, bude mrtvá minulost.
pejít ješt
a všecko
20
VIDNÍ Moe
mi
poslalo
hrzu zápasu
a
vzdechy tajemné,
strašných
keí,
Srdce rozhoené mlo ode mne a sen Duše, která ped ním kleí.
Boue
plá se dálkou chvl v nic už nedoufáním, píboj vln na okna moje dorážel trvala, a
zdšením
s
a
temných osud mých smutným vlánim.
Byla erná noc, a dv ti hvzdy v na mých oknech temn krvácely, tiše piletli ptáci podivní, jejich peruti se v oknech tmly.
A
za nimi bledá jakby
zjevila
se
u mých oken.
A
já
zasnná
——A — Moe ztichla
Smrt
v Prázdno
stála,
oi
21
ní
upírala.
stála
ozvna.
NOKTURNO Pod mými okny ulika a husté,
ponue
erné tiše
stíny
sní
dom
stedovká,
nad
ní visí,
zpívá chvátající eka,
níž jsme pluli spolu v mlžném ránu kdysi. Tak rozhozena do tmy žlutá svtla hoí jak hvzdy na nebi a ponoené v moi,
po
tak
vže chmurn
ní, v nich
mlí
zhaslé zvaný,
uzavena noc na zlaté, tžké spony. Ze zahrad hokých vní vlny picházejí, jest
polodechem smutná kídla zašumla, ted, kdy luny závoj padá nejtišeji tvé struny tajemné bych uslyšeti chtla! a
—
a
Tak
cítím, jak jsi píliš v této chvíli vzdálen, v obzorech nepístupných mému srdci ztajen, jak všecko mlí, jak se moje plnoc blíží
omamných tajemství usmrcujíci tíží, pece nesmírn jsem osamlá! Ó, zavít oi! Noc ... A bílých cest v ní není! Tak v mrákotách a snech o velkém zaslíbení
s
jak
tvé struny tajemné bych uslyšeti chtla!
22
DO
ERNÝCH MRAEN...
Do erných mraen ponoit mám a
sama klesnout u
hlavu
té strašné skály
v myšlenek muivých šíleném davu? Opustit
slunce,
a vidt
hvzdy
ty zlaté, svaté,
Do
slepých
soumrak sbližující mizeti tam v dáli, tolik
pustin
slibující?
svoje
srdce
vložit
a pijmout rubáš ebenových nocí,
v zdšení zápas smrti znovu prožít? u té skály padnout bez pomoci
A a
vidt mosty, vidt
bílé
cesty
podivnými msty, jež mají domov, krby rozzáené a harmonie srdcím pislíbené? s
tušením
cíle,
A
zemít sama u té strašné kde vlny roztíštné umírají
tm
ve a chladu? V v nž slzy ekami se a Srdcem, v nmž se krvav v píští dny a
23
skály,
propasti se
sítit,
vylévaly,
Slunce lásky
tají,
noci tvoje svítit?
PÍSE Tam
v dálce
šeré,
tma zježených vln a kdesi dole
mj
prsten na
nepoznané
nákem
s
bží,
jiskra plane:
dn moe
leží.
Tak na vždy v nekonené urn poslouchat a v
Smrt Ó,
temné noci lkáni
asách vlhkých stín chmurn
vného
bledé ruce,
snít
objímání!
tiše
proste,
hlas
umírák
kvt
Smrti z
onch stín
mj
prsten na
dn moe
slétá
24
s
vží, roste: leží.
HLUBOKÉ
v
NOCI...
O, Mort, vicux capitainc, est
íl
temps! Levons Fancre!
V
hluboké noci slyšela jsem zvony, nerozhoupané zvony temn znít, nehybných srdcí v píse slité stony chvéti se v modrý prostor, v sen a
klid.
Vstala jsem k oknu. Zvony neutichly.
Blouzní ta srdce aneb a noc je
úder ó,
nmá? A
zlatých kídel
propast!
A
vzpomínám?
A
já
vidím v
míže cypišové
pes moje
to klam,
Tma. Ni zákmit svtlý!
Zrcadlo erné. jak Stíny
je
posledních-li
já
srdce
s
nm,
spletly
tichým requiem.
pro jsem do hlubiny zela pro s vží ponurých ta píse zvon nepohnutých znla, a vím, pro divné stíny rostly z nich! vím
už,
záhadné,
a
25
«
BOLESTI VELKÉ... kanou v kalich duše mé!« Zemcme!«« »»Chceš vyprostit se z jejich pouta?
»Bolesti velké
—
»A
bez nich ve tvém objetí šastná v nesmrtelnost?* »»Nevzletí!««
vzletí duše
volná
a
»Nastane tedy mír a klid, v nmž bude snít, u tebe snít?« »»Nebude sn; jen mír a klid!««
»A duše v nekoneném »»Rozplyne
»A kdo
si
když duše
s
vní
jasu
etheru?
drahých, dávných
veer! ««
ku vnosti cestu proklestí, milující ne?« »»Tvé bolesti!««
26
RUDÝM ZÁPADM
K Chci
s
tebou
jíti
do záivých zahrad
hymnách Slunce; tom rozjásání zahrát na strunách zázraných a tajemných, chci hudbu svtel, krásu orchidejí, a zablouditi v žhavých
své finále v
horoucnost rží, fontán tichý smích, rozkoše sn, jež v oblacích se chvjí,
neznámých dálek azurný bez bolu
radostn
nedopovdné vítat
chci klid,
chápat,
zkrvácený Západ,
tvé Srdce blízko, blízko slyšet bít a uhoeti v žhavých
27
hymnách
—
Slunce.
UMELA
LUNA
Nezvuí
harfy v stromech zavšené, umlkly mladé hlasy v kovinách, spadaly hrozny zem zaslíbené neslyšn jako ve pradávných snách.
Ulehl vítr uštvaný a slabý,
onml eky
rozjásaný
vybledly barvy, je
marn
chvat,
slunce vábí
rozhoeti, do krvavá vzplát.
Odlétly písn, usedly tam kdesi
na jiných pólech zem truchlící, a zapomnly touhou šumt lesy, ze zahrad prchli sny a slavíci.
Umela
luna.
Zvadly orchideje,
nejvyšší tóny klesly do hlubin,
tmy vnost záhadná pod okny a horou k nebi roste její stín.
zeje,
Odešla z komnat divn krásná chvíle, zhasíná v mlhách hvzda krvavá, oblaky táhnou bez hluku a cíle, a srdce zvon bíti pestává.
Nesmírným tichem vzdech a ptá se, ptá, jak
vnost
se jenom vrací zatmlá,
a neodpoví nikdo. Vykrvácí
snad Slunce
též,
když Luna umela.
28
B
í
LÉ NO CI
rozechvly bílé písn v duši, kdo by jim nepodlehl, srdce nerozžal? Rty se spojí, sen se zdvojí, propast mosty Bílé noci ó,
vím, co pro
mne
uinil
jsi,
eho
jsi
sklene,
se vzdal.
Bílé noci vracejí se hluboké a sdílné,
vidím v nich tvé
vrné
srdce
žhav
rozsvícené,
a stíbrná luny pouta v kruh se chvjí užší, svírají ó,
nás v mystérie velké, neomylné,
kdo by
jim nepodlehl, srdce nerozžal!
29
MÁM DRAHOU Mám
KNIHU...
drahou knihu, která v hrob byla, je, desky zpuchelé
slzami nasáklá
stíbrnou plísní voní, tma se skryla v záhyby Hst, jichž se dotkly nesmle podivné oi tvor ze hlubin a Smrti stín.
V
té knize ítám, okna kathedrály když svítí prsvitn, jak ve klenbách by z hrobek svých k modlitbám mrtví a tiše zalkal stín chmurný sbor, jak Poev havran v drahé knize mé: »Nevermore!«
K
vstali
met
pozdji neb díve dojdeme, Sny tma spáry svoje zatne, všecko bude minulé a nenávratné. té
až v naše a
tu
sloky ponuré a v úzkosti se ptám,
kam ješt
—
jdeme, kam, kterému Slunci vstíc a které Noci, nežli zkamení nad námi osudné, všech ukonených vznik zniamenís záhadné a prosté: »Nikdy víc!«
30
STÍN BLEDÝ Stín bledý padl na
mou
duši
sevel v
mj žal
práh,
a strach.
Neviditelné ruky tpyt mi pikazoval odejít.
Své pozdní chvíle neekat, až sáhne v srdce stín a chlad. Zaplanul západ naposled, a katafalk byl celý svt.
A vže tmly
A v
jako cypiše
se
chmurn do
výše.
zvony smutn zpívaly,
mém
srdci
hvzdy
tepaly.
Tak nikdy ped tím nebyla noc ernjší než mohyla. Tak nikdy obzor plamenný mi nebyl na vždy ztracený.
Na
dálných pólech šlehal jen
bludiek
prchající sen.
Tys rží nasypal mi v klín: jsem vrna ti jak Svtlu stín.
Ty šastný
bud, já smutná jsem:
Stín bledý tkví na prahu
31
mém.
DO
NEJVZDÁLENJŠÍCH ZAHRAD Do
nejvzdálenjších zahrad
za nejarovnjší
kivky palácv
a
chrám
slunce odešlo a zavsilo na hrad zlatých korouhví a v
rámu
oblak zvolna zhasínalo.
Všecko
zhasínalo,
jako plamen, zrozen dohoet, jitro,
Srdce
které
veerem jenž v
žár,
se stalo.
temné vášni kve.
Modí motýli se snesli soumrakem na eku a stechy, tiše znly hrany s
vží od života odlouených, vtrem dozpívány perleov šedým oblakem
pluly s
do nejvzdálenjších zahrad,
Z oken otevených zapomenuté se písn chvly, lodi pohnuly se, tmavý beh pohížený ve stínech a snech
— —
nehlun
ovneny
a
vážn
opouštly,
luny zastíbenou ratolestí,
mlhy bílým kvtem; mizely jak pelud Štstí do nejvzdálenjších zahrad. Prostor okídlil se miliony svtly,
rozptýlenými svtem,
touhy do šílených objetí se spletly v nesmírný, omraující klid.
Naše duše odcházely veliký Sen do nejvzdálenjších zahrad.
snít
v
HLUBOKÉ TICHO VELIKÉHO
OSAMNÍ
Vím, že jdeš cestou lásky závratné se sídcem v život, jenž podivn snad zmní vše toužené zachvním osudným v hluboké ticho velikého osamní, že to, co cítíme ve štstí
zázraném,
v pítomnosti snad je pouhým snem a zítra bude žhavou bolestí, vím, že je tžko srdce rozhoené i
v klid nesmírnosti Výšin donésti, bouemi svta nezhašené,
však
vím,
mé
že
lásky
zá
a
chvní
v hluboké ticho vejde tvého osamní!
Já vím, až budeš naše drahé knihy íst,
mnou zbožn dotýkané, že mnohý list vstíc duší mojí
tob
vzplane,
že ve stmívání svítivých
mých
nalezneš odstín barvy komnat a
že a
A
dvrnosti
moe
nmá
zjeví
noc,
klid, ti, kam sen mj pro muselo tak
nedospl, být,
vím, že kdysi smuten Beethovena uslyšíš,
jak onen div a potkáš se v
mým
nm
srdcem se
šel,
mnou
zase!
Já budu srdci tvému blíž než celý svt, A v nedostižné, divné kráse spatíš své chvíle minulé, na vky usnulé, a sejmeš smutek s jejich kídel a pošleš duší do obzoru dávných sídel jeho zazáení našeho štstí: obeste
t
v hlubokém tichu velikého osamní! 33
mým
ZÁZRANÉ CESTY Zázrané
cesty slunce
otevelo,
a tys jich nevidl? Ztemnlé pozdní slunce jako stelná rána, jež zahojí se, odcházelo,
a všecko odhalilo naposled:
prameny kouzelné, v nichž vrn blankyt bdl, zahrady arovné, v nichž neopadal kvt,
nemá
a píse, která
býti dozpívána,
a zlaté plody slibující sílu v dar
boulivých, obtavých Již
jar.
svtel nikde nebylo,
ni slunce,
luny,
hvzd,
a cesty svítily všech vroucím odleskem, jak ekaly by ješt na píjezd velkého Štstí zakrytého noci Snem,
—
Zázrané
cesty
odvážnou
vnost
a lotos,
rže
z
dálkou tajemnou
s
objevují
jejich
pede mnou
kamení
jak sliby štstí kvetou tam.
Bránící
etzy
jak
žhavé tepny odpoutám
pjdem
osamlí, na vždy spojení, a nalezneme rozluštní všeho na cestách posvátných a otevených do nesmírná.
a
Nejvyšší dotkne se nás struna smírná:
královsky zapadlého slunce nach.
Zázrané cesty ekají, v hlubiny
A
snv
a v závrat
pravdy
jasno je mi ted a klidno v prsou
vím, že je uvidíš.
34
volají. již:
,
POD HORAMI Zde
stojím
pod horami zatmlými
a zamlklými,
v nichž
tisíciletí
nm
pne se k výši. kteí do tch stín letí, jsou oddané a zamyšlen tiší, jak šerá kle, jak kámen poslední, jenž oste do modra se vrývá. a
tisíciletí
I
ptáci,
Odplulo slunce polední, zmizelo jako lampa zázraná
.
.
Ballada naše zazlacená, oblaná
kdes odcházejíc teskn zpívá a
vroucn
jak
—
veliká
Sen a srdce tep v prostoru zaniká.
Zálivy jezer teple modrají se v prohlubních, a
výšky nejvyšší jsou led a
a nikde
lovka
ni hlasu,
Jak pitahuje onen led v
nmž
sníh,
—
a sníh a
vný
klid,
slyším srdce bít!
Pijímám úžasného
ticha krásu
pokoe jako ped nejvyšším ritem vysnné pravdy! Smírné hvzdy v prsou a dvrn a sváten v tom šeru skrytém má duše potkává se s tvojí duší.
v
—
35
buší.
NENÍ ODPOVDI.., Všecko umírá, co zrozeno, a co pišlo, všecko odchází,
ješt trochu snv a ekstásí, a vše bude tiše skoneno.
Hledla jsem v hloubku
života^
do dna rozkoše a bolestí, v propasti, kde hoí temnota, v soumrak Boh, v plnoc neštstí.
Vidla jsem srdce plamenná, ctnost a zloin, chladný výpoet, vzlet, horká gesta, úpadek jak málo všecko znamená! i i
Na
dn
bolest
duše jako skála
nmá,
ní
že tak nutno
jít
v sen, jenž po objetí nelaní, v tmu, z níž nevyplyne luny Jít cítit
svit.
a tušit svého Slunce zmar, srdce touhu boulivou
a své víry
kehkost dsivou:
všecko klásti pod
vné
Tmy
spár!
Není odpovdi v prostoru ani v nitru k tomu, o sním, z propastí až k hvzdám nahoru: jenom ticho nade vším.
em
vné
36
ROMANCE Pro nepustíš mne od sebe ni na vteinu, bych knihu podala, bych okna zavela? Pro je
svíráš
cesta má,
mne tak pevn? Ztemnlá Ty bojíš se, že minu
—
zázranou svtlost tvou? Že na vždy snad
m
píliš rádi bych odešla? Ne! Máš Jsem tichá. Není v slzách mých
zdšení, není teba zpovdi otázkám, já ztracených poklad nehledám, a vím, co marné jest: že neodpovdí mi zvony pyšnou písní královskou.
mým
Jsem
píliš
a píliš
jsi
mimo svt, mi vros
v plameny duše, píliš jasné jsou
mé zahrady
a jejich
kvt
a srdce pítomnost.
Veery
picházejí. Vidíš zazlacená
zrcadla dálek?
Hvzdy
padající
do temnot hlubokých a snící v purpurných záích? Opuštná smutení bárka na jižním moi v soumrak se noí; neznámo, kam jde, kdy se vrátí Snad jenom jako pízrak! Slyšíš váti v tajemnou modrost, která zvolna hasne, plnoní vzdechy konejšiv, zpvn? Pemýšlíš o noci a pohádkovém stínu? O lun nebo bárce smutení, s níž v nenávratné svty plynu?
——
ó, jak je krásné,
že nepustíš že svíráš
nesmrteln krásné,
mne od sebe tak pevn!
m
ni
31
na vteinu,
KLID Vysoký,
tichý,
nedostupný prostor nade mnou,
jak osudy oblaky plují cestou tajemnou, a
svty tajemnjší v
chci v jistotu
jít
závrati té planou;
zítk
s
duší odhodlanou,^
Nesmírnost harmonie nadpozemské, svatý klid kéž pijde do hlubin mých dlouhých nocí zazáit,
by
stíny odešly, jež táhly se
mým
žitím,
af v srdci jsoucnost jen chvil velkých,
At
k sestupu
sílu
af
oi
af
hoe
vidí zázrak
mám
s
Snv,
šastných
cítím.
výšin slunce arovných. a slzy není v nich,
z pomíjejícnosti je
mi cizím,
jak oblak v žhavých sférách rozplyne
38
—
af zmizím.
HUDBA PLACHET
v
POZDNÍ CHVÍLI
Na behu moe v pozdnj stála, boue šílela,
chvíli
jsem
tvé lodi hudba plachet zní-li?
K
ní
letla bych, letla!
Ach v
pozdní,
ohvzdné
chvíli
jsem opustila zemský beh, lod vzala m, a plachty snily, zpívaly v nových akordech. Ó, kde jsme byli, spolu byli! Nás neslo srdce, nebráníc
snm do
ani
výhn
kídlm
v pozdní
A vlny valy, a nás
bily,
v klid, až hudba plachet v pozdní pohební písní bude znít! ó,
chvíli,
lásky bez hranic.
spojí ruce naše
41
chvíli
DO NOCÍ Do
noci,
do noci vstupuji zasvcena
záhadn
duší svou v paprsky
mluvící,
poslouchá strá, msto, zahrada, tichá stna
komnat mých
A
já
se
se srdci
tisíci,
tisíci,
k tmám, svtlm, bolestem,
lásce, štstí
se srdci tisíci
družím jak vlna, jež k a
moem
stává
se,
moi
se
dává
nésti
magickým zrcadlem msíci.
Vstupuji do noci vnosti, vnost sama, v prsou mých posvátný ohe žhne, vzníccný životem lásky, jejž provází osudné drama, ó Bože, není, ne, ani
Pijímám kouzlo
tvé,
klam bez ceny! radosti záící,
prchavé, zmítané, dýšící
vnmi
propastí,
oblak a prostorv ohromných se všemi
bouemi,
se srdci
tisíci,
tisíci!
42
SOTTO VOCE
Z
BALLADY
Je možno jenom tiše tyto vty mluvit do noci ohvzdné, polonahé, vlahé;
Jak bych se dívala v tvé oi drahé, drahé, ó, kdybys tady byl! Chci z kvetoucího vavínu a myrty vnec uvit, pod chrámem Sibylliným byly natrhány, kde básník památný svj život snil, dnes já pozvedám ruce v ony slavné brány a
ekám
zázraku,
teba mluvit
je
tiše,
ó nejtišeji.
Pahorkem cypiše tmu korun nesou ó,
jaké rty bych
ó,
kdybys tady
tob
výše,
v stínu jejich dala,
byl!
odcházejí, Jdou vlny moí, kvštv, oblak nebesa svítí jak by rozdávala rozdávala, víš? Ó, nutno svou zái jen tiše mluvit v den, jenž v stín se rží skryl a v oliv stíbrných. Je smutno, smutno v té jižní noci, jež mi v oi ted jak propast zela, Ó jaké nebe bych ti otevela je smutno bez tebe ó, kdybys tady byl! .
—
.
.
.
43
.
.
v
Azumou
AZURU
svtlostí byl prostor naplnn,
modrosti jezer, oblohy a
lesv
a skrytých
jak safírový
a plul a plul
lun
—
moe,
kvtv,
oí, jejichž sen
se snesl v
moe
by na ostrov Štstí spoinul.
Tyrkysem záilo kol drahé moe, a výše hvzdná jako studna hocová, a modrý obzor, pitulený k hoe až k lunu etz ocelový uková, by stál a stál a od ostrova Štstí neplul dál.
A
stíny
zkamenly v modrost
tichých
stn
mkkými
azurnými záclonami. Ó, byl to modrých, pimhouených oí sen, vykvetlý z nebe. vynoený z moe? V laskavé samot být sami s tajemstvím hluboké a slavné modrosti s
—
—
Náš
stojí
lun
spoutaný do magických run noci, beh, konin bez hostí v modrosti a bez obad, do pomnnek skolébán V náš došel vyvolený svatostan
—
sta lety plul
až na
——
—
ostrov Štstí spoinul.
44
—
-
UDÁLOST A
rána teskla. Prostelen
byl pouze obraz na podstavci.
Výkiky zdšení
—
a
ticho.
ped moem ohromným, zpívali
Umíral jen den
a plavci
na odchodu do svta své písn louení,
ó plavci neutšení a ztracení!
Jsme
všickni z rodu jejich víc
neb mí, nás tragedie pojí myšlenek, osud, by slunce žhnulo v líc a duše vzlétaly jak kídla v zlatém roji.
A byl tys
my po strašné se rán zvedli, veer zastíbený, zbledlý, ruku sevel mou a k moím šel,
div:
a jenom obraz v místech srdce, srdce krvácel.
45
,
co
v
,
,
NEBE PATÍ
Kdys dávno bloudila jsem letním žhavým sadem, v potoku slzy proudily, a v stromech hoel sen, sen o život vítzném, Ó, asto ve hrob kladem', co v nebe patí. Bylo tak
i
v onen teskný den.
Vše bolelo mne: slunce nenávidné a kvty, stromy s pavuinami
mých
vidin, tiché cesty
v radost spojené
a stíny, rozptýlené velikými touhami.
Mým
žalem byly ovinuty cesty
cest,
nenávratn ztracené do konin oblakv a hvzd, Ó, asto ve hrob kladem',
jak
co v nebe patí. Bloudila jsem smutným sadem, jak nemohoucí dál svá kídla nést, jak touha zastavená,
píse ukonená
jak
A
.
,
zase vše se vzkísilo a zvedlo
jak cypiš nad hrobem, a v
mj
život
nový zázrak pedlo
k sférám oblakv
—
a
hvzd
.
,
—
Nadje dva dobrodružní brati podivných rozdílv, a pece možných svazk, bez cíle k cíli v tempu mladém Zoufalství
vn
proniknou nesmrtelnou lásku Ó, asto ve hrob kladem', co
pi západu
—
,
—
,
velký obzor spatí,
co zvítzí a strašn oblaží, co k životu a štstí
co všecka utrpení
pedureno
jest,
okamžikem vyváží
co v nebe patí.
46
.
LO Lo a
ztroskotán
vnoila se do hlubin,
•
spchal msíc,
a jako
až na
etz beh
ticho modlilo se,
potácel se ustrašených
dopadli jak
stín,
lidí
ponoené kvty v
Prsteny ke dnu padaly, a
rose.
zachránní se chvli jako písn bezbolestné znní, lidé
lod klesala a mizela, stožáry bledly, a ruce bílé
k popelavé obloze
se zvedly,
blouznila srdce o hloubkách a výších tišších a tišších
O
nejtišších.
tch, kde divní
žijí
tvorové a není svtla
a kídla pro vzlet nevykvetla
A
ztroskotaná
a utonula,
lo?
ní kdes
azurných vidin,
—
Jí není
již.
,
.
.
Jen skutenost, že
bylí
na obzoru stožár
nmý,
zasmušilá
mátoha Štstí. Není •póru, jest pouze žal a smutek krajin bleskem zasažených, ostrov osamocených a srdcí potopených, kalich kouzelných a marn zdvižených
—
tišších
a tišších
——
nejtišších
47
.
.
.
její o ci Jaké máš modré oi, jaká máš krásné, modré oi, pletený šáteek na hlav tvé má tutéž barvu, taková modrost hlubokých a šastných nocí, taková modrost tichých, zamyšlených moí, ó modrost t\'ých krásných, drahých oí!
mé
Tys sledovala všecky cesty
umla jsi kam marn a
tisíckrát
v duši ísti, toužím.e, co ztrácím.e
vítzstvím svým
Do stín zrak mých a nevyznáš
se,
—
jisti.
se díváš dnes
—
jen se díváš
a miluješ; a když se soumrak snes'
neb ohe,
A
—
ty jím nezazlíváš,
na živu být chceš, by prodloužen mj! Ó nezasmušíš
—
byl život
pohledu svého v divný onen den, jasnovidn tušíš mé tmy,
a
A
,
,
na živu být chceš pro štstí mé, v uvadlé své ruce svíráš,
jež
bud blahoslavena,
pro
svtel
onch
ó cítíme,
——
nezavíráš
———
Jaké máš modré oi, jaké máš krásné, modré oi, pletený šáteek na hlav tvé má tutéž barvu, taková modrost hlubokých a šastných nocí, taková modrost tichých, zamyšlených moí, ó modrost tvých krásných, drahých oí!
48
STARÁ PÍSE Zasvištl fleuret v noci temné chlad, zkížil
Jsi
a
se,
prohnul blesk a had.
pánem mého
letí,
srdce, slyš, jak buší
motýl žhavý,
s tvojí duší.
Ach, ironie ocelové písn! Zastav je, zastav, odvážliv, písn!
Af ekají
— tvá duše,
srdce mé,
až spolu na terase budeme,
kde není boj, není flcuret, jen luna
Však zdá
ržím se,
zpívá v odvetu.
zápas nezbytný a pijat:
chceš na prsou mít rudý karafiát?
Rozhodni drama, tam, kde srdce tepe, tak jasnovidné a tak strašn slepé: snad budu osud tvých odvážlivc paní a rudý karafiát zachytím svou dlaní.
49
.
KRÁLOVN Královno Anno,
mám
psací
tichá,
stolek
jak klekátko, k
MARII tvj,
smutná paní, podivný skvost,
nmuž
když první trn do
ANN
se hlava sklání,
srdce, srdce
vros.
Tvá ruka bílá sniv spoívala na mahagonu žhav svítícím, když ku jižním jsi hvzdám listy psala, a modlitba tvá záívala k nim. Tvou rží uvadlou pihrádky
voní,
inkoustu stopy sukno stísnily,
má okna noc svá vná svtla roní, zasnily. pohádky msta se v v
nm
msto
tvým starým hradem to okno snad komnaty, v níž tvj stolek stával ladem a nepsala jsi víc, byl truchlivý tvj hrad.
Ó, celé
vstupuje ke
i
s
mn —
i
A nkdy
v plnoci v závoj vláni, když propast vzduchu svtlý sklene most, královno Anno, tichá, smutná paní, neslyšn picházíš, mj vzácný host.
Prsvitná liliov k stolku sedáš, zrak zasnný, pln stín tajemných, otvíráš zdobným klíkem, cosi hledáš
rženec
—
z perel bleskne v rukou tvých
A
na stolku pak ráno za svítání, sluncí mrtvých srdcí tep, královno Anno, tichá, smutná paní,
kdy zmlká v
zím
stopy
slzí
tvých a modliteb.
50
.
.
ZAHRADY DRAHÉ Zahrady drahé mezi paláci a domy, zálivy ráje pod okny a pod arkýi, kde staletými pohádkami mluví struny a barvy kvt vštbami a sliby hýí! Zahrady milované, tajuplné, tiché, kde sotva slyšitelný krok se stává básní, kde sladký Amor pláe s usmvavou Psýché a stkají milenci pod smrk šerou tásní, kde listí padající divné zvsti šeptá, strá se zámkem a chrámy kouzlo kivek leptá v oblohy modrost jako piblížené behy moí, obtní srdce na keích jak lampy hoí!
K vám msto a
s
vstupuje se symfonií
vží svých
tajemstvím své divné krásy duchovíte
a kamenné, tonoucí svtel,
Co ve vás kídly mává
promn
v zázracích.
lyriky v stín skryté,
co smíchu zmlká za tlesknutím vodotrysk,
co šastných šlépjí se ztrácí v pšin písku, co smutných
oí
tázav ekajících
za chorálem jitních
—
zvon
hledí
odpovdí,
vných písní Láska nastádá! co v harfy korun Je každá duše odcházejíc sama zahrada, af k nebi vykvete, neb zlatým listím zapadá.
5Í
Ó,
Ó,
POVÍDEJ!
povídej mi, povídej
jak umíš povídat,
cos krásného,
když srdce
roztaje,
bych zapomnla ostí mee strašného, jenž popravil m. Duše smutná je,
A
dívej
se
mi do oí co nejhloubj',
jak bylo v setkání a bude v louení,
bych síly nabyla. A slib mj tichý mj: tma v nejhvzdnjší noc se promní,
A
sevi ruce mé, by v zmatku zdšeném hudbou snv a polibkv a slov o štstí ztraceném a vráceném a vném mluv, ó mluv!
se zlého nedopustily, a
Je
tichá, vroucí noc, a duše
smutná
je,
tvé orchideje zprsvitnly ve vázách,
snad Luna stíbrná své písn zahraje a ty rozsvítíš Srdce v duše tmách
52
.
.
.
,
.
P
Píse
táhne,
dom
buší,
.
I
:
EN
S
kídly do
zdí
odvážlivý rozmach duší chvátá,
Píse
tempa neopozdí
tryská v sady,
s
.
.
most
moím:
k ekám,
»Letím, teštím, v
boui
roštu,
touhou hoím, jako zvony
zníti
zníti,
na poslední velkou cestu, zkrvácenou millíony,«
Píse drahou?
Slyšíš?
Dnes
tu,
zítra jinou
Všecky zhynou: i
ta krásná,
jejíž
nejvroucnjší,
rytmus ukonejší,
okídlená k nebi vzlétne
Hrza
náhle
rytmus petne, píse cosi ješt
—
velikého
vykne
tajemného Jako rytí zrudlé kopí kídla sklopí, .
slétne
táhle
s
—
vzlyknc
ume
——
.
výše,
———
tiše
,
.
53
—
.
;
SAMOT
ZE V ulikách
zakivených,
v zahradách
na
behu
jsem
uzavených
tiché
eky
mezi paláci a chrámy
ve tradicích, zakotvených
žila
hluboko v duši. Odvážnými vidinami má kídla zmchutnla, vzlétla vysoko, daleko:
A
ted
vdí svtla kdos pozoruje na mé lodi, a já v šed stíbrných vln a modrých záí do dálky pluji volna, pluji, zpívám
maják
výstražná a
Pochode, uhasnuvši na behu, nahradí velká hvzda,
co zmaí,
já pluji, zpívám, v dál se dívám:
sen snem se nezdá,
skutenost skutenosti, strašliv
bouí bolestná má krása
dn, let a staletí, andlé nebes ídí
a prostí
moji lod,
A
zpívají,
plachty zpívají, a jásá
obloha,
moe!
pvodce
...
A
plachty
— —
ty,
v snách Ty,
dálné plavby mé, v hlubokých snách
pijímáš moji duši, v jejíž struny sáh' tep tvého srdce žhavý? Písloví drahých ostrov, ty
co praví:
víš,
korálu pibývá, a palma roste
—
lovk
odchází
Stožáry kíží se a plachty zpívají,
úžasné zjevují se obrazy pravd,
lží
a legend a
snv
o
ráji,
pízrakv, proroctví a kídla mr, dotknutá tajemstvím, jež na azur
vepsána zlatým písmem obloha,
moe, vnost,
hvzd
—
zaslíbená
54
zem
.
.
!
o
jaký slavný vjezd
do samot v rozsvícených ránech a v plnocích na oceánech
—
Pohbené sny
jak
dávná Atlantis
hloub nežli možno dohlédnout jak svtélkují zázran! Ó, viz: obloha,
moe, vnost,
zaslíbená
zem
——
Má
kídla tvými jsou, a není pout, vše láskou stvoeno, co bylo v tob, ve
mn,
zstane bez hranic a bez promny div lidských srdcí nezjeveny,
hudba plachet provází, vykoupená tíse, v svobodu kídel vykoupená tíse zní ona nota s neodvratným závrem života, smrti akordem a snem; lovk odchází korálu pibývá, a palma roste a jeho mystérie elegická
a
pec
jak
—
V
—
ulikách zakivených,
v zahradách uzavených
na behu tiché eky mezi paláci a chrámy, byly s námi, kde život, štstí, závra
—
ty slyšíš onu
píse?
55
.
A
.
CHRÁM NÁŠ DRAHÝ,..
Vysoké rže u bran chvly se, a dvee chrámu otevely se, a
my
tch
jsme
ke
vešli, vešli ztracení
rží, dveí ve chvní,
a co byl sen a byla skutenost?
Nad námi strop jak blankyt ros a nekonený onen prostor byl, nás jako híšníky
ros,
a
podrobil,
si
lod rozstoupla se v lod jak na moi, a
stny byly strmé pohoí,
a kíže byly bílé stožáry,
svíky velkých sluncí požáry, sniv ztlumené, do dálky cesty byly zkivené a
a stíny, kdesi
.
A
.
jenom pelud chrám náš drahý po dálném nebi jako v mátohách, rudé rže u bran chvly se a dvee jeho otevely se, ekal nás pro štstí zásvtí žhavou peetí s hostií lásky .
.
.
a
a
—
—
56
.
.
táh'
OLYMPIINA PÍSE Mám
žhavou krev a srdce rozehrané, otroku tmavý, nepibližuj se mi, dech jedovatý
z
tchto
kvt
vane,
Chci zem, jež kvete,
jásá, volá,
—
k zemi.
já nechci nebe, chci se tisknout
hoí,
na nebe se z dola vzhru dívat, mít v oích je, a prchnout na tvém oi, otroku tmavý, až se bude stmívat, chci
A
lett, lett do propastí noci,
prameny rudé v boui
rozpoutati,
—
nepemoci?
víš,
A
co je
neodolat,
ztrácet svoje srdce do závrati?
Divíš se
mému
klidu,
nehybnosti?
Znáš zraky zmije, skryté pod ržemi? Smrt íhá ve mn, pošetilý hosti
—
otroku tmavý, nepibližuj se mi!
57
,
PÍSENAMOI Jsme oba troseníci! zapal
Ó,
hvzdu na palub
a poplujeme. Vítr burácí a žene
vše ztracené a
opoždné
do noci hluboké a bdící.
na obrub budem hovoit a dlouze do tmy zít.
Fojd
blíže, pojd, a
ztišené lodi a
Do mého a
v
srdce dívej
se,
bdít
jak do vln hlubokých
své pedtuše, neboj se íci,
osudn do duše
že vejdeš
hlubin mých:
jpme oba troseníci.
Snad nalezneme cesty rozkvetlé a v dálky daleké,
dvrn
zalétlé
motýle perleové a písn! Nalezneme vše ztracené a nenavrácené
—
pedvídaný v zbledlé líci, krásné boue, které láskou ztišíš,
žár a Ó,
jdme
spolu,
jdme!'
Jsme oba troseníci.
Mou sevi Je obzor a bude
ruku. Srdce slyšíš?
mdný,
erná
moe
a
burácí,
noc. Víš, co se nevrací?
Víš, co se nevrací?
Než bude erná noc
a
zprsvitní západem,
mou sevi
dýchne Smrt
poplujem' nenávratným
moem
A
a velké
v hluku
bouí a zmatku v tempu potácivé Jsme oba troseníci ,
—
ruku,
krásy!
,
spletou naše tla mohutných vln asy,
budeme ped Bohem zapadlé v bezdno
—
a
svtem
jedno
svtlo uhasínající 58
—
rže
snící
.
LOUKY Ó, louky daleké a plné
kvt,
závratných vzlet tam, kde obzor olivov plane a šeptá tichou, kouzelnou svou vtu o
vnosti
a štstí, lásce
vn
živé,
kde srdce plane, purpur krve kane slunené do ržových ves v polostíny zádumivé pro plnoc života, k níž každý krok je blíž, Ó, já
—
louky nehostinné, smutné, osamocené, byla u vás, zasadila
ke
a
kíž
v sted vaší krásy za vše štstí nedosnné, zlomené, za touhy
nevyplnné
a za všecko, co bylo, není
A vím již
a
vzpomínám
již
.
.
—
nevrátím se k vám,
neb nenalezla bych, co spatila jsem kdys ve vaší volné, snivé zeleni a kráse. Jist zela bych na místech drahých schzek, slib památných jen temný tis a kíž.
59
DE VÁTÁ VLNA »Come away, Come away, the
Veliký píliv a strašná
sea
moe
z hlubin
waits!
Follow!«
vyprýštil,
eka
pramen krve z otevených žil vyvela, zajásala podivnou hudbou k zem: devátá vlna zavolala, jak
behm
slyšel
jsi,
slyšel?
Moe
eká!!
Devátá vlna zavolala, boue od ostrov Mrtvých ponue
jak
slyšel
jsi,
a
temn,
Moe
eká! tule nebo ryba
slyšel?
ó, každý musí jít af neb vlaštovka neb buák musí jít, af k nebi kídla zvedá nebo zemi líbá, af touží žhav žít neb laskavý mít klid, af muž neb žena, dít, jež kolébáno s hrzou procitne, neb tráva, kámen marno: v ony sít záhadné vody blankytné a prsvitné jít musí jít!
—
—
—
Slyšel gis
jak
slyšel?
šílenství
jak na a
jsi,
Onen divný
ono památné jak všech
dn moe
rud
lásek
tón,
fialový ves,
vyskytnuté
dnes,
hranu plakající zvon
pod rubášem mlhy mrtvých sbor
refrainem pizvukuje: Nikdy víc a Nevermorel
Devátá vlna zavolala by se smála, prosila
jak
a stkala
svj rozkaz temný, pctajemný af vlašfovka neb tule, tráva
60
—
kámen,
.
—
muž, žena, dít uvrhne S€ v ten závoj splývavý a jemný
zmámen
do svtélkujících a lákajících ramen, perlovým svým smíchem škrtí v hodin neodvolatelné smrti.
jež
lun Don Juanv vynoil
se z
moe
a zmizel, jakýs koráb šastný vyplul z
mraku
nebetyná lod podobná hoe zjevila, a skoápka z ní zbyla vraku,
a zmizel, se
stíbrný
msíc
jak hostie vyšel
a zmizel polknut
ediovou
skalou.
Devátá vlna! Slyšel jsi ji, slyšel? Je odsouzen, kdo slyšel, Ó, píliš vidl,
žil
a
cítil
,
,
Svt
,
krásný byl a do zázraku svou vnost malou v ohniska srdcí zachycenou!
vznítil
Mou sevi pevn
ruku! Hebkou, bílou pnou zasteno bude naše objetí. Svítání bledých kouzlem polonoc jde mkká, jde jako zrcadlení zásvtí.
Úchvatný tón zní, slyšíš? Pojd, ted piletíl Gis ono fialové jako híva vlny cválá Devátá vlna zavolala. Ó, Moe eká!! .
61
.
PEETI erné Tak asto místo
erné peeti
slunce
mým
odsouzeným dnem, peeti trýzniv a smutn vleptané vynesly ortel nad
v oblohu života, jak ísi prokletí, každá zahojená rána zstane tajemným skrytým stigmatem. z nichž
Peeti erné tmí se ve souhvzdí mém, za každou záí straší jejich stín, af v parku osamlém, kvty zavátém,
a
v tichu duše rozsvícené do hlubin, tempu nadšením a vznty bohatém, peeti erné v moje štstí mlelivé af v
a odvážlívé zaryly se
zádumivé
tajemným, skrytým stigmatem
62
—
——
PÍSE Dva
stejné drahé
kameny jsem mla
magickou mocí, jeden utopen v tvém prstenu na dno moe, zela ped tebou propast smrti v onen den, s
pa
A
byl
zachránn, však duše tvoje
jsi
moi oním kamenem, démonu moi — — Tžké pišly boje. Jsi v boui lo? Já její plachtou jsem! zapsána
Hovoím
vtry, vnikám v tajné síly, aquamarin mj! Ó, voln pluj! Snad nkdy v oblak bílý se promníš! Já ve smutení thuj!
nedá
s
t moi
63
,
SERENADA SKORO SMUTNÁ Na a
loutnu hrál, a ona zpívala, kdo byl píliš šasten toho dne,
dom obdarován, tralala, on kleel u ní, dcko nehodné.
šel
—
Podivné dcko, bh bud milostiv, na loutnu hrál, a ona zpívala, v koutku se kril, srdce tlouklo v div, nejedl, nespal, plakal, tralala
.
—
.
Rozluštit život, lásku odhadnout,
—
tžký úkol, drama, bolest, spleen; oblaky odsunouti, zmnit eky proud, promnit v svátost dobrodružství vín. ó
A
ješt jednou, jednou naposled na loutnu hrál, a ona zpívala:
»Šílená rozkoš,
a chccš-li více,
závra byl mj umi! Tralala!
64
ret, .
.
,«
.
v
SIXTINSKÉ KAPLI »Smiluj se nade mnou, Bože, podle
velkého milosrdenství svého!«
V
Sixtinské kapli jsme se potkali:
byl
tžký soumrak, veer
života,
vidla pes potopu a poušt do vzkíšené zázraky. Hoela samota
já
dáli
sny odvážnými, které tlukot srdce v chorál zmnoží, varhany znly v temné písn v oblacích jak zvstování, svtlo blesklo v
dva prsty spojily
V
jež
tvj a
Sixtinské kapli miserere
ponurých ó,
se:
žalm
oích
tvých,
bozi.
znlo
v onu tichou hodinu
—
vidím dosud boží prst a tvj, a Tlo,
Duši stalo
se,
a do stínu
mnlivých oblak, rozvlnných moí plameny srdcí vysvobozených se noí v propastí nebes jako
hvzdy v
prostor daleký
.
.
Kam asi letíme? Jsem volným kídlem tvým, r a vky naše duše spojily sebožství rozhodnutí'-! osudným na vky.
65
-
DO TMAVÉ NOCI Do tmavé
noci jsem se dívala, do hlubin hlubších nežli moí dna, do hlubin hlubších, strašn vysokých, kde hvzda k hvzd blankyt spínala a tásla se jak srdce neklidná a bojácná
ped
ranou kídel zlých!
Do tmavé
noci jsem se dívala, do tní nocí všech: a na dn kdes ach dnes, ach dnes neb strop výsostí (jak duše v svaté chvíli zbohatne) mi tvá se zjevila, snad boží tvá neb lidská tvá? Ó, elo posvátné, kladu jako na oltá já na
—
n
své myšlenky, sny,
nech
promní
se
v slova a písn, v oblaky a v kvt, Jdou tiše vznešení v tlo a krev duchové životem, jak mimo svt plnoní hvzdy záí v tajemství. .
Do tmavé a
.
noci jsem se dívala,
vdím
se stali
a
.
ped
abych
svtlem velcí Snové tví mn. Ó, pej mi v temnotách
propastmi v srdce mrákotách, milovala, vzývala
je
.
66
,
-
.
.
ŠTÍT V advente bylo to, A podivná hvzda plála
pozd k
ránu
tak jako nesvtská a jako betlémská,
nad Hradanami jak
stála
kížek koruny, neb
žezla
rukov,
—
Postavy šeré ku božímu stanu kráely vzrušené; a odpov toužily
s
nebes k modlitbám svých srdcí hlubin
Tak jako nesvtská
srdce míllion v
chrám
,
a jako betlémská
podivná hvzda plála, jako rubín, krvavý rubín, chorál znl: rorate coeli
A
,
,
.
osamlý
voskové sloupky hoely, a písn kídly mávaly, a prostely koberec pro kleící k nebesm. A v kapli svatováclavské vstíc velkým snm chorály znly, srdce bušila na uzavenou bránu, jak svtcv a v polostín svou nesmrtelnou zái šíila podivná hvzda síly, narozená v pozdním ránu, tepala,
me
Nezhasla podnes, a svítí jako nejsvtjší patrona
A
eské zem,
vítr zlý,
by
štít
smutné, štvané!
vzedmuv
plachty, odnes'
oblaky sn, jak lodí ztroskotané,
nám zstane
ten
štít
—
a naše srdce jak v zvon poplašný
67
—
— do nho budou hi
.
,
SCALA SANTA Jsou v
ím
hoi
svaté schody, po nichž Kristus kráel v v paláci Pilátov: scala santa. Minulost šlépjí božských žhavý etz modliteb tam tvoí,
v nichž Spasitel se vznáší, utrpení lidských prost.
Na
prvních stupních tichá víra z tváí
a na posledních
horen
onch
zírá,
—
žhne pipoutaný zrak,
tm
duším chvíle vyslyšení nezastírá, jen íci amen, povstat, jít a ekat na zázrak, již
Ó
nic
scala santa, roztoužená
k monstrancím až vzhru,
mn
zjevuje se v nocech do krvavá zoufalých,
svt
propastí
se
je
strašnou, z níž až do azuru
žebík pne kams', Bože, v
oblast
vných
taj
tvých,
A pízrak píšerný se mezi nebem zemí houpá, v astrálních sférách mizí, bolest taví srdce v krev:
— dav úžasný a hrozný po že smiluješ
se,
stopách tvých v závra stoupá,
doufá, díla svého
nezapev.
Opuštn lovk hledá svého Stvoitele zjevu Jsou šílenci to hrz, neb stíny mrtvých prostorem se tmí? Ó Bože, odhal tvá ne lhostejnosti, hnvu, lásky, kterouž vnukni dole srdcím všem! le ,
.
—
vné
Viz, Bože, scala santa
Stvo
silných
úds:
duch majáky
—
svt
celý kleká!
,
,
pro bouí možnosti,
magický strážný ohe rozežhni v nich pro lovka, na vky svatým ecce homo z pout ho vyprosti!
68
.
.
,
MSÍC
.
SVÍTÍ...
mn
Msíc
svítí ke v opuštné komnaty, a temn, temn rostou hodiny a dny. zítek bude, í? Odpovídá bílý, pospíchavý oblak: »Váš ne, váš ne!« Každý modlí se ten, kdo nekleí,
í
i
ten,
kdo
Msíc Jaké
neví
svítí.
Oblak v dálku pluje
je tu ticho
Msíc
ten kdo nemiluje
i
.
.
.
,
bolestné a strašné!
Tentýž msíc svítí plán pokoené zem, tentýž msíc svítí k tob, zdšen svítí k tob, k tob Jakou hrzu žiješ, jakou bolest v dob tchže paprskv téže chvíle!! Budeš míti, svítí.
na zranné
.
,
i
—
srdce zase otevené budeš míti pro veliké svaté nebe, jestliže se sklene nad námi a nový život stvoí? Ó jak hrza hrdlo zoufanliv škrti!
Msíc
mn
svítí,
tentýž
msíc tob
a drahé zemi, horám, tichým pouštím,
životu a smrti
.
.
69
moi
,
MODLITBA NEZNÁMÉ ŽENY K jsi
a je
tob, ó Bože, svj se bojím upít píliš volán, nadarmo tvé jméno
zrak,
rouhav
je bráno, ztroskotaný vrak svt, a všecko lidské znesvceno.
—
Pec
odvažuji se, ó Bože, k tajm tvým, ne slabost vzhru vede mne, však síla, dnes není modlitba má ješt zoufalstvím, chci,
by jak srdce v zvon tvých oblak
Vždy na
svt
jsi
bila.
zástup v prachu kleet zel,
sepiatých rukou nesmrtelné stromy,
ve spasmu vytržení vlny lidských tl, kajících
A a
vný
prvod
Sodomy,
ze
vidls bílé tváe svtc horoucích muedníkv úsmv zkamenlý,
rty mrtvé, na nichž poslední verš a modlitby, jež
písn
ztich',
vžmi k tob nly,
A
vyplakaných oí svtla krvavá k tvým hvzdám o pomoc se obracela A vky šly a došly: lásky poprava ponurým stínem kíž zemi ztmla,
Ó Bože, slyš! Zde mne nikdo nevidí, jak otvírám
ó ty
Nad se
a
mne
ti
slyš,
.
.
v stínech pouhý
stojím,
mne vidíš, v svt tžkých dráhy hvzdné
jen ty
duši jenž
vin,
ídíš!
vlastní touhy, bolesti své dál' a výš'
modlím
vím
a tvou
vrou
Prozetelnost vzývám
lásky, že
mne
vyslyšíš,
jak kídla sny své skláním k našim nivám.
70
stín,
Jak kídla sny své zvedám k mocným horoucn tebe prosím: po zásluze a všem se dostane, stj bohatstvím své lásky
pi
trnm
nás v neštstí a hrze!
Snad budeš krut trestat, snad i odpouštt, pijd Království tvé, zahoj strašné rány, svou nej svt jší vlí slavn rozsud svt, vzty Spravedlnost, Bože svrchovaný!
11
tvým,
.
NOKTURNO dávno nepluly tak oblaky jak dnes, dávno nebyly tak spchající, zlaté, jak toho veera, most soumraný se snes' od tebe ke mn. Nedotknu se zem v samot svého srdce v chvíli svaté:
Již již
a
potkám tebe
dnes.
Pochodn uhasnou
a
svty budou temn
a tiše hovoit, a most, náš most
—
vyslovit neodvažuji se tvého jména
nám
—
sklene cestu k zázraku. Jsem žena
neb pouze píse nebo sen, jenž vzros v chimacru na tvé cest za odstínem? Jsem, nevím kdo. Jen tvoje jméno velmi
vyslovím
pece
toho veera, a
napadnou na most oblaný v hodinách nad vnost a tam potkáme se stíny dva
12
hvzdy
sn
s
tiše
výše
našich
život dražších;
—
a splynem'
,
.
ZLOMEK DOPISU 31
VII
1915
Byl poustevník, ten pro jediný ke, jenž ze
semene vyrostl mu,
žil,
a tulák pro slunce a stín, ach a
A
híšník
žít
šastný
v,
chtl, aby vinu smyl.
lovk
pro srdce byl
živ,
a jiný pra myšlenku svatou zdvih'
svou hlavu tam, kde umíti chtl dív, je
strašn krásné dožít v
By
paprslek byl pavuinou
jež svítí v
a
pedmt
nedostupném žití
a jeho láska!
Víš,
illusích!
pavouk,
jen,
slunci nám,
vzv
sen
Žhav vzpomínám
onen drahý
cizinec,
ó víš?
oblakm, jež snivá plují v dál! Ó ti, než bránám tžkým odpovíš,
žil
vzkaz jeho: není co bys miloval?
13
—
.
v V
,
JOSAFATU
dol Josafat jsem vešla osamlá,
plá
bez stín se bílým svtlem chvla,
bez stín hroby, trosky, smrti stopy, jen starý rabbi k nim tmu zraku klopí,
nehybný jako pízrak, ekající božího soudu, tžké chmury v
líci,
—
»Sám
s živými neb mrtvými,* »vždy stejný osud osamlé duše
Údolí Josafat tak neživotné,
»A když
se
žíti
chce?«
dl ,
.
.
Já ztlumila jsem dlaní bolest svtla, v ráj, srdci drahý, touha moje létla,
ek'
rabbi tvrd: »Chimaera vše pouhá!«
Já usmála
se:
dolétla
má
Snad jasnovidnost rabbiho
touha
jí
.
.
zhlídla?
Zastenal náhle: »Zkrvácená kídla!*
14
—
nmé Dl rabbi: »Snme' .
—
suše,
.«
.
RYBÁI Rybái nad vlnami
schýlení
k svým prázdným
sítím,
snm
ke
nezvstným,
jim v duši straší vzlykot tulení,
beh
mlení a dálných
ryb
Soumraky
horeky
dým.
do vln padají,
zlaté
teští v srdích zlomených,
a vítr zpívá sloky o o ráji zpívá
—
ráji,
vný,
sladký hích.
Labuti vzlétly jako oblaka
bludná a snivá. Sedí rybái a pemýšlejí. Nic jich nezláká,
než
moe
A
sít
a
moe
ohromné, když zazáí. zmítá lun,
trhají se,
plné stíbra šupin ryb
zdšených svtélkuje v píse
msíných; »Návrat
v štstí
strun mi,
slib
slíbí*
Je prostor záhadný a plný hvzd, rybái sedí pokorni jak dív.
Co potká
je?
Snad
odmna
neb
trest,
nenávist modrých vln neb jakýs div.
Domov
rybá
moe:
a
Ráj
ni plachta,
stožár
domova
moem
s
— nespojí — — lun
Utone: lodí mrtvých se zjevují
v cár
obojí
je
snivých, ale veslo ne,
—
nmé
se sklání,
zlá
:
prvody
vštba
plachty
dnes utone
,
odn
pátrav zí do
75
,
.
Smrti Stín
nad vody hlubin.
.
.
Podmoských nestvr v dsném mumraji tam sní
vidí,
na
pošklebek zlý na tvái: v troskách lodi o Ráji,
dn
sní o Ráji
nešastní rybái!
76
SLOKY MELANCHOLICKÉ Chci zastaviti se a za tebou se dívat,
—
po hranici mezi nebem
jak
zemí
jdeš,
jak postava tvá v oblohu se bude vrývat
zákonem hvzd a Víš,
že
t
sluncí,
které sleduješ.
provázím víc duší
nežli
zrakem,
a proto jasnovidnji a vroucnji,
a
a
t
dálka horami zahalí mrakem, tajemnou silou srdce k tob dospji!
Mj
osud žlutým, urvaným
je
listím
zavát,
tob svítí ratolest Mne budeš pivolávat? všude s tebou jako záe hvzd,
a zaklet snad a rašící
olivy
,
,
Jsem vždy a
V
ta
,
svtla neporušitelná, mlelivá
kdykoli zahledíš že jimi a
mn
vná zde
se, zamyslíš,
bud
jist,
láska na tebe se dívá
mní
v
kvty každý
n
svadlý
list.
.
LÁSKA Tys ekl moi; »Vná Lásko má a Sne, máš maják v srdci mém, jenž nikdy nezhasne!
Tvé osvtluje promny, tvou ohromnost a sílu, váše, krásu, vln tvých k nebi most,
boue vítzné moe, volám t,
tvé
a vítznjší klid,
ó
chci na tvých pláních
zapomenout svta, dát
chci
být
žít,
se unášet,
tebou volný, svj, jak koráb, srdce, svt,
s
uzíti tajemství tvých sladké pízraky a v dálkách záící svých chimaer oblaky, chci poznat akordy tvé závrati a dna'
a
nekonených
a
nkdy
chci,
obmn
pouta záhadná,
vod tvých divotvorných na pouti
moe, drahé moe,
Tvá píse moi jí
slyš, jen
ji
slyš
slovo
jest
mé
moe
nesmírné lásky
v níž oba,
s
tebou splynouti!*
duši vnuknutím,
zam
jménem Svým,
vným
zákonem,
nebem zaclonni, utonem
78
,
,
JAK PLULA OBLAKA Jak plula oblaka, jež jediná mls rád, Baudelairv cizince. Víš, jak jsem zpívala: »Až budeš milovat zas jenom oblaka !« Ta píse bývalá se vrací. Oblaka! Tys na zapomnl a ruku v ruce se mnou, se mnou šel
n
v radostné závrati, jen rudé, drahé kvést vidl srdce jedno, nezatoužil v dál a strašn, odvážliv jsi je miloval,
jsi
A
dlouze k obzoru se
stínil
našich cest
tžké zlaté prsteny spadaly ke dnu moe, kterým plout, ach plout nám bylo v plnoci, A teskné promny dn, rok staily, bys necítil svých pout kíž tajemný,
a
a pijal sladkou, velkou volnost tuláka,
jenž ke jdeš
—
všem stranám svta jako
touží,
A
námsíný, nezíš nií
ty jdeš žal,
Baudelairv cizince, a strastn miluješ zas jenom oblaka, jež plují peludná a sivá v dál, ach v dál
19
-
,
,
.
.
.
TAJEMSTVÍ »Et pourtant
A pec
Sn
—
na
behu zem
.
,«
Ch. B.
zaslíbené
lidských, v Ráji vyvolených duší
jsme nalezli se noci po probdné a poušti probloudné. Srdce buší
a stejnou hudbou
nám jednou modlitbou
Pes
prostory a
asy
.
.
nespoj er.é
a bolesti, zlou zatížené sudbou,
pes bouí osud útoný
a hluný,
jsme upoutáni v svazek nerozluný
nesmírnou volností a krásou vyšší, tak duchovitou a tak nadsmyslnou že srdce
A
—
srdce vyslyší a
vlnou harmonie,
vnou
——
ztiší.
vlnou
jdem lidsky unášeni svatou hudbou: v slunci
i
vtru pOilnoním,
ó
—
80
našich plachet hudbou.
OBSAH:
V pozdní Vnování Jaro
/
/
Jak plula oblaka
Smutný veer
V
A
listopadu
/
.
Ballada o smrti
Píse
/
Byl konec dne
/
již
slunce
.
.
Píse
/
Vidní
/
/
.
noci...
'
'
'
nejvzdálenjších zahrad
Není odpovdi...
/
/
/
/
/
/
Zázrané
Romance
/
/
/
.
Nokturno
/
V hluboké
hluboké ticho velikého osamní
Pod horami
-
/
Romance
/
Do
V
.
/
K rudým západm Umela luna Mám drahou knihu... Stín bledý
Bolestí velké... /
Nokturno
/
/
Do erných mraen...
Bílé noci
U moe
/
Ballada .
.
nebude
zítra
chvíli
cesty /
/
Klid
Hudba plachet V
V
pozdní chvíli
azuru
Stará
/
píse
Událost /
Do
/
/
Olympiina píse
svítí,..
Zlomek dopisu
/
/
Marii
A
/
Píse
/
Sixtinské kapli
Msíc
Sotto voce z ballady
Ann
/
/
'
oi
Její /
Louky
/
Píse
/
Devátá vlna
Serenada skoro smutná
'
/
Štít
Modlitba neznámé ženy /
/
Lod
Ó, povídej!
Do tmavé noci
V Josafatu Rybái
Láska
/
/
chrám náš drahý...
Píse na moi
/
Peeti erné
V
/
Co v nebe patí
Královn
Ze samot
noci
'
Jak plula oblaka
/
/"
/
Scala Santa
Nokturno
Tajemství
/
/
Sloky melancholické '
/
'
Kniha tato vyšla jako 137 svazek
Knih dobrých autor Klicman
/
/
Upravil Miloš
Vydala Kamila Neumannová,
Žižkov-Olšany, Chelického 45 Vytiskl J. Skalák a spol.
V
Praze 1917
Knihy
této vyšlo
také 30 výtisk na
runím papíe
r
^
.^^^•.
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 J4.5H8
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Jesenská, Ruzena Hudba plachet
POCKET
LIBRARY
