Kapitola 1
Vera plavala pomalu. Předstihl ji postarší muž s plaveckou čepicí nataženou na hlavě jako našponovaný kondom. Nebyl to nijak zdatný plavec, ale byl rychlejší než ona. Vera byla v říši plavců cosi jako lenochod. Přesto se z té námahy, jak vlekla své objemné tělo vodou, cítila zesláblá. Nesnášela pocit vody na obličeji – stačilo jedno šplouchnutí a už si představovala, že se topí –, a proto plavala pomalá prsa s bradou vysoko nad hladinou bazénu. Obávala se, že vypadá jako obrovská želva. Podařilo se jí vystrčit hlavu ještě kousek výš a podívat se na hodiny na stěně. Skoro poledne. Brzy sem dorazí úžasní starší lidé ve skvělé kondici na akvaaerobik. Ženy s nalakovanými nehty na nohou, v květovaných plavkách a namyšlené vědomím, že jsou poslední generací, která odešla včas do důchodu ještě v jisté pohodě. Ozve se hlasitá hudba, zvuk deformovaný složitým ozvučovacím systémem a děsivou akustikou bazénu, takže se hudbě téměř vůbec nebude podobat. Pak na ně začne pokřikovat mladá žena v plavecké kombinéze. Vera na to nechtěla ani pomyslet. Už uplavala svých pravidelných deset bazénů. Tak tedy osm. Když jde o život, nedokáže podlehnout sebeklamu. A teď, kdy se jí rozšiřovaly a stahovaly plíce, měla skutečně pocit, že na tom její život závisí. Ještě pět minut v páře, pak šálek silné kávy s horkým mlékem a honem zpátky do práce. To plavání byl nápad její lékařky. Vera se dostavila na pravidelnou prohlídku, připravená na obvyklé kázání ohledně nadváhy. Vždycky lhala, pokud jde o konzumaci 9
A n n C le e ve s ová
alkoholu, ale její váha byla tak zřejmá, že ji nebylo možné skrýt. Doktorka byla mladá, vypadala ve skutečnosti jako děcko v důstojném oblečení dospělého člověka. „Uvědomujete si, že se zabíjíte?“ Naklonila se přes psací stůl a Vera poznala, že ta bezvadná pleť není překrytá mejkapem, a ucítila diskrétní parfém zralé ženy. „Umírání se nebojím,“ odpověděla Vera. Ráda dělala dramatická prohlášení, ale o tomhle si myslela, že je asi pravdivé. „Umřít samozřejmě nemusíte.“ Doktorka měla zvučný hlas, trochu vysoký na to, aby byl příjemný na poslech. „Aspoň ne hned.“ A vyjmenovala případné nepříjemné symptomy, jež mohou vyplynout z Veřiny nestřídmosti. Jako když na svůj věk příliš vyspělá předsedkyně třídní samosprávy určuje pravidla. „Je načase, abyste udělala pár nemilých změn ve způsobu života, paní Stanho peová.“ Inspektorko, chtělo se říct Veře. Inspektorko Stanhopeová. Věděla, že tomuhle dítěti by její postavení nijak neimponovalo. A tak se Vera přihlásila do klubu zdraví v tomto velkém hotelu na okraji města a skoro denně si vyšetřila hodinu na uplavání deseti bazénů. Nebo osmi. Nikdy, pomyslela si bohorovně, ne míň než osmi. Snažila se volit dobu, kdy je bazén prázdný. Časně ráno a večer to možné nebylo. V té době šatnu zaplavily mladé, hubené a opálené ženy, které si nasadily sluchátka iPodů a používaly všechno nářadí v tělocvičně. Jak by mohla Vera vystavit nohy s ekzémem spojeným s olupováním kůže a předvádět špeky na břiše a celulitidu před těmito švitořícími a hihňajícími se bohyněmi? Občas nakoukla do místnosti, která vypadala jako modernizovaná mučírna s obrovskými stroji a hekajícími a svíjejícími se těly. Muži se leskli potem a Veru fascinovaly jejich kluzké 10
Ml č e n livé hla s y
svaly, mohutná ramena a nohy ve sportovních botách dusající po běžeckém trenažéru. Do klubu zdraví obyčejně přicházela uprostřed odpoledne, kdy si odběhla z práce s výmluvou, že má nějakou schůzku. Vybrala si místo, které se nacházelo poměrně daleko od pracoviště; nejméně ze všeho stála o to, aby ji poznal někdo známý. Kolegům neřekla, že tam chodí, a i když možná ucítili z jejích vlasů nebo kůže chlór, raději to nekomentovali. Teď dorazila ke kraji bazénu a postavila se, aby popadla dech. Vyšvihnout se ven, jak to viděla dělat mládež, bylo vyloučené. Zatímco se brodila ke schůdkům, plavčík natáhl uprostřed bazénu lano s plováky, aby oddělil část vyhrazenou pro akvaaerobik. Stihla to jen taktak. * * * V parní lázni to vonělo cedrem a eukalyptem. Pára byla tak hustá, že Vera zpočátku nepoznala, jestli tam je ještě někdo jiný. Sdílet místnost s jinými ženami jí nevadilo – tady aspoň nikdo nemůže do detailu vidět, jak je škaredá. Mohou vytušit její objemnou postavu, ale nic jiného. Kupodivu se však cítila zranitelná, pokud se tu ocitla sama s mužem. Ne, že by se bála útoku nebo dokonce nepatřičného doteku či toho, že by se nějaký cvok třeba odhalil. Od hluku z bazénu je oddělovaly jen lítačky. Výkřik by přivolal někoho ze zaměstnanců. A ji žádný cvok ještě nikdy moc nevyděsil. Jenže tu byla jistá intimnost, a ta ji zneklidňovala. Měla pocit, že kdyby navázala rozhovor, mohla by se odhalit způsobem, kterého by později litovala. Tohle bylo obtížné teritorium, kde setkání téměř nahých lidí omámených horkem a vůní může vést ke vzájemnému svěřování důvěrných informací. Viděla, že sdílí parní lázeň s nějakou ženou, která sedí v koutě s ohnutými koleny a chodidly spočívajícími 11
A n n C le e ve s ová
na mramorové lavici. Hlavu měla zakloněnou a vypadala dokonale uvolněná. Vera jí záviděla. Úplná relaxace je stav, kterého dosáhla jen zřídka. Holčička-doktorka navrhovala jógu a Vera zašla na jedno cvičení, ale připadalo jí příšerně nudné. Zůstávat v neměnné pozici po celé věky, ležet nehybně na zádech, zatímco člověku hlavou víří myšlenky a nápady podněcující akci – co je to za relaxaci? Vera se opatrně posadila na mramor, kluzký sraženou párou, ale přesto vydala zvuk nikoli nepodobný vlhkému pšouknutí. Taktní žena v koutě nereagovala. Vera se pokusila zaklonit hlavu a zavřít oči, ale myšlenky na práci se vtíraly dál. Žádný konkrétní případ ji neznepokojoval. Od Vánoc vládne nezvyklý klid. Jenže něco na mysli vytane vždycky: pochybnost o správnosti řízení týmu, vodítko, které se mělo sledovat. Právě v těchto okamžicích fyzického klidu byl její mozek nejaktivnější. Otevřela oči a vrhla žárlivý pohled na ženu v koutě. Pára poněkud zřídla a Vera zahlédla, že je to žena spíš středního věku než postarší. Krátké kadeřavé vlasy, jednobarevné modré plavky. Štíhlá, s dlouhýma hezkýma nohama. Teprve pak, když skrytý průvan znovu pročistil mlžný opar, si Vera uvědomila, že její společnice je nějak moc nehybná a pleť má příliš bledou. Objekt Veřiny závisti byl mrtvý.
12
Kapitola 2
U bazénu začala lekce aerobiku. Ozývala se hudba, třebaže rozeznatelný byl pouze basový rytmus. Vera vykoukla za lítačky. Ženy ve vodě kroutily boky a mávaly rukama ve vzduchu. Sklonila se nad mrtvolu a pokusila se nahmatat pulz, i když věděla, že žádný nenajde. Tu ženu někdo zavraždil. V bělmu očí měla drobné červené krevní výrony a na krku stopy po škrcení. Uvědomovala si, že je to špatnost, ale drobný hlásek ve Veřině hlavě vzrušeně vykřikl. Teď zaváhala. Vyvolat hromadnou paniku je to poslední, co potřebuje. Ani nebyla připravená přivítat záchranáře nebo kolegy v těch svých černých plavkách, jež jí dodávají vzezření malého barážového balonu. Na kraji bazénu sbírala pryžové plováky mladá žena ve žlutém tričku s límečkem a žlutých šortkách. Vera ji máváním přivolala. „Ano?“ Jmenovka zavěšená na nylonové šňůrce kolem krku oznamovala, že žena se jmenuje Lisa. Odložila plováky na hromadu a profesionálně se usmála. „V páře je mrtvá žena.“ Hluk v pozadí byl tak silný, že se Vera neobávala nepovolaných uší. Ovšem dívka ji slyšela. Úsměv zmizel. Lisa na ni vytřeštila oči, neschopná slova, zděšená. „Jsem od policie,“ řekla Vera. „Detektivní inspektorka Stanhopeová. Postavte se tam. Nechoďte dovnitř a nikoho tam nepouštějte.“ Stále žádná odpověď. Lisa na ni dál civěla. „Slyšela jste mě?“ Lisa přikývla – pořád se zdálo, že nemůže promluvit. Šatna byla skoro prázdná, protože lekce u bazénu pokračovala. Vera vytáhla ze skříňky mobil a vyťukala 13
A n n C le e ve s ová
číslo svého asistenta Joea Ashwortha. Na okamžik ji napadlo zalhat. Byla jsem na kávě nahoře v baru, a když zaměstnanci našli mrtvolu, zavolali mě dolů. To by však nebylo dobré. V parní lázni se potila, kýchala. Bude tam její DNA. Společně s DNA bezpočtu členů klubu zdraví. Kromě toho, kolikrát se sama rozhořčovala kvůli drobným lžím, které si vymýšlejí svědkové, aby skryli rozpaky? Volnou rukou si natáhla kalhotky. Až lekce skončí, lidé se poženou do parní lázně a Vera si nebyla jistá, jestli je ta drobná holčina ve žlutém ohozu dokáže zarazit. Ashworth zvedl telefon. „Mám podezřelé úmrtí,“ oznámila. Ostatně není zapotřebí rozebírat, jak se k tomu dostala. Načrtla podrobnosti. „Rozjeď to a sám se dostav sem.“ „Proč by to nemohla být přirozená smrt? Horko, vyčerpání – co takhle infarkt? Třeba v tom klubu někdo moc kouká na televizní detektivky. Nepletou si jabka s hruškama?“ „Ta ubožačka je uškrcená.“ Vera věděla, že to nejde, ale nějak od Ashwortha očekávala, že jí bude číst myšlenky, a vždycky ji podráždilo, když se ukázalo, že to neumí. Kromě toho, copak by ho sem volala kvůli infarktu? „Jsem zrovna kousek od vás,“ přiznal. „V tom nóbl zahradnickém centru, vybírám tady dárek pro mámu k narozeninám. Budu tam za deset minut.“ Ukončila hovor a pokračovala v oblékání. Sukně jí nějak spadla na plavky a vzadu měla mokrou skvrnu. Vypadalo to, jako by se počurala. Tiše zaklela a vrátila se k bazénu. Vyhnula se brodítku a uvědomovala si nesouhlasné pohledy z okolí. Sem se v šatech nechodí. Potřebuje najít nějakého šéfa, ale nechtěla opustit místo činu. Hodina aerobiku vrcholila. Had natřásajících se žen v zástupu – pravda, byl tam i jeden či dva muži – kroužil kolem bazénu. Hudba skončila a had se rozpadl do smě14
Ml č e n livé hla s y
jícího se a švitořícího houfu. Žena v plavecké kombinéze zakřičela do mikrofonu, že si všichni vedli znamenitě a že se těší na shledanou příště. Vera se chopila příležitosti a také mikrofonu instruktorky. Chvíli mlčela. Vždycky byla ráda středem pozornosti. Uvědomovala si, že ji lidé občas berou jako zábavnou figurku, ale to jí vadilo mnohem méně, než kdyby ji ignorovali. „Dámy a pánové.“ Zírali na ni, zřejmě zneklidnění změnou obvyklého pořádku – navíc ji způsobila tahle žena, která sem tak očividně nepatří. Co se děje? Snad nějaká demonstrace? Demokratické fronty tlusťochů, jež trvá na právu žít nezdravě? Tohle aspoň Vera usoudila z jejich reakce. Jenže ona byla oblečená a to jí dávalo pocit nadřazenosti. Odtud viděla vrásčité krky a ochablé svaly nadloktí; shora shlížela na jejich vlasy nenabarvené u kořínků. „Jsem inspektorka Vera Stanhopeová. Northumbrijská policie.“ Zvedla oči a zahlédla Joea Ashwortha, jak se vynořil od šaten s mužem v obleku, o němž usoudila, že patří k vedení hotelu. Joe byl ještě rychlejší, než očekávala. „S politováním vám sděluji, že v klubu došlo k náhlému úmrtí, a žádám vás v této souvislosti o spolupráci. Odeberte se prosím do šaten. Až se obléknete, počkejte laskavě chvíli v hale, dokud si nezjistíme pár detailů. Budeme vás obtěžovat co nejméně, ale možná vás bude zapotřebí kontaktovat později.“ Pohlédla přes vodu na Ashwortha a jeho společníka. Oba přikývli na znamení, že i oni pochopili, co se od nich očekává. Bazén se pomalu vyprázdnil. Všichni byli zvědaví a vzrušení. Jako houf školáků, pomyslela si Vera. Aspoň nebudou žádné stížnosti, že je tu kvůli výpovědi zdržují. Ve svém životě mají příliš mnoho volného času a příliš málo vzrušení. Bylo těžko k uvěření, že jeden z nich je možná vrah. 15
A n n C le e ve s ová
Ashworth následován svým doprovodem obešel bazén až k ní. Neznámý muž byl mladý, malý, čiperný a kulatý a dychtil vyhovět. Trochu se obávala, že s hotelovým vedením by mohly nastat potíže: vražda asi není pro podnik moc dobrá vizitka. Tento muž však vypadal stejně vzrušeně jako penzisti v bazénu. Pohupoval se na špičkách a mnul si ruce. Veře se zdálo, že mladík myslí na to, jaký pěkný příběh bude moct vyprávět své holčině, až se večer vrátí domů, a doufá, že se jeho obrázek třeba objeví ve zpravodajství místní televize. V téhle době každý touží po své chvilce slávy. „Tohle je Ryan Taylor,“ představil ho Ashworth. „Manažer ve službě.“ „Můžu pro vás něco udělat, inspektorko?“ „Jo. Sežeňte čaj a kávu. Spoustu a nabídněte to v hale. Se sušenkami. A sendviči. Budeme ty lidi zdržovat dlouho a už je doba oběda. Ať mají dobrou náladu.“ Taylor zaváhal. „Můžete jim to účtovat,“ dodala, když zaznamenala změnu v jeho postoji. „Při zdejších poplatcích si klidně můžou dovolit pár šupů za fajnovou kávu.“ Tvář se mu zjasnila. Smrt neznámé ženy středního věku pro něj není velká tragédie, pomyslela si. Spíš obchodní příležitost. Předpokládala, že muž se teď vzdálí, ale poodešel jen o pár kroků a promluvil do příruční vysílačky, kterou měl připnutou k pasu. Lisa stála přímo přede dveřmi do parní lázně. Byla bledá. Veru napadlo, že třeba otevřela dveře a nakoukla dovnitř. U takové mladé holčiny by Vera očekávala, že bude reagovat spíš jako ten manažer. Že smrt pro ni nepředstavuje nic reálného, jen první scénu nějakého televizního dramatu. „Nedotkla jste se něčeho?“ zeptala se Vera. „Žádný problém, i kdybyste se dotkla. Ale je třeba, abyste mi to řekla. Víte, kvůli otiskům prstů.“ Jenže jediné místo, kde 16
Ml č e n livé hla s y
nějaké otisky sejmou, bude na vnější straně dveří, uvědomila si. Uvnitř vzhledem k páře nemají šanci. Z prášku na otisky se udělá bláto. Nakonec Lisa promluvila. Slabý, bázlivý hlas. „Ne,“ vydechla. „Na nic jsem nesáhla.“ „Není vám něco, milánku?“ Zdálo se, že se mladá žena sebrala; usmála se. „Ne, nic mi není.“ „Jste ve službě celý den?“ „Od osmi ráno.“ Vera si natáhla latexové rukavice, které jí přinesl Joe. Je to skutečný skautík – vždy připraven. Při pohledu na prsty si připomněla onoho starého pána v plavecké čepici. Poznala by ho, až bude oháknutý? Asi ne. Otevřela dveře parní lázně. „Koukněte se,“ vyzvala Lisu. „Nebojte se. Nevypadá to nijak hrůzostrašně. Ale ráda bych věděla, jestli ji nepoznáte. Mohlo by nám to ušetřit dost času.“ Za Lisinou hlavou se mračil a vrtěl hlavou Joe Ashworth, plný nesouhlasu a pobouření. Zřejmě si myslel, že ženy jsou křehké květinky, které bez jeho ochrany nepřežijí. „Já vlastně ani žádný jména neznám,“ upozornila Lisa. „U bazénu je nepotřebujete. Když dáváte lekce, tak je to něco jinýho.“ „Přesto byste nám třeba mohla říct, jestli to je pravidelná návštěvnice. Možná jste jí taky dávala lekce.“ Lisa váhala, pak nakoukla dovnitř. „Viděla jste ji už někdy?“ vyzvídala Vera. Co je to s tou holčinou? Vera by s těmito slabými a zvadlými mladými ženami dlouho nevydržela. „Nejsem si jistá. Vypadají všechny skoro stejně, nemyslíte?“ A Vera si pomyslela, že nejspíš ano. Podobně jako jí připadaly stejné všechny hubené mladé ženy. „Nemůžeme tu páru vypnout?“ Vera nevěděla, co udělá vlhko a teplo s mrtvolou, ale že by ji to pomohlo 17
A n n C le e ve s ová
lépe uchovat, to si nemyslela. „Tedy, aniž vlezeme dovnitř.“ Taylor k ní přihopsal. „Jistě, zařídím to, okamžitě.“ Zaváhal. „Nemůžu vám pomoct ještě s něčím?“ „Podle mého soudu zemřela dneska dopoledne,“ odpověděla Vera. „Mám na mysli, že se tu přes noc uklízí. Někdo by si tedy všiml, kdyby tou dobou byla v parní lázni.“ „Jistě. Samozřejmě.“ Jenže jeho slova jí zněla nuceně. „Skutečně? Tohle je vyšetřování vraždy. Váš úklidový režim mi může být ukradenej.“ „Máme problémy s uklízečkami. Několik děvčat onemocnělo. Přijal jsem dočasnou výpomoc, ale skvělá síla to není. Neříkám, že tu ten mladík neuklidil, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se z práce předčasně vypařil.“ „Kde jste k němu přišel?“ Vera se snažila nevypadat příliš dychtivě, ale pocítila záblesk zájmu. Nový zaměstnanec. Mrtvá klientka. To neznamená, že tu musí být nějaká souvislost, ovšem život by byl mnohem snazší, kdyby dočasný uklízeč už byl souzen za vraždy žen středního věku. Nebo kdyby se ukázalo, že oběť je jeho odloučená manželka. „Je to syn naší recepční. Vysokoškolák, který tráví prázdniny doma.“ „Dobrá.“ Měla vědět, že život nemůže být tak jednoduchý. „Budu si s ním potřebovat promluvit. A se všemi zaměstnanci, co měli službu.“ Uvažovala, že by raději vedla pohovory se zaměstnanci. Ty skvělé důchodce nechá Ashworthovi, ten má svatou trpělivost. „Budete mít záznam všech členů klubu zdraví, kteří se sem dnes dostavili?“ Vstup byl zařízen na používání čtecích karet s magnetickým kódem. Předpokládala, že každá karta má individuální čip a neslouží jen k aktivaci turniketu. 18
