1
Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Krátce poté jsme se s mou ženou Susan rozešli. Když Kate umírala, procházel jsem se v lese. Den předtím jsem se jí zeptal, jestli si nechce vzít svačinu a jít k řece krmit ptáky a třeba si půjčit kánoi. Ptáci v rezervaci jsou ochočení a zobají lidem z ruky. Když jsem ji tam jako malou holčičku vzal poprvé, byla celá nadšená ze sýkorek a brhlíků, kteří jí sezobávali semínka z dlaně, a brala krmení ptáčků tak vážně, jako by bez něj nemohli přežít. Řekla mi, že je to skvělý nápad, ale že už je domluvená s kamarádkou Carrie Lewisovou, že si zajedou na pláž, a jestli tedy smí, když si bude dávat pozor. „Hlavně u jezera a na pobřežní silnici,“ řekl jsem. „Hlavně tam, tati,“ ujistila mě. Pamatuju se, jak jsem jako kluk jezdíval na starém otlučeném bicyklu s kamarády na pláž. Nosili jsme kraťasy z ustřižených kalhot a kolem krku jsme měli přehozený starý ručník. Zásadně jsme chodili bez košile a bosí. Něco takového jako cyklistická helma by nám bylo jen k smíchu. Nevzpomínám si, že bychom si na pláži kola zamykali, i když jsme to nejspíš dělali. Řekl jsem Kate, dobrá, ať si jede, a ona mi řekla, že mě má ráda, a dala mi pusu na ucho. 5
* * * Kate zemřela v sobotu odpoledne. Bylo to prvního září, v pondělí měla jít do deváté třídy. Já jsem celý den jen tak bloumal v rezervaci. Minulý týden se do Enonu vrátila vedra a já jsem se večer předtím dlouho do noci díval na baseball, takže jsem se procházel hezky zvolna a držel se spíš ve stínu. Myslel jsem na Kate, jak chodí celé léto na pláž, aby byla pěkně opálená, a jak jí najednou začalo záležet na tom, jak vypadá, ačkoli doteď se o to moc nestarala. Klejicha v rezervaci už začínala žloutnout a zlatobýl zšedl jako stříbro. Okraje zelených stébel strávy pomalu usychaly jako sláma. Na nebi se stahovala nízká stříbřitá a fialová bouřková mračna a kupila se v hrozivých hradbách. Změnu počasí věštil sotva znatelný vánek, který vytvářel na louce víry a vyháněl z vysoké trávy vážky. Na odkvétajícím lučním kvítí se činili čmeláci. Těšil jsem se, že po horku konečně přijde déšť. Nad křovím lemujícím pěšinu poletovaly sem a tam sýkorky, ale já jsem pro ně nic neměl. Vzpomněl jsem si, jak jsem Kate vyprávěl, jak jsem poprvé z ruky krmil ptáky, když jsem chodil do sedmičky. Byl jsem tady s dědečkem, ale neměli jsme žádná semínka, protože dědeček tehdy na ptáky zapomněl. Když si na ně vzpomněl, zastavili jsme se oba na cestičce s nataženou rukou a ptáci se k nám slétali i tak. Stalo to tak dávno a já jsem o tom Kate odmalička vyprávěl už tolikrát, že mě napadlo, že bych to mohl jen tak z legrace zkusit znovu a zase jí připomenout historku s dědečkem. (Kate mi jednou řekla: „Sice jsem dědečka nikdy neviděla, ale ty mi o něm vyprávíš tak často, že mám pocit, jako bych ho znala.“) Začínalo se připozdívat a já jsem ještě potřeboval dojet na trh koupit něco k večeři. Napadlo mě, že Carrie nejspíš přijde s Kate k nám, jestli nebudou ze sluníčka a výletu na kole moc unavené. Rozhodl jsem se, že koupím lososa a chřest a citróny a brambory na salát, a taky kukuřici, jak si přála Kate. Říkal jsem si, že jestli jí bude horko a bude unavená, přijde jí vhod něco lehkého. A Susan taky, usoudil jsem. A koupím karton limonád, pokud možno tu růžovou. Kate tvrdí, že růžová je sladší, ne tak kyselá jako žlutá, i když já jsem nikdy žádný rozdíl nepoznal. Došel jsem skoro až na konec povalového chodníčku na hra6
nici mokřadu, kde se cesta opět stáčela mezi stromy a zpátky na louku, nad níž tou dobou jistě křižovaly vlaštovky a lovily potravu. Uvědomoval jsem si, že nemám moc času, protože jsem nechtěl, aby Kate musela na večeři dlouho čekat, ale přesto jsem se zastavil a zůstal nehybně stát s nataženou prázdnou dlaní, jako jsem tady stál před jedenadvaceti lety, osm let předtím, než se Kate narodila, a patnáct let předtím, než jsem ji sem vzal poprvé. Najednou mi to přišlo roztomilé, představa, že k sobě přilákám aspoň jednoho ptáčka, třeba jen na třepetavou chviličku, a pak půjdu domů chystat večeři, a když Kate, čerstvě osprchovaná, ještě s mokrými vlasy, přijde k zahradnímu stolku a bude třeba z legrace trochu pajdat a funět a řekne něco jako: „Áách, já jsem úplně hotová,“ já jen tak prohodím: „Tak jsem zkusil krmit ptáčky jen bez semínek, jako tenkrát poprvé s dědečkem, a představ si, že přiletěli!“ Stál jsem tam asi dvě nebo tři minuty a během té doby se přiblížila jedna sýkorka, jenže těsně před mou rukou zaváhala, a když viděla, že pro ni nic nemám, odlétla zase do křoví. Usoudil jsem, že to stačí, a rychle se vydal zpátky k autu a těšil se, jak uvařím dobrou večeři, protože Kate bude mít po dlouhém dni hlad. Vyšel jsem z lesíka a kráčel podél louky po cestě, kterou v pravidelných rozestupech lemovala řada očíslovaných ptačích budek, kde každý rok hnízdily vlaštovky. Za bouřkovými mračny zářilo slunce a osvětlovalo jejich obrysy. Nebe nad nimi bylo oslnivě žluté, skoro bílé. Ptačí budky, zlatobýl i klejichu zaléval sluneční svit, v němž jiskřila zlatá zrníčka pylu a ve spirálách kroužily vlaštovky a za letu chytaly hmyz. Došel jsem na štěrkové parkoviště a usmál se na ženu pobízející malého chlapečka posledních pár metrů k autu. Hádal jsem mu tak tři čtyři roky. Klopýtal a fňukal. Žena se nad ním smilovala a zvedla ho do náruče, vlídně ho k sobě přivinula a pak ho políbila a odnesla do auta. Přešel jsem prostranství ke své dodávce a u dvířek zašátral v kapse po klíčcích. Všiml jsem si, že na sedadle spolujezdce zůstal ležet můj mobil. To bylo chytré – ještěže ho nikdo nesebral, pomyslel jsem si, ale pak jsem se musel zasmát při představě, jak nenápadný, bledý 7
ornitolog ve slamáku a khaki kalhotách rozbíjí holí okénko a prchá s mým telefonem. Nad loukou se zaklikatil blesk a nad polem a parkovištěm zaduněl hrom. Chlapeček s maminkou polekaně vykřikli. Z oblohy se spustil liják jako z převrácené konve. Odemkl jsem a zalezl do vozu. Déšť bubnoval do střechy, jako kdyby na ni někdo sypal z kbelíku hřebíky. Po dlouhé procházce mě bolely nohy. Displej mobilu mi oznamoval, že mám v hlasové schránce vzkaz od Susan. Vytočil jsem číslo schránky a zaklínil si mobil mezi ucho a rameno, abych si mohl otevřít láhev s minerálkou zapomenutou v autě. Voda v horku zteplala a chutnala zatuchle. Telefon zapípal pár tónů vytáčejících číslo hlasové schránky. Zašrouboval jsem víčko a hodil láhev na vedlejší sedadlo. „Uf,“ ušklíbl jsem se znechuceně a vzal telefon do ruky. Zařadil jsem zpátečku, ohlédl se a začal couvat z parkoviště. Z telefonu promluvil Susanin hlas. V hluku dešťových kapek dopadajících na střechu auta jsem ji skoro neslyšel. „Charlie, Kate je mrtvá. Jela na kole a u jezera ji srazilo auto. Je mrtvá, Charlie.“ Susan se zlomil hlas. Za mnou někdo zatroubil a uslyšel jsem křik. Pořád jsem couval. Dupl jsem na brzdu. Na okénko mi zabouchala žena stojící venku na dešti, s vlasy staženými do ohonu a slunečními brýlemi bůhvíproč stále na očích. „Co to sakra vyvádíte? Zbláznil jste se?“ křičela. „Málem jste přejel tu maminku s dítětem!“ Z telefonu znovu promluvil Susanin hlas a naléhavě mě žádal, abych přijel domů, že jsou tam dva policisté. Žena v dešti se tvářila zuřivě, voda jí crčela po vlasech na šaty, do drahých běžeckých bot a po celém obličeji. Měl jsem pocit, jako by mě někdo praštil palicí a mozek se mi jen tak neužitečně kvedlal v hlavě. Žena znovu zabušila na okénko. Podíval jsem se na ni a přitom poslouchal z telefonu Susanin hlas a v duchu si říkal ne, ne, ne, to nemůže být pravda, a současně si pomyslel: Ta mi to jen tak nedaruje. Žena dupla do rozbahněného štěrku, strhla si z očí brýle a napřáhla proti mně ukazováček. „Stáhněte sakra to okýnko!“ zaje8
čela a vyprskla ke mně spršku dešťových kapek, které jí stékaly přes ústa. Sroloval jsem okno a zadíval se jí do očí. Do auta se lil déšť, na volant i palubní desku, a já jsem byl ve chvilce celý mokrý. Při pohledu na můj obličej ji podle všeho cosi zarazilo, protože nespustila tirádu, jak měla nepochybně v úmyslu. Zvedl jsem ruku s telefonem a nechal ho zmáčet deštěm, jako by to bylo dostatečné vysvětlení. „Moje dcera,“ řekl jsem. „Teď – teď mi volala manželka, že moje dcera zemřela.“ Žena se zamračila a pak jí tvář ochabla a nakonec jen udeřila rukou do dvířek auta. Odhrnula si vlasy z čela, znovu na mě namířila prstem a pak nechala ruku klesnout. „Panebože,“ vzdychla. „Asi byste neměl – bože můj. Jeďte, jeďte pryč.“ Mnohokrát jsem si později vybavil pohled na tu ženu ve zpětném zrcátku, jak tam stojí v dešti, dívá se za mnou a zjevně si není jistá, jestli jsem si z ní nevystřelil, nebo skutečně mluvil pravdu. Ten pohled si pamatuju jako to první, co jsem měl před očima, když jsem si v duchu říkal: Měl jsem dceru a teď je mrtvá. Zřízenec pohřebního ústavu, který zařizoval Katin pohřeb, byl syn sousedů, kteří bydleli hned vedle mého dědečka a babičky. Když jsme k němu se Susan přišli domluvit podrobnosti ohledně kremace a obřadu, měl na sobě antracitově šedý oblek. Nakrátko ostříhané vlasy nad ustupujícím čelem mu za dobu, co jsem se s ním za svůj život čtyřikrát setkal, skoro úplně zbělely: poprvé jsem ho viděl, když umřel můj dědeček, pak když umřela babička, potom moje matka a teď, když mi zemřela dcera. Cítil jsem z něj slabý odér dezinfekce. Podal mi ruku a já ji stiskl. Ruce měl velmi měkké a čisté, jako kdyby si je pravidelně drhnul pemzou. Nehty měl pečlivě ostříhané. „Dobrý den, Susan, dobrý den, Charlie,“ uvítal nás. „Půjdeme rovnou do kanceláře. Můžu vám nabídnout něco k pití – kávu, minerálku?“ „Ne, děkujeme, Ricku.“ Přišlo mi divné říkat mu Rick. Doma jsme o něm vždycky mluvili jako o Rickym, jako kdyby byl pořád 9
malý kluk, sousedovic synek, prostě mladý Ricky. Vlastně jsem ani nevěděl, jaké jméno používá v dospělosti. Uvědomil jsem si, že si vůbec nevybavuju, jak jsem ho oslovoval, když umřela máma, což bylo poprvé, kdy jsem s ním musel jednat přímo, jako osoba odpovědná za výběr obřadu a ostatních náležitostí. Po dědečkově smrti s ním domlouvala všechny podrobnosti babička, a když pak zemřela i ona, jednala s ním moje matka, a ta ho oslovovala Ricky, to jsem si pamatoval docela přesně. Hovořila s ním důvěrně a přátelsky jako s dospělým známým, s nímž sdílí vzpomínky na společné dětství. „Prosím, posaďte se,“ ukázal na temně rudou koženou pohovku. Sedl jsem si vedle Susan. „Všechno už je zařízeno. Potřebuju jen, abyste vybrali urnu a pak pro Kate přinesli nějaké volné a pohodlné oblečení, pyžamo nebo něco podobného. Na kremaci.“ Susan řekla: „Většinou spala v tričku a bavlněných kalhotách – nevím přesně, jak se jim říká. Takové volné, co je děti nosí na spaní, ale někdy v nich chodí i do školy.“ „Ano, já vím. Vím, co myslíte. Domácí kalhoty.“ Netušil jsem, jestli je Rick ženatý a má děti. Na levém prsteníčku měl zlatý kroužek. Pokud by měl děti, musely by být asi tak staré jako já. Takže, uvažoval jsem, jestliže ví, že děti chodí do školy v kalhotách od pyžama a flísových pantoflích, musí mít vnoučata asi v Katině věku, možná starší. Přikývl jsem. Vůbec mě nenapadalo, co bych měl říct. Susan pokračovala. „A pantofle. S flísovým vnitřkem, vzadu otevřené. Ty taky chtěla nosit do školy.“ Kate nejradši spala v bílých pyžamových kalhotách se vzorem různých kytiček, u kterých byly černě napsané latinské názvy, a k nim mívala tenké triko z měkké bavlny s nápisem SUPERGIRL. Obojí bude ležet na zemi u její postele, protože jsem věděl, že je měla na sobě noc předtím, než zemřela, když jsem se díval v televizi na baseball a ona šla mezi třetí a čtvrtou ráno na záchod. Ráno si pak oblékla plavky a na ně ustřižené džínsy a světle zelené triko s krátkým rukávem, oblečení, uvědomil jsem si, ve kterém zemřela a které musí mít pořád na sobě, pokud jí je v márnici nesvlékli. 10
„Může mít ty pantofle? Můžeme jí přinést pantofle?“ zeptala se Susan. „Hned pro to zajedeme.“ „Ano, jistě, Susan. To je dobře. O urně si promluvíme, až se vrátíte.“ „Výborně. Tak to bude nejlepší. Fajn.“ Susan a Ricky vstali, a tak jsem vstal taky. Potřásli si rukama a já jsem napřáhl ruku směrem k Rickovi a udělal dva kroky vpřed. Vyšel mi vstříc a na okamžik mi položil levou dlaň zlehka na rameno a stiskl mi ruku. „Charlie. Kdybychom pro vás mohli cokoli udělat, stačí říct.“ „Díky, Ricku. Omlouvám se, ale prostě nemůžu mluvit. Nevím, co bych měl říct –“ „To nic, Charlie. To je v pořádku.“ Když jsme přijeli domů, šla Susan do suterénu vyndat věci ze sušičky. Řekla mi, že vyprala Katino spodní prádlo. „Došel bys, prosím tě, pro nějaké její triko a pyžamové kalhoty?“ požádala mě. Vyšel jsem nahoru do Katina pokoje. Na stole ležely nějaké květiny, které si chtěla vylisovat, čekanka a fialovorůžové cínie a oranžová lilie, a taky pár mušlí, které zřejmě našla na pláži. Otevřel jsem prostřední zásuvku prádelníku. Zadíval jsem se na její malá, barevná, úhledně poskládaná trička a podlomila se mi kolena. Málem jsem se složil na zem. Pevně jsem sevřel okraj zásuvky, na chvíli zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, pak jsem oči znovu otevřel a vzal z každé hromádky jedno triko a jedny kalhoty, aniž jsem se na ně díval, jen jsem zkontroloval, jestli na nich nejsou nějaké komiksové postavičky nebo jiný nevhodný obrázek. Ale co by mohlo být nevhodného? pomyslel jsem si. A co je vhodné? Kdo ji bude v pohřebním ústavu svlékat a oblékat? Rick? Nebo nějaký chlápek v gumové zástěře a rukavicích? Pravděpodobně existují nějaké hygienické předpisy a nařízení, v čem smějí být mrtví spalováni. Možná nám to Ricky řekl jenom tak, a ve skutečnosti jí vůbec žádné pantofle neobují a rovnou je vyhodí. Kdo vlastně, uvažoval jsem, strčí mou dceru do plamenů? A pak se mi nohy podlomily úplně a já jsem se sesul uprostřed Katina pokoje na koberec. Seděl jsem tam s nohama pod sebou 11
a s vybraným oblečením na klíně. Po celém těle jsem se třásl, vůbec to nešlo zastavit. Lehl jsem si na bok a zůstal ležet, dokud mě o patnáct minut později nenašla Susan. „Co tady děláš?“ zeptala se. „Já to nedokážu,“ řekl jsem. „Musíme to dokázat, Charlie,“ řekla. Vešla do místnosti a klekla si vedle mě. Bylo na ní vidět, že plakala. Pročísla mi rukou vlasy. „Musíme to udělat.“ „Bojím se, že na to nemám sílu, Sue. Chtěl bych, ale prostě se nemůžu pohnout.“ Susanini rodiče i sestry pocházeli z rodu urostlých Finů z Minnesoty. Sue byla také vysoká, i když ne tak jako její rodiče a sestry. Otec měřil skoro dva metry, matka metr devadesát a obě sestry měly přes metr osmdesát. Sue se svými sto sedmdesáti čtyřmi centimetry („Sto sedmdesáti pěti, Charlesi!“ opravovala mě vždycky) byla z celé rodiny nejmenší, a i tak byla o pět centimetrů vyšší než já. Všichni její příbuzní lyžovali, jezdili na kole a podnikali společné výlety, z ničeho si nic nedělali a těšili se nezdolnému fyzickému i duševnímu zdraví. Ke mně se vždycky chovali přátelsky, ale já jsem nepochyboval, že jsou z dceřiny volby přece jen trochu zklamaní. Pokaždé jsem si vedle nich připadal jako trpaslík, a když jsem promluvil, jako bych šeptal. Má hluboce zakořeněná obliba ironie jim byla zcela cizí, takže jsem se v jejich společnosti vědomě nutil hovořit co možná věcně a jednoznačně. Naštěstí Susan se od nich přece jen aspoň natolik lišila, že navzdory láskyplnému poutu si od nich uchovávala zřetelný odstup. Kdykoli jsme je přijeli navštívit do Minnesoty nebo oni přijeli k nám na východ, sesypali se na ni ve snaze vylákat ji přinejmenším na nějakou horolezeckou výpravu. Aspoň mně se to tak jevilo. Obě sestry, které vypadaly jako olympijské přebornice, ji popadly z každé strany za loket, jako by s ní chtěly odkráčet rovnou do lyžařské chaty. „Sue,“ nabádaly ji svorně, „jsi hrozně bledá; potřebuješ trochu okysličit krev.“ Susanin otec, chlap jako hora s bílým knírem a bílou svatozáří vlasů kolem dokola celoročně opálené a pihovaté holé lebky, se vždycky zadíval na moje hromady 12
knih a map a prohlásil: „Charles Crosby, náš badatel. Tobě by taky neuškodila trocha pohybu. Abys jednou neskončil s vodou na plicích.“ A pak mě poplácal mohutnou tlapou po zádech, až jsem měl pocit, jako by mě přetáhl pádlem. Po Katině smrti se Susanini příbuzní ubytovali na tři noci v hotelu kousek od dálnice dvě města od nás. K nám přišli den před pohřbem. Matka a sestry se usadily se Susan na pohovku a společně vybíraly z krabic od bot nejhezčí rodinné fotografie, které chtěly vystavit v pohřební síni. Susan seděla uprostřed a matka a sestry vytahovaly štůsky fotek, listovaly v nich a střídavě jí je ukazovaly. „Podívej na tuhle, Susie. Tady na té kánoi jí to tak sluší.“ „A co třeba tahle, zlato? Kolikáté to byly narozeniny?“ „Koukni, jak se tady tváří. Bože můj, jako by ti z oka vypadla.“ Susanina matka zachovávala klid a vyrovnanost. Zdálo se, že to cítí jako svou povinnost, protože se chovala ke své dceři opět mateřsky, jak k tomu už dlouho neměla příležitost. Možná jí dosud nikdy nemusela být oporou při nějaké tragédii. Susan se nikdy nezmínila, že by v jejich rodině někdo zemřel. Sestry plakaly a neustále při prohlížení fotografií něco povídaly. Utíraly si oči papírovými kapesníčky a osušovaly slzy, které jim ukáply na obrázky. Susanin otec přecházel sem a tam před arkýřovým oknem, nenápadně, ale tak trochu vojensky, jako by čekal na nějaké rozkazy. „Měli bychom mít na ty fotografie dvě nástěnky,“ řekl najednou. „Ne? Na každou stranu urny jednu?“ Matka a sestry přestaly listovat fotografiemi a vzhlédly k němu. „Ano. Ano, myslím, že máš pravdu.“ „Takže bych je asi měl zajet koupit. Cestou jsem u silnice viděl papírnictví.“ Chvíli se s matkou a sestrami dohadovali, jakou nástěnku by měl koupit a jak by se na ni měly fotografie připevnit. Zvažovali výhody a nevýhody korku a připínáčků a přitom vrhali kradmé pohledy na Susan a pak si vyměňovali bezeslovné komentáře nad debatou o rozmístění jednotlivých snímků. Najednou jsem cítil potřebu ji ochránit. Kdyby to byli moji příbuzní, připadal bych 13
si jako oběť přesily. Určitě bych toužil po klidu a samotě. Praktické přízemnosti, jako je oboustranná lepicí páska, a starost, aby se fotografie daly připevnit a zase sundat bez poškození, byly nesmyslné, bezobsažné. Chtělo se mi křičet, zarazit ty jejich nekonečné řeči. Měl jsem pocit, jako by mezi nás a tichou prázdnotu Katiny nepřítomnosti spustili průhlednou oponu hluku. „Sue,“ obrátil jsem se k ní. Rodiče a sestry zmlkli. Snažil jsem se mluvit vlídně a klidně. „Sue, nechtěla by sis odpočinout? Nechceš si jít na chvíli nahoru lehnout?“ Susaniny sestry ji obě svorně objaly a opřely si hlavu o její spánky. „Ano, Susie. Nejsi unavená?“ zeptala se jí mladší sestra. Sue objala jednu sestru paží kolem pasu a k druhé si přitiskla tvář. „Ne,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Ne. Tohle mi pomáhá.“ Podívala se na mě. „Jsi hodný, Charlie. Děkuju. Já to zvládnu. Pojď nám pomoct. Většinu těch fotek jsi dělal ty. Pojď nám pomoct vybrat, co bychom tam měli dát.“ Pak promluvil Susanin otec: „Prima, dohodnuto. Myslím, že vím, co potřebujeme. Takže já jedu. Nechceš jet se mnou, Charlesi?“ „Ne,“ řekl jsem. „Ne. Myslím, že si sám potřebuju na chvíli lehnout. Díky. Půjdu radši nahoru a na chvíli si lehnu.“ Pět dní po Katině pohřbu, tři dny potom, co Susanini příbuzní odletěli zpátky do Minnesoty, jsem si zlomil ruku. Probudil jsem se v neděli dopoledne na pohovce v obýváku, kde jsem strávil většinu noci jen tak vsedě, potmě, vyčerpaný a neschopný usnout. Byla už vlastně jedna hodina. Když jsem si uvědomil, že je moje dcera mrtvá, poté co mi krátký spánek konečně tento fakt z mysli vymazal, přemohl mě znovu neskutečný smutek. Pokaždé, když se tohle stalo, jsem si připadal zničenější a slabší, pokaždé ještě méně schopen tu tíhu unést. Seděl jsem schoulený pod starou dekou, otočený k zadnímu opěradlu pohovky. „Měl bys vstát, Charlie,“ řekla Sue. Neviděl jsem ji, ale podle hlasu jsem poznal, že stojí ve dveřích do kuchyně. „Je jedna odpoledne. Snažila jsem se být celý den potichu, ale potřebuju něco dělat. A potřebuju, abys mi pomohl.“ 14
